Pexeso 1965 - 2015

1
Obsah 20. čísla časopisu:
2
4
5
6
8
10
11
14
16
16
18
19
20
21
22
CESTOVÁNÍ PO MALAISII
Butterfly farm
SPEKTRUM
Město nebo vesnice
OBYVATELÉ OLYMPU
Hádés
KOMIKS
Lov medvěda
SPEKTRUM
Pexeso 1965 - 2015
TERRA INCOGNITA
Hradiště Baba
ŽIVOT S KOŇMI
3. díl
CYKLOINFO
Na kole v zimě
Z BÁSNÍKOVA ŠUPLÍKU
Samohlásková báseň
ROZHOVOR
Perníčky
SVĚT PŘÍRODY
Co je a není ZOO
RECENZE
Pravidla moštárny (kniha)
PÍSNIČKY
Rodný dům
CESTOVÁNÍ
Teplické skály – můj domov
BALETNÍ KRŮČKY
Vývoj baletu
Podzim nám utekl jako voda v řece. Na některých
místech již napadl sníh. Stejně jako v létě, jsme i na
podzim jezdili po akcích rozdávat radost s naší
MINIŠKOLIČKOU PRÁSKÁNÍ BIČEM. Proběhly další
kroužky Šikovných ručiček v Českých Budějovicích,
které jsme z provozních důvodů museli prozatím
pozastavit.
V našem časopisu se také děly velké věci.
K současným redaktorům přibyli další čtyři
a již v tomto čísle si můžete přečíst jejich články .
Altäirovo komiksové doupě (jeho dva skripty
naleznete v celém časopise). Velké poděkování patří
kreslíři Danovi Černému za komiks Lov medvěda
a panu řediteli Miroslavu Bobkovi ze ZOO Praha
za možnost uveřejnit jeho článek Co je a není ZOO
z časopisu Trojský koník. Další novinky přijdou
v ÚNOROVÉM ČÍSLE. Ano, můžete se těšit již tak
brzo.
šéfredaktor Martin Štulla
Vydává: KELTOVINY, z.s.
Redakční rada a dopisovatelé:
Martin Štulla (šéfredaktor), Pavla Štullová (korektura
textu), Zuzana Rottová, Věra Melicharová, Anita
Maroušková, Jan Rada, Monte Alamo, Radka Kantorová,
komiksák Altaïr, Lenka Jenderková, Martin Mařík,
Samuel Tongel, Barbora Chalupová, Tereza Hronková,
Jiří Vítovec, …
Použité fotografie a ostatní obrazový materiál:
titulní strana: Pavla Veselá; poslední strana: Tereza
z Davle, ostatní fotografie jsou přímo se jménem autora
KAŽDÝ SI U NÁS VYBERE…
uzávěrka dalšího čísla 23. ledna 2016
POZOR další číslo vyjde 10. února 2016
Butterfly farm
autor: Martin Mařík
zdroj: autorská tvorba
Po čajových plantážích a skvělé džunglové cestě nás čeká poslední zastávka v Cameron Highlands.
Tou je 'motýlí farma', kde můžeme spatřit krom motýlů také všemožný hmyz, ještěrky, hady a malé
savce, jenž se vyskytují v malajské přírodě. Butterfly farm není příliš vhodně pojmenovaná, protože
se nejedná o chov či pěstování zvířat, ale o odchyt zvířat volně žijících.
2
Hned při vstupu do objektu si nás bere "pod křídla" místní průvodce, a když zjišťuje, že nemáme
strach a rádi si na vše sáhneme, tak nás samým nadšením provádí celou farmou a na ostatní
návštěvníky trochu kašle :). Je to skvělé, protože nám podává všemožná zvířata a říká nám,
co smíme a nesmíme dělat, abychom jim neublížili nebo je nedostali do situace, kdy ublíží oni nám.
Užíváme si tento famózní zážitek, protože v džungli jsme se snažili nesahat na nic, jelikož hned
v Taman Negara, o kterém bude další článek, Zuzka sáhla na zábradlí a teprve pak si všimla,
že vedle ruky je tarantule. Z toho je nakonec taky zajímavý příběh, ale ten si necháme na příště.
Napětí v nás vrcholí, když dostáváme do dlaně štíra. Průvodce nás s úsměvem upozorňuje, že jeho
jed nás nezabije, stačí se prý jen rychle dopravit do nemocnice – vtipálek… Tato informace nám
ale stačí a nastavujeme dlaně. Žijeme přeci jen jednou a tohle je zážitek na celý život! Člověk,
kterého známe necelou hodinu, chytá štíra za jedový osten a dává si ho prvně na svou hruď, aby nás
ujistil, že o nic nejde a následuje přesun na nastavené ruce.
Po štírech nás čekají ještě chameleoni, velká mořská želva a další kouzelná zvířata. Jakmile si je
všechna obejdeme, tak náš čeká návštěva sousedské budovy "Strawberry farm", kde mají naprosto
neskutečné jahodové dezerty!!! Je pravda, že nadšení z jídla je až srovnatelné s ostatníma
prožitkama - přál bych vám ty chutě zažít.
Pokračování příště
3
Město nebo vesnice?
autor: Barbora Chalupová
zdroj: autorská tvorba
podmínky k životu jsou pro ně dostatečným
argumentem k přestěhování se. Jenže ani
vesnice nejsou bezchybné. Zde se naopak
musí
počítat
s užší
nabídkou
zboží
a s omezením kulturního vyžití. A pokud
rodina nevlastní osobní auto, výrazně
to komplikuje jejich mobilitu. Alespoň zde
nehrozí, že by uvízli v dopravní zácpě…
foto: Martin Štulla
V naší zemi mají vesnice mnohem delší
tradici. Zatímco rozvoj měst byl do poloviny
devatenáctého století v hlubokém spánku,
vesnice hýří životem již po dlouhá staletí.
A přestože města zdánlivě představují místa
plná výhod, v poslední době se spíše stává, že
se lidé postupně navracejí ke svým kořenům –
na vesnici. Vždyť téměř každá česká rodina
má svůj rodokmen zakořeněný právě tam.
A co kdybychom se na věc podívali z úhlu
nadcházejícího období? Zima, zvláště ta na
vesnicích, umí být nelítostná a drsná. Když si
‚Pražák‘ zapomene sehnat topivo, tak se
vlastně nic neděje, jelikož tuto službu má
zajištěnou dodavatelem. Jenže když Vám
v domě v nějaké malé vísce dojde uhlí
uprostřed krutých mrazů, máte problém.
V souhrnu lze říci, že život na vesnici je
krásným, avšak poněkud složitějším snem.
Nejlepším řešením je malé město, popřípadě
vyspělejší vesnice, ze které není těžké dostat
se do nedalekého města.
Především mladé páry si kladou otázku, kam
spustí svoji kotvu a kde se rozhodnou prožít
svá společná léta. Města je lákají zajištěnými
službami souvisejícími s bydlením (jako je
voda, elektřina, teplo a odpady). Též je pro ně
velkým plusem dostupná zdravotní péče
a vzdělání pro jejich děti, dobrá dopravní
obslužnost úzce propojená s městkou
hromadnou dopravou, široká nabídka služeb
a bohatý kulturní život. Na rozdíl od vesnice
zde také mají větší počet pracovních
příležitostí.
Říkává se: "Tisíc lidí, tisíc chutí." Ať už
tedy přebýváme na statku mezi poli nebo
v paneláku v srdci desetitisícového
sídliště, mějme úctu k rozhodnutí druhých
žít tam, kde jim je dobře.
Na druhou stranu, v případě pronájmu bytu
na ně čeká vysoké nájemné. S cestou do školy
či do zaměstnání je bohužel propojeno
i mnoho stresových situací číhajících
na každém rohu, včetně vyšší kriminality.
Mladé rodiny si samozřejmě musí zvyknout
i na dopravní kolapsy a pravidelné problémy
s parkováním. Nemluvě o kvalitě životního
prostředí.
Bydlení mimo město v blízkosti přírody je
proto přáním mnoha lidí. Větší klid a lepší
obr: Jakub Geltner
4
Hádés
autor: Pavla Štullová
zdroj: www.antika-mytologie.apu.cz
řecky též Plůtón, lat. Pluto
Syn Titána Krona a jeho manželky Rheie, bůh podsvětí.
Byl nejstarší z Kronových synů a se svými bratry
Poseidonem a Diem tvořil trojici nejvyšších bohů
řeckého panteonu.
Po narození byl pozřen otcem, a co by nesmrtelná
božská bytost v jeho útrobách přežíval. Nejmladší
bratr Zeus (zachráněn matkou Rheiou) Háda
vysvobodil, stejně jako ostatní sourozence. Tři bratři
Zeus, Poseidon a Hádés otce svrhli (podrobnosti
viz. Zeus) a ujali se vlády místo něj. Moc si rozdělili
losem a Hádés se stal vládcem podsvětí.
Nelze říci, že si vybral nejlepší los, ale jeho chmurné
a neúprosné povaze vláda nad podsvětím docela vyhovovala.
obr: liveyourfantasy.blog.cz
Jeho říše byla hrozná, skrývala se v hlubinách země a nikdy do ní nepronikl paprsek slunečního světla.
Tvořila ji bezútěšná rovina a protékalo jí pět řek, které ji zároveň ohraničovaly. Všezmrazující Styx,
řeka nářků Achérón, řeka zármutku Kókytos, ohnivá řeka Pyriflegethón a temné Léthé, jejíž vody
dávaly zapomenout na vše pozemské. Jak byla tato říše rozdělena, lidé přesně nevěděli, protože nikdo
ze smrtelníků se z ní nedostal živý. Několik málo hrdinů do ní sice sestoupilo a pak se vrátilo,
ale žádný si ji nemohl důkladně prohlédnout.
Duchové mrtvých se do Hádovy říše dostávaly temnými propastmi. Vstupní bránu do podsvětí hlídal
trojhlavý pes Kerberos. Příchozí ochotně vpouštěl, ven však nepustil nikoho. Z brány vedla cesta
k Acherontu, přes který převážel nevlídný stařec Cháron. Převážel samozřejmě jen do podsvětí,
zpátky nikoli, a za tuto službu museli mrtví zaplatit. Odtud pak každý putoval před Hádův trůn, u nějž
seděli soudcové zemřelých. Jen málokdo se dostal do Elýsia, aby tam žil blaženým životem. Provinilci
dostali trest podle viny a šli do Tartaru, a kdo nebyl ani dobrý ani zlý, musel se odebrat
na asfodelovou louku, kde se pak potuloval bez radosti a žalu. Takových byla většina.
Hádés svůj palác Erebos v podsvětí zpravidla neopouštěl. Kdysi za svobodna se vypravil
na svět, aby unesl Démétřinu a Diovu dceru Persefonu a vzal si ji za manželku, někdy také
odcházel do rady bohů na Olymp. Bohové ho neměli příliš v lásce a on jim to oplácel stejným.
Do věcí mezi nebem a zemí se celkem nepletl. Ani do lidských osudů nijak nezasahoval.
Dobře přece věděl, že každý dříve nebo později musí do Hádovy říše dostat.
5
6
7
Pexeso 1965 - 2015
autor: Martin Štulla
zdroj: pexesosberatel.cz, výňatek ze seminární práce UK Praha
Tak jako slovo ROBOT má svého autora Karla Čapka, populární společenská hra PEXESO má
také svého otce Zdenka Prince. Na rozdíl od Čapka však o tomto muži zatím téměř nikdo neví.
Pekelně se soustřeď
V Pressfotu nabídli Zdenku Princovi, aby vymyslel nějakou
hru, kterou by činnost nakladatelství odstartovala. Navrhl
Obrázkovou mozaiku, složenou z 32 obrázkových dvojic.
Nápad se líbil, nikoli však název. Vedení navrhlo,
ať vymyslí něco jednoslovného ve stylu lota nebo domina.
V té době se právě konaly Liberecké výstavní trhy a na nich
probíhala soutěž „Pekelně se soustřeď“, založená na principu
odhalování dvojic totožných firemních značek. Jejím autorem
byl scénárista Jaroslav Dietl, moderoval ji Karel Štědrý
a s napětím ji tehdy sledovali diváci u televizních obrazovek.
Princ se inspiroval, tedy názvem Pekelně se soustřeď,
vytvořil z něj zkratku a písmeno K vyměnil za X – tak vzniklo PEXESO.“
obr archiv: Pavel Hanzel
Vůbec první pexeso, které Pressfoto v roce 1965 vydalo, mělo motivy tehdy nesmírně
populárních mayovek. V roce 1964 se totiž v našich kinech objevil první film o Vinnetouovi
a Old Shaterhandovi Poklad na Stříbrném jezeře a ČTK nestačila tisknout fotografie
protagonistů, na něž se před sídlem agentury tvořily dlouhé fronty. Pexeso mělo obrovský
úspěch, a tak brzy následovaly další série. To už mezi dětmi kolovalo pexeso dopravní a také
pohádkové, tvořené nejpopulárnějšími postavičkami z večerníčků. S radostí ho hráli velcí
i malí po celé republice.
Když nastala doba normalizace, změnilo se vedení Pressfota a to smlouvu na pexeso zpochybnilo.
Svou roli sehrála osobní antipatie nového šéfa a typicky česká závist. Začaly soudní tahanice, které
trvaly několik let. Zdenek Princ se nechtěl nechat připravit o svá práva, ale nakonec do sporů zasáhli
tehdejší straničtí prominenti - a výsledek? Musel dokonce vrátit i všechny peníze, které od roku 1965
za hru získal. Zdenek Princ na to dodnes vzpomíná s určitou hořkostí. Teprve po roce 1989 si zažádal
o ochrannou známku, ale ačkoli každý rok vychrlí nejrůznější vydavatelství a firmy na 400 nových
pexes, jen málokdo se na něj jako na majitele autorských práv obrátí. Možná i proto, že ani netuší,
že někdo takový existuje. Zdenek Princ se s tím smířil, jen si přeje, aby byl příběh téhle krásně
jednoduché „kartičkové“ hry uveden na pravou míru.
Zajímavosti kolem pexesa
 Prapůvod pexesa můžeme hledat již v japonské hře kai awase. Hra se skládala z párů mušlí, které
byly zdobené z vnitřní strany.
 Podobné hry vznikaly nezávisle i v jiných zemích. V Británii se například pro deskovou hru založenou na hledání dvojic mezi 64 kartičkami vžil název Memory (paměť).
 Sám Zdeněk Princ říká, že pexeso vznikalo nezávisle na zahraničních vynálezech, a to i z důvodu,
že nebylo možné se v tehdejší době setkat se západními vynálezy.
8
obr archiv: Pavel Hanzel
Jak se pexeso vyrábí?
První co předchází vydání pexesa je myšlenka, jako u všeho. Musí si
člověk rozmyslet, co na pexesu bude, kolik bude mít kartiček. Pak si
rozhodne, v jakém nákladu pexeso se vydá, kde se bude prodávat.
Následně se vyberou obrázky, fotografie jednotlivých kartiček vloží do
vytvořené předlohy (grafickému návrhu) doplní se popisky
a následuje zkušební výtisk v tiskárně. Po odsouhlasení správnosti
barevnosti, popisků a uspořádaní přichází tisk. Většinou se na
arch vejdou tři pexesa. Následně se pexeso rozřeže, složí, zabalí po
padesáti kusech a předá se vydavateli a ten je dá do prodeje. Výsledná
cena záleží na kvalitě papíru, tisku, ceně obrázku…
Pexesa můžeme rozdělit:
 komerční - pexesa, jenž si můžete koupit v papírnictvích, na internetu…
 propagační - pexesa vydaná městy, kraji, ministerstvy…
 reklamní - vydané firmami na propagaci firmy a produktů…
 ostatní - pexesa vydaná pro radost jen v pár kusech
Dále se můžou rozdělit na:
 místopisné - pexesa vyobrazující města, kraje, turistické cíle,
propagují cestovní kanceláře…
 pohádkové – s pohádkovými postavičkami, vyobrazující filmy,
filmové hvězdy, celebrity…
 příroda - vše z přírody, rostliny, zvířata, vesmír…
 jazykové - jazyková pexesa, abecedy, jazykolamy…
 auto, moto - aut, motorky, dopravní značky…
 ostatní - vše co nejde zařadit do předchozích skupin
obr: google.com
obr: ibesip.cz
TRIXESO – trochu jiné pexeso
Odhalit dvě stejné karty umí téměř každý, ale jen
opravdový pexesový fanoušek najde i třetí „kousek
skládačky“. Úkolem hráče je otočit tři stejné nebo významově
shodné kartičky v jednom kole. V případě, že se to podaří,
si hráč karty odkládá stranou stejně jako při klasické verzi
pexesa.
Nejčastěji se tento druh hry využívá pro výuku cizího
jazyka. Na první kartičce je český název, na druhé
cizojazyčný a na třetí je vyobrazení obsahu slova. Méně
tradičně se děti mohou pomocí trixesa naučit i různá přísloví.
9
Hradiště Baba
autor: Jiří Vítovec
zdroj: archeologienadosah.cz, hrady.cz, pohanstvi.wordpress.com
Terra incognita
Tam, kde žijí lvi, či draci. Pověstná bílá místa na mapách, o nichž si lidé vyprávěli příběhy jen
u ohně a za zamčenými dveřmi, již dnes nenajdete. Díky moderním zpracováním se dokonce podíváte
i na jiné světy. Přesto taková území existují. Spíše v našich pamětích, než na mapách. Sice bychom
o nich netvrdili, že je obývají psohlavci, jednorožci, či víly, přesto by takovou představu v nás dokázala
vyvolat. Místa, která původní majitelé opustili a ona zůstala v časech své slávy. Domy, ruiny nebo již
jen základy. Nepoužívané tratě a zarostlé silnice. Ba dokonce celé komplexy, či snad doly. To vše jsme
stvořili a zanechali jako pomníky, s nimiž se běžně nesetkáme. Vítejte na cestě do země neznámé.
Hradiště Baba
Pokud byste se vydali podél řeky Vltavy
po směru jejího toku, našli byste hned několik
pozůstatků po lidské činnosti. Protože je toto
první díl, věnujme se těm nejstarším. Pokud
vynecháte zámek v Hluboké nad Vltavou, který
se mezi neznámé neřadí, můžete při putování
po naučné stezce najít hradiště Baba.
To se nachází zhruba 70m nad řekou, která
se skalami poskytovala přirozenou obranu
z jedné strany. Přestože je vnitřek hradiště
(akropole) ohrazen plotem obory, je na něj
dostatečný výhled.
foto: archeologienadosah.cz
Můžete vidět dva valy, jež tu zbyly po rozpadlém opevnění ve tvaru podkovy. Vnitřní z nich má
255m a vnější 380m. Tato opevnění chránila akropoli s rozlohou 0,8ha a její rovná plocha prý nejspíše
byla do této podoby upravena. Hradiště podle nálezů bylo osídleno dvakrát. Nejdříve
ve starší době bronzové kolem let 2 000 – 1 600 př. n. l. kdy měla vzniknout i další místa v okolí jako
sídliště u Křesína, dvě mohylová pohřebiště a další hradiště Hradec u Dobřejovic (na protějším břehu
řeky) a poté v pozdní době bronzové v letech 1 000 – 800 př. n. l.
Vzhledem k tomu, že hradiště je od Hluboké nad Vltavou vzdálené jen tři kilometry, není problém
k němu dojít. Pokud vám tedy připadá, že se nejedná o zrovna neznámé místo, můžete pokračovat dál
a po pěti kilometrech najdete zachovalejší Karlův Hrádek neboli Hrádek u Purkarce. Oproti hradišti
Baba si ovšem zachoval jen několik málo zdí navíc.
Jak lze podle názvu odvodit, hrádek byl založen císařem Karlem IV. a první písemná zmínka o něm je
z roku 1357, kdy vladař řešil spory s Rožmberky. Karel IV. na něm jmenoval purkrabího a po několika
letech o hrádek ztratil zájem. Po roce 1367 nejsou totiž žádné další zmínky o novém správci. Z jeho
další historie se toho příliš neví, snad jen to, že za vlády Václava IV. zanikl a připadl Rožmberkům,
kteří se o něj očividně příliš nestarali. Podle odhadů se u hrádku mělo nacházet město, které se buď
rozléhalo přímo kolem hradu, nebo se jednalo přímo o dnešní obec Purkarec.
10
foto: archeologienadosah.cz
I zde však můžete namítat, že jde o poměrně
známou lokalitu, která je snadno dostupná. Proto
zkuste nohy přemluvit k dalšímu výletu a jít ještě
dál. Jakmile dojdete do obce Purkarec, zjistíte,
že zde končí naučná stezka, která vás vedla již
od Hluboké, či od Budějovic a vaše cesta začíná
být dobrodružnější. Vzdušnou čarou je toto místo
vzdálené zhruba osm kilometrů od Karlova
Hrádku, většinu z toho, ale půjdete lesem.
Na soutoku potoka Hradní strouha a Vltavy zde
leží hradiště Litoradlice. Kompletně ztracené
v lese a přesto při dostatečné snaze snadno
objevitelné. Nezachovaly se z něj sice žádné zdi
či hradby, ale valy, které se zde dochovaly, místy
dosahují až do výšky 6m.
Tato opevnění se kolem samotného hradiště táhnou ve třech pruzích, které chrání akropoli
o rozloze až 2,8ha. Pokud byste si chtěli myslet, že jde jen o další hradiště jako například zmiňované
Baba, měli byste vědět, že osídlení tohoto místa se datuje až do šestého století před Kristem, čili
z doby, kdy se formovalo keltské etnikum. Při dalších výzkumech se zde nalezly i zbytky ozdobné
keramiky svědčící o osídlení Slovany kolem 8. st. n. l. Aby toho nebylo málo, na dochovaných valech,
které byly součástí opevnění, se nachází spečená hlína. Podle některých odhadů jde o pozůstatek
hradeb ze dřeva a hlíny, které zanikly ohněm. Jestli však šlo o požár, nebo součást bitvy, se neví.
I přesto je hradiště u Litoradlic z této trojice místem, které nabídne mnoho představ z dob, kdy ještě
žili draci, jednorožci a psohlavci. Vše je jen na nás, co všechno si představíme.
3. díl
autor: Monte Alamo
zdroj: autorská tvorba
Jsou majitelé, kteří sednou na koně a hned ho nutí cválat, co to dá a pak se diví, že kůň časem nechce
cválat a přechází do klusu, anebo dokonce do kroku, obrací se neustále směrem k domovu. Většina
vyjížděk do přírody není jen na krátkou chvíli a každý se chce kochat krajinou ze hřbetu koně. Taková
vyjížďka trvá nejméně dvě hodiny. Kůň je od přírody navyklí svou energii rozkládat. Neplýtvá s ní.
Pokud by s ní ve volné přírodě plýtval, nemohl by v případě nebezpečí uprchnout a stal by se lehce
dostižitelnou kořistí. Proto si tu energii šetří. No, a když majitel hupne do sedla a tryskem vyrazí vstříc
přírodě, kůň začne ztrácet energii a aby si nějakou ušetřil, pro případ nebezpečí, začne sám od sebe
zpomalovat. V případě že je nucen majitelem stále cválat, vyčerpá svou energii a chce honem domů,
kde se cítí bezpečně. Tak dochází k nedorozumění mezi majitelem a koněm. Majitel nechápe co se děje
a dál koně nutí cválat, stále ho stáčí dál od stájí, nebo pastviny kde je kůň doma a kde se cítí bezpečně.
Kroužili kolem nás a majitel nechápal, proč neblázníme s ním. Kůň nechápe, proč musí stále ještě
cválat, když už má skoro vyčerpáno a dostává strach, že se stane kořistí nějaké šelmy. Přestane
reagovat na pobídky majitele a je problém na světě. Byl jsem svědkem, kdy majitel ztratil kontrolu
nejdříve nad koněm a pak sám nad sebou a mlátil koně přes hlavu a kopal do slabin jen, aby kůň dál
11
cválal. Když jsme přijeli domu tak si stěžoval, jak ten kůň je líný a neposlušný. Snažil jsem se mu
vysvětlit, jak se na to vše díval kůň. No nepochodil jsem. Pak se někteří majitelé diví, že jejich kůň
od nich prchá, jakmile je spatří, že vešli na pastvinu. Hůř na tom jsou boxový koně, ale ty si zase
najdou něco jiného. Třeba jak majitele co nejdříve shodit na zem a pak hurá domů.
Když jsem si přivedl svou kobylku na ranč, pustil jsem ji na pastvinu, kde se pásl již starší kůň.
Kobylka vyrazila hned k němu a začali se vítat. Když se uvítali tak ta kobylka neustále toho koně
provokovala. Běhala kolem něj, předváděla se a snažila se tím lítáním a natřásáním se upoutat na sebe
jeho pozornost. Koník byl postarší a znalí a proto si energii šetřil. Kobylka byla mladá a plná života
a konečně na pořádné velké pastvině plné krásné trávy. Jenže v tom všem byl háček. Kobylka
si neuvědomila, že trávila doposud svůj život v daleko menším prostoru. Ale co hlavně jí ušlo?
V rovném prostoru. Kdežto nyní přišla na pastvinu, která byla na svahu. Lítala kolem toho koně skoro
až do večera a když jsem je navečír zavolal domů, přiřítila se šťastná, že se už má dobře. Ráno jsem
vstal, šel pustit oba koně zase na pastvu, a když jsem přišel do přístřešku v první moment mě tak
zatuhlo, myslel jsem, že moje kobylka je v posledním tažení. Ležela, nohy vyšponovaný jak v smrtelné
křeči. Když zjistila, že jsem u ní snažila se postavit. Moc jí to nešlo, ale vstala. Celou jsem ji prohlédl,
ale nic vážného jsem neshledal. Pro jistotu jsem ji pustil jen na dvůr a sledoval co se s ní děje. Šla,
no spíš se potácela a najednou se svalila na zem. Pro jistotu jsem zavolal veterináře a společně jsme
po jejím důkladném vyšetření usoudili, že ji nožičky po včerejším bláznění vypověděli poslušnost.
No někdy se koně cítějí doma natolik bezpečně že si sami vytlučou „baterky“.
Stát tiše a nedělat nic, jen v klidu sledovat koně – sledovat co nabízí a pak se v klidu zapojit do „hry“.
Nechat mu prostor. Pohybovat se v klidu v souladu s koněm, naučit se ho „číst, pochopit to co nám říká,
nabízí.“ Stát tiše a nedělat nic je často víc než být aktivní a vše zvrtat. Nastavit pro koně situaci tak, aby
se musel rozhodovat a dovolit mu aby se rozhodl. Nenutit ho do něčeho nepříjemného, nebo trestat
za naše chybné rozhodnutí. Prostě ho nechat, věci aby se děly, uskutečnily a odtud pak začít. Způsob
prostý, ale velmi účinný – jak u koní, tak u lidí. Nikdy neprosazovat metodu tvrdé ruky, nesmyslného
honění koně dokolečka anebo za ním běhat s igelitovým sáčkem na klacku nebo jiným tomu podobným
strašákem – vše je v srdci a v konečkách prstů – něžnost dotyku a to i prostřednictvím otěže, lasa, vodítka
či jiných výcvikových pomůcek.
Často jsem si všiml, že majitelé a to i zkušení vodí koně jen tak bez vodítka za ohlávku. Je to dost
nebezpečné. Pokud se kůň lekne a vyrazí vpřed tak nemáte šanci ho okamžitě pustit. Byl jsem u toho,
když majitelka si vyvedla koně z boxu jen za ohlávku. Kůň se lekl a vystartoval vpřed. Majitelka
udělala první pohyb s ním a klíční kost byla venku. V lepším případě vás kůň jen svalí na zem
a s trochou štěstí vás nepošlape. Učím vždy koně vodit na dlouhém vodítku. Má to několik výhod. Máte
šanci popustit potřebnou délku v okamžiku, kdy kůň vystartuje, kůň vám neuteče, nevláčí vás
za sebou, a když zůstanete v klidu stát tak i on se zklidní.
Hodinku dvě je prý třeba za takovým volně pobíhajícím koněm chodit, až si vás všimne. Pak je ale
třeba naopak dělat vše proto, aby si kůň všiml, že si ho člověk nevšímá. Když je člověk klidný, kůň,
tvor zvědavý, pomalu přijde sám.
Problém při práci s koněm spočívá také v tom, že majitelé navštěvují různé semináře a kurzy.
Dokáží jich navštívit ročně i několik a tak čerpají vědomosti každou chvíli od někoho jiného.
No proti tomu nic nemám, pokud nezačnou experimentovat. Jednou učí koně ten cvik dělat tak,
pak se dozvědí něco jiného tak ten cvik zkoušejí zase jinak a kůň začíná mít v tom chaos a tak
začne problém. Kůň to přestane dělat úplně a majitel se začne divit jak to že už to začínal dělat
a už to zase nedělá. Nejsem proti kurzům, ale proti kurzům které navedou, prostě jen ukážou
směr jak asi a ostatní by mělo již být na majiteli. Vzít si od každého to správné, zpracovat
to v sobě, mít v tom jasno. Hlavně vzít si jeden cvik a dělat ho stejně. Stejné povely, stejné
pohyby apod. Ne to měnit proto, že mi to někdo ukázal zase jinak. Měnit to můžu k lepšímu.
Nešlo mi to a nevím proč, tak asi něco dělám špatně. Přijít na to a pak už to dělat jen správně.
Pracovat hlavně sám na sobě a pak jít a pracovat s koněm.
12
Taky si dokázat říct: Sice znám postup, ale neznám cestu. Mám jiného koně. Každý kůň je jiný. Typem,
temperamentem apod. Tak moje cesta musí být jiná. Musím najít vlastní přístup ke svému koni, než
ukazovali na kurzu. Je to cesta trpělivosti, citu, porozumění. Cesta vlastního srdce.
Ne kopírovat to co jsem viděl. Tak to nefunguje a budete zklamaný.
Kontakty s koňmi jsou složitou záležitostí a záleží na majiteli, jak je cítí. Vysledoval jsem, že pokud
majitel jezdí za svým koněm jen na víkendy tak koník vždy v pátek stojí u ohrady a vyhlíží svého
„lidského“ kamaráda. Teda pokud se k němu chová správně. Pokud né, koník ho nevyhlíží. Ale hlavní
co se odehraje, když majitel přijede, je, že koník se s ním nejdříve seznamuje a až druhý den už ho zase
bere jako součást stáda. Moje přítelkyně
za mnou jezdila jen na víkendy a koně se k ní
chovali jinak v pátek. To ji jen tak očuchávali
a někteří si ji nepustili ani do svého prostoru.
Jenže druhý den už to bylo v pohodě. Tak
taky se z toho odvíjela práce s nimi. V pátek
seznámení a zjišťování zda je to opravdu ona
a že to není nějaký jiný bubák. No a společná
práce se prováděla až navečer anebo
až druhý den, když si koně byli jistí,
že se znají. Museli si to nejdříve porovnat
sami v sobě. Proto někteří majitelé by neměli,
když přijdou ke svému koni okamžitě po něm
chtít nějaké výkony, ale měli by se společně
nejdříve „očichat“ a nechat si nějaký čas než
si všechny vněmy koník srovná v hlavě
a vyhodnotí si, co že to jste zač.
Co se mi opravdu povedlo na Texas ranči, je to že jsem zavedl určité podmínky pro vstup majitelů
koní i jiných návštěvníků do prostor, kde byli koně. Pohybovat se mezi nimi v klidu. Dát v klidu najevo,
já jdu mezi vás. Nekrmit z ruky anebo jakékoliv tašky. Nekrmit svého koně ve stádě a co hlavně. Pokud
nejsi vlastníkem koně, žádné mazlení. Pohlaď, ať kůň ví, že nemáš žádné vedlejší úmysly a že mu nic
neuděláš a pokračuj k vlastnímu koni. Svého koně pohlaď, a pokud se chceš s ním „pomazlit“ vezmi
si ho mimo stádo. Krmení z ruky anebo tašky učí koně somrovat potravu jak od majitele tak
od každého kdo přijde do stáda. Ňuchňání se s koněm ve stádě podněcuje zvědavost ostatních koní,
kterým se této pozornosti nedostává a začnou si to vyžadovat od jiných lidí a je to nejen nepříjemné,
ale i nebezpečné. Kůň může nic netušícího člověka porazit. Nebo se vám plete do cesty, když si hrajete
se svým koněm ve stádě. Je nutno rozlišovat co mohu a co né a sledovat jak reagují ostatní koně.
Pokud chceš naučit svého koně nějaké lumpárny, vezmi si ho mimo stádo a hlavně se to nepokoušej
učit i jiného koně. Jako drbání na zadku. To když jdete pro takového rozcapeného koně, stále se k vám
natáčí zadkem a tak kolem něj kroužíte a nemůžete si koně odvést. Není na světě nic krásnějšího, než
pozorovat stádo koní jak jsou spokojení. Na pastvě se v klidu pasou, někteří leží a prohřívají se na
sluníčku. Můžete v klidu mezi ně vejít, a když nerušíte a dáte jim najevo, že po nich nic nechcete tak si
je v klidu ležící i pohladit. Jenže některé lidi to nenaučíte, i když jim to budete vysvětlovat stokrát.
Tajně učí i cizí koně hloupostem, krmí z ruky a ve stádě. Naštěstí jsem navyklý vidět věci, i když si lidé
myslí že je nevidím. Často jsem je slyšel říkat. To nedělej Monťák tě určitě vidí. No aspoň občas
to zabralo.
Jednou jsem dělal na jednom ranči a majitelé koní krmili své koně přímo z igelitové tašky. Často jsem
jim říkal, že to není dobrý a upozorňoval rančerku, že si zadělává na problémy. Jenže to jsem ještě
netušil, že koho potká první problém, budu já. Potřeboval jsem si zajít do obchodu nakoupit něco
k jídlu a nechtělo se mi obcházet pastviny. Vydal jsem se napříč pastvinou a v ruce jsem měl igelitovou
tašku. To co se odehrálo mi tak trošku i nahnalo strach. Strach ze stáda, které asi v počtu dvaceti koní
se hnalo ke mně a dožadovalo se krmení. Jak se tak různě natáčeli k druhým koním a kopali po nich,
13
aby měli místo a dostali se pro požadovanou potravu, se stále tlačili na mě. Uši položené a zuby cenili
vztekle na mě, když zjistili, že jim nic nechci dát. Byl jsem obklopen stádem dost naštvaných koní,
kteří do mě strkali a jen tak tak jsem se vyhýbal jejich zubům a kopytům. Dost nepříjemná situace, při
které jsem musel hrát dost dominantního koně, abych se z té situace dostal zdravý. Neučit koně
somrovat.
Koně a pamlsky jako odměna??
S tím se musí taky opatrně a koně neodměňovat
za jeho výkon pamlskem pokaždé když udělá
co po něm požadujeme a né vždy z ruky.
Taky jsem byl svědkem, kdy kamarád připravoval svého koně na show. Lehl si vedle něj a učil ho,
aby mu dal pření nohu na prsa. Pokaždé, když kůň udělal něco dobře, dal mu z ruky pamlsek. Když
tento cvik ukazoval na show, lehl si vedle koně a kůň si položil přední nohu na jeho prsa. Vypadalo
to pěkně, ale kůň nedostal pamlsek tak si ho začal vyžadovat. Na nohu, kterou měl na jeho prsou,
přenesl váhu, že se kamarád sotva hnul a tlačil stále více a zubama ho začal svlíkat. Museli jsme
zasáhnout a koně přímo od něj odtrhnout. Většinou když koně naučíte něco, co si pak nepřejete, aby
dělal, určitě se vám to vymstí v okamžiku, kdy to nejméně čekáte a nejméně potřebujete. Kůň jen
nepochopil, proč dostával pamlsek, pokaždé když něco na žádost majitele udělal a najednou nedostal
nic. Nejsem proti pamlskům ale ne během „výcviku“. Kůň by neměl být veden k tomu, že udělá
a dostane. To pak dělá vše jen, aby za to něco dostal a né vždy to dělá správně, ale něco za to chce a my
jsme přesvědčeni, že to co udělal, bylo špatně většinou díky nám a tak nedostane nic. Koně si tím
vlastně jako by „kupujete“.
Na kole v zimě
autor: Martin Štulla
zdroj: kolo.bedna.cz
Začala zima. Kolo jen chvíli leží ve sklepě a vy byste
už vyrazili ven? Pokud patříte mezi takové nadšence tak
se Vám pokusíme poradit jak na to, abyste i v chladných
dnech mohlo vyrazit. Podzimní a zimní krajina má své kouzlo
barev anebo bílých plání, tak proč se kolu vyhýbat. Proto
je dobré se řídit některými zákonitostmi zimní cyklistiky.
Co si v zimě obléci
V kraťasech to nepůjde. Oblečení vybírejte s rozvahou
a důkladnou pečlivostí. Na kole se tělo potí, i když jsou mrazy,
jenže nám zde chybí horké slunce, které by pot odpařovalo.
Výrobci prádla přispěchali na pomoc a vymysleli funkční
prádlo. Pamatujte, že funkční oblečení musí být vždycky přiléhavé
na tělo a nesmí vám plandat. Pak dokáže udržovat tělesné teplo
a odvádět pot.
V žádném případě nesedejte na kolo v pleteném svetru
od babičky. Ten vás nezahřeje. Budete potřebovat větruodolné
oblečení (windstopper). I ve velkých mrazech raději uberte
a zabalte si něco do batohu to pro případ, že vám to co máte
na sobě, nebude stačit.
14
foto: cykloserver.cz
Zvláštní péči věnujte kolenům a opatřete zateplené cyklistické kalhoty, které mají přední stranu
opatřenou právě windstopperem. Vhodné jsou i zateplené cyklistické návleky z neoprenu. Mokré boty
a ponožky jízdě požitek nepřidají.
Správný cyklista jezdí v zimě i v létě s cyklistickou přilbou. Obyčejného kulicha však pod přilbu
nedostanete. Dnes se prodávají speciální čepice přímo pod přilby. Nejsou vůbec drahé, jsou pohodlné,
funkční a mají ochranu proti chladu a větru.
Je zima no a co
Spolehněte se, že budete přitahovat nechápající pohledy ostatních lidí. Na malé děti zase
budete působit jako superhrdina. V zimě se svého koníčku vzdávat nemusíte. Zimní cyklistika
není moc vhodná na sjíždění dlouhých kopců, protože bez pohybu tělo rychle stydne a vám
bude ve sjezdu hrozná zima. Stejně tak se budete muset obejít bez častého zastavování
a kochání se krajinou. Čím víc budete zastavovat, tím hůř půjde tělo znovu zahřát.
Jak snáší zimu kolo?
S technikou už je to horší nežli se samotným cyklistou. Sníh a mráz kolu nevadí, ale když používáte
kolo i pro městské dopravovaní posoleným cestám se nevyhnete a sůl je největším nepřítelem kola.
Řetěz i ostatní díly se začnou solí zanášet a budou reznout. Předejít tomu můžete opláchnutím kola po
každé jízdě, mít speciální starší kolo na zimu nebo po každé zimě dělat údržbu kola a vyměnit
zrezavělé díly.
Jak se o kolo starat
V zimě se nevyhnete všudypřítomné vlhkosti. Jak bylo popsáno výš, díly budou trpět.
Šroubky, lanka, řetěz budou reznout. Zabráníte tomu častým oplachováním. Nejvíc bude v zimě
trpět řetěz, protože na něj cáká většina vody ze silnice. V zimě se mi osvědčilo mazat řetěz
olejem do auta. On sice lepí, ale nestýká z řetězu tak rychle jako nelepkavé, suché oleje.
To znamená jedinou výhodu. Řetěz nebude vrzat už po pár kilometrech, protože nehrozí, že ho
voda z řetězu brzy spláchne.
Předchozí řádky jsou možná odstrašující, ale není to tak hrozné jak to vypadá. Nemusíte se bát, že by
se z vašeho kola po jediné zimě stal zrezavělý šrot dobrý leda tak do popelnice. Kolo stačí po zimě
důkladně umýt, seřídit, promazat, a když vám vadí zrezavělé šroubky, kupte si za pár korun nové.
15
autor: Jan Rada
zdroj: autorská tvorba
Samohlásková báseň
A jako alergie, B jako bohatství, C jako cesta, D jako dar a E jako elán,
častokrát je člověk pro to co dělá hledán a když se umí smát, je až ke hvězdám zvedán.
A jako alergie, když tě falešní lidé do lži hodí,
C jako cesta, po které tito lidé chodí.
B jako bohatství, jež skrývá se v Lásce, zdraví a přátelství,
D jako dar, který s sebou přináší nejedno poselství.
E jako elán, když lidé umějí život žít,
horší je, když ti lidé nebudou chtít.
A – krev proudící v těle,
B – člověk, jenž tváří se směle.
C – planeta, kde plyne si Láska,
D – jiskra přátelství, která v srdci praská.
E – věčný konec této básně, kterou málo kdo pochopí,
ten kdo neví o čem je řeč, sám v sobě se utopí.
Život není peříčko, ale můžete si ho udělat krásný,
Láska, zdraví a pevné přátelství, to vše je strašně vzácný.
A – zvuk, který zní z kostelních zvonců,
E – konec veršů, konec básně, konec konců!
Perníčky nejen na Vánoce
autor: Pavla Štullová
zdroj: autorská tvorba
"Přípravu začínám již několik týdnů před vánocemi, kdy si zadělávám velké množství
perníkového těsta. Těsto si, ale můžeme připravit i několik dní před pečením," vysvětluje
zapálená cukrářka a redaktorka našeho časopisu Věrka Melicharová a hned přidává několik
rad, které Vám usnadní pečení:
 Těsto je nutné vždy důkladně propracovat a nechat odpočinout zabalené v mikrotenovém sáčku.
 Potom vyválíme plát 2-3 mm silný a vykrajujeme požadované tvary. U větších motivů je dobré
si je na pár místech propíchnout párátkem, nebudou se kroutit a dělat bubliny.
 Pečeme na 170 - 200°C asi 10 minut, podle velikosti.
 Hned horké potíráme rozšlehaným vejcem.
 Pro tmavší a lesklejší barvu přidáváme do vajíčka tekutý karamel, který si jednoduše uděláme
doma. Dáme do hlubšího hrnce 3 lžíce krupicového cukru, necháme zkaramelizovat a zředíme
vařící vodou. Necháme vychladnout.
 Z plechu sundáme perníčky hned a dáváme na rovný tác, aby se nekroutily.
 Než začneme zdobit, necháme perníčky 4-5 dní odpočinout, poleva pak lépe drží.
16
"Během let jsem vyzkoušela spoustu receptů, některé dělám dodnes. Všechny jsou vhodné
na domácí pečení. Vybrala jsem dva, které zvládne i začátečnice," dodává cukrářka.
Tradiční recept na perníčky
Suroviny: 1000 g hladké mouky, 360 g mouč-kového
cukru, 5 vajec, 12 lžic medu, 5 lžic másla, 3 lžíce rumu,
3 lžíce kakaa, 2 prášky do perníku.
Prosetou mouku, cukr, kakao a prášek do perníku
smícháme v míse, přidáme vlažný tekutý med, změklé
máslo, rum a vejce. Velmi pečlivě propracujeme, je-li
lepivé, přidáme hlad. mouku. Hotové těsto musí být
lesklé a nesmí se drolit.
Vložíme do mikroténového sáčku a necháme alespoň
několik hodin odpočinout. Těsto vyndáme asi hodinu
před pečením, aby mělo pokojovou teplotu. Pečeme na
180°C. Po upečení potřeme rozšlehaným vajíčkem.
Upečené necháme několik dní odležet a pak teprve
zdobíme bílkovou polevou.
foto: Věra Melicharová
Bílková poleva
Příprava polevy není žádná věda. Více záleží na pomůcce, kterou budeme zdobit. Cukrářka
doporučuje použít igelitový sáček s umělohmotným hrotem, jenž se prodává přímo na zdobení
perníčků.
Příprava polevy:
170 - 200 g moučkového cukru (podle velikosti vejce) - nejméně dvakrát prosátého (někdo prosívá
i skrz silonky), 1 bílek (přecezený), 1 lžička solamylu, 1 lžička citronové šťávy. Všechno třeme
plochou měchačkou až do zbělení polevy (kolem 15 minut). Podle potřeby buď přidáme moučkový
cukr, nebo naopak rozředíme citronovou šťávou. Obarvit můžeme potravinářskou gelovou barvou,
nebo práškovou potravinářskou barvou, kterou napřed rozmícháme v trošce vody a po kapkách
přidáme do polevy až do požadovaného odstínu.
V dnešní době je řada lidí, kteří mají různá „omezení“. Jedním z nich je i bezlepková dieta.
Zde pro ně mám odzkoušený recept, na kterém si pochutnají všichni.
Bezlepkové perníčky
200 g kukuřičné mouky, 200 g hladké sojové mouky, 170 g
moučkového cukru, 50 g másla, 2 vejce, 1 lžíce rumu, 3 lžíce tekutého
medu, 1 lžička sody, 1 lžička perníkového koření
foto: Věra Melicharová
V misce smícháme sypké suroviny, přidáme změklé máslo, vejce, rum
a med. Vypracujeme hladké těsto, které zabalíme do mikrotenového
sáčku a dáme na hodinu do lednice. Z těsta vyválíme plát
na pomoučeném vále o síle přibližně 5 mm a vykrajujeme libovolné
tvary. Před pečením potřeme rozšlehaným vejcem, aby se leskly.
Pečeme ve vyhřáté troubě, podle velikosti perníčků přibližně
8-10 minut.
Malujte tečky, linky, mřížky atd. Nenechte se odradit, pokud první pokusy nebudou dokonalé,
chce to trpělivost a výsledky se určitě dostaví.
Ozdobené perníčky nechte dobře zaschnout a uchovejte v uzavřené dóze, nejlépe
vzduchotěsné. Další tipy naleznete na mých stránkách - http://www.pernicky.estranky.cz
17
Co je a co není ZOO
autor: Miroslav Bobek, ředitel ZOO Praha
zdroj: autorská tvorba, článek vyšel v časopisu Trojský koník
V prvních čtyřech patrech se Pata department store v thajském
Bangkoku nijak neliší od mnoha jiných obchodních domů.
V pátém patře však začíná jiný svět. Nachází se tam pokladna
do „ZOO“, která je umístěna ve dvou následujících podlažích.
Již dlouhé řady terárií rozestavěné podél oken do šestého patra vzbuzují stísňující dojem. A když
vystoupíte do sedmého patra, po pár krocích stanete tváří tvář orangutanovi, který sedí na lavičce.
Jeho úkolem je nechat se fotografovat s případnými zájemci. Další orangutani se nacházejí v klecích
a nepočetní návštěvníci je krmí pečivem. V prosklené expozici postává poslední tučňák z kdysi
početného hejna. V malinké ohrádce se tísní ovce a za nimi je několik plameňáků. Zubožení medvědi
žebrají o housky. A podobně by bylo možné ještě dlouho pokračovat…
Při návštěvě tohoto bangkokského zvěřince jsem pociťoval smutek
i rozhořčení - a současně jsem si s hrůzou kladl otázku, zda by podobný podnik
nemohl licenci zoologické zahrady získat také u nás. Jistě, držet orangutany
v obchodním domě je v srdci Evropy nemyslitelné, ale pokud jde o mnohé ostatní,
jsou obavy zcela na místě. Náš zákon, na jehož základě jsou příslušné licence
udělovány, a jeho uplatňování, to obojí je - bohužel- zcela nedostačující.
Zoologickými zahradami se podle něj již stala i zařízení, která jsou umístěna
v činžáku nebo rodinném domě. A to je jenom příklad. Akvárium, vivárium,
terárium nebo zookoutek - a rovněž zvěřinec - chápe český zákon zcela nesmyslně
jako zoologickou zahradu.
Ale nejde jen o to, kde se zoo nebo ,,zoo" nachází, jak je velká a na jaká zvířata se zaměřuje.
Zoologická zahrada by měla nejen zajistit zvířatům optimální podmínky a být dlouhodobě udržitelná,
ale současně plnit úkoly, které definují jak EAZA (Evropská asociace zoologických zahrad a akvárii),
tak WAZA (Světová asociace zoologických zahrad a akvárii). Spolu se systematickým vzděláváním
veřejnosti - a tím není míněna jednorázová sleva na vstupném pro místní školku k nim patří především propagace a realizace ex-situ a in-situ projektů, tedy ochrana ohrožených
druhů jak v lidské péči, tak v oblastech jejich přirozeného výskytu. V moderním chápáni
je zoologická zahrada místem, kde jsou zvířata chována jako velvyslanci divoké přírody - velvyslanci,
kteří pomáhají získávat jak veřejné mínění, tak prostředky na ochranu ohrožených druhů a přírody
vůbec.
Právě ve smyslu úkolů a cílů, které formulují EAZA
a WAZA, je záhodno změnit i český zákon a poté jej důsledně
uplatňovat. Neznamená to, že by tu vedle zoologických
zahrad neměla být kvalitní vivária či zookoutky, ale tento
novelizovaný zákon nesmí připustit existenci zařízeni, kde
je prezentace zvířat jen zástěrkou pro byznys, anebo
zvěřinců v obchodních domech.
Fotografie na18
této stránce jsou použity ze stránek - pata zoo.bankokpost.com
Pravidla moštárny
autor: Samuel Tongel
zdroj: autorská tvorba
Kniha Pravidla moštárny je o chlapci ze sirotčince jménem Homer Wells, který pod výchovou
doktora Larche – který vlastnil a vedl celý sirotčinec – získal hromadu zkušeností a dosáhl tak
skoro vysněného života.
Ačkoli byl do svých čerstvých dospělých let nespokojený s životem v sirotčinci, vše se změnilo
po příjezdu dvou mladých lidí jako on, Candy Kendallové a jejího přítele Wallyho Worhingtona.
Ti mu nabídli, že může jet s nimi, a tím nakonec získal další spoustu zkušeností na plantážích
v Oceanview. Také si získal srdce Candy, se kterou si později udělal dítě. Homer žil naprosto
spokojený život, avšak po Wallyho návratu z války se odhodlal k vrácení do starých kolejí
sirotčince v Saint Clouds.
Celý příběh je pak vložený do první poloviny devatenáctého století a doby, kdy se spekulovalo
o zákoně proti potratům.
Pravidla moštárny je kniha oplývající spoustou postav,
s jejichž charaktery se seznámíme natolik, až se nakonec
stanou neodmyslitelnou součástí našeho života. Stejně
tak dobře je popsána i krajina a prostředí, ve kterém
se děj odehrává, a tak není velkým problémem
se do příběhu vžít.
Já osobně jsem si knihu užíval jako svůj vlastní životní
příběh. S mou duší romantika jsem dostal všeho, čeho
jsem dožadoval, a nemůžu na to nic říct. Snad jen to,
že okamžiky, které vám kniha naskytne, jsou buď
dojemné, nebo nepřekonatelně krásné. Dokonce mi
i přišlo, jakoby se určité pasáže předháněly v kráse.
Po celou dobu čtení jsem cítil všechna roční období,
dokonce i zápach jablek z moštárny. A tak se ukazuje,
že tato kniha je více než jen obyčejný příběh vtištění
na papíry, obklopený deskami. Je to inspirace pro život
a hlavní postavy jsou vzorem pro lidi.
V ostatních kritikách na tuto knihu jsem se setkal
s názorem, že postavy, které v ní vystupují, jsou nereálné.
A s tímto názorem rozhodně nemůžu souhlasit, protože
mně se naopak reálné zdáli. Potřebovali jíst i pít a vše,
co lidé k životu potřebují. A jestli někdo narážel na jejich
schopnosti jezdit autem a učit se, tak je to stejně reálné
jako naše životy. Tímto jsem vlastně odsoudil naprosto
zbytečné komentáře. Hloupé komentáře ukazující
na nereálnost postav a jejich příběhů, které se mi naopak
reálné zdály, protože splňovaly veškeré podmínky pro
existenci. Na světě je tolik lidí, že každý životní příběh
obr: odeon.cz může být nakonec reálný.
19
A co se týče reálnosti děje, byl dokonalý, tedy alespoň pro mě. Počítal jsem s koncem takovým,
že nakonec Homer Wells – jakožto hlavní postava – skončí s Candy Kendallovou a jejich dítětem
Angelem, a budou žít šťastně až do smrti. Jenže co by se pak stalo s Wally Worhingtonem, kdyby mu
Homer jeho dívku takto přebral? Je naprosto logické, že tajily původ dítěte Angela. Bylo to od Homera
a Candy rozumné. Navíc konec kde Homer nakonec odjel zpět do sirotčince a žil tam sám, a později
s novou sestrou, byl sám o sobě reálnější, než kdyby to skončilo úplným happy endem .
Mně se kniha tedy líbila a nemám, co bych jí vytknul. Snad jen některé pasáže byli naprosto
zbytečné, a popisy postav, které tam příliš neúčinkovaly, také byli zbytečné. Ve zbytku to ale
byla kouzelná kniha, a taková jaká se od umělce Johna Irvinga očekává. Není divu, že se stala
jednou z nejoblíbenějších, a že na ní sám John Irving natočil film podle jím sepsaného scénáře.
Tento film pak nakonec získal i oscara za scénář.
Avšak není to kniha pro děti, nýbrž pro dospělé a starší mládež. Pokud že tyto podmínky
splňujete, tak na sto procent doporučuji.
Rodný dům – Taxmeni
autor: Věra Melicharová
zdroj: zateckecountry.cz
1, D
D+/F# G
Gmi6
Až můj rodný dům v modré dáli zmizí
D/F#
E7
Emi A7
a já zůstanu v pustině sám
D
D+/F# G
Gmi6
tam za obzorem je už země cizí
D/A
A7 D
do které smuten se ubírám.
D/F# A7
D
R: Dům, můj rodný dům,
F#7 Hmi
E7
Emi A7
ostrov vzpomínek a šťastných snů
D
D+/F# G
Gmi6
tam na pastvinách život ubíhá v dál
D/A
A7
D
pod jasným nebem bezmračných dnů.
2. Když po světě sám ztichlou stezkou kráčím
a bez cíle chodívám spát.
Když se probouzím ráno zpěvem ptačím
jenom naděje dovede hřát.
foto: Martin Štulla
20
Teplické skály – můj domov
autor: Barbora Chalupová
zdroj: autorská tvorba
Necelých dvě stě kilometrů lehce severozápadním směrem
se nachází jedna z největších krás české přírody. Na zhruba dvou
tisících hektarech půdy se zde rozléhají Teplicko-Adršpašské
skály. Celá tato oblast byla od prvohor tektonickou sníženinou,
která vznikla horotvornými pohyby asi před tři sta padesáti
miliony let. Na jejím dně se vytvořila jezera a močály s bujným
rostlinstvem a dávné řeky tekoucí z okolních hor pohřbívaly
vegetaci vrstvami splavného materiálu.
obr: mapy.cz
V mladších prvohorách sem proniklo mělké moře a na jeho dně se ukládaly mohutné vrstvy
písku. Poté nastalo zvětrávání, uvolňování a odnos materiálu. Z někdejšího mořského dna
zůstaly už jen nejodolnější zbytky, kvádrové pískovce. Dnes tvoří krajinné dominanty – stolové
hory, plošiny a skalní města.
Sama jsem se nechala zlákat jejich pověstí a vydala jsem se na toto divukrásné místo. A svého činu
rozhodně nelituji. Zdejší krajina je mnohdy nebezpečná a zrádná, ale zážitky, které Vám přináší
procházka mezi těmito velikány, za to rozhodně stojí. Během svého putování lze narazit i na nejvyšší
vrchol skal – Starozámecký vrch – s výškou 617 metrů nad hladinou moře. Skalami protékají dva
potoky. Kromě toho je zde umělé jezírko, dva vodopády a velké jezero, které vzniklo v rozsáhlé
hlubině po vytěžení písku, ve kterém, ač je to nezákonné, se spousta lidí během parného léta ráda
zchladí.
K místu se váže mnoho legend a samozřejmě i prapodivných pověstí. Jedna z nich vypráví
o nelítostném a bezohledném rytíři Kunovi, který si za ženu vyhlédl dceru držitele teplického
panství, Kateřinu. Ta však byla pod neustálým dohledem. Rytíř tedy musel trpělivě vyčkávat
na svoji příležitost, která se naskytla až při jednom z četných lovů zámeckého pána. Kateřina
zabloudila v lesích. Kuno ji našel a unesl na skalní hrad. Už nikdy více nespatřila svoji rodinu.
Skála, u které rytíř Kateřinu unesl, byla osudem dívky natolik pohnuta, že začala ronit slzy,
které, prý až do dnes, vyvěrají na povrch a připomínají její krutý osud.
Z vlastní zkušenosti vím, že toulat se sám pískovcovou krajinou je velmi nebezpečné a člověk lehce
ztratí cestičku, která ho zavedla do samotného srdce skal. Přesto mám tendenci se k tomuto místu
v mysli neustále vracet. Živě si pamatuji, jak na mě celé to místo napoprvé zapůsobilo. Byla jsem
ochromena výjimečností skal. Veškerá tíha života, která na mě dopadala, při pohledu na zvrásněné
vrcholy tyčící se do nebe, rázem zmizela. Cítila jsem se jako pták – ve svých představách jsem mohla
volně kroužit ve větru a nebát se pádu.
Krajina Teplických skal je zvláštní. Život, který se obvykle rozprostírá horizontálně, je vyhnán
na svislé stěny. Jedině ptáci nejsou omezováni nepřístupností skal. Ty nejstrmější skalní stěny využívá
k hnízdění dokonce i sokol stěhovavý.
21
foto: fototuristika.cz
Lidé měli po věky z neproniknutelného
bludiště zavaleného tlejícím dřevem pralesa
strach. Snad jedině psanci a uprchlíci před
válečnými konflikty v něm nacházeli úkryt. Také
Johann Wolfgang Goethe pouze nakoukl
na nepatrnou část skal. V roce 1824 však
v prostoru skal vzplál nekolikadenní požár, který
vymýtil skoro téměř veškerý porost a skalní
labyrint se tak stal prostupnější.
Dnes jsou Adršpašské i Teplické skály
atraktivní lokalitou s vysokou návštěvností.
Kdyby mi kdokoli položil otázku, zda bych
se do Teplických skal chtěla někdy vrátit,
má odpověď by byla jednoznačně ano. Skály
jsem za život navštívila pouze dvakrát, ale jsem
si jistá, že jsou mým budoucím domovem.
Vývoj baletu
autor: Tereza Hronková
zdroj: tanecnimagazin.cz
Úvod do rubriky
Mnozí lidé si myslí, že balet je jen hloupé natřásání
v růžových sukýnkách, ale doopravdy jde o pořádnou
dřinu. Baletky musí mít všechny pohyby co nejladnější
a doladěné do posledních detailů. Správně vytočené
boky, přenášení váhy,…
Abyste se o tomto krásném tanci dozvěděli víc, je tu
nová rubrika. V následujících článcích se dozvíte co to
balet je, kde vznikl, základní pozice i terminologii.
foto: simonparrismaninchair.com
Vývoj baletu
Historie baletu sahá až do druhé poloviny 16. století. Tento tanec podobný baletu se vyskytoval
především v italských operách. Balet jako samostatný se začal vyvíjet ve Francii za vlády Ludvíka XIV.,
který byl velkým zastáncem umění a tance. A jelikož došlo k poklesu standardních tanců, založil v roce
1661 taneční školu Académie Royale de Danse.
V 18. století se stal balet velmi populárním. Došlo k jeho povýšení nejen v technických normách,
ale i v dramatické formě a stal se vážným uměleckým projevem. Velký vliv na vývoj mělo také vydání
Listů o tanci a baletu, které roku 1760 sepsal Jean-Georges Noverre. Popisuje zde vývoj tzv. Dějového
baletu. Usiloval o zařazení pantomimických prvků do choreografie, což mělo umožnit lepší vyjádření
příběhu.
22
Na přelomu 18. a 19. století, v období romantismu, se centrum baletního dění přesunulo z Francie do
Milána, kde byla akademie. S novým centrem baletu přišlo i obohacení o nové prvky. Kvůli sociálním
změnám, které zmítaly společností v 19. století, poklesl o balet zájem. Ve vývoji však stále pokračoval
a to ve Francii, Itálii a Rusku.
Nakonec se hlavní centrum baletu přesunulo do Ruska a koncem 40. let přišel mladý francouzský
tanečník Marius Petipa, který si zde získal popularitu především díky rolím ve Spící krasavici,
Louskáčkovi a Labutím jezeru.
Mezi nejznámější baletní představení patří kromě výše zmíněných také na příklad Pták Ohnivák,
Popelka, Romeo a Julie či Don Quijote. Skladatelé, kteří se zapsali do historie baletu, byli třeba Petr
Iljič Čajkovskij, Jacques Offenbach nebo Claude Debussy.
I přesto, že by se mohlo zdát, že v dnešní době moderních tanců ztrácí balet uplatnění, tak to není
pravda a tanečníků z těchto řad stále přibývá.
Vážení přátelé a pohádkáři.
Zveme Vás na křest Třetího vyprávění kapra Jakuba,
které se uskuteční v rámci 16. ročníku Zvonkového
průvodu v Č. Budějovicích s Českým rozhlasem. Křtu
se zúčastní spisovatelka Bára Stluková a Přemysl
Otakar II. Třetí vyprávění bude v prodeji v infocentrech
a knihkupectvích za 79 Kč včetně pohádkového
slevového pasu a sběratelského 4pohledu.
Současně s druhým i třetím vyprávěním kapra Jakuba
je nabízen Pohádkový zpravodaj 2016 s přehledem
akcí, infokanceláře a pobytů, kde s naším pasem
a znalostí kouzelného slovíčka může vandrovník
obdržet odměny. Po získání 60 razítek s logovtipy
od J. Kerlese do cestovního pasu, získáte diplom,
odměny a titul Pohádkový vandrovník. S tímto titulem
můžete začít studovat na České pohádkové akademii.
Po 5 semestrech a diplomové práci Vám udělíme titul
Pohádkolog, zkratka PhDg. se uvádí za jménem a platí
v celém Pohádkovém království. Zápisné na 1 semestr
je 50 Kč.
Marcel Goetz
Pohádkový kancléř
23
24