Můj nejhorší Helloween Helena Profousová

Můj nejhorší Helloween Helena Profousová

Můj nejhorší Helloween
Helena Profousová
Bylo 31. října, tedy svátek zvaný Helloween. Já a moje nejlepší kamarádka Janette jsme se
rozhodly, že dnes v noci přespíme u nás na zahradě ve stromovém domku. Odpoledne jsme
si připravily místa na spaní a zbytek dne jsme pozorovaly, jak se v našem městě, v anglickém
Brightonu, chystají lidé na helloweenskou noc. Když už byl podvečer, převlékly jsme se do
masek, já jako čarodějnice a Janette jako upír.
Vyšly jsme z domu do tmavé noci, svítily pouze lampy, dalo by se říci, že lampy skoro
nesvítily. Přišly jsme k prvnímu domu, kde bydlí naše spolužačka Anna.
Dům už byl vidět z dálky, protože světýlka, použita na jeho ozdobení, se třpití jako
drahokamy. Doma byly pouze Annini rodiče, kteří nám řekli: ,, Ahoj, vy jste určitě Janette a
Valentine, teda máte to ale krásný masky, tak to my vám něco dáme.“ Dali nám spoustu
sladkostí, samá lízátka, bonbóny, čokolády apod. Poděkovaly jsme a šly o dům dál. Lidé nám
chválili masky, říkali, že jsme vyrostly, dávali nám sladkosti, a dokonce nás i zvali k nim domů.
S Janette jsme usoudily, že už máme sladkostí dost, a tak jsme se chtěly vydat na cestu
domů, ale potkaly jsme naše spolužáky a ti nám řekli: ,, Víte, jak je tady takovej ten starej
dům, tam dole u řeky?“ Kladně jsme odpověděly na jejich otázku a oni pokračovali : ,,Tak
v tom domě bydlí taková stará paní, která nám dala úplně boží sladkosti, akorát jí bylo líto, že
k ní skoro nikdo nechodí. Nechcete tam zajít?“ Moc se nám nechtělo, ale nakonec jsme šly.
Došly jsme k řece a chvíli jsme šly kolem řeky, pak nám padl do oka vysoký tmavý dům. Přišly
jsme blízko k domu a já jsem se začínala trochu bát. Zaklepaly jsme, nic, znovu jsme
zaklepaly a z domu se ozvalo: ,, Pojďte dál, je otevřeno.“ Vešly jsme do domu, ale nikde
nikdo nebyl, jen v dáli plápolala svíčka. Domem se rozlehlo naše : ,, Haló, je tady někdo?“,
nikdo neodpověděl. Až po chvíli se ozvalo: ,, Ahoj děvenky, pojďte dál. Jsem v kuchyni, to je
tam, kde hoří svíčka.“ Janette šla první a já jsem ji následovala. Najednou se ozvala rána, až
jsme obě vykřikly a utekly z domu. Druhý den jsme se ve škole dozvěděly, že v domě žádná
stará paní nebydlí, že to byli jen naši spolužáci, kteří si z nás udělali legraci.
Vzhledem k nastalým událostem, jsme místo noci strávené ve stromovém domku byly
zamčené u mě v pokoji a celou noc jsme měly rozsvícená všechny světla. Nevím, jak Janette,
ale já jsem usnula asi pouze na půl hodiny. Myslím, že na tento Helloween dlouho
nezapomeneme.
Zapomenutý ostrov
Sabina Mannová
Na zapomenutém ostrově bylo na první pohled prázdno. Žádní lidé, jen zvířata v podobě
ptáků a ještěrek. Skupina lidí společně se spisovatelkou Rosy se na Zapomenutý ostrov
vydali, protože tam byla podle vypravování ostatních krásná pláž. Všichni ti, co si mysleli, že
na ostrově nikdo nežije, se mýlili.
Když se po dlouhé cestě k Zapomenutému ostrovu konečně dostali, vyběhla spisovatelka
z lodi a šla se po ostrově porozhlédnout. Měla podezření, že na ostrově žije holčička společně
se svým otcem.
Holčičku našla, ostatní už z ostrova odjeli, ale Rosy tam nechali. Holčička, říkejme jí Anna,
nejdříve nechtěla s Rosy mluvit, ale po chvíli začala. „ Jak se jmenuješ? ” zeptala se Rosy. „
Jsem Anna, ” odpověděla. „Jak jsi se sem dostala Anno? ”
„Bylo to před 10 lety, moc si to nepamatuji, byly mi 2 roky. Žiju tady spolu s tatínkem, ten
teď odjel, nikdy mi nechce říct kam, ale tak do čtyř dní se vždy vrátí. Za těch 10 let jsme si
s tatínkem užili hodně zábavy. Jednou jsme třeba hráli s opicí na honěnou, taky jsme odsud
vyháněli pár lidí, co se rozhodli ostrov obydlet. Nejlepší bylo, když jsme stavěli náš baráček ,
vždycky nám to spadlo, ale nakonec jsme přišli jak na to. Náš první baráček spadl při velké
bouřce, naštěstí se nám nic nestalo. Taky tady mám svého ochočeného lachtana, který mi
dělá společnost, když jsem na ostrově pár dní sama. Dříve jsem se hrozně bála ostatních lidí,
nikdy jsem se jim nechtěla ukázat.
Táta mi říkal, že jsme se sem dostali po maminčině smrti, ta zemřela při velké bouři na
moři, ráda si totiž vyrazila do moře. Táta chtěl najít alespoň tu loď, vůbec jsme nevěděli, kam
doplujeme. Dopluli jsme sem, tátovi se tu zalíbilo, tak jsme tu zůstali. ”
„Páni, Anno, to je úžasný. Je mi tvé maminky líto, ale ty jsi určitě šťastná.” „ Ano, to jsem,
ale táta se už čtvrtým dnem neukázal.”
Když Anna příběh dopověděla, pomalu se stmívalo, tak ji Anna zavedla do jejich baráčku.
Anny lachtan tam opravu byl. Pozdravil ji zatleskáním předními ploutvemi. Rosy se ho trošku
bála, ale oba si zvykli.
Annino bydlení vypadalo vážně hezky, bylo prostorné, postele byly sice malé a
nepohodlné, ale lepší než ležet na zemi. Měli tam hromadu ryb pro lachtana a také místní
ovoce.
Šly si lehnout a slíbily si, že hned ráno se vypraví na skálu vyhlížet Annina otce. Tak také
udělaly, už brzy ráno nakrmily lachtana a vypravily se na vysokou skálu. Tam si vyprávěly
příběhy, když v tom se v dáli objevil vor s nějakým mužem.
„Táta je tady!” zvolala Anna, „ pojď Rosy, musíme ho jít dolu přivítat.” Dole skočila Anna
otcovi do náruče a seznámila ho s Rosy.
Rosy s nimi zůstala na ostrově dalších několik let, poté se rozhodli, že se vrátí zpět do
rodné vesnice Rosy, kde žili spolu dál jako rodina.