Podzimní potlach

Tatran, Skaděš, Plachťák a Lišák:
PODZIMNÍ
POTLACH
1
© Míla Lišák Lukavec, 2013
2
Lišák
LS
Samizdat
3
Samizdatový výtisk č. __
Lišák
4
„AHOJ
KAMARÁDE,
to jsem rád, žes po létech navštívil starého kamaráda,“ pravil
starý tramp, kdysi dávno zvaný též Lišák či Plachťák, „víš, já už moc
vandrovat nemůžu, moje udatný roky jsou už dávno v pr…, jó chci
říct v propadlišti dějin. Tak už jen vzpomínám na dávný kamarády,
co už jsou na svým věčným vandru, nebo jsou na tom zdravotně ještě
hůř než já, a občas vyrazím do Ráje za vzpomínkama, ale už to nějak
není ono. Proto o tom všem už jen žvaním, a ty máš tu smůlu, žes mi
přišel do cesty a já můžu spustit stavidlo vzpomínek, a že tě moc ke
slovu nepustím, …To už vlastně víš, ostatně to není poprvé, že.
Dneska jsem si na tebe připravil vzpomínky na poslední
potlachovej oheň Mokrejch Ftáků. Zatím poslední, protože doufám,
že ohně budou pokračovat, i když nás starých zakladatelů už zbylo
jen pár. Teda přesněj jen tři. Ale mladý táhnou tu káru dál, bohudík, i
když jich je nějak míň a mají míň času i prostoru.
Tak teda otevři první dva lahváče a já to na tebe ze svých
vzpomínek vyvalím, ale dost si budu i vymýšlet, ony ty vzpomínky
jsou pak nějak hezčí a líp kořeněný, šak mě znáš:“
POZNÁMKA:
Všechna jména i příběhy jsou smyšlenky. Místopisné údaje jsou
fiktivní jména z důvodu ochrany přírody a trampů. I názvy typu
Plzeň, Praha, Hradčany a Václavské náměstí jsou zakamuflovány,
protože například Plzeň je pivo, Praha je kopec na Prdech, Hradčany
jsou letiště a Václavák je náměstí v Letohradě nebo sjezdovka
v Krkonoších, a tak podobně. Dokonce ani překlady anglických
názvů nelze brát vážně.
5
…
…
ŠERIF KÁPO
POKRAČOVAL:
„…a na závěr slavnostního proslovu bych poprosil Ohniváče
o zapálení potlachového ohně. Prosím oheň!“
Čtyři Ohniváči se zapálenými pochodněmi obešli kolem
připraveného ohniště a postavili se čelem ke hranici každý na své
straně.
„Prosím sever!“
„Prosím jih!“
„Prosím východ!“
„A prosím západ!“
Všichni čtyři ohniváči zapálil oheň, každý na své straně.
Pochodněmi pozdravili šerifa a odešli ke stožáru, kde zapíchli
pochodně do připravených děr.
A šerif zvolal „Prosím dobrého ducha Muhu o vlajku!“
Kamarád oblečený do výstroje ducha Muhu ve vysokých
škorních, v kožené bundě s třásněmi a s širákem ozdobeným
všemožnými pery přikřepčil a s úklonou předal vlajku Ohniváčům.
Ti ji zavěsili a pomalu vytáhli na stožár.
„Vše tone v tmách, a život kolem stich…
…
…
...než mládí čas opustí nás.“
Potom šerif uzavřel slavnostní část večera: „Děkuju všem
kamarádům, uzavírám slavnostní část a zahajuju čas občerstvování,
pečbuřtění a veřejného i soukromého tlachání. Ahój!“
„Ahój!“ zaznělo sborově kolem ohně.
6
„…a jako první se hlásí Hořák se svou zdravicí ke kamarádu
Lišákovi u příležitosti…, však on to řekne sám:“
CARPE DIEM
… užij si den!
Vážený kamaráde,
dovol, abych ti jménem celé osady něco popřál k šedesátce a do
dalších let, ale upozorňuju tě, že z výše svého věku vím, co mluvím a
že jsme s kamarády marně pátrali, co ti vlastně přát.
A došli jsme k názoru, že vlastně vše máš a tak ti jen přejem,
aby se to moc neměnilo. Protože jako čerstvý důchodce se moc
čerstvě cítit nebudeš, budeš mít spoustu volného času, takže si včas
naplánuješ různé aktivity, nicméně v okamžiku volna si stejně
nevzpomeneš, co a proč to vlastně mělo být.
Budou se ti líbit čím dál tím mladší holky a oslovovat tě čím
dál tím starší a ošklivější baby. Když už se někdy konečně pochlapíš
a některou zatáhneš do postele, stejně si nevzpomeneš, cos tam od ní
vlastně chtěl. Pámbu ti ponechá chutě, ale vezme ti sílu, až zvoláš
stejně jako kdysi zvolal stárnoucí Casanova: „Panebože, dej ať už
nechci, když už nemůžu!“
Ráno při čistění zubů si uvědomíš, že konáš nesmyslnou
činnost, při česání si uvědomíš, že množství vlasů by stačilo jen na
mnohem menší hlavu a budeš závidět hřebenu, na kterém bude
zůstávat víc vlasů než na hlavě. Zato fousy porostou čím dál rychleji
a budou tvrdší, takže si budeš obden kupovat nové žiletky. Marně.
Na obouvání bot si pořídíš metrovou obouvací lžíci, a nejen
jednu, musíš je mít všude, protože jen jednu nikdy nemůžeš najít.
Stejně jako brýle, které musíš mít v každé místnosti nejméně jedny, a
přesto, že budeš mít brýle na blízko, na čtení, na televizi, na dálku,
bifokální, na šířku, multifokální, skládací, odkládací, sluneční či
sváteční, stejně budeš mít jen jedny s prasklým sklem a ohnutou
nohou, kterými budeš vidět, ale které bez jiných brýlí nedokážeš
najít.
7
Boty budeš mít malé a tlačící, nebo velké a padající, případně
bude levá tlačit a pravá padat, bude-li nějaká změna, pak bude tlačit
pravá a padat levá. Jedinou možností jsou velké boty se šněrovadly
nad kotníky, ale než tyhle boty v předklonu dokážeš zavázat, tak už
je poledne a musíš pospíchat, abys je stačil do večera zout.
Částečným řešením jsou holinky a zouvák.
Spousta lidí ti bude lichotit, jak stále dobře vypadáš. Jako by
si neuvědomovali, že v občance máš 25 let starou, ale vlastní fotku, a
doma máš zrcadlo.
Když si budeš chtít cokoli koupit na sebe, bude to velké,
malé, nemoderní, příliš moderní, pro tebe nevhodné, nebo to už
neunosíš a do rakve se to nehodí.
Všechno ti bude chutnat stejně, ale stejně ti to chutnat
nebude. Po jakémkoli jídle tě bude pálit žáha, budeš mít sračku nebo
zácpu nebo kombinace těchto variant. Pokud jde o větry, tak ty budeš
mít i po pitné vodě. O co méně zubů budeš mít, o to budeš
kousavější.
Pokud se ti přece jen podaří si pamatovat, kam jsi to chtěl jít a
co vidět, podaří-li se ti najít dvě boty, co jdou do páru, a dokonce se
obuješ a odejdeš, podaří-li se ti zamknout byt a neztratit klíče, jejichž
pád na zem stejně přes hučení v uších neuslyšíš, a dojdeš-li do parku
na lavičku, nebudeš se kochat přírodou, protože buď vyčerpáním
usneš, nebo dostaneš sračku strachem, že netrefíš domů.
Peníze budeš nosit po kapsách, protože peněženku bez
rozsypání drobných nedokážeš otevřít. Choď stále do stejné trafiky a
stejné hospody, oni už budou pak vědět, co chceš, protože ty si na to
nevzpomeneš. Při návštěvě hospody budeš čůrat tak často a tak
dlouho, že se nestačíš ani napít.
Ačkoli budeš schopen zapomenout téměř cokoli a téměř
okamžitě a po přečtení stránky nebudeš vědět, o co šlo na začátku, ba
ani proč jsi to začal číst, a pochopíš, že kupovat denně nové noviny
je blbost, se stejným výsledkem můžeš číst ty včerejší nebo loňské,
tak přesto tě budou nazývat pamětníkem. A přestože budeš
pamětníkem a budeš mít mraky zkušeností, nebudeš mít žádné
posluchače. A pokud budeš posluchače mít, budou to tví vrstevníci, a
ti tě zas neuslyšej.
8
U vany budeš potřebovat jednu stoličku před vanou a druhou
do vany, jinak tam pro neohebná kolena nevlezeš. Po prvním pokusu
o vstup do vany po hlavě od této technologie ustoupíš, aby sis
nepolámal žebra. Poté budeš stále delší dobu setrvávat v posteli, ty
doby, cos tam zůstával kvůli radovánkám, jsou dávno pryč, ale bude
to proto, že budeš stále déle sbírat síly, aby ses mohl zvednout.
V čekárně lékaře budeš vysedávat víc než u televize.
Dostaneš prášky na tlak, proti tlaku, proti nadýmání, proti
předčasnému a náhodnému vydýmaní, dále proti motolici, proti
nervóze a neuróze, dále na oči, na uši, na nohy, na hlavu, na cévy, na
cokoli, a v celkovém výsledku na ho..o. Kromě toho si nakoupíš
proenzi na klouby, áčko na oči, béčko na kondici, céčko proti chladu,
déčko proti slunci, éčko proti čemukoli a ginko hnilobu proti blbosti,
a tak dál, takže téměř veškerá strava bude práškovaná a ostatně na
normální stravu ti už stejně žádné peníze nezbudou. Aby sis to
pamatoval, a to stejně nebudeš, daj ti „krmítko“, to je šuplík
s přihrádkami na sedm dní v týdnu a v každém z nich s kolonkami
před snídaní, po snídani, před obědem, po obědě, atd. Pak ti ještě
zakážou cigarety, alkohol, pivo, víno, kafe, rychlý pohyb. A jako
perličku ti předepíšou pohyb a cvičení. A to vše proto, abys dlouho
žil. Pak si musíš rozmyslet, zda si budeš deset let žít, jak se ti chce,
nebo se třicet let trápit. Přitom těch 10 i 30 let ti každý lékař snadno
slíbí, ale nikdo není schopen zaručit. Kromě toho si ve světlých
chvilkách vědomí snadno spočítáš, že když z těch třiceti let odečteš
čas strávený a ztracený u lékaře, na rehabilitaci, na cvičení, sháněním
medikamentů a jejich počítání, třídění, organizací a konzumací, tak ti
z těch třiceti nezbude na život ani těch původních deset let.
Ke chorobám ještě nutno dodat, že nejnebezpečnější jsou jen
tři, a to staroba hypochondrická, staroba zapšklá a poslední
neléčitelná fáze je staroba apatická, těm se musíš všemi prostředky
vyhnout.
Tak ti přejeme mnoho úspěchů při vstupu do této opravdu
náročné fáze života a neodvažujeme se ti přát, abys žil do sta let,
protože máme obavu, že nás pošleš do pr..le.
Současně si uvědom, že stáří je zatím jediný známý způsob,
jak se dožít vysokého věku a klasik praví, že ještě budeš s nostalgií
9
vzpomínat na ty krásný doby, kdy sis myslel, že to stojí za ho..o.
A ber život s humorem, protože živej z něj stejně nevyvázneš.
Tak ty, i vy všichni, co jste Lišákovi přišli přát, buďte rádi, že
jste rádi, mějte se rádi a
CARPE
DIEM !
10
„Ukončete přání a připíjení, hned je tu vyprávění druhé, vyprávění
kamaráda Pedra o pokusu o dálkový rekord.“
JAK
JSEM SE DOBŘE PROŠEL.
Ano, pozvolna se vracím k normálu, jistě jste si všimli, že jsem
přijel na kole, protože chodit se mi ještě moc nedaří. Také dlouhé
stání při slavnostním zahájení mi dělalo potíže, ale lepší se to, to se
upraví.
A proč to? No udělal jsem si rekord, ale popořádku. Počátek
byl dán mým působením v TOMu, tedy Tůristickém oddílu mladých.
TOM byly vlastně oddíly skautů, které se za komančů schovávaly
pod tůristy. Potom jsme se rozběhli do světa, proto je někdo tramp,
jiný je rover, tůrista nebo horolezec, a tak já tam mám všude
kamarády. Horolezci mají svou Jizerskou padesátku, běžecký závod
na 50 km na běžkách přes Jizerské hory, kterou jsem mimochodem
taky absolvoval. Jistě víte z novin a televize, že jsem nezvítězil, ale
bylo to fajn.
A teď přišli kamarádi tůristi se svou Jizerskou stovkou.
Nádherný barevný letáček líčil krásy a jedinečnost Jizerských hor a
sliboval nevšední zážitky. Kamarád Šedous prohlásil, že v sobotu čas
nemá, takže to musí stihnout vše v druhé vlně. Což mně nic neříkalo,
ale pak jsem si přečetl, že akce je vypsána pro „stovkaře“ se startem
v poledne v sobotu a pro „padesátkaře“, to je mladší, starší a méně
výkonné se startem o půlnoci. Bylo to vymyšleno tak, aby všichni
končili dopoledne v neděli. Když Šedous to stihne od půlnoci, tak
nejsou žádné pochybnosti o tom, že já s dvanáctihodinovým
náskokem budu v cíli dřív.
Samozřejmě mě ani nenapadlo se přihlásit do nějaké únikové
varianty a přihlásil jsem se na stovku. Že by mě mohl zajímat profil
trati a celkové převýšení mě také ani nenapadlo. Zaškrtl jsem
suverénně 100 a složil startovné, a to s potěšením, neboť bylo
slibováno mnohonásobné občerstvení po cestě.
Vždyť mě to nemůže překvapit, já jsem zvyklý chodit.
Nicméně přece jen jsem jakousi přípravu zahájil. Při prohlídce svého
trampského vybavení jsem usoudil, že některé věci asi nemůžu
11
použít, například těžkou zelenou a promokavou bundu doplněnou
celtou. Tak jsem si opatřil goráčovou. Totéž bylo s kalhotama, ale
kanad se nevzdám, ty byly vždy spolehlivé. Taky tele jsem vyměnil
za lehký batoh. Co na tom, že je červený, je půjčený a teda zadarmo,
to bylo rozhodující. Ustoupil jsem svým zásadám a sehnal i speciální
triko a nic se neohlížel, že jeho cena byla závratná.
Když jsem se v zrcadle viděl, bylo jasné, že i horská služba mi
bude závidět vzhled horala. Samozřejmě jsem se kamarádům
předvedl, aby věděli, že stovka v Jizerkách je pro mě hračka a mohli
si mě vážit.
Tím končila fáze samozřejmostí, a bylo třeba po konzultaci
nakoupit něco energetického, což já sice nebudu potřebovat, ale
musím být cool, in and redy. Jes, áj fíl fajn!
Fáze předstartovní – doprava tramvají na start byla famózní,
samí sportovci, barvy jak papoušci a plno silných odhodlaných
výrazů. Místo batohů camelbacky, místo svačin energetické tyčinky
a redbuly. Jen vzadu se krčila skupinka staříků v starých balonových
bundách a s jakýmisi pionýrkami místo pohorek. Na zádech měli
kletráky, které po létech užívání měly barvu a tvar pytle od brambor.
Staříci byli vyprovázeni stařenkami ve vycházkovém oděvu.
Překvapení první, stařenky se také prezentovaly jako účastnice
pochodu na 100 km.
Překvapení druhé, na prezentaci před startem nikdo nechtěl
doklad o zaplacení nebo nějaký průkaz. Jen jsem řekl jméno a dostal
jsem průkazku = složený papír asi A6 se jménem a několika
kolonkami kdoví na co, na druhé straně bylo schéma trati. A prý
šťastnou cestu.
„To už mám vyrazit?“
„Samozřejmě můžete, ale slavnostní start je až za 20 minut.“
Tak jsem samozřejmě počkal, přeci nebudu získávat nečestně
výhodu před ostatními, jako někteří, co už odešli. Zaujal jsem
výhodnou startovní pozici hned za skupinou, no mohlo jich být tak
200, těch nejbarevnějších papoušků a přemýšlel o tom, že mi všichni
vykají, divné ne?
Překvapení třetí: Jakýsi zasloužilý tůrista s moravským
dialektem pravil: „Přípravté se ku startú!......včíl!“
12
Očekával jsem nějaké 5, 4, 3, 2, 1, start, a on po moravsku a
zvolna pravil: včíl. Dav se rozeběhl, ne jen rozešel, opravdu běželi,
alespoň mně to zezadu tak připadalo. Kopec podle vodárny
z Liberce, Lidových sadů, to brali téměř úprkem. Nasadit jsem rychlé
tempo, jen něco málo víc, než jsem měl v plánu na celou trať, tj. asi 7
km za hodinu. Přesto jsem se hluboko propadal do startovního pole.
Papoušci mizeli v dál, ale zůstával jsem uprostřed davu. Nevím kudy
jsme šli, mlha přede mnou, mlha za mnou, a nebylo to počasím.
Na první občerstvovací stanici jsem poznal, že jsme na Černé
Nise u hráze přehrady, přece už nebudu svačit, tak jsem jen usrkl
odporné limonády. A jdu dál, asi jsem začátek přepálil, nějak se mi
nejde v pohodě, však se to upraví, jen to nesmím tolik honit.
Překvapení čtvrté: Kolem mě dav tůristů, a oni si kráčeli,
vyprávěli zážitky z podobných akcí, smáli se, vůbec nepospíchali a
nefuněli, zatímco já beze slov funěl a pospíchal ze všech sil stejnou
rychlostí jako oni. Však se to upraví.
Kráčel jsem jako klasický věšák, nevěděl jsem kudy jdem a
zůstával v závěsu, abych se neztratil. Zatím se to neupravilo, ale ono
se to upraví.
Prý jsme byli na Podledníku, pod Špičákem, na Hemrichu, tam
jsem taky dostal do průkazky první razítko a pochopil, na co ty
kolonky v průkazu jsou, pak pod Zvonem a tak, ale to vím
z doslechu, na trati jsem to nějak neregistroval.
Překvapení páté: Byl večer a po deváté se už značně šeřilo a po
odchodu z občerstvovačky ve Ferďáku, byla skoro tma. Ale teprve
po odchodu z místa pod veřejným osvětlením jsem si uvědomil tu
temnou tmu v bukovém lese. A tůristi nasadili čelovky a vyrazili
Štolpichem nahoru. Mě čelovka ani nenapadla, přepokládal jsem, že
noční část půjdeme někde po silničce, navíc měl být úplněk a noc
v červnu dlouhá není. Jenže byla děsně dlouhá a děsně temná, aspoň
pro mě.
No nebudu to protahovat, zavěsil jsem se za jednoho
s čelovkou a klopýtal do kopce, a zase i on šel nějak rychleji, než by
mně vyhovovalo, ale přizpůsobit jsem se musel. Cesta byla čím dál
horší, zakopával jsem už velice pravidelně. Mému „vůdci“ to neušlo
a v obtížných místech se otáčel a svítil mi. Najednou jsme vylezli na
13
lesní asfaltku, kamarád se mi omluvil, že musí přichvátnout, aby mu
jeho parťáci neutekli. Poděkoval jsem mu a potichu se posadil
stranou, abych zkontroloval počet ukopnutých prstů. Nebylo to
nejhorší, však se to upraví.
Došla mě další skupinka s čelovkami a vzali mě mezi sebe, tak
jsem se zařadil. Vyprávěli kde co, ale já byl skoupý na slovo. Měl
jsem nějak co dělat sám se sebou. Nevím kudy jsme šli, ale
v průkazce přibyla další dvě razítka. Na občerstvovačce jsem „se
našel“, byli jsme na Jizerce. Snědl jsem nabízený párek a zapil ho
odpornou limonádou a na cestu si vzal pár kousků tatranky. Už jsem
šel zase sám, jen několik bludiček přede mnou mi signalizovalo směr
cesty. Děsil jsem se dalšího postupu, sice zatím byla cesta asfaltová,
ale jistě skončí a co já tu bez baterky.
Na východě bledlo nebe a chystalo se svítání. Konečně budu
zase vidět na cestu. A rozednívalo se na poslední chvíli, tu lesní
pěšinu bych potmě asi nepřežil. Takhle přežiju. Snad. Však se to
upraví.
Mé skvělé kanady začaly mít nějaké námitky k dlouhé cestě a
současně se nějak zmenšovaly. Ale já jsem přece na chození uvyklej,
to se upraví.
Překvapení šesté: Předcházela mě parta staříků s těmi pytli od
brambor a smáli se jakýmsi nevtipným vtipům a pochvalovali si
barvy vycházejícího slunce a prý se v ranním chladu dobře kráčí.
Mně se nekráčelo dobře, žádné barevné východy slunce jsem
neviděl, v ranním chladu mi byl hic a cedule „60 km“ mě málem
zabila. A to jsem ještě netušil, že mě čeká vrcholová prémie na
Smrku 1126 m.
Dostal jsem vrcholové razítko a upadl do mdlob u cesty. Jakýsi
kamarád mi věnoval nedopitou plechovku s redbulem a já si
vzpomněl na své „nepotřebné“ energetické tyčinky v batohu a hned
jsem dvě snědl. Opřel jsem se o smrček a snad si i na chvíli
zdřímnul.
Překvapení sedmé: Probral mě hluk a nadšený smích. Skupina
už zmíněných starších tůristek ve vycházkovém oděvu lezla
z vyhlídkové věže, že prý když vrcholová prémie, tak až nahoru. To
14
bylo poněkud mimo mé chápání, tak jsem se zvedl a kráčel dál, už
jen 37 km, však se to upraví.
Boty si vedly svou a připomínaly se čím dál víc, zvláště levá.
Pochvíli zase zvláště ta pravá, a tak se to ve stále kratších intervalech
střídalo. Při pohledu náhodného pozorovatele jsem musel vypadat,
jako když jedu na koloběžce. Kéž bych nějakou měl!
Taky musím přiznat, že na nejmenovaných částech těla jsem
začínal mít opruzeniny. Zalezl jsem na chvíli k potoku, abych to
umyl, ale pak to bylo ještě horší. A bylo to na mě tolik vidět, že mi
jakási spolubojovnice nabídla kousek jeleního loje. To vám byla
úleva! Bohužel jen na pár kiláků.
Na Smědavě jsem místo dalšího štemplu dostal oběd. Ani mi
nevadilo, že oběd v 7 ráno je trochu nesmysl. Tento nesmysl jsem
podepřel půllitrem piva a sledoval nějakého blázna, co běžel do
kopce, a byl to Šedous, který startoval až o půlnoci a právě mě
předbíhal. Ještě že mě neviděl.
A pivo mělo rychlý účinek, najednou se vše rozsvítilo, začal
nádherný slunečný den, ptáci zpívali a já přeci snadno dokončím
svou první stovku. Odmítl jsem trapnou nabídku pořadatele, že mohu
použít sběrný autobus. V kopci na Knajpu jsem začal uvažovat o
tom, že pivo začíná působit opačným efektem, a jestli místo trapné
nabídky pořadatele nebylo spíš trapné mé odmítnutí. Ale to se už
nedá nic dělat a je třeba spoléhat, že se to upraví.
Ještě stále jsem byl odhodlaný, i když už ne udatný. U cedule
75 km jsem už nevěděl, která noha kulhá víc. Boty dřely úplně
všude, a kolena se obracely na druhou stranu. Cedule 80 km a 30 km
mě skoro zachránila, ze stovkařů tu už asi nikdo není, ale padesátníci
mi aspoň ukážou cestu. Dál zase nevím kde jsem byl. Jen mě trochu
vzpamatovala cedule „95 km“.
Překvapení osmé: Došel mě tůrista, že prej jestli tenhle batoh
není můj. Byl. Asi jsem ho vyčerpáním někde zapomněl, a ten
dobrák ho nesl za mnou. Dík moc.
Napral jsem do sebe násilím poslední energetickou a
vzpomínal na tu báječnou hnusnou limonádu, co mi zkraje „výletu“
nechutnala. Pak jsem z kopce zkusil jít pozadu, když popředu to
nešlo. Palce v botách už řvaly nahlas, do svalů na stehnech mi někdo
15
mlátil holí, kolena bolela i v klidu, záda se bolestivě svíjela a ramena
hrbila pod extrémně těžkým dvoukilovým batohem, zadek a stehna
mi někdo ošetřoval brusným papírem a začínal jsem vidět dvakrát.
Slunce mi pralo do hlavy, protože šátek jsem taky někde odložil a
zapomněl. To se už těžko upraví.
Překvapení deváté: Uslyšel jsem nebeské zvony. Nebyly to
zvony nebeské, do nebe se po tom sprostém klení posledních 10
kiláků už nikdy nedostanu, to zvonila tramvaj v Liďákách. Zrychlil
jsem běh na rychlost 2 kiláky za hodinu a po několika dlouhých,
opravdu velmi dlouhých chvílích, jsem spatřil restauraci Lidové
Sady. Zmobilizoval jsem se, co to šlo a moc to teda nešlo, abych
trochu důstojně dokulhal do cíle. Na lavičku jsem neusedl, ale upadl.
Dostal jsem cílové razítko, a čas 23 hodin a 7 minut.
„Ale vy nemáte razítko ze Smědavy, tam jste přece být musel,
jinudy to nejde!“
Zas mi vykaj a maj nějaký nejapný dotazy: „No tak nemám, mě
už je všecko jedno!“
„Ale to nevadí, vždyť šlo jen o zážitek.“
„Jo tak zážitků pár mám, jen si to nepamatuju.“
A vtom ke mně kráčí Šedous a nese dvě piva. Prý mě viděl
belhat a tak mi nese pivo. Měl u toho protivnej spokojenej úsměv.
Tak jsem to pivo vypil naráz, a pak jsem mu ještě sebral to jeho pivo,
ať si jde koupit jiný, když má tolik sil. A on měl, došel si pro další a
mě přines párek s rohlíkem.
Že už si prý odpočal, už na mě dlouho čeká. No není to bóží
kamarád?
Tak jsem se odbelhal k výsledkové ceduli, a tam mě stouplo
sebevědomí, s časem 23:07 jsem nebyl poslední, za mou ještě řada
dalších chodců.
16
Tak jsem došel a snad přežiju. Posledním, desátým,
překvapením, než jsem omdlel, byla zpráva, že kamarád Šedous to
zvládl za 8 hodin a 21 minut.
To snad néni možný!
Ale bylo. Nejen že to bylo možný, ale já byl nemožný, Šedous
mi pomohl do tramvaje a než se rozloučil, ještě dával pozor, abych
dobře přestoupil. A nesl mi boty, já už musel jít bos, a že mi ani to
nešlo, si můžete bejt víc než jistý.
Doma jsem velmi opatrně vlezl do vany a zjistil, jak teplá voda
na odřeninách bolí, ale pak to pozvolna ustávalo. Nastal další
problém, já z tý vany vůbec nemohl vylézt, to byla dobrá příprava na
stáří, takhle to asi bude vypadat, až mi bude sedumdesát. Pak mě
manželka ošetřovala jak mimino, dětský zásyp na odřené nohy,
stehna i zadek.
V pondělí jsem si vzal dovolenou, která nyní konečně částečně
splnila onen jindy nesmyslný název „dovolená na zotavenou“. Jenže
jsem se za jeden den nestačil zotavit, svalová horečka, namožená
kolena a záda a krvavá chodidla se léčí pomalu. No snad se to někdy
upraví.
Tak jsem hrozně rád, že už jsem zase mezi váma kamarádi, a
až se zotavím, tak vás pozvu na Jizerskou stovku, abych konečně
viděl, kde jsem to byl. A abych nemusel závidět těm „starým“
tůristkám, které kromě jiného měly sílu a chuť vylézt na rozhlednu,
co pod ní já jen podřimoval vyčerpáním. Jenže my to půjdeme
velkým vandrem a půjdeme to v poklidu 4 dny.
17
„…a teď má kamarádka Číča několik poznámek na adresu těch
kamarádů, kteří by snad chtěli založit rodinu.“
POZVOLNÁ
PROMĚNA DÍTĚTE V ČLOVĚKA A POSLÉZE
SNAD I TRAMPA.
…anebo opačně. Celý postup se obvykle skládá z několika vzájemně
provázaných a často protichůdných cyklů.
Někteří mí kamarádi jsou právě na prahu rozhodnutí, že si
pořídí malé trampče. Přitom si musíte uvědomit, že chov trampčete
je koníčkem pro ozdobu a nikdy nepočítejte s komerčním využitím.
Náklady se budou neúměrně zvyšovat a nikdy nikde není naděje na
finanční návratnost. Připravte se, že veškeré investice dojdou pouze
k odpisu, úrok neponesou, zato daní přinesou habaděj.
K tomuto vážnému a později již nezvratnému, opakuji
nezvratnému, rozhodnutí mám několik poznámek, neboť je známo,
že mám 2 děti, které výše jmenovanými cykly nejen prošly, ale došly
téměř k podobnému rozhodování.
Tedy od začátku, výroba malého trampčete je hned zkraje
velmi příjemná záležitost. Po několika měsících nadšeného
očekávání dojde k další příjemné situaci, a to narození jednoho až
několika trampčat. Někdy najednou, někdy v různých časových
cyklech. A některé počáteční etapy je radost opakovat. To později
přejde.
Další následující léta jsou pro vývoj, chov a výcvik trampčete
ne zrovna snadná, ale přesto jsou jednodušší tím, že krmení je snadné
a v situacích mimo krmení není souhlas samotného trampčete
vyžadován a zpočátku jeho názor nemá váhu ani poradního hlasu.
V některých případech je ovšem tento názor rozhodující, a to vždy ve
smyslu záporném anebo jinak omezujícím. Známá je situace „Kubík
se zase pos..l.“
Přechod z etapy trampče do etapy trampík probíhá pozvolně,
současně se školní docházkou. V této etapě není malý trampík ještě
ideologicky nezvladatelný, ale o to náročnější je jeho krmení. Chov
trampíka začíná být z hlediska krmiv velmi náročný, ani ne tak co do
18
skladby, jako spíš množství. Za krmivo se pak podkládá cokoli
poživatelného v dosahu trampíka. V této fázi je všežravec a
mnohožravec. Přitom spásání potravy nelze časově omezit, přestávky
mezi spásáním potravy jsou stále menší, až se omezí jen na část
nočních hodin. Na trampu je třeba počítat s tím, že trampík není
schopen unést to, co je schopen sníst a vypít. Chov trampíka je stále
dražší a náročnější.
V další etapě se trampík zakuklí do formy puberťáka. Tato
etapa je pro chov nejnáročnější jak finančně, tak pedagogicky. Než
přistoupíte k této fázi chovu, musíte se obrnit nejen finančně, ale také
se připravit k nerůznějším životním stresovým situacím. K tomu je
třeba dále připravit pro chovance větší ustájení i výběh, prostorová
náročnost se mnohokrát zvětší.
Krmení se také výrazně změní, nastává několik různě
dlouhých etap monožravosti, přičemž nikdy není známo, která etapa
právě probíhá, některé se překrývají a některé dokonce opakují.
Existují etapy hamburgerovo-brambůrko-cocakolové, steako-chlebopivní, rybo-rýžové, nezměrné množství sušenkových, zeleninokuřecích a dalších. Při každé z těchto krmných etap je každá jiná
etapa považována za absolutně blbou. …anebo taky ne.
Chov se stává náramně obtížným, všechny vaše snahy o
jakékoli ovlivnění, které dosud byly možné ve velmi širokém
rozsahu, jsou nyní zúženy do sektoru „zbytečné až blbé“. Zatímco
komentáře chovance nabývají obrovských rozměrů, a z nich ten
nejněžnější zní: „ale mami prosím tě !?“ Kukla se stane velmi
náchylnou k depresím, které se zpočátku dají léčit léky typu gumícimedvídci, PC hrami a ke konci značkovým zbožím.
Také verbální komunikace se mění a nastává komunikace
trhací a svatá. Obě metody si snadno asi po 100 pokusech osvojíte.
Trhnutí hlavou nebo ramenem začněte vnímat jako „se ti na to…“ a
svatý pohled vzhůru k nebesům jako „bóže už zase …“, a přitom si
musíte uvědomit, že tato řeč vůbec nezná znak pro výraz
„souhlasím“.
A jestli si myslíte, že alespoň jedna oblast bude tohoto vývoje
ušetřena a to oblast sponzoringu, tak jste na omylu a počítejte s tím,
že budete sponzorsky zcela „mimo mísu“. Váš sponzoring bude
19
nedostatečný a v žádném případě se neodvolávejte na svoje vlastní
zkušenosti. Ale stejně obdržíte otázky typu „Prosím tě, kde žiješ?“
Mějte na paměti, že otázky tohoto typu přijdou, že na ně není
očekávána odpověď, a že v každém případě máte k vítězství
nesmírně daleko. Obrňte se proti něžnostem typu „S tímhle názorem
se prosím tě vrať do hrobu.“
V této části vývoje nastává také rozvoj materiálního
sponzoringu. Ze začátku jsou akce zahajovány slovy „půjč mi…“,
později „sem si pučil…“ a nakonec již bez slovního doprovodu.
Chovanec potřebuje vše, a proto si vše půjčí, stan, kolo, klíče od
čehokoli, měsíční jízdenku, horolezecký úvazek, lyže…a pak i auto a
občas i byt. Přitom je třeba si uvědomit, že pokud něco vrátí, bude to
ve stavu zoufalém (to v tom lepším případě a snad to půjde opravit),
nebo nepoužitelném, případě to nevrátí vůbec. Současně se příšerně
urazí, pokud mu je cokoli vytknuto.
Ano přišlo období tupého přihlížení a sponzorigu bez
námitek. Otázky se pro vás zúžily na: Kde na to vzít? a Jak to přežít?
Je třeba vydržet, pokyny dávat co nejméně a čekat a čekat a čekat.
Na pozvání na vandr se vám stejně dostane odmítnutí s touto
informací:
„Tím trampingem jste mi zničili celé mládí!“
Přece však nic netrvá věčně a dřív, nebo spíš později, se
z kukly pokusí vykuklit člověk a někdy i tramp. Existuje však
nebezpečná možnost nevykuklení, neboť chovaný tvor zjistí, že
zařízení typu Mámahotel se všemi službami je velice výhodné a
pokud si chovanec začne dokonce sám vydělávat, ušetří touto
metodou celou výplatu.
Zpravidla však k vykuklování dojde. Tento stav bývá
identifikovatelný podle otázky tohoto typu: „Tati nevíš jestli ještě
existuje kemp Pod Růžovou Skálou?“
V tomto případě se blýská na lepší časy a je pravděpodobné,
že za několik let budete moci „kazit trampingem mládí“ nového
chovance o jednu generaci mladšího. Avšak že by snad někdy skočila
etapa sponzoringu a drobného až převelkého domácího servisu, tak
s tím nepočítejte. A to je dobře, bude vás to bavit, budete se na to
těšit a dá vám to novou náplň života.
20
Potom ať se vám daří alespoň tak, jako mě, ať je máte rádi
jako já a jako já se na ně dycky těšíte a můžete vděčným malým
trampíkům ukazovat trampské dovednosti a tak vůbec. Kéž zdraví
vydrží, abychom si spolu mohli užívat.
Pro kamarády, kteří opravdu nejsou velmi dobře finančně
zajištěni, či nemají nervy v ideálním pořádku, doporučuju psa. Jeho
pořízení, výchova a i spolužití s ním je daleko levnější a snazší. U
krmení je nenáročný a vděčný, v případně pití dokonce neskonale
skromný. Sice etapu výchovy v člověka lze absolvovat velmi
obtížně, ale to u dětí také, zatímco výchova v trampa proběhne
okamžitě a s nadšením.
21
„Další je Skaděšovo vyprávění o Houbařově příliš pozdním
odpoledni.“
NOSTALGIE
Ne odpoledni, to měl Faun, tady jde o pozdní „prohlédnutí“.
Starý Tramp takto pravil k Houbařovi: Ty máš zvadlo na
Silver Wind? Tam je krásně! Taky jsem tam kdysi jezdíval. Tak to
pojedeš Oranž Expresem směr Mouth of White River a vystoupíš na
stanici Exception, vyrazíš za sluncem, přebrodíš Lazy River, vylezeš
na Broken Rocky Mountains a na Big Fence najdeš East Corner.
Odtud po Gun Way až na Five Trees Junction a pak už vpravo
uvidíš Blower, neboli Silver Wind. Pozdravuj borový a bukový lesy
v bludišti skal od Starýho Trampa.
A Houbař vyrazil pln optimismu, protože zvadlo na Blower
přišlo od kamarádů ze studentských let. A vůbec mu nevadilo, že
jede sám. Akorát s tou orientací to nebude jednoduchý, ánžto s tím se
on nikdy nezdržoval, ale vždycky to nějak dopadlo. Ještě nikdá
nebylo, že by nějak nebylo.
Vystoupil dle pokynu z vlaku a dle pokynu namířil za
sluncem, vůbec nepadalo na váhu, že by snad slunce nebylo tam, kde
má být, nebo dokonce, že by snad nesvítilo. Starý Tramp pravil, že
má jít za sluncem, tak tam slunce být musí, a basta. Kráčel v mírném
vánku rozkvetlou loukou se skřivany nad hlavou k borovému lesu
plnému borůvek. Posbíral i pár hub, krásných voňavých žlutohlavých
podborováků. To vlastně musel, vždyť Houbař je známý houbař.
Les se zvolna skláněl k řece plné klikatých zátok a vedlejších
větvících se bažinatých ramen. Trampský bůh mu seslal na pomoc
tůristickou značku a ta ho dovedla k lávce přes řeku, a pak jen dál za
sluncem. Měl pravdu Starej Tramp, bylo ještě několik bažin a
potůčků k přebrodění v široké kvetoucí říční nivě, přes poslední říčku
přelezl po kládě ke studánce v kotli z rudého pískovce. Voda byla
studená a výborná.
Pak přešel lesní silničku a stoupal do kopců věnčených
pískovcovými skalami, které byly korunovány borovými lesy a
22
provoněny vřesem. Nad hlavou mu letěly oranžové mraky, ozářené
nízkým sluncem.
Za kopcem bylo údolí a pak další kopec, zase věnčený
skalami a vřesem provoněnými borovými lesy. Jo takhle to je
v pořádku, Starý Tramp říkal skalnaté hory, no tak hory. A pak zas
dolů a nahoru. A pro změnu tentokrát zas nahoru a pak zas nějaká
tůristická značka, vřes intenzivně voněl, slunce zvolna zapadalo,
stíny se dloužily, a les byl tichý. To je moje, pomyslel si, tohle
podvečerní krásnosmutné ticho, když den pozvolna odchází a Johny
Wolker přichází. A vytáhnul z báglu placatici s kráčejícím Jeníkem
na posilněnou.
Pak byl před Houbařem vysoký plot, asi obora, snad tam
budou i nějací bizoni nebo jiná lesní drůbež či dobytek. Podle plotu
šel v houstnoucím šeru doleva k východnímu rohu. Než roh našel,
bylo už šero poměrně velmi husté. Najednou jako vábnička zavoněl
kouř z modřínového dříví a s jemnou rumovou příměsí. Zjistil směr
větru a vyrazil mu naproti. Po chvíli už zazářil oheň v dáli. Houbař
měl jednoduchou a léty ověřenou teorii: Jestli to nejsou mí kamarádi,
tak si udělám kamarády z těch, co tam budou. A nezklamal se, parta
trampů kolem ohně u jakéhosi srubu. Ahoj, ahoj, ahoj, …
Po pozdravném zalomení se seznámili.
„Dyk jsem věděl, že kamarády najdu, ale co jsem nevěděl je,
že nejsem na Fukaru, ale na Fortuně.“
Krásný srub v modřínovém lese byl krásně osvětlen ohněm,
sympatická parta posedávala po lavičkách a bylo u nich příjemně,
zvláště když slabý vítr stále roznášel tu grogovou vůni. Slovo dalo
slovo a dozvěděl se, že je skoro správně, na Silver Wind odsud bylo
něco přes kilometr, a nový kamarád Brabenec se nabídl, že ho tam
dovede, protože sám to potmě najít nemůže.
Šli temným a kouzelným lesem, plným záhadných zvuků,
tajemných vání a vůní. Brabenec to opravdu znal, našel pěšinu, pak
cestu a zase pěšinu. Nad skalou, kde už byla zdola vidět záře ohně, se
rozloučil, že dolů už nepůjde, spěchá zpět ke své squaw, kterou
zanechal na pospas kamarádům.
Houbař poděkoval za vůdcovské služby a po zalomení palce
seskotačil víceméně po zadku skalním průchodem, baterku neměl.
23
Svým sestupem způsobil mírné zemětřesení a lavinu, takže jeho
hlučný vstup, či spíše vjezd po kulatých bukvicích na scénu
v oblaku prachu a listí byl dokonalý.
Když utichl rachot a ulehnul prach, došlo k uvítání s TO
Tatraňáci. S většinou z nich se Houbař už znal z Vysokých Tater.
Ostatně také odtamtud mají oni jméno osady a on svou přezdívku,
když „robil sprievodcu hubami Vyšno Hágských lesov“. To
houbaření mu už zůstalo a je o něm známo, že na houby chodí i
v zimě.
A mezi trampy byla taky, nyní sice už poněkud nepříliš
mladá, ale ještě, a to vlastně nafurt, holka, co se kdysi jmenovala
Jabko. A Houbař ji jako jedinou, kromě zalomení palce, taky
obejmul a pak si s ní dlouho povídal o dobách minulých.
Houbař musel Jabku vysvětlovat, proč tenkrát nepřišel.
A Jabko že si myslela, že o ni už nemá zájem a on přiznal, že byl
blbej a nesmělej. A tak si o tom povídali, jen občas zazpívali
s ostatními. Pak, když ostatní šli spát, tak ti dva stále ještě seděli u
ohně a klábosili. Když jsme ráno vstávali, tak tam ještě pořád seděli
a ona měla hlavu na jeho rameni a spali oba. Nejspíš na ně někdo
v noci hodil alespoň spacák.
Než se nám podařilo posnídat, zabalit, udělat nějaké dříví,
uklidit a odejít, bylo už skoro poledne. Šli jsme nádhernými
borovými lesy romantickým krajem k vlaku na Staré Bělidlo. Po
nezbytném zdržení v nádražní hospůdce jsme pak odjeli vlakem
domů.
Tatraňáci odjeli k jihu a já s Houbařem k nám na sever. Ve
vlaku mi pak vyprávěl story o Jabku a jejich nesmělém výletu do
slovenských hor. Škoda, že prý tehdá byl tak zabedněnej, taková to
byla a je fajn holka. Ale co, je docela šťastně ženatej a děti má taky
fajn. Jabko je na tom podobně. Dobře teda, má aspoň fajn
kamarádku. Co Manitú činí, dobře činí.
Ale kdyby tenkrát měl aspoň trochu odvahu, blbec jeden,
mohlo to bejt všecko jináč… …a třeba by ty děti mohli mít spolu.
24
„Další povídač je Čert, který poví, jak zažít dobrodružství za
humny.“
PŘES JIZERKY,
TO PŮJDE.
DNEM A NOCÍ, Z
OLDŘICHOVA
AŽ KAM
… jestli to půjde? Musí, ale humna můžou být i trochu větší.
Bob jednou na kempu vyprávěl, jak choděj přes celé Orlické
hory za úplňku. A když jsem tuhle story přinesl k nám, prohlásila
Bobina, že to je fajn nápad a tak my půjdeme začátkem září celé
Jizerky po té delší, západo východní, ose. Že má Bobina podobné
jméno jako Bob, je sice jen náhoda, ale jak je vidět, maj oba sklony
k podobně šílenejm nápadům.
Ještě že jsem se včas zastavil a nevyprávěl také o tom, že šli
vandrem severočeskou hnědouhelnou pánví ze Sokolova do Bíliny.
Jistě by to Bobinu zaujalo, protože pálit na trampu v ohništi hnědé
uhlí místo dříví je zatraceně originální.
A rozvinula se diskuse o blbosti a šílenosti nápadů, což
samozřejmě způsobilo rozhodnutí, že Bobina půjde a kdo ne, je srab.
Mínila to vlastně jako ultimátum a trefila se, ona to je totiž děsně
chytrá holka. Další diskuse už nebyly a ani nebylo o čem diskutovat.
Pak přišlo zvadlo, lakonicky oznamovalo odjezd vlaku
v sobotu v 9:20 do Oldřichova. Jdeme pěšky směr východ, směr
Harrachov, a to tak dlouho, pokud vydržíme. Předpokládaný návrat
je s odjezdem kolem poledne v neděli, ale odkud, to se zatím neví.
Zato se ví, že úplněk bude v pondělí, takže noc ze soboty na neděli
už by mohla být dost světlá. Bude-li zataženo, tak bude. Stejně
jedem, a kdo nemá baterku, neuvidí.
A jeli jsme, Bobina, Šaman, Démon, Yagga a já. Bylo nás
pět. Poláček by měl radost. Však my taky měli radost, že zas někam
jedem. Ani nám tak moc nezáleželo kam, vždyť všude je nějaký
okolí, jak už bylo řečeno.
Měli jsme mapu Jizerek, buzolu a baterky. Začátkem září je
noc něco přes deset hodin, to žádná z našich baterek nemohla
25
vydržet. Čelovky tehdá sice už byly, ale za železnou oponou a tím
pro nás nedostupné.
Před polednem jsme byli v Oldřichově, hospoda nikde, tak
jsme doplnili vodu ze studánky a odvahu z láhve s rumem.
A vylezli jsme na Hemrich a po zelené furt vzhůru na
Poledník. Počasí ne sice ideální, spíš jen polojasno, ale kráčelo se
dobře a jen s krátkou odbočkou na tradiční kemp Fort Island jsme
snadno došli na Hřebínek a tam bylo zavříno, jako dycky a asi na
furt. Tak jsme jen batohovým flaškovým pivem v lahvích zapili
batohovou svačinu. A rozhodli jsme se večeřet na Smědavě, dyť je to
jen 12 kiláků. Aby to nebyla fádní silnice, využili jsme nové cesty k
Sedlu Holubníku a pospíchali na Černou horu, odkud byl vidět
krásný krvavý západ slunce. Fotoorgie jsme tenkrát ještě
neprovozovali, barevné fotky byly za totáče pro nás cenově
nedostupné. Jen jednou jsem si před dovolenou na Kavkaze pořídil
barevný film, ale když mi ho pak vyvolali, byly všechny fotky
tónované do červena. Takhle jsem si barevnou fotku nepředstavoval,
soudruzi to asi v Sovětském Svazu viděli jinak, ale jistě správně a
chtěli, abych i já to viděl v růžových barvách. Jenže já tehdy a za ty
příšerné ceny viděl spíše rudě.
Po západu slunce bývá brzo tma, pročež jsme mákli ku
Smědavě a došli už za tmy. Sice už chtěli zavírat, pivo a guláš nám
ještě dali. Pak jsme s výčepákem poseděli, asi ještě takové blázny
neviděl, tak rád poseděl a ještě radil kudy dál, mimo jiné se zmínil o
Zeleném kameni a hvězdné noci kolem.
Jó nemoh znát Bobinu, kdyby držel zobák, šli jsme
pohodlnou nocí po silničce na Jizerku. Jenže hvězdná noc na
Zeleném kameni, no co dodat, jak jinak to mohlo dopadnout?
Šli jsme kus po asfaltce, pak betonce, pak cestě, pak pěšině a
nakonec se prodírali zarostlou pasekou vzhůru. Výčepák na Smědavě
sice tvrdil něco o vysokém krásném lese, ale kdoví ve kterém století
tady byl a jestli vůbec.
Našli jsme kopec a na něm černou skálu a vydrápali se až
nahoru. A když jsme zhasli baterky, bylo to fakt krásný. Temný hory,
dole svítící asi Hejnice, na druhé straně tajemné temno, jen pod
černou siluetou Bukovce blikala světýlka. Měsíc svítil taky a na cestě
26
k Velké Jizerské louce taky něco svítilo a hejbalo se to. V noci na
uzavřené cestě? To žádní kamarádi určitě nebyli. Ale pak nám to
ukázalo, že vlastně cesta je jen kousek pod náma, tak tam jdem. Jen
jsme chvíli počkali, aby nás nebylo vidět a pak vzhůru dolů. A už
jsme kráčeli lesní cestou přímo k měsíci. Světla bylo fakt jako ve
dne.
Neušli jsme ani dva kilometry, asi tak k Houbě, a zas jelo
auto, zezadu. Naskákali jsme do roští a zalehli. Auto zastavilo,
vystoupily dvě uniformy a svítily do lesa. Skoro jsme nedejchali, ale
pak ti dva nasedli a odjeli.
Démon zařval „Už jsme mohli bejt zbalený, to byli
pohraničníci, eště že neměli psa!“
„Jenže nejsme zbalený, anžto kdo uteče, vyhraje,“ odpověděl
Šaman, „ale musíme dávat bacha, mohli bysme je zase potkat.“
Prošli jsme kolem temných Rybích louček a u jakési odbočky
pravil Démon, že tahle cesta jde k Hojeru a pak klesá až k Jizeře. A
za Jizerou je v Polsku pohodná cesta až na Mýtiny, což je vlastně už
Harrachov.
Mohlo to dopadnout jinak? Samozřejmě že mohlo, ale
Bobina, fanda na všechno záhadný a Šaman, specialista na
dezorientaci, to nemá cenu komentovat. A cesta to vlastně špatná
nebyla, bylo to hezký a romantický. Zbořeniště starého domu, kolem
zplaněné jabloně a vše v měsíčním svitu. Paráda.
Pak asi 500 metrů dobré cesty a zdola zašuměla Jizera, Šaman
okamžitě odbočil dolů k řece, nebylo to ani 100 metrů. Řeka
v peřejkách poskakovala a šuměla v měsíčním svitu. Přeskákali jsme
po kamenech na veliký balvan uprostřed řeky a Démon, že se
vykoupe. Hned to taky uskutečnil, my ostatní se posadili, vytáhli
flašku rumu a fandili mu.
A v týhle krásný situaci nás chytili pohraničníci. Najednou
světla a chlapi v polských uniformách. Chtěli jsme utýct, ale Démon
byl nahej, a to úplně, a na straně předpokládaného útěku byl taky
nějakej machr s kvérem.
„A sme zbalený“ povídal tiše Šaman.
Odvedli nás, hlídali, abychom snad nezakopli, svítili na cestu
a nemluvili.
27
„Zabloudili jsme a nocleh máme v Harrachově,“ povídala tiše
Bobina.
„Nemluvit!“ zařval jeden hlídač.
První barák v Orle, co vypadal jako kasárna, bylo hnízdo
polské pohraniční a buzerační stráže. Rozdělili nás po jednom a
vyslýchali. Bobininu poznámku o noclehu a zabloudění jsme brali
jako pokyn. Sebrali nám občanky a nic se neohlíželi na naše námitky,
že občanky nesmíme dát do ruky nikomu cizímu mimo území
Československa.
Pak nás přivedli do jedné místnosti a tam jsme vyslechli
informaci, že v noci se v horách chodit nesmí a ještě jsme byli mimo
cestu. My tvrdili, že o zákazu chození v noci nikde psáno není, a jak
jsme v noci dobře neviděli, asi jsme sešli z cesty a baterky nemáme.
Navíc jsme byli jen na hranici a oni nás do Polska vlastně unesli.
Jenže oni nás prohrabali a baterky našli, a baterky bohužel ještě dost
svítily. Mluvili polsky a my jim moc nerozuměli. Telefonovali na
českou horskou službu, a to jsme slyšeli a dobře rozuměli. Ten českej
horskej služebník řekl, že když si nás chytili, tak ať si nás nechaj
a užijou si to. A že česká horská služba zachraňuje a nás není třeba
zachraňovat. Pak volali na policii, tehdá samozřejmě na Veřejnou
Bezpečnost. A ti jim zase řekli, že zasahují jen na území
Československa a že území Polska je mimo jejich kompetence.
Seděli jsme a čekali další hodinu. Vytáhli jsme z batohů
svačinu, pivo a rum. Když to pohraničník viděl, hrozně zaklel a
někam vyběhl. Hned byl zpátky. Přinesl nějaké papíry, a že je máme
podepsat. Nevěděli jsme, zda a co podepsat, ale Bobina pravila:
„Jasně, já jsem profesor Horák.“ A protože všichni jsme kdysi dávno
museli číst Fučíkovu Reportáž, tak jsme pokyn Bobiny jednoznačně
pochopili a úměrně tomu se podepsali. Já načmáral něco jako
J.Washington, a oni to ani nezkontrolovali podle občanek. Hned nás
dva strážci hranic strkali ze dveří.
Venku, že jdem na Jizerku. Jenže my nechtěli na Jizerku, i
když ani to by nebylo na závadu.
„My máme být na nocleh v Harrachově a oni nás tam čekaj.
My musíme do Harrachova!“ mlela svou Bobina.
Jeden pohraničník zas odběhl a po chvíli se vrátil.
28
„Dobro, Harrachov.“
A šli jsme. Ze začátku potichu, hned za Orle jsme odbočili
k jihu a za hřebenem už jsme zase klábosili a bylo nám fajn, i když
už jsme byli na nohách skoro 40 kiláků. A popíjeli jsme rum, jeden
pohraničník se křižoval. Ale druhý ochutnal a pravil „To dobre, rum
czeski?“ Démon už tahal z báglu další flašku a netrvalo to ani 5
kilometrů a byli jsme všichni dobří kamarádi.
Na křižovatce byla hraniční závora, odbočka na zastávku
Mýtiny, co už patří Harrachovu, a je to něco přes kilometr.
„Tam my vás ale doprovázet nemůžem,“ pravil pohraničník.
„To po vás nechceme, ani na cestě sem jsme vás nechtěli!“
nebyla Bobina k zastavení, „ale děkujeme za doprovod a dejte si
ještě panáka“.
Byli vlastně sympatičtí, ale jak potom na posádce zdůvodnili
rumový odér, to už nevím.
A šli jsme, my doprava s kopce, a pohraničníci doleva do
Polsky. Už bylo dost dobře vidět na cestu, a když jsme vylezli z lesa,
nad Krkonošema zrovna vycházelo slunce. Bóže to je hezky, byli
jsme v Harrachově a to přímo na nádraží. Byl to dlouhej a
dobrodružnej vandr, tak už jsme byli rádi, že můžem počkat na vlak.
Měli jsme ještě svačinu, poslední pívo a poslední rum a vlak jel za
hodinu.
Co dodat? Perfektní vandr to byl.
29
Po delší nemoci se vrací kamarád Plachťák se svým změněným
názorem, kdoví na co, tak prosím Plachťáku:
ZMĚNĚNÝ
NÁZOR NA SVĚT
„Můj názor na svět a vlastně na cokoli byl vždy ten jediný
správný a nepochybný. Proto jsem vždy velmi trpěl různými
nepochopitelnými a nespravedlivými příkořími, zvláště pak mně
vnucovanými názory a rozhodnutími. Zkrátka měl jsem svou hlavu,
často dost tvrdou. A to už od mládí, jako třeba, že jsem musil nosit
věci po starší sestře. Přitom mě vůbec nenapadlo, že ona, péčí a
šetrností rodičů, musela nosit kalhoty s poklopcem a košile
s pánským zapínáním.
Stejně tak když byl někdo nešikovnej, vošklivej nebo hloupej,
tak jsem to bral jako jeho nepochopitelný vrtoch, protože bejt
šikovnej, chytrej a krásnej je přeci maličkost, však podívejte se na
mě.
Snaha vychovat ze mě nejprve katolíka a posléze komunistu byla
neúspěšná. I když ve skrytu duše katolíkům i komunistům (vlastně
tedy všem věřícím, a teď nerozlišuju jakoukoli náboženskou či
politickou víru) závidím jejich neotřesitelnou víru v cokoli. Ta víra
totiž jim samotným v těžkých chvílích pomáhá, vždy mají pro co žít,
kam směřovat a v koho doufat, ať je to Hospodin, Budha, Konfucius,
Alláh nebo Lenin. A tak zůstávám nenapravitelným a beznadějným
materialistou. Nebo že by mou neotřesitelnou vírou byla jistota o
nepřekročitelnosti rychlosti světla?
Mám poměrně přesný dojem o tom, že při prosazování
některých svých a odporování jiným názorům jsem byl příliš
razantní. Taky jsem za to často trpěl, samozřejmě nespravedlně,
protože jsem samozřejmě dycky měl pravdu. Jako třeba ve škole
s nošením pionýrského šátku, na vojně s povinností nosit
předepsanou uniformu a další, mnou nesnášené a opovrhované věci,
postoje a přesné předepsané chování.
Ne že bych přímo bojkotoval etiketu. Občas „se převlíknu za
slušného člověka“, tedy předepsaný oblek, košile, kravata a tak. To
se ale musím hodně zakousnout z důvodů velice vážných. Beru to
jako podmínku, kterou je nutno splnit při některých akcích.
30
Například maturita, promoce a taky když jsem se ženil. Na druhou
stranu na velice smutné akci, tedy na pohřbu rodičů, jsem taky na
sobě měl kvádro, ale v tomhle případě byla povinnost nosit kvádro
tak zanedbatelně nepodstatná, že jsem to ani nevnímal.
Některé podmínky oblečení zkrátka nepochopím, do divadla
musím mít nátělník, košili, kravatu, vestu a sako, zatímco ta moje si
polonahá vykračuje v šatičkách vhodných na tropickou pláž. A
zpravidla má pravdu, v divadle i na plesu bývá k tomu vhodná
teplota kolem 28°C, a já bych nejradši byl v šortkách a tričku. Do
divadla nebo na ples v šortkách, dobrý, ne?
Do této sféry patří bohužel také skauting a tramping. Moje
nenávist k uniformám, která na vojně ještě vygradovala, samozřejmě
obsáhla i skautské a posléze trampské oblečení. Na vojně jsem si
kanad užil a už nikdo mě nedonutí si je dobrovolně nazout.
Dobrovolně si na sebe nevezmu jedinou část jakékoli vojenské
uniformy, i kdyby to měly bejt jen ponožky. Nehodlám pochopit, že
na žlutý šátek nemám nárok, ten si musím zasloužit a prozatím nosit
hnědý, ale já chci zelený a s alpskou protěží.
Zkrátka teď to vidím, že jsem byl jen jiný druh extrémisty. Já
jsem se taky dycky ptal „proč?“. Proč musím mít uniformu? Proč
musím věřit? Já si chci ověřit, a po ověření můžu věřit, protože pak
už vím. A když mi to nechtěli, neuměli nebo nemohli vysvětlit, tak
jsem ten názor nebral a rozhodnutí jako nepodložené neuznával.
Takže jsem si různě rozbíjel hubu, a učil se kličkovat, neříkat
názor nahlas, ale dělat si to po svým a často navzdory. A žít si tak,
jak se mi chce, a v rámci možností jak to jde. Skautskej život nebyl
tak svázanej, protože musel fungovat skrytě a tak to bylo o to
dobrodružnější a méně jednotné. Pak jsem i já byl vedoucím
skautského oddílu, ale zase jsem to dělal po svým a bez uniformity a
železné kázně. A hlavně bez vnucovaných ideologií. Do oddílu se
musí chodit protože to skauty baví, ale ne proto, aby neměli černý
puntík za absenci.
Ale vždy jsem po kamarádech chtěl, aby mysleli po svém a byl
jsem nesnášenlivý k ideologiím, uniformitě, předepsaným
povinnostem, zdravým potravinám, povinnostmi hlásit do 8 dnů
cokoli, poníženě žádat o větší byt, žádat o možnost posunout
31
pracovní dobu o deset minut, zákazu chodit na oběd před jedenáctou
hodinou, a k takovým samým „důležitým“ věcem. Některé věci jsem
odmítal, jiné nevnímal a další bojkotoval, takže jsem občas bojoval
proti větrným mlýnům, a tak zpravidla marně, ale muselo to bejt.
Zkrátka žil jsem si po svým a okolí ať se přizpůsobí. Však já se
taky často musel přizpůsobit.
A pak jsem dostal na prdel, abych si uvědomil, jak jsem se měl
fajn a jak některé extrémně důležité věci jsou najednou naprosto
vedlejší. Začalo to pozvolna a nenápadně. Celý život jsem sportoval,
zdravě žil, tak jsem si myslel, že se mi nic nemůže… . Jenže může, a
tak jsem jednoho slunečného rána bolestí v zádech nedolezl ani na
záchod. Pohotovostní lékař mi dal injekci, to bude dobrý. Nebylo. Po
víkendu jsem se dovlekl k lékaři. Na 300 metrech jsem 2x odpočíval.
Dostal jsem injekce, dvě, do každý půlky jednu, teď to už bude
dobrý, pravil další lékař. Dovlekl jsem se domů, dobrý to nebylo a
nebylo to ani snesitelný. Nažhavil jsem telefon a sehnal kamarádova
kamarádova kamaráda, co byl věhlasný primář. K tomu jsem dojel
autem (to se taky nesmí), a ten mě prohlédl, píchnul mi akupunkturu
a prohlásil, to bude dobrý. Nebylo. A zase obvoďák, a pak rentgen. A
hele, je to tam! Operace, a co nejdřív. Jenže nejdřív bylo za 5 týdnů.
Skoupil jsem v naší lékárně celou zásobu ibalginu a v sámošce 3 litry
becherovky a do operace jsem v omámení vydržel.
Manželka mě odvezla do nemocnice, položila na postel a asi si
konečně oddechla, už bude od toho nasranýho a neschopnýho chlapa
pokoj. A já se taky fakt těšil na operaci!
Dostal jsem postel u okna a tlustou starou ošklivou sestřičku. Ta
druhej den přišla a povídá: „Mladej dem na to!“
Já sice už mladej dávno nebyl, ale ona si to z výše svého věku a
zkušeností mohla dovolit.
„Svlíknout a lehnout na vozejk“
Jo svlíknout šlo, ono to pyžamo spíš spadlo, stydět jsem se taky
nemusel, ale vylézt a lehnout na vozejk, to teda nešlo. A ta stará
uklizečko-čarodějnice si dala moje ruce kolem krku, poměrně snadno
zvedla mejch 80 kilo a opatrně mě položila. Pak mi dala nějakou
injekci a víc už nevím.
32
Vzbudil jsem se na posteli, ta sestřička mě držela za ruku a
jemně mě budila.
„Vzbuď se mladej“, asi už taky špatně viděla, mladej nejsem a
musel jsem vypadat děsně, „nemůžeš furt spát.“
Bylo mi hrozně, takhle se musí cítit sláma, když projde
mlátičkou a špagátem svázaná do kozelce vypadne na pole. „To
musíš vydržet, po operaci tě budou bolet celý záda a taky nohy.“
„Jak to dopadlo?“
„Náš primář je pašák, máš to dobrý a při vizitě ti řekne, co bude
dál. Já ti teď dám injekci proti bolesti, aby to šlo vydržet.“
Při vizitě mi ukázali kontrolní rentgen, krásně tam svítily dva
šrouby a nějaký kus kovu v mý páteři. Prý je to platina, tak to jsem
teda výrazně stoupnul v tržní ceně, když mám platinový náhradní
díly. A prý už to tam mám na furt. Tři dny jsem se nemohl hnout, a ta
sestřička, který jsem si čím dál víc vážil, o mě pečovala a dokonce se
s mou bavila i o Jizerkách, co byly z okna vidět. Nejhorší na tom
všem bylo, že ani na záchod jsem nemohl, ba ani zadek si utřít. A
ona to vše zvládla snadno a s nadhledem. Přitom mě utěšovala, že do
těch Jizerek se ještě někdy podívám, ale moc jsem tomu nevěřil.
Ale měl jsem spoustu času k přemejšlení, srovnání názorů na
cokoli a kohokoli.
Pak jsem po třech dnech moh začít chodit, spíš se jen šourat
podél zdí a pochopil význam zábradlí podél zdí i na záchodě, a praxi
testoval způsob slaňování po tyči dolů k záchodové míse. Netušíte
jak je půl metru někdy daleko.
Převezli mě domů a já pozvolna ožíval. Když jsem byl schopen
dojít k autu, začaly rehabilitace. Do práce jsem moh až po půlroce a
stejně to ještě nebylo ono. Ty šrouby tam jsou a budou, a taky je
cítím. Prý to je něco jiného, ale já mám dojem, že cítím ty šrouby.
Když jsem končil rehabilitační cvičení, tak jsem se ptal
doktorky, jestli s tím ještě někdy budu moct běhat po lese.
„Do lesa a běhat, proč byste to dělal?“
Dobrý co? Když jsem geometr a k tomu horolezec, tramp,
orientační běžec a vodák. Proč bych to dělal? Protože to je celej můj
život a nic jinýho neumím! Do lesa na houby prý můžu, ale nesmím
se unavit a nesmím prochladnout.
33
Proto jsem se musel přizpůsobit a přijmout některé životní
zásady, mezi které patří, že nikdy si nesmím přiznat, že jsem příliš
unavenej. Koupil jsem 5 cm tlustou karimatku a péřovej spacák od
Rákoncaje do -20°C. A když ráno vstanu, tak jdu cvičit, mám svých
32 cviků, co trvaj asi 15 minut a pak můžu celej den fungovat.
A že mi na fleku někdo říká něco o mastňáckým vybavení a
cvičení spartakiády, mi už dávno přestalo vadit. Já si přehodnotil
názor na lidi, hezký či vošklivý, chytrý či hloupý, a rozlišuju je jen
na hodný a blbý. Ve skrytu duše doufám, že jsem přešel ze sféry
paličatý namyšlený blb do kategorie těch hodných. A taky mi nevadí
v čem kdo chodí, jen je nevybíravě někam pošlu, když mě podle
oblečení hodnotěj nebo dokonce se mě snažej přesvědčit. Jeden
předsrpnový politik říkával: „Víš, ty si pískáš, ale na tebe taky
dojde.“ Na mě teda už došlo, a další jsou na řadě.
Na rozdíl od zmíněného politika jsem já bolševickou éru prožil a
přežil, mám špinavý boty, ale ruce čistý mám. Mám báječnou ségru,
manželku, 2 fajn kluky, mám vás kamarády a mám smysl života. A
to není málo. Jako jedinou pro život vhodnou filozofii považuju
vzájemnou toleranci a asi se to už moc nezmění. Žít a nechat žít.
Nějak si nedokážu představit nebe. Pokud je možnost se do nebe
dostat, a pokud nebe dosud není beznadějně prázdné, pak tam musí
být i všichni, které jsem za živa nesnášel a pokud se ještě dál výrazně
nezměním, tak tam ani nesmím. Budu-li dál budu rozlišovat lidi na
hodný a blbý, a ty blbý ještě dál na hloupý a zlý, tak teda nevím, kdo
z nich do toho nebe patří. Proto tam snad ani nechci, ať si tam bydlí
všichni bolševici, co to s námi vždycky mysleli dobře, a na věčné
časy se tam líbaj s Brežněvem a nikdy jinak. Pro mě je nebe v tom,
že až tady nebudu, tak si snad ještě na mě někdo občas vzpomene,
kéž by s myšlenkou, že jsem byl někomu užitečnej nebo alespoň
sympatickej. To mi jako náhražka nebe bohatě stačí.
A teď mi pujčte kytaru, já na závěr zazpívám naši osadní píseň,
snad Lenka Filipová a slavný svaz autorů prominou, ani nevědí, že
stvořili hymnu naší trampské tlupy:
34
Ami
Dmi
Dej mi den, dej mi noc a já ti dám svítání
G
C
Dej mi smích, dej mi pláč a já ti dám toulání
Dmi
G
Až budem to mít, tak budem si žít
Dej mi mrak, dej mi déšť a já ti dám náledí
Dej mi sníh, dej mi žár a já ti dám souhvězdí
Dmi
G
Až budem to mít, tak budem si žít
Emi
G
Já dobře vím, že štěstí se neprodává
C
Ami
Dmi
G
Já ti dám víc, než mám, víc než máš, když jsi sám
C
Ami
Dmi
G
Dám ti lásku, co mám, dáš mi lásku, co máš, co máš
Dej mi tón, dej mi stín, a já ti dám vzdálenost
Dej mi rok, dej mi čas, a já ti dám přítomnost
Až budem to mít, tak budem si žít
Já dobře vím, že štěstí se neprodává
Já ti dám víc, než mám, víc než máš, když jsi sám
Dám ti lásku, co mám, dáš mi lásku, co máš, co máš“
Když skončil, tak se zezadu ozval slabý hásek „Umííí!“, a
strhnul lavinu tak, že celý kruh kolem ohně křičel „Umííí!“
A Plachťák tichým hlasem dodal „Děkuju vám kamarádi.“
35
„Jako další přichází kamarádka Yagga se svým zvadlem do
Jizerek.“
ZVADLO
NA SLET ČARODĚJNIC
Magic Obludus, Megeres Altus, vážené kolegyně, milí zvaní
hosté!
Dne 30. dubna se bude konat, jako každoročně, Velký Slet
Čarodějnic a přizvaných Čarodějů na Čertově Odpočinku u Černé
hory v horách Jizerských.
Pro neznalce místní patvarologie nebo bez ČPS (Čert
Pozičonynk Sistým) je připraveno sletiště na Čertově louce,
přistávací místo bude označeno bílými zkříženými kostmi.
Vzhledem k mezinárodní účasti a tomu, že jste jedněmi
z nejkvalitnějších zástupkyň vás zveme s dostatečným předstihem,
neboť vaše účast na Shromáždění je velmi žádaná. Předpokládaný
přílet formace čarodějnic ze spřátelených zemí bývalého
socialistického tábora, elitních ježibab Evropské Yežibabské Júnyje a
Junajtyd Megeres of Amerikas Stejts je plánován na 22. hodinu.
Po slavnostním přivítání vzlétne roj v sevřeném tvaru a zamíří
k Čertově Odpočinku, kde ve 23 hod. proběhne volba WMMM
(World Missis and Miss Megere). Váš zvláště odporný a smrdutý
zjev, příšerná povaha i vystupování vás jednoznačně řadí mezi horké
favoritky s umístěním v první desítce.
Jde o výjimečnou a reprezentační záležitost a vy svým
odborným a odporným vystupováním před zahraničními delegacemi
můžete přispět k možnosti našeho předsednictví v Evropské
Yežibabské Júnyji.
K dopravě použijte koště certifikované EYJ a dávejte pozor
na delegátky z Britských ostrovů, které létají vlevo a delegátky
Austrálije a Novýho Zélandu, které kromě toho, že létají vlevo, létají
také hlavou dolů.
Kdo přiletí na smetáku či mopu, nebude k jednání připuštěn a
bude potrestám 326 lety nucených prací podle sazebníku ČaSaTr
(Čarodějnický sazebník trestů).
36
Naopak na čestná místa se dostane ta, která cestou vyděsí
prakticky kohokoli, se zvláštní prémií pro tu, která vyděsí kněze
nebo mnicha.
S pozdravem „Sletu zdar, ostatním zmar“
Baba Děsná v.r.
generální tajemnice české
čarodějnické asociace
Všichni ostatní kamarádi, kteří nejste organizovaní ve dříve
zmíněné asociaci, jste srdečně zváni na pálení čarodějnic na našem
osadním místě TO Formosa. Kromě hlavního ohně budou i menší
ohně k přípravě grogu a pečbuřtění. Na ty co k nám netrefí, čeká
spojka v nádražní restauraci ve Vsi a zatím není známo, do kolika piv
bude schopen doprovázet a zda budeme mít někoho na vystřídání.
Pro neuživatele Čert Pozičonynk Sistýmu: Po trati do kopce,
v nejvyšším místě vpravo k lesu a pak za září ohně a za halasem do
údolí k potoku. Kdo sjede po zadku, dostane prémii.
Ještě pro informaci, kdo se dostaví ve stylově krojovaném
oblečení, má péčí naší osady jeden buřt a jedno pivo zdarma.
A taky vaříme jedy, takže pitítko nebo něco podobného
sebou, jako protijedy jsou pak připraveny nakládané okurky.
Děkuju vám za pozornost a těším se na návštěvu.
37
Divnej kamarád vám teď řekne něco divného o Červené Karkulce,
tak prosím Divnej:
STAL
JSEM SE
ZELENÝM KARKULEM
Ano jmenuju se Divnej, tak mě znaj trampi. Je to snad dáno
povahou, snad vzděláním, ale určitě životními osudy. U nás na vsi mi
ale říkaj Zelenej Karkul.
Jenže jsem nebejval ani divnej a zelenej, natož karkul. Byl
jsem podnikatel v oboru terénní úpravy pozemků, meliorace, studny
a drobné vodní elektrárny a stavby. Bohužel ne sám, nýbrž se
společníkem, a ten se ukázal bejt hlavním problémem. Účtoval část
prací na černo, dost si kamsi ulejval a falšoval faktury. A já jako blb
makal, šetřil, stavěl dům pro manželku, a důvěřoval kdekomu. Debil.
Pak to prasklo. Ne to, že jsem debil, to už kromě mě věděl
kdekdo, ale protože jsem debil, tak jsem ty dva neuhlídal. Věřitelé
nás dali k soudu, bylo vyšetřování a i finančák se přidal s domněnkou
krácení daně. Tato domněnka se bohužel potvrdila. Byl soud a my
samozřejmě prohráli a museli platit děsný odškodný, doplatek daní,
penále a náklady soudu. Obhájce řekl, že odvolání je beznadějný.
Můj společník náhle zmizel a stejně náhle zmizela i moje žena a s ní
část našeho společného majetku. O ostatní se postaral exekutor, který
firmu a náš rozestavěný dům vyčistil téměř dokonale. Časem přišly
ještě nějaké papíry kvůlivá rozvodu, co se s tím dalo dělat?
A stal jsem se nezaměstnaným, kdo by mě taky zaměstnal
s takovou historií. Nebylo to až tak hrozný, zůstal mi obyvatelnej, i
když nedostavěnej domek na vsi a pozemek taky. To nejnutnější
mám, a že nemám omítnutej domek a příjezdová cesta je nedodělaná,
není zas tak důležitý. Bydlet se tam dá a po cestě stejně nemám čím
jezdit.
Když mě nikdo nechce, měl bych si požádat o sociální
podporu. Já ale podpírat nepotřebuju, třebas na to teď nevypadám, já
bych spíš potřeboval práci a nebejt tak sám. Jenže ženskou po takový
zkušenosti? Na to teda pospíchat nebudu.
O podporu jsem si časem přece jen požádal a postupně ji
začínal propíjet. Měsíc co měsíc jsem víc upadal a přestával se o sebe
starat, zato dycky osmýho jsem u pošty čekal na dávku
38
v nezaměstnanosti. Taky jsem objevil další zdroje obživy, občas jsem
sklidil zeleninu na nehlídaným poli, nebo upytlačil kapra, i zajíce do
oka se naučil chytit. Ale pít já neumím, místo do zapomnění, se
vždycky propiju jen do smutného nezapomnění. Tak jsem opravdu
začal bejt divnej, špinavej, protivnej a lidi se mě stranili. Někdo na
mě poslal policajty, jo chytili mě u rybníka, ale co mi mohli udělat,
já nic neměl, pokutu jsem zaplatit nemoh, tak mi jen mluvili do duše,
ale tu já taky asi nemám, aspoň o ní nic nevím. Asi bych ji prodal
čertu, jenže žádný čert zájem neměl. Škoda. Nebo dobře?
Většinu podpory jsem vždy nechal v hospodě a pak jsem se
rozkročil a námořnickou chůzí po houpající se palubě bojoval
s větrem a bouří, a hrdinně, i když nepravidelně, kráčel vpřed.
Všichni ostatní si však mysleli, že je krásné, slunečné a bezvětrné
odpoledne a cesta od hospody jen mírně stoupala do stínu lesa, kde
jsem jako obvykle vyspával.
Už to se mnou vypadalo beznadějně, když jsem potkal
jednoho. Ten chlapík byl celej nazelenalej. Ne snad nezdravě zelenej,
to spíš naopak, Josef Dobrovský by o něm řekl, že je růžolící. Ale
jinak byl celej zelenej, teda spodky a ponožky vidět nebyly, proto
nemohu soudit. A protože neměl červený boty a byl suchej, tak to
nemohl bejt vodník. Neměl brokovnici, tak to asi nebyl hajnej, neměl
odznáček, tak snad ani ochranář, výložky s hvězdičkama taky
chyběly, ano ani voják to bejt nemoh. A měl prošlapaný boty a
kovbojskej klobouk, to moh bejt jedině tramp!
Potom povídá „Pojď se mnou, potřebuju něco probrat,“ a
vyrazil přes náves. Pak u kostela zaváhal a kráčel dál, pamětliv
moudrýho úsudku pana Jeppeho z Vršku, kterej tento problém už
dávno vyřešil. Ten kdysi také zaváhal mezi kostelem a hospodou, a
pak použil přísloví o tom, že moudřejší ustoupí. Není sporu o tom,
zda je moudřejší kostel či hospoda, hlava či žaludek, a ani o tom, kdo
jako moudřejší musí ustoupit, a proto bez váhání zamířil k pípě.
Morálně zaujatej pozorovatel by snad mohl mít dojem, že ten
tramp chlastá. Ve skutečnosti však zkoumal vliv jednoho panáka
becherovky na chuťový dojem z piva, vypitýho po tý becherovce a
opačně. Protože výsledek bádání se mu nezdál dosti přesvědčivej a
jednoznačnej, pochopil nutnost experiment opakovat. Při vědecký
39
práci je nutná trpělivost, pečlivost a soustavnost. Pan vrchní mu
samozřejmě okamžitě dodal materiál k dalším pokusům.
Při třetí rundě konečně začal řešit problém, o kterým jsem
měl zatím dojem, že ani neexistuje, a že to byla jen záminka.
Bohudík to měl promyšlený a tak na mě vybalil, že mě léta zná a ví,
jak jsem podnikal a jak neslavně skončil. A jako jeden z mála taky
řekl, že jsem tak dopad vlastní blbostí a důvěřivostí. Pak prohlásil, že
on už dávno měl být v důchodu, že nemůže na nohy a že opravdu za
půl roku skončí. Proto mi nabídl, že jeho džob mám vzít po něm, a že
i se starostou o tom mluvil. Pak mi došlo, že já ho vlastně znám, dyť
jsem ho vídal u vodárny, u rybníka, v agropodniku a tak. On taky
říkal, že mě u rybníka viděl, ale radši mě neviděl.
Skončil tím, že mám dojít za starostou a dohodnout další, a že
by půl roku na zaučení mohlo bohatě stačit.
„Tak a teď si dáme panáka.“
„Na co?“
„Třeba na to, že se od zítřka pokusíme nepít.“
„Tak jo, na to nepití. Čin džin.“
„No dobře, nebude to asi tak razantní, zatím zkusíme jen
zmírnit, to je přechod do skupiny ‚lehký alkoholik‘.“
Druhej den jsem se pořádně umyl, oholil a vzal si to nejlepší,
co jsem na sebe měl a co jsem už tak dlouho nepoužil, až to téměř
smrdělo zatuchlinou. No tak jsem to aspoň vyvětral a přejel
žehličkou. Pak jsem vyrazil na obec, teda na úřad, se strachem jestli
se mi to jen nezdálo v nějakým opileckým snu o šťastný budoucnosti.
Starosta mě zahlíd, po létech zas slušně a čistě oblečenýho, a hned
mu to bylo jasný. Prohlásil jen „Jsem rád, že vidím, že to bereš. Tobě
to pomůže a obci taky, však vím, že jsi v oboru odborník. Placený to
není kdovíjak, ale na život ve vsi to stačí. Sepiš to se sekretářkou,
ona už ví. Nastupuješ prvního, to je ve středu, Lojza tě zaučí, ahoj.“
A zmizel za jinými povinnostmi.
Nenastoupil jsem ve středu, ale hned druhej den. Já se tak
těšil, že zas snad budu dělat něco co umím, bejt k něčemu užitečnej a
dokonce za to bejt placenej. Lojza, jak se ukázalo, nebyl tramp, i
když tak vypadal, ale vodohospodář, hráznej a současně porybnej.
Tak jsem začal v praxi uskutečňovat starý český přísloví „kozel
40
zahradníkem“. Vodě já rozumím a kde jsou nejlepší místa pro
pytláky, to taky z vlastní zkušenosti vím.
Začal jsem hned a asi dobře, protože „na nohy špatnej“ Lojza
mi část práce přenechával, a čím dál víc mě řídil z hospody na návsi,
až jsem to vše táhnul úplně sám. A taky jako Lojza jsem chodil
v zeleným, jenže né se širákem. Ono v těch vodárnách a stokách je
dost zima a tak jsem nosil kulicha, a taky zelenýho. Proto mi začali
říkat Karkul, samozřejmě že né červenej.
A kromě Agropodniku mám na starosti obecní vodárnu,
obecní čističku a všechny rybníky včetně požární nádrže. A porybnej
jsem taky. Ještě že nemusím dělat obecního plavčíka, asi by se
provalilo, že vlastně neumím plavat. Nevím jestli porybnej a
vodohospodář musí umět plavat, nikdo se mě na to neptal, tak to
radši nikomu neříkám.
Zato mám čas na loučce mezi lesem a rybníkem posvačit, i
tak hodinku, dvě. Ale jestli si myslíte, že se jen tak válím, tak to jste
na náramným omylu, já jen právě procházím důležitou životní etapou
pracovitého člověka, a to etapou reprodukce pracovních sil.
Suma sumárum já jsem vlastně povoláním tramp, a to je
právě to skvělý a snad mi to vydrží. A právě proto jsem tady s vámi a
snad už nejsem tak divnej, i když jsem Divnej.
Zato na vsi jsem Zelenej Karkul, mý pravý jméno znaj na
poště a na obci, jinak snad nikdo. Kdybyste potřebovali nějaké
vodohospodářské stavební práce, tak za pívo a u píva poradím,
pomůžu, ale podnikat už nikdy nebudu, ale o tom, kdo v oboru a jak
podniká, to vím a i s tím poradím, bude-li potřeba.
A děkuju, že jste vyslechli mý životní trauma, pochopili mě a
taky už víte, že mě nemáte nabízet alkohol. Ne že bych byl abstinent,
pívo mám rád pořád, ale všeho s mírou. Já si tu šikmou plochu už
dost užil a opakovat to nechci.
Ahóóój.
41
„A teď má Kaplan na srdci něco extrémně důležitého:“
JAK
SE NIC, ALE VŮBEC NIC NESTALO
To máte tak, jednou Páter prohlásil, že je třeba něco učinit,
ánžto už dlouho se nic, ale vůbec nic nestalo. Teda nic zaznamenání
hodného. A to měl docela pravdu, je třeba něco učinit.
Proto jsme se na jednom vandru dohodli, že založíme TO
Nevěřící. A Páter už měl připravené podmínky:
-
Podmínka k přijetí do osady je alespoň jedna neuvěřitelná
historka, povídka nebo báseň, o které nadpoloviční většina
přítomných osadníků prohlásí, že je neuvěřitelná.
-
Každý při přijetí do osady dostane nové jméno.
-
Současně sám sebe jmenoval členem osady, prohlásil, že
přijímá nové jméno Páter, které je čirou náhodou stejné, jako
jeho jméno dosavadní. A protože v nové osadě zatím vůbec
nikdo není, nemůže tedy nikdo proti této výjimce z pravidel
nic namítat, a i kdyby namítal, tak není nikdo, kdo by měl
právo o tom hlasovat. A hned si to odhlasoval s počty hlasů
1:0.
-
Všechny ostatní jmenoval do pozice „židličkář“, což je
čekatel na členství v osadě, a to do té doby, než získá
neuvěřitelnou historkou právo na plné členství.
-
Právo jmenovat židličkáře má šerif osady na návrh
libovolného člena osady.
-
Proti rozhodnutí není odvolání.
-
Všechny námitky jsou přijímány pouze s půllitrovým
rumovým kolkem a budou posouzeny podle výše uvedených
pravidel.
Potom jako důkaz pro své členství přednesl tuto story:
42
Zprávu o neudržitelnosti životního prostředí přednesl u zakládajícího
ohně osady náš host Mgr. Pavel Který, mezi trampy známý jako
Sediment:
NĚKOLIK
ZÁKLADNÍCH SDĚLENÍ O ŠKODLIVOSTI
TRAMPINKU.
„Ano je třeba omezit a pokud možno zamezit pohybu
návštěvníků Pekla v oblasti známé jako ochranné pásmo 1, 2 a 3,
tedy vlastně mimo obydlená území prakticky všude s výjimkou
turistických značených cest a veřejných silnic. Pohyb osob mimo
tyto komunikace ruší a často ničí nejen faunu a flóru, ale také
archeologické památky zanechané všemi generacemi před námi.
Přitom například v případně fauny všichni návštěvníci Pekla
vlastně brání migraci v bioareálech a hnízdění v biokoridorech. A
z tohoto důvodu je nutno přikročit k regulaci, koordinaci a lokální
diverzifikaci s eventuálním omezením či zamezením dalších činností
v celé lokalitě. Přitom je třeba si uvědomit, že rozšířený výskyt,
pohyb a pobyt trampů značně omezil rozšíření biodruhu Žábus
Kvakus a tvorbou Čoudum hustum dusitum vlastně zavinil emigraci
celé čeledi Broukus Pytlikus. Jednotlivé enklávy je třeba opět
rekvalifikovat, zcelit a rozšířit v souvislosti s jejich revitalizací. A ta
je v nynějším rozsahu chaotická, nesouvislá a evolučně limitovaná.
Na druhou stranu je třeba si uvědomit, že příslušné aspekty nejsou
v přímém rozporu, ačkoli jsou zdánlivě protichůdné. To však nebrání
jejich současnému využití, samozřejmě s pochopením všech přímých
a na první pohled nezjevných souvislostí a z nich vyplývajících
následků. Ani ty však nejsou trvalé a proto se na jejich vliv musíme
soustředit a dbát důsledně na jejich vysvětlování a objasňování, tak
jak já právě teď na tomto místě činím.
Ano některé vlivy nejsou hned zřejmé a jejich působení není
nijak rasantní, avšak z pohledu dlouhodobého je jejich pozvolný vliv
zásadní a jejich důsledky jsou v celkovém pohledu dlouhodobé. A
právě toho je nutno se obávat a proto je nutno jejich vliv omezit na
minimum, a pokud možno až na nulu. Z hlediska matematických
teorií se tedy limitně blížíme k zachování současného stavu, neboť ke
43
stavu původnímu je ještě cesta velmi zdlouhavá. Nicméně cesta již
byla nastoupena a bude všemi dostupnými prostředky sledována. Bla
bla bla, blum blum.
A na závěr bych chtěl odpovědět na jednu zásadní otázku
z pléna: Ano, je známo, že trampové často les takzvaně uklízí, ale
musíte si uvědomit, že i to je vlastně škodlivé. Tím odnášíte a ničíte
artefakty, které by v sedimentech, právě nyní vznikajících, mohly být
za takových 500 let archeologickými objevy. A proto je správné
jednání Správy chráněné krajinné oblasti Peklo, že když jste
posbírané artefakty, které vy chybně nazýváte „odpadky“, chtěli
nechat u budovy Správy, tak vás hnali svinským krokem. Méně
správný byl komentář zástupce Správy, že „to své svinstvo si odneste
domů“. Plně souhlasím se Správou, že sbírat a odkládat na skládku
tyto artefakty je nevhodné, a proto byla v Pekle zrušena všechna
místa, kde by je bylo možno odložit.“
A ještě bych vás chtěl informovat o připravovaném celoročním
zákazu koupání ve všech rybnících oblasti z důvodu ochrany…“
„Ježíšmarjá zabte ho!“ zařval kdosi.
Po tomto zoufalém výkřiku vstali kamarádi Paragraf a Patolog.
Paragraf vzal Sedimenta za loket a odváděl ho stranou řka: „Já jsem
občanským povoláním právník, kdybyste měl nějaké problémy,
můžete se na mě s důvěrou obrátit. Ale koukám, že jste nějak
pobledl, tak vás předám do péče Patologa. Ač jeho jméno na to
nevypadá, je povoláním praktický lékař neboli obvoďák,“ a Paragraf
se vrátil k ohništi.
Pak jsme zaslechli dva mlaskavé zvuky a k ohni se vracel i
Patolog a pravil: „V rámci péče o zdraví jsem musel aplikovat
povzbuzení srdeční činnosti. Jeho tváře se již červenají a i srdeční tep
se značně zrychlil.“
A přednášející, za pochvalného křiku přítomných trampů
„Sediment meteleskum bleskum“, přeběhl kolem ohně k cestě a
výhružně mávajíc rukama opustil fórum.
44
Ano, to byla Páterova story, a Páter sám sebe přijal do osady,
co také jiného mohl udělat že, sám si to odhlasoval většinou jednoho
hlasu proti nule.
Pak byly i další povídky, a tak se naše osada rozšiřovala, a
ačkoli nejezdíme všichni, je nás zatím celkem 6 – Páter, Probošt,
Kardynál, Opat, Byskup a já – Caplan. Ano, býval jsem Kaplan, ale
po přijetí do osady Nevěřících jsem dostal nové jméno Caplan, čti
Kaplan.
Na to povstal od ohně kamarád a prohlásil: Já jsem Hadži,
žádám o členství v TO Nevěřící, protože nejen, že k tomu mám
vhodné jméno, ale taky mám vhodnou story.
Byl tedy na místě navržen Caplanem jako nový židličkář a šerif
ho židličkářem jmenoval. Pak byl vyzván k přednesení básně,
historky nebo něčeho neuvěřitelného.
45
HANS HAGEN
A JEHO GONG V
AMERICE.
„Ve vsi nedaleko Prahy žil prosťáček, co se jmenoval Jan Hák,
s potížemi dokončil národní školu, ale hrozně toužil po tom, aby byl
známý a úspěšný. Jenže na vsi to nějak nešlo, a demokratická První
republika blázny a hlupáky nepotřebovala.
Pak byl začátek války a tak Hák zkusil kariéru přes okupační
úřady a stal se konfidentem, a k tomu si i jméno poněmčil. Z Honzy
Háka byl najednou Hans Hagen. Jenže spoluobčané ho morálně
odsoudili a ignorovali ho. Všichni se ho stranili.
Pak po válce se všichni snažili vybudovat demokratickou
republiku a jeho zase nikdo nepotřeboval. Spíš naopak, navíc měl
z minulosti punc konfidenta a zrádce.
Ovšem on zase správně pochopil situaci a stal se komunistou a
začal propagovat znárodnění a zemědělská družstva. Všichni tvrdili,
že je blázen a kromě pár soudruhů ho zase nikdo nebral. Po jedné
agitce ho vesničani ze vsi vyhnali.
On se nedal a vrátil se s komunisty a ti ho jmenovali do
předsednictva zemědělského družstva. Že družstvo, s divným
vedením a za jeho pomoci, putovalo od průšvihu k průšvihu, není
třeba dodávat.
V osmašedesátém přijela spojenecká vojska v čele s Rudou
armádou a začala budovat šťastnou společnost se šťastnou
budoucností. A byli velice úspěšní, protože kdo nebyl šťastný, toho
jednoduše zavřeli do basy a uranových dolů, následkem toho se pak
národ dělil na šťastné a mrtvé. Hádejte na které straně byl náš
oblíbený Hans Hagen? Samozřejmě na straně budovatelů
kolektivního štěstí.
Někteří nebyli asi dostatečně šťastní, pravděpodobně ani
nepochopili nutnost kolektivního štěstí a Hagen je nedokázal svým
osobním příkladem ke štěstí dovést. Nicméně se o to pokusil a
následkem toho jednou z hospody odešel oknem, jednou asi upadl
v průjezdu a udělal si polámaná žebra a jindy zas otřes mozku. Což
mu asi ještě víc přiblížilo myšlenky kolektivního štěstí a byl stále
zatvrzelejším bolševikem.
46
Někdo pomstychtivý ho udal, že ukradl hotovost v družstevní
pokladně. Revize opravdu našla obrovské manko. Všichni to svedli
na Hagena, přestože věděli, že takový blb by toho nebyl schopen. To
dokázalo jejich společné vedení družstva, a rádi to svalili na Hagena.
A on se začal mstít a zapaloval chalupy kdekomu. Jednou ho
někdo viděl a poznal, pak mu vidlemi pomohl na útěku. Hnali ho
přes pole, louky až do lomu, kde se pokusil schovat.
Do vsi už nikdy neodvážil vrátit, ale po okolí se ztrácely
slepice, jednou někdo vykradl pekárnu, pak se někdo vlámal do
hospody. Trampům kempujícím v Americe se ztrácely žracáky,
tůristům a lufťákům mizely buřty a občas i někdo šel domů bos ve
vypůjčených kalhotách a triku, protože jeho oblečení zmizelo, když
se koupal v jezeře.
Jednou zmizela trampka Veverka. Kamarádi ji hledali, ale
protože zmizely i její věci, tak si mysleli, že šla napřed na vlak. U
vlaku ji nenašli a ani doma nebyla.
Když Veverka nedošla domů ani do rána, zorganizovali hledací
akci. V Americe prolezli kdejakou štolu, všechny lomy i zašité
kempy. Hulákali po lesích i lomech, zvonili na gong. A nic. Když se
vraceli Hlavní štolou a jen pro jistotu nahlédli do jedné boční štoly,
tak se zcela náhodou část sesypala a způsobila obrovský zával na
místě, kde už 30 let nespadl ani kamínek. Jen s obtížemi se
prohrabali ze slepé štoly. Pak jeden z nich, zvaný Bivoj pro svou sílu
a odvahu, nějakou náhodou spadl do šachty, kterou samozřejmě znal
a chodil kolem ní víc než deset let bez problémů. Divná náhoda.
Bivoje našli, ale pomoci mu už nemohli.
Veverčin kluk Kukan se po týdnu vrátil do Ameriky a sám se
pokoušel Veverku najít. Nikdo neví, kde a co prohledal, protože už
ho nikdo nikdy neviděl.
Občas někdo slyšel zvonění na gong, ale u gongu nikdy nikdo
nebyl. Začalo se říkat, že tam straší Hagen a kdo zazvoní na jeho
gong, ten už světlo slunce nikdy nespatří.
Po pádu bolševického systému v Čechách se Hagen ani jeho
zvonění už neozývalo. Občas někdo zazvonil, a přežil, ačkoli známá
pověst varovala, že kdo zazvoní, zemře.
47
Pak někdo našel kostru v zašité temné vlhké kobce. Jestli to byl
Hagen nebo některá jeho oběť, se určit nepodařilo. Stáří zemřelého
bylo odhadnuto asi na 100 let. Což na strašidlo zas není nijak příliš
mnoho.
Od té doby byl v kraji klid, jen občas tam strašili hlídači firmy
Mořina národní podnik (posléze státní podnik) a nyní i správa CHKO
a nějací zelení panáčci s odznáčkem. Znalci tvrdí, že jsou stejně
laskaví, jako býval Hagen, jen pravomocí mají přehršel.
Tak to je story o Hagenovi, jak jsem ji já slyšel a proto i dál
vypravoval.“
Story o Hagenovi není v českých luzích a hájích ani tak moc
neuvěřitelná ani příliš originální, proto Hadži dodává:
„Protože lidi zajímalo, jak to skutečně bylo, tak jsem tento
příběh s Hagenem nejen zveřejnil, ale také ho poslal jako soutěžní
povídku do Trapsavce. Porota jím byla tak nadšená, že mi za ni
udělili první cenu v soutěži Trapsavec, a dokonce přidělili i cenu půl
milionu Kč na podporu mladých psavců. Což při vědomí, že porota
Trapsavce má v oblibě jen povídky katastroficky fantasmagorického
typu, a navíc je chudá jak kostelní myš, je opravdu něco
neuvěřitelného.“
Že po tomto vysvětlení byl přijat do osady jednomyslně, asi
není ani nutno dodávat.
Snad jen, že musel vyhovět stanovám a přijmout nové jméno,
pročež se místo Hadži nyní jmenuje Džaur. A jen my znalci víme, že
to byla lest, Džaura už známe léta a tak jsme pochopili, že Hadži byla
jen finta, aby se mohl se slávou vrátit ke jménu Džaur. Snad mu
mohamedáni odpustí zneužití čestného titulu a T.O.Nevěřící tuto
průhlednou lest. Leč šerif mu jméno Džaur udělil a podle stanov již
není odvolání.
Leda snad že byste podle stanov dali oficiální stížnost
podloženou láhví rumu a my to potom podle stanov projednáme.
48
…a nyní vítám kamaráda Hejbáka, který nám vysvětlí svou
mnohaletou nepřítomnost.
HEJBÁKŮV
NÁVRAT
Zpět od houmlesáků k trampům.
Ano, je to lepčí, už nejsem bezdomovec a mám svůj stálý
příjem. Sice jsem už téměř všechny „našetřené“ prachy utratil, ale
získal jsem jiný, legální příjem.
To bylo tak, kdysi jsem se jako bezdomovec poflakoval a
očumoval, co taky jiného bezdomovci dělaj že, v okolí jednoho
takzvaného městského centra. Potom jsem se dozvěděl, že zrovna
tam kdosi z místní bankovní pobočky ukradl transport peněz, jó byla
to jen náhoda, že jsem tam byl zrovna tehdy, bloumal a koukal
kolem. Samozřejmě bezdomovci nikoho nezajímali.
Ale já vlastně nebyl ten správnej bezdomovec, vždyť jsem
měl „našetřeno“, jen jsem měl větší část schovanou v takzvané
bankovní schránce, protože kdyby to bylo na kontě, tak mi nedali
podporu v nezaměstnanosti, že. Do tý banky jsem občas zašel, část
peněz vzal ze schránky, něco vložil na konto, něco do kapsy a pak
z toho zase chvíli žil. A jednou jsem musel čekat, protože u schránek
se motal jiný zákazník. Pak jsem byl vyzván, že už můžu dál a toho
chlapa jsem cestou potkal. On byl, na rozdíl ode mne, perfektně a
módně voháknutej, navoněnej a nesl se jak prezident. Jenže já mám
děsnou paměť na lidi. Sice jsem schopnej zabloudit i na Václaváku,
ale koho jednou uvidím, toho už nikdy nezapomenu. Tohodle fešáka
já viděl tenkrát u auta před tou vykradenou bankou, a tenkrát byl
v montérkách a flanelové barevné košili. Jako řidič takhle zbohatnout
nemoh.
Rozhod jsem se, že z toho něco musím získat. Jistý to nebylo,
ale zkusit jsem to musel, co kdyby? Času jsem měl habaděj a
schopnosti vymýšlet ptákoviny taky. A abych se zabezpečil, někdo
by mně mohl vyhrožovat nebo i něco horšího, tak jsem si sám sobě
napsal dopis. V něm jsem popsal, co jsem viděl a věděl. Dopis jsem
49
sám sobě poslal „poste restante“, to je k osobnímu vyzvednutí, na
jednu okrajovou pražskou poštu. Jako odesílatele jsem napsal
Kriminalistické oddělení policie. Takže když si to včas sám
nevyzvednu, tak to pošlou fingovanému odesílateli, teda kriminálce,
a tam si snad už budou vědět rady.
A teprve potom jsem šel do příslušné okradené banky, kde mě
sice nechtěli přijmout, ale já tvrdil, že vím, kde jsou jejich ukradené
peníze. Nakonec přes několik důležitých persón jsem se dostal až
k řediteli, protože jinde jsem nic říci nechtěl. Mým nejdůležitějším
dotazem bylo, zda a kolik bych mohl dostat odměny za nalezení
lupu.
Nebylo to jednoduché, oni mi moc nevěřili, ani se nedivím. Já
toho taky moc nevěděl, a tak jsem začal dost pochybovat o
správnosti a oprávněnosti toho, co činím. Ale co mi můžou udělat,
asi mě jen vyhodí. Jen jsem doufal, že nějakou pochybnost pan
ředitel měl, a proto to nemohl jen tak nechat. Nakonec jsme se
dohodli, prý byla vypsána částka 5% z nalezené částky. Dobře, ale já
tam nechtěl nic říct, já to chtěl mít v policejním protokolu. Zase bylo
nějaké telefonování a potom přijeli policajti, ale já se bál a chtěl to
vše veřejně, policie v uniformách a policejní auto, a pana ředitele
s sebou až na kriminálku. A oni mi vyhověli.
No nebudu to zdržovat, řekl jsem kriminálce, co jsem věděl a
co jsem viděl. Pak mě dost dlouho trápili, něco si ověřovali, fotili
mě, dokonce otisky prstů mi brali, prý si mě i v rejstříku trestů
kontrolovali, furt mě hlídali, a když mě pustili, měl jsem doprovod.
A protože jsem neměl stálé bydliště, tak mě „ubytovali“ v policejní
noclehárně. Byla to skoro basa, sice jsem mohl kdykoli odejít, ale já
se spíš bál, a radši jsem se nechal hlídat, aby se mi snad někde něco
nepříjemnýho náhodou nestalo.
Trvalo to víc než týden a zdánlivě se nic nedělo. Kdyby ten
můj „stín“ neuměl hrát šachy, tak by to byla i nuda. Musím přiznat,
že hrál líp než já. Asi měl trénink, jistě jsem nebyl jeho první
zákazník.
Až mě pozvali, abych toho chlapa identifikoval, ale já se bál,
že by on mě pak taky znal a mohl se mstít. Jenže mi ho ukázali přes
jednostranný zrcadlo, to jsem ani nevěřil, že to v Praze taky maj, jó
50
bylo tam pět chlapů, všichni ve stejných montérkách a košili. Jenže
já ho samozřejmě zase poznal, já si lidi pamatuju.
Pak mi vyřídili, že by se mnou rád mluvil onen ředitel banky,
a já se začal těšit, že z toho něco bude. Taky že ano, chovali se ke
mně jako k váženému zákazníku banky. Pan ředitel byl samý úsměv
a nadšení. Výsledkem bylo, že oni ten lup opravdu našli a pan ředitel
mi osobně poděkoval, zřídil konto s odměnou a dokonce poradil
s investicemi části peněz. Bylo to oboustranně výhodné, on sklízel
slávu a já peníze. Samozřejmě že jsem si nechal peníze na kontě
v bance a investice jsem taky na radu ředitele dělal přes jeho banku.
Takže ani banka nepřišla o peníze na moji odměnu, protože zůstaly u
nich, dobrý ne?
Pak jsem si našel levnou garsonku na Žižkově, a už nejsem
bezdomovec. Jenže to toulání mi trochu chybí a tak jsem zase tramp,
a to je daleko nejlepší, co mě mohlo potkat.
Ještě něco mě potkalo, spíš teda někdo. Bylo to u píva
v hospodě na Žižkově a mluvilo se o alkoholu. A já kdysi dělal na
Smíchově v lihovaru a vzděláním jsem chemik. No pomohl jsem
jednou s destilací jabkovice jednomu zahrádkáři. A ten zahrádkář má
samozřejmě kamarády zahrádkáře, co taky lecos pěstujou, takže i jim
jsem mohl být prospěšný. A proto neutrácím v sámošce, ale
proplachuju játra vlastními výrobky, však ochutnejte, tohle je
třešňovice, a je letošní.
A ženskou? Na co ženskou? Já si svý peníze utrácím sám a
taky dost spolehlivě. Jó občas, na pár dní, nějakou potřebuju, ale
domů si to netahám, pak bych se jí nemoh zbavit. A já vlastně ani
nemůžu, dyť dosud nejsem rozvedenej.
51
„…a teď mi dovolte, abych uvedl kamaráda Démona, který má na
srdci několik zásadních životních nepravd a postojů:“
NIC
O VŠEM, VŠE O NIČEM A OVŠEM VŠE O VŠEM
… užijme si nejen dne / užijme si života!
Milí kamarádi,
je to tu zas! Oheň hoří, kytary ladí či se ladí, láhev koluje a
kolem ohně samé zářící nadšené oči. Večerní zpívání u ohně a ranní
budící zpívaní ptačí. To je ten balzám, který občas potřebuju, já do
krajiny páteční chodím se tiše toulat.
Ale než se začnu toulat, tak předchází čas těšení, čekání na
zvadlo nebo plánování a dohadování kdo kdy a kam. Pak balení a
příprava všech tak milých věcí co potřebuju, anebo nepotřebuju, ale
mám je rád. Boty pamětnice, se také už těší na ranní rosu a brody
potoků, nevyvětraná celta slibuje vůni kouře. Suché bukové listí a
borové jehličí vypadává z batohu, zatímco ešus rozdává černé
vzpomínky na posledního oheň všemu, čeho se dotkne.
Mám rád to cestování romantickými vláčky motoráčky,
neplánované zastávky v nádražkách, když ujel nečekající spoj a
chaotické řešení další možnosti dopravy na místo nebo alespoň
někam poblíž.
A mám dokonce rád i pohledy spolucestujících, někdy
závistivé, někdy obdivné a často odsuzující.
Mám rád to potkávání s kamarády, i s kamarády dosud
neznámými, ale na seznámení čekajícími. S kamarády bez rozdílu
vzdělání, vyznání, postavení, oblečení, společenského či zdravotního
stavu. S kamarády a s jejich nekonečnou toleranci ke světovým i
osobním názorům, bez nutnosti uniformy, uniformního chování a
myšlení, bez vnucování fanatických myšlenek, protože blbost je
rychlejší než světlo a žádný sebevznešenější ideál nemůže soutěžit se
svobodou nebo ji nahradit. S kamarády a jejich s ochotou pomoci
komukoli kdykoli s čímkoli.
Mám rád vesnické hospody s místními štamgasty i hospody
ovládnuté trampským živlem, hrajícím a zpívajícím až do rána
bílého.
52
Mám rád trampský humor od jemného pošťuchování přes
židovský, tvrdý dřevorubecký, černý až po nejčernější kanady.
Zbožňuji vyprávění o akcích, výpravách, humorné líčení
vodáckého týdne na řece, o lození po skalách a horách, o lyžařské
anabázi a zimním táboření, o boji s komáry v lužních lesích, o
viaferátách v Dolomitech, o toulání v hlubokých Šumavských lesích,
či o šíleném přechodu Severočeskou hnědouhelnou pánví. A tam
všude i jinde bych chtěl být. Alespoň jednou.
Mám rád počasí, ať je jakékoli, hlavně že je. To je snad ta
jediná jistota, že počasí bude a proto také mám rád to počasové
machrologické věštění, které se někdy i povede, ale asi v jiné oblasti,
než já se zrovna toulám.
Mám rád nedočkavé studené špinavé jaro, co mu zima ještě
občasnou sněhovou vánici propůjčuje. Mám k smrti rád, když slunce
budí nový den za obzorem, ale moc mu to nejde, a všude je mokro,
tak mokro, že už klíčí nová naděje. A roztaje metr sněhu nad
kempovním ohništěm a objeví se smrková větvička, co z posledního
podzimního vandru čeká v ohništi na jaro. Snad už se brzo dočká,
….dočkáme.
Mám rád divoké horké jaro, když všechno bují ze všech sil a
tráva vyskakuje k nebi. A mokro šahá až na kolena a i boty kvetou
mokrem a jarem. Stromy kvetou bíle, růžově i žlutě a včely a čmeláci
lítaj za zelený a modrý obzor. Tam já přeci taky musím…
Mám rád pochmurné studené deštivé léto, kdy paďour čumák
nevystrčí a ve skalách je prázdno, až se tomu veverky diví. Všichni
jsou zalezlí a déšť zahnal i strážce neustrážitelného a jdeš cestou
necestou, bez přehrad, ohrad, zahrad a nic není lepšího nad špatné
počasí.
Mám rád horké léto, když chrousti horkem na zem padaj,
třešně nadutě pukaj, lesní jahody červeně do dáli září, borůvky
nechávají fialové fleky na puse i oblečení a vosy lítaj jak vosy. Když
první jabka padaj a pívo nejvíc chutná. Když slunce vyloudí bronz na
solí lemované tváři a vody, rybníky a řeky lákaj a ke koupeli zlákaj
zpocenýho tuláka. A dlouhé teplé večery s půllitrem pod lípou, to
mám rád…
53
Mám rád barevný podzim, studený vzduch, mražené hrušky
na stromech, barevné listí, roztoulané mlhy pod modrým obzorem a
chroupající šedivec pod botou. A tak se toulám trávou spálenou a
neumím rozloučit se s létem. Zas žloutne zem a stromy svlíkaj listí,
to mám rád. A přišel čas pro listopadový písně, co od léta už zpívám
a pod nohama cinká to poztrácený listí, zatímco podzimní vítr obzor
čistí.
Mám rád začínající zimu, první sněhové pocukrování, tak
krásně bílé a zářící. Sněhové vánice, kde stopa po pěti krocích mizí a
návratu není. Mám rád tu hospodskou nezbytnost uvítacího grogu se
sněhovou vánicí za oknem.
A to nádherné brodění jiskřivým prašanem za třeskutého
mrazu, tu šílenou viditelnou dálku, co suchý promrzlý vzduch
přibližuje a zubaté studené slunce oranžově ze strany nasvěcuje. A
cesta ubejvá a Lucie snad noci upije a Jarní kurýr dobré zprávy
přináší o tom, že se objevila voda pod ledem. Jaro je v dohledu.
Mám rád ty začouzené trampské fleky či klajmy, co
unaveného poutníka suchem a připraveným dřívím k ohni lákaj, když
po dlouhém dni už sílu dělat dříví nemá, a jen si uklohní na ohni
jakousi pro netrampa nejedlou krmi, pivo z podivné lahve a kafe
s popelem a jehličím nadšeně popíjí.
Mám rád ta časná rána s provokativním řevem drozdů anebo
tichým šumotem deště. A mám rád i nutné práce před opuštěním
klajmu, aby jiný kamarád zas večer vše v pořádku našel.
Mám rád to courání s milenkou, nyní manželkou. Anebo se
na ni těším, když udržuje teplo domácího krbu, zatímco ten její cvok
courá bůhví kde a přijde ztahanej, špinavej, hladovej, ale neskonale
spokojenej a pokornej před dalšími strázněmi života. Těším se na své
děti, které jsem už ve čtvrtek nemohl vystát a těšil jsem se na dva
dny bez nich, a tak se teď zas těším na ty dny s nimi. S kapsama
plnejma lásky a s duši odpočatou a plnou dojmů se bez protestu
vracím do svýho kotce v devátým patře panelové králíkárny.
Mám rád loudavý podvečerní návraty, když člověk ví, že za
vraty si všední den zas brouká. Já mám vlastně rád i svou práci,
pracuju a přitom si sním, že zase přijde pátek, a v pátek… Ovšem, no
to se ví, zase se sejdem, za deset let, či příští tejden…
54
Stal se mi úraz, přišlo to znenadání, bez přípravy a varování.
Probudil jsem se v nemocnici, a prý když budu ukázněný a trpělivý,
tak snad budu zase chodit. Když bolest natolik pominula, že jsem byl
schopen myslet taky na něco jiného, než ten hřebík v pánvi, tak jsem
měl několik dní na přemýšlení a srovnání myšlenek. Měl jsem chuť
v hlavě si srovnat, pro co jsem žil. To se najednou vše jeví v jiném
světle, jak rád bych kráčel v promáčených botách! A mokrý sníh, co
padá z větví stromů přímo za límec, byl najednou božský zážitek.
Zkrátka byl jsem, jsem a budu ukázněný, taky mi nic jiného nezbývá.
Ale zas můžu jezdit ven a i když s jistými omezeními, jsem zase tady
a o to víc si všeho vážím. A jsem stokrát radši na světě, než kdykoli
předtím. Tak veď mě dál, cesto má, vždyť i já, tam kde končíš, chtěl
bych dojít. Ale doufám, že má cesta neskončí příliš rychle, varování
jsem dostal, a jednou už to bylo do konce mý cesty hodně blízko.
Zkrátka jsem tramp a jsem jím rád, a všude je nějaký okolí.
Louky mám, abych se moh toulat, a lesy mám, abych měl kam jít.
A jsem rád, že mám vás, svý kamarády, a současně
vzpomínám na další skvělý kamarády, který už nemám, ale v mých
vzpomínkách zůstávají – Bubák, Popites, Pavla, Kid, Paviák a další
obyvatelé věčně zelených plání.
Na závěr bych chtěl nejmenovaným, ale obecně známým
kamarádům poděkovat a současně se omluvit za využití jejich
myšlenek, které nejsou jen jejich myšlenky, ale také moje, jen oni je
dokázali dřív a daleko líp formulovat a nebáli se je zveřejnit.
Ahoj, tak zas příště někdy někde. Anebo jindy jinde…
Poznámka: Omlouvám se také za nespisovný tvary, ale původní
autoři to tak napsali a já to tedy respektuju. A děkuju.
55
Dalším povídačem je Šaman, a bude to přednáška o orientaci
v terénu.
BYL
JSEM TAM
… kde že jsem to byl? A je to důležitý?
Není mi dáno, sudičky mi nedaly. Zkrátka si nepamatuju, kde
jsem vandroval, a nikam netrefím a všude se ztrácím. Jízdní řád je
neřešitelná křížovka, a dostat se odněkud někam, to není úkol pro
mě. Ale lidi, jejich jména, osudy, osady, tak to si pamatuju. A nevadí
že zestárnou, zhubnou, ztloustnou nebo se odbarvěj či přebarvěj, já je
dycky poznám a nezapomenu ani za mnoho let. Takže mám spoustu
kamarádů, všecky si pamatuju, jejich jména a osady nebo tlupy. A
jsou to zajímavý lidičky s fantastickejma jménama a nápadama.
Jsem zběratelem jmen osad a trampů, čím komplikovanější,
tím lepší. Baví mě přesmyčky a podobné výmysly, například osada
co si říká TO Hysto Ryje, šerif tam je Budžeš, a další jsou Měkoň a
Boryš. Nikoho snad nepřekvapí, že Měkoň je majitel jízdárny a
Boryš je horolezec.
Taky znám krásnou, a to nejen jménem, dívčí tlupu, co si říká
TDT Žlababa (teda trampská dívčí tlupa) a má Představenou Žábu.
To Představená je funkce jako náčelnice, královna nebo šerifka, ne
že by ji někomu představili, ale to vlastně taky, třeba mně. A jejich
fantazie způsobila originální pojmenování, tedy Žlababa jsou Žába,
Želvička, Žížala, Žolík a jedna, co se opravdu jmenuje od Ž, teda
Žofie, má místo Žofky přezdívku/přesmyčku Žárofka.
A hudební trampská skupina, co hrávala u nás na Godyho
memoriálu se jmenovala TO Méé. Tam hrávali McKey, MacEgg,
McWilly a MacKy (čti Mekí, Macek, Vilímek a Makej).
Pak znám T.O. Hřebíci, šerifem je Třicítka. I další členové
mají přezdívky ve formě čísla. Jen nevím, co to znamená, jestli jako
u hřebíku je číslem dána velikost, nebo je to věk či jiná hodnota.
Prý ještě jsou Teoretici, psáno T.O. Retici, ale na seznámení
s nimi se teprve těším, snad je někde potkám.
Další raritou jsou TO Homáci. Šerifem je Homo Buzerus. Pak
mají funkci moralisty, co dbá na slušný chování a vyjadřování, a
56
jmenuje se Homo Vúdkraftus. Osadním kronikářem je Homo
Sklerotitus. Dalšími členy osady jsou Homo Vagabundus, Homo
Erektus a Homo Oldtrampus. Jejich domovský, tedy opravdu
domovský kemp, se jmenuje, jak jinak než Home (čti home). Ještě
mají psa, který přestože není člověk, je členem osady, tak má jméno
Homo Bafus. A s nimi jsem kdysi byl někde na vandru.
To bylo tak, jednou jsme měli jet na vandr, jenže já přišel na
dráhu pozdě, a kamarádi už byli pryč. Měli jsme jet do Stvolínek a
pak někam do Roverek. No tak jsem si koupil jízdenku a jel dalším
vlakem, však to nějak dopadne. Jenže prý se má v České Lípě
přestoupit, což já talent na orientaci nevěděl a jel omylem dál a tuším
v Horní Polici byl vyloučen z přepravy pod záminkou, že nemám
platnou jízdenku.
Na zastávce byla zelená značka, co podle cedule vede přes
Kravaře na Hvězdu, tedy vlastně do Roverek, tak já tam přece dojdu.
Situace se potom trochu zauzlila v podobě hospody, pár kroků od
dráhy. Jedno na cestu je přece potřeba, tak jsem tam nakouknul a …
Ano jak jinak, seděli tam trampové, do té doby pro mě neznámí, a to
Homáci. Že každou chvíli už jdou, tak jsme se seznámili, poseděli u
jednoho, pak druhýho, až jsem měl strach, že už nikam nedojdu,
konečně pak přišla ta „každá chvíle“ a my konečně vyrazili do
divočiny. Chtěl jsem původně po zelené, ale kam pospíchat, prošli
jsme chatařskou oblastí a kolem krásných lesních rybníků stoupali na
nějaký kopec s nádherným rozhledem. Sklerotikus navzdory svému
jménu znal kdejaký kopec, rozhlednu a vysílač v dohledu. Tak jsme
se pokochali a Homáci tvrdili, že nedaleko znaj jakýsi kemp. No já
přeci nepospíchám, tak jsem se nechal pozvat a šel s nimi. Dobře to
bylo rozhodnuto. Kemp na terase chráněné od kopce lesem a
otevřený ke slunci a s výhledem k Roverkám. Sklerotilus mi to vše
ukazoval, jmenoval kopce, vesnice, hrady a tak. Vše jsem si to
ukládal do své skvělé paměti, takže za pět minut už jsem zase
nevěděl, jak se co jmenuje. Proč taky, dyť je to stejně krásný.
Moralista, jmenovaný Vúdkraftus, zahrál a zazpíval Vlajku,
to prý se musí, aby bylo hezky. Tak aby bylo hezky vytáhl jsem
lahev rumu, Vúdkraftus ochutnal jako první, prý ze své funkce to
musí, a schválil rum jako dobrý k obecnému užití. Pročež jsme ho
57
užívali, co vydržel. A kluci opravdu pěkně hráli na kytáry a zpívali,
snad jsem jim to moc nekazil. Jeden z kamarádů zpíval opravdu
dobře a občas si dal sólo, vstal, vyskočil na špalek a zpíval jak
Karúzo. Protože vždy vyskočí aby zazpíval, tak mu říkají Erektus,
nemá to žádné erotické pozadí, jen vždy když pěje sólo, tak
vyskakuje.
Ráno bylo nějak moc brzo, ještě jsme narubali dříví pro další
trampy a nebylo daleko k poledni a kráčeli jsme přes nějaké chlumy
k bledulovému poli. Tolik bledulí jsem v životě neviděl, to se dalo
měřit na hektary kvetoucích bledulí v řídkém listnatém lese.
Potom jsme prošli jarně čvachtavou loukou k soutěsce, kde
padal asi 4 metrový vodopád, pak byl vpravo ještě jeden daleko vyšší
vodopád a kupodivu nějaká zelená, že by to byla ta, co jsem
původně…? Ale teď v neděli odpoledne to už je jedno. Homáci
věděli o krásné hospodě v průjezdu, kde taky dobře vařili. A to je
zase moje parketa, hned jsem se zeptal, jestli by k přírodnímu
vepřovýmu řízku se sýrem mohli přidat jabko a brambory že bych
chtěl hodně kmínovaný a hlavně nerozvařený a nerozklofaný, jen
jemně posypaný petrželkou. Oni mi to udělali a kuchař s tím přišel
osobně, aby se podíval na mlsnýho zákazníka. Byl to odborník,
udělal to skvěle a bylo to výborný.
Odpoledne kvačilo k večeru, tož jsme zamířili k vlaku. Jak je
možné, že tam byla zastávka a že vlak jel, ovšem vysvětlit nedokážu.
Taky nedokážu vysvětlit, proč další zastávka byla Stvolínky a proč
právě tam a právě nyní nastupovali do vlaku kamarádi, se kterými
jsem v sobotu ráno měl původně jet.
A není to jedno? Dyť to bylo fajn, a já mám nové kamarády a
zas někdy někam pojedu.
Kam a s kým? A není to jedno?
58
Pokračujeme Skaděšovou přednáškou o tom, jak rád pořádá akce:
AŤ
ŽIJE POŘADATELSKÝ TÝM
„No rád, to je na pováženou, ale občas pořádám, a dycky
říkám, že to bylo naposled. Po měsíci pak už nejsem tak razantní a
vymýšlím, co bylo špatně, co pozdě, co chybělo, co navíc, a co
udělat jinak. A s kým.“
Časový harmonogram:
11 měsíců před akcí:
Prý „Posledně to bylo fajn, určitě to za rok uspořádáme zas.
Počítej s naší pomocí, zúčastníme se a rádi pomůžem.“ No tak jo.
6 měsíců před akcí:
Všichni kdo loni přislíbili sponzorink a pomoc, letos opět
slibují. Do pořadatelského týmu se hlásí 2x tolik pomocníků, než
bude potřeba.
5 měsíců před akcí:
Byl kontaktován majitel areálu, dohodnut přibližný termín,
všichni se těší, vždyť loni to bylo fajn.
4 měsíce před akcí:
První schůzka pořadatelů u piva, navrženo místo, datum,
doprava, základní program. Já se jako obvykle ujímám funkce
náčelníka. Všechno vypadá dobře a pivo je dobré. Nadšení stoupá
rovnoměrně s hladinou alkoholu.
3 měsíce před akcí:
Bylo vydáno zvadlo, na které reagovali 3 stálí účastníci, kteří
se účastní dycky a o jejich účasti ani pochybnost nebyla. Jinak nikdo.
Většina sponzorů po oficiální žádosti letos výjimečně nemůže pro
hospodářské problémy přispět. Pošle alespoň zástupce a plakát
s reklamou.
10 týdnů před akcí:
Přihlášených účastníků je naprosté minimum. Ale oni se
probudí, snad včas. Loni to bylo podobné a nejvíc lidí se hlásí
telefonicky nebo vůbec ne. Těžko odhadovat potřebné počty
ubytování, stravování a podle toho vše objednat a dopravit pivo a
limonády.
59
9 týdnů před akcí:
Na schůzku pořadatelů přišla jen polovina kamarádů, z nich
ještě polovina na akci nemůže a požaduje jiný termín. Ti ostatní
požadují jiný program a jiné místo akce a všichni požadují jiného a
né samozvaného náčelníka akce, protože takhle už to nejde.
Čas běží a moc už měnit nelze. Akce bude, i když to nejde.
Rozděluju úkoly a všechno si píšu.
8 týdnů před akcí:
Majitel areálu nebere telefon a neodpovídá na mejly. Nedá se
nic dělat, jedu tam. Na místě samém zjišťuju, že areál změnil
majitele a ten nový o ničem neví a na slíbený termín není volno,
bude tam svatba.
7 týdnů před akcí:
Akce asi nebude, náhradní termín ani náhradní areál není
k disposici. Tři kamarádi prý vědí o jiném místě a zjistí, zda by to
šlo, ale už se nikdy neozvou.
6 týdnů před akcí:
Svatebčané se pohádali a svatba byla odvolána. Je to dobrá
zpráva? Kdoví.
Kamarád, co měl dopravit materiál úplně rozbil auto, on
zaplaťpámbu, bez zranění. Sehnal jsem jiného kamaráda na dopravu.
5 týdnů před akcí:
Mám 45 přihlášek, už to nejde stopnout. Akce bude, i
kdybych to vše měl udělat sám.
4 týdny před akcí:
Náhradník, co měl dopravit materiál se omluvil, jede
s výpravou na Karákoram a nebude doma včas. Slibuje, že to ale
zajistí, jen ještě neví jak.
3 týdny před akcí:
Polovina pořadatelů se omluvila, pro náročné osobní
problémy, pracovní problémy a studijní problémy nemůžou….
Dobře, aspoň vím na čem jsem.
Polovina ze zbývající poloviny nebere telefon a neodpovídá
na mejly.
60
2 týdny před akcí:
Indiánská pera na hodnocení soutěží nebudou. Nikdo neví
proč, zkrátka nebudou. Nemáte někdo oškubatelného orla?
10 dní před akcí:
V práci asi dostanu výpověď nebo mi poslední měsíc nedaj
plat. A možná dostanu od kolegů, co makaj za mě, ještě na hubu.
9 dní před akcí:
Volá ředitel masného závodu v Příšovicích, že se dozvěděl, že
sháním orlí pera, sice nemá orla, ale prý má 50 tun krůt, jestli chci
pera z křídel a kolik.
8 dní před akcí:
Kamarád, co dělá v Boleslavi a jezdí denně kolem Příšovic
přivezl asi 50 krůtích křídel, každé asi s 10 pery.
7 dní před akcí:
Došlo dalších 20 přihlášek a 11 odhlášek. Už v tom mám
binec. Moje Číča škube krůtí křídla a meje péra v koupelně a suší na
balkóně.
6 dní před akcí:
Byt se změnil na skladiště, překladiště a sušárnu peří, bydlet
se moc nedá, ale na bydlení stejně není čas. Telefony zvoní a
mejlová schránka je plná a nebere další vzkazy. Můj srdeční tep
neklesá pod 100 za minutu ani v noci.
5 dní před akcí:
„Onemocněli“ další 3 organizátoři a dopravní společnost
nemá volný autobus pro děti.
4 dny před akcí:
Dostavil se náhradník, co má dopravit materiál, a že zítra
přijede a vše naloží a doveze. A zajistí i autobus pro děti u
soukromníka podnikatele.
3 dny před akcí:
Náhradník na dopravu opravdu přijel a to i se svou rodinou,
všichni makají, nakládají a pomáhají. Snad to s jejich pomocí
zmáknu.
Odpoledne i já s rodinou odjíždím na místo akce. Počasí je
dobré, polojasno a téměř bezvětří. Toho je nutno využít. Po cestě
stavíme u dálnice na parkovišti a do louky zapichujeme 20 řad po 25
61
perech a já kolem nich běhám se sprejem a barvím jejich špičky. 25
černých, 25 červených, 25 zelených, 25 modrých, 25 dvoubarevných,
25 jinak barevných…
Přijeli dva policajti a museli jsme vysvětlovat. Jeden
z policajtů bez řečí začal pomáhat a balit pera, aby se neslepila, po 25
kusech do igelitu.
Přijíždíme na místo akce a zase začíná pršet. 2 chatičky jsou
promočené, nemaj v pořádku střechu.
2 dny před akcí:
V místě akce dlouhodobě a usilovně prší, řeka asi zaplaví
louku.
To bude průšvih, omluvila se většina pořadatelů a asi třetina
účastníků.
Řeka má po deštích asi 50 cm nad stav, většina dětí neumí
plavat a 4 rodiny berou sebou i mimina. Cesta na louku není po dešti
sjízdná a louka je podmáčená.
Les, kde má být stezka odvahy je mokrej jak houba a skály
klouzaj, hledáme náhradní řešení.
Potok na přechod po laně je rozvodněnej, jestli to tak zůstane
a nějaký dítě spadne do potoka, a dycky někdo spadne, tak ho
vylovíme snad v Hamburku.
Lékař akce nemůže jet, má službu v nemocnici místo
nemocného kolegy.
Lano k oběšení jsem v haldě materiálu našel, jsem tedy
připraven na vše.
1 den před akcí:
Svítí slunce a z luk se kouří. Řeka i potok začaly klesat.
Materiál dorazil včas a v pořádku. Na kraji lesa táboří 5 trampů a
diví se naší aktivitě. Pak nabízejí pomoc a jsou okamžitě akceptováni
do štábu pořadatelů.
Ráno před akcí:
Přijelo už asi 20 účastníků a zapojili se do příprav.
Vybalujeme ceny, památky, opravujeme, třídíme. Přijel
místostarosta, chvíli okouněl a telefonoval. Pak přijeli hasiči a hajný.
Hasiči na povel místostarosty postavili lávku přes bažinu a pískem
vysypali pěšinu. Myslivec a současně hajný vybral stromy a pomohl
62
s kácením a se stavbou slavnostního ohně. Místostarosta, jako i loni,
a jako obvykle, maloval šipky, pokyny a všestranně pomáhal.
Někteří kamarádi, původně účastníci, co mívaj na triku podobné
akce, pomáhají bez vyzvání a je na nich vidět, že vědí a umí.
Akce:
Začala skoro včas, jen autobus s dětmi dojel asi o hodinu
později. Hasiči a hajný pijou pívo a asi už neodejdou po svých. Akce
běží, probíhají soutěže, závody, hry, den se chýlí, ohniváči přibíhají
s pochodněmi, vlajka vzhůru letí, kytary se snaží a kdosi smontoval
vozembouch. Slavnostní hodnocení, děti nechtějí spát, pívo došlo,
ale hned dovezli další z místní hospody, hajný usnul na lavičce
s brašnou pod hlavou a někdo na něj hodil deku.
A je tu ráno, akce se povedla, dopoledne všichni odjíždějí,
odcházejí vandrem, někteří se nechají odvézt nebo odvést.
Na place zůstává zbyteček organizátorů a pár dobrovolníků
na závěrečný úklid. Všichni spokojeně zmizeli a nám nezbývá, než
uklidit, naložit, odvézt, spočítat, zaplatit, ….
A jedeme domů, už nemůžu řídit, bere to za mě Číča a já
podřimuju.
Doma jsme vše vyložili a někdy to snad uklidíme. Marně se
pokouším usnout, po zátěži minulých dnů jsem přetaženej a spát
nemůžu. Přitom zítra v práci musím podat dvojnásobný výkon a
dovolenou si vzít nemůžu. Asi konečně chcípnu a bude pokoj.
Statistika účasti:
Přihlásilo se 62 účástníků, z nich přijelo 37 a současně přijelo
47 nepřihlášených a 12 těch, co se něco doslechli a dostavili
v průběhu akce, a už zůstali. Mám v tom binec a vlastně vůbec nevím
kolik nás bylo. Soutěží se zúčastnilo 22 dětí, takže pera a čelenky se
dostaly na všechny. Uff, to jsem si oddech.
Statistika nocležníků:
41 účastníků si objednalo nocleh v chatičce, nakonec jich
chatičku zaplatilo 45. Na stole leželo 45 prostěradel, 45 povlaků na
63
deku a 45 povlaků na polštář a 14 klíčů od chatek a zatím prázdný
seznam ubytovaných pro majitele objektu.
V noci zůstalo na stole 7 + 7 + 7 ložních prádel a 3 klíče od
chatky. A dosud prázdný seznam.
Ráno se vrátily všechny klíče, všechna ložní prádla, z toho 6
vůbec nepoužitých. Seznam ubytovaných zůstal prázdný.
Počet podširáčníků nebyl zjištěn, nikoho to ani nezajímalo,
ale bylo jich dost.
Na lavičce spal jeden (hajný).
Statistika strávníků:
Objednáno bylo a od účastníků byly vybrány peníze na 51
obědů, 51 večeří a 51 snídaní. Odebráno bylo 55 obědů, 48 večeří a
39 snídaní. Posléze přišla a bez řečí byla zaplacena faktura na 51 +
51 + 51 jídel a 41 noclehů. Současně bylo účtováno hřiště a
parkoviště paušální částkou 1000 Kč, ačkoli nic takového v původní
dohodě nebylo. Zaplaceno též bez doprovodných komentářů.
Pečbuřti opekli a sežrali 115 buřtů pořadatelských a 45 buřtů
od správce a jejich akce nemohla pokračovat, protože víc buřtů už
nebylo.
Píva bylo vypito o jeden sud víc, než byl odhad, kofola taky
došla. Záchranu zajistili hasiči, dovezli sud piva a sud kofoly od
známého hospodského.
Statistika pomocných činností:
Žádná zranění kromě drobných oděrek nebyla hlášena. Bolící
zub ošetřil kamarád Lapiduch, povoláním zvěrolékař.
Kamarád, který nemohl zajistit dopravu materiálu tam i zpět
ale poslal jiného kamaráda, který to zajistil, prohlásil, že on ani jeho
zastupující kamarád nic účtovat nebudou.
Dopravní společnost, co dodala autobus pro děti, zaslala
fakturu na smluvenou cenu a poskytla mimo dohodu slevu 1000 Kč
za opožděné přistavení autobusu.
Drůbežárna, co dodala péra z krůt, odmítla cokoli fakturovat a
napsala, že za rok můžeme přijít zas, že jistě zase budou nějaké orly
zpracovávat.
64
Po zaplacení všeho zbylo asi 520 Kč, což nestačí ani na
benzin, který jsem projezdil. Tak takhle bych se neuživil, ale proto to
nedělám, to bych musel hlásit bankrot. A pomoc mnoha kamarádů se
dá zaplatit jedině slovy „děkuju kamarádi“.
Konec akce a doprovodné komentáře:
„Jó bylo to dobrý, akorát trochu uspěchaný.“
„Já o ničem nevěděl, škoda, rád bych pomoh, mrzí mě, že
jsem u toho nebyl.“ (Přitom prokazatelně dostal mejl a upomínkovou
eSeMeSku.)
„Když jsem nic neobjednal, nebudu nic platit.“ (Přitom sežral
pořadatelský oběd i večeři.)
„Ceny byly pěkné, originální péra a indiánské čelenky, to
muselo dát spoustu práce, ale fajn nápad.“
„Pošli zvadlo za rok, přijedem zas.“
A konečně taky „DĚKUJEM, PĚKNÝ TO BYLO!“
Poděkování dycky potěší a dokáže smazat některý špatný
dojmy. Jenže já teď nevím, jestli za rok budu mít odvahu a sílu to
zase uspořádat. Radši snad budu jen účastník, a budu dělat výtržnosti
a vůbec si užívat. Pívo a buřta dostanu zadara, obědy byly
nespočítatelný, snad taky nějakej urvu a nocleh? Louka byla zadara a
nějaká chatička taky zbyla, tak jakoupak starost. Přinejhorším si
pospíším a zaberu lavičku dřív než hajný.
Náčelníkem už nikdy!
…anebo?
Zeptejte se za měsíc.“
65
A Lišák nám poví, jak svý hory zná.
JAK
JSEM SI MYSLEL, ŽE JSEM TADY DOMA
Kterak jsem si hubu na špacír pustil, aneb znám svý hory anebo ne?
„Jó tramp, ten svý hory zná.
To máte Knajpa, Béďov, Královka;
Smědá, Desná, Jizera;
Milíř, Ještěd, Severák;
Fojtka, Harcov, Protržená,
já svý hory znám, jó tramp, ten mokrý boty má.“
Tak tohle jsem prohlásil kdysi někde v hospodě a Jura, který
tam byl jen náhodou, protože jemu pívo, víno nebo kořala nic
neříkaj, hned prohlásil: „Tohle bych se nikdy neodvážil říct, protože
dycky se najde něco naprosto neznámýho a nečekanýho.“
Potom jsme se dali do řeči, já u piva a Jura u své oblíbené
koly a tatranky. Jizerky jsou opravdu malý, nakonec dyť na lyžích je
běžné jet z Béďova na Jizerku a zpátky, a závodníci to jezděj za 2 a
čtvrt hodiny.
A Jura prohlásil, že teda v sobotu ráno jedem vlakem do
Potoka a pak půjdem 2 dny přes hory doly neznáným terénem, a
bude to makačka. Cesty ani hospody nebudou, zato vody bude dost, a
nebude to počasím, snad.
Tak jsem to mezi kamarády rozkecal a rozeslal elektronický
zvadla. Na nádraží se nás sešlo asi 5 a jelo se. Kytaru nikdo nevzal,
škoda. Ale pak se ukázalo, že by jen překážela a snad i úhonu
utrpěla, bylo to drsný, ale nepředbíhejme.
Vláček nás vyložil v Bílým Potoce, což je ale konečná tratě
v Hejnicích. Pak kus po silnici a já myslel, že půjdem Raušekovou
cestou vzhůru, jenže Jura našel nějakou loveckou stezku a vedl nás
podél Černé říčky nahoru. Stezka skončila a my lezli do šílenýho
kopce po skalách až na nějaký hřbet a pak traverzem k potoku a zas
kolmo nahoru. Vylezli jsme nahoru na nádherný travnatý sedlo a
padli na zem. Prý jsme ušli asi 4 kiláky a trvalo to 1,5 hodiny. Kolem
poledne už opravdu byl čas na svačinu. A Jura zase měl svou
66
tatranku, taky jich měl plnej batoh. Prý jsme na Pohádkovém sedle a
půjdem Čínskou cestou po rovině. Jen kousek po rovině, pak zas
nahoru podle Bílýho potoka. Ještě že bylo chladno a zataženo, ale
Jura nás utěšoval, že vítr přestane foukat a pak nás sežerou mouchy.
Nevím jak to věděl, ale později se ukázalo, že má pravdu. Zatím je to
dobrý, sílu ještě máme, mouchy nežerou a konečně asfaltka. Jenže
Jura přešel asfaltku kolmo a zase vlezl do nízkého lesa s trávou až do
pasu. Těch asfaltek pak bylo za ty dva dny víc, ale přes všechny jsme
šli kolmo, zvláštní náhoda, že?
A konečně nahoře a na kopci louka, Jura však pravil: „Kluci
nelezte tam, je to bažina na Vlčí louce.“
Jdem dál, k jihu po hřbetě, a jde to těžko, řídký les jen tak 5
metrů vysoký a tráva skoro metr. Pak asfaltka, potok a pískovka,
samozřejmě všechno kolmo na náš směr. Lezem zas do kopce, hele
to je Jizera, tady je to nejvyšší hora, to pak už bude jen dolů, protože
výš už to nejde.
Jura nás potěšil, prý nahoru nejdem, tam si máme vyskotačit
na mastňáckým výletu, my jen po lovecké pěšině obejdem
rašeliniště.
Pěšina skončila a dereme se roštím, pak silnice, asfaltová a
kolmo. Jak jinak? A zase roštím k potoku, tam skončilo roští a začaly
podmáčené tundry. A vylezlo slunce a s ním vylezly i mouchy. A ten
den nás už neopustily. Jura nás ubezpečil, že na tyhle mouchy
repelent nezabírá. Tak jsme to zkusili a zjistili, že má zase pravdu.
Nádherná a opuštěná říčka a soutok s potokem nás zlákaly ke
koupačce. Po oživení a občerstvení zas nahoru a kolmo přes cestu,
tentokrát panelovou a zas nahoru. A hele Viklan, to je prý místní
rarita, viklan co se neviklá. Tak hurá zpátky dolů, kolmo přes
panelku, brod říčkou, kopřivama vzhůru, kolmo přes další panelku a
kolmo nahoru.
Já to tam poznal. Jsme nahoře na Milíři, nádherný rozhled a
skály. Tady to znám, tady jsem kdysi měřil. A pak jsem ukazoval
kamarádům skály s uchama. Opravdu tam jsou 2 skály a maj asi 30
cm dlouhý a 8 cm silný ucho jak na hrnci.
67
Dobře by se tu bivakovalo, Jura však velí, že jdem dál, ačkoli
my už toho máme opravdu dost. Asi dva kiláky odtud je kemp
Jedlák, dvě cesty a jeden brod a za hodinu, hodinu a půl jsme tam.
Klopýtali jsme dál a vzpomínali na Ryvolovu píseň Cesta na
Island,
„jó nechci nikdy slyšet,
nechci nikdy vidět islandskej kraj,
mý šédivý vlasy mi za pravdu daj.“
Slunce zapadlo kdesi za Ještěd a my padli na hubu do trávy za
potokem. Jedlák nebyl nijak výjimečně pohodlnej, ale prý až si
odpočinem, tak uvidíme, jak tu je krásně.
Neviděli, setmělo se dost rychle. Poseděli jsme u ohně a
hodnotili, kde jsme byli, co kdo poznal a těšili – děsili se zítřejšího
postupu. Půjdeme však k jihu, tam je civilizace a bude to snažší. Jura
se jen smál.
Ale ráno bylo opravdu líp. Fyzicky jsme se vzpamatovali a
měli chuť pokračovat. No tak se do toho dáme. Dobře jsme však
věděli, že i kdyby v cestě hospoda byla, tak se jí Jura obratně vyhne.
Nabrali jsme vodu z Jedlové a posílili ji jonťákem. Snad to vydržíme.
Ze začátku to šlo, jen kousek nahoru a pak dlouho dolů. Les
byl poměrně čistej a skalám se šlo vyhnout. Pak přes dvě silnice,
samozřejmě kolmo a boty dolů, jdeme přes brod. Za brodem byl
nádherný jizerskohorský les, vysoké smrky a nízký trávník. Stoupání
táhlé a jen mírné, a zase silnice napříč a kopec stoupal prudčeji. Ještě
daleko před polednem jsme byli na Bukové a slunce začínalo pražit.
A Jura pravil: „Na vlak to máme jen 2 kiláky, ale jestli chcem
přejít hory celý, tak máme před sebou Černostudniční hřeben a to je
do večera co dělat.“ Nikdo neměl odvahu říct, že to už skončíme,
ačkoli jsme na to všichni mysleli, a proto jsme pokračovali.
Předpokládali jsme, že když je před námi Smržovka, tak bude nutno
jít po cestách a i o hospodu možná zavadíme.
Jenže Jura se tu vyznal. Jako v celých horách, že. Sestoupili
jsme z Bukové a přes louku mířili na další kopeček, a připletla se
opravdu silnička, a Jura nás nechal vychutnat si celých 300 metrů po
silnici, pak zase skočil do lesa a přes kopec dolů k železnici, po které
68
jsme šli asi 400 m. Před námi kopec, jak tady a s Jurou jinak. Na
kopci pěšina a přes silnici zase pěšina loukama k další silnici. Už
jsme si mysleli, že to dál bude hračka. Jura nás z omylu rychle
vyvedl a zavedl do bažin. Pořád nahoru a bažinama. Pak několik
baráků a my mysleli, že bažiny končí, ale bažinatý les pokračoval,
jen skoro nahoře už bylo sucho a les byl dobře průchodný.
Už toho fakt bylo dost. Jistě i moje líčení této anabáze je už
nudné. Sestup byl taky hrozný, ale Jura nám dopřál 1 km po
turistické zelené. A pak po neznačené, ale zase cestě. Pak mírně
nahoru po průseku a kolmo přes státní silnici na kopeček, takový
chloumek to byl. Na tom kopečku Jura prohlásil, že to je konec akce,
teď jen po modré k vlaku. My však už byli úplně vyřízený a ani
kopec po cestě dolů se nám nelíbil. Na Návarově byla hospoda
Rusalka zavřená. Prevít Jura to má posichrovaný, když už konečně je
v cestě hospoda, které se nedá vyhnout, tak je aspoň mimo provoz.
Nás však přece jen nedostal, v Tanvaldu jsme přestupovali,
tak jsme nechali přípoj ujet a počkali v nádražní hospodě na další
vlak. Přitom jsme u piva hodnotili hezkou, povedenou akci a Jura
spokojeně a s úsměvem chroupal svoji oblíbenou tatranku a popíjel
kofolu.
Co dodat? Počasí bylo výborný, ani moc hic ani zima a
hlavně dva dny nezapršelo, to na horách musíme ocenit. Nedokážu si
tuhle anabázi představit, kdyby bylo chladno a pršelo, v našich
horách samozřejmě taky s větrem. A víš kolik lidí jsme potkali?
Nikoho! Samozřejmě že jsme někoho viděli, ale opravdu nikoho
jsme za dva dny nepotkali ani jsme nikomu nekřížili cestu. Takhle
jsme svoje hory opravdu neznali, ale nemyslím, že takovou cestu
budeme někdy chtít opakovat.
Jura však hned namítl, že bysme to taky mohli jít v zimě na
sněžnicích a ještě jsme nešli Soušskou štolou, 365 Mariánskými
schody, nelezli po skalách kolem Oldřichovského Špičáku, neviděli
Hlídače koutu, nespali v břidlicových lomech, neobdivovali čertovy
hrnce na Čertově odpočinku, u Pytláckých kamenů je viklan, co se
opravdu viklá a …
69
Takovej kamarád je někdy k pohledání a někdy na zabití. No
tak jo, tak vyrazíme zas někdy někam, pokud se nám podaří se
z týhle akce vzpamatovat.
Jako velký plus tohoto vandru bylo ověření fyzické
vytrvalosti a ověření schopnosti přežít v divočině. A taky do té doby
netušené znalosti, které jsem získal o svých horách a kterými se budu
moct před dalšími kamarády vytahovat. A pokud nezabloudím, tak
jim i některé krásy ukázat. Ale já zabloudím určitě a vytahovat se
taky budu. Určitě.
70
MŮJ
JEDINÝ KAMARÁD, CO SE MNOU DÁL VANDRUJE
…aneb světlý ležák „Ploché bříško“
Tak jsem ti vyprávěl zážitky kamarádů, možná jsem to
trochu zkomolil, možná jsem to hodně zkomolil. Ale k čertu
s přetvářkou, hodně jsem to nejen komolil, taky hodně vylepšoval.
Dyť teprve vyprávěním tyhle příběhy získávaj tu správnou náladu.
A teď ti povím ještě jeden svůj příběh. On není jen jeden,
protože situace se několikrát, a to zase kecám, mnohokrát se
opakovala a dá-li zdraví, ještě se opakovat bude:
Kdysi Jatagán prohlásil: „Kde je vás konec mí kamarádi?“ a
hned si odpověděl: „Co vás, kde mě je konec! Já jsem zašitej tady
v Garmiši a vy si někde trampujete.“ A z toho vyvodil správný
rozhodnutí, a taky si ty svý kamarády zase našel. Na trampu,
samozřejmě.
Proto se teda taky ptám: „Kde je vás konec mí kamarádi?“
Je to moc složitý, já jsem tady, a za týden jsem zase tady. Ale kde vy
jste, mí kamarádi?
Někteří maj omluvenku, jsou na svým věčným vandru,
odkud návratu není. Šedous, Bubák, Paviák, Popites, Pavla, Kvapík,
Řezník, Kid… Sakra ten seznam furt roste. No nezlobte se kamarádi,
tam za váma zatím nepospíchám, však já tam taky časem dorazím,
ale zatím nespěchám.
Pak mám další kamarády, ale ti jsou buď příliš zaměstnaní,
příliš zpodpantoflizovaní, k chození už nemohoucí, či jinak
nemohoucí, ono to s pivním melounem na místě břicha asi dobře
nejde. A nejstrašnější varianta je, že se jim už nechce. Touha to je
nejen zvláštní znamení, jak pravil jeden klasik, ale taky zázrak, jak
pravil jiný klasik. A touhu a dálku kdo v očích nemá…
Já se ale nedám zničit ani otrávit a jedu. A jedu i když sám,
buď někoho potkám, což se však už poslední dobou stává zřídka,
nebo opravdu jdu sám.
Vláček už nesupí, ale aspoň vrčí, a bohudík stále jezdí,
dražší, prázdnější, stejně nespolehlivý a výlukám podléhající jako
dřív. Hlavní je, že mě doveze, a pak i přiveze domů. Vlakové
71
fandovství mě kdysi chytlo a dosud nepustilo, autem to taky jde, je to
i pohodlnější, ale není to ono. Jak pravil jeden kuchtík, bez soli to
nikdy nebude ono, a vláček je tou trampskou solí, bez něj by to
nebylo ono. Protože už ve vlaku se objevuje to nedočkavé těšení a
nadšení pro vandrování. Známá místa při přestupu a poslední
zastávka mě radostně vítají, jsem tady doma, jsem tady štamgast.
A hned u zastávky je hospůdka, kde jsem jako tramp
začínal, tak nostalgicky na jedno, ale opravdu jen jedno tradičně
uvítací, a už vzhůru do skal.
Skály na mě tady čekají už několik miliónů let, stále stejné a
stále jiné, měnící se ročním i denním obdobím, stačí jiné světlo a
jsou zas jinak krásné. Jednou smutně šedé, jindy zářivě až svatebně
bílé, podzimně žluté až oranžové a pod deštěm krásnosmutně tmavo
šedé až černé, nebo nazelenalé mokrým sametovým mechem anebo
žluté svítící ….
A na nich ty nádherné borovice, někdo by řekl bonsaj, ale já
v nich vidím svůdně secesní eleganci spojenou až s tvrdohlavou
odolností a vytrvalostí. To vše zalité parným sluncem nebo zahalené
vrstevnatou mlhou, roztoulanými mráčky, které borové jehličí trhá na
jednotlivé kapky a ty pak na koncích větví zářivě svítí a hází mokro
za límec.
Bota se snaží vyhnout trsům borůvek a vřesu, ale nemá se
s kým podělit o ten krásný pocit opravdového ráje. Hodiny lze kráčet
zapomenutými pěšinkami, než se rozevře soutěska a objeví hladina
rybníka a nad ní se kývají Trosky. Nebo stojí a trčí? Když já stojím,
tak Trosky stojí, ale když jdu, tak se prostě kývají, protože všechno
kolem se kýve a mění. A za rybníkem hrdě stojí mlýn a laskavě se
usmívá hospůdka.
Jako pokaždé mě vítá pan Doležal, opravdový hostinský,
pro kterého je jeho profese smyslem života a není to nějaký moderní
zlatokop a po zbohatnutí toužící přistěhovalec. Nese mi pivo bez
ptaní a také bez ptaní nabízí vynikající libovou tlačenku s čerstvou
červenou cibulkou, špikované hovězí se svíčkovou a šesti, nebo
kuřátko jen s chlebem a zeleninovou oblohou. To je nejen nevšední
laskavost, ale také koncert chutí a vůní. Pak ještě jedno pivo na
rozloučenou.
72
Stejně jako plameny ohně, nikdy mi nezevšední pozorování
pěny v pivní sklenici. Jak původně stejné a drobné bubliny pozvolna
rostou a spojují se, ty větší se prodírají vzhůru a požírají ty horní, a
se šumotem praskají. A pěna klesá, po upití zanechá kroužek na
sklenici, kroužky v pravidelných rozestupech postupně krášlí sklenici
až ke dnu. Pak zavoní další sklenice a se silných šumem praskajících
bublin se děj opakuje. A já jsem u toho, no není to krásný?
„Zase sám jako obvykle? Ne žádní trampi tu dnes nebyli,“ a
pan Doležal pokračuje „Jdete spát jako obvykle na Podkovu, že?“
Taky mě kdysi nabídl nocleh, bylo to tam fajn, ale není to
ono, a pan Doležal dobře ví, že já musím pod převis.
„Jo, na Podkovu to je nejblíž a stejně tady v okolí jsou
všechny kempy zničený.“
„To vás tam vyhmátnou, dostanete pokutu.“
„Prachy schovám a řeknu, že jsem je propil u vás. Tak
daleko od pravdy to není.“
„Tak si vás pozvou do Turnova na projednání přestupku a
pokutu vám daj tam, a větší.“
„Nepozvou. Už jsem tam jednou byl, nelíbilo se mi to, ale
jim se to líbilo ještě míň. Teď už se mě pozvat neodvážej, takže se
nebojím. Nebojím se, dyť jsem na Nebáku. Nashle za tejden nebo
jindy.“
Nejdřív jsem vylezl na skálu nad rybníkem. Tam, co by měl
sedávat vodník, jsem sledoval poslední fáze dne, jo znám místa, kde
tají se mi dech. Za rybníkem se v podvečerním vánku houpá rybářská
loďka. Pak vítr ustává a mlhy přicházejí z bažin nad rybníkem.
V houstnoucím šeru vypadá rybník jak řeka Styx a člun jak
Cháronova loď. Prosím ještě pro mě nejezdi, snad ještě chvíli nebo
rok nebo snad i deset let, než ztratím i to poslední co mám. Snad je i
dobře, že jsem tu poslední, jinak bych nemoh v klidu a sám na skále
takhle rozjímat. Ano, jsem poslední, kdo mi zbyl.
V Podkově, v krásném skalním obloukovitém převisu, a
kdysi krásném kempu, už samozřejmě žádnej kemp není. Všechno
ochranáři zničili, správně řečeno jejich hantýrkou – uvedli do stavu
přírodě blízkému. No co, převis zničit nemůžou a ohniště si udělám,
aspoň budou mít zase co uklízet a vracet do stavu přírodě blízkému.
73
Jenže v místech, kde bývalo nejlepší ležení, někdo udělal
díru. To ale není ledajaká díra, je to obdélníkový příkop, hluboký
snad 70 cenťáků, jako menší hrob. Je to totiž archeologická sonda.
Snad to musel udělat nějakej nedostudovanej archeolog, protože ti
normální po sobě uklidí a sondy zasypou. Však na ohniště se to hodí,
na kraji se dá pohodlně sedět, a ráno nebude nutno uklízet popel.
Ještě mnohokrát nebude nutno uklízet popel ani pečlivě hasit oheň.
Díky Sedimente. Jen mám obavy, že nějaký astracháni tam budou
házet odpadky, a další generace Sedimentů pak budou mít zase co
zkoumat a chránit.
Do hluboké temné noci si sám sobě potichounku hraju na
foukačku, tedy harmoniku. Ne že bych se bál hrát nahlas, ale
v tomhle chrámu přírody se to nějak nehodí. A tiše si broukám
hlubokým basem svou oblíbenou:
Spílám modrým horám,
hlas se vrací ozvěnou.
Vím že marně volám
dívku vzdálenou.
Žije tam, kde každou chvíli
orel vzlétne nad obzor.
Noční vítr smutně kvílí,
sbohem má dívko z hor.
Oheň zhasíná a sil se nedostává, abych vylezl ze spacáku a
šel pro dříví. Noc pohltila okolí, jen občas pták ze spaní teskně pípne,
sýček smutně vábí a rusalky se odstěhovaly do Jizerek. Ještě připiju
skřítkům a duchům na dobrou noc.
Ráno mě budí šumící déšť a šumící les. Velmi důstojné je
ticho ranního lesa a stereofonní šum deště se slaboučkým
hláskem miniaturního vodopádku ze skály.
Není kam spěchat, než se na ohníčku uvaří ranní kafe,
přejde déšť do vytrvalého mrholení. Jen večerní chmury se
nerozplynou jak ranní mlhy nad Nebákem. Ale dyť já jsem vlastně
šťastnej, tak proč se šťastnej necejtím?
74
A tak mě na mých toulkách dál provází jen harmonika a
rohozecký světlý ležák „Ploché bříško“. On se tak sice nejmenuje,
ale já ho tak důvěrně jmenuju, a pokud se budu moct toulat, tak snad
to ploché břicho uhájím. A když ne, tak se taky nic neděje.
Tak ti děkuju, žes mě vydržel poslouchat a zas někdy přijď
navštívit starýho šedýho Lišáka.“
75
DOSLOV
Vážený čtenáři, v doslovu musí, opravdu musí, autor vysvětlit
čtenáři, kterého právě pokrytecky nazval váženým čtenářem, jak měl
správně pochopit předložený text a upozornit ho na hluboké
myšlenky v něm uložené.
Je však zde problém, či spíše dva problémy. První je v tom,
že je třeba čtenáři něco vysvětlit, což ovšem znamená, že již zmíněný
vážený čtenář je blb, který hloubku autorových myšlenek
nepochopil. Což je poněkud urážlivé.
Jinou možností je, že autor není schopen hluboké myšlenky
srozumitelně sdělit, proto je musí dodatečně vysvětlovat, ale pak je
blbem autor, což je také poněkud urážlivé. Měl by být odsouzen
k nečtení jeho díla, ale to v okamžiku, když čtete doslov, je asi
pozdě.
Druhým problémem je, že autor do svého díla ony zmiňované
hluboké myšlenky buď zapomněl dát, anebo spíše, že případnou
hlubokou myšlenku marně hledal, eventuelně si ji radši nechal pro
sebe.
Proto je třeba opustit proradné pole hlubokých myšlenek a
poděkovat laskavému čtenáři, že obětoval svůj vzácný čas a dočetl až
sem. A je třeba doufat, že se možná k této četbě, snad jen pro pouhé
potěšení, ještě někdy vrátí, a to bez hledání hlubokých životních
pravd.
Anebo že byste někdo přece jen něco hlubokomyslného
našel? To by mě potěšilo, dejte mi vědět.
Děkuju vám kamarádi.
Lišák
76
OBSAH:
„AHOJ
KAMARÁDE, ........................................................................... 5
POZNÁMKA: ........................................................................................ 5
ŠERIF KÁPO
POKRAČOVAL: ............................................................. 6
CARPE DIEM ...................................................................................... 7
JAK
JSEM SE DOBŘE PROŠEL. ........................................................ 11
POZVOLNÁ PROMĚNA DÍTĚTE V ČLOVĚKA A POSLÉZE SNAD I
TRAMPA. ........................................................................................... 18
NOSTALGIE ....................................................................................... 22
PŘES JIZERKY, DNEM A NOCÍ, Z OLDŘICHOVA AŽ KAM TO
PŮJDE. ............................................................................................... 25
ZMĚNĚNÝ
ZVADLO
STAL
JAK
NÁZOR NA SVĚT............................................................. 30
NA SLET ČARODĚJNIC ...................................................... 36
JSEM SE
ZELENÝM KARKULEM ........................................... 38
SE NIC, ALE VŮBEC NIC NESTALO ......................................... 42
NĚKOLIK
ZÁKLADNÍCH SDĚLENÍ O ŠKODLIVOSTI TRAMPINKU. . 43
HANS HAGEN
HEJBÁKŮV
A JEHO GONG V
AMERICE. ................................... 46
NÁVRAT ......................................................................... 49
NIC
O VŠEM, VŠE O NIČEM A OVŠEM VŠE O VŠEM .................... 52
BYL
JSEM TAM ................................................................................ 56
AŤ
ŽIJE POŘADATELSKÝ TÝM ........................................................ 59
JAK
JSEM SI MYSLEL, ŽE JSEM TADY DOMA ............................... 66
MŮJ
JEDINÝ KAMARÁD, CO SE MNOU DÁL VANDRUJE ............... 71
77
DOSLOV ............................................................................................ 76
OBSAH: ............................................................................................. 77
78
Doporučená cena:
buď
nebo
50
jabloneckých
grešlí
3 Píva
(Měna devalvuje,
ale pivo má
stálou hodnotu.)
79
80