Patrik Korčák, 8. E

Mám ji pozvat?
Ta Katčina oslava byla jednou z nejhezčích, na kterých jsem kdy byl.
Zábava tam jela plným proudem. Dokonce jsem už pocítil, že mě lidi
konečně přijali a už jsem nebyl „ten novej“. Po tanci s Katkou jsem si už
byl jistej. Zabouchl jsem se do Katky. Navíc ten její úsměv, při kterém si
rozbalovala můj dárek. Dostal jsem nápad, když bude 28. září, což
znamená, že budeme mít den volna, takže mě napadlo, jestli bych Katku
nepozval na kolo a na kole bych se jí zeptal, jestli by si se mnou nezašla
do kina. Takže jsem se v hlavě snažil zformulovat, jak bych Káťu pozval,
ale zatím nenašel vhodná slova.
„Ségra, vstávej! Za chvíli jdeš do školy ne?“ bafnul na mě Petr.
Místo pěkného probuzení takové leknutí, že jsem málem vyletěla
do stropu.
„Jen počkej! Tu máš!“ a hodila jsem po bratrovi polštář. A tím se
rozpoutala menší polštářová bitvička. Z bojovné nálady nás vytrhla až
maminka, která mi striktně oznámila, že bych toho měla nechat a raději se
nasnídat, abych stihla školu. Mamka pro nás nachystala cornflejky
s mlékem. Petr si nedal a rýpnul do mě.
„Tak co ty a Aleš? Je tvůj kamarád nebo něco víc?“
„Prosím tě nech toho. Aleš je jen kamoš.“
Po dořeknutí téhle věty jsem zčervenala jako humr. Petr se na mě jen
usmál a šibalsky mrknul. Koukla jsem se na hodiny a už jsem musela
vyrazit do školy. Ve škole jsem byla mimo, protože má hlava byla plná
Aleše. Ačkoliv jsem si to nechtěla přiznat, tak jsem ho pozvolna začala
vnímat jinak než jako kamaráda. Z dumání mě vytrhla češtinářka a naše
třídní paní učitelka Žitná. Vyvolala mě jako první k tabuli. Měla jsem si
vybrat lísteček a větu z něj opsat bez chyb na tabuli.
„Výborně, Káťo, máš plus,“ řekla paní učitelka.
Dnešní menu školní jídelny byla hnusná houbová polévka a lečo.
Proti leču nic nemám. Je to moje nejoblíbenější jídlo, ale když je uvaří
v jídelně, tak to vypadá nevábně. A k tomu byla citronová šťáva, která
chutnala jako saponát. Vtom ke stolu přišel Aleš a zeptal se: „Ahoj,
Katko, můžu si přisednout?“
„To víš, že můžeš.“
Zjistila jsem, že Aleš sdílí na dnešní jídlo stejný názor jako já.
Snažila jsem se prolomit komunikační ledy, a tak se Aleše zeptala:
„Aleši, jaká je tvá oblíbená skupina?“
Po malé odmlce řekl s obavami: „No víš, já rád poslouchám
Pussycat dolls.“
(Kde jsem to už slyšela. Prozatím jsem na to nepřišla.)
„Proč jsi to říkal, jako by ses za to styděl?“
„Víš, aby sis o mně nemyslela, že jsem nějaká máčka.“
„Ale vůbec ne. Já je taky poslouchám.“
Tohle už byla druhá věc, kterou jsem měla s Alešem společnou.
Potom se mě Aleš zeptal: ,,Nechtěla by sis se mnou zítra ve dvě hodiny
projet na kole? Říkal jsem si, když zítra máme den volna, jestli bychom si
nevyjeli na čerstvý vzduch. Co ty na to?“
Ovšem, než jsem mu stačila odpovědět, tak si mezi nás zrovna sedla
Sára se slovy: ,,Nazdar, vy dvě hrdličky! Můžu si k vám přisednout?
Pokud vám to teda nevadí?“
Oba jsme zavrtěli hlavou, jako že nám to nevadí, ale mě mrzelo, že
jsem mu nestihla odpovědět na jeho otázku, která mě příjemně překvapila.
Mezi Sářinými kecy o módě jsem se ujala slova a řekla Alešovi: „Ano,
jela bych zítra s tebou. Kde si dáme spicha?“
„Co třeba u školy?“
„Tak dobře.“
„Co vy dva spolu kujete?“ zeptala se Sára.
Honem jsem se snažila vymyslet nějaké téma, abych Sáru zmátla.
Tak mě napadlo zeptat se jí na Libora. Bylo na ní vidět, že se zarazila.
Nakonec mi pověděla, že jí Libor říkal, že pojede studovat na delší dobu
do zahraničí. Sára se mermomocí snažila potlačit slzy. Snažila jsem se ji
trochu uchlácholit a snad se mi to i povedlo.
Pomalu jsem otevírala dveře od bytu a zezadu na mě vybafl Petr.
V tu chvíli bych ho málem „přizabila“. Později jsem si uvědomila, že
brácha už jinej nebude.
„Ty ségra, nechceš se mnou jít vyvenčit Arika?“
„Klidně.“
Nakonec jsme zvolili příjemnou lesní stezku. Bylo fajn tu mít Petra,
protože jsem se mu svěřovala se svými problémy.
„Tak povídej, co ty a Aleš? Už se to nějak rozhoupalo?“
Řekla jsem mu, že mě Aleš pozval zítra na kolo.
,,No výborně, aspoň jste se už nějak rozšoupli.“
Kamarádsky jsem do něj šťouchla. Tak jsme se chvíli smáli. Byla
jsem ráda, že ze svým bratrem tak dobře vycházím. Než jsem se nadála,
tak jsme stáli opět u domovních dveří. Bohužel teď po zábavě přišla
povinnost. Má hlava musela začít pracovat, neboť jsem momentálně
seděla nad domácími úkoly z geometrie. Měla jsem narýsovat obrazec,
který jsem ani pořádně neznala. No, nakonec jsem se s tím nějak porvala.
Přiznám se, pomohl mi bratr. Řekl mi, že si na to kolo můžu vzít to tričko,
které mi dal. Na kolo se prý hodí taky.
Zbytek večera jsem prosurfovala na PC. Do postele jsem si šla
lehnout poměrně brzo a těšila se na to, jak si s Alešem vyjedu na výlet.
Podívala jsem se na náramek od něho a mé tělo se tetelilo teplem a pak
podlehlo spánku.
Ráno mě probudil Arik tím, že štěkal a začal mě olizovat. Sice se mi
nechtělo, ale musela jsem ho jít vyvenčit. Není to zrovna moc příjemné,
sbírat po něm výkaly.
Následující hodiny uběhly rychle a než jsem se nadála, tak nastal čas
připravování. Nějaké vhodné oblečení jsem našla, udělala si pití a Petr se
nabídl, že mi pomůže zkontrolovat kolo. Horské kolo mi bylo malé, ale
naštěstí jsme měli doma mamčino silniční. Petr vše zkontroloval, nafoukl
obě kola, popřál mi štěstí a já mohla konečně už vyrazit. Na kole jsem
dlouho nejela, tak mi trvalo trochu déle, než jsem do toho zase dostala, ale
nakonec to bylo v pohodě. Přijela jsem ke škole a Aleš už na mě čekal.
„Ahoj, Katko. Tak jedem?“
„Jasně. A kam a kudy pojedeme?“
„Prostě jeď za mnou. Pojedeme na takovou mýtinu a tam si
řekneme, co dál.“
Přiznám se, bylo to trochu do kopečka, ale Aleš byl shovívavý, a tak
moc nespěchal. Zanedlouho jsme vyjeli na mýtinku. Já se musela trochu
napít, protože mi to dalo trochu zabrat.
„Tak poslouchej, pojedeme do nedalekého města asi 6 km odtud.
Zvládneš to?“
Řekla jsem si, že to zvládnu, ale cosi uvnitř mi říkalo: „Holka, to si
dáš do těla.“
Zeptala jsem se Aleše, kudy teď pojedeme, a on mi řekl, že teďka to
bude hodně z kopce, tak ať si prý dávám pozor. A vyrazili jsme. Bylo to
opravdu prudké, ale adrenalin v žilách zapříčinil to, že jsem si to užívala,
i když pozor jsem si teda dávala. Po tom sjezdu mě bolel trochu zadek
a srdce jsem měla až v krku. Udělali jsme si menší přestávku. Aleš se mě
zeptal, jestli jsem to přežila. Potom následovala lesní cesta, která tak
hrozná nebyla a aspoň si mé nohy trochu odpočinuly.
Zanedlouho jsme jeli po silnici se zajímavou přezdívkou. Popravdě
jsem se trochu obávala, protože jsem neměla helmu a kdyby nás chytli
policajti, tak bych měla problém. Štěstí zatím stálo na mé straně.
Za krátko jsme už byli ve městě. Aleš mi navrhl, že bychom si mohli zajít
něco koupit do nedalekého obchodu. Já si tam koupila neperlivou vodu,
protože mé zásoby už byly vyčerpané, a tatranku. Jeli jsme si to sníst
do parčíku. Tam mi Aleš navrhl, jestli bych s ním nešla na začátku října
do kina na nějaký film. Řekla jsem, že ano a hned Alešovi navrhla, jestli
bychom už nemohli jet domů. Aleš souhlasil.
Tentokrát jsem jela první já. Za mnou zavolal znenadání Aleš:
„Káťo, zajeď ke kraji. Něco se mi nezdá.“
Zděsila jsem se, co se stalo. Aleš se mi podíval na kolo
a konstatoval, že mám píchlé zadní kolo. V duchu jsem začala nadávat.
Ale uvědomila jsem si, že já kráva si za to můžu sama. Taky to byl nápad,
chovat se k silničnímu kolu jako k horskému.
Aleš se prokázal jako gentleman, poněvadž mi nabídl, abych jela
na jeho kole a on že ty tři kilometry odjede na mým. S větším zpožděním
mě Aleš doprovodil domů. „Za odměnu“ jsem mu dala letmou pusu
na tvář a řekla: „Díky, co jsi pro mě udělal. Tak zítra ve škole.“ A šla jsem
domů. Doma čekal Petr a chtěl vědět všechny detaily a já mu je řekla
všechny, teda až na tu pusu.
„Ty seš ale kráva, ségra. Co tě to napadlo, vzít to kolo do terénu!
Máš štěstí, že ten Aleš byl takhle galantní a neboj, mamce a taťkovi nic
neřeknu!“
Šla jsem pod sprchu. Do postele jsem lehla jak zabitá a hned usnula.
Následující dny to bylo ve škole jako vždycky. Sára byla trochu
uražená, že jsem jí nechtěla říct, co jsem dělala s Alešem.
Dny uběhly jako voda a najednou tu byla má první hodina aerobiku.
Stal se mi tam takový trapas, o kterém jsem neřekla ani Petrovi.
Doma jsem se musela začít šrotit, protože jsem trochu zvolnila.
Ve škole jsem odchytla Aleše, abych se zeptala na podrobnosti
o našem kině (nebo že by to mohlo být rande?). Aleš mi řekl jen to, že to
bude druhého října ve čtyři hodiny. Ale jaký film to bude, tak to mi
nechtěl prozradit. Prý to je překvapení.
Mé včerejší učení přineslo své ovoce, protože učitelé se rozhodli, že
nás trochu pomučí. Skoro v každé hodině nás učitelé trápili. Já to vše
zvládla v klidu. Nejlehčí to bylo v češtině.
Nemohla jsem se dočkat toho kina s Alešem. Neustále jsem myslela
na tu pusu. Docela by mě zajímalo, co si Aleš myslel o tomto gestu.
Nebylo to přece jenom trochu unáhlené?
Doma mi řekl Petr, že 5. října pojede zase do zahraničí. Popravdě mi
to bylo trochu líto, že se tady nezdrží déle. Mrzí mě totiž, že ztratím
spřízněnou duši.
O několik dní později jsem šla ze školní jídelny a uviděla jsem něco,
co jsem nečekala. Viděla jsem, jak se Sára objímá s Alešem.
Co to sakra mělo znamenat?! Chce mi ho snad Sára přebrat?!
Patrik Korčák 8. E, pracoviště Slovákova