2010-11_4. číslo

Florbal hraji závodně teprve první rok. A
nejvíce se mi líbil turnaj ve Valči, kde jsme také
hráli. Ale nebylo to tak zajímavé, jako když
hráli kluci z Třebíče. Kluci z Třebíče si mysleli,
že samozřejmě vyhrají, jak jinak, ale moc se
jim to nedařilo. Kluci z Valče dali první gól a
Třebíč potom dorovnala. Ale samozřejmě jsme
měli v záloze další borce, kteří střelili do
branky 2 góly. Po ukrutné bitvě vyhrála Valeč
s celkovým skórem 4:2. Někteří kluci z Třebíče
už to neudrželi a začali brečet. Vlastně jsem
viděla jen jednoho, jmenuje se Ondra. Šel přes
celou tělocvičnu a zakrýval si obličej tričkem,
aby ho nikdo neviděl, ale moc mu to
nepomohlo. Ale to napětí, co jsem v tu chvíli
prožívala, na to nezapomenu. A pak ten závan
radosti, že to dopadlo velmi dobře. Moc se mi
to líbilo.
V sobotu 12. března nás čekal důležitý
florbalový turnaj. Jestli jsme chtěli skončit na
prvním místě, museli jsme vyhrát 2 zápasy.
První zápas jsme hráli s Třebíčí. Ten jsme
nakonec vyhráli a za to vše můžeme
poděkovat Michalu Ondráčkovi. Druhý zápas
jsme hráli s Dalešicemi. Věděli jsme, že když
porazíme Dalešice, máme první místo v kapse.
A tak se taky stalo. Dalešice jsme porazili a
v našem týmu vypukla velká radost. Zbylé dva
zápasy jsme odehráli s velkým klidem. A také
na výbornou. Když přešlo na vyhlašování a
slyšeli jsme tuto větu: „A na prvním místě se
umístil Sokol Valeč,“ tak začali všichni křičet a
tleskat. Po turnaji už se jen slavilo. Do poháru
jsme nalili pití a všichni jsme se z něj nalili. Pro
náš tým a naše trenéry to byl skvělý den. Náš
tým měl z celé ligy i nejlepšího střelce a
brankáře. Nejlepší střelec byl Jan Pavlíček a
nejlepší brankář Libor Jeřábek. Za celou dobu,
co hrajme tuto ligu, bych chtěl poděkovat
našim trenérům: Marku Zadražilovi a Mirku
Čaňkovi, kteří to s námi museli vydržet. Tak a
teď mi už nezbývá nic jiného, než vás pozvat
do Prahy podpořit tým našich valečských
borců, kteří dokázali vyhrát Sokolskou ligu.
8. tř. Antonín Pavlíček
Jednoho dne jsem se s kamarádkami
domluvila, že si vezmeme kolečkové brusle do
školy. Cesta tam byla parádní, dojely jsme do
školy, vyzuly se a radši jsme si je vzaly do třídy,
aby nám je někdo neukradl, nebo nezničil.
Celý den uběhl rychle a nastal čas, kdy jsme
měly jet domů. Jela jsem strašně rychle, takže
jsem se taky trochu bála. Když jsem vjížděla do
naší ulice, kde jsem byla zvyklá, že to kamínky
zbrzdí, tak právě tam nastala ta chyba. Místo
toho, abych zbrzdila, se to naopak ještě více
rozjelo. Začala jsem rychle přemýšlet, co mám
dělat a napadlo mě, že bych mohla sjet
z chodníku, abych to otočila a jela do kopečka,
kde bych úplně zastavila. Ale to se mi tak
trochu nepovedlo. Když jsem začala sjíždět,
udělala jsem smyk a spadla jsem na zadek a
ještě jsem poskočila jako na trampolíně,
protože to byla opravdu velmi rychlá jízda.
Nejdřív jsem byla trochu zmatená, ale potom
jsem se zvedla a šla domů. Ven jsem nakonec
nešla, protože mě ten zadek strašně bolel, až
jsem nemohla chodit.
Kdyby mělo morče křídla,
Kdyby tuleň měl tak křídla,
lítal bych s ním do oblak,
to by byla paráda a lehnu si na záda,
nebo bych si sedl venku,
chtěla bych letět do Paříže a proletět svět,
a morče prodal za stovku.
tohle je můj další příběh, letím zase zpět.
Kdyby ryba měla křídla,
Kdyby surf měl křídla,
škola by už nebyla.
lítal bych po vlnách, jak děs,
Přeletěl bych světadíly,
i když padá prudký déšť
uviděl i Itálii.
a nezapadl ani do jedné z nich,
Domů bych se vrátil hned,
protože jsem uviděl břeh.
Až bych obletěl celý svět.
8. tř. Tereza Číháková
Hádejte, kdo jsem? Z plavání jsem měl trochu strach, ale díky tátovi, který mě vzal několikrát na
bazén do Hrotovic, jsem tento strach překonal. Lektorky na Laguně jsou opravdové profesionálky. Jen
ze mě nebude potápěč. Jakmile se máme potápět pod vodu, mám trochu strach. Nevím, čím to je.
Kdo mi dokáže poradit? Jsem ze čtvrté třídy.
Na plavání jsme jezdili každý čtvrtek, každé
plavání jsme plavali podle svého 10 minut.
Když jsme měli volno, chodil za námi pan
učitel BLECHA. Hráli jsme si například na
žraloka a rybičky, kosatku, anebo nás vyhazuje
vzduchem do vody, dělá vlny, potápí nás a
plave s námi. Když nám skončí zábava, jdeme
PLAVAT. Například plaveme prsa, kraul a znak.
Před přestávkou skáčeme šipku. Pak je
přestávka a odpočíváme. (Hodina a jdeme
plavat. A na konci si hrajeme.) Paní učitelka se
s námi rozloučí a jdeme na nástup. Tam za
námi přijde jiná paní učitelka a řekne: „Žáci
pozor, dnešnímu plavání nazdar“ my
odpovíme: „Zdar,“ ona řekne: „Pomalu
rozchod.“ My jdeme do svých šaten,
převlékneme se a jdeme se nasvačit. Za 5
minut přijede autobus a jedeme do školy na
oběd.
Školní hory byly super. :)
Bylo TOLIK zážitků a srandy.. nemůžu to napsat všechno (asi bych se upsala
dvě téma:
Cesta tam a diskotéka aneb poslední společný večer.
) tak jsem si vybrala
Cesta _TaM_
V neděli dopoledne v 10hod. byl odjezd od školy.
Nasedli jsme do autobusu každý si našel své místo a usedl.
V autobuse byla strašně veliká sranda! Prvně jsme s holkama poslouchaly písničky a povídaly si.
Potom jsem vytáhla Bravo (časák) a četly jsme si a prohlížely komiksy atd.
Jedna strana nás strašně rozesmála a pořád jsme ji komentovaly a smály se jí.
Po cestě byly dvě zastávky..ta druhá byla lepší..
(no coment).
Když už se blížil konec a nikde nebyl sníh začaly jsme si s Marčou dělat srandu:
,,Bacha abychom jsme nezapadli", ,, Týjo tolik sněhu jsem ještě nikdy na horách neviděla".
Nakonec u hotelu sníh byl. Tato cesta sice trvala několik hodin, ale mě to přišlo jako 15min. :).
Diskotéka *.aneb.* poslední společný večer
Pátek večer. Učitelé nám domluvili společnou diskotéku s Nivnicí ( druhá škola v hotelu ).
Hrozně jsem se těšila!! Večer když už ,,díza,, začala jsme chtěli už jít dovnitř, ale já a Kopuš jsme se
nák zasekl.
Nakonec nás Marča přemluvila. Konečně jsme se odhodlali vejít, ale hrála pomalá písnička. Najednou
přišel pan ředitel
a začal trsat
. Po chvíli jsme se přidali kněmu. Kluci pořád jen seděli a neodvážili se vejít na parket.
Hráli skvělé písničky: _TEplÁková soupraVA_, Rybičky 48, Camp Rock atd...
Byli jsme MAXIMÁLNĚ šťastní. David si tam házel míčkem s holkama z jiný školy, dopadlo to nakonec
tak, že se rozbila
sklenička. Přišel puč z jiný školy a řekl: Poslední 3 písničky! Všichni začali křičet: „nééé!! Prosíím!!
nééé!! pane učiteli“
Odešel a stihli jsme přehrát ještě jedno CD. Pak přišel pan ředitel a řekl poslední písnička. Po jedné
písničce to vypli.
Všichni byli smutní, ale stejně jsem byla šťastná a ty vzpomínky jsou nepřekonatelný a krásný.
Škoda, že na hory nejelo víc lidí! Až budete v 7.třídě _DOPORUČUJI_