01/0809 - Střední lesnická škola Hranice

01/0809 - Střední lesnická škola Hranice

Milí čtenáři,
tak se nám rok s rokem sešel a my jsme spolu v dalším školním roce. Znovu nám to začalo –
ale to píšu pokaždé na začátku nového roku. Tak zkusím být trochu originálnější.
V časopise nám nastalo trochu změn, máme tu nové tváře… Někteří odešli – a nám se po
nich stýská… Stále se snažíme něco vylepšovat, stále máme nové nápady, tak doufám, že
některé tyto změny kladně pocítíte.
Také jsme změnili číslování časopisu, aby se všichni vyznali v tom, kdy byl který časopis
vydán, kolik čísel bylo vydáno za rok apod.
Jsem velmi ráda, že se mi někteří i dobrovolně přihlašují a dávají mi zajímavé články,
protože těch není nikdy dost! Tady platí heslo: Čím víc – tím líp!
Také jsem slyšela, že se už málokdo vyzná v přezdívkách za články. Takže tentokrát pod
úvodník napíšu seznam redaktorů a ostatních tvůrců časopisu.
Takže vám přeji příjemné čtení a doufám, že budete s tímto číslem (samozřejmě
i dalšími) spokojeni.
A jdeme do toho po hlavě! ☺
Šárka Jurenková
Šéfredaktorka
[email protected]
[email protected]
Šéfredaktorka:
Zástupce šéfredaktorky:
Grafika:
Redaktoři:
Šárka Jurenková
Martin Havlát
Lukáš Rumplík
Aleš Tota
Marie Škorpíková
Karolína Lívová
František Kopečný
Zlatka Matysová
Vítek Hoffman
Daniel Gajdoš
Marek Kočvara
1
3. B
2. B
2. C
3. B
3. B
3. C
3. C
2. C
2. A
1. B
1. B
OBSAH:
Jak vám to mám řéct
Nářečí
O naší Hubertské
E-mail bývalých čtvrťáků
Rozhovor s Ing. Martinem Němcem
Bylo tu – není tu, aneb o dubu v arboretu
Lesáci zase uspěli
Ze života internátu
Lovy během staletí – na parforsním honu
Od loňského absolventa – V kostele
Myslivecká evidence
Profesorský sbor – Německá lesnická škola v Úsově
Pro les nevidíme stromy
Staré mince
Perličky ze školních lavic
Okénko poezie
Říše hmyzu
Ips melifica
Z deníku praxe
2
Jak vám to mám řéct
Již třetí rok se setkáváme s žákem současné třetí B Martinem Pavkou. Čím zaujímá své okolí?
Je to jeho mluva, protože hovoří výrazným slováckým nářečím. Protože shodou okolností
jsme s Martinem rodáky, rád si s ním při řeči zavzpomínám na své prázdninové pobyty
u stařenky a na svoje někdejší osvojování tohoto nářečí. A o tomto nářečí vám spolu
s Martinem chceme něco povědět – řéct.
Martin pochází ze Vnorov, obce ležící na levém břehu řeky Moravy mezi Veselím nad
Moravou a Strážnicí. První písemné záznamy o obci pocházejí z poloviny 13. století, kdy ji
císař František Josef I. povýšil na městys, a dnes má něco přes tři tisíce obyvatel.
Významnými rodáky jsou např. básník Jan Skácel, svoje prázdniny u svého strýce faráře zde
trávíval Leoš Janáček. V padesátých až osmdesátých letech minulého století se ve školách
učilo o další rodačce, Marušce Kudeříkové. Dalším známým rodákem je spisovatel František
Zýbal. -- I dnešní mladí lidé ještě používají ve své mluvě nářečí, i když mnohá slova a názvy
již z jejich slovníku vymizela. My se však alespoň k některým vrátíme.
Charakteristickým prvkem slováckého nářečí je tvrdé „u“, které se dá dobře vyslovit,
ale hůře napsat. Takže zkuste: „ Byu sem, děuau sem, šeu sem.“ Dalším prvkem je onikání:
„ Stařenko, kde jste byly, súsedko, uže jste došly?“ apod. Další prvky pak snad poznáte
z následujícího povídání. Tak třeba: do domu se vcházelo přes návratí, šlo do síně
a následovala kuchyň a světnica. V kuchyni byla kromě šporhelta, stolu a kredenca pohrádka,
na které spávali stařenka, a když žili stařeček, tak spolem. Ve světnici na pohrádkách spaly
děcka. Stařenka si oblékaly na košelu a gatě jupku, v chladnějším počasí a ven ještě kacabaju.
Zepředu sa opásaly fjertůškem, ze zadu šorcem. Na nohy pančochy. Když šly ven, přehodily
si přes ramena vlňák. Ve velikých zimách stařenka aj stařeček si oblékali huňatý baraní
kožuch. Ze síně sa šuo do komory, ve které bývaua jamka na erteple a veliký skřich na obilé.
Na trámech byly skoby, na která sa věšauo uzené a suanina. V rožku byly demižóny se
slivoviců. Ze dvora sa chodiuo do chléva a ke studni. U hnoja bývau záchod a stávau cárek.
(To je zařízení k vykrmování kačen a husí, klece, do kterých se na cca 3 týdny před
zaříznutím posadily kačeny nebo husy, aby neměly pohyb, a ty se pak dvakrát denně krmily
cpaním vařené kukuřice nebo šlížků do zobáku.) To byuo velice důležité zařízení, protože
doma vykrmená hus, to je neco jinačího než kůpená v obchodě. Taková hus nebo kačena sa
pozná jednak podle množství sádua, a jednak podle vzhledu a chuti jater. Sáduo sa ořezalo
a dauo aj s játrama do hrnca vyškvařit. Takové husí oškvarky a játra, není nic lepšího!
A měkký chléb namazaný husím sádlem! Podstatná část husy nebo kačena sa uvařila (dobrá
polévka s okšama) a jedua sa se šiškama a křenovú máčků. Pečené husy a kačeny se zelém
a šiškama sa objeviuo na stoloch až později. Husy a kačeny a vepřové ve všeckých podobách
bývauo jíduo na svátky. Ve všední dně sa jedua jednodušší a postní. Olevance, báuešky,
erteplové tašky, šlíšky s makem, krajance k bíué máčce, pupáky (buchtičky polété místo
krémem svařeným mlékem a posypané makem). Recepty zájemcom Martin rád poskytne.
Tolik jen krátce na ukázku jednoho nářečí. Možná tento příspěvek bude inspirací pro
ty, kteří hovoří „hanácke“, valašsky nebo lašsky a budou nás chtít s těmito nářečími rovněž
seznámit.
Pavel Sovka s přispěním Martina Pavky.
(Poznámka pod čarou: Martin ani já mezi význačnými rodáky dosud uváděni nejsme.)
3
A jak své nářečí ovládají další vaši spolužáci? Přečtěte si dvě nápadité ukázky,
v nichž studenti volně převyprávěli (přeložili) část Odysseových dobrodružství:
Brněnské hantec:
Kyklopův velké čagan se válel u stáje. Byl velké asi jako taura Petrova. Kósek si z něho
urépli, aby ho mohli píchnout do Kyklopova zubiska. Na tom kósku udělali špicu, prve aby
obr nic negómal, museli čagan schovat. Když se pak obr vracel do svýho béváku, vyhnal ovce
do té nóbl cimry. Zvedl ten velké šutr a hópl ho k východu. Když měl všecko v richtiku, tak
dva popadl a chystal si ňamku. Tehdy ten névětší brněnské borec Odysseus k němu
hantýroval, v pazórách držel jakési patok. Byl kyslé, asi cajzlovské. Odyseus ho přemlóval,
aby si dal loka. Ten obr byl ajncové Cajzl, patok vyglgl na ex. Pak začal chrápat, ale na rozdíl
od Prokýšky nerušil. A pak, jak by Skotnica hantýroval, začala akce a ta akce vyvolala
reakci. Akorát mě nebylo jasné, proč nehodil kokino, protože jak tvrdijó všecky šarlatánský
buchy, měl mět čočku a von jenom spustil tak betelnó sirénu, že ohluchli až v Jindřichově
Hradci.
Daniel Gajdoš (1. B)
Textík z Valach:
Uložil sa do lože a už chrápal. Včilej jsem špicu teho klátu dal do vatry. Špica sa celá začala
černatˇ. Já a moji ogaři zme popadli teho kláta z olivy a do oka téj nestvůry zme ho vrazili.
Obrova kuča sa začala pod obrovskym hlomozem celá třástˇ. Měli zme sice v gatˇách, ale
nikdo z nás nepovolil. Kyklop si vyrval z oka ten klát a pléščil s nim gdesi do roha. Začál pak
po celej jeskyni běsnit. Keřísi další kyklopové počuli ten hlomoz a začali sbíhatˇ grapy,
v kerých měli postavené svoje kuče. Ptali sa Polyféma: „Hdo tˇa tam dlábí, Polyféme, že tak
skuhýkáš ?“
Josef Mikulenčák (1. C)
Pro srovnání – původní text:
Kyklopův veliký kyj – byl z olivy, zelený dosud – ležel u jedné stáje: ten uťal, aby mu sloužil
za hůl, až by mu vyschl…Já jsem z něho kus uťal, tak na sáh, přistoupiv k němu, potom jsem
druhům ho podal a přikázal oloupat: ti ho ohladili, já přiostřil na konci, přistoupiv k němu,
pak jsem ho uchopil rychle a rozpálil na žhoucím ohni. Potom jsem dobře ho schoval a hrot
jsem pod mrvou ukryl, které v obrově sluji vždy leželo nesmírně mnoho.
Tehdy já ke Kyklopovi jsem promlouval, přistoupiv blíže, v rukou jsem držel korbel, jenž
plný byl tmavého vína: „Kyklope, na pij víno, když pojedls lidského masa, poznej, jaký to
nápoj jsme skrývali na naší lodi: ten jsem ti za oběť nesl…“ Takto jsem pravil, on vzal si
a vypil. Hrozně mu přišel k chuti ten lahodný nápoj….
Pak naklonil stranou mohutnou šíji a ležel a již se ho zmocňoval spánek, všemocný
podmanitel. Tu z jícna mu vyhrklo víno se sousty lidského masa, jak říhal, opilý vínem.
Tehdy já hrot toho kyje jsem do množství popela strčil, aby se rozpaloval: všem druhům jsem
dodával mysli, aby pak nikdo z nich mi necouvl z velkého strachu… Chytli ten z olivy kyj,
jenž končil se hrotem, a obru do oka vrazili jej – já shora se opřel a točil…. Strašlivě bolestí
zařval, až kolem hučela skála: my jsme se zděsili hrůzou a skočili stranou. On prudce vytrhl
z oka ten kyj, jenž množstvím krve byl zbrocen, mrštil jím od sebe pryč a rukama divoce
běsnil, hlasitě Kyklopy volal… Slyšeli onen řev a každý sem odjinud spěchal, stavěli se kol
sluje a ptali se, co ho to souží: „Čímpak jsi, Polyféme, tak postižen, že ses tak hlučně rozkřičel
do božské noci a nás tu ze spánku budíš?“
Odysseova dobrodružství, přeložil Vladimír Mertlík
4
O naší Hubertské…
O Hubertské se často říká, že je to nejlepší zábava v Hranicích, dle mého názoru právem. Je
výsadou SLŠ. Jako letošní čtvrťačka jsem si ji náležitě užila.
Přípravy jsou vždy na krku čtvrťáků a jejich třídních, a o tom, že to není žádná lehkovážná
věc, svědčí i to, že trvají několik měsíců. Ale ta práce stojí za to, Sokolovna s vůní silic
všemožného jehličí, stoly vyzdobené kyticemi a tvůrčí atmosféra byly příjemnou odměnou
oku i duši.
V sobotu 22. listopadu o půl osmé večer už jsme netrpělivě přešlapovali v tzv. Pekle a čekali,
až vyjdeme do sálu a dostaneme stužky, malý důkaz naší (většinou) čtyřleté snahy. I toho
jsme se dočkali. Hrdě jsme je potom ukazovali všem, které jsme potkali.
Někdo si připil, někdo se opil, někdo protancoval střevíčky, ale snad každý se bavil. Až do
rána jsme tančili a užívali si společných chvil. A abychom, jako čtvrťáci, ukázali i dostatek
zodpovědnosti, dostali jsme všemožné úkoly. Někdo je plnil méně, někdo více, ale vždyť se
máme v takovou vzácnou chvíli hlavně bavit, tak co.
V tombole jsme vyhrávali ceny, které každý rád uvítal (jen maminky si nad pomyšlením, že
zase mají co vykosťovat, odblaňovat, péct a smažit, trochu povzdechly).
V ranních hodinách, až veselí návštěvníci odešli, jsme uklidili zbytky z bujaré oslavy a
vytratili se do svých domovů (ne vzácně s lahvinkou) nebo navštívili nějaký ten podnik
s hudbou a mokem na zahřátí. Jen kdyby ta rána (či odpoledne) nebyla pro většinu tak krutá.
(A to pondělí ve škole…)
Bláža Mrlinová (4. A)
5
E-mail bývalých čtvrťáků paní profesorce Bradové, po návratu z Finska
10. srpna jsem se s Martinem vrátil z pobytu ve Finsku, který trval 9 dní, na který jsme mohli
jet díky vám a samozřejmě s pomocí paní profesorky Šoborové (Zámrské)!! Celkem se tohoto
pobytu zúčastnilo asi 16 lidí z ČR, 15 z Holandska a jako hostitelé také 8 hezkých děvčat
z Finska!!! Program byl hodně náročný a téměř jsme neměli žádný volný čas, ale na rybaření
jsme si čas našli. Součástí pobytu bylo seznamování s ostatními účastníky formálně - večer
po programu neformálně, a také prezentace krajin a kultur ČR, Holandska a Finska.
Samozřejmě že Finsko bylo velice zajímavé, a to nejen kulturou a historií, ale zvláště
přírodou, která nás úplně fascinovala!!!! Ve Finsku byl zrovna polární den, takže tma tam byla
až kolem půlnoci a svítalo kolem třetí hodiny. Ubytovaní jsme
byli v hotelu ELLIVUORi, který byl vlastně na velkém ostrově.
Během pobytu jsme navštěvovali jednu vesnici, která se
jmenovala Lantula. Tam jsme sem tam pomáhali s prací na louce
a v lese a jeden den jsme strávili asi po dvou lidech u rodin ve
vesnici, abychom zažili, jak se žije na farmách ve Finsku.
Mimochodem, každá rodina na venkově má farmu, dobytek
a saunu, a jak jsme se později dozvěděli (!!), já a Martin jsme byli
u rodiny, která vlastnila asi 4 kusy lesnické techniky, takže jsme
si to tam pořádně užili a mohli jsme si vyzkoušet i řízení
vyvážečky.
Jeden den jsme strávili ve větším městě Tampere nedaleko města
Nokia!!! Byli jsme v muzeu (nejlepší byla část věnovaná
hokeji!!!), v místní hospodě a na nějakých
památkách. Nejlepší asi bylo veslování
10 km po jezeře k farmě a zpět, kde jsme měli nějaký program, a večer
jak jinak než sanování, což byl náš denní chleba.
Taky byl nějaký výšlap do okolních kopců v přírodních
rezervacích. Jeden večer jsme navštívili místní tančírnu, což bylo
úžasné!!! Finský tanec a jejich styl volenky neměl chybu, učili jsme Holanďanky tančit,
protože u nich doma to nevedou, a pořádně jsme to tam rozjeli a protančili střevíce!!!
Uffff, tak to byl v krátkosti výcuc všeho, co jsme dělali
a zažili.
Celým pobytem nás provázela angličtina, kterou
jsme konečně slyšeli na vlastní uši v terénu a konečně
jsme získali nějakou motivaci k dalšímu studiu tohoto
jazyka. Ze začátku to trochu dřelo, ale pak jsme se
rozpovídali!!!
Příští rok se výměna koná v ČR a naší noví kamarádi
z Finska a Holandska už se těší, jak je naučíme sbírat
hřiby a taky na tančení.
Já i Martin vám za tohle všechno děkujeme a přejeme vám hezký a bezstarostný
průběh nového školního roku a taky nějaké nezbedné prváky u vás ve třídě, ať to nemáte zas
tak jednoduché!!!!!
S pozdravem Štěpán Palán a Martin Mati
6
Dobře se u toho usíná…
Tentokrát jsme si vzali na paškál novou tvář naší školy.
Hodně lidí se nás ptalo, s kým uděláme rozhovor.
A vždycky bylo slyšet: „Udělejte ho s Němcem, ať o něm
taky něco víme!“ Tak jsme chtěli těmto hladovým uším
vyhovět a učinili jsme tak.
A tak jsme se do pana Ing. Martina Němce pustili.
Dali jsme se do toho se vší parádou. Tak jako první, na
co bychom vás nalákali, je fakt, že je mu 27 let, ale
bohužel má už velmi vážnou známost (což je na jednu
stranu velká škoda…). Momentálně žije v Hranicích,,
a nejradši nosí trenky… Tak to by jako malá ochutnávka
stačilo a teď přistoupíme k samotnému rozhovoru.
• Jaká je/byla vaše nejoblíbenější hračka?
Traktor.
• Čím jste chtěl být jako malý kluk?
Traktorista. (nečekaně ☺)
• Kdy jste tu studoval a koho jste měl za třídního?
Od roku 1997 do 2001. A za třídního jsem měl pana učitele Juráně.
• Proč jste si zvolil zrovna lesnický obor?
Protože mám odjakživa rád myslivost. A navíc ji mám v rodině.
• Do jakých kroužků jste chodil?
Chvilku do střeleckého, ale jinak už nic, nebylo tu ani tolik kroužků jako teď. Navíc jsem
dojížděl.
• Dělal jste si taháky? Kam jste je schovával?
Ne, nedělal (smích)… (Takže dělal?!) Dobře, dělal. A měl jsem je většinou na papírku pod
písemkou, na noze…. Nebo přímo na lavici. Jinak jsem žádné speciální úkryty neměl.
• Který předmět jste měl nejraději, a který jste nesnášel?
Nesnášel jsem češtinu, tu jsem vůbec nemusel, a nejraději jsem měl MYS, PEL, LET, prostě
ty odborné předměty.
• Na jakou školní akci nejraději vzpomínáte?
Školní hon, exkurze ve Slovinsku (to bylo vážně moc pěkný)… Bylo toho hodně…
• Kterou vysokou jste studoval?
Mendelovu v Brně.
• Jaké jsou vaše první dojmy z role učitele?
První týden byl těžký. Byl jsem hodně nervózní, ale teď už je to dobrý. Kupodivu mě to už
i začalo bavit. (smích)
7
• Proč zrovna OLP?
(Smích) Nic jiného nebylo volného. (smích) Ne, je to zajímavý, důležitý předmět a taky mě
baví.
• O kolik se změnila škola, za tu dobu, co jste tu nebyl?
Podstata se nezměnila, ale trochu se změnil přístup studentů (např. oblečení a jiné aktivity
o přestávkách).
• Jakou vlastnost u žáků nesnášíte?
Nejsem tu zas tak dlouho, ale nemám rád vyčůranost. Mám radši domluvu.
• Je nějaký způsob, jak bychom vás mohli ukecat, abychom nepsali písemku?
Určitě by se něco dalo, ale ještě nevím co. Vyhrožování nemá smysl. (Zkusíme to uhrát na
city.)
• Proč učíte přímo tady?
Protože to je na Moravě jediná lesnická škola a protože jsem tu studoval.
• Byl jste zaměstnán i jinde?
Pracoval jsem pro soukromou lesnickou firmu a taky pro německou firmu.
• Takže jste se učil němčinu?
Ano.
• Jste myslivec?
Ano. Dělám aktivně myslivost. Chtěl jsem ji učit, ale bohužel už je toto místo obsazeno.
• Děláte nějaký sport?
Sport vyloženě ne, ale občas si zahraju fotbal.
• Jaký je váš nejoblíbenější alkoholický nápoj?
Alkoholu neholduji. Ta léta už mám za sebou. Ale když už, tak jägermaister. Domácí slivovici
vypiju, ale nemusím ji.
• K jakému zvířeti byste se přirovnal?
Mám rád psy, ale jestli bych se k nim přirovnal, to nevím.
• Na co se jako první podíváte, když uvidíte pěknou ženskou?
Asi na oči. (a my mysleli, že na fotku své přítelkyně v peněžence ☺)
Dále jsme se dozvěděli, že jeho oblíbená barva je zelená, nejoblíbenější film nemá, ale jinak
asi trilogii s Tomášem Holým – Pod jezevčí skálou, Za trnkovým keřem… „Dobře se u toho
usíná,“ říká. Oblíbenou knihu nemá, většinou čte odborné lesácké knížky. Vyhraněný styl
hudby nemá: „Když se mi to líbí, tak to poslouchám, když ne, tak rádio vypnu.“ Taky víme,
že nekouří (už) a že má sestru a bratra.
Spolupráce s panem učitelem byla velmi příjemná, hodně jsme se nasmáli. Odpovídal bez
sebemenších problémů na všechny otázky. Tímto mu ještě jednou děkujeme za rozhovor.
A přejeme hodně štěstí při kantorském povolání – ať z toho nezešílí ☺ Mája a Šárka (3. B)
8
Bylo tu - není tu, aneb o dubu v arboretu…
Jmenuji se Herbert Knýdl a rád bych vám povyprávěl svůj příběh, který se mi v posledních
týdnech stal. Jsem dub letní a nějaký to století si tu už spokojeně rostu se svojí manželkou
Květoslavou Teplomilnou. Mám rád svoji domácnost, kde už nějaký ten pátek přebývám, je to
bytová jednotka arboretum 3+1. Mám velice živý, nestereotypní, akční život. Na jaře si
nechám narůst listy, na podzim je zas shodím. Každý rok, pořád dokola, je to fakt zábava.
Můj dokonalý, společensky vysoce postavený život však jednoho krásného dne skončil.
Den jako každý jiný naruší nějaký nesympaticky vyhlížející chlápek s nějakým heblem
a nápisem ,,Stihl“. Něco kutí u mých kámošů, co si říkaj borovicový gang. Ten chlápek si vyhlídl
lídra gangu a po několika minutách nelibého zvuku, připomínajícího nějaký ,,technařský" styl
22. století, lídr padá k zemi. Nemohu uvěřit vlastním větvím, doopravdy ho zkosil, lídr borovic
z borovicového gangu letí k zemi jak vysoký, tak ještě užší. Chlapci od borovic se s tím
nemůžou smířit. Chlápek si utře čelo, zlomyslně vycení zuby a...! ,,Ne!" řvu na něj, ,,kam si jako
myslíš, že jdeš?“ Ten pazgřivec jde přímo k mojí ,,staré". Ne že by moje ,,roba" byla stará, má
teprve něco málo přes 200 let, ale ten zvuk se mi nelíbí! Moje Květka řve, že ju to bolí, a s tím
nic neudělám. ,,Necháš ji!? " zlostně po něm křičím, ale on stále dělá svoje. Přišlo to nejhorší, co
se molo stát, moja drahá padá k zemi. „Ty vrahu!“ zoufale po něm hážu žaludama, ale on zas
vycení ty svoje zoubky a spokojeně odchází. Celý zarmoucený a smutný pláču a lýko mi stéká
z očí. Normálně ji zabil, chladnokrevně ji zabil a nikoho se neptal. Jak jen mohl. Ale co to
moje kůra vidí? Za mojou manzělkou stála mladá krásná bříza, její listopadový blond mne
nadchnul. Má krásně dlouhý kmen a ty tvary, to uspořádání listů!
,,Slečno, smím Vás pozvat na jedno prorážení větrem?“ - Co se teď po večerech děje
v arboretu, si nechám pro sebe, nemáte ani 140 let, takže na to máte času dost.
Vít Hoffmann (2. A)
VÁNOČNÍ
VÁNO NÍ AKADEMI E
SE BLÍZÍ
Kdy? Ve st edu 17. prosince
Kde? V hranickém kin
Kdo a pro koho? Všichni, kdo mají nápady, schopnosti, chu
a elán – pro nás všechny toužící se ulít ze školy a bavit se!
TAK S CHUTÍ DO PRÍ PRAV!
PRAV!
9
Lesáci zase uspěli…
V malebné krajině Hrubého Jeseníku v Koutech nad Desnou se ve dnech 16. – 18. června
konal již 4. ročník středoškolského adrenalinového pětiboje. Do soutěže se zapojily některé
střední školy z celého Olomouckého kraje. Družstvo z naší lesnické školy obhájilo loňské
vítězství. Karolínu Lívovou a Pavla Bartošku doplnili v týmu nováčci Aneta Kiszová a Michal
Mutina.
Po stovce plavání a paintballu nás potkal nezdar v horských kolech, kde se Aneta
projevila jako jejich velká „ničitelka“. I přesto jsme závod dojeli a zvítězili s více jak
šestnácti- minutovým náskokem. Ve středu ráno jsme už ve vedoucí pozici nastoupili na
slaňování a přespolní běh. I ten byl pro nás s přehledem vítězným.
Náš učitel tělocviku a zároveň vedoucí týmu Miroslav Menšík si v plavání vytvořil
svůj osobní rekord a i v paintballu nás skvěle podpořil.
Jako odměnu jsem si odvezli plážová lehátka a cenu, o kterou se soutěžilo především –
putovní pohár.
Mezi jednotlivci uspěli Karolína Lívová s nejlepším časem v plavání a slaňování mezi
dívkami, a Pavel Bartoška - nejlepší z chlapců v jízdě na horských kolech.
Karolína Lívová (3. C)
Ze života internátu
Z mnoha aktivit, které se na našich domovech mládeže odehrávají, mě zaujaly tyto akce:
Dne 2. 9. 2008 v prostorách internátní posilovny proběhla beseda s názvem „Základní zásady
tréninku v kulturistice“. Této akce se zúčastnilo 63 studentů a to od prvního až po čtvrtý
ročník. Setkání proběhlo v rámci kroužku kulturistiky. Kromě teoretických rad byla
k dispozici i bohatá fotodokumentace s ukázkami jednotlivých cviků.
Další akcí, která mě zaujala, byla beseda na téma „čeleď tisovcovité“, která se uskutečnila dne
18. září. Mezi hlavní zájemce patřili žáci z 1.A. Šlo o první besedu z plánovaného cyklu
besed o koniferách. Mezi následujícími tématy budou například archaické jehličnany
a mnoho dalších. Bohatá fotografická dokumentace byla samozřejmostí.
A do třetice mě zaujala návštěva aragonitových jeskyní v Teplicích nad Bečvou. Tato
prohlídka proběhla 24. září pod vedením pana vychovatele Kacerleho. Účastníky bylo 10 žáků
prvních ročníků. Akce splnila očekávání a žáci byli velice spokojeni.
Martin Havlát (2. B)
10
Lovy během staletí – na parforsním honu
„Pane, pane, vstávejte!“ „Co chceš?“ odpověděl jsem sluhovi, který mě budil ještě za tmy.
„Pane, máte jít na hon, včera jste mi říkal, ať vás vzbudím.“ „A jó, už vím, už si vzpomínám.“
Začal jsem se oblékat a poté jsem sešel do jídelny na snídani. Jistý hrabě na svém
loveckém zámečku pořádal hon na jelena a pozval tam vybranou společnost, převážně
hrabata, barony a jiné důležité lidi. I já jsem asi byl nepostradatelný, že mě pozval. Když jsem
tam dorazil, pan hrabě už tam byl a kolem sedělo pár pánů a dam. Úklonkem a pozdravem
jsem je pozdravil a pan hrabě pravil: „Á, vy už jste tady, doufám že ježdění na koni vám půjde
stejně tak dobře jako pití.“ Osazenstvo se kolem hraběte jen tiše pousmálo. Vtipálkové,
pomyslel jsem si a přisedl si k jejich stolu. Za chvíli tu byl sluha se snídaní. Posnídal jsem jen
skrovně, poněvadž jsem měl žaludek jako na vodě. Pan hrabě vstal: „Za půl hodinky vás
čekám před jízdárnou,“ řekl a odešel.
Šel jsem se převléci do jezdeckého,
a vysokých kožených bot.
tj. do kožených kalhot, červeného kabátce
Vešel jsem zadním vchodem a namířil si to ke stájím, kde už čekali krásní osedlaní koně.
Pan hrabě má asi koně rád, problesklo mi hlavou k němu, on už seděl na koni a rozdával
rozkazy. Otočil se ke mně: „Á, doufám, že už jste jel na koni, váš je ten hnědák.“ „Děkuji,
pane, a propos, párkrát jsem už na koni jel,“ s úsměvem jsem odpověděl. Nasedl jsem, ještě se
muselo něco vyřídit, a už jsme jeli, dámy nasedaly do kočárů, páni na koně a vyrazili jsme
vstříc lesům a zvěři pana hraběte.
V lese jsme utvořili rojnici (pouze jezdci, dámy zůstaly v kočárech a přihlížely), psi šli
napřed a my za nimi. Po dlouhé jízdě na koni psi zavětřili, psovodi je vypustili. Psi vyrazili
a my za nimi. Po chvilce vyrazil statný jelen zpoza křoví a psi za ním a my za psy. Jelen
přeskakuje překážky, psi za ním a za psy se ženeme my. Někteří před překážkami zpomalují,
takže se začínáme trhat, trubači troubí, aby kočí s dámami a opozdilci věděli, kde jsme. Po
hodině urputné honičky začal jelen trochu klopýtat a pak to přišlo. Jelen zakopl a psi, co mu
byli v patách, se na něj vrhli a začali do něj kousat. Psovodi je odvolali. Jeden myslivec pak
pomohl jelenovi k Hubertovi.
Párkrát jsme ještě takhle jeli, ale střelilo se jen pár lišek a jeden malý jelínek. Se
soumrakem jsme dojeli k zámečku a šli na večeři. Večeře byla v loveckém stylu. Podávali se
bažanti, křepelky na různé způsoby, červené víno teklo proudem. A je to tu znova, pomyslel
jsem si. Po večeři mě pan hrabě pozval, abych si šel zahrát karty. „Jo a to jsem vám říkal, že
zítra jdeme na bažanty? Počítám s vámi.“ „Bude mi ctí, pane.“ Tak to začalo znova. Pití,
karban a potom lov.
Aleš Tota (3. B)
11
Od loňského absolventa
V kostele...
Než se pustíte dál do čtení, tak bych vás chtěl, moji milí čtenáři, upozornit na několik věcí:
tento článek nemá být posměšný ani urážlivý. Nechci jím někomu odpírat svobodu
náboženského vyznání, i když by to v některých pasážích tak mohlo vyznít. Tento článek
pouze reflektuje mé dojmy z návštěvy chrámu páně.
Když jsme vstoupili do kostela, byl již téměř plný a mše měla každou chvílí začít. V tom
vstoupil farář… Všichni jako ovce začali po něm opakovat modlitby a litovat svých hříchů.
Pravděpodobně když ulevili svému svědomí, začali zpívat písničky, které neměly ani
chytlavou melodii, a i text byl o ničem. Pořádně se nerýmoval a byl celkem nudný… Takže
asi ani kvůli muzice sem lidé nechodí, řekl jsem si v duchu. Pak začal pan farář kázat,
zpočátku to vypadalo jako úryvek z receptáře Přemka Podlahy o správném setí obilí, ale
velice rychle mi došlo, že se jedná o jinotaj, protože svatý muž házel jeden biologický omyl za
druhým. Kdyby si aspoň na wikipedii přečetl článek pro děti o genetice, tak by nemohl kázat
takové bludy… Ale nyní vážně. Celé kázání bylo pouhopouhé vymývání mozků, které
nenechávalo ani kousek prostoru pro vytvoření vlastního úsudku. Názory byly servírované
v chutné omáčce, kterou baštili. Všichni hltali každé slovo o tom, že jedině věřící člověk je
správný a nevěřící je méně nežli hmyz a že jej potřeba vyhubit. Zkostnatělá katolická církev
opět ukázala, že je stále stejná. Pro mne stále stejně odporná a zkažená.
Pokud by si někdo myslel, že mám něco proti Bohu, tak ho mohu ujistit, že proti němu
nic nemám. Víra je nádherná věc, ale pokud je v dobrých rukou. Jeden z mých nejbližších
přátel patří do Církve bratrské… Když poslouchám, jak to u nich v kostele chodí, a i v celé
evangelické církvi, tak bych si snad i řekl, že jsou to naprosto odlišná náboženství. Ale nejvíce
ze všeho se mi líbí rozdíl ve křtu… Evangelík si může vybrat, zda se nechá pokřtít, či ne…
Katolík se stává katolíkem bez toho, že by chtěl… Občas, když se ptám některého svého
vrstevníka: Proč do toho kostela chodíš? Odpověď je většinou stejná: Musím, kvůli našim…
Když jsem vyšel z kostela na nádherný čerstvý vzduch, tak jsem si opět uvědomil, proč
do kostela nechodím a proč je lepší se v neděli vyspat, než jít na nejnudnější dvě hodiny, jaké
jsem zažil… Ale pokud to někoho baví, ať si chodí, já se radši prospím…
Morchack
12
Myslivecká evidence
Mnozí jste již určitě zaregistrovali, že existuje komplexní informační systém pro
mysliveckou praxi – zjednodušeně elektronická podoba myslivecké evidence pro myslivecké
hospodáře, která je zdarma pro uživatele honiteb. A jelikož tento program je nainstalován
i v našem počítači, pokusím se vám ho trochu přiblížit, třeba této vymoženosti začnete
využívat i vy.
Ti, kteří odebírají časopis Stráž myslivosti, si toho už zajisté všimli. Letos je v každém
čísle věnována dvojstránka podrobnému popisu práce s tímto
programem… Tudíž si myslím, že práci s programem vám
vysvětlovat nemusím. Jen vám chci lehce nastínit tuto
problematiku: evidence myslivosti je určená pro všechny úrovně
mysliveckého hospodaření, umožňuje vést všechny potřebné
evidence, vytvářet z nich sestavy, přehledy, tabulky nebo grafické výstupy, tisknout
dokumenty a také provádět obousměrnou výměnu dat, např. měsíční hlášenky, data
mysliveckých výkazů, záznamy o hodnocených trofejí apod. Dokonce už jsou i některé
rozšířené verze jako například účetnictví.
Tak to bylo něco z charakteristiky, teď zase z jiného soudku.
Svěřím vám některé moje zkušenosti s tímto programem – neboť můj táta zavelel – naučíš se
to a pak to naučíš mě! A tak jsem ho samozřejmě jako hodná dcera uposlechla a dala jsem se
do toho. No, popravdě žádná sláva to není. První dva díly byly popsány úplně bezvadně…
Potíž ale nastala při třetím díle, kdy jsem nemohla najít příslušné odkazy… Nu což, stane se…
Ale tak nějak v tom pokračuji dále… Přeci jenom, už máme nějaké ty úlovky aj. zapsané
přímo v tabulce – je to šikovná věcička – máte tam i místo, datum, lovce, doprovod… Prostě
si to tam všechno jenom odklikáte a je to.
Abyste si tento program však mohli pořídit do svého počítače,
potřebujete těchto pár věcí: samotný program, který získáte takto:
pošlete e-mail firmě, která tuto službu poskytuje, a ona vám
pošle odkaz na stránky, kde si tento program stáhnete. Potom
vám pošlou heslo pro přístup do programu.
Než začnete tento program trvale a systematicky používat, musíte vyplnit základní údaje:
1) číslo a název honitby
2) číslo a název podniku, LZ, okresu
3) číslo a název správy
4) číslo a název NUTS
5) chovatelskou oblast, přidělenou sérii plomb, BIO síť.
Tak doufám, že jsem vám to alespoň trošku nastínila. Kdo by se chtěl s tímto programem
přímo naučit, tak vám doporučuji oprášit starší čísla Stráže myslivosti, kde je práce
s programem podrobně rozepsána. Popřípadě bych vám je po domluvě mohla okopírovat.
Více informací na: www.yamaco.cz
Šárka Jurenková
13
Profesorský sbor – Německá lesnická škola v Úsově (1852 – 1867)
„Lesnické školství má zasévat nejen vědění, nýbrž i lásku k lesu a povolání.“
„Kdo nectí životní osudy svých předků, sám si nezaslouží úcty.“
3. října 1852 byla v Úsově (německy Aussen, okres Šumperk) v lichtenštejnském zámku
slavnostně otevřena spolková lesnická škola Mahrisch – Sleische Forstschule in Aussen
(Moravsko-slezská lesnická škola). Byla to škola dvouletá s německým vyučovacím jazykem.
Stanovy a učební osnovy byly předem schváleny ministerstvem orby (zemědělství a školství).
V r. 1852 bylo na Úsově zavedeno i vyučování v češtině. Na škole působili ředitelé Joseph
Weiselly (1852 – 1855), Franz Keller (1855 -1868) a Robert Micklitz (1859 – 1873). Jako
učitelé Ferdinand Fiskali, Eduard Lamberger, Leopold Wegscheide, Wilhelm
Schmudermascher, Alois Hönig, páter Karel Frank (zemřel jako farář u Úsově). Augustýn
Buchmayer, lesní rada na majetku hraběte Kinského, nastoupil v roce 1865 na uvolněné místo
a stal se později významnou pedagogickou osobností moravského lesnického školnictví.
Výuka na lesnické škole v Úsově končí v roce 1867 na základě rozhodnutí valného
shromáždění školních spolků, kde bylo usneseno, že z důvodů snížení nákladů na výuku a pro
možnost internátního ubytování žáků bude lesnická škola přeložena k 1. listopadu t. r. do
hradu Sovinec u Uničova (Eulenberk, okres Bruntál). K 1. 10. 1896 pak byla tato lesnická
škola reorganizována na tříletý vyšší lesnický ústav (Hohere Weiskirchen, okres Přerov),
přičemž k němu byla připojena německá nižší lesnická škola (Waltbauschule), která byla
zrušena. V roce 1920 vyšší lesnický ústav zanikl. Místo něj sem v témže roce byla přeložena
česká tříletá lesnická škola z Jemnice na Moravě, rozšířená na čtyřletou českou státní vyšší
lesnickou školu. Tato škola je v Hranicích s krátkou přestávkou za německé okupace dosud
centrem lesnického vzdělávání s názvem Střední lesnická škola v Hranicích na Moravě.
Pokud jde o úsovský zámek, ten v současné době slouží jako lesnické a lovecké muzeum.
Svým rozsahem a kvalitou instalací expozic patří mezi nejvýznamnější muzea tohoto druhu
v Evropě. Při pečlivé prohlídce interiéru v zámku je možné ještě rozlišit třídy, pracovny
učitelů i místnosti pro pomůcky a sbírky. Od 24. března 2007 je v budově bývalé školy
slavnostně otevřena trvalá expozice věnovaná této moravské lesnické škole.
14
Joseph Weiselly
Narodil se 6. 3. 1814 ve Vídni. Absolvoval lesnickou akademii v Mariabrunnu. Vstoupil do
rakouské lesnické služby, vykonával funkci vedoucího úřadu správy polesí v Úsově. Po
působení v Úsově v roce 1855 odchází na vlastní žádost ze školy na Vysokou školu
zemědělskou (Hochschule fur Bodenkultur) do Vídně, kde se stává profesorem lesnických
věd. V témže roce také ze školy odchází Robert Micklitz na nově zřízenou školu v Bělé pod
Bezdězem. Novým ředitelem po dobu tří let se stává Franz Keller a v roce 1858 se do Úsova
vrací R. Micklitz jako nově jmenovaný ředitel. J. Weiselly působil jako ředitel lesů Rakousko
– Uherské společnosti státních drah v Banátě, v letech 1858 – 1864 byl generálním
inspektorem ve Vídni, v r. 1867 pak na c. a k. Lesnické akademii v Mariabrunnu. Nemalých
zásluh si vydobyl kultivací krasu v Chorvatsku a Slavonii. Jeho jmenovec Vilém Veselý
v letech (1872 – 1883) působil v Sovinci, zpracoval botanický slovník.
Ing. Vladimír Šmíd
15
Pro les nevidíme stromy
Začal nový školní rok a ve školních lavicích usedli noví žáci. Přišli studovat na lesnickou
školu s různými představami o lese. Těchto představ je mnoho, odvisí od dosavadních
zkušeností, prostředí, ze kterého přicházejí, i od dosavadních zájmů a koníčků. Les vidí jako
společenství stromů a keřů a všeho dalšího, co v něm roste a žije. Začnou se v lese častěji
pohybovat, blíže se s ním seznamovat a odborně jej poznávat. Chtěl bych však, aby se častěji
zamýšleli nad tím, co les tvoří, tj. nad stromy. Stromy hodně pamatují, přemýšlíme však,
sedíme-li pod starým stromem či jdeme-li okolo něj, co všechno zažil? I na školním polesí
máme stromy, které toho hodně pamatují. Máme lokalitu U Historických dubů, na Nětčicku
místo U Dubu, torza starých dubů na skládce u Květoňky nebo u Lipové skalky a další. Co asi
pamatuje rozložitý buk u zadního vchodu do školy, co osudů studentů školy?
Stromy si v životě člověka vždy zasluhovaly zvláštní úctu. Život člověka na nich vždy
závisel. Všichni známe Prosbu lesa, její obsah hovoří za vše. Již staří Keltové, kteří žili na
našem území před námi Slovany, spojovali osudy člověka s určitým druhem stromu, je znám
tento jejich horoskop. Úctu ke stromům vyjadřoval člověk v průběhu času různými způsoby.
Pohané vysazovali posvátné háje, posvátným stromům byly přinášeny i oběti, v posvátných
hájích se konala rokování rad starších. Mnohé stromy vstoupily různým způsobem i do
historie, Dalimil ve své kronice uvádí, jak kníže Oldřich poznal u dubu u obce Peruc svoji
lásku Boženu, i Šárka svedla svého Ctirada pod stromem. Alois Jirásek ve své Lucerně dává
neobyčejnou moc stromu - lípě, do které se ukryla pronásledovaná Hanička. Lípa se natolik
uchovala ve starých pověstech a legendách, až ji básník Jan Kollár prohlásil za všeslovanský
strom. Lípa není národním stromem jen nás Čechů, ale např. i Slovinců.
Památných lip najdeme v pověstech spojených s našimi dějinami celou řadu. Pod lípou
ve vsi Uhrově podepsal např. smír Jiří z Poděbrad s Matyášem Korvínem, další pojmenované
lípy jsou spojovány s Karlem IV, jeho synem Václavem a dalšími osobnostmi. Dodnes se při
památných událostech vysazují nové památné stromy, především lípy.
Dub na druhé straně není jen národním stromem germánských národů, ale vyskytuje se
i v pověstech spojených s našimi dějinami (jen Žižkových dubů, spojených s životem tohoto
vojevůdce, je známo několik).
Úctu našich předků ke stromům chci připomenout svým zážitkem z doby před čtyřiceti
lety. Jako student lesnické fakulty jsem po třetím ročníku vykonával prázdninovou praxi na
Šumavě. Tam jsem se setkal s dvojicí starých dřevorubců, prováděli těžbu ručním nářadím.
Před pokácením každého stromu udělali sekerou na jeho kmeni znamení kříže. Vzpomenul
jsem si na svoji babičku, která před rozkrojením chleba jej rovněž požehnala znamením kříže
jako výraz poděkování za Boží dar.
Symbolika stromu nás provází i dnes. Vánoční strom či stromek je symbolem Vánoc.
Symboliku větvičky stromu najdeme v označení na lesnických či mysliveckých stejnokrojích.
Lipové ratolesti zdobí již řadu let uniformu generálů naší armády, najdeme je i na standartě
prezidenta republiky. K zamyšlení se tak naskýtá otázka, proč Lesy ČR, s.p., si změnily všem
jasné a srozumitelné logo tvořené rovněž znaky větviček stromu za od letošního roku nové
logo, které většině lidí nic neříká.
K úvaze o osudu stromů mě vedl i poznatek z kurzů lesní pedagogiky. Při praktických
zaměstnáních absolventů kurzů LP jsem se doposud ani jednou nesetkal s někým, kdo by měl
v přípravě zařazenu disciplínu povídání se stromem. Myslím si, že tato disciplina je jednou
z těch, která by měla zvýraznit poslání lesní pedagogiky a její odlišnosti od aktivit jiných
subjektů.
16
Druhou úvahou je návrh pro redakci školního časopisu na vypsání literární soutěže
s námětem povídání o významném nebo známem stromě ze svého okolí, spojeném s nějakou
událostí nebo příběhem, či s námětem vlastní tvorby příběhu nebo pohádky o stromu.
Ing. Pavel Sovka
Chtěli byste nám nějakou úvahu či příběh poslat? Pokud ano, tak neváhejte a pište! Text
můžete odevzdat komukoliv ze členů redakce, panu učiteli Beláňovi nebo jej poslat na mail
redakce. Budeme se určitě těšit!!!
Vaše redakce
Staré mince
Tento text jsem složil v momentě, kdy jsem si doprohlížel sbírku svých starých mincí. Ani
nevím jak a proč, ale kouzlo těchto mincí mě oslovilo natolik, že jsem rázem začal psát. Text
jsem složil díky vztahu, který k mincím mám. A mimochodem, tento i jiné texty, co jsem
vytvořil, jsem napsal pro svoji vlastní radost.
Marek Kočvara (1. B)
Třímal staré mince ve dlaních svých. Byly křehké jako podzimní list, byly z různých míst.
Ztratily svůj význam a teď upadají v zapomnění. Měly svůj význam stejně jako hrady v lese,
jež stávaly na vysokých místech a každý na ně viděl. Teď jsou z nich zříceniny, které upadly
v zapomnění.
Ref.
Jsou to mince, které v lidech probudily sběratelskou moc. Lidé si je ukládají do vyhrazených
míst, nebo si je jenom šoupnou do kapsy. Ale hlavně že najdou někoho, kdo jim opravdu
rozumí.
Sto - sto let, už jim je, víc jak sto let, a stále přetrvávají. Neví - nikdo neví, jak to, že je stále
nalézáme. Tak - třeba tak, že se dědily z generace na generaci, tak zůstaly mezi námi až do
dnešních dnů.
Ref.
I když upadají v zapomnění, tak se nám čas od času i ukazují. A to je dobře. A to je dobře, že
se nám aspoň čas od času ukazují.
17
Perličky ze školních lavic
Stroje a zařízení:
Učitel: Co je tam dál?
Pepík: Baterka.
Učitel: Jak velká?
Pepík: No, 15 – 50 voltů.
Učitel: Baterka v motorové pile?!
Občanská výchova:
Učitelka: Na co je baby box?
Šárka: To je na to, aby tam mohli odložit
nechtěné děti, aby je ty matky nemusely
házet do popelnic….
Český jazyk:
Učitel: Vemte si papír a pojďte dopředu.
Studentka: (bezelstně) Pane profesore, já
nemůžu, já strašně smrdím.
Zoologie:
Učitel: Lýkožrout smrkový, to byste věděl
latinsky?
Marek: Pinus…
Literatura:
Učitel: Čím byl postižen?
Jirka: On byl spisovatel…
Hospodářská
úprava
lesa:
(téma:
autoškola – žák přišel do hodiny z jízd)
Učitel: To jste jezdil ulicemi, nebo byl na
trenažéru?
Ivo: (zřejmě nedával pozor) Decentně…
Myslivost:
Učitel: Co je to bezúhonná osoba?
Jirka: Že se nesmí moc honit…
Biologie:
Učitel: Někteří jedinci mají tuto tkáň
nedokonalou....
Ze třídy: .....mozková tkáň!
Chemie:
Učitel: Písemky jsme nestihli opravit, ale
zítra je donesu.
David: A jak to dopadlo?
Chemie – výroba vápna….:
Beata: No, on ten vozík tlačí, aby nespad!
Šárka: Už to nehul!
Dějepis:
Učitel: Nějaký dobrovolník?
Petr: Já!
Učitel: Ale vy už jste byl zkoušený, ne?
Petr: To mám na konci roku rupnout, či co?!
Chemie:
Učitel: Tak dál…
Petr: Moment!
Učitel: Nebo co?
Český jazyk:
Učitel:Co je typické u přímé charakteristiky?
Adam: Přímé jsou ty… že vlastně jako
vypadá třeba…
Biologie:
Učitel: Lecjaký křovák by o tom věděl víc než
ty, protože on to tam v tý poušti žere!
Dějepis:
Učitel: Obyčejný člověk má ale na bohatství
církve ve středověku jiný pohled…
Ze třídy: … hladový!
Biologie:
Učitel: Trávící soustava.
Jirka: Tak nejdřív to rozkoušem, spolknem
a pak to jde do žaludku.
Literatura (referát o románu Ivanhoe):
Jakub: Jak se to dozvěděli ti…jak se to
jmenuje… starobylí partyzáni v lese….
Jó…zbojníci, tak začali dobývat hrad Tolstoj.
Literatura (referát o povídce):
Vítek: Jó, ten Hérostratos je perverzní jak sviňa.
Dějepis:
Jirka: A měli už tenkrát papírový mince?
Matematika:
Učitelka: Davide! Co to děláte?
Jirka: On si ráno nevzal prášky…!
Sesbírala Šárka (3. B)
18
Okénko poezie
Vážení čtenáři okénka poezie,
Připravil jsem si dvě ukázky, do nichž jsem si troufl zařadit i svoji, a to jako první v pořadí:
Jít tmou
Zavál vítr
Zavál vítr
a vše odnesl
vše dál o celý kilometr
i lásku kamsi zanesl
A vnímat luny svit
Jenž pohladí tvá víčka
Jít tmou
Zavál vítr
a my tu sedíme
sedíme od sebe metr
a blíže se bojíme
A cítit lesa dech
Jít tmou
A nemít žádný spěch
Zavál vítr
už je to tak
Spěch začít, spěch
a ten poslední litr
ten litr lásky odnesl havran ten černý ptákskončit
Spěch odbýt každý den
Zavál vítr
a vše rozfoukal
zbyl tu jen starý svetr
my dva a kal.
Jenž marný se pak zdá
Jít tmou
Daniel Gajdoš
A tušit lesa malachit
Jenž prozařuje noční třpyt
Svou aureolou
mámivou…
Jít tmou
A v harfě snů jen struny
prohrábnout
Jít tmou
Jít tmou
A dokud duše sílu má
A vidět hvězdy padat
Jít tmou
Křídla touhy rozepnout
A slyšet houkat sýčka
19
Milí čtenáři, vítám vás ve svém pravidelném okénku poezie, které bych
rád uváděl i v dalších číslech našeho časopisu. Ukázky v tomto okénku
uvedené budou věnovány básním mnou oblíbených autorů, případně
i vašim příspěvkům. Příjemné počtení vám přeje Daniel Gajdoš.
JIŘÍ WOLKER
Jiří Wolker se narodil 20. března roku 1900 v Prostějově. Maturoval na
tamním gymnáziu se samými jedničkami, později studoval na přání svého
otce v Praze. Jeho dílo je na velmi kvalitní úrovni a projevuje se v něm
nejen touha po nápravě společnosti a po sociální jistotě dělníků, ale i jeho
láska ke svému kraji (Svatý kopeček). Básník brzy onemocněl a jeho
poezii ovlivnila blížící se smrt. Zemřel v lednu roku 1924 po neúspěšné
léčbě tuberkulózy v sanatoriu ve Vyšných Hágách.
NEMOCNÁ MILÁ
To není nemocný pokojík,
to je smutný rybník
a já jsem utonula
na dně jeho dřevěném.
Postelí mě zatížili jako těžkým kamenem,
abych snad k oknu nevyplula,
kde nebe se dotýká hladiny skleněné.
Milý si možná vzpomene,
a snad mě navštíví v této hlubině.
Na židli sedne, klobouk složí na klíně,
řekne, že venku je pěkné počasí.
A já nemám, co bych mu dala,
protože jsem se rozstonala
a mé tělo je průsvitné
jako prázdná sklenice.
Ze všeho na světě lásky chtěla jsem
Ale dnes srdcem svým
ani jediného hladového nenasytím.
Odpusť mi, můj milý, hříchy moje!
nejvíce.
Básnička na mě zapůsobila především nadáním autora, který se
mistrovsky vžil do pocitů své milé.
Daniel Gajdoš (1. B)
20
Říše hmyzu
Slunéčkovití
(coocinellidae)
patří
Slunéčka
k nejvýznamnějším
skupinám nejen brouků,
ale
hmyzu
vůbec.
Obvyklé
je
pestré
zbarvení
s tečkami,
zakulacené tělo a krátká
paličkovitá tykadla. Jsou
vítanými
hosty
v zahradách
a sadech.
Malý počet druhů se živí
rostlinami, ale většina
loví mšice a další škůdce.
Larva
spotřebuje
asi 25 mšic denně,
zatímco dospělý brouk
jich uloví až padesát.
Na podzim se někdy vyskytují v masách, když se líhne další
generace dospělců, která přezimuje. V ČR je známo asi 60 druhů.
Obrázek- Slunéčko
Velikost: 3-4 mm
Zbarvení: velmi nápadná, žlutozelené s až 20 černými tečkami na
krovkách a 5 na štítě.
Modráskovití
(Lycaenidae)
Malí, nejvýše středně
velcí motýli s význačným
sexuálním dimorfismem.
Samci jsou často modře
nebo červeně kovově
lesklí, samice tmavě
hnědé nebo skvrnité.
Tykadla s paličkou
přisedají těsně u očí.
Housenky jsou jemně
chlupaté, krátké a ploché,
často žijí v mraveništích. Na světě je známo asi 6000 druhů, z toho
v Evropě jich žije asi 100. Obrázek-Ohniváček černočárný
Velikost: 27-32 mm
Zbarvení - U samečků olivově červená zlatavá barva křídel
s červeným lemem, u samiček barva žluto-červeno-hnědá.
Zlata Matysová (2. C)
21
Ips melifica
Dobrý den, jmenuji se František Kopečný a nyní studuji svou 4. vysokou
školu, tentokrát Karlovu univerzitu v Praze. Cílem této přednášky je
seznámit vás s novým druhem kůrovce, a to kůrovcem Ips melifica.
Shrnutě jde o křížence lýkožrouta smrkového, mandelinky bramborové
a včely medonosné. Jde o opravdu velkou hrozbu, která ovlivní nejen naše
lesnictví a zemědělství, ale jednou zajisté i celý svět, který bude postižen
touto temnou můrou. Jistě si dokážete představit škody, které působila
mandelinka a kalamity kůrovce na Šumavě. Vynásobte je tisícem a máte
skutečnou hrozbu, kterou představuje IPS MELIFICA. Nyní se ponořme
hlouběji do problému.
Píše se rok 2010 a na SLŠ probíhají mutační pokusy dvou
záhadných osob přezdívaných Citron a Medupán. Původním účelem bylo
zvýšit produkci medu a zároveň se zbavit kůrovce a mandelinky. Po
úspěšném křížení je nový druh vypuštěn do přírody. Vše probíhá podle
plánu. Ips melifica požírá mandelinky i lýkožrouty a navíc opylovává
rostliny. Produkce medu se však zvedá o pouhých 68 %, a tak se
Medupán, přezdívaný také Včelka či Kozel, rozhoduje, že se od projektu
odtrhne, vydá se na svou vlastní dráhu a odstartuje operaci s krycím
názvem Kozel Orosená Odplata. V roce 2018 vypouští svou vlastní
mutaci, která je mnohem větší, a tak i výkonnější kůrovci a mandelinky
pomalu mizí a svět je zaplaven nazlátlou sladkou tekutinou. Roulinc
Stones je v sedmém nebi, ale nastává problém. Nová mutace Ips melifica
se pouští do stromů, a to jak listnatých tak jehličnatých, a dokonce i do
polních plodin. Opravdový šok ale nastává, když Medupán emigruje na
Kubu a evropské úřady ho nemůžou dostat zpět. Jen on ví, jak svého
mazlíčka zastavit.
Problém se daří tutlat až do dalšího roku. Ing. DeCi statečně
bojuje, ale uchvátí ho TYPICKÝ HEMATID, který okamžitě začíná
zkoumat. Další nápady má ale kolega Bartoš. Zjistí, že s DIESELOVOU
motorovou pilou mohou vymýtit lesy na kontinentě za pouhé dva roky
a že kolega Citron by potom mohl po vyhynutí kůrovce s paní
Chmelařovou okamžitě zalesnit celou vymýcenou plochu. Po výpočtech
kolegy Skotnici ale zjisti, že zamoření oxidem uhličitým by mohlo
způsobit oteplení až o 0.012ºC. Situaci zachraňuje až Underhill, který
kůrovce zastaví na celé dva měsíce. Pak ale dostává nabídku měřit
digitální průměrkou sekvoje v USA a okamžitě odchází (pravdou ale
zůstává, kdo by to za ty prachy dělal, že). -Od následujícího týdne se stav
jedinců Ips melifica opět zdvojnásobil a musím říct, že je jich jako
sladkých jablek a navíc jsou to ošklivá káčátka.
Dnes proto musíme tvrdě zakročit proti této hrozbě a vymyslet nějaké
řešení. Vždyť na nás leží tíha zodpovědnosti za řešení tohoto problému.
S pozdravem Kopečný
22
Z deníku praxe
23
24