Orl-2014-8 - Otevřený Rozšalovávací List
Transkript
kognitivně disonantní občasník, informační destilátor, internetové(nejen) výstřižky ve fraku, splaskávač simulákrů, rozpouštěč falešných egregorů, narušovač zpráchnivnělých paradigmat, kompenzátor hypotékového novinářství, flokulant mediálního žaboklamu, širokopásmové dráždidlo číslo 2014-8 Motto: Socialistický režim zanechal ex-post na psychickém stavu mnoha chovanců tak výrazné stopy patologie, že se nejsou schopni ještě 25 let po revoluci vypořádat s tím, že existuje celá řada různých názorů a úhlů pohledu, navzájem odlišných až protichůdných, a proto se nejsou schopni účastnit diskusí bez urážení takových jedinců, často - paradoxně - jim nadávají do komunistů, neboť to je právě to období, kde sami zamrzli. J. Mašek http://orl.bloger.cz [email protected] Obsah čísla Rozpad rodiny a školství oznamuje rozpad příslušné civilizace.........................................................................3 Opakovací oslíci................................................................................................................................................ 5 Kapitalistická historie současnosti aneb Jak nevystoupit v cíli..........................................................................5 Washington svou arogancí zničí vlastní říši....................................................................................................... 8 Divoký kapitalismus je zpět – a sám sebe nezkrotí......................................................................................... 10 6 Týdnů baroka.............................................................................................................................................. 11 Johann Sebastian Bach................................................................................................................................... 12 O inventářích, googlu a strachu ze smrti........................................................................................................ 16 Rudolf Steiner: Evoluce lidstva....................................................................................................................... 17 Třetí světová válka již začala.......................................................................................................................... 22 Volba Ukrajinců: Umřít hlady nebo na bojišti................................................................................................... 24 What Did US Spy Satellites See in Ukraine?................................................................................................... 25 Paul Craig Roberts: Washington ve věci letadla lže........................................................................................27 Seymour Hersh: Za sarinovým útokem u Damašku bylo Turecko....................................................................28 Miroslav Kalousek: nepostradatelný falešný hráč........................................................................................... 31 Terence McKenna - Lectures on Alchemy (3/4).............................................................................................. 33 Chtějí Rusko vtáhnout do války, čouhá to jak sláma z bot..............................................................................40 Filozof Cílek zcela otevřeně a bez iluzí........................................................................................................... 44 Vonný kalich................................................................................................................................................... 45 Filosof Erazim Kohák: Dělat dobře něco dobrého........................................................................................... 46 Lidé modré pilulky.......................................................................................................................................... 48 Rodina v jednom kole...................................................................................................................................... 50 Pope Francis calls out 'greedy' bankers.......................................................................................................... 50 Hra s ohněm................................................................................................................................................... 51 Máme debilní představy o našem ohrožení, které posluhují USA....................................................................53 Černé skříňky z MH17: Nebyl to pilot, kdo v kabině mluvil poslední..............................................................54 Vědecký kontra intuitivní výklad vzniku vesmíru a člověka.............................................................................56 Na rychlosti a čistotě hry nezáleží, říká Mischa Maisky...................................................................................58 Ayahuasca and Iboga – Messengers of Truth from Mother Earth...................................................................60 DMT: You Cannot Imagine a Stranger Drug or a Stranger Experience.............................................................62 ORL 2014-8 Rozpad rodiny a školství oznamuje rozpad příslušné civilizace MVDr. Josef Staněk Jakoukoliv civilizaci konstituuje obecná kvalita mezilidských vztahů a vztah lidí ji tvořící k životnímu prostředí. To je vlastně modifikovaný vztah k té síle, která prostředí planety a její přírodu pro život lidí vytvořila. U duchovně disponovaných lidí je pojata jako vyšší transcendentní síla, Bůh, u ateistů jako neidentifikovaný „soudruh příroda“. Problémy s kvalitou a trvanlivostí civilizace jakékoliv civilizace pramení z toho, že pro její charakter nemá větší vliv ani tak chování hrstky vysoce eticky a inteligenčně rozvinutých lidí, ale zásadně a jen chování a myšlení rozhodující masy lidí. Neboli civilizace je tak vyspělá a stabilní, do jaké míry eticky a charakterově vyspěla masa ji tvořící. Pokusíme se zamyslet, co právě je tím faktorem, který určuje etickou a inteligenční hladinu „obyčejných“ lidí všech civilizací. Při zaměření se na tento faktor nám nemůže uniknout, že jsou to právě neuvědomované zvyky a stereotypy, které se ve vědomí každého z nás zakotvují od jeho vstupu do těla neboli hmotné dimenze tohoto světa. Tyto vlivy se tedy vtiskují již od chvíle, kdy se jakékoliv lidské vědomí ve stavu právě narozeného kojence začíná konstituovat. Působení okolí kojence se začíná obtiskovat do jeho podvědomí. Od matky a všech lidí okolo, nejvíce od osob prvního kontaktu! Z jejich chování a dokonce způsobu myšlení, aniž si to kdy uvědomujeme, přestupují do našeho podvědomí základní paradigmata a axiomy myšlení a cítění pro celý náš další život. Na základě tohoto poznatku bychom si konečně měli uvědomit, že základní rysy osobnosti každého z nás formuje v daleko největší míře chování a myšlení matky a otce, a širší rodiny. Vyskytuje-li se širší rodina vůbec! Nevyskytují-li se některé sou- Rozpad rodiny a školství oznamuje rozpad příslušné civilizace části normálního rodinného spektra, ať chceme či nechceme, vzniká později jakési částečné „psychické vakuum“. Přitom jsme si již mohli všimnout, že všechny děti téže rodiny při stejné dědičnosti a výchově zdaleka nejsou stejné. Tento fenomén nás již dávno měl dovést k tomu, že každý jedinec osobně si cosi hluboce zakotveného v nevědomí musel přinést odněkud, kam nás současný rozum a paměť nemůže. Je přece jisté, že z ničeho něco být nemůže. Většina si myslí, že je to paměť duše z minulých životů. V bibli o tomto jevu reality říká Dárce života člověka: „Dříve než jsi vstoupil v lůno ženy znal jsem tě!“ veřejných. Odzíráme z okolí používání a rozvoj empatie, posunků, řeči, společenských návyků atd. Tedy jakmile vědomí každého z nás se se svým „věnem“ ocitlo v těle kojence, začínají na nás působit neviditelné vlivy, které se pojmenovávají slovem „výchova“. Ta je vlastně přípravou pro akceptování právě aktuálního společenského uspořádání a našeho zařazení v ní. Tedy pro zařazení do dělby práce a odpovědnosti k tomu, čemu říkáme civilizace. Použijeme-li zorného úhlu dostatečného nadhledu na proces konstituování osobnosti člověka, nutně dojdeme k závěru, že bazální rysy myšlení a cítění získáváme ještě jako nejmenší děti! Tedy již v době vlastní „nepaměti“, kdy přesto odciťujeme principy podřízenosti a koordinace, (poslouchání,) principy soužití a komunikace i jinorodých tvorů, jako třeba muže a ženy, mladých a starých, domácích a cizích, soukromých a tivní osobnosti. A navíc po celý život! Z toho tedy plyne, že kvalitní dětství rozhodující masy lidí je tedy oním rozhodujícím faktorem, jen ze kterého mohou vyrůst základy obecně vyspělých mezilidských vztahů. Kvalitou prožitého dětství rozhodující masy lidí je tedy předurčena sama kvalita lidské kooperace neboli civilizace. A právě souhrn těchto v době nevědomí získaných postřehů konstituuje chod mezilidských vztahů obecně neboli typ civilizace. Tedy co si jako i nejmenší dítě ve formě paradigmat myšlení a cítění zakotvíme v podvědomí, to v převážné míře určuje naše chování, myšlení a uplatnění ve společnosti po celý náš další život. Tím vytváří „ducha“ společnosti. Neboli všestranná a láskyplná kvalita dětství je rozhodující pro utvoření člověka jako pozi- Pro normálně myslícího člověka by z toho mělo vyplynout, že vlády států neboli „správcové“ civilizace vyvinou maximální úsilí pro to, aby vytvořily společenské předpoklady pro vznik a optimální život rodin a na ně navazujících škol. Právě správcové států to jsou, kteří mají povinnost usilovat o to, aby každé dítě vyrůstalo ve funkční rodině! Chtějí-li, aby jejich stát a civilizace „fungovala“ a přetrvala! A strana 3 ORL 2014-8 vlády dále mají pečovat o to, aby se toto základní „rodinné věno“ dále rozvíjelo ve školách všeho typu. Ve školách se rodinou do podvědomí zasazené zásady již jen dále rozvíjí a zejména se rozšiřují ze sféry nevědomé do sféry vědomé. Tím ve školách probíhá proces, skrze který se dítě dále konstituuje v sebe uvědomělou a tím plnohodnotnou osobnost. Užitečnou ovšem také pro společnost jako celek. Nezajistí-li vládnoucí kruhy skrze osvícenou (duchovní) atmosféru médií a skrze „ducha“ společnosti jako takové řádné fungování rodin a škol, začne v takové komunitě nenápadně vyrůstat vrstva deprivovaných a psychologicky rozvrácených lidí. A ta podle zákona „setby a sklizně“ v následující generaci, tj. po 30 letech, svou „otcovskou“ společnost rozloží zevnitř. Neboli ji přivede do chaosu, což způsobí to, že ji dobudou eticky méně degenerování „barbaři“ z okolních civilizací. Od této zákonitosti dějin pochází dávný antický poznatek, že pádu národa, státu, civilizace předchází pád mravů v něm. Nevím jak ostatní čtenáři, ale já vidím kolem sebe vše jiné než naplňování výše zmíněných předpokladů přežití našeho národa i EU jako celku do budoucnosti. Polovina dětí přece již u nás vyrůstá jen s jedním rodičem, širší rodina zmizela skoro zcela! Vládní politika těch, kteří se sami představují jako svobodomyslní liberálové, celých popřevratových 25 let podporuje feminizmus, matky samoživitelky, homose- Rozpad rodiny a školství oznamuje rozpad příslušné civilizace xuály a průvody všelijakých mužskoženských transsexuálů po městech. Už jsme měli i tak pro funkci disponovanou „zelenou“ ministryni školství Stehlíkovou, která navrhovala zákon, zakazující tělesné trestání dětí. Takové myšlení je ve své podstatě negace principu poslušnosti dětí rodičům! A návyku přítomnosti nutné míry subordinace. Takový rozklad nebyl ani v předchozím režimu. Dále naše současné údajně vyspělé a demokratické zákonodárství nastolilo právní stav, že děti do 16 let mohou rodiče (a kohokoliv) zabít beztrestně! A do 18 let jen za 5 let vězení! V dle názoru pseudohumanistů „primitivních“ kmenech by takové „děti“ bez ohledu na věk ostatní okamžitě zlynčovali. Tím se vlastně vynořuje otázka, co je vlastně společenský pokrok a co nastoupený úpadek? Byli ve srovnání se současnými liberály (zednáři) u moci skutečně zaostalí katechetové za starého Rakouska tak špatní ve srovnání se současnými údajně vědeckými aktéry společenských věd? Vždyť ti jako vyšší pravdu, tedy zásadu danou Stvořitelem, přece cepovali ve školách a kostelech všem žákům: Cti otce svého a matku svou! A nezabiješ, a nepokradeš! Co z etických zásad vlastně předkládají rodičům média a žákům dnešní škola? Od opuštění jakého principu pramení úpadek autority rodičů a následně učitelů? Napadení učitele žákem nebo rodičem bylo za mých školních let nemyslitelné. Vzpomí- nám si na poměry ve třídě na střední škole v Brně na Veveří v létech 1951 až 4. Za učitelky Spitkové byl ve třídě neustálý hluk a občas bylo slyšet „buch“. To když se nedívala, Pazour v zadní lavici zarazil do parket dýku. Další „experti“ Kertés a Šultés při vyučování mazali karty, až to plácalo. Nic nás nenaučila. Naproti tomu na matematiku a fyziku nás měl Kořínek, který měl přezdívku Kořen. Byl to původním povoláním advokát, tedy podle dnešního hlavního hlediska byl neaprobovaný. Po „zrušení“ této profese jej zřejmě komunisti převedli do školství. Jako komunistu, protože si pamatuji, jak na klopě nosil odznak KSČ. (Proto si zřejmě mohl dovolit.) To bylo při jeho vyučování ticho! A naučil mě základy matematiky a fyziky tak dobře, že jsem z těchto předmětů nikdy následně neměl dvojku. Když něco nekalého zahlédl, řekl jen : „Pazour, pojď sem!“ Bác, facka a Pazour letěl do kouta. A zítra ať matka (asi otce neměl) ať přijde do školy! I já jsem od Kořeňa dostal facku. Bylo to tak, že se nás, nevím proč, několik rvalo před lavicemi. (Ani tehdy jsem to zřejmě nevěděl.) Vtom do třídy náhle vešel Kořeň. Nic nevysvětloval o školním řádu a kdo se před ním nachomýtl, včetně mě, dostal facku. Ve „světovém rekordu“ jsme byli my všichni rváči v lavici. Přesto dodnes, když si na to vzpomenu, tak se modlím: „Pane Bože, přičti mu tu facku k dobrému, protože byl přísný a spravedlivý! A naučil nás!“ Kdyby se to stalo dnes, na Kořeňa by nějaký zbohatlík či „demokrat“ poslal komando rychlého zásahu. A odvedlo by ho místo přestupce! Na jeho místo by stoupenci americké výchovy bez nutných tělesných trestů nasadili nějakou vysoce aprobovanou učitelku, typu rodilé ruštinářky Spitkové. Té, když si vzpomenu, je mě dodnes líto. Byla již stará a neuměla si na nás pubertálních „grázlech“ vynutit autoritu. V současné době se politici předhání v řečnických cvičeních na téma „autorita učitele“. Je to za vládnoucí ideologie vlády peněz od nich a celých „pedagogických věd“ prázdná póza. Protože zúčastnění diskutéři nepojmenovávají základní příčinu – pád rodiny a absence jakékoliv „nefnanční“ autority. (Nepodložené žokem jakkoliv získaných peněz.) Odstranění této příčiny tedy není možné ani zákonem, ani zamlžujícími řečnickými cvičeními v médiích. Kolaps funkčnosti užších i širších rodin, odstranění americké „liberální“ výchova dětí bez korekce, někdy i tělesných strana 4 ORL 2014-8 trestů, není možné zavést zákonem. Tím je možné zavést jen bič na přísné učitele! Nikoliv na žáky zbohatlíků a nepřizpůsobivých, pro které „pracují“ celé bataliony advokátů a strážců lidských práv. Aby se něco skutečně změnilo, a změnilo se směrování společnosti do všeobecného kolapsu, musí se změnit celý duch společnosti a celá její flozofe. To lze jen skrze obecný krach „boha peněz“ a pomatenosti davu pseudo výhrami typu sportovních či kariérních. Jestli k této změně myšlení a atmosféry dospěje společnost skrze poznání skutečných příčin krize autority nebo teprve skrze všeobecný mocenský a zásobovací kolaps, se teprve uvidí. http://zvedavec.org/komentare/2014/0 7/ 6 0 6 8 - r o z p a d - r o d i n y - a - s k o l s t v i oznamuje-rozpad-prislusne-civilizace.htm Opakovací oslíci Jan Keller Vždycky, když se vyhrotí mezinárodní situace, vynoří se na scéně politici, pro které je těžké najít přiléhavější označení než opakovací oslové. Místo aby se snažili krizi řešit, dál ji vyhrocují a komplikují, aniž by za to nesli jakoukoli zodpovědnost. V době, kdy se chystal útok na Irák, opakovali mnozí naši přední politici zprava a bohužel i zleva stále dokola, že mají poznatky o existenci zbraní hromadného ničení v této zemi. Vedlo to k akci, která Irák dokonale zdevastovala i bez použití zbraní hromadného ničení. Dosud se za tyto nepravdy nikdo z vysokých ústavních činitelů ani náznakem neomluvil. Dokonce ani tehdejší ministr zahraničí Cyril Svoboda (KDUČSL). V době, kdy se rozhodovalo o umístění amerického radaru v Brdech, politici tohoto ražení při každé příležitosti vykládali, že bez instalace takového zařízení může vbrzku dojít k bombardování Prahy, a to třeba střelami odpalovanými odněkud z pouště. Ani v tomto případě nikdo z tvůrců podobných poplašných zpráv své nesmysly neodvolal. Dokonce ani tehdejší Rozpad rodiny a školství oznamuje rozpad příslušné civilizace ministryně obrany Vlasta Parkanová (tehdy KDU-ČSL). Nyní vykládají odborníci na tento způsob argumentace, že Rusko rozumí pouze síle. Bylo by marné pátrat, kdo je k takovému tvrzení inspiroval. Byl to snad Napoleon, když se v zimě 1812 brodil přes řeku Berezinu pryč od Moskvy? Anebo to byl generál Paulus poté, co ztratil 32 divizí u Stalingradu? Či snad tuto moudrost vyřkl Adolf Hitler v dobytém Berlíně? Opakovací oslíci zásadně nepotřebují historická fakta, vystačí si s donekonečna opakovanými frázemi. Rostoucí počty obětí konfliktů, jejichž nutnost zdůvodňují těmi lidskými nejvyššími hodnotami, vydávají za důkaz své pravdy. Mají plná ústa svobody a demokracie, a přitom považují lidi s odlišným názorem za zrádce, pokud ne přímo za agenty cizích mocností. Bylo tomu tak v případě Iráku i v případě radaru. Je tomu tak v případě občanské války na Ukrajině. Opakovací oslík je tvor docela zábavný. Když se jeho chováním inspirují lidé působící v politice, může to tak leda zvyšovat počty mrtvých. Historickým faktům odporuje tvrzení o tom, že Rusko rozumí pouze hrubé síle. Vynořuje se však jiná naléhavá otázka: čemu vlastně rozumějí ti, kdo šíří podobná tvrzení? http://www.prvnizpravy.cz/sloupky.php ?id=726e05da-1111-11e4-8962003048df98d0&language=cs&preview=tru e působil na Massachusetském technologickém institutu (MIT), snil o možnosti vrátit se na pařížskou Vysokou školu společenských věd (École des hautes études en science sociales, EHESS). Tu založili těsně po druhé světové válce dva francouzští historici Lucien Febvre (1878–1956) a Fernand Braudel (1902– 1985). Především Braudel, pravděpodobně nejvýraznější postava francouzské historické školy Annales, může být návodem k pochopení geneze knihy, která už tři měsíce nedává spát ekonomům, politikům i širší veřejnosti na druhé straně Atlantiku. K charakteristickým rysům této školy patřil mimo jiné důraz na „dlouhé trvání“, několik desítek let trvající časové úseky, na jejichž pozadí lze zkoumat sociální, ekonomické nebo mentální změny, které v každodenních životech zanikají pod pěnou dní a náhlých, převratných událostí. Tato škola je dnes prakticky mrtvá. O to více fascinuje, že se právě v tuto chvíli objevil Thomas Piketty, který její přístupy dokázal využít k vybudování „historie“ současnosti. Kartografe majetkových nerovností Kapitalistická historie současnosti aneb Jak nevystoupit v cíli Francouzský ekonom Thomas Piketty analyzuje koncentraci kapitálu v zemích „staré“ Evropy, USA a v Japonsku. Otázkou je, zda by data shromážděná během 15 let vzbudila zlomek dnešní pozornosti, byla-li by ukončena například v roce 1970. Autor v úvodu své knihy Le capital au XXIe siècle (Kapitalismus v 21. století) vzpomíná, že v devadesátých letech, kdy Piketty v prvé řadě historicky analyzuje koncentraci kapitálu v zemích „staré“ Evropy, USA a v Japonsku. Otázkou však je, zda by respekt budící data nashromážděná a analyzovaná během 15 let Pikettym a jeho týmem 20 spolupracovníků vzbudila zlomek dnešní pozornosti, kdyby byla ukončena například v roce 1970, anebo by rychle zapadla jako kvalitní, ale nikterak aktuální součást ekonomické historie. Pikettyho databáze však končí rokem 2012, čímž představuje monumentální historickou kartografi majetkových nerovností v období 1789 až 2012. Jaká jsou jejich teoretická východiska? Pikettyho strana 5 ORL 2014-8 hlavním argumentem je, že v historii kapitalismu lze identifkovat trvalou tendenci kapitálu (r) růst rychlejším tempem, než je celkový ekonomický výkon vyjádřený růstem národního důchodu (g). Zatímco návratnost kapitálu defnovaného jako souhrn všech aktiv garantujících budoucí příjem – fxní a fnanční kapitál očištěný od dluhů, intelektuální vlastnictví, vlastnění otroků v případě amerického Jihu 19. století – se mnoho století pohybuje na úrovni čtyř až pěti procent, celkový ekonomický výkon v letech 1700 až 2012 dosahoval nižších průměrných hodnot – zhruba 1,6 procenta. První polovinu tohoto přírůstku Piketty přisuzuje demografckému růstu, který během 20. století nebývale akceleroval, druhou pak pomalému, ale trvalému růstu produktivity, jinými slovy, technologickému pokroku. Piketty tvrdí, že tato nerovnoměrná dynamika „fungovala celé 19. století až do začátku první světové války a může se opět stát normou v 21. století. A výsledek? Majetky z příjmů v minulosti se rekapitalizují rychleji, než rostou nové příjmy. Minulost požírá budoucnost.“ Argumentační linie Touto úvahou se Piketty vrací k velkému tématu ekonomie 19. století – vztahu mezi kapitálem a prací, který byl z neoklasické ekonomie vytěsněn. V českém prostředí bude tento argument pravděpodobně dostatečným důvodem, aby kritici v duchu postsocialistických tradic označili Pikettyho za komunistu, francouzského kavárenského povaleče, popřípadě za obojí. Kapitalistická historie současnosti aneb Jak nevystoupit v cíli přisoudit mu jeho automatickou schopnost expandovat rychleji než celkový ekonomický výkon, a tedy i příjmy? Činí to na základě poměru míry úspor (s) a složeného tempa růstu demografckých parametrů a produktivity (g). Výsledkem jejich vzájemného vztahu je pro Pikettyho centrální ukazatel β, jehož prostřednictvím defnuje poměr objemu soukromého kapitálu a celkových příjmů a následně i trend ve vývoji majetkových nerovností. Vyjádřeno rovnicí: β = s/g. Faktor β Piketty na základě této matematické rovnice otvírá dvoje dveře. Na jedné straně je pro něho faktor β nástrojem k popisu majetkových nerovností v 19. a 20. století, na druhé se mu stává oknem do budoucnosti 21. století, která se dle něho může stát z hlediska majetkových nerovností stejně vyhrocenou jako před rokem 1914. O jaké argumenty se Pikettyho teze opírá? Kde se v tomto srovnání 19. a 21. století nachází výjimečné 20. století? Pikettyho β, kterou lze, extrémně zjednodušeně, označit za měřítko majetkové nerovnosti v dané společnosti, se od roku 1800 do současnosti vyvíjí ve tvaru U. Od počátku 19. století do vypuknutí první světové války dosahoval poměr akumulovaného soukromého kapitálu a národního důchodu v případě evropských mocností – Francie, Velká Británie – zhruba čísla sedm, zatímco v USA vybudovaných na principu radikální rovnosti byl výrazně nižší. V letech 1913 až 1970 tento poměr ve všech zemích, jimž se Piketty věnuje, klesl na polovinu, ale od konce sedmdesátých let 20. století do současnosti opět strmě roste. Piketty období 19. století nazývá patrimoniálním kapitalismem, tedy založeným na dědictví. Duch 19. století nedokládá pouze historickými statistikami, ale i určitou intuitivní sociologií, jejíž tvůrce netradičně nachází mezi tehdejšími literárními klasiky. Popřejme jim mnoho zdaru a pokusme se sledovat Pikettyho argumentační linii. Jakým způsobem se v tomto nerovném vztahu pokouší „rozpohybovat“ kapitál a Rastignakovo dilema Průvodcem kapitalismem 19. století mu je Balzakův Otec Goriot, ve kterém mladému Evženu de Rastignakovi udílí rady do života cynický Vautrin – místo studia a tvrdé práce se má vydat cestou vhodného sňatku, který mu zajistí přístup k dědictví a fnanční komfort, jehož nelze dosáhnout prací a pravidelným příjmem. Americká média se v četných recenzích Pikettyho knihy předhánějí v aktualizacích Rastignakova dilematu a pokoušejí se je naroubovat na současnou situaci USA. Jednou ze strategií novodobého Rastignaka je stát se manažerem hedgeového fondu. Takové zbohatnutí však není strategií opírající se o mezigenerační předávání kapitálu, ale výsledkem adekvátně zvoleného studia a společnosti založené na meritokratickém principu. Jak to zapadá do Pikettyho argumentace a křivky majetkových nerovností ve tvaru U, která propojuje konec 19. století s počátkem našeho? Odpověď na tuto otázku je snazší najít v USA než v Evropě. USA vzhledem ke svému historickému vývoji a přistěhovalectví (počet jejich obyvatel stoupl z necelých čtyř milionů v období Francouzské revoluce na 310 milionů v současnosti) představují společnost, ve které je váha kapitálu předávaného z jedné generace na druhou mnohem nižší než v evropském prostředí. Americký model Piketty proto americký model označuje za výrazně flexibilnější a politicky mnohem jednodušeji změnitelný. Na rozdíl od evropského prostředí jsou proto americké majetkové nerovnosti – faktor β narostl z trojnásobku v roce 1970 na pětinásobek v roce 2008 – nedávným jevem. Piketty jejich nárůst spojuje se vznikem nových společenských skupin – „superkádrů“ zaměstnaných ve vrcholných postech fnančnictví. Piketty tvrdí, že v prvních 20 letech 21. století se rozvinuté ekonomiky Severu dostávají do situace, kdy se v nedaleké budoucnosti mohou protnout dva negativní jevy, jež povedou k návratu faktoru β na úroveň roku 1913. Návrat ke „kontinentální“ akumulaci kapitálu dědictvím může podle Piketttyho umocnit strmý strana 6 ORL 2014-8 „anglosaský“ nárůst platových nerovností založených na vypjaté rétorice zásluh a osobní produktivity. V kontextu kritiky fnančních institucí v anglosaském světě je zřejmé, proč Piketty vyvolal takovou obrovskou pozornost právě v USA. Dvacetinásobné rozdíly v platech vrcholových manažerů a obyčejných zaměstnanců není snadné vysvětlit 20krát vyšší produktivitou. A to zejména v zemi, jejíž společnost má v sobě zakódované přesvědčení, že všichni vycházejí ze stejné startovní pozice a mají více méně stejné možnosti sociálního vzestupu. Znepokojivé otázky Právě na tomto místě je třeba opomenout hlukový smog, který knihu obklopil a začít ji spojovat s otázkami, jež Piketty sice otevřeně nezmiňuje, ale mnohé z nich jsou zásadní a značně znepokojují. Odhlédněme však na chvíli od Pikettyho pesimistickému výhledu budoucnosti i od intenzivní debaty v uplynulých měsících o závěrečné kapitole, ve které Piketty odpověď na otázku, jak dalšímu zvyšování majetkových nerovností zabránit: řešení nachází v progresivním a napříč hranicemi národních států vynucovaném zdanění kapitálu. Pro lepší pochopení toho, proč Pikettyho argumenty znepokojují, je třeba se vrátit do období, kdy se polarizující stroj zadrhl – tedy do let 1914 až 1970, jež se částečně překrývají s největšími tragédiemi 20. století. Obě světové války majetkové nerovnosti v západních společnostech dramaticky snížily – Pikettyho faktor β se dramaticky propadl v le tech 1914 až 1920 a následně 1932 až 1945. Jakkoliv se toto tvrzení může zdát banální a samozřejmé – co jiného mohou války způsobit než destrukci kapitálu akumulovaného v minulosti – Piketty tím přiznává věc, kterou však explicitně nerozvádí. Z historie politických systémů, které nazýváme moderními masovými demokraciemi, vyplývá, že ideál relativní majetkové rovnosti, jejž si s nimi spojujeme, od druhé poloviny 19. století do roku 2012 nikdy neuskutečnily ony samy, ale naopak dvakrát zničující celoevropská válka. Kapitalistická historie současnosti aneb Jak nevystoupit v cíli Lze majetkovým nerovnostem přisoudit normativní měřítko, anebo je lepší zůstat zdrženlivý? Znamená to, že demokracie v sobě nemá zabudovaný žádný brzdící mechanismus, který zafunguje, začnou-li lidé považovat sociální nerovnosti za příliš velké? Česká optika Piketty se nevěnuje socialistickému experimentu v letech 1945 až 1990, který by z hlediska majetkových nerovností země střední a východní Evropy pravděpodobně zobrazil jako relativně rovnostářské společnosti. Kde se však třeba v případě socialistického Československa nachází například represe soukromých zemědělců na přelomu čtyřicátých a padesátých let? Vyhnání sudetských Němců z okrajových částí země poskytlo poválečnému Československu dostatek kapitálu ve formě opuštěných budov a zanedbaných polností, a tedy prostor pro pozdější přerozdělení kapitálu „našim pracujícím“. Jak do této rovnice zapadá nepřijatelný princip kolektivní viny, jenž vyhnání předcházel? Podobnou mechanickou optikou lze nahlížet na současnou syrskou válku jako na proces radikálního snižování majetkových nerovností v Sýrii – 160 tisíc lidí se však k tomu už nikdy nevyjádří. Piketty si určitě tato dilemata uvědomoval. Vzhledem k tomu, že se věnuje dějinám koncentrace kapitálu v průmyslových demokraciích, které poslední válku zažily před 70 lety, však nepropojuje historii kapitálu a násilí stejně naléhavě, jak tomu ve skutečnosti může být. A existují další znepokojivé otázky, které vyplývají spíše ze čtení mezi řádky než z nich samotných. Problém demokratizačních trendů Dle Pikettyho Evropa zažila první vrchol majetkových nerovností v období 1890 až 1913, jež se v ní paradoxně překrývá s šířením demokratizačních trendů. Výrazný růst majetkových nerovností před první světovou válkou vyrovnávalo postupné zavádění všeobecného hlasovacího práva (s přetrvávající pozitivní diskriminací mužů) a především masové zvyšování gramotnosti evropských společností. Ře- čeno jinak, nárůst ekonomických nerovností v období před první světovou válkou narovnávalo snižování nerovností kulturních. Nerozsvítí se červené světlo, pokud podobnou logiku použijeme pro současnost? Dokáže někdo uvést aspoň jeden podobný demokratizační trend, který v roce 2014 funguje jako protiváha rychle narůstajícím majetkovým nerovnostem? Zdánlivá svoboda svěřit osobní údaje a emoce sociálním sítím v naději, že budou využity pouze k marketingovým účelům, a nikoli k brutálním, individualizovaným formám elektronické kontroly, to zřejmě není… Piketty se zaměřuje především na otázku daní, okolo níž se vede politický boj o pacifkaci kapitálu. Není náhodou, že jediné období, kdy relativní převahu dočasně získaly veřejné instituce, je v Evropě v letech 1945 až 1975 a v USA souvisí s počátkem konce hospodářské krize v roce 1933. Je také třeba připomenout, že „třicet slavných“, jak se dodnes ve Francii nazývá doba poválečné hospodářské konjunktury, doprovázel navzdory začínající evropské integraci silný protekcionismus a vysoké zdanění kapitálu i příjmů. Vysoké daně i hospodářský růst Paradoxně v USA byla ve třicátých letech 20. století zavedena dočasná, „konfskativní“, až 90procentní daň z nejvyšších příjmů. Pikettyho důraz na daňovou strategii vlád mu v americké debatě přinesl mnoho kritiků, z nichž pravděpodobně nejostřeji jeho knihu coby etatistický politický manifest odsoudil ekonom Nassim Taleb. Odhlédneme-li od silných slov, i v tomto případě platí, že Piketty inspiruje k otázkám. Jak je možné, že období vysokého zdanění a silného protekcionismu doprovázel v západní Evropě i v Severní Americe vysoký hospodářský růst? Lze vše vysvětlit evropskou poválečnou rekonstrukcí, případně militarizovaným keynesianismem v USA? Nakolik se na výrazném snížení majetkových nerovností v západní Evropě po roce 1945 válce podílel návrat do bodu nula válečným ničením a strana 7 ORL 2014-8 nakolik hrozba představovaná sovětským socialismem? U nás představoval centralizovaný, represivní a od sedmdesátých let zcela sklerotický systém, ale v zemích západní Evropy pravděpodobně jeho existence pomohla vybudovat ekonomický model, který většina společností považovala za spravedlivý a otevřený (sociální stát). Říká nám Pikettyho kniha mezi řádky, že kapitalismus funguje nejdemokratičtěji, když čelí reálné alternativě? Piketty skvěle propojuje ekonomická data s vývojem politických a sociálních systémů a hledá jejich společný smysl. Uhelná demokracie Dejme však Pikettyho argument, že se ve 20. století dočasně snížily majetkové nerovnosti, do kontextu jiných a zdánlivě nesouvisejících skutečností. Může dočasné snížení majetkových nerovností například souviset s tím, že v období 1910 až 1970 tvořilo jádro světové energetické spotřeby uhlí, jehož těžba, doprava a následné zpracování vyžaduje obrovskou organizovanou pracovní sílu – dělníky, kteří mohli celý proces blokovat stávkami, a měli tudíž významné argumenty při vyjednávání se světem kapitálu? Co když Piketty svou anomálií 20. století jen jinými slovy vyjadřuje argument amerického antropologa Timothyho Mitchella v jeho knize Carbon Democracy: Political Power in the Age of Oil (Uhelná demokracie. Politická moc v ropném věku)? Nezapomeňme, že ropa se na světové energetické spotřebě podílí necelými 35 procenty a že ze zhruba 87 milionů barelů Kapitalistická historie současnosti aneb Jak nevystoupit v cíli spotřebovaných denně na světě největší podíl těžby, zhruba třináct procent, připadá na saúdskoarabskou společnost ARAMCO. Ta však zaměstnává pouze 54 tisíc lidí včetně řidičů autobusů a kuchařů. Pomohlo uhlí vytvořit masovou demokracii, aby ji následně ropa a jaderná energetika začaly naleptávat a ničit, protože k výrobě energie z těchto zdrojů je třeba relativně malého počtu lidí? Co je vlastně kapitalismus? Jen nekonečné přelévání, vznik a zánik mocenských vztahů, které pouze výjimečně mohou být vyjádřeny peněžní hodnotou, ale současně nějak souvisejí s energetickými toky utvářejícími náš svět? Nové uspořádání světa Pokud Piketty navázal na „dlouhé trvání“ historické školy Annales, neodbytně se vkrádá otázka, zda se v současnosti neuzavírá jeden z dlouhých historických cyklů ohraničených zhruba lety 1980 a 2020. Ideály této doby máme všichni zažité. Vycházely z přesvědčení, že soukromý kapitál je sám nejlépe a nejinteligentněji schopný rozhodnout, kudy se vydat. Pod touto abstraktní myšlenkou se však nacházejí i její konkrétní „realizace“ – od postupné reorganizace států do tvrdého soupeření o velký kapitál, třeba ve formě skladu Amazonu, přes „privatizaci“ tvorby peněz a soukromého dluhu umožněnou digitalizací ekonomiky až po dočasný přesun masové výroby do východní Asie a sedmi až osmi procent světových fnančních aktiv do offshorových zemí. V některých státech klady uplynulých 30 let trochu převažují nad zápory, v jiných je tomu naopak. Nikde to však není jednoznačné. Piketty vybízí k opětovnému podřízení kapitálu demokratické kontrole, ale přiznává, že se to také může odehrávat zcela nedemokraticky, třeba ve službách budování imperiálního projektu jako v současném putinovském Rusku. Vyplývá z toho, že se ocitáme na osudové dějinné křižovatce? Neříká Piketty totéž, co americký sociolog Immanuel Wallerstein, který už více než deset let upozorňuje, že postupně přecházíme do nového uspořádání světa, které dosud nemá název? Může být demokratičtější a spravedlivější než to současné, ale i vyústit v mnohem nespravedlivější. Šance obou možností jsou stejné. Odpovědi a cesty k cíli neznáme, ale Piketty přináší desítky otázek, které je třeba si v evropských zemích klást, abychom dokázali uniknout stínům vlastní minulosti. Přečtěte si Pikettyho knihu, ale nečtěte ji v ani metru, ani ve vlaku, ani v letadle. Ve své cílové destinaci zapomenete vystoupit. http://ceskapozice.lidovky.cz/kapitalisti c ka- hi s tori e- s ouc as n os ti - an eb- j aknevystoupit-v-cili-pym-/recenze.aspx? c=A140613_144118_pozice-recenze_paja Washington svou arogancí zničí vlastní říši Paul Craig Roberts Jediný mezi vládami světa Washington požaduje, aby se suverénní vlády řídily zákony Washingtonu, dokonce i tehdy, když zákony Washingtonu odporují zákonům suverénních zemí. Příkladů je nekonečně. Například Washington donutil Švýcarsko porušovat a zrušit historické švýcarské zákony o bankovním tajemství. Washington popravuje občany jiných zemí, stejně jako vlastní občany, bez řádného zákonného procesu. Washington porušuje suverenitu ostatních zemí a vraždí občany těchto zemí pomocí bezpilotních letounů, bomb a týmů zvláštních jednotek. Washington unáší občany jiných zemí, a buď je dopravuje do USA, aby tam byli souzeni podle amerických zákonů, nebo je posílá do jiných zemí, aby tam byli mučeni v tajných mučících střediscích. Washington říká bankám v jiných zemích, s kým mohou dělat byznys, a když tyto banky neuposlechnou, Washington je vydírá, dokud se nepodvolí, nebo jim napaří pokuty, ohrožující jejich existenci. Minulý strana 8 ORL 2014-8 týden Washington donutil francouzskou banku zaplatit mu pokutu 9 miliard dolarů, nebo by ji byly zakázány operace v Americe, protože tato banka fnancovala obchod se zeměmi, které Washington neschválil. Washington svou arogancí zničí vlastní říši ministerstva pro vnitřní bezpečnost prohlásil, že zcela ilegální akce Gestapa Wa- Americká Národní Stasi Agentura může vydírat celou světovou populaci. shingtonu je „důležitým zatčením“, které „vysílá jasné poselství“, že „dlouhá ruka spravedlnosti – a tohoto ministerstva – bude nadále rozvracet a likvidovat komplexní zločinné organizace“. Podle neokonzervativců je právo šmírovat svět právem „nepostradatelných“ , zastoupených „jejich“ „vyjímečnou“ vládou. Washington dává ultimáta suverénním zemím, aby konaly, jak píská, nebo „budou vybombardovány do doby kamenné“. Washington porušuje diplomatickou imunitu a násilím nutí přistávat letadla prezidentů suverénních zemí, aby byla ilegálně prohledávána. Washington nařídil svým britským vazalům porušit mezinárodní právo a konvence upravující politický azyl a odmítnout odchod Juliana Assange do Ekvádoru. Washington nařídil Rusku porušit své zákony a vydat Edwarda Snowdena. Rusko je dostatečně silné, aby odmítlo se příkazům Washingtonu podřídit. Takže co Washington udělal? Ono město na kopečku, světlo světa, „nepostradatelná vyjímečná vláda“ unesla Romana Selezňova, syna ruského poslance, v cizí zemi – Republice Maledivy, v ostrovní zemi v Indickém oceánu. Selezňov byl sbalen Washingtonem, když nastupoval do letadla do Moskvy, a byl unesen v soukromém letadle do USA ovládaného teritoria, kde byl zatčen na základě podvodných obvinění. Ruské ministerstvo zahraničí obvinilo Washington z únosu ruského občana v rámci „nového nepřátelského kroku Washingtonu“ vůči Rusům. Není naprosto žádných pochyb, že únos Selezňova je ilegální – stejně jako vše, co Washington dělal od Clintonova režimu. Selezňovův otec, člen ruského zákonodárného orgánu, věří, že Washington unesl jeho syna proto, aby ho vyměnil za Edwarda Snowdena. Selezňov byl okamžitě, bez jakýchkoliv důkazů, obviněn z imaginárních zločinů zaručujících 30 let ve vězení. Fašistický šéf Americká tajná služba prohlásila, že syn ruského poslance je „jedním z nejproduktivnějších světových pašeráků ukradených fnančních informací“. Taková naprostá hovadina! Jak celý svět nyní ví, největším zlodějem fnančních informací je Národní Stasi Agentura Washingtonu. Tato Stasi agentura kradla ve prospěch amerických korporací, které dávají štědré politické příspěvky, fnanční informace společností v Brazílii, Německu, Francii, Číně, Japonsku, a vlastně všude. Stasi Washingtonu dokonce ukradla soukromé telefonické konverzace německé kancléřky. Svět byl stupidní, když věřil americkým informačním systémům, které slouží jako špionážní zařízení. Kdokoliv, kdo si koupí počítač americké značky, nebo se spoléhá na americké internetové služby, může považovat za fakt, že Národní Stasi Agentura Washingtonu má o něm kompletní informace. Ostatní vlády si myslely, že mají u amerických kapitálových investic hostinu zdarma, ale tato hostina znamenala, že žádná vláda a žádná populace zákonem chráněné informace a tajemství nemá. Svět je stupidní i v mnoha dalších ohledech, kdy mylně Washingtonu věří. Nevládní organizace fnancované Washingtonem operují v mnoha zemích a slouží jako páté kolony Washingtonu. Washington může povolat své NGO do ulic, aby se tam postavily a svrhly nespolupracující vládu, nebo aby vytvořily pro Washington propagandu namířenou proti vládám, jak to Washington učinil, když povolal své NGO, aby protestovaly v ruských ulicích, že Putin ukradl volby. Tyto NGO jsou na krev, kterou mají, nebo brzy mít budou, na svých rukou hrdé. To ukazuje, že jsou to důležití agenti Říše. Se zotročenými západními médii a evropskými vládami, plus Japonskem, Austrálií, Kanadou, Novým Zélandem, Jižní Koreou a Filipínami, může Washington drze vykřikovat své lži a podvodná obvinění. „Saddam Hussein má zbraně hromadného ničení.“ Nikdo za tuto drahou lež potrestán nebyl. „Assad v Sýrii použil chemické zbraně proti vlastním lidem.“ Nikdo nebyl za tuto nákladnou lež potrestán. „Rusko provedlo invazi na Ukrajinu.“ Nikdo nebyl za tuto nákladnou lež potrestán. „Edward Snowden je čínský/ruský/něčí špion a zrádce, který vytroubil Američanům ilegální akce jejich vlády.“ Nikdo nebyl za strana 9 ORL 2014-8 tuto lež potrestán. „Julian Assange je špion, protože nechal uniknout dokumenty o zločinech Washingtonu na internet.“ Nikdo nebyl za tuto lež potrestán. Každý Američan stavějící se proti nadvládě Wall Street a Washingtonu byl prohlášen za nežádoucí osobu. Takovíto Američané jsou „domácími teroristy“, kteří jsou nyní v hledáčku Gestapa bezpečnosti ministerstva pro vnitřní bezpečnost, dobře vyzbrojené vojenské síly, porušující zákon Posse Comitatus. Ministerstvo pro vnitřní bezpečnost je ilegální a protiústavní silou, namířenou proti Američanům. Američtí občané jsou nuceni ji platit, kdy jsou jejich domovy zabavovány a na ty, které konfskovány nejsou, jsou prováděny nájezdy přitroublými hrdlořezy z týmů SWAT. Zelení stojí v cestě kapitalistických zisků a kapitalistické vládě, a ne že se starají o životní prostředí. Zelení jsou „domácími extremisty“. Washington svou arogancí zničí vlastní říši http://zvedavec.org/komentare/2014/0 7/6058-washington-svou-aroganci-znicivlastni-risi.htm Divoký kapitalismus je zpět – a sám sebe nezkrotí David Graeber Kdysi v devadesátých letech jsem se často hádal se svými ruskými přáteli o kapitalismu. Bylo to v dobách, kdy většina mladých východoevropských intelektuálů s nadšením přijímala cokoli, co mělo s tímto ekonomickým systémem něco společného, přestože masy pracujících vůči němu zůstávaly podezřívavé. Kdykoli jsem zmínil kriminální výstřelky oligarchů a nepoctivých politiků, kteří si přivlastňovali bohatství jejich zemí, pokrčili rameny. Protestující proti válce jsou vyšetřováni jako „agenti cizí mocnosti“. Lidé zajímající se o osud zvířat a mizení druhů v důsledku ničení habitatů hrabivými a krátkodobě motivovanými korporacemi jsou na seznamu „domácích extremistů“. Nejvyšší soud je vlastněn skupinami soukromých zájmů, které koupily naši vládu. Americký Nejvyšší soud je velkým nepřítelem americké ústavy. Právo je zneužíváno k posílání milionů nevinných, obzvláště mladých, Američanů, jejichž přestupky jsou bezvýznamné, do vězení, aby se podpořily příjmy, které potřebuje zprivatizovaný vězeňský systém. Je obtížné si představit zemi tak špatnou jako USA, kde vláda slouží nikoliv lidem, ale malé hrstce jednoho procenta, kdy tato vláda není schopna poskytnout jakýkoliv druh spravedlnosti, vláda, která kdyby říkala pravdu, zničila by se. Washington zapáchá pekelným puchem. A svět to začíná chápat. „Všeobecná prosperita nebyla ani tak důsledkem růstu, ale vědomí kapitalistů, že je nutné uplatit aspoň určitou část dělnické třídy. Nezvyklou míru ekonomického růstu, charakteristickou pro ‚zlatý věk‘ kapitalismu, pak způsobovala především zvýšená poptávka obyčejných lidí, kteří dostali více peněz.“ „Když se podíváš na Ameriku, byli tam také různí takoví gauneři, vezmi si třeba spekulace s železnicemi v 19. století,“ vysvětloval mi jeden nadšený obrýlený ruský mladík kolem dvacítky. „Nacházíme se pořád ještě té divoké fázi. Je třeba jedné, dvou generací, aby se kapitalismus zcivilizoval.“ „A ty si fakt myslíš, že to udělá kapitalismus sám od sebe?“ „Podívej se do historie! I v Americe jste měli zbohatlíky bez skrupulí a – o padesát let později – tu byl New Deal. V Evropě jste měli sociální stát…“ „Ale Sergeji,“ namítl jsem (ve skutečnosti jsem ale už zapomněl, jak se jmenoval), „to nebylo proto, že se kapitalisté rozhodli být najednou hodní. Měli z vás všichni strach.“ Zdál se být pobaven mojí naivitou. Uplacení dělníci Abyste totiž v té době byli vůbec připuštěni k nějaké seriozní veřejné debatě, museli jste přijmout celou řadu předpokladů, které byly podávány jako jakési průkazné rovnice. „Trh“ se rovnal kapitalismu. Kapitalismus znamenal enormní bohatství pro ty nahoře, ale rovněž rychlý technologický vývoj a ekonomický růst. Růst znamenal zvýšený blahobyt a rozmach střední třídy. Rozmach prosperující střední třídy pak zase stabilní demokratickou vládu. O generaci později bylo už ale zcela jasné, že žádný z těchto předpokladů nelze považovat za správný. Skutečný význam letošního bestselleru Thomase Pikettyho Kapitál v 21. století spočívá v tom, že dopodrobna ukazuje (navzdory předpokládatelným námitkám některých rýpalů), že přinejmenším v případě jedné rovnice ta čísla nesedí. Kapitalismus postrádá přirozenou tendenci se civilizovat. Necháme-li ho vyvíjet podle vlastních zákonitostí, můžeme očekávat, že návratnost kapitálu mnohokrát převýší tempo ekonomického růstu, což vede k jedinému možnému výsledku: čím dál více bohatství se přesouvá do rukou dědičné elity investorů na úkor všech ostatních. Jinými slovy to, co se stalo v západní Evropě a Severní Americe v období mezi lety 1917 a 1975, kdy kapitalismus skutečně vytvářel vysoký růst a nerovnost zůstávala nízká, představovalo historickou anomálii. Čím dál více historiků ekonomie o tom začíná být přesvědčeno. Vysvětluje to řada teorií. Adair Turner, šéf britského Úřadu pro fnanční služby (FSA), například naznačuje, že vysoký růst a masové odborářské hnutí souviselo se specifckou povahou průmyslové technologie té doby. Pikkety strana 10 ORL 2014-8 Divoký kapitalismus je zpět – a sám sebe nezkrotí Nikdo se zdravým rozumem by si nepřál návrat politického systému podobnému Sovětskému svazu, a tak se nedočkáme ani návratu sociálně orientované demokracie padesátých let minulého století, která vznikla v rámci boje za udržení kapitalismu. Chceme-li přesto najít alternativu k dnešní stagnaci, chudobě a ekologické devastaci, musíme prostě přijít na to, jak stroj vypnout a začít znovu. Autor je profesor antropologie na London School of Economics. http://a2larm.cz/2014/06/divokykapitalismus-je-zpet-a-sam-sebe-nezkroti/ sám poukazuje na destrukci kapitálu mezi válkami a vysokou míru zdanění a regulace, umožněných válečnou mobilizací. A existují další zdůvodnění. Není pochyb o tom, že tento vývoj má mnoho příčin, zdá se ale, že všichni opomíjejí tu nejvíce evidentní. V době, kdy se zdálo, že se v kapitalismu čím dál více lidí těší blahobytu a že tento systém dokáže všechny nasytit, kapitalisté věděli, že mají konkurenci, globální rivaly, ať už šlo o sovětský blok, revoluční antikapitalistická hnutí od Uruguaje po Čínu či dělnické nepokoje, které hrozily vypuknout doma. Všeobecná prosperita nebyla ani tak důsledkem růstu, ale vědomí kapitalistů, že je nutné uplatit aspoň určitou část dělnické třídy. Nezvyklou míru ekonomického růstu, charakteristickou pro „zlatý věk“ kapitalismu, pak způsobovala především zvýšená poptávka obyčejných lidí, kteří dostali více peněz. Od sedmdesátých let, kdy tyto politické hrozby postupně ustupovaly do pozadí, se poměry vracely do zavedených kolejí – znovu se objevila obrovská nerovnost, kdy pouhé jedno procento populace vládne nad společností potýkající se se stále zřetelnější sociální, ekonomickou a dokonce technologickou stagnací. A právě díky lidem, jako byl můj ruský přítel, kteří uvěřili, že se kapitalismus sám nevyhnutelně zcivilizuje, se kapitalismus nadále nijak civilizovat nemusel. Jak vypnout vysavač Pikkety začíná svou knihu pranýřováním „klišé a myšlenkových zkratek, jimiž si to antikapitalisté usnadňují“. Nemá nic proti kapitalismu samotnému ani, když už na to přijde, proti nerovnosti. Chtěl by jen více kontroly nad tendencí tohoto systému vytvářet nadbytečnou třídu parazitujících rentiérů. V důsledku tvrdí, že by se levice měla soustředit na to, aby volila vlády, jež se zavážou k vytváření mezinárodních mechanismů danění a regulace koncentrovaného bohatství. Některé jeho návrhy – jako například osmdesátiprocentní daň – se můžou na první pohled zdát radikální. Je ale pozoruhodné, že muž, který vykreslil kapitalismus jako gigantický vysavač pohlcující bohatství, jež se posléze shromažďuje v rukou úzké elity, tvrdí, že bychom ten vysavač neměli prostě jen vypnout, ale zkonstruovat ještě nějaký menší, který by vysával v opačném směru. Navíc zřejmě nechápe, že nezáleží na tom, kolik knih prodá, nebo kolik zorganizuje konferencí za účasti významných osobností fnančního světa a zástupců politické elity. To, že v roce 2014 může levicový francouzský intelektuál neohroženě prohlašovat, že vůbec nechce svrhnout kapitalistický systém, nýbrž ho zachránit před sebou samým, je samo o sobě důvodem, proč se podobné reformy nikdy neuskuteční. Ti, kteří tvoří ono horní jedno procento, se sami dobrovolně nevyvlastní, když je o to zdvořile požádáme. Třicet let se snažili zablokovat média a politickou situaci tak, aby nikoho ani nenapadlo se prostřednictvím svého volebního hlasu o něco podobného pokusit. 6 Týdnů baroka Plzeň 2015 o.p.s. připravila vynikající letní festival s názvem „6 týdnů baroka”. Jedná se o jistý předvoj ještě rozsáhlejšího festivalu s názvem „9 týdnů baroka“, který se bude konat v létě 2015 v rámci projektu Plzeň - Evropské hlavní město kultury. Tento nejen hudební festival má aspiraci stát se největším festivalem barokní kultury u nás. Koncerty a kulturní akce jsou lokalizovány výhradně do Plzeňského kraje. První dvě části již proběhly, a sice na Nepostrana 11 ORL 2014-8 6 Týdnů baroka mucku a Klatovsku, další pokračují od 24. července na Tachovsku a Plánsku. Pořadatelé propojují barokní hudbu s návštěvou kulturních památek a místní krajinou, ale třeba i s ukázkou tehdejší kuchyně. Můžeme navštívit jarmark nebo barokní ohňostroj. Jde o velice zajímavý koncept, často totiž barokní hudbu vnímáme jaksi odtrženě od tehdejších souvislostí, což není špatné, ale někdy to vede k jisté idealizaci. Vysoká ušlechtilost tehdejší hudby je pravděpodobně ovlivněna faktem, že život byl z dnešního pohledu poměrně krutý a hudba a architektura tak byly vyjádřením touhy po povznesení se k něčemu vyššímu, co přesahuje běžný náročný život. pání varhanní hudby a pomohou vám uvědomit si sílu tehdejší doby. Ostatně, v té době vznikala lidová hudba tak, jak ji známe dnes. Málo se ví, že folklór je jakýmsi odleskem hudby umělé, která většinou byla přístupna jen vyšším vrstvám a šlechtě. Byla to doba, kdy se kultura šířila především shora. Ono dnes typické prolínání hudebních vlivů bylo tehdy minimální. A tak se veliká ušlechtilost neprojevovala jen v hudbě „klasické“, kultivovanost byla jevem všeobecným a možná vznikala právě navzdory velmi obtížnému životu, který si dnes idealizujeme pouze na základě dochovaných kulturních statků. Nápad, který uskutečňuje letní festival „6 týdnů baroka“, je tím pádem velice originální a přínosný. Zážitky mají širší záběr, než jen požitek z krásné hudby. Johann Sebastian Bach Ostatně, rád bych doporučil následující koncert, který se koná 25. července v poutním kostele sv. Anny v Plané u Mariánských Lázní. Očekávejte fenomenální zážitek, protože zde uslyšíte nově zrekonstruované varhany z dílny loketského varhanáře Leopolda Burkhardta s 954 píšťalami. Jedná se o prakticky nejstarší funkční varhany na Tachovsku. Olomoucká dílna Borise Mettlera varhany uvedla do naprosto fantastického stavu a přitom ctila záměry původního stavitele, barokní dispozici i ladění. K varhanám obecně se váže zajímavý a málo známý fakt - v době baroka se jednalo o nejsložitější stroj, jaký lidstvo znalo. Můžeme si tak udělat jistý obrázek o uvažování té doby - představme si, že lidstvo vyvine nejsložitější stroj, jakého je schopno, a tento stroj je určen hudbě! Koncert v Plané u Mariánských Lázní vám doporučuji navštívit, protože nově nabyté informace navždy změní vaše chá- Abych toto malé doporučení uzavřel – festival „6 týdnů baroka“ považuji za unikátní. Nabízí možnost spojit návštěvu koncertů s letními aktivitami a příjemně strávit čas v duchu baroka. Bližší informace k jednotlivým koncertům naleznete na webových stránkách festivalu. http://www.remy-martin.cz/nazory/zabarokem-do-zapadnich-cech Že ne vždy si musí genialita podávat ruku s šílenstvím nebo bohémským třeštěním, vidíme na příkladu Johanna Sebastiana Bacha (1685-1750), který byl snad nejspořádanějším a nejzbožnějším géniem novověku. Očima jeho druhé ženy, Anny Magdaleny, která byla o patnáct let mladší, chceme čtenáři zprostředkovat pohled do jeho velké duše, napojené na nevyčeptelný zdroj plodivé síly a tvořivosti. Bach, na rozdíl od svého krajana a současníka Händela, nebyl ve své době vůbec proslulý, většinu života prožil jako chudý kantor a učitel chrámové hudby v Lipsku, kde musel svádět nepřetržité boje s lidskou malostí svých nadřízených, které ho velmi vyčerpávaly a odváděly od tvorby. Po jeho smrti se nad ním po několik staletí zavřela hladina. O to zářivěji do této temnoty svítí slova a vzpomínky jeho milující ženy. Vzpomínky Anny Magdaleny Bachové "Mé líčení oné doby, kdy jsem ho poprvé viděla a sním mluvila, je v jednotlivostech i vcelku přesné, dojmy z tehdejška tanou ve mně s nezmenšenou zřetelností, nezatemněny dlouhými lety nejvroucnější důvěrnosti a nepobledlé vzpomínkou na poslední pohled na milovanou tvář, když ležela přede mnou s očima na věky zavřenýma." První setkání "A můj první pohled na něho! - Jak mizí při tomto pomyšlení léta před mýma očima v nic a vše stojí zase přede mnou! Můj otec, který mne ve své dobrotě brával často s sebou na své malé cesty, zvláště byla-li v tom hudba, neboť znal mou lásku k tomuto nebeskému umění, vzal mne s sebou i v zimě roku 1720 na své cestě do Hamburku, kde navštívil mého prastrýce a moji pratetu. V kostele svaté Kateřiny v Hamburku se skvěly velmi vzácné varhany. Měly čtyři manuály a pedál a slyšela jsem mnoho hovořiti o nich hudební přátele svého otce. Druhého dne, který jsem ztrávila v Hamburku, šla jsem míro pratety z domu nakupovat, a když jsem šla na zpáteční cestě okolo kostela svaté Kateřiny, vklouzla jsem na okamžik dovnitř, abych se podívala na varhany. Když jsem otevřela dveře, slyšela jsem, že nekdo hrál, a zdálo se mi náhle, že z šera vychází tak čarovná hudba, že se mi zdálo, jakoby archanděl seděl u kláves. Tu vkradla jsem se zcela tiše až dovnitř a stanula jsem poslouchajíc. Dívala jsem se vzhůru k varhanům, jež byly postaveny na západní galerii; veliké píšťaly tyčily se ke klenbě, veškero krásné vyřezávání svítilo hnědě a zlatě dolů, ale varhaník zůstal mým očím neviditelný. Nevím, jak dlouho jsem tam stála v prázdném kostele, celou bytostí jen poslouchajíc, jako bych zapustila kořena do kamenných dlaždic a ztratila docela smysl pro čas. Tak velice ztratila jsem ho ve zvucích této hudby, že jsem ještě i pak, když řada slavných akordů rozechvěla vzduch svou bouří a pak náhle zmlkla, že jsem ještě i pak zůstala státi naslouchajíc vzhůru, jestli nezahřímá ke mně dolů další bouře nebes. Místo toho však objevil se na kruchtě sám varhaník a blížil se ke schodům, které vedly dolů od varhan. Spatřil mne, jak jsem stále ještě zírala vzhůru. Okamžik dívala jsem se nyní na něho, tak uleknuta jeho náhlým objevením, že jsem se nemohla pohnouti. Dnes zdá se mi, jakobych tehdy spíše očekávala po takové hudbě, že uzřím sestupovati svatého Jiří než člověka. Pak ale začala jsem se chvěti. Chopila jsem svůj plášť, který mi spadl na zem, a prchala jsem v nepochopitelné hrůze z kostela. [...] Neměla jsem ani tušení, kdo by mohl být oním varhaníkem, ale když jsem vyprávěla při večeři tento malý zážitek svému otci - onen pohled a rozechvění a svůj útěk jsem při tom zamlčela - zvolal: 'To musel býti jen kapelník vévody cöthenského, Johann Sebastian Bach.'" strana 12 ORL 2014-8 "Přece však jednoho krásného jitra, bylo to jasné jarní ráno, jak se dobře pamatuji, byla jsem venku a chtěla jsem při návratu vejíti do obývacího pokoje, abych zastrčila do vázy několik zelených ratolestí, které jsem si přinesla, když má matka položila ruku na moje rameno: 'Počkej chviličku, Magdaleno,' pravila, 'tvůj otec má rozhovor s kapelníkem Bachem, myslím, že bys tam teď rušila.' Moje pošetilé srdce počalo divoce tlouci. Viděla jsem ho přece jen teprve jednou, i když jsem o něm často slyšela, a měla jsem nevysvětlitelnou touhu znovu ho spatřiti. Stála jsem tam z úzkostí, že mne bude můj otec volati, a zase z úzkostí, že mne třeba nezavolá. Chtěla jsem rychlě běžeti do ložnice, abych si vzala novou stuhu, měla jsem modrou, o níž jsem byla přesvědčena, že mi velice dobře sluší, když můj otec strčil hlavu do dveří a tázal se: 'Matko, je již Magdalena doma?' Tu mne spatřil a zvolal: 'Pojď sem, dítě, pan Bach je tak laskav a chce si trochu poslechnouti tvůj hlas!' Tu jsem tedy vešla a stanula před ním. Byla jsem v rozpacích a doufala jsem jen, že mne již nepozná, neboť chrám svaté Kateřiny byl velmi tmavý. Vyprávěl mi však později, že ihned poznal ve mně onu polekanou posluchačku z tehdejší doby. Zdál se mi býti mimořádně veliký, myslím tělesně, a přece nebylo tomu tak nijak nápadně, byl jen trochu větší než můj otec. Ale zdál se nějak vysoký, velký, široký, silný, vyzařovalo z něho něco jako ze žuly, a když stanul mezi jinými lidmi, zdál se vždy býti i tělesně větší, zatím co přece hlavně jeho srdce a duch byl vyšší a mocnější než jiných Johann Sebastian Bach osobností. [...] Působil svou bytostí významně, ne tím, co říkal, neboť byl velmi vážný a klidný, hovořil zřídka, a to jen s lidmi, s nimiž byl velmi důvěrný. Byla jsem v tom okamžení více než plachá. Učinila jsem mu poklonu a neotevřela úst, až vzal z klavíru noty, posadil se a vyzval mne, abych zpívala. Naštěstí každá zaraženost mě opouští, zpívám-li, a když jsem skončila, zvolal můj otec se spokojenou tváří: 'Dobře, mé dítě!' Pan Bach se na mne díval okamžik nehnutě a pak řekl: 'Umíš zpívat a tvůj hlas je čistý.' A já bych mu byla nejraději odpověděla: A ty umíš hrát! Neodvážila jsem se ovšem ničeho takového. Bylo to nevyličitelné, co udělal z jednoduchého doprovodu, který jsem tak často hrála. Jaké měl držení ruky, jak používal palce, jeho prstoklad, to vše bylo tak docela jiné, nežli jak to činili ostatní! Ale nemohla jsem říci nic z toho všeho, octla jsem se zase, když jsem se odmlčela, v nepopsatelném vzrušení. Nejraději bych byla i nyní odtud utekla jako tehdy v kostele, ale zůstala jsem státi jako přikována ke klavíru a stísněna jako dítě. Ano, cítila jsem se být dětinskou až k nesmyslnosti před tímto mužem, a přece vzcházelo ve mně v této krátké chvíli něco, co se v dítěti nerodí. Bůh otevřel od toho okamžiku moji duši hudbě a nyní, co jsem slyšela hráti Sebastiana Bacha, bylo nemožné, aby mi jiný muž mohl býti ještě něčím na tomto světě. A též on si řekl tehdy (kéž bych to jen byla věděla): Toto děvče si vezmu za ženu. Že budu souhlasiti, zdálo se mu zcela jistým, neboť věděl, že dokáže všechno na této zemi, co skutečně chce. Při mnohých příležitostech v pozdějších letech připadal mi tato jeho cílevědomost a vytrvalost často jako tvrdošíjnost." "Říká se, že svatební den je nejkrásnějším dnem ženina života. Jistě nebylo nikdy žádné děvče onoho dne tak šťastno, kdo však také nalezl takového manžela jako já svého Johanna Sebastiana Bacha? Po onom svatebním dnu neměla jsem již žádného života kromě jeho vlastního. Měla jsem pocit, jakobych byla malým proudem, který přijal oceán. Byla jsem pojata a obestřena životem, který byl hlubší a širší, nežli kdy mohl býti můj vlastní. A jak jsem tak žila s ním rok za rokem v nejhlubší důvěrnosti, rozuměla jsem jeho velikosti vždy více. Často zřela jsem ho tak mocně se tyčiti se nade mnou, že jsem se téměř ulekla, přece však jsem mu rozuměla, poněvadž jsem ho milovala." Vážnost a hravost, přísnost a láska Anna Magdalena hovoří o portrétu svého muže: "Veškerá tíha a síla napětí a vážnost jeho pohledu zírala z tohoto obrazu. Jeho oko se dívalo, jako když přemýšlel, když se podíval na lidi, nebo ještě spíše, když pohlédl skrze ně a vlastně si jich vůbec neuvědomoval. S počátku lekal mne stále poněkud tento výraz, ale brzo jsem poznala, že to byl hlas hudby, jenž se v něm probouzel, když se jeho oči zadívaly tímto způsobem do dálky. Též linii obočí zachytil malíř dobře, i oblouk úst, jenž byl tak citlivý a laskavý a jenž se táhl vzhůru v koutcích tak láskyplně vykrojen, jestliže se smál, a odnímal ode mne všechnu úzkost, kterou mi často mohla přivoditi záhadnost jeho očí. Vypadal velmi rozhodně, což snad mělo původ v silné, dopředu vystouplé bradě - jeho zuby se setkávaly přímo na sobě, zatímco řezáky jsou u většiny lidí postaveny tak, že spodní řada zapadá za horní. Tato okolnost propůjčovala jeho obličeji docela jiný výraz, než mají obličeje většiny lidí, a tato pevnost výrazu způsobovala, že každý, kdo se mu chtěl přiblížiti, zaváhal poněkud před tímto obličejem." "Nikdo nemohl na něho popatřiti a nezadívati se na něho znovu, neboť bylo v něm něco zcela neobyčejného, což bylo zřejmo každému, ať to byl kdokoli. Obdivhodné spojení velikosti a pokory vyzařovalo z něho - a byl si vědom své síly, že však ON byl nositelem této síly, to mu bylo zcela lhostejné, nepřemýšlel o tom; jediné, co ho vzrušovalo, byla hudba, a často se zdálo, jako by věřil, že píle a tvrdé studium a zbožnost mohou povznésti každého člověka na jeho místo." "Co nejvíce zapůsobilo na mého otce při varhanní hře páně Bachově, byl jeho klid a lehkost. Ačkoli jeho nohy lítaly na pedálech nahoru a dolů, jakoby sebou mrskaly, přece zdánlivě ani v nejmenším nehýbal svým tělem a neobracel se, jak činí tak mnozí varhaníci. Jeho hra byla dokonalost, která vypadá lehce a neprozrazuje žádné námahy." "Potlesk nečinil na něho nikdy dojem, pouze uznání vskutku pilných hudebníků potěšilo ho občas. 'Hraji,' řekl mi jednou, 'pro nejlepšího hudebníka na světě. Snad tu není - hraji ale vždycky tak, jako by zde byl.' Pomyslela jsem si pro sebe, že je stále strana 13 ORL 2014-8 Johann Sebastian Bach přítomen, když Sebastian hraje, ale neodvážila jsem se tuto myšlenku vysloviti, neboť naprosto neměl rád projevy toho druhu." když se zlobil. To stačilo, aby byl zase zhednán pořádek a poslušnost." "Jeho papíry a jeho osobní věci musily býti uschovány a opatrovány zcela určitým způsobem, pevně stanoveným a na jeho zvyklostech nesmělo býti nic měněno. Nenáviděl nepřesnost, jako nenáviděl marnotratnost, a nepřesnost byla mu marnotratností s tím nejcennějším, s jedinou věcí, kterou, jak říkával, nelze míti po druhé, s časem." Oba byli současníky, oba byli krajané, rodilí Sasové. Leč i přes několik pokusů o setkání a vzájemný respekt "na dálku", se jim nikdy nepodařilo setkat se tváří v tvář. "Händel byl věru dosti hudebníkem, aby poznal výši Sebastianova díla, i když jeho pověst zůstávala omezena na Německo, zatímco Händlovo jméno znělo i Italií a Anglií. Ale Händel vyhledával svět a čeřil neustále hladinu okolo sebe a vydělával Bach a Händel vášnivý výraz), nebo zatímco pro nás opisoval hudbu Buxtehudovu či Händelovu (cenil si jí neobyčejně - mně se však zdála při vší své výši ne tak významnou jako jeho vlastní) nebo co snad komponoval něco vlastního pro některého žáka, často přilétl duch nápadu, i uchopil čistý nalinkovaný list, jichž jsem mu kladla vždy několik k ruce, a napsal na čistou běl listu něco z nevyčerpatelného zdroje hudby, která stále tryskala z jeho hlavy. Mé notové knížce se dostalo tímto způsobem mnohé písně a mnohého chorálu a jedna píseň otřásla mnou tak, že jsem ji s počátku nemohla vůbec hned zpívati, tak semi při tom chvěl hlas: Když jsi u mne, půjdu s radostí smrti vstříc a ve věčný klid. Ach, jak šťastný by byl konec, kdyby mi tvoje krásné ruce pak zatlačily zrak. Ach, Sebastiane, jak jsi byl dobrý! Jak jsi mne miloval! "Sebastian byl vždy hotov sestoupiti ze své výše a vzíti něžně za ruku každé dítě, každého začátečníka v umění a vésti ho k vyšší dokonalosti. Nic nemohlo ho u jeho žáků učiniti netrpělivým; jen nepozornost a lhostejnost." mnoho, mnoho peněz, kdežto Sebastian měl ostych před vším hlasitým, prchal před světem a žil v tiché, v sebe ponořené práci ve svém domě v klínu rodiny." "Jistá přísnost, která se často chmurně nad ním vznášela, ustoupila od něho úplně, když jsme doma usedli pohromadě, byl samá otevřenost a laskavost, účastnil se všeho, co mu děti vyprávěly, a ani nejnepatrnější zpráva nejmenších nebyla mu lhostejna. Všechny mu prokazovaly pozornost a úctu - jak je to přirozenou povinností všech dětí vůči svému otci - ale podíl dětské bázně byl v jejich lásce mnohem menší, než jak to bývá u jiných dětí. A jak mohu také zcela dosvědčiti, nikdy nevztáhl ruku na některé ze svých dětí. [...] U nich postačilo jen pouhé poklesnutí otcova hlasu, nebo stáhl-li obočí, což se kmitlo jako blesk jeho obličejem, "Jak pěkné byly dlouhé podzimní a zimní večery, když děti ležely všechny teple zavinuty ve svých lůžkách a já a Sebastian seděli jsme vedle sebe a opisovali hudbu - neboť taková práce byla vždy a jednotlivé hlasy k nedělním kantátám jsme zpravidla rozepisovali my dva. Dvě svíce planuly pak mezi námi a pamatovala jsem vždy pečlivě na to, abych je očistila, takže černý ohořelý knot nemohl zkaziti jasný plamen - a tiše a šťastně pracovali jsme vedle sebe. Mlčela jsem přitom, jak hluboce jsem jen mohla, neboť často, zatímco rozepisoval hlasy svou krásnou, jasnou lehkou rukou (jeho partitury mají pro mne podivuhodně živý, vroucí, ano O tvořivé síle Často také rád říkal, že nemůže napsati žádnou milostnou píseň, byť by byla na mne. 'Vidíš,' řekl mi jednou a přitáhl jsi mne na svá kolena, 'má milá ženuška znemožnila mi psáti ty hezké písničky, v nichž vzdychá vzdálený milenec, i truchlivé balady, při nichž roní dvorní dámy slzy neboť jak může takový arcispokojený kantor psáti zpěvy touhy, když jeho ženuška sedí mu s úsměvem na klíně? Musím se časově vrátiti a představiti si, že tvoji rodiče nedali nám svolení k naší svatbě, neboť mám v hlavě melodii, která zrovna volá po jednom nebo dvou smutných verších.' A příštího dne přinesl mi píseň - píseň nekonečné lahody, kterou jsem mu ihned zazpívala; byla psána na tato slova: Chceš-li mi srdce své dáti, pak učiň tajně tak, aby nás neprozradil láskou planoucí zrak. Neb naše láska musí světu ztajena být, jen ve svém věrném srdci ji mohu s tebou žít. Často padne mi na srdce s blaženou tíhou myšlenka, jak jsem přece jen požehnaná mezi všemi lidmi, že veškerá hudba, již psal Sebastian od naší svatby až do své smrti, je nerozlučně spjata s mým nejvnitřnějším já a znamená pro mne tolik, kolik jen může pro někoho na světě znastrana 14 ORL 2014-8 menati. Viděla jsem, jak se rodila, četla jsem ji dříve, než ji spatřilo kterékoli lidské oko, a Sebastian často se mnou mluvil o svých dílech a vysvětloval mi, co nebylo pro mne hned pochopitelné. Jak často jsem seděla u něho v pokoji potichounku jako myška a šila jsem mlčky nebo spravovala naše prádlo, zatímco on psal a psal tak rychle, jako by mu sám Bůh diktoval noty do péra, až náhle vzhlédnuv, vztáhl ke mně ruku a řekl: 'Pojd sem trošku, Magdaleno,' a ukázal mi co napsal. Někdy, i když zřídka, nechtěla však tvořivá síla vytrysknouti. Tu napsal několik taktů, vzdech nespokojenosti se mu vydral z hrdla a přeškrtl brkem svou práci. Pak jeho hlava klesla do dlaní a seděl tiše, někdy dlouhý čas, někdy také jen několik minut. Náhle vyletěla jeho hlava vzhůru a s úsměvem zvolal na mne: 'Tak to musí být, ovšem,' a jal se psáti znovu." Víra a Smrt Bach byl hluboce zbožným člověkem, který však o své víře zřídkakdy mluvil. "Náboženství bylo u něho něčím skrytým, co se neprojevovalo vždy, ale stále bylo přítomno a nikdy ho neopouštělo." "Sebastianova nejvznešenější hudba byla vždy vyvolávána myšlenkou na smrt. To mne poněkud děsilo, když jsem byla mladá, nyní vím lépe, jak to vypadalo v jeho srdci!" "Ale zvláštnější než všechno jiné byla žhavá touha, která ho provázela celým jeho životem, naplněným prací, touha po smrti. Jen občas poznala jsem to jako bleskem, neboť myslím, že to přede mnou často skrýval, neboť cítil, že mě to leká; vždyť jsem byla mladší a ne tak statečná jako on. Necítila jsem žádné touhy jej opustiti, ani svět, který se mi zjevoval krásným, pokud on v něm meškal. Dnes, kdy jsem stará a osamělá a kdy ode mne odešel, dnes dovedu lépe rozuměti jeho touze dostati se tam, kde všechny věci stávají se dokonalými." Mistr a žák Bach za svého života vychoval mnoho žáků - hudebníků, včetně svých dvaceti dětí (sedm z prvního a třináct z druhého manželství). Chudému kantorovi s po- Johann Sebastian Bach četnou rodinou byly lekce hudby nutným přivýdělkem. Pokud měli žáci opravdový zájem a píli, pokud milovali hudbu, neodmítl nikoho a byl k nim nanejvýš trpělivý. Vychloubání se 'neumělů', snaha podvádět a nepoctivost v něm však probouzely ostrý hněv a často takovému žákovi ukázal dveře. Heinrich Gerber: "Obdivovali jsme u něho výsledky jeho nové metody, jak se v něm slučuje nejpřesnější hudební představa a nejjemnější technické provedení k čarokrásným výkonům. Ale co mám říci o nebeských okamžicích, kdy ustal náhle ve vyučování, odsunul velitelským pohybem ruky noty a knihy s svičením stranou, usedl sám ke klavíru nebo k varhanám a oddal se volnému vzletu improvisace. Ach, nebesa nad námi! To byly hodiny, pro které stálo za to žít. Jaká to byla hudba! Ještě teď mohu v noci ležeti a bdítiti (což se nestává, jak víš, nikdy bez veliké příčiny) a vzpomínati na to s chvěním. Někdy, když jsem tak poslouchal zbožňovaného mistra, musil jsem radosí hlasitě jásati, často jsem též slzel. Vzpomínka na takové hodiny opustí nás až v hrobě." "Mladý Heinrich doslovně se chvěl v první vyučovací hodině štěstí a ostychem, když mu Sebastian položil na klavír Invence, od nichž pak přešel rychle k Temperovanému klavíru, ke kterému si zachoval vždy zvláštní náklonnost, poněvadž měl štěstí, že slyšel tyto skladby třikrát celé, hrané Sebastianem jeho nenapodobitelným způsobem. Takovými dary odměňoval Sebastian občas některého obzvláště snaživého žáka. Tu říkával, že nemá nálady učiti, sedl si k nástroji a hrál nadšenému posluchači hodinu nebo ještě déle dílo, které měl studovati, a mnoho jiné hudby. Ale každou skladbu, kterou se žák měl naučiti, zahrál mu alespoň jednou. Tak to musí zníti, skončil pak, když jim ukázal silně a zřetelně dokonalou formu a rytmus příslušného díla, aby viděli přesně, kterým směrem má se dáti jejich studium, jejich usilování." Paolo. "Na čas přišel k Sebastianovi také mladý Ital. Jmenoval se Paolo Cavatini. Považovala jsem ho ze začátku za opravdu zvláštního mladíka, s nímž je těžko jednati. Mezi našimi zdravými německými hochy byl tmavý, zachmuřený, neradostný a žárlivý, ale neobyčejně na- daný. Již po krátkém pobytu projevil bouřlivou náklonnost ke svému učiteli. Zdálo se, že sotva může vydržeti bez jeho přítomnosti a následoval ho všude svýma velkýma tmavýma očima. Byl až nepříjemně žárlivý na ostatní žáky a prohlašoval často velmi prudce, že jejich tvrdé saské palice nedovedou vůbec chápati takového Bohem požehnaného genia, jako je kantor. Když Sebastian nebyl jednou spokojen s jeho výkonem, tu vrhl se na zem a plakal jako malé dítě, jemuž ublížil. Přiváděl nás všechny do zmatku a často jsem byla polekána jeho vášnivostí a neovládáním se. Sebastian asi mu rozuměl lépe než kdokoli z nás a projevoval s ním velkou trpělivost. Mladík dělal a říkal často nejprapodivnější věci. Jednoho dne přišel hlučně do mého pokoje, vrhl se, jak byl dlouhý na koberec na zemi a zíral na mne; seděla jsem neobyčejně vzrušeně u stolu se svým košíčkem na šití. 'Tady sedíš a šiješ,' vybuchl pak, 'a snad ani nevíš, že tvůj muž napsal hudbu, před níž musí skloniti kůrové andělští své hlavy! Miluješ ho vůbec? Chápeš ho vlastně? Ale která žena by mu mohla rozuměti! Látej jeho šaty a vař mu jídlo, to je to nejlepší, co pro něho můžeš učiniti!' Tato řeč mne trochu popudila, ale ne mnoho, neboť jsem viděla, že chlapec je bez sebe. 'Paolo,' odpověděla jsem, 'nesluší se, abys hovořil takto se ženou svého učitele. Miluji ho a rozumím mu možná dokonce lépe, než si myslíš.' 'Odpusť mi,' jal se prositi a vypadal náhle zcela malý a ubohý, 'nevím vůbec, co říkám, tato hudba zbavuje mne úplně rozumu a mám ho rád tak velice, že mne to až bolí.' Když to řekl, probudilo se ve mně něco, takže jsem se bezděčně k němu sklonila a políbila ho na jeho černí vlasy. 'Já vím, jak to je, Paolo,' řekla jsem a od tohoto okamžiku jsme byli přáteli. Nepobyl u nás dlouho, chudinka, neboť brzy přišla zima, nastudil se a zemřel. [...] Jeho umírání Sebasiana velmi bolelo, zanechal vší své práce a seděl celé hodiny u lůžka nemocného mladíka s partiturou na svých kolenou, aby mohl psát dále, když horká ruka umírajícího pustila na chvíli jeho. Mladík upíral své černé oči na Sebastianovu tvář. 'Jsem šťastnější, než jsem byl kdy dříve,' řekl jednou ke mně se svým podivně krásným úsměvem, když jsem vstoupila do světnice, v níž ležel, a přinesla mu šálek horkého čerstvého mléka. [...] V tomto chlapci byla geniálnost, a to vysvětluje, proč byl na světě tak nešťasten." Osamělost strana 15 ORL 2014-8 "Jeho duch byl tak často zaujat hlubokými věcmi hudby, že jsem občas mívala pocit, že nás nevidí a neslyší, že pro něho neexistujeme, i když jsme se k němu přiblížili, ale přitom nás nikdy ve své dobrotě nezanedbával. Byly to někdy pro mne hrozné okamžiky, když jsem ho viděla seděti v jeho lenošce, obklopeného dětmi, a přece jsem cítila, že je samoten, nad námi, vedle nás a sám, osamělý. Někdy nabyl tento pocit ve mně takové síly a trýznivosti, že jsem odhodila své šití nebo opisovanou skladbu, sklouzla k němu, klekla, vrhla se k nohám jeho lenošky a objala ho. 'Nu, Magdaleno,' tázal se pak klidně, 'co je? Co tě tak vzrušilo?' Ale nikdy jsem mu neřekla, jak mi bylo v duši. Jakými slovy také mohla bych mu to vyjevit? Velcí této země jsou vždy osamělí a tím jsou jediní blízcí největšímu ze všech, Nejvyššímu. Když psal hudbu, ještě lépe když improvizoval, zvláště na varhanách, tu vyjadřoval své velké srdce a vznášel se do krajů, z nichž pocházel a v nichž byl snad samojediný úplně doma. Mnoho nejvznešenější hudby uniklo přitom, nikdy již neuslyší ji žádné smrtelné ucho, vytryskla z něho jen jedinkrát, nikdy ji nenapsal a ztratila se v harmonii vesmíru, jak to učinil nyní i on sám." Anna Magdalena Bach: Malá kronika, nakl. F. Topič, 1936; přeložil Miloš Jirko http://ografologii.blogspot.cz/2008/10/ johann-sebastian-bach.html O inventářích, googlu a strachu ze smrti Umberto Eco: interview Spiegel: Pane Eco, jste považován za jednoho z největších světových učenců, a teď otevíráte výstavu v jednom z nejdůležitějších světových muzeí, v Louvru. Témata vaší výstavy ale znějí docela obyčejně: Bytostná povaha inventářů, básníci, kteří ve svých dílech podávají výčet věcí a malíři, kteří ve svých malbách věci akumulují. Proč jste si tato témata zvolil? Johann Sebastian Bach horských a pozírati záři je z dáli: / tak z kovu náramného mužů k předu postupujících / bleskot zářící skrze blankyt výše docházel." Ale není s tím spokojen. Nemůže nalézt tu správnou metaforu, takže prosí múzy, aby mu pomohly. Pak přijde na nápad vyjmenovat mnoho, mnoho generálů a jejich lodí. Když ale postupuje tímto způsobem, neodchyluje se od poezie? Umberto Eco: Inventář je základem kultury. Jde o součást dějin umění a literatury. Co že si kultura přeje? Učinit nekonečnost srozumitelnou. Také si přeje vytvořit řád - ne vždy, ale často. A jak můžete coby lidská bytost čelit nekonečnu? Jak se pokusit uchopit nesrozumitelné? Skrze inventáře, katalogy, sbírky v muzeích, skrze encyklopedie a slovníky. Existuje fascinace vypočítáváním toho, s kolika ženami spal Don Giovanni: Bylo jich 2 063, přinejmenším tedy podle Mozartova libretisty Lorenza da Ponteho. Máme také zcela praktické inventáře - ty jsou rovněž svého druhu kulturními výkony. Máme tedy kultivovaného člověka chápat jako kustóda usilujícího o zavedení řádu tam, kde převládá chaos? Inventář kulturu neničí; ustavuje ji. Kamkoliv se v kulturní historii podíváte, naleznete inventáře. Ve skutečnosti je to závratná řada: Inventář světců, armád a léčivých rostlin, inventář pokladů a názvů knih. Vzpomeňte si na přírodní sbírky 16. století. Také mé romány jsou, mimochodem, plné inventářů. Inventáře pořizují účetní, ale Vy je nacházíte rovněž v dílech Homéra, Jamese Joyce a Thomase Manna. Ano. Ti ale samozřejmě nejsou účetními. James Joyce v "Odysseovi" popisuje, jak jeho protagonista Leopold Bloom otevře své zásuvky a v nich nachází všechny věci. Považuji to za literární inventář, a o Bloomovi to leccos vypovídá. Nebo vezměte například Homéra. V "Iliadě" se pokouší zprostředkovat dojem vyvolaný velikostí řecké armády. Nejprve používá přirovnání: "Jak když oheň zhoubný nekonečné hvozdy sežíhá / na hřebenech Především: Máme za to, že inventář je primitivní a typický pro velmi ranné kultury, jež neměly přesný pojem univerza a byly proto odkázány na sumu charakteristik, které dokázaly vyjmenovat. Ale v kulturní historii inventář znovu a znovu převažuje. Vůbec nejde o pouhý výraz primitivních kultur. Ve středověku existoval velice zřetelný obraz univerza, ale stejně existovaly inventáře. V renesanci a baroku převládl nový světový názor založený na astronomii. A i zde vznikaly inventáře. A inventář nepochybně převládá také v postmoderní době. Má v sobě neodolatelné kouzlo. Ale proč Homér vypočítává všechny ty válečníky a jejich lodě, když ví, že nikdy nemůže vyjmenovat opravdu všechny? Homérova práce znova a znova naráží na topos nevyjadřitelného. Lidé budou vždy takto postupovat. Jsme pokaždé fascinováni nekonečným prostorem, nespočetnými hvězdami a galaxiemi nad dalšími galaxiemi. Co člověk cítí, když pohlédne na oblohu? Myslí si, že nemá dost jazyků na to, aby popsal, co vidí. Lidé nepochybně nikdy nepřestanou popisovat nebe, prostě jen vypočítávat, co vidí. Milenci jsou v téže situaci. Zakoušejí nedostatečnost jazyka, nedostatek slov k vyjádření svých pocitů. Ale přestanou se o to někdy pokoušet? Vytvářejí inventáře: Tvé oči jsou tak nádherné, a stejně tak i ústa, a tvá klíční kost... Můžete zacházet do velkých detailů. Proč ztrácíme tolik času pokusy o dokončení věcí, které nikdy nedokážeme dokončit? Máme jednu mez, velmi odstrašující a pokořující: Totiž smrt. Proto máme zálibu ve všech věcech, které považujeme za neostrana 16 ORL 2014-8 mezené a tedy nekonečné. Je to způsob, jak se vyhnout myšlenkám na smrt. Máme zálibu v inventářích, protože si nepřejeme zemřít... Vypadá to, jako byste tvrdil, že bychom měli věci přestat definovat - a pokračovat dále by namísto toho znamenalo věci počítat a vyjmenovávat. Může to být osvobozující. Doba baroka byla dobou inventářů. Všechny předtím vytvořené scholastické defnice byly z ničeho nic náhle neplatné. Lidé se pokoušeli nahlédnout svět z odlišné perspektivy. Galileo popsal nové detaily ohledně Měsíce. V umění byly zavedené defnice doslova zničeny a okruh témat ohromně expandoval. Například na holandské barokní malby se dívám jako na inventáře: Klidné životy se vším tím ovocem a obrazy opulentních kabinetů kuriozit. Inventáře mohou být anarchické. Ale říkáte také, že mohou ustavit řád. Takže se uplatňuje jak řád, tak anarchie? To by znamenalo, že Internet a inventáře vytvářené vyhledávacím nástrojem Google jsou podle vás ideální. Ano, v případě Googlu obě věci konvergují. Google vytváří inventáře, jenže v tom okamžiku, kdy se podívám do takového googlovského inventáře, ten už mezitím prošel změnami. Tyto inventáře mohou být nebezpečné - ne pro staré lidi jako já, kteří získali vědění jinými způsoby, ale pro mladé lidi, pro něž Google znamená tragédii. Pouze školy mohou vyučovat důležitému umění rozlišovat. Říkáte, že by učitelé měli učit studenty rozlišovat mezi dobrem a zlem? Pokud ano, jak by to měli dělat? Vzdělání by se mělo vrátit k renesanční dílně. Tam mistři nemuseli být nutně schopni vysvětlit studentům, proč je malba z teoretických důvodů správná, ale dělali to praktičtějšími způsoby. Podívej, tvůj prst může vypadat takto, a právě tak vypadat má. Podívej, tohle je dobrá kombinace barev. Týž přístup by měl být používán ve škole při práci s Internetem. Učitel by měl říci: "Vyber si nějaké staré téma, ať už z německých dějin nebo ze života hmyzu. Prohledej pětadvacet různých webových O inventářích, googlu a strachu ze smrti stránek a jejich srovnáním se pokus rozhodnout, která má správné informace." Pokud deset stránek popisuje tutéž věc, může to být známkou toho, že jejich informace je správná. Ale může to rovněž znamenat, že některé stránky pouze okopírovaly cizí omyly. Rudolf Steiner: Evoluce lidstva Vy sám raději pracujete s knihami a vlastníte knihovnu s 30 000 svazky. To by patrně nebylo možné bez soupisu nebo katalogu. Obávám se, že dnes už to může být 50 000 knih. Když si je má sekretářka přála katalogizovat, požádal jsem ji, ať to nedělá. Mé zájmy se stále mění, a stejně tak má knihovna. Mimochodem, pokud stále měníte své zájmy, vaše knihovna o vás stále vypovídá něco jiného. Kromě toho i bez katalogu jsem nucen si mé knihy pamatovat. Mám chodbu vyčleněnou pro literaturu dlouhou sedmdesát metrů. Procházím tudy několikrát denně a cítím se přitom dobře. Kultura nespočívá v tom vědět, kdy zemřel Napoleon. Kultura znamená vědět, jak to za dvě minuty zjistit. Samozřejmě, dnes můžu tyto věci okamžitě najít na Internetu. Ale jak jsem řekl, tam si nikdy nemůžete být jist. Do své nové knihy "Závrať inventářů" (The Vertigo of Lists) jste zařadil pěkný výčet francouzského filosofa Rolanda Barthese. Vypočítává věci, které má rád a věci, které nerad. Má rád salát, skořici, sýr a koření. Nemá rád cyklisty, ženy v dlouhých kalhotách, pelargónie, jahody a cembalo. A co Vy? Byl bych hlupák, kdybych odpověděl; znamenalo by to se k té výpovědi přišpendlit. Ve třinácti mě fascinoval Stendhal, v patnácti Thomas Mann a v šestnácti jsem miloval Chopina. Pak jsem strávil život poznáváním toho ostatního. Zrovna teď si opět nejlépe stojí Chopin. Pokud v životě na sebe s věcmi navzájem působíte, všechno se stále mění. A pokud se nic nemění, pak jste idiot. http://ografologii.blogspot.cz/2009/11/ umberto-eco-interview.html Ve svých článcích "Z kroniky Akáša" (1904-1908) Rudolf Steiner načrtává v obrovském měřítku evoluční plán vývoje lidstva. Činí tak na základě vnitřní duchovní zkušeností (duchovní vědy), která nemá být rozporující s vědeckými fakty, ale má se (tak jako se klasická věda orientuje na pozorování vnějších fenoménů skrze tělesné smysly) zaměřovat na pozorování vnitřních fenoménů, která oblast smyslových dat překračují. Svou 'duchovní vědu' tedy chápe jako doplnění vědeckého poznání (jakoby pohled na tutéž řeku "z druhého břehu"); předpokládá, že by se k sobě měly oba druhy poznání v budoucnu více a více přibližovat. Materialistický flozofcký světonázor - způsob interpretace faktů v určitém před-postoji (což je něco jiného než sama vědecká pozorování, měření a fakta) pokládá již ve své době (!) za přežitek. Jako hlavní argument uvádí, že rozložení skutečnosti na nejmenší hmotné částice (atomy) nás ani o chlup nepřiblížilo vysvětlení fungování našich pocitů, myšlenek, vůle a dalších psychických procesů, které jsou na úrovni atomů stále nepozorovatelné. Materialistický světonázor potom může mít tendenci tyto fenomény pokládat za "neexistující" - v čemž Steiner strana 17 ORL 2014-8 Rudolf Steiner: Evoluce lidstva nespatřuje nic vědeckého, ale spíše pověrám se podobající druh uvažování (vůči nimž tento světonázor paradoxně brojí nejvíce). Steiner popisuje vývoj lidstva v několikanásobných sedmi-četných cyklech (7x7x7). (Každý z následujích 7 obřích cyklů se rozpadá na dalších 7 menších atd.) Názvy nemají přímo korespondovat s astronomickými tělesy, tak jak je známe dnes. (Označení jsou spíše symbolická). 1. Saturnský 2. Sluneční 3. Lunární 4. Zemský (v této fázi se nachází lidstvo nyní) 5. Jupiterský 6. Venušinský 7. Vulkánský V každé vývojové fázi lidstva je zahrnuto spolupůsobení myriád dalších bytostí z vyšších hierarchických struktur stvoření (která Steiner pojmenovává jako anděly, archanděly, trony a další). Steinerův rozvrh chápu tak, 1) že stejný vývoj, který musí prodělat jednotlivec na své cestě za poznáním, musí v daleko širším časovém plánu jednou prodělat celý lidský druh jako celek (všechny kapky nakonec skončí v moři). 2) S evolucí člověka je nedělitelně propojen vývoj celého kosmu a všech forem života, které člověka obklopují jako jeho prostředí (minerály, rostliny, zvířata - dokonce i planety). Je to poněkud domýšlivě antropocentrické - činit z člověka žijícího na tomto zrnku písku zvaném Země pupek všehomíra - ale ko- neckonců je to přeci 'antroposofe', tak co bychom čekali. strana 18 ORL 2014-8 1. V Saturnském cyklu "evolvuje" krystalická říše, struktura minerálů a fyzických tkání budoucího lidského těla. V této fázi neexistují lidé, jak je známe dnes, ale objevuje se jakési zárodečné temné všeprostupující málo diferencované vědomí, korespondující zhruba s tím, co dnešní člověk může zažívat ve vědomí hlubokého tranzu. Čili tato úroveň vědomí je v nás stále přítomna, jen je překryta dalšími vrstvami vědomí o vyšší frekvenci, takže nám už není zřetelná. Naše dnešní fyzická (hmotná) těla jsou v podstatě důsledkem cyklických procesů zdokonalování této Saturnské struktury (která probíhala opakovaně v menších cyklech ve fázích 2-4). Můžete si představit libovolnou část lidského těla (kost, sval, orgán, buňku, neuron) a nyní si představte, jak dokonalý by musel být počítač či jak kreativní by musela být inteligence, která by byla (v dnešní době) schopna navrhnout a zkonstruovat tak nádherně funkční a spolehlivě fungující design. V tomto smyslu jsou naše fyzická těla jakoby "napřed" daleko za jakýmikoli našimi schopnostmi současného vědeckého poznání. (Náš hardware je tak dokonalý, že náš software nad tím může jen žasnout, Rudolf Steiner: Evoluce lidstva protože by zatím nic takového stvořit nedokázal). Mezi těmito gigantickými cykly vždy následuje mezistav klidu "pralaya". 2. Ve Slunečním cyklu se pak rozvíjí "éterické tělo" (zhruba to, co Aristoteles mínil vegetativní duší), čili ona schopnost životnosti, jíž disponují rostliny (přijímání výživy, energie, rozmnožování). V této fázi prý Slunce ještě neexistuje jako ústřední hvězda našeho systému, ale jako planeta, která není oddělená od dnešní Země a Měsíce (tehdy byly jediným tělesem poskytujícím optimální prostředí pro evoluci člověka). Ani v této fázi ještě neexistuje člověk, jak jej známe dnes. Tělo má prý podobu rostliny, s tím ale, že "hlava" je obrácena směrem dovnitř Slunce, zatímco končetiny jakoby "vlají" odstředivě ven. Vědomí v této fázi koresponduje s tím, co nyní zažíváme jako hluboký spánek beze snů. Čili i tato rovina vědomí je v nás stále přítomna a v hlubokém spánku se do ní noříme. Ani v této ani v další fázi ještě neexistuje rozdvojené pohlaví - rozdělení na muže a ženy; člověk se rozmnožuje "sám ze sebe", vytváří své odnože jako (i dnes) některé druhy rostlin. Všechny rostliny na naší planetě jakoby dosud existují (žijí) na této rovině vědomí, jež se (v našem pojetí) jakoby podobá spánku. Je totiž nutno pochopit, že každý evoluční vzestup (ve Steinerovském pojetí, jež se zde snažím interpretovat) vede k tomu, že část bytostí (tvorů) jakoby v určitém kroku postoupí o stupínek výš k vyšší komplexitě, zatímco jiná skupina (těchto "spolubratrů") sestoupí níž a v této úrovni "vegetuje" dál, popř. dále klesá. Tímto způsobem Steiner vysvětluje i existenci nám příbuzných primátů, kteří prý představují potomky určité skupiny bytostí, která klesla níž z již dosaženého vyššího stadia. (Nejsme potomci primátů, ale primáti jsou odnoží člověka, jež sestoupila níže jako slepé říční rameno z progresivnější vývojové větve. To však nastalo až později, ve 4. fázi, pozemské). 3. V Lunárním cyklu dochází k oddělení Slunce, Země a Měsíce na samostatná tělesa (Slunce a Měsíc se tedy jakoby odštěpí a vzdálí. Nejprve Slunce, Měsíc později). Rozvíjí se zde tzv. "astrální tělo", což je ta složka naší bytosti, která koresponduje s emocemi, chtěním a instinkty a která koresponduje s říší zvířat (což jsou živé bytosti, které jsou jakoby astrálním tělem ovládáni a na rozdíl od rostlin disponují strana 19 ORL 2014-8 pohybem), zatímco dnešní člověk má další složky osobnosti, jimiž může těmto instinktivně-emočním pohnutkám čelit. Jelikož od této fáze uplynulo méně času, než od fáze Saturnské, je i v dnešních lidech toto astrální tělo prý jakoby méně zdokonalené (evolucí vycizelované) než tělo fyzické. (Naše současné fyzické tělo bylo cizelováno již Saturnem, Sluncem a Lunou, resp. jejich vývojovými cykly - zatímco astrální jen Lunou). Lunární vědomí koresponduje s naším běžným snovým vědomím, kdy prožíváme sny a procesující obrazy a pocity během spánku. Bytosti, nebo tedy vlastně 'lidé', žijící v tomto cyklu se již jsou schopni pohybovat, ale nemají ještě diferencovány orgány umožňující dekódování vnější reality (zrak, sluch). Orientují se podle vnitřních barevných obrazů, které se však neobjevují nahodile, ale zákonitě, v reakci na vnější podněty (tepla, chladu, světla, příjemnosti, hrozby). 4. Pozemský cyklus. V tomto cyklu se rozvíjí rasa Atlanťanů (tedy lidí v určité fázi vývoje). Původní Atlantida se podle Steinera nacházela v Indickém oceánu. Atlanťané a jejich vládcové (v jejich "klasické" epoše) se od dnešních lidí lišili mimořádnou schopností detailní a vše-uchovávající paměti, sepětím s přírodními silami, ale nízkým rozvojem racionálního myšlení. Jejich "technologie" byly spíše "organické" (dokázali čerpat např. latentní energii nevypučených semen, zatímco my spíše využíváme energii minerálů, které chemicky rafnujeme: uhlí / ropa). Lépe mohli využívat "životní energie" a ovládat své fyzické tělo: např. člověk si tedy (externí technologií) nerozdělal oheň, ale "pustil si do těla a kolem něj proud tepla". Na Zemi tehdy platili jiné fyzikální zákony (či spíše podmínky) než dnes, voda prý byla řidší a vzduch naopak hustší, klima bylo jakoby ustavičně zahaleno mlžným oparem. Předchůdci Atlanťanů byla civilizace: 4.1. Polární, 4.2. Hyperborejská a 4.3. Lemurská. Rudolf Steiner: Evoluce lidstva 4.4. Atlanťané (byli až čtvrtou civilizací zde na Zemi.) Život Lemurianů Steiner líčí podrobně a sugestivně. Na rozdíl od dnešních lidí neměli schopnost paměti, a tedy ani řeči (nebo autonomního "já" s osobní minulostí, na níž by si mohli zakládat). Řídili se jakoby velmi přesným instinktem spojeným se skvělou pohybovou (kinestetickou) obratností a nutkáním k pohybu, který přinášel pocit blaha, zatímco jeho omezení pocity žalu, jež se zjevovaly ve vnitřním vědomí jako barevné obrazy (což bylo jakoby pokračování Lunárního cyklu). Instinkt fungoval jako jakýsi okamžitý vhled - pohlédli na kmen a ihned se jim zjevila představa, jak jej umístit při stavbě obydlí. Cítili se být v trvalém spojení s "životní silou", s kterou mohli cíleně (za použití nové kapacity - vůle) disponovat v souladu se svojí schopnostmi generování obrazů. Jedinci, kteří touto schopností (silou) disponovali, stáli v čele, ale jakmile o tuto sílu přišli, ztratili i své postavení ve skupině, neboť nemohli být hodnoceni na základě nahromaděných vzpomínek o jejich minulosti (slávy svých skutků), pokud neexistovala paměť. Ačkoliv neexistovala řeč, existovala již schopnost artikulace zvuků a zpěv sloužící k vyjadřování prožitků, obrazů a emocí, který jakýmsi způsobem ostatní uchvacoval. Podle Steinerovy vize tedy byla prvním jazykem vlastně hudba (a prvním smyslem byl sluch - diferencoval se prý dříve než zrak). Možná proto hudba v nás bezprostředně rozehrává tyto primární struny z těchto dávných stadií vývoje, z dob, kdy ještě neexistovala společná řeč, ale vědomí, prožitek a užaslé uchvácení existencí již ano. Muži žili drsným (spartánským) způsobem života, kde byl prostor pro přežití jen těch nejsilnějších a nejodvážnějších. Procházeli drsnými zkouškami, které měly testovat jejich schopnost snášet bolest. Ženy se naopak stávaly vnímavějšími vůči vnitřní obrazové (psychické) zkušenosti (vnuknutím od vyšších bytostí), čili v podstatě evoluce, "oduševňování" a "zušlechťování" lidstva stálo spíše na nich. (Včetně rozlišování dobra a zla, které se prý rodí také v této době). Na počátku pozemského cyklu však lidstvo ještě nebylo rozdělené na 2 pohlaví, dokonce prý existovala epocha, kdy se vedle sebe vyskytovaly paralelně skupiny jednopohlavních (hermafroditních) a dvojpohlavních bytostí, přičemž ty dvojpohlavní postupně (jako novější odnož) převážili. Tento proces rozdvojení pohlavních rolí prý zvláštním způsobem korespondoval se vzdalováním Měsíce od Země (což je zajímavé, když si uvědomíte, že ženský 28mi denní menstruační cyklus stále koresponduje s cyklem měsíčním - na což nevím, jakou dává dnešní biologie odpověď). Fyzické tělo se tedy "vydesignovalo" do dvou odlišných podob, mužské a ženské, avšak vnitřní duše se naopak k této vnější diferenciaci zachovala komplementárně, tzn. mužská duše byla jakoby ženská, zatímco ženská duše mužská. (Což je jeden ze základních Jungiánských konceptů - Anima / Animus. Jestli Jung Steinera, svého 'souputníka' nečetl, to by v tom byl čert. Podle mě jej četl, ale jako zdroj inspirace jej - což je právě to nejpodivnější - zatajuje. Tím ale nechci říct, že není možné, že oba autoři dospěli ke stejné zákonitosti nezávisle na sobě. Více o tom pojednává tato kniha). K rovině tělo - duše se však připojuje ještě duch, který tuto komplementaritu sjednocuje na vyšší rovině (každá bytost je sama v sobě jakoby úplná a celistvá, i když na fyzické rovině to vypadá, že je jen "poloviční"). (Mimochodem, tento mýtus o dříve celistvých bytostech, jež se posléze rozpadly vedví, se objevuje v Platónově Symposiu a tvoří jeden ze základních motivů k rozpravám o Erótu.) Jak je to s tou duší a duchem, je složité téma, ale spokojme se prozatím s tím, že se jedná o dvě odlišné substance (zde se o tom rozepisuje další jejich současník, Klages) a toto odlišení je (nejen u Steinera) důležité. Vetknutí spojení s duchem v lidských bytostech se připravovalo již v předchozích stadiích právě za přispění oněch bytostí vyššího řádu. Člověk je dle Steinera bytost (vývojově) složená ze 7 vrstev: 1. fyzické tělo 2. éterické tělo 3. astrální tělo 4. jáství (ego) 5. vyšší já (mentální sféra, manas) 6. životní duch (buddhi) strana 20 ORL 2014-8 7. plně probuzený duchovní člověk (átman). (Podobné rozlišení popisuje i Osho v knize Psychologie ezoteriky). Ještě je důležité zmínit, že Steiner popisuje tuto Lemurianskou epochu tak, že prý platily trochu jiné fyzikální zákonitosti než dnes. Jednak fyzické tělo a hmotná realita nebyly tak pevné a neprostupné jako dnes, což vedlo k tomu, že lidská vůle mohla lépe a rychleji tvarovat tělo, tělesné orgány a určitým způsobem (přirozeným spojením s životní silou - u některých jedinců či skupin) i vnější realitu. Rozvinutím jiných schopností jsme v dnešní době již o toto samozřejmé instinktivní spojení s životní silou spíše přišli (resp. tato kapacita lidských bytostí se zanořila zpátky do nevědomí, kde spočívá v latentním stavu). Subrasy Atlanstké civilizace 4.4.1. Z vývojové větve Lemurianů se odklonila určitá menší skupina bytostí, na níž spočíval další progresivní vývoj budoucího lidstva. Jednalo se o první subrasu Atlanťanů, kterou Steiner nazývá Rmoahálci. U nich se začíná více rozvíjet paměť a pocity (záznamy smyslů jsou ukládány a jedinci se k nim v subjektivním prožívání vrací). Tím se objevují další komplexní prožitky jako připoutání se k někomu - a jazyk. Jedině s pamětí se objevuje ta intence, že je vůbec užitečné dát něčemu nějaké jméno, říká Steiner. Jazyk vytvořil nový vnitřní vesmír slov korespondujících s věcmi venku. To byla základní skutečnost odlišující Rmoahálce a Lemuriany. Jejich slova však neměla jen význam (jako dnes) ale i moc. Jejich duše byla více spojená s přírodou a jejich slova byla nabitá tvůrčí, magickou silou. Mohli ovlivňovat růst rostlin, emoce zvířat (uklidňovat je či nabudit). Jazyk považovali za posvátný a nedovolovali si tato slova zneužívat (věděli, že by se to jako bumerang obrátilo proti nim nazpátek). Tato magická schopnost "síly slova" pak během další evoluce slábla. 4.4.2. Druhou subrasou byli Tlavatliané. Vyznačovali se rozvinutou osobní pamětí ve smyslu pocitu důležitosti a ambicí. Být znamenalo být slavný, známý, existovat v něčí paměti. Kdo byl proslulý nejzářnějšími skutky, stával se respektovaným vůdcem Rudolf Steiner: Evoluce lidstva (což bylo u Lemurianů nemyslitelné, pokud svou osobní sílu již ztratil). Rozvinul se kult předků a další náboženská přesvědčení. 4.4.3. Třetí subrasou byli Toltékové. Jako první vytvořili státní útvary. Vůdcovství se předávalo z generace na generaci (jako u králů či faraonů). Nic z činů jeho předků nebylo zapomenuto. Steiner však připomíná, že v této době docházelo ke skutečnému živému přenosu obrazů moudrosti z jedné generace na další - tudíž, každý rod se skutečně mohl vyznačovat speciálními schopnostmi a uměním. Klíčovou se stává nahromaděná osobní zkušenost. Vzniká osobnost v dnešním slova smyslu, pocit individuální výjimečnosti, jehož stinnou stránkou je možnost rozvíjení sobectví spojeného se zneužíváním osobní moci (což lidstvo v předchozích fázích ještě neznalo). (Pokud Jaroslav Dušek hovoří o "moudrosti Toltéků" možná má na mysli duchovní odkaz určité kultury, která tu existovala před tím, než lidstvo upadlo do stavu vyznačujícím se egocentrickým zneužíváním osobní moci. Rozpomínáním se na "Toltécké učení" se jakoby vracíme do stavu, který už tu přirozeně kdysi existoval, než byl ztracen a překryt lidskou omezeností). 4.4.4. Čtvrtou subrasou byli Pra-Turiané. Vyznačovali se tím, že své supra-normální schopnosti používali k sobeckým účelům a tužbám. Avšak tím způsobem, že stejnými silami byli recipročně zničeni. Jako obrana proti tomuto druhu zneužívání osobní síly se v této fázi objevuje schopnost myšlení.4.4.5. Myšlení spočívající na srovnávání odlišných zkušeností, jejich zobecňování, kombinatorice a ve vytváření logických důsledků. Toto myšlení začalo regulovat původně nespoutaná přání. Objevuje se rozvaha (moudrost, uvážlivost obrácená dovnitř) tlumící impulzy k akci, jako nová oceňovaná kvalita. Pátou subrasu, která se zhostila rozvoje této kapacity, nazývá Steiner PraSemité. S rozvojem myšlení se ztrácí schopnost spolupráce s primární životní silou (magie), narůstá však schopnost (díky racionalitě a technice) pracovat s neživou přírodou (říší minerálů) - např. metalurgie. 4.4.6. Šestá subrasa, Akkadiané, rozvinula myšlení ještě více. Do čela skupin se už nedostávají vůdcové vyznačující se impresivní minulostí, ale ti, jež jsou nejvíce inteligentní (mazaní). Čím inteligentnější vůdcové, tím rychlejší schopnost inovace. K ní se však připojuje komplementární síla omezující "inteligentní sobectví" - síla zákonů (práva). Rozvoj práva je tedy úlohou Akkadianů. K tomu se pojí obchod, expanze a kolonizace. 4.4.7. Sedmou subrasou jsou Mongolové. Navazují spíše na 4. subrasu. Udržují si stále ještě spojení s primární životní silou (Bohem), i když ne už v podobě přímo působící magie, tak alespoň v podobě naivní, neotřesitelné víry v božskou sílu (ve všem živém), což jim v očích nepřátel dodává určitého úžasu a respektu vůči nim. V jejich potomcích stále cosi takového působí. (Napadá mě, zda podobné záchvěvy necloumaly českými husity?) Dnešní civilizaci, v které se nacházíme nyní, nazývá Steiner jako Aryanskou. (4.5. Árjové / Indoevropané) . Zatímco Atlanťané (resp. jejich králové a kněží) se rozhodovali na základě (chrámových) kontaktů s vyššími silami a entitami, které jakoby jednali skrze ně (jsou jakoby řízeni shůry), Aryané prý disponují (na základě vytváření vlastního myšlenkového procesu) samostatnou vůlí a odpovědností za své činy. Ve světle rozvoje Aryanské kultury ostatní vývojové větve Atlanťanů stagnují a ztrácejí se ve vírech času, zanechávaje po sobě jen drobné ostrůvky v podobách kmenů, které tyto kulturní vzorce uchovávají. V Atlantské době prý byla společnost rozdělená na bohy-inspirované vládce a snadno ovládanou masu lidstva. Onen třetí proud "myslících" (Pra-Semitů) je odveden stranou legendárním prorokem jménem Manu na izolované místo ve vnitřní Asii, kde se jim dostává poučení a zasvěcení ohledně božských neviditelných principů a moudrosti (včetně astronomie, meteorologie, etiky apod.) (Těžko zde nevidět jakousi paralelu k Mojžíšovi). Zajímavé je, že zatímco Manu odvede stranou jakousi malou skupinu progresivních PraSemitů (z nichž se následně mají vylíhnout určitým skokem Aryové), časově pozdější Akkaďané a Mongolové ještě v nastávajícím čase píšou své dějiny, přestože nevědomky kráčejí už jakoby slepou vývojovou uličkou. (Víra a primitivní životní síla ustupuje čím dál tím víc se zdokonalující racionalitě, která začíná vítězit). strana 21 ORL 2014-8 Rudolf Steiner: Evoluce lidstva Lidé jsou od této doby vedeni na základě vyšších dobrovolně přijatých idejí, jimiž mají možnost ovlivňovat své skutky - anebo na základě osobních egoistických pohnutek. Tato pomyslná čára dělí lidstvo podle primární životní motivace dodnes a je pro naši (Aryanskou) civilizaci charakteristická. Od Atlanťanských národů se také lišíme plně individualizovaným vědomím vlastního "já". mě prostě zaujal. Připadá mi přinejmenším originální. Byl bych rád, kdyby třeba rozproudil nějakou diskuzi. Jistě se nabízí možnost různého "čtení", než jen čistě doslovného. Naše Aryanská civilizace se zase skládá (tak jako Atlantská) ze sedmi menších epoch: Zde jsou ke stažení Steinerova díla: http://www.bdelost.sk/diela/diela.ht ml 4.5.1. staroindická 4.5.2. perská 4.5.3. babylónsko-egyptská 4.5.4. řecko-římská 4.5.5. germánsko-západoslovanská (to je TEĎ) 4.5.6. slovanská (slovanská epocha, v nichž slované budou ústřední silou, teprve má přijít) 4.5.7. fladelfská (východoslovanská). Dále Steiner rozvádí další mj. možnou evoluci orgánů fyzického těla (srdce, plíce, rozmnožovací orgány), které mohou v budoucnu atrofovat (rozmnožovací orgány se mohou stát nadbytečnými, pokud se naučíme replikovat jiným způsobem) nebo se naopak stát nositeli dalších (psychických, kreativních) funkcí, které v nich již latentně přebývají. (Plíce např. neslouží jen k dýchání, ale také k verbálnímu sebevyjádření v komunikaci - tato sebe-expresivní funkce bude pravděpodobně růst i do dalších rovin, než jaké si zatím dokážeme představit). Přestože nemám nějaký připravený elegantní rám, do něhož by Steinerův obraz vhodně umístil tak, aby to korespondovalo se současným pojetím psychologie (to bych ten obraz asi musel, obávám se, hodně ořezat - obráceně - zarámovat dnešní psychologii někam do Steinera - by snad šlo již lépe). Chtěl jsem tento Steinerův obraz lidské evoluce sdílet, protože Jelikož nejsem antroposof, omlouvám se, pokud jsem jeho myšlenky nějak zkreslil; podal jsem je tak, jak jsem je pochopil při četbě jeho knihy "Z kroniky Akáša". http://ografologii.blogspot.cz/2013/07/ rudolf-steiner-evoluce-lidstva.html Třetí světová válka již začala Konstantin Sivkov Jako vojenský expert je první viceprezident ruské Akademie geopolitických záležitostí. Předpokládá, že třetí světová válka začne ještě dříve, než budou vyčerpány zdroje fosilních paliv, pitné vody a nastane nedostatek zemědělské půdy. Mnohé státy se na tuto globální válku připravují. světová válka o takových malichernostech nebude. Lidé budou bojovat o holé přežití, o zbytky nerostných zdrojů, budou se zabíjet pro sklenici vody. Co vůbec chápeme pod pojmem přírodní zdroje? Určitě ropu, plyn , uhlí a také uran a kovy potřebné pro průmysl, zemědělskou půdu, zásoby ryb v oceánech a mořích. A snad úplně naposled máme na zřeteli pitnou vodu, nejdůležitější a přitom nejobyčejnější věc, esenci života, kterou lze vyplýtvat a znehodnotit stejně jako ostatní přírodní kapacity. Voda se zatím nestala předmětem spekulativního trhu na rozdíl od jiných surovin, jejichž zásoby se povážlivě tenčí. Zásoby fosilních paliv – ropy, plynu a uhlí – vydrží podle odhadu 40 až 60 let, při maximálních úsporách až 220 let. Na naší planetě žije šest a půl miliardy lidí. Z toho jich je ve vyspělých zemích čtvrtina – miliarda a půl. Kdyby najednou všichni začali žít tak dobře jako oni, řekněme třeba jako průměrný Francouz, všechny zdroje bychom vyplýtvali během deseti let. A právě z tohoto důvodu má soudobá geopolitika nejrozvinutějších zemí vcelku jednoduché schéma – v první řadě opanovat a kontrolovat zdroje nerostného bohatství. Ve druhé řadě nedopustit, aby ony tři čtvrtiny obyvatel planety žily lépe, rozvíjely se, vzdělávaly a hlavně, aby nespotřebovávaly více než nyní. Strategie USA v této situaci je prostá neposlušné země jsou obětí politického a ekonomického nátlaku, mediální šikany a vojenské agrese. Američané své zdroje svědomitě střeží a ty, které zdemokratizují, zprivatizují či zcizí jinde, pečlivě skladují v rozsáhlých podzemích rezervoárech. Kdyby v celém světě došla ropa, budou mít Spojené státy rezervy na dalších pět až deset let. Soudobá geopolitika nejrozvinutějších zemí má vcelku jednoduché schéma – v první řadě opanovat a kontrolovat zdroje nerostného bohatství. Zapomeňte na ideologii, zapomeňte na státy a národy, nevzhlížejte k náboženství, odhoďte všechny pakty a doktríny. Příští O mnoho lépe než s nerostnými zdroji na tom nejsme ani s potravinami. Jestliže se po generace soudilo, že světové oceány a moře budou schopné nasytit hladové lidstvo, podle posledních průzkumů to tak nevypadá. Místo nedozírného skladiště je k dispozici jen vyjedená spíž. Stejně tak ubývá zemědělské půdy. Někde se přestala obdělávat pro nerentastrana 22 ORL 2014-8 bilnost jako v zemích bývalého východního bloku,jinde kvůli špatné melioraci, která vede k rozsáhlé erozi jako v ČÍně, která ztratila celou třetinu úrodné půdy. Nedozírné plochy země pohlcuje poušť. Zanedbatelná není ani urbanizace a industrializace zemědělské půdy, stejně jako rozrůstání silniční sítě. Závislé na dovozu základních potravin jsou celé oblasti a státy. Kapacity vodních zdrojů jsou a vždy byly nerovnoměrně rozložené, ale se zhoršující se ekologií planety se vztah člověka k této surovině bude zásadně měnit. Už více než dvacet let trpí téměř 40 procent světové populace nedostatkem vody a kolem roku 2025 se voda stane nedostatkovým zdrojem jako jiné, dnes dražší zdroje. V budoucnosti může dojít ke konfliktům o vodu, protože už nyní je 39 států závislých na jejím dovozu a 90 procent lidstva žije v zemích, které se o její zdroje dělí se sousedy. Na 700 milionů lidí ze 43 zemí má méně vody, než je minimální potřeba. Do roku 2025 pocítí nedostatek vody tři miliardy lidí. Chudá bohatá Rus Rusko je největší zemí světa, bohatou na všechny chybějící zdroje, ale s poměrně řídkým osídlením. Vedle nerostných surovin disponuje nedozírným množstvím kvalitní zemědělské půdy, ale i obrovskými kapacitami pitné vody. Více zdrojů sladké vody má pouze Brazílie. Na území Ruska je dva a půl milionu řek, více než tři miliony jezer a celkové rezervy pitné vody se odhadují na 26 tisíc krychlových kilometrů. Jezero Bajkal je největším rezervoárem pitné vody na světě. Rusko přitom nespotřebovává více než dvě procenta svých zdrojů této vzácné suroviny. Právě voda se může v budoucnu stát jednou z hlavních komodit na trhu. Boj o Arktidu, který mezi sebou vedou Rusko, Norsko, Kanada, Dánsko, USA a Velká Británie, není ani tak kvůli zásobám ropy a zemního plynu, ale je motivován skutečností, že jde o největší zásobárnu pitné vody na planetě. Kvůli globálnímu oteplování se však ledovce rozpouští v oceánu. Pokud se nepodaří tomuto procesu zabránit, stane se voda velmi brzy zbožím výnosnějším než ropa. Třetí světová válka již začala Anatomie třetí světové války Někdy kolem roku 2050 budou lidé vystaveni akutní hrozbě vyčerpání zdrojů fosilních paliv, pitné vody a nedostatku zemědělské půdy. Budou mít hlad a žízeň, bude jim zima. Třetí světová válka nebude válkou o ideologie či podobné hlouposti, ale krutým bojem o přírodní zdroje. Bude to série mnoha drobných konfliktů, které překvapí svojí četností v různých částech světa. V tomto období vznikne mnoho "aliancí z rozumu", které se budou měnit podle akutní potřeby. V tomto boji budou mít země bohaté na přírodní zdroje obrovské množství nepřátel z řad zemí, kterým bůh nedal suroviny, zato mnoho hladových krků. A země chudé na zdroje i obyvatelstvo, ale bohaté na moderní technologie a zbraně budou chtít také svůj podíl. Z tohoto pohledu se stává Rusko prvořadým cílem agrese. Války o zdroje budou do jisté míry podobné koloniální éře. S jedním rozdílem. Koloniální války se vedly o území a lidi. Tyto války se povedou pouze o území, další lidi nikdo chtít nebude, jelikož by ujídali z kořisti. Země, které nejsou součástí západní civilizace, nejsou připraveny na vojenskou konfrontaci Proto můžeme s jistotou tvrdit, že třetí světová válka nebude válkou nukleárnÍ. Jinak by nešlo dobyté zdroje vytěžit nebo území osídlit. To však neznamená, že nedojde k použití jaderných zbranÍ. Je možné, že země, které budou chtít zamezit agresi, preventivně odpálí nukleární zbraně na svém území, čímž znehodnotí své zdroje a odradí nepřítele. Možná to bude jediná spása. V globální válce musí být někdo poražen Planeta Země zažila globální civilizační krizi. Tato krize byla způsobena několika disproporcemi, konkrétně: 1) konflikty mezi růstem výroby a spotřeby a dostupnými zdroji; 2) konflikty mezi "chudými" rozvojovými zeměmi a "bohatými" průmyslově rozvinutými zeměmi, mezi národy a nadnárodní elitou; 3) konflikty mezi bezduchým volným trhem s mocí peněz a spirituálními kořeny různých civilizací včetně ortodoxních, muslimských, buddhistických a dalších. Analýza možných řešení těchto nerovnováh a konfliktů ukazuje, že jsou antagonistické povahy, a krize nemůže být vyřešena bez výrazného narušení zájmů některých velkých geopolitických subjektů. To znamená, že účast ozbrojených sil je nevyhnutelná. Vzhledem ke globální povaze krize můžeme předpokládat, že účast ozbrojených složek bude globální rovněž. Třetí světová válka bude svou povahou koaličnÍ. Země vytvoří koalice podle jejich loajality k jednomu ze dvou modelů světového řádu. Půjde o konflikt většiny populace se západní civilizací Prvním modelem je svět civilizované hierarchie, v němž několik málo vyvolených využívá zbytek lidstva. Druhým modelem je civilizovaná vzájemná podpora či civilizovaná harmonie. Jinými slovy, válka bude vedena proto, aby defnovala spirituální základnu nového světového řádu. Ten bude založen bud' na individualismu a útlaku, nebo společenství, vládě společného zájmu, abychom přežili a vzájemně se podporovali. To je hlavním rozdílem mezi nadcházející válkou a válkami bojovanými kvůli ekonomické redistribuci. Dvě koalice již existují. První je aliance tak zvaných průmyslově vyspělých zemí představovaných západními civilizacemi. Spirituální základy této koalice jsou založeny na individualismu a materiálním vlastnictví, vytvářejícím moc peněz. Vojenské a politické jádro této koalice představuje blok NATO. strana 23 ORL 2014-8 Do druhé koalice patří ortodoxní země, islámské a další civilizace, založené na vládě ducha nad materiálnem. Tato koalice má zájem na multipolárním světovém řádu. Přesto tyto země nepochopily, že mají společné geopolitické zájmy, nemluvě o nezbytnosti politické nebo vojenské jednoty. Země, které nejsou součástí západní civilizace, nejsou připraveny na vojenskou konfrontaci, ani organizačně a ani co se týká technické připravenosti. Na druhou stranu má tato koalice převážnou většinu populace a kontroluje rozsáhlé přírodní zdroje a území. To značně zvyšuje jejich šanci na vítězství v dlouhé válce a poskytuje jim to příznivé podmínky pro boj s agresorem během počátečních fází války. Další potenciální výhodou je, že simultánní útok všemi směry je prakticky nemožný. To vytváří časovou rezervu pro konsolidaci těchto zemí do antiimperialistické koalice. Existuje možnost podpory zemí, které se stanou prvními obětmi agresorů. Jediným omezujícím faktorem je jaderný arzenál Ruska Válka již probíhá, doposud je však v relativně mírové fázi. První fází je to, co můžeme nazvat pokus o mírové řešení krize, a blíží se svému dokončení. Schůzky G20 na bojišti právě nyní zjevně nepřinášejí výsledky. A tak zvolna začíná druhá fáze, kterou můžeme nazvat obdobím hrozeb před začátkem světové války. Během této fáze západní civilizace započala s přípravami na lokální války a ozbrojené konflikty kvůli zdrojům. Hlavními akcemi této fáze jsou informační operace a akce v ekonomické oblasti, které mají různé formy, od ekonomických sankcí, po teroristické útoky na průmyslová zařízení, jakož i různé aktivity zvláštních jednotek. Během několika let se započne s třetí fází, fází omezených válek, které se později přemění v totální světovou válku s použitím všech druhů zbraní. Jediným omezujícím faktorem je v této chvíli jaderný arzenál Ruska. Podle před- Třetí světová válka již začala povědí odborníků se Západ pokusí Rusku jaderný štít odebrat. Vzhledem k situaci v Rusku, kdy pátá kolona Západu významně ovlivňuje rozhodování obzvláště v ruském obranném sektoru, co se týká směru, kterým se ruské ozbrojené síly vydají, můžeme očekávat vytvoření situace, která připraví Rusko o jeho jaderný štít. Samozřejmě že to bude prezentováno a zabaleno jako skvělý boj za svět bez jaderných zbraní. Rusko může očekávat fyzickou likvidaci svého jaderného potenciálu během prvních fází světové války (organizované teroristické útoky atd.), s následným přistoupením neoimperialistické koalice k neomezenému použití jaderných zbraní, které přinesou vítězství ve válce. Ztráty v globální válce by se počítaly na stovky milionu lidí Historie ukazuje, že elita sobecké civilizace se nezastaví před lidskými oběťmi, pokud existuje záruka, že oni samotní přežijí v bunkrech. Analýza ukazuje, že pokud se povede nová světová válka, zasáhne většinu světové populace, všechny kontinenty, oceány a moře. Této války se může zúčastnit více než 100 milionů lidí. Totální demografcké ztráty mohou přesáhnout několik set milionů lidí. Proto musí všichni upřímní lidé na Zemi, včetně těch, kteří tvoří koalici "sobců", učinit vše co mohou, aby se to nestalo. Abychom tak učinili, musíme zmírňovat silou zákona nebo jinými metodami hrabivost nadnárodních a národních magnátů fnančního sektoru. Musíme zarazit jejich ambice a hrabivé, nestoudné a někdy stupidní politiky. To lze udělat pouze na základě mezinárodního konsolidačního úsilí. http://www.ceskenarodnilisty.cz/clanky /treti-svetova-valka-uz-zacala.html Volba Ukrajinců: Umřít hlady nebo na bojišti Než se budeme zabývat letem MH17 a jeho tragickým koncem, je třeba pochválit analýzu ČT , která věcně informovala o podobných neštěstích a nevynechala ani rozsahem mrtvých téměř identické sestřelení íránského Boeingu americkou USNavy a sestřelení civilního letadla ukrajinskou armádou nad Černým mořem. Kompletní přehled těchto neštěstí zveřejnily německé noviny zde , včetně trasy letounu. Mezitím vychladnou emoce a nepodložená obvinění. Experti přešlapující v Kyjevě snad konečně dorazí na místo činu. Povstalci dali oběti kvůli letním vedrům a blízkosti obydlených oblastí do chladicích vagónů. Černé skříňky odevzdají přímo mezinárodní komisi expertů, aby je předtím nedostal Kyjev. Nevinní pasažéři letadla jsou první obětí studené války, kterou vede Západ proti Rusku přes kyjevské zastoupení. A dodejme, že bude-li Západ pokračovat tímto tempem, za chvíli bude vést onu "válku čtvrtého typu" proti polovině planety sdružené v zemích BRICS, které postupně likvidují dolar jako světové platidlo a vytvořily si vlastní rozvojovou banku postavenou mimo vliv MMF a Světové banky. Ve válce umírají hlavně civilisté, ale pokud je to Sýrie, Gaza nebo Doněck, nikoho to nevzruší. Jen za tento týden ostřelování kyjevské junty připravilo o život asi sto civilistů, ale o tom naše noviny a ČT zatím odmítají psát. Sestřelené letadlo plné západních civilistů, to je jiné kafe. Jejich život a smrt má úplně jinou mediální hodnotu. Otázka tedy zní: Jaký ekonomický scénář vyvolal válku na Ukrajině? Klausovština v Rusku a na Ukrajině Princip neoliberální ekonomiky praktikovaný skrze MMF za Jelcina v Rusku a za Kučmy na Ukrajině skončil ekonomicky stejně, totiž naprostým debaklem a rozvrácením ekonomiky. Právě o tom je náš článek Vyznání národohospodáře . Rusové ale žijí podle principu: Co tě nezabije, to tě posílí. K moci se dostal Putin, který rozpad země nejen zastavil, ale navíc z Ruska postupně dělá chytrou politikou bývalou velmoc, ale v úplně jiném stylu, strana 24 ORL 2014-8 Volba Ukrajinců: Umřít hlady nebo na bojišti než byl bývalý Sojuz. Ukrajinu dostala neoliberální politika Západu do neofašismu. Šlo to přes lidové bouře a nakonec do pučů organizovaných oligarchy. Viz heslo "Ukrajina" a následná jména v klíčových slovech článku. První graf ukazuje, jak se Rusko odrazilo ode dna po neoliberálním útoku na základy státní ekonomiky. Vidíte sami, že tzv. "ekonomické reformy" naordinované podle tzv. "Washingtonského konsensu" ničily obě země stejným způsobem, a to v návaznosti na krizi dolaru. Graf MMF to ovšem pro Ukrajinu tečkuje jen jako zbožné přání. Rusko tento pokrok realizovalo, viz náš minulý článek Ruský státní dluh: mýty a realita Volba vnucená prozápadními oligarchy a neofašisty: umřít hlady nebo tzv. "pro vlast" Shrňme ekonomické výsledky kyjevské junty pod vedením Jaceňuka a Porošenka: • Zemi vykradla (už potřetí v řadě) i se zásobami plynu na zimu; • banky, které oligarchové vytunelovali, bude sanovat stát, tedy ožebračený lid; • tentýž lid nese následky války; • přírodní zdroje a všechny produktovody budou privatizovány; • zničená země se hospodářsky odřeže od Ruska, na němž ekonomicky závisí přibližně z 25 % svého HDP; • a připojí se dluhem a půjčkami k EU a k USA, které si z jejího průmyslového potenciálu nevezmou nic, jen frackovaný plyn a trubky do západní EU. Viz článek O co jde na Ukrajině, mimo jiné(external link). . Takže tzv. "Rehabilitation loan" vyjednaný roku 1994 přes MMF a Světovou banku skončil krachem a rozkradením stejně jako v Řecku. Podstatná část této půjčky byla vázána na NATO's Partnership for Peace program z roku 1994, který tuto zadluženou zemi smluvně připoutal k NATO, i když jen diplomaticky a nikoliv přímo vojensky. Ovšem Rusové tento akt chápali jako porušení tzv. Budapešťského memoranda z roku 1994 . Podívejte se na všech 6 bodů a zjistíte, že podepsané velmoci, včetně Ruska, je nyní porušily úplně všechny, bez výjimky. A tomu se říká studená válka, protože se nevěří dohodám, ale jen zbraním. Takže v této vykradené a totálně zadlužené zemi běží reálná válka, neofašisté ovládají klíčová silová ministerstva, v zemi byly beztrestně páchány pogromy, armáda plošně bombarduje civilní čtvrti. A do toho všeho demokratického a reformního úsilí přišlo sestřelené civilní letadlo jako třešnička na válečném dortu. Jaké má Ukrajina ekonomické vyhlídky? A proč pučistický režim v Kyjevě potřebuje válku? Příčina této ekonomické sebevraždy má jediný bod: napakování prozápadních oligarchů na úkor jejich provýchodních konkurentů. Těm naopak většinově patří výrobní jednotky navázané na Rusko. Návod, jak ekonomicky zničit zemi, ukazuje tento graf MMF: Ukrajina si tedy zničí ekonomiku odtržením od Ruska a zbude jí fašistická vláda s oligarchy, kteří vedou válku proti třetině vlastní populace ve státě. Všimněte si, že v krizových letech (viz horní graf) závislost na Rusku silně vzrostla, protože jedině ruský průmysl a převoz plynu a ropy držely ukrajinskou ekonomiku. Stát je už teď fnančně zbankrotovaný, a proto přijdou o práci milióny lidí. To byl také důvod, proč poslední rozumný premiér Nikolaj Azarov asociační dohodu s EU odmítl. Viz náš článek Ukrajinský gambit: koloniální EU versus imperiální Rusko . Azarov sice sloužil ruským zájmům, ale jeho prohlášení citující důvody odmítnutí smlouvy stojí za citaci. EU prý neslíbilo Ukrajině fakticky nic, kromě per huba daného slova o pomoci jedné miliardy dolarů v rozmezí sedmi let. Azarov prohlásil, že adaptace země na poměry Evropské unie by přišla nejméně na 165 miliard euro během následných deseti let. Do toho započítal i ztráty plynoucí z omezení obchodů se svým hlavním obchodním partnerem Ruskem. Tuto cenu nyní Ukrajinci zaplatí - a zima je na krku. http://news.e-republika.cz/article2708Volba-Ukrajinc-Um-it-hlady-nebo-na-boji-ti What Did US Spy Satellites See in Ukraine? By Robert Parry Exclusive: The U.S. media’s Ukraine bias has been obvious, siding with the Kiev regime and bashing ethnic Russian rebels and Russia’s President Putin. But now – with the scramble to blame Putin for the Malaysia Airlines shoot-down – the shoddy journalism has grown truly dangerous, says Robert Parry. In the heat of the U.S. media’s latest war hysteria – rushing to pin blame for the crash of a Malaysia Airlines passenger jet on Russia’s President Vladimir Putin – there is the same absence of professional skepticism that has marked similar stampedes on Iraq, Syria and elsewhere – strana 25 ORL 2014-8 with key questions not being asked or answered. The dog-not-barking question on the catastrophe over Ukraine is: what did the U.S. surveillance satellite imagery show? It’s hard to believe that – with the attention that U.S. intelligence has concentrated on eastern Ukraine for the past half year that the alleged trucking of several large Buk anti-aircraft missile systems from Russia to Ukraine and then back to Russia didn’t show up somewhere. Yes, there are limitations to what U.S. spy satellites can see. But the Buk missiles are about 16 feet long and they are usually mounted on trucks or tanks. Malaysia Airlines Flight 17 also went down during the afternoon, not at night, meaning the missile battery was not concealed by darkness. So why hasn’t this question of U.S. spyin-the-sky photos – and what they reveal – been pressed by the major U.S. news media? How can the Washington Post run front-page stories, such as the one on Sunday with the defnitive title “U.S. official: Russia gave systems,” without demanding from these U.S. officials details about what the U.S. satellite images disclose? Instead, the Post’s Michael Birnbaum and Karen DeYoung wrote from Kiev: “The United States has confrmed that Russia supplied sophisticated missile launchers to separatists in eastern Ukraine and that attempts were made to move them back across the Russian border after the Thursday shoot-down of a Malaysian jetliner, a U.S. official said Saturday. “‘We do believe they were trying to move back into Russia at least three Buk What Did US Spy Satellites See in Ukraine? [missile launch] systems,’ the official said. U.S. intelligence was ‘starting to get indications … a little more than a week ago’ that the Russian launchers had been moved into Ukraine, said the official” whose identity was withheld by the Post so the official would discuss intelligence matters. But catch the curious vagueness of the official’s wording: “we do believe”; “starting to get indications.” Are we supposed to believe – and perhaps more relevant, do the Washington Post writers actually believe – that the U.S. government with the world’s premier intelligence services can’t track three lumbering trucks each carrying large mid-range missiles? What I’ve been told by one source, who has provided accurate information on similar matters in the past, is that U.S. intelligence agencies do have detailed satellite images of the likely missile battery that launched the fateful missile, but the battery appears to have been under the control of Ukrainian government troops dressed in what look like Ukrainian uniforms. The source said CIA analysts were still not ruling out the possibility that the troops were actually eastern Ukrainian rebels in similar uniforms but the initial assessment was that the troops were Ukrainian soldiers. There also was the suggestion that the soldiers involved were undisciplined and possibly drunk, since the imagery showed what looked like beer bottles scattered around the site, the source said. Instead of pressing for these kinds of details, the U.S. mainstream press has simply passed on the propaganda coming from the Ukrainian government and the U.S. State Department, including hyping the fact that the Buk system is “Russianmade,” a rather meaningless fact that gets endlessly repeated. However, to use the “Russian-made” point to suggest that the Russians must have been involved in the shoot-down is misleading at best and clearly designed to influence ill-informed Americans. As the Post and other news outlets surely know, the Ukrainian military also operates Rus- sian-made military systems, including Buk anti-aircraft batteries, so the manufacturing origin has no probative value here. Relying on the Ukraine Regime Much of the rest of the known case against Russia comes from claims made by the Ukrainian regime, which emerged from the unconstitutional coup d’etat against elected President Viktor Yanukovych on Feb. 22. His overthrow followed months of mass protests, but the actual coup was spearheaded by neo-Nazi militias that overran government buildings and forced Yanukovych’s officials to flee. In recognition of the key role played by the neo-Nazis, who are ideological descendants of Ukrainian militias that collaborated with the Nazi SS in World War II, the new regime gave these far-right nationalists control of several ministries, including the office of national security which is under the command of longtime neoNazi activist Andriy Parubiy.[See Consortiumnews.com’s “Ukraine, Through the US Looking Glass.”] It was this same Parubiy whom the Post writers turned to seeking more information condemning the eastern Ukrainian rebels and the Russians regarding the Malaysia Airlines catastrophe. Parubiy accused the rebels in the vicinity of the crash site of destroying evidence and conducting a cover-up, another theme that resonated through the MSM. Without bothering to inform readers of Parubiy’s unsavory neo-Nazi background, the Post quoted him as a reliable witness declaring: “It will be hard to conduct a full investigation with some of the objects being taken away, but we will do our best.” In contrast to Parubiy’s assurances, the Kiev regime actually has a terrible record of telling the truth or pursuing serious investigations of human rights crimes. Still left open are questions about the identity of snipers who on Feb. 20 fred on both police and protesters at the Maidan, touching off the violent escalation that led to Yanukovych’s ouster. Also, the Kiev regime has failed to ascertain the facts about the death-by-fre of scores of ethnic strana 26 ORL 2014-8 Russians in the Trade Union Building in Odessa on May 2. [See Consortiumnews.com’s “Burning Ukraine’s Protesters Alive.”] The Kiev regime also duped the New York Times (and apparently the U.S. State Department) when it disseminated photos that supposedly showed Russian military personnel inside Russia and then later inside Ukraine. After the State Department endorsed the “evidence,” the Times led its newspaper with this story on April 21, but it turned out that one of the key photos supposedly shot in Russia was actually taken in Ukraine, destroying the premise of the story. [See Consortiumnews.com’s “NYT Retracts Ukraine Photo Scoop.”] But here we are yet again with the MSM relying on unverifed claims being made by the Kiev regime about something as sensitive as whether Russia provided sophisticated anti-aircraft missiles – capable of shooting down high-flying civilian aircraft – to poorly trained eastern Ukrainian rebels. This charge is so serious that it could propel the world into a second Cold War and conceivably – if there are more such miscalculations – into a nuclear confrontation. These moments call for the utmost in journalistic professionalism, especially skepticism toward propaganda from biased parties. Yet, what Americans have seen again is the major U.S. news outlets, led by the Washington Post and the New York Times, publishing the most inflammatory of articles based largely on unreliable Ukrainian officials and on the U.S. State Department which was a principal instigator of the Ukraine crisis. In the recent past, this sort of sloppy American journalism has led to mass slaughters in Iraq – and has contributed to near U.S. wars on Syria and Iran – but now the stakes are much higher. As much fun as it is to heap contempt on a variety of “designated villains,” such as Saddam Hussein, Bashar al-Assad, Ali Khamenei and now Vladimir Putin, this sort of recklessness is careening the world to- What Did US Spy Satellites See in Ukraine? ward a very dangerous moment, conceivably its last. Investigative reporter Robert Parry broke many of the Iran-Contra stories for The Associated Press and Newsweek in the 1980s. You can buy his new book, America’s Stolen Narrative, either in print here or as an e-book (from Amazon and barnesandnoble.com). For a limited time, you also can order Robert Parry’s trilogy on the Bush Family and its connections to various right-wing operatives for only $34. The trilogy includes America’s Stolen Narrative. For details on this offer, click here. http://consortiumnews.com/2014/07/2 0/what-did-us-spy-satellites-see-inukraine/ Paul Craig Roberts: Washington ve věci letadla lže Člen někdejší Reaganovy vlády ve funkci náměstka fnancí P. C. Roberts reaguje na stránkách svého ekonomického institutu na nejaktuálnější událost současných dnů, jíž je setřelení malasijského dopravního letadla nad územím Ukrajiny. Píše: Wahingtonská mašinerie jede na plné obrátky ve snaze zakrýt všecha relevantní fakta ohledně této události. Ta jsou následující: • Separatisté nemají protiletadlový systém BUK k dispozici a k dispozici nemají ani perzonál k jeho obsluze • Separatisté neměli jediný motiv, aby malajsijské letadlo sestřelili • Tento motiv zcela postrádalo i Rusko Každý zná rozdíl mezi nízko letícím bojovým letadlem a letadlem dopravním, letícím ve výšce nad 10 000 metrů. Ukrajinci systém BUK mají a baterie těchto protiletadlových raketových systémů byla uvedena do operační pohotovosti v oblasti, ze které se na dopravní letadlo dalo vypálit. Stejně jak separatisté, tak i ruská vláda neměly motiv k sestřelení dopravího letadla a dá se říct, že tento motiv neměla ani vláda Ukrajiny. Člověk by proto předpokládal, že motiv neměli ani nejšílenější ukrajinští nacionalisté z milicí, ochotných bít východní a jižní separatisty v místech, ve kterých se před nimi sama ukrajinská armáda raději stáhla – pokud ovšem tímto motivem nebyla snaha zostudit a falešně obvinit Rusko. Jeden ruský generál, dobře obeznámený se systémem BUK, dal k dobru domněnku, že mohlo jít o omyl, vyplývající z neznalosti či nedostatečné připravenosti lidí systém správně použít. Ukrajinská armáda už totiž po dobu 23 let – což je doba, po kterou je Ukrajina samostatným státem – se systémem nepracuje a výcvik v jeho používání tedy chybí. Nicméně generálův výklad nevysvětluje, proč byl systém BUK dán do provozu blízko či dokonce uvnitř zóny ovládané separatisty. Zdá se to podivné proto, že separatisté nemají žádná letadla a nabízí se tedy otázka, proč by ukrajinská armáda umistila BUK tam, kde pro něj nemá vojenského použití. A kde navíc hrozí možnost, že jak nákladny systém sám, tak i jeho obsluha budou separatisty přepadeny a systém tak padne do nepřátelských rukou. Jelikož Kyjev, Washington i jeho prestitutky jsou vřele oddány výkladu, že za vším zlem se šklebí Putin a žádné další vysvětlující poznámky k otázkám shora naneseným nejsou ochotny či schopny dodat, nezbývá nám, než si zaspekulovat. Zahajme otázkou proč byl BUK právě tam, kde byl? Proč bylo podniknuto riziko umístit velice nákladný a cenný zbraňový systém na místo, kde pro něj nebyla příležtost k použití? Jednou z možných odpovědí je nekompetence. A druhou, že se na onom místě objevil jako součást určitého plánu. strana 27 ORL 2014-8 Jakého plánu? Okolnosti případu poskytují následující dvě možnosti. První je, že ultranacionalističtí extrémisté zamýšleli sesetřelit Putinovo letadlo a spletli si je s dopravním letadlem malasijským. Agentura Interfax News citovala anonymní zdroj, pocházející ze stejně anonymního štábu leteckého provozu, že Putinovo letadlo letělo po trase téměř identické s letadlem malajsijským a v časovém rozmezí několika minut jedno od druhého. Tento zdroj uvedl doslovně toto: „Mohu říct, že dráhy Putinova letadlo a malasijského boeingu se v jednom bodu dokonce přeťaly. Stalo se tak blízko Varšavy ve vzdálenosti 330 metů a výšce 10 100 metrů. Prezidentovo letadlo proletělo tímto bodem v 16 hodin 21 minut moskevského času a malasijské letadlo v 15 hodin 44 minut taktéž moskevského času. Obrysy i barva obou letadel jsou podobné a letadla jsou na uvedenou vzdálenost zrakem jedno od druhého nerozlišitelná. Neviděl jsem ofciální ruské znění následující informace, ale vím jen tolik, že v ní ruská vláda v reakci na informaci interfaxu uvedla, že Putinovo letadlo se už od počátku nepřátelského stavu mezi Ukrajinou a Ruskem vzdušnému postoru nad Ukrajinou vyhýbá. Ještě předtím, než tuto informaci zaregistrujeme jako nevyvratitelný fakt, bylo by nejspíš užitečné uvědomit si následující: Z defnitivně uznaného závěru, že Ukrajina se pokusila zabít ruského prezidenta, by pro Rusko nevyplývala jiná možnost, než vyhlásit Ukrajině válku. Válku, kterou ovšem Rusko nechce. A nechce ji tím víc při vědomí, že popsaný ukrajinský komplot je nemyslitelný bez účasti Washingtonu, čímž by se válka proti Ukrajině stala automaticky i válkou světovou. Tolik tedy k možnosti první a přikročme k možnosti druhé. Tou je, že extremisté, operující mimo řady ofciální ukrajinské armády, sledovali sestřelením malasijského letadla jeden určitý cíl. Totiž vrhnout vinu za tento čin na Rusko. Kdyby právě tato možnost byla tou pravou, nedala by se ovšem zosnovat bez spolupráce s americkou CIA či jinou zpravodajskou americkou agenturou, čímž by se k polívčicce ukrajinské a evropské přihřála logicky i polívčička americká. Tou by se EU měla přimět k tomu, aby přestala oponovat sank- Paul Craig Roberts: Washington ve věci letadla lže cím USA proti Rusku a přerušila s ním všechny své zatím stále ještě živé obchodní styky. Wahington totiž stále více frustruje fakt, že Evropa jeho sankce proti Rusku dostatečně věrně nesdílí. Pro tuto možnost je mluví dokonce jeden přezajímavý podpůrný fakt. Existuje totiž YOU TUBE video, vyznívající jako konverace mezi neznámým ruským generálem a separatitisty, diskutujícími o tom, že omylem sestřelili civilní dopravní letadlo. Expertní prozkoumání kódu uvedeného videa však prokázalo, že bylo pořízeno DEN PŘEDTÍM, NEŽ BYLO LETADLO SESTŘELENO. Jediný důkaz washingtonské propagandy, že TO UDĚLAL PUTIN, tak bídně pošel ve videu, vyrobeném dříve, než k očekávané události došlo. Ale západní svět i tak stále a jakoby už jen pouhou silou vůle hlásá vinu Ruska a činí hotové divy ve víře či spíš v předstírání víry, že se vše událo tak, jak Washington nadiktoval.. A on sám lže urputně dál, protože spočívá v logice lži, že když se s ní jednou začne, nelze s ní už nikdy přestat. http://outsidermedia.cz/paul-craigroberts-washington-ve-v%C4%9Bciletadla-l%C5%BEe/ Seymour Hersh: Za sarinovým útokem u Damašku bylo Turecko Tereza Spencerová Dnes zevrubně o roli, jakou v syrské válce hraje Turecko, počínaje nedávnou snahou vojensky „ochránit“ osmanskou hrobku a chemickým masakrem z loňského 21. srpna konče. A poslední vývoj v Sýrii navrch. Jediným tématem blogu je dnes Sýrie, i když trochu oklikou. Zatímco policie vodními děly rozháněla v Ankaře demonstranty, kteří neuvěřili ve volební vítězství Erdoganovy strany v metropoli, obyvatelé příhraniční provincie Hatay v místních volbách ztrestali Erdogana a zvolili opoziční levicovou Republikánskou lidovou stranu (CHP). Otevřená turecko-syrská hranice se totiž stala významnou zásobovací oblastí pro syrské džihádisty, kteří přitom pronikají i do Turecka mění přinejmenším příhraniční oblasti v „nový Pákistán“, a pro co je pro nás ještě důležitější, v Pákistán u hranic Evropy. „Syrská krize a problémy, které z ní vyplývají, jsou největší starostí lidí v Hataji,“ konstatoval nový starosta Hataje, správního střediska stejnojmenné provincie. „Chceme mír a chceme, aby se Syřané mohli vrátit do Sýrie.“ V Turecku je aktuálně odhadem asi 900 tisíc syrských uprchlíků. To vše se odehrálo v době, kdy se na YouTubu objevil záznam porady vrchních velitelů turecké armády a tajných služeb, kteří plánovali „false flag“ operaci, s jejíž pomocí by ospravedlnili vojenský útok na Sýrii, nebo přesněji, na sever Sýrie. Turecku totiž patří 35 kilometrů hluboko v syrském vnitrozemí pozůstatek z osmanských časů, hrobka Sulejmána Šáha, kterou s dávným souhlasem syrské vlády střeží 24 tureckých vojáků a je považována za turecké území. Potud je vše vcelku srozumitelné, faktem ale je, že sever Sýrie u tureckých hranic ovládají bojovníci džihádistického Islámského státu Iráku a Sýrie (ISIS). A ti pohrozili tureckým strážným smrtí, pokud neutečou zpět do vlasti. Vojáci odmítli a vláda v Ankaře ofciálně pocítila ohrožení, tím spíš, že právě ISIS 20. března spáchali atentát v anatolské provincii Nigde, při němž byli zabiti tři lidé. A co víc, teprve nyní Ankara přiznala, že za pumovým útokem v Reyhanli, který loni v květnu zabil 52 lidí, nebyl Damašek, jak původně Erdogan tvrdil, ale právě Al Kajda. A v této kulise se zjevuje zmíněný odposlech, jehož význam je zásadní: plánuje se v něm vojenský vstup do Sýrie, jímž by Turecko fakticky otevřelo dveře i pro strana 28 ORL 2014-8 NATO jako takové, což by syrský konflikt dramaticky zkomplikovalo. Nicméně, pokud by Ankara měla skutečné důkazy o hrozbě ze strany ISIS, předložila by je okamžitě v NATO, míní pro Al Monitor jeden turecký generál, a nemusela by vymýšlet žádné „false flagy“. Tím spíš, že syrská vláda by toho asi beztak moc nenamítala – za a) celou oblast už delší dobu nekontroluje, a za b) možná by se jí představa, že turecká armáda drtí džihádisty z ISIS, s nimiž by jinak musela bojovat sama, mohla vcelku i zamlouvat. Takže se spíš hrálo o záminku k širší vojenské agresi do Sýrie, která by do války zatáhla přímo – a nejen dodávkami zbraní, jako doposud – celou Severoatlantickou alianci. A následoval by nejspíš přímý boj se syrskou vládou a významná proměna syrské války. Velmi zjednodušeně: Turecko od jejího počátku vsadilo na podporu rebelů s tím, že ti rychle zvítězí a umožní pak za odměnu Ankaře větší slovo v postasadovské Sýrii. Byla to špatná sázka, protože všemožná podpora džihádu stála nyní Erdogana výraznější volební vítězství a skepse o jeho schopnostech v zahraniční politice – po svržení dalších Erdoganových favoritů, egyptského Muslimského bratrstva -- se mezi Turky nejspíš dál jen šíří. Takže lze předpokládat, že prostřednictvím „false flag“ útoku chtěl Erdogan zabít dvě mouchy jednou ranou – zbavit se obtížných a nebezpečných ISIS při současném posílení vlivu na vývoj v Sýrii. Ať už pak nahrávku zveřejnil kdokoli, vše dokonale zmařil. Spekulovat o tom, kdo to byl, asi nemá smysl, i když se nabízí třeba Rusko, takto hlavní opora Damašku, ale lze si představit třeba i nějakého tureckého generála, který už má dost Erdoganova velikášství. Nicméně, to neznamená, že by Erdogan přestal v Sýrii tahat za nitky. Příkladem budiž pád Kassabu, příhraničního syrského města obývaného převážně arménskými křesťany. Okamžitě se začaly rojit spekulace, že by město nemohlo být dobyto Al Kajdou, respektive její syrskou frančízou, tedy Frontou al Nusrá, aniž by o tom Turci dopředu nevěděli, nebo v tom rovnou neměli prsty. Turecký deník Radikal cituje z e-mailu člena zahraničního výboru tureckého parlamentu, který popisuje cestu do provincie Hatay, kde vojáci poslancům zabránili dojet až k hraničním přechodům. „V ob- Seymour Hersh: Za sarinovým útokem u Damašku bylo Turecko lasti, kam nás nepustili, a i v oblastech, kde se turecká armáda pohybuje, volně jezdí auta se syrskými značkami. Vesničané nám řekli, že k útoku na Kassab přes pět zdejších přechodů z Turecka do Sýrie přešly tisíce bojovníků. My sami jsme viděli desítky aut se syrskými značkami, jak nonstop převážejí teroristy a z vojenské silnice mezi vesnicí a naší vojenskou základnou v Kayapinaru ostřelují syrské území.“ Radikal přidává, že se objevily i spekulace o tom, že hranici z Turecka přejely i dva tanky a asi 30 obrněných transportérů a navíc také dodávky s těžkými kulomety DŠK, zatímco íránská agentura al Alam tvrdila, že turecká armáda před kajdistickým útokem na Kassab z děl ostřelovala syrskou vojenskou základnu u města. A v Kassadu prý Fronta al Nusrá vyvěsila své vlastní prapory na turecké tanky. Džihádisté byli vytlačení z Kalamúnských hor na hranicích s Libanonem směrem na sever, tedy k Turecku, a mnozí jejich zahraniční bojovníci po těžkých ztrátách odcházejí zpět do svých zemí, shrnuje Radikal. Za této situace je dobytí Kassabu významnou morální vzpruhou pro Al Kajdu a další fanatiky, třeba typu Islámské fronty. „Přinejmenším stanuli na březích Středozemního moře, o čemž dlouho snili, a mohli se tam nechat vyfotit. Po tři roky nebyli s to přejít středomořskou frontu z Latakie do Tartúsu, protože toho nemohli dosáhnout bez logistické a vojenské podpory Turecka,“ píše Radikal a odkazuje na libanonský deník As Safír: „Obzvláště turecké tajné služby sehrály klíčovou roli v přípravách a plánování útoku (na Kassab) a podpořily jeho realizaci,“ prohlásil podle něj jeden z velitelů útoku, když vysvětloval, že džihád dostal z Turecka rakety a protiletadlové zbraně. americká televizní popstar Kim Kardashianová, která má arménské kořeny. Její vliv na americké veřejné mínění je takový, že už se na Twitteru objevilá suchá konstatování typu: „Kardashianová tvítuje o Kassabu, Erdogan má průšvih.“ Arméni tvoří sice jen procento syrské populace, ale i tak jsou sedmou nejpočetnější menšinou v zemi. A už 24. dubna si všichni Arméni na světě připomenou Den genocidy, tedy turecké genocidy. Zdá se tedy, že se Erdogan v případě Kassabu dost přepočítal. Známe pachatele, ale mlčíme A tím se plavně dostáváme k nejnovější rozsáhlé analýze slavného amerického investigativního reportéra Seymoura Hershe, kterou publikoval London Review of Books. Hersh v ní mimo jiné dokládá, o čem se (na hranici jistoty) spekuluje už dlouho – tedy fakt, že za masakrem nebyl Damašek. Podle Hershových zjištění laboratoře britské armády v Porton Down vyloučily, že by vzorek použité bojové látky pocházel z arzenálu syrské armády. Vzorek prý přitom Britům dodal Rus, který byl „dobrým zdrojem, člověk s možnostmi, vědomostmi, který už v minulosti prokázal, že mu lze věřit.“ Britové Američany jen pár dní před zahájením agrese varovali, že vše byla jen past. V té době bylo Turecko jedinou zásobovací trasou zbraní a pomoci rebelům do Sýrie a USA se už loni v půli roku většího vyzbrojování rebelů zřekly. „Bez americké podpory rebelům se Erdoganův sen o proměně Sýrie ve svůj klientský stát rozplýval,“ cituje Hersh jednoho bývalého činitele tajných služeb. „Věděl, že když Sýrie válku vyhraje, rebelové se stejně snadno obrátí proti němu samotnému – kam jinam by taky šli? Měl by tak tisíce radikálů na svém zadním dvorku.“ Zpravodajské analýzy už tehdy varovaly, že turecké vedení vyjadřuje potřebu udělat něco, co vyvolá americkou vojenskou reakci. Koncem loňského léta měla syrská armáda dál navrch a podle Turků ji mohlo zastavit jen americké letectvo. Američtí zpravodajští analytici už hned po 21. srpnu tušili, že za chemickým útokem nebyla Sýrie, ale otázkou za milion bylo, kdo byl tedy pachatelem? Jako první se nabízeli Turci, protože měli všechny prostředky vše zorganizovat a provést. Ať tak či tak, do protierdoganovské kampaně se v této souvislosti zapojila i strana 29 ORL 2014-8 Odposlechy a další údaje vztahující se k 21. srpnu pak zpravodajskou komunitu v tomto názoru utvrdily. „Dnes už víme, že to byla tajná akce Erdoganových lidí, kteří chtěli, aby Obama zareagoval na překročení ´červené čáry´,“ cituje zdroje Hersh. „Museli situaci eskalovat až k chemickému útoku u Damašku, dokud tam byli inspektoři OSN; ti přijeli 18. srpna, aby prošetřili dřívější útoky. Smyslem bylo provést něco spektakulárního. Americké tajné služby pak velení americké armády informovalo, že sarin byl dodán přes Turecko a mohl se do Sýrie dostat jen s tureckou podporou. Turci navíc rebelům poskytli výcvik při výrobě sarinu a manipulaci s ním.“ Hlavní důkazy o tom všem navíc poskytli sami Turci, kteří v odposlouchavaných rozhovorech po útoku jásali a plácali se po zádech. Podobné operace se totiž plánují v naprostém utajení, ale obvykle vše praskne vzápětí, když se začne slavit úspěch, shrnuje Hersh. Podle něj si ale tyto informace cestu až do Bílého domu nenašly. „Nikdo o tom všem nechtěl mluvit,“ vysvětlil bývalý zpravodajec. „Všichni váhají, když mají protiřečit prezidentovi.(…) A co víc, když už jsme z toho obvinili Asada, nemohli jsme najednou otočit a obvinit Erdogana.“ Obamova politika v Sýrii se nejspíš příliš měnit nebude, a tak turecké vměšování do syrské války nejspíš bude pokračovat. „Ptal jsem se kolegů, jestli existuje způsob, jak ukončit další Erdoganovu podporu rebelům, obzvlášť poté, co už víme, a odpověděli mi, že máme svázané ruce,“ popisuje další operativec. „Mohli bychom to zveřejnit, kdyby se jednalo o někoho jiného, než o Erdogana, ale Turecko je citlivý případ. Jsou to spojenci v NATO. Nevěří Západu. Když podnikneme konkrétní kroky proti tureckým zájmům, nemusejí s námi zůstat. Pokud půjdeme na veřejnost s tím, že víme, jaká byla Erdoganova role v plynovém útoku, byla by to katastrofa. Turci by řekli: „Nenávidíme vás, protože nám říkáte, co smíme a co nesmíme dělat.“ Tož tak. Reportáž Seymoura Hershe je rozsáhlá a plná zajímavých podrobností, takže v případě zájmu a času – je TADY. Co chtějí Syřané? Seymour Hersh: Za sarinovým útokem u Damašku bylo Turecko O Sýrii se v uplynulých dnech ale nerozhodovalo jen v Ankaře, ale také v Rijádu, kam zavítal Barack Obama k uklidňovacím rozhovorům – saúdská feudální rodina je silně znepokojena sbližováním USA a Íránu, a tak musel americký prezident osobně ujišťovat, že formulka „ropa za bezpečí“ platí dál. Je příznačné, že se Obama v Rijádu ani slovem nezmínil o lidskoprávní hororové šou, která u Saúdů běží a je puštěná pěkně nahlas. Zrovna v době jeho návštěvy byli uvězněni tři saúdští občané za to, že na YouTube zveřejnili výzvu k rovnějšímu přerozdělování bohat- ství země a požádali krále o možnost vést důstojný život, načež paranoidní Rijád, který nedávno zařadil Muslimské bratrstvo na seznam teroristických organizací, na týž seznam přidal i ateisty. Místo toho ale Obama ujistil krále Abdalláha, že je připraven za a) vyzbrojovat syrské rebely a že za b) nedopustí, aby Írán – úhlavní soupeř Saúdů v boji o pozici lídra muslimského regionu – nikdy nedostal možnost vyrobit jadernou bombu. Nicméně ad a), ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov poté prohlásil, že ho John Kerry ujistil, že USA nebudou rebelům dodávat vyspělé zbraně, včetně protileteckých (a hlasy proti vyzbrojování se ozývají i z Británie), a ad b) slib ohledně Íránu byl také „snadný“, neboť sám Írán do omrzení opakuje, že jaderné zbraně mít nechce (a co víc, Obamova vláda už mezitím povolila Boeingu a GE dodávat do Íránu součástky ke starým strojům). Co to v praxi znamená pro syrské rebely? Nebo lépe, znamená to, že Saúdům nezbude, než že je ve zvýšené míře začnou vyzbrojovat sami? Možná ano, protože už se i formálně rozdělení rebelové mění v „koncentrát“. Hledat mezi rebely „umírněného“ je stejné jako s příslovečnou jehlou v kupce sena, a když už se takový najde, zjistí se, že umírněný není. Například Západem podporovaný rebelský velitel Džamal Maarúf nyní otevřeně přiznal, že nebojuje proti Al Kajdě. „To je problém těch mimo syrské hranice, takže to není náš problém. Já nemám problém s nikým, kdo bojuje proti režimu v Sýrii,“ vysvětlil, proč coby „umírněný“ válčí po boku Al Kajdy. A mezitím se v (Al Kajdou) dobytém Kassabu dokonce zjevil šéf exilové Syrské národní koalice (SNC) Ahmad Džarba, který surrealisticky požadoval, aby Západ vyzbrojoval „umírněné síly proti hrozbě Al Kajdy“… Damašek na poslední vývoj reagoval posílením protiletecký baterií u hranic s Tureckem, ofciálně k zahnání „nepřátelských“ tureckých letadel. Turecká armáda krátce na to oznámila, že na turecké území dopadly dělostřelecké granáty ze Sýrie, a tak palbu opětovala, aniž by uvedla, kdo vlastně střílel. Sýrie navíc obvinila Turecko z organizace některých z džihádistických útoků v Latakii, kam prý Ankara vyslala „po zuby ozbrojené“ zahraniční bojovníky. V bojích v posledních týdnech byli mimochodem zabiti džihádisté z Tádžikistánu, Kazachstánu i z ruského Dagestánu, v latakijské provincii v bojích padl i Maročan Ibrahim Šakarán, takto někdejší vězeň americké mučírny v Guantánamu. Syrské vládní síly mezitím zintenzívnily útoky ve východním Ghútu u Damašku. Celá oblast je obležená už nejméně půl roku a ve městě Mlejhá nyní vládní vojáci zabili na třicet rebelů, podle opozičních zdrojů byli z řad „umírněné“ Svobodné syrské armády (viz výše). Další nálety pak směřovaly na sever Aleppa a postup je hlášen také v okolí Jabrúdu. Na druhou stranu pak rebelské salvy z granátometu zabily šest dětí a dalších 16 civilistů zranili v Damašku, další dva lidi pak granátomet zabil u damašské opery. Rebelové nově obvinili Damašek z chemického útoku, a to na damašském předměstí Džóbar, nicméně nyní je to tvrzení zatím nejbizarnější, protože podle opozičních zdrojů měl být zasažen jeden člověk, což by byl v případě v případě chemického útoku fakt majstrštyk. Nebo je to výraz naprosté trapnosti syrské opozice. strana 30 ORL 2014-8 Syria Comment do toho informuje o průzkumu, který byl proveden loni na podzim mezi obyvateli rebely ovládaných oblastí v Aleppu. Jasně ukazuje rozpolcenost současné Sýrie – zatímco civilisté touží po dojednaném míru „hned teď“, rebelové dávají přednost válce až do „konečného vítězství“. Civilisté rovněž chtějí poválečnou vládu s omezeným náboženským vlivem, zatímco rebelové chtějí vládu náboženskou. Bude asi relativně kvalifkovaným odhadem, když si tipnu, že názor syrských civilistů mimo Sýrii nikoho nezajímá. Možná i proto berou věci od vlastních rukou – podle dostupných zpráv obyvatelé Tajbít al Imám v provincii Hamá sami zlikvidovali na padesát rebelů z Fronty al Nusrá… Uf. http://literarky.parlamentnilisty.cz/blo gy/tereza-spencerova/17222-seymourhersh-za-sarinovym-utokem-u-damakubylo-turecko Miroslav Kalousek: nepostradatelný falešný hráč Karel Hvížďala Ohlédnutí za dvaceti lety Miroslava Kalouska ve vysoké politice. Vymyslel systém, který mu umožnil zbavit se totálně odpovědnosti a přitom o všem rozhodovat. Knihu Miroslav Kalousek a 20 let jeho úřednických a politických her vydal před několika týdny Nadační fond proti korupci a je celá sestavena jen z informací nashromážděných z veřejných zdrojů. Nejde Seymour Hersh: Za sarinovým útokem u Damašku bylo Turecko tedy v žádném případě o investigativní práci, ale o rešeršní důkladný sběr faktů, které se týkají Miroslava Kalouska, původně technologa a vedoucího investičního oddělení národního podniku Mitas. Hned po listopadových událostech v roce 1989 vstoupil Kalousek do státních služeb a posléze do velké politiky, i když již od roku 1984 byl členem Československé strany lidové. Kariéru ve státní správě začal hned v roce 1990 jako poradce místopředsedy vlády a později jako vedoucí odborného útvaru na stejném úřadě. V letech 1992 až 1994 byl současně členem správní rady a jednatelem Budvaru a v letech 1994 až 1996 členem Presidia Pozemkového fondu České republiky, což bylo již v době, kdy v letech 1993 až 1998 byl náměstkem ministrů obrany pro rozpočet a akvizice právě za KDU-ČSL. Teprve na tomto postě mohl začít rozhodovat skutečně o velkých penězích. Prsty měl skoro ve všech sporných zakázkách: v nákupu 1160 padáků VTP 100 za 110 milionů, které byly nefunkční (frma, která vyhrála, je nikdy nevyráběla a dokonce úředně ani neexistovala) a na nichž se jeden voják zabil, v zakázce na modernizování tanků T-72 za 13 miliard. Stál za nákupem štábního informačního systému asi za jednu miliardu a za výměnou deseti letadel Mig-29 za jedenáct vrtulníků Sokol, které byly pro záchrannou službu nevýhodné, v hodnotě asi jedné miliardy. Byl spojen s nezdaněním hazardu, jehož roční přiznaný obrat činí asi 100 miliard, s nákupem čtyř letadel CASA za 3,5 miliardy, která jsou údajně předražená o 658 milionů, s prodejem kasáren na Náměstí republiky v Praze, z kterého jsme kvůli špatným smlouvám nezískali v důsledku snad ani korunu, stejně tak jako s medializovanými kauzami Diag Human či gripenů, kde zprostředkovatelé dle expertů rozdali v naší republice na úplatcích asi 400 až 700 milionů korun. Údajně jako zdatný vyjednavač stál Kalousek i za jednáním o tom, kdo vybuduje u nás elektronické mýtné i tzv. elektronické viněty, které nakonec naštěstí neprošly, protože by byly o 9 až 11 miliard dražší než ty papírové. Přesto proti Kalouskovi nikdy nebylo zahájeno ani trestní stíhání. Jak je to možné, ukáži na dobře zdokumentovaném jednoduchém případu nákupu štábního informačního systému z roku 1995. Výběrová komise určila za vítěze tendru jednoznačně americkou společnost Unisys. To se ale nelíbilo tehdejšímu prvnímu náměstku ministra obrany Petru Nečasovi a podal proti rozhodnutí protest. Kalousek nejprve ministrovi doporučil Nečasovy námitky nepřijmout. Mezitím však Kalousek změnil názor a asi za dva měsíce došel k tomu, že nebyly dodrženy podmínky soutěže, protože společnost IBM nebyla vyřazena, přesto že nabídla nápadně nízkou cenu. Proto byla koncem roku 1995 skutečně soutěž zrušena. Toho využil náměstek Nečas a začal prosazovat frmu EDS, která skončila na druhém místě. O dva roky později byla vypsána nová soutěž, jenže tu opět vyhrála americká frma Unisys, což se úředníkům nelíbilo, a proto z malicherných důvodů frmu Unisys z tendru vyloučili a pak skutečně vyhrála frma EDS jak si přál Nečas a tehdy již i Kalousek, který nikdy do evidentně předem prohraných sporů nešel, raději se dohodl. Jedna z posledních schůzek, kde šlo o to jak to zařídit, se údajně odehrála právě v Kalouskově kanceláři. Jak je možné, že se se zakázkami dalo tak snadno manipulovat a prosazovaly se předem frmy, které politikům a jejich stranám vyhovovaly? Zákulisní hráč Kalousek vymyslel jednoduchý, ale dokonalý systém, který byl - jak kniha dokazuje - postaven na dvou pilířích: Prvním pilířem bylo přenesení právní odpovědnosti ze sebe na podřízené. Druhý pilíř zase stál na zamezení pořizování vojenské techniky přímo od výrobce: proto armáda byla nucena využívat služeb prostředníků. První pilíř zajistil beztrestnost ministra a jeho náměstků. Druhý pilíř zajistil moc nad strana 31 ORL 2014-8 prostředníky, z nichž nejmocnější byl Kalouskův přítel Richard Háva. Proto mohl Kalousek přežít tři ministry obrany a stal se nepostradatelným. Trestní odpovědnost nesli jen tzv. zadavatelé veřejných obchodních zakázek, což bylo několik anonymních úředníků: čím byli anonymnější, tím byli mocnější. Tendry měla prověřovat inspekce ministra, jenže ta třeba v roce 1995 učinila prověrku jen u pěti tendrů z celkového počtu 532. A do té doby samo rozhodlo ministerstvo o zakázkách ve výši 45 miliard korun. Miroslav Kalousek: nepostradatelný falešný hráč 4 f 2 e / ? utm_source=centrumHP&utm_medium=d ynamicleadbox&utm_campaign=A&utm_t erm=position-7 Něco takového je ve staré Evropě nebo ve Spojených státech naprosto nemyslitelné. Třeba v USA průběžně provádějí kontrolu všech akvizic tři na sobě nezávislé rozdílné úřady. Kniha tedy zřetelně ukazuje na to, že jde o zásadní systémovou chybu, která dovolila Kalouskovi zbavit se totálně odpovědnosti a přitom o všem rozhodovat. To byl zřejmě taky důvod, proč ztratil nervy, když bylo zahájeno trestní stíhání proti bývalé ministryni obrany Vlastě Parkanové: tím byl totiž napaden princip systému, který Kalousek vymyslel a který, kdyby byl prolomen, mohl skončit i trestním stíháním dalších protagonistů včetně Kalouska ve věcech, které ještě nejsou promlčené. Implicitně z knihy také vyplývá, proč nebyl Kalousek nikdy ani trestně stíhán: Pomocí předražených a někdy i zbytečných zakázek byly fnancovány všechny relevantní politické strany. Tím se stal Kalousek v naší politické krajině skoro pro všechny hráče nepostradatelný a skoro na všechny tudíž i něco věděl, peníze sám prý rozděloval, proto nikdy nikdo proti němu nevypovídal. Další podobně schopný hráč se v české politické krajině zatím neobjevil, proto je velice pravděpodobné, že z politiky jen tak snadno neodejde. Ohrozit by ho mohlo leda hnutí ANO Andreje Babiše, kdyby na jeho hru nepřistoupilo. To ale Miroslav Kalousek dozajista při své inteligenci ví a zřejmě proto si i v tomto hnutí brzy najde slabší hráče, kteří ho budou potřebovat. http://nazory.aktualne.cz/komentare/ miroslav-kalousek-nepostradatelnyf a l e s n y hrac/r~a602ea500b8011e4862400259060 strana 32 ORL 2014-8 Terence McKenna Lectures on Alchemy (3/4) I wanted to read you one passage from Frances Yates' Giordano Bruno and the Hermetic Tradition because this describes this change of status of the magician that we're interested in. And also what we didn't talk about this morning was the importance of the Kabbalah, which came in quite late, that was then worked out in great detail. This was originally the idea, it was the Jewish contribution to this kind of magic, it was, the idea was that since the world had been made by Jehovah, by the speaking of words, In Prigipio et verbum et verbo corufactum est (?), in other words the speaking of Hebrew was thought to be a primary linguistic tool for the purposes of creation. The problem for these Italians was that very few of them spoke Hebrew so it was sometimes practiced silently, the mere constructing of these Hebrew letters and the setting out of messages in Hebrew was deemed efficacious as well. And then a further declenched(?) for people who were even frustrated with that was to channel magical languages which were pseudo-Hebraic in structure. This is a whole branch of research, much too arcane for us to go into here. The only non-Hebraic magical language that I may mention here will be Enochian and Enochian was an angelic language channeled by John Dee and used by him in his magical evocations and later it was taken up by Aleister Crowley and the folks of the Golden Dawn. But there were many, many of these magical languages. The Voynitch(sp?) manuscript is written in one of them. Terence McKenna - Lectures on Alchemy (3/4) But I want to read you this passage about how the Renaissance changed the status of the magician. "We begin to perceive here an extraordinary change in the status of the magician. The necromancer concocting his flthy mixtures, the conjurer making his frightening invocations were both outcasts from society, regarded as dangers to religion and forced into plying their trades in secrecy. These old-fashioned characters are hardly recognizable in the philosophical and pious magi of the Renaissance. There is a change in status almost comparable to the change of status of the artist from the mere mechanic of the Middle Ages to the refned companion of princes of the Renaissance. And the magics themselves are changed almost out of recognition. Who could recognize the necromancer studying his Picatrix in secret in the elegant Ficino, in his infnitely refned use of sympathies, his classical incantations, his elaborately Neo Platonized talismans. Who could recognize the conjurer using the barbarous techniques of some Clavis Solomonus in the mystical Pico lost in the religious ecstasies of Kabbalah drawing archangels to his side. And yet there is a kind of continuity because the techniques are at bottom based on the same principles. Ficino's magic is an infnitely refned and reformed version of neumatic necromancy. Pico's practical Kabbalah is an intensely religious and mystical version of conjuring." So now we move in this realm, these were the companions of princes and there was in that 120 years, from about 1500 to the beginning of the 30 year's war, a constant effort in various parts of Europe to try and turn parts of European society toward a kind of magical revolution. The Europe of the 11th and 12th century was entirely ruled by scholastic rationalism. Witchcraft was virtually unknown and very curious. It's the 15th and 16th centuries where you get this tremendous proliferation of magical systems, magical ideas and social hysterias related to witchcraft, alchemy, conjuring and magic. Those are the centuries when these things really broke out into the open. And alchemy in that period is basically a story of personalities, wonderful personalities, too many for us to really talk about in detail. We have Nicholas and Pernelle Flamel who sought and found the philosopher's stone, according to legend and according to legend are living to this day somewhere in central Asia in perfect happiness having achieved not only the chemical wedding but the water stone of the wise. And then we have Basil Valentine who refned red wine and distilled it in distillation apparati until he got essentially pure alcohol and upon drinking this was so sure that he had found the philosopher's stone that he announced the eminent 21approach of the end of the world based on his discovery and he was not secretive at all. He propagated his recipes and in fact sampled the distillates of some of his brother alchemists and popularized this very widely. To this day the reason certain cognacs are in the hands of monastic orders and no one else can make these things is because they were originally alchemical secrets and many of these early alchemists were men of the cloth, quite a number of them. So what I thought I would do is, in a highly chaotic fashion, read you some of this alchemical literature. The big bring down about alchemical literature is that apparently the muse didn't always smile on the alchemist and some of this poetry is pretty tormented stuff. Why this is, who can say, but let's try one here and see if you can bear with it. Also, my Middle English is not as good as it might be. This is a short one, and typical, and you will see why the alchemists were charged with unbearable obscurity and prolex prose. This poem is called "A Description of the Stone:" strana 33 ORL 2014-8 Terence McKenna - Lectures on Alchemy (3/4) Teatrium Chemicum Britannicum and the late phase of alchemy. Here's another one: If wisely thou cans't turn this ring about The world is a maze and what you why For every hope contrary is to other For sooth of late a great man did die Yet all agree and of the stone is mother And as he lay a-dying in his bed So now, my son, I will declare a wonder These words in secret to his son he said That when I die this ring must break asunder 'My son' quoth he, 'tis good for thee be 22I die for thou shall much the better Thereby and when thou seest that life hath me bereft Though Daphne fly from Phobeus bright yet shall they both be one Take what thou fndest and where I have it left And if you understand this rite you have our hidden stone Thou dost not know, nor what my riches be For Daphne is fair and white but volatile is she All which I will declare give ear to me Phobeus a fxed god of might and red as blood is he Daphne is a water nymph and hath of moisture store Which Phobeus doth confne and heat and dries her very shore They being dried into one a crystal flood must drink Till they be brought to a white stone which washed with with virgin's milk So long until they flow as wax and no fume you can see Then have you all you need to ask. Praise God and thankful be. This is a recipe for the production of the philosopher's stone and the author, I'm sure, felt that he'd spoken as clearly as he dare speak. And yet making something of this is no easy task. This is from the An earth I had all venum(?) to expel And that I cast into a mighty well A water ick(?) to cleanse what was amiss I threw into the earth, and there it is My silver all into the sea I cast My gold into the air and, at the last all Although the ring be broke in pieces small An easy fre shall soon it close again Who this can do he need not work in vain Till this my hidden treasure be found out When I am dead, my spirit shall walk about 23Make him to bring your fre from the grave And stay with him till you my riches have.' These words a worldly man did chance to hear Who daily watched the spirit but nay though near Into the fre, for fear it should be found I threw a stone worth forty thousand pound Which stone was given me by a mighty king Who bade me wear it in a fourfold ring.' Quoth he, ' this stone is by that ring found out The king said so, but when he said with ne And yet it meets with him and everyo- Yet tells him not where is the hidden stone. This stuff is obscure, it's deliberately obscure, it was obscure to its contemporaries and the whole effort became one of collecting this kind of material and fnding it out. And you have to understand this was all circulating in manuscript, very little of this was printed. The Teatrium Chestrana 34 ORL 2014-8 micum Britannicum was not printed until 1652 so this was a world without vehicular transportation other than the horse and carriage and these people were paranoid of being discovered and persecuted for wizardry and witchcraft by the church. So, each alchemist working in secret, with a limited number of texts, with a local control language, created this vast conceptual patchwork of ideas and this is in large measure responsible for the obscurity of what is said. Then another factor which impinges on this and further complicates the matter is that the name of the game was projection of the contents of the imagination onto physical processes, so taking red cinnibar and heating it in a furnace until it sweats mercury, for one alchemist this is the incineration of the red salamander and the collection of aurmercurius in the great pelican. They named their chemical apparati after animals and gods and so the pelican is a standard distillation apparatus, basically a condenser on top of something which is boiled and then these materials would be collected, ground, powdered, refred, mixed with other materials, refred again and in the process these people were, we call it, and it's such a weak term, the projection of the intellect into this dimension, they were living in a waking dream and many of the recipes are designed to wipe out the boundaries between waking and sleeping. Remember I talked about the river of mercury that runs between the yin and yang? Many of the alchemical processes were of 40 days duration. Well you can imagine a hermit fearing discovery by the church, trying to keep his fres not too hot, not too cold, working day after day, night after night, eventually all boundaries dissolve and you're just living in a pure world of intellectual projection and then in the swirling of the alembic, in the chemical processes going on in the retort, you begin to be able to project your consciousness onto this. It's what we call visualization but for us it's a kind of a weak term because we are never really able to accept in the psychedelic state to transcend the belief in the inner world and the outer world being somehow separate so for us it's always separate. But they were able to wipe out that boundary. Well Terence McKenna - Lectures on Alchemy (3/4) then, what they saw in their swirling retorts and alembics was not carbonization, calcination, condensation of various molecular weights of liquids and oils out, but rather the birth of the red lion, the coming of the eagle, the appearance of the smagdarian(can't quite make out this word) stone. They had hundreds and hundreds of these words. I didn't bring any with me, but much alchemical literature is dictionaries. Martinus Rulando's Alchemical Dictionary is a huge book of words with special meanings in the alchemical context. hood and as I moved among the participants of this country fair I began to notice that they were freaky. There were people with withered arms and one side of their face slid down and so forth and so on. The whole thing began to drift toward nightmare and Richard Hermes Bird appeared in my dream as my alchemical compadre and at one point a black woman, perfect symbolism for the nigredo, a black woman with three withered arms and six or seven breasts, slid herself sideways in front of me and it was at that point that I went and found Richard and So, why, why do this and what happens when you do it. Well, no matter what alchemist you're reading, there's always an agreement that there are stages in the great work. Stages in the opus, as they called it. You can't get any agreement on in what order these stages come, but roughly it's something like this: most agree that it begins in the nigredo, the blackening, Arcro(?), the Saturnine world of what we would call manic depression, despair, and that Aurchaos(?), a chaotic near psychotic state of unbounded hopelessness and that is the precondition, then, for the alchemical work though the stages of the opus never occur in order. said, "I think we'd better get out of here." I had a dream last night that was, I think, triggered by an illustration in Fabricious(?) that I'll show you tonight but it was a classical alchemical dream. It was that I was at a country fair and its antiquity was indicated by the fact that it was happening in the school yard of my child- Now, an alchemist would greet a dream like this with great anticipation and joy and would understand that this sets the stage now for the next movement forward. Well, then accounts differ. Those of you who really want to get into this, I recommend you read Mysterium Cunjunctiones by Jung, the Mysterious Conjunction. He discusses the nigredo in great detail. Another symbol for the nigredo is the Senax(?), the old man, because the old man is just short of death and that's the state that the nigredo makes you feel. Then you must take this raw, chaotic, unformed material, often compared to feces, compared to corruption, compared to the contents of an opened grave, and you must cook it in the alchemical fres of contemplation, prayer, and ascetic self control and then you will move through a series of stages that are associated with colors. There is the rubado, the reddening, strana 35 ORL 2014-8 there is the citronitas, the yellowing, there is the veriditas, the greening, and the order in which this occurs differs according to who you follow but then there is closure at the end of the process. Most alchemists, although certainly not all, agreed that the higher state is the albedo, the whitening, the purifcacio. At each stage there are substages of dissolution, dissulutio et coagulacio. There's one alchemical aphorism that says " dissolutio et coagulacio, know this and this is all you need to know." And so it's a melting and a recasting and a purifying of psychic content. So fnally you reach the albedo, the whitening, the highest stage, the stage of great purity. But remember how I said last night that mercury was always the metaphor for mind in alchemy, or one of the metaphors for mind in alchemy, and I talked about its mutability and its ability to take the shape of its container and when you shatter it it then splits into many reflections. So, once you move into the domain of the albedo, the whitening, then a whole new problem arises for the alchemist. This is the problem of the fxing of the stone. Somehow the mutability of mercury must be overcome and it must be crystalized, it must be fxed so that it doesn't get away from you, so that it doesn't slip through your fngers. To achieve aurmercury is nothing unless you have the secret of the coagulacio. So then, there is a huge amount of effort devoted to this. What is being described is what Jungians call the individuation process. A dissolving of the boundaries of the ego, an allowing of the chaotic material of the unconscious to pour forth where it can be inspected by consciousness, and we'll see tonight when we look at this art, these images are full of ravening beasts, incestuous mother/son pairs, incestuous brother/sister pairs, hermaphrodites, all taboos are broken, this stuff just boils up from the unconscious then is sublimed through these processes and then is somehow fxed and this fxing is the culmination of alchemy and if you can bring off this trick then you possess our stone, the philosopher's stone, the lapis, the Sophic Hydrolith of the Wise, Aranius Philolithes(sp?) calls it. There were Terence McKenna - Lectures on Alchemy (3/4) hundreds of control words for naming the secret difficult to attain. Alchemical gold, in short, this is what we're after. If you possess it, nothing else is worth anything because it is psychic completion, peace of mind, Jung called it the self. It's the self that we are trying to recover and remember we talked about the Gnostic myth of the light trapped in matter. Well this is the luminae de luminae, the light of light, the lux natura, the light drawn out of nature and condensed into a fxed form which then becomes the universal panacea. And I'm using as many of these alchemical terms as I can draw out of my memory to give you a feeling for it. This is the universal medicine. It cures all ills, you know, it brings you riches, fame, wealth, self-respect. It's the answer, it's what everyone is looking for and no one can fnd. So this just became a consuming passion of the 15th and 16th century mind. They thought they were on the brink of it. Along the way they were discovering stuff like distilled alcohol, phosphorous, gun powder, all of these things were coming out of the alchemical laboratories but that was not it. They kept driving themselves onward because they knew that this was not the real thing and they were pursuing the real thing. Then for some people it became reassociated with this notion of the utopia that I mentioned this morning in the passage that I read about the city of Hermes Trismegistus, they began to see, it's almost like the crisis which overcame Buddhism, it must be an archetypal, and notice how rarely we've used that word here, it must be almost an archetypal stage in human thought. Theravadin Buddhism stressed individual thought, and individual redemption through meditation on emptiness, and then with the great re- forms of Nagurdjuda(sp?), the idea of Bodhisattvic compassion was introduced and there carries with it political freight. An obligation to society and mankind. So, as the 15th and 16th century progressed there began to be this awareness that what was wanted was not for an alchemist to break through, to his own personal salvation, but somehow to create an alchemical world. You get then the notion of the multiplacio, the idea that the stone, once created, will replicate itself and be able to change base matter into itself almost like a virus spreading through the ontological structure of matter itself and the world will be reborn and this idea then, what was happening was that these alchemists were getting bolder and printing was invented in Meins, near Frankfurt, in 1540, the distribution of alchemical books was changing the character of alchemy, it was no more the solitary hermit working away in his cave or mountaintop, far away from the minions of the church. These alchemists began to dream of banding together, of forming societies, of creating brotherhoods that were united in the sharing of their knowledge and their purpose. This brings us to the curious episode in history called the Rosicrucian enlightenment. Dame Frances Yates, once again, got there frst and she wrote a book called the Rosicrucian Enlightenment which traces the history of these alchemical brotherhoods and reveals to us what they were really about and what they were about was this dream of somehow taking the philosopher's stone, and the power, the immortality, the insight that it would bring and making it a general utility of mankind and in the, one way of looking at modernity, I have one friend who claims that the summoning of the Holy Spirit into matter can be seen as the creation of the modern world of electricity. That people like Helmholz(sp?) and Farraday were completing the alchemical work. It's very hard for us to realize how mysterious the electromagnetic feld seemed to the 19th century. The 19th century had entirely imbued itself with the spirit of democratian atomism translated through Newtonian physics and they believed that everything was little balls of hard matter winging through space. When Helmholz and Farraday and strana 36 ORL 2014-8 these people began to talk about action at a distance and generating the electromagnetic feld and trapping lightning and light in jars and running it through wires, what could this be but the trapping of spiritus. What could it be but the literal descent of the Holy Ghost into history and, you know, give it a moment's thought. For thousands of years, electricity was something that you saw when you took an amber rod and a piece of cat fur and went into a darkened room and stroked the cat fur and then when you would bring the amber rod close to the cat fur you would see the crackle of static electricity through the cat fur. For thousands of years that's what electricity was. Who would dream that you could light cities, that you could smelt metals, that you could illuminate the earth with this energy and yet from the 1850s to the present, this was done. It's almost the fnal literalizing of the alchemical dream. But to go back now, I digress, I fear, let's go back to the climate of the 1580s and the central culprit here, and to my mind a giant fgure casting an enormous shadow over the landscape of alchemy and of modern science, is the Englishman John Dee. John Dee united in himself the complete spirit of the Medieval Magus and the complete spirit of the modern scientist. He invented the navigational instruments that allowed the conquest of the round earth. When Frances Drake sailed up the coast of California he had navigational instruments that were top secret. The French, the Spanish, must be kept away from this stuff and these were navigational instruments created by John Dee that allowed him to locate himself anywhere on the globe. But John Dee was a man who, on a late summer evening in Mortlag, his house in Mortlag outside of London, the angel Gabriel descended into his garden and gave him what he called the shewstone, shew being show in Old English, and the shewstone exists to this day, you can see it in the British Museum and what's amazing about it is it's a piece of polished absidion, it's an Aztec mirror, is what it is. There was a ruler of the Aztecs called smoky mirror. How John Dee got this thing, we cannot even imagine. He says he got it from an angel, nobody can really nay say that, however I suspect that Cortez, on his frst return to Spain from the new world, he brought a number of Terence McKenna - Lectures on Alchemy (3/4) objects with him that he had collected in Central Mexico and somehow John Dee got his hands on this thing and it was for him a television screen into the logos and he used it over a number of years to direct the foreign policy of England. He was the confdante of Queen Elizabeth the First and he also was the most accomplished astrologer in Europe and he used his ability to cast horoscopes as an entre into all the great houses of Europe, the kings and nobles of Europe. He was functioning as an intelligence agent, he was a spy for the British crown insinuating himself into these various courtly scenes and then writing back to Elizabeth in cyphers, cyphers that had previously only been used for magical purposes. He was sending back data on the strengths of military garrisons and the placement of fortifcations and this sort of thing. This is what he was doing in the 1580s, he kept the shewstone for a number of years and he didn't seem to be able to make much progress with it. He had other methods too, he had wax tables and sigils but fnally into his life came a very mysterious character named Edward Kelly and some accounts say that Edward Kelly had no ears. That indicates that he had had his ears removed for being a charlatan and a montebank. This was a common punishment in the provinces of England. So Edward Kelly was a very dubious character, I think. One strong piece of evidence that he was a shady character was, John Dee was married to a much younger woman named Ann Dee who by all accounts was quite a beauty and after gaining Dee's confdence as a scryer, the person who could look into the shewstone and lay out these scenarios that the angels and the entities coming and going in the shewstone were putting forth, Kelly revealed to Dee that the angels had instructed him to hit the hay with Ann. This was a great crisis in their relationship. However, according to Dee's diary "and so it was done," we read. So, hanky panky didn't begin with the Golden Dawn, believe me. In 1582 Ann Dee, John Dee, and Edward Kelly set out for Bohemia and Rudolph, the mad king of Bohemia held sway at that time. This is another one of those bizarre fgures in the whole story of this...(tape cuts off a bit here) ...a wonder cabinet, you see, before Linaius, before modern scientifc classifcation these great patrons of the arts and natural sciences, they would just collect weird stuff. And that was all you could say strana 37 ORL 2014-8 about it. I mean, it was rhinoceros horns, fossil amenities, broken pieces of statues from antiquity, giant insects from Southern India, seashells, all this stuff would just be thrown together in these wundercabina, these wonder cabinets. Rudolph was a great patron of the arts. Well, Kelly sent the word that he and Dee had perfected the alchemical process and Rudolph immediately paid their way to Prague and patronized them very lavishly over a number of months but then they didn't seem to be coming through and he rented, he ordered a castle put to their disposal, in Bohemia and they still weren't able to come through. The Voynitch manuscript fgures in here too because Kelly's entre to Dee was that he had a manuscript in an unknown language and I believe that this probably was the Voynitch manuscript. The Voynitch manuscript turns up in the estate of Rudolph and the very month that he paid 14, 000 gold ducats for it to persons unknown, Dee, who was always writing back to the Elizabethan court hounding them to send money, entered into his account book that they received 14,000 ducats from an unknown source. Dee was able to talk himself out of this alchemical imprisonment but not before he had written a book called the Hieroglyphic Monad. You have to understand the importance of this. As late as the 1920s in England in the better schools of England, like Eton, when you studied geometry, you studied Euclid's works and Euclid's geometry was always preceded by Dee's preface to Euclid. Until the 1920s every English school child studied this. He was a master mathematician as well as these other things. This was how he was able to produce these navigation instruments. So Dee, while imprisoned in Bohemia, wrote a book called the Hieroglyphic Monad in which he proposed to prove, through a series of occult theorems, that a certain diagram, unfortunately I didn't bring the hieroglyphic monad, but it's basically the symbol of, you know the symbol for mercury which looks like the symbol for female but you put horns on it and then there were some adumbrations to that. By a series of theorems he worked up this hieroglyphic monad and he initiated a couple of young men named Johan Terence McKenna - Lectures on Alchemy (3/4) Anreae and Michael Maier into the mysteries of the hieroglyphic monad. Then he was able to get out of Bohemia and he went back to England. Kelly, who had made much more extravagant claims, Rudolph kept at work on the alchemical opus and Kelly became more and more desperate to escape and one night in 1587 he crept out on the parapet of this Bohemian castle and a roof tile slipped beneath his feet and he fell to his death and became, as far as I can tell, alchemy's only true martyr. Dee returned to England, he was now very old, he died at Mortlake in 1606. Elizabeth died in 1604, Shakespeare was happening, Sir Philip Sidney was happening through this period. John Dee reputedly had over 6,000 books in his library. He had more books than any man in England. He had books, we have a partial catalog of his library, he had books that do not exist now. He had Roger Bacon manuscripts because when Henry the eighth kicked the Catholic Church out of England, the Northumberian monasteries were looted by the Earl of Northumberland and basically Dee was allowed to pick over the loot from these monasteries and there were Roger Bacon manuscripts which perished when Dee's library was burned by an angry mob while he was on the continent because he was suspected of being a wizard. He was the model for Faust in the later resingence of Faust and whenever you see an old man with a white beard and a pointed cap, this image is a referent to Dee. Well, Elizabeth died in 1604, I believe, and James the frst became king of England. James was a peculiar character. The wags of the time liked to say "Elizabeth was king and now James is queen!" Not only that, he hated occultism, he had no patience with the whole magical court that Elizabeth had assembled around herself. Meanwhile, in 1606, a very mysterious document began to circulate in Europe and in England called the Fama, this is the frst word in a string of Latin words, Fama, and two years later the confessio. What these were were announcements that an alchemical brotherhood was seeking recruits. These are the primary documents of Rosicrucianism. Rosicrucianism was based on a fction and a fctional person, Christian Rosencrentz, who was imagined to have lived almost 200 years earlier, in the 1540s, and to have been a great alchemist. It was claimed that his tomb had been recently opened and that there were books inside it which set the stage for the alchemical revolution of the world. Notice how this occult world always tries to reach back in time to give itself validity. Christian Rosencrentz was claimed to be the author of a series of books, the chief of which is called The Chemical Wedding. What this was all about, I believe, and the Rosacrucian enlightenment makes it fairly clear, was that strana 38 ORL 2014-8 Dee, during the period that he had been in Bohemia, had set out to lay the groundwork for an alchemical revolution in Central Europe and he had made Johan Andreae and Michael Maier his agents in this plot. And it was a plot, a plot to meddle in European history and to turn the Protestant reformation toward an alchemical completion. They felt that Luther and Has(sp?) and these people had only gone so far and that the culmination of throwing off the yoke of the church would be the establishment of an alchemical kingdom in central Europe. The target, then, of the attention of Michael Maier and Johan Andreae and a number of these alchemists became the young Frederick, he's called Frederick the Elector Palatine. He was a prince of the Northern League in Germany, he ruled in Heidleberg, and Heidleberg, as you know, is a thousand-year-old university city and I believe I mentioned that the alchemical press of Theodore Debry(sp?) was operating out of Heidleberg. Heidleberg became a magnet for all the occult thinking going on in Europe and all the Puffers and alchemists, the gold-makers, the philosophers, the charlatans, they all converged on Heidleberg and Andreae and Maier were advisors of the young Frederick and they steered him, by a series of political manipulations too complex to tell, toward a marriage with the daughter of James the frst of England, who was named Elizabeth, interestingly enough. So, Frederick the Elector made Elizabeth, the daughter of James of England, his wife. Frederick here made a serious miscalculation because he thought that if James would give the hand of his daughter in marriage that this was his way of blessing this alchemical conspiracy. Actually, what was on James' mind is that he was about to give his son, in marriage, to a Spanish princess of the Hapsburg line, a Catholic. In other words he was playing both sides against each other. He was not giving the green light to an alchemical revolution at all. But, it was assumed so. Then, in 1617, 1618, Rudolph, remember Rudolph, the emperor, he fnally dies at a very ripe old age. And at that time, the Protestant league, which was made up of these princes of these small principalities scattered across Germany and Poland, Terence McKenna - Lectures on Alchemy (3/4) they actually elected the emperor, it was not by right of primogenitor, but by election by what was called the Northern League, this league of princes. Frederick and his alchemical cohorts had done their alchemical groundwork very skillfully and they were able to engineer the election of Frederick to emperor of the empire and he became Frederick the Elector Palatine of Bohemia and this set the stage for an episode called the episode of the Winter King and Queen. One of the great, after Nicholas and Pernelle Flamel, this is one of the great romantic stories of alchemy. They moved their court from Heidleberg to Prague and all the alchemists went with and they assumed that English armies would support them if there was any squak from the Hapsburgs and in the Winter of 1618 they ruled there and began to lay the groundwork for the transformation of Northern Europe into an alchemical kingdom. The problem was, as I said, the fai- thlessness and duplicity of James the frst of England. He did not support them, in spite of the fact that the fate of his daughter hung in the balance and by May of 1619 the local Bishop of the Catholic church was fully aroused and word had been sent to Madrid and the Hapsburgs raised an army and laid siege to Prague. In the late Summer, the Mid Summer of 1619, the Winter King and Queen were driven from Prague, the city fell to Catholic forces, the alchemical presses were smashed and Michael Maier, who was like the prime minister of this scene, was murdered in an alley in Prague and the entire alchemical dream went down the drain. Frederick was killed in the siege of the city and Elizabeth escaped to the Hague where she lived in exile for many years. Till recently, I thought that that was the end of the story but there is a coda that is very amusing, if nothing else. In that Hapsburgian army, there was a young soldier of fortune, only 19 years old, still wet behind the ears, knowing nothing, happily soldiering and wenching his way around Europe while he decided what to do with himself and his name was Rene Descartes, a Frenchman. Descartes, in his later years, reminisced about his period as a soldier in this army and I like to think that it was Descartes who actually murdered Maier. One of my ambitions is to write a play or a novel in which these two confront each other in a back alley of burning Prague and carry on a debate about the future of Europe before Michael Maier falls to the sword of Descartes. That may be apocryphal, but what is not apocryphal is that this Hapsburgian army, having laid siege and destroyed the alchemical kingdom, began to retreat across Europe that Fall and by Mid-September was camped near the town of Uolm in Southern Germany. By a strange coincidence, Uolm is the birthplace of Einstein some hundreds of years later. But on the night of September 16th, Descartes had a dream and in this dream an angel appeared to him, this is documented by his own hand, and the angel said to Descartes, "The conquest of nature is to be achieved through measure and number." And that revelation lay the basis for modern science. Rene Descartes is the founder of the distinction between the res verins and the res extensia, the founder of modern science, the founder of the scientifc method that created the philosophical engines that created the modern world. How many scientists, working at their workbenches, understand that an angel chartered modern science. It's the alchemical angel which will not die. It returns again and again to guide the destinies of nations and peoples toward an unimaginable conclusion. That's not the last time that this angelic intervention in the history of science has occurred. Some of you may know the story in the 19th century of Cuclai(sp?), the German chemist who was struggling with the molecular structure of Benzene, couldn't get it straight, and then he had a dream in which he saw the ouroboric snake take its tail in its mouth and he awoke from that dream with the carbon ring burning in his mind. Well, the carbon ring, strana 39 ORL 2014-8 Terence McKenna - Lectures on Alchemy (3/4) the six sided heptadle(?) state of the form of the carbon ring is the basis of all organic chemistry. And I mentioned earlier Farraday and Helmholtz and the rise of the electro magnetic feld. The point I'm trying to make is that, however rational we may assume ourselves to be, however rational we may assume modern science to be, it is all really founded on angelic revelation, demonic intercession, and an extremely mysterious relationship between the human mind and the world of what science calls inert matter which, from this point of view, is revealed to be not inert at all but alive and pregnant with purpose for mankind. The alchemical kingdom of Frederick the Elector, and then there were a series of adumbrations, of this kind of thinking, many of you may know about freemasonry and the many freemason revolts in Bohemia and Bavaria throughout the 16th and 17th century. Adam Weishauft and the illuminati is another effort to do this and even the royal society founded by Newton and Hook and those people was still an effort to redeem science for the spirit. So, the alchemical spirit lives on, it never really died, it's just that it has taken peculiar forms in our own day. I mentioned, I believe, last night that when you enter into nuclear chemistry the most literal dreams of the profane side of alchemy, the transformation of lead into gold, Has actually been achieved. It has no economic signifcance because the instrumentality to do it costs tens of millions of dollars but nevertheless, yes, in our time, lead had been changed into gold. So, that's basically what I wanted to say about this. I hope that there are questions and stuff that we can say about it. Chtějí Rusko vtáhnout do války, čouhá to jak sláma z bot Bezpečnostní analytik a bývalý zpravodajec Jan Schneider v rozmluvě s ParlamentnímiListy.cz obsáhle rozebírá ukrajinskou krizi od samého počátku až po nejnovější vývoj v podobě sestřelení malajsijského civilního letounu. Schneider upozorňuje na masáž v podobě psy- chologického tlaku na lidi, aby si udělali „správný“ názor. Upozorňuje také na protiruskou hysterii, která podle něho připomíná období normalizace. Učiníme-li ještě jedno zpětné ohlédnutí, jaké byly s odstupem času podle vás a vašeho chápání zásadní momenty Majdanu? Ukrajinská krize. Když se v úvodu vrátíme na začátek k demonstracím na Majdanu, do jaké míry se dá říct, že šlo o spontánní akce proti zkorumpovanému režimu nebo „obranu proti začlenění do nového Sovětského svazu"? Anebo naopak, jak tvrdí Václav Klaus, že to celé bylo postrčené a podporované Západem? Zásadním momentem byla ona krádež revoluce, kdy byla spontánní akce zprofesionalizována. Dovedu si představit, že mnoho z původních demonstrantů v tento okamžik zavětřilo lumpárnu a třeba se i stáhlo. Prvním zlomem byla zorganizovaná logistická podpora, druhým pak změna projevu demonstrujících, kdy pasivní odpor přešel do přímé ozbrojené konfrontace. S tím souvisí i zbrojní dodávky a militantní taktika demonstrantů. Spontánní akce to byly do té doby, pokud stačily vlastní prostředky a čas protestujících. Každý si jistě zhruba představí, jak dlouho by ze svých prostředků vydržel vartovat na náměstí, notabene v zimě. Klausovo vyjádření je možno podpořit. On totiž neříká, jak bývá zlovolně při takovýchto příležitostech podsouváno, že „vše od začátku do konce“ spunktoval Západ. Klaus pouze konstatuje to, co sami západní diplomaté na sebe prozradili. V současné době se zřejmě naskýtá příležitost opět zahlédnout původní tvář „spontánního Majdanu“, který se znovu po „ukradené revoluci“ aktivizuje. Protiruský akcent tam asi v nějaké míře bude (fedrován silami Pravého sektoru), ale podstatou bude zase původní protest proti oligarchickému kapitalismu. Doufejme, že obohacený o odhady dopadu globalizace na Ukrajinu. Paralelně by bylo dobré analyzovat i jednotlivé aktéry a fáze mohutné PR kampaně. Tak mohutné, že například dodnes si mnoho lidí myslí, že střelba na Majdanu nebyla vyšetřena. Gennady Moskal, šéf parlamentní vyšetřovací komise, sdělil v květnu předběžné výsledky šetření – že není důkazu o tom, že by za masovým zabíjením na Majdanu byl Berkut – a pak už bylo jen ticho. Je zvláštní, že i ticho může působit agresivně! A když byly akce na Majdanu zažehnuty na plno, je představitelné, aby se to tehdy řešilo nějak jinak a předešlo se tak válce, které jsme nyní na jihovýchodě země svědky? Nepochybně to teoreticky možné bylo. Vyžadovalo by to ale úplně jiný přístup Západu, s tím, že Janukovyč by zůstal ve funkci až do dalších voleb, ať již řádných, strana 40 ORL 2014-8 nebo předčasných. Západ by tak býval prokázal svou oddanost demokratickým postupům. Ty jsou založeny na dodržování pravidel, která mohou být měněna, ale nikoliv revolučně. Západ však v praxi vyváží revoluci, údajně demokratickou a lidskoprávní. Alexandr Mitrofanov kdysi výstižně pravil, že revoluce zdvihá kal ode dna. Pamětníci listopadu 1989 budou mít jistě hned před očima mnohou ilustraci pravdivosti tohoto rčení. A na Ukrajině je tomu nejinak, spíše tuplovaně. Logická je pak otázka, zdali vůbec se dá revolučně zavést skutečná demokracie či lidská práva? Cílem tohoto exportu revoluce není podle mého soudu žádný „tajný plán“, ale „pouze“ vyvolání krizové situace (vzpomeňme knihu Naomi Kleinové „Šoková doktrina“). Obyvatelé pak mají příliš mnoho starostí existenčních, než aby byli schopni sledovat, natož nějak ovlivnit, legislativní tsunami, vedoucí k mohutným majetkovým přesunům, rozbití sociálního státu a jeho kritické zadlužení. Po něm nastoupí mezinárodní fnanční instituce a globální kapitál a bude vymalováno. Za takto rozdaných karet je možno konstatovat, že předejít válce možno asi nebylo. Podívejme se na síly, které na jihovýchodě Ukrajiny bojují. Co ti takzvaní separatisté? Do jaké míry jde o lidi z Ruska, zásobované, nebo i přímo řízené z Ruska či obráceně, do jaké míry to jsou nespokojení, upřímně naštvaní občané Ukrajiny, obávající se kyjevské vlády? Chybou by bylo předpokládat u takovýchto turbulentních událostí nějaký přímočarý vývoj. Zcela nepochybně – podobně Majdanu – byli na počátku mezi povstalci „upřímně naštvaní lidé, obávající se kyjevské vlády“. Že jejich obavy byly a jsou důvodné, o tom svědčí tragédie v Oděse, o níž se k hanbě celého světa nemluví. Postupem času se za „separatisty“ zřejmě prohlásily různé, předpokládám i velmi nehomogenní (a dokonce chvílemi vzájemně bojující) skupiny. Jejich deklarované a skutečné cíle se mohou velmi výrazně lišit. Chtějí Rusko vtáhnout do války, čouhá to jak sláma z bot Pokud jde o aktivity ruské vlády, předpokládám, že mají na místě své zpravodajské zdroje. To však dělají všichni, kteří mají v této exponované části světa nějaké zájmy. Do jaké míry vyvíjejí zpravodajci aktivní činnost ve smyslu ovlivňování situace, se můžeme jen dohadovat. Ale opět nemluvím jen o zpravodajcích ruských. Z ruského území tak může přijít bez vědomí ruské vlády leccos, co pak může být připisováno ruské vládě k tíži, protože rusko-ukrajinská hranice je velmi prostupná. Situace na ní se často mění, proto může být argumentováno – podobně jako u nyní zřejmě sestřeleného letadla MH17 – tím, že v onu chvíli ono Chybou v této souvislosti dosti rozšířenou je myslet v prefabrikovaných blocích. Například se implicitně předpokládá, že když cosi přijde separatistům z ruského území, že to má automaticky co společného s „Moskvou“ (myšleno ruskou vládou). území či přechod právě ovládali separatisté, nebo ukrajinská vojska (jak komu libo). Myslím v této souvislosti na všemožné obchodníky se zbraněmi nejrůznější provenience. A matoucí dodávky zbraní druhé strany jsou dobře známy ze skandálu Írán – Contras (tehdy šlo o zbraně vyrobené ve východním bloku). Když něco přijde na Ukrajinu z ruského území, a ví se o tom, bude to spíše podvržená záminka k osočení Ruska. Nepochybuji totiž o tom, že kdyby se ruská vláda rozhodla cosi dopravit na povstalecké území, dokázala by tak učinit bez vědomí kohokoliv nezúčastněného. Z ruského území však může „viditelně“ přijít i něco od sil vůči Putinovi nepřátelských. Naskýtá se zde k volnému srovnání i vzpomínka na sestřelené korejské letadlo KAL 007 v roce 1983. V souvislosti s onou tragédií v době jistého uvolňování napětí za studené války zazněly interpretace, že šlo o úmyslné torpédování tohoto trendu a útok na pozici tehdejšího „genseka“ Jurije Andropova, a to z vlastních sovětských pozic. Z pozic, jimž nebylo po chuti uvolňování napětí, které s sebou nese zmenšující se zbrojní rozpočty. Z pozic, které jsou na obou stranách podobných konfliktů a které si v torpédování jakéhokoliv uvolňování napětí velmi rozumějí. V neposlední řadě pak zde máme „ruské vojáky bez označení“, jak zasvěceně papouškují média. Vojenská výstroj a výzbroj je do velmi značné míry a úrovně komerčně dostupná a po světě se poflakují hordy vysloužilců, ochotných bojovat kdykoliv a kdekoliv za kohokoliv. Jsou ve službách Západu, a není zábrany, aby nemohli být i na straně „separatistů“. Pokud jde o ukrajinskou armádu a tzv. protiteroristickou operaci, jaká je realita? Jak vážně se dá hovořit o účasti bojovníků z různých extremistických hnutí? Ukrajinská armáda je v troskách. Nejen co do běžných kritérií, ale zejména co do motivace. Armáda je určena pro obranu vlastní země. Tím dostávají vojáci punc vlastenectví a hrdinství. Ne však, když masakrují spoluobčany. Někteří komentátoři strana 41 ORL 2014-8 v souvislosti s tragédií malajsijského letadla kalkulují s tím, že tak měla vzniknout záminka pro vytvoření bezletové zóny kontrolované NATO, popřípadě pro jistou operační činnost pozemních vojsk NATO, za účelem pomoci bezradné ukrajinské armádě. Takzvané úspěchy ukrajinské armády jsou dosaženy brutálním postupem proti civilnímu obyvatelstvu. To není vlastní běžné armádě, to svědčí o extremistických postojích na nejvyšších místech. Výrok premiéra Jaceňuka o povstalcích jako o „podlidech“ je zločinný. Výrok prezidenta Porošenka o násobcích zabitých separatistů za každého zabitého ukrajinského vojáka je přímo z defnice teroristický, neboť hrozí zabíjením „povstalců“ z řad civilního obyvatelstva. A terorismus je právě defnován hrozbou nezúčastněným civilním osobám. Naopak povstalci, bojující s ukrajinskou armádou, z téže defnice nemohou být teroristy, vynechají-li z bojů civilní obyvatelstvo. Prezident Porošenko navázal svým příšerným výrokem, k němuž jsou západní politici „hluší“, na hrůzy druhé světové války, kdy se na Ukrajině nacisté takto mstili „povstalcům“. Bagatelizují-li různí politici ukrajinský extremismus poukazem na to, že jako hnutí „nemá vybudovanou organizační strukturu“, hádají se o neexistující problém. Skutečností je, že extremisté již zaujali místa ve státním aparátu, zejména v oblasti trestněprávní, bezpečnostní, zpravodajské a vojenské. Jaký vývoj lze obecně v případě Ukrajiny a bojů na jihovýchodě predikovat? Zejména po tragédii letu MH17 se konflikt vyvíjí těžko předvídatelným směrem. Je-li správné pozorování, že ofciální podpora Moskvy těmto separatistům již delší dobu nejen klesá, ale téměř mizí, bylo by to jen potvrzením tohoto trendu, který „Moskva“ (teď myšleno opravdu ve smyslu ruská vláda) nemůže ovlivnit. A proto se zřejmě objevují srdceryvné výkřiky, aby „s tím Putin něco udělal“. On asi nejen nemůže, ale ani se o to nechce Chtějí Rusko vtáhnout do války, čouhá to jak sláma z bot pokusit, protože by tím připustil možnost ovlivňování konfliktu i v předchozí fázi. Budeme proto zaznamenávat stále intenzivnější zkratové spojování Ruska s čímkoliv, co se na Ukrajině stane. Snaha zatáhnout Rusko do konfliktu z toho čouhá jak sláma z bot. Rezistence současného světa vůči eskalaci napětí tak bude podrobována velmi těžké zkoušce. Německo se kvůli špionážní aféře dohaduje s Američany a ti zase Francouzům vyčítají, že Rusku prodávají vojenské lodě. Dá se podle vás mluvit o určitém rozkolu Západu nebo rozpadu Západu ve smyslu společného postupu? Abych pravdu řekl, doufám, že takový rozkol by mohl zmírnit jednostranný tlak NATO na Rusko. Zdá se, zejména z Německa, že probleskují zákmity odpovědnosti, možná založené na špatném svědomí z porušeného slibu, že se NATO nebude rozšiřovat na Východ. Samotné německo-americké schizma bylo sice viditelně odstartováno oněmi nehoráznými odposlechy, ale kořeny budou hlubší a jinde. Německo je stále okupovaný stát, kde jsou umístěny cizí vojenské jednotky, které ke všemu ještě zjistilo, že se k jeho vládě Američané chovají jako by byla vládou protektorátní. A v pozadí zuří boj za udržení dolaru, což je skutečnost těžko přecenitelného významu. Proto doufám, že se Evropa rozpomene na své zkušenosti a vymaní se z účasti na tomto totálně nezodpovědném novodobém Drang nach Osten. V čem se vlastně (pokud vůbec) rozcházejí zájmy Spojených států s evropskými zeměmi? Obecně mám za to, že by se měly rozcházet. Není normální, když jsou svazky mezi zeměmi „nerozborné“ a jejich směřování „na věčné časy a nikdy jinak“. Je mi šoufl z lidí, kteří se chovají vůči Západu stejně devótně, jako jejich předchůdci před sedmašedesáti lety vůči Východu. Spojené státy usilují o udržení dolaru a své výsadní pozice. Nemyslím, že je v zájmu Evropy tomu napomáhat. Napětí a ohrožení jsou uměle vyvolávány a přiživovány a touto manipulací strachem jsou věci udržovány v tomto stavu. To není zdravé, ani důstojné, ani odpovědné vůči světu a budoucím generacím. Mainstreamový výklad událostí minimálně od okamžiku odtržení Krymu je takový, že bychom se měli obávat Ruska, protože, jak říká Miroslav Kalousek, mohou Rusové v budoucnu zastavit u našich hranic a zabouchat na dveře. Jaká je pravděpodobnost, že by Ruská federace pod Putinovým vedením obsadila jakýkoli další stát? Někteří mluví o pobaltských zemích, což by znamenalo napadení členského státu NATO? Nemohu než vzpomenout knihu „Příštích sto let“ prestižního amerického analytika George Friedmana. Rusy popisuje způsobem hodným Woody Allena, že „jsou paranoidní, aniž by to však znamenalo, že nemají nepřítele“. Z toho Friedman již vážně dovozuje, že „ruské akce se v budoucnu budou jevit jako agresivní, i když budou vlastně obranné“. Nadto Friedman podává důkladný rozbor americké strategie, jak udržet světovou dominanci prostřednictvím kontroly světového obchodu. K tomu potřebují ovládat světové oceány. Proto se snaží Rusům zabránit přístupu k jižním mořím, což pozoruhodně koresponduje s událostmi v Sýrii a na Krymu, kde mají Rusové námořní základny. Nadto Američané podle Friedmana hodlají zaměstnávat nepřátele pozemními konflikty, což je bude nutit budovat pozemní síly, a americkým námořním silám nebudou konkurovat. Z tohoto vyplývá, že zajištění námořní základny na Krymu byla pro Rusy čirá strategická nutnost. To se však již netýká pobaltských států, které při vší úctě opravdu nemají takovou důležitost. Podobné řeči mají pouze přispět k neustálému přiživování konfrontační atmosféry, v níž by Rusové mohli udělat chybu. A co byste odpověděl lidem typu Miroslava Kalouska, kteří se podle svých slov obávají možné ruské okupace a odkazují na rok 1968? strana 42 ORL 2014-8 Lidem tohoto typu bych odpověděl, že se nemají čeho obávat, protože přesvědčivě dokázali svou adaptabilitu v každém režimu. Svět takových lidí je zřejmě velmi zjednodušený a neměnný, což jim umožňuje mít pocit, že mu rozumí. Podle nich jsou Rusové stále stejní, komunisté jsou stále stejní – ale nějakým nedopatřením jim ještě nedošlo, že pak by nutně i členové stran bývalé Národní fronty museli být do omrzení stejní. A ještě něco – poznávacím znakem takových lidí je, že místo páteře mají hroší kůži. Čeští proruští aktivisté upozorňují na hrozbu šíření fašismu z Ukrajiny. Jak to s fašisty na Ukrajině je ve skutečnosti? Nejde pouze o ruskou propagandu? Nebo skutečně hrozí, že se třeba Pravý sektor stane masovým hnutím? Eurokomisař Štefan Fülle tvrdí, že to možné není, protože nemají vybudované žádné struktury a je to jen pár bláznů... Těžká otázka, jak je to s fašismem (možná přesněji s neonacismem) na Ukrajině ve skutečnosti. Nespornou skutečností je, že přívrženci těchto hnutí nepotřebují budovat žádné struktury, protože již penetrovali ty stávající. Tragickým důsledkem jsou ti upálení v Oděse, o čemž asi lidé typu Štefana Fülle hovořit nikdy nebudou. Co jsou pro ně lidská práva „povstalců“, „separatistů“, „podlidí“ a „teroristů“? Samotný neonacistický fenomén na Ukrajině je sám o sobě rozhodně méně nebezpečný, než když se spojí s arogantně pragmatickými až cynickými západními diplomaty, politiky a fnančníky, kteří udělají alianci s čertem, ďáblem, jen když půjde proti jejich nepříteli. Nezbývá než připomenout například „krysí cestičky“, jimiž unikali nacisté a ustašovci se vším, co ukradli lidem, které vyvraždili, s pomocí Vatikánu do Jižní Ameriky. Nelze se samozřejmě vyhnout otázce tragického letu MH17… Co lze v tuto chvíli říci? Je děsivé, jak rychle měli mnozí „jestřábi“ jasno o tom, že letadlo bylo sestřeleno, kdo ho sestřelil a kdo za to nese odpovědnost. Chovají se spíše jako soudce Lynch, aniž by, jako představitelé údajně Chtějí Rusko vtáhnout do války, čouhá to jak sláma z bot vyspělé civilizace, uznávající presumpci neviny a právo na spravedlivý proces, vyčkali řádného vyšetření. Typicky jim chybí jak důkaz příčinné souvislosti mezi případnou vinou separatistů a Ruskem (mediální smršť tím důkazem není, nebyla jím ani v případu Milady Horákové, abychom si osvěžili přirovnání), tak i zejména komplementární část výroku: Kdo za to může, jestli letadlo nesestřelili separatisté. Příznačné je, že přinášejí příliš brzo příliš mnoho informací. Někdy podprůměrně ubohých – například některé „odposlechnuté“ dialogy údajných povstalců, kdy se dopodrobna popisují funkce zúčastněných osob, aby „ruské angažmá“ bylo jasné i těm nejblbějším, jsou na úrovni argentinské telenovely. Tyto „informace“ se sice většinou časem prokáží jako nespolehlivé, ale to není podstatné. Hraje se totiž pouze a jenom o prvotní dojem, který se lidem touto masáží podaří vtisknout do mysli. To není banální marketingová prasečinka, to je velmi propracovaná operace „psychologického typu“. Na těchto vágních prvotních dojmech je totiž stejně rychle a stejně nepodloženě, pouze vzájemným citováním budováno virtuální „veřejné mínění“, které je vykládáno jako implicitní veřejná podpora politických rozhodnutí, která se však již nedají vzít zpět. Klasickým příkladem je na totálně vylhaných „důkazech“ postavená invaze do Iráku v roce 2003. Lidové rčení zná tento proces důvěrně: Z hovna bič neupleteš. A když, tak s ním nezapráskáš. A když, tak budeš strašně smrdět. Nyní se tedy musí vést důsledný boj s těmito manipulátory. Lidé nechtějí smrdět. Stačí, když smrdí politici. Krásně je to vyjádřeno na závěr flmové pohádky o šíleně smutné princezně, kdy jsou ti dva „váleční štváči“ odkázáni do ringu, ať si to spolu vyřídí, když mají tu potřebu. Co vám dění za posledního půlroku v souvislosti s ukrajinskou krizí řeklo o našich politicích, médiích a obecně o stavu světa? Neustávající, ba dokonce sílící protiruská hysterie mi připomíná normalizační roky. Jeden názor je správný, prosazovaný. Budiž, na to má každý právo, ale nesmí potlačovat hlasy jiné a nesmí se vyhýbat diskuzi. Mnoho lidí v médiích se chová jako „tálibánci“, novodobí svazáci. Tito lidé se svým žvaněním o tom, jak se na společnosti „podepsalo čtyřicet let komunismu“, jsou chodící ilustrací tohoto tvrzení. Kvalifkovaných debat s korektními argumenty a chutí slyšet názor druhého aby člověk pohledal. Dát na jednu stránku novin vedle sebe dvě různá stanoviska, aby si čtenář mohl udělat názor? Zlaté oči. Televizní debaty (čest výjimkám) jsou šíleně nudné, ploché a nedotažené. Politici mezi sebou nemají výrazné osobnosti – ostatně tento partajní systém to ani příliš neumožňuje. To ovšem souvisí s mediální bídou, protože politická osobnost má šanci se prosadit proti svým vnitrostranickým oponentům snad jedině s mediální pomocí. Většinou to však dopadá tak, že je s mediální pomocí likvidován. A stav světa? Po pravdě řečeno, uvědomil jsem si, jak velmi je nestabilní. A že stabilita je podobná plavání či jízdě na kole – stále se musí udržovat, je to dynamický stav. A že klíčovou otázkou dneška je problematika snižování napětí, umění ukončovat důstojně konflikty. A že nesmíme zapomínat na zdánlivě prostý, ve svých důsledcích však téměř nedohlédnutelný výrok Jicchaka Rabina: „Mír se dělá s nepřáteli." Jan Schneider (*1955) V prosinci 1976 připojil svůj podpis pod Chartu 77. Spolupracoval se skupinou The Plastic People of the Universe. V roce 1993 získal Cambridge Certificate in Religious Studies. Od roku 1990 působil ve službách zpravodajských, policejních a vládních, mimo jiné byl ředitelem Kanceláře Rady vlády ČR pro zpravodajskou činnost. Od roku 2005 pracuje jako publicista a bezpečnostní analytik. strana 43 ORL 2014-8 http://www.parlamentnilisty.cz/arena/ politologove/Chteji-Rusko-vtahnout-dovalky-couha-to-jak-slama-z-botZpravodajec-a-disident-Jan-Schneiderpripravil-prehled-deje-od-Majdanu-az-posestrelene-letadlo-327691 Filozof Cílek zcela otevřeně a bez iluzí Chtějí Rusko vtáhnout do války, čouhá to jak sláma z bot Jenom od těch devadesátých let až do nedávné doby jsme si ho odpustili, ale to jsme jenom zapomněli. Ale svět je neklidný, nervózní a přibývá čím dál víc konfliktů. A navíc, když se podíváte dlouhodobě na Irák, Afghánistán, Somálsko, tak zjistíte, že se skoro žádné konflikty neřeší, že se jenom táhnou. Jako cestovatel jsem si ještě před několika lety říkal, že je čas vyrazit do Sýrie, dokud to ještě jde. Ale nečekal jsem, že to nepůjde tak brzy, že se tak rychle něco stane. Takže to vnímám hlavně tak, že svět je v celkovém pohybu. Neovlivní vás teď při rozhodování o cestách do různých koutů světa to, co se stalo minulý čtvrtek malajsijskému letadlu nad Ukrajinou? Motiv války je v dějinách lidstva všudypřítomný, jen jsme na něj v posledních dvaceti letech zapomněli. Upozorňuje na to filozof, vysokoškolský pedagog a popularizátor vědy Václav Cílek, jenž je přesvědčen, že tragické události na Ukrajině není možné rozplést bez Ruska, na něž nelze pomýšlet jako na nepřítele, ale jako na toho, koho při hledání řešení není možné obejít. Ještě více než tamních bojů se obává kriminalizace společnosti, na níž doplácejí lidé prchající z ostřelovaných měst. Pokračující boje na Ukrajině a tragický osud malajsijského letadla nad jejím územím zvyšují obavy z možného rozšíření konfliktu. Vnímáte současnou situaci se Spojenými státy a Evropou na jedné a Ruskem na druhé straně, že se svět ocitá na prahu válečného střetu? Kdyby před dvěma lety nebo dokonce ještě před půl rokem někdo řekl slovo válka, tak by to působilo absurdně a nepatřičně. A najednou se to hrozně rychle stalo součástí běžného zpravodajství. Ale já si ještě velice dobře pamatuji dobu minulého režimu, kdy jsme se doopravdy báli jaderné války. V televizi každou chvíli běžely válečné flmy a étos tehdejšího Sovětského svazu byl založen na tom, že porazil nacistické Německo. Motiv války je tedy v dějinách lidstva naprosto všudypřítomný. My jsme si zvykli na to, že svět je bez rizika, že je to bezpečné místo a všichni nám to nutí už jen tím, že máme všelijaké ty návody na vysavačích, že nemáme vysávat malé děti, nebo strkat kočku do mikrovlnky. Ale ke vnímání světa prostě patří to, že svět je nebezpečný. A kde já čekám nějaké nebezpečí? Není to jasné a může vypuknout úplně kdekoli. Hodně se mluví o Pákistánu, protože existuje něco jako index války. To je poměrně jednoduchý mechanický a matematický vztah mezi počtem mladých mužů a příjmem na osobu, rizikem je chudý mladý muž, který si těžko hledá práci. Ještě se o tom tak moc nemluví, ale v islámském světě muži často s obtížemi hledají nevěstu, protože si ji nemohou dovolit. Jsou pak frustrovaní z toho, že nemají práci a nemají ženskou, když to řeknu takhle hodně ošklivě. A z toho doopravdy pramení velké napětí. Takže Pákistán je pravděpodobně jedno z možných dalších míst konfliktu. Může to být snadno Írán. Ale těžko se to odhaduje, protože kdo mohl tušit, že by konflikt Arabského jara mohl zacloumat tak moc s Libyí. A právě Libye je další příklad země, kde se situace nelepší. A zapomenout nelze ani na Sýrii. Letos je tomu sto let, co vypukla první světová válka. Záminkou k jejímu rozpoutání se stal atentát na následníka trůnu Ferdinanda d´Este. Zaregistroval jsem názor, že spouštěcím mechanismem nového světového válečného konfliktu se může stát sestře- lení malajsijského letadla nad Ukrajinou. Je to reálná hrozba? Myslím si, že ne. Když se podíváte na běžně dostupné zpravodajské profly pana Putina, tak se vždy udávalo, že on má sníženou citlivost vůči riziku. To znamená, že nedovede vyhodnotit přesně, kam ho ty jeho kroky mohou zavést. A já mám pocit, že Rusko prostě couvá. Situace se stává poměrně nepřehlednou. Na Ukrajině jsou protiruské milice, které válčí mezi sebou, protiukrajinské milice, které válčí mezi sebou. Těch skupin tam vznikla celá řada a začíná z toho být docela velký chaos, který – si myslím – bez Ruska nepůjde rozplést. Rusko totiž musí být součástí toho řešení. Nelze ho brát jednoduše jako nepřítele, ale jako někoho, koho při hledání řešení nelze obejít. Zároveň si nejsem jistý, nakolik Evropská unie a my všichni vlastně tušíme, co se na Ukrajině děje. Když se v minulosti šlo do konfliktu typu Afghánistán nebo Irák, tak mám pocit, že existovala představa, že se tam zavede demokracie a bude všechno v pořádku. Ale není. Události na Ukrajině tedy podle vás nepřiblížily lidstvo celosvětovému konfliktu? Nemám pocit, že se posouváme do války. Ale doopravdy silně cítím, že jsou problémy s vodou. Pořád to vracím na tuhle základní úroveň. Bude-li letos zase El Niňo, jako že pravděpodobnost je 80 procent, tak v jihovýchodní Asii mohou být problémy s potravinami. Proto to beru spíš tak, že lidé jsou zneklidnění tím, že je otřesený materiální základ jejich životů. A když se nakumuluje špatná vláda, tenhle neklid a nějaké násilí, sociální nespravedlnost, tak když se nakumuluje celá řada příčin, tak doopravdy tou rozbuškou může být sestřelení letadla nebo atentát na Ferdinanda d´Este. Tedy něco, co je za normální situace naprosto zvládnutelné. V roce 1997 vyšla kniha amerického politologa a poradce prezidenta Clintona Samuela Huntingtona s názvem Střet civilizací, v níž autor předpovídá čím dál víc lokálních válečných konfliktů jako důsledek kulturní odlišnosti. Při pohledu na to, kdo s kým ve světě bojuje, by se dalo říci, že na jeho slova dochází, ale zapadá do takových úvah Ukrajina? strana 44 ORL 2014-8 Já to nevnímám tak, že by Západ šel jako jeden blok proti islámskému světu také jako proti jednomu bloku. Svět spíš vnímám jako proměnlivé koalice, které se mění velice rychle. Koho by napadlo, když před půl rokem byl Írán pro Američany součást osy zla, že dnes, jak to vypadá, spolu Írán a Amerika spolupracují na vojenské bázi, co se týče Iráku. Takže se mi nezdá, že dochází ke střetu civilizací. Ale část islámského světa, a to zejména v arabském světě, je hodně zneklidněna a očekávám, že to bude pokračovat dalších možná dvacet nebo třicet let a že extremismu bude spíš přibývat, protože se jim společnost a tradiční hodnoty rozpadají pod rukama. Mladí lidé jako celek nechodí do mešity, nezajímá je to, chtěli by se mít hlavně dobře. Staří lidé v tom vidí vliv televize, Západu a konzumní kultury. V tom mají do značné míry pravdu. A teď jak na to zareagují? Naprosto neadekvátním způsobem. Nový konflikt v pásmu Gazy má už teď na svědomí 600 mrtvých Palestinců, ale pokud se v Gaze neválčí, tak Gaza nikoho nezajímá. A přitom je tam těch lidí tolik a naopak vody tak málo. A životní prostředí je tak děsivé, že to stejně vypadá, že tak v roce 2020 nebo nejpozději 2025 bude část Gazy neobyvatelná kvůli životnímu prostředí, a nikoli z důvodu nějaké války. Když se vrátíme k Ukrajině a příčinám pádu malajsijského letadla nad jejím územím, která z teorií vám připadá nejpravděpodobnější? Nevím, proč k tomu došlo, ani to, jestli se to vůbec někdy dozvíme. Ale odborníci mě upozorňují na to, že sestřelit jakékoli letadlo je velmi obtížná záležitost. K tomu musíte mít opravdu dobrou techniku a dobrý trénink. Ani já, ani vy bychom to nezvládli. Potom mě také odborníci upozorňují, že když se dívají na záběry z Ukrajiny, vidí tam u těch bojujících kevralové přilby, které se nedají koupit v žádném army shopu. Nebo je dobré si všímat chráničů na kolena nebo na lokty, takže na Ukrajině určitě působí elitní žoldnéři. A už v Bosně a Hercegovině se ukázalo, že obyčejní lidé jsou strašně zranitelní, když utíkají z míst bojů, protože si s sebou berou všechny cenné věci. A často se stane, že se jim někdo nabídne, že jim ukáže cestu a přitom je zabije. A zdá se, že na Ukrajině dochází k tomu, že těm žoldákům nestačí těch – říká se – dvě stě až pět set dolarů Filozof Cílek zcela otevřeně a bez iluzí na den, které dostávají, ale že si ještě přivydělávají, jak to mají ve zvyku. Třeba tím, že pustí lidi z oblasti bojů za výkupné. Takže mám spíš obavy v tomhle případě ani ne tak z bojů, jako z celkové kriminalizace společnosti, kdy ti chudí, slušní lidé, kteří se snaží utéct z města, kam dopadají granáty, se stávají oběťmi vojáků, kteří si na této situaci chtějí přivydělat. Vonný kalich Co můžeme od vývoje na Ukrajině, kde je válečný konflikt ze všech nejčerstvější a nám navíc geograficky i nejbližší, očekávat? Ukrajina je nám stejně blízko, jako nám byla Jugoslávie, to je docela důležité si uvědomit. Je zajímavé podívat se, jak dnes vypadá život v zemích bývalé Jugoslávie. Máte při tom většinou pocit nefunkčních států s velmi vysokou nezaměstnaností, která je běžně kolem čtyřiceti procent, někdy i větší. Máte pocit země, ze které lidé jako lékaři nebo dobří učitelé prostě utekli. Máte pocit mnohovládí, že je tam více organizací, které vám buď zasahují do života, nebo naopak, jak ukázaly ty povodně, se o vás nestarají. O Ukrajině si myslím, že se časem zklidní, ale jak už jsem říkal, jen za pomoci Ruska. Ať už se nám to líbí, nebo ne, Rusko je jeden z klíčů ke klidu na Ukrajině. A k němu dojde i proto, že Rusko koneckonců chce obchodovat se Západem, kde obchodníci potřebují nějaký stabilní režim. Dnes už svět není moc o myšlenkách, žádné velké nezaznívají, svět je dnes hlavně o penězích a o obchodu. Osobně mi je teď Ukrajinců líto, když se to tak vezme. Jako národ – to vidíme tady v Čechách – je nám poměrně blízký, pracovitý a řekl bych i celkově příjemný. http://www.parlamentnilisty.cz/arena/ monitor/Ukrajina-Rusko-valka-a-bidaFilozof-Cilek-zcela-otevrene-a-bez-iluzi-ohroznych-vecech-ktere-nam-lezou-dozivota-328053 Zdeněk Neubauer ve svých Podivuhodných setkáních uvádí velmi zajímavou věc ve vztahu k legendě o Grálu. Velmi půvabně poznamenává, že západní tradice se vlastně dá rozdělit podle látky příběhů na světlou (apoštolskou) a tmavou (jaksi tělesnou). Zatímco první je věcí čistou, světelnou a vzdušnou, druhý typ v sobě nese pozůstatky mnohem starších tradic našeho vlastního území (Evropy) a je z něho cítit spojitost se zemí. Když čtete v legendách o hledání Grálu pasáže, kde se o Grálu „přímo mluví“ (ve skutečnosti vždy jen v náznacích a metaforách), je zajímavé povšimnout si velmi konkrétně popisované prožívané tělesné slasti, když je Grál přítomen. Tak trochu to připomíná poznámky o ráji v Islámu (kde každý bude mít ty nejkrásnější ženy a jídla, kolik se mu zachce). Grál voní jako všechna koření světa a poskytuje tu nejlahodnější krmi na světě, kdo je s Grálem, nikdy nestrádá, vždy má co jíst, je věčně sytý. Je zajímavé všimnout si, nakolik jsou účinné všechny směry meditačních a kontemplativních technik, sebepoznání a terapie, které souvisí nějakým způsobem s strana 45 ORL 2014-8 prací s tělem či nějakým materiálem. Fýsis je něco, co často bylo a je bráno jako překážka duchovního růstu. Tento rozkol je paradoxem moderní západní civilizace, která, ač předpokládá, že svět je skoro pouze jen fyzický, neustále ho dělí na poznávanou věc a poznávající mysl. Propočty a kalkulem se neustále snažíme dosáhnout na řídítka našich těl a v posledku našich životů. Abstraktní mechanisace (pravda) stojí stále proti přirozenému zakoušení (skutečnosti) – to poznamenává Z. Neubauer zase ve spise Skrytá pravda země. Přitom zde nejsme jinak než tělesněfysicky, složeni z toku a pohybu živlů. Jsme živelní. Jak zahrnout fyzickou zkušenost do života, do morálky nebo do spirituality? Myslet si, že je samozřejmá, je velký omyl. a co když se věc má tak, že kdo není fyzicky plný, nemůže být plným ani spirituálně? Albert Pesso (zakladatel bodyterapie) na svých přednáškách krásně a moudře říkal, že bezpečí ve světě nemůže pramenit odjinud než z těla. Pokud se necítíme dobře a bezpečně ve svém těle, pak se necítíme dobře na světě. Tělo může být paradoxem nás samých – schrána (čeho?), vehikl (vůz vozataje-ducha) – ale je přece také reprezentantem živelné přírody a povahy světa, jako by bylo ryzí metaforou celé skutečnosti. Vonný kalich Jeruzalému, o monstrancích ukrývajících ostatky (i když to je spíše sporné, protože monstrance mají za cíl ostatky ukazovat), o zahradě rozkoší – ten obří kalich vypadá jako město, jako chrám. To nás vede k tématu niternosti. Zatímto mince jsou (jako takový bratříček kalichů) prostě tělesné, kalich odkazuje k něčemu uvnitř a ke skutečnosti, že ono uvnitř nevidíme – odkazuje k extrémně důležitému pojmu v lidském prožívání – k niternosti. Je to vaše vlastní hlubina, hlubina duševně-tělesná. Hlavně proto, že duše je oním merkuriálním zrcadlem, oním lesklým prvkem pohyblivé rtuti, zrcadlem, ve kterém se rodí obrazy. Jakoby to byla nádoba plná lesknoucí se tekutiny. Třeba maestro Flornoy (dílna odkud mám taroty) vyzdvihuje u kalichů spíš téma uchování a obsah prázdného prostoru připraveného přijímat. Proto je dává do spojitosti třeba s Papežem (V.), léčením, moudrostí. Mě však mnohem více láká vůně všech koření světa. a taky puls vlastní krve, která na téma Grálu upomíná. Slavný „Neznámý“ autor Meditací o tarotu poukazuje na tajemství živoucí krve krásně při meditaci o třetím arkánu – Císařovně. Krev je nazírána jako samotná esence živoucího a pulsujícího božství v nás. V moderních pojetích se kalichům přiřazují takové věci jako jsou city, emoce, vztahy (ty hlavně), vize, představy, jsou řazeny k živlu vody (naprosto dominantně; dalším přiřazením bývá vzduch, to je právě odkaz na prázdnotu schopnou přijímat). Zde ale vidíte, jak se může původní tématika postupem času vytrácet, protože na sebe nabaluje okultní škvár – ten je sice velmi hezky použitelný jako komparativní materiál, ale sám o sobě cenu prostě nemá. Je to tím, že se stále dopouštíme dvou hlavních prohřešků proti skutečnosti. Neustále si jí totiž vykládáme literárně – tvoříme falešné mýty (Enriquez) ‒ a za druhé neustále směšujeme podobnost s identitou (J. M. David). http://taroteilles.wordpress.com/2009/ 04/22/vonny-kalich/ V tarotu bývá ke Grálu řazena insignie kalichů. Eso kalichů je asi nejvýmluvnější. Když se na něj podíváte, hned vám bude jasné, proč se ve spojitosti s ním mluví o Filosof Erazim Kohák: Dělat dobře něco dobrého Jednaosmdesáté narozeniny v květnu oslavil flosof Erazim Kohák. Poté, co nedávno dokončil svou stěžejní knihu Domov a dálava. Kulturní totožnost a obecné lidství v českém myšlení, se nyní zabývá převodem svého v exilu napsaného díla The Embers and the Stars do českého jazyka i prostředí. Knihu The Embers and the Stars (Uhlíky a hvězdy) jste poprvé publikoval v roce 1984 v Americe. Ještě před několika málo lety jste tvrdil, že o překladu neuvažujete. Co se změnilo? Předně – není to překlad. Píšu a prožívám tu knihu znovu. Vydat původní verzi prostě nemohu. Dnes jsem někdo jiný, navíc píšu v jiném jazyce a pro jiné publikum. Ta knížka byla intenzivně osobní. Vyjádřil jsem v ní zážitky a dojmy ze svých prvních dvou let na lesní samotě. Tehdy jsem byl duševně dost rozháraný. Prošel jsem velmi těžkým rozvodem, který jsem zoufale nechtěl, ale nedovedl mu zabránit, a k tomu jsem docela prakticky neměl kde bydlet. Za kantorskou gáži bylo tehdy k dispozici jen dost zoufalé ubytování. Zbyl mi ale flíček lesa v New Hampshiru, autem asi hodinu cesty od zaměstnání. Tam jsem si postavil stan a začal stavět. Tehdy jsem se poprvé ocitl v bezprostřední blízkosti přírody. Předtím jsem žil v příměstí nebo přímo ve městě. Najednou jsem byl bez elektřiny, po večerech jsem si při petrolejce nemohl ani pořádně číst. Tak jsem si rozdělal oheň – spaloval jsem odřezky ze stavby – a vzhlížel nahoru na nebe. strana 46 ORL 2014-8 V čem se nejvíc liší psaní Uhlíků a hvězd tehdy a dnes? Asi tak, jak se liší bouřlivý mladík od osmdesátiletého důchodce. Méně očekávám, víc si vážím – a nejsem sám, mám po boku manželku, za kterou každý večer děkuji Bohu. Dnes píšu rozvážněji, doufám, že jsem moudřejší – a hlavně mám pocit osobního usmíření. Tematicky ale řeším stejnou problematiku. Filosofe pro mě zůstává vášnivým hledáním smyslu, společenství všeho života zdrojem pokory a útěchy. A za vším se mi stále vrací otázka: Jak se to rýmuje? Jak se rýmuje život, svět – a mé místo v nich? Jak vstupuje do světa Dobro – a jak může být i Zlo? Umíte ve stáří lépe využívat čas? Vždy jsem uměl rozdělit čas na pracovní a ten, kdy se budu flákat. A já se umím velice krásně flákat. Jdeme se s manželkou projít do Krčského lesa, povídáme si, čteme si, vyjdeme si na protihlukový val… …na protihlukový val? Chodov je sídliště ze starého režimu, který se ještě staral o lidi, ne jen o zisk. Sídliště se tehdy skutečně plánovala, podívejte se sama – magistrálu máme nedaleko, ale oddělili ji od nás kopcem, takže je tu ticho. Měli jsme tu služby, fungovala samoobsluha, tedy až do doby, než lidé nasedli do aut a rozjeli se do velkých obchodů. Neradi si to přiznáváme, ale společnost se nedá řídit jen maximalizací zisků. Na starém režimu bylo mnoho zlého, ale také mnoho pozitivního. V exilu jsem si to nemohl přiznat, teď to nemohu popřít. Zrovna paneláky jsou symbolem nejenom komunismu, ale i nevkusu. Ano, pro lidi, jako byl Havel, kteří si mohli dovolit postavit vilu. Cihlový domeček se zahrádkou by samozřejmě radši každý, ale to nebyla tehdy otázka. Tou bylo, jestli budou lidi marně čekat na vilku, nebo jim v dohledné době stát poskytne slušné bydlení za dostupnou cenu. Československo byla chudá země, kde se vlastně od začátku války nové Filosof Erazim Kohák: Dělat dobře něco dobrého byty moc nestavěly. Přesto se po roce 1968, kdy se soudruzi museli snažit, aby si po okupaci udělali u občanů oko, díky panelákům podařilo vyřešit bytovou krizi neskutečných rozměrů. Panelová sídliště nejsou ošklivá a s poměrně malou investicí se jejich vzhled dá vylepšit, především ale představují cenově dostupné bydlení pro nejširší vrstvy. A právě na takovém panelákovém sídlišti bydlím už dvacet čtyři let. bych se styděl. Chtěl jsem bydlet tak, jak bydlí Češi. Atak jsem šel na OPBH, podal si žádost o byt se všemi náležitostmi a čekal i s manželkou v podkrovním podnájmu, než zavolali, že pro nás mají dvougarsonku. Tu jsme po několika letech vyměnili se sousedkou – ona potřebovala nižší činži a my víc místa na knihy. Poukazujete na ekologický aspekt bydlení v panelácích. Kde ho spatřujete? Především v podstatně nižší celkové náročnosti ubytování velkého počtu lidí v městské zástavbě. Na našem sdíleném Krčském lese je něco společensky i ekologicky sympatičtějšího, než kdybychom jej rozparcelovali na oplocené domečky, jak to pamatuji z Ameriky. Dovedete si představit, kolik čtverečních kilometrů by Praha pokryla, kdybychom se my, lidé z paneláků, domáhali takového bydlení? U kořene ekologické krize není jen člověk. Je to stále stoupající počet obyvatel na konečném území. Pokud nechceme omezovat lidskou početnost, potřebujeme omezovat lidskou náročnost – a soustředěné bydlení je jedním ze způsobů, jak zajistit, že v naší zemi zbude také místo pro krajinu i chráněné oblasti. Mladí lidé si přesto radši vezmou hypotéku, jen aby nebydleli v paneláku, který pociťují jako sociální stigma. Nemyslíte, že to je neskutečně sobecký přístup, který si jako společnost můžeme jen těžko dovolit? A ostatně i jako lidé – dovedete si představit, jaký je život s hypotékou, na kterou nemají a kterou budou před sebou tlačit celý život, pokud se do patnácti let nepohádají a nerozvedou? Ono je potřeba taková rozhodnutí domýšlet do důsledků. Když jsem se v roce 1990 mohl vrátit z exilu, býval bych si díky tehdejšímu směnnému kurzu za své úspory mohl koupit domeček. Jenže já jsem sociální demokrat starého ražení. Nikdy jsem si nechtěl dovolit něco, co si nemohou dovolit moji běžní spoluobčané. To Proč se na univerzitách skoro nevyučuje česká flosofe? Ona se vyučuje, třeba v Brně. Je to pochopitelné. Vyučující i studenti byli léta uzavření v kleci, kterou vytvořil minulý režim, a najednou se brány otevřely. Chtěli do světa, toužili poznávat a já jsem jim to přál. Malý národ potřebuje velký rozhled. Jen je dobře si uvědomit, že jako jeden z mála malých národů máme vlastní flosofckou tradici na vysoké úrovni, a probouzet o ni zájem mezi studenty. Měl jsem veliké štěstí, že jsem za předešlou knížku Domov a dálava dostal Cenu ministerstva školství, ke které se pojily na kantorské poměry slušné peníze. A co já s penězi? Tak jsem se rozhodl, že jich využiju ke svolání konference, ze které vyšel soubor studií Hledání české flosofe. Myslím, že zvlášť pro nás Čechy je důležité zabývat se flosofckou otázkou své totožnosti. Co to znamená být Čechy, jaký je smysl našich dějin a k čemu nás povolávají. K čemu? Řekněme, že nás povolávají, abychom byli svědky velkým ideálům svých dějin, reformace, obrození, té Masarykovy demokracie v zatuchlém středoevropském prostoru. Abychom sebe i druhé učili soužití ve svobodě, toleranci a dobré vůli. O tom jsou vlastně všechny moje knížky. strana 47 ORL 2014-8 Není rubem vlastenectví rasismus a nacionalismus? Ocituji vám Masaryka: Láska k vlastnímu národu neznamená nenávist k národům jiným. K rasismu se lidé uchylují, právě když si nedovedou vybudovat vlastní totožnost. Čechy Čechům! obvykle provolávají ti, kteří se nikdy nestali do hloubi duše Čechy, neznají své dějiny, literaturu, zemi, jazyk. Mají jen svá hesla a své předsudky. Rasismus a nacionalismus považuji za zoufalou náhražku lásky k vlastnímu dědictví. U nás se tahle skutečná láska projevovala prací. Lidi psali básně, křísili češtinu, což byl naprostý donkichotismus, protože čeština jako spousta menších jazyků přirozeně odumírala. A přesto se lidé, kteří si uvědomili význam českého kulturního dědictví, rozhodli ji vzkřísit. A ono se to povedlo! Máme zač jim být vděční. Často slýchám, že morální marast je v nás zakořeněn a že se jako Slované na nic lepšího nezmůžeme. Souhlasíte? Naprosto ne! Stav dané společnosti v danou dobu považuji za sociologickou skutečnost, ne za „národní úděl“. Odmítám názor, že kvintesence povahy je zakódována v genech. Snad můžeme říct, že vzniká způsobem výchovy nebo tím, jak dotyčná země funguje, a také je zřejmé, že ke zlepšení naší situace je zapotřebí spousty práce a že to dílo nikdy nebude hotové. Jenže jsme na tom opravdu tak špatně? Tato země se potýká s obtížným dědictvím, poloha ve střední Evropě není šťastná a zdá se, že pád minulého režimu a nástup ekonomiky místo flosofe pomohl vytvořit sobeckou a nezodpovědnou generaci. Přesto – podívejte se, co všechno jsme tomuto světu dali. Že nejsme jako Norové? Nejsme, ale pracuje se na tom. Co nám chybí, je evangelická tradice osobní odpovědnosti a návyky mnoha desetiletí demokracie. Mezi zeměmi, které prošly reformací a budovaly na ní, a zeměmi, které jí nikdy neprošly, je zásadní rozdíl – a my jsme navíc uvízli někde napůl. Prošli jsme reformací a pak přišlo něco, co to vše zničilo. Češi se nikdy nestali věřícími katolíky, ale přestali být věřícími evangelíky. Máte pravdu, je to velký problém. Ale také Filosof Erazim Kohák: Dělat dobře něco dobrého velký úkol pro nás všechny. Postupně převést naše kulturní společenství z pobělohorské mentality na svobodnou, masarykovskou. Proč jsou Češi tak ekologicky neprůstřelní? Ale nejsou. Mají rádi své lesíčky, jen po letech odříkání skoro instinktivně vzdorují čemukoli, co by snížilo jejich spotřební úroveň. Většinou stále žijí v konzumním opojení. Léta se učili, že štěstí znamená mít všechno, co mají na Západě, a ten návyk trvá. Ale pokud s lidmi hovořím o ochraně přírody, nestavějí se proti. A kupodivu také nemají ponětí, kdo jsou to ti ekologisté, na které si mi stěžují. Jen nechtějí, aby cokoli omezovalo jejich cestu za blahobytem, za jejich představou štěstí. Co je štěstí pro vás? Dělat něco dobrého, dělat to dobře a dosáhnout za to uznání u lidí, na kterých mi záleží. Třeba u manželky. Ta, ač Američanka, mě neváhala následovat sem. S ní prožívám nejkrásnější léta života. A důležité je nelámat si hlavu, jestli jsem šťastný nebo ne. Ona ta životní seberealizace je především transcendence, přesah k ideálu, na němž mi záleží víc než na mně samém. http://www.novinky.cz/kultura/salo n/340124-flosof-erazim-kohak-delatdobre-neco-dobreho.html Lidé modré pilulky Hari Heath Nikdo není tak slepý, jako ten, kdo se nedívá. Pokud patříte k těm, kteří se dívají, rozhlédněte se. Jste obklopeni miliony těch, kteří se nedívají. To jsou lidé modré pilulky. Kdo jsou tito lidé modré pilulky a proč se nedívají? „Matrix“ je možná jen flm, ale představuje jisté scénáře, které jsou vzhledem k naší stávající situaci relevantní. Neo si může vzít červenou pilulku a spatřit pravdu, nebo si může vzít modrou pilulku a vrátit se, pohodlně nevědomý, do iluze Matrixu. Tam může prožít svůj život neznepokojen pravdou. Pravda zobrazená v Matrixu je extrémní verzí moderního socialismu. Ve futuristickém scénáři flmu je obrovský počet lidí držen v kontejnerech připomínajících umělé dělohy. Tyto „nařádkované“ lidské subjekty jsou drženy ve svých kontejnerech, od jejich početí ve zkumavce, až do doby, kdy již nejsou užiteční pro umělou inteligenci (AI). AI potřebuje od těchto „lidí“ jisté věci pro svoji výživu, takže neustále pěstuje novou lidskou úrodu a těží z ní to, co potřebuje. Oplátkou dodává AI lidem potřebné několika nitrožilními napojeními a nervovým propojením. Nervové propojení poskytuje s kontejnery provázaným lidem celkovou iluzi – Matrix. V AI vytvořené iluzi mají lidé normální život ve skutečném světě. V realitě však byl civilizovaný svět zničen již před nějakou dobou a lidé byli pak sklízeni jako plodiny ve prospěch AI. Matrix je kompletní digitální holografcký typ „světa“ vytvořeného AI k tomu, aby duševně zaměstnal svoji lidskou sklizeň, zatímco z jejich ke kontejnerům připojených těl těží, co potřebuje. Ve flmu, když se Morfeus chystá nabídnout Neovi volbu mezi červenou a modrou pilulkou, vysvětluje: „Jsi zde proto, že něco víš. To, co víš, nedokážeš vysvětlit – ale cítíš to. Cítil jsi to celý život; že je se světem něco špatně; nevíš co, ale je to tam, jak tříska v tvém mozku, která tě dohání k šílenosti. Je to tento pocit, který tě ke mně přivedl. Víš, o čem mluvím?“ „O Matrixu?“ ptá se Neo. „Chceš vědět, co to je? Matrix je všude, všude kolem nás. Dokonce i v této místnosti. Můžeš ho vidět, když se podíváš z okna, nebo když zapneš televizi. Můžeš ho cítit, když jdeš do práce, když jdeš do kostela, když platíš daně; je to svět, kterým byly překryty tvé oči, aby tě oslepil před pravdou.“ strana 48 ORL 2014-8 A Neo se ptá: „Jakou pravdou?“ „Že jsi otrok Neo, stejně jako všichni ostatní, narodil ses do otroctví; narodil ses do vězení, které nemůžeš cítit, ochutnat nebo se ho dotknout; vězení pro tvoji mysl. Bohužel nikomu nelze říct, co je Matrix. Musíš to prožít sám.“ Těch pár lidí, kteří se buď narodili do reality, nebo si úspěšně vzali červenou pilulku, se začalo soustřeďovat na příběh flmu – jejich pokusy zničit Matrix a osvobodit lidstvo žijící zcela zavřené ve svých kontejnerech a iluzi, kterou je krmí vyšší moc – moc, která udělá pro udržení této iluze cokoliv. Je to extrém, ale nepříliš se lišící od našeho moderního systému korporátního vládnutí a kapitalistického socialismu. Vládnoucí moc od nás potřebuje věci, v neposlední řadě i náš souhlas. Aby náš souhlas obdržela, jsme krmeni všemožnými výhodami. Jsme programováni od útlého věku, abychom věřili, že takové výhody jsou nezbytné. Abychom tyto výhody získali, je ke každému z nás připojena řada trubic. Podpůrné kontrakty jako sociální zabezpečení, řidičský průkaz, registrace voliče pro údajnou volbu reprezentujících páníčků, bankovní účty, kde je pro nás vyráběn úvěr, a další členství, registrace, povolení a doklady, aby se zajistilo, že řízení našich věcí bude probíhat jen v rámci „matrixu“ korporátního vládnutí. Dostáváme vlastní očíslovaný „kontejner“, sociální síť poskytovanou vládou. Jsme vzděláni podle příkazů státu, náš systém víry je dále pěstěn korporátním médii. Lidé modré pilulky do budoucna zadlužíme, budeme platit daně a hrát se systémem, jsou zde zdánlivě nekonečné hračky, hrady, uspokojení a požitky pro ty, kteří v tento matrix věří. Kdy polovina našeho výkonu je brána v daních (druhá polovina v platbách) a za listiny a vlastnictví toho, o čem věříme, že vlastníme, se o nás vláda a spol. postarají. Abychom v tomto matrixu mohli žít, stačí se vzdát jakéhokoliv skutečného smyslu pro nezávislost, osobní zodpovědnosti a našeho práva na svobodný život a skutečné vlastnění plodů naší práce. A, stejně jako ve flmu, je nasazen kontingent agentů, aby bojovali se všemi odpadlíky, kteří se touží osvobodit od matrixu, který nás obklopuje. Jak vysvětloval Morfeus: „Matrix je systém, Neo, a tento systém je naším nepřítelem. Když jsi uvnitř a rozhlédneš se, co vidíš? Podnikatele, učitele, právníky, tesaře, ony duše, které se snažíme osvobodit. Dokud to neuděláme, jsou tito lidé součástí systému a to z nich činí naše nepřátele. Musíš pochopit, že většina těchto lidí není na odpojení připravena a mnozí z nich jsou tak zoufale závislí na systému, že budou bojovat za jeho ochranu.“ Proč budou lidé modré pilulky bojovat za ochranu Matrixu, který je zotročuje? Nic jiného neznají. A všechny jejich hračky, hrady, uspokojení a požitky budou bez Matrixu pryč. Celá jejich iluzorní existence se vypaří a oni zůstanou nazí a sami. Existují různé formy „podpor“, pokud bychom podlehli chudobě nebo nemoci. Když jsme v ohrožení nebo v nebezpečí, voláme 911. Úkol vlády nás „zajistit“ je činěn snazším díky masivnímu databázovému šmírování našeho pohybu, našich fnancí, místa našeho pobytu a podnikání a našich daňových záznamů. Když se připlíží stáří, můžeme se spolehnout, že se o nás naše vláda postará. Na co se lidé modré pilulky nebudou v našem stávajícím „skutečném“ světě dívat? Odmítají uznat, že fnancují vlastní zotročení socialistickým policejním státem. Minulý měsíc odjelo pár lidí „červené pilulky“ do D. C. na výmluvné ukončení Jízdy svobody 2002, odhalující podvod 16. dodatku, berňáku a federální daně z příjmu. Ale lidé modré pilulky zůstali v pohodlí svého komatu, stále ochotni platit daně, které nedluží. Financují kongres a nacistické nastolování americké nové Třetí říše, aby se mohli cítit „bezpečně“. Korporátní, vládní a fnanční rozhraní je zkombinováno, aby vytvořila masivní iluzi blaha – americký sen. Za cenu slibu, že se A aby mohli lidé modré pilulky konečně pochopit, co se onoho rána 11. září 2001 skutečně stalo, Henry Kissinger, anděl smr- ti a globální diktatury, bude zkoumat fakta a řekne nám pravdu modré pilulky. Opravdu Američané doktoru genocidy uvěří? Ukryt v šestém patře budovy ministerstva spravedlnosti je tajný soud FISA. Američtí právníci tam chodili roky, aby tam získali tajné příkazy k prohlídce od tamních štemplovacích soudců, pod zástěrkou „národní bezpečnosti“. Tento souběžný „právní systém“ může nařídit tajné prohlídky domovů občanů a ne-občanů. Na základě shromážděných „důkazů“ můžeme být tajně prohlášeni za „nepřátelské bojovníky“ a drženi do nekonečna na amerických vojenských základnách. Vzpomínáte na ty koncentrační tábory, o kterých vám ti šílení konspirační teoretici říkali před deseti lety? Američtí představitelé tvrdí, že mohou zatknout a vyslýchat nepřátelské bojovníky až do doby, kdy zákonodárná složka vyhlásí ukončení války proti terorismu. Patří k tomu i nulový přístup k právníkům nebo rodinným příslušníkům; vyšetřování, výslechy, soudy a tresty se mohou konat bez ochrany zajištěné ústavou. Vláda fašistického prezidenta říká, že pro to, co dělá, existuje spousta precedentů. Řídíme se „precedentem“ muže jménem Hitler? Mezitím kongres schválil zákon o Americkém Gestapu (bezpečnosti otčiny), který defnuje teroristy jako: „Výraz „terorismus“ znamená jakoukoliv aktivitu, jejíž součástí je čin nebezpečný pro lidský život, nebo potenciálně destruktivní pro klíčovou infrastrukturu, nebo klíčové zdroje; a je porušením trestního práva Spojených států nebo jakéhokoliv státu či další podsekce Spojených států; a který vypadá, že jeho úmyslem bylo zastrašit nebo přinutit civilní populaci; ovlivnit politiku vlády zastrašováním či donucováním; nebo ovlivnit vládnutí masovou destrukcí, vražděním či únosy.“ Jako test sociální poddajnosti prošlo nedávno 838 modropilulkáčů slastně protiústavními uzávěrami v Pittsburghu, aniž by „viděli“ skutečné „teroristy“ z Bezpečnosti otčiny nové Ameriky – policejní stát (viz str. 22). Je náš současný policejní strana 49 ORL 2014-8 Lidé modré pilulky stát „nebezpečný lidskému životu“ a „destruktivní pro klíčovou infrastrukturu“, jako listinu práv? Je „proti zákonům“ (18 USC 241; 242) připravit občany o jejich právo na cestování a být v bezpečí osobně, ve svých domech, u svých listin a majetku? „Zastrašují nebo donucují“ náhodné uzávěry, záměrně, „civilní populaci“? Co se děje, když se na uzávěře nepodvolíte? ideologií, riskují, že se u nich rozvine těžká schizofrenie. tom případě zbude našim dobrým počtářům už jen svoboda k živoření. Muži i ženy vyznávající program pravice musejí především podávat naprosto špičkový výkon, a to v jakémkoliv věku. Musejí být tělem i duší oddáni frmě, ať již své vlastní, anebo té, která jim dává práci. Zároveň musejí být mobilní, neustále sledovat nové příležitosti na trhu práce. Nesmějí se vázat na žádné místo, musejí dynamicky putovat, aby byli u nové výzvy k podnikání či zaměstnání dříve než konkurenti. Dalším testem podvolení se v souladu s modrou pilulkou bude očkování proti neštovicím. Bude o sebe populace modré pilulky doslova zakopávat, aby dostala svoji injekci, jak předpovídají někteří představitelé? Byl očkovací „matrix“ zakořeněn v mysli modropilulkářů tak dobře, že si nechají vstříknout rtuť, opičí tkáň a tkáň potracených plodů na základě nedokázané teorie, že takové věci podporují zdraví a zabraňují nemocem? Zároveň se pravicově orientovaní stachanovci výkonu nesmějí spoléhat na stát. Mají se o sebe postarat sami a druhým dopřát ušlechtilou svobodu starat se také jen sami o sebe. http://www.prvnizpravy.cz/sloupky/ rodina-v-jednom-kole/ A existuje větší matrix, než jakým je náš stávající fnanční systém nekrytých peněz? „Věříme“, že kus papíru s obrázkem mrtvého prezidenta má hodnotu čísel na něm natištěných a že jeden mrtvý prezident je cennější, než jiný. Dokonce ani nepřemýšlíme o tom, že používání tohoto papíru s mrtvým prezidentem je přímou příčinou našeho zotročení. Viděli jste někdy svůj bankovní účet? Není tam. Jen panáčkování pokladníka a účetního za oponou způsobuje, že tato iluze vypadá pro lidi modré pilulky skutečně. Jak hluboko králičí nora sahá? Téměř na konci flmu agent Matrixu Smith vychvaluje přednosti Matrixu zajatému vůdci lidí červené pilulky Morfeovi: „Zastavil jste se někdy a zíral jste na něj? Udiven jeho krásou, jeho géniem? Miliardy lidí, prožívajících své životy – v zapomnění.“ http://zvedavec.org/komentare/201 4/06/6028-lide-modre-pilulky.htm Rodina v jednom kole Jan Keller Lidé, kteří by se rozhodli brát naprosto vážně doporučení pravicových Poté, co odepsali údajně příliš utlačivý a nákladný stát, zbývá těmto neposedným individualistům již jen vlastní rodina. V jejím rámci by se měli při plném pracovním nasazení pečlivě starat o slabší a nemocné členy. Zároveň by se měli věnovat výchově dětí a zodpovědně je připravovat na boj všech proti všem, který si svobodně vybrali jako svoji životní náplň. Mělo by být samozřejmostí, že budou pečovat o rodiče, když zestárnou, zároveň živit a ubytovávat své potomky, než se někdy kolem třicítky pevněji uchytí na trhu práce, aby se mohli už konečně zadlužit kvůli pořízení vlastního bytu. Čím víc se jim podaří oslabit stát, tím víc se budou muset spoléhat jen na svoji rodinu, která jim ovšem spoutává křídla v rozletu za tržními šancemi. Protože bývají dobrými počtáři, vědí, že když si nepořídí dítě, mohou počítat nejen s větším prostorem pro profesní kariéru, ale také s dvojnásobnými příjmy na osobu v domácnosti. Pokud si naopak děti pořídí, odčerpá jim to mimo jiné prostředky, které nutně potřebují na pojištění vlastního stáří. Investice do dětí se jim může zle nevyplatit, pokud jejich potomci nebudou schopni anebo ochotni investovat do stáří svých rodičů. Kvůli posílení své vlastní konkurenceschopnosti je přenechají péči veřejného sektoru, který se zároveň snaží programově co nejvíc zredukovat. V Pope Francis calls out 'greedy' bankers Pope Francis has called on "greedy" bankers to establish a stricter ethics code, and stop getting rich through fnancial market speculation. He attacked the practice of hedging as ‘intolerable’ equating it to stealing food from the poor. "It is increasingly intolerable that fnancial markets are shaping the destiny of peoples rather than serving their needs, or that the few derive immense wealth from fnancial speculation while the many are deeply burdened by the consequences," Pope Francis said at an investors ethics’ seminar at the Vatican on Monday. Specifcally, the pope denounced the practice of betting on the price of commodities such as corn, meat, and rice, which can drive up food prices and trigger periods of starvation in parts of the worlds. "Speculation on food prices is a scandal which seriously compromises access to food on the part of the poorest members of our human family," he said. This Pope called for an end to this “scandal” and said that fnance institutions should serve the interests of all mankind, and not just wealthy and privileged individuals. Pope Francis has been more vocal than any other Pope on the modern superstructure of wealth, which in his frst major published work as a Pope, The Joy strana 50 ORL 2014-8 of the Gospel, he slammed as a “new tyranny” and called on the rich to share their wealth. In the same speech he equated not sharing wealth with the poor to stealing. http://rt.com/business/166428-popefnancial-commodity-markets/ Pope Francis calls out 'greedy' bankers posilování popularity politických stran a hnutí s fašizoidními prvky. a která představuje zdroj onoho „řádu z chaosu“. Velká recese a následné období „křehkých oživení“ ukazují, že socio-ekonomický systém zemí Západu, není zastabilizován. Velká recese je podle mého názoru systémovou krizí a jasně ukázala, že Teorie chaosu je nejvíce rozpracována ve Spojených státech, kde se stala, ve spojení s prigoginovským paradigmatem, zájmem především teoretiků z oblasti vojenství. (viz např. Complexity: Global politics and national security, Institute for national strategic studies, 1997). Teoretici se neshodnou v tom, zda je možné chaos úspěšně řídit. Rozhodně ho ale lze vyvolat. Podíváme-li se na zahraniční politiku Spojených států, můžeme najít zhruba tři vysvětlení pro kroky od Afghánistánu, Iráku, Sýrie, kontinuálního vměšování v Latinské Americe a v neposlední řadě na Ukrajině, ale i mnoho dalších: Hra s ohněm Ilona Švihlíková vývoj posledních dekád na Západě (neboť jde o krizi Západu) je neudržitelný. Krize je velmi užitečný signál, ve kterém vyhřeznou jasně problémy, které v rámci daného systému již nejsou řešitelné. Při systémových krizích se následně objevuje tzv. bifurkace, během níž systém jakoby váhá mezi různými budoucími cestami. V systému se objevuje to, co nazýváme chaosem: silné fluktuace, nelinearita (tj. výstupy nejsou proporční vstupům), selhává zákon velkých čísel… Objevují se řešení, která by za „standardních“ (stabilizovaných) podmínek byla nemožná. Co se to děje se systémem mezinárodních vztahů? Narůstá počet zhroucených států, rozrůstající se pás od Severní Afriky po Afghánistán. Mezinárodní právo je v troskách. Objevují se noví aktéři, přičemž se i „tradiční“ chovají neobvykle, porušují dlouhodobě zažité vzorce spojenců a nepřátel. Instituce postavené na multilaterálním přístupu se ukazují být v krizových situacích jen málo funkčními, což se netýká zdaleka jen OSN, ale i např. WTO. Roste počet konfliktů, v nichž umírají civilisté. Zaznamenáváme vzestup sociálního napětí a nepokojů. Tomu odpovídá Uvedené ideje vycházejí z nejnovější větve systémové teorie: teorie chaosu. Ta je úzce spojena s novým, tzv. prigoginovským paradigmatem, které je v opozici vůči paradigmatu newtonovskému. Prigoginovské paradigma je schopné vzít v úvahu dynamiku. Tedy to, že aktéři se vyvíjí, mění prostředí a to mění je, mění se jejich povaha, počet, interakce mezi nimi mění celý systém. Právě prigoginovské paradigma je schopné vzít v úvahu důležitost takových faktorů jako jsou očekávání, zpětné vazby… Je to nerovnováha, která je dynamickým otevřeným systémům vlastní Americká elita, která ovládá zahraniční politiku, je uvězněna ve svém liberálním uvažování, které automaticky předpokládá jako univerzální pro všechny. Je ahistorická, nechápe kulturní vlivy a dalo by se říci, že je v tomto ohledu dětsky naivní. Pokud bychom tuto hypotézu přijali, můžeme se spokojit s tím, že se opakují stále stejné (ale stále dražší?) chyby. Potom by americká elita byla nejen liberální, ale především velmi hloupá. Jistě to vyloučit nelze, ale považuji tuto možnost za méně pravděpodobnou. Válka jako řešení. Druhá světová válka byla opravdu oním faktorem, který umožnil následné oživení, jež překonalo Velkou depresi. Nebyl to New Deal, i když se to tak populárně traduje. Ve fázi nasyceného kapitalismu se opravdu může nabízet cesta masivní destrukce výrobních kapacit pro opětovné nastartování růstu. Přesto si myslím, že ač některé zbrojařské kruhy by takovouto alternativu zřejmě vítaly a může být v rozhodování v jednotlivých případech přítomná, není hlavním hybatelem. Stav zbraňových potenciálů konkurentů USA je takový, že by se jednalo o celosvětovou destrukci. I když i tací šílenci se jistě vyskytnou, domnívám se, že v Pentagonu zatím nedominují. (Musím ovšem podotknout, že někteří fnanční experti jsou toho názoru, že právě Velká válka je na spadnutí. V níže uvedeném odkazu se přímo tvrdí, že válka musí být nevyhnutelným následkem globální ekonomické situace.) strana 51 ORL 2014-8 Záměrné vyvolávání chaosu, tj. zesilování nestability, podpora lokálních konfliktů mimo území USA, které zabrzdí hlavní rivaly – geopolitického a vojenského rivala – Rusko, ekonomického rivala – Čínu. Zároveň bude možné za dolary (!) fnancovat nákupy zbraní pro „správnou stranu.“ Např. podpora Izraele, či „polovojenských“ ukrajinských jednotek.“ Tímto opatřením USA zabijí hned několik much jednou ranou: destabilizují Eurasii + Afriku, přičemž samy jsou dostatečně geografcky vzdáleny. Rusku a Číně přidělají hodně starostí tak, aby neměly síly, resp. byly oslabeny pro svůj rozvoj. Upevní dominanci dolaru. Dodají zakázky svému zbrojnímu průmyslu, neboť vojensko-průmyslový komplex je hlavní páteří americké výroby (a místem, kde se koncentruje vývoj nových technologií). Zopakujme, že Spojené státy nejsou schopny (pokud vůbec někdo je) chaos řídit. Dynamika, sila nezamýšlených důsledků atd. je příliš silná. Snaží se ale pro sebe získat výsledky těchto procesů a chaos vyvolávat/posilovat tam, kde jim to přijde výhodné pro jejich zájmy. Tuto třetí variantu považuji v současnosti za hlavní s tím, že předchozí dvě tvoří minoritní části, které se objevují v určitých zahraničně-politických rozhodnutích, ale nejsou celkově dominantní. Při pokračující eskalaci situace (a to nejen geopoliticky, ale i socio-ekonomicky) se ovšem druhá situace Velké války, nikoliv jen lokálních konfliktů, stává postupně stále pravděpodobnější. Spojené státy používají následující mix opatření, aby oddálily svůj pád jakožto hegemona. Připomeňme si, že jen velmi zřídka v dějinách hegemon sám ustoupil ze své pozice (Velká Británie po II. světové válce) a předal „žezlo“ dalšímu, nebo se snad dokonce podílel na tvorbě multilaterálního pořádku. Jaké politiky, resp. nástroje, volí Spojené státy, aby oddálily svůj pád? V mezinárodní úrovni je to mimo jiné právě výše uvedené záměrné vyvolávání chaosu. Na úrovni mezinárodní, ale i domácí, je to propaganda. To není nic nového, ani Hra s ohněm specifckého pro USA, samozřejmě. Propaganda má několik cílů, tím hlavním strategickým je pomáhat atraktivitě Spojených států. Používají se k tomu dva mýty: USA jako ochránce svobody a lidských práv (za která bojuje neutuchajícně po celém světě), a k čemuž slouží i podpora různých „neziskových“ organizací, které v daných zemích tvoří pátou kolonu. Lidská práva jsou používána selektivně jako „klacek“ na nepohodlné země, zatímco u jiných (typicky, ale nejen Saúdská Arábie) jde o „kulturní rozdíly.“ O stabilním faktoru ve formě dlouhodobé a multidimenzionální podpoře Izraele, netřeba ztrácet slov. Druhý mýtus je určen dominantně pro domácí publikum: mýtus selfmade-mana. Zde se traduje, že pilná práce v USA stačí k tomu, aby se člověk i z chudáka vypracoval na boháče. Tento mýtus je v souladu s americkým typem protestantské etiky, která zjednodušeně řečeno tvrdí: jsi-li chudý, můžeš si za to sám, jsi-li bohatý, Bůh tě má rád. Problém sociální je tak oslaben (Spojené státy mají nejslabší sociální systém ze všech vyspělých zemí), ve veřejné debatě umrtven, neboť je dokonale individualizován. To je přesný opak od evropské kontinentální tradice vyjádřené v heslech: rovnost, volnost, bratrství. Mýtus selfmade-mana brzdí sociální protesty. Bylo to až hnutí Occupy Wall Street, které si z článku J. Stiglitze vypůjčilo heslo „my jsme 99%“, a začalo upozorňovat na obrovskou nerovnost v USA jako na politické téma. Nerovnost v USA je srovnatelná s Ruskem a Čínou a je mimo kategorii vyspělých zemí. Mýtus self-made mana byl vyvrácen v nedávné době celou řadou studií, které jasně prokazují, že USA jsou spíše oligarchie, než demokracie a mají mnohem nižší sociální mobilitu než většina evropských zemí. Špionáž/špiclování. I to je klasický nástroj, ovšem nikoliv v míře a rozsahu, jak jej provozují Spojené státy. Naštěstí o NSA víme díky statečnému Snowdenovi, další informace o pravé tváři politiky USA jsme získali mimo jiné díky Manningové a Assangeovi. Spojené státy jsou jako správný hegemon v úpadku paranoidní, a snaží se sledovat všechny, všude, stále. Tímto způsobem bezesporu shromáždí pozoruhodné množství dat. Nicméně sběr velkého množství informací neposkytuje dostatečné vodítko pro jednání, pokud informace nejsou uspořádány v logický celek (systém), a chápány ve svých souvis- lostech a dynamice. Na to je už ale třeba lidský faktor, který bude umět aplikovat systémovou teorii. Představa, že sesbíráním maximálního množství informací budu moci řídit systém, patří do newtonovského paradigmatu. Toto paradigma postuluje, že svět je uzavřený stroj, a pro ovládání budoucnosti stačí znát „jen“ všechny informace. Tato úvaha je v dnešní době zcela mylná. Dohody TTIP a TPP. Jak již bylo popsáno, obě dvě dohody sledují několik cílů. Jednak dostat do své ekonomické orbity (a pro zachování amerických korporací) členy EU, odříznout Evropu od Ruska. Jde o potvrzení statutu vazala, o kterém píše už Brzezinski. V případě TPP pak jde o oslabení Číny, neboť TPP se koncentruje na země, které v posledních letech více obchodují s Čínou, než s USA (Japonsko, Austrálie). Oba dva návrhy jsou propracované, neboť kromě beneftu pro americké korporace, jsou i symetrické na obě strany oceánu. Nabízejí zachování zóny, která bude donucena akceptovat americké dolary, čímž budou moci Spojené státy dál kumulovat dluh. Spojené státy se tak snaží udržet svůj ekonomický vliv, kontrolu nad kapitálem. Jak ale uvidíme v dalším článku, tvoří se kontrastruktury (viz např. nedávný summit skupiny BRICS a projekt Číny – Hedvábná stezka). V otázce stability systému došel Prigogine k závěru, že „čím je systém složitější, tím četnější jsou typy fluktuací ohrožujících jeho stabilitu. A lze si klást otázku, jak vůbec mohou tak složité systémy, jakými je lidská bytost nebo systém životního prostředí existovat? Jak to zařizují, aby se vyvarovaly trvalého chaosu? Částečnou odpovědí na tuto otázku může být stabilizující vliv dorozumívání a difúzních dějů. Ve složitých systémech, kde druhy a jednotlivci na sebe navzájem mnoha různými způsoby působí, se difúze a dorozumívání různých částí systému zdají být účinné. Stabilizace („uklidňování“) umožněná vzájemným dorozumíváním a nestability vyvolané fluktuacemi si navzájem konkurují. Výsledek tohoto soupeření určuje meze stability.“ (Prigogine, I., Stengersová, I.: Řád z chaosu, str. 180) Podíváme-li se na výše uvedené, znovu si uvědomíme klíčovou důležitost komunikace – což je v mezinárodních vztazích strana 52 ORL 2014-8 DIPLOMACIE. Hledání diplomatických řešení před konfliktem, musí být prioritou každého svéprávného jedince. Válka je selháním lidského rozumu, píše Oskar Krejčí, ve své knize Válka. (ke stažení ZDE). Ve své knize, kterou lze vřele doporučit uvádí rovněž cesty, jak se válce vyhnout, resp. jak ji učinit méně pravděpodobnou. Dovolím si stručný souhrn: předkládat iniciativy v oblasti odzbrojení by měl nejsilnější stát či koalice. Vnitrostátní režim by měl být uspořádán tak, aby omezoval vliv na vládu těch skupin, které vydělávají na šíření nenávisti, strachu, zbrojení a na válkách. Oslabovat moc vojensko-průmyslového komplexu. Jedinou obranou proti občanské válce je sociálně spravedlivý režim (!). Cílevědomá výchova k míru. A jak postupovat jako občané, aktivisté? Dovolím si opět odcitovat Oskara Krejčího: „Potřebná je také občanská iniciativa k mobilizaci parlamentních i mimoparlamentních sil, které by nepřetržitě kritizovaly agresivní války a demaskovaly politiky i sociální skupiny, proftující z válek. Neméně významné je vyvíjet trvalý tlak na ty masové sdělovací prostředky, zvláště pak televizi, které šíří právní nihilismus či propagují militarismus a válku.“ http://blisty.cz/art/74225.html Máme debilní představy o našem ohrožení, které posluhují USA. Hra s ohněm rologii a je též členem České pirátské strany. Je známý pro někoho možná kontroverzními názory, kterými však nutí nad věcmi přemýšlet i z jiných úhlů. A jelikož se názory týkají většinou zásadních záležitostí, dost často vyvolávají ostrou polemiku. Tak se stalo i před několika dny na sociální síti, kdy se téměř každý, kdo má svůj profl, nějak zapojoval do debaty nad smrtí českých vojáků v Afghánistánu. I když v tuto chvíli další události zastínily toto téma, přece jen stojí za to se u něj zastavit. Ostatně - ani události současné nenechává Antonín Baudyš stranou svého zájmu, takže v nejbližším čase přinesou ParlamentníListy.cz jeho vyjádření i k tomu, co se mohlo přihodit s malajsijským letadlem na Ukrajině a jaké na to má on osobně názory. Ale zpět k válce v Afghánistánu a jejím obětem. „Uvěřili jsme představě, že Afghánistán je pro Západ nebezpečný. Uvěřili jsme tomu, že vzdáleně, ale možná snad trochu přece, nějak souvisí Afghánistán s 11. zářím. Vytvořili jsme si zcela debilní představy, abychom pomohli světové velmoci naplnit její zrůdné záměry. Už dvanáct let tuto zemi okupujeme. Za těch dvanáct let jsme ji rozesrali mnohem více, než jak na tom byla dříve. A teď se divíme tomu, že nám tam sejmuli čtyři kluky. Říkám natvrdo: Kluci a holky v Parlamentu, kluci a holky v novinářské obci - je to vaše práce,“ napsal tvrdě Antonín Baudyš na Facebooku spolu se sdíleným odkazem na článek Britských listů nazvaný Slzy pro žoldáky. Reakce na sebe nenechaly dlouho čekat – během krátké doby jich bylo hned několik set. Většina z nich vyčítala Baudyšovi jeho údajnou neúctu k vojákům, kterou, měli pocit, že vyčetli z jeho statusu. Ten se však bránil. Antonín Baudyš, syn stejnojmenného bývalého ministra obrany, studoval Jde o zištnou válku proti slabým, říká Baudyš teologii a filozofii. Nyní se věnuje ast- „Sám se vůči vojákům nikde nevymezuji. Ale že jde o očividně zištnou válku silných proti slabým, myslím, přehlížíš,“ reagoval na jeden z příspěvků jeho facebookových přátel. „Honíme chudáky po horách s pomocí nejmodernějších technologií, jako jsou drony, radary a další. Svět je přitom plný ošklivých vládců a hnutí, viz například v Zimbabwe. Tálibán je pouze záminkou, proč tam být. Nemluvě o tom, že příslušníkům wehrmachtu bychom mohli s touto úctou skládat stejné pocty za jejich hrdinství, že nereptali, když je poslali. Okupované národy Evropy přitom ohrožovaly Německo asi tak stejně, jako Tálibán ohrožuje Evropu,“ bránil se Antonín Baudyš proti smršti některých příspěvků padajících na jeho hlavu. Podle něj, pokud si chce někdo povídat o tom, proč v Afghánistánu skutečně naše armáda je, tak by si měl nastudovat alespoň v kostce to, co se kolem Afghánistánu dělo před invazí. „Protože všechno, co se píše PO invazi, už je pouhá propaganda, která postrádá kontext, a tím i smysl,“ poznamenal dál Baudyš. Snažil se pak vysvětlit i to, že celá diskuze, která se pod jeho odkazem vedla, z jeho hlediska není ani o vojácích. Zabití vojáci sloužili korporátnímu fašismu „Jejich smrt byla jen motivem, abych se do toho, proč se do téhle špinavé války, které se bohužel účastníme, mohl opřít. Ale to, že zabití vojáci sloužili korporátnímu fašismu, je fakt, nikoli urážka. Řeči o terorismu a bezpečí jsou bezostyšnou lží, kterou jsme už třináct let ohlupováni. To, že naši okupují neštastnou zemi jenom kvůli strategickým hrám s ropou a zemním plynem, je evidentní pro každého, kdo je ochotný to alespoň trochu zkoumat,“ domnívá se Baudyš. Podle něj je navíc též dobré mít na paměti, že se samozřejmě věci často dějí nepřímo. I proto napsal jednomu z oponentů mimo jiné také například tato slova: „Uvědom si, že Spojené státy v podstatě stále zacházejí i s Evropou a zejména Německem v duchu: My jsme válku vyhráli, je to tady naše. Viz odposlouchávání německé vlády a lídrů Evropské unie.“ http://www.parlamentnilisty.cz/arena/ monitor/Mame-debilni-predstavy-onasem-ohrozeni-ktere-posluhuji-USARozesrali-jsme-to-uderil-flozof-a-astrologBaudys-clen-Piratu-328155 strana 53 ORL 2014-8 Černé skříňky z MH17: Nebyl to pilot, kdo v kabině mluvil poslední Studená válka kdysi vycházela z několika pravidel, přičemž tím základním ale byla tichá shoda obou stran, že horkou válku sice vyhrát nelze, o to více je třeba vzájemných naschválů a problémů. Jaký obrázek nabízí ta nynější? Pro přehlednost lze situaci rozdělit do tří rovin, přičemž tou první může být rovina sankcí a protisankcí. Modelovým příkladem je třeba ruský zákaz dovozu ovoce z Polska. Rusko ofciálně argumentuje sanitárními důvody, podle Hlasu Ameriky je to cílený útok na blízkého amerického spojence v odvetě za unijní sankce, a nacionalisticky naladění Poláci mezitím chtějí všechna jablka sníst raději sami, že tím prý „naštvou Putina“. Faktem ale zůstává, že Polsko vyváželo dvě třetiny své zemědělské a ovocnářské produkce právě do Ruska, což platí i pro 56 procent zmíněných polských jablek – těch se ročně do Ruska prodalo celkem za 438 milionů eur. Jinými slovy, bez ruského trhu se polské zemědělství, klíčový sektor ekonomiky, ocitá v provazech. Úder zasazen, Washington přihlíží, jak se jeden z nejvěrnějších spojenců ocitá v potížích, ale co s tím? Není pravděpodobné, že by USA Polsku kompenzovaly obchodní ztráty – udělají to jednou a v Evropě se hned natáhne osmadvacet rukou, neboť pod vedením Baracka Obamy se do ekonomických potíží v důsledku protiruských sankcí dostávají frmy z EU i USA, Českou republiku nevyjímaje. Pravděpodobnější je, že postiženým poradí, ať se pro kompenzace obrátí na Brusel, ten ale mezitím na Rusko uvalil další sankce, po nichž bude zcela jistě následovat další odveta Kremlu – třeba ak- Černé skříňky z MH17: Nebyl to pilot, kdo v kabině mluvil poslední tuálně uvalení cel na dovoz ukrajinského zboží, které bylo až dosud na ruském trhu konkurenceschopné hlavně jen kvůli nulovým dovozním clům – a jsme v dokonale bludného kruhu. A mimo to, obecně platí, že pokud není řeč o dodávkách zbraní a vojáků nebo alespoň „vojenských instruktorů“, bývá Washington na pomoc skoupý, a tak pokrytí výpadku ukrajinského exportu do Ruska také padne na Brusel – a s ním vlastně i celá Ukrajina, protože i bez exportu do Ruska se ukrajinská ekonomika de facto rychle hroutí, a to i bez války na východě země. To je ale úplně jiná situace, než jakou předestřel Barack Obama, když minulý týden vyhlašoval sankce: podle něj měly tvrdě zasáhnout především ruskou těžbu a prodej ropy. Agentura Reuter´s nicméně v zevrubné analýze nabízí jiný scénář. Její tři hlavní závěry spočívají v tom, že za a) Rusko, které bylo v oblasti technologií tradičně závislé na dovozu ze Západu, bude nyní okolnostmi donuceno začít vyvíjet technologie vlastní, což jen ve výsledku podlomí dosavadní západní monopol v této sféře; za b) ze současné situace vyjde jako vítěz Čína, která už rychle zaujímá místo uvolněné západními frmami; a za c) suma sumárum, sankce proti Rusku tak ve fnále mohou znamenat konec technologického náskoku Západu v ropném sektoru. (Celá analýza Reuter´s je ZDE). A co víc, snaha zasáhnout ruský ropný sektor podle expertů nedává smysl, respektive prokazuje, do jaké míry Washington nechápe realitu. „Ruská produkce ropy dosahuje svého vrcholu a bude už jen klesat,“ vysvětluje Richard Heinberg z Post Carbon Institute. „Americké a unijní sankce tento pokles urychlí, což vyžene světové ceny ropy jakmile dojdou Spojeným státům volné kapacity, načež hlavní nárůst cen lze očekávat v letech 2017 až 2020. Rusko v té době stále ještě bude exportérem a bude tak proftovat z vysokých cen (a to možná do míry, která vykompenzuje ztráty způsobené sankcemi). Spojené státy ale budou dál jedním z hlavních světových dovozců a prožijí opakování ropného šoku z roku 2008, který napomohl propuknutí fnanční krize. Není pochyb, že ministerstvo zahraničí USA dnes upřímně věří, že Spojené státy s nynější image energetické supervelmoci budou s to dodávkami nahradit Evropě závislost na ruském zemním plynu. Možná jsou Evropané tak hloupí, že tomuto bludu propadli rovněž. Jsou to ale vysoké sázky bez naděje na výhru. Nezbývá než doufat, že se všichni hráči z těchto halucinací proberou dřív, než hra začne být opravdu ostrá.“ Evropané podle všeho úplně hloupí nejsou a ze sankci vyřadily vše, co by se mohlo dotknout zemního plynu. Nicméně není jasné, jestli Unii podobné trestání Ruska sankcemi při současné snaze přežít díky ruskému zemnímu plynu nejbližší zimu, může projít. Třeba analýzy amerického Morgan Stanley naznačují, že Rusko pro podobné pokrytectví Unie pochopení mít nemusí a plynové kohoutky prostě zavře. A bude zima. Rovina politická Možná je zastavení dodávek plynu do Evropy až ta krajní možnost, protože Rusku se peníze od platících evropských zákazníků hodí, a vedle toho se zdá, že vztahy Moskvy a hlavních unijních států jsou mnohem lepší, než by se na pohled a na sankcemi obsypaném povrchu mohlo jevit. Vyjádřil to i ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov, podle něhož současné napětí eskalují především USA, zatímco někteří evropští partneři si v Moskvě potají stěžují na Obamovy plány. Podle Lavrova tak Evropa k sankcím přistupuje bez elánu, „uměle“. Krátce na to The Independent zveřejnil zprávu o tajném německoruském plánu, který měl vyřešit ukrajinskou krizi en bloc, ale zadrhl se ve chvíli, kdy u Doněcka dopadly na zem trosky malajsijského boeingu. Plán měl znovu „ožít“ zároveň se zahájením vyšetřování letecké katastrofy, ale… Vnucuje se několik otázek. Proč by měl Putin sestřelovat letadlo a tím i pohřbívat svůj vlastní mírový plán, jehož dojednání s Německem určitě nebylo snadné? Nebo snad chtěl někdo ten plán „torpédovat“? Proč USA, Británie a Lotyšsko v Radě bezpečnosti OSN bránily rozhodnutí o vyšetřování havárie boeingu? Proč ukrajinská armáda v oblasti dopadu letounu vedla bojové operace ještě minulý čtvrtek, tedy více než dva týdny po katastrofě, a zahraniční inspektoři se tak nemohli dostat na místo? A proč Kyjev armádu zastavil až poté, co Rusko v Radě bezpečnosti OSN a v OBSE předložilo satelitní snímky z místa katastrofy doprovázené „podezřením“, že Kyjev příměří strana 54 ORL 2014-8 odkládá, aby na místě stihl zlikvidovat důkazy? A co si počít s „dokonale utajeným“ tvrzením OSN, že nemá důkazy o ruských dodávkách zbraní ukrajinským rebelům? Nebo s tím, že zatímco Kyjev použití balistických střel krátkého doletu popírá (a prý vlastně ani žádné nemá), zdroje NATO zprvu tvrdily opak, ale posléze Kyjevu přitakaly? Je příznačné, že staronový ukrajinský premiér a zástupce amerických zájmů v Kyjevě Arsenij Jaceňuk prohlásil, že v existenci tajné německo-ruské mírové smlouvy není s to uvěřit, nicméně na adresu kancléřky Merkelové neudržel nervy. „Merkelová má vždy pravdu,“ postěžoval si na tiskové konferenci. „A když ji nemá, platí pravidlo číslo jedna.“ A prezident Petro Porošenko, který každý den „konzultuje“ s americkým viceprezidentem Bidenem, pro změnu odmítl jednu ze součástí německo-ruského plánu, tedy fnanční kompenzaci za Krym: „Ukrajinské území není na prodej.“ Tak jednoznačné to ale není. Německý ministr zahraničí Frank-Walter Steinmeyer sice podotkl, že důvěra Berlína v Moskvu je sice „silně otřesena“, nicméně pokračování rozhovorů s Kremlem prý nelze vnímat jako „politickou naivitu“, protože „bez účasti Moskvy se seriózního řešení ukrajinské krize dobrat nelze“. A šéf kyjevské diplomacie a někdejší ukrajinský velvyslanec v Německu Pavel Klimkin takřka současně prohlásil, že je „třeba obnovit někdejší důvěru ve vztazích Ukrajiny a Ruska“ a že intenzivnější integrace Ukrajiny a EU je možná i při uchování spolupráce s Ruskem. To je formulace jako vystřižená z německo-ruského plánu. Znamená to, že stále žije? A že se tedy zájmy USA a Německa v Kyjevě stále více rozcházejí, což se odráží i v rétorice „jejich“ kyjevských politiků? Rovina „izolační“ Západ se sice už rutinně staví do pozice všeobjímajícího „mezinárodního společenství“, ale ve skutečnosti reprezentuje jen USA, EU plus něco málo zemí navíc. Zbytek, tedy většina, světa stále hlasitěji zpochybňuje aroganci Západu při ohýbání mezinárodního práva, kdykoli se mu to hodí, a má na paměti praktický zánik Iráku či Libye coby států, nebo destrukci Sýrie. O postojích „zbytku světa“ se v týdnu osobně přesvědčil ministr zahraničí USA Černé skříňky z MH17: Nebyl to pilot, kdo v kabině mluvil poslední John Kerry v Indii. Jeho protiruská rétorika v Dillí nezabrala, naopak Indové mu připomněli špiclování, které odhalil Edward Snowden, Kerryho snahu prodat Indii zbraně a jaderné elektrárny pak tamní média rovnou přirovnala k pokusům upoceného podomního cestujícího z divadelních her Arthura Millera, a co víc, Indie se také distancovala i od Obamova plánu „rebalancovat“ mocenské vztahy v Asii. Vzápětí pak svůj postoj Dillí potvrdilo tím, že se na půdě Světové obchodní organizace (WTO) vzepřelo americké hegemonii a zabránilo přijetí dohody, která ohrožovala globální potravinovou bezpečnost. Objevují se už i hlasy, podle nichž tak WTO jako taková do budoucna ztrácí smysl… Pokud tedy Evropa chce z Ruska jen zemní plyn, ale sankcemi postihuje ruské ropné frmy, pro Indii, Čínu, Vietnam a další dynamicky rostoucí ekonomiky je to nejspíš dobrá zpráva – zbude na ně víc. Pokud Evropa už nechce kupovat ruské zbraně, je to dobrá zpráva pro Indii, Irák, Egypt, Venezuelu, Brazílii a další státy. Podle všeho platí, že BRICS i lídři Šanghajské organizace pro spolupráci jsou na stejné vlně. A nejen to, spekuluje se, že státy BRICS popřou dominanci Západu i v případě Argentiny, která se z libovůle jednoho amerického miliardáře ocitla na hraně technického bankrotu. Zatímco Čína při vědomí „bankrotového útoku“ z USA poskytla Argentině mnohamiliardový úvěr, Moskva s Buenos Aires „konzultuje nové výzvy a hrozby“, a podle některých zpráv se má právě Argentina stát dalším členem BRICS. A co víc, nedávno ustavená rozvojová banka BRICS má „ukončit světovou západní dominanci v globálním fnančním a ekonomickém řádu“, čímž jsou míněny především Mezinárodní měnový fond a Světová banka. Barack Obama, který se mezitím pustil do studené války i s Čínou, a to v Africe, tak podle všeho používá nástroje, které se přežily. Je stále méně jasnější, proč by měl někdo bojovat v amerických válkách za zachování hegemonie dolaru a tím i amerického supervelmocenského statutu, tím spíš, že ten padá bez ohledu na nynější Obamovu politiku. Co dál? Právě za takto rozehrané partie ukrajinská armáda odpálila čtyři balistické střely, což dnes spolu se Západem popírá, ale žádná z raket nezasáhla cíl a ani nedopadla na zem, konstatují zdroje, které nelze ofciálně potvrdit. Podle nich to ale znamená, že všechny čtyři rakety byly sestřeleny krátce po startu, a to sestřeleny z ruského území. John Kerry vzápětí oznámil, že je Kyjev ochoten okamžitě vyhlásit příměří a zahájit mírové rozhovory, byť jejich účastníci v Minsku se zatím shodli jen na propuštění zajatců. Hned v pátek pak Barack Obama telefonoval Vladimiru Putinovi. Oba se shodli na důležitosti „okamžitého a udržitelného příměří“, i na tom, že se v pohledu na ukrajinskou krizi dál „významně rozcházejí“. Obama opakovaně vyjádřil „hluboké obavy“ v souvislosti s „pokračující ruskou podporou separatistům na východě Ukrajiny“, zatímco Putin označil americké sankce za „kontraproduktivní a poškozující vzájemnou spolupráci a mezinárodní stabilitu jako takovou“. Obama sice vyzval Putina k diplomatickému řešení konfliktu, nicméně USA vzápětí oznámily úmysl vyzbrojit a vycvičit oddíly ukrajinské Národní gardy, polovojenské jednotky, jejichž loajalita vůči Kyjevu není pevná a do budoucna mohou plnit roli destabilizujících geril třeba podle afghánského či iráckého modelu. Proč tedy Obama vlastně Putinovi volal? A mezitím na Ukrajině… -- Ukrajinská vláda zvedla daň z těžby nerostů z 5 na 8 procent, u ropy z 39 na 45 procent a u zemního plynu rovnou na trojnásobek. „Jsem si jistý, že frmy Rinata Achmetova i Kolomojský budou zvýšené daně platit s radostí,“ prohlásil premiér Jaceňuk na adresu dvou nejbohatších ukrajinských oligarchů. Současně se ukázalo, že Ihor Kolomojský prodává ukrajinské armádě neprůstřelné vesty za vysoce předražené ceny. Vláda vyčlenila na nákup zbraní a vojenské techniky bezmála 600 milionů hřiven a na armádu jako takovou 9,5 miliardy hřiven (skoro 800 milionů dolarů), aniž by poslancům vysvětlila, odkud hodlá tyto peníze vzít, občané začali platit „válečnou daň“ ve výši 1,5 procenta ze svých příjmů, v zemi ale sílí protiválečné protesty a stále více rekrutů odmítá povolávací rozkazy a morálka v řadách arstrana 55 ORL 2014-8 Černé skříňky z MH17: Nebyl to pilot, kdo v kabině mluvil poslední mády klesá k nule. Podle všeho nepomáhají ani mobilizační koncerty ukrajinských umělců přímo na frontě. Mezitím pokračuje válečný soud s příslušníky 51. mechanizované brigády, kteří hromadně přešli na ruské území a byli „internováni“ zpět na Ukrajinu. Z oblasti pokračujících bojů dál přicházejí zprávy, které ani nemusejí být v rozporu: podle Kyjeva například armáda obsadila město Šachťorsk, podle rebelů jsou ovšem vládní vojáci v Šachťorsku ve skutečnosti obklíčeni. Další vládní vojáci bojují u Luhansku, ale podle rebelů jsou obklíčení na jihu Luhanské oblasti, prý s rebely zahájili jednání o kapitulaci. Konec „počáteční fáze protiteroristické operace“ byl v každém případě z počátku září ofciálně posunut do poloviny září. spáchaných ještě na přelomu roku na Majdanu… -- Parlament mezitím na uzavřeném zasedání schválil vstup zahraničních investorů do ukrajinské plynové soustavy, načež vláda zveřejnila seznam státních podniků, které budou ještě letos privatizovány. http://literarky.parlamentnilisty.cz/tem a/87-tema-na-tento-tyden/18035-erneskiky-z-mh17-nebyl-to-pilot-kdo-v-kabinmluvil-posledni -- Bez teplé vody žije v Kyjevě kvůli vládním úsporným opatřením víc než polovina klientů největší teplárenské frmy v metropoli, většina obyvatel Kyjeva s tím prý ale souhlasí. Vláda mezitím rozpočítala spotřebu zemního plynu pro jednotlivé region země, a to až do příštího dubna, přičemž na celkových škrtech chce ušetřit asi miliardu hřiven. -- Švýcarský farmaceutický gigant Novartis zkrátil pracovní dobu šéfovi svého ukrajinského zastoupení na jednu hodinu týdně, s úměrným snížením platu. -- Většina Ukrajinců z Kyjeva a západu země podporuje vstup do EU. Ambasády Polska, České republiky a dalších zemí mezitím kolabují pod náporem žadatelů o víza. -- Prezident Petro Porošenko obvinil poslance, že jsou „pátou kolonou“, protože neschválili jeho návrh uznat samozvané „lidové republiky“ v Doněcku a Luhansku za „teroristické organizace“ -- Zároveň Porošenko vyjádřil nespokojenost s „tempem vyšetřování“ vražd PS. Předběžné prozkoumání černých skříněk malajsijského boeingu po týdnu neukázalo „nic mimořádného“, konstatuje malajsijský New Sunday Times. Podle jeho zdrojů přístroje zaznamenaly komunikaci pilotů s řídící věží a nic nenasvědčuje tomu, že by si „piloti něčeho všimli nebo něco cítili“. Poslední nahraný hlas přitom údajně „nepatřil pilotovi“. List přitom připomíná, že není zřejmé, zda ukrajinská strana už mezinárodním vyšetřovatelům předala záznamy komunikace letových dispečerů s letadlem. Vědecký kontra intuitivní výklad vzniku vesmíru a člověka Josef Staněk "Vědecký" výklad vzniku vesmíru a člověka každý zná. Učil se jej ve škole. Pro přehlednost jej zkráceně zopakuji: Na počátku byla singularita. (Nikdo neví, co to je.) Před 13,7 miliardami roků se této singularitě zachtělo třesknout, a tak z bodu menšího než elektron na místě dnešního středu vesmíru explodovala hmota, čas a prostor, ze kterých se postupně vytvořil rozpínající se vesmír, jak jej dnes známe. Postupem miliard let se ze změti částic samovolně konstituovaly galaxie, slunce a planety. Mezi nimi i naše slunce a naše planeta Země. Do pramoří na jejím povrchu bušilo kosmické záření všeho druhu, a proto se v něm vytvořily dusíkaté sloučeniny. Následně i první aminokyseliny a bílkoviny. Ty se náhodně sdružovaly v "koacerváty", které si opět "samospádem" vytvořily první nukleinovou kyselinu (DNA). Tím se koacerváty náhodně oživily a staly prvními živými buňkami. První živé buňky se přeměňováním neustále přizpůsobovaly prostředí, až přišly na to, že nejlépe pro ně je se sdružit. Tak opět vývojem a náhodně vznikly všechny složité živé organismy. Nakonec se v důsledku přizpůsobování se buněk životním podmínkám vyvinuly i opice. Do jedné DNA v těchto opicích náhodně udeřilo mutagenní záření nebo nověji zapůsobil virus. To způsobilo, že se omezil růst čelisti těchto opic. V důsledku této šťastné mutace opici se zkrácenou čelistí začal růst mimořádně mozek. Tak se proměnila v lidoopa. V důsledku takového zvětšení mozku jeho nositele napadlo, že by měl začít pracovat. Prací se ovšem zpotil, ale ztráta srsti se ku podivu stala pro vývoj upřednostňujícím prvkem. Tímto samovolným vývojem se na zemi objevil pračlověk, Homo sapiens. Ten se dále sám od sebe vyvíjel až do podoby současného člověka. Z hrdosti nad svým důvtipem, pomocí kterého tato skupina vědců objevila, proč a jak tu je. To je vedlo k tomu, že se sami nazvali druhem zvířete Homo sapiens sapiens. Neboli člověk moudrý na kvadrát. Při domýšlení důsledků této vyučované domněle vědecké teorie se každému vyškolenému absolventu moderní školy stane "jasným", že jeho vlastní existence je náhoda, že jeho život jako jedince nemá žádný nadčasový smysl. Svůj život na Zemi vnímá takto "vyškolený" absolvent pouze jako prosté biologické přežívání těla. A podle tohoto závěru se stoupenec "vědeckého" světového názoru (ateismu) následně v průběhu života chová. Jeho všeovládající životní flozofí se stane úsilí o to, užít si v životě co nejvíce živočišných slastí těla a co nejvíce se vyhnout bolesti. Protože na školách a v médiích působící stoupenci "vědeckého světového názoru" jej také "vyškolili" v tom, že po smrti jeho těla již nic není, vše, co se netýká hmotného těla, považuje za vědecky překonané pověry zaostalých divochů. (Ač žádný ze žijících přírodních kmenů k "myšlence" ateismu nikdy nedošel.) strana 56 ORL 2014-8 Vědecký kontra intuitivní výklad vzniku vesmíru a člověka vzdálenosti od Boha existovaly ve stavu nevědomé blaženosti neboli "limbu". (Sladký spánek.) V některých z těchto zárodků se ale probudila touha přiblížit se více k blaženost poskytujícímu Světlu. Přiblížení je ovšem možné jen skrze poznání Boha. Z lásky k těmto zárodkům Podstata světa uvolnila část energie ze sebe a rozdělila nic "na plus něco (velký třesk našeho vesmíru ) a mínus něco (stínový vesmír)". Viz čínská monáda, jin a jang v kruhu, v proměňující se jednotě celku. Náš vesmír tedy Bůh z lásky k těmto k němu směřujícím duchům učinil jako "takové pískoviště pro hraní" neboli prostor pro rozvoj duchů, jež se chtějí přiblížit ke Světlu věčného života. Oproti tomuto "vědeckému" popisu smyslu existence vesmíru a člověka, která se vyučuje, existuje i poznání "materialistickou vědou" neuznané, kterému se říká intuitivní. To se opírá o poznatky ducha ve stavu změněného stavu vědomí. Duch je ta nehmotná energie, jejíž přítomnost v člověku prokazuje odlišnost chování člověka od chování zvířat. Tento duch člověka je pomocí abstrakce zákonů z přirozených dějů schopen poznat, že skrze chování atomů a živých buněk těla je možné z nich abstrahovat informaci o celé genealogii vesmíru a člověka. Egyptští hermetici tomuto překvapivému jevu říkali zákon "jak nahoře, tak dole". (Neboli shodnost zákonů makrokosmu a mikrokosmu.) Dnes z chování částic fyzikové odvozují všechny děje ve vesmíru. Také biologové a lékaři tzv. celostní medicíny využívají poznatku, že každá buňka těla nese v sobě informace o dění v celém organizmu. Jak podivný to úkaz ve vztahu k teorii náhodného vzniku života. Zbývá domyslet do důsledku poznatek, že každá buňka v těle nese zápis o čemkoliv, co se dělo nebo děje v celém těle! Na základě uvědomění si tohoto jevu si můžeme další abstrakcí uvědomit, jak to vlastně bylo se vznikem života i vesmíru. Jen se to skrze rozvinutí vlastní intuice naučit číst! Aby to ale současný člověk dokázal, musel by se nejprve vymanit z materialistické hypnózy, kterou mu vládnoucí společnost éry temného věku (Kali juga) vsugerovala. Obsednutí myšlení současné vědomostní elity materialismem neboli vyzařováním ducha hmoty Ahrimana, znemožňuje jí k těmto závěrům dospět. Toto zablokování myšlení ovšem znemožňuje transformaci současného konzumního člověka v plnohodnotnou duchovní bytost. (V člověka ráje.) Zatím se mocným tohoto světa, správněji "obsedlým lží o podstatě tohoto světa", daří tento proces procitnutí lidstva blokovat. A to proto, že jim tento mylný výklad podstaty a smyslu existence světa umožňuje považovat se po dobu života za bohy a nadlidi. Jejich pozemská moc jim skrze peníze naznačuje, že jim toto sebehodnocení dává možnost jednat alespoň po dobu života podle své vůle. Tuto dočasnou příležitost mylně vnímají jako svobodu! Tímto láskou vedeným záměrem byl Bohem dán smysl existence hmotného vesmíru!!! Nám lidským duchům byla vytvořena hmotnost coby "píseček na hraní neboli poznání Podstaty světa". Prožitím života v hmotnosti v ní pohybující se duchovní bytosti (lidé i je sledující andělé) poznávají lépe Boha. Tím mohou "zvyšovat svoji vibraci" (duchovní kvality) a přibližovat se ke Světlu. Proto je dar života takovou hodnotou z hlediska věčnosti. Lidským duchům se tímto dává možnost (po oddělení těla) přiblížit se ke Světlu blíže, než byly před tím. Kdo tuto příležitost využije, získá pravý (věčný) život. Zdá se mi, že i andělé lidem na cestě pomáhající, za tuto pomoc z lásky "vibračně" rostou. Pro kontrast s výše uvedeným "vědeckým" popisem vzniku a smyslu existence vesmíru a člověka popíši, jak je z mých "buněk a atomů vyčetl" můj duch. Z výše uvedeného můžeme pak lépe pochopit, co myslel Ježíš řadou výroků o skutečném smyslu života, mj.: "Co by získal člověk, kdyby celý svět získal, ale svou duši ztratil!" (Neboli promeškal možnost přiblížení se Světlu skrze pozemský život.) Na počátku byla jen zářící Podstata světa, která je nyní nazývána lidským pojmem Bůh. Byla obklopena kruhem z Ní odvozených bytostí, které pozemská náboženství nazývají archanděly a anděly. (Ti podle indických legend vznikli z duchovních zárodků, vyvinuvších se v procesech začátku a konce předchozích Velkých třesků.) Kromě nich tam před počátkem - ovšem ve větší vzdálenosti od zářícího Boha - byly i jiné do začátku vzniku člověka nezformované duchovní zárodky. Ty ve velké Pozemský život má pro lidskou bytost smysl jen tehdy, využije-li jej k rozvoji poznání rozumového i duchovního! Tím k poznání Boha - podstaty světa neboli Světla! Vědecko-ateisticky, živočišně či konzumně pojatý život, jak jej lidem nabízejí současné pseudoelity, velkého smyslu nemá. Každý se o tom přesvědčí, jakmile "odloží tělo". Já se domnívám, že naštěstí skrze velkou milost Podstaty světa i tito současní, Duchem materialismu oklamaní strana 57 ORL 2014-8 duchové, dostanou skrze reinkarnaci možnost "reparátu" života. Aby po konci existence vesmíru se mohli věčně hřát v blízkosti Světla. Vědecký kontra intuitivní výklad vzniku vesmíru a člověka Mischa Maisky mluví zapáleně, ke každé otázce ho napadá gejzír odpovědí, přeskakuje ze souvislosti na souvislost, ale z každé odbočky se hned zase bezpečně vrací. Znělý hlas má posazený na horní hranici http://www.mnohovesmir.estranky.cz/c lanky/trocha-vedy/vedeckyintuice.html Co je na ní tak zajímavé? Už jen to, jak málo toho o ní lidé vědí. Můj učitel Grigorij Pjatigorskij, který žil v Americe, ke konci života objevil české vy- Na rychlosti a čistotě hry nezáleží, říká Mischa Maisky Jako jediný na světě měl za učitele hry na violoncello dvě z největších postav v dějinách tohoto nástroje, Mstislava Rostropoviče a Grigorije Pjatigorského. Vystupoval s nejslavnějšími dirigenty – se Zubinem Mehtou či Danielem Barenboimem, s Leonardem Bernsteinem odehrál přes dvacet koncertů. Jako jediný natočil kompletní Bachovy skladby pro cello. barytonu a mluví zvláštním vibratem, jako by se tím nakazil od svého violoncella. Co chvíli se hlasitě a dlouze směje. Je světoběžník – se svým italským violoncellem, francouzským smyčcem, německými strunami. I jeho děti mají rodné listy od Paříže přes Itálii po Brusel. Zatímco si povídáme, z jeviště sem doléhají zvuky orchestru, který se před koncertem rozehrává. Na slavném sólistovi není poznat ani stopa trémy. Čekáme na něj v šatně před koncertem v bavorském Řezně. Vchází, nevysoký, v jedné ruce pouzdro s nástrojem a ve druhé iPad. Typický vějíř dlouhých šedivých kudrnatých vlasů mu vlaje kolem obličeje. Co si myslíte o Dvořákově violoncellovému koncertu? "Pojďte se podívat, jak nádherné děti mám," volá. Dětí má pět a nádherné opravdu jsou. V Řezně je na programu Dvořákův koncert h moll pro violoncello, který tu Maisky hraje spolu s orchestrem Velkého divadla v Moskvě. Už je na koncertní šňůře dlouho, a tak si prohlíží fotografe vzdálené rodiny. Probíráme jednu po druhé: dospělou dceru, klavíristku, se kterou tak rád vystupuje. Jejího bratra houslistu. Pak předškoláka s malým školákem zachycené, jak spolu zaujatě hrají na maličká violoncella. Nejmenšího chlapečka s dychtivýma očima. A také půvabnou druhou manželku se směsí italské a srílanské krve. Nepotrpím si v hudbě na žádná "nej", ale tohle je jeden z největších koncertů pro violoncello. Proto je také nejpopulárnější skladbou pro tento nástroj. Podle mého je to navíc vůbec jeden z největších koncertů, které kdy byly napsány. Dvořákova hudba je silná, dojemná, hluboká. Znám několik kolegů houslistů, a dokonce i pianistů, kteří nám "cello concerto" od Dvořáka závidí. Například fantastický houslista Julian Rachlin vždycky říká, že kvůli téhle skladbě by chtěl být cellistou. Kdy jste ji hrál poprvé? V roce 1968 na soutěži v Budapešti. A od té doby ještě asi třistapadesátkrát. Ale je to tak úžasná hudba, že při ní nikdy nemám pocit rutiny. dání tohoto Dvořákova koncertu. Vozím je pořád s sebou. Je to totiž jediné vydání, ze kterého vyčtete kompletní historii skladby. Dvořák ji věnoval příteli, violoncellistovi Hanuši Wihanovi. A ten v ní svévolně udělal několik změn, včetně nesmyslných kadencí. Dochoval se Dvořákův dopis, ve kterém psal německému nakladateli Simrockovi, že trvá na tom, aby skladba byla vytištěna tak, jak on ji napsal, jinak že mu ji do tisku nesvěří. Možná že právě proto trvalo tři roky, než byl ten koncert poprvé proveden. Vy ale hrajete pravého Dvořáka. Jeden londýnský recenzent mě obvinil, že jsem si vybral "tu jednodušší verzi", tedy tu Dvořákovu, a ne Wihanovu. Ale já si myslím, že hrát přesně podle Dvořáka je věcí respektu ke skladateli. Člověk se vždycky nezavděčí. Já se nikdy nesnažím potěšit každého, to ani nejde. Mnoha lidem se moje hraní líbí. A samozřejmě jsou i takoví, kterým se vášnivě nelíbí, to je v pořádku. Čím silnější osobností jste, tím spíš můžete vyprovokovat extrémní odezvu. strana 58 ORL 2014-8 Dvořákův koncert jste nahrál dvakrát, se Zubinem Mehtou a s Leonardem Bernsteinem. Četli ho každý jinak? Naprosto. Bernsteinova nahrávka je o sedm a půl minuty delší než Mehtova. Bernstein, úžasný muzikant, dirigoval Dvořákův koncert pro cello poprvé v životě. Zamiloval se do něj, partituru měl posetou poznámkami. Rozhodl, že začátek poslední části je jako tlukot srdce, a tak se vždycky snažil nahmatat vlastní pulz, aby mu přizpůsobil tempo. Jenže pulz měl pokaždé jiný, a tak byl i každý koncert trochu jiný. Bylo to fascinující, ale zároveň hodně obtížné. Jsem rád, že jsem to přežil. Dodnes toužím zahrát Dvořákovo cello concerto jednou po svém, protože jinak je to vždycky kompromis. I když vím, že dokonalost v hudbě je jenom iluze, stejná, jako kdybyste se snažili dojít na obzor. Jak se člověk naučí vystupovat na koncertním pódiu? Já jsem se to nikde neučil, ale hodně mě motivoval přístup Leonarda Bernsteina. On totiž dirigoval každý koncert, jako by to bylo nejdůležitější vystoupení jeho života. Pro něj bylo přirozené dotahovat věci až do krajnosti. V tom jsem stejný. Často vzpomínáte na svého slavného učitele z moskevské konzervatoře Mstislava Rostropoviče. Jak mohl vůbec učit? Vždyť pořád někde hrál. On opravdu hodně cestoval, ale když se vrátil, bylo to vždycky tak intenzivní, že nás nabil na měsíce dopředu. Byl to největší violoncellista všech dob, ale myslím si, že byl ještě lepší učitel než muzikant. Každý den nám připomínal, že nástroj je jenom prostředek, kterým dosahujeme konečného cíle, a tím je hudba. Dnes je silná konkurence a mladí si myslí, že musí hrát čím dál rychleji, čistěji, hlasitěji, dokonaleji, jinak neuspějí. Ale to je nebezpečné, protože hudba sama se pak pro ně dostává až na druhé místo, za techniku. Na rychlosti a čistotě hry nezáleží, říká Mischa Maisky Jak to máte vy? Znám tucty cellistů, kteří hrají čistěji než já. Dokázal bych to přesněji a čistěji, ale myslím si, že potom by utrpělo to, co je v hudbě důležitější, a to je výraz. Kdyby záleželo hlavně na technické dokonalosti, lidi by jistě vyvinuli malý přístroj, který by dokázal interpretovat veškerou hudbu stokrát přesněji než člověk. Ale nikdo ještě nic takového nevymyslel. Naštěstí. Existuje něco, na co počítač nemá, a to je lidský faktor. Zvuky, které produkujeme, nezasahujeme jen uši lidí, ale dostáváme se k jejich mysli. A občas se podaří zasáhnout i srdce. Při hraní působíte hodně spontánně. To pro mě bylo vždycky přirozené. Chci zasáhnout lidi tak, aby si to pamatovali třeba až do smrti. Dodnes si pamatuju některé koncerty, které jsem slyšel jako dospívající kluk. Takhle lidi oslovit je pro mě ze všeho nejdůležitější. Co jste si myslel, když vás kritika nazvala druhým Rostropovičem? O to jsem nikdy neusiloval, protože druhého Rostropoviče nikdo nepotřebuje. On byl jen jeden, každý z nás je jedinečný. Když přijedete jako turista do Florencie, v každém kiosku si můžete koupit sošku Michelangelova Davida. Velkou, malou, nejmenší, záleží jen na tom, kolik se vám chce zaplatit. Jako suvenýr to ujde, ale co s tím jinak? Vždycky jsem chtěl být první Maisky, ne druhý Rostropovič. Ale byli jste si hodně blízcí, viďte? To ano, byl pro mě jako druhý otec. Vlastního otce jsem ztratil nečekaně v osmnácti a Rostropovič mi byl velkou oporou. Měl dvě dcery a vždycky toužil po synovi, který by donesl jeho jméno o generaci dál a také by, snad, hrál jako otec na cello. Když později uviděl fotografi mého Saši, udělalo to na něj obrovský dojem. Že mám syna. Ale rozzlobilo ho, že jsem syna nechal hrát na housle a nedonutil ho k violoncellu. Naopak, musíte je tlačit. Muzikanti mají totiž smůlu, že musí začít hodně brzy, jinak z nich nic nebude. Ale děti v tomhle věku nemají tu pravou výdrž. Je tedy na vás, abyste je přinutili. I pro děti, které opravdu chtějí hrát, je hodně těžké dlouhé hodiny cvičit, zatímco kamarádi kopou do míče. Není to vlastně vůbec normální. Takže děti prostě musíte nutit, vést je k téhle práci, ale musíte najít správnou míru. Znám hodně dětí mých kolegů, které se nestaly hudebníky a potom, když už bylo pozdě, se ptaly: Proč jste mě nedonutili? Takže jim musíte aspoň dát šanci a později se uvidí. Vaše dcera hraje na klavír, syn na housle. To jste se je ani nepokusil nalákat na violoncello? Ne, protože jsem chtěl hrát s nimi. Pro mě je obrovsky důležité vystupovat společně. Je to splněný sen, který jsem snil od jejich narození. Měl jsem štěstí, protože někdy se děti muzikantů hudbě věnovat vůbec nechtějí. Nebo nejsou dost nadané. Já měl velké štěstí. Před čtyřiceti lety jste získal úžasné italské violoncello z 18. století a hrajete na ně dodnes. Nebyl to dar, musel jste na ně sehnat peníze. Měl byste jiný pocit při hraní, kdyby vám ten nástroj někdo prostě věnoval? Kdyby zítra někdo přišel a nabídl mi darem třeba skvělý nástroj od Stradivariho, určitě bych neodmítl. Ale zároveň vím, že všechno, co vás osobně stojí čas a úsilí, má nakonec větší hodnotu. S tím starým violoncellem to byla láska na první pohled. Dokud patřilo nadaci, která je pro mě koupila, bylo to jako milostný poměr. Když jsem získal od banky půjčku a nástroj od nadace vykoupil, zasnoubili jsme se. A teď, po letech, už jsme jako manželé. V listopadu si pokaždé připomenu výročí našeho seznámení. Měl jste tak skvělé učitele, co že jste se sám nikdy nesnažil učit? Děti se nesmí do ničeho tlačit. strana 59 ORL 2014-8 To není tak docela pravda. Snažím se učit každý den, a to tím, že hraju. Vždycky říkám, že jedním z nejdůležitějších talentů je schopnost uvědomit si, v čem jsou naše kvality a v čem slabiny. A netratit síly na něco, v čem nedokážeme být nejlepší. Kvalita pro mě vždycky znamenala víc než kvantita. Učit jiné, to je další profese. Je fůra věcí, které bych dělal rád, třeba pilotoval letadlo nebo letěl na měsíc. Ale rok má jen 365 dní. A navíc kombinovat soukromý život s profesí umělce je extrémně obtížné a jen málokdo to zvládne. Snažím se, aby moji nejbližší cestovali se mnou, ale teď, když ten nejstarší už chodí do školy, je to složitější. Do čtyř let byl se mnou šestkrát v Japonsku. Vy máte k Japonsku hodně blízko, že? To je jednoduchá rovnice: Mají mě tam rádi, tak je mám taky rád. Byl jsem tam už dvaačtyřicetkrát a odehrál jsem tam víc než 350 koncertů. Co máte na Japonsku rád? Budují nové koncertní sály s vynikající akustikou, publikum je skvělé. Milují evropskou hudbu, pořádají fantastické koncerty. Chutná mi jejich jídlo, obdivuju jejich zahrady. Líbí se mi, že jsou tolik jiní než my. Myslím si, že největším problémem lidstva je to, že se tolik děsí rozdílnosti. Většina konfliktů a válek propuká kvůli odlišným bohům a ideologiím, a to je hrozné neštěstí. Přitom je to přesně naopak: z rozdílů můžeme mít prospěch všichni. Na rychlosti a čistotě hry nezáleží, říká Mischa Maisky Vraťme se k vašim začátkům. Proč jste se vlastně v roce 1970 dostal do sovětského vězení? Nahrával jsem si skvělé Rostropovičovy přednášky, ale rozbil se mi magnetofon a potřeboval jsem nový. Zavřeli mě za shánění "kontrabandu", ale spíš jsem pykal za to, že moje sestra emigrovala do Izraele. Pak jsem byl čtyři měsíce ve vězení a 14 měsíců míchal beton v lágru. Na diplom z moskevské konzervatoře jsem musel zapomenout. A pak jste ještě pobyl v psychiatrické léčebně, abyste se vyhnul vojně. Podařilo se vám odejít do Izraele a tam jste začínal znovu od nuly. Do Ruska jste se poprvé podíval až po 23 letech. Jak vám bylo? To víte, že mám vůči Rusku smíšené pocity, tím víc dnes. Ale do politiky bych nerad zabíhal. Miluji ruskou hudbu, kulturu, lidi. Někteří jsou ohromně upřímní a přátelští. Mám taky moc rád ruské publikum, protože je pořád ještě nezkažené. Jsou tam skvělé orchestry, hraju tam rád. A mám i dobré vzpomínky, například na to, jak jsem v Moskvě začínal s Rostropovičem. Ale mnohem raději než Moskvu mám Petrohrad. I když nás tam, tedy v Leningradě, v internátní škole bydlelo dvaadvacet v jedné ložnici. Bez koupelny. Řekl byste, po tom všem, co jste prožil, že jste měl šťastný život? Rozhodně ano. Nelituju ničeho, čím jsem prošel, a jsem za tu zkušenost osudu i sovětským úřadům dokonce vděčný. Protože i když jsem nedostal diplom z moskevské konzervatoře, mnohem komplexněji mě vzdělal sám život. Byla to těžká a občas bolestná lekce, ale hodně důležitá. Naučila mě totiž nebrat věci jako samozřejmost. Dnes vím, že bychom se měli každý den už od rána dívat kolem sebe, všímat si všeho, těšit se ze života. Protože člověk nikdy neví. http://art.ihned.cz/hudba/c1-62215770mischa-maisky-prazske-jaro Ayahuasca and Iboga – Messengers of Truth from Mother Earth “The history of Western culture in the last two thousand years could be seen as the “Empire of the Mind conquering the exterior world and extinguishing the interior one, with the result that we have atrophied our spiritual connection.” -Rak Razam The world is deeply out of balance in these pre-apocalyptic times, and a serious Proto žijete v Belgii, že to je tolerantní země? Ne, odstěhoval jsem se tam za nejlepším kamarádem, velkým houslistou. Belgie je ve středu dění, dobře se odtamtud cestuje, dobře se tam vaří. A teprve když jsem se tam usadil, objevil jsem, že Belgičané jsou možná nejmenší šovinisté ze všech národů. K cizincům se chovají skvěle. Jsem tam šťastný, žiju tam přes pětadvacet let. strana 60 ORL 2014-8 correction, long overdue, is underway. The benevolent forces of the earth are reaching out into our culture and touching the consciousness of many people, invoking within them the necessity and the courage to transform and evolve beyond the self-destructive narratives that govern human life today. Ayahuasca and Iboga – Messengers of Truth from Mother Earth How are we to fully understand the gravity of our mistake of viewing the earth as something separate from ourselves, as a consumable resource that can be totally exhausted for our comfort and our entertainment? Enter: Ancient Wisdom Situation Normal: All Fracked Up When we look up into the sky we see a once blue oblivion painted in chemtrails, and when we look down into the soil we see poisons and genetically modifed seed infecting the purity of nature. Radiation spills like blood from industrial accidents and the earth is being stripped bare by unfettered resource extraction. Our minds are held captive by programming that keeps us locked into materialistic and competitive paradigms, the ego is glorifed as if it were God, and too many of us are unable to see beyond immediate personal desires. The mindlessness of it all is maddening. The problems we face run deep, yet the consciousness of human kind seems frmly centered at base level. For many there seems to be little promise that a signifcant enough transformation can occur in time to avoid ecocide, which is suicide, because along with the industrial revolution we’ve reconfgured our knowledge base to exclude sustainable co-existence with the natural world. “For it is said that humans are never satisfed, that you give them one thing and they want something more.” –John Steinbeck So, then, what is available to us, as creatures of this earth, to remedy these crises? What catalysts, if any, are strong enough to cause the needed infectious tidal wave of personal and communal transformation? One strong enough to cause people to re-think their patterned lives and to restructure them? What in our world can help us to break through the fear of letting go of what we have now, in order to risk discovering what else may be possible? Ayahuasca and Iboga… kindred medicine spirits that are pushing themselves into the collective consciousness of the modern world. Their ancient secrets have been guarded for thousands of years by the indigenous tribes that have since time immemorial structured their cultures and cosmologies around the wisdom gleaned from communing with these plant teachers. Yet for some important reason there is widespread and growing interest in these sacraments as a means to alleviate the cultural malaises that so many in the ‘advanced’ world suffer from. “Grandmother Medicine is wise and powerful. Perhaps the plants themselves are catalyzing new opportunities for survival of their wisdom as well as their rainforest home, and maybe us too!” -Jonathon Miller-Weisberger Used in shamanic and bona fde religious practices, Ayahuasca, native to South America, is a hallucinogenic brew concocted of the ‘vine of the souls,’ banisteriopsis caapi, and other DMT containing plants such as chacruna, or psychotria viridis. Iboga, native to the rainforest of Gabon, Africa, is an entheogenic root bark of the tree, tabernanthe iboga and an ancient sacrament of the Bwiti, a spiritual discipline whose African members number in the millions. Both of these plant medicines are taken ceremonially as medicinal rites to facilitate physical and psychological healing, to teach virtuous living, to develop spirituality, to strengthen family and communal ties, and to deepen one’s connection to the natural world. They are the center pieces of shamanic traditions that have for ages been full-spectrum healing arts that address the total human needs of individuals and communities alike, while addressing imbalances between humans and nature. They bring a human-being into di- rect contact with the unseen spirit realms of the earth and the cosmos, allowing one to de-intellectualize the mystical nature of life andconsciousness. Strangely enough, both of these shamanic medicines are swiftly working their way into the consciousness of the modern, ‘civilized’ world at a time when the planet is under severe ecological assault and the individual is bombarded with fear, polluted with toxic foods and a toxic environment, and suffering from dreadful mental and emotional health. We have largely lost our connection to the divine, to the source of life and consciousness and to the very earth that sustains us. Whereas ancient cultures communicated directly with nature to gain the necessary wisdom to live by, we have convinced ourselves that nature is here for our exploitation. What Language Does Mother Earth Speak? How does our planet, which gives life to all earthly creatures, tell us when we’ve gone too far, when we’ve cut down too many forests or over-polluted the soil and sea? In what ways does she make appeals to the human race for compassionate reciprocity for breathing life into the stardust that animates us? We know she is capable of doom and destruction, and that when she speaks up the earth shakes and trembles and entire cities fall. When she cries out her tears create centennial floods and blizzards that shock, surprise and humble us. When she moans in pain of being tortured, her anguish is felt in droughts, famine and pestilence, and thousands of her children die and fade to dust. When she smiles, we reap abundance in harvest and we thrive in good health of mind and spirit. She speaks to us in these familiar tongues, using the language of blessing and destruction, yet our human minds have gone so far down the road of disconnection that we know longer hear her or heed her voice. We’ve advanced so far in the direction of materialism that we no longer acknowledge her communication as an intelligence, and we’ve grown so arrogant and pompous in our endeavors strana 61 ORL 2014-8 that we discredit her say, instead always moving to subjugate her interests or insulate ourselves from her wrath. Foolishness of the highest order. “We are not talking about passive agents of transformation, we are talking about an intelligence, a consciousness, an alive and other mind, a spirit. Nature is alive and is talking to us. This is not a metaphor.” -Terence McKenna Mother earth, the shining blue pearl of life in a vast sea of dark, uninhabitable space is at once held captive by the human race, and simultaneously the source of all life for human beings. The propagation of truly organic wisdom via these medicines into the human rat-race is her conscious effort to redress the wholesale damage being done to the planet, whose communication is limited to the forces of nature and the ability to inspire. The timing of the appearance of these plant medicines in Western culture is of vast signifcance because it reveals a direct attempt by our sentient planet to communicate directly with the human race in order to impress upon us her suffering and her commitment to love us through it all. Touching Consciousness, Transforming Lives Transformation is the key to navigating these insane times, and these medicines strike at the root of globaltransformation, the individual. It takes tremendous courage to ‘step into the fre’ with these medicines, but for those who do, it feels distinctly like a calling or destiny, and very little like a desire or ambition. “I alone cannot change the world, but I can cast a stone across the waters to create many ripples.” -Mother Teresa Initiates are called to muster absolute courage and humility, and are returned renewed and cleansed with heightened energy and abundant inspiration. Often gaining clear signals about choosing and navigating life’s paths, initiates receive visionary insight into the value of life and the connection to the natural world. Ayahuasca and Iboga – Messengers of Truth from Mother Earth The message is similar for many: Wake up, let go of the past, balance the ego, refne yourself, refne your personal energy, and move your life in the direction of service, with gratitude for each breath that you take. Fear is understood and overcome, and the infnite nature of human consciousness is revealed. Emotional healing happens instantly, and self-judgements and criticisms are re-apportioned into task lists for personal development. Impulsivity and addiction are understood as destructive forces that require domestication, and the impetus to do so is received abundantly. One reassess their connection to nature and sees, senses and directly feels the sentience in all things, thereby tempering their sense of seniority in the cosmic web of life. A new life path unfolds, deep, enduring questions are answered, and forgiveness is granted. A life purpose lost is re-discovered and the seeker becomes new, refreshed, and reborn into a new perspective that lasts a lifetime. “My own view, for what it’s worth, is that human society is presently in a very bad place and these messengers from the plant kingdom, notably DMT… are reaching out to help us. Many in the modern world are so deeply conditioned into mental slavery towards the materialist model (i.e. the notion that there is nothing more to life than our material, physical existence presently promulgated by many scientists, by all corporations, by politicians and by the media) that a huge kick up the ass is needed to break free. The plant allies provide this kick up the ass, remove the scales from our eyes, cleanse the doors of perception and offer the opportunity to see things as they really are — infinite, to paraphrase Blake. - Graham Hancock in a recent Facebook Post These medicines heal the cultural malaises of apathy and distractedness by re-introducing mystery and magic into life, and by liberating one’s consciousness from the confning prisons of the war on consciousness. They completely destroy the matrix of cultural programming, clearing space within the psyche for something new and positive to emerge. Conclusion – Countering Cultural Propaganda It is no accident that these medicines are forcing their way into popular culture at this time. These plant teachers are one of nature’s greatest tools for communicating with human beings, and their message is seeding greater consciousness among us as a defense mechanism for the sentient being we call Earth. Iboga is the tree of knowledge. Ayahuasca is the vine of souls. Together they comprise an entirely complete, organic language and are reaching out into the world seeking soldiers of truth to translate and seed the message of the Earth, who is unmistakably our Mother. They are calling us, speaking directly to us in spiritual form, asking for our involvement in this life or death struggle to return to equity, respect and balance to our relationship with the natural world. They are messengers of truth from our mother the earth. Are you listening? http://the-nexian.me/home/externalnews/40-ayahuasca-and-ibogamessengers-of-truth-from-mother-earth DMT: You Cannot Imagine a Stranger Drug or a Stranger Experience N,N-dimethyltryptamine, or DMT, is an illegal, psychedelic tryptamine compound found in the human body and at least ~60 species of plants worldwide. Rick Strassman, MD, described it as “the frst endogenous human psychedelic” in DMT: The Spirit Molecule (2000), and in an interview in 2011 said that DMT “seems to actually be a necessary component of normal brain function.” Terence McKenna (who, “more than anyone,” Strassman wrote in 2000, “has raised awareness of DMT, through lectures, books, interviews, and recordings, to its present unprecedented level”) called DMT “the most powerful hallucinogen known to man and science” and “the commonest hallucinogen in all of strana 62 ORL 2014-8 DMT: You Cannot Imagine a Stranger Drug or a Stranger Experience nature” in his 1994 lecture “Rap Dancing Into the Third Millennium.” McKenna wondered why theology had not enshrined DMT as “its central exhibit for the presence of the other in the human world,” and said: Why this is not four-inch headlines on every newspaper on the planet I cannot understand, because I don't know what news you were waiting for, but this is the news that I was waiting for. McKenna frst smoked DMT as an undergraduate at Berkeley in early 1967. He had experience with LSD—ingesting it “once a month or so”—and other psychedelics, but as he said in an interview in The Archaic Revival (1992): It was really the DMT that empowered my commitment to the psychedelic experience. DMT was so much more powerful, so much more alien, raising all kinds of issues about what is reality, what is language, what is the self, what is three-dimensional space and time, all the questions I became involved with over the next twenty years or so. From 1967 to 1994, McKenna smoked DMT—an orange, crystalline, earwax-y substance that “smells vaguely of mothballs”—30 to 40 times. He described composites of his DMT trips in “Rap Dancing into the Third Millennium,” “DMT Revelations,” and “Time and Mind.” Below is my composite of McKenna’s three composites, arranged chronologically, with approximate amounts of time, in minutes and seconds, elapsed since the initial toke of DMT, vaporized in a glass pipe: 0:00. First toke. Colors brighten, edges sharpen, distant things gain clarity—”there is a sense as though all the air in the room has been sucked out.” 0:10. Second toke. You close your eyes and “colors begin racing together, and it forms this mandalic, floral, slowly rotating thing”—”usually yellow-orange”—which McKenna called “the chrysanthemum.” Then “you either break through it, or you require one more toke.” (“The leatherlunged hash smokers among us have a leg up in this department.”) 0:20. Third toke. The chrysanthemum parts. There’s a sound of “a plastic bread wrapper, or the crackling of flame,” and “an impression of transition.” Then ”it’s as though there were a series of tunnels or chambers that you are tumbling down.” 0:40. You burst into this “place.” In one composite, at this point, McKenna said: “And language cannot describe it —accurately. Therefore I will inaccurately describe it. The rest is now lies.” And later: “I mean you have to understand: these are metaphors in the truest sense, meaning that they're lies!” McKenna’s awareness of and engagement with this aspect of DMT increases my interest in his DMT accounts. In one lecture, he said: The reason it’s so confounding is because its impact is on the language-forming capacity itself. So the reason it’s so confounding is because the thing that is trying to look at the DMT is infected by it— by the process of inspection. So DMT does not provide an experience that you analyze. Nothing so tidy goes on. The syntactical machinery of description undergoes some sort of hyper-dimensional inflation instantly, and then, you know, you cannot tell yourself what it is that you understand. In other words, what DMT does can’t be downloaded into as lowdimensional a language as English. The place, or space, you’ve burst into— called “the dome” by some—seems to be underground, and is softly, indirectly lit. The walls are “crawling with geometric hallucinations, very brightly colored, very iridescent with deep sheens and very high, reflective surfaces—everything is machine-like and polished and throbbing with energy.” McKenna said: But that is not what immediately arrests my attention. What arrests my attention is the fact that this space is inhabited—that the immediate impression as you break into it is there’s a cheer. [...] You break into this space and are immediately swarmed by squeaking, self-transforming elf-machines...made of light and grammar strana 63 ORL 2014-8 and sound that come chirping and squealing and tumbling toward you. And they say, “Hooray! Welcome! You’re here!” And in my case, “You send so many and you come so rarely!” 0:50. You’re “appalled.” You’re thinking “Jesus H. Fucking Christ, what is this? What is it?” McKenna observed: And the weird thing about DMT is it does not affect what we ordinarily call the mind. The part that you call you— nothing happens to it. You're just like you were before, but the world has been radically replaced—100 percent—it's all gone, and you're sitting there, and you're saying, "Jesus, a minute ago I was in a room with some people, and they were pushing some weird drug on me, and, and now, what's happened? Is this the drug? Did we do it? Is this it?" 1:00. The elves, or “jeweled self-dribbling basketballs,” come running forward. They’re “singing, chanting, speaking in some kind of language that is very bizarre to hear, but what is far more important is that you can see it [which is] completely confounding!” And also, something is “going on” that over the years McKenna has come to call luv—”not ‘light utility vehicle,’ but love that is not like Eros or not like sexual attraction,” something “almost like a physical thing,” “a glue that pours out into this space.” 1:10. Each “elf-machine creature” “elbows others aside, says, 'Look at this, look at this, take this, choose me!’” They “come toward you, and then—and you have to understand they don’t have arms, so we’re kind of downloading this into a lower dimension to even describe it, but—what they do is they offer things to you.” You realize what you’re being shown—this “proliferation of elf gifts,” or “celestial toys,” which “seem somehow alive”—is “impossible.” This “state of incredible frenzy” continues for about three minutes, during which the elves are saying: Don't give way to wonder. Do not abandon yourself to amazement. Pay attention. DMT: You Cannot Imagine a Stranger Drug or a Stranger Experience Pay attention. Look at what we're doing. Look at what we're doing, and then do it. Do it! 4:10. Then—“and only 5 percent report this,” McKenna noted—“everything stops and they wait, and you feel, like, a torch, a spark, lit in your belly, that begins to move up your esophagus.” Then your mouth “flies open and this language-like stuff comes out.” It’s sound, but “what you’re experiencing is a visual modality where these tones are surfaces, shading, colors, insets, jewels, and you are making something.” The elves “go mad with joy.” 4:40. “The whole thing begins to collapse in on itself, and they literally begin to physically move away from you. And usually their fnal shot is they actually wave goodbye.” There’s “a ripple through the system, and you realize these two continua are being pulled apart.” (Once, “as the pull-away maneuver began, all the elves turned simultaneously and looked at” McKenna and said “déjà vu, déjà vu.”) McKenna added: And often it’s very erotic, although I’m not sure if that’s the word. But it’s almost like sex is the surface of which this is the volume. And I’m a great fan of sex; I don’t mean to denigrate it. I mean to raise DMT to a very high status. 5:00. “You’re raving about it.” 7:00. “You can’t remember it.” You say “this is the most amazing thing, this is the most amazing thing, this is—what am I talking about?” McKenna thought DMT “might have a role in dreaming,” in part because “the way a dream melts away is the way a DMT trip melts away—at the same speed.” McKenna discussed this in an interview: There is a self-erasing mechanism in it. I have the feeling that you find out something there that is so contra-intuitive that you literally cannot think of it sitting here. So as you go from there to here, there comes a moment where it slips below the surface of rational apprehensibility. The experience of DMT was, to McKenna, “of a fundamentally different order than any other experience this side of the yawning grave.” He said it was not a drug, but “something masquerading as a drug.” The experience of it, he said, would be different for everyone, but “in some form at least what will be similar to my description is how dramatic it will be.” He provisionally concluded: This has to be taken seriously. In other words, the “it's only a hallucination” thing— that horseshit is just passé. I mean, reality is only a hallucination for crying out loud, haven't you heard? So that takes care of that—it's only a hallucination. What we’ve got here, folks, is an intelligent entelechy of some sort that is frantic to communicate with human beings for some reason. McKenna described the DMT entities, among other names, as “translinguistic elves,” “friendly fractal entities,” “elf legions of hyperspace,” “tykes,” “meme traders,” “art collectors,” and “syntactical homunculi.” He presented his theories regarding what these entities were, some of which I have outlined below, “without judgment,” he said, because he was “not sure.” 1. Extraterrestrials They could be aliens—”you know, evolved around a different star, possibly with a different biology, may not even be made of matter, came across an enormous distance sometime maybe long ago, has some agenda which we may or may not be able to conceive of, this is it—the real thing.” strana 64 ORL 2014-8 If an extraterrestrial wanted to interact with a human society, and it had ethics that forbade it from landing trillion-ton berrelium ships on the United Nations plaza—in other words if it were subtle —I can see hiding yourself inside a shamanic intoxication. You would say, “Let's analyze these people. OK—they're kind of hard-headed rationalists, except they have this phenomenon called "getting loaded" and when they get loaded they accept whatever happens to them, so let's hide inside the load and we'll talk to them from there, and they'll never realize that we're of a different status than pink elephants. 2. Entities in a parallel continuum Another possibility, which “is maybe closer to, friendlier to pagan notions,” is that “there is a parallel continuum nearby, essentially right here.” McKenna elaborated: Call it fairyland, call it the Western Realm—whatever you like—but you don't go there in starships. You go there through magical doorways which are opened via ritual and things like that. That is a possibility as well. Certainly human folklore in all times and places—except Western Europe for the last 300 years —has insisted that these parallel domains of intelligence and organization exist. 3. Dead people A third possibility is that “what you penetrate on DMT is an ecology of human souls in another dimension of some sort.” This was “hair-raising” to McKenna, who reached this speculation “reluctantly.” Some of his evidence for it: These things... have a very weird relationship to human beings. First of all, they love us! They care for some reason. DMT: You Cannot Imagine a Stranger Drug or a Stranger Experience Whoever and whatever they are, they're far more aware of us than we are aware of them. Witness the fact that they welcome me. So is it possible that at the end of the 20th century, at the end of 500 years of materialism, reductionism, positivism, what we're about to discover is probably the least likely denouement any of us expected out of our dilemma—what we're about to discover is that death has no sting. 4. Humans from the future A fourth possibility is the entities are “humans from some extraordinarily advanced future world where human beings are now made of language and are only twoand-a-half feet tall, so I would put it rather far in the future.” DMT: The Spirit Molecule (2000) by Rick Strassman Rick Strassman (b. 1952), in many ways, took an opposite angle on DMT than Terence McKenna did—at least in McKenna’s lectures and writings—but discovered things that, I think, were equally, though differently, bizarre and unexpected and overwhelming and profound. In 1990, Strassman began “the frst new research in the United States in over 20 years on the effects of psychedelic, or hallucinogenic, drugs on humans.” From 1990 to 1995, Strassman administered ~400 intravenous doses of DMT to 60 heavily pre-screened volunteers with extensive experience with psychedelics. He documented the results—in fascinating detail, because it “was important that other people knew how to wind their way through this maze,” the two-year, labyrinthine, sometimes Kafkaesque process, involving syncopated interactions with the Human Research Ethics Committee, the FDA, the DEA, and other institutions, of gaining approval to do the studies—in DMT: The Spirit Molecule, which was published in December 2000, nine months after Terence McKenna died. Strassman’s book included these observations, discoveries, and speculations: 1. DMT is “the simplest psychedelic” and “exists in all of our bodies and occurs throughout the plant and animal kingdoms. It is a part of the normal makeup of humans and other mammals; marine animals; grasses and peas; toads and frogs; mushrooms and molds; and barks, flowers, and roots.” 2. “Compared to other molecules, DMT is rather small. Its weight is 188 ‘molecular units,’ meaning that it is not signifcantly larger than glucose, the simplest sugar in our bodies, which weighs 180.” 3. “Twenty-fve years ago, Japanese scientists discovered that the brain actively transports DMT across the blood-brain barrier into its tissues. I know of no other psychedelic drug that the brain treats with such eagerness. This is a startling fact that we should keep in mind when we recall how readily biological psychiatrists dismissed a vital role for DMT in our lives. If DMT were only an insignifcant, irrelevant by-product of our metabolism, why does the brain go out of its way to draw it into its confnes?” 4. “Once the body produces or takes in DMT, certain enzymes break it down within seconds. These enzymes, called monoamine oxidases (MAO), occur in high concentrations in the blood, liver, stomach, brain, and intestines. The widespread presence of MAO is why DMT effects are so short-lived. Whenever and wherever it appears, the body makes sure it is used up quickly.” 5. The pineal gland—which is “unique in its solitary status in the brain,” in that all the other parts of the brain are paired —may be where DMT is produced in the human body: “The most general hypothesis is that the pineal gland produces psychedelic amounts of DMT at extraordinary times in our lives.” 6. The pineal gland of older life forms, like lizards, is called “the ‘third’ eye” and has a lens, cornea, and retina. As life evolved, the pineal moved deeper into the brain. Finally: “The human pineal gland is strana 65 ORL 2014-8 DMT: You Cannot Imagine a Stranger Drug or a Stranger Experience not actually part of the brain. Rather, it develops from specialized tissues in the roof of the fetal mouth. From there it migrates to the center of the brain, where it seems to have the best seat in the house.” 7. The pineal gland “becomes visible in the developing fetus” at 49 days, The Tibetan Book of the Dead “teaches that it takes forty-nine days for the soul of the recently dead to ‘reincarnate,’” and fortynine days, Strassman wrote, is “nearly exactly the moment in which one can clearly see the frst indication of male or female gender.” The DMT trials resulted in an unexpectedly high number of encounters with entities in seemingly “freestanding, independent levels of existence.” Strassman wrote he was “neither intellectually nor emotionally prepared for the frequency with which contact with beings occurred in our studies, nor the often utterly bizarre nature of these experiences. Neither, it seemed, were many of the volunteers, even those who had smoked DMT previously.” These beings were described as “jokers,” “clowns,” “the entities or whatever they are,” “DMT elves,” “cartoonlike people,” “some presence [which] was not hostile, just somewhat annoyed and brusque,” “aliens,” “guides, “helpers,” “reptiles,” “mantises,” “bees,” “spiders,” “cacti,” and “stick fgures.” When participants opened their eyes, the reality of the DMT space overlapped with the hospital room they were in, they reported. him to come down further. At 14 minutes, looking shaken but keeping some composure, he started [talking], rubber-coated wire and was quite flexible. It went in about four to six inches and rarely caused any discomfort, except in those with hemorrhoids.” There were two crocodiles. On my chest. Crushing me, raping me anally. I didn’t know if I would survive. At first I thought I was dreaming, having a nightmare. Then I realized it was really happening. Strassman attempted psychological models of explanation—Freud, Jung—but those didn’t ft. His research, which eventually included psilocybin, ended in 1995 after, among other difficulties, his former-wife was diagnosed with cancer, his “Buddhist monastic community” began criticizing his research and “withdrawing their personal support,” and he was denied permission to relocate the research setting to somewhere less harsh than the inside of a loud, unpredictable hospital, which in an interview he called “the most distasteful, in some ways, possible place for people to have huge trips.” In 2007, Strassman was asked in an IRC chat discussion: “What is the purpose of DMT in the brain? Why do we have it naturally in the frst place?” He answered: I was glad he didn’t have the rectal probe in place, this being a screening day. Tears formed in his eyes, but stayed there. “It sounds awful.” One of the more shocking experiences was by a volunteer named, in the book, Ken. It’s not a representative experience, but I include it here as a kind of counterpoint—equally appalling but wholly different in other ways—to McKenna’s experiences. Notice that, in both accounts, the experience lasts only fve minutes. [Ken] settled down at about the 5-minute point, but grimaced and shook his head. Within a couple more minutes he took off his eyeshades and stared straight ahead. His pupils remained large, so Laura and I sat quietly, waiting for It was awful. It’s the most scared I’ve ever been in my life. I wanted to ask to hold your hands, but I was pinned so firmly I couldn’t move, and I couldn’t speak. Jesus! Ken’s experience was anomalous in terms of what he said occurred, if not in shock-factor, despite—as you read above —the “rectal probe” that was amazingly and actually necessarily, it seemed, used on volunteers during the study and that only one person, named Nils in the book, refused: “The probe was about an eighth of an inch in diameter; it was made out of I think we need something in the brain that does what seems to happen to us at various times in our lives. Like silicon in computer chips, DMT is the best material for the purpose of seemingly providing access to free-standing non-corporeal realms. On the other hand, since we are all making DMT all of the time, it may also mediate our perception of everyday reality. Terence McKenna said in a 1989 interview in The Archaic Revival: “One of the things that interests me about dreams is strana 66 ORL 2014-8 DMT: You Cannot Imagine a Stranger Drug or a Stranger Experience this: I have dreams in which I smoke DMT, and it works. To me that’s extremely interesting, because it seems to imply that one does not have to smoke DMT to have the experience. You only have to convince your brain that you have done this, and it then delivers this staggering altered state.” And in “DMT, Mathematical Dimensions, Syntax and Death,” he said: I once had a fortunate opportunity of being able to turn a very prominent Tibetan lama onto DMT—a name that you would recognize, although not one of the top five, but a more wizened, older, stranger character. And I, you know, he did it, and I said, “So what about it?” You know, these people, these Tibetan Buddhists, have a pretty good map of the territory. He said it’s the lesser lights. He said you can’t go further than that without breaking the thread of return. He said beyond this, there’s no returning. And so, in a very real sense, it’s a look over the edge. But then even that doesn’t solve all the mysteries. I mean, what is it about this wish to convey a language that is seen? What’s that all about? Is it that perhaps language has always been a gift from the other? As profound, extreme, confounding, and astonishing as DMT was to McKenna, it arguably wasn’t the compound he aligned himself with, advocated, or talked about most. In my view, this would be psilocybin—the topic of next week’s post— which is found in ~200 types of mushroom and, when inside the human body, breaks down into psilocin, which differs from DMT by the addition of one atom of oxygen. http://www.vice.com/read/dmt-youcannot-imagine-a-stranger-drug-or-astranger-experience-365? utm_source=vicefbus strana 67
Podobné dokumenty
Zde - Katedra manažerské psychologie a sociologie
objektu. Jančová (2006) ve své analýze tuzemských reklam dochází k obdobným výsledkům.
K již uvedeným dodává stereotyp ženského smíchu – ženy se v reklamách více smějí a
chovají prosociálně. Masméd...
Divný obraz a divní vězňové: poznámky pod čarou
a nedokončených věcí, velmi široký okruh zájmů, nejrůznější druhy zaměstnání, lidských komunit, neobvyklých vztahů, jimiž jsem prošel, experimenty s vlastní psychikou, neurotičnost, deprese... vlas...
orig. v PDF
degradaci kutikuly a zhnědnutí nejdříve periferních buněk (obr. 5a). Dále dochází
k mrazovému vyschnutí jehlic a ke zborcení mezofylu (obr. 5b). A konečně k úplnému
zborcení endodermis (obr. 5c). Z...
Albigenští 1262
není zcela jasná, většinou se odvozuje od řeckého pojmu katharsis. Tedy
katarze, očistné duchovní znovuzrození. Nabízejí se i jiné etymologie,
většinou však jde o spekulace z 19. stol. Sami „kataři...
Orl-2014-9 - Otevřený Rozšalovávací List
kognitivně disonantní občasník, informační destilátor, internetové(nejen) výstřižky ve
fraku, splaskávač simulákrů, rozpouštěč falešných egregorů, narušovač
zpráchnivnělých paradigmat, kompenzátor ...
Czech
na schůzi, neabsolvoval jediný průvod prvního května a košili nevlastnil. K maturitě jsem si ji
musel vypůjčit, ale sehnal jsem pouze dívčí model s nabíranými ňadry, což bylo docela komic ké. ● S o...
ke stazeni: Orl-2015-8
Afriky dělají to, co dělali vždy, jdou na nové pastviny. Ale mezitím se změnila definice zdojů, tak jdou vlastně tam, kde je
můžou čerpat.