Na Sibiř do Irkutska a k Bajkalu I. – 2012

Na Sibiř do Irkutska a k Bajkalu I. – 2012

„Cestování je život“.
Andersen
Na Sibiř do Irkutska a k Bajkalu
17. 9. – 12. 10. 2012
Transsibiřská magistrála je nejdelší železniční tratí světa, 9288 km je
vzdálenost z Moskvy do Vladivostoku; je to jeden ze symbolů Ruska.
Lákala mne také proto, že jsem poprvé mohl být na východním cípu
Evropy, tj. za Uralem na kilometrovníku 1777 od Moskvy na tzv. „bílém
milníku“; zde je pomyslná hranice mezi Evropou a Asií.
Na severním cípu Evropy v norském Nordkappu jsem byl autem s Jitkou
12. 7. 1977. Poté na jižním cípu ve Španělsku, což je anglický Gibraltar,
kde jsem byl také s Jitkou autem 31. 5. 1996. Na východním cípu Evropy
jsem už byl třikrát, vždy při poutní cestě do Santiaga de Compostella.
Poprvé sám pěšky 12. 5. 2008, podruhé sám na kole 26. 9. 2008 a
naposledy s Mirkem J. na kole 22. 5. 2011.
K cestě mne inspiroval také válečný deník prastrýce Josefa Kužela,
legionáře, který se tudy vracel z 1. světové války. Chtěl jsem vidět ve
Vladivostoku na náměstí revolučních bojovníků monumentální památník
věnovaný vojákům, kteří bojovali na Dálném východě a navštívit
pohřebiště československých legionářů, nedávno znovu otevřené
v květnu 2006, kteří v letech 1918 – 1920 bojovali na ruském Dálném
východě. Na památníku je napsáno: „Zde ležíme my – Čechoslováci –
padlí v boji za práva a svobodu. Věčná stráž cti a slávy svého národa“.
Na pobřeží je ponorka S 56, která za 2. světové války potopila 10
nepřátelských lodí.
1
2
Po přečtení ruského přísloví „Když budeš spěchat, lidi propaseš“ jsem
změnil svůj první plán a rozhodl se více věnovat oblasti kolem jezera
Bajkal. Říká se, kdo chce poznat Rusko, měl by cestovat vlakem stejně
jako ve Švýcarsku; a tak bylo rozhodnuto. Měsíc předem jsem podal
žádost o ruské vízum a zároveň koupil jízdenky a lůžka na
Transsibiřskou magistrálu (dále jen TSB), ale jen z Prahy do Irkutska a
zpět. Cestu až do Vladivostoku jsem nechal na svého kamaráda Josefa,
který na to bude mít dostatek času od příštích prázdnin, neboť odchází
do důchodu. Dne 30. 8. mi z ambasády sdělili, že platnost mého pasu
musí být ještě 6 měsíců po návratu z Ruska a k tomu chyběl jediný
měsíc. Přátelé v Jičíně mi pomohli obstarat ve zkrácené lhůtě nový pas a
já podal novou žádost o vízum. Další překvapení bylo 4 dny před
odjezdem, kdy mi bylo sděleno, že mi chybí ještě tranzitní vízum do
Běloruska, kudy vlak projíždí. Žádost o něj lze podat ale až po vypsání
ruského víza, což se stalo v pátek 14. 9. v poledne. Za větší úplatek bylo
tranzitní vízum další pracovní den, tj. v pondělí 17. 9. v 15 hodin získáno,
a já večer mohl nastoupit do vlaku směr Moskva, na který jsem měl
dávno koupenou jízdenku a hlavně lůžko, které by jinak propadlo!
Cestování přináší různé situace, ale o některých je dobré vědět předem.
Odvážnému štěstí přálo .
17. 9. po – cestu jsem začal už v 11.33 hod. vlakem z Jičína do Prahy,
kam jsem jel ve velkých obavách, zda bude vepsáno dvojité tranzitní
vízum Běloruska a nastoupím cestu do Moskvy, nebo se vrátím večer
domů. Stálo mne to místo 60 € rovných 100 € a květiny k tomu. Byl jsem
však nesmírně šťastný a o svou radost jsem se jel podělit se synem
Štěpánem, který mi věnoval skoro dvě hodiny svého drahocenného
času. Měl jsem v plánu se rozloučit v hospodě „U Švejka“, ale přijal jsem
pozvání na plzeňské hned naproti firmě Colosseum, kde syn pracuje.
Poté jsem se ještě rozloučil s osluněnou Prahou procházkou po
Královské cestě přes Karlův most, kde v podvečer bylo 22°C.
3
Večer
jsem
se
rozloučil
s rodinou druhého syna Pavla,
kde jsem povečeřel, vyzvedl
batoh vážící cca 17 kg, a syn
mne poté odvezl na vlak do
Zelenče. Odtud snadná cesta do
Kolína, kde jsem počkal do
22.30
hod.
na
mezinárodní
rychlík Praha – Moskva. Vlak je
sestaven
z lůžkových
v každém
jen
vozů
kupé
a
tři
lůžka nad sebou; já
měl bohužel lůžko až
u stropu.
Spolucestující
byli
manželé
z Běloruska vracející se z léčebného
pobytu v Karlových Varech. Všechno
jen chválili a hlavně byli spokojeni, že
všude se mluvilo jen rusky. Nakonec
řekli:
“Karlovy
Vary
ovládají
ruští
Němci“.
18. 9. út trochu jsem spal, trochu odpočíval až do 8 hodin, kdy sluneční
paprsky zavítaly do našeho kupé. Děžurná, průvodčí v každém vagonu,
mi nabídla čaj s citronem a sdělila, že mohu využít vedle již volné kupé
sám pro sebe až do Moskvy. Z okna jsem pozoroval polskou krajinu
4
podobající se polabské nížině. Kolem tratě většinou zbarvené listnaté
stromy, které střídaly barevné keře a louky a jen málo pole, na kterém
převažuje zelenina. Domy spíše šedivé, méně opravené než u nás. Před
desátou hodinou dopoledne jsme zastavili dle jízdního řádu na 102 minut
ve Varšavě, kde však skoro nikdo nepřistoupil. Ještě delší byla zastávka
na hranicích Běloruska v Brestu, kde jsme čekali 123 minut, neboť zde
měnili evropské podvozky vagónů za širokorozchodné, ruské. Celý vlak
zajel do prostorné haly, kde jsou zdvojené koleje s různou roztečí, tady
postupně odpojili všechny vagóny. Pokaždé 4 hydraulické lisy zvedly
vagón o cca 50 cm, vyměnili úzký spojovací „trn“ mezi vagony za pomocí
jeřábové dráhy a širší přechodové lávky mezi vagóny. Pomocí lana po
úzkých kolejích odjely původní podvozky, resp. je vytlačily nové,
širokorozchodné, na které spustili vagóny a připojili všechny hydraulické
hadice. U každého vagónu pracovali cca 1,5 hod. vždy dva pracovníci.
Já si četl časopis Lidé a země nebo luštil křížovky a popíjel Tramín
červený z domova; maximální pohoda. Pokračovali jsme po Bělorusku a
já z okna sledoval jednotvárnou rovinatou krajinu, a protože jsem měl
5
dveře na chodbičku otevřené, tak každou chvilku někdo nakoukl a
zajímal se o mé cestování a já naopak poslouchal vyprávění o dovolené
v Česku, v Karlových Varech a také se zajímal, kde a jak žijí doma. Byli
to Rusové převážně středního věku, dobře situovaní a spokojení se
svým životem. Mnozí si přáli, abych zavítal na pár dní do jejich domova,
což bylo milé a příjemné. Na hranicích probíhala současně kontrola pasů
a podrobná celní prohlídka připomínající naši v době totality. Odebrali
nám pasy, které odevzdali skoro za dvě hodiny, vyplnili jsme hraniční
průvodky a zajímali se o naši finanční hotovost. Nikdo nikam nespěchal,
zde začala Asie. Na perónu obcházely ženy a nabízely jídlo a pití za
přemrštěné ceny a platit se mohlo jakoukoliv měnou včetně Kč. V Minsku
na vlakovou soupravu připojili také vagony z Vídně, Paříže a Basileje,
ale modernější, novější než ruské z Prahy či Karlových Varů. Mladí lidé,
cestující z Karlových Varů domů, mne lákali do jejich Baškirije, což je asi
1000 km od Moskvy. Toto jim však nemohu slíbit, neboť je to odbočka
z mé plánované trasy. Oni však říkali: „stejně se potkáme, země je
kulatá“. Večer jsem usínal už sám v kupé, kde bylo i umyvadlo.
19. 9. st před 7. hodinou mne přišla probudit děžurná a vrátila mi
jízdenku, kterou měla po celou dobu jízdy u sebe. Má to výhodu, že
průvodčí v ostatních státech, kterými vlak projíždí, cestující nebudí či
neruší. Sotva jsem
posnídal,
vlak
zastavil v 7.40 hod.
SČ, což bylo 9.40
MČ (moskevský čas)
ve
stanici
Belorusskaja.
Bylo
příjemné teplo a já
metrem
pohodlně
cestoval na stanici
6
poblíž Rudého náměstí, Krasnaja ploščaď. Jízdné stojí 28 Rb = 20 Kč za
osobu. Zdejší metro je úplný labyrint s jedenácti trasami (Praha má
pouhé tři trasy). Vystoupil jsem ve stanici Lenina a asi půl hodiny kráčel
přes řeku Moskvu a kolem obchodního domu GUM k chrámu Vasila
Blaženého, který částečně opravují, a až k historickému muzeu na
druhém
konci
Překvapila
náměstí.
mne
naprostá
čistota města, upravené domy
a luxusní obchody a kavárny.
Na ulicích města jezdí většinou
pěkná
nová
auta
všech
světových značek. Také lidé
jsou
vkusně
a
moderně
oblečeni a tak se nedivím, že
Moskva patří mezi nejdražší
města světa. Obrovský je to
rozdíl oproti poslední návštěvě
Moskvy před více jak 25 lety!
V hotelu Balčik jsem použil
7
toaletu,
kde
byly
čerstvé
květiny,
malé
froté
ručníky,
hrála hudba a vše příjemně
vonělo; malý zázrak . Dal
jsem se do hovoru s mladšími
Rusy a připletlo se mi do
hovoru
italské
slovíčko,
oni
ihned zareagovali a snažili se
uplatnit svou znalost italštiny,
což mne překvapilo.
Když
jsem
dotazoval
dívky
se
mladší
kudy
k Alexandrovskému
sadu,
ochotně
okamžitě
začala
anglicky vysvětlovat
cestu. Bylo právě poledne, když jsem usedl v překrásném parku
s květinami, abych snědl
něco
za
svých
zásob
z domova a odlehčil zatím
těžký
batoh.
Ranní
oblačnost se rozpustila a
byl příjemný slunečný den
stejně
v Praze;
jako
teplota
předtím
22°C.
Mauzoleum Lenina jsem
jako pokaždé v Moskvě vynechal. Z parku jsem pokračoval procházkou
na nový Arbat, kde jsem neshledal nic moc zajímavého. Lepší už je starý
8
Arbat, kde mne zaujal památník Alexandra
Puškina a Natálie Gončarové. Jinak je to
široká dlouhá ulice lemována starými i
novými domy, obchody většinou nabízejí
suvenýry a občerstvení, občas zlatnictví a
na
ulici
stánky
fotografiemi
jako
umělců
ve
s obrazy
staré
a
Praze.
S fotografy jsem chutnal vodku, jejich
národní nápoj. Vrátil jsem se ke Kremlu,
kde bylo mnoho cizích turistů, zvláště u
budovy muzea, kde je osm okruhů výstav.
Před
budovou
velká
je
socha
maršála
Žukova
na
koni.
Zajímavá
byla
prohlídka
luxusního
obchodního centra
v podzemí
„Ochotnyj
rjad“,
kde je k dostání
zboží
všech
světových značek.
9
Lépe mi však bylo v parku na sluníčku, které stále příjemně hřálo. Zde
jsem rozmlouval většinou s mladými Rusy na plně obsazených
lavičkách. Ještě v 19 hodin MČ jsem venku povečeřel a potom metrem
odjel na stanici metra Komsomolskaja a přešel na jedno ze tří nádraží
Jaroslavskaja, odkud budu cestovat na Sibiř. V blízkém supermarketu
jsem ještě nakoupil pivo Zlatý bažant a rajčata. Na nádraží jsem se
náhodně potkal se šedesátiosmiletým Borisem, který se nedávno vrátil
z Irkutska, kde žije jeho syn, s kterým budu moci konzultovat svůj
program kolem Bajkalu a dal mi na něho telefon. Nabídl se, že po
návratu do Moskvy má přání mě doprovázet po městě, případně
společně můžeme odjet na jeho daču poblíž Moskvy. Je zřejmě velkým
cestovatelem a rád by znovu navštívil Česko nebo Itálii v mém
doprovodu. Čekárny na nádražích jsou plné cestujících, ale luxusní
čekárny pro zbohatlíky jsou skoro prázdné. V nich se totiž platí za
každou hodinu 200 Rb, tj. 140 Kč! Za použití WC se také platí 25 Rb, ale
kdo má platnou jízdenku nemusí, což málo kdo ví. Volání z Ruska je
také extrémně drahé, neboť za 1 minutu se platí 66 Kč. Čtrnáct hodin
pobytu ve městě mi bohatě stačilo a tak jsem byl před půlnocí rád, že
mohu nastoupit do lůžkového vlaku směr Vladivostok. Odjíždí jen každý
sudý den v měsíci ve 23.45 hodin MČ.
20.
9.
čt
příjemně
byl
jsem
překvapený
téměř novým a čistým
klimatizovaným vagonem.
V kupé pro 4 osoby je
také televizor, rádia na
sluchátka,
přípojka
elektrická
na
počítač,
skříňky na uložení tašek
či batohů, ramínka na
10
oblečení; ve vagonu dvě naprosto čistá, skoro voňavá WC několikrát
denně myjí, všude koberce, které pravidelně luxují, na chodbě samovar
s horkou vodou na čaj či kávu, k dispozici u děžurné též mikrovlnka.
Během cesty jsem přešel na čajový pitný režim, neboť pivo je drahé a
není kvalitní, výjimečně
Zlatý
bažant
ze
Slovenska za 80 – 100
Rb! Štěstí jsem měl na
spolunocležníky;
třicetiletý
z Hamburgu
Jan
a
jeho
stejně mladá přítelkyně
Majolen
z Holandska.
Začali svou cestu před šesti týdny v Hamburku a pokračovali do Norska,
Švédska, Finska, Estonska, Petěrburku a Moskvy. Se mnou cestují do
Irkutska k Bajkalu, kde se zdrží tři dny a budou pokračovat do
Mongolska, Číny, Japonska, Laosu, Thajska, Nepálu, Tasmánie, na
Nový Zéland atd. V květnu chtějí být v Mexiku a Peru a tak jsme se
domluvili, že se tam možná setkáme . Mám v plánu v květnu navštívit
11
Peru a možná i Mexiko s Gábinou, která tam chce přiletět z Nového
Zélandu, kde bude do té doby pracovat. Důležitý bude souhlas mé ženy
Jitky. Přátelé mají před sebou roční putování, které jsem jim trochu
záviděl. Třetím cestujícím v našem kupé byl asi padesátiletý Rus, který
se vracel z návštěvy a nákupu v Moskvě domů a bydlí 48 km od Irkutska.
Také příjemný společník a na mne nesmírně pozorný, který stále
pracoval na počítači. Skoro se mi zdálo legrační, když jsem byl v kupé
v roli tlumočníka z němčiny do ruštiny a naopak. Poprvé vidím
několikajazyčný slovník s obrázky pro ty, kteří hovoří neznámým
jazykem. Více jak hodinu jsme se nad slovníkem vesele bavili. Příjemná
byla cesta v klimatizovaném vlaku a vstávali jsme až v 10 hodin MČ,
neboť se tu později rozednívalo a nebylo kam spěchat. Z okna jsou vidět
barevné listnaté stromy, kde převažují břízy; venku polojasno, teplota
ukazovala 18°C, uvnitř příjemných 22°C. Pojízdný servis stále nabízí ve
vlaku nápoje a různé sladkosti včetně oříšků; připojen je i jídelní vagon.
Jízda probíhala v poklidu,
plynule,
byla
příjemná
zrovna jako všichni lidé
kolem včetně Američanek
ve
vedlejším
kupé.
V poledne zastavil vlak
na 15 minut ve větším
městě Kirov, 957 km od
Moskvy, odkud se vozila
za totality málo kvalitní ruda do Košických železáren. Na peróně bábušky
nabízely pirožky, zeleninu a ovoce za vyšší ceny než u nás, ale levněji
než ve vlaku. Odpoledne jsme projížděli převážně tajgou, kolem močály,
které patří ptákům, barevné keře, nízké břízy, občas dřevěné domky.
Zážitkem je ale samotná jízda ve vlaku s lidmi naladěnými na stejnou
notu. Cizinci většinou fotí a píší deníčky stejně jako já a odpočívají.
Obědval jsem jako poslední v kupé a poté luštil křížovky.
12
V 15.30 hod. byla další
zastávka 23
minut v městě Balezno, 1194 km od
Moskvy. Opět starší ženy na peronu
nabízely pečené ryby za 100 Rb, pirohy
za
20
Rb,
teplé
pečené
kuře
s bramborem a zeleninou za 100 Rb,
vajíčka, pití všeho druhu a dokonce i
květiny. Vše lze usmlouvat o 20% níže,
neboť je velká konkurence v nabídce.
Při
zapadajícím
slunci
jsem fotil barevně ozářený
listnatý
les,
ale
také
lidičky bydlící ve starých
opuštěných vagonech na
kolejích nedaleko nádraží.
Poslední
větší
město
tohoto dne byl Perm, 1427 km od Moskvy, kde do našeho vlaku
přistoupilo mnoho dalších lidí.
21. 9. pá – brzy ráno jsme se přiblížili Uralu, pohoří na rozhraní Evropy a
Asie. Byla ale noc a tak „bílý milník“ na 1777 km od Moskvy, východní
cíp Evropy, jsem nemohl fotit. Další zastávkou byl Jekatěring, dříve
Sverdlovsk, 1818 km od Moskvy. Jekatěring založil v roce 1723 Petr
Veliký a pojmenoval podle své manželky Kateřiny. Je známé jako místo
zavraždění rodiny posledního cara Mikuláše II. v roce 1918. Dále odtud
je západosibiřská rovina, skoro 24 hodin jízdy stejná krajina, kde jsou
břízy, smrčky, bažiny a močály. Vstávali jsme opět až v 10 hodin MČ do
slunečného dne s teplotou venku 17°C. Dlouho jsme snídali a poté se
střídavě bavili, psali deníčky nebo jsem luštil křížovky.
13
Dalším významným místem na trase, kde jsme delší dobu stáli, byl
Omsk na 2616 km od Moskvy na řece Irtyš s mnoha vysokými paneláky.
V Omsku se obloha zatáhla a
ochladilo na 13°C, a tak poprvé
oblékám svetr. Velké moderní
město s novým nádražím, kde
se
mnozí
vystřídali.
ruští
K obědu
cestující
jsem
si
koupil pivo Zlatý bažant za 2 €
na
perónu
od
bábušek
a
připomněl si tak nedávný pobyt ve Vysokých Tatrách. Na jízdním řádu na
chodbičce vagonu jsem zjistil, že do Irkutska je to z Moskvy 5192 km a
25 železničních stanic, kde vlak zastavuje a asi osmkrát mění lokomotivu
i posádku. Bude to celkem 76 hodin jízdy včetně čekání, průměrná
rychlost 70 km za hodinu a maximální rychlost vlaku je 120 km za
hodinu. V kupé bylo příjemně, pohoda a pohled z okna na neuvěřitelně
barevné vysoké trávy ozářené sluncem je jedinečný, uklidňující. V krajině
se střídá červená, oranžová, fialová, modrá, béžová, bílá, zelená a
spousta dalších odstínů. Co všechno dokáže příroda; nemohl jsem si
14
vybrat lepší termín než září. Děžurná stále čistí okna, stěny vagónu,
luxuje, sbírá odpadky z kupé a přitom se tváří příjemně. V poslední době
cestuji vlakem často, ale takovou pohodu bez únavy zažívám výjimečně;
je to zážitek, který neumím ani popsat. Až do Novosibirska, 3353 km od
Moskvy, centra Sibiře, je krajina stále stejná. K večeru dokonce začalo
drobně pršet, ale na zbarvených stromech se nic nemění. Venkovní
teplota klesla na pouhých 8°C. K večeři
jsem si koupil pirožky a placky bliny a
zapíjel je červeným vínem z Moskvy.
Novosibirsk je třetí největší město Ruska
po Moskvě a Petrohradu. Na zahřátí
jsem
nabídl
spolucestujícím
naši
Becherovku a uložili jsme se ke spánku.
22. 9. so – dnes jsme vstávali už po osmé hodině MČ do uplakaného
dne s teplotou pouhých 9°C. Okolní les je stále barevný a vidíme i více
dřevěných
stavení,
ale cesty mezi nimi
jen
hlinité,
bez
asfaltu.
Výhledy
z okna
nabízely
nekonečné břízové a
smíšené
lesy,
sibiřskou
divočinu,
dřevěné
vesničky,
pastviny s kravami a
kozami, občas byly vidět rezavějící továrny z doby komunismu vhodné
ke zbourání a chátrající panelové domy, které však bourat nelze, neboť
v nich lidé žijí; rodinné domy neexistují. Na nádražích většinou jen
lehátkové vlaky, neboť vzdálenosti mezi městy jsou velké. Nákladní vlaky
jsou sestavené ze starých velkých oprýskaných vagónů a často dvě
15
lokomotivy táhnou až 100 vagónů s mazutem či uhlím. Náš expres jede
přesně podle jízdního řádu a pro výměnu lokomotiv má vždy určených
cca 20 minut i více. Po snídani jsem se bavil s dalšími Rusy, kteří
přistoupili v Krasnojarsku, 4105 km od Moskvy. Jejich pravidelný dotaz
byl, odkud jsem a kam cestuji. A druhý, co tam budu dělat a už
napovídali: otdychať? Rusové cestují buď za odpočinkem, tj. na
dovolenou, nebo za nákupy. Jezdit za poznáním, do přírody, na hory, to
jim připadá zvláštní, možná i divné. Když si však vzpomenu na své
prarodiče, vyjadřovali se podobně. Proč někam jedeš, proč si raději
neodpočineš?
Krasnojarsk jsme opustili
po
velmi
ocelovém
dlouhém
mostě
přes
řeku Jenisej. Na periferii
města jsou tzv. dači, malé
chatky
na
malých
zahrádkách, kde pěstují
zeleninu a možná někdy
odpočívají stejně jako na zahrádkách
v jičínských koloniích. Obloha byla stále
zatažená a tak jsem pozoroval naproti
sedící Holanďanku Marjolen, která hodně
fotila, psala deník, spíše knihu, ale
zároveň do knihy překrásně malovala vše
charakteristické pro tuto cestu včetně
jídla, které jsme si cestou kupovali,
s německým, ale občas i ruským popisem
v azbuce – něco úžasného. Před chvilkou
vyfotila celý dlouhý vlak v zákrutě a za
chvilku byl podobný obrázek v deníčku;
dar od Boha má ve své pravé ruce. V 13.30 hod. MČ opět vlak zastavil
16
na 20 minut, což byl čas na výměnu lokomotiv a pro nás cestující
možnost nákupu od bábušek, které nabízejí, co hrdlo ráčí. Koupili jsme
smažené ryby a pirohy s různou náplní, zelím i klobásou, rajčata a pivo.
Pirohy
jsme
si
ohřáli
v mikrovlnce u děžurné. U
společného stolečku v kupé
jsme
potom
společně
vzájemně
hodovali,
ochutnávali vše a vesele se
přitom bavili. Pro změnu
jsem si prohlížel německý
časopis „Outdoor“, kde jsem
si
i
částečně
četl
o
světových horách, z nichž mnohé znám, včetně Nepálu. Z dlouhé chvíle
jsme louskali oříšky koupené od bábušek. Poslední večer jsem byl
Janem
z Hamburku požádán, zda bych pomohl jeho krajanům
v nepříjemné záležitosti v restauračním vagonu, kde trochu více popíjeli,
a jeden z Němců strčil do Rusa, který upadl na podlahu. Bez ohledu, co
Němci stále vyprávěli, jsem to vyřešil diplomaticky tak, že jsem Rusům
řekl, že se Němci omlouvají a vyzval obě strany k podání rukou, což se
stalo. Přivolání policie na příští zastávce a vysazení Němců z vlaku bylo
zažehnáno a tak jsme se ještě zasmáli.
23. 9. ne včera po večeři
jsme šli dříve odpočívat,
ale dlouho jsme nespali.
Už v 1.30 hod. MČ jsme
začali balit své batohy,
abychom o hodinu později
vystoupili
na
pěkném
nádraží v Irkutsku.
17
Na tomto nádraží byl předán procarský admirál Kolčak Rudé armádě.
Jeho pomník je před Menskijským monastýrem, který jsem si prohlédl
poslední den před odjezdem. Zde bylo o 5 hodin více než v Moskvě, tzn.
7.30 hod IC (irkutského času – ten budu uvádět celé dva týdny pobytu
zde). Obloha byla zatažená, dokonce drobně pršelo a teplota jen 9°C.
Vyhledal jsem předem zajištěný hotel, tj. gostinicu Dobrij Kot nedaleko
od nádraží za 800 Rb denně.
Pěkný třílůžkový pokoj s novou
moderní koupelnou jsem sdílel
s mladším Němcem, který přijel
stejným vlakem. Vypral jsem
nejnutnější
věci,
chvilku
odpočíval a potom odjel do
luxusního
hotelu
Imperiál
v centru města, kde jsem měl
telefonicky
schůzku
domluvenou
s Andrejem,
synem
Borise z Moskvy, kterého jsem
potkal na vlakovém
nádraží
ve
v Moskvě
středu
Třicetiletý
přesídlil
do
večer.
Andrej
z Moskvy
klidnějšího
Irkutska, kde bydlí
s manželkou
pracuje
a
jako
manažer. Více jak
hodinu jsem s ním konzultoval svůj předběžný program pro oblast
Bajkalu a Sajanských hor. K dispozici měl počítač a tak vše proběhlo
18
rychle a ještě mi předal průvodce Irkutskem a mapu Bajkalu. Byl velmi
sympatický a ochotný, zaujatý svou prací stejně asi jako můj syn Štěpán.
Poté jsem začal prohlídku
města a nejdříve to byl
polský
kostel,
římskokatolický
poté
monastýr
pravoslavných
a
byzantský kostel poblíž
nábřeží.
Drobný
déšť
ustal a oteplilo se na
13°C. Město má 650 000
obyvatel,
mnoho
pravoslavných kostelů a
památných
Leninově
budov.
Na
náměstí
je
překrásná
výzdoba
hlásající:
květinová
a
tabule
„Irkutsk,
kolébka ruské Ameriky“.
Je tu mnoho univerzitních budov a muzeí, ale za Moskvou přece jen
zaostává. Také zde je mnoho luxusních obchodů, ale Moskva je dnes
„světová špička“. Žízeň jsem uhasil v pivnici „U Švejka“ na drahém
19
točeném plzeňském. Obchody
jsou v neděli téměř všechny
otevřené
a
v mnohých
továrnách se i pracuje. Poté
jsem
se
vrátil
na
pěkné
nábřeží k mohutné čisté řece
Angara, jež vytéká z Bajkalu
jako
jediná.
Nakonec jsem
vyhledal
autobusové
nádraží,
kde
jsem si koupil
jízdenku
za
420
Rb
na
další
den
do
Chužíru, městečka na ostrově Olchon. Na hotel jsem se vrátil tramvají a
ještě zvládl menší nákup. Na náš pokoj se dostavila ještě mladá Číňanka
a tak jsem byl zvědavý, kdo se dnes vyspí. Němec totiž prospal celý den
a já nespal od včerejší půlnoci vůbec a ráno mám být v 8 hodin místního
času na autobusovém nádraží, tzn. vstávat v 6 hod. IČ, tj. ve 23 hodin
předchozího dne u nás doma, kdy spím „jako zabitý“. Jízdenky na místní
dopravu se zde kupují přímo u průvodčí, a pokud není, tak u řidiče, ale
až při vystupování (vystupuje se předem). Další zajímavostí je, že
většina aut má volant na pravé straně jako v Anglii. Je to tím, že auta
kupují převážně v Japonsku, kam je to mnohem blíže než do Evropy.
Večer jsem v hotelu objevil dobře vybavenou kuchyň a tak jsem si zajistil
hotel i na další dny, kdy se budu z ostrova Olchon do Irkutska vracet a
též na poslední den pobytu, tzn. před návratem do Moskvy.
20
24. 9. po v noci jsem se několikrát vzbudil z obavy, abych nezaspal a
stihl odjezd autobusu. Číňanka nad ránem už odešla, zřejmě na vlak či
letadlo a tak jsem vstal až v 6.30 hodin, neboť jsem měl vše připravené
již od večera. Snídaně díky varné konvici netrvala dlouho a úderem 7.
hodiny jsem opustil hotel. Tramvají ještě za tmy jsem odjel do centra
města a poslední kilometr v pohodě došel na autobusové nádraží. Musel
jsem dokoupit lístek na zavazadlo za 98 Rb! Autobus byl čistý,
klimatizovaný a obsazen jen deseti cizinci; Američané, Japonci, Číňané,
Švýcaři, Ruska a já; pro řidiče jsem dělal „tlumočníka“. Cesta do Chužíru
na ostrově Olchon
na Bajkale dlouhá
rovných
300
km
trvala 6 hodin včetně
dvou přestávek na
10
a
30
Postarší
minut.
řidič
jel
skvěle a náročnou
cestu
zvládal
s přehledem.
třetina
za
První
slabého
provozu
zvlněným
terénem
na
též
zvlněném
asfaltovém
povrchu
savanou, kde nebyli
lidé ani domy, jen
občas
pasoucí
se
krávy či koně. Druhá
část byla už velmi zvlněným terénem mezi zbarvenými smíšenými lesy,
ale skoro bez aut. Poslední třetina byla nejnáročnější, neboť místy
asfaltový povrch chyběl a jelo se jen po ujeté louce, neboť silnice vedle
21
se
teprve
dokončovala. A opět
žádná auta. Asi 20
km před cílem jsme
se nalodili na trajekt
na největší bajkalský
ostrov Olchon.
Odtud
už
jen
po
cestě
do
vesničky
s
písčitohlinité
Chužíru,
1500 stálými obyvateli,
ale
v sezóně
až
s
trojnásobkem turistů. Na
konečné busu si mne
vyhlídla bábuška Galina,
asi 50 let, a odvedla do
svého domu na místním
náměstí, kde jsme se
domluvili na ceně za
ubytování 300 x 3 dny =
900 Rb a oba jsme byli
spokojeni.
Dřevěný
domek
všechny
jako
ostatní, pouze umývadlo
a suchý záchod, k dispozici elektrický vařič. Uvnitř pokoje bylo chladno,
ale k použití infrazářič. Venku jen 10°C. Před oknem byl malý domeček
s ruskou baňou a mnoho špalků dřeva a tak jsem si objednal její vyhřátí
na další den. K večeři jsem si koupil dva omuly, ryby z jezera Bajkal.
Cíl cesty byl jezero Bajkal. Byl stejně důležitý jako samotná cesta
k němu. Na ní člověk pozná nejvíce zajímavostí. Je to podobné jako
22
výstup na horský štít. Na vrcholu jsem většinou jen pár minut, jen zlomek
času z celého výstupu. A proto si víc pamatuji ze samotné cesty. Bajkal
Rusové nazývají „Svaté moře“, nejhlubší jezero světa 1637 m, průměrná
hloubka 630 m, délka jezera 650 km, šířka 27 až 80 km na jihovýchodě
Sibiře, rozlohou odpovídá Belgii. Do jezera vtéká 136 řek, ale vytéká
pouze jedna, řeka Angara, která se vlévá do řeky Jenisej. Nejvodnatější
sladkovodní jezero světa a jeho okolí patří k nejkrásnějším oblastem
Ruska a Sibiře; po Kaspickém jezeru je druhé největší v Rusku. Největší
rezervoár sladké vody na zemi. Průzračnou hladinu jezera lemují po
obou březích horská pásma, jejichž hřebeny se vypínají až 2000 m nad
jeho hladinu, která leží ve výšce 450 m n. m. Na mnoha místech padají
strmé svahy přímo do vody a vykrajují opuštěné romantické zátoky
s písečnými i oblázkovými plážemi, lákajícími k osvěžující koupeli, i když
tentokrát bylo jen 12°C. Ostrov Olchon, prý nejposvátnější, je porostlý
loukami a smrkovými lesy, respektive tajgou, a obydlený svéráznými
obyvateli burjatské a ruské národnosti. Před večeří jen malá procházka
k mysu Burchan, kde je krásný záliv s písčitou pláží zvaný „Malé moře“.
23
Jsou zde ostrovy ve tvaru
zvířat.
Prohlédl
jsem
si
stylovou ubytovnu u Nikity,
ale nejenže požadovali 950
Rb
za
noc,
překvapivě
Bajkalu
ale
bylo
obsazeno.
se
říká,
že
O
je
neopakovatelný, pohádkový
s průzračnou
smaragdově
zelenou barvou a zdejší
ostrov
Olchon
je
srdce
Bajkalu. Zítra si jej chci
prohlížet
celý
den.
Povečeřel jsem společně
s Galinou
a
její
mladší
kamarádkou Olinou z Petěrburku, která je u ní na návštěvě, kuře a
omula, překvapivě syrového, ale i pečeného. Nabídnuté Becherovky by
obě dámy nejraději vypily celou láhev. Pozdě večer hledali nocleh čtyři
mladší Poláci a na mé doporučení využili ruskou baňu.
25. 9. út vstal
jsem
až
v8
hodin vyspalý a
odpočatý, sám
na pokoji, takže
nikdo
nechrápal.
Venku jen 5°C,
ale
obloha
méně zatažena
než včera.
24
Po snídani jsem odešel na celodenní túru severním směrem nedaleko
jezera. Celé jezero je obklopené pásmem horských hřbetů a kotlin
označovaných jako Pribajkalje. Typickým porostem je tajga, tj. zakrslé
borovice, modříny, smrky, jedle, alpské louky a horská tundra. Rozhodl
jsem se, že místo maršrutkou na sever k mysu Choboj vzdálený 46 km a
zpět za 600 Rb, půjdu jen spodní hezčí polovinu a zpět pěšky a nebudu
na nikom závislý. Měl jsem velké štěstí, když asi po 2 km po hlinité silnici
jelo terénní auto, které po mém předjetí zastavilo a začalo couvat. Řidič
Peter byl zvědavý, odkud jsem, neboť vlaječku na batohu podobnou
ruské neznal. Ptal se odkud a kam jdu, a nabídl svezení asi na
vzdálenost 20 km, kde pracuje. Byl to správce Podbajkalského
národního parku, který auta vjíždějící do parku nejenom kontroluje, ale
současně
vybírá
tzv.
mýto. Neodmítl jsem to
a asi po 40ti minutách
krkolomné jízdy cestou
a
spíše
necestou
a
brody zastavil auto u
plechové boudy v lese
a průjezd pro auta dále
uzavřel
páskou.
25
barevnou
Jezdí
sem
každý den s dcerou a je to jejich práce. Doporučil mi, abych šel asi ještě
3 km k severnímu cípu ostrova, kde je poslední obydlí bývalé rybářské
vesnice Písečnaja. Za odměnu jsem jeho dceři dal pohlednice Prahy a
Jičína. Název odpovídá skutečnosti, neboť písečné duny a písek je ještě
vysoko ve stráni od
moře. Za chvíli přijel
první
džíp
–
taxi,
vezoucí německý pár
starších lidí. Požádal
jsem řidiče o fotku
z tohoto konce světa
a
chvilku
s ním
popovídal. Dále na
ostrově už žádná civilizace není, ale jen lišky, rysi a vlci; medvědi na
ostrově nejsou a tak jsem si oddychl. Podél pobřeží jezera jsem začal
překrásnou cestu zpět, v písku trochu náročnější, ale už za slunečného
počasí s teplotou přes 10°C, převážně modřínovým lesem. Občas jsem
26
musel vystoupat nad skalní útes a poté znovu se vrátit dolů k jezeru, ale
pohledy jak na jezero, tak na zasněžené hory na druhé straně jezera
byly pěknou odměnou. Byl to pro mne silný zážitek a tak jsem nespěchal
a střídavě fotil sem a tam. Asi za 2 hodiny jsem došel do vesničky
Kargani,
která
obyvatel,
což
bábuška
má
jen
30
mi
prozradila
bydlící
naproti
obchůdku, kam mi přišla prodat
jedno pivo a já u ní poobědval.
Další 2 hodiny jsem pochodoval
už trochu vzdálen pobřeží do
větší obce Charanci, kde jsem
na slunci odpočíval a konverzoval s místními. Prý tu žijí poslední
šamanisté, které ale já nemusím, resp. jim nevěřím. Cestou jsem potkal
šedivého vyhublého vlka na vzdálenost asi 80 m, oproti psu moc vysoký,
který překvapivě neutekl, ale vzájemně jsme se pozorovali. Já sundal ze
zad batoh, abych ho případně použil na svou obranu, a odjistil svůj velký
nůž, ale každý jsme šli nakonec svou cestou. Zbývalo už jen 6 km
borovicovým lesem do Chužíru, kde jsem bydlel a kde jsem si cestou
nakoupil jídlo a pití na večeři. Celkem to bylo 28 km chůze za 7 hodin.
27
Po lehké večeři jsem měl na 18. hodinu vyhřátou ruskou baňu za
pouhých 100 Rb, tj. 70 Kč. Užil jsem si ji náramně a neznám lepší
zakončení krásného slunečného dne. Končím latinským příslovím:
„Život je krátký, umění žít dlouhé“.
26. 9. st po ránu opět chladno jako včera, oblačná obloha a zjistil jsem,
že pončo do deště zůstalo někde doma. Dnes asi nezmoknu, ale horší to
bude asi na horách, jsem říkal sám sobě. Po snídani jsem navštívil
místní poštu, kde byl sice internet, ale použití pouze na kartu, kterou mi
neprodali. Vydal jsem se na cestu opačným směrem než včera, tj. jižním
směrem. Z došlých SMS jsem zjistil, že jsem cestováním nakazil skoro
celou rodinu, neboť manželka odletěla do Řecka a starší syn s rodinou
odjel do Chorvatska. Jedině mladší syn díky pětiměsíčnímu Jáchymovi je
doma. Také kamarád Mirek mi psal SMS z jihu Itálie. Za totality to možné
nebylo a přitom lidé říkají, že se nic nezměnilo; tomu já nerozumím.
Začal jsem po hliněné silnici, kde jela asi 4 auta za hodinu. Po hodině
chůze mi zastavila maršrutka a nabídla odvoz, za což jsem poděkoval.
Na 7. km opět osobní auto zastavilo a začalo couvat zpět ke mně;
Rusové středního věku
vracející se z dovolené
do
Irkutska,
kteří
v pátek pojedou stejně
jako
já
Příjemní
pracují
Šanghaji,
do
Aršanu.
lidé,
kteří
v čínské
kde
mají
dvojnásobný plat než
doma v Irkutsku, jejich
děti studují na universitě v Moskvě. Litovali, že s nimi nejedu do Irkutska
už dnes. Asi po 13 km jsem je požádal o zastavení, neboť v dálce jsem
viděl ostrov a na něm stúpu, což byl můj maximální plán na dnešní den.
28
S poděkováním jsem jim předal pohlednice Prahy a Jičína. Potom už
jsem po pěšině pokračoval k jezeru a k ostrovu na vzdálenost cca 800
m, ale převoz loďkou mimo sezónu nebyl možný. Vydal jsem proto podél
jezera
značené
zpět
jen
po
cestě
mužíky a
poté už po loukách, kde
byly vyjeté koleje od aut
až
k jezeru
Nikde
Chanchoj.
nebylo
ani
„živáčka“, jen kolem volně
se
pasoucí
okraji
krávy.
jezera
Na
jsem
obdivoval všemi barvami zářící trávy vyčnívající z vody jezera – nádhera.
Potom jsem se vrátil do vsi Elga, což byl původní můj cíl. V malé vísce
jsem si koupil pivo a na schodech obchůdku jsem poobědval. Sluneční
paprsky sice hřály, ale více jak 12°C nebylo. Vrátil jsem se na silnici, kde
po necelé hodince opět jelo terénní auto, které zastavilo. Vedle řidiče
sedící náčelník, správce zdejších komunikací, poznal podle vlaječky, že
jsem „Čechoslovák“, neboť v letech 1984 – 86 pracoval v Bratislavě a
přál si, abych s nimi jel. Z jeho vyprávění mne nejvíce překvapilo, že sem
v létě jezdí mnoho Němců a dokonce jedna dáma z Německa na zdejším
ostrově žije trvale. Do Chužíru jsem tak přijel o 2 hodiny dříve a ušetřil
asi 9 km, tzn. dnes jen 24 pohodových kilometrů. Koupil jsem si lístek na
29
zítřejší cestu do Irkutska na maršrutku, která odjíždí v 10 hodin. Zde mne
oslovil krajan Josef z Chrudimi s mladou ruskou přítelkyní Natašou a
chtěli doporučit výlety po ostrově. Kromě jiného vyprávěli své zážitky
z dosavadního cestování včetně TSM. V Moskvě si koupili jízdenku, tzv.
plackartaju, která je levnější. Ve vagonu je 54 lehátek a všichni na sebe
vidí a je tam až moc družná zábava, prý více hluku, mnozí chrápou a
také smrdí. Pouhé dvě WC se jim zdálo málo, neboť po dobu čekání ve
stanicích jsou uzavřené a ještě po dalších 30 minut jízdy se nemají
používat, neboť jde o ochrannou zónu . Zpět prý budou cestovat
v uzavřeném kupé stejně jako já. Nakonec jsem jim ještě pomohl
v nedostatku hotovosti v rublech. Bankomaty zde nejsou a jejich platební
kartu na poště odmítli (akceptují jen VISA kartu, kterou mám). Směnil
jsem jim jejich eura za ruble a byli moc rádi. Den se opět vydařil a splnil
jsem neskutečné, díky dvakrát úspěšnému zastavení aut, která jsem ani
stavět nechtěl. Na večeři jsem byl už včera pozván čtyřicetiletou
spisovatelkou z Moskvy, která přijela na ostrov Olchon na dva měsíce,
aby zde dokončila svoji rozepsanou knihu o „zlaté mládeži v době
ruského kapitalismu“. Dělala mi společnost dva večery a dnes při loučení
mne požádala, abych s ní ještě týden zůstal a každý večer jí dělal
společníka. Pobyt včetně stravování mi chce hradit a během dne, kdy
ona píše knihu, mohu guljať po ostrově. Jsem prý pro ni moc zajímavý
člověk, který ji inspiruje a měla jiné „sladké řečičky“. Vymluvil jsem se, že
v Aršanu na mne čekají přátelé, horolezci atd. Taková malá lež, abych ji
moc neurazil. Tři dny na ostrově byly pro mne ideální a těšil jsem se do
hor.
27. 9. čt včera k večeři šašlik ze skopového byl na mne přece jen tuhý a
tak jsem se těšil na kuřecí prsa večer v Irkutsku, které si připravím sám,
nebo na grilované kuře. Celou noc svítil měsíc a na obloze bylo mnoho
hvězd. Od snídaně modrá obloha a slunce začalo hřát; ráno ale jen 4°C.
Říkal jsem si, že je škoda, když budu trávit 5 hodin v mikrobuse, ale 300
30
km po místních komunikacích ujeli za skoro neuvěřitelně krátký čas.
Jako jediný jsem přišel na odjezdovou stanici a měl tak možnost výběru
místa,
hlavně
na
dlouhé nohy. Jediné
sedadlo u dveří a ve
směru
jízdy,
to
luxus.
Řidič
nabíral
ostatní
postupně
jednotlivých
byl
cestující
u
ubytoven
a nakonec byl minibus
plně vytížen, převážně Němci, Francouzi a Slovákem žijícím ve
Švýcarsku. Jen jedna dvacetiminutová zastávka byla na cestě na malé
občerstvení a WC a před 15. hodinou jsme přistáli v Irkutsku, kde bylo
neuvěřitelných 17°C a slunce hřálo. Rychle jsem nakoupil na večeři vše
potřebné v centrálním rynoku a ještě vyměnil USD za ruble, abych
v horách nedopadl jako včera můj krajan. Tramvají jsem přejel na
vlakové nádraží, koupil jízdenku na druhý den do Sljudjanky za 75 Rb a
přišel už pěšky do stejného hotelu jako zde první den. Rychle jsem
vypral, aby slunce vše vysušilo, zvládl svou hygienu, neboť 3 dny nebyla
teplá voda, a s chutí se dal do přípravy večeře. Za dnešní den musím
pochválit jen počasí; kéž by vydrželo do Sajanských hor.
31
28. 9. pá včerejší bohatou večeři
jsem zakončil sladkými rohlíčky a
muškátovým vínem. Bohužel malý
zbytek
někdo
ponechaný
dopil.
Ale
v ledničce
i
toto
patří
k cestování a nebyl jsem z toho
vůbec smutný. Vynahradil jsem si
to doplněním svých zásob jako je
cukr, čaj a stolní olej (nerad nosím
v batohu kilo nebo litr čehokoliv
navíc). Po snídani jsem rychle
seběhl na nádraží a električkou
(podobný vlak jako ve Vysokých
Tatrách) odjel do Sljudjanky, což je 126 km, ale 40 vlakových zastávek.
Cesta trvala skoro 4 hodiny! Zpříjemnil ji však mladík hrající na kytaru a
zpívající děvčata kolem. Venku opět překrásný slunečný den, ráno
obvyklé 4°C. Vlak jel převážně smíšeným lesem anebo kolem mnoha
dač (rekreační chatičky) obyvatel Irkutska.
Zvláštní pozornost budila starší dáma a
hlavně její pes, s kterým se mazlila, drbala
ho za ušima a většinou seděl na sedadle
vedle ní. S chutí jsem opustil nejpomalejší
vlak
ve
pokračoval
svém
do
životě
hor,
a
maršrutkou
města
Aršanu
v nadmořské výšce 890 m, rekreačního a
lázeňského střediska v Tonkinském údolí
v Sajanských horách. Má atmosféru téměř
čisté
mongolské
převažují
vesnice
Mongolové,
a
také
Uzbekové
tu
a
Burjati,
což
jsou
Sibiřané
mongolského typu. Mongolové mají zde své obchůdky se suvenýry, ale
hlavně nabízejí zboží ve stáncích, které každý den postaví a večer zase
32
složí. Na cestě nás zdržela dopravní nehoda a po jejím odstranění se
náš řidič snažil ztrátu dohnat a jel rychlostí až 130 km za hodinu, což
byla nepřiměřená rychlost ke stavu silnice. Naštěstí jsme to všichni
přežili a já s chutí opustil vozidlo a postavil se na pevnou zem. První
nabízené dražší ubytování jsem odmítl a ubytoval se v soukromí za
pouhých
300
Rb
na
den
na
podobné úrovni jako na ostrově
Olchon. K večeru byl hřeben hor
ještě osvícen sluncem, ale příliš
blízko na focení. Asi hodinovou
procházku
jsem
v místních
lázních
absolvoval
na
zažívací
potíže a v lese potkal dámy z Altaje,
které vyžadovaly moji přítomnost a
stále se chtěly fotit a bavit (lázeňští
hosté jako u nás). Voda je prý
radonová
a
radioaktivní
a
tak
koupání v ní je omezené na 5 až 10
minut. Já se raději vrátil domů a
využil sporák k vaření večeře.
29. 9. so přechod hřebene, tj. trek Tonkinské Golci cca 110 km dlouhý,
jsem nemohl absolvovat sám, což už jsem věděl předem doma, a proto
33
jsem ani nebral stan. Spokojil jsem se s výlety jednodenními a
přiměřeným pitím zdejších minerálních vod, abych využil zdejších lázní.
Léčí se tu asi 800 pacientů, kteří bydlí převážně v soukromých domech
stejně jako já nyní. V každém druhém domě nabízejí ubytování cca 400
Rb za den a při delším pobytu za méně. Všechny domky jsou malé,
dřevěné, velice skromně zařízené s miniaturní kuchyňkou, dřez na
nádobí, výjimečně s průtokovým ohřívačem vody. Dřez slouží současně
na mytí i čištění zubů, WC je latrína v rohu pozemku. Nemohu napsat
zahrady, neboť kolem domu je většinou jen nepořádek, maximálně dřevo
na topení v ruské bani. K vytápění používají přenosné radiátory, neboť
elektrický proud je zde zatím levný. Na sporáku jsem brambory neuvařil,
neboť plotýnka byla zřejmě vypálená, a tak pomohl můj plynový vařič.
Ráno mi paní domácí sdělila, že rabotajet pouze jedna největší plotýnka.
Stejně nikde něrabotajet televize, ale všude ji mají. Městečko patří už do
Burjatské republiky, ale lidé mluví jak svým jazykem, tak také rusky
stejně jako Mongolové či Uzbekové. Děti zde chodí do školy i v sobotu.
Pokračovalo slunečné počasí a tak jsem byl spokojený. Stále jsem
potkával nové a nové lidičky, kteří se chovali velice přátelsky. Přátelství
je součástí mého lidského štěstí a z toho se skládá můj život.
Z nádherného odpoledního setkání s milým člověkem, s nímž si mohu a
také chci vyprávět co nejdéle. Někde jsem četl, že dobří přátelé jsou jako
andělé;
nemusíme
je
vidět, ale víme, že tady
jsou. Celý dnešní velmi
náročný den předčil mé
očekávání.
Začal
nákupem čerstvých ryb a
2 litrů muškátového vína
(ryzlink bohužel neměli).
Poté jsem se vydal podél
bystré řeky k vodopádu,
34
kde jsem potkal Sašu z Irkutska, který pracoval 2 roky ve Štúrovu u
Dunaje a doporučil mi zajímavé cesty. Současně se o mne bál, neboť tu
jsem sám, a upozornil na medvědy. Zároveň mi nabídl možnost přespání
u něho v Irkutsku. Pokračoval jsem od vodopádu strmě nahoru divokou
soutěskou, ale už po neznačené cestě, spíše jen po málo vyšlapané
stezce. Dle něho mne čekalo 250 výškových metrů, ale náročných. To se
potvrdilo asi po 25 minutách, kde bylo třeba vylézt více jak 3 m vysokou
skalku, což nahoru lze; ale jak odpoledne dolů? Co když se změní
počasí? A tak po chvilce jsem se raději rozhodl k návratu, ale stejnou
cestu jsem už nenašel a sestoupil po
druhém břehu soutěsky a nebylo to
vůbec snadné. Naštěstí nebylo kam
spěchat. Vrátil jsem se k lázním a
začal hledat včerejší cestu, odkud prý
lze vystoupit na vrchol vyšší než 2000
m n. m. Měl jsem obrovské štěstí,
když jsem před sebou viděl dvojici
stoupající
strmě
vzhůru
svižným
tempem i s hůlkami. Asi po půl hodině
jsem je dostihl a požádal, zda s nimi
mohu pokračovat ve výstupu po neznačené, ale trochu vyšlapané
stezce. Manželé kolem 45 let, Květa a Voloďa nebyli proti a tak jsme
společně ostrým tempem stoupali další hodinu prudce nahoru, než si
odpočali. Já pak s jejich souhlasem pokračoval dále, i když to nebylo
snadné. Často jsem si pomáhal
zachycováním se o vyčnívající se
kořeny stromů nebo se přitahoval
k menším
stromkům.
Před
vrcholem jsem dostihl dvojici, otce
se synem a na vrcholu byli tři
Rusové a polská turistka Katerina,
35