Poe arthur gordon pym

Dobrodružství A.G.Pyma
I.
Mé jméno je Artur Gordon Pym. M j otec byl úctyhodným kupcem s
námo nickým zbožím v Nantucketu, kde jsem se narodil. M j d d po matce byl
advokátem s dobrou praxí. M l ve všem št stí a spekuloval velmi úsp šn s
akciemi Edgartonské Nové Banky, jak se d íve nazývala. T mito a jinými
prost edky dosáhl toho, že uložil dost slušné peníze. Byl mi víc naklon n,
myslím, než komukoli jinému na sv t , a tak jsem ekal, že zd dím i hlavní ást
všeho jeho majetku.
Když mi bylo šest let, poslal mne do školy starého pana Rickettse,
jednorukého muže výst edních mrav , - jejž dob e znal každý, kdo kdy p išel do
Nového Bedfordu. Z stal jsem u n ho ve škole do šestnáctého roku, kdy jsem
se odebral na akademii pana E. Ronalda na návrší. Tam jsem se seznámil se
synem jistého pana Barnarda, kapitána, jenž konal plavby ponejvíce ve službách
Lloyda & Vredenburgha. Pan Barnard je rovn ž velmi dob e znám po Novém
Bedfordu, a jak mám za to, mám mnoho p íbuzných v Edgartonu. Jeho syn se
jmenoval August a byl asi o dva roky starší než já. Byl se svým otcem na
velrybá ské výprav na »John Donaldsonu«, a stále jen mi vypráv l o všech
svých p íhodách v Jižním Tichém Oceánu. asto jsem s ním chodil dom a
z stával u n ho celý den, n kdy i celou noc. Spávali jsme v téže posteli a tu
mne dovedl udržet ve bd ní až do úsvitu, vypráv je mi p íhody o domorodcích
z ostrova Tinianu a jiných míst, jež ze svých plaveb kdy navštívil. Nakonec
nemohl jsem se ubránit zájmu o to, o em vypráv l, a zvolna jsem pocítil
velikou touhu jít na mo e. M l jsem sám plachetní lo , zvanou Ariel, jež m la
cenu asi sedmdesáti p ti dolar . M la polopalubu s kajutou, a byla vyztužena
jako šalupa, - zapomn l jsem její nosnost, ale unesla deset osob bez p ílišného
p ecpání. V tomto lunu jsme provád li nejšílen jší kousky na sv t ; a když si
te na n vzpomínám, zdá se mi k neuv ení, že jsem dnes ješt živ.
Chci podat jedno z t ch dobrodružství jako úvod k dalšímu a vážn jšímu
vypráv ní. Jednoho ve era byla u Barnard spole nost, a já a August jsme byli
ke konci nemálo opilí. Jako obvykle v takových p ípadech, lehl jsem si s ním,
místo abych šel dom . Lehl si, jak se mi zdálo, velice klidn (byla skoro jedna,
když se spole nost rozešla) a nehlesl ani sl vkem o svém obvyklém p edm tu.
Uplynulo asi p l hodiny od chvíle, kdy jsme si lehli. a já zrovna usínal, když
August náhle vstal a dal se do hrozného klení, že prý nebude ani za živý sv t
spát k v li n jakému Arturu Pymovi, když je tak nádherný vítr od jihozápadu.
Co živ jsem nebyl tak udiven, nev da. co vlastn zamýšlí, a mysle, že víno s
likéry, které pil, ho zcela zbavilo smysl . Mluvil však dál velmi klidn , íkaje,
že ví, že já ho mám za opilého, ale že nikdy co živ nebyl tak st ízliv. Dodal, že
se mu jen p í í ležet jako pes v posteli, když je tak krásná noc, a že je odhodlán
vstát, obléci se a vyjet pro zábavu na lunu. St ží mohu íci, co mne chytlo, ale
sotvaže ta slova pronesl. cítil jsem osten nejprudšího vzrušení a touhy, a p ijal
jsem jeho šílenou myšlenku jako nejrozkošn jší a nejrozumn jší v c na sv t .
Vál skoro vichr a po así bylo velice studené, vždy bylo ke konci íjna.
Nicmén , vysko il jsem z lože s jakýmsi zápalem a ekl, že jsem stejn state ný
jako on, a stejn jako on syt toho, ležet v posteli jako pes, a stejn odhodlán k
jakékoli švand neb zt ešt nosti jako jakýkoli August Barnard v Nantucketu.
Neztráceli jsme as dlouhým oblékáním a seb hli ke lunu. Kotvil u staré a
zašlé rejdy u skladišt Parker & Co. a otloukal si neustále bok o hrubé trámy.
August do n ho sko il a vyprázdnil jej, nebo byl zpola pln vody. Když to bylo
hotovo, vzty ili jsme stožár s plachtou, nato ili k v tru a odvážn vyjeli na
mo e.
Vítr, jak jsem ekl, vál ost e od jihozápadu. Noc byla velice jasná a studená.
August se chopil kormidla a já se postavil ke st žni, na krytu kajuty. Vyjeli jsme
plnou rychlostí, nikdo z nás nepromluvil slova od vyplutí z rejdy. Zeptal jsem se
svého soudruha, jakým chce jet sm rem a za jaký asi as myslí, že p ijedeme
nazp t. Hvízdal po n kolik minut a pak mrzut odsekl: »Já jedu na mo e, - ty
m žeš jet dom , myslíš-li!« Pohlédnuv na , spat il jsem náhle, že p es svou
strojenou lhostejnost je velmi pobou en. Vid l jsem ho jasn v m sí ní zá i, m l tvá bledší než mramor a jeho ruka se tak t ásla, že sotva udržel vratidlo.
Vid l jsem, že cosi není v po ádku, a vážn jsem se polekal. V té dob jsem se
pramálo vyznal v ízení lunu a byl jsem úpln závislý na plaveckém um ní
svého p ítele. Vítr též pojednou zesílil, sotva jsme se dostali ze záv t í zem , ale já se p ec styd l u· kázat n jaký strach a asi p l hodiny jsem zaryt ml el.
Nicmén , už jsem to déle nemohl vydržet a ekl Augustovi, že by bylo záhodno
se vrátit. Jako d ív, trvalo bezmála minutu, než odpov d l, nebo v bec vzal
z etel na mou poznámku. »Hned«, pravil kone n , - asu dost, - hned budem
zpátky«. O ekával jsem sic takovou odpov , ale bylo cosi v t chto slovech, co
mne plnilo nepopsatelným pocitem hr zy. Znovu jsem na n ho pozorn pohlédl.
Jeho rty byly úpln zsinalé a kolena se mu tak prudce t ásla, že se sotva udržel
na nohou. Pro Boha, Auguste«, vyk ikl jsem opravdu vyd šen, »co je ti? Co se
stalo? Co chceš d lat?« - »Co se stalo!« koktal s naj· v tším zdánliv
p ekvapením, pustiv téže chvíle vratidlo a svaliv se vp ed na dno lodi, - »stalo ne, nic se - nestalo - jedem dom - co-co-což nevidíš?« Nyní se mi úpln
rozb esklo. Sko il jsem k n mu a postavil ho. Byl opilý, - opilý pod obraz, nemohl už ani stát, ani mluvit, ani hled t. O i m l úpln sklen né; a jak jsem ho
v svém krajním zoufalství nechal, svalil se jak špalek do vody v lodi, z níž jsem
ho vytáhl. Bylo z ejmo, že b hem ve era pil mnohem více, než jsem
p edpokládal a že jeho chování v posteli bylo výsledkem nejprudšího stavu
opilství, - stavu, jenž, stejn jak šílenství, iní ob
asto schopnou nápodobu
vn jší chování lov ka p i plném v domí. Tu však chlad no ního vzduchu
obvykle zap sobil, - duševní energie se po ala vzdávat jeho vlivu, - a zmatený
pojem, jejž jist tehdy m l o svém zhoubném stavu, pomáhal ješt urychlení
katastrofy. Byl nyní úpln bezvládný a nebylo nejmenší nad je, že bude jiný na
mnoho hodin.
Je st ží možno pochopit krajnost mé hr zy. Dým vy. pitého vína se vypa il,
nechav mne dvojnásob plachého a nerozhodného. V d l jsem, že sám jsem
naprosto neschopen lun ídit a že ostrý vítr a prudký odliv nás ženou do zkázy.
Za námi se z ejm stahovala bou e; nem li jsme ani kompas, ani potravu, a bylo
jasno, že budeme-li ve své plavb pokra ovat, budeme p ed jitrem z dohledu
b ehu. Tyto myšlenky, se spoustou jiných, stejn hrozných, blýskaly mi hlavou
poplašnou rychlostí, a po n kolik okamžik mne inily naprosto neschopným
jakéhokoli pohybu. lun let l vodami p íšernou rychlostí, - jak vítr, - maje
plachty rozvinuty, a lodní boky zcela pod p nou. Byl v ru velký div, že se
nep ekotil, když August pustil, jak jsem už ekl, kormidlo, a já byl p esp íliš
rozrušen, abych myslel na to, chopit se ho sám. Na št stí však dob e drželo, a já
se zvolna trochu vzpamatoval. Vítr se stále p íšern vzmáhal; kdykoli jsme se
vyhoupli p ídí, mo e nám p e íslo celou zá a zaplavilo nás. Byl jsem na celém
t le tak úpln prok ehlý, že jsem už skoro ani necítil. Kone n jsem si op t
dodal zoufalé zmužilosti a vrhnuv se k hlavní placht , prudce ji strhl. Jak se
dalo ekat, slet la p es bok a namo ivši se, utrhla stožár u samé paluby. Jen tato
nehoda zachránila mne od okamžité zkázy. Jen s malou plachtou uhán l jsem po
v tru, zaplavován ob as velkými vlnami., ale již bez hr zy okamžité smrti.
Chopil jsem se kormidla, a dýchal voln ji, nebol jsem shledal, že rám p ec
zbývá nad je kone ného vyváznutí. August, stále beze smysl , ležel na dn
lunu; a ježto hrozilo nebezpe í, že se utopí (nebo tam, kde padl, sáhala voda
na stopu vysoko), s námahou jsem ho pon kud zdvihl a držel ho v sedící poloze
tím, že jsem ho v pase obto il provazem, který jsem p ivázal ke kruhu kajuty.
Vykonav tak všecko, jak jsem nejlépe mohl ve svém zk ehlém a rozrušeném
stavu, poru il jsem se Bohu a rozhodl se, že p ij si cokoli, budu vše snášet s
veškerou chrabrostí, jíž jsem schopen.
Sotva jsem došel k tomuto rozhodnutí, tu náhle za. zn l hlasitý a dlouhý k ik
a jek, jakoby z hrdel tisíce démon , a prostoupil veškero ovzduší kol lunu i nad
ním. Co živ budu, nezapomenu na onu krajní úzkost hr zy, již jsem v té chvíli
zakusil. Vlasy se mi na hlav zježily, - cítil jsem krev v žilách ustydlou, - srdce
mi úpln p estalo bít, a nevzhlédnuv ani, abych se pou il o zdroji svého leknutí,
skácel jsem se st emhlav a beze smysl na t lo svého ležícího druha.
Když jsem se zas vzpamatoval, nacházel jsem se v kabin veliké, velrybá ské
lodi (»Tu áka«), plovoucí do Nantucketu. N kolik osob stálo nade mnou a
August, bledší než mrtvola, piln mi t el ruce. Jakmile spat il, že otvírám o i,
jeho výk iky št stí a radosti budily jak smích tak slzy u drsn vyhlížejících
p ítomných osob. Tajemství, jak jsme byli zachrán ni, bylo pak brzy
vysv tleno. Byli jsme potopeni velrybá skou lodí, jež na nás narazila, sp chajíc
do Nantucketu se všemi plachtami, jež mohla rozvinout, a takto jela skoro v
pravém úhlu na sm r naší plavby. N kolik muž se dívala z vyhlídek na p ídi,
ale zpozorovali náš lun, až když už bylo nemožno vyhnout se srážce; a jejich
výstražné k iky, když nás spat ili, bylo to, co mne tak p íšern pod silo. Veliká
lo , jak mi ekli, p ejela náš lun tak snadno, jak by on byl p ejel pírko, a aniž
post ehla nejmenší závady ve vlastní plavb . Ani hlas nevyšel z paluby ob ti byl slyšet jen slabý, vrzavý zvuk, mísící se s hukotem v tru a vody, jak k ehká
bárka, jež byla pohlcena, se t ela na okamžik o kýl svého zhoubce, - ale to bylo
vše. Kapitán E. T. V. Block z Nového Londýna, maje náš lun (jenž byl, nutno
p ipomenout, bez stožáru) za pouhou kocábku, odnesenou p íbojem, a
bezvýznamnou, cht l pokra ovati ve své plavb , aniž se víc o v c staral. Na
št stí dva z hlídky s ur itostí tvrdili, že vid li n koho u našeho kormidla a
odvozovali možnost jej zachránit. Následovalo rokování, když se Block rozlítil
a po chvíli pravil, že »není jeho v cí být v n na stráži nad vaje nými
sko ápkami; že lo se pro žádný takový nesmysl nem že obrátit; a jestliže p i
tom byl kdo smeten do vln, není to vinou nikoho jiného, než jeho - a a se utopí,
as ho vem«, i n co podobného. Henderson, první kormidelník, se v ci chopil,
právem jsa rozho en, stejn jako celá posádka, nad e í, jevící tak necitelnou
ukrutnost. Mluvil nepokryt , vida, že mužstvo s ním souhlasí a ekl kapitánovi,
že pat í na šibenici, a že se on jeho rozkaz m vzpírá, by by m l být za to pov šen ve chvíli, kdy vkro í na b eh. Odstr il Blocka ( jenž velmi zbledl a
neodpov d l), sko il na zá , a chopiv se kormidla, vyk ikl rázn : »Proti v tru!
Muži p isko ili na svá místa, a lo se p kn oto ila. To vše se událo asi v p ti
minutách a myslelo se, že bude už sotva možno kohokoli zachránit, - v p ípad ,
že v bec n kdo na palub lunu byl. A p ece, jak tená vid l, i já i Augustin
jsme byli zachrán ni; a naše záchrana zdála se být dílem dvou skoro
nepochopitelných š astných okolností, jež moud í a zbožní lidé p i ítají
zvláštním zakro ením proz etelnosti.
Zatím, co lo se zastavovala, kormidelník spustil záchranný lun a vsko il do
n ho, tuším, že práv s on mi dv ma muži, kte í mne prý zahlédli u kormidla.
Sotvaže opoušt li záv trní stranu lodi (m síc stále jasn zá il), u· inila tato
dlouhý, t žký obrat po v tru, a Henderson v témže okamžiku, vzty iv se na
míst , vyk ikl k mužstvu: »Zp t!« Ne ekl pranic víc, opakuje jen netrp liv sv j
výk ik: »Zp t, zp t!« Muži obrátili s nejv tší možnou rychlostí; ale v té dob
lo se oto ila a plula rychle vp ed, a koli se všichni ze všech sil d eli, aby stáhli
plachty. P es to, že to byl nebezpe ný pokus, kormidelník se chopil lodního
et zu, jakmile mu p išel na dosah. Novým, mocným zakymácením vyhoupl se
pravý bok lodi z vody ven až skoro ke kýlu, a tu se zjevila p í ina jeho úzkosti.
Bylo vid t lidské t lo, p ipoutané co nejzvláštn jším zp sobem k hladkému a
lesknoucímu se dnu lodi (»Tu ák« byl pobit a nýtován m dí), a naráželo do
n ho prudce každým pohybem lodi. Po n kolikerých neúsp šných pokusech, za
stálého kymácení lodi a za hrozícího nebezpe í, že se lun potopí, byl jsem
kone n vyprošt n ze své hrozivé polohy, a vzat na palubu, - nebo ono t lo
bylo t lem mým. Bylo zjišt no, že jeden krokvový svorník se vykloubil a
proraziv m d ný plech, zadržel mne; jak jsem p išel pod lo , a p ipevnil mne
tak zvláštním zp sobem k jejímu spodku. Hlavice svorníku projela mi límcem
zelené vln né kazajky, již jsem m l na sob , a prorazila zadní ástí krku, mezi
dv ma šlachami, t sn pod pravým uchem. Byl jsem okamžit uložen na lože, a se zdálo, že ve mn není jiskérky života. Na lodi nebylo žádného léka e.
Nicmén kapitán mne ošet oval se vší pozorností, - aby se ospravedlnil, jak
mám za to, v o ích posádky za kruté chování v p edešlé chvíli té p íhody.
Mezitím Henderson odrazil op tn od lodi, a vítr dul nyní skoro jak hurikán.
Netrvalo dlouho, když narazil na zbytky našeho lunu a krátce na to, jeden z
t ch, kdo byli s ním, tvrdil, že rozeznává volání o pomoc v p estávkách mezi
hu ením bou e. To pohnulo sm lé plavce, aby pokra ovali ve svém hledání po
více než p l hodiny, a jim byly kapitánem Blockem opakovány signály k návratu a a každý okamžik na vodách v tak vratkém lunu hrozil jim nejtemn jší
smrtelnou záhubou. Opravdu, je skoro nemožno pochopit, jak malý lun, na
n mž byli, mohl ujít zkáze jen jediný okamžik. Ale byl stav n pro lov velryb a
byl opat en, jak jsem pozd ji d vodn p edpokládal, vzduchovými komorami,
na zp sob n kterých záchranných lun , jichž se užívá ve Walesu.
Když marn hledali, asi po zmín nou dobu, rozhodli se vrátit se na lo . Sotva
však u inili své rozhodnutí, zaslechli slabý výk ik od temného p edm tu, jenž
plul prudce kolem. Pustili se za ním a hned jej dosáhli. Ukázalo se, že je to celý
kryt kajuty z »Ariela«. August se u n ho zmítal, z ejm v posledním tažení.
Když se ho zmocnili, ukázalo se, že je p ipoután provazem k plovoucímu trámu.
Provaz, jak se pamatujete, obto il jsem já sám kol jeho pasu a uvázal ke kruhu
kajuty, abych ho udržel v sedící poloze, a tento in, jak je z ejmo, nakonec
p isp l k záchran jeho života. »Ariel« byl lehce zbudován a jak byl potopen,
jeho kostra se p irozen rozbila na kusy; st echa kajuty, jak se dalo o ekávat,
byla odtržena silou dovnit se valící vody, úpln z hlavního trámoví, a plula (s
jinými troskami) po hladin ; August se s ní udržel nad vodou a unikl tak
p íšerné smrti.
Uplynula víc než hodina od doby, co byl vzat na palubu »Tu áka«, než
mohl cokoli o sob pov d t, nebo chápat povahu nešt stí, jež stihlo naši lo .
Kone n se zcela vzpamatoval a mnoho mluvil o svých pocitech, pokud byl ve
vod . Když po prvé nabyl nejnižšího stupn v domí, nalézal se pod hladinou,
to e se kolem nepostižitelnou rychlostí, s provazem oto eným t ikrát i ty ikrát
t sn kolem krku. V okamžiku na to cítil, že je puzen rychle vzh ru, když
hlavou prudce narazil na tvrdý p edm t, a tak se zas zhroutil do bezv domí.
Když op t ožil, byl sice p i plném v domí, - p ece však stále krajn zmaten a
tupý. Tu poznal, že se stalo jisté nešt stí, a že je ve vod , a ústa m l nad
hladinou a mohl dosti voln dýchat, Je možno, že v této dob kryt byl hnán
rychlostí v tru a táhl jej za sebou, plovoucího na znaku. Opravdu, pokud se
mohl udržet v takové poloze, bylo skoro nemožno, aby se utopil, Tu náhle jej
vlna hodila p ímo až na kryt a toto místo hled l si udržet, volaje v p estávkách o
pomoc. Práv ve chvíli, než byl objeven panem Hendersonem, byl nucen
únavou povolit a padnuv do mo e, myslil, že je ztracen. Po celou dobu svého
zápasu nem l nejslabšího pon tí o »Arielu«, aniž o emkoli, týkajícím se p íiny jeho pohromy. Matný pocit hr zy a zoufalství se zcela zmocnil jeho
smysl . A když byl kone n vytažen, rozum mu úpln vypov d l službu a, jak
bylo e eno, trvalo to asi hodinu od doby, co p išel na palubu »Tu áka«, nežli
si úpln uv domil své postavení. Co mne se ty e, já jsem byl vzk íšen ze stavu,
hrani ícího skoro se smrtí (a to když p l tvrté hodiny zkoušeli marn všecko
možné), po ú inném t ení flanelem, namo eným v horkém oleji, - prost edkem
navrženým Augustem. Rána na mém krku, a m la hrozný vzhled, m la ve
skute nosti pramalé následky a já se brzy vzpamatoval z jejích ú ink .
»Tu ák« vplul do p ístavu kolem deváté ráno, po p ekonání jednoho z
nejprudších vichr , na jaké se kdy v Nantucketu pamatovali. Poda ilo se nám s
Augustem p ijít v as u Barnard k snídaní - jež byla na št stí pon kud zpožd na
pro onu v erejší no ní spole nost Zdá se mi, že všichni u stolu byli sami
p ílišn znaveni, než aby si všimli našich strhaných tvá í, jež by v ru nesnesly
p ílíšn p ísného zkoumání. Školáci však dovedou divy v podvád ní, a já jsem
p esv d en, že ani jeden z naších p átel v Nantucketu nem l nejmenšího
podez ení, že hr zostrašné vypráv ní n kterých plavc ve m st , jak potopili na
mo i jednu lo a utopili aspo t icet, ty icet neš astník , tý e se »Ariela«,
mého kamaráda neb mne. My oba spolu jsme od t ch dob p e asto o v ci
mluviti, ale nikdy ne bez chv ní. V jednom z našich rozhovor August mi
up ímn p iznal, že po celý sv j život nezakusil tak mu ivých pocit hr zy,
jako když na palub našeho malého lunu si po prvé uv domil stupe svého
opilství a cítil, jak klesá pod jeho ú inkem.
II.
V žádné události, na kterou hledíme p edpojat , pro nebo proti, nem žem
odvodit d sledky s naprostou jistotou, ba ani z fakt t ch nejprostších. Mohlo
by se myslet, že katastrofa, již jsem práv zde vylí il, ú inn ochladí mou
po ínající váše po mo i. Naopak, nikdy jsem nezakusil žhav jší touhy po
divokých dobrodružstvích námo nického života, jako v prvním týdnu po našem
zázra ném vyváznutí. Tato krátká doba úpln sta ila, aby z mé pam ti vymazala
stíny, a p ivedla na sv tlo všecky ty p íjemn dráždivé a pestré podrobnosti,
všecku tu barvitost poslední nebezpe né p íhody. Mé hovory s Augustem byly
den ze dne ast jší a zajímav jší. On um l vypráv t své p íhody na oceán (z
nichž víc než p li dnes pokládám za pouhé výmysly) a to tak poutav , že jim
musel podlehnout lov k mé vzn tlivé povahy a trocha temné, a ohnivé
obrazivostí. Rovn ž je divno, že nejsiln ji zaujal mé city pro námo nický život,
když lí il jeho nejhrozn jší chvíle utrpení a zoufalství. K jasné stránce t ch
lí ení necítil jsem mnoho p itažlivosti. Snil jsem jen o hladu a ztroskotání; o
smrti anebo zajetí mezi divošskými kmeny; o život , vlekoucím se v strasti a
slzách, na kterési šedé a zoufalé skále v oceánu nep eklenutelném a neznámém.
Takové vidiny i touhy, - nebo se hned staly touhami, - jsou b žny, jak jsem se
pozd ji p esv d il, celému etnému pokolení zádum ivých lidí; -ale v dob , o
které mluvím, hled l jsem na n jen jako na prorocké záblesky osudu, jejž jsem
se do jisté míry cítil zavázán naplnit. August pronikl úpln do mého duševního
stavu. Je v ru pravd podobno, že naše d v rné obcování m lo za následek
áste nou vým nu povah.
Asi po p ldruhém roce od doby záhuby »Ariela«, firma Lloyd &
Vredenburgh (podnik jaksi spojený s liverpoolskou firmou brat í Enderby )
zam stnávala se opravou a výstrojem brigy »Grampus«, chystající se na lov
velryb. Byla to stará rachotina, a sotva se hodila k plavb , i když se sebe líp
opraví. Nechápu dost jasn , pro byla zvolena p ed jinými dobrými koráby,
pat ícími týmž majitel m, - ale už tomu tak bylo, Pan Barnard byl ur en za
jejího kapitána a August m l jet s ním. Když byla briga p ipravována, asto mi
p ipomínal, jak skv lá p íležitost se tni zde naskytá ukojit mou touhu po
cestování. Nenašel ve mn nepovolného poslucha e, nikterak, - ale v c nebyla
tak zhola jednoduchá. M j otec nebyl p ímo proti tomu; ale má máti byla jak
hysterka p i pouhé zmínce o tom zám ru. A nad to nade vše, m j d d, od n hož
jsem ekal mnoho, prohlásil, že mi nedá ani vindru, p ijdu-li mu ješt s tou v cí.
Ale ty potíže nejen že byly daleky udusit m j zápal, p idávaly ješt ohni síly.
Rozhodl jsem se jet p ese vše; a jen jsem Augustovi sd lil sv j zám r, po ali
jsme osnovat plán, dle n hož m lo být vše vykonáno. Zatím jsem se zdržoval
mluvit (p ed kýmkoli ze svých p íbuzných) n co o cest , a jelikož jsem se
zdánliv zabýval obvyklými studiemi, mysleli, že jsem se svého úmyslu vzdal.
Pozd ji jsem asto cítil své chování v té v ci s pocity nelibostí jako p ekvapení.
Úsilná p etvá ka, které jsem užíval pro zdar svého plánu, - p etvá ka prostupující každi ké slovo a in mého života po tak dlouhou dobu, - mohla mi být
snesitelnou pouze pro divoké a žhavé o ekávání, s kterým jsem hled l vst íc
spln ní tak dlouho laskaných sn o plavbách.
P i skryté tajemnosti plánu, byl jsem nezbytn nucen nechat p emnoho
Augustovi, jenž byl v tšinu dne zam stnán na palub »Grampa«, obstarávaje
jistá za ízení pro svého otce v kabin a podpalubí. Nicmén každého ve era
jsme m li vždy jistou poradu a hovo ili o svých nad jích. Když tak uplynul asi
m síc, aniž jsme p ipadli na jakýkoli plán, jejž by bylo možno vykonat, kone n
mi ekl, že už vše rozhodl.
M l jsem v Novém Bedfordu p íbuzného, jakéhosi pana Rosse, u n hož jsem
ob as trávíval dva až t i týdny. Briga m la vyplout v p li ervna ( erven 1827),
a bylo stanoveno, že pár dní p ed jejím vyplutím m j otec dostane, jako
obvykle, dopis od Rosse, jímž mne žádá, abych strávil trnáct dní s jeho syny
Robertem a Emmetem. August se nabídl, že sám dopis sestaví a pošle. A až
bych se vypravil na pohled do Nového Bedfordu, m l jsem se p idružit ke
svému p íteli, jenž mi m l opat it skrýši na »Grampovi«. Tato skrýš, jak mne
ujiš oval, bude dostate n pohodlná pro pobyt na v tší po et dní, po n ž se
nebudu sm t ukázat. Až briga urazí takový kus cesty, že každý návrat bude
naprosto vylou en, pak budu, pravil, jak se pat í ubytován ve veškerém pohodlí
kabiny. A pokud se týká jeho otce, ten se jen srde n zasm je té lotrovin .
Potkáme dost lodí, po nichž bude možno poslat dom dopis, vysv tlující
dobrodružství mým rodi m.
Polovice ervna kone n nadešla a všecko bylo promyšleno. Dopis byl
napsán a odeslán. Jednoho pond lka ráno jsem odjel, jak se myslelo, poštovní
lodí do Nového Bedfordu.
Šel jsem však p ímo k Augustovi, jenž na mne ekal na rohu ulice. M li jsme
sice p vodn v plánu, že se budu až do tmy ukrývat, a pak teprve vklouznu na
palubu brigy; ale jelikož nám byla p ízniva práv hustá mlha, rozhodli jsme se,
že nebudu ztrácet as skrýváním. August šel k p ístavu nap ed a já za ním v
malé vzdálenosti, zahalen t žkým námo nickým plášt m, který mi p inesl, takže
mne nebylo lze snadno poznat. Zrovna jsme však zahnuli za druhé nároží,
minuvše Edmundovu studni, kdo se náhle neobjeví, zrovna proti mn a hled mi
p ímo v tvá , jako m j d d, starý Peterson. »Jakže! Ty, Gordone, na mou duši!«
vzk ikl po dlouhé pause: »Cože, í špinavý pláš to máš na sob ?« »Vašnosti«,
odpov d l jsem, p edstíraje uražené p ekvapení, jak jsem nejlépe um l a jak to
chvíle vyžadovala a mluv zhurta co nejnevrleji, - »vašnosti, to ste si to trošku
poplet; za první, já se v bec nemenuju žádnej Goddin, potom bych si vyprosil,
vy jeden nádivo, íkat o mým novým óbrkótu špinavej!« Jak jsem živ, st ží
jsem se zdržel výbuchu smíchu nad hloupým zp sobem, jímž starý pán p ijal tu
hezkou d tku. Ustoupil na dva, t i kroky, nejprve zbledl a pak nadmíru zrudl,
vysadil si brýle a zas je spustil a rozb hl se na mne se zdviženým deštníkem.
Nicmén se ve svém rozb hu pojednou zarazil, jako by ho cosi napadlo; a
ihned, oto iv se nazp t, odbelhal se dol ulicí, t esa se jen hn vem a mumlaje
mezi zuby: »Nevidím, - nové brejle - a já si myslím, že je to Gordon - ale je to ni ema ni emná, dlouhý Tom.«
Když jsme tímto zp sobem jen tak, tak, vyvázli, pokra ovali jsme s v tší
obez elostí v cest a p išli bezpe n na místo ur ení. Na palub byli jen jeden,
dva lidé v pilné práci na úprav špalku na p ídi. Kapitán Barnard, to jsme
výborn v d li, byl nyní u Lloyda & Vredenburgha, a m l tam z stat až pozd
do ve era, tedy s jeho strany jsme se m li málo co obávat. August prošel po lodi
první; v krátké chvíli jsem ho já následoval, aniž jsem byl kým z pracujících
zpozorován. Spole n jsme vešli do kabiny a nenašli tam živé duše. Byla
vystrojena nejpohodln jším zp sobem, - v c jaksi neobvyklá na velrybá ské
lodi. Byly tam ty i nádherné kajuty s širokými a pohodlnými l žky. Všiml
jsem si, že tam byla též veliká kamna a pozoruhodn tlustý a cenný koberec,
kryjící podlahu kabiny i kajut. Strop byl celých sedm stop vysoký a krátce,
všecko se mi objevilo prostorn jší a p íjemn jší, než jsem ekal. August mi
však povolil jen velmi krátký as k pozorování, naléhaje stále na to, abych se
ukryl, co nejd íve možno. Uvedl mne do své kajuty, jež byla ·na pravém boku
brigy, hned u p epažení. Jak jsme vstoupili, hned zav el dve e a zastr il závoru.
Zdálo se mi, že ješt nikdy jsem nevid l hez ího pokojíku, než ten, v n mž jsem
nyní byl. Byl asi deset stop dlouhý a m l jen jedno l žko, jez, jak jsem jíž ekl,
bylo široké a pohodlné. V oné ásti kóje, jež byla nejblíže p epážky, byl prostor
asi ty tvere ných stop, kde byl st l, židle a visutá p íhrada plná knih, hlavn
o cestách a plavbách. V pokojíku bylo ješt mnoho jiných za ízení, mezi nimiž
nerad bych zapomn l jakousi špíži, i lednici, v níž mi August ukázal spoustu
lah dek, jak k jídlu tak k pití.
Pak p itla il prsty na jisté místo koberce, v jednom rohu práv zmín ného
prostoru, pou iv mne, že ást podlahy, asi šestnáct tvere ních palc , je p kn
vy íznuta a op t vložena. Jak tla il., tato ást se zdvihla na jednom konci tak, že
dovolila podstr it prsty. Tímto zp sobem zdvihl poklop, k n muž byl koberec
p ipevn n h eby a tu jsem vid l, že otvor vede do zadního podpalubí. Pak
rozžehl fosforovou zápalkou svíci a vloživ sv tlo do zlod jské lucerny, sešel s
ní otvorem, žádaje, abych šel za ním. Šel jsem, a on op t p iklopil vchod víkem
pomocí h ebíku, zatlu eného do spodní ásti, - ímž ovšem koberec zaujal
p vodní polohu na podlaze kajuty a všecky stopy po otvoru zmizely.
Svíce vyza ovala tak slabé sv tlo, že jen s nejv tší obtíží jsem nahmatal cestu
mezí p eházenou spoustou haraburdí, mezi nímž jsem se ocitl. Postupn však si
mé o i navykly na p ítmí a tak jsem postupoval mén nesnadn drže se za šosy
druhova kabátu. Kone n , po mnohém drápání a proplétání adou nes etných
uli ek, dovedl mne k železem kované bedn , jakých se užívá k doprav
k ehkého, hlin ného nádobí. Byla skoro ty i stopy vysoká a plných šest dlouhá,
ale velice úzká. Dva velké sudy na olej stály na ní, a nad t mi zas spousta
slam ných rohoží, navršených až k podlaze kabiny. Všemi ostatními sm ry
kolem byl nacpán co nejt sn ji, také až ke stropu, hotový chaos všech
nejmožn jších lodních pot eb, s nejrozli n jší sm sí koš , beden, be ek a žok ,
že se mi zdálo až zázrakem, že jsme v bec našli n jaký pr chod k bedn .
Pozd ji jsem shledal, že August zúmysln dal toto podpalubí takto p ecpat, aby
mi opat il bezpe ný úkryt, maje p i práci jen jediného pomocníka, muže, který s
brigou neodplul.
M j p ítel mi nyní ukázal, že jedna z bo ních st n bedny m že se podle
libostí odstranit. Odstr il ji stranou a ukázal mi vnit ek, který mne nad míru
zabavil. žín nka z jednoho kabinového l žka pokrývala celé dno, jež obsahovalo všecko pohodli, jež mohlo být nacpáno do tak malého prostoru, p i
emž zbývalo ješt dosti velké místo, abych se tam uvelebil, a v poloze sedící
i leže úpln natažen. Mezi jinými byly tam i n které knihy, pero, inkoust a
papír, t i pokrývky, veliký džbán plný vody, soudek námo nických suchar , t i,
ty i bulo ské salámy, ohromná šunka, studená pe ená skopová kýta a p l tuctu
lahví pálenek a likér . Ihned jsem se ubytoval ve svém malém bytu a sice, tím
jsem jist, s pocity vyššího zadostu in ní, než jaké zakusil kterýkoli monarcha,
vstupuje do svého nového paláce. August mi nyní vyložil, jak se p ipev uje
otev ená strana bedny, a pak drže sví ku t sn u paluby, ukázal mi konec
tmavého provazu, jenž se po ní vinul. »Ten,« pravil, ujde od mé skrýše všemi
nutnými zákruty mezi hamparádím až ke h ebu, který byl zatlu en do paluby
t sn pod padacími dve mi, vedoucími do jeho kajuty. Pomocí tohoto provazu
budu moci najít cestu bez jeho vedení, kdyby mne snad k tomu dohnala n jaká
nep edvídaná nehoda.« Nato se vzdálil, nedrav mi lucernu s bohatou zásobou
sví ek a zápalek a slíbiv mi návšt vy tak asté, jak se mu poda í bez vzbuzení
pozornosti. To bylo sedmnáctého ervna.
Z stal, jsem t i dny a t i noci (pokud jsem sám hádal) v této své skrýši, a
v bec jsem z ní nevyšel, jen dvakráte za tím ú elem, abych si protáhl údy,
postaviv se mezi dv ma koši, zrovna naproti otvoru bedny. Po celou tu dobu
jsem Augusta nespat il; ale to mi p sobilo jen malou starost, nebo jsem v d l,
že briga má vyplout každou hodinu a v tom shonu nemohl najít dost p íležitosti,
aby ke mn sešel. Kone n jsem zaslechl poklop se zdvihnout a zapadnout a
ihned nato August tiše volal, ptaje se, je-li vše v po ádku a nepot ebuji-li n co.
»Nic«, odpov d l jsem, - »je mi tak dob e, jak jen možno. Kdy briga vypluje?«
-- »Odrazíme ani ne za p l hodiny,« odv til. »Jdu ti to oznámit a pak i ze
strachu, abys nem l starost, že nejdu. Nepošt stí se mi sejít zas jistý as, možná, že na t i, i ty i dny. Na palub všecko klape. Až odejdu a zav u
poklop, p iplaz se po š e až tam, kde je zatlu en h ebík. Najdeš tam mé
hodinky, - budou ti prosp šny, když nemáš denní sv tlo, abys si m il as.
Myslím, že nem žeš íci, jak dlouho jsi už poh ben - jsou to jen t i dny - dnes je
dvacátého. P inesl bych ti hodinky do bedny, ale bojím se, aby mne
nepoh ešili.« A hned odešel.
Asi p l hodiny po tom, co p išel, cítil jsem z eteln , že je briga v pohybu a
blahop ál jsem si, že jsem tak kone n krásn po al plavbu. Uspokojen touto
myšlenkou, rozhodl jsem se být jak možno kliden a vy kat b hu událostí, než
mi bude dovoleno zam nit bednu za prostorn jší, a st ží pohodln jší, za ízení
kabiny. Mou první starostí bylo dosáhnout hodinek. Nechav svíci ho et, tápal
jsem ve tm , sleduje š ru nes íslnými zákryty, p i emž jsem v leckterých
poznal, že a jsem lopotn došel dost daleko, byl jsem zas p iveden na stopu
nebo dv od místa, kde jsem byl p ed chvílí. Kone n jsem dosáhl h ebíku a
uchopiv p edm t své pouti, bezpe n jsem se s ním vrátil. Nyní jsem prohlížel
knihy, jimiž jsem byl tak proz eteln zásoben a vybral výpravu Lewise a Clarka
k ústí Kolumbie. Tím jsem se bavil po jistou dobu, když, ospalý, zhasil jsem
sv tlo s velikou opatrností a brzy upadl do t žké d ímoty.
Když jsem se probudil, cítil jsem v hlav podivné zmatení a uplynul jistý as,
nežli jsem si mohl urovnat všecky ty rozli né okolnosti svého postavení.
Postupn však jsem se rozpomn l na všecky. Rozsvítiv, pohlédnu na hodinky;
ale ty došly a nebylo tedy možnosti ur it, jak dlouho jsem spal. Mé údy docela
zd ev n ly a byl jsem nucen jim uleh it tím, že jsem postál mezi koši.
Pojednou, ucítiv tak ka hltavou chu k jídlu, vzpomn l jsem si na své studené
skopové, z n hož jsem kus sn dl t sn p ed usnutím a jež bylo výte né. Jaké
však bylo mé uleknutí, když jsem shledal, že je ve stavu naprosté hniloby! Tato
okolnost mi p ivodila veliký neklid; nebo v souvislosti s duševním rozrušením,
jež jsem zakusil-p i probuzení, došel jsem k záv ru, že jsem spal jist nez ízen
dlouhou dobra. Bylo to asi vlivem uzav eného ovzduší v podpalubí a mohlo to
mít nakonec nejvážn jší následky. Hlava mne nesmírn bolela; zdálo se mi, že
vdechuji velmi nesnadno; krátce, byl jsem sklí en spoustou temných pocit .
P ece však jsem se nemohl odvážit u init jisté pobou ení tím, že bych otev el
padací dve e, - a tak, natáhnuv hodinky, uklidnil jsem se, pokud to bylo možno.
Po celých p íštích vleklých ty iadvacet hodin m nep išel nikdo pot šit a byl
jsem nucen vinit Augusta z nejhrubší nepozornosti. Co mne hlavn poplašilo,
bylo, že mi v mém džbánu zbývalo asi jen p l pinty vody a já hrozn trp l žízní,
ukousnuv si p kný kus z bulo ských salám , když jsem ztratil své skopové.
Po alo mi být velice nevolno a nemohl jsem už najít zajímavost v knihách. Byl
jsem též p emáhán touhou spát a p ec se t ásl p i myšlence, abych, poddám-li se
tomu, nepodlehl zhoubnému vlivu uzav eného ovzduší v podpalubí, jež je jako
plyn ho ícího d ev ného uhlí. Zárove mne pou ilo houpání brigy, že jsme
daleko na širém oceánu, a temný, hu ivý zvuk, jenž se mi dostal k uším jakoby
z ohromné dálky, p esv d il mne o tom, že jist nefouká. oby ejný vítr. Nemohl
jsem si však vymyslit d vod pro Augustovu nep ítomnost. Byli jsme jist už
hezký kus cesty, aby mi bylo dovoleno vyjít. Snad se mu stala n jaká nehoda, ale nemohl jsem p ipadnout na žádnou dosti vážnou, aby mne nechal tak dlouho
uv zn na, - krom toho, opravdu, že náhle zem el i padl p es palubu, a p i té
myšlence pozbýval jsem poslední trp livosti. Bylo též možno, že jsme byli
zahnáni protiv try a že jsme stále v nejbližším sousedství Nantucketu. Od
tohoto dohadu byl jsem však nucen upustit; nebo kdyby tomu tak bylo, briga
by se asto musela obracet; a já jsem vyvodil z jejího stálého odklonu do leva,
že plula dál, s pravidelným v trem na pravém boku. Krom toho, kdybychom
byli dál v sousedství ostrova, pro by mne August byl nenavštívil a nezpravil
mne o tom? P emítaje tímto zp sobem o t žkostech svého osam lého a
neradostného postavení, rozhodl jsem se ekat ješt nových ty iadvacet hodin,
a pak, když se mi nedostane úlevy, p jdu sám k poklopu a budu se snažit bu
promluvit s mým p ítelem, i aspo otev ením získám si trocha erstvého
vzduchu a další zásobu vody z jeho kajuty. Mezitím, co jsem se zabýval t mito
myšlenkami, padl jsem nicmén a p es veškerou snahu po pravém opaku, do
stavu hlubokého spánku, i spíše ztrnutí. M l jsem sny p ímo strašidelné.
P epadaly mne všecky možné pohromy a hr zy. Krom jiných strastí byl jsem k
smrti dušen ohromnými polštá i, démony nejp íšern jšího, nejdivo ejšího zjevu.
Ohromní hadi mne drželi v objetí a dívali se mi p ímo a ztrnule do tvá e strašn
planoucíma o ima. Nekone né poušt , nejbeznad jn jší a hr zu budící, ležely
p ede mnou. Nesmírn vysoké pn strom , šedých a bezlistých, vyr staly bez
konce výš a výš až do nedohledna. Ko eny m ly ukryty v širokých mo álech,
jejichž pusté vody ležely pod nimi erné, stojaté a temn p íšerné. A divné
stromy se zdály být nadány lidskou životností, a mávajíce sem a tam
kostrovitými pažemi, k i ely k ml ícím vodám o milost, ostrými a je ivými
zvuky nejprudších k e í a zoufalství. Scéna se zm nila a já stál, nahý a zcela
sám ve žhavých pustinách saharských písk . U nohou mi ležel ukrutný lev
trop . Pojednou jeho divoké o i se otev ely a ulp ly na mn . K e ovitým
skokem se vymrštil a vycenil p íšerné zuby. Po chvíli vyrazil ze své rudé tlamy
ev jako rachot hromu a já padl prudce na zem. Jsa dušen t ešt ním hr zy,
kone n jsem shledal, že jsem zpola probuzen, M j sen tedy nebyl cele snem.
Nyní jsem alespo m l plné v domí. Tlapy jakési ohromné, skute né nestv ry
tla ily mi t žce na hru , - cítil jsem horký dech v uších, - a- bílé, p íšerné
tesáky svítily na mne tmou.
By tisíc život viselo na hnutí jediného údu neb na jediném hlesnutí, nemohl
jsem se hnout ani mluvit. Zví e, a už bylo ímkoli, zachovávalo své postavení,
aniž se pokoušelo o okamžitý útok, zatím co já ležel ve stavu naprosto
beznad jném a, jak jsem myslel, umírající pod ním. Cítil jsem, že mé t lesné i
duševní síly mne skoro opoušt jí, - slovem, že hynu, hynu irou hr zou. Mozek
se mi to il - byl jsem smrteln zemdlený, m j zrak mi zeslábl, - ba i civ jící o i
nade mnou se mi zakalily. S posledním možným úsilím zašeptal jsem slabý
vzdech k Bohu a odevzdal se smrti. Zvuk mého hlasu jako by probudil všecko
tu ztajenou zu ivost zví ete. Vrhlo se celou svou délkou na mé t lo; ale jaké
bylo moje ustrnutí, když s dlouhým a tichým vr ením po alo mi lízat tvá a ruce
s nejv tší chtivostí a s nejpodivn jším projevem lásky a radosti! Byl jsem tím
poplašen a nadmíru zmaten, - ale nemohl jsem zapomenout na zvláštní vr ení
mého novofoundlandského psa Tygra a divný zp sob jeho lísání, jejž jsem tak
dob e znal. Byl to, on. Pocítil jsem prudký nával krve ke spánk m - závratný a
p emáhaný pocit úlevy a znovuoživení. Rázem jsem vstal se své žín nky, na níž
jsem ležel a vrhnuv se na krk mého v rného následovníka a p ítele, ulevil jsem
dlouhému útisku své hrudi proudem nejdojemn jších slz.
Jako p i p edešlé p íležitosti, když jsem vstal s žín nky, byly mé p edstavy
nanejvýš matné a zmatené. Po dlouhou dobu jsem vid l, že je holou nemožností
soust edit jakékoli myšlenky ; ale kone n velice zvolna se mé duševní síly zas
vracely a já si op tn p ipomn l rozli né p ípady svého postavení. Pokud šlo o
Tygrovu p ítomnost, marn jsem se snažil p ijít jí na kloub; a když jsem se
potrápil tisícem p er zných možností, jej se týkajících, byl jsem p ec nucen
spokojit se pouhou radostí, že prost je u mne, aby sdílel mou neút šnou samotu
a dal mi út chu lísáním. V tšina lidí má ráda své psy, ale k Tygrovi cítil jsem
lásku mnohem vroucn jší než bývá zvykem; a nikdy, ur it , žádný tvor ji více
nezasloužil. Po sedm let mi byl nerozlu ným druhem, a ve spoust p ípad
podal mi d kaz všech šlechetných vlastností, pro n ž si zví e ceníme. Vyprostil
jsem ho v Nantucketu jako št n ze spár malého zlot ilce, který ho táhl se
š rou na krku k vod ; a vzrostlý pes se mi odvd il, t i roky pozd ji, tím, že
mne zachránil p ed klackem pouli ního lupi e.
Chopiv se hodinek, shledal jsem, když jsem je p iložil k uchu, že zas došly;
ale tím jsem nebyl nijak p ekvapen, jsa jist ze zvláštního stavu svých pocit , že
jsem spal, jako d ív, velmi dlouhou dobu; jak dlouho, to jsem ovšem íci
nemohl. Ho el jsem hore kou a žíze byla až nesnesitelná. Hmatal jsem v bedn
po svém malém zbytku vody, nemaje sv tla, nebo svíce doho ela až k
podstavci lucerny a krabi ka zápalek nebyla ihned po nice. Když jsem džbán
našel, shledal jsem, že je zcela prázdný; Tygr dostal z ejm chu se napít, jakož
i sežrat zbytek skopového, jehož kost ležela, p kn ohryzána, u otvoru bedny.
Zkažené maso jsem sice rád postrádal, ale p i myšlence na vodu mi srdce
usedalo. Byl jsem sláb až do krajnosti, takže jsem se t ásl p i nejmenším pohybu
anebo obratu jako p i zimnici. K dovršení všech mých strastí, briga se kývala a
kymácela s velikou prudkostí a sudy na olej, jež stály na mé bedn , hrozily co
chvíli, že spadnou a zatarasí mi tak jedinou cestu ven i nazp t. Trp l jsem též
hrozn mo skou nemocí. Tyto okolnosti mne p im ly k rozhodnutí, že si
proklestím cestu, na zda b h, ke dví k m, a budu se domáhat okamžité úlevy,
než budu u in n v bec neschopným to vykonat. Rozhodnuv se takto, tápal jsem
op t po sirkách a sví kách. Ony jsem nalezl po malé námaze, ale když jsem
nenašel sví ky, jak rychle jsem ekal (nebo jsem si velmi dob e zapamatoval
místo, kam jsem je položil), vzdal jsem se prozatím hledání, a poru iv Tygrovi,
aby ležel klidn , vydal jsem se ihned na pout k padacím dve ím.
P i tomto pokuse se stala má velká slabost z ejm jší nežli kdy p ed tím. Jen s
krajní potíží mohl jsem v bec lézt kup edu a nohy pode mnou velmi asto
klesly; a kdykoli jsem padnul pln tvá í k zemi, musel jsem z stat pokaždé po
n kolik minut ve stavu, jenž hrani í skoro s bezv domím. P es to však
pokra oval jsem po malých kr cích vp ed, hroze se co chvíli, že omdlím v
úzkých a spletitých zatá kách mezi haraburdím, v kterémžto p ípad bych
nemohl ekat nic., nežli smrt. Kone n , pustiv se dop edu se vší energií, již
jsem v sob našel, narazil jsem prudce elem na ostrý roh železem kované
bedny. Nehoda mne trochu omrá ila na n kolik minut; ale shledal jsem p i tom
k svému nevýslovnému žalu, že rychlé a prudké kymácení lodi svalilo mi bednu
úpln nap í mé uli ky, takže mi naprosto zatarasila cestu. Ani p i nejvyšším
úsilí jsem jí nemohl o palec pohnout z jejího postavení, jak pevn se vklínila
mezi okolní bedny a lodní ná adí. Jelikož jsem byl tak zastaven, bylo nutno bu
opustit vedení š ry a hledat nový pr chod, nebo se vyšplhat p es p ekážku a
pokra ovat v cest na druhé stran . První možnost znamenala p íliš mnoho
potíží a nebezpe í, že pouhé pomyšlení budilo hr zu. Pokusit se o to, p i mé
nyn jší t lesné i duševní slabosti, ztratil bych nesporn cestu, a bídn zhynul v
hrozném a odporném bludišti podpalubí. Proto jsem tedy bez váhání sebral
všechny zbývající síly a odvahu a pokusil se, jak nejlíp jsem um l, vyšplhat p es
bednu.
Když jsem vstal, abych to u inil, shledal jsem to podniknutí za mnohem
vážn jší práci, než jsem si ve strachu mohl kdy p edstavit. Na obou stranách
úzkého pr chodu zdvihala se úplná st na z r zného t žkého haraburdí, jež mi
nejmenší p ehmat s mé strany mohl úpln strhnout na hlavu; anebo, kdyby se
snad ani nestala tato nehoda, uli ka mohla být naprosto zatarasena pro m j
návrat z ícenou spoustou, jak tomu bylo s p ekážkou p ede mnou. Bedna byla
dlouhá a neohrabaná, a noha se na ni nemohla zachytit. Marn jsem se pokoušel
všemi možnými prost edky dosáhnout vrcholu, s nad jí, že se tak budu na ni
moci vytáhnout. I kdyby se mi to poda ilo, je jisto, že by mi má síla naprosto
nesta ila k tomu, dostat se p es ni a v každém sm ru bylo líp, že se mi to
nezda ilo. Kone n jsem p i svém zoufalém úsilí vytla it bednu z místa cítil, že
strana proti mn se siln prohnula. Sáhl jsem horliv rukou na okraj prken a
seznal, že jedno široké je povoleno. Kapesním nožem, jejž jsem m l na št stí p i
sob , poda ilo se mi je, po t žké námaze, úpln odtrhnout; a když jsem prolezl
otvorem, shledal jsem k své neskonalé radosti, že na druhé stran není prken jinými olovy, že víko schází, nebo to, ím jsem si proklestil cestu, bylo dnem.
Dále jsem se nepotkal se zvláštními potížemi, pokra uje podél š ry, až jsem
kone n dosáhl h ebíku. S tlukoucím, srdcem jsem povstal a lehce se op el o
padací dve e. Nenazdvihly se hned, jak jsem ekal, a tak jsem p itla il více,
hroze se stále, že je snad v kajutce n kdo s Augustem. Ale dve e k mému údivu
z staly pevné, a mn bylo jaksi dost nevolno, nebo jsem v d l, že d íve sta ilo
k pohnutí úsilí malé neb žádné. P itla il jsem siln - ale nehnuly se; - vší silou p ec nepovolily; se vztekem, zu iv , zoufale, - vzpíraly se mému krajnímu úsilí;
. a bylo z ejmo, z tohoto nepoddajného odporu, že díra byla bu objevena a
ádn p ibita, anebo že na ni byla navalena veliká tíže, na jejíž pohnutí bylo
nesmyslno myslet.
Zmocnila se mne p íšerná hr za a zoufalství. Marn jsem se snažil uvažovat
o pravd podobné p í in , pro jsem tak poh ben. Nemohl jsem s et zit souvislé
myšlenky a klesnuv na zem, poddal jsem se bez odporu nejtemn jším dohad m,
v nichž hrozná smrt žízní, hladem, zadušením a poh bení za živa se na mne
hrnuly jako nejbližší pohromy, které mne zasáhnou. Kone n se rt vrátilo
trochu duchap ítomnosti. Vstal jsem a hmatal písty po švech i puklinách
poklopu. Když jsem je našel, zkoumal jsem je bedliv , abych se p esv d il,
nepropoušt jí-li sv tlo z kajuty; ale nic jsem nespat il. Tu jsem jimi prostr il
želízko nože, až jsem se dostal na tvrdou p ekážku. Škrábaje po ní, shledal
jsem, že je to pevný kus železa, o n mž jsem usoudil po jeho zvláštním
zvln ném omaku, který jsem cítil, když jsem po n m p ejel epelí, že je to
kabelové lano. Jediné, co mi te zbývalo, bylo vrátit se k své bedn , a tam se
bu oddat smutnému osudu, anebo zkusit tak uklidnit mysl, abych mokl
p emýšlet na plán út ku. Hned jsem se do toho pustil a poda ilo se mi, po
nes etných t žkostech, dostat se nazp t. Když jsem zas, naprosto vy erpán, padl
na žín nku, Tygr se natáhl podle mne, jako by mne cht l svým lísáním ut šit v
mých strastech a prosil, abych je state n snášel.
Podivnost jeho chování nakonec p ipoutala moji pozornost. Když mi lízal po
n kolik minut tvá i ruce, náhle v tom ustal a slabounce zavr el. Když jsem k
n mu vztáhl ruku, poznal jsem z ejm , že leží na h bet s prackami vzh ru.
Toto chování, tak asto opakované, bylo mi podivným a nijak jsem si je nemohl
vysv tlit. Jelikož se zdálo, že psa n co bolí, usoudil jsem, že se o n co poranil; a
vzav mu pracky do dlaní, zkoumal jsem jednu po druhé, ale nenašel ani stopy
zran ní. Tedy jsem myslel, že má snad hlad a dal mu velký kus šunky, který
la n shltl, - ale pak po al zas svoji podivnou hru. Tu jsem si pomyslel, že trpí,
jako já, mukami žízn a už jsem tuto domn nku p ijímal za pravou, když jsem
dostal nápad, že jsem dosud prohlédl jen jeho pracky, a že má rána snad n kde
na t le anebo na hlav . Tuto jsem pe liv ohmatal, ale nic nenašel. Ale když
jsem p ejel rukou po h bet , nahmatal jsem lehce zježenou srst nap í h betu.
Ohledav ji prstem, objevil jsem š rku, a ohmatav ji, shledal, že obepíná celé
t lo. P i bližším ohledání p išel jsem na malý proužek, na omak jakoby lístek
papíru, jímž byla š rka protažena tak, aby se dostal p ímo pod levou p ední
nohu zví ete.
III.
Ihned mne napadlo, že papír je zprávou od Augusta, a ze, jelikož n jaká
nep edvídaná nehoda mu zabránila vyprostit mne z tohoto žalá e, vymyslil si
tento zp sob, jak mne zpravit o pravém stavu v ci. T esa se nedo kavostí, po al
jsem zas hledat zápalky a sví ky. M l jsem matný pojem, že jsem je pe liv
uložil, práv než jsem usnul; a opravdu p ed svou poslední poutí k poklopu, byl
jsem schopen si p ipomenout p esné místo, kde jsem je uložil. Ale te jsem se
marn namáhal upomenout si je a po celou hodinu se lopotil bezcílným a
trapným hledáním ztracených v cí; nikdy nikdo neprožil tantalšt jšího stavu
úzkosti a pochybnosti. Kone n , zatím co jsem po nich tápal s hlavou až k
samému haraburdí u otvoru bedny a p ed ním, spat il jsem slabý záblesk sv tla
sm rem k mezipalubí. Velice p ekvapen, snažil jsem se k tomu p istoupit, nebo
se zdálo, že je to vzdáleno pouze n kolik stop. Sotva jsem se pohnul s tímto
úmyslem, ztratil jsem sv télko úpln s o í, a abych je zas spat il, musil jsem
tápat podle bedny, pokud jsem se nedostal úpln do své p vodní polohy. Tu,
pohybuje obez ele hlavou tam a nazp t, shledal jsem, že p jdu-li zvolna, velmi
obez ele, opa ným sm rem než jsem po prvé vyšel, budu se moci k sv télku
p iblížit, maje je stále na o ích. Brzy jsem p išel p ímo k n mu ( proklestiv si
cestu nes etnými úzkými zatá kami) a shledal, že pochází od drobných zbytk
mých zápalek, ležících v prázdném, p evaleném sud . Žasl jsem, jak se jen
dostaly na takové místo, když tu má ruka padla na n kolik kousk vosku ze
sví ky, jenž byl z ejm rozžvýkán psem. Usoudil jsem ihned, že sežral celou
mou zásobu sví ek, a cítil jsem beznad ji, že budu kdy v bec moci íst
August v lístek. Malé zbytky vosku byly tak smíchány s ostatním smetím sudu,
že jsem si zoufal nad možností užít jich n jak a nechal je, kde byly. Fosfor, z
n hož zbylo jen n jaké zrnko, jsem sebral jak nejlépe jsem um l a po mnohých
nesnázích se s ním vrátil k své bedn , kde Tygr z stal po celou tu dobu.
Nev d l jsem, co mám d lat dále. Podpalubí bylo tak neproniknuteln temné,
že jsem nevid l svou vlastní ruku, i když jsem ji p iblížil sebe víc k obli eji.
Bílý lístek papíru bylo lze jen st ží rozeznat, a ani to ne, hled l-li jsem na
p ímo; oto iv k n mu vn jší ást sítnice, to jest, p ehlížeje ho pon kud úkosem,
shledal jsem, že je trochu viditelný. Dle toho je si lze p edstavit temnotu mého
v zení, a zdálo se, že p ítel v lístek, byl-li to opravdu lístek od n ho, mne
uvrhne do dalších strastí, zneklid uje jen zbyte n mého už oslabeného a
rozrušeného ducha. Marn jsem omílal v mozku spoustu absurdních prost edk
k opat ení sv tla, - prost edk , na n ž by pro podobný ú el byl schopen
p ipadnout lov k v pobou eném spánku po požití opia, - a z nichž se každý
spá ovi st ídav jeví jako nejrozumn jší i nejhloup jší smyšlenka práv tak,
jako se kmitají rozumové a obrazivé schopnosti, st ídav , jedna p es druhou.
Kone n jsem dostal nápad, jenž se zdál rozumným a jenž mi dal spravedlivou
p í inu k údivu, že jsem na nep išel d íve. Položil jsem lístek papíru na vazbu
jedné knihy a sebrav úlomky fosforových zápalek, jež jsem p inesl ze sudu,
vysypal jsem je na papír. Pak jsem je dlaní rychle a ádn rozet el Po celém
povrchu se ihned rozlilo slabé sv tlo a být na n m cokoli napsáno, nep sobilo
by mi, jsem si jist, nejmenších obtíží, abych to p e etl. Ani slabiky tam však
nebylo, - nic, než smutná a neuspokojivá b loba; ozá ení pohaslo v n kolika
vte inách, a moje nad je pohasla ve mn jak ono.
Podotkl jsem už nejednou, že m j rozum po jistou dobu p ed tím byl ve
stavu, hrani ícím skoro s blbostí. Byly ovšem ob as chvíle dokonalého zdraví, a
tu a tam dokonce i energie; ale t ch bylo málo. Musím p ipomenout, že jsem, a
jist po mnoho dní, vdechoval ten skoro morový vzduch uzav eného podpalubí
na velrybá ské lodi a po dlouhou ást této doby byl jsem jen skromn zásoben
vodou. A posledních trnáct i patnáct hodin jsem nem l žádné, - aniž jsem po
ten as v bec spal. Solené maso nejdráždiv jší chuti bylo mou hlavní, a od
ztráty skopového, i mou jedinou potravou, s výjimkou námo nických suchar ; a
tyto byly pro mne úpln bezvýznamné, nebo byly p íliš suché a tvrdé, aby
mohly být polykány mým oteklým a vyprahlým jícnem. M l jsem nyní vysokou
hore ku a v bec mi bylo nadmíru bídn . To budiž d vodem k faktu, že uplynula
mnohá hodina skleslosti od mé poslední p íhody s fosforem, nežli mne napadla
myšlenka, že jsem p ec zkoumal jen jedinou stranu papíru. Nebudu se pokoušet
popsat své pocity vzteku (nebo, jak myslím, jsem nesmírn zu il), když se mi
jak bleskem objevil ten skv lý p ehmat, jehož jsem se dopustil. V c sama
nebyla by ješt veliká, kdyby má hloupost a popudlivost neprovedla n co
horšího, V prudkém svém zklamání, že jsem na lístku nenašel slova, jak dít ,
jsem jej ve vzteku na kusy roztrhal a hodil nevím kam.
Z nejv tších strastí byl jsem zachrán n chytrostí Tygrovou. Naleznuv, po
dlouhém hledání malý kousek lístku, dal jsem jej psovi o ichat a snažil se mu
dát na srozum nou, že mi musí p inést zbytek. K mému úžasu (nebo jsem ho
neu il podobným kousk m, jimiž jeho rasa je proslulá), jako by pochopil ihned,
co míním a š áraje po chvíli kolem, našel hned jiný pozoruhodný kousek. Když
mi jej podal, chvíli ekal, otíraje umák o mou ruku, jako by v nad ji, že mu
jeho jednání schválím. Poplácal jsem ho po hlav a tak zas odb hl. Tentokrát
trvalo n . kolik minut, než p išel zase zp t, ale pak p inesl veliký útržek, který,
jak jsem poznal, byl celou zbývající ástí lístku, který byl, zdá se, roztržen jen
na t i kusy. Na št stí snadno jsem nalezl n kolik zbývajících kousk fosforu, jsa
veden mihavým sv télkováním, jež zrnka stále vydávala. P ežité strasti mne
nau ily nutnosti být opatrným, a tak jsem delší as p emítal, co d lat. Soudil
jsem, že je velice pravd podobno, že slova byla napsána na oné stran , již jsem
nezkoumal. Ale která to byla? Po sestavení kousk v celek, nevid l jsem pro to
žádného vodítka, a koli jsem byl jist, že slova (byla-li tam jaká), jsou pouze na
jedné stran a v téže souvislosti, jak byla napsána. Tuto v c musel jsem vyšet it
tím více a zcela p esn , protože zbylá ást fosforu by nevysta ila už k t etímu
pokusu, kdyby se mi tento, k n muž jsem se chystal, zhatil. Položil jsem papír
zas jako d íve na knihu a sed l n kolik minut zamyšlen , p emítaje nad tímto
problémem. Kone n jsem p išel na to, že je zcela možno, že snad popsaná
strana má ur itou nerovnost, což by mi objevil lehký dotek plochy. Rozhodl
jsem se, že se o to pokusím a p ejel velice pozorn prstem po stran , jež byla
navrch. Nic však jsem nepocítil a tak jsem list obrátil, rozloživ jej na knize. Tu
jsem po n m op t lehce p ejel ukazová kem a shledal nesmírn slabé, ale p ec
znatelné zá ení t sn za prstem. To, jak jsem v d l, pochází jist od drobounkých áste ek fosforu, jež zbyly na papí e od prvního pokusu. Tak tedy strana,
na níž bylo písmo, ukáže-li se tam v bec co, byla strana druhá, spodní. Znovu
jsem lístek obrátil a opakoval postup, jako d íve. Když jsem po n m fosfor
rozet el, spat il jsem op tné zá ení, ale tentokrát se jasn zjevilo n kolik ádek
rukopisu, psaných velkým písmem a z ejm erveným inkoustem. Zá ení, by si
dostate n jasné, bylo jen chvilkové. P es to však, nebýt jen tak siln rozechv n,
m l jsem dost asu p e íst všecky t i v ty p ed sebou, nebo jsem vid l, že jsou
tam t i. V mé p ekotnosti však shltat vše najednou, poda ilo se mi p e íst jen
sedm posledních slov, jež zn la takto: »krví - tv j život .závisí na tvém setrvání
v úkrytu!«
Kdybych byl schopen zjistit celý obsah lístku, celý dosah výstrahy, již se mi
pokusil m j p ítel poslat, jsem pevn p esv d en, že tato výstraha, i kdyby mi
odhalila nejd siv jší událost, nezbarvila by mi ducha ani desetinou oné drásavé
a nevylí itelné hr zy, již ve mne vzbudila výstraha neúplná, doru ená tímto
zp sobem. A pak ta »krev«, to slovo nad všecka, za všech dob tak p epln né
tajemstvím a hr zou a utrpením, jak trojnásob významným se mi te zdálo,
takto odtržené od p edchozích slov, jež by jej blíž byla objasnila a u inila
srozumitelným; jak mraziv a t žce jeho dvojsmyslná písmena vnikala do
nejskryt jších záhyb mé duše v hlubokém temnu mého v zení.
August m l ur it závažné d vody, že si p ál, abych z stal v úkrytu a já si
tvo il tisíce domn nek, co to asi bylo, ale nemohl jsem p ijít na nic, co by mi
mohlo dát uspokojivý výklad té záhady. Ješt než jsem se vrátil ze své poslední
pouti k padacím dve ím a než má pozornost byla svedena podivným Tygrovým
chováním jinam, došel jsem k odhodlání dát o sob st j co st j v d t t m tam.
na palub , nebo, kdyby mi toto snad selhalo, proklestit si cestu spodní palubou.
Polovi ní jistota, že v nejhorším p ípad budu moci provést alespo jeden z
t chto dvou zám r , plnila mne odvahou (kterou bych sotva m l bez ní) snášet
strasti svého postavení. N kolik t ch slov však, která jsem nemohl p e íst,
urvala mi toto poslední úto išt a tu jsem, po prvé, pocítil veškeru bídu svého
osudu. Ve k e i zoufalství vrhl jsem se na žín nka, na níž jsem z stal asi den a
noc v jakémsi ztrnutí, z n hož jsem se jen ob as probíral k jasn jšímu v domí a
pam ti.
Kone n jsem op t povstal a zam stnával se úvahami o hr zách, jež mne
obklopily. Nových ty iadvacet hodin bylo sotva možno vydržet bez vody; déle
bych to už nesnesl. Na po átku svého uv zn ní pil jsem dost ko alek, kterými
mne August zásobil, ty však mou hore ku jen zvyšovaly, aniž by jakkoli mírnily
žíze . Zbylo mi z nich už jen asi tvrt pinty, a sice jakéhosi broskvového likéru,
po n mž se mi zvedal žaludek. Salámy byly spot ebovány, ze šunky zbyl
kousek k že a všecky suchary, krom n kolika zlomk , sn dl Tygr. K dovršení
svého žalu jsem shledal, že se mi zvyšují bolesti hlavy a s tím i jakési delirium,
jež mne více i mén trýznilo od mého prvního usnutí. Po n kolik minulých
hodin mohl jsem dýchat jen s nejvyšší potíží, a nyní každý pokus o to byl
provázen nanejvýš tísnivým a k e ovitým úsilím hrudi. Ale byl i jiný a zcela
odlišný zdroj nepokoje, a v ru takový, že jeho drásavá hr za byla hlavní
p í inou, která mne vyburcovala z mé ztrnulosti na žín nce k jednání. Bylo to
chování mého psa.
Zm nu v jeho chování zpozoroval jsem po prvé, když jsem t el fosfor na
papí e p i posledním pokusu. Jak jsem t el, rozehnal se umákem po mé ruce se
slabým zak u ením, já však byl tehdy velice rozechv n, abych tomu v noval
v tší pozornost. Brzy nato, jak jsem ekl, vrhl jsem se na žín nku a padl do
jakési otup losti. Tu pak jsem zaslechl podivný sykat u uší, a poznal, že to je
dech Tygr v, jenž sup l a fun l v nejvyšším z ejmém popuzení, divoce blýskaje
o ima ve tm . Promluvil jsem k n mu, ale on odv til jen temným zavr ením a
z stal klidný. Upadl jsem znovu do svého ztrnutí, z n hož jsem byl vzbuzen
podobným zp sobem. To se n kolikráte opakovalo, až mne jeho chování
nakonec tak vyd silo, že jsem se probudil úpln . Ležel te u samého otvoru
bedny, hrozn vr e, t eba jen p idušen , a sk ípaje zuby, jako by se zmítal k e í.
Nem l jsem pochyb, že nedostatkem vody nebo zabedn ným ovzduším
podpalubí se vztekl, a tu jsem nev d l, co d lat. Nemohl jsem nijak snést pomyšlení zabít ho, ale p ec se mi to zdálo pro moji bezpe nost naprosto nutným.
Mohl jsem vid t, jak na mne upírá své o i s výrazem smrtelné zu ivosti, a ekal
jsem každou chvíli, že se na mne vrhne. Kone n jsem už hrozný stav nemohl
vydržet a rozhodl se st j co st j dostat se z bedny, a kdyby mne snad svým
odporem donutil, t eba ho odpravit. Ven jsem však mohl vyjít jen p es jeho t lo,
a on už, zdála se, vycítil m j zám r, zdvihnuv se na p ední tlapy (jak jsem
poznal ze zm n né polohy jeho o i) a vycenil bílý chrup, který bylo jasn vid t.
Vzal jsem zbytek k že ze šunky a láhev likéru a schoval p i sob i s velkým
nožem, který mi tu August nechal; pak zahaliv se co nejt sn ji plášt m, u inil
jsem pohyb k otvoru bedny. Ale jen jsem se pohnul, pes siln zavyl a sko il mi
po hrdle. Celou svou vahou vrazil do mého pravého ramene a já padl vlevo,
takže vzteklé zví e p elet lo úpln p ese mne. Klesl jsem na kolena s hlavou
zarytou do pokrývek, a ty mne chránily p ed druhým zu ivým útokem, za n hož
jsem cítil ostré tesáky zatínat se silou do vlny, jež mi kryla hrdlo. Na št stí však
nemohly prorazit všemi jejími záhyby. Nyní jsem byl pod psem a v n kolika
chvílích mohl jsem se dostat úpln do jeho moci. Zoufalství mi dodalo síly,
sm le jsem povstal, rázn ho se sebe set ásl a strhl za sebou pokrývky se
žín nky. Ty jsem na hodil a než se z nich vypletl, dostal jsem se z otvoru a
rázn p irazil víko, aby mne nepronásledoval. V tomto zápase však musil jsem
pustit sv j kus k že ze šunky a tak jsem shledal, že se mé zásoby zmenšily na
pouhou tvrt pinty likéru. Jen mi ta myšlenka projela hlavou zmocnil se mne
jeden z on ch záchvat p evrácenosti, kterým podléhá v takových p ípadech
rozmazlené dít , a p iloživ ji ke rt m, vytáhl jsem ji do poslední kapky a zu iv
jí praštil o zem.
Sotva dozn l ohlas rány, zaslechl jsem své jméno, pronesené ostrým, ale
tlumeným hlasem sm rem od mezipalubí. Bylo to n co tak neo ekávaného a
moje vzrušení, jež hlas ve mne vzbudil bylo tak silné, že jsem se marn snažil
odpov d t mu. Pozbyl jsem docela schopnosti e i a v záchvatu hr zy, že snad
m j p ítel z toho usoudí moji smrt a tak se vrátí, aniž se pokusí jít ke mn ,
stoupl jsem si mezi koši p ed otvorem bedny a k e ovit se chv l, lapaje vzduch
a cht je vyrazit slova. I kdybych mohl tisíc slov vyslovit jediným hlesnutím,
nemohl jsem je vyrazit. Tu bylo slyšet lehký šramot mezi haraburdím n kde
p ede mnou. Po chvíli byl slyšet slab ji, pak op t slab ji a slab ji. Mohu kdy
zapomenout na to, co jsem té chvíle vytrp l? Odcházel, - m j p ítel, m j druh,
od n hož jsem právem tolik ekal - odcházel - opoušt l mne - odešel! Nechal
mne tu bídn zahynout, vydechnout v tom nejhrozn jším, nejodporn jším ze
všech žalá , a jediné slovo, ba hlesnutí, mohlo mne zachránit, ale to jediné
hlesnutí jsem nemohl vyrazit. Prožil jsem, tím jsem jíst, alespo desettisíckrát
muka samé smrti. Hlava se mi to ila a tak jsem, ve smrtelných mdlobách, klesl
na okraj bedny.
P i pádu vyklouzl mi z opasku kalhot n ž a hlu n dopadl na zem. Nikdy
žádná hudba sebe bohatších melodií nezdála se mi tak lahodnou. S napiatou
hr zou jsem naslouchal, jak ten zvuk zap sobí na Augusta, nebo jsem v d l, že
ten, kdo mne volal mým jménem, m že být pouze on. Chvíli bylo ticho.
Kone n jsem op t zaslechl volání »Arture!« - opakované tiše a váhav .
Oživená nad je vrátila mi zase síly e i a tak jsem vyk ikl ze všech sil:
»Auguste! Oh, Auguste!« - »Pst! Pro Boha, bu tiše!« - odpov d l hlasem,
chv jícím se roz ilením, » budu u tebe hned, jak se dostanu tím haraburdím.«
Po dlouhou dobu jsem slyšel, jak postupuje mezi ná adím a každý okamžik zdál
se mi v ností. Kone n jsem ucítil jeho ruku na rameni a sou asn mi podal k
úst m láhev vody. Pouze ti, kdo byli vysvobozeni z elistí hrobu, neb ti, kdo
zažili nesnesitelnou trýze žízn za okolností stejn skli ujících, jako ty, jež na
mne dolehly v mém hrozném žalá i, jen ti si dovedou p edstavit nevýslovné
unešení, které p ináší takový doušek, nejbohatší ze všech t lesných požitk .
Když jsem tak pon kud uhasil svou žíze , August vytáhl z kapsy pár
va ených brambor , které jsem shltal s velkou nenasytností. P inesl i sv tlo v
zlod jské lucern a jeho p íjemné paprsky zp sobily mi nemenší radost než
jídlo a pití. Ale ho el jsem nedo kavostí poznat p í inu jeho tak protáhlé
nep ítomnosti, a tu se jal vypráv t vše, co se událo na palub , zatím co já tu byl
uv zn n.
IV.
Briga vyplula, jak jsem p edpokládal, asi hodinu po chvíli, kdy mi tu nechal
své hodinky. To bylo dvacátého ervna. Pamatujete se, že jsem byl tehdy v
podpalubí t i dny; a po tu dobu bylo na palub stále tolik shonu a b hání sem a
tam, zejména v kabin a kajutách, že nem l nejmenší p íležitosti navštívit mne
bez nebezpe í prozrazení tajemství padacích dve í. Když kone n p išel, ujistil
jsem ho, že se mi da í co nejlépe a tak se po dva dny mnoho k v li mn
neznepokojoval, - a koli, p ece jen, ekal stále na p íležitost, kdy bude lze sejít.
Tu našel teprve tvrtý den. Po tuto dobu n kolikrát byl už rozhodnut, že poví
otci o celém dobrodružství a náhle mne vyvede nahoru, ale byli jsme stále ješt
v blízkosti Nantucketu a nebylo jisto, podle n kolika výrok , uklouznuvších
kapitánu Barnardovi, zdali by lo ihned neobrátil, kdyby mne nalezl na palub .
Ostatn , když o tom August tak p emítal, nemohl si pomyslit, jak pravil, že by
mi mohlo co okamžit scházet, nebo že bych váhal, v takovém p ípad , ozvat se
u padacích dve í. Když tedy všecko tak uvážil, rozhodl se, že mne nechá ekat,
až se mu pošt stí navštívit mne, aniž by vzbudil í pozornost. A to se stalo, jak
jsem prve ekl, teprve tvrtý den od doby, kdy mi p inesl hodinky, a tedy sedmý
den od chvíle, kdy jsem sešel do podpalubí. Sestoupil tedy, aniž vzal s sebou
vodu i potravu, protože p edevším zamýšlel jen mne upozornit a vybídnout
mne, abych p išel z bedny k padacím dve ím, na ež by vystoupil do kajuty a
podal mi dol nové zásoby. Když proto sestoupil, poznal, že asi spím, nebo se
mu zdálo, že velmi hlasit chrápu. Ze všeho, když to vše srovnávám, byl to jist
onen spánek, do n hož jsem upadl hned po svém návratu od padacích dve í s
hodinkami a který, jak z toho plyne, trval jist plné t i dny a t i noci, p i
nejmenším. Pozd ji jsem m l p íležitost seznat, jak z vlastní zkušenosti, tak z
tvrzení jiných, silné uspávací ú inky zápachu, vycházejícího ze starého rybího
tuku, je-li v uzav ené místnosti, a když si pomyslím na ovzduší podpalubí, v
n mž jsem byl uv zn n, a dále na dobu, po níž se brigy užívalo jako velrybá ské
lodi, musím se divit víc tomu, že jsem se v bec kdy probudil, než tomu, že jsem
spal bez p erušení po dobu shora uvedenou.
August na mne zprvu potichu zavolal, aniž zav el poklop, ale já neodpov d l.
Tu poklop spustil a zavolal hlasit ji, kone n velice hlasit , ale já chrápal dál.
Byl nyní na vahách, co d lat. Než by se byl prodral haraburdím až k mé bedn ,
trvalo by dosti dlouho, a jeho nep ítomnost mohla být zpozorována zatím
kapitánem, jenž pot eboval jeho služeb každé chvíle p i rovnání a spisování
listin, týkajících se plavební služby. Po uvážení rozhodl se tedy vystoupit a
vy kat, až se mu naskytne k návšt v jiná p íležitost. Rozhodl se k tomu tím
spíše, že se mu m j spánek zdál velmi klidný, a že ho nemohlo napadnout, že
bych snad ím trp l ve svém uv zn ní. Sotva se pro to vše rozhodl, byla jeho
pozornost upoutána jistým neobvyklým hlukem, jehož zvuk doléhal nesporn z
kabiny. Vysko il co nejrychleji, zav el poklop a otev el dve e do kajuty. Ale
než p ekro il její práh, zableskla se mu p ed tvá í pistole a rázem byl sražen sochorem k zemi.
Držela jej silná ruka na podlaze kabiny a pevn svírala hrdlo; ale p es to
vid l, co se kolem d je. Jeho otec byl svázán na rukou i nohou a ležel na
schodech ke kajutám hlavou dol , maje na ele hlubokou ránu, z níž ustavi n
cr ela krev. Nehlesl slovem a z ejm umíral. Nad ním stál první kormidelník,
hled na ábelsky posupn a hledaje mu opatrn v kapsách, z nichž vytáhl
veliký m šec a chronometr. Sedm muž posádky (mezi nimi kucha , negr)
slídilo v kajutách na levém boku, kde se po chvíli ozbrojili mušketami a náboji.
Krom Augusta a kapitána Barnarda bylo v kabin celkem dev t muž , vesm s
t ch nezlot ilejších z mužstva brigy. Lot i pak vyšli na palubu, vzavše s sebou
mého druha, když mu svázali ruce za zády. Šli p ímo na p í , kde u zav ené
spustí stáli dva vzbou enci se sekyrami a dva jiní u hlavního vchodu pod
palubu. Kormidelník volal hlasit : »Slyšíte? Hej, vy tam dole! Polezte nahoru jeden po druhým - tak honem - a žádný bru ení!« Trvalo n kolik minut, než se
kdo ukázal; kone n jakýsi Angli an, jenž s námi jel jako zele ák, vylezl a
žaln b doval, prose kormidelníka co nejpokorn ji, aby mu daroval život.
Jedinou odpov dí byla rána sekyrou do ela. Ubožák se skácel bez hlesu na
palubu a erný kucha ho vzal jako dít do náru í a opatrn hodil do mo e. Muži
v podpalubí, uslyševše ránu a plesknutí t la do vody, nedali se ani hrozbami ani
sliby p im t, aby se odvážili nahoru, takže bylo rozhodnuto je ven vykou it.
Následoval všeobecný ruch a zmatek, a na chvíli se zdálo, že briga bude dobyta
nazp t. Vzbou enc m se však poda ilo zabednit palubu na p ídi d íve, než
vystoupilo více než šest protivník . A ti, když vid li, že jsou ve veliké menšin
a beze zbraní, se po krátkém zápase vzdali. Kormidelník k nim m l hezkou e ,
z ejm jen, aby p im l ostatní dole se vzdát, nebo tam lehce slyšeli vše, co se
mluvilo naho e. Výsledek potvrdil jeho ostrovtip i jeho ábelskou podlost.
Všichni v p edním podpalubí ihned prohlásili, že mají v úmyslu vzdát se a
vystupujíce jeden po druhém, byli spoutáni a sraženi naznak jako prvních šest,
takže z celého nevzbou eného mužstva jich tam leželo sedmadvacet.
Následoval výjev strašného krveprolití. Spoutaní muži byli dovle eni k
výstupu na lo . Tam stál kucha se sekyrou, a bacil do hlavy každou ob ,
p ekocenou ostatními vzbou enci p es zábradlí. Takovým zp sobem vydechlo
jich dvacet sedm a August též se oddal už myšlence na svou smrt, ekaje co
chvíli, že p ijde ada na . Ale lot i se zdáli už unaveni, i svým krvavým dílem
jaksi znechuceni; nebo ty i zbylí v zni zárove s mým druhem, který byl s
ostatními sražen na palubu, byli necháni na živu, zatím co kormidelník poslal
dol pro rum a celá vražedná cháska se dala do pitky, která trvala do západu
slunce. Tehdy se po ali hádat, pokud jde o osud p eživších, ležících o ty i
kroky dál, takže mohli slyšet každé slovo. Na n kolik vzbou enc , zdálo se, m l
alkohol uklid ující ú inek, nebo se ozvalo n kolik hlas pro osvobození
zajatc s podmínkou, že se k vzbou enc m p idají a rozd lí o zisk. Ale erný
kucha (který byl ve všem u in ný ábel a jak se zdálo m l stejný, ne-li v tší
vliv než kormidelník) necht l o n em takovém ani slyšet, a ustavi n se
zdvihal, aby pokra oval ve svém díle u zábradlí. Na št stí byl alkoholem tak
zmožen, že byl snadno zadržen mén krvežíznivými soudruhy, mezi nimiž byl
lodivod, zvaný Dirk Peters. Tento muž byl synem Indiánky z kmene Upsaroka,
žijícího v nejnedostupn jších erných horách u pramen Missouri. Jeho otec
byl obchodníkem kožišinami, jak myslím, neb alespo ve spojení s indiánskými
obchodními st edisky na ece Lewisu: Peters sám m l nejdiv jší výraz z lidí, jež
jsem kdy vid l. Byl malé postavy, nejvýš ty i stopy osm palc , ale kon etiny
m l jako Herkules. Obzvlášt ruce tak silné a široké, že tak ka nem ly lidského
tvaru. Jeho paže, stejn jako nohy byly prazvláštním zp sobem prohnuty a jak
se zdálo, nem ly pražádné pružnosti. Hlavu m l též zpotvo enou, ohromnou, na
temeni vypouklou (jak mívá v tšina ernoch ) a úpln lysou. Aby zakryl tuto
vadu, nepocházející od stá í, oby ejn nosil paruku z ehosi vlas m podobného,
co se mu naskytlo - a z k že špan lského psa, nebo amerického šedého
medv da. V dob , o níž je e , nosil na hlav kus této medv dí k že, což
nemálo zvyšovalo p irozenou divost jeho vzez ení, jež bylo plodem upsarocké
povahy. Ústa se mu táhla skoro od ucha k uchu; rty byly úzké a jako n kolik
ostatních ástí jeho postavy jako by postrádaly p irozené pružnosti, takže jeho
obvyklý výraz se nikdy nem nil, vlivem žádného dojmu. Tento obvyklý výraz
lze si p edstavit, když se uváží, že m l zuby velice dlouhé a vy nívající, a nikdy
ani trochu zakryté rty. Když jste toho lov ka potkali a zb žn na pohlédli,
mohli byste myslet, že se k e ovit sm je; ale druhý pohled by vás p ivedl k
ot ásavému v domí, že, je-li ten výraz výrazem veselí, pak je to veselí
ábelské. Mnoho se vypráv lo o tomto podivném tvorovi mezi plavci z
Nantucketu. Tato vypráv ní ukazovala, že je ohromn silný, je-li podrážd n a
jisté p ípady vnukaly pochybnost o jeho duševním zdraví. Ale na palub
Grampu pohlíželi na , zdá se, za vzpoury spíše s posm chem, nežli jak jinak.
Mluvím zde ší eji o Dirku Petersovi, jelikož, a m l vzhled sebe sve ep jší,
osv d il se jako hlavní nástroj záchrany Augustova života, a jelikož budu mít
ast ji možnost zmínit se o n m dál ve svém vypráv ní, - vypráv ní, dovolte mi
íci ihned, ve kterém, jak pozd ji poznáte, jsou události tak se vymykající
okruhu lidské zkušenosti a tím tak p esahující hranice víry, že v n m pokra uji
v plné beznad ji že dojdu víry ve všem, co povím, p ece však d v iv doufaje,
že as a v decký pokrok potvrdí n které z nejd ležit jších a
nejnepravd podobn jších mých údaj .
Po velkém váhání a n kolika prudkých hádkách byla kone n ur eno, že
všichni v zni (krom Augusta, jejž Peters, jen jaksi ze žertu, naléhav a mermo
cht l za tajemníka), budou vylod ni v jednom z nejmenších lun . Kormidelník
sešel do kabiny, podívat se, je-li kapitán Barnard ješt na živu, -- nebo , jak se
asi pamatujete, když vzbou enci vystoupili, byl ponechán dole. Brzy se oba dva
zjevili, kapitán zsinalý na smrt, ale jaksi zotaven z následk své rány. Promluvil
k muž m sotva srozumitelným hlasem, prose je, aby jej nevylo ovali, ale vrátili
se ke svým povinnostem, a slibuje jim, že je vysadí kdekoli budou chtít a že se
nebude pokoušet vydat je spravedlnosti. Ale tak mohl mluvit i k v tr m. Dva
neurvalci jej chopili za ruce a hodili p es zábradlí brigy do lunu, který byl
spušt n, zatím co kormidelník sešel dol . ty i na palub ležící muži byli
odpoutáni a na ízeno jim, aby šli za ním, což u inili bez pokusu odporu, zatím
co August byl ponechán dál ve svém mu ivém stavu, a se vzpíral a prosil
aspo o dovolení dát otci sbohem. Do lunu jim byla dána hrst suchar a džbán
vody, ale ani stožár, ani plachta, veslo ani kompas. lun byl n kolik minut
vle en za lodí, zatím co se vzbou enci radili znovu; kone n byl od íznut a
ponechán vlnám. Zatím se snesla noc, - nebylo vid t m síc ani hv zdy - a a
nevál zrovna p íliš silný vítr, e ily se krátké, ošklivé vlny. lun zmizel ve
chvíli z dohledu a b dným trpitel m, kte í v n m z stali, kynula pramalá
nad je. Tato událost stala se na 35°30’ severní ší ky a 61°20’ západní délky,
tedy v blízkosti Bermudských ostrov . August se tak snažil ut šit myšlenkou, že
se bu lunu poda í dorazit ke b ehu, nebo se dostat dost na blízko, kde se už
potká s pob ežními lod mi.
Briga rozepiala všecky plachty a pokra ovala ve svém p vodním sm ru k
jihozápadu, nebo vzbou enci m li chu na n jakou pirátskou výpravu, na níž,
jak ze všeho bylo lze vytušit, m la být zabrána jistá lo , plující z Capverdských
ostrov do Porto Rica. Nikdo si nevšímal Augusta, který byl zbaven pout a sm l
se procházet sem a tam p ed schody do kabiny. Dirk Peters choval se k n mu
dost laskav , p i jedné p íležitosti zachránil ho i p ed kucha ovou surovostí.
Jeho stav byl stále co nejnejist jší, nebo muži byli stále opilí a nebylo možno
se spoléhat na stálost jejich dobré nálady a jejich nevšímavost k n mu. Svou
úzkost o mne však nicmén pokládal za nejneš astn jší okolnost v celém svém
postavení; a já nem l nikdy opravdu d vodu o up ímnosti jeho p átelství n jak
pochybovat. Nejednou se rozhodl odhalit vzbou enc m tajemství mé
p ítomnosti na lodi, ale byl od toho odrazen jednak myšlenkou na ukrutnosti, jež
už spat il, a jednak nad jí, že mi už snad brzy bude moci p inést úlevu. Na tuto
poslední možnost ustavi n íhal; ale p ese všecko stálé bd ní uplynuly t i dny
od té doby, co byl len spušt n, aniž se mu naskytla jaká p íležitost. Kone n
t etího dne v noci p išel silný vítr od východu a kde kdo na palub byl vy zván
pomoci s plachtami. Za zmatku p i tom nepozorovan sešel dol a do kajuty.
Jaký byl jeho žal a hr za, když vid l, že jeho kajuta je p em n na v skladišt
r zných námo ních pot eb a ná adí, a že n kolik sáh starého lama, jež bylo
uloženo pod schody do kajut, bylo odtud odvle eno, aby bylo ud láno místo n jaké bedn , a leželo zrovna na padacích dve ích. Nepozorovan je odstranit bylo
nemožno a tak se vrátil co nejrychleji na palubu. Když p išel nahoru,
kormidelník ho uchopil za krk a s otázkou, co d lal v kabin , už jím cht l mrštit
p es levé zábradlí, když jeho život byl op tn za. chrán n zakro ením Dirka
Peterse. August byl sev en do okov ( jichž bylo n kolik pár na palub ) a
pevn spoután na nohou. Pak byl vzat do mezipalubí a hozen do spodní kotevní
kóje u p ední p epážky s ujišt ním, že nevkro í nohou na palubu, »leda až briga
p estane být brigou.« To byla slova kucha ova, jenž jej do kóje hodil; je t žko
možno íci, co p esn tou v tou myslel. Celá záležitost však dala kone ný
prost edek k mému vyprošt ní. jak se co nejd íve ukáže.
V.
Po n kolik minut po kucha ovu odchodu z p íd August se oddal zoufalství
bez nejmenší nad je, že kdy živ tu kóji opustí. Rozhodl se tedy, že poví
prvnímu, kdo p ijde, o mém postavení, mysle, že je pro mne lepší, zkusit své
št stí se vzbou enci, než bídn zahynout žízní v podpalubí; nebo bylo už deset
dní, co jsem byl uv zn n a m j džbán vody nebyl dostate nou zásobou ani na
ty i. Za t chto úvah náhle ho napadlo, že by snad bylo možno dostat se ke mn
hlavním podpalubím. Za jiných okolností t žkost a nebezpe nost toho podniku
byly by mu zabránily pokusit se o to, ale že m l v každém p ípad pramalou
vyhlídku na život, m l tedy i malou báze jej ztratit; a tak se soust edil na tento
úkol.
Jeho první starostí byly okovy na rukou. S po átku nevid l prost edku, jak se
jich zbavit, a bál se, že bude tak v samém za átku podlomen, ale po lepší
prohlídce shledal, že lze pouta libovoln svléci a navléci jen s velmi nepatrnou
námahou a obtíží, pouhým provle ením rukou, nebo tento druh želez byl
naprosto nezp sobilý k spoutání mladých osob, u nichž slabší kosti lehce povolí
tlaku. Dále si vyprostil i nohy a ponechav si na nich provaz tak, aby jej snadno
hned utáhl, kdyby n kdo p išel, po al zkoumat p epážku tam, kde hrani ila s
kójí. Pažení zde bylo z m kkých smrkových fošen, na palec silných, a vid l, že
by nedalo velikou práci probourat se na druhou stranu. V té chvíli zaslechl ísi
hlas na schodech na p í a sotva m l dost asu navléci zas pravou ruku do pout
(levá nebyla uvoln na), a utáhnout provaz kol kotník , když vstoupil Dirk
Peters, následován Tygrem, jenž ihned sko il do kóje a lehl si. Pes byl na lo
p iveden Augustem, jenž znal mou náklonnost k zví eti a myslel, že budu mít
radost, budu-li jej zde mít s sebou. Došel pro k nám dom hned, jak mne
odvedl do skrýše, ale zapomn l zmínit se mi o tom, když mi p inesl hodinky.
Od vzpoury ho August nevid l, až teprv když p išel za Dirkem Petersem, a m l
ho za ztracena, mysle, že byl snad shozen p es palubu n kterým z lotrovských
ni em kormidelní. kovy party. Pozd ji bylo zjišt no, že Tygr zalezl do díry
pod lunem, odkud se nemohl vymotat, protože nem l dost místa k obrácení.
Peters ho kone n pustil ven a v jisté šlechetnosti, kterou m j p ítel um l ocenit,
p ivedl mu ho te na p í jako spole níka, nechav mu zárove trochu soleného
hov zího masa a pár brambor se džbánem vody; pak vyšel na palubu se slibem,
že zítra p ijde zas a p inese mu více potravy.
Když byl pry , vyvlékl si August ruce z pout a uvolnil nohy. Pak odhrnul
konec žín nky, na níž ležel, a po al nožem (nebo lot i neuznali za nutno ho
prohledat) ze všech sil pro ezávat jedno z prken p ehrady, co možná p i samé
podlaze kóje. Vyvolil to místo k ezání proto, že, kdyby byl náhle vyrušen,
mohl své dílo snadno zakrýt prostým spušt ním žín nky do její p vodní polohy.
Po celý zbytek dne nebyl však vyrušen ni ím a v noci m l prkno úpln
pro ezáno. Zde musím podotknout, že nikdo z posádky nespal na p ídi a všichni
od vzpoury se zdržovali hlavn v kabin , kde pili víno a hodovali ze zásob
kapitána Barnarda, a o brigu se nestarali více, než bylo nejnutn ji t eba. Tyto
okolnosti byly ovšem velice p íznivy jak mn , tak Augustovi; nebo být jinak,
bylo by mu nemožno dostat se ke mn . Takto však pokra oval ve svém díle s
d v rou ve zdar. Nicmén však po alo už skoro svítat, než skon il druhý pr ez
prkna (jenž byl asi na stopu nad prvním), a prorazil si tak otvor dost široký, aby
se jím mohl protáhnout na hlavní spodní palubu. Když tam byl, dostal se s
malými obtížemi ke spodní podpalubní m íži, a p i tom musel lézt p es haldy
olejových sud , navršených skoro až k horní palub , takže se sotva mohl
provléci. Když dosp l ke m íži, shledal, že Tygr jde za ním a protahuje se mezi
dv ma adami be ek. Ale bylo už p íliš pozd , pokusit se ke mn dojít p ed
jitrem, pro hlavní obtíž, jak projít t sn narovnaným nákladem spodního
podpalubí. Rozhodl se tedy vrátit se a ekat do p íští noci. S takovým úmyslem
po al uvol ovat m íž, aby se tím nezdržoval, až p ijde zase zp t. Sotva m íž
uvolnil, Tygr sko il nedo kav k malému, tím povstalému otvoru, chvilku jej
o enichával a pak dlouze zavyl, škrabaje, jako by prackami cht l p íklop odstranit. Dle jeho po ínání nebylo pochyby, že mne v mém žalá i ucítil a August
p išel na možnost, že by se pes mohl dostat až ke mn , kdyby ho prostr il. A tu
ho napadlo poslat mi zprávu, pon vadž bylo nanejvýš nutno, abych nezkoušel
dostat se ze .skrýše, zejména nikoli za daných okolností, a pon vadž nebylo
jisto, že se ke mn bude moci vypravit zítra, jak zamýšlel. Pozd jší události
ukázaly, jak š astná to byla myšlenka; protože nedostat tu zprávu, byl bych si
ur it vymyslil n jaký plán, jakkoli zoufalý, pobou it posádku a tím bych velice
pravd podobn zahubil životy nás obou.
Rozhodnuv se, že mi napíše, narazil na obtíž, jak nabýt psacího ná iní. Ve
chvíli ud lal ze starého párátka pero, a to jen po hmatu, nebo v mezipalubí
bylo jak v pytli. Papíru m l dosti ze zadní stránky dopisu, - kopie podvržené
zprávy od pana Rosse. Byl to vlastn dopis p vodní, ale že rukopis nebyl dob e
napodoben, napsal August jiný, str iv tento š astn do kapsy kabátu, kde byl
nyní co nejvhodn ji nalezen. Scházel mu jen inkoust, Ihned si však za opat il
náhradu tím, že se lehce ízl nožem do prstu, vzadu t sn nad nehtem, odkud
vytrysklo hojn krve, jako obvykle z ran v t chto místech. Napsal tedy zprávu,
jak nejlépe ve tm a za t chto okolností um l. Krátce mi oznámil, že vypukla
vzpoura; že kapitán Barnard byl vylod n a dále, pokud jde o potravu, že mohu
ekat okamžitou pomoc, ale nesmím se pokoušet d lat jakýkoli poplach. Kon il
slovy: »Na máral jsem to krví, - tv j život závisí na tvém setrváni v úkrytu«.
Když svitek papíru p ivázal na psa, pustil ho otvorem; sám pak se co
nejrychleji vrátil na p í kde shledal, že nikdo z posádky pravd podobn za
jeho nep ítomnosti nep išel. Aby zakryl otvor v p epážce, zarazil nad n j n ž a
pov sil na námo nickou kazajku, jež byla v kóji. Znovu pak navlékl. na ruce
okovy a kolem kotník provaz.
Sotva to za ídil, sestoupil k n mu Dirk Peters, velmi opilý, ale ve skv lé
nálad a nesl s sebou p íd l jídla na den. Byl to asi tucet velikých irských
smažených brambor a džbán vody. Posed l chvíli na bedn u l žka a mluvil od
plic o kormidelníkovi a o v cech všeobecn se týkajících brigy. Jeho chování
bylo nanejvýš vrtošivé a p ímo zvláštní. V jedné chvíli byl August jeho
podivným jednáním p ímo až pod šen. Kone n však Peters odešel na palubu,
zamumlav pouze slib, že v zni p inese zítra dobrý ob d. Mezi dnem sešli dol
dva muži (harpuná i), provázeni kucha em, všichni t i nejvýš opilí. Jako Peters
mluvili beze všech okolk a nepokryt o svých plánech. Zdálo se, že jsou velice
rozdílných mín ní o cíli plavby, neshodujíce se v ni em, krom p epadení lodi od
Kapverdských ostrov , kterou, jak ekali, musejí potkat každou hodinou. Pokud
bylo možno zjistit, vzpoura nevypukla pouze pro lup, ale hlavní podn t k ní dala
osobní záš kormidelníkova ke kapitánovi Barnardovi. Zdálo se, že mezi
mužstvem jsou hlavní dv strany, - jedna vedená kormidelníkem a druhá
kucha em. První byla pro to; aby byla chycena první lo , jež se namane, a aby
byla za ízena na n kterém ze Západoindických ostrov k pirátské plavb . Druhá
strana však, siln jší, a k níž pat il Dirk Peters, byla pro to, aby se pokra ovalo v
p vodním sm ru brigy do jižního Tichého oceánu a tam pak bu aby lovili
velryby nebo se rozhodli jinak, jak se ukáže podle okolností.. Vypráv ní Dirka
Peterse, jenž asto tyto kon iny navštívil, m la z ejm velkou váhu u vzbouenc , kte í byli na vahách mezi zpolahotovými p edstavami o zisku a zábav .
Zd raz oval p edn , že najdou spousty nového a zábavného na nes etných
ostrovech Tichého oceánu; dále to, že tam budou mít naprostou bezpe nost a
svobodu p ed jakýmkoli nátlakem; ale hlavn skv lost tamního podnebí, hojnost
dobrého bydla a rozkošn krásných žen. Do dneška nebylo pevn nic rozhodnuto, ale lí ení míšence lodivoda siln p sobilo na žhavou obraznost
námo ník a bylo zcela pravd podobno, že jeho úmysly p ec budou
uskute n ny.
Všichni t i muži asi po hodin odešli a po celý den už nikdo na p í nep išel.
August ležel klidn skoro do noci. Potom se vyvlékl z provaz a želez a chystal
se k svému pokusu. V jednom l žku nalezl lahev a naplnil ji vodou, nechanou
mu Petersem, nacpav si zárove do kapes studené brambory. K velké své
radosti našel i lucernu a kouskem lojové sví ky. Tu mohl kdykoli rozžehnout,
nebo m l krabi ku fosforových sirek. Když se pak úpln setm lo, prolezl
otvorem v p epážce, upraviv proz eteln prost radla v kóji tak, aby se zdálo, že
jimi n kdo je p ikryt. Když pak byl uvnit , pov sil kazajku zas na n ž, aby
zakryl otvor, - což bylo snadno, nebo vy íznutou ást vložil na otvor až potom.
Nyní byl na hlavní spodní palub a jal se jako d íve protahovat se mezi horní
palubou a olejovými sudy k hlavní spusti. Dosp v k ní, zažehl kus sví ky a
sestupoval, tápaje a velikou obtíží mezi nákladem podpalubí. Po chvíli byl
zaražen nesnesitelným zápachem a dusností ovzduší. Nemohl si p edstavit
možnost, že bych p ežil své uv zn ní, dýchaje tak dlouho tak t žký vzduch.
Volal mne jménem n kolikrát, já mu však nedal odpov di a jeho obavy zdály se
tím jaksi potvrzeny. Briga se prudce kymácela, a náklad d lal tolik hluku, že
bylo marno chtít zachytit jakýkoli slabší zvuk, jako mé oddychování nebo
chrápání. Otev el lucernu a zdvihl co nejvýš, kdykoli jen bylo možno, tak,
abych zahlédl sv tlo a jsem-li živ, mohl se radovat, že se pomoc blíží. Ale ode
mne se neozval ani hles a tak p edpoklad, že jsem snad mrtev, po al se m nit v
jistotu. P es to však se August rozhodl, že bude-li jen možno, proklestí si cestu
až k bedn a aspo se p esv d í nade vší pochybnost o pravd svých domn nek.
Prodíral se chvíli dále, v žalostné úzkosti, až náhle shledal, že chodbi ka je
zabarikádována a není nikterak možno pokra ovat sm rem, jímž se vydal.
P emožen dojmy, vrhl se zoufale na zem mezi haraburdí a dal se do plá e jak
dít . To bylo ve chvíli, kdy zaslechl t esk láhve, jíž jsem mrštil o zem. Tato v c
byla opravdu št stím, nebo na této p íhod , a se zdá bezvýznamnou, závisel
celý m j budoucí osud. Uplynulo však mnoho let, nežli jsem se o tom dov d l.
P irozený stud a lítost nad svou slabostí a nerozhodností bránily Augustovi
sv it mi ihned to, co teprv d v rn jší a v elejší styk se mnou ho p im l pozd ji
prozradit. Když seznal, že pokra ovat na cest podpalubím nem že pro
p ekážku, kterou nemohl p ekonat, rozhodl se, že se vzdá pokusu jít ke mn a
hned se vrátí do kóje. Ale než ho v této v ci úpln odsoudíme, je nutno povážit
trýznivé okolnosti, jež mu bránily. Noc rychle míjela a jeho zmizení s p íd
mohlo být objeveno; a to by se vskutku i stalo, kdyby se nemohl do kóje vrátit
p ed svítáním. Sví ka na podstavci doho ívala a nalézt zpáte ní cestu ke spusti
bylo ve tm nanejvýš obtížné. Je rovn ž nutno si uv domit, že m l závažné
d vody myslet, že jsem mrtev, v kterémž p ípad nic mi už nijak nemohlo
prosp t, i kdyby se k bedn dostal a sám by se tím jen darmo vydal ad
nebezpe í. Volal mne n kolikrát, ale já mu nedal odpov . Z stal jsem už
jedenáct dní a nocí jen s onou trochou vody, která byla ve džbán , jejž u mne
nechal, a bylo pravd podobno, že na po átku svého uv zn ní jsem jí mnoho
nešet il, nebo jsem právem mohl ekat brzkou úlevu. Ovzduší podpalubí
muselo se mu, po pom rn sv žím vzduchu mezipalubí, rovn ž zdát naprosto
otravným a mnohem nesnesiteln jším, nežli se zdálo mn , když jsem se po prvé
uvelebil v bedn , - nebo všecky spusti byly v té dob n kolik m síc otev eny.
P idejme k tomu i krveprolití a výjevy hr zy, jež m j p ítel nedávno zažil; pak
jeho uv zn ní a strasti a t sné uniknutí smrti, spolu s jeho vratkým a nejistým
postavením, v n mž stále žil, - okolnosti, jež jsou vesm s schopny podlomit
všechnu duševní sílu, - a tená , jako já, velmi snadno pozná, že na jeho
zdánlivou zradu p átelství a v rnosti je nutno hled t spíš se zármutkem nežli
hn vem.
T esk láhve byl zcela z eteln slyšet, ale August si nebyl jist, že zvuk vychází
z podpalubí. Ten tato pochybnost byla však dostate ným d vodem, aby vytrval
ve svém podniku. Vyšplhal se po narovnaném nákladu až skoro ke stropu a
vy kav klidu v kývání lodi, zavolal na mne z plného hrdla, nedbaje v té chvíli
nebezpe í, že ho kdo uslyší. Vzpome te si, že jeho hlas tenkrát dosp l až ke
mn , ale já byl tak; vy erpán roz ilením, že jsem mu nebyl s to odpov d t. Tu,
jsa jist, že jeho nejv tší obavy jsou potvrzeny, . slezl hned s úmyslem vrátit se
na p í neztráceje asu. Ve sp chu srazil n kolik malých beden, jejichž h mot,
jak se upamatujete, jsem zaslechl. A byl už hezký kus na cest nazp t, když pád
nože ho p inutil op t zaváhat. Ihned se vrátil a vyšplhav se op t na náklad,
zavolal mne zase jménem, vy kav klidu. Tentokrát jsem nabyl hlasu k
odpov di. P eš asten, že mne p ec nalezl na živu, rozhodl se podstoupit každou
nesnáz i nebezpe í, jen aby se ke mn dostal. Když se co nejkvapn ji vypletl
ze spousty haraburdí, kterým byl sev en, kone n padl na volný prostor, jenž
mu sliboval lepší pr chod, a kone n , po mnohých obtížích, došel až k bedn ,
jsa naprosto vy erpán.
VI.
Hlavní události tohoto vypráv ní mi pov d l August ješt u bedny. Podrobn
mi je pak vyložil teprve pozd ji. Bál se, aby ho nepostrádali, a já jen ho el nedokavostí opustit nenávid né místo svého uv zn ní. Rozhodli jsme se, že se hned
vydáme na cestu k otvoru v p epážce, u n hož jsem m l prozatím z stat, co on
by prolezl a vyšel na zv dy. Nechat Tygra v bedn , jsme nem li chuti; ale
otázka byla, jak to za ídit jinak. Zdálo se, že je te docela klidný, a neslyšeli
jsme ho ani dýchat, i když jsme p itiskli uši až k bedn . Byl jsem jist, že pošel, a
odhodlal jsem se otev ít poklop. Našli jsme ho nataženého, jako ve hlubokém
ztrnutí, ale ješt živého. Nem li jsme mnoho asu, ale já se nemohl odhodlat
opustit zví e, jež mi už dvakráte zachránilo život, bez nejmenšího pokusu o jeho
zachrán ní. Vlekli jsme ho tedy s sebou dle možnosti, a s nejvyšší námahou a
nesnází; August, v jistých chvílích, musel p elézat p ekážky s velkým psem v
náru í, - kteréžto námahy já jsem pro slabost nebyl naprosto schopen. Kone n
se nám poda ilo dosáhnout díry; August jí prolezl a Tygr byl str en za ním.
Všecko jsme shledali v bezpe í a neváhali vzdát up ímný dík Bohu, že nás
zachránil z hrozivého nebezpe í, jemuž jsme ušli. Pro okamžik jsme ujednali, že
z stanu u díry, jíž mne m j p ítel snadno bude moci zásobit ástí své
každodenní stravy, a kde pak budu mít výhodu, že budu moci dýchat pom rn
erstvý vzduch.
Abych vysv tlil n které ásti tohoto vypráv ní, kde jsem mluvil o nákladu
brigy, jež se mohou zdát nejasny n kterým tená m, kte í snad vid li správné a
pravidelné nakládání lodi, musím zde íci, že zp sob, jímž tato p ed ležitá práce
byla na »Grampu« provedena, byl nejhanebn jší nedbalostí se strany kapitána
Barnarda, jenž nijak nebyl tak pe livým a zkušeným námo níkem, jak toho
vyžadovala nebezpe ná služba, v níž byl zam stnán. Správné nakládání se
nesmí provád t ledabylým zp sobem a etná, nejzhoubn jší nešt stí, pokud má
zkušenost sahá, byly p ivod ny nedbalostí nebo neznalostí v této d ležité práci.
Pob ežní lodi jsou pro shon a sp šnost p i nakládání nebo skládání velmi asto
vydány nešt stí jen z nedostatku poctivé pé e p i nakládání. Hlavní v cí je
nep ipustit možnost posunutí nákladu nebo p ít že i p i sebe prudším kymácení
lodi. Je tedy nutno dbát nejenom toho, jak je nakládáno, ale i povahy nákladu a
toho, je-li brán náklad plný i áste ný. U v tšiny zboží d je se nakládání
pomocí šroubového lisu. Nakládá-li se na p íklad tabák i mouka, vše je tak
t sn nap chováno do podpalubí, že sudy a be ky p i skládání bývají docela
zhran ny a trvá ur itou dobu, než nabudou zas svého p vodního tvaru. Toto p chování d je se však hlavn proto, aby bylo získáno víc místa v podpalubí;
nebo p i plném nákladu takového zboží, jako mouka a tabák, nem že být
nebezpe í, že by nastalo jakékoli posouvání, nejmén takové, z n hož by mohly
vzniknout n jaké zlé následky. Staly se ovšem i p ípady, že tento zp sob
p chování m l za následek stavy velice neblahé, zavin né p í inou naprosto
odlišnou od nebezpe í, hrozícího z posunutí nákladu. Náklad vlny na p íklad,
t sn za ur itých okolností nap chovaný, m že, jak se poznalo, roztaživostí
svého objemu roztrhnout lo venku na mo i. Nem že být rovn ž pochyby, že se
totéž m že p ihodit i s tabákem, když prod lává své obvyklé období kvašení,
nebýt mezer mezi okrouhlými sudy.
Je-li p ijímán náklad jen áste ný, je t eba obávat se nebezpe í posunu tím
více, a vždy by se m la ud lat opat ení proti takové nehod . Jen ti, kdo zažili
velikou vich ici, i ješt spíše ti, kdo zakusili prudké kývání lodi v náhlém klidu
po vichru, mohou si p edstavit ohromnou sílu lodního rozkyvu a tím i hrozivý
náraz, daný všem volným p edm t m na lodi. Tehdy je teprve zvláš z ejma
nutnost opatrného nalo ování nákladu jen áste ného. Když p iléhá k v tru,
zvlášt s malou p ední plachtou, lo , která nemá správný výbok, asto je vrhána
na strany; to se p ihází pr m rn každých patnáct, dvacet minut, celkem bez
zvláštních nep íznivých následk , p edpokládaje, že je správn naložena.
Nebylo-li však tohoto co nejbedliv ji dbáno, p i prvním z takových mohutných
zakymácení sveze se celý náklad na stranu, naklon nou k vod a jelikož je lodi
naprosto znemožn no dostat se op t do rovnováhy, jak by se jinak z ejm stalo,
jist se v n kolika vte inách naplní vodou a potopí. Není p ehán ním, eknemeli, že aspo polovic p ípad , v nichž se lodi za prudkých vichr na mo i
potopily, je zavin na posunutím nákladu nebo p ít že.
Bere-li se na lo áste ný náklad jakéhokoli druhu, když se vše složilo co
možno nejt sn ji, má to být pokryto podlahou tlustých posuvných fošen,
kryjících celou ší lodi. Na fošnách je t eba postavit silné prozatímní vzp ry,
dosahující až k ho ejším trám m a udržující tak všechno na míst . P i nákladu
obilí i podobných v cí, jsou nutna další opat ení. Podpalubí, napln né zcela
obilím p ed vyplutím. nebude u cíle mít více, nežli dv t etiny nákladu, a
náklad, m ený p íjemcem m ice za m icí, daleko p ekro í udané množství
(pro nabobtnání zrna). To se stává tím, že se náklad cestou slehne, a je to tím
patrn jší, ím je po así drsn jší. Obilí, do lodí voln nasypané, by bylo prkny a
vzp rami sebe líp zajišt no, bude se p ec sléhat p i dlouhé plavb tak mocn , že
m že zavinit velmi neš astné nehody. Aby se tomu zabránilo, je nutno p ed
vyplutím užít všech prost edk k upevn ní nákladu; toto se stává etnými
zp soby, z nichž lze uvést vrážení klín do obilí. Ale i když se vykoná všecko a
když se sebe víc práce vynaloží k zajišt ní posuvných fošen, ani jeden
námo ník, který ví, co se m že stát, nebude se cítit za vichru v bezpe í s
nákladem obilí na lodi, tím mén s nákladem áste ným. A p es to je na sta
našich pob ežních lodí, a jak se zdá, i mnohem víc z evropských p ístav , jež
denn jezdí s áste ným nákladem, dokonce nákladem velmi nebezpe ného
druhu, bez jakýchkoli ochranných opat ení. Je v ru div, že se nestává nešt stí
víc, než se opravdu stává. Žalostný p íklad takové neopatrnosti je vid t, pokud
vím. v p ípad kapitána Joela Rice ze škuneru »Bludice«. který plul z
Richmondu (Virginie) do Madeiry, s nákladem obilí, roku 1825. Kapitán konal
už nejednu plavbu bez vážných nehod, a nebyl zvyklý v novat nákladu v tší
pozornosti., nežli co by jej obvykle zajistil. P ed tím nikdy neplul s nákladem
obilí a tak dal, p i této p íležitosti, obilí do lodi jen voln nasypat, takže ji
naplnil n co p es polovic. Za první ásti své plavby plul jen s lehkým v trem;
ale když se dostal asi na den plavby od Madeiry, p ihnal se vichr od
severovýchodu, a donutil lo p ilehnout. Pustil škuner po v tru pouze s dvojpásou p ední plachtou, takže plul tak p kn , jak jen lze o ekávat a nenabral ani
kapky vody. Nave er, když vichr pon kud ustal, lo se houpala nestejnom rn ji
nežli d ív, nicmén však plula dob e, až náhle po prudkém nárazu, padla na
pravý bok. Bylo pak slyšet, jak se obilí p esívá proudem, a jak prudkost pohybu
proráží hlavní spus . Lo se potopila jako st ela. To se p ihodilo na doslech od
malé šalupy z Madeiry, jež vylovila muže z posádky (jediného, jenž se
zachránil), a která plula ve vichru s naprostou jistotou, jak jen m že vskutku
plout lo , dob e ízená.
Náklad na »Grampu«, - lze-li v bec nazvat nákladem, co bylo o málo lepší
než bez ladu a skladu nakupené sudy na olej*) a lodní ná adí, - byl srovnán
velmi ledabyle. Hovo il jsem už o stavu p edm t v podpalubí. Na spodní
palub (jak jsem už p edeslal) bylo dosti místa, abych se protáhl mezi sudy na
olej a horní palubou; kolem hlavní spusti bylo rovn ž necháno místo a v nákladu všude dost volného prostoru. U díry, již August v p epážce vy ízl, bylo
dost místa pro celý sud a v tomto prostoru jsem se já voln prozatím usadil.
Když se m j p ítel š astn dostal do kóje a zas si navlékl pouta a provaz, byl
už bílý den. M li jsme na ase, že jsme se vrátili, nebo sotva všecko upravil,
vešel kormidelník, Dirk Peters a kucha . Mluvili chvíli o lodi z Kapverdských
ostrov , a zdáli se nedo kav ekat, až se objeví. Kone n kucha p istoupil k
loži, na n mž August ležel a posadil se mu v hlavách. Ze svého úkrytu mohl
jsem vše vid t a slyšet, nebo vy íznutý poklop nebyl vsazen a já jsem co chvíli
ekal, že ernoch se op e o kazajku, visící nad ním, aby zakryla otvor, v
kterémž p ípad vše by se vyzradilo a naše životy byly by ur it ihned ztraceny.
Ale náš š astný los zvít zil; a a se jí ernoch p e asto dotkl, jak se lo
*)
Velrybá ské lodi mívají obvykle železné nádrže na olej, - pro „Grampus“ nikoli, nemohl jsem nikdy zjistit.
houpala, nikdy se o ni tak neop el, aby u inil objev. Spodní kraj kazajky byl
dob e k p epážce p ipevn n, takže nemohl být otvor spat en, kdyby se kazajka
posunula k jedné stran . Po celou tu dobu Tygr ležel v nohách na loži a jak se
zdálo, pon kud se zotavil, nebo jsem chvílemi mohl vid t, jak otvírá o i a
dlouze oddychuje.
Po n kolika minutách kormidelník s kucha em vyšli na palubu a nechali dole
jen Dírka Peterse, jenž, sotva byli pry , sedl si na místo, kde sed l kormidelník.
Po al mluvit s Augustem velice družn a mohli jsme te vid t, že jeho patrné
opilství, pokud tu byli oba druzi, bylo úpln strojeno. Odpovídal na všecky
otázky mého p ítele docela p ímo; ekl, že nepochybuje, že jeho otec byl
vyloven, nebo krátce p ed západem slunce, co byl vylod n, bylo vid t asi p t
lodí; a mluvil i jinak t šiv , což mi p sobilo nemenší radost než údiv. Opravdu,
po al jsem se t šit nad jí, že s Petersovou pomocí budeme se moci nakonec zas
brigy zmocnit, a zmínil jsem se o tom Augustovi p i první p íležitosti. Pokládal
to za možno, ale tvrdil, že je prý nutno být velmi opatrným, nežli se do toho
pustíme, nebo míšencovo chování zdálo se být následkem nejvrtošiv jšího
rozmaru; a v ru bylo nanejvýš nesnadno íci, byl-li kdy p i zdravých smyslech.
Peters odešel nahoru asi za hodinu a vrátil se teprve k poledni, kdy p inesl
Augustovi po ádnou porci solené hov ziny a pudingu. O to, když jsme osam li,
jsem se s p ítelem od srdce rozd lil a už se otvorem nevrátil. Nikdo už na p í
toho dne nep išel a v noci jsem vklouzl do Augustova lože, kde jsem spal
zdrav a sladce až skoro do jitra, kdy mne probudil, slyše h mot na palub , a tak
jsem se vrátil co nejrychleji do své skrýše. Když se rozb esklo, shledali jsme, že
Tygr se sebral už skoro úpln a nejevil známek hydrophobie, nebo se napil
vody mu podané s velikou a z ejmou chutí. Toho dne nabyl už úpln všech
svých sil i chuti. Jeho podivné chování jist bylo výsledkem otravného vzduchu
v podpalubí a naprosto nebylo vzteklinou. Jaká byla má radost, že jsem ho
mermo cht l vzít s sebou z bedny. Ten den byl t icátý erven, a t ináctý den od
vyplutí »Grampu« z Nantucketu.
Druhého ervence sešel do kóje kormidelník, jako obvykle opilý a ve skv lé
nálad . P istoupil k Augustovu loži a poklepav ho po zádech, zeptal se ho,
myslí-li, že se m že dob e chovat, když ho osvobodí a chce-li mu slíbit, že už
nep jde do kabiny. P irozen , že na to m j p ítel ochotn p isv d il a neurvalec
ho pustil na svobodu, když mu dal napít z láhve rumu, kterou vytáhl z kapsy
kabátu. Pak oba vystoupili a já Augusta nevid l asi t i hodiny. Kone n sešel s
dobrými zprávami, že dostal dovolení chodit dle libosti po p ídi brigy, kdekoli
p ed hlavním stožárem a že mu kázali spát zase na p ídi, jako d ív. Zárove mi
p inesl dobrý ob d s hojnou zásobou vody. Briga stále ješt k ižovala mo em,
pátrajíc po lodi z Kapverdských ostrov , a tu se náhle v dohledu zjevila plachta,
o níž se myslelo, že je to ta, o niž práv jde. Jelikož události následujících osmi
dní mají malý význam a jen nep ímý vztah k hlavním p íhodám mého
vypráv ní, podám je zde rychle ve form denníku, nebo je docela vynechat
nechci.
3. ervence. - August mi opat il t i pokrývky, z nichž jsem si upravil
pohodlné l žko ve skrýši. Toho dne nesešel nikdo, než m j p ítel. Tygr se
uvelebil na loži zrovna u otvoru a tvrd spal, jakoby dosud nezotaven z
následk choroby. Nave er narazil na brigu velmi prudký vichr, než mohly
plachty být svinuty a málem by ji zvrátil. Nicmén náraz ihned ustal a
nezp sobil jiné škody, než že roztrhl p ední horní plachtu. Dirk Peters byl k
Augustovi celý den velice laskav a m l s ním dlouhý rozhovor o Tichém oceánu
a ostrovech, které v t ch kon inách navštívil. Ptal se ho, necht l-li by se
vzbou enci podniknout výzkumnou a zábavnou plavbu do t ch kon in a dodal,
že mužstvo se prý zvolna p idává k názoru kormidelníkovu. Na to August uznal
za nejlíp odv tit, že p jde rád na to dobrodružství, protože se nedá d lat nic
lepšího a ježto všecko mu je lepším, nežli pirátský život.
4. ervence. - Lo , kterou bylo vid t, jak se ukázalo, byla malá briga z
Liverpoolu a tak ji nechali plout bez obt žování. August trávil v tšinu asu na
palub , aby se, pokud mu bylo lze, dov d l co nejvíc o úmyslech vzbou enc .
M li mezi sebou asto prudké hádky, - p i jedné harpuná Jim Bonner byl
svržen do mo e. Kormidelníkova strana nabývala p dy. Jim Bonner pat il k
part kucha ov , jejímž stoupencem byl i Peters.
5. ervence. - Za svítání p išel ostrý vítr od západu, který se k poledni zesílil
ve vichr, takže briga mohla ponechat jen vratiplachtu a plachtu p ídní. P i
svinování p ední vrchní plachty, Simms, jeden z obecných pomocník , pat ící
rovn ž ke stran kucha ov , padl s paluby, jsa zna n opilý a utopil se, - aniž se
k jeho zachrán ní co podniklo. Všech muž na palub bylo nyní t ináct, to jest:
Dirk Peters; Seymons, erný kucha ; - Jones; - Greely; Hartman Rogers a
William Allen, ze strany kucha ovy; kormidelník, jehož jména jsem se nikdy
nedov d l; Absalon Hicks; - Wilson; John Hunt a Richard Parker, ze strany
kormidelníkovy; mimo to August a já.
6. ervence. - Vichr dul celý den v nejprudších nárazech, provázených
dešt m. Briga nabrala spárami dost vody a jedna pumpa byla stále v innosti,
p i emž August musil též pomáhat. Krátce p ed soumrakem plula t sn kolem
nás n jaká velká lo , jež byla spat ena teprve, když byla na doslech.
Vzbou enci mysleli, že je to ta, na niž íhají. Kormidelník na ni zavolal, ale odpov zanikla v hukotu v tru. V jedenáct hodin se doprost ed paluby navalila
velká vlna, která utrhla velký kus brlení na levém boku, krom menších škod. K
ránu se po así zlepšilo a za východu slunce vál jen slabý vítr.
7. ervence. - Po celý tento den bylo mo e t žce rozvln no a briga, velice
lehká, nesmírn se kymácela a mnoho v cí v podpalubí se uvolnilo, jak jsem
mohl jasn slyšet ze své skrýše. Trp l jsem velice mo skou nemocí. Peters toho
dne m l dlouhý rozhovor s Augustem a oznámil mu, že dva muži z jeho party,
Greely a Allen, p ešli ke kormidelníkovi a rozhodli se stát se piráty. Dal pak
Augustovi n kolik otázek, kterým on tehdy p esn nerozum l. Ten ve er se
voda v lodi velice vzmohla, a t žko se to dalo napravit, protože trhlina vznikla
nap tím kostry a voda se nabírala spárami. Jedna z plachet byla zmuchlána a
vecpána pod bok, což nám pon kud pomohlo, takže jsme vtékání trochu
zamezili.
8. ervence. - P i východu slunce za al vát lehký vítr od východu, a
kormidelník brigu oto il k jihozápadu s úmyslem zajet na n který ze
Západoindických ostrov , u provést své pirátské plány. Proti tomu nebyl ani Peters ani kucha , - August o tom aspo ni eho neslyšel. Od úmyslu zmocnit se
lodi od Kapverdských ostrov bylo upušt no. Voda tekoucí do lodi byla snadno
zdolávána jednou pumpou, pracující t i tvrti hodiny. Plachta byla zpod boku
vytažena. B hem dne byly hlášeny dva malé škunery .
9. ervence. - Pohoda. Všechny ruce zam stnány opravou brlení. Peters m l
zas dlouhý rozhovor s Augustem a mluvil ješt víc od plic než d íve. Pravil, že
ho nic ne. p inutí p i jmout názory kormidelníkovy a p ímo nazna il úmysl
vyrvat mu brigu zase z rukou. Ptal se mého druha. m že-li spoléhat v tom
p ípad na jeho pomoc, na což mu August odv til bez váhání »ano«. Peters pak
pravil, že p ezví, jak ostatní z party o tom soudí, a odešel. Po zbývající ást dne
August nenasel p íležitost si s ním v soukromí promluvit.
VII.
10. ervence. - Hlásila se briga z Ria, plující do Norfolku. Po así mlhavé, s
m nivým v trem od východu: Zem el Hartman Rogers, jenž byl osmého
ervence jat k e í po vypití sklenice grogu. Tento muž byl z party kucha ovy,
lov k, na n hož Peters nejvíce spoléhal. ekl Augustovi, že myslí, že ho
kormidelník asi otrávil, a kdyby sám nebyl na stráži, že by co nevid t mohl p ijít na adu on. Nyní z jejich party zbýval už jen on, Jones a kucha , - na druhé
stran jich bylo p t. Mluvil s Jonesem o tom, aby se kormidelníkovi velení
od alo, ale ježto návrh byl p ijat jen chladn , vzdal se všeho dalšího úsilí v té
v ci, jakož i toho, aby v bec co kucha ovi ekl. Bylo dob e, jak se ukázalo, že
byl tak opatrný, nebo odpoledne kucha oznámil své rozhodnutí dát se ke
kormidelníkovi a také skute n k té stran p ešel, zatím co Jones si našel
záminku k hádce s Petersem a nazna il mu, že kormidelníkovi poví o zamýšleném plánu. Te nebylo z ejm asu nazbyt a Peters prohlásil své rozhodnutí, že
se pokusí st j co st j lodi se zmocnit, ovšem když mu August poskytne v tom
pomoc. M j p ítel ho ihned ujistil ochotou ke každému plánu v tomto smyslu, a
maje chvíli za vhodnou, ekl mu o tom, že jsem na lodi. Nad tím byl míšenec
stejn udiven jako pot šen, nebo nem l pražádné d v ry k Jonesovi, jejž už
pokládal za p ívržence strany kormidelníkovy. Hned sešli dol , August na mne
zavolal jménem a my se s Petersem brzy seznámili .Bylo usneseno, že se
pokusíme zmocnit se lodi p i nejbližší p íležitosti, pustivše Jonese pln ze svých
po t . V p ípadu zdaru jsme cht li s brigou dorazit do prvního p ístavu, jenž se
nám namane, a odevzdat ji. P eb hnutí jeho druh ke kormidelníkovi zma ilo
Peters v zám r plout do Tichého oceánu, - dobrodružství, jež nebylo možno
konat bez posádky; nyní se spoléhal, že bude u soudu bu osvobozen, z
d vodu, že nebyl p i smyslech (což, jak tvrdil slavnostn , zavinilo, že se
zú astnil vzpoury), nebo že, bude-li p ec uznán vinným, dostane milost na
Augustovo a moje doporu ení. Naše porady byly prozatím p erušeny voláním:
»Všichni k plachtám!« a Peters s Augustem odb hli na palubu.
Jako oby ejn skoro všichni muži byli opilí a, než mohla plachta být úpln
svinuta, prudký náraz v tru p ekotil brigu zas na bok. Ale když byla plachta
odstran na, briga se p ece zdvihla, nabravši p i tom notné množství vody.
Sotvaže bylo vše zajišt no, zachytil lo druhý náraz a hned pak t etí, ale bez
poškození. To všecko nasv d ovalo, že p ijde vichr, jenž se skute n brzy na to
s velikou zu ivostí od severozápadu p ihnal. Vše bylo co nejlíp v po ádku a
p iléhali jsme, jako obvykle, se skasanou p ední plachtou. Když nastávala noc,
vichr zesílel co nejprud eji a mo e se rozvlnilo. Peters p išel s Augustem na
p í a pokra ovali jsme ve svých poradách.
Shodli jsme se všichni, že nem že p ijít chvíle p ízniv jší k provedení našeho
plánu, protože ve chvíli jako te podobný pokus nikdy nebude p edvídán.
Jelikož briga krásn p iléhala, nebude nutno se starat o ízení, až nastane
pohoda, kdy, zda í-li se náš plán, budeme moci p ibrat jednoho i snad dva
vzbou ence, aby nám pomohli dopravit lo do p ístavu. Nejv tší potíží byla
veliká nerovnost našich sil. My byli pouze t i, v kabin jich bylo dev t. Dále
pak, i všecky zbran m li v rukou, krom dvou malých pistolí, jež Peters p i
sob schoval, a velký námo nický n ž, který stále m l v opasku u kalhot. Z
n kterých známek, jako na p íklad z toho, že žádná v c, jako sekyra i sochor,
neležely na svém míst , po ali jsme s obavami soudit, že kormidelník má
podez ení, aspo pokud jde o Peterse, a že užije každé p íležitosti, aby se ho
zbavil. Opravdu, bylo zcela jasno, že s plánem, pro n jž se rozhodnem, je t eba
velmi a velmi si pospíšit. M li jsme však proti sob velikou p esilu, jež nás
nutila jednat s nejvyšší opatrností.
Peters navrhoval, že vyjde na palubu, dá se do e i s hlídkou (Allenem) a jak
jen bude moci, shodí ho, vy íhav dobrou p íležitost, bez obtíží a poplachu do
mo e; že já a August pak vyjdeme za ním a pokusíme se opat it si na palub
n jaké zbran ; a potom spole n vyrazíme a zmocníme se schod ke kabin
d íve, než oni budou moci pomýšlet na odpor. Tomuto jsem se však já op el,
nebo jsem nemohl uv it, že by kormidelník (jenž byl tak prohnaný ve všem,
co se netýkalo jeho pov r ivých p edsudk ), dal se takto snadno zasko it. Už
pouze ta v c, že byla v bec na palub hlídka, byla dostate ným d kazem, že je
na stráži, - nebo krom lodí, na nichž se káze vymáhá co nejp ím ji, není
zvykem dávat hlídku na palubu, když lo za vichru p iléhá. Jelikož mluvím
hlavn , ne-li výlu n , k t m, kte í nikdy na mo i nebyli, je nutno vyložit p esný
stav lodi za t chto okolností. P iléhání, ili v námo ní hantýrce »p ilejhání«, je
opat ení užívané k r zným cíl m a provád né rovn ž r znými zp soby. Za
mírného po así je asto užíváno s úmyslem, aby se lo prost zastavila, po kala
na jinou neb podobn . Je-li lo , která p iléhá, pod všemi plachtami, provádí se
to obvykle oto ením ásti plachet, aby do nich zabral vítr od zadu, ímž se lo
zastaví. Ale te mluvíme o p iléhání za vichru. Užívá se ho, duje-li vítr proti
lodi a je-li prudký, a lo má plout dále s plachtami bez ne. bezpe í p ekocení;
pak n kdy, i když je vítr sic p íznivý, ale mo e p íliš rozbou eno, a lo má plout
dále po v tru. Musí-li lo rychle uhán t po v tru na velmi vzedmutém mo i,
mnoho škody vznikne tím, že se voda nabírá p es zá a asto i prudkým
klesáním dop edu. Proto se toho užívá jen z ídka a jen v krajní nutnosti. Když
má lo trhliny, asto se nechává v trem nést i je-li mo e co nejbou liv jší;
nebo když p iléhá, pak její spáry se jist budou siln otvírat pod prudkým
nap tím, což nebývá, když se dá v trem nést. Též se asto stává, že je nutno lo
pustit po v tru, bu je-li vichr tak nad míru zu ivý, že by snad na kusy roztrhal
plachtu, jíž je užito k ízení p ídi sm rem k v tru, nebo když nesprávné
zbudováni lodi, i jiné p í iny, brání tohoto hlavního zp sobu užít.
Za vichru p iléhají lodi r zným zp sobem, podle povahy jejich konstrukce.
N které nejlépe p iléhají s p ední plachtou a to je, myslím, plachta, jíž se užívá
nej ast ji. Velké, ádn vybavené lodi, mají proto plachty zvláštní, tak zvané
vichrné st hlové plachty. Ale n kdy je užito jen prosté kosatky, jindy zas
kosatky a p ední plachty, nebo dvojpásé p ední a nez ídka i zadních plachet.
P ední horní plachta, jak se asto zjistí, hodí se k tomuto ú elu mnohem líp, než
všechny druhé. »Grampus« p iléhal v tšinou se s asenou p ední plachtou.
Když má lo p iléhat, nato í se sm rem proti v tru t sn do té míry, aby
naplnil plachtu, pod níž lo pluje, když je hnána od zadu, - to jest, když je
napiata nap í p es trup lodi. Když je to hotovo, sto í se špice o n kolik stup
od sm ru, odkud vane vítr, a tu bok v trné strany je p irozen vydán nárazu
prudkých vln. V takové poloze p epluje dobrá lo nejprudší vichr, aniž by nabrala jen kapky vody a pot ebovala jakoukoli další pozornost mužstva.
Kormidlo obvykle bývá p ivázáno, ale je to naprosto zbyte no (leda snad, že
p sobí hluk, když je volné), nebo kormidlo nemá nejmenšího významu pro
lo , když p iléhá. A je i mnohem líp nechat kormidlo volné, než je p ivázat,
nebo m že být prudkými vlnami snadno uraženo, nemá-li dost místa k
volnému pohybu. Pokud plachta drží, dob e zbudovaná lo se udrží v
rovnováze a p epluje každé mo e, jakoby byla nadána životem a rozumem.
Jestliže však prudkost v tru roztrhá snad plachtu na kusy (k emuž za
normálních pom r je t eba skute ného hurykánu), pak ovšem hrozí vážné
nebezpe í. Lo se pak odkloní od v tru a tím, že nastaví bok vlnám, je jim
vydána na milost a nemilost; jedinou záchranou v takovém p ípad je, pustit ji
klidn po v tru a nechat ji jím hnát, dokud by nebylo lze napnout plachtu jinou.
Jsou lodi, jež p iléhají i bez plachet, ale to není dost jisté p i bou livém mo i.
Ale vra me se k v ci. Nebylo nikdy zvykem kormidelníkovým stav t hlídku
na palubu, když lo p iléhá, a fakt, že to u inil nyní, spolu s okolností, že
sekery a sochory zmizely, nás jasn p esv d ilo, že se mužstvo p íliš dob e
st eží, aby nebylo p epadeno zp sobem, o n mž hovo il Peters. Nicmén však
bylo nutno n co podniknout a sice co nejd íve, nebo nemohlo být pochyb, že,
jakmile bude jednou pojata ned v ra k Petersovi, bude utracen p i první
p íležitosti, která se naskytne anebo vynajde, až se vichr utiší.
August nyní navrhl, že kdyby se Peters, za jakoukoli záminkou, pokusil
odstranit et z na padacích dve ích v kajut , mohli bychom je snad p epadnout z
podpalubí; ale krátká úvaha nás pou ila, že se lo p ílišn kymácí a houpá pro
jakýkoli pokus toho druhu.
Na št stí jsem kone n p ipadl na to, využít pov r ivé hr zy a špatného
sv domí kormidelníkova. Pamatujete se asi, že jeden z mužstva, Hartman
Rogers, ráno zem el, byv jat p ede dv ma dny k e í po vypití n jakých lihovin a
vody. Peters nám sd lil své mín ní, že byl muž otráven kormidelníkem a k tomu
p edpokladu m l, jak ekl, d vody, které jsou nezvratné, ale jež si nám netroufal
sv it, - kteréž svéhlavé odmítnutí bylo jen ve shod s ostatními rysy jeho
podivínské povahy. Ale a už m l i nem l k podez íváni kormidelníka n jaké
závažn jší d vody než my, snadno jsme se p iklonili k jeho domn nce a
rozhodli se jednat podle toho.
Rogers zem el asi v jedenáct ráno, za prudkých k e í; n kolik minut po smrti
poskytovalo jeho t lo jeden z nejhr zn jších a nejhnusn jších pohled , jež jsem
kdy, pokud se pamatuji, zažil. B ich se mu p íšern nabub il, jako b ich toho,
kdo se utopil a ležel ve vod n kolik týdn . Ruce byly v témže stavu, obli ej za
to však scvrklý a strhaný, k ídov bílý, až na n kolik jasn rudých skvrn, jaké
zanechává po sob r že; jedna ze skvrn se mu táhla nap í p es obli ej a zcela
pokrývala jedno oko jakoby pruhem rudého sametu. V tomto odporném stavu
bylo t lo v poledne vyneseno z kabiny, aby bylo shozeno do mo e, když
kormidelník, pohlédnuv na n (spat il je tentokrát po prvé), bu to jat vý itkami
pro sv j in, nebo napaden hr zou p i tak strašném pohledu, na ídil muž m, aby
t lo zašili do jeho l žkové plachty a pochovali je do mo e s obvyklými ob ady.
Dav toto na ízení, sešel zas dol , jako by necht l už dál hled t na svoji ob .
Mezitím, co byly konány p ípravy k vykonání jeho rozkaz , p ihnal se s velikou
zu ivostí vichr a tak byl úmysl prozatím odložen. Mrtvola, ponechaná svému
osudu, byla vlnou spláchnuta k odpadovým d rám na levém boku, kde v dob , o
které mluvíme, ležela stále a házela sebou sem a tam p i prudkých výkyvech
brigy.
Dohodnuvše se o svém plánu, p ikro ili jsme s nejv tší rychlostí k jeho
vykonání. Peters odešel na palubu, a jak se p edpokládalo, byl ihned osloven
Allenem, jenž, jak se zdálo, stál na hlídce p edevším nad p ídí. Osud tohoto
ni emy byl však rychle a velmi tiše rozhodnut; nebo Peters, p iblíživ se k
n mu lhostejn , jako by si s ním cht l promluvit, chytil ho za krk a než mohl
vyk iknout, shodil ho p es zábradlí. Pak na nás zavolal a my vystoupili. Naší
první starostí pak bylo poohlédnout se, ím se hned ozbrojit; museli jsme jednat
velice opatrn , nebo nebylo možno stát na palub chvíli bez pevného držení a
p i každém zarytí p ídi se válely p es lo t žké vlny. Též bylo nutno po ínat si
rychle, nebo každou chvíli jsme mohli ekat, že kormidelník p ijde nahoru dát
pumpy do chodu, nebo bylo jasno, že briga nabírá vodu velmi rychle. Po
kratším hledání nenalezli jsme však nic vhodn jšího k svému cíli, než dv
násady od pumpy, z nichž jednu vzal August, druhou já. Když jsme se tak
ozbrojili, stáhli jsme s mrtvoly košili a t lo hodili do mo e. Peters a já jsme pak
sešli a nechali Augusta dávat pozor na palub , kde se pak postavil zrovna tam,
kde d ív stál Allen, zády ke schod m do kabiny, -kdyby kdo z kormidelníkovy
bandy snad vyšel, aby jej pokládal za hlídku. Když jsem sešel dol , jal jsem se
p evlékat, abych mohl p edstavovat Rogersovu mrtvolu. Košile s mrtvoly
stažená velmi nám posloužila, nebo m la sv j vlastní tvar a ráz, a bylo lze
snadno ji poznat, - jakási halena, již nosil nebožtík p es ostatní šaty. Byl to
modrý trikot se širokými bílými pruhy nap í . Když jsem si ji oblékl, po al jsem
si d lat falešné b icho, napodobuje tím p íšernou odpornost nabub elé mrtvoly.
To bylo ihned hotovo vycpáním n kolika prost radly. Tentýž vzhled dal jsem
pak svým rukám, obléknuv si bílé, vln né rukavice a nacpav do nich rozli né
hadry, která jsem kde našel. Peters mi potom upravil obli ej; nejprve jej dob e
nat el k ídou a potom pot ísnil krví, kterou získal z ezu do prstu. Ani na pruh
p es o i nebylo zapomenuto, - p sobil p íšern .
VIII.
Když jsem se na sebe podíval do kousku zrcadla, jenž visel v kóji, a p i
matném sv tle jakési svítilny, zmocnil se mne z mého zevn jšku a z pomyšlení
na brzkou skute nost, kterou jsem tak p edstavoval, takový pocit neur ité hr zy,
že jsem byl jat prudkým chv ním a pouze st ží mohl jsem se vzmužit, abych
pokra oval ve své úloze. Ale bylo nutno jednat rázn a tak jsme s Petersem
vyšli na palubu.
Tam jsme hned seznali, že je vše bezpe no, a postupujíce p i samém brlení,
lezli jsme všichni t i ke schod m do kabin. Poklop byl zav en jen zpola, nebo
bylo u in no opat ení, aby nemohl být z venku neo ekávan p iražen, tím, že
n kolik kousk d eva bylo položeno na nejvyšší schod, což bránilo jej uzav ít.
Nebylo obtížno nahlédnout do vnit ku kabiny spárami u ve ejí. Tu se ukázalo,
jakým bylo pro nás št stím, že jsme se nepokusili p ekvapit je znenadání, nebo
byli z ejm na stráži. Jan jeden spal, leže t sn pod schody, s mušketou vedle
sebe. Ostatní sed li na n kolika žín nkách, stažených s l žek a prost ených po
zemi. Byli zaujati vážným rozhovorem; a a p ed tím pili, jak bylo z ejmo ze
dvou prázdných džbán a n kolika cínových pohár , válejících se vedle, nebyli
opilí tak jako obvykle. Všichni byli ozbrojeni noži, jeden, dva i pistolemi a
spousta mušket ležela na loži t sn p i ruce.
Poslouchali jsme chvíli jejich rozhovor, než jsme se rozhodli co d lat, nebo
jsme se dosud na ni em p esn neustanovili, vyjma, že se p i p epadení
pokusíme je ohromit zjevením Rogerse. Hovo ili o svých pirátských plánech, z
ehož jsme jasn mohli zaslechnout pouze, že se spojí s posádkou škuneru
»Sršn «, a bude-li možno, zmocní se samého škuneru jaksi p ípravn k jistému
podniku v tšího dosahu, jehož podrobnosti nikdo z nás nemohl doslechnout.
Jeden z muž mluvil o Petersovi, na ež kormidelník odpov d l tiše n co,
emu nebylo rozum t, a potom hlasit ji dodal, že »prý nechápe, pro je po ád
jenom s tím kapitánovým spratkem na p ídi a že si myslí, že ím d ív budou oba
p es palubu, tím lépe«. Na to sic nedostal odpov di, ale my mohli snadno vid t,
jak ochotn p ijala banda tento pokyn a zejména Jones. Tu jsem byl nanejvýš
roz ilen, zejména protože jsem vid l, že ani Peters ani August se nemohou
rozhodnout, co d lat. Nicmén , odhodlal jsem se, že prodám sv j život co
nejdráž možno a že nedopustím, aby mne zmohl strach.
Hrozný h mot, p sobený hukotem vich ice v lanoví a p evalováním vln p es
palubu, bránil nám zaslechnout, co se dál mluví, krom ve chvílích krátkého
ztišení. P i jednom ztišení slyšeli Jsme všichni jasn , jak kormidelník praví
jednomu z mužstva, aby »šel nap ed a poru il t m zatraceným chlap m, aby šli
do kabiny«, kde na n bude prý sám moci dohlížet, protože nechce, aby se na
palub brigy n co tajn kutilo. Bylo pro nás dob e, že houpání lodi v té chvíli
bylo tak prudké, že zamezilo rozkaz bez odkladu provést. Kucha vstal se
žín nky, aby pro nás došel, ale tu p íšerný náraz, který, jak jsem myslel, strhne
st žn , mrštil jím po hlav na dve e jedné z kajut na levém boku, že je vyrazil a
zp sobil i další zmatek. Našt stí nikdo z naší strany nebyl vyhozen ze svého
postavení a tak jsme m li dosti asu vrátit se na p í a s rychlostí sestrojit
n jaký plán, než se posel zjevil, i líp, než vystr il hlavu z otvoru u schod ,
nebo na palubu ani nevystoupil. S tohoto místa si nemohl všimnout, že Allen tu
není a tak na jen zavolal, opakuje rozkaz kormidelník v. Peters odpov d l:
»Jo, jo«, zm n ným hlasem a kucha hned sešel dol , aniž m l v podez ení, že
n co není v po ádku.
Moji dva p átelé šli nyní sm le zas na zá a sešli do kabiny, kde Peters za
sebou p iv el dve e tak, jak je našel. Kormidelník je uvítal se strojenou
srde ností a ekl Augustovi, že když se po celou tu dobu tak dob e choval, m že
se ubytovat v kabin a d lat nadále jednoho z party. Potom mu nalil p l poháru
rumu a p inutil jej vypít. To vše jsem mohl vid t a slyšet, nebo jsem p átele následoval až ke kabin , jakmile se dve e zav ely, a postavil jsem se na p edešlé
své místo, odkud jsem mohl vše pozorovat P inesl jsem dv násady pumpy, z
nichž jednu jsem položil ke schod m, abych ji m l hned po ruce, kdybych
pot eboval.
Tu jsem se co nejlíp umístil, abych dob e vid l všecko, co se dole d je a
hled l jsem si dodat mysli, abych mohl ihned mezi vzbou ence vpadnout, až mi
Peters dá, jak bylo smluveno, znamení. Nyní se mu zatím poda ilo po ít e o
krvavých událostech vzpoury, takže postupn p im l muže k tomu, že se jali
vypráv t tisíce pov r, jež jsou mezi námo níky všeobecn rozší eny. Nemohl
jsem zachytit vše, co se mluvilo, ale jasn jsem mohl post ehnout ú inek hovoru
na tvá ích p ítomných. Kormidelník byl z ejm velice rozechv n a náhle, když
se kdosi zmínil o strašném vzez ení Rogersovy mrtvoly, myslel jsem, že na
míst omdlí. Peters se ho potom zeptal, nezdá-li se mu, že by bylo lépe dát trup
ihned shodit do mo e, protože je prý p íšerný pohled, jak sebou zmítá p ed
odpadovými d rami. Na toto lotr sotva dechu popadal a zvolna oto il hlavu ke
svým druh m, jako by n koho z nich prosil, aby šel nahoru a ud lal to. Nikdo se
však ani nehýbal a bylo z ejmo, že celá cháska je v nejvyšším nervovém rozrušení. A tu mi Peters dal znamení. Okamžit jsem otev el poklop a sestoupiv,
aniž bych hlesnul, stanul jsem vzty en uprost ed bandy.
Ohromnému ú inku, který vzbudilo mé náhlé zjevení, nelze se divit,
uvážíme-li r zné okolnosti. Obvykle, v podobných p ípadech, zbývá v mysli
divákov jistý záblesk pochybnosti, pokud jde o skute nost toho, co má p ed
o ima; jakási nad je, t eba jen mlhavá, že je ob tí úskoku, a že zjevení není
vlastn p íšerou z dalekého sv ta stín . Nep eháníme, ekneme-li, že tato
nejistota podbarvovala skoro každé takové zjevení a že d sivou hr zu jím
p sobenou, je nutno p i íst i v p ípadech nanejvýš pravd podobných, v nichž
lov k zažívá nejvíce d su, spíše jistému pocitu p edvídané hr zy, že by zjevení
mohlo být skute ností, než pevné, nezvratné ví e v jeho skute nost. Ale v
našem p ípad , jak se ihned ukáže, nebylo v myslích vzbou enc stínu po
ni em, ím by od vodnili svou pochybnost, že toto zjevení Rogerse není
opravdu znovuožitím jeho odporné mrtvoly, neb aspo jejím p ízrakem.
Osam lost brigy a její naprostá nep ístupnost pro vich ici odstra ovaly všechny
domn lé možnosti podvodu do hranic tak úzkých a ur itých, že si vzbou enci
ur it mysleli, že by tyto možnosti okamžit prohlédli. Byli už dvacátý tvrtý
den na mo i a nep išli do styku se žádnou lodí, leda jen doslechem. Dále,
všichni z posádky, - aspo všichni, o nichž m li nejmenší d vod p edpokládat,
že jsou na lodi, - byli shromážd ni dole v kabin , vyjma Allena, hlídku; ale jeho
obrovská postava (m il šest stop a šest palc ) byla jim až p íliš známá, aby
zjevení p ed sebou mohli jen okamžik pokládat za n ho. A k tomu p idejme
d sivost mo e a hr zu, již vyvolal rozhovor vznícený Petersem; hluboký dojem,
jímž ráno p sobila hnusná odpornost mrtvoly na obraznost mužstva; a pak mé
dokonalé p estrojení a matné, blikavé sv tlo, p i n mž mne spat ili, ježto zá ení
kabinové svítilny, házející sebou sem a tam, padalo matn a m niv na mou
postavu, - a nebudete mít d vod se divit, že naše lest došla mnohem v tšího
ú inku, než jsme p edpokládali. Kormidelník vysko il se žín nky, na niž ležel,
bez hlesnutí se skácel mrtev na podlahu kabiny, a prudkým nárazem brigy byl
odhozen jako d evo k záv trné stran . Z ostatních sedmi jen t i projevili jakousi
duchap ítomnost. ty i z nich sed li chvíli na zemi z ejm ochromeni, jako
nejžalostn jší obraz hr zy a krajního zoufalství, jež jsem kdy na své o i spat il.
Na odpor se postavil jen kucha , John Hunt a Richard Parker, ale všichni se
bránili jen chab a nerozhodn . Dva první byli okamžit skoleni Petersem a
Parkera jsem srazil já, zasadiv mu ránu do hlavy násadou od pumpy, kterou
jsem p inesl s sebou. Mezitím se August chopil muškety, jež ležela na podlaze,
a st elil jiného vzbou ence (Wilsona), do prsou. Zbývali pak jen t i; ale ti se
zatím sebrali z ustrnutí a po ali si asi uv domovat, že na nich byl spáchán
podvod, nebo se bili s velkou rozhodností a zu ivostí a nebýt ohromné svalové
síly Petersovy, byli by nás snad i udolali. Tito t i muži byli - Jones, - Greely a
Absalon Hicks. Jones mrštil Augustem na zem, pobodal ho na n kolika místech
na pravé ruce a jist by ho byl odpravil (ježto ani já, ani Peters jsme se nemohli
zbavit svých sok ), kdyby mu nep išel v as na pomoc p ítel, na jehož pomoc
jsme ur it nikdy nepo ítali. A tento p ítel byl Tygr. S temným zavytím sko il
do kabiny v nejnebezpe n jší pro Augusta chvíli, a vrhnuv se na Jonese, okamžit ho strhl na zem. M j p ítel byl však tak poran n, že nám už nikterak
nemohl pomoci, a já byl tak zabalen do svého p evleku, že jsem toho mnoho
nesvedl. Pes stále hryzal do Jonesova hrdla; Peters m l nicmén velikou p evahu nad ob ma muži, kte í mu zbývali, a jist by je už dávno byl udolal, nebýt
úzkého prostoru, v n mž musel zápasit, a strašlivého kymácení lodi. Kone n se
mu poda ilo chytit t žkou židli, jichž leželo na podlaze n kolik. Rozrazil jí
lebku Greelovi zrovna v okamžiku, kdy se chystal. vyst elit na mne z muškety,
a ihned na to byl Peters nárazem brigy hozen p ímo do náru í Hicksovi, chopil
ho za hrdlo a pouhým sev ením jej rázem uškrtil. Takto, v dob ješt kratší, než
mi bylo t eba k tomuto lí ení, stali jsme se pány brigy.
Jediný, kdo z našich protivník z stal, byl Richard Parker. Toho, jak se
pamatujete, srazil jsem násadou od pumpy na po átku útoku. Ležel te bez
hnutí u dve í rozbité kabiny, ale když o Peters zavadil nohou, promluvil a úp l
o milost. Na hlav byl jenom velmi lehce ran n a jinak se mu nic nestalo, nebo
byl ranou pouze omrá en. Potom vstal a my mu prozatím spoutali ruce za zády.
Pes ješt ustavi n vr el na Jonese, ale po bedliv jším ohledání t la jsme
poznali, že je naprosto mrtev a že mu krev cr í proudem z hluboké rány na
hrdle, zasazené mu, beze vší pochyby, ostrými tesáky zví ete.
Byla asi jedna hodina s p lnoci a vichr stále p íšern hu el. Briga, jak nám
bylo z ejmo, plula mnohem obtížn ji než obvykle a bylo naprosto jasno, že je
nutno vykonat n co, ím by se jí jaksi ulevilo. Tém p i každém jejím
zakymácení k záv trné stran nabírala vodu, jež vnikla za naší bitky n kolikráte
až do kabiny, protože jsem nechal p íklop nad schodišt m, když jsem sestupoval, otev ený. Celý kus brlení na levém boku byl vlnami odtržen, práv tak
kuchyn a lun na zádi. Prašt ní a ohybání hlavního stožáru nasv d ovalo též
tomu, že se co nejd íve zlomí. Aby se získalo v zadním podpalubí více místa,
byl podstavec tohoto stožáru vsazen mezi špalky (praktika nejvýš odsouzení
hodná, užívaná n kdy nezkušenými staviteli), takže hrozilo nebezpe í, že bude
stožár z podstavce vyvrácen. Ale k dovršení našich strastí, když jsme zkoumali
olovnicí .sb rnou studni, shledali jsme v ní sedm stop vody.
Nechavše mrtvoly zabitých ležet v kabin , dali jsme se ihned do práce u
pump a Parkera ovšem jsme vyprostili, aby .nám v tom mohl pomáhat.
Augustovi jsme paži obvázali, jak jsme um li nejlíp, a on d lal, co mohl, ale to
ovšem nebylo mnoho. Nicmén jsme brzy seznali, že nem žeme vodu zmoci,
leda bude-li jedna pumpa stále v innosti. Ale jelikož jsme byli pouze ty i, byla
to práce velice tvrdá; nicmén snažili jsme se dodat si odvahy a úzkostliv
ekali na svítání, kdy jsme doufali uleh it lodi stržením hlavního stožáru.
Takovým zp sobem, jsme prožili celou noc za hrozného strachu a úsilí, a
když se kone n rozb esklo, vichr ani v nejmenším neustal, a nic
nenasv d ovalo tomu, že v bec ustane. Tu jsme vytáhli mrtvoly nahoru a
shodili do mo e. Naší první starostí bylo zbavit se hlavního stožáru. Když k
tomu byly skon eny všecky nutné p ípravy, Peters jej pod al (nalezenou
sekerou), zatím co my t i jsme stáli u st hel a krátkých lan. Ježto se briga náhle
hroziv nahnula na záv trnou stranu, byl dán rozkaz p etnout náv trné krátké
lano, což se hned stalo, a celá spousta rahnoví a lan se z ítila do mo e, aniž
zavadila o lo nebo zp sobila jakou škodu. Tu jsme pak shledali, že se lo už
nekymácí jako d íve, ale náš stav byl stále nanejvýš nejistý a p ese všecko úsilí
nemohli jsme zamezit nabírání vody bez pomoci obou pump. Nepatrná pomoc,
kterou nám mohl p isp t August, byla opravdu zcela bezvýznamná. Ke všem
našim úzkostem vrazila do brigy s náv trné strany velká vlna, oto ivši ji o
n kolik stup od sm ru v tru, a než se lo mohla vrátit do p vodní polohy,
p evalila se p es ni zas nová vlna a úpln ji obrátila na bok. Tu se p ít ž svezla v
jediné hromad k záv trné stran (když se náklad všelijak sem a tam po n jakou
dobu p ehazoval), a po jistou chvíli jsme už mysleli, že nás nic nezachrání p ed
p ekocením. Brzy se však lo zase áste n nap ímila, ale náklad si udržel své
místo na levém boku, a tím jsme byli tak nahnuti, že bylo marno myslet na
erpání, v n mž jsme už vlastn v žádném p ípad nemohli pokra ovat, nebo
naše ruce byly úpln rozed eny tvrdou prací, již jsme konali, a krvácely nám co
nejhrozn ji.
A koli nás Parker zrazoval, p ikro ili jsme pak i k stržení p edního stožáru,
což se nám kone n zda ilo po mnohých obtížích, zavin ných postavením, v
n mž jsme byli. Padající stožár, strhl s sebou st že p í ní, takže z nás z stal
jen pouhý trup.
Dosud jsme m li d vod radovat se z toho, že z stal ušet en veliký záchranný
lun, jenž neutrp l nárazy žádných vln, p elévajících se p es palubu. Ale naše
radost netrvala dlouho; nebo když jsme strhli p ední stožár, a s ním ovšem i
p ední plachtu, jíž lo byla v rovnováze, kdejaká vlna se hnala p es palubu a v
p ti minutách bylo tak spláchnuto všecko od p ídi až na zá , lun s pravým
brlením urván a dokonce i vratidlo rozbito na kusy. Bylo opravdu nemožno
p edstavit si postavení žalostn jší.
V poledne se zdálo, že se vichr už pon kud utišil, ale tím jsme byli smutn
zklamáni, nebo se ztišil jen na n kolik minut, aby se pak rozdul s
dvojnásobnou zu ivostí. Ke tvrté hodin odpoledne bylo naprosto vylou eno
zdolat prudkost vichru a, ježto se blížila noc, ztratili jsme i poslední nad ji, že
se lo do rána udrží.
O p lnoci jsme byli pono eni velice hluboko do vody, jež nyní sahala až k
spodní palub . Kormidlo se brzy utrhlo, a vlna, jež je urazila, vyzdvihla zá
brigy úpln nad vodu, na niž pak zá padla s takovým ot esem, jako by narazila
na b eh. Všichni jsme spoléhali, že kormidlo vydrží do poslední chvíle, nebo
bylo neobvykle silné a vypraveno tak, jak jsem nevid l nikdy d ív ani potom.
Po jeho hlavním trámu byla zatlu ena ada silných železných skob a jiné byly
tímtéž zp sobem vraženy do zadní st ny zádi. T mito skobami procházela
velmi silná ty z kovaného železa a kormidlo bylo tak p ipevn no k st n zádi a
mohlo se voln na ty i pohybovat. Nesmírnou sílu oné vlny, jež je urvala, lze si
p edstavit i z toho, že skoby jež byly zádí naskrz proraženy a na druhé stran
zahnuty, byly všecky úpln vyrvány z pevného d eva.
M li jsme sotva as vzpamatovat se z prudkostí tohoto nárazu, když tu se
p es nás p ehnala jedna z nejhr zn jších vln, jež jsem kdy vid l, smetla úpln
kryt spusti a vedravši se dovnit , zaplavila rázem každý coul na lodi vodou.
IX.
Na št stí t sn p ed ve erem jsme se všichni ty i pevn p ivázali ke zbytk m
vratidla, ležíce takovým zp sobem, pokud možno p i samé palub . Jen tato
opatrnost zachránila nás od zkázy. V tomto postavení byli jsme všichni více
mén omrá eni ohromnou silou vln, jež do nás tloukly a neodtékaly d ív, než
jsme byli skoro vy erpáni. Jakmile jsem mohl vydechnout, volal jsem hlasit na
své druhy. Jen August odv til a pravil: »Je po nás, kéž se B h smiluje nad
našimi dušemi!« Brzy i druzí dva byli schopni mluvit a vybízeli nás k odvaze,
protože je stále ješt nad je; nebo je prý nemožno, podle povahy nákladu, aby
se briga hned potopila, a že jsou nejlepší vyhlídky, že se vich ice do rána utiší.
Tato slova do mne vlila zas nový život; nebo , a se to zdá sebe podivn jším,
p es to, že bylo naprosto jisto, že lo s nákladem prázdných sud na olej se
nem že potopit, byl jsem doposud stále tak zmaten, že jsem tuto okolnost úpln
p ehlédl; a nebezpe í, jež jsem po jistý as pokládal za nejvýš neodvratné, bylo
práv nebezpe í utonutí. Jak ve mn nad je ožila, využil jsem každé p íležitosti,
abych utáhl pouta, jež mne poutala ke zbytk m vratidla, a p i tom jsem brzy
seznal, že i moji druzi jsou tak zam stnáni. Noc byla tak temná, jak jen je
možno, a hrozn voucí jek a hukot kolem nás je v ru zbyte no popisovat.
Paluba byla v rovin mo ské hladiny, i spíše, byli jsme obklí eni ty ícími se
h ebeny p ny, z níž ást se p es nás co chvíli p evalovala. Nep eháním eknu-li,
že jsme se hlavou udrželi nad vodou jen asi každou t etí vte inu. A a jsme
leželi t sn p i sob , nemohli jsme se vzájemn vid t, ba v ru ani ást samotné
brigy, na níž jsme byli tak bou liv zmítáni. Ob as jsme na sebe navzájem
volali, snažíce se tak dodat si nad je a poskytnout út chu a povzbuzení tomu,
kdo jí m l nejvíce pot ebí. Augustovo vysílení p sobilo nám všem skute né
obavy; a ježto m l pravou paži tak rozervánu, že nemohl zajistit své p ipoutání
aspo pon kud pevn , ekali jsme každou chvíli, že ho spat íme slet t s paluby;
a p ece p isp t mu na pomoc bylo naprosto nemožno. Na št stí jeho poloha byla
o mnoho jist jší než koho z nás druhých; nebo , jelikož horní ástí t la ležel
práv pod kusem rozbitého vratidla, vlny, jež do n ho vrážely, byly v p vodní
své prudkosti zna n sráženy. V každém jiném postavení krom tohoto (do n hož byl vržen náhodou, když se byl p ed tím p ivázal na míst velice
nebezpe ném), jist by nevyhnuteln p ed jitrem zahynul. Proto, že briga byla
tak siln naklon na, byli jsme všichni ve mnohem menším nebezpe í, že budem
spláchnuti, než kdyby tomu bylo jinak. Zadní kýl, jak jsem už p edeslal, byl
sklon n k levému boku, takže asi p le paluby byla ustavi n pod vodou. Tak
vlny, jež bily do prava, byly velice t íšt ny bokem lodi a zasahovaly nás pouze
áste n , jak jsme leželi ploše na svých tvá ích; kdežto vlny p icházející zleva,
což byly tak zvané vlny zpáte ní, nemohouce se do nás pro naše postavení dosti
op ít, nem ly dost síly odtrhnout nás s místa, kde jsme byli upoutáni.
V takovém hrozivém postavení jsme leželi až do rozb esku, který nám tím
více ukázal hr zy nás obklopující. Briga byla jen jako kus d eva, zmítaného sem
a tam na pospas vlnám; vichr se vzmáhal, místo aby polevoval, a v ru dul jako
hotový orkán, a nikde nebylo zákmitu nad je na záchranu. N kolik hodin jsme
ml eli, ekajíce každé chvíle, že provaz, kterým jsme spoutáni, povolí, že
zbytky vratidla spadnou p es palubu, i že n která z hrozných vln, které je ely
kolkolem vedle i nad námi, stáhne vrak pod vodu do takové hloubi, že utoneme
d ív, než se op t vyno íme nad hladinu. Ale Boží milostí jsme byli zachrán ni
ze všech t chto hrozících nebezpe í a asi v poledne i pot šeni požehnanou
slune ní zá í. Krátce na to mohli jsme pozorovat citelné oslabení síly v tru,
když August, po prvé od v erejšího ve era, promluvil a ptal se Peterse, jenž
ležel u n ho nejblíže, myslí-li, že máme v bec jakou možnost záchrany. Jelikož
na tuto otázku nedostal hned odpov di, soudili jsme všichni, že se míšenec na
míst , kde ležel, utopil; ale hned na to, k naší veliké radosti, promluvil, a velmi
slab , a pravil, že cítí veliké bolesti, jsa svými provazy tak siln stažen p es
žaludek, že jej bu musí jakkoli uvolnit, i zhynout, nebo je nemožno, aby
svou trýze déle snášel. To nám zp sobilo velkou úzkost, nebo bylo naprosto
nemožno jakkoli mu pomoci, když se vlny p es nás stále tak válely. Vybízeli
jsme ho, aby své utrpení nesl pevn a slibovali mu, že využijeme první
p íležitosti, jež se naskytne, abychom mu ulevili. Odv til, že brzy bude už jist
p íliš pozd a že bude po n m, než mu budeme moci n jak pomoci; a potom, po
n kolikaminutovém stenání ležel klidn , a my jsme soudili, že zhynul.
Jak nastal ve er, mo e utichlo tak, že v p ti minutách rozbila se o vrak sotva
jedna vlna od v trné strany a vítr se zna n utišil, a ješt stále vál ost e.
Neslyšel jsem slova od svých t í druh po celé hodiny a zvolal jsem nyní na
Augusta. Odpov d l sice, ale tak slab , že jsem mu nemohl porozum t, co íká.
Potom jsem promluvil i na Peterse a na Parkera, z nichž nikdo neodpov d l.
Brzy nato upadl jsem do áste ného bezv domí, za n hož mi hlavou táhly
nejrozkošn jší vidiny, jako zelené stromy, vlnící se lány zralého obilí, pr vody
tan ících dívek, oddíly jízdy a jiné p eludy. Nyní si vzpomínám, že ve všem, co
mi tak b želo p ed duševním zrakem, p evládající p edstavou byl pohyb.
Nevznikaly však v bec p edstavy p edm t stojatých, jako d m, hora, i co
podobného; vždy pouze v trné mlýny, lodi, velcí ptáci, balony, lidé na koních,
povozy div uhán jící a jiné p edm ty v pohybu, vyno ovaly se mi v nekone né
ad za sebou. Když jsem se vybral z tohoto stavu, slunce bylo, jak jsem mohl
soudit, asi tak hodinu nad obzorem. S nejv tší nesnadností mohl jsem se
rozpomenout na r zné okolnosti svého postavení a po jistou dobu jsem byl
pevn p esv d en, že jsem ješt stále ve svém podpalubí brigy, poblíž své
bedny a že Parkerovo t lo je t lem Tygrovým.
Kone n , když jsem se úpln vzpamatoval, spat il jsem, že je už jen lehký
vítr, a mo e je celkem dosti klidné, takže se p elévalo jen p es prost edek brigy.
Má levá paže se vysmekla z utažení a byla na lokti siln poran na; pravá byla
úpln ztrnulá a ruka i záp stí siln oteklé pod tlakem provaz , jež se d ely od
ramene dol . M l jsem i veliké bolesti od jiného provazu, jímž jsem byl ovinut
kol pasu a jenž se utáhl k nesnešení. Pohlédnuv na druhy, vid l jsem, že Peters
žije stále, a tlustý provaz jej tak v bocích stáhl, že se zdálo, jako by byl p e at;
když jsem se pohnul, dal mi rukou slab znamení, ukázav na provaz. August už
nejevil žádných známek života a ležel skoro ve dví p ehnut p es zlomek
vratidla. Parker, vida že se hýbám, na mne promluvil a ptal se, nejsem-li dost
silný, abych ho vyprostil z jeho postavení, tvrd , že kdybych vzpružil všechnu
svou sílu a takto jej odvázal, mohli bychom ješt zachránit život; ne-li, pak
musíme všichni prý zahynout. Odpov d l jsem mu, aby se vzmužil a že se
pokusím vysvobodit ho. Hmataje v kapse u kalhot, našel jsem sv j pero ízek a
po n kolika marných pokusech p ec jsem jej nakonec otev el. Pak jsem levou
rukou vyprostil pravici z provaz a dále p e ezal ostatní, které mne d ely. Když
jsem se však pokoušel pohnou. se ze svého postavení, shledal jsem, že mi nohy
úpln vy. pov d ly službu a že se nemohu vzty it, ani pohnout pravou paží
jakýmkoli sm rem. Když jsem to sd lil Parkerovi, poradil mi, abych ležel
klidn po n kolik minut a levou rukou se podržel vratidla tak, aby krev mohla
obíhat. Když jsem to ud lal, po ala ztrnulost pozvolna mizet, takže jsem brzy
mohl pohnout jednou nohou, pak druhou, a nato nabyl jsem vlády i nad pravou
paží. Tu, velmi opatrn , po al jsem lézt k Parkerovi, aniž jsem v bec vstal, a v
okamžiku jsem mu p e ezal všecky jeho provazy, takže za krátko nabyl i on
áste n vlády ve svých údech. Tu jsme neztráceli asu a rychle uvolnili provaz
Peters v. Hluboce se mu v ízl do pasu vln ných kalhot a dv ma košilemi vnikl
až do slabin, odkud mu vytrysklo hodn krve, když jsme jej odtrhli. Ale sotva
jsme tak u inili, promluvil a zdálo se nám, že cítí okamžitou úlevu a m že se
pohybovat voln ji než já i Parker, - což bylo jist jen vlivem pušt ní krve.
Na zotavení Augusta m li jsme nad ji pramalou, nebo nejevil žádných
známek života; nicmén když jsme se k n mu p iblížili, vid li jsme, že pouze
omdlel následkem ztráty krve, nebo obvaz, jímž jsme mu zavázali poran nou
paži, byl odtržen vodou; žádný z provaz však, jimiž byl k vratidlu p ipoután,
nebyl tak utažen, aby mu zp sobil smrt. Když jsme ho zbavili jeho upoutání a
vytáhli zpod rozšt peného vratidla, uložili jsme ho na suchém míst náv trné
strany, hlavu trochu níže než t lo, a všichni t i jsme mu horliv po ali t ít údy.
Asi v p lhodin se vzpamatoval, a známky, že nás poznává, projevil teprve
druhý den, kdy nabyl i síly k e i. Než jsme se takto zprostili provaz , úpln se
setm lo a po alo se mra it, takže jsme znovu trnuli úzkostí, aby se op t nerozdul vichr, v kterémž p ípad nic by nás nemohlo uchránit zkázy, - tak velmi
jsme byli vy erpáni. Na št stí celou noc vál jen slabý vítr, mo e se každi ké
minuty víc a více tišilo, což nás naplnilo jistou nad jí, že se kone n p ec jen
zachráníme. Slabý vánek vál sice od severozápadu, nebylo však nijak chladno.
P ivázali jsme Augusta pevn na záv t í, aby p i výkyvech nepadl s paluby,
nebo byl stále velice slabý, aby se sám mohl udržet. Nám toho nebylo pot ebí.
Sed li jsme t sn p i sob , držíce se vzájemn pomocí provaz z vratidla a
uvažujíce, jak vyjít ze svého hrozivého postavení. Velikou úlevou nám bylo, že
jsme se svlékli ze šat a vyždímali z nich vodu. Když jsme se op t oblékli, bylo
nám velice p íjemné teplo a to nás nemálo posílilo. Pomohli jsme i Augustovi z
jeho šat a vyždímali je, což mu p ineslo podobn velikou úlevu.
Naším nejv tším utrpením byl hlad a žíze , a když jsme povážili, co nás v
tom eká, klesli jsme na duchu a po ali jsme litovat, že jsme v bec unikli mén
hrozivým nebezpe ím mo e. Snažili jsme se však ukojit se nad jí, že budeme
brzy zachrán ni n jakou lodí a povzbuzovali druh druha k state nému snášení
nešt stí, jež by mohlo p ijít.
Kone n nadešlo ráno trnáctého; po así bylo ustavi n p kné a jasné, se
stálým sic, ale mírným v trem od severozápadu. Mo e bylo už úpln utišeno a
ježto z jakési p í iny, kterou jsme nemohli ur it, briga už nebyla tak naklon na,
byla paluba pom rn suchá a mohli jsme se po ní voln pohybovat. To jsme už
byli více než plné t i dny a t i noci bez potravy a pití, a bylo naprosto z ejmo, že
se musíme pokusit dostat n co ze zásob zdola. Jelikož briga byla plná vody, dali
jsme se do tohoto pokusu malomysln a s velmi nejistou nad jí, že budeme
moci co dostat. Vyrobili jsme si jakýsi vle ný hák tím, že jsme zarazili n kolik
h eb , vytržených ze zbytk poklopu schodišt z kabiny, do dvou kus d eva.
Svázavše je k ížem a upevnivše na konec provazu, hodili jsme pak hák do
kabiny a smýkali jím sem a tam se slabou nad jí, že se nám snad zda í zachytit
n co, co by nám mohlo být potravou, i mohlo pomoci, jak se k ní dostat.
Strávili jsme takto v tší ást rána touto neúsp šnou prací, nevylovivše však
ni eho krom n kolika l žkových pokrývek, jež se zachytily na h ebech. Naše
za ízení bylo opravdu tak neohrabané, že jsme sotva mohli ekat lepšího výsledku.
Potom jsme totéž zkusili na p ídi, ale též bezvýsledn a tak jsme byli už na
pokraji zoufalství, když Peters navrhl, abychom mu obvázali provaz kolem t la,
a nechali ho pokusit se vynést n co tím zp sobem, že se potopí do kabiny.
Návrh jsme uvítali s velkou radostí, již m že p ivodit jen znovu vzk íšená
nad je. Ihned se svlékl ze šat krom kalhot, a my mu kolem pasu p ivázali silný
provaz, jejž jsme mu vedli p es ramena, aby se nemohl smeknout. Pokus byl
spojen s velikými potížemi a nebezpe ím, nebo jsme mohli sotva ekat, že
bude mnoho, i v bec co nalezne v samé kabin , a tak bylo nutno, aby potáp
po spušt ní pustil se vpravo pod vodou asi deset až dvanáct stop chodbi kou k
zásobárn , aniž by vydechl.
Když jsme vše p ipravili, spustil se Peters do kabiny, sestupuje po schodech,
až mu voda sahala k brad . Na to se pono il po hlav , oto iv se p i tom vpravo,
a hled l se dostat až k zásobárn . Nicmén p i prvním pokusu setkal se s
naprostým nezdarem. Nebylo ani p l minuty od jeho spušt ní, když jsme ucítili,
že provaz sebou prudce škubl (smluvené znamení, že si p eje být vytažen). Tu
jsme ho ihned vytáhli, ale tak neopatrn , že se velice potloukl o schody. Nic
nevynesl a mohl se dostat jen malý kus do chodbi ky, nebo musel stále
usilovat o to, aby ho voda nevynesla vzh ru. Když se dostal nahoru, byl velmi
vy erpán a musel si odpo inout plné tvrt hodiny, nežli se mohl zas odvážit
sestupu.
Druhý pokus m l úsp ch ješt horší, nebo Peters z stal pod vodou tak
dlouho, aniž dal znamení, že, bojíce se o jeho bezpe nost, vytáhli jsme ho, na
znamení ne ekajíce a poznali jsme, že je skoro bez dechu, a n kolikráte prý
provazem škubl, aniž jsme to pocítili. To bylo asi tím, že se ást provazu
zapletla do zábradlí u schod . Opravdu, zábradlí nám tolik vadilo, že jsme se
rozhodli srazit je, bude-li to možno, d ív, než budeme v pokusu pokra ovat.
Jelikož jsme k tomu nem li nic, krom vlastních sil, sešli jsme hned všichni po
schodech do vody, pokud jsme nejdále mohli a op evše se o zábradlí spojenými
silami, dosáhli jsme toho, že jsme je strhli.
T etí pokus byl stejn bezvýsledný jako oba prvé a bylo jasno, že nelze
ni eho dosáhnout jen takto a bez zatížení, které by potáp e drželo na, podlaze
kabiny, zatím co koná svá hledání. Dlouho a marn jsme hledali n co, co by se
hodilo k tomuto ú elu, až jsme kone n k velké své radosti nalezli jeden z
náv trných lanových naviják tak uvoln ný, že jsme jej mohli zcela bez potíží
ukroutit. A Peters, p ivázav si ho bezpe n k nártu, spustil se do kabiny po
tvrté a tentokráte se mu poda ilo dosp t až ke dve ím kucha ovy komory. Ale k
své nekone né žalosti shledal, že je zam ena a tak se hned musel vrátit, aniž se
do ní dostal, nebo p ese vše úsilí nemohl z stat pud vodou déle, než nanejvýš
minutu. Náš stav byl opravdu velice bídný a August a já jsme se nemohli udržet
plá e p i myšlence na spoustu nesnází, jež nás obklopily, a na skrovnou
pravd podobnost, že p ece kone n vyvázneme. Tato naše slabost však dlouho
nepotrvala. Padnuvše na kolena, vzývali jsme Pána o pomoc v t ch etných
nebezpe ích, jež na nás dolehla; a tu jsme vstali, zas s novou nad jí a posilou,
abychom uvažovali, co by bylo v mezích lidských sil možno podniknout na naši
záchranu.
X.
Brzy pak se udála p íhoda, o níž musím íci, že mne mnohem vzrušila a
naplnila nesmírnou radostí a pak zas nesmírnou hr zou více, než kterákoli jiná z
on ch nes etných p íhod, které jsem zažil kdy pozd ji za dlouhých dev t let,
p epln ných událostmi nanejvýš zarážejícími, a v mnohých p ípadech i nejvýš
nejasnými a nepochopitelnými. Leželi jsme na palub u spusti do kajut hovo ili
o tom, jak vniknout p ece jen do zásobárny, pohlédnuv na Augusta, jenž ležel
proti mn , vid l jsem, ·e náhle smrteln zbledl a že se mu zvláštn a
nevysv tliteln chv jí rty. Velice pod šen promluvil jsem na , ale neodpov d l
mi a já už myslel, že se mu náhle p itížilo, když jsem si všiml jeho o í, up en
zírajících, jak bylo jasno, na cosi za mnou. Ohlédl jsem se a nikdy nezapomenu
strhující radosti, která projela celou mou bytostí, když jsem spat il velikou
brigu, jež k nám plula, nanejvýš dv míle od nás. Vysko il jsem, jako by mne
náhle zasáhla kule do srdce, a vztáhnuv ruce k cizí lodi, z stal jsem bez hnutí,
neschopen vyrazit jedinou hlásku. Peters a Parker byli též pohnuti, a jiným
zp sobem. První po al po palub tan it jako šílený, mluv nejvýst edn jší
nesmyslnosti, promíšené vaním a klením, zatím co druhý se dal do plá e a delší
chvíli štkal jako dít .
Lo , již jsme vid li, byla veliká záhadná briga, nizozemské konstrukce a
ern nat ená, s jasn pozlacenou figurou na špici. Zažila z ejm už velice
ošklivé sloty a jak jsme mysleli, utrp la hodn vichrem, který byl pro nás tak
záhubný; nebo m la strženy jak p ední košový stožár, tak kus brlení na pravém
boku. Když jsme ji zahlédli po prvé, byla jak jsem ekl, asi na dv míle proti
v tru, plujíc p ímo k nám, Vítr vál velice mírn a co nás nejvíce udivovalo bylo,
že nemá víc plachet než malou plachtu p ídní a hlavní s kosatkou; plula tak
ovšem jen pomalu a naše nedo kavost dostupovala skoro šílenství. A a jsme
byli velmi roz ileni, p ece jsme si všichni všimli divného zp sobu, jímž plula.
Odbo ovala tak divn sem a tam, že jsme už n kolikráte mysleli, že je
nemožno, aby nás zahlédla, nebo si p edstavovali, že nás sic zahlédla, ale
nespat í-li nikoho na palub , odbo í a dá se zas jiným sm rem. P i každém
takovém odbo ení jsme k i eli a vali, co nám plíce sta ily a tu se zdálo, že lo
na chvíli zm nila op t sm r a zase pluje k nám; a jelikož se toto podivné
po ínání opakovalo n kolikráte, kone n jsme si to nemohli vysv tlit jinak, než
že kormidelník lodi je opilý.
Nikoho nebylo na palub vid t, až když lo p iplula asi na tvrt míle. Tehdy
jsme spat ili t i námo níky, jež jsme po obleku m li za Holan any. Dva z nich
leželi na jakýchsi starých plachtách na p ídi, a t etí, jenž, jak se zdálo, na nás
hled l s velkou zv davostí, nahýbal se p es bok na pravé stran u elen . Byl to
mohutný, silný muž s velmi tmavou pletí. Po jeho chování se zdálo, že nás
povzbuzuje, abychom m li jen strpení a že na nás kývá veselým, ale jaksi
podivným zp sobem, a ustavi n se sm je, takže odkrýval adu zá iv bílých
zub . Když se k nám jeho lo p iblížila, tu jsme vid li, že mu ervená,
flanelová apka, jíž m l na hlav , spadla do vody; ale toho si skoro ani nevšiml
a pokra oval ve svém podivném smíchu a gestikulaci. Popisuji podrobn všecky
ty v ci a okolnosti, a to tak, na to kladu d raz, jak se nám jevily.
Briga se pozvolna blížila a plula nyní už rovn ji, než d íve a - neumím klidn
hovo it o této události - srdce nám divoce zatlouklo a celou duši jsme vložili do
k iku a dík vzdání Bohu za to, že nám seslal tak úplné, ne ekané a slavnostní
vysvobození, jež bylo na dosah. Tu pojednou náhle zavanul p es mo e od cizí
lodi ( jež byla už docela u nás) n jaký podivný pach a smrad, že celý sv t pro
nemá názvu ani pojmu, - zápach pekelný, - svrchovan dusivý - nesnesitelný a
neuv itelný. Lapal jsem po vzduchu a obrátiv se na své druhy, vid l jsem, že
jsou bledí jak k ída. Ale nebylo kdy ptát se i vyslovit jakýkoli dohad, - briga
byla asi na padesát stop od nás a jako by se cht la p ito it k naší zádi, abychom
se na ni mohli dostat bez lunu. B želi jsme na zá , ale tu náhle silný výkyv ji
oto il o plných p t i šest stup od sm ru, jímž plula, a jak plula kolem; asi na
dvacet stop od naší zádi, mohli jsme p ehlédnout celou její palubu. Zapomenu
kdy na hr znou p íšernost tohoto obrazu? P tadvacet, t icet lidských t l, mezi
nimiž i n kolik ženských, leželo por znu mezi zádí a kuchyní ve stavu
naprostého, hnusného rozkladu. Vid li jsme jasn , že není živého tvora na
osudné lodi. A p es to jsme se nemohli udržet nevolat k mrtvým o pomoc! Ba,
dlouho, nahlas jsme prosili, v zoufalství chvíle, aby ty ml ící, odporné zjevy na
nás po kaly, neopoušt ly nás, abychom se nestali tím, ím jsou ony, aby nás
p ijaly do svého milého st edu! T eštili jsme hr zou a krajním zoufalstvím, úpln šílení mukami svého bolestného zklamání.
Po našem prvním hlasitém výk iku hr zy, odpov d lo na cosi blízko u
elen cizí lodi, co se tak podobalo sk eku lidského hlasu, že by i nejjemn jší
sluch tím byl vyburcován a oklamán. V té chvíli nový náhlý výkyv sm rem k
nám na okamžik p ivedl p ed nás p í brigy a tu jsme náhle spat ili p vod
zvuku. Vid li jsme vysokou a silnou postavu op enou stále o zábradlí, a stále
kývající hlavou sem a tam, ale její tvá byla te tak od nás odvrácena, že jsme ji
nemohli spat it. Paže jí visely p es zábradlí a dlan byly obráceny ven. Koleny
spo ívala na silném provaze, pevn napiatém, a sahajícím od paty elen k
podp e kotvy. Na zádech, s nichž jí byl stržen kus košile, ímž byla obnažena,
sed l jí veliký mo ský racek, krmící se ile p íšerným masem, zobák a pa áty
hluboce zaryty a bílé pe í všecko pot ísn no krví. Jelikož se briga to ila dále,
takže jsme se dostali tím blíže na dohled, pták zdvihl se z ejmou obtíží karmínovou hlavu, a když se na nás chvíli tup díval, lín se vznesl od t la, na n mž
hodoval, a vylétnuv p ímo nad naši palubu, vznášel se chvíli s kusem spe ené,
játr m podobné hmoty v zobáku. Tu jeho p íšerné sousto padlo temným
plesknutím p ímo k Parkerovým nohám. Odpus mi B h, ale te , po prvé,
probleskla mi hlavou myšlenka, kterou nechci vyslovit, a jen jsem cítil, že jsem
postoupil o krok ke zkrvavenému místu. Vzhlédl jsem a August v pohled se
st etl s mým s tak pronikavou významností, že jsem se okamžit vzpamatoval.
Rychle jsem sko il ku p edu, a s hlubokým odporem shodil hr znou v c do
mo e.
Jelikož t lo, z n hož byla vyrvána, spo ívalo na provaze, klátilo se lehce sem
a tam pod pohyby ptáka masožravce, a toto kývání v nás zprvu vzbudilo dojem,
že žije. Když mu však racek odletem uleh il, p evalilo se a áste n p epadlo,
takže byl obli ej úpln odhalen. Ur it , nikdy nic nep sobilo dojmem tak
p íšerným! O i pry , i všechno maso z úst, takže chrup byl zcela obnažen. To
tedy byl onen úsm v, jenž nás vybízel k nad ji! To byl - ne, ustanu. Briga, jak
jsem ekl, p eplula kol naší zádi a zvolna, ale vytrvale plula po v tru. S ní a její
p íšernou posádkou zmizely všecky naše krásné vidiny o p íští radosti a
zachrán ní. Jak plula pomalu kolem nás, snadno jsme mohli najít prost edek
dostat se na ni, kdyby naše náhlé zklamání a hr znost pohledu, jež ji provázely,
neochromily nadobro naši veškerou duševní i t lesnou innost. Vid li jsme a
cítili, ale nemohli myslet ani jednat, až, bohužel, pozd . Do jaké míry byl náš
duch p íhodou ochromen, lze soudit z toho, že když lo doplula do takové dáli,
že jsme mohli spat it pouze p l jejího trupu, byl dán vážn návrh, abychom se
pokusili dosáhnout ji plováním.
Pozd ji jsem se marn namáhal najít klí k p íšerné nejistot , zahalující osud
cizí lodi. Její stavba a celkový vzhled, jak jsem pravil, p im ly nás k myšlence,
že je to nizozemská obchodní lo , a oblek mužstva tuto domn nku jen
potvrzoval. Snadno jsme mohli íst jméno na zádi a v ru všimnout si i mnoho
jiného, co by nám pomohlo odhalit její ráz; ale nesmírné roz ilení chvíle nás
inilo slepými k takovým v cem. Podle šafránové barvy on ch mrtvol, jež
dosud docela nepropadly rozkladu, jsme usoudili, že všichni zahynuli na žlutou
zimnici nebo n jakou jinou nakažlivou nemoc stejn hrozného druhu. Bylo-li
tomu tak, (a v ru nevím, jak o tom mám soudit jinak) smrt, podle polohy
mrtvol, je p ekvapila strašn náhle, a zachvátila je zp sobem naprosto jiným,
než je zp sob všeobecn vyzna ující i nejzhoubn jší morové nákazy, jež byly
kdy lidstvu známy. Je možno, opravdu, že tuto zhoubu zavinil jed, jenž se náhodou dostal do n kterých jejich jídel; nebo snad požití jakéhosi neznámého
druhu jedovatých ryb nebo jiného mo ského zví ete, nebo oceánského ptáka, ale je naprosto zbyte no d lat jakékoli dohady o n em, co je a jist i z stane
zahaleno navždy nejhr zn jším a nevyzpytatelným tajemstvím.
XI.
Zbytek dne strávili jsme ve stavu mdlé otup losti, zírajíce stále za zmizelou
lodí, až ji tma skryla našim pohled m, a my byli zase p ivedeni k životu. Pak
p išla zas trýze hladu a žízn , a pohltila všecky ostatní nesnáze a starosti.
Nedalo se však nic d lat až do rána, a tak jsme se, pokud nám bylo lze,
zabezpe ili a pak se snažili trochu si oddechnout. To se mi poda ilo, d ív než
jsem ekal, nebo jsem usnul a z stal spát, až mne moji druhové, kte í nem li to
št stí, za rozb esku probudili, abychom obnovili op t sv j pokus dostat n jakou
potravu z nitra vraku.
Byl nyní mrtvý klid, mo e tak hladké, jak jsem je doposud nepoznal, a po así
teplé a p íjemné. Briga byla docela z dohledu. Dali jsme se do práce tím, že
jsme po menší námaze ukroutili druhý naviják; a když jsme oba p ipiali k
Petersovým nohám, pokusil se znovu dosáhnout dve í zásobárny, nebo doufal,
že je bude moci vyrazit, v p ípad , že k nim v as dorazí, a doufal, že se mu to
poda í, a to tím více, že lo stála o mnoho klidn ji než d íve.
Poda ilo se mu brzy dostat se ke dve ím, kde, sundav jeden z naviják s
nohy, snažil se ze všech sil vyrazit jím dve e, ale marn , nebo ve eje byly
mnohem pevn jší, než jsme se domnívali. Byl už zcela vy erpán svým dlouhým
pobytem pod vodou a tak bylo nutno, aby ho jiný z nás vyst ídal. K této služb
se ihned nabídl Parker, ale po t ech neúsp šných pokusech poznal, že se nem že
dostat ani ke dve ím. Stav Augustovy poran né paže znemožnil jakýkoli jeho
pokus spustit se dol , jelikož by komoru nikdy nevypá il, i kdyby se k ní dostal,
a tak padl na mne úkol p i init se o naši spole nou spásu.
Peters nechal jeden naviják dole v chodbi ce a já jsem shledal, když jsem se
pono il, že nejsem dostate n t žký, abych se dole pevn udržel. Rozhodl jsem
se tedy, nepokusit se .napoprvé o nic víc, nežli zmocnit se druhého navijáku.
Tápaje kolem po podlaze chodbi ky, nahmatal jsem cosi tvrdého, co jsem hned
uchopil, nemaje dost asu zjiš ovat, co to je, a okamžit jsem vystoupil na
povrch. Uko ist ná v c, jak se ukázalo, byla láhev portského vína. Vzdali jsme
Bohu díky za tuto v asnou a radostnou pomoc, ihned jsme vytáhli zátku mým
nožem a napivše se každý trochu, cítili jsme nejvýš p íjemnou úlevu s tepla,
posily a pook ání, které nám napití p ineslo. Pak jsme zas láhev opatrn
zazátkovali a omotali ji pomocí šátku, aby se nemohla rozbít.
Když jsem si pon kud odpo al po tomto tak š astném nálezu, sestoupil jsem
znova dol a našel naviják, s nímž jsem se hned vrátil nahoru. Tam jsem si jej
p ipial a spustil se po t etí, když jsem shledal, že žádné úsilí, za t chto pom r ,
není s to vyrazit dve e do zásobárny. Tak jsem se vrátil všecek zoufalý.
Nyní se zdálo, že nezbývá pražádné nad je a z tvá i svých druh jsem poznal,
že se odhodlali zem ít. Víno u nich p sobilo z ejm jisté delirium, p ed nímž
mne pravd podobn zachránilo to, že jsem se po napití pohroužil pod vodu.
Mluvili nesouvisle o v cech, které nem ly vztahu k našemu postavení, a Peters
se mne ustavi n vyptával na Nantucket. I August, pokud vím, ke mn p išel s
vážným vzez ením a požádal mne, abych mu p j il kapesní h ebínek, že prý má
ve vlasech spoustu rybích šupin, a chce je vy esat, než vstoupí na b eh. Parker,
zdálo se, podlehl vínu nejmén a nutil mne pouze, abych se nazda b h spustil
do kabiny a vynesl cokoli, co mi padne do ruky. K tomu jsem svolil a p i
prvním pokusu, když jsem pod vodou vydržel po celou minutu, vynesl jsem
malý kožený tlumok, pat ící kapitánu Barnardovi. Ten byl hned otev en v
mlhavé nad ji, že v n m bude n co k jídlu i pití. Nicmén , nenašli jsme v n m
nic, nežli pouzdro na b itvy a dv ln né košile. Tu jsem se pono il znovu, ale
vrátil se zcela bezúsp šn . Sotva jsem vyno il hlavu z vody, zaslechl jsem na
palub jakési t esknutí a po vystoupení jsem spat il, že moji druzi nevd né
využili mé nep ítomnosti, aby vypili zbytek vína, a láhev pustili, když ji zas
cht li dát na místo, nežli je uvidím. Vy etl jsem jim necitelnost jejich jednání,
na ež se August dal do plá e. Druzí dva snažili se odbýt v c smíchem jen jako
žert, ale myslím, že už nikdy nespat ím smích toho druhu: strhané jejich tvá e
p sobily svrchovan p íšerným dojmem. Bylo z ejmo, že dráždidlo, požité za
la ného stavu, m lo okamžitý a prudký ú inek a že všichni byli nanejvýš opilí.
S velkými potížemi jsem je p inutil, aby si lehli, na ež velmi brzo usnuli
t žkým spánkem, provázeným hlasitým chrápáním.
Nyní jsem byl na lodi jaksi samojediný a mé myšlenky byly tím ovšem co
nep íšern jší a nejsmutn jší. Nevid l jsem p ed sebou pražádnou vyhlídku,
krom zdlouhavého umírání hlady i, v nejlepším p ípad , potopení p i prvním
vichru, jenž se zdvihne, nebo v tomto stavu vysílení nebylo ani pomyšlení, že
bychom druhý vichr v bec p ežili.
Hryzavý hlad, jejž jsem cítil, byl už skoro nesnesitelný a dob e jsem v d l, že
bych byl schopen dojít k nejkrajn jšímu, abych jej ukojil. U ízl jsem si kus
koženého tlumoku a snažil se jej sníst, ale shledal jsem naprosto nemožným
spolknout jediné sousto, a ne mi zdálo, že je mi jakousi úlevou v mém utrpení,
když žvýkám kousky a zas je vyplivuji. Nave er se moji druhové vzbudili,
jeden po druhém, všichni ve stavu nesmírné slabosti a hr zy, p ivod né vínem,
jehož páry se nyní vypa ily. Chv li se jak v prudké hore ce a vyráželi žalostné
úp ní po vod . Jejich stav mne dojal co nejživ ji a sou asn mi dal i radost ze
š astné shody okolností, které mi zabránily pochutnat si na vín a tak mne
zachránily p ed ú astí na jejich trudnomyslných, trýznivých pocitech. Jejich
chování však mi p sobilo zna ný nepokoj a neklid; nebo bylo jasno, že,
jestliže se v ci nezlepší, nebudou mi moci prani ím p isp t v úsilí o naši
záchranu. Nevzdal jsem se dosud veškeré nad je, že se mi p ece jen poda í n co
vynést zdola, ale pokus nemohl být opakován, pokud se jeden z nich nebude na
tolik ovládat, aby mi podržel konec provazu p i mém sestupu. Parker se zdál
p ece jen jaksi trochu víc p i smyslech, než druzí, a tak jsem se snažil
všemožnými prost edky úpln ho vzk ísit. P edpokládaje, že by krátké pono ení
do mo ské vody mohlo mít blahodárný ú inek, obto il jsem mu provaz kolem
t la, odvedl ke. spusti do kabiny (p i emž byl po celou dobu .zcela pasivní),
str il jsem ho dovnit a hned ho vytáhl. M l jsem si v ru pro blahop át, že jsem
tento pokus ud lal; nebo se ukázalo, že je velice osv žen a ilý, a když se
dostal ven, ptal se mne naprosto rozumn , pro jsem mu to ud lal. Když jsem
mu sv j zám r vyložil, vyjád il mi svoji vd nost; pravil mi, že je mu te po
koupeli mnohem lépe, a po al hned docela rozumný rozhovor o našem stavu.
Tu jsme se rozhodli, že totéž ud láme s Augustem i Petersem a ihned jsme to
také provedli; ob ma byl ot es velkým dobrodiním. Na tento nápad s krátkou
koupelí p ivedla mne n kdejší etba jistého léka ského díla o ú inku sprchové
lázn na lov ka trpícího »mania a potu« (opilství).
Vida te , že se zas mohu na své druhy spolehnout, že mi podrží provaz,
pono il jsem se znovu n kolikrát do kabiny, a už byla úplná tma, a mírné, ale
ustavi né vlny od severu, trochu houpaly lodí. Za t chto pokus se mi poda ilo
vynést ješt dva kuchy ské nože, t ígalonový džbán - prázdný - a jednu
pokrývku, ale nic, co by mohlo sloužit k jídlu. Když jsem vynesl tyto p edm ty,
pokra oval jsem v pokusech, a jsem byl úpln vy erpán, ale už jsem více
nep inesl. V noci se Parker a Peters st ídav zam stnávali týmž zp sobem, ale
protože nic nevylovili, nechali jsme zoufale pokus , nahlédnuvše, že se tím jen
zbyte n vysilujeme.
Zbytek noci jsme strávili v p íšerné duševní i t lesné úzkosti, jakou si v bec
lze p edstavit. Jitro, šestnáctého, kone n nadešlo, a my jsme dychtiv hled li k
obzoru po záchran , ale marn . Mo e bylo stále hladké, s velice táhlým
vlnobitím od severu, jako v era. Byl to už šestý den, co jsme z stali bez jídla a
pití, vyjma onu láhev porta, a bylo z ejmo, že to už dlouho nevydržíme, nebudeme-li moci n co dostat. Doposud jsem nikdy nevid l, aniž si kdy p eji
vid t, lidi tak p íšern vyzáblé, jako Peters a August. Potkat je kdy na pevnin v
jejich dnešním stavu, nebylo by mne za nic napadlo., že jsem je kdy p ed tím
vid l. Jejich tvá e m ly tak naprosto zm n ný výraz, že jsem se za celý sv t
nemohl donutit k ví e, že jsou to titíž lidé, s nimiž jsem se p ed n kolika jen dny
stýkal. Parker, a koli uboze vyzáblý a tak slabý, že nemohl zdvihnout hlavu od
hrudi, p ece jen nebyl tak sešlý jako druzí dva. Snášel vše s velikou trp livostí,
nest žuje si a snaže se dodat ním nad je všemi zp soby, které jen si mohl
vymyslet. Pokud jde o mne, a . sem na po átku plavby byl chatrného zdraví a
vždycky jsem byl málo odolný, trp l jsem nyní mén než kdokoli z nás v bec,
zhubnuv mén a udržev si duševní sílu ku podivu zna nou, Zatím co ostatní byli
na duchu úpln skleslí, a jako by se vrátili do druhého d tství, stále se jen ceníce
s pitomým smíchem a mluvíce nejhloup jší ubohosti. Ob as se však zdálo, že
náhle ok ívají, jakoby si pojednou uv domovali sv j stav, a tu vysko ili se
zábleskem oživení a na krátko hovo ili o svých vyhlídkách zp sobem docela
rozumným, a koli plným nejbolestn jšího zoufalství. Je však zcela možno, že
moji druhové m li o svém stavu týž názor jako já o mém, a že jsem, nev da,
provád l tytéž kousky a pošetilosti, jako oni: - to je v c, již nelze rozhodnout.
K poledni prohlásil Parker, že vidí b eh po levé stran a jen s nejv tší obtíží
jsem ho mohl zdržet, aby nesko il do mo e s úmyslem, že k n mu doplave.
Peters a August si nep íliš všimli co ekl, jsouce z ejm zabráni do svého
pochmurného zadumání. Pohlédnuv udaným sm rem, nemohl jsem v ru
postihnout stopy po b ehu, vždy jsem ni dob e byl v dom, že jsme od pevniny
p íliš daleko, abychom se mohli t šit podobnou nad jí. P es to sni však dlouho
trvalo, než jsem moll Parkera p esv d it o jeho omylu. Dal se pak do plá e a
ho ekoval jako malé dít , nahlas a vzlykav , po n kolik hodin, na ež vysílen
usnul.
Poté se August a Peters n kolikrát pokoušeli spolknout kousky k že. Poradil
jsem jim, aby ji jen žvýkali a potom vyplivli; ale byli oba tak vysíleni, že ani
nemohli mé rady uposlechnout. Já dále chvílemi p ežvykoval malé kousky a
cítil jsem z toho pon kud úlevy; nejv tší trýzní byla voda a od napití z mo e
zachránila mne jen myšlenka na hr zné následky, jež stihly ty, kdo tak v
podobném postavení u inili.
Den takto plynul a tu jsem pojednou zahlédl jakousi plachtu, k východu od
levého boku. Zdála se to;/ být velká lo , plující bezmála p ímo k nám, jsouc asi
dvanáct i patnáct mil od nás. Žádný z mých druh ji doposud nespat il a já jim
o ní zatím necht l íci; kdybychom byli snad op tn zklamáni ve své nad ji
Kone n , když byla blíže, vid l jsem z eteln , že pluje p ímo k nám s plnými
plachtami. Déle jsem to už nemohl vydržet a ukázal ji svým spolutrpitel m. Ti
rázem vstali a op tn povolili svým nevýst edn jším projev m radosti, plakali,
smáli se pitom , skákali, dupali po palub , rvali si vlasy a st ídav se modlili a
kleli. Byl jsem tak dot en jejich chováním, jakož i tím, co jsem pokládal za
jistou záchranu, že jsem se nemohl udržet, abych se nep idal též k jejich šílení a
povolil jsem návalu št stí a nadšení tím, že jsem si lehl na palubu a válel se po
ní, p i emž jsem tleskal a k i el, a podobn ., až jsem se zas náhle vzpamatoval,
a sice v krajním stupni lidského utrpení a zoufalství, nebo jsem spat il, že lo
se k nám náhle obrátila zádí a pluje sm rem tak ka opa ným, než když jsem ji
vid l po prvé.
Trvalo dost dlouho, nežli jsem mohl své ubohé soudruhy p esv d it, že tento
p esmutný konec našich nad jí je skute ností. Na má všechna tvrzení
odpovídali ztrnulým pohledem a posm chem, nazna ujícím, že se nedají
oklamat takovou nepravdou. Nejvíc na mne p sobilo chováni Augustovo. A
jsem mu povídal neb d lal cokoli opa ného, tvrdil ustavi n , že se k nám lo
rychle blíží a hotovil se jen, že vstoupí na palubu. O mo ských chaluhách, jež
pluly kolem nás, íkal, že je to lun lodi a mermo cht l do n ho sko it, k i e a
volaje srdcervoucím zp sobem, když jsem ho násilím zadržel od skoku do
mo e.
Když jsme se pon kud uklidnili, hled li jsme dále za lodí, až jsme ji kone n
ztratili s o í, nebo se po así zamlžilo a po al vát lehký vítr. Sotva lo úpln
zmizela, pohlédl na mne náhle Parker s takovým výrazem, že jsem se zachv l.
Bylo na n m možno vid t jisté sebeovládání, jejž jsem si u n ho dosud
nepovšiml a nežli otev el ústa, mé srdce mi eklo, co chce promluvit. N kolika
slovy dal návrh, že jeden z nás musí zem ít, aby zachránil životy druhých.
XII.
Já sám, a po delší dobu už, ,jsem jaksi tušil, že budeme nuceni uchýlit se k
této p íšerné krajnosti a v duchu jsem si pevn umínil, že rad j podstoupím
jakýkoli druh smrti a za jakýchkoli okolností, než bych p ivolil k n emu
takovému. A toto rozhodnutí nebylo nikterak ot eseno krutým hladem, jejž jsem
zakoušel. Parker v návrh nezaslechl ani Peters ani August. Vzal jsem si tedy
Parkera stranou a pomodliv se v duchu k Bohu, aby mne posílil odvrátit ho od
tohoto hrozného úmyslu, jejž si p edsevzal, dlouho jsem k n mu hovo il a co
nejúp nliv ji a snažn ho prosil ve jménu všeho, co je nit svaté, podávaje mu
všemožné d vody, které mi vnukala krajnost p ípadu, aby se vzdal této
myšlenky a ani se o ní nezmínil nikomu z obou druhých.
Vyslechl vše, co jsem íkal, aniž se pokusil vyvrátit n který z mých d vod ,
takže jsem se po al už radovat, že se mi poda í p ece jej p emluvit k tonut, co
jsem si p ál. Ale jak jsem domluvil, odv til, že prý ví, že toto všecko, co jsem
mu vykládal, je sice pravda, a že užít takového prost edku je nejhr zn jší
možnost, jež m že lov ka napadnout; že však se doposud p emáhal tak dlouho,
jak je lidské p irozenosti možno; že není t eba, aby zahynuli všichni, když smrtí
jednoho je možno a zcela pravd podobno zachovat nakonec ostatní p i život ; a
dodal, že jsem si mohl ušet it práci, chtít ho odvrátit od jeho úmyslu, ježto byl
takto už rozhodnut p ed tím, než se objevila lo , a že jen toto její objeveni ho
zadrželo, aby sv j úmysl neprojevil d íve.
Tu jsem ho tedy prosil, nechce-li se už dát odvrátit od toho úmyslu, aby jej
alespo odložil do zít ka, kdy se možná zjeví n jaká lo , jež nás zachrání; a zas
jsem opakoval všechny d vody, jež jsem si mohl jen vymyslet a o nichž jsem
myslel, že mohou mocn p sobit na lov ka jeho drsné povahy. :hekl mi jako
odpov , že o tom promluvil až v poslední možné chvíli, že prý to už déle
nem že vydržet bez jakékoli potravy a že by p íští den jeho návrh p išel už
pozd , aspo prý, pokud jde o n ho.
Vida tak, že se nedá pohnout ni ím, co mu mohu íci mírn , za al jsem jinak
a ekl mu, že jist ví, že jsem vším naším strádáním trp l ze všech nejmén ; že
mé zdraví a síly jsou následkem toho te daleko lepší než jeho, i Petersovy a
Augustovy ; a zkrátka a dob e, že jsem schopen si svou v li, uznám-li za nutné,
vynutit; a jestliže se pokusí íci druhým o svých krvavých a kanibalských
úmyslech, že nebudu nikterak váhat a hodím ho do mo e. Na to mne hned chytil
za krk a vytáhnuv n ž, pokusil se n kolikrát bezvýsledn mne bodnout do
b icha. - ukrutnost, v níž mu zabránila jen jeho nesmírná slabost. Na to já,
nanejvýš pohn ván, zatla il jsem ho na okraj lodi a pevným úmyslem, že ho
shodím z paluby. P ed tímto osudem byl spasen jedin zákrokem Petersovým,
který p istoupil, rozd lil nás a ptal se, co je p í inou našeho zápasu. Parker mu
ji ekl, nežli jsem mohl najít prost edek, jak mu v tom zabránit.
Ú inek jeho slov byl mnohem hrozn jší, než jsem p edpokládal. Jak August,
tak Peters, zdálo se, dlouho už potají m li tutéž p íšernost myšlenku, již Parker
prost jen první z nich vyjád il; p ipojili se k n mu hned a naléhali, aby byl
návrh hned vykonán. Myslel jsem, že aspo jeden z nich dvou bude mít dosti
duševní síly, aby mne podep el v odporu proti jakémukoli pokusu, vykonat tak
strašný úmysl; a tu pak, s pomocí jednoho z nich jsem se nebál, že bych nemohl
zamezit jeho pro. vedení. Byl jsem zle zklamán v této své nad ji, a stalo se
naprosto nutným, abych pomýšlel na vlastní bezpe nost, ježto by m j další
odpor mohl být muži v jejich hr zném postavení možná považován za
dostate nou záminku, aby se ke mn nehezky zachovali v tragedii, jež, jak jsem
v d l, bude co nejd íve odbyta.
ekl jsem jim tedy, že jsem hotov návrh p ijmout, ale že žádám o odklad jen
jedné hodiny, nežli by se zvedla mlha nás obklopující, kdy bude možná lo ,
kterou jsme vid li, znova zas v dohledu. Po velkých nesnázích donutil jsem je
ke slibu, že vy kají do té doby; a jak jsem p edpokládal (po al vát náhlý vítr),
mlha se zdvihla d ív nežli uplynula hodina, a jelikož lo se neobjevila, po ali
jsme se p ipravovat k losování.
Pouze s nejvyšším odporem zdržuji se u hr zného výjevu, jenž následoval,
výjevu, jehož nejmenší podrobnosti nemohly být pozd jšími událostmi ani
trochu z mé pam ti vyhlazeny; krutá upomínka na otráví navždy všecky chvíle
mé existence. Odbu me tedy tuto ást mého vypráv ní tak rychle, jak jen to
povaha událostí, o nichž budu mluvit, dovolí. Jediný zp sob, jímž jsme mohli
provést toto p íšerné losování, v n mž jsme se m li pokusit každý o své št stí,
bylo tahání slámek. Upravili jsme k tomu n kolik vhodných d ívek a bylo
rozhodnuto, že já je budu držet. Odešel jsem na kraj lodi, zatím co moji druzi se
ml ky postavili na druhý konec, zády ke mn . Nejpal iv jší úzkost, Takou jsem
zažil po dobu trvání tohoto p íšerného dramatu, cítil jsem ve chvíli, kdy jsem
rovnal d ívka. Ze všech okolností, do nichž m že lov k p ijít, velice málo je
takových v nichž nepocítí hluboký zájem o zachování své existence; a zájem jen
stoupá s k ehkostí pouta, na n mž existence visí. Tak nyní, kdy mi má tichá,
rozhodná a krutá práce, jíž jsem byl zam stnán (jinak než za prudkých
nebezpe í vichru, nebo zvolna se blížících hr z hladu), dávala myslit na to, jak
málo mám nad je na zachrán ní p ed nejp íšern jším zp sobem smrti, - smrti za
nejp íšern jším z ú el , –nyní mi celá má energie, jež mne tak dlouho
udržovala, unikla jak pírko nesené v trem a vydala mne na pospas nejodporn jší
a nejd siv jší hr ze. Zprvu jsem nem l ani dost síly, abych t ísky nalámal a
srovnal, prsty mi naprosto vypovídaly službu a kolena se pode mnou klektala.
Hlavou mi prošlehlo jako blesk na tisíc r zných bláhových plán , jak se z toho
dostat, abych se nemusel zú astnit p íšerné této hry. Napadlo mne, abych klesl
p ed druhy na kolena a poprosil je, aby mne ušet ili této nutnosti; dále zas,
abych se na n rázn vrhl, jednoho zabil a tak u inil losování bezú elným; - a
zkrátka vše možné. jen abych se nemusel podrobit v ci, již jsem t ímal v ruce.
Kone n , stráviv delší dobu tímto bláhovým dumáním, byl jsem zas p ivolán k
v domí Parkerovým hlasem, který naléhal, abych je hned zprostil p íšerné
úzkosti, kterou prožívají. Ale ani pak jsem se nemohl okamžit odhodlat srovnat
d ívka, ale p emítal o všemožných úskocích, jak p elstít n kterého ze svých
spolutrpitel , aby vytáhl kratší d ívko, nebo bylo umluveno, že kdo si z mé
ruky vytáhne nejkratší, zem e na záchranu druhých. Ale než mne odsoudíte za
tuto tak z ejmou bezcitnost, p edstavte si sebe v p esn tomtéž postavení, jako
bylo moje.
Kone n už bylo nemožno déle otálet, a tak jsem se s bušícím srdcem odebral
na p í , kde na mna soudruzi ekali. Nastavil jsem ruku s d ívky a Peters hned
táhl. Byl vysvobozen - jeho d ívko nebylo nejkratší; tím se ovšem zúžila
pravd podobnost mého vyváznutí. Sebral jsem všecky své síly a nastavil dla
Augustovi. I on táhl ihned a rovn ž byl vysvobozen; a te bu žít nebo zem ít,
vyhlídky jsem m l zcela p esn tytéž. V té chvíli hru se mi naplnila tyg í
divokostí a já jsem pocítil k svému ubohému bližnímu, Parketoví, krutou,
nejprudší, ábelskou nenávist. Ale tento pocit dlouho nepotrval; kone n , s
k e ovitým ot esem a se zav enýma o ima podal jsem mu ob zbývající d ívka.
Uplynulo plných p t minut, než se odhodlal táhnout, a po celou tu dobu
vzrušujícího nap tí jsem neotev el o i ani jedenkrát. Pak jedno z dvou d ívek
bylo mi z ruky sp šn vytaženo. Rozhodnutí bylo u in no, ale .já nev d l, zda
pro mne anebo proti mn . Nikdo nepromluvil a já se nemohl od. vážit
pohlédnout na d ívko, které jsem držel. Peters mne kone n vzal za ruku a já se
odvážil otev ít o i: vid l jsem hned podle Parkerovy tvá e, že jsem vyvázl a že
to je on, jenž je odsouzen zem ít. Lapaje po vzduchu, padl jsem bez v domí na
palubu.
Z mdlob jsem se probral v as, abych spat il dokon eni tragedie lov ka,
který byl hlavním p vodcem své smrti. Nijak se nevzpíral a hned byl Petersem
bodnut do zad, že se okamžit skácel mrtev. Nemohu se zdržet u p íšerného
kvasu, jenž následoval. Takového n co lze si snad p edstavit, ale slova nejsou
ni ím, aby mohla duši sd lit onu krajní hr zu toho, co lí í. Nech sta í, eknu-li,
že uhasivše trochu krutou, sžírající žíze krví své ob ti a odd livše jednomysln
ruce, nohy a hlavu, jež jsme hodili s vnit nostmi do vody, sn dli jsme trup t la
po kusech ve ty ech dnech, nezapomenutelných dnech, sedmnáctého,
osmnáctého, devatenáctého a dvacátáho onoho m síce.
Devatenáctého, kdy p išel prudký liják, trvající patnáct, dvacet minut,
poda ilo se nám nachytat trochu vody do prost radla, jež jsme hákem vylovili z
kabiny ihned po vichru. Voda takto nachytaná nep esahovala p li galonu, ale i
toto malé množství nám dodalo pom rn dost síly a nad je.
Jednadvacátého jsme se ocitli op tn v nejv tší bíd . Po así bylo neustále
teplé a p íjemné, ob as jen s mlhami a slabým v trem, který nej ast ji vál od
severozápadu.
Dvaadvacátého, když jsme sed li schouleni k sob a chmurn p emítali o
svém žalném postavení, pojednou mi hlavou projel nápad, jenž mne povzbudil
jasným zábleskem nad je. Vzpomn l jsem si, že když jsme strhli p ední stožár,
Peters, jenž stál tehdy u lan na v trné stran , podal mi sekyru a ekl, abych ji
schoval, je-li možno, na bezpe ném míst , a že o n kolik minut d íve, než
hrozná vlna se p ihnala na brigu a zatopila ji, odnesl jsem onu sekyru na p í a
uložil ji v jedné z kóji na levém boku. Nyní mne napadlo, že dostat sekyro,
mohli bychom se palubou prosekat do zásobárny a tak se zásobit n jakými
potravinami.
Sotva jsem sv il tento plán svým druh m; vyrazili slabý výk ik radosti a
ihned jsme se vydali na p í . Obtíž sestoupit do kóje byla zde v tší než sejít do
kabiny, nebol otvor byl o mnoho menší; celý poklop u spustí do kabiny byl, jak
se pamatujete, odplaven, kdežto p í ová spus , -- pouhý otvor, m ící asi t i
stopy do tverce, - byla neporušena. Neváhal jsem však pokusit se o sestup; a
tak, uvázav si provaz kol pasu jako p ed tím, spustil jsem se odvážn nohama
nap ed, hned se dal ke kóji a po prvém pokusu p išel jsem se sekerou. Uvítali
jsme ji s nejnadšen jší radostí a vít zoslávou a snadnost, jak jsme ji dostali,
m li jsme za dobrou p edzv st svého kone ného vyváznutí.
Hned jsme se jali prosekávat palubu se všemi silami znovuoživené nad je;
st ídali jsme se, já a Peters, nebo Augustova poran ná paže mu nedovolovala,
aby nám pomohl. Jelikož jsme byli stále tak vysíleni, že jsme se sotva udrželi na
nohou, a mohli tedy bez p estávky pracovat jen n jakou minutu, bylo brzy
jasno, že k dokon ení svého úkolu budeme pot ebovat práce n kolika hodin - to
jest, než vysekáme otvor dost široký, aby nám dovolil p ístup do zásobárny. To
nás však nikterak neodstrašilo; pracovali jsme dále celou noc p i m síci, až se
nám kone n poda ilo dosáhnout svého cíle, za svítání, dne t iadvacátého
ervence.
Peters se p ihlásil, že se sám spustí, a p ipraviv všecko jak d íve, spustil se a
brzy vystoupil s malým džbánem, jenž, k naší veliké radosti, byl plný oliv.
Když jsme se o n hned rozd lili a sn dli s ohromnou hltavostí, spustili jsme ho
zas. Tentokrát dosáhl neoby ejného úsp chu, vrátiv se okamžit s velikou
šunkou a lahví madeiry. Z tohoto jsme si jen každý mírn srkli, nebo jsme zkušeností poznali zhoubné následky nemírného pití. Celá šunka, krom asi dvou
liber u kosti, nebyla k jídlu, jsouc úpln zkažena slanou vodou. O zdravou ást
jsme se pod lili. Peters a August, kte í nemohli svou la nost ukrotit, zhltli sv j
p íd l naráz, zatím co já byl opatrn jší a sn dl ze svého jen malý kousek, hroze
se žízn , jež, jak jsem v d l, bude následovat. Pak jsme si na chvíli odpo ali po
své námaze, jež byla neoby ejn krušná.
V poledne, cítíce se jaksi siln jší a ob erstven jší, obnovili jsme znovu své
pokusy dostat zdola potravu, a já a Peters jsme se st ídav spoušt li, s v tším i
menším zdarem, až do západu slunce. Za celou tu dobu poda ilo se nám vylovit
celkem další ty i džbány oliv, další šunku, ba ku, obsahující asi t i galony
výborné cape. madeiry a co nás nejvíce pot šilo, malou želvu z rodu Galapagos,
kterých, když »Grampus« opoušt l p ístav, vzal n kolik do lodi kapitán Barnard
ze škuneru »Mary Pitts«, jenž se zrovna vrátil z lovu na tulen v Tichém
oceánu.
V následující ásti svého vypráv ní, budu mít dost asto p íležitost zmínit se
o tomto rodu želv. Jak asi v tšina mých tená ví, žijí tyto želvy na souostroví,
zvaném Galapagos, jež odvozuje sv j název práv od to· boto tvora, nebo
špan lské »galapago« zna í sladkovodní želvu. Pro zvláštní sv j tvar a pohyb
byly n kdy nazý· vány »želvy sloní«. Vyskytují se asto ve velikostí p ímo
obrovské. Sám jsem vid l n kolik, které vážily dvanáct až patnáct set liber, a
se nepamatuji, že by kdy který námo ník tvrdil, že vid l kusy v tší než osm set.
Vzhled mají divný, až odporný. Lezou velmi zvolna, odm en a t žkopádn ,
zvedajíce se trupem asi na stopu od zem . Jejich krk je dlouhý a neoby ejn
tenký; oby ejná jeho délka je od osmnácti palc až do dvou stop, ale já zabil
jednu, u níž vzdálenost mezi ko enem krku a vrcholem hlavy m ila nemén ,
nežli t i stopy deset palc . Hlava se podobá podivuhodn hlav hada. Želva
vydrží bez potravy skoro neuv itelnou dobu a jsou známy p ípady, kdy byly
zav eny do podpalubí a z staly tam dva roky úpln bez potravy, jsouce po této
dob tak tu né a všestrann v nejlepším stavu, jako když tam byly po prvé
uloženy. Jednou v cí se tito podivní tvorové podobají velbloud m pouští. Ve
chlopni u ko ene krku nosí stálou zásobu vody. Vyskytly se p ípady, že když
byly zabity po naprostém nedostatku potravy po celý rok,
bylo v jejich chlopni nalezeno na t i galony naprosto erstvé, sladké vody.
Živí se hlavn divokou petrželí a celerem, ku í nohou, mo skou slam nkou a
plody zakrslých plá at; na t chto plodech si zvlášt pochutnávají všude na
úbo ích poblíže pob eží, kde tyto želvy žijí. Poskytují výbornou a velmi
výživnou potravu a byly prost edkem k záchran života tisíc m námo ník za
lovu velryb a p i jiných p íležitostech v Tichém oceánu.
Želva, kterou jsme tak š astnou náhodou vynesli ze zásobárny, nebyla z
nejv tších, vážíc asi šedesát, sedmdesát liber. Byla to samice a velmi p kná,
jsouc nadmíru tu ná a majíc ve vá ku víc nežli tvrt galonu isté, sladké vody.
Byl to u in ný poklad, nad nímž jsme svorn padli na kolena a vzdali horoucí
díky Bohu za tuto tak v asnou pomoc.
Poda ilo se nám s velkou obtíží protáhnout ji otvorem, nebo její odpor byl až
divoký a síla úžasná. Málem by se byla Petersovi vyrvala z rukou a vklouzla
zp t do vody, ale August jí hodil smy ku na krk a tak ji zadržel, až jsem
sesko il dol k Petersovi a pomohl mu ji pak vytla it.
Vodu jsme jí z chlopn vylili opatrn do džbánu, jejž jsme, jak jsem ekl,
p inesli už p ed tím z kabiny. Když jsme to vykonali, urazili jsme hrdlo u láhve,
které pak se zátkou tvo ilo jakousi sklenici s obsahem necelé osminy pinty. Pak
jsme hned každý vypili jednu tuto mírku a usnesli se, že se omezíme na to
množství denn , pokud voda vysta í.
Po n kolik posledních dn bylo po así suché a p kné, a pokrývky, nalezené v
kabin , i šaty, byly už úpln suché, takže jsme tuto noc (to jest na t iadvacátý
ervenec) strávili v pom rném pohodlí a užívali klidného odpo inku po hojné
ve e i, skládající se z oliv a šunky a trochy vina. Jelikož jsme však zn li strach,
abychom neztratili p es noc své zásoby tím, že by byly, kdyby p išel vítr,
smeteny p es palubu, p ipoutali jsme je co nejlíp provazy ke zbytkem vratidla.
Želvu, již jsme cht li zachovat živou pokud možno nejdéle, položili jsme na
h bet a pe liv uvázali.
XIII.
24. ervence. - Jitro nás zastihlo velice osv ženy na duchu i t le. P es
nebezpe né postavení, v n mž jsme stále byli, nev douce v bec, kde jsme, a
jsme m li jistotu, že jsme jist velmi daleko od b ehu, žijíce ze zásob, jež nám
p i nejv tší šetrnosti mohly vydržet nanejvýš trnáct dní, skoro docela bez vody
a plujíce sem a tam, vydáni na pospas kdejakým v tr m neb vlnám, na
nejbídn jším vraku, jejž kdy sv t vid l, - p es to vše nekone n horší strasti a
nebezpe í, z nichž jsme nedávno dík Bohu vyvázli, nutily nás hled t na dnešní
své trampoty jako na pouhou a zcela b žnou nehodu, --. tak svrchovan relativní
je každé dobro i zlo.
Za východu slunce chystali jsme se op t obnovit své pokusy a dostat n co ze
zásobárny; ale tu p išel velmi prudký liják se slabým blýskáním, a tak jsme
veškeru pozornost obrátili k tomu, abychom nachytali vody do prost radla, jak
jsme u inili už jednou za stejným ú elem. Nem li jsme k tomu jiného
prost edku, než že jsme prost eli prost radlo a do st edu dali jednu z navijákových klapek. Vodou, takto do st edu sehnanou, naplnili jsme džbán. Byl už
skoro plný, když se od severu p ihnal prudký vítr, a p inutil nás práce nechat,
nebo trup lodi se op t po al prudce kymácet, takže jsme se nemohli udržet na
nohou. Odebrali jsme se tedy na p í a p ipoutavše se pevné ke zbytk m
vratidla, ekali jsme další události o mnoho klidn ji, než by kdo tušil i
p edvídal v podobném stavu. V poledne vítr prudce zesílil a v noci se zm nil v
ostrou vich ici s velmi rozbou eným mo em. Znajíce ze zkušenosti
nejvýhodn jší zp sob upoutáni, ztrávili jsme tuto temnou noc ve snesitelné
bezpe nosti, a koli jsme skoro stále byli zaplavováni vlnami a m li ustavi n
strach, že budem spláchnuti do mo e. Na št stí bylo tak teplo, že nám byla voda
spíš p íjemná, nežli nep íjemná.
25. ervence. - Dnes ráno vichr polevil, zm niv se ve vítr o rychlosti deseti
uzl a mo e se tak utišilo, že jsme se na palub mohli udržet v suchu. Ke svému
velkému žalu jsme však poznali, že dva džbány s olivami a celá šunka byly s
paluby spláchnuty, a jsme je pe liv uvázali. Tu jsme se rozhodli, že ihned
zabijem želvu, ale k snídaní jsme se prozatím spokojili trochou oliv a malou
mírkou vody, kterou jsme na polovic smíchali s vínem, shledavše, že nám tato
sm s p ináší osv žující posílení, bez onoho neblahého opilství, jež následovalo
po nedávném požití porta. Mo e bylo stále bou livé než abychom mohli obnovit
své pokusy, dostat potravu ze zásobárny. Otvorem kabiny vyplavalo pouze
n kolik p edm t , pro nás v nyn jším postavení bezvýznamných a byly
okamžit spláchnuty s paluby. Rovn ž jsme zpozorovali, že trup byl mnohem
víc naklon n než d íve, takže jsme nemohli ani chvíli postát, aniž bychom se
n eho nedrželi. Následkem toho jsme ztrávili chmurný, nep íjemný den. V
poledne se slunce objevilo tak ka kolmo nad našimi hlavami, nebylo tedy
nejmenší pochyby, že jsme byli severními a severozápadními v try postupn
zahnáni až n kam k rovníku. K ve eru jsme spat ili n kolik žralok a byli
pon kud poplašeni drzostí, s níž se jeden ohromný k nám p iblížil. V jednom
okamžiku, když výkyv pono il palubu hluboko pod volu, netvor p eplaval p ímo
nad námi, mrskaje sebou po n kolik vte in nad spustí a ude iv Peterse prudce
ocasem. Kone n ho veliká vlna smetla, k naší veliké úlev , s paluby. Za mírn jšího po así byli bychom ho snadno mohli chytit.
26. ervence. - Dnes ráno, jelikož vítr velmi polevil a mo e nebylo p íliš
rozbou eno, rozhodli jsme se pokra ovat ve svých pokusech v zásobárn . Po
dlouhé lopot , trvající celý den, kone n jsme seznali, že z t chto míst už
nem žem víc o ekávat, jelikož pažení komory se v noci propadlo a její obsah se
probo il do podpalubí. Takový objev, lze si p edstavit, naplnil nás zoufalstvím.
27. ervence. - Mo e skoro hladké s mírným v trem, stále severozápadním.
Odpoledne po alo slunce opravdu pražit a tak jsme se zam stnávali sušením
šat . Žíze hodn polevila a nad to jsme se zna n osv žili koupeli v mo i; p i
té však musili jsme býti velmi opatrní na žraloky, jichž jsme b hem dne vid li v
okolí brigy n . kolik.
28. ervence. - Stále krásné po así. Briga se po ala tak povážliv nahýbat, že
jsme už trnuli hr zou, aby se nep ekotila dnem vzh ru. Na tuto okolnost jsme se
p ipravili co nejlíp jsme um li, p ivázavše svoji želvu, džbán vody a oba
zbývající džbány s olivami co nejdále na náv trné stran , umístivše je vn trupu
pod hlavní et zy. Celý den mo e velmi hladké se slabým v trem i bezv t ím.
29. ervence. - Stále totéž po así. Augustova poran ná paže po ala jevit
p íznaky mrtvolnosti. St žoval si na ospalost a hroznou žíze , ale na žádné
veliké bolesti. Nemohli jsme ud lat k jeho úlev ni eho, jen jsme mu t eli rány
trochou octa z oliv, z ehož, jak se zdálo, nem l žádného prosp chu. D lali jsme
všechno, co bylo v naši moci, k jeho pohodlí a ztrojnásobili mu p íd l vody.
30. ervence. - Nesmírn horký den, bez v tru. Ohromný žralok se držel u
samého trupu celé dopoledne. U inili jsme n kolik marných pokus ulovit ho
pomocí smy ky. Augustovi se velmi p itížilo, z ejm slábl jak nedostatkem
jídla, tak následkem zran ní. Prosil nás stále, abychom ho vysvobodili z jeho
strastí, a toužil jen po smrti. Ve er jsme sn dli poslední olivy a vodu ve džbánu
našli tak zkaženou, že ji v bec nebylo možno pít bez vína. Rozhodli jsme se,
zabít ráno želvu.
31. ervence. - Po noci p íšerné tísn a úzkosti pro naklon ní lodi, usmrtili
jsme a rozsekali želvu. Ukázalo se, že je mnohem menší než jsme ekali, a
byla p kná; --všeho masa na ní nebylo více než deset liber. Cht jíce si ást
uchovat co nejdéle, roz ezali jsme ji na malé ízky, jimiž jsme naplnili t i zbylé
džbány od oliv a láhev od vína (jež jsme všecky uschovali), nalivše na všecko
octa od oliv. Takovým zp sobem dali jsme stranou asi t i libry želvího masa a
rozhodnutím, že se ho netkneme, dokud nesníme zbytek. Usnesli jsme se omezit
se asi na ty i unce masa denn a s celou zásobou vysta it t ináct dní. Sotva se
seše ilo, p išel silný liják s prudkým hromobitím a blesky, ale trval tak krátce,
že se nám zda ilo nachytat asi jen p l pinty vody. Všechna byla jednomysln
darována Augustovi, jenž, jak se zdálo, byl skoro v posledním tažení. Pil vodu
p ímo z pokrývky, jak jsme ji chytali (držíce ji nad ním, jak ležel, tak, aby mu
voda tekla p ímo do úst), nebo jsme nem li v em ji uschovat, leda bychom
bu vyprázdnili víno z ba ky, nebo zkaženou vodu ze džbánu. Kdyby liják trval
déle; jist bychom jedno z obého ud lali.
Trpící, zdálo se, cítil jen nepatrnou úlevu z napití. Paže mu úpln z ernala od
záp stí až k rameni a nohy byly jak led. ekali jsme každou chvíli, že vydechne
naposled. Byl strašn vyhublý, tolik, že, a p i svém odjezdu z Nantucketu vážil
stosedmadvacet liber, nem l nyní více než ty icet, nanejvýš padesát. O i m l
hluboko zapadlé, takže jsme je sotva vid li, a k že s tvá í mu visela tak voln ,
že ani nemohl žvýkat své jídlo, ba ani doušek polknout bez velikých potíží.
1. srpna. - Stále totéž klidné po así s velmi pražícím sluncem. Hrozn jsme
trp li žízní, nebo voda ve džbánu byla naprosto shnilá a hemžila se hmyzem.
Nicmén se nám p ece poda ilo trochu jí spolknout s p imíšeným vínem; žíze
se však jen nepatrn zmírnila. Mnohem více úlevy jsme našli v koupeli v mo i,
jíž jsme si mohli však dop át jen ve dlouhých p estávkách pro stálou p ítomnost
žralok . Nyní jsme vid li z ejm , že August už zachrán n nebude, - že z ejm
umírá. Nemohli jsme mu prani ím zmírnit jeho utrpení, jež, jak se zdálo, bylo
ohromné. Asi ve dvanáct hodin zesnul za prudkých k e í a aniž ekl slova po
n kolik hodin. Jeho smrt nás naplnila nejchmurn jšími tuchami a m la na naše
duše tak veliký ú inek, že jsme u mrtvoly prosed li celý den, aniž jsme na sebe
promluvili, leda šeptem. Teprve za soumraku jsme se zas vzmužili, vstali a
shodili mrtvolu do mo e. Byla co nejodporn jší a tak prohnilá, že, když se
Peters pokusil ji zdvihnout, z stala mu v rukou celá noha. Když hnilobná hmota
padla podél lodního boku do vody, zá e fosforového sv télkování, jež ji
obklopovalo, nám jasn ukázala sedm až osm ohromných žralok , jejichž
p íšerné klapání zub , jak se o ko ist rvali, bylo slyšet na míli vzdálenosti. Oba
jsme se p i tom zvuku do hloubi ot ásli.
2. srpna. - Stále totéž strašliv klidné a parné po así. Ráno nás stihlo ve stavu
žalostné sklí enosti, jakož i t lesné vy erpanosti. Voda ve džbánu byla naprosto
k nepot eb , zm nivši se v hustou, klihovatou hmotu, - nic, nežli sm s
odporných erv a slizu. Vylili jsme ji a džbán pe liv vypláchli v mo i, nalivše
do potom trochu octa z lahví, v nichž byla naložena želva. Žíze už nebylo lze
vydržet a marn jsme se snažili uhasit ji vínem, jež jako by jen do ohn
p ilévalo olej, a jen nás p ivád lo do stavu silného opilství. Pak jsme se pokusili
zmírnit své strasti tím, že jsme své víno míchali mo skou vodou; ale jelikož nám
to zp sobovalo silná dávení, nikdy jsme to už nezkoušeli. Celý den jsme
úzkostliv ekali na p íležitost k vykoupání, ale marn ; nebo trup lodi byl se
všech stran obklí en žraloky, - jist že týmiž netvory, kte í v era ve er poz eli
našeho ubohého druha a nyní co chvíli ekali na nové takové hody. Tato v c
nám zp sobila veliký zármutek a naplnila nás velice tesknými, smutnými
tuchami. M li jsme zkušenost, že koupel nám p inese nevylí itelnou úlevu, a
nyní v domí, že jsme tímto hrozným zp sobem zbaveni jejího blahého ú inku,
bylo nesnesitelné. Krom toho nebyli jsme úpln prosti ani bázn p ed
okamžitým nebezpe ím, nebo nejmenší sklouznutí nebo neopatrný pohyb,
mohly nás rázem u· vrhnout mezi tyto žravé ryby, jež se na nás p ímo vrhaly,
plovouce na záv trné stran . Všechny naše k iky a chování je nijak neplašily.
Dokonce, když jeden ohromný žralok dostal od Peterse ránu sekerou a byl
vážn poran n, nep estal a stále se rval k místu, kde jsme byli. Za šera p išel
mrak, ale k naší ohromné lítosti, z n ho nezapršelo. Je zcela nemožno pochopit
muka, jež jsme v té dob vytrp li žízní. Noc jsme tak ztrávili beze spánku,
jednak pro žíze , jednak ze strachu p ed žraloky.
3. srpna. - Nejmenší pomyšlení na záchranu, briga se ješt víc naklán la,
takže jsme se na palub nemohli v bec už ani postavit. Zam stnávali jsme se
p ipev ováním vína a želvího masa, abychom je neztratili, kdyby se lo
p ekotila. Vytrhli jsme dva silné h eby z p edních naviják a sekerou je zarazili
do náv trného boku trupu, asi dv stopy nad hladinou; bylo to nedaleko kýlu,
nebo kraj paluby ležel už skoro u samé vody. Na tyto b ehy jsme pak p ivázali
své zásoby, jež tu byly uloženy bezpe n ji, než d íve pod et zy. Celý den jsme
trp li smrtelnou trýze žízní, - na koupání ani pomyšlení pro žraloky, kte í nás
na chvíli neopoušt li. Spát bylo naprosto nemožno.
4. srpna. - Nedlouho p ed jitrem jsme zpozorovali, že se lo p evrací a tak
jsme vstali, abychom se uchránili a nebyli strženi dol pohybem. Zprvu, za
volného, znenáhlého otá ení trupu, se nám poda ilo p elézt k náv trné stran
velmi dob e, nebo jsme z opatrnosti nechali spušt ny provazy od. h eb , které
jsme zarazili, abychom na n pov sili své zásoby. Ale nepo ítali jsme dosti se
zrychlením pohybu; a kýl se pojednou po al stá et velmi prudce, než abychom
mu mohli sta it; a nežli jsme mohli p edvídat, co se stane, byli jsme prudce
strženi do mo e a zmítali se n kolik sáh pod hladinou, a obrovskou lodí p ímo
nad námi.
Za potáp ní byl jsem nucen pustit se provazu a poznav, že jsem úpln pod
lodí a mé síly že jsou vy erpány, nesnažil jsem se už ani se zachránit, odevzdav
se po n kolik vte in zcela smrti. Ale v tom jsem byl op tn zklamán, nemysle
na p irozený odraz lodi k náv trné stran . Ví ivý proud vody, ženoucí se
vzh ru, zp sobil, že se lo p ehoupla áste n nazp t a vynesl mne na .hladinu
ješt prud eji, než jsem byl pono en dol . Když jsem se ocitl naho e, vid l
jsem, že jsem, pokud mohu soudit, asi dvacet yard od lodi. Byla kýlem vzh ru,
prudce se kývají se strany na stranu a mo e kolem se velice vlnilo a bylo plno
dosti silných vír . Peterse jsem v bec nemohl spat it. Na n kolik stop ode mne
ploval sud od oleje a por znu tu a tam n kolik jiných p edm t z brigy.
Nejv tší hr zou mi nyní byli žraloci, kte í, jak jsem v d l, byli blízko. Abych
je pokud lze odstrašil, aby se nep ibližovali, plácal jsem ze všech sil do vody
rukama .i nohama, když jsem plaval k lodi, a nad lal tak spoustu p ny. Jsem
jist, že jen tomu prost edku, t eba prostému, m l jsem co d kovat za své
zachrán ní; nebo kol dokola brigy, než se p ekotila, mo e se t mito netvory
hemžilo a bylo pravd podobno, ba jisto, že jsem na n kterého za této cesty též
narazil. Ale k svému velkému št stí jsem doplaval bezpe n , a jsem byl tak
krajn zesláblý námahou, již jsem vynaložil, že bych nebyl nikdy schopen
dostat se na trup, nebýt v asné pomoci Petersovy, jenž se ihned k mé veliké
radosti objevil (vydrápav se na kýl a druhé strany),, a hodil mi konec provazu, z t ch, které byly p ivázány ke h eb m.
Sotva jsme tak t sn vyvázli z tohoto nebezpe í, byla naše pozornost
upoutána k jiné hr zné okolnosti, k naprosté smrti hladem. Naše všecky zásoby,
a jsme je tak pe liv p ivázali, byly strženy do mo e; a jelikož jsme nevid li
pražádné možnosti opat it si jiné, byli jsme oba zmoženi zoufalstvím a dali se
do plá e, jako malé d ti, nepokoušejíce se ani navzájem se ut šit. Tato naše
slabost bude snad st ží pochopena a t m, kdo nic takového dosud nezažili, bude
se zdát asi nep irozenou; ale je nutno si pomyslet, že jsme m li ducha tak
nenormálního vším svým dlouhým strádáním a hr zou, jimž jsme byli vydáni,
že jsme v té dob nemohli ani být považováni za rozumné bytosti. V p íštích
nebezpe ích, jist tak velikých, ne-li v tších, vzdoroval jsem state n všem
nesnázím svého po. stavení a Peters, jak poznáte, ukázal stoický klid tak ka
stejn neuv itelný, jako tentokrát jeho d tinská tupost a hloupost; - tento rozdíl
m l svou p í inu v rozdílném duševním stavu.
P ekocení brigy a s ním spojená ztráta vína a želvího masa vlastn náš stav
proti d ív jšku nijak nezhoršily, leda, že jsme tím p išli též o lodní p ikrývky,
jimiž jsme d ív byli schopni chytat deš ovou vodu, a o džbán, v n mž jsme ji po
nachytání uschovávali; spat ili jsme, že celé dno lodi, na dv , t i stopy od kraj
paluby až ke kýlu, je hust pokryto velkými škeblemi, jež byly výbornou a velmi výživnou potravou. Tak nám byla nehoda, jíž jsme se tak báli, ve dvojím
sm ru spíš na prosp ch, nežli na škodu: dala nám zásobu potravy, již jsme,
jednajíce šetrn , nemohli vy erpat ani za m síc; a pak nám zna n prosp la i v
našem pohodlí, nebo jsme byli te mnohem líp položeni a byli vydáni
nekone n mén nebezpe í nežli p ed tím.
Ale nesnadnost, jak si obstarat pitnou vodu, nás inila slepými k dobrodiním,
vzniklým ze zm ny našeho stavu. Abychom byli p ipraveni využít co nejvíc
deš , jež mohly p ijít, svlékli jsme se z košil, abychom jich mohli užít jako
prost radel, - a jsme nedoufali, že bychom tímto zp sobem získali, i za
nejlepších okolností, víc nežli osminu pinty najednou. Ale po mracích nebylo
celý den stopy a žíze nás trýznila nesnesiteln . V noci Peters asi hodinu
neklidn usnul, ale mn t žké starosti nedaly zamhou it oka ani na chvíli.
5. srpna. - P išel mírný vítr a hnal nás ohromnou spoustou chaluh, v nichž
jsme š astn našli jedenáct drobných krab , kte í nám dali výborné jídlo.
Jelikož jejich sko ápky byly docela m kké, jedli jsme je celé a poznali, že
dráždí žíze o mnoho mén než škeble. Nevidouce mezi chaluhami stopy po
žralocích, odvážili jsme se i vykoupání a z stali ve vod ty i, p t hodin, ímž
jsme citeln zmenšili svou žíze . Velmi osv ženi, ztrávili jsme svou noc jaksi
p íjemn ji, než v era, nebo jsme si oba trochu zd ímli.
6. srpna. - Tento den p inesl nám požehnání v podob delšího prudkého
dešt , jenž trval od poledne až p es soumrak. Jak trpce jsme litovali ztráty
džbánu i ba ky, nebo , a jsme m li jen ubohé prost edky k nachytání vody,
mohli jsme naplnit, ne-li ob , aspo jednu z obou nádob. Takto však se nám
poda ilo aspo ukojit žhavost své žízn tak, že jsme nechali košile namoknout a
pak je ždímali, aby nám blahodárná tekutina tekla do úst. Takovým
zam stnáním jsme ztrávili celý den.
7. srpna. - Za jitra jsme oba najednou spat ili plachtu na východ , která plula
z ejm sm rem k nám! Takový nádherný pohled jsme pozdravili dlouhým, a
slabým výk ikem nadšení; a hned jsme po ali dávat všemožná znamení, jež byla
v našich silách: mávali jsme košilemi, skákali do výše, jak jsme v své slabosti
nejvýše um li, ba volali jsme i z plných plic, a byla lo ješt alespo patnáct
mil od nás. Ale blížila se k nám stále víc a tak jsme v ili, že nezm ní-li sm r,
jist dorazí tak blízko, aby nás opat ila. Asi za hodinu po tom, co jsme ji
zahlédli po prvé, mohli jsme z eteln vid t i mužstvo na palub . Byl to dlouhý,
nízký škuner zpustlého vzhledu, s košovou plachtou a ernou koulí na p ední
placht , a m l z ejm úplnou posádku. Nyní jsme trnuli, nebo nám bylo t žko
si p edstavit, že by nás t eba nespat ili, a hrozili jsme se, aby nás nenechali
zahynout, - skutek ábelsky barbarský, jenž, a se zdá snad neuv itelným, byl
n kolikrát spáchán na mo i za velmi podobných okolností a sice t mi, kdo se
po ítají mezi p íslušníky lidského pokolení.*) V našem p ípad však bylo nám
Božím slitováním souzeno, abychom se na št stí zmýlili, nebo jsme spat ili
náhlý ruch na palub neznámé lodi, která hned na to vzty ila britskou vlajku a
držíc se v tru, mí ila p ímo k nám. Za p lhodinu octli jsme se v její kabin .
Dov d li jsme se, že je to »Jane Guy« z Liverpoolu, s kapitánem Guyem a že
pluje za tuleni a obchodem do Jižních mo i a Tichého oceánu.
XIV.
»Jane Guy« byl p kný košový škuner, o nosnosti stoosmdesát tun. Byl v
bocích neoby ejn štíhlý a za v tru p i mírném po así nejrychlejší lodí, již jsem
kdy vid l. Ale pro plavbu na rozvln ném mo i nebyl dosti vhodný, a jeho ponor
byl p íliš velký pro lo ur enou k obchodu. K této zvláštní služb je t eba lodi
v tší a s pom rn menším ponorem, - ekn me lodi od t í set do t í set padesáti
tun. M la by být opat ena luny s plachtami, a mít stavbu docela jinou než
oby ejné jihomo ské lodi. Naprosto je nutno, aby byla dob e vyzbrojena. M la
by mít, ekn me, deset, dvanáct dvanáctiliberních d l, dv nebo t i dlouhé
dvanáctky s mosaznými hákovnicemi a nepromokavé bedny na st elivo pro
každý st ž ový koš. Kotvy a et zy by m la mít mnohem siln jší, než je t eba u
jiných druh lodí, a hlavn , mužstvo m lo by být etné a zdatné, – pro lo , již
jsem vylí il p i nejmenším padesát, šedesát t lesn zdatných muž . »Jane Guy«
m la mimo kapitána a kormidelníka, posádku t icetip ti muž , vesm s schopných námo ník , ale nebyla dost dob e vyzbrojena, ani v bec vypravena, jak by
si p ál námo ník, znající nesnáze a nebezpe í takové plavby.
Kapitán Guy byl muž velmi uhlazených mrav a velké zkušenosti v
jihomo ských plavbách, jimž v noval v tší ást života. Ale nem l dosti energie
a z toho plynoucí podnikavosti, jíž je zde tak velmi pot ebí. Byl spolumajitelem
lodi, na níž plul, neomezen oprávn n k ižovat v Jižních mo ích pro jakýkoli
náklad, jenž se mu naskytl. Vezl na lodi, jak bývá p i takových plavbách
zvykem, sekery, sekyrky, teslice, hoblíky, dláta, žlábníky, nebozezy, pilníky,
špicovníky, rašple, kladiva, h ebíky, nože, n žky, b itvy, jehly, nit , hlin né
zboží, kaliko, falešné šperky a podobn .
Škuner vyplul z Liverpoolu desátého ervence, p tadvacátého minul obratník
Raka na dvacátém stupni západní délky a dev tadvacátého dostihl Salu, jednoho
z Kapverdských ostrov , kde naložil s l a jiné pot eby na cestu. T etího srpna
odejel z Kapverdských ostrov a dal se na jihozápad, sm rem k pob eží
Brasilie, minuv rovník mezi osmadvacátým a t icátým stupn m západní délky.
To je sm r, jímž oby ejn plují lodi z Evropy k Mysu Dobré Nad je, neb touto
*)
P ípad brigy Polly, z Bostonu i· tak významný. a její osud v mnohých sm rech tak podivuhodn shodný s naším, že si mohu odep ít
nezmíniti se o n m. Tato lo o nosnosti stot iceti tun, vyplula dne 12. prosince 1811, pod velením kapitána Casneaua z Bostonu s nákladem
stavebního d íví a potravin do Santa Croix. Na palub bylo krom kapitána osm osob, - kormidelník, ty i námo níci a kucha , spolu s jakýmsi panem Huntem a ernošským d v etem, jež mu pat ilo. Patnáctého, minuvši Georgesovu m l inu, lo dostala za jihovýchodního
vichru trhlinu a kone n byla p evržena; ale když se st žn urazily, op t se vzp ímila. V takovém postavení z stali bez ohn a jen s trochou
zásob stojednadevadesát dní (od patnáctého prosince do dvacátého ervna), na ež kapitán Casneau a Samuel Badger, jediní žijící; byli z
vraku zachrán ni lodí Fame z Hullu, kapitán Fratherstone, - jež se vracela z Rio de Janeira. Když byli vyloveni, byli na 28° severní ší ky a
13° západní délky a urazili zatím p es dva tisíce mil! Devátého ervence setkala se Fame s brigou Dromeo , kapitán Perkins, jež oba p eživší
vysadila v Kennebecu. Vypráv ní, z n hož vyjímáme tyto podrobnosti, kon í takto „Z ejm se naskýtá otázka, jak mohli urazit tak
ohromnou vzdálenost na nejživ jším míst Atlantiku a nebýt po celou tu dubu spat eni. Potkali více než dvanáct lodí, z nichž jedna se k nim
do stala tak blízko, že mohli docela jasn na palub a v lanoví rozeznat lidi, hledící na n , ale k nesmírnému zklamání hladov jících a
mrznoucích neš astník , potla ili lidé na lodi p íkaz milosrdenství, napiali plachty a nechali je krut jejich osudu.“
cestou dál do Východní Indie. Takto se úpln vyhnou všem tišinám a silným
protiproud m, jež jsou stále na pob eží Guineje, a pak je to kone n nejkratší
cesta, nebo nikdy na ní nechybí západní v try, s nimiž lze doplout k Mysu.
Úmyslem kapitána Guye bylo nejd ív se zastavit na b ezích Zem
Kerguelenovy, - ani nevím, z jakého d vodu. Onoho dne, kdy jsme byli
zachrán ni, byl škuner u mysu Sv. Roque, na jednat icátém stupni západní
délky; tedy do doby, kdy jsme byli nalezeni, urazili jsme, od severu k jihu,
nemén než p tadvacet stup .
Na palub škuneru »Jarce Guy« se nám dostalo veškeré vlídnosti, již
vyžadoval náš ubohý stav. Za trnáct dní další plavby k jihovýchodu, za
mírných v tr a p kného po así, Peters i já jsme se úpln zotavili z následk
své nedávné bídy a hrozného utrpení a po ali jsme na to, co bylo, vzpomínat
spíš jako na pouhý strašný sen, z n hož jsme byli š astn probuzeni, než jako na
události, odehravší se v st ízlivé a nahé skute nosti. Pozd ji jsem poznal, že
takovýto druh áste ného zapomenutí je p ivod n náhlým p echodem z radosti
k zármutku anebo ze zármutku k radosti, a že stupe zapomenutí je zcela p im ený stupni rozdílu v této zm n . Tak na p íklad nyní sám cítím, že si
neumím zrealisovat celý rozsah strastí, jež jsem snášel ve dnech strávených na
vraku lodi. Události mám sice v pam ti, ale nikoli pocity, jež tyto události
vzbudily v dob , v níž se udály. Vím pouze, že když se udály, tehdy jsem m l
za to, že nikdy nikdo na sv t ne. mohl zažít horších muk.
Pokra ovali jsme v plavb n kolik týdn bez jakýchkoli význa n jších
p íhod, krom zcela náhodných setkání s velrybá skými lod mi a ješt ast ji s
ernou, neboli pravou velrybou, jak se nazývá na rozdíl od vorvan . Tyto se
vyskytují hlavn jižn od p tadvacáté rovnob žky. Šestnáctého zá í, v
sousedství Mysu Dobré Nad je, potkal se škuner s prvním siln jším vichrem od
svého vyplutí z Liverpoolu. V t chto kon inách a ješt více na jih a na východ
od mysu (my byli na západ ), námo níci asto zápasili s vichry od severu; jež
zu í s velikou prudkostí. P inášejí s sebou vždy silné vlnobití a jednou z jejich
nejnebezpe n jších vlastností je náhlý obrat v tru, jehož p íchod je skoro zcela
jistý, když vichr dostoupí nejvyšší síly. Ve chvíli se p ižene hotový hurikán od
severu nebo severovýchodu a rázem není zas po v tru s té strany stopy, zatím co
se rozzu í vichr od jihozápadu s prudkostí skoro nep edstavitelnou. Jasné místo
na jižní obloze je jistým p íznakem této náhlé zm ny a umož uje lodím; aby
ud laly nutná opat ení.
Bylo asi šest hodin ráno, když se p ihnal bezmra ný vichr a jako skoro vždy
od severu. V osm hodin hrozn zesílil a p inesl nám nejhrozn jší vlny, jaké
jsem kdy vid l. Vše bylo nejkrásn ji p ipraveno, ale škuner se nesmírn
kymácel a ukázal tak svoji nezp sobilost k plavb za vichru, nebo se p i
každém klesnutí zabo il p ídí, a d íve než se s nejvyšší potíží vyno il z jedné
vlny, byl zavalen druhou. P ed samým západem slunce se objevilo jasné místo,
na n ž jsme ekali, na jižní obloze, a za hodinu na to jsme zpozorovali, že malá
p ední plachta, pod níž jsme jeli, pleská schlíple do stožáru. Ve dvou dalších
minutách, p es všechny p ípravy, byli jsme p ekoceni na bok jakoby n jakým
kouzlem a p es naklon nou palubu se p evalila hotová spousta p ny. Náraz od
jihozápadu však, jak se ukázalo, nebyl než okamžitý závan a tak jsme m li to
št stí, že se lo vzp ímila, aniž jsme ztratili jediné rahno. Ohromné vlny nám
p sobily veliké potíže po n kolik hodin potom, ale k ránu jsme poznali, že je
náš stav skoro tak dobrý, jako byl p ed vichrem. Kapitán Guy pak sám prohlásil,
že lo vyvázla tak ka zázrakem.
T ináctého íjna jsme spat ili Ostrov prince Edwarda, na 46° 53’ jižní ší ky a
37° 46’ východní délky. Dva dny nato jsme p ijeli do blízkosti ostrova
Possession a krátce na to minuli Ostrovy Crozetovy, na 42° 59’ jižní ší ky a 48°
východní délky. Osmnáctého jsme p ipluli k ostrovu Kerguelenovu, neboli
Pustému, v jižním Indickém oceánu a zakotvili ve Váno ním P ístav , ve
hloubce ty sáh .
Tento ostrov, neboli spíš souostroví, leží na jihovýchod od Mysu Dobré
Nad je, ve vzdálenosti asi osmi set mil. Po prvé byl objeven baronem de
Kergulen, nebo Kerguelen, Francouzem, jenž mysle, že je to ást n jaké
rozsáhlé jižní pevniny, p inesl o n m dom v tomto smyslu zprávu, jež vzbudila
v té dob veliký rozruch. Vláda, jež se v ci chopila, vyslala p íštího roku barona
zp t, aby objevenou pevninu kriticky prozkoumal, p i emž pak byl omyl,
zjišt n. Roku 1777 narazil na souostroví i kapitán Cook a hlavní ostrov nazval
»Desolation Island« - »Pustý ostrov«, - jméno, jež opravdu a plnoprávn
zasluhuje. Nicmén , když se plavec k této zemi blíží, mohl by být sveden k
domn nce naprosto opa né, nebo svahy v tšiny kopc jsou od zá í do b ezna
pokryty nádhernou zelení. Toto klamné vzez ení zp sobuje drobná bylina,
podobná lomikamenu, která tu hojn roste v rozsáhlých lánech na zvláštním
druhu drolivého mechu. Krom této byliny není na ostrov skoro ani stopy po
n jaké vegetaci, nehled k hrubé, bujné tráv u p ístavu, troše lišejníku a
ke ík m, které se podobají kapust , ženoucí na semeno, a mají ho kou a trpkou
p íchu .
Povrch krajiny je hornatý, a žádný vrch nelze nazvat vysokým. H ebeny hor
jsou stále pokryty sn hem. Je zde n kolik p ístav , z nichž Váno ní je
nejvýhodn jší. Je to první p ístav, jejž spat ujeme na severovýchodní stran
ostrova, když se obepluje Mys François, jenž tvo í severní b eh a svým
výlu ným tvarem slouží k poznání p ístavu. Jeho vybíhající špice je zakon ena
strmou skalou, v níž je veliký otvor, tvo ící p irozený oblouk. Vstup leží na 48°
40’ jižní ší ky a 69° 6’ východní délky. Když lo vpluje do p ístavu, najde
snadno vhodné místo k zakotvení pod záštitou n kolika drobných ostr vk ,
poskytujících dostate nou ochranu p ed všemi východními v try. Plujete-li
sm rem na východ, dosáhnete na konci p ístavu zátoky zvané »Zátoka Vosí«. Je
to malý záliv, úpln b ehem uzav ený, kam lze veplout i za hloubky ty sáh a
kde m žete zakotvit na tvrdém jílovém dn v hloubce od deseti do t í sáh . Lo
tu m že s p ední kotvou ležet i celý rok bez nebezpe í. Na západní stran , na
konci zátoky, je malý potok s výbornou vodou, již si lze snadno opat it.
Na Kerguelenov ostrov bývá vždy možno nalézt tulen s dobrou kožišinou
i k ží, a též i mo ských slon je tu dosti. Ptactva se tu vyskytuje spousta.
Tu ák velice mnoho a to ty i r zné druhy. Královský tu ák, nazvaný tak
podle velikosti a krásného pe í, je nejv tší. Vrchní ást t la je oby ejn šedá,
n kdy nafialov lá; spodní ást pak jasn bílá, jak si jen lze p edstavit. Hlava co
nejnádhern ji leskle a zá iv erná, nohy rovn ž tak. Nejkrásn jší ozdobou pe í
jsou však dva široké pruhy zlaté barvy, jež se táhnou od hlavy na hru . Zobák
mají dlouhý, bu r žový, nebo jasn šarlatový. Tito ptáci chodí vzp ímeni,
pyšn si vykra ujíce. Hlavu nosí vzp íma, k ídla spušt ná, jako paže a, ježto
ocas vybíhá v jedné linii a nohama, p ipomínají velmi lidskou postavu a snadno
by mohli pozorovatele p i b žném pohledu neb za soumraku oklamat. Královští
tu áci, které jsme vid li na Kerguelenov ostrov , byli o n co v tší než husy.
Jiný jejich druh jsou tak zvaní »macaroni«, »jankovští«, neboli vranní tu áci.
Ti jsou mnohem menší, mají mén p kné pe í a odlišují se i jinak.
Krom tu ák se tu vyskytuje i mnoho jiného ptactva, z nichž lze uvést
alkouny, modré bu áky, írky, kachny, portegmontské slípky, kormorány,
kapské holuby, nelly, mo ské vlaštovky, racky, slepice matky Careyové, husy
matky Careyové, neboli bu áky obrovské a kone n albatrosy.
Bu ák obrovský je velký jako albatros obecný a je masožravý. asto mu
íkají »kosti-lam«, nebo bu ák supí. Nejsou nijak plaší a dob e uva ení jsou
chutným jídlem. P i letu se n kdy dotýkají samé hladiny, p i emž mají k ídla
rozpiata, takže se zdá že jimi nemávají a jsou tak v bec bez pohybu.
Albatros je z nejv tších a nejkrut jších jihomo ských pták . Pat í k rodu
rack , chytá svou ko ist v letu a nikdy nep ichází na zem, krom v dob sezení.
Mezi tímto ptákem a tu ákem je velmi podivné p átelství. Hnízda si stav jí a
velkou jednotností podle plánu, na n mž se oba druhy shodly, - hnízdo
albatrosovo je vždycky uprost ed malého tverce, tvo eného hnízdy ty
tu ák . Námo níci vesm s nazývají tato seskupení hnízd »hnízdišt m«. Tato
hnízdišt byla asto popisována, ale ježto moji tená i snad tato lí ení ne etli a
ježto budu mít nap íšt p íležitost mluvit o tu áku i albatrosu, bude jist dob e
pov d t zde n co o tom, jak hnízdí a žijí.
Když p ijde doba sezení, shromáždí se ptáci v ohromném po tu a, jak se zdá,
n kolik dní uvažují o nejvýhodn jším zp sobu své p íští práce. Kone n se do
ní pustí. Je nalezeno místo, ploché a dost rozsáhlé, m ící t i, ty i akry a co
nejblíže u mo e, ale mimo jeho dosah. Místo je voleno s ohledem na rovnost
povrchu a p ednost dávána je tomu, kde je nejmén kamení. Když to je rozhodnuto, po nou ptáci spole n a jako by puzeni jedinou myšlenkou, nazna ovat s
matematickou p esností bu tverec neb jiný rovnob žník, jak to vyžaduje
povaha p dy, a to dost rozsáhlý, aby snadno pojal všecky shromážd né ptáky,
ale ne více, - ímž jako by cht li zabránit p ístup p ípadným opozdilc m, kte í
se práce na hnízdišti nezú astnili. Jedna strana vyzna ené plochy jde
rovnob žn s b ehem mo e a je ponechána volná pro p í. chod i odchod.
Když pta í osada ur ila hranice hnízdišt , po ne je pak o is ovat ode všeho
rmutu, sbírá kámen za kamenem a nosí ven t sn za hranice a vytvo í tak zídku
na všech t ech vnitrozemních stranách. Zrovna pod zídkou uvnit vytvo í velice
rovnou, hladkou cestu, šest až osm stop širokou, jež se táhne kolem hnízdišt ,
sloužíc ke spole né procházce.
Další prací je rozd lit plochu na malé tverce p esn téže velikostí. To je
ud láno tím, že se vytvo í úzké cesti ky, velice hladké a protínající se kolmo,
po celé ploše hnízdišt . V každém pr seku t chto cesti ek vystaví si hnízdo
albatros, tu ák pak ve st edu každého tverce; tak je každý tu ák obklopen
ty mi albatrosy a každý albatros stejným po tem tu ák . Tu ákovo hnízdo
tvo í velice m lký d lek v zemi, jenž je vyhlouben jen natolik, aby se jediné
tu ákovo vejce neodkutálelo. Albatros je jaksi složit jší p i své úprav hnízda,
nebo si staví kope ek asi stopu vysoký a dv stopy široký. Je vybudován z
hlíny, chaluh a sko ápek. A na vrcholu pak si zbuduje hnízdu.
Ptáci se pe liv starají, aby nenechali hnízdo nikdy ani na chvíli prázdné po
dobu sezení, nebo dokud mlá ata nejsou dosti silná, aby se mohla starat sama o
sebe. Když samec odletí, aby n kde na mo i hledal potravu, samice se z hnízda
nehne a odváží se ven teprve, když se zas její druh vrátí. Vejce nenechají nikdy
odkrytá, takže když jeden hnízdo opustí, druhý ho hned vyst ídá. Tato opatrnost
je nutna proto, že se v hnízdišti objevují zlod jské sklony a jeho obyvatelé se
nerozpakují krást si navzájem p i každé p íležitosti vejce.
A koli jsou n která hnízdišt , kde jedinými obyvateli jsou albatros a tu ák,
p ece je ve v tšin možno najít i mnoho jiných oceánských pták , t šících se
všem ob anským svobodám a stav jících si svá hnízda por znu tu a tam, kde
najdou místo, p i emž se však nikdy nevtírají na místo obsazené v tšími ptáky:
Vzhled takového hnízdišt je zdálí nanejvýš podivný. Vzduch p ímo nad pta í
osadou je erný ohromným množstvím albatros (pomíchaných s menšími
ptáky), kte í se nad ním neustále vznášejí, létajíce bu nad mo e, nebo vracejíce
se dom . Zárove je vid t hejna tu ák , procházejících se sem a tam po
úzkých p šinkách; n kte í z nich krá ejí vojenským pochodem, jenž je pro n
tak p ízna ný, kolem po spole né procházce, jež obepíná celé hnízdišt . Krátce,
a na to hledíme jakkoli, nem že být nic pozoruhodn jšího než d mysl,
projevený t mito ope enci a jisté nelze nalézt nic, co by každý zdravý lidský
rozum nutilo více k úvahám.
Ráno po našem p íjezdu do Váno ního p ístavu vsedl první kormidelník do
lunu, a (a na to bylo ješt velmi záhy) vydal se na lov tule , nechav kapitána
a jeho malého p íbuzného na jednom z pustých míst na západ ostrova, nebo
m li vy ídit kdesi ve vnitru ostrova jistou záležitost, .jejíž povahu jsem nemohl
zjistit. Kapitán Guy vzal s sebou jakousi láhev, v níž byl zape et ný dopis, a
vyšel s místa, kde byl vysazen, k nejvyšší ho e na ostrov . Je pravd podobno,
že m l v úmyslu na ho e nechat dopis pro n jakou lo , jejíž p íjezd asi ekal.
Sotvaže nám zmizel s o í, vydali jsme se (nebo Peters a já byli rovn ž v
kormidelníkov lunu) na další vyjíž ku podél b eh , hledajíce tulen . Tím
jsme se bavili asi t i týdny a prolezli tak kdejaký kout nejen na Kerguelenov
ostrov , ale i na n kolika menších ostr vcích v sousedství. Naše úsilí však
nem lo žádný významn jší úsp ch. Vid li jsme sice velké množství tule ; ale
byli nesmírn plaší a jen s nejv tší potíží se nám poda ilo ulovit celkem
t istapadesát kožišin. Mo ských slon tu bylo dosti, zvlášt na západním b ehu,
ale zabili jsme jich jen dvacet a to ješt s velikou potíží. Na menších ostr vcích
potkali jsme mnoho srstnatých tule , ale ty jsme netrápili. Jedenáctého jsme se
vrátili na škuner, kde jsme nalezli kapitána Guye s jeho synovcem, kte í nám
podali velice ošklivé zprávy o vnitru ostrova a mluvili o n m jako o jednom z
nejpustších kraj na zem kouli. Z stali na ostrov po dv noci pro jakési
dorozum ní se strany druhého kormidelníka, který m l pro n poslat lun, aby
je dovezl zp t na škuner.
XV.
Dvanáctého jsme vypluli z Váno ního p ístavu, vracejíce se p vodním
sm rem na západ, a zanechavše vlevo ostrov Marion, ze souostroví Crozetova.
Pak jsme minuli ostrov prince Edwarda, rovn ž jej nechavše vlevo; pak, davše
se pon kud k severu, za patnáct dní jsme dostihli ostrov Tristana Acunha, na
37° 8’ jižní ší ky a 12° 8’ západní délky.
Toto souostroví, nyní tak známé, jež tvo í t i kruhovité ostrovy, bylo po prvé
objeveno Portugalci a pozd ji, r. 1643, navštíveno Holan any a r. 1767
Francouzi. Tyto t i ostrovy tvo í trojúhelník a jsou od sebe vzdáleny asi na deset
mil, takže mezi nimi je zcela volný pr jezd. Povrch p dy na všech t ech je
velice vysoký, zvlášt na ostrov p vodn zvaném Tristan Acunha. Ten je ze
skupiny nejv tší, nebo má na obvodu patnáct mil, a je tak vysoký, že lze jej
spat it p i jasném po así z dálky až osmdesáti, devadesáti mil. ást ostrova na
severní stran se ty í do výše více než tisíc stop kolmo nad mo em. Náhorní
rovina táhne se v té výši až do st edu ostrova, kde se z ní zdvíhá vysoký kužel,
podobný Teneriffskému. Spodní p li kužele kryje vysoké stromoví, horní ást
,je holá, skoro vždy zahalená mraky a pokrytá v tšinu roku sn hem. Kolem
ostrova není m l in ani jiných nebezpe í, nebo b ehy spadají strm a voda je
hluboká. Na severozápadní stran je zátoka s b ehem erného písku, kde lze
snadno s luny p istát, jestliže vane jižní vítr. Je možno tu najít i hojnost skv lé
pitné vody a lovit na udici tresky a jiné ryby.
Druhý ostrov podle velikosti a nejzápadn jší ze souostroví je nazván
»Nep ístupný«. Leží p esn na 37° 17’ jižní ší ky a 12° 24’ západní délky. Má
na obvodu sedm, osm mil a se všech stran se zdá nep ístupný, strmý. Vrchol má
úpln plochý a celý kraj je pustý, beze všeho rostlinstva, krom trochy
zakrslých k ovisek.
Slavi í ostrov, nejmenší a nejjižn jší, leží na 37° 26’ jižní ší ky a 12° 12’
západní délky. Podél jeho jižního cípu táhne se vysoká výspa skalnatých
ostr vk ; n kolik takových je lze vid t i na severovýchod . P da je nerovná a
pustá, áste n p ervaná hlubokým údolím.
Na b ezích t chto ostrov bývá za nep íznivého období množství lvoun ,
mo ských slon , srstnatých i lysých tule , jakož i množství rozmanitých
oceánských pták . V sousedství je rovn ž mnoho velryb. Protože zde bylo
bohaté lovišt na tato r zná zví ata, bylo toto souostroví velmi asto
navšt vováno po svém objevení. Holan ané a Francouzi sem dojížd li velmi
záhy. Roku 1790 kapitán Patten p ijel s lodí »Industry« z Filadelfie na ostrov
Tristan Acunha, kde z stal po sedm m síc (od srpna 1790 do dubna 1791),
aby tu lovil tulení k že. V té dob se mu jich poda ilo dostat nemén nežli
p ttisícšestset a jak praví, mohl by bez obtíží naložit za první t i týdny celou
velkou lo tukem. P i prvním p iplutí nenalezl tam žádných tvernožc krom
n kolika divokých koz; nyní jsou na ostrov naše nejcenn jší domácí zví ata,
jež sem p ivezli pozd jší cestovatelé.
Myslím, že za nedlouho po návšt v kapitána Pattena p iplul kapitán
Colquhoun s americkou lodí »Betsey« k nejv tšímu z ostrov na zotavenou.
Nasázel tu cibuli, brambory, zelí a spoustu jiných zelenin, jichž tu nyní najdete
hojnost.
Roku 1811 navštívil ostrov Tristan kapitán Haywood, na lodi »Nereus«.
Nalezl na n m t i Ameri any, kte í se na ostrov usadili, aby p ipravovali tulení
k že a tuk. Jeden z nich se jmenoval Jonathan Lambert a nazýval se vládcem
ostrova. Vy istil a vzd lal asi šedesát akr p dy a v noval pozornost p st ní
kávovníku a cukrové t tiny, jimiž ho zásobil americký vyslanec v Rio de Janeiro. Ale tato osada byla kone n opušt na a roku 1817 byly ostrovy zabrány
britskou vládou, jež na n za tímto ú elem vyslala oddíl vojska z Mysu Dobré
Nad je. Nicmén tu dlouho nez stali; ale po vyklizení ostrova, jako území
britského, usadily se tu dv i t i anglické rodiny, na vlád nezávislé.
P tadvacátého b ezna r. 1824 »Berwick«, s kapitánem Jeffreyem, p iplul sem na
cest z Londýna do Van Diemenovy zem , a nalezl tu Angli ana jménem
Glasse, bývalého desátníka britského d lost electva. Tento o sob íkal, že je
nejvyšším vládcem všech ostrov , a m l pod svou mocí jednadvacet muž a t i
ženy. Podal velmi p íznivou zprávu o zdravém podnebí ostrov a úrodné p d .
Obyvatelé se zam stnávali hlavn sbíráním tuleních koží a tuku mo ských
slon , jež dováželi na trh do Kapského m sta, nebo Glass m l malý škuner.
Když jsme tam dojeli, sídlil tam guvernér ješt , ale jeho malá obec se
rozmnožila, takže na Tristanu bylo šestapadesát osob a menší sedmi lenná
osada na ostrov Slavi ím. Tak jsme si snadno mohli obstarat všecky druhy
potravin, jež jsme jen cht li: byli tu ovce, vep i, voli, králíci, dr bež, kozy, ryby
r zných druh a zelenina v hojném množství. Jelikož jsme zakotvili p ímo u
velkého ostrova v hloubi osmnácti sáh , mohli jsme vše, co jsme si p áli,
nalodit velmi pohodln . Kapitán Guy koupil od Glasse i p tset tuleních koží a
n co slonoviny. Z stali jsme týden, zatím co vály hlavn severní a západní
v try a po así bylo jaksi mlhavé. Pátého listopadu jsme vypluli na jihozápad, s
úmyslem d kladn pátrat po souostroví, zvaném Auroras, o jehož existenci se
prohlašovalo mnoho protich dných domn nek.
Toto souostroví bylo prý objeveno už r. 1762 velitelem lodi »Aurora«. Roku
1790 kapitán Manuel de Oyarvido, na lodi »Princess«, pat ící Královské
filipínské spole nosti, proplul, jak tvrdí, p ímo mezi nimi. Roku 1794 vydala se
špan lská korveta »Atrevida« zjistit jejich p esnou polohu a ve zpráv , vydané
Královskou hydrografickou spole ností v Madrid , roku 1809, praví se o této
výprav : »Korveta »Atrevida« vykonala v samém okolí souostroví od
jednadvacátého do sedmadvacátého ledna všechna nutná pozorování a m ila
chronometry r znost délek mezi t mito ostrovy a p ístavem Soledad na
Manillách. Ostrovy jsou t i; leží tak ka na témže poledníku; st ední je pon kud
nižší, ale oba krajní je vid t už ze vzdálenosti devíti mil.« Pozorování u in ná
na palub »Atrevidy« podávají tyto údaje o p esné poloze každého z ostrov :
nejsevern jší leží na 52° 37’ 24” jižní ší ky a 47° 43’ 15” západní délky;
prost ední na 53° 2’ 40” jižní ší ky a 47° 55’ 15” západní délky; a nejjižn jší na
53° 15’ 22” jižní ší ky a 47° 57’ 14” západní délky.
Osmadvacátého ledna roku 1820 kapitán James Weddel, len britského
námo nictva, vyplul ze Staten Landu, rovn ž aby hledal Aurory. Podává o tom
zprávu, že, a hledal velice bedliv a plul nejenom na místech, udaných
velitelem »Atrevidy«, ale sem a tam a všemi sm ry i v sousedství t chto míst,
nenalezl ani stopy po n jaké zemi. Tyto vzájemn si odporující zprávy p im ly i
jiné námo ní cestovatele, aby pátrali po ostrovech; a je to opravdu zvláštní, že,
a n kte í propluli k ížem krážem mo e, kde tyto ostrovy domn le leží, a
nenalezli je, je op t nemálo jiných, kte í s ur itostí tvrdí, že je vid li, ba docela
byli u jejich b eh . Kapitán Guye pojal úmysl podniknout vše, co bude v jeho
moci, aby tuto spornou otázku roz ešil.*)
Pokra ovali jsme v cest k jihozápadu, za nestálého po así až do dvacátého,
kdy jsme se ocitli na sporném míst , totiž na 53° 15’ jižní ší ky a 47° 58’
západní délky, to jest skoro na míst , kde má být nejjižn jší ostrov skupiny.
Nenaleznuvše však stopy po jakékoli zemi, dali jsme se dále na západ po
t iapadesáté jižní rovnob žce až k padesátému západnímu poledníku. Pak jsme
zamí ili k severu k dvaapadesáté jižní rovnob žce, na ež jsme zahnuli na
východ, a pluli po této rovnob žce podle dvojí výšky, ranní a ve erní, a
poledníkové výšky hv zd a m síce. Dopluvše takto na východ až k poledníku
západního b ehu Georgie, pluli jsme po tomto poledníku až k ší ce, z níž jsme
vypluli. Pak jsme prok ižovali celou rozlohu této ásti mo e, neustále hledíce z
hlídky na hlavním st žni a opakujíce pátrání s nejvyšší opatrností, po celé t i
týdny a za pohody až obdivuhodné, bez jakékoli mlhy. Opravdu však jsme se
p esv d ili, že byly-li snad v d ív jších dobách jaké ostrovy v t ch krajích,
nezbývá po nich dnes už ani stopy. Po svém návratu dom se dovídám, že místo
bylo stejn bedliv prozkoumáno roku 1822 kapitánem Johnsonem z
amerického škuneru »Henry« a kapitánem Morellem z amerického škuneru
»Vosa«; - v obou p ípadech však se stejným výsledkem, jako bylo v našem.
*)
Z lodí jež v r zných dobách, jak tvrdili, narazily na Aurory, lze uvést lo . „San Miguel“, roku 1769 ; lo „Aurora“, roku 1774: briga
„Pearl“ roku 1779 ; a lo „Dolores“, roku 1790. Všechny se shodují v udání p ibližné jižní ší ky 53°.
XVI.
P vodním úmyslem kapitána Guye bylo, po prozkoumání místa Aurorských
ostrov proplout Magellanskou úžinou a objet západní b eh Patagonie; ale po
zprávách, jež dostal na Tristanu Acunha, odhodlal se vyplout na jih, v nad ji
dorazit k ostrov m, jež prý leží asi na 60° jižní ší ky a 41° 20’ západní délky.
Kdyby snad ostrovy nenašel, rozhodl se, ovšem v p ípad p íznivého po así,
plout p ímo k pólu. A tak jsme devatenáctého prosince vypluli tím sm rem.
Osmnáctého jsme dosp li asi k místu, ozna enému Glassem, a k ižovali t i dny
v okolí, aniž jsme nalezli stopy po zemi, o které mluvil. Jednadvacátého, jelikož
bylo neobvykle p kn , pluli jsme dál na jih s rozhodnutím, doplout tím sm rem
co nejdále možno. Než vás však uvedu do této ásti svého vypráv ní, bude snad
dob e pro pou ení tená , kte í v novali málo pozornosti tomu, jakým
zp sobem byly objevovány tyto kon iny, podat zde p ehled n kolika pokus a
dosažení jižního pólu, jež byly dosud podniknuty.
Pokus kapitána Cooka je prvním, o n mž máme p esnou zprávu. Roku 1772
vyplul na jih na lodi »Resolution«, provázen poru íkem Furneauxem na lodi
»Adventure«. V prosinci dosp l až k osmapadesáté jižní rovnob žce a 26° 57
východní délky. Zde narazil na úzké pásy ledu, asi osm až deset palc silného,
jež se táhly k severozápadu a jihovýchodu. Led tvo il veliké kry, které byly
oby ejn tak nama kány, že si lo jen t žko razila cestu. Z ohromného po tu
ptactva, jež vid l, a z jiných známek, usoudil tehdy kapitán Cook, že je v
blízkosti n jaké pevniny. Plul dále na jih za nesmírn studeného po así, až
p išel ke ty iašedesáté rovnob žce a 38° 14’ východní délky. Zde bylo po p t
dní po así mírné, jen s lehkými v try, a teplom r ukazoval 36°. V lednu roku
1773 p estoupily lodi jižní polární kruh, ale nezda ilo se jim doplout o mnoho
dále; nebo sotva dosp ly na 6?° 15’ jižní ší ky, shledali další plavbu
znemožn nu pro nesmírnou spoustu ledu, jež se táhla do nedohledna po celém
jižním obzoru. Led zde byl velice rozli ný –a n které ohromné kry míle široké,
tvo ily jednolitou spoustu, zdvihající se osmnáct, dvacet stop nad vodou. Jelikož
doba už byla pokro ilá a nebylo lze nijak doufat, že bude možno tyto p ekážky
obeplout, kapitán Cook, a nerad, oto il k severu.
P íštího listopadu podnikl zas novou výzkumnou cestu do krajin jižního pólu.
Na 59° 40’ jižní ší ky narazil na silný proud k jihu. V prosinci, když dosp l 67°
31’ jižní ší ky a 142° 54’ západní délky, bylo po así nemírn studené, s
prudkými vichry a mlhami. Zde bylo též hojn ptactva, zvláš albatros ,
tu ák a bu ák . Na 70° 23’ ší ky potkal n kolik velkých ledovc a brzy na
to spat il, že mraky na jižní stran jsou jako sníh bílé a sv d í tak o blízkostí
sn hových polí. Na 71° 10’ ší ky a 106° 54’ západní délky byla výprava jako
d ív zadržena ohromným ledovým polem, jež zaujímalo celou rozlohu jižního
obzoru. Severní mez pole byla rozervána a rozhlodána, slita však tak pevn , že
byla naprosto nep ekro itelná, a táhla se asi na míli k jihu. Dále do ur ité
vzdálenosti byl zmrzlý povrch pom rn hladký a kon il až docela vzadu
obrovskými horami ledu, kupícími se nad sebou. Kapitán Cook soudil, že toto
rozsáhlé pole jde až zcela k jižnímu pólu, nebo že se spojuje s jakousi pevninou.
J.N. Reynolds, jehož velkému úsilí a vytrvalosti se poda ilo, že tam byla
kone n vyslána státní výprava, jež m la ty kraje áste n probádat, praví o
výprav lodi »Resolution«: »Nijak nejsme p ekvapeni, že kapitán Cook nemohl
p ekro it 71° 10’; udivuje nás však, že dosp l k tomuto místu na poledníku 106°
44’ západní délky. Palmerova Zem leží jižn od Shetland na ší ce 64°, a táhne
se na jihozápad dále, než který cestovatel mohl kdy proniknout. Cook sm oval
k této zemi, když jeho postup byl zadržen ledem, což, jak se bojíme, musí nastat
v tomto míst vždycky v dob tak asné, jako šestý leden, - a nic bychom se
nedivili, kdyby se ledovce ástí dotýkaly p ímo až pevniny Palmerovy Zem
nebo jiných neznámých ostrov , ležících na jihozápad.«
Roku 1803 byli ruským carem Alexandrem vysláni kapitáni Kreutzenstern a
Lisianský, aby obepluli zem kouli. P i pokusu dostat se hluboko na jih, dopluli
pouze na 59° 58’ jižní ší ky a 70° 15’ západní délky. Narazili zde na silné
proudy sm rem k východu. Velryb bylo mnoho, ale nevid li žádného ledu.
Pokud jde o tuto cestu, Reynolds podotýká, že kdyby Kreutzenstern na toto
místo dosp l d íve, byl by tu našel led, ale on doplul k té ší ce až v b eznu.
V try jež vanou p evážn od jihu a západu kry odplavily s pomocí proud do
ledové oblasti, ohrani ené na severu Georgií, na východ Sandwichskou Zemí,
pak jižními Orkneyemi a na západ jižními Shetlandy.
Roku 1822 doplul kapitán James Weddell z britského námo nictva na dvou
velmi malých lodích k jihu dále, než kterýkoli d ív jší cestovatel a rovn ž tak,
aniž narazil na n jaké obzvláštní nesnáze. Tvrdí, že, a byl asto zadržován
ledem, nežli dosáhl dvaasedmdesáté rovnob žky, nenalezl, když k ní doplul, ani
stopy po n m a že na 74° 15’ ší ky nevid l v bec ledových polí, ale jen t i ledové ostrovy. Je to dost podivno, že, a bylo vid t veliká hejna pták a jiné
obvyklé známky pevniny a a na jih od Shetland byly ze stožáru vid t
neznámé b ehy, táhnoucí se na jih, p es to vše nep ipouští Weddel domn nku,
že by byla n jaká pevnina v krajinách jižního pólu.
Jedenáctého ledna roku 1823 kapitán Benjamin Morrell, z amerického
škuneru »Vosa«, plul z Kergnelenova ostrova s úmyslem proniknout co nejdále
na jih. Prvního února dosp l k ší ce 64° 52’ na 118° 27’ východní délky.
Odstavec, jejž tu otiskuji, je vy at z jeho deníku s tímto datem: »Vítr brzy
zesílil na rychlost jedenácti uzl a tak jsme využili p íležitosti k plavb na
zápal; ježto jsme však byli p esv d eni, že ím dále pronikneme za
ty iašedesátý stupe na jih, tím menšího množství ledu je se nám obávat,
zamí ili jsme pon kud k jihu, až jsme p epluli Jižní polární kruh a byli na 69°
15’ jižní ší ky. V té ší ce nebylo vid t ledových polí a jen velmi málo ledovc .«
Pod datem 14. b ezna nacházím i tento zápis: »Mo e bylo nyní zcela prosto
ledových polí a bylo lze vid t ne více než asi tucet ledovc . Zárove teplota
vzduchu u vody byla p i nejmenším o t ináct stup vyšší (mírn jší), než jsme
kdy poznali mezi šedesátou a dvaašedesátou jižní rovnob žkou. Ocitli jsme se
te na 70° 14’ jižní ší ky a teplota vzduchu byla sedma ty icet, vody
ty ia ty icet. Zde jsem seznal, že úchylka st elky iní 14° 27 na východ. - - N kolikráte jsem p eplul Jižní polární kruh na r zných polednících, a vždy jsem
nezm niteln shledal, že teplota vzduchu i vody je stále mírn jší, ím dále pluji
za p tašedesátý stupe jižní ší ky a že úchylka st elky se zmenšuje ve stejném
pom ru. Naproti tomu na sever od této ší ky, ekn me mezi šedesátou a
p tašedesátou jižní rovnob žkou, mohli jsme asto jen s velkými potížemi najít
lodi cestu mezi ohromnými a tak ka nes etnými plovoucími ledovci, z nichž
n které m ly by v obvodu jednu až dv míle a výšku víc než p t set stop nad
hladinou mo e.«
Protože byl tak ka úpln bez paliva, vody a bez vhodných p ístroj , a protože
doba byla už pokro ilá, byl kapitán Morrell nucen se vrátit, aniž se pokoušel
proniknout dál k jihu, t ebaže se p ed ním otvíralo zcela volné mo e. Prohlásil,
že, kdyby ho nedonutily tyto naléhavé okolnosti k návratu, mohl dosáhnout neli samého pólu, tedy jist alespo p taosmdesáté rovnob žky. Uvedl jsem jeho
názory o t chto v cech trochu obšírn ji, aby mohl tená posoudit, pokud byly
potvrzeny mými pozd jšími vlastními zkušenostmi.
Roku 1831 kapitán Briscoe, ve službách firmy »Brat í Enderby «, majitel
velrybá ských lodí v Londýn , vyjel na brize »Lively« do Jižních mo í,
provázen »Tulou«. Osmadvacátého února, když byl na 66° 30’ jižní ší ky a 47°
13’ východní délky, objevil pevninu a »jasn pod sn hem rozeznal erné
vrcholy horského h ebenu, táhnoucího se východo-jiho-východn . Pobyl v t ch
krajích celý následující m síc, ale nemohl se pro bou livé po así k pob eží
p iblížit více než na deset mil. Shledav pak nemožným u init n jaké další
objevy v této dob , obrátil se na sever, aby p ezimoval na Van Diemenov
Zemi.
Na po átku roku 1832 vyplul k jihu znovu a tvrtého února spat il pevninu
sm rem k jihovýchodu, na 67° 15’ ší ky a 69° 29’ západní délky. Brzy pak
zjistil, že je to ostrov jako p edho í zem , již po prvé objevil. Jednadvacátého
toho m síce se mu poda ilo p istát na zemi, již zabral ve jménu Viléma IV. a
nazval Ostrovem Adelaidiným, na po est anglické královny. Když bylo vše
oznámeno londýnské Královské Zem pisné Spole nosti, tato spole nost z toho
usoudila, že »existuje souvislý pruh zem , táhnoucí se od 47° 30’ východní
délky k 69° 29’ délky západní, probíhající mezi šestašedesátou a sedmašedesátou rovnob žkou. K tomuto uzáv ru p ipojuje Reynolds: »Nikterak se
neshodujeme, pokud jde o p esnost tohoto zjišt ní; a ani Briscoeovy objevy
tento záv r nepotvrzují. Weddell pronikl na jih práv v t chto místech, podél
poledníku, východn od Georgie, Sandwichského ostrova, Jižních Orkneyí a
Shetlandských ostrov .« Mé zkušenosti, jak bude patrno, potvrzují nesprávnost
záv ru, k n muž došla spole nost.
To jsou hlavní pokusy, které byly u in ny za tím ú elem, aby se proniklo do
nejjižn jší ší ky a je tedy z ejmo, že p ed výpravou »Jane« zbývalo skoro
celých t ista stup délky, v nichž Jižní polární kruh nebyl p ekro en. Tím
ovšem p ed námi leželo široké výzkumné pole a tak jsem uvítal co nejživ ji a s
nejprudším zájmem rozhodnutí kapitána Guye, vydat se odvážn na jih.
XVII.
Upustivše od hledání Glassových ostrov pluli jsme k jihu po ty i dny, aniž
jsme se setkali s ledem. Šestadvacátého v poledne byli jsme na 63° 23’ jižní
ší ky a 41° 25’ západní délky. Tehdy jsme spat ili n kolik velikých plovoucích
ledovc a i kus ledového pole, ne však p íliš velkého. V try vály v tšinou od
jiho- nebo od severovýchodu, ale byly velmi mírné. Kdykoli jsme m li vítr
západní, z ídka ovšem, byl vždycky provázen deš ovou p ehá kou. Každého
dne padal i více mén sníh. Sedmadvacátého ukazoval teplom r p tat icet
stup .
1. ledna 1828. - Toho dne jsme byli docela obklí eni ledem a vyhlídky byly
opravdu nep kné. Po celé dopoledne vál od severovýchodu prudký vichr, vrhaje
veliké kusy ledové t íšt na kormidlo a na zá s takovou prudkostí, že jsme už
trnuli hr zou, co bude. K ve eru, zatím co vichr stále zu il, protrhlo se p ed
námi ledové pole a tak jsme si mohli náporem v tru do plachet proklestit cestu
drobnými krami do otev eného mo e za nimi. Blížíce se k tomu místu, stáhli
jsme postupn plachty, a když jsme se kone n vyprostili, p ilehli jsme pod
jednopásovou p ední plachtou.
2. ledna. - Nyní jsme m li dosti p íjemné po así. V poledne nalézali jsme se
na 69° 10’ jižní ší ky a 42° 20’ západní délky, p estoupivše Jižní polární kruh.
Na jih bylo vid t velmi málo ledu, ale za námi se táhla široká ledová pole. Toho
dne jsme si sestrojili hloubkom r z velikého železného kotle, s objemem dvaceti
gallon , a z dv st sáh dlouhého provazu. Seznali jsme, že mo ský proud
sm uje na sever s rychlostí tvrt míle za hodinu. Teplota vzduchu byla te asi
t iat icet. Zjistili jsme úchylku st elky 14° 28’ na východ.
5. ledna. - Pluli jsme stále ješt na jih bez v tších p ekážek. Dnes ráno,
nicmén , jsouce na 73° 15’ jižní ší ky a 42° 10’ západní délky, byli jsme znovu
zadrženi nesmírnou rozlohou pevného ledu. Dále, sm rem k jihu, jsme však
spat ili rozsáhlé volné mo e a nepochybovali, že ho p ípadn budeme moci
dosáhnout. Zamí ivše tedy na východ podél led , dosp li jsme nakonec k pr rv
asi na míli široké, jíž jsme se do západu slunce prodrali. Mo e, do n hož jsme
vepluli, bylo hust pokryto plovoucími ledovci, ale bez ledových polí a my se
pustili, jako d ív, odvážn vp ed. Nezdálo se nijak, že by chladu p ibývalo, a
padal velice hust sníh a ob as p išlo i velmi silné krupobití. Ohromná hejna
albatros p elétla toho dne nad škunerem, táhnouce od jihovýchodu k severozápadu.
7. ledna. - Mo e stále zcela volné, takže jsme beze všech t žkostí mohli
pokra ovat v cest . Na západní stran jsme spat ili n kolik ledovc neuv itelné
velikostí a odpoledne jsme se dostali velice na blízko jednomu, jehož vrchol se
ty il nejmén ty ista sáh nad mo skou hladinou. Jeho obvod p i hladin m il
nepochybn t i tvrti míle a z pr rev na bocích teklo n kolik potok . Tento
plovoucí ledovec m li jsme v dohledu po dva dny, kdy jsme je teprve v mlze
ztratili.
10. ledna. - asn ráno m li jsme nešt stí, že nám jeden muž padl p es
palubu. Byl to Ameri an, jménem Petr Vredenburgh, rodem z New Yorku, - a
byl z nejschopn jích muž na palub škuneru. Jak šel po okraji paluby, uklouzl,
padl mezi dv ledové kry a už se neobjevil. V poledne toho dne byli jsme na 78°
30’ jižní ší ky a 40° 15’ západní délky. Zima byla nyní krutá a od severovýchodu m li jsme stálá krupobití. Tím sm rem jsme spat ili i n kolik
ohromných ledovc a celý východní obzor se zdál být zatarasen ledovým
polem, zvedajícím se vrstvovit , vrstva nad vrstvou, z mo e. B hem ve era
plulo kolem lodi naplavené d íví a spousta ptactva p elet la nad námi, mezi
jinými nelly, bu áci, albatrosové a velký pták s leskle modrým pe ím. Úchylka
st elky byla zde menší než d íve, dokud jsme nep ekro ili polární kruh.
12. ledna. - Naše další plavba na jih m la zase ráz velice pochybný, nebo
sm rem k pólu bylo vid t jen jediné, jak se zdálo, nekone né ledové pole,
uzav ené vzadu vysokým poho ím rozvrstveného ledu, jehož jedna strmá hora
se zvedala nad druhou. Pluli jsme na západ až do trnáctého, doufajíce, že
nalezneme ledem pr chod.
14. ledna. - Dnes ráno dosáhli jsme západního okraje ledového pole, jež nám
bylo stále v cest , a obepluvše je, octli jsme se na volném mo i bez stopy ledu.
Zm ivše hloubku do dvou set sáh , zjistili jsme zde proud sm rem k jihu s
rychlostí p l míle za hodinu. Teplota vzduchu byla sedma ty icet a vody
ty ia ty icet. Nyní jsme pluli k jihu bez vážných p ekážek až do šestnáctého,
kdy kolem poledne dosp li jsme na 81° 21’ ší ky a 42° západní délky. Tady
jsme op t m ili hloubku a zjistili proud, stále sm rem k jihu, ale s rychlostí t í
tvrtí míle za hodinu. Úchylka st elky se zmenšila a teplota vzduchu byla mírná
a p íjemná, - teplom r ukazoval až jedenapadesát stup . V té dob jsme
nespat ili ani kousku ledu. Všichni na palub cítili jistotu, že dosáhneme p ece
jižního pólu.
17. ledna. - Dnešní den byl plný p íhod. Nes etná hejna pták let la nad námi
od jihu, n kolik jich bylo s paluby sest eleno; jeden z nich, jakýsi druh pelikána,
byl, jak se ukázalo, výborným jídlem. K poledni byla se stožáru po levé stran
spat ena malá kra, na níž se objevilo jakési veliké zví e. Jelikož po así bylo
skoro klidné, na ídil kapitán Guy, aby vyrazily dva luny a zjistily ihned, co je
to. Dirk Peters a já jsme vyjeli s kormidelníkem ve v tším z lun . Když jsme
dosp li ke k e, vid li jsme, že na ní leží ohromný tvor z rodu polárních
medv d , velikostí však daleko p esahující nejv tší ze všech t chto zví at.
Jelikož jsme byli dob e o- zbrojeni, neváhali jsme ihned na zví e zaúto it.
N kolik ran bylo vypáleno rychle za sebou, v tšina ur it dob e mí ených do
hlavy i t la. Netvora to však neodradilo, vrhl se do vody a s otev enou tlamou
plaval ke lunu, kde jsem byl já s Petersem. Pro zmatek, jenž mezi námi p i
tomto ne ekaném obratu našeho dobrodružství nastal, nikdo nebyl ihned hotov
vyst elit znovu a tak se medv du poda ilo vylézt polovicí svého ohromného
trupu p es okraj lunu, chytiv jednoho muže v k íži d íve, než bylo u in no
vhodné opat ení k jeho odražení. Z tohoto hrozícího nebezpe í nás zachránila
pouze pohotovost a obratnost Petersova od jisté záhuby. Sko iv ohromnému
zví eti na h bet, vrazil mu epel nože do krku, a p e al mu rázem míchu. Netvor
se p evalil do mo e mrtev a bez odporu, a strhl s sebou i Peterse. Tento však
brzy zas vy. plaval a když mu byl hozen provaz, p ivázal na zdechlinu, než
vstoupil na lun. Pak jsme se vít zoslavn vrátili na škuner, vlekouce svou
ko ist za sebou. Medv d, jak jsme zjistili m ením, m l, úpln natažen, délku
plných patnáct stop. Kožich m l úpln bílý, velmi hrubý a vlnitý. O i m l
krvav rudé a v tší než polární medv di; tlamu též tup jší, dosti podobnou
tlam buldoka. Maso bylo k ehké, ale hrozn zatuchlé a páchnoucí rybinou, a
muži je jedli hltav a prohlašovali, že je výborným jídlem.
Sotva jsme dostali svou ko ist na lo , zvolala stožárová hlídka radostn :
Zem po pravé stran !« Všichni byli hned pohotov a ježto po al vát velmi
p íznivý vítr od severovýchodu, byli jsme brzy u b ehu. Ukázalo se, že je to
nízký, skalnatý ostr vek, asi míli v obvodu a zcela beze všeho rostlinstva,
vyjma jakýsi druh bobulového trní. Jak jsme se k n mu od severu blížili,
pozorovali jsme jakýsi podivný skalnatý útes, vybíhající do mo e a velmi
podobný provazy obto eným balík m bavlny. Podél tohoto útesu na západ byla
malá zátoka, na jejímž konci mohly naše luny snadno p istát.
Netrvalo dlouho a prohledali jsme každý kout ostrova, ale až na jednu
výjimku, nenalezli pranic pozoruhodného. Na jižním cípu p i b ehu spat ili jsme
totiž kus d eva, zpola zahrabaný ve spoust kamení; byl to, jak se zdálo, p edek
jakési kanoe. Byly na n m stopy n jaké ezby a kapitán Guy tvrdil, že na ní
poznává podobu želvy, mn však se podobnost nezdála dost velkou. Mimo tento
lodní p edek, bylo-li to v bec ím takovým, nenalezli jsme žádné jiné známky,
že by tu byla kdy jaká lidská bytost. P i b ezích vid li jsme asto drobné ledové
kry, - ale velice z ídka. P esná poloha tohoto ostr vku ( jejž kapitán Guy nazval
»Bennet v ostrov«, na po est svého spolumajitele škuneru) je 82° 50’ jižní
ší ky a 42° 20’ západní délky.
Dosp li jsme k jihu o více než o osm stup dále, než kte íkoli d ív jší plavci
a mo e se p ed námi prostíralo stále docela volné. Shledali jsme rovn ž, že
úchylka st elky se neustále zmenšuje, jak postupujeme dále, a co nás ješt víc
p ekvapovalo, že teplota vzduchu a pozd ji i vody stále stoupá. Po así mohli
jsme dokonce zvát p kným a stále vál pravidelný, ale velmi lahodný vítr od severu. Obloha byla velice jasná, jen tu a tam nad jižním obzorem se ukázaly
lehké páry, jež se však nikdy dlouho neudržely. Ukázaly se nám jen dv
nesnáze: po alo nám docházet palivo a u n kolika muž z posádky objevily se
p íznaky kurd jí. Tyto okolnosti p im ly kapitána Guye, že pomýšlel na návrat,
o n mž se te asto zmi oval. Pokud jde o mne, doufal jsem, že poplujeme-li
stále týmž sm rem, dorazíme brzy k n jaké zemi, a už jakékoli, a podle
dosavadních známek právem jsem m l za to, že to nebude naprosto pustý kraj,
jaké jsou ve vyšších polárních ší kách, a proto jsem- mu horliv doporu oval,
aby vytrval v plavb alespo ješt n kolik dní sm rem, jímž jsme nyní pluli.
Tak lákavá p íležitost roz ešit d ležitou otázku antarktické pevniny nenaskytla
se doposud žádnému smrtelníku a tak se p iznám, že mne bázlivé a nev asné
námitky našeho velitele svrchovan roz ilovaly. Jsem jist, že práv to, co jsem
mu nemohl nikterak zaml et, m lo sv j ú inek a donutilo ho v plavb
pokra ovat. Ale a nemohu, než trpce litovat neblahých krvavých událostí, jež
má rada tak p ímo zavinila, bude mi jist p ec dovoleno cítit ur ité
zadostiu in ní, že jsem byl nástrojem, t eba jen nep ímým, k tomu, aby se zrak m v dy odhalilo jedno z nejvíce vzrušujících tajemství jaká kdy poutala její
pozornost.
XVIII.
18. ledna. - Dnes ráno*) postupovali jsme k jihu za stále p íjemného po así
jako d íve. Mo e bylo zcela hladké, vzduch dosti teplý; vítr severovýchodní a
teplota vody t iapadesát. P ipravili jsme zas hloubkom r a v hloubce stopadesáti
sáh zjistili proud sm rem k pólu s rychlostí jedné míle za hodinu. Tento
nem nný sm r k jihu, jak v tru tak proudu, dal mnohým na škuneru podn t k
úvahám, ba i obavám, a já z ejm vid l, že p sobil v tomto sm ru i na kapitána
Guye. Ale kapitán byl velmi citlivý k výsm chu a tak se mi kone n poda ilo
jeho obavy rozplašit smíchem. Úchylka st elky byla te už velmi malá. B hem
dne jsme vid li n kolik velryb pravého druhu a nes etná hejna albatros
p elet la nad lodí. Vylovili jsme i ke , plný ervených bobulí, podobných
bobulím hlohu, a zdechlinu podivného b ežního zví ete. Bylo t i stopy dlouhé a
jen šest palc vysoké, se ty mi velice krátkými nohami a prsty vyzbrojenými
dlouhými drápy jasn šarlatovými, podobajícími se svou podstatou korál m.
T lo bylo kryto rovnou, hebkou srstí, úpln bílou. Ocas byl zahrocen jako ocas
krysí a m il asi p l druhé stopy. Hlava byla podobna hlav ko i í, krom uší,
jež spadaly schlíple, jak uši psa. Zuby byly rovn ž jasn šarlatové jako drápy.
19. ledna. - Toho dne, jsouce na 83° 20’ ší ky a 43° 5’ západní délky a na
mo i neoby ejn temném, op t jsme spat ili se stožáru zemi a po bedliv jším
pozorování zjistili, že je to jeden ze skupiny velice rozsáhlých ostrov . B ehy
byly srázné a nitro, jak se zdálo, hust zalesn no, což nám zp sobilo velikou
radost. Za ty i hodiny po objevení ostrova zakotvili jsme v hloubce deseti sáh ,
na pís itém b ehu asi na míli od b ehu, jelikož dost silný p íboj s chvilkovými,
velmi mocnými vlnami inil bližší p istání pochybným. Spustili jsme tedy dva
nejv tší luny s dob e ozbrojeným oddílem (v n mž jsem byl i já a Peters), aby
hledal pr chod mezi útesy, jež, jak se zdálo, ostrov obepínaly. Po kratším
hledání našli jsme p ece vchod a cht li jím proplout, když tu jsme spat ili ty i
veliké kanoe, odrážející ode b ehu, s lidmi, zdálo se, dob e ozbrojenými.
Vy kali jsme jejich p íchodu a ježto pluli velice rychle, byli brzy na doslech.
Kapitán Guy zvedl bílý kapesník na ploše vesla, na ež se neznámí ihned
zastavili a po ali všichni najednou cosi hlasit blábolit, a mísit do toho výk iky,
v nichž jsme snadno mohli rozeznat slova »Anamu-mu!« a »Lama-Lama!«
Takto se bavili alespo p l hodiny, zatím co jsme m li vhodnou p íležitost
pozorovat jejich vzez ení.
Ve ty ech kanoích, asi padesát stop dlouhých a p t stop širokých, bylo
celkem stodeset divoch . Velicí byli asi jako pr m rní Evropané, ale t l
pevn jších a svalnat jších. Ple m li jantarov ernou, s hustými, dlouhými,
vlnitými vlasy. Byli od ni kožišinami jakéhosi neznámého erného zví ete,
hu atými a hebkými, upravenými dosti zru n k t lu, p i emž byla srst
obrácena dovnit , vyjma u krku, záp stí a nártu, kde byla ohrnuta. Jejich hlavní
zbraní byly kyje z tmavého a z ejm velice t žkého d eva. Vid li jsme též i
n kolik kopí, zakon ených pazourkem a n kolik prak . Dna kanoí byla plna
erných kamen , asi jako veliká vejce.
*)
Výrazy ráno a ve er, jichž jsem užíval, abych se pokud lze, vyhnul ve svém vypráv ní zmatku, nesmí být ovšem brány v jejich obvyklém smyslu. Po dlouhou dobu už nem li jsme v bec noci, jelikož denní sv tlo trvalo ustavi n Data všude- odpovídají námo nímu asu
a sm ru je nutno rozum t, podle kompasu. Cht l bych též na tomto míst poznamenat, že v první ásti toho co zde podávám, nemohu init
nárok na naprostou p esnost, pokud jde o data i ší ky a délky, nebol jsem si nevedl pravidelného deníku do konce doby. o které tato první
ást jedná. Ve v tšin p ípad jsem spoléhal pouze na pam .
Když skon ili své oslovení (nebo bylo .z ejmo, že to byl význam jejich
blábolení), jeden z nich, patrn ná elník, povstal na p ídi své kanoe a dával
znamení, abychom se s luny p iblížili. D lali jsme, jako bychom tomu nerozum li, jelikož jsme soudili, že bude moud ejší, držet se pokud lze daleko od
nich, nebo jich bylo ty ikrát tolik co nás, Vida to, na ídil ná elník druhým
t em kanoím, aby z staly vzadu a se svojí p iplul k nám. Jakmile se p iblížil,
vsko il do našeho nejv tšího lunu a po. sadil se vedle kapitána Guye, ukazuje
stále na škuner a opakuje slova: »Anamu-mu!« a »Lama-Lama!« Obrátili jsme
tedy zp t k lodi, sledováni v malé vzdálenosti ty . mi kanoemi.
Když jsme pak dosáhli škuneru, jevil ná elník p íznaky nesmírného údivu a
radosti, tleskal, plácal se do stehen a smál se velice hlu n . Jeho druzi za ním se
p ipojili k jeho veselí a po n kolik minut bylo slyšet takový povyk, že jsme div
úpln neohluchli. Když se kone n utišili, na ídil kapitán Guy z nutné
opatrnosti, aby luny byly ihned vytaženy a ná elníkovi (jenž, jak jsme co nejd ív zjistili, jmenoval se Tu-wit), dal na srozum nou, že m žeme na palubu
pustit nejvýš dvacet jeho lidí najednou. S tímto byl, zdálo se, ná elník úpln
srozum n a dal hned kanoím jakési pokyny, na ež jedna p iplula a druhé z staly
asi na padesát yard . Pak dvacet divoch vstoupilo na lo a po alo všude po
palub pobíhat, lézt po lanoví a po ínat si jako doma, p i emž vše prohlíželi s
velikou zv davostí.
Bylo zcela z ejmo, že nikdy doposud nevid li žádného b locha, - jejichž pleti
jako by se lekali. Mysleli, že »Jane« je jakýsi živý tvor a zdálo se nám, že se
bojí dotknout se jí ošt py, jež drželi stále hroty vzh ru. Naši muži se velice
pobavili chováním Tu-witovým v jedné chvíli. Kucha štípal d íví u kuchyn a
náhodou sekeru za al do paluby, utvo iv tak zásek. Ná elník hned na to p isp chal, odstr iv kucha e prudce a za al zpola kvílet a zpola vát; dávaje
nejz ejm ji najevo soustrast s bolestí, podle n ho škuneru zp sobenou,
popleskávaje a hlad zásek a omývaje jej mo skou vodou z v dra, stojícího
vedle. Na takový stupe nev domosti jsme nebyli p ipraveni a pokud jde o mne,
nemohl jsem než myslet, že se v tom Tu-wit jaksi p etva uje.
Když návšt vníci pokud lze ukojili svoji zv davost na palub , byli všichni
pušt ni dol , kde jejich údiv p esahoval všecky meze. Bylo z ejmo, že
ohromným p ekvapením nemohli slova vyrazit, nebo chodili ml ky kolem, jen
chvílemi vyk ikujíce. Zvláš se pozastavovali nad zbran mi a bylo jim dovoleno
prohlédnout si je podle libosti. Myslím; že nem li potuchy, jak jich užívat, a že
je pokládali spíše za modly, vidouce, jak s nimi opatrn zacházíme a jak
pozorn sledujeme jejich pohyby, když je m li v rukou. P ed velkými d ly se
jejich údiv zdvojnásobil. P istupovali k nim s projevy posvátného d su, ale
netroufali si je podrobn prozkoumat. V kabin byla dv veliká zrcadla a to byl
vrchol jejich úžasu. Tu-wit se k ním první p iblížil a došel do st edu kabiny,
obrácen k jednomu tvá í a k druhému zády, d íve nežli si jich ádn mohl
všimnout. Když zvedl o i a spat il se v zrcadle, myslil jsem, že divoch zešílí;
ale když se prudce obrátil, aby utekl a spat il sv j obraz op t na druhé stran ,
m l jsem strach, že vypustí v té chvíli duši. Za celý sv t nemohl být p inucen,
aby se podíval znovu; ale vrhl se na zem s obli ejem zabo eným v dlaních a
z stal tak ležet, až jsme ho museli na palubu vytáhnout.
Takovým zp sobem jsme pustili na lo . po dvaceti všecky divochy, zatím co
Tu-wit sm l z stat na palub po celou tu dobu. Nepozorovali jsme u nich
žádnou náklonnost k zlod jství, aniž jsme co poh ešili po jejich odchodu. Po
celou dobu své návšt vy chovali se nejvýš p átelsky. Bylo však cosi v jejich
chování, emu jsme nemohli rozum t; na p íklad jsme je nemohli donutit, aby
se p iblížili k n kterým p edm t m naprosto ne. škodným - jako škunerovým
plachtám, vejci, otev ené knize nebo díži s moukou. Snažili jsme se zjistit, majíli n jaké p edm ty, jež by nám mohly snad posloužit jako zboží na vým nu, ale
narazili jsme na veliké obtíže; když jsme se s nimi cht li dorozum t. P es to
však jsme p ece poznali, což nás velmi udivilo, že ostrovy oplývají ohromnými
želvami druhu Galapagos, z nichž jsme zahlédli jednu v Tu-witov kanoi.
Rovn ž jsme spat ili n kolik béches de mer v rukou jednoho z divoch , jenž je
pojídal la n zcela syrové. Tyto zvláštnosti (nebo to byly opravdu zvláštnosti,
uvážíme-li zem pisnou ší ku), p im ly kapitána Guye, že se rozhodl
prozkoumat podrobn ostrov, v nad ji, že objev se ziskem vyko istí. Pokud jde
o mne, a jsem byl dychtiv zv d t víc o t chto ostrovech, m l jsem p ec v tší
zájem na tom, abychom bez meškání pokra ovali v cest na jih. M li jsme te
p kné po así, ale nebylo lze íci, jak dlouho potrvá; a pon vadž tedy jsme byli
už na ty iaosmdesáté rovnob žce, m li p ed sebou otev ené mo e, silný proud
k jihu a p íznivý vítr, nemohl jsem se bez odporu podvolit návrhu, z stat tu
déle, než bylo nejnutn ji t eba, aby se mužstvo zotavilo a naložily se dostate né
zásoby paliva a erstvých potravin. Nadhodil jsem kapitánovi, že se u
souostroví snadno m žeme zastavit na zpáte ní cest a p ezimovat tu, budemeli snad obklí eni ledem. Kone n mi povolil (nebo jsem n jakým zp sobem,
aniž vím jakým, nad ním dosáhl velikého vlivu, a nakonec bylo rozhodnuto, že i
když najdeme béches de mer, pobudeme tu pouze týden pro zotavení, a pak zas
budeme pokra ovat k jihu, jak daleko jen budeme moci. Podle toho jsme u inili
všechny pot ebné p ípravy a za Tu-witova vedení proplula »Jane« bezpe n
mezi útesy a zakotvila asi na míli od b ehu v nádherném zálivu, zcela
uzav eném, na jihovýchodním b ehu hlavního ostrova, v hloubce deseti sáh , na
dn erného písku. Na konci zátoky byly, jak íkali, t i krásné prameny dobré
pitné vody a kolem jsme vid li hojn les . Všecky ty i kanoe pluly za námi,
ale v uctivé vzdálenosti. Tu-wit z stal na palub a když jsme spoušt li kotvy,
pozval nás, abychom ho doprovodili na b eh a navštívili jeho osadu ve vnitru
ostrova. Kapitán Guy svolil, a když bylo deset divoch necháno na palub jako
rukojmí, byl vypraven oddíl, celkem dvanáct, jenž m l ná elníka doprovázet.
Neopomenuli jsme dob e se ozbrojit, ale tak, abychom neukazovali n jakou
ned v ru. Na škuneru byla vytažena d la, palubní sít vyzdviženy a u in na
všechna opat ení na obranu proti p epadení. Vrchní kormidelník dostal rozkaz
za naší nep ítomnosti nikoho nepoušt t na palubu, a kdybychom se snad
nevrátili za dvanáct hodin, vyslat lun s pohyblivým d lem kolem ostrova, aby
po nás pátral.
Každý krok do vnitra ostrova nás p esv d oval, že jsme v krajích podstatn
se lišících od kraj , navštívených dosud civilisovanými lidmi. Nevid li jsme
nic, co by nám bylo z d ív jška známo. Stromy se nijak nepodobaly strom m z
horkého, mírného nebo severního, chladného pásma, ba ani ne strom m nižších
jižních ší ek, kterými jsme propluli. Dokonce i skály byly n jak zvláštní svou
hmotou, barvou i zvrstvením; a samy potoky, t eba se to zdálo neuv itelným.,
podobaly se tak málo potok m ostatních podnebí, že jsme si z nich netroufali
napít a opravdu t žko jsme se dali p esv d it, že jejich vlastnosti jsou ist
p írodní. U malého potoka, na n jž jsme narazili (prvního za naší cesty), Tu-wit
se s družinou zastavili, aby se napili. Pro divný ráz vody odmítli jsme u init
rovn ž tak, myslíce, že je voda zne išt na; teprve pozd ji jsme shledali, že
takový je ráz všech potok na celém souostroví. Jsem v ru na vahách, jak
správn vylí it vlastnosti této tekutiny a neumím to bez obšírnosti. A koli
plynula po stráních rychle jako oby ejná voda, - p ece nem la nikdy obvyklou
pr hlednost, vyjímaje tehdy, když padala jako vodopád. A p ece byla, ve skute nosti, stejn dokonale istá, jako jakákoli vápenitá voda na sv t ; rozdíl byl
pouze ve vzhledu. Na první pohled a zvlášt tam, kde byl svah pon kud prudší,
podobala se, hustotou hutnému roztoku arabské klovatiny v oby ejné vod . Ale
to byla nicmén nápadná vlastnost jejího prazvláštního složení. Nebyla
bezbarvá, ani nem la jednotné barvy, ale jak tekla, hrála všemožnými odstíny
nachu, jako barvy m avého hedvábí. Tato hra odstín byla nám n ím tak
cizím, že v nás vzbudila stejn hluboký úžas, jako zrcadlo v p ípad Tu-witov .
Když jsme ji vzali do nádoby a nechali ji ustát, vid li jsme, že se skládá ze
spousty drobných odlišných žilek r zné barvy; že tyto žilky se nemísí; a že je
dokonalá p ilnavost jen mezi jednotlivými ásti kami téže žilky, nikoli mezi
žilkami sousedícími. Když jsme p e ali žilky kolmo epelí nože, voda se nad
ním ihned uzav ela a když jsme n ž vytáhli, okamžit zmizely všecky stopy po
ezu. Vnikla-li však epel p esn mezi dv žilky, vzniklo pak naprosto úplné
odd lení, jež síla p ilnavosti hned nenapravila. Tento div s vodou byl prvním
lánkem dlouhého et zu o ividných div , jimiž mne osud pozd ji obklopil.
XIX.
Trvalo skoro t i hodiny, nežli jsme dosp li k osad , nebo ležela dev t mil ve
vnitru ostrova a cesta vedla nesch dnou krajinou. B hem této cesty Tu-witova
družina (celkem stodeset divoch z kanoí) stále se rozmnožovala menšími
oddíly od dvou do šesti, sedmi muž , kte í se k nám p ipojovali, jakoby
náhodou, na r zných zatá kách. Zdálo se, že je v tom takový systém, že jsem se
nemohl ubránit pocitu ned v ry a svoje obavy jsem sd lil kapitánu Guyovi.
Nyní však bylo už p ílišn pozd na návrat a tak jsme se dohodli, že se nejlépe
zabezpe íme, budeme-li ukazovat plnou d v ru v poctivost Tu-witovu. Šli jsme
tedy dále, dávajíce dobrý pozor na chování divoch , a nep ipustili jsme, aby se
mezi nás vmísili a vzájemn nás odd lili. Takto, prošedše velmi strmou
pr rvou, došli jsme kone n k tomu, co, jak nám ekli, bylo jedinou osadou na
ostrov . Když jsme dorazili k vesnici na dohled, ná elník vyk ikl a asto opakoval slovo »Klok - klok«, což znamenalo asi, jak jsme mysleli, bu jména
vesnice, neb obecné jméno pro vesnici v bec.
P íbytky byly tak ubohé, jak je si lze jenom p edstavit, nepodobajíce se nijak
ani p íbytk m nejnižších divošských kmen , jež jsou lidstvu známy. Nebyly
stav ny podle žádného plánu. N které z nich (a ty pat ily, jak jsme se dov d li,
Vamp m, ili Yamp m, vynikajícím muž m této zem ), skládaly se ze stromu
p e íznutého asi na ty i stopy nad ko enem, a z veliké erné kožešiny, p es
strom p ehozené, a spadající ve volných záhybech na zem. Pod ní divoch
hnízdil. Jiné byly sroubeny z neoklest ného v tvoví se zvadlým listím,
op eného v úhlu p ta ty iceti stup o násep hlíny, nakupené nepravideln do
výše p ti až šesti stop. Jiné byly pouhé jámy vykopané kolmo do zem a kryté
stejnými v tvemi, jež se odstranily, když cht l majitel vstoupit a znovu na jámu
položily, když vstoupil. N kolik p íbytk bylo zhotoveno ve vidlicích p
strom , jejichž horní v tve byly áste n pod aty, takže se sklán ly nad
spodními a tvo ily tak neproniknutelný kryt p ed nepohodou. V tší ást jich
však byly prosté malé a m lké jeskyn , patrn vyhloubené ve st n strmého
útesu erného kamene, podobajícího se valchá ské hlín , a táhnoucího se podél
t í stran vesnice. U vchodu každé této primitivní jeskyn stál malý balvan, jejž
majitel vždycky opatrn položil p ed vchod, když své sídlo opoušt l, z jakého
však d vodu, to jsem nemohl zjistit, nebo balvan nebyl nikdy dosti veliký, aby
úpln zakryl více, než asi t etinu vchodu.
Tato vesnice, byla-li v bec hodna toho jména, ležela v dosti hlubokém údolí,
a byl k ní p ístup pouze od jihu, nebo strmá st na útesu, o n mž jsem hovo il,
zamezovala p ístup s jiných stran. St edem údolí se vinul bublající potok s
vodou stejn kouzelného vzhledu, jako byla v potoku, o n mž jsem mluvil.
Kolem obydlí jsme spat ili n kolik podivných zví at, - všechna, jak se zdálo,
byla úpln domácká. Nejv tší z t chto tvor se podobal našemu vep i tvarem
t la i rypákem; ocas však m l chlupatý a nohy ten í, jako nohy antilopy. Jeho
pohyby byly velice neohrabané a nerozhodné, a nikdy jsme nevid li, že by to
b želo. Všimli jsme si rovn ž n kolika zví at velmi podobného vzhledu, ale t la
delšího a pokrytého ernou vlnou. Množství r zné krotké dr beže pobíhalo
kolem a ta, jak se zdálo, byla hlavní potravou domorodc . K svému velikému
úžasu, vid li jsme mezi ptáky i erné albatrosy ve stavu naprosto zdomácn lém,
kte í odlétali ob as nad mo e pro potravu, ale vraceli se zas do vesnice jako
dom a užívali blízkého jižního b ehu jako hnízdišt . Tam se k nim p ipojovali
pelikáni, jako obvykle, ale nikdy je neprovázeli až k p íbytk m divoch . Krom
jiných druh krotkého ptactva byly tu kachny, velmi málo se lišící od mo ských
kachen našich kraj , erní terejové a jakýsi velký pták, vzhledem jaksi podobný
lu áku, ale ne masožravý. Ryb, jak se zdálo, byla tu hojnost. Vid li jsme p i
návšt v spoustu sušených losos , tresek, modrých plískanic, makrel, erných
losos , rejnok , mo ských úho , parem, plotic, papouš ích ryb, kožená ,
štítník , štikozubc , platejs , parakut a nes etných jiných druh . Též jsme si
všimli, že mnoho z .nich se podobá rybám u souostroví Lorda Aucklanda na
jednapadesátém stupni jižní ší ky. Rovn ž želv druhu Galapagos tu bylo hojn .
Divokých zví at vid li jsme málo a ani jedno nebylo veliké, anebo druhu nám
známého. N kolik had p íšerného vzhledu se nám p eplazilo p es cestu, ale
domorodci si jich mnoho nevšímali a tak jsme usuzovali, že nejsou jedovatí.
Když jsme se s Tu-witem a jeho družinou blížili k osad , vyb hl nám naproti
velký zástup lidí, s hlasitým k ikem, v n mž jsme mohli rozeznat jen stále se
opakující »Anamu-mu!« a »Lama-Lama!« Velice nás p ekvapilo, když jsme
shledali, že tito noví p íchozí jsou (s n kolika výjimkami) úpln nazí, a
kožešiny nosili jen muži v kanoích. Rovn ž se zdálo, že všecky zbran na
ostrov jsou v rukou t chto, nebo u vesni an jich nebylo vid t. Bylo tu mnoho
žen a d tí; ženám .nechyb lo, co bychom mohli nazvat osobní krásou. Byly
vzp ímeny, štíhlé a velmi dob e rostlé a m ly p vab a nenucenost, jakou byste
sotva našli v civilisované spole nosti. Ale rty, jako u muž , byly tlusté a t žké,
takže ani p i smíchu neodkrývaly zuby. Vlasy m ly jemn jší než muži. Mezi t mito nahými vesni any bylo jich asi deset neb dvanáct oble eno, jako družina
Tu-witova, do úbor z erné kožešiny, a vyzbrojeno ošt py a t žkými kyji. Jak
se zdálo, m li velký vliv nad ostatními, a byli vždy oslovováni titulem
»Vampu«. To byli majitelé on ch sídel z erné kožešiny. P íbytek Tu-wit v byl
uprost ed vesnice, mnohem v tší a pon kud líp zroben než podobné ostatní.
Strom, jenž jej držel, byl p e íznut ve výši asi dvanácti stop nad zemí a pod
samým ezem bylo necháno n kolik v tví, jež sloužily k tomu, aby napínaly
pokrývku a tak bránily, aby se nepleskala o pe . Pokrývka pak, jež se skládala
ze ty velmi velkých kus kožešiny, sepjatých d ev nými šprejly, byla u zem
p ipevn na kolíky, jež byly zaraženy pokrývkou do zem . Podlaha byla pokryta
spoustou suchého listí jako kobercem.
Byli jsme slavnostn p ivedeni k této chyši a za námi se dovnit vtla ilo tolik
domorodc , co se jich jen mohlo vejít. Tu-wit se posadil na listí a dal .nám
pokyn, abychom jej následovali. Poslechli jsme ho, a octli se náhle v postavení
zvlášt nep íjemném, ne-li docela kritickém. Sed li jsme na zemi, po tem
dvanáct, s divochy, jichž bylo ty icet a kte í sed li na bobku v takové blízkosti,
že, dojít k n jakému zmatku, nebylo by nám možno použít zbraní, ba ani
povstat. Nával byl nejen ve stanu, ale i venku; kde se pravd podobn asi sešli
všichni lidé z celého ostrova, a pouze v né namáhání a Tu-wit v k ik zabránilo
tomu, že nás dav neušlapal k smrti. Nicmén však naší hlavní zárukou
bezpe nosti byla p ítomnost Tu-witova mezi námi, a rozhodli jsme se, že se ho
budeme držet zblízka jako nejlepšího prost edku, jak vyváznout z této trapné
situace, po p ípad ho i okamžit utratíme, kdyby se ukázaly první známky
nep átelských zám r .
Po chvíli zmatku byl op t trochu obnoven klid a ná elník m l k nám zase
dlouhou e , velice podobnou oslaveni v kanoi, až na to, že nyní jaksi víc kladl
d raz na sovo »Anamu-mul« než na »Lama-Lama!« Vyslechli jsme ho v
hlubokém tichu až do konce proslovu, kdy kapitán Guy odpov d l, ujiš uje
ná elníka .svým v ným p átelstvím a up ímností, a e zakon il tím, že mu daroval n kolik š r modrých korálk a n ž. Nad korály, k našemu velkému
údivu, ohrnul vládce nos s výrazem pohrdání; ale n ž jej naplnil nesmírným
uspokojením, a ihned na ídil, aby byl p ipraven ob d. P es hlavy okolostojících
bylo do chyše podánu jídlo, skládající se z chv jících se vnit ností jakéhosi
neznámého zví ete, asi jednoho z on ch tenkonohých vep , jež jsme vid li,
když jsme p icházeli do vesnice. Vida, že jsme na vahách, jak se do jídla dát, jal
se, aby nám dal p íklad, polykat ze sv dného jídla kus po kuse, až jsme se už na
to nemohli dívat a jevili tak z ejmé p íznaky žalude ní nevolnosti, že to
veli enstvo plnilo úžasem ne o mnoho menším, než jeho udiv nad zrcadly.
Odep eli jsme však okusit lah dek p ed sebou a pokoušeli se dát mu najevo, že
nemáme v bec hlad, nebo jsme práv po vydatné snídani.
Když vládce skon il sv j kvas, po ali jsme se ho vyptávat všemožným
zp sobem, který jen bylo lze vymyslit, abychom se dov d li, jaké jsou hlavní
plodiny ostrova a nebylo-li by snad možno n které se ziskem vym nit. Nakonec
jsme usoudili, že jakž takž chápe, co myslíme, a nabídl se nám, že nás dovede
na jedno místo na b ehu, kde lze nalézt, jak nás ujiš oval, béches de mer
(p i emž ukázal na toto zví e). Byli jsme rádi, že takto brzy se zbavíme
tla ícího se davu, a dali jsme mu najevo chu cestu nastoupit ihned. Opustili
jsme tedy stan a provázeni vším obyvatelstvem vesnice, šli jsme za ná elníkem
k jihovýchodnímu cípu ostrova nedaleko zátoky, kde byla naše lo . Tu jsme
ekali alespo hodinu, nežli k nám p ipluly ty i kanoe s divochy. Celá naše
spole nost vsedla pak do jedné z kanoí a veslovala podél okraje shora
uvedeného útesu a podél druhého, trochu vzdálen jšího, kde jsme spat ili
mnohem v tší .množství béches de mer, než kdy vid l nejstarší náš námo ník na
souostroví nižších ší ek, která jsou velice proslulá tímto obchodním p edm tem.
Z stali jsme u t chto útes pouze tak dlouho, pokud jsme se úpln
nep esv d ili, že bychom snadno mohli naložit, kdyby bylo t eba, i dvanáct lodí
t mito zví aty; pak jsme odrazili ke škuneru a rozlou ili se s Tu-witem, jenž
nám slíbil, že nám do ty iadvaceti hodin naveze tolik mo ských kachen a želv
druhu Galapagos, co jenom kanoe unesou. Za celé p íhody nevid li jsme v
chování domorodc nic, co by vzbudilo podez ení, až na systém, jimž jejich
družina vzr stala cestou od škuneru k vesnici.
XX.
Ná elník dostál svému slibu a tak jsme byli brzy hojn zásobeni erstvými
potravinami. Poznali jsme, že želvy jsou tak dobré, jaké jsme kdy jen vid li, a
kachny p ed ily naše nejlepší druhy divokých pták , jsouce nesmírn k ehké,
chutné a š avnaté. Krom t chto zví at nám divoši, když jsme jim dali pochopit
své p ání, nanosili spoustu divokého celeru a lži níku, plnou kanoi erstvých
ryb a n co sušených. Celer byl opravdovou pochoutkou a lži ník m l
neocenitelný význam tím, že vylé il naše muže, kte í jevili p íznaky choroby. V
dob velmi krátké jsme nem li ani jediného námo níka v seznamu nemocných.
M li jsme rovn ž i zásoby jiných erstvých potravin, mezi nimiž jistý druh
korýše, který se tvarem podobal mušlím a m l chu úst ice. Garnát rovn ž a
rá k byla hojnost, jakož i albatrosích a jiných vajec s ernými sko ápkami.
Naložili jsme též velikou zásobu masa on ch vep , o nichž jsem už hovo il.
V tšin našich muž toto maso chutnalo, ale mn páchlo rybinou a v bec mi
nechutnalo. Odm nou za tyto dobroty dali jsme domorodc m krom modrých
korál mosazné ozdoby, h ebíky, nože a kusy erveného sukna; byli vým nou
velmi pot šeni. Z ídili jsme na b ehu pravidelný trh p ímo pod dost elem d l ze
škuneru, kde se konal vým nný obchod se všemi známkami dobré v le a v
takovém po ádku, jaký, podle chování divoch v osad Klo-kloku, bylo t žko
lze ekat.
Všecko se takto p átelsky d lo n kolik dní, v nichž byly asto tlupy
domorodc na škuneru a tlupy našich lidí asto dojížd ly na b eh, konajíce
dlouhé výpravy do vnitra, aniž tam byly n jak znepokojovány. Kapitán Guy,
vida, jak snadno m že naložit náklad béches de mer p i tomto p átelském
pom ru ostrovan a za p isp ní, které nám mohou poskytnout p i jeho sbírání,
rozhodl se, že po ne s Tu-witem jednat o vybudování vhodných dom , kde by
se zboží solilo, a o pomoci jeho i kmene, aby se ,nasbíralo co nejv tší množství,
zatím co by on využil p kného po así, aby pokra oval ve své cest na jih. Když
se zmínil o tomto návrhu ná elníku, zdálo se, že je velice ochoten na to
p istoupit. Byla tedy uzav ena smlouva, plné uspokojující ob strany, jíž bylo
stanoveno, že po nutných p ípravách, jako je vým ra vhodného místa, vystav ní
ásti budov a jiné práce, k nimž bude t eba všeho našeho mužstva, vydá se
škuner zas na cestu a na ostrov ponechá t i muže, aby dohlíželi na provedení
plánu a nau ili domorodce sušit béches de mer. Pokud jde o mzdu, bylo
stanoveno, že se bude ídit podle výkonu domorodc za naší nep ítomnosti.
M li dostat stanovené množství modrých korál , nož , erveného sukna a tak
dále, za jisté množství pikul béches de mer, jež budou p ipraveny do našeho
návratu.
Vylí ení povahy tohoto d ležitého obchodního p edm tu a zp sob, jak se
p ipravuje, mohlo by snad vzbudit zájem mých tená a nevidím v ru
vhodn jšího místa, než je toto, abych se o tom zmínil n kolika slovy. Následující obsáhlejší zpráva o tom je vy ata z moderního cestopisu o Jižních
mo ích:
»Je to onen m kkýš z Indických mo í, jenž je znám v obchod pod
francouzským jménem béche de mer (mo ská žížala). Nemýlím-li se p íliš,
nazývá jej slavný Cuvier gasteropeda pulmonifera. Vyskytuje se ve velkém
množství na b ezích tichomo ských ostrov a je sbírán zvlášt pro ínský trh,
kde dosahuje vysoké ceny, snad stejn vysoké, jako jejich rozhlášená jedlá pta í
hnízda, jež se pravd podobn skládají z rosolovité látky, sebrané n jakým
druhem vlaš ovek z t l t chto m kkýš . Nemají sko ápek ani noh, ani žádných
vy nívajících výr stk , krom protilehlých dvou ústrojí zažívacího a vym šovacího; ale pomocí volných závit lezou jako housenky nebo ervi v m lké vod ,
kde p i odlivu je snadno spat í zvláštní druh vlaštovek, jejichž ostrý zobák se
zatne do m kkého zví ete, vyssaje z n ho gumovitou, vláknitou hmotu, jež po
usušení tvo í pevné st ny vlaš ov ích hnízd. Odtud má název gasteropeda
pulmonifera.
M kkýš je podlouhlý a r zné velikostí, od t í do osmnácti palc délky; vid l
jsem jich n kolik, m ících ne mén než dv stopy. Jsou tak ka kulatí, splošt lí
jen trochu na jedné stran , jež je obrácena ke dnu mo e, a jsou od jednoho do
osmi palc tlustí. V ur itých obdobích lezou do m lkých vod, pravd podobn
za ú elem pá ení, nebo jsou asto nalézáni v páru. Když slunce nejvíce h eje a
otepluje vodu, blíží se ke b ehu a n kdy dolezou na místa tak m lká, že, po
odlivu, z stávají na suchu, vydáni slune nímu žáru. Ale neodchovávají svá
mlá ata v m lkých vodách, nebo není nikdy vid t jejich potomstvo a dosp lí,
jak bylo pozorováno, p icházejí vždycky z hlubin.. Živí se hlavn oním druhem
živo ich , kte í tvo í korály.
Béches de mer se loví obvykle v hloubce t í, ty stop; pak se odnášejí na
b eh a na jednom konci pro íznou nožem na palec, nebo více, podle velkosti
m kkýše; zá ezem se pak vytla í vnit nosti, které se velmi podobají vnit nostem
jiných malých obyvatel hlubin. Pak živo icha opláchnou a va í do jistého
stupn , jenž nesmí být ani p íliš vysoký ani p íliš .nízký. Potom se zahrabou na
ty i hodiny do zem , znovu krátce va í, a kone n suší na ohni nebo na slunci.
Na slunci sušené jsou nejcenn jší; ale za dobu, co se na slunci usuší jen jeden
pikul (to jest 1331/3 libry), lze na ohni usušit na t icet pikul . Když jsou dob e
usušeny, mohou se béches de mer uschovat na suchém míst dva až t i roky bez
nebezpe í; ale je nutno je prohlížet vždy za n kolik m síc , ekn me ty ikrát
do roka a podívat se, netrpí-li vlhkostí.
í ané, jak jsem shora ekl, mají béches de mer za skv lou pochoutku a v í,
že velmi sílí a vyživují organismus a osv žují t lo, vy erpané nez ízenou
pohlavní rozkoší. Nejlepší kvalita dosahuje v Kantonu vysoké ceny a prodává se
tu pikul za devadesát dolar ; druhá kvalita za p tasedmdesát dolar ; t etí za
padesát dolar ; tvrtá za t icet dolar ; pátá za dvacet dolar ; šestá za dvanáct
dolar ; sedmá za osm dolar a osmá za ty i dolary; menší náklady však
vynášejí n kdy více v Manille, Singapuru a Batavii.«
Když tedy byla tak stanovena dohoda mezi Tu-Witem a kapitánem, po ali
jsme ihned vylo ovat všecko, eho bylo t eba ke stavb budov a úprav p dy.
Bylo vybráno veliké ploché místo u východního b ehu zátoky, kde byla hojnost
d íví i vody, a ve vhodné vzdálenosti od hlavních útes , kde se m ly béches de
mer lovit. Hned jsme se pustili všichni vážn do práce a tak jsme, k velkému
úžasu divoch , brzy pokáceli dostate ný po et strom k svému ú elu, upravivše
je pro kostry dom , jež za dva, t i dny pokro ily tak, že jsme dokon ení práce
mohli klidn p edat on m t em muž m, jež jsme tu cht li nechat. Byli to John
Carson, Alfred Harris, - Peteraon (vesm s, tuším, rodem z Londýna), kte í se k
té služb dobrovoln p ihlásili.
K poslednímu toho m síce bylo již vše p ipraveno k odjezdu. Usnesli jsme se
však, že se p jdeme formáln rozlou it s vesnicí a Tu-wit stál tak tvrdošíjn na
tom, abychom slibu dostáli, že jsme nem li za radno uvalit na sebe nebezpe í
tím, že bychom ho snad urazili kone ným odmítnutím. Myslím, že .nikdo z nás
nem l v té dob ani nejmenší ned v ry k poctivosti divoch . Chovali se všichni
co nejuctiv ji, pomáhajíce nám živ p i naší práci, nabízejíce nám své zboží
mnohdy zadarmo, a nikdy za žádné p íležitosti nám neukradli ani jediného
p edm tu, a velká cena všeho, co jsme m li s sebou, byla u nich z ejm patrna
už z jejich neskonalé radosti, již projevovali, když jsme jim n co darovali.
Zejména ženy byly ve všem velice úslužné a zkrátka e eno, bývali bychom
nejpodez ívav jšími tvory na sv t , kdyby v nás bylo i to nejmenší pomyšlení,
že lidé, kte í a námi tak laskav jednají; jsou falešní. Ale sta ila doba velice
krátká, aby ukázala, že tato tak z ejmá laskavost byla jen výsledkem podrobn
zosnovaného plánu na naši záhubu, a že ostrované, k nimž jsme m li tak
neproz etelné p átelské pocity, jsou nejbarbaršt jšími, nejzchytralejšími a
nejkrvežízniv jšími bídáky, jací kdy poskvrnili povrch zem koule.
Bylo to prvního února, kdy jsme vystoupili na b eh, abychom navštívili
osadu. A koli jsme nem li, jak bylo už d íve e eno, nejmenší podez ení,
neopomenuli jsme p es to ud lat p íslušná opat ení. Na škuneru bylo ponecháno
šest muž s rozkazem, aby za naší nep ítomnosti žádnému divochu nedovolili
p iblížit se k lodi, pod žádnou záminkou, a aby byli stále na palub . Palubní sí
byla vytažena, d la dvojnásob nabita olovem a kartá i, oto n houfnice kulemi
mušketovými. Lo ležela s kotvou kolmo spušt nou asi na míli od b ehu a
žádná kanoe odnikud se k ní nemohla p iblížit, aniž byla spat ena a okamžit
vydána plnému ohni našich oto ných houfnic.
Tak, když jsme nechali šest muž na palub , ítala naše pob ežní výprava
celkem dvaat icet osob. Byli jsme ozbrojeni až po zuby, nesouce muškety,
pistole a lovecké nože; krom toho m l každý dlouhý námo nický n ž, pon kud
podobný tak zvanému tesáku, užívanému tak asto ve všech našich jižních i
západních krajích. Na b ehu se k nám p idalo asi sto vále ník v erných
kožiších, aby nás na cest doprovázelo. Shledali jsme však., s jakýmsi
p ekvapením, že v bec nemají. zbraní; a když jsme se Tu-wita zeptali, co to má
znamenat, odpov d l prost , že »Mattý non wí pa pa si«, - což znamenalo, že
prý není t eba zbraní, kde všichni jsou brat i. Vykládali jsme si tato slova v
p átelském smyslu a pokra ovali v cest .
P ešli jsme potok a í ku, o nichž jsem už mluvil, a vstoupili potom do úzké
sout sky, vedoucí pásmem mastkových útes , mezi nimiž ležela vesnice.
Sout ska byla velmi kamenitá a nerovná, takže jsme se mohli tudy p i první své
návšt v Klok-kloku jen s nemalou potíží prodrat. Celý žlab mohl m it asi
p ldruhé, nebo snad dv míle. Vinul se všemi sm ry mezi útesy (tvo e asi za
dávna koryto n jaké byst iny) a nepokra oval nikdy dál než dvacet yard bez
náhlé a ostré zatá ky. St ny rokliny mohly dosahovat pr m rn dobrých
sedmdesáti, osmdesáti stop kolmé výšky po celé délce, na n kterých místech se
však ty ily hrozn vysoko a takto stínily cestu tak úpln , že na ni proniklo jen
málo denního sv tla. Pr m rná ší e byla asi ty icet stop a asem se zúžila na
tolik, že tudy prošlo nanejvýš jen p t nebo šest osob vedle sebe. Krátce,
nemohlo být v bec vhodn jšího místa k p epadu, a tak bylo jen p irozeno, že
když jsme vcházeli, bedliv jsme si dávali pozor na zbran . Když myslím nyní
na naši nesmírnou bláhovost, hlavn se musím divit tomu, že jsme se v bec a za
jakýchkoli okolností mohli kdy tak slep vydat v moc neznámých divoch , a
dovolili jim, aby šli p ed námi, jakož i za námi, když jsme procházeli touto
pr rvou. Ale p es to jsme to slep ud lali, spoléhajíce se bláhov na sílu své
tlupy, na neozbrojenost Tu-wita a jeho lidí, na jistou ú innost našich st elných
zbraní ( jejichž ú in byl doposud divoch m tajemstvím), a více než na to
všecko, na p átelství, které tito hanební bídáci tak dlouho p edstírali. P t, šest
jich šlo p ed námi, jako by nás vedli, a s neoby ejnou ilostí odstra ovali
balvany a ssu s cesty. Pak šla naše skupina. Krá eli jsme t sn p i sob a dbali
jen toho, abychom nebyli roztrženi. Za námi pak byla hlavní tlupa divoch , jež
zachovávala neoby ejný po ádek a d stojnost.
Dirk Peters, námo ník jménem Wilson Allen a já jsme šli po pravé stran
svých druh , prohlížejíce si cestou podivné rozvrstvení útesu, ty ícího se nad
námi. Jedna z trhlin v m kké skále upoutala naši pozornost. Byla asi tak široká,
že se jí lov k bez pohmožd ní mohl protáhnout, a vnikala do vrchu asi
osmnáct, dvacet stop p ímo, na ež zahýbala vlevo. Výše pukliny, pokud jsem ji
W d l ze samé rokle, byla asi šedesát, sedmdesát stop. Bylo tu n kolik
zakrslých k ovisek, které rostly z puklin a nesly jakési o echy; cht l jsem si je
ze zv davosti prohlédnout a rychle jsem vstoupil do otvoru, utrhl najednou p t
neb šest o ech , na ež jsem se cht l sp šn zase vrátit. Jak jsem se obrátil, vid l
jsem, že Peters a Allen jdou za mnou. Cht l jsem, aby šli zp t, jelikož tu není
pro dva v bec místa a ekl jsem jim, že jim dám n kolik o ech . Obrátili se tedy
a lezli nazp t; Allen byl už u samého otvoru pukliny, když tu jsem náhle pocítil
ot es, jakého jsem dosud nezažil a jenž mi vnukl nejasnou myšlenku, byl-li jsem
v té chvíli v bec schopen na n co myslet, že naše pevná zem koule je náhle ze
základ vyvrácena a že nastal práv den všeobecné zkázy.
XXI.
Jakmile jsem se trochu vzpamatoval z leknutí, poznal jsem, že jsem tak ka
udušen a že lezu v iré tm spoustou uvoln né zem , jež na mne kolkolem t žce
padala a hrozila, že mne úpln zasype. P íšern pod šen touto myšlenkou, snažil
jsem se uvolnit nohy, což se mi kone n zda ilo. Nato jsem z stal chvíli bez
pohnutí a hled l pochopit, co se mi vlastn p ihodilo a kde jsem. Pojednou jsem
slyšel hluboké zaúp ní zrovna u ucha a nato tlumený hlas Peters v, jenž volal
pro Boží milosrdenství o pomoc. Odplazil jsem se na n kolik krok , když jsem
upadl p ímo p es hlavu a ramena svého druha, jenž jak jsem ihned shledal, byl
zasypán spoustou sypké hlíny až po pás, a zoufale se namáhal, aby se dostal z
jejího tlaku. Po al jsem odhazovat ssutiny kol n ho se vší energií, již jsem mohl
vyvinout, a tak se mi kone n poda ilo ho vyprostit.
Sotvaže jsme se dost vybrali z hr zy a leknutí a mohli rozumn hovo it,
shodli jsme se oba na tom, že .st ny trhliny, do níž jsme se odvážili, a už
n jakým p írodním ot esem nebo vlastní tíží se z ítily, a že jsme zde tedy
ztraceni navždy, jsouce za živa poh beni. Dlouho jsme se tup oddávali
nejsiln jší úzkosti a zoufalství, jež si neum jí nikdy p edstavit ti, kdo se neoctli
v takovém postavení. Pevn jsem v il, že žádná p íhoda,. jež se kdy v život
lov ka udála, nem že duši naplnit pocity vyšší trýzn , duševní i t lesné, nežli
byl náš p ípad, totiž poh bení za živa. Ta erná temnota, ob obklopující, hrozný tlak na plíce a dusivé páry vlhké hlíny, spojené se strašidelnými myšlenkami.
že nemáme ani nejmenší nad je a že je souzeno mrtvým, aby do lidského srdce
vnesli ur itý stupe p íšerné hr zy a strachu, které nelze snést ani nikdy
pochopit.
Kone n zas Peters navrhl, abychom zkusili p esn zjistit dosah svého
nešt stí, a prozkoumat celé své v zení; je zcela možno, dodal, že snad p ece
n kde z stal n jaký otvor k uniknutí. Chytil jsem se horliv této nad je a rychle
se zdvihnuv, zkoušel jsem se pohybovat po sypké hlín . Sotva jsem u inil první
krok kup edu, zahlédl jsem slabý zákmit sv tla, sta ící, aby mne p esv d il, že,
a by p išlo už cokoli, nezahyneme aspo hned nedostatkem vzduchu. To nás
trochu vzpružilo a dodávali jsme si vzájemn nad je, že bude zas dob e.
Prohrabavše se p es hromadu rumu, jež nám p ekážela v cest ke sv tlu, nalezli
jsme už mnohem mén nesnází pro pohyb kup edu a pozorovali, že se zmírnil
onen hrozný tlak na plíce, jenž nás tak mu il. Netrvalo dlouho a mohli jsme už i
pon kud rozeznat v ci kolem sebe a poznali jsme, že jsme na konci rovné ásti
pukliny, tam, kde se obracela vlevo. Chvíli jsme se ješt lopotili, než jsme
dosp li k zatá ce a tu se, k nevýslovné naší radosti, p ed námi objevil komín
nebo trhlina, táhnoucí se vysoko vzh ru, v tšinou v úhlu asi p ta ty iceti
stup , ale místy ješt srázn ji. Nemohli jsme zjistit celou ší i otvoru, ale ježto
jí vnikalo hodn sv tla, nepochybovali jsme, že naho e na vrcholu (budeme-li se
tam moci dostat) najdeme zcela volný východ na vzduch.
Tu jsem si vzpomn l, že jsme do pukliny vstoupili z rokle t i a že náš druh,
Allen, doposud chybí; hned jsme se tedy rozhodli k návratu, abychom ho
vyhledali. Po dlouhém pátrání a mnohém nebezpe í, že budeme op tn zasuti
spoustou nad námi, zavolal na mne kone n Peters, že drží nohu našeho druha a
celé t lo že je hluboko poh beno v zemi, takže je nemožno jej vyprostit. Brzy
jsem pak shledal, že to, co pravil, je až p íliš pravda, a že život v n m dávno už
vyhasl. Tak jsme tedy, se steskem v srdci, nechali mrtvolu jejímu osudu a vydali
se nazp t k zatá ce.
Otvor sotva sta il, abychom se jím mohli protáhnout, a po n kolika
bezvýsledných pokusech dostat se nahoru, upadli jsme znovu do zoufalství.
ekl jsem už d íve, že vrchy, jimiž šla hlavní strž, skládaly se z jakéhosi m kkého kamene, podobného mastku. St ny trhliny, jíž jsme se pokoušeli vylézt,
byly z téhož kamene, a následkem vlhkosti tak kluzké, že jsme se jen st ží
mohli nohama zachytit i tam, kde byly nejmén p íkré; na n kterých místech,
kde stoupání bylo tak ka kolmé, naše nesnáze byly ovšem o mnoho v tší a v
jedné chvíli se mám už zdály nep ekonatelnými. Dodali jsme si však zoufalé
odvahy a pomocí stup , jež jsme vytesali do m kkého kamene svými tesáky, a
zachycujíce se s nebezpe ím života na malých vý n lcích trochu tvrdší
b idli naté skály, jež tu a tam z okolní hmoty vystupovaly, dostali jsme se kone n na jakousi p irozenou plošinu, odkud bylo vid t kus modrého nebe na
konci hust zalesn né pr rvy. Hledíce .nyní, s v tším už klidem, zp t na cestu,
jíž jsme se tak daleko prodrali, vid li jsme jasn , podle vzhledu jejích st n, že
vznikla nedávno, a usoudili, že ot es, který nás tak náhle p ekvapil, a už byl
jakékoli povahy, otev el nám také zárove tuto cestu ke spase. Jelikož jsme byli
zcela vy erpáni námahou a v ru tak slabí, že jsme mohli sotva stát na nohou a
mluvit, navrhl Peters, abychom se pokusili p ivolat své druhy na pomoc
st elbou z pistolí, jež nám z staly za pasem, - muškety s loveckými noži byly
ztraceny v uvoln né hlín na dn rozsedliny. P íští události nám pak ukázaly,
že, kdybychom vyst elili, byli bychom toho ho ce litovali, ale na št stí mne
napadlo nejasné podez ení, že jsme možná padli za ob úskoku, a tak jsme
nedali divoch m v d t o svém úkrytu.
Když jsme si asi hodinu odpo inuli, lezli jsme strží dál nahoru a neušli ješt
daleko, když jsme zaslechli adu p íšerných výk ik . Kone n jsme dosp li k
tomu, co bylo lze nazvat jakýmsi voln jším prostranstvím. Dosavadní naše cesta
tam od té chvíle, kdy jsme vyšli z oné malé plošiny, vedla nás stále jen pod
klenbou strmých skal a strom , jež byla ve veliké výšce nad námi. S velikou
opatrností jsme se dokradli k úzkému otvoru, odkud jsme m li jasný pohled na
celý okolní kraj, a tu se nám odhalilo celé hrozné tajemství ot esu, naráz a na
první pohled.
Místo, s n hož jsme hled li, bylo nedaleko temene nejvyššího z vrchol v
ad mastkových vrch . Roklina, do které vstoupila naše dvaat iceti lenná
výprava, táhla se asi na padesát stop vlevo od nás. Ale alespo na sto yard bylo
koryto, i úval sout sky úpln zasut chaotickou sm sí p es milion tun t žké
hlíny a kamení, jež do ní bylo um le navaleno. Prost edky, jimiž tato ohromná
spousta byla sesuta, byly nemén z ejmé, než jednoduché, nebo z stavily ješt
neklamné stopy vražedného díla. Na n kolika místech podél h ebenu východní
st ny rokliny (my byli na stran západní) bylo vid t d evné k ly, zaražené do
zem . Na t chto místech p da nepovolila; ale po celé délce srázu, kde se z ítila,
vid li jsme jasn , podle stop, jež v zemi z staly, podobny stopám po vrtání
podkop , že stejné k ly; jako ty, které jsme vid li, byly zaraženy i zde, na více
nežli yard od sebe, v délce asi t í set stop a asi tak deset stop od kraje srázu. Ke
kol m, jež dosud na vrchu tr ely, byly p ipoutány silné houžve z révových
úponek, a bylo z ejmo, že stejné houžve byly p ipiaty i ke každému z kol
ostatních. Hovo il jsem už o zvláštním zvrstvení t chto mastkových sráz ; a
práv zde podané vylí ení úzké, hluboké trhliny, kterou jsme unikli svému
zasypání, m že dát i lepší pochopení jeho rázu. Byl takový, že .skoro každý
p irozený ot es jist by skálu roztrhl v kolmých vrstvách nebo brázdách, jdoucích rovnob žn jedna podle druhé, a jen zcela nepatrné um lé za ízení bylo
schopno docílit téhož výsledku. Tohoto zvrstvení divoši využili k provedení.
svého zrádného úmyslu. Nelze pochybovat, že souvislou adou kol bylo
p ivod no áste né roztržení p dy asi do hloubky jedné, dvou stop a potom,
prudkým trhnutím za konec houžví, (jež byly p ipiaty na konce kol a taženy
dozadu od kraje srázu), byla vyvinuta veliká pá ivá síla kol , schopná strhnout
na dané znamení celý sráz dol až na dno hluboké rokliny. O osudu našich
ubohých druh nebylo tak už žádné pochybnosti. My dva jsme vyvázli jediní z
hr zy této valící se zkázy. Byli jsme jedinými žijícími b lochy na ostrov .
XXII.
Naše postavení, jak se nám nyní zjevilo, nebylo jist o nic mén hrozné než
tehdy, kdy jsme m li za to, že jsme navždy poh beni. Nevid li jsme p ed sebou
jiného východiska, nežli že budeme divochy zabiti, anebo budeme prabídn
živo it, jako jejich zajatci. Ovšem že jsme se mohli na as p ed nimi ukrýt v
pevných, nep ístupných srázech, v nejhorším p ípad v oné rozsedlin , z níž
jsme se práv sem dostali; ale pak bychom museli za dlouhé polární zimy bu
zahynout chladem a hladem, nebo se kone n prozradit p i n kterém z pokus o
svou záchranu.
Celý kraj kolem nás, jak se zdálo, se divochy zrovna jen hemžil a celé davy
jich, jak jsme si te všimli, p ijely s ostrov na jihu na plochých prámech,
patrn , aby pomohly p i dobývání a plen ní »Jane«. Lo ležela klidn
zakotvena v zátoce a mužstvo na palub .nem lo z ejm ani potuchy o
nebezpe í, jež na n eká. Jak jsme v té chvíli toužili být, s nimi, a bu jim
pomoci uniknout, anebo spole n zahynout v pokuse o obranu. Nev d li jsme
však ani, jak jim dát výstrahu, aniž bychom se uvrhli do okamžité záhuby, a to
vše bez nejmenší nad je, že jim tím prosp jeme. Výst el z pistole mohl posta it,
aby poznali, že se p ihodilo n co nep kného; ale rána jim nemohla dát poznat,
že jejich jedinou záchranou je okamžit odrazit z p ístavu, - nemohla jim íci, že
žádné závazky cti jim už neukládají vytrvat na míst , nebo jejich druzi už
nejsou mezi živými. A kdyby zaslechli výst el, nemohli by se už k boji s
nep ítelem, jenž se práv chystal k útoku, p ipravit líp, nežli už byli p ipraveni
te i d íve. Z výst elu tedy nemohlo vzejít žádné dobro, leda jen veliká škoda a
tak jsme po zralé úvaze od toho upustili.
Naší další myšlenkou bylo, rozb hnout se k lodi, zmocnit se jedné ze ty
kanoí, ležících na konci zátoky, a pokusit se dostat se na palubu. Ale brzy jsme
shledali nemožnost, aby se tento zoufalý pokus mohl poda it. Krajina, jak jsem
už pravil, se doslova hemžila domorodci, kradoucími se mezi k ovím a útesy,
aby je nebylo ze škuneru vid t. Ke všemu, práv v naší bezprost ední blízkosti
se usadila celá skupina bojovník v erných kožiších, se svým v dcem Tuwitem v ele, zahrazujíc nám jedinou cestu, po níž jsme se mohli dostat ve
vhodném míst na b eh, a jak bylo z ejmo, ekala jen na posilu, aby zahájila
útok na škuner. Rovn ž i kanoe, ležící na konci zátoky, byly obsazeny divochy,
kte í sice nebyli ozbrojeni, ale m li patrn zbran po ruce. Tak jsme byli nuceni,
t eba proti v li, z stat ve svém úkrytu jen jako diváci zápasu, jenž se hned
rozvinul.
Asi v p lhodin jsme vid li na šedesát, sedmdesát vor neb plochých prám ,
s postranními vahadly, plných divoch a plujících kolem jižní zátoky p ístavu.
Zdálo se, že nemají zbraní, krom krátkých kyj a kamen , ležících na dn
prám . Hned na to p iblížil se jiný oddíl, ješt v tší, s opa né strany a s týmiž
zbran mi. Potom se i ty i kanoe naplnily divochy, vyb hnuvšími z k oví na
konci zátoky a rychle vyrazily, aby se p idaly k ostatním. A takto, v dob kratší,
než toto mé lí ení, a jako kouzlem, byla »Jane« obklí ena nes etným
množstvím zbojník , majících zcela jasn v úmyslu, zmocnit se lodi st j co st j.
Že se jim to poda í, o tom nemohlo být ani na chvíli pochyby. Šest muž ,
kte í z stali na palub , i kdyby se odhodlali k sebe state n jší obran , byl po et
zcela nedostate ný k náležité obsluze d l a nemohl odrazit takovou p esilu.
Nemohl jsem si v bec ani p edstavit, že by se postavili na odpor, ale v tom jsem
se zklamal; nebo jsem vid l, jak sko ili k lan m a stá ejí lo pravým bokem s
d ly proti kanoím, jež byly v té dob už na dost el pistole, kdežto ploché prámy
byly asi tvrt míle po v tru. Z jakési neznámé p í iny, ale pravd podobn
následkem roz ilení našich ubohých druh , když se vid li náhle v postavení tak
zoufalém, první výst el úpln selhal. Nebyla zasažena ani jediná kanoe a zran n
ani jediný divoch; st ely padaly vedle a p es hlavy úto ník . Jediný ú inek,
který to na n m lo, bylo vyd šení náhlou ranou a kou em, a toto pod šení bylo
tak velké, že jsem už myslel, že se svého úmyslu úpln vzdají a vrátí se zase
zp t na b eh. A pravd podobn by to byli ud lali, kdyby naši druzi po tomto
d lovém výst elu st íleli z pušek, ímž by, p i blízkosti kanoí, jist se potkali se
zdarem a zp sobili ztráty, sta ící p i nejmenším k tomu, aby tuto tlupu
odstrašily od dalšího postupu aspo do té doby, než by mohli vypálit i na
prámy. Místo toho však nechali tlupu na kanoích vzpamatovat se z úžasu, a
pohledem zjistit, že se nic nestalo, a p isko ili zatím na levý bok lodi, aby se
p ipravili na prámy.
Výst el zleva m l svrchovan p íšerný ú inek. Veliká d la na zádi i na bocích
rozbila úpln sedm, osm prám a usmrtila asi t icet neb ty icet divoch
okamžit , zatím co alespo sto jich bylo sraženo do vody a v tšina strašn
zran na. Zbytek, zbavený hr zou smysl , dal se náhle na zbab lý út k, aniž
ekal, aby vylovil své zmrza ené druhy, kolem po všech stranách plovoucí a
úp nliv voucí o pomoc. Tento velký úsp ch však p išel p íliš pozd pro záchranu našich ubohých druh . Mužstvo z kanoí se už dostalo na palubu škuneru
v po tu více než stopadesáti, z nichž se v tšina vyšplhala po et zích a palubní
síti, d íve než mohly být p iloženy doutnáky k d l m na levém boku. Nyní už
pranic nemohlo odolat jejich surové zu ivosti. Naši byli rázem povaleni,
p emoženi a ušlapáni a v jediné chvíli roztrháni na kusy.
Divoši na prámech, spat ivše to, dodali si op t odvahy a v davech sp chali k
plen ní. V p ti minutách byl škuner žalostnou scénou zhouby a zmateného
násilí. Dýhy byly rozbity a vytrhány; lanoví, plachty a všecko na palub zni eno
jakoby kouzlem; mezitím bídáci tím, že lo tla ili zezadu, vlekli kanoemi a
strkali po bocích, jak v tisících plavali kolem, - dopravili ji tak kone n ke
b ehu (nebo kotevní lano se sesmeklo) a odevzdali ji Tu-witovi, který po celý
as bitvy se zdržoval jako obratný jenerál na svém bezpe ném pozorovacím
míst mezi vrchy, a nyní, kdy k jeho uspokojení bylo dosaženo plného vít zství,
rá il se odebrat ke b ehu se svými bojovníky v erných kožiších a zú astnil se s
nimi plen ní.
Tu-witovo sestoupení dalo nám možnost vyjít z úkrytu a prohlédnout si vrch
vedle rokliny. Asi padesát yard od jejího kraje jsme spat ili malý pramen, v
n mž jsme uhasili svoji sžíravou žíze , jež nás mu ila. Blízko u pramene našli
jsme n kolik k ovisek s o echy, o nichž jsem mluvil už d íve. Po ochutnání
jsme shledali, že jsou chutné a chutí se podobají oby ejným anglickým o ech m. Natrhali jsme jich ihned plné své klobouky, uložili je v rozsedlin a
vrátili se zase pro další. Mezitím, co jsme je trhali, byli jsme vyd šeni n jakým
šramotem v k oví a cht li jsme se už odkrást zp t do úkrytu, když se n jaký
veliký erný pták z druhu buka s námahou a zvolna vznesl nad ke . Byl jsem
tak polekán, že jsem hned nemohl nic d lat, ale Peters m l dost duchap ítomnosti, že se za ptákem rozb hl d íve, než mu mohl uniknout a chopil jej za
krk. Pták se bránil a hrozn k i el a už jsme ho cht li pustit, aby sk ekem
nevyburcoval n které divochy, kte í tu snad stále ješt n kde íhali. Rána
tesákem však jej kone n srazila a tak jsme jej vtáhli .do rozsedliny, v radosti,
že máme takto v každém p ípad dosti potravy, jež sta í alespo na týden.
Pak jsme zase vyšli, abychom se poohlédli kolem a odvážili jsme se velice
daleko p es jižní strá dol ; nep išli jsme však už na nic, co by nám mohlo být
potravou. Nasbírali jsme tedy jen suchého chrastí a ihned se vrátili, nebo jsme
zahlédli dv velké tlupy domorodc na zpáte ní cest k vesnici; byli obtíženi
ko istí s lodi, a my se báli, aby nás snad nezahlédli, až budou procházet pod
vrchem.
Naší první starostí bylo te svou skrýši co nejlépe zajistit, a tak jsme nacpali
trochu chrastí do otvoru, jímž, jak jsem ekl, jsme zahlédli kus modrého nebe,
když jsme vstoupili z vnit ku rozpukliny na plošinu. Nechali jsme jen zcela
malý otvor, jen tolik, abychom vid li zátoku bez nebezpe í, že budeme zdola
zahlédnuti. Když jsme to vše vykonali, blahop áli jsme si k bezpe nosti svého
postavení, nebo jsme te byli naprosto jisti, že nás nikdo nezpozoruje, pokud
z staneme uvnit v rozsedlin a neodvážíme se na svah. Nenašli jsme žádných
stop, že by kdy v této dutin divoši byli; ale p es to když jsme po ali myslet na
pravd podobnost, že trhlina, jíž jsme sem p išli, byla práv te teprve utvo ena
sesutím prot jší skály a že není žádné jiné možnosti, jak se sem dostat,
neradovali jsme se ani tak z myšlenky, že jsme jisti p ed obt žováním, jako
jsme se d sili, že se snad odtud v bec nedostaneme. Rozhodli jsme se prozkoumat d kladn vrcholy svahu, jakmile jen najdem vhodnou p íležitost.
Zatím jsme napiat sledovali škvírou pohyby divoch .
U inili z lodi úplný vrak a chystali se práv ji zapálit. Ve chvilce jsme vid li
valit se veliké kotou e dýmu z hlavní spusti a krátce na to vyrazily plameny z
p ídi. Lanoví, stožáry a zbytky plachet ihned chytily a ohe se po palub rychle
ší il. Stále ješt bylo vid t kolem lodi množství divoch , bušících velikými
kameny, sekerami a d lovými kulemi do svorník a jiných železných a m d ných ástí. Celkem bylo na b ehu, kanoích a pramicích v bezprost ední
blízkosti škuneru nemén než deset tisíc domorodc , mimo ady on ch, kte í se
s ko istí na zádech vraceli do vnitra a na sousední ostrovy. Nyní jsme tušili
katastrofu a neklamali jsme se. Nejprve p išel prudký ot es (jejž jsme na svém
míst cítili tak, jako bychom byli slab galvanisováni), ale beze všech z ejmých
p íznak výbuchu. Divoši se z ejm poplašili a p estali na chvíli pracovat a vát.
Cht li se znovu dát do toho, když tu náhle vyrazila mezi dýhami spousta kou e,
podobného ernému, t žkému mraku p ed bou í, a na to, jakoby z útrob lodi,
vyšlehl vysoký sloup ohn do výše, ur it alespo tvrt míle, - pak se plamen
náhle kruhov roztáhl, - pak celé ovzduší se naplnilo v jediném okamžiku a jako
zázrakem divou sm sí d íví a kovu a lidských úd , - a nakonec zazn l sám
výbuch v plné síle a prudce námi mrštil s místa, kde jsme stáli, zatím co se od
kopc odrážela ozv na a hustá prška drobných úlomk rozt íšt né lodi padala
prudce všude kolem nás.
Spousty mezi divochy p esahovaly daleko naše nejvyšší o ekávání a takto
opravdu sklidili pln a zasloužen ovoce své falešnosti. Snad tisíce jich zhynulo
výbuchem a alespo tolik jich bylo zoufale zohaveno. Celá hladina zátoky byla
doslovn poseta zmítajícími a topícími se ubožáky, a na b ehu to dopadalo ješt
h e. Touto náhlou a úplnou porážkou byli, zdálo se, p íšern pod šeni a
nepokusili se ani p isp t si navzájem na pomoc. Nakonec jsme vid li naprostou
zm nu v jejich chování. Ze své úplné ztrnulosti jako by se náhle probudili k nejvyššímu stupni rozechv ní, b hali divoce sem a tam kolem jednoho místa na
b ehu, projevujíce velice podivn zárove pocity hr zy, zu ivosti i nesmírné
zv davosti, které se jim zra ily ve tvá ích, a k i eli z plna hrdla: »Tekeli-li !
Tekeli-li !«
Potom jsme vid li, jak velká tlupa odchází na kopce a za chvíli se vrací s
d ev nými koly. Odnesli je tam, kde byl nejhustší zástup, který se te rozd lil,
takže nám dovolil pohled na p edm t, který zp sobil celé jejich rozechv ní.
Vid li jsme na zemi ležet cosi bílého, ale ihned jsme to nemohli rozeznat.
Kone n jsme shledali, že je to zdechlina onoho zvláštního zví ete s šarlatovými
zuby i drápy, které škuner vylovil osmnáctého ledna. Kapitán Guy je dal
schovat, aby byla k že vycpána a dopravena do Anglie. Pamatuji se, že o tom
na izoval cosi práv p ed p iplutím k ostrovu, a tak bylo zví e odnešeno do
kabiny a uloženo v jedné z truhlic. Nyní bylo výbuchem vrženo na b eh, ale
pro divoch m p sobilo tolik rozechv ní, to jsme nemohli nikterak pochopit.
A koli se tísnili v malé vzdálenosti kolem zdechliny, nikdo si, jak se zdálo,
netroufal p iblížit se k ní. Pak ti, co p išli s koly, zatloukli je v kruhu kolem ní a
pak se celý zástup rozb hl do nitra ostrova s hlasitým k ikem »Tekeli-li! Tekelili!«
XXIII.
Po šest i sedm následujících dní z stali jsme ve své skrýši na vrchu,
vycházejíce pouze ob as, a to co nejopatrn ji, pro vodu a o echy. Z ídili jsme si
na plošince jakousi st íšku a pod ní l žko ze suchého listí, umístivše tu t i veliké
ploché kameny, sloužící nám jako ohništ i st l. Ohe jsme rozd lávali snadno
tím, že jsme o sebe t eli dva kusy suchého d eva, jednoho m kkého, druhého
tvrdého. Pták, jejž jsme chytili v tak vhodnou chvíli, byl výborným jídlem, jen
trochu .tuhým. Nebyl to pták oceánský, ale jistý druh buká e s jantarov
erným, šedavým pe ím a k ídly, která byla v pom ru k velikosti t la malá.
Pozd ji jsme spat ili t i podobné ptáky u pukliny, hledající z ejm toho, jejž
jsme chytili; ale jelikož se nikdy nesnesli, nebylo možno je chytit.
Pokud nám tento pták vydržel, netrp li jsme nikterak svým postavením; ale
te byl už úpln sn den a bylo nevyhnutelno ohlédnout :se zase po nových
zásobách. O echy nemohly ukojit žádostivost hladu a pak nás mu ily prudkými
k e emi v .nitru, a p i hojném požití i velmi prudkými bolestmi hlavy. Vid li
jsme n kolik velkých želv u b ehu mo e na východ od vrchu, a uznali jsme, že
by mohly být snadno chyceny, kdybychom se k nim mohli dostat, aniž by nás
ostrované pozorovali. Bylo rozhodnuto pokusit se o sestoupení.
Po ali jsme tedy sestupovat po jižním svahu, jenž se zdál nejsnadn jší, ale
neušli jsme ani sto yard , když ( jak jsme tušili podle ur itých známek,
pozorovaných s vrcholku pahorku) náš sestup byl zcela zaražen pobo nou strží,
táhnoucí se od rokle, v níž zahynuli naši druzi. Šli jsme po kraji této menší rokle
asi tvrt míle, až nás zase zarazila nová, nesmírn hluboká strž, a ježto nešlo jít.
po okraji dále, museli jsme se vrátit hlavním žlabem.
Nyní jsme se dali na východ, ale s p esn stejným št stím. Po hodinovém
drápání po svahu, za stálého nebezpe í, že si zlomíme vaz, zjistili jsme, že jsme
sešli jen do široké propasti erného granitu s jemným prachem na dn odkud
jediným východem byla nerovná cesta, jíž jsme sešli. Vyšplhavše se po ní
vzh ru, zkusili jsme nyní severní kraj vrchu. Zde jsme museli být p i postupu
nanejvýš opatrní, nebo sebe menší neproz etelnost byla by nás odkryla zrak m
divoch v osad . Lezli jsme tedy dál po rukou a po kolenou a asem jsme se
museli i na táhnout na zem a plazit se vp ed tím, že jsme se p itahovali za ke e.
Takto jsme opatrn ulezli jen malý kousek, když jsme došli ke strži, která byla o
mnoho hlubší než všecky ty, jež jsme doposud vid li, a která vedla do hlavní
rokle. Naše obavy byly tak úpln potvrzeny a zjistili jsme, že jsme tu naprosto
zbaveni spojení s dolejším sv tem. Zcela vy erpáni .námahou, vrátili jsme se co
nejrychleji do skrýše na skalní plošin a vhrnuvše se na své l žko z listí, usnuli
a spali tvrd a zdrav po n kolik hodin.
N kolik dní po tomto bezvýsledném pátrání zam stnávali jsme se
prozkoumáváním každého koutu na vrcholu pahorku, abychom se pou ili o
všech plodinách, jež skýtá. Shledali jsme, že nám neposkytne nic, krom
nezdravých o ech a jakéhosi divokého druhu lži níku, rostoucího na malém
prostranství, ne v tším dvaceti tvere ných yard , v množství, jež muselo brzy
být spot ebováno. Patnáctého února, pokud mi pam sahá, nez stalo z n ho ani
lístku, o echy rovn ž už pro ídly; náš stav byl tedy nanejvýš žalostný.*)
Šestnáctého jsme zas obešli st ny svého v zení, doufajíce, že p ece najdeme
n jaký východ k své záchran , ale bez výsledku. Sešli jsme i do pukliny, kde
jsme byli zasypáni, a t šili se matnou nad jí, že snad z ní n jak pronikneme do
hlavní rokle. Ale i v tom jsme se zklamali, našli jsme tam jen a vynesli si jednu
mušketu.
Sedmnáctého jsme se zas vydali na cestu, rozhodnuti, že prozkoumáme
d kladn ji granitovou propast, do níž jsme došli p i svém prvním pátrání.
Vzpomn li jsme si, že do jedné z trhlin ve st n propasti jsme nahlédli jen
nepozorn a tak jsme byli zv davi na její ohledání, a jsme p íliš nedoufali, že
bychom tam našli n jaký otvor.
Dostali jsme se bez velkých nesnází jako d íve na dno prohlubiny a te jsme
už byli dost klidni, abychom si ji bedliv prohlédli. Bylo to místo opravdu
velice podivné a ;nemohli jsme v ru .n co takového ani pokládat za dílo
p írody. Propast, od východního k západnímu konci m la asi p t set yard
délky, m íme-li všechny její zákruty; vzdálenost od východu k západu v
p ímce ned lala (jak tuším, beze všech prost edk k p esnému m ení) více než
ty icet, padesát yard . Na po átku sestupu do rokle, to jest asi na sto stop dol
od vrcholu, byly si st ny rokle navzájem málo podobny, a nebyly z ejm nikdy
v souvislosti; nebo povrch jedné byl z mastku a druhé ze slínu, zrnit
prostoupeného n jakou rudou. Pr m rná ší e, to jest vzdálenost mezi ob ma
srázy, byla tu asi šedesát stop, ale zdálo se, že není pravidelnosti v jejich útvaru.
Ale když jsme sestoupili dále pod tuto hranici, vzdálenost obou st n se velmi
zmenšila a ob b žely rovnob žn , a trocha dále byly zas rozdílné jak hmotou
tak utvá ením svého povrchu. Když jsme ale dosp li asi na padesát stop ode
dna, nastala úplná pravidelnost. Zde byly st ny naprosto totožné jak hmotou, tak
barvou i sm rem; byly z erného, lesklého granitu a vzdálenost mezi nimi
m ila na všech protilehlých bodech rovných dvacet yard . P esný útvar
propasti lze si nejlépe p edstavit z nákresu, na rtnutého p ímo na míst , - nebo
jsem na št stí m l s sebou nožík a tužku, které jsem bedliv opatroval v dlouhé
ad p íštích dobrodružství a jimž musím d kovat za možnost záznam o
mnohých v cech, jež by mi jinak vypadly z pam ti.
Tento obraz ( . 1) podává hlavní obrysy strže bez menších vydutin ve
st nách, jichž tu bylo n kolik a z nichž každá m la na prot jší stran
odpovídající vypuklinu. Dno propasti bylo pokryto na t i, ty i palce tak ka ne*)
Tento den stal se památný tím, že jsme na jihu pozorovali n kolik mrak šedavé páry, o které jsem se už
zmínil.
hmatatelným prachem, pod nímž jsme nalezli rovn ž granit. Vpravo na spodním
konci je z ejmý malý otvor; to je shora uvedená trhlina, jejíž podrobn jší prozkoumání proti d ív jšku bylo tentokrát cílem naší druhé návšt vy. Rázn jsme
vstoupili, pro ezavše spoustu ostružin, které nám bránily, a odstranili velkou
hromadu zaost ených k emen , tvarem podobných hrot m šíp . Dodali jsme si
však odvahy vytrvat, když jsme zahlédli slabé sv tla z nejzazšího konce.
Kone n jsme se prodrali asi t icet stop daleko, a zjistili, že otvor je nízká,
pravideln utvá ená chodba, mající dno pokryto týmž jemným prachem, jako
hlavní propast. Tu nás zaplavilo silné sv tlo, a když jsme prošli krátkou
zatá kou, ocitli jsme se ve druhé vysoké propasti, docela podobné oné, již jsme
opustili, ve všem, až na její podlouhlou formu. Celkový její vzhled byl asi
takový, (Obr. 2.)
Celková délka této strže, po ínaje u otvoru a a postupuje obloukem b až ke
konci d, iní p tsetpadesát yard . U c jsme nalezli malý otvor, podobný onomu,
jímž jsme vyšli z prvé propasti, a tento byl rovn ž ucpán ostružinami a
množstvím bílých šípových k emen . Protáhli jsme se jím, zjistivše, že je asi
ty icet stop dlouhý a vstoupili jsme do t etí strže. I tato byla naprosto stejná
jako první, až na její podélný tvar, jenž byl takový. (Obr. 3.)
Celková délka této propasti byla t istadvacet yard . U a byl otvor asi šest stop široký a táhnoucí se na patnáct stop do nitra skály, kde
byl ukon en st nou slínu; za ním už propasti, jak jsme ekali, nebylo. Cht li jsme už vystoupit z trhliny, do níž nepadalo mnoho sv tla, když
tu mne Peters upozornil na adu podivn vyhlížejících zna ek na slínu, tvo ícím ukon ení slepé uli ky. S pramalým úsilím obraznosti bylo v
levém, nejsevern jším z t chto vryp možno rozeznat úmyslné, by neobratné zpodobení lidské postavy, vzp ímené a se vztaženou paží.
Ostatní vrypy m ly též jakousi podobnost s písmenami abecedy a Peters, na každý zp sob, byl ochoten p ipustit hloupé mín ní, že tonu tak
je. P esv d il jsem ho kone n o jeho omylu, ukázav na dno té jeskyn , kde jsme pak z prachu, kus po kuse, sebrali n kolik velikých
úlomk slínu, které se z ejm p i n jakém ot esu odštíply od plochy, kde byly vrypy a m ly vypukliny p esn odpovídající vryp m; tak jsem
mu dokázal, že tyto zna ky byly p írodním dílem. Obraz 4. podává jejich p esný otisk.
P esv d ivše se, že tyto podivné strže nám nedávají žádné možnosti uniknout
z našeho v zení, vrátili jsme se, skleslí a malomyslní, na vrchol pahorku. Za
dalších ty iadvacet hodin se nestalo nic, co by stálo za zmínku, až na to, že
zkoumajíce znova p du na východ od t etí propasti, nalezli jsme dv velice
hluboké, t íhranné díry, jež m ly též st ny z erného granitu. Vstoupit do t chto
d r se nám nezdálo nikterak d ležitým, nebo se podobaly pouhým p irozeným
studnám bez východu. Každá z nich m la asi dvacet yard v obvodu a jak jejich
tvar tak i poloha vedle t etí propasti jsou nazna eny na obraze 5. (vedle Obr. 3).
XXIV.
Dvanáctého toho m síce, vidouce že je už naprosto nemožné živit se stále jen
o echy, jejichž požívání nám zp sobovalo nejkrut jší bolesti, rozhodli jsme se k
zoufalému pokusu sestoupit po jižní stráni pahorku. Povrch svahu byl z velmi
m kkého druhu mastku a byl až na dno (sahal p i nejmenším do hloubky
stopadesáti stop) skoro kolmý, na mnohých místech i podemletý. Po dlouhém
hledání našli jsme malý výstupek skály, asi dvacet stop pod okrajem srázu do
strže; Petersovi se poda ilo na dosko it, za malého p isp ní, jež jsem mu mohl
dát pomocí kapesník , které jsme navázali. S trochu v tší potíží sestoupil jsem i
já a tu jsme spat ili, že dol m žeme sejít tím zp sobem, jak jsme se dostali z
trhliny, v níž jsme byli zasypáni z íceným vrchem, -to jest vy ezávajíce schody
nožem v mastkové st n . Svrchovanou odvahu tohoto pokusu lze si t žko
p edstavit; ale jelikož nebylo jiného východiska, rozhodli jsme se to
podniknout.
Na útesu, kde jsme stáli, rostlo n kolik k ovisek s o echy a na jedno z nich
jsme p ivázali konec provazce z kapesník . Když jsem druhý konec obvázal
Petersovi v bocích, spustil jsem ho po st n srázu, až byly kapesníky napiaty.
Pak po al v mastku vyhlubovat díru (asi osm, deset palc ), odsekav skálu nad ní
asi na stopu, aby mohl zatlouci obrácenou pistolí ádn silný kolík do plošiny
skály. Pak jsem ho vytáhl asi o ty i stopy výš, takže vydlabal podobnou díru
jako dolní a rovn ž do ní, jako d ív, zarazil kolík, ímž si zajistil oporu pro ruce
i nohy. Tu jsem odvázal kapesníky od k oví a hodil mu konec, jejž on pak
upevnil k ho ejšímu kolíku a opatrn se po n m spustil asi o t i stopy níže, než
dosud byl, - to jest o celou délku kapesník . Tam vyhloubil .novou díru a
zarazil do ní nový kolík, a tu se vyšplhal nahoru, takže se nohama zachytil v
práv ud lané dí e a rukama se pov sil na kolík v dí e horní. Tu musel odvázat
kapesníky s nejho ejšího kolíku, aby je p ivázal na druhý; a tu poznal, že ud lal
chybu tím, že vyhloubil díry tak daleko od sebe. P es to však po n kolika
nebezpe ných a bezvýsledných pokusech dosáhnout uzlu (kdy se držel jen
levou rukou, zatím co pravou se snažil kapesník rozvázat), kone n provazec
p e ízl, a nechal ho viset šest palc od kolíku. P ivázav nyní kapesníky k
druhému kolíku, pustil se o kus níž pod t etí kolík, hled jen nesestoupit od
n ho p íliš daleko. Takovými prost edky (prost edky,. jež bych si nikdy sám
nevymyslel a za n ž jsme mohli být vd ni jen Petersov d vtipu a rozhodnosti), poda ilo se kone n mému druhovi s využitím tu a tam i skalních
výstupk , sejít až na dno bez nehody.
Trvalo ur itou dobu, než jsem sebral dosti odvahy ho následovat, ale kone n
jsem ta zkusil p ec. Peters si svlékl, než se spustil, košili, z níž, jakož i ze své,
jsem si sto il provazec, jejž jsem pot eboval. Shodiv dol mušketu, nalezenou v
trhlin , p ipial jsem provazec ke ke i a rychle se spustil, snaže se rychlostí
pohyb zahnat strach, který bych jinak nemohl p ekonat. Šlo to dob e první
ty i, p t stup ; ale tu jsem náhle shledal svou obraznost hrozn rozrušenu
myšlenkou na hroznou hlubinu, do níž se mám ješt spustit, a na pochybnou povahu kolík a d r v mastku, jež byly p i tom jedinou oporou. Marn jsem se
snažil tyto myšlenky zapudit a pevn hled t na plochu skály. Ale ím usilovn ji
jsem se snažil nemyslet, tím živ jší stávaly se moje p edstavy a tím hrozn ji
z etelné. Kone n p išla ona krise p edstavivosti, tak hrozná ve všech
podobných p ípadech, krise, v níž už p edem cítíme, jak budeme padat - p edstavujeme si nevolnost, a závra , a poslední zachycení, a polomdlobu, a
kone nou prudkost st emhlavého pádu. Nyní jsem si uv domil, jak se tyto
p eludy stávají skute ností, a jak se sis mne skute n hrnou všecky p edstavované hr zy. Cítil jsem, jak se mi kolena t esou a prsty zvolna, ale jist
povolují své sev ení. Po alo mi hu et v uších a tak jsem si ekl: »To jsou mé
hrany«. Pak jsem byl stravován nep ekonatelnou touhou pohlédnout dol .
Nemohl jsem za nic p ipoutat své zraky ke skále, a s divým, nevylí itelným
pocitem zpola hr zy, zpola jakési úlevy, zahled l jsem se do hloubi propasti. Na
okamžik se mé prsty k e ovit zachytily opory a zárove a tímto pohybem
myšlenka na kone né zachrán ní kmitla mi hlavou, jako stín, a na to, hned, celá
má duše byla uchvácena touhou po pádu, - touhou, voláním, vášní, jež byla
naprosto nep ekonatelná. Rázem jsem se pustil kolíku a zpola se odvrátiv od
skály, zapotácel jsem se na chvíli nejist na jejím kolmém povrchu. Ale tu se mi
v hlav za alo všecko to it; jakýsi ,je ící, p íšerný hlas mi pronikl do uší; jakási
temná, ábelská, podivná postava vyvstala pode mnou a já se s výk ikem a
pukajícím srdcem z ítil a dopadl do její náru e.
Omdlel jsem a jak jsem padal, Peters mne zachytil. Pozoroval m j sestup se
svého místa pod st nou, a vida hrozící mi nebezpe í, snažil se mi dodat odvahy
všemožným zp sobem, na jaký jen p ipadl; ale já byl tak zmaten, že jsem
neslyšel, co íká, a ani jsem si v bec neuv domil, že na mne mluví. Kone n
vida, že se ,n jak kolísám, rychle se vyšplhal, aby mi pomohl a došel ke mn
práv v as, aby mne zachránil. Kdybych byl spadl plnou vahou, plát ný provaz
by jist praskl a já bych se z ítil do propasti; takto však Peters mne mohl zvolna
pustit a tak jsem z stal bez nebezpe í viset, než jsem se vzpamatoval. Bylo to
asi za patnáct minut. Když jsem se vzpamatoval, všecky mé úzkosti úpln
zmizely; cítil jsem se jako znovuzrozen a tak s malým p isp ním svého kamaráda jsem slezl bez nehody na dno.
Byli jsme nyní nedaleko sout sky, jež byla hrobem našich druh , a k jihu od
místa, kde se vrch z ítil. Bylo to místo nesmírn pusté a vzhledem mi
p ipomínalo popis on ch ponurých kon in v místech zbo eného Babylonu, jak
jej podávají cestovatelé. Nemluv o ssutinách strženého srázu, tvo ících
chaotickou p ekážku výhledu na sever, byl povrch p dy kolem pokryt velikými
kopci, na pohled troskami jakýchsi ohromných um lých staveb; ale po bližším
ohledání nemohli jsme odkrýt stopy po um losti. Byla tam hojnost škváry a
veliké beztvárné balvany erného granitu, promíšené balvany slínu*), obojí
prostoupeno zrny kovu. Po vegetaci nebylo po celém tom pustém kraji ani
památky. Bylo vid t jen n kolik ohromných štír a jakési plazy, nevyskytující
se nikdy ve vyšších ší kách.
Jelikož naší nejnaléhav jší starostí byla strava, rozhodli jsme se dostihnout
mo ského b ehu, vzdáleného jen asi p l míle, abychom chytili n kterou z želv,
jichž jsme n kolik vid li ze skrýše na kopci. Ušli jsme n jakých sto yard ,
kradouce se opatrn mezi vysokými balvany a kopci, když za jedním rohem se
na nás vy ítilo z malé jeskyn p t divoch , a srazilo Peterse k zemi ranou kyje.
*)
I slín byl erný; opravdu, nevid li jsme v bec na ostrov nic, co by bylo sv tlé barvy.
Jen klesl, všech p t se na vrhlo, aby svou ob odpravili a tak mi nechali dost
asu, abych se vzpamatoval ze svého leknutí. M l jsem sice ješt mušketu, ale
hlave se tak poškodila pádem do propasti, že jsem ji odhodil jako nepot ebnou
a rad j se utekl k pistolím, jež jsme z opatrnosti udržovali v nejlepším po ádku.
S t mi jsem vyrazil na úto níky a z obou vyst elil rychle za sebou. Dva divoši
padli a t etí, jenž cht l práv Peterse proklát kopím; odsko il, aniž sv j úmysl
provedl. Tím byl m j druh zcela zachrán n a pak už šlo vše lehce. Peters m l
rovn ž své pistole, jichž však proz eteln ne. použil, spoléhaje na svou velikou
sílu, jež daleko p esahovala sílu všech lidí, jež jsem kdy poznal. Chopiv se kyje
jednoho z divoch , jenž padl, rozbil jím hlavy t em ostatním, usmrtiv každého
jedinou ranou a tím jsme se stali úplnými pány bojišt .
To vše se stalo tak rychle, že jsme sotva mohli uv it, že je to pravda, a stáli
nad mrtvými v jakýchsi ztrnulých úvahách, když jsme byli náhle vyburcováni
výk iky z dálky. Bylo jasno, že divoši byli st elbou vyplašeni a že máme
pramalou nad ji vyhnout se tomu, abychom nebyli objeveni. Uchýlit se nazp t
na skálu znamenalo dát se práv sm rem k výk ik m; a by by se nám snad
zda ilo dostat se k úpatí srázu, nemohli bychom se vyšplhat, aniž bychom byli
spat eni. Naše postavení bylo nejvýš nebezpe né a tak jsme váhali, kterým
.sm rem se dát na út k, když tu jeden z divoch , na n ž jsem vyst elil, a jež
jsem pokládal za mrtvé, vysko il, cht je nám utéci. Ale chytili jsme ho d ív,
nežli se dostal na n kolik krok a cht li jsme ho už zabít, když Peters nadhodil,
že by nám snad mohl prosp t, kdybychom ho p inutili doprovázet nás na našem
pokusu o út k. Táhli jsme ho tedy za sebou a dali mu na srozum nou, že ho
zast elím, bude-li se vzpírat. Za n kolik minut byl docela krotký, a utíkal s
námi, jak jsme skalami prchali k mo skému b ehu.
Dosud nám nerovná p da, jíž jsme b želi, zakrývala chvílemi mo e, a když se
nám kone n krásn ukázalo, bylo od nás ješt asi dv st yard . Sotva jsme
p ib hli na plochý b eh, shledali jsme ke své velké hr ze, že za námi b ží veliký
dav domorodc z vesnice a ze všech viditelných míst na ostrov , a že si po ínají
velice zu iv a vou jak divá zv . Už jsme se cht li dát nazp t a pokusit se o
út k do svých nedostupných skal, když vtom jsem zahlédl p edek dvou kanoí,
vy nívajících za velikým útesem, vybíhajícím do mo e. Rychle jsme k nim
zamí ili a dosáhnuvše jich, shledali jsme, že jsou nest eženy a že v nich není
víc, nežli veliké želvy druhu galapagos a obvyklý po et vesel pro šedesát
vesla . Ihned jsme se jediné zmocnili a vrhnuvše na ni svého zajatce, vyrazili
jsme hned na mo e, s nejv tší rychlostí, jíž jsme byli schopni.
Když jsme však urazili sotva více než padesát yard od b ehu, byli jsme už
dosti uklidn ni, abychom si mohli uv domit, jakého p ehmatu jsme se dopustili,
nechavše druhou kanoi divoch m, kte í v té chvíli byli od b ehu vzdáleni asi
dvakrát tolik co my, rychle se k nám blížíce. Nem li jsme asu nazbyt. Naše
poslední nad je byla p i nejmenším zoufalá, ale nem li jsme jiné. Bylo velice
nejisté, budeme-li se moci dostat ješt v as zp t, abychom je p edstihli a
zmocnili se i druhé kanoe; ale p ese vše se zdálo, že je to možno. Kdyby se nám
to zda ilo, mohli bychom se zachránit, kdežto nepokusit se o to, znamenalo
z ejm se odhodlat k neodvratné záhub .
Kanoe m la p edek i zá stejn stav ný a tedy místo oto ení, zm nili jsme
prost posici p i veslování. Sotva to divoši zpozorovali, zdvojnásobili b h i ev
a blížili se s neuv itelnou rychlostí. My však též veslovali vší silou zoufalství a
dopluli jsme ke kritickému místu d íve, než první z domorodc k n mu dob hl.
Ten draze zaplatil za to, že byl mrštn jší než ostatní, nebo ho Peters st elil z
pistole do hlavy, sotva se p iblížil na b eh. Nejp edn jší z ostatních v tlup byli
asi dvacet, t icet krok vzdáleni, když jsme se zmocnili kanoe. Zprvu jsme ji
cht li odvléci na hlubinu, .aby k ní divoši nemohli, ale jelikož byla p íliš pevn
uvázána, a my m li as t sn vym en, chytil Peters mušketu a n kolika
ráznými ranami pažbou se mu poda ilo vyrazit kus p edku a jednoho boku. Pak
jsme hned odrazili. Dva domorodci se té chvíle však už chytili našeho lunu, a
ježto se za nic necht li pustit, byli jsme nuceni zbavit se jich nožem. Nyní jsme
byli vyprošt ni a zamí ili p ímo na mo e. Když hlavní tlupa divoch dob hla k
rozbité kanoi, vyrazila hrozný výk ik vzteku a zklamání, jaký jen si lze v bec
p edstavit. Opravdu, podle všeho, co jsem u t ch bídák pozoroval, zdálo se, že
je to nejbídá t jší, nejpokryte t jší, nejmstiv jší, nejkrvežízniv jší a v bec
nej ábelšt jší pronárod na celé zem kouli. Je z ejmo, že nem li by s námi
žádného slitování, kdybychom jim padli do rukou. U inili zt ešt ný pokus pustit
se za námi v rozbité kanoi, ale shledavše ji naprosto k nepot eb , dali zas
pr chod své zu ivosti p íšerným evem a rozb hli se nahoru na vrchy.
Takto jsme ušli okamžitému nebezpe í, ale náš stav byl dosud dost neblahý.
V d li jsme, že divoši m li d íve ty i kanoe jako byla naše, ale nev d li jsme
(což nám teprve pozd ji sd lil náš zajatec), že dv z kanoí byly úpln
rozt íšt ny výbuchem »Jane Guy«. Po ítali jsme tedy, že budeme
pronásledováni, jakmile nep átelé dob hnou k zátoce (vzdálené asi t i míle), kde
byly luny oby ejn p ivázány. Ze strachu p ed tím jsme napjali síly, abychom
dosp li co nejdál od ostrova, a pluli jsme rychle, donutivše v zn , aby se též
chopil vesel. Asi v p lhodin , kdy jsme podle všeho urazili asi p t, šest mil na
jih, vid li jsme velké lo stvo plochých prám a vor , jak vyplulo ze zátoky
z ejm s úmyslem nás pronásledovat. Ihned se však zase vrátili, vzdavše se
nad je, že by nás dostihli.
XXV.
Octli jsme se nyní na širém a pustém Antarktickém oceán , :na ší ce vyšší
než ty iaosmdesát stup , v k ehké kanoi a zcela bez zásob, krom t í želv. Je
t eba uvážit, ze také dlouhá polární zima už nebyla p íliš vzdálena a bylo nutno
si d kladn rozvážit, kterým sm rem se vydat. Bylo tu p ed námi p t neb šest
ostrov , pat ících k témuž souostroví a vzdálených jeden od druhého asi p t neb
šest mil; ale nem li jsme nejmenšího úmyslu na n který z nich se v bec odvážit.
Plujíce na »Jane Guy« od severu, vzdalovali jsme se postupn víc a víc od
nejmraziv jších oblastí ledu, což, by to nesouhlasilo s b žnými názory o
antarktických kon inách, je nicmén faktem, jejž nám zkušenost nedovolovala
pop ít. Pokusit se tedy o návrat bylo by šílenstvím, - zejména v tak pozdní dob .
Zdálo se nám tedy, že zbývá jediná jen cesta k záchran . Rozhodli jsme se
sm le plout na jih, kde aspo byla jakási pravd podobnost, že objevíme jiné
zem , a ješt v tší pravd podobnost, že nalezneme mírn jší podnebí.
Dosud jsme vid li že Antarktický, práv jako Arktický oceán, je zvláštním
zp sobem prost prudkých vichr a silného vlnobití; ale naše kanoe, a veliká,
byla p i nejlepším p ece jen chatrn stav na, a tak jsme se horliv pustili do
práce, abychom ji u inili na tolik bezpe nou, jak to prost edky, které jsme zde
m li, dovolovaly. Trup lunu nebyl z lepšího materiálu než z k ry, - k ry jakéhosi neznámého stromu. Žebra z jakési houževnaté vrby, dob e se hodící k
ú elu, k n muž byla užita. Kanoe m ila padesát stop od špice ke špici, byla od
ty do šesti .stop široká, a hluboká všude ty i a p l stopy,, - takže se lun
tvarem velice lišil od lun jiných obyvatel Jižních mo í, s nimiž se potkali
civilisovaní národové. Nemohli jsme uv it, že by byly dílem nev domých
ostrovan , kterým pat ily; a n kolik dní potom jsme se dov d li po mnohých
otázkách, dávaných zajatci, že luny skute n byly zbudovány domorodci
souostroví jižn od zem , kde jsme je nalezli, a že se do rukou barbar dostaly
náhodou. Ale co jsme mohli u init pro zabezpe ení svého lunu, bylo pramálo.
Na obou koncích jsme nalezli n kolik širokých puklin a ty se nám poda ilo ucpat kusy vln né kazajky. Pomocí p ebyte ných vesel, jichž tu byla spousta,
zbudovali jsme na p ídi lunu jakousi kostru, aby rozrážela nárazy t žkých vln,
jež by nám snad v t chto kon inách hrozily. Po obou stranách jsme vzty ili dv
vesla naproti sob jako st žn , ímž jsme si uspo ili nutná jinak ráhna. K t mto
dv ma st ž m jsme p ipjali plachtu, vyrobenou z našich košil, - což nám však
zp sobilo zna nou námahu, nebo jsme nikterak nemohli svého zajatce p inutit,
aby nám pomohl, a jinak byl velmi ochotný a ú astnil se všech našich prací.
Zdálo se, že pohled na plátno má na prapodivný ú inek. Nedal si íci, aby se
ho dotkl, neb se k n mu p iblížil, t esa se, když jsme ho cht li k tomu donutit a
vyk ikuje jen: »Tekeli-li!«
Když jsme takto dokon ili své zabezpe ení kanoe, na ídili jsme plachtu
sm rem k jihovýchodu a cht li obeplout nejjižn jší ostrov ze souostroví p ed
námi. Vykonavše to, sto ili jsme špici p ímo k jihu. Po así nebylo nijak
nep íznivé. M li jsme stálý, velice mírný severní vítr, hladké mo e a v ný den.
Po ledu nebylo památky; nespat ili jsme ho ani kousek po p ekro ení
rovnob žky, protínající Bennett v ostrov. A v ru, teplota vody tu byla p íliš
vysoká, aby se tu mohl vyskytnout. Zabivše svoji nejv tší želvu, která nám dala
nejen zásobu potravy, ale i pitné vody, pluli jsme dále bez vážn jších p íhod asi
sedm až osm dní, takže jsme urazili asi hezký kus k jihu, nebo vítr vál stále od
zádi a silný proud stále nás hnal sm rem, kterým jsme pluli.
1. b ezna.*) - Mnohé, neobvyklé fenomény nyní nasv d ovaly, že vstupujeme
do kon in nových a divuplných. Vysoké pásy lehké, šedavé páry se stále
zjevovaly nad jižním obzorem, zdvihajíce se asem ve vysokých pruzích, letíce
jednou od východu k západu, a jednou od západu k východu, a zas se položily a
hnaly stejnom rn do výše, - krátce, jevily všecky prudké zm ny severní zá e.
Pr m rná výše t chto par, jak jsme je vid li s našeho místa, byla asi p tadvacet
stup . Teplota mo e, jak se zdálo, stále stoupala a jasn bylo možno vid t
zm nu jeho barvy.
*)
Z pochopitelných d vod nemoha p ipisovat naprostou p esnost t mto údaj m. Uvádím je v prvé ad proto, aby u eni bylo jasné a
tak, jak jsem si je zaznamenal tužkou v zápisníku.
2. b ezna. - Dnes, po n kolikerém výslechu našeho zajatce jsme se dov d li
mnoho podrobností o vražedném ostrov , jeho obyvatelích i zvycích. - ale tím si
netroufám nyní své tená e zdržovat. Budiž mi dovoleno jen íci, že jsme se
dov d li, že v souostroví je osm ostrov , - že jim všem vládne spole ný král,
jménem Tsalemon nebo Psalemoun, který sídlí na jednom z nejmenších
ostrov ; že erná kožešina, jež je od vem bojovník , pochází z ohromného
zví ete, žijícího jen v jediném údolí poblíž králova sídla; že obyvatelé
souostroví nestav jí jiných lodi než ploché prámy a že ty i jejich kanoe byl
všechen jejich majetek toho druhu, a t ch prý nabyli jen irou náhodou na
jednom velikém jihozápadním ostrov ; - že jeho vlastní jméno je Nu-nu, - že
neví o žádném Bennettov ostrov a že jméno ostrova, jejž práv opustil, je
Tsalal. Po átek slov Tsalemon a Tsalal vyslovoval náš zajatec táhlým, sy ivým
hlasem, jejž jsme nemohli napodobit ani po n kolikerých pokusech, a jenž byl
naprosto totožný s hlasem erného buká e, jejž jsme sn dli na vrcholu pahorku.
3. b ezna. - Teplota vody byla nyní opravdu pozoruhodná a její barva se
rychle m nila, nejsouc už pr hledná, ale majíc hustotu i barvu mléka. V
nejbližší blízkosti byla oby ejn hladká a nikdy tak rozvln ná, aby kanoi
ohrožovala, - ale asto jsme byli p ekvapeni, vidouce vpravo i vlevo, v
rozli ných vzdálenostech, náhlé a prudké rozbou ení hladiny, - jež, jak jsme
nakonec pozorovali, vždy bylo následováno prudkým kmitáním v kon inách
páry na jihu.
4. b ezna. - Dnes, cht je rozší it plachtu, ježto vítr od severu velice zeslábl,
vytáhl jsem z kapsy u kabátu bílý kapesník. Nu-nu sed l vedle mne, a jak se
plátno náhodou dotklo jeho tvá e, po al se svíjet v prudkých k e ích. Po t ch
nastoupila ospalost, ztrnulost a Nu-nu slab šeptal »Tekeli-li! Tekeli-li!«
5. b ezna. - Vítr už úpln utichl, ale bylo jasno, že plujeme stále silným
proudem k jihu. Zdálo by se p irozeným, kdybychom cítili nyní jistý nepokoj
nad tím, co se nám m že stát, - ale nic jsme necítili. Petersova tvá nejevila
pranic takového, a m la chvílemi výraz, jejž jsem nemohl pochopit. Polární
zima se, jak se zdálo, blížila bez všech hr z. Byl jsem jak omrá en na t le i na
duchu, - mé smysly byly ospalé - ale to bylo vše.
6. b ezna. - Šedavá pára se te vznesla o mnoho stup nad obzor a zvolna
ztrácela své šedé zbarveni. Teplota vody byla ohromná, takže bylo nep íjemno
se jí dotknout; a její mlé ná barva byla ješt intensivn jší. Dnes nastalo prudké
rozvln ní mo e u samé kanoe. Jako vždy bylo provázeno prudkým rozví ením
páry ve výši a chvilkovým jejím protržením u hladiny. Jemný bílý prášek,
podobný popeli, - ale jist nic takového, - snesl se na kanoi a širou hladinu
mo e, když ustalo zví ení páry a mo e se ztišilo. Nu-nu se vrhl tvá í na dno
lunu a žádnou domluvou si nedal íci, aby vstal.
7. b ezna. - Dnes jsme dávali Nu-nuovi otázky, pro jeho krajané zahubili
naše druhy; ale zdálo se, že je zcela zmo en hr zou, aby nám mohl rozumn
odpovídat. Ležel stále zarputile na dn lunu; a na naše nové otázky o tom,
odpovídal jen blbými posu ky, jako na p íklad odhrnováním horního rtu
ukazovákem a odkrytím zub pod ním. Byly erné. Doposud nikdy jsme
nevid li zuby žádného tsalalského obyvatele.
8. b ezna. - Dnes plulo kolem nás jedno z on ch bílých zví at, jehož objevení
na pob eží Tsalalu vzbudilo tak zmatený poplach mezi divochy. Byl bych je
vylovil, ale náhle se mne zmocnila taková lhostejnost, že jsem toho nechal.
Teplota vody stále stoupala, takže už nebylo lze do ní pono it ruku. Peters
mluvil málo a já nev d l, co si mám o tomto ztrnutí myslet. Nu-nu už jen
dýchal, nic více.
9. b ezna. - Popelavý prášek padal dnes kolem nás stále a ve velikém
množství. Pruh páry na jihu vzrostl do ohromné výše nad obzorem a za al
nabývat p esn jšího tvaru. Nemohu jej p irovnat než k .nesmírnému vodopádu,
jenž tiše se ítí do mo e z jakýchsi rozsáhlých a dálných výsep na obloze.
Ohromná záclona se rozest ela po celé dálce jižního obzoru. Ani jediný zvuk
nep icházel odtamtud.
21. b ezna. - Nyní se nad ,námi vznášela zasmušilá temnota, - ale z mlé ných
hlubin oceánu vyrážela jasná zá e a stoupala kolem bok našeho lunu. Byli
jsme tak ka zasypáni dešt m bitého, popelovitého poprašku, jenž se usazoval na
nás a na kanoi, ale v mo i se jen rozplýval. Vrchol vodopádu se ztrácel ve tm a
dáli. Ale my k n mu let li s úžasnou rychlostí. Chvílemi jsme v n m vid li široce zející, ale okamžit se ztrácející trhliny a z t chto trhlin, v nichž se míhala
sm sice chv jících se a nejasných zjev , vyrážely prudké a silné, ale
neslyšitelné v try, trhající ve svém letu rozžhavený oceán.
22. b ezna. - Tma ješt vzrostla a byla zmír ována jen jasem vody,
odrážejícím se od bílé clony p ed námi. Spousta ohromných a jasn bílých
pták vylétala nyní stále ze clony a v n k i ela »Tekeli-li!«, mizejíc zas
našim pohled m. Na to sebou Nu-nu pohnul na dn lunu; ale když jsme se ho
dotkli, shledali jsme, že vypustil duši. A tu jsme se hnali do náru e vodopádu, v
n mž se rozev ela propast, aby nás pohltila. Ale tu se p ed námi vzty ila
zahalená lidská postava, daleko v tší svým rozm rem, než kterýkoli lidský tvor.
A barva pleti této postavy byla naprosto bílá, jak padlý sníh. - - Poznámka
Okolnosti nedávné, náhlé a tak smutné smrti pana Pyma jsou ve ejnosti dob e
známy už z denního tisku. Je se obávat, že n kolik zbývajících kapitol, jež m ly
ukon it jeho vypráv ní a jež si podržel u sebe, aby je p ehlédl, zatím co kapitoly
tu p edcházející byly už v tisku, bylo nenahraditeln ztraceno p i onom nešt stí,
p i n mž on sám zahynul. Než snad se p ec ukáže, že se v tom mýlíme, a pak ty
papíry, budou-li kone n p ec nalezeny, budou jist uve ejn ny.
Nebylo opomenuto ni eho, co by tuto ztrátu mohlo nahradit. Pán, jehož
jméno je uvedeno v p edmluv a jenž, podle slov tam napsaných, byl by snad
schopen chyb jící ásti doplnit, tento úkol odmítl - z pochopitelných. d vod ,
které souvisely s všeobecnou nep esností poskytnutých mu podrobností a jeho
ned v rou v úplnou pravdu posledních ástí vypráv ní. Peters, od n hož by
bylo možno o ekávat n které informace, je stále sice živ a bydlí kdesi v Illinois,
ale okamžit není ho možno nalézt. Snad pozd ji bude vypátrán a podá zcela
jist látku k dokon ení zprávy pana Pyma.
Ztráta dvou nebo t í kapitol (nebo byly jen dv neb t i), je nutno, želet tím
bolestn ji, jelikož obsahovaly beze vší pochyby údaje, týkající se jižního pólu,
neb alespo kon in v jeho nejbližším okolí; pak též i proto, že autorovy údaje,
pokud jde o tyto kon iny, mohou být v krátká dob bu potvrzeny, anebo
vyvráceny vládní výpravou, chystající se práv na plavbu do Jižního oceánu.
K jednomu místu tohoto vypráv ní lze dodat n kolik poznámek a pisatel
tohoto doslovu byl by velice pot šen, kdyby to, co tady podotkne., p isp lo
jakýmkoli zp sobem k hodnov rnosti velmi podivných stránek, práv uve ejn ných. Myslíme ony propasti na ostrov Tsalalu, a jejich obrázky (Obr. 1 – 5).
Pan Pym podal obrazy propastí bez jakýchkoli poznámek a mluví s jistotou o
vrypech, nalezených na konci nejvýchodn jší propasti, jež jakoby m ly jen
domn lou podobnost s písmenami abecedy, krátce, jako by to písmena ur it
nebyla. Toto tvrzení je vysloveno zp sobem tak prostým a podep eno doklady
tak pr kaznými (jako na p . p esnou shodností vypuklin úlomk v prachu nalezených s vrypy na st n ), že jsme nuceni v it, že spisovatel mluví pravdu; a
žádný rozumný tená nebude též soudit jinak. Ale jelikož tato fakta, ve vztahu
ke všem ostatním obraz m, jsou velmi podivná (zejména uvedeme-li je ve vztah
k údaj m, u in ným v samém vypravování), bylo by snad dob e, pov d t o tom
o všem n kolik slov - a to tím spíše, že doty ná fakta, beze vší pochyby, ušla
pozornosti pana Poea.
Obrázek 1., pak obr. 2.; 3. a 5., postavíme-li je vedle sebe v p esném po adí,
jak propasti stály a zbavíme-li je menších vedlejších výstupk nebo chodeb (jež,
jak se pamatujete, sloužily jen ke spojení mezi hlavními propastmi a byly
naprosto jiného charakteru), podávají ko en ethiopského slovesa
, »být
zastín n«, - z n hož jsou všecky odvozeniny pro stín a temnotu.
Pokud jde o »levý neb nejsevern jší« z vryp na obr. 4., je víc než
pravd podobno, že Petersovo mín ni bylo správné, a že jejich hieroglyfický
vzhled byl opravdu um lý výtvor a m l asi p edstavovat lidskou postavu. Jeho
zobrazení leží p ed tená em, jenž tak snad zjistí neb nezjistí udávanou
podobnost; ale ostatní vrypy zna n potvrzují Peters v názor. Ho ejší ádka je
z ejm ko en arabského slovesa
, »být bílý«, z n hož jsou všechny
odvozeniny pro jas a b lost. Spodní ádka není tak ihned jasná. Písmena jsou
trochu poškozena a nesouvislá; ale nicmén nelze pochybovat, že ve svém
dokonalém stavu tvo ila úplné egyptské slovo
, »jižní kraj«. Je t eba
podotknout, že tento výklad potvrzuje i Peters v názor, pokud jde o
»nejsevern jší« vrypy. Paže je vztažena k jihu.
Tyto výklady otevírají široké pole pro bodání a vzrušující domn nky. Snad
by bylo nutno uvést je v souvislost s n kterými, docela letmo nadhozenými
událostmi vypráv ní, t ebaže tato spojitost není úplná. »Tekeli-li!« byl výk ik
zd šených domorodc po spat ení bílého zví ete, vyloveného v mo i. Byl to též
d sivý výk ik tsaladského zajatce, když se dotekl bílé látky, pat ící panu Pymovi. Byl to i pok ik rychle létajících bílých a ohromných pták , vycházejících
z bílé opony par jihu. Nic bílého nebylo nalezeno na Tsalalu, a nic než bílé na
plavb do dalších kon in. Je možno, že ve slov »Tsalal«, názvu ostrova s
propastmi, bylo by lze zjistit podrobn jším jazykovým zkoumáním jakousi
spojitost s t mito propastmi, nebo jistý vztah k ethiopským písmen m, napsaným tak záhadnými klikatinami.
»Vyryl jsem to do skal a svou pomstu do prachu v nich!«