Raná kyberkultura - Jakub Macek – Personal Homepage

DIPLOMOVÁ MAGISTERSKÁ PRÁCE
RANÁ KYBERKULTURA
Autor:
Bc. Jakub Macek
Vedoucí práce:
Mgr. David Kořínek
Katedra mediálních studií a žurnalistiky
Fakulta sociálních studií
Masarykova univerzita
Brno, 2004
1
Prohlašuji, že jsem na této práci pracoval samostatně a že jsem použil jen v seznamu
literatury uvedených pramenů.
Jakub Macek
v Brně dne 19.12.2003
2
Poděkování a poznámka před úvodem
Abych předešel možným nedorozuměním, podotýkám již na tomto místě, že pevnou
součástí této studie jsou některé mé starší texty, psané již s vědomím, že zde budou
zahrnuty. V inkriminovaných pasážích – někdy doslova převzatých, častěji však výrazně
přepracovaných – na své dříve publikované texty neodkazuji, a proto považuji za vhodné
upozornit na tomto místě, že se jedná o články Tělesnost a kyberkultura (Macek 2003a) a
Digitální média a ideál svobody (Macek 2002), slovníková hesla v Revue pro média (Macek
2003b, 2003c, 2003d) a esej Kyberkulturní tělo optikou genderu (vypracovaný v rámci kurzu
Pohlaví a gender – genderová struktura společnosti prof. Dr.phil. Gerlindy Šmausové).
Poděkování patří za přínos ke vzniku studie Raná kyberkultura patří především
Davidu Kořínkovi, vedoucímu práce,
Monice Metykové a Jaromíru Volkovi, kteří části textu kriticky konzultovali,
Martinu Bastlovi, Františku Kůstovi, Zuzaně Kobíkové, Dinu Numeratovi, Janě
Petřicové, Radovanu Pláškovi, Martinu Škopovi a Milanu Vladykovi za podněty, často
dlouhé dsikuze a ochotu posdílet výdobytky svých knihoven
a rozhodně svým nejbližším, k jejichž trpělivosti a shovívavosti bych se jednou rád
dopracoval.
3
„Výpočetní technologie jsou v důležitém slova smyslu centrálním mýtem našich časů;
vyprávění o pokročilých informačních technologiích a o tom, co znamenají pro lidský život,
jsou základním prvkem způsobu, jakým ti, kdo „kolonizují“ kyberprostor, přemýšlejí o věcech,
jež jsou pro ně důležité.“
David Hakken: Cyborgs@Cyberspace (1999: 14.)
„Ukáže se, že analytické texty naší éry, naplněné vědomím významu počítačového převratu
v kultuře, v podstatě obsahují především spíše spekulace o budoucnosti, než záznam a teorii
současnosti.“
Lev Manovich: Language of New Media (2001: 33.)
„Řečeno neomaleněji, potřebujeme přesnější chápání předmětu našeho zkoumání, nebo se
ocitneme v postavení hrdiny javánské lidové pohádky »Hloupý chlapec«, který se poté, co ho
matka vyslala do světa s doporučením, aby si našel klidnou ženu, vrátil domů s mrtvolou.“
Clifford Geertz: Interpretace kultur (2000: 222.)
4
Obsah:
Kapitola 1 – Úvod......................................................................................... 6
Problémy reflexe ICT ............................................................................................6
Téma: Raná kyberkultura .....................................................................................8
Rekonstrukce rané kyberkultury – postup i cíl.....................................................9
Teoreticko-metodologický rámec práce .............................................................10
Struktura práce ...................................................................................................12
Kapitola 2 – Koncept kyberkultury ............................................................ 13
Stávající koncepty kyberkultury .........................................................................14
Kyberkultura jako utopický projekt – Utopické koncepty kyberkultury .........................15
Kyberkultura jako rozhraní informační společnosti – Informační koncepty kyberkultury 17
Kyberkultura jako kulturní praxe a životní styl – Antropologické koncepty kyberkultury 19
Kyberkultura jako teorie nových médií – Epistemologické koncepty kyberkultury .........21
Raná a současná kyberkultura............................................................................23
Vymezení a periodizace rané kyberkultury ........................................................24
První etapa rané kyberkultury ..................................................................................25
Druhá etapa rané kyberkultury.................................................................................27
Třetí etapa rané kyberkultury...................................................................................29
Čtvrtá etapa rané kyberkultury.................................................................................31
Kyberkulturní narace ..........................................................................................36
Jádro kyberkulturních narací ....................................................................................37
Náměty kyberkulturních narací .................................................................................41
Kapitola 3 – Ilustrace kyberkultury ........................................................... 42
Kyberpunk – technologie v soukolích fikce ........................................................42
Neal Stephenson: Sníh ............................................................................................48
Kyborg – technologie, tělo a identita .................................................................51
Donna Harawayová: Manifest kyborgů......................................................................59
Komunita, veřejný prostor a nová média ...........................................................62
Howard Rheingold: Virtuální komunita......................................................................66
Moc, kontrola a nová média................................................................................69
Arthur Kroker a Michael Weinstein: Teorie virtuální třídy............................................71
Kapitola 4 – Závěr...................................................................................... 76
Literatura ................................................................................................... 79
Anotace...................................................................................................... 87
Summary.................................................................................................... 87
5
Kapitola 1 – Úvod
Problémy reflexe ICT1
Pokročilé informační a komunikační technologie (ICT, AIT), založené na digitálním kódování a
počítačovém zpracování dat, jsou v současnosti všudypřítomné – a to nikoli jen v čistě
technologickém slova smyslu. Prostupují – alespoň ve vyspělém světě – všemi rovinami
společnosti, většinou forem společenského jednání a společenské organizace, jsou provázané
se sociálními a kulturními praktikami, zahrnují a spoluutvářejí institucionální formace
v nejširším slova smyslu. Jsou naprosto samozřejmou součástí osobních životů a rutinní
každodennosti, volného času i pracovního procesu na jedné straně; na straně druhé
podmiňují existenci globálních informačních (a tedy) i ekonomických toků. Zároveň, jako
součást sofistikované výzbroje či jako nástroj byrokracie, jsou prostředkem formování a
upevňování mocenských vztahů, přičemž současně ovšem bývají využívány jako nástroje
subverze...
Nemá smysl pokoušet se o vyčerpávající shrnutí všech oblastí, v nichž se lze s pokročilými
informačními a komunikačními technologiemi setkat – výčet by to byl dnes možná již
nekonečný. Podstatné je, že těmto technologiím bývá připisována role agentu mnohdy
dalekosáhlých proměn všech těch oblastí, které prostupují, od čehož se v mnoha ohledech
odvíjí rostoucí potřeba i podoba jejich populární i akademické reflexe.
Snaha o akademickou reflexi tohoto fenoménu zaznamenala zejména v posledním desetiletí
značný
nárůst
popularity.
Projekty
provázané
s
„novými
médii“,
„digital
divide“,
„hypertextualitou“, „kyberprostorem“, „novou ekonomikou“ a dalšími „kybertématy“ stále
snadněji získávají podporu univerzit, grantových agentur i vlád. Na poli sociálních a
přírodních věd i uměnověd se množí teoretické práce, vycházející z nejrůznějších diskurzů a
tradic a pokrývající nejrůznější dílčí oblasti související s fenoménem ICT. Reflexe ICT nicméně
i přes stále příznivější přijetí může narážet na rozpaky, vyplývající především z její
spekulativnosti,
nekonzistence,
terminologické
roztříštěnosti
a
z
jejích
málem
až
omnipotentních „ambicí“, daných šíří jejího záběru.
Spekulativnost je spíše symptomem rodící se teorie, nástrojem utváření konceptů a
teoretických hypotéz, než-li slabinou. Šíře záběru pak, pochopitelně, vyplývá ze zmíněné
1
ICT (Information and Communication Technologies, informační a komunikační technologie) je zkratka označující v této práci
všechny digitální technologie (tedy technologie založené na numerickém kódování a matematickém zpracování dat – viz Kůst
2003-a) v nejširším slova smyslu. Pro tyto technologie bývá v anglosaské literatuře užíván také zástupný termín Advanced
Information Technologies (AIT). O ICT hovořím také jako o pokročilých informačních a komunikační technologiích, nových
technologiích nebo nových médiích. Všechna tato označení jsou v kontextu této studie volně zaměnitelná a mnohost termínu je
volena čistě ze stylistických důvodů.
6
všudypřítomnosti ICT2 – a stejně je tomu do jisté míry i s terminologickou roztříštěností a
inkonzistencí, vyplývající ze skutečnosti, že ICT se ve své všudypřítomnosti otevírají řadě
mnohdy jen obtížně vzájemně komunikujících oborů. Zatímco ale současnou spekulativnost i
šíři záběru lze jen těžko chápat jako relevantní problémy při posuzování úrovně reflexe ICT,
ona zjevná terminologická a konceptuální mlha, činící z reflexe ICT často spíše prostou sumu
ne právě ideálně komunikujících textů soustředících se na dílčí a konkrétní témata, než
alespoň přijatelně konzistentní teoretický prostor, problémem zjevně je.
Zásadní slabinou reflexe ICT je tedy nedostatek základního konsenzu stran terminologie a
konceptů, který vyplývá nejen z její bytostné multiparadigmatičnosti, ale i z její jisté
nezralosti, hektičnosti. Reflexe ICT v tomto bývá navíc poznamenána i stále zřetelnou
tendencí být spíše anticipativní, preflexivní, nežli systematizující3 – například Lev Manovich
v tomto smyslu konstatuje, že „analytické texty naší éry, naplněné vědomím významu
počítačového převratu v kultuře, v podstatě obsahují především spíše spekulace o
budoucnosti, než záznam a teorii současnosti“.4
Cestou k řešení tohoto problému jsou pochopitelně studie, snažící se o širší a především
systematičtější pohled na reflexi ICT – studie vytvářející půdu pro pročištění a vyzrávání
terminologie, kritické zhodnocení, oživení či doplnění stávajících konceptů a naznačení
možných dalších cest. Reprezentanty tohoto typu studií jsou kupříkladu některé texty, s nimiž
dále pracuji v rámci této práce – typickým příkladem je přehledově pojatá kniha New Media:
Critical Introduction,5 shrnující stručnou učebnicovou formou konceptuální rámec současného
studia nových médií, umění a kultury, či do češtiny přeložený kriticky laděný esej Kevina
Robinse Kyberprostor a svět, ve kterém žijeme,6 nově interpretující starší technotopické texty
o kyberprostoru. Vyloženě systematizující charakter má kupříkladu text Leaha A. Lievrouwa
Theorizing New Media – A Meta-Theoretical Approach,7 rozvíjející a precizující metateoretický
a konceptuální rámec výzkumu nových médií a Internetu a typologizující dosud uplatňované
formy a směry výzkumu. Snahou o aplikaci konkrétního paradigmatu a jeho metody na
oblast pokročilých informačních technologií jsou pak práce antropologů Davida Hakkena
(kniha Cyborgs@Cyberspace)8 a Arturo Escobara (mj. esej Welcome to Cyberia: Notes on the
Anthropology of Cyberculture).9
2
Tuto všudypřítomnost (ubiquity) ostatně někteří autoři považují za jednu ze základních distinktivních charakteristik konceptu
ICT (srv. Lievrouw 2002: 4-9).
3
Tato tendence byla ostatně (jak se ostatně pokouší ukázat tato studie) vlastní již kyberkulturním diskurzům, jež v osmdesátých
letech dvacátého století stály u zrodu prvních pokusů o sociálněvědné podchycení ICT, a patřila k vlastnostem, jež tyto
futurologicky laděné diskurzy charakterizovaly. Viz kap. 2.
4
Manovich 2001: 33.
5
Lister et al. 2003.
6
Robins 2003.
7
Lievrouw 2002.
8
Hakken 1999.
9
Escobaro 1996.
7
Obdobné ambiciózní a – jak věřím – diskurz upevňující texty se ovšem objevují i v českém
prostředí: Takovými pokusy o synkretickou reflexi některých témat spojených s ICT jsou
například studie Zuzany Kobíkové (Hypertext a jeho podoby v online médiích)10 a Františka
Kůsta (Estetické strategie nových médií),11 obhájené jako diplomové práce na Fakultě
sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně. Kobíková i Kůst, ačkoli pokrývají vzájemně si
poměrně vzdálená témata, postupují každý ve své oblasti podobným způsobem – shrnují
historické formování často prediktivních konceptů a teorií (v daném případě konceptů a teorií
týkajících se hypertextu nebo vizuální kultury) a následně je aplikují na současný stav dané
oblasti.
Směrem naznačeným těmito autory a charakterizovaným tímto přístupem se pokouší jít i tato
práce. Její primární cíl, tematické zaostření i forma se sice poněkud liší (výrazněji akcentuje
historizující přístup a sociologizující jazyk a z dále upřesněných důvodů navíc upouští od
pokusu
komparovat
koncepty
či
závěry
s aktuálním
stavem),
nicméně
je
psána
s jednoznačně podobným záměrem – zpřehlednit a zpřístupnit vybraný úsek reflexe ICT.
Téma: Raná kyberkultura
Tímto úsekem je raná kyberkultura12 – historická sociokulturní formace, jež v nejširším slova
smyslu stála u zrodu a rozvoje současných počítačových technologií (jež dnes tvoří
dominantní část ICT) i diskurzů a narací, které se kolem nich rozvinuly. Kyberkultura, jež
projektovala ICT jako futurologický mýtus „nové naděje“ i „nové hrozby“, a dala tak
vzniknout jedné z nejsilnějších narací osmdesátých a devadesátých let – naraci o síle nové
technologie, jež dramaticky a revolučně promění lidský svět i člověka v něm. Kyberkultura,
jež tyto nové technologie i s jejich příběhem přivedla na hranici společenského i
akademického mainstreamu a pomohla majoritní společnosti adoptovat je.
V této studii se tedy obracím do kulturní a společenské historie pokročilých informačních a
komunikačních technologií, ke kulturně-společenskému pozadí jejich vzniku a vývoje, jež se
rozvíjelo v dialektickém vztahu k hlavním kulturním řečištím a jež se vůči nim leckdy dokonce
manifestně vymezovalo. Tato oblast, alespoň pokud je mi známo, nebyla dosud souvisleji
analyzována a teoreticky reflektována – což možná nelze, z výše naznačených důvodů,
považovat za právě překvapivé, nicméně vzhledem k závažnosti tématu je, myslím, potřeba
10
Kobíková 2003-b.
Kůst 2003-b.
12
Definice kyberkultury jako termínu či konceptu bývají, jak je ostatně v případě reflexe ICT běžné, vágní, nejasné,
kontextuální. Koncept kyberkultury tvoří jádro této studie a je mu (i různým starším podobám) věnována celá následující
kapitola (viz Kapitola 2: Koncept kyberkultury). Zde – aby snad nedošlo k mýlce – pouze poznamenejme, že kyberkultura v této
práci neodkazuje k humanistické či futurologické idealizující vizi tak, jako u Lévyho (2001), ani k počítačově mediovaným
kulturním praktikám, typickým pro současnost (“...komunikační sítě a programování sem patří stejně, jako otázky umělé
11
8
pokusit se tento prázdný prostor alespoň částečně (a třeba s jen velmi omezenými
prostředky) zaplnit.
Populární i sociálněvědná percepce a reflexe ICT mají totiž kořeny právě kyberkulturních
diskurzech a naracích.13 Historie těchto kořenů je poměrně mladá, leč ve své spletitosti a
mnohoznačnosti je bohatá a je namístě předpokládat, že její dědictví spoluutváří současnou
„identitu“ ICT a předznamenává tak venkoncem i jejich budoucnost. Abychom se tedy mohli
zabývat současností pokročilých informačních a komunikačních technologií jako takových i
jejich dílčími segmenty a spřízněnou tematikou, musíme chápat, s jakými intencemi vznikaly,
čím v době svého vzniku byly, jaké naděje do nich byly vkládány a čím se tedy měly stát.
„Vlastnosti“ s oblibou a snad i s ideologickými intencemi přisuzované v minulosti i dnes
digitálním technologiím, vlastnosti pozitivní i negativní, vlastnosti vysněné i střízlivě
predikované, nejsou totiž jednoduše objektivními charakteristikami těchto technologií – jsou
samozřejmě sociálním konstruktem, dítětem (dítětem přiznaným i zamlčeným bastardem)
často vědomě utvářených projektů, jež vznikaly v konkrétních kontextech. Jak ostatně říká
Sandra Hardingová:
„Nejsilnější názorové proudy západní kultury odrážejí tu přesným, tu zkresleným
způsobem nikoli svět takový, jaký je, či by měl být, ale odrážejí sociální projekty
historicky identifikovatelných tvůrců.“14
Rekonstrukce rané kyberkultury – postup i cíl
Cílem této práce je formulovat nový koncept kyberkultury – a konceptualizovanou
kyberkulturu tematicky vymezit, zasadit do širších společenských a historických souvislostí,
periodizovat ji a charakterizovat její narace (tedy analyzovat, jaké sdělení o digitálních
technologiích a nových médiích kyberkultura přinesla). Součástí tohoto cíle je i identifikovat
historické tvůrce kyberkulturního projektu, najít cestu k „rekonstrukci“ jimi tvořeného
„subkulturního světa“.
Cílem tak rozhodně není analyzovat, zda a nakolik byly kyberkulturní texty relevantní jako
reflexe či anticipace nástupu digitálních technologií a kulturních a sociálních proměn, jež
měly přinést. Cílem není odhalit neadekvátnost kyberkulturních vizí a vyprávění a tužeb, jak
učinil například Kevin Robins,15 či prokázat jejich pravdivost či nepravdivost, smysluplnost,
přiměřenost nebo nepřiměřenost. Obsahem těla této práce by nemělo být nic, co překročí
hranice otázky „Kdo v rámci kyberkultury říká co?“, a případně spekulativní formou naznačit
možné odpovědi na otázku „Proč?“.
inteligence, virtuální reality, atrificiálního života a rozhraní mezi člověkem a počítačem...“), jak uvádí kniha New Media: Critical
Introduction (Lister et al. 2003).
13
Koncepty kyberkulturních diskurzů a kyberkulturních narací jsou rozvedeny v Kapitole 2.
14
Harding 1986: 15-16.
9
Cílem
zároveň
není
ani
důkladně
vyabstrahovat
z pozitivně
pečlivě
vybraného
reprezentativního souboru kyberkulturních textů čistou symbolickou kostru kyberkulturních
narací – u takto pojatého projektu by rozhodně mohl být veden spor o adekvátností jeho
náročnosti, stejně jako o jeho smysluplnosti a vypovídací hodnotě. K tomuto se ostatně
vyčerpávajícím způsobem vyjadřuje Clifford Geertz, jehož metoda „zhuštěného popisu“16 byla
pro tuto práci silnou a motivující inspirací:
„Předložit symetrické krystaly významu, očištěné od materiální složitosti, v níž byly
zasazeny, a poté přisoudit jejich existenci autogennímu principu řádu, univerzálním
vlastnostem lidského myšlení nebo obsáhlým apriorním Weltshaungen (světonázorům),
znamená předstírat vědu, která neexistuje, a vymýšlet si realitu, kterou nelze nalézt.
Kulturní analýza spočívá v odhadování významů, vyhodnocování těchto odhadů a
vytváření vysvětlujících závěrů z těch lepších z těchto odhadů, nikoli v objevování
Kontinentu Významu a mapování jeho netělesné krajiny.“17
Hledání kyberkultury má nutně podobu spekulativní rekonstrukce, založené na interpretaci
textů a archivních materiálů. Zabývat se kyberkulturou, respektive snažit se zpětně zachytit
ji, převyprávět ji, předat ji dál jako relativně ucelený příběh, mající jakousi vnitřní logiku a
strukturu, tak je, slovy Clifforda Geertze, „jako číst (ve smyslu »konstruovat čtení«) rukopis –
cizí, vybledlý, plný nejasností, nesrozumitelností, podezřelých oprav a tendenčních
poznámek...“.18 Kyberkultura, jak je vymezena a konceptualizována v druhé kapitole,
kyberkultura coby relativně svébytná (i když v mnohém rozříštěná a nekonzistentní) kulturní
formace,19 je kyberkultura již neexistující, již více než jednu dekádu minulá, rozpuštěná a
vyžitá. A pro dnešního pozorovatele se skutečně podobá cizímu, vybledlému a mnohdy velmi
nejasnému rukopisu – respektive je „rukopisem“ (či snad, lépe, „rukopisy“), vyprávějícím
v budoucím čase o nenaplněných variantách minulosti. Z celé kyberkultury dnes zbyla jen
koláž textů, vzpomínek, interpretací a interpretací těchto interpretací.
Teoreticko-metodologický rámec práce
Skutečnost, že se zabývám již neexistující kulturou, reprezentovanou a zachycenou
korpusem textů, předurčuje celý postup této studie a její takříkajíc teoreticko-metodologický
rámec, propojující v sobě, na různých úrovních a v různé intenzitě, inspiraci etnografickým
(antropologickým
či
kulturálním)
přístupem
ke
kultuře
a
strukturalistickým
15
Robins 2000.
Viz Geertz 2001 – kapitola Zhuštěný popis: K interpretativní teorii kultury (s. 13-44).
17
Geertz 2000: 31.
18
Viz Geertz 2000: 20. Geertzova slova se týkají etnografie a její metody, a tak není divu, že korespondují povahou “materiálu“,
jímž se tato studie zabývá. Interpretační postupy, uplatňované v rámci této studie, vycházejí (jak již bylo naznačeno) z inspirace
Geertzovým přístupem ke kultuře jako formě textu a k interpretaci kultury jako interpretativnímu či interpretujícímu čtení.
19
Spleť konkrétních společenství, subkultur i kulturních proudů a jejich diskurzů, již se v této práci pokouším zastřešit a
“zorganizovat“ konceptem kyberkultury, byla i ve své době (od konce padesátých do počátku devadesátých let) značně
rozmanitá a rozporuplná, snad až přespříliš na to, aby mohla být svými aktéry chápána jako homogenní kulturně-společenská
entita. Kyberkultura tedy de facto vzniká jako konceptuální konstrukt až zpětně, od stolu, z výše naznačené potřeby uchopit
jistý sociální, kulturní a historický kontext.
16
10
(poststrukturalistickým) přístupem k jazykovým a kulturním obsahům. Aplikace těchto
paradigmat ovšem nespočívá na striktním, kanonickém využití postupů některého
z konkrétních autorů, ačkoli zmíněná inspirace je místy jednoznačná a promítá se do jazyka
studie. Postupy vlastní těmto paradigmatům mi spíše poskytly schopnost nahlédnout ranou
kyberkulturu jako celek a utřídit si tak široké pole na první pohled mnohdy jen volně
souvisejících skutečností a zahrnout je pod křídla snad obhajitelně volnější koncepce.
Oběma zmíněným přístupům je společné to, že přistupují ke kultuře jako k textu, jako
k souboru symbolických forem,20 což je skutečnost, jež se do mého pohledu na ranou
kyberkulturu vcelku čitelně promítá.
Strukturalismus a poststrukturalismus nejvýrazněji patrně rezonuje v první části studie,
věnované konceptualizaci kyberkultury,21 a to v té rovině konceptu, jež charakterizuje
kyberkulturu prostřednictvím jejich narací a naznačuje jejich hlubinnou tematickou strukturu.
Tato struktura dále hraje roli i ve druhé části studie, jež je pokusem o čtveřici zevrubných
přehledových statí, opírajících se o vystavěný koncept kyberkultury a ilustrujících ho; na
základě naznačené periodizace kyberkultury i na základě tematické struktury prolínající
kyberkulturními naracemi se zde snažím kontextualizovat kyberkulturní texty (tedy zasazovat
je do kontextu vývoje kyberkultury a její tematické struktury). Širší námětovou strukturu
kyberkultury zároveň promítám do členění druhé části textu.
K etnografii, reprezentované konkrétně přístupem Clifforda Geertze, jak je rozveden v eseji
Zhuštěný popis: K interpretativní teorii kultury,22 implicitně odkazuje spíše druhá část textu,
sestávající ze čtyřice přehledových esejů. Její ambicí původně bylo být víc než jednoduchým
přehledem literatury, produkované kyberkulturou – měla být pokusem o „zhuštěný popis“
kyberkultury, založený na čtení daných textů opírající se (budu-li parafrázovat Geertze) o
práci s rozvrstvenou hierarchií významových struktur, v jejichž rámci docházelo k produkci,
vnímání a interpretování těchto textů.23 I když se tento záměr nakonec ukázal být nad mé
síly a nebyl proto v plnosti realizován, práce s těmito texty přece jen alespoň částečně
spočívala v pokusu o „určování ... sociálních příčin a významu“24 jejich produkce a významu,
což mé čtení kyberkulturních textů a jejich interpretaci obracelo i k „aktérům situace“, tedy
k příslušníkům subkultur tvořících kyberkulturu a autorům textů a jejich světu.25
20
S pojmy kultura i text je zde nakládáno v jejich širším významu, jak se prosadil v rámci „jazykového obratu“ v humanitních
vědách během druhé pol. 20. století. K pojetí kultury a textu a kultury jako textu a související diskuzi viz Culler 2002, Slouková
2000, Geertz 2000, aj.
21
Tato část studie je obsažena v Kapitole 2 – Koncept kyberkultury.
22
Geertz 2000: 13-42.
23
Geertz 2000: 17.
24
Geertz 2000: 19.
25
Takto pojatá textuální/kulturní interpretace je nutně interpretací třetího a vyššího stupně, tzn. že je interpretací již
interpretujících a zprostředkovaných promluv. Tato “měkkost“ s sebou pochopitelně přináší řadu otázek či námitek spojených
s verifikovatelností či obhajitelností dílčích i celkových závěrů. K diskusi o přijatelnosti či možnostech ohodnocení tohoto druhu
popisu kulturních reálií viz Geertz 2000: 26-27.
11
V zájmu předejití čtenářovu případnému nereálnému očekávání nutno nicméně zdůraznit, že
předkládaným výsledkem takto inspirovaného snažení není ani strukturalistická analýza
narativních struktur (což už bylo ostatně konstatováno v jedné z předešlých podkapitol), ani
důsledný etnografický exkurz do světa kyberkultury. Jazykem pozitivistické metodologie –
ačkoli právě tato optika uplatněnému stylu svědčí málo a jejím nárokům může zvolený
postup dostát jen těžko – lze tuto práci chápat jako snahu o pilotní studii, snažící se
konceptem ohraničit a ilustrací vyplnit prostor otevřený pozdějšímu důkladnějšímu zkoumání.
Odpovídá tomu i způsob, jakým jsem přistupoval ke konstrukci analyzovaného korpusu
kyberkulturních textů (reprezentujícího zde kyberkulturní narace), jenž je výsledkem
dlouhodobé rešerše dostupné literatury nesoucí diskuzi o kyberkultuře a jejích tématech, a
intuitivního (o míru diskutovanosti opřeného) vyhodnocení některých textů jako klíčových.
Tato práce je nakonec – spíše než čímkoli jiným – zevrubnou mapou, dovolující pozdější
suverénnější
pohyb
v tomto
prostoru,
mapou
otevřenou
úpravám
a
kritickým
přehodnocením.
Struktura práce
Struktura následujících kapitol byla již naznačena o pár řádků výše, zvyk ovšem vyžaduje její
oddělené a explicitní osvětlení.
Tělo této práce lze co do funkce i stylově rozdělit na dvě části:
První z těchto částí je vtělena do následující kapitoly (Kapitola 2 – Koncept kyberkultury),
jejímž základem je rozpracování konceptu kyberkultury, a tedy přesné vymezení tématu celé
práce. V této kapitole zároveň přibližuji starší, odlišné koncepty kyberkultury, vůči nimž
vlastní koncept kriticky vymezuji, a historicky a tematicky kyberkulturu periodizuji.
Další kapitola (Kapitola 3 – Ilustrace kyberkultury) sestává ze čtvera přehledových esejů,
ilustrativně naplňujících stanovený koncept kyberkultury a zabývajících se literárním žánrem
kyberpunkem a kyberkulturními diskuzemi o námětech tělesnosti, komunity (a veřejnosti) a
moci.
Závěr pak nabízí stručné shrnutí těla práce a sadu tezí a hypotéz, otevírajících v návaznosti
na tuto práci pole kritické reflexe pokročilých informačních a komunikačních technologií
(respektive informační politiky).
12
Kapitola 2 – Koncept kyberkultury
Cílem této kapitoly je definovat koncept rané kyberkultury, koncept použitelný pro další
reflexi ICT. Stávající definice kyberkultury – jak jsou představeny dále – totiž terminologicky
a konceptuálně zastřešují vždy jen určité výseče problematiky, nikoli však téma kyberkultury
v celé jeho možné šíři. Naopak obecné, volnější pojetí kyberkultury v kontrastu k těmto
částečným, ale konkrétním teoretickým konceptům nedopřává termínu jednoznačný význam
a volně jej vztahuje – jak naznačuje už prefix – ke kulturním fenoménům provázaným
s „kybertématy“ (tedy kybernetikou, pokročilými informačními technologiemi, digitální
revolucí, kyborgizací lidského těla a podobně).
Jednoznačnější chápání referentu kyberkultury tak v zásadě variuje od autora k autorovi a
mnohdy zcela absentuje; kyberkultura je v důsledku toho obecně mnohoznačné, matoucí,
nejasné označení jen špatně ohraničené skupiny fenoménů. Coby termín mívá deskriptivní,
analytický i ideologizující charakter. Je mnohým, a každý je tak ochoten přinejmenším na
některý z jejích významů přistoupit. Použitím tohoto slova nelze nic pokazit – naopak, je
jedním z těch takřka až paratextuálních znaků reflexe ICT, které dávají čtenáři vědět, že se
správně ocitá v hájemství čipové mytologie.
Koncept rané kyberkultury, který dále předkládám, má ambice projasnit a zpevnit chápání
kyberkultury jako takové, má ambice vnést jistý řád do zmatku často protichůdných definic a
intuitivních poznámek.
Ranou kyberkulturou – kterou odlišuji od kyberkultury současné, reprezentované snad
souborem kulturních a symbolických praktik spojených s novými technologiemi26 – označuji
sociokulturní formaci27 (soubor inovátorských subkultur rozvíjejících se od 60. do počátku 90.
let 20. století), jež dala vzniknout kulturní identitě pokročilých informačních a komunikačních
technologií; formaci, jež technologie „opatřila“ kulturními diskurzy, praktikami a mytizujícími
naracemi.
Pojítkem tohoto konceptu je tamatická struktura kyberkulturních narací, nesoucích a
formujících sdělení o povaze technologie a jejích uživatelů – tematická struktura, odrážející a
dokumentující vztah kyberkultury a jejích členů k technologii i společnosti. Vedle skutečnosti,
že právě tato struktura se jeví jako jediný univerzální most mezi rozmanitými složkami
26
Viz Morseová 1998; rovněž viz dále.
Sociální, respektive sociokulturní formace je termín, odkazující svým původem patrně k Marxovu konceptu socioekonomických
formací. Svým významem se od něj ovšem liší. Hakken sociální formaci definuje jako „abstrakci preferencí soudobého sociálního
myšlení, odkazujícího k sociálním entitám. Tento termín nepřikládá neoprávněnou nadřazenost žádné úrovni těchto entit, jako
se tomu děje například v případě termínu »společnost«, který upřednostňuje úroveň národní. Z perspektivy »sociální formace«
se základní otázky týkají způsobu reprodukce sociálních entit z jedné periody do následující, zda jsou více či méně stejné, zda
dochází k jisté modifikaci, či zda jsou zásadně odlišné.“ (Hakken 1999: 245.)
27
13
kyberkultury, se jako podstatná jeví i úvaha, že právě prostřednictvím kyberkulturních narací
a jejich struktury položila raná kyberkultura základ ideologii nových technologií.
Kapitolu otevírám stručným přehledem nejvýznamnějších a nejznámějších z již existujících
konceptů kyberkultury. V návaznosti na tento exkurz kyberkulturu zhruba vymezuji a
rozděluji ji na ranou, která stojí v centru mého dalšího zájmu, a současnou, kterou se dále
nezabývám. Ranou kyberkulturu, zachycenou v rovině sociálních skupin, diskurzů/praxí a
narací, dále periodizuji a přibližuji její vznik, vývoj a zánik (charakterizovaný jejím pohlcením
mainstreamem). V závěru kapitoly rozpracovávám téma kyberkulturních narací, které
považuji za klíčový definiční znak kyberkultury i za nejvýraznější symbolické dědictví, které
kyberkultura odkázala mainstreamu.
Stávající koncepty kyberkultury
V této pod kapitole nabízím strukturovaný přehled stávajících konceptů i volnějších pojetí
kyberkultury, čehož účelem je naznačit kontext diskuze o kyberkultuře, k níž je koncept
předkládaný touto prací, příspěvkem.
Již existujícími koncepty bývají jako kyberkultura označovány nejrozličnější široce i
konkrétněji vymezené fenomény – kyberkultura bývá využívána k pojmenování historických i
současných hackerských subkultur, hnutí spojeného s literárním kyberpunkem28 a skupin
uživatelů počítačových sítí. Bývá uplatněna jako futurologická metafora pro budoucí či (dle
proklamací)
vznikající
formy
společnosti,
transformované
pokročilými
informačními
technologiemi (respektive jako termín ekvivalentní konceptům informační či síťové
společnosti, respektive jejich kulturním rovinám). Zároveň slouží jako pojmenování kulturní
praxe, spojené s využíváním ICT, a v neposlední řadě také jako označení historické i aktuální
reflexe a výzkumu nových médií.
Vzhledem k této rozmanitosti jednotlivých konceptů kyberkultury pracuji pro zpřehlednění
s jejich typologií, založenou na jednoduché analýze rozdílných východisek těchto konceptů.
Koncepty kyberkultury – s ohledem na ohnisko jejich zájmu a s přihlédnutím k jejich vztahu
k anticipaci
budoucnosti
–
rozděluji
na
utopické,
informační,
antropologické
a
epistemologické (viz tab. č. 1).
28
Kyberpunk – viz dále.
14
Příklady autorů a děl
Stručná
char. typu
konceptu
Tab. č. 1: Typy stávajících konceptů kyberkultury
Utopické koncepty
kyberkultury
Informační
koncepty k.
Antropologické
koncepty k.
Epistemologické
koncepty k.
-
k. jako forma
budoucí, utopické
společnosti, změněné
ICT
utopické, silně
anticipující
Andy Hawk – Future
-
-
Virtualities: Television,
Media Art and
Cyberculture (1998)
k. jako kulturní praxe
a životní styly
spojené s ICT
analytické, orientující
se na současnost a
historii
Arturo Escobar – Welcome
-
Culture Manifesto
k. jako kulturní
(symbolické) kódy
informační
společnosti
analytické, částečně
anticipující
Margaret Morse –
to Cyberia: Notes on the
Atrhopology of
Cyberculture
(1994, zde 1996)
Lister a spol. – New
(1993)
Pierre Lévy – Kyberkultura
(1997, česky 2000)
Lev Manovich – The
Language of a New Media.
(2001)
k. jako označení
sociální a
antropologické
reflexe nových médií
Lev Manovich – New
Media from Borges to
HTML (2003)
Media: A Critical
Introduction (2003)
David Hakken –
Cyborgs@Cyberspace
(1999)
Kyberkultura jako utopický projekt – Utopické koncepty kyberkultury
V nejstarším a nejužším pojetí, potenciálně/virtuálně „obsahujícím“ všechna další, pozdější,
širší, se kyberkultura vztahuje k iniciační diskusi o nových médiích a označuje kyberpunkové
hnutí, subkulturu hackerů, případně (obecněji) první uživatele počítačů a členy raných
virtuálních komunit,29 vznikajících v počítačových sítích 80. a počátku 90. let 20. století.
Z tohoto pohledu se kyberkulturou zabývá například Mark Dery v knize Escape Velocity:
Cyberculture at the End of the Century (1996), který kyberkulturu ztotožňuje se
„subkulturami počítačového věku“, a Douglas Rushkoff v Kyberii (2000).
například Andy Hawk (jeden z tvůrců webu The Cyberpunk Project)
textu Future Culture Manifesto,
31
30
Jak ukazuje
prostřednictvím svého
vnímali členové těchto „subkultur počítačového věku“
kyberkulturu jako zahájení svého druhu futurologického přerodu společnosti – kyberkultura
„tady a teď“ je v plenkách, nicméně je již existujícím zárodkem „nové budoucnosti“.
V konkrétním případě Hawkova manifestu měla být hackerská kyberkultura, vyrůstající
z kyberpunku a bohatého přediva starších subkultur, kulturou rodící se informační
společnosti. Tato orientace na budoucnost a technologiemi katalyzovanou proměnu
společnosti je pro diskurzy, navazující na kyberpunk, charakteristická, a předznamenává
futurologické a utopické vize, vycházející již z akademického prostředí, leč inspirující se právě
ve světě subkulturních narací.
29
Virtuální komunity – termín, zavedený Howardem Rheingoldem (kterému je věnována část podkapitoly Komunita, veřejný
prostor a nová média), označuje sociální skupiny, utvářející se v kyberprostoru a udržované počítačově mediovanou komunikací;
v počátcích veřejných počítačových sítí tato komunikace probíhala především prostřednictvím newsgroups (USE Net) a BBS.
30
http://project.cyberpunk.ru
Future Culture Manifesto – MANIPHEST DESTIN-E: WHAT *IS* FUTURECULTURE? – A Manifesto on the Here-and-Now
Technocultural [R]evolution – http://project.cyberpunk.ru/idb/future_culture_manifesto.html
31
15
Patrně nejvlivnějším a nejproslulejším z futurologických a anticipačních pojetí kyberkultury je
krajně optimistická vize francouzského humanistického filozofa Piérra Lévyho. Lévy, známý
jako autor propracovaného konceptu virtuality a virtualizace32 a evropský apologet nových
médií (v evropském kontextu sehrál na poli obhajoby a propagace ICT podobnou úlohu, jaké
se za Atlantikem chopili digerati),33 ji předložil ve stejnojmenné populární knize Kyberkultura
(1991, česky 2000).
Lévy
kyberkulturu
vztahuje
pouze
k Internetu,
respektive
barlowovsky
pojatému
kyberprostoru, situovanému do prostředí současných internetových technologií34 – šíření
Internetu podle Lévyho přináší novou formu organizace vědění a jeho distribuce, formu
proměňující nejen způsob nakládání s informacemi, ale i samu společnost. Synonymem této
proměny je právě kyberkultura, označující „soubor technik (materiálních a intelektuálních),
praktických zvyklostí, postojů, způsobů uvažování a hodnot, které se rozvíjejí ve vzájemné
vazbě s růstem kyberprostoru“35 a ztělesňující „novou formu všeobecnosti: všeobecnost bez
totality“.36 Tato všeobecnost bez totality je pro Lévyho vrcholem osvícenského projektu
lidství – lidství svobodného, lidství zplnomocněných subjektů nedušených mocenskou
totalitou jednotného jazyka a významu, jednotných a závazných forem společenského bytí. A
kyberkultura se v Lévyho očích zdá být důkazem, že onoho kýženého vrcholu, onoho
humanistického ráje lze dosáhnout – podle Lévyho si díky ní totiž ukazuje, že:
„…lze nastolit virtuální účast na sobě samém (všeobecnost) ještě jinak než pomoci
identity významu (totality)“.37
Lévyho kyberkulturu je spíše než za realisticky pojatou reflexi třeba označit za konzervativní
utopický projekt, v zásadě úzce korespondující s žíznivým technooptimismem přelomu 80. a
90. let 20. století38 a jeho představami o transformativních možnostech nových technologií.
Kyberkultura jako formálně jednotný a obsahově rozrůzněný kulturní modus, jako relativně
32
Viz Lévy 1998; Lévy 2000. Srv. Macek 2003d.
Digerati (Digital Literati) – termín novináře Johna Brockmana, označující „digitální elitu, úzkou skupinu osob s maximální
možným vlivem v oblasti počítačů, internetu a digitálních médií“ (viz Petr Koubský in Negroponte 2001: 159). Byli to právě
digerati, „nenapravitelní technooptimisté“, podnikatelé a vrcholní manažeři z oblasti IT, akademici, novináři a prozaici, kteří byli
počátkem 90. let díky svému vlivu a postavení jakýmisi mluvčími ICT a zprostředkovateli kyberkulturních narací kulturnímu
mainstreamu (viz podkapitola Vymezení a periodizace kyberkultury, část Čtvrtá etapa kyberkultury).
34
Termín kyberprostor (cyberspace) použil poprvé na počátku osmdesátých let americký prozaik William Gibson a popsal jej
jako sdílenou datovou halucinaci, vizualizovanou v podobě imaginárního prostoru, tvořeného počítačově zpracovanými daty a
přístupného pouze vědomí (a nikoli fyzické tělesnosti) uživatelů. Gibsonova metaforická vize se mimo jiné stala inspirací pro
tehdejší tvůrce počítačových systémů a jejich uživatelských rozhraní i další kyberpunkové autory. Samotný termín kyberprostor
se během 80. let stal pevnou součástí diskurzů kyberkultury. Termín následně přebírá i jazyk teoretické reflexe kyberkultury a
ICT. Původní Gibsonovo „vizionářské“, literární pojetí kyberprostoru je vztaženo k již existujícím či vznikajícím formám ICTs.
Jako jeden z prvních začal termínu kyberprostor ve vztahu k existujícím počítačovým sítím užívat J. P. Barlow, po němž bývá
toto pojetí kyberprostoru v kontrastu proti původnímu gibsonovskému označováno jako barlowovské. Podle Barlowa je jako
kybeprostor možno označit jakýkoli deteritorializovaný, symbolický prostor mediované komunikace, a záleží jen na složitosti
technologie, nakolik komplexní tento kyberprostor bude.
35
Viz Lévy 2000: 15.
36
Tamtéž: 105.
37
Tamtéž: 107.
38
Dekonstrukci tohoto technooptimismu, který dále spojím se čtvrtou etapou rané kyberkultury, nabídl Kevin Robins v již
odkazovaném eseji Kyberprostor a svět, ve kterém žijeme (Robins 2003).
33
16
jednotná kulturní formace globálního charakteru, neexistuje. Lévy předkládá svou představu
budoucnosti a spojuje ji s probíhajícím pronikáním digitálních technologií do společnosti –
masivní rozšíření Internetu a nástup WWW je pro něj znamením nadcházejících změn.
Nerozlišuje nicméně mezi svou představou o charakteru těchto změn a aktuálním stavem;
směšuje projekt budoucnosti s reflexí současnosti.
Výraznou slabinou Lévyho vize je také její vágnost a povšechnost – Lévyho změna
společnosti v „novou společnost“, existující „v univerzalitě bez totality“, nemá jasnější
kontury. Lévy zkrátka ví, že nové technologie s sebou přinášejí sociální a kulturní změnu, a
pokouší se proto zachytit její charakter – o jeho argumentaci (ovlivněné skutečností, že jeho
kniha byla původně koncipována jako zpráva pro Radu Evropy v rámci projektu „Nové
technologie: Kulturní spolupráce a komunikace“) tak lze slovy Kevina Robinse a Franka
Webstera říci:
„Na Lévyho diskurzu je skutečně podstatná koexistence radikální techno-rétoriky a
v zásadě značně konvenční a konzervativní sociální a komunitarianistické politické vize.
Navíc můžeme říci, že je to právě tato kombinace radikálních a takříkajíc pragmatických
aspirací, jež z Kyberkultury jednoznačně činí reprezentativní text 90. let 20. století.“39
Kyberkultura jako rozhraní informační společnosti – Informační koncepty
kyberkultury
Americká medioložka Margaret Morseová ve své knize Virtualities: Television, Media Art and
Cyberculture (1998) vymezuje kyberkulturu způsobem korespondujícím částečně s Lévyho i
Hawkovou rétorikou. S oběma se shoduje v tendenci pojímat kyberkulturu jako vznikající,
nezralý, a tedy spíše predikovaný fenomén, nežli zpětně reflektovaný fenomén, a podobně
jako Lévy ji pak definuje jako soubor kulturních praktik, umožňujících vyrovnat se s novými
formami informace. Má nicméně daleko k Lévyho počítačové utopistické teleologii.
S Hawkem Morseovou spojuje představa kyberkultury jako kulturního rozměru informační
společnosti. Narozdíl od Hawkova manifestu není ale její text ani jen zapřeným potomkem
jazyka kyberpunku.
Morseová, rozvíjející teze Raymonda Williamse o zprivátnělé mobilitě (mobile privatization),40
tvrdí, že počítačové elektronické sítě nejenže nadále posilují Williamsem pojmenované
tendence k osamostatňování a zmobilňování privátního světa, ale zároveň tím, že
zpochybňují centralizovaný model distribuce informace, proměňují i její charakter. Zatímco
televize nabízí napojení na „celospolečenský“, centrálně distribuovaný komunikační kanál a
otevírá prostor k participaci na širším společenském dění, počítačové sítě toto doplňují o
39
Robins a Webster 1999: 223.
17
rovinu interpersonální, privátní komunikace. Komunikace je zde ovšem nesena digitální
informací41 – a ta je odosobněná, zbavená kontextu, příliš sterilní, než aby se mohla stát
základem pro budování lidských vztahů. „Informace je neosobní a nevnímatelná, je
vědomostí očištěnou za účelem transformace v digitální data od kontextu,“42 píše Morseová,
což je, jak dodává, daní za to, že se z informace digitalizací stává „volně směnitelná měna“.
Informační společnost ale nemůže být zakoušena v rovině abstraktní digitální informace –
proto se utváří osobní, osobitá, subjektivitě otevřená rovina kulturního nakládání
s technologií a digitalizovanou informací, rovina rozhraní mezi kulturou a technologií,
znovuzapojující osobitost a imaginaci. A právě tuto kulturní rovinu Morseová nazývá
kyberkulturou.
Morseová, podobně jako teoretik vizuální kultury Lev Manovich,43 klade značný důraz na
úlohu vizuálních reprezentací v televizní i „posttelevizní“ společnosti – vzhledem k blízkosti
obou autorů tak není překvapením, že Morseové kyberkultura, tedy kulturní, symbolická
rovina informační společnosti, se překrývá s oblastí, kterou Lev Manovich popisuje
konceptem informační kultury (nikoli ovšem s tím, co jako kyberkulturu označuje Manovich,
který o kyberkultuře mluví jako o reflexi sociálních konsekvencí počítačových sítí – k tomuto
viz dále). Informační kultura podle Manoviche:
„...zahrnuje způsoby, jakými různé kulturní prostory a objekty prezentují informace. ...
Informační kultura, pokud rozšíříme paralelu s vizuální kulturou, zahrnuje historické
metody organizování a získávání informací (analogie ikonografie), stejně jako vzorce
uživatelovy interakce s informačními objekty a zobrazeními.“44
Morseové kyberkulturu i Manovichovu informační kulturu lze chápat jako střízlivější,
symbolicky orientované varianty Lévyho modelu – stejně jako Lévy se tito autoři soustředí na
oblast
kulturního
zpracování
počítačem
mediované
informace
(computer
mediated
information – CMI), tedy informace nesené, utvářené i distribuované počítačem coby
metamédiem. Oproti Lévymu jsou to ovšem varianty oproštěné od ideologizujícího
vizionářství a s ním spojených aspirací, varianty, jejichž účelem již není propagace či obrana
technologie, ale teoretická analýza jejího dopadu na oblast kulturních informačních kódů.
40
41
42
43
44
Williams 1974.
K tématu digitalizace a k povaze digitální informace a jejích specifikách viz Kůst 2003a.
Morse 1998: 5.
Lvem Manovichem se ve své studii Estetické strategie nových médií podrobněji zabývá František Kůst (Kůst 2003b).
Manovich 2001: 39.
18
Kyberkultura jako kulturní praxe a životní styl – Antropologické koncepty
kyberkultury
Poněkud širší pojetí kyberkultury, než jaké nabízí Margaret Morseová, reprezentují texty
sociálního antropologů Artura Escobara a Davida Hakkena.45
Arturo Escobar ve svém eseji Welcome to Cyberia: Notes on the Atrhopology of
Cyberculture,46 poprvé publikovaném již v roce 1994, označuje studium kyberkultury, tedy
studium „kulturních konstrukcí a rekonstrukcí, na nichž stojí nové technologie a jež jsou
novými technologiemi zároveň formovány“,47 za novou oblast antropologické praxe a za
výzvu antropologii. Vychází z předpokladu, že „každá technologie představuje kulturní
konstrukt, a to v tom smyslu, že technologie utvářejí svět; vyrůstají z konkrétních kulturních
podmínek, aby se následně podílely na vytváření nových společenských a kulturních
situací“,48 díky čemuž je kulturální analýza technologie relevantním antropologickým
tématem. Escobarova definice kyberkultury není ovšem nijak explicitní, je v zásadě
kontextuální – kyberkulturu podle něj charakterizují vazby na sféru počítačových a
informačních technologií, formující takzvaný režim technospolečenství (technosociality), a na
oblast biotechnologií,49 dávající vzniknout režimu biospolečenství (biosociality). Tyto kulturní
režimy či procesy, jakési kulturní diskurzivní a narativní rámce, tvoří společně základ režimu
kyberkultury. Kyberkultura je tak v Escobarově přístupu kulturním modem, vznikajícím v
reakci na prohlubující se vědomí skutečnosti, že člověk žije v „techno-biokulturálním
prostředí, nenávratně strukturovaném novými formami vědy a technologie“.50 Escobar
podotýká, že kyberkultura je bez jakýchkoli pochyb dítětem moderny coby „sociální a kulturní
matice“51 – směřuje ovšem k ustavení nového řádu, jehož povahu dosud neznáme a kterému
bychom se měli snažit porozumět.52
Escobarův jazyk je podobně jako v případě Pierra Lévyho sycený vědomím změny a potřebou
tuto změnu pojmenovat a zachytit ji v textu. Onu atmosféru vzrušení, tak typickou pro ranou
kyberkulturní reflexi druhé poloviny 80. a první poloviny 90. let 20. století, vystihuje a
ilustruje mimo jiné předmluva Z. Sardara a J. R. Ravetze ke sborníku Cyberfutures: Culture
45
Etnografický výzkum v oblasti ICT má již více než třicetiletou historii (viz Lievrouw 2002) – a i když etnografické práce v rámci
reflexe ICT nepatří mezi nejznámější, je možno konstatovat, že v rámci společenských věd sehrály etnografické výzkumy roli
pionýrských výprav do této oblasti.
46
Escobar 1996.
47
Tamtéž: 111.
48
Tamtéž.
49
Zahrnujících např. biologii a genetiku, medicínu a farmakologii, ale i, jak poznamenává Sadie Plant (2003), legální a nelegální
narkotika.
50
Escobar 1996: 112.
51
Tamtéž.
52
Escobar definuje základní témata, jejichž prostřednictvím by se antropologie kyberkultury k tomuto porozumění měla
dopracovat. V zásadě doporučuje soustředit se na kontext vzniku nových technologií, na diskurzy a praxe s nimi provázané, na
inovativnost těchto technologií ve směru k moderním diskurzům a praxím, a na hledání vhodných metodologických nástrojů,
adekvátních ke studiu kyberkultury. (Escobar 1996: 113 ad.)
19
and Politics on the Information Superhighway, v němž je publikován i Escobarův esej. Sardar
a Ravetz „svou dobu“, tedy polovinu 90. let, dobu vzniku Escobarovy i Lévyho práce,
charakterizují slovy:
„Právě poprvé okoušíme »Kyberii« – novou civilizaci, vznikající prostřednictvím rozhraní i
mediace mezi člověkem a počítačem.“53
Realističtější – či snad skeptičtější – náhled na věc, na ono vzrušení, jež živilo i sužovalo
obránce barikád „počítačové revoluce“, nabízí David Hakken, patřící k pionýrům etnografie
kyberprostoru.
Hakkenův
skepticismus
–
skepticismus
ne
nepodobný
tomu,
který
charakterizuje například práce Kevina Robinse – je skepticismem kritické dekonstrukce;
vyplývá z potřeby empirického hledání a kritického pojmenování kořenů onoho vzrušení a
z odmítnutí přijmout toto vzrušení, vzrušení kulturně i politicky velmi vlivné a inspirativní,
jako daný fakt.54
Hakken sám nepracuje s termínem kyberkultura, ale s významově rozšířeným termínem
kyberprostor. Jeho koncept kyberprostoru má ovšem řadu rysů, jež jej spojují (či v některých
směrech identifikují) s Escobarovým i Morseové pojetím kyberkultury, a ve své kritičnosti
Escobara i Morseovou výtečně doplňuje, pročež jej lze jen těžko opominout.
Hakken kyberprostor – v návaznosti na Johna Perryho Barlowa a jeho „postgibsonovskou“
definici – charakterizuje jako mediovanou sociální arénu, do níž vstupují všichni sociální
aktéři, kteří používají ke vzájemné sociální interakci pokročilé informační technologie. Toto
pojetí kyberprostoru tak podle Hakkena odkazuje ke všem potenciálním životním stylům,
svázaným s kulturním bytím, (re)produkovaným prostřednictvím pokročilých informačních
technologií.
„Životní styly, založené na pokročilých informačních technologiích, jsou nejen reálné a
distinktivně odlišné – jsou transformativní. Transformativní potenciál pokročilých
informačních technologií leží v nových způsobech, jimiž nakládají s informacemi. Nové
počítačové formy zpracování informace dávají, zdá se, vzniknout nové sociální formaci;
kyberprostor je, řečeno tradičním antropologickým žargonem, distinktivním typem
kultury.“55
Hakken, označující se za „kyberprostrového agnostika“, si je vědom značné spekulativnosti
takového tvrzení – proto podtrhuje nutnost empirického zkoumání této „distinktivnosti“
kyberprostoru
jako
kulturní
formace,56
jež
je
nutným
předpokladem
podrobnější
53
Sardar a Ravetz 1996: 1.
Příkladem tohoto přístupu je Hakkenův legendární text z roku 1990 Has There Been a Computer Revolution?, relativizující
populární představu digitální revoluce jako jednoznačného, neoddiskutovatelného jevu. Hakken tento esej později zapracoval do
zde citované knihy Cyborgs@Cyberspace, do kapitoly An Alternative to „Computer Revolution“ Thought (Hakken 1999: 15-36).
55
Hakken 1999: 1-2.
56
Hakken, podobně jako Escobaro, definuje oblasti výzkumu prostřednictvím souborů témat, zahrnujících roviny od
subindividuální po makrostrukturální. Otázka, zda došlo či dochází k jevům, jako je digitální revoluce či přesun společnosti do
kyberprostoru, je pro Hakkena otázkou především empirickou. Hakken je tak jedním z autorů, kteří se snaží najít cestu ze
smyček ideologizující „kyberrétoriky“, která charakterizovala a stále charakterizuje řadu prací o nových technologiích.
54
20
konceptualizace, a staví tak své formulace do pozice hypotéz. Zároveň si uvědomuje i obtíže,
spojené s nepředvídatelností vývoje ICT a se skutečností, že rozvoj „potenciálu nových
informačních technologií“ rozhodně není ani zdaleka u konce. Pro současnou i již minulou
podobu kyberprostoru, s ohledem na jeho dosud neustálený, proměňující a rozvíjející se
charakter, proto užívá termín proto-kyberprostor (proto-cyberspace), čímž se snaží stávající
úroveň pokročilých informačních technologií a situaci jejich kulturních souvislostí odlišit od
„konečného“ stavu.57
Kyberkultura jako teorie nových médií – Epistemologické koncepty
kyberkultury
Termín kyberkultura bývá v neposlední řadě jaksi metonymicky užíván i k pojmenování
teoretické reflexe kyberkultury ve výše zmíněných významech či reflexe pokročilých
informačních a komunikačních technologií jako takové.58 V tomto smyslu o kyberkultuře
hovoří například již zmíněný Lev Manovich v úvodu k New Media Reader59 či autoři publikace
New Media: A Critical Introduction.60
Manovich rozlišuje mezi kyberkulturou a novými médii coby dvěma rozdílnými oblastmi
zkoumání. Zatímco teorie nových médií se zabývá výzkumem informační kultury (jak byla
charakterizována výše), kyberkulturní studia Manovich definuje jako:
„...studium rozličných společenských fenoménů, spojených s Internetem a dalšími novými
formami síťové komunikace. Příkladem tohoto, co spadá pod kyberkulturní studia, jsou
on-line komunity, on-line hraní multiplayerových her, otázka on-line identity; sociologie a
etnografie používání emailu; využití mobilních telefonů v různých komunitách, otázka
genderu a identity při využívání Internetu; a tak dále. ... Stručně shrnuto: kyberkultura se
soustředí na společenské a síťové; nová média se soustředí na kulturní a počítačové.“61
Lister a spol., autoři New Media: A Critical Introduction, termín kyberkultura používají „ve
dvou
spřízněných,
i
když
různých
významech“62
–
první
význam,
kontradiktorní
s Manovichovým rozlišením mezi novými médii a kyberkulturou, se rámcově kryje
s Escobarovým či Morseové chápáním kyberkultury coby souboru sociálních a kulturních
praxí, kódů a narací. Plynule nicméně přechází do významu druhého. Lister a spol. o
kyberkultuře mluví jako o kulturním kontextu nových výpočetních technologií, kontextu
57
Tento problém reflexe rozvíjejícího se tématu, spojený s vědomím jisté nepřijatelnosti i neplodnosti futurologického
spekulování, jež naplňovalo řadu starších prací, pojmenovává ve vztahu k informační kultuře a jejího jazyka i Lev Manovich,
když říká: „Má smysl teoretizovat současnost, když se vše, jak se zdá, mění tak rychle? ... I když se jazyk počítačového média
vyvine jiným směrem, než jak předpokládám na základě současné analýzy, analýza zde prezentovaná se stane záznamem
nerealizovaných možností, horizontu pro nás dnes viditelného, ale později již nepředstavitelného.“ (Manovich 2001: 34.)
58
Reflexe ICT, a především její humanitní a uměnovědní větve, si ostatně vysloužila řadu rozličných označení – hovoří se o ctheory či cyber-theory, new media studies/theory/research, cyberculture studies/theory/research, cyberspace
studies/theory/research., AI research…
59
60
61
62
Manovich 2003.
Lister et al. 2003.
Manovich 2003: 16.
Tamtéž: 385.
21
charakteristickém
svými
tématy
(komunikační
sítě,
programování,
software,
umělá
inteligence a umělý život, virtuální realita,...). Klíčovou roli při vytváření tohoto kontextu hrála
(či hrají) díla literární a filmové fikce – např. Gibsonův Neuromancer a Cadiganové Synners či
Scottův snímek Blade Runner –, mapující rodící se technologický svět a obdařující jej
jazykem, významy, příběhy, hodnotami.
„Kyberkultura zadruhé odkazuje k teoretickému zkoumání kyberkultury, jak již byla
definována; označuje tedy jednotlivé přístupy ke studiu komplexu »kultura +
technologie«. Tento rozvolněný význam kyberkultury jako diskurzivní kategorie zahrnuje
širokou škálu (v mnoha rovinách vzájemně si odporujících) přístupů od teoretických
analýz důsledků digitální kultury po populární diskurzy vědecké a technologické
žurnalistiky.“63
V kyberkultuře se tak podle Listera a spol. konstitutivní díla fikce setkávají s diskurzy,
koncepty a teoriemi společenských, technických i přírodních věd, aby se vzájemně
prostupovaly, ovlivňovaly a přetvářely; kyberkultura je bytostně sebereflexivní, protože teorie
jsou součástí jejích narací a narace inspirují teorie. „Rozštěpení“ kyberkultury na kulturní
formaci a teoretickou reflexi je tedy z jisté perspektivy jen zdánlivé – teoretická reflexe je
součástí kyberkultury, vyrůstá z ní a zpětně ji proměňuje.
*
Pojetí kyberkultury jsou tedy skutečně rozmanitá – spíše však, než aby se vylučovala, se jako
mozaika doplňují a navzájem se rozvíjejí. S trochou nadsázky a na tomto místě poněkud
předčasně si dovolím tvrdit, že všechny uvedené definice kyberkultury jsou do jisté míry
samy součástí „jednoho vyprávění“ a jeho hledání. Ať už je kyberkultura nahlížena jakkoli,
každé pojetí vždy odkazuje k tématům, nastoleným nebo znovuartikulovaným64 díky vzniku
kybernetiky, robotiky a informatiky, k tématům točícím se okolo vztahu kultury/společnosti a
nové technologie, těmito obory stvořené. Příběh kyberkultury je vždy příběhem kulturního
zvýznamňování nového světa nových technologií a jeho zabydlování kulturní praxí, přičemž
každá z uvedených definic kyberkultury akcentuje jen některou ze složek, částí tohoto
„příběhu“.
Při hledání způsobu, jímž je o kyberkultuře možné hovořit, nemá smysl vydělovat některé
tyto složky a opomíjet jiné, které kyberkultura rovněž konotuje. Koncept kyberkultury musí
umožnit celistvý pohled na rozvoj kulturního světa nových technologií jako na postupně se
rozvíjející proces, jenž má svou historii a jehož součástí jsou jak sociální skupiny, tak diskurzy
63
Tamtéž.
Řada témat, považovaných za výlučně soudobá, např. vztah technologie a společnosti či vztah mezi organismem a strojem, se
v evropské kultuře objevuje již od počátku novověku, ne-li dříve. Zamyšlení nad tímto nabízí např. J. Kelemen (2001).
64
22
(a to diskurzy subkultur, literárních a filmových děl i akademické reflexe), kulturní praktixe a
narace.
Ovšem předtím, než se tímto budu zabývat podrobněji, je ovšem nutné rozlišit mezi ranou
kyberkulturou, která je v popředí zájmu této práce, a kyberkulturou současnou.
Raná a současná kyberkultura
V pojetích kyberkultury lze charakteristicky rozlišit dva dvě entity, které označuji jako ranou
kyberkulturu a současnou kyberkulturu – a zachycení tohoto rozštěpení je pro snahu o
uchopení kyberkultury zásadní. Mezi ranou a současnou kyberkulturou je značný rozdíl –
jedná se o dva různé, rozmlženou historickou hranicí jen nejasně oddělené fenomény,
z nichž první se podílel na vzniku druhého, ale které rozhodně nemohou být ztotožněny.
Raná kyberkultura vyžaduje jiný způsob studia, jiný způsob reflexe, jiný způsob rozvahy, než
kyberkultura současná. Zatímco raná kyberkultura je uzavřenou kapitolou, historickým
kulturním textem, současná kyberkultura, živá a proměňující se, teprve zraje. Ačkoli právě
její zkoumání je dle mého názoru nutné pokládat za jednu z největších výzev
společenskovědné reflexe ICT, není možné se do tohoto úkolu pustit bez předchozího
vyrovnání se s kyberkulturou ranou a s pochopením jejího poselství.
Pomyslnou osou tohoto zlomu jsou vztah kyberkultury jako souboru subkultur k majoritní
společnosti,
vztah
kyberkultury
ke
kulturnímu
mainstreamu
i
vztah
kyberkultury
k mainstreamu akademickému. Kyberkultura se od svého vzniku v šedesátých letech až do
konce let osmdesátých vůči kulturně-společenskému mainstreamu přinejmenším manifestně
vymezuje, aby se po přechodném období, spadajícím zhruba do konce osmdesátých a první
poloviny devadesátých let, stala jednou z jeho pevných a (jak předpokládám) významných
součástí. V rovině tohoto zlomu vedu linii rozlišení mezi ranou kyberkulturou a současnou
kyberkulturou.
Raná kyberkultura se rodí u prvních uživatelů-inovátorů ICT a u jejich prvotních vizí a
záměrů. Tito uživatelé-inovátoři tvořili pomyslný hrot pronikání technologie do zbytku
společnosti. Rozvíjeli původní vize tvůrců technologie, podrobovali je první, zpočátku
zejména umělecké a později i vědecké reflexi (již obdařili jazykovou výbavou i
charakteristickými tématy), obohacovali je o nové, širší kontexty a zároveň šířili samu
technologii i její slávu (viz dále). V reakci na tuto část příběhu, jejíž aktéři se s rolí inovátorů
vědomě ztotožňovalií, později Dery o kyberkultuře hovořil jako o subkulturách počítačového
věku65 a Lévy v těchto do budoucnosti hledících hrdinech spatřoval zárodek nového
kulturního řádu. Je to právě ta část příběhu, o níž hovoří Douglas Rushkoff ve své Kyberii
65
Dery 1996.
23
(2000) a k níž odkazuje Jozef Kelemen v Kybergolemovi (2001), když tvrdí, že jeho myšlenky
„vznikaly pod intelektuálním tlakem skupinek mladých lidí blízkých kruhům kyberkultury“, a
když dodává, že se nebude pouštět do vymezení kyberkultury, protože jeho „kniha je
především pro ty, kteří mají význam tohoto slova dostatečně »prožitý«“.66 Kyberkultura této
části příběhu je projektem, programem, vizí „zasvěcených“.
Dokud byl počítač pouze specializovaným pracovním nástrojem nebo sofistikovanou hračkou,
jako tomu bylo do konce osmdesátých let dvacátého století, mohli se inovátoři vymezovat
vůči hlavnímu proudu – společnost však technologii postupně adoptovala i s jejich vizemi a
vlastně i jimi samými a „příběh kyberkultury“ dostal nový rozměr. Kyberkultura (ať už měla
být čímkoli), zděděná po inovátorech, již není kyberkulturou poměrně úzkého okruhu lidí.
Technologie, se kterou byla kyberkultura spjatá, se stala všudypřítomnou, prosákla celou
společností a stala se technologickým standardem.
Prosákla s ní i ona tajuplně mnohoznačná kyberkultura? Přesvědčení, že ano, vede
Morseovou i Escobara k tomu, že starý termín využívají novým způsobem, vhodným pro tuto
novou situaci – kyberkultura v této části příběhu tak už není ani aktuálním projektem
virtuální budoucnosti, ani společenstvím „zasvěcenců“ a technologických avantgardistů; je
souborem kulturní praxe, kulturních diskurzů a narací, doprovázejících novou technologii a
vycházejících z předcházející části příběhu.
Právě ranou kyberkulturou se tedy zabývá tato práce, jak jsem napsal již v úvodu, a právě ji
mám na mysli, hovořím-li dále a bez určujícího přívlastku pouze o kyberkultuře. Mluvím o
kyberkultuře jako o již neexistující společensko-kulturní formaci.
Raná kyberkultura se zrodila a rozvinula ve Spojených státech, a tak nelokalizuji-li
v následující podkapitole některé události explicitně někam jinam, hovořím o dění,
odehrávajícím se v kontextu Severní Ameriky.
Vymezení a periodizace rané kyberkultury
Smyslem této podkapitoly je načrtnout a periodizovat vývoj kyberkulturních skupin a
diskurzů. Jakákoli periodizace je sice v rovině interpretace poněkud zavádějící, protože vnáší
umělé hranice do kontinuálního sledu událostí, ale zde je jí – již kvůli přehlednosti a díky
potřebě zachytit a zvýraznit určující proměny rané kyberkultury – třeba.
Čtyři periody, na něž vývoj rané kyberkultury člením, se na nutně překrývají a stanovení
přelomových bodů (pouhou shodou okolností kopírujících počátky nových decénií) jsou
spekulativní a vyplývají z intuitivních rozhodnutí, vycházejících ze znalosti kontextu. Každý
66
Kelemen 2001: 13.
24
přelomový bod je nicméně s rozmyslem umístěn do doby podstatné kvalitativní změny tváře
kyberkultury, malé kuhnovské revoluce,67 která zpětně jednotlivé etapy vývoje rané
kyberkultury odlišuje.
Ranou kyberkulturu lze identifikovat ve třech úrovních – v rovině kyberkulturních skupin,
v jejich
rámci
rozvíjených
kyberkulturních diskurzů a praxí a diskurzy nesených
kyberkulturních narací. V rovině skupin ani diskurzů patrně není možné ranou kyberkulturu
přesně ohraničit – kyberkulturní skupiny a jejich jazyk se vždy překrývaly s řadou dalších
skupin a světů, nejvýrazněji zřejmě se SF a F fandomem68 a univerzitním prostředím.
Neostré je z řady důvodů i přesnější časové ohraničení existence rané kyberkultury. Je
možné konstatovat, že její zárodky vznikají na přelomu padesátých a šedesátých let 20.
století na amerických technologických institutech, vrcholem rané kyberkultury jsou léta
osmdesátá a její konec je třeba hledat v první polovině let devadesátých na filmovém plátně,
na stránkách popularizačních periodik a bestsellerů, v katalozích spotřební elektroniky a
v policejních vyšetřovatelnách, tedy v době, kdy se kyberkultura definitivně vzdává své
okrajové pozice a stává s konečnou platností součástí hlavního kulturního proudu a současně
se podrobuje se zákonné normativní moci a stává se objektem zájmu akademického poznání.
Přesné určení obou krajních bodů její existence je ale problematické (jak ukáže následující
periodizace). Jedním z dalších smyslů následující periodizace tak je i potřeba ukázat, že
klíčem, analytický nástrojem, k uchopení kyberkultury zůstávají kyberkulturní narace a jejich
charakteristická tematická struktura.
První etapa rané kyberkultury
Kyberkultura ve své rozmanitosti vyrostla z kořenů amerických hackerských subkultur.
Zpočátku, přinejmenším do sedmdesátých let, zahrnovala pouze studenty, programátory,
výzkumníky a akademické pracovníky z oblasti kybernetiky, počítačových věd a informatiky.
Počátek
první
etapy
kyberkultury
je
spojen
se
vznikem
komunity
hackerů
na
Massachusettském technologickém institutu (MIT) v roce 1959,69 formulování konceptu
kybernetického organismu, kyborga, M. E. Clynesem a N. S. Klinem v roce 1960 (jemuž
předcházelo ustavení oboru kybernetiky v roce 1947),70 rozvinutí konceptu hypertextu T. H.
67
Filozof vědy Thomas Kuhn, od něhož si pojem coby metaforu vypůjčuji, hovoří o těchto tzv. paradigmatických revolucích ve
vztahu k vývoji tzv. normální vědy – vývoj vědy se odehrává ve stádiích, oddělených od sebe změnou paradigmatu, tedy
konzistetní struktury představ, hodnot a postupů.
68
Fandomem je nazýváno organizované hnutí fanoušku literatury science fiction, fantasy a hororu; media fandom a herní
fandom jsou dvě z jeho mladších větví, soustředící se na filmy a seriály, resp. hry s tematikou SF, F a H.
69
Viz Levy 1984.
70
O konceptu kyborga blíže zmiňuji v podkapitole Kyborg – technologie, tělo a identita.
25
Nelsonem a jeho první realizace D. Engelbartem71 a vznik projektu ARPAnet, předcházejícího
současným počítačovým sítím.
Komunita několika programátorů, nazvaná podle modelářského spolku Tech Model Railroad
Club, se konstituovala na přelomu let 1959 – 1960 na MIT. Střed jejího světa tvořil ve
volném čase sálový počítače TX-0 a právě ve spojení s touto skupinou, o níž píše Steven
Levy ve své knize Hackers: Heroes of the Computer Revolution,72 lze patrně hovořit o
začátku kontinuální univerzitní subkultury hackerů. Tato komunita dala vzniknout prvním
slangům, mj. i klíčovým pojmům hackování a hacker, a základům hackerskému étosu, který
ovlivnil směřování celé kyberkultury.
Hackerský étos formuloval Steven Levy ve své retrospektivní knize Hackers: Heroes of the
Computer Revolution,73 shrnující počátky hackerské kultury, v těchto bodech:
•
•
•
•
•
•
•
Přístup k počítačům – a ke všemu, co by tě mohlo naučit něco o způsobu, jakým
pracuje svět – by měl být neomezený a naprostý. Vždy trvej na imperativu praxe!
Každá informace by měla být volná.
Nedůvěřuj autoritě – prosazuj decentralizaci.
Hackeři by měli být posuzování podle svého hackování, ne podle falešných
kritérií, jako jsou vzdělání, věk, rasa nebo pozice.
Na počítači můžeš vytvářet umění i krásu.
Počítače můžou tvůj život proměnit k lepšímu.
Stejně jako Alladinovu lampu je můžeš donutit poslouchat tvé příkazy.
Tento étos se zrodil v relativně autoritativním prostředí technologických institutů konce
padesátých a začátku šedesátých let, v rámci komunity mladých programátorů, objevujících
na sálových počítačích intelektuální podmanivost veřejnosti takřka utajené výpočetní
technologie. Přístup k samotným počítačům byl v této době značně omezený, byl podřízený
výukovým a výzkumným pravidlům a osobní kontakt s počítačem a osobní zkušenost
s programováním mohly být vyvažovány zlatem. Zde se zrodila kyberkulturní nedůvěra
k autoritě i tělesnosti, touha po emancipaci a žízeň po nespoutaném kontaktu s technologií.
Levym zachycená podoba étosu již akcentuje ona charakteristická témata a hodnoty,
prostupující celou kyberkulturou – osobní autonomii a rozvoj individua, víru v (kladný)
transformativní potenciál nové technologie (počítače) a vymezení se vůči hlavnímu
společenskému a hodnotovému proudu, vymezení skrývající v sobě apel na kvalitu změny.
Podobné komunity, jako byl Tech Model Railroad Club, během následujících let vznikly i na
dalších univerzitních pracovištích – ve Stanfordské laboratoři umělé inteligence, na
Worcesterském polytechnickém institutu, na Carnegie-Mellonově univerzitě –, aby se později
71
72
73
K hypertextu se dále vracím v podkapitole Náměty kyberkulturních narací.
Levy 1984.
Viz Levy 1984, 2. kapitola.
26
začaly setkávat v prostředí ARPAnetu (první počítačové sítě, navržené Larry Robertsem
v roce 1963 pro americkou vládní agenturu ARPA a zprovozněné o pět let později).
V době, kdy se utvářela první hackerská komunita, byl shodou okolností formulován i
koncept kyborga, který představoval inspirativní symbolické prolomení bariér mezi strojem a
lidským tělem a pro budoucnost kyberkultury znamenal jeden z nejvýraznějších diskurzivních
a narativních příspěvků ze strany kybernetiky. Kyberkultura si kyborga nicméně měla
přivlastnit až později, po vzniku kyberpunku v osmdesátých letech, kdy jej učinila základem
své politiky tělesnosti.
Současně se prosazovala idea hypertextu, navazující na práci V. Bushe a rozvíjející koncepci
pisatelného (scriptible) textu, jak ji předložil například strukturalista Roland Barthes. Díky
Nelsonovi a Engelbartovi se stala jedním ze zásadních kyberkulturních témat. Hypertextu byl
přisuzován značný emancipační potenciál, vyplývající z možnosti vzepřít se totalitě psaného
textu a nově a dynamicky strukturovat spolu s textem i jím nesené a fixované vědění.
V této době, tedy v šedesátých letech, také vzniká řada dalších textů, které kyberkulturu
později značně ovlivní – na poli sociálních věd jsou to například práce technologického
deterministy M. McLuhana, na poli fikce pak především díla řazená k tzv. Nové vlně SF
(reprezentovaná např. texty J. G. Ballarda), a beletrie P. K. Dicka.
Kyberkultura ovšem tyto texty, stejně jako koncept kyborga a hypertextu, jak už bylo řečeno,
adoptuje až ve své třetí etapě.
Druhá etapa rané kyberkultury
Druhá etapa rané kyberkultury spadá do sedmdesátých a počátku osmdesátých let, kdy
kyberkultura vyšla spolu s programátory a technologickými fanoušky za brány univerzitních
pracovišť – ústředním motivem etapy se stalo zpřístupnění výpočetní technologie, vznik
mikropočítačů a jejich prudký rozvoj, z něhož se zrodilo celé nové průmyslové odvětví. Ke
kyberkultuře lze v této době vedle „klasických“ univerzitních hackerů počítat phone phreaks
(zabývající se nelegálním hackováním telefonních sítí), hackery počítačových klubů (zajímající
se o stavbu a programování vznikajících sériově i podomácku vyráběných mikropočítačů), a
později i první takříkajíc řadové uživatele nové technologie.
Vývoj prvního mikroprocesoru společností Intel74 (1971) předznamenal proměnu počítače
z nákladného, velkého a specializovaného stroje v objekt (i když stále do značné míry
expertní znalosti vyžadující) spotřeby a zábavy – mikroprocesor byl základním předpokladem
74
Prvenství Intelu je ovšem poněkud sporné – již rok před tím, než Intel ohlásil svůj objev a počátek výroby prvního 4-bitového
čipu 4004, požádal o uznání patentu na „Micro Processor“ Gilbert Hyatt. Úřední průtahy ovšem vedly k tomu, že tým Intelu byl
rychlejší. Po roce 1999 se navíc po odtajnění materiálů z období vietnamské války ukázalo, že bratři Ray a William Holtovi
projektovali pro U.S. Navy mikroprocesorový palubní počítač již v roce 1968. Blíže k tématu viz THOCP 2002.
27
miniaturizace a zlevnění výpočetní techniky. Půdu pro úspěšný nástup sériově vyráběných
mikropočítačů připravil v roce 1972 zrod videoher, jejichž komerční úspěch je spojen
především se jménem společnosti Atari a s jejími prvními herními konzolemi. První digitální
mikropočítače nicméně vznikaly již od zahájení prodeje mikroprocesoru – byly mezi nimi
profesionální a drahé projekty, vyvíjené například XEROXem, i podomácku kompletované
stavebnice. Prvními známějšími z těchto strojů se stali stavebnice MARK-8 (1974) Jonathana
Tituse a Altair 8800 (1974) Eda Robertse.
Především Robertsův Altair 8800 – jehož prodej byl zahájen na začátku roku 1975 a který byl
podobně jako MARK-8 prakticky nevyužitelnou hračkou, postrádající z dnešního pohledu
základní periferie – přitáhl značnou pozornost druhé generace hackerů, domácích kutilů. Pro
hardwarové hackery bylo uvedení Robertsovy stavebnice symbolickou událostí. „Co to, sakra,
znamenalo?“ zeptá se o deset let později Stephen Levy.75 Jeho vlastní odpověď je
jednoduchá: „Byl to začátek. Byl to počítač.“
Hackerské komunity na vznik dostupné výpočetní technologie reagovali zakládáním
počítačových klubů, z nichž nejznámějším byl patrně Homebrew Computer Club, k němuž
patřila řada budoucích čelných postav mikropočítačového průmyslu v Silicon Valley a který
bývá považován za důležitý impuls pro rozvoj tohoto odvětví.
K Hombrew Computer Clubu patřili i Steve Wozniak a Steve Jobs, kteří na podzim roku 1976
po předchozích pokusech se starším modelem dokončili vývoj počítače Apple II., poprvé
označený jako osobní počítač (Personal Computer – PC), který způsobily revoluci na poli
výroby mikropočítačů a obchodu s nimi. Apple byl v oblasti vývoje, výroby a prodeje rychle
následován dalšími již zavedenými i nově vznikajícími společnostmi a během následujících let
byly vyrobeny desítky tisíc kusů nerůznějších typů a značek mikropočítačů.76
Vedle účasti na dění v počítačových klubech se na počátku sedmdesátých let mezi
technologickými fandy rozšířila záliba v objevování a využívání mezer zajištění dálkových
telefonních hovorů, čímž se rozšířil význam výrazu hackování. Mezi phone phreaks, jak se
označovali to, kdo se této činnosti věnovali, totiž patřila řada hackerů zajímajících se i o
počítače (mezi jinými například zmínění Wozniak a Jobs). Tuto subkulturu tak lze chápat jako
jistou předehru vzniku počítačových klubů i jako jejich souputníka. Technologie telefonních
systémů, i když se postupně zvyšovala míra jejich zabezpečení, zůstala vedle počítačů
v ohnisku zájmu hackerů až do osmdesátých let.
Vznik mikroprocesoru samozřejmě především zvyšuje zájem o počítače. Počítačové
hackerství, tedy fundovaný zájem o fungování počítače a jeho programování, se šíří i mimo
75
Levy 1984: 189.
Dosud nejsilnější hráč v oblasti výroby výpočetní techniky, konzervativní IBM, do hry nakonec vstupuje až v roce 1981, kdy
přichází se svou platformou IBM PC (dnes nejrozšířenějším standardem).
76
28
klauzuru univerzitního světa a má poměrně zásadní vliv na směřování vývoje počítačové
technologie, jak je zřejmé z předchozích odstavců. Dějinnou úlohu hackerů i tehdejší
atmosféru mírně „kyberbombastickým“ jazykem osvětlují autoři THOCP:77
„Pro úplně první počítačové nadšence se zaplnilo vakuum. »Legie« amatérských
programátorů se jednoduše »masově« vrhla na mikro. Když přišel na trh první
mikropočítač, zdálo se, že vše stačí spojit dohromady jako jakousi skládačku.
Nedostatečné vědomosti byly rychlostí hurikánu doplňovány počítačovými kluby,
vyrůstajícími jako houby po dešti. Tyto kluby vydávaly oběžníky, šířící slovo. Software pro
ty stroje byl v nedohlednu. Mikro se ale během dvou dekád přežene světem jako smršť a
změní náš životní styl i styl práce. Nový svět se otevřel a bez nich by byl nemyslitelný.“78
Ona světem se ženoucí smršť byla rozdmýchána Applem II a s „šířením slova“ a úspěchem
mikropočítače se rozšiřují řady neexpertních uživatelů nové technologie. Osobní počítač
postupem času již není pouhou technologickou výzvou, oslovující pouze hackery a phone
phreaky coby ryze technologické skupiny, ale i prostředkem zábavy (první počítačové hry pro
mikropočítače, přepisované z konzolí i sálových počítačů, vznikaly rychleji, než kterýkoli jiný
typ programů) a pracovním a edukačním nástrojem (na konci sedmdesátých let se objevují
např. první textové a databázové editory). A právě uživatelé, vidící v mikropočítači spíše
nástroj, nežli cíl, převezmou iniciativu v následující etapě.
Třetí etapa rané kyberkultury
Začátek třetí etapy rané kyberkultury, spadající do osmdesátých let, je spojený s jejím
významným rozvojem ve všech rovinách. Ten souvisel s nadále rostoucím rozšířením
osobních počítačů,79 které se zejména ve Spojených státech a v západní Evropě prosazují
jako kancelářský nástroj a prostředek domácí zábavy, a se vznikem veřejných počítačových
sítí. V této etapě se utváří pro kyberkulturu velmi důležité kyberpunkové literární hnutí, jež
zúročilo již dříve vzniklý koncept kyborga a které se stává prvním mluvčím kyberkultury a
stojí za její sílící popularizací.
S šířením osobních počítačů a vznikem sítí se raná kyberkultura již na konci předchozí etapy
mění z úzkého souboru expertních komunit v širokou diverzifikovanou subkulturu uživatelů
počítačů. V této etapě v jejím rámci vedle nové generace negativizovaných (a posléze
kriminalizovaných) hackerů existují subkultury hráčů počítačových her, první virtuální
komunity, a v návaznosti na kyberpunk se rodí tzv. digitální avantgarda, artikulující
směřování i cíle kyberkultury. Všechny tyto skupiny již metaforicky i doslova spojoval počítač,
který coby technologická novinka (přinejmenším zpočátku) slavil úspěch především
77
The History of Computing Project (2002) – dostupný na adrese http://www.thocp.org
Viz THOCP 2002.
79
Míru penetrace osobního počítače a modemového připojení do populace USA (od roku 1984) dokumentují longitudální studie
NTIA. Závěrečné zprávy výzkumů NTIA k dohledání na webových stránkách této agentury – viz NTIA 1999.
78
29
v univerzitním prostředí, kde se kulturní zázemí kyberkultury, kořenící v kybernetice a
informatice, obohatilo o řadu nových vlivů.
Těmi nejzřetelnějšími inspiracemi byly vědecká fantastika (kyberkultura se ostatně, jak jsem
už napsal, až do konce osmdesátých let do určité míry překrývala s fandomovou subkulturou,
s níž sdílela mj. velmi sebereflexivní charakter), již mrtvá kontrakultura hippies (se všemi
konsekvencemi – pro další vývoj je důležitý především vztah k drogám, svobodě a komunitě)
a aktuální punk, ale i feminismus, Foucaultovo pojetí moci a tělesnosti, McLuhanův
s kybernetikou velmi souznící přístup k technologii jako transformativní kulturní extenzi,
Baudrillardovy simulace, Bellova idea informační společnosti, Tofflerovy futurologické vize či
například Deleuzovy a Guattariho teze o topografii virtuality.
Ve vlastní jazyk, vlastní pohled na realitu i silnou anticipující vizi tyto inspirace kreativně
novátorsky vytavilo v polovině osmdesátých let literární hnutí kyberpunk,80 pojmenované
podle povídky Bruce Bethkeho,81 oživené Neuromancerem (1984, česky 1992) Williama
Gibsona a artikulované Brucem Sterlingem. Kyberpunk navázal na Novou vlnu SF a vymezil
se proti jejímu technofobickému vyznění. Byl typický kritickým, antiutopickým futurismem a
adorací technologie a proti Systému stojícího individua, svobodného jen díky svým
technologickým schopnostem. a kyberkultuře dal svébytnou etiku, estetiku a politickou
orientaci. Činil v literární rovině, formou diskurzivní brikoláže82 i „přepisem“ jednotlivých
vstupů. Podtrhl svébytnost kyberkulturních diskurzů a narací a naznačil, že jejich specifičnost
je dána především strukturou kyberkulturou akcentovaných témat. Autory kyberpunku a
jejich epigony je možné považovat za jakési kulturní mluvčí kyberkultury, formulující reflexi
prudce se technologizujícího světa.83
Hackeři, tvořící do vzniku osobního počítače doby základ rané kyberkultury, se z „uživatelské
kyberkultury“ postupně vydělují. S kompjuterizací phreaků a příchodem nové generace
hackerů se hackerská subkultura značně omlazuje (přitažlivosti hackerství dodává mj.
kyberpunková próza a ve Spojených státech velmi populární snímek WarGames z roku 1983),
a s industrializací výroby počítačů, s uplatňováním autorského práva na softwarové produkty,
se vznikem veřejných počítačových sítí a pod vlivem kyberpunku se mění i ohnisko jejich
80
Literární hnutí skupiny autorů vědecké fantastiky, za jehož iniciační dílo bývá pokládán Neuromancer Williama Gibsona
(1984). Kyberpunkem se dále podrobněji zabývám v příští kapitole, v její části Kyberpunk – technologie v soukolích fikce; o
kyberpunku viz též Adamovič 2001-a, Bastl 2002, Maddox 1992, Navrátilová 1998, Shiner 2001, Sterling 1992-b aj.
81
V češtině viz Bethke 2001.
82
To znamená, že vedle sebe kladl různé typy diskurzů, tedy jazyků, čímž dával vzniknout jazyku novému.
83
Douglas Kellner (1995: 8) o kyberpunku tvrdí, že „...může být čten jako nová forma sociální teorie, mapující souvislosti
prudce se rozvíjející informační a mediální společnosti v éře techno-kapitalismu“. Kyberpunkem jako formou sociální reflexe se
podrobněji zabývá Jolana Navrátilová (1998) ve své diplomové práci Kyberpunk v díle Williama Gibsona a jeho přínos pro
sociální teorie. Dále též viz Featherstone 1996: 7-11.
30
zájmu. Kyberpunk doplňuje o nové prvky hackerský éros84 a posunuje jeho vyznění obdobně,
jako proměňuje identitu hackera.85 Hacker se v inspiraci Gibsonovým Neuromancerem stává
„datovým kovbojem“ a místem jeho seberealizace, prostorem hackingu, se opět díky
Gibsonovi stává kyberprostor, tedy prostředí sítě. Výzvou je mu crack cizího programu a
vstup do „nepřístupných“ systémů. Význam označení hacker se tak posunuje směrem k jeho
dnešnímu, negativně konotovanému smyslu – hacker se stává synonymem anarchického
mladistvého datového vandala či kriminálníka, vlamujícího se do soukromých či korporačních
systémů, desperáda nelegálně si přivlastňujícího programy. To vede hackery „staré školy“ ,
hackery šedesátých a sedmdesátých let (např. Stevena Levyho a Clifforda Stolla), ke snaze
distancovat se od „kyberpunkových“ hackerů a rozlišit mezi „starými“ a „novými“ hackery.
Jak ovšem upozorňuje Steve Mizrach ve svém textu Old Hackers, New Hackers: What's the
Difference?,86 tento spor je sporem mezi „starými“ a „novými“ hackery je v prvé řadě sporem
generačním, sporem o dědictví skupinové identity. Sporem mezi ex-hippies, tedy stárnoucími
příslušníky kontrakultury šedesátých let a příslušníky generace dospívající v letech
osmdesátých.87 Staří i noví hackeři podle Mizracha vycházejí ze stejné tradice a své jednání
zasazují/zasazovali do stejného etického rámce; změna prostředí, daná vznikem otevřených
počítačových sítí, ovšem proměňuje kontext hodnocení podobně motivovaného konání – co
bylo v 60. letech aktem „programátorského hrdinství“, může se o dvacet let později jevit jako
takřka kriminální (či nakonec opravdu kriminální) čin.
Čtvrtá etapa rané kyberkultury
Závěrečná a v mnoha ohledech klíčová čtvrtá etapa rané kyberkultury je obdobím jejího
definitivního splynutí s majoritní společností – její normalizace, spoutání jazykem vědy, její
politizace a obroušení hran její kulturní provokativnosti. Tato etapa začíná na konci
osmdesátých let a rozpouští se někdy v polovině let devadesátých – její „konec“ nemá ovšem
smysl přesněji stanovovat, neboť událostí a procesů, signalizujících proměnu kyberkultury, je
možné najít přinejmenším několik.
Prvním důležitým trendem, typickým pro tuto etapu, je pokračující nárůst počtu uživatelů
počítačů a počítačových sítí. Širší akceptace této technologie a postupný přerod počítače
84
Jak ukazuje například Gareth Branwyn, přispěvatel magazínu Mondo 2000, rozšiřující kodex Stevena Levyho o nová
„přikázání“ Udělej to sám – Do It Yourself, Bojuj s Mocí, Šum vrať zpátky do systému a Surfuj vpředu. (Cit. z Sobchak 1996: 8485.)
85
Tato změna souvisela se změnou situace, se změnou kontextu, v němž byl étos žit. „Otevřenost“, „decentralizace“ i „autorita“
již neodkazovaly k pravidlům laboratoře, ale k „Systému“; požadavek „volnosti“ či „dostupnosti“ informace, původně patrně
související s nárokem na znalost pracovních postupů, dostal v souvislosti s konečnou kriminalizací hackerů poměrně
anarchistický nádech.
86
Viz WWW: http://project.cyberpunk.ru/idb/old_and_new_hackers.html (href 1).
87
Tato generace bývá někdy nazývána Generací X, a to v inspiraci stejnojmennou knihou prozaika Douglase Couplanda (1999).
Jedná se o generaci, vstupující do aktivního života v době hospodářské recese, doznívající po ropném šoku v sedmdesátých
letech, generaci vymezující se proti yuppies a označovanou s jistou nadsázkou za „flákače“ („slackers“).
31
v masově využívané médium, zahrnující a proměňující média starší, byly umožněny
sjednocováním
technologických
a
programových
standardů
(doprovázené
ústupem
osmibitových mikropočítačů a postupnou dominancí otevřené platformy IBM PC, soupeřící
s PC platformou společnosti Apple), snižováním ceny a zvyšováním výkonu počítačů a
zpřístupněním jazyka nových médií.88 Původně jisté expertní znalosti vyžadující řádková
uživatelská rozhraní získala s přechodem ke graficky orientovaným „oknům“89 na
srozumitelnosti, a to samé se s nástupem technologie WWW stalo i s počítačovými sítěmi.
Dalším příznakem proměny rané kyberkultury bylo nietzschovsky vyznívající tvrzení některých
kyberpunkových literátů a literárních kritiků z řad fandomu, že kyberpunk je mrtvý. Tento
bonmot (jehož oprávněnost je diskutována prakticky až do dnešních dnů)90 zdánlivě
paradoxně přichází na počátku devadesátých let, ve chvíli, kdy kyberpunková (kyberkulturní)
témata dobývají mainstream, autoři kyberpunku se stávají obecně přijímanými celebritami a
technologie vstupuje „na ulici“. Jenže právě to, že syrová literární materie kyberpunku a
originalita jeho stylu i pohledu na svět jsou od konce osmdesátých let vyprázdněny a
přeloženy do schematizujícího jazyka kulturní industrie, a to, že kyberpunkové vize
„kompjuterizovaného“
světa
se
postupně
naplňují,
vede
k
otázce
ohledně
další
životaschopnosti žánru. Punk se vymezuje vůči mainstreamu. Je jeho antivirem. Umírá ve
chvíli, kdy se stává jeho součástí. A kyberpunk se jeho součástí rozhodně stal.91
Úlohu mluvčího kyberkultury po kyberpunku přebírá na něj navazující a z hackerských
subkultur vycházející digitální avantgarda, charakteristická výrazným technooptimismem.
Umělci a literáti, akademici a technologové, považující se za hrot kyberkultury. Nejsilnějším
hlasem
avantgardy
se
na
přelomu
osmdesátých
92
G. Freyermutha „nanejvýš stylotvorně“ působící)
a
devadesátých
let
stal
(slovy
magazín R. U. Siriuse Mondo 2000,
vydávaný od roku 1989 a navazující na hackerský zin High Frontiers (přejmenovaný v roce
1987 na Reality Hackers). Mondo 2000, jež může být nahlíženo jako jeden ze spoluviníků
smrti kyberpunku (i když do něj, stejně jako do pozdějšího Wired, kyberpunkoví autoři – jako
například Gibson nebo Sterling – přispívali), bylo:
88
Jazyk nových médií je zastřešující termín, zavedený Lvem Manovichem a „odkazující k řadě rozličných konvencí, užívaných
designéry objektů nových médií při organizaci dat a strukturaci uživatelovy zkušenosti“. (Manovich 2001: 34.)
89
Toto grafické uživatelské rozhraní (GUI – Grafical User Interface) bylo pod označením WIMP (Windows-Icons-MousePullDownMenus) realizováno již v roce 1981 společností XEROX při vývoji kancelářského počítače Xerox Star 8010.
V osmdesátých letech jej u svých PC standardně využívala společnost Apple, od které poněkud diskutabilním způsobem získala
právo na rozvíjení obdobného systému i společnost Microsoft.
90
K tomuto bonmotu i diskuzi o smrti kyberpunku viz Adamovič 2001-a, Shiner 2001, Maddox 1992, Sterling 1992-b.
91
I když je snad na místě toto mé tvrzení doplnit například Adamovičovou námitkou: „Domnívám se, že není mrtev, jen
zmutoval. A rozprášil své spóry do celé moderní science fiction. Infikoval nás.“ (Adamovič 2001-a: 2.) Kyberpunk „zemřel“ coby
punkový fenomén – žánr přežil a punk v něm zůstal jako nostalgická rekvizita, ironizovaná a hýčkaná. Důkazem toho budiž
skutečnost, že v roce 1992 se po vydání románu Neala Stephensona Sníh (v orig. Snow crash) začalo hovořit o tzv. druhé vlně
kyberpunku. Ke Stephensonově Sněhu se ostatně vracím dále, v následující části práce, v podkapitole Kyberpunk.
92
Freyermuth 1997: 39.
32
„...optimistickým kyberpunkovým undergroundovým časopisem ze San Franciska.
Obsahem tohoto celobarevného magazínu byly technomóda, drogové fantazie, přehlídka
posledních hejblátek, udělej-si-sám tipy k videu, science fiction a příležitostně teoretický
esej. Viděno z dnešního pohledu můžeme říci, že Mondo vydláždilo cestu Wired (poprvé
vyšel v roce 1993), který byl v komercionalizaci a likvidaci raných předwebových
kyberkultur amerického Západního pobřeží úspěšnější.“93
Vznik Wired, dodnes vydávaného magazínu, ke kterému citovaný Geert Lovink chová jen
málo náklonnosti, lze skutečně považovat za další z oněch neuralgických bodů, určujících
konec rané, předmainstreamové
kyberkultury. Wired, vysokonákladový, zpočátku velmi
dobře profitující projekt s velkými ambicemi, učinil ze životního stylu hackerských subkultur
komoditu, objekt popkulturního zbožštění a marketingového zbožnění. Zároveň se stal
prostorem obhajoby kyberkulturních ideálů a nové technologie, vypravěčem kyberkulturních
příběhů. Wired byl – spíše než médiem určeným pro kyberkulturu – médiem o kyberkultuře.
Na stránkách Wired dostávaly prostor mimo jiné přední postavy digitální avantgardy,
počítačového průmyslu, technologické publicistiky i výzkumu – digerati, reprezentující novou
technologii a kyberkulturu. Jejich publikační aktivity, zaměřené na osvětlování nových médií a
s nimi spojených kulturních souvislostí, se většinou pohybovaly na hranici akademické reflexe
a popularizačních prací a vzhledem k autoritě a vlivu digerati měly významný vliv na širokou
akceptovatelnost kyberkulturních témat. Vznik těchto prací, zabývajících se kyberkulturou,
ale mířící již převážně mimo její subkulturní okruhy, prací, mezi něž lze zařadit kupříkladu
The Virtual Community: Homesteading on the Electronic Frontier (1993) Howarda
Rheingolda, Kyberii (1994, česky 2000) Douglase Rushkoffa, Digitální svět (1993, česky
2001) Nicholase Negroponta, Chaos a kyberkultura (1994, česky 1997) kontrakulturního guru
Timothy Learyho, City of Bits (1995) Williama Mitchella nebo Hackers Crackdown (1992)
Bruce Sterlinga, je na místě chápat jako mezník proměny rané kyberkultury. (V evropském
kontextu lze za obdobný, i když pozdější příspěvek k obhajobě kyberkultury a technologie
považovat
Kyberkulturu Pierra Lévyho, přiblíženou v podkapitole Kyberkultura jako
subkulturní a utopický projekt.)
Akademická reflexe kyberkulturních fenoménů, pozvolna se rodící již od poloviny
osmdesátých let, je jednou z pevných součástí kyberkulturních diskurzů a je důležitým
nástrojem formování ústředních kyberkulturních témat a kyberkulturních narací (a to ať už
do kyberkulturních okruhů vstupuje akademická reflexe „zvenku“ a je následně adoptována,
nebo ať už její autoři sami cítí s kyberkulturou sounáležitost). Kyberkultuře dává tato reflexe,
variující od publicisticky laděných příspěvků po vyloženě odborné texty, silně sebereflexivní94
93
Lovink 1999.
Sebereflexivní ve smyslu blízkém tomu, v jakém o sebereflexivitě píše Giddens ve své knize Modernity, Self-Identity: Self and
Society in the Late Modern Age (1991).
94
33
charakter. Jednou z přelomových prací v tomto ohledu, prací, jež kyberkultuře pomohly
etablovat se jako fenoménu hodnému společenskovědné reflexe, byl bezpochyby Manifest
kyborgů bioložky, historičky vědy a socialistické feministky Donny J. Harawayové, který
poprvé vyšel v Socialist Review v roce 1985.95 Na Harawayovou, zabývající se tělesností,
genderem a sexualitou, navázala řada dalších autorů96 z nejrůznějších oborů, zabývajících se
dalšími kyberkulturními náměty. Tato raná reflexe měla z části výrazně anticipační a, jak
odhaluje například Kevin Robins,97 mytologizující povahu – obracela se, většinou se
zřetelným odkazem na optiku a jazyk kyberpunku, do budoucnosti, fabulovala stran možných
variant technologicky moderované proměny společnosti.98 Oproti kyberpunku se ale vzdala
dystopie a nabízela spíše optimistický, utopizující pohled k horizontu budoucích událostí.
Postupně ovšem nabývá na jisté kritičnosti, a to především v reakci na politizaci
kyberkulturních témat a na postupnou normalizaci kyberprostoru (doprovázenou např.
postupnou ilegalizací hackerských skupin) – příkladem tohoto může být například kniha Data
Trash – The Theory of Virtual Class (1994, zde 2001) Arthura Krokera a Michaela Weinsteina,
která sice ještě nerezignuje na preflexi budoucnosti, ale zároveň se již (značně) kriticky
obrací k aktuálním trendům kapitalizace a mocenské strukturace kyberprostoru a upozorňuje
na možnost ideologického zneužití svůdně optimistické kyberkulturní rétoriky.99
Kroker a Weinstein reagují na skutečnost, že téma nových technologií se ve Spojených
státech počátkem devadesátých stává součástí politické agendy. Tou bylo svým způsobem již
dříve – ale v zásadě jen ve vztahu k vědeckému a vojenskému výzkumu a vývoji. Clintonův
viceprezident Al Gore ovšem v první polovině devadesátých let přichází s projektem Národní
informační infrastruktury (síťové počítačové technologie se díky potenciálu informačních
dálnic mají stát mocným nástrojem globálního šíření demokracie).100 Jednou z důležitých
kyberkulturních narací je již od osmdesátých let narace o pozitivním vztahu nové technologie
(respektive kyberprostoru) a demokracie;101 tato námětová linie se stává východiskem pro
to, aby kyberkulturní vize získaly politickou přitažlivost a relevanci a rozvoj Internetu a
podpora technologické gramotnosti jsou prohlášeny za státní zájem. Patrně vzhledem
k nadále rostoucí síle počítačového průmyslu a posilování úlohy ekonomických informačních
95
Český překlad (z pera Jolany Navrátilové) tohoto textu – viz Haraway 2002. K Harawayové a jejímu Manifestu se podrobně
vracím dále, v podkapitole Kyborg – technologie, tělo a identita.
96
Těchto autorů je skutečně mnoho – z těch nejznámějších jsou to například Hakim Bey, Michael Heim, David Holmes, Mike
Featherstone, Douglas Kellner, Peter Lunenfeld, Lev Manovich, Mark Poster, Howard Rheingold a další a další...
97
Viz Robins 2003.
98
„...[A]nalytické texty naší éry, naplněné vědomím významu počítačového převratu v kultuře, v podstatě obsahují především
spíše spekulace o budoucnosti, než záznam a teorii současnosti,“ napsal v narážce na dědictví raně kyberkulturní reflexe ještě
na konci devadesátých let Lev Manovich (2001: 33).
99
Ke Krokerovi a Weinsteinovi a jejich textu o virtuální třídě se dále podrobně vracím v podkapitole Moc, kontrola a nová nová
média.
100
Viz Gore 1994.
34
toků navíc vedle tématu technologií podporované demokracie, rezonujícího například ještě
v roce 1999 v Clintonově projektu on-line kontaktu s voliči, navrženém jako „virtuální
prezidentské slyšení“,102 vyrůstá téma tzv. nové ekonomiky, podporované zástupci
počítačového průmyslu a založené na předpokladu, že již dekádu sílící počítačový a
internetový průmysl, expandující z líhně v Silicon Valley do celého světa, je základem nového
ekonomického vzestupu světových ekonomik.
Politizaci raně kyberkulturních narací, která je další neklamnou známkou konce rané
kyberkultury, ovšem předcházela právní normalizace kulturního a společenského prostoru
kyberkultury, jež je symbolizována především sílící ostrakizací103 a následnou masivní
kriminalizací některých hackerských skupin v letech 1989 – 1991.104 Tento pro budoucnost
významný střet zákona a kyberkulturních praktik, popsaný například Brucem Sterlingem
(Hackers Crackdown: Law and Disorder on the Electronic Frontier, 1992) či Johnem P.
Barlowem (Crime and Puzzlement, 1990), se začal rodit již se zrodem phone phreaking a
jasných kontur nabyl v polovině osmdesátých let, kdy se někteří z hackerů dopustili
otevřených síťových útoků na servery telefonních společností i amerických obranných
institucí. To přitáhlo pozornost U.S.S.S. (Tajné služby Spojených států) a Computer Fraud
and Abuse Task Force (vyšetřovací skupiny, specializující se na počítačovou kriminalitu a
založené v roce 1987 v Chicagu) k hackerským skupinám jako takovým. Po více než
dvouletém sledování některých podezřelých hackerů začaly vyšetřovací orgány v květnu roku
1989 s postupným zatýkáním podezřelých hackerů, k nimž poněkud překvapivě patřila řada
mladistvých. Zatýkání vyvrcholilo v na jaře roku 1990, kdy v rámci operace Sundevil proběhly
zásahy proti několika desítkám osob na území prakticky celých Spojených států.
Reakcí kyberkulturních kruhů, opět stvrzující její proměňující se pozici, byl vznik občanských
aktivit, profilujících se opozičně proti státní moci. V červnu roku 1990 založili Mitch Kapor a
John P. Barlow Electronic Frontier Foundation, nevládní organizaci, oponující nárokům státu
na kontrolu kyberprostoru a hájící svobodu slova a další občanská práva na Internetu a
angažující se během soudních sporů ve prospěch souzených hackerů.
101
S kořeny tohoto tématu a základními názorovými proudy v rámci diskuze o vztahu demokracie a nových technologií
přehledně seznamuje například článek novozélandského teoretika Lincolna Dahlberga Democracy via cyberspace: Mapping the
rhetorics and practices of three prominent camps (2001).
102
Viz Dahlberg 2001: 159.
103
Podrobněji viz Meyer 1989: 17-20.
104
Tomuto střetu hackerů se státní mocí předcházelo v roce 1986 schválení Computer Fraud and Abuse Act a Electronic
Communications Privacy Act, jež byly prvními pokusy o zákonnou regulaci praktik spojených s počítači. Schválení těchto zákonů
předcházelo převedení vyšetřování podvodů s kreditními kartami a počítači pod pravomoc U.S. Secret Service (Tajné služby
Spojených států) v roce 1984. (Viz Sterling 1992-a.)
35
Kyberkulturní narace
Narace rané kyberkultury105 jsou klíčem ke konceptualizaci kyberkultury; jejich tematická
struktura je – jako pojítko rané kyberkultury – páteří celého konceptu.
Kyberkulturní narace, vyrůstající z kyberkulturních diskurzů a utvářené a rozvíjené členy
kyberkulturních skupin, zvýznamňují nově vznikající svět nové technologie – utvářejí identitu
nové technologie, artikulují její vlastnosti a formují tak s ní spojená očekávání. Spojují v sobě
původní kyberkulturní témata s řadou vnějších vlivů a inspirací (o nichž jsem se zmínil již
výše a k nimž se později podrobněji ještě vrátím), které si „přivlastňují“ a přizpůsobují své
vnitřní logice.
Nositelem kyberkulturních narací je poměrně masivní korpus textů,106 zahrnující širokou škálu
děl od fikce přes populární publicistiku po odborné texty. Zárodky kyberkulturních narací lze
nalézt již v první etapě rané kyberkultury – jsou spojené s étosem univerzitních hackerů
šedesátých let. V celé své plnosti ovšem kyberkulturní narace začínají krystalizovat až ve třetí
etapě kyberkultury s nástupem synkretizujícího kyberpunku a zrají v samém závěru rané
kyberkultury – jejich horizontem jsou publikační aktivity digerati a pozvolná proměna rané
akademické reflexe z utopizující preflexe v kritickou reflexi.
Důležitost kyberkulturních narací vyplývá především z jejich – jistým způsobem –
mytologizující povahy. Zakládají svět nových technologií, pojmenovávají síly a principy, které
jej utvářejí, a stávají se jeho svého druhu archetypálními vzorci. Jsou víc než jeho
vysvětlením – samy jej vytvářejí, dokládají a stabilizují.107
Obraz světa nových technologií, který kyberkulturní narace přinášejí, se implicitně i explicitně
odvolává k „přirozeným“ vlastnostem pokročilých informačních a komunikačních technologií,
a tyto vlastnosti přijímá za dané, axiomatické východisko. Tyto v naracích rozvíjené
„přirozené“ vlastnosti jsou pochopitelně kulturním (symbolickým) konstruktem – jsou
vytvořeny a technologii přisouzeny samotnou kyberkulturou – a spíše než aby byly výpovědí
o nové technologii jako takové, slibují sdělit cosi o kyberkultuře a její vizi kulturního,
společenského a politického potenciálu této technologie. To jejich ale výpovědní hodnotu
nicméně nijak nesnižuje, naopak.
Navíc skutečnost, že kyberkulturní narace měly díky své mytologizující povaze tendenci
naturalizovat vlastnosti nových technologií, dává poselství kyberkultury silný ideologický
potenciál, který je – jak předpokládám – učinil dostatečně přitažlivými i přijatelnými, aby byly
přijaty majoritní společností a staly se součástí její topografie moci. Dnešní zajímavost raně
105
Tedy asambláž textů (zahrnujících fikci, publicistiku a do jisté míry i akademickou reflexi), vycházejících z kyberkulturních
společenských kontextů a významně se podílejících na konstrukci identity nové technologie.
106
Na mysli mám samozřejmě nejen texty psané – svou úlohu při konstituování kyberkulturních narací sehrála například i
některá filmová díla, jak svým esejem Prosthetic Memory: Total Recall and Blade Runner dokládá Alison Landsbergová (1996).
36
kyberkulturních narací coby objektu studia tak nesouvisí jen s tím, že nám tyto narace
poskytují obraz o projektu nových médií v době jeho kyberkulturních počátků, ale je dána i
nabízející se hypotézou, že kyberkulturní narace se staly součástí ideologie pokročilých
informačních a komunikačních technologií. Ideologie promítající se do informační politiky
západních států i mezinárodních organizací, stejně jako do marketingových strategií
společností vyrábějících informační technologie či obchodujících s nimi.
Může zdát, že kyberkulturní narace představují jen těžko systematizovatelnou spleť vzájemně
se prostupujících a ovlivňujících proudů a témat. Bližšímu pohledu se ovšem snadno odhaluje
skutečnost, že kyberkulturní texty spojuje jistá zachytitelná a pojmenovatelná struktura
základních témat, koncentrující v sobě to, co by snad bylo možno nazvat narativní logikou
kyberkultury.108 Proto rozlišuji tematické jádro kyberkulturních narací, kterým rozumím onu
abstraktní a všemi naracemi sdílenou základní tematickou strukturu, a od jádra odvozené
náměty kyberkulturních narací,109 obracející se k různým konkrétním rovinám a motivům
sociální a kulturní reality (např. k tělesnosti, komunitě, veřejné sféře a demokracii, textualitě
atd.)
a
spojující
kyberkulturní
naraci
s rozličnými
paradigmaty.
Zatímco
náměty
kyberkulturních narací, rozvíjející potenciál narativního jádra, se skutečně poněkud vzpírají
přijatelně jednoduché a elegantní systematizaci, ono jim společné, vcelku konzistentní jádro,
jež, jak jsem už konstatoval, považuji za klíč ke kyberkultuře jako takové, se jisté analytické
črtě přímo nabízí.
Jádro kyberkulturních narací
Ve středu zájmu kyberkulturních narací jsou pochopitelně technologie – pokročilé
komunikační a informační technologie, založené na digitální kódování. Ty jsou kyberkulturou
spojeny s několika zásadními, ústředními tématickými okruhy, v jejichž rámci jim jsou
přisouzeny vlastnosti, charakteristicky modelující krajinu kyberkulturních narací. Témata
v okruzích zahrnutá v rekombinaci tvoří vzájemně významově se doplňující figury, jež
dohromady konstituují jádro kyberkulturních narací. Okruhy, tvořící jádro kyberkulturních
narací, pojmenovávám takto:
•
Technologie jako agens změny
107
Založeno na přednášce kurzu Komparativní religionistika, přednášeného na FF MU Daliborem Papouškem.
K této logice, k tematickému a argumentačnímu jádru kyberkulturních narací, ostatně odkazuje řada autorů, zabývajících se
kritikou kyberkulturních textů. Píší o ní Kroker a Weinstein (2001), když v souvislosti s ideologizací kyberkulturního poselství
zmiňují „mytologii nové technologické frontier“, a Robins a Webster (1999: 223), když ve výše uvedené citaci hovoří
v souvislosti s Lévym o charakteristické „techno-rétorice“. Věnuje se jí i Robins sám (2003), když odkrývá neadekvátnost reflexe
kyberprostoru a – stejně jako například McKenzie (1992) o několik let dříve a podobně jako zmínění Kroker a Weinstein – hovoří
o „mytologii kyberprostoru“.
109
Rozlišením tématu a námětu v tomto místě odkazuji k rozlišení mezi anglickými termíny theme a topic, jak jej podle Bílka
(2003: 101-102) vysvětluje Umberto Eco. Téma (theme) je výslednou, nejabstraktnější složkou analyzované narace, zatímco
námět (topic) je „čímsi mězi dílčím motivem“ a právě tématem. Odchyluji se nicméně od Bílkem navrhovaného překladu termínu
„topic“ jako „topos“, který považuji za více matoucí, nejasný a zavádějící, než uplatněný „námět“.
108
37
•
Technologie a svoboda / moc / posílení (empowerment)110
•
Technologie jako nástroj utváření nové hranice (frontier)111
•
Technologie a autenticita
Zabývat se napřed budu prvními dvěma okruhy, tedy tématy technologie a změny a
technologie a svobody, moci a zplnomocnění.
Technologie jako agens změny
Pro
kyberkulturní
narace
je
charakteristický
technologický
determinizmus,
spojený
s předpokladem, že pokročilé informační a komunikační technologie jsou agentem změny –
změny paradigmatické i „faktické“, změny v každém kontextu, jehož se kyberkulturní narace
chápou, tedy změny společenské, kulturní, ekonomické i politické, změny v rovině textuality,
individua, komunity i makrosystému. Předjímání této změny orientuje kyberkulturní narace
směrem do budoucnosti – kyberkulturní narace změnu nereflektují, nýbrž anticipují.
Argumentační východiska pro tento tematický okruh byla pro ranou akademickou reflexi
kyberkultury hledána především u Marshalla McLuhana, v jeho tvrzení, že technologie je
kulturní extenzí lidské tělesnosti, že charakter technologie podmiňuje povahu sociální a
kulturní materie a každá technologická inovace vede k proměně společenských a kulturních
kontextů.
Technologie a svoboda, moc a posílení
Vztah technologie, moci a subjektu, rozvíjený druhým okruhem jádra kyberkulturních narací,
je formulován ve dvou opozitních variantách, jež charakteristicky rozdělují kyberkulturní
mluvčí
podle
jejich
postoje
k hodnocení
přínosu
technologie
na
technooptimisty
(technotopisty či technoutopisty) a technopesimisty (technodystopisty).
Optimistická poloha je založená na předpokladu, že pokročilé informační a komunikační
technologie budou nástrojem posílení subjektu, posílení individuální svobody a oslabení
centralizovaných
forem
moci.
Emancipační
potenciál
technologie
spočívá
v jejím
decentralizovaném/decentralizujícím charakteru, oslabujícím hierarchizované a centralizované
mocenské struktury, a v její schopnosti posilovat a podporovat tvůrčí, komunikační a
kognitivní schopnosti individua.
110
Rozdíl mezi svobodou a posílením je jemný, ale podstatný – přinejmenším v kontextu politické diskuze o přínosu nových
médií. Zatímco nabytí svobody umožńuje jedinci jednat dle vlastních intencí, posílení (empowerment) je posílením možností a
schopností účinné participace na politickém/veřejném dění.
111
Slovo „frontier“ lze z angličtiny přeložit poměrně jednoduše jako „hranici“ – takový překlad by ovšem přehlédl specifické
konotace, které slovo „frontier“ nese ve vztahu k tématu amerického Západu. Proto volím původní anglickým termín, v češtině
dosud takříkajíc „čistý“.
38
Pesimistická poloha tohoto okruhu naopak akcentuje předpoklad, že pokročilé informační a
komunikační technologie posílí kontrolní a mocenské mechanismy a povedou tak k vytvoření
nového mocenského řádu. Opresivní potenciál technologie spočívá v její schopnosti vytvářet
nové nástroje kontroly a rozšiřovat schopnosti stávajících, a posilovat tak mocenskou pozici
elit.
Tyto opozitní varianty příběhu technologie, subjektu a moci existují v kyberkurkulturních
naracích vedle sebe v dialektickém vztahu a nutně se nevylučují. Ukazuje to například již
kyberpunková próza, v níž se obě varianty setkávají a v níž právě jejich vzájemná rozpornost
hraje roli jednoho ze symbolických motorů žánru. Obě varianty narace ostatně nacházejí
svou argumentační inspiraci v kritické teorii, která je poznamenána obdobnou rozpolceností
mezi „utopickým programem“ a „pesimistickou reflexí“.
Původ prvních dvou okruhů jádra kyberkulturních narací má, jak zmiňuji v úvodu této
podkapitoly, blízký vztah k étosu univerzitních hackerů šedesátých let, jenž se stal základem
hackerského kódu, jehož rozličné (většinou jen v některých formulacích se od sebe navzájem
lišící) varianty jsou dodnes k dohledání na současném Internetu.
Kyberkultura poselství tohoto kodexu dále doplnila o motivy kulturní kolonizace a relativizace
autenticity technologicky zprostředkovaných prožitků a zkušeností – o motivy, promítající se
do druhých dvou páteřních okruhů jádra kyberkulturních narací (Technologie jako nástroj
utváření nové frontier a Technologie a autenticita).
Technologie jako nástroj utváření nové hranice
Kyberkulturní narace pohlížejí na technologie jako na nástroj vytváření nového kulturního
prostoru, vznikajícího technologickou implozí lidského světa, prostoru nepodrobeného moci
formálních organizací, prostoru nenormalizovaného, prostoru pionýrského – prostoru
ztotožněného s kyberprostorem.
V souvislosti s kyberprostorem hovoří kyberkulturní narace o nové hranici (frontier) hranici
možností a otevřeného prostoru za ní, čímž odkazují k logice americké tradice „cesty na
Západ“. Fyzická hranice (frontier) – slovy Gundolfa Freyermutha (1997) – zmizela ve chvíli,
kdy Amerika dorazila k Pacifiku, a jednou z nových kulturních hranic, novou výzvou
nekolonizovaného prostoru a kreativního bezvládí, se podle digitálního undergroundu
osmdesátých let měl stát kyberprostor.112 Mytologie hranice je naplněna výzvou nové kulturní
expanze, dávající prostor realizaci optimistického projektu zplnomocnění subjektu a nalezení
112
Hakim Bey (1991) v této souvislosti přišel s konceptem dočasných autonomních zón (v orig. the temporary autonomous
zones), vynořujících se a mizících fyzických i symbolických alternatiovních prostor „guerillové kultury“, stavících se opozice proti
Státu; novověké kořeny těchto dočasných autonomních zón Bey klade do počátků osidlování Ameriky.
39
„skutečné“ svobody, a zároveň je poznamenána vědomím pouhé dočasnosti takového
prostoru, jeho limitované odtrženosti od vlivů „skutečného světa“.113 Projevuje se tak v ní
opět „dvojakost očekávání“ ve vztahu k moci, jež charakterizuje předchozí tematický okruh a
v sobě spojuje utopii a dystopií.
Technologie a autenticita
Čtvrtý okruh přináší do kyberkulturních narací téma technologie jako zdroje relativizace
autenticity prožívání. Leitmotivem tohoto – opět dichotomicky strukturovaného – okruhu je
krize autenticity, nejistota týkající se „opravdovosti“ či „reálnosti“ technologicky mediované
interakce a zkušenosti a případných důsledků technologií způsobené neautentičnosti.
Kyberkulturní narace zde navazují na teze Jeana Baudrillarda (který hovoří o simulakrech a
simulativní, hyperreálné povaze mediované reality a mizejícím rozdílu mezi autentickým a
neautentickým) a na literární odkaz prozaika Nové vlny SF Philipa K. Dicka (popisujícího
technologií, drogami a duševními poruchami rozbíjený schizofrenní svět nejisté reálnosti, svět
kontroly a manipulovaných vzpomínek).114 Tyto dvě inspirace do diskuze vnášejí pesimistické
ladění – technologicky zprostředkované prožitky a zkušenosti jsou neautentické, od
autenticity prožitku nás vzdalují a připravují nás o schopnost autenticitu rozpoznat i
zakoušet. Svět neautentického prožívání, svět simulace, navíc může být prostředkem
manipulace. Právě zde se rodí negativní konotace virtuálního jakožto falešného, umělého a
nereálného.
Kyberkulturní narace ovšem tento postoj doplňují „optimistickou figurou“. Odtrženost od
reálna zároveň – v souladu s vyzněním předchozího okruhu – znamená odtržení od
„skutečného světa“, od jeho norem a struktur. Prostor vytvořený technologií nemusí být jen
prostorem otevřeným simulaci a manipulaci – je i kreativním rozhraním, dovolujícím
seberealizaci „reálně neuskutečnitelným“ způsobem. Nostalgie či stesk po autenticitě je pro
tuto polohu nepatřičná – není ničím jiným, než nostalgií po závazcích „světa masa“, tedy
světa „fyzického“, ne-virtuálního.
113
Součástí příběhu elektronické hranice (frontier) je ostrý vztah k „Real Life“, ke „skutečnému životu“– kořeny tohoto vztahu
lze opět najít již u první generace hackerů, tvrdících, že „tvrdit o někom v konverzaci, že vstoupil do Reálného Světa není
nepodobné, jako hovořit o zesnulé osobě“ (viz Jargon File 4.2.0). Kyberkultura 80. a 90. let v návaznosti na tento postoj
rozlišovala mezi kladně konotovaným „Virtual Life“ (virtuálním životem), označujícím sociální vztahy realizované v kyberprostoru,
a negativně konotovaným „Real Life“ (skutečným životem), označujícím sociální interakce ve fyzickém prostoru.
114
Některé Dickovy knihy a zejména jejich filmové adaptace – především Blade Runner (R. Ridley Scott, 1982, 1993) a Total
Recall (r. Paul Verhoeven, 1990) – se staly pevnou součástí kyberkulturního kánonu a ikonami diskuze o vztahu autenticity,
reálnosti a technologie. Zajímavý esej Prosthetic Memory: Total Recall and Blade Runner, zabývající se protetickou (tj. mediálně
či technologicky zprostředkovanou) pamětí, postavený na filmových adaptacích Dickových textů a konfrontující jejich poselství
s J. Baudrillardem a dalšími postmoderními teoretiky, nabízí již odkazovaná Alison Landsbergová (1996) ve sborníku
Cyberspace/Cyberpbodies/Cyberpunk: Cultures of Technological Embodiment.
40
Náměty kyberkulturních narací
Od jádra kyberkulturních narací se odvíjí široký vějíř vlastních kyberkulturních výpovědí,
v nichž jsou všechny čtyři témata jádra aplikovány na rozmanité konkrétní náměty, jejichž
reflexe se v rámci rané kyberkultury objevila. Jak již bylo řečeno, v masivním korpusu textů
je možné vysledovat více i méně zřetelné námětové linie, které se vzájemně prostupují a
kterými se kyberkulturní diskurzy obohacují o jazyk i koncepty uměnovědných i
společenskovědných oborů. Důkladně systematizovat tyto námětové proudy sice patrně
nemá smysl, ale je možné (ponechám-li stranou čistě témata technologická) alespoň
upozornit na ty nejvýraznější z nich, doprovázené nejviditelnější diskuzí, jež se většinou
přenesla až do dnešních dnů – na náměty vycházející z literárněteoretických, uměnovědných
a společenskovědných diskurzů.
Z tradice kritické teorie, literární vědy a lingvistiky, a to především z jejich strukturalistické a
poststrukturalistické větve, vychází teorie hypertextu – teorie nové formy textuality,
realizovatelné díky vzniku digitálních technologií.115 S ní jsou do jisté míry spřízněny linie,
vyprávějící o nových technologií jako o nástroji tvorby a autorské performance, o vztahu
nových médií a umění – o digitalizací katalyzované proměně vizuální kultury, vizuální estetice
a jazyce nových médií, virtuální realitě a simulacích (zde nikoli v baudrillardovském slova
smyslu).116
Další námětové linie jsou navázány na společenskovědné diskurzy – zahrnují kyberkulturní
vyprávění o technologií moderovaných symbolických i fyzických proměnách tělesnosti,
genderu a osobní identity (zde silně rezonuje příběh kyborga, jeden z nejvlivnějších
kyberkulturních mýtů); o znovuzrození společenství (symbolizovaného zrodem virtuální
komunity, virtuální agory); o kyberprostoru jako prostoru subverze, o naději na vytvoření
silné habermasovské veřejné sféry a o technologii jako prostředku posílení a šíření
demokracie; o budoucích či vznikajících formách společnosti (které nabývají podoby temných
kyberpunkových vizí i podstatně optimističtějších tezí o informační čí síťové společnosti a
příslibů vstupu do Informačního věku); o novém globálním ekonomickém řádu a nové
ekonomice (slibujících konečné vyřešení prohlubující se ekonomické recese, která Západ
zasahuje již od sedmdesátých let).
115
Technologie umožnila proměnu lineárního, fyzicky uchovávaného textu v otevřené virtuální textové médium, tvořené
vzájemně propojovatelnými (a čtenářem propojovanými) lexiemi (bloky textů a symbolických objektů) a stírající rozdíl mezi
úlohou čtenáře a autora. Tématem hypertextu, jeho teorií i jeho současnou realizací v prostředí internetových médií, se výlučně
a podrobně zabývá Z. Kobíková (2003-b) ve své práci Hypertext a jeho podoby v online médiích. Blíže k hypertextu viz také
Bolter (2001), Bolter a Grusin (1997), Koskimaa (2000), Landow (1997, 1998), Lister a spol. (2003), aj.
116
Tématem nových médií a umění se zabývá se výlučně a podrobně např. F. Kůst (2003-b) ve studii Estetické strategie nových
médií a A. Zbiejczuk (2003) v práci Net Art. Blíže k tématu viz také Koskimaa (2000), Lister a spol. (2003), Lunenfeld (1999),
Manovich (1999, 2001, 2002), aj.
41
Kapitola 3 – Ilustrace kyberkultury
Ačkoli v definici rané kyberkultury vycházím z povahy jejích narací, samotným a konkrétním
kyberkulturním textům jsem se dosud věnoval spíše povšechně a pouze v odkazech. Tvrzení,
týkající se povahy kyberkulturních narací, nicméně zaslouží pokud nic jiného, pak alespoň
ilustraci, jež by podpořila a osvětlila mé argumenty.
V následujících čtyřech podkapitolách tedy přibližuji alespoň výseč z širokého pole
kyberkulturních narací. V podkapitole první se podrobněji soustředím na kyberpunk, literární
žánr, který v kyberkultuře sehrál úlohu iniciátora tvorby textů a silného inspiračního zdroje.
Ve zbylých třech podkapitolách se pak věnuji třem vzájemně se doplňujícím a prostupujícím
námětům kyberkulturních narací – tělesnosti, komunitě a veřejnosti a moci. Každou
z podkapitol doplňuji o detailnější rozbor jednoho z vlivných, známých a charakteristických
textů té které námětové linie.
Kyberpunk – technologie v soukolích fikce
„Byl napodobován, prošel mutacemi, byl předmětem řady experimentů rekombinujících
jeho semiotickou DNA. Pokud jste byli v 80. letech v obraze, o kyberpunku jste se
přinejmenším doslechli, a pokud jste byli alespoň minimálně sečtělí, věděli jste o
Gibsonovi.“
(Maddox 1992.)
O kyberpunku bylo mnoho řečeno a mnoho napsáno – a snad nebude příliš troufalé, budu-li
tvrdit, že bylo již řečeno vše podstatné. Přesto je nutné zde věnovat tomuto literárnímu
fenoménu jistý prostor a smazat tak dluh, který se vůči kyberpunku navýšil v předchozí
kapitole. Kyberpunk sehrál, jak jsem několikrát opakoval, v kyberkultuře velmi důležitou roli
(i když s ní byl zpočátku spojen spíše volně) – byl tavícím kotlem, v němž byl slit amalgám
kyberkulturního jazyka, a byl významným mostem mezi kyberkulturou a světem, do nějž
kyberkultura pronikala.
Kyberpunk vzešel z literárního ghetta science fiction – byl literárním hnutím a z něj
odvozeným žánrem. Bývá považován za zatím poslední skupinový revoluční počin literární
science fiction (a to přesto, že se zrodil již před dvaceti lety)117 a vzhledem ke svému vlivu na
kyberkulturu může být chápán i jako nevýraznější „exportní artikl“ fandomfové literatury.
„Kyberpunk“ se původně jmenovala povídka B. Bethkeho o mladých hackerech, otištěná
v roce 1983 v prosincovém čísle klasického amerického vědeckofantastického magazínu
Amazing Stories.118 Její název použil o rok později spisovatel Gardner Dozois v článku pro
117
118
Viz např. Spinrad 2003.
V češtině viz Bethke, Bruce. 2001. „Kyberpunk.“ Živel 19.
42
Washington Post119 k označení skupiny „autorů, kteří se snažili do své tvorby dostat pocit ze
skutečné sociální a technologické atmosféry doby“120 – Dozois tyto autory prohlásil za „dvorní
dodavatele bizarního, drsného, technologického zboží“.121 V centru těchto „kyberpunků“ byli
William Gibson (autor iniciačního a ikonického románu žánru, Neuromancera), teoretik žánru
i kyberkultury Bruce Sterling a několik dalších autorů. Jak poznamenává například Martin
Bastl, seznamů kyberpunkových autorů „je celá řada a – kupodivu – až na několik jmen se
jejich obsah značně liší“.122 Za původní základ žánru, označovaný prostě za Hnutí, je snad ale
možno považovat autory zastoupené v „manifestní antologii“ kyberpunku, v Zrcadlovkách
(Mirror Shades, 1986, česky 2000), kterými jsou T. Maddox, P. Cadiganová, R. Rucker,
M. Laidlaw, J. P. Kelly, G. Bear, L. Shiner, J. Shirley a P. di Filippo.
Kyberpunkoví
autoři
navazovali
na
vědeckofantastickou
literaturu
šedesátých
let,
charakteristickou odklonem od technologického optimismu takzvaného Zlatého věku klasické
science fiction123 a pro 60. léta typickým kontrakulturním důrazem na nedůvěru v moc a
v technologii, ale i snahou o propracovanou psychologii postav a rozvíjení nových a
experimentálních literárních postupů.124 Ve hře generační výměny se kyberpunkové vůči
svým předchůdcům vymezili mimo jiné právě ve vztahu k technologii. „Děti hippies se staly
punkery 70. a 80. let,“ tvrdí Norman Spinrad, „a bouřily se, mezi mnoha jinými věcmi, i proti
technofobii předešlé generace rebelů.“125 Vztah informační technologie, ulice a moci (k
němuž se dále ještě podrobněji vrátím) se v nejrůznějších, více i méně viditelných podobách
stal jedním z leitmotivů kyberpunkové prózy a ve spojení se silným vypravěčským stylem,126
jak jej prezentují například Gibsonovy texty, se stal jedním ze znaků žánru, který velmi rychle
stal módním artiklem a přitahoval další a další autory. Od přelomu 80. a 90. let se
kyberpunkové postupy i motivy nakonec staly běžnou výbavou vědeckofantastické beletrie
jako takové a promítly se i do (především americké a japonské) filmové tvorby.
Někteří z původních kyberpunkových autorů – jmenovitě například Lewis Shiner – nicméně
nálepku „kyberpunk“ právě s ohledem na její módnost odmítli jako zavádějící a pečlivě
rozlišovali mezi původním Hnutím127 a pozdějšími kyberpunkovými variacemi, pohybujícími se
119
Washington Post, 30. prosinec 1984. (Viz Shiner 2001.)
Navrátilová 1998: 3.
121
Cit. z Shiner 2001: 46 (překl. R. Tschorn).
122
Bastl 2001: 10.
123
Charakterizovaného především časopiseckou povídkovou tvorbou a spojeného s takovými autory, jako byli např. I. Asimov,
R. Heinlein, C. Simak, E. A. van Voght či T. Sturgeon. Blíže viz Spinrad 2003.
124
Vedle autorů, jako byli P. K. Dick či F. Pohl (kteří jako první rozvinuli řadu témat, jež kyberpunk převzal – např. kyborgizaci
těla či otázku autenticity technologicky mediované zkušenosti), to byli autoři spojovaní s britskou a americkou Novou vlnou SF,
jako například M. Moorcock, J. G. Ballard, R. Zelazny nebo H. Ellison (od nichž kyberpunk přebírá náklonnost k experimentálním
formám prózy). Blíže viz Spinrad 2003.
125
Spinrad 2003: VI.
126
Pro tento styl bylo – slovy J. Navrátilové, citující L. McCafferyho – typické „směšování vysoké a nízké kultury, prolínání
hudby, filmu a reklamy do textu, pastiš uplatňující prvky science fiction, (chandlerovské) detektivky, milostné romance, akčního
příběhu, westernu (vystupují zde přece počítačoví kovbojové), dramatu z prostředí korporací i mýtu“. (Viz Navrátilová 1998.)
127
Jak o něm píše například B. Sterling v předmluvě k Zrcadlovkám (2000)
120
43
sice z velké části v tematických, fabulačních i syžetových mantinelech vymezených Hnutím,
ale již aktivně neposunujícími hranice žánru. Toto odmítnutí mělo umělecké příčiny – bylo
reakcí členů Hnutí, tedy „tvůrců žánru“, na komercionalizaci, sedimentaci a jisté ustrnutí
„typicky kyberpunkových“ schémat.128 Shiner o komodifikovaných kyberpunkových klišé na
počátku devadesátých let napsal:
„Potíž je v tom, že z uvedeného termínu se stala »komodita«, pokud mám použít
postmoderní nálepku. Označení kyberpunk se stalo reklamou na cokoli od komiksů přes
deskové hry až po specializované časopisy pro hráče na syntezátory. V science fiction
evokuje velice omezené pole; totiž romány o boji násilnických narkomanů v černé kůži,
vylepšených implantáty, s obrovskými korporacemi.“129
Takové rozlišení mezi původním inovativním uměleckým počinem a epigonskou masou má
(jakkoli je považuji za problematické) z literárního hlediska jistě své opodstatnění – budemeli ale kyberpunkové texty číst spíše s důrazem na zaměření této práce, smysl takové
diferenciace se poněkud mění a pozbývá na zásadním (a jistým způsobem osobním, a tedy i
emotivním) významu, jaký s ní spojuje Shiner. Proces komercionalizace odkazu Hnutí – jak
byl v souvislosti se „smrtí kyberpunku“ přiblížen v předchozí kapitole – je zde pro mě
signifikantní
pouze
jako
příznak
přerodu
rané
kyberkultury.
Při
pohledu
optikou
kyberkulturních narací (ke které se dále dostanu) se navíc Shinerovo rozlišení upozaďuje
zcela – takové obejití otázky literární původnosti, autorské originality a umělecké hodnoty se
sice může jevit jako neodpustitelné, leč umožňuje mi kyberpunk přiblížit a charakterizovat
prostřednictvím jeho obsahu a poselství.
Všechna kyberpunková díla – ať už tedy díla autorů přináležejících k Hnutí, nebo díla pozdější
– sdílejí několik zásadních rysů, souvisejících s provázaností kyberpunku s nástupem nových
technologií a činicích kyberpunk tak přitažlivým pro kyberkulturní kruhy. Kyberpunk byl
literární reakcí na rodící se společenskou změnu, přicházející s informačními technologiemi –
byl uměleckou reflexí této změny, předznamenával a předurčoval reflexi širší, akademickou i
populární. Kyberpunková literatura anticipovala, extrapolovala – a nakonec spíše než zprávou
o budoucnosti byla skutečně jakýmsi svědectvím o „atmosféře doby“. Ivan Adamovič v tomto
smyslu napsal:
„Kyberpunk je zvláštní literární směr. Víc než kde jinde zde totiž funguje jakési kolektivní
vědomí, sdílené jeho tvůrci, zvláštní myšlenkové pole morfických rezonancí, nezávislé na
vzdálenosti v prostoru. Kyberpunk se zrodil z ducha doby, visel ve vzduchu a šlo jen o to,
aby se našel někdo, kdo jej ucítí a zkonkrétní. ... Troufám si tvrdit, že kdyby nebylo
Gibsona, psal by něco na způsob kyberpunku někdo jiný.“130
128
Kontextem vzniku kyberpunku i jeho proměnou se v mírně ironickém duchu, ovšem velmi bystře a přínosně vedle Shinera
zabývá také další člen Hnutí Tom Maddox ve eseji Cyberpunk in 80’s and 90’s. (Maddox 1992.)
129
Shiner 2001: 46.
130
Adamovič 1993.
44
Zřejmá tematická i myšlenková rezonance se pochopitelně zvýrazňuje s ustalováním a
sedimentací kyberpunkového stylu. Bylo by ale samozřejmě chybou kyberpunk zredukovat na
„romány o boji násilnických narkomanů v černé kůži, vylepšených implantáty, s obrovskými
korporacemi“,131 jak si stýská Shiner. Patrně nejvýstižnější charakteristiku kyberpunku
(schopnou zachytit i původní a nejzásadnější kyberpunkové texty, vzniknuvší zhruba do roku
1985, jež se obsahově mohou jevit jako značně nesourodé, jak ukazuje například antologie
Zrcadlovky) nabízí Adamovič ve svém sloupku Vzpomínka na budoucnost (2001):
„Celý kyberpunk byl o mizení, rozšiřování a změnách paradigmat. Skutečná kyberpunková
próza se vyznačovala těmito vlastnostmi (nebo většinou z nich): antiautoritářství,
posthumanistické pojetí člověka (invaze do jeho těla nebo naopak expanze jeho vědomí
mimo tělo), estetika informačně-technologické společnosti (neboli technika konečně na
úrovni ulice), zájem o země třetího světa (spíše opět estetický než ideologický), opuštění
modernistické teorie permanentního pokroku (přikývnutí apokalypse).“132
Spolu s Brucem Sterlingem doplním ještě „novou integraci“ – tedy „prolínání světů, které
dříve existovaly odděleně – říše složité techniky a moderního popového undergroundu“.133
Kyberpunkové texty v souvislostech této studie chápu především jako první reprezentanty
kyberkulturních narací – a proto jako jednu z jejich klíčových vlastností chápu, že v nich lze
najít tematickou infrastrukturu, kterou jsem v předchozí kaptole definoval jako jádro
kyberkulturních narací. Že se v rámci kyberpunku principy této struktury dají vystopovat,
ostatně naznačuje již Adamovičova definice žánru.
Při jistém zjednodušení (L. Shiner nechť promine) lze říci, že kyberpunk přináší dystopickou
vizi budoucího vysoce technologizovaného postindustriálního světa, charakterizovaného
rozpadem či značným oslabením státu, plně podrobeného moci nadnárodních korporací,
organizovaného zločinu a vojenských junt; ve středu kyberpunkového příběhu stojí hrdinové,
kteří jsou, jak trefně konstatuje Jolana Navrátilová, „karikaturami amerických silných a
neporazitelných hrdinů“134 – hrdinové patřící ulici i Systému zároveň, vzpouře i rabství,
hrdinové zoufale individualističtí, a proto/přesto parodující ideály vrcholně amerického
liberalismu (či libertianismu).
Technologie hraje v kyberpunku roli agentu změny ve všech myslitelných rovinách –
technologický progres mění tělesnost kyberpunkových hrdinů a vztah k ní (technologie
vstupuje do jejich těla a subjekt tělo naopak opouští; tělo se stává „pouhým masem“), jejich
osobní identitu (jsou definováni právě svým vztahem k technologii a proměnou vztahu ke
svému tělu), mění tvář města, státu i celého světa (například důsledná korporatizace světa,
131
132
133
134
Shiner 2001: 46.
Adamovič 2001.
Sterling 2000: 10.
Navrátilová 1998.
45
jak ji popisuje Gibson, je umožněná právě díky technologii, která činí z centralizovaného
státu anachronismus).
Ve vztahu technologie a svobody, moci a zplnomocnění rozvíjí kyberpunk zároveň polohu
optimistickou i pesimistickou. Kyberpunk přemosťuje „propast mezi technologií135 a věčným
undergroundem,
propast
mezi
»kyberprostorem«,
technosférou
a
»punkery«,“
jak
poznamenává Spinrad.136 Technologie je na jedné straně mocenským nástrojem korporací –
je prostředkem důsledné komodifikace světa a lidí, kontroly a kolonizace privátní i politické
sféry. Zároveň ovšem sestupuje na samé dno společnosti, ocitá se na ulici a zde mutuje
v jediný možný nástroj subverze proti systému. Je symbolem oprese i odporu vůči ní. Je
adorována, je svého druhu fetišistickým objektem – a zde se kyberpunk setkává s ideály
hackerství. Technologie si podrobuje kyberpunkového hrdinu, ale je zároveň jeho výlučnou
nadějí seberealizace, prostředkem k nalezení, upevnění a vyjádření vlastní identity. Přijetí
technologie je jedinou cestou k sociální participaci, ale může být i jistým prostředkem
exkluze, jako v případě „datových kovbojů“. „Kyberpunkeři,“ možno doplnit se Spinradem,
„se stali prvními technofilními rebelujícími psanci.“137
Kyberpunk – jmenovitě William Gibson – přichází s představou kyberprostoru, symbolického
světa datových reprezentací, konstruovaných počítačovou sítí. Tuto vizi přebírá nejen většina
další kyberpunkové literatury, ale i celá kyberkultura. Gibsonova „sdílená datová halucinace“
je novým kulturním prostorem, vytvářeným technologií a pouze prostřednictvím technologie
přístupným. Odvrácenou stranou datové halucinace je oblast ghetta, ulice, světa opuštěného
legální mocí. Kyberprostor a ulice jsou v kyberpunku novou frontier – jsou světem ne-řádu,
analogickým k americkému Západu. Jsou navzájem svými opozity, a proto jsem nedílně
propojeny. Jsou stejně tak prostorem naděje (naděje odporu v kyberprostoru a naděje úniku
před mocí na ulici), jako ztělesněním úzkosti (v případě kyberprostoru úzkosti neautenticity,
v případě ulice úzkosti anomie).
Technologie vstupující do biologického těla relativizuje v kyberpunku autenticitu identity a
prožívání. Tělesná protetika ruší jednolitost těla a vztah k tělu jako danosti – ke konceptu
kyborga, kyberpunkem oživenému, se nicméně vrátím v následující kapitole. Kyberpunk
ovšem definitivně relativizuje i vztah subjektu ke zkušenosti a paměti, jak ukazuje například
Alison Landsbergová ve své analýze filmů Blade Runner a Total Recall – kyberpunkoví autoři
akcentují
protetický
charakter
technologicky
mediované
zkušenosti
a
její
zjevnou
neautentičnost. Zkušenost/paměť je ve světě informačních technologií přenositelná a
kyberpunk ji staví na roveň zkušeností reálně zažívaných, čímž relativizuje jejich „výsostné
135
136
137
Jež byla generací 60. let spojována s establishmentem a vojenskou mašinérií.
Spinrad 2003: VI.
Tamtéž.
46
postavení“. I když Landsbergová mluví o Scottově Blade Runnerovi,138 její úvahu lze rozšířit i
na literární kyberpunk:
„Konec Blade Runnera … vyjadřuje potěšení i tíseň z přenositelnosti – z toho, že
nemusíme být s to rozlišit mezi vlastními a protetickými vzpomínkami. … Film nás tak
nakonec nutí pochybovat o vlastním vztahu k paměti a přemýšlet o způsobu, jakým jsme
nabývali přesvědčení, že naše vzpomínky jsou reálné. Vzpomínky jsou jádrem naší
identity, našeho chápání toho, kým jsme a kým můžeme být , nicméně, jak tvrdí tento
film, záleží, zdá se, jen velmi málo na tom, zda tyto vzpomínky vycházejí z žité
139
zkušenosti, nebo zda jsou protetické.“
V souvislosti s tím, že kyberpunk jako první vyznačil prostor kyberkulturních narací, přinesl či
oživil tento literární žánr pro kyberkulturu několik klíčových konceptů, jež se staly svého
druhu symbolem pokročilých informačních technologií jako takových.
V prvé řadě je to koncept kyberprostoru, technologicky mediovaného symbolického světa
tvořeného počítačovými daty. Původně velmi fantastická a metaforická Gibsonova vize
kyberprostoru coby datové halucinace byla převzata dalšími autory a postupně se stala
pevnou součástí diskuze o pokročilých informačních a komunikačních technologií.
Podstatný je vliv, jaký měl kyberpunk na proměnu chápání hackera – byl to právě
kyberpunk, který dal vzniknout jedné z nejsilnějších variací na již letité téma hackerské
identity a přišel se stereotypem počítačového kovboje. Osamělého desperáta, posmutnělého
mstitele s Caseovou tváří a se září datového západu za zády – ve skutečném světě, v Real
Life, odsouzeného k zmaru, v kyberprostoru donuceného k sofistikované subverzi. Jakkoli
tragicky figura datového kovboje v kyberpunku vyznívá, její kouzlo ve spojení s tezí o ulici a
technologii inspirovalo štěpící se kyberkulturní kruhy natolik, že se na konci osmdesátých let
kyberpunker stal synonymem hackera a hacker sáhl zrcadlovkách.
A v řadě neposlední kyberpunk resuscitoval silné téma kybernetického organismu, kyborga.
Téma mizejícího, nenáviděného, opouštěného i rozšiřovaného těla, téma, jemuž patří
následující podkapitola.
Na
tomto
místě
se
podrobněji
podívejme
na
jeden
z nejzásadnějších
pozdních
kyberpunkových románů, na Sníh (1992, česky 2000) Neala Stephensona. Stephensonův
Sníh v sobě totiž koncentruje vše, co kyberpunk charakterizuje – tematicky i stylově. Navíc
nabízí silný, nezaměnitelný autorský styl, propracovanou fabuli a značnou dávku originálního
technologického vizionářství, jež se výrazně promítly do další podoby žánru i do vývoje
některých technologií. Stylotvornost je důvodem, proč coby reprezentanta kyberpunkové
literatury vybírám právě Stephensona.
138
Blade Runner (1982) – film režiséra Ridleyho Svotta, natočený podle jednoho z románů P. K. Dicka. Pro kyberpunk i
kyberkulturu jako takovou sehrál úlohu silné estetické i námětové inspirace.
139
Landsberg 1996: 186.
47
Neal Stephenson: Sníh
Sníh v době svého prvního vydání (1992) zavdal příčinu k nadšeným spekulacím o nastupující
druhé vlně kyberpunku140 – vlně charakterizované pevnějším vztahem s reálně existujícími
technologiemi a kontaktem s kyberkulturou, vlně typické výrazněji postmodernistickými
postupy a ironizací vlastního žánru. Stephensonův Sníh v této souvislosti „u technologicky
laděných čtenářů získal statut nejkultovnější knihy hned po Neuromancerovi“.141 Zatímco ale
Gibsonovu dílu byla věnována pozornost poměrně důkladná, Stephenson zůstává spíše
nedotknut. Což je další důvod, proč volím právě jeho.
Stephenson ve svém románu otevírá – jak je pro kyberpunk typické – pohled do světa blízké
budoucnosti. Světa masivně prorostlého počítačovými technologiemi, jejichž střed tvoří síť
virtuální reality Metaverzum, světa proměněného postupnou sublimací národního státu,
drobeného do řetězců frančízových teritorií.
Samotná fabule pro nás na tomto místě nehraje podstatnější roli – zásadnější je, jaký je
svět, o němž Stephenson vypráví (tedy jaká témata se v jeho románu vynořují). Proto snad
postačí napsat, že děj románu se točí okolo snahy mediálního magnáta L. Ross Leslieho
(nejvlivnějšího světového podnikatele, původně spekulativního vlastníka lokálních kabelových
sítí...) rozšířit neurolingvistický vir Sníh, umožňující programování mozkového kmene a
faktické ovládnutí populace. Proti L. Ross Lesliemu stojí programátor a chrlič – přispěvatel
Celosvětové informační centrály – Umi Neywitz (v orig. Hiro Protagonist), doprovázený
mladičkou skejťačkou S.O. (Sama Osobně, v orig. Y.T.). Úspěch kladné strany se nutně
dostaví a Stephenson se tím nijak netají – fabule, založená na inspiraci Chomského
lingvistickými teoriemi a sumerskou a židovskou mytologií, je nakonec stejně sebe-ironická,
jako Stephensonův jazyk. Stephenson důsledně zbavuje kyberpunk posledních zbytků
romantického idealismu a explicitně spojuje technologie s tématem ekonomické a mediální
moci, kontroly a manipulace, bezezbytku nahrazující jakékoli formy moci politické.
Svět Sněhu je světem v ekonomickém a politickém slova smyslu postkatastrofickým –
přinejmenším pro Spojené státy, do nichž je děj situován. Amerika prošla hospodářskou
recesí a státní aparát nepřežil krizi legitimity. Státní zákonodárná i výkonná moc zmizely –
byla rozprodána formou licencí, na jejichž správu dohlíží tragikomicky oslabená federální
administrativa.
„Tohle je totiž Amerika a lidi si tu dělají, co je sakra napadne, vadí to snad někomu? To
proto, že na to mají právo. A protože mají zbraně a nikdo jim nebude kurva do ničeho
140
Nadšení pro Stephensona se projevilo i v českém kontextu. Sníh byl v češtině vydán v roce 2000, čas mu ovšem na
aktuálnosti ani čtivosti příliš neubral. Nezamlčitelný podíl na kvalitě a přitažlivosti českého vydání měl překladatel Tomáš Hrách,
který text, postavený na řadě slovních hříček, dovedl v češtině k hravé dokonalosti.
141
Adamovič 2001-b.
48
kecat. Výsledkem je, že se tato země vyznačuje jednou z nejhorších ekonomik na světě.
… [Teď], když neviditelná ruka trhu popadla veškerou historicky podmíněnou nerovnost a
rozmázla ji po celé zeměkouli v tlusté vrstvě něčeho, co by snad pákistánský zedník mohl
považovat za prosperitu, víte, co nám zbylo? Jsou jenom čtyři věci, které dokážeme dělat
lépe než kdo jiný:
muzika
filmy
software
rychlá rozvážka pizzy“142
Z této ukázky je již částečně zřejmé, jakým směrem Stephenson orientuje svou (v mnoha
ohledech až cynicky ponurou) ironii. Jeho svět je světem ne nepřipomínajícím do krajnosti
dovedené teze z Beckovy Risk Society (1992) a Ritzerovy Mcdonaldizace společnosti (1996) –
světem vypjatého individualismu, vyplňujícího v tomto případě prostor mezi soukromými
prostory násilím a anomií a změkčovaného frančízovým korporativismem.
„Nic tak strašného jako Compton ještě neviděl. Malomocní si nad vanami s hořícím
benzínem opékají na rožních psi. Bezdomovci před sebou tlačí kolečka plná rozmáčených
svazků miliónových a miliardových bankovek, které vyhrabali někde v kanále. … Hlavní
třídy uzavírají hořící zátarasy. Nikde žádné frančízy. V oldsmobilu pořád něco prská. Jason
dlouho neví, co to může být, dokud mu nedojde, že po něm střílejí. Ještě štěstí, že se
nechal od svého strýčka přesvědčit, aby si pořídil plně obrněný model! Jakmile si
uvědomí, co se děje, pořádně ho to nabudí. Tohle je fakt síla, člověče! Jede si ve svým
fáru, ti hajzlíci po něm střílejí, a přitom na tom vůbec, ale vůbec nesejde!
Tři bloky od frančízy jsou ulice zatarasené mafiánskými obrněnými vozy. Na střechách
vypálených činžáků vykukují pěšáci s dvoumetrovými flintami a v černých větrovkách
s velkým svítícím nápisem MAFIE na zádech.
To je vono, čéče, tohle je origoš.“143
Stát rezignoval – řád je rozprodán. Stephensonova Amerika je důsledně přeložena do logiky
frančízových obchodních řetězců, zajišťujících prakticky veškeré funkce dříve přináležející
státu, lokálním komunitám a veřejnosti. Řetězce vstupují do sféry bezpečnosti, obrany i
výkonu spravedlnosti (a tak se setkáváme se společnostmi „Spravedlnost soudce Boba“,
„Executors“, „Mafie“ či „Obranný systém admirála Jima“) a jsou i jedinou zárukou zachování
statutu a ochrany osobních a občanských práv – teritoriální stát byl rozdroben do statisíců
drobných
reziduí,
frančíz
spravovaných
„soukromými
exteritoriálními
suverénními
polonárodními entitami“,144 tedy dalšími specializovanými řetězci (mezi nimiž najdeme
například „Velký Hong Kong pana Leeho“, „Novou Sicílii“, „Narkolumbii“ či „Perleťové brány
reverenda Wayna“). Semistátní příslušnost je otázkou volby a tržního vztahu. Movitější vrstvy
jsou s to platit si kvalitnější státní zastoupení i bezpečnější „dobré sousedství“, nemajetné
vrstvy a přistěhovalci se musejí spokojit s levnými a neprestižními značkami...
142
143
144
Stephenson 2000: 7.
Tamtéž, 174.
Tamtéž, 118.
49
Společnost Stephensonova Sněhu je (inspiruji-li se znovu u Ulricha Becka) společností ostře
brazilizovanou,145 tedy masivně poznamenanou zvětšujícím se rozdílem v životním stylu,
očekáváních a ekonomických příležitost mezi nejvyššími a nejnižšími vrstvami. Zároveň je
dystopickou verzí společnosti informační – data jsou po období hyperinflace nejcennější,
nejrozšířenější a vpravdě všudypřítomnou měnou. Technologie umožňuje precizní datovou
kontrolu nad kýmkoli a čímkoli – a svým způsobem je tak nejzásadnější podmínkou
fungování roztříštěné frančízové společnosti.
„Vzduch je dneska pořádně špinavý …, a tak je laserový paprsek, jenž na okamžik zazáří
mezi vrtulníkem a hrudí S.O., dokonale viditelný jako tenoučká přímka, jako milióny jasně
červených smítek tančících na optickém vláknu. …
Trvá to sotva půl vteřiny. Prohlížejí si čárové kódy, která má rozvěšené na prsou. Zjišťují
si, o koho jde. Teď už Mafie ví o S.O. všechno – kde bydlí, co dělá, jakou má barvu očí,
znají její úvěrovou historii, předky i krevní skupinu.“146
Jen málo optimistický je v této souvislosti Stephensonův vztah k digital divide, tedy
k nerovnosti v přístupu k výpočetní technologii. Brazilizovaná společnost přeje elitám –
exkludované
vrstvy
jsou
charakterizovány
nemožností
profitovat
prostřednictvím
preferovaných ekonomických aktivit. A to je v kontextu informační společnosti spojené
s omezeným přístupem k technologii – a přeneseně především k počítačové síti Metaverzum,
jejíž součástí je virtuální Ulice.
„V reálném světě … žije něco mezi šesti a deseti miliardami lidí. Většina tráví čas tím, že
plácá hliněné cihly nebo mává kalašnikovy. Asi miliarda z nich má dosty peněz na to, aby
si pořídili počítač; tihle lidé mají víc peněz, než všichni ostatní dohromady. Z této miliardy
potenciálních majitelů počítačů se asi čtvrtina skutečně obtěžovala počítač zakoupit a
čtvrtina této čtvrtiny má počítače dostatečně výkonné na to, aby utáhly protokol Ulice.“147
Ulice, i když je de facto prostorem otevřeným pouze elitám (ve Sněhu technologie ulici
s malým u patřit nechce – Stephenson jako by se skrytě vysmíval Gibsonově „punkové
naivitě“), je prakticky jediným skutečným hlavním bulvárem roztříštěného světa oplocených
reziduí. Metaverzum tvoří dominantní komunikační kanál elity – chudé vrstvy se spokojují
s kabelovou televizí. Stephenson tak již na počátku 90. let polemizuje s představou Internetu
jako demokratizačního nástroje.
Jeho Metaverzum však i přesto bylo poměrně inspirativní – je podstatně bližší reálným
možnostem počítačové techniky, než byl Gibsonův Matrix. Nejde již o „sdílenou halucinaci“,
ale o svého druhu virtuální realitu – trojrozměrnou vizualizaci uživatelského rozhraní,
ozvučenou a promítanou do brýlí. Uživatel, graficky reprezentovaný avatarem, do tohoto
fiktivního prostoru vstupuje pouze metaforicky, jeho „mysl“ již neopouští „maso“, jako se
145
Fenoménu brazilizace se Beck věnuje v kapitole The Brazilianization of the West své knihy The Brave New World of Work
(Cambridge: Polity Press, 2000).
146
Stephenson 2000: 45.
147
Tamtéž, 35.
50
tomu dělo v Gibsonově případě. Stephensonovo Metaverzum i jeho koncept avatara148
ovlivnily tvorbu některých skutečných síťových aplikací i jejich terminologii a od poloviny 90.
let je možno se se systémem inspirovanými Metaverzem setkat například na serveru
www.activeworlds.com, „obývaném“ řádově stovkami tisíc uživatelů.
Sníh rozvíjí a dále rozšiřuje klasická kyberpunková témata – a zároveň se, narozdíl od
původního kyberpunku, otevřeně staví do otevřeně kritické pozice, vyhýbající se ovšem dík
ironickému až cynickému ladění jakémukoli moralizování. Technologie je ve Stephensonově
přístupu spíše příznakem i příčinou nerovnosti a symbolem moci, než nástrojem ulice a
prostředkem zplnomocnění. Společnost Sněhu je společností technologické exkluze.
Stephenson tak dokladuje výše zmiňovanou smrt punkové složky kyberpunku – kyberpunk
v jeho podání definitivně ztrácí víru v technologický vzdor a kontrakulturní seberealizaci
mimo mocenské struktury.149 Jeho román tak ovšem ukazuje na pokračující provázanost
kyberpunku se sociální teorií – ta se do kyberpunku promítá nejen prostřednictvím literárního
rozvíjení vize informační společnosti, ale i skrze onu ironizující kritičnost, s níž kyberpunk
extrapoluje soudobé společenské trendy i odborné diskuze, spojené s technologií i tzv. novou
ekonomikou.
Kyborg – technologie, tělo a identita
„…[K]líčové analytické kategorie, které jsme dlouho využívali ke strukturování svého
světa a které se odvozují ze zásadního oddělení biologického, technologického,
přírodního, artificiálního a lídského, se nyní začínají mlžit.“
(Featherstone a Burrows 1996: 3.)
„Gender kyborgů je lokální možností, která se globálně mstí. ... Kyborgové nemají nutkání
vytvářet totální teorii, ale mají těsnou zkušenost s hranicemi, jejich konstrukcí a
dekonstrukcí.“
(Haraway 2002: 57.)
Koncepce kyborga, jež se poprvé objevila v kontextu aplikované kybernetiky na počátku
šedesátých let dvacátého století a do kyberkultury razantně vstoupila prostřednictvím
kyberpunku, je velmi úzce provázaná s tematikou technologicky modifikované tělesnosti a
proměnou identity v kontaktu s pokročilými informačními a komunikačními technologiemi.
Příběh – či snad mýtus – kyborga provází jen část této silné námětové linie kyberkulturních
narací, jejíž vývoj a základní motivy se nyní pokusím ve stručnosti přiblížit, ale i tak jej lze
považovat za jakousi konceptuální ikonu kyberkulturního pojetí těla.
148
Jakkoli sám autor přiznává, že využití termínu v tomto kontextu není zcela původní: „Po prvním vydání Sněhu jsem se
dověděl, že pojem »avatar« se skutečně už několik let používá v systému virtuální reality zvaném Habitat. ... Kromě avatarů
Habitat obsahuje spoustu základních rysů Metaverza, jak byly popsány v této knize.“ (Tamtéž, 540.)
149
I když je možné se ptát, nakolik taková víra byla vlastní kyberpunku vůbec – tuto otázku diskutuje ve své práci například
Jolana Navrátilová (1998).
51
Vyhnu-li se rozkrývání obecnějších inspiračních teoretických a kulturních zdrojů pojetí tělesna
v kyberkultuře, pak mohu s jistou odvahou tvrdit, že v základech kyberkulturní tělesnosti lze
vystopovat dva klíčové momenty. Tím prvním je proměna chápání těla (či obecně
organismu), jak ji přinesla na konci čtyřicátých let dvacátého století kybernetika. Tím druhým
pak je hackerský étos, jenž byl v krátkosti přiblížen v předchozí kapitole, věnované
konceptualizaci a periodizaci kyberkultury. Konvergencí těchto tvou vcelku nesourodých
přístupů k tělesnosti krystalizuje v osmdesátých letech, v živném roztoku kyberpunku a pod
silným vlivem feminismu, obecnější a společenskými vědami převzaté chápání kyborga jako
konceptuálního modelu technologizovaného těla.
Zmíněná proměna chápání těla, spojená s kybernetikou, byla důsledkem toho, že se
kybernetika začala zajímat o živý organismus jako o komunikační síť schopnou zpětné vazby
a seberegulace, síť založenou na aktivní, cílené a hierarchicky řízené směně informací. Tato
proměna měla ráz především symbolický, byla paradigmatického charakteru – a vzhledem
k pozdějším souvislostem je možné napsat, že s sebou nesla jisté nezanedbatelné semiotické
či kulturní důsledky. Kybernetika totiž ve svém jazyce smazala v určitém ohledu rozdíl mezi
živým organismem a novým typem automatu, který si vytyčila vytvořit: Způsob fungování
organismu se jí stal vzorem pro způsob konstruování automatu. Automat se v pojetí
kybernetiků stal artificiální obdobou organismu a organismus mohl být chápán jako živý
automat. (Že tento pohled není lidské kultuře zcela cizí, si zakladatel kybernetiky Norbert
Wiener velmi dobře uvědomoval. Podle Wienera snaha o připodobnění automatu, tedy
autonomně pracujícího stroje, živému organismu prochází přinejmenším evropskou historií;
dobová představa takového připodobnění vyplývala pouze z technologických a diskurzivních
limitů toho kterého období.)150
Jako klíčové se nicméně jeví, že Wienerova kybernetická metafora se opírá o
rekonceptualizaci fyzicky pojímaného těla do podoby informačního systému, symbolické
organizace biologického organismu. Podle Wienera je organismus poselstvím, je opozitem k
„chaosu, dezintegraci, smrti, tak jako je sdělení protikladem hluku“.151 Takové pojetí,
vznikající v době, kdy byly stavěny první počítače (k nimž Wiener organismy taktéž
přirovnává, což je příznačné), je zajímavé navíc i pro svou inspirativnost – nejenže poměrně
záhy vedlo k vytvoření v této podkapitole ústředního konceptu kyborga, ale inspirovalo i řadu
dalších pozdějších autorů, mezi jinými například (jak naznačuje již Wienerova teze o
150
N. Wiener tak rozlišuje čtyři historické stupně vývoje automatu. Tím prvním je mýtem ovlivněný „golemův“ čas, nesoucí
představu těla jako hmoty nadané magickou životní silou. 17. a 18. století přináší s vynálezem a zdokonalením hodinového
strojku metaforu těla jako hodinového stroje. Konec 18. století a století 19. má svou páru – a metaforu těla jako stroje,
spalujícího živiny a převádějícího chemickou energii v pohyb. 20. století pak přichází s pojetím těla jako sítě elektrických
vzruchů. (Viz Tomas 1996.)
151
Citováno z: Tomas 1996: 28.
52
organismu, jenž je sdělením) mediálního teoretika Marshalla McLuhana nebo již několikráte
zmíněného Philipa K. Dicka.
Téma lidské tělesnosti ve vztahu k informační technologii jako první explicitně přinesli
kybernetikové Manfred E. Clynes a Nathan S. Kline třináct let poté, co Wiener prosadil
kybernetiku jako samostatný obor. Clynes a Kline, pracující na projektu přežití člověka
v extrémních podmínkách výškových a mimozemských letů, v roce 1960 přišli s modelem
kybernetického organismu (cybernetic organism), zkráceně označovaného neologismem
kyborg (cyborg). Tento koncept, který se záhy stal velmi populárním i mimo vědecké kruhy a
jenž skrze vědeckofantastickou literaturu později přešel do jazyka kyberkultury, pracoval
s představou seberegulujícího lidsko-strojového systému. Ten vycházel z potřeby propojení
organismu pilotů s přístroji kontrolujícími a ovlivňujícími jejich biologické procesy i s přístroji
řídícími letadlo či sondu. Zařízení, prolínající se s lidským tělem, byla pojímána v rovině
protetické metafory či metafory extenze, fyzického rozšíření – z čistě biologického těla
vytvářela „artefaktální organismus“, schopný přizpůsobit se či přežít v takových podmínkách,
v nichž by „neuzpůsobený“ organismus přežil jen těžko.
Reakce na Clynesova a Klineho kyborga byla velmi živá – jejich projekt byl sice formulován v
praktickém duchu, jako snaha o řešení zadaného problému, nicméně dotýkal se přímo lidské
tělesnosti. Ve vztahu k ní naboural a zrelativizoval symbolické i fyzické hranice těla, když toto
tělo prolnul a srovnal s vlastním umělým výtvorem a skrze tento výtvor propojil
v komunikačním aktu vnitřní svět těla a svět vnějšího prostředí. Koncept kyborga nabízel
způsob informačního propojení zcela odlišných systémů a otevřeně hovořil o radikální
proměně tělesnosti.
O síle svého nápadu Clynes a Kline dobře věděli, jak ukazuje například Clynesova předmluva
ke knize Kyborg: evoluce Supermana,152 v níž Clynes hovoří o kyborgovi jako o nové hranici
(frontier) lidských možností, jako o výzvě, přičemž se dostává do optimistické polemiky
s karteziánským dualismem, když tvrdí, že fenomén kyborga je „mostem mezi myslí a
hmotou, mostem začínajícím v našem čase a mířícím do budoucnosti“. Clynesova slova jsou
již naplněna oním pro část rané kyberkultury tak charakteristickým optimismem, promítajícím
se i do struktury jádra kyberkulturních narací. V kyborgovi Clynes tuší naději svobody:
Kyborg – a zde již nikoli kyborg v původním čistě technologickém pojetí, ale kyborg jako vize,
kyborg konceptuální – bude svobodnější a flexibilnějši než lidský organismus, protože „jeho
život a jeho délka nebudou svázány omezením dědičnosti“. Kyborg je pro Clynese – stejně
jako později pro pozdější kyberoptimisty – příslibem „nového a… lepšího bytí“.153
152
153
Tomas 1996: 36.
Citováno z: Tomas 1996: 37.
53
Kybernetika, sama již multidisciplinární, vzniklá konvergencí technologických, biologických,
lingvistických
a
psychologických
oborů,
tedy
budoucí
kyberkultuře
odkazuje
část
terminologického vybavení a zároveň přináší jedno z klíčových témat, kterým je proměna
tělesnosti v kontaktu s technologií. Toto téma se soustřeďuje v konceptu kyborga, který
bude o dvacet let později v modifikované podobě jedním z klíčů k hledání a popisu identity
příslušníků
kyberkultury.
Identity,
založené
na
rozostření,
mazání
a
překračování
symbolických hranic; identity vysvětlované a obhajované kyberkulturními naracemi.
Zhruba ve stejné době, kdy Clynes a Kline pracují na projektu kybernetického organismu,
tedy počátkem šedesátých let, se na amerických technologických institutech rodí první
hackerské komunity. První etapa rané kyberkultury je, jak jsem ji vylíčil v podkapitole
Vymezení a periodizace kyberkultury, obdobím formulování hackerského étosu, který mimo
jiné rovněž předznamenal kyberkulturní vztah k tělesnosti – a to v míře srovnatelné
s přínosem kybernetiky.
Základní trend ve vztahu k tělesnosti, jak byl přinesen hackery a posléze přijat ranou
kyberkulturou jako takovou, dokonale vystihl William Gibson, když v románu Neuromancer
napsal: „…patřilo k dobrému tónu elity pohrdat tělesností. Tělo bylo maso.“154 Tento trend
má kořeny v nedůvěře hackerů v relevanci tělesné reprezentace jako vhodného měřítka pro
hodnocení jedince a je symbolizován pravidlem formulovaným Stevenem Levym, podle něhož
by hackeři „měli být posuzování podle svého hackování, ne podle falešných kritérií, jako jsou
vzdělání, věk, rasa nebo pozice.“155
Toto pravidlo – dovedené až do polohy jakési stigmatizace tělesného a přeneseně pak i
odmítání „reálného života“156 – může být chápáno jako výraz reakce hackerské komunity na
prostředí, v němž se jako subkultura konstituovala. Systém rigidních pravidel využívání
strojového času sálových počítačů, zosobněný všemocnou obsluhou z řad bílých límečků,
stejně jako omezení sociálních kontaktů se světem vrstevníků tlačily k ne-fyzické
seberealizaci,157 přičemž dehumanizované, sporé interiéry počítačových laboratoří, ne
nepřipomínající prostředí středověkých mnišských skriptorií,158 toto patrně jedinečně
podporovaly. Svět programování uspokojivě substituoval neuspokojující svět fyzičnem
podmíněných úspěchů. Hackeři si vybudovali od fyzična se distancující svět hodnot, explicitně
154
Gibson 1992: 7.
Levy 1984, 2. kapitola.
156
Viz výše, v podkapitole Jádro kyberkulturních narací.
157
Podrobnější líčení života prvních hackerských komunit na bostonském MIT. nabízí Steven Levy v knize Hackers, Heroes of the
Computer Revolution, v kapitole The Tech Model Railroad Club. (Levy 1984.)
158
Jakkoli působí texty T. Learyho komicky, pozérsky, či snad až nepatřičně, v tomto ohledu je mu nutno přiznat schopnost
trefné zkratky. Ve své knize Chaos a kyberkultura (Leary 1997: 85) píše: „Až donedávna byly computery v totožné společenské
a politické situaci jako předguttenbergovské systémy. Systémy na zpracování myšlenek, jež ovládaly společnost, byly
monopolním vlastnictvím vlád a velkých korporací. Byly pečlivě střeženy mnišskými techniky, kteří procházeli přísnými
kontrolami.“ Tato „mnišská paralela“ nabývá na zajímavosti vzhledem k hackerské kultuře odmítaného těla a asketismu.
155
54
upřednostňující před jakýmikoli tělesnými charakteristikami schopnost uplatňovat intelekt,
kreativitu a výdrž při řešení programátorských problémů. Fyzický asketismus, jak píše Levy,
vedl nejen k bezohlednosti vůči fyzickému okolí, osobnímu vzhledu a vlastním základním
tělesným potřebám, ale k manifestní symbolické a později i fyzické dehonestaci vlastního těla
vůbec. Tento (ve své podstatě možná velmi „punkový“) postoj byl kompenzován romantizací
a estetizací samotného aktu programování, jehož kvalita a výjimečnost se stávaly jedinými
měřítky hodnocení osobnosti.
Takto
konstruovaná
jinakost,
v prostředí
byrokratizovaných
počítačových
laboratoří
technologických institutů počátku šedesátých let velmi výrazná, byla patrně v rovině fyzické
(hacker byl samozřejmě velmi jiný, než obsluhující akademický personál) i programátorské
(kreativita mladých hackerů se značně lišila od proklamovaného důrazu na řešení především
statistických a administrativních úkolů) zároveň snahou o jednoznačné, definitivní a vědomé
vlastní vymezení se skrze zvýraznění stigmatizující odlišnosti.159 Hackeři sami sebe vnímali
jako subverzní prvek uvnitř akademických institucí a později i velkých společností a v
kontrastu vůči praxi svého okolí úmyslně rozvíjeli étos otevřeného přístupu k informacím,
který si v uzavřených výzkumných areálech dokázali někdy až překvapivě získávat a
udržovat.160
První hackerské komunity tedy kyberkultuře odkazují nedůvěru k tělu a odmítání vlastní
tělesnosti, upřednostnění seberealizace v netělesném, symbolickém prostředí datových
konstruktů a utvoření a upevnění vlastní identity skrze toto prostředí. Vztah hackera k
nedokonalému a neuspokojivému tělu je problém, jehož řešení budou další kyberkulturní
generace hledat (napřed skrze kyberpunk a později prostřednictvím politizace jeho dílčích
témat) v přivlastnění si konceptu kyborga – vztah k tělu tak od odmítání posunou do roviny
vize jeho kreativní transformace prostřednictvím technologie.
Koncept kyborga a hackerská etika se explicitně setkaly na počátku osmdesátých let
v kyberpunku – a setkání to bylo plodné. Kyberpunk adoptoval „posthumanistický“ koncept
kyborga a učinil jej středem své „kulturní politiky tělesnosti“ – a jako většinu svých témat jej
v prvé řadě estetizoval a posílil v něm rozměr proměny, rozbití a rozmlžení stávajících
kategorií tělesnosti, genderu, sexuality, biologičnosti, autentičnosti.
159
Podle Nigela Clarka (1996), vycházejícího z McLuhana a Baudrillarda, souviselo hackerské vymezení se vůči tělu i s jejich
odporem ke grafické reprezentaci počítačových dat – obé prý mohlo být motivováno potřebou vyrovnat se zpětně s vizuální
kinematografickou kulturou, posilující úlohu vizuálního vjemu (v rovině tělesnosti se hackeři vyrovnávali s filmovým průmyslem
předkládanou reprezentací těla; v rovině programování se absencí ulehčující grafické reprezentace dat posilovala jejich
výjimečnost coby nezastupitelných expertů). (Viz Clark 1996: 114 – 117, 119 – 120.) Jak Clark píše, „počítačový
kontrakulturalismus se explicitně vymezoval spíše vůči kultuře pohyblivého obrazu, než vůči nevýrazné, šedé technokracii… […]
počítačový monitor jako brána k participaci na informačním podsvětí byl stavěn do protikladu k televizní obrazovce jako
pasivnímu oknu do plochého světa vizuální kultury.“ (Clark 1996: 120.)
160
Viz Clark 1996: 118.
55
Měl-li být původní Clynesův a Klineho kyborg způsobem adaptace na fyzicky nepřátelské či
nebezpečné prostředí, kyberpunkový kyborg je (v antiautoritativním duchu) adaptací na
nepřátelské prostředí hypertechnizované společnosti; kyberpunkoví hrdinové rozšiřují svá těla
o technologické a biotechnologické extenze, aby, jak píše Jolana Návrátilová ve své práci o
kyberpunku Williama Gibsona, byli „schopni okolnímu světu signalizovat své postoje a životní
hodnoty“.161 Kyborg se v tomto ohledu ukázal být uspokojivou odpovědí na hackerovo
odcizení od vlastního masa, jak netechnologizované tělo syrově označil Gibson. Kyborg
v sobě nesl nejen potenciál změny, ale i výraz kreativity – a proto, jakkoli byl jen objektem
fikce či konceptu, kyberkulturu vyrůstající z hackerských kořenů oslovoval. Byl artikulací
nutnosti (v rovině realizovatelnosti symbolického a v rovině vize i fyzického) prolínání těla a
stroje, vycházející z velmi mcluhanovského chápání počítače jako extenze rozšiřující
symbolické možnosti a schopnosti moderního subjektu. Byl-li čtenáři z prostředí kyberkultury
kyberpunk čten mimo jiné jako literární odraz jejich prožívání zrození a šíření nové
technologie a mapou jejích možností, pak byl vnímán i jako manifest jejich vztahu
k tělesnosti. Kyberpunkový postoj k technologickému „narušení“ těla, k tělesným extenzím,
je sice – stejně jako po hackerech zděděný přezíravý postoj k vlastnímu masu – mnohdy
spíše estetický než jakýkoli jiný (jako i v případě mnoha jiných témat), ale skrývá v sobě silný
potenciál.
V kyberkulturní politice tělesnosti, zúročující tento potenciál, je možno rozlišit dva silné
základní
proudy.
Základním
jmenovatelem
prvního,
vycházejícího
výrazněji
ze
sociálněvědného prostředí, je téma posílení (empowerment) subjektu, tedy téma, jež
odkazuje k osvícenskému projektu i ke kritické teorii. Cestou k tomuto posílení – či
zplnomocnění – má být vědomá a cílená technologická metamorfóza fyzického těla i jeho
symbolických reprezentací, proměna zohledňující „skutečné potřeby“ realizace subjektu
včetně jeho potřeby mít pod kontrolou reprezentaci vlastní tělesnosti a genderu. Tento proud
přebírá z kyberpunkové literatury koncept kyborga, který silně politizuje a staví jej jako
odpověď mocenské kontrole a foucaultovské biopolitice.
Druhý proud, jenž je součástí silně technotopické (tedy techno-utopické) linie kyberkulturních
vyprávění o proměnách společnosti v důsledku nástupu nových technologiích, pracuje spíše
s vizí opouštění tělesnosti, než s její proměnou, a hovoří o radikálním odtělesnění, o zmizení
těla ve smyslu ztráty jeho sociální relevance. Středem narací technotopistů je osvobození
subjektu; digitální technologie dle nich zkrátka nabízí možnost vyvázání se z limitů tělesnosti
úplným vnořením se do kyberprostoru, symbolického a sociálního prostoru konstruovaného
prostřednictvím pokročilých informačních technologií.
161
Navrátilová 1998.
56
První proud je spojený s Manifestem kyborgů Donny J. Harawayové (publikovaným poprvé
v roce 1985), jehož některým aspektům se podrobněji věnuji dále v této podkapitole.
Harawayové pokus „vybudovat ironický politický mýtus věrný feminismu, socialismu a
materialismu“,162 text vycházející stylem jazyka z nejlepších tradic kyberpunku jako
literárního žánru, se patrně stal nejsilnějším a nejcitovanějším textem reflektujícím postup
kyberkultury v osmdesátých letech. Harawayová v něm, s nadsázkou a ironií kriticky
namířenou proti esencialismu tělesné a sociální identity i druhé vlně feminismu,163 přebírá
koncept kyborga jako projekt životní politiky, založené na vědomé re-konstrukci sebe sama,
vlastního těla a vlastní identity – Harawayová se vzdává lpění na autenticitě a navrhuje (čímž
vlastně „naplňuje“ kyberpunkové vize) cíleně bořit a posouvat diskurzivní hranice a stavět
nové, za něž bude jedinec/kyborg ochoten a schopen nést zodpovědnost. Harawayové
kyborg ve své fyzické/symbolické jedinečnosti narušuje pohlavní dualismus a další „biologicky
dané“ kategorie, úmyslně je trivializuje a renovuje v kontextu propojení těla a stroje,
propojení zajišťujícího svobodu jedinečnosti…
Harawayová pravděpodobně jako první přichází se skutečně politizujícím přístupem
k technologicky modifikované tělesnosti. Její výchozí pozice, totiž socialistický feminismus,
k tomuto propojení tělesnosti a političnosti dává samozřejmě silné zázemí – i když
Harawayová nakonec nedělá nic jiného, než že „pouze“ probouzí potenciál, který se
v kyberkultuře skrývá, vzhledem k její inspiraci Foucaultem, možná už od jejího samého
začátku.
Kyberkulturní tělo je od této chvíle jednou provždy tématem politickým, spojeným
s konstrukcí a rekonstrukcí identity, a zároveň je polem nového uplatnění logiky hackingu.
Ikonickým výrokem druhé poloviny osmdesátých let, výrokem vzešlým z popkulturně
laděných kruhů okolo magazínu Mondo 2000, může být věta jeho editora R. U. Siriuse:
„Spousta lidí v kyberkultuře označuje tělo za kus masa, protože je tak těžko proměnlivé a
neflexibilní. A přece se dá i tento kus skutečnosti už dnes hackovat…“164
Proud druhý, spojený především s technooptimistickou digitální avantgardou čtvrté etapy
rané kyberkultury, je charakterizován spíše jakýmisi eskapistickými tendencemi, než
skutečnou politizací tématu (ačkoli se autoři s ním spojení na Harawayovou často odvolávají).
Mezi jinými Jaron Lanier, Timothy Leary, nebo s akademickou reflexí spíše spojení Katherine
Haylesová a Michael Benedikt pracují více či méně nápaditě s představou vyvázání se z limitů
tělesnosti plným vplutím jedinců do kyberprostoru a vytvořením netělesných, a tedy
162
163
164
Haraway 2002: 51.
Viz Navrátilová 2002.
Cit. z Freyermuth 1997: 48. (Překlad upraven.)
57
předsudků a svazujících tělesných kategorií zbavených identit, komunit a společností. Jak o
deset let později trefně konstatují například Kevin Robins či Jeffrey Fisher, tyto nadšeně
optimistické texty utopistického charakteru mají až překvapivě mnoho společného například
se středověkým způsobem nahlížení a prožívání tělesnosti165 – a zároveň coby teoretické
reflexivní práce disponují jen velmi omezenou výpovědní hodnotou, jak ukazuje Robins ve
svém kritickém eseji Kyberprostor a svět, v němž žijeme (2003). I když však tyto často
krajně optimistické texty svádějí k prostému odmítnutí s poukazem na jejich nerealističnost,
cenu coby svědectví o „duchu doby“ rozhodně mají.166
Haylesová v této souvislosti možná provokativně, ale ne nezajímavě tvrdí, že „od středověku
nebyla v populaci zřejmě tak široce rozšířená představa opuštění těla a nikdy nebyla tak silně
propojena s existujícími technologiemi“167 a Fisher na adresu naivních, ironických i seriózních
utopistů, rozvíjejících kyberpunková témata, poznamenává:
„Zatímco v moderním světě tepeme do našich středověkých protějšků pro jejich
nadsvětské zanedbání těla, sami se pokoušíme o úspěšné ovládnutí svých těl skrze
uplatňování zvláštní formy asketismu. A zároveň, což je ve vztahu k našim současným
obavám důležitější, toužíme po nadtělesnosti kyberprostoru, v němž bychom mohli
zapomenout na fyzické a mentální limity těla.“168
Tento proud se nicméně na počátku devadesátých let rozplynul v kontaktu s realitou – stejně
jako se raná kyberkultura v této době rozplynula v mainstreamu.
Inspiraci oběma proudy v sobě ovšem ještě v 1994 spojili Arthur Kroker a David Weinstein ve
své knize Data Trash: The Theory of the Virtual Class, když tyto pohledy postavily proti sobě
– svůdnou rétoriku mizení tělesnosti prohlásili za ideologický nástroj virtuální třídy, kreativní
sebepřetváření pak za jediný možný nástroj technologické rezistence.169
Pozdější práce, rozpracovávající v devadesátých letech téma tělesnosti v souvislostech s ICT
a kyborgizací, už překračují horizont samotné rané kyberkultury – i když nesou většinou její
zřetelné dědictví a rozhodně jim nelze upřít zajímavost, epistému jádra kyberkulturních
narací rozvíjejí již kriticky a jako reflexe se od ní posouvají dále. Ve stručnosti alespoň
zmiňme, že v návaznosti na Harawayovou tyto práce akcentují témata identity a genderu,
(ne)autenticity a sebereflexivity a takřka bezvýhradně jsou pevně propojená s kulturálními
teoriemi. Anne Balsamo (1996) přichází v polovině devadesátých let se svým komplexním
165
Velmi zajímavý je v tomto ohledu Fisherův text The Postmodern Paradiso: Dante, Cyberpunk, and the Technosophy of
Cyberspace (Postmoderní ráj: Dante, kyberpunk a technosofie kyberprostoru; viz Fisher 1996), vycházející především
z Baudrillarda a Haylesové.
166
Výbornou ilustrací tohoto je kupříkladu kniha Cyberland Gundalfa Freyermutha (Freyermuth 1996), napsaná stylem a
jazykem tzv. digitálního undergroundu – Freyermuth se zde mimo jiné zabývá několika dnes velmi anachronicky působícími
směry, jakými byli například extropiáni Maxe Moorea či značně futuristicky orientovaní kryogenikové. Podobnou atmosféru, pro
zmiňované období velmi typickou, evokuje také již citovaná práce Timothy Learyho (viz Leary 1997).
167
Hayles 1993: 173.
168
Fisher 1996: 113.
169
Krokerem a Weinsteinem coby symbolickou tečkou za kyberkulturními naracemi se dále podrobněji zabývám v poslední
podkapitole Moc, kultura a nová média.
58
konceptem pracujícího-zřetelného-utlačeného-mizejícího těla, Katherin Haylesová (1999)
rozvíjí ideu posthumánnosti a například Alison Landsbergová (1996) se zabývá protetickou
pamětí a zkušeností. Přehledově a s přesahem k širšímu sociálněvědnému kontextu období
devadesátých let v této oblasti shrnují mezi jinými Tony Fitzpatrick (1999) a Mike
Featherstone (1996, 1999).
Donna Harawayová: Manifest kyborgů170
Manifest kyborgů feministické autorky Donny Harawayové, ironický, hypertrofovaným
kyberpunkovým jazykem hnaný text, znamenal v době svého prvního publikování (tedy
v polovině osmdesátých let) pro kyberkulturní témata vstupenku na půdu akademických
diskuzí – Harawayová ostře a originálně propojila téma kyborga, tedy téma napřed spojené
s technologickými a biologickými obory a později nesoucí stigma žánrové vědeckofantastické
literatury, s tématem osobní genderové identity a s krizí genderového dualismu.
Byl-li původní koncept kyborga „prostým“ modelem informačního a funkčního propojení
organismu a technologie, umožňujícího přežití organismu v nehostinných podmínkách,
Harawayová, opírající se o kyberpunkovou jazykovou poetiku, kyborga zmetaforizovala.
Posunula jej dále do symbolické roviny, do prostoru osobní identity a její prezentace zbytku
společnosti. Kyborg Harawayové je:
„...kybernetický organismus, hybrid stroje a organismu, tvor sociální stejně jako tvor
fikce. Sociální realitou myslím žité sociální vztahy, naši nejdůležitější politickou konstrukci,
fikci, která mění svět.“171
Kyborg se v rukou Harawayové stává nástrojem pro přežití v podmínkách nehostinných
symbolicky. Je prostředkem kreativního a imaginativního odporu vůči závaznosti a
nereflektovanosti genderové dichotomie i proti totalitě kategorií určujících identitu obecně.
Harawayová se zjevně obrací proti tomu, co jiná feministická autorka, Sandra Hardingová,
nazývá genderovaným univerzem. Podle Hardingové, vycházející ze strukturalismu,172 je svět
strukturovaný podle symbolického genderového schématu, jež patří k nejsilnějším a
nejstarším formám symbolické organizace lidského světa:
„...jako symbolický systém je genderový rozdíl nejstarším, nejuniverzálnějším a
nejmocnějším původcem mnoha morálně-hodnotových konceptualizací všeho ostatního
ve světě okolo nás. Kultury přisuzují gender řadě ne-lidských entit, jako například
hurikánům, horám, lodím a národům. Jak daleko jen vidíme do minulosti, vždy jsme
170
Česky viz Haraway 2002 (překlad Jolany Navrátilové).
Haraway 2002: 52.
Podle strukturalistických teorií, vycházejících například z prací Jakobsona, Perice, de Saussura, Lévy-Strausse či Barthese, je
symbolická konstrukce světa opřena o systémy binárních opozic mezi označujícími (nahoře/dole, muž/žena, dobro/zlo, my/oni,
řád/chaos...). Každá z dvojic významů, jež se podílejí na utváření symbolického světa, v sobě nese mocenský potenciál, protože
párové významy, ačkoli se bez sebe vzájemně neobejdou, protože význam jednoho je určován významem druhého, si nejsou
hodnotově rovnocenné – každá dvojice označujících je asymetrická a nese implicitní hodnocení skutečnosti, na kterou je
metaforicky aplikována. Jeden ze znaků má obvykle dominantní postavení. (Tuto skutečnost ostatně bezpochyby naznačují již
dvojice uvedené v předchozí závorce.)
171
172
59
organizovali své sociální a přírodní světy ve smyslu genderových významů, v jejichž rámci
byly konstruovány historicky specifické rasové, třídní a kulturní instituce a významy.“173
Dualistický, asymetrický gender prostupuje celým společenským univerzem – Hardingová
rozlišuje rovinu individuálního genderu, rovinu strukturální a rovinu genderového symbolismu
(respektive, jak sama podotýká, rovinu genderového totemismu), přičemž tyto tři roviny
genderu jsou vzájemně provázané.174 Rovina individuálního genderu odkazuje k osobním
identitám, utvářeným a realizovaným podle genderové osy. Rovina strukturální se vztahuje
ke společenským institucím, jež implicitně i explicitně zahrnují do svých struktur genderovou
dichotomii (například v případě pracovního trhu vedou ke strukturálnímu znevýhodňování žen
ucházejících se o zaměstnání). Rovina symbolická (totemická) pak charakterizuje skutečnost,
že i symbolická konstrukce světa v sobě zahrnuje dělení podle genderových kategorií
(nejjasnější je tento fakt samozřejmě v případě předmoderních mytologií; v moderně se tato
tendence přesunula například do oblasti vědeckého jazyka).
Hardingové koncepci je možno použít jako nástroj k uchopení Harawayové Manifestu, v němž
genderová tematika hraje ústřední roli.
Ústřední motiv Harawayové textu jsem nastínil výše a posléze jsem ho doplnil poznámkou o
ironičnosti (či „rouhavosti“, jak tvrdí ona sama) textu. Z čeho pramení autorčina ironie, která
prostupuje celým textem?
Příčina se skrývá v hlubokém despektu, který Harawayová chová vůči genderovému dualismu
jako takovému a možnosti jakékoli jeho „symbolické“ očisty či reformy. Ironie, vložená do
textu věnovanému kyborgovi, může být způsobem zúčtování s vlastní nedůvěrou v možnost
obratu v rámci stávajícího genderového kontextu, nedůvěrou formulovanou v jejích takříkajíc
„serióznějších“ textech. Sám kyborg se pak zdá být možnou modelovou odpovědí na tyto
pochyby. Sandra Hardingová o Donně Harawayové ve vztahu k zásadním otázkám o
schopnosti feminismu nacházet nové, objektivnější odpovědi než předchozí kritické směry,
ostatně píše:
„Harawayová je skeptická, že feministická teorie ... může poskytnout odpovědi. Její
otázky vypovídají o stále problematické rozpolcenosti feministických úvah o vědě. Jednu
z forem na sebe tato rozpolcenosti bere odvoláním se na kuhnovské argumenty: Muži vidí
svět jedním způsobem, ženy jiným; na jakých možných základech, když ne na základech
genderové loajality, se rozhodujeme mezi těmito konfliktními přístupy?“175
Harawayová nachází východisko z nepřekonatelného napětí mezi rody v kyborgovi – kyborg
kontaminuje binární opozici ženství a mužství novými symbolickými prvky a stává se
v genderové hře třetím elementem. Vstup technologie do těla mění původní tělesné hranice
173
174
175
Harding 1986: 17.
Tamtéž, 18.
Tamtéž, 137.
60
a kategorie, maže je, relativizuje, zpochybňuje jejich danost a neměnnost, stejně jako
autentičnost celého původního dualismu. Vstup technologie dává vzniknout přechodné
kategorii mezi mužským a ženským, mezi přirozeným a artificiálním, autentickým a
neautentickým; kategorii, která – snad že vlastně ani není kategorií – nežádá vlastní
jednoznačné zařazení. Slovy Jolany Navrátilové: „v případě lidské pohlavní/genderové
identity je kyborg odmítnutím jednoho extrému genderové duality“.176
Sama Harawayová kyborgovu částečnost charakterizuje slovy:
„Kyborg je stvořením v post-genderovém světě; nemusí se zahazovat s bisexualitou, preoidipálními symboly, neodcizenou prací či dalšími svody organické celistvosti v konečném
uplatnění síly všech částí ve větším celku. … Kyborg je naprosto oddán částečnosti, ironii
a perverznosti.“177
Je zřejmé, že Harawayová se explicitně obrací především do roviny individuálního genderu –
mýtus kyborga je mýtem regenerace osobní identity skrze přijetí skutečnosti, že naše těla
jsou natolik srostlá s mcluhanovskými technologickými a kulturními extenzemi, že
„naturalizující“ genderový purismus je anachronismem.
Harawayové kyborg je ovšem také politickým projektem. Dualismy přetrvávající v západní
tradici, k nimž dualismus genderový patří, jsou podle autorky „součástí systémů logiky a
praktik nadvlády nad ženami, lidmi barevnými, přírodou...“.178 Kyborg je tak zdrojem politiky
tělesnosti, je politickou identitou, která má nadindividuální přesah. Promítá se tak i do roviny
strukturálního genderu, kde se projevuje snahou narušit genderové kategorie, fixující
strukturu moci. Kyborg jako nová symbolická kategorie, kategorie znečištěná, přechodová,
nakonec nutně zasahuje i do roviny genderového symbolismu – symbolická rekonstrukce
popisu fenoménu kulturně tak zásadního, jako je tělesnost, se nemůže neprojevit na
symbolické hodnotě, na významu obou původních součástí genderu, tedy femininity a
maskulinity. „Metaforika kyborgů může naznačit cestu z bludiště dualismů, jimiž jsme si
vykládali naše těla a naše nástroje,“ píše v této souvislosti Donna Harawayová.179
Kyberkultura si Harawayové text rychle „přivlastnila“, ačkoli je Manifest spíše součástí
feministické epistemologické diskuze, než čehokoli jiného. Harawayové logika paradigmatické
dekonstrukce byla kyberkultuře, silně ovlivňované kyberpunkem (který je ostatně rovněž
možno číst v rovině zpochybňování genderu), blízká. Umožnila kyberkultuře začít se
orientovat
v symbolických
nejasnostech
a
dilematech,
spojených
po
„vstupu
do
kyberprostoru“ s narušením autenticity a ověřitelnosti, a navíc se jevila jako příhodně
otevřená a kreativní odpověď na kyberkulturní odtažitost k „masu“.
176
177
178
179
Navrátilová 2002: 61
Haraway 2002: 53.
Tamtéž, 56.
Tamtéž, 58.
61
Komunita, veřejný prostor a nová média
„Prostor pro cosi jako komunity počítačových sítí se otevřel v době, kdy se zdá, že řada
komunit »reálného života« je ohrožena, a to částečně právě těmi technologickokulturními silami, které činí internetovou kulturu uskutečnitelnou.“
(Wilbur 1996: 5.)
Obdobnou úlohu, jakou v kyberkulturních naracích sehrál v rovině proměny subjektu koncept
kyborga, si na úrovni technologicky podmíněné proměny kolektivity vydobylo téma, jež
v inspiraci Howardem Rheingoldem (1993) bývá zastřešeno spojením virtuální komunita. Je-li
možno v souvislosti s kyberkulturními naracemi hovořit o jisté nostalgii, pak především právě
díky vztahu kyberkultury ke komunitě.
Zatímco v linii vyprávění o kyborgovi a tělesnosti klade kyberkultura důraz na individuální
transformaci, vedoucí k emancipaci subjektu či dokonce jeho takříkajíc „úplnému“ vyvázání
se z limitů fyzična i pout fyzické dimenze společenskosti, linie vyprávění o komunitě
kyberkulturní narace
akcentují svého druhu opak –
schopnost technologie oživit
prostřednictvím komunikace komunitu a mezilidské vazby.180 V úzké souvislosti s námětem
virtuálně obrozené komunity pak rozvíjejí téma kyberprostoru jako nové formy prostoru
veřejného,
skýtajícího
habermasovsky
díky
pojímané)
sílící
komunitní
veřejné
sféry.181
diskuzi
Již
naději
v úvodu
na
této
oživení
(intuitivně
podkapitoly
ovšem
poznamenejme, že v kontrastu vůči tématu kyborgizace tělesnosti se linie narací o komunitě
neopírá o výraznější původní koncept, rodí se jaksi intuitivně v reakci na zkušenosti s prvními
formami síťové komunikace, a téma veřejného prostoru a veřejné sféry odkazuje
k Habermasovu pojetí veřejnosti i k jeho kritikům jen velmi implicitně a ve formě debaty se
plně rozvíjí až na samém sklonku rané kyberkultury a později.
Komunita hraje v kontextu rané kyberkultury podstatnou úlohu již od její první etapy, jak
ostatně naznačuji již výše. Ačkoli například hackerský étos podtrhoval víceméně
individualistické ba libertiánské hodnoty, rozvíjen byl v prostředí relativně kompaktních
180
Tyto tendence jsou při podrobnějším zamyšlení stejně komplementární, jako protichůdné – a zajímavé může být, že svým
způsobem odpovídají charakteru, který psychopatologie připisují tzv. hraniční osobnosti.
181
Veřejnou sférou Jürgen Habermas chápe „především tu oblast našeho sociálního života, v níž se může formovat veřejné
mínění. Přístup do ní je zaručen všem občanům. Část veřejné sféry vzniká v rámci každé konverzace, v níž soukromá individua
svým shromažďováním se formují veřejné tělo.“ (Hamerbas 1989.) Veřejná sféra je ideálním typem té oblasti sociálního života,
v níž se v racionální veřejné debatě formuje veřejné mínění. Jednou z příčin ohrožení či přímo destrukce veřejné sféry je podle
Habermase ztržení mediálních prostor. Komodifikace obsahů, publika a politických témat je v Habermasových očích zároveň
příčinou i důsledkem zániku reálné veřejnosti. PR techniky a persuazivní strategie refeudalizují veřejnost tím, že instrumentálně
a intencionálně, v zájmu vlastních parciálních cílů, vytvářejí “umělý”, tj. z veřejné debaty nevyplývající konsenzus. “Skutečná”
veřejnost mizí – je rozbita, “falešně demokratizována” tím, že je rozšířena o nekompetentní, nevtaženou, veřejné diskuse
neschopnou masu. Většina publika – kterým je ve 20. století “veřejnost” spíše než skutečnou veřejností – postrádá zájem o
veřejné dění, je názorově nevyhraněná, a proto manipulovatelná. Prostředkem této manipulace je především fiktivní konsenzus
– vznikající bez skutečné veřejné diskuze na základě statistické hry se zastoupením heterogenních, dílčích zájmů apatického
62
komunit studentů institutů a univerzit; hackerská komunita, vyrůstající na kontrakulturních
komunitních ideálech šedesátých let, pak sehrála klíčovou úlohu v druhé etapě rané
kyberkultury, kdy se těžiště kyberkulturních skupin přesunulo do počítačových klubů, a
výrazně komunitarianistické postoje se promítly i do formování prvních forem veřejně
dostupné síťové komunikace.182 Zde je patrně možné hledat kořeny zmíněné podvojnosti
kyberkulturních narac narace kyberkulturní narace kyberkulturníí – původní hackerský ideál
technologicky soběstačného (a díky technologii soběstačného) individua byl naplňován
prostřednictvím výrazné skupinové kooperace, a to navíc – vzhledem k tomu, že pevně
zakořenil v prostředí Západního pobřeží Spojených států, prosyceného dědictvím komunitních
hnutí – veterány květinových subkultur.
První výraznější reflexe se nicméně komunita v rámci kyberkultury dočkala ze strany
kyberpunkové literární fikce, reprezentující dystopické křídlo kyberkulturních narací.
Kyberpunková deziluzivní vize extrapoluje sílící individualistické tendence a vykresluje
technologizovanou společnost charakteristickou „ústupem veřejného prostoru a sílící
privatizací mnoha aspektů sociálního života“ (Featherstone a Burrows 1996: 12). Pakliže mají
v kyberpunkové vizi komunity své místo, pak jsou to komunity exkludované, komunity
ocitající se mimo rámec legitimní společnosti.183 A jakýkoli náznak veřejného je
v kyberpunkovém světě dávno umlčen. Z pohledu kyberpunku technologie společnost
atomizuje a veřejný zájem rozpouští v potopě partikularismu a smrtícího post-politického
pragmatismu individuálních a korporačních ambicí.184
Kyberpunk ovšem v komunitně laděných kyberkulturních kruzích vyvolává protireakci,
nesoucí s sebou vzepjetí utopizujícího optimismu. Digitální avantgarda, delegující se do role
„samozvaných věštců“ (jak je v této souvislosti označil Kevin Robins),185 chápe kyberprostor
jako nástroj odpovědi na reálný svět – podle Robinse bývá
„…kyberprostor … popisován jako reakce na skutečný svět či v opozici vůči němu a bývá
zjednodušeně spojován s představami nových a inovativních forem společnosti a
společenství“.186
Novým médiím je tedy přisouzena schopnost obrodit ve virtuální podobě komunitu –
kyberprostor nabízí nový typ neformálního prostoru, umožňujícího nejen na tělesnosti
nezávislou seberealizaci, ale i místo, vzdálené ve své virtualitě formalizovanému světu konce
publika, posunovaného do “pozice veřejnosti” spíše PR aktivitami politické reprezentace, než vlastní potřebou politického
sebevyjádření. (Habermas 2000: 281-299, 319-333.)
182
Viz Rheingold 1993, 2. kapitola. WWW: http://www.rhaingold.com/vc/book/2.html
183
V centru Gibsonových textů stojí sociálně „očištěná“ individua, zavázaná pouze formálním organizacím. Komunita je ikonou
vzdrou proti systému (jako v případě Modern Panters v Neuromancerovi, Gibson 1992) nebo úniku před systémem (Lotekové
v povídce Johny Mnemonic, Gibson 1991). Neal Stephenson pak komunitu (ve Spojených státech do značné míry propojenou
s fenoménem tzv. sousedství, neighbourhood) takřka parodicky a cynicky bezezbytku komodifikuje, a tedy umrtvuje.
184
Kyberpunk odsuzuje politickou sféru k smrti – viz podkapitola Kyberpunk – technologie v soukolích fikce.
185
Robins 2003: 17.
186
Tamtéž, 18.
63
dvacátého století, a proto nakloněné novým formám společenství. V této souvislosti
kyberprostor začíná být – coby otevřená komunikační platforma, umožňující vznik
specifických forem komunit – chápán jako nová forma veřejného prostoru, slibujícího oživení
veřejné sféry. Například Derek Foster tak ještě v polovině devadesátých let příznačně pro
tento přístup popisuje virtuální komunity jako „nový druh veřejného prostoru, v němž jsou si
všechny hlasy rovné, kdokoli může hovořit kdykoli a nikdo nemůže být umlčen.“187 Zizi
Papacharissiová charakterizuje tento postoj slovy:
„Utopická rétorika, obklopující nové mediální technologie, slibuje výraznější demokratizaci
postindustriální společnost. … Nové technologie poskytují informace a nástroje,
umožňující posílení role veřejnosti na sociální a politické aréně,“188
Papacharissiovou,
Robinsem
i
dalšími
kritizovaná
utopická
rétorika
bezvýhradných
proponentů technologie nacházela svou oporu nejen v pracích digerati a v kruzích
sanfranciské scény (tj. především okolo magazínu Mondo 2000), ale promítala se i do
pozvolna sílící akademické reflexe kyberkulturních námětů. Příkladem tohoto mohou být
příspěvky v Cyberspace: First Steps,189 sborníku První konference o kyberprostoru (The First
Conference on Cyberspace), jež se konala na Texaské univerzitě v Austinu v květnu roku
1990.
Za nejznámější a nejvlivnější představitele technologického komunitarianismu lze dle všeho
považovat dva autory, uzavírající raně kyberkulturní debatu: Howarda Rheingolda, jenž
prosadil termín virtuální komunity (později rozvíjený dalšími autory), a Williama Mitchella,
digitálně resuscitujícího odkaz řeckého polis i kavárenské kritické veřejnosti konce
osmnáctého a první poloviny devatenáctého v koncepci elektronické agory. K popularitě
těchto autorů i k jejich vlivu na akademickou reflexi ICT přispěla mezi jinými jistě i
skutečnost, že oba se opírají o diskurz interpretativní sociologie a zároveň již překračují
hranice zaslepeného optimismu a nechávají ve svých úvahách zaznívat kritické tóny.
K Rheingoldově nejznámější knize Virtual Communities: Homesteading on the Electronic
Frontier
(1993),
věnované
skupinám
zabydlujícím
elektronický
veřejný
prostor
a
představujícím dle autora fragmenty nové formy veřejnosti, i k jeho konceptu virtuální
komunity se dále vrátím podrobněji. Zde se pozastavím u Mitchellovy knihy City of Bits
(1995).
Mitchell, děkan jednoho z ústavů MIT, vidí v počítačových sítích, ve „fragmentech toho, co je
rychle přicházející celosvětovou, širokopásmou, digitální telekomunikační sítí“,190 nový druh
veřejných prostor, jež popisuje metaforikou urbánní architektury a které v inspiraci
187
188
189
190
Foster 1996: 30.
Papacharissi 2002: 9-10.
Viz Benedikt 1991.
Viz Mitchell 1995, 1 kapitola.
64
starořeckou tradicí nazývá elektronickými agorami. Mitchell, předkládající efektní, odlehčený,
a přece poměrně radikální text, nenechává čtenáře zbytečně tápat, jaké paralely hledat, když
píše: „Jmenuji se [email protected] (i když mám řadu přezdívek) a jsem elektronický flâneur.
Potloukám se po síti. Má klávesnice je mou kavárnou.“191 Elektronická síť, město bitů, pro
Mitchella v prvé řadě se všemi konsekvencemi symbolizuje nový způsob prostorové a veřejné
organizace společnosti:
„…celosvětová počítačová síť – elektronická agora – rozvrací, nahrazuje a radikálně mění
naše pojetí prostoru setkání, komunity a městského života. Síť má zcela odlišnou fyzickou
strukturu a řídí se podle pravidel zcela odlišných od těch, jež organizují aktivity na
veřejných místech tradičních měst. Ve 21. století sehraje ve společenských způsobech
stejnou roli, jakou (podle Aristotelovy Politiky) v životě řeckých polis a na prototypických
náčrtcích měst … sehrála agora centrální, prostorově ohraničená a architektonicky
oslavovaná.“192
Povaha vlivu, jaký bude mít elektronická agora na společnost, je dle Mitchella dána
vlastnostmi, které jsou pro počítačově mediovanou komunikaci unikátní. Elektronická agora
je v prvé řadě ne-prostorová a ne-fyzická, a tudíž překlenuje prostorové a fyzické bariéry a
nerovnosti – pro Síť podle Mitchella již, narozdíl od v tradičním prostoru lokalizovaného
města, neplatí, že „to, kde jste, většinou říká, kdo jste“.193 Netělesná identita obyvatele
elektronické agory je tvořená asambláží jeho alias a agentů a členství v různých diskusních
skupinách – a fyzické a prostorové charakteristiky obchází. Mitchell sice zdaleka není zcela
nekritický,
jako
jeho
předchůdci
(bezvýhradnému
technooptimismu
už
v polovině
devadesátých let ostatně zvoní hrana), a upozorňuje na to, že svět netělesné komunikace
může utvářet nové typy nerovností (například v rychlosti připojení či vůbec jeho vlastnictví),
ale poněkud překvapivě obchází úvahu, že postavení ve „fyzickém“ a „prostorově
lokalizovaném“ městě (a s ním spojené nerovnosti) může mít dramatický vliv vůbec na
přístup k elektronické agoře jako takové.194
Další, již členitější diskuze se již – podobně, jako v případě tématu předchozí podkapitoly –
odehrává za historickými hranicemi rané kyberkultury. Od poloviny devadesátých let se
prosazující kritičtější vlna reflexe, spojující v sobě kyberkulturní dědictví s plody diskuze o
teledemokracii,195 v podstatě odmítá jednostrannost předcházejících těšitelů i skeptiků a
debatu argumentačně problematizuje. Kupříkladu Zizi Papacharissiová (2002) a Mark Poster
(1996) se shodují, že kyberprostor je specifickou formou veřejného prostoru, představující
výzvu habermasovsky pojímané veřejnosti a prubířský kámen teorií Habermasových kritiků.
191
Tamtéž.
Tamtéž.
193
Taméž
194
Výzkumy NTIA (1999), prováděné již v době, kdy Mitchell psal svou knihu, ukazují, že rozložení nerovnosti v přístupu
k Internetu ve Spojených státech kopíruje tradiční strukturální nerovnost.
192
65
Jsou zároveň zajedno ale i v tom, že způsob, jakým nová média do širší diskuse o veřejnosti
zasáhnou, je dnes doposud jen těžko predikovatelný. Ve vztahu k těmto očekáváním lze dnes
rozlišit přinejmenším tři proudy – první z nich se kloní k názoru, že kyberprostor přijme
stávající politickou kulturu, bude důsledně komercionalizován a nestane se tak (v souladu
s Habermasovou logikou) v žádném slova smyslu dějištěm nové proměny veřejnosti (jak
tvrdí
například
Robert
McChesney);
druhý
vidí
v kyberprostoru
nástroj
výraznější
partikularizace veřejnosti a posílení společenských a politických minorit (tento postoj je
charakteristický například pro feministickou teorii); třetí se přiklání k názoru, že komunikace
zprostředkovaná novými médii povede důslednější individualizaci a privatizaci společenského
života (či – jak to nazývá Jaromír Volek – k elektronickému izolacionismu)196 a veřejnost
spíše oslabí, než posílí.
Howard Rheingold: Virtuální komunita197
Idea virtuální komunity, jejíž autorství bývá připisováno Howardu Rheingoldovi, patří vedle
Gibsonova kyberprostoru a Harawayové kyborga k nejživotaschopnějším kyberkulturním
odkazům. Svou vizi virtuální komunity coby nové formy společenství Rheingold představil
v již zmiňované knize The Virtual Community: Homesteading on the Electronic Frontier
(1993), jež byla de facto esejistickým průvodcem soudobým světem počítačově mediované
komunikace.198 Svým pojetím je svého druhu případovou etnografickou studií, tendující
k širším zobecněním; je zprávou o síťové konferenci WELL, jež byla v polovině osmdesátých
let založena v San Francisku veterány komunitních experimentů květinového hnutí a která se
ještě před svým připojením k Internetu stala jednou z nejznámějších místních konferenčních
počítačových sítí.
Jakkoli je Rheingoldův text s ohledem na podrobnost jeho popisu způsobu fungování i
společenské organizace WELL přitažlivý coby historický dokument o konkrétní komunitě
uživatelů jedné z ranějších podob počítačových sítí, tuto vrstvu Rheingoldova textu zde
ponechám stranou a soustředit se budu pouze na autorovy obecnější teze, týkající se
virtuální komunity a emancipační a kontrolního potenciálu ICT.
Rheingoldova výchozí pozice je pro digerati, pro „elitní“ obhájce technologie, vyrůstající
z rané kyberkultury (jak je o nich psáno výše, v podkapitole Vymezení a periodizace rané
kyberkultury) charakteristická. Rheingold o pionýrském světě elektronické komunikace, o
195
Téma teledemokracie, podporované například Alvinem Tofflerem (viz Dahlberg 2001), je spojené s projekty (např. Qube,
Televote) pokoušejícími se od sedmdesátých let využít možností kabelové televize ve službách přímé demokracie. Od poloviny
osmdesátých let začala být v teledemokratických projektech kabelová televize nahrazována novými médii – počítačovými sítěmi.
196
Viz Volek 2003.
197
Rheingold 1993.
66
světě nové frontier, vypráví z postavení průkopnického uživatele a svým vyprávěním směřuje
mimo kyberkulturní okruhy. Svou motivaci k psaní, své východisko shrnuje slovy:
„Napsal jsem tuto knihu, abych pomohl lépe informovat širší populaci o možném významu
kyberprostoru pro politické svobody a o způsobech, jakými mohou virtuální komunity
změnit naše individuální i komunitní prožívání reálného světa. …
…
Mám zájem o to, co se děje v kyberprostoru, a o to, co se děje v kyberprostoru s naší
svobodou, protože tam trávím hodně času. Jedním z postojů, prezentovaných v této
knize, je hlas autora coby občana a veterána budování virtuální komunity: Jsem součástí
příběhu, který popisuji, a hovořím z pozice domorodého informátora i neakademického
společenského vědce.“199
Virtuální komunity, které stojí ve středu jeho úvah, Rheingold poměrně jednoduše definuje
jako „sociální uskupení, která vznikají v Síti, pokud se lidé veřejných diskusí účastní
dostatečně dlouho, s dostatečným lidským vcítěním“.200 Požadavek intenzity vztahů je podle
něj možno naplnit pouze v případě, že virtuální komunita je komunikační extenzí komunity
fyzické, respektive pokud je spojena i jinými, než mediovanými vazbami. Za tento postoj si
sice Rheingold vysloužil kritiku,201 ale projevil jeho prostřednictvím větší míru realističnosti,
než jaká byla vlastní jeho předchůdcům – už proto, že své přesvědčení, že virtuální komunity
mohou posilovat komunikační toky a participační tendence v „reálných“ komunitách, opíral o
konkrétní, praktickou zkušenost.
„WELL od začátku vnímám jako autentickou komunitu, protože je zasazená do mého
každodenního fyzického světa. WELLeťané, kteří nežijí v dosahu sanfranciské Bay area,
jsou podle svých možností nuceni zapojovat se do lokálních sítí svých fyzických
známých.“202
Úspěch počítačově mediované komunikace je podle Rheingolda ostatně spojen právě s tím,
že tato forma komunikace podle něj kdekoli, kde je realizována, vede ke vzniku virtuálních
komunit, provázaných s reálným světem. Rheingold toto poměrně emotivně vysvětluje jako
důsledek „hladu po komunitě, který roste v srdcích lidí po celém světě spolu s tím, jak více a
více neformálních veřejných prostorů mizí z našich reálných životů“.203 V tomto ohledu se již
od jiných technotopických autorů neliší – reálný svět není v pořádku, ale počítačová
technologie nabízí řešení jeho neduhů, pramenících z rostoucího odcizení, říká jinými slovy.
Rheingold vychází, jak je zřejmé, z výrazně komunitarianistických pozic, a komunitu proto
vnímá jako základ občanské demokracie, opírající se o veřejnou diskuzi – a na komunitním
potenciálu nových technologií dále staví svá „aktivistická“ východiska.
198
Obdobný tvůrčí postup ostatně volili, třebaže ve vztahu k jiným tématům, i další autoři – jisté stylové paralely lze najít
například v Rushkoffově Cyberii (2000), Couplandove Generaci X (1999) nebo Freyermuthově Cyberlandu (1997).
199
Rheingold 1993, kapitola 1.
200
Tamtéž.
201
Viz např. Shawn 1996.
202
Rheingold 1993, kapitola 1.
203
Tamtéž.
67
Jednotlivé virtuální komunity, zahrnující stovky až tisíce uživatelů a postupně připojující na
počátku devadesátých let své konferenční systémy k Internetu, se v Rheingoldových očích
stávají součástí jediné celosvětově integrované entity, jakési zastřešující kultury, „podobně
jako se zastřešující kulturou staly Spojené státy poté, co telegraf a telefon propojily
jednotlivé státy“.204 Počítačově mediovaná komunikace je zároveň – vzhledem k tomu, že
přináší nový komunikační model, odlišný od modelu nabízeného jednosměrnými, elitami
ovládanými
masovými
médii
–
výzvou
stávajícím,
politicky
ukotveným
mediálním
monopolům. Na základě toho Rheingold usuzuje, že počítačově mediovaná komunikace
nejenže nabízí možnost oživení národně lokalizované občanské demokracie, ale vzhledem
k tomu, že utváří „svět, v němž každý občan může vysílat směrem ke každému občanovi“,205
vyzývá i k vytvoření alternativních planetárních informačních sítí. Využití možností nové
technologie, tedy jejího mocenského (respektive subverzivního) potenciálu, by mělo být
nejen cílem členů virtuálních komunit, ale je v zájmu společnosti jako takové – „budoucnost
Sítě je, vzhledem k jejímu potenciálnímu vlivu na názory a vnímání tolika lidí, propojená
s budoucností komunity, demokracie, vzdělání, vědy a intelektuálního života,“ tvrdí
Rheingold. Zároveň podotýká:
„Technologie, která umožňuje vznik virtuálních komunit, má potenciál mít za relativně
nízkou cenu enormní vliv na obyčejné občany – vliv intelektuální, společenský, komerční
a, což je nejdůležitější, vliv politický. Technologie sama ale tento potenciál nenaplní; tato
latentní technická moc musí být rozumně a s rozmyslem využita informovanou
populací.“206
Takováto vize (kterážto se později promítla například do výše přiblíženého Lévyho pojetí
kyberkultury nebo do Goreovy obhajoby Internetu jako demokratizačního nástroje globálního
dosahu)207 je v jisté své konzervativnosti (spočívající ve víře v revitalizaci komunity a
globálním
oživení
komunitních
či
„rodinných“
hodnot)
reprezentativním
shrnutím
technooptimistické rétoriky. Je možno ji „považovat za dobrý kondenzát pragmatického
pohledu na sdružování a kolektivitu v kyberprostoru,“208 tvrdí Kevin Robins a dodává:
„Rheingoldův popis virtuální komunity se ukazuje nebýt ničím jiným, než elektronickou
obměnou toho, čemu Iris Young říká »rosseauovský sen« – sen transparentní
společnosti, v níž »ideál komunity vyjadřuje touhu po souladu mezi lidmi, konsenzu a
vzájemném porozumění«. Což je sociální vize, kořenící v prvotní touze po uzavření a
celistvosti.“209
Přesto ovšem nelze Rheingoldovi upřít jistou míru kritičnosti, která jeho utopismu poněkud
obrušuje hrany.
204
205
206
207
208
209
Tamtéž.
Tamtéž.
Tamtéž.
Viz Lévy 2000, Gore 1994.
Robins 2003: 19.
Tamtéž.
68
„Ačkoli jsem entuziastický ohledně osvobozujícího potenciálu počítačově mediované
komunikace, ve vztahu k léčkám skrytým ve směšování technologie a lidských vztahů se
snažím mít oči otevřené,“210
tvrdí Rheingold a doplňuje, že:
„[d]očasně máme přístup nástroji, který může do našich životů vnést společenskost a
porozumění a může pomoci oživit veřejnou sféru. Ten samý nástroj, nepatřičně
kontrolovaný a využívaný, se může stát nástrojem tyranie.“211
Rheingold si je, podobně jako například Hakim Bey,212 plně vědom dočasnosti jisté politické
autonomie kyberprostoru a vyslovuje se pro to, aby jeho stávající „obyvatelé“ využili krátící
se čas k budování alternativních politických struktur, postupů a kanálů, dříve než bude
kyberprostor kolonizován mocenskými strukturami z „reálného života“. Technologie, která
může být na jedné straně využita například ke konferenčnímu propojování univerzit,
organizaci politického odporu či šíření zpráv, neurčovaných agendou masových médií, se totiž
podle Rheingolda může stát i nástrojem sloužícím „zítřejší verzi“ Foucaultova Panoptikonu.
„Vzhledem k množství soukromých dat a soukromého jednání, přesunujících se do
kyberprostoru, je potenciál pro totalitní zneužití tohoto informačního tkaniva signifikantní
a varování kritiků zaslouží sluchu.“ 213
Rheingoldovo vyprávění o virtuální komunitě tak nejen precizuje mýtus počítače coby
komunitního média, ale zároveň i předznamenává výrazně kritičtější hlasy, mezi něž patří
například Arthur Kroker a Michael Weinstein, jimž se věnuji v následující podkapitole.
Moc, kontrola a nová média
„Vlády industriálního světa, vy unavení obři z masa a oceli, přicházím z Kyberprostoru,
nového domova Rozumu. Jménem budoucnosti žádám vás, patřící k minulosti, abyste nás
nechali být. Nejste mezi námi vítáni. Tam, kde se shromažďujeme, svou mocí
nevládnete.“
(Barlow 1996.)
Téma moci a kontroly – vzhledem k tomu, že je jednou ze součástí jádra kyberkulturních
narací – prochází jako červená nit všemi třemi předchozími podkapitolami, věnovanými
ilustraci kyberkulturních narací. Podstatnou roli hraje v kyberpunkové fikci, klíčové je pro
téma kyborga a kyberkulturní politiky tělesnosti a, jak ukazuje i závěr předchozí podkapitoly,
nevyhnutelně se promítá i do kyberkulturního vyprávění o komunitě a kyberprostoru jako
prostoru veřejném. Proto v této poslední podkapitole, jež je rozsahem nejkratší, v podstatě
jen ve stručnosti shrnu a doplním naznačené, abych se dále mohl věnovat stati The Theory
210
211
212
213
Rheingold 1993, kapitola 1.
Tamtéž.
Bey 1991.
Rheingold 1993, kapitola 1.
69
of Virtual Class (Teorie virtuální třídy) Krokera a Weinsteina, která debatu o moci a nové
technologii ukončuje.
Diskuze o vztahu nových médií (a od počátku devadesátých let především Internetu) a moci
se bez výjimky opírají o specifické (technologické) vlastnosti pokročilých komunikačních a
informačních technologií, tak jak byly přiblíženy již v souvislosti s jádrem kyberkulturních
narací. Všem dále zmíněným přístupům je společný předpoklad, že nové technologie změní
mocenské praktiky, způsob uplatnění moci i odporu proti ní. Dystopičtější či přinejlepším
dvojznačné kyberpunkové pojetí nových technologií jakožto kontrolního nástroje je, obdobně
jako u předchozích námětů, na konci osmdesátých let vystřídáno optimismem, zdůrazňujícím
především kladné aspekty nových technologií. Ty měly posilovat a zplnomocňovat jedince,
oživovat veřejnou sféru a oslabovat centrálně pojatou moc, jíž byl fyzicky rozptýlený a
důsledně decentralizovaný kyberprostor, obývaný neověřitelnými/neauntentizovatelnými
subjekty, antivirem. S koncem rané kyberkultury se nicméně začínají znovuozývat kritické
hlasy, varující před možným mocenským využitím „svobodné technologie“ i před zneužitím
optimistické rétoriky coby manipulativní ideologie.
Základní kyberkulturní argumenty o vztahu moci a nových médií se do jisté míry překrývají se
zaměřením dvou předchozích podkapitol – jsou pronášeny v souvislosti s individuem (a jeho
zájmy a identitou), s komunitou (a skupinovými zájmy a identitami) a s veřejnou sférou.
K tomuto závěru dochází ve svém eseji Democracy via cyberspace i novozélandský teoretik
Lincoln Dahlberg (2001), mapující tématu moci blízkou diskuzi o demokratizačních
možnostech kyberprostoru. Dahlberg v této diskuzi rozlišil tři hlavní proudy – liberálně
individualistický, komuinitarianistický a deliberativní. I když Dahlberg do svého přehledu
zahrnuje z velké části i názory, rodící se mimo rámec kyberkultury, jeho typologie je
uplatnitelná i na vztah kyberkulturní vztah k moci.
Liberálně individualistický proud vychází z tradic podtrhujících postavení jedince jako
autonomního, racionálního subjektu. V prostředí kyberkulturních narací se tento proud
projevuje v naracích vyprávějících o těle a identitě, jež byly charakterizovány v podkapitole
Kyborg – technologie, tělo, identita. Technologie dává prostředky ke kreativní diskurzivní i
fyzické hře s identitou a tělesností, čímž vymezuje oblast odporu proti foucaultovsky pojaté
moci, proti významové totalitě. Vedle takto pojatého individualismu se ovšem v kyberkultuře
rodí i konceptuálně méně složité, čistě politickým jazykem formulované postoje, které se
odvíjejí od odporu proti prvním snahám státní moci o kontrolu a o právní a vlastnickou
regulaci Internetu. Dahlberg je souhrnně označuje za kyber-libertiány a spojuje je například
s nevládními občanskými aktivitami, jakými jsou v počátku devadesátých let vznikající
Electronic Frontier Foundation a Progress and Freedom Foundation, jež se profilovaly mimo
70
jiné v odporu proti projektu digitální superdálnice, obhajovaného Clintonovou administrativou
v souvislosti
s
návrhem
Národní
informační
infrastruktury
(National
Information
Infrastructure). Autoři, obhajující pozice kyber-libertianismu (mezi něž patří například George
Keyworth, John Perry Barlow či Mitchell Kapor), považují kyberprostor v prvé řadě za sféru
osobní svobody, vyvázanou ze závazků vůči státní moci – a jejich postoj dobře zachycuje
citace Barlowovy Deklarace nezávislosti kyberprostoru (1996), otevírající tuto podkapitolu,
stejně jako jej vystihují Keyworthova slova, věnovaná digitální superdálnici, která:
„...bude vlastněná vládou, spravována byrokracií a bude mít omezenou přístupnost.
Kyberprostor – s Internetem coby svým prvním projevem – je založen na nesmírně široké
vlastnické struktuře, je spravován zplnomocněnými jedinci a jeho přístupnost je virtuálně
neomezená. … Kyberprostor je kulturou a společností lidí, kteří jsou individuálně posíleni
digitálním spojením.“214
Kyber-libertianismus a teorie kyborga, zvýrazňující individuální emancipativní potenciál
technologie, pak nalézaly vyvažující kontrapunkt v komunitarianisticky orientovaných
postojích (očekávajících oživení komunity a skupinového zájmu)215 a s nimi spřízněných
deliberativních argumentech (spojujících nové technologie s vytvářením „třetích míst“,
podporujících racionální veřejnou diskuzi), jejichž optiku ovšem přibližuje již předchozí
podkapitola.
Arthur Kroker a Michael Weinstein: Teorie virtuální třídy216
Kniha Data Trash: The Theory of Virtual Class kanadských politologů a mediologů Arthura
Krokera a Michaela A. Weinsteina je v kontextu kyberkultury prvním rozsáhlejším pokusem o
kritickou analýzu vztahu moci a nových médií. Poprvé vyšla v roce 1993, tedy v závěru čtvrté
etapy rané kyberkultury, v době, kdy Spojené státy zažívaly masivní vlnu rozšiřování
Internetu a kdy se informační technologie etablovaly jako jedno z nejsilnějších a
nejperspektivnějších odvětví a zároveň se stávaly silným politickým tématem. Data Trash
přelomovost této doby odráží – kniha se pohybuje na hranici mezi subkulturně laděnou
„efektně-kyberpunkovou“ reflexí a „seriózní“ reflexí akademickou; je stále pokusem o
anticipaci technologizované společnosti (i když pokusem rozhodně již nikoli zcela
optimistickým), ale opírá se o silné společenskovědní tradice.
Konec dvacátého století, ubíhající ve znamení přechodu k digitální technologii, je podle
Krokera a Weinsteina charakterizován manifestní protechnotopickou rétorikou svobody a
emancipace, ale zároveň skrytým a touto rétorikou utajovaným vytvářením nového
214
Keyworth 1997, cit. z Dahlberg 2001: 162.
Až druhá polovina devadesátých let ukázala, že například právě komunitarianistické postoje, pracující s představou virtuální
komunity schopné uskutečnění kolektivní akce či formulace kolektivního zájmu, docházejí naplnění – jak ukazuje Ivo Bělohoubek
(2001), děje se tak například v souvislosti s komunikaci mezinárodních nevládních organizací, spojených s tzv. globálním
aktivismem.
215
71
kyberautoritářského mocenského řádu, soustředěného okolo virtuální třídy, tedy třídy
ovládající rozvoj digitální technlogie a diskurzy s ní spojené. Podle Krokera a Weinsteina se
virtuální třída, reprezentovaná výrobci a vývojáři hardwaru a softwaru a k nim patřícími
kyberkulturními vizionáři, opírá o mytologii elektronické hranice (frontier) jako jediného
možného pozitivního dějinného horizontu, v zájmu čehož potlačuje veškerou mnohohlasnost
kyberkulturního světa, veškeré hlasy kritické vůči jejich dominantnímu pojetí virtualizované
společnosti.
Krokerův a Weinsteinův text, postavený na neomarxistických východiscích, navazuje na teze
Dony Harawayové a staví do samého středu své anticipační analýzy mocenských vzorců a
strategií, spojených s nástupem digitálních technologií, vedle konceptu virtuální třídy tělo a
tělesnost – politika odtělesnění může mít podle Krokera a Weinsteina spíše než emancipativní
charakter povahu manipulace, může být mocensky motivovaná, a rétorika odtělesnění může
být pouhou ideologií, svodem, zástěrkou skutečnému směřování kyberkultury.
Ve vztahu k tělesnosti podle Krokera a Weinsteina dochází a především bude docházet
k takzvanému mizení těla. Virtuální kultura – jak Kroker a Weinstein nazývají kulturu
společnosti ovládané virtuální třídou – je ve vztahu k subjektu založena na jeho novém
zvěcnění, důkladnějším, než jakého byla zdrojem i svědkem industriální moderna.
Virtualizovaný člověk, člověk připojený k digitální dálnici217 ovládané virtuální třídou, je cenný
jako soubor symbolů a informací o sobě samém; pro virtualizovanou společnost má hodnotu
pouze jako symbolický, čistý datový konstrukt. Reálné, tedy fyzické tělo z virtualizované
společnosti mizí v tom smyslu, že je zcela podřízeno své virtuální reprezentaci a jeho reálná
podoba ztrácí relevanci.
A i když s kategorií genderu, narozdíl od Harawayové, Kroker a Weinstein výslovně nepracují,
je přínosné sledovat linky jemné implicitní kritiky genderovaného světa, jež jejich textem
prostupují, a ještě jednou se tak vrátit k Hardingové schématu genderovaného univerza.
Znovupoužití této optiky totiž nabízí poměrně sdělný analytický nástroj218 i možnost navázání
na výše uvedené pasáže o Harawayové.
V rovině strukturálního genderu je Krokerem a Weinsteinem negatiivně vylíčená a bez
výjimky odmítaná společnost virtuální třídy společností výsostně maskulinních rysů. Virtuální
třída je tvořena „věčnými chlapci“, soutěživými a výkonnými, realizujícími v kyberprostoru
dravou a primitivní variantu „predátorského kapitalismu“. Kyberprostor, ovládaný virtuální
216
Kroker a Weinstein 2001.
Digitální (super)dálnice (Digital Superhighway) – saoučást již zmiňovaného amerického vládního projektu Národní informační
infrastruktury; Clintonova administrativa v tomto byla podporována např. Microsoftem. K. a W. vymezují digitální dálnici (jako
projekt virtuální třídy) proti stávajícímu pojetí Internetu jako decentralizované, a tedy svobodné Sítě.
218
Gender sice u Krokera a Weinsteina – narozdíl od Harawayové Manifestu – používán jako zjevná analytická kategorie, ale
hraje v jejich textu výánzamnou roli.
217
72
třídou, je sociálním prostorem podřízeným maskulinní autoritě, prostorem dobíjeným a
podmaňovaným. Maskulinita virtuální třídy je navíc maskulinitou regresivní, maskulinitou
věčně nevyspělou, nezralou, a proto záludnou a deformovanou a v zásadě dosud neplodnou;
maskulinitou svým způsobem pre-sexuální, maskulinitou, jež ve své „nezralosti“ jako by ani
nepočítala s feminitou:
„Buržoazní maskulinita byla vždy prepubescentní: myšlenky malých chlapců, snících o
tom, co všechno budou moci dělat, až ovládnou svět; jenže světem je nyní kyberprostor.
Být bohem kyberprostoru – veřejná ideologie jako fantazie prepubescentních mužů:
Regrese od pohlaví k autistickému mocenskému stylu.“219
Pohled z pozice genderového symbolismu tento dojem ještě posiluje – mytologie elektronické
frontier je (jak už bylo několikrát zopakováno) mytologií čerpající z tradice amerického
Západu, tedy tradice opět strukturované „maskulinní logikou“ progresu, posunování
horizontů možného a expanzivní seberealizace. Podobně pak metafora informační či digitální
dálnice jako ideálního modelu utváření kyberprostoru, metafora čerpající opět z (poněkud
mladší) americké narativní tradice, jež rozvíjela téma dálnice (coby prostoru motorizovaného
bílého muže) jako ztělesnění maximálně racionalizované svobody pohybu, odkazuje spíše
k maskulinním charakteristikám genderového dualismu.220
Individuální gender ve světě ovládaném virtuální třídy patrně není umlčen – ztrácí pouze,
spolu s mizejícím tělem, část své relevance –, je nově a mocněji zbožněn a je podřízen
racionální obchodní logice virtuálního světa. Symbolická, sociálně reprezentovaná tělesnost
těch, kdož jsou virtuální třídě poddáni a oddáni, je tedy nově a mocněji zvěcněna a
komodifikována. Nejen gender, ale i další vrstvy identity musí být v takovém světě součástí
komunikačních a marketingových strategií; identita jako soubor charakteristik tak není
osobním vyjádřením – je klíčem k manipulaci. Zatímco tedy v Harawayové mýtu o kyborgovi
předurčuje individuální gender ostatní vrstvy genderu a reprezentace osobní identity tak
(přeneseně)
performuje
další,
„vyšší“
roviny
reprezentací,
v případě
Krokerova
a
Weinsteinova světa virtuální třídy je individuální gender plně podřízen struktuře společnosti.
Jako alternativu k mizejícímu tělu, nadvládě virtuální třídy, virtuální ideologie a informační
superdálnice nabízejí Kroker a Weinstein silně technotopický koncept hypertextového těla
(přinejmenším v některých ohledech ne nepodobný konceptu Harawayové kyborga), měkkou
ideologii (soft ideology) a Síť. Hypertextové tělo je tělem cíleně symbolicky konstruované,
tělo patřící svéprávnému subjektu, plně zapojeného do společenského dění. Je to tělo, jež „je
modemem“,221 tedy tělo, jež je samo součástí technologie Sítě, tělo kreativně a zodpovědně
219
Kroker a Weinstein 2001: 11.
V tomto ohledu je zajímavé, že Kroker a Weinstein, věrni své kritické pozici, staví do protikladu k Informační dálnici pojetí
kyberprostoru jako Sítě – prostoru mocensky nehierarchizovaného, významově otevřeného a stavícího se proti těm formám
dominace a kontroly, které ztělesňuje virtuální třída.
221
Kroker a Weinstein 2001: 16.
220
73
utvářené... Koncept hypertextového těla, koncept poměrně rozostřený a zúročující
technooptimistický kyberkulturní jazyk, je, stejně jako Harawayové kyborg, koncentrován
okolo diskurzivních her s vlastním označováním. Neomarxistická rétorika, i když snad efektní
a silná, jako by však Krokerovi a Weinsteinovi bránila vidět za tímto konceptem skutečná
individua, skutečné a intimní prožívání vlastní tělesnosti. Hypertextové tělo je především
politickým konceptem, spíše než navrhovaným prostorem individuální seberalizace.
„Je-li virtuální třída posthistorickou obdobou raných buržoů primitivního kapitalismu, pak
hypertextové tělo je internetovým ekvivalentem pařížské Komuny: Anarchistické,
utopistické, rebelující proti tlaku na lidské rozměry Internetu, proti tlaku probíhajícímu ve
prospěch monetárních zájmů virtuální třídy. Virtuální třída – vždy už jen minulá ve vztahu
k budoucnosti hypertextového těla – musí být jako partikulární zájem překonána
hypertextovým tělem datového odpadu.“222
Krokerovu a Weinsteinovu přístupu k tělu a tělesnosti se dostalo řady kritických a odmítavých
ohlasů – například Anne Balsamo223 Krokera a Weinsteina kritizuje za to, že v jejich reflexi
tělesnosti je „tělo“ pouhou idealistickou abstrakcí a provokací. S odkazem na postmoderní
feministické teorie, vycházející z předpokladu, že tělo je vždy genderováno a rasově
poznačeno, Balsamo Krokerovu přístupu vyčítá absenci „hmotné dimenze, jež bere v úvahu
ztělesněné znaky kulturní identity“. Podle Balsamo tělo nemůže být redukováno na pouhý
diskurzivní objekt, stejně jako nemůže být redukováno na objekt materiální.
Jistě není třeba podrobněji argumentovat, že v Krokerově a Weinsteinově textu se v úplnosti
uplatňuje struktura jádra kyberkulturních narací – technologie je agentem změny
v individuální i celospolečenské rovině, proměňuje formy moci a utváří nové a profiluje k nim
alternativy; technologie je v očích Krokera a Weinsteina variantně nástrojem moci a kontroly
i svobody a posílení; idealizované prostředí Sítě, stavěné do protikladu k digitální
superdálnici, je právě tou novou hranicí svobody, o které mluvili jejich kyberkulturní
předchůdci a souputníci; technologie podle Krokera a Weinsteina oddělují symbolické
reprezentace tělesnosti, vystavované v kyberprostoru, od jejich fyzických referentů a – ať už
v případě mizejícího, nebo hypertextového těla, a tedy pokaždé s jinými intencemi a jinými
důsledky – odtínají se od ověřitelné autenticity a autentické ověřitelnosti.
Krokerův a Weinsteinův esej je, stejně jako výše přiblíženou Rheingoldovo knihu o virtuální
komunitě, možno považovat za jednu z ideálních ilustrací kyberkulturních narací – to proto,
že shrnuje a koncentruje jejich utopicko-dystopickou podvojnost a slévá ji v jedno
s intelektuálními, reflexivními ambicemi, čímž symbolizuje rozšiřující se (vždy existující, ale
nyní se zviditelňující) most mezi kyberkulturou a akademickými diskurzy. Zároveň je možné
jej (a jeho vznik) považovat za neklamný příznak blížícího se a již naprosto nevyhnutelného
222
223
Kroker a Weinstein 2001: 18-19.
Viz Balsamo 1996: 219-220.
74
konce rané kyberkultury coby svébytného kulturního prostoru, odolávajícího do značné míry
vnějším tlakům – a to už jen proto, že jeho obsah se točí právě okolo bytnící politizace a
okázalé ideologizace tématu, spojenými se vznikem toho, čemu Kroker a Weinstein říkají
virtuální ideologie.
75
Kapitola 4 – Závěr
Raná kyberkultura, jak jsem ji konceptualizoval ve druhé kapitole této práce, je značně
heterogenním, postupně bytnící souborem více či méně soudržných subkultur, komunit i
solitérů, spojených sdílenými naracemi, přístupem k ICT a interesem o jejich rozvoj (a vliv na
společnost a kulturu).
Tento zájem, respektive téma technologie, jejího využití a jejího transformativního
potenciálu, stojí v centru kyberkulturních diskurzů a kyberkulturních narací a určuje jejich
povahu
–
kyberkulturní
diskurzy
v sobě
mísí
technologické
žargony224
s jazykem
vědeckofantastické fikce a společenskovědné reflexe; kyberkulturní narace se točí okolo
témat souvisejících s technologicky podmíněnou společenskou změnou, jsou výpověďmi o
povaze pokročilých informačních a komunikačních technologií.
Kyberkulturní narace považuji za nejvýznamnější pojítko kyberkultury a právě na nich stavím
celý předkládaný koncept – jsou totiž projevem sdíleného pohledu na technologii a její vliv
na společnost a jsou i formulací vlastní identity pionýrského uživatele. Vyjadřují a potvrzují
diskurzivní jednotu či blízkost jednotlivých kyberkulturních skupin a generací.
Kyberkulturní narace – ačkoli zasahují širokou paletu rozmanitých témat – mají
identifikovatelné tematické jádro, přiznávající technologii jisté typické vlastnosti: Označují ji
za agenta sociální a kulturní změny; chápou ji jako prostředek posílení subjektu, ale i jako
nástroj nových forem mocenské kontroly; spojují ji se vznikem nových kulturních prostor
dočasné svobody a vidí v ní katalyzátor proměny vtahu k autenticitě prožívání.
Koncept kyberkultury, takto formulovaný se snahou o šíři záběru a s důrazem na diskurzy a
narace, koncept schopný zahrnout celou subkulturní historii ICT, je v rámci reflexe tématu
předkládán poprvé. Starší koncepty kyberkultury se soustředily jen na některá hlediska toho,
co je dle mého názoru součástí kyberkulturních fenoménů, a nebyly s to je postihnout
v potřebné šíři. Opomíjely navíc jeden z nejvýraznějších aspektů subkultur svázaných se
vznikem a šířením ICT, a tím je jejich přínos ke vzniku obecně přijímaných reprezentací
pokročilých informačních a komunikačních technologií. Byla to právě raná kyberkultura,
rozvíjející se od počátku šedesátých let dvacátého století do první poloviny let devadesátých
a konstituující se mimo hlavní kulturní a společenský proud (či v jakémsi dialektickém vztahu
s ním), jež iniciovala zvýznamnění světa pokročilých informačních a komunikačních
technologií. Je tedy možné předpokládat, že narativní principy tematického jádra
kyberkulturních narací byly přeneseny za společenské i historické hranice rané kyberkultury.
224
Jedinečným materiálem pro vstup do diskurzu hackerů je dokument Jargon File 4.2.0, spravovaný Arjanem de Mes
z Amsterdamské univerzity. Tato databáze hackerských argotů vznikala již od roku 1975 a zachycuje více než třicet let vývoje
hackerských subkultur. Viz WWW: http://www.science.uva.nl/~mes/jargon
76
Kyberkulturních narace je tak možné považovat za základ jak ideologie nových médií (tedy
rétoriky informační politiky),225 tak i teorie nových médií, tedy reflexe pokročilých
informačních a komunikačních technologií. Raná, kyberkulturní podoba reflexe, o níž zde píšu
a jež vyrůstala z ideologizujícího, mytologizujícího kyberkulturního narativního jádra,
předurčila zrod ideologie i kritické reflexe.
Zde lze spatřovat potenciální přínos tohoto konceptu kyberkultury – je nejen prostředkem
k pochopení historických subkultur, zastřešených označením raná kyberkultura, ale je i
nástrojem analýzy vztahu raně kyberkulturních reprezentací ICT a pozdější informační
politiky západních států na jedné straně či teoretické reflexe nových médií na straně druhé.
V tomto ohledu je zde, v závěru, možno formulovat hypotézy, již výše z textu vystupující a
činící si – dosud neprávem – nárok na zevšeobecnění. Zcela zřejmou, nejobecnější hypotézu
je předpoklad, že
•
tématické jádro kyberkulturních narací je společné všem kyberkulturním naracím i
naracím z rané kyberkultury vzešlým a promítlo se do očekávání, jež jsou spojována
s předpokládanými vlastnostmi pokročilých informačních a komunikačních technologií.
Důsledné potvrzení této hypotézy – jehož pravděpodobnost je snad naznačena kapitolou
Ilustrace kyberkultury – by bylo možno pokládat za konečné „zúčtování“ se subkulturními
kořeny příběhu nových technologií.
Už sama tímto způsobem pojatá hypotéza má ale zároveň jednoznačně kritický přesah,
aplikujeme-li ji například na tematiku informační politiky západních států – potenciální
diskurzivní analýza oficiálních politických prohlášení a provolání, směřovaných politickými
reprezentacemi
k pokročilým
informačních
a
komunikačním
technologiím,
analýza,
přistupující k těmto materiálům coby v geertzovském slova smyslu ideologickým mapám226 a
odvíjející se od znalosti kyberkulturních narací, pak může pracovat se sadou teoretických
hypotéz, podle nichž
•
informační politika v devadesátých letech přijala tematickou strukturu diskurzů a
narací rané kyberkultury (tematické jádro kyberkulturních narací),
o
kterou na jedné straně využila jako předfomulovaný náčrt problematických
momentů spojených s novými technologiemi (tedy že ji, jinými slovy,
ideologizovala – viz výše)
225
K relevantnosti takové spekulace odkazují například Robins a Webster (1999), Dahlberg (2002) a Goodwin a Spittle (2002),
zabývající se politickou rétorikou spojenou s novými médii a identifikující svými slovy v kyberkulturních naracích jeden z jejích
významných inspiračních kořenů.
226
„Ať už jsou ideologie čímkoli – projekcemi neuvědomovaných obav, zakrýváním skutečných motivů, zformulovaným výrazem
skupinové solidarity –, nejvíce ze všeho jsou mapami problematické sociální reality a matricemi pro vytváření kolektivního
vědomí.“ Geertz 2000: 249.
77
o
a na druhé straně ji využila coby nástroj manifestní legitimizace pozvolné, ale
vysledovatelné a zřetelné mocensky (politicky a ekonomicky) motivované
regulace prostoru nových médií.
•
Vztah oficiální informační politiky (formované především zájmy politické reprezentace
a ekonomických aktérů) k jádru kyberkulturních narací lze popsat jako proces, v němž
informační politika nejdříve adoptuje východiska a očekávání kyberkulturních narací,
aby prostřednictvím jejich politizace následně a pozvolna neutralizovala jejich
subverzivní a emancipativní potenciál.
Proces adopce a neutralizace sdělení kyberkulturních narací politickou sférou by v takovém
případě bylo (do jisté, leč přijatelné míry) možné chápat jako diskurzivní odraz snahy moci o
vyrovnání se s novými médii jako takovými.
Podobný postup se pak pochopitelně nabízí stran epistemologického rozboru rozrůstající se
teorie nových médií, ačkoli úskalí spojená s tímto druhem ambicí by byla patrně mnohem
komplikovanější.
78
Literatura
Adamovič, Ivan. 1993. „Gibsonovské inspirace a aspirace v díle Jana Poláčka.“ Interkom
4/1993. WWW: http://www.ikarie.cz/interkom/1993/19930467.htm
Adamovič, Ivan. 2001-a. „Vzpomínka na budoucnost.“ P. 2 in Ikarie 11/2001.
Adamovič, Ivan. 2001-b. „Výjimečný SF román nadaný AI (autorskou inteligencí).“ Interkom
8-9/2001. WWW: http://www.ikarie.cz/interkom/2001/20010811.HTM
Balsamo, Anne. 1996. „Forms of Technlogical Embodiment: Reading the Body in
Contemporary Culture.“ Pp. 215-237 in Cyberspace / Cyberpbodies / Cyberpunk: Cultures of
Technological Embodiment. Ed. by Featherstone, Mike; Burrows, Roger. London, Thousand
Oaks, New Delhi: SAGE Publications.
Barlow, John P. 1990. Crime and Puzzlement. WWW: http://www.eff.org/~barlow/
Barlow, John P. 1996. A Declaration of the Independence of Cyberspace. WWW:
http://www.eff.org/~barlow/
Bastl, Martin. 2002. „Kyberpunk.“ Pp. 9 – 12 in Sedmá generace 8.
Beck, Ulrich. 1992. Risk Society: Towards a New Modernity. London, Thousand Oaks, New
Delhi: SAGE Publications.
Beck, Ulrich. 2000. The Brave New World of Work. Cambridge: Polity Press.
Bělohoubek, Ivo. 2001. „Subverze v informační společnosti.“ Pp. 43 – 63 in Média a realita
ed. by Volek, Jaromír – Štětka, Václav. Brno: FSS MU.
Benedikt, Michael (ed.). 1991. Cyberspace: First Steps. Cambridge (Massachusetts): The MIT
Press.
Berger, Peter; Luckmann, Thomas. 1999. Sociální konstrukce reality. Brno: CDK.
Bethke, Bruce. 2001. „Kyberpunk.“ Živel 19.
Bey, Hakim. 1991. T.A.Z. The Temporary Autonomous Zone, Ontological Anarchy, Poetic
Terrorism. New York: Autonomomedia. WWW: http://www.hermetic.com/bey/taz_cont.html
Bílek, Petr A. 2003. Hledání jazyka interpretace. Brno: Host.
Bolter, David J. 2001. Writing Space. New Jersey: Lawrence Erlbaum A.P.
Bolter, David J.; Grusin, Richard. 1997. Remediation: Understanding New Media. Cambridge
(Massachusetts): The MIT Press.
Clark, Nigel. 1996. „Rear-View Mirrorshades: The Recursive Generation of the Cyberbody.“
Pp. 113 – 133 in Cyberspace/Cyberbodies/Cyberpunk ed. by Featherstone, Mike – Burrows,
Roger. London – Thousand Oaks – New Delhi: SAGE Publications.
Coupland, Douglas C. 1999. Generace X: Vyprávění pro akcelerovanou kulturu. Praha: Volvox
Globator.
Culler, Jonathan. 2002. Krátký úvod do literární teorie. Brno: Host.
79
Dahlberg, Lincoln. 2001. „Democracy via cyberspace: Mapping the rhetorics and practices of
three prominent camps.“ Pp. 157-177 in New Media & Society vol3(2). London, Thousand
Oaks, New Delhi: SAGE Publications.
Daly, John A. 1999. „Measuring Impacts of the Internet in the Developing World.“
Information Impacts Magazine, May 1999. WWW:
http://www.cisp.org/imp/may_99/daly/05_99daly.html
Dery, Mark. 1996. Escape Velocity: Cyberculture at the End of the Century. New York: Grove
Press.
Escobar, Arturo. „Welsome to Cyberia: Notes on the Anthropology of Cyberculture.“ Pp. 111137 in Cyberfutures: Culture and Politics on the Information Superhihgway. Ed. by Sardar,
Ziauddin; Ravetz, Jerome R. London: Pluto Press.
Featherstone, Mike; Burrows, Roger. 1996. „Cultures of Technological Embodiment: An
Introduction.“ Pp. 1-19 in Cyberspace/Cyberbodies/Cyberpunk ed. by Featherstone, Mike –
Burrows, Roger. London – Thousand Oaks – New Delhi: SAGE Publications.
Featherstone, Mike. 1999. „Body Modification: An Introduction.“ Pp. 1-13 in Body & Society,
vol. 5(1). London – Thousand Oaks – New Delhi: SAGE Publications.
Fisher, Jeffrey. 1996. ”The Postmodern Paradiso: Dante, Cyberpunk, and the Technosophy of
Cyberspace.” Pp. 111 – 129 in Internet Culture. Ed. by Porter, David. New York, London:
Routledge.
Fitzpatrick, Tony. 1999. „Social Policy for Cyborgs.“ Pp. 93-116 in Body & Society, vol. 5(1).
London – Thousand Oaks – New Delhi: SAGE Publications.
Freyermuth, Gundolf S. 1997. Cyberland. Brno: Jota.
Geertz, Clifford. 2000. Interpretace kultur. Praha: SLON.
Ginson, William. 1991. „Johny Mnemonic.“ Pp. 3-9 in Karie 11/1991.
Gibson, William. 1992. Neuromancer. Plzeň: Laser.
Giddens, Anthony. 1991. Modernity and Self-Identity: Self and Society in the Late Modern
Age. Cambridge: Polity Press.
Gore, Al. 1994. „The Global Infrastructure: Forging a New Athenian Age of Democracy.“ Pp.
4-7 in Intermedia 22(2).
Habermas, Jürgen. 1989. „The Public Sphere: An Encyclopedia Article.“ in Critical Theory and
Society. Ed. by Brunner, Stephen; Kellner, Douglas. London, New York: Routledge.
Habermas, Jürgen. 2000. Strukturální přeměna veřejnosti: Zkoumání jedné kategorie
občanské společnosti. Praha: Filosofia.
Hakken, David. 1999. Cyborgs@Cyberspace? : An Etbographer Looks at the Future. New
York, London: Routledge.
Haraway, Donna. 2002. „Manifest kyborgů: Věda, technologie a socialistický feminismus ke
konci dvacátého století.“ Pp. 51 – 58 in Sborník prací Fakulty sociálních studií brněnské
univerzity – Sociální studia 7. Ed. by Barša, Pavel. Brno: FSS MU.
80
Harding, Sandra. 1986. The Science Question in Feminism. Ithaca and London: Cornell
University Press.
Hawk, Andy. 1993. „Future Culture Manifesto.“ The Cyberpunk Project. WWW:
http://project.cyberpunk.ru/idb/future_culture_manifesto.html
Hayles, N. Katherine. 1993. „The Seduction of Cyberspace.“ Pp. 173. in Rethinking
Technologies. Ed. by V.A.Conley. Minneapolis: University of Minnesota Press.
Hayles, N. Katherine. 1999. How We Became Posthuman: Virtual Bodies in Cybernetics,
Literature and Informatics. Chicago, London: The University of Chicago Press.
Jargon File 4.2.0. 2000. WWW: http://www.science.uva.nl/~mes/jargon
Kelemen, Jozef. 2001. Kybergolem: Eseje o cestě Adama ke Kyborgovi. Olomouc: Votobia.
Kellner, Douglas. 1995. Media Cultures. London, New York: Routledge.
Keyworth, G. A. 1997. People and Society in Cyberspace, the Shape of Things: Exploring the
Evolving Transformation of American Life. Progress and Freedom Foundation. WWW:
http://pff.org/tsot-1.html
Kobíková, Zuzana. 2003-a. „Heslář: Hypertext.“ Pp. 35-36 in Revue pro média 05 (čtvrtletní
tematická příloha Hosta). Brno: Host.
Kobíková, Zuzana. 2003-b. Hypertext a jeho podoby v online médiích. (Diplomová práce.)
Brno: FSS MU.
Koskimaa, Raine. 2000. Hypertext Literature. Jyväskylä: Jyväskylän Yliopisto. WWW:
http://www.cc.jyu.fi/~koskimaa/thesis/
Kroker, Arthur. Weinstein, Michael A. 2001. Data Trash – The Theory of Virtual Class.
Montreal: New World Perspectives. WWW: http://www.c-theory.net
Kůst, František. 2003-a. „Digitalizace.“ Pp. 24-27 in Revue pro média 05 (čtvrtletní tematická
příloha Hosta). Brno: Host.
Kůst, František. 2003-b. Estetické strategie nových médií. (Diplomová práce.) Brno: FSS MU.
Landow, George P. 1997. Hypertext 2.0. London: The Johns Hopkins University Press.
Landow, George P. 1998. „Hypertext a kritická teorie – Hypertextový Derrida,
poststrukturalista Nelson?“ Pp. 9-21 in Biograph (6).
Landsberg, Alison. 1996. „Prosthetic Memory: Total Recall and Blade Runner.“ Pp. 175-189
in Cyberspace / Cyberbodies / Cyberpunk: Cultures of Technological Embodiment. Ed. by
Featherstone, Mike; Burrows, Roger. London, Thousand Oaks, New Delhi: SAGE Publications.
Leary, Timothy; Horowitz, Michael (ed.). 1997. Chaos a kyberkultura. Praha:
Maťa/Dharmagaia.
Lévy, Pierre. 2000. Kyberkultura. Praha: Karolinum.
Levy, Steven. 1984 (1996). Hackers, Heroes of the Computer Revolution. New York:
Anchor/Doubleday.
81
Leivrouw, Leah A. 2002. „Theorizing New Media: A Meta-Theoretical Approach.“ Pp. 4-13 in
Medien Journal, Vol. 26, Nr. 3.
Lister, Martin; Dovey, Jon; Giddings, Seth; Grant, Iain; Kelly, Kieran. 2003 New Media: A
Critical Introduction. London, New York: Routledge.
Lovink, Geert. 1999. An Early History of 90s Cyberculture. WWW:
http://www.nettime.org/Lists-Archives/nettime-l-9912/msg00202.html
Lunenfeld, Peter. 2001. The digital dialectic: New essays on new media. Cambridge
(Massachusetts): The MIT Press.
Macek, Jakub. 2002. „Digitální média a ideál svobody.“ Sedmá generace 8: 4 – 8
Macek, Jakub. 2003a. „Tělesnost a kyberkultura.“ Pp. 2-9 in Revue pro média 05 (čtvrtletní
tematická příloha Hosta). Brno: Host.
Macek, Jakub. 2003b. „Heslář: Kyberprostor.“ Pp. 36-37 in Revue pro média 05 (čtvrtletní
tematická příloha Hosta). Brno: Host.
Macek, Jakub. 2003c. „Heslář: Kyborg.“ Pp. 37-38 in Revue pro média 05 (čtvrtletní
tematická příloha Hosta). Brno: Host.
Macek, Jakub. 2003d. „Heslář: Virtuální.“ P. 39 in Revue pro média 05 (čtvrtletní tematická
příloha Hosta). Brno: Host.
Macek, Jakub. 2003e. „Informační nerovnost a nová média – »Digital Divide« v USA.“ In
Sever CZ. WWW: http://sever.cz/text.asp?clanek=1838
Maddox, Tom. 1992. „After the Deluge: Cyberpunk in the '80s and '90s.“ in Thinking Robots,
an Aware Internet, and Cyberpunk Librarians. Ed. by Wolf, Milton T. Library and Information
Technology Association: San Francisco. WWW:
http://www.ecn.org/settorecyb/txt/tom_maddox_sul_cyberpunk.html
Manovich, Lev. 2001. The Language of a New Media. Cambridge (Massachusetts): The MIT
Press.
Manovich, Lev. 2003. „New Media from Borges to HTML.“ Pp. 13-25 in The New Media
Reader. Ed. by Wardrip-Fruin, Noah; Montfort, Nick. Cambridge, London: The MIT Press.
McKenzie, Wark. 1992. Cyberpunk From subculture to mainstream. WWW:
http://eserver.org/cyber/cyberpnk.txt
Meyer, Gordon R. 1989. The Social Organization of the Computer Underground. (Diplomová
práce.) Northern Illinois University. WWW: http://sun.soci.niu.edu/theses/gordon
Mitchell, William. 1995. City of Bits: Time and the Infobahn. Cambridge, MA: MIT Press.
WWW: http://mitpress2.mit.edu/e-books/City_of_Bits
Morse, Margaret. 1998. Virtualities: Television, Media Art and Cyberculture. Bloomington and
Indianapolis: Indiana University Press.
Navrátilová, Jolana. 1998. Kyberpunk v díle Williama Gibsona a jeho přínos pro sociální
teorie. (Diplomová práce.) Brno: FSS MU.
82
Navrátilová, Jolana. 2002. „Donna Haraway a útok na jednotu bez různosti.“ Pp. 59 – 66 in
Sborník prací Fakulty sociálních studií brněnské univerzity – Sociální studia 7. Ed. by Barša,
Pavel. Brno: FSS MU.
Negroponte, Nicholas. 2001. Digitální svět. Praha: Management Press.
NTIA. 1999. Falling Through the Net: Defining the Digital Divide. WWW:
http://www.ntia.doc.gov/ntiahome/fttn99/contents.html
Papacharissi, Zizi. 2002. „The Virtual Sphere: The Internet as a Public Sphere.“ Pp. 9-27 in
New Media & Society Vol4(1). London – Thousand Oaks – New Delhi: SAGE.
Plant, Sadie. 2003. „Informační válka ve věku nebezpečných substancí.“ Pp. 50-55 in Živel
23.
Poster, Mark. 1996. „Cyberdemocracy: Internet and the Public Sphere.“ Pp. 201-218 in
Internet Culture. Ed. by Porter, David. New York, London: Routledge.
Rheingold, Howard. 1993. The Virtual Community: Homesteading on the Electronic Frontier.
Reading: Addsion-Wessley. WWW: http://www.rheingold.com/vc
Ritzer, George. 1996. „Mcdonaldizace společnosti : výzkum měnící se povahy soudobého
společenského života.“ Praha: Academia.
Robins, Kevin. 2003. „Kyberprostor a svět, ve kterém žijeme.“ Pp. 15-23 in Revue pro média
05 (čtvrtletní tematická příloha Hosta). Brno: Host.
Robins, Kevin; Webster, Frank. 1999. Times of the Technoculture. New York and London:
Routledge.
Rushkoff, Douglas. 2000. Kyberie – život v kyberprostoru. Praha: SPVČ.
Sardar, Ziauddin; Ravetz, Jerome R. 1996. „Introduction: Reaping the Technological
Whirlwind.“ Pp. 1-13 in Cyberfutures: Culture and Politics on the Information Superhihgway.
Ed. by Sardar, Ziauddin; Ravetz, Jerome R. London: Pluto Press.
Shiner, Lewes. 2001. „Uvnitř hnutí.“ Pp. 46 – 49 in Ikarie 11/2001.
Sobchack, Vivian. 1996. „Democratic Franchise and the Electronic Frontier.“ Pp. 77-89 in
Cyberfutures: Culture and Politics on the Information Superhihgway. Ed. by Sardar,
Ziauddin; Ravetz, Jerome R. London: Pluto Press.
Spinrad, Norman. 2003. „Nová hnutí v SF.“ Pp. IV-X in Ikarie 8/2003.
Stephenson, Neal. 2000. Sníh. Praha: Talpress.
Sterling, Bruce. 1992-a. The Hacker Crackdown: Law and the Disorder on the Electronic
Frontier. WWW: http://www.well.com:70/1/Publications/authors/Sterling/hc
Sterling, Bruce. 1992-b. „Cyberpunk in the Nineties.“ In Interzone. WWW:
http://lib.ru/STERLINGB/interzone.txt
Sterling, Bruce. 2000. „Předmluva.“ Pp. 7-16 in Zrcadlovky: Kyberpunková antologie. Ed. by
Sterling, Bruce. Plzeň: Laser.
THOCP – The History of Computing Project. 2002. WWW: http://www.thocp.org
83
Tomas, David. 1996. „Feedback and Cybernetics: Reimaging the Body in the Age of the
Cyborg.“ Pp. 21 – 43 in Cyberspace/Cyberbodies/Cyberpunk ed. by Featherstone, Mike –
Burrows, Roger. London – Thousand Oaks – New Delhi: SAGE Publications.
Volek, Jaromír. 2003. „Nezamýšlené důsledky »komunikační ideologie« v kontextu informační
společnosti. In Média a realita: sborník prací Katedry mediálních studií a žurnalistiky.“ Pp. 116 in Média a realita: sborník prací Katedry mediálních studií a žurnalistiky. Ed. Volek,
Jaromír; Štětka, Václav. Brno : Masarykova Universita v Brně.
Wardrip-Fruin, Noah (ed.); Montfort, Nick (ed.). 2003. The New Media Reader. Cambridge,
London: The MIT Press.
Williams, Raymond. 1974. Television: Technology and Cultural Form. London: Fontana.
Zbiejczuk, Adam. 2003. Net Art. (Bakalářská diplomová práce.) Brno: FSS MU.
Nedatované internetové zdroje:
Href 1: Mizrach, Steve. „Old Hackers, New Hackers: What's the Difference?“ The Cyberpunk
Project. WWW: http://project.cyberpunk.ru/idb/old_and_new_hackers.html
84
Jmenný a věcný rejstřík
Adamovič, Ivan ................... 30, 32, 44, 45, 48
agora elektronická.......................... 41, 64, 65
Altair 8800................................................ 28
Amazing Stories ........................................ 42
antiautoritářství....................................45, 56
Apple II .................................................... 28
ARPAnet ................................................... 26
Atari......................................................... 28
autenticita ....38, 39, 40, 46, 57, 58, 61, 74, 76
automat ................................................... 52
avantgarda digitální ....... 24, 29, 32, 33, 57, 63
avatar .................................................50, 51
Ballard, J. G. ........................................27, 43
Balsamo, Anne .....................................58, 74
Barlow, John P. ................... 16, 20, 35, 69, 71
Barthes, Roland....................................27, 59
Bastl, Martin ........................................30, 43
Baudrillard, Jean ................. 30, 40, 41, 55, 58
Bear, Greg ................................................ 43
Beck, Ulrich .........................................49, 50
Benedikt, Michael .................................57, 64
Bethke, Bruce......................................30, 42
Bey, Hakim .................................... 34, 39, 69
biospolečenství.......................................... 19
Bolter, David............................................. 41
Burrows, Roger ....................................51, 63
Bush, V. ................................................... 27
Cadigan, Pat ........................................22, 43
Clark, Nigel ............................................... 55
Clynes, Manfred E. ....................25, 53, 54, 56
Coupland, Douglas ...............................31, 66
Dahlberg, Lincoln .......... 34, 35, 65, 70, 71, 77
Deleuze, Gilles .......................................... 30
demokracie................... 34, 35, 37, 41, 67, 68
Dery, Mark...........................................15, 23
Dick, Philip K.............................27, 40, 43, 53
digerati............................... 16, 33, 36, 64, 66
diskurzy kyberkulturní...... 9, 25, 33, 36, 41, 76
Dozois, Garder .......................................... 42
dualismus genderový ........... 57, 59, 60, 61, 73
dualismus karteziánský .............................. 53
Electronic Frontier Foundation ...............35, 70
Engelbart, Douglas ...............................26, 27
Escobar, Arturo .....................7, 19, 20, 21, 24
étos hackerský .........26, 36, 39, 52, 54, 55, 62
extropiáni ................................................. 58
fandom ....................................25, 30, 32, 42
Featherstone, Mike ......................... 51, 59, 63
Filippo, Paul di .......................................... 43
Fisher, Jeffrey ........................................... 58
Fitzpatrick, Tony........................................ 59
flâneur ..................................................... 65
formace sociokulturní.............8, 10, 13, 17, 24
Foster, Derek ............................................ 64
Foucault, Michel .................. 30, 56, 57, 69, 70
Freyermuth, Gundolf....................... 32, 39, 58
frontier ......................... 38, 39, 46, 53, 67, 73
Geertz, Clifford........................... 4, 10, 11, 77
gender .. 21, 34, 41, 51, 55, 56, 58, 59, 60, 61,
72, 73
generace X ............................................... 31
Gibson, William . 22, 30, 32, 42, 43, 44, 46, 48,
50, 54, 56, 66
Gore, Al ...............................................34, 68
Grusin, Richard ......................................... 41
Guattari, Felix ........................................... 30
Habermas, Jürgen .......................... 41, 62, 65
hacker ....14, 15, 25, 26, 27, 28, 29, 30, 31, 32,
34, 35, 39, 42, 46, 47, 54, 55, 56, 63
Hakken, David............................ 7, 13, 19, 20
Harawayová, Donna 34, 51, 57, 58, 59, 60, 61,
66, 72, 73
Hardingová, Sandra .................... 9, 59, 60, 72
Hawk, Andy .........................................15, 17
Haylesová, Katherine ...................... 57, 58, 59
Heim, Michael ........................................... 34
High Frontiers ........................................... 32
Hnutí............................................. 29, 43, 44
Holmes, David........................................... 34
Holtovi, Ray a William ................................ 27
Homebrew Computer Club ......................... 28
Hyatt, Gilbert ............................................ 27
hypertext..............................8, 25, 26, 27, 41
hypertextov
tělo ...................................................... 74
IBM.....................................................28, 32
identita.. 21, 31, 41, 45, 46, 47, 51, 54, 55, 57,
58, 59, 60, 61, 65, 70, 73
informace ..................... 16, 17, 18, 20, 26, 64
Intel ......................................................... 27
jádro kyberkulturních narací 37, 38, 39, 41, 45,
53, 58, 69, 74, 76, 77
Jobs, Steve ............................................... 28
Kapor, Mitch ........................................35, 71
kberpunk .................................................. 46
Kelemen, Jozef.....................................22, 24
Kellner, Douglas ...................................30, 34
Kelly, J. P.................................................. 43
Keyworth, George...................................... 71
Kline, Nathan S. ....................... 25, 53, 54, 56
Kobíková, Zuzana .................................. 8, 41
komunita virtuální....29, 41, 62, 64, 66, 67, 68,
69, 74
komunitarianismus .............. 17, 63, 64, 67, 71
Koskimaa, Raine........................................ 41
Kroker ...................................................... 74
Kroker, Arthur .... 34, 58, 69, 70, 71, 72, 73, 74
kryogenikové ............................................ 58
kultura informační ................................18, 21
Kůst, František ...................................6, 8, 18
85
kybernetika...13, 22, 25, 27, 30, 51, 52, 53, 54
kyberprostor . 7, 20, 31, 34, 39, 41, 46, 56, 57,
61, 63, 65, 67, 68, 69, 70, 71, 72, 74
kyberprostor barlowovský ...................... 16
kyberprostor gibsonovský............ 16, 47, 66
kyberpunk ... 12, 14, 15, 17, 27, 29, 30, 31, 32,
34, 36, 39, 41, 42, 43, 44, 45, 46, 47, 48,
51, 55, 56, 58, 59, 63, 69, 70
kyborg... 25, 27, 29, 41, 46, 47, 51, 52, 53, 55,
56, 57, 58, 59, 60, 61, 66, 69, 71, 73, 74
Laidlaw, M. ............................................... 43
Landow, George P. .................................... 41
Landsbergová, Alison........... 36, 40, 46, 47, 59
Lanier, Jaron............................................. 57
Leary, Timothy.....................................33, 57
Lévy, Pierre ........ 15, 16, 17, 18, 19, 20, 33, 68
Levy, Steven ....................... 26, 28, 31, 54, 55
Lievrouw, Leah A................................... 7, 19
Lister a spol. ................................... 15, 21, 41
Lovink, Geert ............................................ 33
Lunenfeld, Peter...................................34, 41
Maddox, Tom...................... 30, 32, 42, 43, 44
Manovich, Lev............ 7, 15, 18, 21, 32, 34, 41
MARK-8 .................................................... 28
Matrix ...................................................... 50
McChesney, Robert.................................... 66
McLuhan, Marshall......... 27, 30, 38, 53, 56, 61
Mes, Arjan De ........................................... 76
Metaverzum................................... 48, 50, 51
MIT.....................................................25, 64
Mitchell, William ...................................33, 64
Mizrach, Steve .......................................... 31
Mondo 2000 .................................. 32, 57, 64
Moore, Max............................................... 58
Morseová, Margaret...15, 17, 18, 19, 20, 21, 24
náměty kyberkulturních narací....34, 37, 41, 42
narace kyberkulturní..9, 10, 11, 12, 13, 14, 22,
24, 25, 30, 33, 34, 35, 36, 37, 38, 42, 45,
47, 54, 62, 63, 70, 74, 76
Národní informační infrastruktura ..........34, 71
Navrátilová, Jolana ...30, 43, 45, 51, 56, 57, 61
Negroponte, Nicholas ................................ 33
nerovnost přístupu ...............................50, 65
NTIA ...................................................29, 65
Papacharissiová, Zizi.............................64, 65
Papoušek, Dalibor ..................................... 36
phone phreak ...........................27, 28, 29, 35
Poster, Mark ............................................. 65
Progress and Freedom Foundation.............. 70
prostor, veřejný ............ 62, 63, 64, 65, 67, 69
proto-kyberprostor .................................... 21
Qube, projekt............................................ 65
R. U. Sirius ..........................................32, 57
Ravetz, Jerome R. ..................................... 19
Real Life ..............................................40, 47
Rheingold, Howard ..33, 62, 64, 66, 67, 68, 69,
74
Ritzer, George ........................................... 49
Roberts, Ed............................................... 28
Roberts, Larry ........................................... 27
Robins, Kevin .... 7, 9, 9, 16, 17, 20, 34, 37, 58,
63, 64, 68, 77
Rucker, Ruddy .......................................... 43
Rushkoff, Douglas .......................... 15, 23, 33
Sardar, Ziauddin........................................ 20
science fiction .... 25, 27, 30, 33, 40, 42, 43, 44
Scott, Ridley ........................................22, 47
Shiner, Lewis .......................................43, 45
Shirley, John ............................................. 43
Socialist Review......................................... 34
Spinrad, Norman ..................................43, 46
společnost informační ...........15, 17, 30, 50, 51
Stephenson, Neal ................47, 48, 49, 50, 51
Stoll, Clifford ............................................. 31
Tech Model Railroad Club......................26, 54
technospolečenství .................................... 19
teledemokracie.......................................... 65
tělesnost 26, 27, 30, 34, 37, 38, 41, 45, 51, 52,
53, 54, 55, 56, 57, 58, 61, 62, 63, 69, 70,
72, 73, 74
Televote, projekt ....................................... 65
tělo
hypertextové....................................73, 74
mizející ............................................73, 74
Titus, Jonathan ......................................... 28
Toffler, Alvin ........................................30, 65
Tomas, David.......................................52, 53
třída virtuální ...................... 58, 70, 72, 73, 74
Verhoeven, Paul ........................................ 40
veřejná sféra................. 37, 41, 62, 64, 69, 70
veřejnost ............................ 42, 49, 62, 64, 66
Volek, Jaromír ........................................... 66
Washington Post ....................................... 43
Webster, Frank .............................. 17, 37, 77
Weinstein, Michael...34, 58, 69, 70, 71, 72, 73,
74
WELL ..................................................66, 67
Wiener, Norbert ...................................52, 53
Williams, Raymonds................................... 17
Wired ..................................................32, 33
Wozniak, Steve ......................................... 28
XEROX ................................................28, 32
86
Anotace
Tato diplomová práce předkládá nový koncept kyberkultury, založený na analýze struktury
kyberkulturních narací. Autor v úvodu shrnuje stávající koncepty kyberkultury a definuje
rozdíl mezi ranou a současnou kyberkulturou, aby se dále věnoval puze kyberkultuře rané,
kterou definuje a periodizuje. Práce pojímá ranou kyberkulturu jako široké sociální a kulturní
hnutí, úzce propojené se vznikem a rozvojem pokročilých informačních a komunikačních
technologií (ICT) a jejich kulturní kolonizací. V druhé části textu autor koncept rané
kyberkultury ilustruje – s důrazem na základní strukturu kyberkulturních narací přibližuje
kyberkulturní diskuzi, rozvíjející čtyři v rámci kyberkultury důležitá témata (kyberpunkovou
prózu, identitu a tělesnost, komunitu a moc). Závěr práce nabízí teze o vztahu mezi
předkládaným konceptem a kritickou reflexí nových médií.
Summary
This thesis offers a new concept of cyberculture based on an analysis of structures of
cybercultural narrations. The author sums up previous concepts of cyberculture and offers
an account of the distinction between early and current cyberculture. Thereafter he focuses
solely on early cyberculture and offers its definition and historical periodization. The thesis
deals with early cyberculture as a wide social and cultural movement closely linked to
advanced information and communication technologies (ICT), their emergence and
development and their cultural colonization. In the second part of the text the author
illustrates the concept of early cyberculture, with a focus on the basic structure of
cybercultural narrations he approaches cybercultural discussions on four important topics
(cyberpunk fiction, identity and embodiment, community and power). In its conclusion the
thesis elaborates on the link between the concept of new media and their critical theory.
87