Poslední pokušení

Neil Gaiman • Michael Zulli
Alice Cooper:
Poslední
pokušení
Alice Cooper:
www.comicscentrum.cz
Kliknutím navštívíte
internetové stránky
Comics Centra.
Poslední
pokušení
příběh
NEIL GAIMAN
ilustrace
MICHAEL ZULLI
námět
Neil Gaiman a Alice Cooper
úvod
Neil Gaiman
NEILOVO VĚNOVÁNÍ
Tuto knihu věnuji pozoruhodné Cindy Wallové,
která na tomto projektu před všemi těmi lety
pracovala tvrdě, dlouho a ze všech sil, a Jacku Wallovi
a Grace, až bude dost stará.
MICHAELOVO VĚNOVÁNÍ
Velkýmu Steveovi K. a Alice, kteří svým životem
dostáli svý pověsti. A všem malejm Stevenům,
co jich je... Mercy neexistuje.
Je jenom přirozené, že Panoptikum
voskových figurín je hned vedle hřbitova. Je
tu zima a tma a mlha rozmazává světlo
plynových lamp, které nespolehlivě poblikávají před stanem. Projdete hřbitovem a na
boty se vám nalepí hlína, takže pořádně
ztěžknou.
Panoptokum je v obrovském stanu
z tenké hnědé kůže, která ve vlhkém vzduchu nehybně visí. Vstoupíte dovnitř a zablácené boty vám šustí v suchém listí.
V koutech stanu víří a převaluje se
mlha. Nervózně couvnete.
„Přišel jste se podívat na vedlejší
atrakci,“ ozve se za vámi čísi hlas.
„Vážně?“
„Ovšemže ano.“
Otočíte se a podíváte se na toho muže.
Jeho šaty byly kdysi elegantní, ale teď jsou
oblýskané, s roztřepenými okraji. Vlasy má
dlouhé a černé, hubený obličej a hluboko
zapadlé oči. Smekne na pozdrav cylindr
a zazubí se jako vlk.
Mávne hůlkou. Vzplanou stovky svic
a ozáří to podivné místo.
Stan je plný voskových figurín; každá
stojí na zvláštním podstavci.
Principál vás dovede k jedné soše
a přejede jí prstem po flitrech na boku.
Figurína v životní velikosti třímá
mikrofon. Je to rock’n’rollová hvězda, oči
a rty má zdůrazněné černými šminkami.
Na cedulce vedle stojí ALICE COOPER.
„Vypadá jako vy,“ řeknete principálovi.
„Je tu jistá rodinná podoba,“ připustí
on.
Projdete kolem figuríny malíře,
dlouhána s kníry a bradkou, jaké by mu
i Dalí mohl závidět, před nímž stojí obraz
v rámu. Na zádech má pečlivě vyvedeno
MICHAEL ZULLI.
Vedle něj stojí vosková figurína muže
v kožené bundě a s tmavými brýlemi, má
tmavé vlasy a černé džíny. Drží štítek s nápisem SPISOVATEL.
„Poslechnete si, co vám chce říct?“ ptá
se principál.
Krčíte rameny. Na kraji stanu cosi
zašustí, ale když se tam podíváte, vidíte jen
voskové figuríny ztuhlé v neohrabaných
pózách.
Principál vyndá z kapsy zašlou stříbrnou minci a strčí ji figuríně do úst.
„Naše heslo zní,“ sděluje vám téměř šeptem,
„strč penci do díry.“
Figurína spisovatele se pohne, pomalu a trhaně, jako loutka, zvedne ruku,
nakloní hlavu, rozevře rty, kde není ani
stopy po minci, kterou tam principál zasunul.
A začne k nám hovořit.
Jednou jsem tak seděl ve své
pracovně v Anglii, je tomu dobře
deset let, když vtom zazvonil telefon.
Zvedl jsem ho. Rád zvedám telefony.
„Tady je Bob Pfeifer. Píše se to
P-f-e-i-jedno f-e-r. Jsem z Epic
Records, to je v Los Angeles,“ představil se muž na druhém konci drátu.
„Zdravím,“ řekl jsem. Netušil
jsem, proč by mi měl volat někdo
z nahrávacího studia. Usoudil jsem, že
je vzdáleně možné, že mě někdo
nahrál, jak si prozpěvuju ve sprše.
Tuhle černou nahrávku – pod názvem
Gaimanova nahrávka ze sprchy –
začali prodávat bez mého svolení.
Bylo dokonce možné, že se nahrávka
dostala přes Atlantik až do LA. O něco
málo pravděpodobnější bylo, že mě
zvolili za ministerského předsedu
Lichtenštejnska a nikdo mi to neřekl.
„Aha. No, jeden můj zpěvák je
váš velkej fanda. Vlastně my všichni
jsme vaši fanoušci. Sandman a tak.
Můj asistent Jason, ten vás přímo
zbožňuje.“
„To je hezké.“
„Aha. Takže, jak jsem říkal, ten
zpěvák, o kterým jsem mluvil, chce
udělat monotématický album.
„Ano, a?“
„Tak nás napadlo, jestli byste
s ním na něm nechtěl spolupracovat.
Zajímalo by vás to?“
„O kom to tady mluvíme?“
„Je to sice dost důvěrný, ale je to
Alice Cooper.“
Alice Cooper?
Mám rád Alice Coopera. Líbí se
mi jeho School’s Out a Billion Dollar
Babies i Teenage Lament ’74. Podle mě
je Welcome to My Nightmare jednou
z nejlepších rock’n’rollových nahrávek.
Trash považuju za pozoruhodný comeback.
Hlavu jsem měl plnou hadů, mečů,
cylindrů a černě orámovaných očí.
„Možná,“ prohlásil jsem. „Ale
rád bych se s ním nejdřív sešel.“
Když jsem se setkal s Alice
Cooperem, promítal se už týden
Waynův svět, ale já ho neviděl, ani
jsem o něm nic nevěděl.
S Bobem Pfeiferem, který je ve
skutečnosti mladší, legračnější
a hubenější než v telefonu a vždycky
je úžasně stresovaný, jsme seděli
v hotelové restauraci. Byli jsme ve
Phoenixu v Arizoně.
„Támhle je,“ ozval se Bob a ukázal z okna na dlouhána, který právě
vystupoval ze sporťáku. Bílé tričko,
modré džíny a dlouhé černé vlasy.
Když vstoupil do restaurace, lidé
se za ním otáčeli.
Alice Cooper člověk je vysoký,
zarostlý a opálený. Má pronikavý
pohled a dobromyslné a živé oči. Ví
o špatných italských filmových hororech
víc než každý, kdo se neživí tím, že
o nich píše knížky.
Objednali jsme si sendviče a po
jídle jsme si šli promluvit nahoru do
mého pokoje. Cestou z restaurace na
Alice narazil jakýsi párek a okamžitě
se před ním vrhl na kolena.
„Nejsme hodni,“ zakvíleli.
Vzal to s humorem. Když jsem se
ho na to zeptal, vysvětlil mi, že to je
jenom malý důkaz úcty, jakou mu ve
Phoenixu prokazují. Později přiznal,
že je to z nového filmu Waynův svět.
Od té doby vždycky, když jsem
Alice viděl na veřejnosti, někdo
k němu přišel, hluboko se mu poklonil a řekl: „Nejsem hoden.“ On s lidmi
pokaždé zacházel mile, kývl, usmál se
a uklonil se na oplátku.
V hotelovém pokoji jsme si
povídali o hororech, pohádkách,
o tom, co bychom chtěli udělat
s příběhem pro album. Mluvili
jsme o divadle Grand Guignolu, tom
francouzském kabaretu plném krve
a hrůzy, oblíbeném počátkem 20.
století. Mluvili jsme o italských
filmových hororech. Mluvili jsme
o Faustovi.
Alice Cooper občas mluvil
o Alice Cooperovi ve třetí osobě.
„Alice by tohle neudělal,“ vysvětloval třeba.
Zjistil jsem, že jsou dva Alice
Cooperové, člověk a idol.
Je to velmi pohodlné. Alice
Cooper člověk je jedno, Alice Cooper postava je něco úplně jiného. Je
to osoba v nadživotní velikosti. Je
to herec.
Alice Cooper je hororový idol.
Stojí vedle Larryho Talbota a hraběte
Draculy, vedle Jasona a Freddieho.
Alice Coopera věší a utínají mu hlavu.
Alice se svíjí s hady a prchá z blázince. Dokonce byl i hvězdou vlastního
comicsu u Marvelů.
Alice člověk se mi ohromně líbil.
A líbil se mi nápad napsat příběh
s Alice Cooperem jako postavou –
takový, aby na něm mohlo být založené album nebo představení.
A někde tady se věci změnily. Už
jsme se navzájem nezkoušeli, abychom zjistili, jestli spolu chceme či
nechceme pracovat. Pracovali jsme
spolu.
Předložil jsem mu pár nápadů.
Některé se mu líbily, jiné ho nenadchly. Povídali jsme si o pocitech,
které jsme tam chtěli mít, o podobě
a postavách.
Vrátil jsem se do Anglie, párkrát
jsme si zavolali a já začal psát příběh,
který se nám z toho vyvinul. Byl to
příběh o chlapci Stevenovi, o podivném divadle a principálovi, který se
kupodivu podobá Alice Cooperovi –
je to částečně machiavellistický duch,
částečně komentátor a částečně
démon. Ten příběh byl o obchodě,
který Stevenovi nabídnou, o divadelním představení, jehož se zúčastní,
o jeho rodičích, kamarádech ze školy,
učitelích a nakonec o pokušení.
Tenhle příběh bych sám nevymyslel, na to je moc chytrý. Bůh střeží
nevinné a had se vždycky snaží najít
si cestičku do vašeho srdce. Ale je to
dobrý příběh a funguje.
Alice jsem zase uviděl šest měsíců nato, byli jsme zpátky ve stej-ném
hotelu ve Phoenixu. Seděli jsme
v hotelovém pokoji Boba Pfeifera
a poslouchali nahrávky prvních písní,
které napsali, a já se díval, jak Alice
a jeho spolupracovníci píšou další tři
songy – zatímco já seděl na pohovce
a občas navrhl verš nebo název písničky.
Z pouště se přihnala bouřka, my
seděli na balkoně hotelu a dívali se,
jak vichr bičuje blahovičníky, a Alice
nám vyprávěl příběh: Jak potkal
Elvise. V tom příběhu byla i Linda
Lovelace, karate a zbraně.
Uběhlo dalších pár měsíců a já se
ocitl v nahrávacím studiu v Los
Angeles a poslouchal je, jak nahrávají
Lost in America.
Bylo to zvláštní: jednu chvíli to
byl jen můj nápad a vzápětí tu bylo
poctivé rock’n’rollové monotématické
album. Skuteční hudebníci. Skutečný
Alice Cooper. Dave McKean dokonce
souhlasil, že namaluje obal.
Nevím jistě kdy ani kdo navrhl,
že bychom měli udělat comics.
Nicméně to nebylo nijak těžké
rozhodování. Ten nápad pro mě byl
výzvou. Rockové hvězdy se v comicsech objevovaly celá desetiletí – Kiss
na prvním vydání svého comicsu vykrváceli, aspoň nám to tvrdili, a jestli se
správně pamatuju, tak Jimmy Olsen
(Supermanův kamarád z Daily Planet)
vystupoval jako Beatle z doby kamenné takových třicet tisíc let před Kristem.
Avšak comicsy jako takové (tady můžeme být klidně upřímní, čistě mezi
námi) nebyly moc dobré. Ale nevěděl
jsem, proč by nemohl vzniknout dobrý
rockový comics.
Byly tu různé zápletky, které se
nakonec na album nedostaly. Bylo by
dobré to všechno zapsat.
Michael Zulli, který jako by
z oka vypadl Salvadoru Dalímu, malíř
a spolutvůrce ekologické science-fiction série Puma Blues, autor zdaleka
nejzvláštnějšího a nejtemnějšího
zpracování Teenage Mutant Ninja Turtles
První dějství: Sám na špatném místě
– želvích nindžů, který se občas věnuje, spolu se mnou, sérii The Sandman
a spolu se mnou také spáchal záhadně
ztracený comics Sweeney Tod, The Demon
Barber of Fleet Street – Sweeney Todd,
Ďábelský holič z Fleet Street, je jedním z nejzajímavějších, nejponu-řejších a nejúžasnějších malířů v oboru
a pro tuhle práci by se dokonale hodil
– pokud by měl zájem.
Zavolal jsem mu a on zájem
měl.
Cenami ověnčený Todd Klein
byl ochotný napsat texty do obrázků.
A tak vzniklo album a comics
a s Alice Cooperem jsme se potáceli
po Evropě na propagační kampani.
Splnil se mi dětský sen, neboť jsem se
ocitl v zákulisí pořadu televize BBC
Top of the Pops, když Alice s kapelou
hráli Lost in America před dvacet stop
vysokou reprodukcí Michaelovy
dvoustrany z první části knihy.
V Německu s námi zacházeli skoro
jako s králi a ve Skandinávii skoro
jako s bohy.
Kritiky byly dobré – nejrůznější
lidé, od rockových kritiků z Rolling
Stone po ty z londýnských Timesů to
prohlašovali za nejlepší album Alice
Coopera za patnáct let. A taky se
moc dobře prodávalo – prodalo se
do celého světa a slušně se prodává
dodnes.
Co se comicsu týče, chtěl jsem
vytvořit něco, co by v podstatě bylo
comicsovou obdobou několika
popových singlů: nic příliš hlubokého, nic příliš ambiciózního. Chtěl
jsem, aby to byl takový příběh
k táboráku. Comics, co se bude číst,
zatímco v pozadí bude puštěné
album. Comics na dobu, kdy začne
padat listí. Lehké čtení na to, čemu
Ray Bradbury říkal Říjnová země.
Už několik let ho nikdo nevydal, a já
jsem moc rád, že u Dark Horse byli
ochotní ho znovu vydat a konečně ve
formátu, který umožní obrázkům
skutečně vyniknout.
Vosková figurína spisovatele se usměje, kývne, zavře ústa a jako loutka se vrátí
do původní pozice. Leskne se jako starý vosk
nebo jako čerstvá mrtvola.
Principál se obrátí k vám.
V jeho úsměvu je cosi divokého, v jeho
očích cosi vlčího.
„Chcete vědět ještě něco?“ zeptá se.
Nervózně zavrtíte hlavou a začnete
couvat stanem mezi voskovými lidmi.
V nejmenším nepochybujete o tom, že zpátky na hřbitově se budete cítit mnohem
lépe.
Principál mávne rukou.
Svíce osvětlující stan jedna po druhé
zablikají a zhasnou, přičemž na vnitřek
stanu vrhají podivné stíny, takže to vypadá,
že se voskové figuríny pohybují, slézají
z podstavců a blíží se k vám.
Vy se nehýbete. Přimrzli jste na místě.
Nemůžete odtrhnout zrak.
„Nechoďte,“ říká principál. „Chceme
vám ukázat něco dalšího.“ Rukou v rukavici zápolí se svou tváří. „Podívejte.“
Sundává si obličej, jako by ho měl na
pantu, a odhaluje zažloutlou lebku připomínající starou slonovinu. V prázdném
očním důlku se kroutí maličký had, jasně
zelený jako čerstvě vybroušený smaragd.
Zasyčí na vás a odhalí špičáky.
Kouzlo je zlomeno. Opět se můžete
hýbat: uděláte krok zpět, pak se rozběhnete
a zoufale hledáte cestu ven. Někde musí být
cesta ven...
Jste úplně sami.
Šustění je hlasitější. Zdá se, že se
k vám blíží ze všech stran.
A pak zhasne poslední svíčka.
n
áhlý závan mrazivého říjnového
větru žene prázdnou ulicí spadané
podzimní listí, žluté, oranžové a červené.
uličkách houstne mlha
V
a rozmazává světlo pouličních
sodíkových lamp, jak se jedna
za druhou rozsvěcejí, a narušují
tak soumrak.
sem proniká
Náhle
záplava barev a hluk.
...tak fajn. Její přítel jí
řekne, aby za ním zamkla,
páč neví, co je
venku.
A ona mu připomene,
co slyšeli v rádiu – jak
utekl ten vrah...
...ale on se
jenom zasměje a řekne,
že jestli nenabere
benzín a nedoveze ji
do půlnoci domů, její
táta ho zabije.
H
lavní ulicí se loudají
kluci v jasných barvách,
jsou tu vidět svetry,
sportovní košile, džíny
a pláštěnky, aktovky
s knížkami a křiklavé tenisky.
Pak
vystoupí.
P
A odejde. Ona pak slyší
něco jako výkřik.
A už neslyší nic jinýho.
Akorát že se za chvilku na
střeše auta ozve ten divnej
zvuk. Jako kap kap kap.
Ale ona
zůstane vevnitř,
i když doopravdicky
vyděšená.
Teď to
začne bejt
drsný, co?
Stevene, nebuď
padavka.
Nejsem
padavka.
Jasně
že nejseš
padavka. Jseš
srab. Pokračuj,
Jacobe.
A nechá ji
zamknout dveře
a slíbit, že nikomu
nevotevře.
oslechněte si je:
Takže ona nakonec
usne. A probudí se, jak
někdo klepe na okýnko. Je
to policie. Tak ona otevře
dveře a oni řeknou:
Pojďte rovnou k nám
a neotáčejte se.
Ona teda
vyleze z auta.
A pak – se otočí!
A na anténě
visí hlava jejího
přítele.
A to
kapání, co slyšela,
bylo z toho, jak
jeho krev kapala,
kapala a kapala
na střechu
auta.
Bože,
Jacobe, to je
hnusný.
Já říkal, že
jseš padavka,
Stevene. Padavka
a srab. Ty se
bó-ó-ójí-í-íš.
Nech si to
na zejtra,
Jacobe.
Proč bych měl
čekat na Halloween?
Znám spoustu příběhů,
horších než tenhle, byla
tady ta chůva, jo,
a byla...
Hele –
co je
tohle?
Támhle? Tam
ale nic není.
Co je
tohle za
místo?
Podle mě
je divný.
Stevene!
Jakobe! Kyle!
Koukněte na
to.
Zahlíd
jsem něco
v uličce.
Tam není
žádná ulička.
Ale jestli
tam není žádná
ulička, tak v tý
uličce nemůže nic být.
A jestli v tý uličce
nic není, tak tam
nemůže být žádný
divadlo...
Nebo
ne?
He?
Kdo to
řekl?
Nejúžasnější
Kuk-ňol? Co má
tohle hergot
znamenat?
A tam
musí být
divadlo.
Kdo
řekl
co?
„Něco o divadle.”
„Ehm. Steven se
zcvoknul. Pánofé
f bílým ho sofort
odfesou někam, kde
si sám neublíší...”
„Drž hubu, Jakeu.”
N o to
m ě po d r ž .
J a k po h le d n é
s h r o má ž d ě n í
m la dý c h
mužů!
N i c ta k h r u b é h o. A n i po u hý po k u s
po psat tuto p ř e h lí d k u po u ťový c h
potě š e n í , toto vysto u pe n í v ě c í vz r u š uj í c í c h a vý stř e d n í c h by má
ú sta n ezvlá d la , j e n byc h u b oz e
ž va n i l .
U s n a d n í m vá m
to. Z p ř íj e m n í m vá m to,
b u d e to za da r m o :
po h le ď te.
Jak
k rás n á s b í r ka
tě l!
Lí ste k
n a ve č e r n í
p ř e dstave n í .
Toto j e h lavn í
ve d lej š í atra k c e. J e di n á
zá bava , j e ž vá m u ká ž e
s k ute č n é divy.
Tak co
to je? Nějakej
striptýz nebo
tak něco?
S patř íte h otovo u h o sti n u
záz ra k ů, te r ps i c h o r ej s k o u
p ř e h lí d k u č i rý c h
a n evý s lov ný c h r oz k o š í .
P ř i pa dáte m i ,
o pravd u m i p ř i pa dáte,
j a k o m la dí pá n ové,
kte ř í by o c e n i li m e n š í
r ozptý le n í v diva dle.
Ehm. My
vás neznáme,
pane.
N o, k do
b u d e te n šťastný
m lá d e n e c?
Ne?
L e č dov n itř
s e do sta n e po u z e
j e d e n z vá s, ta k
s e n e h la ste
vš i c h n i .
Á , a le j á
z n á m te b e, J a c o b e
Ca n dle ma n e. A te b e, Kyle
Va n Fle c k u. N eto u ž í n ě kte rý
z vás zaj ít dovn itř
a po dívat s e ?
Co j e
s vá m i ,
hoši?
B oj íte
se?
Musím dělat
úkoly.
Musíte
bejt cvok.
J a k pa k
ti ř í kaj í ,
c h la pč e ?
Máma mě
zabije, jestli
přijdu pozdě.
Ta k j e n dá l , j e n dá l . J s m e
ve m ě stě n oví , a le to h o s i s
zaj i sté vš i m l sá m .
Steven.
To j e
h ezk é j m é n o.
Sta r é do b r é
j m é n o. Z n a m e n á to
ko r u n a . V ě d ě l
j s i to?*
Já...
copak,
Stevene?
Ste-e-even se
bó-ó-ójí-í.
N u ž e,
má š - li j ít dá l
a po dívat s e n a
vysto u pe n í , b u d e š
potř e b ovat
pr og ra m ,
že?
Ne,
pane.
Já se
nebojím.
Já
nevím. Já
ještě nikdy
v divadle
nebyl.
Neodvážíš
se tam vlízt,
srabe.
Nejsem
srab.
Ne?
Ta k to
j s e m as i n a š e l
do b r ovo ln í ka .
* z řečtiny, stephanos
= koruna či věnec.
J á n ej s e m
Al.
N i k dy? Á , ty
m ůj za n e d ba ný
c h u dá č k u .
Co mě
to bude
stát?
Na.
Ta dy má š
lí ste k .
Pr o s í m
potle s k pr o
m la d é h o m u ž e
s k u rá ž í .
Ale...
Stát?
Ovš e m ž e n i c .
J e to za da r m o.
Vš e c h n o
ta dy j e
za da r m o.
Toto
j e diva d lo,
dítě. N e n ěj a ký
la c i ný, j a k s e
to – vitas k o p,
k i n e mato s k o p. . .
Dostanu
popkorn?
A kolu?
B ij á k!
To j e to
s lovo.
Tady to začíná být
zajímavé. Divadlo skutečna,
chlapče. Divadlo krve,
největší a nejúžasnější
Guignol.
Co
je to
tady?
Biják?
Takže
něco jako
horor?
To h le n e n í n ě c o,
č í m s e pr o c h r o u stá š,
k d e b ez d u š e ž vý ká š,
j sa n a o btí ž h e r c ů m
i o statn í m divá k ů m .
N o te dy, z k la ma ný vý raz
ma lé h o c h la pc e. Rve m i to
s r dc e. P ř í m o m i to tr h á
s r d e č n í k o m o ry.
Ta mtu dy.
B rzy s e zas e
u vi dí m e.
A le j i stě ti n aj d e m e
n ě c o k pití . Co bys
rá d? Li ds k é s lzy? Č e r n é
ví n o? Vo d u z L éth é ?
Jenom
kolu nebo
tak.
Na,
c hytej .
To
j e ta ky
z da r ma .
Děkuju.
U ka ž té
h o d n é dá m ě
lí ste k .
E steti č n o k rve ? Z da le ka
n e, c h la pč e. A č k o liv byc h
ti m o h l u kázat vlky
a n eto pý ry a u pí ry,
vš i c h n i m u s í m e j ít
s do b o u . . .
Ahoj, jsem
Mercy.
V pořádku. Nate.
Musíte si ho hlídat. Budete
chtít program?
Ukázal byste
mi lístek?
Páni,
aha, lístek?
Jasně.
Já,
ehm, jasně.
Kolik to
dělá?
Dostali jste se
na konec ukázky.
Tady je
všechno
zadarmo.
C o j s e m ti ř í ka l?
Ta k m u d ej te n
pr og ra m , M e r cy.
O po n a p ůj d e
nahoru.
Já... Měl bych,
ehm. Kde sedím?
Ehm. Mercy.
Jděte támhle
a sedněte si,
kam budete
chtít.
Tady
máte.
Bude
tam spousta
volných
míst.
Aspoň
zezačátku.
Sál se
p ostu p n ě
z ap ln í.
do st k lá b o s e n í , hv ě z di č ky
m oj e. Steve n e – j di tá m h le
a n ě ka m s e po sa ď.
M e r cy, my s e
m u s í m e p ř i pravit. O po n a
č e ká . Ř ev lí č i d la ,
v ů n ě dav u . . .
Celý příběh
si můžete přečíst
kliknutím sem.
www.comicscentrum.cz
Kliknutím navštívíte
internetové stránky
Comics Centra.