Orl-2014-9 - Otevřený Rozšalovávací List
Transkript
kognitivně disonantní občasník, informační destilátor, internetové(nejen) výstřižky ve fraku, splaskávač simulákrů, rozpouštěč falešných egregorů, narušovač zpráchnivnělých paradigmat, kompenzátor hypotékového novinářství, flokulant mediálního žaboklamu, širokopásmové dráždidlo číslo 2014-9 Motto: Psychedelics are illegal not because a loving government is concerned that you may jump out of a third story window. Psychedelics are illegal because they dissolve opinion structures and culturally laid down models of behavior and information processing. They open you up to the possibility that everything you know is wrong. T.McKenna http://orl.bloger.cz [email protected] Obsah čísla Devět minut anti-propagandy o Ukrajině........................................................................................................... 3 Transformace lidstva do nové civilizace............................................................................................................ 4 Léčivé pyramidy................................................................................................................................................ 7 Antidarwin aneb "nevědecký" výklad vzniku člověka......................................................................................11 M-Theory: The Mother of all SuperStrings..................................................................................................... 14 Mé housle si nafotil Interpol.......................................................................................................................... 17 Popírání fašistických zločinů na Ukrajině je zločinem......................................................................................21 Pilíř facek nakřivo stavěný.............................................................................................................................. 22 Prof. Krejčí: EU zaútočila na Rusko a nutně na to doplatí!..............................................................................22 Inteligence, intelekt, svědomí, rozlišování dobra a zla....................................................................................24 To by mě zajimalo, kde zrobili sudruzi z brusele s embargem chybu?.............................................................27 Noamova Amerika........................................................................................................................................... 28 Jak je to s tím pokrokem?............................................................................................................................... 31 Břidlicový průmysl je bublina.......................................................................................................................... 33 Článek o Rusku a Ukrajině, který obletěl svět.................................................................................................33 Filozof Cílek opět postrašil čtenáře zhroucením všeho...................................................................................36 Psilocybin, the Mushroom, and Terence McKenna..........................................................................................36 Nový fašismus, barbarství, bída! Táňa Fischerová varuje před tím, co může nastat........................................40 Papež: Třetí světová válka již začala............................................................................................................... 41 Člověk má jen ty dva svaly............................................................................................................................. 44 Síla, která nevítězí.......................................................................................................................................... 47 Terence McKenna - Lectures on Alchemy (4/4).............................................................................................. 51 Pitím piva pijeme kulturu................................................................................................................................ 60 Začarovaný kruh českých novin...................................................................................................................... 61 Chci chvíli doznívat......................................................................................................................................... 62 ORL 2014-9 Devět minut antipropagandy o Ukrajině Václav Umlauf Propagandistické zprávy ukrajinské armády, která je jedna ze stran konfliktu, jsou dány na úroveň agentury Reuters. Pak se to graficky zabalí jako akční šmejd v supermarketu a prodá na webu jako zaručeně pravdivá zpráva. Nemám rád takové svinstvo. Už mi opravdu leze krkem totální mediální válka kolem Ukrajiny. Jde o naprosto cílenou věc. V momentu, kdy Rusové posílají obleženým civilistům ostřelovaných fosforovými bombami humanitární pomoc pod vedením Červeného kříže, západní propaganda převezme kachnu od dvou lži-novinářů z Guardianu, že jde o vojenský konvoj . Šlo o vojenské transportéry na ruském území, které chránily humanitární konvoj až k hranicím s Ukrajinou, dál totiž vojáci nešli. Podívejte se Devět minut anti-propagandy o Ukrajině na oficiální záběry "vojenského konvoje" z kachní reportáže Guardianu. Fotka konvoje je nakonec převzata z ruského ITAR/TASSu. Jenže tuto agenturu prý podle západní propagandy kontroluje Putin. Takže jsme jak za komunistů u Hurvínka, nebo v současných Britských listech za Čulíka. Citovaní novináři Guardianu a jejich Tweety nemají jedinou fotografii překročení vojenských vozidel někde u ukrajinské hranice, natož ukrajinskou armádou rozstříleného ruského konvoje. Pak to světové noviny svedou na Porošenka ve stylu "Ukrajina said...". Pak všichni napíší, že konvoj neexistuje, protože jej ukrajinská armáda rozstřílela, tedy podle ukrajinské armády. Proto nemáme ty snímky, víte, ono to už neexistuje. No a pak se zjistí, že prostě žádná ruská obrněná vozidla hranice nepřekročila. Ale to už je všem úplně jedno, už dávno běží další desinformace. Viz ta dnešní dole. Podobný postup je děsivý. Nikdo na světě nemůže neustále dementovat podobný proud nepravd a polopravd. A to je pořád dokola, nic se neopravuje, nedementuje. Lidé u nás v korporátním Babišově a na demokratickém Západě jsou trvale krmeni podobnými desinformacemi. Obama a Pentagon k tomu mlčí, nezveřejní jediný vojenský snímek ani reálnou zprávu o stavu na hranicích, nemluvě o jejich satelitních snímcích sestřeleného letu MH-17. Podrobnou informaci a satelitní snímky baterií Buk zveřejnili pouze Rusové, viz slavná tiskovka generála Andreje Kartapolova , nezveřejněná a zásadně nekomentovaná západními médii. To je hnusná strategie nehodná demokratických zemí. Jenže korporátní média už dávno existují v ekonomickém režimu korporátního fašismu, nikoliv v režimu svobodné občanské a stále ještě demokratické společnosti. A teď k tomu dnešku, tj. zprávám ze dne 18. 8. 2014. Dnes máme v korporátních babišovkách titulek Separatisté napadli konvoj s uprchlíky, zaútočili na něj raketami . Jeho podtitulek, který má navést čtenáře ke čtení celé zprávy, pak vypadá takto. Lidové noviny napsal(a): http://youtu.be/29wyD1E0a98 Stejně jako mediální babišovci ve vulgárních novinách nebo v korporátní staré frontě se vůbec nestarám o to, jestli je video pravdivé, autentické, nebo kolik z něj je pravdivého a kolik ne. Ale pokud sledujete redakční a jiné zprávy na e-republice, pak víte velice dobře, že zapadá do celkového obrazu, jak o tamějším konfliktu referujeme. http://news.e-republika.cz/article2750Dev-t-minut-anti-propagandy-o-Ukrajin KYJEV - Separatisté napadli kolonu autobusů, která odvážela do bezpečí uprchlíky z východoukrajinského města Luhansk. Podle ukrajinské armády zaútočili na konvoj raketomety a minomety. Zatím není jasné, kolik lidí zahynulo, informovala agentura Reuters. Takže propagandistické zprávy ukrajinské armády, která je jedna ze stran konfliktu a právě nyní (myslím tím "nyní") raketomety masakruje civilní obyvatelstvo v oblasti Doněcka, jsou dány na úroveň agentury Reuters. Pak se to graficky zabalí jako akční šmejd v supermarketu a prodá na webu jako zaručeně pravdivá zpráva. Nemám rád takové svinstvo. Přesně tak postupovali komunisté v době, kdy jsme dělali samizdat a aktivně se zúčastnili činnosti nutné k pádu režimu. A nyní platí, že podobní mediální čimelíci spolupracují s novými normalizátory světa. A i tito poskoci moci otravují mysl lidí stejným typem propagandy jako bývalí komunisté. Takže jako proti-akci se podívejte na toto video. strana 3 ORL 2014-9 Transformace lidstva do nové civilizace MVDr. Josef Staněk Transformace lidstva do nové civilizace decké poznání vybaveni dosud nevídanou mocí, lidstvo zničili. Tato duchovní proměna lidstva pod módním názvem transformace již začala probíhat. Provádějí ji skrze zásah do toků energie života neviditelné síly Stvořitele bez ohledu na to, jestli tomu materialisticky který pomůže přemostit krizi vitality těla. Neboli ke stále vzrůstající zátěži metabolizmu člověka cizorodými látkami a energiemi, které se již projevují jako nárůst výskytu tzv. civilizačních nemocí, se připojí další zatím nejasný šok. Šanci na jeho přežití mají jen ti, Každý neobsednutý člověk musí vidět, v jakém stavu se nachází západní, technicky nejvyspělejší civilizace na naší zeměkouli. Stručně řečeno je na ní možné pozorovat naprostou anihilaci duchovnosti její mocenské a vědomostní elity. Duchovní vyprázdnění má svůj zákonitý následek, omezení způsobu myšlení jen na říši živočišných pudů (peníze a sex). Viz obraz stavu společenského dění, odráženého ve sdělovacích prostředcích a TV pořadech. Důsledkem neduchovního způsobu myšlení při současném stavu "přemnožení" člověka na zeměkouli je neustále projevovaná agresivita jednotlivců i národů, neboli zákonitý znak biologického boje o život, o přežití silnějšího. Agresivita v duši je pravou příčinou toho, že v posledních sto letech probíhají ve světě nepřetržité studené a "horké" války mezi národy a finančními skupinami, neustálé studené (volbami) a horké občanské války uvnitř států. Ztratila se možnost domluvy mezi skupinami lidí i o tom, jestli jedna a jedna jsou dvě (viz biblické: Rada radu stíhat bude, ale soudu nedojdou!). Tento stav mysli lidstva je na druhé straně znamením, že se situace brzy změní. Změna musí nastat, protože jinak by lidé obsedlí temným duchem destrukce, nově skrze vě- Tyto duchovní zákony se dosud nejlépe vykládají neučené mase lidí prostřednictvím náboženství. Světová náboženství, každé svým způsobem, je pro pochopitelnost obyčejnému člověku vykládají prostřednictvím bájí, mytologie a eposů. Já osobně je se svým abstraktním typem myšlení zatím vidím ve formě tří základních principů, které umožňují pochopit mechanizmus chodu tohoto světa. První princip Každý jedinec je za každý svůj čin i myšlenku osobně odpovědný absolutně spravedlivému Stvořiteli (Vesmírnému vědomí)! Pro člověka smýšlejícího v tomto duchu je vnitřně logikou nepřijatelné, že by on i kdokoliv jiný mohl dlouhodobě uniknout následkům svých činů na jakémkoliv místě společenského postavení. Takto žitý duchovní princip vede k odpovědnému jednání jednotlivců kdekoliv. Každý tímto principem řízený člověk si je vědom, že za vše vykonané je odpovědný nejen lidem prostřednictvím zákonů, často obejitelným, ale zejména Bohu. smýšlející lidé věří. Lidé svým nepříčetným konáním si pomalu a postupně sami oslabují vitalitu těla a vnitřní duševní rovnováhu. V nastupující náhlé zátěži "geošoku", který ukončí pohodlný konzum tělesnosti, nepřežije z jednotlivců nikdo, komu nebude poskytnut příliv energie z duchovní dimenze, kteří bez ohledu na typ náboženské víry mají vnitřně "uspořádanou" duši, žijí pokojem. Tohoto vnitřního duševního klidu lze dosáhnout jen tím, že již v současnosti vnitřně žijí zákony vyšší duchovní dimenze. Přežijí-li nastupující "transformaci" jen takto myslící lidé, dojde samočinně k naprosté proměně ducha společnosti. Samospádem se ustaví harmonická vyšší civilizace. Koná-li i uprostřed ní její jednotlivec v důsledku nedokonalosti svého poznání zákonů stvoření občas špatně, tedy koná-li chybně v dobré víře, má v této společnosti, a tím i u Boha jistotu (jakou měrou měříte), že i společenská spravedlnost (pozemské právo) nastaví vůči němu za jeho chybu tvář milosrstrana 4 ORL 2014-9 denství a lásky. Tak jak je zákonem i v duchovní dimenzi. Humanizmus a lidská práva však nemohou platit vůči těm, kteří konají vědomě zlé a protispolečenské. Tedy vůči těm, kteří tak konají přesto, že cítí, anebo měli již k cítění dospět, že jejich myšlení a jednání neobstojí před tváří boží. Není dále možné trvání stavu současné ateistické společnosti, ve které jsou lidská práva darebáků skrze formálně pojaté zákony úplatných ateistických soudů stavěna nad lidská práva jejich obětí. Neboli každý, kdo chce průchodem transformace lidstva vstoupit do nové vyšší civilizace, musí svou způsobilost pro ni prokázat již v současnosti. Tím, že již nyní trvale koná a myslí podle své nejlepší vůle. Skutečně ve Stvořitele věřící člověk prokáže tedy svou způsobilost pro vstup do nové éry lidstva tím, že již v tomto dočasném, úmyslně "temnými duchy" zašmodrchaném právním zmatení pojmů spravedlnosti se nechá vést jen svědomím, nikoliv právnickou vychytralostí. Ač se to momentálně zdá nerozumné. Jinak jej síly transformaci provádějící biologicky a psychologicky rozdrtí. Druhý princip Lidský život nekončí smrtí těla! Tento druhý základ myšlení člověka přicházející doby zajišťuje duchům žijícím v těle (lidem) potřebný nadhled, pohled na své konání z "hlediska věčnosti". Právě pod tímto zorným úhlem se způsob života v nové éře na Zemi stává nadčasovým a trvale udržitelným. Současný ateistický postoj ve stylu "co bude po mně, mne nezajímá" se brzy stane minulostí. Nadgeneračním přístupem lidí k životu Transformace lidstva do nové civilizace dostane atmosféra společnosti vibraci nové kvality, všechny rodiny se stanou jakoby šlechtickými. V žité atmosféře lidstva se zakotví času nadřazený duch. Ten bude stimulovat rozvinutí osobnosti i velmi nedokonalých, tj. těch, kteří v momentální inkarnaci jsou vybaveni nedokonalým tělem a rozumem. Akceptování reality reinkarnace umožňuje uplatnění odkoukaného v momentálně žitém životě v lepších podmínkách následného zrození. Vědomí existence reinkarnace dává perspektivu i těm zatím za ostalejším duchům, aby plně "dozráli" v anděla. Dává jim naději, že nedosáhnou-li ještě v tomto životě takovou kvalitu vibrace ducha, aby mohli po smrti těla natrvalo zůstat v neviditelné vyšší dimenzi, dostanou možnost "reparátu". Tak se stane zjevným naplňování biblického, že "hospodaříli kdo dobře s málem (za tohoto života), nad mnohým učiní jej Bůh správcem". Jak jinak je to naplnitelné, než že se znovu narodí s novým tělem a nově vybaven hlubšími dispozicemi. Jen výklad prostřednictvím možnosti reinkarnace dává smysl i dalšímu evangelijnímu výroku, že "kdo zabije, zabit bude. Kdo jiného do otroctví zajme, zajat bude". Takový chod dějinné spravedlnosti v možnostech žití jedné inkarnace nikdo na této Zemi přece nevidí! Protože to je ale z božského vyřčená Pravda a Spravedlnost, v nové éře lidé už pochopí, že se může fakticky naplňovat až v příštím životě dotyčných. Kdo nevěří v nesmrtelnost duše a v pokračování vývoje duší k dokonalosti i prostřednictvím reinkarnace, ve smyslu "reparátu" nedokonalého života, nápravy těžkých chyb učiněných v rovině hmotnosti, ten v nastalých těžkostech ztratí víru ve spravedlnost. Jako ti vězňové, kteří jdouce z Osvětimi se rouhali slovy: "Kdyby byl Bůh, nemohl by to dopustit!" A žádný člověk, kterého v obtížích transformačního procesu "nepodrží" víra v absolutní spravedlnost, nevydrží její tlak. Třetí princip Člověk je současně jedinec a současně díl vyšší společenské jednotky, rodiny, národa, lidstva, všech duchů stvoření! Národy neexistují a nemohou rozvíjet dělbu práce bez svých oddaných součástí. Jedinec bez pocitu sounáležitosti s vyšším celkem se rychle stává vnitřně opuštěným, deprivovaným, neboli energeticky rozvráceným. Jako včely bez včelstva! Jen práce rozvíjející individualitu a současně užitečnost pro celek dává smysl bytí včelám i lidem. Jen tak se mohou jednotlivci reprodukovat, neboli propojit s nadčasovostí. Člověk bez společenské organizace a koordinace se stává osamělým divochem, anomálií přírody. Svoboda člověka jako jednotlivce je tedy ve vyšším typu civilizace pojímána jako výběr strana 5 ORL 2014-9 typu své užitečnosti pro celek, národ, lidstvo. Skrze užitečnost existence jedince se uskutečňuje jeho individuální duchovní vývoj. Není svobodou současnosti, považující za normální odírání mnohých za účelem "předvádění se koupání nechycených zlodějů v šampaňském a kaviáru". V myšlení člověka nové doby je tedy zasazeno sociální cítění jako samozřejmý duchovní prvek, opírající se o svépomoc a vzájemné učení se nedokonalých v podmínkách neotřesitelné nadčasové spravedlnosti. Nyní pozorovatelní bezzábranoví egocentričtí asociálové jsou produktem nevíry v konečnou spravedlnost, neboli ateizmu současné doby. Jakou měrou "nepomoci" bližním tito egocentrici měří ostatním, takovou měrou "nepomoci" v tlaku transformace jim bude naměřeno od neviditelných sil. Nebude jim v krizi pomoženo. Anarchisté a hlasatelé svobody dělání si podle svého bez ohledu na celek nevejdou do vyšší úrovně. Mnoho napovídajícím znakem dosaženého stupně kosmických civilizací ve stvoření jsou symboly, jimiž ten který stupeň civilizace naznačuje svou míru pochopení Podstaty světa. Pro dosaženou úroveň poznání současných pozemských civilizací, které všechny žijí éru "Kali juga", neboli železnou, jsou typické ony symboly dosaženého pochopení Stvořitele, které známe jako různé varianty známého rovnoramenného kříže v kruhu. I u nás často viditelné v kostelech a klášterech (nošené železnými křižáky). Jeho variantami jsou levotočivá (hákový kříž) a pravotočivá svastika, monáda, keltský triskelis, židovská šesticípá hvězda, srp a kladivo, křesťanský kříž. Každá tato varianta je znakem nějaké specifické Transformace lidstva do nové civilizace ideologie, jejíž specifický princip pojímání světa zdůrazňuje. Symbol rovnoramenného kříže v kruhu a jeho varianty se jakoby "náhodou vynořily" ve starověku. Ihned se obecně ujaly a staly se označením typů náboženství a jimi vykládaných pojetí světa. Všechno jsou to symboly variant náboženství zanikajícího železného věku. Svou skrytou symbolikou vyjadřují stupeň pochopení podstaty světa, typického pro železné éry lidstev ve vesmíru. Princip světa v symbolech Základní rovnoramenný kříž v kruhu o svých nositelích vypovídá, že vnímají svět jako dualitu (rozštěpení jednoty) plusu a mínusu, akce a reakce, příčiny a následku (ona ramena kříže). Tato ramena duality hmotného jsou uzavřena v kruhu! Tím je vyjádřeno, že stoupenec tohoto znaku vnímá hmotný svět jako ohraničený limitou, jako uzavřenou soustavu! S praktickým důsledkem, že co se v hmotné dimenzi "uvaří", to se v ní i "sní". Křesťanská zvěst (evangelium) k tomuto pradávnému symbolu nově dodala, že je možno z tohoto nedokonalého, strastmi zatíženého, konečného a dočasného hmotného světa odejít do nekonečnosti, do záře Boha, cestou Ježíše Krista. Ale jen tehdy, když ve hmotnosti žijící duch zde nenechá žádné dluhy neboli způsobené škody na duších lidí i ostatních živých bytostech! Jinak se nemůže odpoutat, je vázán nenarušitelnou limitou kruhu v symbolu. Symbol ale nevyznačuje vzhled původce těchto zákonů, neboli ideoví vůdcové éry že- lezné neznají jeho Tvář, neznají vzhled Boha! Odtud v bibli, že žádný živý (v těle), ani prorok, nemůže patřit na tvář Boží. Síla jeho vyzařování by spálila nedokonalé energetické dráhy těla. Jako silný elektrický proud nedokonalý vodič. Indické svastiky jsou variantami, které vypovídají totéž s tím, že vyznačují navíc nekonečný pohyb a vzájemnou proměnu ramen duality. Levotočivá svastika ("haknkrajc") vyjadřuje vůli přivádět duchovní energii z vyšších vibračních dimenzí do hmoty, aby dávala duchům v těle sílu k zásahům k přeměně hmotného. Proto si ji mág Hitler vybral jako symbol svého hnutí. Temné duchovní síly astrální dimenze mu pomohly magicky ovlivnit německý národ. Pravotočivá (opačně označený hákový kříž) je naopak znakem touhy sloužit Bohu odvodem duchovní energie z hmoty (v klášterech, sebeobětováním). Čínská a tibetská monáda v kruhu rovněž zachycuje proměny ramen duality, navíc "očko" v každé naznačuje "průtok" ramenem polarity (onou "rybkou" ) v opak (přes další neviděný rozměr) a tím nepřetržitou proměnu jin a jang v toku času. V základní variantě, kříži v kruhu, třetí roz měr není ještě viděn! Monáda je proto pokročilejším vyjádřením základního principu světa, proto má takovou sílu. Keltský triskelis chápe již otáčející se trojrameno v kruhu jako ve slunci, tedy v záři Boha se otáčející. Jeho autor pochopil a vyjádřil, že Světlo (slunce) je zdrojem a pohonem trojdimenzionální reality, ale oproti kříži v kruhu zase nezachytil vnímání jejího štěpení rozumem člověka v dualitě. Protože keltští druidové nesměli psát, nevíme toho více. Židovské náboženství se svým hexagramem, židovskou hvězdou (dva prostupující se trojúhelníky proti sobě), pochopilo navíc a vyjádřilo trojrozměrnost obou ramen polarity. Vyjádřilo trojdimenzionálnost polarity tím, že místo křížících se ramen zavedlo křížící se trojúhelníky. Ty se navíc v neviditelném rozměru prostupují! Ale kdesi v hloubi toku dějin se u tohoto symbolu "ztratil" kruh kolem! Jen občas je kruh kolem hexagramu znázorňován. Jeho opomíjením zmizelo pochopení uzavřenosti a limitovanosti stvoření. Zmizelo vnímání konečné spravedlnosti pro všechny lidi v židovském vyznání. Není jiné vyvolenosti než dokonalejší chápání Řádu stvoření! Vyvolenost jednotlivce podle národního původu je z hlediska Spravedlnosti nesmysl k smíchu. Jen hexagram v kruhu je tedy poněkud hlubší vyjádření podstaty světa (jako monáda), než je základní rovnoramenný kříž v kruhu. Nakonec i znak ateistického sovětského náboženství, srp a kladivo, jsou symbolem protikladů duality hmotného, vyjádřené tentokrát překřížením srpu a kladiva, protiklady řezání srpem a bušení do plochy kladivem. Sovětský symbol byl bez kruhu, tedy bez vnímání faktoru konečné spravedlnosti, pouze zalit mořem červené barvy, tedy utopen v moři krve. Také křesťanský kříž s ukřižovaným člověkem je přesný symbol stavu lidstva, jak jej zastihly a vyjádřily okolnosti kolem smrti strana 6 ORL 2014-9 Ježíše Krista. Osud božího posla na něm lidstvu nastavuje zrcadlo jeho duchovního stavu v železné éře. Chápání života jej křižujících je v symbolu vyjádřeno jako deformované nadměrnou hmotností (do země zaražené delší rameno), porušením poměru ramen neboli vadně lidstvem žité spravedlnosti a rovnováhy. Polarita hmotnosti je použita obecně k mučení a zabíjení lidí! Nejen Ježíše Krista. O kruhu kolem celého kříže nemůže být řeč. Zářivý kruh Světla je na kříži jen kolem hlavy Ježíše. Symbol kříže s ukřižovaným poslem božím je těžké odsouzení všeobecného chování lidstva a výzva k duchovní proměně jednotlivců. Je drastickým nastavením zrcadla duchovnímu stavu lidstvu, které bylo nutné, bylo učiněno z lásky k lidstvu i za cenu Ježíšova sebeobětování. Je to označení stavu chování lidstva v době železné. Putování koloběhem hmotnosti Nyní stojíme v době zlomu věků. Končí éra železná, ona indická Kalí juga neboli doba temnoty, a z chaosu materializmu se rodí nová, proroky předpověděná éra – stříbrný věk. Ten je již charakterizován poznáním tváře živého Boha Podstaty světa. Začíná být vnímána jako světlo v poznání podstaty jevů, v koncentrované abstrakci jako všeobsahující Světlo kosmického "rozumu". V éře materializmu, v železném věku, jej mohli vidět jen čistí umírající jako ono známé žluté světlo. V současné době umožnily časté resuscitace z klinické smrti deseti tisícům lidí pohlédnout na Světlo, pohlédnout na tvář Podstaty světa. To, že podstata tohoto jevu nevešla v obecnou známost a povědomí, je důsledkem Transformace lidstva do nové civilizace ideologického působení rot temných duchů navlečených do vědeckých hávů. Ti hypnózu všeobecného ateizmu ničící jev "vysvětlují" nedostatkem kyslíku v mozku. Toto vysvětlení je z hlediska metabolizmu mozkových buněk tak šílené, jako že se DNA živých organizmů a člověka sama evolučně sestavila v pramoři v důsledku bušení radioaktivního záření do směsi prvků v něm. Že varianty těchto ateistických "vysvětlení" vůbec může někdo s vážnou tváří vykládat, svědčí o těžké duchovní nemoci zejména vědomostní elity lidstva. Nadcházející lepší stříbrný věk lidstva (stříbrná aura lidí) vyjeví jako samozřejmost vzhled živého Boha, jak je člověk schopen jej vnímat. Bůh bude Světlo tak samozřejmě, jako že voda teče z kopce. Tento vývoj poznání se pochopitelně odrazí na symbolech přicházejících vyšších úrovní náboženství. Tam může být Světlo vyznačeno jako podoba slunce. Je pozoruhodné, že už ve starobabylonských symbolech byly zachyceny symboly dvou hor s vycházejícím sluncem uprostřed nebo dvou věží se sluncem uprostřed (že by babylonští žreci měli vstup do Akáši?). Ony dvě hory nebo dvě věže nejsou nic jiného než ony dvě ramena polarity rovnoramenného kříže. Změna je v tom, že jsou v záři Světla a již se "neperou", neboli nejsou vnímány jako protiklad. Svět s jeho realitami přestal být člověkem vnímán jako boj protikladů, ale jako dimenze, kde bývalé protiklady leží vedle sebe ve věčnosti jako její samozřejmá součást. Tak je v této úrovni vnímání světa vlastně předkládána Ježíšova vize bez nenávisti a boje protikladů: "Slunce mého Otce svítí na dobré a zlé." Tedy polari- ta nebude ve stříbrném věku lidstva vnímána jako boj, rozpor, ale jako úsilí o harmonii Bohem daných realit hmotnosti. Někoho by mohlo mást, že popisuji, jak stříbrný věk a po něm zlatý (ráj) by měl přijít po železném, když proroci a antičtí starci o sledu věků hovořili opačně. Tedy měl být nejprve zlatý, pak stříbrný, pak současný železný. Ve stvoření není přímky jdoucí někam. Je jen kruh uzavřeného hmotného stvoření. Minulost se nepřetržitě stává budoucností a naopak. Jako když někdo na zeměkouli jde pořád na západ, skončí nutně na východě! Kdo politickým myšlením jde stále doprava, skončí na krajní levici. Tak duchové ve svém vývoji hmotností procházejí jejími kvalitami stále dokola, jakoby znameními zvěrokruhu. Dokud nepochopí, že smyslem bytí v něm je z kruhu stvoření vystoupit do nehmotné věčnosti, neboli získat "třinácté Kristovo" znamení (Ježíš a dvanáct učedníků, znamení zvěrokruhu). Hmotností putující duchové jsou ovlivňováni "hvězdami" neboli znameními, dokud neobjeví, že smyslem života je vymanit se z koloběhu hmotnosti cestou Ježíše Krista do záře živého Boha. Člověkem zrozeným z Ducha tím přestanou hýbat "hvězdy" (pudy a předurčení), ale on "bude hýbat hvězdami". http://www.phoenixcasopis.cz/autori/69mvdr-josef-stanek/800-transformace-lidstvado-nove-civilizace.html Léčivé pyramidy Stavitel léčivých pyramid nejprve vyzkoušel, o čem se psalo v knize. Václav Blažejovský z Března u Chomutova již řadu let s úspěchem staví a vyrábí léčivé pyramidy a kužele, které podle různých teorií vytvářejí přírodní energii s blahodárnými účinky na lidský organismus. „Nejsem léčitel, pouze pyramidy stavím a nechávám je působit,“ říká Václav Blažejovský. Před lety se mu do rukou dostala nesmírně zajímavá knížka Tajemství pyramid autora Chaila El Hakima, kde se kromě jiného popisují všestranně prospěšné až zázračné účinky energie Země a vesmíru, které pyramidy v sobě absorbují. „Připadalo mi to skoro neuvěřitelné, a tak jsem se rozhodl vyzkoušet to. Podle knížky jsem doma postavil svoji první pyramidu z dřevěných desek, ze kterých se vyrábí nábytek, a začal jsem ji testovat — opět podle strana 7 ORL 2014-9 knížky. Výsledky mě překvapily, ono to opravdu fungovalo! A tak jsem postavil další, větší pyramidy a dál jsem experimentoval a přicházel jsem na další a další způsoby, jak pyramidální energii využít. Své zkušenosti si samozřejmě nenechávám pro sebe. Například pod velkou léčivou pyramidou se základnou 2,4 m, kterou jsem postavil na zahradě, si dobila energii spousta lidí, kteří za mnou jezdí ze všech částí republiky. Podobnou léčivou pyramidu v podobě velkého plechového kuželu například používá fenomenální žokej Josef Váňa. Pod pyramidou takto nabíjí energií své koně i sebe samého. A o moje kuželové pyramidy, které vyrábím a nabíjím pod velkou zahradní pyramidou, je také velký zájem,“ tvrdí Václav Blažejovský. Léčivé pyramidy velkém poloměru. Například jehlan o poloměru 20 cm dokáže vytvořit bublinu této energie o poloměru 20 metrů. Tato energie neutralizuje negativní vlivy v okolí. čí z nějakého vhodného materiálu (například tužší plastová fólie, laminovaného papíru) vytvořit půlkruh, v polovině rovné strany přehnout a konce půlkruhu slepit lepicí páskou. měsí. Získá lepší chuť a je možné ji zkusit použít jako léčivý prostředek při různých neduzích, kdy posiluje účinek obvyklé lékařské péče. Funguje i preventivně. A třetí energie proudí z vrcholu pyramidy vzhůru v jakési spirále a odvádí z prostoru všechna negativa.“ O pyramidální energii se píše například v knize Ing. Jaroslava Hanuse Tajemné pyramidy ve službách člověka z nakladatelství Pragma nebo v publikacích Chail El Hakima Tajemství pyramid, Esoterika, Mysteria, Pyramidální terapie. http://www.ireceptar.cz/zajimavosti/nanavsteve-u-vas/stavitel-lecivych-pyramidnejprve-vyzkousel-o-cem-se-psalo-v-knize/ Jak si postavit léčivou pyramidu Václav Blažejovský stavbu všem doporučuje: Na materiálu nezáleží —kromě zmíněného dřeva se hodí různé kovy, sklo či plasty. Je jen třeba, aby stěny byly hladké a bez spár — nelze tedy použít neohoblovaná prkna podobné materiály. Nevhodné jsou i palubky spojené perem a drážkou. „Podle mne existuje celkem jednoduchá teorie, jak pyramidy léčí: Nemoc nastane vždy, když tělu někde chybí energie. Právě pyramidy mají tu schopnost onu chybějící energii tělu dodat, dobít nás,“ vysvětluje léčivé účinky pyramid. Další je energie venkovní harmonizující, kterou pyramida šíří kolem sebe v poměrně Malé pyramidky a kužele také odstraňují elektrosmog, který v bytě vyzařují monitor počítače, televizní obrazovka či mobilní telefon. Postačí kužel umístit mezi obrazovku a diváka, mobilní telefon necháme nastojato pod kuželem 24 hodin. Bezpečně ochrání před působením patogenních zón v místnosti, odpuzuje z místnosti pavouky (10cm kuželová pyramida takto očistí místnost 5x5 m). Patent 91304/59 udělený před mnoha lety Ing. Drbalovi má výmluvný název: Broušení žiletek v pyramidě. Pokud to budeme chtít vyzkoušet, postačí kužel o základně 10 cm. Je však nutné žiletku v kuželu umístit ostřím severojižním směrem. Tři druhy energie „V pyramidě pak existují tři druhy energie. Ve spodní třetině výšky pyramidy působí léčivá energie, která je velmi silná a je třeba ji ze začátku nechat působit jen půl hodiny. Stalo se mi asi dvakrát, že jsem se v pyramidě přebil, a udělalo se mi hodně nevolno. Toto přebití je pak možné srazit troškou alkoholu (destilát, vinný střik). Nejen pro dobití energie a zlepšení zdraví Dřevo vůbec se pro stavbu pyramidy příliš nehodí, protože vinou pyramidální energie sedmkrát rychleji vysychá a kroutí se. Vrchol pyramidy by měl svírat úhel 65° (egyptské pyramidy měly 52°).Pro začátečníky je ideální léčivý kužel. V podstatě sta- Kužel fixovaný asi 50 cm pod hladinou zahradního bazénu zamezí, aby voda zezelenala. Je však nutná kvalitní filtrace, která z vody odstraní odumřelé zárodky sinic. Mnohostranné užití má voda ošetřená v pyramidě, která se tak zbaví negativních pří- Provedl stovky experimentů a získal prý stovky důkazů o tom, že pyramidy mají zvláštní moc. Řeč je o velkém českém experimentátorovi Václavu Blažejovském, který už víc než 10 let zkoumá pozoruhodné vlastnosti pyramidálního kuželu. Je přesvědčen, že dokáže urychlit léčení nemocí, odrušit negativní vliv patogenních zón a elektrosmogu, podporuje růst rostlin, čistí potraviny od negativních látek a nabíjí je pozitivní energií. Co všechno pyramidy opravdu dokážou? Mají skutečně nějaké výjimečné vlastnosti? Napětí houstne a davy lidí na tribuně ovládá nadšení. Jsou přítomni historickému okamžiku – 120. závodu Velké pardubické, nejslavnějšího českého dostihu. Koně se řítí strana 8 ORL 2014-9 do cílové rovinky a diváci šílí. V čele jede na koni Tiumenovi šestinásobný vítěz, fenomenální dostihový žokej, trenér a chovatel Josef Váňa (*1952), sledován hřebcem Amantem Gris s žokejem Markem Stromským. Souboj drásá nervy do poslední vteři- ny. Takový závod Pardubice ještě neviděly. Tiumen, který na jaře prodělal nepříjemné zranění, letí k cíli jako střela. Zdá se, že má téměř nevyčerpatelnou zásobu energie. O vítězi nakonec rozhodují centimetry. „Tiumen! Tiumen je první!“ křičí komentátor Petr Vichnar (*1953). „To je něco, o čem snad nikdo ani nesnil. Že Josef Váňa opět vyhraje Velkou pardubickou!“ dodává. Den s magickým datem 10. 10. 2010 se vrývá do historie dostihového sportu – Josef Váňa se po sedmé stává vítězem prestižního dostihu. Mezi první osmičkou jsou navíc čtyři koně, které Váňa trénuje: 3. klisna Sixteen, 6. ryzák Lirain a 8. hnědák Kobuz. Ptáte se, jak to souvisí s pyramidami? Hodně! „Ať si kdo chce co chce říká, já věřím pyramidě,“ říká v televizním interview krátce po dostihu Josef Váňa. Léčivé pyramidy Pomohla mu zázračná moc pyramid k vítězství? Pozor na patogenní zóny! Váňa je někdy označován za dostihového boha, ale ne vždy se mu daří tak dobře, jako dnes. Když před lety trénuje koně na svém ranči v Chýši na Karlovarsku, potýká se s nepříjemnými problémy. Jeho svěřenci často stonají a chovají se neobvykle. „Byli neklidní, nespali a chodili v boxech stále dokola,“ popisuje pro Enigmu Josef Váňa. Podobnou situaci dříve na stejném místě zažil i chovatel býků, jež také stíhaly zdravotní problémy. Navíc to byla agresivní zvířata. Váňovi se ale nakonec daří odhalit příčinu potíží – ranč stojí blízko vrchu Vladař, bývalé sopky, od níž se táhnou geologické zlomy a projevují se tu geopatogenní zóny (oblasti, jež mají mít zhoubný vliv na zdraví – pozn. red.). Situace se zdá neřešitelná. Pak ale zasáhne náhoda a přivede Váňovi do cesty Václava Blažejovského, který navrhne neobvyklé řešení – umístit do stájí pyramidu, jež odruší geopatogenní zóny a navíc prospěje zdraví koní. Trenér se nechá přesvědčit, pořídí velkou pyramidu a investice se mu záhy bohatě vyplatí. „Správně zavěšená pyramida dokáže negativní vliv patogenních zón odrušit, takže už s nimi nemáme problémy,“ pochvaluje si Josef Váňa. Má pyramida nějaký vliv i na výkonnost jeho koní? Výsledky jsou vidět Dnes má Josef Váňa ve svých stájích již dvě velké pyramidy a nedá na ně dopustit. „Výrazně urychlují léčení, a to až o polovinu. To, co by za normálních okolností bylo nutné léčit 14 dní, tak se vyléčí za týden,“ vysvětluje. Možná právě proto je s Tiumenem schopen vyhrát Velkou pardubickou, ačkoli koně před dostihem trápí zranění. Pyramida má mít navíc i další pozitivní účinky – například to, že má nabíjet koně energií. „Umíme změřit, že 20 minut pobytu pod pyramidou zvětší auru koně zhruba o 4 metry. A má to vliv i na jejich výkonnost. Je to sice nezměřitelné a nikdo nemůže říci jistě, že je to díky pyramidě, ale já ty výsledky vidím,“ říká Josef Váňa. Jeho koně před každým dostihem tráví nějaký čas pod pyramidou a na dostizích se většinou umisťují na čelných příčkách. Pyramida však má zřejmě pozitivní vliv i na Váňu, který pod ní pobývá spolu se svými koňmi. „Na mě to tedy funguje na sto procent. Vůbec si nedovedu představit, že bych pyramidy neměl,“ dodává slavný žokej. Může být zázračná síla pyramid jedním z důvodů, proč Váňa dodnes triumfuje nad mnohem mladšími žokeji a sbírá prestižní ceny? V čem tkví tajemství magických pyramid? Skrývá se v nich síla? Co všechno pyramidy dokážou? Abychom na tuto otázku získali odpověď, vydáváme se za jejich tvůrcem, osmapadesátiletým Václavem Blažejovským do malebné vsi Březno u Chomutova. Obec na úpatí Krušných hor se pyšní zlatou stuhou a titulem Vesnice roku 2010 za Ústecký kraj. A také tím, že tu stojí vysoká barevná pyramida, kterou navštěvují lidé z celé České republiky! Je umístěna na zahradě Václava Blažejovského, který ji vytvořil zhruba před 10 lety. Když se blížíme k jeho domu, vítá nás muž v kraji známý jako schopný léčitel. Věnoval se hlavně iris dia- gnostice, tedy diagnostice chorob z očních duhovek. Než se mu dostala do ruky knížka Tajemství pyramid od Chalila El Hakima, která z něj učinila zapáleného experimentátora a propagátora podivuhodné moci pyramid. „V pyramidách se ukrývá obrovská pozitivní síla – dokážou urychlit léčení chorob a zranění, vysílají pozitivní energii, ruší negativní vliv patogenních zón a elektrosmogu a mají úžasný vliv na růst rostlin a zdraví domácích mazlíčků. Také je s jejich pomocí možné čistit potraviny od škodlivých látek, čistit léky od vedlejších účinků a nabíjet potraviny nebo nápoje pozitivní energií,“ vysvětluje Blažejovský. Jak vlastně princip pyramidy funguje? Geniální energetický zářič Václav Blažejovský není první, kdo zkoumá fascinující vlastnosti pyramid. Několik desetiletí před ním se do pokusů pouští Ing. Karel Drbal, který má dokonce i patent na ostřič žiletek v podobě pyramidy. Zjišťuje totiž, že pyramida dokáže nabrousit žiletky, umístěné pod ní. „Ing. Drbal prováděl pokusy s klasickou pyramidou, ale došel vlastně jen k ostření žiletek. Já jsem experimenty rozšířil i na další oblasti a začal se věnovat pokusům s kuželovou pyramidou, která je účinnější a silnější,“ prozrazuje Blažejovský. V případě kuželové pyramidy totiž není potřeba řešit prostorovou orientaci, kdežto klasická pyramida musí být přesně nasměrována severojižním směrem, aby měla účinek. „Pyramidální kužel je geniální zařízení – energetický zářič, jehož prostřednictvím působí několik různých typů energií,“ říká Blažejovský. Špičkou má pyramida přijímat energii kosmickou strana 9 ORL 2014-9 a od spodu energii zemskou, které se uvnitř transformují na kladnou pyramidální energii. Ta působí nejen na předměty v jejím nitru, ale vyzařuje také navenek. „Dá se říci, že pyramida je transformátor a zesilovač energií. Když dá člověk ruku pár centimetrů nad vrchol, ucítí na dlani šimrání, brnění či pocit tepla, což je projev vyzařované energie,“ upozorňuje Blažejovský. Zbavte se elektrosmogu! Pyramidy v rámci pokusů prokazují mnohé fantastické vlastnosti, například schopnost odrušit škodlivé patogenní zóny a vyčistit negativní energie, jak ukazuje případ dostihového žokeje a trenéra Josefa Váni. Tyto zóny jsou přitom velice nebezpečné. Mají negativní vliv na fyzické i psychické zdraví a při dlouhodobém působení mohou dokonce vyvolat i závažné zdravotní problémy. Jediná malá pyramida však podle Václava Blažejovského dokáže odrušit a vyčistit plochu zhruba 5x5 metrů. Pokud se jich rozmístí víc, dokáží prý vyčistit celý byt! „Pyramida patogenní zóny odruší a odstraňuje jejich negativní vliv. Navíc odstraňuje vliv elektrosmogu, který vychází ze všech elektrických spotřebičů, protože ho dokáže přepólovat z minusového na plusový, takže nejenže neškodí, ale dokonce pomáhá,“ říká Blažejovský. Elektrosmog má mít na lidský organismus velmi nežádoucí vliv. Při větším nakupení elektrospotřebičů v místnosti se jejich negativní působení ještě zesiluje. Podle Blažejovského však stačí jakýkoli elektronický přístroj umístit na 24 hodin pod pyramidu a při měření vykazuje nikoliv negativní, ale pozitivní hodnoty! „Po této očistě už pří- Léčivé pyramidy stroj nevyšle nic negativního. Ale pozor, pokud vám spadne na zem, musíte očistu opakovat,“ varuje. Pro zvířata i rostliny Za 15 let pokusů Václav Blažejovský objevuje mnoho možností, jak podivuhodnou energii pyramid využít. Počínaje takovými maličkostmi, že když do místnosti dáte pyramidu, zbavíte se pavouků. Ti totiž pyramidální energii doslova nesnášejí. Fantastické jsou podle něj hlavně účinky tzv. pyramidální vody, která se v pyramidě nabíjí pozitivní energií. Když se používá při zalévání, má mít úžasný vliv na růst rostlin. „Můžete vynechat chemická hnojiva, protože už nebudou potřeba. Energie pyramidy zastane jejich účinky, ale bez negativních dopadů, jako je obsah chemikálií v potravinách,“ vysvětluje. Pyramidální voda podporuje i plodnost rostlin, takže se prý může uplatnit na zalévání domácích květin a zahrádek, ale i ve velkopěstírnách. „To samé by se dalo použít ve velkochovech, protože pyramidální voda má skvělé účinky i v případě, že ji pijí zvířata, případně mají pyramidy pověšené ve stáji. Velkochovy by mohly fungovat úplně jinak, mít zdravější zvířata a větší výnosy,“ dodává. Mohlo by snad zemědělství při použití kuželových pyramid fungovat mnohem lépe? Pokus sežrala kočka Pyramidy mají být užitečné i tím, že díky pozitivní energii prý dokážou zbavit léky vedlejších účinků a odstranit z potravin jedy. „Když dáte pod pyramidu syrové maso nebo jiné potraviny, tak je energie pyramidy vyčistí od škodlivých látek, nabije pozitivní energií a navíc zkrátí čas jejich úpravy asi o polovinu,“ říká Blažejovský. Díky pyramidě lze podle něj i výrazně zvýšit trvanlivost potravin. Má to ověřeno na mnoha experimentech, jeden je přitom poměrně extrémní. Vepřovou kotletu s kostí vložil do sklenice překryté síťkou, aby dovnitř nemohl lézt hmyz. Sklenici nechal na 24 hodin pod pyramidou a po nabití ji postavil ven na okno garáže, kde stála na slunci od jara do podzimu. „Potom jsem nevěřil vlastním očím. Kotleta byla tmavší a seschlá, ale vypadala poživatelně. Tak jsem ji chtěl usmažit a sníst. Ale když jsem ji položil na stůl, přišla kočka a sežrala ji. To byl konec pokusu. Ale jednu věc můžu říct jistě – té kotletě nic nebylo. Kočka totiž nic špatného nesní,“ tvrdí Blažejovský. Stejné úspěchy slaví i s jinými potravinami, jež se po nabití v pyramidě ani po měsících na slunci nezkazily. Jídlo nabité v pyramidě má mít navíc lepší chuť. Spustí snad pyramidy kuchyňskou revoluci? Bez jakékoliv operace Zřejmě nejdůležitější vlastností pyramid je ovšem urychlení léčby téměř jakýchkoliv chorob a zranění. Václav Blažejovský má v zásobě příběhy stovek lidí, kteří k němu přišli o berlích či byli postiženi nějakou těžko léčitelnou nemocí, kterou vyléčilo několik návštěv pyramidy. „Měl jsem tu ženu, kterou strašně brněly ruce. Nebyla schopna udržet dokonce ani prázdný hrnek. Doktoři chtěli operovat karpální tunely, ale zašla do pyramidy a za tři dny byla zdravá! Bez jakékoliv operace,“ popisuje Václav Blažejovský. Při jiné příležitosti ho navštíví muž, kterému se nedělají v ústech sliny a každé sousto musí zapíjet, jinak by nebyl schopen nic polknout. „Pyramidu navštívil jen jednou. Pak už jenom volal a děkoval. Hotovo, vyřešeno...“ vzpomíná Blažejovský. Podobný úspěch slaví i při léčbě následků mrtvice u muže, jehož tělo bylo po záchvatu zčásti ochrnuté. Přišel jen čtyřikrát a zlepšení prý bylo neuvěřitelné. Stejně se vede také muži, který přichází do pyramidy s komplikovanou zlomeninou ruky. Nejenže se mu díky pyramidální energii ruka mnohem rychleji zahojí, ale navíc se prý zkracuje i doba rehabilitace z odhadovaného půl roku na pouhé tři týdny! Jsou snad pyramidy skutečně zázračné? Zázrak jménem voda „Pyramida univerzálně pomáhá při léčbě prakticky jakýchkoliv nemocí. Samozřejmě, že když přijde někdo, kdo má tělo prolezlé rakovinou, tak ani pyramida neudělá zázrak. Ale pokud se to podchytí včas, tak je schopna výrazně pomoci v léčbě každé choroby,“ tvrdí Blažejovský. Dokonce je prý díky pyramidě možné odstranit i alergie a senné rýmy. A to možná natrvalo! Dva případy sleduje již několik let. „Byli tu dvakrát, celkem hodinu pobytu v pyramidě. Teď už jsou 7 let bez alergie. A kdyby se někdy vrátila, není to žádné drama. Vždyť mohou opět zajít do pyramidy,“ říká. Výborné výsledky má mít i pyramidální voda. Při vyplachování úst je prý schopna zastavit počínající paradontózu, ve formě koupelí má urychlit hojení všech typů úrazů a ran, léčit kožní problémy a další zdravotní obtíže. Léčivou sílu pyramidální vody je navíc podle Blažejovského možné zacílit přímo na konkrétní problém. „Když máte problémy se žlučníkem, lze vodu poprosit, aby léčila přímo tam. Je totiž nabitá inteligentní pyramistrana 10 ORL 2014-9 dální energií, která pomůže tam, kde je potřeba,“ vysvětluje. Pokud se voda pije bez konkrétního určení, má čistit tělo od škodlivých látek... Zní to až příliš nereálně, nebo to může fungovat? Může prodloužit život? Jakým způsobem vlastně pyramida léčí? „Já nahlížím na nemoc tak, že jde o ztrátu energie, která lidské tělo oslabuje, nemá sílu se bránit a nemoc vyhrává. Pyramida však dokáže nabít organismus potřebnou bioenergií a dodat mu sílu, aby se sám uzdravil,“ vysvětluje Václav Blažejovský. Kromě pyramidové vody a pobytu ve velké pyramidě je možné použít také malé pyramidy, jež se přikládají na různé části těla. Pyramidální energie má pomáhat zlepšovat i psychickou kondici, odstraňovat deprese a některé jiné psychické problémy. První den se pyramida přiloží na půl hodiny na oblast solaru, druhý den na půl hodiny na hlavu a třetí den má být znát výrazné zlepšení. „Nebojím se říct dokonce ani to, že pyramidální energie může lidem prodloužit život. Regeneruje buňky a odstraňuje jedy z těla. Je to neuvěřitelně úspěšný způsob, kterým můžete dosáhnout dlouhověkosti a pevného zdraví, protože spoustu nemocí pyramida odstraní bez následků hned na začátku,“ tvrdí. Mohou být pyramidy při správném použití skutečně takovým zázrakem? Rukavice je hozena Je březen 2010 a v prostorách Univerzity Karlovy v Praze probíhá již 12. slavnostní udílení anticen Bludný balvan, udělovaných Českým klubem Skeptiků Sysifos. Jedním z Léčivé pyramidy oceněných je také Václav Blažejovský, který získává bronzový balvan za pokusy s léčivou silou pyramid. Jako jediný z laureátů si pro cenu přichází osobně. Vystoupí před členy Sysifa, řekne své a dokonce se dočká potlesku. „Řekl jsem, že balvan přijímám, ale jen jako důkaz lidské nevědomosti. Protože já za svým názorem stojím. Dělal jsem stovky experimentů a mám stovky důkazů, které potvrzují, že pyramida skutečně funguje,“ tvrdí. Zázračnou moc pyramid podle něj může vyzkoušet každý, stačí si jednu pořídit či vyrobit. Navíc je přesvědčen, že kdyby začala být používána v českém zdravotnictví, bude nejúspěšnější a nejlevnější na světě. Pyramidy by prý mohly způsobit revoluci v mnoha oblastech lidského života. Možná mají i další vlastnosti, jež dosud nebyly objeveny. „Proto by bylo záhodno pyramidu podrobit rozsáhlému výzkumu. Ale na to je třeba vědecké zázemí, které nemám. Vždyť dělám jen kuchyňské pokusy, ty složitější nezvládnu. Toho by se měla chopit vědecká obec,“ uzavírá Blažejovský. Zvedne někdo pomyslnou hozenou rukavici a vědecky prozkoumá neobyčejné účinky pyramid? Antidarwin aneb "nevědecký" výklad vzniku člověka MVDr. Josef Staněk Aby mohl vyniknout rozdíl logik "vědeckého", čili ateistického výkladu objevení se člověka na planetě Zemi a "nevědeckého", stvořitelského výkladu vzniku člověka, je nejprve nutné zkráceně popsat pohled "vědecký", který je vyučován na ateistických školách… buňky, vedeny pudem adaptace na životní prostředí, se začaly samy od sebe sdružovat ve složité organizmy, modifikovat a doplňovat svoje genetické spektrum o další a další geny. Tak v průběhu milionů let prostřednictvím náhodně vzniklých genů se na Zemi objevila celá diverzifikovaná živá příroda. Na konci této samovolně se vytvářející vývojové řady se jako poslední ze série náhod objevil tvor, kterého označujeme jako opici. Ani tam se však tyto fantaskní záplavy náhod nezastavily. Sdružené kooperující shluky buněk, nyní se chovající jako opice, se rozhodly dále se vyvíjet. Před dvěma miliony let se tak na Zemi prostřednictvím mutagenního působení radioaktivního záření objevily první zdokonalené opice – hominidé typu homo habilis, erectus a ergaster. Zádrhel "vědeckého" pojetí http://tvoje-zdravi.webnode.cz/informacez-jineho-soudku/lecive-pyramidy/ Zní v hrubých rysech takto: pod vlivem mutagenních činitelů, tj. záření a genetickou mutaci vyvolávajících látek se v pramoři náhodně slučovaly atomy hmoty tak, až vznikla první buňka. Její DNK (dědičnost nesoucí podstata všeho živého) tvořilo tisíc genů, přičemž každý z nich se skládá z několika milionů přesně prostorově uspořádaných atomů (u člověka přes dvacet tisíc genů). Tyto první Ani tyto vysoce organizované konglomeráty buněk nebyly dokonale přizpůsobeny měnícím se podmínkám životního prostředí, a proto se buňky v jejich tělech pomocí mutací dále vyvíjely. Náhodně se "v rámci přírodního výběru" ustanovovaly další a další geny, přiřazované do DNK hominidů. V důsledku toho se před půl milionem let objevil další vyvinutější opočlověk neandrtálec a člověk heidelberský. Ani s jeho přizpůsobením životnímu prostředí nebyla však prabuňka spokojena. Proto se znovu samo sestavilo dalších 230 genů, které se v přírodě nikde nevyskytují a vložilo se neandrtálci do genofondu (těmito geny se totiž odlišuje genofond neandrtálce od genofondu současného člověka). V důsledku této "schopnosti hmoty sama od sebe se vyvíjet" se na Zemi objevil strana 11 ORL 2014-9 současný člověk s jeho "dále se nevyvíjejícím" genofondem. Teprve ten se začal cítit jako dostatečně vyvinutý a začal si sám říkat "dvakrát moudrý" – Homo sapiens sapiens. Takto popsaný způsob objevení se člověka na Zemi se suverénně vyučuje na školách sto let. Jenže s rozšifrováním genetického kódu člověka, opice a neandrtálce tento výklad "ovinuly nějaké mraky", jak by docela výstižně definoval Švejk. To jest fakt, že opice mají pořadí genů ve šroubovici DNK naschvál uspořádány tak, že je nemožné, aby z nich jejich dalším vývojem vznikl člověk. "Dialektici" proto před časem učinili slovní únik z tohoto logického zádrhelu tím, že věc "vysvětlili" následovně: člověk a opice mají společného předka. Vznikla tím sice ve světě vědy nepřípustná chiméra, kterou nikdy žádný archeolog nepotvrdil, ale posluchači škol si toho nevšimli. Přání otcem myšlenky Netrvalo však dlouho a objevil se další problém. Také genofond moderního člověka Antidarwin aneb "nevědecký" výklad vzniku člověka a jeho posledního "opočlověčího" předchůdce neandrtálce, který vyhynul před 30 tisíci lety, se objevil jako neslučitelný s genofondem současného člověka. Tento nález opět donutil ctitele "samovolného vývoje" ke "stažení do připravených pozic". Opět byla do řetězu dosazena další nikdy nenalezená chiméra – tentokrát společný předek neandrtálce a současného člověka. A tak je nám stoupenci domnělého "vědeckého světového názoru" dokládáno, že jsme my, lidé zde na Zemi pouze díky základní vlastnosti hmoty sama od sebe se vyvíjet, komplikovat svoji strukturu, neboli snižovat entropii. Stoupencům samovolného vzniku života a člověka kupodivu vůbec nevadí, že všechny samovolné děje, které člověk na Zemi a ve vesmíru mohl dosud pozorovat, mají právě opačné směrování. Vše se vždy rozpadá na jednodušší, neboli se zvyšuje entropie (stav pravděpodobnosti). Že by za touto slepotou stoupenců samovývoje byla nějaká logiku blokující hypnóza v mozku, něco ve smyslu "přání otcem myšlenky"? Tato výše uvedená "vědecká" teorie vystřídala tedy předchozí "nevědecký" biblický popis objevení se člověka na Zemi. Ten vznik a existenci života a člověka vykládal jako výsledek působení rozumem neuchopitelného Boha Stvořitele, který člověka učinil z hlíny a vdechl mu nesmrtelnou duši. Smyslem jeho zhotovení mělo být to, aby se objevil někdo, kdo by se Stvořiteli klaněl a chválil jej. Ale člověk se místo vděčnosti zvrhl a ne a ne být spokojen a chválit, zejména, když se mu nevede. Za toto výkladové vakuum nabízím čtenáři jinou variantu, za kterou se se mnou může vydat na "výpravu proti proudu času". Ne na "ayahuskové" pramici indiánů (v obluzení houbami), ale ve vibraci prachobyčejného stavu rozšířeného vědomí. Takový vzniká vymístěním duše z těla a jejím pohybem v "jiné" dimenzi a "jiným" časem. Člen spolku Sisyfos prof. Koukolík tento stav "odhalil" jako jev, který se dostavuje při "dráždění angulárního oblouku v mozku". Ponechme členům spolků "vědeckého světového názoru", kteří neví, o čem vůbec mluví, jejich vysvětlení, a ponořme se do bezčasovosti před Velkým třeskem. V době před Velkým třeskem Cítíme neskonale příjemné světlo a v něm se vznášející beztvaré bytosti. Jsou tím šťastnější, čím jsou zdroji světla blíže. Ty na okraji touží přiblížit se, ale to je možné jen na základě zvýšení vlastní dokonalosti neboli lepšího poznání Zdroje Světla (Boha). Ale dokonalost není v této dimenzi jak a na čem zvýšit. V dokonalosti není možné zvýšit poznání Podstaty bytí, neboť není konfrontace s opakem, s nedokonalostí. Světlo však vnímá touhu vzdálenějších po přiblížení a z lásky k nim koná. Poskytne jim šanci rozšířit jejich poznání Podstaty světa tím, že z dokonalosti vyjme částečku, fyziky definovanou jako bod menší než elektron (viz počátek Velkého třesku), a učiní z ní takové zkušební hřiště pro ty, kteří se chtějí přiblížit. Udělá to tím, že částečku z věčnosti rozštěpí na plus něco a mínus něco. Plus čas a mínus čas, plus prostor a mínus prostor, plus hmotu a antihmotu. Plus vesmír a mínus vesmír. Sloučené dohromady se však oba vesmíry opět složí v jednotku dokonalosti! Učiní tak v ději, který dnes nazýváme Velký třesk. Vznikne tím náš hmotný vesmír, který není ničím ji- ným než "pískovištěm" pro hraní dosud nevyvinutých duchů. Na tomto hřišti dočasných nerovnováh se mohou zde účastní neboli inkarnovaní duchové snažit o lepší poznání Stvořitele. Za jejich snahu se jim pak dostane odměny, neboť po oddělení jejich ducha od těla se tento může více přiblížit ke Světlu, což bylo jeho původní pohnutkou pro vtělení (viz Ježíšovo podobenství o duchovních semenech a půdě). Námi vnímaný plus vesmír a jeho tušený stín mínus vesmír je tedy takovým výcvikovým prostorem pro nás nedokonalé duchy. Smyslem bytí v něm a nošení hmotných těl je z hlediska věčnosti lepší poznání Stvořitele. Celé stvoření má podle současného stupně poznání lidského rozumu (viz teorie tzv. superstrun) deset dimenzí, které jsou však vnímatelné pouze duchem (jeho okem). Pokud je však lidský duch usazen v hmotném těle (neboli člověk žije), nebo se dokonce s tělem ztotožní, je vnímání existující reality omezeno smysly hmotného těla. A ty z existující reality registrují jen čtyři dimenze: tři prostorové a čas. Lidský duch, uvězněný ve hmotě, může tedy vnímat jen rozměry, které jsou s danou hmotností svázány. Pouze uvolní-li se od hmotného těla, obnoví se původní schopnost vnímání stvoření ve všech jeho dimenzích. Děje se tak při tzv. mystériích za stavu rozšířeného vědomí, vytrženích ducha, zjeveních a nakonec vždy a všem při smrti fyzického těla. Dokonalý tvůrčí proces Pojďme ale dál. Jakmile velký třesk z rovnováhy věčnosti dosáhl stavu, že se v něm objevily planety, na nichž by mohly vzniknout kvalitativně nové formy nerovnováhy neboli strana 12 ORL 2014-9 živé bytosti, vyšší bytosti dimenze věčnosti Elohim začaly konat (tento pojem pochází z kabaly: el – označení dokonalosti, odtud anděl; o – symbol nekonečnosti kruhu; him – sebe vědomá bytost, oddělená od Stvořitele; Elohim je tedy dokonalá, věčná sebe vědomá bytost). Sbírají a navazují "jako korálky" atomy, z nichž vytváří purinové báze a aminokyseliny. Ty dále skládají v DNA a v bílkoviny živých těl. Tak sestaví složitou hmotnou sloučeninu, v níž se může usadit energie vyšší dimenze, živá síla. Tak se na Zemi objeví první život. Proto se nenašly žádné masy náhodně vzniklých nepovedených DNK a bílkovin mimo živé organizmy. Kdyby se tyto sestavovaly náhodně, jak tvrdí ateistické "bratrstvo náhod", na jednu úspěšnou DNK by jako nepovedené náhody musela existovat celá moře nepovedených! Elohim však při sestavování postupují neomylně, protože si postup dokonale pamatují z variant předchozích velkých třesků, z nichž se vyvinuli oni. Jako jediná o nich hovoří Bhagavádgíta! Ta říká, že při každém "Třesku" vzniká z nižších duchů nová generace vyšších duchů, nový chór "cherubínů a serafínů". Jsou to ti lidští duchové, kteří se za života v těle stačí na "pískovišti" Velkého třesku dopracovat k vyššímu poznání Stvořitele. A jsou to všichni, kteří si ten cíl dají, neboť jim při jejich snaze pomáhají Elohim. Ježíš Kristus říkal: "Tlučte (o poznání nebe) a bude vám otevřeno!" A také: "Kdo tento život (biologický) ztratí pro život věčný (poznání dimenze věčnosti), získá jej (ji)!" Kdo tento život naopak žije pro úspěch na tomto světě, nenaplní pravý smysl své existence a tím žije zbytečně z hlediska věčnosti. Proto se Ježíš označuje za Cestu Antidarwin aneb "nevědecký" výklad vzniku člověka (správné pojetí života v těle), Pravdu (pravý smysl života) a Život (následná neomezená vědomá existence ve Světle). Elohim – tvůrci lidského genofondu Ve čtyřech dimenzích hmotnosti neviditelní Elohim jsou ti, kteří rychlým způsobem a podle chemickofyzikálních podmínek té které planety sestavují a ovlivňují genofond. Proto akademik Josef Charvát v knize "Život, stres a adaptace" žasne nad tím, že bakterie jsou anticipovány (dopředu připraveny) na všechna nově syntetizovaná antibiotika, se kterými se ve vesmíru nemohly potkat! (To je tvrdý oříšek pro evolucionisty!) Bakterie samozřejmě ne, ale Elohim ano. Elohim nejen poskládají korálky šroubovic DNA všeho vzniklého na Zemi, ale také každému člověku "na míru" upravují DNA rodičů při oplození vajíčka v děloze matky. Děje se tak jevem, který genetici pozorují jako jev po oplození vajíčka matky. Označili jej jako "skákající geny". Jednotlivé purinové báze jakoby z ničeho nic po spojení chromozomů rodičů odskakují nebo přiskakují v jednotlivých genech na místa ve šroubovici DNK a tím aktivizují nebo inaktivizují jim odpovídající geneticky dané schopnosti právě zplozeného. Předurčují tak v určité míře jeho osud! Ejhle ony v tranzu dávno pozorované sudičky! Každému lidskému duchu šijí Elohim hmotné tělo přímo na míru, s ohledem na jeho žádoucí vývoj, nebo na žádoucí "spálení" negativní karmy z minulých životů. "Ani vlas na hlavě nespadne člověku bez Boží vůle," říká Ježíš. Tedy Elohim to byli, kteří lidským duchům sestavili těla, tj. "ony loďky", na nichž mohou "vplout" do těchto nedokonalých hmotných dimenzí. Sama od sebe a náhodou, jak věří marxistileninovci, dialektičtí materialisté (nyní přejmenovaní na redukcionisty), skeptici s vědeckým světovým názorem, se ve hmotnosti nesestaví ani "stará bela". Do obrazu dějů v našem vesmíru se tedy člověk může dostat jen tak, že si uvědomí, že žije v desetirozměrné realitě za stavu, kdy smysly a přístroji vnímá jen čtyři dimenze (viz teorie superstrun). Že dopady jeho činnosti ale zasahují i do rozměrů, do kterých nevidí, a vyvolávají tam procesy, jejichž následky nedohlédne. Před nimi nemohou člověka varovat smysly, ale pouze tzv. boží přikázání, získaná ve stavu rozšířeného vědomí. V tom je podstata Ježíšova varování, že nikdo neodejde z hmotnosti, dokud nezaplatí do posledního pěťáku za zde nadělané škody. I ty, které ve zdejších dimenzích nejsou viditelné. Čekají jej v antivesmíru (záhrobí) poté, co opustí hmotné tělo. "Běda pachatelům nepravostí! Bylo by pro jejich duši lépe, kdyby se nenarodili," říká Ježíš. Závěr "nevědeckého" výkladu původu člověka na Zemi tedy zní: Elohim pro nás připravili tělo a toto je velkým darem pro každého z nás, neboť nám skrze život v něm umožňuje přiblížit se poznáním stvoření k jeho Stvořiteli neboli ke Světlu (nebo také se vzdálit do tmavých končin záhrobí). Tak přijímejme život s vděčností za něj a žijme s pravou perspektivou! "Nositelům" vědeckého světového názoru ponechme tu jejich! http://www.phoenixcasopis.cz/autori/69mvdr-josef-stanek/86-antidarwin-anebnevedecky-vyklad-vzniku-cloveka.html strana 13 ORL 2014-9 M-Theory: The Mother of all SuperStrings An introduction to M-Theory Every decade or so, a stunning breakthrough in string theory sends shock waves racing through the theoretical physics community, generating a feverish outpouring of papers and activity. This time, the Internet lines are burning up as papers keep pouring into the Los Alamos National Laboratory’s computer bulletin board, the official clearing house for superstring papers. John Schwarz of Caltech, for example, has been speaking to conferences around the world proclaiming the “second superstring revolution.” Edward Witten of the Institute for Advanced Study in Prince- ton gave a spell-binding 3 hour lecture describing it. The after- shocks of the breakthrough are even shaking other disciplines, like mathematics. The director of M-Theory: The Mother of all SuperStrings the Institute, mathematician Phillip Griffiths, says, “The excitement I sense in the people in the field and the spin-offs into my own field of mathematics … have really been quite extraordinary. I feel I’ve been very privileged to witness this first hand.” Cumrun Vafa at Harvard has said, “I may be biased on this one, but I think it is perhaps the most important development not only in string theory, but also in theoretical physics at least in the past two decades.” What is triggering all this excitement is the discovery of something called “M-theory,” a theory which may explain the origin of strings. In one dazzling stroke, this new M-theory has solved a series of long-standing puzzling mysteries about string theory which have dogged it from the beginning, leaving many theoretical physicists (myself included!) gasping for breath. M-theory, moreover, may even force string theory to change its name. Although many features of M-theory are still unknown, it does not seem to be a theory purely of strings. Michael Duff of Texas A & M is already giving speeches with the title “The theory formerly known as strings!” String theorists are careful to point out that this does not prove the final correctness of the theory. Not by any means. That may make years or decades more. But it marks a most significant breakthrough that is already reshaping the entire field. Parable of the Lion Einstein once said, “Nature shows us only the tail of the lion. But I do not doubt that the lion belongs to it even though he cannot at once reveal himself because of his enormous size.” Einstein spent the last 30 years of his life searching for the “tail” that would lead him to the “lion,” the fabled unified field theory or the “theory of everything,” which would unite all the forces of the universe into a single equation. The four forces (gravity, electromagnetism, and the strong and weak nuclear forces) would be unified by an equation perhaps one inch long. Capturing the “lion” would be the greatest scientific achievement in all of physics, the crowning achievement of 2,000 years of scientific investigation, ever since the Greeks first asked themselves what the world was made of. But although Einstein was the first one to set off on this noble hunt and track the footprints left by the lion, he ultimately lost the trail and wandered off into the wilderness. Other giants of 20th century physics, like Werner Heisenberg and Wolfgang Pauli, also joined in the hunt. But all the easy ideas were tried and shown to be wrong. When Niels Bohr once heard a lecture by Pauli explaining his version of the unified field theory, Bohr stood up and said, “We in the back are all agreed that your theory is crazy. But what divides us is whether your theory is crazy enough!” The trail leading to the unified field theory, in fact, is littered with the wreckage of failed expeditions and dreams. Today, however, physicists are following a different trail which might be “crazy enough” to lead to the lion. This new trail leads to superstring theory, which is the best (and in fact only) candidate for a theory of everything. Unlike its rivals, it has survived every blistering mathe- matical challenge ever hurled at it. Not surprisingly, the theory is a radical, “crazy” departure from the past, being based on tiny strings vibrating in 10 dimensional spacetime. Moreover, the theory easily swallows up Einstein’s theory of gravity. Witten has said, “Unlike conventional quantum field theory, string theory requires gravity. I regard this fact as one of the greatest in- sights in science ever made.” But until recently, there has been a glaring weak spot: string theorists have been unable to probe all solutions of the model, failing miserably to examine what is called the “non-perturbative region,” which I will describe shortly. This is vitally important, since ultimately our universe (with its wonderfully diverse collection of galaxies, stars, planets, sub- atomic particles, and even people) may lie in this “non-perturbative region.” Until this region can be probed, we don’t know if string theory is a theory of everything — or a theory of nothing! That’s what today’s excitement is all about. For the first time, using a powerful tool called “duality,” physicists are now probing beyond just the tail, and finally seeing the outlines of a huge, unexpectedly beautiful lion at the strana 14 ORL 2014-9 other end. Not knowing what to call it, Witten has dubbed it “M-theory.” In one stroke, M-theory has solved many of the embarrassing features of the theory, such as why we have 5 superstring theories. Ultimately, it may solve the nagging question of where strings come from. “Pea Brains” and the Mother of all Strings Einstein once asked himself if God had any choice in making the universe. Perhaps not, so it was embarrassing for string theorists to have five different self-consistent strings, all of which can unite the two fundamental theories in physics, the theory of gravity and the quantum theory. Each of these string theories looks completely different from the others. They M-Theory: The Mother of all SuperStrings are based on different symmetries, with exotic names like E(8)xE(8) and O(32). Not only this, but superstrings are in some sense not unique: there are other non-string theories which contain “super- symmetry,” the key mathematical symmetry underlying superstrings. (Changing light into electrons and then into gravity is one of the rather astonishing tricks performed by supersymmetry, which is the symmetry which can exchange particles with half-integral spin, like electrons and quarks, with particles of integral spin, like photons, gravitons, and Wparticles. this peculiar, motley collection of p-branes? Now we realize that strings, supergravity, and p-branes are just different aspects of the same theory. M-theory (M for “membrane” or the “mother of all strings,” take your pick) unites the 5 superstrings into one theory and includes the p-branes as well. To see how this all fits together, let us update the famous parable of the blind wise men and the elephant. Think of the blind men on the trail of the lion. Hearing it race by, they chase after it and desperately grab onto its tail (a one-brane). Hanging onto the tail for dear life, they feel its one- dimensional form and loudly proclaim “It’s a string! It’s a string!” In 11 dimensions, in fact, there are alternate super theories based on membranes as well as point particles (called super- gravity). In lower dimensions, there is moreover a whole zoo of super theories based on membranes in different dimensions. (For example, point particles are 0-branes, strings are 1branes, membranes are 2-branes, and so on.) For the p-dimensional case, some wag dubbed them p-branes (pronounced “pea brains”). But because p-branes are horribly difficult to work with, they were long considered just a historical curiosity, a trail that led to a dead-end. (Michael Duff, in fact, has collected a whole list of unflattering comments made by referees to his National Science Foundation grant concerning his work on p- branes. One of the more charitable comments from a referee was: “He has a skewed view of the relative importance of various concepts in modern theoretical physics.”) So that was the mystery. Why should supersymmetry allow for 5 superstrings and But then one blind man goes beyond the tail and grabs onto the ear of the lion. Feeling a two-dimensional surface (a membrane), the blind man proclaims, “No, it’s really a two-brane!” Then another blind man is able to grab onto the leg of the lion. Sensing a three-dimensional solid, he shouts, “No, you’re both wrong. It’s really a threebrane!” Actually, they are all right. Just as the tail, ear, and leg are different parts of the same lion, the string and various p- branes appear to be different limits of the same theory: M- theory. Paul Townsend of Cambridge University, one of the architects of this idea, calls it “p-brane democracy,” i.e. all p- branes (including strings) are created equal. Schwarz puts a slightly different spin on this. He says, “we are in an Orwellian situation: all pbranes are equal, but some (namely strings) are more equal than others. The point is that they are the only ones on which we can base a perturbation theory.” To understand unfamiliar concepts such as duality, perturbation theory, non-perturbative solutions, it is instructive to see where these concepts first entered into physics. Dualty The key tool to understanding this breakthrough is something “duality.” Loosely speaking, two theories are “dual” to each other if they can be shown to be equivalent under a certain interchange. The simplest example of duality is reversing the role of electricity and magnetism in the equations discovered by James Clerk Maxwell of Cambridge University 130 years ago. These are the equations which govern light, TV, X-rays, radar, dynamos, motors, transformers, even the Internet and computers. The remarkable feature about these equations is that they remain the same if we interchange the magnetic B and electric fields E and also switch the electric charge e with the magnetic charge g of a magnetic “monopole”: E <–> B and e <–> g (In fact, the product eg is a constant.) This has important implications. Often, when a theory cannot be solved exactly, we use an approximation scheme. In first year calculus, for example, we recall that we can approximate certain functions by Taylor’s expansion. Similarly, since e^2 = 1/137 in certain units and is hence a small number, we can always approximate the theory by power expanding in e^2. So we add contributions of order e^2 + e^4 + e^6 etc. in solving for, say, the collision of two particles. Notice that each contribution is getting smaller and smaller, so we can in principle add them all up. This generalization of Taylor’s expansion is called “perturbation theory,” where we perturb the strana 15 ORL 2014-9 system with terms containing e^2. For example, in archery, perturbation theory is how we aim our arrows. With every motion of our arms, our bow gets closer and closer to aligning with the bull’s eye.) But now try expanding in g^2. This is much tougher; in fact, if we expand in g^2, which is large, then the sum g^2 + g^4 + g^6 etc. blows up and becomes meaningless. This is the reason why the “non-perturbative” region is so difficult to probe, since the theory simply blows up if we try to naively use perturbation theory for large coupling constant g. So at first it appears hopeless that we could ever penetrate into the non-perturbative region. (For example, if every motion of our arms got bigger and bigger, we would never be able to zero in and hit the target with the arrow.) But notice that because of duality, a theory of small e (which is easily solved) is identical to a theory of large g (which is difficult to solve). But since they are the same theory, we can use duality to solve for the non-perturbative region. S, T, and U Dualty The first inkling that duality might apply in string theory was discovered by K. Kikkawa and M. Yamasaki of Osaka Univ. in 1984. They showed that if you “curled up” one of the extra dimensions into a circle with radius R, the theory was the same if we curled up this dimension with radius 1/R. This is now called T- duality: R <–> 1/R When applied to various superstrings, one could reduce 5 of the string theories down to 3 (see figure). In 9 dimensions (with one dimension curled up) the Type M-Theory: The Mother of all SuperStrings IIa and IIb strings were identical, as were the E(8)xE(8) and O(32) strings. Unfortunately, T duality was still a perturbative duality. The next breakthrough came when it was shown that there was a second class of dualities, called S duality, which provided a duality between the perturbative and non-perturbative regions of string theory. Another duality, called U duality, was even more powerful. Then Nathan Seiberg and Witten brilliantly showed how another form of duality could solve for the non-perturbative region in four dimensional supersymmetric theories. However, what finally convinced many physicists of the power of this technique was the work of Paul Townsend and Edward Wit- ten. They caught everyone by surprise by showing that there was a duality between 10 dimensional Type IIa strings and 11 dimension- al supergravity! The non-perturbative region of Type IIa strings, which was previously a forbidden region, was revealed to be governed by 11 dimensional supergravity theory, with one dimension curled up. At this point, I remember that many physicists (myself included) were rubbing our eyes, not believing what we were seeing. I remember saying to myself, “But that’s impossible!” All of a sudden, we realized that perhaps the real “home” of string theory was not 10 dimensions, but possibly 11, and that the theory wasn’t fundamentally a string theory at all! This revived tremendous interest in 11 dimensional theories and p- branes. Lurking in the 11th dimension was an entirely new theo- ry which could reduce down to 11 dimensional supergravity as well as 10 dimensional string theory and p-brane theory. batively using pure mathematics, then it should reduce down at low energies to a theory of ordinary protons, electrons, atoms, and molecules, for which there is ample experimental data. If we could completely solve the theory, we should be able to extract its low energy spectrum, which should match the familiar particles we see today in the Standard Model. Thus, the problem is not building atom smashers l,000 light years in diameter; the real problem is raw brain power: of only we were clever enough, we could write down M-theory, solve it, and settle everything. Evolving Backwards Detractors of String Theories To the critics, however, these mathematical developments still don’t answer the nagging question: how do you test it? Since string theory is really a theory of Creation, when all its beautiful symmetries were in their full glory, the only way to test it, the critics wail, is to re-create the Big Bang itself, which is impossible. Nobel Laureate Sheldon Glashow likes to ridicule superstring theory by comparing it with former Pres. Reagan’s Star Wars plan, i.e. they are both untestable, soak up resources, and both siphon off the best scientific brains. Actually, most string theorists think these criticisms are silly. They believe that the critics have missed the point. The key point is this: if the theory can be solved non- pertur- So what would it take to actually solve the theory once and for all and end all the speculation and back-biting? There are several approaches. The first is the most direct: try to derive the Standard Model of particle interactions, with its bizarre collection of quarks, gluons, electrons, neutrinos, Higgs bosons, etc. etc. etc. (I must admit that although the Standard Model is the most successful physical theory ever proposed, it is also one of the ugliest.) This might be done by curling up 6 of the 10 dimensions, leaving us with a 4 dimensional theory that might resemble the Standard Model a bit. Then try to use duality and M- theory to probe its non-perturbative region, seeing if the symmetries break in the correct fashion, giving us the correct masses of the quarks and other particles in the Standard Model. Witten’s philosophy, however, is a bit different. He feels that the key to solving string strana 16 ORL 2014-9 theory is to understand the under- lying principle behind the theory. Let me explain. Einstein’s theory of general relativity, for example, started from first principles. Einstein had the “happiest thought in his life” when he leaned back in his chair at the Bern patent office and realized that a person in a falling elevator would feel no gravity. Although physicists since Galileo knew this, Einstein was able to extract from this the Equivalence Principle. This deceptively simple statement (that the laws of physics are indistinguishable locally in an accelerating or a gravitating frame) led Einstein to introduce a new symmetry to physics, general co-ordinate transformations. This in turn gave birth to the action principle behind general relativity, the most beautiful and compelling theory of gravity. Only now are we trying to quantize the theory to make it compatible with the other forces. So the evolution of this theory can be summarized as: Principle -> Symmetry -> Action -> Quantum Theory According to Witten, we need to discover the analog of the Equivalence Principle for string theory. The fundamental problem has been that string theory has been evolving “backwards.” As Witten says, “string theory is 21st century physics which fell into the 20th century by accident.” We were never “meant” to see this theory until the next century. Is the End in Sight? Vafa recently added a strange twist to this when he introduced yet another mega-theo- M-Theory: The Mother of all SuperStrings ry, this time a 12 dimensional theory called Ftheory (F for “father”) which explains the self-duality of the IIb string. (Unfortunately, this 12 dimensional theory is rather strange: it has two time co-ordinates, not one, and actually violates 12 dimensional relativity. Imagine trying to live in a world with two times! It would put an episode of Twilight Zone to shame.) So is the final theory 10, 11, or 12 dimensional? Schwarz, for one, feels that the final version of M-theory may not even have any fixed dimension. He feels that the true theory may be independent of any dimensionality of space-time, and that 11 dimensions only emerges once one tries to solve it. Townsend seems to agree, saying “the whole notion of dimensionality is an approximate one that only emerges in some semiclassical context.” So does this means that the end is in sight, that we will someday soon derive the Standard Model from first principles? I asked some of the leaders in this field to respond to this question. Although they are all enthusiastic supporters of this revolution, they are still cautious about predicting the future. Townsend believes that we are in a stage similar to the old quantum era of the Bohr atom, just before the full elucidation of quantum mechanics. He says, “We have some fruitful pictures and some rules analogous to the Bohr-Sommerfeld quantization rules, but it’s also clear that we don’t have a complete theory.” Duff says, “Is M-theory merely a theory of supermembranes and super 5-branes requiring some (as yet unknown) non- perturba- tive quantization, or (as Witten believes) are the under- lying degrees of freedom of Mtheory yet to be discovered? I am personally agnostic on this point.” Witten certainly believes we are on the right track, but we need a few more “revolutions” like this to finally solve the theory. “I think there are still a couple more superstring revolutions in our future, at least. If we can manage one more superstring revolution a decade, I think that we will do all right,” he says. Vafa says, “I hope this is the ‘light at the end of the tunnel’ but who knows how long the tunnel is!” Schwarz, moreover, has written about Mtheory: “Whether it is based on something geometrical (like supermembranes) or something completely different is still not known. In any case, finding it would be a landmark in human intellectual history.” Personally, I am optimistic. For the first time, we can see the outline of the lion, and it is magnificent. One day, we will hear it roar. http://mkaku.org/home/articles/mtheory-the-mother-of-all-superstrings/ Mé housle si nafotil Interpol Začátek rozhovoru provázel hluk sbíječek ze sousedního domu. Houslistka Gabriela Demeterová se zhrozila a prohlásila, že to nejspíš odnese bolestí hlavy. Podobně jako jiní muzikanti má i ona citlivý sluch a rámus jí vadí. I proto se přestěhovala z Prahy na venkov. To vás opravdu z takového hluku rozbolí hlava? Oni nacisti i komunisti věděli, proč mučili zvukem. V určité frekvenci pouštěli určitý tón a lidé trpěli. My muzikanti máme uši trénované na maximum lidských možností fungování. Každý takový razantní zvuk nás úplně zabolí do ušních bubínků. Být v takovém rámusu delší dobu, tak mě opravdu začne bolet hlava. V tom případě musíte ve městě docela trpět. strana 17 ORL 2014-9 Běžný městský provoz mi nevadí. Ale zvuky při takových přestavbách jsou strašné. I kvůli tomu už několik let nebydlím v Praze. Když cvičím, potřebuju mít klid. Kdyby se mi tohle dělo u bytu, tak jsem zoufalá. Občas se mi stává, že někam přijedu a opravují tam polovinu hotelu. To je pak pro mě utrpení, protože si v tichu a klidu potřebuju odpočinout po cestě a připravit se na koncert. Jak to řešíte? Přestěhujete se do jiného hotelu? To není vždycky možné. Ale někdy se třeba povede, že mě přestěhují do jiné části hotelu, kde hluk není tak slyšet. Jinak to řeším zoufalstvím – odcházím do města. A když k večeru skončí stavební práce, tak se vrátím do hotelu. Špunty do uší nepomáhají? To nefunguje, i přes ně je slyšet. Když žijete na venkově, nechybí vám město? Já jsem v Praze často kvůli práci, tím pádem mi nechybí. Jsem rodilá Pražačka a tohle město miluju a úplně bych se od něj nemohla odstřihnout. Pracovně by to ani nešlo. Ale protože velká část mojí práce je práce doma, protože tam se učím skladby, tak bych tu nemohla žít. Potřebuju klid, který mi příroda poskytuje. Hluk mě ruší od koncentrace myšlenek. V momentě, kdy mám naprosté ticho, tak jsem schopná daleko líp a rychleji pracovat. Proto jsme se už ve třiadvaceti letech s tehdejším partnerem odstěhovali na Beroun- Mé housle si nafotil Interpol sko. Tenhle životní styl mi vyhovoval a vyhovuje. la? Předpokládám, že s tím souvisí i koně, které máte. Koně, kočky i pes jsou můj doping. Ráda s nimi trávím čas, protože si u nich vyčistím hlavu od muziky. Oni mě vytrhnou z problémů, protože žádné nemají, žijou si ve svém světě a jsou v pohodě. Kolikrát jste z koně spadla? Několikrát. Jsem po dvou úrazech. Před mnoha lety jsem měla z pádu hodně špatně zraněný kotník. Naposledy jsem měla těžký úraz loni v únoru. Měla jsem natrženou achilovku. Na koni jsem přitom vůbec nejela. Kobylka šla za mnou, spadla, a když vstávala, vyhodila přední nohu a tou mě zranila. Takže to není tak, jak se lidé mylně domnívají, že se zraníte jen při jízdě na koni. Když se máte zranit, zraníte se. Neodradilo vás to od koní? Vůbec ne. To nebyla vina koní. Naopak se začínám trochu věnovat i vozatajství. S jednou z našich tří kobylek pracuju v zápřahu, jsem kočí a učím se pronikat do téhle krásné oblasti. Nesmírně mě to láká. Ráda bych jednou dokázala zvládnout koně v kočáru. Být na kozlíku a pracovat s koněm před nebo pod vámi je krásný pocit. Zkusila jste jim někdy hrát? Samozřejmě. Já jim hraju pravidelně. Když cvičím, slyší mě ve výběhu přes otevřené okno. Já jim vždycky říkám: "Tak holky, dneska bude Beethoven nebo Vivaldi a nebo Kreisler." A ony stojí a poslouchají, nebo když jsou v boxech, tak spí. První jejich zkušenost s houslemi byla zvláštní. Chodily se s údivem dívat, co to je, ale bylo vidět, že o tom přemýšlejí. Dnes je to uklidňuje. Mají pocit, že jsme spolu, líbí se jim to a cítí se v bezpečí. Kolik vůbec máte houslí? Troje. Jedny, od Kašpara Strnada z roku 1795, mám půjčené od státu ze sbírky Národního muzea v Praze. Pak mám své housle od Giuseppa Roccy z roku 1855 a třetí jsou z dílny českého mistra Karla Josefa Dvořáka z roku 1925. Tenhle nástroj se mnou prošel všechny soutěže v období konzervatoře a začátků na AMU. Teď je v takovém houslovém důchodu. Kde je máte? Stalo se vám, že jste je někde necha- Jednou s těmi vypůjčenými. U mě, která si je hlídá opravdu všude, protože za ně cítím obrovskou odpovědnost, to bylo docela komické. Vím, že je nesmím nechat někde samotné bez dozoru. Nicméně i při téhle opatrnosti se stalo, že jsme byli s kolegy na obědě u Českých Budějovic. Byla jsem strašně unavená po koncertě a futrál postavila vedle sebe do rohu. Najedli jsme se, odjeli, a když jsme byli u Hluboké nad Vltavou, tak mi došlo, že je nemám. Vrátili jsme se, a nebyly tam. Polilo mě horko, ale naštěstí tam byla moc hodná servírka, které to došlo a schovala je. Víte, jakou mají hodnotu? Obrovskou a vlastně nevyčíslitelnou. Ale zloděj by si jejich krádeží nepomohl. Jsou to housle, které má nafocené Interpol, a jsou tak vlastně neprodejné. Velice rychle by se našly. Jak se o housle staráte? Chodí na návštěvu k mému osobnímu houslaři Daliboru Bzirskému. Jednou za rok zkontroluje, jestli je jejich duše v pořádku, protože častým cestováním a otřesy se může vychýlit z optimálního místa a to má pak vliv na zvuk. On je zkontroluje, přeleští, vyčistí a udělá vše, co je potřeba, aby ze sebe mohly vydat maximum. Vy o nich mluvíte jako o živé bytosti. Bezpečně uložené. strana 18 ORL 2014-9 Ale ona to je živá bytost! Je ze dřeva a dřevo je živý materiál, protože stromy jsou živé a život se v nich uchovává i poté, co se pokácí. Je to živá bytost, protože absorbuje vaši energii a vám předává svoji. Stráví s vámi spoustu hodin denně, všechny útrapy cestování, úspěchy i neúspěchy. Je to parťák. Co já jsem bez houslí a ony beze mne? Mé housle si nafotil Interpol umění ve Voršilské ulici. Pak už se mě chopili odborníci, včetně mé babičky, a přestala to být legrace. Začal tvrdý trénink. Máte je i pojmenované? Nemluvím na ně sice jménem, ale dala jsem jim krycí jména (směje se). Těm italským říkám Joffrey po Joffrey de Peyrac, protože mají rýhu na přední straně, jakoby jizvu. Kašpar Strnad je Kašpar. Ty třetí jméno nemají. Není to tak, že bych na ně mluvila. Ale po koncertě jim vždycky v duchu poděkuju. Když sejdu z pódia, jsou housle na prvním místě. Postarám se o ně, uložím je do futrálu. Teprve pak se věnuji příznivcům. Jak často jste musela cvičit? Vyrůstala jste v rodině, kde téměř všichni hráli profesionálně na housle – babička, dědeček, sestra, strýc. Bylo samozřejmé, že jste začala hrát na housle, nebo jste si mohla hudební nástroj vybrat? Samozřejmě denně. Když jsem přišla ze školy, dala si oběd, ve dvě přišla babička a do šesti, než odešla do Hudebního divadla v Karlíně, kde hrála, jsem cvičila. Cvičila jsem i o prázdninách, třeba pod stanem. Já si je vybrala sama, když jsem byla maličká. Tehdy moje o patnáct let starší sestra byla na konzervatoři a mně se líbilo, jak hraje na housle. Jako malou tříletou holku mě ten pohyb fascinoval a chtěla jsem hrát. Tak mi dali do ruky housličky. Sama podle sluchu jsem se naučila každý den hrát jednu písničku. Nikdo mě nenutil, bylo to takové vnitřní puzení. Imitovala jsem sestru, která pak upozornila na to, že hraju čistě a neskřípe mi to a že by se s tím něco mělo dělat, protože to není normální. Tak mě vzali do Lidové školy Měla jste období vzdoru, kdy jste odmítala hrát? To jsem sice mohla mít, ale nikdo by mě neposlouchal. Já jsem byla takové to rozumné přerostlé dítě, které jakýkoliv vzdor vzdalo. Vůbec bych si nedovolila nahlas něco říct. Mám velmi autoritativní rodiče, takže něco takového nepřicházelo v úvahu. Brečela jste u hraní? Samozřejmě, že občas ano, protože hrát na housle je hodně těžké. Ale na konzervatoři jsem byla šťastná. Začala jsem chodit k paní profesorce Noře Grumlíkové, setkala jsem se tam se spolužáky, kteří byli stejně zaměření. Ocitla jsem se tam mezi svými. Zjistila jsem, že jsme všichni měli stejné problémy, že jsme byli na základní škole bílé vrány, protože jsme měli jiné zájmy, museli jsme cvičit a pro ostatní byli jiní. Na konzervatoři jsme se setkali všichni, co jsme měli stejný zájem. Bylo to úžasné období, i když studium bylo hodně náročné. Kvůli tomuhle všemu by rodiče dětí, které se zabývají klasikou, měli sundat růžové brýle a nemyslet si, že hraní je jednoduché, že každý může být Demeterová. Měli by zvážit, zda jejich dítě má opravdu talent. Každý ho nemůže mít a nešťastníků, kteří hrají, ale není pro ně uplatnění, těch je ve světě opravdu hodně. Konkurence je obrovská. výchovu. Takové věci – jestli mám, nebo nemám problémy – ty se u nás neřešily. Vadilo vám jako malé, že jste byla pořád doma a cvičila, zatímco jiné děti si hrály? Řekla jste tohle všechno někdy rodi- Brala jsem to jako samozřejmost, že nejdřív musím mít odcvičeno a pak se můžu jít bavit. Ale byla jsem normální holka, která si chce hrát venku s dětmi, takže mi to někdy bylo líto. Později na základní škole jsem měla problémy. Nikdy jsem vlastně pořádně nezapadla mezi ostatní děti. Svěřila jste se s tím rodičům? To nešlo. Musíme se přesunout zpátky do osmdesátých let. To nebylo jako dnes, kdy se mluví o tom, že by se děti měly vnímat a respektovat. Já měla opravdu velmi striktní Na první pohled působíte docela razantně a tvrdě. Je to důsledek autoritativní výchovy? Nejsem tvrdá, ale mám tvrdou školu v tom, že mě nikdo nešetřil. Na pódiu i na cestách jsem byla od dětství sama. Umím se o sebe postarat. Ale nemyslím, že příliš tvrdá výchova dětí je dobře. V rodinách, kde se to takhle praktikovalo, nejsou úplně ideální vztahy a já se svými dětmi bych to nikdy takhle nechtěla dělat. A doufám, že se mi to podaří. Ráda bych svým dětem byla přítelem a maminkou, za kterou bez obav kdykoliv přijdou, i když jim bude padesát a budou mít průšvih. Doufám, že budu první, za kým půjdou, a nebudou se mi o něm bát říct, nebudou se bát toho, že bych je hned kritizovala, jak tomu někdy v rodinách bývá. čům? Řekla, samozřejmě. Ale ono je to těžké, protože už jsou to lidé v postarším věku a neměli to lehké. Totalitní systém se na nich hodně podepsal. Můžu si gratulovat, že jsem generace, která v osmnácti letech zažila revoluci. Ale generace mých rodičů vyrostla v tom, že je komunisti učili neříkat pravdu, bát se vyjádřit vlastní názor, bát se říct, že jim něco nevyhovuje. Mají vůbec rodiče radost z vašeho úspěchu? strana 19 ORL 2014-9 To ano, velikou. Kdo by jako rodič neměl, ale nemluvíme o tom. Máte pojištěné ruce a prsty? Mám běžnou úrazovou pojistku. Speciální pojistku na ruce ne, protože tu dělá jen Lloyd a je příliš drahá. Zjišťovala jste, kolik by stála? Zjišťovala, ale jen okrajově. Aby to mělo ten efekt, že když se mi něco stane, tak bych dostala takové peníze, abych nemusela přemýšlet, jestli přežiju, tak to je strašně moc peněz. Nejsem typ člověka, který by se neustále bál. Určitě je dobré být zodpovědný, a tak i žiju, ale člověk nesmí být obalený energií strachu. Kdybych žila s takovým strachem, tak nemůžu zmáčknout ani kliku u dveří. Co posloucháte za hudbu? Ježíš, oni šli asi na oběd. To je dobré (reaguje na to, že utichly sbíječky). Je to různé. Poslední dobou hodně ulítávám na jazzu. A spoustu let jsem věrná Stingovi. Je to velmi inteligentní pán a na jeho hudbě je to slyšet. Pouštíte si v autě rádio? Pořád. Jsem vyznavač Českého rozhlasu a veřejnoprávních médií. Hodně často teď poslouchám BBC, protože se tam nehraje a mně vyhovuje, že mi nikdo neimplantuje takovou tu velmi povrchní kulturu. Kupodivu teď zpětně oceňuju kvalitu některých discohitů osmdesátých let a říkám si, že v nich byla melodie a nebyly hloupé. Když něco poslouchám, tak se nemohu zbavit toho, že to profesionálně analyzuju. Bohužel jsme za- Mé housle si nafotil Interpol bředli do těžkého minimalismu, a když přepínáte rádia, je to všude stejné. Proto ladím BBC, i když mě politika vůbec nezajímá. Proč se o ni nezajímáte? Ne že bych se o ni nezajímala vůbec, ale mám na ni svůj názor. Trocha elegance a anglické politiky by jí neuškodilo. Chodíte k volbám? Samozřejmě, i když teď vůbec nevím, koho budu příště volit. Mám velké dilema, ale zase chci být zodpovědný občan a nechci svou neúčastí dávat hlas komunistům, protože jsem je zažila. Zažila jsem, když maminka stála poníženě fronty u těch kancelářských dveří, aby Gábinka konečně dostala tři dny před odletem víza a devizové přísliby. Já si to pamatuju a pamatuju, kdy komunisté řešili, že jsem vnučka bývalého živnostníka, a zelenou dostávali jiní, i když na přehrávkách jsem vyhrávala já. V jednom rozhovoru jste řekla, že mít ve vaší profesi dítě je problém, protože nemůžete půl roku nehrát a pak se vrátit na pódium a konkurovat špičce. Ta vám ujede. Ještě pořád si to myslíte? Určitě. Dítě chci, a až přijde, tak přijde. Ale neznamená to, že když budu mít miminko, tak tři roky budu na mateřské. Tento luxus si nemůžu dovolit. Na mě nikdo nepočká a nebude mi držet místo na špičce. Tím chci říct, že my ženy, které děláme vrcholově v tomto oboru, to máme náročnější a musí nám pomoct rodina. A rodina má šanci se poučit a stát se emancipovanou rodinou jedna- dvacátého století západního světa. Ne ta rodina, kde matka tahá tašky, přijde z práce, a byť je vrcholová manažerka, tak od ní všichni očekávají, že udělá teplou večeři a bude v pohodě. Tenhle model by mi nevyhovoval a je naštěstí dnes už překonán pokrokem. Měli by se zapojit i muži, prarodiče a hlavně bychom si měli neustále vážit jeden druhého a navzájem se respektovat. Máte takového partnera? Mám. Zdá se vám ve snech, že hrajete na housle? To víte, že zdá. To jsou naše muzikantské legrační pódiové fobie. Někomu se zdá, že zapomněl frak, mně to, že přijdu na pódium a mám naučený jiný koncert, než se má hrát. Většinou mám takové sny, když jsem přetažená. Kolik hodin denně cvičíte? To je různé, dneska třeba nebudu vůbec hrát, protože jsem celý den v Praze a domů přijedu hodně pozdě a unavená. Ale zítra nastoupím a už pojedu několik hodin denně. Dnes těžím z toho, že jiní si ve čtyřech letech hráli na písečku, ve škole měli dva měsíce prázdnin, zatímco já hrála. Díky tomu mám napracováno a můžu si dovolit dva tři dny nehrát. Ale když mám před sebou něco opravdu těžkého, cvičím denně. Jakou jste měla největší pauzu, kdy jste nehrála? Tu jsem si dopřála poprvé před několika lety. Byla jsem přetažená z projektu, který se zabýval hudbou 20. století, která pro mě byla hodně nezáživná a depresivní. Nedokázala jsem tehdy housle tři týdny vzít pod krk. A vůbec mi to nechybělo. Teprve na konci třetího týdne jsem začala mít trochu pocit, že bych si ráda zahrála, ale klidně bych snesla i dalších čtrnáct dní, abych si po těch letech hraní opravdu vyčistila mozek. Dovolená má něco do sebe, ale do té doby jsem na ni neměla čas. Jela jsem na doraz. Berete si housle na dovolenou? Na žádnou nejezdím. Cestuju dost během roku. Kdybych jela, tak bez houslí. Pro mě je dovolená být doma, vědět, že nebudu muset s nikým telefonovat ani mailovat. Zajímáte se o numerologii a tarotové karty. Co vás k tomu přivedlo? Vždycky jsem tíhla k mystickým věcem, kabale a podobně. Umím vyložit karty. Jde mi to, ale teď už se tím do hloubky nezabývám. Vykládáte sama sobě karty? Moc ne, nemám potřebu. Spíš mě bavilo mít "trenažéry". Uvítala jsem, že jsem se mohla trénovat na jiných. Učit se sama na sobě, to je to nejtěžší, protože se musíte oprostit od ega a od vnitřních přání. Zvlášť když je člověk v nějaké krizové situaci a má vnitřní nutkání si karty vyložit. Máte strach, že tam budou špatné karty, že informace z databáze shora nebude vůči vám zrovna milosrdná. Vykládám si je tak jednou za rok, když mám chuť získat odpověď na nějakou strana 20 ORL 2014-9 otázku nebo mám chuť se třeba na někoho podívat. Funguje to jako lustrátor. A funguje vám to? To si pište (smích). Je to úžasné médium. Líbí se mi, že jsem k tomu přičichla a pronikla do toho. Respektuju to a s posvátnou úctou koukám, že to funguje. Ale nikdy to pro mě nebyl hlavní bod zájmu. Jsem posláním houslistka a tomuto poslání se věnuji naplno. Mé housle si nafotil Interpol Popírání fašistických zločinů na Ukrajině je zločinem Ivan David Gabriela Demeterová Houslistka, violistka, sólistka světových orchestrů, první česká finalistka a absolutní vítězka Mezinárodní houslové soutěže Yehudi Menuhina v Anglii. Narodila se 17. května 1971 v Praze. Na housle hraje od tří let. Vystudovala pražskou konzervatoř, AMU v Praze a Královskou hudební akademii v Dánsku. V roce 2001 začala studovat hru na violu a je jednou z mála hudebnic, které zvládají oba nástroje. http://ona.idnes.cz/gabrielademeterova-me-housle-si-nafotil-interpolfv5-/spole cno st.a spx ? c=A080804_111637_ona_ony_ves „Oni“ jsou jiní než před rokem 1990. Ne novináři, ti jsou stejní, ale objednavatelé propagandy se změnili – skuteční zaměstnavatelé novinářů. Mají stejný zájem, posílit svoji moc nebo si ji alespoň udržet. Tyto pozitivní vedlejší účinky lhaní a zamlčování nemění nic na podstatě staré zásady, že kdo mlčí souhlasí. A slušný člověk souhlasit nemůže. Kdo nemá mlčet a mlčí, páchá zločin. Změnila se taktika propagandy. Je sofistikovanější. Předstírají zpravodajství, ale ve skutečnosti nabízejí komentáře a deformovaná fakta, aby čtenáři, posluchači a diváci podlehli pocitu, že oni sami si dělají svůj vlastní nezávislý úsudek. Výběr „zpráv“ je pečlivý, výběr novinářů rovněž. Musí na ně být spolehnutí. V „mainstreamu“. Nabízená náhradní témata na zalepení pozornosti, jako jsou tance kolem „eurokomisaře“, bolavé kotníky fotbalistů a hra na boj proti korupci (který nemůže běžet, protože na něm stojí „systém“), to všechno na dlouho nevydrží. Bylo by cynické nazývat barbarské útoky na obyvatele ghetta jménem Gaza za náhradní téma, je to také silné a na Ukrajinu už nezbývá čas. Dobrá zpráva o důsledku lži Na Ukrajině probíhá občanská válka, velmi podobná té ve Španělsku v roce 1936. Na straně fašistů jsou oficiální struktury a podpora ze zahraničí. I dnes platí, že tam se bojuje i o Prahu. I tehdy o tom nechtěl nikdo nic slyšet. Vlády zachovávaly neutralitu a věřily ve vítězství pořádku. Toho fašistického, píše pro Prvnizpravy.cz Ivan David, psychiatr a exministr zdravotnictví ČSSD. Ale i tehdy existovala média, která se snažila přinášet zprávy o zvěrstvech z nepřehledných bojišť. Vždy jsem pozorně sledoval „oficiální“ (dnes maintreamová) média ne proto, abych se zorientoval v domácím a světovém dění, ale vždy proto, abych se dozvěděl, co si oni přejí, abychom si mysleli. Možná to zní překvapivě, ale mlčení mainstreamu je dobrou zprávou. Je zprávou o tom, že sice nechtějí říkat pravdu, ale bojí se příliš lhát, aby neztratili zbytek své moci nad veřejným míněním. Mlčí, ale události neúprosně běží a někdy je potřeba říci byť i zkresleně, kam dospěly. A člověk si musí položit otázku, proč nebyl informován, jak se věci mění. Další pozitivní věcí je intenzivní výuka občanů v oboru četby mezi řádky. Lhaní médií je obrovskou školou kritického myšlení. A je také možné, že je to ještě horší než tušíme. Že totiž mnozí naši vládci a novináři intuitivně cítí solidaritu s kyjevskou juntou. Jako tenkrát v případě hořícího Španělska. Cítí, že jsou součástí podobných struktur a mají strach, neboť platí Senecovo: „Kdo je obáván, sám se bojí.“ Ví proč. A bojí se i věrní sluhové. http://www.prvnizpravy.cz/zpravy/polit ika/ivan-david-popirani-fasistickychzlocinu-na-ukrajine-je-zlocinem/ A hlavně – rostou nová média mimo mainstream. Množná méně „profesionální“ a někdy je z nich cítit „teplo lidské ruky“, ale nabízející to, co chybí na „trhu“ s informacemi a po čem je „poptávka“. strana 21 ORL 2014-9 Pilíř facek nakřivo stavěný Jiří Kouda Když někdo tvrdí, že sankce vůči Ruské federaci mají svůj účinek, a že to za těch pár nevyvezených paštik stojí, nestojí to za odpověď. Ale pokud se přitom opírá o křivé pilíře, fackuje sám sebe a odpověď si zaslouží. Je to pokrytecký políček kumulovaného a nenasytného politického drancování Ukrajiny společně s idelologickou válkou vůči vzmáhající se velmoci, kterou Západ již považoval jen za budoucí claim nerostných zdrojů a odbytiště své výroby. Když napíše zkušený lidovecký diplomat a europoslanec Pavel Svoboda, který tak adoruje fackování Ruské federace, zároveň s jistou bizardní imaginací připomíná, že v roce 2008 při ruském útoku na Gruzii působil jako český velvyslanec při Radě Evropy, jejímiž členy jsou i Rusko a Gruzie. "Tehdy jsem si myslel, že budou bezodkladně přijaty sankce vůči zjevnému agresorovi, ale v Radě Evropy se překvapivě začalo řešit, zda jde o porušení mezinárodního práva či nikoliv, aniž tato debata měla nějaký podstatný výsledek. Bylo mi z toho tehdy nevolno," zdůraznil Svoboda. Myslím, že mnohým je nevolno, kterak se lehce svižně dají (a tak se i děje) překrucovat děje jednostranným výkladem. Pilíř facek nakřivo stavěný Samozřejmě složitost vztahů k separatismu inklinujících regionů Jižní Osetie a Abchazie s gruzínskou vládou trvaly již celé roky a na vině bylo a je mnoho faktorů zájmů místního etnika, gruzínského nátlaku a ruských zájmů. Nicméně důsledkem agresivního, krvavého a neomluvitelného dobrodružství Saakašviliho se Jižní Osetie a Abchazie jasně rozhodly jít mimo gruzínský stát. Asi takto: 8. srpna 2008 dal tehdejší prezident Gruzie Michail Saakašvili příkaz armádě, aby zaútočila na spící obyvatele několika vesnic a hlavního města Jižní Osetie Cchinvali raketomety (Grad) a dělostřelectvem v rámci operace „Čisté pole“. Následkem byly stovky mrtvých civilistů! Zároveň se jim "povedlo" zasáhnout i ruskou základnu mírových sil a usmrtit několik vojáků. Ruské mírové síly nasazené v rámci SNS byly posíleny a po pěti dnech masakrů civilního obyvatelstva gruzínskou armádou zatlačily její síly a málem, což se nestalo, vpochodovaly do Tbilisi. A rovněž s mnohými obětmi na životech, tentokrát gruzínskými. A nyní nejen pro pana Svobodu: V září 2009 byly oznámeny výsledky nezávislé vyšetřovací komise Evropské unie, podle které válku vyvolala Gruzie, a Rusko přispělo k eskalaci konfliktu. Není třeba dělat z Ruska svatouška, ale také není třeba dělat z Ruska satana. A opět pro pana Svobodu, který tak rád fackuje a ohání se mezinárodním právem: Záminku pro větší angažování v regionu dalo Rusku uznání nezávislosti Kosova, kde většina zemí NATO a EU uznala nezávislost provincie odtržené proti vůli mateřské země a v rozporu s rezolucí Rady bezpečnosti OSN č. 1244. Bylo panu Svobodovi také nevolno? Saakašvili počítal s tím, že provokací Ruska uspěje při urychleném vstupu do NATO. Aliance naštěstí velmi rychle couvla. Saakašvilli je dnes stíhán gruzínskou prokuraturou za „zločinné“ (sic!) potlačování pokojné demonstrace a z podezření za smrt jemu nepohodlných osob. Exprezident je samozřejmě v bezpečí mimo území Gruzie – v bezpečí, před hrozbou od Gruzínců. A mimochodem, podle agentur je tento jedinec neformálním poradcem dnešní pochybné kyjevské vlády. A ještě jednu bizardnost pan Svoboda hodil na papír (ten opravdu unese cokoliv): "Za totality se říkal jeden vtip: "Jaká je definice agrese? Agrese je útok proti jinému státu bez účasti Sovětského svazu." Jak řekl jeden moudrý diplomat v r. 2008 při ruské agresi vůči Gruzii: za totality jsme si neuvědomovali, že ne Rusko bylo sovětské, ale Sovětský svaz byl ruský. Ruský rovná se - agresorský. Tak prosté to je." Takže ne Putin, nebo vládci Kremlu! Nýbrž Rusové coby etnikum – jak prosté to je! Člověku, který se tak opírá o právo, očividně na um ani nevyplave cosi jako česká ústava a zákony zakazující šíření nenávisti: „Kdo veřejně podněcuje k nenávisti k některému národu, rase, etnické skupině, náboženství, třídě nebo jiné skupině osob nebo k omezování práv a svobod jejich příslušníků, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta.“ Mimochodem, když už je pan Svoboda tak zkušený harcovník Rady Evropy – Česká republika se k postihu za šíření nenávisti zavázala právně v Radě Evropy. Tož tak. PS. Jsem zvědav, kolik paštik pan Svoboda spořádá, aby pomohl českému potravinářskému průmyslu. http://www.prvnizpravy.cz/sloupky/pili r-facek-nakrivo-staveny/ Prof. Krejčí: EU zaútočila na Rusko a nutně na to doplatí! Politici EU následují Spojené státy a vůbec nechápou, že USA si sankce mohou dovolit proto, že jejich obchod s Ruskem je za loňský rok jedenáckrát a půl krát menší, říká profesor Oskar Krejčí pro Prvnizpravy.cz. PZ: Napsal jste do Literárních novin stať, v níž mě zaujalo vaše odmítnutí pojetí konfliktu Západ – Rusko jako konflikt civilizací dle Samuela Huntingtona. Jak to tedy je? Ano, podle této teze je ideologický konflikt studené války byl nahrazen sporem civilizací. Čili velkých kulturních skustrana 22 ORL 2014-9 pin, které se liší podle svých cílů a náboženstvím, jazykem, zvyky a institucemi. Podle mne, a to jsem také napsal - to je jen geopolitika převlečená do ideologické vize konfliktu civilizací. V každém velkém náboženství lze nalézt příkazy jak k míru, tak i k válce. Dějiny jsou plné konfliktů, ale i užitečných propojení různých konfesí. Třicetiletá válka (1618–1648) stála miliony lidský životů. Huntington ale katolicismus a protestantismus spojil do pojmu „Západ“ a nikdo si nedovede představit, že by se mělo válčit kvůli jejich rozdílům. Navíc idea židovsko-křesťanské tradice coby základu západní civilizace vznikla po hrůzném nacistickém holokaustu. Proto tvrdím, že v globálním smyslu je konflikt Rusko versus Západ sporem uvnitř západní civilizace, k níž Rusko patří svou staroslovanskou kulturou, křesťanstvím, moderním uměním, ale i sňatkovou diplomacií či válečnictvím. PZ: Nicméně je pravda, že Západ má obavy z obrození Ruska. Prof. Krejčí: EU zaútočila na Rusko a nutně na to doplatí! To je pravda, poukazuji na to, že na hrotech všech geopolitických os, které směřují z Moskvy k citlivým oblastem a zahraničním mocenským centrům, lze nalézt základny či flotily USA. Zatlačování Ruska má podobu rozšiřování NATO na východ a vytvoření speciálních dohod Aliance a Spojených států s vybranými státy kolem Ruska. západ. Když ruští kolonisté dospěli k Beringově úžině, přepravili se přes vodu a usídlili se na Aljašce; USA se po dosažení pacifického pobřeží roztáhly na Havaj a obsadily Filipíny. Oba státy se podílely na obsazení Pekingu. V Pacifiku narazily na Japonsko a svedly s ním války. PZ: Ovšem po nástupu Borise Jelcina se zdálo, že se Rusko stává strategickým partnerem Západu. Myslím, že za zlom v současných vztazích Rusko–Západ je často pokládán projev Vladimíra Putina na Mnichovské bezpečnostní konferenci (2007). Ruský prezident se tehdy oddělil od západních politiků, kteří, jak řekl, „téměř nepřetržitě nadužívají sílu v mezinárodních vztazích“, v důsledku čehož se „nikdo nemůže cítit v bezpečí“. Dal tak najevo, že doba Borise Jelcina, kdy se Rusko naivně přizpůsobovalo rétorice západních partnerů, nenávratně minula. Že Rusko bude samo definovat své národní zájmy. Ovšem zdá se, že se někdo na Západě obává nového probuzení Ruska po jelcinovských katastrofách. Rusko totiž vykazuje nebývalou schopnost obrození. Vzpamatovalo se ze smuty, z porážky v krymské i japonské válce, z hrůz válek světových i občanských. Ve své článku pro Literárky mimo jiné připomínám historické paralely. Moskevská Rus měla na konci 16. století necelé čtyři tisíce kilometrů čtverečních, Ruská říše na konci 19. století šestkrát víc. I proto je Rusko vnímáno jako zvláštní, rozpínavé impérium. Je nesporné, že rozpínavé bylo. Jenže hlavní problém není v tom, že bylo zvláštní. Naopak – bylo typické. Nápadně se například podobá utváření USA. Na severu bylo Rusko statické, protože zde byla zmrzlá půda a studený oceán; USA se nerozrostly tímto směrem, protože na severu byla britská Kanada. Na jihu zaútočilo Rusko na slabé státy Střední Asie, právě tak jako USA proti Mexiku. Rusové připojili Sibiř, Američané takzvaný Divoký PZ: Kde tedy vznikl problém? Pohoršení nad tímto projevem vyvolalo to, že Putin veřejně promluvil o věcech, o kterých není slušné hovořit, přičemž nepředložil žádný agresivní program. A navíc jeho projev zazněl až po dvojím rozšíření NATO na východ, bombardování Jugoslávie, faktickém odtržení Kosova, po intervencích v Afghánistánu a Iráku, po barevných revolucích v Gruzii, na Ukrajině a Kyrgyzstánu. Při zpětném pohledu je zřejmé, že po rozpadu Sovětského svazu Západ propásl šanci dát vztahům s Moskvou novou kvalitu. PZ: Nyní se ale situace zhoršila a Rusko odpovědělo na sankce USA a EU. Jak lze posuzovat ruskou odvetu? Oblast, kterou zvolilo Rusko pro své sankce, je velmi dobře zvolena. Především, jak se často zdůrazňovalo, Rusko v zahraničním obchodu příliš závislé na vývozu plynu a ropy a za v podstatě snadno získané peníze si dováží spotřební zboží. A to blokuje místní výrobu. Říká se tomu „norská choroba“. Když zablokuje dovoz potravin, mělo by to otevřít prostor pro ruské podnikatele pro ruské zemědělce a ruský spotřební průmysl. To by se nedalo udělat, kdyby se dodržovala pravidla Světové obchodní organizace (WTO – pozn. red.). Jenže to odstartoval Západ a dal tak Rusku možnost oživit svoji ekonomiku. Druhý problém je o tom, že vzniká paralelní svět, kde vedle toho západního, budou platit pravidla Šanghajské organizace spolupráce a BRICS. Samozřejmě, zavést taková pravidla v době, kdy platí pravidla Západu není možné. V okamžiku, kdy začal Západ tlačit Rusko, má Rusko možnost prohloubit vztahy se zeměmi BRICS a Šanghajské spolupráce – Kazachstánem, Běloruskem, Čínou, Indií, ale i Latinské Ameriky, zejména Brazílií, Chile a Argentinou. Ty se dostanou na ruský trh a nahradí zboží, které bylo dováženo z Evropské unie. Třetí výhoda pro Moskvu je v tom, že směřuje do oblasti zemědělství, které je velmi dobře organizované v rámci Evropské unie, bude jednat jeho lobby v Bruselu strana 23 ORL 2014-9 a také sociálně-ekonomické struktury mají velmi silnou solidaritu. Tedy oni cíleně zatlačí na Brusel a ukáže se to, co je podstatné na sankcích – zrcadlový charakter sankcí! Když EU zaútočila na Rusko, musí na to sama doplatit. Nutně! To, co teorie říká desítky let, nyní v praxi prožijeme. Vtip je v tom, že politici EU následují Spojené státy a vůbec nechápou, že USA si sankce mohou dovolit prostě proto, že jejich obchod s Ruskem je za loňský rok jedenáctkrát a půl krát menší, že obchod EU s Ruskem! Tedy reciprocita oněch sankcí nutně dopadne mnohem více na EU, než na USA. PZ: V Česku se někteří politici a nejen oni hlásí k ještě tvrdším sankcím vůči Rusku. K čemu taková spirála povede? V tom je podstata problému. Lidé, kteří jsou dnes proti sankcím, jsou chápáni jako obhájci ruských zájmů. Je to nesmysl! Kritizovat sankce znamená hájit zájmy Evropské unie! EU dělá sebevražednou politiku dílem kvůli nezodpovědnosti některých státníků a dílem toho, že tomu nerozumí. Zájmem EU, a to existenčním, je pěstování vzájemně výhodného obchodu s Ruskem. Jakmile s takovým regionem jako je Ruská federace, nebo chcete-li euroasijská ekonomická unie, vypovíme vztahy, tak na to Evropská unie doplatí. A není k tomu nejmenší důvod! Protože naším úkolem je zprostředkovávat mír na Ukrajině a ne Prof. Krejčí: EU zaútočila na Rusko a nutně na to doplatí! trestat imaginární jednu z bojujících stran v občanské válce! http://www.prvnizpravy.cz/zpravy/polit ika/prof-krejci-eu-zautocila-na-rusko-anutne-na-to-doplati/ Inteligence, intelekt, svědomí, rozlišování dobra a zla Miroslav Zelenka Inteligence a intelekt jsou opět pojmy, které jsou velmi běžně používány, aniž je vždy uvedena jejich definice, protože se předpokládá jejich běžná znalost. Tím často dochází k tomu, že jsou oba používány ve stejném smyslu, nebo jsou zaměňovány, či používány velmi nepřesně. Jeden z mnoha pokusů o vymezení těchto dvou pojmů při zjednodušení používá "intelekt" ve významu souhrnu znalostí a zkušeností získaných během života. Pojem "inteligence" pak definuje jako schopnost reakce na novou situaci nebo schopnost řešit nové situace. Toto jejich vzájemné vymezení se blíží i mému cítění, ale z mého pohledu považuji za nutné je zpřesnit. "Intelekt" bych definoval jako souhrn znalostí a zkušeností a schopnost těchto znalostí využít zejména pomocí logického myšlení. Výše intelektu (IKQ - intelektuální kvocient) je tedy dána na jedné straně množstvím a kvalitou informací získaných během života a mírou schopnosti si je zapamatovat či spíše ve vhodný okamžik vybavit. Na straně druhé je dána stupněm schopnosti logického myšlení ve smyslu aplikace vybavené informace na konkrétní případ. Obě složky jsou nutné. K čemu je platné jakékoliv množství informací bez schopností je aplikovat? K čemu je schopnost logického myšlení, když nemá s čím pracovat? Jako příklad bych zde uvedl opět počítač. Na jedné straně počítač s velkokapacitní pevnou pamětí - harddiskem, ale malou operační pamětí a procesorem s malým výkonem, a na druhé straně výkonný procesor s minimálním harddiskem. Pokud je první složka ve výrazné převaze k druhé složce, dostáváme obraz "intelektuála" tak, jak je často používán v pejorativním smyslu slova. Také jsem někde pro takovéhoto člověka četl vtipnou definici: "Intelektuál je člověk, který více slovy než je třeba řekne více než ví". Zatímco získávání informací záleží víceméně hlavně na touze člověka po poznání a množství získaných informací se dá vůlí snadno ovlivnit, schopnost logického myšlení je podmíněna geneticky, případně úrovní inkarnované duše, ale nepochybně i v tomto případě cvičení napomáhá jeho rozvoji. Inteligenci definuji jako schopnost logického myšlení a intuice. Řekl bych, že je to přesnější vyjádření myšlenky, že inteligence je schopnost řešit nové situace. Výše inteligence (IQ - inteligenční kvocient) je dána stupněm schopnosti logického myšlení (LGQ - logický kvocient) a úrovní intuice (IUQ - intuiční kvocient). Obohacení logického myšlení o prvek intuice je zde dle mého názoru velmi významné. V případě počítače je to prvek, který zcela chybí. Proto považuji za přesnější mluvit u počítačů o umělém intelektu a ne o umělé inteligenci. Všechny velké (ve smyslu zcela nové, převratné) objevy, vynálezy a umělecká díla byly učiněny za pomoci intuice. Inteligence je především vrozená, i když jak schopnost logického myšlení, tak i schopnost intuice se dá cílevědomě rozvíjet. Intelekt dítěte a dospělého většinou nebývá souměřitelný, zatímco inteligence ano. Děti jsou úspěšně používány při brain stormingu (spontánní diskuse za účelem hledání nových nápadů). U dětí většinou intuice funguje lépe, protože kanál, kterým informace přitékají, ještě není zanesen jako u většiny dospělých. Navíc nejsou ovlivňovány a omezovány znalostí již známých řešení. Příklady ze života Jak inteligence, tak i intelekt jsou nutnými činiteli. Bez inteligence nelze vytvořit něco nového, bez intelektu nelze nové sdělit druhým, formulovat, aplikovat. Pro mnohé myslitele bylo největším problémem, jak nově objevené sdělit srozumitelně druhým nebo formulovat dosud používanými pojmy. Jak intelekt, tak i inteligence obsahují prvek logického myšlení. Jemný rozdíl spočístrana 24 ORL 2014-9 vá v tom, že u intelektu je logické myšlení používáno k aplikaci znalostí, u inteligence je používáno k vytvoření pro daný subjekt nových znalostí z jemu již známých faktů. Jako příklad může posloužit běžný jev, jako je západ slunce. V určitém časovém úseku je pozorováno slunce, které je již nízko nad obzorem. Na začátku období je výše a na konci období níže. Intelekt funguje následovně: vyhodnotí dvě po sobě jdoucí polohy slunce tak, že slunce klesá za obzor a na základě dosavadních zkušeností, které s tímto jevem má, udělá závěr, že bude tma, protože tomu tak vždy bylo. Inteligence bez zkušenosti s tímto jevem pracuje trochu jinak. Stejně jako intelekt vyhodnotí dvě po sobě jdoucí polohy slunce tak, že slunce klesá za obzor. Dále však již musí vyhodnotit, že slunce je zdroj světla, a když zdroj světla klesne za obzor, přestane světlo ozařovat krajinu a nastane tma. Navíc inteligence může dojít k závěru, že slunce obíhá kolem země, a při zapojení intuice, i že slunce stojí na místě a otáčí se Země. Zajímavý případ "střetu" vyššího intelektuálního kvocientu s vyšším inteligenčním kvocientem mohu uvést přímo jako zkušenost, kterou jsem zažil. Dva muži spolu hráli více šachových partií. Jeden z nich měl nižší inteligenční kvocient, ale naopak vyšší šachový intelektuální kvocient (byl členem šachového oddílu, měl za sebou mnoho šachových partií a znal dobře šachovou teorii - znal zahájení šachových partii až někam k deseti tahům). Druhý měl zjevně vyšší inte- Inteligence, intelekt, svědomí, rozlišování dobra a zla ligenční kvocient, ale nízký šachový intelektuální kvocient (dalo by se říct, že šachovou teorii v podstatě neznal, i když šachy hrál relativně dobře). Průběh skoro všech partií byl víceméně stejný. Při zahájení měl první většinou výraznou převahu, protože mohl uplatnit své znalosti. Ve střední části se hra vyrovnala a v závěru, kdy již nastávaly situace, které nemůže šachová teorie předvídat, a nedají se naučit, získal převahu druhý - a nakonec zvítězil. Kdo používá pouze logické myšlení a nepoužívá intuici, omezuje příjem informací z jiných myslí (telepatie) a vyššího zdroje (channeling, informační pole). K dosažení nejvyššího poznání je nutno používat jak intelekt, tak inteligenci. Bez intuice není možno proniknout do oblasti transcendentálna. Logické myšlení však je nezbytný prvek sloužící ke kritickému prověřování informací získaných intuicí. Není správné zcela zavrhnout logické myšlení jako překážku intuitivního poznání. Pouze je nutné pro intuitivní poznání jakékoliv myšlení na čas utišit, zastavit. Měření inteligence Jedním z problémů současné vědy je, že často považuje za jedinou vědeckou metodu používání intelektu, přestože je známo, že na mnoha velkých vědeckých objevech se intuice podílela velkou měrou. V současné době se pro zjišťování výše inteligence - inteligenčního kvocientu (IQ) používají různé testy, které však mají společné slabiny. Za prvé: jsou většinou zaměřeny na určité druhy inteligence, zejména tak zvanou geometrickou. Za druhé: není u nich dostatečně odfiltrována znalost a zkušenost - intelektuální kvocient (po provedení mnoha obdobných testů dochází k řešení jednotlivých otázek testu na základě zkušenosti). A za třetí: téměř vůbec nezjišťují úroveň intuice. Vzhledem k tomu jsou dosahované výsledky dosti nepřesným obrazem skutečných schopností daného člověka. Z toho důvodu také velmi často takto zjištěné IQ neodpovídají výsledkům jednotlivých osob dosahovaných v praxi. Pro přesnější posouzení osobnosti člověka by bylo vhodné zavést tři testy. Test na zjištění intelektuálního kvocientu (IKQ), test na zjištění logického kvocientu (LGQ) a test na zjištění intuičního kvocientu (IUQ). Výsledná výše IQ by se pak dala popsat zjednodušenou rovnicí IQ = LGQ + IUQ - IKQ. Pro posouzení jeho schopnosti prosazení se v životě je však neméně důležitá tak zvaná emoční inteligence. Podle výzkumu provedeného některými badateli je pro prosazení se v životě a ve společnosti dokonce emoční inteligence důležitější než výška IQ. Emoční inteligence bývá definována jako schopnost zvládání vlastních emocí a vcítění se do emocí druhých bytostí. strana 25 ORL 2014-9 Problémem zdaleka nejen současného a našeho školství je to, že je zaměřeno hlavně na zvyšování intelektuálního kvocientu, v těch lepších případech částečně i na zvyšování logického kvocientu, ale na zvyšování intuice a emoční inteligence v podstatě není zaměřeno vůbec, pokud není zaměřeno přímo na jejich potlačování. To je velký nedostatek, ale jsou i teorie, že se jedná o vědomý záměr, protože není zájmem vládnoucích elit, aby lidé měli vyvinutou intuici. Intuici lze z určitého úhlu pohledu chápat jako schopnost získávat informace z informačního pole Universa bez intelektuálního (logického) uvažování. V této souvislosti je také vhodné si uvědomovat rozdíl mezi vzděláním a poznáním. Vzdělávání je cílevědomá činnost směřující k získávání a zapamatování si informací, zatímco poznání zahrnuje všechny formy získávání informací včetně informací získaných mimosmyslově. Dalo by se říct, že vzdělání je podmnožinou množiny poznání. Každý okamžik námi prožívaného života se všemi jeho detaily je poznáním. Lidé, kteří mají schopnost intuice, mají velkou výhodu, protože informace získané intuicí nevyžadují složitý proces získávání velkého množství informací a jejich logického hodnocení, takže velmi šetří čas a často jsou dokonce i přesnější. Při klasickém neintuičním postupu hrozí dvojí nebezpečí. Za prvé je to nesprávnost či neúplnost informací, a za druhé to může být chyba v logickém uvažování. Nedají se rovněž vyloučit ani nedostatky v intuičním procesu, protože v souladu s úslovím, že přání je otcem myš- Inteligence, intelekt, svědomí, rozlišování dobra a zla lenky, naše "intuice" může vyjadřovat naše přání či naše předpoklady. Schopnost intuice je dána schopností bytosti se ptát a mít tak zvaně otevřenou čistou mysl, což zahrnuje i schopnost přijímání tzv. nemožných a nepravděpodobných odpovědí. Schopnost intuice se rovněž dá rozvíjet, i když jsme do tohoto života přišli každý s jinými predispozicemi k intuici, což je dáno z velké míry rozvojem této schopnosti v předchozích životech. Svědomí je vědomý vztah k našemu vlastnímu jednání v nejširším slova smyslu, což znamená včetně našeho zdržení se jednání i našich myšlenek. Není výjimkou, že lidé mají výčitky svědomí i za své "hříšné"myšlenky. Jedná se o vědomý vztah z pohledu naší hodnotové stupnice dobra a zla. Hodnotovou stupnicí je míněno to, že našim skutkům připisujeme nejen znaménko plus v případě jejich ohodnocení jakožto dobra, nebo znaménko minus v případě jejich ohodnocení jakožto zla, ale dáváme tomuto hodnocení i určitou hodnotu (velikost) dobra či zla. Pro náš vývoj je velmi důležité, abychom i my sami sebe a naše činy v nejširším slova smyslu posuzovali v souladu s naší hodnotovou stupnicí dobra a zla. Zařazení našeho činu na hodnotové stupnici dobra a zla nám umožňuje regulovat naše jednání a činy v budoucnosti tak, abychom se chovali v souladu s naší představou o dobru. Jestliže naše měřítka dobra a zla uplatňujeme pouze vůči druhým subjektům, či je uplatňujeme jinak než vůči sobě, je zřejmé, že nebezpečí egoismu tímto postupem vzrůstá. delšího času. Dokonce někdy až s odstupem dalšího života či životů. Jsou lidé a bohužel jich není tak málo (stačí se podívat na některé či většinu našich vrcholových politiků), u kterých se dobro kryje s jejich prospěchem. Upozorňuji, že tito lidé to tak opravdu cítí a neuvědomují si problematičnost takového pojetí dobra. Tito lidé také mají svědomí, jenomže jejich vztah k vlastním činům je určován jejich hodnotovou stupnicí dobra a zla. Takže se může stát, že mají výčitky svědomí (svůj čin vyhodnotili jako nedobrý či zlý) v případě, že konali tak, že to pro ně nepřineslo užitek. Stále se však jedná o svědomí takovéto bytosti, i když většina lidí by to takto nechápala. Tito lidé jsou častokrát opravdu přesvědčeni, že se jedná o dobro, pokud je to pro ně prospěšné, a rovněž obráceně. Dokonce bývají přesvědčeni, že to co je pro ně dobré, je legální a v souladu se zákonem, či že zákon je evidentně špatný. Otázka rozlišení dobra a zla tak většinou přichází v případě, kdy máme z našeho pohledu nedostatečné informace. Pokud máme dostatek informací, toto rozlišování nám problémy nečiní. Když si pokládáme otázku, zda se v konkrétním případě jedná o dobro, či zlo, tak se téměř vždy jedná o situaci, kdy zřejmý výsledek neboli z našeho pohledu dostatek informací nastane v budoucnosti. Černý, nebo bílý? Špatná otázka! Rozlišování dobra a zla je vždy otázka hodnocení konkrétním subjektem, konkrétní bytostí. Pokud se jedná o z našeho pohledu jasné či jednoznačné dobro či zlo, otázka rozlišování dobra a zla vlastně vůbec nevzniká. V ostatních případech však toto rozlišování bývá často poměrně složité. Když na nás někdo míří pistolí, nemusí se jednat jednoznačně o zlo a rovněž tak, když nám někdo dává sto tisíc, nemusí se jednat jednoznačně o dobro. Často se stává, že posouzení toho, zda určitý čin či událost pro nás byly dobrem, či zlem, lze posoudit až s odstupem někdy i Pokud se jedná o čin nám známého subjektu, je většinou naše posuzování jednodušší, protože již přibližně víme, co se dá od něj očekávat. Samozřejmě i tak se vyskytují příjemná, či nepříjemná překvapení. Nelze zapomínat, že vždy se jedná o naše posuzování, což znamená, že se jedná o náš pohled, který je determinován naší hodnotovou stupnicí dobra a zla. Pokud nemáme k dispozici dostatek informací, tak máme vždy možnost posuzovat konkrétní situaci intuicí (také se říkává srdcem). Často je to i možnost jediná. Protože se většinou (ne li vždy) jedná o čin či jednání jiného subjektu (bytosti), je naše schopnost intuičního vnímání kvalit tohoto subjektu z pohledu dobra a zla velmi důležitá. Kromě intuice zde hraje roli i to, čemu se říká emoční inteligence. Intuice v případě, kdy řešíme otázku dobra a zla (pro jistotu opakovaně připomínám, že se jedná o subjektivní dobro a zlo), by se často dala rovněž označit jako prekognice (předvídání budoucnosti), protože výsledek (dostatek informací) nastane v budoucnosti. strana 26 ORL 2014-9 Umíme sami rozlišit dobro od zla? V současné době je možno pozorovat velmi rozličná hodnocení toho, co je dobro, či zlo ze strany různých subjektů. Pokud pomineme účelové manipulace, kterých je ovšem bohužel většina, tak se jedná o protichůdné informace, které mají hodnotící subjekty k dispozici, což je ovšem rovněž velmi často dáno manipulativními technikami médií. Tyto techniky jsou v dnešní době používány na vysoké úrovni. Cílem je přesvědčit příjemce informací o tom, že některá ze stran konfliktu je dobro a druhá zlo, a pak už je situace jednoduchá, protože cokoliv jedna ze stran učiní, vždy je v souladu s jednou již danou nálepkou posuzováno jako dobro, či zlo. Naprosto evidentní je to v dnešní době při pozorování toho, co se děje na Ukrajině, a jak s tím pracují různá média u nás i ve světě. Protože běžná výchova a výuka směřuje spíše k potlačování intuice než k jejímu rozvíjení, jsme předkládanými informacemi manipulováni k vnímání dobra a zla v souladu s našimi informátory. Vzhledem k tomu, že všechna hlavní média se snaží námi manipulovat, je intuice velmi důležitou schopností a je důležité se na její rozvoj zaměřit. Při posuzováni dobra a zla je dnešní doba zajímavá z toho pohledu, že se čím dál tím více lidí začíná veřejně projevovat v souladu se svou přirozeností a přestává používat mimikry. Dá se tak snáze než dříve poznat, kam kdo patří, včetně těch, kteří to dělají pouze pro peníze a otázka dobra a zla je nezajímá. Pokud někdo za peníze a jen kvůli penězům Inteligence, intelekt, svědomí, rozlišování dobra a zla hlásá cizí názory, je těžké to chápat jako dobro. http://www.phoenixcasopis.cz/2014/145cislo-7-cervenec-2014/2561-inteligenceintelekt-svedomi-rozlisovani-dobra-a-zla.html To by mě zajimalo, kde zrobili sudruzi z brusele s embargem chybu? Ladislav Větvička (…mimochodem, když se fčil černochum v Ameryce musi řikat Afroameričani, jak se řika černochum v Afryce? Afroafričani?) EvroSajuz dluho draždil ruskeho hada bosyma nohama svojima černyma listinama, embargem v energetyce, bankach a ropě. Jenže had se mezitim připravil na protitah, a vypada to, že ho připravil dobře. Když vyhlasil embargo na zemědělske produkty, tak se šašci v Evropě smali. Ale smich jim pomalu mrzne a a brzo je přejde uplně. Všeci si představovali prazdne regaly, bidu a hlad v Rusku a těšili se, jak bude Rus škemrat o česku paštěku, polske jabka a lotyšske šproty. Aji ti naši mamlasi nas ještě furt přesvědčujou, že se nic neděje. Ale děje. Ztraty regionu, jako je Pobalti a Višegrad su drsne a likvidačni. Jen přima ztrata na HDP bude až štyry procenta, nasledovat bude krach vic jak 700 dopravcu, keři vozili jabka a hrušky do Ruska. Mimochodem, jestli ste se těšili na prazdne ruske regaly bez evropskeho zboži, tak na to zapomeňte. Rus si mezitim dohodnul dodavky evropskeho zboži z Turecka a Švycarska. Ruske embargo se totiž netyka evropskeho zboži, ale země puvodu, takže dodavky ze zemi mimo EvroSajuz nevadi. Ale neradujte se, polske jabka, česke paštěky a syry, ani finske a lotyšske ryby určitě přes Turky nepudou. A tak děkujeme, sudruzi z brusele, za vaše prozirave chovani. Ale neni vlastně na koho nadavat, bo každy narod ma taku reprezentaci, jaku si zasluži. Co zme si zvolili, to mame. Ladislav Větvička, hlasatel Mlade Fronty Fčil, obdivovatel marxisty Barossa a Hurvinka Rompuye Hurvínek Rompuy Tuž to je sranda. Ve vyspěle cizině se robi bojkoty a embarga tak, aby se poškodil nepřitel. Enem idyjot by si zrobil take embargo, kere poškodi sebe sameho sobě si. A vypada to, že přesně to se synkum z brusele podařilo. Marxystyčti vudci EvroSajuzu se tak dluho nechali štenkrovat tym černym Afroameričanem, až vymysleli bič sami na sebe. lovana. Nema ani vindru. Jak teda bude kompenzovat desitky milijard ztrat zemědělcum? Jednoduše. Zebere je narodnim statum, bo musime byt přece solidarni. A kde je zeberu narodni staty, když su zadlužene a rozkradene? Tuž to je jednoduche, zvednu daně. Takže ztraty, kere zpusobil bruselsky uřednik, zaplati nakonec Kareu, Jauda a Fuanta ze šlonskych Bradavic. http://outsidermedia.cz/to-by-m%C4%9Bzajimalo-kde-zrobili-sudruzi-z-brusele-sembargem-chybu/ Ti naši chytraci nas přesvědčuju, že se nic neděje, bo maminka brusel se o nas postara. Hovno postara. Brusel se neumi postarat ani sama o sebe. Brusel je zadlužena a vytunestrana 27 ORL 2014-9 Noamova Amerika Noamova Amerika Zlo? Odpověď na tuto otázku v sobě dost možná skrývá odhalení nejednoho zbytnělého traumatu, které česká společnost nosí v podvědomí. Kde takovou odpověď hledat? Jedním z ideálních vodítek může být nová publikace z edice Politeia s názvem Disident západu, která obsahuje překlady deseti Chomského významných politických esejí, jejichž záběr sahá od sedmdesátých let až po současnost. Tím neuralgický bodem české společnosti, na který Noam Chomsky svou pouhou přítomností tak bolestivě šlápl, je bezpochyby americká zahraniční politika. Noam Chomsky při nedávné návštěvě České republiky Noam Chomsky je tichý a nenápadný osmdesátník v tvídovém saku, až staromódní filosof, kulturní kritik a profesor lingvistiky na MIT, přičemž zejména díky teorii jazykových struktur je dost možná nejvýznamnější žijící postavou tohoto oboru vůbec. Ta je jádrem havlovské lidskoprávní rétoriky, která je nedotknutelným horizontem české postkomunistické diplomacie. Jako by spálené mosty za Sovětským molochem musely nutně uvrhnout českou intelektuální autonomii zcela pod molocha atlantického. Svoboda Česká republika je zemí, jejíž elitní umělci a intelektuálové mají co do intelektuální tradice na co navazovat a sami tuto „osvícenskou korespondenci“ (vypůjčím-li si slova Petera Sloterdijka) s velikány české historie hrdě připomínají. Výbor esejů nabízí čtenáři možnost nahlédnout do Chomského politicky angažované tvorby ve všech jejích významných etapách počínaje americkým válečným tažením v Indočíně, přes kritiku mediálního světa v počátcích korporátního kapitalismu, až ke kritické analýze role intelektuálů a akademiků v západních demokraciích. Jak je možné, že Chomského návštěva, jež měla být svátkem pro všechny aktivně činné ve veřejném prostoru, vyvolala jen těžko přehlédnutelnou bouři, která rozdělila veřejné spektrum nejen na obligátní levici a pravici, ale ještě významněji na absolutní Dobro a Výchozím stanoviskem celé Chomského tvorby zůstává jednoduché přesvědčení, že jádrem lidské přirozenosti je svoboda a že smyslem života je budování takového společenského uspořádání, která umožní tuto přirozenost maximálně kultivovat. V úvodní eseji Jazyk a svoboda z roku 1970 aplikuje Chomsky teze osvícenských myslitelů od Rousseaua po Kanta a soudobou realitu 20. století. Ukazuje tak, že osvícenské ideály svobody a rovnosti nejenže po francouzské revoluci nedošly naplnění, ale že jich demokratické státy zůstávají pohříchu dlužny. Chomského kritika Spojených států bývá často označována za neférovou s poukazem na to, že v jiných zemích je demokratický deficit daleko fatálnější. Chomsky však nikdy nepopíral, že žije v zemi s pravděpodobně nejotevřenějšími občanskými právy. Tento aspekt od začátku používal především k otevřené kritice intelektuálů. Ti by měli právě těchto devíz v daleko větší míře využívat k radikální kritice těch aspektů americké politiky, které se proklamovaným hodnotám zpronevěřují. Podle Chomského by měl každý intelektuál soustředit svoje snahy především na kultivaci věcí veřejných ve své vlastní domovině. Ani to mu nebránilo stát se ostrým kritikem poměrů v Sovětském svazu, čímž se dokázal vymanit z konzervativní škatulky „ruského špiona“ a „nepřítele demokracie“. Totalita versus socialismus Předkládaný výbor obsahuje i krátký text Sovětský svaz versus socialismus z roku 1986, v němž se Chomsky pokouší o oddělení původního socialismu od leninistické a stalinistické praxe. Jelikož byl Chomsky v 80. letech již zavedenou intelektuální celebritou, byl právě tento jeho příspěvek fenomenálním způsobem, jak vnést do veřejného dialogu střízlivý pohled na závěr Studené války. Chomsky totiž na jednu stranu identifikoval Sovětský svaz jako totalitní zřízení, na druhou stranu však upozornil i na ideologické zneužívání tohoto faktu americkou stranou, která tím, že vkládala rovnítko mezi Sovětský svaz a socialismus, získávala mocný diskursivní nástroj v boji proti všem alespoň vzdáleně socialistickým požadavkům od samosprávních organizací, přes obecnou demokratizaci výroby až k něčemu tak bytostně demokratickému, jako jsou práva pracujících. Chomského vzkaz americké veřejnosti byl podstatným politickým stanoviskem levicových sil: V Sovětském svazu vládne totalita, nikoli socialismus. Kritika Sovětské praxe nevyčerpává kritiku socialismu, socialistické požadavky zůstávají legitimními i navzdory zlu, které je pod socialistickým názvoslovím pácháno. Revoluční pnutí šedesátých let prožíval Chomsky nejen jako jeden z nejviditelnějších kritiků války ve Vietnamu, ale pokoušel se rovněž přispět k diskusi o roli akademického prostředí v politických otázkách. Studijní prostředí na amerických univerzitách považuje Chomsky za extrémně konzervativní, v jehož optice se jakákoli veřejná iniciativa jeví jako „studentský extremismus“. Univerzita podle Chomského slouží primárně jako nástroj reprodukce společenských privilegií, přičemž fenomény jako nárůst školného tento trend pouze umocňují. A jak Chomsky trefně konstatuje: „Je-li někde strana 28 ORL 2014-9 v některých ze Spojených států amerických také vyšší vzdělání „zdarma“, pak to ve skutečnosti znamená, že se náklad na výchovu vyšších tříd platí z výnosu daní všech poplatníků.“ Chomsky dále v eseji Funkce univerzity v období krize z roku 1969 nabízí kupříkladu i řadu konkrétních ukázek, jak americké školství poloviny minulého století zakotvuje ve svých osnovách ideologická vyprávění o genocidě původního obyvatelstva. Chomského analytická metoda politického bádání se soustřeďuje v empiricky mimořádně poctivé dekonstrukci některých klíčových termínů, jimiž americká vláda obhajuje jak vnitrostátní tak globální aktivity. V tomto směru byla zásadním momentem Chomského podpora Daniela Ellsberga při zveřejnění tzv. Pentagon Papers, utajovaných strategických dokumentech americké administrativy o válce ve Vietnamu. Chomsky analyzuje pojmy jako „národní zájem“, v jehož nitru nachází v zásadě zájem třídní, či koncept „chyby“ jako univerzální a „společensky neutrální kategorie, jejímž prostřednictvím američtí konzervativci tím, že uznají dílčí omyly zahraniční politiky, zachovají nenapadnutelný status samotného amerického imperialismu“. Studená válka Jedním z životních témat Noama Chomského je Studená válka. V nejrozsáhlejší studii publikace, eseji nazvané Studená válka: fakta a fantazie a publikované krátce po rozpadu SSSR, se Chomsky pokouší o střízlivý Noamova Amerika rozbor konceptu Studené války a jeho příčin i důsledků pro obě impéria. Studenou válku Chomsky kromě důkladné historické kontextualizace analyzuje především jako „ideologický konstrukt“, s jehož pomocí dokázala americká vláda několik dekád překračovat demokratické mantinely jak ve vnitřních záležitostech, tak pře obhajobě svých zahraničních misí: veškeré přešlapy amerických vlád či armád bylo desítky let možné obhájit poukazem na mimořádné nebezpečí, které na americký sen číhá za Uralem, a které se v rámci svého démonického plánu neštítí zaútočit na demokratické zájmy vyspělého světa ve chvíli, kdy západ byť jen naznačí svou slabost. Chomsky si všímá, že v dobách největšího napětí mezi oběma mocnostmi, definovala americká politická reprezentace vůdce v zemích svého potenciálního vlivu pouze dvojím způsobem: První byli „bolševici“. Takto byl onálepkován každý vladař, který alespoň částečně vzdoroval americkému imperiálnímu zájmu. Všichni ostatní byli „umírnění“. Do této kategorie vměstnala americká válečná propaganda jakkoli fašistického uzurpátora, jenž projevil dobrou vůli vůči požadavkům amerického kapitálu. V tomto ohledu se jedná o reziduum staré politiky Spojených států vůči evropskému fašismu 20. a 30. let. Americký strach z bolševické revoluce byl tak obrovský, že političtí stratégové neváhali vměstnat Mussoliniho do oblíbené kategorie „umírněných“ a Roosevelt o něm dokonce hovořil jako o „italském gentlemanovi“. To vše díky tomu, že se mu (navzdory „demokratickým úchylkám“) dařilo pevně svázat italské obyvatelstvo a postavit rozhodnou hráz hrozící bolševizaci. V době, kdy posiloval svou moc Hitler, dospělo americké ministerstvo zahraniční k přelomovému principiálnímu závěru, že „fašismus je slučitelný s americkými ekonomickými zájmy“. Fašismus se stal hrozbou až ve chvíli, kdy ohrožoval ekonomické zájmy USA. Americký postoj se stal základním stavebním kamenem světového antikomunismu „přes mrtvoly“; hráz bolševismu bylo možné stavět i z nevinných obětí. Je nutným důsledkem takto projektované reality, že v čele seznamu „umírněných“ stanul na začátku druhé světové války i sám Adolf Hitler. Termín „komunista“ přežil díky Studené válce celé dvacáté století v pozici hlavního strašidla, přestože v americkém prostředí fungoval jako prázdný signifikant, který mohl vždy dle potřeby zahrnovat „odborářské předáky, rolnické organizátory, lidskoprávní aktivisty nebo kněží, kteří organizují autonomní skupiny, stejně jako další jedince se špatnými prioritami“. Závěr studie z roku 1992 je jednoznačný: dá se očekávat, že Sovětské impérium vystřídá na pozici argumentu pro americkou politiku jiný strašák, a že zahraniční aktivity Spojených států zůstanou beze změny. Dnes je již evidentní, že novou hrozbou pro americký sen se stal „terorismus“ zejména ve své „radikálně islamistické“ podobě. Posledních dvacet let amerických zahraničních operací dávají Chomského slovům zapravdu. Chomsky se pokouší ukázat, že ač pod hlavičkou různých vnějších nepřátel, sleduje administrativa Spojených států stále stejné zájmy. Důležitým faktorem americké zahraniční politiky je vliv zahraničních investic a pohyb amerického kapitálu. Chomsky ukazuje, že Spojené státy při svých zahraničních operacích v uplynulých dekádách sice ve většině případů jednaly právě v zájmu amerického korporátního kapitálu; několikrát však musely krátkodobé ekonomické zájmy konkrétních korporací ustoupit doktríně, kterou Chomsky v americké strategii odhaluje jako nejvyšší: tou je doktrína „zabezpečení obecnějších zájmů amerického kapitalismu“. Americkým kapitalismem nazývá Chomsky ekonomický systém, jenž udržuje dominantní postavení Spojených států. Důkazy imperiálních motivů americké zahraniční politiky, které Chomsky ve svých textech komentuje, jsou v západním prostředí často považovány za „radikální“, přestože vyslovují zcela triviální závěr: Spojené státy jednají podle stejných motivů jako ostatní globální mocnosti. Demokracie a média Nedílnou součástí konstrukce americké globální hegemonie jsou média. I jejich vývoj se od 80. let dostal do středu zájmu Chomského bádání. V eseji Demokracie a média z roku 1989 se Chomsky zaměřuje na trendy největších mediálních subjektů druhé poloviny 20. století. Kromě vztahu jednotlivých vládních administrativ k „sedmé velmoci“ si všímá i kapitalizace médií samotných v důsledku jejich výstrana 29 ORL 2014-9 voje uvnitř kapitalistických demokracií. Média se stávají korporacemi současně s nárůstem vlivu korporátní inzerce. Podle Chomského současně s tímto procesem ztrácí média svůj původní záměr a stávají se pouhou součástí v dobře namazaném stroji na akumulování kapitálu. Média závislá na korporátním kapitálu postupem času plodí kastu privilegovaných novinářů, kteří se poslušně zařadí mezi elity z ostatních oborů. Centralizace médií v kapitalistické demokracii je podle Chomského v zásadě antidemokratická. Korporativizace konkrétního média je totiž důsledkem procesu, v němž médium zvolilo cestu konformity za bohatou korporátní úplatu, a vzdalo se poslání hlídacího psa demokracie, neboť konfrontace moci naopak přináší vysoké finanční náklady a postupný zánik. Jako soukromý subjekt si médium nesmí dovolit znepřátelit velký kapitál, neboť pouze pečlivá výchova „korporátních zákazníků“ tomuto médiu umožní přežít další rok ze štědrých korporátních příspěvků. Největší americká média se v důsledku těchto procesů podle Chomského proviňují „liberální tendenčností“, která je diskursivním mantinelem státně-korporátní ideologie. Jako disident si Chomsky odjakživa počínal i v otázce Izraelsko-palestinského konfliktu. Od začátku odsuzuje počínání administrativy Spojených států, která Izrael štědře financuje a dlouhodobě hájí jeho válečné zločiny na půdě OSN. Chomského přístup je přínosný zejména proto, že zdůrazňuje politickou rovinu celého konfliktu. Noamova Amerika Všechny spekulace o židovském spiknutí, palestinském bezdůvodném terorismu nebo o prosté nesnášenlivosti mezi židovskou a arabskou kulturou zastiňují skutečné mocenské zájmy USA: v době ztenčujících se zásob ropy je totiž Izrael pro Spojené státy klíčovým spojencem v blízkovýchodním regionu. Chomsky na několika příkladech ukazuje, jakými specifiky oplývá americké pojetí demokracie, a jak se toto pojetí dostává do konfliktu s všeobecným pojetím demokracie zejména v zemích, které leží v poli amerického strategického zájmu. Příkladem může být vývoj na Haiti, původně francouzské kolonii, jež se v 80. minulého století stala laboratoří neoliberálních rejdařských experimentů Reaganovy administrativy. Spojené státy měly svého kandidáty v bývalém zaměstnanci Světové banky, Marco Bazinovi, jehož rovněž vydatně podporovaly haitské elity. Drtivým vítězem se však stal populista Jean-Bertrand Aristide. Do té doby Haiťané prchali do USA před americkým kapitálem živenou diktaturou prezidenta Duvaliera a Američané je (navzdory mezinárodním úmluvám) posílali pěkně zpátky. Po Aristidově vítězství imigrace Haiťanů do USA klesla, neboť na Haiti vládl demokraticky zvolený kandidát. Pokud už někdo emigroval do USA, byl však od té doby přijat s otevřenou náručí, utíkal totiž před „demokratickou vládou, proti které se Amerika postavila, na rozdíl od ničemné diktatury, kterou dříve podporovala“. Libertariánský socialista Disident západu je unikátním souborem Chomského textů seřazených tak, aby byla jasně čitelná autorova snaha formulovat až zarážející paralely imperiální politiky Spojených států napříč historií jejich administrativy od Johna Q. Adamse přes Woodrowa Wilsona až k Georgi W. Bushovi a Baracku Obamovi. Ve všech svých kritických esejích vychází Chomsky z konzistentního politického přesvědčení, které čerpá s anarchismu, anarchosyndikalismu a socialismu. Sám Chomsky svou pozici nazývá „libertariánským socialismem“ v protikladu jak k anarchokapitalismu, tak k státnímu socialismu. Chomsky v eseji nazvané Rok 514: Globalizace pro koho? z roku 2006 hledá možné příčiny toho, proč se v 18. století dosud nejbohatší kolonie propadla v moderní éře až na post nejchudší země na západní polokouli. Všímá si mimo jiné toho, jak se v průběhu politických erupcí na Haiti bizarně měnil přístup Spojených států k haitským imigrantům: V roce 1990 proběhly na Haiti první demokratické volby. Svou pozici, jejíž počátky nachází už u kořenů liberalismu, podepírá jmény jako Rocker, Marx, Bakunin, von Humboldt či de Santillan, výmluvně shrnuje v eseji Poznámky o anarchismu z roku 1970. Chomsky tvrdí, že anarchistická pozice je mimořádně tvůrčím historickým trendem, a že díky svému přísnému vztahu k žité realitě individuí netrpí neduhy klasického liberalismu, který postuluje svobodu jen jako formální filosofický kon- cept a naráží proto na realitu kapitalistických výrobních vztahů. Chomsky si svou politickou pozicí mimo politický mainstream takticky udržuje takové postavení, které mu umožňuje pracovat zcela nezávisle s empirií a bez omezení kritizovat jakoukoli mocnost, která se svými deklaracemi této empirii zpronevěřuje. V nejobecnější rovině lze Chomského anarchistickou pozici označit spolu s Rudolfem Rockerem za osvícenskými ideály motivované sjednocení socialismu s liberalismem. Chomsky nevyvolává vášně fakty, která zmiňuje, ale právě tím, že je zmiňuje. Právě tímto osudem patří v určité rovině k mezinárodní tradici disentu; v té rovině, v níž disident říká nahlas, co si ostatní jen myslí. Pokud chce člověk porozumět podstatě celoživotního úsilí Noama Chomského, musí se pečlivě věnovat jeho tvorbě. Chomského návštěva malé postkomunistické země uprostřed Evropy vyvolala v určitých koutech společnosti pobouření. Asi proto, že pevně zakořeněné atlantické modelování světa jako věčného zápasu západního Dobra s východním Zlem dosud nenarazilo na osobnost světového formátu, která by je přímo na „Havlově půdě“ zpochybnila. Disident západu je kniha, která rovněž pobuřuje; pokud si totiž žaludek navykne na ideologickou kašičku pohádkového pólování světa, těžko pak tráví tvrdá fakta, která tyto póly ruší. Není potřeba s Chomskym bezvýhradně souhlasit v jeho politických stanoviscích, není potřeba bezvýhradně sdílet jeho strana 30 ORL 2014-9 úsečnou jízlivost v některých otázkách mezinárodní politiky. V kontextu současného kritického zhodnocování české (čistě „atlanticky“ orientované) lidskoprávní doktríny může však překlad Chomského esejů i přesto posloužit kritickému myšlení jako autentický záznam toho, že nejen Východ se dopouští špatných věcí, a že je třeba hledat univerzálnější referenční body při výkladu principů globální spravedlnosti. Noamova Amerika poctivém snažení postaví na nohy vlastní rodinu a dětem dají to nejlepší, co v nich je. Když se čas naplní, doprovodí své rodiče po cestě, jíž se nevyhne nikdo z nás. ten rozpor mezi docela skromně chtěným a možným? Z dětí vyrostou dobří lidé, přijdou vnoučata a naši, mezitím zestárlí chlapec s dívkou, dospějí k zaslouženému odpočinku. Žádný exekutor jim nevezme střechu nad hlavou a žádné reformy je nezbaví naplnění příslibu sociálního státu, na jehož konto po desítky Benedikt XVI. se v řadě svých textů, zejména v encyklikách, věnuje tématu pokroku. Jednou z jeho hlavních myšlenek je tato: „Mravní pokrok člověka nedrží krok s pokrokem člověka na poli vědy a techniky.“ Pokrokové pokrokářství http://denikreferendum.cz/clanek/1845 2-noamova-amerika Jak je to s tím pokrokem? Vypadá to jako bláhový sen. Chodit do školy, pak se rozhodnout pro nějaké povolání, vyučit se, dopracovat se k maturitě, získat diplom, dělat třicet čtyřicet let ve svém oboru a pak, když síly slábnou, vyklidit místo mladším a hajdy na zasloužený odpočinek. Sněme ještě jeden sen. Například ten o rodině. Mladý muž a dívka se potkají, najdou k sobě cestu, slíbí si lásku, věrnost až na věčnost. Radují se z příchodu dětí na svět, v Nějak však soudruhům v zápalu samochvály nezbylo místo na nedůvěru, kterou mezi lidi zaseli násilně vnuceným režimem, nedůvěru, již s časem přibývalo jak kaše v „hrnečku vař“. Z jakéhosi bohorovného nadhledu se nenamáhali občany informovat o tisících mrtvých, které při těch úspěších umučili v koncentrácích a policejních vyšetřovnách. S jejich představou pokroku nebylo takové počínání v rozporu. Byl snad toto pokrok? Může snad elektrifikace nejzapadlejších koutů venkova a zefektivnění zemědělství provázené vraždami sedláků a kněží (jako tomu bylo např. v Babicích - což nebyla výjimka) znamenat nějakou vyšší míru dobra, než tomu bylo dosud? Cožpak je možno technicky sofistikovaný systém ochrany hranic včetně obětí zastřelených při pokusu o jejich překročení považovat za zítřek lepší včerejška? Jiří Vyleťal Kdo s tím může dnes počítat, komu se to podaří? A přesto je to tak logické, ekonomicky nejpřínosnější, pro společnost nejsmysluplnější a konečně pro člověka a jeho rodinu po všech stránkách žádoucí. Jak samozřejmé, a jak málo pravděpodobné. ho počínání vůbec. Oslavnou tirádu dosažených cílů pravidelně končili seznamem všeho, čím do pěti let předhoníme zahnívající Západ. Rekordy dojnic počínaje a dobytím kosmu konče. Fenomén pokroku byl a stále je silou formující společenské poměry. let ukládali zákonem stanovené peníze. Komu se to podaří? Jak to, že to, co se zdá jako přirozené a po všech stránkách žádoucí, má dnes podobu čirého fantazírování? Proč Mám stále v paměti okřídlená hesla komunistických proroků, kteří v žádném ze svých projevů neopomněli vyjmenovat úspěchy socialistického hospodářství a celospolečenské- Také na Západě, jak už dnes dobře víme, byl a stále je fenomén pokroku silou formující společenské poměry. Nelidskost, s jakou se budovala industriální společnost v Rusku, tam sice nenajdeme, ale jenom proto, že byla přesunuta do někdejších kolonií, kde Západ, a nejen on, dodnes levně nakupuje suroviny a práci pro svůj pokrok. Na Západě se nikdy nevymýšlely pětiletky. Avšak všudypřítomnost reklamy a samozřejmost maximalizace zisku si vidinu pokroku strana 31 ORL 2014-9 osedlala stejně jako komunistická posedlost zářnými zítřky. Za dokonalejší se nezřídka vydává to, co nese pouze jiný kabát, případně je doplněno o nepotřebnou hračku. Vážnější pohled na výdobytky pokroku se nabízí ve zdravotnictví, kde dokonalejší technologie dokáží zachránit život, případně zlepšit zdravotní stav. Pokrok tohoto druhu je právem vítaný. Bohužel je však provázen nedostupností jeho výdobytků všem, kteří jej potřebují. Jeden se dokonce nemůže ubránit dojmu, jako by věda ve zdravotnictví měla za prioritní cíl nikoliv uzdravení nemocných, ale vytváření zisků na základě obchodu s těmi, kteří si uzdravení mohou zaplatit. Tady ovšem nelze o pokroku hovořit bez řádné dávky cynismu. Jakýpak pokrok, když naděje na uzdravení je přímo úměrná výši konta, když pokrok vědecký je zároveň úpadkem mravním? Zcela nejděsivěji se uplatňuje pokrok ve vojenství a zbrojním průmyslu. Nikoho asi nepřekvapí, že aplikace nejžhavějších technických novinek se nejprve objeví právě tam. Jako by tím úplně prvním cílem lidského snažení mělo být ohrožení, zastrašení nebo dokonce – ani se to nechce domyslet – sprovození ze světa někoho druhého. Optimista by řekl, že je-li technická převaha v rukou lidí míru, je to tak vlastně dobře. Evidentně však takové tvrzení neplatí. Jednak jsme se o tom přesvědčili v obou světových válkách, jednak se o tom po mnoho let přesvědčujeme na Středním východě a nejnověji na Ukrajině. Tam všude se dostávají zbraně do rukou nezodpovědných lidí. To- Jak je to s tím pokrokem? tožný obrázek se nám naskýtá v Afghánistánu a Iráku, kam vojska NATO vybavená nejnovější technikou vkročila s cílem nastolit mír a pořádek. Po dvanácti letech bojů a umírání vinných i nevinných je mír a pokoj v nedohlednu. Nemělo by se úsilí, které se vkládá do výzkumu stále dokonalejších zbraní, přičemž i ty méně dokonalé dokáží zničit svět několikanásobně, nasměrovat k pokroku v lásce mezi lidmi? Asi bychom se hodně divili, jaké zázraky by se děly. Na obvyklý strach, že časem nás někdo ubije čepicemi, bychom ani nevzpomněli. Pokrok, není-li pokrokem mravním, žádným pokrokem není. Jako takový může přinést výhody jenom někomu a jenom po omezený čas, což nás od stavu obecného dobra jen vzdaluje. Mravní pokrok Asi se skoro všichni lidé shodneme v tom, že chceme svůj pozemský život prožít šťastně. Musíme ovšem pochopit, že šťastný mohu být jenom tehdy, když i všichni ostatní budou šťastní. Možná se to nestane, aby byli šťastní úplně všichni, i tak nás budou sužovat přírodní neštěstí a nemoci. V našich silách však je, abychom se o to pokoušeli, což znamená, že nesmíme žít jeden na úkor druhého. Jak takové úsilí má vypadat, nám v našich zeměpisných šířkách předvedl Ježíš Kristus. Není vůbec pravda, jak tvrdí ateisté i mnozí křesťané, že Ježíšův vzor je nedostižný, že je to jakási utopie, kterou lze snad realizovat až kdesi v nebi. Ježíš sám řekl, že to, co od nás žádá, není nemožné. A protože za každým Ježíšovým slovem stál potvrzující čin, lze se na křesťanství spolehnout. Křesťanství není ani recept, ani kabát, který je třeba navléci, aby věci fungovaly. Je nutné ho znát, a hlavně podle křesťanského učení jednat. V malém i velkém, dole i nahoře. Že se tak neděje, resp. děje se pouze málo a na izolovaných ostrůvcích, je pravou příčinou rozporu mezi tím, co by si člověk přál, a tím, čeho se mu nakonec dostane. Zde jsou kořeny nestability společnosti a jejího mravního zaostávání. Kdo však dnes stojí o křesťanství, o mravní pokrok, jenž je bez křesťanství nemyslitelný? Stojí o něj demokraté? Ti přece trvají na nezávaznosti a relativnosti každého náboženského učení. Náboženství a vše, co s ním souvisí, odsunují do soukromé sféry. Tím je jaksi vyloučena jakákoliv povinnost občana, která by se odvolávala na jiný zdroj, než je lidská vůle. Její vyjádření prostřednictvím volby má mít vrch nad vším ostatním. Demokraté po vzoru zakladatelů USA tvrdí, že vládnout mají zákony, nikoliv lidé. Jako by snad lidmi vytvořené zákony nebyly odrazem jejich morálního stavu. Jako by lidé skrze zákony nevládli. S demokraty lze souhlasit v mnohém, ale v jednom ne: na nejzákladnější rovině se nemůže člověk řídit pravidly, která stanovil pouze on, ale pravidly, jejichž zdrojem je někdo, kdo stojí nad člověkem. Křesťané věří, že tato pravidla jsou známa a byla člověku dána a zjevena Bohem. Stojí o křesťanství liberálové? Také oni sdílejí s demokraty víru v relativnost všeho. K ní přidávají nadřazení osobního zájmu před zájmem celku. Tam, kde si demokraté absolutizují volbu, si liberálové absolutizují individuální vůli. Svět podle liberálů má být světem, v němž jedněm je dovoleno vše, a druhým jen to, co jim první dovolí. Jestliže demokraté nepotřebují křesťanství, protože si vystačí s vírou v to lepší, co je v člověku, liberálové je nepotřebují proto, protože věří v sebe sama. Potřebují křesťanství konzervativci? Na první pohled se zdá, že ano. Konzervativní způsob myšlení i chování rád vychází z vyzkoušeného a dlouhodobě platného. K tomu jistě křesťanství patří. Jenže si z křesťanství ponejvíce berou jeho kultovní stránku, která je nejviditelnější. Konzervativci se rádi ukazují v katedrálách a v blízkosti biskupů, ale o téma sociální spravedlnosti téměř nezavadí. Mluví-li konzervativec o sociálním učení katolické církve, budí dojem, že do konzervativního tábora nepatří. Potřebují křesťanství socialisté a sociální demokraté? Vzhledem k sociální otázce, která stojí v základu všech socialistických hnutí, by se dalo čekat, že socialistická hnutí budou přirozenými spojenci křesťanstva. Bohužel tomu tak není. Socialisticky smýšlející lidé jsou většinou přesvědčeni, že sociální nespravedlnost lze odstranit pouhými administrativními opatřeními. Žádný hodnotový řád, který by vycházel odjinud než od člověka, prý k tomu není třeba. Křesťanství je zbytečnost. Církve s strana 32 ORL 2014-9 jejich hierarchickou strukturou a principem povolání namísto principu volby mají socialisté za přežitek z dob středověku. Jako by i jejich struktury nebyly vystavěny hierarchicky, jako by i oni nenakládali s mocí směrem odshora dolů. Sami pak bývají překvapeni - což neradi doznávají - jak rychle mnozí z nich na sociální spravedlnost zapomenou a kvapem přebírají moresy nejbohatších elit, octnou-li se v mocenských pozicích. Nepochopení socialistů a snad i téměř všech levicových hnutí ohledně toho, že veškerý společenský neřád lze odstranit jedině řádem lásky, který do lidských srdcí zasazuje dobro, zdá se být jejich nejpevnější vírou. Do úplného výčtu nám zbývá myšlení alternativní. Jemu je především cizí každý řád, a proto pokládá křesťanství vzhledem k jeho pevným nárokům na člověka za téměř škodlivé. Alternativci tím, že míří proti všemu, co připomíná hlavní proud, vylučují - někdy i nevědomky - všeobecnou platnost každé normy lidského chování. Alternativci se tu a tam hlásí i k Ježíšovi, jenž je podobně jako oni plavcem proti proudu. Jenže Ježíš nehlásal žádnou okrajovou možnost společenského uspořádání, ale pevný řád, k němuž žádnou alternativu nepřipouštěl. Závěr Svatý Augustin kdysi řekl: „Neklidné je lidské srdce, dokud nespočine v tobě, Bože.“ Tak podobně to asi bude i s naším tíhnutím ke šťastnému životu. Spět k němu budeme tehdy, budeme-li usilovat o více křesťanské Jak je to s tím pokrokem? lásky jeden k druhému. Tehdy, až naši přirozenou touhu po pokroku zaměříme na mravní zdokonalování. Pokrok, jehož plody budou moci užívat všichni, se pak dostaví sám. http://www.parlamentnilisty.cz/arena/ monitor/Bridlicovy-prumysl-je-bublinaEvropa-by-se-na-nej-nemela-spolehattvrdi-Erik-Best-330593 http://denikreferendum.cz/clanek/18548jak-je-to-s-tim-pokrokem Článek o Rusku a Ukrajině, který obletěl svět Břidlicový průmysl je bublina Erik Best Americký novinář Erik Best na svém webu The Fleet Sheet upozorňuje na analýzu agentury Bloomberg, která zkoumala 61 vrtných společností z USA. Některé prospektory prý ničí náklady na úroky, přestože se úrokové sazby pohybují na rekordním minimu. Břidlicový průmysl tak může lehce splasknout jako bublina. A Evropa pak zapláče nad dovozem amerických surovin, které ji měly zbavit závislosti na Rusku. Podle Bloombergu se totiž společnosti musí stále více zadlužovat, aby zaplatily průzkum potřebný ke kompenzaci strmých propadů produkce. Ty jsou typickým jevem u těžby břidlicového plynu. Břidlicový průmysl je bublina, kterou umožňují pouze nízké úrokové sazby „Lze z toho vyvodit, že břidlicový průmysl je bublina, kterou umožňují pouze nynější nízké úrokové sazby,“ míní Erik Best a dodává: „Ceny zemního plynu ve Spojených státech vskutku prudce klesly, zhruba na poloviční úroveň oproti Evropě. Co se však stane, až vzrostou úrokové sazby?“ Jak to potom dopadne s nápadem odstavit Evropu od ruské ropy a plynu pomocí vyššího dovozu amerických surovin? „Ukážou Evropané Vladimiru Putinovi prostředníček a později se za ním budou muset připlazit nazpátek?“ ptá se americký novinář a doporučil, aby se nad tím zamyslel český ministr zahraničí Lubomír Zaorálek (ČSSD). Esej vydavatele prestižního německého finančního plátku Handelsblatt Gabora Steingarta doslova obletěla celý svět. Steingart přináší zcela unikátní pohled na rusko-ukrajinský konflikt. Jeho podnětné myšlenky nutí čtenáře k zamyšlení a možná i k přehodnocení často zaujatého názoru utvořeného na základě západní mainstreamové mediální propagandy. Ve světle konfliktu na Ukrajině je zřejmé, že většina německých politiků i médií přestala uvažovat objektivně. Veškeré jejich názory plní pouze odstřelovací funkci a jsou zaměřené vyloženě protirusky. Přispívají tak k eskalaci napětí a ohrožují německé zájmy. Historie i současnost ukazují, že válečná horečka se nevyhýbá strana 33 ORL 2014-9 ani jinak přemýšlivým a vzdělaným lidem. Před sto lety podepsalo téměř sto významných německých umělců výzvu s názvem „Volání do kulturního světa“, kde se přihlásili k německému militarismu. Mimo jiné prohlásili, že němečtí vojáci a německý lid jsou jedno tělo a jedna duše," píše v úvodu své eseje Steingart. „Mohli bychom teď historický exkurz přerušit s tím, že historie se neopakuje. Ale platí to i pro dnešní dny? Válečná horečka se zmocnila prakticky všech západních lídrů i jejich poradců. Americký kongres řeší, jestli začít otevřeně posílat zbraně na Ukrajinu. Bývalý bezpečnostní poradce Zbigniew Brzezinski dokonce doporučuje ozbrojit ukrajinské obyvatelstvo a začít bojovat v ulicích měst. Německá kancléřka, jak je jejím dobrým zvykem, nemluví tak otevřeně, ale její `Jsme připraveni přijmout závažná opatření`, mluví za vše," vyjadřuje se Steingart kriticky na adresu západních politiků i médií. Německá média podle Steingarta nyní neplní úlohu nezávislých pozorovatelů, ale agitátorů a tvůrců válečné propagandy. „I média, která jste považovali za přemýšlivá a nezávislá, nyní mluví stejným hlasem jako politici. Naprosto se s nimi shodnou v tématu sankcí. Každý den čteme v denících čím dál tím agresivnější ttiulky. Ty spíš než vyváženou novinařinu připomínají výkřiky fotbalových fanoušků. Pro lepší názornost přikládám vybrané titulky německých deníků z posledních dnů: Dost bylo řečí, Ukažme sílu, Teď nebo nikdy, Konec zbabělosti," konstatuje Steingart. Článek o Rusku a Ukrajině, který obletěl svět „Západní politici i média jsou v otázce rusko-ukrajinského konfliktu zajedno. Řetězec vzájemného obviňování končí vždy stejně, opět dalším obviňováním z obou stran. Ve vzduchu se vznáší spoustu otázek. Začalo to všechno invazí Ruska na Krym? Chce Rusko expandovat na západ či NATO na východ? Kdo udělal přešlap jako první? Nebo je to tak, že se dvě mocnosti setkaly na území třetího státu, kde mají své zájmy a tento stát za to nyní platí daň podobě zuřící občanské války?" pokládá si řečnickou otázku Steingart. „Pokud i v tomto bodě diskuze stále hledáte odpovědi, tak nemusíte číst dál. O nic nepřijdete. My totiž nevíme, kde je pravda. Nevíme, kdo si začal. A už vůbec nevíme, jak to všechno skončí. Pouze sedíme, stejně jako vy, uprostřed toho všeho. Stejně jako vy nevíme, na čem vlastně jsme. K popisu celé situace se docela dobře hodí slova Petera Sloterdijka, který řekl, že žít ve světě znamená žít v nejistotě. Naším cílem je pouze sfouknut pěnu, která se vytvořila na ústech fanatických diskutérů. Zbavit se zbytečných slov i škodlivých emocí a dát průchod realismu," konstatuje Steingart. Eskalování už tak napjatého konfliktu ze strany Evropy podle Steingarta ukazuje, že západní vůdcové nemají žádnou realistickou politickou strategii. „Nemůžeme se na vše přece dívat jako američtí politici. Vyjádření Hillary Clinton, že Putin je jako Hilter, je součástí její předvolební kampaně. Pouze se tak snaží udělat dojem na americké voliče, kteří mnohdy ani ne- mají cestovní pas. Hitler je pro ně jeden z mála cizinců, kterého dobře znají. `Adolf Putin` představuje pro Clinton i Obamu ideální nástroj, jak přesvědčit voliče, aby jim dali svůj hlas. Neustálé hrozby a velká politická slova jsou součástí jejich kampaně. To lze do jisté míry brát jako polehčující okolnost," míní Steingart. „Angela Merkel však musí vystupovat naprosto odlišně. Jako kancléřka země natolik obchodně propojené s Ruskem, od kterého odebíráme značnou část plynu, musí mít eminentní zájem na urování celého sporu mírovou cestou. Nemůžeme se dívat na Rusko očima americké Tea party. Je zásadní chybou si myslet, že uvalením sankcí bude strádat pouze jedna strana. Pokud jsme s Ruskem rozvíjeli vzájemné obchodní vztahy, ze kterých jsme profitovali, je logické, že jejich narušením budeme rovněž tratit i my. Trestání a sebepotrestání jsou tedy potom jedno a to samé," zamýšlí se Steingart nad dvojsečností sankcí. Už samotná myšlenka, že ekonomická a politická izolace dostane Rusko na kolena, byla podle Steingarta nesprávná. „Cožpak opravdu chceme společně v Evropě žít se sousedy, kteří budou strádat a poníženě klečet na kolenou? Skutečně chceme být součástí evropské rodiny, kdy jeden ze států je kvůli svému politickému vedení považován za vyvrhele a my tak budeme muset v nadcházející době jeho občanům stejně pomáhat přežít?" ptá se Steingart pochybovačně. „Samozřejmě, že nastálá sitauce vyžaduje zaujmout pevný postoj. Ovšem především vůči sami sobě. My Němci jsme sice tuto krizi nezpůsobili, ale musíme realitu přijmout za svou a zařídit se podle toho. Bez emocí a s nadhledem. Měli bychom se inspirovat u bývalého kancléře Willyho Brandta, který působil v době výstavby Berlínské zdi jako starosta města. Tehdy také padalo spoustu návrhů na sankce a protiakce. On je však nevyslyšel, protože neměl zapotřebí se mstít. Když byl později při přebírání Nobelovy ceny míru dotazován na tyto hektické dny, řekl, že ti křiklouni, co tak rádi žonglovali se silnými slovy, neměli ve skutečnosti co nabínout a zakrývali tak jen svoji myšlenkovou impotenci," obrací se Steingart při hledání možného řešení do minulosti. „Podobní lidé podle mě nyní ovládají Washington. Nikdo nás ale přece nenutí plnit jejich příkazy. V duchu této politky však Merkel nejedná v zájmu německých očanů, ale naopak proti nim. Lhostejno, jestli to nebyli Američané, ale Rusové, kdo způsobili současnou krizi. Willy Brandt se zachoval ve složité situace jinak než nyní Merkel. Později vzpomínal, že ono osudné ráno 13. srpna 1961 byl na cestě do Hannoveru, v jejímž průběhu obdržel zprávy o tom, že Sověti začali pracovat na výstavbě zdi. Jako pro starostu města to bylo mimořádně ponižující. Sověti ho postavili před hotovou věc. Brandt se nechal slyšet, že v něm lomcoval bezmocný vztek. Zachoval však klid a rozvahu a naplno ukázal své politické schopnosti. Oprávněstrana 34 ORL 2014-9 ně nejenom za tuto vlastnost dostal Nobelovu cenu míru," míní Steingart. Brandt podle Steingarta dobře věděl, že zbytečné rozčilování k ničemu pozitivnímu nepovede. Zeď bude stát i nadále na svém místě. „Dokonce nařídil, aby policie použila obušky a vodní děla proti protestujícím Berlíňanům. Zabránil tak do jisté míry ještě větší katastrofě, která mohla vyústit v otevřenou válku. Zasadil se tak o jeden velký paradox, jenž později trefně popsal jeho tiskový mluvčí a poradce Egon Bahr: Uznal status quo, aby jej bylo později možné změnit. Trvalo to dlouho, ale nakonec se to i za významného přispění obou těchto mužů podařilo. Krátce po dokončení zdi například vyjednali obyvatelům rozděleného města možnost navštívit své příbuzné žijící na druhé straně barikády. Vyjednání tohoto dojemného gesta mu Berlíňané nikdy nezapomněli a ocenili jej při jeho vstupu do vysoké politiky svými hlasy," pokračuje Steingart v popisu Brandtova přístupu k politice. „V téměř beznadějné situaci bojoval Brandt za právo na svobodu pohybu. Vyjednával smířlivě a bez silných slov. V jeho politické výbavě nefigurovaly žádné sankce ani hrozby násilím. Jednoduše a prostě vsadil na soucit a empatii. To jsou slova, která dnešní politická elita z Washingtonu vůbec nezná. Prosazoval dialog a způsob sblížení, jenž přinesl obyčejným Němcům pocit bezpečí a radosti. A to uprostřed studené války, kdy nebylo daleko k použití zničují síly. Německá zahraniční politika té doby se stala synonymem pro smíření. Za Článek o Rusku a Ukrajině, který obletěl svět svou ji přijali i američtí prezidenti Kennedy, Johnson a Nixon. Na začátku procesu, který nemá v historii znepřátelených národů obdoby, stál ovšem Němec Willy Brandt," píše s notnou dávkou hrdosti Steingart. „Vše vyústilo ve společné setkání v Helsinkách, kde si oba dva znepřátelené tábory stanovily jasná pravidla o vzájemné koexistenci. Helsinky se staly pro tehdejší generaci politiků i evropských občanů přelomovým bodem v celé studené válce. Ani dnes ještě není pro duo Merkel/Stenmaier pozdě, aby místo ultimát a výhrůžek začali prezentovat své názory prostřednictvím konstruktvní a realistické politiky. Následovat Obamovu politiku nedává žádný smysl. Každý přece musí vidět, jaké následky může tato politika mít pro celý svět. Další nositel Nobelovy ceny míru Henry Kissinger říká, že nejtěžší zkouškou pro politika je nikoli, jak něco začalo, ale jak vše skončí. Také Kissinger po okupaci Krymu krtizoval démonizování Putina a snahu Západu o absolutní dominanci. Taková politika pouze ukazuje nedostatek skutečných idejí. Konflikty by se měly urovnávat a nikoli ještě více eskalovat," vyjádřil se Kissinger zcela jasně. „V současné chvíli bohužel činí Amerika pravý opak. Boj proti teroristické skupině jménem Al-Káida se změnil v celosvětový boj proti islámu. Irák byl bombardován na základě falešného zdůvodnění. Americká letadla operují nad suvernénním územím Afghánistánu i Pákistánu. Vztahy mezi Západem a islámským světem jsou nenávratně porušené. Pokud by chtěl být Západ spravedlivý a měřil každému stejným metrem, tak by po americké invazi bez posvěcení OSN měl mít tehdejší prezident George W. Bush zakázán vstup do Evropské unie. Stejně tak by byly zmrazeny zahraniční investice Warrena Buffetta a na dovoz automobilů značek GM, Ford i Chrysler by bylo uvaleno embargo," je přesvědčen Steingart. začátek narovnání pošramocených vztahů. Brandt a Bahr by nikdy nesáhli po sankcícíh. Dobře věděli, že sankce ještě nikdy žádnou zemi nepřinutily k tomu, aby se omluvila za své domnělé či skutečné skutky. Rusko se po uvalení sankcí naopak ještě více sjednotilo a stojí jednoznačně za Putinem. Až by se chtělo v nadsázce říci, že Západ je na výplatní pásce ruské tajné služby," píše Steingart. Americká politika eskalace napětí a démonizace protivníků se podle Steingartova názoru ukázala jako neúspěšná. „Posledním úspěchem amerických vojáků na cizím území bylo vylodění v Normandii. Následné operace v Koreji, Vietnamu, Iráku i Afghánistánu skončily fiaskem. Úmysl umístit jednotky NATO do Polska je pokračováním nedostatku diplomacie a smyslu pro reálnou politiku. Jít hlavou proti zdi v místech, kde je zeď nejsilnější, vede pouze k další bolesti. Západní politici by se měli naučit používat empatii a zkusit se podívat na svět očima druhých. Nemůžeme neustále démonizovat Putina a 143 milionů Rusů jenom proto, že se na svět dívají jinak než válečný jestřáb John McCain," srovnává Steingart. „Ale aby nevznikla nějaká mýlka. Samozřejmě, že anexe Krymu Ruskem byla v rozporu s mezinárodním právem. Stejně tak podpora separatistů na východní Ukrajině je porušením státní suverenity. Všechny tyto kroky je však zapotřebí zasadit do širšího kontextu. Pro Němce takový kontext představuje konstatování, že my i 70 let po skončení druhé světové války, kterou jsme rozpoutali, stále žijeme v jakési zkušební době. Je tedy nepředstavitelné, že bychom mohli provést invazi do země našeho souseda. Udělali jsem to v minulém století hned dvakrát a ukázali odvrácenou tvář německé povahy," poukazuje na nešťastnou německou zahraniční politiku v první polovině 20. století Steingart. „Místo sankcí, které pouze na dlouhou dobu poškodí vzájemné vztahy a v neposlední řadě sníží ekonomický standard většiny Rusů, bychom měli Rusům pomoci modernizovat jejich zemi. Měli bychom uplatňovat politiku smíření a integrace Ruska do západního světa. Můžeme nabídnout rozvojovou pomoc a na oplátku požadovat územní záruky. To by byl dobrý „Německo bezpochyby může vyjadřovat hlasité rozhořčení a nadále nemilosrdně odsuzovat Putina i celé Rusko. Zároveň by však naše počínání mělo být doprovázeno lehkým ruměncem rozpaků. Měli bychom si v této souvislosti vzpomenout na naši zahraniční politiku, která rozpoutala dvě nejničivější války v historii lidstva. Váleční štváči, kteři podlehli v průstrana 35 ORL 2014-9 běhu první světové války válečné horečce, si svůj omyl po jejím skončení sami uvědomili. Němečtí umělci poté přišli s druhým a kajícným prohlášením, ve kterém vyzývali, aby byla zničující vlna nenávisti nahrazena láskou a porozuměním. I v současné době bychom měli hledat podobné cesty, jak dosáhnout smíru. Historie nemusí vždy opakovat sebe sama. Někdy je možné k ní dojít i zkratkou," uzavírá svoji esej Steingart. http://www.parlamentnilisty.cz/arena/ monitor/Clanek-o-Rusku-a-Ukrajine-kteryobletel-svet-Nyni-se-s-nim-muzeteseznamit-i-v-cestine-330402 Filozof Cílek opět postrašil čtenáře zhroucením všeho Známý český geolog, filozof a spisovatel Václav Cílek několikrát ParlamentnímListům.cz přednesl katastrofické vize, které v budoucnu čekají světovou populaci. V rozhovoru pro časopis Týden uvedl, že se na kolaps civilizace začíná sám připravovat. Již zakoupil motyčky, pomocí kterých bude obhospodařovat své pole a pěstovat potraviny. Prozradil i to, že ho za jeho nonkonformní způsob života považují mnozí za mimoně. „Byla tu jedna kolegyně ze zahraničí, ta když zjistila, že neřídím auto, že mám 'stupid phone' a nikdy jsem neplatil kartou, Článek o Rusku a Ukrajině, který obletěl svět možná budu žít i já. Jako společnost narážíme na mez bez možností,“ dále uvedl. http://www.parlamentnilisty.cz/arena/ monitor/Filozof-Cilek-opet-postrasilctenare-zhroucenim-vseho-Dodal-jak-uzse-pripravuje-na-duchod-ktery-pry-cekanas-vsechny-329412 říkala, že jsem 'mimoň',“ práskl na sebe v úvodu rozhovoru Cílek. Následně se rozpovídal o nevyhnutelném konci civilizace, před kterým v médiích často varuje. Ten nám podle něho nevyhnutelně hrozí, nicméně jemu samotnému zatím noční můry nezpůsobuje. Spát může dobře. Kolapsu se nedá vyhnout, ale dá se zvládnout „Především se opravdu ukazuje, že kolapsy do přirozeného cyklu společnosti patří. Ne často, jednou za pár století, ale dějí. A následuje po nich regenerace. Kolapsy mají velmi individuální průběh, nejlepší odpovědi dává archeologie. Když máte dobré přírodní zázemí, což v Čechách máme, a rozumnou vládu, což na úrovni municipalit pravděpodobně u nás docela funguje, je reálná šance, že i když bude katastrofický scénář obtížný, dá se zvládnout,“ vysvětloval geolog. „Kolapsu se v podstatě asi nedá vyhnout, ale dá se zmírnit. Nebo odsunout. Bavíme se o dalších dvaceti, třiceti letech, kdy vy budete velmi pravděpodobně žít a Psilocybin, the Mushroom, and Terence McKenna Psilocybin is a psychedelic tryptamine compound found in ~200 types of mushrooms worldwide. In a 1998 workshop titled “In The Valley of Novelty,” Terence McKenna called it “the phosphorylated form of DMT,” and observed that both psilocybin and DMT “particularly seem to impact the language forming portions of the brain, and this produces truly bizarre states of mind, because it's the language forming part of you that's explaining moment to moment what is going on.” For McKenna, psilocybin provided “the same confrontation with an alien intelligence and extremely bizarre translinguistic information complexes” as DMT. The psilocybin-containing mushroom McKenna wrote about and discussed most, Stropharia cubensis (later reclassified Psilocybe cubensis), introduced itself to McKenna when he was only ten years old, in an essay titled “Seeking the Magic Mushroom” in the May 13, 1957 edition of LIFE magazine. Terence’s brother, Dennis, who was six years old at the time, wrote in The Brotherhood of the Screaming Abyss (2012) that he remembered his older brother “trailing our mother as she did her housework, waving the magazine demanding to know more. But of course she had nothing to add.” Fourteen years later, McKenna was in the Colombian Amazon with Dennis and three friends searching for a mysterious DMT plant-preparation called oo-koo-hé. Instead, at La Chorrera, they found (and ate) Stropharia cubensis, or, as McKenna would later call it, “the starborn magic mushroom.” In True Hallucinations (1993), McKenna wrote: I had never had psilocybin before and was amazed at the contrast with LSD, which seemed more abrasively psychoanalytic and personal. In contrast, the mushrooms seemed so full of merry elfin energy that casting off into a visionary trance was all the more enticing. Psilocybin, McKenna discovered, allowed him to dialogue with a seemingly alien entity he called, among other names, “the mushroom,” “the teaching voice,” and “the Logos.” During the 1998 workshop mentioned above, McKenna explained: Psilocybin and DMT invoke the Logos, although DMT is more intense and more brief in its action. This means that they work directly on the language centers, so that an important aspect of the experience is the interior dialogue. As soon as one disstrana 36 ORL 2014-9 covers this about psilocybin and about tryptamines in general, one must decide whether or not to enter into the dialogue and to try and make sense of the incoming signal. This is what I have attempted. McKenna brought spores of the mushroom to America and, with his brother, learned to grow it. “From the spring of 1975 onward I was not without a continual supply of Stropharia,” he wrote in True Hallucinations. That spring and summer, he ate Stropharia “at doses of five grams dried” once about every two weeks. Of these experiences he wrote: The mushroom always returned to the theme that it was wise in the ways of evolution and sympathetic therefor to a symbiotic union with what it referred to as “the human beings.” Psilocybin: Magic Mushroom Grower’s Guide (1976) In 1976, the McKenna brothers published a small book that provided “precise, no-fail instructions for growing and preserving the magic mushroom”—Stropharia Psilocybin, the Mushroom, and Terence McKenna cubensis—“not only one of the strongest of the hallucinogenic mushrooms, but also one of the most widespread and readily available.” Psilocybin: Magic Mushroom Grower’s Guide, which was about the size of a contemporary poetry-collection, began with a three-page foreword explaining that, though the methods in the book were scientific, “our opinions about Stropharia cubensis are not.” The foreword continued: Our opinions in this matter do not rest upon the opinions of others nor upon anything written in any book, instead they rest upon the experience of five dried grams of this psilocybin mushroom; at that level a peculiar phenomenon occurs. It is the emergence of an I-Thou relationship between the person taking the psilocybin and the mental state it evokes. Jung calls this “transference” and it was a necessary condition of early and primitive humanity’s relationship to its gods and demons. The mushroom speaks, and our opinions rest upon what it tells eloquently of itself in the cool night of the mind. The foreword then quoted the mushroom at length. The quote, which McKenna said in “The Syntax of Psychedelic Time” (1993) was “straight transcription,” and which he described as “the mushroom’s claims” in True Hallucinations—included these excerpts: I am old, older than thought in your species, which is itself fifty times older than your history. Though I have been on earth for ages I am from the stars. My home is no one planet, for many worlds scattered through the shining disc of the galaxy have conditions which allow my spores an opportunity for life. The mushroom which you see is the part of my body given to sex thrills and sun bathing, my true body is a fine network of fibers growing through the soil. These networks may cover acres and may have far more connections than the number in a human brain. Space, you see, is a vast ocean to those hardy life forms that have the ability to reproduce from spores, for spores are covered with the hardest organic substance known. Across the aeons of time and space drift many spore-forming life-forms in suspended animation for millions of years until contact is made with a suitable environment. Symbiosis is a relation of mutual dependence and positive benefits for both of the species involved. Symbiotic relationships between myself and civilized forms of higher animals have been established many times and in many places throughout the long ages of my development. A Chronology of Psilocybian Mushrooms Psilocybin: Magic Mushroom Grower’s Guide, which by 1981 had sold “over one hundred thousand copies,” according to a later edition, concluded with a section called “A Chronology of Psilocybian Mushrooms”—a list of observations arranged into 37 dates, from 3500 BC to 1984, including: - c. 3500 B.C. Frescoes of dancing shamans holding mushrooms in the presence of white cattle are painted on the rock surfaces of the Tassili Plateau in Southern Algeria. - c. 1100-400 B.C. Eleusinian Mystery rites using ergotized rye (Wasson) or psilocybian mushrooms (Graves) focus the mystical aspirations of the Ancient World. - 1502 A.D. Psilocybian mushrooms were served at the coronation feast of Moctezuma II and were used recreationally. - 1958 Dr. Albert Hofmann, a Sandoz chemist from Basel, Switzerland, isolated two active agents and named them psilocybin and psilobin after the genus Psilocybe. - 1975 Oss and Oeric (in this volume) bravely risked ridicule to become the first to suggest the extraterrestrial origin of Stropharia cubensis. Stoned Ape theory In 1992, McKenna published Food of the Gods, which, among other things, propostrana 37 ORL 2014-9 sed the Stoned Ape theory, expanding the story of psilocybin from a temporal context of 6000 years, as outlined above, to at least ~100,000 years in terms of Stropharia and possibly more than a million years in terms of psilocybin mushrooms generally. The theory carefully, somewhat densely, and elegantly suggested that naturally occurring psychedelic compounds—specifically psilocybin —“played a decisive role in the emergence of our essential humanness, of the human characteristic of self-reflection.” The theory observed that, at low doses, psilocybin increases visual acuity, especially edge detection. At higher doses, there’s CNS—and therefore sexual—arousal. At yet higher levels, there’s boundary dissolution leading to orgies, and there can also be a kind of glossolalia. “Our language-forming ability,” McKenna wrote, “may have become active through the mutagenic influence of hallucinogens working directly on organelles that are concerned with the processing and generation of signals.” The Mushroom As Extraterrestrial The idea that Stropharia did not originate on earth was proposed early in McKenna’s career, in the foreword to Psilocybin: Magic Mushroom Grower’s Guide (1976), but McKenna continued to suggest and discuss it—both playfully and in Psilocybin, the Mushroom, and Terence McKenna earnest, zanily and poignantly—throughout his life. “One of the reasons I like to make this argument about the mushroom and the extraterrestrial is to show people how one can see things differently,” he said, as you may recall from Terence McKenna’s Memes. By continuing to think, talk, and write about the mushroom and the extraterrestrial—a multidisciplinary topic involving, among other subjects, evolution, nanotechnology, biology, botany, chemistry, psychology, language, narrative, the self, the other, the other inside the self, world history, science fiction, space science—McKenna further enlarged the story of psilocybin from a million years to at least a billion years, a thousand-fold increase. “I think that it is possible that certain of these compounds could be ‘seeded genes’ injected into the planetary ecology eons ago by an automated space-probe arriving here from a civilization somewhere else in the galaxy,” McKenna wrote in True Hallucinations. He elaborated: Star-traveling species could be presumed to have a sophisticated knowledge of genetics and DNA function and therefore would not necessarily bear the form that evolution on a native planet had given them. They might well look as they wished to look. The mushroom, with its habit of living off nonliving organic matter and its cobweb-fragile underground network of ephemeral mycelium, seems an organism designed with Buddhist values of noninter- ference and low environmental impact in mind. From The Archaic Revival: The main problem with searching for extraterrestrials is to recognize them. Time is so vast and evolutionary strategies and environments so varied that the trick is to know that contact is being made at all. The Stropharia cubensis mushroom, if one can believe what it says in one of its moods, is a symbiote, and it desires ever deeper symbiosis with the human species. It achieved symbiosis with human society early by associating itself with domesticated cattle and through them human nomads. Like the plants men and women grew and the animals they husbanded, the mushroom was able to inculcate itself into the human family, so that where human genes went these other genes would be carried. And, two paragraphs later: One must balance these explanations. Now I shall sound as if I didn’t think the mushroom is an extraterrestrial. It may instead be what I’ve recently come to suspect—that the human soul is so alienated from us in our present culture that we treat it as an extraterrestrial. To us the most alien thing in the cosmos is the hustrana 38 ORL 2014-9 Psilocybin, the Mushroom, and Terence McKenna man soul. Aliens Hollywood-style could arrive on earth tomorrow and the DMT trance would remain more weird and continue to hold more promise for useful information for the human future. It is that intense. mushroom, you live cheap; besides, I'm telling you, this was a very nice neighborhood until the monkeys got out of control." 3. Some Things the Mushroom Told Terence McKenna 4. “Nobody knows jack shit about what’s going on.” “If you don’t have a plan, you become part of someone else’s plan.” 5. “Nature loves courage.” McKenna, from 1971 until the end of his life in 2000, outlined and shared a billion years of the mushroom’s possible history to “the human beings” via books and lectures. In possibly gracious return, one could say, the mushroom allowed McKenna to engage it in a dialogue—the only condition being that he ingest five dried grams of it, preferably alone in silent darkness. “I don’t necessarily believe what the mushroom tells me; rather we have a dialogue,” McKenna wrote in The Archaic Revival. Below is a sampling of the wide range of things the mushroom told McKenna. 1. “You’re a mushroom, you live cheap.” 2. McKenna said in “New Maps of Hyperspace” that he once asked the mushroom “what are you doing on Earth?” The mushroom answered: "Listen, if you're a 6. How to Save the World In “In the Valley of Novelty,” McKenna said that someone once challenged him to ask the mushroom how to save the world. The next time McKenna was on mushrooms, he did ask, and the mushroom, “without a moment’s hesitation,” answered, “each person should parent only once.” McKenna observed: This is an astonishing idea. This is not zero population growth, this is population falling by 50% every 20 years from here on out. If people in the high-tech, industrial democracies would limit themselves to one child, almost immediately the destruction of the Earth’s ecosystems and resources would halt. We preach population control in the third world, but the statistics show that to a woman in the first world who has a child, that child will consume between eight hundred and a thousand times more resources in the course of its lifetime than a child born in Bangladesh, or some other third world place. 6. Timewave theory In terms of impact on McKenna’s oeuvre, this was probably the most significant of the mushroom’s teachings. McKenna elaborated on one aspect of this theory in True Hallucinations: Times are related to each other— things happen for a reason and the reason is not a causal one. Resonance, that mysterious phenomenon in which a vibrating string seems magically to invoke a similar vibration in another string or object that is physically unconnected, suggested itself as a model for the mysterious property that related one time to another even though they may be separated by days, years, or even millennia. I became convinced that there is a wave, or a system of resonances, that conditions events on all levels. This wave is fractal and self-referential, much like many of the most interesting new curves and objects being described at the frontiers of research mathematics. This timewave is expressed throughout the universe on a number of extremely discrete levels. It causes atoms to be atoms, cells to be cells, minds to be minds, and stars to be stars. But the mushroom did not tell McKenna everything—or even anything—he wanted to know. In “New Maps of Hyper- space,” McKenna described his relationship with the mushroom: Sometimes it's very human. My approach to it is Hasidic. I rave at it; it raves at me. We argue about what it is going to cough up and what it isn't. I say, "Well, look, I'm the propagator, you can't hold back on me," and it says, "But if I showed you the flying saucer for five minutes, you would figure out how it works", and I say, "Well, come through." It has many manifestations. Sometimes it's like Dorothy of Oz; sometimes it's like a very Talmudic sort of pawnbroker. Things the mushroom would not tell McKenna included what happens to human consciousness after biological death (“The Logos doesn’t want to help here”) and what it really is for itself. McKenna explained the latter in “Voice of the Mushroom”: The scariest thing to say to it is “show me what you really are for yourself.” At that point, it just begins to come apart, and you can’t stand it. After forty seconds of that, you say, “I’m sorry I even asked.” You know, reassure me, because you have a sense, my god, this thing is what it seems to be. It’s a galactic intelligence. It’s a billion years old. It’s touched ten million worlds. It knows the history of 150,000 civilizations. http://www.vice.com/read/psilocybinthe-mushroom-and-terence-mckenna-439 strana 39 ORL 2014-9 Nový fašismus, barbarství, bída! Táňa Fischerová varuje před tím, co může nastat Nemáme si idealisticky myslet, že Evropa je jeden celek. V rozhovoru pro ParlamentníListy.cz to důrazně říká herečka, spisovatelka a předsedkyně Klíčového hnutí Táňa Fischerová. Zuří ekonomická válka a u nás se chlapi tahají předčasně o prezidentskou židli. Prozradila, co by se muselo stát, aby ona do toho šla znovu. Při jaké činnosti vás zastihneme běžně o víkendové půlnoci? O půlnoci většinou chodím už spát. Jinak si samozřejmě čtu, vesměs duchovní knihy. Ale předtím se ještě chodím dívat na hvězdy a nadýchat vzduchu. Dívám se, že nejsme na tom světě sami a že je nějaká naděje. Už jste viděla nějakou hvězdu padat? A co nějaké přání s tím spojené? Nový fašismus, barbarství, bída! Táňa Fischerová varuje před tím, co může nastat Ano, letos už jsem jich viděla hodně. Už v průběhu července jsem pokaždé viděla aspoň jednu nebo dvě. Je to každý rok a vždy se snažím něco si přát. Zásadně si přeji, aby se svět zlepšil a aby to pomohlo těm, co jsou na tom nejhůř. Jako členka Amnesty International máte k takovým přáním právě nyní asi dost důvodů… Jak se vám dívá na ty hrůzy ve válkách, ať jde o Ukrajinu či ostatní země, kde se válčí? Stále jsem členkou Amnesty International a dokonce patřím do oné skupiny, která vždy podepisuje listiny za někoho, kdo je někde nespravedlivě vězněn nebo ohrožen na životě… No, jsem úplně zděšena z nárůstu barbarství v celém světě a vůbec nechápu, jak je možné, že se něco takového stalo. Samozřejmě to má své kořeny v sociálních věcech, bídě a pak jen do toho hodíte sirku a je jedno, jestli to skryjete pod náboženství nebo něco jiného. Vždy jde o moc, o peníze. Co si myslíte konkrétně třeba o přístupu Putina k celému konfliktu? Věříte mu, že Rusko udělá vše pro zastavení krveprolití na Ukrajině? Humanitární konvoj by mohl být důkazem, ale i zde se hovoří o záminkách, mystifikacích, pochybnostech… Říkáte to přesně. Myslím, že už je to také válka různých zpravodajských služeb a mystifikací a my nejsme schopni proniknout pod to a poznat pravdu. Rozhodně si všichni hrají svoje mocenské hry – Putin stejně jako Západ. A Západ, který je mocnější a silnější, dělá spoustu chyb. Věci, které někdy dělá, nahánějí mnoho lidí do situací, v nichž by se jinak neocitli. Máme být moudřejší a nejsme. Nemůžeme do těch mystifikací proniknout, nevíme, jaké letadélko sestřelili, kdo jsou ti lidé a jak se jmenovali. My vlastně nic nevíme. Jen někdo něco napíše a z toho usuzujeme a jen z toho si děláme názor. Tohle už není možné – to je jediné, co vím… Nemáte pocit, že právě teď by se přeci měla ukázat funkční role mezistátních uskupení a ona ta společná síla, třeba vyjednávací, úplně tak vidět není? Ono je to těžké. My přeci nejsme jeden celek, ani hospodářsky. Každý stát, i když je třeba v EU, si hájí vlastní ekonomický zájem. Já právě nemám ráda takové ty řeči: „Podívejte se, jak je to pěkné, když tu dlouho nebyla válka.” Za prvé byla válka v Jugoslávii, za druhé – vždyť zuří ekonomická válka, a finanční. My opravdu nejsme jeden celek. Z toho plyne, že ani nejsme schopni jednat jako jeden člověk. Navíc otázka sankcí je velmi ošemetná. Vzpomeňte si, že Hitler měl půdu pro vznik svého vzestupu a fašismu právě po 1. světové válce, protože Versailleská smlouva jim absolutně vzala možnost přežít. Jakmile sankce zavedete natolik, že to postihne normální lidi a opravdu začne bída, je to podhoubí pro vzrůst všech možných fašismů. Já si nemyslím, že máme vůbec nějaký dobrý nápad. Dobrý nápad je, aby Ukrajina jednala s Ruskem a Evropskou unií. Abychom všichni věděli, že Ukrajina by měla být do určité míry samostatný útvar, ale to už se dneska nevrátí; už nevíme, na cestě kam to je… Vy jste se již dříve vyjadřovala k tomu, že spojení politiky a byznysu je zhouba, v České republice s poukázáním na podnikatele Andreje Babiše. Kdybyste měla zhodnotit teď konkrétně jeho přínos jako ministra financí, dělá správné kroky? Je potřeba více represe na daňové poplatníky a podobně? Tohle zrovna jsou kroky, po kterých se volalo už dávno. On je pouze realizuje v koaliční vládě. Myslím, že nutné to je, a je potřeba začít se dívat, kam daně unikají. Je otázka, aby to dělali důsledně a pro všechny stejně. Do toho už já tolik nevidím. Je ovšem jasné, ale to už je zásluha i předešlé vlády, že to nyní budou mít všichni s těmi úniky těžší. Jasně jsem se už vyjadřovala i k tomu, že daně se mají platit doma. Daňové ráje – a o tom se mluví v celém světě - jsou šílenství. Jenže k Petře Kvitové jsou všichni tak nějak tolerantní, protože se ví, že vyhrává. V jejím případě to přímo neřeknou, ačkoliv je to slabost politiků, kteří by měli říci: Ano, daně se platí doma. Jsou obojetní – hrají hry dle toho, kde se jim to hodí. Kde se to nehodí, udělají dírku nebo díru. V tom je problém. Co návrh zákona na prokazování původu majetku? Nemůže být nástroj konfiskace majetku v rukou ministerstva politicky zneužíván? strana 40 ORL 2014-9 Zatím ne. Snad ještě tady máme pořád nějakou demokracii a na to by se velmi poukazovalo. Máte v sobě dost víry… Já nemám vůbec žádnou víru, ale přesvědčení, že kroky k omezování daňových úniků jsou nutné. Lidé si totiž málo uvědomují, že všechny programy, které dělají stát státem – sociální, kulturu, vědu, vzdělání – musejí být placené zejména z veřejných rozpočtů. Když nejsou, tak jde stát ke dnu. Všichni využívají infrastrukturu, silnice, studium, zdravotnictví, ale pokud budou peníze unikat jinam, z čeho se to má platit…. Byla jste mezi těmi, kdo prosazovali služební zákon a odpolitizování státní správy. Sledujete teď ony šarvátky kolem jeho podoby? Sleduji to a musím říci, že tady jsem trochu nejistá. Jsem toho názoru, že systém generálního ředitelství byl pravděpodobně asi dobrý, ale úplně nejsem schopna zvážit všechna pro a proti. Nevím, zda je správně, když teď vznikne v rámci Ministerstva vnitra takový obří útvar. Myslím, že ne. Zejména ne na Ministerstvu vnitra. Opravdu mělo jít o cosi samostatného. Do detailů ovšem nevidím. Kdysi jste spolupředkládala zákon o registrovaném partnerství. Jak vnímáte současné téma možnosti adopce pro homosexuální páry? Nový fašismus, barbarství, bída! Táňa Fischerová varuje před tím, co může nastat Jsem trochu zaskočená, protože pokud si vzpomínám, tak už kdysi jsme v tom návrhu měli, že pokud je to v rodině (například po úmrtí partnera), tak je adopce možná. Teď se o tom mluví znovu, tak jsem si možná nevšimla, že to tehdy vypadlo… Obecně u osvojování dětí homosexuálními partnery jsem vždy byla rezervovaná, protože bych ráda znala všechna pro a proti. Jsou případy, kdy by to dobré bylo a kdy zas ne. Muselo by se to posuzovat individuálně. Tohle nechávám trošku otevřené… V současné době se v české politické kotlině už začalo mluvit o příštích prezidentských volbách. Není to podle vás brzo? Jak to vidíte se jmény, která se už začala v médiích pošťuchovat? Klaus, Halík, Škromach, Karel Janeček… Docela mě to děsí. Jednak mě překvapilo, že to začíná takhle brzy, a jednak ve mně mnohé nebudí důvěru. Jako například, že Karel Janeček nebo Škromach řeknou, že chtějí být prezidentem. Lépe řečeno to nahodí jako udičku. Mám obavu, že příští volba bude skutečné panoptikum. U té první jsme všichni byli zvědaví a nebylo to zcela nedůstojné. Mám pocit, že se to zhorší. Bude to velká fraška. A Václav Klaus, to je jen hozená rukavice. On snad musí vědět, že po té amnestii by ho nezvolila ani noha od stolu. Ale on je takový provokatér, takže to asi nebylo myšleno vážně, předpokládám. Vy nejste typ osobnosti, která by kandidovala vždy a všude za každou cenu. Do komunálek se osobně nechystáte. Tak kdy vás opět uvidíme na nějaké kandidátní listině? Já jsem si díky své kandidatuře v prezidentské volbě prostudovala volební systémy. Vím, že pokud se nezmění volební systém v preferenční, kdy by lidé mohli volit jen v prvním kole, tak pak by hlasy nepropadly. Ale pokud to tak nebude, tak už nechci hrát v té frašce. Jistě by to pro určitý segment lidí bylo zajímavé, ale bylo by to zas totéž. To by se muselo něco zásadního stát, proměnit atmosféra v zemi, aby vznikl dobrý ethos, který rodí dobré prezidenty. V tomto upatlaném prostředí si ale myslím, že se nic moc dobrého zrodit nemůže. Ovšem v parlamentních volbách kandidovat budeme. Já jsem mimo jiné předsedkyní alternativního Klíčového hnutí. Můžete připomenout, co je základním posláním Klíčového hnutí, které se prezentuje na základě principů antroposofie? Co to přesně je a co do demokratické politiky může přinést? My jsme si z antroposofie vzali sociální trojčlennost. Ta striktně odděluje politiku, ekonomiku a vše, co jde do duchovní oblasti. A do každé této dílčí části přiřazuje jiný princip. Z toho duchovně-kulturního svobodu, do právně-politického patří rovnost. Lidi tomu stále nerozumí a táží se: „Jaká rovnost?” Před zákonem si musí být všichni rovni a to nejsme. Řekněme si na rovinu, že zákony se dělají pro ty mocné. Podle toho to vypadá. No a do tře- tice do ekonomiky patří spolupráce. Zejména to jde odspodu od menších. Pak stojíme na místních záležitostech, jako je družstevnictví, rovnosti hlasů a podílu, jak to bylo za první republiky, dále na místních měnách, aby zachránily lidi, když klekne velká měna. Tak by mohli dále v daném místě fungovat a zůstala by zaměstnanost. Jsem přesvědčená, že toto je budoucnost. Samozřejmě k tomu alternativní školství a podobně. Lidé by měli vědět, že cesta existuje. http://www.parlamentnilisty.cz/arena/r ozhovory/Novy-fasismus-barbarstvi-bidaTana-Fischerova-varuje-pred-tim-co-muzenastat-330867 Papež: Třetí světová válka již začala Celý text papežovy tiskové konference na palubě letadla při návratu z Koreje I.část. O bombardování a válce v Iráku, o připravenosti strana 41 ORL 2014-9 papeže navštívit Kurdistán, o mučení a úrovni krutosti, na niž se lidstvo dostalo. "V těchto případech, kde dochází k nespravedlivé agresi, mohu říci pouze toto: je dovoleno zastavit nespravedlivého agresora. Podtrhuji to slovo: zastavit. Já neříkám bombardovat, vést válku, říkám zastavit nějakými prostředky." Během návštěvy v Koreji jste se setkal s rodinami obětí tragédie lodi Sewol a poskytl jim útěchu. Dvě otázky: Co jste cítil, když jste se s nimi potkal? Neobával jste se, že tato událost podlehne politické dezinpretaci? Pokud se sami ocitnete tváří v tvář lidskému utrpení, musíte udělat, co vám říká vaše srdce. Později pak mohou říct - „udělal to, protože měl nějaký politický důvod nebo něco jiného“. Mohou říct cokoliv. Ale pokud myslíte na tyto muže, ženy, otce a matky, kteří ztratili své děti, bratry a sestry, kteří ztratili bratry a sestry a na tu obrovskou bolest takové katastrofy...nevím, moje srdce. Já jsem kněz, cítím, že se k nim musím přiblížit, tak to cítím. To zaprvé. Vím, že útěcha, kterou mohu dát, má slova, nejsou lékem. Nemohu dát nový život těm, kteří jsou mrtví. Ale lidská blízkost nám v těchto momentech dává sílu, je tu solidarita, ne? Vzpomínám si, že jako arcibiskup Buenos Aires jsem zažil dvě podobné katastrofy. Jednou byl požár v taneční hale při popovém koncertu, při němž zemřelo 194 lidí. Bylo to v roce 1993. A pak tam bylo železniční neštěstí, kde tuším zemřelo 120 lidí. V té době jsem cítil tu stejnou věc, přiblížit se jim. Lidská bo- Papež: Třetí světová válka již začala lest je silná a když se v těch smutných momentech přiblížíme, velmi si pomůžeme. tovat. Je tu nespravedlivý agresor? Zdá se, že ano. Jak ho zastavíme? Pouze tohle, nic víc. A chci k tomu ještě něco říct. Vzal jsem si tuto stužku (od příbuzných obětí tragédie lodi Sewol) na znamení solidarity s nimi a asi po půl dni se ke mně kdosi přiblížil a řekl: „Bylo by lepší ji odstranit, měl byste být neutrální.“ Ale poslouchejte: člověk nemůže být neutrální k lidské bolesti. Odpověděl jsem mu v tomto smyslu. Tak jsem to cítil. V druhé řadě jste zmínil minority. Děkuji za toto slovo, protože oni se mnou mluví o křesťanech, ubohých křesťanech. Je to pravda, oni trpí. Mučedníci, je tam mnoho mučedníků. Ale jsou tam muži a ženy, náboženské menšiny, ne všechny křesťanské a ti všichni jsou před Bohem stejní. Víte, že americké síly nedávno začaly bombardovat teroristy v Iráku, aby zabránily genocidě, chránily minority, včetně katolíků, kteří jsou pod vaším vedením. Moje otázka zní: schvalujete americké bombardování? Zastavit nespravedlivého agresora je právo, které má lidstvo, ale také je to právo, že agresor musí být zastaven, aby nekonal zlo. Děkuji za tak jasnou otázku. V těchto případech, kde dochází k nespravedlivé agresi, mohu říci pouze toto: je dovoleno zastavit nespravedlivého agresora. Podtrhuji to slovo: zastavit. Já neříkám bombardovat, vést válku, říkám zastavit nějakými prostředky. Jakými prostředky mohou být zastaveni? To se musí zvážit. Zastavit nespravedlivého agresora je dovoleno. Ale také nesmíme ztrácet paměť. Jak často pod touto výmluvou, že zastavujeme nespravedlivého agresora, mocnosti (které zasáhly), převzaly kontrolu nad lidmi a vedly skutečnou dobyvatelskou válku. Jeden samotný národ nemůže posoudit, jak zastavit nespravedlivého agresora. Po Druhé světové válce vznikla idea Spojených národů. Právě tam by se o tom mělo disku- Vraťme se k Iráku. Podobně jako kardinál Filoni a hlava Dominikánů byl byste připraven podpořit vojenský zásah v Iráku k zastavení jihádistů? A další otázka: přemýšlíte o tom, že byste jel do Iráku, třeba do Kurdistánu, abyste podpořil kurdské uprchlíky, kteří na vás čekají a modlil se s nimi v této zemi, kde žili 2000 let? spolupracovníky slyšeli o vraždění náboženských minorit, problémem v tu dobu v Kurdistánu bylo, že by nemohli přijmout tolik lidí. To je problém, kterému lze rozumět. Co je možné udělat? Přemýšleli jsme o mnoha věcech. Především otec Lombardi vydal mým jménem komuniké. Následně bylo komuniké zasláno všem nunciaturám, aby (jeho obsah) sdělili vládám. Pak jsme napsali dopis generálnímu tajemníkovi OSN. Spousta věcí...a nakonec jsme se rozhodli vyslat osobního vyslance – kardinála Filoniho, a řekl jsem, že pokud to bude nutné, tak po návratu z Koreje se tam můžeme vydat. Byla to jedna z možností. To je moje odpověď. Jsem ochoten (tam jet). Momentálně to není ta nejlepší věc, kterou udělat, ale jsem na to připraven. Moje otázka se týká Číny. Čína vám povolila přelet svým vzdušným prostorem. Telegram, který jste poslal, byl přijat bez negativních komentářů. Domníváte se, že to jsou krůčky vpřed k možnému dialogu? A toužíte jet do Číny? Na první otázku jsem odpověděl. Já jsem pouze ve shodě s tím, že kde je nespravedlivý agresor, má být zastaven. Když jsme měli vstoupit do čínského vzdušného prostoru, byl jsem v kokpitu s piloty a jeden z nich mi ukázal radar a řekl „Jsme pouze deset minut před vstupem do čínského vzdušného prostoru, musíme požádat o povolení.“ Vždy se o to musí žádat. Je to normální věc, žádá se to od každé země. A slyšel jsem, jak žádají o povolení, jak odpověděli. Byl jsem toho svědkem. Pilot potom řekl, „Poslali jsme telegram,“ ale nevím, jak to udělali. Ano, jsem ochoten (tam jet). Ale myslím, že to mohu říct, když jsme spolu s mými Pak jsem odtud odešel, vrátil se na své místo a hodně jsem se modlil za ty nádherné Není tomu dlouho, co jsem mluvil s guvernérem Kurdistánu, Nechirvanem Barzanim. Měl velmi jasné představy o situaci a způsobu, jak najít řešení, ale bylo to před touto nespravedlivou agresí. strana 42 ORL 2014-9 Papež: Třetí světová válka již začala a vznešené čínské lidi, moudré lidi. Myslím na velké, moudré muže Číny, myslím na historii vědy a moudrost. A my jezuité tam máme svoji historii díky otci Riccimu. Všechny tyto věci mi přišly na mysl. vyvážená. To je dobré a harmonické. Přítomnost papeže má v úmyslu sdělit všem lidem na světě, že je možné spolupracovat. Toto jsem cítil jako skutečnou pomoc tomuto vznešenému lidu. Jestli chci jet do Číny? Zajisté! Zítra! Respektujeme čínský lid. Církev pouze žádá svobodu pro svůj úkol, pro svoji práci. Není tu žádná jiná podmínka. A je tu ještě jiná věc, pokud přemýšlíme o historii Albánie. Nábožensky to byla jediná země komunistického světa, která měla ve své ústavě praktický ateismus. Takže pokud jste šli na mši, bylo to protiústavní. Jeden ministr mi řekl, že v té době bylo zničeno 1820 chrámů, pravoslavných i katolických. A další kostely byly přeměněny na divadla, kina, taneční sály. Tak jsem cítil, že tam mám jít. Je to blízko, stačí jeden den. Pak také bychom neměli zapomenout na onen zásadní dopis ohledně čínských problémů, který Číňanům poslal papež Benedikt XVI. Tento dopis je dnes důležitý. Je aktuální. Je dobré si ho znovu přečíst. Svatý Stolec je vždy otevřen kontaktům. Vždy. Protože má opravdovou úctu k čínskému lidu. Vaší příští cestou bude Albánie a možná Irák. Potom Filipíny a Srí Lanka, kam pojedete v roce 2015? A mohu říci, že také do Avily, velmi tam v to doufají, mohou stále doufat? Ano! Prezidentka Koreje mi řekla – v perfektní španělštině – naděje je poslední věc, která se opouští. Řekla mi to s ohledem na sjednocení Koreje. Člověk může stále doufat, ale není to rozhodnuto. Nechte mne to vysvětlit. Tento rok je v plánu Albánie. Někteří začali mluvit o tom, že papež vše začíná na periferii. Ale já jedu do Albánie ze dvou důležitých důvodů. Zaprvé, protože byli schopni vytvořit vládu – jen pomyslete na Balkán - oni byli schopni vytvořit vládu národní jednoty s muslimy, pravoslavnými a katolíky, s mezináboženskou radou, která velmi pomáhá a je Příští rok bych chtěl jet do Filadelfie na setkání rodin. Pak jsem byl pozván prezidentem Spojených států do amerického kongresu. A také generální tajemník OSN mne pozval na sekretariát OSN do New Yorku. Takže možná (navštívím) tato tři města společně. Pak je tu Mexico. Mexičané chtějí, abych přijel do Svatyně naší Paní z Guadalupe, takže bych mohl využít (blízké návštěvy USA), ale to není jisté. A konečně Španělsko. Španělská královská rodina mne pozvala. Biskupové mne pozvali , jsem zaplaven pozvánkami do Španělska a snad to bude možné, ale není to nic jistého, takže jenom řeknu, že možná pojedu do Avily ráno a vrátím se odpoledne, když to bude možné, ale nic nebylo rozhodnuto. Takže lze stále doufat. Jaký vztah je mezi Vámi a Benediktem XVI.? Pravidelně si vyměňujete názory? Existuje nějaký společný projekt po encyklice Světlo víry? Vídáme se. Než jsem odcestoval (do Koreje), přišel jsem ho navštívit. Dva týdny předtím mi poslal zajímavý text a požádal mne o názor na něj. Máme normální vztah. Vrátím se k myšlence, která se možná nebude líbit některým teologům. Já nejsem teolog, ale myslím si, že emeritní papež není mimořádnost. Po mnoha staletích je prvním emeritním papežem. Pomysleme na to, co řekl – zestárnul jsem, nemám dost sil. Bylo to nádherné - vznešené, pokorné a odvážné gesto. Když se zamyslíme nad tím, že před sedmdesáti lety byl emeritní biskup také výjimka. Neexistovali, ale dnes je emeritní biskup instituce. dikt) otevřel dveře, které jsou institucionální, nikoli mimořádné. Naše vztahy jsou opravdově bratrské. Také jsem řekl, že to cítím, jako bych měl doma dědečka, kvůli jeho moudrosti. On je moudrý, citlivý muž a je pro mne dobré jej slyšet. A také mne dost povzbuzuje. Takové jsou naše vztahy. Setkal jste se s lidmi, kteří trpěli. Co jste cítil, když jste se zdravil s „ženami útěchy“ (ženy přinucené japonskou armádou za Druhé světové války k sexuálnímu otroctví, pozn. překl.) při mši dnes ráno? A ohledně trpících lidí v Koreji, také v Japonsku se křesťané ukrývali a příští rok uplyne 150 let od jejich „Neronova období“. Bylo by možné modlit se za ně společně s Vámi v Nagasaki? To by bylo nádherné. Byl jsem pozván jak vládou, tak biskupy. Pozvali mne. Myslím si, že emeritní papež je už institucí, protože délka života se prodlužuje a v určitém věku chybí schopnost dobrého řízení (církve), protože se tělo unaví. Přestože je zdravotní stav dobrý, už tu není schopnost vypořádat se se všemi problémy řízení církve. Myslím, že Benedikt XVI. udělal toto gesto emeritního papeže. Možná, někteří teologové řeknou, že to není správné, ale to je můj názor. Čas nám ukáže, zda to je (správné) nebo není. Uvidíme. Co se týče utrpení. Vracíte se k jedné z prvních otázek. Korejští lidé jsou lidmi, kteří neztratili svoji důstojnost. Byli to lidé, kteří byli napadeni, poníženi. Vytrpěli si války a nyní jsou rozděleni. Včera, když jsem přišel na setkání s mladými lidmi, navštívil jsem zde muzeum mučedníků. Utrpení těch lidí bylo příšerné, jednoduše proto, aby nebyl pošlapán kříž. Je to historické utrpení. Tito lidé mají schopnost trpět a je to součást jejich důstojnosti. Ale mohl byste se mne zeptat, zda až přijde doba, kdy nebudu moci pokračovat, udělám to samé. Udělal bych to samé! Modlil bych se, ale udělal bych to samé. On (Bene- Také dnes, když tyto staré ženy stály přede mnou při mši, myslel jsem na to, že při invazi byly mladé dívky odvlečeny pryč do kasáren, aby byly zneužívány, ale ony neztratily strana 43 ORL 2014-9 svou důstojnost. Dnes tam byly přítomny a ukazovaly své tváře, zestárlé. Byly poslední, které žily. Je to lid silný ve své důstojnosti. Ale vracím se k otázce mučedníků, utrpení a také těchto žen. Toto jsou plody války! Dnes jsme ve světě války, všude. Kdosi mi řekl: „Otče, víte, že jsme ve Třetí světové válce, ale po kouscích? On pochopil! Je to svět ve válce, v němž se dějí tyto krutosti. Chtěl bych se zaměřit na dvě slova. Zaprvé – krutost. Děti dnes nic neznamenají. Kdysi se mluvilo o konvenční válce, dnes to neplatí. Neříkám, že by konvenční války byly dobrou věcí, ne. Ale dnes přiletí bomba a usmrtí nevinného spolu s viníkem, dítě se ženou, maminkou, zabijí všechny. Ne! Musíme se zastavit a trochu přemýšlet o úrovni krutosti, na kterou jsme se dostali. Avšak toto nás musí vylekat! A to není pro nahánění strachu. Lze udělat empirický výzkum o úrovni krutosti lidstva, která nám v tomto okamžiku poněkud nahání strach. Druhé slovo, o kterém bych chtěl něco říct, má s tím prvním spojitost. Je to mučení. Dnes je mučení skoro jedním, řekl bych, z běžných prostředků chování zpravodajských služeb, v soudních procesech atd. Mučení je hřích proti lidstvu, je to zločin proti lidstvu a katolíkům já říkám: „Mučit nějakou osobu je smrtelný hřích, je to těžký hřích!“ Ale je to ještě víc: je to hřích proti lidství. Krutost a mučení!Velmi by se mi líbilo, pokud byste ve vašich médiích nad tím uvažovali: jak tyto věci dnes vidíte? Jaká je úroveň krutosti lidstva? Co si myslíte o mu- Papež: Třetí světová válka již začala čení? Myslím, že nám všem bude prospěšné nad tím uvažovat. http://www.umlaufoviny.com/index.php? a=umlaufoviny/cely-text-papezovy-tiskovekonference-na-palube-letadla-pri-navratu-zkoreje-i Člověk má jen ty dva svaly V poněkud snobském Salcburku, pár hodin před svým vystoupením na velikonočním koncertě, vypráví Magdalena Kožená, (32) co musela dokázat, aby se dostala ve své kariéře do bodu, kdy je mnohými považována za největší hvězdu světové opery. Velikonoční sobota vrcholí. Na náměstích se tlačí stánky s čokoládovými zajíci, květinami a sýry, u dalších Salcburčané ukusují rozličné buřty, párky a párečky. Město má vytříbenou polohu, nad střechami domů se rýsují věčně bílé vrcholky Alp, zatímco tady pro- puká jaro. Pozná se mimo jiné tak, že se místní oblečou do pestrobarevných dirndlů a takto okrojovaní s vážnou tváří korzují ulicemi (kompletní dirndl tu stojí zhruba třikrát víc než značkový oblek). Zbytek lidí tvoří nákladně nazdobení Vídeňáci na výletě. Že je právě tohle město rodištěm Wolfganga Amadea Mozarta, vám připomenou na každém kroku. Jeho podobizny se skví na všem, co lze prodat: od ponožek přes nožík na doutníky až po dorty. Génius v paruce stokrát jinak, ženy v dirndlech, muži v kalhotách s padacím mostem, zámožní turisté s elegantními psy a podivně vycíděné, aseptické ulice. Nakašírovaný svět, ve kterém se hraje klasická hudba na nejvyšší úrovni a každoroční velikonoční koncert je událostí roku. Od rána se do města sjíždějí abonenti místního Festspielhausu, protože dnes večer v něm zahrají Berlínští filharmonici pod taktovkou Sira Simona Rattlea, považovaného některými za nejlepšího dirigenta světa, a zpívat nebude nikdo jiný než jeho přítelkyně Magdalena Kožená. Ačkoliv to nikdy nedělá, rozhodne se slavná mezzosopranistka výjimečně pro rozhovor v den koncertu. Do dopoledního Salcburku se opírá slunce a já očekávám pěvkyni v kavárničce Niemetz, která se táhne podél skalního útesu. Svědomitě jsem vybrala stolek co nejdále od kuřáků. Ve dveřích se mihne blonďatý culík a rázem se poznáme. "Bohyně hudby, stříbrný hlas, budoucnost světové opery, slovanská diva, nejlepší pěvkyně na světě", jak ji časČlověk tují zahraniční hudební kritici, tu stojí v červených plátěných kalhotách, bílém tílku a s pusou od ucha k uchu. Sedáme si ke cappuccinu a Mag- dalena Kožená se po většinu rozhovoru nepřestane smát. "Když mám důležitou premiéru, tak už mám od rána lechtání v podbřišku, ale tady je taková uvolněná atmosféra a navíc jsem to zpívala už minulý týden. Adrenalin přijde až před vstupem na jeviště. Tohle dopoledne strávím spíš prakticky, nakupováním." Už jste někdy dorazila na koncert až v den jeho konání? Ne, přijíždím vždy raději den předem. Obzvlášť pokud je to letadlem, kde air-condition vysuší hlasivky. Jak vypadají vaše hlasové přípravy? Musím si hlas probudit. Nejdříve se rozezpívám trochu ráno, pak si věc přezpívám těsně před koncertem. Když mám ale třeba rýmu, musím ten den na hlase pracovat o něco víc, aby tam večer byl. Po městě už se procházejí dvojice, které na váš koncert dorazily z jiných zemí. Jaké to je, když cítíte, že váš hlas není úplně v pořádku, ale za pár hodin musíte nastoupit na jeviště? To je na zpěvu nejtěžší. Člověk má jen ty dva svaly v krku, nástroj je součástí těla a jakákoli rýma, nebo psychický stav, osobní problémy, se na hlase projeví. Od kolegů vím, že trápením lze ztratit hlas třeba na dva měsíce. Když se cokoliv stane, první orgán, který je tím poznamenán, je hlas. Když tedy nefunguje, člověk musí umět říct ne. A nepodlehnout stresu. Organizátor vám volá, že to nemůže zrušit a jámu opakuju, že to musím strana 44 ORL 2014-9 zrušit. Abych mohla zpívat ještě za dvacet let. Začátek je nejkritičtější. Tehdy člověk nemůže říct ne, může to být nabídka, která ho posune v kariéře. Tamtaky dost lidí ztroskotá, když udělá chybu a zpívá role, které pro něj nejsou dobré nebo je na ně moc brzo. Nějaké vaše kolegyně takto skončily? Znám hodně případů, že si zpěvačky zničily hlas. Zpívaly repertoár, který byl příliš dramatický, musely zpívat silněji a na hlase se jim udělaly uzlíky. Jsou to dva drátky, na které když se moc tlačí, udělá se mezi nimi takový mozol a hlas začne nedomykat. Některé tóny pak ani není možné zazpívat, otevřete pusu a nic. Dagmar Pecková jednou vyprávěla o svých spolužačkách, které páchaly sebevraždy. Pro kolik pěvkyní je na světě místa? Určitě pro o dost méně, než kolik jich je. Pokud je pro někoho zpěv vším, co na světě chce, a nevyjde to, pak je to dramatické. Dělám hudbu od tří let a kdyby se mi cokoli stalo, bude to psychicky náročné. Ale nejdůležitější je pro mne život a ten není jen hudba. Docela zdravá věc je mít dítě, člověk si uspořádá priority. Když jste otěhotněla, neměla jste strach, že se vám může nějak změnit, zhoršit hlas? Mně osobně se sice hlas nijak nezměnil, ale hodně zpěvačkám se mění, ale většinou je to k lepšímu. Těhotenství je krásná a přirozená věc. První půlka tedy rozhodně nebyla Člověk má jen ty dva svaly legrace, protože mi až do pátého měsíce bylo strašně špatně. Sice jsem zpívala, ale vždycky jsem se k jevišti doplazila s banánem v ruce. Pak je těžký první rok, vstávání a kojení a k tomu zpívání, to si přijde člověk docela vysosanej. Ale zase vámpříroda pošle energii, takže co se musí udělat, se nakonec nějak udělá. Vašemu synkovi je rok. Máte program nabitý na příštích pět let, každý měsíc na jiném kontinentě. Jak jste si do toho naplánovala dítě? Dítě jsem nijak neplánovala. Prostě když jsem zjistila, že budu mít miminko, zrušila jsem smlouvy. Těhotenství je nejlepší omluva. I když máte podepsanou smlouvu, tak po vás nikdo nechce zaplatit nějaké penále. Rozhodla jsem se zrušit všechno na tři měsíce, pak jsem zase nastoupila na jeviště. Jonášek byl se mnou v šatně, o přestávce jsem ho kojila, je se mnou vlastně doteď. Létá všude se mnou. Jezdí se mnou maminka a taky máme novou chůvu. Ta mluví německy, já na Jonáška česky a Simon anglicky. Také doma mluvíme anglicky. Dokud nemusí dítě do školy, není to problém. Pak ale nemůže létat všude a to budu muset řešit, jak to udělat. Kdy jste si všimla, že je váš hlas výjimečnější než hlas vašich spolužaček? Před deseti lety jste právě v Salcburku vyhrála soutěž, která z vás udělala profesionála. To bylo taky překvapení. Člověk, když studuje, nehodnotí se. Přijela jsem sem s takovou malinkou taštičkou a vůbec netušila, že postoupím do druhého kola a do finále. Od šestnácti jsem začala dělat starou hudbu, možná se nedá říci, že profesionálně, ale vy- dělávala jsem si tím peníze (směje se). Takže zatímco moje kolegyně studovaly, já už při studiu zpívala. Zpěv ale není jen ve hlase. Krásný hlas má spousta lidí, k tomu ale patří ještě další věci. Polovina úspěchu jsou dobré nervy, dále muzikalita a pak těžko popsatelné osobní sdělení, kdy zpěvák dokáže předat posluchačům své emoce. A takový zpěvák nemusí mít nejkrásnější hlas, ale dokáže lidi rozplakat, otevřít jim duše. Záleží také na repertoáru. Když se zpívá Verdi, tak jde o krásu hlasu, italské otevřené zpívání, třeba Bocelli, to se lidem líbí. Ale jiná hudba tolik o hlase není. Chodíte na koncerty svých kolegyň? Nemáte za ně trému? Chodím, zajímá mě to. Když toho člověka znám a mám ráda, trochu strach mám. Když vím, že s něčím bojovaly, bojím se za ně. Mezzosoprán je takový unikátní hlas. Kdy jste se našla v těchto výškách? Začala jsem studovat jako alt, ve sboru jsem zpívala dokonce druhý alt, tedy nejhlubší hlas. Zpívala jsem hluboko, hlubokých hlasů bylo málo. Postupem doby a technikou jsem se vytrénovala. Ono co má mladá holka s altem dělat, když pro alt jsou role starých babiček a čarodějnic a to se člověku hned nechce zpívat. Jak si o hlas pečujete? Vyhýbáte se zakouřeným hospodám? Když máte před koncertem, tak vysedávat v zakouřené hospodě není rozumné, ale jinak… Pro mě je důležité žít život, z toho čerpám emočně. Nedovedu si představit, že bych byla nějaká diva v inkubátoru, jezdila taxíkem z hotelu do hotelu, pak nevím, o čem bych zpívala. Spíš si dávám pozor na repertoár, kterou roli vezmu, tak lze udělat chybu. Člověk to sice zazpívá, ale je to namáhavé. Přítelkyně pěvkyně mi kdysi říkala, že hlásí své kantorce, když má menstruaci. Proč? Vím, že se to dělalo, také mi to říkala jedna zpěvačka. Je pravda, že se hlas v té době víc prokrví a některé zpěvačky s tím mají problém. Já ne. Kdysi jste si stýskala, že vás to věčné bydlení po hotelích nebaví. Už jste si zvykla? Už hlavně nikdy nebudu sama. Je to ale nepříjemná část téhle kariéry. Hotel je neosobní a pokud můžu a jsem někde na dobu delší než deset dní, snažím se pronajmout si byt. Člověk si tam může sám uvařit, je to útulněji zařízené, než v hotelu. Chystáte se do Japonska, hodláte si i tam najít byt? Tam asi ne. Ale bude tam se mnou maminka a sestra, takže to bude takové rodinné. Bydlíte v Berlíně, ale podle vašeho programu tam strávíte nanejvýš pár týdnů... Občas tam jsem, ale je pravda, že tahle sezóna byla bláznivá. Mám tam pocit domova, své věci a můžu se tam kdykoliv vrátit. Mám kam jít. Simon tam bydlí šest měsíců v roce, strana 45 ORL 2014-9 diriguje tam, takže on tam je a udržuje byt v chodu. Snažíme se to ale udělat rozumně. Letos se nám to nepodařilo a řekli jsme si, že od roku 2007 v lednu a v říjnu ani jeden nebudeme pracovat. (směje se) Přes to nepojede vlak, jinak bychom se moc neviděli. Přesto se mi zdá vaše koncertní tempo docela unikátní. Jak dlouho to lze ustát? Následujících patnáct let je hlasový vrchol u ženy. Pořád ještě tedy plánuji takhle koncertovat. Ale asi se budu snažit přeci jen zůstávat víc v Berlíně a nedělat ty bláznivé přejezdy. Když jste se v kariéře přehoupla ze zpěvačky, která bere téměř všechno, ve zpěvačku, která si může vybírat, řekla jste si, že budete mnohem přísnější a udržíte si větší odstup? Ono je to spíš tak, že si už lidé s některými nabídkami, které by před pěti lety byly v pořádku, netroufnou přijít. Ale že by mi ležely v šatně na stole diamanty jako v době Marie Callas, taková doba už je bohužel pryč. Moje nahrávací společnost mi občas pošle květiny. Ale už nemám strach, že když něco nevezmu nebo nezazpívám, že si vezmou někoho jiného a mně už třeba nezavolají… Kolika jazyky se domluvíte? Bez přemýšlení mluvím anglicky a francouzsky. Německy a italsky hůř. Mluvím německy, ale není to na vykládání někde v televizním pořadu. Než si vymyslím, jaké sloveso dám na konec, tak to trvá… (směje se) Člověk má jen ty dva svaly Vím, že hodně čtete. V originále? Anglicky a francouzsky. Mám pořád pocit, že u nás nebyly přeloženy knihy, které bych si chtěla přečíst. Simon mi teď dodává knížky, které u nás vůbec nejsou a nikdo je nezná. Vždycky, když jdu českým knihkupectvím, jsem zklamaná. Týká se to i knížek pro nejmenší, připadá mi, že v angličtině jsou zajímavěší, "živější", spousta z nich na dotyk vydává zvuky, hraje písničky. Považuju ale za důležité číst v češtině, když nemám tolik možností slyšet ji kolem sebe. Nerada bych mluvila jako někteří čeští emigranti. Jazyky vás vybavila škola? Školy to u nás ještě nepochopily. My jsme měli italštinu, ale nebylo to dostatečné. Kdo chtěl, tak se do knížky podíval, kdo ne, nic se nedělo. Přitom znalost jazyka je polovina práce, v tom jazyce přece člověk zpívá a musí přesně vědět, o čem zpívá. Pomoci mohou jazykoví poradci, kteří kromě výslovnosti i poučí, kdy libretista nebo básník žil, co chtěl textem říci... Klavírista cvičí sedm hodin denně, to zpěvák nemůže, zničil by si hlas. Ale když cvičí dvě hodiny denně zpěv, další dvě se může učit cizí jazyk. Jak si hledáte repertoár? Je ho strašně moc. Poslouchám desky, chodím do obchodu s notami, učitelé vám také o repertoáru poví. Hledám si, co sedí mému hlasu i povaze. Jsou zpěvácikomici, těm sedí třeba Rossini. Já mám ráda tragédii, kde se vyjadřují hluboké emoce. Nedojmete se ale na jevišti? To se pak těžko zpívá. Musela jsem se to naučit, dojmout by se měli lidé, ne já. Když mám třeba smutnou náladu, občas ano. Musím si ale kontrolovat dech. Simon mi říkal, že ho občas hudba dojme, ale on stojí zády k divákům, tečou mu slzy a nikdo to nevidí. To mně by neprošlo. Nedávno jste se do operních libret pustila, že jsou občas hloupé a bez děje. Čeho se vaše kritika týkala? No ono třeba v baroku to byly takové koncerty v kostýmech, jedlo se u toho, pak nastoupil nějaký kastrát, zazpíval známou melodii, oni na chvíli přestali a pak zase jedli. A bylo to tak i napsáno, nebylo tak důležité, o čem tam ty hlasy zpívají, protože je nikdo neposlouchal. Třeba Rossini, který nasekal sedmdesát oper, jich má spoustu ve stejném duchu a těžko v nich hledat hloubku. Ale zase je lze narežírovat esteticky zajímavě. Pro vás však napsal skladatel roli přímo na tělo. Kdo to byl? Německý skladatel Hans Werner Henze. Zavolal mi, jestli bych měla zájem, že by pro mě rád něco napsal. Má hotové první dějství a pracuje na dalším. Byla jsem za ním v Římě, protože když mi první akt poslal, některé tóny byly pro vysoký soprán, tak jsem mu musela vysvětlit, co můžu a co ne. Bude se to dělat příští rok v Berlíně a v Bruselu. Neděsí vás, že máte na tak dlouho dopředu naplánované povinnosti? Ne, mám naopak docela klid, vím, že budu mít práci. Tedy kdybych to chtěla změnit, mám smůlu. Ale člověk může vždycky otěhotnět (směje se). Zazpívala byste si nějaký jiný žánr? Třeba jazz? Tak, jak se zpívá v českých muzikálech, kde je představení dopoledne, odpoledne a večer, to bych samozřejmě nebrala. Myslím si, že by člověk měl dělat, co umí nejlíp. Mám ráda jazz, ale mám hlas už vytrénovaný na operu, takže by to i znělo divně. Posloucháte českou hudbu? Populární moc ne a to, co jsem slyšela, mě moc nezaujalo. Poslouchám hlavně world music, africkou, latinsko-americkou hudbu. Jinak si poslechnu spíš veterány jako Deep Purple, Jethro Tull, Pink Floyd, to byla hudba mé puberty, večírků. A co nahrávky svých kolegyň? Doma moc klasiku neposlouchám. Ale samozřejmě mě zajímá, jak zpěvačky, které mám ráda, zpívají to, co já mám na repertoáru. Kolikrát si říkám, sakra, jak to dělala, to se mi líbí. Kolik si v téhle chvíli pamatujete skladeb a árií? Jsem schopná se rychle učit, ale zase to strašně rychle zapomínám, ale asi to budou tak čtyři hodiny zpěvu. strana 46 ORL 2014-9 Potkala jste se někdy v životě s Dagmar Peckovou nebo Evou Urbanovou? Máte jako operní pěvkyně přítelkyně? S Dagmar Peckovou se asi nikdy nepotkám, protože jsme obě mezzosopranistky a zpíváme podobný repertoár, a Eva Urbanová zase zpívá dramatické věci v operách, kde já nemám co zpívat. S Evou Urbanovou jsem se potkala jednou na koncertě v Praze, ale jinak nikdy. Je těžší vybudovat si stálejší přátelství, na kterém se musí pracovat. Třeba s někým zkouším dva měsíce, jsme kamarádky, ale pak se dva roky neuvidíme. Maily a telefonáty nestačí. Moje přítelkyně jsou všechny ze studií a dětského sboru. Jedině v tomhle období se o sobě dozvíme tolik věcí, že ani dva roky odloučení nevadí. Ale mám kamarádku zpěvačku v Berlíně. Mýty praví, že jsou tenoři občas pomalejší, i vy jste někdy vyprávěla historku o spolužákovi tenoristovi. Ale on zase tak natvrdlej nebyl, byl roztomilý a trpěl trémou. Nacvičovali jsme Carmen, kde mě měl jako Don José zabít. Byl tak nervózní, že na představení v půlce árie myslel, že je konec, a zapíchnul mě. A já ještě dál zpívala na zemi a začala se strašně smát. Vaší poslední nahrávkou, která vyjde v září, jsou árie Mozarta s vaším přítelem, dirigentem Simonem Rattlem. Prosakují zprávy, že to bude bestseller. Je mozartovský rok, na celém světě probíhá mozartovské šílenství, takže proto Mozart. Uvidíme. Je to jedna nádherná árie vedle druhé. Cédéčko jsem nahrávala s or- Člověk má jen ty dva svaly chestrem, který hrál na dobové nástroje. Nahrávali jsme to už v prosinci. Tehdy měl zrovna čas orchestr, dirigent i zpěvák a byl volný sál. Probíráte doma nahrávku, třeba tady bys to měla zazpívat rychleji, ty tady chvíli počkej? To moc ne. Jak celé cédéčko hudebně vyzní, je dirigentova věc. Simon je ale hodně otevřený, emotivní člověk a naslouchá názorům ostatních. Je opera svět, který je živý a někam se vyvíjí, nebo je to zakonzervovaná věc z historie, která už jaksi dojíždí? Píší se nové opery, ale moderní klasická hudba je pro pár fajnšmekrů a často je víc lidí na jevišti než v hledišti. Je to škoda, určitě je má smysl uvádět. Jenže lidi se chtějí bavit, nechtějí přemýšlet, ale právě na moderní operu musí být člověk připravený, něco si k tomu přečíst. Nelze u toho relaxovat. Magdalena Kožená Narodila se v roce 1973 v Brně. Vystudovala VŠMU v Bratislavě. Po vítězství na soutěži W. A. Mozarta v Salcburku roku 1996 dostala nabídku do Lidové opery ve Vídni. Před dvěma lety získala Gramophon Award v kategorii Umělec roku a stala se Rytířem umění a literatury Francouzské republiky. Za album Lamento byla letos nominována na cenu Grammy v kategorii klasické hudby. Smráká se a mezi domy se začínají objevovat černozlaté páry, dlouhé kabáty, okázalé šperky a vypadá to jako z doby dávno minulé, kdy se baroni a komtesy sjíždějí na nějaký osudový bál. Do Festspielhausu mířím po nose, na nádvoří se převalují mračna těžkých parfémů. Vstupenku v ceně od 500 do 1100 euro bych nesehnala ani kdybych za ni nabízela desetinásobek, dnešní koncert patří jen abonentům, kteří toto předplatné dědí nebo draze prodávají (já lístek získala až na přímluvu Simona Rattlea). Z každého koutu čiší snobismus, páry popíjejí ve foyer šampaňské, uvaděčky prodávají čokoládu a stopadesátistránkový program. Člověk vedle mě je z Mnichova, v hudbě se prý vyzná, Berlínští filharmonici jsou prý v současnosti jedni z nejlepších na světě a britský dirigent Sir Simon Rattle je diriguje "hodně moderně". Většina lidí si špitá, že je krásné vidět Simona Rattlea a jeho partnerku Magdalenu Koženou na jednom jevišti. První půlku koncertu se hraje Beethovenův Klavírní koncert číslo 4. Zpočátku vnímám vůni lakovaného dřeva, později pianistu Alfreda Brendela. Hraje fantasticky a nehnul ani brvou, když zazvonil kdesi ve dvacáté řadě mobil. Po potlesku a výkřicích bravo se všichni vyhrnou na nádvoří. Kolem mě šustí satén a švitoří nejrůznější světové jazyky. I tady se najdou luxusní verze dirndlů. O přestávce je čas pro setkání s přáteli, páry se vítají, objímají a obdivují. Před začátkem druhé části koncertu se Simon Rattle otočí do hlediště a zdvořilou angličtinou osazenstvo požádá, aby pokud možno nemluvilo, nekašlalo a vypnulo si mobily. "Je tu velice dobrá akustika, určitě nás hezky slyšíte, protože my vás slyšíme skvěle." Lidé se roztleskají a po celou Symfonii č. 4 Gustava Mahlera nikdo ani nedýchá. Padesá- tiletý Brit vypadá u dirigentského pultu se svými huňatými stříbrnými kadeřemi impozantně. Zjišťuji, že mi tou mahlerovskou krásou tečou slzy aNěmec vedle mě mi podává svůj plátěný kapesník. Když před koncem symfonie vchází na pódium Magdalena Kožená, v sále to zašumí. "Das ist Sie!" špitají si za mnou. V bílých jednoduchých šatech, skleněných korálech a pečlivě vyčesaných loknách působí křehce a půvabně. Svou desetiminutovou árií všechny usazuje a vzápětí roztleská. Myslím na ten až filmový přerod z dívky v culíku v ženu, kvůli které se další hodinu budou tlačit muži u zadního vchodu o podpis. Vracím spolusedícímu kapesník a vycházím ven, kde se houfují taxíky a limuzíny. http://www.czsk.net/svet/clanky/osobnos ti/kozena.html Síla, která nevítězí Příběh síly, která nezvítězí. Všichni silní neustále prohrávají. Britové za kolonialismu. Nacisté. Sověti po válce. Američané po berlínské zdi. Pokaždé vyjdou s nepořízenou. A znovu to zkoušejí. Cítit se silnější, povolanější a přitom používat triky. Asi aby nám zrcadlili naší neochotu hrát zcela čistě. A náš vlastní sklon klamat sami sebe. Mohli by být spokojení a skvěle si žít. A oni se namísto toho roztahují po planetě jako švábi. A čekají na svůj konec. Který vždycky přijde. strana 47 ORL 2014-9 Síla, která nevítězí Sedm zemí, během pěti let Už to tu jednou bylo: Írán Spojené státy hecovaly okolo roku 2006 na plný plyn válku proti Íránu. Noviny byly plné Íránu. Nebezpečí z Íránu. Jaderné zbraně v Íránu. Ahmadinedžád byl tehdy stejným metafyzickým zlem jakým je nyní Vladimir Vladimirovič. Na třetího největšího exportéra ropy na planetě bylo už roku 1995 uvaleno embargo na mezinárodní obchodování. Druhému největšímu dodavateli zemního plynu na planetě bylo hned po 11. září podsouváno, že podporuje Al-Kaidu, prokazatelně založenou a financovanou právě Američany. V roce 2007 vyšlo najevo, že Spojené státy financují proti Íránu partyzánskou válku. Zohýbané výroky prezidenta Ahmadinedžáda se z něj snažily dělat antisemitu. Írán se západní agresi pravděpodobně skutečně snažil odvrátit pořízením jaderných zbraní, jelikož v současném světě jenom ony mohou stát ochránit před napadením. Dosáhl tím však pravého opaku: pravě vývoj jaderných technologií se stal Západu tím nejvhodnějším důvodem, jak před svojí veřejností ospravedlnit útok na surovinovou velmoc. Podzim 2006 měl být datem útoku na tuto středoasijskou zemi. K přepadení Íránu nakonec nedošlo, podle jedněch informací se Ahmadinedžádova vláda domluvila s Rockefellery na spolupráci. Podle jiných informací byl Ahmadinedžád od počátku tichým spolupracovníkem Západu, který měl tvořit napětí a napomoci velké válce, ve které by byl Izrael obětován a přemístěn úplně jinam. Co je pravda je těžké rozmotat. Zájmů a her je mnoho. Vidíme však dnešek: Írán a Spojené státy společně operují proti islamistům. Kteří ještě donedávna operovali v Sýrii, štědře placeni Západem a Saudy, cvičeni Mossadem, řízeni z členské země NATO, Turecka. To, že se válka proti Iránu nerozeběhla, bylo pro mnohé z nás velkou úlevou. Mezitím generál Wesley Clark, známý jako velitel operace v Jugoslavii, poskytl rozhovor reportérce Amy Goodman, ve kterém generál popisuje plán svých nadřízených, že po Afghanistánu a Iráku má být napadena a zničena i Sýrie, Libye, Libanon, Somálsko a Súdán. Popisuje jak se dozvěděl, co si o tom sám myslí, nejde o podvrh, Wesley Clark byl prezidentský kandidát za demokraty, žádný outsider tedy. Libyi Západ již úspešně rozmlátil. A nikdy ji nespraví. Útok na Sýrii se měl odehrát loni v létě na základě zcela neprůkazných analýz syrských YouTube nahrávek. Sýrie se však ubránila díky ruskému namořnictvu, které se v místě zamýšleného útoku tvrdohlavě pletlo v cestě. V té chvíli však Západ pochopil, že musí změnit strategii. Že nikdy nedobude nikoho, dokud se budou Rusové stavět do cesty. Počty vojsk a techniky zatím poskytují Západ takovou převahu, že dokud Rusko nedokončí svůj plán na přezbrojení armády, zůstává relativně nechráněné. Hazard s evropskými obyvateli Západ se rozhodl pro velmi hazardní hru, protože Rusové deklarovali veřejně a jednoznačně svoje odhodláni použít své jaderné zbraně v případě napadení ze strany Západu. Straším? Nestraším. Tak to prostě je. A tyto nepříjemné pravdy náš tisk nenapíše. Protože pak byste mohli svoji naivní podporu válce odvolat. Jinými slovy, Západ se přestal ohlížet na bezpečí ci početní stavy svého vlastního obyvatelstva. To, že se Západ stal tak dalece cynický, jsme se domnívali, že platí pouze ve vztahu k obyvatelům Afriky, Asie a Latinské Ameriky. Ale že jsou Spojené státy s Velkou Británii ochotné obětovat i evropské obyvatelstvo, to je novinkou. Dosud byli bombardováni pouze obyvatelé Předního Východu a Severní Afriky. Jako Evropanům nám to bylo srdečně jedno, z našeho krev netekla. A na Jugoslávii před patnácti lety jsme zapomněli. Od letošního roku jsou však opět bombardováni obyvatelé Evropy, je-li celá Ukrajina Evropou. Zatím se to mnoha Evropanům zdá být také jedno, ale mnozí se probouzejí z dosavadního snu o naší nevinnosti. Devastace jako vítězství Novinkou je také to, ze Západu nejde v jeho válkách o vítězství, ale že i pouhá devastace a rozvrat jsou pro Západ zadostiučiněním, jak dokazují případy Sýrie, Libye, Iráku a Afghanistánu. Mimochodem, žádná z těchto čtyř zničených zemí nesouvisela ani s 11. zářím, ani s terorismem, ani s ohrožením Evropy nebo Spojených statů. Obnova kterékoliv z těchto zemí bude trvat desítky let a volné finanční prostředky ci morálni síly pro jejich obnovu nemá v této chvíli na planetě nikdo. Možná si vzpomente, že toto byla operační filozofie Lva Trotského. "Čím hůře pro obyvatele, tím lépe pro revoluci." Který ji pravděpodobně načerpal během svého foundraisingového pobytu ve Spojených státech během roku 1917. Válka se naplánuje a pak se vyvoří důvod Novinkou však není, že je Západ schopen své války připravit a realizovat v úctyhodně krátké době. Válka proti Afghanistánu, mimochodem na pokyn energetických korporací, musela být připravena dlouho před 11. zářím, a řízenou demolicí tří budov Světového hospodářského centra byly pouze vytvořeny záminky pro invazi. Konsorcium společností ExxonMobil, Texaco, Unocal, BP Amoco, Shell, a Enron, investovalo minimálně 35 miliard dolarů do ropných a plynových polí v Kazachstánu. Ale protože by je transport ropy a plynu přes Rusko vycházel draho, musely vést energovody přes Afghanistán. Naftaři podpláceli mocně Taliban, aby byl s tímto plánem svolný. Enron postavil v Dabholu o Bomabaje největší investici do Indie všech dob, elektrárnu na zkapalněný plyn. Který měl pokrýt pětinu indické spotřeby elektřiny. Až na to, že protože se dodávky plynu opozdily, elektrárna vyráběla elektřinu z ropy a byla tak o 700 procent dražší, než byly dosavadní ceny elektřiny v Indii. Bylo nutné najít levný zdroj zemního plynu. Jinými strana 48 ORL 2014-9 slovy, ovládnout Afghanistán pro zprůchodnění plynovodu z nalezišť Kazachstánu. To jen na okraj, aby ctěný čtenář viděl, jak války skutečně vznikají. A v současných operacích na Ukrajině a v chystané válce proti Rusku to není vůbec jinak. Potřeba spektakulární záminky Doba přeci jen pokročila, už nežijeme v šedesátých letech, kdy k vyhlášení války Vietnamu stačila zpráva o potopení dělového člunu Maddox v Tonkinskem zalivu. Člun nebyl ani napaden, natož potopen. Dokonce palba směřovala naopak jednosměrně na vietnamské čluny. Prostě účelový výmysl. Wikipedie příznačně dodnes tvrdí, že Maddox byl potopen, ukazuje i fotku z osudného boje, ač NSA v roce 2005 odtajnila skutečnou verzi příběhu. Ve dvacátém prvém stoleti je zapotřebí vymýšlet záminky mnohem spektakulárnější a pro všechny viditelné. Navést dopravní letadla na mrakodrapy ci dopravní letadlo sestřelit. Avšak světová veřejnost je pseudoteroristickými událostmi již poněkud otupena. Stejně jako příběhy o zbraních hromadného ničení po jejich znovuvyprávění v Iráku, Íránu a Sýrii (vše mezi lety 2003 a 2013) na veřejnost příliš nezabírají. Rusové, kteří pro vojenskou konfrontaci se Zapadem nejsou vojensky ani ekonomicky připraveni, se nenechávají vyprovokovat. Dokonce ani když ukrajinská vojska odpalují směrem na ruské pohraničí balistické rakety, které na straně ruských radarových systémů mohou spouštět raketovou odvetu. NATO potvrdilo, Deutsche Welle odvysílala, divili se tomu i redaktoři CNN. Síla, která nevítězí Ukrajinské autorství sestřelu dokázáno Zatím to vypadá, jako že jediné, co k válce schází je záminka. Takže se nechejme překvapit, zda Západ nevymyslí nějakou bizarní story. Abychom věříli, kdo jsou hodní a kdo zlí chlapci. Malajský boeing po měsíci už nikoho nezajímá, média dala po měsíci řevu o Putinově raketě ruce pryč. A přitom se na veřejnost konečně dostal důkaz o původci neštěstí. Poměrně logický důkaz, se kterým nenadělá nikdo nic. Boeing byl sestřelen ukrajinským pilotem. Nejspíš kromě toho i raketou země-vzduch, ale prostor pod pilotní kabinou byl prokazatelně rozstřílen 30 mm rychlopalným kanónem. Což u letové výšky boeingu v 10 kilometrech připadá v úvahu jedině skrze stíhací letadlo. Rebelové jsou tak jako možní pachatelé zcela mimo hru. Ukrajinský Suchoj Su-25, na který upozorňoval letištní dispečer José Carlos Sanchéz, stejně jako záznamy ruských radarů, tímto kanonem vybaven je. Očitá svědectví o dalším vojenském letadle přítomném na místě nehody, odvysílala 25. června i BBC. Reportáž byla poté z archivu BBC smazána, ale objevila se na youtube. Závěr expertní skupiny vynesl na veřejnost člen týmu, bývalý německý kapitán Lufthansy, Peter Haisenko. Pozorovatelé OBSE následně tento Haisenkův závěr potvrdili. Avšak i když se dokáže, že bylo všechno jinak, než jak politici a média papouškují, válečná a mediální mašinérie jede naplno dál. Všechno ostatní už je totiž pripraveno. Ke spuštění velkého divadla totiž skutečně už chybí jenom dostatečně důvod pro veřejnost. Ukrajinští představitelé i představitelé britské armády prozatím operují se záměrem navrátit Krym Ukrajině. Důvod je to však slabý, a dokud není k dispozici jiný, silnější, divadlo se konat nemůže. Jinými slovy, šance že se válce vyhneme zatím trvá. Západ chystá válku Nikdo z nás to nechce říci nahlas, ale náš kontinent se připravuje na válku. Je to viditelné, a předstírat, že se to neděje, aby to nedopadlo, se mi příčí. Naše státy chystají potichu válku a nás občany nechtějí vyplašit. Postavit nás pak před hotovou věc je mnohem jednodušíí. Počítají s tím, že nestihneme protestovat a pak už se nezmůžeme vůbec na nic. Vybrané oddíly NATO se přemisťují k polsko-ruské hranici. V polském Štětíně má brzo vzniknout nové velení NATO tzv. mnohonárodnostních jednotek Severo-východ. Americké tanky jsou přemisťovány do Norska. V Čechách má v září proběhnout letecké manévry NATO a s načasováním, ktere se nejeví jaké náhodné, se schvaluje novela zákona o branné povinnosti. Přehled o počtu manévru, které USA konají v Evropě se můžete přesvědčit zde. Veškeré manévry však se sebou nesou možnost přiblížení personálu a techniky. Na sedmdesáté výročí SNP přistálo prvních 70 vojáků USA přistálo na Slovensku. V Polsku jsou narychlo dokončovány stavby lazaretů a rozšiřovány kapacity nemocničních lůžek. V členskych zemích Západní i Střední Evropy je veřejnost vtloukáno do hlavy, že Rusko má expanzivní chutě a prezident Putin, že je novým Hitlerem, jak se "diplomaticky" vyjádřila Hillary Clintonová, donedávna ministryně zahraničí Spojených států. EU zcela vážně navrhuje potlačování protestů vojenskou silou. Obama podepsal dekret schvalující zadržení každého s přízna- ky onemocnění dýchacích cest, tedy s podezřením na nákazu Ebolou. Evropa se chystá na válku, na kterou nemá ani lidi, ani prostředky, ani z ní nemůže nic získat. Dělá tak podle všeho pouze ve vleku iniciativy Spojených států, které na rozdíl od nás o svém byznis plánu pro Ukrajinu má zcela jasno. Pro pořádek, jde skutečně a především o plyn. Diplomacie nám dává šanci Ukrajina, Polsko, Slovensko a Pobaltské republiky se stávají nárazníkovym pásmem. Proto tyto země v poslední době tlumí rétoriku kde mohou, aby ožehavou situaci, kterou si nepřály, diplomaticky zmírnily. V širším ohledu do nárazníkového pásma spadá i Maďarsko, Česká republika a Německo. Němci tuto okolnost poněkud pochopili a společně s Francouzi se pokoušeji s Ruskem a Ukrajinou dohodnout urovnání sporů. Buďme jim za to vděční. Nakolik to není jen manévr na získání času. Kostky jsou však již vrženy. Termínem zahájení vojenskych operací může být podle dosavadních zpráv již přelom září a října letošního roku. Máme časový prostor na to, situaci změnit. Není třeba protestovat nebo proti něčemu bojovat. Situaci můžeme změnit čistě jejím pochopením. A svojí neochotou podílet se na vojenských operacích, nakolik jsme podle narychlo schvalované novely branného zákona všichni muži mezi 18 a 60 rokem příslušníky aktivní zálohy. Celý plán může selhat na to, že v plánované operaci nebude, kdo by bojoval. Pravidelné jednotky podle všeho nestačí. A civilisté se nebudou chtít na bojích podílet. Američané během války ve Vietnamu reagovali na povostrana 49 ORL 2014-9 lávací rozkazy, buď že uposlechli, že utekli do Kanady, anebo že se nechali zavřít. Existuji i jiné scénáře Ještě ale není pozdě. Může se seběhnout mnohé. Je více scénářů, které mohou nastat. Spojené státy se obávají, že Německu by se líbilo připojit se do aliance BRICS, sdružující zatím Brazílii, Rusko, Indii, Čínu a Jižní Afriku. Vyloučení petrodolaru ze světových obchodů může mít rychlé konsekvence. Ve hře je i možnost zatčení George Bushe a jeho spolupracovníků, v Evrope Tonyho Blaira a na Blizkém Vychodě Benjamina Netanjahu, vzhledem k verdiktu Komise pro válečné zločiny v Kuala Lumpur, která tyto politiky během soudu v jejich nepřítomnosti uznala vinnými z válečných zločinů vůči civilnímu obyvatelstvu. Jakože Izrael se v současné době hodně snaží získat ochranu před obviněními ze svých zločinů u Spojených států. Elity Japonska, Číny a Korey mezitím společně přemýšlejí o tom, jak největší armádu světa po přepokládaném kolapsu ekonomiky Spojených statů zapojit do kontrolované služby planetárni bezpečnosti, pod asijskou taktovkou. Aby nedošlo ke stejné situaci, jaká nastala po obsazení Iráku Američany, kdy desetitisíce propuštěných příslušníku baasistické armády ze dne na den prešly do civilu ale i do neviditelného odboje. Říká Benjamin Fulford, kterého asijské zájmové skupiny používají jako svého mluvčího pro západní svět. Obrovské finanční prostředky, které jsou v současnosti nesmyslně investovány do bezpečnostních a silových struktur by mohly být s odstraněním amerického nebezpečí použity k rozvinutí Síla, která nevítězí mechanismů, které by dovolily překonat hlad a otřesnou bídu na mnoha místech planety. A lidstvo posunout k jeho nové kapitole. P.S: Kdo se raději díváte, než čtete, s politologem Danielem Solisem jsme na toto mluvili v Debatním klubu. http://youtu.be/uDkElX7weic http://baudysjr.blog.respekt.ihned.cz/c162666890-sila-ktera-nevitezi strana 50 ORL 2014-9 Terence McKenna - Lectures on Alchemy (4/4) To take you back to the Voynitch manuscript for a minute. There was something about it being a liturgical manual of some sort, is that your opinion? Yes. This is kind of a footnote on all of this. Remember I said that Kelly's entre to Dee was that he had a mysterious book and you can tell from what I've said already, Dee was as big a sucker for books as I am. So this book, Kelly's story was that he had gone to sleep in the ruins of a Northumbrian monastery and slept in an open seplicar, a crypt of some sort, and when he awoke he found beneath him two things, a vial of red powder which he said was the transmissing powder, a necessary part of the alchemical process, and a book in an unknown language which he called the Gospel of Saint Dunstable, possibly because this monastery had been dedicated to Saint Dunstable. Now, Arthur Dee was John Dee's son and he said that, he became an alchemist in his own right, and he said when he was growing up he remembers that his father spent many hours puzzling over a book, as he put it, "all covered with hieroglyphics." But Dee, who elaborated the angelologic language called Enochean, never actually wrote or discussed the book that he had received from Kelly. It is definitely not written in Enochean. Enochean, when grammatically analyzed by computers, has a curious relationship to 16th century English. But Terence McKenna - Lectures on Alchemy (4/4) when Dee and Kelly traveled to Europe they were talking up Roger Bacon, who was a 14th century English monk who had dabbled in alchemy, and they claimed to have Bacon manuscripts and Rudolph became very interested in this and wanted to obtain some of these Baconian manuscripts. I suspect that what happened is that Dee, by this point, had given up on deciphering the Gospel of Saint Dunstable and decided that he would palm it off on the emperor as a Bacon manuscript because he didn't want to give up a real Bacon manuscript because they were too valuable to him. So for 14,000 gold ducats this thing changed hands and Kelly and Dee and Ann were able to pay their bills and Rudolph had immense resources because of his position as emperor and he brought his cryptographers and decipherers on to work on this Gospel of Saint Dunstable and got nowhere. Then, when Rudolph died, a mysterious book was numbered among the artifacts of his estate and I think we can assume that it's this book and one of the interesting things about this book is it has pages and pages of plant drawings. Over a 150 watercolors of plants, each carefully labeled, captioned in this unknown language. If you know anything about decipherment, this is what a decipherer dreams of because if you have a picture of the thing and a caption it doesn't take too much smarts to figure out what's going on. Nevertheless, this was completely unhelpful. A third of the manuscript has pseudo astrological material, in other words what looked like drawings of stars and stellar shells but when carefully analyzed dis- solve into meaninglessness, cannot be associated with anything, and then a third of the manuscript shows little naked ladies in what can only be described as elaborate plumbing systems and it was thought at one time that these must be drawings of the humors of the body in the liver, that these little naked women represented spirits moving inside the human body and then somebody else's guess was it must show an obscure form of German hydro therapy because, you know, the Germans, if you've ever been to Baden Baden or Marianbad or these places where people take the waters, well those places are old, old. And all this stuff is captioned and there are even tables of contents which again you would think would yield to decipherment and so when Rudolph died, because of the strana 51 ORL 2014-9 botanical material in this book, it passed to the court botanist, a man named Marici and he got nowhere with it. Then in the early 16th century a great alchemist and polymath, some of whose art we'll see this evening, was Heinrich Kundrath(sp?), and Heinrich Kundrath was fascinated by artificial languages and he heard about the Voynitch manuscript and we have a whole batch of letters from Kundrath to the keepers of the estate of the emperor trying to obtain this manuscript, which he finally did obtain and then at that point he makes no further mention of it in his diaries the conclusion being that he, too, could get nowhere with this thing, it just defied decipherment. Well, in 1619, at the outbreak of the 30 year's war, and this is what I forgot to mention in my earlier discussion, this episode of the Winter King and Queen is one way of debating the 30 year's war. It's usually considered to be the moment when a certain personage was hurled from a third story window Terence McKenna - Lectures on Alchemy (4/4) in Prague and then fighting broke out in the streets but really the episode of the Winter King and Queen brought the thing to a head. Well, in 1619, to avoid being caught up in the 30 year's war, Kundrath decided to take holy orders and become a Jesuit and so he gave his library, which was compendious, to the monastery he joined which was a monastery in Southern Italy and there this thing sat until 1906 when a New York rare book dealer named Alfred Voynitch bought the entire contents of this monastic library and when he got it all back to New York and cataloged it, it was all very predictable 16th century theological and alchemical speculation except here was this book in an unknown language and Voynitch kept it throughout his life and then when he died he gave it to Yale and it is to this day at the Benikee rare book room at Yale. In the 1960s the CIA became interested in it because the CIA is in the business of code making and breaking, a huge amount of energy goes into this. If you know anything about the enigma project in WWII you know that vast energies go into the making of unbreakable codes and so they very systematically sought out all examples of encrypted material throughout history and just licketysplit deciphered it, one after another. All occult and magical codes known to exist in Europe can be traced back to one person, virtually to one person, to Trithemius, Bishop of Spawnheim who was the great teacher of Henry Cornelius Agrippa. All magical codes, if you know the Trithemian method, within a few hours you can get plain text. The Voynitch manuscript did not yield at all to this method and the CIA formed a working group that for over ten years would invite scholars in to have a look at this and if you're interested in this, Marie D'Amperio, who was a great Renaissance scholar, wrote a book called The Voynitch Manuscript, an Elegant Enigma in which she traces the efforts of the CIA to figure this thing out and to figure out what it could be. There the matter rested until about three years ago when, I think his name is Leo Levertov, some kind of military historian, one of these peculiar people who live for this stuff, he got a hold of it and he said, and deimlperia(?) goes through all the decipherment and there were many efforts at decipherment, there was a scholar at Yale in the twenties named Brumbra who was a very respected man who ruined himself by claiming a complete decipherment of the Voynitch manuscript and, the way the game is played is that you say what your rules for the decipherment were, you give the rules to a colleague and you give your colleague a page of text. If he can't translate it with your rules then you are viewed as a deluded and misguided person and your career goes up in flames. Well, the Brumbraian method for deciphering the manuscript had to do with confined pools of letters where, it would get you to a pool of five or six letters but then you could freely choose which one you used and critics of Brumbra demonstrated that you could make this thing say anything you wanted it to. Brumbra supported Dee's claim, he claimed that it deciphered out into a Roger Bacon manuscript that described a se- ries of riots between the students and the black friars in 1385 at Oxford. But nobody else could make it say that or make it say anything so Brumbra disgraced himself and ruined his career. Then there were other efforts at decipherment which I won't bore you with but along comes Leo Levatov just four years ago and he wrote a book called The Voynitch Manuscript: A Liturgical Manual for the Catherites and his great breakthrough, if you accept his translation, and I do, I know people who don't but they don't seem to have read him as carefully as I have, I think the dude pretty well has it nailed to the barn door. His great breakthrough was to realize that it's not in code. It is not an encrypted manuscript at all. What it is is it's a synthetic alphabet, yes, it's an alphabet that, and one of the things that baffled the CIA is was they looted the libraries of Europe and they could strana 52 ORL 2014-9 never find another example of what is called Voynitch script and this is just baffling. How could there be no other example of this script. It appears that what happened was someone created a synthetic alphabet and then in a mixture of Medieval, polyglot Flemish with a huge number of loan words from Old French, Middle High German, and Swedish, wrote down a sacramental manual for the dying in the Catherite sect. Now, what is the Catherite sect? You're probably familiar with something called the Albajensian(?) crusade. This was not a crusade carried on against the infidel for the recovery of Jerusalem but rather a series of military actions carried out by the pope against communities in Southern France in the early 1200s. These people were Catherites. As far as we can tell, and we can't tell much because we only have descriptions of Catherites by people who were burning them at the stake, in other words no original Catherite documents survive, we just have what they screamed out on the rack as they were being put to death by the bishops of the church and this was a horrific incident in European history. To give you the flavor of it, the second Albajensian crusade was prosecuted by a general of the pope named Simone De Monforte and his lieutenants came to him, at a point, and some of you might have visited the city of Carceson in Southern France which is a walled Medieval city in Southern France, very beautiful, Simone De Monforte's lieutenants came to him and they said "We have cornered the Catherites at Carceson but the problem is is that there are 6,000 Catholics within the city walls." And he said "kill every- Terence McKenna - Lectures on Alchemy (4/4) body, God will recognize his own." So that was the spirit in which this thing went forth, and they did, they did. So, what we do know about the Catherites is that they had a sacrament, the holiest my...well, first let me tell you a little bit more about them. At first it was thought that they were pretty much heterodox Christians. They were into nudity and vegetarianism and they sound like early hippies, as far as we can tell. They got together men and women, they took off their clothes, they bathed, whether there were orgies or not we don't know, they were vegetarians, and the one thing that we do know is that they had a sacrament called the consolamentum and the consolamentum was ritualized vivisection, no, that's not the word, the term escapes me, but anyway, when you were dying, a fellow Cather would cut your wrists and open your veins in a warm bath of water and you would die in that state, you did not die a natural death. This was called the consolamentum. What Leo Levatov is claiming is that the Voynitch manuscript is a description, a manual, for the prefecti of the Catherite sect telling how to properly carry out the consolamentum. I see no reason to challenge it. Even with my limited knowledge of German, once you get the vowel and letter assignments right into this weird manuscript into this weird language and change it into English alphabetic text you can see that there's enough German there and then these lone words in Flemish and so forth, it looks to be true. And what emerges from this, if we accept the Voynitch manuscript as the only primary document on the Catherite faith, is that this was not a form of heterodox Christianity at all, it is much more radical then that and this may explain the church's fury with this group of people. It was a cult of Isis. It can be traced straight back into the mystery religions of Eo(?) Isis in Egypt and I have not seen any critical commentary on Levatov's book. His book was published by this weird press in Rodondo Beach that specializes only in books on military encryption. Their catalog is a revelation to see, it's amazing, and the book on the Voynitch manuscript stands out like a sore thumb because most of it is like dictionaries of three letter words in Swahili and their numerical transforms and stuff like that. So that's the history to date of the Voynitch manuscript and it's not that askew of our subject because all of this heterodoxy in Europe blends together. The presence of Theodore DeBrie as an alchemical printer in Heidleberg may be a clue because there were survivals of this Catherite faith in the form of a heresy called the brotherhood of the free spirit. If any of you are familiar with the altarpiece called "The Garden of Earthly Delights" by Hieronymus Bosch, it's thought that this was created by commission for a brotherhood, a congregation of the brotherhood of the free spirit and the brotherhood of the free spirit was always associated with some reason, we don't know why, with printers. Printers seem to be the profession that the brotherhood favored and, like the Catherites, they practiced vegetarianism, nudism and gathering together in a ritual bath. So, there is much still to be learned and to be teased apart in the art history and the history of heterodox thinking in Europe of which alchemy is seen to be one facet of a faceted gem that includes the brotherhood of the free spirit, early Freemastrana 53 ORL 2014-9 Terence McKenna - Lectures on Alchemy (4/4) should be all of the sudden in the last couple of years resolved because it seems that this Freemason thing is also resolved sonry, Catherites, survivals of Manicheism, Voagamils(sp?) in Yugoslavia, there are Vogamils Vostrian(?) graves on the Southern coast of Thessolonica and just a whole zoo of intellectual systems that have been forgotten and overlooked. This what I meant when I said we will explore the statigraphy of lost thought systems. In some cases we possess quite complete skeletons, in the case of alchemy, what we possess in the cases of the Vogamils and the Catherites is almost a foot bone or a tooth or a footprint but someday, with luck, new textual material will emerge and a new understanding of the role of heterodoxy in the formation of modern thought will emerge. Questions? The Borne and Clark(?) book on Freemasonry that's just recently been published..I've just about finished it and this person is a Medieval English historian from Kentucky and I think he's finally solved...the Freemason history which is a very interesting history because the Masonic historians themselves have been arguing for a couple hundred years so it's strange that this Voynitch manuscript Yes, you make an interesting point. John Glavis brought me an article yesterday. We're all tied up now in this Pluto return. I'm not an astrologer but John brought me an article that's talking about how, I don't know if it's the last time or the time before last, that the Pluto return occurred is precisely the 1490s, the period that we're talking about when the Corpus Hermeticum was translated and we are now in a period that is astrologically exactly equivalent to that period and the Voynitch manuscript appears to have been accepted, I mean I'm willing to accept it, you mentioned this revelation about the true nature of Freemasonry, and of course what is going on at the moment that is askew of our subject but tremendously exciting and relevant to the idea of lost knowledge coming to light, is that this is the golden moment in Mayan studies. It is happening right now, day by day, minute by minute, the log jam has been broken. The Mayan glyphs are being deciphered, no shit, and it has to do with an entirely new approach that some Russian linguists have taken and if any of you are interested, it will never happen again so far as I know, there are now, with the Mayan decipherment, no real undeciphered languages left. The Harapan(sp?) was deciphered a few years ago but really it wasn't that interesting because we only possess about 6,000 characters in Harapan. But the literature of the Mayan, when you take not only the hieroglyphic, the stone texts, but when you add in the ceramic texts, why we have a lot of Mayan material and it is being deciphered at a furious rate. If you're interested in this, Linda Sheil has written a book called A Forest of Kings and how I do envy this woman because what she is doing is writing the first history of the Maya in a thousand years. We're not now dealing in the realm of gods and myths, we're dealing with stuff like "on the 14th of May, 642, an army from El Charico met an army from Tikal and triumphed and deposed three flint and placed on the throne..."it's this kind of stuff, real history. The conceits of Mayan religion and Mayan courtly life are all coming into focus and it's very exciting. All the people who have tried to make the Maya into some kind of Atlantean civilization should be running for cover at this point, because the picture that emerges is not as pretty as we might wish, but, hey, know the truth and the truth will set you free, I would choose truth over illusion anytime, no matter how damaging it might be to somebody's conceptions of these things. And if any of you are interested in these subjects, another area where this has occurred is, some of you may know the book by Michael Chadwick called The Decipherment of Linear Be, Linear Be is a proto-Minoan language and a linguist at Cambridge named Michael Ventris, a genius, in the fifties took this language, there was no Rosetta Stone, this is the amazing thing. You know what I mean by a Rosetta Stone? You see, in the 19th century the great mystery was how to read the Egyptian hieroglyphs and before they were deciphered the Egyptians were treated like the Maya and people thought that the secrets of the universe were chiseled on those obelisks and tombs. Well then a scholar in the grand army of Napoleon Champion, a soldier found a tablet which had a column of Demotic Greek, a column of another language, I forget which one, and a column of Egyptian hieroglyphs and they were able to realize that it was saying the same thing three times and that opened it up for them. But that's like a crib sheet, it's easy if you have the same text in a known language. But in the case of the Maya and in the case of Linear Be and in the case of Haropan, there was no Rosetta Stone, well then you talk about an excruciatingly difficult problem to solve and I'll explain how it was done with the Maya because it's so neat. It turns out that Mayan is a rebus language, what does this mean? Do you remember when we were kids and in comic books there would be these things where it would show a picture of an eye and then it would show a picture of a saw going through a piece of wood and then it would show a picture of an ant and then it would show a picture of a red rose. This is a sentence which says "I saw aunt Rose." But now notice what's going on here. It all depends on puns that depend on a knowledge of the spoken language. If you lose the sounds of the spoken language how the hell could you ever tell that a picture of an eye, a saw, an insect and a rose says "I saw my maternal relative on my mother's side." I mean, it just is impossible, it's absolutely impossible in that situation to reconstruct meaning unless you have sounds. Well, how do you recover the strana 54 ORL 2014-9 Terence McKenna - Lectures on Alchemy (4/4) To turn it toward my own favorite subject, this was the state of modern medicine, nobody would ask the native in the Amazon basin "what plants do you use for malaria, brain tumors, shrinkage and so on and so forth, because they were just dismissed as superstitious primitives. It was thought that the doctrine of signatures was operating. They didn't realize how subtle and how complete human knowledge systems grow under the care of those to whom it really matters. Is there anything that needs to be said about this? sounds of a language dead a thousand years. Well, these Soviet linguists had the good sense to go and look at living Mayan languages, of which there are 15, living Mayan languages in the Americas and they discovered one of these dialects where, when you set Mayan hieroglyphs in front of these people and they named what they saw, meaning came out of their mouths and that broke the log jam and then you just rev up your computers and use all the standard tools of modern linguistics and philology and the stuff begins to just pour out, clear as day, no problem. So they asked the Mayans? Yes, they had to go to a Mayan, you're right, good point, it had never occurred to them. Because always before when showing it to Mayans they would say "what does it mean?" instead of "what do you see here?" and then what they said what they saw there meaning came out of their mouths. It was very, very neat. It shows once again the hubris of modern scientific methods, we tend to dismiss the aboriginal and the primitive. The project of the redemption of spirit from matter turned into the project of redeeming the general society of the time toward a utopian vision. This is working right up to the present. Millenarianism is still with us, Marxism is the last great Millenarian faith, the belief in the worker's state. It occupies the same relationship to these alchemical utopias as Heidegarrean existentialism has to second century Gnosticism. The poetry has gone, the baroque imagery has been stripped away, but the impulse is still toward a perfect society where each from his ability according to his needs and means. It lives on. Democracy is also an effort, let us not forget, an attempt to recapture the style of 5th century Athens and we forget that this was a citystate half of whose inhabitants were slaves and yet we are so under the spell of the utopian dream that we continue, and not without important reason, I think, to try to labor toward a just and decent world where the lion lies down with the lamb and that was, and it remains, the alchemical dream. ...flashbacks of my life...I majored in history in college and the first history teacher that I had was a wonderful old man who really, now that I look back on it, taught the history of ideas. My major was involved with politics and all of this kind of thing and it's such a wonderful experience to suddenly get back to what turned me on to history, it gets me turned on and opens my mind again, looking at some of these thoughts that I'd just forgotten or suppressed, put down and said that's bullshit as a traditionally trained scientist and so on...opened my eyes to the fact that we can learn from what's gone on before, the ideas are out there, we just have to grasp them...and apply them and I, too, am interested in how we make this more meaningful for the future. One thing that occurs to me to say, I once, in one of these revelatory dialogs with the logos, asked the question, "why me, why are you telling me this?" because my, I mean, I was a poor hippie, I was penniless, I was a traveler, and the answer was instantaneous and it was, "because you don't believe in anything, because you don't believe in anything" and I think that that's a very pure position to hold. We're not trying to ensnare you to abandon your Jewishness or your Presbyterianism or belief, if you believe in something then you have procluded the possibility of believing in its opposite and you have hence limited your freedom. Everything is to be judged by its efficacy, by its effectiveness in the real world and I think that I have a horror in all belief systems, I just don't like them. If somebody tells you he has the answer, flee from this person, they are obvi- ously some sort of low being who has not recognized the true size and dimension of the cosmos that we're living in and if you can keep yourself free of encumbering beliefs then your dialog with the logos can go forward unhindered. Sometimes when I'm in the trance of psilocybin I will say to the entity, "begin to show me yourself as you are for yourself, don't give me the scaled down, humanized version, show me your true nature" and after a few moments of this then I have to raise my hand and say enough, I can't handle more than that. This goes back to the statement made yesterday or the day before about that the universe is not only stranger than we suppose, it's stranger than we can suppose. Therefore, we are given tremendous latitude in what we can think and what we conceive but if you begin to believe in something then you are pulled down because everything that you believe has consequences. A perfect example, as some of you may know, when Mohammed ascended into heaven from the site of what was to become the Mosque of Omar, from the site of the Temple of Solomon in Jerusalem, he happened to be on horseback. Now if you believe that Mohammed ascended to heaven, imagine the theological and hermenutic problems posed by the horse he was riding. Because it went with him. This is a perfect example of how intellectual baggage drags us down because belief always contains absurdity. The ontological status of this horse has troubled Islamic theologians for centuries... strana 55 ORL 2014-9 If they would just let go of the whole idea complex they would be liberated from this kind of minutia. Belief kills the spirit, spirit transcends belief. I wanted to say that. Then somebody mentioned Bruno and Dee. Since I suggested that you read Giordano Bruno and the Hermetic Tradition it's ironic that so little time was spent on Bruno, on the other hand, I recommended that you read the book so you should be well informed about Bruno. For me, Bruno, we just didn't get into that particular historical episode because I wanted to tell you about the Rosicrucian enlightenment, but the thing to remember about Bruno was his discovery about the infinitude of the cosmos and that by an act of unencumbered observation, I mean how many people had looked at the night sky before Bruno and they had not seen what he saw, which was infinite space and suns hung like lamps unto the uttermost extremes of infinity. By an act of pure cognition, he was able to destroy an entire cosmological vision that had limited and confined the human soul for millennia. That's half of his story. The other half is that he was burned at the stake for refusing to back down from this. It's a model for us all: trust your perceptions trust your intuition and then accept the consequences because this is what existential validity must be. As far as the relationship between Dee and Bruno, the relationship is that they were both derivative of the school of magic that can be traced back to Henry Cornelius Agrippa Von Nettleshine who was another model for Faust. Agrippa wrote De Libro Terence McKenna - Lectures on Alchemy (4/4) Quatro De Occulta Philosophia, four books of occult philosophy, and that was the core work for European magic. All European magic can be traced back to the Agrippan system and Agrippa was the direct student of the Abbot Trithemius of Spawnheim that we mentioned yesterday as the source of all the magical codes of the middle ages. If you're interested in a brilliant but fictional treatment of John Dee and Giordano Bruno, I'd like to recommend a novel to you. It's called Aegypt, it's by John Crowley, the same gentleman who wrote Little Big which is a wonderful novel about the magical interface between two worlds. But his book Aegypt, fully half of the book is given over to a wonderfully rich retelling of the relationship between Bruno and Dee. Some people have wanted to say that Dee and Bruno actually crossed physical paths in London but I've looked into it and they missed each other by about two weeks. Bruno was setting sail for England as Dee was setting sail for France and the Rosacrucian enlightenment episode that I talked about. Then someone asked about tantra and the contrast between the imaginative internalized invocation of the anima or the animus, depending on your own sexuality, and that contrasted with something that actually happens between two people. We didn't talk that much about the concept of the alchemical wedding, or the chemical marriage is another way of putting it, but this is the Western resonance to the Eastern idea of tantra and it is the idea that sexual energy, being the rawest and most accessible energy to the organism, can be channeled into a higher spirituality. It's entirely so, the problem is that of all paths this is probably fraught with the greatest difficulty because sexuality is such a debased coinage in the modern world. In other words, you have to make your way with great care and great purity of intent into this. In Eastern tantra that is actually practiced in this physical manner there is usually the admonition is that you should have no attachment to your tantrica, that the relationship should be entirely given over to the technical details of this union and of course it has to do with the forestalling of orgasm and the raising of energy within the organism. In the chemical marriage, in the alchemical marriage, due honor is given to the importance and uniqueness of the other person, in other words it isn't the idea of the temple prostitute who serves as the vessel for this process but there's actually an effort to keep individual indentities and individual dignity, in some sense, together and this is, the higher up the mountain you go, the steeper it becomes and when you begin to scale the heights of alchemical or tantric sexuality the fall back into the nigredo can be shocking indeed so that's just an admonition, it's not designed to scare you off, it's just to say that in an age as sexually obsessed as our own, you have to do as the I Ching says, "inquire of the oracle once again if you have purity of intent." strana 56 ORL 2014-9 Terence McKenna - Lectures on Alchemy (4/4) Isn't there also a healing between the two? Yes, it's a complete alchemical system and the energy is passed between. This is probably the highest completion that is possible. The ideal of romantic love, and I don't want to digress too much into this, but the ideal of romantic love was introduced into Europe in the 1400s and earlier at the Anjovan(sp?) court of Eleanor of Aquatain by troubadours and this troubadour tradition can, scholarship now reveals pretty convincingly that this is an esoteric Sufi system. It also occurs in Indian teachers such as Chitania(sp?), who is the guy that the Hare Krishnas go back to. The radical teaching of Chitania was that you could achieve ecstasy not by sitting in yoga, but by dancing and singing on street corners. It's now pretty clearly shown that Sufi, the penetration of Sufi ideas into Bengal was happening at the same time that these Sufi ideas were coming across from North Africa and into Spain and Southern France. So, it's a tremendously old and vital tradition but you have to be careful - the romantic impulse is a real double-edged sword. It has been ever since the early 19th century because, you know, the rise of romanticism, as that term is normally understood, meaning those movements in art and literature of the early 19th century, the rise of romanticism was a response to the dehumanization that was going on at that time. The rise of industrialism and the retreat into cities more massive than any that had ever been built, did you want to say something? I wanted to add, the question was about healing, and I think there's a tremendous difference between Indian and Tibetan tantric systems. You ought to practice in Taoism in terms of single copulation and dual copulation, in the Taoist system self-healing is of paramount importance before you can even consider dual copulation. Dual copulation is then begun, then again other considerations come in, but the Tibetan and Indian systems where Dakinis and various deities are invoked in the process of their alchemical union, it's really quite different from the Taoist system which is devoid of beliefs in gods. That's a good point. You know, yesterday I talked about the alchemical stages. When you have reached the albedo, the final whitening of these processes, that final whitening is, from a higher prospective, a new nigredo and you must always build and build again. So you have to be fairly confident that you have already realized a certain portion of yourself before you embark upon these tantric double experiments. Because a lot of tantric text reads very vampiratical, I mean, it's all about expelling the semen and then sucking it back in and it's like an energy war. It turns into black magic. The losing partners in this deal are just left a withered husk and this is not a higher completion to be sought for. You're correct, there are supposedly, whether they're myths or documented stories, about a Chinese Empress who caused the deaths of more than a thousand men because of her vampirism. And it was sexual in nature? It was sexual in nature. Just a couple of other points here. The gentleman here who had nothing to comment or wanted to sit it out reminded me, since we were talking about the Valentinian system this morning, my favorite archon, besides Sophia who's so interesting because of the little story about how she made the universe, but the 12th archon in the Gnostic system is a unique entity, I don't know of another religious system that has this notion. The 12th archon in the Valentinian system is called The Watcher. That's all he does. He does not put into the system at all but is the witness and somehow this creates a validating dimension that is very important. I just want to affirm that the watcher is a very strong platform on which to stand. I mean, would that I could learn to keep my mouth shut. Would that we all could. So, the watcher is a good archon to keep active on your inner altar. So, then, the future occurs three times on the list. We don't have a lot of time, but what I would like to say about it this morning is, if you extrapolate all that has been said here then you should see that, remember how I said that one view of alchemy is that the alchemist intervened in natural process in the role of a catalyst. For those of you who aren't chemists, a catalyst is something that causes a chemical reaction that is going on anyway to precede at a faster rate but the catalyst is not consumed in this process, it simply accelerates it. And if we think of nature as a great alchemical furnace that continuously reproduces and brings forth wonders, then must it not be that humanity is the yeast of the gain alchemical rarefaction and that human histostrana 57 ORL 2014-9 ry is the process of catalyzing the alchemical condensation. If we look back into nature, before the advent of speaking and writing human beings in the last 15,000 years, what we see are very leisurely processes. The speciation of a single plant from another can occupy 50 or 60 thousand years, it never happens more quickly than that. And the grinding down of glaciers from the poles, these are processes that take hundreds and thousands of years. With the advent of human beings, an entirely new ontos of being, an entirely new category of becoming is introduced into the entire cosmos, as far as we know, because we cannot verify that there are other selfreflecting beings in the universe and this new ontos of becoming is what I call epigenetic, as opposed to genetic. All other change in the living world, in the world of bios, of zoa, occurs through genetic change, random modification of the genome which is then subject to random selection. But with the advent of speech and writing, epigenetic, means outside of genetics, epigenetic processes become possible and time accelerates. One way of thinking about what is happening in this cosmos is that it is a gradual conquest of dimensionality by becoming, or process, we hardly have a word inclusive enough. The earliest forms of life were probably slimes on certain kinds of clays, self-replicating molecular systems and then certain portions of this chemistry became light sensitive and then there was the sense of the division of light and darkness which generated the notion of here and there on some tre- Terence McKenna - Lectures on Alchemy (4/4) mendously basic level within these early organisms. Once you have the concept of here and there, motility, the ability to move, the cilia that dot the surface of protozans and stuff like this are elaborated and a new dimension enters the picture, the dimension of time, because notice that a journey from here to there is a journey from now to then. And then, as more refined perceptual apparatus arose, and more refined systems of moving animal bodies arose, a steady conquest of dimensionality occurred. The movement of animals onto the land and so forth. Well then, at the advent of memory, and memory must be mediated by language except at a very crude, instinctual level, memory is a time binding function. It's a way of somehow taking the past and calling up it's essential properties so that they are co-present with the given moment of experience. It's one thing at the level of the song and dance of pre-literate peoples but once you begin to chisel stone and write books then you're into the epigenetic domain in a big way. And once you cross the threshold into the world of electronic media and that sort of thing, once you achieve powered flight, once you can hurl instruments outside of the solar system, these are time binding functions and the alchemical intent, recall, was to accelerate nature's intent toward perfection and the alchemists all believed that nature was growing toward a state of unity and perfection, that given millions and millions of years, everything would turn to gold, everything would find its way toward the Platonian one. So, now we live in a world that appears to be on the brink of its own death or extinction and the reason we make that assumption is that our bridges are burning behind us. We see no way back to the world of the hunting and gathering pastoralists of the high Paleolithic of the Saharan grasslands. We see no way back to the Gothic piety of Europe with over 30 million people in it. Our bridges are burning and our religions, Islam, Judaism, Christianity, the major Western religions persistently insist that we are caught in a tightening spiral of ever increasing speed that is carrying us toward an unimaginable confrontation with something which they call God, the second coming, the messiah, you name it. As cool-headed a rationalist as Albert Toynbee, when he sat down to write a study of history, he finally had to face the question, "what is history for?" And the best he could come up with is "history must be about the entry of God into the domain of three-dimensional space." Well, we don't know what God is, let's not call it God, let's call it the philosopher's stone, let's call it the Sophic Hydrolith, and I believe that the chaos of our world, the apocalyptic intuition that informs our religions and our dreams is because ahead of us in time, and now not that far ahead of us in time, is something, taking a page from the mathematical concern called dynamics, we can call an attractor. The attractor lies ahead of us in time. The universal process is not driven by a downward cascade of Cartesian causuistry(?) that's the scientific notion and it leads to a universe of entropy and heat death millions of years in the future but what we see around us is a continuing and accelestrana 58 ORL 2014-9 rating complexification as human beings, machines, eco systems, the solar system itself is beginning to knit itself into a tighter and tighter organization. I believe that alchemy provides the best metaphors for understanding this. Nature is the great alchemist par excellence and we, as its minions through history, are accelerating the condensation of being toward the unimaginable so that in my system, my way of thinking, there's ultimately a semitary(?) break with ordinary history and I call it all kinds of different things, but here this morning, the transcendent other. The transcendent other casts an enormous shadow across the lower dimensional landscape of time. The stirring of the earliest life forms in the Devonian seas caught the call and every step that has been taken since then has been ever quicker, ever quicker toward the transcendental other, it beckons us and history is haunted by this thing. History is the shock wave of eschatology. History is a process that lasts, let's be generous, 25,000 years, the wink of an eye in geological time, and in that 25,000 years religious rise and fall, governmental systems, teachers come and go and there is a sense of being caught in a whirlpool that is spinning us toward fusion with the unimaginable. This is why the skies of Earth are haunted by flying saucers, they aren't coming from other solar systems, they are sintillas, remember this alchemical term - sparks - they are sintillas being thrown off the alchemical quintessence which lies like a great attractor at the end of time and the purpose of science and techni and electronic media and information transfer and all of this stuff is to knit us together, to Terence McKenna - Lectures on Alchemy (4/4) dissolve our boundaries and to bring us to a point of singularity where language fails, where we lean over meanings' edge and feel the dizziness of things unsaid. And this lies now, I believe, within our lifetimes, within the lifetimes of most of us, this is actually going to break through. I'm like one of those people carrying a sign that says "repent for the end is near." It's as nutty a position as you can possibly hold. That's why I suspect it has a reasonable chance of being dead on. So, that is the point of talking about alchemy and this melding, the production of the quintessent and all that. It is because we are a gnat's eyelash away from a full confrontation with the transcendent other. Our dreams are haunted by it, our reveries are filled with it. If we take a psychedelic drug, it's revealed before us in all its splendor. This is the force that is pulling us inexorably toward completion. I remember once in a psilocybin trance I expressed concern about the state of the world and the nous spoke, the logos spoke, and it said "no big deal, this is what it's like when a species prepares to depart for the stars." This is the, we are in the birth canal of a planetary birthing. And as you know, if you come upon a birth in progress, you would never dream that this is the culmination of a natural process. It looks like a catastrophe of some sort. There is moaning and groaning and screaming and thrashing and blood is being shed and there is a feeling that the walls are closing in and yet it is inscripted into each of us as a microcosmic reflection of the completion of human history. And not only strana 59 ORL 2014-9 human history, because we are simply the hands and eyes of all life, all process on this planet. The Gnostics believe that the Earth is like an egg and that a moment will come in which the egg must be split asunder. I love to quote the Grateful Dead, "you can't go back and you can't stand still. If the thunder don't get you then the lightning will." That is what we are being funnelled toward, that is the message of alchemy. That is the quintessence of the human enterprise, the biological enterprise. I like to recall the Irish toast "may you be alive at the end of the world." And we have a real crack at it. It's not a pessimistic vision. It's the most optimistic vision that one can suppose and I think that's where I'd like to leave it this morning. Pitím piva pijeme kulturu Terence McKenna - Lectures on Alchemy (4/4) marketér ani půllitr toho nejlepšího piva. Takže to sice zblízka vypadá, že různí výrobci jsou vzájemně v konkurenčním vztahu, ale zdálky vlastně pracují na stejném poli a předhání se, kdo dokáže tuto kulturu lépe vystihnout, podpořit, kultivovat a rozsévat dál. A kdo ji také dokáže lépe využít a vydělat na něčem, co se lidem líbí a jsou za to proto ochotni zaplatit. Cena za pokrok A když už jsme u toho placení, je důležité si uvědomit, že většina ceny piva vlastně není za pivo. Pivo samotné, tedy jakoby "samo osobě", stojí málo, pár korun, jestli vůbec, a zbytek je všechno ostatní. Tedy výzkum, reklamy, design, typické sklo a image, které si pitím piva jaksi platíte, tedy stáváte se její součástí. A tak to chodí na světě, že většinou ani nevíme, za co platíme, když si to kupujeme. Drtivá většina ceny nejsou výrobní náklady, ale náklady nevýrobní, ideologicko-kulturní. Tomáš Sedláček My dnes u piva - jestli něco - máme pocit, že z člověka dělá zvíře. Naši předci to měli naopak, pivo dělalo z divochů kultivovaného člověka, neb ho zkulturnilo. A jak se říká, jste to, co jíte. Tedy v tomto případě pijete. Dnes je obecně rozšířený názor, že rolí pivovarů je prodávat pivo. Tak to jistě na první pohled je, ale přesnější by bylo říkat, že pivovary sklízí pivní kulturu. V kultuře, která pivní kulturu nemá, neprodá ani ten nejlepší Když se v nejstarším eposu lidstva - v Eposu o Gilgamešovi - z divokého polozvířete Enkidua stává člověk, hraje u toho svou nezastupitelnou roli pivo. "Jez chléb, Enkidu, to patří k žití / a pivo pij, jak zvykem je v zemi" teprve tímto stává se člověkem, neb pije lidskou kulturu, protože pivo - jak známo samo v přírodě neteče. K výrobě piva je třeba kultura a specializovaná společnost, vynález ohně, relativně pokročilé zemědělství... A tak naši předkové svou kulturu vyjádřili a symbolizovali pivem. Ještě to šlo hudbou, architekturou nebo třeba tancem, ale nejvíc pro ně byl chléb a pivo. Koneckonců, proč ne? Jsme to, co pijeme Co je na tom spíše pozoruhodné, je srovnání s dneškem. My dnes u piva - jestli něco - máme pocit, že z člověka dělá zvíře. Naši předci to měli naopak, pivo dělalo z divochů kultivovaného člověka, neb ho zkulturnilo. A jak se říká, jste to, co jíte. Tedy v tomto případě pijete. Občas si říkám, že možná nejlepší způsob, jak tuto věc vystihnout, by byl krátký skeč nebo krátký film, ve kterém se zvířata opijou tak, že začnou jednat jako lidé. Vrchol pařby by pak bylo obléknutí se do obleků, pánové bílé košile a moderní kravaty, dámy lodičky a večerní róbu, ty nejodvážnější by ani neměly žádný výstřih a byly by navíc zahalené v dlouhé, elegantní šále. Jeden z nich by měl proslov na nějaké velice důležité ekonomicko-globální téma, ve kterém by plynule citoval z filozofie, literatury, a měl by velice oslnivý závěr a vybroušenou pointu, kterou by si všichni vzali k srdci. Další den, po vystřízlivění, by se náramně bavili tím, jak byli včera večer rozumní, jak si začali vykat a Eduard začal na závěr jednání o výhledu prodeje a zisků na další rok dokonce prezentovat v PowerPointu. Zbaveni rozumu Je totiž také možné, že jsme zvířata "posedlá" duchem a duší, tedy právě tím, co nás tak odlišuje od zvířat, ať už to pojmenujeme jakkoli. Nemusíme hledat vetřelce a cizí inteligence, těmi vetřelci a tou cizí inteligencí jsme my. Máme rozum, se kterým jsou problémy již od chvíle, kdy lidé začali přemýšlet, jak píše filozofka Mary Midgleyová v jedné ze svých knih. Máme city, které bychom si přáli cítit víc nebo míň, ale v každém případě je to s těmi city citlivé. Naše vnější stránka se podobá v ledasčem zvířatům, ale ten vnitřek, ten je opravdu UFO unidentified flying object, tedy neidentifikovaný létající objekt. Neidentifikovatelný proto, že jsme nic podobného nenašli na celé naší Boží planetě ani v jejím nejbližším okolí (dnes bratru na vzdálenost 35 světelných let, odkud stále nepřišla žádná odpověď na naše první rádiové vysílání). Takže zdali nás pivo kultivuje nebo naopak, můžeme nechat otevřené. Ale každopádně nás pivo té posedlosti rozumem a naší kulturou občas trošku zbaví. http://dialog.ihned.cz/komentare/c162674170-pitim-piva-pijeme-kulturu strana 60 ORL 2014-9 Začarovaný kruh českých novin Václav Umlauf Nefalšovaná hrůza mne pojala při čtení zahraničních zpráv bývalých komunistických novin, z nichž zbyly podnikatelské trosky zvané „Právo“. Titulek hlásal, že „Dvě školačky ubily kladivem dva psy, jejich rodina přihlížela“. Nevěděl jsem totiž, co se stalo tomu kladivu. O něm v jinak výborně dokumentované zprávě včetně videa nebyla další Začarovaný kruh českých novin zmínka. Snad to dopadlo i pro ně dobře, většinou to tak bývá. Zmíněná zpráva z ciziny dokumentuje začarovaný kruh českých celostátních novin. Západní společnosti je prodaly Babišovi proto, že je potřeboval, aby mu nenadávaly, když z dopuštění lidu v této zemi vládne. A chce tak činit více, lépe a radostněji. Jinak mohou psát, o čem chtějí, tento oligarcha je stejně nečte. Aspoň v to doufám, když už je platí. Místní plátky regionálního tisku si západní majitelé nechali, protože tato větev slušně vydělává, na rozdíl od celostátního braku. A proč je tento brak brakem? Vezměte si zprávu o ubití psa (pardon, dvou psů) tím kladivem. Jistěže je důležitá, jinak by ji celostátní noviny v Česku nepublikovaly. Jistě je mnohem důležitější než všechny zcenzurované zprávy z Ukrajiny a z jiných částí světa, o kterých se čtenáři nemají nic dozvědět. Jenže tito čtenáři už jsou po deseti letech podobného výběru sice zásadně neinformovaní, ale vůbec nejsou hloupí. Dobře vědí (jako třeba já), že zprávu o tom kladivu si přečtu na webu a za podobné sračky nemusím platit ani korunu. A o to jde. Lidé vědí, že noviny se vlastní vinou staly úplně zbytečným luxusem, za který je v dnešní krizi korporátního kapitalismu zbytečné vyhazovat jakékoliv peníze, byť i haléřového rázu. Jistě, mediální korporátky si to nějak vyberou na internetové reklamě či na jiném obohacení podobnému Jánošíkovi naruby. Jenže nikdy si to už nevyberou na novinách typu, který jsme my, starší generace, pořád ještě občas kupovali, dokonce i za komunistů. Kvůli dvěma školačkám, dvěma psům a předpokládám i dvěma kladivům, už to opravdu nestojí za to. Takže noviny, jako původně slušné Právo, které sami novináři vytunelovali na KSČ, cíleně zničily čtenáře svou pokleslou úrovní. Čtenáři novinám tuto dojemnou starost o jejich blbost oplatili tím, že hltají svinstvo. Jenže toto mediální svinstvo (jako každé jiné svinstvo) je už k mání úplně zdarma, je toho na webu celé tuny. Tak k čemu kupovat celostátní noviny, které s tímto brakem začaly jako první? http://news.e-republika.cz/article2753-Zaarovany-kruh-eskych-novin Chci chvíli doznívat Byl významný alternativní muzikant, ale své nástroje rozdal a hudbě už se nevěnuje. Ani ji neposlouchá. V osmašedesáti letech průkopnicky plánuje odchod z pozemského světa. Důstojný, a tak trochu hudební –jako když se kácí rezonanční smrk. Jsem zhruba o čtvrt století mladší. Asi se neumím vcítit do životní fáze, v níž se nacházíte. Jsem za zenitem. Vše, co jsem potřeboval,mohl a měl sdělit, jsem vyslovil, v různých formách zveřejnil a uložil pro příští generaci zájemců. Umění žít jsem zvládl už za totality, o to víc jsem si života užíval po ní. Cítím se jako typický český, ještě všeobecně vzdělaný a za třicet let aktivního psaní a přednášení téměř zprofesionalizovaný důchodce. Tedy ten, kdo už zná odpovědi na všechny otázky života, ale nikdo se ho na nic neptá. Ale neřeším to. Užívám si života jako nikdy předtím. Máte pocit, že se vás nikdo na nic neptá? Jste přece autor řady knih, domníváte se, že nikoho neoslovují? Poněkud jsem předběhl dobu, takže čekat, až veřejnost zaznamená, přečte,nebo dokonce pochopí má poselství,nemá smysl. Byl jsem na svou dobu příliš nadšenecký, aktivní, záměrně nespojen se ziskem nebo odbornou pozicí. Nejprve coby disident a později jako alternativní provokatér jsem vířil zatuchlé vody v českých rybnících muzikoterapie, školství,rychlokvašené emancipace českých žen,totalitní atmosféry v českých porodnicích. Vždy jsem se snažil najít nejen skutečné příčiny individuálních, celospolečenských a dobových problémů, ale i metody jejich řešení. Snažil jsem se rozpoutat diskusi,leč reakce zatím téměř žádné: rozmazlená společnost není připravena. Co se týče nejbližší budoucnosti, nemám o tomto státě ani strana 61 ORL 2014-9 o jeho konzumem omámených obyvatelích žádné iluze. To zní jako hodně nekompromisní ortel Celé roky smutně komentuji mizející schopnost tolerantní komunikace a respektu. Většina Čechů se snaží co nejrychleji a bezohledně najít své štěstí – chtějí si užít. Přitom by stačilo sledovat výsledky dlouhodobých výzkumů: za posledních dvacet let se materiální situace většiny lidí v naší kultuře podstatně zlepšila, aniž došlo ke znatelnému vylepšení pocitů osobního štěstí. Jsme až na vzácné výjimky ryzí materialisté, kteří chtějí pořád víc. Mnozí dokonce konzumují šamany, bohyně a duchovní semináře. A když pak přijde někdo, kdo je zve o duchovnu nejen poslouchat a číst, ale skutečně konat,raději jdou k jinému, který nabízí rychlejší a třpytivější cestu. Mluvíte z vlastní zkušenosti, předpokládám. Pořádal jsem kdysi sérii tří seminářů, vždy po měsíci. Na konci prvního jsem účastníkům doporučil, aby cvičili to a ono, potom že budeme pokračovat. Poctivě trénovali tak tři z těch třiceti lidí! A líní po měsíci závistivě koukali, že ti, co trénovali, krásně hvízdají alikvoty, dobře meditují, chytře a správně se ptají, mají zážitky. Líní si samozřejmě stěžovali na nespravedlnost – jak to, že my jsme neměli zážitky? No protože měsíc jen pasivně čekali, až jim to někdo nalije trychtýřem do hlavy. Ani cizí jazyk se nenaučíte tak, že si koupíte učebnici čínštiny a přečtete si ji za víkend. Tak jako žena, která si mužem nechá zaplatit kurz Bohyní sexu za víkend a v neděli večer Chci chvíli doznívat ho při návratu seřve, že jí to nikdy neudělal správně. Místo toho, aby ho jako nikdy předtím pomilovala. Takový mají Češi vztah k duchovnosti. Kde a proč se v nás bere ta lenost s povrchností? Povrchnost, spěch a nesoustředění, a nakonec i neustálá nespokojenost se sebou samým, jakož i spotřební neukojitelnost, vyplývají právě ze sobectví a z něj plynoucího materialismu. Zjednodušeně řečeno: materialismus, který mámena mysli, vyplývá také z nesprávně vedených porodů, ze dvou světových válek minulého století bez lásky – z nich vyplývajícího drezurního školství, na zisk orientovaného zdravotnictví a špatně fungujících soudů a státní správy. Přitom materialismus je jen jakýsi program mysli, který se při troše snahy dá přeprogramovat. Ale musíme pro sebe začít něco pozitivního dělat – třeba jíst vegetariánsky, cvičit jógu nebo se pomocí meditací naučit být k životu i partnerům pozorní. Když je to s českou duchovností tak špatné, proč se pořád snažíte lidi přesvědčovat o smyslu duchovních cest?Není pro vás lepší zavřít se do klidu někam na poustevnu? Izolovat se? Češi měli po roce 1989 obrovskou šanci něco zásadního změnit, ale ačkoli za námi v naději, že nezopakujeme jejich chyby, jezdily duchovní osobnosti z celého světa –včetně dalajlamy –, zklamali jsme je i sebe: zvolili jsme nákupy. A navíc to, co si laici myslí o duchovnosti nebo o duchovních učitelích, je zase jen obrovská iluze. Poustevna je dobrá jako škola, místo, kde se o sobě něco dozvím a něco se naučím, ale pak je třeba vyjít do světa a podělit se. Když jste byl ve vězení, pořádal jste turnaje ve vyprávění vtipů – vaše životní metoda je pozitivní vnímání a jednání. Přiznám se, že v našem povídání mnoho optimismu necítím. Člověk ani společnost nemůže ven z pasti, dokud si neuvědomí, že v ní je. Po lekcích otevření očí v mých knihách a článcích vždy následovaly nějaké terapeutické, jakkoli alternativní, k pozitivním výsledkům směřující metody. Že je málokdo vyzkouší? To není můj problém, ač mi to může být líto. Říkávám, že ještě není tak zle, aby mohlo být lépe. A dělám všechno pro to, aby lidé, kteří si to časem uvědomí a budou chtít pro nápravu věcí něco dělat, měli po čem sáhnout. Vždy záleží na úmyslu. Dvacet let jsem se věnoval osvětě v případě zbytečně medikovaného porodnictví, které jena počátku všech problémů. Přestože se situace k lepšímu nezměnila, získal jsem jiný pohled na lidi. Jsem daleko tolerantnější, protože povahu zlých lidí, lhářů a lakomců, jakož i samotnou existenci závisti, zla a lakoty, vysvětluje ve většině případů právě traumatický porod. Z toho plyne vlastně optimistický závěr:stačilo by změnit přístup k porodu a za dvě tři generace by svět neznal agresi a násilí. Ověřil jsem si také, že idealisticky pojímaná bezpodmínečná láska, která většině lidí nečiní potíže, pokud se jedná o kotě nebo kuřátko, ale s nerudným šéfem či s trucovitou partnerkou ji už nezvládají, je možná. A nakonec pro všechny výhodná. Na porody jsme narazili už poněkolikáté, je to jedno z vašich témat. V čem je současné porodnictví špatné, poškozující a traumatizující? Lidé netuší, že všichni jsme oběti obětí. Pohybujeme se v bludném kruhu generací. Lékaři, kteří dnes vedou porodnice, byli traumaticky, a tedy poškozeně porozeni před padesáti lety v socialistických porodnicích, dnes stejným způsobem vedou porody. Stejně neporadí těhotným ženám jejich matky, které porodily ve zbytečných bolestech v nemocnicích. Přitom těhotenství není nemoc! Potřebujeme regeneraci společnosti. Nejlépe je začít na samém počátku, u porodů. Jistěže těhotenství není nemoc, ale jaký vliv má porod na nefunkční školství, zdravotnictví, soudy? V ReGeNeRACI jsem v roce 1998 uveřejnil přílohu s názvem Prenatální život. V roce 2001 jsem tamtéž publikoval text Nová doba porodní: přirozený porod jako cesta ke společnosti bez násilí (což byl základ pozdější stejnojmenné knihy z roku 2002 –pozn. red.). Na mém blogu jsou k dispozici články na téma zbytečné medikace porodů u nás, píšu zde také o výhodách porodů přirozených. Tedy takových, při nichž nezasahují lékaři. Neexistuje totiž jediný důkaz, že způsob, jakým dnes probíhá porod v továrnách zvaných porodnice, je – kromě několika procent akutních patologických případů – pro rodičku a její dítě bezpečný a prospěšný. Když to otočíme, jaké jsou důkazy o opaku? Tedy, že současný porodnický systém je nebezpečný? strana 62 ORL 2014-9 Existují desítky závažných studií dokazujících, že téměř všechno na běžném,lékaři vedeném porodu – a tím myslím už polohu, rutinní přístupy a postupy,odcizení, aplikaci povzbuzujících a utišujících prostředků a další okolnosti –rodičku, a především její dítě ohrožuje a bohužel mnohdy také na celý život fyzicky, a hlavně psychicky negativně ovlivňuje. Ve Švédsku, kde mají nejnižší porodní úmrtnost na světě, je lékařských zásahů u porodu jen sedm procent, u nás devadesát procent. Americký neonatolog Marsden Wagner po inspekci v českých porodnicích, iniciované Světovou zdravotnickou organizací, prohlásil, že první, čeho se českým ženám v porodnicích dostane, je nesvoboda následovaná obřízkou a separací dítěte. Tak zlé je to i dnes? Ano, bohužel je. Psycholožka Michaela Mrowetz na nedávné mezinárodní konferenci přirovnala běžný medikalizovaný porod u nás k pomyslné situaci na ulici: těhotné ženě někdo nabídne drogu, ale informuje ji jen o jejích pozitivních účincích, jiný tutéž ženu povalí na zem a tlačí na břicho, další jí nastřihne vaginu a ještě další jí odnese dítě. Na ulici bychom napočítali hned několik trestných činů, v porodnici se totéž nazývá porodní péčí. Mluvme teď o opačném pólu života. Před třemi lety jste měl zdravotní krizi a málem jste vyvanul, jak tehdejší situaci nazýváte. Jak přemýšlíte o smrti? Měli bychom mít možnost odejít ze života právě tak rituálně a slavnostně, jak bychom se měli narodit. Současná takzvaná svobodná Chci chvíli doznívat společnost ani netuší, a nechce slyšet, jak nás stát v momentech zrození,ale i umírání a smrti, kontroluje a terorizuje. A dokonce trestá jakýkoli pokus o alternativu. Je ale jen otázkou času, kdy se lidé vzepřou a pokusí se o vědomě dobrou smrt. Tak jako se v dobách před Inky v tamější společnosti vždy několik lidí, kterým bylo přes šedesát let, měli vnuky a zasadili dostatečný počet stromů, domluvilo a uspořádalo slavnost. Během ní tito lidé vypili nápoj a umřeli. I vy se připravujete na podobně vědomý odchod? Poslední roky se připravuji, abych byl fyzicky i duševně očištěn a mohl odejít radostně a optimisticky v čase, kdy se svobodně rozhodnu. Volím zkrátka jinou cestu než ti, kteří, aniž to tak chtějí, umírají ve strachu, ve zbytečně prodlužovaném utrpení a v technokraticky vnuceném odcizení nemocnice nebo léčebny dlouhodobě nemocných. Nechci se podílet na všeobecně rozšířeném předstírání většiny, že smrt zmizí, když ji schováme. Což navíc systému umožňuje vydělávat na prodlužovaném utrpení bezmocných – to je přece něco pokryteckého a neodpustitelného. Možností je minimum, a tak stále průkopnicky hledám. V nedávném rozhlasovém povídání se na toto téma rozhovořil i Zdeněk Mahler. Zmínil, jak se kácí rezonanční smrky (stromy,jejichž dřevo slouží k výrobě hudebních nástrojů – pozn. red.). Aby nebyly pádem na zem poškozeny, lesníci je při kácení pokládají do vysokého, měkkého lůžka z větví. A smrk pak ještě hodnou chvíli doznívá... Zdeněk Mahler pak dojatě dodal: Já bych také rád nějakou dobu dozníval. Předpokládám, že byste nedozníval v tónech evropských stupnic. To ne, protože naše stupnice jsou uměle vypočítané, tedy anatomicky rozladěné. Proto také naše hudba nefunguje a dnes spíše škodí. Už celé roky nehraji, nástroje jsem rozdal, sbírku CD také. Hudbu jako takovou – až na výjimky, kdy si třeba zazpívám nějakou mantru – neposlouchám, protože ji nepotřebuji. Mou hudbou je ticho, šumění stromů, zvuky života. Za ty roky, kdy jsem hrával jen na tibetské mísy,jsem totiž radikálně zjemněl a současnou běžnou produkci, až na vzácné výjimky,vnímám spíše jako obtěžující a bolest způsobující. Chcete doznít jako rezonanční smrk. Jak myslíte, že dozní tato doba? Každá doba zanikne. Kolaps naší civilizace se blíží a je neodvratný. Jde jen o to, aby zjednodušení systému proběhlo co nejméně bolestně a abychom se poučili. Zatím je lidstvo nepoučitelné. Jak kolaps proběhne a co si z té zkušenosti dokážeme vzít, bude jen na nás. Jde také o to, abychom měli představu, co bude po onom krachu. Aby existovala povědomost o nějaké – nejlépe pozitivní a duchovní –vizi. Již od dob totality opakuji, že je to právě praktická a aplikovatelná duchovnost, kterou budeme muset zvládnout všichni, jinak nebudeme vůbec http://blog.baraka.cz/wpcontent/uploads /2014/08/rozhovor_marek.pdf strana 63
Podobné dokumenty
Taxmeni aneb Hledání country grálu
strčit ji do jednoho jediného boxu a lehce přiklopit víkem v tomto případě nelze.
Hudební skupina Taxmeni je jednou z nejvýraznějších kapel české scény
country & western music. Ovšem podobně, jak s...
Stáhnout číslo v PDF
Zkrátka voličům se mezi programovou nabídkou ODS
a TOP09 obtížně rozlišuje. Strany proto vedou zástupné personální války, během nichž se jejich ministři přou
o kompetence. Coby koaliční partneři js...
OBĚŽNÝ DOPIS březen/duben 2006 Velice srdečn
Podle toho, co říká Písmo, se údy Těla Ježíše Krista sjednocují skrze milostivé
nadpřirozené Boží jednání jako v původní církvi: „…nebo skrze jednoho Ducha
budeme všichni v jedno tělo pokřtěni…“ (1...
NEW - IMEXPO
Jarní klasiky. Galusku 28 mm jsme teď optimalizovali pro závody s
extrémními nároky na materiál. Díky velkému objemu a zesílené kostře je
plášť nejlépe vyzbrojen pro závody jako Paříž-Roubaix, kole...