Absolventská práce

22. základní škola Plzeň, příspěvková organizace
Na Dlouhých 49, 312 09 Plzeň
Absolventská práce
Mých devět školních let
Tereza Merglová
9. A
Vedoucí absolventské práce: Mgr. Hana Bucháčková
Školní rok 2011/2012
Prohlašuji, že jsem absolventskou práci vypracoval (a) samostatně s použitím uvedené
literatury a zdrojů informací.
V Plzni dne 1. června 2012
Tereza Merglová
…………………….
Obsah
Obsah ............................................................................................................................... 3
Anotace ............................................................................................................................ 4
Anotace v českém jazyce.......................................................................................... 4
Anotace v cizím jazyce ............................................................................................. 4
Úvod ................................................................................................................................. 5
1 Když mě škola ještě bavila .......................................................................................... 6
1.1 Můj první školní den............................................................................................... 6
1.1.1 Ranní nedočkavost........................................................................................... 6
1.1.2 Hodiny výtvarné výchovy aneb Dokážeš namalovat domeček jedním tahem?7
1.1.3 Když vezmu jablíčko a hruštičku aneb hodina matematiky ............................ 8
2 Když začala být škola překážkou ............................................................................... 9
2.1.1 Jak jsem začala vnímat přechod z prvního stupně........................................... 9
2.1.2 Co se prostě stalo – tresty, testy .................................................................... 10
2.1.3 I takzvaná mazanice může být umělecké dílo aneb Výtvarná výchova ........ 11
3 vývoj nové generace, aneb Od první až do deváté .................................................. 12
3.1.1 Jak se změnil náš pohled na školu s odtupem času ....................................... 12
3.1.2 Jak vidím naši třídu teď. ................................................................................ 13
3.1.3 Jak si myslím, že nás vidí učitelé .................................................................. 14
3.1.4 Anketa............................................................................................................ 15
Závěr .............................................................................................................................. 18
Seznam použité literatury a zdrojů informací ........................................................... 19
Seznam příloh ............................................................................................................... 20
3
Anotace
Anotace v českém jazyce
Absolventská práce Mých 9 školních let. Zřejmě nebude prací, která by vám pomohla
s matematikou nebo s přírodopisem. Ale nabídne vám jedinečnou příležitost podívat se na
svět mýma očima. Naleznete zde mé subjektivní názory veselé historky i krutou realitu
dnešního světa. V každé kapitole je kousek mého já a každá kapitola má svůj dlouhý příběh.
Při zpracovávání této práce byla i cesta za poznáním, vzpomínáním. A doprovázená kouskem
lítosti, že tohle všechno co nevidět skončí.
Anotace v cizím jazyce
Probably this work is not determined to help you with maths or biology, but it offer
you unigue chance to look on the Word via my eyes. There are some of my subjective
opinions, few of some funny stories and cruel reality of our Word. In every charter there is
part of myself and every charter has an own long story. During processing this project work,
there was a way of cognition, remembering. And followed with a piece of regret, from that
this all is going to have the end.
4
Úvod
Vybírali jsme si témata, podle toho, jaký předmět nás baví, nebo podle toho, co na nás
prostě zbylo. Každý chtěl, aby ho to aspoň trošku bavilo. Abych pravdu řekla, nejprve jsem
chtěla mít své vlastní téma. Téma, které mě naplňuje a provází skoro celým mým životem.
Víte, že ani nevím, proč jsem se od něho rozhodla upustit? Slyšela jsem, Mých devět školních
let. Kývla a řekla: ,,Beru!'' Čas, který jsem strávila nad absolventskou prací, bych rozdělila asi
takto: Super, jde to, špatné, nenapsatelné, k zamyšlení, super. Zjistila jsem, že věci nemůžeme
brát podle obalu, ale zkusit poznat i vnitřek.
5
1 Když mě škola ještě bavila
1.1 Můj první školní den
1.1.1 Ranní nedočkavost
Vzpomínám si, jak jsem se už nemohla dočkat. Nemohla jsem ani dospat toho dne,
kdy jsem se dostala do další etapy mého života. Byla tím první třída. Nevěděla jsem, co mě
čeká, ale velmi jsem se těšila. Byla jsem velmi zvědavá, jak to v té velké a mě zatím neznámé
budově chodí. Stála jsem před školou, a přešlapovala z místa na místo. Stály tam 3 osoby.
Každá držela ceduli s nápisem 1. A, B, C. Měla jsem vstoupit. Když v tom mě někdo zatahal
za bundu, dal mi pusu a tiše pošeptal: „Tak Terezko, vykroč pravou nohou.“ Vykročila jsem a
najednou jsem v devítce. Čas uběhl jako mávnutím kouzelného proutku. Jako bych se přes
noc stala velkou deváťačkou. Jako by jedna noc trvala 9 let.
První cesta do školy.
6
1.1.2 Hodiny výtvarné výchovy aneb Dokážeš namalovat domeček
jedním tahem?
Výtvarná výchova prvního stupně – tvář s nosem ve tvaru písmena J, sluníčko
s obličejem a nohy vždy vytočené každá jiným směrem. Samozřejmě nic z toho jsme
v reálném životě nemohli vidět, byly to naše představy, třeba jsme doopravdy chtěli, aby se
slunce vždy usmívalo. Třeba jsme prostě ještě neuměli kreslit. I když jsme se cítili jako
Leonardo da Vinci, naše kresba se jen velmi zřídka mohla rovnat malbě Mony Lisy. Byl to
náš dětský způsob jak namalovat přání, ke Dni matek. Jednoduchý, ale přece krásný. Levý
koutek stoupá vzhůru, poté pravý. A my s velkou radostí sledovali úsměv našich maminek.
Možná jsme nevěděli nic o historii, ani o různých stylech kresby. Ale malovali jsme od srdce,
malovali jsme si svůj dětský svět. Plný barev, úsměvů a radostných chvil. Malovali jsme svět
bez násilí, jen s čistými liniemi. Takový svět jaký bychom si přáli mít.
Tenhle výkres je nejlepší. Ale ne, tento.
7
1.1.3 Když vezmu jablíčko a hruštičku aneb Hodina matematiky
Maminka šla do obchodu, koupila 5 jablek a 3 hrušky. Kolik kusů ovoce koupila
maminka dohromady?
Barevné magnety ve tvaru potravin nám vždy pomáhaly s tak těžkými příklady.
Lámali jsme si hlavičky, ale vždy jsme se dopátrali výsledku, na rozdíl od současnosti. Co
bychom dali za ty časy, kdy nám k dopočítání výsledku stačilo deset prstů na rukou.
Teď bychom už museli zapojit i ruce ‚‘‘ neznámé na druhou‘‘. Časy, kdy jsem dostala
z matematiky 1 s hvězdičkou, už jsou téměř pryč. V deváté třídě jsme rádi, když naši
žákovskou na straně s nápisem Matematika obklopují trojky.
Jak říkám, ekonomka ze mě určitě neroste. Ale 5 jablek a tři hrušky mě spočítat ještě naučili.
Učíme se hrou. – Sešity z prvního ročníku, prvního stupně
8
2 Když začala být škola překážkou
2.1.1 Jak jsem začala vnímat přechod z prvního stupně
Všechno je tu nové. Všechno je tak cizí. Procházím chodbou, na zdech už nevidím
veselé dětské kresby. Už tu nevídám učitele, kteří mi k jedničce do žákovské knížky namalují
srdíčko nebo kytičku. Už neběžím domů po 4, dokonce ani po 5 hodině. Možná se vám teď
honí hlavou myšlenka, jakou komedii zde tvořím, že z toho dělám hollywoodský trailer. Ale
já to tak vnímala, opravdu. Zazvonilo. První, druhá hodina českého jazyka. Přišla jsem domů,
a tiše říkala, že asi propadnu. Že je to úplně jiné, takové dospělejší, zdá se být. Jsou děti
vnímavější, citlivější k okolnímu světu a děti, které malé krůčky vpřed z rovnováhy
nevyvedou. Moje pochopení patří dětem, které jsou stejně vnímavé jako moje maličkost.
Cítila jsem se jako jehla v kupce sena, jako kapka vody v rozbouřeném moři, jako jedna
molekula vzduchu. Stejně malá, a zdánlivě zanedbatelná. Cítila jsem se jako v jiné dimenzi,
jako mimozemšťan, který sem nepatří.
Dva světy – blízko, a přece jeden velký skok pro naše životy.
9
2.1.2 Co se prostě stalo – tresty, testy
Kamarádka mi pošeptala něco přes uličku, která vedla mezi našemi lavicemi. A jen co
to dořekla, slyšela jsem, jak někdo velmi hudruje, zvedla jsem hlavu a přede mnou stojí
dospělá žena, držíc křídu v ruce. Paní učitelka. Nebo jednou se dokonce schovala má
spolužačka do skříně. No do skříně, spíš komody nazvala bych to já. A my nemohli paní
učitelce vysvětlit, že tam opravdu je. Potom nám uvěřila. Zavolala na ni. Bylo ticho. Dvířka
zavrzala. A vtom se rozletěla na obě strany a spolužačka svým silným hlasem začala křičet,
že se nemůže dostat ven, že se zasekla. Celá třída se začala hlasitě smát, včetně paní učitelky,
která si to ovšem po chvilce uvědomila a začala se strašně čílit. Kamarádka dostala poznámku
a my jsme tenkrát museli psát test. Jednou větou: „Vše se změnilo.“ Už jsme nebyli tak
zakřiknutí, jako když jsme na druhý stupeň přišli. A nejednou jsme na to doplatili.
Změnili jsme vzhled, změnil se i náš věk o pár let vpřed, jen ta hravost zůstala stejná.
10
2.1.3 I takzvaná mazanice může být umělecké dílo aneb Výtvarná
výchova
Čtvrtka velikosti A4. Temperové barvy, voda. A hadřík, co už zažil několik barevných
akcí. Když jsem byla malá, namalovali jsme obrázek, odnesli jej před tabuli, položili na zem
a hlasovali pro ten nejkrásnější. Vždycky vyhrál ten s čistými liniemi, kde bylo zřejmě vidět,
co tím chtěl ‘‘básník‘‘ říct. Sedím doma, píši tento text a právě nad tím přemýšlím. Je
zvláštní, jak se vše postupem času mění. To samé jsme udělali v devátém ročníku a výsledek
hlasování byl úplně jiný. Výkresy ležely na konci místnosti, v poslední lavici, ležela tam
mazanice, barva vedle barvy, a přesto to ukazovalo příběh. A jaký? Vlastně jsme si ho každý
představovali trošku jinak. V té chvíli jsem si uvědomila, že čistá linie obrázku, může působit
decentně a možná i hezky. Ale obraz, do kterého se zahledíte, vytvoříte si k němu příběh,
vytvoříte si určitý podtext. Může vyvolat dokonce diskuzi, to je umění.
I tohle je výtvarka.
11
3 vývoj nové generace aneb Od první až do deváté
3.1.1 Jak se změnil náš pohled na školu s odtupem času
Dalo by se říct, že od základu. Mívali jsme v penálu perfektně ořezané a srovnané
tužky. A teď? Některým stačí jedna, a to ještě vypůjčená propisovačka. Dosáhli jsme výšky
a věku, kdy máme občanský průkaz. Tak, a teď jsme velcí! Řeklo si pár mladých. V patnácti
není nikdo velký, pořád jsme děti. I když už trošku odrostlejší. Škola je základ života. Teď
máme své osudy ve svých rukou. Profese uklízečky a učitelky s vysokoškolským vzděláním.
Jsou si zde velmi blízko. Stačí blbá parta a z vašich cílů se stanou jen mraky kouře, co se
pomalu vytrácí v molekulách vzduchu. Škola začala být překážkou, začala éra kluků a na
všechno ostatní vlastně nezbyl čas. Přemýšlím. A říkám si: „Až se jednou potkáme, třeba po
dvaceti letech. Bude mi pětatřicet. Zajímalo by mě, kolik mých spolužáků bude litovat.“ A
kolik z nich si splní svůj sen. Bude mít práci, kterou chtěl. Myslím, že to nebudou ti, kteří se
už teď chovají jako mistři světa, na které nikdo nemá. Budou to ti, co nechtěli skončit někde
dole, ti, co to měli v hlavě srovnané asi o trošku dřív.
Znám jednoho kluka. Je to můj spolužák, nebudu ho jmenovat. Znám ho už od školky,
vždycky měl čerty v očích. Vždycky zlobil, ale já dodnes vím, že on není hloupý. Jen se
hloupým dělá. Proč být chytrý mezi blbými. Tak radši místo trojky dostane vždycky plný
počet, a tak nemůže být vyřazen z jejich super party.
Co s námi udělalo devět let? Místo vzorných žáčků v lavicích uječená třída.
12
3.1.2 Jak vidím naši třídu teď.
Stáváš se právě mýma očima. Hledíš na třídu, která se v devítce změnila asi nejvíc.
Buď jsi kolektiv, nebo ne. Chytneš se a pluješ s nimi. Jdeš proti proudu? Čekej odpor, to je
prostě fyzika.
Občas si říkám, že jim nerozumím. Vždycky mě měli za takového‚ ‘‘ dospěláka‘‘ jak
oni říkají. Možná je to tím, že jsem toho ve svých letech zažila tolik, o čem se jim ani nezdálo.
Nikdy by je to ani nenapadlo a nedokázali by si to ani představit. Názory dvanáctiletých dětí.
Takové tam občas slýchám. Sedím uprostřed třídy. Jako by se zastavil čas. Mé oči sledují
spolužáky. A já jen nevěřícně kroutím hlavou. Jsme, byli jsme, a budeme asi nejvíc
problémová třída. Přiznávám. Ale i v té, podle některých hrozné třídě, je takové to dobré
jádro. Nevěříte? Rozumím.
Mé koutky se zvednou a na tváři vytvoří americký úsměv, pokaždé, co slyším, jak se
řeší kdo, s kým, jak a proč. V patnácti řeší vztahy jako ve čtyřiceti a vztah jako manželství na
život a na smrt. Nebo ten pocit mám jen já? Asi tomu dnešnímu světu nerozumím.
Nerozumím tomu, proč je tak IN kouřit. Potkat někoho opilého tak, že si ani nepamatuje, že
vás potkal. V patnácti je to dost smutné. A přesně takhle se naše třída rozdělila. Na lidi, kteří
mají aspoň podobný názor jako já. A bohužel převažující část těch druhých. Vím, jednou ten
zlom musel přijít. Pořád jsme byli asi malí. Ne, netvrdím, že teď jsem už dospělá. Jen se
všechno strašně rychle změnilo. Je to jako letní deštík, ve kterém se náhle strhne velká
bouřka. Myslím, že jim teď vůbec nedochází, že kamarádi je jednou živit nebudou. Občas
přemýšlím, jestli by je ti jejich ‘‘kamarádi‘‘ podrželi.
Falešný přítel je jako stín - za slunečného počasí se ho nezbavíš, ale když se zamračí,
nenajdeš ho. Všechno je to jedno velké TŘEBA. Jo, třeba jim to jednou dojde. Třeba najdou
kamaráda Rozum a tomuhle všemu se jen zasmějí a budou žít kvalitním životem. Jen aby už
jednou nebylo pozdě…Ať jsou prostě jací chtějí, můžou mě štvát, rozesmívat sebevíc. Můžu
mít pocit, že už chci být pryč. Zažila jsem s nimi 9 krásných, ale i krušných let. Na které budu
velmi ráda vzpomínat.
A sama tomu nevěřím, ale bude se mi po těch lidech stýskat. Už nikdo nebude pištět přes
celou školu jako Nikča, nikdo nebude dělat strašného rozumbradu jako Hasík, nikdo nebude
takový drzoun jako Týna, nikdo nebude lepší kamarádka než Katka, nikdo nebude jako, nikdo
nebude jako oni.
13
3.1.3 Jak si myslím, že nás vidí učitelé
Každý jsme jiný, a možná proto nás uvidí i každý jinak. Někteří se nás zastanou,
i když vědí, že ani my nejsme svatí. Jiní nad námi ohrnují nos, vědíce, že mi je
potřebujeme víc, než oni nás. Naše třída. Je drzá, neposlušná, ukecaná, nepořádná, sprostá,
problémová. Ale také dokáže prosadit svůj názor, každý jedinec této třídy má svou osobnost.
A to je možná důvod té drzosti a ukecanosti. Věk počínajíc druhým stupněm se dostává do
stádia puberty, ve které jsme drsní, když mluvíme sprostě, a velcí kingové, když uděláme
průšvih. Jenže pořád jsme děti. Je zvláštní, že učitelé přísnější nás dokáží zvládnout a jejich
hodiny jsou naprosto senzační. Na rozdíl od učitelů – kamarádů, řekla bych spíš. Slovo kázeň,
v jejich mluvě značně chybí. Je tedy chyba opravdu jen v nás? Proč na hodinách českého
jazyka nebo chemie nejsme drzí, ani sprostí. Každý učitel nás proto uvidí jinak, jeden jako
nevychované puberťáky, jiný jako jako nadějné jedince v tom to velkém světě.
Už nejsme ty malé děti, jak si myslíte.
14
3.1.4 Anketa
Když by jsem byla kouzelný Jim a mohla ti splnit, jedno přání a to prožít si znovu svůj
první školní den. Přijal by jsi mou nabídku a proč?
Žák 1. stupně
Ne, ne, ne.
Žák 2. stupně
Asi ano, ale opravdu jen ten první školní den.
Čím je pro tebe škola?
Žák 1. stupně
Mám tu super kamarády se kterýma je sranda a jinak škola celkem jde.
Žák 2. stupně
Škola je pro mne zdrojem informací, přátel a celkově jednou kapitolou mého života. Je to
součást mého dětství.
Přeješ si být učitelem?
Žák 1. stupně
Ne nikdy, já je totiž strašně zlobím.
Žák 2. stupně
Když to tak vidím, rozhodně ne. Obdivuji učitele.
Vyhovuje ti styl výuky na školách?
Žák 1. stupně
Nevím.
Žák 2. stupně
Ale jo.
15
Chceš, aby se ve škole konalo víc exkurzí a sportovních, společenských akcí?
Žák 1. stupně
Jóó. Určitě, aspoň to není ve škole taková nuda.
Žák 2. stupně
Určitě ano, myslím, že hlavně společenské akce. Sportovních je poměrně dost.
Co si myslíš o naší školní jídelně?
Žák 1. stupně
Že tam vaří dobře. Třeba dneska jsem měl lívance, mňam.
Žák 2. stupně
Samozřejmě doma je doma, ale nevaří nějak špatně.
Je škola ztrátou času?
Žák 1. stupně
Jo, místo školy bych si mohl hrát venku, jako když jsem byl ve školce. Teď je to děsná nuda,
musím jenom pořád sedět v lavici a učit se.
Žák 2. stupně
Není, škola nám toho spoustu dala, i když na ni sama občas nadávám.
Co ti škola dala?
Žák 1. stupně
Vědomosti.
Žák 2. stupně
Spoustu informací, zkušeností, rad, vědomostí, zážitků, přátel a hlavně vzpomínek na všech
devět let.
16
Myslíš, že jsou učitelé lepší ženy, nebo muži?
Žák 1. stupně
Nás učí jenom paní učitelka.
Žák 2. stupně
Myslím, že na tom nějak nezáleží, respekt si může vybudovat ať žena nebo muž stejný.
17
Závěr
Moje práce vám umožňuje podívat se na svět mýma očima. Očima žáka, očima dítěte.
Jsou to moje poznatky, zážitky a vzpomínky na devět let. Tato práce nebude sloužit pro výuku
žáků, nebude vám přidávat nové vědomosti. Svojí prací jsem chtěla docílit toho, že se po
jejím přečtení posluchači zamyslí. Uváží různé věci. A pochopí, jak vidím svět já. A hlavě
my, my dospívající. Dostane se vám nového pohledu. Může to ovlivnit váš názor, nebo to
s vámi neudělá vůbec nic. Je to velmi subjektivní názor a ne každému se může líbit. Každý
jsme jiný a každý máme svoji pravdu. Devět let tak rychle letících, se kterými vás seznamuji.
Ve kterých jsem zažila křivdu, bolest, smutek, radost, smích. Byla tím škola, která mě
doprovázela a naučila spoustu věcí. Přinesla mi spoustu zážitků, vzpomínek, vědomostí,
přátel a snahy něčeho dosáhnout. Tohle vše jsem vám prostřednictvím mé práce chtěla říct.
18
Seznam použité literatury a zdrojů informací
Veškerý text a fotografie byly použity z vlastních zdrojů.
19
Seznam příloh
1.
Anketa (Věk mění názor)
20