pdf 1
Transkript
EPO / Operační systémy počítačů ( SPŠ Zlín - SH) str.: - 1 – OPERAČNÍ SYSTÉMY POČÍTAČŮ Operační systém je obvykle zjednodušeně definován jako základní programové vybavení, určené pro zajištění základních funkcí počítače pro aplikační programy. Operační systém není nic jiného než zvláštní typ programu, přesněji sady programů. Jednou z funkcí operačního systému je oprostit programátora aplikačního vybavení od nutnosti znát podstatu hardwaru a nabídnout mu sadu základních funkcí v podobě aplikačního rozhraní, které může ve svých programech využívat do jisté míry standardizovaným způsobem. Jinými slovy, operační systém není pro využívaní počítače podmínkou nezbytně nutnou, ale podstatně usnadňuje jeho využití. Pokud by operační systémy neexistovaly, musely by být všechny aplikace psány přímo pro daný hardware. Včetně grafického rozhraní a ovladače ostatních vstupních i výstupních zařízení. Výsledné aplikace by zcela jistě v takovém případě byly nejen mnohem horší, ale především mnohem dražší. Operační systém je v informatice základní programové vybavení počítače (tj. software), které je zavedeno do paměti počítače při jeho startu a zůstává v činnosti až do jeho vypnutí. Skládá se z jádra (kernel) a pomocných systémových nástrojů. Hlavním úkolem operačního systému je zajistit uživateli možnost ovládat počítač, vytvořit pro procesy stabilní aplikační rozhraní (API) a přidělovat jim systémové zdroje. Operační systém je velmi komplexní software, jehož vývoj je mnohem složitější a náročnější, než vývoj obyčejných programů. Historie: První počítače neměly operační systém. Na počátku 60. let 20. století dodávali výrobci počítačů propracované nástroje pro řízení dávkového zpracování spouštěných programů. První operační systémy byly dodávány k sálovým počítačům (mainframe). V roce 1967 byl firmou IBM vydán operační systém MFT, který podporoval v omezené míře multitasking. Od roku 1964 byl vyvíjen Multics, který však Bellovy laboratoře přestaly vyvíjet v roce 1969, kdy byl v těchto laboratořích vytvořen první Unix. Funkce: Operační systém plní tři základní funkce: 1. ovládání počítače – umožňuje uživateli spouštět programy, předávat jim vstupy a získávat jejich výstupy s výsledky 2. abstrakce hardware – vytváří rozhraní pro programy, které abstrahuje ovládání hardware a dalších funkcí do snadno použitelných funkcí (API) 3. správa prostředků – přiděluje a odebírá procesům systémové prostředky počítače Ovládání počítače Při definici operačního systému se obvykle omezuje ovládání počítače na schopnost spustit program, předat mu vstupní data a umožnit výstup výsledků na výstupní zařízení. Někdy je však pojem operační systém rozšířen i na grafické uživatelské rozhraní, což může být z důvodů marketingových, ale i problému nejasné hranice mezi operačním systémem a aplikacemi. U systémů, které disponují jediným grafickým rozhraním (Microsoft Windows, Symbian OS, …) je často grafické rozhraní zahrnováno do operačního systému. U systémů, kde je uživatelské rozhraní možné vytvořit několika nezávislými způsoby nebo různými aplikacemi, je běžné nepovažovat ho za součást systému (unixové systémy). Abstrakce hardware Operační systém skrývá detaily ovládání jednotlivých zařízení v počítači (tzv. hardware) a definuje standardní rozhraní pro volání systémových služeb[1] tak, že vytváří abstraktní vrstvu s jednoduchými funkcemi (tzv. API), které využívají programátoři aplikací. Tím nejen zjednodušuje programátorům vytváření programů, ale umožňuje programům pracovat i se zařízeními, které v době vzniku programu neexistovaly (například z hlediska programátora není rozdíl mezi otevřením souboru na pevném disku, CD, DVD, flash, síťovém disku nebo Blu-ray). Někdy je uvnitř operačního systému vytvářena podobná abstraktní mezivrstva, která usnadňuje programování ovladačů jednotlivých zařízení (tzv. HAL, anglicky Hardware Abstraction Layer). Správa zdrojů Operační systém přiděluje spuštěným programům systémové prostředky (operační paměť, procesor, pevný disk, vstupně-výstupní zařízení). V případě potřeby může operační systém procesům přidělené prostředky násilně odebrat (preempce). Operační systém využívá schopnosti procesoru k ochraně sebe samého, ale i k oddělení pracovního prostoru jednotlivých procesů. Stavba operačního systému: Operační systém se skládá z jádra (též označovaného jako kernel) a pomocných systémových nástrojů. EPO / Operační systémy počítačů ( SPŠ Zlín - SH) str.: - 2 – Jádro je základním kamenem operačního systému. Zavádí se do operační paměti počítače při startu a zůstává v činnosti po celou dobu běhu operačního systému. Jádro může být naprogramováno různými způsoby a podle toho rozeznáváme: • monolitické jádro – jádro je jedním funkčním celkem • mikrojádro – jádro je velmi malé a všechny oddělitelné části pracují samostatně jako běžné procesy • hybridní jádro – kombinuje vlastnosti monolitického jádra i mikrojádra Vymezení operačního systému Do operačního systému obvykle zahrnujeme i základní systémové nástroje, které slouží ke správě počítače (formátování disků, kontrola integrity souborového sytému, nastavení systémového času a podobně). Některé doplňující aplikace se však těmto nástrojům velmi blíží nebo je dokonce nahrazují (například součástí Microsoft Windows není diagnostika pevných disků, detailní nástroj na sledování procesů a dalších interních pochodů v systému apod.), a proto není vždy možné systémové nástroje a aplikace jednoznačně rozlišit. Aplikace a jádro operačního systému můžeme rozlišit podle výše uvedených základních funkcí operačního systému nebo podle toho, jestli je daný spuštěný proces zpracováván v uživatelském nebo jaderném režimu (viz privilegovaný režim). U operačních systémů s monolitickým jádrem (např. unixové systémy) je jasná hranice mezi systémovým voláním, knihovnami a procesy. Například souborový systém je u nich typická součást operačního systému. Naopak systémy s mikrojádrem (např. systémy Windows NT) tuto hranici jasnou nemají, protože výše zmíněná obsluha souborového systému je zde realizována jako samostatný proces v uživatelském prostoru (tzv. serverem). Windows API slučuje systémová volání, ovládání uživatelského rozhraní i různé knihovní funkce, takže je obtížné rozpoznat, co je knihovní funkce a co je obdoba systémového volání monolitického jádra. Vlastní uživatelské rozhraní počítače (příkazový řádek, textové nebo grafické) není obvykle do operačního systému zahrnováno. Nicméně je možné kvůli zvýšení výkonu některé typicky aplikační úkoly přenést do jádra operačního systému (například webový server, grafické uživatelské rozhraní, akcelerované funkce grafických karet apod.). Operační systém reálného času: V některých případech je nutné, aby jádro operačního systému poskytovalo záruky a nespoléhalo se na poměrně volná pravidla, která stačí pro běžné využívání operačního systému (např. jako desktop nebo server). Vyšší nároky plní operační systém reálného času, který se používá například pro mobilní telefon, řízení výrobních procesů a podobně. Takový systém pak ale vyžaduje vyšší režii pro řízení procesů, takže pro běžné nasazení není vhodný. 1) Operační systém MS-DOS - koncepce a struktura základní rysy lze definovat takto: - jednouživatelský (je schopen přijímat příkazy pouze z jednoho vstupního zařízení) - jednoprogramový - spuštění a běh pouze jedné úlohy (s výjimkou programu PRINT, který pracuje na pozadí běžící úlohy – je mu určeným způsobem přidělován čas CPU) - hierarchický - rozdělení na několik částí – hierarchická struktura. Mezi jednotlivými částmi je definováno rozhraní jehož prostřednictvím jednotlivé části systému spolu komunikují. Vrstvová struktura MS-DOS Nejvyšší úroveň Komunikace s uživatelem Služební programy Aplikační programy Jádro operačního systému Obsluha technických prostředků Technické prostředky - HW nejnižší úroveň Hierarchie: rozhraní mezi jednotlivými složkami je pevně definováno a každá úroveň využívá prostřednictvím rozhraní pouze služeb nejblíže nižší úrovně. Doporučuje se, aby i aplikační programy využívaly jen služeb jádra oper. systému. (100% přenositelnost aplikačních programů mezi různými počítači a celkově korektní způsob práce). Je zde samozřejmě možnost obcházení jednotlivých úrovní oper. systému, ovšem za předpokladu dokonalé znalosti jednotlivých úrovní a rozhraní – v praxi z důvodů požadavků na zvýšení rychlosti práce aplikačního programu. Komponenty systému Jednotlivé vrstvy hierarchické úrovně oper. systému jsou tvořeny komponentami požadované funkce: MS-DOSu, které zajišťují EPO / Operační systémy počítačů ( SPŠ Zlín - SH) str.: - 3 – a/ obsluha technických prostředků – je řešena těmito komponentami: - BIOS (Basic Input Output Systém) - IO.SYS - zavaděč systému b/ jádro operačního systému - MSDOS.SYS c/ komunikace s uživatelem - COMMAMD.COM d/ služební programy mají podobu přímospustitelných souborů ad (a): modul BIOS – je základem programového vybavení PC. Je uložen v trvalé paměti typu ROM (Read Only Memory) uvnitř počítače a není součástí samotného operačního systému (tedy pevná součást, která nemůže být jednoduše změněna). Je však prostředníkem mezi technickým vybavením a jádrem operačního systému, které se skládá z několika obslužných souborů, nezbytných pro činnost počítače. BIOS obsahuje systémové rutiny pro obsluhu vnitřních pamětí, vstup/výstupních zařízení, jsou v něm uloženy testovací programy a programy pro základní nastavení mikropočítače (zprávy, jenž se vypíší jako první po zapnutí počítače, má na svědomí právě BIOS). Tzv. dynamická část BIOSu, jejíž obsah je udržován baterií, uchovává všechna základní nastavení (datum, čas, typ pevného disku atd.). Této části systému se podle technologie použité pro uchování informací říká CMOS. BIOS přijímá požadavky od vyšší vrstvy (většinou od jádra OS) a naopak komunikuje s technickou částí počítače (vše prostřednictvím přerušovacích vektorů). IO.SYS - jedná se o programové doplnění modulu BIOS. Je uložen na systémovém médiu a je zaváděn do oper. paměti zavaděčem systému. Jedná se o rozšíření modulu BIOS ve smyslu změn a doplňků základních operací BIOSu a nové rutiny pro nová zařízení. Protože IO.SYS je běžným souborem uloženým na mediu, lze jej snadno modifikovat a tvoří tak snadný nástroj pro realizaci změn BIOSu. Není tedy nutno provádět změny přímo v pevné paměti BIOSu, což je účelem IO.SYS. zavaděč systému - protože se MS-DOS skládá i z částí uložených na systémovém mediu, musí být k dispozici prostředek, který i bez podpory vlastního systému dovede s tímto médiem pracovat . ad (b) Jádro operačního systému (MSDOS.SYS) Základ celého systému. Nezávislé na technických prostředcích. - zajišťuje služby pro složky operačního systému na vyšší hierarchické úrovni - zajišťuje správu systémových prostředků počítače a to: • operační paměti • správu procesů • správu vstup / výstupních zařízení • správu systému ovládání souborů Volání služeb jádra oper. systému se děje prostřednictvím přerušovacích vektorů SPRÁVA SYSTÉMOVÝCH PROSTŘEDKŮ: Správa operační paměti – metoda přidělování paměti. Fyzický adresní prostor operační paměti je rozdělen do několika částí. Jedna rozsáhlá oblast je určena pro zavedení a spuštění aplikačního programu. Správa paměti řídí také adresní prostor přidělený aplikačnímu programu k uložení jeho dat. Správa procesů – udržuje informace o programech, zaváděných do operační paměti a o vazbách mezi těmito programy. Z běžícího programu (voláním služby jádra oper. systému) je možno zavést do volné části operační paměti jiný program a spustit jej. Monoprogramový režim – nově zavedenému procesu je předáno řízení a řadič procesů musí čekat na jeho dokončení. Správa vstup/výstupních zařízení Jednotný přístup k v/v zařízením a k souborům na nich uloženým. Každé v/v zařízení je interpretováno jako specifický soubor s vlastním jménem, což umožňuje sjednotit poskytované služby jádra systému nezávisle na práci se vstup/výstupním zařízením nebo se soubory. Pro ovládání standardních v/v zařízení je MS-DOS vybaven sadou rezidentních ovladačů, které jsou zaváděny jako součást operačního systému do oper. paměti (ovladače tvoří EPO / Operační systémy počítačů ( SPŠ Zlín - SH) str.: - 4 – vzájemně propojený řetěz – jeho články jsou jednotlivé ovladače). Kromě toho pro nestandardní zařízení je možno definovat vlastní ovladače, které se zavedou do paměti po zavedení oper. systému – tzv. instalované ovladače. Správa v/v zařízení je připojí k řetězu rezidentních ovladačů (případně náhrada některého rezidentního ovladače instalovaným ovladačem). V programu CONFIG.SYS se jedná o příkazy DEVICE. Pro efektivnější komunikaci v/v zařízení používá oper. systém metodu vyrovnávacích pamětí. Ty jsou zřizovány při zavádění oper. systému v operační paměti počítače – opět v CONFIG.SYS formou příkazů BUFFERS lze zadat počet vyrovnávacích pamětí (volí se v rozmezí 20 až 40). Velikost: obvykle = sektor. Správa systému ovládání souborů Hierarchická struktura adresářů na vnějších diskových médiích (převzata z UNIXu) – stromová struktura – vyšší úroveň ochrany dat jednotlivých uživatelů. Činnost ovládání souborů je úzce svázána s logickou organizací dat na magnetických discích. Ad (c) Komunikace s uživatelem – jedná se o nejvyšší vrstvu operačního systému. Zajišťuje komunikaci: - s uživatelem - s nižšími úrovněmi Tento prostředek je v operač. systému realizován procesem příkazů, uložených ve formě interpretu příkazů souboru COMMAND. COM na systémovém mediu (spolu se soubory IO.SYS a MSDOS.SYS). Do operačního systému je zaváděn jako poslední část MS-DOSu. Zahrnuje následující základní funkce: - obsluha chyb – zahrnuje zobrazení chybového hlášení pro všechny standardní chyby - zpracování inicializačního souboru – při zavádění MS-DOSu do paměti je závěrečnou fází zpracování dávkového souboru AUTOEXEC.BAT, který má zajistit automatické provedení požadovaných činností při každém zavedení O.S. Dávku si určuje samotný uživatel počítače. - zpracování dávkových souborů – obsah souboru .BAT je interpretován přímo procesorem příkazů. - realizace interních příkazů – program COMMAND.COM obsahuje přímo v sobě prováděcí kód pro takzvané interní příkazy – to jsou základní informační funkce o činnosti systému a pro práci se soubory a adresáři vnějších paměťových médií. - zavádění a spouštění externích příkazů - procesor příkazů přijímá od uživatele požadavky ve formě příkazů zadávaných prostřednictvím příkazového řádku. Soubor COMMAND.COM se skládá z několika částí: - rezidentní část – zaváděna hned za jádro O.S. a jeho datové oblasti. Obsahuje rutinu pro zpracování přerušení 23H a 24H, rutinu pro znovuzavedení tranzientní části procesoru příkazů do paměti (pokud je to třeba) a provádí obsluhu chyb - inicializační část – zavádí se bezprostředně za rezidentní částí procesoru příkazů. Obsahuje kód pro zpracování souboru AUTOEXEC.BAT a po provedení této činnosti ho už není zapotřebí, takže se místo v paměti uvolňuje na toto místo se načítají externí příkazy. - tranzientní část – tato část procesoru příkazů je zaváděna na nejvyšší adresy operační paměti RAM. Obsahuje kód všech interních příkazů oper. systému a procesor pro zpracování dávkového souboru. Dále vytváří systémovou výzvu (prompt.), kterou je uživatel informován o připravenosti procesoru příkazů k přijímání příkazů, čte příkazový řádek, který analyzuje a v případě potřeby zavádí a spouští externí příkazy oper. systému. ROZDĚLENÍ OPERAČNÍ PAMĚTI Základní adresní prostor: 1 MB takto velký prostor byl schopen adresovat procesor 8086 / 8088. Tento rozsah byl rozdělen na: Konvenční paměť - 640 kB - <0h , 9FFFFH> pro MS-DOS a jeho prostředky, aplikační programy a jejich data Rezervovaná paměť - 384 kB - <A0000H , FFFFFH> pro adresní prostor BIOSu a pro tech. prostředky (např. videopaměť) EPO / Operační systémy počítačů ( SPŠ Zlín - SH) str.: - 5 – Konvenční paměť se dělí na: systémovou oblast a uživatelskou oblast Na adresách <0H , 3FFH> je umístěna tabulka přerušovacích vektorů (schopnost rozlišit až 256 přerušení). Existuje rozdělení vektorů přerušení do několika kategorií: - přerušení mikroprocesoru (např. dělení nulou, přetečení aritmetického výsledku atd.) - přerušení technických prostředků – všechna přerušení tohoto typu jsou řízena řadičem přerušení a to podle stupně důležitosti) - programová přerušení - se dělí na několik typů: některá jsou vyhrazena pro aktivaci rutin modulu BIOSu, jiná pro služby jádra O.S. a další pro interpret jazyka Basic. Nad oblastí tabulky přerušovacích vektorů je umístěna datová oblast modulu BIOS a operačního systému. Oblast proměnných modulu BIOS je na adresách <400H , 4FFH> . Zde je uložena celá řada důležitých informací, které využívá systém (adresy portů, seznam zařízení připojených k PC, vyrovnávací paměť počítače, právě aktivní mód zobrazovacího adaptéru atd.) Oblast proměnných oper. systému je umístěna na adresy počínaje hodnotou 500H. Její horní hranice je určena adresou 6FFH, nad kterou jsou zavedeny jednotlivé části oper. systému. Uživatelská oblast konvenční paměti je umístěna bezprostředně za rezidentní částí procesoru příkazů. Hodnota adresy jejího začátku je závislá na rozsahu paměti, která je obsazena systémovou oblastí. Rezervovaná paměť je koncipována do 3 částí – od nejnižších adres: - oblast videopaměti - 128 kB - <A0000H , BFFFFH> - oblast pro speciální využití - oblast adres. prostoru BIOS rozdělení po segmentech 64 kB Veškeré soubory operačního systému DOS jsou uloženy ve vnější paměti (na pevném nebo pružném disku). Fyzicky prvním systémovým prvkem na magnetickém médiu je záznam nultého sektoru, tzv. zavaděč - boot. Tento záznam obsahuje program, který zajišťuje načítání základních údajů z disku do operační paměti a zavedení prvního systémového souboru do operační paměti. Není-li tento záznam nalezen při startu počítače, vypíše se chybové hlášení a inicializační sekvence se přeruší. Soubory operačního systému jsou uloženy v systémové oblasti na systémovém disku. Systémovou oblast čte primárně pouze operační systém. V této oblasti jsou dva soubory: IO.SYS a MSDOS.SYS. Systémové soubory obsahují rutiny pro komunikaci s diskovými paměťmi, klávesnicí, grafickou kartou, sériovým rozhraním apod. Systémové soubory IO.SYS a MSDOS.SYS obsahují základní rutiny pro obsluhu všech požadavků, které může uživatel klást na operační systém i prostřednictvím aplikačních programů. V hlavním adresáři systémového disku je uložen interpret příkazů operačního systému, pod názvem COMMAND.COM. Tento soubor je v zásadě složen ze tří částí: 1. Obsahuje obsluhu přerušení v kritických stavech systému, kritická chybová hlášení a rutiny pro zavedení a spouštění externích programů typu .EXE nebo .COM. 2. Obsahuje rutiny spouštění a provádění dávkových souborů, rutiny pro přidělování paměti a zavádění programů do paměti. 3. Obsahuje vlastní interpret příkazů operačního systému, který je zaveden do operační paměti při startu počítače. Obsahuje veškeré interní příkazy operačního systému a příkazy použitelné v dávkových souborech. Na systémovém disku může být přítomen soubor CONFIG.SYS, který musí být uložen vždy v hlavním adresáři. Obsah souboru definuje požadavky uživatele na spolupráci s operačním systémem (max. počet otevřených souborů, správce paměti, národní informace, instalace ovladačů přídavných zařízení apod.). Při startu systému se může také spouštět dávkový soubor AUTOEXEC.BAT, jenž musí být uložen rovněž v hlavním adresáři systémového disku. Do souboru AUTOEXEC.BAT se ukládají příkazy operačního systému, které se mají provádět ihned po zapnutí počítače. Proběhne-li standardní zavedení systému bez chyby, zobrazí se výzva systému v základním tvaru: c>_ Do výzvy se promítne písmenko, příslušející disku, ze kterého se systém načetl do paměti - v našem případě C. Diskové jednotky jsou pojmenovány písmeny A-Z. Disketovým jednotkám obvykle příslušejí písmena A a B. Je-li v počítači instalován pevný disk, přísluší mu písmeno C. Další písmena lze přidělit případným dalším EPO / Operační systémy počítačů ( SPŠ Zlín - SH) str.: - 6 – paměťovým zařízením. Poslední, nedílnou součástí operačního systému je skupina externích příkazů, uložených na systémovém disku (většinou v adresáři C:\DOS nebo C:\MSDOS). Tyto příkazy jsou uživateli běžně přístupné a lze je spouštět jejich jmény po provedení inicializační sekvence systému. Inicializace počítače Počítač se po zapnutí automaticky inicializuje. Inicializací rozumíme provedení základních testů technického vybavení a jeho způsobilosti k provozu a zavedení všech systémových souborů do operační paměti. Inicializaci lze vyvolat také současným stiskem kombinace kláves [Ctrl+Alt+Del] nebo hardwarového tlačítka RESET. Při inicializaci se provádí následující posloupnost operací: 1. ROM BIOS provede test konfigurace hardware mikropočítače, operační paměti a dále provede základní nastavení. Inicializuje diskové jednotky a z jednotky A, jako z první, čte záznam prvního sektoru. Není-li jednotka A připravena k činnosti (není zasunuta disketa), čte se první sektor systémové oblasti pevného disku. Dojde-li k chybě, generuje se chybová zpráva a inicializace se přeruší. U novějších typů počítačů se v základním konfiguračním programu počítače (uloženého v BIOSu) může nastavit opačná inicializační sekvence, v níž se nejprve testuje pevný disk a až potom disketová jednotka. Do režimu modifikace těchto nastavení lze přejít obvykle stlačením klávesy Del. 2. Program uložený v prvním sektoru zavede do operační paměti základní data o zaváděcím disku, včetně údajů o adresářové struktuře. Jsou-li data v pořádku a je-li prvním souborem v hlavním adresáři IO.SYS, zavede se do operační paměti. Parametry modulu IO.SYS se modifikují podle nastavení provedeného v souboru CONFIG.SYS. 3. Zaváděcí část modulu IO.SYS načte do operační paměti druhý systémový soubor, MSDOS.SYS a provede nastavení systému podle definice v souboru CONFIG.SYS. Do operační paměti se instalují příslušné ovladače. 4. Hlavní systémový soubor dále načítá interpret příkazů z hlavního adresáře na zaváděcím disku (COMMAND.COM). Provede se základní nastavení klávesnice, monitoru (grafického adaptéru) a tiskárny. 5. Posledním krokem při inicializaci mikropočítače je provedení příkazů zapsaných Konfigurace systému Každý uživatel počítače pracujícího pod operačním systémem MS-DOS má možnost definovat parametry systému obsahem konfiguračního souboru CONFIG.SYS. Tento konfigurační soubor (který má tvar běžného textového souboru), lze pořídit libovolným textovým editorem a může obsahovat speciální konfigurační příkazy uvedené v přehledu za tímto odstavcem. Soubor CONFIG.SYS musí být umístěn v hlavním adresáři disku, ze kterého se zavádí systém do operační paměti. Obsah souboru se čte při zavádění systému do paměti a v tomto okamžiku se interpretuje význam konfiguračních příkazů. Jestliže se soubor při zavádění systému nenajde, nastaví se základní konfigurace. Příkazy umožňují např.: - zajistit provádění rozšířené kontroly stisku kláves CTRL+BREAK - definovat počet současně otevřených souborů - instalovat ovladače zařízení - určit maximální počet použitelných logických disků - určit počet a velikost zásobníků pro obslužné rutiny technických přerušení - definovat použitý procesor příkazů - definovat počet současně otevřených souborů při práci v síti atd. Přehled konfiguračních příkazů: FILES definuje maximální počet povolených otevřených souborů BUFFERS definuje počet vyrovnávacích pamětí při komunikaci s diskovými soubory FCBS definuje počet řídících bloků, které se využívají pro komunikaci se soubory DEVICE instaluje ovladač do základní operační paměti DEVICEHIGH instaluje ovladač do rozšířené paměti za předpokladu, že je podporována DOS využívá pro zavedení operačního systému rozšířenou paměti DRIVPARM definuje parametry stávající diskové jednotky instalované v počítači LASTDRIVE definuje poslední písmenko, které lze použít pro označení diskové jednotky INSTALL EPO / Operační systémy počítačů ( SPŠ Zlín - SH) str.: - 7 – umožňuje instalaci rezident. programu do paměti před zavedením interpretu příkazů do paměti SHELL zavádí do paměti interpret příkazů operačního systému s možností volby jeho parametrů COUNTRY definuje národně závislé parametry operačního systému NUMLOCK definuje stav klávesy |NumLock| na kláv. bezprostředně po zavedení oper. systému STACKS definuje zásobníkové paměti využívané při obsluze přerušení SWITCHES používá se na definování speciálních parametrů operačního systému Kromě speciálních konfiguračních příkazů se mohou v souboru CONFIG.SYS použít tři příkazy shodné s interními příkazy systému. Jedná se o příkazy: REM uvádí komentář na řádku konfigur. souboru, stejný příkaz se používá v dávkových souborech SET vkládá proměnnou do systémového prostředí, stejný příkaz je mezi interními příkazy systému BREAK nastavuje úroveň testu tisku kombinace kláves [Ctrl-C] a [Ctrl-Break], stejný příkaz je mezi interními příkazy systému Konfigurování paměti Způsob konfigurování paměti počítače závisí na úrovni technické podpory. Pokud máme počítač se základní operační pamětí 640 kB, můžeme změnit způsob užívání části této paměti. Vývojově nejstarší (a také nejzaostalejší) změnou způsobu užívání části paměti je instalace virtuálního disku pomocí ovladače RAMDRIVE.SYS. Druhým standardním využitím rozšířené paměti je pro odkládací paměť používanou při komunikaci s diskem, hovoříme pak o paměti nazvané cache. Podpora paměti cache je implementována ve formě ovladače SMARTDRV.EXE. Dříve se tento ovladač používal pouze pro emulaci paměti cache v paměti rozšířené. Ve verzi DOS 6 se jeho funkce rozšiřují o možnost dvojitého vyrovnávání při komunikaci s diskem. Dvojité vyrovnávání se používá pro zajištění kompatibility řadičů pevných disků, které nemohou přímo komunikovat s pamětí řízenou ve virtuálním režimu procesoru. U většiny nových typů počítačů se velikost paměti RAM neomezuje na základních 640 kB, ale bývá instalováno několik MB paměti. Operační systém MS-DOS standardně využívá základních 640 kB jako paměť operační. Veškerou paměť nad základních 640 kB lze využívat jako rozšířenou za předpokladu, že komunikaci s touto pamětí řídí systémový ovladač HIMEM.SYS. Kromě základní komunikace s rozšířenou pamětí lze využít i emulátor extended paměti v paměti expanded. Tento emulátor se využívá pouze u aplikací, které ho vyžadují. Emulátor EMM386 se může instalovat až po ovladači HIMEM.SYS. Ovladač EMM386 vytváří v paměti tzv. UMB (Upper Memory Blocks), které se využívají při optimalizaci paměti. Významnou roli může hrát ovladač při práci v systému Windows, který při vhodné volbě parametrů může urychlit. Pokud máme v souboru CONFIG.SYS podporu komunikace s rozšířenou pamětí, může se tato paměťová oblast používat pro zavedení systémových ovladačů a vlastního operačního systému. Instalace operačního systému do rozšířené paměti se definuje v souboru CONFIG.SYS pomocí příkazu DOS. Pro zavedení ostatních rezidentních programů do rozšířené paměti se využívá příkaz LOADHIGH. Do skupiny příkazů na konfigurování paměti také patří příkaz STACKS, který definuje zásobníkové paměti pro obslužné rutiny přerušení. Interní příkazy Tato kapitola se věnuje interním příkazům operačního systému MS-DOS 6 a jejich využití Základní interní příkazy BREAK nastavuje způsob testu stisku kombinace kláves [Ctrl-C] a [Ctrl-Break] CHCP nastavuje kódovou stránku, která se bude v systému používat CLS maže obsah obrazovky CTTY přepíná standardní vstupní zařízení počítače EXIT návrat z aktuální úrovně interpretu příkazů na předcházející úroveň VER zobrazí číslo verze používaného systému DOS VOL zobrazí jméno disku v definované diskové jednotce EPO / Operační systémy počítačů ( SPŠ Zlín - SH) str.: - 8 – Příkazy pro práci s adresáři MD vytvoří adresář ; CD změní pracovní adresář RD zruší adresář ; DIR vypíše obsah adresáře Příkazy pro operace se soubory COPY kopíruje a spojuje soubory ; DEL maže soubory z disku REN přejmenuje soubor ; TYPE vypíše obsah souboru VERIFY zapne kontrolu správnosti při kopírování a jiných přenosech souborů LH zavede program do horní paměti (je-li to možné) Příkazy pro nastavení systémového data a času DATE nastavení a čtení systémového data TIME nastavení a čtení systémového času Systémové proměnné a operace s nimi PATH do systémového prostředí vloží proměnnou PATH, která definuje cesty přístupu do adresářů, ve kterých se mají hledat spustitelné programy PROMPT do systémového prostředí vloží proměnnou PROMPT, která definuje tvar výzvy systému SET do systémového prostředí zapíše libovolnou proměnnou nebo zobrazí obsah systémového prostředí. OPERAČNÍ SYSTÉM WINDOWS úvod: Microsoft Windows je řada grafických multitaskingových operačních systémů společnosti Microsoft. Až na výjimky jsou určené pro osobní počítače (PC) s procesory Intel kompatibilními; kombinace tohoto hardware a systémů Microsoft Windows se někdy nazývá platforma Wintel. Microsoft uvedl první Windows na trh v roce 1985, tehdy jen jako nadstavbové grafické uživatelské prostředí nad svým tehdejším standardním operačním systémem MSDOS. První verzí, která došla mezi dobovou konkurencí podobných produktů skutečného rozšíření mezi uživateli, byla verze 3. Následně vývoj pokračoval ve dvou větvích: větví Windows NT, která byla samostatným operačním systémem částečně odvozeným od OS/2 byla určena k profesionálnímu použití a větví Windows 95 pro domácí uživatele, která byla stále založena na DOSu a byla známá nízkou stabilitou. Jejím dalším vylepšením byla verze Windows 98, kterou doposud používají desítky procent uživatelů. Vývoj větve NT pokračoval do verze 4.0. Následně Microsoft vydal verzi Windows 2000, která je pokračováním větve NT, nicméně měla spojovat i některé vlastnosti verzí 95 a 98. Příslib, že tím dojde ke spojení obou větví, ale nebyl naplněn a Microsoft uvedl dílčí vylepšení verze 98 pod názvem ME. V roce 2001 Microsoft vydal verzi Windows XP, která je vylepšením Windows 2000; s vývojem řady 9x již nepokračuje. Dalším pokračovatelem řady NT je verze Windows Server 2003, určená pro serverové nasazení. V současné době vyvíjí novou verzi s názvem Windows Vista, bude zde od roku 2007. Windows XP Media Center Edition Na jednom zařízení se systémem Windows XP Media Center Edition si můžete užít veškerou digitální zábavu a nemusíte složitě instalovat několik zařízení. Pomocí dálkového ovladače můžete procházet jednoduchými intuitivními nabídkami a vychutnávat si své oblíbené filmy, hudbu, obrázky a televizi na počítačovém monitoru, případně na televizní obrazovce. Můžete si dokonce nahrávat televizní vysílání a v případě potřeby je pozastavit. Navíc tento systém nabízí všechny funkce výkonného počítače včetně programu Windows Messenger, díky kterému můžete komunikovat s přáteli a rodinou pomocí textu, hlasu a videa. Windows XP Professional Systém Windows XP Professional je určen pro podniky všech velikostí a domácí uživatele s nejvyššími nároky na funkce počítače. Představuje nový standard ve spolehlivosti a výkonu. Obsahuje všechny vynikající funkce a nový vizuální vzhled systému Windows XP Home Edition spolu se špičkovými funkcemi zabezpečení a soukromí, rozšířenými možnostmi obnovení, vylepšenou schopností připojení k rozsáhlým sítím a řadou dalších výhod. Windows XP Home Edition Díky domácímu počítači a Internetu můžete získat více zážitků, než jste si kdy představovali. Díky systému Windows XP Home Edition je váš osobní počítač spolehlivý a práce s ním snadná. Systém obsahuje čistší, intuitivnější vizuální design a rozšířené funkce digitálních médií, díky kterým je práce s digitálními fotografiemi nebo přehrávání digitální hudby jednoduché a zábavné, a řadu nových funkcí systému Windows, které stojí za vyzkoušení. Windows XP 64-Bit Edition Systém Microsoft Windows XP 64-Bit Edition představuje škálovatelné, vysoce výkonné řešení pro novou generaci EPO / Operační systémy počítačů ( SPŠ Zlín - SH) str.: - 9 – aplikací založených na systému Windows. Při zachování kompatibility s 32bitovými aplikacemi a stávajícími nástroji pro nasazení a správu nabízí účinnější zpracování velkých objemů dat, neboť podporuje až 16 terabajtů virtuální paměti. Windows Server Systém představující vysoce integrovaný a škálovatelný serverový software lze používat jako univerzální řešení od komunikace a systémů pro spolupráci až po podnikovou integraci. WINDOWS 3.X Microsoft Windows 3.x je třetí verze grafické nadstavby (GUI) pro DOS vydaná v květnu 1990 firmou Microsoft. Existuje i verze Windows 3.x v češtině. Prostředí Nedostačující MS-DOS Executive byl nahrazen Správcem programů (Program manager, progman.exe, lze nalézt ještě ve Windows XP) – jakýmsi úložištěm pro zástupce. Fungoval podobně jako nynější nabídka Start – Programy. Jediným zásadním rozdílem je prohlížení zástupců v oknech (každému oknu odpovídala jedna skupina zástupců uložená v souboru *.grp), nikoli v menu. Ukončení tohoto Správce programů obvykle znamenalo (v závislosti na system.ini) ukončení (vypnutí) celých Windows a návrat do MS-DOSu. Plocha nesloužila nynějšímu účelu – ukazovaly se na ní minimalizované programy ve formě ikon. Z toho také vyplývá, že chyběl hlavní panel. Poněkud krkolomné bylo spouštět hodiny jako samostatný program minimalizovaný do ikony. Programové vybavení Za jeden z nejpotřebnějších programů můžeme považovat Správce souborů (File manager, winfile.exe), který byl v mnohem podobný dnešnímu Průzkumníku – každé okno obsahovalo dvě části – strom složek a obsah aktuální složky. Funkce byly již poměrně pokročilé – např. přibyla možnost kopírování přes schránku. Nechyběla také možnost filtrování. Příznivci dvoupanelových správců souborů používali buď původní verze filemanagerů pro DOS (NC, M602, VC…) nebo jejich verze pro Windows (tehdy začínal Windows Commander, pozdějí přejmenovaný na Total Commander, a další…). Dále Windows řady 3.x obsahovaly aplikace jako Poznámkový blok (notepad.exe), Write (write.exe, dnešní WordPad), Malování (Paintbrush, pbrush.exe) atp. Kromě první verze 3.0 obsahovaly Windows také Windows Media Player (uměl přehrát WAV, MIDI a AVI), Přehrávač CD a Záznam zvuku (ten je stejný dodnes, dříve sndrec.exe, v např. WinXP sndrec32.exe). V rámci přípravy přechodu na 32-bitový operační systém a 32-bitové aplikace bylo později možné do Windows přidat tzv. Win32s, což byl soubor knihoven s 32-bitovým API. Ovládací panel Nástroj Ovládací panel (control.exe) sloužil ke konfiguraci Windows. Mohlo to být např. barevné schéma, nastavení myši a klávesnice, instalace ovladačů, ale také celkem dost podrobné nastavení portů a dalších věcí. Multitasking Windows 3.x podporovaly (podobně jako předchozí verze) pouze kooperativní multitasking. To mělo za důsledek fakt, že jediná aplikace mohla zcela zablokovat chod celého systému. Sítě U speciálního vydání Windows 3.11 (Windows for Workgroups) už existovala pokročilejší podpora sítí, a to nejen sítí Microsoftu, ale i těch ostatních (jako od IBM, Novellu atp.). Umožněno bylo také sdílení souborů a tiskáren nebo třeba posílání e-mailů. Pro podporu protokolů TCP/IP bylo nutné používat externí program (např. Trumpet Winsock). WINDOWS 95 Windows 95 (pracovní název Chicago) je smíšený 16bitový/32bitový grafický operační systém uvedený na trh 24. srpna 1995 společností Microsoft Corporation a je přímým následníkem dříve oddělených produktů firmy Microsoft MS-DOS a Windows. 32bitový systém Ve Windows 95 bylo již upuštěno od podpory starších 16bitových x86 procesorů, ale jsou vyžadovány procesory Intel 80386 (nebo kompatibilní) běžící v chráněném módu. Mezi jeho vlastnosti patří významné vylepšení GUI a správy procesů, podpora 256znakových jmen souborů a preemptivní mnohoúlohový chráněný mód 32bitových aplikací. Windows 95 používá ke spuštění MS-DOS 7.0, který je v něm obsažen (ale většinou je před uživateli ukrytý). Windows 95 se stal prvním produktem Windows pevně svázaným s určitou verzí operačního EPO / Operační systémy počítačů ( SPŠ Zlín - SH) str.: - 10 – systému DOS. Tato firemní politika umožnila neztratit dominantní pozici Windows 3.1 na poli s GUI a zabezpečit, že software třetích stran víceméně poběží i pod novým operačním systémem. S příchodem 32bitového přístupu k souborům ve Windows for Workgroups 3.11, namísto DOSového 16bitového reálného módu, přestává být starší 32bitový přístup k disku přes BIOS používán. To mimo jiné redukuje roli MS-DOS na pouhý zavaděč pro chráněný mód jádra Windows. DOS je stále používaný pro běh starých ovladačů, ale Microsoft jejich použití nedoporučuje, protože nejsou připraveny na multitasking a nezaručují příliš stability. Pomocí ovládacího panelu vidí uživatelé používané části MSDOS, jež jsou zachovány ze stavu před instalací. Jádro Windows zatím používá ovladače MS-DOS v takzvaném nouzovém módu, ale většinou existuje lepší možnost — sehnat nativní ovladače, které běží v chráněném módu. Dlouhé názvy souborů Pro dlouhé názvy souborů je nutný 32-bitový přístup k souborům. Windows 95 využívá rozšíření VFAT pro FAT12 a FAT16. Je k dispozici jak pro programy pro windows, tak i pro DOS, nicméně ty pro jeho využití musely být upraveny, programy vydané před tímto rozšířením dlouhé názvy zobrazit nemohou. Prostředí S příchodem Windows 95 se objevuje tlačítko „Start“, Správce úloh, Hlavní panel (taskbar) a Plocha, tyto prvky byly zachovány i v pozdějších verzích. Internet Explorer Verze Internet Explorer 1.0 byla distribuována v samostatném rozšíření Microsoft Plus!, které nicméně nedosáhlo takové popularity jako samotný systém. S pozdějšími verzemi Windows 95 (OSR 2, OSR 2.1, OSR 2.5) byl také dodáván Internet Explorer (IE 3, poté IE 4). Nebyl však úzce integrován do systému jako v následujících Windows 98. Krom této změny přibyla také podpora USB zařízení a nový, vylepšený souborový systém FAT32. Pozdější verze Windows 95 byl nahrazen verzí Windows 98, Windows 98 Second Edition, Windows ME, Windows 2000, a Windows XP. Jádro založené na Windows NT bylo použito v systémech Windows 2000 a Windows XP a v roce 2006 Windows Vista pro svou vyšší spolehlivost. Tam, kde nebyla vhodná velká robustnost a pomalejší odezva systému (Windows 98 a Windows ME), bylo použito jádro Windows 95. Proto se od těchto verzí postupně upouští. Dne 31. prosince 2001 Microsoft ukončil podporu Windows 95. Systémové požadavky • Procesor Intel 80386 kompatibilní (jakákoli rychlost) • 4 MB operační paměti • 50 MB místa na disku • Disketová mechanika nebo jednotka CD-ROM (pouze pro instalaci) WINDOWS 98 Systémové požadavky a instalace Windows98 Windows98 vyžadují minimálně procesor 486 (66 MHz) s matematickým koprocesorem (nebo lepší), 16MB operační paměti – bez jejich přítomnosti se instalace ani nespustí a 120 až 300 MB volného místa na disku, což samozřejmě záleží na volbě instalace a zvoleném souborovém systému – FAT16 nebo FAT32. Typická instalace zabírá 195 MB (oproti Win95, kde to bylo kolem 100MB). Instalační program (založený na GUI rozhraní – grafické uživatelské rozhraní), doplněný obrázky a hesly informující uživatele o novinkách, je doplněn funkčním aktuálním odhadem času do konce instalace (většinou mezi 30 a 80 minutami). Windows 98 nabízí obvyklé volby instalace pro mnoho uživatelů: Typická instalace, Přenosný počítač, Kompaktní a Volitelná, které se liší množstvím instalovaných komponent. Je možné je instalovat i plně automaticky pomocí scriptu – vhodné pro opakující se instalace, instalace po síti (Pozn.: Skript – druh programu, který se skládá ze souboru instrukcí pro danou aplikaci nebo pomocný program. Skript se obvykle skládá z instrukcí vyjádřených pomocí aplikačních pravidel a syntaxe v kombinaci s jednoduchými řídícími strukturami, jako např. smyčky s výrazy typu If/Then). Instalace nabízí možnost zálohovat soubory na pevném disku, takže bylo možno Windows 98 odinstalovat a vrátit se zpět k Windows 95 (nelze při přechodu na FAT 32) Záchranná disketa (Emergency Boot Disk, EBD) nyní obsahuje generický ovladač CD-ROM ATAPI pracující v reálném režimu, který umožňuje přístup k CD-ROMu při spuštění ze záchranné diskety (to ve Win95 nebylo možné). EPO / Operační systémy počítačů ( SPŠ Zlín - SH) str.: - 11 – Paměťové nároky Windows Základní paměť – do 640 kB Horní paměť – do 1 MB Přídavná paměť – až do velikosti 4 GB Tabulky přerušení ; Správce virtuálního stroje různé 32-bitové aplikace; GDI (Graphic Device Interface) 16-bitové aplikace DOS VxD Když se zavádí systém Windows do počítače, zavede se do různých částí paměti. Část systému, která spravuje okna a grafiku, USER a GDI (Graphic Device Interface) se zavedou do dolní části paměti. Jádro operačního systému – správce virtuálního stroje – se zavede do horní části paměti. Starší DOSovské aplikace běží v dolní části RAM v samostatném prostoru paměti. Každá 32-bitová aplikace pod Windows běží ve své vlastní chráněné části paměti nad DOSem (má pro své použití zaručenu svoji část paměti). Všechny starší aplikace pod Windows běží v kompatibilním režimu ve společném prostoru paměti nad 32-bitovymi aplikacemi. I když každá aplikace zaujímá v každém okamžiku svoji vlastní část paměti, může se vzdát využití určité části RAM ve prospěch jiné 16-bitové aplikace během postupu, který se nazývá cooperative multitasking (současné kooperační provádění více programových aplikací, kdy aplikace v popředí sama řídí, kolik času procesoru přenechá ostatním aplikacím). Pokud aplikace správně nespolupracuje, může dojít k havárii systému. Jestliže aplikace potřebuje nějakou část hardwaru jako například tiskárnu nebo zobrazovací adaptér, zavedou Windows do horní paměti 32-bitový Virtual Device Driver (VxD). VxD dokáže také řídit některé funkce DOSu. Když aplikace přestane hardware používat, vymaže se VxD z paměti. Pokud přidělená paměť neodpovídá požadavku aplikace, použijí Windows virtuální paměť, což je prostor na disku, kde se ukládá kód RAM, který se naposledy nepoužil. Windows mohou automaticky požadovaný prostor pro virtuální paměť na disku měnit. Jestliže program, jehož paměť byla přesunuta na disk, potřebuje data nebo část programu dostat zpět, Windows mu přidělí skutečnou RAM a přesunou na disk paměť další aplikace. MULTITASKING ve Windows Multitasking ve Windows umožňuje provádět několik aplikací současně (zatímco například uživatel na popředí používá textový editor, webový prohlížeč na pozadí může stahovat z Internetu soubor). Přitom je každé spuštěné aplikaci přidělován i určitý čas práce procesoru. Při spuštění další aplikace jí procesor vyhradí kus paměti k exkluzivnímu použití. Když aplikace potřebuje víc paměti, vyšle Windows požadavek. Windows zkontrolují dostupnou volnou paměť a přidělí této aplikaci další volný úsek RAM. Jestliže není dostatek volné paměti RAM, zkontrolují Windows tabulku, ve které je informace o naposledy používaných částech paměti. Potom zkopíruje obsah dlouho nepoužívaných úseků RAM do virtuální paměti, což je prostor na pevném disku, se kterým počítač zachází, jako by to byla RAM. Windows potom přidělí RAM aplikaci, která žádala. Příliš malá RAM tedy může mít za následek intenzivní přesuny mezi pamětí a diskem, což počítač zpomaluje. Možnosti SDÍLENÍ DAT ve Windows Nejjednodušší způsob sdílení stejných dat mezi různými dokumenty a různými aplikacemi je pomocí Schránky ve Windows (odlišnost od DOSu). Aplikace ukládají své dokumenty v různých formátech – v přesném kódování, které určuje strukturu dat. Když kopírujete nebo vyjímáte data, přenesou Windows výběr do Schránky ve více formátech, takže může být vložen do aplikace, která používá formát jiný. Jestliže vkládáte ze Schránky data do aplikace, ze které byla kopírována, zvolí si aplikace původní formát. Při vkládání dat, která jsou v jiném formátu, než je původní, přijímací aplikace napřed přeloží všechny informace o formátu dat (tučné písmo nebo fonty) do formátovacích kódů, které přijímací aplikace používá. OLE – objektová výměna dat mezi aplikacemi ve Windows Objektová výměna dat mezi aplikacemi – OLE (Object Linking and Embeding) se používá pro vkládání dat vytvořených v jedné aplikaci do dokumentu vytvořeného v jiné aplikaci. Avšak na rozdíl od vkládání ze Schránky si objekt vkládaný pomocí OLE uchovává vazbu s programem, ze kterého pochází. Výsledkem je kombinovaný dokument. Vazba slouží obslužné aplikaci jako výzva ke spojení s knihovnami OLE při každé úpravě, přejmenování nebo uložení dat vložených do dokumentu klienta. Při spuštění klientské aplikace pak obslužná aplikace data aktualizuje. Uživatelské rozhraní Hlavním cílem Windows 98 bylo přidat ke stávajícímu uživatelskému rozhraní Windows 95 rozhraní pro Internet, aniž by to přineslo omezení pro uživatele. Toto bylo provedeno vylepšením / změnou EPO / Operační systémy počítačů ( SPŠ Zlín - SH) str.: - 12 – stávajících komponent uživatelského rozhraní (jako jsou Tento počítač, Okolní počítače a nabídka Start) tak, aby byly kompatibilní s internetovým rozhraním. Namísto přidávání dalších funkcí do operačního systému a změny uživatelského rozhraní, poskytují Windows 98 uživatelům jednotný, snadný způsob přístupu k informacím, ať jsou umístěny na lokálním počítači, v síti LAN nebo na Internetu. Umožňuje tedy prohlížet lokální zdroje a informace stejným způsobem jako WWW. Integrace s webovým prohlížečem prospěla i samotnému Průzkumníku, který je nyní v podstatě funkčně záměnný s dodávaným MS Internet Explorerem. Složky v Průzkumníku (i v samostatném prohlížení složek) lze ale také zobrazit jako WWW stránky. Mezi další rysy, tvořící tento systém, patří například nová forma nápovědy, která se teď rovněž podobá webovým stránkám (HTML help), je přehlednější a lépe ovladatelná. V případě potíží uživateli také pomůže řada průvodců. Vazba na Internet se promítá též např. do instalace nových ovladačů. Pokud aktuální ovladač není standardní součástí instalace Windows 98, ani jej nemáte k dispozici od výrobce, můžete je vyhledat a instalovat z prostředí Internetu. Novinkou Windows 98 je “Windows Update”. Nabízí on-line aktualizaci a rozšíření systému pomocí Internetu hned jak je vydána. Nabídka pod tlačítkem Start obsahuje i volbu Odhlásit uživatele pro změnu uživatele bez restartu Windows. Windows 98 mají aktivní pracovní plochu. Chceme-li, můžeme si z nabídky dostupné na pravé tlačítko myši vybrat, že plochu chceme zobrazit jako webovskou stránku. Tu můžeme dle libosti upravovat a mít na ní prakticky cokoli: tlačítka, formuláře, texty, pohledy na textové soubory či stránky z Internetu. Standardně zobrazované ikony lze přitom skrýt. Ke komfortu zde přistupují i další drobnosti, například roztáhnout obrázek, který má tvořit pozadí, na celou obrazovku. Soubor nástrojů pro komunikaci na Internetu Microsoft Internet Explorer Microsoft Outlook Express – plnohodnotný klient pro elektronickou poštu a čtení zpráv Microsoft NetMeeting – řešení konferencí na Internetu nabízí funkce pro standardní zvukové, obrazové a datové konference. Microsoft NetSchow – aplikace umožňující sledování a poslouchání živých nebo zaznamenaných vysílání bez nutnosti čekání na načítání nebo zpomalení rychlosti sítě. Microsoft FrontPage Express – WYSIWYG editor jazyka HTML, vycházející z plnohodnotné verze aplikace MS FrontPage 97 (Pozn.: WYSIWYG – What You See Is What You Get – „Co vidíš, to dostaneš“ – jedna ze zásad přístupu k řešení uživatelského rozhraní. Základním principem je co největší názornost, umožňující i laickému uživateli snadné, pohodlné a přehledné ovládání programů). Personal Web Server – pomocí dodaných komponentů s Win98 lze vytvořit na PC připojený k lokální síti malý intranet - Web Server, který je možno zpřístupnit i přes telefonické připojení (DialUp). Windows 98 totiž obsahují všechny komponenty k tomu, aby PC pracoval jako server pro telefonické připojení. Win98 mají v systému zabudovanou podporu Virtual Private Networking (VPN) – využívá Point-to-Point Tunneling Protokol (PPTP) pro bezpečné připojení. Práce se skripty – Windows Scripting Host (WSH) Windows 98 již nemá makrorekordér jako tomu bylo u Windows 95. Obsahuje Windows Scripting Host (WSH), což je modul, který může ukládat do paměti a používat hotové skripty, které jsou vlastně krátkými programy. Windows Skripting Host je součást systému, která přímo umožňuje realizovat kratší programy pomocí okna nebo příkazové řádky. Přitom se jedná o výpisy, které pracují ve standardu ActiveX Script. V něm je obsažena i možnost provádění podprogramů Visual Basic Scripting (VB Script) a JavaScript. Nástroje pro analýzu Systémové informace (Systeminfo) – přepracovaný program z balíku Microsoft Office, umožňuje zobrazení přerušení, adres, ovladačů a mnoho dalších detailů, které se týkají instalovaného hardwaru a softwaru. Obsahuje tyto další nástroje: Kontrola systémových souborů (System File Checker) – Windows kontrolují u jednotlivých nebo všech systémových souborů výskyt chyb a sledují také čísla verzí. Můžete tak zjistit, zda nějaká aplikace při instalaci provedla záměnu za správnou knihovnu DLL. Tak se může snadno odhalit mnoho dříve nejasných problémů. Aplikace umožňuje obnovu původních systémových souborů. Kontrolu lze rozšířit na monitorování libovolných souborů kdekoliv na disku. Kontrola registru (Registry Checker) – systém provádí kontrolu částí Registru a zajišťuje zálohování a obnovu registru i systémových konfiguračních souborů, jak pro programy v prostředí MS-DOS, tak Windows. Registry Checker zálohuje registr každý den a udržuje až 5 komprimovaných záložních kopií současně. Z této zálohy se dá v případě kolapsu obnovit funkční registr. EPO / Operační systémy počítačů ( SPŠ Zlín - SH) str.: - 13 – Dr. Watson – (známý již z Win3.1) prostřednictvím něj může např. programátor provádět analýzu své aplikace a sledovat, na kterém místě dochází ke konfliktu. Program shromáždí podrobné informace o stavu systému, ve kterém se nacházel v okamžiku výskytu poruchy. Správce konfliktů verzí (Version Conflict Manager) – Windows zálohují vyměněné knihovny DLL v jednom adresáři (/WINDOWS/ SYSBCKUP). Správce ukáže, zda aplikace nezavedla starší knihovnu DLL a jakou verzí ji může nahradit. Agent automatického vyřazení ovladače (Automatic Skip Driver Agent) – Agent rozpozná ovladače zařízení nebo operace, které při spuštění selhávají. Při spouštění Windows 98 se systém pokouší zavést všechny ovladače zařízení potřebné pro nainstalovaný hardware. Pokud je hardwarové zařízení vadné, může selhat zavedení ovladače. Po dvou neúspěšných pokusech o zavedení ASD vypne ovladač zařízení nebo zastaví operaci, která způsobila selhání spuštění systému. Utility pro správu diskového systému Nástroj pro kontrolu a opravu disku - ScanDisc Nástroj pro komprimaci disku - DriveSpace Nástroj pro zálohování disku - BackUp Nástroj pro optimalizaci (defragmentaci) disku Optimalizaci diskového prostoru kromě defragmentace slouží i program Vyčištění disku, který odstraňuje nepotřebné dočasné soubory, případně soubory z koše a nabízí i další možnosti jak získat místo na disku. Podpora hardwarových a softwarových standardů V posledních letech prodělal počítačový hardware velké pokroky, Windows 98 obsahují zabudovanou podporu pro mnoho nových typů hardwaru. USB – přidání podpory USB umožňuje výměnu zařízení za chodu systému, důvodem pro vznik USB byla snaha o zjednodušení procesu přidání nového zařízení a o zmenšení počtu kabelů a konektorů vedoucích od a k osobnímu počítači. Sběrnice IEEE 1394 (FireWire) – vysokorychlostní sériová sběrnice, která poskytuje zdokonalené spojení osobního počítače z širokou škálou zařízení. ACPI (Advaced Configuration and Power Interface) - ACPI je specifikace hardwarového rozhraní (Intel, Toshiba, Microsoft), která poskytuje standardní způsob integrace funkcí řízení spotřeby energie do systému osobního počítače včetně HW, operačního systému a aplikačního softwaru. To umožňuje systému automaticky zapínat a vypínat periferie, jako jsou jednotky CD-ROM, síťové karty, pevné diskové jednotky a tiskárny. DVD (DigitalVideoDisk) AGP – toto rozhraní je definované společností Intel, je určeno pro grafické aplikace 3D. Podpora ve Windows 98 je zajišťována prostřednictvím změn v subsystému Plug and Play, správci paměti a hlavně zahrnutím rozhraní API DirectDraw. PC Card32 (Cardbus) – Cardbus přenese 32 bitový výkon na malý formát PC-karet. Umožňuje implementovat na noteboocích aplikace s velkou propustností, jako je záznam videa a 100 Mb/s síťové technologie. IrDA (Infrared Data Association) Podpora více zobrazovacích zařízení – (doplněno do Win32 API) umožňuje připojení několika (až devíti) monitorů nebo několika grafických adaptérů k jednomu osobnímu počítači. Různé monitory připojené ke stejnému systému, avšak zobrazující různé obrazovky, mohou mít nastaveno různé rozlišení, obnovovací frekvenci a další vlastnosti zobrazení. DirectX - pro využití multimediálních rozhraní API (především pro herní průmysl). Zdokonalený protokol TCP/IP (síťový protokol) Rychlejší opakování přenosu a zotavení Protokol TCP/IP ve Windows 98 podporuje rychlé opakování přenosu Fast Retransmission a rychlé zotavení Fast Recovery u spojení TCP, ve kterých nastala ztráta IP paketu. Tyto mechanismy umožňují odesílateli TCP rychle reagovat na ztrátu jednotlivého paketu a poslat opakovaný paket poté, co přijme opakované potvrzení dříve odeslaného a potvrzeného paketu protokolu TCP/IP. Tento mechanismus je užitečný v případě, že síť je neustále přetížená a směrovače nebo přepínače ztrácejí pakety. Standardně musí odesílatel přijmout tři opakovaná potvrzení před tím, než opakuje odeslání posledního nepotvrzeného paketu protokolu TCP/IP. Zdokonalené telefonické připojení sítě + služba Multilink Channel Aggregation EPO / Operační systémy počítačů ( SPŠ Zlín - SH) str.: - 14 – Telefonické připojení sítě DialUp Networking zahrnuté do Windows98 bylo vylepšeno tak, aby podporovalo použití předpisů při vytáčení. Je zahrnuta podpora služby Multilink Channel Aggregation (Multilink Point-to-Point Protokol), která umožňuje uživatelům slučovat všechny dostupné linky pro vytáčení čísla a dosáhnout tak vyšší přenosové rychlosti. Multilink umožňuje uživatelům snadno kombinovat cesty analogových modemů, cesty digitální sítě s integrovanými službami (ISDN) a dokonce i smíšené analogové a digitální komunikační spojení jak na straně klientských, tak na straně serverových osobních počítačů. Základní architektura systému Klíčové součásti architektury: Plně integrovaný 32bitový operační systém pracující v chráněném režimu - není nutné používat samostatnou kopii systému MS-DOS. Podpora preemptivního multitaskingu a multithreadingu 32bitové instalovatelné systémy souborů 32bitové ovladače zařízení – vyšší výkon, lepší využití paměti Zcela 32bitové jádro – obsahuje správu paměti, plánování a správu procesů Odolnost a funkce čištění celého systému Dynamická konfigurace prostředí Zvýšená kapacita systému – systém obsahuje lepší hodnoty omezení systémových prostředků při práci více aplikací Podpora preemptivního multitaskingu a multithreadingu Windows98 obsahují mechanismus preemptivního multitaskingu (zabraňuje zhroucení systému při zkolabování jednoho běžícího programu. Nezávislé zpracování více programů, aniž by havárie jednoho z nich způsobila zhroucení systému) pro práci aplikací Win32 a operační systém přebírá řízení od pracující úlohy a předává ji jiné pracující úloze podle potřeb systému. Na rozdíl od aplikací Win16 (pracují z důvodů kompatibility metodou kooperativního multitaskingu) nemusí aplikace Win32 ustupovat jiným pracujícím úlohám. Windows 98 zajišťují multithreading – současné zpracování podprocesů. 32bitové a 16bitové součásti Obecně lze říci, že 32bitový kód zajišťuje maximální výkon systému, zatímco 16bitový kód snižuje velikost systému a udržuje kompatibilitu se stávajícími aplikacemi a ovladači. 32bitový kód se v konstrukci Win98 objevuje všude tam, kde významně zvyšuje výkon bez ohrožení kompatibility aplikací. Stávající 16bitový kód je pak zachován v místech, kde je třeba zachovat kompatibilitu nebo kde by 32bitový kód zvýšil požadavky na paměť bez znatelného zvýšení výkonu. Ovladače virtuálních zařízení Ovladač virtuálního zařízení je 32bitový ovladač pro chráněný režim spravující nějaký systémový prostředek (HW zařízení nebo instalovaný SW), tak, aby ho současně mohla používat více než jedna aplikace. Ovladač virtuálního zařízení musí obsluhovat každé hardwarové zařízení, u kterého lze nastavovat provozní režim nebo které po nějakou dobu uchovává data. Jinými slovy řečeno, pokud by mohlo přepnutí mezi aplikacemi narušit stav HW zařízení, musí tomuto zařízení být přiděleno odpovídající virtuální zařízení. Označení VxD popisuje obecný ovladač virtuálního zařízení, kde x určuje typ ovladače zařízení (např. VDD – je ovladač virtuálního zařízení pro zobrazovací zařízení, VPD – pro tiskové zařízení, atd.). VxD jsou dynamicky zaváděné do paměti dle potřeby. Windows pomocí virtuálních zařízení podporují multitasking aplikací MS-DOS Nový model ovladačů – Win32 Driver Model (WDM) Windows 98 CZ pracují s novým modelem ovladačů – to je jedna z jejich podstatných novinek. WDM, je nový unifikovaný model ovladače pro operační systémy Windows 98 a Windows NT 5.0 a měl by spojovat obě předchozí rozdílné koncepce. Ovladač WDM byl implementován přidáním vybraných služeb jádra Windows NT do Windows 98 prostřednictvím zvláštního virtuálního ovladače zařízení NTKERN.VXD. To umožňuje systému Windows 98 zachovat plnou podporu starších ovladačů zařízení a zároveň nově podporovat ovladače Win32 Driver Model. Je nezbytnou součástí pro sběrnice USB, IEEE1394 a pro rozhraní ACPI. Skládá se ze dvou komponent. Tak zvané jádro zajišťuje propojení systémových služeb a hardwaru. Toto propojení se snaží o to, aby příslušný ovladač pracoval v rámci možností co nejrychleji. Uživatelská komponenta se stará o propojení jádra a aplikace. EPO / Operační systémy počítačů ( SPŠ Zlín - SH) str.: - 15 – Důsledkem jsou jednodušší ovladače, pro obě platformy (Win98 a NT) shodné, které se kromě toho dají lépe kontrolovat prostřednictvím digitálního podpisu. Tento model ovladačů podporuje ve Windows 98 kromě jiných tyto typy zařízení, jedná se zejména (výhradně) o zařízení připojená přes sběrnice USB či FireWire: Vstupní zařízení obsluhy – klávesnice, myši, ukazovací zařízení, pákové a herní ovladače Komunikační zařízení – modemy Zařízení na snímání obrazu – scannery, fotoaparáty, videokamery Jiná zařízení – disky DVD, reproduktory, zesilovače,… Sběrnice – USB, IEEE 1394 (FireWire) Rozvržení architektury systému Součásti systému jsou rozděleny do kódu okruhů 0 a 3 (Ring 0 a Ring 3) a nabízejí různé stupně ochrany systému. Kód v okruhu 3 je před jinými pracujícími procesy chráněn ochrannými službami poskytovanými architekturou procesorů Intel. Kód okruhu 0 se skládá z nízko úrovňových služeb operačního systému jako je systém souborů a správce virtuálních strojů. Podpora aplikací Win16 Aplikace Win16 (16bitové) pracují společně v rámci jediného adresového prostoru a spolupracují formou multitaskingu. Aplikace Win16 těží z preemptivního multitaskingu jiných částí systému včetně 32bitového tiskového a komunikačního subsystému a z odolnosti systému a ochrany jádra systému Windows 98. Celková odolnost všech částí systému zvyšuje schopnost zotavení systému způsobení chybně pracující aplikace a zlepšené pročišťování systému zmenšuje pravděpodobnost chyb aplikací. Všeobecné chyby ochrany (General Protection Faults) jsou nejčastěji způsobeny aplikací, která přepíše vlastní paměťové segmenty, nikoli přepsáním paměti náležející jiné aplikaci. Když systém po chybě GPF aplikaci zastaví, ponechá obvykle přidělené prostředky v paměti, což vede ke snižování výkonu. Windows 98 takové prostředky sledují a po chybě systém vyčistí. Provozování aplikací Win16 v samostatných virtuálních strojích, jako je tomu ve Windows NT, je velmi náročné na paměť a vyžadovalo by použití modelu GDI, USER a KERNEL v každém vytvořeném virtuálním stroji – zvýšila by tak paměťové nároky o 2 MB na každou spuštěnou Win16 aplikaci. To Microsoft nehodlal připustit z hlediska plánovaného masového nasazení tohoto operačního systému (tedy aby fungoval i se 16 MB a 486/66; původně plánoval s 8 MB). Podpora práce aplikací MS-DOS Windows 98 spouštějí příkazový řádek MS-DOS jako virtuální stroj MS-DOS. Windows 98 se snaží uvolnit pro práci stávajících aplikací MS-DOS co největší množství konveční paměti – nahrazují mnohé 16bitové součásti pro reálný režim jejich 32bitovými protějšky pro chráněný režim a zajišťují tak stejné funkce při vyšším výkonu systému a bez obsazování konvenční paměti. Aplikace MS-DOS mohou běžet jak v celoobrazovkovém režimu, tak v okně. Windows98 obsahují soubor APPS.INF obsahující programová nastavení pro mnoho aplikací MS-DOS. Tato nastavení určují zvláštní konfigurační volby nutné pro provoz aplikace v prostředí Windows98. Soubor APPS.INF se používá při pokusu uživatele o spuštění aplikace MS-DOS z uživatelského rozhraní MS-DOS. Pokud pro aplikaci MS-DOS neexistuje informační soubor PIF, hledá systém informace o dané aplikaci MS-DOS v souboru APPS.INF. Pokud je v něm uvedena, systém údaje přečte a vytvoří soubor PIF, jehož prostřednictvím aplikaci spustí. Pro spuštění “náročných” aplikací MS-DOS, které vyžadují stoprocentní přístup k systémovým součástem a prostředkům, zajišťuje Windows 98 přístup mechanismem podobajícím se spuštěním aplikace MS-DOS v reálném režimu MS-DOS. V tomto režimu se Windows98 odstraní z paměti (kromě malého zástupného kódu) a poskytnou aplikaci MS-DOS plný přístup ke všem prostředkům počítače. Windows98 umožňují aktivovat vyšší úroveň ochrany paměti při práci aplikací MS-DOS (atribut globální ochrany paměti na kartě Program listu vlastností aplikace). Je-li atribut globální ochrany paměti nastaven, jsou oblasti systému MS-DOS chráněny proti zápisu a aplikace do těchto oblastí paměti nemohou zapisovat a tím poškozovat podporu MS-DOS a ovladače zařízení MS-DOS. Krom ochrany oblasti systému je zajištěno rozšířené ověřování parametrů I/O požadavků využívajících funkci MS-DOS INT 21H, které přispívá k větší míře zabezpečení. Tato volba není pro všechny aplikace MS-DOS implicitně zapnuta – zvýšená kontrola parametrů a adres totiž znamená zvýšenou režii. Mnohé vnitřní příkazy a utility systému MS-DOS podporují práci s dlouhými jmény souborů (např. dir a copy). Podpora aplikací Win32 Aplikace Win32 mohou plně využívat architektury Windows 98. Každá 32bitová aplikace pracuje ve vlastním plně chráněném soukromém adresovém prostoru. Tato strategie zabraňuje vzájemnému ohrožování aplikací Win32. EPO / Operační systémy počítačů ( SPŠ Zlín - SH) str.: - 16 – Aplikace Win32 mají oproti Win16 ve Windows 98 následující výhody: Preemptivní multitasking a multithreading Samostatné fronty zpráv Lineární adresový prostor Kompatibilita s Windows NT Podpora dlouhých jmen souborů Ochrana paměti Zlepšení odolnosti Samostatné fronty zpráv Při spolupráci metodou multitaskingu využívá systém k předání řízení jiné úloze okamžik, kdy aplikace kontroluje frontu systémových zpráv. Úlohy tak mohou spolupracovat. Pokud aplikace nekontroluje frontu zpráv pravidelně nebo pokud havaruje a ostatní aplikace nemohou frontu zpráv kontrolovat, pozdrží systém ostatní aplikace v pozastaveném stavu, dokud nebude ukončena činnost chybující aplikace. Každá aplikace Win32 má vlastní frontu zpráv, a proto není ovlivňována chováním ostatních pracujících aplikací k jejich frontám zpráv. Pokud havaruje aplikace Win16 či jiná aplikace Win32, aplikace Win32 pokračuje v preemptivním provozu a stále přijímá příchozí zprávy a informace o událostech. Funkce podporující odolnost systému Windows 98 Mezi funkce přispívající k odolnosti patří následující: Lokální restart – je funkce umožňující uživateli ukončit havarovanou aplikaci či virtuální stroj bez nutnosti restartu celého systému. Po lokálním restartu proběhne proces úplného úklidu systému. Úklid procesů ovladače virtuálního zařízení – Windows 98 podporují úklid systému tak, že každý ovladač virtuálního zařízení je schopen sledovat přidělené prostředky podle podprocesů. Většinu funkcí systému Windows 98 zajišťují ovladače VxD a nikoli kód reálného režimu nebo rutiny systému BIOS, a proto jsou Windows 98 schopny se zotavit z chyb a situací, které by dříve vyžadovaly spuštění OS. Sledování stavu podle jednotlivých podprocesů – Prostředky, např. bloky paměti, popisovače paměti, grafické objekty a další systémové prostředky jsou přidělovány a sledovány součástmi systému podle podprocesů – to umožňuje bezpečný úklid systému po ukončení (standardním či nestandardním) daného podprocesu. Prostředky jsou sledovány a označovány podle identifikátoru podprocesu a hlavního čísla verze Windows uloženého v záhlaví EXE souboru aplikace. Aplikace Win32 uvolňují přidělené prostředky bezprostředně po ukončení samostatného podprocesu nebo celé aplikace, zatímco když aplikace Win16 ukončí činnost, Windows 98 prostředky alokované touto aplikací neuvolní okamžitě, ale podrží je až do okamžiku poslední aplikace Win16, kdy je možné bezpečně uvolnit všechny prostředky alokované aplikacemi Win16. Ověřování parametrů ovladačů virtuálních zařízení – Windows 98 zajišťují ověřování parametrů pro všechna API rozhraní a kontrolují správnost dat vstupujících do funkcí API rozhraní. Například u funkcí odkazující na paměť jsou kontrolovány ukazatele NULL a u funkcí pracujících s daty v určitém rozmezí se kontroluje, zda jsou data v rámci daného rozmezí. Při zjištěných chybných dat se aplikaci vrátí příslušné číslo chyby a aplikace se musí postarat o řešení. Samostatné fronty zpráv – (nicméně jen jedna společná pro subsystémy Win16) Soukromý adresový prostor pro každou pracující aplikaci Win32 Strukturované zpracování výjimek - Windows 98 zajišťují strukturované zpracování výjimek a zpracování ukončení pro aplikace Win32. Pomocí těchto funkcí mohou aplikace identifikovat a řešit chybové stavy vzniklé mimo dosah jejich řízení. Architektura 32bitového systému souborů Windows 98 obsahují vrstvenou architekturu systému souborů podporující více systémů souborů a zajišťující, aby celá cesta od aplikací k zařízení média probíhala v chráněném režimu. Architektura systému souborů obsahuje následující funkce: Podpora API rozhraní Win32 Podpora dlouhých jmen souborů 32bitový systém souborů FAT 32bitový systém souborů CD-ROM Dynamická vyrovnávací paměť systému pro I/O operace se soubory a sítí Kompatibilita ovladačů diskových zařízení s Windows NT Architektura systému souborů se skládá z následujících částí: Správce instalovatelných systémů souborů (IFS Manager) – je zodpovědný za rozhodování o přístupu k součástem různých systémů souborů. EPO / Operační systémy počítačů ( SPŠ Zlín - SH) str.: - 17 – Ovladače systémů souborů – vrstva ovladačů systému souborů zajišťuje přístup k diskových zařízením typu FAT, systémům souborů CD-ROM (CDFS) a podporuje přesměrovaná síťová zařízení. Blokový I/O subsystém – je zodpovědný za komunikace s fyzickým diskovým zařízením Práce v systému souborů (FAT 32) Windows 98 nabízejí při instalaci (při rozdělování disku) aktivovat podporu velkých disků a nebo později převést diskový systém pomocí FAT 32 převaděče – tento převaděč je však pouze jednocestný, zpětný převod na FAT 16 již není možný pomocí prostředků dodávaných Microsoftem k operačnímu systému (pak tedy ani odinstalace – návrat k předchozímu systému z Windows 98). Systém souborů pracuje s různou velikostí clusterů podle velikosti disku nebo jeho rozdělené části. Tyto nejmenší přiřazovací jednotky na disku mají následující minimální hodnoty: Velikost disku Velikost clusteru 512 MB – 8 GB 4 KB 8 GB – 16 GB 8 KB 16 GB – 32 GB 16 KB 32 GB – 2 TB 32 KB Přičemž při rozdělování disku programem FDISK lze tedy pro danou velikost disku zvolit i větší velikost clusterů, a to v rozmezí 4 – 32 KB. Pomocí těchto podstatně menších clusterů klesá potřeba místa například u menších souborů. Microsoft udává, že disky jsou tak využívány až o 40% efektivněji. Například u Windows 95 (neplatí pro OSR2) měl cluster velikost 32 KB pro disk o kapacitě nad 1 GB. FAT16 je až dosud omezen maximální velikostí disku nebo jeho dílu – spravuje pouze dělení do 2 GB. FAT 32, používaná ve Windows 98, pracuje bez tohoto omezení, což u většiny nových počítačů vychází vstříc jejich velké diskové kapacitě. Zároveň také Microsoft změnil ve své struktuře Root (základní adresář). Ten se skládá z běžných clusterů a může být tudíž uložen ve všech sektorech disku. Tím však už úplně odpadá omezení velikosti FAT tabulky na 512 položek v rezidentním adresáři. Systém souborů může přesunovat svůj Boot Block. Tak je umožněno v případě nějaké větší chyby vytvoření kopie tohoto velmi důležitého sektoru. I v Boot Blocku samotném existuje areál, ve kterém FAT 32 kritické zápisy zálohuje. Existují však i body proti FAT 32: nemá kompresi – umožňuje jen malou kompresi pomocí prostředků, které jsou k dispozici ve Windows 98. Srozumitelnými slovy to znamená, že Windows 98 odmítá na FAT 32 použít komprimátor Drivespace 3. Nepracují s ním ale ani jiné nástroje. Windows 98 a 95b jsou jediné operační systémy, které mohou s FAT 32 pracovat. To znamená, že na rozděleních provedených pomocí FAT 32 nemohou běhat systémy Windows NT nebo 3.x, a ani žádné jiné. Výhody a nevýhody FAT 32 - v zásadě by měl konverzi rozdělení disku pomocí FAT 32 pod Windows 98 povolit každý. Systém reaguje rychleji, svižněji a je lépe chráněn proti chybám, ke kterým na současných discích někdy dochází – hlavně při neočekávaném ukončení práce (ať už z jakéhokoli důvodu...). FAT 32 nelze použít na disky menší než 512 MB (ale lze použít DriveSpace nebo jiný komprimační program). Nelze ji též použít na disky (zatím), kde byla provedena komprese nebo je použito speciální kódování dat, neboť většina programů si zatím s touto FATkou nerozumí. Nástroje, které Microsoft dodává spolu s Windows 98, jsou kompatibilní k FAT 32. To znamená, že s výjimkou DriveSpace 3 všechny ostatní programy jako Fdisk, Format, Scandisk, s novým systémem souborů spolupracují bez problémů. Microsoft však bohužel už nešel dál a vzal možnost obsluze dělit a formátovat disk v grafickém prostředí. Místo toho, abyste z něho mohli působit, jako je tomu pod Windows NT 4.0, můžete takové práce provádět jen s pomocí nástrojů pro DOS a se ztrátou dat na discích. Tedy stále hodně vzdálené možnostem oblíbeného programu Partition Magic, který vše zvládá s plným diskem a to dokonce i se systémy souborů několika operačních systémů. Není vždy účelné používat nejmenší velikost clusteru (4 KB), protože se tím výrazně zvýší nároky na správu tohoto oddílu. Microsoft proto doporučuje jít na kompromis 16 KB, u kterých se pod jednou střechou scházejí rychlost i efektivnost. EPO / Operační systémy počítačů ( SPŠ Zlín - SH) str.: - 18 – Registr Registr Windows 98 se oproti registru Windows 95 nijak významně neliší. Je ústředním úložištěm všech konfiguračních údajů Windows 98 (konfigurace systému, hardwaru počítače, aplikací Win32 a volby uživatelů). Nicméně Microsoft přepsal kód obsluhy registru, zrychlil ho a zvýšil jeho odolnost. Registr v podstatě nahrazuje konfigurační soubory Autoexec.BAT, CONFIG. SYS, WIN.INI, SYSTEM.INI a INI soubory aplikací. Nicméně pro zajištění zpětné kompatibility jsou instance těchto souborů ve Windows 98 stále přítomny. Registr je jediným konfiguračním místem vestavěným přímo do operačního systému. Přestože jde logicky o jediné místo, fyzicky se skládá ze tří souborů: USER.DAT – informace o uživateli ve formě uživatelských profilů SYSTEM.DAT – nastavení počítače a hardwaru (hardwarový profil) POLICY.POL – narozdíl od předchozích dvou není povinnou součástí instalace. Umožňuje správcům sítě určovat konkrétní síťové politiky nebo uživatelské konfigurace. WINDOWS ME Windows Me (Millenium Edition) je operační systém společnosti Microsoft. Byl vydán 14. září 2000. Je víceméně vylepšením stávajících Windows 98 a je posledním systémem běžícím jako nadstavba nad MS-DOS. (Další produkty používají už výhradně jádro založené na Windows NT). Jako jsou Windows 2000 určeny na práci a nasazení ve firmách, Windows Me se zaměřují na domácí uživatele. Windows Me přebírají nový vzhled z Windows 2000. Mají vylepšenou stabilitu, ovšem bezpečnosti jádra Windows NT se rovnat nemohou. Vylepšeno bylo i spouštění systému – informace a funkce, které jsou ve Windows 95/98 načítány ze souborů AUTOEXEC.BAT a CONFIG.SYS, byly přesunuty do jádra systému a byl zakázán reálný režim MS-DOSu, díky čemuž by se Windows ME měly spouštět rychleji. Kromě vzhledu přebírají Windows ME z Windows 2000 i některé nové funkce jako Universal Plug-andplay, Ochrana systémových souborů či Automatické aktualizace (a mimo jiné také standardně obsahují ovladače pro USB Mass storage zařízení). Pro zpříjemnění uživatelského rozhraní obsahují navíc (oproti Windows 2000) některé další aplikace či funkce (Internet Explorer 5.5, Windows Media Player 7, Windows Movie Maker, Komprimované složky…), bylo uděláno grafické rozhraní pro ScanDisk (oproti textovému rozhraní ScanDisku ve Windows 95/98), a také obsahují novou funkci System Restore – obnovení předchozího nastavení v případě havárie systému. Nové funkce a komponenty Obnovení systému Ve Windows Me byla poprvé představena funkce Obnovení systému (anglicky System restore), která umožňuje obnovit předchozí stav systému, což může být užitečné například v případě, kdy byly nainstalovány problémové ovladače nebo aplikace a systém kvůli tomu nepracuje správně. Tato funkce funguje tak, že sleduje změny systémových souborů a registrů, a dojde-li k jejich změně (k té dochází právě při instalaci ovladačů či aplikací), je vytvořen tzv. bod obnovení. (Na základě bodů obnovení pak probíhá obnovení systému.) Bod obnovení lze vytvořit i ručně. Tato funkce však má i své nevýhody – může zpomalovat počítač (v případě, že se systém rozhodne vytvořit bod obnovení, zatímco uživatel něco dělá), body obnovení jsou roztroušeny po všech jednotkách (v kořenovém adresáři každé jednotky je uložen adresář _RESTORE), a navíc se vám někdy může stát, že pomocí této funkce obnovíte virus, který jste předtím odstranili. Vylepšená verze této funkce je obsažena také ve Windows XP. Ochrana systémových souborů Ochrana systémových souborů (anglicky Windows File Protection) představena už ve Windows 2000. Má za úkol chránit důležité systémové soubory před změnou. V případě, že se nějaká aplikace či uživatel pokusí odstranit nebo přepsat starší verzí důležité systémové soubory, Windows „tajně“ vytvoří kopii těchto důležitých souborů, a poté je obnoví do jejich původního stavu. Tato funkce je také ve Windows 2000 a Windows XP. Automatické aktualizace Automatické aktualizace (anglicky Automatic Updates) kontrolují, automaticky stahují a instalují kritické záplaty, které jsou dostupné na Windows Update, uživateli stačí pouze instalaci potvrdit. Jako výchozí je nastaveno, aby se Windows Update kontrolovala každých 24 hodin. Tato komponenta je také ve Windows XP a Windows 2000 SP3 a vyšší. Komprimované složky Funkce Komprimované složky umožňuje uživatelům pracovat se ZIP soubory přes Průzkumníka, aniž by k tomu byl potřeba nějaký další program. Soubory ZIP mají ikonu složky se zipem. Tuto funkci tvoří EPO / Operační systémy počítačů ( SPŠ Zlín - SH) str.: - 19 – knihovny zipfldr.dll (rozšíření Průzkumníka, které umožňuje procházet ZIP souborem, jako by to byla složka), dzip32.dll (komprese souborů) a dunzip32.dll (dekomprese souborů). Zda bude tato funkce nainstalována či nikoli, lze nastavit při instalaci systému i dodatečně. Tato funkce je obsažena v balíku Plus! pro Windows 98 a vylepšená verze této funkce je standardně ve Windows XP. více na http://www.microsoft.com ( Anglicky ) http://www.microsoft.com/cze ( česky ) Systémové požadavky Minimální: • Procesor: 150 Mhz – Intel Pentium kompatibilní • Místo na HDD: 320 MB • Operační paměť: 32 MB Doporučené: • Procesor: 300 Mhz – Intel Pentium II kompatibilní • Místo na HDD: 2 GB • Operační paměť: 96 MB Pozn.: Pokud se instalační program spustí s parametrem /nm, nebude se testovat, zda má počítač dostatečný výkon. WINDOWS NT Windows NT je plně 32 bitový operační systém firmy Microsoft pro osobní počítače. Jeho následníkem byl operační systém Windows 2000. Přestože se firma rozhodla z obchodních důvodů dále nepoužívat přívlastek NT (New Technology, česky nová technologie), vycházejí i následovníci Windows NT ze stejného jádra operačního systému. V současné době se poslední verze operačních systémů, založených na technologii NT jmenují: • Windows XP • Windows Server 2003 • Windows Vista • Windows Server 2008 Zajímavostí je, že Windows Server 2008 vyšel s označením Service Pack 1 (build 6001) a jedná se tedy o stejnou aktualizaci jako první servisní balíček pro Windows Vista. Nadále již budou updaty společné pro serverový i desktopový OS, jako to mu bylo u Windows 2000 a NT 4.0. Windows XP a Window Server 2003 měly mírně odlišné jádro a jiné aktualizace. V druhé polovině roku 2009 se očekává nová verze systému Windows Seven. Bude obsahovat jádro pojmenované MinWin, které se vrací k původním kořenům jádra NT - tedy co nejmenší počet funkcí, optimalizovaný kód, minimální velikost (předpokládá se 33 MB) a vysoká rychlost načítání. WINDOWS 2000 Windows 2000 (Windows NT 5.0) je operační systém vytvořený společností Microsoft roku 2000. Je založen na jádru Windows NT, obohaceném uživatelským rozhraním z Windows 9x. Je určen především k práci, podpora počítačových her je slabší. Je vydáván ve čtyřech verzích: Professional, Server, Advanced Server a DataCenter Server. Obsahuje podporu Plug-and-play, DirectX (verze 7.0), Windows Internet Explorer (verze 5.01) a souborového systému NTFS, vylepšeného o podporu kvót. Byla také poprvé představena funkce spánku – uložení veškerého obsahu paměti na pevný disk. Windows 2000 mají upravený vzhled z Windows 9x: je přednastavena modrá barva pozadí (ve Windows 9x zelená), poupraveny jsou také ikony Tento počítač, Místa v síti a Koš, položky v menu se automaticky skrývají podle jejich intenzity používání. Stabilita se zvýšila používaním ovladačů schválenými pouze laboratořemi Microsoftu. Havárii systému totiž ve starších verzích Windows často způsobil chybný ovladač. Microsoft tedy vložil do Windows 2000 všechny své tehdejší technologie. Windows 2000 tak obsahují to nejlepší jak z Windows 9x, tak z Windows NT. Operační systém nebyl tak úspěšný jako později vydané Windows XP, převážně kvůli problémům s některými hrami pod tímto operačním systémem Systémové požadavky Windows 2000 Professional: • 133 MHz nebo vyšší Pentium-kompatibilní Procesor EPO / Operační systémy počítačů ( SPŠ Zlín - SH) str.: - 20 – 64 megabytů (MB) RAM paměti jako minimum ,doporučeno 128 MB 2 GB místa na HDD Windows 2000 Server: • 133 MHz procesor • 256 MB RAM • 2 GB na HDD Windows 2000 Advanced Server: • 133 MHz Procesor • 256 MB RAM • 2 GB HDD • • WINDOWS XP Windows XP je počítačový operační systém vyvinutý společností Microsoft. Je určen pro obecné použití na domácích či firemních osobních počítačích, laptopech či mediálních centrech. Zkratka „XP“ vychází z anglického slova experience (v překladu zkušenost). Systém byl vyvíjen pod kódovým označením Whistler, má číselné označení verze 5.1. Jedná se o přímého následníka operačního systému Windows 2000. Je tak prvním operačním systémem od společnosti Microsoft, který je určen jak pro domácí užití, tak pro nasazení ve firmách. Je založen na 32bitové architektuře, ve verzi ,,64-bit Edition" na 64bitové architektuře, kterou ale musí podporovat procesor (např. AMD Athlon 64, Intel Itanium atd.), a na jádře systému Windows NT. Verze a varianty Windows XP byl poprvé uvolněn 25. října 2001 a v současné době se jedná o nejvíce používanou verzi tohoto operačního systému. Od svého uvedení na trh se dočkal tří velkých aktualizačních balíčků, z nichž hlavně Service Pack 2 (zkráceně SP2) systém výrazně pozměnil a přidal některé nové bezpečnostní prvky. Třetí servisní balíček vyšel v první polovině roku 2008, tedy až po vydání Windows Vista. 25. dubna 2005 byl vydán Microsoft Windows XP v 64 bitové verzi. Operační systém Windows XP je k dispozici v několika variantách: • Windows XP Professional Edition • Windows XP Home Edition • Windows XP 64-bit Edition • Windows XP Media Center 2005 • Windows XP Tablet Edition • Windows XP Corporate • Windows XP Embedded • Windows Fundamentals for Legacy PCs • Windows XP Starter Edition • Windows XP Edition N Varianta Windows XP Edition N je výsledkem antimonopolního řízení Evropské komise, která obvinila společnost Microsoft z porušování hospodářské soutěže a kromě pokuty 497 miliónu euro musel softwarový gigant vydat verzi Windows XP bez integrovaného přehrávače Windows Media Player. Uvedená verze se však dle očekávání nesetkala se zájmem uživatelů, což však mohlo být způsobeno neznalostí uživatelů a malou prodejní dostupností vydání. Funkce Windows XP mají zásadně vylepšený vzhled (od verze Windows 95 až k Windows 2000 to byly spíše malé úpravy) a kompletně přepracovanou nabídku Start. Byla také upravena řada dalších maličkostí (jiné ovládací panely, přihlašovací obrazovka). Také doba spuštění systému se, oproti minulým verzím Windows, zkrátila. Windows XP se prezentují jako čistě multimediální a zábavní systém. Mezi další novinky se řadí rychlé přepínání uživatelů, funkce vzdálené pomoci či integrovaná podpora vypalování CD/DVD. Systémové požadavky Systémové požadavky pro Windows XP (edice Home a Professional) jsou následující[1]: Minimum Doporučené Procesor 233 MHz 300 MHz nebo vyšší Operační paměť 64 MB RAM 128 MB RAM nebo více EPO / Operační systémy počítačů Grafická monitor karta a ( SPŠ Zlín - SH) str.: - 21 – Super VGA (800 x 600) Super VGA (800 x 600) a vyšší Volné místo na HDD 1.5 GB 1.5 GB a více Mechaniky CD-ROM nebo DVD-ROM CD-ROM nebo DVD-ROM Zařízení Myš a Klávesnice Myš a klávesnice Další Zvuková karta, reproduktory, nebo Zvuková karta, sluchátka sluchátka reproduktory nebo WINDOWS VISTA Windows Vista je nejnovější verze operačního systému Windows od společnosti Microsoft. Oficiální název Windows Vista byl představen 22. července 2005 (slovo vista znamená výhled, rozhled[zdroj?]). Celosvětový prodej Visty v hlavních světových jazycích byl oficiálně zahájen 30. ledna 2007, česká verze se začala prodávat 1. března. Časový přehled Původní plán počítal s vydáním Visty někdy na počátku roku 2006 jako mezikrok mezi Windows XP a Windows „Vienna“, postupně však byla velká část významných inovací plánovaných do Windows Vienny přenesena do Windows Vista. V srpnu 2004 Microsoft oznámil, že plán vývoje nové verze (tehdy ještě známé jen jako Longhorn) se zásadním způsobem mění; v podstatě celý vývoj začal odznova, s tím, že základem pro vývoj se stal systém Windows Server 2003. V rámci tohoto rozhodnutí Microsoft oznámil, že nový souborový systém WinFS nebude součástí první verze, aby se vydání Visty stihlo „v rozumném čase“. Dne 27. července 2005 byla uvedena první betaverze, Windows Vista Beta 1 (build 5112), která byla k dispozici předplatitelům MSDN, vybrané části betatesterů a na některých konferencích pořádaných Microsoftem, jako např. Professional Developers Conference (PDC) a WinHEC. V květnu 2006 byla uvolněna Beta 2. V září 2006 společnost Microsoft uvolnila verzi Release Candidate 1 (RC1), od 14. září 2006 volně ke stažení na firemních webových stránkách. Finální produkt (RTM) byl v anglické verzi do výroby uvolněn 9. listopadu. Prodej byl v Česku zahájen v listopadu 2006 (pro firemní zákazníky prostřednictvím multilicenčních smluv) a v lednu 2007 pro všechny ostatní. Česká verze byla k dispozici od 1. března 2007. Windows Vista jsou vnitřně označovány jako Windows verze 6.0 (přičemž Windows 2000, Windows XP a Windows Server 2003 jsou označeny jako 5.0, 5.1, resp. 5.2 podle verze jádra NT). V květnu 2007 Microsoft potvrdil práce na SP1 (service pack) Základní technologie Microsoft jako tzv. „pilíře Visty“ označuje: • Základní technologie: v základní struktuře operačního systému byly provedeny zásadní úpravy, kam patří mimo jiné využití technologie .NET Framework, nový grafický a zvukový subsystém, výraznější podpora pro digital rights management (DRM, ochrana proti neoprávněnému kopírování), lepší podporu pro instalaci programů (technologie ClickOnce a nová verze služby Windows Installer). • Windows Presentation Foundation (WPF), dříve známé pod krycím názvem Avalon: nový systém grafického uživatelského rozhraní a API založených na technologiích XML, .NET a vektorové grafice, který bude využívat schopností moderních grafických adaptérů a technologie DirectX. • Windows Communication Foundation (WCF), dříve známé pod krycím názvem Indigo: systém přenosu zpráv mezi programy pro podporu lokální i vzdálené spolupráce, podobně jako u web services. • Windows Workflow Foundation (WF), podpora pro bussines pro bussines scénáře a programování složitých workflow procesů. • Windows CardSpace, nový model ověřování identity uživatelů na webo pomocí technologie InfoCards postavené nad standardem Itentity Metasystem. Stojí za zmínku, že technologie WPF, WCF i WF nejsou určeny výhradně pro Windows Vista, ale plánuje se jejich portace i do Windows XP a Windows Server 2003. EPO / Operační systémy počítačů ( SPŠ Zlín - SH) str.: - 22 – Přehled novinek Vista obsahuje mnoho konkrétních novinek; následující seznam obsahuje některé takové vlastnosti. Některé z nich se nemusí vyskytovat ve všech verzích Windows Vista. Aero Podrobnější informace naleznete v článku Windows Aero. Ve Windows Vista se objevuje zcela přepracované grafické rozhraní, označované názvem Aero. Nové rozhraní bylo navrženo jako čistší a pohlednější oproti předchozím verzím Windows. Obsahuje některá grafická lákadla jako průhlednost oken a nabídek, trojrozměrné animace, hezčí ikonky přizpůsobené i vyšším rozlišením apod. Toto rozhraní má specifické požadavky na hardware, které bývají terčem kritiky. Je třeba použít grafickou kartu podporující WDDM. Pro zmírnění hardwarových nároků lze použit neakcelerovaný motiv Windows Vista Basic Vyhledávání Vista obsahuje nové vyhledávání fungující na principu indexování souborů, takže výsledky poskytuje prakticky okamžitě (na rozdíl od hledání ve Windows XP, kde hledání trvá typicky několik minut). Obsahuje také nové funkce, jako např. kombinované filtry, nebo uložená vyhledávání, která fungují jako tzv. virtuální adresáře – otevření takového adresáře automaticky provede zadané hledání a výsledky zobrazí jako obsah tohoto adresáře (podobná funkce již byla součástí aplikace Microsoft Outlook ve verzi 2003). Obsah těchto virtuálních adresářů je také možno nabízet prostřednictvím RSS, a naopak, vyhledávání má schopnost hledat i ve feedech RSS/ATOM. Ostatní programy mohou toto vyhledávání rozšiřovat o podporu pro prohledávání vlastních formátů souborů. S příchodem WinFS bude pravděpodobně vyhledávání ještě dále přepracováno. XML Paper Specification (XPS) XPS, dříve známé pod krycím názvem Metro, je nový formát dokumentů založený na XML, podobný formátu PDF od Adobe Systems. Cílem formátu XPS je umožnit uživatelům prohlížení, tisk a archivaci dokumentů i bez programu, který dokument původně vytvořil. Zatímco mezi odbornou veřejností se návrh XPS obecně chápe jako pokus Microsoftu o vytlačení formátu PDF, Microsoft prohlašuje, že tento formát PDF nahrazovat nebude a že nebude zahrnovat všechny funkce PDF. XPS funguje jako podmnožina Windows Presentation Foundation, kvůli přenositelnosti používá pouze nízkoúrovňové techniky (popis v křivkách). V podstatě se jedná o několik XAML dokumentů a použitých písem, sbalených do komprimovaného souboru. Uživatelské prostředí Uživatelské rozhraní (přesněji grafické uživatelské rozhraní - GUI) bylo kompletně přestavěno a oproti Windows XP obsahuje mnoho nových funkcí. Používá se mnohem více již výše zmíněné vyhledávání, kromě adresářů se budou používat také nové kolekce označované jako seznamy (lists), které umožní zobrazovat soubory z různých adresářů na jednom místě. Systém obsahuje funkci nazvanou stínová kopie (shadow copy), která zajišťuje ukládání změněných souborů do samostatných kopií s možností kdykoli obnovit požadovanou verzi podle potřeby.[zdroj?] Shell také obsahuje řadu vylepšení v zobrazování souborů – při pohledu do adresáře se zobrazují náhledy multimediálních souborů spolu s ikonkami, které naznačují, o jaký typ souboru se jedná. Velikost těchto náhledů může uživatel plynule měnit.[zdroj?] Počítačové sítě Ve Windows Vista je obsažena zcela nová implementace sady protokolů počítačových sítí. Významnou novinkou je úplnější podpora IPv6, se kterým se nyní počítá ve všech částech systému včetně uživatelského rozhraní. Vista také obsahuje nový systém označený Castle („hrad“), který prostřednictvím technologie peer-to-peer umožňuje šířit autentizační informace v počítačových sítích i bez centrálního serveru, což je typický případ malých domácích sítí. Další důležitou novou vlastností je podpora diagnostiky problémů se sítí. Za pomoci technologií jako UPnP má Vista dostatek informací o topologii okolní sítě, což umožňuje přehledně zobrazit síť a její konfiguraci z pohledu operačního systému, ale i pomoci uživateli při hledání a odstraňování potíží. Další novinky • Podpora pro „NX bit“ nabízený novými procesory s technologiemi AMD64 a EM64T. Tato funkce umožňuje označit některé části paměti jako nepoužitelné pro provádění programu, což se využívá pro zvýšení odolnosti proti bezpečnostním chybám. • Vestavěná podpora pro vypalování DVD, včetně podpory pro systém Mt. Rainier. EPO / Operační systémy počítačů ( SPŠ Zlín - SH) str.: - 23 – Systém Ximage pro ukládání diskových obrazů, zkracující instalaci Windows Vista na cca 15 minut (oproti cca 40 typickým v dřívějších verzích). • Nativní podpora formátu RAW, který se používá ve většině profesionálních digitálních fotoaparátů. • Vestavěná podpora pro RSS, včetně API pro další programy. • Vylepšené šifrování souborů, snadno umožňující chránit data na přenosných paměťových médiích či noteboocích. • Vestavěný hodnotící nástroj Windows System Assessment Tool (WinSat), který analyzuje části systému (grafika, paměť atd.) a umožňuje porovnání systému s jinými a optimalizaci jeho výkonu. • Virtualizace souborů – schopnost automaticky vytvářet soukromé kopie souborů, které může aplikace používat v případě, že nemá k původním souborům požadovaná oprávnění. To umožňuje snadný (a současně bezpečný) běh aplikací, které nemají správně implementovanou bezpečnost Hardwarové požadavky Všechny nové schopnosti systému Windows Vista vyžadují relativně vysoké nároky na hardwarové vybavení počítače oproti předchozí verzi systému Windows. Doporučené požadavky pro plnohodnotnou funkci systému a především pro plné využití grafického subsystému Windows Aero jsou: • 1 GHz 32bitový (x86) nebo 64bitový (x64) procesor • 1 GB systémové paměti • Grafický procesor umožňující spuštění grafického rozhraní Windows Aero • 128 MB grafické paměti • Pevný disk s kapacitou 40 GB a s 15 GB volného místa • Jednotka DVD-ROM • Zvukový výstup • Připojení k Internetu Grafická karta s plnou podporou rozhraní DirectX 9, která splňuje následující předpoklady: • Podporuje ovladač WDDM • Podporuje v hardwaru program Pixel Shader 2.0 • Podporuje 32 bitů na pixel • Adekvátní grafická paměť: • 64 MB grafické paměti pro jeden monitor s rozlišením menším než - 1280 x 1024 (1 310 720) pixelů • 128 MB grafické paměti pro jeden monitor s rozlišením menším než - 1920 x 1200 (2 304 000) pixelů • 256 MB grafické paměti pro jeden monitor s rozlišením vyšším než - 1920 x 1200 (2 304 000) pixelů • OPERAČNÍ SYSTÉM LINUX Naštěstí operační systém a další software od Microsoftu není jediný, který může uživatel počítače použít. Existuje software, který je zdarma šířen, licence takovéhoto softwaru obvykle nejenže umožní uživateli použití a kopírování tohoto softwaru bez omezení, ale zejména uživatel dostane software včetně zdrojových textů ve vyšším programovacím jazyce, má možnost tyto zdrojové texty dále upravovat a modifikované verze může dále šířit, třeba i za peníze. Software, šířený volně i se zdrojovými texty – někdy také souhrnně nazývaný Open Source, dnes pokrývá velmi širokou škálu použití od operačních systémů až třeba po grafické editory. Ano, i operační systém si lze zadarmo stáhnout z Internetu, zkopírovat od kamaráda nebo koupit za mírný poplatek na CD. Jedním z takto dostupných operačních systémů je i systém Linux. Linux je známým příkladem svobodného softwaru a Open source vývoje: narozdíl od proprietárních operačních systémů jako Windows či Mac OS je celý jeho zdrojový kód volně k dispozici pro veřejnost a kdokoli jej může svobodně používat, upravovat a dále distribuovat. Zpočátku byl Linux vyvíjen a používán zejména jednotlivými nadšenci. Časem ale získal podporu velkých společností jako IBM, Hewlett-Packard a Novell pro využití na serverech, a poslední dobou získává popularitu i na desktopovém trhu. Zastánci a analytici připisují jeho úspěch nezávislosti na dodavateli, nízkých nákladech, flexibilitě, bezpečnosti a spolehlivosti. V roce 1991, započal vývoj, nakonec vše dostalo jméno „Linux“. Původně ho začal psát Linus Torvalds jako svůj koníček, on vycházel z Minixu. Logem a maskotem Linuxu je tučňák Tux. Z hlediska uživatele EPO / Operační systémy počítačů ( SPŠ Zlín - SH) str.: - 24 – je operačním systémem distribuce, kterou si nainstaloval, a tedy měl by k označení používat jméno této distribuce. SuSe Linux V současnosti je produkována v Německu a jejím vlastníkem je společnost Novell. První samostatná distribuce byla verze 4.4 uveřejněná roku 1996. SUSE LINUX je distribucí založenou na RPM balíčcích. Jako hlavní administrační nástroj používá program YaST2, který je určen jak pro správu programů, tak pro nastavení hardwaru a služeb. SUSE LINUX lze zdarma stáhnout ze serveru společnosti SUSE. Mandriva První verze byla firmou Mandrakesoft postavena roku 1998. Mandriva Linux (dříve Mandrake Linux) je kompletní operační systém vybavený stovkami aplikací pro každodenní použití. Jednou z jeho hlavních výhod je velmi rychlá instalace a snadné základní nastavení. Právě díky této uživatelské přívětivosti patří mezi nejoblíbenější distribuce, ankety na Internetu i nezávislé testy potvrzují, že Mandriva Linux je nejsnazší na použití pro linuxové začátečníky. Je nasazován především na pracovních stanicích, ale začíná být oblíben i jako serverová distribuce. Lví podíl na tom určitě mají výborné konfigurační nástroje umožňující snadné a efektivní nastavení počítače. Instalace je rychlá a jednoduchá, detekce a nastavení hardwaru probíhá zcela automaticky. Uvnitř je však Mandriva stále výkonný, stabilní a bezpečný operační systém bez virů. Snadná instalace a obsluha – většinu vlastností počítače lze velmi rychle nastavit v Ovládacím Centru. Konfigurační nástroje jsou k dispozici v grafickém režimu, jsou přehledné a intuitivní. Instalace celého systému je jednoduchá a s kompletním softwarovým vybavením jde o záležitost na pár desítek minut. Inteligentní správa softwaru. Také aktualizace balíčků je při nastavených zdrojích až neskutečně jednoduchá. Jedním příkazem nebo několika kliknutími máte rázem stáhnuty a nainstalovány všechny dostupné opravy pro systém. Oddíly a souborové systémy v Linuxu Každý operační systém musí umět pracovat s daty. Nejinak tomu je i s Linuxem. Podívejme se tedy na to, jak můžeme s našimi daty pracovat. Začněme pojmem - oddílem. Oddíl (angl. partition) je libovolně velká část disku. Můžeme si to představit na příkladu s koláčem: kdyby pevný disk symbolizoval koláč, pak by byl oddíl jeho částí. Oddílů můžeme mít třeba tři nebo i jeden (přes celý disk). Ve Windows se disky a oddíly nerozlišují. Označují se písmenkem - počínaje C. V Linuxu je tomu jinak. Zde se disky a oddíly označují písmeny hd, dále následuje písmeno disku, počínaje áčkem, a za ním následuje pořadové číslo oddílu. Zní to možná komplikovaně, ale není tomu tak. Toto označení má své četné výhody a je mnohem přehlednější než pouhé písmenkování. Podívejme se na praktický příklad, který věci uvede do smysluplnějších kolejí. Mějme dva pevné disky, z nihž každý je rozdělen na 3 oddíly. Uveďme si, jak by se tyto disky jevily v MS Windows a v Linuxu (uvedeno v závorce): • C: 1. disk, 1.oddíl - (hda1) • D: 1.disk, 2.oddíl - (hda2) • E: 1.disk, 3.oddíl - (hda3) • F: 2.disk, 1.oddíl - (hdb1) • G: 2.disk, 2.oddíl - (hdb2) • H: 2.disk, 3.oddíl - (hdb3) Jak je vidět, není na tom nic složitého. Možná se ptáte jak jsou označeny mechaniky jako DVD nebo disketová mechanika. Pokud jde o DVD mechaniku či CD-ROM mechaniku je označení shodné s označením pevného disku. Akorát se vynechává oddíl neboť ten není na CD možný (neplést si s multi-session). Kdyby jste měli například pevný disk a CD-ROM mechaniku, pak by byl pevný disk označen hda a CD-ROM mechanika hdb. Disketovky se označují písmeny fdN, kde N je číslo mechaniky (počítá se od nuly). Když tedy máme oddíly zvládnuty, můžeme se vrhnout na systémy souborů. Bez organizace by byl v oddílech chaos. Proto vznikly tzv. systémy souborů, které vnášejí do světa dat potřebný řád: Windows zvládají v zásadě dva typy souborových systémů: FAT a NTFS. Linux tak chudý není. Jádro podporuje desítky různých souborových systémů z nihž nejpožívanější jsou ext3 a ext2. Je zde ještě jedna specialita a týká se swapování (odkládání na disk). Ve Windows s k tomuto účelu využívá jeden soubor, kdežto v Linuxu samostatný oddíl. Příčina je zřejmá: soubor se snadno fragmentuje a tak dochází ke sníženi výkonu. To v Linuxu nehrozí díky zvlášť vyčleňenému swapovacímu oddílu (doporučená velikost je zhruba stejná, jako velikost operační paměti). Na běžném počítači, kde je nainstalován Linux i Windows, se obvykle setkáme s následujícím rozložením oddílů: • hda1 - naformátován na NTFS; jsou zde nainstalovány Windows EPO / Operační systémy počítačů ( SPŠ Zlín - SH) str.: - 25 – hda2 - linuxový swapovací oddíl hda3 - naformátován na ext3; zde sídlí Linux Kromě již zmíňených ext2 a ext3 souborových sýtémů, podporuje Linux i ntfs, fat, xfs, jfs, minix a spousty dalších. Jak můžete vidět, oddíly a souborové systémy v Linuxu nejsou ničím složitým, jen se jinak nazývají. Je to otázka zvyku. • • Adresářová struktura Linuxu Linux je UNIXový systém. Z toho mimo jiné pramení i jeho adresářová struktura, která se poněkud liší od té, kterou běžně známe z prostředí MS Windows. Všechna data jsou pečlivě roztříděná a tak můžeme snadno najít to co potřebujeme. Avšak pro běžné nebo začínající uživatele to může být nezvyk, který dnes prolomíme. Všechna data jsou umístěna v tzv. root (kořenovém) adresáři, který se značí /. Do tohoto kořene jsou pak umístěny všechny ostatní "standartní" adresáře. Zde je přehled nejčastějších adresářů: • /bin - zde jsou uloženy základní UNIXové programy (cp, rm, mkdir, ls atp.) • /boot - adresář obsahující data, nutné pro zavedení systému (jádro Linuxu) • /dev - soubory speciálních zařízení • /etc - konfigurační soubory nejrůznějších aplikací • /home - uživatelské složky (obdoba Documents and Settings ve Windows) • /lib - základní knihovny • /mnt - adresář s přípojnými body, např. pro disketu nebo dvd mechaniku • /opt - aplikace 3. kategorie (Open Office, komerční aplikace atd.) • /proc - systémové informace napojené na jádro • /root - složka administrátora (roota) • /sbin - správcovské programy (formátování disku, práce s jádrem) • /tmp - adresář pro dočasné soubory • /usr - programy 2. kategorie - uživatelské programy • /var - proměnná data systému (jsou zde uloženy logy, data serverů atp.) Jak můžeme vidět, adresářová struktura je velice promyšlená. Snadno tak nalezneme přesně to, co hledáme. Podívejme se však podrobněji na jednotlivé adresáře, tedy alespoň na ty nejdůležitější. Podrobnější popis V adresáři /bin se nalézají programy. Název je přejat ze slova binary - binární - dvojkový. Jedná se o základní aplikace, umožňující například práci se soubory nebo příkazovou řádkou (včetně příkazové řádky samotné). Rozdíl mezi /bin a /sbin byly popsány výše. Zde je výčet základních programů: • sh, bash - příkazový řádek (shell) • cp - kopírování (souborů i adresářů) • rm - mazání • mv – přesun / přejmenování • mkdir - vytvoření adresáře • rmdir - zrušení adresáře • chmod - změna atributů • ls - výpis (přepínač -l podrobný výpis) • ln - práce se symbolickými odkazy • df - volné a využité místo úložných zařízení (přepínač -h převede velikost na jednotky) • du - zjíštění velikosti souborů a adresářů (viz přepínače) • mount, umount - připojování a odpojování (viz níže) • su - přepnutí uživatele • tar - vytváření archivů • gzip, bzip2 - komprese Dalším adresářem, který stojí za bližší ohledání je /mnt. Zde jsou umístěny složky, které se vážou s nějakým zařízením. Jsou to tzv. přípojné body. V UNIXu se vše připojuje a odpojuje, i disky. Má to své výhody. Především, že můžete za běhu připojovat a odpojovat pevné disky (to jak softwarově, tak hardwarově). Některé distribuce používají místo /mnt název /media. K odpojování a připojování nám slouží příkazy mount a umount. Např.: mount /dev/fd0 /mnt/floppy připojí disketu do adresáře /mnt/floppy. Příkaz většinou vyžaduje rootovská oprávnění. EPO / Operační systémy počítačů ( SPŠ Zlín - SH) str.: - 26 – Nejobjemnějším adresářem, výjma toho domovského, bude bezesporu /usr. Když do něj nahlédnete, zjístite, že má velice podobnou strukturu jako kořenový adresář. Je to dáno tím, že se zde ukládají všechny uživatelské aplikace, včetně grafického prostředí, které je většinou uloženo pod složkou X11R6 nebo jednoduše X11. Dále pak obsahuje složky doc (kde je uložena dokumentace k programům), share (data aplikací), include (hlavičkové soubory pro programátory) nebo src (zdrojové kódy programů, třeba jádra). Všechny systémové konfigurační soubory naleznete v adresáři /etc. Najdete zde i soubory s konfigurací pro jiné aplikace, například pro server MySQL, Apache, zvukový systém atp. U každé distibuce se styl i rozmístění těchto souborů liší, ovšem až na vyjímky, které jsou na všech linuxových stanicích stejné. Například soubor fstab pro rozdělení disku, nebo resolv.conf pro DNS záznamy. Pro bližší informace můžete využit manuálových stránek příkazem man nazevsouboru. Za zmínku stojí také adresář /proc. Ten obsahuje virtuální soubory vázájicí se k jádru. Rovněž obsahuje adresáře s číselným pojmenováním, které v sobě obsahují soubory s bližšími informacemi o procesu - neboť název adresáře odpovídá číslu procesu. Dále pak obsahuje klasické textové soubory, ve kterých naleznete bližší informace o vybavení vašeho počítače. Zkuste například vypsat soubor /proc/cpuinfo třeba příkazem cat /proc/cpuinfo. Adresář /var využívají programy pro uchovávání proměnných dat (od toho i název adresáře z ang, variable). Jedná se například o databázové programy, webové servery atp. Rovněž zde nalezneme logy (záznamy) systému.
Podobné dokumenty
základní desky počítačů
první PC AT s 16 bitovou technologií, zjistili další výrobci počítačů, že všechny nové obvody z desky PC AT se
vejdou i na tu desku, která byla používána v PC XT. Z obchodních důvodů pak byla takto...
Monitorování provozu operačních systémů a jejich diagnostika
problém s hardwarem – základní deskou, procesorem, operační pamětí nebo grafickou kartou.
Máte-li po ruce druhý počítač, můžete funkčnost jednotlivých kusů hardwaru vyzkoušet na něm.
Velmi často se...
1 Přílohy 1.1 Setup počítače Popis nabídek
Správné nastavení počítače má zásadní vliv na jeho celkový výkon a bezproblémový provoz.
Všechny základní informace o nastavení počítače jsou v tzv. BIOSu (Basic Input/Output System).
Úkolem BIOSu ...
Zajímavé tipy a chyby systému Windows 95:
Win + Break - Systémové vlastnosti.
32. Chyba v zobrazení souborů a adresářů na okolním počítači - Není přesně
zjištěno, kdy a které. Rozhodně neuvidíte adresář Fonts.
ŠVP oboru 18-20/M-01 Informační technologie
studenty a studentky 1. ročníků seznamovací adaptační kurz, na kterém se nejen seznámí a poznají
své učitele, ale především každý student dostane šanci v něčem vyniknout, a tím získat své
jedinečné...
Operacˇnı syste´my - RNDr. Šárka Vavrečková, Ph.D.
Tato skripta jsou určena pro studenty informatických oborů na Ústavu informatiky Slezské univerzity v Opavě. Ve cvičenı́ch předmětu Operačnı́ systémy se v prvnı́ části semestru probı́r...
VISTA a vyšší (longhorn)
dost stejných věcí jako NT
vrstva HAL kompatibilita s ruznými archtekturami
ovladače souborových systémů
VFS VIRTUAL FILE SYSTEM > k různým souborovým systémům stejný přístup
FUS...
odkaze. - ICT
Ovládnout efektivní postupy pro řešení úloh a cvičení ve
školní (i jiné) praxi a zvládat je později i ve své profesi.