pdf ke stažení

Prázdninové cesty
1936
(Dříve než George Orwell)
Opět Francie
Francie se nám stala důvěrně známou, nějak nás ovanula svou atmosférou, svou krajinou,
svými obzory, vysokým nebem, lehce se tam dýchalo. Mladý člověk si ani pořádně
neuvědomuje, co všechno na něj působí, třeba něčemu ani nevěnuje pozornost, ale ve
vzpomínkách se to vynoří a celá paleta dojmů s ním žije celá léta.
O loňských prázdninách jsme cestovali tři, Vašík z nás byl nejmladší, bylo mu něco přes
16, Leoš byl o dva roky starší než já a mně bylo 20. Vašík se nám nějak ztratil a opět byly na
krku prázdniny.
Školní rok uběhl jako voda. Chodili jsme na výstavy, na koncerty, Leoš měl přehled o
kulturním dění, vždy něco objevil. Tentokrát to byla kniha Jeana Giona „Kéž tonu v radosti“.
Budu si ji muset znovu přečíst. Působila na nás kouzelnou náladou jihofrancouzské přírody a
radostmi lidí, kteří již tenkrát rozpoznali zhoubné rysy civilizace (dnes to vidí každý),
oprostili se od ní a žili si tam po svém. Obsah knihy jsem zapomněl, pouze si vzpomínám na
jelena, jmenoval se Antonín, a ten k nim chodil.
Spisovatel žil v městečku Manosque na jihu Francie.
„Toho bychom přece mohli navštívit“ napadlo Leoše a napsal mu.
Dlouho nic, ale potom přišla odpověď:
„Navštivte mě v Briançonu. Jean Giono.“
Byl to pohled s fotografií autora s Leošovou adresou na druhé straně a touhle krátkou
větou.
Ono se řekne navštivte mě, ale kde to je?
Hledali jsme hledali na naší dost opotřebované mapě Francie, jež přece jenom byla větší,
nežli ta ve školním atlase, ale hledali jsme marně.
Dnes by to bylo jednoduché, stačilo by podívat se do abecedního seznamu měst na druhé
straně mapy, tak chytří bychom byli také, jenže takové seznamy měst jsou výdobytkem až
druhé poloviny dvacátého století a my byli teprve za jeho první třetinou.
Pamatuji se na okamžik, na rozzářenou Leošovu tvář, když jsem vešel do jeho pokojíku,
(byla to taková delší nudle ve starém domě, šlo se tam přes velkou jídelnu). Otevřel jsem
dveře a Leoš na mě:
„Mám to!“
Držel v ruce mapu a ukazoval mně Briançon vysoko v Alpách u italských hranic.
Briançon se zapsal zlatým písmem do naší paměti, jako objev něčeho neznámého,
dalekého, nedostupného, myslím pro „malého českého člověka“, jak se tenkrát říkalo, ale bác
ho!, půl století uplynulo a teď tam za ně hraje jeden náš hokejista, jak zrovna čtu v novinách.
„To je konec“, asi bychom si řekli tenkrát, všechno je zprofanované, pavučiny našeho
snění jsou potrhané, ale patrně to měl horší Zrzavý, když mu v bretaňském Camaretu zavedli
elektřinu.
Francie 1936
1
Blahoslav D. Rejchrt
I Pamplona, hlavní město španělské Navarry ztratila cosi. Toto město se k nám víže už v
třetí generaci, navštívili jsme je loni my a prožili tam nezapomenutelné chvíle, dostávala
odtamtud dopisy naše dcera Mahulena (v Anglii se seznámila s pamplonským studentem,
jediným to člověkem, s nímž byla kloudná řeč) a letos je navštívila její dcera Kamila. A nyní
čtu v novinách, že je tam na universitě na stáži na fakultě tělesné výchovy a sportu někdo od
nás. Byla to pohádková dálava a nyní je nadosah ruky leckterou cestovní kanceláří.
A tak začněme!
Probírám se drobnými památkami z cest. Je to pár lístků ze sešitku, kam si Leoš psal
vydání, pár účtů z restaurací a za nocleh a jiných pár papírků, jež jiným neřeknou nic a vyhodí
je. Kolik radosti bychom z nich měli, dokud jsme byli ještě všichni pohromadě, ale nebyl čas,
ten kolotoč života nedovolil, aspoň mně, vzhledem k mému povolání zastavit se a s
dostatečným klidem netísněn povinnostmi oddat se vzpomínkám.
Letos jsme vyrazili brzo, koncem června, jenom my dva s Leošem. Rozhodli jsme se naráz,
spakováno jsme měli za dvě hodiny a vyrazili jsme z Prahy asi stopem, protože na Leošově
papírku je poznámka:
„Tady je obsluha mírná, ceny rychlé, dobře uleželý hostinský. U Mikuleckých. Břevnov
30.6.1936.“
Proč bychom byli v Břevnově, kdybychom jeli vlakem, ale na tuto část cesty na hranice
mně nezbyla žádná vzpomínka. Avšak dvě razítka v pase, 1. července v Chebu a 2. července
ve Štrasburku, svědčí, že jsme projeli Německem. Ještě v Hradci jsme si koupili zpáteční
jízdenky přes Německo. Říšské dráhy dávaly 60 procent slevy při průjezdu zemí při
sedmidenním pobytu v Říši, což jsme neměli v úmyslu dodržet, ale dělalo nám to starosti při
každé cestě. Koupili jsme si jízdenku z Chebu do Štrasburku a zpátky z Lindavy na
Bodamském jezeře do Brodu nad Lesy. Stálo to cca 200,- Kč.
Vlak byl ovšem nabyt, byl první den prázdnin. Protlačil jsem se v uličce k okénku, Leoš
někam vedle, po celodenním stání jsem si sedl na svou americkou tornu, tím jsem se ponížil a
mezera nade mnou se vyplnila jinými, kteří si pokuřovali a sypali mně popel za krk. To je
moje jediná vzpomínka na cestu vlakem
Do Štrasburku jsme dojeli večer, jinak bychom tam nenocovali, ale účet z hotelu „De la
Croix-Bleu“ na 18,-Frs z 2. na 3. červenec mluví jasnou řečí. Štrasburk už jsme znali a tak
jsme to vzali na jih přes Colmar na Mylhúzy. Krajina vpravo je lemována pohořím Vogéz, jež
dosahuje výšky až 1.400 m. Co krásných historických měst jsme minuli, ale na lístku je jen
jedna poznámka a to dobrý oběd v Mylhúzách za 12 Frs za oba. Dál než do Belfortu jsme ten
den nedorazili a tam povečeřeli v hotelu „De l’Europe“ za 16,50 za oba plus 3 Frs zpropitné a
12 Frs za nocleh, celkem 33,50. To by šlo, uvážíme-li, že frank se ten rok rovnal koruně.
To u nás bychom v hotelu za tu cenu nepořídili dvě večeře a dva noclehy. V Besançonu se
Leoš octl sám, už nevím, proč jsme se rozdělili, a utratil tam 8,75 Frs.
Kde jsem byl v tu dobu já?
Za dalším místem - Samson - má Leoš otazník a poznámku: nocleh v bistru 2 km
vzdáleném na slámě. Marně jsem hledal na mapě, kde by to bylo. V nejnovějším atlase jsem
našel, že to je malý ostrůvek na západním pobřeží Anglie, ale to se mně zdá trochu z ruky.
Další den 5. červenec nás vítal Lyon s pahorkem Fourviere, na němž už jsme jednou
nocovali. Než jsme tam postavili stan, naobědvali jsme se v „brasserii“ za 24,20 Frs za oba.
Nepřestávají mě fascinovat ceny, zapisované první dny.
Pamětihodnosti města a četné památky z římských dob jsem popsal ve vzpomínkách na
cestu v předešlém roce.
Zamířili jsme do Grenoblu a cestou ještě povečeřeli u Sv. Huberta v Mi-Plane (Isère) za
7,70 a asi tam přenocovali pod stanem. Grenoble leží na soutoku řek Isère a Drac. Údolí je
obklopeno alpskými hřebeny. Bylo to původně keltské sídlo a po dobytí Římany obklopeno
Francie 1936
2
Blahoslav D. Rejchrt
hradbami a nazváno podle římského císaře Gratianopolis. Od 10. století se dostalo pod
panství hrabat z Vienne a jejich vladařský titul „dauphin“ přešel na celý kraj „Dauphiné“,
který patřil římské říši. Francouzský král dostal toto území v léno od římského císaře, jímž
byl tehdy Karel IV. v roce 1346, a tak se tato oblast dostala pod vládu francouzské koruny a
byla zdrojem příjmů korunních princů „dauphinů“. Univerzita tam byla založena v r. 1339 o 9
let dříve než v Praze). Příležitostně si najdu, zda patří mezi těch 10 univerzit, jež založil Karel
IV.
V meandru Isery je na skalním útesu pevnostní bašta „Fort de la Bastille“. Ve staré části
města jsou domy korunních princů, kostel Sv. Ondřeje ze 13. století, katedrála Notre-Dame z
15. století, Palais de la Justice z 15. století, který sloužil dauphinskému parlamentu.
Než jsme se pustili mezi alpské velikány, nabaštili jsme se v restauraci jeden každý za 6,50
Frs.
Cesta nás vedla na východ k italské hranici v údolí mezi horskými masívy, některé z nich
mám na snímcích.
Hledám naši trasu a lamentuji nad současnými mapami. Staly se poplatnými novému
božstvu: automobilu. Samé silnice a dálnice. Jaká je kolem příroda, tím myslím třeba hory, to
se z těchto map nevidí. Žel, naše stará cestovní mapa není mezi Leošovými papíry.
Vinou Dankovou, si poznamenává Leoš, jsme večeřeli za 12 Frs ve Vizille (asi nabádal k
většímu šetření, ale museli jsme se do těch hor posilnit). Nocleh nic, tedy pod stanem. Další
den, to je 7. července, jsme si místo oběda něco koupili v krámě za 14,80 v Le Bourg
d’Oisans.
Dál nás cesta vedla mezi velehorami. Vpravo masív Pelvoux s nejvyšší horou Ecrins 4103
m, vlevo Aiguiller d’Arves 3510 m. Pořádně se ochladilo, místy ležel sníh. Projeli jsme
několika tunely a průsmykem Lautaret ve výši 2075 m. Vyfotografoval jsem si Leoše, jak
kráčí k horám, jež se ztrácely svými vrcholky v mlze. Obrátil jsem se zpět a zachytil na
snímku silničku, jež se vinula v hlubokém údolí, po níž jsme se sem dostali. U jakéhosi
vodopádu vyfotografoval zase Leoš mě. Žel, ukazatel u cesty na jednom snímku není čitelný
ani zvětšovacím sklem.
A na jeho papírku je poznámka z 8. července, že oběd nebyl žádný, má tam 0, a už jsme v
prvním cíli naší cesty, v městě s názvem
Briançon
Je to jedno z nejvýše položených měst v Evropě (1321 m). Na snímku mám zobrazenu jeho
pevnost. Opevnění pochází z doby krále Ludvíka XIV. stavěné Vaubanem (podle jehož ideí
se opěvňoval i Hradec).
Naší první starostí bylo doptat se na spisovatele Jeana Giona. Ale chyba lávky! Nikdo ho
neznal. Leoš maje v rukou spisovatelovu fotografii, oslovoval lidi, u nichž usoudil, že jejich
IQ snese položenou otázku, ale marně.
Řekli jsme si, že by o něm něco měli vědět v každém knihkupectví, ale, bohužel, bylo již k
večeru a tedy zavřeno.
Tak tedy městská knihovna!
Na to už nebylo zapotřebí tak vysoké IQ dotázaných, abychom se doptali na městskou
knihovnu. A skutečně, dotázaný to ihned pochopil, namaloval nám plán ulic a vyčárkoval
čtvereček, kde stojíme, a další čtvereček za dvěma rohy, kde je Bibliotheque Municipal. A
dodal, že tam jsou dva knihovníci M. Zaravellier a M. Bordet, ale, safra, je sobota navečer a
knihovna bude otevřena až v úterý. Dělalo mu to vážné starosti, ale jeho IQ zapracovalo.
Rozhlédl se kolem a zajásal, na protějším chodníku šel M. Zaravellier (respektive M. Bordet,
teď už nevím, který), a Leoš se k němu vrhl s fotografií v ruce. Já stál s naším informátorem
Francie 1936
3
Blahoslav D. Rejchrt
na původním chodníku a bedlivě jsme sledovali děj. Chvíle hovoru a gestikulování a když
Leoš zamával, bylo jasné, že je pro tuto chvíli vyhráno. Leoš se vrátil a na rubu lístku s
plánem ulic měl napsánu novou informaci rukou knihovníka a to tu, že M. Giono nebydlí a
nikdy nebydlel v Briançonu, ale že jezdí na letní byt do jedné vesnice v okolí asi 15 km
daleko. Na lístku bylo napsáno:
M. Jean Giono, Maison de Mme Dumont aux Quyeyrelles
ta vesnice měla tak zvláštní jméno, že si je Leoš ještě jednou přepsal do zápisníku. Měli
jsme vyhráno, ale co s načatým večerem? Chodili jsme po městě a pozorovali, jak se soumrak
snášel mezi horami. V okolí Briançonu jsou ještě další velehory: La Meije (3987m), La
Pelvoux (3398 m), Rochebrune (3324 m), Le Thabor (3182 m), ale když je něčeho moc, tak je
toho příliš.
Na snímcích nerozeznám, která hora je která.
Měli jsme vyhráno a tak jsme si dali baštu a přenocovali v hotelu „De Chasse“ za 20 Frs i
se snídaní za oba.
Druhý den jsme se vypravili do vesnice Queyeyrelle a snadno našli paní Dumontovou v
podlouhlém vesnickém domku s dřevěnou pavlačí. Vyšla ze dveří a když jí Leoš vysvětlil,
kdo jsme a co jsme a ukázal jí fotografii, paní odpověděla:
„To je malér, pánové, Monsieur Giono sem jezdí na letní byt už léta, to je pravda, i letos
tady byl, ale právě včera odjel do Manosque.“
„Děkujeme Madame Dumont, nevadí, my ho už najdeme. Těší nás, že jsme viděli, kam
jezdí Monsieur Giono na letní byt. Máte to tady moc hezké, au revoir.“
Už nevím, zda jsme se vrátili do Briançonu, nebo pokračovali přímo z této vesnice dál, je
příliš malá, aby byla v nějaké mapě, které mám k dispozici, a nevím, zda byla na naší trase
dolů do Provence. Nakoupili jsme si jídlo za 13,40 a sestupovali jsme z hor. Míjeli jsme
pásmo Vysokých Alp, dále Nízkých Alp, ještě dále Přímořských Alp a pokračovali jsme stále
níž.
Šli jsme podle říčky Durance, jejíž jméno Zaorálek překládá jako Duranka,, někde jsme
večeřeli za 16,50 a přenocovali za 13 Frs. Částečně jsme stopovali, částečně šli pěšky,
abychom si užili krásné krajiny. Projeli jsme městem Embrun a 10. července už jsme byli v
Gap a Leošovy zápisky o vydáních končí zakoupením jídla v krámě za 13,40 a večeří za 5,65,
kromě toho ještě vedl denní účetnictví, ale bez udání místa až do 11. července.
Nikdy jsem se ve svých cestopisech nevěnoval takto podrobně cenám, ale je to téměř
historický dokument, dnešní eventuelní čtenář mých zápisků se podiví té láci, asi jako my
jsme v dětství slýchali, co bylo za Rakouska za zlatku či za šesták. Ale uznávám, že to není
příliš dobrodružná četba a asi málokdo bude mít takovou radost ze čtení, jako já mám ze
psaní.
Všechny ty drobné cestovní památky mně umožňují rekonstruovat naši cestu téměř den za
dnem. Normální cestovatel by vyhodil náčrtek ulic , kde je v Briançonu Bibliotheque
Municipal a na druhé straně adresa paní Dumontové, ne tak rozený archivář Leoš a co
potěšení nám to nyní přináší.
Z Gapu bylo přes Sisteron ještě dost daleko do Manosque, asi 70 km. Dlouho jsme šli
podél řeky Durance, která již zmohutněla a protékala meandrovitě nízkými písečnými břehy.
Bylo krásně teplo, tu a tam jsme tábořili a užívali si řeky dosyta.
„Ta je ale prsatá!“ co chvíli zajásal Leoš, jak řeka modelovala břehy do krásných oblouků.
Stan jsme si postavili dosti vysoko na svahu nad hladinou řeky, abychom byli mimo dosah
náhlé povodně po eventuelní průtrži mračen v Alpách.
Kromě vzpomínek na krásnou řeku a náš snímek na skalisku nad řekou se mi další detaily
vytratily.
Ráno 11. července udělal Leoš takovouto finanční rozvahu:
Francie 1936
4
Blahoslav D. Rejchrt
Do konce měsíce nám zbývá 20 dní, máme 822,30 Frs. Dáme-li stranou 200 na lodní lístek
na Korsiku, můžeme denně utratit 31,11 Frs.
Ten den se nám to podařilo, utratili jsme 28,90, ale už druhý den to bylo 33,70 a tím končí
účetnictví na zažloutlých osmerkách vytržených ze sešitku. Co je v nich ukryto za čarovná
tajemství, ale již jen já je mohu dešifrovat, již mluví jenom ke mně.
Další den l2. července už jsme byli v městečku
Manosque
schouleném v údolí řeky Durance, kterou Zaorálek nazývá Durankou. Tohoto překladatele
Gionových děl jsme navštívili před naší cestou v Roztokách. Byl v pojízdném křesle a
pracoval na dalším překladu. Dal nám nějaké dotazy, něco si chtěl při překládání upřesnit.
Majíce zkušenosti z Briançonu, jak se hledá spisovatel, šli jsme rovnou na poštu. Bylo
odpoledne a u okénka stál jenom jeden pán vyšší postavy, černých vlasů, středního věku a
zkoumavě si nás prohlížel. Rovněž Leoš si ho podezíravě prohlížel, já jsem si ho prohlížel jen
tak.
Přistoupíme k okénku, Leoš měl v ruce fotografii spisovatele a ptal se na jeho adresu.
„Ale teď tu byl, to byl on, ten pán před vámi“, praví slečna u okénka a podrobně nám
vysvětlila, jak se dostaneme k jeho domu.
Nejdříve jsme se rozhlédli před poštou, ale už tam nebyl, a tak jsme se pustili na okraj
městečka, jež je z obou stran, to je z východu i západu lemováno horami, mezi nimi přibližně
od severu protékala Duranka.
Dům o dvou patrech obdélníkovitého půdorysu stál osaměle. Zazvonili jsme, přišla nám
otevřít příjemná tmavovlasá paní, spisovatelova manželka Élise a opět nastal ceremoniál s
pozváním a fotografií v Leošově ruce. Paní Élise nás přivítala a řekla:
„Monsieur Giono vás čeká, viděl vás na poště,“ a poslala nás schodištěm hned vlevo u
dveří nahoru do jeho pracovny. Vedle vstupu na schody byl tištěný nápis:
MONSIEUR GIONO TRAVAILLE MATIN
Ten nápis jsem si dobře zapamatoval. Psaní je řehole a vyžaduje tvrdou pracovní dobu,
jinak se nic nenapíše. V monografii o Gionovi jsem napočítal 50 knih, jež napsal.
Přijal nás a byl to doopravdy náš známý z pošty.
Leoš mně pošeptal:
„Vidíš, já říkal, že to je on.“
V pracovně měl zadní stěnu plnou knih.
Nejprve jsme chvíli hovořili, kdo jsme a proč jsme si ho přáli navštívit a že jsme četli jeho
knihu. Se spisovatelem mluvil hlavně Leoš a vyřídil mu pozdravy od J. Zaorálka. Já jsem
poslouchal a tu a tam něco podotkl. Leoš též přednesl Zaorálkovy dotazy ohledně některých
slov, (co tím básník chtěl říci) a nechal si je upřesnit.
Giono nás potom zavedl ke knihám, z nichž celá řada byly překlady jeho knih do cizích
jazyků. Vytáhl knihy s českým překladem a řekl
„České knihy jsou z nich nejkrásnější.“
Hřálo nás to, ale nepřekvapilo. U nás byly knížky uměleckým dílem i svou výpravou,
papírem, tiskem, vazbou. Na výpravě knížek se podíleli mnozí umělci. Řada knížek v
knihovničce byla sama o sobě ozdobou bytu. A to jsme řekli Gionovi:
„U nás jsou všechny knížky hezké.“
Z další police vytáhl ručně vyrobenou dřevěnou selskou nádobu a vykládal nám, jak jsou
rukodělné výrobky krásné proti předmětům vyrobeným průmyslově.
Francie 1936
5
Blahoslav D. Rejchrt
Přemýšlel jsem o tom a dobře jsem si to zapamatoval. Dnes už to ovšem ví každý a mnohý
se chytá za hlavu, že vyhodil ku příkladu ručně vyrobený nábytek, třeba krásně zdobený, nebo
mající netuctový tvar a nahradil ho moderním nábytkem z překližek či dřevotřísky. Krásné
předměty se povalovaly na půdách a během našeho života změnily svou hodnotu. Dřív byly
nepotřebné, dnes jsou ceněny jako starožitnosti.
Musím říci, že jsem si teprve vlivem Jeana Giona uvědomil cenu a krásu ručně
zhotovených výrobků. I když jsem tenkrát momentálně krásu oné selské nádoby neviděl, bylo
zaseto zrnko, jež vyrostlo v poznání, rozvíjelo se a kultivovalo.
Jean Giono nám vyprávěl o skupině mladých lidí, svých čtenářů z různých zemí, kteří
vyznávali stejnou lásku k přírodě a jimž se příčily absurdity civilizace. Tito lidé si adaptovali
opuštěnou hospodářskou usedlost na osamělé planině Contadour, společně tam hospodařili a
žili prostým životem. Opuštěných domů jsme v jižní Francii viděli hodně a překvapovalo nás
to, jak to, že se jich nikdo neujme a nezvelebí je? To u nás by takový dům okamžitě někdo
obsadil a až po válce po odsunu Němců bylo takových prázdných a devastovaných domů
hodně a během let se z nich staly ruiny. Až éra chalupářství je zachránila a u těch zcela
zničených byly využity aspoň parcely.
Giono nás pozval, abychom v říjnu přijeli na Contadour a připojili se k oné skupině.
Příslušníci různých národů tam žijí v přátelství. Vykládal nám, jakým nesmyslem jsou
nacionální vášně. Mávl rukou nad krásným údolím a řekl:
„Jaká je to nádhera, vždyť je jedno, jakou řečí se tam mluví.“
Poukázali jsme na Němce, kteří také ohrožují Francii, byl rok 1936, ale on tvrdil, že je
nesmysl zabíjet se navzájem. I jiní Francouzi nebezpečí bagatelizovali, třeba říkali:
„Hitlerovi nakopeme a půjde do háje.“
Poděkovali jsme za pozvání na Contadour. Nemohli jsme je přijmout, neboť nám v říjnu
začínají přednášky na univerzitě a my musíme nejdřív dostudovat.
Věnoval nám svou novou knížku
„Les vraies richesses“ (Pravá bohatství) a každému napsal věnování. Do mé napsal přání,
abych se dobře naučil francouzsky.
Jeana Giona jsme navštívili, když mu bylo 41 let. Žil v letech 1895 - 1970. Jeho děd byl
Ital a jako „karbonář“ byl odsouzen k smrti, uprchl do Francie. Giono sám jako voják prožil I.
světovou válku, nejdříve narukoval do Briançonu, potom prožil peklo u Verdunu. Byl zasažen
plynem a přechodně oslepl. Ve svém rodném městě Manosque prožil celý život, od roku 1930
v domě, v němž jsme ho navštívili a tam také zemřel.
Komunita v Contadouru trvala 6 let a zdá se, že se dostala do problémů (podrobnosti
nejsou uvedeny) a spisovatel se k ní příliš nehlásil. Podle mého soudu je jistě hezké žít tam
pár týdnů a moci se vrátit domů do civilizovaného světa, ale něco jiného je žít v primitivních
podmínkách trvale.
V roce 1938 v době československé krize, kterou vyprovokoval Hitler, který chtěl uchvátit
naše poněmčená území, posílá Jean Giono telegram Daladierovi a Chamberlainovi, aby
zachránili mír, to je, aby podepsali mnichovský diktát. V roce 1939 roztrhal povolávací lístek
do armády a byl uvězněn. Na zákrok veřejného mínění (též André Gida, či belgické královnymatky) byl propuštěn. V roce 1944 uvězněn pro obvinění z kolaborace s vládou ve Vichy.
Sám říká, že nenapsal žádný článek do proněmeckých novin. Jeho konkrétní činnost, jež
vedla k jeho uvěznění, není v životopise uvedena. Po sedmi měsících věznění byl osvobozen.
Národní komitét francouzských spisovatelů ho dává na černou listinu. Po politickém
uklidnění cestuje po Anglii, Itálii, Švýcarsku, Rakousku, Španělsku a od roku 1950 pobývá
každoročně na Baleárách. V roce 1961 se stává předsedou poroty filmového festivalu v
Cannes. Každý rok vydává další knihu, píše divadelní hry a některá jeho díla jsou zfilmována.
Francie 1936
6
Blahoslav D. Rejchrt
Mám málo informací, abych jeho postojům mohl porozumět. Byl to zřejmě nekompromisní
pacifista. Pacifista je bezbranná oběť vůči brutálnímu útočníkovi, to si myslím já. Také jsem
byl pacifistou, dokud jsem nepoznal, kým jako národ jsme ohroženi.
(Snad bych mohl tuto část naší cesty při přepisování po více než půl století uzavřít
odkazem na knížku Emilie Charlesové „Polévka z divokých trav“, kde je líčen kraj kol
Briançonu a tvrdý až krutý život tamních horalů. Navštívili jsme některá místa, o nichž píše,
pojednává i o době, kdy jsme tam byli a mohli jsme se s autorkou setkat. Po přečtení této
knížky lze lépe rozumět knihám Gionovým. Je zajímavé, že i v její knížce vystupují lidé se
stejnými pacifistickými názory. Povahové rysy tamních horalů jsou zakonzervované
pravěkými zvyky udržované nadto reakční katolickou církví, jejíž kněží se stavějí proti
každému pokroku. Autorka se nakonec stala bojovnicí proti autostrádě, která jejím voňavým
údolím měla vésti do Itálie a zamořit kraj exhalacemi.)
Ale věnujme se naší cestě!
Poslední Leošův zápis o vydáních není specifikován (už ho ty zápisy asi zmáhaly), nedá se
z něj vyčíst účet za nocleh. Něco mně říká, že jsme se utábořili nad městem a Leoš si udělal
tři náčrtky scenerie s řekou Durance. Na prvních dvou řeku s vrchy v pozadí, na třetím se
západem slunce.
Marseille
Spěchali jsme do města Marseille, abychom se zúčastnili oslav státního svátku 14.
července, průvodu a manifestace.
Zastavili jsme se v Aix-en-Provence, v městě Cézanově, založili je Římané, jako Aquae
Sextiae, to je lázně a dodnes se využívají tamější termální prameny. V historickém jádru
města jsou staré paláce a románský klášter s katedrálou Sv. Spasitele budovaný od 5. do 16.
století. V muzeu je dinosauří vejce. Ateliér Paula Cézana je zachován v původním stavu.
Bylo příjemné procházet se v žáru poledního slunce alejí hlavní třídy Cours Mirabau, kde
je kašna, neodolal jsem opláchnout se, což Leoš negativně komentoval, neboť to byla hlavní
promenáda. V další kašně je termální voda 34 stupňů teplá.
V tomto městě jsme museli debužírovat, zachovaly se dvě vizitky z restaurací a jeden
kompletní jídelní lístek. Ten musím uvésti:
Bar Restaurant de la Faculté (12.7.1936)
Repas à 9 Frs, vin compris
Hors d’oeuvre: Varié, Raviollie a l’Italiene ou Ragoût grillé, Légume: Tomate provençale,
ou Petit Pois, ou Jambon roti, Ménce de Veau, ou Chope de Mouton grillé, Dessert: Fruit ou
Fromage. (Předkrm různý, maso s těstovinami po italsku nebo ragú na roštu, Zelenina: rajčata
po provencalsku nebo zelený hrášek, nebo smažená šunka, maso telecí nebo jehněčí na roštu,
Desert: ovoce nebo sýr).
Repas à 6 Frs, vin compris
Varié, Ragoût grillé, Tomate provençale, Chope de Mouton grillé, Fruit ou Fromage.
(Různé, ragú na roštu, rajčata po provencalsku, jehněčí na roštu, ovoce nebo sýr).
V košíku bílý chleba bez omezení zahrnut v ceně, přikusoval se ke všemu dosyta a ještě se
jím podle tamějšího zvyku vytřel talíř.
Jídelní lístek byl včerejší, dnešní nemohli postrádat a my byli v Aix-en-Province l3.
července.
Do našeho cíle bylo 30 km, což byla maličkost.
Ale ještě před tím jsme si dali něco dobrého v Grand Café-Restaurant Glacier za 9,50, jak
je uvedeno na kartičce, jež má na zadní straně kilometrovník do různých měst. Do Paříže je
863 km, do Marseille 29 km.
Francie 1936
7
Blahoslav D. Rejchrt
M a r s e i l l e je nejstarší město ve Francii založené maloasijskými Řeky v 6. století
před Kristem pod názvem Massalia. Řečtí mořeplavci podnikali odtud daleké cesty i po
Atlantiku až na Island a i do Senegalu. Byla to městská republika a zůstala jí i za Římanů,
kteří obsadili celé pobřeží ve 2. století před Kristem. I po dobytí Caesarem r. 46. př. Kr.
zůstala svobodným městem a posledním střediskem řecké vzdělanosti na západě.
Od 3. století byla decimována nájezdy barbarů a epidemiemi.
Roku 1481 byla připojena jako celá Provence (římská provincia Romana) k Francii.
Po revoluci z r. 1789 vyslala Marseille 500 dobrovolníků do Paříže a ti s sebou přinesli
píseň později nazvanou Marseillaisa, jež se stala francouzskou státní hymnou. Složil ji Rouget
de Lisle r. 1792 pro Rýnskou armádu ve Strasburku, kde slouži ve vojsku.
Procházíme se po hlavní třídě La Canebiere a připomínáme si, že zde byl před třemi roky
zvražděn jugoslávský král Alexandr a francouzský ministr zahraničí Barthou chorvatskými
Ustašovci.
Nebýt tohoto atentátu, kdo ví, jak by se vyvíjel osud Evropy. Barthou byl pro kolektivní
bezpečnost a tím zastavení Hitlera. Kdo ví, jak by se to podařilo, a zda by vůbec došlo k
Mnichovu.
Chodíme kol starého přístavu a ptáme se, je zde právě to místo, kde:
„V přístavu Marseilli
každému sklenku nalejí..“
jak píše náš básník. Vyjížďka na ostrůvek Chateau d’If, kde byl vězněn hrabě Monte
Christo, nás nenapadla. Vystoupili jsme k bazilice Notre-Dame-de-la-Garde, odkud byl
krásný výhled na celé město i přístav a přemýšleli jsme, kam se pustíme dál.
Zúčastnili jsme se mohutného průvodu k oslavě 14. července organizovaný Lidovou
frontou i když s pařížským se samozřejmě nedal srovnávat. Odpoledne jsme se toulali po
břehu moře, který byl pořádně kamenitý, ale i tak se tam dva kluci koupali, do aparátu koukali
rozesmátě a vyjeveně.
Mate mě obálka s dopisním papírem z Grand Hotel-Restaurant Saint-Luis (tout comfort)
na Rue D’Aubagne. Tam jsme se zřejmě ubytovali, nezůstala mně vzpomínka, že bychom
někde hledali místo pro stan, to je ve velkých městech vždy problematické. A tak to bylo asi
zde, kde nám v přístavu Marseilli nalili tu sklenku.
(Musím vsunout poznámku, jak jsme ušetřili za nocleh polovinu. Někde se Leoš trochu
drze zeptal, kolik by stála jedna postel v dvoulůžkovém pokoji. Francouzské postele jsou tak
široké, že jedna bohatě stačila pro nás dva. Patron odpověděl, že polovinu, nijak se nedivil a
stejně tomu bylo i v dalších hotelích a tak jsem nadále vždy žádali jen jednu postel. Nikdy
tento požadavek neodmítli.)
Rozhodli jsme se, že pojedeme na Korsiku. Hajdy do přístavu, hledáme ve všech lodních
řádech, ale na Korsiku pluje loď nejdřív za tři dny. To nám bylo moc dlouho, rozhodli jsme se
tedy, že pojedeme na Baleáry. Hledáme tedy lodní linku, ale ta tenkrát z Marseille na Baleáry
neexistovala, nezapomeňme, že turistický ruch vypukl až o generaci později. Pouze z
Barcelony. Co se tedy dá dělat, hajdy do Barcelony.
Ale kudy? Dostat se z velkého města na výpadovku žádaným směrem, to byl vždy
problém. Chtělo to pár slov a trefit na někoho, kdo to pochopí. Ale těch jejich dotazů, když to
pochopí:
„To jdete pěšky? Jen tak? Oh-la-la, oh-la-la, vous êtez globtrotters.“
Trefil jsem na někoho, kdo to pochopil, ale nebyl jsem připraven já. Nemohl jsem si
vzpomenout na sousední město naším směrem. Mapa byla zapakovaná v Leošově torně a tak
jsem nazdařbůh řekl:
„Buďte tak laskav, nemohl byste nám říci, jak se dostaneme do města Narbonne?“
„Do města Narbonne?“, odpověděl nevěřícně, „to musíte vlakem!“
Francie 1936
8
Blahoslav D. Rejchrt
Bodejť by to pochopil, když je mezitím několik jiných měst jako Arles, Nîmes,
Montpellier, Béziers. Kroutil nad námi hlavou, ale ulici na výpadovku nám ukázal správně a
my se vydali na cestu po pobřeží k Pyrenejím.
Nebyla to ale žádná legrace. Ovanul nás vyprahlý horký dech Lví zátoky. Bylo tam horko
až hanba. Nejdříve jsme se dostali do města Arles, slavného kdysi římského města Arelate,
později hlavního města středověkého království arelatského, v jehož kostele Sv. Trofima byl
korunován v r. 1365 náš Karel IV, císař římský a král český, na krále arelatského.
Římské město Arelate mělo opevnění, síť dlážděných ulic, akvadukt dlouhý 75 km
rozvádějící vodu do kašen, lázní i soukromých domů, dokonalou kanalizaci, dosud kompletně
zachovaný amfiteátr. Stál zde nejjižnější most přes Rhônu na přímé cestě z Říma do Hispanie.
Je to i námořní přístav spojený s mořem kanálem do zátoky Fos. Za své sídlo si je vyvolil i
římský císař Konstantin. Kolem r. 400 se stalo sídlem místodržitelství Galie zahrnující též
provincii Hispanii a Britanii.
Ve středověku byla sídlem 19 církevních koncilů. Po germánských a saracénských
nájezdech nastal úpadek města.
Arles a jeho okolí je spojeno se jmény básníků a skladatelů (Mistral, Daudet, Gounod,
Bizet).
Malíř Van Gogh zde trávil poslední dva roky života (bez tří měsíců) a namaloval zde přes
300 obrazů.
Bylo tam horko až hanba!
Ale jak slavné město! Prohlédli jsme si římský amfiteátr postavený před dvěma tisíci léty
pro víc než 20 tisíc diváků. Dvě patra mají po 60ti arkádách, třetí patro se nezachovalo. Dále
zbytky antického divadla. Jsou tam trosky paláce císaře Konstantina (téhož, jenž založil
Cařihrad, zřejmě hledal nejlepší místo pro své sídlo). Dva sloupy zbyly z římského fóra.
Nejznámější nekropole západního světa, kde se pohřbívalo od římských dob do konce
středověku. Počet hrobů ve třech vrstvách narůstal do tisíců, vzniklo zde 17 kostelů a kaplí.
Slavný kostel a klášter Sv. Trofima, povýšený na katedrálu, je i pro nás slavný pro
korunovaci Karla IV.
V kostele Sv. Anny je muzeum pohanského umění s antickými díly. Ve staré jezuitské
kapli je muzeum křesťanského umění s nejbohatší sbírkou křesťanských sarkofágů na světě. Z
muzea je vchod do podzemní galerie z I. století př. Kr. ve tvaru podkovy dlouhé 90 m a 60 cm
široké. Prochází tudy i velká římská stoka z I. století. V budově velkopřevorství řádu
Maltézských rytířů jsou díla provençalských malířů z 18. století, ale i kresby Picasovy a
Gauginovy.
Před 100 lety vytvořil básník Fréderik Mistral muzeum provençalského života Museon
Arlaten.
Takové slavné město, ale horko až hanba. Ti malíři byli chudáci, rovněž i básníci (z našeho
pohledu). Snad je tam příjemněji v jiných ročních obdobích, ale my jsme tam zažili peklo.
Chudák Leoš, musel si sundat sluneční brýle, abych ho vyfotografoval an stojí v plné
pohotovosti u velkého stromu na plném slunci, aby stopoval nedaleko za Arles.
Takové slavné město! Avšak kterékoli město, jímž jsme projížděli, bylo rovněž slavné,
plné památek, často z antiky, či se středověkou katedrálou a jinými historickými budovami.
Ale my jsme byli tak říkajíc nepopsaný list. Prošli jsme těmi městy sice s otevřenýma
očima, ale věděli jsme toho málo. I přes klasické gymnázium, které nás seznámilo s antickými
díly, četli jsme v řeckém originále Homérovu Iliadu i Odysseu a v latinském Vergiliovu
Aeneidu a i jiné antické autory, ale o řecké a římské říši jsme reálnou představu neměli. Až
zde jsou skoro v každém městě zbytky antických staveb, chrámů, divadel, amfiteátrů. Dovedu
si představit, jak se na představení sjížděli z široka daleka, jednou do toho, příště do jiného
města.
Francie 1936
9
Blahoslav D. Rejchrt
Studium dějin nám otvírá neznámý rozměr a to minulost. Samé zmatky, strádání,
nekonečné prolévání krve. Nikdy nebyl klid, vždy to odnesli nejvíce ti nejnižší. V jakém
přepychu, nádheře a rozmařilosti a v nekonečných zločinech žili vládci a jejich družiny. Jaký
to neblahý úděl lidského rodu!
To vše se mi mísí do obdivu nad nádhernými stavbami, mohutnými akvadukty,
velkolepými katedrálami a jinými památkami, jež nám zůstaly z minulosti. Většinu toho jistě
postavili otroci. Katedrály stavěli i věřící bez rozdílu stavů. Četl jsem, že i hraběnky nosily
stavební materiál vedeny náboženským nadšením. Minulost je popsána v nesčetných
vědeckých dílech i románech. Čím více jsme toho přečetli, tím méně se divíme současným
zmatkům.
Vše, co jsme viděli, se ukládalo do našeho vědomí, vstřebali jsme vše, co jsme byli
schopni a vzpomínali na to celý další život.
Výheň poloviny července nás hnala dál přes Montpellier, Béziers (tentokrát jsme vynechali
Sete, abychom se do něj vrátili ze Španělska parníkem Ciudad de Ibiza) a konečně jsme se
dostali do Narbonne, ale silné dojmy mně zbyly až z Perpignanu, kde na nás dýchlo
pyrenejské ovzduší smíšené s mořským a jakási veselost, jež se stávala intenzivnější s
postupujícím soumrakem. Chodníky plné černovlasých dívek v pestrých šatech, mládenci v
bílých kalhotách, cosi bylo ve vzduchu, cosi bylo na spadnutí, snad bouřlivé reje, či co. Totéž
jsme pocítili loni na západním konci Pyrenejí na pobřeží Atlantiku, když jsme se od lázní
Biarritz blížili k španělskému pobřeží.
Perpignan
si zasluhuje zvláštní nadpis, ač jsme tam jen přenocovali. Nejdříve Leoš uvízl ve dveřích
stanovými tyčemi za korálky, jež v restauracích visely místo dveří proti mouchám. Měl je
horizontálně na torně a čím více se otáčel, tím víc se zamotával. To se mu občas stávalo a
sloužilo to k všeobecnému gaudiu.
Večeřeli jsme znamenitě, k rybě jsme měli smažené kulaté brambůrky o něco větší než
dětské kuličky, přemýšlel jsem, jak se vyrábějí. Teprve nyní jako pěstitel brambor jsem jich
dost sklidil. Vyskytovaly se mezi normálními a velikými kusy a ze začátku jsem je vyhazoval.
Tak vida, ve Francii se nevyhazují, ale podávají je hostům smažené.
(Karel mě vyvedl z omylu, mají na to zvláštní přístroj, kterým je vykruhují.)
Potom nás madame zavedla do přístěnku na dvoře podobnému dřevníku, dnes se tomu říká
dependance.
Perpignan byl ve 13. století více než 50 let hlavním městem království Mallorka a to se nás
dvojnásob týká, protože tam míříme. Z té doby je tam královský palác (Palais des rois de
Majorque) a pevnost Castillet.
A vyrazili jsme k moři.
Pyreneje se tam svažují hřebenovitě a spadají šikmo do moře. Mezi jednotlivými hřebeny
je do oblouku vytvarované údolíčko a v nich vždy malá pláž s jemným pískem. Tam jsme se
placatili od jedné ke druhé zcela sami a vychutnávali si koupání i škebličky (ty já ne). Útok
turistů k moři nastal až o generaci později. V paměti mně zůstávají místa Port-Vendres,
Cerberes a na hranici Španělska jsme dorazili 17. července nic nevědouce o světě.
Opouštějíce Francii zalétá naše mysl na Baleáry, kam vede lodní linka jen z Barcelony.
Ohlédneme se též zpět. Ještě před pěti dny jsme byli v Alpách, v kraji Dauphiné (tento
název je již jen historický, dnes jsou to departementy Isère, Hautes Alpes, část dept. Drôme,
Vaucluse, Burgund), zachoval se jen pro Dauphinské Alpy. Prošli jsme průsmykem ve výši
2000 m. Fotografie zachycuje Leoše an kráčí vstříc zasněženým horám ztrácejícím se v mlze
oblečen v krátké kalhoty ze světlého manšestru (to jest v šortky, ale tento anglicizm ještě
Francie 1936
10
Blahoslav D. Rejchrt
nebyl znám), v bundě barvy bílé kávy zv. kapucín, v bílé čepici, v podkolenkách a svých
pověstných sportovních polobotkách s jazykem (jež ho tlačily v různých krajích Francie a
Španělska), na zádech s tornou a třemi kusy stanové tyče. Při okraji silnice je ukazatel,
bohužel nečitelný a to ani s lupou.
Za námi zachycuje fotografie hluboké údolí mezi velehorami, na jehož dně se vine
silnička, po níž jsme se dostali sem nahoru. Jména hor nedovedu identifikovat. Že by to bylo
panoráma Masívu de l’Oisans?
To je před námi.
Potom Marseille. Fotografie zachycuje hodný kus města se Starým přístavem. Je
přemostěn velkým jeřábem na dvou ocelových konstrukcích vyluzující obrovský rachot, na to
si dobře pamatujeme. V hospůdkách kolem každému sklenku nalejí konstatoval náš básník v
Baladě o námořníkovi.
Španělsko
Nyní vstupujeme na půdu Španělska a bylo to v Port Bou podle razítka Dirección General
de Seguridad. Salida 17. Jul. 1936.
Celníci se ošívali, radili nám, ať do Španělska nejezdíme, že tam vypuklo povstání. My
říkali, že nám to nevadí, měli jsme pocit, že povstání je něco abstraktního, co se nás nemůže
týkat a tak nám razítko nakonec dali a popřáli nám šťastnou cestu:
„Buen viaje, mucha félicidad, Adios!“
Naše cestovní záměry po návštěvě městečka Manosque nebyly přesně vyhraněny. Nápady
dával Leoš a podívat se na Korsiku byl jeho nápad. Sešlo z toho, protože ten den, kdy jsme
byli v přístavu, žádná loď na Korsiku neplula. Navrhl tedy Baleáry, kam vedla lodní linka jen
z Barcelony. Toto město jsme měli jako alternativní cíl už z domova. Věděli jsme, že tam
bude Lidová olympiáda, jako protiváha olympiády v Berlíně, kterou měl pod patronací Hitler.
Barcelona
Chtěli jsme tedy navštívit olympiádu v Barceloně a já jsem proto dostal žurnalistickou
legitimaci časopisu Roentgen, což byl časopis levicových studentů lékařské fakulty, od jeho
redaktorky Lídy Sinkulové.
Pokračovali jsme dál a brzo jsme se odpoutali od moře a sjeli do nížiny města Figueras,
rodiště Salvadora Daliho s expozicí jeho děl. Tenkrát nám ovšem nebyl znám. Dále cesta
vedla mírnými vršky do středověkého města Gerony. Je tam gotická katedrála s nejširším
jednolodním prostorem 23 m, další kostely, klášter a muzea a my směřovali přímo na jih k
pobřeží k městečku Santa Susana a odtud po pbřeží k Barceloně. Všude tam byly nádherné
pláže nedotknuty turisty. Vnučka Kamila byla letos severněji odtud v Palamós, všude je tam
plno hotelů.
Nepozorovali jsme žádné stopy povstání, až jsme narazili na první barikády v Badaloně asi
10 km před Barcelonou. Silnice byla přehrazena dvěma barikádami s jedné strany do dvou
třetin silnice a uprostřed nich s protější strany barikáda také do dvou třetin, takže auta musela
mezi nimi projet krokem, aby se vytočila úzkým prostorem mezi barikádami, jež byla
střežena ozbrojenými civilisty.
Dojeli jsme tam stopem a museli se legitimovat.
„Checoslovacos, bueno! Pase!“
Mohli jsme jít dál a tu vidíme, jak se mezi barikádami souká český autobus. Byli to
sportovci a jeli na Lidovou olympiádu, většina z nich byli fotbalisté z Kladna. Protože i my
Francie 1936
11
Blahoslav D. Rejchrt
jsme tam směřovali, měl jsem pro ten případ žurnalistickou legitimaci, slovo dalo slovo a my
jsme k nim přisedli.
K svému překvapení jsem tam spatřil známou tanečnici Míru Holzbachovou, na niž jsem
měl štěstí nejen v Praze, ale i v Orlických horách (tam jsme v zimě jezdili na Muchárnu - byl
to asi první zárodek chalupářství - jednou se se mnou až do půlnoci procházela ve sněhu, což
byla od ní marná investice), ale též o dva roky později na Podkarpatské Rusi.
V autobuse panovalo vzrušení. Nasedli k nám milicionáři, byli jednak u řidiče, jednak na
střeše. Projížděli jsme místy pouličních bojů, tu a tam leželi mrtví koně (ještě je neodtáhli a
nesnědli). Říkali nám, že povstání vyvolal generál Franco a řídil je z Maroka. Z šesti kasáren
ve městě tři zůstala věrná republikánské vládě a tak povstání bylo rychle potlačeno, ale k
večeru se zase střílelo.
Milicionáři dirigovali náš autobus do středu města. Z hlavní promenády „Las Ramblas“
jsme zabočili do uličky Calle de St. Pau a zaparkovali před hotelem „Espaňa“. Samozřejmě
jsme vystoupili s ostatními a byli ubytováni v hotelu. Nevím, zda jsme měli nějaké rozpaky,
že tam nepatříme, vždy jsme si vybírali jen ty nejlevnější hotely a tento byl přepychový.
Nikdy ani později jsem nebydlel v krásnějším a luxusnějším hotelu.
Celou tu dobu, co jsme tam byli a užívali si hodování, nás trápila představa, co to bude
stát.
Vyfotografoval jsem si náš autobus stojící v té úzké uličce, měl značku Č-51.594. Před ním
stojí tři Češi, jeden, patrně šofér, svlečen do půl těla, drží za cíp trojúhelníkovou vlajku
upevněnou na chladiči, ta je světlá, patrně klubovní. Na střeše je skupina Katalánců s
ručnicemi, prostřední z nich zdraví zaťatou pěstí. Odpovídá komusi za okrajem snímku,
jemuž je vidět jen ta zaťatá pěst. Na téže straně jde milicionář s ručnicí přes rameno. Na druhé
straně vpravo je nad bočním vchodem světelný nápis „Hotel Espaňa“.
Tak, a byli jsme ubytovaní, jak se nám nikdy nesnilo. Jedli jsme nádherně v přepychové
jídelně a starosti s účtem jsme zapíjeli lahodným červeným vínem, jež lehce stoupalo do
hlavy.
Večer se ozývala střelba odněkud ze střech, ve dne nikoli. Chodili jsme po městě a drželi
se u domů předpokládajíce, že aspoň z naší strany nemůžeme být terčem. V ruce jsme drželi
bílý kapesník, tak jako jiní, a při chůzi jím mávali, jako že jsme neutrální. Barcelonu jsme si,
myslím, za daných okolností prohlédli dost.
Vládli v ní anarchisté. Jejich barvy, červenou a černou, nosily černooké a černovlasé dívky
jako krásné mašle ve vlasech. Mužští zase kolem pasu.
Chodili jsme městem nazdařbůh. Nejrušnější třída „Las Ramblas“ vede z krásného
Katalánského náměstí do přístavu, kde je sloup Krištofa Kolumba (podle nich je nazýván
Kristóbal Colón). Je vysoký 60 m a na něm je bronzová socha slavného mořeplavce. Na vodě
je zakotvena kopie jeho plachetnice „Santa Maria“, na níž doplul do Ameriky. Středověké
památky jsou soustředěny v blízké Gotické čtvrti.
V ní vévodí katedrála Svaté Eulalie ze 14. století dokončená až v našem, je v ní náhrobek
této světice. V jejím okolí je řada paláců: biskupský palác, velký královský palác,
místodržitelský palác, v němž je archiv koruny aragonské, v arcijáhenském domě ze 16.
století je umístěn archiv města. Gotická radnice a královská kaple Svaté Aguedy pochází ze
14. století. Naproti na druhé straně Ramblas je palác místokrálovny a velké divadlo Lycea pro
pět tisíc diváků, dávají tam opery a koncerty.
Poblíž přístavu je rybářská čtvrť Barceloneta s množstvím restaurací a hospůdek. Jednou z
nejstarších budov je kostel Svatého Pavla z 12. století.
Co však každého fascinuje, je katalánská secese. Jsou to stavby z konce minulého a ze
začátku našeho století vytvořené skupinou architektů, z nichž nejvýznamější je Antoni Gaudí
y Cornet (1852 - 1926). Jeho život je spjat s katedrálou Svaté Rodiny (La Sagrada Familia).
Začali ji stavět v roce 1884 a stavba stále pokračuje. Její čtyři doutníkovité věže zakončené
Francie 1936
12
Blahoslav D. Rejchrt
obkladem z barevné keramiky jsou vysoké přes 100 m metrů, rovněž byla hotova věž na
konci lodě, která nebyla zastřešena. Celkem katedrála má mít 15 věží, každý apoštol má mít
svou, rovněž Panna Maria a Duch Svatý, ale nejvyšší věž 170 m vysokou má mít Ježíš
Kristus.
V současné době (to je v době olympiády roku 1992 jsem napočítal 12 věží, jak kolem
chrámu běželi maratón a byli snímáni z vrtulníku). Naše vnučka Kamila tehdy viděla, že loď
stále ještě není zastřešena a sama vystoupila do dvou věží. O rok později vnučka Monika
rovněž vystoupila do jedné věže.
A tak je spojena s tímto chrámem návštěva Barcelony členy naší rodiny ob jednu generaci.
Stavitel Gaudí postavil ještě několik slavných budov, ku př. obytný dům Casa Milá (La
Pedrera). Sám zahynul při střetu s tramvají ve věku 74 let v roce 1926 a je ve „své“ katedrále
pochován.
Co nám nešlo na rozum u tohoto až bigotně katolického národa, to je vypalování kostelů.
Mám snímek jednoho vypáleného kostela, jehož vchod je ohořelý a dovnitř proudí davy
diváků, aby se na zčernalý vnitřek podívali. My jsme též dovnitř nahlédli.
Před jednou budovou byl shluk diváků a z oken budovy vyhazovali nábytek na hořící
hromadu. Nechápali jsme, proč vyhazují červeně polštářovaná barokní křesla, dav k tomu
mlčel, ale když se v okně II. poschodí objevila anarchistka s rudočernou mašlí ve vlasech a
držela v rukou psací stroj s dlouhým válcem nad hlavou a chtěla ho hodit na hořící hromadu,
dav zahučel: „No! No!“ Dívka se obrátila a odnesla stroj dovnitř.
Jak pochopit jejich mentalitu jinak, než že mají po staletí zažitou zkušenost, že církev šla
vždy ruku v ruce s panstvem, které je vykořisťovalo a zbídačovalo a církev to posvěcovala.
Jak jinak lze vysvětlit, že vynesli rakve snad jeptišek a otevřené je opřeli o stěnu kostela.
Byly to spíš mumie a lidé tomu po několika dnech již nevěnovali pozornost.
Na jižní straně města je vyvýšenina Montjuîc, asi jako Letná v Praze. Tam byl stadión, kde
měla být olympiáda a stále nebylo jasné, zda skutečně začne 25. července. Šli jsme se tam
podívat, pár atletů tam trénovalo. O celkové situaci v zemi jsme nic nevěděli, všeobecně
panovalo přesvědčení, že povstání bude brzy potlačeno. Na jedné ulici byl zápis dobrovolníků
na frontu u Zaragozy. Před stolkem byla menší fronta mladých mužů. Ale Zaragoza odolávala
milicionářům a jak víme z dalšího průběhu, nikdy nebyla dobyta.
V našem hotelu jsme trávili siestu v salonku s modrými klubovkami a psacími stolky. K
dispozici byl dopisní papír s hlavičkou „HUSA“ (to je Hoteles Unidos S.A.) - Hotel Espaňa,
Barcelona. Jeden mně zůstal na památku. Psali jsme na nich domů, aniž bychom tušili, jakou
paniku a starosti o nás vyvolají novinové články o povstání ve Španělsku. Z Marseille jsme
domů poslali pohled, že tam míříme.
Montjuîc
Nazítří jsme se vypravili nahoru na stadión, aby nám něco z eventuální olympiády neušlo.
Z pochůzek po městě do té doby jsme se vraceli za světla, neboť večer se stále střílelo.
Prohlédli jsme si sportovní areál, tu a tam někde padla střelná rána. Když bylo pozdě
odpoledne, směřovali jsme dolů. Leoš otálel, neboť se rád dával s lidmi do řeči a s někým se
zastavil. Já pokračoval dál ohlížeje se, Leoš s někým hovořil. Pomalu jsem už za soumraku
dorazil do hotelu čekaje, že co nevidět Leoš dorazí. Ale nešel. Začínalo mně to být divné, ale
nebylo to nic neobvyklého, často jsme měli jeden nebo druhý chuť podívat se ještě na něco,
navečeřel jsem se tedy a čekal v modrém salónku.
Leoš nic, nešel.
Nemyslel jsem si, že by zabloudil, to se nám nestávalo, ale přece jenom to bylo divné.
Dlouho nic, až přišel patron, a Leoše přivedl.
Francie 1936
13
Blahoslav D. Rejchrt
Leoš celý zelený a bledý pravil:
„Honem flašku vína!“
Číšník ji rychle přinesl, Leoš si dal několik skleniček a já ho doprovázel. Potom začal
pomalu vyprávět:
„Jak jsem se zastavil s tím Kataláncem, to víš, tos mě viděl. Byl to příjemný chlapík a
padli jsme si do noty. Mluvil spíš katalánsky, než španělsky a tak mu dost dlouho trvalo, než
mně vylíčil boje kolem stadiónu, jichž se zúčastnil. Nahoře byli fašisté, dole milicionáři.
Chtěl jsem si zapsat jeho jméno, vytrhl jsem lístek z notýsku a nejdříve napsal svoje Leoš
Rejmánek, křestní jméno se mu nezdálo a tak jsem napsal León, nakonec Lleó. Ale on
nerozuměl, ukázalo se, že moc psát neumí, že je analfabet a co napsal nedávalo smysl.
Nejdřív asi křestní jméno Boix, Foix, Féix (neznamená-li to féixisme, to je fašizm) a Futza,
snad příjmení. Jedno slovo Tzecoeslo by mohlo znamenat naši zem Checoeslovaquía. Leoš
nad tím kroutil hlavou, ale papírek si schoval a ten se zachoval až po naše časy.
Než si vyměnili tyto literární skvosty, začala prudká střelba s kopce dolů na anarchisty a
stejně prudká nahoru na fašisty a my byli v tom uprostřed.
Plácli jsme s sebou na zem a když byla pauza, lezli jsme po kolenou dolů. Vtom nás chytli
milicionáři a chtěli nás rovnou odprásknout, považovali nás za fašisty, kteří se pokoušejí o
průlom.
Mával jsem jim před očima pasem a řval Checoeslovaco, ale to jim nic neříkalo. Nevím,
jak by to dopadlo, kdyby nepřišel komandant. Ten byl gramotný a pas si prohlédl. Vysvětlil
jsem mu, že jsme přijeli na Lidovou olympiádu. To ho naladilo smířlivě, vzal nás na
sekretariát, kde si vše nechal znovu vyložit, zejména kde jsem ubytován a rozhodl se, že se o
tom přesvědčí. Nastoupili jsme do obrněného vozu a zavezl mě do hotelu „Espaňa“. Tam mě
patron poznal jako svého hosta, komandant mě patronovi předal s příkazem, ať večer
nevycházíme na ulici.“
Byla to trpká lekce, v revoluci život jedince neznamená nic.
Dopili jsme láhev a Leoš zase nabyl normální barvy.
Pro jistotu jsme si dali ještě jednu. Číšníci byli velmi přátelští, řekl bych kamarádští, ale
náš účet rostl. Dělalo nám to starosti. Vedoucí české výpravy za námi zašel a tázal se, co jako
hodláme podniknout. K nim jsme jaksi v zásadě nepatřili.
Fotbalisté z našeho autobusu se chovali svérázně. Je nezajímalo město a jeho památky, ani
moře, ani povstání, ale byli celí nadšení, že jsou tam „děvy“ už za dvě pesety. Mezi nimi a
Mírou Holzbachovou panovalo napětí. Byl jsem svědkem prudkých výměn názorů slovy
nevybíravými. Chudák, i slavná tanečnice se v jejich očích proměnila v nic.
Leoš dostal na ulici mimořádný výtisk novin „Estat Catala“ ze dne 22. 7. v katalánštině.
Některým slovům se dalo rozumět, ku př: „Contra el féixisme!“
Našli jsme si adresu evangelického kostela, abychom je navštívili a pohovořili si s nimi a
dozvěděli se, jak oni se dívají na situaci. Adresa na papírku se zachovala (de San Pablo
Aragon 51), ale když jsme se k tomu číslu blížili, ulice končila a dál už nebylo nic. Nevím už,
co nám zabránilo v dalším pátrání.
Den nato jsme si řekli, že hotel tajně opustíme, báli jsme se účtu, ostatně jsme se tam
dostali nevinně. Jaksi jsme předpokládali, že náš účet bude vzat do sumárního vyúčtování
české sportovní výpravy, ač to vedoucím výpravy vysloveně řečeno nebylo, jenom učinil
dotaz, co dál hodláme dělat. Odpověděli jsme, že už něco podnikneme.
S tornami na zádech jsme procházeli kolem recepce jakoby nic, ale recepční nás zdvořile
pozdravil a přál nám šťastnou cestu.
Museli jsme si nalézt nějaké lacinější ubytování nejraději v privátě. Ptali jsme se na ulici tu
a onde a brzo nám doporučili jednu domácnost. Byli to slušní, příjemní lidé a nabízeli nám
Francie 1936
14
Blahoslav D. Rejchrt
pěkný pokoj za přijatelnou cenu. Dohodli jsme se, uložili torny a šli do města. Před odchodem
se v bytě objevil mladý celkem sympatický muž a řekl nám, že je důstojník z povstaleckých
kasáren, nyní ovšem v civilu, neboť byli poraženi. Vzali jsme to na vědomí a nedošlo nám, že
by to byla setsakramentsky přitěžující okolnost, kdybychom se zase někam připletli.
Bylo 23. července a my jsme se vypravili do staré historické čtvrti a viděli tam drancování
arcibiskupského paláce. Na snímku mám jenom hořící hromadu beden, což by mohlo být
kdekoli, neboť bedny mohou hořet všude, ale já vím, že to bylo tam. Měl jsem aparát
Voigtlander 6x9 na 8 snímků s vytahovací harmonikou a měl malý záběr, prostě se tam nic
nevešlo, jen hořící hromada. Kdepak tenkrát širokoúhlý objektiv! Proto také nemám
zachyceny věže chrámu „La Sagrada Familia“, vždy se mně jich zobrazilo jen kousek.
Na ulicích byl jednak ozbrojený lid, jednak děvčata s rudočernými mašlemi, muži měli
kolem pasu šerpu ve stejných barvách a civilové mávající bílými šátky, jako že jsou neutrální.
Na ulicích bylo plno a každý šel po svém i rybáři s pruty přes rameno i děvčata s kabelami
spěchající na pláž.
Asi kol l6. hodiny hlásil pouliční rozhlas něco důležitého v několika jazycích a stále to
opakoval. Ze začátku jsme si toho nevšímali, ale pak jsme zbystřili pozornost. Chvíli nám to
nic neříkalo. Tlampač hlásil, že v přístavu je připravena loď k evakuaci cizinců. Nakonec nám
došlo, že bychom tím mohli odjet i my, vždyť jsme také cizinci. Bylo nám sice trochu proti
mysli opouštět Španělsko a nějak jsme nechápali, že je s našimi cestovními plány konec.
Povstání přejde a my budeme cestovat dál, ale pak jsme si řekli:
„Hurá pro torny, poplujeme s nimi!“
Pádili jsme ulicemi, jako kdyby to bylo naše město, konečně, v žádném městě jsme neměli
obtíže s orientací. Do odplutí lodi nám zbývalo něco přes půl hodiny. Popadli jsme torny,
rozloučili se s paní bytnou, ta to hned pochopila a pádili jsme do přístavu. U molu stál bílý
parník, sláva, ještě tam stál. Nesl nápis:
„Ciudad de Ibiza“
Na rampě stály hloučky lidí. Cizinci nastupovali na loď bez obtíží, hladce jsme nastoupili i
my. Náš pas byl zázračný klíč, který nám otvíral všechny závory.
Chudáci Španělé, kteří se také chtěli dostat na loď a ne všem se to podařilo. Uvelebili jsme
se na palubě, pro nás to byla normálka vyspat se jen tak na prknech, ostatní na to nebyli tak
dobře zařízení, opírali se o své rance. Ještě trvalo mnoho hodin než loď vyplula. Řekl jsem
Leošovi, ať dává pozor, ať loď neodpluje, já si zatím skočím dolů na molo vyfotografovat si ji
z větší dálky, aby se mně celá vešla do objektivu. Podařilo se, neodplula a mám ji na snímku.
A jak jsem řekl, trvalo to ještě nějakou hodinu, než jsme vypluli.
Půl roku po nás přijel do Barcelony známý anglický spisovatel George O r w e l l. Z jeho
knížky „Hold Katalánsku“ vydané u nás v roce 1991 jsem se dozvěděl podrobnosti o vládě
anarchistů. Hotely převzaly syndikáty zaměstnanců a proto se číšníci k nám chovali tak
kamarádsky. Zbytečně jsme si dělali starosti s účtem, byli jsme i s ostatními sportovci jejich
čestnými hosty.
George Orwell ihned vstoupil do milice a odjel na zaragozskou frontu. Jeho manželka byla
zatím v barcelonském hotelu. Od října začal Sovětský svaz dodávat do Španělska zbraně a to
přes komunistickou stranu, která tím získala mimořádný vliv. Povstalcům dodávaly zbraně i
vojáky ve velkém měřítku Německo a Itálie.
Komunistická strana využila tento svůj vliv v boji proti anarchistům, kteří vládli v
Katalánsku. Nepřátelství mezi těmito dvěma stranami se stupňovalo, až začaly proti sobě
bojovat, (místo aby se spojily a společně bojovaly proti Frankovi).
Orwell se dostal z fronty až po průstřelu krku (přechodná porucha řeči a hybnost ruky),
vrátil se do Barcelony a musel se skrývat před komunisty, protože bojoval v anarchistické
milici.
Francie 1936
15
Blahoslav D. Rejchrt
V hotelu, který drželi anarchisté, hlídkoval na střeše a popisuje, jak na sebe přes ulici
stříleli znepřátelené strany. Potom se krkolomným útěkem dostal s manželkou do Francie. Ani
slovem se nezmiňuje, co ona musela mít za starosti čekajíc v hotelu, zatímco on bojoval na
frontě.
Přes všechny válečné útrapy, hlad, zimu, bláto, špínu, považuje to období za velkolepé,
neboť tam panovala naprostá rovnost mezi lidmi a to byl povznášející pocit. Rovnost je
odvěká touha lidstva.
Klade si otázku, zda vláda v Anglii je bandou lotrů, či jenom hlupáků, která nechává
padnout svého budoucího spojence v předvečer války s Hitlerem.
(Byla to vláda lotrů a hlupáků, jež dala padnout dalšímu svému spojenci a to nám v roce
1938. Byli za tuto svou zradu strašlivě potrestáni již za jeden rok a něco.)
Španělská občanská válka vzbudila ve světě ohromnou nenávist, ale též ohromné nadšení.
Je toho svědkem i píseň Voskovce a Wericha „O Španělsku si zpívám“, kterou zpíval celý náš
národ. Heslo:
MADRID BRÁNÍ PRAHU
se vyplnilo, bohužel, v tom varovném slova smyslu.
Tak daleko do budoucna jsme neviděli.
Leželi jsme na palubě lodi „Ciudad de Ibiza“ a dívali se na třpytivou oblohu s myriádami
hvězd. Pluli jsme celou noc, moře jemně šumělo. Krásu noci na moři jsme vnímali všemi
smysly. Možná, že jsme si i zdřímli, než se začalo jasnit. Moře bylo tiché, noc teplá, kolébání
lodi jsme nevnímali. K ránu jsme připluli k pobřeží Francie. Zamířili jsme k nejbližšímu
přístavu, zastavili se dost daleko na moři, ale pak jsme se opět obloukem od břehu vzdálili,
zřejmě nám nedali povolení k přistání, a zabočili k dalšímu přístavu a tam se opakovalo totéž,
povolení přistát nám nedali (zřejmě tam neměli dost četníků, či koncentrační tábor pro
španělské uprchlíky). To se opakovalo dvakrát třikrát, až nás přijali v přístavu Sete. Loď
obstoupili četníci a nastalo martyrium pro španělské uprchlíky, které internovali a chovali se
k nim hanebně, jak jsme se později dozvěděli z různých zpráv.
My ovšem prošli hladce a do pasu nám dali razítko Sete, 24.7.1936. V tom městě se Leoš
před rokem seznámil s nějakým rybářem, který ho vzal na noc a před svítáním ho vzal s sebou
na moře lovit ryby. Vydali jsme se za ním, chodili sem a tam, ale nakonec to Leoš vzdal,
nemohl se upamatovat, kde jeho rybář bydlel.
(Teprve po mnoha letech mě Karel Stárek upozornil, že Leoš měl nesnáze s orientací, já
jsem to nějak nepozoroval a ani jsem to nevyvodil ze zřejmých symptomů).
Napsali jsme domů dopisy, aby naši doma o nás neměli starost a to jsme netušili, jako
pohromu způsobila doma zpráva o povstání ve Španělsku, kde jsme se měli v tu dobu
nacházet.
Leošův otec, městský lékař, telefonoval na náš konzulát v Barceloně, ale odpověděli mu,
že jsme nezvěstní.
Pěkně nezvěstní!
Debužírovali jsme v hotelu „Espaňa“.
Samozřejmě, že jsme se nikde nehlásili, já nemusel, ale Leoš jako odvedený tu povinnost
měl. Také to loni dodržel a hlásil se na konzulátu v Paříži, ale tam s ním jednali zpupně, asi v
tom smyslu, co že si myslí jako odvedený takto si cestovat, co kdyby vypukla válka, jak by se
asi dostal ke své posádce! Avšak největší patálii s tím měl úředník na hejtmanství v Hradci,
který nám vystavil pasy a ten nám to příště neopomněl sdělit.
Tím si to ovšem u Leoše polepili a tak se zařekl, že se napříště nikde hlásit nebude a také
to dodržel. Byli jsme tedy nezvěstní.
Do dopisu otci jsem připsal prosbu, respektive jsem ji opakoval, neboť byla obsažena již v
dopise z Barcelony, aby byl tak laskav a poslal mně na poste restante do města Nîmes 200 Kč.
Každý měsíc bylo možno poslat do zahraničí 200 Kč a v srpnu již to bylo možné. Náš
Francie 1936
16
Blahoslav D. Rejchrt
cestovní rozpočet byl již velmi napjatý, i když si nevzpomínám na mimořádné výdaje, naopak
pobytem v hotelu „Espaňa“ jsme museli ušetřit.
Také si nevzpomínám na Leošův „trik“ se zašitou poslední stofrankovou bankovkou.
Zmiňuji se o tom z toho důvodu, že se tohoto jeho „triku“ dovolávám v dalším cestopise do
Bretaně, kde k tomuto „triku“ opět došlo. Muselo to tedy být na nynější cestě ze Španělska.
„Trik“ spočíval v tom, že v momentě, kdy jsme byli v koncích, pokud jde o finance, rozpáral
košili a vítězoslavně zamával stofrankovkou. Jak už jsem řekl, čas odvál tuto událost a
připomíná ji pouze zmínka v příštím cestopise.
Ještě jsme byli v Sete. Řekl jsem, že jsme prošli hladce, to ano, ale trvalo to dlouho a jak
jsme stáli na palubě, diskutoval nějaký mladík přes zábradlí se skupinou dole a pln nadšení
popisoval události v Barceloně.
„Ale vy nejste Francouz?“ otázal se ho jeden pán dole, který ho mimořádně trpělivě
poslouchal.
„Ne“ řekl mladík poněkud zaskočen „jsem z Bukurešti“. Znamenalo to tedy „tak si
nepouštěj hubu na špacír“.
Celý svět rozdělila občanská válka ve Španělsku na vášnivé a na smrt znepřátelené strany.
Francie považovala uprchlíky ze Španělska za nebezpečné živly, jednala s nimi hanebně a
dala je do koncentráků. O francouzské vládě platilo totéž, co říkal Orwell o vládě anglické:
byla to banda lotrů a hlupáků. A to byl předsedou vlády socialista Léon Blum. Nepustil do
Španělska zbraně, které nakoupila španělská vláda v Americe včetně letadel. Rezatěly na této
straně Pyrenejí.
Že obě vlády anglická i francouzská byly bandami lotrů a hlupáků, se ukázalo už za dva
roky v Mnichově. Nejenže po Španělsku zradily dalšího svého spojence, to je
Československo, ale ze čtyř signatářů mnichovské dohody si tam dva podepsali rozsudek
smrti (Hitler a Musolini) a všichni čtyři zkázu svých říší (patří k nim ještě Angličan
Chamberlain a Francouz Daladier).
Za tuto zradu přišel strašlivý trest: krutá porážka Francie a zkáza mnohých měst Anglie.
Vymotali jsme z našeho jinak milého městečka Sete. Zvláště Leoš na ně vzpomínal, na to
ranní rybaření a sušení sítí. A pokračovali jsme dál. Byli jsme na naší známé trase z loňska:
Montpellier, Nîmes, Avignon, Lyon. Upoutalo nás mnoho staveb z římských dob: amfiteátry,
divadla, chrámy, lázně, akvadukty, zvláště v Nîmes, Vienne, Lyonu a jinde.
Na jeden úsek cesty mám nesmazatelnou vzpomínku a to na římský akvadukt Pont du Gard
mezi městy Nîmes a Avignonem. Je to největší a nejzachovalejší římský vodovod, jeden z
divů antického světa přes údolí řeky Gard. Postaven v I. století př. Kr. Byl celkem 50 km
dlouhý a vedl pramenitou vodu do města Nîmes (Nemausus). Přes údolí řeky má most tři
patra oblouků a je 49 m vysoký. Je dlouhý 275 m a nahoře 3 m široký. Ve vzpomínce mám
ještě jiný římský akvadukt, ten však ční jen do prostřed řeky a nedovedu jej lokalizovat.
Ani jinou vzpomínku se mně nedaří správně umístit a to demonstraci na náměstí, kde dav
běžel proti prefektuře, křičel hesla (protivládní) a Leoš mezi nimi v první řadě (já v poslední).
Z oken prefektury byli vyloženi hodnostáři a mlčky přihlíželi, jak jim dav hrozil pěstí (nebo
to byl pozdrav zaťatou pěstí - tradice to z Velké francouzské revoluce?)
Na našich cestách jsme z neznalosti minuli mnohé, co by stálo za zastavení. Ku př. jsme
dvakrát byli v Avignonu, ale teprve za půl století jsem se dověděl, že je tam v jednom kostele
pochován Milič z Kroměříže. Kdybychom to věděli, pokusili bychom se jeho hrob navštívit a
položit na něj polní květinu. Je to nejen velikán našich dějin, ale i můj bráška nosí jeho
jméno.
Jediný písemný doklad z tohoto úseku cesty je z městečka Sorgue za Avignonem, je to
vizitka z:
Splendid Bar-Restaurant, Chambres meublées, Repas Fixe,
Casse-Croûte a toute Heure
Francie 1936
17
Blahoslav D. Rejchrt
a dali jsme si tam Repas à 9 Frs jeden každý. Avignon jsme už znali a zase jsme šli podél
papežského paláce. Po dobu obou našich cest byl nepřístupný. Nicméněž, vzpomínka na staré
opevněné město se nám neztratila.
V kraji nekonečných vinic jsme neodolali a jako loni jsme si občas natrhali hojně hroznů a
tím si doplňovali jídelní lístek. Celkem ušly, ale domnívám se, že ještě nebyly úplně zralé, ale
výborně regulovaly trávení. Snažil jsem se vždy je předem umýt v kašně, aniž bych tušil, že
asi budou práškované.
V Nîmes jsme spěchali rovnou na poštu, ale tam, přirozeně, nic. A ani to nebylo možné,
cestovali jsme rychleji, než mohl cestovat dopis do ČSR a peníze, byť i telegraficky mohly
přijít na poste restante, leda že by mezitím došel dopis z Barcelony, odeslaný před týdnem.
Uvažovali jsme, zda máme čekat na peníze a utrácet dál z naší tenčící se hotovosti a k
domovu se nepřibližovat. Oznámili jsme na poště, ať za námi pošlou peníze na poste restante
do Lyonu a vyrazili jsme údolím Rhôny. Již pro nás neměly půvab starobylá města Valence,
Vienne a další města plná starých staveb a antických památek.
V Lyoně na poště nic.
Utábořili jsme se na našem známém pahorku Fourvière a druhý den jsme byli znova na
poště. Nic. Opět jsme uvažovali, zda máme čekat na peníze. Vydrželi jsme to jen jeden den a
vyrazili jsme dál a nechali na poště oznámení, ať za námi pošlou peníze do Ženevy.
Ženeva
Dělali jsme si starosti, jak se dostaneme do Švýcarska bez peněz. Povinný obnos, jímž se
musel příchozí vykázat na hranici bylo, tuším 40 Šv. franků (což bylo tenkrát našich 320 Kč).
Ale proběhlo to hladce a obrace. Bez řečí nás pustili jako uprchlíky ze Španělska a potom
jsme měli jízdenku na vlak z Lindavy na Bodamském jezeře do Brodu nad Lesy. A tak nás
nepodezírali, že chceme ve Švýcarsku zůstat. Přimhouřili oči a dali nám do pasu razítko
Frontière Suise. Entrée 28. Juil. 1936. Genève-Cornavin. Ubytovali jsme se v Armádě Spásy,
kde to bylo laciné a čisté. Zanedlouho nás někdo vyhledal a odvedl do redakce ženevských
novin. Byli jsme jedni z prvních uprchlíků ze Španělska a chtěli z nás tahat rozumy o
komunistických zvěrstvech. Jednak jsme žádné neviděli a za druhé jsme je opravili, že v
Katalánsku vládnou anarchisté. To je rozkatilo a ztratili o nás zájem.
Na poště nic.
A zase jsme řešili problém, zda čekat na peníze a utrácet z posledního i když jsme již byli
k domovu blíž. Jaké jsme měli možnosti? Nabízelo se opakovat to, co jsme učinili loni, totiž
jít na našeho „honorárního“ konzula, jímž byl jeden ženevský advokát, a požádat jej o
finanční výpomoc. Loni jsme každý dostal 5 Šv. franků, což si zapsal do velké knihy. Psal
jsem už, jak jsme se tenkrát zaradovali a šli jsme to oslavit do obchodního domu „Uniprix“,
kde byla v pátém poschodí jídelna a cukrárna a tam jsme si dali pohár mražené kávy. Pojídali
jsme ji labužnicky, když tu Vašík stojící na protější straně stolu pravil:
„Neohlížejte se a když, tak jen velmi opatrně“
Učinili jsme to velmi opatrně a u vedlejšího stolu jsme spatřili našeho honorárního
konzula, jak si též pochutnává na mražené kávě. Polila nás hanba, ač to objektivně žádná
hanba nebyla, dojedli jsme urychleně a vytratili se po špičkách. Konzul jako diplomat
zachoval důstojný klid.
A letos nám byla hanba jít na něj znovu, ač jako uprchlíci ze Španělska jsme na podporu
měli tak říkajíc nárok a jistě by ani okem nemrkl, pokud by si nás vůbec pamatoval a připsal
nám přinejmenším 5 franků. A hlavně je ani loni nechtěl zpátky, ač měl naši adresu.
Ale bylo nám hanba, že nás loni viděl s mraženou kávou a tak jsme to vzdali.
Francie 1936
18
Blahoslav D. Rejchrt
Na cestách jsme potkávali též našince, většinou to byli nezaměstnaní mládenci a cestovali
na kolech. Někde něco pomohli za stravu a zase jeli dál. Ale jen blíže našich hranic a spíše na
Balkán, nikoli na jihu Francie.
Další den na poště nic.
Nechal jsem tam svou hradeckou adresu a rozhodli jsme se dostat se co nejdříve do
Lindavy na německé straně Bodamského jezera, odkud jsme měli jízdenku na vlak. Stopovali
jsme společně do Lausanne. Cesta vedla podél ženevského jezera, jehož vlny brázdil větší či
menší lodě a loďky a potom jsme se s Leošem rozdělili. Důvod už nevím, myslím, že chtěl
být sám, spíše než že by mně dal přednost nastoupit do auta, jež mělo jen jedno volné místo.
Sraz jsme si dali v Rorschachu a zprávu na poste restante.
Stopoval jsem podél jezera až do Vevey a odtamtud jsem to vzal na sever přes Fribourg do
Bernu. Zůstala mně vzpomínka na Fribourg, jak se dívám z nějakého mostu na město.
Bern je hlavní město Švýcarska a je tam tudíž naše vyslanectví. Obrátil jsem se na ně se
žádostí o finanční výpomoc, neboť nebylo naší vinou, že jsme se jako uprchlíci ze Španělska
dostali do těžkostí, ale se zlou jsem se potázal. Zlatý náš „honorární konzul“ v Ženevě! Jednal
s námi důstojně, jak se na jeho vysoký „honorární“ úřad sluší. Naši už byli jiní. Vlastně to byl
jen důležitej mladej mužskej, který mně sice proti podpisu dal výpomoc ve výši 5 Š. frs., ale
doprovodil to ostrou osvětou na moto, proč jsme do toho Španělska lezli. On to asi věděl
předem, že tam vypukne povstání, ostatně, co mu bylo potom.
Dal jsem si stranou 1 Fr., abych měl na lodní lístek přes Bodamské jezero. Loni mně totiž
chyběl dvacetník a musel jsem to tedy vzít stopem kolem východního konce jezera přes
rakouský Bregenz do Lindavy, jež je v Německu, ale byla to krásná cesta, líbila se mi.
Z Bernu jsem stopoval do Luzernu a dál do Zurichu. Krajina tam často byla podobná naší.
Modrá jezera u všech těch měst ve mně vyvolávala představu vodních sportů. Zdalipak to
tamější mládež využívá, či není jako naše?
Stravu jsem měl úměrnou finančním možnostem, hlavním zdrojem energie byla čokoláda a
ta švýcarská byla vyhlášená.
V Zurichu jsem se opět ubytoval v Geigergasse 5, což byl dům laciného ubytování nějaké
humanitární organizace. Pokoj byl čistý a sprcha v V. poschodí. Sprchoval jsem se večer při
otevřených dveřích na balkon k vůli páře, ale ze tmy se neozvalo žádné dívčí jódlování jako
loni, což mě zklamalo. Asi nebyla doma.
Při loučení v ubytovně jsem dostal režnou košili, asi mě paní považovala za bezdomovce.
Z Zurichu jsem to vzal na sever na Winterthur a Schaffhausen a tam jsem si sedl na
skalisko a díval se na vodopády Rýna. Tak Rýn vytéká z Bodamského jezera a Rhôna ze
ženevského, což tamější školáci jistě vědí a možná, že i naši. Možná, že jsme to za školních
dob věděli i my. Obě tyto mohutné řeky jsou součástí našich vzpomínek. Podél Rýna jsme jeli
loni a já ještě půl roku před tím na kongres do Bruselu (5 dní před Silvestrem 1934 tam a na
Nový rok 1935 zpátky.)
Z Schaffhausenu jsem to vzal na St. Gallen a odtamtud už je to blízko do Rorschachu. Tam
jsem si na poste restante vyzvedl Leošův lístek tohoto znění:
„Dostávám se pomalu policejním pošupem na hranice. Sraz v Lindau před odjezdem vlaku
na Mnichov. 1.8.1936. Leoš.“
Přenocoval jsem v Rorschachu a ráno jsem šel do přístavu koupit si lodní lístek přes
Bodamské jezero. Stála tam větší bílá loď a na palubě bylo několik desítek lidí. Stáli u
zábradlí kolem dokola. Obcházel jsem je a v jednom místě jsem uslyšel český rozhovor.
Udělal jsem ještě jedno kolo kolem paluby a potom jsem k nim přistoupil. Mlčeli a tak jsem je
oslovil. Hrozně se divili, jak jsem poznal, že jsou Češi.
„To víte, našinec se pozná.“
Cestovali také do Mnichova. Mohli to být manželé středního věku, ale nemuseli. Spíš
nebyli. Aspoň její chování mělo jemné nuance odlišující ji od právoplatné manželky.
Francie 1936
19
Blahoslav D. Rejchrt
Leoš nás už čekal na nádraží. Postával vedle své torny a vyprávěl nám, jak se dostal do
basy (stejně jako loni ve Španělsku v Pamploně). Obrátil se na policistu s dotazem, musel se
legitimovat a když vyšlo najevo, že je bez peněz, byl zadržen pro potulku a noc musel strávit
ve vězení. Aby mu nebyla dlouhá chvíle, hodili mu do cely obrázkový časopis „FamilienWochenblatt“. A jak je svět malý! V časopise uviděl fotografii našeho fousáče, s kterým jsme
se loni dvakrát setkali na různých místech při našem putování po Francii. Byl tam uprostřed
kongresu vegetariánů.
Na zdi vězení byly různé nápisy, také něco česky. Leoš se tam aspoň podepsal. Druhý den
mu dali lístek na vlak do Rorschachu, už nevím, zda jel sám, či s doprovodem.
Nasedli jsme s našimi čerstvými známými na vlak do Mnichova. Mluvili jsme o našich
cestách a o povstání v Barceloně. Po nějaké době, že se bude jíst. My na to nic. Když viděli,
že se k jídlu nemáme, protože nic nemáme, dali nám každému vařené vajíčko s chlebem. S
tím jsme vydrželi do Mnichova. Při loučení nám každému nabídl jako půjčku 20,- Kč.
V Mnichově jsme trochu courali a ubytovali se v německé Ymce (C.V.J.M.) Wanderheim, Gluckstr. 21.
Do Brodu nad Lesy jsme dorazili 2. srpna. Totéž datum jsme dostali do pasu na české
straně v České Kubici.
Naše peníze jsme měli (asi 80,- Kč) a tak už jenom Plzeň, Praha a k večeru už jsme byli v
Hradci.
Zazvonil jsem dole u našeho domu v Máchově ulici č. 592, otec se vyklonil z okna II.
poschodí a zvolal:
„Sláva, Danko je doma.“
A bylo plno vyprávění.
Po několika týdnech došly peníze, které mně otec poslal na poste restante do Nîmes. Na
poukázce byla razítka všech měst, jak nás peníze honily, ale nedohonily: Nîmes. Lyon,
Ženeva.
Téměř současně došel úřední přípis mému otci, aby vrátil 40,- Kč našemu vyslanectví v
Bernu, „které byly půjčeny vašemu synovi“. Otec peníze ihned poslal a přípis dlouho nosil
jako suvenýr.
A do třetice přišla Leošovi složenka od hudebního skladatele Vycpálka, aby vrátil 40,- Kč,
které nám půjčil v Mnichově. Aspoň jsme se dozvěděli, kdo to byl a peníze jsme mu vrátili.
Ale to ještě nebyl konec.
Po nějaké době přišel Leošovi dopis z Manosque podepsaný madame tou a tou žádající
jménem přátel Jeana Giona, abychom získali 50 podpisů významných kulturních činitelů, aby
Jean Giono dostal Nobelovu cenu.
Tak se to má dělat, řekli jsme si, aby byl jeden slavný.
Sehnali jsme 50 podpisů, většinou našich hradeckých přátel a přítelkyň a šli jsme též za
Karlem Čapkem. Bydlel na Vinohradech v Úzké ulici ve své vile. Zazvonili jsme u železných
vrat, vyšel Josef Čapek, jeho bratr Karel nebyl doma. Vylíčili jsme mu naši cestu do
Manosque, řekli svou prosbu a podali mu podpisovou listinu skrz mříž. Usmíval se, měli jsme
pocit, že se tím baví. Chvíli váhal, ale spisovatele zřejmě znal a listinu podepsal. Vypadalo to,
že s námi sympatizuje.
Nevěděli jsme, že je na Nobelovu cenu navrhován též Karel Čapek.
Tak skončila druhá z našich tří cest a je neméně pamětihodná. Ale již jen já na ni
vzpomínám. Bude-li někdo číst mé vzpomínky, snad mu dají trochu dojmů, jaký byl tenkrát
dnes již ztracený svět.
Dodatečně si vzpomínám na jakousi sázku s Jiřím Hájkem (pozdějším ministrem zahraničí,
disidentem a mluvčím Charty 77), kdo bude dřív v Barceloně. Tvrdil, že tam bude za tři dny.
My jsme měli vlastní program, který nás odváděl z přímé trasy. V Barceloně jsme se s Jirkou
Francie 1936
20
Blahoslav D. Rejchrt
nesetkali, až zase po návratu doma. Potvrdil nám, že tam opravdu byl brzo, ale už neručím za
to, že to bylo za tři dny.
Říčany, listopad 1992, přepsáno v září 1996.
Asi v 60. letech jsem četl v našich novinách noticku, že francouzský spisovatel Jean Giono
dostal Nobelovu cenu. Tak se to přece, jeho přátelům, podařilo, říkal jsem si. Ale v jeho
monografii není zmínky o této ceně. Byla to zvláštní novinářská „kachna“, někde musela lítat,
jak jinak by o ní naši „vzdělaní“ žurnalisté vůbec mohli vědět?
Byl však poctěn členstvím Akademie Goncourt, kam byl zvolen v roce 1954 na
uprázdněné místo po spisovatelce Gabriele Sidonie Colettové (1874 - 1954).
Konec
Francie 1936
21
Blahoslav D. Rejchrt