Otevřít - Transportonline.cz

Konečně mám
řidičák
Okamžitě po absolvování zkoušky jsem dostal „bumážku“, pravý řidičák mi prý přijde později poštou. Jeli jsme zpět do podniku, dva z nás vítězně, třetí neuspěl. Šéf mi ukázal na truck,
se kterým jsme se Zdeňkem přijeli, v kanceláři mi dal číslo prvního Comchecku a jel jsem.
Comcheck je něco jako šek, který ale ve fyzické podobě neexistuje. Je vydáván bankou, už
nevím kterou, na základě kreditu, který si musí podnik otevřít. Je to computerem generovaná dlouhá řada čísel a písmen, ve které je zakódováno vše.
Vlastně není. Tam, kde já kód předám,
obvykle truckstop, opravářská dílna a tak,
mají mašinku, kde kód vyťukají, ono se to
spojí s computerem banky, řekne jim na
jakou částku šek je, že je vše v pořádku,
a mohou Michalu Málkovi vydat peníze. Praktická věcička, dlouho byl Comcheck jediný,
kdo tuhle službu zajišťoval. Dnes už je bank
víc, předhánějí se v nabídce nižších poplatků
a dalších služeb. Podniky, které je používají,
už také neoperují s kódy, i když tahle možnost stále ještě existuje, ale řidič má u sebe
kreditní kartu, kterou platí za naftu, za servis,
a pokud potřebuje si z ní bere i peníze. Jednak
na drobné výdaje, třeba na mýto a také pro
sebe na útratu. V podniku mají řidičem podepsané prohlášení, které dovoluje strhnout
bez ptaní z výplaty vše, co řidič použil pro
sebe, respektive na co nedonesl doklad, že
bylo pro podnik. Funguje to výborně, spousta
starostí s penězi na cestách odpadla. Je to
jako kdyby už byla všude v Evropě jednotná
měna, takhle zatím vozí řidiči kamionů hromady různých peněz v hotovosti.
Dojel jsem, kam jsem měl, vyložil pytle se
železnou rudou a jel do Salinas v Kalifornii
pro zeleninu. Salinas je zelinářské centrum,
kousek od Monterey, na jih od San Franciska.
Pěstují tam téměř všechnu zeleninu pro východ Ameriky, celé léto odjíždí denně desítky
trucků ze Salinas a okolí na východ. V zimě
se tenhle provoz přesune do Nogales a Yumy
v Arizoně, kde se překládá zelenina z Mexika.
Zastavil jsem na dvoře, došel do kanceláře,
ohlásil se a oni mi, jak jinak, řekli, že musím
čekat: „Postav se támhle do řady, my tě zavoláme“. To „támhle“, byla řada více než padesáti vozů, motory běžící, aby mohli mít puštěnou klimatizaci, protože je tam pěkná výheň.
Pochopitelně, jinak by tam nerostlo tolik
zeleniny. Uvnitř polehávají a podřimují řidiči,
odejít nemohou, co kdyby je volali, spát taky
nemohou, ze stejného důvodu. Volání pochopitelně není telefonem, ale CB rádiem, které
musí mít každý zapnuté a poslouchat. Při tom
nikdo neví, kdy ho budou volat a nedá se to
odhadnout podle pořadí, v jakém přijeli. Já
jsem CB rádio neměl, ale dovolili mi sedět na
lavičce venku před kanceláří, že mně zavolají
ze dveří. Seděl jsem na lavičce, taky trochu
chodil kolem a hlavně obhlížel, co a jak dělají
druzí řidičí, když je zavolají. Strašili mě před
odjezdem, že když budu ve skladu zdržovat
,tak mně taky mohou vyhodit. Bylo poledne,
pak se s večerem konečně ochladilo, noc byla
vlahá a ráno mě zavolali.
Vše záleží na tom, co kdo bude nakládat
a co je připraveno. Když přivezou zeleninu
z pole, musí ji kromě přendání do jiných
beden, očištění a zvážení nebo spočítání také
vychladit na předepsanou přepravní teplotu,
mezi 34 a 36 stupňů Fahrenheita (od 1 do
4 °C). Jednou mi naložili zeleninu teplejší
a během hodiny mi z vlhkosti zamrzlo chlazení v traileru. Musel jsem zastavit, přepnout
ručně na odmrazování. Trvalo skoro dvě hodiny, než ledovec uvnitř roztál, voda vytekla,
a já mohl jet dál. Trailer má na přední straně
vlevo krabičku s barevnými světýlky, které řidič vidí ve zpětném zrcátku. Když veze
mražené výrobky, je to jednoduché, chlazení se nastaví na automatický provoz, který
hlídá termostat. Když je potřeba chladit, nastartuje sám motor, mohutný diesel, když je
vychlazeno, zase se zastaví. U zeleniny je to
jinak. Uvnitř je velký ventilátor, který nasává
vzduch u podlahy, ta je v chladírenských trailerech hliníková, s 2,5 centimetru širokými
a hlubokými drážkami. Těmi proudí vzduch
zezadu dopředu, je nasáván a vyfukován
u stropu plátěným tunelem, který se táhne
asi doprostřed délky návěsu. Aby vzduch
stále cirkuloval, motor chlazení jede bez zastávky, dokonce se nevypíná ani při tankování. Řidič sleduje světýlka, kde se musí střídat zelená (právě chladí) s bílou(volnoběh).
Červená znamená odmrazovací cyklus, jako
když doma odmrazujete lednici. Tady se přepnou uvnitř ventily a do výparníku místo studeného jde horké, to co jinak ohřívá radiátor
za vaší ledničkou.
Můj náklad byla míchanice několika druhů zeleniny, bylo tam i několik palet jahod,
pro které jsem musel jet zase jinam. K večeru
jsem konečně vyjel a dojel jsem do Nevady,
kde hned za Renem je město Sparks. Místní
truckstop je první zastávka po přejezdu hor
z Kalifornie. Byl čtvrtek večer, čtvrtý den na
cestě a přitom jsem vlastně sotva vyjel. Na
truckstopu jsem se potkal se Zděnkem, který také nakládal v Salinas, ale měl víc štěstí,
vyjel až o den později než já a nemusel tak
dlouho čekat. Zjistili jsme, že máme dlouhou
společnou cestu. Já jel do New Yorku, on do
Bostonu na Chelsey market a že tedy až skoro na konec Pennsylvanie pojedeme spolu.
Měli jsme před sebou tři dny společné jízdy
a přemluvil mě, abych obětoval trochu peněz
a koupil za 35 dolarů to nejlevnější CB. Bylo
mi líto peněz, doma neměli téměř co jíst, ale
představa další noci na lavičce před kanceláří
dost podpořila jeho přemlouvání. Anténa na
autě byla, tu jsem kupovat a instalovat nemusel. Připojit provizorně těch pár drátů byla
maličkost a tak jsme si popřáli dobrou noc už
bezdrátově, jako praví „truckers“.
Když jsme se ráno probudili, svolali jsme
se zase po rádiu, že už je čas na snídani
a taky trochu té ranní hygieny. Hned když
jsem do záchodů vstoupil jsem si uvědomil,
že život „trakařský“ není ale vůbec snadný. Bože, tam to po ránu smrdělo. Bylo brzo
a uklízeči ještě nepřišli do práce. Parkoviště
je tam veliké i když jsem viděl větší. Sem se
vejde jen asi 400 náklaďáků. To je minimálně
čtyři sta lidí na šest záchodků. Dík, zuby jsem
si ten den nečistil. Vlastně jsem se s tímhle
setkal opravdu poprvé, předtím jsme byli
dva řidiči, jeli jsme a jeli, na hlouposti jako
je čištění zubů nebyl čas. Truckstop to byl
kdysi parádní, než ho ohlodal svými zubisky
čas. Spal jsem tam potom ještě mnohokrát,
ale to už jsem sebou vozil kanistr s vodou
na ranní mytí. Hned za vstupními dveřmi je
obvyklá prodejna se vším, co může řidič na
cestě potřebovat, od poznámkových bloků,
přes základní nářadí jako je hasák a kladivo, pak nejdůležitější kus nářadí - klíč 9/16
palce na seřizování brzd, až po náhradní
televizi, kdyby vám ta vaše vypověděla službu. Protože jsme ale v Nevadě, je vše ladně
promícháno hracími automaty, mezi regály je
zasunut stůl na Black Jack, obdoba našeho
oka. Restaurace je vyzdobena sbírkou zbraní
Johna Wayna, stojí zato si je prohlédnout, až
jednou bude čas.
Pojedli jsme po americku, čili hodně
a vyjeli. Byl jsem poprvé na severní trase, na
Interstate 80. Viděl jsem poprvé nevadské
pouště, konečně jsem uviděl Sierru Nevadu.
Město Wandover stojí přímo na rozhraní Utahu a Nevady. V nevadské části jsou kasina
a hotely, není tam snad jediný obytný dům
a zaměstnanci chodí bydlet do Utahu. Koukal jsem na to, pak se podívám dopředu,
protírám si oči a přelud nezmizel. Obrovská
sněhová pláň. To by nebylo tak divné, ale
ona byla polovina června, venku horko až
praštělo, tak kde se tam k čertu bere sníh. To
byla moje první reakce na velkou solnou pláň
u Boneville. Bílo vpravo až do nedohledna,
bílo vlevo a při pozorném pohledu je tam
kdesi v dáli vidět proužek vody a z ní trčí
hory. Silnice vede po nizoučkém náspu, jeden násep pro dva pruhy vpravo, druhý pro
směr na západ vlevo. Občas jsou spojené úzkým proužkem, jako šprušle žebříku, to aby
se policajti měli kde otočit. A hlavně rovně.
Padesát dva mil (83,6 km) rovně jako podle pravítka. Žádné řidičské rovně, absolutně
rovně. Okolo nic než sůl a pak vítr. Bože, jak
tam to umí foukat. Jel jsem tamtudy jednou
směrem na západ, poměrně lehce naložený
a fičelo to. Srovnal jsem si truck podle spáry
v betonu a podvozek trajleru byl o dobrého
půl metru stranou.
Pak přijde lehýnká zatáčka doleva a zase
rovně, ale už jen asi 20 mil. Náhle se dálnice začne na místní zvyklosti podivně klikatit, po stranách už také není sůl, ale voda
a jsme v Salt Lake City, městě nejhorších řidičů
v Americe. Možná jsou jinde horší, nevím, ale
každopádně se tady na Severozápadě říká
o špatných řidičích, že snad musí být z Utahu, jinak to není možné. V Salt Lake City se
naše I-80 kříží s I-15, vedoucí ze San Diega
v Kalifornii přes Nevadu, Arizonu, Utah, Idaho
a Montanu do Kanady. Zároveň s I-15 je to
i I-84, jsme na jednom z mála vzácných míst,
kde můžete jet na sever a na východ najednou.What a country. I-84 vede z Portlandu
a kus za Salt Lake se spojuje s I-80.
Osmdesátka opouští Salt Lake do strmého kopce, projede Park City, známým lyžařským střediskem, a na druhé straně hor se
spustí dolů, aby znovu stoupala na horskou
pláň Wyomingu. Krajina je tu nádherná, lesy
a louky a protože traky jedou opravdu pomalu, rychlost 15 mil za hodinu je asi tak vše,
co se dá z motoru vymačkat, je spousta času
na obhlídku. Vyplatí se zajet si asi třicet mil
na sever na I-84. Celkem je to asi o čtyřicet
mil dál, ale o hodinu blíž. Vjezd do Wyomingu
provází nezvyklá procedura, na váze se musí
zastavit, zaparkovat, jít dovnitř a ukázat jim
doklady. Wyoming ještě neobjevil výhodu
nálepky zvenčí kabiny. Vy jim ukážete svoje
doklady a oni vám dají papírek z bločku, s natištěným znakem Wyomingu - kovbojem na
koni na zadních nohou, na to napíší fixkou
datum. To si musíte nalepit zevnitř na přední
okno, dají vám na to i kousek průhledné pásky. Zvenčí je tak vidět, kdy jste do Wyomingu
vjeli. Proč, to ovšem nevím.
Pokračování příště