Posázavský pacifik a stezka – 2015

Za kouzlem Posázavského Pacifiku
27. 4. 2015
Tento neobvyklý výlet vlakem navrhl v úterý 21. 4. v sauně kamarád Petr Vít a
Mirek Jiran hned souhlasil. Nakonec
se přidala i jeho žena Marcela, která
nelenila a musela také brzo vstávat.
V pondělí už po páté hodině ráno
jsme
se
setkali
na
vlakovém nádraží a odjeli
přes Poděbrady pohodlným
dvoupodlažním Elefantem do Roztok u
Prahy, kde byla krátká zastávka na kávu.
Do
Čerčan
jsme
pokračovali
už
motorovým vláčkem podél řeky
Sázavy, která patří mezi nejhezčí
toky
v republice
a
je
často
vyhledávanou řekou pro vodáky,
kteří milují její divokou vodu.
Řeka pramení na Vysočině poblíž skály Tisůvka, kde jsme byli s přáteli hor
naposledy vloni.
Její
tok
kopíruje
železniční trať a vlak,
který po ní jezdí, se
nazývá
Posázavský
Pacifik.
Trať
byla
už
uvedena do provozu
v roce 1903. V okolí je mnoho
srubů a chat, které Sázavu lemují
až do jejího soutoku u Davle, kde
se
romantický
vlévá
do
Vltavy.
Je
to
kraj,
nádherná
divočina,
rozeklané
skály,
zalesněná
úbočí,
křivolaké stezky, hučící
peřeje i klidné zátoky.
To
všechno je „Zlatá řeka“,
jak
ji překřtili trampové.
Známá
je
trampská
píseň
o
zdejším
Pacifiku:
„Když údolím se řítí Posázavský Pacifik,
stezkou ocelových nití lesklejší než ocel dýk,
já se v téhle chvíli cítím zase jako uličník,
když údolím se řítí Posázavský Pacifik.“
V Českém Šternberku, kde se
nad
obcí
vypíná
z nejkrásnějších
jeden
gotických
hradů, jsme museli přestoupit na
náhradní autobusovou dopravu a
pokračovali kopcovitou krajinou přes
Kácov do Zruče nad Sázavou. Dva
velké autobusy a v nich bylo
celkem 8 cestujících takové je
hospodaření ČD. Dominantou
městečka
pivovar
Nejvýznamnější
Kácova
je
velký
Hubertus.
památkou
Zruče nad Sázavou je zámek
a kostel Povýšení svatého
Kříže, který jsme viděli už
zase z motorového áčku s
nápisem „Barnabáš“, kterým
jsme pokračovali podél řeky
kolem zastávky Ledeč nad
Sázavou do Světlé nad Sázavou. Tento úsek jménem „Stvořidla“ je asi
nejkrásnější, neboť se tu řítí
voda v mohutných peřejích mezi
velkými
balvany
stromy.
Ze
motoráku
dokumentoval
a
padlými
zadní
plošiny
to
všechno
do
svého
fotoaparátu Mirek a některé
snímky vložil do deníčku, který
jsem
na
sepsal.
Světlá
jeho
Ve
nad
přání
městě
Sázavou
jsme více jak 2 hodiny
volného
času
využili
k prohlídce zámeckého
parku. Před vstupem
do zámku nás čekalo
milé překvapení, když
za
námi
zastavila
dodávka, z které vystoupil náš kamarád Petr Vít a každému předal barevnou
pohlednici města s potvrzením o
absolvování cesty Posázavským
Pacifikem s datem 27. 4. 2015. A
přidal ještě balíčky s obloženými
chlebíčky!
Vzpomněl
jsem
si
podobnou
Petrovu
Petře,
děkujeme.
na
akci
nazvanou „Kulový blesk“, když
jsem
s ním
jedno
odpoledne
neplánovaně
odjel
do
Pece pod Sněžkou a společně
jsme zdolali Sněžku a večer
se vrátili domů. Stejně silný
zážitek
s Petrem
mám
ze
zimního výstupu na Sněžku,
resp. jen před Růžovou horu,
když jsme stoupali jediní dva
v čerstvém hlubokém sněhu (min. 70 cm) s návějemi bez sněžnic od dolní
stanice bývalé lanovky. Před Růžovou horou už nebylo v našich společných
silách překonávat návěje hluboké víc jak 1.5 metru prachového sněhu a
museli jsme se vrátit dolů. Bylo to 17. 12. 2005, tj. 3,5 měsíce po mém těžkém
úraze na kole při silničním závodě Král Šumavy. Po návratu do Jičína
Petr sauně napsal na poslední stranu mé nemocniční knihy čítající 105 stran:
„13. 9. 2005 jsem Ti napsal poslední větu – všichni Ti přejeme, abys do cíle
dojel opět jako vítěz. Dnes, po překonání extrémně těžkého terénu a
tříhodinového výstupu k Růžohorkám jsem si jistý, že jsi ten závod vyhrál.
Nahlédl jsi do „temné komnaty“, která straší všechny sportovce. Všichni
nevyhrají, protože všichni nemají tak ohromnou vůli; Petr“. Jsem rád, že mám
takové kamarády. Samotná jízda po jedné
z našich nejkrásnějších lokálek v oblasti
Středního Posázaví z Čerčan do Světlé
nad Sázavou, dlouhá 90 km a známá jako
Posázavský Pacifik, je zážitek. Vlak jede
tunely podél řeky, podél skal
a
umožňuje
kochat
se
přírodou. Občas na malebnou
lokálku vyjedou také historické
vlaky Posázavské linky. Jsou to
nostalgické
jízdy
historických
parních vlaků. Odpočinek včetně
občerstvení
a
dobrého
vína
v parku byl příjemný, stejně jako
slunečné a teplé počasí, které
nás provázelo celý den. V zámku, který dodnes vlastní bratři Trčkové, mne
v renesančním křídle zaujal nápis z roku 1429: „Non est requies in hoc
mundo“ (Není klidu na tomto světě). Zajímavé bylo vedle parku také jezírko,
kde je 17 vodních želv. Vrátili jsme
se do města kolem hospody U
splavu, kde jsme lehce poobědvali.
Kolem kostela sv. Václava, kde
bylo rozloučení se zesnulou za
doprovodu hudby, jsme se vraceli na
hlavní
nádraží
s malou
zastávkou
v cukrárně. Na historické budově místní
železniční stanice je pamětní deska
Jaroslava Haška a jeho vzpomínka na vojáka Švejka. Rychlejší a kratší byla
zpáteční cesta vlakem domů přes Kolín a Nymburk do Jičína, kam jsme přijeli
v půl sedmé večer.
Byl to neobvyklý, ale zajímavý výlet,
který také doporučuji. Mám v plánu se
k Sázavě vrátit už zítra, tj. ve středu se
svou
manželkou,
kdy chceme jít tzv.
Posázavskou
stezkou, která vede
kaňonem
z Kamenného Přívozu do Pikovic a možná až do Davle.
Jičín 23. 4. 2015
Ivan
PS: fotografie jsou od Mirka Jirana
Sázavy
Na putování po Posázavské stezce
jsem se těšil ještě více jak na jízdu
vlakem Posázavským Pacifikem. Má
radost byla o to větší, když pozvání
na výlet přijala manželka Jitka. Také
počasí nám přálo, neboť bylo sice
chladněji než v pondělí, ale slunce
svítilo opět celý den.
V půl sedmé ráno jsme odjeli
vlakem z Jičína přes Nymburk do
Prahy a dále soupravou Regio
Nova
do
Měchenic.
Z důvodů
výluky na trati jsme pokračovali
náhradní dopravou autobusem do
Kamenného
Přívozu,
kde
začíná
Posázavská stezka. Řidič autobusu
nás vysadil asi 1.5 km od mostu přes
řeku
Sázavu,
odkud jsme
začali
stoupat po levém břehu po červené turistické
značce lesem nahoru směrem Pikovice, kde
nejkrásnější
část
Posázavské stezky u soutoku
s Vltavou končí. Trasa je dlouhá asi 10 km a vede
kolem trampských osad na Sázavě.
Listnatým lesem jsme šli asi hodinu
nahoru a dolů a na oběd si vybrali
osluněné místo s lavičkou u jedné
z chat. Zde jsme dobře a chutně
pojedli dobroty z domova, které jsem
nesl v batohu. Odtud už jsme viděli
na protějším břehu jez a
železniční
viadukt,
po
němž vlaky překonávají
údolí
Kocour
u
Žampachu.
Žampašskému viaduktu
patří jedno prvenství – je
v Čechách nejvyšším kamenným mostem
postaveným na místních drahách. Oblouk
překlenuje rokli ve výši 46 m. Mezi stanicí
Jílové u Prahy a zastávkou Luka pod
Medníkem překonává vlak údolí po 110 metrů
dlouhém železničním viaduktu. Postaven byl
v letech 1898 až 1899 a dodnes je nejvyšším
kamenným mostem na českých lokálkách.
S maximální výškou 41,5 metru je jen o metr
nižší než pražský Nuselský most. Zde byla
naše první vyhlídka. Po půl hodině příjemné
cesty jsme si vychutnávali působivé pohledy z Raisovy vyhlídky, odkud je vidět
mnoho chat a srubů na skalách a strmých svazích. Poslední, neméně krásná
je Klimentova vyhlídka, odkud jsme začali
sestupovat po kamenných schodech asi o 120
m níže k řece. Sluneční paprsky pronikaly
lesem na jarní rozkvetlé květiny, které Jitka
určovala
a
některé
i
voněly.
Na
protějších
strmých stěnách skal žlutá
barva květin zářila, zatím
co ve stínu bylo kamenné
moře
Hluboký kaňon byl velice malebný a pohledy na
chaty a sruby vysoko nad řekou nás přitahovaly
a stále jsme fotily; Jitka na tablet a já foťákem.
Dalším objektem k focení byla zajímavá skála
Pikovická jehla. Zde je také deska označující
stezku, kterou v letech 1914 až 192 vybudovali
členové Klubu českých turistů. Za Pikovicemi
porostlé
mechem.
jsme přešli po lávce na pravý břeh
Sázavy a před železniční zastávkou
Petrov
u
Prahy
jsme
odbočili
a
pokračovali po červené značce širokým
údolím
podél
klidné
řeky
k železničnímu nádraží a přes most do
centra městečka Davle.
Posázavská krajina je nádherná
divočina,
zalesněná
rozeklané
úbočí,
skály,
křivolaké
stezky, hučící peřeje i klidné
zátoky, to všechno je „Zlatá
řeka“, jak se zde Sázavě říká.
Zatím co Jitka z Davle ihned
odjela autobusem do Prahy a
vlakem do Černošic za vnukem
Jáchymem,
já
počkal
na
náhradní autobus do Měchenic,
v kterém jsem byl jediný cestující. Odtud už vlakem jsem jel do Prahy na
Hlavní
nádraží.
Pěšky
jsem
přešel na Masarykovo nádraží a
přes Nymburk se vrátil v půl
sedmé večer spokojený domů.
Pěšky Kamenný Přívoz 1.5 km
– Žampašský viadukt 4 km –
Raisova vyhlídka 6 km –
Pikovice 10 km – Davle 14 km
– Praha 15 km.
Nakonec přidávám jednu trampskou písničku od Standy Bílého:
„Anglická sobota“.
My jsme parta veselá, jezdíme rádi ven.
Pro nás anglická sobota je náš dávný sen.
Chtěli bychom volna víc a celému světu říct,
že když jedem do přírody, zpíváme od plic.
My jezdíme do přírody
a tam u vody stavíme stan.
Někde v mlází, co nám schází,
nás nikdo nerozhází, když hoří plán.
Zapomenem na robotu.
Chcem jen anglickou sobotu (za lopotu).
A ti páni z plánování
už zapomněli na ni!
Český rozhlas uspořádal trampskou relaci.
Z té relace mělo mnoho lidí legraci.
A ti co tam mluvili, nikdy trampy nebyli.
Bez těch řečí by se asi neuživili.
My jezdíme do přírody
a tam u vody stavíme stan.
Někde v mlází, co nám schází,
nás nikdo nerozhází, když hoří plán.
PS: Jitka zůstala v Černošicích a tak jsem požádal kamaráda Mirka o vložení
několika fotek z tohoto krátkého, ale zajímavého výletu.
Jičín, 30. 4. 2015
Ivan