Petrů Simona - Knihovna FM

Petrů Simona
17 let
2. místo
Próza do 18 let
Dokonalý
Dovolte mi, abych vám představila svého kamaráda. Jmenuje se Maxie.
Už si nepamatuji, kdy se Maxie objevil poprvé. Zato si moc dobře vzpomínám, jaké to bylo bez
něj. Byla to
zvláštní doba, určitě ne šťastná, ale na druhou stranu nebyla vyloženě smutná. Byla prázdná.
Osamělá a ponurá.
Maxie je vysoký a má atletickou postavu. Světlé vlasy s jediným zářivě červeným melírem nosí
většinou sepnuté
v drdolu, čímž vynikají ostré rysy jeho tváře. Má úzké hnědé oči se světlými řasami, pod tím
pravým znaménko, jako já.
Je hrozně chytrý. Dokáže vždy poradit, utišit, povzbudit a nikdy neztrácí optimismus. Za
každou cenu mi vždy fandí,
což je pro mě v tomhle světě nesmírně důležité. Nikdo jiný to totiž za Maxieho neudělá.
Vždycky říká: „Zítra spolu postavíme svět“, a já tomu věřím. Věřím, že s ním to dokážu,
protože mám pocit, že s
ním dokážu cokoliv. Maxie si se vším poradí, zvládne každou situaci. Je dokonalý. Škoda jen,
že je imaginární.
*
Poslední vlna hotová, vypínám kulmu. Zalakuju vlasy. Kontrola. Řasenka, lesk, tvářenka. Šaty,
silonky. Kam
jsem dala to psaníčko?
Odtrhnu se od zrcadla a otočím se, když se málem srazím s létající princeznou velikosti
komára.
„Co to je?“ zeptám se překvapeně.
„To je víla,“ odpoví mi Maxie.
Pozdvihnu obočí, trochu na rozpacích, protože si nejsem jistá, jestli mám být překvapená. Víla
mi zamává a
sedne si na radiátor. Jenom doufám, že je vypnutý.
„A co tady dělá?“
Maxie pokrčí rameny. „Je tady pořád. Pomáhá ti žít tvůj život tak, aby byl takový, jaký má být.
Trochu mě
překvapuje, že sis jí všimla až teď.“
Aha. Dobře. Zamávám víle nazpátek a odcházím do pokoje, kde nacházím svoje psaníčko.
Obouvám si lodičky.
„Sluší ti to,“ ocení mě upřímně Maxie.
„Neměla bych si tohle ještě sepnout?“ zeptám se pochybovačně s pramínkem vlasů v ruce.
Maxie pokrčí rameny. „Stejně si to dřív nebo později rozpustíš.“
„To je fakt.“
„V kolik nás má Saša vyzvednout?“
Vlastně má vyzvednout mě. Maxie má tu výhodu, že nepotřebuje žádné místo.
Zkontroluji hodiny. „ Každou chvíli.“ Vlastně tu už měl být. Ale vždycky má zpoždění. Už jsem
se naučila
domlouvat si s ním čas rande o deset minut dřív.
Zvoní mi mobil. Vytahuji ho z psaníčka. Saša. Beru to. Maxie se tváří ustaraně, pravděpodobně
stejně jako já
tuší, že telefonát nevěstí nic dobrého.
„Ahoj miláčku,“ pozdravím Sašu s úsměvem.
„Ahoj lásko,“ slyším. Tón jeho hlasu se mi vůbec nelíbí. Víla se přestala usmívat a mávat a
znepokojeně se mi
třepotá před očima. Maxie se mračí každou vteřinu víc a víc.
„Co se děje?“ zeptám se.
„No víš Claire, já… Musel jsem vyzvednout Beu a… Už nemám v autě místo. Mrzí mě to, ale
nemáš to tak
daleko, ne? Počkáme na tebe na plese.“
Mlčím. Nevím co říct. Kdyby stál přede mnou, dám mu nejspíš facku. Vzduch kolem mě
zhoustne a začne mě
dusit. V uších mi zvoní. Trochu se mi zamotá hlava. Vážně řekl, že místo mě bere Beu?
„Típni to,“ radí mi Maxie.
Típni to.
„Jasně,“ vyhrknu shovívavě, skoro až nadšeně. Proč to dělám? „Za čtvrt hoďky jsem tam.“
„Bezva. Miluju tě.“
Pomalu položím mobil. Chci se vrátit do koupelny a zjistit, jestli tam je čistší vzduch než tady,
i když tuším, že
vzduch v mém pokoji je úplně normální. Sotva však udělám dva kroky, zakopnu o práh. Spadnu
přímo na koleno a odřu
si ho o hrubý koberec. O roztržených silonkách ani nemluvím.
To je paradox světa. Ať vás potká jakkoliv velká katastrofa, pořád tu jsou ty malé, čekají na
příležitost, aby vám
udělaly svět ještě horší než je. Krev mi hučí až v uších, srdce mi tepe. Vzpomínám si na pasáž
v jedné knížce, kde se
hlavní postava na chvíli zastavila poslouchala svoje srdce. Já jsem, já jsem, já jsem, říkalo jí
každým svým úderem. Já
jsem, já jsem, já jsem. V háji.
Opírám se o zeď, schovávám hlavu do dlaní a nechávám slzy řinout proudem. „Bea,“ vzlykám.
„Všichni ji mají
rádi a nikdo nevidí, jaká je to potvora. Jak se všemi dokonale manipuluje, lže, podlézá.“
Maxie mi položí ruku na rameno. Téměř ji cítím. Tak moc chci, aby byl skutečný.
„Já jsem s tebou Claire. Já bych se od ní nikdy zmanipulovat nenechal.“
Skrz slzy se pousměju. Já vím, že ne. „Kéž by byl svět jako pohádka,“ zašeptám. „Každá
sebeabsurdnější situace
by byla malou pohádkou, kde dobro zvítězí nad zlem, láska nad nenávistí. Potom by byl svět
dokonalý.“
Jenže svět nemůže být dokonalý. Protože lidé jsou nedokonalí. Nedokonalí lidé mají
nedokonalé problémy,
nedokonalá neštěstí, nedokonalé radosti, vymýšlí nedokonalé plány a nedokonale je ruší. V
pohádkách vše začíná
dokonalostí postav, dokonalé jsou ty dobré i ty zlé, proto vždy pohádka dosáhne dokonale
šťastného konce. To všechno
mě napadne a ani nevím, jestli mi to říká Maxie nebo jestli si to myslím sama. Vlastně je to
totéž.
„Nic nikdy nebude dokonalé, Claire.“
Nesouhlasím. „Ty jsi dokonalý, Maxie.“
*
Zase nemůžu dýchat. Sál je nacpaný, ale není to nic oproti tomu, co se děje u baru. Sašu
nemůžu nikde najít a
pomalu ve mně klíčí panika, pomalu se mi rozlévá žilami, jako by ji tam někdo vstříkl injekcí
a je stále silnější.
Saša je teda povedený přítel, jen co je pravda. A já jsem husa, že tohle podnikám. Možná bych
mu měla dát
facku a jít domů, aby si uvědomil, co mi provedl. Jak moc bolí to, že mě vyměnil za ni.
Sedám si na lavičku v chodbičce. Kousek ode mě v rohu se vášnivě líbá nějaký páreček, o dost
mladší než my se
Sašou. Hned mě popadne nová vlna emocí: smutek, vztek a zase ta panika. Co budu dělat?
Vykašlu se na něj.
Maxie se tak nějak objeví vedle mě na lavičce společně s vílou. „Ať si jde za tou svojí Beou,“
pomyslím si
směrem k nim. „Ať se od ní nechá obelhávat a manipulovat, aspoň už s ním nebudu mít nervy.
Nevidím nikoho
známého, žádného kamaráda. Kde jsou? Nevidím, nevím...“
„No tak, Claire, klid. Neplakej. To bude dobrý, hele Saša je támhle.“
Taky jsem si ho už všimla. Vymotává se z davu u sálu. Rychle zamrkám slzy a zamávám na něj.
Usměje se na mě na oplátku. Cítím, jak mi ze srdce padá ohromný kámen. Ne nadlouho. Když
se vymotá z davu,
vidím, že s ním jde Bea. Bea. Drží ho za ruku.
„Ahoj miláčku,“ dá mi Alex pusu na tvář, když prochází kolem mě. Bea mi nadšeně zamává.
„Jdu se napít, mám
hroznou žízeň. Potom si zatancujeme.“
Zklamaně jdu za ním. Hm, napít, pomyslím si ironicky o deset minut později, když vidím, jak
do sebe leje už
čtvrtého panáka za sebou. Poté se konečně odtrhne od baru a vrátí se. „Tak co Claire, jdeš?“
culí se od ucha k uchu.
Vstávám od stolu, kam mě posadil, s pár jeho dalšími kamarády a kamarádkami. Soukám se
úzkou uličkou mezi
židlemi, která je nekonečně dlouhá. Láká mě vyhlídka na to, že si konečně oddychnu, konečně
budu jenom s ním.
Akorát s jeho trochu opilým já.
„Nechceš jít radši na vzduch?“ zeptám se, stále se soukající od stolu.
„Claire nechce tancovat!“ vykřikne Alex. „Ale ty půjdeš, Beo, že jo?“
Bea, sedící hned na konci stolu, vstane a zmizí s Alexem dřív než stačím udělat další krok.
Zůstávám téměř na
konci nekonečné uličky, zkoprnělá, zklamaná, znovu se slzami na krajíčku. Vážně se to děje?
Nebo je to jen noční
můra?
Modlím se za to druhé, ale tuším, že svět tak milosrdný není.
Oči všech Alexových kamarádů a zároveň Beiných největších obdivovatelů se upírají na mě.
„Já… no, hned se vrátím.“
Vyběhnu z baru do chodbičky, kde stále sedí ty dvě líbající se děti, potom kolem pokladny ven,
probíhám
obrovským mrakem kouře u vchodu, který produkují skupinky kuřáků a běžím dál. Kvůli
podpatkům každou chvíli
škobrtnu, ale držím se na nohách. Mráz venku přispívá k mým roztroušeným nervům a silným
emocím a v důsledku
toho všeho se začínám nezadržitelně třást. Sedám si na lavičku a obejmu se kolem kolen.
„Neměla jsem tam chodit,“ šeptám. „Já to věděla, neměla jsem tam chodit. Já to věděla.“
Maxie je se mnou, ale
nic neříká. Chci aby mlčel. Chci, aby všichni mlčeli a poslouchali mě. Aspoň jednou, aspoň
jedinkrát v mém životě.
„Neměla jsem tam chodit, protože na Beu prostě nemám. Je tak oblíbená, hezká, navíc je
chytrá. Proč vůbec Saša chodí
se mnou? No to je jedno. Po dnešku už nejspíš stejně nebude.“
„Já bych si s tebou zatancoval Claire.“
Už zase brečím. Kdy jsem naposledy před dneškem brečela? Asi to nebude tak dlouho. Vždycky
totiž pláču kvůli
ní.
„Jenže nemůžeš. Protože jsi imaginární. Vymyslela jsem si tě. Neexistuješ. Ty jsi já. Pomatená
a dokonalá část
mého já, bez které bych nemohla žít, ale prostě neexistuješ.“
Všimnu si, že kolem mě létá víla. Vztekle si utřu slzy. Jak to Maxie říkal? Že víla má můj život
dělat takový,
jaký má být? Kdyby radši uměla plnit přání.
„Ale ona umí,“ zašeptá Maxie.
Zoufale se na něj podívám. Cítím, jak si moje nitro tak moc přeje, aby to byla pravda, aby bylo
na dnešku aspoň
něco hezkého, abych měla dokonalého kamaráda. Aby doopravdy existoval někdo, kdo má
radši mě než Beu a kdo by
chápal, jaká je to manipulátorka.
„Tak proč pořád nejsi skutečný…?“
Maxie na mě kouká smutným pohledem. Potom se mi najednou zamotá hlava a já mám pocit,
že cítím, jak vane
teplý vítr. Zatmí se mi před očima.
Zkouším se zhluboka nadechnout a dávám se dohromady. Potom znovu zpanikařím. Mexie
nikde. Víla tu taky
není. Jak je to možné? Je to představa, vždycky je tam, kde si ho představím.
„Claire.“
Stojí za lavičkou. Uf, je tady. Zvednu se. Má nějak ostřejší rysy a víc detailů než obvykle. Je to
vážně Maxie?
Natáhnu ruku. Dotknu se ho. Je to on. Vážně to funguje…
*
„Teď už mi nedokážeš číst myšlenky,“ řeknu trochu smutně, když spolu tancujeme. Vrátili jsme
se na ples a šli
rovnou na parket. Měla jsem to přeci slíbené. Nicméně ty myšlenky mě mrzí. Byla to jedna z
věcí, kterou jsem na
Maxiem měla tak ráda. Ale zase na druhou stranu mě zná tak dobře, že to asi ani nepotřebuje
„Co ty víš,“ mrkne na mě. „Doufám že jsi nakonec ráda, že jsi sem šla.“
Ano. Samozřejmě. Teď je totiž všechno dokonalé. No možná ne úplně všechno.
O kousek dál zahlédnu Beu. Mává na mě a blíží se k nám. Už zdálky vidím, jak slintá po
Maxiem. Přitisknu se k
němu. „To snad ne...“
„Klid, Claire. Je to jen loutkářka. My dva nejsme její loutky, nemáme se čeho bát.“
To je pravda. Vlastně bych měla být ráda, že jde Bea k nám. Konečně jí někdo ukáže, že není
všemocná
manipulátorka.
„Ahoj Claire. Hledali jsme tě.“ Zamrká na Maxieho. „Představíš nás?“
Udělám to. Bea potom Maxieho požádá o tanec. Kldině jí ho přenechám, protože vím, že se
na něj můžu
spolehnout. Akorát že jsem zase sama. Napadá mě, že bych mohla najít Alexe.
Svět mi připadá tak nějak lehčí a radostnější. Po cestě k baru potkám pár svých kamarádů, z
nichž jeden z nich
mě pošle k zadní části baru, že prý tam Alex cosi vyvádí. No nazdar.
Zamířím tam a najdu ho, jak se motá okolo s jakýmsi klukem o kterém rozhlašuje, že je to jeho
nejlepší kamarád.
Oba jsou tak opilí, že se drží na nohách jenom díky tomu, že se opírají o sebe navzájem. Díky
mé pozitivní náladě se mi
povede čapnout ho pod ramenem a vyvést ven na schody, a to všechno celkem s klidem.
Sedne si na schod, opře si hlavu o zábradlí a něco si mumlá.
„Sašo?“
„Heh?“
Otočí se ke mně. V očích má tupý výraz, Vůbec netuší, co se dějě. Že se vůbec něco děje.
„Poslouchej, já...“
„Je mi blbě.“
„Cože?“
„Je mi blbě.“
Překvapivě rychle vstane a vyzvrací se přes zábradlí. Zavřu oči. Maxie. Maxie, kde jsi, když tě
potřebuju?
Vždycky dřív jsi přišel… Přišel pokaždé, když jsem ho potřebovala, i když ne. To bylo to kouzlo.
Proto jsem ho měla
radši než ostatní. Byl jenom můj. Teď je všech, ať chci nebo ne. Je i Bein.
Znovu kolem mě létá víla. „Ty neumíš mluvit nebo co?“ obořím se na ni. Zavrtí hlavou.
„Jasně že jo,“ otočí se tupě Alex.
Odvrátím se od víly zpátky k němu. „Můžeš mi říct, co to dneska všechno mělo znamenat?
Vezmeš celou partu
autem, ale mě ne? Mě vyměníš za Beu? Potom s ní celý večer tancuješ a nakonec se opiješ?
Jsi normální?“
Vím, že je nefér nadávat mu v tomhle stavu, ale konec konců si za to může sám. „Vůbec se
nechováš jako můj
přítel, jenom mi podrážíš nohy! Každá normální holka by se na tebe už dávno vykašlala!“
Kouká na mě jako kdyby spadl spadl z višně. Má pootevřenou pusu a vytřeštěné oči. „Claire,
já tě miluju!“ snaží
se mě obejmout, ale já uhnu. Spadne na schody.
Vstanu a zhluboka se nadechnu. Vidím že několik pokuřujících lidí okolo nás sleduje.
„Je konec,“ řeknu Sašovi nakonec. „Je konec. Běž si za Beou, jestli chceš, běž domů. Já už na
tebe nemám
nervy.“
Nechám ho tam zírajícího s otevřenou pusou. Se slzami vzteku v očích se vracím na ples.
Maxieho, potřebuju
Maxieho. Sice už mi nečte myšlenky, ale pořád je takový jakého jsem si ho vymyslela.
O opaku mě přesvědčí pohled, který se mi naskytne v chodbě. Maxie sedí s Beou na místě, kde
na začátku
dnešního večera seděl se mnou a líbá se s ní.
Ne. To ne.
„Maxie,“ zašeptám. Konečně se od ní odtrhne a všimne si mě.
„Díky že jsi nás představila Claire,“ řekne mi Bea, která se ke mně otočí též.
Prosím, že je tohle jen jedna velká noční můra.
Já bych se od ní nikdy nenechal zmanipulovat, Claire. Je to loutkářka, my nejsme její loutky.
„Jo. Bea je fakt fajn holka,“ řekne Maxie a ještě na mě mrkne. Mrkne. Je normální? Co to
dělá? Kývnu na něj, ať
si promluvíme u baru.
„Nevím, proč jsme ji neměli rádi,“ je první věta, kterou mi řekne. A taky poslední.
„Maxie! Posloucháš se? Tohle jsi nikdy neměl udělat! Ty mi nerozumíš, nechápeš, že tu máš
být jenom pro mě,
jako vždycky! Jenom máš být doopravdy, chápeš? Ne nechápeš! Ty mě vůbec nechápeš a to je
ten problém! Já
potřebovala někoho kdo by mě chápal a co vzniklo? Někdo, kdo chápe Beu! Zas a jenom ji!
Tys měl pravdu, víš… Jak
jsi říkal, že nic není dokonalé. Všechno je nedokonalé a ty jsi ze všeho nejmíň dokonalý! Chtěla
jsem ze světa pohádku,
ale ty mi ho ještě víc boříš! Říkal jsi, že spolu postavíme svět, ale to je blbost, musím to udělat
sama. Bylo lepší, když
jsi neexistoval víš… Neměla… Neměla jsem tě ani vymýšlet.“
S tím jsem ho tam nechala, s nečitelným výrazem na tváři. Nevím co s ním bude a je mi to
jedno. Nevím vůbec
nic, těším se, až budu doma. Ale domů nejdu. Zase si sednu na tu samou lavičku, tentokrát už
v kabátu. Zajímavé je, že
se mnou pořád zůstává víla. Sedne si vedle mě a jsme smutné spolu. Jsme smutné tak dlouho,
až začíná svítat.
Nedokážu už nad ničím přemýšlet, jenom cítím, že svět kolem mě je najednou hrozně jiný.
Nevím, jestli lepší nebo
horší, každopádně ne šťastný.
Nad ránem i přišla SMSka od Saši. Prý proč jsem u něj nespala.
Znovu brečím, vzlykám tak moc, jako ještě nikdy.
Protože jsme se rozešli, odpovídám mu.