Petr - No Foot, No Stress!

D r u h é ž i vot y
Petr Částka
Jsem vysmátej člověk
„Jedu si to po pražské Jižní spojce a zezadu mě naboří auto. Nějaký mladý tele,
kluk nedobrzdil, nekoukal, nevím. Vylezu ven zkontrolovat, co se stalo, a vyndat
trojúhelník. A další auto to nakouřilo do toho za mnou. Auto odskočilo a přirazilo
mě k tomu mýmu. Bolest jako prase... Hele, tamhle mám nohu... Vidím, jak leží
pod tím druhým autem. Pravá noha ustřelená a rozlámaná jako kostky cukru
do kafe. Řekl jsem si: To je v p.....,“ komentuje jadrně svou loňskou nehodu
jednačtyřicetiletý pražský rodák Petr Částka.
100
napsala Daniela Gaudlová foto Archiv Petra Částky
Č
ekal na vrtulník a celou dobu byl při vědomí. „Nohy jsem
tam viděl rozházený,
ale všechno jsem si tak nějak
,čekoval‘, že potřebuju kartu pojištěnce, telefon a cigára z auta.
Někdo mě držel za ruku a dokola
opakoval: to bude dobrý. Tak se
koukni tamhle, hodil jsem hlavou
směrem k noze. Jéžiš, promiň.
V tu chvíli jsem si uvědomil, že
jsem bez nohy, že to nikdo už
dohromady nedá. Bylo to rychlý
uvědomění. Na silnici vedle mě
ležel ten mladej kluk, protože nás
to druhé auto sejmulo oba. Měl
zlomenou nohu, skoro brečel.
Nadával jsem mu: Ty pitomče,
buď rád, že máš zlomenou nohu,
já nemám žádnou...,“ líčí s nadhledem Petr.
splín a jsem v pohodě. Přišla ještě
druhej den, ale už se to nezměnilo. Když jsem měl největší depku,
vzpomněl jsem si na Román pro
ženy. Vyjel jsem před špitál a zařval: Martine, ty hajzle! Tak se
jmenuje řidič, díky kterému jsem
bez nohou. Dal jsem si cigaretu a tím to pro mě skončilo. Ani
proti tomu člověku vlastně nic
nemám. Nebyl nalitej, nejel jak
magor, jenom nedával pozor, což
se může stát každýmu. Jsem zvyklej řešit věci logicky. Stejně nic
nezměníš. Nohy mi nedorostou,
i kdybych toho člověka zabil,“
směje se Petr.
Po třinácti dnech ho převezli do
vinohradské nemocnice, kde mu
vzali kůži ze stehna a provedli
plastiku části pravé nohy. „Po
čtyřech týdnech se zahojily jizvy
a mazej. Přesunul jsem se na červen a červenec na rehabilitaci na
Malvazinky. První měsíc jsem ještě jezdil na vozíku, dělali mi odlitky na protézy. Ale nechtěl jsem
na vozíku zůstat. Měl jsem vnitřní
pocit, že ho potřebovat nebudu.
Tak ho prostě potřebovat nebudu! Udělal jsem maximum pro
to, abych se rozchodil. Na začátku
července mi přivezli protézy a na
konci července jsem o berlích
odešel. V půlce dubna nehoda,
zachránili mi život, posunuli přes
tři oddělení, udělali plastiku, rehabilitace a šup. Byla to rychlovka,“ hvízdne Petr.
Přidejte mi
uklidňovadlo
Převezli ho do střešovické nemocnice. Pět dní byl v umělém
spánku. O pravou nohu přišel
hned, levou se podařilo částečně
zrekonstruovat. „Byl jsem stabilizovanej, ale najednou jsem jim
začal nějak haprovat. Do levé
nohy se dostala infekce, takže ji
stejně uřízli. To jsem ale nevěděl. Když jsem se probral, přišel
doktor, pravý koleno mně prý naštěstí zůstalo. Jo! Budu moct normálně řídit a pohoda. To bylo pro
mě hodně důležitý. Auto je pro
mě základ. Sice existuje ovládání
na ruce, ale to by už nebylo ono,“
říká rozhodně Petr.
Na ARO byl dva dny, tři na „jipce“.
„Jak tělo dostalo záhul, nebyl jsem
schopný se trefit ani lžičkou s jogurtem do pusy. Ale rychle jsem
začal sílit. Neměl jsem žádný jiný
zranění, jenom mi to ufiklo nohy,
stačilo to zašít.“ Petr byl zdravý
člověk, nikdy nebral žádné léky,
k doktorům nechodil. Všechno se
dobře hojilo. „Víš, co byla pro mě
největší potupa? Když mi utírali
zadek. Přestože jsem měl vývody, chtěl jsem se co nejdřív dostat
na záchod a do sprchy. Zřízenec
mi přivezl k posteli vozík, že mě
s ním naučí zacházet později. Jakmile zmizel za roh, nějak jsem na
vozík nalezl a jel na záchod. Na
záchodě si říkám: proč nejet ještě
do sprchy? Byla sice bezbariérová,
ale všude velké vzdálenosti. Věřil
jsem si, že se na rukách udržím.
Zahákl jsem se pravačkou a přitáhl jako jeřáb. Strávil jsem tam
půl hodiny. Všechno mi šlo lehce,
a protože jsem taková drbna, kecal jsem se sestřičkami, s doktory,
pacienty. Člověk mluví, mluví
a leccos se dozví. Jezdil jsem na
kafe, vždycky jsem si nechal odpojit epidurál, po třech hodinách
mě začaly ,nohy‘ bolet, tak jsem se
vracel zpátky na pokoj a škemral,
ať mi sestry trochu ,uklidňovadla‘
přidají,“ zatváří se na moment vážně Petr.
Tři měsíce
a na „vlastní“
Už odmalička byl pozitivní a veselé dítě. Skoro vždycky měl a má
dobrou náladu, když se naštve, je
za pět minut v pohodě. „Ale nejsem ze železa. Jasně že ti to přijde
líto. Taky jsem se musel vybrečet.
Poprvé mě umyli, vzal jsem si na
sebe civilní tričko a zůstal sedět
na posteli... Bez nohou... První
pocit byl fajn, konečně jsem ze
sebe smyl tu špínu ze silnice...
A najednou to na mě dolehlo.
Sestřičky si hned všimly: Co se
děje? Co se děje? Za chvilku
přiběhla psycholožka, ale já měl
zase úsměv na tváři. Říkám jí:
Dal jsem si svůj desetiminutovej
101
Na plný pecky
Rychlovka jako celý jeho život. Vyučil se prodavačem motorových vozidel, ale vyzkoušel různá zaměstnání i podnikání. Chvíli dělal na
horách lyžařského instruktora, měl
autobazar, pumpu na plyn, v Praze
jezdil s hotelovým taxíkem, pracoval jako číšník, půjčoval vznášedla.
„Pronajímali jsme je na různé akce
velkým firmám. Byla to dobrá kravina. Dva dobrý roky. Nezbohatneš
z toho, ale žiješ. Když to přestane
jít, musíš vymyslet něco jinýho.
Asi šest let jsme měli s mladším
bráchou Michalem hospodu, začali
jsme penzionem v Liberci, kalby až
do rána, zestárnul jsem tam o deset
let. Pak bar v Turnově, hospoda
D r u h é ž i vot y
v Praze, bar v Berouně. Chvíli to
jde, pak to nejde, zavřeš krám a jedeš dál. Jsme flexibilní, což je naše
rodinná vlastnost. Kdykoli při podnikání můžeš upadnout na hubu.
Na chalupě v Krkonoších jsme se
naučili veškerou manuální práci.
Spoustu věcí jsme si v hospodách
dělali s bráchou sami, nepotřebovali jsme řemeslníky,“ konstatuje
Petr.
Vždycky žil na plný pecky. Na motorce jezdil z Prahy do Vrchlabí tři
čtvrtě hodiny, skákal jumping proti
vodě i z jeřábu hlavou proti betonu.
To prý bylo zajímavější. Sportoval.
Lyže, nohejbal, ping-pong. „Vybíral
jsem si sporty, při kterých se tolik
neběhá, protože jsem kuřák. Kdysi
jsem závodně plaval, pak už jsem to
neudejchal. Chutná mi kafe, cigáro
i uzený a nechci si hubu šidit,“ šklebí se Petr.
No foot no stress
V roce 1998 si vzal holku z Krkonoš a zakotvil ve Vrchlabí. Zpátky
do Prahy se vrátil po rozvodu v roce
2006. Čtrnáctiletá dcera Sára žije
s mámou. „Manželství nám vydrželo osm let, celkem i s chozením
skoro patnáct. Jednou, to byla Sára
ještě malá, povídám ženě: Hele,
Báro, kdybychom se někdy rozvedli, nebudeš mi dělat s holkou pakárnu? Když si nebudeme rozumět, to
je něco jinýho, ale Sára do toho
nepatří. Neboj! řekla. A dodržela
slib. Sára je moje jediná dcera, samozřejmě můj miláček. Vídáme se,
kdy chceme. Máme to hozený jako
jedni z mála lidí tak, že s kým Sára
bude a jak dlouho, vůbec neřešíme.
Na golfu mě láká poznávání nových lidí,
ale vrcholově se mu věnovat asi nebudu.
Potřebuju, aby věci měly rychlý spád.
Jsme kamarádi, když si vzpomenu
v úterý, že chci vidět holku, tak
Báře jenom zavolám,“ dodává spokojeně Petr.
Nezpomalil ani při pobytu na Malvazinkách. S bývalou přítelkyní
si vyzkoušel řízení auta, pomohla
mu najít i nový bezbariérový byt.
„Na Malvazinkách jsem potkal
Andreu, oba jsme bez obou nohou, to je takový automatický, že
k tomu člověku najdeš cestu hned.
Je to skvělá kamarádka. Při sezení
u vína před špitálem jsme vymysleli sdružení pro amputáře. A loni
102
v říjnu založili s Andreou, fyzioterapeutkou Hankou Kohoutovou
a jejím manželem občanské sdružení NO FOOT NO STRESS.
A jak říkáme, no problem. Chceme, aby sdružení bylo volné, aby
lidi spolu pokecali, vyměňovali si
zkušenosti. Žádný lámání rekordů. Členové rychle přibývají, už
je nás k šedesátce. Pořádali jsme
kurz lyžování, školu smyku, parník
v námořnickém stylu. Máme to
rozdělený, já chodím na schůzky,
Andrea řeší administrativu. Ještěže
ji máme, všechno si pamatuje,“ pochvaluje si Petr.
Nejenže loni v červenci odešel
z Malvazinek „po svých“, ale rovnou sedl do auta a odvezl dceru do
Vrchlabí. „Sára byla trochu nervózní, že řídím a nemám nohy. Po pár
kilometrech jsem se jí ptal: Dobrý,
ne? Jo, žádnej rozdíl, řekla. Hned
v srpnu jsem jel potom s partou na
vodu. Máma se zhrozila: Jak polezeš do tý kánoe? Pořád se bojí, že
někde upadnu. Když se mi to stalo, zvládala to hůř než já, táta byl
z toho taky špatnej. Nechápou, že
chodím v kraťasech. Je to prima,
říkám. Jak to může být prima? rozčiluje se táta. Říkám: Buď rád, že za
mnou nechodíš na hřbitov nebo
mě netlačíš na vozíku. Mně se protéza líbí, já to mám hozený úplně
jinak. Určitě jsou lidi, kteří to neskousnou, ale spoustě to nevadí.
Málokdo si dovede představit, jak
člověk vypadá, když si nohy sundá.
Je to sranda, takhle se hejbu skoro
normálně, ale doma musím hodit
nohy do kouta, protože jsem v nich
vydržel trajdat celej den. Zbytečně
bych si zbytek nohou rasoval. Pak
funguju na vozíku. Je to fuk, prostě
jsem takovej a nazdar. Jsem úplně
soběstačnej, jen se mně blbě ,vytírá‘...,“ směje se zase Petr.
Baví mě sázet míčky
Loni v srpnu ho Andrea vytáhla
na den otevřených dveří, který
v Beřovicích pořádala Česká golfová asociace hendikepovaných
(CZDGA). „Golf jsem si zkusil
poprvé, bylo to zajímavý. Míčové
hry mi šly vždycky, říkal jsem si,
že když se trefím pingpongovou
pálkou do míčku, tak bych tohle
INZERCE
mohl zvládnout taky. Při odpalování mi fyzioterapeutka Hanka
musela držet boky, abych neztratil
rovnováhu. V říjnu jsme jeli společně na mistrovství ČR v golfu
hendikepovaných do Českého
Krumlova. Tam jsem už hrál bez
jen poznamenal: Petr? Ten přece
nikdy nechodil,“ řehtá se Petr.
Na golf nezanevřel, ani když si
zlomil při vystupování z golfového vozíku protézu. „Udělal jsem
dva kroky a křup. Říkám si: ty
vole, hodil jsem nohu do vozí-
Člověk musí žít mezi lidma. Nezůstat někde
zalezlej, nemít komplex, že na mě všichni
koukaj. Až bude nejhůř, stoupnu si na Karlův
most, vytáhnu nohy, nastavím ruku...
držení, ale jakmile se mi podařilo
pěkně odpálit, převrátil jsem se
na záda. Míček letěl daleko, byl
to hezkej švih, ale švihnul jsem
sebou. To jsme se na drivingu
docela vyblbli. Na hřišti jsem šel
ve flightu s Andreou, ale dal jsem
si jen dvě jamky. Na golfu mě láká
poznávání nových lidí, ale vrcholově se mu věnovat asi nebudu.
Potřebuju, aby věci měly rychlý
spád. I film. Baví mě to na odpališti, sázím si tam míčky, ale čtyři
hodiny strávit na hřišti... Třeba
k tomu dospěju, je fajn, když je
nádhernej den a seš na vzduchu
a ještě s partou kámošů. Já jsem
na dlouhý procházky nikdy nebyl,
mám vrozenou vadu kyčlí, už jsem
ukecal několik operací, ale do budoucna mě to čeká. Teď mám ale
nohy lehčí. Když za mnou ,tchánovi‘ přijeli do špitálu – do dneška
za nima jezdím na pokec – a tchán
uslyšel, že bych měl zase chodit,
ku a rovnou k protetikovi. Za tři
čtvrtě hodiny ji opravil. Super.
Zlomená noha se ti tak rychle nezahojí,“ pochechtává se Petr.
103
D r u h é ž i vot y
Očima
kamarádky
Andrey
Petra jsem potkala loni v červnu
při rehabilitačním pobytu na Malvazinkách. Říkala jsem si: nějaký
borec na vozíku, kdo ví, kdo to
bude...
Petr je neuvěřitelný člověk. Je
pořád v pohybu a šíří kolem sebe
neskutečný optimismus. Hodně
mi pomohl. Vždycky, když jsem
byla smutná nebo brečela, říkal:
Koukni se na toho chlápka na vozíku. Sám se nezvedne, do bazénu
ho dávají tři lidi. Ty jenom nemáš
dvě nohy. Prostě má pravdu. Hodně rychle jsme se dali kamarádsky
dohromady. Každý večer jsme sedávali před špitálem u vínka a vymýšleli věci pro amputáře.
Je věčně vysmátej, když se ho zeptáš, co je pro něj horší, jestli být
bez nohou nebo se rozejít s holkou, samozřejmě řekne, že rozchod s holkou. To, že nemá nohy,
vůbec nebere jako hendikep. A navíc dokáže chodit bez berlí. To je
jediná věc, kterou mě pěkně štve.
A to ještě nemá bionické protézy.
Fakt borec.
Petr se pro mě stal hnacím motorem. Dělám si srandu, že spolu zestárneme. Je to skvělej kamarád.
Kde v sobě ten chlap bere to
množství energie a optimismu?
„Vždycky může bejt hůř. Když
vnímáš celý tělo a nemůžeš se
hejbat, to je na zabití. Ale pokud
se dostaneš na nákup, do kina,
kamkoli, tak je zbytečný propadat depresím. Když se naučíš na
to takhle koukat, nemůžeš mít
vnitřně problém. Hranice se posouvají, někomu chybí bérec, já
to beru jako kosmetickou vadu.
Andrea je na tom hůř, ale mladej kluk, kterej skočil do rybníka
a zlomil si obratel, už se z toho
vozíku nikdy nedostane. Anebo frajer, kterej leží a nemůže se
podrbat ani na nose? Co by dal
za vozík... Člověk musí žít mezi
lidma. Nezůstat někde zalezlej,
nemít komplex, že na mě všichni
koukaj. Až bude nejhůř, stoupnu
si na Karlův most, vytáhnu nohy,
nastavím ruku...,“ baví se Petr.
vý akce mě baví. Skok z letadla
v tandemu, k tomu se určitě dostanu. Pořád mě láká motorismus,
chtěl bych si pořídit auto v manuálu, abych mohl řadit a šlapat na
spojku. A koupil bych si nějaký
opravdu vostrý auto. Jezdil bych
pak pro lidi a bavil je. Hodil bych
si na dveře fotku bez nohou, to
by mohl být docela dobrý sportík. Pro mě prima zábava, pro
lidi adrenalin a ještě propagace
a peníze pro naše Sdružení. Je to
pecka, když sedneš do auta k někomu, kdo nemá nohy a nemá
ruční ovládání. Řidič na kovových
tyčích, to je docela hlína. Teď
mám týden půjčenou bionickou
nohu. Mám ji od jednoho kluka,
kterého jsem potkal na Malvazinkách, kam jezdím na rehabilitace.
Viděli jsme se pět minut, bavili se,
že zatím biotickou nohu nemám,
protože je komplikace se schva-
Jakmile se mně podařilo pěkně odpálit, převrátil
jsem se na záda. Míček letěl daleko, byl to hezkej
švih, ale švihnul jsem sebou.
Ochota pomáhat
je lidem přirozená
Když Sára přijede do Prahy, babička vymýšlí kulturu a Petr zábavu.
„Chodíme na minigolf, to je na
malé ploše šup, šup. Byli jsme na
motokárách, napasoval jsem se
tam s protézou, ale nemohl jezdit.
Kluk od obsluhy mi odmontoval
brzdu, abych se tam nacpal. Hurá
na trať, dal jsem si čtyři kolečka bez
brzd. Když lidi vidí, že máš snahu
něco dělat, tak rádi pomůžou. Věřím, že ochota pomáhat je v lidech
zakořeněná. Slepýho taky chytneš
za ruku a převedeš ho. Zkouším, co
se dá. Letos v lednu jsem prubnul
kryosaunu. Fakt dobrej pocit, jako
když jsem chodil z posilovny. Vyplaví se endorfiny,“ září Petr.
V létě je pozvaný na katamarany
do Chorvatska. Adrenalin má
prostě rád. „Vždycky jsem toužil
nechat se vysadit z vrtulníku někde na vrcholu a sjet si free style
na lyžích. To se mi už asi nikdy
nesplní. Škoda. Vyhledávat tako-
lováním od pojišťoven. A Pavel
hned: tak já ti půjčím svou, mám
náhradní. Protetik mi nohu seřídil
a od té doby se snažím chůzi pilovat a pilovat. To je neskutečnej
rozdíl. Už tolik nekulhám a záda
mě taky míň bolí. Ale i na svých
nohách chodím bez berlí. Jen se
nesmí zhasnout. Když nemáš palce na nohou, musíš se orientovat
očima. Kolikrát se mi večer stane,
že když zhasne minutka, jdu hned
na zem. Nebo při přetahování
trička přes hlavu. Musím rychle,
protože ztrácím rovnováhu. Doufám, že dostanu brzo svou bionickou nohu, na kterou mám ze zákona nárok. Snad nemají se mnou
problém, že jsem furt vysmátej.
Ale zase mě doktoři dávají za příklad ostatním pacientům. To je
fajn pocit. A když pak rozchodíš
jiný lidi... Fakt příjemnej pocit,“
pokyvuje vážně Petr. Ale hned se
zachechtá: „Víš co? Kdybych měl
nohy... Kdybych měl nohy, tohle
bych nikdy nezažil.“
104