č. 4 - letní speciál
Transkript
č. 4 - letní speciál MF Press EDITORIAL Prázdninová nadílka Ač by se mohlo zdát, že první prázdninový měsíc strávili všichni bez výjimky u vody nebo na dovolené, není tomu tak. Nyní už nám končí i druhý měsíc prázdnin, který nás lákal hněd několikrát do kina. Ze všech stran se na nás valí pirát s vtipnými hláškami a také drahý Superman (kdopak si ještě vzpomíná na kreslený seriál, který spojil postavu Supermana s nezapomenutelnou hláškou „Hop hop, a letím!“ - která byla také asi jediné, co si z něj lidi pamatují :-) ). Do redakce nám ale také dorazily posily, a tak to jistě poznáte i v tomto čísle e-magazínu. Snad vás potěší, že v tomto prázdninovém speciálu jsou obsaženy také povídky z literární soutěže, konkrétně prvních pět povídek. Porušili jsme tak zažitých 80 stran. To ale snad nikomu vadit nebude. To, že je nyní stále o čem psát, je patrné i z toho, že jsme o číslo dopředu. Ano, další číslo už je také hotové a můžeme se dát směle do dalšího. Jinak by to totiž asi ani nešlo. I na webu MFantasy se toho hodně událo. Většina sekcí webu se dočkala aktualizace, fronta s vydáním článku je dosti zaplněná. Konečně se mi také podařilo dát do běhu měnič vzhledů webu, který ocení především ti, kterým se už nezamlouval současný, neutrální design. Krom těchto změn brzy dojde i k otevření nových rubrik. Na své si přijdou pravidelní návštěvníci českých hradů a zámků. Ti, kteří nemají ve zvyku navštěvovat tato místa, možná brzy změní názor. Jsem také rád, že vzrostl zájem o tzv. MF Ring, tedy další projekty MFantasy. Dnes bude o těch nových, ale také již starších, zmínka v rubrice MFantasy. Kromě vzrůstu MF Ring vzrostla i návštěvnost. S ní však ruku v ruce přišli na web také spammeři. Upřímně řečeno, snad už ty všechny úpravy na chvíli budou fungovat. To jsou ty stinné stránky internetu. Kdo pravidelně navštěvuje FantasyPlanet.cz, jistě také postřehl, že i oni s tímto bojovali a bohužel je na pár hodin někdo kompletně „hackl“. Těm, kterým chyběla na závěr rubrika „Parodie“ budou mít jistě radost, že v dalším čísle se již opět objeví. Zařadili jsme ji pod rubriku „Zaujalo nás“. Jen už předem varuji, že příznivci Harryho by tuto část měli v příštím čísle raději přeskočit. Konec konců už jen neustále řešení, kdo v závěrečném dílu Harryho Pottera zemře, je víc jak unavující. Nezapomeňte přijít brzy na web MFantasy, objeví se tam to, co má dokázat schopnost kooperace celé redakce, totiž společná povídka. Přejí vám všem příjemně prožitý zbytek prázdnin, ať už ho strávíte u vody, na dovolené, s tužkou a papírem v ruce nebo jinak. A nezapomeňte, že léto je dobrý čas pro získání inspirace k psaní. Ave MF, Epic Arborius 2 www.mfantasy.cz OBSAH FILM 5 Piráti karibiku 6 Královstvý nebeské HUDBA 8 Dead Can Dance LITERATURA 12 Terry GoodkingČarodejnický oheň 13 Orci- Válečníci bouře 14 Troy 15 Hadí věž 16 O psaní 17 Prokletí Salemu 18 Conan PC HRY 20 The Battle for Middle-Earth2 23 Dark Messiah of Might &Magic 24 Heroes og Might & Magic V 29 Online hry 30 Role Playing jak jej neznáte PUBLICISTIKA 34 Rozhovor s Epicem 36 FF(Treku) a hektolitr čaje 40 Dark Elf ( Rozhovor) 43 WebCon 3 www.mfantasy.cz OBSAH TVORBA POVÍDKY 46Mě zachránil elf 54 Inaris Noirana 62 Zkáza Morkenu 63 Stíny noci, stíny mysli 70 Přemožitl Tyrské nestvury 81 Dědictvý smrtonošu 85 Dědictvý smrtonošu II 92 Problematika kouření 99 Ruprecht a Elvíra 101 Uvedení legendy o Brancelotovi na pravou míru 105 Světlo na konci tunelu POEZIE 111 Z hlubín duše 112 Svědomí 113 Osud 114 Nad pivem 115 Bitva 116 Den 117 Duše démonu 118 Královská krev 119 Milenci 120 Kouzelník dnešní doby 129 Noc démonu MFANTASY 130 Aktuality 131 ZAUJALO NÁS 133 CREDITS 4 www.mfantasy.cz Piráti z Karibiku: Truhla mrtvého muže FILM text: Hawk Jak že se to vlastně jmenuje? Pirates of Caribbean: Dead Man´s Chest Kdo v tom má prsty? Americký režisér s trochu zvláštním jménem, Gore Verbinski. Je mu 32 let a pochází opravdu z USA. Na filmu si dal hodně záležet. Dával pozor na každý detail. A že to byla fuška. Místo aby si pak vzal dovolenou a odletěl někam do Karibiku, natáčí rovnou 3. díl. ( Už se na něj těším…) ní premiéře nespal. Nedostal jsem šanci. Za to, že Jack je 13 let kapitánem Černé Perly, musí na věky sloužit v posádce Bludného Holanďana. A to není sranda. Na téhle kocábce nejsou všichni úplně lidé. …a tahle loď je schopná z nějakého důvodu plavat i pod vodou. A ke všemu má ještě jeden trumf v rukávě. Krakena. Malá hodná chobotnička, která otřese celým příběhem. Na lodi je také Will Turner- otec Willa Turnera juniora. Tak to byl režisér, ale někdo to taky musel napsat, jestli se nemýlím. A to byli pánové Ted Elliot a Terry Rossio, kteří už spolu spáchali věci jako Legenda o Zorovi nebo Shrek. Nadaní chlapíci. Ve filmu se objevila spousta známých postav, ale je tu i několik nových tváří. Hlavní představitelé:Johnny Depp , Orlando Bloom, Keira Knightley, Bill Nighy, Jack Davenport Poté, co uprchnou z ostrova kanibalů, Jack jaksi nechá právě Willa na palubě Bludného Holanďana. Tam se tahle dvojka Turnerů setká. Potom syn prchá s klíčem od truhly a slibuje otci, že ho vysvobodí. Zároveň uniká z vězení i Elizabeth aby se připojila k Jackovi. Truhlu ke stejné věci potřebuje i Jack a do děje se plete bývalý komodor Norrington- ten ji chce vyměnit za své ztracené postavení. Johnny a Orlando 5 K příběhu: Will (Orlando Bloom) i Elizabeth (Keira Knightley) jsou zatčeni za pomoc KAPITÁNU Jacku Sparrowovi (kterého výtečně ztvárnil Johnny Depp). Dostali ale nabídku. Buď přinese Will slavný Jackův kompas, nebo se může se svou milovanou rozloučit. Vyvstává otázka: Proč potřebuje nový komodor kompas, který neukazuje sever? Proč si ho cení tak, že za něj nabídne amnestii? Odpověď zní: Truhla mrtvého muže. Je to taková malá bednička, ve které je zamčené… ale ne, to Vám prozradit nemůžu. No prostě, Jack by taky potřeboval píchnout, protože se upsal Davymu Jonesovi. A já Vám řeknu za co, protože jsem na půlnoč- Na konci dochází k soubojům o truhlu a je na co se dívat. Kdo však truhlu získá, a kdo je pohřben v hlubinách, neřeknu. Rozhodně se to nedá nazvat happy endem. Příběh má otevřený konec a láká diváky na třetí díl, kde se snad všechno vyřeší. Rozsudek: Musím říct, že se film nesmírně vydařil. Jackovy komediální kousky Vás budou provázet celým filmem. Herecký výkon hodný mistra. Je to vážně skvělá podívaná. Atmosféru dokresluje hudba s již klasickými pirátovskými motivy. Doufám, že jsem na něco nezapomněl. Je to prostě samý vtip, vtip a vtip. Druhý díl nezklamal. www.mfantasy.cz Království nebeské text: Finvelia FILM Každý snad někdy slyšel o posvátném městě Jeruzalém,o tom městě,kde se střetávají kultury a náboženství světa.O tomto městě a hlavně o lidech,kteří o něj a v něm bojovali je film Království nebeské.Vše začíná s putujícími rytíři,kteří se vrací z válek.Jednoho dne doputují do malé vesnice,kde má jeden z nich dluh ke splacení.Chce najít svého syna,kterého nikdy neviděl a požádat ho odpuštění. Jeho syn Balian je místním kovářem,který nyní drží smutek.Jeho žena neunesla ztrátu jejich dítěte a zabila se.Jako sebevražedkyni jí před pohřbením na příkaz kněze usekli hlavu.Godfrey,rytíř,jenž je Balianovým otcem,mu poví pravdu o jeho původu a nabídne mu cokoliv,co si jen bude přát.Balian jej odbyde a rytíři odjíždí.Ještě předtím však Godfrey popíše Balianovi cestu do Jeruzaléma.Toho večera se Balian dozví o tom,že jeho ženě usekli hlavu a zabije kněze který je za to odpovědný.Jelikož už nemůže zůstat ve své vesnici,jede po stopách rytířů a dožene je.Na cestě je však dostihnou biskupovi vyslanci a chtějí zadržet Baliana.Rytíři se však rozhodnou za něj bojovat.Několik zemře,jiní jsou zraněni,stejně jako Godfrey.Na nosítkách ho dovezou do Messiny,přístavu,odkud vyplouvají lodě do Jeruzaléma.Godfrey umírá,ale ještě předtím stihne pasovat Baliana na rytíře. Godfrey:,,Synu,jsi to jediné,co po mně zůstane. Prosím,nezklam mne.” však chce koně zmocnit významný arab.Balian ho v soubouji zabije a jeho sluhu ušetří.Spolu se vydají do Jeruzaléma,kde Balian sluhovi koně věnuje a rozloučí se s ním. Sluha:,,Budu váš otrok,budete-li si to přát.” Balian:,,Sám jsem byl něčím jako otrokem,žádného nechci a nedopustím,aby jím někdo byl.” Sluha:,,Vaši nepřátelé budou vědět o vašich přednostech dřív než se s nimi setkáte,příteli.” V Jeruzalémě si Balian stihne udělat velkou řadu přátel a taky nepřátel.Jako zástupce těch kladných bych zmínila malomocného,ale velice čestného a inteligentního krále,který nosí nemocí zničený obličej stále pod maskou,jeho sestru Sibylu,která by ráda s Balianem očividně vedla jiný vztah,a řadu rytířů a váznamných představitelů Jeruzaléma.Jako největší nepřítel se ukáže manžel královy sestry Guy Lusignan,který bude mít po královo smrti nárok na trůn.A ta chvíle se blíží,protože malomocný král slábne každým dnem víc a víc.A náš drahý Guy spolu se svým rádcem ztřeštěným opilcem Reaynaldem dělá vše pro rozpoutání války s araby a jejich vůdcem Saladinem.Hrozí bitva mezi Saldinem a jeruzalémským vojskem.Balian se potká se sluhou,kterého v poušti ušetřil a zjistí,že doopravdy není sluha,ale významný Saladinův rádce,jehož sluha byl muž kterého tehdy Balian zabil.Jeruzalémský král se se Saladinem dohodne na příměří a krátce poté umírá.Je zde scéna ne zrovna pro slabší povahy,kdy Sibyla odkryje bratrův mrtvý obličej a vidí,co mu způsobila jeho nemoc.Králem se stane Guy a hned koná po čem tak dlouho toužil. Balian se na lodi vypraví do jeruzaléma.Loď ale ztroskotá a jediný kdo přežije je (pochopitelně) Balian a jeden kůň.Na něm se vydá po poušti,kde se 6 www.mfantasy.cz FILM A pak přijde bitva.Krvavá,nelítostná,plná bolesti,strachu a ohně.Mezitím se Sibyla rozhodne vzdát se svého královského majestátu,ostříhá si vlasy a v prostém oděvu pomáhá ošetřovat rány.Boj pokračuje a Saladin je upřímně řečeno mírně překvapen, oděvu pomáhá ošetřovat rány.Boj pokračuje a Saladin je upřímně řečeno mírně překvapen,že město tak dlouho odolává.Aby potupil Guye,svleče ho a pozadu na oslu vyžene před Guy:,,Reynalde,dejte mi válku!” Reynald:,,To je to,co umím.” Následný masakr postihne všechny araby včetně Saladinovy sestry. Reynald:,,Jsem jaký jsem.Někdo takový být musí.” Saldin vytáhne proti jeruzalému,Guy shromáždí armádu a vydá se mu naproti.Balian je upozorňuje,že prohrají pokud nezůstanou chráněni zdmi města.Guy ho však neposlechne a zůstává v Jeruzalémě.Do bitvy vyjíždí i přitel Godfreye. Balian:,,Jedete na jistou smrt.” Přítel:,,Každá smrt je jistá.Povím vašemu otci,co jste dokázal.” Bitva je prohraná,Reynalda zabil sám Saladin,Guy je v zajetí a vojáci mrtví.Balian se připravuje na obranu města.Musíme si povzdychnout:,,Ach,on je tak chytrý,skromný,čestný a dokonalý.” to je snad jediná věc,která mi na tomto filmu vadila.Protože dokonalý rytíř bez bázně a hany není zrovna to,co by se v jakékoliv době dalo očekávat.Aby zvedl morálku svých mužů,pasuje je všechny hromadně na rytíře. své vojsko.Jelikož to není zrovna oblíbená postava,zasmějeme se všichni.A jdeme dál.Díky Balianově propracované taktice zničí Arabům katapulty a tak se boj dostane do města.Za úsvitu se Balian vydá vyjednávat se Saladinem.Po menších dohadech se Balian vzdá města Saladin slíbí všem bezpečný odchod. Balian:,,Co pro vás vlastně Jeruzalém znamená?” Saladin:,,Nic.” (odchází a najednou se otočí s výrazem natěšeného dítěte: ,,..a všechno!” Křesťani se sbírají k odchodu a muslimové obnovují na místech kostelů staré mešity.Balian se loučí se svým arabským přítelem,jemuž v poušti daroval život,ten mu vrátí koně.A tak si to Balian peláší podél dlouhé řady emigrujících křesťanů,až mezi nimi pozná Sibylu. Poté už zbývá jen krátký úsek filmu,kde se rozhodne,jak je to vlastně se vtahem Sibyly a Baliana. Ale to vám prozradit nemůžu!Už tak jsem toho napsala víc než dost,alespoň vám zůstane nějaká ta záhada... Kněz:,,Kdo si myslíte,že jste?Chcete změnit svět?Copak pasováním na rytíře učiníte z muže lepšího bojovníka?” (dramatická odmlka) Balian:,,Ano.” 7 www.mfantasy.cz Dead Can Dance HUDBA text: Filip Pivonka První část portrétu unikátní hudební skupiny Zavřete oči. Uvolněte mysl. Hoďte za hlavu školní starosti, pracovní povinnosti, počítače, mobilní telefony, celý tenhle špinavý, upocený, uspěchaný svět a vstupte do světa tajemství, mystiky, vznešené krásy a temné, smutné romantiky, do světa dávných časů, exoticky vonících dálek i tajuplných cest a složitých křižovatek lidské duše. Nechte se uhranout magickou hudbou australsko-anglo-irského dua Dead Can Dance. Hudbou, která vás přesvědčí, že mrtví umějí tančit Jedno z nejotřepanějších, nejzneužívanějších klišé v našich médiích je podle mého názoru výraz „kultovní.“ Toto slovo, jež se původně vztahovalo na umělecké objekty, které se nedostaly na piedestal mediálně slavných a bohatých megastar, ale přesto si vybudovaly třeba malou, ale o to věrnější skupinu fanoušků (nebo spíše uctívačů), dnes slouží bohužel jako nálepka každému komerčnímu paskvilu, který vydělá pár miliónů dolarů. Stále však existují hudební skupiny (spisovatelé, literární a filmová díla apod)., které význam tohoto slova (s nímž se alespoň pro mě významově pojí také jistá nekonvenčnost a schopnost jít vlastní cestou, bez podléhání módním a komerčním vlivům) naplňují. 8 Jednou z nich jsou určitě také Dead Can Dance, hudební seskupení, které již před dvě desetiletí těší srdce hloubavých a snivě, romanticky, duchovně, či jinak „odlišně“ založených jedinců po celém světe. Tvorbu této zvláštní skupiny velmi dobře charakterizuje ještě jedno velmi nadužívané klišovité slovo, a to slovo „alternativní.“ Tedy odlišný, nezařaditelný, něco, co se nevejde do škatulek. Hudba Dead Can Dance je opravdu nezařaditelná a popsat slovy jejich styl, jež se navíc v průběhu let neustále měnil a vyvíjel, je velmi obtížné, skoro nemožné. Hudební odborníci v ní nacházejí prvky hudby středověké, renesanční i barokní, vlivy Gregoriánského chorálu, ale i etnické a lidové hudby z Východní i Západní Evropy, Blízkého a Středního východu, Asie, Severní i „černé“ Afriky. Snaha charakterizovat jejich hudbu obvykle vede k psaní velmi vágních a obecných věci, jako například, že je to hudba určená k soustředěnému poslechu a nikoliv k tanci, většinou spíše v pomalejších, nebo pomalých tempech, že využívá velkého množství hudebních nástrojů, od syntezátorů, jejichž plochy tvoří základ mnoha jejich skladeb, přes nejrůznější nástroje dechové, strunné i bicí, včetně nástrojů etnických (indické i africké bubny, irské flétny…) až po nástroje historické. Že hlavní silou celé skupiny jsou hlasy obou hlavních protagonistů, nádherný, mnohostranně využívaný hlas Lisy Gerrard a rozsahem i barvou menší, ale přesto podmanivý a působivý zpěv multiinstrumentalisty Brendana Perryho, svou barvou vzdáleně připomínající jiného slavného australského zpěváka, písničkáře Nicka Cavea. Kdybych měl najít hudební těleso, ke kterému bych DCD přirovnal, napadají mě projekty jako Enigma, nebo ERA, které jsou však mnohem popovější a méně hluboké a propracované. Ale víte co? Začtěte se do historie této výjimečné skupiny a zkuste ji pochopit ne jako chabý pokus jednoho pisálka popsat nepopsatelné, ale jako návod k sehnání si a poslechu některého z jejich alb, aby jste mohli sami poznat a pro sebe si pojmenovat onu nenapodobitelnou hudbu.Skupina se dala dohromady v www.mfantasy.cz HUDBA v Melbourne v roce 1981. Tehdy se australská zpěvačka Lisa Gerrard setkala s Brendanem Perrym, v Londýně narozeným synem anglo-irských rodičů, přestěhovaných brzy po jeho narození na Nový Zéland. Ten v té době působyl v několika melbournských punkových skupinách. Oba hudebníci zjistili, že sdílejí zájem o „starou“ hudbu a hudbu z „exotických“ zemí a rozhodli se - ještě s několika podobně založenými hudebníky - založit skupinu, která by se těmto žánrům věnovala. Nová skupina se pojmenovala podle rituální masky z Nové Guineje, o které domorodí šamani tvrdili, že má moc oživovat mrtvé. Její název podle členů kapely nejlépe vystihoval ideu oživovat zapomenuté, zdánlivě „mrtvé“ hudební styly a kultury a dokazovat, že i současným lidem mohou ještě něco říct, tedy, že „umějí tančit.“. DCD brzy však poznali, že australská hudební scéna je příliš malá pro kapelu tohoto ražení, a tak se ústřední duo velmi záhy přestěhovalo do Londýna, kde hledalo vydavatelskou společnost. Londýn sice alternativní hudbě přál mnohem víc, než Melbourne, ale přesto se úspěch dostavil až v roce 1983, kdy DCD podepsali smlouvu s mladou firmou 4AD, jež se specializovala na alternativní hudbu (ze známějších umělců později vydávala třeba Cocteau Twins). Perry s Gerrardovou se zavřeli do studia a následujícího roku vyšlo první album Dead Can Dance, s onou eponymní maskou na obale. Album ještě zdaleka nepřipomínalo onu snovou 9 hudbu, kterou skupina produkovala později. Vyšlo v době velké obliby novoromantiků a syntezátorových kapel (jakou byly například ranní Depeche Mode) a právě je na syntezátorech založené album nejvíce připomíná. Avšak využití irské flétny a harfy a názvy písní jako Musica Eternal, East Of Eden, Fortuna, nebo A Passage In Time dávaly tušit, co přijde v budoucnu. Osobně toto album příliš rád nemám. Beru jej jako předkrm. Přípravu k lahodnému hlavnímu chodu. Kromě dlouhohrající desky vydala skupina téhož roku ještě EP s názvem Garden Of The Arcane Delight. Album nemělo takový ohlas, jak se čekalo a ani Perry s Gerradovou s ním nebyly spokojení. Syntezátorový poprock nebyl styl, ke kterému měla jejich hudba inklinovat. O to víc si dali záležet na zvuku a stylu jejich druhého alba. Jmenovalo se Spleen And Ideal, vyšlo v roce 1985 a pro anglickou alternativní scénu znamenalo šok. Syntezátory jsou zde odsunuty do pozadí, mnohem více prostoru dostávají trombón, různé druhy bicích, kytara, svým zvukem připomínající teskný zvuk violoncella. To vše kongeniálně doplňují hlasy hlavních protagonistů, přičemž zejména mnohostranně využívaný, procítěný zpěv Lissy Gerrard nahrazuje celou škálu hudebních nástroj: fléten, šalmajů, houslí… Z alba jsou poprvé cítit silné vlivy středověké hudby a hudby Dálného východu, promísené s moderními „popovými“ postupy tak brilantním způsobem, že fascinovaný posluchač vůbec nevidí „švy,“ vlivy pouze intuitivně vytuší, než aby mohl konkrétně ukázat: ano tady začíná Dálný východ a tady odtud je to běžný syntpop. Spleen And Ideal, je první z jedinečných hudebních „sloučenin na atomové bázy,“ kdy z několika zdánlivě neslučitelných látek vznikne látka zcela nová, nenapodobitelná a neopakovatelná, zato krásně barevná a voňavá. Tato vlastnost se i v budoucnu stala jedním z hlavních znaků skupiny. Poprvé se také objevilo pro DCD charakteristické textařské téma duchovního hledaní smyslu lidské existence. Album se vyhouplo na druhou příčku v britské nezávislé hitparádě a o skupině se začalo mluvit jako o velkém objevu nejen britské alternativní scény. DCD neusnuli na vavřínech. Pod dva roky intenzivně koncertovali po celém světě (hlavní duo na koncertech obvykle doprovázela skupina čtyř až sedmi hudebníků) a pečlivě připravovalo materiál pro další album. Třetí deska Within The Realm Of A Dying Sun tak vyšla až v roce1987. www.mfantasy.cz HUDBA hudbě k filmu španělského režiséra Augustina Villarongase El Nino De La Luna. (Lisa Gerrard v něm také hraje, ale kariéra herečky se ji příliš nedařila). Bylo to první, ale zdaleka ne poslední setkání hudby Dead Can Dance s filmem. Cesta Dead Can Dance ke kořenům evropské hudby vyvrcholila v roce 1990 na pátém albu Aion.Deska, na jejímž obalu se vyjímá výřez z obrazu Hieronyma Bosche Zahrada rajskýchpotěšení, byla pro mnohé fanoušky velkým překvapením. Album otevírá The Arrival And The Reunion, silně goticky znějící sborová skladba, která je ještě aluzí na minulá alba, ale hned druhým trackem je Saltarelo, anonymní italská skladba ze 14. století, hraná na repliky dobových hudebních nástrojů. Zbytek alba se nese v podobném duchu. Místo vlastního nezařaditelného mystického stylu zde Album pokračuje směrem, kterým vykročil Spleen And Ideal a nadále jej rozvíjí. Ona neuchopitelná látka je mnohem temnější, smutnější, mystičtější. Texty jsou monotematicky pojaté jako úvaha o smrti, která svým dotekem probouzí nový život, o věčném koloběhu těchto dvou protikladů. Zároveň na albu zesílily středověké vlivy, patrné zejména na jeho nejslavnější skladbě, hitu Cantara, kde klidné, na klávesy a kytaru hrané téma přejde v divoký „středověký“ tanec se zpěvem Lisy Gerrard. Při této skladbě lze zavřít oči a vidět středověký hrad, nebo palác nějakého snového království a tanečnicí, křepčící u nohou svého pána…Gotické prvky v hudbě DCD ještě zesílily o rok později na albu The Serpent´s Egg. V té době byly DCD již světově známou kapelou, koncertující po klubech a divadlech celé západní Evropy, severní Ameriky a mnoha států Asie. Čtvrté album je méně temné než předchozí, mnohem klidnější a meditativnější, i když tajuplnou, mystickou atmosféru skladeb Echolalia a Ullyses nelze přeslechnout. Textařsky se téma posunulo k hledání upřímného přátelství, opravdové lidského vztahu a hledání smyslu života vůbec (první téma je nejlépe vyjádřené v meditativní, Perrym citlivě odzpívané baladě Severance, nebo podobně laděné písni The Writing On My Fathers Hand.) Album je také zajímavě rozděleno na dvě části, každá strana má svého hlavního zpěváka. Ve stejném roce bylo duo přizváno k práci na 10 máme album snažící se o renovaci staré hudby v co nejpůvodnějším zvukem (podobně, o co se snaží současné kapely Krleš, nebo Gothard), jen občas mírně ozvláštněné závanem typicky DCD stylu předchozích alb. Syntezátory zde téměř nejsou slyšet, o to větší prostor mají housle, flétny, harfy a historické nástroje, kromě původních skladeb zde najdeme také hudbu ze 14 až 16 století. Spíše než pochmurná, mystická gotika z alba dýchá slunná renesance. Vydáním tohoto alba končí jedna etapa existence skupiny. Vztahy obou hlavních protagonistů, které v minulých letech dalece přesáhly profesionálně muzikantský, či přátelský rámec (pro méně www.mfantasy.cz HUDBA chápavé: ano žili spolu jako “životní” partneři), se značně zkomplikovaly, což vyvrcholilo tím, že každý začal žít v jiné zemi: Brendan v Irsku a Lisa ve Španělsku. Vydavatelství 4AD využívá nejisté tvůrčí pauzy, během které se mluví i o rozchodu skupiny, k vydávání komerčně zaměřené kompilace typu „the best of. “ (A Passage In Time, 1991), které obsahovalo osobně nejoblíbenější skladby obou protagonistů a dvě dosud nepublikované skladby, Bird a Spirit. Lissa a Brendan svou „osobní krizi,“ naštěstí překonali a svým příznivcům připravili ještě dvě vynikající řadová alba, spoustu koncertů, jejich záznamů a kompilací. O nich, a o vedlejších projektech členů DCD bude pojednávat druhá část článku. 11 www.mfantasy.cz LITERATURA Terry Goodkind – Čarodějnický oheň text: Váša Právě zmiňovaná racionalita a další filosofické postoje jako důležitost vlastní individuality a jednání, tak jak chci já a ne jak ode mě očekává okolí, jsou několikrát rozebírány v mnohostránkových diskuzích. S některými se můžu ztotožnit, ale způsob jakým svou podávány mě oslovit nemohl. Je deváté pokračování dobrodružství ze světa Meče pravdy. Poslední bitva se blíží a každý očekává, že Richard Rahl, vůdce D’Hary, bude stát v čele svého vojska. Čaroděj a Hledač pravdy se však vrhá za prchavým výplodem ženy ze svých snů. Co ale jestli má pravdu, kterou nikdo jiný nevidí? Richard se pohybuje na hranici smrti a jen nešetrný zákrok ho vtrhnul zpátky do života. Když se probudí, v jeho světě chybí základní kámen - Kahlan, matka zpovědnice a jeho žena, není k nalezení nejen v jeho společnosti, ale ani v paměti žádného myslícího tvora. Richard vrhá veškeré své úsilí i soudnost do jejího nalezení, ale brzy ztratí pochopení i svých nejbližších, kteří ho chtějí vidět v čele D’Harského vojska. Navíc ho pronásleduje nemilosrdné vraždící monstrum z podsvětí a nikdo už dávno neví, jak ho zastavit. Potom začne růst Hadí víno a Lord Rahl pozná, že Tři Schránky Ordenu jsou znovu ve hře. Knihy Meče Pravdy čtu pravidelně už od počátků. Devět u nás potažmo osmnáct dílů je ale příliš pro střízlivý příběh, který by vás nepustil, a tak jsem našel k Goodkindovu poslednímu kousku nemálo výtek. Richard je touhou najít Kahlan téměř posedlý, a třebaže se to několikrát snaží Místo aby z děje přímo vyplynuly, přednášejí hrdinové své názory v již zmíněných dlouhých diskuzích a jen bezděčně odkazují na často vypjaté dějové zvraty. Místo aby z děje přímo vyplynuly, přednášejí hrdinové své názory v již zmíněných dlouhých diskuzích a jen bezděčně odkazují na často vypjaté dějové zvraty. Vypadá to, že mnohadílné série si opravdu nemohou zachovat napětí a radost ze čtení jako u svých prvních dílů, kdy jsme s zatajeným dechem poznávali své hrdiny a celý autorův svět. I když si Čarodějnický oheň zachovává dobrou kvalitu vyprávění, děj má spád i poučí, zůstane kniha jenom průměrnou fantasy. Nezbývá jen doufat, že poslední bitva, která je už na spadnutí kolo Meče pravdy ukončí a autor bude moci vrhnout svojí kreativitu novým směrem. Také překlad Čarodějnický oheň je trochu nevhodný. Stejným jménem bylo totiž dříve popisováno jiné kouzlo a ne Chainfire, jak stojí originální název a jak se nazývá zakletí mající na děj zásadní vliv. ospravedlnit důsledky, jaké by úspěch takového vymazávajícího kouzla měl na svět, a několikrát pochybuje o svém duševním zdraví, přijde mi, že je poháněn emocemi za hranicí běžnosti a tak trochu tím popírá racionální úsudek, který v knize taktéž prosazuje. 12 www.mfantasy.cz LITERATURA Orci – Válečníci Bouře text: Marcus Brilantný, šokujúci a maximálne napínavý. Asi takto si všetci predstavujeme koniec každého príbehu. No nie vždy je tomu tak. Bude koniec tejto trilógie práve taký, alebo zapadne medzi šedý priemer? Posledná časť trilógie Orci – První krev sa vyvíja podľa očakávaní. Len málo kto by nepostrehol, že celá kniha smeruje k jasnému cieľu a to k záverečnej bitke, do ktorej sa okrem Orkov primiešajú aj mnohý ďalší. Stan Nicholls pokračuje v príjemnom ložiť šálku kávy a poriadne sa začítať. Maximálne nečakaný koniec, teda aspoň pre mňa, robí z tejto poslednej knihy ako aj z celej trilógie ORCI – PRVNÍ KREV príjemné čítanie, pri ktorom síce máte pocit, že je to celé šité príliš horúcou ihlou, no aj tak celú knihu dočítate. Jednou vetou, posledná časť ako aj celá trilógia vám spríjemní váš voľný čas. Pravdu povediac, niesom si celkom istý či po tejto trilógií ešte niekedy siahnem, no určite ju radím medzi lepšiu oddychovú literatúru na dlhé chvíle. tempe, no na mňa to občas bolo až príliš rozťahané a miestami skoro až nudné. Orkovia samozrejme nájdu všetky „hviezdy“ a opäť úplnou náhodou zistia, že tie do seba zapadajú a tvoria akýsi mechanizmus. No napriek tomu sa ich nesnažia poskladať ihneď, ale odkladajú to na neskôr, čo je aj na Orkov dosť nelogické. Na druhej strane o čom by bolo tých 238 strán však? Súboje ostávajú asi tým najpríjemnejším z celej knihy. Pútavé opisy bojov sú vítaným spestrením hocikde a hocikedy. V poslednej časti spoznávame aj poslednú sestru Jennesti. Na veľké prekvapenie sa javí ako celkom mierumilovná osoba a spolu s jej otcom, ktorý sa objavil už v druhej knihe pomôžu Orkom vybojovať záverečnú bitku. A tu prichádza azda najväčšie prekvapenie celej knihy. Už ako som na začiatku spomínal, očakával som aj ja jasný zaver no Nicholls Stan ma veľmi prekvapil. Nečakaný zvrat v deji dodáva záveru tejto knihy tú pravú šťavu a konečne prinúti čitateľa od 13 www.mfantasy.cz LITERATURA TROY text: Váša Velké moře a státy a ostrůvky kolem jsou hřištěm olympských bohů, kde si každý musí tvrdě vydobýt své místo a často ho provází pláč. Sesazený král, hrdina i dívka zasvěcená naplňující službě bohyni se setkají v Tróji, ještě před časem, který oslovil Homéra k sepsání Ilias. za hlavu muže, který odmítl stát se králem. Helikoan je ale boháčem a mužem z krve hrdinů. Věštba však zaplní jeho kroky krví a jeho duši smutkem. Vydáme se s ním do Tróje, jejíž věže se blýskají zlatem a sláva rozkvétá jako nejkrásnější růže. Celý svět dychtí po jejím bohatství, ale Priam svírá otěže své vlády pevně a silněji i něž vnitřní rozpory a touha jeho synů po královském trůně. Blíží se ale večer, který dějiny nevzpomínají. Den kdy mocná Trója málem padla, kdy jen čest a láska stála proti zlým choutkám a zlovůli bohů. Gemmell se už podruhé vrhl pro inspiraci do časů ranné historie Evropy, aby nám představil hrdiny nedávného filmu i světoznámého eposu v novém světle. Potkáváme Odyssea, ošklivého krále Ithaky, kterému byla nadělena brilantní mysl. Priama, nelítostného vládce Tróji a jeho syna Hektora, generála chovajícímu nenávist k zabíjení. Touha mykénských po trojském písku i zvraty pro autora typické nám přednáší struhující příběh jednoduchým jazykem, jenž nám nedovolí přestat číst. Gemmell si navíc připravuje půdu i pro další díl – Shield of Thunder – a velkou Trojskou bitvu, která nás během jeho nejnovější trilogie zajisté čeká. Asi právem patří Gemmell mezi jednoho z nejrychleji překládaných autorů fantasy u nás, a tak doufám, že se již v následujícím roce dočkáme překladu jeho posledního díla. Jednoho dne věštba přinese chmury mocnému králi, protože ho čeká zánik. Do celého světa kolem mocného moře se šíří zpráva o pohádkové odměně 14 www.mfantasy.cz LITERATURA Hadí věž text: Marcus Hadia veža, je druhou knihou z plánovanej trilógie terrarskeho cyklu. Už ako prvá časť naznačila W.King vytvoril celkom nový, vlastný, svet so svojimi pravidlami a zákonmi. Začiatok tejto časti je prakticky priamym pokračovaním prvej knihy. Potom ako sa vojsku pod vedením Sardeca a jednej z Prvých podarilo poraziť potomkov temného boha Urana Ulthara vydala sa armáda do susednej ríše Kharadrey. No už po prekročení hranice zisťujú, že nie všetci údajní spojenci sú aj spojencami skutočnými. Naviac sa dozvedajú, že právoplatná kráľovná – cisárovná je uväznená lordom Ilmarekom v nedobytnej a záhadnej Hadej veži, ktorá je pozostatkom Hadieho ľudu. Kto iný ako Miešanec, alebo ak chcete Rik, dostála úlohu aby sa pokúsil dostať do veže, zachrániť kráľovnú a keď mu ešte ostane čas tak aj zabiť mocného lorda Ilmareka. Dej celej knihy je Tak ako v prvej časti sa boje vyskytujú v tú pravú chvíľu. Musím však upozorniť tých, ktorí sú zvyknutí z predošlých „Kingoviek“ na nespútanú akciu, že sa určite nudiť nebudú. Pravdu poviem, pri čítaní knihy som si ani neuvedomil, že sa v nej vyskytovali len dva či tri boje. Treba však povedať, že si W.King so sebou stále nosí frázy, ktoré má buď veľmi rád ,alebo sa ich nevie zbaviť. Vety typu :“ keď to spozoroval, nedal to na sebe poznať.“, sa vyskytujú vo všetkých jeho knihách v hojnom počte, čo viacerým prekáža. Na záver len toľko, knihu Hadí Věž, vrelo odporúčam nie len všetkým priaznivcom W.Kinga, ale aj tým, ktorí majú radi temnejšiu fantasy. viac ako pútavý. Miešanec sa dozvedá stále viac prekvapujúcich súvislostí zo svojej minulosti a zisťuje, že ak chce prežiť nemá veriť nikomu len sám sebe. Nenávisť k Sadrecovi sa čím ďalej viac prehlbuje. Na druhej strane práve Sadrec, ktorý s jednotkou prežil nie jedno nebezpečenstvo dokonca v boji prišiel o ruku, si uvedomuje, že pre svojich vojakov chce len to najlepšie vybavenie, za ktoré neváha platiť z vlastnej kapsy. V niektorých situáciách dokonca pohŕda Terrarchami, čo ho na jednej strane teší, no na druhej ho to šokuje. Majster bojových scén William King aj v tejto knihy preukázal, že boje nie sú všetko, aj keď práve pri jeho knihách je to viac ako prekvapujúce tvrdenie. 15 www.mfantasy.cz LITERATURA O psani text:Adnaf Ukázka: „Při psaní nejde o vydělávání peněz, o slávu, o randění, o sex ani o navazování přátelství. Nakonec jde vždycky o to, abyste obohatili život těch, kdo budou vaše dílo číst, a stejně tak i svůj vlastní. Jde při něm o vstávání, o uzdravování, o překonávání něčeho. O radost, že? O radost. Psaní je magie, stejně jako kterékoli jiné umění je to živá voda. A voda je zadarmo. Tak pijte. Pijte, co hrdlo ráčí.“ Stephen King Tím je vlastně řečeno vše. Výstižně a uhlazeně jsem touhle autorovou ukázkou nastavil laťku tak vysoko, že ji já sám nedokážu ani shodit, natož přeskočit. O psaní toho v poslední době bylo napsáno opravdu mnoho. Pan King je však podle mého názoru jedním z těch, kteří k tomuhle tématu jistě mají hodně co říci. Chcete-li psát a být v tom dobří, pak Vám Stephen King radí držet se standartu 2000 slov denně, 7 dní v týdnu, 52 týdnů v roce. Psaní je dřina, psaní je nádeničina na plný úvazek, které musíte věnovat veškerý svůj čas. Pak z Vás možná za pár let bude možná slušný spisovatel. Možná. Ale povězme si něco málo o knize. Její první část věnuje autor svým vzpomínkám na dětství. Tápe v nich a hledá v klikatých smyčkách osudu momenty smutné i veselé, které ho přivedly na cestu spisovatele. Dozvídáme se hodně o jeho osobním životě a rodině z doby, kdy jeho jméno nikdo neznal a spíše než uznávaným autorem byl sběratelem zamítavých dopisů rozličných nakladatelů. Další část knihy už míří ostře k jádru věci. King v ní odhaluje všechno, co je potřeba mít, když chcete psát. Spisovatelskou připravenost přirovnává King jednoduše ke skříňce s nářadím. Projde pečlivě všechny nástroje, bez kterých se psát prostě nedá a přihodí navrch několik tipů, jak se psát nejen dá, ale jak píše on sám, nebo jiní (nejenom jím) oblíbení autoři. Dozvíte se o důležitosti zavřených a otevřených dveří, „psacích“ rituálech, múzách, korektorech a dalších důležitých věcech. Získáte jedinečnou příležitost nakouknout pod tajemnou pokličku do hrnce, ve kterém pan King sám uvařil takové věci jako Misery, It, Carrie, The Green Mile a mnohé, mnohé další. A že se v tomhle hrnci vaří zatraceně dobrá polívčička, o tom snad nemusím přesvědčovat nikoho, komu se do ruky dostala některá z jeho knih. Tuhle zajímavou knihu, knihu O Psaní, memoáry o řemesle bych doporučil nejen všem, kteří se snaží psát a tak nějak cítí, že to pořád není ono, ale i těm, kteří se třeba jen chtějí dozvědět něco víc o Stephenu Kingovi. Přestože je svým tématem velmi atypická, má jednu společnou věc se všemi ostatními – čte se jedním dechem. V závěru bych ještě pochválil za nás všechny věčně mírně pokročilé angličtináře pana Davida Petrů. Díky Vám za vydařený překlad. Měl jsem tu možnost nahlédnout do Kingova originálu a rovněž do nepříliš povedeného překladu Ivy Pekárkové. Tento páně Petrův se mi velmi líbil, takže díky. O psaní, memoáry o řemesle (On Writing: A Memoir of the Craft) Stephen King (knihu přeložil David Petrů) 16 www.mfantasy.cz Prokletí Salemu LITERATURA text: Adnaf Ukázka z knihy (str. 152): „…Ale žádných bitev nebylo. Byly jen šarvátky s neurčitým výsledkem. A ZLO nenosilo jednu tvář, ale mnohé, a všechny byly prázdné a velmi často s bradou potřísněnou slinami. Vlastně byl nucen dojít k závěru, že na světě není vůbec žádné ZLO, ale jenom zlo – nebo snad (zlo). Ve chvílích, jako byla tahle, měl podezření, že Hitler nebyl nic než uštvaný byrokrat a Satan sám byl duševně defektní bytost s primitivním smyslem pro humor – takovým, kterému připadá hrozně zábavné krmit racky výbušnými žabkami vmáčknutými do chleba...“ Stephen King Ani se mi nechce věřit, že tento příběh sepsal pan spisovatel King před více než třiceti lety. Je to mu již nějaký rok (tuším, že 12 let), kdy tahle Kingova „druhotina“ poprvé vyšla i u nás. Tenkrát jsem byl ještě mladý nevinný chlapec, který se možná ještě bál medvěda pod postelí, ale knihy moc nečetl a v noci poklidně spal i bez rozsvíceného světla. Ale dnes? Dnes se nám tento titul objevuje na pultech po nějakém čase znovu a nevinně postává v řadě mezi ostatními tituly. Nemohu proto jinak a musím Vás varovat! Včera jsem tu knihu koupil a dnes jsem ji dočetl. Tahle jedna věta plně vystihuje podstatu mé (ne)recenze. Právě teď je krátce po půlnoci 21.června 2006. Vlahá letní noc, řekl by možná básník, avšak já cítím jen únavné dusno a pot, který mi stéká po tváři, připalované světlem noční lampičky. Ležím v posteli a nespím. Ležím v posteli a bojím se. Píši tyto řádky a nemohu se při tom zbavit neodbytného pocitu, že se každým okamžikem v okně mé ložnice objeví děsivá bledá tvář s propadlými očními důlky. Dlouho váhám a nakonec se odhodlám vstát, abych otevřel okno. Na poslední chvíli se neodvážím. Hledím na prázdnou ulici, do potemnělých oken ložnic svých sousedů. Jsou otevřená, pochopitelně v tom vedru. Jen blázen by si okno neotevřel. Jen blázen a nebo někdo, kdo četl Prokletí Salemu… Život v malém městečku kdesi v Nové Anglii je dozajista stejný jako v každém jiném. Žijí tu lidé obyčejní, šťastlivci i ztroskotanci se svými každodenními problémy. Město má svého ducha, neměn ný řád, živé pověry a dlouhou historii. Moc by se nezměnilo ani ve chvíli, kdy se tu objeví spisovatel Ben Mears, přestože si hned nabalí nejhezčí kočku ve městě. Ve stejné době však přijíždí do Salem´s Lotu i dvojice obchodníků se starožitnostmi. Až příliš čerstvého vzduchu pro naše malé městečko, pomyslel si v tu chvíli nejeden z místních. Když si navíc ti dva podivní „byznysmeni“ – charismatický pan Straker a jeho trochu postarší partner Barlow ve městě pronajmou dům s minulostí tak temnou, že každý rozumný člověk jedoucí kolem se mu vyhne obloukem a raději ještě přidá plyn, začnou se dít věci přinejmenším neobvyklé. Stephen King opět rozehrává napínavý příběh plný tajemství, která se bojíte odhalit, i když víte, že je zkrátka MUSÍTE znát. Jakmile začnete číst, už není úniku! Vývoj událostí ovládá Vaše představy přesně tak, jak je potřeba. Ani na vteřinu Vnás nenechá odpočinout, každé další odhalení s sebou přináší nové otázky. Postavy jsou ve svém jednání a myšlení opravdové, „lidské“ a to je pro mě základ dobré knihy. Sdílím s nimi jejich radost, strach, prožívám s nimi život, umírám s nimi a opět ožívám. A to by stačilo. Musím zklamat každého, kdo doufal, že se dozví více o záplatce. Jakékoli další odhalení příběhu bych považoval za zločin proti autorovi a proto neprozradím víc, než to co jste si dosud mohli domyslet. Jen Vás ještě naposledy varuji! Dejte si pozor na Kingovo Prokletí Salemu. Budete se bát, to Vám povídám. Tenhle příběh totiž dokáže neuvěřitelným způsobem proměnit i typicky kýčovitou romantiku zapadajícího slunce v cosi neurčitě děsivého. 17 www.mfantasy.cz Conan - hrdina z Hyborie LITERATURA text: Martinus Sem přišel Conan, aby srazil zářící trůny pod podrážky svých zaprášených sandálů.... Když se dneska řekne Conan, tak si většina z vás určitě vybaví filmy Barbar Conan a Ničitel Conan s Arnoldem Schwarzeneggerem v hlavní roli, jen málo lidí asi ví, kdo to vůbec Conan je a kdo ho stvořil. Pokud to nevíte, nebo pokud jste to zapoměli, mám pro vás následující radu: čtěte dál můj článek o tomto skvělém a jedinečném hrdinovi, který nikdy nezemře. Hned na začátku si nemohu nedovolit nezačít od člověka, který nám vlastně Conana dal, o člověku který uznání dočkal teprve po své smrti. Tím člověkem byl Robert Ervin Howard, jeden ze zakladetelů žánru Sword and sorcery,(meč a magie) tím druhým byl Fritz Reuter Leiber, o kterém budu psát v některém dalším článku. Teď se ale vraťmě Robertu Howardovi. Narodil se ve městě Peaster v Texasu 22.1. roku 1906, kde prožil skoro celý život, převážně ve městě Cross Plains. První povídka,kterou publikoval za honorář, se jmenovala Spear and Fang (Kopí a tesáky, 1925). Uveřejnil ji v časopise Weird Tales, ve kterém nejčastěji publikoval. REH byl plodný autor mnoha pokleslých beletristických žánrů. Jeho nejlepší povídky vykazují vytříbený smysl pro spád příběhu a jsou napsány přímočarým, nekomplikovaným stylem Vrcholným dílem R.E.H. se staly příběhy o nepřemožitelném barbaru Conanovi, který se stal hrdinou 21 povídek a jednoho románu s názvem ,, Hodina draka “ Roku 1936 po smrti své matky, na kterou velmi citově vázán, si 11.6. vlastní rukou vzal život. Byl psychicky nevyrovnanou osobností toužící po dobrodružství ve vzdálených světech a jiné době. Ano, Howard se možná narodil ve špatné době, jako autor se však zlatým písmem zapsal do historie dobrodružné literatury. Pocházel z rodu horalů, zvyklích zdolávat ty nejnepřístupnější skalní útesy, tvor výjimečné síly a hbitosti. Jeho jediným oděvem byly krátké spodky z rudého hedvábí. Na zádech, tak aby mu nepřekážel, měl pověšen pár sandálů, dýku a těžký meč. Muž měl obrovskou mohutnou postavu, a přece se 18 pohyboval s elegancí leoparda. Kůži měl do tmava osmahlou sluncem, hřívů černých vlasů, s rovnou ofinou nad čelem, mu přidržovala stříbrná páska. Jeho ocelové svaly, bystré oči a jisté nohy byly v těchto chvílích vystavěny zkoušce hodné muže jeho schopností. ( Conan - Rudé hřeby) Ano, takto vypadá Conan, hrdina který se narodil před 12 000 lety v Cimmerii, jednom z království Hyborie, ustavené ještě v hlubší minulosti na ruinách říše zla Acheronu. V jeho žilách kolovala krev pradávných Atlanťanů, jejichž zemi pohltily oceány před osmi tisíci lety. Narodil se jako člen kmene, který žil v severozápadní části Cimmerie. Jeho děd byl příslušníkem jižní skupiny, ale propadl krevní mstě a aby zachránil rodinu, musel uprchnout. Po dlouhém bloudění našel nový domov na severu. Conan se narodil uprostřed bitevní vřavy ve chvíli, kdy jejich vesnici přepadli loupeživí Vaniřané a boj zuřil v úzkých uličkách. Jeden z prvních zvuků, které tedy novorozený Conan slyšel, bylo zvonění mečů a válečný křik. Není známo, kdy se Conan poprvé setkal s vyspělou civilizací Hybořanů, víme však, že sedával mezi bojovníky kolem poradního ohně již v době, kdy viděl teprve patnáct zim. V tom roce zanechali Cimmeřané kmenových půtek a spojili se, aby čelili útoku Gundermanům, kteří překročili hranice a postavili si na území Cimmerie předsunuté opevněné hradiště Venárium a začali kolonizovat jižní pohraničí. Conan byl jedním z vyjících, pachem krve napůl šílených divochů, kteří na Venárium zaútočili ze severních kopců. S mečem v jedné a s pochodní v druhé ruce dobyli a do základů vypálili hradiště, z jehož posádky se zachránilo jen několik vojáků, kteří byli na hlídkách na Aquilonské straně a ve chvíli útoku nestáli Cimmeřanům v cestě. Když pomáhal drancovat Venárium, bylo Conanovi pouhých šestnáct let. Fyzicky byl ještě ve vývoji, ale už měl vzrůst a váhu dospělého bojovníka. Byl ostražitý a opatrný jak jen může být ten, kdo se pohybuje stále v lesích, mezi nepřáteli a divokou zvěří. Měl vlčí vytrvalost a nezdolnost rozeného horala a nesmírnou sílu, kterou spolu s mohutnou postavou zdědil po svém otci kováři. Navíc se v častých bojích naučil výtečně zacházet s nožem, mečem i válečnou sekerou. www.mfantasy.cz LITERATURA Snad každý, kdo četl alespoň jednu povídku o Conanovi, viděl před očima svět, který vymyslel Robert Howard a který Conan celý prošel křížem krážem. Všude kde Conan byl zanechal po sobě hromady mrtvých nepřátel, které ještě dnes ožírají supi a jiné potvory které se živí mršinami. Conan byl za svůj život prošel všemi možnými povoláními, zažil vzestup a pád, aby se na konec stal už pomalu jako starý muž králem Aquilonie, nejmocnějšího království Hyborie. Zde jsou všechny názvy všech kapitol Conanova života, které se nacházejí v Nemedijských kronikách: Věž slona Bůh v míse Darebáci v domě Dcera Pána mrazu Královna Černého pobřeží Černý kolos Stíny měsíční záře ...a zrodí se čarodějka Zamboulské stíny Ďábel v železo vtělený Lidé Černého kruhu Plíživý stín Jezírko toho černého Rudé hřeby Gwahlurův poklad Za Černou řekou Meč s Fénixem Šarlatová citadela Hodina draka ps: příště budeme probírat ságu Černokněžník od Juraje Červenáka a možná, že přihodím i rozhovor s tímto autorem, pokud se mi poštestí a bude na mě mít chvíli čas 19 www.mfantasy.cz PC HRY The Battle for Middle-Earth 2 textwww.svetfantazie.mfantasy.cz Middle-Earth 2? To jako vymyslí nějaký pokračování známého a ukončeného příběhu? Nebo snad jen vylepší grafiku, přidají pár map a jednotek, a nastaví dlaně lačným a rozhazovačným fanouškům Pána prstenů? Takové otázky si jistě leckdo kladl. Nutno uznat, že nejblíže k pravdě má ono druhé tvrzení... Leč rozhodně nejde o vyhozené peníze! Ano, EA Games nemohli nechat úspěch první Bitvy o Středozem bez povšimnutí. Bohužel již tenkrát byl jasný jejich záměr udělat hru co nejjednodušší, až primitivní, nezatěžovat moc nezkušené hráče, aby si hru koupilo co nejvíce i svátečních a malých pařánků. Přesto to byla dosud nejlepší hra s tématikou Pána Prstenů (skutečnost že takové vděčné téma přilákalo vždy tolik neschopných týmů, povětšinou jen s chutí po penězích, je až zarážející), a musí se uznat, že přišla i s některými zajímavými nápady a hlavně s úžasnou detailní grafikou. Její následovník The Battle for Middle-Earth 2 (BFME2), jde směle v šlépějích svého předchůdce, avšak tentokrát již byly vyslyšeny prosby a nadávky hráčů, na příliš primitivní (a zkrátka na strategii špatný) herní systém. Hned jako první zmíním velmi vítanou změnu. Již nejste omezeni oblíbenými stavebními pozicemi, nikdo vám neukazuje, kde jedině si můžete postavit farmu atd. Nyní již máte konečně volnost v rozšiřování svého hradu (či později klidně i města). Jste pouze omezeni radiusem kolem své hlavní pevnosti, ten je však dostatečně velký a dává vám spoustu prostoru na seberealizování navíc lze postavit pevnost další a rozšířit tak své území. U většiny strategií je již zvykem, že hl. budova má menší obrané prvky, nebo spíše je do ní možné schovat dělníky a vojáky na její obranu, když jde do tuhého. Zde je ovšem výborně řešená obranyschopnost vašeho hradu. Kolem něj máte totiž pár oněch stavěcích pozic (jediné místo kde je najdete), jejich počet se liší v závislosti na národu za který hrajete, +- 6. Na nich si můžete zbudovat třeba katapult či věž u lidí, nebo Enta, jenž hází kameny (velmi dale ko!) u Elfů a podobně. Dále si také můžete vylepšit budovu například tak, že vám kuchtíci vaří na stře še olejovou lázeň pro nezvané hosty, či památnou povodeň, jež smetla Nazghúly na brodu přes řeku Bouřnou (ano, dočkáme se i koňských hlav jako ozdob:-) ), nebo rovněž jakási tlaková vlna na straně Mordoru a spoustu dalších... Díky těmto možnostem se z vašeho hradu stává ultimátní obraný prvek, který není lehké dobít. Hra vám nabídne možnost hrát celkem za 6 národů : Muži západu (Rohan+Gondor), Elfové, Trpaslíci, Goblini, Mordor a Ĺ˝elezný pas. Každý má trochu jiná kouzla a jiná vylepšení a výhody. Pravda je, že strany nejsou příliš dobře vybalancovány. Například lidé jsou zde poměrně slabí, na rozdíl od elfů, kteří mají téměř ultimátní postavení, jejich síla je opravdu veliká. Stejně tak trpaslíci, jejichž i nejslabší jednotky si poradí s mnohačetnou přesilou jednotek stejné úrovně u jiné strany. Goblini se mi zde líbí asi nejméně. Dle mého názoru jsou až příliš přeplácaní a přehnaní. Jejich ďábelsky rychlí pavouci a jezdci na pavoucích, draci, možnost vyvolat Hydru a podobnou potvoru, z jezera před branou Morie (dobře, to můžou i ostatní zlouni), zkrátka co jsou elfové (či trpaslíci) na straně dobra, jsou goblini na straně zla, ale možná v ještě větší míře. Jistě se zase bude vydávat spoustu patchů na rádoby vybalancování. Pravda je, že tato hra asi dost dobře vybalancovat nejde, ale je dobře, že můžeme editovat ini soubory, a přetvořit si hru k obrazu svému... Další věcí, které věnovali vývojáři nemalou pozornost, jsou kouzla. Opět síla Jednoho prstenu, nebo Večernice roste tím, jak zabíjíte nepřátele, načež můžete uzdravit jednotky či dokonce budovy, přivolat na pomoc hraničáře, rohirry, či nemrtvé, ale také poslat na nepřítele třeba zemětřesení, déšť kamenů (žádné oblázky, ale pořádné balvany), onu povodeň, ale ve větším...Výčet by mohl pokračovat ještě dlouho... Našetříte-li si všechna tato kouzla, nemusíte již prakticky nic dělat, jednoduše kliknete kam to všechno chcete poslat, a poté se již jen kocháte...Možná se to někomu líbí, možná je to na škodu, nikdo vám však nenakazuje, že to tak musíte dělat. 20 www.mfantasy.cz PC HRY Možná jen mohli tvůrci do hry vložit možnost patrolování s vojáky na hradbách, ale nakonec mi tato menší vada vůbec nevadila, neboť věže, zvláště po obsazení lučištníky se zápalnými šípy, toho ustřílí opravdu hodně a na velmi velkou vzdálenost. Oproti prvnímu dílu značně přibylo hrdinů. Dočkáte se mnoha známých postav u každé ze stran, nevím jak je tomu u zla, ale už jen v případě elfů a trpaslíků (lidé mají ty samé, akorát se spojili Rohanští s Gondorem a vypadli Gimli a Legolas) je jich poměrně dost. Nakonec ani téměř není třeba tvořit armády, stačí povolat pár hrdinů, a o obranu máte poměrně dobře postaráno (záleží také na obtížnosti). Navíc se díky zakoupené knižní licenci dočkáte i hrdinů, která jste ve filmu vidět nemohli, jako třeba Tom Bombadil (ve formě kouzelného povolání). Věřte mi, že alespoň ze začátku půjdou všichni tito hrdinové stranou, neboť EA nám dali možnost vytvořit si svého vlastního! Tato možnost je mimo hru, v hlavním menu. Přestože jsem se na tuto možnost velmi těšil, v závěru mě docela zklamala. Čekal jsem velké množství všemožných doplňků a šatů, plášťů, samozřejmě zbraní a zbrojí...Ale nakonec se musíte smířit jen s ani ne pěti(!) druhy nárameníků, či štítu a dalších... Je to docela škoda, kdo ví, třeba EA vydají nějaké add-ony, které to zlepší. Stejně tak mě nemile překvapilo, že muž nemůže přepínat mezi lukem/mečem, má pouze meč, elf zas nemůže jezdit na koni atd. Přesto právě elfský hrdina je sázka na jistotu, zvláště jeho mocné tornádo smete každého v cestě a přidá elfovi potřebné zkušenosti. Vypiplávání svého hrdiny se tedy příliš nedočkáte, ale přesto jde o skvělou možnost povyšující úroveň zábavnosti zase o něco výše. Zajímavé je umístění Gluma do většiny map (nebo snad do všech skrimish map), neboť on má u sebe Prsten. Ano, jen tak si tam pobíhá a sem tam se někde objeví. Pokud se vám ho podaří zabít (nevydrží moc), můžete sebrat prsten a hurá s ním do hradu! Ĺ˝ádné bonusy vás za to sice nečekají, ale jeden přece jenom. Vyděláte-li si 10 000 (kdoví čeho, zřejmě potravin, neboť je to jediná surovina ve hře a produkují ji farmy), budete mít možnost povolat Galadriel či Balroga. A že to nejsou ledajací hrdinové! Jsou nesmírně silní a mají mocná kouzla a schopnosti, v čele armády i samostatně jsou schopni nadělat nepříteli pěknou paseku. Na mapách také přibyl další strategicky obohacující prvek několik budov, jež je možné obsadit. Jsou 3 typy buď vám produkují další suroviny, nebo se vám rychleji dobíjejí kouzla, či máte možnost cvičit určitou speciální jednotku. Kampaně jsou zde opět dvě, za Dobro a za Zlo. Obě probíhají paralelně s hlavním dějem, avšak je to takové opět dosti přeplácané. Boje v Roklince a další, vše působí více méně spíše jen na efekt, hlavní zábavu bych viděl převážně ve hře pro více hráčů. War of the Ring je mód, ve kterém (světe div se) bojujete o Prsten. Projdete všemi známými bitvami a přibudou i další. Avšak přestože to zní zajímavě a pohled na interaktivní mapu Středozemě s pohybujícími se armádami vás naláká, nakonec zjistíte že je to celkem nuda a raději si zřejmě dáte skrimish nebo ještě lépe multiplayer. Časem si totiž vypracujete takovou armádu, že na začátku další mapy jen pošlete své vojáky rovnou na nepřítele a čekáte kdy je porazí. U jednotek jsou trochu nedořešené tzv. Battle stances, nebo-li bojové postavení(chování). V případě lučištníků je lepší, když z místa ostřelují nepřítele, ale to tu nejde. Buď stojí na místě, pak ovšem sami nestřílejí, pouze když jim dáte příkaz, nebo jdou na nepřítele sami, ale pobíhají si kde chtějí, což často nemusíte zrovna potřebovat. Naštěstí není moc map, kde by se používaly námořní bitvy. Tato možnost se mi moc nezdála, zkrátka mi to k Pánovi Prstenů nesedí... Je to nakonec jen takový bonus, dodatek, jistě hezký, ale (alespoň pro mě) zbytečný. 21 www.mfantasy.cz PC HRY War of the Ring je mód, ve kterém (světe div se) bojujete o Prsten. Projdete všemi známými bitvami a přibudou i další. Avšak přestože to zní zajímavě a pohled na interaktivní mapu Středozemě s pohybujícími se armádami vás naláká, nakonec zjistíte že je to celkem nuda a raději si zřejmě dáte skrimish nebo ještě lépe multiplayer. Časem si totiž vypracujete takovou armádu, že na začátku další mapy jen pošlete své vojáky rovnou na nepřítele a čekáte kdy je porazí. Grafika je jednoduše úžasná, sice nedoznala příliš velkých změn oproti prvnímu dílu, na druhou stranu nebylo zas tolik potřeba vylepšovat. Krásně vypadají odrazy ve vodě, kde se již odráží úplně vše, včetně jednotek, rákosí apod. Mořské vlny také působí skvělým dojmem. Výborně také vypadá, když po spršce zápalných šípů (ať už jde o kouzlo, schopnost hraničářů, či jen obyčejná střelba) vzplane tráva či spadané listí v lese a vypukne menší požár spalující vše co mu stojí v cestě. Dobývání budov a hradů vypadá také lépe, postupně odpadávají kusy zdiva a věží, po čemž zbývá jen čím dál menší torzo. Verdikt: Graficky podařené a strategicky vylepšené dílo, plné hrdinů, potvor všemožných vzezření a mocných kouzel. To vše v nádherném prostředí Pána Prstenů. Najde se zde pár nedodělaných věcí, ale žádné větší chyby jsem nenašel, mě se Středozem 2 rozhodně líbí. Takže připravte si peněženky, (nebo DC? :-) Ba ne, tahle hra za to stojí.) a hurá pro BFME2! PS: V obchodech je Sběratelská edice, tuším o 100 Kč dražší než běžná, najdete v ní další DVD s hudbou, artworky atd. Dále také dvě mapy do hry a lepší skin draka, no proč si nepřiplatit že... Hodnocení: 80% 22 www.mfantasy.cz Dark Messiah of Might & Magic PC HRY text:www.svetfantazie.mfantasy.cz I když se na téhle hře už nějakou tu dobu pracuje a její vývoj je ve fázi závěrečného dodělávání a následného dolaďování, není toho o ní tolik známo. Na oficiálních stránkách taky moc informací nenajdete. A tak vše, co víme, jsou vlastně jen postřehy z tamního fóra a videí. Ale i tak to na zajímavosti Dark Messiah of M&M nic neubírá. Vlastně naopak. Vývojáři z Arkane Studios ji tak halí do závoje tajemství a my můžeme jen doufat, že celá hra bude alespoň z části taková jako je ve videích. Jasně, něco se může pokazit, ale buďme optimisté a připomeňme si co by měla hra nabídnout. Jak jsem už napsal výše, hru dělají lidé z Arkane Studios, stojící například za povedeným Arx Fatalis, což by mohl být první náznak kvality Dark Messiah. Druhým náznakem by mohl být Source engine. Ano, přesně ten z Half Life 2, ale notně upravený pro potřeby pořádného RPG. Není proto ničím neobvyklým řinčení mečů, probodávání a odstrkávání nepřátel, používání některých zajímavých kouzel, nebo využívání okolí a okolních předmětů jako jeden ze způsobů, jak danou situaci vyřešit. Ve zmíněných videích bylo takových situací nespočet. Například zbavení se pronásledovatele tak, že mu zmrazíte kousek římsy před ním. 23 Jeho následný pád z útesu nebyl o nic míň zábavnější. Meče se opravdu dotýkají, a proto není nouze o nějaké to jejich překřížení. Tady vyhrává ten silnější. Nechybí ani velmi efektní odzbrojení nepřítele, jeho následné probodnutí a vytáhnutí meče za pomoci své nohy. Fyzika by měla celkově zvýšit hratelnost i vizuální stránku hry. Ta je velmi povedená. Má svůj styl a graficky taky příliš nezaostává. I když toho nebylo vidět tolik a v takové kvalitě, abych to mohl říct na sto procent. Hra nás vtáhne do světa Ashan, kde se mladý hrdina Sareth, tedy vy, musí vypořádat s proroctvím o Temném Mesiášovi. Budete si moci zvolit cestu mága, válečníka či vraha. Vrah je vlastně takovým zlodějem zběhlým v zabíjení zezadu a plížením se temnými místy. Válečník si ze žádného boje nic nedělá a mág vychytrale používá svá pracně naučená kouzla. V tomhle se toho moc nezměnilo a nám nezbývá než si počkat na nové informace nebo rovnou na příchod hry do obchodů. Není tomu daleko. Prý už tohle léto! www.mfantasy.cz Heroes of Might & Magic V – Návrat Krále PC HRY text:Gem Signor Před několika týdny se nám dostalo možnosti zahrát si pokračování nejúspěšnější tahové strategie všech dob. Cesta hry byla dlouhá, pojďme se tedy společně podívat, co nám profesionální ruští kuchaři v luxusní francouzské restauraci připravili za herní menu. Warcraft III, čili jeden velký příběh složený z několika menších, které musíme hrát po sobě. Přeskakovat se nemůže, a tak až Isabel shromáždí domobranu, přijdou pekelní démoni v čele se sympaťákem Agraelem, kteří mají zase jiné zájmy. A tak to půjde dál přes nekromanty, temné elfy, lesní elfy až to skončí u mágů. V příběhu se prolnou velmi zajímavá spojenectví a překvapivé zvraty. Vždy je ale někdo větší padouch než naši hrdinové. Pak si můžeme dát singleplayer nebo multiplayer, kde si zábavy užijeme určitě ještě více. Nekromancie vám dává křídla! The Story Při prvním spuštění (a překvapivě i při dalších) se přehraje intro. V kvalitně zpracovaném filmečku sledujeme svatbu následníka trůnu Svaté Gryfí Říše Nicolaie s krásnou lady Isabel. Svatba je však překažena zlovolným pekelníkem, který se vynoří z pekla a eliminuje kněze. Zatímco Nicolai se pustí s ďáblem do boje, Lady Isabel v doprovodu generála Godrica je nucena utéct. S Isabel se setkáváme v první kampani hry, kde se snaží zřídit domobranu a získat další spojence na svou stranu. Není to však zdaleka naposledy. Kampaň je řešena podobně jako ve 24 Pozor na zásah elektrickým proudem. The Enemy Ono totiž hrát proti umělé inteligenci je docela fuška. Fabricio Cabounet (šéf vývojářů Nival Interactive) si stěžoval, že A.I. není plně vybalancovaná. V původní verzi jsou tři úrovně obtížnosti – normal, hard a heroic (patch 1.1 přidává easy). Hru jsem spustil na normal a nestačil jsem se divit. První tři mise za lidi jsem neměl problémy. Jak by taky ne, když mají sloužit jako tutorial. Od čtvrté mise jsem začínal mít problémy, a nejednou musel restartovat, protože stačila jedna malinká chyba v tahu... a byl jsem v tahu. Třetí misi za démony jsem už nedohrál a www.mfantasy.cz PC HRY čekal na patch 1.1 se slibovanou nižší obtížností. Naštěstí, pro lamu jako jsem já, je lehká obtížnost přesně to pravé. The World Noví vývojáři definitivně opustili svět Elrathie a Enroth a vytvořili kompletně nový svět Ashan s vlastní mytologií, historií, geografií a kulturou. Kdo se chce dovědět víc, nechť se podívá na české fan stránky www.heroes-centrum.com. Hra je opět rozdělena na obvyklé části. Máme hrdinu , kterým pohybujeme po mapě světa. Na této mapě se nacházejí nejenom lesy, hory, řeky, louky a pastviny, ale také doly, pily, města a různé další strategické budovy. Tu a tam lze také narazit na hromádky zlata či jiných surovin, nebo na nějaký krásný artefakt. Nebo na potvory. A protože potvory ve většině případů nebývají přátelsky naladěné, musí mít náš hrdina něco na obranu. Má svoje potvory. A když se potkají dvě bandy bojovně naladěných potvor, strhne se pořádná bitva. již nadále neskládá ze šestiúhelníků, ale ze čtverců. Rozsah pole je však rozdílný – 10x12 při normální bitvě a 12x14 při obléhání hradu. Pokud máte v armádě 6 nebo 7 velkých potvor (k tomu se vrátím později), musíte jednu nebo dvě prostě oželet a do bitvy se pustit pouze s pěti. Před každou bitvou si můžete zvolit polohu jednotek, protože zároveň vidíte terén, na kterém se bude bitva odehrávat, se všemi překážkami. Nemělo by se tedy stát, že si silnou jednotku zablokujete na začátku bitvy, jako se to stávalo v předchozích dílech. Pořadí jednotek se již neurčuje jejich rychlostí, ale jejich iniciativou. Hrdina může kouzlit nebo útočit, ale nikdo nemůže zaútočit na hrdinu. Až se vypořádáte s nepřítelem, shrábnete zkušenosti a možná pár artefaktů. The Creatures Každá ze šesti frakcí má sedm jednotek (plus sedm dalších neutrálních) a každá jednotka má dva stupně, už se tedy nemusíte rozhodovat, jestli postavíte tu nebo tu budovu, na druhou stranu některé jednotky ztrácejí při postupu svoje schopnosti. Také se vrátil systém týdenního nárůstu. Naštěstí i při vylepšení si můžete koupit starší verze svých bojovníků. Zhruba polovina jednotek je „velká“, čili zabírají čtyři pole namísto jednoho. Velkou změnou jsou unikátní schopnosti jednotek a téměř každá nějakou má. Asi nikoho nepřekvapí, že kouzelníci mají vlastní repertoár kouzel, andělé umí oživovat a černí draci jsou imunní vůči magii. Krásný je však třeba střemhlavý útok císařských gryfů, řetězoví střelecký útok ďábelských svůdnic nebo opravování mechanických strojů gremliních mistrů (což zahrnuje i golemy). Zdá se, že Niki není ze své svatby příliš nadšený The Might Jak už jsem se zmínil v preview, bitevní pole se 25 www.mfantasy.cz PC HRY Samozřejmě nechybí ani hledání Grálu… tedy vlastně Ashaziny Slzy The Heroes Jedineční jsou i hrdinové a jejich schopnosti. Při postupu na další úroveň dostane rek na výběr dvě dovednosti a dvě schopnosti vycházející z dovedností, které již ovládá a přidá se mu jeden bod k jednomu ze čtyř základních atributů (útok, obrana, síla kouzel a znalosti). Existují i speciální schopnosti, které se „odemknou“ pokud zvolíte správnou kombinaci schopností a dovedností. Mimoto má každá frakce svou unikátní schopnost – vojáci rytířů z Azylu způsobují větší škody při protiútoku, páni démonů otvírají pekelné brány a posilují si tak armádu přímo z pekla, nekromanti oživují své nemrtvé (klasika), čarodějové z Kobky používají elementární vazby ve svůj prospěch a navíc částečně ruší magickou imunitu, kouzelníci Akademie zase vybavují své bojovníky jednoduchými artefakty a hraničáři lesních elfů mají své oblíbené nepřátele, kterým působí větší škody. Z těchto dovedností vždy vycházejí tři schopnosti. Vrcholem všeho je pak naprosto unikátní schopnost frakce, ke které se však dostanete jen a pouze pokud si zvolíte ty pravé schopnosti a ty pravé dovednosti, navíc se jí dočkáte tak na třicáté úrovni. Ale taková mystická vševědoucnost, která vám do kouzelnické knihy zapíše všechna kouzla (jako byste ovládali všechny čtyři školy) za tu trnitou cestu rozhodně stojí. A abych nezapomněl – každý hrdina má také zvláštní schopnost, kterou nemá žádný jiný rek. 26 Imploze a Armegeddon byly vždy moje oblíbená kouzla The Magic Magie se v nových Heroes dělí do čtyř škol. Magie Světla je oblíbená hlavně u rytířů, obsahuje spíše posilující kouzla a požehnání, na vyšších stupních vzkříšení nebo Slovo Světla, které zraní všechny jednotky pekla a nekropole na bojišti. Opakem je magie Temnoty, která obsahuje kletby a oslabující kouzla, později třeba kouzlo Pán loutek, které donutí nepřítele bojovat na vaší straně. Třetí školou je magie Vyvolávání s kouzly jako Přízračné síly (duplikuje vaši jednotku, ale ta je zničena, pokud utrpí zranění) nebo Oživení Mrtvých, na páté úrovni tu najdete Vyvolání Fénixe, jehož síla závisí na úrovni hrdiny. A posledním druhem je magie Ničení, jejíž inventář tvoří kouzla klasická kouzla jako blesk, ledová střela, ohnivá koule nebo pád meteoritů. Třešničkou je samozřejmě Imploze a Armageddon. Abyste se mohli naučit lepší kouzla, musíte ovládat danou školy pomocí dovednosti. Některá kouzla změnila jména, jiná zmizela úplně (Drakobijce zmizel) a cestovatelská kouzla se zredukovala pouze na čtyři – Přivolání lodě, dimenzionální brána, městská brána a přivolání jednotek. Celkově je kouzel méně, než jich snad www.mfantasy.cz kdy bylo, ale právě tak akorát. PC HRY The Towns Když se přepnete do obrazovky města, první co uvidíte, bude velký… obrovský… gigantický hrad. Tedy vlastně to nemusí být hrad, protože elfové si libují v jiném prostředí. Ti lesní Minotauři byli vždycky statečnými tvory, obávám se však, že proti mé pekelné přesile nemá jeden žádnou šanci. The View Největší novinkou ze všeho je bezesporu přechod do třetího rozměru. A musím uznat, povedl se na výbornou. Ačkoliv zpočátku se může zdát, že je hra příliš nepřehledná, že jste si nevšimli jednotky, která bránila důl nebo artefakt, nebo se nemůžete zorientovat ve svém městě, brzy si na vše zvyknete a pohyby kamery vám přejdou do krve. Štěstí, že Heroes jsou tahovou strategií, jinak by ty věci s kamerou mohly odradit. Kamerou lze dělat vylomeniny i na bojišti, můžete si tak prohlédnout své potvůrky pořádně zblízka. Čas od času vám hra přehraje efektivní útok, kde vidíte jen dvě zainteresované jednotky. Další věc související s grafikou jsou videa a cutscény (videa přímo ve hře). Zatímco videa jsou pouze dvě (intro a outro), cutscén je až až (dokonce i mimo kampaň je několik namluvených). Díky nim asi vzniká ta strhující atmosféra příběhu, který vás prostě vtáhne do sebe. Jinak má hra stále ono kouzlo pěkně namalované pohádky. 27 dávají přednost stromu a temní mají zase stalagmit – samozřejmě gigantický. Výstavba probíhá podobně jako dříve a jednotlivé budovy jsou přístupné podle toho, kolik předcházejících budov již máte postavených. Ve městě se není těžké vyznat, také díky navigační liště ve spodní straně obrazovky. The Details Tak dokonalou hru jako Heroes může jedině poškodit pár bezvýznamných detailů. Trochu mě zamrzelo, že je ve hře tak málo artefaktů, u hrdinů se často opakují. Další věcí je, že hra se v podstatě ještě dodělává. Patche sice nejsou úplně opravné, i tak by třeba jednoduchá obtížnost mohla být i v původní verzi. Zatím chybí editor map, což je velká škoda, protože map není mnoho a trpí hlavně multiplayer, kde nedostatek hracího prostoru způsobuje stereotyp. Také chybí příběhy vázající se k jednotlivým artefaktům a objektům, místo toho na vás hra vychrlí suchý text jako: „zabral jsi důl“ nebo „sebral jsi artefakt.“ Naopak potěší, když si přečtete popisek k jednotlivým nedůležitým týdnům: „Týden holubů: Týden, kdy se všechny sochy musí čistit denně“ nebo hospodský drb, kdy se vám hostinský svěřuje, že by mněl „přejmenovat svoji hospodu na ‚jednovstupový teleport,‘ protože nikdo se nemůže vrátit zpět.“ Je to prostě krásný www.mfantasy.cz PC HRY Heroesácký humor. Nekromancie pro zářivý úsměv a pohodlné bydlení The Gem I přesto je však nový díl série dokonale zpracovaný a najde (našel) si svoje zasloužené místo mezi hráčskou obcí a síní slávy. Hra u nás vyšla v české lokalizaci, může si ji tedy zahrát i ten, kdo příliš neumí anglicky. V dnešní době tato tahová strategie rozhodně boduje a společně s Oblivionem si zaslouží titul hry roku. Gem Signor, 99% 28 www.mfantasy.cz Online hry Dark Elf a WebGame PC HRY text: redacke DARK ELF: WEBGAME: Článek o internetové strategické hře. Po tomto V následujícím článku bych vám rád představil představení hry vám budeme přinášet pravidelně onlinovou strategii, hranou po internetu jen prorozhovory a články okolo této hry. střednictvím webového prohlížeče. Nebudeme zbytečně tlachat a vrhneme se k jádru hry. Internetové hry jsou stále atraktivnější. Řada hráčů se k nim uchyluje nejen pro jejich rostoucí kvalitu, ale také proto, že jsou přístupné z každého počítače s internetem. Jednou z nich je i Dark Elf, strategická internetová fantasy hra na motivy knih Pána Prstenů. Její jedinečnost je v ohromné mapě herního světa, na které vidíte vše jako na dlani: země, vojska, pevnosti, atd. Cílem hry je porazit vládnoucího tyrana Dark Elfa, proti kterému se musí hráči sjednotit v alianci a táhnout za jeden provaz. Začínáte hrát s hrstkou vojáků v chudé zemi. Postupně dobýváte okolní země, a jak vaše říše roste, dostanete se do křížku se sousedními hráči. Ty přivede k rozumu smrš? ničivých kouzel a poté vaše silné vojsko... Záleží jen na vašich dovednostech, zdali porazíte ostatní a v závěru samotného Dark Elfa - vládce světa. K tomu musíte mít cit pro strategii, obchodního ducha, být rozený diplomat, a také trochu štěstí. Zažijete mnoho zábavy, intrik, spojenectví i zrad. Najdete nové přátele. Pokud jste schopný velitel, můžete udělat kariéru v některé slavné alianci a řídit ostatní hráče. I to hra umožňuje. Dark Elf byl spuštěn v březnu 2001 a každý den tisíce hráčů odehrává herní kola přidělená systémem. Registrace i on-line hraní je zdarma! Stačí mít internetový prohlížeč, každý den trochu času, z počátku možná trochu trpělivosti, ale jakmile svou armádou dobyjete první zemičku, už vás hra nepustí! Vzhůru do boje! WebGame, jak se hra jmenuje, už má na internetu nějaké jméno. Hrají ji tisíce hráčů z celé republiky i zahraničí a utkávají se jak na poli bitevním, tak ekonomickém a politickém. Jednou z nesporných výhod hry je fakt, že u ní nemusíte trávit moc času (ačkoliv to mnoho hráčů dělá). V daném časovém intervalu vám přibývají kola, jejichž prostřednictvím ve vaší zemi plyne čas. Vyberete si, co budete kolik kol dělat, je jen na vás, zda se pustíte do kolonizace nových území, stavění, či budete jen dotovat některou z částí vaší země (produkci farem, továren, elektráren, výzkum a nebo třeba výcvik amrády) . A samozřejmě, můžete válčit. Hra v tomto směru poskytuje obstojné možnosti vzhledem k tomu, že je pouze textová a vše v ní vidíte formou zpráv a tabulek. Na tom, zda bude váš útok úspěšný závisí jak vaše státní zřízení, tak typ zvoleného útoku. Můžete nepříteli bombardovat města, vyhlazovat obyvatelstvo, či jen dobývat půdu. A to jsem nevyčerpal všechny možnosti, když budete chtít být opravdu zlí, můžete zkusit nukleární, nebo biocidní střely. Okolo hry existuje obstojná komunita hráčů, která pořádá víceméně pravidelné srazy po celé ČR. Na nich můžete nad sklenkou něčeho dobrého debatovat o strategiích, uzavírat spojenectí, popřípadě probírat něco, co s WebGame vůbec nesouvisí. Na závěr snad říci jen tolik, pokud chcete zkusit hru, která nevyžaduje mnoho času a přesto vám dá velkou porci zábavy, hru ve které se můžete v reálném čase bez problémů poměřovat přáteli tak volte WebGame. Nenajdete jinou, kterou by hrálo tolik lidí s tolika možnostmi. 29 www.mfantasy.cz Role Playing jak jej z PC her neznáte PC HRY text:Ježura Počítačové RPG hry ať již pro jednoho hráče, nebo velké internetové hry MMORPG (Massive Multiplayer Online Role Playing Game) obvykle nepřinášejí takové zážitky, jako mohou přinést klasické seance nad kostkou, papírem a pravidly DrD či D &D. V hrách nalezneme pěkné grafické a hudební zpracování toho, o čem můžeme číst ve fantasy literatuře, můžeme budovat svou postavu a prožívat akční boje. Těžko ale zažijeme hluboký prožitek v příběhu, který vzniká spojením fantazie několika živých hráčů a Pána Jeskyně. Přitom existuje kompromis v podobě hraní počítačové hry přes internet s veškerým komfortem a klasického přístupu her na hrdiny. Dnes již několik let stará PC hra Neverwinter Nights přinesla nejen zajímavý příběh pro jednoho hráče ve světě Forgotten Realms postaveném na pravidlech Dungeon & Dragons, ale stala se i zárověň nejvěrnějším převedením těchto pravidel do síťové počítačové hry. Je v ní totiž zachován princip interakce hráčských postav (Player Character, PC) v předem vytvořeném prostředí, který řídí Pán Jeskyně (PJ/DM). Naopak je možno hrát i bez Pána Jeskyně, pro Příběh, který vám budu vyprávět *stařík se rozhledne po svém publiku* se skutečně stal před mnoha a mnoha lety ve slavném Callinderském království. Vypráví o pomstě několika trpaslíků žijících v mále rybářské vsi jménem Devenan. Trpaslíků bylo v kraji málo. Není se proto co divit, že těch pár vousatých podsaditých brachů, co se ve vsi usídlili, uzavřelo přátelství na život a na smrt. Takhle popisuje události jejich kronika: *stařík otevře zašlou knihu* 7. dne 5. měsíce roku 2013 byli trpaslíky Ježurou, Modrovousem a Undinem založen klan “Železná pěst”. Braši řečnili dlouho v úzký kotlině kdesi v kopcích na východ od Devenanský vsi až rozhodli o založení klanu a určili prvního patrona klanu Ježuru. Určili i mistra obchodu Modrovouse i mistra války Undina. Pak se odebrali do hospody “U létající ryby”, kterou zřídili k nepoznání. Propili na dva tisíce zlaťáků, rozmlátili čtyři židle, počůrali jeden stůl, pozvraceli a a zasmradili celou hospodu a nakonec skončili kdesi nahoře na chodbě před dveřmi pokojů. *stařík zaklapne knihu* Hned o pár dní později se trpaslíci vypravili na svou první výpravu, na které chtěli konečně zúčtovat se skřety ohrožujícími vesnici. Výprava byla úspěšná, podařilo se jim zabít skřetího šamana. Nepříjemné setkání je čekalo až při návratu. Zastavili se na odpočinek u ohniště vedle nedalekého jezírka. Skoro ani nesložili sekery, když tu se objevil čaroděj. Byl oblečený v barevném hávu a byla cítit jeho 30 www.mfantasy.cz PC HRY Maku, tak se ten čaroděj jmenoval, ale nebyl sám. Měl s sebou obrovského medvěda. Trpaslík Undin se lekl a začal se s čarodějem hádat, ať to zvíře pošle pryč, že trpaslíci byli u ohniště první. Ale čaroděj jako by chtěl vyvolat hádku. To nevydržel trpaslík Ježura, novopečený Patron klanu, prohrabal batoh a hodil do sebe několik posilujících lektvarů, aby se připravil na boj. Postavil se čelem k čaroději a chtěl, aby Maku odešel. Ježura i Undin byli připraveni na boj, ale Modrovous ne. Modrovous starý dobrák totiž Maka znal a nechtěl aby se cokoli stalo. Chtěl situaci za každou cenu uklidnit, a tak jen mluvil, ale sekeru nechal položenou u svého batohu. Hádka tak přerostla v hádku mezi Ježurou, který chtěl aby ukázali čaroději sílu všech tří a Modrovousem, který se jen zajímal o to, aby se nikomu nic nestalo. Ježura se s Modrovousem porval, a když to k ničemu nevedlo, urazil se a odešel. Situace se pak uklidnila a vše vypadalo, že se zbývající dva trpaslíci s čarodějem v míru rozejdou. Jenže Undin huba nevymáchaná, řekl něco, co čaroděje opravdu vyprovokovalo k boji. Undin měl pramalou šanci a Modrovous jen nevěřícně sledoval divadlo hrůzy, když Undin padl k zemi. Nehledě na Maka sebral Undina a rozběhl se přes lesy plné skřetů k Devenanu. Čaroděj tehdy běžel s ním. Už už to vypadalo, že se probijí včas, když právě během nejhoršího boje se na Modrovouse vrhl obrovský medvěd, asi takový, jako přišel s čarodějem. Modrovous nevěda co se stalo se probral příštího dne v Devenanském chrámu. Chudák trpaslík si nepamatoval vůbec nic, vůbec ani netušil proč se na něj jeho bratranec Ježura tak šíleně zlobí, a proč chce zkoncovat s klanem. Zbyl jen smutek, dlouho trvající hádka a mrtvý Undin, jehož tělo nikdy nenašli. A vypadalo to, že to čaroději snadno projde.. Jak to vypadá prakticky? Na první pohled jako každá jiná obdobná online RPG. Vytvoříte si postavu a začnete procházet svět. Vesnice, města, pláně, lesy, hory, jeskyně. V divočině a v jeskyních narazíte na více či méně nebezpečné bestie chránící nejrůznější poklady, ve městech a vesnicích naobchodníky, kde můžete nakoupit výbavu či prodat nelezené věci. Potud běžné RPG. Překvapení přijde až setkáte-li se s jinou hráčem ovládnou postavou. Rozhovor bude vypadat jako z nějaké fantasy knihy. Postava bude mluvit jí příslušejícím jazykem. Vznešený elf noblesní spisovnou řečí, trpaslík hrubým upřímným jazykem a na půlorkovi bude vidět, že při své inteligenci je rád, že dá dohromady holou větu. Postava s vámi taky nemusí promluvit vůbec, protože si s vaší nemá co říci, může se vás pokusit okrást nebo vás může chtít třeba i zabít. Narazíte-li na postavu opačného pohlaví můžete se dočkat nějakého flirtu nebo zažít i erotickou scénu. Důležité je, že v žádném případě nepadne slovo, které by naznačovalo, že na druhé straně je u počítače hráč, který žije v běžném světě a stejně jako vy vidí i mechaniku hry (číslené vlastnosti postavy apod.). Hráči dokážou úplně oddělit to, co si myslí, jak se chová a co chce jejich postava (tzv. IC neboli In Character), a to, co vidí oni sami např. zmíněnou mechaniku hry (tzv. OOC neboli Out Of Character). Jako příklad uveďme jména postav, které každý hráč automaticky vidí nad postavou. Jeho postava však nikdy druhého neosloví jménem, pokud se jí protějšek nepředstaví. A představí-li se třeba pod falešným jménem, musí to respektovat. Jíným příklade budiž situace, když družina dobrodruhů najde meč “+1”. Nikdo samozřejmě tuto skutečnost nevysloví, přestože všichni hráči toto vidí v popisu předmětu. Všichni zareagují podle vlastností a znalostí své postavy. Půlork válečník prohlásí tak akorát “Dobrá meča!”, šibalský zloděj začne vykládat, že je to obyčejný meč, a že si ho klidně vezme, aby ho později prodal, člověk bojovník začne významně hodnotit kvalitu ostří a moudrý čaroděj třeba hned pozná, že meč vyrobili elfové. 3131 www.mfantasy.cz PC HRY Trpasličí přátelství však vzniklou nenávist překonalo a Modrovous i Ježura začali žít jako předtím. Na počest Undinovi zorganizovali “vzdání holdu”. Právě tehdy Ježura poprvé někomu vyprávěl svůj příběh. Vyprávěl ho slavné Devenanské bardce Sele Sienně, která podle jeho povídání o Undinovi na vzádní holdu složila píseň: *nalistuje v knize* Pro Undina Trpasličí plémě houževnaté jest, vše řešit chtějí jen na vlastní pěst, odolní a silní jak skála matečná, v hrudích jim bijí srdce statečná. Takový je i Undin, trpasličí brach, z ničeho ten malý nemá nikdy strach, v rukou meč co dva břity má, však ten on mistrně ovládá. Na hlavě helmici nezvyklého tvaru, na trpaslíka neobyčejnou to věru, ta přilbice i přezdívku mu dala, říkali mu Jelen â�� ten s parohama. Na obranu přátel postaví se hned, v boji běží jenom vpřed, i kdyby ho nápor nepřátel smet, svým mečem se ohání tam a zpět, strachu neznaje, sílu nadlidskou, ostatní trpaslíci s ním i do pekla jdou. A po výpravě v hospodě je pitka, nezřídka kdy i nějaká ta bitka. Korbele o stoly třískají trpaslíci falešně si pískají, prostě trpaslík jak má být, jen tak se nenechá odbýt. Ale možná stalo se mu to osudným, ve sporu byl s čarodějem barevným, a pak se ztratil, nikdo neví kam, myslet si, že odjel, by byl sebeklam. Nerozloučil se, vzkaz nezanechal, nikdo se na něho už nedoptal, nejen trpaslíci ho všude hledali, po lesích, skalách jeho jméno volali. Nic. Jen ticho a listí šum, marný byl všechen průzkum. â��Zahynul” , věší hlavu p řítel jeho, cítí to, nenajdou už ničehoâ�Ś Někde v lese nebo na planině, 32 zemřel trpaslík jistě hrdinně, v ruce meč, na hlavě přilbici, v mysli vzpomínku na přátel trojici. Trpasličí duše kameni a zemi patří, a aby ji našli její bratři, v hroudu zlata se promění, v trpasličí slunce, ve světlo v kameni. Tam hluboko pak čeká na ruce kopáčů, a když trpaslíci za třesku krumpáčů, ji drsnou rukou prvně pohladí, tu Undin ve sloji trpasličí se opět narodíâ�Ś Ježura ani Modrovous tehdy nevěděl, co se stalo. Věděli jen, že naposledy byl Undin s tím čarodějem, s kterým se nesnášel. To, co ale už vědět nemohli vůbec je, že Ježurovo vyprávění o Undinovi slyšel ještě někdo další. Čaroděj Farix, ctitel oné bardky, je tehdy neviditelný sledoval. Další rozměr dostane hra, začne-li ji ovlivňovat Pán Jeskyně, přitom hráči ani nemusí poznat, že PJ je právě připojen do hry. Pán Jeskyně může upravovat prostředí přidávaním předmětů, bestií, pastí či jiných hráči neřízených postav (tzv. NPC neboli Non Player Character) a hlavně se může do bestíí i NPC “převtělovat”. Narazíte tak na děti hrající si ve vesnici, které se budou smát kolem procházejícímu trpaslíkovi, na hradní stráže kontrolující kolemjdoucí, na upovídáné štamgasty v hospodě či na záhadné postavy, které se vás pokusí vtáhnout do dobrodružství. V lese můžete také narazit na mluvícího skřeta, kterého můžete zkusit zajmout. Při průzkumu černé věže v horách na temného mága, který se vám nejdříve vysměje, potom zmizí a poštve na vás své služebníky. Dobrodružství, která budete prožívat, nebudou však jen bojová. Ve městě se můžete zúčastnit rytířského turnaje pořádaného králem, v hospodě trpasličí pitky, na magické univerzitě můžete vést disputace o tajích magie, v chrámu vyslechnout kázání a ve veřejném domě můžete dokonce... To vše za interakce hráčů hrajících své postavy a Pánů Jeskyně ovládajících zbytek světa. Nebyl by to ale zajímavý svět, kdybyste jej nemohli nijak ovlivnit. Vytrvalou hrou s Pány Jeskyně může vaše postava začít naplňovat své životní cíle. Může se dát do hradní stráže, koupit si dům, oženit se, prosadit nové náboženství, stát se nájemným vrahem či králem. Vězte ovšem, že to nebude jednoduché a nikdy nevíte kam vás osud (neboli interakce s ostatními postavami a Pány Jeskyně) zavede. www.mfantasy.cz PC HRY Uplynul rok a touha po pomstě vůči neznámému mezi trpaslíky utichla. Klan Železné pěsti byl znovu obnoven brzy po vzdání holdu, když místo třetího doplnil svérázný morous Grim Rudovous. Klan se stal známým ve vsi, a tak Ježuru nepřekvapilo, když ho čaroděj Farix pozval na návštěvu. Překvapením však bylo, když čaroděj možná by vše dopadlo jinak, ale potkal ho Grim, nejšílenější z naší trojce. Stačila malá hádka a trpaslík svou myšlenku na pomstu Železné pěsti proměnil v čin. Zákeřně na čaroděje nejdřív vylákal orky a potom ho oslabeného se slovy “To máš za Undina, hajzle!”, snadno dorazil slavnou sekerou přezdívanou Zrcadlo. O tom, že jeho čin byl správný, všechny trpaslíky potom utvrdila děsivá událost, která se odehrála zanedlouho poté. Čaroděj Maku zřejmě s ďábelskou pomocí vstal z mrtvých a napadl Grima přímo v Devenanu. Trpaslíka tehdy před jistou smrtí zahránil klanem čerstvě nalezený zlatý štít, chránící proti magii. Maku tehdy posílený nějakou ďábelskou silou pobil strašlivými kouzly Farix pozval na návštěvu. Překvapením však bylo, když čaroděj pronesl, že ví, kdo zabil Undina a že klanu pomůže vykonat pomstu. Přiznal, že neviditelný poslouchal rozhovor se Selou a vyprávěl, že se se při bádání v jedné jeskyni potkal s čarodějem Makem. Došlo k hádce, při které Farix, tušíc o koho jde, pronesl větu: “To mě zabiješ jako jsi zabil Undina?” a Maku se prozradil “Jo”. Vztahy mezi čarodějem a trpaslíky nebyly nijak slavné, a tak naši braši, začali podezřívat Farixe, že si celou věc vymyslel, a že chce jen odstranit s jejich pomocí konkurenčního čaroděje. Rozhodli se, že až se Maku objeví, došlápnou si na něj, a když to bude podezřelé, vykonají pomstu. Čas plynul a Maku se neobjevoval. Až jednou se objevil na nečekaném místě. Grim Rudovous ho potkal v u jeskyně orků v Lethanských horách na severu. Kdyby ho potkal Ježura nebo Modrovous, několik nevinných a dokonce i Grima nakonec srazil k zemi, než z něj život naprosto vyprchal. A ten štít, ten se od té doby jmenuje “Undinova pomsta”... *stařík ukončí vyprávění a rozhlédne se po publiku* Co říci na závěr? Snad jen, že příběh, kterým je tento text proložen, se stal ve světě Alhambrie přesně tak, jak je zde psáno. Napínavá historka o přátelství trpaslíků, jejich nenávisti vůči čaroději a o pomstě, která se uskutečnila jen díky shodě několika náhod vznikl ve hře spojením fantazie zúčastněných hráčů (dokonce bez přispění Pána Jeskyně). Příběh je samozřejmě psaný zjednodušeně, jednotlivé situace byly ve skutečnosti barvitější. Trval totiž reálného času několik měsíců a paralelně s ním se odehrávaly desítky příběhů jiných. Ale to by bylo na delší povídání... Autor článku, Ježura, mometálně hraje na HC RP fantasy světě Equilibrie. www.equilibrie.cz 33 www.mfantasy.cz Rozhovor s Epicem PUBLICISTIKA text: Aldarix A: Každý na MFantasy tě zná pod nickem Epic Ar- A: Co bys chtěl dělat jako profesionální zaměstnáborius, má tvá přezdívka nějaké pozadí či historii? ní? E: Nick Epic vznikl skutečně jak čas plyne, ani si nepamatuji, kdy jsem tento nick začal poprvé používat. Dovětek Arborius má určitý význam, který už ale pro mě dnes není tak důležitý. Kdysi ale byl. Je to staré keltské jméno. A: Co tě baví, když zrovna neděláš na MFantasy? E: Těch zálib je opravdu hodně, často různá předbíhá druhou v žebříčku oblíbenosti. Určitě je to grafika, zvláště tedy tvorba stránek, což se ale taky trochu pojí s Mfantasy, pro které jsem navrhl hned několik designů. Poslední dobou se ale snažím dělat i obrazy. Ve volném čase samozřejmě píšu (myšleno vlastní tvorba), ale k tomu se dostávám opravdu obtížně. Jinak se aktivně zajímám o irskou, resp. Keltskou kulturu, velmi mě zaujala irská hudba, ale i mytologie. Knihu irských bájí jsem přečetl jedním dechem. Tím se dostávám k další mé oblíbené činnosti, četba. Na tu zatím vždy najdu dost času, ale samozřejmě už vůbec ne tolik, jako kdysi. Kromě fantasy literatury čtu rád válečnou literaturu, ale velkou oblibu si u mě získala kniha Čas nikoho od J. Berniga, myslím, že k takových knih bych přečetl velmi rád víc. Deset let hraji na klavír, snažím se teď taky začít hrát na kytaru, ale marně. Počítačové hry jsem už dávno nahradil billiardem a případně jinými hrami. Koníčků by se našlo ještě hodně, ale už se dál nebudu raději rozepisovat. E: Kdysi jsem v tom měl jasno, ale pak mi rodiče vysvětlili, že práce testera kvality postelí a pohovek není dobře placená práce. Tak jsem začal dělat hodně jiných věcí. A protože jich je hodně, často stíhám jen některé a jiné jen polovičatě (ale ve výsledku toho i tak udělám snad dost), nedokážu teď říct, co bych v budoucnu dělal. Jestli má někdo jasnou představu, co bych měl v budoucnu dělat, tak ať mi to třeba napíše na email, jsem zvědav. A: Kdy a jak nápad na vytvoření MFantasy vznikl? E: Nepsané pravidlo říká, že nejlepší jsou věci, které se vydaří, i když se neplánovaly. Taktéž MFantasy vzniklo celkem náhodně a během víc jak dvou let proplulo časem až do současné podoby. Původní záměr byl opravdu jiný, začínal jsem teprve s tvorbou stránek. V té době mě zároveň velmi ovlivnil Pán Prstenů, kterého jsem přečetl. Podle toho jsem tedy také vybral téma webu. Původní orientace webu byla čistě a jen na fantasy literaturu/tvorbu podobající se té od Tolkiena. Kdesi na starém PC mám dokonce zálohu starého webu, pokud se k tomu někdy dostanu, tak sem dám nějaký náhled tehdejšího webu. A: Tušil jsi, že se web tak rozroste? E: Opravdu ne. Vlastně ani jsem původně neplánoval tak rozsáhlý internetový magazín. Ale náhoda je blA: Mohl by jsi na sebe prozradit nějakou slabost? bec (v našem případě v dobrém slova smyslu) Aby Ceress věděla, co ti koupit na Vánoce:-) E: No, tak snad Ceress udělám radost. Jakou svou největší slabost považuji to, že ne vždy vyplním svůj volný čas tím, čím bych chtěl. Tím myslím, že se nemohu k určitým činnostem dokopat. A protože to má Ceress do mého rodného města blízko, protože Vánoce jsou obdobím zbytečného lenošení a bylo by to i v zájmu MF, přál bych si, aby mě přijela na Vánoce nakopnout do práce. 34 www.mfantasy.cz PUBLICISTIKA A: Když se ohlédneš zpátky, tak co vidíš? Splnila se TV se prakticky nedívám, jedině pokud hraje Filtvá očekávání, nebo jsi je dalece překročil? Myslíš, mový klub, záznam divadelní hry nebo film, který že jsi někde udělal chybu? mi opravdu někdo doporučil, případně mě opravdu velmi zaujal. Takových pár je, často se pak na ně E: Překročil…a někdy se bojím, že jsem zašel až podívám rád i opakovaně. Najde se i pár pořadů příliš daleko. Pokud to vezmu zpětně, tak kdysi jako Noc s andělem, které mám v oblibě. Pokud jsem správou webu trávil tak hodinku týdně. Dnes bych bral filmy dle žánru, tak mám raději filmy tato správa obnáší čím dál víc věcí a dochází k ní vážně, psychologické thrillery jsou zajímavé. Jde ale průběžně, téměř NON STOP. Pořád je co dělat, o náladu, kvalitní komedie (těch je málo) se dá taky pořád je co vymýšlet. “zkouknout” vždycky. Mám rád některé parodie, Chyba: doteď se mi nepodařilo zcela ustálit redakci, zvláště na současnou společnost, což aspoň částečně ale už jsou zde stálé jména a tzv. tahouni webu. ospravedlňuje mou oblibu seriálů The Simpons a Taky jsem měl dost smůlu na výběr webhostingu. Red Dwarf Ale těch chyb rozhodně bylo víc, z počátku ubohá propagace a grafika. A: Myslíš, že filmy podle knih za samostatné shlédnutí stojí? A: Čtenáře určitě zajímá, co plánuješ do budoucE: Asi se to nedá říct obecně, protože jsou případy, na, jakým směrem se bude MFantasy ubírat. kdy bych řekl jednoznačně ano, a jindy zase ne. Již E: V nejbližších dnech se chystám kompletně updat- zmíněná kniha Čas nikoho by byl ve filmové verzi nout Mfantasy, přidat pár nových sekcí a zprovoznit propadák, a to z jednoduchého důvodu – v knize jde z velké části o dojmy a pocity. A ty film nikdy changer designů webu. Každý si tak přijde na své. nenahradí. Vytratí se pak kouzlo celého příběhu a Stále ožehavým tématem je sborník povídek v film vás pak většinou nemá čím vtáhnout do děje. tištěné podobě, se kterým se taky pokusím trochu pohnout kupředu. Pro milovníky Scifi máme menší překvapení, samozřejmě nejde o rozšíření magazínu o žánr scifi, ale o něco s větším potenciálem. V neposlední řadě se chystám zlepšit e-magazín a chystá se jedna soutěž, která se bude dosti vyjímat. Brzy se o ní čtenáři něco dozví. A: Někteří lidé by na MFantasy chtěli být redaktoři, co bys jim vzkázal a poradil? E: Trpělivost přináší růže. Každý nový redaktor je v začátku nová zodpovědnost a povinnost pro mě. Zároveň poptávka je vyšší než nabídka. Neopovrhneme však lidmi, kteří chtějí skutečně systematicky vylepšovat Mfantasy, a nehledají jen místo pro vlastní zviditelnění a nějaký “poprask”. O tom Mfantasy rozhodně není. Doporočuji pročíst sekci FAQ a klidně to zkusit. A: Jaký druh čtiva a filmů máš nejraději? E: O knihách jsem už trochu psal – kniha mě musí zaujmout už názvem a hlavním příběhem. Rozhodně si nevybírám pouze fantasy literaturu, čtu hodně jiných knih. Konkrétně snad můžu jen říct, že nečtu Sci-fi. U filmů jsem si začal hodně vybírat. Na 35 www.mfantasy.cz PUBLICISTIKA Festival Fantazie (Treku) a hektolitr čaje text: Jana Dvořáčková Během mojí návštěvy, tedy od 3. do 8. července jsem se výborně bavila a za to chci hned na úvod poděkovat všem organizátorům, obsluze v jídelně, čajovně a baru, konec konců i té paní, která nám tuhle vynášela odpadky z pokoje. Prostě organizace byla dokonalá, ať si zlé jazyky říkají co chtějí. Do Chotěboře jsem jela se dvěma naprosto skvělými lidmi – Helenou a Haninou a tak trochu tušila drobné problémy v tom, že co se týče zájmů, budu se pohybovat někde mezi nimi. Helena miluje Star Trek, Hanina zase psaní a fantasy, takže společná účast na programech většinou opravdu nehrozila. Přesto si myslím, že si tam každá našla to, na co se těšila a užila si FF jak nejvíce to šlo. FF byl zvláštní také, nebo hlavně v tom, že Star Trek, všemi milovaný/nenáviděný seriál, což záleží na úhlu pohledu, slavil čtyřicet let své existence. Proto byl program dlouhý a bohatý. Ještě jednou blahopřeji! Takže, abych to neprotahovala. Z Příbrami do Prahy jsem se, obtěžkaná dvěma taškami dostala v pohodě autobusem, z Prahy do Chotěboře jsme jely už všechny tři autem. Přijely jsme kolem poledne, ubytovaly se U zámku a pak šlapaly kilásek zpět k místu konání conu. A to kolikrát i čtyřikrát za den. Pondělí: Jako první nám padal za oběť přednáška Vojty Čepeláka pod názvem „Fantasáci a ti ostatní.“ Jednalo se v podstatě o debatu na téma „jak si myslíte, že se lidé, vaší rodinou počínaje a všemi ostatními konče, dívají na váš vztah ke SFFH.“ Z mé zkušenosti musím říct, že dost blbě, přestože se je neustále snažím přesvědčovat, že na tom není nic špatného a hlavně, že jsem jejich přítel. Někteří totiž trpí klamnou představou, že patřím na jinou planetu. Mno, o tom až jindy. Dále bylo na programu anime, které je pro mě stále novinku hlavně proto, že ho mám možnost vidět pouze na conech. Třeba takový Samuraj Champloo, který běžel v pondělí odpoledne vypadal opravdu dobře. Pondělí Star Trekový galavečer se vydařil. Ovšem odpolední dojem s „fantasácké přednášky“ 36 potvrdila i část večerního programu, tedy v ulicích Prahy točené rozhovory s lidmi, z nichž většina kolikrát ani nevěděla, cože to ta sci-fi vlastně je, nedej bože, cože to je knížka... Protože to byl večer věnovaný Star Treku, padl v nich dotaz i na tento seriál. Někteří se báli, někteří jej neznali a z jedné slečny dokonce vypadlo, že ST je „taková ta pakárna o lidech s holými lebkami a železem na těle.“ Došlo také na vyhlášení výsledků soutěže „Můstek je váš,“ která mě dostala, šokovala a prostě zastihla doslova nepřipravenou hned druhým místem. Další neméně zajímavou částí večera byla recitace oné známé „Ódy na Flíčka,“ kterou všichni určitě moc dobře znáte. Protože se cesty naší trojice během conu častokrát rozdělily, musím se zmínit i o dojmech Haniny Veselé, která většinu času trávila sledováním filmů. Konkrétně v pondělí tedy: kousku prodloužené verze Návratu krále, před kterým navštívila přednášku Darth Ziry „Mytologický předobraz elfů,“ jež přinesla i pár lehce erotických obrázků elfů a elfek ve vášnivých objetích. Úterý: Podle toho, co mám tady v poznámkách jsme až do dvou neměly co dělat. To je zvláštní. Ať pátrám v paměti jak chci, asi tomu tak opravdu bude. S Helenou jsme opět daly přednost Star Treku, tedy přednášce o onom záludném čísle 47, jež poznamenalo celý seriál natolik, že se stalo už jakýmsi vyhledávaným fenoménem. Ti, kteří vědí oč jde, jsou doma a těm ostatním nezbývá, než se příště přijet podívat, protože to opravdu stojí zato. Takovou „novinkou,“ kterou nedávno zavedl, tuším Star Gate fanklub, byla hudební videa zdárně sestříhané scénky ze seriálu opatřené mnohdy velmi, VELMI chytlavou hudbou. Nevím proč, ale nejzapamatovatelnější jsou vždy ty nejpraštěnější. Třeba ta o Tarzanovi a Jane, kterou jsem si zpívala tři dny byla doprovodem pro jedno SG video. Kdo zná Star Trek, určitě si vzpomene na epizodu Inner Light z TNG. Je to ta, kde Enterprise narazí na jakousi sondu. Po kontaktu s ní upadá kapitán Picard do komatu ze kterého se ho nedaří probratV tomhle stavu setrvá asi pětadvacet minut, ale působením oné sondy se také dostane tisíc let do minulosti a prožije skoro třicet let, jako člen civilizace, manžela hlavně otec www.mfantasy.cz PUBLICISTIKA na planetě, jejíž hvězda se má brzy proměnit v novu. Pro mě je to rozhodně jedna z nejlepších ST epizod. Hanina v úterý prožila doslova filmový maratón, když shlédla King Konga, ze kterého ale dvakrát nadšená nebyla. Prý, kdyby tam bylo víc vidět z hlavního hrdiny a méně z opičáka, bylo by to lepší. To je celá Hanina. Pak se, bez znalosti prvních dvou filmů, vydala na třetí díl X Mena, který jsem zatím neviděla, takže nemohu soudit, ale možná má pravdu, když říká, že příliš mnoho mutantů, málo dialogů a vše postavené na množství speciálních efektů filmu uškodilo. Nevím, pro X Mena mám zvláštní slabost, takže jsem na poslední film docela zvědavá. Doba ledová 2 se Hance líbila víc, než jednička. Opět jsem neviděla, takže nevím. Jedním z mnoha plus tam pro ni, coby vášnivou chovatelku, byly želvy. Bohužel mínusem bylo to, že snad jediné zvířátko, které zemřelo byla také… želva. Večer patřil Františce Vrbenské a její přednášce o C.S. Lewisovi, otci Narnie, o něm, jako o člověku, o jeho bohatém životě a jeho „křesťanství.“ Ve stejnou dobu běželo v kině divadelní představení (opět ST) pod názvem „Švestkové pyré“ o záludnostech andorianské kuchyně, jež se prolínaly dojemným příběhem čtyřúhelníku T´Pol, Phlox, Archer a Trip (ze seriálu Enterprise). A jak jinak, byla to legrace. Zhruba tak v deset večer jsme se s Hankou odebraly do „čajovny s Jaroslavem Mosteckým,“ kterého jsme ale minuly a musely se tak spokojit jen s konvicí čaje, která na conu nebyla první, a rozhodně ne poslední. Středa: Vstávaly jsme kolem osmé, což byla fajn hodina i pro noční nespavce a vcelku dobrý čas na to dojít si v klidu na snídani a v pohodě stihnout ranní program. Od půl deváté se promítal dokument „How William Shattner Changed the world.“ Pro nestartrekovce napovím, že William Shattner hrál kapitána lodi Enterprise v The Original Series. Vlastně stejně tak, jako máme díky A.C. Clarkeovi telekomunikační družice, máme díky Star Treku replikátory, transportéry, výkonné zbraně, flotilu vesmírných lodí… Tedy, budeme mít. 37 Ale v podstatě o tom to bylo. Prostě ať chceme, nebo ne, ony „vychytávky“ ze sci-fi ovlivňují náš svět a my zase, pod vlivem tohoto žánru jdeme kupředu trochu rychleji. Hluboký dojem ve mně zanechala pozdější přednáška Ondřeje Herce „Fenomén Star Trek.“ Tentokrát to nebylo pouze o tomto seriálu, který jest, ať už si to přiznáme, nebo ne, jen krásnou utopií, která nás s největší pravděpodobností nečeká. Je přeci mnohem lehčí věřit v sen, než se smířit s realitou. Je tak snadné na chvíli zapomenout a je bláhové dívat se ke hvězdám, když na Zemi je spousta věcí, které by před tím měly být vyřešeny. Fuj, nevěřím tomu, že přemýšlím takhle. Vždyť já bych byla první, kdo by z této planety nejraději zmizel. Takže utopie. Ne, věřte mi, já bych si to přála, sen skutečností, ale moc tomu nevěřím. Lidé se nepoučí tak rychle a tak brzy, jako v onom seriálovém světě. Ale… o tom také někdy jindy. Z úplně jiného soudku byla přednáška „Skutečný příběh vampyrismu.“ Nejsem upír, ale bylo odpoledne, denní světlo, takže jsem tam šla docela bez obav. Jen na dotaz „co by vás tak lákalo na tom být upírem?“ jsem si nedokázala odpovědět jinak, než že bych mohla přes den spát. I když ono by se mi to mluvilo jinak, kdybych neměla na vybranou. Není z mé hlavy, ani z oné přednášky jedno zjištění, a sice, že upíři jsou nejvhodnějšími kandidáty na astronauty, jelikož dokáží výborně skloubit pracovní náplň a životní styl. Ve středu byla Hani asi trochu unavená, neboť viděla jen skvělou komedii od Tima Burtona „Mars útočí a Planetu opic“ od stejného režiséra, která ale už tak skvělá nebyla. Ani mě se nelíbila (neviděla jsem ji na conu). Vždycky mě naštve, když se starý dobrý film předělá do podoby laciné komedie. Z „Kletby bratří Grimmů“ viděla jen kousek stejně, jako já (ne na letoším FF), protože se to prostě nelíbilo. Naopak „Střihoruký Edward“ se líbil nám oběma, přestože já ho opět neviděla letos na FF, ale už někdy hodně dávno v televizi. Pro mě nejlepším zážitek sliboval středeční večer (opět v duchu mého oblíbeného seriálu). Pozvání přijali čtyři s dabérů ST – Enterprise a o zábavu bylo vskutku postaráno. Lucie Svobodová (T´Pol), Jitka Moučková (Hoshi Sato), Jiří Prágr (dr. Phlox) a Pavel Vondra www.mfantasy.cz PUBLICISTIKA (Travis Mayweather) vyprávěli o tom, jak se dostali ke svým rolím, co dělají, když zrovna nedabují Enterprise, o záludnostech jejich práce... Působili naprosto pohodově a v závěru předvedli i dabing naživo, přičemž si aktéři většinou a musím říct, že naprosto dokonale vymýšleli a skvěle improvizovali. Po skončení programu, při odchodu na ubytovnu mi v uších zněla melodie z „Prvního kontaktu,“ který se vysílal. Čtvrtek: Od devíti ráno promítali Hance film „Beetlejuice“ a já s Helenou jsme se odebraly… chvíle napětí… opět na Star Trek na přednášku o panu Spockovi, která se z důvodu nepřítomnosti přednášející nekonala. Škoda. Namísto toho se promítalo a povídalo. Odpoledne mě už trochu začala dusit atmosféra v sálech a tak jsem si sedla ven a chtěla psát tuhle reportáž, když jsem v dálce zaslechla Hanku, která mi později představila Martina Koutného, do jehož CKČ přispívám tři roky, jenomže on si mé povídky, až na jednu matnou vzpomínku, bohužel nepamatuje. Znamená to jen to, že budu muset napsat něco, na co do smrti nezapomene, nebo se smířit s tím, i když těžko to planí pro tuhle soutěž, že „není důležité vyhrát, ale zúčastnit se.“ Proč mě to neuklidňuje? Mno, chvíli jsme si povídali a pak se odebrali do vcelku útulné hospůdky. Jenomže naše cesty se rozdělily ve chvíli, kdy se Hanka vydala k vodě a já na „Besedu s českými fankluby (pochopitelně ST),“ na které se nejprve všechny (Dominion, CZ Kontinuum, UPKB, Trekkies…) představily a později zbyl i nějaký ten čas, i když málo… Proč je vždycky na všechno tak málo času? …na povídání o plánech do budoucna, pokus o nábor nových členů a zažehnání zlých fám na téma nevraživosti mezi Trekkies. Poté jsme tedy zanechaly jsme Hanku vodě a vydaly se s Helenou na ubytovnu, abychom se připravily na večer. Od devíti nás čekalo vyhlášení výsledků literární soutěže „Zrcadlo fantazie,“ jejímuž vítězi ještě jednou blahopřeji. Jen si myslím, že kdybych vyhrála první cenu, kterou byla mimo jiné vstupenka na FF v hodnotě, tuším 980 Kč, využila bych ji celou, ať by se dělo, cokoli. Hodinu nato nás přilákala přednáška „Románky 38 ve Star Treku“ – takové to „kdo s kým. Byla opět pojata soutěžně a na vítěze čekaly diplomy a čokoláda. Večer završil film „Star Trek – Neobjevená země“ a díl seriálu DS9 pod názvem „Defiant.“ A to byly, dámy a pánové, dvě hodiny ráno. Pátek: Nemám to říkat, ale Hanka přišla od vody brzy ráno. Musela se trochu vyspat, aby byla čerstvá na to, co ji čekalo. My mezitím shlédly bonusy k filmu z předešlé noci a já prohodila pár slov s Milanem Petrákem, kterého jsem později v pátek a v sobotu hledala, ale až doma se od Hanky z mailu dozvěděla, že tam v té době už vlastně nebyl. Tímto bych se chtěla omluvit za mé naprosto nespolečenské chování. Odpoledne proběhl druhý z řady ST jukeboxů a dále pak to, nač se musela Hanka vyspat, tedy „Beseda s mladými spisovateli,“ kde byla podrobena výslechu na téma „jakže vlastně začala psát, co napsala jako první, kde a co jí kde vyšlo, kdo jí ve psaní pomáhá a co chystá.“ Bylo to překvapení i pro ni, neboť se to dozvěděla den před tím. Ještě jednou se vraťme ke Star Treku, tentokrát k přednášce „Herci ST na návštěvě v ČR,“ kterých tu bylo už devět a která se konala po besedě. Měla jsem tu možnost účastnit se dvou setkání, která byla skvělá, nezapomenutelná a nečekaná. Odpolední soutěž „O nejbystřejší oko“ byla též vyhlášením vítěze předešlých ST jukeboxů. Pozdně odpolední „KS - fakta a fikce“ pojednávala o něčem, s čím jsem se setkala poprvé, tedy o slashi (přesvědčení některých fanoušků o tom, že mezi K/S, tedy Kirkem a Spockem z TOS existuje něco víc, než jen pracovní vztah). Celý tento fenomén má třicetiletou historii a snad dokonce i mnoho důkazů pro podporu této teorie. Abych se přiznala, nikdy jsem nad tímto spojením neuvažovala, i když vlastně už otec ST Gene Roddenberry přiznal, že původně o Kirkovi a Spockovi přemýšlel, jako o dvou součásti jedné duše (rozumějte netělesnou spřízněnost). Nějaké fyzické přitažlivosti si nejsem vědoma, ale pokud existuje, nevadí mi to. Festival Fantazie se chýlil ke konci, Hanka odjela již v pátek odpoledne a nám zbýval poslední den účasti. Od devíti večer běžel finský fan film pod názvem „Star Wreck In the pirkinning.“ Šlo o šestý film ze stejnojmenné série, ale vzhledem k tomu, že se mi špatně četly titulky, zaběhla jsem do kina www.mfantasy.cz PUBLICISTIKA na dokument „Pomsta faraónů – ztracené poklady,“ jak jste správně pochopili, o egyptských památkách, jež jsou roztroušeny po muzeích celého světa. Docela diskutabilní zůstává otázka, zda-li by se měly všechny vrátit Egyptu, nebo třeba z důvodu vhodnějších podmínek skladování a konzervace ponechat například v Londýně, či jinde. Posledním filmem, který jsme shlédly byl devátý z ST řady pod názvem „Vzpoura,“ během nějž mě tak trochu zmohla únava, kterou jsem zažehnala shlédnutím kousku jedné epizody ze SG – Atlantis. Vzpoura končila v jednu ráno, a tak nezbývalo nic, než se uložit ke spánku. Sobota: Byla zasvěcena hledání lidí se kterými jsem se chtěla ještě jednou setkat, přednášce „Vývoj lodí Federace“ a spoustě času tráveném v čajovně při z mé strany tak trochu nostalgické rekapitulaci conu. Když… mě je vždycky smutno, když odněkud odjíždím. Poslední věcí, kterou jsem shlédla byl „Československý SG jukebox,“ pak poslední džusík a odjezd. Cesta domů byla zajímavá, jelikož se téměř dvouhodinová cesta z Chotěboře do Prahy protáhla na skoro tři hodiny, za což děkujeme objížďce, jež nebrala konce. Neztrácely jsme duchapřítomnost a zanotovaly si tu naší „Ostudu trekerů“ a hned nám bylo líp. Zastavily jsme se v Praze a pak mě Helena odvezla domů, za což tímto ještě jednou děkuji. Čeho na příště víc: Nejen za mě určitě říkám, že čaje. Jo jo, toho bylo málo. V sobotu před odjezdem se dopíjely poslední a už k nim skoro nebylo ani co zakousnout. Ale tomu se není co divit, protože například já – zasloužilý čajomil, prostě nemám problém s tím vypít i dva, tři litry za den. Další problémy jsem nezaznamenala a pokud nějaké byly, tak jsem si jich nevšimla, což svědčí o R E K L A M dokonalé organizaci akce. DÍKY Už dnes se těším na další ročník Festivalu Fantazie, na který se určitě vypravím. A 39 www.mfantasy.cz PUBLICISTIKA Dark Elf: Rozhovor s vítězi první ligy text: Epic Arborius nudy a mé přirozené lenosti, kdy jsem se snažil Skončila první liga v Dark Elfovi, a já mám tu čest zabít čas “lépe” než učením. Při vyhledávaní udělat rozhovor s jejími vítězi: Lomirem a Špágrem. on-line her mě DE zaujal nejvíc pro své grafické znázornění a podle mého intuitivnější ovládání a Jdem na to. výbornou hratelnost. Je ale dost možné, že sem Ahoj, můžete se nám představit, jak dlouho hrajete ostatním on-line hrám nedal dostatečnou šanci. A že ho hraji tak dlouho? Je to velmi zábavná hra, Dark Elfa (http://www.darkelf.cz) ? kde je nutné velice přemýšlet. Navíc zde potkáváš Lomir: stále nové lidi, kteří tě mohu hodně naučit (ať Zdravím. Je již v pozitivním či negativním smyslu) a stát se mi čerstvě 24 tvými přáteli. Jako nováček jsem stále objevoval let a studuji nové a efektivnější odehrávaní hry. Jakmile člověk na Fakultě podchytí všechny “technické” schopnosti hraní, Informatiky musí začít přemýšlet nad tím, co udělá soupeř, v Brně. Hraji co je schopen dokázat a co asi další den udělá. především Přestože je každý věk jiný, pokaždé člověk využije pod nickem zkušenosti z věků minulých. Lomir, A co mě baví nejvíce - no přece vyhrávat. :) používám Samozřejmě i prohrávat, pokud jsem poražen ve však i jiné a férovém souboji, ve které soupeř byl prostě lepší. asi i méně Ale vyhrávat, je lepší, že? známé. Poprvé jsem se seznámil s DE někdy koncem roku Špágr: K DE mě přivedl kamarád (v DE má nick 2001, tedy těsně po spuštění samotného DE, ale Kublajchan) a velice mu za to děkuji, protože DE kvůli špatnému přístupu na internet sem musel je úžasná hra. Drží mě na tom to, že pokaždé to je udělat delší pauzu. Pravidelně tedy Dark elfa hraji jiné, žádný věk není stejný a nic se neopakuje. něco málo přes 14 měsíců. Špágr: Čau, jsem Špágr, je mi 15 let a jsem ze Smiřic (menší město u Hradce Králové). Dark Elfa hraji asi tak 450 dní. Jak jste se kluci k Dark Elfovi dostali, co vás na něm zaujalo, čím vás drží, že ho hrajete tak dlouho? Lomir: K DE (zkratka Dark Elf) jsem se dostal z 40 Oba dva, jako členové známé aliance Valar, jste nyní vyhráli první ligu, což je asi nejvíce, čeho může hráč dosáhnout. Jaké to je? Jaké máte pocity? Co na to soupeři? Přejí vám to? Lomir: Je to opravdu výborný pocit. Po těch 14 měsíci hraní si mohu říci, že jsem v DE dosáhl na dost vysokou metu. A to potěší, když jsem do téhle hry vložil spoustu svého volného času. Navíc nám zpočátku nikdo nevěřil. Všichni nezaujatí viděli jako jasné vítěze konkurenční alianci. Ale zabojovali jsme a řekl bych, že jsme si to vítězství zasloužili. Každopádně to byl pěkný a dramatický věk plný zvratů. A vyhrát takový věk je hodně potěšující. Se soupeři se většinou znám osobně, respektive přes ICQ, tudíž bych řekl, že se spokojili s krásným druhým místem a celkem nám to i přejí (teda doufám). Co ostatní nevím, ale nikdo nám vysloveně nenadával, tak to snad skousli a zkusí štěstí příští věk. www.mfantasy.cz PUBLICISTIKA Špágr: Je to super, jsem rád, že nám to vyšlo, protože jsme se do první ligy zaregistrovali jako aliance poprvé, tak mě to překvapilo, že jsme nakonec vyhráli. Zvlášť, když proti nám byla vcelku silná opozice - USK. No, soupeři z toho asi velkou radost neměli, protože od začátku měli navrch. Takže byli trošku naštvaní a přišli se nám mstít do naší stalý domovský ligy.:-) Jak se ti povedlo Lomire, aby jsi měl nejsilnější kouzla ze všech v první lize? Můžeš nám popsat stručně situaci, jak jste udolali nejsilnějšího mága konkurenční aliance – Medvěda? Na fóru jsi popisoval nějakou díru u Medvěda, co to znamená? A jak to viděl Špágr? Lomir: Ano je to pravda. Největší a asi i jedinou překážkou byl velice zkušený mág Medvěd. Zpočátku měl navrch on, protože měl při rozjezdu dostatečný prostor a nasbíral o dvě země více než já. Tudíž teoreticky mohl vyvolat silnější kouzla než já. V počátku to však byla remíza, kdy ani jeden z nás nemohl prokouzlit země toho druhého. Poté soupeřící aliance zvolila riskantní (ale většinou) účinnou taktiku, kdy hobit s lepší ekonomikou a větším příjmem peněz nechá přes přepočet nakrást peníze svému mágovi v alianci. Tyto peníze však může ukrást kdokoliv, a to se povedlo mě. Tím jsem získal menší náskok. Síla kouzla u obou byla zhruba stejná, ale já jsem postavil v každé mé zemi za ukradené peníze více domů, naverboval více mágů, a proto jsem měl vyšší magickou obranu. Další den mě tudíž Medvěd neprokouzlil žádnou zemku, ale já jsem na jednu prošel a to velice účinným smrtícím démonem, který mu zabil část mágů v dané zemi. Země již tedy nebyla magicky dostatečně chráněná a každé mé další kouzlo již hladce prošlo. Vznikla tudíž tzv. “díra”, tedy země, kde soupeř má velice malou magickou obranu a kudy lze tohoto člověka lehce okrást o všechny peníze. A tudíž nemá další den žádné prostředky a není toho schopen další den moc udělat. 41 Ten den navíc zasáhla náhoda, přišel tajemný Dark Elf a zanechal mi na účtu mnoho zlatek. To znamenalo, že Medvěd nebude schopen mě prokouzlit a hra byla téměř vyhraná. Zvrátit ji mohlo snad jen nejmocnější kouzlo Soudný den, které plošně zničí všechny země mapy (včetně svých), ale na ten už neměli (neštěstí pro nás) dostatek prostředků. Špágr: No, z počátku to pro nás nevypadalo moc růžově, Lomir byl od začátku ligy pod Nespokojenostma (nespokojenost je negativní ekonomické kouzlo snižující zisk peněz) a tak ani neodehrával kola a čekal, musel jsem na něj zakouzlit nějaké Spokojenosti a když pak odehrál 21 herních kol skoro „čistej“, významně zesílil a tak to hned šlo lépe. Mág Medvěd na tom byl od začátku velmi dobře, lépe než Lomir, měl víc zemí, větší sílu kouzla a zpočátku nebyl ani prokouzleném. Nakonec se nám povedlo mu prokouzlit jednu zem, takže v ní neměl skoro žádnou obranu, a tudíž jsme už byli na dobré cestě k výhře. A když pak Lomir dostal „dáreček“ od Dark Elfa v podobě zlata, tak už to bylo jasny. Jako zkušení hráči, můžete dát pár rad a tipů, jak hrát do začátku? Můžete poradit, jak přesouvat jednotky, proč šetřit herní kola na později? Lomir: Začátečníkovi bych doporučil, aby hlavně dal hře šanci a přihlásil se do nějaké 4kové či 5kové ligy a odehrál tam pár věků. Mohu vám zaručit, že žádný učený z nebe nespadl a opravdu připraveni na pořádný boj budete až po pár týdnech trénování, co hra opravdu umí. Zpočátku vám to půjde jako nesmyslné mačkání na odkazy, ale nemusíte se bát, do toho se dostanete. Přesouvání jednotek je zajímavá taktika, která lze praktikovat z některými rasami, kdy místo slabého útoku, který by neměl šanci projít, přesunete pár vojáků do neutrální země, kterou právě dobýváte. Dobývající vojsko sice při útoku prořídne, ale tyto nové posily pomohou ušetřit pár kol. Šetření kol je velice zajímavý a hojně používaný prvek. www.mfantasy.cz PUBLICISTIKA . Systém vám každý den přidělí určitý počet kol, ale ten nemusíte využít celý a zbylá kola se vám přičtou na učet pro další den. Je přeci mnohem lepší tahat 7 kol s jednou zemi a 15 kol se dvěma, něž 11 kol s jednou a 11 kol se dvěma. Pomůžete tak vybudovat silnou ekonomiku. Šetření kol lze ještě využít v případě kdy jste pod nějakými červenými kouzli od soupeře a modlíte se, že se ten den zdrží třeba na fotbalovém zápase a zapomene vás zakouzlit. Nebo ho třeba budete bavit různými vtípky do pošty a ho se vám zželí ( i když osobně o tom pochybuji :) Špágr: Kdo má zájem, ať si to přečte na úvodní stránce hry. Je to rozhodne skvělá hra a stoji za to ho alespoň zkusit. I když má své nevýhody (mulťačení, zrádné útoky přes uzavřený mír) tak se u něj skvěle pobavíte a na srazu hráčů pokecáte. Nějaký vzkaz na závěr? Lomir: Snad jen to, že DE je hodně návyková hra. Podívejte se, jak sem dopadl já :-). Ale určitě stojí za to ji alespoň vyzkoušet. Špágr: Už nikdy nebudu házet na Lomira kouzla Špágr: Základ je stavět domky, v dobyté zemi ku- spokojenost, pak musím psát takovýhle komentáře, povat sýpky a další stavby, ale sýpka je zaklad! Také pro dobrotu na žebrotu � GL a HF všem a DE si je dobře si mezi svými zeměmi uzavírat obchodní určitě zkuste, kdyby vám to nešlo, tak se mrkněte smlouvy, protože to zvyšuje zisk peněz a později dě- na dotazy, kde je spousta lidí, kteří vám rádi lat magii. Šetření kol a přesouváni jednotek velmi pomůžou. pomáhá v rozjezdu, což se vyplatí. Díky hoši za rozhovor, a ať se i nadále dobře daří, hodně proviantu provojáky, málo Tento rozhovor bude číst asi hodně čtenářů, kteří moru, dobré počasí při přesunech vojsk a silná Dark Elfa neznají, jak byste ho popsali? Jak byste kouzla. je přesvědčili, aby ho zkusili? Lomir: DE je podle mě dobře promyšlená a graficky pěkně ztvárněná hra, založená na schopnostech hráčů. A to nejen na těch individuálních ale i na schopnostech spolupracovat či umět výborně vyjednávat. A kdo má talent, jistě se prosadí. Má možná i některé nedostatky v systému, ale o tom se vedou sáhodlouhé debaty na fórech, takže zkušení hráči vše diskutují. A pokud máte trochu volného času denně (tak půl hoďky pro začátek stačí) a přístup na internet každý den a chcete si trochu zabojovat a ukázat co ve vás je, není třeba váhat a honem se zaregistrujte, přečtěte nápovědu a odehrajte první kola. Velikou výhodou je, že odehrávat můžete kdykoliv během dne od půlnoci do půlnoci a o nic nepřijdete. 42 www.mfantasy.cz PUBLICISTIKA WebCon - reportáž text: Jan A. Janíček Čtvrtek 6. červenec byl stejně jako většina letošních Z pohledu organizátora uteče několik minut jako letních dnů velice horký a pražný. Již z rána byl nad nepatrný zlomek sekundy a pak se dostaví opravdoobzorem vidět mlžný opar, který zlátl spolu se slu- vá a ničím nefalšovaná tréma. neční lodyhou stoupající na oblohu. Před kinosálem v nemalém ani nevelkém městečku uprostřed České republiky, v Chotěboři, nervózně přešlapovali fanoušci fantastiky, které zde na tomto místě spojovala jediná věc, Festival Fantazie. Již po desáté se sjeli příznivci tohoto královského žánru do centra dění, aby zde prožili již šestý den největšího středoevropského festivalu o fantasy, scifi a hororu. Na první pohled není pro čtenáře, návštěvníky, webmastery, tvůrce a příznivce fantasy webů v předchozím odstavci příliš mnoho zajímavých informací. Až v následujících větách však procitnou a uvědomí si, že je vše jinak, že právě celý tento článek, úvod nevyjímaje, je právě pro ně a o nich. Šestý červenec totiž nehostil jen již proslulý GateCon či nedávno vzniklý Fanfest, ale také WebCon, 1. ročník setkání webmasterů a příznivců fantasy webů. Jak již samotný název a podtitul napovídá tato nová linie nebyla určena nikomu jinému než tvůrcům stránek a čtenářům, kteří se nebáli nahlédnout do zaneřáděných internetových redakcí, kde studenou kávu ohřívá již sedmým dnem západ slunce. publikum zahalila tma ,, Dovolte, abych Vás přivítal na prvním ročníku setkání webmasterů a příznivců fantasy webů, na WebConu,“ znělo z mých úst. Následovalo představení pořadatelů, pár slov o programu a šlo do tuhého. První opravdová přednáška o Redakčních systémech… uf, vzhůru do toho!!! o 3 hodiny později... …12 hodin odbylo a program se přehoupl přes úvodní část. Za sebou jsme již měli pár přednášek Hodinky ukazují 8:50 a skromná místnost v drua to hlavní by mělo přijít v odpoledním bloku. Pohém patře sportovní haly, zcela odtržená od ostatvídání o reklamě, reklamních systémech, redakcích, ního programu, přivítala své první návštěvníky. mužském a ženském psaní, webhostingu a doméDiaprojektor promítal napříč místností internetové nách, beseda s významnými hosty, promítání a webové stránky akce, jenž zde za 10 minut měla namnoho dalšího před námi stálo jako výzva, kterou plno propuknout. bylo třeba pokořit, abychom mohli odejít se ctí. JešOrganizátorská dvojka - Akoba(vlevo) a JaJ(vpravo tě štěstí, že mezi tou spoustou užitečných informací se v programu našel čas i na konferenci, která byla pojednána spíše jako volná diskuse na nejrůznější témata okolo fantastiky. Poctila nás svou přítomností i Darth Zira, jež nám objasnila jak to chodí ve světě literárních soutěží. A lepšího řečníka jsme si ani nemohli přát, jelikož dvě hodiny vyčleněné pro koferenci utekly jako voda. Jistě bychom vydrželi diskutovat i déle, ale povinnosti nesoucí sebou další přednášky nás donutili k pokračování dle plánovaného programu. To už se pomalu schylovalo k 18. hodině, kdy propukla další se zajímavých a náročných přednášek, tentokrát na téma Žurnalistika. 43 www.mfantasy.cz PUBLICISTIKA Na závěr mi nezbývá než doufat, že se za nějakých 355 dní sejdeme, tentokrát již na 2. ročníku WebConu. Bude určitě mnohem lepší a pestřejší, jelikož nám právě letošní akce odhalila nedostatky a skuliny. Nyní už víme co vylepšit a tak vám můžu odpřísáhnout, že ten rok, který nás dělí od WebConu příštího nepromarníme čekáním, nýbrž jej vynaložíme k pekelné přípravě. přednáška o internetové reklamě přednáška... ...a zas přednáška :) Doprovodný program : prodej historických mincí :) o 3 hodiny později... Chýlilo se k půlnoci a poslední položka v programu, promítání filmu Trávníkář 2, se blížila ke svému konci. Stejně jak jsem na začátku tvrdil, že několik minut uteče z pohledu organizátora jako zlomek sekundy, to samé teď mohu říci o celém Webconu, milí organizítoři... kterému dnes v mé hlavě patří především vzpomínky. Převažují ty krásné, jenž v sobě nesou spoustu zajímavých lidí, zapálených fanoušků a organizátorů, jimž patří jistě veliká pochvala za pevné nervy. Nebylo to vždycky lehké, ale zvládli to vždy s přehledem a noblesou. Návštěvníci si s sebou odnesli jistě spoustu zajímavých a užitečných informací, které jistě zúročí ve své budoucí kariéře, jež jistě povede vždy k branám úspěchu. 44 Autor Článku... www.mfantasy.cz PUBLICISTIKA 45 www.mfantasy.cz Mě zachránil elf POVÍDKY text: Kaylin „Mě zachránil elf, mě zachránil elf,“ papouškoval Fendrik malého mnicha Oswalda. „Mě taky zachránil a pořád o tom nežvaním!“ zvýšil hlas, čímž vylekal ptačí faunu v nejbližším okolí. Možná se měl trochu zamyslet, než řekl poslední větu. Velmi se odlišovala od pravdy. „No ano,“ nedal na sobě mnich ani trochu znát ublíženost, „ale to je trochu jiné.“ „Jak jiný?“ prskal Fendrik a máchal před sebou krátkou dýkou, jako kdyby chtěl někomu ublížit, ale na to, aby pořezal mnicha, neměl povahu. „Tebe zachránil v boji, to je tak nějak normální…“ „Normální?“ nenechal Fendrik mnicha domluvit. „Co je na tom normálního?“ „Jako že v boji se s tím trochu počítá, chápeš?“ „Ne!“ zavrtěl rytíř rezolutně hlavou. „To teda vážně nechápu.“ „Víš v boji to nejsi jenom ty, ale i ti okolo, bojujete všichni za všechny.“ „A na tohle jsi zase přišel jak? Nějak si tě nedovedu představit v plný polní, jak se oháníš mečem a kosíš nepřátele.“ „Však to také ne,“ ohradil se mnich, neboť něčeho takového by se vzhledem ke svému stavu nemohl dopustit. Chraň Bůh! „Jen jsem slyšel, že takhle by se mělo…“ „Tak tys slyšel,“ znovu přerušil mnichovo vysvětlování Fendrik. „Já ti něco řeknu, přítelíčku, mezi tím něco slyšet a něco skutečně dělat je hodně velkej rozdíl. Tohle si zapamatuj! Jestli se někde říká, že do boje jdeš s tím, že se biješ za všechny a ne jen za sebe, tak je to pěknej blábol, tomu věř! Každej jde jen za sebe a je mu jedno, kolik těch, co bojujou s ním, to schytá nebo ne. Na tohle prostě nemůžeš koukat, musíš si hlavně hledět toho, abys nepřišel o palici nebo jinou vyčnělou část těla, a to ti zabere tolik času, že všímat si toho, jestli o nějakou část nepřichází někdo vedle, prostě nejde.“ „Tak jak to, že tě ten elf zachránil, když se nikdo nekouká na ostatní a bojuje jen za sebe?“ „Protože…“ Jenže Fendrik nevěděl co protože. Mnich celý jeho monolog rozdupal a poplival. „Protože elfové jsou prostě jiný,“ dořekl v záblesku náhlé inspirace. „Jak jiní?“ zajímal se ihned Oswald. 46 Fendrik záblesku ihned zalitoval. „No elfové…“ snažil se zachytit nějakou chytrou myšlenku, které se kupodivu rozutekly do neznáma, a podložit nějak své tvrzení, až se mu nakonec jednu zbloudilou přece jen podařilo uhnat. „Protože elfové jsou prostě elfové,“ zadeklamoval s vážným pokýváním hlavy. „A to znamená?“ vytáhl Oswald další vědro ze své studnice otázek. „Nejsou to lidi,“ vynesl Fendrik nečekaný trumf. „Jsou to elfové a ty se prostě chovaj jinak než lidi.“ „A proč se tak nechovají i lidé?“ „Protože nejsou elfové,“ odpověděl Fendrik v duchu své dosavadní logiky. Oswald pochopil, že se od rytíře mnoho nových informací nedoví a tak raději změnil téma. „Kdy tě vlastně zachránil? Při jaké bitvě?“ Mnich uhodil hřebíček na hlavičku. Tohle bylo téma, o němž se Fendrik vždy rád rozpovídá. „Divím se, že jsem ti to ještě za tu dobu, co se známe, neřekl. Takže to se stalo před dvaceti lety a vlastně to ani nebylo přímo uprostřed bo-“ „Ale no tak, Fendriku, tuhle tvojí historku už zná každý,“ přerušil rozvášněného rytíře neznámý hlas. Mnich i rytíř se po jeho majiteli ohlédli. Vyšel zpoza stromu, kolem něhož se zrovna chystali projít. Muž byl vysoký, pohublý a měl na sobě dlouhé, oranžovohnědé roucho, které i přes svou až neúměrnou výšku vláčel po zemi. Opíral se o pokroucenou hůl a jeho hlavu zdobila téměř dokonalá pleš, jejíž dojem kazilo několik chomáčů vlasů, které ne a ne vypadnout. Jeho stáří se v číslech dalo jen těžko zapsat. „Kruciáne?“ ujišťoval se Fendrik, jestli neblouzní a vidí před sebou skutečně toho, o kom si myslí, že ho vidí. „No já jsem tu taky,“ zavrčel kdosi za starým mužem. Oswald a Fendrik nejprve zahlédli obrovské kladivo, nejspíš na drcení planet, a až potom malé vlasaté, chlupaté a nevrlé stvoření v dětských kalhotách a košili, přes níž mělo navíc kroužkovou zbroj. „Grone?“ dostal ze sebe ještě nevěřícněji rytíř a hleděl na trpaslíka jako na tvora, který už před milióny let vyhynul. „No jo, jsem to já. Máš s tím nějakej problémy?“ vrčel trpaslík. „Co tady děláte?“ „Co asi?“ zavrtěl hlavou Krucián a snažil se nabrat zpět rovnováhu, kterou ztratil, když udělal jeden krok a jeho tělo si uvědomilo, že roucho se zachytilo za trčící větev. „Nadešel čas slunovratu, elfí poutě, tak co myslíš, že tu děláme?“ www.mfantasy.cz POVÍDKY „Ale vždyť vám elf nezachránil život.“ „Už je to pěkná řádka roků, co jsme se naposledy rozloučili,“ řekl Krucián a konečně se mu podařilo uvolnit hábit, „a spousta věcí se změnila.“ „Čtyři roky,“ připustil Fendrik. „Přesně tak, no a tady s prckem,“ ukázal holí směrem na trpaslíka, který začal mlátit do pařezu, aby se trochu zabavil, „jsme se připletli do spousty šarvátek, kde nám šlo o život, ale jednou už to bylo vážně zlé, takže nám museli pomoct elfové.“ Gron zarazil pařez do země, opřel se o palici a zamračil se na Kruciána: „Si zase honíš triko? Ty ses zaplet do jedný jediný rvačky a pohnojils to tak, že by bylo lepší, kdybys radši držel klapačku.“ „No dobrá,“ připouštěl Krucián, „je pravda, že boje nejsou zrovna mou doménou, ale když jsem tě viděl v obklíčení těch dvaceti hrdlořezů, řekl jsem si, že tě v tom přece nemůžu nechat samotného.“ Fendrik se vědoucně obrátil na Grona: „Začal překážet?“ „To si piš,“ zafuněl Gron. „Měl jsem čtyři na lopatkách a z pátýho jsem zrovna vytahoval palici, když se tenhle chytrolín přiřítil a začal tam šermovat tou svojí holí. Blbec mě trefil přímo do týla, jo přesně tam, kde mi chybí kus lebky,“ přisvědčil trpaslík, když uslyšel Fendrikovo bolestné zasyčení, „takže mě na pár chvil dokonale vyřadil z boje a těch zbylých patnáct se na nás vrhlo a zmlátilo nás jak psi. Divím se, že ten dědek nevypustil duši.“ „Který dědek?“ zajímal se Krucián nechápavě. Gron jen nadzvedl obočí a pokračoval: „Omdlel jsem tak už pořádně nevím, co se dělo dál… Jo, omdlel jsem a nekoukej na mě takhle!“ obořil se vztekle na Fendrika. „Krucián to taky pěkně schytal,“ pokračoval Gron, jako kdyby se snažil trochu obhájit svou „slabost“, ale srovnávat sebe se starým mužem nebylo zrovna na místě. „Pak už si jenom pamatuju, jak nad náma stojí dva elfové a ptají se, jestli jsme v pořádku. V první chvíli jsem je chtěl oba zabít, ale asi čekali, že po probuzení nebudu dvakrát vřelej, tak mě pěkně pevně svázali. Mohli si to ale taky odpustit,“ zakončil trpaslík své vyprávění. „Jak je to dlouho?“ zajímal se Fendrik. „Stalo se to nedlouho poté, co jsme se před čtyřmi roky rozloučili,“ odpověděl Krucián a bránil se útoku veverky, která mu přistála na hlavě s jednoznačným úmyslem rozlousknout mu ji jako oříšek. Gron si stoupl na pařez, který ještě nestačil zarazit 47 do země, ohnal se svým obřím kladivem a rozmázl veverku o kmen stromu. „Muselo se to stát jenom pár dní potom, co ses na nás vykašlal,“ upřesnil Kruciánovu odpověď. „Já jsem se na vás nevykašlal,“ bránil se Fendrik, „jen jsem se rozhodl…“ „Zdrhnout,“ dokončil Gron. „Ne, jen jsem chtěl chvíli putovat sám.“ „Potom, co jsi si vzal všechno zlato, co nám káplo z toho zabití Modrýho krále?“ spojil Gron obočí nad kořenem nosu. Fendrik si nebyl jistý, jestli trpaslíkovi nezačíná z uší stoupat kouř. „Ty si to ještě pamatuješ?“ snažil se zachránit situaci přiblblým úsměvem. „Jasně, že si to pamatuju,“ supěl Gron jako šelma připravující se ke skoku na vyhlédnutou kořist. „Sto zlatých pro každýho. Na to se dost těžko zapomíná. Byli jsme společníci!“ „Ale…“ snažil se Fendrik, nenacházel však potřebná slova. „Ty jsi je okradl?“ podivil se Oswald, který zatím celou dobu stál stranou debaty. „Já bych to tak úplně nenazval.“ „A ty seš kdo?“ pohodil Gron hlavou směrem k mnichovi a Fendrik si šťastně oddechl, že se trpaslíkova pozornost obrátila jinam. „Oswald, mnich.“ „Kdes k němu přišel?“ Tato otázka patřila rytíři. „Poznali jsme se asi před dvěma lety.“ „Ano, dva roky,“ povzdechl si Krucián mimo souvislost. „Jsou to přesně dva roky.“ „Proto taky ta pouť, ne? Proč jinak bysme tam šli?“ „Stále mě zaráží,“ nedal se stařec, „že v tak malém těle může být tak vědoucí mysl.“ „A co se stalo před dvěma lety?“ zeptal se Oswald, protože jemu očividně nebylo jasné, o čem se nesourodá dvojice baví. „Ty nevíš, proč podstupuješ tuhle elfí pouť?“ překvapeně se k němu obrátil Fendrik. „Elf mi zachránil život, tak proto?“ nadhodil mnich. „Jenže elfové zachraňovali životy i dřív,“ podotkl Krucián, „a tahle pouť je teprve druhou.“ „Vážně?“ vykulil Oswald oči. „Já myslel, že tak to bylo pořád. Pokaždé, když elf někomu zachránil život, dotyčný se přidal k ostatním, kteří podnikali tuto cestu. Pro mě je tohle tedy první, ale myslel jsem, že tomu je tak odedávna.“ „Vůbec ne,“ máchl Krucián rukou. „Tohle se nijak neslavilo. Zachráněný jen poděkoval a o elfa se víc nezajímal, jenže před dvěma roky byl elfem zachráněn poslední člověk.“ www.mfantasy.cz POVÍDKY „Jak to?“ „Protože při tom zemřel poslední elf,“ vysvětlil Fendrik. „Cože?“ zatvářil se mnich ještě překvapeněji. „Jo, jak slyšíš, elf padnul, aby zachránil nějaký motovidlo, a sám při tom umřel.“ „A s ním vyhynul i celý jeho rod,“ pokračoval Krucián. „Ferun se jmenoval,“ doplnil Fendrik. Čtveřice na několik vteřin zmlkla. Ticho rušil jen ptačí ryk. „No,“ ukončil smuteční chvilku trpaslík svým hřmotným hlasem, „asi je na čase pohnout se z místa nebo tam nikdy nedojdeme.“ „Moje řeč,“ přikývl rytíř. „Slavnost začíná už za tři dny, tak ať chytneme nějaký dobrý místa.“ „Gora bude zase pěkně zapráskaná,“ podotkl Gron. „To si piš. Bude tam spousta lidí, co v životě elfa neviděla. Přilezou jen, aby se nadlábli, ožrali se a mlátili sebou v mylným dojmu, že tancujou.“ „Jo, to jo.“ „Tys tam byl minulej rok?“ nadhodil Gron. „Jasně.“ „Zajímavý, že jsem tě tam neviděl.“ „No, já jsem moc nechtěl, abys mě viděl.“ Gron si odfrkl. „Ty prachy mi ale dlužíš, ty zmetku. A zkus mě ještě jednou podrazit. Zlámu ti hnáty.“ Oswald měl zamyšlený pohled a přestal ostatní poslouchat. Měl pocit, že v noci oči nezamhouří. Má o čem přemýšlet. Z jejich řečí totiž vyplynula jedna podivná skutečnost, o níž doposud neměl zdání. Cesta do Gory, elfí vesnice, z níž pocházel Ferun, poslední elf, vedla skrz les. Protínala jej jako dlouhá jizva, která zůstala na těle po ošklivé sečné ráně. Malé společenství čtyř podivných postav před sebou mělo už jen zhruba dvacet mil, než dosáhnou cíle. Na místo dorazí ještě ten den večer. Přesně na zahájení slavnosti k uctění památky všech milovaných elfů zachránců. „Tak už to konečně řekni!“ vyštěkl Gron, protože už nedokázal unést, jak se Fendrik holedbá, co se týče své vlastní záchrany elfem. „Stejně sis půlku toho vymyslel.“ „To není pravda. Všechno, co jsem o tom kdy říkal, se skutečně stalo.“ „No jasně,“ bručel si trpaslík pod vousy a přidal do kroku, aby šel co nejvíce vepředu a vyhnul se tak asi již stému opakování historky „O tom, jak byl Fend rik zachráněn elfem“. „Takže,“ začal rytíř a ponořil se do dávného příběhu, který uměl již nazpaměť. Jediný, kdo ho poslouchal byl Oswald, který se na tuto historku vysloveně těšil. Krucián pozoroval nebe a cosi si při tom pro sebe mumlal. „Bojovali jsme tehdy spolu s elfy, trpaslíky a čaroději, tam jsem se taky seznámil s těmahle dvěma,“ ukázal Fendrik na starce a na trpaslíka. „Krucián je čaroděj?“ podivil se mnich. „To ti nedošlo?“ „Nechová se zrovna dvakrát čarodějsky,“ pokrčil Oswald rameny. „Nesmíš dát na první dojem. Když se tenhle staroch rozohní, umí přivolat pěknou spoušť. Ale zpátky k příběhu. Bojovali jsme teda my, trpaslíci, elfové a čarodějové. Bylo to před dvaceti lety a byla zrovna zima, takže pro boj prostě nejnevhodnější počasí. Viděl jsem, jak chlapi, který neměli, jak si udělat oheň, vyvrhávali zvířata nebo dokonce mrtvoly nepřátel i spolubojovníků, aby se ohřáli v jejich vnitřnostech a neumrzli. Pro slabý nátury nic moc.“ Fendrik se podíval na Oswalda a doufal, že bude bledý, možná trochu zelený z nechutností, které mu říká, ale mnich ho vyloženě zklamal. Ani známka po znechucení. Místo toho se zeptal: „A proti komu jste vlastně bojovali?“ „Dobrá otázka,“ přikývl rytíř uznale. Jak si uvědomil, nikdy nevyprávěl, s kým to sváděli bitvu. Přišlo mu, že to není důležité, a navíc se nikdy dřív nikdo nezeptal. „Bojovali jsme…“ S kým to vlastně tenkrát bojovali? „Grone,“ zařval na trpaslíka, „proti komu jsme bojovali v tý bitvě, kde mě zachránil ten elf?“ Gron se rozchechtal. „Ty seš mi teda vypravěč. Proti nepřátelům, ty blboune.“ Fendrik si ho přeměřil zkoumavým pohledem a raději se se svou otázkou obrátil na Kruciána. „S pohany,“ zamumlal čaroděj nepřítomně a dál pozoroval nebesa. „Jasně, to je ono,“ pleskl se Fendrik do čela. „Vyhnání pohanů, jak jsem na to mohl zapomenout,“ kroutil hlavou. „Takže stalo se to v týhle bitvě.“ „A kdo byli pohani?“ „Hm, další zajímavá otázka,“ mnul si Fendrik bradu. „Grone, kdo byli pohani?“ „Chátra!“ 48 www.mfantasy.cz POVÍDKY „Kruciáne?“ „Uctívali sluneční božstvo, což bylo v rozporu s osvíceneckými názory našeho měsíčního náboženství.“ „Jo, asi jo,“ tady už si Fendrik tak jistý nebyl. Moc se nezajímal o to, proč bojuje. „Válčili jsme teda s pohanama a chtěli je vyhnat ze země,“ pokračoval Fendrik, „a ta památná událost se stala…“ „A proč jste vlastně chtěli pohany vyhnat? Jen proto, že měli jiný názor než vy?“ „Chceš slyšet ten příběh nebo ne?“ vyjel na něj Fendrik. „Ano.“ „Tak se pořád na něco neptej. Zvlášť ty bys měl vědět, jak to tak v náboženství chodí.“ „Dobře.“ „Tak teda ta památná událost se stala osmého večera bojů. Spolu s Kruciánem, Gronem a Sedrikem, Sedrik byl můj bratr, buď mu země lehká,“ vychrlil ze sebe rychle, když si všiml, že Oswald už otvírá ústa k další otázce, „jsme se krčili u maličkýho ohníčku, kterej nás jen taktak dokázal udržet na živu. Mluvili jsme o všem možným, abysme se udrželi vzhůru, protože hrozilo nebezpečí, že do tábora vnikne nepřítel a pokusí se nás ve tmě překvapit. Nevím o čem jsme to tlachali, ale vím, že se k nám přidal elf. Měl jsi to vidět. My čtyři od krve, špinavý, prorezlý brnění a meče a on si tam přijde celej nablejskanej, meč se mu leskne novotou, i když vůbec novej nebyl, prsní štít ani jeden škrábanec, tětiva na luku napnutá, vypadala, že má blízko k prasknutí. Pohodil svýma zlatýma vlasama a řeknu ti, bejt ženská, mám ještě několik dalších nocí pěkně divoký sny.“ „Hlavně, žes je neměl,“ zablekotal Gron, ale Fendrik ho v zápalu svého vypravování neslyšel. „Bylo to, jako kdyby král vstoupil mezi svý poddaný. Jen jsme na něj civěli jako na boha. A představ si, on si k nám úplně normálně přisednul, jako kdyby se nechumelilo, ono teda zrovna chumelilo, ale to je myslím jedno. Seděl tam s náma a normálně se s náma bavil jako voják s ostatníma vojákama. A pak se to stalo. Pamatuju si to dokonale. Bavíme se o zítřku, co asi přijde, když tu za sebou slyším podivnej zvuk, jako kdyby se po zemi něco sunulo. Otočím se a tam skřet jak kráva. Vyskočí ze země, tělo samej sval…“ Fendrik se zamyslel a ještě jednou si zopakoval poslední dvě věty. „Jak je možný, že na mě zaútočil obří skřet, když j 49 sme bojovali s pohanama?“ „Jak?“ opakoval Gron. „Asi tak, že to byl zoufalej, vyzáblej pohan, kterej měl co dělat, aby ještě udržel meč.“ „Já si to pamatuju jinak,“ prohodil Fendrik trochu uraženě, ale nenechal se zaskočit a plynule navázal: „Z tý země vyskočil, pohan velkej jako skřet velkej jako kráva. Samej sval, v každý ruce meč. Viděl jsem v nich odlesky toho našeho prťavýho ohníčku. Říkám ti, bejt to jindy, vrhnu se na něj a ani se nezpotím, ale byl jsem promrzlej a ten parchant mě prostě překvapil. Už jsem viděl, jak mi usekává hlavu, jediný šmik, ale pak se to stalo! Šíp se zaryl přímo do oka toho hajzla. Padnul k zemi dokonale mrtvej. Otočím se za sebe a tam ten elf, připadal mi jako Bůh pomsty, vlasy mu vlály, třpytil se v nich měsíční svit, jednu nohu nakročenou a v rukou svíral luk. To on toho parchanta sejmul a mě tím zachránil, vděčím mu za svůj život a nikdy na to nezapomenu. Tak to je celý můj příběh. Co říkáš?“ „Bude pršet,“ odpověděl Krucián namísto Oswalda. „Cože?“ nechápal Velký vypravěč. „Pršet, brzo začne pořádně pršet.“ „Proto jste celou dobu pozoroval oblohu? Hledal jste náznaky toho, jak se bude počasí vyvíjet?“ zajímal se mnich vzrušeně. „Ne,“ zavrtěl Krucián hlavou, „jen jsem koukal na mraky a dával jim tvary zvířat. Ale jak jsem koukal nahoru, tak mi do oka spadla kapka a ta určitě nebyla jediná.“ „Aha,“ řekl Oswald trochu zklamaně. Ale čaroděj měl pravdu, během pár minut se z několika kapiček stal pořádný slejvák. Celý promáčení se brodili bahnem. Vedlo je však zjištění, že již nedaleko jsou ohně Gory, elfí vesnice, kde už žádný elf nikdy žít nebude. Nebe před nimi planulo oranžovou. Nešlo pouze o ohně, šlo o tvory, kteří se svými plameny chápali oblohy. Gron pochodoval stále první, déšť s ním nic vážného nedělal, jen měl trochu zplihlé vlasy a vousy. Vykračoval si, jako kdyby šlo jen o slabou přeháňku a ne o liják, který za pár minut dokázal zmáčet i ty nejspodnější vrstvy oblečení. Podobně nelibost přírody nesl i Oswald, přehodil si přes hlavu kapucu, ne že by mu to příliš pomohlo, a dál si prorážel cestu sílícím větrem. Čaroděj s rytířem na tom byli podstatně hůř. Krucián se potácel, každou chvíli se snažil nespadnout, neboť si přišlapával roucho, a přitom bořil hůl do země, aby byl schopen dalšího kroku. Už byl přece jen dost starý na takové výpravy. www.mfantasy.cz POVÍDKY . Fendrik cestou odhazoval části brnění, protože zjistil, že mu voda v takovém množství vůbec nesvědčí. Odhodil štít, přilbu, chrániče loktů, holení a nakonec i kyrys. Zbyl mu tedy jen meč a kroužková košile. Pokračoval vybaven podobně jako Gron. Jejich útrapy však již měly dojít konce. Gora se před nimi rozrostla jako pulzující organismus. Planoucí ohně je zvaly ke svému teplu, prohýbající se stoly slibovaly výtečné pohoštění, hudba linoucí se krajem dotírala na jejich sluch. I zdálky bylo jasné, že jde o gigantickou slavnost. Všichni čtyři jen zalapali po dechu a téměř se rozběhli. Během několika málo minut už víceméně seděli u ohně, který se udržel i pod průtrží mračen, jež následně, po několika hodinách, přešla v mírný deštík. Krucián si do ohně skoro lehl, aby se zahřál, neboť se celý promočený třásl zimou. Gron se chopil půlky prasete a přitáhl si ji k teplu, kde se do ní pustil. Fendrik se schoulil vedle Kruciána a Oswald si s kusem chleba a ovčím sýrem sedl na špalek mezi ně. Čtveřice tiše odpočívala, schnula a jedla. Fendrik, z rytíře teď podle vzezření spíše panošem, si k ohni přitáhl džbán vína a naléval si do poháru. První vypil téměř na jeden lok, dalších několik následovalo v rychlém sledu. Během té doby zatím Gron stačil sníst celou svou část prasete a bohatě ji zapít několika džbery piva. Čaroděj mnoho nepojedl, jen se válel u ohně a pomalu se přestával třást. „Co přijde teď?“ zajímal se Oswald a rozhlížel se kolem sebe. „Až se všichni nají a opijou, tak ty, co jsou tady proto, že je zachránil elf, budou k tomu velkýmu ohni uprostřed vesnice nosit dary za svou záchranu,“ ujal se odpovědi Gron, protože zbytek osazenstva toho nebyl schopen. „A komu ty dary dávají?“ „Co to vyvádíš!“ vyjel Gron na Fendrika místo odpovědi. Rytíř na něj s vytřeštěným očima hleděl zpod čoudícího obočí. „Já jsem… já jsem… já jsem…“ škytal Fendrik, „chrstnul… chrstnul víno do ohně… ohně.“ „Aha,“ zavrtěl trpaslík hlavou. Mnichovi odpověděl: „Jsou to dary pro ty mrtvý.“ „Ale ti si je nevezmou, ne?“ „To sice ne, ale je to jaksi poděkování za jejich činy. Je to, jako když vy obětujete bohům,“ našel Gron srovnání. „Takže ty dary taky někdo ukrade?“ „Dříve nebo později ano.“ 50 „To je také trochu nesmyslné.“ „V tuhle chvíli ne,“ nesouhlasil Gron. „Teď tady všichni chtěj poděkovat za to, že můžou dál žít, ale za pár dní je to přejde a některý si svoje dary vezmou zpátky anebo si je rozebere někdo jinej.“ „To je smutné.“ „Tak trochu, ale holt to tak chodí. Jsou vděčný, že jim elfové pomohli, ale oni už tady nejsou, tak jsou jim ty dary stejně k ničemu, kdežto jim se hodí víc.“ Oswald smutně pokýval hlavou. „Jak vlastně zachránili tebe?“ „Není to tak zajímavý příběh jako ten Fendrikův.“ „Každej je zajímavější než ten Fendrikův,“ máchl Gron rukou. „Žil jsem v chrámu Božího hněvu v Ubayde…“ „Ty jsi ze severu?“ podivil se Gron, „ale tam jsou přece…“ „Ano, Herodi,“ přisvědčil Oswald. „Přišli před dvěma lety a ovládli všechna města od Fajhé až po Giltaar, včetně Ubayde. My, lidé, jsme utekli anebo byli zabiti.“ „Oprav mě, jestli se pletu,“ zatvářil se Gron přemýšlivě, „ale tam někde u Ubayde zemřel Ferun.“ „Ano, je to tak.“ „Znal jsi ho?“ „Znal,“ smutně potvrdil Oswald. „A víš koho vlastně zachránil?“ „Vím.“ „Koho?“ „Mne.“ Gron na mnicha vytřeštil oči. „Cože? To přece nemyslíš vážně?“ „Ale ano,“ rozhodil Oswald rukama. „Až od vás jsem se dověděl, že já jsem byl tím posledním, koho elfové zachránili. Kvůli mně umřel poslední elf. Jen aby mě zachránil.“ „Ale… ale proč?“ vysoukal ze sebe Fendrik, který celý rozhovor odposlouchával s pohárem na uchu, jako kdyby byl za zdí. „Co proč?“ podivil se Gron otázce. „No proč… proč… sakra proč zachránil zrovna jeho?“ „A proč ne?“ nechápal trpaslík. „Já jsem si tu otázku také pokládal,“ přiznal se Oswald. „Proč zachránil mě a ne někoho důležitějšího? Já jsem jenom obyčejný mnich, mě by zas taková škoda nebyla. Mohl zachránit třeba starostu města, opata chrámu nebo kohokoli jiného, důležitějšího.“ „To jsou kecy!“ praštil Gron pěstí do jednoho z volných špalků k sezení, až se dřevo rozpadlo na několik kusů. www.mfantasy.cz POVÍDKY „Nikdo není zbytečnější nebo důležitější než někdo jinej. Ten elf tě zachránil, protože věděl, co dělá. Chtěl tě zachránit, protože tě zachránit moh. Máš právo na život jako každej jinej, jako král nebo starosta, na tom nezáleží, kým seš, seš živá bytost, proto tě zachránil, ne proto, že seš horší nebo lepší, ale proto, že seš stejně dobrej.“ „Tohle jsou kecy,“ zamumlal Fendrik neuváženě. „Cos to řek?“ zavrčel Gron. „Že to jsou pěkný kecy. Lidi si nejsou rovný nebo tak něco. To je pěkná blbost.“ V tu chvíli mu mezi nohama, jen kousek od velmi citlivých partií, přistála hlavice Gronova obřího kladiva. Polovina se jí zaryla do země. „Seš ožralej, to jediný tě teď zachránilo, jinak si buď jistej, že tě klidně na místě vykastruju.“ „Co to do tebe vjelo?“ pištěl Fendrik nepříjemně vysokým hlasem. „Myslím, že oba dobře víme, že ten příběh, co vyprávíš, není pravda. Ani omylem tě žádnej elf nezachránil, když jsi s náma seděl u ohně a mrznul. Měl jsi sračku a zdrhnul jsi do lesa, aby tě nikdo neviděl. Ten elf toho parchanta, co ti chtěl propíchnout prdel, trefil asi ze stovky metrů a to přímo do srdce. A teď mi řekni, proč tě zachránil? Měl jsi průjem, na celej den jsi byl vyřazenej z boje, tak proč tě nenechal chcípnout, když jsi byl stejně jenom přítěž?“ „Tos nemusel říkat,“ díval se Fendrik do země, protože se styděl pohlédnout komukoli do očí. „Nemusel, ale tys taky nemusel říkat tamto. Lidi si nejsou rovný, pěknej blábol. Všichni maj právo na život. Stejný právo! Tohle ví trpaslíci a elfové to věděli moc dobře, jenom vy lidi máte za to, že někdo je prostě lepší než jinej, což je pěkná kravina. Všichni se rodíte jako malý děti, nikdo z vás nemá navrch, jen jak rostete, máte pocit, že se to změnilo, ale to není ani trochu pravda. Jste pořád stejný, jenom v hlavě vám vaše ješitnost říká, že je to jinak.“ „Mě překvapuje,“ ozvala se schoulená hromádka Krucián, „že jsem slyšel trpaslíka vést takový proslov.“ „Ještě ty si z toho dělej prdel, dědku.“ „Ale ne, já s tebou souhlasím, jen mi z toho výkladu přijde, že elfové a trpaslíci jsou něco víc než lidi, když ví, jakou cenu má život.“ „Ne, to nejsou, jenom jsou jiný. Maj jiný myšlení a jiný způsoby, ale nejsou lepší nebo horší.“ „Vy trpaslíci mě vážně fascinujete,“ řekl čaroděj a 51 ze svého klubíčka se přesunul do sedu. „Nikdy bych do vás neřekl, že jste tak chytří.“ „Předsudky,“ pokrčil Gron rameny. „Většina ras nás má za neohrabané pobudy, ale to už těžko změníme.“ „A co si teď doposlechnout tu historku o tvojí záchraně?“ kývl Krucián k mnichovi. „Co-co?“ těkal Oswald kolem sebe očima. Očividně se ocitl na jiném místě, než na němž nějakou dobu pobýval ve svých myšlenkách. „Jak tě Ferun zachránil? Co se stalo v Ubayde?“ „Aha, tohle,“ vrátil se už nadobro zpět do Gory a přestal myslet na Gronova slova. Alespoň na chvíli. „Ubayde tedy napadli Herodi a unášeli děti a zabíjeli starší. Ferun byl asi jen náhodou ve městě, když se to stalo.“ „Nic není náhoda,“ řekl Gron a vytáhl kladivo ze země. Fendrik si oddechl. „Dobře, důležité je, že tam byl a že jsme se setkali právě u chrámu Božího hněvu. Já jsem vyšel ven, abych zjistil, co je to za hluk, a on tam projížděl na koni a sestřeloval Herody jednoho po druhém. Padali k zemi jako figurky na střelnici. Pak si mě všiml, jak tam tak stojím před chrámem, vlna Herodů se žene přímo ke mně, a tak mě k sobě vytáhl do sedla. Řekl mi, že odsud musíme rychle vypadnout, že ta zvířata by nás jinak zabila. A tak jsme tedy ujížděli. Zastavili jsme se až na hranici severních zemí, asi třicet mil od Ubayde. Tam mi řekl, že dál už můžu sám, za hranice se Herodi neodváží, a spadl ze sedla na zem. V zádech měl zaraženou dýku.“ „On jel celou cestu s dýkou v zádech?“ vydechl Fendrik. Oswald přikývl. „Chtěl mě dostat na bezpečnou půdu a až potom si dovolil zemřít.“ Poslední slova pronášel se slzami v očích. „Vidíš, Fendriku, tohle je příběh, ne nějaká tvoje báchorka, která se nikdy nestala.“ Rytíř si smutně povzdechl. „A co neseš za dar na uctění jeho památky?“ zeptal se Gron. „Tady tohle,“ řekl mnich a začal zpod své sutany cosi dolovat. „Ale, ale, ale,“ vyjádřil trpaslík své překvapení. „To je elfí luk a šípy a meč,“ vypočítával užasle Fendrik. „Ano. Než zemřel, řekl mi, ať si tohle vezmu a rychle odtamtud zmizím, nechtěl jsem, ale několikrát to opakoval, co jsem mohl dělat?“ snažil se Oswald u ostatních najít pochopení. „Udělal jsi dobře,“ poplácal ho Krucián po rameni. „No a teď mu jeho zbraně zase vrátím.“ www.mfantasy.cz POVÍDKY Děláš si srandu?“ vyhrkl Gron. „Ne.“ „To tady chceš nechat na pospas nějakým zlodějíčkům elfí luk a meč? Jedny z nejlepších zbraní? Tohle nemůžeš myslet vážně!“ „Ale proč ne?“ „Myslím, že ten elf ti je dal právě pro tohle, aby se nedostaly do rukou nějakýmu pitomci, co by je používal jenom pro nějakou debilní zábavu. Hezky si je nech, u tebe budou v dobrejch rukách.“ „Ale já s nimi neumím.“ „Na tom nesejde, ty je máš jen v úschově, ber to jako dar od toho, kdo ti zachránil život. To taky vlastně jsou.“ „A co jiného mám tedy nechat u ohně jako dar?“ „Nic,“ odpověděl Gron vážně. „Tahle slavnost je fraška, víceméně. Není důležitý, kolik darů nebo jak velký věci jim tady necháš, elfové se o ně nikdy neprosili. Jim by stačilo, kdybys je stále nosil tady,“ poklepal si trpaslík pěstí na srdce, „tam na ně nikdy nezapomeneš. Pamatuj si je v srdci, jejich činy, a to je větší důkaz vděku, než nějaký cetky, který do jednoho týdne stejně lidi rozkradou. Elfové vykonali velký činy. Tak si je jako velký pamatuj a nemysli na ně jako na něco, čemu je třeba přinýst dárky.“ Oswald udělal něco, co by ho v jiné situaci mohlo stát život. Trpaslíka objal. Gron se z toho rychle oklepal, ale po nějakou dobu se od mnicha raději držel dál. Čtveřice slavnost opustila poměrně brzy po půlnoci. Nechtělo se jim tam zůstávat jen kvůli jídlu. Ani jeden u velkého ohně nic nezanechal. Za to celou cestu nemluvili o ničem jiném než o elfech a jejich setkáních s nimi. Takhle si představovali uctívání rasy, která jim zachránila život. 52 www.mfantasy.cz POVÍDKY Inaris Noirana Autor:Arling Mellorie, svět pod pečlivým dohledem mellorianských bohů, zrozených z Hyrosikanu. Zde čerpají sílu ke svému bytí a zde pohybují osudy obyčejného lidu. Mellorie je rozmanitá a krásná planeta. Obývá ji mnoho hrdinů, národů i nevšedních zvířat. Zastírají ji báje, které si lidé vypráví už od počátku jejich existence. Zemědělské civilizace střídají území pirátů a vrahů, úrodné kraje lemují pohoří a pouště. Vpluj do světa Mellorie a nech se unášet její vůní. Staň se její součástí a poznej vůli Bohů. Toto je příběh hrdinné Inaris, dívky, která bude mít jednou zásadní vliv na dění v Mellorii. Čtěte a dozvíte se víc o strastiplném osudu, který jí bohové naložili. Mellorie. Co emocí se skrývá pod tímto slovem. Jsme s ním navždy spjati. Ano, je to náš domov. Zde vládnou bohové Hyrosikanu, zde rozhodují o našich životech. Tady jsme jen třísky ve vlnách oceánu a čekáme na svůj úděl. Nikdo nemůže pochopit vůli bohů a přesto se ji snažíme všichni obejít stejně, jako se pokusila Inaris Noirana a její družina. Nikdy neměli zpochybňovat vůli svých bohů, když seslali na jejich vesnici neštěstí. Byla to tenkrát obyčejná noc. Sem tam vzdálený hovor hlídkujících vojáků, plápolající ohně a šumění lesa. Někdy se ozvalo i vytí hladových vlků. Šla tehdy spát dříve, než u ní bylo obvyklé. Možná byla příliš unavená z dlouhého pobytu v sedle, možná prostě jen neměla náladu na chvástání mužů kolem ohňů. Ale co, alespoň si pořádně odpočine, než budou muset na další cestu. Tohle byla třetí noc, co spali v lese. Už bezmála týden stopovali bandu otrokářů, která napadla jejich vesnici. Odvlekli přes dvacet dívek, včetně její sestry. Nemohla to tak nechat. I když jí bylo teprve sedmnáct, chtěla bojovat a k výpravě se připojila i přes protesty otce. Muži se jí smáli, že s nimi neudrží tempo a bude je jen zdržovat, ale mladičká Inaris dělala vše co bylo v jejich silách, aby dokázala, že může být užitečná. Uměla se ohánět nožem a zvládala střelbu z luku, ale s trénovanými muži se měřit nemohla. Nakonec jí nezbývalo, než se spokojit s vařením a údržbou koní. Hrozně jí to vadilo, ale alespoň se nenudila a mohla pomoci. Ráno ji vzbudil jeden z bojovníků. Měla dojem, že se jmenoval Helo. Mohl být tak o rok, o dva starší, než ona sama. Dlouhé tmavé vlasy mu spadaly až k loktům. Jeho tvář ještě nepotřebovala holení a zářivě modré oči Inaris pokaždé očarovaly. Přisedl si k ní a podal jí hrnek vody. „Dobré ráno,“ usmál se. „To ještě uvidíme,“ zívla a zvolna se posadila. Napila se z hrnku. „Díky. Ty jsi Helo, že?“ Mladík přikývl. „Jo, ale většina mi tady říká Vlk.“ „Pročpak?“ vyzvídala Inaris. Z dálky se ozvalo nedočkavé volání. „Hele, rád bych si povídal, ale musím na lov.“ Vstal a pomohl dívce na nohy. „A konec konců, přišel jsem tě vzbudit, protože ostatní začínají mít hlad, tak šup do práce,“ zakřenil se a odešel. Chvíli ho pozorovala, jak odchází. Kochala se jeho mužným tělem a pohrávala si s myšlenkami, které byly pro její věk typické. Potom vstala a přesunula se k ohni, aby udělala mužům snídani. Za hodinu již byli připraveni na další cestu. Celé výpravě velel Rade. Byl to silný a statný muž a mezi ostatními se těšil veliké úctě. „Vyrážíme,“ zavelel a vyhoupl se na koně. „A co Teronij a Vlk?“ ozval se někdo. „Třicet nebude čekat na dva! Dohoní nás,“ odfrkl Rade a pobídl koně. Celá skupina se rozjela. „Nemůžeme ještě chvíli počkat?“ zeptala se Inaris. „Jestli chceš ještě někdy vidět někoho z těch unesených tak nemůžeme! Jsou to dobří jezdci a dohoní nás!“ Mladá bojovnice sklonila hlavu a přidala. Tolik jí záleželo na sestře, ale už tak dlouho sledovali otrokářskou skupinu bez jakéhokoliv náznaku úspěchu, že začala pochybovat , že se jim je podaří najít. Les krásně šuměl a vítr si pohrával s listy. Sem tam bylo korunami stromů vidět zářivé slunce. Jeli celé hodiny v kuse a teprve odpoledne zastavili, aby si koně odpočinuli před další cestou. Inaris se natáhla ve stínu a snažila se vychutnávat tu chvilku, kdy neposkakovala v sedle, když ji vyrušilo dusání kopyt.„Vlk a Teronij se vrací,“ vykřikl kdosi a dívka byla v tu ránu na nohou. 54 www.mfantasy.cz POVÍDKY uvědomit si, co se to s ní děje pokaždé, když slyší zmínku o dlouhovlasém modrookém chlapci, ale v jednom měla jasno. Chtěla využít každé příležitosti, kdy s ním mohla prohodit alespoň pár slov. „Ahoj, Vlku, schovala sem ti kus pečeně,“ vybafla na něj dřív, než stačil seskočit z koně a spěšně z vaku vytahovala kus masa. „Dík,“ zazubil se mladý lovec a jídlo si vděčně vzal. Jejich ruce se na moment setkaly. Usmála se a zadívala se mu do očí. Vlk její pohled opětoval a pokynul jí hlavou. Pak sesedl ze svého hnědého hřebce a odkráčel k ostatním mužům. Nebyla si jistá, co by měla z jeho gesta chápat, ale spokojila se s tím, že jí prostě jen srdečně děkoval. Nerada by byla ukvapená. V jeho blízkosti se cítila velice zvláštně. Nevěděla co přesně se s ní děje ale každopádně se jí to líbilo. Vrátila se zpátky ke stromu a jedním očkem sledovala skupinku bojovníků. „Zvedáme se, panstvo,“ zavelel Rade a pečlivě udusal oheň. Než se Inaris stačila vzpamatovat, byli zas na cestě. Projeli Ignerským lesem a k večeru překročili enferskou hranici. Sbohem Laponeo, má rodná země, vzdychla dívka a snažila si vybavit ty nejkrásnější zážitky, které tu prožila. Vzpomínala na ohromné turnaje v arcemu v Soberii a jiných větších městech. Zamilovala se tenkrát do jednoho z odpalovačů. Pamatovala si jeho ručně vyřezávanou pálku, se kterou ji učil hrát. Vzpomínala na ty krásné časy a snažila si vybavit svou rodnou ves ještě jednou, než se jim Laponea úplně ztratí z očí. Vjeli do říše Enfer, kterou i přes přísný zákaz ostatních bohů spravoval Arling, pán temnoty a stínů. „Vítej v zemi zlodějů a otrokářů,“ uchechtl se jeden z mužů, když viděl dívčin výraz. „Zítra touhle dobou už budeme v Semthtě.“ „Myslíte, že tam banditi míří?“ vyzvídala Inaris. „Nevím, ale pokud je chceme najít, musíme začít tam. Hádám, že pojedou do jedné z pevností, kde se budou pokoušet draze prodat nové zboží, ale vsadím krk na to, že se dřív staví ve městě,“ prohlásil muž. Dívka přikývla a doufala, že se muž nemýlí. K večeru projížděli dalším lesem. Říkalo se mu Velký lužní, i když dnes už to byla spíše neprostupná divočina. Skupinka se držela cesty a s obavami pozorovala zapadající slunce, které prosvítalo přes husté koruny. Světla stále ubývalo. „To nebylo moudré,“ znejistil Rade a zastavil ostatní. „Vypadá to, že na noc budeme muset zůstat v lese!“ z hloučku bojovníků se ozvalo nesouhlasné 55 mručení. „Nic s tím nezmůžeme! Máme tak půl hodiny, než slunce zmizí úplně.“ Moc dobře věděl, co to znamená zůstat v noci uprostřed temného lesa. Zvláště pak někde v Enferu, kde je Arling nemilosrdný, ale riskovat a jet dál mohlo být daleko nebezpečnější. Teď mají alespoň šanci se připravit. Pamatoval si, jak se jednou skupinka lovců zdržela až příliš dlouho v lese. Z dvanácti přežil jediný. Arlingovi marugasové útočí systematicky a nelítostně a on sám děkoval bohům, že se ještě s žádným nesetkal tváří v tvář. Podíval se na svou družinu. „Přineste dřevo! Hodně dřeva! Obklopíme se ohněm, to by nás mělo uchránit.“ I mladá Inaris pomáhala stavět hranice. Věděla o nebezpečí stejně dobře jako ostatní. Trpělivě srovnávala polena a snažila se při tom potlačovat svůj strach. Byla velmi silná a statečná, ale noc v hustém lese, daleko od lidských obydlí, to byl čin, před kterým prchali i nejodvážnější muži. Jen když nebylo jiného zbytí, odhodlal se někdo nocovat mezi stromy a vystavit se tak nočním predátorům. Slunce naposledy vrhlo své paprsky na svět a zmizelo někde za kopci. Les se ocitl ve tmě a na Inaris padl stín. Ruce se jí rozklepaly. Čekala, kdy už se konečně ozve to strašivé vytí, které pro ni bude znamenat konec. Naslouchala tmavému lesu. Nic, jen tichý klapot pokládaných klád a praskání lámaných větviček. „Tak jak jsme na tom,“ zašeptal Rade. „Skoro hotovo,“ odvětil mu jeden z bojovníků a vůdce potěšeně přikývl. „Fajn! máte první hlídku! Za dvě hodiny mě vzbuďte,“ rozkázal a šel si lehnout. Dívka nechápala, jak může jít tak klidně spát. Choulila se u kořenů jednoho velikého dubu a očima těkala po okolí. Něco vedle ní zašustilo. Trhla hlavou a div nevykřikla. Pak spatřila mladíka, který ji tolik zajímal. „Neměj strach,“ usmál se Helo. Rozhlédl se po okolí a když viděl, že ostatní už dokončili hranice, pomalu si sedl vedle dívky. „Snažím se,“ přikývla a nenápadně se přisunula blíž. „Bylo by to lepší, kdybych se necítila tak sama.“ „Zůstanu u tebe, řekl mladík a lehce ji objal. Tohle bylo přesně to, co potřebovala. Cítila se najednou volněji a klidněji. Pohodlně se uvelebila a opřela se o mladého lovce. „Proč jsi vlastně jel s náma,“ zeptala se. „Vzali ti někoho, na kom ti záleží?“ Zakroutil hlavou. „To ne, ale každá rodina ve vesnici se chtěla nějak podílet na záchraně. Můj otec předloni zemřel, “ www.mfantasy.cz POVÍDKY takže to zbylo na mě,“ vzdychl. „Hmm, chápu,“ přikývla Inaris. „Je fajn, že jsi tady.“ Celé tábořiště bylo v ten moment na nohou a každý věděl, co tyto zvuky znamenají. „Tak to se dneska moc nevyspíme,“ procedil mezi zuby Rade, když se vytí ozvalo podruhé. Vlk vyskočil na nohy a přiběhl k vůdci. Pak se otočil k Inaris. „Zůstaň tady, postaráme se o to!“ Dívka přikývla a se strachem pozorovala probouzející se muže. „Zapalte ohně,“ rozkázal Rade a vrátil se ke svému ležení pro meč. „Zastaví je to?“ zeptal se lovec, kterému říkali Teronij. Inaris o něm věděla jen, že je přítel Vlka a že býval v Laponeiské armádě. Nic víc o něm nezjistila. „Děláš si srandu? Pokud mají hlad, nezastaví je ani tlustá selka,“ zasmál se vůdce a potěžkal ve svých svalnatých rukou meč. „Myslím, že nám to získá jen trochu času. Budou váhat a vyčkávat, protože světlem ztrácí své výhody, ale pokud je jich celá smečka, za chvilku je máme tady.“ Svalovec se ohlédl po ostatních. Všichni stáli v pohotovosti s připravenými meči. Oheň se zakymácel v poryvu větru a vytí se ozvalo znovu, tentokrát z opačné strany. Pak následovalo další a další, každé z jiného směru. Byli obklíčení. „Domlouvají se jak na nás zaútočit,“ řekl zlostně jeden z mužů a udělal krok dopředu, aby lépe viděl, co se děje za šlehajícími plameny ohňů. V praskání ohně bylo zřetelně slyšet vrčení. „Už jsou tady! Čekají, co uděláme!“ „Počkáme tedy,“ rozhodl Rade a s připraveným mečem si sedl. Minuty plynuly a kromě odfukování a vrčení nebylo slyšet vůbec nic. Většina mužů stála připravena bránit se hned, jakmile marugasové zaútočí. Naslouchali temnému lesu. Minuty daly brzy dohromady hodinu, pak dvě. Bojovníci jeden po druhém ztráceli svou ostražitost. Byli chytří a dobře věděli, co dělají. Ohně pomalu pohasínaly a dřevo docházelo. Několik mužů se snažilo narychlo porazit dva stromy, ale oheň slábl příliš rychle. Netrvalo dlouho a z obranné stěny plamenů nezbylo nic jiného, než kupa rozpálených uhlíků. Laponeiští s napětím sledovali okolí a snažili se ve tmě zahlédnout nebezpečí. Z nepropustné temnoty začaly vystupovat červené oči. Za stále sílícího vrčení se marugasové přibližovali k vyděšené skupince. 56 Vlk se snažil zahlédnout obrysy jednoho z přibližujících se tvorů. Nedokázal určit kam až jeho tělo sahá a jak daleko ve skutečnosti je. Pouze červené, přibližující se oči a zlostné vrčení. Tyhle tvory posiloval strach svých obětí. Vždy postupovali tak, aby z nich měla kořist co největší hrůzu. Jejich černá srst dokonale pohlcovala jakékoliv světlo a díky tomu dokonale splývali s okolím. Mládenec upřeně hleděl do míst, odkud jeden přicházel. Meč měl připravený. Ozvalo se zavrčení a skok. K vlkovu překvapení to však nebyl marugas před ním, ale jiný, který se tiše přibližoval z boku. Ta mrcha jen odváděla pozornost před skutečným útokem. Vlk se zmítal pod těžkým tělem obrovitého černého psa. Byl skoro stejně veliký jako dospělý medvěd. Stiskl bojovníkovi ruku svými tesáky a tlapou se snažil rozpárat mu hrdlo. Konečně se Vlkovi podařilo udělat si prostor a zapíchnout meč zvířeti do boku. Marugas vztekle zavrčel ale nepustil. Až po druhém zásahu jeho stisk povolil. Šelma se přestala sápat po mladém lovci a odkulhala do tmy. Na pomoc mladíkovi přiběhl Teronij a pomáhal mu na nohy. V tom zaútočilo druhé zvíře, které před tím tak šikovně odvádělo pozornost. Než však stačilo skočit na oba muže, zasáhl ho šíp. Poraněné a umírající padlo na zem a zlostně cenilo tesáky. Vlk se rozhlédl po tábořišti. Několik bojovníků se válelo na zemi, někteří se opírali o strom a dobrá polovina jich ještě sváděla boj s posledními marugasy. Otočil se ke stromu, kde nechal Inaris. Dívka seděla o několik metrů dál u poraněného muže a držela ho za ruku. Doufal, že se jí nic nestane. Utíkal na pomoc ostatním, kteří se seskupili kolem raněných a snažili se odrazit zbývající zvířata. Několik dalších mužů přivádělo do bezpečí zraněné z okolí ohnivé bariéry. Inaris se smutně vracela sama. Proklouzla za hradbu statných mužů a zkroušeně si sedla do trávy. Zbytek Arlingových stvoření se připravoval k dalšímu útoku. Bylo jich už daleko míň, ale bojovníci ztratili výhodu ohně. „Už jsou tady,“ zakřičel Rade, když uslyšel funění. „Jestli dělají zase to samé, zaútočí z boku,“ varoval ho Vlk. „Teď ne! Jsou chytří, budou měnit svou strategii. Teď to zkusí přímo!“ I Rade sloužil v armádě, ale na rozdíl od Teronije v ní zůstal. Byl velmi zkušený a z vesnice byl pro tuhle výpravu ten nejpovolanější. Ostatní mu věřili a na jeho úsudek vsázeli i svůj život. Ozvalo se zavrčení a pak už jen náraz do několika mužů přímo ze předu. Ostatní jim hbitě přiskočili na pomoc. Opravdu jich už bylo příliš málo. Dva marugasy zabili a zbylí tři se stáhli do lesů. www.mfantasy.cz POVÍDKY „Pro dnešek už nám snad dají pokoj,“ oddechl si Rade. „Ale raději se držme pohromadě. Polovina spát, polovina hlídat, pak se vystřídáme!“ Vlk přikývl a přišel k Inaris. Měl ošklivě zraněnou ruku a několik hodně hlubokých škrábanců na břichu, ale ještě na tom byl poměrně dobře. Před svou dívkou nechtěl dát najevo bolest, kterou mu rány způsobovaly. Opatrně si sedl vedle ní a snažil se přitom nesyknout. „V pořádku?“ zeptal se. Inaris nejistě přikývla. „Já jen, že jsem pro něj nemohla nic udělat! Seděla jsem u něj, snažila ho uklidnit a on prostě umíral.“ Dívka neplakala. V jejím světě se takové věci stávaly běžně, i když ještě nikdy to nezažila takhle zblízka. Byla v šoku. Vlk se ji snažil uklidnit. Hladil ji po vlasech a šeptal jí, že už vše bude dobré a že to zvládnou. Tu noc ztratila výprava dva muže a tři byli těžce raněni, ale nikomu se zpět nechtělo. Překonávali bolest i své rány a pokračovali v cestě. V poledne dalšího dne konečně vyjeli z lesa a před nimi se na pobřeží cukrového moře rozkládala Semtha, veliké přístavní město. „Počkejte tady,“ rozkázal Rade. „Já, Geron a Cerab pojedeme do města. Taková veliká skupina by jen zbytečně budila pozornost. Zjistíme informace a vypadneme! Za tři hodiny jsme zpátky!“ Pak pokynul mužům, které si vybral a společně se rozjeli k branám města. Inaris sesedla z koně a žuchla do trávy na kraji lesa. Snad se jim podaří konečně něco zjistit. Pozorovala veliké město, obehnané kamennou hradbou a přála si, aby už konečně věděla co je s její sestrou. Představovala si, jak vyjíždí z brány spolu s ostatními a mává jí na pozdrav. Když k ní přišel Vlk, ani ho nevnímala. Opřela se o něj a dál pozorovala kamenné hradby. Až navečer se malá výzvědná skupinka vrátila z města. Rade si všechny svolal a sdělil jim novinky. Otrokáři skutečně mířili do jedné z pevností. Bohužel až do hradu Avatar v Lascarské provincii. Čekal je skutečně pořádný kus cesty. „Nejlepší bude pokračovat dolů k řece Vexé a po ní potom až k pevnosti. Mohli bychom být za pět dnů u řeky a pokud se nám podaří sehnat loď, za dalších sedm dní jsme na místě.“ Uvažoval Rade. „A nebo jet rovnou k pevnosti. To by ale bylo delší. Zhruba osmnáct dní.“ „Jenomže když neseženeme loď, jenom si cestu pro 57 dloužíme. Já bych jel pro jistotu rovnou k pevnosti.“ „To máš sice pravdu, ale otrokáři loď seženou snadno a proto určitě pojedou dolů k řece po obchodní cestě! Máme tak šanci, že je chytíme ještě před pevností,“ oponoval mladšímu muži vůdce. Vypadalo to, že debata je u konce. Rade nehodlal s nikým dále diskutovat. Jelo se dolů k řece. Během několika dní projeli přes území východního Enferu, propletli se Vexéským hrabstvím a překonaly pohoří Malé Zuby. Čtvrtého dne skončili opět v lese. Doufali však, že na obchodní cestu si žádný predátor netroufne a dovolili si tu přenocovat. Naštěstí se ráno probudili v plném počtu. Cválali dál a na konci pátého dne dorazili k soutoku Vexé se Zubatou řekou. Byli na místě. Malá rybářská osada pod soutokem nabízela mnoho lodí, ale nikomu se nechtělo poskytnout svou loď cizincům, byť nabízeli slušnou sumu za pronajmutí. Nakonec se jim podařilo přemluvit nájemného kapitána, aby skupinku vzal na palubu. Bohužel to byla malá loďka. Dva stěžně, společná ložnice a několik menších místností. Pohodlně by se tam sice vešlo čtyřicet lidí, ale kůň ani jeden. Rade tedy vybral pět mužů, kteří měli za úkol přivést zvířata k Avataru, zatímco ostatní budou plout po řece. Doufal, že když budou střídat koně, mohou přijet jen s denním zpožděním. Vybraná skupinka se okamžitě rozjela k hradu, zatímco zbytek čekal na líného flegmatického kapitána až nakoupí zásoby. Ráno šestého dne konečně vyrazili. Veletok, který sahal od východních hranic Enferu až k přístavu Ergon v Lotárii, měřil téměř dva a půl tisíce mil a patřil tedy k jedné z největších řek Mellorie. Už tady měřila na šířku dobrých třicet metrů a stále tu byl silný proud. Inaris každý den sedávala s Vlkem u ztrouchnivělého brlení a vykládali si. Bylo jim spolu dobře. Klid na lodi byl vítanou změnou pro skupinku, která měla už plné zuby poskakování v sedle a možnost dlouhého odpočinku podporovala rychlé zahojení ran z setkání s marugasy. I Vlkovi se rány rychle zacelovaly. Za pět dní se loď přiblížila k městu Poltron. Proklouzli mezi Enferskou námořní armádou a zakotvili v přístavu. Kapitán vyžebral od Laponeiských další peníze a šel hýřit do města. Po dlouhém rozmýšlení udělil Rade rozchod i své družině, ale důrazně muže upozornil, aby se do ničeho nezaplétali. Inaris si z bezpečnostních důvodů vzalo mezi sebe pět mužů. Lehko se tu mohlo stát, že se ji někdo pokusí unést. Byla krásná, zdravá a mladá. Na místních trzích by měla velikou cenu. www.mfantasy.cz POVÍDKY Vlk šel samozřejmě s ní. Celá skupinka se procházela po pobřeží a kličkovala mezi malými krámky a vystaveným zbožím. Konečně se mohli po několika dnech projít, i když enferské město nebylo zrovna ideálním místem na procházky, pokud nejste rodilým občanem. Na ulici se co chvíle strhla nějaká šarvátka a sem tam museli bezvládné účastníky bitky odnášet pořádkové síly. Když procházeli přes trh s otrokyněmi, zvedl se Inaris žaludek. Doufala, že její sestra nemusela ničím takovým projít. Otrokáři je nahé vystavovali na dřevěném jevišti a všemožně ponižovali, aby předvedli kupcům co všechno dovedou. Skupinka se nakonec otočila a urychleně zamířila zpět k lodi. Po cestě je několik místních obtěžovalo a snažilo se jim za Inaris nabídnout různé sumy, ale bojovníci je rychle umravnili. Podařilo se jim v pořádku dostat se zpět do lodě. Počkali na ostatní. Jediný kdo chyběl byl kapitán, Když přicházel, už z dálky dával jasně najevo, že dnes kormidlovat nebude. Sotva se dopotácel na palubu. Nakonec se odebral do podpalubí kde okamžitě usnul. Rade na nic nečekal a ujal se kormidla sám. Nemohli si dovolit ztratit den času. „A co když se vzbudí a bude protestovat?“ zeptal se ho Geron. „Svázat a napěchovat ho rumem,“ usmál se Rade a dál si hověl u kormidla. Nechali se unášet proudem celou noc a k poledni dopluli až k Zářivému soutoku. Tady se naskytl vážný problém. Téměř sto metrů široká řeka bublala pod náporem přitékající vody. Pro tak malou loď to byly nebezpečné proudy a víry. Rade si netroufl sám vést loď dál. Zprvu váhal, ale když zahlédl balvany čnící z vody, rozhodl se, že jistější bude počkat až se kapitán probere. Když se tak stalo, musela se skupinka hodně snažit, aby přiměla enfeřana ke spolupráci. Obviňoval je ze vzpoury a z pirátství a teprve když mu Rade přiložil meč na krk, rozhodl se, že toto malé nedorozumění přehlédne. K večeru však již odmítal plout dál a ani ty nejsilnější výhružky nepomohly. Nakonec skupinku vysadil na břehu asi dvacet mil od hradu a urychleně pokračoval dál sám. „Asi se nás bál,“ usmál se Rade a poplácal po rameni Teronije. „Obchodní stezka nebude daleko. Vede podél řeky. Zkusíme ji najít a počkáme tam do rána. Možná odchytíme těch pět a budeme moct pokračovat v sedle.“ Teronij přikývl. „Jo, to je dobrý nápad!“ 58 Inaris to však za dobrý nápad nepovažovala. Les už jí lezl krkem. Začínala z něj mít čím dál větší strach a i když tohle nebyl tak hustý les, aby se v něm nějak hojněji vyskytovali marugasové, měla z nich hrůzu pokaždé, když projížděli mezi stromy. Jediné co ji uklidňovalo bylo, že má po svém boku někoho, kdo ji v případě nebezpečí ochrání. Chtěla se na něj spolehnout a bezmezně mu věřila. Měl ji rád a ona očekávala, že ji ochrání. Cítila se s ním v bezpečí a to jí stačilo. Když pak večer usínala v obětí mladého muže, věděla, že ráno přijde ten den, kdy se ukáže, jestli mohou něco udělat pro záchranu dívek z její vesnice, jestli mají vůbec šanci. To bude ten den, kdy bude Inaris potřebovat někoho kdo ji ochrání navzdory jakékoliv vůli bohů. Usínala s nadějí, že zítra konečně může pomoci. K ránu dívku probudili řehtající koně, když po obchodní stezce přijíždělo pět mužů. Za sebou táhli dva tucty koní. Už byli zase všichni. Nově příchozí bojovníci neváhali a pustili se do horečného vyprávění. Na cestě potkali vracející se otrokáře. Bylo jich příliš mnoho, takže dělali, že jsou obchodníci s koňmi. „Ta dobrá zpráva je, že všechny dívky jsou v pevnosti,“ vyprávěl jeden z mužů. „Ta špatná, že nemáme šanci se tam dostat. Pouštějí dovnitř jen obchodní karavany a otrokáře.“ Rade se zamyslel. „Je tu jedna možnost, ale je to veliký risk, zvláště pak pro ni,“ řekl a podíval se do míst kde se probouzela Inaris. „Chceš ji použít jako návnadu?“ „Jo, budeme tvrdit, že jsme obchodníci a ona je poslední. Vymyslíme si, že třeba nikdo nechtěl zaplatit cenu, jakou požadujeme.“ „Ale v tom případě bychom se stejně dovnitř dostali čtyři, nanejvýš šest. Pak už by to bylo podezřelé,“ upozornil ho bojovník. „Vím, ale alespoň něco. Třeba se pak podaří otevřít bránu, nebo spustit lano přes hradby. Uvidíme, ale takhle máme alespoň nějakou šanci!“ bojovník přikyvoval hlavou. Nebyl to špatný nápad, ale risk to byl ohromný. Stačila jedna chybička a je s nimi konec. Navíc nemohli tušit jak to bude vypadat vevnitř a co vše se tam může zvrtnout. „Je ti ale doufám jasné, že pokud to nevyjde, je téměř jisté, že o ni přijdeme?“ „Jsem si toho vědom,“ řekl Rade a pomalu se zvedl. „Měl bych se jí asi zeptat, jestli do toho má vůbec odvahu jít.“ www.mfantasy.cz POVÍDKY Ve skutečnosti se ani ptát nemusel. Dobře věděl, co mladičká dívka odpoví. Přijela sem zachránit sestru a navždy by si vyčítala, že když konečně mohla být užitečná, nepomohla. Souhlasila i přes protesty Vlka. Vůdce vybral ty, kteří měli jít do hradu. Byl to on, Geron, Teronij, Halo, Cerab a starší kovář Desia. Společně s mladou dívkou se měli vydat do hradu, prodat ji a požádat o nocleh. Až bude většina spát, plánovali osvobodit dívky a po laně sešplhat z hradeb dolů, kde na ně bude čekat zbytek. Pak už zbýval jen návrat domů. Museli strážce přesvědčit, že jsou skutečně otrokáři. Na tom záviselo všechno. Snažili se obléct tak, jak chodili lidé v poltronském přístavu a pilně si nacvičovali krycí příběh. Těsně před odjezdem Vlk přistoupil k Inaris. Bylo jasně vidět, že z toho všeho má smíšené pocity. „Neměj strach, bude to dobré,“ špitla dívka, ale nebyla si jistá, jestli tím chtěla víc přesvědčit jeho, nebo sebe. „To doufám! Udělám všechno proto, aby se ti nic nestalo,“ vzdychl a dlouze ji políbil. Pak vytáhl provaz a smutně se na něj díval. „Jen do toho,“ usmála se. „Neboj se. Budu to brát jako pouta tvé lásky.“ Vlk přikývl a pečlivě jí svázal ruce. Pak ji připoutal ke koni. Naposledy ji pohladil po vlasech a potom nasedl na svého hnědáka. Další jízda lesem, opět v sedle, ale tentokrát to pro dívku bylo jiné. Nebála se, ale cítila, že tohle může být naposledy, co se projíždí po boku muže, kterého milovala. Celou cestu nepromluvila. Jeli asi dvě hodiny, než se před nimi vynořily první kopce pohoří Avat v čele s pyšným hradem. Zvolna se blížili k hlavní bráně. Inaris vzdychla. A je to tady. Odevzdaně hleděla na hřívu svého koně a ještě jednou se uvnitř přesvědčovala, že je to správný krok k záchraně více jak tuctu dívek. Těžké okované dveře se blížily. Cítila k nim odpor, ale teď už nebylo cesty zpět. „Co tu chcete?“ obořil se na ně hlas odněkud z hradeb. „Přijíždíme nabídnout otrokyni,“ zahlaholil Rade a ukázal na spoutanou dívku. „Těch už máme dost!“ „Ale takovouhle ne,“ vmísil se do vyjednávání Vlk a naklonil Inaris hlavu tak, aby si ji mohli prohlédnout. Strážný vykoukl přes kamenné hradby a se zájmem 59 ji okukoval. „Dobrá, jeďte dovnitř,“ řekl nakonec a dal povel k otevření brány. Skupinka se dala do pohybu. Kopyta začali klapat o vydlážděnou zem. Muži se rozhlíželi okolo a instinktivně hledali únikovou cestu. Nikde nic. Vysoké hradby a pevné bašty. A to byl teprve první hradní stupeň. Čekala je ještě jedna brána, než se dostali na hlavní nádvoří. Zastavili u hradní studny. Vlk nenápadně kývl na Inaris. Smutně se na něj podívala. Začínala mít pocit, že to prostě nezvládne. Nebyla tak silná, jak si myslela. Vždyť nemohla vědět, co všechno bude muset snést, než ji odtud dostanou. Cítila strach a nemohla mu utéct. Obhlížela stěny paláce a snažila se okny prokouknout dovnitř. Strašilo ji, že neví, co je uvnitř. Po chvilce se otevřely jedny z dveří a na nádvoří vstoupil vysoký muž. Promnul si bradu a srovnal si dlouhý černý hábit. Bylo jasné, že je to jeden z Arlingových kněží. Pokračoval směrem k nim a měřil si při tom Inaris od hlavy k patě. „Kolik za ni chcete?“ „Padesát zlatých,“ prohlásil rozhodně Rade. „To je trošku moc za jednu otrokyni! Ale je opravdu pěkná a vypadá zdravě!“ bylo vidět, že muž má zájem. „Jo, proto nám zbyla jako poslední, ale stojí za to, pane! Určitě budete spokojený.“ Voják plival líbezná slůvka a musel se přemáhat, aby po kněžím neskočil a nevrazil mu meč do krku. „Hmm, to doufám!“ přikyvoval pán hradu. „Svlečte ji! Přece nebudu kupovat zajíce v pytli!“ Rade zvolna přikývl a mrkl na Vlka. Mladík pochopil. Přistoupil k dívce a krátce se jí zadíval do očí. Snad to mělo znamenat promiň, nebyla si jistá. Mohla se těšit jedině z toho, že to bude právě on, kdo ji bude svlékat. Věděla však, že to musí vypadat co nejvěrněji a on to věděl také. Roztrhal šaty z režného plátna a jejich cáry odkopl stranou. Snažil se vystupovat co nejvěrněji, což nebylo zrovna nejlehčí, neboť právě musel ponižovat svou milovanou. Bylo mu z toho smutno, cítil se špatně a jenom to přemáhání, aby to nedal znát, ho vysilovalo natolik, že ani pohled na nahou Inaris ho nevzrušoval. Zíral do země a čekal co bude. „Ujde!“ usmál se nakonec kněží. „Odveďte ji! Bude krásnou trofejí našeho hradu!“ pak se otočil k mužům. „Pojďte za mnou. Vyplatím vám tu vaši částku, ať můžete pokračovat v cestě.“ „Vlastně by nám víc vyhovovalo, kdybychom tu mohli přespat! Cesta je dlouhá a nechceme přespávat v noci v lese. Můžete nám to strhnout z platby,“ navrhl Rade. www.mfantasy.cz POVÍDKY „Nuže dobrá, ať je po vašem! Strhnu za každého je všechny, i tvou sestru! Rade už je odvádí nahozlatku,“ řekl a pokynul mužům, aby šli za ním do ru a my bychom se k nim měli okamžitě připojit,“ hradu. usmál se a vytáhl svazek několika klíčů. Jak zjistili, některé byli i od čtyř cel, jiné zas jen od jedné. Byl v Stráže vlekli Inaris úzkými chodbami někam do tom zmatek a docela dlouho se kvůli tomu zdrželi. sklepení. Několikrát odbočovali a zatáčeli, až se U každé cely je museli prostě zkoušet všechny, dodostali do části s celami. Když procházeli kolem kud nenašli ten správný. jednotlivých mříží, dívka za nimi spatřila některé Inaris se na něj usmála a nedočkavě vyhlížela svoznámé tváře. Dávala si dobrý pozor, aby jí otrokyně bodu, zatímco Vlk strkal jeden klíč po druhém do neviděli do tváře. Kdyby ji poznali, lehko se mohlo zámku. stát, že ji některá nechtěně prozradí. „Kruci! Už jsem zkusil všechny a pořád nic. Asi jsem Vojáci přivedli dívku před prázdnou celu. Jeden z nějaký přehlédl,“ omluvil se a začal znovu. nich jí nasadil okovy a ujistil se, že drží. Pak ji pro- Inaris přikývla, ale do hlavy se jí začala vkrádat nestrčili dovnitř a připoutali ke stěně. příjemná myšlenka. Odevzdaně hleděla na železnou „Bude se ti tady líbit, princezničko,“ zasmál se jeden mříž a snažila se rozpomenout na tu chvíli, kdy ji z nich a aby dodal svým slovům váhu, poplácal ji po sem přivlekli. nahém těle. „Fakt že jo! I nám se tu s tebou bude Mladík mezitím netrpělivě chrastil svazkem klíčů. líbit!“ dodal. Když už nebohá dívka čekala nejhorší, Už je jen nazdařbůh zkoušel. oba muži vyšli z cely, zamkli za sebou a odešli. „Jakto, že žádný nepasuje,“ kroutil hlavou a dál se Inaris si nahá sedla do kouta na studenou kamen- pokoušel obelstít zámek. nou zem a rozplakala se. Věděla, že to nebude jed- „Nech toho, Vlku,“ špitla dívka. „Mají ho ti dva noduché a mockrát slyšela příběhy o otrokyních, ale strážní, co mě sem přivlekli!“ když to zažívala na vlastní kůži, bylo to mnohem „Nemají!“ zakroutil hlavou. „Na ty jsme narazili horší, než si kdy dokázala představit. cestou do sklepení a měli u sebe jen tyhle.“ Ukázal Nebylo tu vůbec nic. Byla tu tak krátce a už toužila na tucet klíčů navlečených na provázku. po čerstvém vzduchu, nebo po slunci nad hlavou. V „Tak je někam odnesli. Je tolik míst, kde můžou být. cele bylo šero. Jen kdesi z chodby sem doléhal nedo- Třeba je má ten Kněží, “pokrčila rameny. stačující paprsek světla, který do podzemí pronikal „Najdu ho!“ „Ne, nenajdeš, nemáš čas,“ řekla a po tváři se jí opět malinkým okýnkem. Chtěla ven a to co nejdřív. Opírala se o stěnu a ohmatávala si těžké okovy na rozřinuly slzy. „Dostaň odsud mou sestru, ať to není rukou. Pak zkusila pevnost řetězu, kterým byla při- zbytečné!“ poutána na dvou místech ke stěně. Doufala, že ales- „Nenechám tě tu, Inaris, to nemůžu! Miluji tě!“ Cípoň řetěz na nohou povolí. Nic. Strážní jí nedali ani til se bezradný. Nevěděl co má dělat. Stál u mříží a možnost alespoň se pokusit o útěk. Nahá se choulila hleděl jí do tváře. v rohu své cely a čekala, kdy už ji konečně přijde Vlk „Taky tě miluji!“ Její slova zalil smutek. Pokusila se zachránit. vstát a rozběhnout k němu. Chtěla ho naposledy Nevěděla kolik času uběhlo, ale určitě byla noc, obejmout, i když jen přes mříže. Toužila ho napokdyž se venku ozval šramot. Několik přidušených sledy políbit ale okovy ji stáhly zpátky. Snažila se výkřiků dívek ohlašovalo, že se něco děje. Po chvil- dosáhnout, ale nešlo to. Stáli kousek od sebe a přece ce zaslechla další šramot, tentokrát delší a hlučnější. tak daleko. Dala se do pláče. „Zachraň se alespoň ty. Někdo se snažil odemknout některé z mříží. Inaris Nechci se dívat na to, až tě zabijí! Rychle jdi, než tě ožila. Byla sice unavená, ale rázem se jí vrátila ener- tu najdou.“ gie. Jestli jsou to opravdu oni, pokud se jim podařilo Snažil se uklidnit a najít nějaké řešení. Nechtěl tam jen tak bezradně stát. sehnat klíče… „Vlku!“ vykřikla štěstím, když spatřila mladíka u její Zatracený krám,“ zakřičel. „Proč nám to bohové cely. dělají! Proč vás nemůžeme zachránit všechny? Proč „Pššt, nemáme moc času! Teronij a Geron jsou na chtějí ode mne tak vysokou daň? Za co se mstí?“ hradbách. Pokusí se postarat o strážné, ale nebude plakal a zoufale se dobýval do cely. Kopal a lomcodlouho trvat, než na to přijdou. Musíme být rychlí!“ val s mříží, ale všechno bylo marné. Dolehl k nim vzdálený hovor. Přicházely další strářekl tiše a ohlédl se někam do chodby. „Našli jsme že. „Už nemáš čas, jdi!“ žadonila. 60 www.mfantasy.cz POVÍDKY „Já se pro tebe vrátím! Seženu pomoc a vrátím se,“ sliboval. „Sbohem, Halo. Trvalo to tak krátce, ale vzpomínky na tebe mi budou připomínat to hezké na tomto světě až do smrti. Nestihla jsem ti dát vše co jsem chtěla a mrzí mě, že s tebou nemůžu prožít svůj život. Dej pozor na mou sestru a nikdy na mě nezapomeň. Miluji tě. “ Vysílená žalem se zhroutila na zem. Z dálky se ozývalo dopadání bot na podlahu a chvíli na to i hlasy vojáků. „A řekni mamince, že jsem vyměnila svůj život za štěstí mé sestřičky. Řekni jim, že je mám ráda.“ Vlk přikývl a utřel si slzy z tváří. „Budu tě milovat, ať budeš kdekoliv a nikdy na tebe nezapomenu. Máš mé srdce a navždy to tak zůstane,“ řekl a naposledy se jí zadíval do krásných modrých očí, které teď byly plné slz. „Sbohem,“ rozloučil se a odběhl pryč. Chvíli na to se v chodbě objevili strážní, kteří našli jen prázdné cely. Všechny otrokyně byly pryč až na jedinou. Inaris nevnímala okolní svět. Plakala nad svou ztracenou láskou a ztraceným životem. Věděla, že už se nevrátí. Rade a Teronij mu to rozmluví. Nenechají ho zahodit svůj život při marném pokusu o její záchranu. Neměla naději. Prožije zbytek svého mládí jako otrokyně a až léta její krásy pominou, její život skončí. Modlila se k bohům a doufala, že dívky, které zachránila se v pořádku dostanou domů a prožijí své životy tak, jak ona nemůže. 61 www.mfantasy.cz Zkáza Morkenu POVÍDKY Autor:Hecubah Schyloval se večer a dřevěné stavby malého městečka přikrytého sněhem ozařovaly plameny. Plameny šlehající z mnoha domů po celém Morkenu. Po hradbách zmateně pobíhaly stráže a bylo slyšet hysterické příkazy jejich velitelů. Co chvíli oblohu ozářila letící ohnivá koule, která vzápětí dopadla a pohřbila několik obyvatel v troskách jejich domu. Nad celým městem se vznášel pach strachu a smrti, přesně tak jak chtěl Prorok. A v jednom z těch domů uprostřed Morkenu diskutovala skupina mužů oděných ve zbrojích. ,,Podívejte,“ promluvil jeden z nich, ,,V současné době jsou obyvatelé schopni vydržet obléhání asi čtyři týdny při správném nakládání se zásobami potravin a vody. To by nám mělo zajistit dostatek času při vyjednávání. Jaké máte ke strategii uzavření města připomínky?“ Velitel městské hlídky se na chvíli odmlčel a zkoumal pohledy ostatních přítomných. Ty pohledy nahlas křičely jediné, o čem se každý z nich bál promluvit. Otázku, na kterou nikdo z nich nechtěl znát odpověď. Velitel poté pokračoval. ,,Druhá možnost je, že bychom se vzdali a vydali se tak na milost nepříteli. Měli bychom obě alternativy dobře promyslet. Je tu ještě šance, že náš posel dorazí a přijede nám na pomoc Verdighetská armáda.“ ,,A co když byl na cestě zabit?“ Z protější strany stolu se ozýval vysoký hlas obchodního cechmistra. ,,Budeme tady sedět a postupně všichni umírat, dokud si nebudeme jisti, že jsme v tom sami? Nemůžeme přece dávat všanc životy těch lidí! Nikdo z nich do hajzlu neví, o co tu jde! My sami to ani nevíme!“ ,,Mlč Uurte,“ zakročil muž v mnišském rouchu. ,,Když se Prorokovi vzdáme, víme vlastně, co nás čeká? Je to fanatik. Co když vtrhne do města a začne vyvražďovat obyvatelstvo? Všichni ho známe jen z krátkého setkání na té hostině. Já bych vyčkal.“ Všichni si vzpomněli na jeden podzimní večer přede dvěma měsíci, kdy na hostině na oslavu zvolení nového starosty vtrhl do hodovní místnosti se svou gardou jistý muž, který se představil jako Prorok. Pobil se svými vojáky stráže a vyděšeným hodovníkům začal vyprávět jistý příběh. Příběh, kterému nikdo z nich neporozuměl a který si nikdo z nich nepamatoval, ale který v nich vyvolal pocit beznaděje. Když skončil, závěrem ještě dodal: ,,Tolik se bojíte nadcházející zimy, že nepřemýšlíte nad tím, co je skutečně důležité, a to je přece zábava, 62 ne? Nebojte se, dám vám oheň, aby se vaše ženy a děti mohly ohřát.“ S těmi slovy kolem něj explodoval oblak kouře a zmizel. Části jeho mužů se podařilo uprchnout, další byli zastřeleni na útěku nebo chyceni a popraveni. Město zprvu žilo ve strachu, ale od té doby ho nikdo znovu nespatřil. Až přede dvěma dny se na obzoru objevila armáda. K městu se přiblížil osamělý jezdec a něco zaječel na stráže. Ta věta zapůsobila jako kladivo. ,,Prorok se vrátil,“ pronesl jezdec ještě jednou a sesul se z koně mrtev k zemi. K městu se přiblížilo asi tisíc pěšců a jezdců a také spousta obléhacích strojů, které teď rozsévaly smrt kamkoliv namířily své planoucí náboje. Již dva dny se slunce dívalo na umírající malé město kdesi v zapomenuté zemi nikoho. Již dva dny po obloze létalo množství takových malých sluncí a s každým dopadem se astrálem nesl smrtelný výkřik několika existencí, které tak bídně ukončily svůj život. Starosta vstal ze židle, rozhlédl se po přítomných a zamyšleně hleděl na desku stolu. ,,Definitivně rozhoduji takto: ještě teď hned vyšleme posly se vzkazem, že otevíráme brány. Bůh nám pomáhej. Žádám vás, abyste toto rozhodnutí akceptovali a příjímám za něj před Bohem odpovědnost.“ O deset minut později opouštěli město dva muži s bílými prapory upevněnými na ramenou. Uběhla další hodina, než se oba vrátili se zprávou, že Prorok město ušetří, pokud se vzdá. Na okamžik jakoby se život zastavil. Vidina nadcházejícího míru naplnila všechny radostí a nadějí. Před branami se shromáždil značný počet Prorokových vojáků a panovalo ticho. Všichni vyčkávali. A za jasné měsíční noci se brány Morkenu zas jednou otevřely. V tu chvíli se na obloze objevil další letící ohnivý oblak, který vrhal jasně světlo na zástupy krvežíznivých vrahů, náhle se hrnoucích v proudech do bran města Morkenu a vraždících a ničících všechno, co jim přišlo do cesty. Příliš pozdě si Starosta uvědomil, že vsadil na špatného koně. Na vrcholku nedalekého kopce se rýsovala figura v tmavém plášti a z kápě vykukovala usmívající se tvář. Tvář, jejíž oči zračily chaos a vztek někoho, jenž zanevřel na tenhle svět a jenž se chtěl mstít. Před očima mu vyvstával obraz jeho nenaplněného snu. Celý život věnoval druhým a když chtěl něco nazpět, byl vyvržen a zatracen těmi, kdo ho kdysi měli rádi. Usmíval se, ale oči měl plné slz, protože věděl, že to, co dělá, není správné. Nemohl však již dál, neměl už proč žít. Zbývá jen zášť a smrt. A tak jeho umírající duše naposledy vyprávěla příběh o Krysaři. Morken umíral. www.mfantasy.cz POVÍDKY Stíny noci, stíny mysli Autor:CrazyLom Nůž se zabořil tak dva centimetry hluboko. To stačilo. Trochu jsem s ním zakvedlal a uviděl vnitřek. Asi jsem na té správné cestě. Zhluboka jsem vydechl, natáhl ruku a..AUU!! Podělaná konzerva! Nadával jsem, zatímco ze dvou prstů kapala na zem solidní rychlostí světle červená krev. Nechápu, proč musím tyhle vynálezy moderní doby vždycky testovat mezi prvníma. Kupte si to, nemá to chybu, to přesně ten chlápek říkal. Takže já teďka půjdu za ním a postarám se, aby krev kapala pro změnu z něj. Zavrčel jsem hlasem vlka toužícího po pomstě – i když v televizi říkali, že vlci nejsou ve skutečnosti pomstychtiví...moment. Tady něco nehraje. Co je sakra televize? Pak mi to dotrklo. Já přece vím, co je to televize. Proboha, kdo by to nevěděl. Můj problém spočívá v tom, že nepůjdu nakopat zadek žádnému prodavači konzerv, protože žádný neexistuje. Dívám se na svou ruku – samozřejmě, ani škrábnutí. Rozhlédnu se kolem sebe. No samozřejmě. Pěkná místnost polepená plakáty hokejistů, jedna postel, stůl s počítačem, televize s DVD, zkrátka pro sedmnáctiletého mladíka luxus. Ještě pro ujištění osahám záda. Samozřejmě, křídla nikde nejsou. Zase jsem měl halucinace. Bože můj... Modlím se, aby matka neslyšela moje hlasité monology pronikající na povrch. Podívám se na digitální budík – jsou tři ráno. Ona určitě spí. Všichni normální lidé spí. Jen já sedím na křesle ve svém pokojíčku a mám halucinace. Vždycky, když se z návštěv své mysli vrátím, cítím se strašně vyčerpaný. A mám výpadky paměti. Vůbec nevím, proč neležím na posteli. Ale to je teď jedno. Potřebuju se uklidnit. Zastavil jsem ruku nad krabičkou cigaret. Tohle nebude stačit. Život v mém mozku sílí. Možná bych se vrátil zase tam, kam nechci. Takže sáhnu pod postel a vytáhnu kufřík s hokejovými kartičkami. Tak ve čtrnácti jsem je sbíral. Oddělám pakl s hráči Washningtonu Capitals – zrovna v té sezóně tam hrál Jágr a moc jim nepomohl. To je jedno. Sáhnu hlouběji a vytáhnu pytlík, ze kterého na mě civí dva gramy holandu, který mně tři dny zpátky vnutil bývalý dýler, protože nakoupil půl kila od jedné vyfetované trosky za naprosto směšnou cenu. Říkám vnutil, protože jsem se zařekl, že toho nechám. Normálně by to šlo, ale ne, pokud chytáte momenty, ve kterých lítáte po střechách, zabíjíte, chlastáte, kurvíte se a při tom všem bojujete o holý život. Takže jsem 63 vzal trávu, papírky a vyšel na balkón Byl právě úplněk. Sedl jsem si na plastovou židli, kterou mám na balkoně, a pozoroval les. Víte, když jste z rodiny, jejíž hlava se prosadila do NHL, peníze vás přestanou vzrušovat. Máte v bytě na venkově obrovský pokoj s balkonem a připadá vám to normální. Přitom je to úžasné, ale to vy nedokážete vnímat, protože jste zvyklí. A to je možná chyba. Dal jsem se do balení. Z lesa se ozývaly noční zvuky, šustění, vytí, houkání, a za ty zvuky si vaše fantazie dokáže dosadit vlkodlaky, bludičky, upíry, cokoliv je potřeba. Motal jsem brčko a přemýšlel o sobě. Potom, nevím, co mě to napadlo, vstal jsem a podíval se dolů z balkonu. Přepadla mě náhlá závrať a svět se otočil vzhůru nohama. Padal jsem hluboko, hlouběji, než padat šlo, urazil jsem snad desetinásobek těch pár metrů, co mě dělily od tvrdé matky Země, a potom jsem roztáhl netopýří křídla a vyletěl nahoru, nad střechy. Konzerva mi vypadla z ruky. Znechuceně jsem pozoroval zkrvavenou ruku. To si ten podrazák ještě odskáče. Mocně jsem zamával křídly. Město pode mnou spalo. Spí ve dne tak upovídaný trh, spí mecenáši ve svých pyžamech i chudáci v nuzných chatrčích u hradeb. Bdí vrazi, lupiči a noční běsy, bdí stráže hlídky, připravené s nimi bojovat. Bdí také mutant, na první pohled obyčejný chlap, jen kdyby ta křídla zmizela. Bdí a letí, sleduje uličky a přemýšlí, co bude dělat. Buď půjde spát, nebo... nebo lovit. Chytil jsem se jednou rukou zábradlí, druhou jsem držel polotovar vonícího špeku. Zase to na mě přišlo! Tak nečekaně. Je to čím dál silnější. Doklopýtal jsem k židli. Rychle, rychle! Ruce se mi třásly. Přidal jsem dost tabáku, protože nepotřebuju nějak zvláštní sílu, chci jen v klidu spát. Joint vzhledově za moc nestál, ale stačit musí. Vsunul jsem jej do úst a klepající se rukou zapálil. Potáhl jsem hluboko do plic, chvíli zadržel a vypustil mračno kouře. Hlava se mi vyjasnila a přeludy zmizely. Blaženě jsem si oddechl. Byl by z toho průser, kdyby matka zjistila, že sedím na balkoně a kouřím marihuanu. Ale ani zdaleka takový, jako kdyby zjistila, že v mé hlavě zase poletují stíny. Zní to nechutně, že ji takhle odsoudím, ale znám ji moc dobře. Ji by zkrátka ze všeho nejvíc užírala myšlenka, že nemá psychicky zdravé dítě. A tady nejde o nemoc, ona si ve své zabedněné hlavě poruchy mysli spojuje s dementy a mongoloidy a ty zase s něčím www.mfantasy.cz POVÍDKY neslušným. Poprvé, když mi po jedné její přednášce o halucinacích došlo, jaké má názory, chtělo se mi z ní zvracet. Z vlastní matky! Lidi jako ona si nezaslouží žít. Už mě moje hříšné myšlenky ani neznervózňují, matka se mi odcizila v okamžiku, kdy jsem pochopil, že si otce vzala pro peníze. Tomu je to jedno, když většinu času tráví v Kanadě. A je to jednoduchý člověk, nedokáže ji prohlédnout. Dohulil jsem špeka a šel si lehnout. Hlava se mi příjemně motala a chtělo se mi spát na důkaz toho, že jsem zvolil ideální množství. Složil jsem se do postele a během pár vteřin jsem usnul. Zdály se mi pěkně temné sny o nějaké zvláštní, snad kouzelné místnosti. Probudily mě kapky deště pleskající o mé křídla. Otevřel jsem jantarově žluté oči. Blížila se bouřka. Noc ještě zdaleka neskončila. Myšlenky na lov mě brzy opustily, šel jsem spát na věž jedné vysoké katedrály, patřící sektě šílených uctívačů vodního živlu. Kdo ví, co za dnešním lijákem stojí! Člověk nesmí věřit ničemu. Skočil jsem ze střechy a křídla jen brzdila můj pád. Dopadl jsem na všechny čtyři jako kočka, stejně pružně a s nedbalou elegancí. Hodil jsem přes hlavu kápi a ukryl se pod plášť. Nosím velké, volné oblečení, většinou totiž spávám venku a navíc musím někam schovat křídla, mám zkušenosti s mnoha blázny, kteří mě považovali za démona. Párkrát už jsem utíkal prakticky z hořící hranice. Jednou mě uplácel jakýsi kněžský papaláš, měl jsem hrát úlohu temného boha. Odmítl jsem. Náboženství respektuji, ale ne hrabivé sekty, které pro zisk a armádu stoupenců udělají cokoliv. Schovaný pod kůží oděvu, procházel jsem noční ulicí a přemýšlel, kde se levně vyspat. Měl jsem u sebe poslední zlaťák a nerad bych jej lehkomyslně utratil. Nevím, kde seženu peníze příště. Pak můj citlivý sluch nočního lovce uslyšel pokus o tiché kroky, blížící se ve tmě. Šel jsem dál a čekal. Tušil jsem, co bude následovat. I když většinu vrahů a zlodějů odradí má vysoká a mohutná postava, někteří jsou neodbytní. Ve tmě se zaleskla dýka. Ucítil jsem ji zezadu na bláně křídla. Lupiči nic nedošlo. „Peníze nebo život,“ řekl do ticha nervózní, vysoký hlásek. Otočil jsem se s nataženou pěstí a postava odletěla. Dopadla do bahnité kaluže, až voda vycákla. Dvěma rychlými kroky jsem byl u ní. Rozevřel jsem ruku a z prstů vyjelo patero ostrých drápů, které podřezaly už desítky krků - další z mutací, kterými mě příroda obdařila – či proklela, nevím. „Smilujte se pane,“ zašišlal hlásek. Hlásek mladíka, možná ještě dítěte. 64 Drápy se automaticky zasunuly. Zbledl jsem. Postavil jsem lupiče na nohy a s údivem zjistil, že hledím do tváře třináctiletého kluka. Vypadal dobře oblečený, nechápal jsem, proč mě napadl. Chvíli jsme oba mlčeli. „Ty máš hlad?“ vypadlo ze mě konečně. „Ne, pane.“ „Nemáš peníze?“ „Mám, pane.“ Na důkaz sáhl do kapsy a vytáhl o dost víc zlaťáků, než kdy budu mít já. Šokovalo mě to. „Tak proč jsi mě chtěl proboha zabít?“ „Nevím, pane.“ Tak nevinná tvář, ty zděšené oči, ze kterých se dolů kutálely deštěm smývané slzy, má mysl se bouřila. Co se to děje? Toho kluka jsem najednou znal, vždyť to jsem já sám, hlavou mi proudily tisíce a miliony myšlenek a já se v nich topil jako pes, který se dostal do víru, ale nikde nevidí svého páníčka, voda mu vniká do plic, cítí tu smrt na jazyku, nechápu vůbec nic z těch obrazů, co mi promítá hlava. „Běž...běž..a ať tě už nikdy neuvidím..“ vykoktal jsem na kluka. Ihned odešel. Schoulil jsem se a začal jsem plakat. Že mě z protějšího domu pozoruje pár cizích očí a zuří nad neúspěchem, to mi zůstalo utajeno. Probudil jsem se, celý mokrý od slz srdceryvného pláče. Bohužel, první, co jsem uviděl, byly černé oči mé matky. Probodávaly mě jako nějaké nestvůrné čepele, zabořovaly se znovu a znovu do nekrytých útrob mého těla. Zbledl jsem úzkostí. Matce určitě došlo, že tohle nebyl obyčejný sen. Posadil jsem se na posteli a čekal útok. Přišel vzápětí. „Co ti je? Křičel jsi na posteli jako v posledním tažení!“ No a teď vysvětlujte, že jste ve snu málem zabil třináctiletého bohatého kluka, a to svými drápy, které vám jako kočce vylézají z prstů. „Nic. Normální sen. Ani si nevzpomínám, o čem.“ „Lžeš.“ Matčin hlas zněl jako kladivo, když poslední, finální ranou donutí hřebík přejít z těžké defenzivy k neodvratné porážce. „Tys měl zase ty divný sny, že? Zase jsi lítal!“ Znělo to jako obvinění a nejspíš i bylo. Když jsem totiž ve třinácti letech začal svá vidění dostávat, udělal jsem tu chybu, že jsem se jí svěřil. Tehdy se mé noční ego teprve narodilo a já nevěděl, komu o něm mám říct. Kdybych radši mlčel! Nevěděl jsem tehdy ještě, co je má matka za sobeckou, podlou svini. Teď to schytávám. „Víš, co musíme udělat, jestli ty sny budou pokračovat!“ Věděl jsem to líp, než matka tušila. Že se mnou chce zajít na psychiatrii kvůli údajné schizofrenii bylo jasné. Těžko jsem ji mohl oblomit tím, že tohle není schizofrenie, ta přece vypadá jinak www.mfantasy.cz POVÍDKY si nemyslím, že jsem ten druhý, mně se o něm zdá. Léčit bych se šel klidně, nemoc je přece nemoc, jenže má to jeden háček. Po tom, co se Letec – jak svému výplodu říkám – narodil, byl jsem z něj zmatený. Od té doby je můj život věčný boj s ním, proto nemám kamarády a sotva prolézám na učilišti. Matce by bylo divné, proč jdu ven, a určitě by mě nechala sledovat – prostředky na to má. Pointa je v tom, že k doktorovi mě chce dostat ona sama – ale k jejímu. Podařilo se mi vyšpehovat jeden jejich telefonní rozhovor. Cvokař je v podstatě řezník, jakmile udělám chybu a matka mě k němu dokope, mám osud jasnej na klinice se statnými ošetřovateli v bílých pláštích, aby matka neměla doma mentálně postižené dítě. Takhle ho má zmáklýho, ani nevím, jak to udělala, tipoval bych prachy nebo sex, protože je to docela kočka a výčitky svědomí jsou jí cizí. Ale abych se vrátil k dialogu. „Vím, mami, ale neboj. Byl to fakt jen normální sen.“ „Jen aby.“ Dveře mého pokoje se zapráskly, když ta čarodějnice odešla. Kolikrát jsem ji, v duchu i nahlas, proklel! Mít normální rodiče, už jsem možná vyléčený. Ale takhle si můžu vybrat mezi ústavem a věčnou noční můrou, a zatím volím můru. Ale jednou mě Letec utrápí, a já se vzdám v marné naději, že to se mnou matka nemyslí tak zle. Ale teď si půjdu dát ranní cigaretu. Že kouřím jí nevadí, sama „hulí jak fabrika“. Mě cigarety uklidňují a lehce pomáhají ve válce s Letcem. Bohužel ne tolik, kolik bych potřeboval. Sedl jsem si k pc a zapnul metal, potichu, jen tak aby navodil atmosféru. Rozvalil jsem se na židli a v myšlenkách se vrátil k onomu památnému dni, kdy se Letec narodil. Obrovský sál, vykopaný v zemi. Všude davy lidí v tmavě modrých hábitech a kapucích. Ve středu obětní oltář. Je cítit pach prastaré síly, která jako by na tomto místě ožívala. Tlumený zpěv náboženské písně se mění na dunění chorálu. K oltáři se objeví ulička. Tou prochází dva kněží a nesou nosítka, na kterých je přivázaný hubený mladý muž. Ječel by hrůzou – nebýt toho, že má na ústech roubík. Hlasitost chorálu roste. Kněží pokládají muže z nosítek na oltář. Jeden z nich vytáhne dýku a sundá si kutnu. Světla pochodní odhalí vychrtlé tělo potetované tajemnými znaky. Druhý kněz přijme dýku. Oba opakují monotónně jakási slova. Potom ten ozbrojený probodne ležícího muže. Roubík 65 zabrání uniknout výkřiku děsu a bolesti. Chorál zesílí ještě víc, celá zem duní zpěvem temné písně. Dýka probodává hrudník vychrtlému knězi. Krev proudí do rány ležícího nebožáka. Zdvihne se vítr, je to až neuvěřitelné, vítr v podzemí! Mění se v tornádo. Všechny pochodně zhasínají. Pak se zase rozžehnou. Výbuch světla. Oba kněží leží vedle oltáře ve své vlastní krvi. Na něm stojí nahý muž. Má podobný obličej jako obětovaný nebožák, ale není to on. Je mnohem větší a svalnatější. Má žluté oči, z prstů mu rostou snad pěticentimetrové drápy a má roztáhlá netopýří křídla. Stojí na rozervaných provazech, které před chvílí držely jeho předchůdce. Potom skočí z oltáře a letí přes celou místnost. Davy zakuklenců se jej snaží chytit. Letec se rozhání svými drápy a mnoho fanatiků končí na zemi s rozťatým hrdlem. Vletí na schody, které vedou k východu. Už je skoro u něj. Do cesty mu skáče malý kluk jako poslední překážka. Zasviští drápy a chlapec padá mrtev k zemi. Letec – zrozen z bolesti, strachu a hněvu – mizí. Dokouřil jsem cigaretu a hodil vajgl do popelníku. Potom jsem se zamyslel. Proč se mi o něm tolik zdá? Nevím, kde hledat klíč. Napadá mě jedině mrtvý chlapec, vzpomínka na jeho smrt ve mně stále ožívá. Ale co má se mnou společného? Nikdy jsem mu neviděl do tváře, tohle má paměť nezachytila. Kdo by to mohl být? Nikoho takového neznám. Já? Ale proč? Nebo můj otec? Ale proč ten? Tolik otázek a tak málo odpovědí... Udělal jsem si luxusní snídani, smažená vajíčka se slaninkou a džus. Hmmm. Kde jsou ty časy, kdy mi dělala snídaně matka! Až do mých třinácti, kdy se těšila na talentovaného, slavného potomka, který proslaví i ji. Byl jsem sportovně zdatný a právě jsem se dostal na gymnázium. Pak se objevil On a všechno skončilo. Matka ze mě už nebude mít prospěch, takže mě nenávidí a chce se mě zbavit, ze školy mě vyhodili, jsem rád, že se držím na učilišti, a hokej jsem také přestal hrát. Jednak jsem nemohl pořádně trénovat a jednak na jednom zápase jsem chytil halucinace – ještě teď mě zamrazí, když si na to vzpomenu.Letec to zrovna schytával v jedné z nesčetných bitek, do kterých se zamotal. Ani nechci vidět, co si všichni mysleli, když jsem se najednou na střídačce složil bolestí a začal řvát slova úplně mimo kontext. Radši zapomenout. Celý den jsem seděl u pc, psal básně a bál se noci, která se blížila. Večer Letec sílí a snadno pronikne na povrch. Znal jsem už několik metod, jak ho zaplašit, ale žádná nevycházela stoprocentně. Někdy ani nepřišel a já přemýšlel, proč. Jak to udělat, abych se jej definitivně zbavil? www.mfantasy.cz POVÍDKY Už jsem zkoušel náboženství, modlil jsem se tak silně, jak to jen šlo, ale bez efektu – obávám se, že moje víra nebyla skutečná, ale jen vykonstruovaná kvůli němu. Zkoušel jsem trávu, alkohol, cigarety (které mi zůstaly), desítky prášků na uklidnění. Zkoušel jsem nespat nebo jít spát vyčerpaný, Zkoušel jsem sex – s prostitutkou, když matka nebyla doma, protože holky neznám a Letec mě nenechá si na ně udělat čas. Všechno bezvýsledné. Letec se ukazuje, kdy se mu zachce, často nepočká ani na noc a udělá mi nějaký pořádný trapas. Přemýšlím, co zkusím dneska. Chtěl bych se přivést na jiné myšlenky, ale to nejde, má nade mnou příliš velkou moc. Jak jsem tak civěl do počítače a dumal nad svým problémem, útok přišel ze zálohy. Vzbudil jsem se pod ranami dřevěných obušků. „Vstávej, somráku! Je čas vypadnout.“ Hlídkař se evidentně bavil. Vstal jsem, protáhl se a rozhlédl jsem se. Pěti strážím zmrzly úsměvy na rtech, když uviděly moji širokou postavu. Podíval jsem se do očí tomu sadistovi, co mě tak šeredně vzbudil. Četl jsem v nich strach. Policajt ucouvl, bledý jako smrt. „Já..omlouvám se, pane..“ Zbabělci. Tihle mají střežit zákon a pořádek? Když se v pěti bojí jednoho urostlého chlapíka? I když, ty oči, to je asi pořádně znervóznilo. Ani bych se jim nedivil. Křupl jsem klouby. Policajti sebou trhli. „Ještě něco?“ zasyčel jsem. Odpovědí mi bylo kroucení pěti hlav. „Hrdinové,“ zasmál jsem se a plivl jim pod nohy. „Nestojíte ani za zlámanou grešli, jací ste chudáci. Tak čau, vy sráči!“ Poslední větu už jsem jen tak hodil do vzduchu, už jsem si povoloval kabát a vzlétal. Podle hodin na radnici mohlo být odpoledne. Rychle jsem přistál na střeše, protože moje poletování ve dne kolikrát znervózňuje. Stmívat se mělo až za pár hodin. Jsem pořádný spáč. Vzpomněl jsem si na toho kluka a zachvěl jsem se. Polil mě studený pot. Nevím proč, ale bál jsem se ho. Jenom myšlenka na něj mě naplňovala zděšením.. Potom se ozval žaludek a já dostal hlad. No jasně, čas na snídani. Skočil jsem ze střechy a upravil oblečení. Pak jsem se vydal na trh. To podvečerní rušno mě unavuje. Koupil jsem si pořádnou porci masa a ze zlaťáku zbyla hromada drobných. Jestli to půjde takhle dál, za týden nebudu mít co do huby, protože jsem jedlík, ty dva metráky živé váhy toho potřebují hodně. Pak mě napadla divná myšlenka. Vždyť já jsem měl hodně peněz. Kam jsem je proboha všechny dal? Vůbec jsem si nevzpomínal. Byl jsem si ale jistý. No jo, ješ 66 tě nedávno mi kapsa cinkala desítkami zlaťáků, jedl jsem ve vybraných podnicích a oblékal se do drahých šatů. Kdy to ale skončilo? Z úvah mě vytrhl ošklivý hlas prodavače. „Pane, mohl byste na chvilku..?“ Otočil jsem se na něj. Byl to starý, ošklivý, vousatý dědek. Nevypadal moc jako trhovec, ale něco na něm mi přišlo povědomé. Nemohl jsem si vůbec uvědomit, odkud jej znám, ale stoprocentně jsem věděl, že jsem ho už někdy potkal. „Neznáme se?“ zeptal jsem se. Dědek si mě zkoumavě prohlédnul. „Myslím, že ne,“ odpověděl opatrně. Hned to ale zamluvil. „Měl bych pro vás práci, co říkáte?“ zeptal se. Prachy potřebuju jako sůl. Nechal jsem se tedy zatáhnout do nejbližší hospody. Dědek objednal dvě piva a zaštěbetal: „Jste známý jako odborník ve svém oboru, reputace vás předchází. Tohle bude jednoduché, za deset zlatých, jedná se o konkurenčního obchodníka.“ Smysl pro spravedlnost mi nechce dovolit zabít nevinného, ale kdo je dneska bez viny? Stejně jsem se zeptal, co je zač. Dědek začal popisovat, co je to za gaunera, bla bla prostě mě ukecal. Odkývl jsem mu tu nabídku, exl další pivo a zmizel. Seděl jsem na střeše naproti radnici a čekal na jedenáctou hodinu večerní, kdy můj cíl přijede. Pak na něj skočím, podříznu ho jak jehně a bude vystaráno. Začal jsem si pobrukovat, když mě napadlo, že můj zaměstnavatel bez problémů odešel od svého stánku do hospody a půl hodiny tam se mnou byl. Měl v kšeftě společníka? Zapomněl na to? Nebo nemá krámek a celé je to levárna? Drápy mi vyjely skoro samy. Jestli mě podrazil, podříznu jako jehně jej. Celou dobu plánuju ten kšeft a vypadlo mi, co jsem předtím řešil. No jasně, kam zmizely všechny ty prachy. Do prdele, jak to jen tehdy bylo..? Pak mě zase polil strach. Má to něco společnýho s tím klukem. S tím, o kterým se mi zdá každou noc, ale už to neřeším, s tím, co jsem ho včera málem zabil. Je to ten samý kluk? A co má co dělat se mnou? Proboha, napadlo mě, mutanta, postrach ulic a zabijáka honí noční můra v podobě třináctiletého chlapce. Něco se musí stát. Musí. Cítím to. A možná, že se to stane právě dnes v noci. Hodiny začaly odbíjet jedenáct. Sundal jsem plášť, který by mi mohl zavazet. Vstal jsem. Celá moje herkulovská postava zahrála svaly. Kdyby Slunce dnes nešlo spát, uteklo by před pohledem nad nevinně prolitou krví. Nebo je na to zvyklé. Nevím. Skočil jsem ze střechy a vydal se o pár ulic dál. Dostavník se zastavil. Ideální místo pro přepadení. Úzká ulička, svědci žádní, kočí musí také zemřít. www.mfantasy.cz POVÍDKY Měl jsem nachystanou dýku, protože drápy jsou můj rukopis a tenhle autogram přečte každý. Většinou lovím jen zločince a tohle by mi projít nemuselo. Sevřel jsem zbraň a čekal. Z dostavníku vylezla malá, shrbená postava v dlouhých hadrech, přesně podle popisu. Neváhal jsem ani okamžik. Skočil jsem a bodl. Dýka se zarazila o brnění. Nevěřícně jsem se zastavil. Rána jako z děla mě složila na zem. Obchodník se narovnal a šaty z něj sjely. Vůbec to nebyl vetchý stařec, jaký to měl být, ale široký, svalnatý, do železa obalený trpaslík. „Kurva kurva kurva,“ procedil jsem. Spodní okna baráků, do té doby zabedněná, se začala otevírat a do uličky skákali ozbrojení zakuklenci. Musím zmizet! Vyskočil jsem a uhnul před trpaslíkovou ranou. Hrnuli se na mě tři ti ozbrojení chlápci. Všechno šlo stranou a berserk si mě na pár minut vypůjčil. Drápy vyjely a z krků a těl začala cákat horká krev. Hnali se po mně další a další. Bodal jsem a sekal, zabíjel a vraždil jako smyslů zbavený. Když fanatický záchvat přešel, rozhlédl jsem se. Vysoko na střechách se drželi muži s kušemi a čekali, až vzlétnu, protože z vrchu na mě nemohli mířit, riskovali by pád do dvaceti metrů. Z jedné strany uličky se hrnula další masa. Druhá strana byla volná. Nechápal jsem, proč mě neobklíčili, ale to bylo jedno. Dal jsem se na útěk. Několik dlouhých skoků, už jsem se viděl pryč, když mi cestu zastoupil mladý, tak třináctiletý kluk. Držel v ruce kuši. „Chcípni!“ křikl na mě. Rozmáchl jsem se a chystal jej odeslat na onen svět, když tu náhle jsem zahlédl, jak z jednoho bočního okna zírá povědomý obličej. Ten dědek, co mě napálil, byl tady! Sakra! Vykopl jsem klukovi kuš z ruky nepostřehnutelnou rychlosti a skočil do okna. „Zabiju tě!“ řval jsem. Pokoj byl prázdný, dveře do sousední místnosti otevřené. Vletěl jsem dovnitř. Dědek na mě čekal. Svíral samostříl. Pak stiskl spoušť. Vyjekl jsem. Byla půlnoc a já měl klávesnici otisknutou na čele. Sakra! Letec mě dostal, když jsem ho nečekal. Začal jsem zhluboka dýchat a sáhl pro cigaretu. Kouř mě trochu uklidnil. Jak jsem se mohl takhle nechat chytit? Zamyslel jsem se, přestal se soustředit a ten parchant hnedka zaútočil. Tohle se mi nesmí stávat. Už toho mám dost! Musím se Letce zbavit. Předpokládal jsem, že dneska v noci už mě nechá, takže se v klidu vyspím. A zítra se na tu psychiatrii musím dostat. Jinak se zabiju. Takhle to dál nejde, Letče. Řečeno mluvou westernů, tenhle život není pro nás dva dost velkej. Spal jsem klidně. Ráno jsem vstal hodně brzy – už o 67 šesti. Musím zmizet, než matka vstane. Měla by chodit do práce, ale to ji ani nenapadne. Chodí tak maximálně pařit, a to pak mám doma ve svých sedmnácti letech namakaného babysittera, abych nezdrhal. Naházel jsem do sebe jídlo. Bylo mi najednou skvěle, když jsem prolomil ledy a v klidu se šel léčit jako každý nemocný člověk. Oblékl jsem se a vyrazil. Přes ranní hodiny vylezla rtuť v teploměru poměrně vysoko, zrovna byly na programu letní pařáky a dávaly o sobě hodně brzo znát. Peníze v hotovosti jsem nedostával, takže jsem si nesl matčinu peněženku a usmíval se. Kvůli kontaktům s okolním světem – respektive aby žádné nebyly – jsem neměl mobil. Zavolal jsem tedy z vesnické pošty (kde se bába divila, co se děje, ale protože mě prakticky neznala, zbaštila historku o tom, že mě matka omylem nechala doma bla bla a já musím jet ke kamarádovi bla bla), a objednal si taxíka. Kladl jsem enormní důraz na slovíčko rychle a protože peníze vydávají nezaměnitelné aroma, řidič přisvištěl skutečně jako blesk a já už si to hrnul směrem do prvního většího města, kde určitě bude k dispozici odborný psychiatr. Cestou jsem kecal s taxikářem a bylo mi jak nikdy předtím. Ta vůně svobody! Nabídl jsem mu cigáro a oba jsme si v autě zakouřili, povídali si o všem možném a poslouchali rádio. Cítil jsem se úžasně. Jakmile jsem vystoupil na nádraží, poptal jsem se, kudy do nejbližší nemocnice. Lidé se na mě sice dívali divně, ale to mi bylo jedno. Šel jsem a hvízdal jsem si. Špitál jsem našel hodně rychle, jeho mohutná budova na mě zírala přes tři ulice. Už jsem se tam chtěl vydat, když mě popadla chuť na zmrzlinu. Vlezl jsem tedy do cukrářství . Sama náhoda tomu chtěla, že první, kdo mi tam přišel do oka, byla mladá, odhadem šestnáctiletá, blonďatá micinka. S holkama to neumím, neměl jsem jak se to naučit, ale věděl jsem, že mám poměrně hezkou tvář, ještě pořád hokejovou postavu udržovanou domácí posilovnou a taky hodně drahé oblečení. Dovolil jsem si zariskovat a pozval ji na zmrzlinu. Bloncka přijala. Plný sebevědomí jsem se rozkecal a začal tokat. Taky představa řvoucí a doběla nasrané matky mně zlepšovala náladu. Nabaloval jsem jako o život, když se to stalo. Najednou dvouvteřinový záchvat slabosti. Ucítil jsem sílu vracejícího se Letce. Já hlupák! Už jsem měl být v nemocnici. „Musím jít,“ vychrlil jsem. Pavlínka, tak se blondýna jmenovala, na mě upřela své velké, modré oči: „Kam? Nechceš tady ještě být? Chviličku..“ zamrkala na mě. Chtěl bych. Ani nevíš jak. Dal bych za to hodně. Ale nemůžu. Musím dokončit úkol. Letec se začal dožadovat pozornosti. www.mfantasy.cz POVÍDKY „Fakt už musím. Vzpomínej na mě v dobrém. Protože jsem blázen a možná zemřu,“ vylítly ze mě myšlenky a zformovaly se do slov. Vystřelil jsem z cukrárny. Blondýnka tam zůstala sama, nechápavě se dívala a polykala otázku na telefonní číslo. Pak odešla a za pár týdnů na celý incident zapomněla. Sprintoval jsem co to šlo a cítil, že Letec vyhrává. Tak rychle jsem v životě neběžel. Ulice utekly a už jsem byl na náměstíčku před špitálem, kde sedávali důchodci a těšili se z hezkého počasí. Jedním okem na informační tabulku jsem zjistil, kde mají psychiatrii, a v duchu se pomodlil jako tehdy, když jsem doufal, že mě to zbaví Letce. Pak najednou přišel útok a já se svalil na lavečku. Poslední má myšlenka patřila blondýně, kterou už nejspíš nikdy neuvidím. Vstal jsem. Šipka ze samostřílu mi vězela v těle. Vytáhl jsem ji – nějak divně smrděla. Asi jed. Byl jsem pořád v tom domě, kde jsem usnul. Sakra, co se to děje? Proč nejsem mrtvý? Nadechl jsem se a pak jsem se málem složil. To ten sen! Pořád se mi vrací sny o klukovi. Musím zjistit, o co jde, nebo mě to zbaví rozumu. Vstal jsem, když mi do oka padl na zemi ležící, veliký cár papíru. Zdvihl jsem jej a začal číst: „Pokud se bojíš třináctiletého kluka, přijď co nejdřív do chrámu Tří bohů za městem. Stařík, cos ho málem zabil.“ Do prdele. Papír mi vypadl z ruky a já se roztřásl. Oni o něm ví! Ten dědek ví o tom chlapci! Co teď! Chtělo se mi brečet a zároveň řvát. Co to proboha je?? Pak se mi vrátil klid. Narovnal jsem se. Když zemřu, pak mě čeká smrt bojovníka. Zadarmo mě nedostanou. Vyskočil jsem z okna. Ihned jsem nabral výšku a zamířil si to ke třem bohům. Možná že naposledy uslyší svět můj řev berserka na válečné stezce. Ale pokud je tomu skutečně tak, bude to stát za to. Lidé, kteří si dneska přivstali, uviděli zvláštní úkaz. Po obloze letěl svalnatý muž s netopýřími křídly takovou rychlostí, jako by měl za patami samo peklo. A možná i měl. Přistál jsem přímo před vchodem. Zhluboka jsem se nadechl. Osud mi dá ještě šanci. Otevřel jsem dveře a vešel dovnitř. Zevnitř vypadal chrám ještě větší. Popošel jsem pár kroků. Závora za mnou hlasitě zapadla. Otočil jsem se, ale nikoho jsem neviděl. Přes bílý den se zatmělo. Pár pochodní se rozsvítilo. Nevěděl jsem, co mám dělat, když ze stínu vyšel třináctiletý chlapec. Měl v ruce meč. „Zabiju tě,“ vypískl a vrhl se na mě. Uhýbal jsem před jeho údery a nechápal, co mám dělat. „Dědku, vylez! Já toho kluka neoddělám!“ vykřikl jsem. Odpovědí mi bylo klení toho fracka. Pořád se po mně otáčel. Musel jsem uskakovat a přitom se rozhlížet, co se děje. Nedělo se nic. Jen ticho, přerušované oddychováním obou aktérů absurdní hry. Kluk se po mně pořád oháněl a já trnul hrůzou, aby mě nezasáhl, nebo abych nějak neublížil mu. Musí přece být nějaké jiné řešení! Nesmí se ze mě stát vrah dětí! Vrah dětí..vrah dětí..vrah dětí... Slova ozvučila chrám. Zastavil jsem se. Já přece jsem vrah dětí! Já..kdysi jsem zabil chlapce! Proboha, já zabil třináctiletého chlapce! Ne, to nemůže být pravda! Couval jsem a zakopl. Ležel jsem na zemi a chlapec se ke mně blížil s napřaženým krkem. „Zemřeš!!“ zaječel vítězně a v očích se mu zalesklo. Když jsem viděl dopadající meč, zadržovaný zuřivec ve mně oživl. Vyskočil jsem s vytaženými drápy a bodl. Krev začala stékat dolů. Chlapec odvrátil oči v sloup a začal chrchlat další proudy rudé tekutiny. Vytáhl jsem ruku a nevěřícně na ni pohlédl. „Já ho zabil..zabil jsem ho...jsem vrah..já ho zabil..zase..“ stál jsem tam a zíral na krvavé drápy. „No konečně,“ dědkův hlas pročísl temnotu. Otočil jsem se na něj a nechápal jsem, co se děje. Dědek se usmíval. „Konečně jsi ho zabil.“ Z jeho hlasu byla patrná únava. „Ty..ty za to můžeš? Já ho zabil kvůli tobě? Zemřeš hned po něm!“ nachystal jsem se ke skoku. „Možná bys mohl počkat, až ti to vysvětlím, ne? Pak si mě zabij, jestli budeš chtít.“ To znělo rozumně. „Hezky si tady sedneme a já ti o něčem popovídám.“ Přikývl jsem, už jsem neměl na nic jiného sílu. Dědek si sedl a začal vyprávět: „Pamatuješ si, jak ses zrodil, ne? Zrozený z hněvu, strachu a bolesti, temná sekta plánovala příchod mesiáše. Jenže rituál provedli špatně a nedostali tě pod svou kontrolu. Mnoho jsi jich pobil. Poslední, kdo ti stál v cestě ven, byl třináctiletý chlapec.“ „A já jej tehdy zabil.“ Zase to na mě dolehlo jako kámen. „Ano, zabil. Síla magie, kterou sekta vzbudila, dosahovala obludných rozměrů. Tvá poslední myšlenka, že jsi zabil kluka, na tebe dolehla natolik, že si ji tvůj mozek schoval – a pak ji pravidelně vytahoval. Protože šlo o černé kouzlo, šlo jednoduše prolomit černým způsobem – a proto jsi jej dnes zabil.“ 68 www.mfantasy.cz POVÍDKY Nechápal jsem, o čem to mluví. Co to je za kraviny? A hlavně... „Co s tím máš sakra společnýho ty?“ „Když už tvé představy překročily psychické zdraví únosnou míru, hledal jsi lékaře – a našel jsi mě. Otevřel jsi se mé mysli a já si přečetl vše, co bylo nutné. Věděl jsem, co potřebuješ udělat. Peníze jsem si od tebe vzal, protože jsem věděl, že léčení bude riskantní, taky jsi mě málem zabil. A navíc, musel jsem uplatit dozorce, aby mi poskytli ty malé šibeničníky, a ty pak zpracovat. Nakonec jsem ti ještě uzavřel paměť, protože kdybys o tom všem věděl, nikdy by jsi se nedokázal vyléčit.“ „Takže...ten kluk, co jsem ho zabil, byl odsouzenec?“ „Přesně tak.“ „A...ten kluk, co žil v mé hlavě...to byla celou dobu jen představa?“ „Ano, díky magii velmi silná.“ Netušil jsem, co teď. Seděl jsem a přemýšlel. Dědek ale vstal: „Musím jít, můj čas je drahý. Víš, proč jsem si jej obětoval tolik na tebe?“ To mě taky napadlo. Tak mocný muž a stráví spoustu času záchranou bezvýznamného mutanta. „Protože tě čekají velké věci. Když jsem tě zbavil tmy tvého zrodu, zůstalo v tobě jen Světlo. Služ mu věrně!“ Dědek zmizel a nechal mě v chrámu samotného, abych se vyrovnal s tím, co mě potkalo a co mě ještě potká. Kdesi jinde mohli lékaři jen konstatovat smrt. Obětí náhlé zástavy srdce byl sedmnáctiletý mladík, zemřel, když se snažil dostat se do nemocnice. Jeho skon ale nikoho nedojal. Otce měl daleko, matka jej nenáviděla a neměl žádné kamarády. Jeho jméno navždy zmizí z historie. 69 www.mfantasy.cz POVÍDKY d Přemožitel Týrské nestvůry Autor:Naovy Oblohu překryla clona šedých mraků a ze souhvězdí Vah, prvních hvězd, které spatřilo oko člověka, zbyla jen jedna. Ekvilibrium. Nejtajemnější hvězda mezi všemi. Opředená mýty a pověrami. Někdy zářila jasně modře a někdy, jako právě teď, pomrkávala dolů krvavě rudým okem. Brzy si pod oblačnou přikrývku zalezly i oba měsíce a Týrský les se propadl do černočerné tmy. Prastaré duby, starší než celá historie Týru, bránily v přístupu i tomu nejslabšímu světlu. Listí se pustilo do šustivého hovoru, jak se začaly třást samotné kmeny mohutných stařešinů. Pod jejich rozložitými větvemi zablikaly plamínky pochodní. Stromy se znovu zatřásly až od kořenů, když obrovská nestvůra rozzlobeně zařvala. Lesem se rozlehl zvuk hlasitější než sto loveckých rohů. Do popředí vystoupila trojice žoldáků. Opatrně překračovali mrtvá těla, zohavená a rozmetaná do všech koutů lesa. Už od pohledu to byli staří, dobře sehraní veteráni. Ramzes je se zájmem pozoroval. Dával jim pět sekund života, ani o sekundu víc. Muži se opatrně rozestoupili, zbraně připravené k boji. Připravovali se na dobře sehranou sérii smrtících útoků. Ještě pár rozvážných kroků. A pak zaútočili. Naprosto nečekaně, naprosto tiše. Žádný bojový pokřik. Jen nenápadné znamení, které by uniklo každému, kdo nesloužil v Týrské legii. Jejich výpady, sladěné dlouhými lety výcviku, vyšlehly najednou v jednom mizivém okamžiku. Vše proběhlo neuvěřitelně rychle. Vzduchem se mihl ostnatý ocas démonického tvora a žoldák snažící se dostat k jeho nechráněným zádům, dopadl na zem ve dvou kusech. V tu samou chvíli vyletěly dopředu zkřivené prsty vyzbrojené ostrými drápy a vytrhly druhému opovážlivci zbraň i s celou paží. Třetí rána, jediná která dopadla, se neškodně svezla po netvorově šupinatém těle. Její původce vytřeštil oči a snažil se zachránit si život útěkem. Stačily jen dva kroky, dva dlouhé kroky a nestvůrná tlama sklapla. Bezhlavé tělo vyděšeného chudáka se zhroutilo k zemi. Všechno trvalo pouhé dvě sekundy. „Zase jsem se nechal zmást jejich vzezřením,“ pomyslel si Ramzes. „Já prostě příliš důvěřuji lidem. Měl bych se už poučit a začít víc věřit druhé straně.“ „A nebo sám sobě,“ dodal a vytáhl odněkud dlouhou dýku s blyštivou čepelí. Zápach zvratků dal najevo, že ne všichni přihlížející mají na tato jatka 70 ost silný žaludek. „Proč sem vůbec lezete?!“ zařval Ramzes vztekle. „Co si myslíte, že tady dokážete? Akorát zadělat poslední čistá místa.“ Mezi přítomnými se zvedla vlna nesouhlasu. „Ne? Tak kdo z vás si na ní troufne teď?“ zeptal se vyzývavě, zatímco jeho ruka ukazovala na Týrskou nestvůru. Tvora, který v sobě měl část démona, zvířete i člověka. Největší hrozbu lidstva, zužující ho již od jeho počátku. „Nikdo? Proč mě to nepřekvapuje? Tady jsou platní jen ti, co se dokáží ohánět zbraní, a ne jenom vidlema.“ Země se otřásla. Tvora neznámý křikloun rozčílil. On je ten jediný, kdo má právo tu řvát. On a ne nějaký malý obtížný hmyz. Dunivé kroky narušily ticho lesa, jak se nestvůra blížila. „Uvidíme, jak se umím ohánět já,“ řekl si pro sebe Ramzes a sevřel pevněji jílec dýky. Konečně má možnost se s ní utkat. Tak dlouho na tento okamžik čekal. A dnes zvítězí. Nečekal, až stvůra doběhne až k němu, a vyrazil jí naproti. Ti, co ho ještě neviděli bojovat, zůstali stát s otevřenými ústy. Jako stín se mihl světlem loučí a zmizel ve tmě. Soustředil se jen na svůj sluch a na poslední chvíli se sehnul, aby mu nad hlavou prosvištěl zahnutý pařát. Drze proběhl nestvůře mezi nohama. Máchl dýkou, ale ostří neškodně zazvonilo o tvrdé šupiny. Jen díky bleskurychlému úskoku se vyhnul smrtícímu ocasu. Další máchnutí, další úhyb. Jeho reflexy a rychlost byly nadlidské, ale věděl, že to takhle nepůjde donekonečna. Odrazil se, vyskočil a dopadl tvorovi na záda. Ruce mu klouzaly po hladkých šupinách. Pak mezi prsty ucítil hrubou srst. „Přeci jen nemá šupiny všude,“ blesklo mu hlavou. Na nic nečekal a bodnul. Čepel dýky zajela až po jílec. Nestvůra se zatřásla a z hrdla se jí vydral uši rvoucí řev. Začala sebou nepříčetně házet ze strany na stranu, až se jí podařilo Ramzese setřást. Dopadl do podivně páchnoucího suchého listí. Nestvůra sebou stále zmítala a nepřestávala řvát. Ostatní lovci zděšeně ustupovali a rukama si zacpávali uši. Ramzes znovu vyskočil na nohy, připraven k dalšímu útoku. Rozběhl se, nabral rychlost, jeho tělo se napjalo ke skoku a… narazil. Tělem mu projela vlna bolesti. Naběhl plnou rychlostí do neviditelné bariéry obklopující nepřítele. Náraz ho odhodil zpátky a po těle mu přebíhaly drobné energetické výboje. Byl v šoku. Znal to mravenčení, to nepříjemné šimrání. „Magie!“ procedil mezi zuby. „Přece ta stvůra neovládá i magii?“ Místo odpovědi se objevil mezi dlaněmi tvora drobný plamen. www.mfantasy.cz POVÍDKY 71 Ten postupně nabíral na velikosti. Když už mu z rukou plápolal pořádný oheň, obrátil je proti nevěřícně zírající skupině Plameny vyšlehly jak ze samotných pekel. Několik postav okamžitě vzplálo, ostatní začaly ve strachu utíkat. Plameny vznítily i listí a oheň začal olizovat staré ztrouchnivělé kmeny. Požár se začal rychle šířit. Týrská nestvůra zatnula ruce v pěst. Ramzesovi ztuhly všechny svaly v těle. Byl paralyzovaný, nemohl se ani pohnout. Kouzlo ho spoutalo neviditelnými provazy a on jen bezmocně přihlížel, jak se rozzlobený netvor přibližuje. „To nebude tak zlé, Ramzesi. Byl jsi i v horších situacích. Ještě něco vymyslíš.“ Nestvůra se zastavila na pár kroku od něj, přiblížila svou ohavnou tvář k jeho a zařvala až Ramzesovi zavlály vlasy. „Ale rychle,“ zašeptal Ramzes a na čele mu vyrazily krůpěje potu. Vzduch opět naplnila magie a tentokrát byla její přítomnost téměř hmatatelná. Netvor se zarazil. Ohnal se, jako by zaháněl neviditelného protivníka a pak z ničeho nic neznámá síla odhodila jeho tělo a odfoukla ho jako peříčko. Při svém letu vzduchem zlomil několik tenčích stromů. Nakonec se zastavil o jeden obzvlášť prastarý. Neohrabaně se postavil znovu na nohy. Mezi šířícími se plameny se objevila silueta člověka. Postava bez obav procházela výhní hořícího lesa. Vystoupila z ohně na mýtinu vzniklou předešlým bojem. Její černobílý oblek s kápí nenesl žádné známky popálení či jiného poškození. Kápě sklouzla a odkryla mladý mužský obličej. „Ursen!“ vyslovil Ramzes nahlas svou myšlenku. Muž na něj s přátelským úsměvem kývnul. „Co ten tady dělá,“ pomyslel si Ramzes. „Dokončí to, co jsem začal a spolkne všechny mé zásluhy. Nikdo se ho o tu jeho dobrotu neprosil. Dostal bych se z toho sám.“ V Ramzesově pohledu se zablýskala nenávist. Zároveň v něm však bylo možné spatřit úctu a obdiv. Ursen byl nejmocnějším mágem Týru a možná i nejmocnějším mágem vůbec. Jeho moc sílila každým dnem. Byl znám v každém království a každý ho měl rád pro jeho laskavost a dobrotu. Ramzes ho ale nenáviděl. Záviděl mu jeho moc, jeho schopnosti, jeho štěstí, jeho život. Zatímco se Ramzes utápěl ve svých černých myšlenkách, Ursen se potýkal s nestvůrou. Bojovali spolu v mentálním souboji. Čas plynul a stále nebylo jasné, kdo z nich má navrch. Na obou se začaly projevovat známky únavy. Pak konečně v okolí stvůry vybuchla myriáda drobných jisker. Její magická bariéra se prolomila. Ursen si otřel pot z čela. Jeho ruka se vztyčila. Okolo paže se mu začaly stáčet drobné bílé nitky a u prstů se měnily v husté zářící řetězce. Ursenovy prsty namířily na Týrskou nestvůru. S ohlušujícím praštěním z nich vyrazily bílé blesky a rozlétly se do všech stran. Těsně před netvorem se znovu setkaly, aby ho následně prostoupily jako proud ničivé energie. Nestvůra zmučeně zařvala. Její bolest musela být nesnesitelná. Nyní pochopila, že před ní stojí opravdu silný protivník a rozhodla se dát na ústup. Ursen se za ní jen podíval a nechal ji utéct. Ještě hodnou chvíli byly slyšet ozvěny jejího dupotu, jak běžela přítmím lesa. „Ty jí necháš jít?“ podíval se na Ursena udiveně Ramzes. „Musím. Jinak bych neměl dost sil na uzdravení těch, co ještě půjdou zachránit,“ odpověděl Ursen a přejel pohledem po spoušti způsobené netvorem. „Jistě, příteli. Máš pravdu.“ Ramzes sváděl vnitřní boj sám se sebou. Nechtěl, aby Ursen věděl, jak o něm smýšlí, ale tahle přetvářka ho ubíjela. „Musím ti ještě poděkovat. Zachránil jsi mi život.“ „Ále, to nestálo za řeč,“ usmál se Ursen s nehranou skromností. V Ramzesovi všechno vřelo. Hlavou se mu točily reje myšlenek. „Zachránil jsi mi život. To nestálo za řeč. Jak šlechetné.“ Měl chuť si odplivnout, ale neudělal to. „To nestálo za řeč. Takže můj život nestojí za řeč.“ „Tentokrát se na mě osud usmál,“ vyrušil ho z úvah Ursen. „Osud je jako chmýří. Máš pocit, že ho držíš pevně v hrsti a pak zafouká vítr…“ Ramzes si foukl do dlaně a do vzduchu se vznesl šedý oblak srsti, který vytrhl netvorovi ze zad. Oba pozorovali, jak se drobné šedé chloupky snášejí k zemi. Ramzes zachytil jeden z šedivých chlupů mezi prsty a pozorně si ho prohlížel. „Nějak nám stárne,“ poznamenal zamyšleně. Vál chladný podzimní vítr. Stařec si přitáhl tenký kabát víc ke krku. Zima už byla za dveřmi. Nebude trvat dlouho a napadne první sníh. Vítr zvedal listí ze země a mrazivým bičem ho nutil k pohybu. Hroby v této části hřbitova byly zanedbanézanedbané. Nikdo se o ně nestaral. Ti, kteří v nich leželi, zde odpočívali v tichém zapomnění. Stařec však jednoho z nich hledal. Konečně našel opuštěný hrob zasypaný suchým listím a zarostlý plevelem. Nápis na náhrobku byl oprýskaný, jméno nešlo téměř přečíst. S trochou úsilí by z něj však kolemjdoucí vyluštil tato slova: „Ursen, veliký mág a člověk.“ Stařec se opřel o náhrobní kámen a chvíli zhluboka oddechoval. „Už to není to, co dřív,“ usmál se trpce. „Brzy se opět setkáme.“ Pak odhrnul z hrobu listí a vytrhal plevel. Nakonec vyndal z kapsy lahvičku se zlatou barvou a poklekl vedle hrobu. www.mfantasy.cz POVÍDKY Pomalu a třesoucí se rukou opravil nápis nesoucí jméno zemřelého. Několikrát dílo vylepšoval, než byl konečně spokojen. Když byl hotov, pokusil se znovu vstát. Síly ho ale opustily. Zamotala se mu hlava, upadl na tvrdou zem a ztratil vědomí. Zůstal tam ležet opřený o náhrobek. Náhrobek, na němž zlatým písmem stálo: „Ursen, přemožitel Týrské nestvůry.“ Stařec otevřel oči. Ležel v měkké posteli, pod hlavou dva polštáře a vedle na stolku horký čaj. „Jsi v pořádku? Nic ti není?“ ozval se vedle něho známý hlas. „Jsem živý. Bohužel.“ „Už zase ty pitomé řeči,“ zamračil se starcův syn Glyddin. Za ním stáli dva malí vykulení kluci. Jeho vnuci. Svému otci dělali jen radost a brzo jim přibude ještě třetí sourozenec. Pro Glyddina byla jeho rodina vším. Ona byla tím, co ho drželo při životě i na těch nejnebezpečnějších výpravách. Svého otce si Glyddin nade vše cenil. Vždy byl jeho vzorem. Kdo by také nechtěl mít za otce slavného bojovníka. Přemožitele Týrské nestvůry. Sám Glyddin však nezůstával pozadu. Jeho umění s lukem bylo známo i na samotných hranicích království. A každým dnem se zlepšoval. „Budu vám vyprávět, jak jsem porazil Týrskou nestvůru,“ pravil stařec. Glyddin se nesměle pousmál. „Je to moc zajímavé vyprávění, otče, ale slyšeli jsme ho už tolikrát…“ „Ticho!“ skočil mu stařec do řeči. Glyddin zmlknul. Věděl, že když má otec svoji podivnou náladu, je lepší mu neodporovat. „Dnes vám řeknu, jak to bylo doopravdy.“ Nad lesem visela rudá záře. Stromy, které zde rostly stovky let, byly teď stravovány nenasytnými plameny. Pamětníci založení Týru jeden za druhým podléhali nemilosrdnému ničiteli. Boj s Týrskou nestvůrou tak způsobil nenapravitelné škody. Lidé se pokoušeli oheň uhasit, ale marně. Když už bylo jasné, že požár pohltí celý les, stal se zázrak. Z jasného nebe plného hvězd se snesl na ohnivé peklo déšť. Prvně jen pár nesmělých kapek, ale postupně se nepravidelné bubnování proměnilo v hromový rachot, a k zemi se řítily provazce vody. Se zasyčením horším než z klubka zmijí se vznesl nad koruny stromů oblak páry a zahalil spáleniště do bílého závoje. Za pár minut bylo po ohni. Uprostřed mokrého popela stál mladý mág v promoklém černobílém oděvu. Ursen použil 72 všechnu svou zbylou sílu na uhašení požáru a teď mu již žádná nezbyla na přenos domů. Pomalými unavenými kroky se vydal napříč spáleništěm. Čekala ho dlouhá cesta pěšky. Konečně vstoupil na nádvoří chrámu rovnováhy. Nebyl zvyklý na tolik chůze a věděl, že zítra bude mít chodidla samý puchýř. Když procházel kolem pokojů svého učitele, všimnul si, že za okny stále ještě poblikává světlo svíčky. Podivil se, že je mistr tak pozdě v noci vzhůru, a rozhodl se, že ho navštíví. Jeho učitel byl už velice starý muž a většinou uléhal s příchodem tmy. Dveře byly pootevřené a mezerou proudil na chodbu tenký proužek světla. Ursen nahlédl škvírou dovnitř. Mistr ležel v posteli a svíčky ve svícnu pomalu dohořívaly. Zdálo se, že spí. Ursenovi však něco říkalo, aby přece jen vstoupil. Něco nebylo v pořádku, ale on nevěděl co. Jak potichu našlapoval po kamenných dlaždicích, starý muž zvedl hlavu. „Ursene,“ zamumlal sotva srozumitelně. „Mistře. Nevzbudil jsem Vás?“ „Brzo upadnu do spánku, ze kterého mě již nic neprobudí,“ zašeptal starý mág a propadl se do dávivého kašle. Z úst mu vytryskl proud krve. Ursen se zarazil. Teď teprve si uvědomil, jak jeho mistr vypadá. Tělo měl samou spáleninu a puchýř a bílé prostěradlo bylo rudé od krve. Ursen k němu rychle přiskočil. „Opovaž se mě léčit!“ pokusil se mistr zvednout hlas. „Nedokázal bys to a já si to ani nepřeji.“ „Proč?“ zeptal se Ursen s pocitem bezmoci. „Víš, chlapče, někdy je smrt vysvobozením. A já si teď nepřeji nic víc, než zemřít.“ Starý muž se opět rozkašlal. „Sám to jednou pochopíš.“ Ursen cítil, jak ho pálí oči. „Kdo? Kdo to byl?“ vykřikl rozhorleně. „Řekněte mi jeho jméno a já Vás pomstím. Bude litovat, že kdy žil.“ „Týrská nestvůra. Byla to Týrská nestvůra.“ Ursen se zatvářil překvapeně. „To snad ne. Kdybych ji nenechal utéct…“ Do očí se mu začaly drát slzy. „Půjdu po té bestii, dokud bůh rovnováhy bude stát nade mnou.“ „A jak si stojíš v magii, chlapče?“ zeptal se mistr a nečekaná otázka Ursena udivila. Rychle se však vzpamatoval. „Já…vyhrál jsem nedávno turnaj mágů v Leones. Myslím, že jen málokdo by se mi dokázal postavit. Dobře jste mě vycvičil...“ „Toho jsem se bál,“ objevil se ve tváři mistra nešťastný výraz. Ursen na něj nechápavě pohlédl. „Musím ti ještě něco říct, chlapče.“ Starý mág mluvil už tak potichu, že mu bylo sotva rozumět. www.mfantasy.cz POVÍDKY Ursen se k němu naklonil. „Bohové jsou staří parchanti, Ursene. Vyberou si tě za svůj nástroj, řídí tvůj osud a je jim jedno, jestli si to přeješ nebo ne. Je jim jedno…“ Mistrův obličej ztuhnul. Poslední slova už nedořekl. Na jeho tvář dopadly Ursenovy slzy a tiché zdi chrámu rozechvěl zoufalý výkřik mladého mága. Ramzes byl ve svém živlu. Seděl v potemnělém lese, ani nedutal. Mezi stromy se vznášel bílý opar. Počasí mu příliš nepřálo, ale to ho nemohlo odradit. Soustředil svůj sluch na každý sebemenší šelest. Cítil, že Týrská nestvůra je někde blízko. Konečně k jeho sluchu dolehl tichý šramot. Vytáhl svou dlouhou dýku. Jeho uši zachytily další zvuk. Tiché křupnutí pro něj bylo jak rána hromu. Dokázal rozeznat i jednotlivé kroky. Původců bylo víc. Odhadoval tak pět, šest. Z husté mlhy se postupně vynořilo několik postav. Ramzes viděl jen jejich obrysy. Přikrčil se za nízké křoví a připravil se k útoku. Když se první postava přiblížila na pár kroků, rozeznal rysy jejího obličeje. Ještě chvíli přemýšlel, jestli má zaútočit. Rozmyslel si to na poslední chvíli. Vstal ze svého úkrytu a dobře zahraným veselým tónem pravil: „Ursene, rád tě vidím. Co ty tady?“ „Neříkej, že nevíš,“ řekl Ursen zvláštně zastřeným hlasem. Ramzes věděl. Od té doby, co zemřel jeho mistr, Ursen žil jen pro pomstu. Nemohl se zbavit myšlenky, že zavinil jeho smrt. Chtěl ulevit svému svědomí a rozhodl se, že Týrskou nestvůru zabije za každou cenu. Ta však zmizela. Po jejich posledním střetnutí se již neobjevila. Nebylo po ní ani stopy. Až donedávna. Před pár dny vyvraždila celou vesnici nedaleko odsud. A Ursen se svými třemi přáteli a svou milou jí byli v patách a neustále křížili Ramzesovi cestu. A teď tu byli zase. Nikdy se jich nezbaví. Kéž by se propadli do horoucích pekel. Ramzes se přátelsky usmál. „Alespoň si můžeme vzájemně vypomoci v boji s tím netvorem.“ „Ani nevíš, jak jsem rád, že mám právě tebe vedle sebe,“ naklonil se k němu Ursen. Ramzes byl mistr v sebeovládání, ale teď jeho kamennou masku prolomilo upřímné překvapení. „Měl jsem sen,“ vysvětloval Ursen. „Promluvil ke mně tajemný hlas a jeho slova byla hrůzná. Říkal, že všichni budou stát proti mně. I mí přátelé. Má láska mě opustí. Jediný člověk mi pomůže v mé nejhorší chvíli. A budeš to ty! Ty mě zachráníš.“ Ramzes se pobaveně zašklebil. „A nespletl sis mě s někým?“ 73 „Ne,“ řekl Ursen rozhodně a dal jasně najevo, že už se o tom nechce bavit. Možná proto, že už nebyli sami. Obklopily je další čtyři postavy. Jedna z nich byla žena. Lynn, Ursenova milá. Štíhlá kráska s plavými vlasy byla zcela neozbrojena. Ani by zbraň nepoužila, byla léčitelka. Zato jeho přátelé byli ozbrojeni až po zuby. Grimbad, Lethis a Tamern. Tato jména měla mezi lidmi Týru svůj zvuk. První byl prošedivělý trpaslík s masivní obouruční sekyrou, proslulým Čtvrtičem. Přišel za Ursenem až zpod Spálených vršků, kam byly zatlačeny zbytky jeho skomírajícího národa. Další dva byli z elitní jednotky královských lučištníků. Přes rameno jim čněl dlouhý luk a za pasem jim visely dva krátké meče. Ač velmi mladí, měli v této jednotce postavení vyšší než mnozí veteráni. Byli to bratři a nehnuli se od sebe na krok. Věčně se hádali, kdo z nich je lepší střelec, ale nikdy svůj spor nevyřešili, protože ani jeden z nich nikdy neminul. Každý věděl, že je to jen dobrácké škádlení. Jejich sourozenecké pouto přestálo už mnohé zkoušky, ve kterých jeden za druhého museli nasadit svůj život. Většinou to byl rozvážný a trochu upjatý Tamern, který tahal svého dobrosrdečného, ale lehkomyslného bratra z potíží. Tito všichni přišli na Ursenovo zavolání. Ani na okamžik nezaváhali. Ursen byl ten, kdo při nich stál v těch nejtemnějších chvílích a nyní nastal čas mu jeho dobrotu oplatit. Ursen, kterého spatřili však nebyl ten, kterého znali. Až po okraj byl naplněn pomstou a zevnitř sžírán neodbytným pocitem viny. V jeho chování se nalézalo pramálo přátelství a laskavosti. Připadali si jen jako nástroje jeho pomsty. Přesto mu pomáhali. Nejhůře situaci snášela Lynn. Jen kvůli své lásce k Ursenovi ho doprovázela na této výpravě, která byla naprosto proti jejímu přesvědčení. Odsuzovala násilí a pouze s velkým přemáháním porušila své zásady. Ursen se však tvářil, jako by ani neviděl jakou přináší oběť. Neopětoval její lásku. Vlastně nedával najevo jakékoliv city. Marně hledala střípky dřívější vášně, toho spalujícího citu, který mezi nimi vzplanul. Její zamilované pohledy narážely do jakési neprostupné hradby a Lynn se stávala čím dál nešťastnější. „Tak kdy už narazíme na tu nestvůru?“ vykřikl nadšeně Lethis. „Pořád čekám, že na nás vyskočí ze křoví a zatím to byl vždycky jen nějaký podnapilý pobuda.“ Při posledních slovech se ohlédl na Ramzese, který mu jeho narážku oplatil vražedným pohledem. „Zase se chceš dostat do problémů?“ pokáral ho polohlasem Tamern. www.mfantasy.cz POVÍDKY „S některými lidmi není radno si zahrávat.“ Lynn chytila Ursena jemně za ruku. „Ursene, pojďme odsud. Mám z toho místa špatný pocit. Něco zlého se tady stane.“ „Nemůžu odsud odejít. Je někde tady, vím to. A dnes konečně zaplatí za všechny své činy.“ „Trpaslík z boje neutíká, slečinko. Ale nebojte se, dobře to dopadne. Tahle sekera z ní nadělá čtyři malý neškodný nestvůrky,“ skočil jim do řeči Grimbad a hrdě poplácal svého miláčka. Lynn trpaslíka ignorovala. „Jsi zaslepený svou pomstou, Ursene, a jestli neprohlédneš, přivede tě do záhuby.“ Do jejího hlasu se vkradly výčitky spolu se strachem o svého milého. „Staň se, co se má stát,“ pronesl Ursen a v jeho slovech zazvonil chlad. Ale stejně byla překvapená. Mlhou se rozlehl křik a jeho ozvěna se odrážela mezi stromy. „Tamerne! Bratře! Je tady. Pojďte mi na pomoc.“ Několik hlasů mu zavolalo v odpověď. „Už jdu! Kde jsi?“ zavolal Tamern a přidal do kroku. Myšlenka, že jeho bratr se někde sám potýká s Týrskou nestvůrou, ho doháněla k šílenství. Stromy otřásl netvorův výkřik a zmrazil lučištníkovi krev v žilách. Do Tamernova srdce se pomalu začal vkrádat strach. Kdyby se nemísil s obavami o bratra, neudělal by už ani krok. Když odezněla poslední tichá ozvěna, neozval se již ani hlásek. Celý les se ponořil do hlubokého ticha, až měl Tamern pocit, že se na něj tlačí ze všech stran. Zmocnila se ho panická hrůza. Jen stál a čekal, až ticho naruší kradmé kroky nebo příšerný řev. Měl chuť sám vykřiknout, jen aby se ho zbavil. Z lesů stoupala pára a splétala své copánky v Konečně se dočkal. Něco vyběhlo z bílých cárů neproniknutelný závoj mlhy. Ale na nebi nebyl mlhy a rychle se k němu blížilo. Jeho cvičené ani mráček. Bylo hustě poseté hvězdami tvořícími reflexy se nezapřely. Bleskurychle sáhl do toulce, zářící obrazce opředené prastarými příběhy. Ze nahmátl šíp, založil do tětivy a natáhl. To vše jen souhvězdí Vah zářila jasně modrá Ekvilibrium a jediným plynulým pohybem. Tětiva zadrnčela a šíp svým světlem ukazovala lidem správnou cestu. se vydal přímou cestou k černému bodu na bílém Znenadání její jas pohasl. Probodána tisíce ostřími pozadí. Ozvalo se bolestné zasténání. Zasáhl. Tvor zalila se nachovou září a rudé paprsky se jak udělal ještě pár nejistých kroků a padl k zemi. kapičky krve rozlétly do všech stran. Tamernem projela vlna radosti. Ale něco nebylo Krev. Jak jen toužila po krvi. A dnes v noci se správně. Bylo to moc jednoduché. Založil do tětivy dočká. Touha zabíjet se opět stávala neodolateldalší šíp a obezřetně se začal k nehybnému tvoru nou a ona musela znovu vyrazit na lov. Chtěla se přibližovat. Pohledem krájel hustou mlhu a snažil nakrmit lidského masa, napít jejich krve a nabažit se rozeznat jeho obrysy. Čím blíže byl, tím více na jejich strachu. A teď byla ideální příležitost. Mlha jeho mysl útočila myšlenka, že to, co zasáhl, nebyla ještě zhoustla a dostala se své kořisti do zad. I když Týrská nestvůra. Kousek od svého cíle se zastavil. se žádostivostí celá třásla, byla trpělivá. Věděla, že Stáhl se mu žaludek, poslední kroky se bál udělat. její chvíle se blíží. Nyní již bylo jasné, že to, co leží před ním v kaA pak ten okamžik nastal. Skupinka se rozdělila. pradí, je člověk. Již tušil, koho skolil jeho šíp, ale Ostatní zmizeli v mlze, zatímco její oběť se maličko snažil se natáhnout tu chvíli zdánlivé nevědomosti. opozdila. Vyběhla. Snažila se našlapovat co Nemohla to být pravda. Nechtěl si tu možnost nejtišeji, ale její mohutné tělo jí to znemožňovalo. připustit. Zvrátil hlavu a snažil se skrz mlhu zahlJeště více zrychlila. Vzdálenost mezi ní a kořistí se édnout alespoň jednu hvězdu. Marně. každým krokem zmenšovala. O její mysl zavadil „Pěkná trefa, bratře,“ zachrchlal ležící muž a jeho cizí pocit. Dokázala vycítit všechny lidské pocity, hruď se zachvěla. Trčel mu z ní dlouhý opeřený šíp to bylo její zvířecí dědictví. A nyní cítila strach. a od jeho hrotu se rozpíjel rudý krvavý květ. „Je Kdykoliv jindy by strach pohltila, převalovala by konec našich věčných hádek,“ pokusil se o posledho na jazyku a vychutnávala každý jeho odstín. ní křečovitý úsměv Lethis. „Vyhrál jsi.“ Pak se jeho Teď však znamenal pouze jedno. Věděl o ní. hlava svezla do mokrého kapradí. Tamern se ani Vzduch rozřízlo ostré zasvištění a hrudí jí projela poté nepohnul. Stál nehybně uprostřed nočního tupá bolest. Šíp se odrazil od šupin na prsou, ale lesa. Jeho pohled stále směřoval k nebi, které přes i samotná rána byla silná tak, že jí vyrazila dech. bílý závoj neměl šanci spatřit. Jeho myšlenky se Věděla, že musí být opatrná, že to není banda bez- snažily uniknout, ale nešlo to. Plně na něj dopadla váha jeho činu. Oči ho pálily, ale nedokázal plakat. branných vesničanů. Ani slzu pro svého bratra nedokázal uronit. Zmocnilo se ho zoufalství a zatemnilo mu zrak. Nevnímal okolní šelest ani přibližující se kroky. 74 www.mfantasy.cz POVÍDKY Jen podvědomě zachytil jakýsi pohyb. Do rozmazaného obrazu mu vstoupil obrovitý stín nenáviděného netvora. Nenávist. To bylo to, co mu nyní kolovalo žilami a rozehřívalo ztuhlé svaly. Ten tam byl jeho strach. Od pasu vzlétly dva krátké meče a jejich zahučení přerušilo ticho lesa. „Nyní se již nespletu!“ pravil lučištník téměř nehybnými rty a poslepu se vrhl na svého nepřítele. Týrská nestvůra se dala na ústup. Nečekaný útok jí připravil již druhé překvapení pro tuto noc. Nevěřícným pohledem sledovala onoho muže. Obličej měl zkřivený nenávistí, k ní i celému světu. Jeho oči se upíraly do prázdna, jako by ji snad ani neviděl. A přesto na ní vedl jeden útok za druhým. Meče se míhaly vzduchem jak křídla kolibříka a zasypávaly tělo nestvůry sprškou ran. V ten okamžik jí byl opravdu silným soupeřem. Vztek dodával jeho útokům na síle a ona je vykrývala jen s obtížemi. Na chvíli pocítila ve svém nitru zvláštní vlnu obdivu, ale rychle ji zase zapudila. Vztek ani zoufalství však nejsou dobrými rádci. Tamernovo rozrušení mu bránilo plně se soustředit na boj. Nestvůra čekala na sebemenší chybu v jeho obraně. A dočkala se. Tamern dopadl do kapradí s hlubokou ranou v boku. Ležel bok po boku svému bratru. „Jdu za tebou, bratře,“ zašeptal a nahmatal Lethisovu ruku. Ještě než vydechl naposledy, tvář mu skropily slzy a odnesly sebou temnotu, která mu zastírala zrak. Všechny zlé emoce z něj opadly a on se ve své poslední chvíli usmál smrti do tváře. Týrská nestvůra stála nad dvěma bratry. Její věčný hlad měl být ukojen. Ale něco jí bránilo v tom, aby tak učinila. Pohled na dva muže, kteří se jí tak odvážně postavili, v ní probouzel hluboko skryté pocity. Byly to však jen slabé záblesky v její černé duši. Touha po krvi byla silnější. Teď se nakrmí čerstvého masa! „Neee!“ zaburácel lesem hrdelní pokřik. Mezi stromy se objevil rozběsněný trpaslík. Jeho zrak padl na Tamerna a Lethise a v jeho pohledu bylo obsaženo více, než by se dalo říci slovy. „Nech je být alespoň po smrti, ty zrůdo!“ zařval nenávistně a pozvedl do vzduchu svou obouruční sekeru. Znal ty dva již dlouho a měl je oba upřímně rád. Teď byli jeho přátelé mrtví. A on znal viníka. Nestvůra se otočila, připravena potrestat toho drzouna, který ji vyrušil od jídla. Trpaslík ji však předběhl. Z jeho hrdla se vydral bojový pokřik a Grimbad s neuvěřitelnou rychlostí zdolával 75 vzdálenost, která ležela mezi nimi. Říká se, že jen dvě věci jsou horší než rozzuřený trpaslík. Rozzuřený trpaslík se svou sekerou a rozzuřená trpaslice. A pohled na Grimbada by opravdu v tuto chvíli vzbudil respekt i v srdci toho nejotrlejšího bojovníka. Týrská nestvůra však neznala strach a vydala se mu naproti. Jejich setkání bylo jak srážka dvou živelných sil. Země se otřásla a do vzduchu vzlétl déšť jisker. Trpaslík byl přes svůj neohrabaný vzhled nečekaně rychlý a obratný a ani léta mu neubrala na síle. Legendární Čtvrtič byl snad na všech místech zároveň a jeho útoky byly smrtící. Občas jeho čepel pronikla i netvorovými šupinami. Rány nebyly hluboké, ale nestvůru přiváděly k nepříčetnosti. Souboj se stával čím dál zuřivějším. Nestvůra měla problémy zasáhnout o hodně menšího protivníka a ten jí vždy na poslední chvíli proklouzl. Týrská nestvůra ztrácela trpělivost. Nechala si levý bok odkrytý a když na něj trpaslík zaútočil, znenadání se za ním vynořil ostnatý ocas. Ocasem jí projela bolest, jako kdyby jím udeřila do žulového kamene. Důležitější však bylo, že trpaslík ležel na zemi. Jaké však bylo její překvapení, když vyskočil čile na nohy a nenesl žádné známky zranění. Jeho zbroj byla ruční prací nejlepších trpasličích kovářů a byla stejně tvrdá jako netvorovy šupiny. Nestvůra rozzlobeně zařvala. Vzduch ztěžkl jako před bouří a v netvorových očích zajiskřilo. Trvalo to jen okamžik a pak mu z nich vyšlehl proud energie a hledal si svou cestu k trpaslíkovi. Magická střela mířila přímo na Grimbada a nebylo před ní úniku. Narazila do trpaslíka a roztříštila se v zužující se energetické pramínky, které se rozlétly do všech stran, jako by se střetly s neprostupnou stěnou. Grimbad se ani nepohnul. Nestvůra zaváhala. Pak trpaslík znovu vyrazil do útoku. Čtvrtič se zablýskal v uhasínajícím magickém světle a nestvůra poprvé pocítila silný pocit nejistoty velmi blízký strachu. Trpaslík pozvedl obouruční sekeru nad hlavu. Jeho zbroj se matně leskla a dlouhé šedé vousy mu vlály kolem obličeje. Zrcadlila se v něm zašlá sláva dávných trpasličích válečníků. Nestvůra se otočila a proti Grimbadovi se vymrštil silný ostnatý ocas. Trpaslík se odrazil od země. Těsně pod ním projely ostré bodce. Toto byla jeho chvíle. Vložil všechnu sílu do jediného úderu. Čtvrtič se jen mihl vzduchem a narazil do tvrdých šupin, ale ty ho tentokrát nezastavily. Nestvůra zařvala bolestí. Sekera zajela hluboko do zad netvora a z rány vytryskla lepkavá krev. www.mfantasy.cz POVÍDKY Trpaslík se pokusil Čtvrtič vytrhnout, ale nepodařilo se mu to. Zbraň se zaklínila a on s ní nedokázal pohnout. Každý takovýto pokus však působil nestvůře další bolest. Ta znenadání zvedla ruce do výšky. Trpaslík zamrkal. Po obličeji mu stékaly potůčky potu a sůl se mu dostala do očí. Pot nebyl jen důsledkem námahy, ale hlavně teploty, která se počala v blízkosti nestvůry závratně zvyšovat. Nenávistné oči zrůdy vzplály vnitřním ohněm a nestvůra se proměnila v doutnající uhlík. Její tělo zrudlo pod návalem spalujícího žáru. Čtvrtič se také zahříval a Grimbada zbraň nesnesitelně pálila do rukou. Trpaslík ji však odmítal pustit. Stále se jí snažil ze zad netvora vytáhnout. Jeho snažení bylo čím dál bolestivější. Na rukou mu vyskakovaly puchýře. Šupiny nestvůry již nyní připomínaly vroucí lávu a on cítil, že to dlouho nevydrží. Pak se Týrská nestvůra proměnila v živou pochodeň a její tělo zaplálo bílými plameny. Grimbad zařval bolestí. Jeho řev zanikl v ohlušující ráně. Mlhou projel oslňující záblesk a koruny stromů se zatřásly. Trpaslíkova sekera byla zničena a její zkáza rozpoutala pravé peklo. Čtvrtič vybuchl v stříbrném světle a rozlétl se na tři kusy. V podobě hořících meteoritů proletěly mezi stromy. Jeden z nich se však brzy zastavil. Trpaslík odletěl od nestvůry a dopadl do kapradí. Z břicha mu čněl úlomek Čtvrtiče, jediné zbraně, která mohla prorazit jeho brnění. Ale jeho houževnatost nebyla zlomena. Vyrval si střep z útrob a postavil se znovu na nohy. Sotva se na nich udržel, ale stál. Nestvůra se ještě nevzpamatovala z kouzla a tak měl Grimbad malý okamžik náskok. Odvrátil se od nestvůry a dal se na útěk. Bez své zbraně neměl šanci netvora porazit. Když vyběhl, zmocnil se ho pocit, že ho někdo sleduje. U jednoho ze stromů zahlédl temný stín. Byl to Ramzes. Stál tam opřený o kmen a Grimbadovi se na chvíli zdálo, že se usmívá. Za sebou zaslechl řev. Týrská nestvůra spatřila utíkajícího trpaslíka a vydala se za ním. „Ramzesi, pomoz mi!“ zakřičel zoufale Grimbad. S krví mu ubývalo i sil. Bez jeho pomoci neměl naději na únik. „Trpaslík z boje neutíká. Neříká ti to něco, skrčku?“ ušklíbl se škodolibě Ramzes. Ani se nepohnul. Grimbad se otočil a zděšeně vyvalil oči. Nestvůra se blížila. „Proklínám tě, ty parchante,“ procedil mezi zuby. „Sbohem, mistře trpaslíku,“ usmál se Ramzes chladně. Ozvalo se křupnutí, když nestvůra zlo 76 mila své kořisti vaz. Jako málokterá oběť nestvůry zemřel rychle a bezbolestně. Tak skončil jeden z nejudatnějších bojovníků a s ním zmizel ze světa i slavný Čtvrtič. Ramzes se s kamenným obličejem díval, jak zrůda trhá trpaslíka na kusy. Neodvrátil se ani, když začala požírat jeho zbytky. Nechal s klidem znectít Grimbadovu památku. Myslel si, že bojovat s nakrmenou stvůrou bude jednodušší, ale byl to šeredný omyl. Zaraženě sledoval, jak se s každou vypitou kapkou krve hojí netvorovy rány. Než se vzpamatoval, byla nestvůra bez jediného škrábnutí. Vzteklý ze své vlastní chyby vyrazil Ramzes do útoku. Věřil, že nestvůru přemůže. Už jednou ji vážně zranil a dnes bude mít šanci dotáhnout to do konce. Teď přišel jeho čas. Nestvůra požírala Grimbadovi zbytky a opět jí nebylo dopřáno vychutnat si naplno chuť lidské krve. Nevrle se otočila a ohnala se pařátem po Ramzesovi. Ten se zatím nehnal do žádného útoku. Jen uhýbal netvorovým ranám a hledal jeho slabé místo. Nebylo to tak jednoduché jako tenkrát, několikrát měl namále a jen o chlup vyvázl smrti. Nestvůra se mu zdála rychlejší než při minulém souboji. Zdálo se mu, že i jinak vypadá, ale to přeci nebylo možné. Se zděšením zjišťoval, že nedokáže přejít do útoku, ani kdyby chtěl. Jediné, co dokázal při plném soustředění, bylo, nenechat se zabít. Minuty souboje ubíhaly a nic se neměnilo. Jen Ramzes byl čím dál unavenější. Tušil, že jestli nezaútočí teď, tak už nikdy. Uhnul další ráně pařáty, obtočil se kolem netvorovy nohy, zhoupnul se na jeho ocasu a vyšvihl se mu na záda. Hledal ono nekryté místo, kde ho minule zranil. Neměl moc času, musel jednat rychle. Hmátl tam, kde minule chyběly netvorovy šupiny. Mezi prsty mu protékala hrubá srst. Ale něco mu připadalo jiné. A pak si uvědomil co. Srst prorůstala jen mezi šupinami, ale jinak byl pancíř na celých zádech naprosto neporušený. Na dlani mu opět ulpěly drobné chloupky a když na ně padl pohledem, jeho oči se rozšířily v němém úžasu. „To není ona!“ zazněla mu v hlavě poplašná trubka. Něco se mihlo v jeho zorném poli a on ucítil ostré bodnutí v zádech, jako by mu páteří projelo tisíc jehel. Pohled se mu zamlžil. Věděl jen, že dopadl na zem a celé tělo ho nesnesitelně bolí. Věděl také, že v nejbližším okamžiku Týrská nestvůra ukončí jeho život. V koutku úst ho zašimral chlup z netvorových zad. Vzal ho mezi dva prsty. Byl hnědý. Hnědý. Pak ho objala milosrdná temnota a odnesla ho do říše spánku. Netušil, že jeho život bude opět zachráněn. www.mfantasy.cz POVÍDKY Snad s ním měl někdo vyšší záměry nebo to byla jen další souhra náhod. Na scénu vběhla Lynn. Přivedly ji sem hrůzné zvuky, které se rozléhaly lesem. Její bílé šaty byly potrhané a oči měla rozšířené hrůzou. Rozhlížela se vyděšeně po dějišti krvavých bojů. Z mlhy se před ní vynořovala mrtvá těla. Cítila z nich závan smrti a před očima jí probíhaly jejich poslední okamžiky. Celá se rozechvěla. Díky léčitelskému výcviku viděla a cítila věci, které byly mimo chápání obyčejných lidí. Občas to však bylo pro její citlivou duši až příliš. Z vidění ji vytrhl tichý tlukot, bubnování, které jí pulzovalo v hlavě. Někdo je naživu. Slyšela jeho tep, tlukot jeho srdce. Byl raněný. Ursen? Co když je to Ursen? Všechny ostatní obavy okamžitě ustoupily do pozadí. Vyrazila za tím zvukem. A pak ji spatřila. Jen pár kroků před sebou. Dívala se na ní, jako by na ní čekala. Týrská nestvůra. Lynn ztuhla, její mysl se chtěla dát na útěk, ale její tělo bylo jak z kamene. Nestvůra přistoupila k roztřesené dívce. Ta se ani nepohnula. Jen němě hleděla do tváře smrti. Zkřivené pařáty přejely dívce po obličeji a nechaly za sebou tenký potůček krve, aby ho mohl slíznout slizký kroutící se jazyk netvora. Lynn se otřásla a z očí jí vytryskly slzy. Pařáty sjely na bílý labutí krk. Dívka přerývaně dýchala. Bála se bolesti. Přála si jen, aby vše měla rychle za sebou. Pařáty se pomalu sevřely kolem jejího hrdla. Na poslední chvíli se nestvůra zarazila. Hleděla do dívčiných očí plných slz a cosi v ní bojovalo. V tváři netvora se objevil téměř něžný výraz a pomalu pustil dívku ze svých spárů. Lynn udiveně pohlédla nestvůře do očí. Jejich pohledy se setkaly a do Lynniných očí se znovu nahrnuly slzy. V jejím pohledu se mísilo náhlé pochopení se zoufalstvím, když tiše řekla: „Má bohyně, slituj se.“ Ramzes se zvedl z kapradí. Hlava mu třeštila a v zádech mu vystřelovala ostrá bolest. Ursen s ním přestal třást. „No konečně,“ oddechl si, když uviděl, že se probral. „Jsi v pořádku? Kde je Lynn?“ „Nevím, neviděl jsem ji. Nestvůra zabila Tamerna, Lethise a Grimbada. Pak se vrhla na mě a…“ Ramzes se chytil za hlavu a pokoušel se setřídit si myšlenky. „Já vím, pohřbil jsem jejich těla. Ale Lynn jsem nikde nenašel,“ řekl Ursen netrpělivě a dal se do nervózního přecházení. „Jestli není tady, tak musí být ještě naživu. Třeba 77 si ji odnesla do svého doupěte.“ Ramzes se usmál. Pokud to měl být pokus o vtip, Ursenovi to tak rozhodně nepřipadlo. „Musím hned vyrazit,“ řekl, jako by i teď bylo pozdě. Do jeho hlasu se vloudila bezmoc. „Jestli jí ublíží…“ Ramzes na něj pohlédl. Ursena opět ovládl vztek. Jednal impulzivně, bez jakéhokoliv přemýšlení. Ramzes chtěl něco podotknout, ale mág máchl rukama a zmizel. Následující dny byly o odhodlání a síle vůle. Mnohé příběhy byly sepsány, aby zachytily strastiplnou pouť Ursena a hon na Týrskou nestvůru. Žádný z nich však v sobě nenesl ani zrnko hrůzné pravdy. Týrská nestvůra se dala do pohybu. Vyrazila napříč královstvím a tam, kde prošla, zůstávali jen havrani a vlci. Vybíjela celé vesnice, nikoho nešetřila. Ti, kdo náhodou přežili její řádění, spatřili druhý den ve své vesnici mladého mága. Byl šedivý prachem cest a do jeho obličeje nebylo radno pohlížet. I přes strach, který vzbuzoval, byla jeho přítomnost vítána. Pomáhal léčit raněné na těle i na duši. Když mu lidé chtěli druhý den poděkovat, nebylo už po něm ani památky. Týrská nestvůra neznala odpočinek, postupovala každým dnem dále a dále na sever. Ursen jí byl v patách, ale nikdy se mu ji nepodařilo dostihnout. A za nimi se jako temný stín plížil Ramzes. Krajina byla skryta pod rouškou noci a hvězdy svítily ještě jasněji než jindy. To se samotní bohové dívali, jak vychází jejich plány. To oni drží v rukou lidské osudy. Ramzesovi křupal pod botama bílý sníh. Pronásledování ho zavedlo daleko na sever. Byl promrzlý, unavený a hladový. Zatočil za skalní útes, ale rychle se zase stáhnul zpět. Za záhybem stál Ursen. Naštěstí byl k Ramzesovi zády. Hleděl upřeně před sebe tam, kde se tyčily temné zdi prastarého chrámu. Chrám sám o sobě působil zvláštním uklidňujícím dojmem. Byl zasvěcen bohyni milosrdenství a bylo to místo klidu a odpočinku. Pokud se Ramzes nemýlil, zde se učila Lynn svému léčitelskému umění. Ramzes se vyklonil přes skalní stěnu. Ursen již stál v samotném vstupu do chrámu. Hlavu měl mírně nakloněnou, nejspíš sledoval sochu bohyně stojící nad ním. Vypadal nerozhodně, stále jako by o něčem pochyboval. Pak jeho pohled sklouzl výš. Jen chvilku zaváhal a zmizel mezi zdmi chrámu. Ramzes se podíval směrem, kterým před ním hleděl Ursen. Na pozdrav mu zablikala Ekvilibrium. Její světlo kolísalo mezi červenou a modrou, až se s konečným zábleskem ustálilo na krvavě rudé. www.mfantasy.cz POVÍDKY Ramzes na nic nečekal a vyběhnul. Měl už dost té únavné cesty. Dnes v noci to všechno skončí. Ramzes procházel potemnělým chrámem. Všude ležela rozházená znetvořená těla kněžek. K místu klidu měl nyní chrám opravdu daleko. U oltáře ležela velekněžka. Jako jedna z mála nebyla roztrhána na kusy. Netvor vypil z jejího těla veškerou krev. Byl to otřesný pohled i pro někoho, jako byl Ramzes. V duchu zatoužil vyběhnout ven a nadýchat se čerstvého vzduchu. Ale nyní již nemohl couvnout. V chrámu bylo naprosté ticho, nestvůra už asi skončila svou práci a teď se někde krmila. Ramzes vešel do obytných prostor. Procházel dlouhou uličkou mezi komůrkami kněžek. S nechutí nahlížel do každé z nich. Věděl co v nich spatří, pořád ty samé zvrácené výjevy. Zarazil se až u jedné z posledních. Uvnitř spatřil to, co v ostatních. Kaluže krve a znetvořená rozsápaná těla. To, co upoutalo jeho pozornost byla postava v obleku, který kdysi býval černobílý. Stála na druhé straně místnosti u otevřeného okna. Ramzes k ní potichu vyrazil. Na půli cesty se však setkal s neviditelnou magickou bariérou a se zasyčením se odtáhnul. Ursen se ani neotočil. „Ramzesi,“ pravil zlomeným hlasem s pohledem stále upřeným do noční tmy. „Přemohl jsem Týrskou nestvůru, ale Lynn je mrtvá, a já teď potřebuji, abys mi pomohl.“ Ramzesovi se zatmělo před očima. Měl pocit, jako by prožíval svou nejhorší noční můru. Ursenova slova mu zněla v hlavě a nemohl je přehlušit. On přemohl Týrskou nestvůru. On mu uzmul to, o co celý život usiloval. V jeho srdci se probudila stará nenávist a zaplála ještě více, než kdy předtím. V ruce se mu objevila dlouhá dýka a Ramzes se rozběhl proti magické bariéře, aby ji použil. Sám ani nevěděl, jak mágův štít překonal. Prolétl místem, kde do něj předtím narazil, jako by tam ani žádná překážka nebyla. Jeho ruka, vedená nekonečnou záští, provedla jeden krátký pohyb a dýka pronikla rouchem nic netušícího mága. Ursen se zřítil k zemi. „Teď můžeš jít za svojí Lynn,“ zasmál se zlostně Ramzes. V jeho obličeji se rozléval spokojený úsměv. Ursen ležel v krvi na zemi, zbývalo mu pár posledních chvil života. „Já za Lynn nepůjdu,“ pravil Ursen. „Ona míří do síní bohů, zatímco my dva se setkáme v pekle.“ „Možná se setkáme v pekle,“ podotkl Ramzes. „Ale 78 já tam přijdu jako vítěz a ty jako poražený.“ Ursen se pobaveně usmál „Hlupáku. Takže ty jsi ještě nic nepochopil. Ty jsi prohrál a já jsem zvítězil. A tys mi ještě k mé výhře pomohl. Můj sen nelhal. Říkal, že mě zachráníš.“ Ramzes znejistěl. Ursenův úsměv mu vehnal do hlavy pochybnosti. „Pomohl? Zachránil? Jak jsem tě u všech ďasů zachránil?“ „Kdysi mi někdo říkal, že smrt může být vysvobozením. Myslím, že nyní to již chápu,“ řekl Ursen z posledních sil a zavřel oči. Necítil již žádnou bolest, všechna odezněla. Znamení, že smrt už po něm natahuje svou ruku. „I ty to brzy pochopíš,“ zašeptal. „Jak to myslíš? Jak pochopím?“ Ursen neodpověděl. Ramzes s mágem zatřásl, ale ten sklouzl bezvládně na kamenné dlaždice. Byl mrtvý. Glyddin se na svého otce znechuceně podíval. „Tys ho sprostě zavraždil!“ vykřikl. V jeho očích se zaleskly slzy. „Vždycky jsem tě obdivoval. Byl jsi můj vzor. Slavný přemožitel Týrské nestvůry. A zatím jsi jen zlosyn a vrah.“ Glyddinův hlas přeskočil rozhořčením. „Snaž se mě pochopit,“ bránil se stařec. „Myslíš si, že bys nebyl ničeho takového schopen? Věř mi, že byl.“ „Co ty o mně vlastně víš?“ zařval Glyddin nepříčetně. „Já bych nikdy nic podobného neudělal. Nemám v sobě takové zlo jako ty.“ Stařec se smutně usmál. „Zatím ještě ne. Ale když sleduji, jak se tvé schopnosti každým dnem…“ „Dost! Nehodlám se s tebou dál bavit,“ přerušil ho Glyddin a v jeho výrazu se odráželo nepředstavitelné zklamání. Dveře do místnosti se rozrazily. Stála v nich udýchaná služebná. „Pane, rychle. Vaše žena rodí,“ vyhrkla ze sebe. Glyddin na chvíli zapomněl na hádku s otcem a vyrazil ke dveřím, div se nezabil. Ve dveřích se ale otočil. „Je mi jedno, že je noc. Až se vrátím zpátky nahoru, ať už tady nejsi!“ Práskl za sebou dveřmi a zmizel na schodech do přízemí, kde ležela jeho žena. Stařec zůstal sám v místnosti s dvěma vnuky. Ti na něho vyjeveně koukali, ani nemukli. Stařec se na ně rozčarovaně otočil. „Co se na mě tak díváte. Chcete pohádku nebo co? Jednu jste slyšeli před chvílí. Ta vám nestačila?“ Chlapci neodpověděli. Stařec si ale vystačil sám.„Dřív než člověk začne někoho soudit, měl by nahlédnout do své vlastní duše,“ mumlal si pro sebe. „Každý v ní má pohřbenou i svou temnou www.mfantasy.cz POVÍDKY Jde jen o to jak hluboko. Někomu stačí k jejímu vykopání závist. Někomu vina, sebelítost, pomsta. A v někom jí probudí ztráta všeho, co je mu blízké.“ Při posledních slovech se podíval na své vnuky a v jeho očích se podivně zablýskalo. Skrz okno pronikla do místnosti červená záře. Z přízemí se ozval pláč a nikdo si nevšiml, že se k němu přidaly ještě dva dětské vyděšené hlasy.Ursen měl pocit, že se probudil ze sna. Stál v jedné z místností určených pro ubytování kněžek. Nepamatoval si, jak se tam dostal. Naposled si vzpomínal, jak stojí pod sochou bohyně v chrámovém portálu. Poslední dobou měl takovéto výpadky často. Neměl však čas přemýšlet nad tím, co se stalo. Jeho pohled přelétl přes potemnělou místnost a málem na něj padly mdloby. Zde to nevypadalo jako cela kněžek, ale jako cela smrti. Šílený pohled bolesti a zabíjení. Mrtvá těla znetvořená stejně znetvořenou myslí. Odvrátil se od té krvavé lázně. Ale cosi ho přitahovalo zpět. „Podívej se,“ našeptával mu tichý vnitřní hlas. Pohlédl tedy ještě jednou do vyděšených tváří ubohých kněžek. A pak ji spatřil. Lynninu tvář, její milovaný obličej. Její výraz nebyl plný strachu, ale spíše smutku a beznaděje. A její tělo…nemohl se na to dívat. Před očima mu prolétaly obrazy neuvěřitelného násilí. Zavřel je, ale stále viděl obličej Lynn a její ústa, jak ho prosí… prosí. Zakryl si obličej dlaněmi. Cítil, jak mu cosi teplého stéká po tvářích. Podíval se vyděšeně na své ruce. Krev. Najednou ji cítil úplně všude. Teprve teď si uvědomil tu nasládlou chuť v ústech. Zahlédl znovu nehybnou tvář své milované, ale tentokrát jako by křičela. Její křik mu trhal srdce. „Ursene, nedělej to! Nemá nad tebou moc. Jsi to ty a já tě miluji.“ Její slova utichla. Jejich význam na Ursena dopadl jako těžký balvan. Všechno zapadlo do sebe a jemu se zvedl žaludek. Vzpomínal si. Vzpomínal si na všechno. V jeho očích se zračilo strašné poznání. Nemohl tomu uvěřit. V hlavě mu pulsoval nesnesitelný tlak. Nápor na jeho mysl byl zničující, nedokázal se smířit s takovým zlem. On se vždy snažil všem pomáhat a teď… teď zjistil, že je jen krvelačná zrůda. Jeho svědomí v té hodině zemřelo. On byl Týrská nestvůra. On zabil Lynn. Poprvé to nedokázal, stvůra nad ním ještě neměla plnou moc. Ale Lynn ho poznala a on jí pak pronásledoval, dokud ji zde nedostihl. Sevřelo se mu hrdlo a roztřásl se po celém těle. Zmocnilo se ho zoufalství hraničící až se šílenstvím. Nenáviděl celý 79 svět a nejvíc sám sebe. Vzpomněl si, jak bezcitně a krutě se k Lynn v poslední době choval. Jak musela trpět, když ji přehlížel. Jaký byl slepý. Miloval ji, ale stále neměl čas, aby jí to řekl. A teď už bylo pozdě. Nikdy jí to už nepoví. Poklekl ke své lásce a sevřel její obličej do svých dlaní. „Promiň,“ zašeptal se slzami v očích. Odpovědí mu bylo jen ponuré ticho. Tolik potřeboval odpuštění. Ještě chvíli hleděl do její němé tváře. Ona jediná mu rozuměla. Milovala ho, darovala mu svůj život a on ho ukončil. Vyskočil zběsile na nohy. Držel se za hlavu a rval si z ní chomáče vlasů. V jeho očích plálo šílenství. Nedokázal tu vinu unést. Zabil tisíce lidí. Tisíce nevinných lidí. Zabil všechny, kterým na něm záleželo. Začalo to s jeho mistrem. Ironií osudu ho smrtelně ranil tenkrát v lese jako Týrskou nestvůru. Ale to byla jen součást něčího plánu. Ten někdo si s ním pohrával jak kočka s myší a on mu ještě celý život sloužil. Měl zabít mistra, aby se sám mohl stát Týrskou nestvůrou. Nyní již ani nepochyboval, že kvůli tomu získal své magické nadání. Kvůli tomu rostla den ode dne jeho moc. Plný zloby se postavil k oknu. Pohlédl na zářící modrou hvězdu. „Donutil jsi mě zabít své přátelé,“ pronesl s chladnou nenávistí. „A nakonec i svou lásku.“ V jeho očích se zablýskalo. Nenávist v něm vřela jak vroucí láva v jícnu sopky. Ekvilibrium se na okamžik zbarvila rudě, ale hned se zas vrátila k oslnivému azuru. „Už mě nedostaneš. Přemůžu tě,“ usmál se mág pokřiveným úsměvem. Pak nestvůra zaútočila na jeho mysl. Ekvilibrium zuřivě blikala uprostřed zářící noční oblohy. Byl to nejtěžší boj v jeho životě. V těch minutách spatřil tváře všech, které zabil, vrhaly se na něj ze všech stran, snažily se ho pohltit. Ale on odolával. Uprostřed těžkého zápolení ucítil cizí přítomnost. Blížila se pomalu k němu. Nestvůra využila jeho nepozornosti a zmocnila se na okamžik jeho mysli. Tato chvíle stačila, aby vztyčila okolo jeho těla magickou bariéru. Hned vzápětí ucítil v magických nitkách náraz. Někdo se pokusil projít skrz. Využil zbystřené smysly stvůry a poznal Ramzese. Cítil všechny jeho pocity a ten, který z něj vyvěral nejvíc, byla nenávist. Podíval se znovu na zářící hvězdu a v duchu pravil: „Můj život byl krásný. Myslel jsem, že mám všechno, co jsem chtěl, a zatím se mi všechno rozpadalo pod rukama.“ Jako záblesk jím projela vzpomínka na Ramzesova slova. „Ano, osud je jako chmýří. Máš pocit, že ho držíš pevně v hrsti, pak zafouká vítr a rozlétne se do všech stran. Nesmíš však jen nečinně čekat, kam ho vítr zavane. www.mfantasy.cz POVÍDKY Protože jen pokud zachytíš alespoň jednu jeho pápěrku, můžeš říct, že jsi žil svůj vlastní život.“ Po těchto slovech Ursen nečekaně zaútočil na Týrskou nestvůru a zcela ji vytlačil ze své mysli. Ekvilibrium zasvítila čistě modře. „Tohle jsi nečekal, co?“ usmál se Ursen vítězně, ale přesto se smutkem v očích. Zdálo se mu, že v modrém světle vidí stát Lynn. Šťastně se smála, jako když ji spatřil poprvé. „Já jsem pánem svého života,“ pravil k zářící hvězdě a zrušil magickou bariéru.Byla to zvláštní noc. Lidé na ní pak ještě dlouho vzpomínali. Nikdy předtím se na obloze neobjevily takové úkazy jako té noci. Přestože v lidech vzbuzovaly posvátný strach, stejnou měrou je lákaly. Vycházeli ze svých obydlí, aby spatřili noční nebe. Lidé znali Ekvilibrium. Věděli, že někdy září modře a někdy rudě. Nikdy ji však neviděli tak zběsile přecházet z jedné barvy na druhou. Vypadalo to jako zuřivý boj uprostřed hvězdné arény. Nakonec se barva ustálila a vítězná modrá zazářila jasněji než slunce. Všichni si na okamžik zakryli oči. Netrvalo to dlouho. Se zatajeným dechem znovu pohlédli do souhvězdí Vah. Prostřední hvězda chyběla. Nevěřícné pohledy pak byly svědkem jejího opětovného objevení. Zjevila se v zářivém bílém rouchu, krásnější než kdy předtím. Všichni vydechli v němém úžasu. Dlouhé roky pak zářila hvězda bíle, než se nakonec zase vrátila ke své modré a rudé. Každý tomu přisuzoval jiný význam, ale všichni na ni stále pohlíželi s nesmírnou úctou. Ona nad nimi dohlížela, řídila jejich osudy. Ekvilibrium. Nebeské znamení boha rovnováhy. To on byl bohem nad bohy. Udržoval mezi nimi příměří. Mezi bohy života a smrti, války a míru… On jediný ochraňoval lidi před zlem. Za to ho všichni milovali. To on udržoval křehkou rovnováhu mezi zlem a dobrem. 80 www.mfantasy.cz Dědictví Smrtonošů POVÍDKY Autor:Filip Pivoňka Jednoho jsem si prohlížel staré sešity s Dračím doupětem, staré Dechy draka, mé vlastní poznámky a dobrodružství a byl jsem zavalen vlnou nostalgie. Vybavily se mi ty emoce z časů, kdy jsem poprvé vstoupil do světa meče a magie, do světa elfů, draků, čarodějů a hrdinů. Do světa dobrodružství. Výsledkem je tato delší povídka, jejíž první část zde administrátoři nabízejí ke čtení. Upozorňuji, že se nejedná o žádnou originální fantasy, ale o klasický, „krmný“ příběh ze světa vytvořeného původně pro Dračí doupě a je určen pro podobně „postižené“ lidi, jako jsem já. Nikoliv pro hledače originality a nových postupů. Pokud máte rádi fantasy „brak“ odvozený od her na hrdiny (typu Margaret Weis a Tracy Hickman), pak vítejte na kontinentu Aruhan. Budu vděčný za jakékoliv komentáře, zejména týkající se řemesla, vypravěčství apod. Námětové ubohosti a neoriginality jsem si vědom, neboť ta je záměrná. I. Čepele ve tmě „Jsi přesný.“ Ellen se zpoza rohu přístavního doku vynořil jako duch, následován svým drobným, nehlučným sluhou. Nolrika zajímalo, jak se takový hřmotný člověk může pohybovat tak tiše. „Máš?“ vyslovil šlechtic jednu jedinou otázku. Stál zahalen do tmavého pláště s kápí staženou dozadu, tradičního oděvu všech nočních živlů, ale Nolrik si byl jist, že plášť skrývá drahou, zlatem vyšívanou tuniku, hedvábné nohavice a aristokraticky rovné, pyšné držení těla, které by všem zvědavým očím prozradilo jeho vznešený původ. Naštěstí pro něj, po setmění v ardackých docích příliš mnoho zvědavých očí nebylo. Nolrik beze slova sáhnul do torny a vytáhl kožený měšec převázaný lýčeným provazem. Kdyby nebyla tma, byla by na něm patrná trpasličí runa Th. Ellen po váčku chtivě natáhnul ruku, Nolrik však prudce o krok ustoupil. „Napřed chci vidět zbytek peněz!“ zasyčel skrze zuby. Šlechtic se zarazil. „Tak? A jak můžu vědět, že v tom váčku není třeba kobylí hovno? Že neshrábneš peníze a nezmizíš v přístavních uličkách? Oba dobře víme, že by jsme tě tam nikdy nenašli.“ Nolrik opatrně, jakoby s obavami, sáhl do váčku a 81 přitom povytáhnul z pochvy svou dýku. „Wai!“ zašeptal zřetelně, dávaje si pozor na artikulaci. A křišťál, vsazený do rukojeti dýky, se rozzářil. Slabým, ale jasným světlem. Ellen neměl čas pozastavovat se nad tímto divem. Jeho zrak upřeně hleděl na hnědý, vrásčitý předmět, který Nolrikova ruka držela povytažený z váčku. „Elfí kořen,“ hlesl udiveně. „Nevěřil jsi mi, pane?“ zeptal se Nolrik. „Proč sis mě tedy najímal? Ale to je jedno. Jak vidíš, já jsem svou část dohody splnil. Teď splň ty tu svou.“ Ellen sebou trhnul, jakoby se probral ze snu a pokynul sluhovi, stojícímu mlčky vedle něj. Ten odkudsi vytáhnul jiný, mnohem naditější měšec a hodil jej Nolrikovi. Když jej dobrodruh chytil, příjemně to zacinkalo. „Šedesát zlatých andurů. Můžeš si je přepočítat,“ poznamenal šlechtic. „S těmi čtyřiceti, co jsem ti dal jako zálohu, to dělá celé jmění.“ Nolrik mu beze slova podal váček s kořenem. „Malai,“ zašeptal a krystal v dýce zhasnul. I beze světla viděl, že šlechtic je ze svého nově nabytého pokladu u vytržení. „Řekni mi!“ vyhrknul po chvíli na Nolrika, kontrolujícího zběžně obsah měšce. „Opravdu jsi pro něj musel až na vrchol Krahujčí hory?“ „Musel,“ odpověděl dobrodruh. „Nikde jinde na světě neroste. Kromě Elfie, samozřejmě.“ „A co harpyje? Je jich tam opravdu tolik? Jsou opravdu tak… strašné?“ Nolrik mírně zaklonil hlavu, jakoby vzpomínal. „Řekl bych,“ řekl po chvíli, „že pověsti o nich trochu přehánějí…“ Bylo slyšet, jak šlechtic ve tmě těžce polknul. Jeho sluha stál dál tiše a nehybně, připomínaje spíše sochu než člověka. „My se neznáme!“ zasyčel Ellen. „Nikdy jsme se neviděli!“ Nolrik přikývnul. Stejně tiše jako se objevili, zmizeli oba kupující za rohem a ztratili se v přístavních uličkách. „Jsou docela odvážní,“ uznal polohlasnou samomluvou Nolrik. „Sami dva v noci v přístavní čtvrti… Alespoň něco jim bohové nadělili, když už je ´obšťastnili´ takovou hloupostí.“ Obrátil se a zamířil Přístavní ulicí zpět do města. Noc byla tichá jako krok kočky a zdobená tisícovkami hvězd. Oblohu křižovaly, jak bylo na jaře obvyklé, dva božské koráby: lodě Ciris, Paní Stříbrného měsíce a její sestry Lael, www.mfantasy.cz POVÍDKY Malého zeleného měsíce. I když ze země se jevily jen jako měsíční kotouče a Nolrik nemohl spatřit stříbrné a zelené plachty, ani okřídlené koně, či smaragdové pávy, táhnoucí koráby po obloze, jejich světlo přinášelo do jeho duše klid a pocit bezstarostné lehkosti. Dnes to byl dobrý den. Peníze, které tak snadno získal, mu vystačí nejméně na půl roku bezstarostného života. Po tisící si sliboval, že je tentokrát nepropije, ani neprohýří s děvkami a díky měsíční euforii tomu i věřil. A že onen elfí kořen byla ve skutečnosti zvláštně tvarovaná hlíza divokého celeru, koupená u kořenářky za půl stříbrňáku, to přece nebyl jeho problém. Ten nafoukaný aristokratický panák ho chce stejně jistě použít k nějaké špinavosti: odstranění politického soupeře, soka v lásce, nebo podvodnému získání významného úřadu. Kdyby jen lidé nebyli ve své ničemnosti tak hloupí… Jeho myšlenky přerušilo slabé zašustnutí. Jen takový tichý, spíše tušený zvuk, vycházející z vedlejší uličky. Jakoby odtamtud někdo přibíhal a snažil se, aby jej nikdo nezaslechl. Nolrik zostražitěl. Noční pohyb tak blízko ardackého přístavu nevěstí nic dobrého! Rozhlédl se, hledaje úkryt, a pak se opatrně přikrčil do stínu vystouplého patra nejbližší dřevěné barabizny. Dával si pozor, aby nešlápnul do kaluže splašků a jeho boty nezavadily o kamínky, rozházené po udusané zemi. Zvuk se blížil. Už rozeznal rychlé, lehké kroky, mísící se oddechováním a funěním. A vzápětí zaslechl další kroky, o dost těžší a hlasitější. Teď!.. Teď se do nich vmísilo tlumené kovové cinknutí. První kroky zrychlily. Někdo pronásleduje přístavem někoho jiného. Nolrik v duchu zaklel. Ještě se tak zaplést do nějaké špinavostí, odehrávající se v Ardaku pod rouškou noci! Když se dá na útěk, pronásledovatelé to zaslechnout a třeba budou chtít odstranit svědka! Tiše se modlil k Ciris, Paní noci, a čekal. Z uličky vyběhla malá, přikrčená postavička, zahalená do klasické noční „uniformy,“ tedy tmavého pláště s kápí. Udělala pár kroků, pak se zastavila, zavrávorala a těžce padla na kolena. Začala vysíleně oddechovat. Zatraceně! zavrčel v duchu Nolrik. Nezastavuj se tu! Běž dál! Zvedni se, máš na to! Zdálo se však, že drobný běžec na to už nemá. Pokusil se namáhavě postavit, ale pak znovu klesnul na kolena. Jeho dech začal být přerývaný a sípavý. Kroky jeho pronásledovatelů se blížily. 82 Běžec se rozhlížel po okolí, jakoby hledal pomoc a z jeho křečovitých, trhaných pohybů byl znát strach. Podíval se Nolrikovým směrem. Dobrodruh zahlédl záblesk malých oček zpod kápě a pochopil, že Tvor(i) (protože člověk to určitě nebyl), používá Ostrovidný lektvar. „Pomoz mi!“ zašeptal klečící. V hlase bylo znát, že mu docházejí síly. Zřejmě byl nemocný, nebo zraněný. „Pomoz mi… Prosím!“ Nolrik se nehýbal. Nevěděl, co má dělat. Bojovala v něm touha pomoci pronásledovanému s hlasem rozumu, radícímu do ničeho se neplést. Kroky těch druhých už byly blízko. Malý Tvor sáhnul třesoucíma se rukama kamsi pod plášť a vzápětí cosi hodil k Nolrikovým nohám. O udusanou půdu udeřil jakýsi malý tmavý předmět. „Thalanquil!“ zašeptal Tvor naléhavě. „Thalanquil…!“ A zhroutil se. Nolrikou rozumu bylo jasné, že musí zmizet. Že se neměl vůbec zastavovat. Jenže se v tu chvíli ozval mnohem naléhavější pocit, ten který se stal jeho osudem, ten co jej vyhnal z rodného domu a udělal z něj věčně vandrujícího dobrodruha. Zvědavost. Dvěma kroky vystoupil ze stínu domu a vzal do ruky tu tajemnou věc. A ve stejné chvíli dorazili mrňousovi pronásledovatelé. Byli tři. I oni měli tváře zahalené do kápí. I jim z tmavého místa problikávali světýlka očí, ale tentokrát to nebylo způsobeno Ostrovidným lektvarem. A všichni drželi v rukou obnažené meče. „Vydej nám Schránku, člověče,“ řekl nejbližší z nich. Mluvil hlubokým, hrdelním hlasem. Zbylí dva se kolem něj rychle rozestavili. Tak, aby Nolrika zatlačili ke zdi. Bojovník pochopil, že je zle. „Klidně,“ odpověděl a položil předmět na zem. „Tady je, mě do toho nic není.“ Ustoupil o pár kroků se smířlivě zdviženýma rukama. Ó, Paní noci, ať si to vezmou a zmizí! Mluvčí zahalených pokleknul, vzal tu věc do ruky a chvíli si ji soustředěně prohlížel. Pak se napřímil a otočil se na své muže. „Zabijte ho!“ řekl. Hmm, to se dalo čekat, pomyslel si dobrodruh hořce. Mocná Ciris, splácíš mi takhle můj žert s elfím kořenem? Prudce vytrhl meč, jehož rukojeť po celou dobu třímal zpocenou dlaní, z pochvy a současně sáhl druhou rukou pro dýku. Jakmile to udělal, veškeré napětí z něj spadlo a stala se z něj ostražitá, soustředěná, k boji odhodlaná šelma. „Wai!“ zašeptal a první zakuklenec, který se již chytal k výpadu, polekaně uskočil, když se krystal na konci dýky rozzářil. Některé útočníky tenhle laciný trik zahnal na útěk. www.mfantasy.cz POVÍDKY Na tyhle to však nestačilo. První zaútočil ten vpravo, rychlým, prudkým sekem šikmo shora. Nolrik jeho výpad v klidu vykryl, současně o krok ustoupil, aby si udělal prostor proti dalším nepřátelům. Vyplatilo se to. Další útoky přišly okamžik po tom prvním. Jeden z nich z hora na hlavu a druhý, horizontální ve výši pasu, z levého boku. Nolrik musel spojit dva kryty v jeden jediný rychlý pohyb, aby je zastavil. Byly dobří. Rychlý, zkušení a sehraní. A Nolrikovi nezbylo nic jiného než ustupovat ke zdi a mečem i dýkou zastavovat déšť výpadů, kterým ho zasypávali. Kdyby nebojoval jižanským stylem, umožňujícím krytí dýkou v levé ruce, byl by mrtvý velice rychle. Takhle si mohl soupeře přece jen trochu držet od těla. Pokud byli překvapeni jeho neobvyklým stylem boje, nedali to nijak najevo. Zatlačili ho až ke roubené zdi, prudkými útoky jej drželi v obrané pozici a trpělivě čekali na jeho chybu. Nolrik musel vsadit vše na jednu kartu. Vykryl mečem dva útoky, koutkem oka sledoval soupeře vlevo a ve chvíli, kdy se i on rozmachoval k ráně a téměř bez rozmachu, jen prudkým švihem zápěstí hodil dýku. Zbraň prosvištěla vzduchem a s mlasknutím zajela do soupeřova těla. Zakuklenec poodstoupil, nevěřícně pohlédl na dýku, čouhající z jeho hrudi, a pak se bez hlesu zhroutil. Jeho kumpáni se také zarazili, jen na zlomek okamžiku, a toho Nolrik využil a prudce bodnul do hrudi nejblíže stojícího, ve snaze zasáhnout jej do srdce. Byl však příliš dobrý. Útočník se bleskově vzpamatoval z šokujícího vyřazení svého kumpána a reflexivně máchl mečem zdola nahoru, takže se bodnutí svezlo po jeho hrudi směrem k bradě a pouze jej škráblo. Mocný Ildorehttp://www.mfantasy.cz/FCKeditor/editor/fckeditor.html?Instance Name=aetext&Toolbar=Admin - _edn2(ii), jak to mohl stihnout? projelo Nolrikovi hlavou, ale nebyl čas na přemýšlení, rána třetího soupeře ho zasáhla do boku, ale sjela po drátěné košili. Nyní už útoky nepršely s takovou intenzitou, k jejich odrážení mu však zbyl pouze meč. Útočníci kroužili kolem Nolrika, sekali a bodali z nejrůznějších úhlů, snažíce se najít bojovníkovo nejslabší místo. Boj se změnil v souboj nervů, v riskantní hru na chybné kroky, pomalejší reakce, překvapivé výpady, na to, kdo první ztratí pozornost a udělá chybu. Nolrik se snažil najít prostor k proběhnutí pod čepelemi, ale soupeři jej svírali pevně. Pak jeden z nich ztratil nervy a sekl příliš 83 silně. Nolrik uskočil, krytem odrazil čepel druhého zakuklence a koutkem oka zachytil, že meč prvního zajel hluboko do mezery mezi roubenými kládami domu a jeho majitel má problémy jej vytáhnout. Rychle naznačil výpad na opačnou stranu… a pak prudce seknul bezbranného soupeře přes hruď a břicho. Zabiják zaskučel a rukama se snažil zastavit krev, valící se z dlouhé rány, jež se mu táhla napříč trupem. Nolrik po máchnutí pokračoval v pohybu, prudce se otočil a švihem se pokusil odrazit útok posledního vraha. Tentokrát to nestihl. Meče zazvonily, ale Nolrik ucítil ostré bodnutí a palčivou bolest v boku. Okamžitě přešel do protiútoku a snažil se to ignorovat. Poslední soupeř nebyl zbabělec, který by bojoval jen v přesile. Chladnokrevně odrážel Nolrikovi výpady, promyšleně, bez emocí bodal a sekal. Noční ticho rušilo zvonění mečů a oddechování obou mužů. Oba střídavě o pár kroků postupovali a zase ustupovali, ani jeden z nich nebyl schopen získat nad druhým převahu. Nolrik začínal ztrácet trpělivost. Trvalo to příliš dlouho, rána v boku pálila a kdykoliv mohla přiběhnout ponůcka. Nenechá se zabít, nebo zatknout kdesi za přístavem kvůli čemusi, co se ho ani netýká! Vztek a bolest působily jako ostruhy. Rychlý, přesný výpad na hlavu. Soupeř jej vyrazil, ale hned přišel další. A další. Celá série krátkých bleskových útoků, která donutila zabijáka ustupovat až k stěně domu na druhé straně ulice. Červené skvrnky očí svítily zpod kápě beze změny, nic z jeho pohybů neprozradilo, že je v úzkých. Nolrik se donutil uklidnit, využít získané převahy a neudělat chybu, která by jej stála život. Jeho tělo se změnilo v bleskurychlý vražedný stroj. Zakuklenec vyrážel jeho výpady s největší námahou. A pak to nestihnul. Nolrik seknul horizontálně na hlavu, zevnitř, zleva doprava. Zabiják se pokusil ránu odrazit mečem, ale nezvednul ruku dostatečně rychle. Vykryl ji, ale ne čepelí. Zakvílel bolestí a zkroutil se jako raněný had. Meč letěl na jednu stranu, dva utnuté prsty na druhou. Útočník padnul na kolena a šokovaně zíral na svou zmrzačenou ruku. Křičel. Nolrik postoupil o krok a bodnul. Čepel meče proklála vrahovo hrdlo, škobrtla o páteř a vyšla druhou stranou. Křik se změnil v bublavé chroptění. „U Dizzara(iii)http://www.mfantasy.cz/FCKeditor/editor/fckeditor.html?InstanceName=aetext&T oolbar=Admin - _edn3 to je zas krve jak z krávy!“ zavrčel Nolrik a kopnutím srazil mrtvé tělo z meče. Nebyl čas zbraň vyčistit. Musí odtud zmizet! Co nejdřív! www.mfantasy.cz POVÍDKY Kleknul si na hruď muži, kterého zabil prvního a vytáhnul dýku z jeho těla. Rychle otřel hadrem její čepel a schoval za opasek. A pak, i když se tomu jeho rozum příčil, se zachoval jako každý jiný člověk. Jeho ruce stáhly mrtvému kápi i pruh plátna, který měl převázaný kolem úst a nosu. „Wai!“ Byl to člověk, muž, starý jen něco přes dvacet let. Ústa měl roztažená dokořán, oči vytřeštěné překvapením. Oblečen byl do prosté kytlice. Rychle mrtvolu prohledal, nenašel však žádný měšec ani kapsu, jen pochvu na meč. Náhle ucítil cosi tvrdého na mužově hrudi. Sáhnul pod kytlici a věc vytáhnul. Držel v ruce podivný, asi píď široký kruhový medailon, vyrobený z jakéhosi tmavého dřeva, připomínajícího mahagon. Tvořil jej kruh, do kterého byl vyřezán výhrůžně vyhlížející drak s otevřenou tlamou. Respektive, dračí hlava a krk. Nolrik předmět potěžkal. Podobný symbol v životě neviděl, ale medailon vyhlížel vzhledem k mužovu oblečení příliš draze. Rychle obešel další dvě mrtvoly a přesvědčil se o tom, co již vytušil, tedy že u nich najde totéž. Prosté oblečení, zbraně, medailony. Pak konečně přiklekl k tělu jejich oběti. Jak se dalo čekat, oběť se po odhalení obličeje ukázala být hobitem. Roztomilá, skoro dětská tvář, lemovaná kšticí tmavých, kudrnatých vlasů, byla klidná, bílá, se zavřenýma očima. Pláštík byl obyčejný cestovní, jinak bylo tělíčko, na hobita překvapivě štíhlé a šlachovité, oblečeno do prosté tuniky do půli stehen, plátěných kalhot a kožené vesty zdobené všitými mušlemi. Což, vzpomněl si Nolrik, je cechovní oblečení námořníků. Kupodivu měl na nohou střevíce, což nebylo u Chluponohých obvyklé. Zabila jej hluboká, krvácející rána v pravém boku, zřejmě nepodařené bodnutí zezadu. U sebe měl jen krátkou dýku, pár amuletů pro štěstí (pochopitelně falešných) a měšec s několika měďáky. A potom ještě onu VĚC. Nolrik poodstoupil od mrtvoly a sebral ze země tajemný předmět. Podivná lehká skříňka z podivného materiálu. Na omak vypadal jako slonovina. Jenomže ta je obvykle bílá. A tahle věc byla černá jako nejtmavší noc. Měla tvar postupně se zužujícího hranolu, jehož širší konec se zaobloval do tvaru polokoule. Výška hranolu byla asi deset palců(iv) http://www.mfantasy.cz/FCKeditor/editor/fckeditor.html?InstanceName=aetext&T 84 oolbar=Admin - _edn4široký mohl být tak pět až sedm. A byl celý pokrytý rytinami. Ve světle krystalu rozeznal složité, snad rostlinné ornamenty po stranách stěn a stylizovanou hlavu berana uprostřed. Věc byla na svou velikost velmi lehká, jakoby dutá. Vůdce těch vrahounů ji přece nazval Schránkou. Nolrik vzal do ruky zaoblený konec věci a pokusil se jím zapáčit. Ani se nepohnul. Pohmatu se pokusil najít jakoukoliv spáru, ale buďto tam nebyla, nebo mezi rytinami zanikala. Jestli je to schránka, tak ji teď určitě neotevře. Zkoumavě si prohlížel oba předměty, medailon i schránku. „Takže nějaký malý mořský vlk byl zavražděn v Přístavní ulici v Ardaku uprostřed noci kvůli malému černému nesmyslu,“ ozvala se jeho samomluva. „A mě do toho samozřejmě nic není. Jen jsem se do toho náhodou připletl. A měl bych jít radši rychle od toho.“ Přemýšlel jen chvíli. Pak se palčivou bolestí připomněla jeho rána. Drátěná košile byla mokrá jeho krví. Rána zřejmě nebyla příliš hluboká. I tak ale potřebovala ošetření. Opatrně, aby raněné svaly příliš nepodráždil, vstal. Medailon schoval do měšce a schránku pod pláštěm. Zašeptal kouzelné slovo, které zhaslo světlo křišťálu a rychle zmizel ve tmě. POKRAČOVÁNÍ… http://www.mfantasy.cz/FCKeditor/editor/fckeditor.html?InstanceName=aetext&Toolbar=Admin - _ednref1(i) Tvor – na Aruhanu výraz pro jakéhokoliv rozumného tvora, v mnohorasovém světě nahrazuje náš výraz „člověk.“ http://www.mfantasy.cz/FCKeditor/editor/fckeditor.html?InstanceName=aetext&Toolbar=Adm in - _ednref2(ii) Ildor – bůh spravedlivé války, statečnosti a hrdinství, ochránce vojáků, hrdinů a dobrodruhů. Zobrazován jako válečník s kopím provázený sokolem. http://www.mfantasy.cz/FCKeditor/editor/fckeditor.html?InstanceName=aetext&Toolbar=Adm in - _ednref3(iii) Dizzar – strašlivý temný bůh válečného ničení a utrpení, Ildorův protiklad. Jeho symbolem je černá zbroj a obrovská válečná sekyra. Někdy bývá zobrazován s hlavou divokého kance. http://www.mfantasy.cz/FCKeditor/editor/fckeditor.html?InstanceName=aetext&Toolbar=Admin - _ednref4(iv) 1 palec = 1,5 cm. www.mfantasy.cz Dědictví Smrtonošů II POVÍDKY Autor:Filip Pivoňka II. Půda se rozpaluje Ráno bylo jako vyšité z hedvábí a noční příhoda se zdála být jen snem. Zranění v boku však dosvědčovalo, že se doopravdy stala. Rána nebyla hluboká, meč rozsekl pouze kůži a svaly na žebrech, kosti zůstaly naštěstí celé. Hned po příchodu do svého pokoje si Nolrik ránu vyčistil, napatlal na ni zbytek bylinné masti a obvázal. Pokud půjde všechno dobře, tak se za pár dní zahojí, i když bude ještě nějaký čas bolet. Teď, když seděl s kusem bílého chleba se špekem a džbánem mléka v nálevně hostince U Medvěda, o ráně skoro nevěděl. Do šenku se začali trousit první ranní hosté – v hospodě ubytovaní pocestní, několik starších žáků Ariondovi školy, parta zedníků z nedaleké stavební huti. Hostinský, připomínající svým vzezřením podnikového jmenovce, roznášel chlebové placky, špek a uzenky. Nolrik uvažoval, co udělá s načatým dnem. „Měl bych odtud zmizet,“ zamumlal si pod vousy. „Pryč s Ardaku a nejlíp pryč z vévodství. Dřív, než ten navoněný panáček přijde na to, že jeho „elfí kořen“ je dobrý leda tak do kuchyně. A než si zakuklenci s drakem na krku všimnou, že jim někdo v Přístavní podřezal tři kamarády…“Pak ale vytáhl z měšce medailon s drakem a chvilku si ho zamyšleně prohlížel. „No, zmizíme odtud hned, jak…“ Schoval amulet zpátky do váčku a pokynul hostinskému. „Co si budeš přát?“ přihnal se chlapík medvědí postavy k jeho stolu. Dnes ráno byl překvapivě horlivý, zřejmě díky tomu zlatému anduru, co mu Nolrik při objednávání ukázal. „Poslouchej, hospodo, nevíš kde by se dal ve městě sehnat učenec, který se vyzná v erbech a znameních?” Hostinský se zatvářil udiveně: „V erbech?“ „Ano, ano. Erby, městské znaky, klanové a rodové symboly…“ přikývnul Nolrik a výmluvně položil na stůl stříbrňák. „Jo ták,“ očima hostinského projel záblesk pochopení. Stříbrný záblesk. „Tak, někdo takový bydlí v Kupecké ulici, pár kroků za Pahorkem milosti. Je to městský geral… heral… heralnyk… „Heraldik,“ skočil mu do řeči Nolrik. 85 „Jo, vždyť říkám! Ale připrav se na to, pane, že je sakra drahý. Nevím jestli…“ „To už není tvoje starost. Díky.“ Posunul stříbrňák po desce stolu a hospodský po něm rychlostí útočící štiky lačně hmátl. Tak vida, bydlím tu už druhý týden, ale pane mi dneska řekl poprvé, pomyslel si Nolrik. Vyšel kolem velkého vycpaného medvěda, jež dal hospodě jméno, na ranním sluncem prohřívanou ulici. Město žilo již od časných ranních hodin. Ulicí spěchali Obyvatelé za svými starostmi: řemeslníci do svých dílen, ženy a sluhové k pekařům a řezníkům pro jídlo, nebo se džbány ke studnám pro vodu. Nolrik rozehnal hejno zrzavých slepic, odkopnul otravného chundelatého psa a přes několik bočních zamířil mezi patrovými, polodřevěnými, polokamennými domy ulic k Pahorku Pahorek milosti čněl vysoko nad městem na opačné straně Velkého Tržiště. Nolrik na něj rychle vyšplhal a zamířil ke svatyni bohyně Inniany, odkud se mohl nadechnout studeného, vlhkého větru od moře a přes střechy a věže Ardaku zahlédnout stěžně desítek zakotvených lodí. Pak zastavil nejbližšího měšťana a zeptal se, kde najde městského heraldika. Mistr Pallan měl pěkný patrový dům s kamennými zdmi a sedlovou střechou, přímo naproti vchodu do svatyně. Dobrodruh přistoupil k vratům, vzal do ruky těžké bronzové klepadlo a několikrát zabušil. Jedno s obloukových oken v patře se skřípavě otevřelo a vyklonil se z něj asi čtyřicetiletý muž s prošedivělými vlasy. „Co je?“ zavrčel nerudně. „Ty jsi Mistr Pallan, městský heraldik a písař?“ „Jo. A ty jsi kdo?“ „Jmenuju se Nolrik. Chci tě požádat o radu ohledně jednoho znaku,“ zvednul medailon nad hlavu. Pallan se uchechtl. „Jo mladý muži, poradenství v oboru heraldických a jiných znamení občas poskytuju, ale rozhodně to není zadarmo. Máš čím zaplatit?“ „A kolik chceš za odhad jednoho znaku na medailonu?“ „No, přijde na to. Minimálně pět stříbrných, ale pokud je to hodně vzácný znak, tak se platí zlatem.“ www.mfantasy.cz POVÍDKY „Vydřiduch,“ zavrčel Nolrik tiše. Pak sáhl do měšce, tak, aby to Pallan viděl a vytáhnul z něj jeden zlatý. Zaleskl se na slunci jako odraz na vodní hladině. „Tak počkej,“ řekl heraldik už o něco ochotněji a zavřel okno. Nolrik přes vrata zaslechl, jak sbíhá schody. O chvilku později se ozvala odsouvaná petlice a malá, do vrat vložená dvířka se otevřela. „Pojď dál. Ale meč nechej tady,“ pokynul mu Pallan. Měl na sobě dlouhou, splývavou tuniku, oděv lidí, co nemusí pracovat rukama a za koženým opaskem krátkou dýku. Vida, mě nutí odložit zbraň, ale sám je ozbrojený, pomyslel si Nolrik, když vkládal meč do dřevěného stojanu na zbraně. Nu což, má na to právo. Já bych cizímu ozbrojenému chlapovi taky nevěřil. Pallan jej po schodech uvedl do jakéhosi předpokoje s vyřezávanými křesly. „Tak co máš? Ukaž to,“ Nolrik mu podal medailon a Pallan si jej dlouze a zamyšleně prohlížel. „Hmm… hmm…hmm… Drak…, drak…, drak… Draka má ve znaku kde kdo, třeba Agramorské království. Jenže ten je celý, nejen hlava a krk. A navíc jeho drak je stříbrný, kdežto tohle… Kdo ještě, k čertu… Hrabství Rehnen, Rytíři dračího srdce, město Tal… Jenomže to všechno jsou celí draci úplně jiných barev. Buďto je to nějaká hodně neobvyklá stylizace, nebo…“ Obrátil se k bojovníkovi. „No příteli, počkej tady. A připrav si zlaťáky.“ Vzápětí zmizel za dveřmi vedlejšího pokoje. Minuty se vlekly. Oknem do místnosti nakouklo jarní slunce a celou ji pozlatilo, z ulice slabě doléhaly zvuky kroků a klapot koňských kopyt. Nolrik si z nudy prohlížel dřevěný, řezbami zdobený strop. Zpoza zdi slyšel šustění a praskání pergamenu, takže měl jistotu, že Pallan nelení a listuje knihami, či rozdělává svitky. A pak se ozval ten výkřik. Rozseknul to líné ticho kolem jako rána břitvou a rozlehl se po celém domě. Bezpochyby to křičel Pallan. Vzápětí se dveře rozletěly a měšťan stál na prahu, bledý a roztřesený. V jeho očích bylo tolik upřímného strachu, jakoby právě spatřil démona nejhlubších sfér. „Ven!“ zařval. „Vypadni z mého domu! Ztrať se, ty černokněžníku, ať tě tady nevidím!“ křičel jako pominutý. Od jeho úst odletovaly bílé kapičky slin. „Co se děje? Já…“ „Vem si ten nástroj démonů a zmiz odsud, pov 86 ídám! Stráž! Stráž! Pomóc!“ „To je omyl!“ snažil se bránit Nolrik. „Já tu věc našel! Nevím ani, co to je…“ „Mě je jedno, jak ses k tomu dostal!“ křičel heraldik. „S takovými, jako ty, nechci nic mít! Mám to tu příliš rád na to, abych se nechal zabít. Vypadni!“ S odporem hodil Nolrikovi medailon a hnal ho po schodech dolů. Bojovník se rozhodl raději ustoupit. Jen tak tak si stihl vzít ze stojanu za vraty svůj meč a už stál venku na ulici. „A pamatuj si, šmejde! Jestli tě tu ještě potkám, nahlásím tě konstáblovi jako služebníka Chaosu!“ zařval na rozloučenou Mistr Pallan a prudce zabouchnul dveře. Nolrik zůstal udiveně stát uprostřed ulice. Chvilku si nechápavě prohlížel heraldikův dům, a pak se zadíval na medailon. Dračí tlama byla rozšklebená a trčelo z ní cosi, co mohlo být jazykem, ale i ohnivým plamenem. Zamrazilo ho v zádech. Pak zvednul hlavu a uvědomil si, že několik kolemjdoucích celou scénu pozorovalo a zřejmě zaslechlo i poslední Pallanova slova. Nyní stáli v bezpečné vzdálenosti a zvědavě jej očumovali. „No, je čas změnit působiště,“ dal Nolrik průchod svému zlozvyku a rychlým krokem zamířil směrem k Hlavní ulici. Na Pahorku zatočil vlevo a vydal se k Tržišti. Nevšiml si, že jeden z žebráků sedících na schodech Innianiny svatyně, malý Tvor zahalený do roztrhaného pláště, vstal a opatrně se vydal za ním. Jít přes Velké tržiště se Nolrik rozhodl, aby si zkrátil cestu k Medvědovi. Teprve tam si uvědomil, jaká to byla chyba. Na Velkém tržišti každý poutník pochopil, proč je Ardak nejdůležitějším obchodním přístavem západní Andurie. Jiná města mívají jarmark jednou, dvakrát do roka a málokdy trvá déle než týden. V Ardaku existuje jen jeden veliký, trvající od jara do podzim. Sluncem zalitým náměstím se prodíraly stovky, nebo možná tisíce Obyvatel – lidí v nejrůznějších cizokrajných oděvech, vousatých trpaslíků na velkých kupeckých vozech, obtloustlých hobitů, i malých hbitých šotků, kterým se každý opatrně vyhýbal. Náměstí bylo rozděleno řadami krámků, pultů a vyložených kupeckých vozů, jež přetékaly zbožím nejroztodivnějšího charakteru: od pecnů obyčejného černého chleba až po exotické, cizokrajné oděvy, parfémy a prapodivné předměty, které Nolrik nikdy v životě neviděl. www.mfantasy.cz POVÍDKY Mraveniště Tvorů vyplňovalo celý prostor rozsáhlého tržiště, tlačilo se do podloubí honosných kamenných domů, patřících městské honoraci, k věži reprezentativní radnice i k masivním stěnám monumentálního Panteonového chrámu, jehož jediná věž vysoko přečnívala všechny ostatní stavby ve městě. Nolrika pohltila chaotická směs vyvolávání prodavačů, dohadování a křiku kupujících, úlomků rozhovorů v nerůznějších nářečích a jazycích, pachů cizokrajných koření, parfémů, zvířat i nemytých a zpocených těl; vůní chleba, preclíků a svařené medoviny. Odkudsi hrála ječivá, vlezlá píšťala. Kdosi se do jejího zvuku pokoušel zpívat. Za Nolrikem se ozval hlasitý ptačí křik a když se ohlédl, spatřil Tvora s hnědozelenou olivovou pletí a srsti podobnými vlasy, jak vleče za uzdu přes dva sáhy vysokého, dlouhokrkého, osedlaného ptáka se zakrnělými křídly. Chtěl si jej prohlédnout lépe, ale málem vrazil do snědého Jižana v županu podobném plášti, s turbanem na hlavě a dvěma polonahými sluhy, tmavými jako mahagon po boku, který se snažil prodrat davem opačným směrem. Nolrik zamumlal omluvu, rychle obešel trpasličí stánek s koženými měšci, límci a opasky a ustoupil před plně naloženým vozem, který se pomalu, za doprovodu vozkových šťavnatých kleteb, plazil přeplněným náměstím. Bleskově kolem něj proběhla skupinka rozjívených dětí, a když zjistil, že to nejsou děti, ale šotci, polekaně si zkontroloval měšec. Šotci, proplétající se nadávajícím zástupem, málem porazili jakéhosi trpaslíka, jemuž ztrhli z těla plášť a zmizeli v davu. Než se Nolrik prodral na konec tržiště, musel ještě čelit nadávkám rozložité měšťky, které přišlápnul šaty, trhanovi vlezle nabízejícímu „zaručeně fungující“ amulety proti zlým silám a vychrtlému prorokovi, hulákajícímu na rohu o zkaženosti civilizace a blízkém konci světa. Když už se blížil ke konci „zkratky,“ náměstím se rozlehl zvuk bubnu. Nolrik se začal, stejně jako ostatní Obyvatelé, rozhlížet a hledat místo, odkud údery přicházejí. Na popravčím lešení, momentálně nesloužícím svému účelu, stála skupina městských stráží v bílých varkočích se znaky trojitě rozeklaných bodláků. Obklopovala bubeníka a dva očividně významné, bohaté muže. Nolrik nevěděl proč, ale z toho výjevu neměl dobrý pocit. Bubeník prudce zavířil a naposledy udeřil paličkou 87 do oslí kůže. „Obyvatelé Ardaku,“ promluvil šlachovitý muž v rytířském wamsu s bodlákem vyšitým na hrudi. „Věnujte mi všichni pozornost Mám pro vás závažnou zprávu.“ Poslední špitající hlasy utichly. Všichni měšťané shromáždění na Tržišti věděli, že když mluví konstábl Heldan, je dobré bedlivě naslouchat. „Dnes ráno byla v přístavní ulici nalezena mrtvá těla tří mužů. Tito muži byli dlouhodobě hledáni městskou stráží i řádem Orladimových sluhů, neboť se jednalo, jak potvrdilo vyšetřování, o uctívače temných bohů a služebníky Chaosu. . Ať už je usmrtil kdokoliv, jejich smrt byla zasloužená. Bohužel, tito zvrhlí zločinci u sebe měli temný artefakt, mocnou Chaotickou modlu, která byla z místa činu ukradena, pravděpodobně nějakým dalším uctívačem zla. Tento předmět je velmi nebezpečný a je nanejvýš nutné jej zničit. Proto vydala Rada města Ardaku nařízení, aby každý, kdo bude vyzván městskou stráží k prohlídce domu, pokoje, zavazadla i oděvu, musel tuto výzvu uposlechnout. Přechovávání modly bude hodnoceno jako napomáhání Chaosu, a tedy jako hrdelní zločin!“ Davem to zašumělo. Nolrik, schovaný za plachtou jednoho z krytých vozů, těžce polknul. Na popravčím lešení vystoupil dopředu mohutně stavěný muž v bílé kněžské říze a dlouhém, světle hnědém plášti. Plášť nesl symbol kladiva. „Tato modla,“ promluvil Představený Orladimova chrámu, „má podobu černé schránky ze slonoviny s řezbami beraních hlav po stranách. Každý, kdo přinese pravdivou zprávu o tom, kde se nalézá, bude odměněn pěti andury. A kdo bude tento temný předmět přechovávat, propadne hrdlem podle chrámového práva. Řád musí být zachován! Střeste se Chaosu!“ Poslední slova kněz vykřikl se vzepjatýma rukama. Krátké představení, ale působivé. Obyvatelé se rozcházeli v zaraženém tichu, jen občas někdo cosi vyděšeně zašeptal. Těžko říct, jestli je víc polekala přítomnost mocného artefaktu Chaosu v jejich městě, nebo ohlášené pátrání po něm. Představený Orladimova řádu důstojně sestoupil z lešení, doprovázen konstáblem a ostrými hochy z městské stráže. Nolrik za vozem polknul ještě hlasitěji. „U Ildorova kopí!“ zašeptal. Rychle se otočil a se skloněnou hlavou si prorážel cestu davem. „Timone, Jasné Slunce, Pane dne, zač mě trestáš? Do jakého maléru jsem se to zas namočil? www.mfantasy.cz POVÍDKY Nejdřív mě heraldik vyhodí z domu, jako bych byl divoký lesní troll, a teď se dozvím, že vlastním věcičku zasvěcenou Chaosu, o kterou se navíc zajímají Orladimovi flanďáci. Prej, kdo nám podá zprávu, bude odměněn. Hovno! Každého, kdo s tou věcí bude mít něco společného, orladimovci zlikvidují, a to ne zrovna vybraným způsobem! Takže konec se zvědavostí, konec pátrání na vlastní pěst, zpátky do reality. Mizíme z města ještě dnes!“ Několik lidí se za ním udiveně otočilo. Naštěstí uviděli jen jednoho podivína, co si povídá sám se sebou. U Medvěda bylo prázdno a ticho, jako vždy v tuto denní dobu. “Á můj host,“ zvolal ironicky medvědovitý hostinský, srovnávající na pultu kameninové džbány různé velikosti. „Doufám, že jdeš konečně srovnat účet, co sis tady otevřel…“ Jeho ranní záchvat zdvořilosti již zřejmě pominul. „Zaplatím hned,“ utnul ho bojovník. „Odjíždím. Hned teď.“ „Ale podívejme,“ zvedl obočí krčmář. „Abych řekl pravdu, překvapil jsi mě. Osobně jsem očekával, že se jednoho dne prostě sebereš a už se tu neukážeš. A já si nechám tvého koně a zavazadla.“ Nolrik se ušklíbnul. „To by jsi slušně vydělal, ne?“ „To ano,“ přikývnul krčmář. „Takhle to bohužel dělá jen pět andurů za jídlo a pokoj. A jeden za ustájení a krmení koně“ Nolrik beze slova zaplatil a vydal ke schodům vedoucím do jeho pronajatého pokoje, kde měl své věci. „Abych nezapomněl,“ ozval se krčmář, „někdo tě tu hledal. Chvíli po té, co jsi ráno odešel.“ Nolrik se zarazil. Srdce se mu rozbušilo jako zvon. „Kdo to byl?“ Hostinský pokrčil rameny. „Jak to mám vědět? Nezajímám se o soukromí svých hostů…“ „ Ale něčeho sis všimnul, ne? Jak vypadal? A jak se choval?“ Krčmář se zatvářil nešťastně. „Bohužel, jsem starý člověk. Bohové mě vybavili slabou pamětí a stáří ji nijak na účinnosti nepřidalo…“ Nolrik pomalu dokráčel k pultu a položil na stůl stříbrnou minci. „Hmm,… už se trochu rozpomínám.“ Hostinský se chytil za hlavu. „Vysoký, hubený, zřejmě člověk… Ano, asi člověk…“ Vyčkávavě pozvednul 88 zrak… Nolrik mu podal další stříbrňák. „… zvláštní chování, jakoby upjaté. Půvabné pohyby, téměř dívčí, sametový hlas… „ „A jak vypadal?“ přerušil ho bojovník. „Co obličej, vlasy…?“ „Nevím, měl na hlavě kápi.“ Nolrik obrátil oči v sloup: „No, to jsi mi teda pomohl! Každý lump a vrahoun, který nechce být poznán, si na hlavu narazí kápi! Je to nejobvyklejší způsob maskováni!“ „S tím já nemůžu nic dělat,“ rozpřáhl hostinský bezmocně paže. „Ale vzpomínám si ještě na něco…“ Nolrik sáhl do měšce a vytáhnul další stříbrnou minci. Poslední. Na další úplatky bude muset použít andury a pověst takového boháče si přece jen nemůže dovolit. „Mluvil, jako by tě vůbec neznal. Jakoby tě viděl jen jednou v životě, a to z dálky, z tryskem projíždějícího koně. Říkal: ´bydlí tady ten člověk, co vypadá tak a tak?´ A pak tě docela vágně popsal. I když, muže tvého typu není těžké vystihnout podle několika výrazných znaků…“ Nolrik už na nic nečekal a rozběhl se ke schodům. Krčmářova udiveného výrazu si nevšímal. Nahoře rychle shrábnul své věci do sedlových vaků. Na tom, jestli ten dlouhán patřil k nočním zakuklencům, nebo byl agentem Orladimova chrámu příliš nesejde. Když ho dokázali najít takhle rychle, musí zmizet ještě rychleji. „Ale co s…“ Jeho zrak padnul na medailon a schránku, kterou schoval za slamníkem. Vzal tu černou věc do ruky. Poprvé se na ni díval v plném světle a všimnul si, že beraní hlava je pouze lebka se zakroucenými rohy a že to, co považoval za květinové ornamenty, jsou jakési ostré, lomené čáry, připomínající přes sebe utkané pavučiny. Uvědomil si, jaký jde z té věci strach. A také to, že kdyby nebyla tma a on měl možnost si ji pořádně prohlédnout, nikdy by ji do ruky nevzal. „Toho se musím zbavit. Ale ne tady ve městě. Zakopu to někde v lesích! Nebo to hodím do řeky!“ Rychle seběhl schody a zamířil přes šenk do stáje osedlat koně. „Timone, Pane dne, zač mě trestáš?!“ Kletba byla namístě. Šindelářská brána, za normálních okolností snadno průjezdná, byla nyní ucpána kolonou kupeckých vozů, dvojkoláků, koní, oslů i pěších pocestných všech možných ras a stavZástup se pohyboval velmi pomalu a svůj postup doprovázel mumlavým reptáním i šťavnatými kletbami, jež však utichaly, sotva se přiblížil na www.mfantasy.cz POVÍDKY na doslech k hranaté věži. Nolrik kopnul patami koně do slabin a klusem objel kolonu ze strany, aby si prohlédl, co se v bráně děje. A zaklel ještě jednou. Mnohem sprostěji. V oblouku brány, nad kterým hrdě visel prapor s trojitě rozeklaným bodlákem, čekalo několik členů zesílené městské stráže, kteří místo, aby jako obvykle znuděně postávali u stěn, každého, kdo branou projel zastavovali a pečlivě mu prohledávali oděv, kapsy i zavazadla. To všechno sledoval chlapík s hranatou přilbou a světle hnědým varkočem, navlečeným přes drátěné brnění, na jehož hrudi se skvělo znamení kladiva. Podobné kladivo, avšak upravené pro válečné účely, držel voják v ruce. Orladimův pes. Člen válečné odnože Orladimova řádu. Nolrik bezradně pohlédl k mohutným hradbám, táhnoucím se v pevné linii jakoby donekonečna. Nepochyboval, že u všech ostatních bran je to stejné. A že i oba přístavy, říční i mořský, budou hlídané. S těmi věcmi se z města nedostane. Obrátil koně a cvalem se vracel zpátky do města. Zamířil na opačnou stranu, do jiné části města, než před tím bydlel. Pronajal si pokoj v dřevěné začouzené krčmě se slámou pokrytou podlahou, která se bůhví proč jmenovala U veselého trolla. Čekal až do tmy. Pak si převázal hojící se ránu, přes prošívanou kazajku natáhnul drátěnou košili a vyčištěný meč připjal k pasu. Černou schránku i medailon schoval do torničky, zavěšené na opasku. Tiše se pomodlil k Paní noci a vyrazil do tmy… Zakouřenou, přeplněnou hospodu opustil, aniž by si jej někdo všímal. Když zamířil k přístavu, zpoza rohu na protější straně ulice se vynořila malá, zahalená postavička a vydala se v jeho stopách. Jeho záměr byl jednoduchý. Odplížit se do přístavu a z posledního mola, kde kotví jen staré, polorozpadlé vraky, hodit ty dva zatracené krámy do moře. Druhý den projde bez problémů kontrolami a zmizí z města. Jenomže projít za tmy do přístavu není nic jednoduchého. V Přístavní ulici sice po setmění mnoho stráží nebývalo, ale přece jen tam se dalo narazit na ponocného, či noční hlídku, obzvlášť teď, když celá městská stráž hledá tajemný čarodějný artefakt. Nezbývalo tedy, než se plížit bludištěm křivolakých, špinavých bočních uliček, ovládaných ardackým podsvětím a vystavit se tak možnosti loupežného přepadení, nebo bůhvíčeho horšího. Tohle riziko však připadalo Nolrikovi 89 přijatelnější, než setkaní se strážemi, a pak i se žhavými železy ve sklepení chrámu boha nebes. Noc byla stejně jasná jako ta předchozí, oba měsíční koráby již vyrazily na svou plavbu a hvězdný třpyt barvil noční čerň do sametova. Kdyby ty úzké, vzájemně se křižující průchody mezi zchátralými domy, sruby a chatrčemi nezapáchaly špínou, splašky a hnilobou, bylo by to skoro poetické. Nolrik se plížil tak tiše, jak to jen v drátěné zbroji a dvěma kusy železa u pasu šlo.. Nemohl se však zbavit pocitu, že ho z tichého nočního města pozorují tisíce očí. Několikrát se mu zdálo, že při stěnách domů zahlédl číhající stíny. Jednou přerušily ticho šmatlavé kroky. Naštěstí se vzdalovaly. Když ke své úlevě ucítil slaný mořský vzduch a zaslechl tichý hukot příboje, proťal noc zoufalý, bolestivý výkřik. Nolrik ztuhnul přitisknutý ke stěně nejbližšího domu a s rukou na meči čekal, co se bude dít. Po zádech mu běžely pramínky studeného potu. Nedělo se nic. Bojovník se po chvíli čekání opatrně vynořil ze stínu a rychlými kroky pokračoval k přístavu. Když se před ním otevřel široký prostor s masivními obrysy mnoha zakotvených lodí, zhluboka si odechl a děkoval Ciris za přízeň. Noční vládcové Ardaku jej nechali ve zdraví projít svým panstvím. Snad si jej nevšimli, snad jim nestál za námahu. „Zpátky už naštěstí půjdu po Přístavní,“ zabrblal. Přístav byl v noci tichý stejně jako město, jen v několika krčmách, které cestou minul, se svítilo a podle hluku žilo naplno. Světlo měsíců odhalovalo trupy, stěžně a stažené plachty mnoha lodí všech možných tvarů a velikostí. Nolrik ale neměl čas prohlížet si monéry a diéry z Andurie, Agramoru a Orklenie, giletajské kogy a karaky, či dokonce štíhlé lodě elfů z s labutími krky a hlavami na přídi. Snaže se držet od lodí co nejdál, aby jej nezahlédli jejich noční hlídači, překročil několik těl ležících námořníků, snad mrtvých, snad pouze opilých a spěchal k molu na konci přístavu. Molo bylo dřevěné, zpuchřelé a prohnilé. Jediná loď, co u něj kotvila, byla stejně zpuchřelá a prohnilá rybářská bárka. Nolrik vstoupil opatrně na molo, přešel chodník, vybíhající do moře jako čepel dřevěné dýky a zastavil se na jeho konci. Teď, když měsíčnímu světlu nestínily ani domy, ani lodě, byla noc tak jasná, že bylo vidět téměř jako ve dne. Ta dvě veliká nebeská oka, jedno v podobě téměř dokonalé koule a druhé v podobě tenkého srpku, zalévala mořskou hladinu mihotavým tekutým stříbrem, dvěma jasnými trojúhelníkovými řekami, které se směrem k břehu ztenčovaly. Stříbřitý nádech měly i bílé čepičky mořské pěny. www.mfantasy.cz POVÍDKY Nolrik pod dojmem toho pohledu na malou chvíli zapomněl proč tu je, zapomněl na nebezpečí, na stráže i Orladimovi psy. Zaposlouchal se do tichého zpěvu mořských vln a uvědomil si, že jsou chvíle, pro které přese všechny strasti stojí za to žít. Vytáhnul Schránku z torničky a rozmáchl se, aby ji hodil do moře. V té chvíli na něj někdo zaútočil. Útočník musel projít dlouhou vzdálenost od posledního doku ke konci dřevěného chodníku, ale Nolrik zaslechl až rychle běžící kroky těsně před útokem. Stihnul jen pustit Schránku, rychle tasit meč a otočit se.V duchu se proklínal za svou nepozornost. Sotva se otočil, kolem jeho beder, v místech, kde před chvílí byla jeho záda, proletěla čepel dlouhého zahnutého tesáku a rozťala mu plášť. Malá, ale robustní postava zůstala jen chvilku zahalena do kusu tmavé látky, pak se plášť svezl na zem a odhalil dlouhé, až na hruď sahající vousy a oči, blýskající zlobou. „Ty svině!“ zamručel trpaslík. Jeho další výpad na Nolrikovo břicho donutil bojovníka o krok ustoupit. Ještě pár kroků a bude v moři. Zaútočil. Trpaslík se ani nepohnul, Nolrikova kance vyrazil tesákem a přešel do protiútoku. Nolrik se vyhnul čepeli úkrokem doleva a pokusil se seknout vodorovně ve výši svého pasu, tak aby zasáhnul trpaslíka do krku. Přitom postoupil dopředu, aby jej v případě neúspěchu alespoň srazil k zemi kopem. Byl to bleskurychlý, mistrovsky provedený výpad, ale jeho soupeř předvedl na příslušníka své rasy podivuhodně rychlou reakci. Sklonil se, takže mu Nolrikův meč prosvištěla nad hlavou a ze stejného pohybu se zabalil do klubíčka a odkutálel se z bojovníkova dosahu. Nolrikova bota nakopla jen vzduch. Trpaslík akrobat, to tu ještě nebylo, pomyslel si Nolrik. Vousáč vyskočil na nohy vskutku akrobaticky a nastavil tesák před sebe. „Hajzle!“ zařval. „Zabiju tě, jako jsi zabil Enriho!“ „Cože?“ vytřeštil oči Nolrik. „Já nevím, o čem to…“ Jeho slova přerušilo zazvonění čepelí. Trpaslíkův tesák se míhal stejně rychle jako u nejlepšího lidského šermíře, Nolrik však vykrýval jeho útoky a postupně ustupoval dozadu a do strany. Oba bojovníci se točili v kruhu, dřevo pod jejich nohama praskalo a naříkalo. Trpaslík útočil zuřivě a 90 přitom promyšleně, neudělal jediný chybný krok, ani špatný pohyb. Nolrikovo šermířské umění a delší čepel jeho meče mu nedovolovaly provést poslední, smrtící výpad. „Poslouchej…,“ vyhrkl Nolrik mezi dvěma kryty. „Co kdyby…“ Sek na trup, spodní kryt… „…jsem si v klidu promluvili?” „Nevím, o čem by jsme měli mluvit,“ oddechoval trpaslík. „Zabil jsi Enriho a ukradl Schránku. Udělal jsi to pro svého černého boha, ty pse?“ Nečekal na odpověď, švihnul rukou a zakřivená čepel tesáku ťala šikmo zespodu, ve snaze zasáhnout Nolrikův solar. Nolrik udělal úkrok dozadu, sek odrazil a rychle paríroval. Trpaslík se sklonil v poslední chvíli, meč se mu otřel o konečky rozčepýřených vlasů. Nolrik seknul znovu, mezi krk a rameno, soupeř ránu na poslední chvíli odrazil a při tom potácivě ustoupil. Bojovník se rozmáchl k poslednímu výpadu, takovému, který už trpaslík nevykryje… a pak zapraskalo zpuchřené dřevo a jeho pravá noha se propadla kamsi do prázdna. Nolrik zamával rukama, snažíce se udržet rovnováhu, ale pohyb těla byl příliš prudký na to, aby se dal zastavit. Pádu na obličej zabránil jen pokleknutí na jedno koleno. Dopadl nepřesně, naklonil se vlevo… a instinktivně zvedl meč proti letící čepeli trpaslíkova tesáku. Strašlivá rána mu vyrazila meč z ruky a srazila jej, nestabilně balancujícího na koleni, na zem. Tvrdě dopadnul na provlhlé dřevo, hvězdné nebe se přesunulo nad jeho hlavu, pravá noha se zachytila v díře. Tak tohle je konec, pomyslel si Nolrik. Chcípnu v přístavu jako ten nejhorší pobuda, podřezaný jak prase kvůli malé černé věci, kterou ani nedokážu pojmenovat. Do které mi vůbec nic není. Kvůli vlastní hloupé zvědavosti. Pohlédl na nebe, na oba měsíce a na hvězdy a čekal smrtící ránu. Ta ale nepřišla. Bojovník zvednul hlavu. Trpaslík stál vedle něj, v ruce držel jeho meč a pozorně si jej prohlížel. „Tordhenská ocel!“ vyhrkl. Podle hlasu se stával nepříčetným. „Znaky Raganduru! Jak si k němu přišel?! Kdy jsi ten meč vzal, ty zloději?! Jeho majitele jsi musel zabít, jinak bys… Ty svině!Já tě nezabiju! Ne hned! Ale až s tebou skončím, budeš prosit svého boha o smrt!“ Nolrikovou hlavou bleskla hrůza, smísená s nadějí. „Nikoho jsem nezabil! Podívej se pod rukojeť! Podívej se tam!“ Jeho přemožitel, jehož oči viděly ve tmě lépe než oči kočky, se tam podíval. A pak meč udiveně sklonil. www.mfantasy.cz POVÍDKY Chvíli se na sebe tiše dívali. Potom trpaslík promluvil. „Myslím, že mi budeš muset něco vysvětlit,“ řekl. „Myslím,“ odpověděl Nolrik, „…myslím, že ty mně taky.“ POKRAČOVÁNÍ... 91 www.mfantasy.cz POVÍDKY Problematika kouření Autor:CrazyLom Podle lékařů to jde s člověkem z kopce tehdy, když je cigareta jeho první ranní myšlenkou. Pokud mají pravdu, pak jsem už pěkných pár mil pod zemí. S chutí na tabákovou pochoutku nejen vstávám, ale dokonce se mi o ní i zdá. Voňavý, hezky smotaný, lehce kouřící papírek s lahodným obsahem se pro mě postupně stává alfou i omegou života. Vsadím se, že jako reklama na závislost bych vzbudil víc pozornosti než soulož homosexuálů na náměstí za bílého dne. Jenže víte co? Je mi to jedno. Ani tohle ráno nepatřilo mezi výjimky. Sotva jsem vstal z krásné, čisťounké postýlky hotelového pokoje, už jsem sahal do mého jediného cestovního zavazadla – magicky upraveného kufříku – pro kovové pouzdro s hříšnými válečky. Což mi připomíná, že na chvilku bych mohl odskočit od tématu a představit se. Jmenuji se Simon, jsem téměř třicet let starý a pracuji jako mág pro Devonův dům služeb. Co má práce obnáší? Hodně cestuji a řeším problémy jakéhokoliv typu, samozřejmě za pomoci mých magických schopností. Pokud mám být konkrétní, hledám zmizelé osoby, vybírám dluhy, řeším záhady a sem tam někoho v klidu a bez emocí zabiji – to ale opravdu málokdy, nerad se uchyluji k těmto barbarským metodám. Co se týče mé tělesné schránky, nejsem příliš vysoký a téměř dvacetiletá absence jakéhokoliv nadstandartního pohybu ze mě udělala – decentně řečeno – zakulacenějšího člověka, než je v místním kraji zvykem. Myslím si sice, že pouhých devadesát sedm kilogramů na sto sedmdesát centimetrů výšky není žádná tloušťka, často se však setkávám s jedinci opačného názoru. Ve škole jsem díky tomu velmi trpěl – než jsem se dostal na učiliště pro mágy, neboť byl rozpoznán můj talent – jednoho z těch nevinných posměváčků jsem totiž v hněvu a bez kontroly své síly proměnil na obří řízek se šunkovou nádivkou. V obličeji jsem poměrně hezký, bohužel mi ale při jednom pokusu v laboratoři vypadaly vlasy. Tento problém řeším špičatým kloboukem, symbolem mého zaměstnání. Tolik tedy k mému vzhledu. Jediný pohled do pouzdra mě vyděsil – zbývala mi poslední cigareta. Tento fakt mě natolik rozrušil, že bych si musel zapálit, i kdybych se k tomu snad nechystal. Musím si někde koupit pár kusovek 92 nebo alespoň sehnat tabák a papírky. Balit jsem se naučil ve studentských letech, kdy byl každý měďák dobrý a musím podotknout, kolikrát mě toto umění zachránilo lépe než kouzlo „Zabij nemrtvého“. Ostatně, nemrtvých se po světě zase tolik nepotuluje, jsme přece jen civilizovaná země a téměř všechny nekromanty jsme již dávno umučili. Rozdělat oheň se pro mě stalou rutinou. Pyromanovo zaklínadlo jsem si díky dennímu používání osvojil natolik, že pro jeho seslání nepotřebuji předvádět žádná divadlo připomínající rozmáchlá gesta, ba ani chrlit desítky slov v cizích jazycích. Stačí lusknout prsty a plamínek plápolá. S požitkem jsem tedy vdechl svoji dávku nikotinu a řeknu vám, hned mi bylo na světě o chloupek lépe. S cigaretou v ústech jsem se opláchl a převlékl do svého nejoblíbenějšího, temně rudého pláště. Je natolik velký, že by se pod něj skryly nejméně tři taková bříška, jakým disponuje moje maličkost. Pravda, několikrát jsem si o něj zakopl, ale nehoda není náhoda, co říkáte? Měl jsem si prostě dávat větší pozor. Na lysou hlavu jsem narazil zmiňovaný špičatý klobouk, obul jsem si praktické a přitom hezky barevné botky, zamkl pokoj a šel se najíst. Pořádná snídaně mě dokáže postavit na nohy. Poručil jsem si tedy kávu, skleničku šťávy z pomerančů, pár plátků slaniny, sýrové toustíky, smažená vajíčka, opékanou klobásku, nakládané okurky a borůvkový koláč. Číšník reptal, když nesl plný tácek. To mě hluboce urazilo – zaplatil jsem si přece pobyt v luxusním hotelu s plnou penzí. Za ty peníze můžu nadávat tak akorát já a ne člověk, který stojí v hotelové hierarchii níž než koláčky pro štěstí. Vysvětlil jsem mu tedy své stanovisko. Odpovědí mi byla snůška polohlasem pronesených nadávek, ze kterých „špekoun“ patří mezi ty lichotivější. Nejsem mstivý člověk, proto seslané prokletí nedisponovalo téměř žádnou silou. Domnívám se, že měsíční ztráta erekce bude dostatečnou výchovnou lekcí. Příjemně zasycen, ještě jednou jsem si v paměti přehrál, proč jsem byl do tohoto maloměsta vlastně vyslán. Musím najít ztraceného manžela jisté dámy. Podle výpovědi její i sluhů se jednoho dne vydal procházkou pár mil za město koupit si nového hřebce ve zdejší konírně. Nedivte se, její manžílek (jistě mi odpustí, když uvedu jeho jméno) – lord Dračislav – patří k významným aristokratům. I proto je po něm taková sháňka. Budu postupovat jednoduchým způsobem, podívám se do www.mfantasy.cz POVÍDKY konírny a pokud se nenajde racionální vysvětlení, pomůžou mi kouzla, kterých ovládám pro takovéto situace bezpočet. Ale nejdříve seženu cigarety. Líným krokem životem znaveného, zhýralého jinocha jsem se vydal do nejbližšího obchůdku. Byla jím samoobsluha Skřítek a syn, těšící se zde výborné pověsti. Nepochyboval jsem, že předměty mého zájmu budou na skladu – kouření se začalo dostávat do módy rychleji než chlapecké skupiny. Nutno ovšem dodat, že pro duševní zdraví je mnohem výhodnější párkrát denně si zapálit, než s rozpálenými dívkami pod patnáct let a blonďatými chlapci nad sedmnáct poskakovat za dunění louten na hudbu kapely Tokiho motel. Obchod mě velmi příjemně překvapil. Samotného majitele sice není příliš vidět, protože je menší než pokladní pult, ale jeho pisklavý hlásek mi bezpečně ukázal cestu k regálu s mnou favorizovaným zbožím. Pln chutě jsem tedy vybíral, zda zvolím Pštrosy nebo Pavly, když do samoobsluhy vstoupila parta netradičně vyhlížejících zákazníků. Nevím, jak je tomu v cizině, ale u nás není zvykem chodit nakupovat v kroužkové zbroji a s obličej zahalující rouškou. Paradoxně přesto takhle byla oděna obchodováníchtivá skupina hostů. Byli tři, vysoký, střední a malý, a jako by nerespektovali ani základní etická pravidla, v rukách se jim skvěly ostře nabité samostříly. Chvilku se zmateně rozhlíželi, jako by někoho hledali. Pan Skřítek již zaslechl kroky a protože si nechtěl nechat ujít kšefty, svým vysoko posazeným sopránem se tázal, co si vznešení hosté přejí. Ozbrojenci se na sebe nechápavě podívali, když jim vše došlo. Ten nejvyšší z nich se pak sklonil přes pult a milého Skřítka vytáhl, držíce jej přitom způsobem, který silně připomínal kočičí matku s dětmi. „Prachy nebo život,“ zahuhlal. Kápě jeho řeč tlumila a pan Skřítek byl evidentně nahluchlý, protože se nechápavě zeptal: „Co prosím?“ „Prachy nebo život!“ pokusil se dlouhán zvýšit hlas. „Cože?“ zajímalo zase pana Skřítka. V duchu jsem se poměrně škodolibě zasmál, neboť ztrátou sluchu rozhodně netrpím. Vytáhlému maskovanci ale začala docházet trpělivost: „PRACHY – NEBO – ŽIVOT – TI – ŘÍKÁM!“ zahulákal tak hlasitě, jak mu to jen plíce umožňovaly. „Aha ták,“ usmálo se to malé stvoření, „v tom případě..“ Ani nedopověděl, co se tedy bude dít v tom případě, když dovnitř vletělo šest policistů ozbrojených taktéž kušemi. „Stůjte, nebo střelím!“ 93 zakřičel jejich vůdce, obtloustlý padesátník. Potom si uvědomil nedostatek svého projevu a s několikavteřinovým zpožděním dodal: „Jménem zákona!“ Bandité-amatéři ztuhli. Střední zaklel: „Ty debile! Neměls tak řvát! Zavolal jsi na nás fízly!“ Pak se rozhlédl a v přes roušku viditelných, tmavohnědých očích mu zasvítil triumf: „Ale my máme rukojmí!“ Zdálo se mi, že jeho hlas má ženské zabarvení, nicméně z hudební výchovy jsem nosil domů vesměs dostatečné a horší výsledky, takže jsem si nebyl stoprocentně jistý. Zato pan Skřítek oplýval sebevědomím. Jako by na lapkova slova čekal, přátelsky se usmál, mrkl levým okem a teleportoval se pryč. Vysoký bandita podruhé v poměrně krátké době ztuhl. Ten nejmenší se zorientoval překvapivě rychle. Přiskočil ke mně a než jsem se stačil otázat, co zamýšlí, vrazil mi do genitálií ránu, po které by nejspíš pouťový panák uletěl do teplejších krajin. V bolestné agónii jsem se zhroutil k zemi. Vzápětí mi na hlavu mířila kuše a přes barevné skvrny, které zaplňovaly hlavní část mého zorného pole, jsem spatřil středního lupiče, jak vítězně bere celou kasu a směje se: „Stejně máme rukojmí...“ V tu chvíli jsem byl vděčný demokratickým a humánním zásadám tehdejší doby, které bránily mužům zákona obětovat jeden život a ty tři rozstřílet na kousky. Už jen v mrákotách jsem vnímal, že jsem vlečen a strkán do jakéhosi kočáru. Má poslední myšlenka, než jsem se definitivně odebral do mdlob, patřila – jak jinak – čerstvě zapálené cigaretě. Kočár se třemi koni se řítil ulicí. Kopyta se téměř nedotýkala země. Kočí, oděn i přes solidní květnové teploty v plášti s kápi, vulgárně křičel na ctihodné občany, kteří měli tendence uhýbat příliš pomalu. V kočáru mezitím tři maskovaní lupiči debatovali o vzniklé situaci. „Pěkně jsme to posrali,“ zahučel Dlouhý. „Tys to posral!“ kontroval Střední. „Jsme v prdeli,“ doplnil Malý. Dlouhý neodpovídal, jen smutně seděl na židli a předstíral, že si čistí rukavici. „No,“ snažil se na celé akci najít pozitiva Malý, „zase jsme v solidním balíku. Policajti nebudou problém. Horší jestli nás viděl nějakej samozvanej ochránce zákona, nebo dokonce kámoš tady toho trotla,“ kopl do mágova těla, které pasivně leželo na podlaze mezi sedadly. „Tlustí lidé nemají kamarády,“ prohlásil přesvědčeně Dlouhý. „A ti vypatlaní taky ne. Zkurví na co šáhnou!“ neudržel se Střední a Dlouhému poměrně nemužsky vlepil facku. www.mfantasy.cz POVÍDKY Dlouhý se smutně schoulil. „Já bych jedno řešení měl,“ zašeptal Malý. „Hm?“ Středního hlas zněl rezignovaně. „Policajty uplatíme, to bych neřešil. A co se týče špekouna..“ Dlouhý i Střední napjatě poslouchali. „Toho se prostě zbavíme.“ „Takže ještě vraždu nám chceš přišít, co??“ vypískl Střední. Nemyslíš si, že toho bylo až až??“ „Jakou vraždu,“ bránil se Malý. „Prostě ho odtáhneme někam na samotku...no a když se nevrátí.. nemůžeme přece nést odpovědnost.“ „A kam asi? Myslíš, že se tady někde najde místo, odkud se nevrátí?“ Dlouhého hlas zněl velice zajímavě, neboť se v něm vina mísila s beznadějným, vyčítavým vztekem. Asi jako když si trojnásobný vrah v poutech stěžuje na brutální zacházení strážců zákona. Střednímu ale bylo vše jasné. „Ty myslíš hřbitov, co?“ zeptal se tichým hlasem. Malý jen přikývl. Potom se na sebe všichni tři podívali. „Hřbitov,“ opakovali si pro sebe. Kočí nevěřil tomu, co viděl. Za svůj život už zažil hodně, ale aby policisté stavěli zátarasy, to se ještě nestalo. Přes dlážděnou cestu ti snaživci naházeli všechno, co našli v okolních domech a majitelé jim to zdarma nechali. Vesměs se jednalo o odpad, kterému dominovala almara s datem výroby někdy za dinosaurů. Kočího zajímalo, kde se v policistech vzala aktivita. Málokdy řešili jiné problémy než ty, které souvisely s jejich prostatou či večeří. Protřel si oči. Hromada nevalně páchnoucích kusů všeho nezmizela, stejně jako nezmizela šestice mužů v špinavě modrých uniformách. Navíc si uvědomil ty dvě desítky čumilů, které se nemohly dočkat nadcházejícího představení. Velitel „komanda“, asi pětadvacetiletý, blonďatý mladík, třímal samostříl a vítězně se usmíval. Ostatní svírali lopaty a snažili se vzbudit dojem, že kdyby se něco semlelo, rána zahradnickým nástrojem to spolehlivě vyřeší. „Předpokládám,“ usmíval se mladík, „že nebudu daleko od pravdy, když si tipnu, že vy a vaši kamarádíčci jste se před chvílí pokusili vykrást obchod ctihodného pana Skřítka, hm?“ „To sme nebyli my. To byl někdo jinej,“ prohlásil kočí. „Muselo dojít k nějaký mejlce.“ „Tak k mejlce říkáte. Hmmm, zajímavé.“ Mladík neskrýval pobavení ani triumf. Dostal je! Tohle je slavný den jeho života, postup po schodečcích kariéry. „A co takhle kdyby si všichni vystoupili? A hned!“ 94 vyštěkl snad až příliš hlasitě. Jako odpověď se odkryl závěs na bočním okénku kočáru. Zevnitř vyletěl zavázaný, naditý pytlík a závěs se zase zatáhl. Všichni policisté na ten malý, kožený váček upřeli zrak. Jeden z nich do něj šťouchl lopatou. Charakteristické cinkání, které se ozvalo, nemohlo nikoho nechat na pochybách o obsahu. Velitel zamyšleně pozoroval kočího. „Otevři to,“ pokynul jednomu ze svých podřízených. Policista se – zpočátku opatrně, potom ale dychtivě – dal do šněrování. Za pár vteřin bylo hotovo a on sáhl dovnitř. Vytáhl na světlo dvě zlaté mince. „Bože,“ hlesl další policista. Houf čumilů se zavrtěl. Mladík zbledl. Pak popadl pytlík a strčil jej do kapsy. Podíval se na čumily a ti mu pohled oplatili. Zamával kuší a zařval: „Odkliďte to! Řítí se přímo na nás!“ Lopaťácká brigáda se dala do práce tempem, které by porazilo i mistra světa v kácení stromů na čas. Trvalo snad minutu nebo dvě, než se cesta zase uvolnila. Kočí pokynul kloboukem a práskl bičem. Koně, do té doby nervózně přešlapující, vystartovali jako důchodce, který zjistil, že slevili rohlíky. Velitel napočítal do pěti, než kočár definitivně zmizel v zatáčce. Pak se otočil. Zíral do očí asi čtyřiceti lidem, kteří právě spatřili, jak vypadá taková korupce v praxi. „Co tak blbě zíráte!“ zařval. „Rozejděte se! Nebo chcete zatknout za nedovolené srocování? Tady není nic k vidění!“ V duchu už počítal zlaťáky a přemýšlel, jak je asi rozdělí mezi ty tupce. Samozřejmě, že majoritní podíl patří jemu. A teď ještě vědět, jak se z toho bez problémů vylízat. „Tak to nám teda prošlo kurevsky lacino,“ oddychl si Dlouhý. „To si nemyslím. Ty davy co nás viděly...“ polemizoval Střední. „Koně prodáme a vůz přebarvíme,“ uzavřel Malý. A pak se rozprostřelo ticho. Když jsem se vzbudil, zíral jsem do tváře mrtvoly, která už asi nějaký ten týden neměla dýchání v popisu práce. Chvíli jsem si vůbec neuvědomoval, kde a kdo jsem. A taky co je to za odporný, hnijícím masem páchnoucí obličej. „Mami?“ zkusil jsem to. Zombie zavrčela a sáhla na mě. Pud sebezáchovy zavelel rázným hlasem a já se bleskurychle odkutálel. Vstal jsem a rozhlédl jsem se kolem sebe. Tu bandu, co mě sem umístila, bych nechtěl nechat vybírat místo na dovolenou. www.mfantasy.cz POVÍDKY Vzhledem k množství hrobů jsem poměrně logicky vydedukoval, že budu asi někde na hřbitově. Z toho, že jsem prakticky neviděl na pár metrů, jsem zase usoudil, že je noc. Otázky typu proč jsem tady a jak se odsud dostanu nechal můj brilantní mozek zatím otevřené. Zneklidnilo mě ovšem, že přes pokročilou hodinu je na hřbitově poměrně živo. Desítky kulhajících, mátožných postav se plazily mým směrem. „Budiž světlo!“ použil jsem své oblíbené kouzlo. Nenadálý jas mi odhalil, že kolem krchova stojí vysoká, pevná zeď a vchod dovnitř – respektive malá, dřevěná branka - je na opačném konci než já. Samozřejmě, cestu mezi body A a B komplikovaly body C,D,E až hodně, které neskrývaly touhu ochutnat nebohé, křehké tělíčko mládence v rozpuku. Pro začátek jsem zkusil vyjednávat. „Eh..jsem tu dobře na hřbitově?“ zajímal jsem se. Nikdo mi neodpověděl a nemrtví se pořád přibližovali. „Nechte mě, nebo si to s vámi někdo vyříká!“ pokusil jsem se vyhrožovat. Nutno dodat, že bez viditelného úspěchu. Jak jsem se již zmínil, hrubé násilí nepatří do mého repertoáru. Po předchozích zkušenostech jsem ale pochopil, že tady to po dobrém nepůjde. Vyhrnul jsem si tedy rukávy, cvičně zatnul bicepsy a začal ve vzduchu rukama tvořit prapodivné obrazce. „FIREBALL!“ křikl jsem podivné, kouzelné slovo. Tentokrát se moje jednání ukázalo být účinným. Ve vzduchu se zhmotnilo několik ohnivých koulí a vystřelilo přivítat nezdařené výsledky pokusů o reinkarnaci. Zombie to sice nijak nekvitovaly, ale po pár vteřinách shledaly, že hoří. Nijak nekomentovaly ani tento fakt, což se jim vymstilo následným uhořením. Dostal jsem se do toho správného varu a čaroval jedno bojové kouzlo za druhým. Kdybych mohl, asi u toho začnu tancovat. Vzduch se brzy naplnil zápachem mrtvých spálených těl a cesta do bodu B se pomalu, ale jistě vyčistila. Rozběhl jsem se tedy. Branka byla již nadosah, když se stala velice smutná nehoda. Podařilo se mi zakopnout o svůj plášť a já se, lidově řečeno, „natáhl jak dlouhý, tak široký“. V mém případě tedy spíš široký. Pokusil jsem se dostat se opětovně na vlastní nohy, ale někdo mi stál na plášti. Otočil jsem se. Za mnou se v celé kráse ukazoval vysoký a široký kostlivec. Za života nejspíš soutěžil v kulturistice nebo alespoň boxoval. V ruce držel meč dlouhý jak výplatní páska ředitele planety. Už jsem se viděl ležet na marách, 95 když mě napadlo poslední řešení. Pravou rukou jsem ve vzduchu načrtl kostlivcovu hlavu a levou ji přeškrtl. „Zabij nemrtvého!“ zadeklamoval jsem. Bytost se rozpadla na pouhou hromádku, ze které by měl radost snad jen hladový teriér. Hlasitě jsem si oddychl a otevřel branku. Všude kolem mě, kam až oko dohlédlo, rostly vysoké stromy a můj mozek již nabízel informaci, že se nacházím někde v lese. Před hřbitovem, dosud dovedně skryt za zdí, stál příbytek správce. Nechtěl jsem se nijak zdržovat, ale osud dal, že jsem otevřeným oknem spatřil stůl, na kterém ležela krabička cigaret. Kuřácká touha, doteď zatlačená okolnostmi do pozadí, explodovala naplno a mých rukou se zmocnil třas. Bůh ví, že jsem poctivý, ale závislost mě přemohla natolik, že jsem potichu otevřel dveře. Ocitl jsem se v malé místnůstce, kde kromě zmíněného stolu byla jen postel, na které spal muž s dlouhými vlasy a nezdravě bledou kůží. V duchu jsem se omluvil a sáhl jsem po vytouženém zdroji útěchy a rakoviny. Co čert nechtěl, šlápl jsem na nějaké špatné prkno a to zavrzalo. Spáč vystřelil z postele rychlostí, za kterou by se nestyděl vrcholový sprinter po požití projímadla. „Zloděj!“ křikl a v obranném reflexu strčil krabičku do kapsy. Pak se na mě dlouze zadíval. „A mág,“ zasyčel. Couval jsem ke dveřím, omlouvaje se přitom, když jsem si všiml, jak je domnělý správce oblečený. Nevím, kde se jak spí, ale určitě bych dlouhý, purpurový plášť neoznačil za pyžamo či za noční košili. Navíc pod ním neidentifikovatelná osoba nosila černou mikinu s nápisem „Nekromancie navždy“. „Vy jste nekromant,“ pochopil jsem. „Inteligence mágů mě vždycky zarážela,“ odvětil nekromant na půl úst a než jsem se nadál, brčálově zelený blesk mě srazil k zemi. „Upřímně, divím se, že se dokážete dožít dvaceti let. Ale to je vedlejší. Víte, jak zemřela většina mých kolegů?“ „Byla umučena.“ Začal jsem počítat s tím, že přestanu kouřit. Jestli přežiji. „Správně. A to samé čeká teď vás.“ Nekromantovy oči zrudly. Ruce začaly kreslit nějaký opravdu komplikovaný obrazec a služebník temnoty zamumlal několik nesrozumitelných slov. Vzduch byl prosycen energií, která v jednom okamžiku vybuchla a oslepila mě. Když jsem se znovu rozkoukal, zjistil jsem, že mě kouzlo přikovalo ke stromu. Kolem těla mě vázal tmavý, neprůhledný tok černé magie. Nekromant si spokojeně prohlížel svou práci. www.mfantasy.cz POVÍDKY „Šikulka,“ pochválil se. Musel jsem mu v duchu dát za pravdu. „Tak a to bychom měli. Sem nikdo nechodí, víte?“ informoval mě. „Brzy budete umučen hladem a žízní, protože kvůli vám do města nakupovat nepoletím.“ Začal se smát svému trapnému vtipu smíchem záporných hrdinů, kterým se podařilo dosáhnout určité satisfakce za domnělé křivdy. Pravda, nerad užívám slangu či dokonce vulgarismů, ale situace mě donutila. „Jsem v hajzlu,“ vydechl jsem nahlas. Asi jsme s nekromantem kvalitu jeho díla přecenili, ale silové provazy, na které po mém hlasitém vydechnutí dolehl tlak mnoha kilogramů sádla, praskly a já se vykutálel na zem. Nekromant otevřel pusu dokořán. Pak si uvědomil, že by měl podniknout protiopatření, ale já byl rychlejší. Zakouzlil jsem a šlehl svým soupeřem do zajetí jeho vlastní pasti. Energická pouta zareagovala a uzavřela se. Chvilku jsme na sebe s nekromantem zírali. Pak jsem se pout chopil a začal do nich přelévat svou vlastní magickou zásobu. Nekromant to komentoval výrazy, které nepublikují ani v nejtvrdších erotických časopisech. Když jsem předal vše, co jsem mohl, spokojeně jsem se usmál: „Zdá se mi, milý pane, že pomalá smrt čeká vás.“ Pak jsem si uvědomil, že má cigarety u sebe a já nemám sílu ani na umělé zvýšení hlasitosti pšouku, natož abych jej pustil, obral a pak zase zavřel. Proklel jsem se do horoucích pekel a dlouhým krokem jsem ono temné místo opustil. Nepovažuji se za zbabělého člověka, i když s notnou dávkou sebekritiky připouštím, že odvahu hrdinů brakové literatury nemám. Procházka mě ovšem prověřila na maximum. Potil jsem se na místech, kde se slušný člověk nepotí, a děsil mě každý zvuk. Jako smůla se pak jeví fakt, že nikde neuslyšíte více divných zvuků než v lese v noci. Svou magickou energii jsem si bohužel vyčerpal předchozím soubojem. Byl jsem s vypětím všech sil schopen vykouzlit malý, modrý, nevinně vypadající blesk, což jsem učinil asi po dvou minutách chůze, když se mi jeden ze skřeků zdál až příliš hlasitý. Jeho původce, rozespalý ježek, se vzdorně naježil a explodoval. Ochránci zvířat by mě asi nepochválili. Naštěstí mě příroda ušetřila typicky stromových zlomyslností typu nastaveného kořene či takřka neviditelné kaluže, takže můj fyzický stav se – až na vzrůstající únavu – nijak nehoršil. Odpustím si pořádnou porci syrového naturalismu, vynechám sondu do vyděšené duše a přejdu až ke 96 svítání, které mě zastihlo na samém okraji lesa. Místo úlevy jsem pocítil chuť na první ranní zapálení. Roztřásly se mi ruce a já si v duchu vynadal, kam až jsem to nechal zajít. Navíc se mě zmocnila ospalost, takže je pochopitelné, že jsem se zaradoval, když jsem ve vzdálenosti snad necelého kilometru uviděl poměrně velký dům. Usoudil jsem, že se jedná o samotu či myslivnu, a vydal jsem se rázným krokem k němu. V duchu jsem přitom doufal, že mě nechají důkladně se vyspat. A samozřejmě, že alespoň jeden z obyvatelů domu bude kuřák. Když jsem došel k budově, shledal jsem, že se skládá ze dvou částí – z pěkného, velkého, zděného domku a přilehlých dřevěných stájí, odkud se ozývalo frkání a řehtání koní. Soudě podle stop v prachu cesty vedoucí ke konírně jsem tipoval, že majitelé snad včera někam jeli kočárem. Doufal jsem, že se vrátili, protože to jsem ze směsice otisků nedokázal určit. Zaklepal jsem tedy na masivní klepadlo ve tvaru koňské hlavy. Otevřela mi příjemně vypadající stará paní. „Copak si přeješ, mládenečku?“ tázala se hlasem, ze kterého ukapávaly dávky stařecké pohostinnosti a senility. „Naši ještě spí,“ dodala, jako bych měl rozumět, kdo jsou naši a co vyplývá z faktu, že dosud nevstali. „Dobrý den, madam,“ pozdravil jsem slušně, „jmenuje se Simon a jsem kouzelník. Měl jsem něco na práci v lese a rád bych si trochu odpočinul, bude-li to možné. Samozřejmě nezůstanu nic dlužen,“ dodal jsem. Přitom jsem se v duchu pomodlil, aby se babka neptala, co dělají mágové v noci po lesích. Tu to však nezajímalo nebo už stihla zapomenout, co jsem jí vlastně řekl. „Pojď dál, synáčku,“ nabídla mi a já přijal. Vedla mě kolem několika pokojů, ze kterých se ozývalo hlasité chrápání, až do místnosti s jedinou, úzkou postelí. Tato ložnička se mi vcelku líbila. Na zemi se rozprostíral chlupatý, duhově barevný koberec a na zdech visely obrazy, svědčící o pomýleném vkusu malíře i člověka, který za takovéto pseudodílo zaplatil těžce vydělanými penězi. Jinak byl pokoj prázdný. Rozhodl jsem se, že uměleckou kritiku nechám na jindy, sundal jsem si plášť a čepici a zalehl do postele. Téměř okamžitě po ulehnutí mě napadlo, kde asi budu – no samozřejmě, já jsem došel do té konírny, kam naposledy zavítal Dračislav! Každopádně vyšetřování jsem odložil a ihned jsem usnul spánkem spravedlivých, poctivých lidí, kteří dokáží spát i přes vrtkavý osud klidně. Jen kdyby se v těch snech tolik nekouřilo..! Probudil jsem se o několik málo hodin později, www.mfantasy.cz POVÍDKY tak odpočatý, jak to jen v dané chvíli bylo možné. Zjistil jsem, že opět zírám do cizího obličeje. Tentokrát jsem ale zůstal klidný, neboť skutečně nešlo o prázdné důlky signalizující skákání přes biologické hranice smrti. Majitelkou tvářičky byla vysoká plavovláska. Zatajil se mi dech, neboť někoho tak krásného jsem neviděl už nějaký ten čas. Plavovláska měla krátký sestřih, hluboké, hnědé oči, pihatý nosík, střední postavu a co jsem mohl spatřit přes vojenský oděv, který měla na sobě, příroda ji obdařila poměrně štědře i na jiných místech než na obličeji. Uvědomil jsem si, že můj ošoupaný svetr skryje nedostatky v podobě povolených břišních svalů jen s obtížemi, a zachvěl jsem se. Potom jsem si vzpomněl na plešatou hlavu a opět jsem se zachvěl. Musel jsem připomínat bojovníka sumo po lehčím zásahu elektrickým proudem. Krásce mé tělesné nedostatky evidentně nevadily. Podívala se na mě pohledem, který staví mosty i tam, kde už neteče řeka, a pak se na mě vrhla. Vůbec jsem nechápal, co se děje, když mě začala vášnivě líbat. Mozek ustoupil do pozadí a nechal přemýšlení jiným orgánům. Už jsem začínal pomalu, ale jistě kapitulovat, když sáhla pod postel a začala cosi rukou zkoumat. Zajímalo mě, zda nehledá nějaké sex oživující hračky, když se ozvalo cvaknutí. Z hloubi lůžka vyjely kovové pásy a přišpendlily mi končetiny. Plavovláska vstala a s viditelným odporem si utřela ústa. „To bysme měli,“ odfrkla se značnou dávkou znechucení. Do ložničky vešli dva muži – jeden vysoký a druhý menší. Oba byli svalnatí a měli na sobě totéž bojové oblečení, kroužkové košile a boty jako zrádná kráska. Když jsem je tak viděl všechny tři vedle sebe, hned mi bylo vše jasné. „Vy..vy jste ti bandité, co vykradli pana Skřítka!“ zablekotal jsem. Vzápětí jsem na sebe ucítil pohled šesti očí. „A ty jseš ten špekoun!“ zahalasili všichni tři zloději. „Tak pán se dokázal vyhrabat ze hřbitova, co? Měls tam usnout nafurt, hajzle,“ zavrčel Malý. Chtěl jsem mu pádně odpovědět, ale pak mi došlo, že jsem mág, a ti odpovídají jinak. Navíc jsem v těle i kolem sebe cítil pulsování energie, která se mi během spánku obnovila. „Tentokrát vám to neprojde,“ zasyčel jsem. Už jsem se chystal čarovat, když si dlouhán vytáhl cigaretu. V tom okamžiku mé soustředění pominulo. „A co nám uděláš?“ tázal se Malý se zájmem. Zíral jsem, jak si Dlouhý zapaluje. Nakonec jsem uviděl rychle se přibližující ruku v okované rukavici, pevně sevřenou v pěst. 97 Nevím, jak dlouho mdloby trvaly. Když jsem se probral, zjistil jsem, že mě připoutali ke zdi v nějaké ošklivé, temné místnosti. Oči si chvilku zvykaly na tmu, než jsem zaregistroval, že nejsem sám. Pozorovalo mě taktéž přikované, neoholené, smradlavé individum. Trvalo mi pár sekund, než mi došlo, koho asi vidím. „Lord Dračislav,“ vydechl jsem. Stvoření zpozornělo. „Odkud mě znáte?“ „Byl jsem najat, abych vás našel. Což jsem udělal. Takže, teď ještě si ten plat zasloužit a dostat nás odsud.“ Byl jsem překvapivě stručný. S navrácenou silou se přihlásilo sebevědomí a mně se zdálo, že správní drsňáci toho prostě moc nenamluví. „A jak nás odsud dostanete?“ zajímalo lorda Dračislava. „Jsem mág, takže něco snad vymyslím. Mimochodem...Vás taky nalákali na tu eh..lehčí dívku?“ „Jo,“ přiznal Dračislav. „Nemoh sem si pomoct. Taková kočka...“ „A víte, proč vlastně chytají chlapy na postel?“ „Vím. Ve slabší chvilce mi to řekli. Máme sloužit jako pokusní králíčci nějakýmu nekromantovi. Prej sbírá hlavně šlechtice a mágy.“ Šokovalo mě, že má magická příslušnost jim zůstala utajena i po setkání v obchodě. Proto mě asi hodili rovnou zombiím a ani mě černokněžníkovi neukázali. Jinak jsem se ale cítil pobaven. Plavovláska a její hoši zřejmě patří mezi sběratele melouchů s poměrně širokým oborem. Obchodníci se zvířaty i lidmi, lupiči...docela by mě zajímalo, kam až sahá jejich podnikání. Smůla, že nekromant už hnije.. Zaplavilo nás světlo. Dovnitř vcházela populární trojice. Dlouhý svíral v ruce pochodeň. V jeho obrovské dlani vypadala jako lízátko. „Tak jak se máte?“ pozdravila nás plavovláska a svůdně zamrkala. Odložil jsem svůj slovník spisovného jazyka. „Líp než ty, děvko!!!“ zařval jsem. Malý se zachechtal. „Nějakej drzej, hošíku,“ zabručel a sundal si okovanou rukavici. „To by tě mohlo mrzet..“ Nedozvěděl jsem se, co se chystá udělat. „MUSKULATURUS ARNOLDUS!!!!“ zahulákal jsem a přidal do energií hnaného motoru trochu šťávy. Kovová pouta pod náporem rychle rostoucích svalů praskla. Malý zbledl. Jednu jsem mu rychle vrazil. Skrček spadl na zem jako kuželka po zásahu osmikilogramovou koulí. „To máš za to!“ neodpustil jsem si. Dlouhý se rozběhl směrem ke mně. Vypadal, že po mně asi skočí. Mávl jsem rukama, vychrlil dvě tři nesmyslná slova a obr se rozbil o magickou zeď. Pochodeň mu vypadla z ruky a ignorujíc všechny možné fyzikální zákony, zhasla. Už jsem měl chuť www.mfantasy.cz POVÍDKY se zamyslet nad tím, jak moc je podlaha vlhká, když jsem si uvědomil, že mi tady někde pobíhá nejspíš špatně naladěná, vyzbrojená holka. Rozsvítil jsem si tedy zaklínadlem, ale již bylo pozdě. Místnost byla prázdná. Rozhlédl jsem se, ven vedly jediné dveře. Otevřel jsem je a uviděl schody. Vyběhl jsem po nich nahoru do chodby, kam okny zářilo odpolední světlo. Dosud povzbuzen posilovacím kouzlem, vyhoupl jsem se jedním oknem ven, ale zahlédl jsem jen záda plavovlásky, uhánějící na koni vstříc západu slunce. „Ještě se setkáme!“ zahrozil jsem pěstí do vzduchu. O TÝDEN POZDĚJI Stál jsem na nádraží hlavního města říše a čekal na dostavník, který mě odveze daleko, daleko odsud. Záchranou lorda Dračislava jsem si vydělal velice solidní částku a ještě jednu takovou jsem získal od něj za to, že jsem neprozradil, jak se to všechno událo. Rozhodl jsem se zbytečně nešetřit a zaplatil jsem si dovolenou na mořské pobřeží, abych se opálil, odpočal si a nabral síly na další případ. Navíc jsem přestal kouřit a držím dietu, abych se sebou něco udělal. Mám v plánu otočit list životopisu a začít psát na novou, prázdnou stránku. Dostavník se přikodrcal. Na kozlíku seděl starý kočí: „Vy jedete taky k mořu, hm?“ prohlédl si mě zkoumavě. „Ano, to jsem já.“ „Ste poslední. Tak nasedat a valíme.“ Otevřel jsem dveře do kočáru a vylezl po malých schůdcích dovnitř. Rozhlédl jsem se, kdo mi bude dělat společnost při tak namáhavé cestě. Pak jsem zbledl jako smrt. Na jednom sedadle seděla plavovláska, držící se za ruce s pětadvacetiletým blonďákem, ze kterého byla cítit policie a nacpaná peněženka. Naproti nim se na mě šklebil bledý obličej postavy v mikině s nápisem Nekromancie ještě žije. Dostal jsem chuť na cigaretu. 98 www.mfantasy.cz Ruprecht a Elvira POVÍDKY Autor:Adnaf Sir Ruprecht se do Prahy přistěhoval uprostřed léta a šel bez pochyby do lepšího. Bydlení tu rozhodně nebylo špatné, skoro dvakrát větší než ve Španělsku. Střídmě, ale čistě vybavený interiér, přesně jak to má rád - vždyť k životu mu stačí málo. A k tomu ty prostory venku! Písečné terase s travnatými ostrůvky dominovala malá ostrá skála. Tenhle záměr architekta, přenést kousek mořské pláže sem, do srdce Evropy, tak úplně nevyšel. Kazil ho především ten asfaltový chodníček v místech, kam měly dopadat do rozpáleného písku zpěněné vrcholky příbojových vln, ale jak se říká - nic není dokonalé. Po jižním svahu už léta toužil, výhled na řeku byl impozantní a blízkost vodní hladiny dodávala větru svěží chuť. Na bílou lavičku u chodníku vrhala majestátná lípa stín, zvlášť milosrdný v těch parných dnech. S velkou oblibou tu sedávali náhodní kolemjdoucí. Starci, maminky s dětmi, milenci opilí láskou s prsty pevně propletenými, lidé každého věku. Ruprecht je rád tajně pozoroval. Byla v tom jistá zvědavost i závist, především závist. Dlouhé zástupy lidí mu neustále připomínaly jeho vlastní osamělost. Tam kdesi v nitru, hluboko pod neproniknutelnou slupkou, se ukrývalo cosi temného. Přes den bylo kolem příliš rušno, a tak se před všetečnými pohledy schoval uvnitř svého domova. O to víc si hned první den zamiloval ty tiché, liduprázdné večery. Z dálky sem doléhalo jen šumění jezu a cvrčci v trávě neúnavně nacvičovali svou nekonečnou a od pradávna pevně danou symfonii. Tak trochu mu připomínali španělské cikády. A pak ji náhle spatřil. Procházel se právě po terase, aby se trochu protáhl unaven sladkým nicneděláním. S donáškou jídla tu měli být každou chvíli a musel přiznat, že se těšil, až ochutná českou kuchyni. Netrpělivost jím zlehka cloumala, když cosi upoutalo Ruprechtovu pozornost. Ladná křivka jejího těla se mihla v keřích zahrady naproti, ale rychle zmizela mezi stíny. Ten okamžik však stačil k tomu, abych jí zařadil mezi ty nejkrásnější kočky, se kterými kdy měl tu čest. Takže tajemná sousedka, pomyslel si a zkoušel ji přivolat zpět. Ten večer se už neukázala. Lehký vánek se zvedl od řeky a přinesl s sebou i směsici nových vůní. Ruprecht zpozorněl a pak ho 99 zaplavila vlna primitivní radosti, jako může zažít jen hladový nebo žíznivý. To bude jeho oblíbené zadní hovězí, hned první den! A skutečně. O chvíli později se po cestě blížil muž s čepicí na hlavě. Nesl mu večeři a už z dálky se usmíval. Milovníka dobrého jídla v něm Ruprecht poznal na první pohled. Odhadl, že z nich jistě budou brzy dobří přátelé. Když přišel muž blíž a zastavil se u terasy, zdvořile ho přivítal a popřál mu příjemný večer. To, že na něj zpod kšiltu lišácky mrknul, ho mělo varovat. „Chtěl bys, viď?“ zaskočil ho svou jízlivostí. Dokonce mu tykal, ten holobrádek. Ruprecht nebyl schopen odpovědi, ale on stejně na žádnou nečekal. „Jseš tu novej, tak na to zapomeň, kámo, tohle je pro paní Elvíru!“ smál se muž a zamířil i s jeho večeří naproti, k domu té neznámé krásky. Tak to byl ubohý vtip! Krev se Ruprechtovi vařila v žilách. Jeden skok a ve vteřině by z něj levou zadní udělal krmivo pro supy. Taková drzost! Ale sir Ruprecht není žádný tuctový bitkař ze čtvrtý cenový. Jeho největší zbraní rozhodně není rozbitej půlitr. Má v rukávech lepší trumfy. „Nestojím o problémy,“ opakoval si v duchu, „Jen klid, hlavně klid.“ Přistihl se, jak podrážděně přechází po terase tam a zpátky. Takže v tom muži se zmýlil. Vrhal na místní jinak velmi příjemný personál stín. Škoda! S takovým darebákem je třeba zatočit. Tohle chce čas a důkladnou přípravu. Správná pomsta se nesmí uspěchat. Na druhý den toho moc nenaspal. Jednak doufal, že opět spatří krásku od naproti, ale hlavně, měl v plánu jednání s jistým bláznem, co ho nechal bez večeře. Krom toho Ruprechta v noci neustále budil hlad. Když přišla k ránu první žaludeční křeč, vybavily se mu dávno zapomenuté tragické události. Před lety ve Španělsku měl jisté problémy s trávením. Byla to vleklá choroba střev o jejíchž projevech by se nerad šířil. Intimní záležitost, o které věděl jistě jen jedno: Nic podobného rozhodně nechce už nikdy zažít! Kdo mohl tehdy vědět, že se mu to jednou může hodit. Předstírat příznaky té nemoci byla pro Ruprechta hračka. Dopoledne hodně polehával na terase a při každém vstávání simuloval problémy. Třesoucí se kolena, zrychlený dech, vyplazený jazyk, malátnost, zdánlivě hrozivé pády vyčerpáním, to vše sehrál s jistotou národního umělceStarostlivé pohledy lidí www.mfantasy.cz POVÍDKY procházejících kolem pro něj byly známkou dobrého výkonu. Od oběda, který mu ten darebák zase nepřinesl, už jen bez hnutí ležel a trpělivě čekal. Večer pomalu nadešel a pak se nepřítel konečně objevil. Ruprechtova nehybnost mu evidentně nahnala strach. Strach, který mu zároveň bránil, aby doběhl pro ošetřovatele. Určitě by se ptal, jak jinak. Co by mu asi tenhle tyran v montérkách odpověděl? „Víte, nedal jsem mu nažrat, jen tak, abych se pobavil, abych ho zlomil!“ Pod přivřeným víčkem Ruprecht nedočkavě sledoval jak ten ničema dlouho přemýšlí než odemkne mříž. Váhal, ale nakonec udělal i ten poslední, osudný krok. Ten nepatrný krůček, který mu definitivně uzavřel cestu zpět, ale otevřel mu Ruprechtovu láskyprázdnou náruč. Pocit vítězství ve chvíli, kdy se ocitl na dosah jeho loveckých schopností, byl slastný. Pobyt v zajetí vás časem o mnohé připraví, ale to málo, co ve vás zůstane se nedá potlačit - instinkt šelmy. Muž šťouchl do Ruprechta koncem kovové tyče. „No tak, vstávej. Něco ti nesu.“ Ten jeho smích byl nezaměnitelný, i když tentokrát plný obav. Ruprecht se nevěřícně podíval na hromadu špinavých kostí co mu donesl. Tohle má být jídlo? To už je příliš! Ani můj bídný stav tě nezlomil? Týráš tu hlady tvora, kterému bys měl ležet u nohou? Ale já ti předvedu, kdo je tu pánem a kdo jen špinavou krysou přikrčenou v trávě! Tentokrát sir Ruprecht vstal velmi rychle. Vymrštil se k dlouhému skoku a ten bídák se nezmohl na nic. Jen tam stál a ještě pořád se smál, když mu ostré tesáky utrhly půl krku a drápy rozervaly hrudník. Zesláblá žebra tiše zapraskala a to co z něj zbylo se zhroutilo k zemi. Jeho čepice dopadla hned vedle výstražné cedule: „NEKRMTE ZVÍŘATA“. Jak patetické! Lidské maso sice odporně páchlo chlastem, ale Ruprecht už nejedl dva dny... Od naproti se ozvalo vášnivé zavrnění. Nádherná lvice Elvíra smyslně otírala svůj bok o mříž výběhu a Ruprecht cítil, že jejich náklonnost je vzájemná. Zvedl hlavu od večeře a zařval tak silně, až se z hladiny vzdálené řeky vznesly vyplašené labutě. Tak silně a mocně jak se sluší na lva pustinného, krále zvířat! 100 www.mfantasy.cz POVÍDKY Uvedení legendy o rytíři Brancelotovi na pravou míru Autor:Adnaf „Mluvil s ním starý bača, co tam pod kopcem pase ovce. Drak ho prý poslal rovnou k nám na „Řád bílé lilie budete znát, zámek. Vzkázal po něm, že letí za tamty kopečky a rytíře udatné národ má rád. že sežere tady naši komtesku. Když mu ji nedáme, Co víc po nich chtít, tak si pro ní prý sám přijde a spálí celou zem,“ chrání náš klid. vysvětloval kašpar, jak slyšel. Pro čest a slávu. Dívka, o které mluvil, doposud jen mlčky postávala vedle trůnu. Její svět se právě hroutil. Ještě Pro ovace davu.“ včera se proháněla s podkoním Jankem stájemi Brancelot byl rytíř ze staré školy, bojovník bílé a bezstarostně přemýšlela o tom, zda se jednou lilie. Muž čistého srdce, ryzího slova a vybraných vdá pro peníze nebo z lásky. A teď byla plně mravů, který dbá o správný chod světa stejně zaneprázdněna tím, jaké to je, když vám čelisti pečlivě jako o svůj vzhled. Pro odhozený šátek desetimetrového ještěra drtí kosti po celém těle spanilé dívky by bez váhání po hlavě skočil a jeho slizký jazyk je vaším jediným, navíc velmi třeba do plamenů kotle pekelného a určitě by intimním společníkem. si nezapomněl plavky. Bezpráví a násilí trestal Náhle se dveře sálu rozlétly a dovnitř odhodlaně právem a ještě větším násilím a i když pevně věřil, vstoupil rytíř Brancelot, který už nějakou chže v každém je kus dobra, stejně dobře věděl, že víli tajně naslouchal. Na škole ho učili zásadě, vymlátit ho z něj není vždy snadné. že okázalé „antré” je polovinou úspěchu a tou Brancelot putoval osaměle světem jen se svým druhou polovinou je bezchybná image. Dobrý koněm a na svých cestách pomáhal tam, kde bylo účes, naleštěná zbroj a charismatický pohled vám potřeba. Snad to byl osud, kdo vždy vedl jeho dokáží otevřít každé takové dveře. Usmál se a bez kroky tím správným směrem. Tu přiložil ruku k zbytečných prodlev spustil: dílu, tu mečem svým strašlivou bestii skolil, tu „Já ženu se k vám z velké dáli, bandu lapků rozehnal. Není proto divu, že se brzy abych přesvědčil se o tom zdali, zprávy o jeho hrdinství dostaly až na samotný pravdou jest a nebo fámou, královský dvůr. že drak by se rád nasytil dámou.“ Ve chvíli, kdy se po zemi roznesla ta strašlivá „To je on,“ vzdychla tiše komteska a začala litovat, zpráva, byl už Brancelot dávno na cestě. Šestý že na nátlak služebné dnes ráno zvolila tu černou smysl vedl kroky jeho věrného koně opět neomylně róbu. Nejen, že jí příliš nesluší, ale je až přehnaně a v době, kdy se vladař chystal poslat pro něj posla, upjatá. Ten ubohý střih zeštíhluje tam, kde by měl sesedal už rytíř ze sedla na nádvoří zámku. přidávat, a bohužel i naopak. Popravte krejčího! „Ten Brancelot, to je výborný nápad, pane králi!“ „Vítej nám, rytíři Brancelote,“ uklonil se šašek. klaněl se šašek a rolničky na jeho hlavě cinkaly ten- „Ano, vítej,“ přitakal s nadějí ve tváři král, zatokrát poněkud smutně. Dobře věděl, že když ten vzpomínal na svou dávnou rytířskou minulost a drak zítra sežere princeznu, má po práci a jinde ho spustil rovněž ve verších: jen těžko zaměstnají. Zkuste si do inzerátu napsat: „Posluž si, jistě po cestě si hladný, „Povolání - Dvorní kašpar. Poslední pracoviště čeká tě úkol ani trochu snadný,“ přizval ho gestem - Království věčného smutku.“ To už bude lepší, ke stolu a jemným kývnutím naznačil komtesce, co když tam uvede „Bez praxe“. se od ní očekává. Když se dívka nesměle přiblížila „Tak tu nešaškuj a sežeň toho rytíře!“ nařizoval k rytíři a cudně sklopila zrak, ukázal král k oknu a král a netrpělivě přecházel trůním sálem sem a pokračoval: tam. Zastavil se u velikého okna. „Někoho pro něj „Hleď drakův dým zloby, pošli!“ rozhazoval v rozhořčení bezradně rukama, tam bílý stoupá k nebi. Mezi vrcholky vzdálených hor k nebi stoupal hustý tam v kopcích se vine, dým. a dcera má omdlívá, „Počkej ještě! Co přesně nám vzkázal ten drak?“ smrt v tlamě strašlivá, zeptal se šaška zahleděn do dáli zařiď ať zítra ji mine.“ Brancelot posunkem odmítl pozvání ke stolu, tasil svůj meč a poklekl před krále. „Nabízím vám služby své a ostří mého meče, 101 www.mfantasy.cz POVÍDKY nestvůra strašlivá před mou zlobou neuteče, postavím se do cesty jejím choutkám žravým, nežádám si odměny, hrdina jsem pravý.“ Král nedokázal skrýt své překvapení. Právě ve chvíli, kdy přemýšlel o tom, kolik ho celá ta nepříjemnost bude stát, zda se rytířům platí mzda úkolově či hodinově, jak je to vůbec s cesťáky (říkal přece, že jede z daleka) a hlavně na vrub jakého účtu se všechny ty náklady vůbec evidují v účetnictví. Usmál se a uchopil komtesku otcovsky kolem ramen. „Neměj obavy rytíři, ať netratíš, pokud se vítězně z výpravy navrátíš, nemine tě její ruka a půl království, vyhov mě a já zas tobě, schopný zeťák v dnešní době, ten jest vzácností.“ Brancelot se zvedl z kolen a uklidil svůj meč s dech beroucí grácií. Komteska byla dívka vskutku vnadná, ovšem jeho zásady byly v tomto směru velmi pevné: „Dopřej si všeho dobrého po málu a nikdy nepij stále stejné víno, neb o jeho kvalitách začneš záhy pochybovat a po chutích jiných zatoužíš.“ Musel tedy královu nabídku odmítnout. Nebylo to poprvé, kdy mu zákazník místo poctivě vydělaných peněz nabízí platbu v naturáliích. Naštěstí měl připravenou osvědčenou odpověď. „Tak teď jsem se trochu zalek, svatbě, králi, já jsem dalek, nevím nic o panování, jistě lepší jsou tu k mání. Nežádám víc než pořádné kopí, Čím pro mě bohatství, zlaťáků kopy? Jen cesta je mým věčným osudem, A dál už se o tom bavit nebudem.“ Král jen uznale pokýval hlavou a komteska se rozplývala na rytířovou odvahou i skromností. Vždycky to zabralo a Brancelot tím dosáhl všeho. Hrozící vdavky zažehnal, královu přízeň k sobě podpořil a ložnici komtesky na noc odemkl. Při té příjemné myšlence ukončil celé jednání: „Hle, však slunce se rychle chýlí k západu, vidím, že nikdo už nemá více nápadů. Rád bych teď odešel, spočinul na loži, a zítra netvora na máry položil.“ Jeden pohled králi, jeden komtesce, skromná úklona a konečně postel. *** 102 „Ráno raníčko, ach má matičko, v noci já jsem vstala, rytíři jsem dala, všechno své zlatíčko...„ Královsky odpočatý a posílen tou nejčistší drogou, známou v širokých odborných kruzích jako post coitum, směřoval směle udatný rytíř Brancelot k horám. Ranní vánek si svěže pohrával s jeho vlasy i hřívou statného koně. Ocelový hrot zánovního kopí se leskl v prvních slunečních paprscích a v horách v dáli stoupal k nebi bílý dým. Cestou míjel obrovské karavany, tak jako osamělé vozy obchodníků i obyčejné vandráky. Ti všichni měli namířeno opačným směrem, tedy na zámek. V podzámčí se totiž dnes koná velký trh. Když se daří, tak se daří, napadlo Brancelota. Až se bude vracet, dav lidí, který ho přivítá s ovacemi, bude opravdu velký. Jak čas plynul, cesta se stále zužovala, až se nakonec nepozorovaně vytratila a později odpoledne už rytíř projížděl horskými pastvinami. Na své výpravě si chtěl nejprve promluvit s bačou, který přiběhl do zámku s tou zprávou o drakovi jako první. Netrvalo dlouho a našel ho, jak leží ve stínu velkého stromu mezi pasoucími se ovcemi. „Dobrého dne přeji,“ pozdravil uctivě. Bača si sundal klobouk z obličeje a zamžoural do sluníčka. „Aha, no jo, nejí, nejí,“ odpověděl nesmyslně, „Ony ráno napásly, teď moc nejí...“ „Co? Hm,“ váhal Brancelot, „Víte, chtěl jsem se zeptat, kudy se jde k drakovi?“ „Že vám nic nepoví? Mé ovce? To opravdu ne, ale já vám to řeknu, když budu vědět...“ Tak to nebude vůbec snadné, pochopil rytíř. Zvýšil pro jistotu hlas. „Asi jste mě špatně slyšel, ptám se, kudy tudy cesta?“ „Jo tahle vesta, říkáte? Pěkná vesta, že jo…“ blábolil bača a ukazoval na svou halenu. „Cesta, ne vesta. Víte, já bych rád věděl, kudy se mám dát? „To ne, panáčku, tu vestu já potřebuju, tu vám nemůžu dát…“ „Chlape, to si špatně rozumíme.“ „Že vyměníme? Ne, ne, tu já za nic nevyměním…“ „Já to vzdávám, to nemá cenu!“ mávl rytíř rukou a obrátil koně. „Cenu? Ne, ne, tu neprodám, za žádnou cenu…,“ smál se ještě dlouho pro sebe nahluchlý bača, zase si lehnul a přikryl tvář kloboukem. Po tom komunikačním fiasku s bačou se Brancelot rozhodl už dál neotálet. www.mfantasy.cz POVÍDKY Draka přece najde snadno i bez pomoci místních starousedlíků. Pobídl koně ke klusu a zamířil přímo k jeho sluji. Našel ji bez problémů. Široko daleko okolo temného ústí jeskyně ležela bílá clona hustého kouře. Štípal ho nesnesitelně do očí, znesnadňoval mu orientaci, ale především - svou nádhernou koženou kamizolu může rovnou vyhodit, sirný zápach z ní už nikdy nevyčichne, povzdechl si. Zastavil se před dračí slují a zvolal hlasitě: „Hej, vylez na světlo denní, odporné zvíře, neskrývej své ohavné tělo v zatuchlé díře!“ Tam uvnitř se něco velmi velkého velmi pomalu pohnulo. Z jeskyně vyšla vlna hustého dýmu.Unavený vzdech předcházel hlubokému a zmoženému dračímu hlasu: „Další? To snad ne, už zase! Ani chvilka klidu.“ Brancelotův kůň byl neklidný. Rytíř pro jistotu přitáhl otěže a pevněji sevřel ratiště kopí. Z jeskyně se vynořila ještěrova odporná hlava. Velké zelené šupiny na temeni odrážely sluneční paprsky. Úzké rudé oči mžouraly v denním světle. Otevřel tlamu a vypustil další oblak bílého kouře. „Alespoň že jsi rytíř, ti sice strašně píchají do krku, ale nevřeští jako princezny. Není nic horšího, než když jeden příliš brzy polkne a pak mu týden ječí ženská v břichu,“ promluvil plaz. Brancelot využil drakova dlouhého projevu, aby si otipoval jeho slabá místa. Kůže na krku nevypadala na pohled příliš pevně a pokud by dokázal použít potřebnou sílu, má s trochu štěstí vyhráno. Před tím, než podráždil slabiny koně, dodal si ještě odvahy odhodlanými slovy. „Mě nesežereš, ohavný plaze, Chtěl jsi pannu zhltnout a to tě přijde draze, Za svoje chutě tvrdě zaplatíš, No tak, ty zbabělče, opusť svou temnou skrýš!„ A teď to může začít, blesklo Brancelotovi hlavou, když se kůň vzepjal a vyrazil. Nastavil ke krytu svůj štít pro případ, že by se plaz pokusil nečestně použít ohnivý dech. Drak ovšem překvapivě naklonil hlavu do strany a prudkým manévrem se vyhnul jeho pokusu o zteč. „Já že chtěl někoho zhltnout? Co s tím vy lidi pořád máte? Doufal jsem, že tady to bude jiné, že tu najdu trochu klidu, ale je to pořád ten stejný příběh. Jen co přistanu a trochu poklidím, ani mi neoschnou křídla a už se mi u dveří začnou hromadit ukřičené baby a blázni v plechovkách mě píchají do žeber.“ 103 Brancelot nedbal na jeho výmluvy. Obrátil koně a nasadil kopí k dalšímu výpadu. Pak mu ale přeci jen drakova slova nedala. Na chvíli zaváhal. „Ale ty jsi přece drak? A vzkázal jsi po bačovi do zámku, že sežereš princeznu?“ „Já? A proč bych to asi tak dělal? Myslíš, že mi to nějak chutná? Lesy všude kolem jsou plné té nejlepší zvěřiny. Přiznávám, že jsem jich pár snědl, ale to bylo v nouzi, co taky s nima? Jsou samá kost, maso vesměs žádný, ale kdyby ti od rána do noci vřískaly u dveří, nakonec bys to taky udělal, věř mi,“ vysvětloval drak a vůbec se nechystal k lítému boji, o kterém by se jednou vyprávělo v legendách.. Rytíř opustil svou bojovou pozici. Svěsil štít a srovnal kopí, které mu začínalo těžknout v ruce. Přesto nespouštěl draka z očí. Slyšel, že tihle, co umějí mluvit, bývají mazaní. „Tak proč jsi ale vzkázal do zámku?“ „Já ale přece vzkázal, ať mi dají pokoj a hlavně, ať nikoho neposílají!“ řekl rozmrzele drak a položil si ztrápenou hlavu na velké skalisko. „Ten bača králi řekl něco jiného!“ trval na svém Brancelot a v tu chvíli si vzpomněl na svůj rozhovor s pomateným pasákem ovcí. Začal mít jasno. „Co jsi mu přesně řekl?“ zeptal se draka a otevřel hledí své přilbice. „No jen, že má moc hezké ovečky.“ „..letím za ty kopečky,“ doplnil Brancelot bačovu verzi, „a dál?“ „Dál jen, že hledám trochu klidu.“ „..že si pro ní přídu,“ zašeptal rytíř. „Poprosil jsem ho taky, ať nikdo neleze sem.“ „..nebo spálím celou zem,“ pokyvoval chápavě. „A protože jsem dobře věděl, jak to zase dopadne, upozornil jsem ho důrazně, ale jak se zdá zbytečně, že mu na princeznu ser...“ rozčílil se drak. „...chci královu dceru,“ přerušil ho Brancelot dřív, než stihl dopovědět. Odložil kopí i štít, sesedl z koně a sundal si přilbu. „Takže ty komtesku vlastně vůbec sežrat nechceš?“ „Rozhodně ne!“ ujistil ho drak, „Pokud mi ji tu ovšem zase přivážou ke kůlu a bude pár dní ječet, pak ze sebe neručím.“ „Tak tím se všechno vysvětluje,“ zvolal nadšeně Brancelot, „Myslím, že tu došlo k trapnému nedorozumění.“ Posadil se vedle draka na skalisko, vytáhl zpoza ocelového záňadří jeden ze svých vítězných doutníčků a chvíli marně pátral po kapsách. „Oheň?“ zeptal se chápavě drak a přes veškerou snahu tím nejmenším uplivnutím sežehl pět pěkně rostlých stromů poblíž. www.mfantasy.cz POVÍDKY „Díky,“ odpověděl s úsměvem rytíř Brancelot a připálil si hořící větví, která mu spadla k nohám. Nějaký čas si tam tehdy ti dva pěkně poseděli a povyprávěli. Rychle se však blížil večer a tak Brancelot dál nemeškal. Rozloučil se s příslibem, že se někdy staví, až bude mít cestu kolem, a vyrazil tryskem zpět do údolí. Musel ještě stihnout ten dnešní trh v podzámčí. Opravdový rytíř řádu bílé lilie totiž pro svůj vítězný návrat potřebuje početný dav. 104 www.mfantasy.cz Fámula POVÍDKY text: Nera Všechno je špatně. S předstíranou vášní několikrát hlasitě vzdechla, rozkoš, kterou mu dala, jí však nevrátil. Když vtrhl Girolamo do její komůrky, urovnávala si sukni a štolbův syn byl pryč. Jediný pohled na přeházené podušky, jediné vdechnutí mužského pachu z jejích pomačkaných šatů a všichni v domě věděli, že ztratila svou nevinnost. ,,Prašivá děvko!“ vlepil jí správce do tváře místo políčku. Než se vzpamatovala, poručil Girolamo pacholkům, ať ji odvlečou do sklepení. Do sklepení! Třásla se po celém těle, ale neměla sílu se bránit. Chtělo se jí křičet, ale z přiškrceného hrdla nevyšel jediný hlásek. I k ní se donesly zvěsti, jaké si šeptalo o katakombách Isidorova domu služebnictvo. Kuchařka mluvila o spletenci tajných chodeb, myčka prý slyšela pána mluvit o zlatém štěstí, které Isidor svou temnou magií na démonech vylákal, podkoní přísahal, že na vlastní oči mága viděl, kterak ďáblovi obětuje srdce černé kočky a bílého psa, a potom tu byli ti mrtví, jež kdosi vybíral přímo z hrobů a jejich těla, celá zohavená, se druhý den objevovala v hradním příkopu. Jejich vnitřnostmi prý krmil čaroděj démony, kteří ho seznámili s věcmi, jež neznal žádný jiný smrtelník. V sevření chlupatých pracek Girolamových pacholků se otřásla. Povídačky, které roztrubují báby na trhu o jejím pánu, muži nevšedních kvalit a schopností. Zášť, kterou nestvořil démon ale lidská závist. Ale co když přece… ,,Přivažte ji sem,“ Girolamo odulým prstem ukázal na železnou skobu, připevněnou k nízkému stropu. Jeho louč vrhala na stěny sešeřelé sklepní místnosti zkrabatělé stíny, které patřily léta - možná desetiletí - nepoužívaným dávno zrezivělým předmětům. V studeném tichu cítila tlukot vlastního srdce. Ubohý rudý cár v drobounké hrudi. Strach jí svazoval myšlenky. Byla v mučírně. To, že se ty nástroje několik generací nepoužívaly, ji neuklidnilo ani trochu. Přitlačili jí zápěstí k sobě, svázali je silným provazem a pověsili ji ke stropu. Od dlaždic pokrytých slizem ji dělily necelé dvě stopy. Ihned ucítila v místech, kde se rukou dotýkaly provazy, palčivou bolest. Z očí jí vytryskly horké slzy. Girolamovi pacholci jí věnovali lhostejný pohled hlídacích psů. Když už myslela, že musí každým okamžikem zešílet, objevil se mezi Girolamem a 105 jeho pochopy pán domu. Isidor, spíše menší muž středních let, jako většina učenců nenosil paruku. Hustá hříva hnědých vlasů mu bezstarostně padala podél hlavy. Široké rukávy zřaseného pláště, zevnitř podšitého kožešinou, měl vyhrnuté až k loktům, takže ho museli právě zavolat z jeho čarodějné dílny. Na starší víceméně neúspěšné pokusy upomínaly četné dírky po propálení na mágově plášti. Nyní mu na rtech hrál pohoršený úsměšek. ,,Tak pán už to ví,“ Girolamo zkřivil tvář do tak odpudivé grimasy, jak to uměl jen on sám. ,,Děkuji Girolamo, na rozdíl od jiných mám o domě dokonalý přehled,“ učenec se pohledem přimhouřených očí zabodl do provinilé dívky. ,,Když pán dovolí, vezmu si to na starost,“ slyšela sípavý správcův hlas. Budou ji bít. Ještě nikdy se jí nedotkli, až teď se to změní. Tušila to. ,,Ne, Girolamo,“ Isidorův hlas zněl tiše, snad příliš tiše. ,,Myslím, že úplně postačí, když ji tu necháme v myšlenkách na její hřích až do rána. Zakazuji ti poškodit její tělo. Chci, aby mi byla zítra opět po ruce.“ Pak se obrátil k dívce: ,,Plač a lituj. Zklamalas mě, moje učednice, opravdu jsi mě zklamala.“ Chtěla něco říct, ale místo blábolivých slov se jí z očí řinuly jen další slzy. A pak… Odešli. Nechali ji tam, v malé sklepní místnůstce plné stínů, zcela samotnou. Louč na zdi pomalu dohořívala. Co budu dělat až zhasne? Co si v té tmě počnu? Budu volat jména svých dobrodinců, které už nemám? Boha, který mě opustil? Cítila bolest a ponížení, a strach, a odpor, a nenávist, ne k Girolamovi, který byl zlý a panovačný jako všichni povýšení sluhové, ale k pánu domu. Svému vězniteli a ochránci. Člověku, jemuž vděčila za to, kým je, co dokáže a zná, prostě za všechno. Před šesti lety, kdy už nebyla dítětem, ale ještě stále se necítila ženou, ji Isidorovi prodali. Její vlastní rodiče. Byla to smlouva. Kde ti křesťan nepomůže, musíš jít za židem. Umírali bídou. Půjčili si od něj peníze, které nedokázali splatit. Byl to špatný rok, morový rok plný smrti a hladu. Isidor jim mohl vzít střechu nad hlavou, ale místo toho projevil velkorysé přání. Nabídl se, že se stane poručníkem jejich dcery, ale oni se jí musí navždy zříci, s tím že už ji nikdy neuvidí. Až příliš ochotně souhlasili, že jim ubude jeden hladový krk. Tak byla smlouva stvrzena a dluh byl urovnán. www.mfantasy.cz POVÍDKY Zprvu se zdálo, že se na ni snad poprvé za její kratičký život usmálo štěstí. Její otec, starý voják, jež přišel na straně císařských vojsk v bojích s Turky o ruku, pil jak zákon káže a možná ještě trochu víc. Ve zlosti z lidské bídy tloukl svou ženu i děti. Matka, udřená, snad kdysi, ale na to už si nevzpomínala, krásná, páchla potem a alkoholem, stejně jako její muž. Sourozenci byla banda uvřískaných usmrkanců, bez naděje na jinou budoucnost, než že jako žebráci skončí u Chrámu svatého Marka. Nyní ji umyli, dali jí čisté a nové šaty, celý pokoj měla pro sebe. Nikdo ji nebil a nikdo na ni nekřičel. Najíst se mohla, co hrdlo ráčí a poté, co její pán byl nucen opustit Benátky (zlé jazyky říkaly, že byl nařčen z kacířství, prý mu hrozila i hranice), už si na domov ani nevzpomněla. Isidor byl trpělivý i vznětlivý zároveň. Ačkoliv přijal pravou víru s novým jménem Jan, tady, v cizí zemi, se zase vrátil ke svému starému jménu, jež lépe než co jiného prozrazovalo náboženství a původ jeho otců. Pochybovala však, že vyznával nějakého boha, ať už svého starého, nebo jejího pravého. Přesto, že byla křtěna jako Sabina, oslovoval ji z nějakého svého rozmaru Salome. Někdy jí připadalo, že ani kdyby se spojily hlavy všech učenců, co je jen věhlasné univerzity hostí, nevěděly by toho tolik jako on. Isidor znal jmény cizí národy a jejich země. Celý jeden pokoj v jeho domě byl pokryt mapami těch roztodivných zemiček, jež se na papíru zdály malé a nicotné. Dokázal poznat ptáky jen podle zpěvu a u každé rostliny věděl, jestli se mu její usušený kořen může kdy hodit. Noční nebe s jeho hvězdami dokázal popsat lépe než náměstí, na které se den co den díval z okna vlastní studovny. Stavbu těl zvířat i lidí znal zvenku i zevnitř. Četl snad všechny spisy starých mudrců, plynule mluvil sedmi jazyky. V kovech a v minerálech se vyznal stejně dobře, jako v bankovkách cizích států. To a ještě mnohem víc si usmyslel, že ji naučí. Naučí ji, chudou holku z Benátského předměstí. Učinil z ní svou fámulu, svou pravou ruku. Vyhledávala mu v knihách učené pasáže a předčítala mu je. Dle jeho pokynů a rad míchala léky a jedy. Zapisovala poznatky z jeho pokusů, když se snažil obyčejný kov transmutovat ve zlato. Trpělivě mu sháněla přísady pro elixír života a dodávala mu sílu, když jiní říkali, že se její čaroděj honí za přeludy. Chtěl z ní vychovat svou učednici, ale ona nebyla jako on, geniální učenec a talen 106 tovaný šarlatán, jež si svými kousky zadělává u bohatých mecenášů na dobré bydlo. Člověk, jehož jedinou vírou je víra v jeho vlastní experimenty a jedinou touhou je jeho moc nad přírodou. Ona chtěla žít, ne sny ale skutečností. Dýchat svěží vzduch kvetoucích stromů, ukazovat se v krásných šatech, tančit na bálech až do svítání, žít po boku milovaného muže, kolébat dítě… Nic, ani náznak z toho, jí Isidorův dům nemohl poskytnout. Štolbův syn byl sice pěkně rostlý, tělo samý sval, ale hlavu měl jako pytel, z něhož mlynář právě vysypal všechnu mouku. Isidor ji naučil znát, ale vědění ji naučilo toužit, a obojí se skloubit nedalo. A za trest tu visí, pokořená a bezmocná, jako poražené zvíře na řeznickém háku. Její pán ji potrestal za něco, co bylo přirozené, ne ze žárlivosti, což by mu snad dokázala odpustit, ale ze zklamání, které jí vyjádřil dostatečně chladně. Jak si jen mohl myslet, doufat, že bude jako on, geniální duch zbaven těla a s ním všech myšlenek na radosti, jež nám skýtá svět. Jen duch! Cítila zlost a pohrdání nad ním, nad sebou samou, nad celým světem. A pak se to stalo. Dokonalé oddělení. V jeho knihovně byly snad všechny knihy, které tehdejší svět znal. Četla Platóna, prokousávala se Aristotelem, znala stoiky. Překládal jí arabské texty. Učila se spisy církevních otců, ale tohle se nedalo nijak vysvětlit. Jedna její část byla v té malé místnosti, vznášela se jako chmýří ve vzduchu, neviditelná a nehmotná, a dívala se na své druhé já, ubohé já připoutané za stropní skobu. Tělo a duch už nebyly totéž. Nedýchala, nic necítila. Bylo to neskonale příjemné. Jak vypadám uboze, údy skoro odkrvené, uplakané oči zavřené, vlasy rozcuchané! Přiblížila se ke svému druhému já, až s ním splynula. A zas tam byla jenom jednou, tělo a duch. Visela ze stropu dolu a téměř necítila paže. Předtím to bylo lepší. Znovu opustila tělo. Bylo to ďábelsky snadné. Duch Sabiny-Salome se s neviditelným úsměvem vznášel ke stropu. Široká klenba ho neslyšně propustila. Jak často se vězni naskytne příležitost, tak nerušeně si své vězení prohlédnout? Všechno v Isidorově domě spalo, Isidorův dům spal. Salome proklouzla černou kuchyní bez oken, obešla dřímající služebnictvo, krčící se v malých komůrkách, z nichž jedna patřila také jí, prolétla obytné pokoje s dovezeným italským přepychem, tajné mágovy laboratoře, jeho milovanou knihovnu a naposled ložnici pána domu. Spal, nikoliv s hlavou v poduškách, ale shrben u svého pracovního stolu, nevkusně stojícího hned vedle lůžka www.mfantasy.cz POVÍDKY s nebesy. Oharek svíčky dohoříval a svitek, který musel předtím studovat, puchřel pod jeho těžkou hlavou. Vlna odporu proťala její nehmotnou schránku jako neviditelný meč. Tak on přemýšlí, pracuje i ve spánku, zatímco tělo jeho fámuly, jeho pravé ruky, trpí několik pater pod ním. Ne, Isidore. Touha je sladká věc, ale ještě sladší je pomsta. Nenávidím tě, Isidore, za to, že jsi svázal můj život a spoutal mé štěstí. Ale co nemohu mít já, nebudeš mít ani ty. Můžeš věznit mé tělo, ale má duše ti nebude patřit nikdy. Náhle zatoužila, aby celý ten dům patřil jen jí, s jeho pánem jako otrokem. Viděla Girolama leštit špičky jejích střevíců a Isidora, jak se plazí u jejích nohou pro jediný její polibek. A všechno tvé vědění, všechno pro cos dosud žil a cos miloval, spálím. Bude to snadné. Jak mohla být tak hloupá? Znovu se podívala na spícího učence. Jen si svůj spánek vychutnej, tohle je poslední tvá klidná noc, Isidore. *** Ještě před svítáním našla své tělo, jen o chvilku dřív, než Girolamo vtrhl do mučírny. Odvázal ji tak surově, že dopadla rovnou na podlahu. Bolest zmučeného těla byla nesnesitelná, ale vidina pomsty do ní vlévala sílu účinněji než spánek, který by potřebovala, nebo vlídné slovo či pohled, jež jí nikdo nevěnoval. Dovolili jí umýt se a převléct. To bylo vše. Isidor už ve své dílně čile nahříval kahan a očima zamyšleně přebíhal po baňkách s hustým obsahem neurčité barvy. ,,Moje Salome je konečně tady, ale co že jsi tak nezdravě bledá?“ podíval se na ni, krabatíc čelo. Náhle se mu na rty vrátil neznatelný úsměšek. ,,Ach, zapomněl jsem, tvůj včerejší poklesek.“ Poklesek? Vytřeštila červené oči a ještě víc semkla rty. Čaroděj si ale jejího výrazu nevšímal a opatrně sléval do kovové baňky dvě různé tekutiny. Skleněnou tyčinkou vmíchával jednu do druhé a přitom tam sypal zlatý prášek. ,,Doufám, že na toho chlapce už nebudeš myslet,“ prohodil jakoby mimochodem. Kousla se do rtu. ,,Ne, pane…“ ,,Dobře,“ postavil misku tak, aby mohl celou směs prohřát plamenem kahanu. ,,…Nebudu na něj myslet, odteďka budu myslet jenom na vás…“ 107 ,,Dobře,“ vzal si od ní kovovou lžíci a začal s ní mísit rezavý prášek s bílým. Když s tím byl hotov, obrátil se zpátky k ní. ,,Co žes to vlastně říkala?“ ,,Říkala jsem, že všechny mé myšlenky budou patřit jen vám, pane, a tomu, co vy zvete vědou, ačkoliv prostí lidé to nazývají magií a čarami.“ ,,Myslel jsem, že jsem se přeslechl. Pojď sem, tady to podrž, dobře. Tohle smíchej, ale nesmíš vdechnout páru...” Udělala, co po ní chtěl, bezchybně, perfektně. Nenávist dala jejím bolavým prstům šikovnost a tam, kde by jindy tápala, nyní cítila skálopevnou jistotu. ,,Mrouskat se jak kočka,“ zabručel si Isidor pod vousy, ,,ještě, že je hotová jalovice. Pánbů zaplať, nic z toho nemůže být.“ Trhla sebou. Ruka na poslední chvíli zachytila skleněný válec, který se právě chystal skutálet na zem a tam se rozbít na kusy. Není to její chyba, ale nikdy jí to nepřestanou připomínat. K čemu je žena, která není schopna rodit? Prý je to trest za to, že její matka byla andělíčkářka. Slzy nenávisti a studu ji zaštípaly v očích. Uvědomil si, že ho musela slyšet. Přistoupil k ní, chladný a klidný jako vždy. ,,Ale no tak, Salome,“ řekl jako by nic. Na hlavě ucítila dotyk jeho ruky, jež by se dal zařadit někam mezi políček a pohlazení. ,,Doufal jsem,“ pokračoval lehkým konverzačním tónem, na který u něj nebyla zvyklá, ,,že jsem vychoval svou učednici lépe. Myslel jsem, že se umí ovládat. Dost na to, aby ji slova jednoho impotentního suchara nechala chladnou.“ Naklonil si její tvář k sobě. Proti své vůli se musela usmát. Ne že by její pán byl už starý nebo ošklivý, anebo trpěl tím, o čem mluvil, ale suchar… Inu, někdy… Chtěla něco říct, ale zabránila jí v tom krátká exploze. Oba hbitě uskočili. ,,Salome, Salome, kolikrát jsem ti říkal, že nikdy nesmíš lít do vitriolu vodu…“ zamračil se na ni.,,Promiňte, pane,“ spěšně začala kartáčem stírat stříbrný prach z jeho taláru. ,,To nemusíš, raději já sám,“ odstrčil ji, ale její ruka zůstala v jeho dlani o něco déle, než bylo nutné. Pokorná učednice se zbožňujícím pohledem. Ty, zhoubo moudrých, už jsme tě odhalili. Tvé skutečné jméno je žena. *** Do půl roku byli druh a družka, do dalšího půl roku manžely. Ačkoliv její nenávist nepolevila, naučila se najít v jeho objetí slast. Takové zvláštní www.mfantasy.cz POVÍDKY zadostiučinění. Pomalu, krůček po krůčku, zpřeházela jeho život. Už ji neuspokojovaly experimenty ani učená četba. Vyházela jeho náčiní jako staré harampádí a dům zaplavila ještě dražším nábytkem se všemi módními zbytečnostmi, v nichž se topil císařský dvůr. A Isidor? Zprvu protestoval, hádal se, zuřil jako lev, ale všechno marně. Jestli se ti to, choti drahý, nelíbí, už nikdy nebudu tvoje a nikdo ti nebude dělat ty zvrácené věci, jimž ses přiučil u italských kurtizán. Toto je studená země s chladnými mravy, kde obcování samce se samicí postrádá rafinovanost italských měst. Nelžu, viděla jsem to. Zvrácenost kvete jen u dvora, kde vládnou cizinci. Řekni mi drahý, která žena ti dovolí vložit tvůj úd do nečistého otvoru i úst, kdo ti dá víc rozkoši než já? Jen to zkus nějaké svolné měštce navrhnout, upálí tě jako sodomitu. Netušil, že jeho dobrá žena, jíž zasvětil do své magie, si za jeho zády osvojila kuchyni božské Afrodity a přilévá mu do nápojů jedy, nutící ho toužit po ní čím dál víc. A někdy, když její pomstychtivost dosahovala vrcholu, Sabina nechala Isidora laskat její tělo, více mrtvé než živé, zatímco se Salome, duch, na ně zlomyslně díval. Ale kromě pomsty měla ještě jednu vášeň, tajnou vášeň o níž nikdo nevěděl. Den co den, noc co noc, kdykoliv si jen našla příležitost, opouštěla své tělo a nikým neviděna procházela svůj dům, domy svých sousedů, celé město. Pozorovala lidi, nechávala je žít jejich životy a porovnávala je s tím svým. A plným douškem své schopnosti využívala. Císařskému dvoru donášela, co dělají její známí, přítelkyním prozrazovala, s jakou ženštinou smilní jejich muži a vždy věděla jako první, co se děje v domácnosti jejích sousedů. A její dům byl pořád plný zlata. Lidé ji znali jako moudrou a učenou ženu a nad jejím manželem, italským šarlatánem, přivírali oči. Jenomže z vášně se stal zlozvyk, ze zlozvyku nemoc a z nemoci k posedlosti chybělo jen málo. ,,Miluji tě, Salome, celým svým srdcem. Pojď ke mně blíž. Máme štěstí,“ Isidor si přitiskl její hlavu na svou hruď. Hruď muže zžíraného hladovou vášní. ,,Císař zítra pořádá slavnost a my jsme zváni. Možná mě zamýšlí povýšit do rytířského stavu, nebo stejně jako já miluje tvou tvář, kdo ví… Jen lituji, že nejsme u těch velkých příprav. Celá Praga je na nohou.“ Usmála se. Ona to všechno už viděla. Položila se vedle něj a zůstala tam tak dlouho, 108 dokud neusnul. Dnes potřebovala mít klid, a tak mu namíchala odvar z máku. Sotva se ujistila, že zapůsobil, nechala Sabinu spočinout vedle Isidora, zatímco se Salome vydala na Hrad. Musí být přítomna tajné porady císařových španělských rádců, prostě musí… *** Posadil se, sotva usnula. Dlouho si nechtěl přiznat, co mu jeho dobrá žena podává a v jakém jedu spočívá ta láska, ta jeho touha… Ubohá duše, prokletá duše. Ublížil jí a ona mu to vrátila. I z úroky. Pravá obchodnice. Potrestal ji za něco, co bylo přirozené. Mělo mu dojít, že se mu pomstí. Udělala z něj loutku, otroka vlastních chtíčů. Měl by ji zabít a sám se za to nechat od mistra ostrého meče vykuchat. Sehnul se nad ní. Spala tak tvrdě. Vypadala, skoro jako by už mrtvá byla. Jene, Jene, ty šarlatánský ubožáku, cos jí to jen udělal? Zamyšleně poklekl. Nůž byl zasunut hluboko pod lůžkem, přesně kde si ho včera schoval. Dokázal bych ji dokonce života trýznit, ale odpustit bych jí nedokázal. Nechal čepel usednout na její kůži. Tak krásné hrdlo. Spí tvrdě, skoro nedýchá. Moje benátská krasavice. Držel nůž přitisknutý na její tepně a noc postupovala. Váhal. Jen pomalu, nenápadně, se ho začala zmocňovat únava. Pozvolna začínal zapomínat, co se chystá udělat. Probral ho až lomoz a křik, vycházející odkudsi z venku. V nose ho zašimral štiplavý dým. Hoří! Zahodil nůž a pevně sevřel Sabinina zápěstí. ,,Prober se, musíme pryč, dům je v plamenech!“ křičel, ale jeho žena nejevila nejmenší známky života. Chtěl ji sevřít v náručí, odnést ji pryč a zachránit, ale zrádný spánek z makovicového odvaru na něj dotíral čím dál úporněji. Zápach dýmu se stával nesnesitelný. Jeho tělo ho neposlouchalo. Vyčerpaně klesl zpátky na lůžko po bok své ženy, hlavu v jejím klíně. Sabina začala nejdříve pomalu a pak už pravidelně oddychovat. *** Vracela se plná zklamání. Ať už rádcové císaře jakkoliv klamou, jí se nepodařilo místo jejich tajné porady vypátrat. Ale co se to děje? Ne! chtěla vykřiknout, ale duchové nemohou křičet. Svítalo. Na místě Sabinina domu se šklebilo jen zčernalé spáleniště a kromě několika špinavých dětí, které tam hledaly zbytky roztaveného přepychu, tam bylo mrtvo. Pochopila. Příliš vystavovala na odiv své bohatství. Někdo se dovtípil, kdo je tajnou donašečkou Jeho císařského veličenstva.Zapálili její dům, a teď řeknou, že se jen ďábel vrátil ke svému.A Isidor, a ona? www.mfantasy.cz POVÍDKY Snad ji tam nenechal, spící, bezbrannou, na pospas vše stravujícímu ohni. Bude muset prohledat lazarety. Ne! Ten odvar, ďábelský nápad, spící muž nezachrání spící ženu. Cítila tisíce jehliček strachu propichovat její nehmotné tělo. Tu představu, že se mu definitivně, absolutně, konečně pomstila, nemohla její duše snést. I když sytila svou nenávist, chtěla ho mít, ač pokořeného a zničeného, stále u sebe. Vlastně ho svým způsobem milovala, láskou o niž nikdo nestojí. Jednou snad dokáže zapomenout, a pak se mu bude moct oddat úplně, nejenom tělem… A nemáš se kam vrátit. Obě těla, stejně jako všechno v domě, shořela na prach. Jen sloužící se stihli zachránit a Girolamo, poslední ze všech podomků, utekl s ohořelými pažemi. Stal se z něj mrzák odsouzený k žebrotě, jen jeden z mnoha v podhradí. Duch Sabiny-Salome se vznášel nad mrtvým spáleništěm, neviditelné slzy kanuly na zuhelnatělou zem. Navždy uvězněná, duch bez těla, odsouzena navěky bloudit mezi lidskými příbytky, vidět jejich teplo ale nemoci ho s nimi sdílet. Ne! Ona je Sabina-Salome, Isidorova učednice, jeho fámula, pravá ruka a dobrá žena. Když jí není dovoleno s ním zemřít, bude s ním žít. Vrátím se pro své tělo, i kdybych měla narušit všechen prostor a řád, a jednou stanu po jeho boku, v domě plném starých knih a skleněných baňek. Když jí nenávist pomohla porušit všechny přírodní zákony a oddělit se od vlastního těla, proč by jí láska nemohla pomoci se do něj zas vrátit a najít v čase ztracenou skulinu? 109 www.mfantasy.cz POVÍDKY Světlo na konci tunelu text: Adnaf Svět, ve kterém se odehrává tento příběh je velmi blízký světu našemu a přesto svým způsobem tak vzdálený. Panuje tam věčná tma a příjemně stálá teplota během všech ročních období. Je tam ticho, klid a bezpečí. Říkáte, že jsem si ho vymyslel? Ale kdepak, ten svět známe všichni moc dobře, všichni do jednoho. … „Emo ty spíš?“ „Teď už ne!“ „Prosím, posuň se ještě kousek. Začíná mi být nějak těsno.“ „Zkusím to. Je to takhle lepší, Šimone?“ „Trochu, díky.“ … „Emo?“ „Copak zase.“ „Víš, přemýšlím o tom co s námi bude.“ „A co by jako bylo, bráško?“ „No, jak to tak sleduju v poslední době, řek bych, že se brzy něco semele.“ „Jen klid, neboj, Ona nás ochrání.“ „Mám pocit, že tentokrát ne, Emo.“ „Nerouhej se!“ „Koukni moje malá sestřičko, náš svět se rychle zmenšuje. Pamatuješ, jak jsme si tu žili dřív? Trvalo mi celou věčnost, než jsem se dostal z jednoho konce na druhý a teď? Nemůžu se skoro ani otočit. Víš, neber si to zle, ale ty jsi v poslední době strašně přibrala!“ „Já? Sprosťáku! To ty jsi přibral!“ „No dobrá, oba jsme přibrali, ale podle mých výpočtů, jestli to tak půjde dál…“ „Nemysli na blbosti a spi už!“ … „Emo, musíme pryč!“ „Cože?“ „Jestli ještě trochu vyrosteme, udusíme se tu. Musíme pryč!“ „Kam pryč? Blázníš? Žádné pryč není, klidně lež a spi.“ „Moc dobře víš o čem mluvím.“ „Už zase začínáš s tím světlem na konci tunelu?“ „Tenhle svět končí, Emo. Nemůžeme tu dál žít. Čeká na nás jiný, plný světla, barev a zvuků.“ „Nesmysl! Nic jiného není. Musíme zůstat v bezpečí, musíme Jí věřit! To ona nás stvořila a bez Ní by nikdo z nás nepřežil, to dobře víš.“ „A třeba přežil! Pamatuješ, jak jsme nedávno slyšeli ty podivné hlasy? To nebyla Ona!“ „Možná, ale…“, šplouch, „…Šimone? Co to sakra provádíš?“ „Otáčím se, sestřičko.“ „Au, kopnul jsi mě! Proč? Proč hlavou dolů?“ „Nevím, ale něco mi říká, že je to tak správně.“ „Jsi blázen! Šílenec! A ta tvá fantazie tě jednou přivede do maléru. Varuju tě! Přestaň!“ „Počkám tam na tebe, sestřičko, bez obav.“ … V půl čtvrté ráno se na porodním sále motolské nemocnice poprvé nadechnul a z plných plic rozkřičel nový člověk. „Je to chlapec maminko. Skoro tři kila a má se čile k světu!“ oznamovala starší porodní sestra, když ho vážila. „Tak a teď zatlačte naposledy a bude to za námi,“ povzbuzovala doktorka unavenou rodičku, „vypadá to, že té holčičce se ven moc nechce.“ 110 www.mfantasy.cz Šarlat nebo krev Z hlubin duše Autor: Finvelia POEZIE Autor: Memphis Z hlubin duše… Z hlubin duše z ledových vod temného oceánu vzpomínek vlnícího se každým závanem větru, každým pohybem mysli jsme přišli, zahalení do tmavých plášťů nocí tkaných, z hvězd lem a oharky dva místo očí září v dál plny naděje. Neznámí a tajemní, říkají lidé; my však chceme jen poznávat život, propadnout lásce. Ze srdce z prachem zavátých nesplněných přání, nenaplněných životů, ze smutku i radosti pozvaní na zem, spatřit světlo však není nám souzeno, jen chyby napravit, chyby lidstva. To je náš úkol, naše poslání, to je ten důvod proč jsme tady! Zpoza černého závoje zapomnění z těch sametových, chladných záhybů, černých a třpytících se jako noční obloha, jako oči přítele – poslaní sem, nevím kým; vím však proč, za jakým účelem vás poznat, vás pochopit pomoci To je náš úkol, naše poslání, to je ten důvod proč jsme tady! 111 www.mfantasy.cz Šarlatové oči? Co se to děje? Proč se svět točí a kam vlastně spěje? Mívám v hlavě prázdno, proč je všude krev? Proč mé slzy váznou? Namísto nich hněv. Šarlatové oči? Nebo vidím rudě... Krev v krvi se smočí na jednom mrtvém bodě. Co je mrtvý bod? Přece moje tělo! Tak dělej,smrti,pojď! Snad božstvo to tak chtělo. Šarlatové oči... Krev,však vlastní vinou. I beztak se svět točí, ze srdcí tóny linou... Pohled na svět POEZIE Svědomí 112 Autor: MarkuSnakus Autor: MarkuSnakus Jako ostrý šíp Vystřelený z luku svědomí Probodává tvou jistotu A tvoji mysl ochromí Uzamykáš se Vratké lano, na rozhraní nekonečna Co ve větru se kymácí Balancuješ plná strachu Zem pod tebou se vytrácí Se svým svědomím v poklidu dřímáš Zakryta závojem lží Sny, ozvěny pravdy nevnímáš Neb bez nich je snadnější žít Jsou tu však stále a doléhají Na tebe silou nemalou Ty však uzavřena jsi ve světě svým Myslíce, že duši máš nevinnou Ničí tvé představy mylný Ten pocit je tak silný Však mnohdy skulinu najdou si V tvé pevné lživé hradbě A jako soudce, narušitel Vystaví tvou mysl hanbě Nyní otrokem iluzí Jež sama jsi stvořila Jako obranu před světem Stěna, jež skutečnost drží Jako vodu přehrada A falešnost propouští ven Kéž jednou přijde den Kdy dojdeš k uvědomění Že sama každým činem Nahlodáváš své svědomí.. V každém svém běžném dni Kdy rozhlížím se kolem sebe Koukám mnohdy užasle na lidi A jejich skutky volající do nebe Z některých stali se roboti Jednající nevědouc, automaticky A nebo jen divá zvěř Řídící se pudy a instinkty Stačí jen přihlížet jak každý je stejný Je jasné, co mají v úmyslu Své místo vydobýt si, ostatní je lhostejný Těžko se nezasmát tomuhle nesmyslu Již nikdo neřeší jak chová se k ostatním Leda by mu to bylo k prospěchu Někdy s těží věřím tomu, co vidím Jak jednají sobecky a žijí ve spěchu Touží po moci, penězích a slávě Ani neví jaké to je, válet se v trávě Snad jako děti malý, nepoznamenaný Měli dost času, na radosti a hraní Vzdáleni tolik od přírody Svou myslí a stejně tak tělem Jak kameny padající do vody Topí se, s žádným účelem Můžeme jenom přihlížet Jak život rychle nám utíká Tak jako voda v potoce Který zvolna vysychá Pokračovat dál svižným krokem Nechávaje za sebou šlápoty Jít bezmyšlenkovitě a nezůstat bokem Až dokud nepřijdem o boty Nesdílím s vámi váš pohled na svět Nedokážu jako vy být Za těch pár let trochu zvládl jsem dospět Vím, že má cesta vede jinudy Radši zmizím do lesů A posedím si na pařezu Daleko lépe mi bude Alespoň starostí ubude Kde jinde čerpat životní sílu Než tam kde se rodí, v přírodě týlu Ze stromů, z motýlů, flory i fauny Ti aspoň nedělají z lidí směšný klauny Jedno z mála míst kam vím že patřím Ten pocit sotva ucítím jinde Nedokážu si představit jak někde otročím Kde pochopení hledat? Tady, nebo nikde… www.mfantasy.cz Když vás nikdo neposlouchá POEZIE Osud Autor: MarkuSnakus Utíkáš před stíny, co vzešly z minulosti A osud klíny, vráží mezi nás Pod vrstvou špíny, smutku a zlosti Leží tvá duše, nevinná Jizvy osudu, nikdy se nezhojí Rány uštědřené, životem samým Na pohled první, zdá se, nebolí Však kdes v paměti jsou vepsaný Když večer sama v svém pokoji Přemýšlíš, smutníš, vzpomínáš Kéž by se ti ty věci vyhnuly Však s minulostí nic neuděláš Leč uvnitř skrývá se síla rovněž Co pomáhá ti překonat Všechna zklamání a prohry A nutí tě s nimi bojovat City tvé rozkolísané Tím vším co tě potkalo Štěstí se k tobě nedostane Jako by se někam ztratilo Není to fér, není, je to tak Možná máš život svůj předurčen Však s osudem se musíš prát Jinak tě do země zatluče Vím však že nestojíš o hloupé rady A poučování o tom, jak žít Každý svého štěstí strůjcem jest A musíme za tím co chceme jít... 113 www.mfantasy.cz Autor: Hawk Když Vás nikdo neposlouchá Sám na skále chlapec stál, slova svá do větru řval. Nikdo za ním nepřišel, nikdo ten řev neslyšel. Živá duše nepostřehla, že se po něm země slehla. Vítr dul a hromy bily, slova jeho utlumily. Hodiny a celé dny ve vteřiny změněny. Jako krátká smutná chvíle. Vzpomínky přetřené bíle. Pominula staletí ve vteřinách deseti. Smutné, avšak skutečnost, neměl žádnou společnost. Pouze vítr, hrom a blesk. Zadunění střídal třesk. V prázdné pusté krajině číhala smrt jedině. Smutek na něj těžce klesl, takový, jenž sotva snesl. Nebyl ho však udolal, nadechnul se a zvolal: „Slyš světě, tak slyš má slova! Poslouchej teď, zas a znova!“ Křičel dlouho z plných plic. Nezastavilo ho nic… Nad pivem POEZIE text: MarkuSnakus Až jednou nad pivem sedět budem Do témat všelijakých řeč zavedem Zavzpomínáme na časy zlý i dobrý Kdy žili jsme v bídě či pohodlí Kdy školou povinní okna jsme rozbíjeli A rodiče nám bavit se zakazovali Kdy i maličkosti nás ze židlí zvedly A žádný pouta nás nesvazovaly Zavzpomínáme na starý lásky Ze kterých zbyli jen na zdi obrázky A nebo zarytý v paměti Nezíská kdo nic neztratí? Tyhle vzpomínky asi bolí nejvíc Ač leckdy snadno zapomenout se dají Ale to vše jen naoko, ve snaze snížit žal Ve snaze snížit utrpení a prostě jít dál Vzpomeneme si na všechny naše chyby Který vzaly nám vše co měli jsme rádi Čím sami jsme se o radost připravili A ty šťastný a nadutý lidi sledovali z dáli A pak nejspíš uvědomíme si Že to všechno trvá pořád dál V tvářích budeme ustrnulí A dojde nám, co nám život všechno vzal Budem se snažit odhadnout ty léta Ve kterých přišli jsme o iluze a sny Čekat komu zazní v hubě dřív ta věta Že jsme jenom starý, opuštěný, prašivý psi A stejně jak stokrát před tím Budem si vyčítat to, čemu jsme nezabránili Že neuvědomili jsme si to dřív A líp se kdysi nezachovali V jedné z mnoha sklenic piva Budeme utápět svůj žal A uvědomíme si tu pravdu Že nikdo z nás už nemá co by dal Stejně jak nedal nic před tím Stejně jako nic nedostal Litovat těch časů pominulých Kdy žádný zázrak nenastal Do útrob zlatavého moku Budeme jen tupě zírat Snad ve snaze nalézt odpověď 114 A okolím se nezaobírat V tonoucí se pěně Promítne se nám celý život Který se ztrácí a ztratil Jen pomíjivý sled náhod Které nás tvoří a určují Stejně jak lidi, jež na nic se neptají A bez váhání hned hodnotí My neschopni slova letíme do smetí Zaražení tou skutečností Že zbude z nás jen hromádka kostí A nebo hrouda popela Vskutku rozpálíme se do běla To již myšlenky zaslepí zrak A na stole se jen válí lidský vrak Uzlíček nervů, fňukající tiše S prázdnotou uvnitř a bolestí v břiše Jenž ví, že stejně jak každý den Sejdem se zas nad přehořklým pivem Jestli ještě budeme žít Jestli ještě budeme žít… www.mfantasy.cz POEZIE Bitva text: MarkuSnakus Úsvit krvavě rudý je Pláně zalité září ranní Kapičky rosy blyští se Za ranního kuropění Většina lidí se probouzí Za kohouta kokrhání Někteří však ještě za tmy Chopili se svých zbraní Po kraji rozléhá se Hlasité ržání koní Mísíce se s pokřiky Mužů v brnění Komu co bitva přinese? Pomalu strach nahání Ve vzduchu cítit je smrt Dnes užije si hodování Sešikované oddíly S vlajkami a korouhvemi Hledí na sebe napjatě Přes pole bitevní Vévodové a maršálové Před řadami povzbuzují Burcují své rytíře Pak již helmice nasazují Poslední chvíle soustředění Všichni naposled modlí se Ať stojí bůh právě na jejich straně A ať požehná jim jejich zbraně První salva ostrých šípů Sype se na nepřítele Pár obětí zanikne v dusotu Neb pobídli rytíři své koně k útoku V tu chvíli jako by čas se zastavil Obloha potemněla, v očekávání Rozhoduje se o osudech lidí Šťastný bude, kdo se smrti ubrání Již řinčí o sebe meče, koně se vzpínají Ohlušující bouře, jak kovy o sebe cinkají A kdesi v pozadí stojí král se svými věrnými Kochajíce se bojištěm, zakryti hábity černými Na zemi přibývá těl mrtvých vojáků Již ne bojiště, nýbrž pohřebiště Pomalu tvoří se potok z krve padlých A pak potok přechází v řečiště Bitva chýlí se ke konci Řev mužů a koní ustává Vyhrál ji vůbec někdo? Tato otázka vyvstává Ptáci se vrací nad pláně Ze zvědavosti snad Ve vzduchu krouží havrani Těší se, až ukojí svůj hlad Mniši mezi těly zohavenými se brodí S modlitbami již příliš nepochodí Snad jen ještě oči zatlačit A jít s biblí zase o kus dál Děkovat bohu za požehnání Že přinesl jim vítězství Však tolik životů vyhaslo Vždyť je to vlastně neštěstí... 115 www.mfantasy.cz POEZIE Den text: Hawk Den Pomalu a beze spěchu stoupá černá opona. Vystoupá na světa střechu těžká temná záclona. Z očí spadnul tmavý závoj rozjasnil se celý svět. Barva získá nový náboj, Den je krásný jako květ. Avšak něco není dobře. Nikde ptáci nezpívají. Hlasů tady slyšíš moře. Lidé venku pobíhají. Ano, venku. Přesně tak. Ležíš v skromném pokoji. Nezazpívá ani pták v černém bitvy závoji. Vyskočíš a připneš meč. Běžíš, běžíš dál. Před majorem padneš v kleč. Muž nad tebou stál „Ach, ty jsi ten zraněný. Budeš schopen boje?“ „Králi musím být věrný. V sázce je čest moje.“ „Ze všech svých sil běž na nejvyšší věž. Až nepřítele zřeš, tak před ním hradby střež.“ Nekonečný kámen mizí. Uchvátí tě strašnou vizí počet skřetů, téměř hmyzí. Všechna radost z duše zmizí. Několik střel z luku do velkého pluku, hnusných skřetů shluku ti unavilo ruku. Ta zraněná je z boje. A zlé jsou šrámy tvoje. Však válečné ty stroje, ty zničí skřetí zbroje. Teď žebříky se zvedly a dojde na meče. A tváře lidské zbledly. A krev tu poteče. Černá, taky rudá. Ze všech zbylých sil 116 www.mfantasy.cz buší srdce hrdá do posledních chvil. Temné dlouhé hodiny ukrutného boje zničí celé rodiny. Krve louže tvoje. „Za svobodu, čest a slávu!“ Nezabíjíš rád. Jeden z toho lidí davu. Ubránil jsi hrad. „Ztratil mnoho krve.“ Upadneš do bezvědomí. Byl js´ už zraněn prve. To jsi nebral na vědomí. Odrazí, či přijme? Černá smrti křídla. Co ho smrti vyjme? Jeho v život síla. Duše démonů POEZIE text: MarkuSnakus Zajímalo by mne Zda mají démoni duši Tušíme jen že maj rohy A možná taky psí uši Zda-li pak zajdou někdy Do hospody pekelné Kde ve svém volném čase Vypráví historky humorné Baví se hlučně nad kartami Pekelný mariáš hrají Avšak ne o peníze, leč o duše S těmi co tu svou upsali Popíjí pivo pálivé Zajídají chilli papričkami A při slavnosti ohňové Neplýtvají potyčkami Za divokého rytmu kytary Si tu svojí zabékají Samozřejmě je to Metal Co jiného by přece kdo čekal? Trumfují se v opilosti Kdo víc lidí dostal A ve vší své nevinnosti Potlučou si ústa Židle, stoly, vše rozmlátí Na Satanův účet A pak raději se ztratí Než zbude z nich jen bůček A potom vždy za soumraku Dveře pekelné hospody rozrazí Upraví si své kadeře, rohy A pak již zas do ulic vyrazí... 117 www.mfantasy.cz Kdo je bez viny text: Finvelia Spinkej děťátko, dokud smíš snít, než navěky budeš, jak my z hříchu žít. Jen sni klidně dál, tvůj anděl tě ochrání, kdo by však stál o anděla bez hany. I andílci hřeší, je to vždy pravda? I andílka věší, když pýchy si zavdá. Kdo je dnes bez viny? Jen ty,ditě mé spící, však pyl z hříšné byliny už všem moří plíci. Teď modlitby selžou, však prosím,mě vyslyš! Že andělé nelžou? To si jen myslíš... Královská krev POEZIE text: Adnaf Nocí i dnem něžnou tvář jenom slzy skrápí, Pověz mi má matko, pověz co tě trápí. Kam se poděl úsměv, štěstí ze tvých očí? Váháš život skončit, z okna věže skočit? Posel hnal se nocí, s velmi tajnou zvěstí, Bažinou se brodil, houštím cestu klestil. Velká bitva zuří, za mokrými blaty. Tvůj otec tam padl, synáčku můj zlatý. Co to matko říkáš, král se z bitvy vrací! Mezi těly mrtvých, vítězství se ztrácí, Živ a zdráv jest matko, ztratil svého koně, Brzy bude s námi, neplač prosím pro něj. Nepláču pro mrtvé koně našich lidí, Mezi těmi těly otce tvého vidím. Víš můj drahý chlapče, nejsi králův syn, Tvým otcem byl rytíř, smiř se navždy s tím. Co to říkáš matko, že jsem synem rytíře? Nevěrná jsi, falešná, nežiješ snad ve víře? Podvést krále s vojákem? Jak si vůbec mohla! Nebo tě snad násilím, k tomu činu dohnal? Král byl chladný a tvůj otec, ten mě v srdci nosil, Za nás oba odpuštění sám před bohem prosil. Tělu vládne touha, když dřevo v krbu praská, Víru mou a oddanost, pohltila láska. Nemohu tě matko má, za zrůdný čin milovat, Klidně skoč si z věže, prosím, nebudu tě litovat, Král se vrací z bojiště a myslí na svou slávu, Pokud budeš ještě živa, dá ti setnout hlavu. 118 www.mfantasy.cz Milenci Utrpení POEZIE text: Gandalf text: Gandalf V obětí spolu tančili jsme, však tys jiných se všímala. V obětí spolu tančili jsme, ostatní však jen hrůza jímala. Když bok po boku kráčeli jsme, stopy tvé krev rudá plnila. Kdy ž bok po boku kráčeli jsme, matka jen marně slzy ronila. Ty netečná jsi ku mě byla, já tě přec tě nad vše miloval. Jiné v náručí svém jsi skryla, já svědomí svoje zpytoval. Proč jen v tobě jsem se zhlédl, když zástup jiných o mě stál. Proč na konci světa v kolena jsem padl, když v srdci tvém oheň pro jiné plál. Však pojednou ses zastavila, v náručí svém mě objala. Když střela zlá mě poranila, tys se sarkasmem jen dodala: „Rytíři udatný smutek jsi rozséval, hněv svůj jsi v krvi skrápěl. Mě na pokoji spát jsi nenechal. Konečně jsi mě tedy našel! Jsem Smrt!“ Svět jak smrt je krutý. Bolest, válka, strach z jeho srdce skuty. A z nás zbyde prach. Přes všechno světlo slunce. Temný opar na nás padá. a tohohle konce funkce všechen smysl postrádá. V boji bez naděje. Sami proti sobě. Každý se ti směje: „Zavři oči obě.“ Být jak ropná skvrna. Pásku přes oči dát, černou jako sama tma a dál se světu smát. Konce jsou vždy smutné. Pravda, ta je krutá. Jsou to rány nelítostné, maska je sejmutá. Bolí to, však vidím. Ne slepý jak ostatní. Den co den se cítím jako stoka odpadní. Slepý ránu dá, avšak nikdy nevidí, jak je bolest zlá. Krásný byl svět bez lidí. Šestka, devět nul. Nula vedle nuly. Konec nastanul. My s tím nepohnuli. Z nul má každá vinu. Neví o ní však. Je kladivem na klínu. Zastřela si zrak. 119 www.mfantasy.cz Čísla vyšší, než je nula, jsou tím horší. Jaká smůla. Utrpení. Bolest, strach. Dobro není. Smrti pach. Kouzelník dnešní doby POEZIE text: Gem Signor ACT I Společenská komunita Obchod, v ní i putyka Sem přijde chlapec Nejprv je sám Gem Signor: Mám hlad! (sobecky) Tedy musím žrát. Pak jde do putyky. Tam prodavačka v tváři velmi pohledná Prodavačka: Budeš si přát? (mile se usmívá) Gem Signor: Jídlem se cpát! Prodavačka: Vím, čaroděj o hladu… Gem Signor: Bude kratší o hlavu Nebude-li jíst Prodavačka: Umíš i mysl číst? (se zájmem) Gem Signor: Ne, to ne. Jen odhadnout Však ty máš mysl záhadnou Prodavačka: Kompliment od čaroděje? Gem Signor: I to se občas děje. Prodavačka: Máš to za čtyřicet. Gem Signor: Tady máš, rád bych si sed. Prodavačka: Zdá se, žes chladný jak led. Gem Signor: Ne. Já jen občas strachem bled Prodavačka: Před čím? Do putyky vchází přítel kouzelníka Přítel GS: Před slečnou Mici, tuším Gem Signor: Buď pozdraven, příteli! (nadšeně) Přítel: Zdravím, dívek tajný ctiteli! Prodavačka: Co to bude, pane? Přítel: To co Gem Signor, to samé Prodavačka Smím-li zeptat se: Kdo je slečna Mici? (se zájmem) Přítel: Dívka, co má v duši lvici (Posměvačně) Gem Signor: A zapálila mojí svíci (zamilovaně) V srdci Přítel: Však ty ji, holka, znáš. Gem Signor: Jsi ji nejblíž z nás Přítel: Má hodně zlatých vlásků Gem Signor: Co dělají z ní čarokrásnou krásku Přítel: Její tvář si vždy ráda viděla Gem Signor: Je to prostě tvář anděla! Přítel: Rysy striktně hladké Gem Signor: Na pohled sladké Prodavačka: Já již vím kdo je ta tvá dáma Ona však již dlouho není sama Má přítele z dobré krve Ale měla tě kdysi ráda Gem Signore 120 Gem Signor: Já vím. Časem jsem to vytušil Přítel: To jsem netušil. (zaraženě) Prodavačka: A proč jsi jí nic neřekl? Přítel: Neměl odvahu Gem Signor: Pojďme změnit téma hovoru Prodavačka: Dobrá, co vůbec dovedeš, že říkají ti čaroděj? Gem Signor: Dobrá otázka, tohle tedy na paměti měj: Umím z karet číst (ke všem) Když mohu jíst Umím se ptáti Andělů nebeských Co Bůh schystá ti Jak tomu předejít Podej mi tvé ruce (k prodavačce) Přítel: Vyslechni mudrce (posměšně) Gem Signor: Tady stojí psáno Život dlouhý máš Rozumu pobíráš Lásky však málo Smutný z toho jsem Že nezměním to v sen Chceš-li však změnit to… Prodavačka: Chci mít lásky víc Však bojím se těch krys Co lidi odsoudí Aniž to posoudí Myslí si, že už jsou nejkrásnější krade se zlost Gem Signor: Řekni kdo takový je z lidí? Kdo tě takto vidí? Do mysli mé Krade se zlost Já říkám jasně: A teď dost! Přítel: Slepý jsi čaroději? Kdo krásnější než ona asi jest? Co pak nepoznal jsi ji? Ta tvoje Mici, všechna čest! KONEC I ACT II Na paloučku u lesa Srdíčko ti zaplesá Je-li s tebou krásná dívka Je-li s tebou milenec Zplodíte-li spolu dítka Nepomůže růženec Rytíř: Podívejte, paní moje, naše děti živi jsou www.mfantasy.cz POEZIE Milenka: Podívej se, rytíři, lépe Vždyť ony se milujou Rytíř: Nezapomeňte, moje paní Že je to už mnoho let Milenka: Nezapomínám na staletí Že je to let devět set Oba: Co jsme oba mrtvi Co jsme zemřeli Spočinuli v rakvi Děti tu nechali Rytíř: Takový je osud Být na věky zakletý Býti tu doposud A dívat se na děti Milenka: Jak je to možné Že jsem s tebou odešla Byla jsem stvoření zbožné Co jsem to jen provedla? Rytíř: Dala jsi mi syna Pozdějc se stal králem Dceru si zatajila Upálena byla málem Milenka: Za to, že věděla víc Než se tehdy slušelo Nosila roucho, pod ním nic Kristu se to nelíbilo Rytíř: Nebylo to spíše proto Že uměla čarovat? Papež nemá rád motto: I láska se dá darovat Milenka: Pak jsme se na to museli dívat není to zlato vidět děti umírat. Rytíř: Takový je svět Tady vidíš hned Co dokáže pár vět Z těch pravých úst Hotový je jed Tak tu dýku pust. Doposud palouček Jen šero halilo Zrodil se chlapeček Slunce zas svítilo Dušička našla cestu Do tělíčka pro nevěstu. KONEC II ACT III Na schodišti institutu 121 Pro vzdělání a výchovu Dívka sedí, pláče tu Velmi blízko východu Tiše naříká: Mici: Sama, ach sama jsem zůstala Zradil mě milý můj Ta ničemná chvíle teď nastala Řekl: už se nepřibližuj Snad jinou si našel Snad s jinou teď je Mně zůstal jen kašel A vůbec – Je mi zle Prý krása nic neznamená Není-li člověk hodný Zůstala jsem nazlobená Že je mi někdo rovný Samota se vkrádá Do mé dušičky Sama tu stojím nahá Na vždycky Přichází čaroděj Nejprv ničeho nevšimne si Má v očích výraz zlej Když však spatří ji, pookřeje přeci Však mlčí a naslouchá: Mici: Snad toho druhého Kdybych si všimla Jenže já ženicha dobrého Musela si vybrat Tak teď to mám Potichu zaplatím A pak se vytratím Však nevím ještě kam Kde asi ten druhý je? Kde asi čaruje? (jak o něm známo je) Tu čaroděj vyleze ze svého úkrytu Na dívku poprvé promluví tu: Gem Signor: Promiňte slečno, že jsem poslouchal Váš tichý nářek slov Vidím, že vám osud facku dal Zas jednou měl dobrý lov Mici: Ach co ty o tom vůbec víš Já sama jsem v srdci A to srdce křičí Jak, to ty netušíš Gem Signor: Já paní moje Mám zkušenosti z boje S osudem Je to tak dáno Že bylo psáno www.mfantasy.cz POEZIE Že my tu dlouho Nebudem Mici: Proč mě strašíš? Vždyť mne více děsíš! Gem Signor: Já vás nestraším Jen vás opravím Život je krátký Z trhavé látky Tak proč plakat? Proč se radši nezasmát? Nenech se zlákat Zármutkem. Mohu se o tebe postarat. Mici: Co tedy dělat mám? Gem Signor: Na to každý přijde sám. Podej mi ruce (jemně) Mici: Ruku vám Podávám Však nic víc nečekám Že řekne, co neznám Kouzelník však překvapí Přitáhne dívku ve své objetí Gem Signor: Zapomeň na bolest Znám na to malou lest Podívej se mi do očí Svět už se netočí Řekni: Co vidíš? (tiše) Mici: Zvadlá slunečnice plující po oceánu jedu (tiše, bez intonace) Gem Signor: Ta kytka uvadla Do lásky nespadla Tu kytku má každý čaroděj Tak jednoho ráda měj Mici: Ráda bych měla Kdyby tenkrát promluvil To bych ho i chtěla Jiný si mě zamluvil Gem Signor: Nemysli už na něj Nesmysly vyháněj Z hlavy své udělej Ráj Krásným představám Na schodišti institutu Pro vzdělání a výchovu Chlapec a dívka v objetí smějí se tu Velmi blízko východu KONEC III ACT IV Mýtina v lese 122 Zalitá krví Muži tu neshodli se Kdo ve víře prví Katolík: Potrestá tě Kristus Ježíš Satanista: V to uvěřit stěží Alchymista: To je oč tu běží? Islamista: Alláh ten je největší Ateista: Proto zabíjíš děti? Katolík: Bible říká: miluj bližního svého Islamista: Korán: Šiř islám i se zbraní v ruce Hinduista: Gíta: Važ si krávy své i býka svého Ateista: Dělej to, co chce srdce Alchymista: Hermes: Co je nahoře, je i dole Satanista: A cos čekal, vole. Levay: Jsem sám sobě spasitelem Ostatní: Tak teď se popereš s jedem! Sedm nožů do těla se noří Tělo potom ještě chvíli hoří Tak zemřel satanista Odešel dozajista Dozajista do Nebe To je trest, až zazebe Žid: Neslýchávám rád Když s Jahvem se chce člověk prát Katolík: Možná měl i trochu milovat Hinduista: Ne všechny jen štvát Thelemita: Špatné věci konal Islamista: Nakonec proto skonal Snad odešel v ráj Katolík: Do pekla se propadl Žid: Odešel v Geheny kraj Ateista: Jen v prach se rozpadl Neřešte to, je mrtev Ostatní: Tak tobě další rakev! Šest dýk břicho páře Břich je to lháře Tak zemřel ateista Odešel dozajista Dozajista hledí Bohu do tváře Hledí jak Svět utvářet Alchymista: Jeho tělo nemá využití Katolík: Co jsi s ním chtěl provádět? Islamista: Pro tebe už není zbytí Thelemita: Copak jsi nás chtěl podvádět? Žid: I mrtvé tělo nepřítele svaté jest Hinduista: Pustíme ho po řece v šest Alchymista: Vy toho naděláte kvůli mrtvole Ostatní: Tak ty půjdeš za ním netvore! Patero nožů člověka zabíjí Člověk se ani bolestí nesvíjí Tak zemřel alchymista Odešel dozajista Dozajista v Nicotu www.mfantasy.cz POEZIE Pro něj jistě dobrotu Hinduista: Snad se reinkarnoval Katolík: Víře se příliš nevěnoval Islamista: Nebude ho škoda Žid: Važte radši slova Thelemita: Myslím, že byl přec jen užitečný Ostatní: Za to ty nejsi! Čtvero zůstalo nástrojů smrti Pátého rozhodly se usmrtit Tak zemřel thelemita Jaká to kalamita Že není Bohyně Že prostor uhnije Zbytek: Dáme si šlofíka. KONEC IV ACT V Zimní večer právě je Zde nachází se Pokoj čaroděje Vykládá karty příteli Přítel: Mám problémy s milou svou Gem Signor: Chceš jen uklidnit duši svou Zamilovanou Přítel: Možná zase pravdu máš Snad odpověď mi dáš Gem Signor: Uvidíme Vezmi karty do rukou A po stole rozprostři je To budiž zárukou Že jsou i karty obrácené Teď karty v pakl srovnej A pořádně promíchej Mysl při tom na milou svou Já snad uklidním duši tvou Přítel: Hotovo Gem Signor: Teď podej mi ten pakl karet Rozložím je jak káže tradice Sleduj výklad ze čtyř barev A poslouchej slova mudrce: První sloupec vypráví o tobě Třetí pak o tvé milé Prostřední říká, co se mezi vámi děje První řádek vypráví o vašem vztahu Tak jak jeví se soudobému světu Ty jevíš se zde jako Mág Ona obrácený Rytíř Mečů Mezi vámi Císařovna, je to tak Svět váš vztah vidí velmi rád Vidí lásku vaši v nachu Ty jsi v lásce dominantní Ona však sobecká je trochu 123 Další řádek o lásce jen mezi vámi vypráví Ty zde máš podobu obráceného Ďábla Ji reprezentuje Trojka Mečů A uprostřed vládne Spravedlnost Z toho aby mne hlava zábla Asi se chce rozejít, bez keců Ale je zde alespoň upřímnost Měl jsem tě asi varovat Že i krutou odpověď mohu ti dát Přítel: Není mi pomoci, věštče Už teď nesu si své břímě těžce Měl jsem jen podezření Že jiného zase má Gem Signor: A karty dají jasnozření Každá odpověď ti dá Mám pokračovat? Karty svůj příběh ještě neukončili Přítel: Možná se ještě budu radovat (smutně) Anebo už kompletně zešílím (vesele) Gem Signor: Dvojka Holí ve tvém sloupci Obracené Páže Poháru v tom jejím A mezi vámi Síla Nadvláda, snad toužíš po moci Nad jejím citem vždy zkaženým Ta možnost by tu byla Poslední řádek zbývá Zde ukrývá se pravá duševní síla Pro tebe Osmička Pentaklů A pro ni Devítka barvy této Páže Pentaklů uprostřed Cílevědomost máš chytrých lvů A ona bohatství jako to neúrodnější léto Bohatství je střed Má rada je možná dost krutá A má mysl může být již pohnutá Ale slyš má slova Která mi řekl Tarot znova: Dívka tvá je po citu nevyspělá Možná by jí měl mít někdo jednodušší Tvou velkou moudrost by asi nechtěla Doma mít stále, nechápe význam hlubší Však zůstat by jste měli přáteli Abyste se ještě rádi někdy viděli A jednou snad přijde čas Kdy moc ráda uslyší tvůj hlas Přítel: Tvá slova přece jen mojí duši ulevila Tušil jsem to, co Karta odhalila Dívek kolem snad ještě dosti A kvůli ní ani kapka zlosti Teď půjdu; mohu jít? Gem Signor: Ještě musíš zaplatit Přítel: Přijď si pro jídlo kdy budeš chtít www.mfantasy.cz POEZIE Neboj, Vím že máš moc Krysaře Když velký hlad budeš mít Zaklepej mi na dveře Tu kouzelník osiřel Snad sníst by teď něco chtěl Pohlédl na své Karty kouzelné Možná řekl i věty nechtěné Však příteli to stačilo I když se na něj Slunce mračilo KONEC V ACT VI Kouzelník s kamarádem Toulá se přírodou Pak umře málem Myšlenkovou záhadou Gem Signor: Nevěřil bys, kamaráde Co se mi dnes stalo Láska v srdce se mi krade Teď bude stačit málo Abych skončil v jejím zajetí Líbezném objetí Kamarád: Čaroději, pozor si dej víš, že nechci být na tebe zlej však ty nejsi jen tak někdo Ty jsi mocný čaroděj A čaroděj Zamilovanej Je případ zlej Ztracenej Vždyť víš, co vypráví staletí O dívčím objetí Když miluje čaroděj To je Svět ztracenej Když v čarodějově hrudi láska se budí Pohroma hotová Toť vůle Bohova Kamarád odchází A kouzelník vede monolog do větru: Gem Signor: Říkají mi čaroděj Jen proto, že občas sáhnu na Tarot Jen uzřít chtěj Svou bolestnou budoucnost Však, že žiji staletí To nemají Ponětí Co je vše v mé moci netuší To přec kouzlo noci 124 Přehluší Že mohu dát lásku I světabol Stačí říci jednu hlásku Jsem netvor! Nejstarší světa tvor Trismegistos Gem Signor Však láska pro mě Je upřena A přitom v mém domě Spí krásná dívčina A když v mém srdci už plamen plápolá To jsem už zradil, nikdo mne nevolá z duchů Světa, andělů nebeských či Bůh sám Tak se své kruté moci raději vzdám Pro dívku zlatých vlásků Pro mou čarokrásku Snad se bude radovat Že už ji mohu milovat Tu vítr silou udeří A kouzelník nevěří Spadlo z něj závaží Co Nižší zaráží KONEC VI ACT VII V jeskyni šedých zdí V síních kamenných Tam sídlo je ministra Co lidi pod palce má Má oči červené, co plamenem plápolají A vlasy černé a splihlé zavánějí Pokožka prožraná a občas lebka odhalená V černém kabátci postava zahalená Bestie: Tvore! Tvor: K službám paní moje Bestie: Gem Signor vzdal se své moci Teď není nám pomoci Musíme napravit řád našich věcí Vrátit mu rozum přeci Tvor: Proč to udělal? Bestie: Zase se zamiloval Tvor: Tenhle čaroděj Je případ zlej Už dávno ztracenej Bestie: Musíme však rychle jít Než Síly stihnou se probudit Tvor: To by pak nastalo veliké zlo Z té představy dělá se mi mdlo A to už je dávno, co jsem zemřel Bestie: To máš za to, že si svůj osud zřel Tak pojď už, nebudem se zdržovat Zítra už nemusíme podsvětí kralovat V jeskyni šedých zdí www.mfantasy.cz POEZIE Dobro a Zlo stále spí Co s nimi stane se Až se probudí? KONEC VII ACT VIII Společenská komunita A institut pro výchovu a vzdělání Objekty jsou svého světa Zcela zásadní Mici: Kde je ten Čaroděj? Zmizel sen Kouzelnej Není vlastně vůbec o co stát Lásky čaroděje měla bych se bát Prodavačka: Nemluv tak Neznáš jeho víru On je Mág A má zvláštní sílu. Mici: Co ty o něm vlastně víš? Co mi o něm můžeš říct? Prodavačka: Je milý Když jsi s ním Umí se však i rozlobit A to pak každému se špatně spí. Mici: Myslím, že nestane se nic A mně nikdo neublíží víc Než ten co jinou si našel Kéž by tak zašel Prodavačka: Musím ti teď jedno říct Neměla bych, ale chci Toho tvého já jsem svedla Mici: Ty bestie jedna Mici odchází a Prodavačka směje se Prodavačka: Ani nevíš jak jsi trefná! Tvore! Přichází muž celkem pohledný Jen v obličeji trochu pobledlý Tvor: Co je? Paní moje? Prodavačka: Tyhle těla dobrá jsou Na chvíli nám zůstanou Tvor: Tak co vlastně teď vykonáme? Prodavačka: Své velké dílo dokonáme Musíme však počkat až Gem Signor přijde sem Pak popere se s naším zlem Tvor: A co ta, co jí miluje? Bestie: Tak s tím si starosti nedělej Ten blázen si to jen maluje 125 Ona je tu vlastně ten zlej. Lásku si zase sama zhatí Čaroděje ona zradí Tvor: A pak za to zaplatí. Dva démoni noci Teď v našem světě jsou Možná už není nám pomoci Snad tu moc dlouho nebudou KONEC VIII ACT X Romantické Místo pro milence Je náš zámecký park Dva teď vchází Sem přichází Náš zamilovaný pár Na duši kámen však Mici: Gem Signore! Gem Signor: Co se děje? Děvče moje? Mici: Musím ti něco říct Já chci odejít. Gem Signor: Kdy, proč a kam? Zdá se mi, že vidím klam Mici: Dílu svého lásky chci se vzdát Gem Signor: Nevím proč už mě nechceš milovat Neodpověděla jsi mi na otázku Proč chceš zabít tuhle lásku? Mici: Vlastně nevím, však mám strach Že tahle láska rozpadne se v prach Čarodějná láska Mi pokoje nedá Má duše praská A do pekla padá Gem Signor: Je-li to tvá vůle Nemohu ti kázat Nemám však moc krále z paměti tě smazat Mici: Promiň mi, Gem Signore Snad přáteli zůstaneme Gem Signor: Jak chceš Však jedno bys měla vědět než Odejdeš Že, já, Gem Signor, vzdal jsem se své moci Kvůli tobě, chtěl jsem tě mít rád Teď není nám ani Světu vlastně pomoci Zase důkaz, že čaroděj nesmí milovat (naštvaně) Mici: O co vlastně jde? Gem Signor: Ale nic, nech to bejt Mici odchází Po bílém povlaku Za chvíli vymizí www.mfantasy.cz POEZIE A jen myšlenka zbude tu Gem Signor: To jen Svět je ztracenej KONEC X ACT XI Pustou ulicí Bývalý čaroděj se prochází Je temně snící A chladná noc nadchází Gem Signor: Sám jsem tedy zas A ztratil jsem svou moc Přišel zase onen čas Pro chladnou, temnou noc Žena: Pozdraven buď čaroději Snad neztratil jsi ještě naději Že přijde lepší doba Že budem štastní oba Že ještě budeš milovat Tak zkus se radovat Gem Signor: Kdo jsi, ženo? Vystup ze stínu Řekni mi své jméno Znáš snad důvod mého splínu?! Tak žena ze stínu vystoupila Kouzelník vlastně poznal ji hned Naděje se opravdu neztratila Prodavačka stála před ním teď Prodavačka: Tak teď vidíš, kdo vlastně jsem Ale nevíš proč já přišla sem Gem Signor: Tvé oči mi ještě leccos prozradí Jsou krásné a vidí dál Očím však každý rád naletí Aby slepě miloval Prodavačka: Čaroději, už je to tak Žes poslední rovnováhy mág Ty už nemůžeš se své moci jen tak vzdát Abys jí mohl milovat Gem Signor: Co to jen povídáš? Co pak nemohu mít klid Jak to, že ty pravdu znáš? Sakra, nech mě žít! Prodavačka: Právě chci tě nechat žít Pro tebe chci tvůj klid Já vlastně vždy tě tajně milovala Ale jen hloupě jsem se usmívala Nikdy jsem si odvahu nedodala To až vlastně teď Tak milovat ještě zkus Já sama sebe ti vlastně nabízím Tu tvojí Mici radši z hlavy pust Zdám se ti drzá, to vím 126 Gem Signor: No, drzá, to bych teda řek Ale aspoň ze mě spad můj vztek Tak si chci vzít ten tvůj dar Co tebou mi byl darován Na ulici v pevném objetí Stojí dva, aby je ze zimy nezáblo To, že objímá se s Bestií By kouzelníka ani nenapadlo KONEC XI ACT XII Po ulici také šla Však na opačné straně města Dívka nedospělá v citu Byla dneska trochu zlá A za to se teď sama ztrestá Teď vytáhla si cigaretu Mici: Sama jsem zas v srdci A to srdce křičí A chce milovat Však někoho jiného Než čaroděje milého Muž : Snad se ještě budeš radovat Mici: Kdo jste? Pane? Muž: Jméno mé je neznámé Vytáhne oheň a zapálí jí cigaretu Zapomenutý bohem je muž, co stojí tu Je celkem pohledný Jen v tváři trochu pobledlý Muž: Nemám jméno, jsem jen tvor Mici: Ty však nejsi Gem Signor! Muž: Ne, nejsem čaroděj naivní Co vlastně stále sní Teď mám moc A často zlost Na ty, co s dívkami to neumí Mici: Jsi oblečen, aby z tebe šel jen strach Vypadáš vlastně jako vrah Mé ubohé srdce A duše lvice Tě chce však bouřlivě milovat Jsou tu snad zase nějaká kouzla? Muž: To jen laciná vášeň tě zas kousla Pojď se mnou Nocí temnou Zbavím tě tvé nevinnosti Pak už nad tebou nebude mít on svou moc On vlastně musí mít jen tvou nevinnost Na opačné straně města Krásná dívka se teď ztrestá Je vlastně v ďáblově objetí V pekelném zajetí KONEC XII www.mfantasy.cz POEZIE ACT XIII Obklíčen stojí čaroděj Přízraky z jiného světa Vůbec nevěděl Čeho se vlastně vzdal Sbor: Co vypráví staletí O dívčím objetí? Když v čarodějově hrudi Láska se budí Pohroma hotová Toť vůle Bohova Přichází muž, co je Bohem zapomenut V tváři úsměv šibala Tvor: A Tvorova Sbor: Teď jsi jeden z nás Tvor: Zas Sbor: Tak se sakra snaž Tvor: A včas Sbor: Teď už nejsi čaroděj Tak to na paměti měj Tvor: Svět je zlej Uvrhl jsi můj svět do bílého stínu Tak se nevymlouvej na lásky vinu Sbor: Kvůli lásce vzdal jsi se své moci Tvor: Kouzla noci Sbor: Teď už není vůbec pomoci Tvor: Hnusný pocit Sbor: Ta tvoje oběť byla zbytečná Dívka tvoje byla falešná Není vlastně nic Než jen sobec s tělem anděla A ty nejsi víc Tvor: Jsi blbec, co to podělal Sbor: Co vypráví staletí O dívčím objetí? Že všichni jsme v lásce sví milostnou obětí KONEC XIII ACT XIV Sama stojí dívka v kruhu V kruhu divných stvoření I tihle jsou pekelného druhu Z ohně pekla stvoření Sbor: Láska tvá je ztracená A duše již zkroucená Přichází ministr lidstva A odhaluje svou pravou tvář Bestie: Byla jsi zase trochu zlá Sbor: Svůj vztah vždycky zhatíš A pak vždycky platíš 127 Bestie: A mou trpělivost krátíš Sbor: Co chlapců tě již chtělo Pak líbali tě na tvé čelo A za tebe by se i prali Dokud tě líp nepoznali Jenže krása nic neznamená Když člověk je sobec A ty jsi teď nazlobená Bestie: A myslíš si, že čaroděj je blbec Sbor: Ne, to není Ale to se změní Kvůli tobě Jeho emoce spočinuli v hrobě Bestie: Teď naštvaný je na naše světy V jeho očích uvadají květy Slunečnic Zase víc. Zničí vše, co mu bude v cestě stát Nebude milovat, nebude se smát Nikdy víc Cit je pryč. Sbor: Teď naštvaný je na všechny světy To, co stvořil, zase zbořil Vše Uvadly už všechny květy Pro zlou lásku, kterou prožil Povede se všem velmi zle. Co vypráví staletí O milostném objetí? Všichni jsme v lásce sví Na věky zajatí. KONEC XIV ACT XV Na paloučku u lesa Pár milenců bude navždy strašit Toho, kdo duchy nehledá Ostatním však pomoci se budou snažit Rytíř: Podívejte, paní moje Jedno z dětí tady je Milenka: Podívej se, rytíři, lépe Tohle dítě čaruje Rytíř: Pohleď paní na jeho tvář Milenka: Ztratil svoji svatozář Rytíř: Co se ti stalo, hochu Že máš takto zvadlé oči? Milenka: Podívej se lépe trochu Život jeho láskou končí. Rytíř: Řekni naše dítě Co tě trápí Gem Signor: Já odpočíval v klíně Hrdě v klíně krásné dívky Milenka: A ona utekla ti s jiným? www.mfantasy.cz POEZIE Gem Signor: Asi, to už nevím. Však teď je pryč A ďábel si teď chystá Na mě bič Vždycky nás rád trestá Rytíř: Zapomeň už na tu ženu Gem Signor: To nelze Milenka: Najdi si už jinou ženu Gem Signor: To nelze Duchové: Všechno jde Když se chce Na paloučku u lesa Padla půlnoc Srdíčko ti zaplesá Při dobré radě na noc KONEC XV ACT XVI Bestie: Trpěl? Tvor: Myslím, že ano A ona? Bestie: A jak! Tvor: Bude to stačit? Bestie: Musí si ještě vzít zpátky svojí moc Konec XVI ACT XVII Gem Signor: Stojím na prahu svých sil A zbyla mi jen špetka touhy Po pomstě Uvadli slunečnice zcela Duše opustily těla Po pomstě Říkali mi čaroději Jen proto, že Kartám rozuměl jsem Jen uzřít chtěli Svou budoucnost, ale jen svůj sen Co je však mé duši Netušili To všechny ty noci Přehlušili A tak jsem zůstal sám Zlomen a rozporcován Na kusy a na duše Co jsem ukradl od těch, co říkali mi čaroděj A proto chci si svou moc vzít zpět Abych mohl píseň smrti jim teď pět Nemám duši a nemám citu Nevím, co se sluší, Sám teď zapálím si cigaretu A sežeru pár duší Sbohem! A tak končí tahle story o šíleném čaroději Kdo nevěří na potvory ti se radši jenom smějí Však jedno si pamatujte: Co vypráví staletí o milostném obětí. Jo! A nekuřte! Škodí to zdraví! :D :D :D ha ha ha ha ha (to měl být prosím pekelný smích:) (z toho bych nejraděj chcíp :D) 128 www.mfantasy.cz Noc démonů POEZIE text: MarkuSnakus Začalo se proslýchat, že v čase večerním Prohánějí se po kraji démoni pekelní Kdo vyjde ven v tom nečase Riskuje že ho běs unese Nedbaje varování vyšel jsem si nocí Sledovat hvězdy, chytit si rybu Přece mě povídačky nevyděsí V kraji je bezpečno, nedělám chybu Měsíc zeje pod mrakem Zahalené jsou hvězdy Po chvíli s lehkým úlekem Všimnu si postavy u cesty Vidím kostrbaté stvoření Kopyta kde končí nohy Vykračuje zběsilým tempem Na hlavě trčí mu rohy Utíkám kvapně na půdu svatou Tam snad uniknu před těmi stíny Musím se dostat za bránu ostnatou Snad ještě najdu kus své ztracené víry A tak v tom čase večerním Buším já na dveře kostelní Nikdo však neotvírá mi Snažím se nakouknout škvírami Na půdě svěcené mé oči nevěřící Vidí postavu zahalenou, stát v kruhu ze svící Snad prosí farář boha o pomoc, myslím si Avšak tímhle způsobem? A tak pozdě v noci? Všechno zdá se býti na ruby Lavice odsunuté a hlavně kříže A krucifixy vzhůru nohama Sleduji bojácně přes tlusté mříže Postava v róbě temně černé Stíny soch ze svící skotačí po zdech Krev neviňátek místo vody svěcené Že já rozum svůj neposlech… Postava sundavá si kápi V rukou držíce dýku a nůši Slova nezřetelná vydává ze sebe Cítím to napětí celou svou duší Když na mě obličej natočí Mé srdce leknutím nadskočí To však již cítím na zádech Tuhý, jako by býčí dech Toť konec můj je zajisté Nohy lámou se mi v kolenech Nebude již žádné příště Že já rozum svůj neposlech… Měl jsem věřit babským báchorkám Co slýchával jsem poslední dobou Nyní již šílenstvím se zalykám Stanu se zřejmě farářovou ozdobou Nebo mé tělo rozsekáno bude Části mé rozseté po kraji Krev mojí brzy déšť smyje A maso ptáci a zvěř spolykají Mezitím ďábelský smích slyším Valí se na mě ze všech stran Slyším jak sílí, slyším syčet hady A teď v tuhle chvíli říkám si, je to tady… 129 www.mfantasy.cz MFANTASY Novinky na MF text: Aldarix, Virimith Svět pro Dračí doupě plus - Teon Vampýr, nemrtvý, vampire, strigoi, uppyr – to je jen malý výčet pojmenování, které náleží tak Quo vadis, Teon fantastickým bytostem, jakými upíři bezpochyby Po delší době se setkáváme nad stránkami e-maga- jsou. Démoni a nadlidské kreatury vylézající v noci zínu u článku u Teonu. Od doby, kdy jsme o sobě ze svých temných doupat a sající nevinným obětem dali vědět naposled, se mnoho změnilo. Hlavně to, krev, aby se sami udrželi naživu, doprovází člověka že na stránkách htttp://teon.mfantasy.cz můžete odnepaměti a zasahují hluboko do naší historie a nalézt Hlavní modul světa ke stažení. Nebudu zde lidového folklóru. básnit o tom co v něm naleznete, to si zjistěte na stránkách sami (rozvine to vaši tvořivost:-) ), spíš bych chtěl říci co chystáme do budoucna. Krom toho, že se připravujeme na psaní dalšího modulu, chceme, aby se na stránkách objevovali pravidelné aktualizace (jak jsme již dříve psali). Bude se jednat o nové aspekty, rozšiřují Hlavní modul, nebo nastiňují nadcházející. Tím myslíme nová monstra do bestiáře, nové předměty a možná dojde i na dobrodružství. Jisté je, že se můžete zapojit i vy čtenáři, ať už prostými návrhy, či komplexními věcmi, které by mohou být okamžitě vydány. Vše můžete posílat na e-mail [email protected] nebo prostřednictvím domluvy na ICQ: 295143437 Také oceníme, když nás jakkoliv podpoříte, stačí i odkazem. Vampires nový projekt v MF Ring Pomalu ale jistě budeme muset odnož MFantasy, tzv. MF Ring, pořádně předělat. Vypadá to, že zájem se zvyšuje, jelikož představujeme pouze jeden z více chystaných projektů. Tento je však víc jak zajímavý. 130 Z temnoty hrobu mě probudila vůle tvá čarovná mocí svou, plameny ve mně roznítila, ty tvojí vůlí už nezhasnou. Svá ústa přimkni nyní na má, dech lidský má mízu nebeskou. tvou duši vysaji až do dna, vždyť víš: Mrtví nenasytní jsou. Co však činí upíry tak zajímavými stvořeními, že se už dávno neodporoučeli do říše věčných legend a brázdí našili životy dodnes? Proč jsou filmy jako Underworld, Blade, Dracula a Van Helsing populární? Proč se chápání upíra rapidně změnilo a stal se z něj téměř romantický hrdina? A vůbec – jak je možné, že se něco děsivého stalo zároveň tak přitažlivým? Touha po odpovědích na tyto a další otázky dala vzniknout projektu „Děti noci“, který si klade za cíl zmapovat všechna odvětví upířího výskytu jako jsou filmy, knihy, počítačové i karetní hry, historie, folklór a to vše provázat tak, aby vznikla jakási ucelená „Evoluce upířího hororu“. Není to však jen horor, kterým se budeme dopodrobna zabývat – rozvíjení vlastních teorií je také našim posláním, jakožto i diskuze fanoušků na připravovaném fóru. Jste sympatizanty upírů? Oslovil vás tento text a www.mfantasy.cz Zaujalo nás ZAUJALO NÁS text:Filip Pivoňka Edita Dufková: Za okraj Světa. Mladé autorce Editě Dufkové, považované ze jednu z velkých nadějí české SF, vyšla první kniha. Jedná se o sbírku povídek, navíc povídek nejen samostatných, nepropojených ani hlavním hrdinou, ani dějovou návazností, ale dokonce i žánrově různorodých,což je v případě vydávání českých autorů spíše vzácnost. Spisovatelka o sobě dává již několik let vědět prostřednictvím časopisů, sborníků a zejména soutěže O Cenu Karla Čapka, jejíž kategorii krátká povídka v roce 1999 vyhrála (s povídkou Noční můry), ale i jiných soutěžních úspěchů. Její první kniha by tedy měla být jakýmsi sborníkem dosavadních nejlepších prací a současně logickým završením jejího „soutěžně-časopisecko-sborníkového“ období. Několikaleté působení ve výše zmíněných médiích sebou nese zároveň podstatnou výhodu i nevýhodu. Výhodné bezpochyby je, že se Edita Dufková dostala již dostatečně do povědomí českého fandomu a pro potencionální čtenáře a kupující své knihy je známou autorkou, u které vědí (nebo alespoň tuší), co od ní mají čekat. Nevýhoda se v případě sbírky povídek projeví tehdy, pokud spisovatelka neshromáždí dostatek nového materiálu a knihu sestaví částečně z již vydaných textů, což může mnohé čtenáře od koupě odradit. Naštěstí je Edita Dufková majitelkou několika „es“, jež dělají její tvorbu přitažlivou a její jí čtenáře spolehlivě zajistí. Prvním esem je originalita. Každá povídka obsažená v knize je založena na zajímavém, originálním nápadu, nebo alespoň na originální variaci na starší námět. Druhým je bezpochyby již zmiňovaná žánrová různorodost. Kniha se pohybuje v rozpětí od tvrdé, žánrové sci-fi až po klasickou fantasy, přičemž nejčastěji se autorka věnuje žánru soft SF, či tématům kolísajícím na hraně sci-fi a fantasy. Kniha je díky své pestrosti přístupná širšímu proudu čtenářů. Třetím esem v rukávu je profesionální, řemeslně dobře zvládnutý a zároveň již i vyzrálý a osobitý styl, jakým Dufková píše, který je (bez jakékoliv pejorativnosti) podle mého názoru typicky ženský, s důrazem kladeným na pocity, prožívání a emoce hlavních postav. Což ovšem neznamená, že autorka není schopná napsat drsný, napínavý SF thriller. Díky těmto třem typickým znakům ani 131 slabší povídky obsažené v knize nenudí, naopak se stávají příjemným čtenářským zážitkem. Ano, slabší povídky, neboť kniha rozhodně není kvalitativně vyrovnaná a vedle blyštivých perliček se zde najdou i texty působící rozpačitějším dojmem. Perličkami jsou povídky Nebudeš mutantem, Škvírové příšery, Za okraj Světa a Nezvrácené osudy. První je brilantně napsaný sci-fi thriller z cizí planety, na které se jeden mutant, určený jako pokusný králík pro experimenty vědců rozhodne vzbouřit proti svému osudu, další si bere klasické téma záchranné vesmírné výpravy, které zajímavě rozvíjí a nakonec završuje zdařilou, vpravdě překvapivou pointou. Za okraj Světa, podle mě nejlépe napsaná povídka celé sbírky, ukazuje svět ovládaný inteligentními krysami, jejich krutý společenský řád (surový, extrémně vyhraněný matriarchát) a poprask, který v jejich Světě způsobí člun, na kterým připlul podivný Holý tuleň. Tyto povídky jsou brilantně napsané, čtivé, originální, je těžké na nich najít podstatnější chybu. K velmi dobrým povídkám patří ještě Věc Elina a Křížové hřeby. Věci Elina, příběhu ženy, která se rozhodne si uměle prodloužit život, čímž se však sama vyloučí z řad lidí jistý recenzent vytýkal (zřejmě oprávněně) nepřipravenost, zejména nerealistické a naivní představy o fungování a běhu vědeckých ústavů, v němž se povídka převážně odehrává. Protože se však jedná o formální nedostatek, který drtivá většina čtenářů ani nepostřehne, a vzhledem k tomu, že exkurze do světa ženy, ztrácející své lidství v důsledku aplikace vlastních vědeckých poznatků je napsána působivě a nutí čtenáře k zamyšlení, pokládám i tuto povídku za zdařilou. Křížové hřeby, nejdelší a jediná čistá fantasy povídka v knize, vypráví příběh kata, truchlícího po své dávné lásce, kterého začne duše jedné z jeho „obětí“ zneužívat k vraždění. Ačkoliv je námět zajímavý, autorka zde dává možná až příliš velký prostor katovými emocím a výpravám do jeho psychiky. Některým čtenářům, zvláště těm zaměřeným na akční příběhy, může povídka připadat příliš natažená, možná až sentimentální. Povídka není špatná, ale zaujme spíše jen určitou část čtenářů. Opačný pól sbírky tvoří povídky Kamir, Vymýtání andělů, science – fantasy Propadlé světy a postkatastrofická SF O mrtvém koni. Nejsou patně napsané, autorka se drží svého působivého stylu, jsou ale jakoby nedotažené. Autorka nahodí www.mfantasy.cz ZAUJALO NÁS zajímavý nápad, rozvine příběh, který se velmi dobře čte (například povídka O mrtvém koni je ozvláštněna lehkým, jemným humorem), ale na jeho konci zůstane pocit určité prázdnoty, jako by bylo třeba ještě něco říct. Povídky nemají výraznější pointu, není v nich tolik děje a akce, aby se daly označit za akční, či dobrodružné, neobsahují ani dostatečně hluboké psychologické profily. Přesto, že často mají od každého něco. Záměrně nakonec jsem si nechal povídku (nebo soubor povídek) Nezvrácené osudy, žánrově a stylově se vymykající z charakteru sbírky. Jedná se o soubor krátkých črtů, vesměs nefantastického charakteru, zobrazující člověka v konfrontaci s nějakou extrémní situací našeho současného světa. Najdeme tu setkání s teroristou v metru, svědectví vraždy blízké osoby, myšlenky sebevraha těsně před osudovým činem, dopravní nehoda apod. Povídky, jsou krátké, stručné, syrové, svým stylem často připomínající až filmový scénář. Každé slovo v nich má svůj význam, nic není navíc, nic není zbytečné. I přes strohost dosahuje autorku v tomto souboru velmi působivé atmosféry. Dle mého soudu se jedná jednoznačně o nejsilnější práci celého sborníku, a to přesto, že je označena jako „Bonus po čtenáře,“ takže do něj vlastně už ani nepatří. Dufková v něm dokazuje, že nemusí psát jen emocionální fantastiku, ale dokáže stejně dobře reflektovat i kruté stránky reality našeho světa. Za okraj Světa je příjemná kniha. Najdeme tu povídky, které můžeme označit za vynikající i „pouhé“ čtení do vlaku. Ke špičce naší SF jí sice ještě něco chybí, ale upřímně: je nutné, aby první kniha mladé autorky, stojící na začátku své literární dráhy, byla špičková? Nestačí, že je dobrá? P.S. Kniha znamená dobrou zprávu nejen pro čtenáře, ale i pro další mladé autory. Jejím vydání dal vydavatel signál, že na naší SF scéně je možno zase vydávat nejen akční romány, ale i sbírky povídek, které na sebe nenavazují a nespojuje je jeden svalovec s katanou, lovící upíry. 132 www.mfantasy.cz CREDITS Credits grafika a zpracování: Epic Arborius Obsah: redakce magazínu MFantasy + příspivatelé PARTNEŘI E-MAGAZÍNU: FantasyPlanet.cz Annun.sk Saspi.cz SvětFantazie.cz HryNaHrdiny.cz RPG.sk Oblivion.Bonusweb.cz PODĚKOVÁNÍ: Všem lidem, kteří nám píší emaily a dodávají nám sílu v našemu úsilí. KONTAKT: URL: www.mfantasy.cz Email: [email protected] ICQ: 238-661-681 PROHLÁŠENÍ: Tento e-magazín je zakázáno tisknout za účelem prodeje. Jak ve formě tištěné, tak elektronické, smí být šířen pouze ZDARMA. Autorem textů je MFanasy magazín. E-magazín prozatím nevychází v jasně dané periodě. Rozvoj tohoto e-magazínu závisí jak na našem čase, tak na prostředcích pro jeho možné vydání na webu a následnou propagaci. Máte-li zájem naše úsilí podpořit, navštivte naše webové stránky, kde se dozvíte víc. 133 www.mfantasy.cz
Podobné dokumenty
Bc. Zbyněk Neudert - Západočeská univerzita
kdy se opakovaným dlouhodobým stykem s reálně vypadajícím násilím snižuje citlivost na násilí
a agresi. Ty pak mohou být vnímány jako běžně akceptovatelné chování.
Násilí ve hrách však nejvíce ohro...
designed by Epic
více redaktorů. Stejně jako mě, i je někdy dostihl čas a špatné okolnosti, a na psaní a činnost na internetu
prostě přestali mít čas. Přesto právě těch několik prvních redaktorů, kteří se pustili d...
Psychoenergetika II/2010 - Česká psychoenergetická společnost
stane realitou. Protože „Tajemství“ se zabývá i obnovením zdraví či zbavení neduhů, prosíme ty, kterým se
to pomocí „Tajemství“ podařilo, sdělte Vaši zkušenost
i ostatním.
Knižní recenze
Jistě však dlužím i vysvětlení za tento nadpis. O zmíněném „Velkém třesku“ bude v tomto čísle MFantasy, ale i na webu, věnovaná celá stránka. Nejde jen o změnu designu e-magazínu, nejde ani o nové
...
Frontiers of Quantum and Mesoscopic Thermodynamics
Dissipation, dephasing, noise and decoherence