Můj život je roMán - No Foot, No Stress!

Můj život je roMán - No Foot, No Stress!

D r u h é ž i vot y
Andrea Brzobohatá
Můj život je román
Pět týdnů Andrea netušila, kde je ten pravý svět. Myslela, že její děti jsou mrtvé.
Chtěla taky umřít... Když se probudila do reality nemocničního pokoje, nemohla
mluvit. Ze začátku nedokázala ani trefit prstem tabulku, aby ukázala slovo. Pak
potřebovala podat ponožky a crocsy. Aby se pokusila vstát. Opakovala dokola své
přání, ale jako by ji nevnímali... Až po pár dnech na ni houkla sestra: K čemu by
vám byly boty, když nemáte nohy? Svět se zastavil.
100
napsala Daniela Gaudlová foto Archiv Andrey Brzobohaté
S
vět, ve kterém Andrein
malý syn říkal maminko
nové přítelkyni svého
táty... Dvaačtyřicetiletá
Brňačka Andrea Brzobohatá má
jasno: Můj život je román...
Jak se houpe štěstí
Tátu nikdy nepoznala, máma
umřela na leukemii. To bylo Andree devět. Starali se o ni babička
s dědou. „Babička umřela, když mi
bylo třináct. Do péče mě dostala
teta se strejdou, děda na to už neměl roky. S tetou jsem měla moc
hezký vztah. Umřela na rakovinu.
A strejda rok po ní. Říkala jsem si,
že máme nějaké rodové prokletí.
Asi i proto jsem brzo toužila po rodině, abych měla zázemí. Vdávala
jsem se ve dvaceti, o rok později se
narodila dcera Nikolka. Žila jsem
aktivně, založila reklamní agenturu, kde jsem pracovala dvacet let.“
Život krásně běžel a Andrea si myslela, že prokletí prolomila... V devadesátém osmém, když chodila
Nikola do první třídy, se rozvedla.
„Co naděláš, brali jsme se strašně
mladí... Zůstala jsem sama s dcerou, plně jsem se věnovala práci,
hodně mě to bavilo. Občas jsem
zašla na spinning a do posilovny.
Všechno jsem zvládala... Čas od
času jsem si říkala, že bych chtěla
ještě mimino... Ale nebylo s kým,“
krčí rameny Andrea.
V roce 2005 potkala svou velkou
lásku. Přítele Petra. Pozor na shodu jmen s kamarádem Petrem,
kterého poznala loni. „Petra jsem
fakt moc milovala. Po dítěti jsme
toužili oba. A podařila se holčička. Bylo mi pětatřicet, gynekolog
mě poslal na testy, dopadlo to
špatně. Měla Downův syndrom.
To jsem věděla hned od začátku,
že takové mimino si nenechám.
Co by to bylo pro něj za život.
Přítel byl v té době na Aljašce.
Na všechno jsem byla sama. Ten
pocit, že jsi těhotná a máš v břiše
dítě, o kterém víš, že nebude žít...
Šla jsem do nemocnice a nevěděla, že jdu ve dvacátém týdnu vlastně rodit...,“ přemítá Andrea.
S Petrem situaci ustáli a znovu začali naplno žít. V roce 2006 s ním
jela poprvé na golf. „Vyzkoušela
jsem si golf v Brně na Automotodromu, tam jsme potom jezdili.
A občas do rakouského Poysdorfu, kde je to takové lidové. Golf se
mi moc líbil, ale můj první pocit
byl, že je to hrozný žrout času.
Aby se člověk mohl golfu opravdu věnovat, musí tomu hodně
moc obětovat. Nevěřila bych,
že je golf tak náročný. Trénovali
jsme s profesionálním trenérem
Markem Sovou, zelenou kartu
jsem si udělala v roce 2007. Od
hu opustil. Kvůli jiné ženě. „Byl to
šok... Najednou odešel.“
Říkala si: ženská na mateřské se
dvěma dětmi, to přece není možné.
„Jak to budu sama zvládat? Myslela
jsem, že je to konec světa, že se mi
nemůže stát nic horšího. Rouhala
jsem se. Jeden chlap sem nebo tam
vůbec nic neznamená...,“ pokývá
hlavou Andrea.
Adam byl hodně živé dítě, Andrea
toho moc nenaspala, honila se,
měla pocit, že musí všechno stih-
minuta. Ležela jsem v posteli, začala ztrácet vědomí. Po celém těle se
mi objevovaly fialové skvrny. Volala jsem kamarádům, ale nedovolala
se... Už jsem nemohla vstát. Bylo
mi strašně zle. Táhlo se to celý den.
Když se vrátili z túry, ještě jsem vnímala, ale bylo mi už všechno jedno.
Zaklaply za mnou dveře sanitky
a pak už si vůbec nic nepamatuju.
Pět týdnů nevím, co se dělo. Je to
dva roky a snažím se to vytěsnit...,“
říká rozhodně Andrea.
Útěk před smrtí
Když mám bionické nohy, chci to zkoušet na
nich. Na svých nohách. Nechci žádné vozíky,
monoski, paragolfery... Chci všechno zkoušet
sama. Tak zkouším i golf.
přítele jsem dostala bag s holemi
a chodili jsme hrát. Potom jsem
znovu otěhotněla. Golf jsem
úplně vypustila. V roce 2009 se
nám narodil Adámek. Nedokážu
popsat to štěstí. Vymodlené dítě.
Po sedmnácti letech jsem měla
vytouženého syna a užívala si naplno mateřství. Užívala si Adámka, naše sluníčko,“ zazáří Andrea.
Nečekejte happy end
Když byl Adamovi necelý rok,
přítel Andreu po pětiletém vzta-
nout, všude musí být, chodila si
občas přivydělávat do práce... Byla
permanentně ve stresu. To trvalo
několik měsíců. V říjnu 2010 ji kamarádi vytáhli do Krkonoš. „V sobotu ráno jsem se vzbudila a vůbec jsem nebyla zralá na to, abych
někam šla. Zůstala jsem v posteli,
přátelé vzali Adámka na túru. Co
se dělo potom, si ani moc nevybavuju. Kdybych věděla, o čem ta
hrozná nemoc je, jak se projevuje,
zavolala bych si sanitku už ráno.
Netušila jsem, že hraje roli každá
101
Nejdřív Andreu odvezli do Vrchlabí, potom do Hradce Králové.
Tady stanovili diagnózu. Meningokok. Šance na přežití čtyři
procenta. Postupně jí selhávaly
jednotlivé orgány. Během deseti
dnů se lékařům podařilo Andreu
stabilizovat. Vrtulníkem ji převezli do Brna do bohunické nemocnice. „Všechno řešila moje rodina,
znám to jenom z vyprávění. Začaly mi odcházet nohy odspodu,
měla jsem je úplně černé. Museli
je zkracovat od kotníků, aby mě
vůbec zachránili. Amputace skončily ve stehnech. Měla jsem strašné halucinace... Drastické sny...
Když jsem se po pěti týdnech
vzbudila na Klinice anesteziologie, resuscitace a intenzivní medicíny a viděla Nikolu, nevěřila
D r u h é ž i vot y
naučila úplné základy. Sestupovat
z vozíku, projít se okolo tyče. Ale
že bych chodila sama o berlích, to
moc nešlo. Teď už mám bionické
nohy. Je to skoro to nejlepší, co
existuje. Vozík se snažím nepoužívat, jenom doma. Ze začátku
jsem si myslela, že nohy budu mít
i doma. Ale tím, že nemám kolena,
je pro mě obtížné si sednout a zase
stoupnout. Vozík je doma pohodlnější,“ vysvětluje Andrea.
Začala žít v květnu
jsem, že žije... Nevěděla jsem, že
nemám nohy. Asi mi to říkali, ale
byla jsem pod spoustou prášků,
tak jsem to nevnímala. Ležíš celá
ovázaná, nemůžeš se dotknout ani
prstem nosu. Tělo přestane úplně
fungovat. Svaly jsou vyřazené.
Nemohla jsem se ani poškrábat
za uchem. Nic. Vůbec nic.“ Napojená na milion přístrojů ležela na
KARIMU měsíc a půl. „ Myslela
jsem, že přijdu ještě o ruce. Ruce
mi naštěstí zachránili, mám jen
špatně pohyblivé dva prsty. Celé
tělo jsem měla vyžrané, všude mi
zůstaly skvrny. To je pro ženskou
děsné. Už to pomalinku dokážu
neřešit. Co mi zbývá jiného!?
Za půl roku jsem měla šedesát
narkóz. Ze začátku mi dělali třikrát denně převazy. Fakt bych to
nepřála nikomu... Spřádala jsem
plány, jak ukončím svůj život...
Pak jsem zjistila, že jsou děti
v pořádku... Ale Adámka jsem
neviděla skoro půl roku... Do
špitálu sice nesměl, ale pak s ním
jeho táta, můj bývalý přítel, který
se o něj staral, odjel dvakrát do
Ameriky. Moje vytoužené dítě
a najednou s ním nemůžu být.
To je pro mámu hrozné... Když
jsem se probudila, nikdo nevěděl, jestli si budu vůbec něco pamatovat, jestli nebudu mentálně
postižená... Pamatuju si všechno.
Celý svůj život...,“ má v očích slzy
Andrea.
Z KARIMU ji po měsíci a půl převezli na „jipku“. „Byla jsem špatný
pacient. Sestřičky mají jen dvě
ruce, když tě otočí na jednu stranu, musíš tak ležet. Po dvaceti minutách už tě bolí celé tělo. Nechtěla jsem jíst, měla jsem čtyřicet kilo.
Nemohla jsem do sebe absolutně
nic dostat. Nutila jsem dceru, ať to
za mě sní... I trocha polévky byla
pro mě nepředstavitelná... Naštěstí za mnou chodilo hodně návštěv.
Doteď nechápu, jak jsem mohla
vydržet ležet půl roku ve špitále.
Já, takový aktivní člověk. Potom
mě odvezli do rehabilitačního
centra do Chuchelné. Ale nebyla
jsem v pořádku. Selhávalo mi srd-
ce, převezli mě do Ostravy na ,jipku‘, kde jsem byla měsíc a půl. Dali
mě zase dohromady. Vrátila jsem
se zpátky do Chuchelné. Personál
tam byl velice příjemný, ale chybělo mi něco, co by mě psychicky
podrželo. V devět večer musíš zalehnout, třikrát za noc kontrola...
Je to zdravotní zařízení, kde je režim,“ povzdechne si Andrea.
Věřila, že bude zase chodit, že je
pro ni vozík jen dočasnou záležitostí. Chtěla protézy. „V Chuchelné jsem dostala prvonohy, které
byly strašné. Stehno bylo šíleně
dlouhé a lýtko zase krátké. Bylo
to fakt neestetické. Těšila jsem se,
že budu mít super nohy, a dostala
jsem takové potvory... Ale díky za
to, že je vůbec mám. Tam jsem se
Na další dva měsíce odjela do
lázní Darkov, ale chůze moc nepokročila. „Naštěstí jsem dostala
kontakt na fyzioterapeutku Hanku Kohoutovou z pražských Malvazinek. To pro mě byla obrovská záchrana. Hanka se podívala
a řekla: Co řešíš? Budeš chodit.
A zvedla mě z vozíku. Tím začal
loni v květnu nový život. V červnu jsem pak na Malvazinkách potkala Petra. Říkala jsem si: nějaký
borec na vozíku, kdoví, kdo to
bude... Petr je pro mě hnací motor, je pořád v pohybu. Šíří kolem
sebe neuvěřitelný optimismus.
Vždycky, když jsem byla smutná
nebo jsem brečela, říkal: Koukni
se na toho chlápka na vozíku. Sám
se nezvedne, do bazénu ho dávají
tři lidi. Ty jenom nemáš dvě nohy.
Prostě má pravdu. Během jednoho dne se sice změnil celý můj
život, ale mohlo být sakra hůř.
Petr je skvělý kamarád. Moc mi
pomohli taky kolegové z firmy,
kterou jsme před dvaceti lety společně zakládali. Je to v podstatě
moje rodina. Zorganizovali sbírku, abych si mohla koupit auto,
pomohli s výměnou bytu, který
byl ve čtvrtém poschodí bez výtahu. Velice mi pomáhá dcera
Nikola. Je jí jednadvacet, studuje
vysokou, mám z ní radost. Co si
se mnou prožila, byl pro ni velký křest ohněm, doslova očistec.
V tom roce maturovala, všechno
zvládla,“ je na ni pyšná Andrea.
Mám tě moc rád, víš?
Před třičtvrtěrokem jí poprvé
Adam řekl: Maminko! Když to
vypráví, vyhrknou jí slzy. „Důležité je, že si malej našel ke mně
102
cestu. I bývalý přítel pochopil,
že Adámek není jen jeho... Když
jsem se tenkrát probrala, nepřivedl mi ho ani ukázat. Poprvé jsem
syna viděla až v únoru... Byly mu
skoro dva... A vůbec nevěděl, kdo
jsem. Maminko říkal expřítelově
partnerce. Šílený. Bývalý přítel mi
nechtěl ze začátku Adama dávat,
měl pocit, že se o něj nedokážu
postarat. Musela být vždycky
doma Nikola nebo někdo další.
Teď zjistil, že je všechno v pohodě, tak se normálně domlouváme.
Od května minulého roku máme
Adámka ve střídavé péči. Vycházíme si vstříc, tohle fakt dobře
funguje. Letos v květnu budou
Adamovi čtyři. Je s ním legrace.
Pořád říká, že chce malý vozíček,
protože nemá nožičky. Musím ho
vozit po bytě. Řeknu mu: Pojď si
vyčistit zuby. Já nemám nožičky.
Musím ho vzít a dovézt k umyvadlu. Je velice pozorný, nosí mi
berle, myslím, že to pro něj bude
taky velká škola života. Když přijíždíme k supermarketu, hledá
místo, kde můžu parkovat, kde
vidí nakreslený vozíček. Teprve
s Adámkem si to užívám. Když
jsem měla Nikolku, byla jsem
moc mladá a mateřství nějak prošlo okolo mě. Nedovedla jsem
si tehdy představit, že bych byla
doma. Adámek je úžasný. Říká:
Já tě mám moc rád, maminko,
víš? Teď je to fajn. Má velice rád
i Nikolu. Jsou parťáci. V té chvíli
cítím neskutečné přívaly štěstí...
Že jsme spolu... Děcka, to je pro
mě nejdůležitější věc v životě,“
poprvé vypadá šťastně Andrea.
NO FOOT NO STRESS
Loni v říjnu založila Andrea s kamarádem Petrem, Hankou a jejím manželem občanské sdružení
NO FOOT NO STRESS. „A jak
dodáváme – no problem. Tahle
práce mě velice baví, ozývají se
nám lidé ze všech stran. Nejen
,amputáři‘, pro které jsme původně sdružení založili. Mluvíme
o věcech, které lidi trápí, ke kterým jsem se já musela malinkým
tempíčkem propracovat během
dvou let. A které zdravého člověka nenapadnou. Třeba že s proté-
zou se nespává. Máme už kolem
padesáti členů. U nás nemusí
nikdo podávat žádné sportovní
výkony, po nikom nechceme žádné výsledky. Pořádali jsme kurz
lyžování. Každý si mohl zkusit
monoski, školu smyku, plánujeme divadlo. Je to až neuvěřitelné,
ale všichni jsou moc fajn. Nevím,
jestli to, že někdo přijde o nohu,
člověka změní k lepšímu nebo to
prostě potkává takové lidi, kteří si
to nezaslouží,“ zamyslí se Andrea.
Očima kamáráda petra
Postavím se
na vlastní
Loni se Andrea přes Konto Bariéry dozvěděla o golfu pro hendikepované. Rozjela se do Darovanského dvora, kde probíhalo druhé
mistrovství České republiky
hendikepovaných golfistů Czech
Disabled Golf Masters 2012.
„Seznámila jsem se tam s lidmi
z České golfové asociace hendikepovaných, vyzkoušela jsem
si paragolfer. A potom golf s profesionálním trenérem Petrem
Němcem i bez paragolferu. Měla
jsem úžasný pocit, zjistila jsem, že
vlastně paragolfer nepotřebuju,
jen musím mít někoho, kdo mě
chytne za boky, abych neztratila
stabilitu. Paragolfer mě prostě
nepřitahuje stejně jako monoski.
Když mám bionické nohy, chci
to zkoušet na nich. Na svých nohách. Nechci žádné vozíky, monoski, paragolfery... Chci všechno
zkoušet sama. Tak zkouším i golf.
Hodně mi jde golf s Hankou, jsme
taková sehraná dvojka. I spolu lyžujeme. Hanku bych potřebovala
nejen jako kedíka, ale pro celý
svůj život,“ směje se Andrea.
Na loňském mistrovství ČR v golfu hendikepovaných v Českém
Krumlově uhrála tři jamky. „Víc
nešlo. Ale hrála jsem na svých nohách,“ triumfuje.
A bojovně dodá: „Ona to není
sranda, být na těch nohách celý
den. Je to jako na chůdách. Ale
třeba takový Petr – nemá nohy
a klidně si chodí bez berlí. Neskutečně mě štve. Vím, že to taky
zmáknu. Má výhodu, že má koleno, ale stejně mě štve... Když ho
vidím, hned odhazuju berle!
103
S Andreou jsme se poznali loni v červnu při rehabilitaci v Praze na Malvazinkách. Měla za sebou asi rok a půl po nemocnicích, já měl bouračku
v dubnu. Oba jsme bez nohou a to je automatický, že k tomu člověku najdeš cestu hned. Večer jsme vždycky vyrazili před špitál, otevřeli si láhev
vína a seděli kolikrát i do tří do rána. A právě tam vznikl nápad založit sdružení NO FOOT NO STRESS.
Andrea je fajn holka, ale tím, že nemá ani jedno koleno, je pro ni všechno
daleko těžší. Možná i proto, že je ženská. Chlapi – nebo já osobně – na to
mají jiný náhled. Je to fuk, prostě jsem takovej a nazdar. Mně se ta protéza
líbí. Andreu jsem musel přesvědčovat, aby chodila v kraťasech. Já je běžně nosím. Ze začátku se jí vůbec nechtělo, nakonec svolila, takže dobrý...
Není se za co stydět. Je sranda, když s Andreou někam jdeme a oba jsme
bez nohou. Lidi dost koukaj a začali nás řadit k sobě jako pár. Já vždycky
říkám: Nepřipadá ti, že by to bylo trochu moc neštěstí na jednu rodinu?
Andrea je pohodová kámoška, když se nudím, tak se seberu a jedu za ní
do Brna. Uvaří mi... Je dobrá kuchařka, hospodyně i hostitelka. Umí dělat
výborné maso na grilu, houbičky i zeleninku.
Andrea je pozitivní člověk, ale jak se s tím vevnitř pere, to ví jenom ona
sama. Z mého pohledu to vypadá, že už to bere v klidu, protože probíráme,
jak všechno vychytat, aby se v protézách cítila pohodlně. Už neřeší, že jí
nedorostou nohy.