designed by Epic
Transkript
designed by Epic EDITORIAL Vzponám, vzpomínáš, vzpomínáme? Je to více jak rok a půl, co vyšel poslední e-magazín. V průběhu té doby mi mraky lidí kladly tu samou otázku: „Proč?“. Proč necháváš MFantasy na pospas, proč se nesnažíš využít potenciálu. Redaktoři se ptali proč už nejsem ten Epic, kterého znali. Někdy v životě si občas člověk musí udělat pauzu, i když nechce. Tempo v roce 2006 pro mě bylo vražedné a nedalo se to vydržet. Omlouvám se tedy všem, které jsem tímto zklamal, především redaktory, kterým jsem vzal iluze o tom, jak vše bude dlouhodobě dokonale šlapat jako hodinky. Několika jednotlivcům se také omlouvám za to, že jsem je přivedl k ateizmu (ahoj Geme). Ale co se dá dělat, život už je někdy takový. Avšak nadpis „Vzpomínám, vzpomínáš, vzpomínáme?“ jsem rozhodně nepoužil proto, abych v editorialu řešil důvody, pro které jsem byl já, a se mnou tedy i podstatná část MFantasy mimo provoz. Vzpomínáme proto, že za více jak tři roky, kdy MFantasy na internetu působí, prošlo skrze MFantasy více redaktorů. Stejně jako mě, i je někdy dostihl čas a špatné okolnosti, a na psaní a činnost na internetu prostě přestali mít čas. Přesto právě těch několik prvních redaktorů, kteří se pustili do dlouhého boje a založilo se mnou MFantasy, bylo i pro můj život klíčových. Zdá se vám to nadsazené? Tak si to zkusme trochu probrat. S MFantasy jsem začal v roce 2004. Nebýt podpory skupinky mladých středoškoláků z Rakovníka, tak bych nikdy u MFantasy nevydržel. A pochybujete snad, že vést tři roky takový projekt, jako je MFantasy, člověku nezmění život? Díky toho, že mi pomohli zůstat u tvorby MFantasy, jsem zůstal také u tvorby webů, kterou jsem ještě o něco málo zdokonalil a přeorientoval se později spíše na grafiku. Takže dá se říci, že mé budoucí povolání jejich pomoc v počátcích také ovlivnila. A ve výčtu souvislostí by se dalo pokračovat ještě hodně dlouho. Toto číslo je tedy vzpomínkou na ně - na Hawrannu, Istimora, Hecubaha a další, kteří pomáhali s MFantasy v plenkách, když jsme neměli ani tušení, kam až to s MFantasy dotáhneme. Vzpomínáme a zároveň se s většinou z nich loučíme. Po pár letech provozu děláme definitivní čistku redakce a zůstávají přirozeně jen aktivní členové. S tím souvisí také to, že v měsíci prosinci budeme přijímat několik nových redaktorů. V tomto čísle najdete pouze omezené množství aktuálních informací. Podepsal se na tom fakt, že jde spíš o výběr z recenzí a článků za poslední rok. A pokud jde o tvorbu, je to v mnoha ohledech souhrn toho nejlepšího, co na MFantasy kdy vyšlo. Právě v sekcích Povídky a Poezie si tedy myslím, že o zábavu a dobré počtení je postaráno. Za zmínku také stojí, co plánujeme do budoucna, když už jsme MFantasy e-magazín obnovili. Rozhodně je toho více. V prvé řadě chceme trochu reorganizovat redakci. V několika týdnech hodně změn zažije MF Ring, tedy různé projekty hostující u nás. Celé MFantasy se bude stěhovat na nový server už v lednu a chystáme nový redakční systém, lépe uzpůsobený tomu, že e-magazín bude v budoucnu, a možná už brzy, v tištěné podobě. Ano, slyšíte dobře. Nečekejte, že ho uvidíte v novinových stáncích, ale přesto pro vás, čtenáře, bude dostupný v tištěné verzi. Objednávat se bude skrze internet. Pro rok 2008 je také cílem vydat v tištěné verzi výběr toho nejlepšího z MFantasy. O tom je však ještě předčasné mluvit. A jestliže jste i nadále fandy MFantasy, zvláště pak nyní, když se věci začaly zase hýbat, máme pro vás překvapení v podobě chystaného e-shopu, kde budou oficiálně k dostání trička a hrníčky MFantasy. Přeji vám všem Vánoce bez zbytečných stresů, aby vám nechytl stromeček, abyste se příliš nezadlužili, a aby tchýně pod stromeček nechtěla počítač s konstatováním, že chce využít Skype pro neomezená volání k vám domů. 2 www.mfantasy.cz Epic Arborius OBSAH FILM 5 Faunův labyrint 7 Beowulf a Grendel HUDBA 10 Rhapsody of Fire 14 Irská hudba v ČR a zahraničí 15 James Horner – Krull LITERATURA 16 Knižné novinky 10/2007 17 Meč z Flatlandu 18 Jonathan Carrol: Měsíční kosti 19 Co ještě (možná) nevíte o Húrinových dětech 22 Robert Ervin Howard PC HRY 24 Prince of Persia 27 Pirates of the Carribean - at world‘s end PUBLICISTIKA 29 Irský tanec a step v ČR 30 Kam za fantasy uměním ROZHOVORY 31 Rozhovor s Jurajom Červenákom 33 Rozhovor s Ondřejem Neffem 3 www.mfantasy.cz OBSAH TVORBA POVÍDKY 35 J. Hons - Pozor na zdání... to často klame 39 Yuyka - Řád Severních lesů 41 Filip Pivoňka - Kaple 47 Dia - Stříbřitá POEZIE 50 Yuyka - Píseň války 51 Hawranna - Růže a trny 52 Hawranna - Zpoveď 53 Hawk - Poslední píseň 54 Tucna - Balada o duši 55 Aureola - Nemrtvá 56 Memphis - Z hlubin duše MFANTASY 57 Necronomicon - kroinka děsu 58 Vampires - children of the night 59 ZAUJALO NÁS 60 CREDITS 4 El Laberinto del Fauno FILM text: Hawk Faunův labyrint / El Laberinto del Fauno / Pan´s Labyrinth Mexiko, Španělsko, USA: 2006, česká premiéra 9. 8. 2007 (španělština, titulky) Režie: Guillermo del Toro Hrají: Ivana Baquero, Doug Jones, Sergi López, Ariadna Gil, Maribel Verdú, Álex Angulo, Federico Luppi Guillermo del Toro, mexický režisér a scénárista, už přivedl na svět snímky jako Stroj času, Hellboy a Blade 2. Nyní se k nám dostal poněkud netypický film Faunův labyrint. Na první pohled možná další Hollywoodský biják, který nezadržitelně spěje k nevyhnutelnému happy endu, ale del Toro určitě není typický Hollywoodský režisér... Z dětské fantazie vytvořil psychologické drama a krutou realitu druhé světové války spojil s nadpřirozeným světem plným magie. A kupodivu tato symbióza funguje. Ocitáme se v roce 1944, ve Španělsku. Je už po občanské válce, ale partyzáni dál bojují proti fašistickému režimu. Ofélie (v podání dvanáctileté Ivany Baquero) přijíždí se svou matkou (Ariadna Gil) za nevlastním otcem, kapitánem španělské armády. A právě toto je náš záporák. Sergi López se ve své roli brutálního maniaka cítí jako blecha v psím kožiše :o). Ano, tohle je důvod, proč film není přístupný pro děti do patnácti let. Del Toro velmi naturalisticky popisuje (nebo spíše ukazuje) utrpení a násilnosti války. Občas jsem vážně nevěřil svým očím. A co teprve potom, když jsem viděl ty masky a kulisy... Vlézt se do rozpočtu 19 milionů dolarů a přitom vytvořit dokonalé postavy fauna, či „nečlověka“ (jakéhosi pojídače dětí), to chce talent. Právě masky, to bylo to, čeho jsem se nejvíc obával, ale ukázalo se, že celkem zbytečně. 5 Během vyprávění, kdy se Ofélie snaží utéct do podzemního království, přičemž jí pomáhá starý faun se splněním tří požadovaných úkolů, se objeví několik rušivých prvků v podobě nelogického chování postav ve prospěch příběhu, protože jinak by to asi del Toro nedotáhl tam, kam zamýšlel. Ale co se dá dělat, takovou menší vadu na kráse mu jsem schopný odpustit. Ať už se jedná o pasáž hororovou, pohádkovou, psychologickou, či fantastickou, atmosféru prostředí podkresluje hudba Javiera Navarrete. Celý soundtrack se line v pomalém, řekl bych až jednotvárném tempu. Nicméně, základní melodii s textem: „hm-hm-hm-hm-hm-hm-hm“ z hlavy nedostanete ještě pěkně dlouho po skončení filmu. Musím říct, že z toho mám dobrý pocit. Krásně se u toho píše. Neméně dobře se na filmu podepsali i samotní herci, s mladičkou Ivana Baquero v čele. Ostatní s ní jen drželi krok, přičemž nejlepší výkon z nich předvedl López v roli „člověka“, jenž se neštítí rozmlátit někomu obličej flaškou od piva; a samozřejmě také Doug Jones pod maskou fauna a pojídače dětí. Myslím si, že jeho výkon byl přinejmenším skvělý. Del Toro natočil pohádku pro dospělé, kdy kamera neuhne ani při nejodpornějších scénách. Faunův labyrint je příběh plný imaginace, tužeb a snů. Reálný svět dostal možná až příliš prostoru na úkor fantastické linie příběhu. Ale i tak je to vítané zpestření oproti americkým výtvorům. Svou netypičností a vyjížděním ze zajetých kolejí si získal mé sympatie. A ještě jednou chci vyzdvihnout úlohu maskérů a skladatele, kteří zařídili tu neopakovatelnou atmosféru (o hercích ani nemluvě). Mé hodnocení: 85% 6 Beowulf a Grendel FILM text: Filip Pivoňka Anglosaský epos o Beowulfovi patří k nejstarším literárním památkám západní Evropy a jako takový je častou inspirací pro novodobá literární, dramatická i filmová díla. V říši filmu se poslední dobou hodně mluví o dvou nejnovějších, rozdílně pojatých adaptacích. První z nich je americký digitálně animovaný velkofilm Roberta Zemeckise, který by měl přijít do kin o Vánocích roku 1997. Dá předpokládat, že půjde o kasovní trhák, splňující veškerá hollywoodská kriteria nutná pro udržení tohoto postu. Druhý z nich, film Beowulf a Grendel je naprosto odlišný případ. Dílo skoroevropské koprodukce (Island, Velká Británie, Kanada), které předchází pověst téměř nezávislého snímku; filmu, ve kterém je „všechno jinak,“ než „to dělají v Hollywoodu.“ Je vyroben bez digitálních efektů, zbytečných ohledů na vkus zjemnělého „průměrného“ diváka, křečovitého strachu „aby to proboha vydělalo“, a jiných konformností typických pro americkou masovou produkci. Zkrátka, že je to film pro skutečné fajnšmekry. Pověst nepřímo potvrdil i fakt, že film u nás neprošel distribucí a je tedy (legálními prostředky) jen velmi těžko dostupný. Zní to krásně, že? Ale jaká je skutečnost, ptá se kvalitní fantasy chtivý divák? Bohužel, poněkud rozpačitá. Přitom fakt, že si tvůrci filmu mírně pozměnili děj a tím i celkové vyznění eposu vůbec není na škodu. V původním díle začne skrz naskrz zlý lidožravý obr Grendel masakrovat družníky dán- 7 ského krále Hrothgara v jejich vlastní hale Heolot, protože ho jejich opilecký zpěv ruší ve spánku. Dánové si s nim sami poradit neumějí, sličných družníků postupně ubývá a ubývá, až nakonec musí do Dánska připlout Hrothgarův příbuzný, gaetský král Beowulf se svoji válečnickou squadrou a nabídnout králi, že Grendela zabije. Což se mu také nakonec po těžkém boji podaří, ale vyhráno ještě nemá, neboť se musí střetnout ještě s Grendelovou pomstychtivou matkou, mořskou příšerou hlídající úžasný poklad. I tento boj nakonec dopadne úspěšně. Třetí část eposu zachycuje Beowulfa jako stárnoucího muže, který se musí střetnout s drakem, ohrožujícího jeho lid. Draka sice zabije, ale sám na četná zranění umírá. Film zachycuje jen první dvě části eposu (takže se žádného draka nedočkáme), a to, jak už bylo řečeno, v poněkud pozměněné podobě. Na začátku jsme svědky zavraždění Grendelova otce Hrothgarem a jeho muži, a to jen proto, že jim obr ukradl ryby. Grendel se tak náhle z tupého lidožrouta mění v nešťastné stvoření mstící otcovu vraždu a hranice mezi dobrem a zlem tak náhle zdaleka není tak zřetelná, jako v literární předloze. Zároveň se otevírá cesta ke komplikovanějšímu vztahu mezi Beowulfem a Grendelem, než je obvyklý tandem „lovec – kořist,“ popřípadě „klaďas – padouch.“ FILM Jak již bylo řečeno, tyto změny vůbec nejsou ke škodě věci, naopak dodávají příběhu určitou hloubku. Takže kde je problém? Je jich několik. První je pomalé tempo příběhu. Vítám upřímnou snahu natočit fantasy film bez samoúčelné efektnosti a klipovitosti, trocha dynamiky by ale přece jen Beowulfovi neuškodila. Islandský režisér Sturla Gunnarson (u nás uvedena jen komedie Na ptáky jsme krátký) příběh rozvíjí zcela v duchu „uměleckých“ počinů, tedy bez jakéhokoliv ohledu na diváka. Zapomeňte na snahu donutit jej opustit reálný svět a vtáhnout ho do světa filmového. Buďto se, milý diváku, budeš na film dívat, protože víš, že je to „umění,“ nebo si jdi zpátky do Hollywoodu. Způsob vyprávění místy připomíná opusy těch „největších“ hurá uměleckých režisérů, které sice všechny filmové encyklopedie vynášejí do nebes, ale dívat se na ně nedá. Tempo se zrychlí pouze v některých pasážích (bojové scény, útok Grendelovy matky). Pomalost vyprávění navíc vytváří zbytečný a nepravdivý dojem řídkosti děje. 8 Další slabinou je určitá chaotičnost, zejména na začátku filmu. Úplně zbytečná je scéna Beowulfa s rybářem, která má snad za úkol představit hrdinu jako slavného válečníka, ale v kontextu děje nemá žádný smysl. (Juraj Červenák v Pevnosti soudí, že by se mohlo jednat o část „krutě vystřižené scény,“ nyní naprosto nezapadající do celku). Také srozumitelnost dialogů občas klopýtne. A najdeme zde také několik scén působících nechtěně komicky, téměř parodicky, jako když Beowulf křičí na Grendela výzvy k boji a ten po něm místo odpovědi hází kamení. (Těžko popisovati, nutno viděti). I přes kritiku a spoustu nedostatků však film není vyloženě špatný. Díky solidním hercům, nádherné islandské přírodě a hlavně skvělé výpravě se na něj dívat dá. FILM Nejvíc musím pochválit výpravu, která je opravdu kompletně udělána „starou dobrou ruční prací,“ bez současných digitálních obludností a poctivě se snaží o co největší realističnost kostýmů, masek a staveb. Zároveň se vše snaží zobrazovat „civilně“, což vidím jako největší klad celého filmu, hlavně v protikladu s ledabylým zacházením s reáliemi a efektní pompézností všech těch Trój a Alexandrů Velikých. Divoká islandská krajina ( tady mohou rýpalové oprávněně namítat, že Dánsko je ve skutečnosti rovinaté a ne kopcovité jako ve filmu – no dobře, jakási úlitba laciné efektnosti tu je, ale jen maličká), věčně zatažené nebe, drsní zarostlí muži, skupina dánských jezdců ženoucích se na koních, vikingská loď na rozbouřeném moři – to vše by se mohlo s klidným svědomím promítat v hodinách dějepisu jako celkem věrný obraz všedního života na severu Evropy šestého století. Stejně jako je drsná krajina, jsou drsní i lidé. Smrt je všudypřítomná, rodová a válečnická čest je nejvyšší hodnotou, žena má velmi nízké sociální postavení… I sex (a řeči o něm) je divoký a surový, na romantiku a city není čas ani chuť. (Viz hlášky typu: „A Hondsciohovi ulovte ženu, naše ovce už toho mají dost,“ anebo rozhovor páru před milováním: „Už jsi dlouho neměla…?“ S lidmi ne,“ to by v hollywoodkém filmu zřejmě zaznít nemohlo). Vše celkově dotváří syrovou, více méně realistickou atmosféru krutých časů ranného středověku, kvůli které stojí film za vidění. 9 Herci odvedli solidní práci, která neoslní, ale ani neurazí. Gerard Buttler, dobrý herec hrající vesměs ve špatných filmech (Attila, Dracula 2000, Království ohně, Fantom opery) si s hlavní rolí poradil se ctí a rovněž Stellan Skargard (Král Artuš, Troja, Prolomit vlny) se, zdá se, v rolích dávných králů a vojevůdců celkem úspěšně zabydlel. Věrohodný výkon podala i Sarah Polleyová (Úsvit mrtvých, eXistenZ, Tajemství slov) v roli odpadlické vědmy Selmy. Zajímavě jsou pojati Grendel (Ingvar Sigurdsson – Sokoli, Andělé všehomira ) a jeho matka (Elva Ósk Ólafsdóttir). V rámci „civilního“ pojetí výpravy to nejsou přeplácané hororové nestvůry , ale „jen“ jacísi trošku větší, divočejší a silnější lidé. Grendel poněkud připomíná pračlověka, jeho matka zase zdivočelou čarodějnici, což jim nijak neubírá na působivosti, ve které se mísí divokost nespoutané přírody se zcela lidským trpením. Není divu, že žádný český distributor film neuvedl na český trh. Beowulf a Grendel kasy rozhodně nenaplní. Díky zbytečným chybám a pomalému tempu, ale také odlišnému pojetí zaujmou hlavně čtenáře starobylých ság, znalce Eddy, Kalevaly a jiných dávných literárních památek, zájemce o historii Vikingů a staré Evropy obecně a možná některé artfilmové intelektuály. Běžný divák, včetně fanouška komerční fantasy typu Harry Potter, nebo Eragon se bude nejspíš nudit. Beowulf a Grendel. Island, Velká Británie, Kanada 2005 Zánr: historická fantasy Režie: Sturla Gunnarsson Scénař: Andrew Rai Berzins Kamera: Jan Kiesser Délka: 103 min. HUDBA Rhapsody of Fire text: Filip Pivonka Portrét veleúspěšné metalové kapely, zřejmě nejvíce „fantasy“ na současné hudební scéně. Hudební těleso, jež bylo po většinu své kariéry známo jako Rhapsody ( a které se v minulých měsících přejmenovalo na RoF) je tvůrcem zcela nového subžánru symphonic metalu, zvaném někdy „hollywood metal,“ „film score metal,“ nebo prostě „epic metal.“ před ním pokoušeli Finové Stratovarius, švédští Therion ve stejné době experimentovali s využitím operních chorálů na tvrdém metalovém „spodku atd. atd.“ Ne, tento metalový subžánr nemá nic společného s našim šéfredaktorem, byť bych se tomu při jeho energii a šíři zájmů ani moc nedivil. Nebo o tom alespoň nevím. Název „epic metal“ prostě a jednoduše charakterizuje to, že pro kapelu Rhapsody nejsou tím nejdůležitějším dunivé rify, ostrá rytmika, divoce vlající vlasy, ani řev vokalisty, nýbrž PŘÍBĚH. A to příběh ve stylu čisté, nezkalené hrdinské fantasy. Vy, co nemáte rádi tvrdou muziku, zato milujete fantasy a uvažujete o tom, že tento článek Turilli se v roce 1993 sešel se zpěvákem Christiopustíte – nedělejte to. Tahle „metalová“ kapela by anem Adacherem, baskytaristou Andreou Furlanem, hráčem na klávesy Alexem Staropolim a totiž mohla zajímat i vás. bubeníkem Danielem Carbonerem a společně s Ale pěkně po pořádku. Nejprve, kde se tihle nimi založil kapelu Thundercross, jakýsi předchlapíci milující metal, klasiku a fantasy vzali. Když stupeň Rhapsody. O rok později s nimi natočil anglicky zpívaný demosnímek s názvem Land of se řekne světová metalová scéna, vybaví si většiImmortals. Demo se dostalo do ruky německému na zainteresovaných nejčastěji USA, popřípadě Velkou Británii. V případě evropského kontinentu producentovi a majiteli hudebního vydavatelství Limbu Schnoorovi, který z něj byl natolik nadšený, mají pro uši fanouška tvrdé muziky dobrý zvuk že se kapely producentsky ujal. Ze všeho nejdřív ještě Německo a státy drsné severské Skandinávie. kapele doporučil přejmenování na Rhapsody. Po Rhapsody of Fire však kupodivu nepocházejí ze té doznala mírné změny sestava: místo Adachera žádné z těchto metalových velmocí, ale ze slunné jižanské země, hudebně proslulé hlavně na mando- do kapely nastoupil Fabio Lione, doposud zpěvák línu drnkajícími gondoliéry a popovými pěvci typu progresivně metalových kapel Labyrinth a Athena. A cesta ke slávě začala strmě stoupat! Erose Ramazzotiho. Ano, jsou z Itálie. Přesněji řečeno z Terstu. Sedmisnímkové demo Eternal Glory z roku 1995 ještě díru do světa neudělalo. Jen pár největších Jejich historie sahá k počátkům devadesáfajnšmekrů a znalců evropského metalu zaregistých let. Tehdy se ve výše zmíněném severoitaltrovalo, že na jihu Evropy vznikla celkem nadějná, ském městě rozhodl syn významného hráče na zajímavě znějící kapela. violoncello, milovník klasiky a tvrdého rocku a nadšený čtenář Tolkiena a dalších fantasy autoSkutečný ohlas zaznamenalo až první oficirů, kytarista Luca Turilli založit skupinu, která ální album (vlastně, správně bychom měli říct „už by všechny tyhle prvky spojovala. Celkem šílený první oficiální album“) Legendary Tales, jež vyšlo nápad, myslím, ale devadesátá léta už byla taková. u firmy Limb Music Products v roce 1997. Sklidilo Křížila zdánlivě nekřižitelné: klasiku s metalem, potlesk celé evropské metalové komunity a získalo rap s hardcorem, techno a elektroniku s jazzem… Koneckonců, Turilli nebyl zdaleka sám, kdo tenhle kapele řadu nadšených fanoušků. Co na něm bylo tak zvláštního? nápad dostal. Kombinovat symfonické orchestry s tvrdým rockem se dávno 10 HUDBA Hudebně se jednalo o typický symphonic metal. To znamená: výrazné melodické linky, snaha o dosažení vznešené, monumentální atmosféru za pomocí zvláštně zbarvených kláves, občas připomínajících kostelní varhany, občas vytvářejících atmosferické plochy, a také s pomocí smyčcového orchestru, ještě zdaleka ne tak mohutného, jako na pozdějších albech. Pod těmito „obaly“ je slyšet metalově zkreslená kytara a hlavně ostrá rytmika, ženoucí celé album vpřed vesměs ve speed metalovém rytmu. Vokál je čistý, bez řevu či chropotu, drží se spíše ve vyšších, až falzetových polohách, občas se snaží o téměř operní výkony. V akustických mezihrách dostávají slovo také odborní hráči na pravé historické nástroje, na albu účinkující jako hosté. Cílem muzikantů není ani tak metalová tvrdost, ale spíše heroická nálada, jako vystřižená z nějakého fantasy filmu, podpořená kapku divočejším rytmem. Až doposud to nebylo nic neobvyklého. Symphonic metal, jaký hrají kromě zmiňovaných Stratovarius a Therion také třeba Sonata Arctica z Finska, švýcarští Lunatica, nebo američtí Symphony X. Co ale přinesli Rhapsody nového (kromě toho, že byli jedni z prvních), byl důraz na příběh. Dokonce takový, že se stal hlavní „devízou“ skupiny. Příběh je tím, co chce skupina Rhapsody vyprávět a hudba je “pouze” jejím prostředkem. 11 Album Legendary Tales, je tedy konceptuální dílo, jednotlivé písně na sebe textařsky navazují a jsou propojeny uvozujícím hlasem vypravěče (kterým byl na prvních čtyřech albech anglický herec Sir Jay Lansford). Příběh, který album vypráví, je první epizodou rozsáhlé ságy Emerald Word, pokračující na dalších deskách. Již z překladů názvů (Legendární příběhy, Smaragdový meč) je patrné, že nás zavede do světa hrdinské fantasy se všemi obvyklými proprietami: draky, čaroději, elfy, hrdiny apod. a je více než klasický. Ocitáme se v zemi Algalord, jež byla dlouho zmítána válkou mezi „Svatou aliancí“ dobrých králů, vedených Haroldem Statečným a vojskem zlého „Černého krále.“ Dobro nakonec zvítězí pomocí magického artefaktu: Smaragdového meče, který se po vyhrané válce ztratí. Nyní, po mnoha pokoleních, se zlo chystá na Algalord vrátit. Věšťba říká, že jedinou nadějí je „ledový rytíř,“ který projde cestou do Zemí Chaosu, získá tam tři Klíče moudrosti a těmi odemkne Brány ze slonoviny – brány vedoucí k magickému meči, který má opět dopomoci dobru k vítězství… Album nadále líčí jak cesty statečného ledového rytíře, tak bitvy nové aliance proti armádám temnoty. Podívejte se jen na názvy skladeb: Warrior Of Ice,Rage Of The Winter, Forest Of Unicorns, Lord Of The Tunder… (Válečník z ledu, Zuřivost zimy, Les jednorožců, Pán hromu). Fantasy jako Brno, jako vystřižené z pera Terryho Brookse, Margaret Weis a Tracy Hickmana, Davida Farlanda či jiného autora „krmné“ fantasy. Z literárního hlediska vlastně ten nejhorší fantasy brak. Ale v kombinaci s monumentálně, chytře zaranžovanou hudbou zapůsobilo na posluchače jako bomba. Příběh a texty napsaly společně Luca Turilli s klávesistou Alexem Staropolim, hudbu složila kapela společně a složité aranžmá s klávesami a orchestrem vytvořil Turilli, využívaje k tomu své klasické hudební vzdělání. (Hold, syn klasického hudebníka, vyrůstající na Chopinovi a Vivaldim se nezapře). HUDBA Album mělo úspěch, metaloví fanoušci po celé Evropě kývali uznale hlavami, div si je nevykloubili. Legendary Tales určilo jasný, osobitý styl, který se v průběhu let příliš neměnil. Pouze mohutněl a nabíral na monumentálnosti. Což byl případ hned druhého alba. Rhapsody nijak neusnuli na vavřínech a do nahrávání se pustili ihned po vydání první desky, se stejnou vervou a nasazením. Symphony of Enchated Lands, které vyšlo téměř přesně po roce, v říjnu 1998 přináší pokračování ságy o Smaragdovém meči, ale v mnohem větším, monumentálnějším, grandióznějším stylu. Orchestry a chóry jsou mohutnější, akustické mezihry epičtější, celé album je ještě více posunuto do vypravěčské podoby s ještě větším důrazem na příběh. V hudebním tisku se poprvé objevily úvahy, že hudba Rhapsody připomíná soundtrack k nějakému monumentálnímu filmu. Co bylo ale pro kapelu nejpodstatnější: na albu hrál nový baskytarista Alessandro Lotta (původně z kapely Sinisthesia) a hlavně - Symphony of Enchated Lands zaznamenalo ohromný komerční úspěch, mnohem větší než Legendary Tales a kapelu vyhouplo mezi nejvyšší elitu evropského metalu. Sto tisíc prodaných kopií a zástupy nových nadšených fanoušků vedly firmu Limb Music Products k vydání výpravné limitované edice pro nejnadšenější fanoušky (pět tisíc kopií) s krásným, výpravným bukletem, který kromě CD obsahoval šest kartiček s fantasy obrazy, dvoje dračí tetování, přívěsek ve tvaru Smaragdového meče a kovový odznak ve tvaru draka. Kapela tak potvrdila svou image čistě fantasy-epického hudebního souboru, u kterého je fantastický příběh a rekvizity na prvním místě - i před hudbou. 12 Z kapely přes její úspěch náhle odešel bubeník Danielle Carbonera, a tak na následné mamutí evropské turné vyjel německý hromovládce Alex Holzwath. K sestavě se připojil také hostující druhý kytarista, Francouz Dominique Leurquin z kapely Dream Child. Psát o tom, že turné mělo velký úspěch je zřejmě zbytečné. Po dvou úspěšných albech a vyčerpávajícím turné si kapela dala téměř dva roky pauzu, který jednotlivý členové vyplnili buďto vlastními projekty, anebo hostováním. Teprve v průběhu roku 2000 začali pracovat na třetím albu. Předcházel jej maxisingl Holly Thunderforce a jmenovalo se Dawn of Victory a vyšlo v říjnu roku 2000. Podle odborné kritiky bylo více kytarové. Podle mě na něm sice zněly kytary trošku výrazněji, Luca Turilli dva roky pilně cvičil, a tak byla jeho sóla technicky propracovanější a působivější než na minulých albech. Přesto ale album nijak neuhnulo z původního velkolepého stylu a dalo fanouškům Rhap- sody přesně to, co od něj očekávali: grandióznost, chóry, symfonický orchestr a zejména porkačování dobrodružného fantasy příběhu o Smaragdovém meči a všech hrdinech Algalordu. Zajímavostí je, že album nahrál tajuplný bubeník, jež je na obale uveden jako Thunderforce. Hudební veřejnost spekulovala o koho se jedná a jelikož oficiální sestavu tvořili v tomto případě pouze čtyři muzikanti, mluvilo se i o automatickém bubeníkovi. Ve skutečnosti se jednalo o hráče, který byl smluvně vázán u jiné firmy a nemohl tedy vystupovat pod svým jménem. Jeho totožnost zůstala neodhalena. HUDBA Již rok po (podle očekávání) úspěšném albu vydávají Rhapsody krátké EP Rain of A Thousand Flames. Jednalo se o jakousi mezihru v příběhu Smaragdového meče, která sama o sobě nestačila na samostatné album. Épéčko samo o sobě je velmi zajímavé: obsahuje mimo vlastních skladeb předělávky italských metalových pionýrů Goblin (Queen Of The Dark Horizonts) a zejména Novosvětské symfonie od Antonína Dvořáka (!), jež na EP vyšla jako závěrečná The Wizard´s Last Rhymes. Tady se raději zdržím komentáře, názor si udělejte sami. Měsíc po vydání EP do kapely nastoupil nový baskytarista, Francouz Patrice Guers a na post bubeníka definitivně „dosedl“ koncertní host Holzwarth, čímž se kapela změnila z italské na mezinárodní. Čtvrtá kapitola Emerald Sword Saga s názvem Power of The Dragonflame vyšla v březnu 2002 a obsahovalo temnější, děsivější část příběhu, čemuž odpovídalo také hudební zpracování s dosud největším a nejmohutnějším chórem, jaký kapela použila. Na albu hostoval také operní pěvec specializující se na barokní hudbu Bridget Fogle. Zejména zlověstná, téměř dvaceti minutová suita Gargoyles, Angels of Darkness zaznamenala ohromný úspěch. Kapela se podle svého zvyku ihned po vydání alba začala připravovat na další projekty, zatím svých vrcholných, ale o těch bude řeč až v druhé části článku. Věřte mi, to nejlepší nás teprve čeká. 13 HUDBA Irská Hudba u nás text: Epic Arborius Popularita irské hudby je u nás vcelku vysoká, a tak jsem si řekl, že by byl vhodný minimálně stručný soupis skupin hrajících irské a skotské tradicionály u nás. Bandshees - http://rut.cz/bandshees Kapela Bandshees hraje tradiční irskou hudbu k tanci i poslechu. Kapela vystupuje samostatně nebo spolu s taneční skupinou Coisceim, která předvádí ukázky irského tance (i stepu) na profesionální úrovni. Obsazení kapely umožňuje jak komorní akustické hraní, tak hraní se zvukovým aparátem na větších akcích jako jsou festivaly, městské slavnosti a podobně. Celtic Cross - www.celticcross.cz Ostravská kapela, o které jsem donedávna nevěděl. Vzhledem k tomu, že Ostrava pro mě není tak daleko, tak se na jejich koncert brzy vypravím. Na velice graficky vydařeném webu je možné stáhnout také ukázky v mp3. V repertoáru uslyšíte tradiční irské reely, jigy, polky a airy v již poněkud netradičních aranžích. Dún an Doras - www.dunandoras.cz Má nejoblíbenější kapela, se kterou to není tak jasné, pokud jde o zařazení mezi české či zahraniční kapely. Je to taková mezinárodní kapela Část z vás, která přepíná z nesmyslných pořadů na TV Nova na ČT 2 měla určitě možnost tuto kapelu vidět na vystoupení. Kapela funguje již od roku 1997 s různými obměnami ve složení kapely. Fiannan - http://www.volny.cz/fiannan/ Další z kapel hrající písničky převážně irského původu. Na webu je možnost stáhnout ukázky v mp3. Díky této kapele jsem překonal svou averzi vůči českým textům u irských tradicionálů. Irish Dew http://web.quick.cz/irishdew Hraje tradiční irskou a skotskou hudbu a původní skladby v keltském duchu. Staví na styčných bodech naší keltské minulosti a irské hudby v akustické podobě. 14 HUDBA James Horner – Krull text: Luděk Čertík Krull (česky Planeta Krull) představoval pro Hornera velkou výzvu. Bylo to dílo, které mu mělo v budoucnu otevřít širší prostor k další spolupráci v Hollywoodské továrně na sny. A nutno podotknout, že ve svém počinu uspěl dokonale. Krull je dodnes podle mnohých sběratelů a kompletistů soundtracků považován za stěžejní Hornerovo dílo a především: dosud nepřekonané. Stejně jako zesnulý Jerry Goldsmith tak i Horner vždy trpěl především tím, že neustále chrlil velký počet prací a to se chtě nechtě podepisovalo na jejich celkové kvalitě. Málokdy se tak stalo, že se z tohoto přehršle polovičatých kousků vynořilo něco zásadního a přelomového. Horner má často tendenci vykrádat sám sebe, některé pasáže až doslovně citovat a má sklony k šablonovitosti. Avšak Krull je jiný. Je to zřejmě tím, že je jedním z prvních Hornerových soundtracků a tak je dostatečně původní. Je to kompozice bohatá na spoustu motivů, nádherné akční pasáže, milostná témata a na vzletné melodie, které v podání Londýnského symfonického orchestru uhánějí vpřed a vás na svou cestu strhávají s sebou. Tento soundtrack tak lze s dobrým pocitem zařadit po bok takových velikánů výpravných soundtracků jakými jsou Debneyho Ostrov hrdlořezů (Cutthroat Island), Poledourisův Barbar Conan (Conan The Barbarian) či Williamsovi Star Wars a Indiana Jones. Krull je mix toho nejlepšího, co můžete ve filmové hudbě najít… Následují dva kratší „spojovací“ kousky, které jsou více, či méně podobné písním předešlým. Track The Walk To The Seer’s Cave je pak jakousi snovou vizí. Z reproduktorů se line zvláštní a líbivý přehršel různých cinkavých zvuků a hudba tak vytváří dokonalý dojem prostor jeskyně – mistrovské. Již zmiňované milostné téma je pak spodobněno v samostatném tracku Colwyn and Lyssa Love Theme. A nyní se pomalu přehoupneme na druhé CD, kde se více rozepíši až o skladbě s názvem The Widow’s Web. Při jejím poslechu se nemůžete zbavit dojmu, že vám podvědomě něco připomíná. A je tomu skutečně tak, neboť již počátek tracku se strašidelným nádechem je nápadně podobný jistým tématům z Vetřelců (Aliens) a je tak vidět, kde se skladatel při pozdější práci pro Jamese Camerona inspiroval (vykradl). Nicméně je to výborná, výrazná skladba a Horner dokázal, že je schopen do hudby převést i podobně fádní věci jako je šelest pavučin. Navíc jde o úžasný akčně-hororový part, zvládnutý s dokonalým přehledem. A konečně se dostávám k zlatému hřebu celého tohoto dvoj CD. Je jím track nazvaný prostě Ride Of The Firemares, kde je hlavní motiv podaný s takovou grácií a životností až naskakuje husí kůže. Těžko najdete podobně povedený heroický motiv a navíc v tak originálním a jednoduchém provedení. Skladby Battle Of The Parapets, Inside The Black Fortress a The Death Of The Beast and The Destruction Of The Dark Fortress jsou pak zno První disk dvojalba otevírá track Krull vu pěknými akčními sekvencemi bez výrazného Main Title and Colwyn’s Arrival, který je složenizakolísání, téměř identického ražení a s typickou nou všeho dobrého, co na soundtracku v budoucnu Hornerovskou autorskou pečetí. Po chvíli poslechu zazní a dokáže perfektně naladit. Vzletné ženské sice mohou působit poněkud monotónně, avšak sbory podbarvené žesťovou sekcí, neustálá gradace i tak musíte chtě nechtě ocenit bohatost a zvučaž do hrdinských fanfár následovaných jemným nost celé kompozice. Album je uzavřeno trackem podáním hlavního motivu Krullu v režii smyčců. Epilogue and End Title, která je ve svém počátku A tak pořád dál a dál dokud nezazní varovné až pohádkově dojemná a po dlouhých akčních maděsivé Netvorovo téma doplněné o elektronické sážích, které ne každého mohou nadchnout působí perkuse. Jedním slovem: nádhera. Další v pořadí jako balzám na duši. Samozřejmě nesmí znovu je skladba The Slayer‘s Attack, která začíná přechybět neustále obměňovaný hlavní motiv. krásným něžným milostným motivem, ale vše se s postupujícím časem mění z lehké idylky na boj Hodnocení: 90% o přežití. Dalším trackem, který stojí za zmínku je Quest For The Glaive, kde je v nových proměnách variován hlavní motiv, následován ženskými vokály a romantickými melodiemi. 15 Knižné novinky 10/2007 LITERATURA text: Marcus Mesiac ubehol ako voda a tak Vám opäť prinášam prehľad niekoľkých zaujímavých knižných noviniek za minulý mesiac. Takže vyberte svoje zoznamy kníh, ktoré si plánujete kúpiť a dopisujte. Je toho skutočne dosť. Názov: Imperium Bohemorum Autor: Müller Ondřej (ed.) Vydavateľstvo: Albatros Obálka: Martin Zhouf Strán:528 (paperback) Cena: 319 Kč Sedmnácté století - to byla nepochybně zlatá éra české říše. Praha vzkvétá, přemyslovská vojska obsazují Hamburk a naše flotily se chystají řádně zatopit Britům a dobýt nové kolonie... Ale jak je to možné? Vždyť Prahu přece už obsadili Turci! Město je v troskách a uprostřed nich se náhle zvedá obří Golem... Tak takhle nějak by mohly vypadat české dějiny, kdyby se v minulosti něco odehrálo jinak. Deset pohledů do minulosti i budoucnosti českých zemí, deset povídek a novel z pera našich předních autorů literární fantastiky. Názov: Podzemní chrám Autor: Thiemeyer Thomas Vydavateľstvo:Alpress Preklad:Jesika Schaft Obálka: Tomáš Řízek Strán:312 (paperback) Cena: 229 Kč Anglického vědce Davida požádá matka jeho dávné přítelkyně o pomoc. Emily pracovala v africkém Kongu na výzkumu pro biotechnologickou firmu, náhle však zmizela. David se v doprovodu dvou lovců vydá na záchranou akci a sleduje stopy zmizelé výpravy až k velkému jezeru v hlubinách pralesa. Proč se zdejší Pygmejové vyhýbají všem otázkám, které se týkají jezera, a před jakou ničivou silou se je snaží varovat mladý domorodec? 16 Názov: Milénium 2 - Země bojující Autor: Neff Ondřej Vydavateľstvo: Millennium Publishing Obálka: Petr Sás Strán:304 (paperback) Cena: 299 Kč - nové vydání Druhý díl trilogie Milénium je časově posunut o čtvrtstoletí dál. Místo širokého pohledu na globální události čtenář sleduje příhody policisty Salzmanna, v závěru prvního dílu rovněž proměněného na ještěra, který se stává hříčkou v rukou zločineckého gangu produkujícího nebezpečnou drogu, schopnou proměnit člověka ve vraždící bestii - „dropauta”. Ačkoliv kniha intelektuálně nedosahuje prvního dílu, jde o autorův nejčtivější román, s akcentem na napětí a prudkém ději. Autor v ní rozehrává problém člověka, který sloužil zlu v domnění, že koná dobro. Kniha získala cenu Ikaros 1994 jako nejlepší česká SF roku. Názov: Jméno korábu Autor: Renčín Pavel Vydavateľstvo: Euromedia Group - Knižní klub Obálka: Jarmila Marešová Strán:160 (hardback) Cena: 199 Kč Rozbouřené moře promočí člověka až na duši. Odplaví nános pozlátka i špíny a ukáže ryzost jeho srdce. Román Jméno korábu vypráví příběh, ve kterém šumí moře a naděje. Příběh o strastiplné cestě jednoho kapitána, který bude muset překonat strach i nenávist, bude se muset spolehnout na sílu přátelství, aby porazil beznaděj, bude muset obětovat mnohé, aby poznal jediné. Jméno svého korábu. Aby se mu to podařilo, musí však nejdříve najít sám sebe. Putování začíná... Meč z Flatlandu LITERATURA text: Henry Petr Vyhlídka Wolf Publishing Další titul z edice Pevnost je povídkovou sbírkou, kde všechny příběhy spojuje postava potulného barda a „bojovníka“ Connora Hu Gwyna. Všechny příběhy v knize jsou chronologicky řazeny, takže v první povídce se s hlavním hrdinou setkáváme ještě než dovrší patnáctý rok života. V úvodní povídce Květiny pro Tien , podle níž měla kniha původně nést jméno, se Connor snaží oslnit jednu dívku tím, že jí přinese poledničky, květiny rozkvétající jen v pravé poledně, z prokletého Dacyanského pole. Setkání, které tu na něj čeká, je pak první z řady smrtelně nebezpečných okamžiků jeho života. V příběhu s názvem Noc čarodějnic je z Connora již dospělý mladý muž, který s mečem a loutnou opustil svůj rodný kraj, aby doputoval na západní pobřeží, do míst, která by měla ještě náležet jeho lidu, ale o kterých již dávno nikdo nic nevěděl. Ani nyní neujde setkání s magií a jeho život bude opět viset na vlásku. V podobném duchu by se mohly nést krátké náčrty i ostatních povídek, ve kterých Connor cestuje napříč celou zemí, aby doputoval až na místo, kde se kdysi rozkládala bájná říše Qwaarmor. Jeho cestu kříží nástrahy v podobě dávné magie, prostých nedorozumění nebo strach a nepochopení prostých lidí, kteří v něm pro jeho znalosti přírody vidí nebezpečného čaroděje. Někdy pak na počátku nového příběhu stojí pouhá náhoda, která se vyvine ve sled neočekávaných událostí. Pokud jste pravidelným čtenářem český SF periodik – Pevnost, Dech draka neb /Ikarie – určitě jste se již s nějakým příběhem Petra Vyhlídky setkali. Není proto náhodou, že nejlepší povídky z této knihy byly již před časem časopisecky otištěny. 17 K nejlepším povídkám lze jednoznačně zařadit delší texty; Vůně lesa ( čas. Ikarie 6/1996 ), Uctívači ( čas. Pevnost 7/2003 ) a Lví poslání ( čas. Ikraie 11/1994 ). Pokud totiž autor pracuje na větším prostoru dostávají jeho příběhy hloubku a čtenář se daleko víc dokáže vcítit do postav, které nejsou jen epizodními rolemi mihnoucí se dějem. Z mého pohledu jsou pak nejslabšími pracemi povídky, které po úvodních, a vcelku dobrých, Květinách pro Tien knihu otevírají. Noc čarodějnic a Jeskyně prokletých působí, i díky své malé délce, spíš jako slohové cvičení na rozepsání se než jako regulérní povídka. Také Meč z Flatlandu uzavírající celou knihu není úplně tím nejvybroušenějším závěrem, i když rozhodně má svojí kvalitu. Pokud od meče z Flatlandu nebudete očekávat říznou akci plnou krve a odlétávajících končetin ani knihu sálající třeskutou magií, určitě nabudete zklamáni. Tato sbírka povídek nabízí kvalitní fantasy pro ukrácení dlouhé chvíle, která plyne svým pokojným tempem k poslední stránce. LITERATURA Jonathan Carrol: Měsíční kosti text: Filip Pivoňka Jonathan Carrol je u nás málo známý, ale ve světě úspěšný americký autor fantastiky žijící ve Vídni. Jeho knihy se dají těžko zařadit, obvykle jsou originální směsí volné fantastiky, fantasy a mainstreamu, občas ochucenou kapkou hororu. Provází je pověst čtivých, psychologicky velmi dobře propracovaných, i když občas hůře srozumitelných děl. Z autorovy tvorby u nás vyšla zatím jen jeho románová prvotina Země smíchu, její vydání z roku 1993 však bylo zmršeno nekvalitním překladem, nesmyslnou obákou i odbytou redakční prací. Přesto se jednalo o zajímavé a provokující čtení, potvrzující autorův smysl pro originalitu a neotřelé zápletky. Proto je pozitivní, že můžeme ochutnat dílo tohoto nedoceněného mistra v profesionálně ušitém redakčním kabátě nakladatelství Laser-books, jež v rámci edice Mistrovská díla fantasy vydalo Carrolův román Měsíční kosti. Cullen je běžná americká žena středních vrstev. Má za sebou minulost povrchního ekoligickoprotispolečenského protestu (byla sedmdesátá léta a na fakultě to dělal každý), několik nepovedených vztahů a pracovních zkušeností a jeden potrat. Nyní je šťastně vdaná za bývalého profesionálního basketbalistu Dannyho a nade vše miluje svou nedávno narozenou dceru Mae. Vedla by obyčejný, spokojený život, kdyby nebylo těch podivných snů. Pravidelně se jí totiž zdává o pohádkově fantastickém ostrově Rondua, kterým putuje, doprovázena tajemným chlapcem Pepsim a několika mluvícími zvířaty, za záhadným a skrytým cílem. Ostrov se postupně odkrývá, cíl jejich cesty nabírá jasné kontury, ukazuje se, že mnohé osoby a události z jejího civilního života mají na Rondui svou „alternativní verzi.“ Čím více se jí Rondua odhaluje, tím více přibývá otázek. Je onen záhadný chlapec Pepsi jejím nenarozeným, potraceným dítětem? Jakou úlohu má na Rondui sehrát ona? Nenavštívila tento ostrov již někdy dříve? A co mají její sny společného s osobami z jejího skutečného života: filmovým režiérem, který Cullen ctitelsky obdivuje, a pološíleným vrahem, který s ní dříve bydlel ve stejném domě a nyní ji z psychiatrické léčebny pravidelně píše dopisy? Carrol v této knize zcela dostává pověsti, která jej jakožto spisovatele provází. Postavy jsou psychologicky dopodrobna vykreslené: celá první část příběhu, který Cullen vypráví v ich-stylu, je podrobnou exkurzí do jejího současného i 18 minulého života. Dozvídáme se o všech jeho uzlových bodech a mimoděk tak dokonale poznáme i její charakter i hodnotový žebříček. Jakoby to nebyla fiktivní literární postava, ale živá, existující osoba, kterou již delší dobu známe. Trochu méně, ale přesto velmi plasticky jsou zobrazeni také její manžel Danny a rodinný přítel, homosexuální novinář Eliot. Jakobychom četli psychologický román o životě současných Američanů z pera Johna Updika nebo Johna Irvinga. Vše se mění s příchodem snů o Rondui. Společně s nimi přichází do přísného realismu prvek okouzlení a úžasu z fantastična, doprovázený lehkých, ale mrazivým pocitem znepokojení z neznámého. Jak se postupně ronduiské sny čím dál více přelévají do všední reality, tyto pocity houstnou a mohutní. Carrol je nejen mistrovský psycholog, ale umí i skvěle zacházet s náladou a atmosférou, přesně ví kdy a kde má přilít více a kdy méně. Nálady znepokojení a strachu začínají postupně převládat a mistrovsky napsané vyvrcholení knihy je již v pravém slova smyslu hororové. Nečekejte však žádné „gore“ efekty, ani splatterpunk. Carrol je příliš dobrým autorem na to, aby čtenáře děsil laciným samoúčelným násilím. Navíc dokazuje, že se dá napsat skutečně originální a inovativní příběh, aniž bylo nutné zabíhat do zbytečných, bezúčelných bizarností, jako to dělají někteří autoři dnes tolik oslavovaného new weirdu. Co se snad dá knize vytknout, je jistá nedůslednost. Mnoho detailů zůstane v příběhu nevysvětleno, spoustu otázek nezodpovězeno. Čtenář se nedozví ani podstatu existence Rondui, ani způsobu, jakým je propojena s naším světem. Některé prvky vyprávění ukazují, že by Rondua mohla být esencí lidské fantazie a snů, podobně, jako Endeho pohádková říše Fantazie z Nekonečného příběhu. Odpovědi by snad mohlo dát opakované čtení a přemýšlení nad textem tohoto nejednoznačného, vícevrstevného příběhu. A pokud ani to nepůmožu, pak nezbyde, než si počkat na vydání dalších příběhů z ostrova Rondua. Autor se totiž na něj vrátil ještě pětkrát a vytvořil tak volný cyklus The Answered Prayers Sextet. Jonathan Carrol: Měsíční kosti. Překlad Milan Žáček. Obálka Dagmar Krásná. Praha, Laser-books (edice Mistrovská díla fantasy) 2006, 248 s. Cena 179 Kč. Hodnocení: 80 % LITERATURA Co ještě (možná) nevíte o Húrinových dětech text: Filip Pivoňka Ano, já vím, že se budu možná opakovat a že informace, obsažené v tomto článku budou pro spoustu z vás jen mlácením prázdné slámy, ale nový Tolkien je nový Tolkien, a kdyby se náš server této knižní (nejen) fantasy události roku nevěnoval, neměl by právo říkat si fantasy magazín. A třeba alespoň některé z vás překvapíme něčím novým… Kniha Húrinovy děti (v originále The Children of Húrin) vyšla 17. dubna 2007 zároveň ve Velké Británii a Spojených státech. O její vydání se podělilo britské nakladatelství HarperCollins a americký Hougton Mifflin. Obě vydání obsahují původní ilustrace Alana Leeho. Jak už jsme na MFantasy psali, jedná se o příběh z Prvního věku o boji lidského hrdiny Húrina z rodu Hador, vůdce lidu Edain, proti Melkorovi, prvnímu Temnému pánovi a následném prokletí, pronásledujícím jeho rod. Dnes doplníme, že se příbeh odehrává 6000 let před událostmi Pána prstenů a jeho nástin můžeme najít v několika starších „tolkienských“ pramenech. V první řadě je to dvacátá první kapitola Silmarillionu, která základní kontury příběhu odvypráví v kontextu války o Beleriand. Dále najdeme odkazy na osud Húrinových dětí v příběhu Narn i Chin Húrin z Nedokončených příběhů. V Knize ztracených pověstí I. zase nalezneme příběh Turamba a Toaloké. Osu děje knihy obsahuje také nedokončená epická báseň The Lay of the Children of Húrin (Píseň o dětech Húrinových) z u nás nevydané knihy The Lays of Beleriand - třetí části rozsáhlého edičního projektu The History of Middle-Earth. Dále je známá alernativní prozaická verze Narnu zvaná Húrinssaga a ukončení Narnu jménem The Wandering of Húrin. Tato dílka zatím nebyla zařazena do žádného vydaného textu. To, že Tolkien měl základní koncept příběhu hotový již v roce 1918 asi víte, stejně jako to, že jeho synu Christopherovi trvalo přes třicet let, než příběh přepracoval a dokončil. Mnohem méně známá je míra Christopherova přímého spoluautorství. Jinými slovy: podílel se Christopher na knize jako skutečný spoluautor, nebo zase „jen“ jako editor, stejně, jako v případě Silmarillionu? Hledání odpovědi bude asi opět složitější. Nápis na obálce knihy hlásá: J. R. R. Tolkien: The Children of Húrin. Edited by Christopher Tolkien. Oficiálně je tedy autorem uznán Tolkien starší, 19 kdežto jeho synovi je opět přiřknuta role redaktora otcova díla. Autorův vnuk Adam Tolkien k tomu na Tolkienových oficiálních internetových stránkách dodává, že kniha je napsána: „zcela v autorových slovech“ a obsahuje jen „několik přepracování gramatické a stylistické povahy.“ Sám Christopher však na stejném místě uvádí, že při tvorbě měl sice k dispozici mnoho zdrojů z otcovy pozůstalosti, často to však byly pouhé útržky, fragmenty a zkratkovité poznámky a tím pádem byla práce na Húrinových dětech mnohem obtížnější, než na předchozích dílech. V tom případě by ale Christopherovi nezbylo nic jiného, než zapojit vlastní vypravěčský um a příběh, anebo jeho podstatné části, sám dovyprávět, byť ve snaze co nejvěrněji napodobit styl svého otce. Popření apoluautorství by mohlo pramenit z úcty k Velkému profesorovi, ale stejně tak mohlo být jen čistě marketinkovým tahem. Húrinovy děti by vypadatly „méně od Tolkiena.“ Co kdyby si je pak koupilo i méně lidí? Už to, že je Christopher na obálce uváděn jako editor je velký ústupek, u Silmarillionu a Nedokončených příběhů se s tím nikdo neobtěžoval. LITERATURA Ještě něco málo k obsahu knihy. Milovníci Středozemě zajisté ocení, že Christopher z mnoha nově zpracovaných útržků vytvořil speciálně pro knihu zcela novou mapu. Příběh samotný je údajně velmi temný a smutný, rozhodně nekončí „happy endem“ Pána Prstenů a dokonce ani elfové a trpaslíci v něm nevystupují v tak jednoznančně pozitivních rolích, jako v nejslavnějších Tolkienových dílech. Odborníci v něm nalézají odkazy na finskou Kalevalu a hlavně na germánský mýtus o Siegfriedovi a Niebelunzích. Stylisticky se kniha blíží úsečnému, zkratkovitému stylu Silmarillionu, obsahuje však lineární příběh několika postav, odehrávající se v mnohem menším časovém horizontu, takže se jedná spíše o „klasický“ román, než o nadčasový „mytologický“ epos. Ohlasy na knihu jsou pozoruhodně různorodé, objevuje se provolávání slávy i naprosté zatracování. Například Washington Post knihu popsal jako „bezútěšný, temně krásný příběh, vyprávěný na pozadí Tolkienova Prvního věku Středozemě,“ a přirovnává ji k antické tragedii. The Sunday Times trochu rezervovaněji přiznává, že „jako kniha, ne jako zlonek nedokončeného projektu, Húrinovy děti svým zvláštním způsobem fungují.“ Naproti tomu třeba Detroit Free Press příběh šmahem 20 odsuzuje jako „těžkopádný a neukončený,“ Entertaiment Weekly zase jako „nepovedený a nezralý.“ Nad těmito odsouzeními sice může sofistikovaný český čtenář ledabyle mávnout rukou a říct si: „jsou to Američané…,“ nakonec mu ale stejně nezbyde nic jiného, než počkat do 1. června 2007, kdy u nás Húrinovy děti vydá v překladu Stanislavy Pošustové-Menšíkové nakladatelství Argo. Ještě, že už je to tak brzy… LITERATURA Robert Ervin Howard text: Kaylin Kdo by neznal barbara Conana, svalnatého Cimmeřana, který se před ničím nezastaví, nikdo a nic ho nedokáže porazit. Ti, kdož se s ním setkali, vědí, že jeho duchovním otcem je Robert Ervin Howard, americký novinář a povídkář z první poloviny 20. století. Howardovi vděčíme za vznik sword and sorcery, tedy příběhů meče a magie, světa, kde hrdinové jsou skutečnými hrdiny a ti zlí jsou skutečně zlí. Ač se o Howardovi říká, že jeho rekové jsou inspirováni jím samým, když se podíváme na život tohoto autora, zjistíme, že ne vše v jeho životě je hrdinské. R. E. Howard se narodil 22. ledna 1906 v texaském Peasteru. Po častých stěhováních po celém státě se v roce 1919 jeho rodina konečně usadila v Cross Plains, kde Howard žil až do své smrti. V mládí nemocný chlapec chtěl být něčím víc, než jen nějakým chudáčkem. Už v té době se v jeho hlavě rodily profily jeho hrdinů-kulturistů. V pokročilejším věku se začal věnovat boxu, aby se z tintítka stal pořádný muž. Již zde můžeme vidět spisovatelovu touho po jistém druhu hrdinství, jež provázelo celou jeho tvorbu a celý jeho život. Psaní pro širší veřejnost se začal zabývat na střední škole, kde přispíval do školního časopisu, zde však jeho ambice zdaleka nekončily. V roce 1921 byla magazínem „Western Story and Adventure“ odmítnuta jeho povídka „Bill Smalley and the Power of the Human Eye“, čímž začala skoro nekonečná řada vrácených prací. Až o čtyři roky později za osmnáct dolarů prodal povídku „Spear and Fang“ (dílko z doby neandrtálců) časopisu Weird Tales, legendě pulpovým magazínů a měsíčníku, který se nakonec stal Howardovou domácí scénou, kde uveřejňoval své příběhy, ač samozřejmě s rostoucí popularitou se o jeho tvorbu zajímalo stále více a více povídkových periodik. Se „Spear and Fang“ se mu ještě nepodařilo dostat na obálku magazínu. K tomu došlo až roku 1926 s povídkou „Wolfshead“. 22 Po střední škole vystřídal mnohá různá zaměstnání, což je u spisovatelů poměrně typické, pokud se neprosadí již v pubertě, což se stává skutečně velmi zřídka. Podobně jako Howard na tom byli i takoví autoři jako David Gemmel nebo Stephen King. Z pracovních míst, jimiž prošel, bych jmenoval povolání osobního tajemníka v právnické kanceláři, stenografa a prodavače v drogerii. Nakonec, vzhledem k neúspěchu u vydavatelů, si udělal kurz účetního. Počet vrácených povídek narůstal a výrazně převyšoval hromádku publikovaných. Přišel však rok 1928 a s ním i postava Solomona Kanea, prvního hrdiny, jež si mezi veřejností našel výraznější ohlas. Ale od Solomona je ještě hodně daleko k barbaru Conanovi. Solomon Kane totiž není žádný svalovec, jen člověk s ideály, který chce pomáhat světu, a aby ho zbavil padouchů, bude je pronásledovat kamkoli. Nepohybuje se však po žádném bájném světě, ale po planetě Zemi zhruba v šestnáctém až sedmnáctém století a jeho zbraní je rapír a pistole a hlavním působištěm Afrika, hlavně z důvodů její neprobádanosti. To už tu ale máme rok 1929, kdy na scénu přichází Kull. Barbar, který byl vyhnán z Atlantidy, kvůli tomu, že byl shovívavý a místo upálení ženu, která si vzala nepřítele, milosrdně zabil. Tím, že porušil zvyky, musel odejít. Zde je jasně poznat Howardův přístup k „civilizovanému“ světu. Divoký barbar bez nějakých rytířských ctností je v podstatě lepší a čestnější než civilizovaní lidé z Atlantidy. Kull je předobrazem Conana, ale i zde chyběl ještě nějaký ten krůček k dokonalosti a hlavně k většímu zájmu čtenářů. LITERATURA Od roku 1930 Howard pravidelně publikuje ve Weird Tales, ale i v dalších pulpech (Oriental Stories a Fight Stories). Ovšem přichází Velká krize, což se podepisuje i na vydavatelstvích. Aby byla schopna uhradit náklady, musí změnit periodicitu svých produktů. Weird Tales se přes krizi dostávají poměrně dobře, ale Oriental Stories se stávají čtvrtletníkem, až jsou roku 1932 zastaveny úplně. Podobně je na tom i časopis Fight Stories (tady nehledejte žádné fantastické příběhy, ale povídky z boxerského ringu), který také v roce 1932 končí, ale po čtyřleté přestávce se znovu vrací. To se Oriental Stories nepoštěstilo. R. E. Howard ovšem nouzi o práci nemá. Zkouší žánr detektivek, kde však zjišťuje, že mu pšenka příliš nepokvete. Kriminální příběhy mu nesedí. Nachází ovšem zálibu ve westernech, jež píše pro Action Stories. Ale ani zdaleka nezanevřel na fantasy, a tak představuje světu dalšího svého hrdinu, piktského krále Bran Mak Morna, bojujícího za nezávislost Piktů, jenž se setkává i s pradávným králem Kullem. Ovšem nedlouho po Branovi na vrchol hory hrdinů přichází Conan a nutno přiznat, že předešlé bojovníky dobra shazuje někam napůl cesty. Conan zastiňuje i Kulla Dobyvatele, ač jsou si velmi podobní, neboť oba jsou svalnatí a neuvěřitelně silní barbaři, oba se stávají králi, ale Conan je prostě lepší. Jeho oblíbenost může vyvěrat z několika pramenů. Conan je barbar, který má své nectnosti. Má rád dobré pití, krásné ženy, často jde do bojů po hlavě a až potom se ptá, pokud se vůbec zeptá. Není to úplně vzorový hrdina, má své zápory, což ho polidšťuje a je tím pro čtenáře skutečnější. Dalším výtečným prvkem je atmosféra, která není laděna nijak vesele, ale spíš do temných barev. Magie je zde onou temnou stránkou, tou špatnou, která jen těžko může sloužit dobru. Povídky tím získávají hororový nádech a tím více upoutávají čtenáře. Posledním důležitým prvkem, který třeba u Kulla naprosto chyběl, jsou ženy. Všechny krásné, vnadné – tohle je hodně důležité! – a skoro všechny končí v Conanově posteli. No řekněte sami, není skvělé být hrdinou v bájných světech, zachraňovat nevinné a zabíjet grázly, potom hodovat a den zakončit s nádhernou ženou po boku? Conan je tím, čím člověk našeho světa být nemohl, čím nemohl být ani Howard, i když si to přál. V postavě Conana autor zosobnil sám sebe, ale takového, jaký by mohl být a jakým se na Zemi nikdy nestane. Abych nemluvil jen o mužských hrdinech, najdeme v bohaté spisovatelově tvorbě i jednu ženu, Rudou Sonju. Ale my ji neznáme tolik díky Howardovým povídkám. O zájem o ni se postara- 23 la společnost Marvel, gigant světového komiksu. Až díky obrázkům se stala Sonja známou hrdinkou, která v roce 1985 sekundovala Arnoldu Swarzeneggerovi, filmovému Conanovi ve filmu nesoucím její jméno. A když už jsme u těch žen, říká se: „Za vším hledej ženu.“ I v životě R. E. Howarda byla jedna taková femme fatale – jeho matka. Velice k ní tíhl a když se 11. června dověděl, že se z komatu, do něhož upadla po vleklé nemoci, nikdy neprobere, psychicky to neunesl a zastřelil se. Jeho matka zemřela druhý den. Svět tímto dnem přišel o skvělého spisovatele, ale stalo se něco, co se jen tak nestává. Mohlo by se zdát, že s Howardem zemře i Conan (spisovatel sám napsal o tomto hrdinovi spoustu povídek, ale jen jediný román – Hodina draka), ale k tomu nedošlo. Jeho díla se chopil muž jménem Lyon Sprague de Camp, člověk, který se jako had prosmýkával všemi oblastmi fantastiky, ať už beletristické nebo teoretické, dokončil Howardovy nedopsané příběhy a sám vytvořil několik vlastních. De Campem to však jen začalo. Barbarova oblíbenost po celém světě je taková, že až do současnosti vznikají nové a nové příběhy. A další jistě vznikat budou. O jejich kvalitě se dá mnohdy hodně polemizovat, stejně jako o záměrech jednotlivých autorů, ale Conan žije dál. Mohl by si jeho stvořitel přát větší poctu, větší uznání? Robert Ervin Howard zemřel mladý, ale dokázal po sobě zanechat nedostižný odkaz, který i po generace fascinuje a inspiruje čtenáře. Možná byl trochu podivín, o čemž svědčí téměř oidipovský vztah k matce, ale nebývají takoví géniové? Jeho osud trochu připomíná život dalšího pulpového mága, Howarda Phillipse Lovecrafta, který zemřel jen o rok později. Obrovské nadání, ale příliš málo času na to ho pořádně využít. PC HRY Prince of Persia text: Max Leonhart Existujú dva typy hier – tie, ktoré si zahráte, prejdete fických kariet s podporou PixelShader 2.0), skvelé a odložíte. A potom sú tu tie, ktoré prejdete, odpriestorové hlavolamy a nevídané animácie vyrazili ložíte, no pri náznaku nudy či nedostatku nových mnohým hráčom dych. Príbehovo to pravda až také gamesiek po nich siahnete. Možno sú staršieho dáta, ružové nebolo, ale jednoduchosť zápletky vyvažoval nemajú takú grafiku ako najnovšie pecky, no ich unikátny dizajn levelov. hranie vo vás zabíja nudu a tak si takéto hry skrátka Ako mladý Princ ste sa zúčastnili lúpežnej „pustíte“ znova, hoci už veľmi dobre viete, ako to výpravy do ďalekých krajín a spolu s rozprávkocelé dopadne, ako sa vyhnúť ktorej pasci či ako riešiť vým bohatstvom ste získali aj „Piesky Času“ (Sands ktorý problém. A práve z tejto druhej kategórie sú aj of Time), obrovské presípacie hodiny, pomocou hry zo staronovej trilógie Prince of Persia. Tento člá- ktorých sa dá ovládať čas. Podlý vezír však nahovorí nok nechce byť recenziou, ale akýmsi výkričníkom princa, aby piesky vypustil, tým však privodil smrť pre všetkých, ktorým nová trilógia ušla. všetkým obyvateľom paláca, vrátane svojho otca. Na začiatok nezaškodí trochu histórie. Prvá Prežil len princ (vďaka Dýke Času, ktorú si prisvojil hra zo série Prince of Persia vyšla už pred takmer z lupu), vezír (vďaka svojej mágii) a jedna zo zajatdvadsiatimi rokmi a bola jednou z prvých, ktoré kýň, princezná Farah (vďaka svojmu kúzelnému som mal na svojej prvej 286-ke. Jej výrobca, Jordan amuletu). Princovi sa podarí újsť a pomaly sa preMechner, už vtedy využil techniku snímania reál- bojuje palácom, väzením, záhradami a hradbami až neho pohybu (kamerou nahrával pohyby svojho k záverečnému súboju so zlým vezírom, pričom mu brata), ktorá sa stala základom pre dnešné „motion pomáha spomínaná princezná Farah (ktorá stihne capture“ (pomocou ktorého sa snímajú pohyby do dokonca aj zomrieť, no princ ju na konci oživí keď všetkých moderných hier). Prvý diel mal veľký ohlas vráti čas a všetky udalosti sa „vymažú“). a tak pokračovanie na seba nenechalo dlho čakať. Ako som už povedal, príbeh nie je silnou Prinieslo lepší príbeh, viac farieb a stále skvelé ani- stránkou a podobne by sme mohli hovoriť aj o boji. mácie a peknú grafiku, jednoduchosť ale zábavnosť V hre sa striedajú pasáže preliezania palácom, prisúbojov. Po čase sa dostavil Prince of Persia 3D, kto- čom princ musí skákať, behať po stenách, rúčkovať rý sa ale stal „fackovacím panákom“ všetkých vted- a stvárať podobné vylomeniny, s bojovými úsekmi, ajších recenzentov, ktorým nevyhovoval prechod do keď sa na nášho hrdinu vyrúti svorka príšer, ktoré troch dimenzií na spôsob Tomb Raidera. Napokon, musí pekne jednu po druhej posekať. Boje sú síce zo 3D bolo v tom čase len v plienkach a tak niet divu, začiatku veľmi zaujímavé (hlavne vďaka vizuálnemu že hráči sa v priestore nevedeli celkom dobre orien- spracovaniu), no postupom času sa stanú nutným tovať. S odstupom času ale treba povedať, že ani tretí zlom. Ani v pokročilej fáze hry vás však neprestane princ nebol vôbec zlý a ponúkol dostatočnú porciu udivovať dokonalosť animácií. Boje vďaka tomu zábavy. ostávajú atraktívne, no ako som už povedal, ku konVráťme sa však k objektu tohto článku, ktorým je cu ich už budete chcieť mať čím skôr z krku. novodobá trilódia Prince of Persia: Sands of Time, Grafika, ako som už spomenul, je aj na dnešWarrior Within a The Two Thrones. né pomery naozaj nádherná. Množstvo svetelných efektov, fotorealistické textúry a hlavne úchvatné PRINCE OF PERSIA: THE SANDS OF TIME efekty spomaleného či dokonca vráteného času sú dopilované do posledného detailu a dlhú dobu som Spoločnosť Ubisoft sa po dlhých rokoch ich sledoval s ústami dokorán. Vizuálne spracovanie rozhodla oživiť perzskú legendu – kúpila licenciu, je skrátka skvelé. zavolala pôvodného designera, Jordana Mechnera O hudbu sa postaral Stuart Chatwood. Soundtrack a prenechala vývoj svojmu montrealskému študiu síce neobstojí pri samostatnom počúvaní, no v hre (ktoré má doslova zlaté ruky, je zodpovedné za také perfektne dotvára atmosféru, perzský „feeling“ z pecky ako je Splinter Cell a Splinter Cell: Chaos neho priam vyžaruje. Tiché vokály počas adventúrTheory či mnohé iné). Po pár rokoch vyšiel na svetlo nej časti striedané rýchlymi rytmickými pasážami sveta reinkarnovaný princ a vyvolal naozaj počas boja sú naozaj vynikajúcim výsledkom sklaveľkú vlnu ovácií – úžasná grafika (využí- dateľovej práce. vajúca vtedy najnovšie efekty gra- 24 PC HRY Hudba má však jednu veľkú nevýhodu a tou je, že jej nejšie než samotný boj (ku ktorému sa ešte dostaje veľmi málo. Melódie sa po krátkom čase ohrajú a nem). Bonbónikom je, že každá lokácia je pripravepôsobia trochu všedne, až si ich napokon prestanete ná nielen v „obyčajnom“ štýle, ale vďaka cestovaní všímať... časom sa na tie isté miesta môžte pozrieť o tisícky Celkovo sa dá povedať, že prvý princ z novej rokov neskôr. Takže zatiaľ čo záhrady vládkyne série sa tvorcom veľmi vydaril a zanechal hráčov v ostrova prekypujú zeleňou a pretekajú nimi potôčiočakávaní pokračovania. ky, o tisíc rokov neskôr sú na tom istom mieste len schátrané ruiny porastené hustými spleťami buriny. PRINCE OF PERSIA: WARRIOR WITHIN Už som načrtol bojové sekvencie, no tie si zaslúžia Približne rok trval vývoj pokračovania Sands of samostatný odstavec. Po kritike obmedzených možTime, ktoré nieslo názov Warrior Within. Príbeh bol ností boja v Sands of Time vyrukovali tvorcovia s pokračovaním prvej časti. Po všetkých tých hrách novým, prevratným systémom – Free Form Fighting s časom prišiel aj princov čas zomrieť. Ktokoľvek System. Voľne by sa to dalo preložiť ako systém, v totiž raz otvorí Piesky Času, musí zomrieť. Princo- ktorom si sám hráč vytvára svoj bojový štýl. Povi sa však na konci Sands of Time podarilo smrti mocou neuveriteľných troch tlačítiek dokáže princ uniknúť. To však znamená, že je paradoxom a na vykonať desiatky pohybov. Pohyby sa navyše líšia scénu prichádza Dahaka – obrovská mytologická podľa toho, či zvierate len jednu (meč) alebo dve obluda, ktorej cieľom je vymazať zo sveta všetky zbrane (do ľavej ruky môže princ vziať sekerku, ďalší anomálie, v tomto prípade princa. Ten sa však ne- meč alebo dýku, tieto zbrane sa však dosť rýchlo mieni zmieriť so svojim osudom a tak sa rozhodne opotrebujú). S týmto vybaveným je kosenie piesočcestovať na Ostrov Času. Dúfa, že sa mu podarí ných monštier naozaj lahôdka a dokáže vás baviť cestovať do minulosti a zabrániť tajomnej Cisárovnej počas celej hry. Každý hráč si určite nájde svoj bojoČasu vo vytvorení Pieskov. Ak by totiž nevznikli, vý štýl, ja osobne preferujem princovu modifikáciu nikdy by ich neotvoril a teda by ho Dahaka nechal capoeiry (s dvoma mečmi) a odrazenie od steny na pokoji. spojené s nádhernou, niekoľkonásobnou piruetou, za akú by sa nehanbil žiaden krasokorčuliar (no, Príbeh je oproti Sands of Time omnoho zložitejší a možno by sa mu nepáčil počet odseknutých hláv :-) zamotanejší, no treba povedať že aj oveľa napínavejší a zábavnejší. Spolupracovali na ňom dokonca sce- Samozrejme tvorcovia nezabudli na podstatný detail náristi z Hollywoodu a je to na ňom vidno. Skvelé akým je krv. Nie som z tých, ktorý k životu potrezvraty, vynikajúco vykreslené postavy a hlavne dejo- bujú počítačové násilie, no do temnej atmosféry vá línia s mnohými neznámymi je zárukou skvelej Warrior Within to sadne naozaj skvele. Navyše, aj zábavy na minimálne 12 hodín. Je pravda, že v dejo- princ dospel, je hrubší, už to nie je ten mladík, ktorý vom klbku sa môžete ľahko stratiť, ale ak dokážete v prvom dieli iba dospieval. Tu je to už zrelý bojovprijať vetu „musím sa vrátiť späť do prítomnosti“, ník, ktorého navyše dva roky naháňa nezničiteľné tak si ho skvelo užijete. Napätie sa stupňuje a ak ste monštrum... (a samozrejme ho naháňa aj počas naozaj pozorný a šikovný hráč, môžete si vychutnať hry, adrenalínové úteky pred Dahakom sú skvelou alternatívny koniec... obmenou skákania a boja) Bolo by veľmi zlé, keby sa s celou hrou nezmeniGraficky je však na tom Warrior Within o málinko la aj hudba. Samozrejme sa tak stalo. K Stuartovi horšie, už len preto, že druhý diel bol pôvodne vy- Chatwoodovi pribudol Inon Zur a hlavne skupina vinutý pre PS2 a na PC sa len portoval. To znamená Godsmack, ktorá pre hru nahrala vynikajúce rockkrok späť vo vizuálnom spracovaní, hoci to nie je až ové sekvencie. Perzské motívy a elektrická gitara k také zlé. Opäť si užijete nádherné efekty spomalené- sebe napodiv celkom dobre pasujú a vo Warrior Wiho času a piesky času vďaka ich žiare takmer nevid- thin navyše perfektne dotvárajú ponurú atmosféru. no. Samostatnú pochvalu si zaslúži princov model postavy, jeho niekoľkodňové strnisko vyzerá naozaj Celkovo by sa Warrior Within dal opísať vetou jedfotorealisticky... ného z tvorcov: „Vytvorili sme Prince of Persia 2, nie 1,5. Je to plnohodnotné pokračovanie.“ Zlepšenie Čo sa oproti Sands of Time nezmenilo, je po všetkých stránkach zaručilo princovi opäť vysoké bezchybný design levelov. Skákacie časti hodnotenie, hoci temný podtón nie celkom sadol sú naozaj skvelé a zábavne, občas zábav- niektorým recenzentom. 25 PC HRY PRINCE OF PERSIA: THE TWO THRONES Čakanie na „Dva Tróny“ bolo pre mňa doslova Grafika sa oproti Warrior Within nezmenila, vyutrpením. Denne som sledoval oficiálnu stránku, zas zerá stále rovnako (dobre). Zmenilo sa však prostredie, a znova pozeral trailery a vývojárske denníky a nemo- z klaustrofobického paláca na takmer kompletné mesto, hol sa dočkať. Prísľub syntézy Sands of Time a Warrior čo prinútilo grafikov zmeniť paletu (dominuje piesočná Within, prechádzky po strechách Babylonu, štveranie sa hnedá) a mnoho iných vecí. Grafika však vo všetkých po Babylonskej veži, princovo temné alter-ego a mnoho smeroch vyzerá naozaj veľmi dobre a animácie sú stále iného... rovnako úžasné. Keď však tretí diel dorazil do mojich roztraseSkákacie časti sú výborné, v koži „temného ných rúk a rozbehol sa na mojom monitore, začal som princa“ sú dokonca veľmi zábavné, nedostatok života šípiť problémy. Prvým je hneď dej. Začína totiž tam, kde vás núti riešiť problémy v rekordne krátkom čase. Boj je skončil Warrior Within, no napája sa na jeho druhý, spracovaný rovnako ako vo Warrior Within, teraz má tajný koniec, ku ktorému mnoho kráčov ani nedospelo. však rovnakú paletu pohybov aj druhá hrateľná postava, Takže sa mohli oprávnene pýtať, ako je možné, že princ hoci pohyby s reťazou vyzerajú tak akosi menej rôznosa do Babylonu vracia s Kaileenou (vládkyňa ostrova rodo. Pribudla aj špeciálna schopnosť rýchleho zabitia času), keď ju na konci zabil. Vtip je v tom, že druhý nepriateľa – ak sa k nemu dostanete nepozorovane koniec je úplne iný a Kaileena ho prežije. Mňa by však zozadu či zhora, máte možnosť ho zabiť rýchlo a bez skôr zaujímalo, kam sa podel princov charakter. Tvrdý boja, stačí ak v správny moment stlačíte správnu klávesu a neľútostný bojovník sa za štyri týždne na ceste domov a je to. Akciu si teda rozhodne užijete, navyše je občas zmenil na toho nechápavého hlupáčika, ktorého pozná- obohatená jazdou na koňskom záprahu. me zo Sands of Time. Rovnako sa mu zmenil hlas, opäť Hudba opustila rockový štýl a vrátila sa k svojmu ho dabuje princ z jednotky. Hneď za touto nepochopi- perzskému základu. Ak som však v Sands of Time vyteľnou zmenou nasleduje ďalší úder pod pás, a to ten, že týkal nedostatočný počet skladieb, v The Two Thrones po návrate je ich loď napadnutá. Kaileenu zajmú nepria- je tento nedostatok omnoho citeľnejší. Ja sám som si telia, no princ miesto toho aby sa jej ponáhľal na pozapamätal asi len jeden track, ostatné boli príliš všedné moc, buchne päsťou do najbližšieho predmetu a potom a nezaujímavé. vyrazí (iným smerom...) Navyše, podľa slov rozprávača Hovorí sa „do tretice všetko dobré“, no v prípade nechce Kaileenu zachrániť z lásky, ale preto, lebo jej perzského princa to neplatí. „Dva Tróny“ nie sú krokom prisľúbil bezpečie v Babylone. Toto je tiež hlúposť, keďže spať, ale skokom spať. Spať ku Sands of Time, ďaleko od v záverečnej animácií Warrior Withinu som práve tú výčitiek recenzentov, naspäť k pohodlnému zárobku a lásku videl až moc dobre. bezproblémovému prijatiu. Zmizla krv, zmizol však aj Ale vráťme sa k deju. Kaileena je po krátkej adrenalín, napätie z deja sa pre istotu nedostavilo vôbec dobe zabitá a vezír (záporák zo Sands of Time) sa stáva a zábavnosť prišla len z povinnosti. Bohužiaľ, tretí princ „nesmrteľným“. Ako je možné že vezír žije? Opäť to nie dopadol hlboko pod moje očakávania a dohral som ho je celkom vysvetlené, hoci pochopiť sa to dá (ak hráte viac menej z úcty k sérii, pričom som neveriacky krútil celú trilógiu v kuse a máte udalosti predošlých dielov hlavou. Nikdy viac som sa k tomuto dielu nevrátil, čo v čerstvej pamäti). Skrátka princovi sa opäť dostáva do sa nedá povedať o prvých dvoch (Sands of Time som rúk dýka času, sám je však pieskami sčasti pretvorený prešiel asi päť, Warrior Within asi dvanásť krát). na piesočné monštrum. To konečne do hry vnáša ožiA ako zhodnotiť celú trilógiu? Je to skvelý úvod, venie, jednak sú rozhovory medzi princom a jeho alter napínavé pokračovanie a neuspokojivý záver, ktorý je egom zábavné, a jednak v koži „temného princa“ máte v príliš neoriginálny. V každom prípade však nové príberukách reťaz a v pätách smrť, keďže vám pomaly ubúda hy Princa z Perzie stoja za vyskúšanie, dokonca som si život... Do hry sa postupne primieša aj princezná Farah, istý, že sa budete skvelo baviť. Aj po rokoch je legenda čoby vezírov zajatec a princova pomocníčka. teda živá a svieža, priniesla novú, skvelú hrateľnosť a Dej má skrátka svoje nedostatky a oproti Warhromadu zábavy. Dúfam, že tí, ktorí túto sériu z nejakérior Within pôsobí amatérsky a spiatočnícky. Navyše ho dôvodu minuli, si na ňu nájdu čas. Naozaj to stojí za má priebeh veľmi podobný tomu zo Sands of Time. to. Prechádzky po Babylone, sem tam nejaký boss a presne taký istý koniec – tesne pred sídlom záporáka sa princ PRINCE OF PERSIA: SANDS OF TIME: 8,5/10 prepadne do najspodnejšej časti paláca (do PRINCE OF PERSIA: WARRIOR WITHIN: 9,5/10 väzenia a mučiarne) a odtiaľ sa štverá nahor PRINCE OF PERSIA: THE TWO THRONES: 7/10 inou cestou... 26 PC HRY Pirates of the carribean text: Max Leonhart Na plátna kín dorazil tretí diel Pirátov Karibiku. Kto pirátskych lordov na snem. Nechajme však dej dejfilm videl, isto sa zaradí do jednej z dvoch skupín, om, kto videl filmy, vie o čo ide. Bohužiaľ je pravda, ktoré sa okolo snímku vytvorili – jedná časť publika že autorom sa vôbec nepodarilo aspoň sa priblížiť film oslavuje, druhá ho posiela do horúcich pekifilmovej atmosfére. Ja skrátka nie som schopný poel. Nech je už ako chce, Piráti Karibiku sú naozaj chopiť, prečo je napríklad Jack Sparrow na lodi sám, velkým úspechom (minimálne kasovým) a tak niet prečo nemá posádku a tak podobne. Skrátka dej a divu, že k premiére filmu vydalo štúdio Eurocom atmosféra je len zlomkom toho, čo zažijete v kine. pod taktovkou Disney Interactive Studios rovnoMedzi jednotlivými levelmi uvidíte animámennú hru a to dokonca pre všetky platformy (PS3, cie, ktoré majú napodobňovať film, no príliš sa im PS2, XBox, XBox360, Nintendo Wii, Nintendo DS, to nedarí. Jednak sú priamo v hernom engine, takže PSP, PC). Ako pravoverný PC-čkár som siahol za vyzerajú veľmi zle a navyše im chýba akákoľvek snapočítačovou verziou Pirátov, a hor sa do sveta plné- ha o atmosféru – postavičky sa postavia a prednesú ho dobrodružstva... alebo nie? svoj dialóg. A tak sa napríklad na konci hry ElizabeAk by sme sa pozreli do histórie, zistíme, th rozlúči s Willom takým kľudným hlasom, akoby že sa ani zďaleka nejedná o prvú hru pod značkou sa lúčili na týždeň a nie na 10 rokov. Nedokážem Pirates of the Carribean. Už k prvému filmu vyšla pochopiť, prečo práve hra postavená na filme nemôhra, jediný problém bol, že sa takmer vôbec netýka- že obsahovať jeho úryvky. Určite by to bolo lepšie la filmu – bolo to len pokračovanie hry Seadogs (Be- ako škaredé video bez duše... thesda), ktorému mala zmena názvu len dopomôcť A ako k predajným výsledkom. Až k druhému dielu (Dead vyzerá samotMan´s Chest) vyšla „pravá“ hra pod názvom Pira- ná hra? Nuž, tes of the Carribean – Legend of Jack Sparrow. Dej dalo by sa bol vlastne rozprávaním Jacka Sparrowa o akýchsi povedať, že sa bizarných dobrodružstvách a pravdu povediac som jedná o kópiu ho vďaka úžasnej (ne)kvalite nedokázal dohrať. predchádzaTo všetko sa malo zmeniť s tretím dielom, vy- júceho dielu víjaním s veľkou slávou a reklamou, s novým „next- (myslím tým gen“ enginom, so skvelými animáciami, s dobrým Legend of Jack príbehom a hlavne so zameraním na darebáctva Sparrow) obohatenú o pár prvkov z úspešných hier. Jacka Sparrowa. Po zhliadnutí niekoľkých trailerov Na úvod poviem, že postavy v hre sa striedajú, a som sa veľmi tešil... Nemôžem povedať, že zbytočne, to dosť často – zahráte si za Jacka, Willa, Elizabeth ale rozhodne som sa nemusel až toľko... a Barbossu, pričom po dokončení hry si môžete Dej hry začína tesne pred úvodom filmu prejsť jednotlivé úrovne aj za iné postavy, napríkDead Man´s Chest – pamätáte sa, ako Jack vyskočí z lad za Daveyho Jonesa. Smutným faktom je, že za drevenej rakvy na mori a doplaví sa k svojej „Čiernej každú postavu je hranie takmer identické – počas Perle“ ? Hra vám na úvod porozpráva, za vašej ak- bojov kombinujete 2 útoky (silný – pomalý a slabý tívnej spolupráce, ako sa Jack do spomínanej truhly – rýchly) a ešte jednu špeciálnu vlastnosť, ktorou sa dostal, ako získal nákres kľúča k truhle Davyho postavy trochu odlišujú. Po aktivovaný špeciálneho Jonesa a ešte zopár doplňujúcich informácií. Hneď útoku Jack odpúta pozornosť nepriateľa a stúpi potom ale hra prestáva byť originálna a prestáva od- mu na nohu, Elizabeth predvedie efektné kombo haľovať dejové pozadie. Jednoducho už len kopíruje zakončené napichnutím záporáka na meč a kapitán dej filmu a aj to ešte s chybami (všetci vieme, že z Barbossa kopne protivníka medzi nohy... Tieto tri Isla de Pelegostos, kde takmer Jacka zjedli domorod- útoky sa dajú kombinovať, ale bohužiaľ som nepoci, ho nevyslobodil Will Turner, alebo aspoň nie tak, chopil, akým spôsobom. To však vôbec nevadí, že by ho priamo odsekol z ražňa... A už nehovorím väčšinou úplne stačí stláčať ľubovoľné klávesy a o fakte, že herná Tia Dalma stojí na ulici v meste každý nepriateľ skôr či neskôr podľahne. Faktom je, Port Royale...) Sem tam dej predsa len že bojový systém je približne na úrovni Prince of odbočí od filmu, hlavne preto, aby Jack a Persia : Sands of Time, čo nie je zlé, ale určite nie ani jeho parta mohli povolávať jednotlivých dobré. 27 PC HRY Súboje občas prinesú aj úsmevné momenty. sem-tam pokrikujú, najzábavnejšie sú samozrejme Ak napríklad stojíte pred nepriateľom a kryjete hlášky Jacka Sparrowa. Nie som si istý, či sú herné sa, on sa na vás rozbehne a stihnete sa uhnúť, váš postavy nadabované svojimi filmovými predlohami protivník prefrčí okolo vás a buď narazí do steny, (ich mená som v titulkoch nezazrel), ale ak aj nie, prevráti sa do suda s vodou, alebo proste spadne na hlasy znejú veľmi podobne. Bohužiaľ, opäť sa stretázem. Ako spestrenie bojov je to fajn a hlavne majú vame so syndrómom niektorých hier, a to, že dabintieto finty zábavnú formu, takže môžu vyčarovať goví herci asi netušili, čo to vlastne čítajú z papiera, hráčovi úsmev na tvári, čo sa napríklad mne osobne ktorý im niekto strčil do ruky. Takže momenty, v nestáva často. ktorých by sa žiadalo viac emócií, doplácajú na slabý Bojové sekvencie sa striedajú s behaním dabing a nedokonalý prednes dialógov. po úrovni, ktoré trvá vždy len pár sekúnd kým sa Herná hudba sa opiera o tú filmovú, čo je jedine neobjavia ďalšie príšery. Na niekoľkých miestach sa dobre. Počas boja obvykle znie klasická Zimmerova však dostanete k prvému zaujímavému obohateniu. téma. Občas ju však vystrieda hudba iná, nefilmová A tým sú takzvané „Jackanism“. Ide o animáciu, a je zle. Hlavne počas niektorých voľnejších momenpočas ktorej musíte rýchlo stláčať správnu klávesu. tov alebo animácií by to chcelo podporu muziky, ale Ak sa vám to nepodarí, nevadí, ale prídete o odo- toho sa proste nedočkáte. Takže hoci hudba nie je mykateľný obsah (nové postavy, zbrane...). A hoci sú zlá, ani tá neprispieva k budovaniu atmosféry. „Jackanizmi“ len kópiou sekvencií z hry Fahrenheit, Pirates of the Carribean: At world´s end je sú zaujímavým oživením jednotvárnych bojov. teda jedno veľké sklamanie. Neviem, prečo dostáObčas sa v hre zjaví aj boss, ale nejedná sa o vajú konzolisti iné hry ako PC-čkári – Piráti na PS3 nič prevratné. Väčšinou sú to ľahší súperi ako oby- alebo XBox 360 sú totiž trochu inou hrou, a podľa čajné monštrá a aj to len preto, lebo boss je obvykle všetkého o dosť lepšou. Počítačoví hráči opäť raz dolen jeden. Celkovo je obtiažnosť hry postavená len stali niečo, čo je len zlomkom konzolovej hry. A to na počte protivníkov, inak sa vám umrieť podarí je škoda. Piráti Karibiku sú totiž taká silná značka, naozaj len zriedkavo. Tento fakt je potvrdený aj tým, že človeku je až ľúto, že ju majú v rukách ľudia, ktože záverečný súboj s Davey Jonesom je až smiešne rým ide len o peniaze. Od hry podľa filmu by som ľahký... čakal, že mi dovolí prežiť dobrodružstvá z filmového Keďže sme v hrateľnosti nezaznamenali nič plátna v koži svojich obľúbených hrdinov. Lenže to prevratné, skúsime grafiku. Z trailerov som bol nao- by niekto spomedzi vývojárov musel vedieť, ako vyzaj nadšený, no realita je krutá. Viem, že môj počítač budovať poriadnu, filmovú atmosféru. Slabá grafika, nepatrí ku špičke, ale ani Radeon X800 si nezaslúži jednotvárne boje, trápne videosekvencie, slabá hudto, čo mi Piráti predvádzali na obrazovke. Žiadne pi- ba a mizerný dabing však atmosféru neurobia – a xel-shader efekty (t.j. škaredá voda, hnusný oheň...), pritom by stačilo tak málo. Vypilovať grafiku, vložiť textúry sú pekné len z diaľky, modely postáv (a medzi jednotlivé levely zábery z filmu, postrihať hlavne model Jacka Sparrowa) by si zaslúžili viac filmovú hudbu a hlavne zavolať na dabing pravých polygónov a detailnejšie spracovanie... Ani scény, hercov. Hneď by bolo moje hodnotenie o desiatky ktoré vyrážajú dych v kine (napríklad Maelstrom) bodov vyššie. Takto však môžem hru doporučiť len nie sú v hre spracované nijak špeciálne. Skrátka buď veľmi skalným fanúšikom, ktorí majú približne 7 je odfláknutá celá grafika, alebo len to, akým spôso- hodín voľného času (toľko hra zaberie pri normálbom sa hra prispôsobuje počítaču. Na mojej kon- nom tempe hrania). Tí, ktorí by chceli zažiť tvrdí figurácií by som čakal niečo úplne iné – napríklad svet pirátov, nech si zahrajú Age of Pirates – Carrihra Age of Pirates: Carribean Tales (tiež pirátska, ale bean Tales, tí, ktorí hľadajú voľnejšie spracovanie, oveľa lepšia) sa mi spustila na plných detailoch so nech sa obrátia na Sid Meier´s Pirates! Ostatní budú všetkými efektmi... A najhoršie je, že ani detaily nie musieť počkať, kým vývojári konečne prestanú podsú nastaviteľné – takže milý hráč, ak nemáš konzolu ceňovať PC ako hernú platformu, prípadne kým im alebo superpočítač, tak sa môžeš pozerať, ako vyzerá peniaze prestanú zapchávať oči a uši... odfláknutá grafika... To, že autori použili systém Hodnotenie: 4,5 / 10 „alebo má hráč Pixel Shader 3.0 (10 000 SK) alebo KLADY: zopár scén, hlášky Jacka Sparrowa, Jackanemá nič“ je naozaj trestuhodné. nismi, občasné svetlé momenty počas bojov, humor Hudba a zvuky sú možno prvou stránkou, ZÁPORY: hnusná grafika, dabing, nezaujímavý dej, ktorú budem zväčša len chváliť. Zvuky nulová atmosféra, spracovanie najlepších filmových šermu sú... no sú to proste zvuky aké by scén, animácie medzi levelmi, väčšinová jednotvárste očakávali. Počas boja postavy po sebe nosť súbojov, krátka herná doba 28 PUBLICISTIKA Irský tanec a step v ČR text: Epic Arborius Když jsem vybíral téma pro toto číslo e-magazínu, bylo mi jasné, že jedním z tématu určitě musí být irský tanec a step u nás. Obecně vzato se dá říct, že popularita irských tanců má u nás tendenci se zvyšovat, což je patrné i ze zájmu o výuku. Vybral jsem pár informací ze stránek jedné školy irských tanců, aby ti z vás, kteří třeba sní o budoucí profesionální dráze irského tanečníka, našli potřebné informace. A ostatní budou alespoň o něco chytřejší a informovanější :) je věnována výuce dětí, které se do Školy irského tance Coiséim mohou zapsat již od 4 let. Mezi tradičně nejoblíbenější patří středeční „otevřené kurzy“, v nichž se scházejí milovníci irského tance všech věkových kategorií i tanečních úrovní. COISCEIM Pražskou školu irského tance Coiscéim [koškém] založily v roce 2000 Irena a Lucie Samcovy. Přestože škola jako taková je tedy poměrně mladá, její zakládající členky v této oblasti působí již od roku 1995. Skupina Coiscéim se věnuje irským lidovým tancům (tzv.“ceilí“), sólovému tanci v tzv. „soft shoes“ a specifickému, v ČR dosud málo známému irskému stepu. Vyučujeme také o setové tance pod záštitou pana Brendana Taggerta z Dublinu. Lekce Školy irského tance Coiscéim stabilně každý rok navštěvuje okolo 130 dětských i dospělých frekventantů. Naši nejlepší tanečníci se pravidelně účastní mezinárodních soutěží v irském tanci (tzv. Feisanna), kde v minulých letech získali řadu medailí. Jsme první taneční školou v ČR, která se začala systematicky věnovat také výuce dětí. Díky soutěžním úspěchům našich dětských tanečníků jsme se stali v této oblasti nejúspěšnější školou irského tance v ČR a jednou nejčastěji oceňovaných škol kontinentální Evropy. Na mezinárodní scéně působíme pod záštitou certifikované lektorky a bývalé tanečnice Riverdance, Anne-Marie Cunningham (TCRG). Ve snaze zpřístupnit irský tanec skutečně všem zájemcům nabízí skupina Coiscéim velmi širokou škálu tanečních lekcí pro veřejnost. Všechny druhy irského tance jsou vyučovány na několika úrovních od naprostých začátečníků po pokročilé a vystupující tanečníky. Zvláštní péče 29 25.4.2007 - 10 let irského tance v ČR Ofic. stránky: www.irskystep.cz Škola irského tance patří v současnosti pod Klub irských tanců - Rinceoirí. Rinceoirí je taneční klub, který se věnuje irské taneční kultuře, jejímu mapování, veřejnému předvádění a šíření (výuce) a snaží se pokrýt všechny ty taneční oblasti, které pocházejí z irské lidové kultury - ceilí dancing, irish tap dancing (irský step), set-dancing a seán-nos. Klub vznikl v roce 1997 jako občanské sdružení. Od roku 2001 pořádá letní školy irských tanců. Tato akce se postupně stala největší a nejvýznamnější vzdělávací akcí v kontinentální Evropě. Od roku 2002 uspořádali Rinceoirí již několik seminářů za účasti kvalifikovaných zahraničních lektorů. Ve svých aktivitách jsou napojeni na největší světovou organizaci An Coimisiún Le Rincí Gaelacha se sídlem v Dublinu sdružující irské tanečníky na pěti kontinentech zeměkoule a která se stará o vzdělávání učitelů irských tanců a pořádá taneční soutěže podle standardizovaných pravidel. Ofic. stránky: www.rinceoiri.cz PUBLICISTIKA Kam za fantasy uměním text: Epic Arborius Když mám tak možnost sledovat současný internet a také statistika MFantasy, zjišťuji, že zájem o fantasy umění na internetu se neustále zvyšuje. Samozřejmě nejvíce je to patrné na samotných galeriích. Když opomenu profesionální autory, jejich jména každý známe, pak je nutné vzít v úvahu také vznikající blogy, kde každý prezentuje s větším či menším sebevědomím svá dílka. Avšak zcela skvělým nápadem bylo vytvořit web, který právě různé začínající, či už i dlouhodoběji působící autory fantasy ilustrací, kreseb a obrazů, sjednocuje pod jednu velkou střechu. Nemluvím o ničem jiném, než o známem Elfwoodu pár měsíců. Poslední člso vyšlo v prosinci 2004. Jako cíl a hlavní myšlenku webu si autoři dávají dát amatérským autorům fantasy umění z celého světa možnost sdílet své výtvory, inspirovat další autory, nechat si si své výtvory hodnotit od druhých, ale také učit se od zkušenějších. Do budoucna je samozřejmé, že Elfwood zůstane nadále místem, kde může každý zdarma zviditelnit svůj talent, a kde se může setkávat s dalšími lidmi se stejným hobby. Za těch více jak 10 let existence samozřejmě Elfwood do určité míry přešel i do komerční části. Na stránkách najdete e-shop s fan-věcmi. Také se zahájila spolupráce s profesionálními autory a z Elfwoodu se stala malá společnost. Nesmíme ani zapomenout na druhou podstatnou část, kterou ElfWood kromě obrázků tvoří. Řeč je o Wyvern‘s Library, která tvoří obrovskou databázi fantasy příběhů. Jak už samotný text pod logem říká, jde o nejrozsáhlejší stránky s fantasy a sci-fi uměním na internetu. S tím se nedá, než souhlasit. Najdete zde nejvíce fantasy obrázků a textů na internetu pohromadě. A že jich je opravdu mnoho. Autorům webu, zvláště zakladateli, klobouk dolů, protože tak velký projekt je přeci jen náročný a vyžaduje hodně administrátorů, skrze fórum a diskuzi také moderátorů. V současné době na Elfwoodu najdete okolo 38 tisíc publikujících autorů, téměř 446 tisíc obrázků. Na webu lze samozřejmě zobrazit žebříčky, a po jejich shlédnutí nutno dodat, že oči se mají čím nabažit, a to na dlouhou dobu. Díky velké komunitě lidí vznikají i samostatné weby Elfwood UK, ale třeba i Elfwood Singapore. Zajímavým projektem je také Elftown. com, s Elfwoodem se pojící. Tvoří uzavřenou část pro autory z elfwoodu, slouží k jejich komunikaci a zkrátka je to takové jejich malé, virtuální město. Tak co říkáte, udělám MFtown.cz? :) Nějaký čas vycházel také Woodworks e-zine v PDF, bohužel vydržel jen Adresa: www.elfwood.com 30 Dalším projektem, pro změnu českým, jenž se dost vyjímá, je internetový obchod Drakkaria. Soriment je tak široký, že si zde najdou své skoro všichni - příznivci historie, historického šermu, fantasy obecně, ale zvlášť zajímavé jsou oddělení se šperky a amulety. Pokud chtějí mít (nejen) dámy na běžné nošení i do společnosti opravdu originální šperky s fantasy nádechem, pak našli svůj oblíbený obchod. PUBLICISTIKA Rozhovor s Jurajom Červenákom text: Marcus Pozn.: rozhovor z 14.9.2006, některé informace jsou již minulostí. pútavý dobrodružný príbeh, v ktorom nie je miesto na zbytočnú vatu. Cibrí sa tým remeslo. Aké boli tvoje spisovateľské začiatky? Do popredia si sa dostal aj vďaka časopisu Fantázia. Pomohlo ti to v tvojom raste? J.Č.: Nebudem sa obšírnejšie venovať tomu, ako som už v útlom detstve písal kovbojky a blbučké vesmírne scifíčka v štýle Star Wars, ani o študentských poviedkach o partizánoch, s ktorými som ešte za socialistických čias vyhrával všelijaké súťaže s vlasteneckou tematikou :-). Prvýkrát som skutočne publikoval v roku 1992, a to hneď knižne. Takže som to mal trochu naopak než iní autori – keď mi v roku 1997 vyšla časopisecky prvá poviedka, mal som za sebou už tri publikované romány. Viem, že si publikoval aj jeden komiks. Prečo bol aj posledný? J.Č.: Verím, že to nie je definitívne a ku komiksom sa ešte vrátim. Vždy som ich zbožňoval a stále zbožňujem. Dnes už len ako čitateľ (Moore, Miller, Sláine...), ale stále sa pokúšam realizovať nejaké svoje scenáre a keďže nájsť výtvarníkov nie je žiadna sranda, možno sa jedného dňa vrátim aj ku kresleniu. Doteraz som na to nemal čas. Kreslenie komiksu je totiž strašná babračka, chce to veľa času a veľa trpezlivosti a keď má človek chodiť do práce a ešte popri tom písať knihy a publicistiku, takéto “záľuby” si proste musí odpustiť. Ale teraz som na voľnej nohe, tak snáď sa návrat ku komiksu podarí. Potom si presedlal na conanovky. Prečo? J.Č.: Pretože ma začiatkom 90. rokov uchvátila fantasy, a mojím prvým kontaktom s ňou bol práve Howard. No a samozrejme v tom čase bol Conan veľmi populárny, takže pre domáceho autora bolo napísanie conanovky dobrou cestou k čitateľom, z ktorej potom mohol odbočiť k vlastných hrdinom a svetom. Začínali tak Ríša, Mostecký, Medek, Kuglerová, dokonca aj Jirka Kulhánek svojho času napísal novelu o Conanovi, a veľmi dobrú. Ale nebolo to len nejaké komerčné písanie na zákazku. Conan ma bavil. Autor si na heroic fantasy môže odskúšať, či dokáže napísať 31 J.Č.: No samozrejme. Úplne zásadne, možno najzásadnejšie. Práve na stránkach Fantázie som si urobil meno, a to nielen ako spisovateľ, ale aj ako publicista, vďaka čomu dnes môžem písať do viacerých časopisov, či už filmových, alebo zameraných na fantastiku. A v neposlednom rade som sa spriatelil s celou tou komunitou okolo Fantázie, siete Brloh a dnes už legendárnych bratislavských Istroconov. 5. Kde bol podľa teba ten zlomový bod, po ktorom si si povedal, tak toto je ten smer, ktorým sa mám uberať? J.Č.: Tým zlomom bolo práve fungovanie vo Fantázii a moje prvé slovanské poviedky. V jednom okamihu ma Conan a všelijakí elfi a trpaslíci prestali baviť a začal som hľadať námety v domácej mytológii a histórii. Prekvapovalo ma, a vlastne dodnes prekvapuje, že tunajších autorov nezaujímajú naše vlastné mýty. Veď je tam toľko úžasných námetov na príbehy! A ja sa túto veľkú, nepochopiteľnú medzeru snažím vyplniť. Trilógia Černokněžník ti priniesla azda najvýraznejší úspech, očakával si to ? J.Č.: Ťažko povedať. Na začiatku to bolo celé lotéria. Víťazstvá v nejakých súťažiach (napr. O najlepšiu fantasy) mi naznačili, že moje texty nie sú na zahodenie, a takisto som dúfal, že ich zaujmú práve príbehy, ktoré sa odohrávajú vlastne “za kopcom”, na území Čiech, Moravy a Slovenska. Nuž, a ukázalo sa, podľa mňa celkom logicky, že ich táto cesta k vlastným koreňom naozaj zaujíma. Fantasy čitatelia postupne zisťujú, že aj doma sme mali zaujímavých hrdinov a pozoruhodné udalosti, ktoré stoja za spracovanie. PUBLICISTIKA Asi najdôležitejšia otázka: je Černokněžník skutočne mŕtvy? J.Č.: Pravdaže nie. Vlastne už mám spoznámkovaný ďalší samostatný román, ktorý sa bude odohrávať asi desať rokov po udalostiach doteraz vydaných štyroch kníh a bude o súboji kresťanstva s pohanstvom a nebudú chýbať ani Mojmír a Pribina. A ďalšie Roganove príbehy mám v hlave. Ale kedy sa dostanem k písaniu, to neviem, lebo teraz pracujem na iných projektoch. Vrátim sa k tvojmu oceneniu, ktoré si dostal na udeľovaní cien českej akadémie SF/F/H. Čakal si, že vyhráš v kategórií najlepšia pôvodná česká alebo slovenská kniha? J.Č.: Naozaj nie. Hlavne nie v konkurencii autorov ako Žamboch alebo Šlechta. Ale podarilo sa, cením si to a všetkým, čo za mňa hlasovali, ďakujem. Ale pravdu povediac, viac než nejaké ceny ma zaujíma, ako moje knihy prijímajú čitatelia. Čo plánuješ do budúcnosti? Počul som niečo o Bohatierovi z východu. J.Č.: Počul si správne. Na Vianoce vyjde vo vydavateľstve Wales, v českom preklade Roberta Pilcha prvá časť trilógie Bohatier s podtitulom Oceľové žezlo. Odohráva sa v starej Kyjevskej Rusi, na pozadí vojen kniežaťa Svjatoslava s Bulharmi, Chazarskou ríšou a Byzanciou a jej hrdinami sú legendárni bohatieri ako Ilja Muromec či Dobryňa Nikitič. Momentálne už usilovne pracujem na druhej časti, ktorá vyjde na jar 2007. No a potom sú tu ďalšie projekty. Okrem viacerých poviedok pre rôzne antológie a časopisy mám rozpracovaný fantasy román o staročeskom hrdinovi Bivojovi (nebudú chýbať Libuše a Přemysl), jeden akčný western s hororovými a fantasy prvkami a jedného dňa sa pustím do rozsiahleho románového cyklu o protitureckých bojoch na Slovensku v 17. storočí. Takže uchmatneš s Bohatierom ďalšie ocenenia českej akadémie? J J.Č.: :-) Nepredbiehajme. A ako vravím, podstatné je, aby sa kniha páčila čitateľom. Aspoň tak ako Černokněžník. 32 Máš nejaký spisovateľský vzor? J.Č.: Dodnes mám rád Howarda, istý čas som zbožňoval Sapkowského, teraz zbožne uctievam Gaimana, veľmi sa mi páčila nedávno vydané Meče a čertoviny od Fritza Leibera a teraz som začítaný do Lukjanenka, ktorého štýl písania mi sedí maximálne. Ak ťa môžem poprosiť, na záver pár rád začínajúcim autor. J.Č.: Tá rada bude len jedna, ale zásadná. Buďte trpezliví. Trpezlivosť je pre spisovateľa rovnako dôležitá ako talent. Trpezlivý autor sa skôr či neskôr vypracuje, takisto bude dobre znášať prvé neúspechy, neodradí ho vracanie textov redaktormi a vydavateľmi, a neskôr bude trpezlivý aj pri čakaní na honoráre :-). Mnoho talentov sa nikdy neprejaví, pretože im chýba práve trpezlivosť. Najprv so samotným písaním, keď narýchlo spichnú nejakú poviedku a hneď ju posielajú do redakcií a do súťaží, a keď neuspejú, s písaním jednoducho skončia. Treba počkať, nechať text dozrieť, po čase sa naň pozrieť kritickým okom a potom ho ešte raz upraviť a nemilosrdne preškrtať. A keď vám napriek tomu redaktori a porotcovia vašu prácu obúchajú o hlavu, treba vydržať, napísať ďalšiu poviedku a snažiť sa, aby bola lepšia. A potom ďalšiu a ďalšiu. A jedného dňa sa zadarí. Nikto z nás nie je Paolini, ktorý v šestnástich napíše román a vďaka premyslenému marketingu svojich prachatých rodičov sa hneď stane bestselleristom. Takto to u nás nefunguje. Takže ešte raz – pracujte na sebe a vydržte. Trpezlivosť, trpezlivosť! :-) Ďakujem za rozhovor. PUBLICISTIKA Rozhovor s Ondřejem Neffem text: Martin Stručovský Rozhovor z 30,4.2007 - platí tedy totéž, co u předchozího rozhovoru. 1. Jak si se dostal k fantastice? Kteří autoři ovlivnili nejvíce? Dodnes si myslím, že kdo se k fantastice nedostane v dětství jako čtenář, pořádně ji nenajde nikdy. Když já byl kluk, nepřekládalo se skoro nic, takže jsem četl, co bylo tenkrát na dosah: všechno od Verna a Wellse a když vyšel od Lema román Astronauti a po něm K mrakům Magellanovým, chytlo mě to. A dodnes nepustilo. 2.Vzpomínáš si na své autorské začátky? Bylo těžké se prosadit? K psaní prózy jsem se dostal dost pozdě. Studoval jsem novinařinu, pak přišla normalizace a novinařinu jsem dělat nechtěl, takže se sci-fi jsem to pořádně rozbalil až v roce 1985! A to mi bylo čtyřicet… 3.Jaký jsi měl pocit, když jsi držel v ruce Jádro pudla - svou románovou prvotinu? Tu největší radost jsem měl z Vejce naruby, to byla sbírka povídek. Tam vyšel Největší vodvaz v dějinách svangu a Bílá hůl ráže 7.62, to jsou dodnes moje oblíbené povídky. 4. Co tě inspirovalo k vytvoření hlavní postavy románu - Rada Haagera? Asi každý autor promítá do hlavních postav sám sebe. Tehdy jsem se cítil hodně osamělý, hodně na okraji, hodně vyvržený. Jako byl Rad Haager. Jméno je podle mé kolegyně z práce Radky Hagerové, jestli chceš i tohle vědět… J 5. Zastavme se na chvíli u projektu JFK. Jak se Miroslavu Žambochovi a J.W.Procházkovi povedlo tě naverbovat? Jak se ti psal desátý díl s podtitulem Jeruzalémský masakr a co si o sérii JFK vlastně myslíš? Pokud to tedy můžeš prozradit... To šlo snadno! Dokončil jsem román Rock mého života a chtěl jsem si odfrknout. Na časovku z Kristových dob jsem myslel už dávno, námět jsem jim nabídl, oni ho vzali a už to bylo. Skoro, nejdřív se to muselo napsat, trvalo to tři 33 tejdny. Radostná práce to byla! Série se mi líbí, byl bych rád, kdyby se projektu zúčastnili i další autoři. Byloby pěkné, kdyby si jednoho Kováře vystřihnul každý, kdo v naší fantastice něco znamená… To je mé tajné, teď vykecané přání. 6. Co nového připravuješ? Ve chvíli co spolu mluvíme se těším na román Tušení podrazu, vyjde 5. května. Vymyslel jsem pro něj označení „mys-fi“, tedy „mystification fiction“. Je to pravda, není to pravda? Opravdu mučil Ludvík Souček ty americké zajatce? Proč tak najednou umřel ve svých padesáti a něco letech? Co se to děje v tomhle světě? No, tak tenhle román je hotový, teď dopisuju povídku Rudolfinská mystéria – alternativní svět pro sbírku o alternativní Praze, vyjde v Albatrosu ještě letos. Myslím, že z toho bude román, asi se bude jmenovat Pátý element, a rád bych, aby vyšel za rok. 7. Co bys poradil začínajícím autorům? Připomenu Hemingwayovy tři rady: 1) Nemluvte. 2) Pište. 3) Co začnete psát, dopište. 8. Co děláš když nepíšeš? Píšu. 9. Máš nějaké oblíbené filmy a knihy ke kterým se rád vracíš? Asi by to byl Matrix (jednička, proboha, to samozřejmě!), Highlander a Blade Runner. Bylo by toho víc, ale tohle mě vždycky bere nejvíc. 10. Jakou posloucháš hudbu? Jazz a klasiku, ale nejraději tu fakt klasickou, barokní. A nesmí moc řvát. POVÍDKY Pozor na zdání ... to často klame autor: Jiří Hons Byl teplý letní podvečer. Blížila se jasná, vlahá noc, noc jako stvořená pro milence, tuláky a lupiče. A – kromě toho – někde i pro upíry. Cizinec v tmavém plášti, sedící na ztepilém koni divoké jižní rasy, zvolna dojel k prvním domkům malého, nenápadného městečka, ležícího pouhé tři dny cesty od královského sídla. Městečko na první pohled vyhlíželo stejně jako kterékoliv jiné městečko téhle polohy a velikosti – ospale a klidně. Vlastně – až moc klidně, uvědomil si cizinec. Asi... Asi to bude přece jen pravda. Pobídl koně a vjel do prázdných ulic. Ne, nevládl tu klid – ze všech stran se ozývalo rytmické bušení kladiv. To lidé na noc zatloukali dveře a okenice svých domků. Báli se. A měli věru proč se bát – poslední dva měsíce totiž v jejich městě řádil upír. Cizinec, veden intuicí, dorazil před místní hostinec, přivázal koně k jedné ze skob, zatlučených k tomuto účelu do průčelí a zabouchal pěstí na dveře. Nic. Ticho. Cizinec stál a čekal. Byl trpělivý. Ostatně, trpělivost byla jednou z nezbytných vlastností člověka, provozujícího jeho řemeslo. „Kdo je?“ ozval se po hodně, hodně dlouhé době ustrašený hlas z nitra budovy. „Já,“ odpověděl cizinec, „já, Krinian.“ „Vážně? A jak vám mám věřit?“ Cizinec pokrčil rameny. Byl si jistý, že ho ten člověk pozoruje nějakou skrytou špehýrkou a tak jeho gesto nebylo bezúčelné. „To záleží jen na vás. Já můžu kdykoliv odjet.“ Myslel to vážně. Bylo více míst, na kterých ho potřebovali a kde by si o něm nedovolili pochybovat ani náhodou. „Máte... máte můj dopis?“ napadlo toho uvnitř. „Ukažte mi ho!“ Ještě že jsem ho neztratil, pomyslel si Krinian a zalovil v záhybech svého pláště. Vytáhl pergamenový svitek, rozvinul ho a zamával jím přede dveřmi. „Tady je.“ „Je to váš dopis, ne?“ dodal po pár vteřinách, během kterých bylo ticho. Dveře hostince zaskřípěly a pomalu se pootevřely. Vyhlédl z nich pár zapadlých očí, kolem nichž se rýsovaly temné kruhy. Ten člověk už se hodně dlouho nevyspal, došlo Krinianovi. „Ukažte,“ natáhla se ze dveří třesoucí se ruka a uchopila dopis. „Ano, je to on,“ ozvalo se úlevné vydechnutí. „Takže vy jste ten Krinian?“ „Jistě. Jsem to já. Ehm..., pustíte mě dovnitř?“ „Ale ano, ano, pane, samozřejmě...“ Dveře hostince se otevřely dokořán, aby vzápětí za- 35 bouchly a obě postavy pohltily do nitra hostince. „Mám strašný hlad,“ podotkl cizinec, když se usadil za dlouhým dubovým stolem, zjizveným nesčetnými nárazy korbelů a hlav méně zdatných hospodských rváčů. „Po cestě mi docela vyhládlo.“ Hostinský byl najednou ochota sama a mohl si nohy uběhat, aby splnil všechna jeho přání. Husičku zařízl, mohutný korbel piva natočil a zatímco se husa opékala v kuchyni na rožni, domácí uzené jako předkrm donesl. Cizinec baštil uzené, zajídal ho světlým chlebem a zapíjel výborným místním pivem a mlčel. Hostinský už to ticho nevydržel a zadíval se mu přímo do obličeje. „Tak takhle tedy vypadá lovec...“ Krinian z rodu lovců neodpovídal. Byl na pochlebování zvyklý – naučil se je pouštět jedním uchem tam a druhým ven. Věděl, že ho mnoho lidí zná a snad i obdivuje, ale nevšímal si toho. Popravdě řečeno si toho ani všímat nesměl – lovec, který uvěří své výjimečnosti a nadřazenosti nad ostatními, ztrácí schopnost soustředit se a dělá spoustu chyb, aniž by si jich byl vědom. Kořist mu pak uniká. A v případě lovce upírů, jako byl Krinian, se stává často kořistí on sám. Což není nikterak záviděníhodné. „Kde se objevuje?“ zeptal se až poté, co společnými silami spořádali husu. Teď byl nasycen a mohl se pustit do pátrání. „Je nějaké zvláštní místo, kde útočí nejčastěji?“ Hostinský rozhodil bezradně rukama. „Ne. Není – a – víte, on se dokáže dostat úplně všude. nepomáhá ani zabednit dveře a okna – už kolikrát jsme našli vysátého člověka právě v zabedněném domě...“ Krinian se zachmuřil. Ač bytost nepatřící do tohoto světa, upír byl přece jen stoprocentně hmotný, byť ho ovládaly zlé mocnosti. Nebyl to duch, aby procházel zdí... Nejspíš zde bude mít co do činění se zvlášť rafinovaným parchantem. To je ovšem dost nemilé... „Nebyla nikde žádná škvíra? Nebo... nevedly do těch domů tajné chodby?“ „Ne, pane.“ Hostinský zavrtěl hlavou. „Víte, my si myslíme,“ – zarazil se – „no, ne že bychom se považovali za takové odborníky, jako jste vy, ale... prostě si myslíme, že ten upír se proměňuje v netopýra a dostává se dovnitř komínem. Proto teď raději zabedňujeme i komíny...“ Hleděl na Kriniana trošku vystrašeně – kdoví, zda ho svou drzostí, že si dovolil mít vlastní názor, neurazil... POVÍDKY Na Krinianově tváři ani hlase se však nedala pozorovat žádná změna k horšímu. Naopak – trochu se pousmál. „To vůbec nemusíte,“ řekl. „Upíři se nikdy v nic neproměňují, příteli. Jsou to jen zlem ovládaní lidé.“ Hostinskému se ve tváři zračily silné rozpaky. „Jak se ale potom dostává dovnitř?“ zeptal se. „Bednění nebylo nikdy porušeno, ani v nejmenším...“ „Na to snad přijdeme spolu,“ přerušil ho Krinian, „teď bych ale chtěl vidět oběti, které jste dosud nalezli. Kde je máte?“ „Pojďte za mnou,“ řekl hostinský a odvedl ho na rychtu. Bylo jich dvanáct – magické číslo, napadlo Kriniana, ale to zde nejspíš nebude mít žádný zvláštní význam. Mrtvoly – neboť jejich život byl poměrně profesionálně ukončen vetknutím hlohového kůlu do srdce a oddělením hlavy od těla, ležely vedle sebe na zemi v temném, klenutém sklepě pod rychtou, ve kterém míval místní rychtář sudy s vínem z jižních zemí. Už jen míval, protože rychtářovo bezhlavé tělo, s kůlem trčícím z hrudi, leželo na čestném místě. I poté, co ho museli zabít, se k němu místní chovali uctivě. Býval to dobrý rychtář. Zabít upíra, který se právě stal upírem, tedy čerstvě vysátého člověka, není problém. Takový člověk ráno nevstane a přes den leží a nehýbe se, nemá na to dost síly – tu načerpá až v noci. Zpočátku nechápe, co se s ním děje – a v tomto období je jeho zneškodnění nejsnazší. Zabít takového upíra dokáže i idiot. Zabíjet čerstvé upíry učil Kriniana jeho otec už v době kdy mu bylo pouhých třináct let. Stačilo k němu jen přijít – samozřejmě ve dne – a pak buch, buch a dřevěný kůl byl na svém místě. Zlikvidovat zkušeného upíra, který je přes den zalezlý na skrytém místě a přes noc vysává ostošest, je asi tisíckrát těžší. A že se právě zde, v tomto městečku, jedná o velmi zkušeného upíra, to bylo jasné. Proto místní obyvatelé povolali Kriniana, aby jim pomohl. Dopis napsal hostinský, který po rychtářově smrti jako jediný dokázal jakžtakž psát. Neuměl to sice nijak dobře, nicméně k tomu, aby vzbudil Krinianovu pozornost, to stačilo. A to bylo hlavní. Krinian si mrtvá těla důkladně prohlédl. Neshledal na nich zvláštního, po probodení kůlem a stětí začínala vykazovat mírné známky rozkladu, což bylo v pořádku. Pouze při ohledávání krčních partií se poněkud zarazil. Charakteristické vpichy upířích tesáků byly nějak jiné, než obvykle, byly.. No ano! Vpichy byly příliš blízko u sebe a byly příliš drobné, špatně znatelné. Co to má znamenat, podivil se Krinian v du- 36 chu, ale nahlas neřekl nic. Snad – snad je tím upírem dítě, pomyslel si. Dítě s velmi, velmi jemnými a ostrými zoubky? Tak tohle je opravdu záhada... Venku mezitím nastala noc a on se rozhodl přespat v hostinci a s pátráním začít až druhý den ráno. Už když spolu s hostinským kráčeli k rychtě, vytipoval si několik možných upířích úkrytů a ty hodlal prohlédnout jako první. „Dostanu u vás nocleh,“ spíš konstatoval, než se zeptal. Hostinský kývl. „Ale samozřejmě, pane. S nikým se ve svém domě nebudu cítit bezpečněji, než s vámi. Opravdu. S nikým jiným,“ opakoval a mnul si přitom své mozolnaté ruce. Krinian dostal ten nejlepší pokoj. Jak jinak. Pokoj se nacházel v prvním patře, zatímco hostinský spal ve své komůrce v přízemí. „Ráno budeme vstávat hned za kuropění,“ upozornil ho Krinian. „Budeme mít plné ruce práce.“ „Ano, pane,“ uklonil se hostinský. Lovec vzal do jedné ruky zapálenou svíčku ze žlutého vosku a do druhé láhev červeného vína a šel na kutě. Než se uložil k spánku, několikrát si důkladně přihnul. Rád si dal pár doušků červeného vína před spaním. Ležel na posteli, převaloval se – a nemohl usnout. To se mu nestávalo příliš často. Pouze, když byl rozrušený, nebo když něco tušil... Ale ano, měl pro nespavost velmi dobrý důvod. Před očima se mu stále znovu a znovu promítaly otisky upířích zubů na lidských hrdlech, podivné otisky, jaké ještě nikdy nespatřil. A to bylo co říci. Krinian během svého dosavadního života zlikvidoval už pěknou řádku upírů... Nechme to na ráno, řekl si a snažil se uklidnit a usnout. Počítal ovečky... Už – už zabíral, když vtom jeho pozornost upoutal jakýsi zvuk. Posadil se na posteli. Co to bylo? Zvuk se ozval znovu – a trochu zesílil. Krinian vytáhl zpod polštáře stříbrnou protiupíří dýku, kterou už nejednomu upírovi přeťal nit jeho života. V rohu místnosti se cosi pohnulo. Cosi tmavého... Krinian seskočil z postele a vrhl se tam – načež se s úlevou rozesmál. Ne, nebyl to žádný číhající upír. Jen velká zrzavá kočka, která v jednom kuse předla. Zřejmě patřila hostinskému a když šel nahoru po těch rozvrzaných schodech, přišla asi s ním. A ten zvuk – to bylo samozřejmě obyčejné kočičí předení. „Čičiči,“ zavolal na ni, když opět ulehl a schoval dýku pod polštář. Kočka se líně protáhla, došla až k posteli a hupla k němu. Krinian měl kočky rád – už od dětství. Doma vždycky mívali dvě nebo tři. POVÍDKY Jak tak ležel a hladil kočku, která příjemně předla, začal se propadat do dřímoty. Klimbal, usínal... Až usnul. Probudil ho divný pocit. Takový zvláštní dotek na krku – pichlavý a přitom nesmírně příjemný... Pomalu otevřel oči – kočka byla zakousnuta do jeho hrdla a hladově sála jeho krev. Stále přitom předla. „Ne! To ne!“ zařvalo to v něm a ruce mu automaticky vystřelily k hrdlu. Jenomže... Byly strašně těžké a on byl tolik, tolik slabý a vysílený... Nedokázal s nimi hnout o víc než několik palců. Pak mu klesly zpět na přikrývku. To snad ne, uvědomoval si malátně. On mě dostal... Jak jsem byl naivní! Ale kdo to kdy slyšel, aby upír byl kočka? Anebo snad kocour? Tím si sice nebyl vůbec jist, ale v tuto chvíli to ani nebylo důležité. Kdysi, uvažoval, kdysi se musel najít upír, který byl velmi vyhládlý, ale nedokázal narazit na člověka. A proto vysál kočku... Kdoví, jestli mu to pomohlo, ale jedno je jisté – z té kočky se stal naprosto regulérní upír. Místní lidé tak vlastně měli pravdu – svým způsobem se upír přece jenom může proměňovat. Škoda, že tohle už nikdy nikomu neřeknu, pomyslel si. Zítra ráno mě najdou se stopami upířího kousnutí na hrdle a zabijí mě. Vrazí mi kůl do srdce, do úst mi nacpou česnek a useknou mi hlavu... A kočka bude dál mimo podezření. Znovu zkusil sáhnout po sající kočce – ne, tentokrát nezvedl ruce ani o píď. Nemělo to cenu. Asi bych se měl bát, napadlo ho. Jenomže... Vždyť je to jedno. A tak tam jen tak ležel, nechával ze sebe vysávat další a další krůpěje krve a bylo mu to všechno jedno. Hostinský, který ho šel za kuropění vzbudit, tak zažil dost nepříjemný šok. Následující noci ale kočka dostala i jeho. Jak jen litoval, že Kriniana vlastnoručně zabil. Měl by si alespoň s kým povídat... duben 1999 37 POVÍDKY Řád Severních lesů autorka: Yuyka V těch dobách vládl v Severních lesích přísný Řád. Platil pro všechny elfy, zejména ale pro vojáky Armády lesních elfů. Elfové oplývali věčnou krásou a mládím, milovali mír, svobodu a čistotu lesů, přírody a bájných tvorů. Žili bezmála deset tisíc let, jejich zbraní byl luk a dobře ovládali magii. Pouze královna stála nad vůdcem Řádu. Ten měl proto velkou moc a bylo nutné toto vůdcovství složit do správných rukou. Královna ani na okamžik nezapochybovala, když vůdce vybírala. Stal se jím Lereth, mladý muž, který dlouhou dobu sloužil pro královnu jako ochránce. Královna mu důvěřovala více než komukoliv jinému. mohl. Čest a spravedlnost pro něj znamenaly vše. Musel přiznat Elveninu chybu. Dívka už věděla, co ji čeká. Znala Leretha příliš dobře, aby věděla, že nezatají nic, co by bylo proti Řádu. Dnes byla poprava. Lereth nemyslel na nic jiného. Odhodil pergamen na zem a zvedl se ze židle. Potom přes sebe přehodil kabát z jemné hnědé kůže, obul vysoké boty z měkkého materiálu, které byly na lemu vyšívané motivy břečťanu. Vlasy zkroucené všemi směry a černé jako uhel, které mu sahaly něco málo pod ramena, stáhl do ohonu a naposledy si v zrcadle prohlédl svůj pohled. Pohled pronikavých očí, zářících smaragdově zelenou barvou. Neměl Teď Lereth seděl v tichu svého velkého domu, před rád toho muže v zrcadle. Pro něj nikdo nic neznasebou měl mísu se salátem, a mlčky proklínal sám menal, žil pouze pro spravedlnost. Ale to je přece on sebe. V ruce držel dlouhý pergamen, na němž byla sám! Zamračil se na sebe, pak se otočil a vykročil k zapsána všechna pravidla Řádu. Viděl to jasně a místu, kde se poprava měla konat. zřetelně – pravidlo číslo devět: Elfům je zakázáno jakýmkoliv způsobem zasahovat do života jiných Od jeho domu to nebylo daleko. Popravy se u elfů lesních tvorů. Výjimku tvoří lovci, kteří jsou opráv- nedělaly často, Řád trest smrti přisuzoval jen u tří něni lovit nechráněnou zvěř, pouze však tolik, kolik prohřešků, u zbytku jako trest posloužilo vyhnání jí potřebují. Jakékoliv jiné zasáhnutí do života lesní ze Severních lesů. Lereth procházel mezi košatými zvěře je trestáno smrtí. Vždycky mu toto pravidlo listnatými stromy s voňavými bílými květy. Každou připadalo příliš tvrdé. Uvažoval dokonce o jeho chvíli kolem něj proletěl nějaký pták, nebo se za ním zrušení, což jako vůdce mohl udělat. Ale neudělal. prohnalo mládě medvěda. Ze všech stran Leretha Teď si to vyčítal. obklopovalo bujně rostoucí kvítí všelikých barev a druhů. Na cestě musel překračovat nejeden potok a Znovu si vybavil tu situaci. Byl se s částí Armády obcházet nejedno jezírko či malou lesní tůňku. Bylo projít k nově vysázeným stromům, které měli členo- spousta elfů, kteří se z té nádhery uměli těšit. Lereth vé rozpoznat a určit. Elven, jediná dívka v Armádě, mezi ně ale nepatřil. A nejen teď, v této úzké sitsi vedla nejlépe. Na cestě zpět procházeli místem, uaci, nikdy. Při procházkách lesem myslel vždy jen kde je les nejhustší. Viděli něco strašného. Jednoro- na své povinnosti a na to, co by učinil, aby posloužil žec, bílý jako sníh, se zlatou hřívou a zlatým rohem, Řádu. Protože Řád byl spravedlnost a spravedlnost rychle běžel směrem k nim. Za ním se řítil velký še- byla Řád. divý vlk, sliny a krev mu kapaly od huby. Jednorožec byl zraněný, měl tržné rány na levém boku. Nikdo z Dlouhými kroky svých vysokých nohou překračoval Armády nemohl nic dělat... tedy, nesměl nic dělat. kořeny starých moudrých stromů, proplétal se nízElven se ale jednorožce zželelo. Užuž ho vlk dostihl, kými větvemi a snažil se nezavadit o zvířata, která si už se na něj sápal, když dívka vypustila šíp, který zde s takovou chutí hrála. Jeho myšlenky se přitom vlkovi probodl hlavu. Vyděšený jednorožec odběhl upíraly na jediné: Elveninu popravu. Měl tu dívku kdesi do hloubi lesa. přece jen rád, pro její cílevědomou povahu, odvahu a lásku ke zvířatům. Byla to zvláštní dívka. Přestože Celá Armáda byla zděšená z Elvenina činu, všichni vyrůstala v Armádě mezi muži, nikdy se jako oni znali Řád zpaměti, včetně devátého pravidla. Nejví- nechovala. Zachovala si svou ženskost, ale nebyla ce vyvedený z míry byl Lereth. Bylo jeho povinností ani jako ostatní ženy. Byla to zkrátka Elven. nahlásit vzepření proti Řádu a hrozila mu také smrt, neudělá-li to. Věděl, že kdyby královně nic neřekl, jeho Armáda by to zamlčela. Přesto ale ne- 39 POVÍDKY Zanedlouho ji měli popravit. Zanedlouho měl její život skončit. Proč? Kvůli Řádu. Lereth si nechtěl přiznat, že kvůli jemu samotnému teď Elven zemře. On byl Řád a spravedlnost, do jeho rukou přece královna tuto tíhu svěřila. Kdyby to proklaté pravidlo zrušil... nic by se nemuselo stát... ale on to nechal jen tak. Teď už se nedalo nic dělat. Ani od, velitel Řádu, nemohl zrušit to, co rozkázal. Elven mohla zachránit pouze královna. Ale za ní by Lereth prosit nešel. Přestože ji miloval jako sestru, spravedlnost pro něj znamenala víc. A ani na okamžik už nezapochyboval o tom, že poprava Elven je nespravedlná. Tak to nakázal Řád a tak se musí stát. Konečně dorazil k dřevěnému pódiu. I když se usmrcení obecně říkalo poprava, ve skutečnosti elfové upustili od barbarského stínání hlav či oběšení. Dělali to jinak, dopřávali odsouzeným milosrdnou smrt, jakou by si každý mohl přát. Tedy každý, kdo nechce žít. Poprava spočívala v tom, že zločinci podali v nápoji jed a on pak bez bolestí klesl k zemi. V Severních lesích se na popravy nechodil nikdo dívat. Proč pozorovat smrt? Každý se přece někdy něčím prohřeší. Proto zde ani tentokrát nikdo nepřihlížel. Byli tu jen dva kuchtíci s připraveným jedem, voják Armády, který měl Elven hlídat, aby neutekla, a správce, který na celou věc dohlížel. Podle zvyku měl být přítomen také velitel Řádu, tedy Lereth. A samozřejmě odsouzený. Elven stála na dřevěné place, na sobě měla stále ještě tmavě zelenou uniformu Armády. Vysoké hnědé boty, dlouhé úzké kalhoty, hrudník obepínala zelená páska, přes kterou měla být přehozená tětiva luku. Ale nebyla. Lereth viděl Elven poprvé beze zbraně. A s rozpuštěnými vlasy. V Armádě je vždy musela držet stáhnuté do drdolu a přikryté šátkem. Teď neměla ani drdol, ani šátek. Světle hnědé vlasy se jí vlnily a stáčely se až k prsům, malé plné rty se nezřetelně pohybovaly a černé oči byly upřené na Leretha. Nedívaly se však vyčítavě. Zračil se v nich spíše soucit, Lereth tomu nerozuměl. Kdyby věděl, jak jej teď Elven lituje! Dobře věděla, co se teď v Lerethovi odehrává. Znala ho jako sebe. Vždy byli dobrými přáteli. nost. Ale soucit? Vždyť si ho nezasloužil! “Pane?” oslovil ho voják, který Elven hlídal. “Ach ano, omlouvám se,” Lereth se vzpamatoval, pohlédl na sklenici s jedem a z hluboha se nadechl a opět vydechl. Elven už musí být smířená se smrtí. Jistě se toho jedu chce napít. Tyhle popravy nenáviděl, přestože se za jeho působení konaly pouze třikrát. Věděl, že všichni už čekají až vysloví rozkaz. Je tady pro spravedlnost. Splní své povinnosti. “Elven, členka Armády lesních elfů,” začal pomalu a hlas se mu nepatrně třásl, “je podle pravidla číslo devět Řádu Armády a všech elfů... odsouzena... k trestu smrti... za porušení tohoto pravidla v zájmu... v zájmu...” Lereth rychle přemýšlel. Proč na toho vlka střílela? “V zájmu přežití zraněného jednorožce.” Nic jiného ho nenapadlo. Ale byla to pravda. Podejte jí jed. Zbývala poslední kátká věta. Lereth se nadechl. V očích vojáka Armády, někdejšího Elvenina společníka, se odrážela hrůza. Podobně jako v očích všech ostatních. “Podejte jí jed.” Konečně to řekl. Odsoudil Elven k věčnému tichu, ke smrti, k životu v temnotách. Nemohl se jí podívat do očí. Stále v nich ale nebyl strach před smrtí. Pořád ta podivná lítost, soucit. Lereth se otočil zády. Na tohle se nemohl dívat, nedokázal to. Přestože to byla spravedlnost, přestože nedělal nic proti Řádu, cítil se hrozně. Tím ale přišel o velkou podívanou. Elven nečekala, až k ní kuchtíci s jedem dorazí, vysmekla se příteli z Armády z pevného sevření a přitom ještě stihla popadnout jeho luk, který mu visel přes rameno. Vyděšený muž jen zíral do prázdna, zatímco Elven co nejrychleji utíkala z popraviště. Byla to mrštná dívka, běžela, co jí síly stačily, v běhu ji vždy dokázal předhonit pouze Lereth. “Ve... veliteli, utíká!” zakoktal správce, po těch slovech se Lereth rychle otočil a zrak upřel na prchající Elven. Jakoby v něm v tu chvíli zajiskřil plamínek neuvěřitelného štěstí a úlevy. Mohl by ji dohonit. Nedohonil. Nechal ji jít, i když si to později odmítal přiznat. “Veliteli!” zavolal správce, spokojen, že Lereth konečně dorazil, “mysleli jsme, že už nepřijdete. Po- Tak Elven prchla jisté smrti Řádu. Tak jako tak už prava tedy může začít, čekáme jen na váš povel.” se ale nikdy nemohla vrátit do Severních lesů. Kdo ví, kam šla. V Severních lesích už ji pak ale nikdo Lereth se smutně odvrátil od Elveniny tváře. Snesl kromě Leretha nikdy neviděl... by vše, kdyby ho chtěla zabít, kdyby po něm křičela a vyčítala mu tu nespravedl- 40 POVÍDKY Kaple autor: Filip Pivoňka Stál na úpatí kopce a díval se nahoru. Cesta, po které přišel, vedla přímo vzhůru a asi ve třetině svahu se měnila ve schodiště přerušované rovnými plošinami. Lemovaly je zimou ožebračené stromy, připomínající sloupy nějakého dávno zbořeného chrámu. Na vrcholku kopce se červenala a bělala Kaple. Holé koruny stromů nějak nezakrývaly výhled, a tak si mohl i odtud dobře prohlédnout její ploché průčelí se třemi velkými barokními okny a dvě věže, tyčící se nad celý kraj, viditelné na kilometry. Zafoukal studený vítr. Pavel se více zachumlal do větrovky a pomalým krokem vyrazil do schodů. Až na ten vítr vyhlížel den téměř jarně. Rtuť teploměru se vyšplhala téměř k deseti stupňům, vzduch přestal být mrazivý a obloha byla modrá, bez mráčku. Těžko se věřilo, že je konec listopadu. Je skoro tak pěkně jako tenkrát, když jsme tu byli naposled spolu. Pamatuješ? Já ano. Přidal do kroku, aby se zahřál. Kaple se s každým krokem blížila a zdálo se, že roste. Pavel ji obdivoval. Působila monumentálně, při pohledu ze schodiště skoro děsivě, se svými masivními zdmi, vysokými věžemi, s veškerou barokní nadutostí, kterou vyzařovala. Nikdy nepochopil, proč se jí říká Kaple, když se očividně jednalo o veliký poutní kostel. Kaple mu říkali místní a zřejmě se jednalo o zvyk natolik starý, že si již nikdo nepamatoval jeho původ. Zastavil se na jednom odpočívadle, v předklonu se opřel rukama o stehna a snažil se popadnout dech. Vždycky se zadýchal, když šplhal na tento kopec. Na rozdíl od tebe. Ty jsi nahoru pokaždé vyběhla jako kamzík. Zavřel oči a dýchal. V hlavě měl náhle prázdno. * * * Kristýna vyběhla poslední schody, rozesmátá a šťastná, a pak s ironickým úsměvem pohlédla zpátky na schodiště. „Jsi pomalý jako želva. Nemáš vůbec fyzičku. Takový kopeček…“ mávla rukou. Pavel, který zrovna popadal dech ve svém typickém předklonu, zvedl hlavu a kysele se zašklebil. Kristýna se zasmála a zmizela mu z očí. Ještě chvíli odpočíval, pak se narovnal a záměrně pomalým, rozvážným krokem, zdolal po- 41 slední schody. Nezlobil se, neměl k tomu důvod. Byla půlka května, zlatavé slunce se prodíralo skrz zelenou klenbu stromů, vzduch voněl teplem, životem a jarem. A navíc byl s NÍ. Cítil se lehce a bezstarostně jako už dlouho ne. Dokonce i Kaple, rozprostírající se nad ním, jakoby ztratila něco ze své obvyklé strašidelné monumentálnosti. Překročil poslední schod a rozhlédl se. Parčík v okolí kostela byl přívětivý a stinný, zemi pokrýval hustý koberec trávy, která přímo vyzývala k ulehnutí. Opodál v ní seděla skupinka chlapců a dívek, Pavlových vrstevníků v batikovaném oblečení, vesměs s dlouhými vlasy, drnkající na staré, potlučené kytary. Po kamenitém chodníčku, vinoucím se parkem, se ruku v ruce procházel starší pár. Muž měl košili nahoře rozepnutou, žena si volně rozpustila šednoucí vlasy. Oba vypadali klidně a uvolněně. Ze vzdálenějšího koutu parku byl slyšet křik hrajících si dětí. Celé tohle místo je klidné a uvolněné, pomyslel si Pavel. Vzápětí se zakabonil. Téměř celé. Kristýna seděla před Kaplí, sotva pár kroků od něj. Sandály zuté, nohy skrčené pod sebou, lokty opřené o kolena, zahalená barevnou sukní dlouhou až ke kotníkům, bradu v dlaních. Vypadala zamyšleně. A Pavel si byl jist, že ví na co myslí. Usednul vedle ní a rukou ji objal kolem ramen. Otočila k němu hlavu a slabě se usmála. „Tohle je zvláštní místo,“ řekla potichu. „Je,“ odpověděl a navíc se nezmohl, protože byl znovu, jako už tolikrát před tím, okouzlen její přítomností a místo řečí přejížděl konečky prstů po jejích dlouhých, hebkých, medově zbarvených vlasech. „Má v sobě zvláštní… fluidum,“ pokračovala, aniž by se od něj odtáhla a Pavel mlčky přikyvoval, aniž by ji příliš poslouchal. „Nebo možná auru. Nevím jak to přesně pojmenovat.“ Pavel taky nevěděl a ani ho to moc nezajímalo, neboť jej plně zaměstnávalo její ouško a záhyby tváře. Tentokrát už mírně ucukla, což Pavlovi připomnělo, že by měl alespoň ze slušnosti něco říct. „Jo, je tu krásně,“ zarecitoval nepřítomně. Podívala se na něj a obličej měla náhle velmi vážný. „To ano, ale to teď nemyslím. V paměti tohoto místa je schováno něco zvláštního, něco tajuplného, něco… možná i děsivého.“ Pokynula hlavou směrem ke Kapli. „Vychází to z ní.“ POVÍDKY Pavel si v duchu povzdychnul. A je to tady. Na Kristýnku přišly „esoterické“ nálady. „To jako, že je něco v tom kostele?“ zeptal se a připadal si jako pitomec. Zakroutila hlavou. „Je to v celém tomto místě. Kostelem to jen nejsilněji vyzařuje.“ Pavel náhle nevěděl co říct, aby se ji nedotknul, a tak jen pokrčil rameny. „Já vím, že mi nevěříš,“ podívala se na něj. „Ty nevěříš ničemu, co nevidíš na vlastní oči, nebo co si nedokážeš spočítat. Ale copak to necítíš, když se šplháš po schodech nahoru a Kaple se přibližuje a roste s každým krokem, necítíš tu zvláštní přitažlivost a děsivost? Jakobys byl najednou maličký a bezmocný, uprostřed čehosi neuchopitelného a nepochopitelného.“ „Jakoby mě něco nutilo padnout na kolena a mlátit hlavou o zem“ připustil. „To ano,“ „No vidíš. Sám jsi mi říkal, že tady na tomto kopci našli zbytky obětiště už někdy v pravěku.“ „To je fakt,“ přikývnul. „Mladší doba bronzová, lužická kultura. Našli tu dokonce i několik unikátních bronzových mečů, které…“ „…a dnes tu stojí kostel,“ skočila mu do řečí. „Myslíš, že je to náhoda? Lidé vždycky instinktivně poznali, kde mají nejblíž ke svému bohu. Až dodnes to vždycky poznali,“ dodala jakoby lítostivě. Povzdechnul si a hledal optimální tón, tak aby nezněl ani povýšeně, ani mentorsky. „Na tomhle kopci,“ začal, „sice bývaly posvátné místa už v pravěku, ale to určitě nebylo kvůli nějaké auře, nebo fluidu, nebo něčemu podobnému. Má to tu svoje kouzlo, to určitě ano, ale podle mě to není nic jiného než kouzlo krajiny. Je to nejvyšší vrchol v okolí, takže odnepaměti lidi přitahoval. A co se týká Kaple,“ kývnul hlavou před sebe. „… která ve skutečností není kaplí, ale kostelem,…“ Dívka se nadechla, aby něco řekla, ale nenechal se přerušit. „… tak, jak je vidět, je to barokní kostel a barokní kostely měly na lidi působit posvátným, možná trochu i děsivým dojmem. To proto, aby měli lidi strach z Boha, z jeho zástupců, knězů, biskupů a papežů a aby se jim moc nechtělo bouřit se a narušovat Bohem daný řád světa,“ ukazováčkem a prostředníkem obu rukou naznačil uvozovky, „to znamená společenský řád, kde měla absolutní moc církev, šlechta, urození panovníci… Nějaký šikovný architekt, který přijal zakázku od vrchnosti, jej prostě schválně postavil na nejvyšší kopec v okolí, na místo, kterého se lidi báli už stovky let, aby měly ovečky dostatečnou úctu k panu faráři, biskupovi, nebo knížeti, nebo komu to tu vlastně patřilo. Proto ten pocit posvátnosti který ty 42 nazýváš aurou. Není to nic jiného než hra s lidskými strachy a pověrami. Kaple, je krásná, výstavná stavba, chlouba svého slohu, dokonce obsahuje vzácné originální vitráže, největší svého druhu v kraji, ale to je všechno. Není na ni nic tajemného, okultního, nebo magického.“ Po celou dobu co mluvil, upírala Kristýna pohled do jeho tváře. Po poslední větě jej sklopila a hleděla na svoje nohy, jakoby z nich chtěla vyčíst dostatečně údernou odpověď. Pavel doufal, že ji nijak neranil; nikdy nebyl žádný diplomat, pokud se jednání týkalo „filozofických“ názorů na svět. Začala si pohrávat s pramenem vlasů, obtáčet si jej kolem prstu. Nakonec zvedla hlavu: „Když ty nevěříš ničemu, co nevidíš. Neposloucháš svůj instinkt. Všechno, co ti napovídá překroutíš rozumem tak, abys to zapadalo do tvého přesvědčení. Tvůj názor je předem daný a nic na světě ho nezmění!“ Poslední větu řekla nazlobeně, pak dodala tišeji: „Vtom případě se nemůžeme v těchhle věcech vzájemně pochopit. V tomhle jsme si moc vzdálení.“ Pavel chvíli mlčel. Proč se musíme hádat o takových blbostech? pomyslel si. Děvče, rozdíly mezi námi nejsou způsobeny tím, že každý dáváme jiný důraz na instinkt, ale tím, že čteš ty nesmyslné knížky, které se dneska tak skvěle prodávají, ty kraviny o existenci čarodějů, draků, mimozemšťanů, magických sil a bůhví čeho všeho ještě v našem světě, hlouposti, které nás přesvědčují, že výskyt nadpřirozených bytostí v pohádkách je důkaz,že Zemi kdysi navštívili mimozemšťani, které nám nabízejí zaručené návody k čarování, probouzení „skrytých sil našeho mozku“ a podobné voloviny, na kterých se už bohatě napakoval kdejaký magor a šarlatán. Já tyhlety blbosti nečtu. Nevěřím jím, protože stojím nohama pevně na zemi, zatímco ty se vznášíš v oblacích, kdykoliv jen ucítíš náznak něčeho takového. Já si o tom myslím své, ale přesto tě respektuju; respektuju, že jsi jiná, nenutím tě, aby ses změnila, nebo změnila své názory, protože tě mám rád takovou jaká jsi. Tak zkus taky respektovat ty mě a netvař se tak ukřivděně, kdykoliv s tebou v tomhle nesouhlasím. To vše proletělo Pavlovi hlavou, když si chystal odpověď na její výtku a současně s tím cítil, jak se odněkud z hlubin jeho mysli derou na povrch jemné, ale přece jen zřetelné záchvěvy rozčilení a snad dokonce i vzteku. POVÍDKY Ale Pavel, protože ji měl opravdu rád, a protože věděl co se sluší, všechna tato vnitřní hnutí potlačil a jediné co řekl nahlas bylo: „A musíme se kvůli tomu hádat?“ Řekl to tak tiše a pokorně, že se Kristýna slabě, ale mile usmála a pak se k němu s přivřenýma očima přivinula a položila hlavu na rameno. „Ale ne, nemusíme,“ zašeptala. Pevně ji k sobě přitiskl a jemně políbil do vlasů. A pak už oba mlčeli. * * Nahoře na plácku před kaplí byl vítr ještě silnější a studenější než na svahu. Tráva byla zašedlá a ztrápená přešlým mrazem, stromy v parčíku holé a mrtvé. Lavičky pokrývaly vrstvy zahnědlých zbytků podzimního listí, které nikdo nesmetl. Jenom Kaple je pořád stejná jako tehdy na jaře. Pořád stejně majestátná, stejně zářivá. Dvoukřídlé dveře do budovy byly prosklené a zpevněné umělecky tepanou mříží. Mosazná klika představovala ptáka s ženskou hlavou. Uvnitř bylo přítmí a skleněná výplň dveří díky tomu odrážela Pavlův obraz. Prohlédl si vysokou, hubenou postavu, zachumlanou do tlusté modré bundy; rozcuchané hnědé vlasy, povlávající volně ve větru a dávající tváři výraz nedbalého, roztržitého vědce; podíval se do podivně prázdných hnědých očí, sice bystrých a inteligentních, ale přesto vyhaslých. Pavel se hořce usmál. Už jsem kdysi takové oči viděl. Oči starých lidí. Oči bez jiskry. Bez naděje… Přiložil obličej ke sklu, oběma rukama si zastínil oči před odraženým světlem a pohlédl dovnitř. I přes šero, které uvnitř panovalo, spatřil, jak je vnitřek krásný. Kostel se skládal ze tří lodí, oddělených od sebe sloupořadím se zakulacenými barevnými oblouky. Podél stěn i na podstavcích umístěných na stěnách stály sochy andělů a svatých v zanícených pózách, prozrazující extázi nebo utrpení. Zdi i klenutý strop byly pomalovány barevnými freskami, Pavel odsud nerozeznal podrobnosti, ale i tak dokázal vytušit bohatost motivů i dokonalost provedení. A vpředu, přímo naproti dveřím, za dřevěnými, klekátkovými lavicemi pro věřící, stál mohutný barokní oltář, s velikou malbou ženské postavy ve středu, obklopenou dvěma pseudořeckými sloupy z červeného mramoru. Nad něj byla umístěna mohutná zlatá monstrance představující slunce. A vitráže. Celkem osm barevných oken, šest v bočních stěnách a dvě v zadní, vpravo a vlevo od oltáře; každá složená ze stovek jednotlivých sklíček, každé jiného tvaru a jiné barvy. Stejně jako u fresek, ani zde nešlo rozeznat jed- 43 notlivé motivy, snad až na figury postav, ale i tak okna zářila barevností a krásou. A co z toho? K čemu to je? K čemu je všechna krása světa když nemám JI? Zafoukal vítr a svál zbytky listí z nejbližší lavečky. Pavel k ní netečně došel a posadil. Cítil se najednou hrozně unavený. Proč jsem sem vůbec chodil? Nikdo neodpovídal, slyšel jen skučení větru. Od severu se dosud čistá obloha zatahovala hrozivě se přibližujícím vojem tmavě modrých a černých mraků, které by ve skutečné zimě jistě věštily sníh. * * * Kristýna zmizela pár dní po jejich posledním výletu ke Kapli. Toho odpoledne klepal Pavel na dveře jejího pokoje marně. Večer mu Kristýnina spolubydlící řekla, že se na pokoj nevrátila. Když ji druhý den nepotkal ve škole, a neobjevil ji ani na kolejích, zavolal domů Kristýniným rodičům. Druhý den oznámil její zmizení policii. Prohledali celé okolí, ptali se všech známých, kamarádek, lidí z kolejí i ze školy. Ukazovali Kristýninu fotku v televizi. Několik prvních dní a nocí Pavel skoro vůbec nespal a nic nejedl. Chodit na přednášky jej ani nenapadlo, škola šla úplně do háje. Každý den volal na policii, dokud ho téměř hrubě neodbyli se sdělením, že se určitě ozvou, „až se to někam pohne.“ Po týdnu náhle usnul vyčerpáním, v bundě a botách, tak jak usínal v prváku po nějakém hodně vydařeném tahu. A když se po osmnácti hodinách probudil, konečně se rozplakal. * * Už je to půl roku. * * Hned další den navštívil Kristýnin pokoj. Potřeboval si ji připomenout; získat naději z jejího odlesku, zachyceného na jejích věcech, utvrdit se v pocitu, že je stále tady, i když někde daleko a musel to udělat dřív, než si její věci odvezou její rodiče. Kristýnina spolubydlící jej pustila dovnitř bez problémů a když viděla, že s ním nebude řeč, odešla z pokoje, prý vařit večeři. Pavel se svalil na postel. POVÍDKY Byla to JEJÍ postel. Vzorně ustlaná, tak jak měla Kristýna ve zvyku a celá protknutá její vůní. Připomněla mu horké chvilky s ní, když měli náhodou pokoj pro sebe, vodopád jejích vlasů, padající mu do obličeje, tvář zrůžovělou milováním a šťastný, zářivý úsměv na tváři. Zabolelo ho to, ale zároveň i zahřálo příjemným vnitřním teplem. Přejížděl očima přes poličky, plné lahviček od sprejů, voňavek a tekutých mýdel (Kristýna vždycky v žertu říkávala, že chlapecké a dívčí pokoje se dají na první pohled rozeznat podle toho, zda se v nich shromažďují flašky od alkoholu, nebo od kosmetiky) a zastavil se na jejím stole. Erární stolní lampa, malý přenosný CD přehrávač a hlavně knihy, její největší vášeň. Dva díly učebnice angličtiny a přes ně otevřený sešit s přednáškami, pohozený tak jak jej tam Kristýna před týdnem nechala, v půlce založená kniha Thomase Pynchona v originále, dvě knížky z povinné četby a pod nimi… Pavel vstal a natáhnul se pro poslední svazek. Nebyl si vědom, že by jej dřív v Kristýnině knihovničce viděl. Kniha, přestože ležela pod hromádkou jiných knížek, byla otevřená přibližně v půlce, jakoby si ji právě někdo odložil, a protože neměl záložku, zatížil ji dalšími svazky. Byl to tlustý svazek v černé, pevné vazbě, bez přebalu. První strana obálky byla lemována zlatou, do obálky vyrytou čárou a uprostřed byl stejně zlatě vyryt autor a název: „Jak již bylo řečeno, dnešní lidé ztratili kontakt se starobylými silami přírody a všehomira a jen malokteří jsou schopni MZPA najít. (Obvykle se jedná o mimořádně senzitivní jedince s ojediněle vyvinutou intuicí.) Ale to neznamená, že by MZPA přestala existovat. Některá vyjímečně silná MZPA mohou dokonce projevovat paranormální aktivitu i sama od sebe. Obvykle bylo k ovládnutí magické energie potřeba rituálu, nejčastěji spolu s obětí, který prováděl osoba k tomu speciálně povolaná: šaman. Rituály nebyly prováděny ledabyle, ale v určitých periodicky se opakujících termínech, jež byly dány přirozeným koloběhem přírodního času. Šaman vycítil, kdy je aktivita MZPA nejvyšší a v tuto dobu provedl nejdůležitější rituál. Onen čas býval slaven všemi národy jako svátek určitého božstva (můžeme připomenout např. známý keltský Beltine). Jak probíhal rituál jsme vysvětlili v předchozí kapitole. Je pravděpodobné, že některá výjimečně energická MZPA nejsou ani v dnešní době úplně „uspaná“ a mohou sami od sebe projevovat rituální aktivitu, vždy v oněch obvyklých časových termínech. Zejména se jedná o vizuální, nebo jinou „komunikaci se šamanem.“ Jsou dokonce i takové případy…“ Pavel knihu zavřel a znechuceně hodil na stůl. Sračky! Stupidní, idiotské, pseudovědecké sračky! Zas jeden kretén s tituly vpředu i vzadu, co přišel na to, že takové okultistické hovadiny vydělávají mnohem víc, než seriózní knížky. A Kristýna Dr. Geoffrey McNeal PhD má těch volovin plnou hlavu, není divu, že má takoMagie v moderním světě vé divné nápady, jako tehdy u Kaple… Náhle ho zamrazilo. Vzal knihu do ruky, Pod názvem byl podobně vyrytý kříž ankh. nalistoval stránku, kterou před chvílí četl a přečetl si Jo, to jsi celá ty, Kristy, pomyslel si smutně znovu celou pasáž. Pak knihu sklapnul a zahleděl se Pavel. Magie, čáry, záhady… na protější stěnu. Jejich poslední návštěva Kaple... Odněkud zevnitř se v něm vzedmula mohutná vlna „No a co,“ oznámil po chvíli ticha čekající zdi, smutku a strachu. S knihou v ruce usednul na postel „stejně si to tu vyčetla už před tím.“ a snad proto, aby se uklidnil, začal číst na otevřené stránce. * * Náhlé leknutí, takové, jaké občas přichází na „… tedy energii MZPA bylo možno získávat často hranici spánku a bdění, jej prudce vrátilo do reality. pro ryze utilitární účely, pokud lidé byli schopni Byla mnohem větší tma a nebe bylo téměř celé potakové místo najít a správnými prostředky využít.“ tažené vrstvou modrošedých kupovitých mračen. Zatraceně, já jsem tady snad usnul! Bodejť MZPA, uvažoval Pavel, co to sakra je? Zalistoval o by ne, když spávám v noci tři hodiny. To bych pak několik stran nazpět… usnul i na nádražním hajzlu. „MZPA – místa se zvýšenou paranormální aktivi- Udělal zkusmo několik kroků. tou.“ Panebože, už se stmívá Kolik je vlastně hodin?Musel jsem tu trčet celé odpoledne. No výborně… Vítr byl mnohem studenější, než když sem přišel a Obrátil oči v sloup a vrátil se zpět k zima se stávalo nesnesitelnou. Pavel se marně snažil rozečtenému místu. ještě víc zachumlat do bundy. 44 POVÍDKY Zatraceně to je slota! Už abych byl v teple. Byla to blbost sem jít, nechápu, proč jsem to vlastně udělal. Rychlým krokem se vydal přes loučku ke schodům. Už stál na prvním schodě, když se ještě zastavil a ohlédnul se. Podíval se na místo, kde s Kristýnou naposled seděli. Nebolelo to o nic míň než před tím. Pak zvednul oči směrem ke Kapli. V houstnoucí tmě se zdála temná a strašidelná, obrys mohutné budovy se dvěma věžemi, tyčícími se k podmračenému nebi, vypadala jako stín té výstavné stavby, kterou byla přes den. Jako strašidelný kostel z béčkového hororu, pomyslel si Pavel. Kdyby tu byl hřbitov, už bych čekal, že začnou z hrobů vylézat zombie. Pak se mu náhle vybavil Kristýnin vážný, soustředěný výraz, když tu spolu naposled seděli a bleskově po něm černá kniha se zlatým křížem ankh na obálce. Obličej mu zvážněl, ale jen na okamžik, potom se jen smutně pousmál a se zakroucením hlavy se otočil k odchodu. A pak se ozval ten zvuk. Táhlé, vysoké, rezavé skřípění. Jak kdyby se otevíraly hodně, hodně staré dveře. Pavel ztuhnul. Pomalu, velmi pomalu se otočil. Skleněné dveře do kaple byly otevřené. Já jsem si naprosto jistý, řekl hlas v jeho hlavě, že když jsem odpoledne zkoušel kliku, tak bylo zamčeno. Jenom klid, odpověděl jiný hlas. Uklidňující a konejšivý, hlas rozumu.Třeba tam zatímco jsem spa, vešel kostelník a nechal dveře otevřené. Kdo ví, třeba je ještě uvnitř. „Haló,“ zavolal Pavel, a nechápal, proč je jeho hlas najednou tak slabý a nejistý, „haló je tam někdo? Nechal jste otevřené dveře!“ Pokud v kostele někdo byl, bylo mu to jedno. Nikdo z kostela nevyšel, nikdo se neozval. Jen dveře zůstávaly otevřené. Jako by ho zvaly dál! Udělal opatrně krok směrem k nim. No, tak se podíváme co se děje. Však ono se to nějak vysvětlí. Panebože, vždyť o nic nejde, akorát se otevřely dveře do kostela. Aspoň se můžu podívat dovnitř. Ke kostelu to nebylo víc než deset, dvanáct kroků a Pavel opravdu nechápal, proč je překonával tak dlouho a proč měl přitom tak zpocené dlaně a sucho v ústech. Obě křídla dveří byla doširoka rozevřená, jako by chtěla uvítat vzácnou návštěvu (jako otevřená hladová tlama!), Pavel zaregistroval každý detail umně tepané ozdobné mříže a kliky v podobě harpyje s ženskou hlavou. Hlava se dívala přímo na něj. Ztěžka polknul… a vkročil do portálu. 45 Uvnitř bylo ticho. Bylo jasné, že kaple je prázdná. Pavel ucítil zatuchlost, vznášející se ve vzduchu; takovou, jakou lze najít jen v hodně starých stavbách. Zahlédnul smutné pohledy dvou kamenných andělů, hledících na něj z výšky nejbližších sloupů a zlatou monstranci, matně se lesknoucí ve slabém světle svíček… Svíčky! Někdo tu zapálil svíčky! To uvědomění přišlo náhle a nečekaně; zasáhlo jej jako blesk z čistého nebe, neboť jeho mysl původně přijala představu kostela osvětleného svícemi jako natolik samozřejmou, že ho vůbec nenapadlo, že je tu neměl kdo zapálit. Pavel náhle cítil, jak se mu na zádech řine pot a jako stroužka si hledá cestu podél páteře někam dolů. V ústech cítil podivnou kovovou pachuť. Světlo čtyř svícnů bylo matné, jen slabě osvětlovalo hlavní loď kostela. Boční lodě, stěny, okna, to vše zůstalo schováno v šeru. To není dobré… To se mi vůbec nelíbí... Neměl bych tu být… Měl bych se otočit a zmizet… Tahle myšlenka přišla Pavlovi naprosto logická a správná, proto nechápal, jakto, že dělá další kroky a pokračuje stále hlouběji do nitra kaple. To je všecko nějaké nedorozumění, šeptal druhý, uklidňující hlas. To se všechno nějak vysvětlí. Jen si to tu pěkně prohlédnu a pak půjdu, vždyť kdy jindy se sem příště dostanu. Náhle si vzpomněl. Ty pověstné vitráže. Zamířil do šera boční lodi. Teď už byl celkem klidný. Zastavil se před prvním ze tří velikých oken v pravé boční stěně a snažil se skrze přítmí rozpoznat motiv. Oči si postupně zvykaly na tmu a rozeznávaly jednotlivé části skleněné barevné skládanky. Ano, lidská postava, pravděpodobně muž, podivně skrčená, červené a žluté pozadí, zdá se, že drží za hlavu, jakoby ji bolela… Pavel přistoupil blíž a zamžoural očima… Panebože! Mimoděk ucuknul o kousek zpátky. Ten obličej! Hrůza! A zároveň… dokonalé! Obličej byl křečovitě stažený, ústa rozevřená v němém výkřiku, který vyšel z těch nejhlubších propastí čiré hrůzy a oči… Bože ty oči! Upřené kamsi nahoru, snad k nebi, ale ten výraz v nich… Mohla to být šílená fyzická bolest, neuvěřitelné zoufalství, naprosté šílenství, všechno dohromady. Tak mistrovsky zobrazené utrpení na malinkém kousku skla… Ten člověk co to dělal musel být skutečný mistr. Ale… sakra…, to se mi snad zdá? To oblečení, vždyť to není žádný historický… vždyť to vypadá jako… POVÍDKY Pavel ucítil, jak jej znovu polil strach, ale jiný strach jazyce pojmenování; jakési husté, odporné bahno, než ten, co tu byl před chvílí. které mu zaplnilo hrdlo a zalepilo mozek, tak aby nemohl křičet ani myslet. Svět se roztříštil na jedTamto byl strach z neznámého, tajemného, ale tohle notlivé nesourodé obrazy, jako prudce sestříhaný bylo… z čeho? film. Bezmyšlenkovitě běžel k protější zdi přelétl očima další tři obrazy, tři další lidé na pokraji neMuž, namalovaný na okně, byla oblečená do smírné hrůzy; stařec v placaté čepici, pán v obleku, moderního, blankytně modrého řadového obleku. který vypadal jako z předválečných filmů, žena, či Kolem krku se mu houpala okrově žlutá vázanka. snad muž, kryjící si hlavu rukama, aaaa! bahno povolilo, z jakéhosi cizího hrdla se dere zasténání; ještě Co…, co… je to za vtipy?! Tohle přece má zbývají dva obrazy; dva, tři rychlé skoky před hlavní být… barokní malba! oltář, kolem podstavců na svícny, tam, vpravo nahoře nad ním… Pavel udělal automaticky několik kroků zpátky a potom směrem k dalšímu oknu, oči pořád Sliz v hrdle náhle vybuchnul, rozprsknul strnule zírající na ten děsivý obraz. se po celém těle, rozmetaný poznáním a Pavel zavyl silou bezbřehého děsu. Díval se na ty závoje dlouNa druhém okně byl znázorněn chlapec. Měl hých medových vlasů, na pestrobarevnou batiku, na otevřená ústa, oči zavřené a víčka svraštělá, jak je k známé korále kolem krku; viděl ty nádherné, velké, sobě tisknul. A něco křičel. tmavé a neuvěřitelně smutné oči, které ho nyní přibíjely upřeným pohledem na studenou kamennou Pavel by přísahal, že ten šílený, zoufalý křik podlahu. Čas se stal náhle velice pomalým, hustým slyší, že se potichu a vzdáleně rozléhá tichým pro- a vláčným jako med a Pavel v něm pomalu, velmi storem kaple. pomalu odtrhnul zrak od ní a pohlédnul na poslední zbývající okno. Pak něco uvnitř jeho hlavy Namalovaný chlapec měl na hlavě kšiltovku, klaplo, on se rozkřičel a svět se znovu roztrhal na obrácenou kšiltem dozadu a tričko s nápisem Nike. cáry. Otočil se a v záchvatu šílenství utíkal pryč z té strašné svatyně bůhvíčeho, sledován pohledem své Pavel se uchechtl. Tohle je všechno nějaký vlastní tváře ze skla a barev, slyšel prudkou ránu, jak pitomý vtip! Nějaký magorský kostelník sundal sta- se dveře zabouchly vteřinu před tím, než k ním doré vitráže a místo nich pověsil své úchylné obrázky! běhl; lomcování klikou, posměvačný pohled ženské Anebo je to… nějaký šílený sen! Ano to je ono! Ještě tváře z mědi, řev a nářek, rány do dveří... A pak pořád spím venku na lavičce a tohle všechno se mi se náhle stěny sevřely, dva smutní andělé jej objali zdá! bílými pažemi, pevnými jako kámen a v posledním záblesku vědomí se odkudsi vynořila věta z nějaké Zrychleně dýchal a čelo se mu lesklo po- kdysi dávno čtené knihy: „Některá vyjímečně silná tem, když jako hypnotizovaný přecházel k dalšímu MZPA mohou dokonce projevovat paranormální oknu. aktivitu i sama od sebe…“ Na něm byla oním magorským kostelníkem ztvárněna žena, snad ve středních letech, s dlouhými tmavými vlasy, v brýlých, oblečená v decentním šedém kostýmku a s malou černou kabelkou pod paží. Nekřičela, ústa měla zavřená. Jen oči měla rozšířené nadlidskou hrůzou a z celé její postavy vyzařovala ztuhlost králíka, který právě spatřil vztyčenou kobru. Ty oči se upíraly přímo na něj. 46 * * Někdy po půlnoci se mraky začaly trhat, ale vítr skučel stejně jako předtím, rval se s korunami stromů, jakoby z nich chtěl strhat po listech i větve. Škvírou v mracích proniklo na svět bledé měsíční světlo a stříbrně osvítilo smutný parčík s osiřelými lavičkami a mohutnou budovu Kaple. Pak se měsíc osmělil a prodral se skrze řídnoucí mraky celý, aby zaplavil krajinu sametovým světlem. Byl úplněk. Noc svátku zemřelých. Pavel ucítil, jak se odněkud z jeho nitra valí cosi, co už nebylo strachem, cosi hutného, dusivého a slizkého, co nemělo v lidském Zlín,duben 2004 POVÍDKY Stříbřitá autorka: Dia Je temná noc. Bloudím lesem. Dešťové kapky mi padají do tváří a vlhké studené oblečení se mi nepříjemně lepí na tělo. Jsem zmatená a unavená. Nemůžu najít cestu domů…Kapky, tiše dopadající na zem pokrytou listím, znějí strašidelně. Našlapuji pomalu a lehce, jako bych se bála probudit skryté tvory noci… V dáli vidím obrys. Nemůžu přesně rozeznat, co to je… už vidím… vypadá to, že to bude jeskyně. Pomalu se k tomu dobelhám. Ano, je to jeskyně, a docela velká. Aspoň, než se rozední, se tady schovám a trochu se prospím… Naposledy se bázlivě otočím za sebe a vstoupím dovnitř. Je tu zima a vlhko, ale aspoň tady neprší. Pustím se na průzkum… Ohmatávám kamenné stěny rukama… asi bude docela prostorná, dokonce ani na strop nedosáhnu. Zajdu ještě trochu hlouběji a schoulím se u zdi do klubíčka… Probudím se a nevím kde jsem. Čekám můj bílý pokojík a teplou huňatou peřinu… aha jeskyně… jsem prochladlá. Celá se třesu. Rozhodnu se trochu zahřát. Vstávám a začnu prohledávat jeskyni. Jdu hloub a hloub. Je větší než bych čekala. Mám pocit, že jdu podezřele dlouho. Zaplavuje mě tíseň. Jeskyní se začne rozléhat tichá hudba… jako v cirkusu nebo tak nějak… nikdy jsem ten zvuk neměla ráda… někde ke konci jeskyně se objevuje mdlé světlo. Mám docela strach, ale moje zvědavost je silnější. Navíc mám pocit, že cítím nějakou vůni, je starobylá, schovávaná celé věky, čeká tu ne mě… Cítím se omámeně. Něco mě neodvratně táhne k tomu světlu. Volá mě!! Divná cirkusová hudba sílí. Zjišťuji, že světlo vychází z něčeho, co vypadá jako dveře. Tedy otvor v kameni ve tvaru oblouku. Ve světle se něco třpytí. Jemná stříbrná pavučina pokrývá celý prostor. Je spletená do složitých obrazců… snad nějaké písmo. Je tak krásná a jako by se mi v hlavě spojila s tou zvláštní vůní. Opatrně jsem se jí dotkla, ale rozplynula se v stříbřitý prach, který se na mě rozsypal… vycházela z něj jemná záře… cítím, jak do mě vstupuje... teče mi žilami a já se měním. Bývala jsem 17-tiletá dívka se světle hnědými vlasy a nahnědlou pletí. Moji kůži teď pomalu prostupuje chlad, od chodidel začíná bělet a dostávat stříbrný nádech. Cítím, jak mi tuhne krev, ale nebolí to, je to zvláštním způsobem jakási úleva. Právě teď se zastavilo moje srdce, chlad mnou prochází výš a výš. Prohlížím si svoje tělo zblízka a vidím, že není pouze stříbrné, ale jsou na něm zvláštní obrazce jemné jako pavučina. Chlad mě prostoupil 47 celou. Podívala jsem se na své vlasy. Jsou černé jako noc až nejdou rozeznat jednotlivé prameny, žádný lesk, tak celistvá barva to je. Podívám se dolů. Pod mými chodidly je zamrzlá kalužina vody. Cítím sice chlad, ale vítám ho, žiji s tímhle snad od narození? Stále cítím tu vůni. Je teď intenzivnější. Rozhodnu se jít dál. Tuším, že přijde vysvětlení. Je to úzká chodba, na jejímž začátku je velké zrcadlo. Je absolutně hladké s černým kovovým rámem. Na vrchu je napsáno: „Pro tu, která rozdává život a bere dech.“ Podívám se do něho, je to zvláštní pocit. Jsem teď krásná, až nebesky, ale přitom smutně, nedosažitelně a hlavně mrtvě. Kolem hlavy mám čelenku z těch stříbřitých pavučin. Můj obličej je vyhublejší. Bez jediné chybičky. Moje oči jsou zvláštní, až děsivé. Celé černé, žádné bělmo. Ne, nejsou to snad ani oči, ale nějaká tmavá tekutina nabitá energií. Mé tělo zdobí ty stříbrné obrazce. Moje oblečení je celé zmrzlé. Opatrně si je sundám. Nejsem však nahá. Moje oblečení tvoří pavučiny. Vypadají křehce a přece drží pevně jako kámen. Ještě chvíli se fascinovaně pozoruji. Konečně se donutím odtrhnout pohled od mé nové podoby. Už se nebojím. Spíš očekávám. Jsem si jistá svým cílem a pokračuji dál v cestě. Ať už mě čeká cokoliv… Nejdu rychle, ale jistě. Podivná vůně štípe v nose… jako kdyby mě vedla… míjím spoustu dalších chodeb. Nemám touhu je prozkoumat. Vidím na cestu, protože ze mě samotné jde jemná chladná záře. Na zdech vytváří zvláštní odlesky… vypadá to, jako kdyby se honily a tančily… žily svým vlastním životem. Vím o tom, že můj cíl je velmi blízko. Chodba se začíná rozšiřovat… Slyším tichý smích… ostrý a velmi nepříjemný. Zvolna utichá… Vejdu do obrovské místnosti… Celá je obrostlá slizkou fialovou rostlinou. Plazí se po zdech a není to pomalu… obtáčí se mi kolem nohou. Můj chlad na ni nepůsobí… zvláštní… Uprostřed místnosti je kašna, v ní se sbíhají různě barevné proudy energie. A samotná kapalina v ní je čistá, nedotknutelná, dokonale průhledná, a přesto nekonečně černá… z ní proudí ta nepopsatelná starobylá vůně… proudy energií vycházejí z komůrek, které jsou po celém obvodu kruhové místnosti. Jedna však pozbyla svého jasu… její stříbrná záře je slabá, téměř neviditelná. Mám podivné nutkání místnosti prozkoumat. POVÍDKY Mířím do první, vychází z ní červené světlo, které voní po růžích a třešních. Komůrka má sytě červené stěny porostlé černými růžemi, uprostřed je skleněný sloup se zlatavou tekutinou, ve které se vznáší dívka. Má nazelenalou kůži. Temné rudé vlasy a rty. V očích jí plane oheň. S jejími plnými rty si hraje úšklebek. Všimnu si, že na zdi je něco napsáno… TOUHA… podivné znaky... nikdy předtím jsem je neviděla, ale jsou mně bližší než má mateřština. Chvíli se na ni dívám. Je překrásná. Stále se usmívá. Její rudé vlasy se vznáší. Náhle cítím nesnesitelné teplo v hrudi, jako by se i mé zmrzlé srdce mělo roztavit. Vylekám se a s maximálním vypětím od ní odtrhnu oči a utíkám pryč. Nesmím se ohlédnout… rozhodnu se projít všechny místnosti… z další vychází temně černá energie. Jako kdybych dýchala krev zpitou s těžkým prachem. Pomalu vejdu. Toto místo je naprosto temné. Jen moje osobní světlo mně dovolí pohlédnout na ženu, která sedí uprostřed jezera. Panebože, je to jezero z krve. Po její šedé pleti stékají slzy… jsou krvavé. Její oči jsou pevně zavřené. Začíná se mě zmocňovat ZOUFALSTVÍ. Otevře oči a není v nich nic. Hledí na mě prázdným pohledem a já lapám po dechu… Nevím, jak dlouho jsem tam stála. V jednu chvíli už jsem byla přesvědčená, že si lehnu a ona mě získá do svých spárů. Později, když hledím opět na kašnu, nemůžu uvěřit, že jsem se odtamtud dostala. Do mého nosu jde odporný zápach spáleného oblečení, špíny a hladu. Lehce našedivělá barva mě vede vpřed. Do hlavy se mi vkrádají divné myšlenky o věcech, které snad neexistují. Místnost má bílé stěny a na jejím konci je rezavá vana. Mám příšernou chuť se smát. Jdu k ní blíž, leží v ní siamská dvojčata… mají k sobě přirostlé hlavy i oční víčka, jejich ústa jsou otevřená dokořán v němém ŠÍLENSTVÍ. Směji se a tančím. Můj smích mně bolestivě trhá uši. Sedám si a jsem dítě. Je mi šest let a chci si hrát, prosím… kde je moje panenka?… někde tady byla… půjdeme s mámou na houby, že??? Tati?? … tahám za hvězdy a dělám symfonii… velký pavouk mě chce chytit… bude honěná?… všude létají velké modré koule a já musím uhýbat… co se stane v příštím okamžiku?… Zažírá se mně do kůže, do té nejniternější cévy v mém těle. Podívám se nad sebe, odkud vychází ten jekot. Je tam pověšená houpající se klec. V ní sedí vrásčitá plesnivá stařena, její bíle rozcuchané vlasy padají dolů z klece… a její ústa jsou obrovská a křičí. Na sobě má nechutně zelený potrhaný hábit. Doširoka otevřené oči mě upřeně sledují. Sehnu se v pase pod tím náporem. Zvracím na kamenné kostky, chtěla bych, aby to pocítil každý. Mlátím rukama o zeď, až je mám úplně sedřené. Potácím se ven… naposledy nakopnu kamennou podlahu a pak se pomalu uklidním… vidím, že je tu ještě mnoho skrytých místností, ale magická síla vycházející odněkud shora upoutá mou pozornost. Je tam nějaký výklenek. Vypadá to jako místo pro důležité proslovy. Postava, která tam stojí, je ve stínu… vyzařuje z ní zvláštní energie. Cítím, že je nejsilnější ze všech. Mrazí mě… není pozitivní a všechno se v ní snoubí… z kašny se odlomí bílý proužek světla a osvětlí tu bytost… je to ŠAŠEK… Na sobě má barevný kostkovaný oblek a čepici s rolničkami. Bílý obličej s rudě namalovanými ústy znetvořenými v křečovitém, šíleném úsměvu.Rozpřáhne ruce. „Vítám tě, vítám, dlouho jsem na tebe čekal.“ Probodnou mě jeho oči. “Jsi krásnější než by kdo čekal, přesně tak, jak jsem si to přál.“ Jeho hlas je zvučný a silný, ale je v něm posměch. Pořádně mě vyvedl z rovnováhy, jsem zmatená. Už vím, že tohle místo je důležité, řídí svět, náš známý svět, „lidský svět“. Ne, ne neřídí ho, ono jím je. Jediná velká hra. Jestli jste si snad mysleli, že Bůh je milosrdný a chce nám pomoci, asi jste se celý život nerozhlédli kolem sebe. Kdo jiný by mohl stvořit něco takového než… ŠAŠEK. Napůl šílenec napůl malé dítě, které si hraje se svými postavičkami. Co je na tom tak špatného? A co je vlastně zlo? …Opět promluví a vytrhne mě z mého zamyšlení. „Vidím, že hodně přemýšlíš, pokud tvůj názor je takový… tak máš asi pravdu.“ Hlasitě se zasměje… Otřesu se.Jsem zpátky. Musela jsem se v prů- na chvíli se odmlčí a pokračuje: „Má milá, velmi běhu té agonie dostat ven. Jsem v šoku. Pokračuji dlouho mně trvalo, než jsem tento svět dovedl k dovšak dál... moje nohy jako by šly samy, poháněné konalosti, je opravdu krásný, je tu tolik možností.“ pouhou vůlí prastaré země. Z další místnosti slyším Stále se směje, ale v jeho očích něco posmutní. protivný křik. Jak se přibližuji, stoupá ve mně nekontrolovatelný vztek. Je tu šero. Vypadá to jako nějaká kobka. Nesnesitelný jekot mně drásá uši a já necítím nic jiného než ZLOST. 48 POVÍDKY „Krásný? Co je na tomhle krásné? Jsi blázen! Tohle nemůžeš dělat!“ Konečně jsem se zmohla na slovo. Ne, že by na tom nějak zvlášť záleželo, stejně slyší každou mou myšlenku. Na strop, jestli tam nějaký je, není vidět. Spředené sítě se ztrácejí ve tmě. Na stěnách se line příběh. Je to dávný příběh života a smrti. Obrazy se v rychlém sledu mění a mě zaplaví vlna poznání. Já nahrazuji místo smrti. Nemůžu se dočkat. Jako bych na to „A proč bych to nemohl dělat, mně nikdo nebrání, celý život čekala. Vidím jak se Ona naposledy pokunedrží uzdy mé fantazii, navíc tu nejsi proto, abys sí pohnout prsty a mizí. Zachytím ještě její pohled kladla otázky, které jsou zbytečné.“ plný poznání a hořkosti. „Ale co tu tedy dělám, na co je tahle proměna? „Tak jsi připravená, vidím, že se nemůžeš dočkat, Vidím, že všechny své služebníky máš při sobě,“ tak se můžeš posadit a budeme si hrát.“ ušklíbnu se. Téměř nevnímám, jeho slova jsou teď pro mě zby„Myslíš si, že ano, ale musela sis všimnout, že stří- tečná. Lehce se dotknu opěradla. Cítím uspokojení brná síla slábne, drží se jen na vlásku, a ty zaujmeš a posadím se. Černá tekutina mi proudí do těla. Jen její místo.“ okrajově vnímám šaškův úšklebek. Ponořím se zcela do nitek smrti. Vidím velkou pavučinu, jak obeChci vzdorovat. Chci mu říct, že všechno změním. píná celý svět. Řídím ji. Lehce tahám za provázky. Já se musím postavit tomuhle šílenci. Zachránit lidi Měním nevinnou náhodu na krutý osud. z jeho spárů… Bohužel nemohu. Příliš jsem se změnila. Už to nejsem já. Jen můj prchavý stín. Dokonce se těším, až se připojím k jeho chmurné družině zašlých citů. Teď pro mě není cesty zpět. Čekám tu na vás… Na všechny. Vaše smrt. „Ano hádáš správně… Ty mě bavíš, milá slečno.. dobře, jdeme do toho, ukážu ti tvoje místo.“ Usmívá se. Luskne prsty a náhle stojí vedle mě. Má modré oči malého kloučka, ale takového, co zmlátí svou malou sestřičku. „Následuj mě.“ Jdu za ním. Na okamžik se mě dotkne ten stříbrný paprsek a rozzáří se. Říkám si: Která budu já? Ledová královna? Co to může znamenat? Zataví se u masivních železných dveří. Paprsek vychází z malé škvíry mezi podlahou a nimi. Cítím z nich velký chlad. Každá buňka mého těla po něm touží. Chce s ním splynout a přijmout ho za své. Šašek švihne rukou a dveře se otevírají samy. Postaví se zdvořile na kraj. „Račte.“ Prvním, co vnímám, je ledová podlaha. Kruhová místnost. Z ledu podlahy se na mě dívají černé uzavřené duše. Nehýbou se, jen bezmocně těkají očima. Uprostřed je trůn vyřezaný též z ledu. Žilky s černou tekutinou v něm pulzují. Kdosi na něm sedí. Bývala to snad žena, ale její tělo téměř pozbylo podoby. Je průhledné a pomalu se ztrácí. Je prorostlá pavučinou, která jako by rostla z vrchu. 49 POEZIE Píseň války Autorka: Yuyka Tisíckrát brnění se leskne Tisíckrát těžké boty duní Meče, co pějí písně teskné Král, toužící stát na výsluní Jak nešťastné jsou touhy králů - co nemají, to chtějí mít Pro pouhé moci chtíče pánů Jich poddaní se musí bít Ženy a děti doma pláčí Království halí války dech Tu silné vojsko k bitvě kráčí Tu roste na něm černý mech Řinčela brnění, zpívaly meče Celou noc dlouhou až ku ránu Nyní zde rudá krev proudem teče Na nebi hejna havranů Tisíckrát brnění se leskla Tisíckrát těžké boty zněly Krajinou zní teď píseň teskná Píseň, jíž kdysi meče pěly A přec zní teď trochu jinak Někde v dáli zavyl pes V doprovod duní prudký liják - to havrani zpívají ji dnes Do duší vniká smrti píseň Temná a nešťastná a chladná Nářek, žal, temnota, tíseň Vojáka cesta není snadná 50 POEZIE Růže a trny Autorka: Hawranna Jako loď z bitvy když se vrací černý mrak pluje oblohou, tak vysoko, že ani ptáci doletět k němu nemohou. Na přídi kormidelník sivý stojí a zírá do dáli, spaste svou duši, všichni živí! S nimi jsme dávno prohráli! Už ani spěch nás nezachrání před vojskem v pekle stvořeným. Kopyta ko??ská duní plání, než zahubí je temný dým. Otázku prostou položili: Chceš zemřít, nebo v míru žít? Každý snad pozná v pravou chvíli, kdy kartu čas je obrátit. Odvaha dnes se nevyplácí, ztratil vše, kdo dnes zaváhal. Zbabělec možná čest svou ztrácí, alespo?? ale dýchá dál. Naposled meče vzduchem sviští, nepřítelův je láme smích. ON vybírá, kdo padne příští. Až nakonec hlas boje ztich. Jak hojivý zpěv na krev padlých snesla se mlha modravá. Tisíce květů růží zvadly. A trní pouhé zůstává. 51 POEZIE Zpověď Autorka: Hawranna V zorničkách smutek zrcadlí se Na duši odstín bolestný Hlas - temná, těžká mešní písenˇ Žiletkou zpřetrhané sny Vím, že to víš. Vždytˇ tahle slova Spíš mně dávají sílu žít Mít ráda, dýchat, ráno znova Odhodlaně se probudit. Na bedrech tíhu světa nosí Světa, co stavět dal si sám. Takový je on. Nikdo. Kdosi. Myslela jsem si, že ho znám. Proč tedy marně plýtvám časem Na tahle hloupá čtyřverší? Napsat, že takhle omlouvám se Byly by pouhopouhé lži. Proč oči se tak často mýlí? Proč dá se rozum oklamat? Ze suché pecky v jedné chvíli Nejsladší plod se může stát. Vzít zpátky, zda mé srdce plane Myšlenky, mnohdy vyřčené? Napravit škody napáchané? Ve sloce jedné písně? Ne. Beránek s vlkem v jedné kůži Krev na podlaze mešity Slavík, co přitiskl se k růži Taková jsem. Jsi to i ty. Nehodlám kát se. Atˇ mé chyby Jinému staví zlatou klec. Mně se to takhle celkem líbí. Nabídnout chci ti jinou věc: Fenrirův řetěz ukovaný Navléct ti možná dali též ??sové s všemocnými Vany. Chceš tomu věřit? Tak si věř. Jak slunce s lunou v den se pojí Jak čest, když kárá zbabělé Odvaha ty, co tmy se bojí... Zůstanem my dva přátelé? Tak, jako nad bohy se stmívá Nad Atlantidou bouře zní Kůnˇ Trojský nepřítele skrývá - I pro tebe se rozední. 52 Poslední píseň POEZIE Autor: Hawk Skončil čas draků, skončil čas snění.. Poslední verše a potom bdění. Nic není právě tak, jak se zdá být. Jen s jednou možností nedá se snít. Trubadúr dozpíval loutny už dohrály. Zapadl měsíc. Hvězdy zaplály. Zmizela tajemství, zmizel ten čas. Snad jenom vzpomínka zůstala v nás. Minuly mýty, pohasly báje, Bílá z map zmizela. Pravda, ta zlá je. Na to, co nebylo. Na to, co není. Na staré legendy. Na pouhé snění. Včera není dnes a nebude zítra. Nebude iluze z vlastního nitra. Dny se krátí, roky běží. Kdo čas vrátí? My jen stěží. Zbude jen pravda, a pravda je lež.. Je to jen kobka, jen zamčená věž. Zemřeli básníci, nezbudu sám. Zmizel ten čas. Já též umírám. Snad ještě naposled baladu zazpívám... 53 POEZIE Balada o duši Autor: Tucna Černou tmou teče hustá mlha dál cesta štěrkem posetá, zkroucený strom po němž stín se šplhá, v okolí žal a strach vykvétá. Sto nadějí kleslých na kolena, vítr co ve skalách tiše sténá. Žár výkřiků, prázdnoty ráj bolesti, samoty. V dáli probliklo světélko matné jak představa snová, přesto však hory zbořilo... než po chvíli vyrostly znova. Stíny se zbraní chopily, neb bály se toho co zažily. Už nechtěly poznat lásky síly, už nikdy nechtěly zhlédnout zář víly. Veškeré pokusy odrazily, dobro viselo na vlásku „Konečně všichni pochopili, že není tu místo po lásku“ řka jeden z nich připil na utrpení, však zmýlil se - chaos nevyhrál... Nebem světlo střelilo, svou silou stíny zabilo. Tma roztáhla pařáty do všech koutů, přesto se na boj nezmohla. Dobře cítila city jež jsou tu, bojovat s láskou nemohla. Mlhy odpluly do stran až zmizely, záblesky semínka nových dnů zasely... 54 POEZIE Nemrtvá 55 Autorka: Aureola Krev, všude krev. Chci jí! Cítím ji na svých rtech, na svém jazyku. Svádí. Je to zůstatek po tvém polibku. Bolestné poznání, víra snad? Pokušení, krev a čokoláda, hořká. Slunce už nebude svítat. Nechutná věčnost, prokletá. Šílenství přítomné, neodbytné. Žije z myšlenek na krev, touhu. Myšlenky na tebe, oči nenasytné. Čokoláda, hořká, chci chuť, ne hmotu! Chci, chtíč věčný bez poznání ukojení. Otázka hříšná, smrti předchůdkyně. Dokážu jít, není zastavení. Překážka? Snad výzva, snadně. Bolest, ne, toužebné sténání. Krev je ve mě, nikdy ne dost. Miluji všechny umírající, mučící. Jsem vše, nechci moc. Zase ta chuť, čokoláda, hořká. Tak chutná smrt, ne má. Proto tu jsem, políbená. S krví na rtu, je tvá, lahodná. POEZIE Z hlubin duše Autorka: Memphis Z hlubin duše z ledových vod temného oceánu vzpomínek vlnícího se každým závanem větru, každým pohybem mysli jsme přišli, zahalení do tmavých plášťů nocí tkaných, z hvězd lem a oharky dva místo očí září v dál plny naděje. Neznámí a tajemní, říkají lidé; my však chceme jen poznávat život, propadnout lásce. Ze srdce z prachem zavátých nesplněných přání, nenaplněných životů, ze smutku i radosti pozvaní na zem, spatřit světlo však není nám souzeno, jen chyby napravit, chyby lidstva. To je náš úkol, naše poslání, to je ten důvod proč jsme tady! Zpoza černého závoje zapomnění z těch sametových, chladných záhybů, černých a třpytících se jako noční obloha, jako oči přítele – poslaní sem, nevím kým; vím však proč, za jakým účelem vás poznat, vás pochopit pomoci 56 To je náš úkol, naše poslání, to je ten důvod proč jsme tady! Necronomicon - o hororu MFANTASY text: Kaylin Horor nebo horror, to už je na každém, jestli použije počeštělý název nebo ne, vychází původně z latinského slova horrendus, které znamená strašlivý, děsný a děsivý. Z toho odvozené slovo horror představuje tedy strach, obavy, ale také krutost a nelidskost. Všechna tato slova horor vystihují, alespoň ten moderní. V současné době se horor uchyluje hlavně k oněm dvěma posledním významům, ale původní horor rozhodně nestavěl pouze na násilí a nelidskosti. Prvotní horor, ještě jako ústní lidová slovesnost, ať už ve formě děsivých příběhů nebo pohádek, sázel hlavně na atmosféru, byl to horor, který chtěl děsit. Moderní horor už tento předpoklad splňovat nemusí, mnohdy ani nechce, a snaží se spíše lidi šokovat formami násilí, které jsou skutečně rozmanité až nepředstavitelné. Mučení a utrpení jde ruku v ruce s moderním hororem. Dávno pryč jsou doby někdy až uměleckých hororů 20. a 30. let, filmů Hitchcockových, které ale nikdy nebudou zapomenuty. Nová jména hororu si nechtějí hrát na atmosféru, na strach, chtějí hrát na lidský žaludek a co ten všechno vydrží. Eli Roth, Rob Zombie, tihle dva v tom rozhodně nejsou sami. Samozřejmě, i dnes existují horory, které nepotřebují vyhřezlé vnitřnosti k tomu, aby uspěly v tomto žánru, ale trend se v současnosti dostal někam trochu jinam. Možná bohužel. Ale proč vlastně horor tolik táhne? Co je na tom žánru tak zajímavého? Proč se snaží lidi zaujmout už od úplných začátků kinematografie? Ano, horor byl skutečně jedním z prvních žánrů, které se dostaly na „stříbrné plátno“, které tehdy ještě tolik stříbrné nebylo. Je to snad právě ten strach? Chtějí lidé v sobě vzbuzovat strach? Ano, to je rozhodně správná odpověď. Důvod? Z biologického hlediska pravděpodobně adrenalin, který se dostává do krve v situacích, kdy máme strach. Ten pak nahodí naše tělo na úplně jinou frekvenci a my zjistíme, že se nám ten strach vlastně líbí a že chceme vidět další film, který v nás tohle způsobí. Na druhou stranu může být sledování hororu čistě mainstreamové. Všichni moji kamarádi koukají na horor, budu taky. Přece nebudu takový srab, abych se nemohl dívat s nimi. Může v tom být určitá póza, kterou mladí kopírují od sebe navzájem, protože v současnosti každý, kdo viděl pár hororů si říká hororový fanda nebo znalec. Ale proč ne, je to jen dobře, že tenhle žánr pořád letí a je nadále oblíbený. Ne, filmový horor rozhodně nevydělává tolik jako nejvýnosnější díl Pirátů z Karibiku, ale oni ani tolik nestojí. Horor může být poměrně nenákladnou záležitostí a také proto se stává, že s ním začínají i amatérští filmaři. Jistě, nejde o peníze, jde o to diváka bavit. 57 A ani to pozérství není tak hrozné. Horor táhne a to je důležité. Určitě pamatujete ty časy, kdy jste se koukali na nějaký podobný film a pak jste nemohli usnout, protože by k vám do snu přišel Fredie nebo někdo podobný. Anebo se někdo, případně něco, skrývalo pod vaší postelí. I já jsem měl takové období, ale bohužel jsem z toho nějak odrostl, což mě samotného mrzí, protože jsem se u hororů prostě přestal bát. I když ono mnohdy vážně není čeho. Tohle mi v nových hororech trochu chybí, ale aspoň je pořád o čem psát, protože právě proto, že horor není finančně náročný a mezi mladými lidmi, hlavně mezi nimi, zůstává velmi oblíbený, je to pro ně i určitá výzva, točí se hororové filmy neustále a každý měsíc můžeme vidět v amerických kinech premiéru alespoň jednoho. Ano, jsou to hlavně Spojené státy americké, které jsou jakousi hororovou baštou a produkují nejvíce těchto filmů. A když se to tak vezme tak nejen s hororovými filmy jsou početně na špici. Hollywood je prostě továrna... Ale zpět k hororu. Na paty Američanům šlapou Japonci, případně Korejci nebo Thajwanci, kteří se s nimi mohou srovnávat kvalitou, ne tolik kvantitou, ale nutno říci, ona kvalita je někdy skutečně rozhodující v tom, když si máte vybrat nějaký film. Japonské horory jsou mnohdy kvalitnější než ty americké. Staví hlavně na atmosféře. Japonská série Ju-On je zatím posledním hororem, kdy jsem se skutečně bál. Bohužel ono i Japonsko a ostatní země pomalu začínají vykrádat sami sebe. Ač je horor oblíbeným žánrem u diváků, nesetkává se s pochopením kritiky. Ony k tomu také často nejsou důvody. Hororové filmy se kvalitou prostě nevyrovnají jiným žánrům, protože z filmařského hlediska je podceňují i sami tvůrci. Avšak i mezi horory najdeme výjimky, které dokázaly přesvědčit i kritiku o tom, že horor vůbec není podřadný žánr. Stačí jmenovat Mlčení jehňátek, film se skvělou atmosférou a dokonalými hereckými výkony. Ale popravdě, napadne vás v současné době nějaký novější horor, který by u kritiky získal pozitivní hodnocení? Pokud budeme hledat čistě v hororovém žánru, mnoho toho nenajdeme, museli bychom zabrousit spíše do vod thrillerů, což je v podstatě i případ Mlčení jehňátek. Horor je velice rozporuplným žánrem, ale také žánrem, který si rozhodně zaslouží pozornost. Myslím, že je nesprávné, aby byl tento žánr zatracován a aby byl považován za něco méněcenného, protože pokud v hororu schází kvalita, měli by se filmaři snažit právě o to, aby se do něj ztracená kvalita vrátila a aby se z hororu stal žánr, který si zaslouží souhlasné pokyvování všech, nejen mladých, kteří jsou v současnosti cílovou skupinou. Vampires - children of the night MFANTASY text: Virimith Stoker Upír, vampýr, nemrtvý, vampire, strigoi, uppyr – to je jen malý výčet pojmenování, které náleží tak fantastickým bytostem, jakými upíři bezpochyby jsou. Démoni vylézající v noci ze svých temných doupat a sající nevinným obětem krev, aby se sami udrželi naživu, doprovází člověka odnepaměti a zasahují hluboko do naší historie a lidového folklóru. Co však činí upíry tak zajímavými stvořeními, že se už dávno neodporoučeli do říše věčných legend a brázdí našimi životy dodnes? Co dělá filmy jako Underworld, Blade, Dracula a Van Helsing populárními? Proč se chápání upíra rapidně změnilo a stal se z něj téměř romantický hrdina? A vůbec – jak je možné, že se něco děsivého stalo zároveň tak přitažlivým? Touha po odpovědích na tyto a další otázky dala vzniknout projektu Děti noci, který si klade za cíl zmapovat všechna odvětví výskytu upírů jako jsou filmy, knihy, počítačové i karetní hry, gothic hudba, anime, historie, folklór a to vše provázat tak, aby vznikla jakási ucelená Evoluce upířího hororu. Navíc (po stále četnějších prosbách) plánujeme se v nejbližší době věnovat také vlkodlakům. Vždyť i oni jsou dětmi noci! 58 Čtenáři mají skvělou možnost zapojit se prostřednictvím registrace do chodu samotného webu, komentovat články, udílet jim hodnocení, stahovat tisíce tématických obrázků z několika desítek galerií, sledovat filmové trailery či diskutovat s ostatními fanoušky na fóru. Pokud je vám i toto málo, nabízíme šanci stát se redaktorem největšího webu o upírech na českém internetu. Je k tomu potřeba pouze chuť do práce a znalost upířích reálií. Přitom nezáleží na tom, jestli jednou měsíčně přispějete nějakou svou povídkou/ básní (ano, i na to máme speciální rubriku) nebo se rozhodnete publikovat pravidelně. Jste sympatizanty upírů? Oslovil vás tento text? Pak není nic jednoduššího než nás navštívit na adrese: http://vampires.mfantasy.cz Zaujalo nás ZAUJALO NÁS text: Epic Arborius I v tomto čísle se na závěr trochu podíváme, co se děje ve světě i doma :) FANTASYPORTAL.cz Novinkou na českém internetu je tento fantasy portál, jehož účelem je shromažďovat aktuální články z předních fantasy webů na jednom místě. Kdo je tedy toho ražení, že si chce zkrátit čas a zkontrolovat nové články z několika svých oblíbených webů, bude pro něj tento projekt jistě velice užitečný. Satan Kalous bude nadílet ve čtvrtek 6.10.2007 od 15:00 ve Smíchovské pobočce Městské knihovny v Praze, nám. 14. října 15, Praha 5 (objekt bývalé Smíchovské tržnice, asi 5 min chůze od metra Anděl. Mapa: http://www.mlp.cz/mapky/m29.jpg). Každý příchozí tak obdrží dárek v podobě tohoto mikulášsko-vánočního odpoledne (ano, pokud si stále nejste jisti, vstupné je zdarma) Více na http://www.maelstrom.xf.cz a na http://www.mlp.cz Temnoles.cz ... autor čtenářem, čtenář autorem ... Pravda, trochu jiná filozofie, než u nás :) Pokud jste toho názoru, že literární servery typu Pismak.cz a Liter.cz už zakrněly a chce to něco nového, pak jste na pravém místě. Svá dílka můžete po registraci vydat a pak už jen čekat, jaké budou reakce. Design webu se docela vydařil, především logo se mi velice líbí. Přejeme tedy autorům pevné nervy a hodně úspěchů, hodně čtenářů i autorů. RPG magazín Jistě si někteří z vás vzpomínají, ostatně není to tak dávno, co vznikl časopis Alduron. I když bohužel dlouho nevydržel, tak zde máme pokračovatele, RPG magazín. První číslo vyšlo v PDF a je ke stažení na webu www.rpg-magazin.cz Od příštího čísla bude časopis opět tištěný. 59 CREDITS Credits grafika a zpracování: Miroslav „Epic“ Kaleta Obsah: redakce magazínu MFantasy + příspivatelé PARTNEŘI E-MAGAZÍNU: časopis Pevnost FantasyPlanet.cz Annun.sk Saspi.cz RPG magazín Sarden RPG.sk PODĚKOVÁNÍ: Všem lidem, kteří nám píší emaily a dodávají nám sílu v našemu úsilí. KONTAKT: URL: www.mfantasy.cz Email: [email protected] ICQ: 238-661-681 60 www.mfantasy.cz
Podobné dokumenty
výroční zpráva 2004 - ZOO Ústí nad Labem
bezesporu patřil téměř dva roky očekávaný sloní porod, ke kterému po úspěšně
realizovaném umělém oplodnění v roce 2002 a téměř dvouletém období březosti
dospěla slonice Delhi. Tento unikátní projek...
2006 - Akademie science fiction, fantasy a hororu
Williams, Tad: Stínové pomezí (Laser-books)
F Stínové pomezí 1
Wilson, Robert Charles: Spin (Polaris) SF
Woodová, Barbara: Poslední šamanka
(Euromedia Group - Ikar) F
Wooding, Chris: Tkalci saramyr...
10 a půl aneb TEN ZACH
hostovali ve sklepě, zvláště bylo-li narváno, tedy často: ale pokud to jen trochu bylo
možné, preferovali jsme pódium, už jen proto, že si z něj člověk snáze udržoval
přehled o dění v lokále a ve s...
Fotbal a trénink číslo 2015 03
spokojit s tím, co vše už po osamostatnění dokázala. Naopak s jídlem roste naše chuť!
Proto jsme se odhodlali k další revoluční změně.
Tentokrát se udála mimo hřiště, a sice na půdě oficiálního web...
č. 4 - letní speciál
obličej stále pod maskou,jeho sestru Sibylu,která
by ráda s Balianem očividně vedla jiný vztah,a řadu
rytířů a váznamných představitelů Jeruzaléma.Jako
největší nepřítel se ukáže manžel královy ses...
XIV. ročník festivalu Masters of Rock
Megadeth je již druhá kapela z velké čtyřky „THE BIG 4“, která se zúčastní letošního ročníku
Masters of Rock. Přiveze svoje novinkové album »Dystopia«, které je dle spousty zdrojů
doposud nejvydaře...
Tulák 3-4/08
tančící kolem nešťastníka, který se chystá oběsit a pán lesů nazlobený na celé lidské pokolení, protože mu
znečišťuje lesy, mi opravdu moc neříkalo. Když tam pak ještě přišla další bludička a počal...