Jiří Skála - hunt kastner

Jiří Skála
Third Family of Objects
and Confrontational Readings
Třetí skupina předmětů
a konfrontační čtení
7. září – 12. října 2012
h u n t k a s t n e r V roce 2007 prezentoval Jiří Skála v galerii hunt kastner svůj projekt Dvě skupiny předmětů (Two
Families of Objects). Výstava byla inspirována a pojmenována po eseji, který napsal Umberto Eco poté, co v roce
1970 zhlédl veletrh v Miláně. Výstavu tvořila série barevných fotografií průmyslových strojů, které vyfotografovali
jejich noví vlastníci, bývalí zaměstnanci zkrachovalé Škodovky v Klatovech v jižních Čechách. Továrna totiž stroje
postupně rozprodávala, aby vyrovnala rostoucí dluhy, ale bankrotu stejně nezabránila a ukončila provoz v roce 2005.
I matka Jiřího Skály, bývalá zaměstnankyně firmy, dostala v roce 2001 od svého manžela soustruh, na kterém 22 let
pracovala, jako dárek k padesátinám.
Následovala kniha Jedna skupina předmětů / One Family of Objects, kterou v roce 2010 vydalo nakladatelství JP
Ringier. V knize autor opět zkoumá vztah dělníků a strojů a způsob, jakým se tento vztah vyvíjel v kontextu zásadních
společenských a ekonomických změn, kterými země za posledních dvacet let procházela.
Nová výstava Jiřího Skály se znovu věnuje tématu výrobních prostředků a změnám, kterými prošly od dob autorových
rodičů. V tomto cyklu se Skála soustředí na výrobní nástroj, který se používá globálně, aniž by měl konkrétní fyzickou
podobu - internet. Formou performancí a konfrontačních čtení v podání aktérů se autor pokusí propůjčit fyzickou
podobu několika různým objektům: nejprve „vybalí z krabice" internetové fenomény, Carrie Bradshaw a její lásku k
počítači Mac Powerbook G3, a online rozhovor o singlu 'Best Thing I Never Had' zpěvačky Beyoncé. Další záležitostí,
kterou Skála „rozbalí", bude konverzace o kabelce Birkin od firmy Hermés, která se na internetu rozběhla v roce
2006, kdy média informovala o tom, že ji prý herečce Lindsay Lohan někdo ukradl na letišti Heathrow v Londýně. V
tomto novém cyklu se Jiří Skála zabývá naším vztahem k novým médiím a komunikačním technologiím, a snaží se
lépe pochopit dnešní kyberkulturu, v níž trávíme spoustu pracovního i volného času. Projekt můžeme sledovat na
autorově blogu thirdfamilyofobjects.blogspot.cz
Každý druhý den se v průběhu výstavy v galerii odehraje dvanáct performancí, které budou natočeny na video. Na
závěr výstavy budou pak spojeny do jednoho videa, které bude k dispozici pro další zájemce.
J i ř í S k á l a : narozen 1976 v Klatovech/Sušici, bydlí a tvoří v Praze.
1998-2004, AVU, Praha, ateliér Jiřího Davida (vizuální komunikace) a Vladimíra Skrepla (malba II).
2002-2003 postgraduální program v Palais de Tokyo, Paříž.
vybrané mezinárodní výstavy:
2001 - Tirena bienále I
2005, 2009 – Pražské bienále II
2008 - UBS Gallery, New York
2010 - Index Gallery, Švédsko
2002 a 2003 - Palais de Tokyo
2006 - Art in General
2009 - 3. Moskevské bienále současného umění
2011 - Wiels Contemporary Art Centre, Brusel
2012 - Seventeen Gallery, Londýn, A Plea for Tenderness, kurátor David Raymond Conroy - Západočeská Galerie,
Plzeň, Začátek století, kurátorka Pavlína Morganová - Národní galerie v Praze, Veletržní palác, Praha, Ostrovy
odporu. Mezi první a druhou moderností 1985-2012, kurátoři Jiří & Jana Ševčíkovi a Edita Jeřábková
V roce 2004 Jiří Skála spoluzaložil galerii etc. v Praze.
S Tomášem Vaňkem a kurátorem Vítem Havránkem tvoří skupinu PAS (pas – produkce aktivit současnosti).
New Museum v New Yorku zařadilo Jiřího Skálu na seznam mladých inovativních tvůrců Younger than Jesus Artist
Directory v r. 2009.
V listopadu 2009 mu byla Václavem Havlem udělena cena Jiřího Chalupeckého pro mladé umělce.
V současné době vyučuje jako asistent v ateliéru konceptuální tvorby na AVU.
Jiří Skála
Third Family of Objects
and Confrontational Readings
Třetí skupina předmětů
a konfrontační čtení
V novém projektu, který volně navazuje na výstavu Dvě skupiny předmětů z roku 2007 a publikaci Jedna
skupina předmětů z roku 2010, Skála pokračuje ve zkoumání toho, jak se s přechodem od fordistického způsobu
výroby k dnešní éře prekarizace mění vztah člověka k věcem. Ústředním motivem výstavního projektu,
představeného v galerii HuntKastner v roce 2007, byl fenomén bývalých zaměstnanců zkrachovalé továrny, kteří si
kupovali do osobního vlastnictví stroje, na nichž dříve pracovali. Došlo tak k narušení hranice mezi dvěma skupinami
předmětů, jak je rozlišil Umberto Eco – mezi zbožím, tedy věcmi, které jsou určeny k našemu požitku, a stroji,
neboli neatraktivními, čistě účelovými předměty sloužícími k výrobě zboží. V aktuálním projektu Skála obrací svou
pozornost ke třetí skupině předmětu, která spojuje vlastnosti prvních dvou. Tuto skupinu tvoří stroje či jiné
praktické pomůcky, které primárně existují jako zboží. Ač plně funkční, nejsou součástí výrobní mašinérie, ale patří
do světa zábavy a volného času. Jedná se zejména o nejrůznější elektronická zařízení, například o zvukovou
aparaturu nebo počítače, ale také třeba o módní doplňky. Společným rysem předmětů spadajících do dané
kategorie je, že ačkoliv jsou vyrobeny k tomu, aby plnily nějakou užitnou funkci (v případě počítačů jde dokonce
často o hlavní výrobní prostředek), které bývá uzpůsoben také jejich design, přesto jsou obdivovány jako ryzí
předměty touhy, jež mají hodnotu samy o sobě. Jsou to přitom právě jejich účelové, technické parametry, co
vyvolává takřka fetišistické uctívání. Funkčnost je tak odtržena od funkce a přeměněna na motiv čistého zalíbení.
Tento prazvláštní vztah k předmětům dobře reprezentuje fenomén unboxingu, který se v nedávně době rozšířil na
internetu. Unboxing spočívá v rozbalování čerstvě zakoupeného předmětu před kamerou. Majitel postupně
odstraňuje jednotlivé vrstvy obalu a odkrývá krásné nové zařízení, přičemž si jako skutečný požitkář vychutnává
každý dotek.
Skutečnosti zmnožení povahy „věci“ v návaznosti na kapitalistický způsob výroby si jako první povšiml Karl
Marx, který v části Kapitálu věnované zbožnímu fetišismu charakterizoval zboží jako zvláštní magické „věci, které
současně jsou i nejsou přístupny smyslům“, u nichž směnná hodnota vytlačuje hodnotu užitnou. Nejextrémnějším
příkladem takové věci byly pro Marxe peníze: ty nemají žádnou užitnou hodnotu, ale přesto se nejvíce uctívají, a to
kvůli tomu, že jsou hlavním prostředkem směny. Guy Debord se snažil zachytit další posun v popírání užitné
hodnoty věcí, spojený s nástupem zábavního průmyslu a masové kultury. V éře spektáklu podle Deborda už ani
nemusíme předmět touhy vlastnit, nýbrž nám stačí jej obdivně nazírat – zboží je tak nahrazeno obrazem.
V koncepci „hyperreality“ Jeana Baudrillarda se pak ruší samotná dichotomie reality a zdání, jež ležela v jádru
Debordovy kritiky spektáklu. Baudrillardovu „simulakru“ už neodpovídá žádný reálný protějšek, užitnou a směnnou
hodnotu vytlačuje osamostatněná „znaková hodnota“.
Zmíněné koncepce různými způsoby uchopují rozkol mezi účelovou funkcí předmětu a jeho statusem fetiše,
který je spojen s kapitalistickým způsobem výroby a nabývá na síle v jeho dnešní fázi. To, které z nich dáme
přednost při interpretaci příkladů zbožního fetišismu, jimž se věnuje Skála ve svém projektu, zřejmě z velké části
závisí na tom, zda se na tyto příklady budeme dívat z perspektivy konzumenta, dělníka v továrně nebo umělce na
vlastní noze. Autorovým východiskem je přitom životní zkušenost, v níž se prolínají všechny tyto perspektivy. Skála
pochází z proletářského prostředí, vyučil se ve stejné továrně, ve které pracovali jeho rodiče. Jako současný umělec
se však již pohybuje v postfordistickém modu produkce, v němž není možné jasně rozlišit mezi pracovním a volným
časem. Konečně, ani on není zcela imunní vůči vábení krásných nových zařízení v zatím neporušených obalech –
jako asi nikdo z nás.
Václav Magid