O halucinaci jménem minulost, o interdimenzionálních branách a o

O halucinaci jménem minulost, o interdimenzionálních branách a o

Z kruhového cyklu: Rozhovory O (čítající dokola jeden rozhovor)
O halucinaci jménem minulost,
o interdimenzionálních branách a
o schizofrenii
O mnoho let později, v dusném jarním podvečeru.
Před restaurací s názvem „Restaurant na konci vesmíru“, jak hlásá vývěsní cedule zelenozlaté barvy, ačkoliv se ve skutečnosti nachází přesně uprostřed vesmíru, stojí opuštěný Gabriel García Márquez. Na sobě rudou košili (poslední dva knoflíčky rozepnuté), krátké tmavě hnědé kalhoty a kožené sandále.
Gabriel: „Kde je?“
Sleduje nepříčetně hodinky, pak se chvíli rozhlíží kolem a opět zkoumá hodinky.
Gabriel: „Ještě ani ne deset hodin, už tu měl být!“
Nervózně vytahuje z náprsní kapsy kubánský doutník střední velikosti. Přičichne, zakroutí hlavou s výrazem nedočkavosti a vloží ho zpět. Na dalekém obzoru se zjeví maličký Michail Afanasjevič Bulgakov v bílém kožichu a ušance. Jak běží směrem k Márquezovi, pomalu se jeho postava zvětšuje, až nabude obřích rozměrů gorilího samce. Márquez ho pozoruje s předstíraným mixem pohrdání a překvapení. Michail se s rozpřaženýma rukama vrhá na Márqueze. Ten mu v obraně jen přistrčí hodinky před nos.
Michail: „Zdrastvuj, Gabrieli! Prosim tě, ani ne, skoro nebo lehce po desáté, co na tom sejde ti. Ty promineš, já dočítal léta tvé samoty, co ty poslal mě, a zapomněl vystoupit, tak já běžel!“
Odstrkuje hodinky a zuřivě Márqueze líbá na obě tváře. Márquez se utírá do košile.
Gabriel: „Sejde, nesejde. Právě proto tu máš být včas, když je to relativní! No co, a dočetl si to alespoň?“
Michail: „Da, da! Povíme uvnitř, pojď, pojď!“
Otvírá dveře a vstupuje do restaurace, jeho souputník hned za ním. Místo vevnitř je nezměrné a nekončící, kam až oko dohlédne. Není sice plno, ale téměř každý stůl okupuje nějaký návštěvník blíže nespecifikovaného vzhledu. Oba spisovatelé hledají své reservé.
Gabriel: „No tak, co na to říkáš?“
Michail: „Moooc pěkný! Ty jen vysvětlíš mě, pročs nechal celé Macondo odvát vichřicí? Já nečekal takový konec.“
Konečně nalézají své místo. Tři volné židle, na čtvrté sedí spící Michel Tournier v obleku, s povolenou kravatou a dlouze ze spánku oddechuje. Márquez s Bulgakovem si sedají naproti sobě.
Gabriel: „Jistě, k tomu se chci dostat.“
Michail: „Da. Tak sem s tím!“
Gabriel: „Jde totiž o jakýsi druh individuální historie. Poslouchej dobře. Vznáším takovou tezi: ‚Jakákoliv událost v minulosti, jejíž děj je ukončen, ba dokonce i pouze ukončená část této události, se v přítomném čase stává objektivně neskutečnou, respektive individuální‘.“
Michail: „Tomu já úplně nerozumím!“
1
Gabriel: „Zkrátka, cokoli, co už proběhlo, nemůžeš právoplatně prohlásit za proběhlé.“
Michail: „Proč!?“
Gabriel: „Protože tento subjekt již existuje pouze ve formě vzpomínky, která ze své podstaty není přesná, neb nedokáže obsáhnout vše, stejně tak jako písemný zápis, jenž se vytváří vždy zpětně a ze vzpomínek i minimálně časově vzdálených.“
Michail: „To zní logicky!“
Přichází číšník ve fraku, s uhlazenou pěšinkou a vznešeným výrazem tváře.
Číšník: „Co si budete přát?“
Michail: „Sodovku a láhev červeného vína!“
Gabriel: „Já, prosím, černou, neslazenou kávu do velkého šálku. Mug, abych tak řekl anglicky, že?“
Číšník: „Dobrá, a něco k jídlu?“
Tournier se probudí otevřením silně zarudlých očí.
Michel (v extatické křeči): „Maso, syrové, a půl litru mléka, dík!“
Znova usne.
Gabriel (pokrčí rameny): „Tak to bude asi všechno.“
Číšník se ukloní a lusknutím prstu zmizí.
Michail: „Ty myslíš, že Michel zase včera někoho sežral?“
Gabriel: „TSS, TSS, TSS!“
Michail: „Jo, jasně. Tak zpět.“
Gabriel: „Ano. Takže, jak jsem řekl, minulost je forma více či méně kolektivní halucinace a jako na takové na ní přítomný okamžik nezávisí. Není důležité, co se stalo, ale co si myslíme, že se stalo.“
Michail: „Da, da. Teď já tebe pochopil!“
Gabriel: „No, to se nedivím. Tady to někde bylo...“
Zuřivě listuje společným vydáním ‚Divadelního románu‘ a ‚Mistra a Markétky‘ Lidového nakladatelství, vydavatelství Svazu československo­sovětského přátelství, z roku 1987.
Gabriel (brblá): „Jiný v knihovně neměli. Alespoň jsem si zas procvičil češtinu...“
Konečně dolistuje.
Gabriel: „Ááá, strana 382... >A nebojte se, krev už dávno vsákla do země. Na místě, kde byla prolita, se už dnes nalévají vinné hrozny.<“
Michail: „Da, da. Teď vlastně ono nejde o to, že zde oni prolili krev, ale že se to tu chlastá, totiž, pije víno. A tak to máš všude. Jednoduchý příklad. Všimni si třeba, komu kdo staví v našem světě pomník. To zůstává vždy otázkou ideologie. Socialisté budovatelům, nacionalisté válečným hrdinům a zasloužilým státotvorcům. Pro každého dlí priorita jinde. Nikoho nezajímá, jaký ve skutečnosti ten člověk byl. Jaké vlastnosti měl, zda svou manželku bil nebo na náměstí on kradl. Udělal ale cosi, co ocení ten, kdo vyjádří mu svou poctu pomníkem. Ona se vytvoří fiktivní historie postavená na takzvaně ‚důležitých‘ událostech, které však mají v různých etapách různou váhu. A pak nastoupí ty babralové, co tyto jednou už přijaté zásluhy oceněného jedince zpochybní a vytáhnou vzpomínky jiné. Taková historie nemůže být přesná, pouze se opravdové minulosti limitně blížit.“
Gabriel: „Přesně. Nezáleží na ní, protože pak se ta minulost odvíjí od současnosti, od současného názoru, daleko větší měrou než naopak.“
Michail: „Podstata tkví v nynějším okamžiku tedy.“
Gabriel: „Vše nyní, teď, právě JE skutečné. Cokoli předtím nebo potom už nebo ještě nikoli.“
2
Michail: „Vše, cokoli?“
Gabriel: „Vše!“
Michail: „Co abstrakce, myšlenka, vize, ty také?“
Gabriel: „Ano! I ty jsou skutečností, jsou pravdivé. Jestli se objeví myšlenka, pak žije vlastním životem v mé hlavě nebo v tvé. Koneckonců...“
Otvírá opět ‚Mistra a Markétku‘.
Gabriel: „181... >Proto nás jistě nepřekvapí rozhovor, který autor TĚCHTO HLUBOCE PRAVDIVÝCH ŘÁDKŮ vyslechl...< ... jak jinak bys to mohl napsat?“
Michail: „No, k tomu vzhledem, že se to odehrálo v mé mysli, pak formou vzpomínky to přece mohu já označit za pravdivé stejně dobře, jako jiný historickou studii, učebnici dějepisu, záznam jednání a podobně. Nebo třeba jen historku ze života.“
Gabriel: „Ano, ano! A ten tvůj Pilát Pontský předpokládá alternativní minulost, jež právě odhaluje takový myšlenkový fantasy konstrukt. Odděluje v určitých aspektech tento hmatatelný svět od tvého. Něco jako alternativní dimenze s jinou historií, která se skrývá v tvé hlavě v tvé mysli. Tvoje myšlenka je branou do jiných světů, do jiných prostorů.“
Michail: „Ta myšlenka se ale vytváří...“
Teď naopak Bulgakov vytahuje ‚Sto roků samoty‘, nakladatelství Hynek z roku 1997.
Michail: „Úplný začátek...>Svět byl tak mladý, že řada věcí ještě neměla jméno, a kdo o nich chtěl hovořit, musel na ně ukázat prstem.<“
Gabriel: „Jo, to tam je!“
Michail: „Ty romány jsou tedy sepsanou myšlenkou. Ta se ale rodí, vytváří. Věci, které nemají jméno, neexistují. Ani v myšlence, ani v reálném světě. Když myšlená osoba používá věc, nejprve ji pojmenuje, pak teprve dostane konkrétní tvary a barvy.“
Gabriel: „Nikoli. To nastane když sepisuješ vzpomínku, kde svému vytvořenému světu dáváš jméno, aby si ho mohl předat ostatním. On samotný ale vzniká v úplně jiném čase. Někde jakoby mezi třináctou a čtrnáctou hodinou. Mezi březnem a dubnem, ale ani v dubnu ani v březnu. Mezi patnáctým a šestnáctým stoletím, ale ani v jednom z nich. Zkrátka v jakémsi ‚nečasu‘ nebo ‚mezičasu‘. Všimni si: V MEZIČASE. To je jak ‚za onoho času‘, ale trošku pozměněné. Takový jako mýtus myšlení. ‚V mezičase‘ bych si mohl přeložit jako, jako v okamžiku, kdy se zrodila myšlenka. Kdesi mezi tím, co jsem ji ještě neměl, a tím, kdy už existovala. A tenhleten mýtus, těch ‚Sto roků samoty‘ tě neslaďuje se světem vnějším, potažmo reálným, ale s tím vnitřním, s tím světem ve světe, s tím magickým Macondem uprostřed latinské Ameriky, s tím prostorem hlavy, mysli, fantasie v zajetí materiálního světa, s tou transcendencí.“ Michail: „Da, da.“
Gabriel: „Třeba bankovka. Má stodolarovka skutečnou materiální hodnotu sto dolarů? Nemá. Je to poukázka na sto dolarovou materiální hodnotu. Stejně ten román není skutečný, ale je poukázkou na skutečnost. Není zcela pravdivý, ale je poukázkou na pravdu. Proto se jeho objektivní pravdivost musí brát jako relativní, nezáleží na ní. Hele, tady Michel tam má takovou pěknou větu...“
Opatrně vytahuje Tournierovi z tašky ‚Krále duchů‘, nakladatelství Odeon, roku 1988. Tournier se probouzí, mne si oči, když zjistí, že mu Márquez hrabe v tašce, prudce ho zadrží rukou.
Michel: „Ha! Co to děláš? A vůbec jak dlouho už tady jste, neřekl jsem vám, že mě máte určitě vzbudit, až dorazíte? (vybafne) CO!?“
Gabriel: „Dobře, dobře, promiň... Jen jsem chtěl tady Michailovi něco ukázat v tvé knize. Zrovna se bavíme o časově­místním určení těch našich románů.“
3
Michel: „Jo, to mě taky zajímá! (pouští Márquezovu ruku) Ale něco bych k tomu zakous. (zívá a protahuje si za hlavou ruce) Dyť jsme už objednali ne?“
Gabriel: „Nemysli furt na to jídlo. Hele, tady to máš... >Na svou báchořečnou přirozenost věřím, to ano, čímž myslím ono tajné spřeženectví, které někde v hloubce vplétá můj osobní příběh do běhu světa a dokáže ho vychýlit, kam potřebuje.<“
Michel: „A s čím to souvisí?“
Michail: „S myšlenkovou podstatou.“
Gabriel: „Ale je tu pár rozdílů...“
Najednou přijde číšník s tácem plným předem objednaných věcí.
Číšník: „Káva?“
Gabriel: „Tady, děkuji!“
Číšník: „Soda a červené?“
Michail: „Tu, tu. To je pro mne.“
Číšník: „Takže to maso a mléko bude zřejmě pro vás, že?“
Michel: „Jo, to asi jo...“
Číšník: „Hmmm...!“
Michel: „Bblll!“
Číšník opět zmizí.
Gabriel: „Takže. Zatímco můj a tady Michailův román se jaksi vytrácejí jakoby časově do nějakého mezičasu, v Králi duchů jde o tu postavu. Taková jako postava nepostava, člověk nečlověk. Tam čas ubíhá, vždyť to jenom začíná deníkem, ale ta osoba jakoby to byl... přesně... duch! Když ho potkáte, tak nevíte zda jste ho potkali, nebo to byl jen sen. Ovšem potkat ho můžete kdykoli. Co ty na to?“
Tournier hladově rozevírá nosní dírky nad porcí syrového masa. Michail s ním třepe, načež se Tournier lehce vzpamatuje.
Michel: „Tomu se říká halucinace. Nebo v našem případě trpíme spíš schizofrenií.“
Zuřivě se pouští do jídla.
Michail: „Má pravdu on. Zaměňujeme skutečné za vymyšlené a nerozlišujeme je. Neskutečné si dlí ve skutečném světě, ve válce, v Jižní Americe, v Moskvě, aniž by se však ve výsledku nějak ovlivnily. Já to tam dokonce i napsal. Hlavní charaktery se nacházejí v jakémsi stadiu kolektivní schizofrenie naprosto nezávislém na okolí. Pak v Králi duchů mohu ze schizofrenie usvědčit vypravěče.“
Gabriel: „To je ta individuální historie, jak jsem o ní mluvil na začátku. To je ten okamžik, jenž zažil jenom někdo bez přímého spojení s ostatními. Sám. Znáte tohle: ‚Když spadne uprostřed lesa strom, vydává zvuk, když není nikdo, kdo by ho slyšel?‘“
Michail: „Da, da. Jako existuje pozorovaná věc, pokud neexistuje pozorovatel?
Michel (plnou pusu krvavého masa): „Hm. HMMM. Mmm.!“
Gabriel: „No, a spadl tedy ten strom vůbec, když to nikdo neviděl? Stejně tak, když takovou nadpřirozenou, nebo obecně nepřijatelnou věc zažije jen jeden člověk, pak v porovnání s objektivní každodenní skutečností ostatních vypadá jako blázen, schizofrenik. A to platí vždy, když číslo nepřesvědčených řádově převyšuje přesvědčené, s osobní zkušeností.“
Michel (utíraje si ústa do kravaty): „Pak v ‚Mistru a Markétce‘ je schizofrenní pan Ivan Bezprizorný. V ‚Králi duchů‘ vypravěč. A ve ‚Sto rocích samoty‘... mmm... čtenář, co?“
Gabriel: „Jo, čtenář musí podlehnout iluzi. Je jedno, jestli si myslí, že je to neskutečné. Ale ve chvíli, kdy přistoupí na tu hru a ten svět sám vytváří ve své mysli, pochopí ho. Ať čte pravdivý příběh nebo ne.“
4
Nečekaně se převrhne vedlejší stůl a za zvuků tříštícího skla pobíhá okolo John Fowles s divadelní škraboškou na obličeji a velkým sametovým pláštěm kolem ramen. Míří od jednoho stolu k druhému a zvrhává všechny nádoby, které se mu dostanou pod ruku.
John: „Je to pravda, je to pravda... chachá... a vy mi nevěříte? Chcípněte si v nevědomosti, burani. Hahaha! Říkám, že jsem na to přišel a všechno viděl... hahaha... myslete si co chcete! (přiběhne k Márquezovi, Bulgakovovi a Tournierovi, nakloní se k Márquezovi a s výsměchem) Nedělej, že seš nad věcí, bačkoro! Co to tady tlacháš! To je skutečnost, pohrabáči! Můžu si dělat co chci! A tu mouchu zabiju...“
Vytahuje plácačku na mouchy a střídavě plácá všechny spisovatele.
John: „Huhuhu. Chodí pešek okolo... Huhuhu... Tumáš... Vy sepraný paviáni...!“
Tournier zlostně chytí Fowlese za ruku, vytrhne mu plácačku a zlomí ji. Ten se bojí a za zoufalého kvičení směřuje pryč.
Michel: „To byl John Fowles. Ten angličan.“
Márquez kroutí hlavou. Vytahuje svůj doutník a zapaluje ho, upíjí z hrnku kávy. Bulgakov do sebe klopí na ex dvě deci červeného.
Michel: „On má takovou utkvělou představu, že celý život je hra a vše je dovoleno. Taky takový druh schizofrenie.“
Michail: „Já znám jeho. On napsal Mága. Tam zase ta váha leží na té hlavní osobě, na Urfovi.“
Michel: „To je ten schizofrenik. Bohužel, John promítl sám sebe do toho románu a pak se z toho zbláznil.“
Gabriel: „Mág, no jo! Mág, ďábel, cikán. Tyhle magické osoby, tyhle eskamotéři vytvářejí tu vizi hry. Té iluze. Oni to vlastně řídí, že jo?“
Michail: „Když se to tak veme!“
Michel: „Oni jsou tou halucinací, tou naší, potažmo jejich druhou osobou!“
Michail: „To ten cikán, Melquíades! My čtenáři vidíme ho. Prohlížíme jeho spisy. To on nám ten příběh vypráví. A jak už Gabriel řekl, stačí, když my na jeho hru přistoupíme a budeme poslouchat, respektive číst... 394... cituji...>...že v onom zázračném okamžiku pochopil poslední Melquíadesovy šifry a spatřil moto pergamenů, dokonale zasazené do lidského času a světa...< ...nepřijde vám to lehce podobný s tím citátem z Michelova ‚Krále duchů‘?“
Gabriel: „Ale ‚Sto roků samoty‘ vidím spíše jako převyprávěné Melquíadesovy pergameny...“
Michel: „Ale v tom dlí právě ta ‚sladěnost‘ vnitřních prostor ducha s okolím. Ten ďábel a cikán Melquíades představují jakési autorovo já lehce nad věcí samotného příběhu. Autor vystupuje jako Bůh, co vytvořil, vymyslel celé spektrum vyprávěného příběhu. Oni pak hrají roli jakýchsi božích poslů, chcete­li. Ta role spočívá v úkolu nést tu skutečnost, že jsou pouze výmyslem, že jejich existence závisí na naší mysli.“
Michail: „Myšlenka sama si nemůže uvědomit, že je pouze myšlenkou!“
Michel: „Ano!“ Gabriel: „Tyto romány ale dokazují pravý opak!“
Michail: „Každý z nich se jaksi predestinuje, neboť jak ty říkal si, rodí se v mezičase už kompletní a v něm oni žijí. V našich převyprávěních tedy mají předem určený konec a to jejich vlastní zánik.“
Gabriel: „Zanikají pouze proto, že sami odhalují svoji podstatu. Naplňují sami sebe, vykreslují kruh, ve kterém sami sebe uzavřou, čímž skončí a přichází myšlenka další. A toť má odpověď, Michaili. Proto jsem nechal Macondo zmizet, protože dokončilo, dokreslilo, naplnilo svůj předem daný úděl, ‚dovyladilo‘ svou podstatu, své umístění ve světě.“
5
Michel: „Pojďme ale ke konkrétní tvarům. Jak vybudit u čtenáře tuhle iluzi, tu halucinaci, jak ho přinutit aby na tu hru přistoupil?“
Gabriel: „Tu představu mu musíme vnutit. Ano, my mu ji přímo vnucujeme.“
Michel: „Naturalistická obraznost, motivy všech lidských smyslů, na první pohled expresivní, tedy skoro expresionistické, že?“
Michail: „To máte vy zvláště rádi, co?“
Michel: „Jo, exprese to je moje, tyhle naturalismy. Tady Gabriel přechází spíš až v pohádkové, řekněme, vymalování. Ale nevyvolává to pocit, jako děs nebo odpor, neb přímo konkrétní tvar, barvu, pach a podobně. Ono to vytváří tu věc samu. To, přátelé, zajišťuje, že každý podlehne. No řekněte, komu přijde nadpřirozenější předmět rušivý, když tak svou vlastní esenciálností doplňuje celkový empirický výstup prostředí, v němž se nacházíme. A ta vzniklá souhra, všechno to do sebe zapadá.“
Gabriel: „A ta komplexnost toho prostředí. Co je komu do člověčí tragédie! Samozřejmě, že se tam vyskytují... (úkosem pohlédne na Bulgakova) ...koneckonců u mě taky. Ale situují se na pozadí něčeho daleko... univerzálnějšího. Na pozadí Maconda, na pozadí podstaty a charakteru hlavní persony, na pozadí nikoli tragédie... (stále hledí na Bulgakova) ...nýbrž pohnutek a na pozadí, budiž­Johnovi­odpuštěno­že­nás­nemá­rád, duševní a psychologické změny.“
Michail: „...hmm, hmm... (upíjí červené) Ty máš tam takové osoby jako Ursúla nebo plukovník. ‚Oni nestárnou či co?‘ říkal jsem si. Ať jim napočítám kolik chci let, tak vždy působí v té scéně stejně. Já nemluvím o nějakých drobných změnách, jako, že ty tam napíšeš, že mu narostl knír, nebo přibyly vrásky, vlasy zšedly. Ta jejich vůně, ta hmotná tíže. Stále stejné atributy padesát let sem nebo tam. Oni zastupují jakési kamínky v mozaice, jež ty stavíš.“
Gabriel: „Tohle tam, Michaili, nemáš, neboť nezasahuješ do tak velikého časového úseku. Ale dalo by se říci, že i Markétka neprochází tou vnější, smyslově vnímatelnou změnou, jak je popisována v Mistrově vyprávění a posléze vypravěčově.“
Michail: „No jo...“
Michel: „Tyhle postavy ale mají taktéž jaksi duchovní rozměr, není­liž pravda?“
Michail: „To sice ano, tento rozměr však vystihuje právě jejich postavení v materiálním světě, neboť ony jsou nebo naopak nejsou těmi sladěnými, vytvořenými pro jejich svět, jenž je s nimi v rovnováze.“
Gabriel: „Sleduj, stránka 19... > ‚Ty nejsi milenec, ty jsi lidožrout!‘< ...a tohle téma tě provází pořád... (zuřivě máchá nad obsahem knihy) ... ‚Lidožrout z Rominentu‘, ‚Lidožrout z Kaltenbornu‘... pořád žere lidi...“
Michel: „Nežere… pohlcuje je, jejich astrální roviny, jejich duševní rozměry, hltá je a díky nim se vyvíjí a roste čtenářův pohled na a zájem o něj.“
Michail: „Jak se asi Tiffaguese vyrovnává s těmi tvými nástrahami, křivdami a přitom stále on tak klidný? On je tím světem, který obsáhnout musí vše, aby mohl se vykoupit, on je tou zeměplochou!“
Michel: „Jako u tebe schizofrenní Ivánek Bezprizorný. Ten je tak ‚bezprizorně‘ nevěřící, že ne aby ho Bůh přesvědčoval, ale ze svého vyšinutí vidí rovnou ďábla. Tak se strachuje, že by eventuelně mohl být za své malověrství zatracen, že se rovnou sám potrestá a potřebuje být, jako můj Tiffaguese, vykoupen, což spekulujme, zda se mu ve výsledku podaří.“
U stolu se napotřetí zjeví číšník...
Číšník: „Nerad vás ruším!“
Michel: „Copak?“
6
Číšník: „Budete si ještě něco přát narychlo, neboť, bohužel, velice mě to mrzí, tento stůl mají v dalším mezičase reservován páni Charms a Wernisch, takže bych vás poprosil, zda byste ho nemohli opustit.“
Gabriel: „Jéje, toto letí a to už je takovejch hodin, či co?“
Michail: „No da! Opravdu, ještě ani ne deset hodin!“
Michel: „No to jsem se zase zakecal!“
Gabriel: „Tak my zaplatíme!“
Číšník: „Jistě, tady je účet...“
Pokládá na stůl účet, ten koluje od jednoho spisovatele k druhému. Bulgakov a Márquez ho spěšně projíždí očima a pak na tácek přisypou několik bankovek nebo drobných. Tournier po pohledu na účet zbělá a s údivem zírá na číšníka.
Michel (s hrůzou v hlase): „Z čeho bylo to maso?“
Číšník se trapně usmívá, Tournier nakonec vyklopí obsah své peněženky na tácek také. Všichni pomalu vstávají podávají si ruce a zasouvají židle, číšník uloží peníze k sobě a se slovy ‚Na shledanou‘ zmizí.
Gabriel: „Zase bychom měli někdy někam zajít!“
Michel: „Nechcete zkusit jinej podnik? Co třeba nějakou méně luxusní a hlavně (mezi zuby) ne tak drahou!“
Gabriel: „Tahle, myslím, vyhovuje. A máme to z domova stejně daleko.“
Všichni vycházejí před restauraci.
Gabriel: „Tak ahoj! A určitě napište!
Michail: „Da. Já napíšu. Ahoj!“
Michel: „Sbohem!“
Tu Michel Tournier zabočí bez odmluvy ke svahu po levici, zaboří se do blátivých závějí, které ho lemovaly, a ucítí pod nohama měkkou zrádnou půdu vřesoviště. Chvíli mává na rozloučenou a pak pomalu zapadne celý.
Od obzoru ke vchodu se prostře měsíční stezka. Po ní vystupuje Michail Afanasjevič Bulgakov a míří k měsíci. Měsíční paprsek se rozvlní a vychrlí vodopády světla na všechny strany. Měsíc kraluje, skotačí a dovádivě šálí. Bulgakov naposledy pokyne Márquezovi a měsíc běsní a v okolí propuká měsíční potopa. Pak rázem zmizí.
V tu chvíli se začne pomalu zvedat vlahý vítr, plný hlasů z minula, šepotu dávných pelargónií a zklamaných vzdechů, předcházejících i nejvytrvalejší tužby. Ten ale Gabriel García Márquez nepostřehne, stejně jako nepostřehne ani jeho druhý poryv. O něco později se Márquez promění v hrůzný vír prachu a sutin, zmítaný hněvem biblické smršti. Ta ho pak odnáší sebou nezanechajíc po něm ani stopy.
7