SL 34 - Svět literatury
Transkript
Proměny bytu Metamorfózy soukromého prostoru v české literatuře Jonathan Bolton (Harvard University) hluboké sklepy a v nich tvé kroky tvůj dech a cizí smích Z básně Ivana Wernische „Les“ 1 Neoctl jsem se opět na okraji nějaké jeskyně, v jejíž hloubce na mne někdo číhá? Michal Ajvaz 2 Ve známém eseji „Obnovení chaosu“ z roku 1992 poznamenal Jiří Kratochvil, že nová situace české literatury po roce 1989 osvobodila české spisovatele nejen od dozoru Státní bezpečnosti, ale rovněž od požadavku, aby sloužili jako svědomí a morální podpora potlačovaného národa. Přivítal novou „literaturu chaosu“, která je „svobodná a zproštěná všech společenských úvazků a národního očekávání“, „která s požitkem opovrhuje všemi ideologiemi, posláními a službami národu či komu“.3 Pocit hluboké a zásadní změny v české literární historii byl přirozenou reakcí a je společným jmenovatelem mnoha kritiků a spisovatelů devadesátých let.4 Nicméně víme, že literární vývoj je zřídka chaotický a že spisovatelé čerpají ze skladu obrazů, topoi, jazyka, zápletek atd., které vytvořili jejich předchůdci. I když se mění poslání literatury, zůstávají její rétorické postupy a vypravěčská technika. Historik současné české literatury má tedy obtížný úkol: nejen osvětlit nově nalezenou svobodu po roce 1989, ale i poukázat na to, jak se znovu vynořují motivy, témata a figury z komunistického období. Tento příspěvek představuje pokus sledovat jeden 1 Wernisch, Ivan. Blbecká poezie. Eds. Milena Vojtková, Jan Šulc. Brno : Petrov, 2002, s. 388. Původně ze sbírky Jako kdyby byl (1985). 2 Ajvaz, Michal. Druhé město. Brno : Petrov, 2005, s. 110. 3 Kratochvil, Jiří. Obnovení chaosu. In Vyznání příběhovosti. Brno : Petrov, 2001, s. 75–80. Citáty na s. 80 a 79. 4 V zasvěcené studii Literature in Post-Communist Russia and Eastern Europe: The Russian, Czech and Slovak fiction of the Changes, 1988–1998 (London : Routledge/Curson, 2005), nazývá britský bohemista Rajendra Chitnis literaturu tohoto období „fiction of the Changes“ (fikcí změn) a sleduje, jak ruští, slovenští a čeští spisovatelé zpracovali pojetí čistého zlomu a rozchodu s minulostí a vyrovnali se s (ne vždy příjemným) pocitem osvobození. 120 Proměny bytu z takových motivů – prostor bytu pod policejním dozorem – v období od sedmdesátých do devadesátých let. Chceme ukázat, jak tento motiv v proměněné podobě přetrval i poté, kdy odezněl jeho jednoznačně politický význam. Začněme úryvkem z krátkého eseje Václava Havla: Považuji za nutné vylíčit příhodu, která mě potkala 21. ledna 1969: Když asi kolem 18. hodiny prozkoumal synovec mé ženy M. A. v mé pracovně strop, aby zjistil nejvhodnější možnost umístění závěsné lampy (je to šikovný člověk a zveme ho na takové věci), povšiml jsem si ve stropě zvláštní dírky. Zkusmo do ní strčil tenký šroubovák a ukázalo se, že dírka je nezvykle hluboká a že na jejím konci je pohyblivý předmět; šroubovák měl navíc po vytažení na sobě stopy čerstvé plasteliny. … Prořízl tedy dosud neporušenou (a nejméně dvacet let starou) tapetu, odstranil trochu zdiva a odřezal jakési pletivo, které bylo pod tapetou. K našemu překvapení se v dutině, která byla nad tímto pletivem, objevila plechová kazeta rozměrů asi 10 x 10 x 10 cm, plná čerstvé barevné plastelíny, bez spodní stěny, a uvnitř této kazety malý předmět rozměrů asi 4 x 3 x 2 cm, z dolní strany opatřený dírkou, ústící zřejmě do štěrbiny původně zpozorované ve stropě. Z druhé strany byl k předmětu připojen – jak se po jeho vynětí ukázalo – asi 7 mm tlustý kabel. Táhli jsme za tento kabel, což šlo poměrně hladce, a vytáhli jsme ho asi do délky jednoho metru.5 Havlův esej s titulem „Zvláštní příhoda“ vyšel v Listech v lednu 1969. Vylíčená příhoda nebyla ani tak zvláštní, jako spíše ozvláštněná: Havel udiveným tónem popisuje něco, co se pomalu stávalo běžným, alespoň pro určitou část obyvatelstva – objev odposlouchávacího přístroje v bytě. Když zavolal na policii, aby tuto „příhodu“ ohlásil, poradili mu přivázat kabel tak, aby se nedal odstranit. Nicméně, jak píše, „sotva jsem položil telefon (v 16,53), ozval se v díře ve stropě šramot, začalo padat zdivo a kdosi nad námi prudkým škubnutím utrhl přivázaný kabel, který tudíž zmizel ve stropě“ (s. 881). Synovec M. A. s Havlovým bratrem Ivanem, který mezitím přišel, běželi k půdě, kde slyšeli zvuky a kroky za zavřenými dveřmi. Než mohli sehnat klíč a dveře otevřít, neznámý pachatel už utekl druhými dveřmi a zmizel po střeše domu. V podlaze půdy nad Havlovou pracovnou objevili prostornou díru a potvrdili, že „onen malý předmět“ (který spadl z kabelu, když byl utržen nahoru) byl vskutku odposlouchávací přístroj. Při vyšetřování případu poskytla policie, samozřejmě, pomoc jen nevalnou. Tato příhoda se udála v začátcích normalizace, přesně pět měsíců po srpnové invazi. Šlo o období, kdy se opoziční osobnosti jako Václav Havel sice těšily zvýšené pozornosti policie, přitom však ještě měly dost manévrovacího 5 Havel, Václav. Zvláštní příhoda. In Eseje a jiné texty z let 1953–1969. Spisy, sv. 3. Ed. Jan Šulc. Praha : Torst, 1999. s. 880–885. Děkuji Jindřichu Tomanovi, který mě na tento text upozornil. 121 Jonathan Bolton prostoru, aby takovou stížnost mohly podat veřejně. Sama reakce policie byla rozporuplná – zatímco jeden policista Havlovi radí, aby kabel přivázal, druhý už byl odeslán, aby ho odstranil. Tato „zvláštní příhoda“ byla nicméně znamením toho, co přicházelo – rozsáhlého policejního dohledu nad odpůrci normalizačního režimu. Kvůli tomuto politickém kontextu jsme si přivykli interpretovat takové události, jako bylo odposlouchávání Havlova bytu, v rámci konfliktu mezi veřejným prostorem státu a soukromým prostorem jednotlivce. Jak poznamenal Václav Černý, jehož byt byl odposloucháván přinejmenším od roku 1966: „Základní hanebností byl a zůstane fakt neústavního, nekulturního, nemravného zneužití lidského soukromí.“6 Černý píše o vleklé kampani z roku 1970, kdy soukromé výroky jeho a jeho návštěvníků byly zveřejňovány v televizi a v tisku, často v sestříhaných montážích silně zkreslujících jejich smysl. Černého byt – jako byt Havlův – byl jedním z bojišť v dlouhé válce, kterou vedla vláda, aby kolonizovala a zneškodnila jakýkoliv soukromý prostor, který by se mohl zároveň stát prostorem opozičním. Odposlouchávací přístroj vlastně znamenal vtrhnutí režimu do intimního života, proměnu soukromého prostoru ve veřejný. Tato interpretace režimního dozoru je přirozená – sám Havel takhle pojímá tuto příhodu, když píše s jemu vlastní směsi ironie a vážnosti: „Osobně mi celkem nevadí, že někdo poslouchá, co si doma říkáme (dokonce bych byl rád, kdybych určité své názory směl říkat i jinde než pouze doma)“ (s. 884).7 Jak se vyrovnat s tímto stavem dozoru? Jednu odpověď představovalo zvýšené odhodlání ochránit si soukromí, obnovit bdělost, stát stráž u oken, ucpat trhliny ve zdi. Takovou odpověď zdramatizoval Ludvík Vaculík v nedopsané povídce „Obrana bytu“, kterou líčí v Českém snáři v záznamu z 24. října 1979: Obsah povídky: Lupiči vydávající se za policii chtějí se dostat do jednoho bytu, ale otec rodiny je pozná po hlase, odmítne jim otevřít a zorganizuje svou rodinu k obraně. Děj se odehrává v pětipatrovém činžáku v jednom americkém městě. Lupiči chtějí vyrazit dveře, ale ty jsou zapřeny soustavou fošen. Matka udržuje na sporáku hrnec vřelé vody. Děti volají do ulice, že v domě jsou lupiči, oknem do dvora signalizují přátelům zprávy, které ještě téhož dne projdou vysílačkami a druhého dne novinami. Na ulici se hromadí zvědaví lidé, křižovatka ulice Veletržní a Dukelských hrdinů je neprůjezdná. 6 Černý, Václav. Paměti III (1945–1972). Brno : Atlantis, 1992, s. 625. O odposlouchávání jeho bytu a mediální kampani založené na zveřejňování soukromých výroků viz s. 610– 628. 7 V podobném duchu píše Černý: „Jinak se mi ostatně vůbec nepříčilo pomyšlení, že ve svých debatách, aniž se hnu ze svého křesla, říkám ne-li do očí, alespoň přímo do uší svých špehů, co si o nich myslím i o jejich systému.“ Cit. d., s. 611. 122 Proměny bytu Lupiči chtějí byt obléhat, ale po protiútoku rodiny se rozhodnou pro přímý vpád: rozzuření lupiči, vydávající se stále za policii, dávají vyklidit sousední byty, aby se k nim mohli probourat skrz stěnu. Současně z půdy dělají díru ve stropě, protože bydlíme v posledním patře. Když jsem povídku promyslil až sem, viděl jsem, že je zle. Vtom také přijíždí jiná skupina lupičů, kteří se vydávají za hasiče, mají speciální žebř. Není to však žebř záchranný, je to žebř zhoubný! Již po něm dva lupiči lezou a vlečou nahoru tlustou hadici, ačkoli nehoří! Zdá se, že se do bytu, přes úsilí hlavy rodiny a obraznost spisovatele, dá proniknout: Ale tu se dveře z chodby štípou, fošny však je stále drží na místě, a tak mladší syn může dírami chrstat na chodbu vřelou vodu. Nejmladší chlapec má na starosti pozorovat stěny a strop a ječet na ulici o pomoc. … Co však zatím s těmi průlomy ve stěně a ve stropě? … a tak otec rozdal synům sekyrky na usekávání prvních proniklých drzých rukou a sám se chopil halapartny. Poteče tedy krev! Matka chystá obvazy a vaří vodu. a všichni dbají, aby nestáli přímo proti nějakému otvoru, lupiči mohou střílet!8 Dál se Vaculík ve svém podobenství nedostal. Tu halapartnu si opravdu nechal vyrobit, příběhu se však vzdal, neboť nemohl „zařídit“ vítězný konec (a „česká literatura podle mého názoru už potřebuje příběh s vítězným koncem“, s. 374). Pouze poznamenává, že později, když ho navštívil estébák Martinovský a našel halapartnu za skříní, ani ho nenapadlo, aby se zeptal, na co to je: „Byl už uvnitř v bytě“ (s. 375). Pavel Kosatík bystře postihl význam této nedopsané povídky: „Vždycky se mi zdálo, že je to jedna z nejlepších metafor normalizace: rodina se tam v bytě opevní a aktivně vzdoruje zlu, které existuje všude okolo. Z bytu je najednou pevnost, i z rodiny.“9 Vaculíkova povídka však je ještě případnější jako metafora pro nemožnost obhájit soukromý prostor od útoků zevnějšku. Je prostě příliš mnoho „otvorů“ ve zdi. Vaculíkovo varování, aby nikdo nestál u oken, dokonce naráží na skutečnou událost, kterou líčí v Českém snáři, kdy někdo prostřelil dvě okna jejich bytu vzduchovkou. Spíše než o pocit obhájeného prostoru jde tady o pocit zranitelnosti, otevřenosti domácí sféry. Vaculík vyjadřuje tuto otevřenost ještě jinak, když líčí událost z 24. října roku 1979, která stála u zrodu deníkového záznamu o „obraně bytu“: „Otevřít dveře z bytu na chodbu a spatřit tam velice blízko dva strážníky, policisty, je přece jenom originální zážitek.“ Nejde o útok, nýbrž o tichý sice, 8 9 Vaculík, Ludvík. Český snář. 2. vyd. Brno : Atlantis, 1992, s. 373–374. Vaculíková, Madla. Já jsem oves: Rozhovor s Pavlem Kosatíkem. Praha : Dokořán a Jaroslava Jiskrová – Máj, 2002, s. 77. 123 Jonathan Bolton ale vnímatelný dozor. „Ti naši dva nám žádnou potíž nedělali. Jen od nich pode dveřmi táhl do bytu cigaretový kouř, občas si broukli nebo odkašlali, pohnuli nohou a pod botou zaskřípělo jim zrnko písku, což se rozléhalo snad celým tichým domem“ (s. 373). Tiché zvuky za zdí, cigaretový kouř pode dveřmi – těžko by se našel výmluvnější obraz toho bytí pod dozorem, které mnozí zažili v době „normalizace“. Když se soukromý prostor nedal obhájit, mnozí z disidentů (a nejen z nich) prostě přijali, že jejich soukromí je zkompromitováno, a snažili se přivyknout si na tento dvojitý ráz prostoru, který je zároveň soukromý a veřejný. Havel často pojímal stav dozoru jako druh absurdního divadla (a naopak) a chápal ho i v tradici evropského existencialismu, podle něhož pocit „být viděn“ nebo „být pozorován“ vždy bylo základní lidskou zkušeností, se kterou se musí člověk vyrovnat. Mohli bychom v této souvislosti připomenout První sešit o existencialismu (1948) od Václava Černého, který měl v českém kontextu zvláštní význam: Býti viděn, toť zásadní existenciální kategorie mezisubjektivních vztahů, definovaná ze strany subjektu. Býti viděn znamená však býti pro druhého předmětem, objektem, věcí: druhý mě vidí, tj. vytváří si o mně představu, soudí mě jí a fixuje; navždy mám být touto věcí, kterou druhý vidí, mou minulostí, podle níž mě vidí, jeho pohled popírá všechny mě budoucí proměny i sebeprojekty, ba už i ten, jímž jsem v okamžiku, kdy mě vidí.10 Tady bychom si mohli připomenout také první kapitolu Kafkova Procesu, kdy tři sousedé Josefa K. pozorují jeho zatčení z protější strany ulice, jako by jeho ložnice byla jevištěm, anebo Havlovu hru Largo Desolato z roku 1984, která se zcela odehrává v bytě filosofa Leopolda Kopřivy. Byt/jeviště má čtyři vchody, jimiž stále přicházejí a odcházejí jeho žena, milenka, kamarádi a neznámí návštěvníci (kteří by mohli být také udavači nebo přímo estébáky). V závěrečné scéně se Leopold dívá ven přes kukátko ve dveřích, poslouchá u dveří – zatímco všechny jiné postavy vejdou všemi vchody a obklopují ho. Hledal je venku, ale oni už byli uvnitř. Stav „býti viděn“ však nemusel být jen pasivní. Někteří odpověděli na policejní dozor tím, že přijímali publicitu, ale přetvářeli publikum. Když například Vaculík vydal (byť v samizdatu) Český snář, čímž svým způsobem předjímal ztrátu soukromí a učinil policejní dozor zbytečným. Když už bylo jeho soukromí vydáno napospas, snažil se ho „publikovat“ po svém, podle svých vlastních pravidel a představ. I proto učinil suverénní gesto, že daroval 10 Černý, Václav. První a druhý sešit o existencialismu. Praha : Mladá fronta, 1992, s. 41. 124 Proměny bytu jeden výtisk knihy svému estébáku „Majoru Fišerovi“. Nešlo o prozrazení informací z disidentských kruhů, nýbrž o logické vyvrcholení celé „akce“ Českého snáře – neboť myslet si, že se tato kniha odehrává v nějaké soukromé disidentské sféře, znamená vlastně nepochopit celý její smysl. Přitom už dříve začali odpůrci normalizačního režimu organizovat „veřejné“ akce ve svých bytech, čímž zase přetvořili soukromý prostor ve veřejný, ale podle svých vlastních představ. Spisovatelé se scházeli, například v bytě Ivana Klímy, aby četli své práce, rozjela se „bytová univerzita“ s přednáškami profesorů, kteří byli vyhozeni z univerzit nebo kteří přijeli z jiných zemí.11 Další variantu „veřejného soukromí“, případně „soukromé veřejnosti“ představovalo „bytové divadlo“, které jednoduše přijalo existenciální výzvu a přetvořilo soukromý byt doslova v jeviště. Jak poznamenává Jiří Voráč, označení „bytové divadlo“ zachycuje nejen místo představení, „ale implikuje i privátní charakter této činnosti z hlediska institucionálního a komorní povahu z hlediska provedení a divácké přístupnosti“.12 Většina diváků sice pocházela z malých, uzavřených okruhů lidí, představení ale, byť nebyla široce ohlášena, byla teoreticky přístupna všem: „Vstupenka nebyla za peníze, ale za odvahu,“ řekla Vlasta Chramostová v rozhovoru s Voráčem (s. 25). Tuto cenu ovšem nemusela platit StB, která se občas dostavila, aby hru přerušila. Bytové divadlo tedy představovalo další „boj o prostor“, nebo přesněji řečeno boj o povahu zveřejňování soukromého prostoru. Tak jako v Havlových a Vaculíkových textech máme i zde tendenci vidět tento boj z hlediska politického: pokud vidíme dozor jako proces, který zveřejňuje soukromý prostor, jde nám o pojetí toho, co by mělo být součástí veřejné sféry a co tam naopak nepatří. Základním momentem je pak porušení práv jednotlivce, konkrétně porušení práva na soukromí. Vedle politických souvislostí bychom však mohli hledat jinou interpretaci: státní dozor se dá pojímat i jinak, a sice z hlediska poetiky. Co tím myslím? Jestliže byt se často stával metaforou obléhaného soukromí v české literatuře za doby normalizace, co se stane po roce 1989, kdy policejní dozor mizí? Vytrvá tato metafora i poté, kdy ztratí svůj „skutečný referent“? Ano, vytrvá, ale politická interpretace nám nemůže říci proč, musíme k této otázce přistupovat z jiného směru. Nechme tedy stranou otázky soukromého a veřejného a podívejme se znovu na pozorování bytu, nikoli jako na porušování práv jednotlivce, ale jako ozvláštnění známého, jako proniknutí neprostupného prostoru. Pak objevíme novou dimenzi případů, kterými jsme 11 O bytové univerzitě viz Day, Barbara. The Velvet Philosophers. London : Claridge Press, 1999. 12 Voráč, Jiří. „Divadlo a disent. Příspěvek k dějinám české divadelní opozice (1970-1989).“ Sborník prací filozofické fakulty Brněnské univerzity. Q 1/1998, s. 23–47. Citát na s. 24. 125 Jonathan Bolton se už zabývali. Například: k definici bytového divadla jako soukromého divadla bychom měli dodat, že bytové divadlo nutně pracovalo (a si pohrálo) s překrýváním soukromé domácnosti a veřejného jeviště; do významné míry svůj účinek zakládalo na dvojitém pocitu domácí intimity a cizosti inscenovaného. Jak napsal Jindřich Černý v eseji oceňujícím herecké výkony Vlasty Chramostové: „Zatímco však v neutrálním, k proměně určeném jevištním prostoru má hercovo gesto absolutní platnost, v pokojovém divadle, jehož prostor je přesně funkčně dán a má punc nezaměnitelné jedinečnosti, se prostor proměňuje i zůstává týž …“.13 Jinými slovy: představ si, že se díváš na bytové představení; na „jevišti“ vidíš lampu a nevíš, jestli jde o rekvizitu, anebo prostě „pre-existujici“ kus nábytku, který s hrou nemá nic společného. Jiný příklad: když se na začátku představení Naše paní Božena Němcová Chramos-tová-Němcová dívá z okna a ptá se „Prší?“, Černý jako divák se ptá sám sebe: „Stále jsme ještě v tomto pokoji? Platí ta otázka nám?“ (23). Otázka se tedy vztahuje na dosud nevymezený, nevyjasněný prostor, publikum ví, že sedí v obyčejném pokoji, kde by taková otázka o počasí měla smysl, ale přitom si uvědomuje, že je v prostoru divadelním, kde (skutečné) okno nabízí pohled na imaginární svět.14 Chramostová sama, když si vzpomínala na jedno představení z prosince 1977, mluví o přetvoření prostoru: „Netušila jsem, že se do našeho dvoupokojového bytu může vměstnat přes pětačtyřicet hostů … u nás praskaly staré předsudky, dogmata a přehrady. … a skříně a malá předsíň přeplněná hromadami kabátů, bot, čepic a teplých šatů. Při nočním postupném rozcházení hostů to vypadalo jako v bazaru nebo na bleším trhu. Každý přehraboval a hledal, co mu padne.“15 Takové poznámky naznačují, že divadelní představení jako takové nebylo jedinou příčinou, proč se bytový prostor stal tak bohatým a zázračným. Byt Chramostové se proměnil, nejen v jeviště, ale i v bazar či bleší trh, těsný prostor se náhle zvětšoval, jakoby byl větší uvnitř než zvnějšku. Když zaměříme svou pozornost na tento moment proměny, porozumíme lépe i některým zvláštním detailům z Havlových a Vaculíkových textů. u nich se reprezentace prostoru pod dozorem vyznačuje až posedlým zájmem 13 Černý, Jindřich. „Naše paní Vlasta Chramostová. (Druhá zpráva o pokojovém divadle V. Ch.).“ Svět a divadlo I:1 (1990), s. 23–25. Citát na s. 24. Původně v Kritickém sborníku 1981, I. 14 „V inscenaci jsem se oblékla podle svých představ, rekvizity vybrala, scénu udělala z možností bytu,“ píše Chramostová v memoárech (Chramostová, Vlasta. Vlasta Chramostová, 2. oprav. a dopl. vyd. Brno : Doplněk a Olomouc : Burian a Tichák, 2003), s. 286. V jednom případě se toto překrývání hry a skutečnosti rozšířilo i na zasahující policisty: viz s. 276–278. 15 Voráč, J., cit. d., s. 26. Citát pochází z nedatovaného strojopisu Vlasty Chramostové s titulem Zcenzurovaný život. Příběhy a vzpomínky. 126 Proměny bytu o křehkost a proniknutelnost hranic našich soukromých světů. Přitom jsou tyto hranice porušovány silami hmotnými, tělesnými – v dozoru tedy nejde jen o neviditelné oči a uši, ale i o ten hadovitý kabel, který vylézá z Havlova stropu a pak se smrskne zpět jako obrovský jazyk ve filmu Jana Švankmajera, nebo o hadici a „drzé ruce“, které udeří přes Vaculíkovu stěnu – ani nemluvě o kouři, který prosakuje do bytu zpode dveří. Takové detaily předefinovávají byt jako zkompromitovaný prostor, kde se chceme zabydlet a kde se zároveň cítíme odhalení, zranitelní, odcizení, nesví. Byt sice vymezuje intimní prostor, ale jen do té míry, že nás ujišťuje, že něco cizího je tam s námi, číhá na nás, „už je uvnitř“. Kdo tam ale na nás číhá, když už nám nehrozí policie? Z české literatury po roce 1989 bychom mohli vyzdvihnout mnoho autorů, kteří jako by zdědili zkompromitovaný prostor bytu z minulých dob a přitom ho přetvořili pro nové poměry – například Petra Hrušku, jehož „obývací nepokoje“ v sobě obsahují podobný pocit „domácí odcizenosti“, nebo Ivana Wernische, k němuž se ještě dostaneme. Snad nejnázornějšími příklady jsou však dva prozaici, Jiří Kratochvil a Michal Ajvaz. „Poetika bytu“ se poměrně brzy rýsuje u Kratochvila, například už v rané povídce „Příběh s duší“ z roku 1969. Vypravěč pozve domů cizího člověka, kterého párkrát viděl v autobusu, načež ho cizinec vyláká do kuchyně a počastuje ho dlouhým, celkem nesrozumitelným traktátem o duši. Zhruba po devadesáti minutách však řekne, že celý monolog byl pouhý nesmysl, aby odvedl vypravěčovu pozornost; jeho spolupachatelé mezitím vykradli ostatní pokoje v bytě. Cizinec odejde a vypravěč se skutečně octne v prázdném bytě. Na konci povídky oslovuje čtenáře beckettovským paradoxem: „Sedím ve své pracovně a čekám, až zazvoníte. Vypnul jsem zvonek.“16 Vedle této povídky můžeme klást pozdější Kratochvilův román Uprostřed nocí zpěv z konce osmdesátých let. Jeden z vypravěčů, chlapec Petr, bydlí s rodinou v brněnských Žabovřeskách, musí se však po únoru 1948 přestěhovat do menšího bytu. Zvlášť se to dotýká Petrova dědečka, který se už několik let věnuje stavbě labyrintu na půdě jejich domu. Začal ho budovat po spojenecké invazi Francie jako úkryt pro britské a americké parašutisty. Petr však chce labyrint uplatnit jinak: Přišel jsem na to, jak zařídit, abysme se nemuseli stěhovat, když totiž pozveme ty z národního výboru, co nás chtějí vystěhovat, když je pozveme na půdu, ztratí se a máme pokoj Obávám se, zamyslel dědeček, že by po nich přišli další Kolik lidí se může celkem ztratit v tom tvým bludišti? 16 Kratochvil, Jiří. Orfeus z Kénigu. Brno : Atlantis, 1994, s. 134. 127 Jonathan Bolton Chceš říct, jakým množstvím je mý bludiště nasyceno? a pokrčil rameny, netroufám si to bohužel odhadnout ani přibližně …17 Tento plán se bohužel neuskuteční, rodina se odstěhuje, začínají roky perzekuce. Labyrint však zůstává součástí Petrovy soukromé mytologie: třeba se ani neodstěhovali a místo toho se Petr sám ztratil v bludišti: a ptáš se, jaktože mě nikdo nehledal? to nevím, ale třeba mě hledali a třeba se dědečkovi podařilo to, o čem sní všichni stavitelé bludišť: postavil bludiště tak dokonalé, že se v něm nejen ztratí každý, kdo do něj vstoupí, ale zároveň je to bludiště, co se jak velké kulhavé zvíře zvedne, odbelhá a ocasem smaže za sebou stopy, a tak všechno, co tu dál líčím a co ještě uslyšíš, se už odehrává jenom v útrobách toho teď už neviditelného zvířete, které jde, belhá se a pořád maže za sebou stopy (s. 28). Máme tedy dva obrazy – vypravěč Příběhu s duší sedí v prázdném pokoji a čeká na čtenáře, který se nikdy nedostaví, vypravěč románu Uprostřed nocí zpěv zabloudí na půdě, která se proměňuje napřed v labyrint a pak v neviditelné zvíře. Tyto dva obrazy vlastně shrnují dva základní póly Kratochvilových úvah o psaní. V prvním případě tvoří literatura uzavřený a celkem neutěšený systém, který nemá žádný styk se skutečností (a skutečnost sama není koneckonců nic jiného než literaturou), v druhém je literatura nekonečně otevřený svět, jako labyrint je větší uvnitř než zvenčí, může se navždy ztrácet ve svých vlastních variacích a variantách. Tyto dvě koncepce nejsou neslučitelné, naopak: liší se jen důrazem na komunikovatelnost „literárního“ světa. Jestliže některé z Kratochvilových textů jsou značně neprůhledné a spokojují se s totální izolací autora od čtenáře, přesouvá se Kratochvil v průběhu devadesátých let druhým směrem, zkoumá nikoliv izolaci literatury od skutečnosti, nýbrž vztah literatury k sobě samé.18 V obou případech je však nápadné, kolik z postmoderních, resp. metafiktivních technik, které Kratochvil tak rád uplatňuje, vlastně kóduje problematiku dohledu a podoby prostoru, který je zároveň samozřejmý i ozvláštněný. Ať jde o vypravěče v první osobě, který o sobě mluví v osobě třetí a nakonec se „prozrazuje“ jako autor příběhu, nebo o vypravěče, který se setkává se svými vlastními postavami-výtvory, vidí Kratochvil metafikci jako porušení soukromého prostoru: jednou z jeho archetypálních vypravěčských 17 Kratochvil, Jiří. Uprostřed nocí zpěv. Brno : Atlantis, 1992, s. 26. Pokus zmást čtenáře následován vzápětí vlídným vysvětlením vyprávěného světa však nadále zůstává základním „stavebním prvkem“ Kratochvilovy syntaxe, základním pohybem jeho vypravování. 18 128 Proměny bytu situací je, když postavy vnikají do pokoje, kde o nich autor píše román. Názorným příkladem je román Avion z roku 1994, který se skládá ze dvou příběhů, z nichž každý je vyprávěn postavou v druhém příběhu. Byt se zde stává symbolem kdysi neporušitelného narativního prostoru, který je teď přístupný všem očím. Máme tedy nejen policisty tajně pozorující občany, ale i spisovatele tajně pozorující své postavy – a naopak. V Avionu první vypravěč-postava strávil život v pokoji brněnského hotelu Avion, kdežto druhý, Hynek, bydlí v garsonce na Bratislavské ulici. Jednoho dne se Hynek vrací domů a vidí, že jeho byt je vyloupen a že mu zloději ukradli kupní smlouvu. (Což je vlastně výmluvný obraz stavu post-moderního autora: prostor, do něhož se zabydluje, potvrzuje sám sebe – nedovolává se žádné vyšší autority, aby posílil svou vlastní pravomoc.) Zdánlivě vševědoucí vypravěč tedy zabydluje prostor, který se zdá ohraničený, ale je vlastně otevřený právě tomu světu, který sám vymýšlí, takže všichni (všechny postavy) vidí do jeho narativní kuchyně. Zatímco raný Příběh s duší hrozil pádem do solipsismu, Kratochvil se čím dál víc, s radostí až karnevalovou, ztrácí v příběhovém světě. Nenasytný labyrint z Uprostřed nocí zpěv se znovu objevuje v Avionu v bytech vedle Hynkovy garsonky a nad ní: „Celý rok se tam cosi dělo. Vozili tam stavební materiál a ten byt ho nezřízeně hltal jak nenasytný Bumbrlíček.“ Jako mnoho z prostorů, o kterých jsme se tady zmínili, je jaksi větší uvnitř než zvenku: „Stavěl se snad v té malé garsonce několikaposchoďový minutový hotel, anebo něco ještě pompéznějšího?“19 Hynek, který se tak octne „v kleštích dvou bytů“, se nakonec dozvídá, že v sousedním bytě je žebřík, který vede dolů do podzemní střelnice v brněnském podsvětí. To ho zas vede dále dovnitř zápletky knihy, topografie tohoto prostoru zůstává nevysvětlena a snad je nevysvětlitelná: sousední byty tady nepředstavují žádný skutečný prostor, ale spíše se staly metaforami vypravěčovy schopnosti vytvořit nové světy-uvnitř-světů – a metaforou jeho zranitelnosti vůči jeho vlastním výtvorům. U Michala Ajvaze vidíme ještě další proměnu bytu, přitom zachovává stejný smysl pro „podvojnost“ nebo „zkompromitovanost“ prostoru; zase jde o přetvoření „politického“ motivu v poetický. Jestliže u Kratochvila je stín normalizace pořád přítomen – jak sám říká, „už nebudu mít žádné jiné opravdové a velké téma než to, s kterým jsem se setkal právě v ghettosnubných časech“20 –, snaží se Ajvaz obejít bez známých kategorií normalizace. u Ajvaze vůbec nacházíme snahu pojímat některá tradiční „politická“ témata české literatury 19 Kratochvil, Jiří. Avion. Brno : Atlantis, 1995, s. 21. Kratochvil, J. „Obnovení chaosu“, s. 77. Jde samozřejmě o ghetto „disidentské“, které Kratochvil zároveň uctívá a ironizuje – např. v Avionu zkomolí polský termín „létací univerzitu“ a českou „bytovou univerzitu“ a píše o krvavých „létacích bytových výsleších“ prováděných Statní bezpečností v síti „konspiračních bytů“ v Brně (s. 63–64). 20 129 Jonathan Bolton v netradičním kontextu, např. jeho pokus o novou „poetiku šedivé zóny“ v Prázdných ulicích, kde se také jeho smířlivost vůči zapomnění a pomíjivosti dějin se dá chápat jako určitá odpověď na kunderovskou posedlost křehkostí minulosti, která je vždy převypravována v zájmu současných držitelů moci. O to zajímavější je Ajvazovo použití motivu bytu, zvlášť v Druhém městě, které je prostoupeno poetikou kontroly a dohledu i v nepřítomnosti Státní bezpečnosti. Ajvazovy prostory jsou do jisté míry poplatné bytům v trilogii Město vidím od Daniely Hodrové. Její prostory jsou však spíše časoprostory (nebo bachtinovské chronotopy), které jsou obydleny zároveň živými i mrtvými, jsou vlastně strašeny duchy minulosti, kdežto Ajvazovy byty jsou obydleny různými bytostmi, které všechny mají stejnou platnost, stejný nárok na společný prostor a na pozornost těch, kdo tam žijí. Přímo programovým příkladem je báseň v próze „Vlna“ ze sbírky Návrat starého varana, jejíž vypravěč se po ztroskotání lodi snaží udržet se nad vodou „rozbouřeného moře“: … snažím se zachytit rukou předmětu, který je nejblíž, je to čalouněné sofa, ale ruka neustále sklouzává po hladkém, napjatém potahu s velkým květinovým vzorem. Sofa stojí v koutě pokoje, uprostřed místnosti je kulatý stůl, nad kterým visí rozsvícená lampa; u stolu sedí náměstek Vosáhlo s dětmi a vykládá jim hlouposti o životě. Jistě by mi pomohli, … ale nevědí o mně, nevědí o moři, které se dotýká okrajů pokoje, kdo si všímá toho, co se děje v tmavých koutech, kam nedosahuje světlo lampy nad stolem, v prostoru za opěradly pohovek. Náš prostor je úzký, jsme obyvatelé středu.21 „Úzký střed“ života se pak v Druhém městě rozšiřuje na celou Prahu, přitom byt zůstává jakousi základní jednotkou nepozorovanosti, názorným příkladem těch světů, které nevidíme kolem sebe, protože nejsme schopni opustit vyjeté koleje svých každodenních životů. Vypravěč například nastupuje na jakýsi lyžařský vlek, který ho táhne přes Malou Stranu: Temnými úvozy jsem projel do předsíní, vykřikl jsem, když proti mně vyvstala postava, ale byl to jen můj odraz ve velkém zrcadle nad botníkem, projížděl jsem kouty ložnic, kde na postelích oddechovali spící. Muž a mladá dívka se milovali na širokém bílém lůžku, dívka uslyšela šramocení, otočila ke mně hlavu a mlčky se mi dívala do očí, než jsem zmizel za skříní. Jel jsem zapíraným meziprostorem mezi byty, poznal jsem, že byty jsou navzájem spojené tajnými stezkami a průsmyky, které vedou za nábytkem …22 21 22 Ajvaz, Michal. Návrat starého varana. Praha : Mladá fronta, 1991, s. 48. Ajvaz, Michal. Druhé město, 2. vydání. Brno : Petrov, 2005, s. 59–60. 130 Proměny bytu Pak se objeví ajvazovská varianta motivu prostoru, který je větší uvnitř než zvenku: Poznal jsem, že byty jsou daleko větší, než se domníváme, že obývaný a známý prostor tvoří jen jejich malou část, že do celku bytu patří vlhké kamenné sály, jejichž zdi jsou pokryté ponurými freskami, rajské dvory zarostlé bujnou vegetací a atria, v jejichž středu vysoko stříká chladná voda fontány. Utajené prostory jsou s obývanou částí bytu spojeny zamaskovanými průchody v koutech a za skříněmi, ale obvykle do nich po celý život nevkročíme – a přece cítíme, že rozhodnutí, v nichž se proměňuje a obnovuje náš život, uzrávají v dechu, který vane z těchto zapřených míst (s. 59–60). Takové motivy jsou příznačné pro Druhé město, ať jde o „velkou bitvu v hloubce pokojů“ z noční přednášky na FF UK – „tuší, že jejich byt se nachází uprostřed bitevního pole, v zapomenutém Slavkově vnitřků domů“ (s. 46) – nebo o gigantickou postel, jejíž prostěradlo se rozšíří do nekonečna jako závějovitá pláň (s. 110). Po Druhém městě se těžiště Ajvazova zájmu sice přesouvá od prostoru k vypravěčské technice (Tyrkysový orel, Zlatý věk) a pak k paměti a času (Prázdné ulice), pořád se ale vrací k zjištění, že to nejintimnější a nejznámější v životě je zároveň to nejpodivnější – nebo přesněji, že se věci stávají známými jen tím, že je přestaneme vidět jasně. Byt je tak archetypálním „cizoznámým“ prostorem, cizostí, která je pokryta patinou samozřejmosti a jen tím se stává „domácí“. Přitom je tento prostor oživen jinými světy a přímo přeplněný jinými bytostmi. „Dohled“ se tedy stává ne tíživým problémem, ale úkolem: jako bychom si sami měli „kompromitovat“ svoje vlastní okolí, učinit domácí zdi proniknutelnými. Ve výše citovaném úryvku je klíčový moment samozřejmě ten, kdy vypravěč vidí sám sebe v zrcadle, jako by právě přecházel ze světa pozorovaných do světa pozorovatelů. Když pak vidí pár milenců, nejde o voyeurismus – toho je u Ajvaze přes nekonečné scény tichého pozorování překvapivě málo – ani o porušení soukromí, je to spíše moment kontaktu mezi těmito dvěma světy. V Druhém městě nejsou takové kontakty pojaty jako porušení práv, nýbrž jako zdroje proměny a obnovy. Klíčovým motivem při bloudění Ajvazových vypravěčů je průchod, trhlina, prasklina, puklina, mezera – díra ve zdi, jíž jiný svět prosákne do toho našeho. V Druhém městě se vypravěč dívá teleskopem na cizí byt: Viděl jsem ložnici nad kráterem vulkánu, skrytého v hlubinách domu, byla ozářená chladnou, modravě svítící lávou, jež stoupala skulinami a zvolna se řinula ze škvír skříní, z mezer mezi knihami v knihovně a z nedovřené zásuvky nočního stolku … (s. 130). 131 Jonathan Bolton Důležitost škvír je, zase až programově, vyzdvižena v povídce „Sochař“ z Návratu starého varana. Sochař bydlí v bytě, jehož zadní pokoje jsou vysekané do kamene skály, z nichž tryská magma, které pak sochař pak modeluje. Jak zdůrazňuje Rajendra Chitnis, důležité je tady „mezní postavení“ sochaře, který se snaží zachytit vnitřní podobu magmatu, než zcela vychladne.23 Stoji ale za to upřesnit, že klíčem k Ajvazově poetice spíše než mez je škvíra, skulina, díra – průchod, čímž „mezní postavení“ vlastně prostupuje celým prostorem na obou stranách. Prostor je tedy zkompromitován svými skulinami. Ajvazovy prózy často připomínají pocit, který mohlo mít publikum bytového divadla – pocit „kmitání“ mezi prostorem každodenním a divadelním, intimním a cizím. Zatímco Kratochilova metafikce míří k definitivnímu porušení privilegovaného postavení autora, Ajvaz dává přednost jemnému odlivu a přílivu z jedné narativní roviny do druhé. Jeho „metafiktivní“ prózy, Tyrkysový orel a Zlatý věk, se skládají z příběhů, které se vzájemně prostupují: vypravěč potkává člověka, který začíná vyprávět příběh, ve kterém další postava začíná vyprávět další příběh, a tak dále. Je to známý model, Ajvazova inovace spočívá v naprosté lhostejnosti vůči tomu, na které vypravěčské rovině se zrovna nacházíme. Neboť příběhy samy bloudí klidně od jedné snové scény k druhé, čtenář ztrácí přehled a ani neví, který vypravěč zrovna vypravuje. Účinek je nakonec podobný tomu, jaký známe u Kratochvila: Ajvaz vlastně neutralizuje jednu ze základních podmínek dohledu, a sice privilegovanou pozici, z níž je možno pozorovat někoho druhého. Ajvazovým vypravěčům jde o způsob vidění spíše než o místo, odkud se dívá. Zatímco Kratochvilova metafikce je agonistická hra, ve které postavy sesazují autora, Ajvazova metafikce je klidnější, svůdnější, zve nás, abychom zabloudili ve světech jeho fikcí, abychom si kladli otázku, nikoliv co je skutečné, ale co na tom zaleží. Tím nechci říci, že normalizační problematika „prostoru pod dohledem“ je příčinou podobných motivů v české literatuře devadesátých let, ani nechci tvrdit, že je jejich předpokladem. a už vůbec netvrdím, že Kratochvilovy nebo Ajvazovy byty jsou „opravdu“ zakódované příklady totalitního prostoru nebo že by to byly politické alegorie. Spíše mi šlo o to ukázat, jak literární systém i po tak radikální změně, jakou byl listopad 1989, čerpá ze společného dědictví motivů, topoi, obrazů atd. zpracovaných v minulosti. V terminologii ruských formalistů bychom mohli říci, že spisovatelé používají „formy“, jejichž „funkce“ se mění v různých literárních systémech24 – takže zcizení domácnosti v bytě se 23 Chitnis, cit. d., s. 94. Užitečná je stať Jurije Tyňanova „O literární evoluci“, kde autor sleduje, jak formalistické postupy získávají v různých kontextech nové významy. (Tynjanov, Jurij. „On Literary Evolution.“ In Readings in Russian Poetics: Formalist and Structuralist Views. Eds. Ladislav Matejka, Krystyna Pomorska. Chicago and Normal, Ill. : Dalkey Archive, 2002, s. 66–78. 24 132 Proměny bytu z metafory politického útlaku stává prostředkem ozvláštnění nebo metaforou nejistoty vyprávění. Zároveň můžeme „číst dozadu“ do sedmdesátých let a uvědomit si, jak motivy, které zdánlivě plní svou funkci jen z hlediska jejich politického dopadu, jsou vlastně účastny podobné poetiky jako čistě „literární“ texty. Snad jsme ukázali jednou možnost, jak literární dějiny mohou dohlédnout přes radikální společenskou, politickou a institucionální změnu k hlubší celistvosti literární tradice. Skončit můžeme textem dalšího autora, který se často vrací k skulinám a škvírám v známých prostorech: Národ Plimunam žije v jiném světě, ale přibližně na stejných místech jako my. Plimunam a ostatní lidé se spolu setkávají jen málokdy. a nikdy docela. Večerní ticho, vracíte se po lesní cestě, jste ještě hluboko v lese a najednou docela nablízku slyšíte zařinčet řetěz, zaplakat dítě, zafrkat koně. To právě procházíte vesnicí. Také se může stát, že až otevřete dveře svého domu, vstoupíte do nějaké cizí místnosti – v kamnech oheň, na stole ovoce, chléb a nůž, můžete ochutnat, posedět. Můžete zůstat na noc, budete v domě sám, nikdo se neobjeví. Chvílemi něco zašramotí. Myšky Plimunam. Hezké sny. a když ráno vstanete a odcházíte, raději odtud nic neodnášejte. Jen byste někoho zarmoutil. a pak – jakým důkazem by byly nůžky, hrnek, obyčejná lžíce? – Co komu dokazovat? – Vyjdete na ulici, obrátíte se … jen se obrátíte, stisknete kliku dveří, které jste za sebou právě zabouchl, zas je otevřete a jste doma. Hezké sny.25 Báseň v próze Ivana Wernische také „kmitá“ sem a tam mezi skutečností a snem, mezi domácností a odcizeností. Zrnko písku, které zaskřípělo pod botou Vaculíkova policisty, se stalo zašramocením imaginárního světa Plimunam. V rozhovoru s Pavlem Kosatíkem poznamenala Madla Vaculíková o atmosféře normalizace: „Ze všeho, co se v našem bytě stalo, když jsem třeba něco nemohla najít, jsem vinila estébáky, že nám to vzali, že to na něco potřebovali …“26 Vaculíková zase vyvolává pocit zdvojeného prostoru, zabydleného zároveň námi i těmi, kdo nás pozorují. u Wernische ale sám spisovatel krade nůžky, hrneček, lžičku z vedlejšího světa, u Ajvaze a u Kratochvila je spisovatel zároveň pozorovatelem a pozorovaným. Pořád je tušit cizí svět, který na nás číhá, teď si ale uvědomujeme, že tento svět může být i naším vlastním. 25 26 Wernisch, Ivan. Růžovejch květů sladká vůně: Virtuos na prdel. Brno : Petrov, 2003, s. 16. Vaculíková, M. Já jsem oves, s. 81. 133 Jonathan Bolton What Lies in Wait Behind the Wall: Metamorphoses of Domestic Space in Recent Czech Literature This article traces the evolution of a literary motif in a changed political context – specifically, it considers treatments of the apartment under police surveillance from Czech literature of the 1970s and 1980s, and asks how the motif of compromised private space both survives and evolves after 1989. Beginning with passages from Václav Havel and Ludvík Vaculík as well as accounts of „apartment theater“ under Communism, it points out how a political concern with the violation of privacy by an intrusive state is accompanied by a „poetics of surveillance,“ concerned with the permeability of domestic space, with the gaps in its boundaries, with its „double nature“ as simultaneously public and private. This poetics continues in the literature of the 1990s, even as its political content drops away. It evolves into new forms in authors such as Jiří Kratochvil, who traces the surveillance of characters by their authors and authors by their characters, or Michal Ajvaz, who explores surveillance as a useful mechanism of defamiliarization that helps us see the world in a new way. 134
Podobné dokumenty
volby 2010
Na hlavy hlavou!
U přípravy „kuchařky“ volební komunikace jsem si lámal hlavu nad
správným receptem. A jako každý mužský, když má recept, jsem si
říkal, že to musí jít snadno a rychle a musí to být...
PDF /6,9 MB - Duha - Moravská zemská knihovna v Brně
využít pro popis digitálních dokumentů v repozitáři a sklízet je. V současné době se do metadatového editoru (bod 7), ve kterém se položky
popisují, získávají bibliografické záznamy monografických ...
VÝLET
překvapením. Několik malých jizev na rukou a na zádech
byly zjevně staršího data. Pak si Dan všiml sice zahojené,
ale rozsáhlé rány pod levým kolenem.
Výroční zpráva 2007 - Nadace Archa Chantal
Snaha zlepšovat prostředí dětských oddělení českých nemocnic tak, aby se v nich malí pacienti cítili opravdu co
nejlépe, je však vzhledem k omezenému státnímu rozpočtu závislá prakticky jen na podp...