Fyziologie živočichů - Biologie-psjg-hk-uhk
Transkript
UNIVERZITA HRADEC KRÁLOVÉ FYZIOLOGIE ţivočichů a člověka NOVÉ, AKTUALIZOVANÉ a DOPLNĚNÉ VYDÁNÍ I. díl Michal Hruška MHL39 2009 První vydání recenzovali: Prof. RNDr. Ivan Novotný, DrSc. Přírodovědecká fakulta UK v Praze Doc. MUDr. Jiří Sedláček, CSc. Lékařská fakulta UK v Hradci Králové ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 Tato publikace prošla jazykovou úpravou PŘEDMLUVA Motto: „Jestliže chceme rozkládat živý organismus, izolujíce jeho jednotlivé části, pak je to jenom proto, abychom usnadnili jejich analýzu a nikoli proto, abychom je chápali izolovaně. Ve skutečnosti, kdykoli chceme přiřadit fyziologickému jevu jeho správnou hodnotu a pravý význam, vždy jej musíme posuzovat ve vztahu k celku a odvozovat konečné závěry pouze se zřetelem na uplatnění jevu v rámci tohoto celku.“ Claude Bernard Předmluva Učební text, který máte před sebou, pokrývá nejdůleţitější oblasti fyziologie ţivočichů a člověka, snaţí se přehledně vysvětlit účelnost struktur a podstatu všech funkcí organismu člověka a ţivočichů jako jednotných ţivých celků, ţijících v konkrétním ţivotním prostředí. Učební text byl připravován jako transdisciplinární (nevyhýbá se potřebným souvislostem z řady jiných souvisejících oborů), vyváţený a komplexní (rozsah ţádné z kapitol výrazným způsobem nepřesahuje kapitoly ostatní). Jednotlivé kapitoly (oddíly), ale i menší části textu byly sestaveny tak, aby je bylo moţné studovat i samostatně – kaţdá kapitola tvoří do jisté míry uzavřený, ale celkově obsahově otevřený celek. Spojitý přehled o činnosti celého těla, objevení základních vzájemných vazeb a souvislostí je však moţné aţ po projití či pečlivém prostudování celého textu. Text důsledně respektuje nedělitelnou jednotu struktur a funkcí. Vychází ze struktur a teprve po upřesnění konkrétní struktury je uvedena její funkce. Při všech vhodných příleţitostech upozorňujeme na podstatné souvislosti s cílem přiblíţit význam konkrétních dílčích funkcí pro celý organismus. Kaţdý fyziologický pojem je podrobněji vysvětlován pouze jednou. Pojmy podstatné pro pochopení jsou v textu GRAFICKY ZVÝRAZNĚNY. Současně jsou všechny nejčastěji pouţívané pojmy nebo pojmy důleţité pro pochopení souvislostí zařazeny např. z hlediska anatomického, chemického, fyzikálního, biochemického, etologického, ekologického aj., coţ by mělo celkově zpřístupnit, zpřehlednit text a usnadnit hledání dalších souvislostí a vztahů v odborné literatuře a na internetu. Terminologie všech kapitol je sjednocena. Přímo v textu jsou uvedena nejčastější synonyma celé řady pojmů tak, jak jsou pouţívána v publikovaných odborných textech. Vzhledem k tomu, ţe funkce vlastního těla jsou pro většinu čtenářů bliţší, v porovnání s ţivočichy jim je věnován širší prostor. Neměla by však vznikat představa, ţe anatomické struktury a funkce těla člověka jsou čímsi výjimečným. Jak uvidíme, jsou principy a podstata činnosti velké části anatomických struktur shodné jak u ţivočichů, tak i u člověka a v řadě případů se shodují i s fyziologií rostlin. Člověk je však v mnohém výjimečný ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 STRANA 5 PŘEDMLUVA dokonalostí vyšších nervových funkcí, gie Vysoké školy pedagogické mimořádnou schopností verbální ko- v Hradci Králové – zejména Doc. Ing. munikace a dovedností pracovat. Svatopluk Koupil , RNDr. Zdeněk Struktury a funkce ţivých orga- Martinec CSc. a PaedDr. Vladimír nismů vţdy přitahovaly a trvale poutají Černík. Dalšími spolupracovníky pozornost lidí. Čím více se však lidé a konzultanty byli RNDr. Jaroslav Posnaţí poodhalit závoj tajemství ţivých dobský z katedry fyziky Vysoké školy organismů a ţivota na Zemi, tím více pedagogické, Pavlína Půrová, Soňa vidí úţasnou komplikovanost, proměn- Samková a Ing. Věra Palánová. Za přílivost, účelnost prověřenou evolucí, pravu obrázků pro první vydání děkuji „jednoduchost“ a současně nesmírnou Evě Vyslouţilové a Blance Prouzové. Současně děkuji recenzentům prvního sloţitost kaţdého celku. vydání , kterými byli Prof. RNDr. Ivan V celém textu se snaţíme hledat Novotný, DrSc. z Přírodovědecké faa zdůrazňovat společné znaky různých kulty UK v Praze a Doc. MUDr. Jiří organismů, podobnost molekulárních Sedláček, CSc. z Lékařské fakulty UK i anatomických buněčných struktur, tj. v Hradci Králové. poodhalit určitou míru shodných znaZa vstřícnost a ochotu děkuji rovků, ale současně jsme při jejich formupracovníkům nakladatelství lování měli na zřeteli unikátní variabi- něţ litu struktur i funkcí, neboť je více neţ GAUDEAMUS. zřejmé, ţe kaţdý jedinec je v podstatě Při přípravě druhého vydání byly nezaměnitelným originálem. Při dosta- vyuţity všechny sdělené zkušenosti tečně podrobném studiu libovolné čtenářů prvního vydání. Text byl obostruktury nebo funkce organismu, se hacen, doplněn a výrazně upraven. kaţdý ţivočich vţdy liší od jiného je- Můj velký dík za motivaci a podporu dince v rámci druhu – a totéţ platí při mé práci patří všem kolegům v mnohem výraznější formě mezi dru- z katedry biologie Univerzity Hradec hy vzájemně. Nejen z tohoto důvodu je Králové a zejména jejímu vedoucímu třeba mít trvalé pochybnosti o jedno- Doc. RNDr. Janu Vítkovi. značně přesných anatomických strukDěkuji Haně Šrollové a Monice turách, o jednoznačně přesně probíha- Zavřelové za jazykovou úpravu textu. jících funkcích a uvědomovat si, ţe – Děkuji recenzentům nového vykromě uváděných zobecňujících informací – existuje téměř vţdy celá řada dání za jejich zájem a cenné podněty. výjimek. Text věnuji všem dospělým dětem, které chtějí více poznat sami sebe. Děkuji všem, kteří přispěli radou i pomocí při vzniku tohoto texMichal Hruška tu. 12.ledna 2009 Při přípravě prvního vydání to byli především pracovníci katedry bioloSTRANA 6 ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 PŘEHLED KAPITOL PRVNÍHO A DRUHÉHO DÍLU Přehled kapitol prvního a druhého dílu DÍL I. DÍL II. STRANA 1. Úvod do fyziologie ţivočichů a člověka STRANA 8. Úvod do fyziologie řídících systémů organismu 301 9. Fyziologie ţláz s vnitřní sekrecí a fyziologie rozmnoţování 323 111 10. Úvod do neurofyziologie 379 143 11. Fyziologie nervové soustavy a její funkční organizace 407 463 19 2. Fyziologie výţivy 3. Fyziologie dýchání 4. Přeměna látek a energií 5. Fyziologie cévního systému 179 12. Receptory a smyslové orgány 6. Homeostáza, exkrece, vylučovací soustava 229 13. Fyziologie svalů a pohybu 507 7. Obranný systém organismu 261 14. Neurofyziologické principy chování, paměť a učení 539 65 ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 STRANA 7 LOGICKÉ A OBSAHOVÉ ČLENĚNÍ TEXTU KAPITOL 1 Kapitola Logické Klíčová část a obsahové 1.1 kapitoly členění textu 1.1.2 Druhá úroveň kapitol (1. úroveň textu kapitoly) kapitoly (podrobnější rozčlenění 1. úrovně) Kaţdá ze čtrnácti kapitol je rozčleněna aţ do pěti úrovní (v obsahu jsou uvedeny pouze první dvě úrovně). A) Třetí úroveň kapitoly Označení všech úrovní, pouţívané jed- (podrobnější rozčlenění 2. úrovně) notně v obou dílech, je patrné z následujícího schématu: a) Čtvrtá úroveň kapitoly (podrobnější rozčlenění 3. úrovně) a1) Pátá úroveň kapitoly (podrobnější rozčlenění 4. úrovně) V kaţdé z pěti úrovní textu jsou vyznačeny KLÍČOVÉ POJMY a tučně zvýrazněné části textu a dále obsahují základní text, který není dále rozlišen. Na čtenáři samotném ponecháváme podstatné – vyhledávání vazeb a pochopení souvislostí struktur a funkcí v rámci celého organismu. Při studiu textu je moţné látku redukovat, podle vlastního uváţení od odstavců základního textu přes některé klíčové pojmy, směrem k vyšším úrovním textu. Rejstřík klíčových pojmů je uveden v úvodu kaţdé kapitoly v přirozeném pořadí. Pořadí pojmů v rejstříku odpovídá pořadí pojmů v textu kapitoly. STRANA 8 ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 OBSAH I. A II. DÍLU OBSAH I. a II. dílu Úvod do fyziologie ţivočichů 19 1.1 Fyziologie ţivočichů a člověka jako vědní disciplína 20 1.2 Významní fyziologové a jejich objevy 20 1.3 Organizační úrovně tělních struktur ţivočichů 22 1.4 Úvod do molekulární a buněčné fyziologie 23 1.4.1 Ionty a atomy v tělech ţivočichů 24 1.4.2 Molekulární úroveň tělní organizace ţivočichů 24 1.4.3 Buněčné organely 35 1.4.4 Buněčná úroveň tělní organizace 43 1.4.5 Tkáně 51 1.5 Orgány a orgánové soustavy 57 1.6 Charakteristika ţivočicha 58 1.7 Přehled taxonů pouţité zoologické klasifikace 59 1.8 Struktury a funkce organismu ţivočichů 61 Shrnující a kontrolní úlohy první kapitoly 62 Fyziologie výţivy 65 2.1 Význam výţivy, trávení a vstřebávání 66 2.2 Potravní řetězce v ekosystému a vztahy mezi organismy 68 2.3 Srovnávací fyziologie výţivy, trávení a vstřebávání 70 2.3.1 Příjem potravy u bezobratlých ţivočichů 70 2.3.2 Zvláštnosti trávicích soustav obratlovců 75 Funkční organizace a činnost trávicí soustavy savce na příkladu člověka 78 2.4.1 Ústa a dutina ústní 78 2.4.2 Hltan (pharynx) a jícen (oesophagus) 80 2.4.3 Ţaludek (ventriculus, gaster) 80 2.4.4 Tenké střevo (intestinum tenue) 85 2.4.5 Tlusté střevo (intestinum crassum) a konečník (rectum) 90 2.5 Fyziologie jater 91 2.6 Fyziologie slinivky břišní 96 2.7 Přehled trávení a vstřebávání sacharidů, bílkovin a lipidů 99 Trávení a vstřebávání sacharidů 99 1 2 2.4 2.7.1 ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 STRANA 9 OBSAH I. A II. DÍLU 2.7.2 Trávení a vstřebávání bílkovin 101 2.7.3 Trávení a vstřebávání lipidů 101 2.8 Vstřebávání vody a minerálních látek 103 2.9 Řízení příjmu potravy 104 2.10 Zásady racionální výţivy 105 2.11 Některá onemocnění trávicí soustavy a poruchy její činnosti 106 Shrnující a kontrolní úlohy druhé kapitoly 108 Fyziologie dýchání 111 3.1 Význam a funkce dýchacího systému 112 3.2 Dýchání ve vodním prostředí 114 3.3 Dýchání na souši 115 3.3.1 Dýchání vzdušnicemi 116 3.3.2 Dýchání plícemi 116 Srovnávací fyziologie dýchání 117 3.4.1 Základní způsoby dýchání ţivočichů 117 3.4.2 Dýchání bezobratlých 117 3.4.3 Dýchání obratlovců 119 Funkční organizace a činnost dýchacího systému člověka 120 3.5.1 Mechanismus vdechu a výdechu 122 3.5.2 Objemy a kapacity plic 123 3.5.3 Parciální tlak plynů 126 3.5.4 Výměna plynů v dýchacích cestách a přes kapilární stěnu 127 3.5.5 Transport plynů krví 127 Adaptace a adaptace dýchání v různých podmínkách 132 3.6.1 Hypoxie a anoxie 132 3.6.2 Anaerobióza 134 3.6.3 Práce svalů v anaerobních podmínkách 134 3.6.4 Hyperoxie 135 3.7 Řízení a regulace dýchání 136 3.8 Nerespirační funkce dýchacích systémů 138 3.9 Některá onemocnění a změny v činnosti dýchacího systému 139 Shrnující a kontrolní úlohy třetí kapitoly 141 3 3.4 3.5 3.6 STRANA 10 ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 OBSAH I. A II. DÍLU Přeměna látek a energií 143 Metabolismus – úvod, autotrofní a heterotrofní organismy 144 4.1.1 Metabolismus – úvod 144 4.1.2 Autotrofní způsob výţivy 145 4.1.3 Heterotrofní způsob výţivy 147 Voda a minerální látky v tělech ţivočichů 148 4.2.1 Voda v tělech ţivočichů, význam vody pro ţivot 148 4.2.2 Minerální látky 150 Metabolismus látek 155 4.3.1 Metabolismus aminokyselin a bílkovin 155 4.3.2 Metabolismus sacharidů 157 4.3.3 Metabolismus lipidů 158 Přeměna energie v organismu 161 4.4.1 Energetický zisk anaerobního štěpení glukózy glykolýzou 162 4.4.2 Energetický zisk aerobního štěpení glukózy 164 Bazální, klidový a celkový energetický metabolismus 169 4.5.1 Přímá a nepřímá kalorimetrie 169 4.5.2 Bazální metabolismus 171 4.5.3 Klidový metabolismus 171 4.5.4 Celkový energetický metabolismus 172 4.5.5 Krytí energetických potřeb organismu potravou 172 Moţnosti sníţení a zvýšení metabolismu u ţivočichů 173 4.6.1 Sníţení metabolismu 173 4.6.2 Zvýšení metabolismu 175 Shrnující a kontrolní úlohy čtvrté kapitoly 175 Fyziologie cévního systému a tělních tekutin 179 5.1 Tělní tekutiny 180 5.1.1 Rozdělení tělních tekutin 180 5.1.2 Sloţení tělních tekutin 181 5.1.3 Funkce tělních tekutin 181 Srovnávací fyziologie oběhu tělních tekutin 182 5.2.1 Tělní tekutiny bez pravidelného oběhu 183 5.2.2 Intravaskulární tělní tekutiny s pravidelným oběhem 183 Anatomie a činnost kardiovaskulárního systému člověka 187 4 4.1 4.2 4.3 4.4 4.5 4.6 5 5.2 5.3 ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 STRANA 11 OBSAH I. A II. DÍLU 5.3.1 Srdce 188 5.3.2 Cévy 196 5.3.3 Fetální oběh krve člověka (savce) 200 5.3.4 Regulace oběhu krve 201 5.3.5 Některá onemocnění srdce a cév 201 Fyziologie krve 203 5.4.1 Krevní plazma 203 5.4.2 Krevní elementy 205 Skupinové antigeny 217 5.5.1 Antigeny 217 5.5.2 Systém AB0(H) 218 5.5.3 Rh systém 219 5.5.4 Hlavní histokompatibilní systém 220 5.6 Tkáňový mok 221 5.7 Lymfatický systém obratlovců 222 5.7.1 Lymfatický systém – úvod 222 5.7.2 Slezina (lien) 223 5.7.3 Lymfatické cévy 224 Transcelulární tekutiny 225 Shrnující a kontrolní úlohy páté kapitoly 225 Homeostáza, exkrece, vylučovací soustava 229 6.1 Homeostáza – význam homeostatických mechanismů – úvod 230 6.2 Exkrece a osmoregulace 232 6.2.1 Produkty štěpení organických látek v buňkách organismu 234 6.2.2 Srovnávací fyziologie vylučování a exkrečních orgánů 237 6.2.3 Funkční organizace a funkce ledvin člověka 242 6.3 Regulace pH 251 6.4 Termoregulace 252 6.4.1 Poikilotermní a homoiotermní ţivočichové 252 6.4.2 Jádro a periferie organismu homoiotermních ţivočichů 253 6.4.3 Některé způsoby regulace tělesné teploty u ţivočichů 255 6.4.4 Řízení termoregulačních pochodů 257 Shrnující a kontrolní úlohy šesté kapitoly 258 5.4 5.5 5.8 6 STRANA 12 ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 OBSAH I. A II. DÍLU Obranný systém organismu 261 7.1 Vnější a vnitřní faktory působící na organismus 262 7.2 Reaktivita organismu 263 7.3 Stres a aktivace SAS při stresu 264 7.4 Nemoc 267 7.5. Obranný systém organismu 268 7.5.1 Analýza škodlivých faktorů ve vnějším a vnitřním prostředí organismu a základní obranné reakce 271 7.5.2 Obranné bariéry organismu, pokoţka a kůţe, sliznice 272 7.5.3 Vnitřní patogenní podněty 279 Úvod do studia systému imunity 279 7.6.1 Srovnávací fyziologie imunitní odpovědi 280 7.6.2 Antigeny a jejich lokalizace 281 7.6.3 Imunitní odpověď 281 7.6.4 Imunita nespecifická (přirozená, „vrozená“) 283 7.6.5 Imunita specifická (získaná) 287 7.6.6 Imunosuprese 292 7.6.7 Imunizace 292 Shrnující a kontrolní úlohy sedmé kapitoly 294 Úvod do fyziologie řídících systémů organismu 300 8.1 Řídící systémy organismu 302 8.2 Kybernetické principy regulací 302 8.3 Charakteristika nervových a humorálních regulací 304 8.3.1 Nervové regulace 305 8.3.2 Humorální regulace 305 Enzymy a vitaminy 310 8.4.1 Enzymy 310 8.4.2 Vitaminy 311 8.5 Srovnávací fyziologie humorálních a neurohumorálních regulací 317 8.6 Systémové hormony obratlovců 318 8.7 Podstata transportu informace, přenášené hormonem, do buňky 319 8.8 Inaktivace hormonů 321 Shrnující a kontrolní úlohy osmé kapitoly 321 7 7.6 8 8.4 ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 STRANA 13 OBSAH I. A II. DÍLU Fyziologie ţláz s vnitřní sekrecí a fyziologie rozmnoţování 323 Fyziologie hypothalamu a hypofýzy 325 9.1.1 Efektorové hormony hypothalamu (hormony neurohypofýzy) 327 9.1.2 Řízení sekrece hormonů – uvolňovací a inhibující hormony hypothalamu (RH a IH) – hormonální osy 328 9.1.3 Hormony adenohypofýzy 329 9.1.4 Hormony středního laloku hypofýzy 333 9.2 Fyziologie šišinky 333 9.3 Fyziologie štítné ţlázy 334 9.3.1 Hormony T3 a T4 335 9.3.2 Kalcitonin 336 9.4 Fyziologie příštítných tělísek 336 9.5 Fyziologie brzlíku 337 9.6 Fyziologie nadledvin 337 9.6.1 Hormony kůry nadledvin 338 9.6.2 Hormony dřeně nadledvin 340 Fyziologie Langerhansových ostrůvků slinivky břišní 341 9.7.1 Glukagon 342 9.7.2 Inzulín 342 Fyziologie rozmnoţování 343 9.8.1 Pohlavnost ţivočichů 341 9.8.2 Rozmnoţování ţivočichů 344 9.8.3 Pohlavní ţlázy a pohlavní hormony – úvod 350 9.8.4 Fyziologie vaječníků. Menstruační cyklus a těhotenství 351 9.8.5 Fyziologie varlat 362 9.8.6 Ţivorodost, vejcorodost a vejcoţivorodost 365 Tkáňové hormony člověka 367 9.9.1 Tkáňové hormony trávicí soustavy 367 9.9.2 Tkáňové hormony ledvin 370 9.9.3 Tkáňové hormony jater 370 9.9.4 Tkáňové hormony plic 370 9.9.5 Hormony přítomné v tělních tekutinách a produkované krevními elementy 371 9.9.6 Hormony a jiné látky produkované neurony 372 9.9.7 Tkáňové hormony srdce a cév 372 9 9.1 9.7 9.8 9.9 STRANA 14 ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 OBSAH I. A II. DÍLU Hormony v sekretech potních a slinných ţláz a kůţe aj., závěrečné poznámky 373 9.10 Řízení endokrinních ţláz 373 9.11 Analoga hormonů 374 9.12 Ţlázy s vnější sekrecí 374 Shrnující a kontrolní úlohy deváté kapitoly 375 Úvod do neurofyziologie 379 10.1 Nervová tkáň 380 10.2 Neuron 380 10.2.1 Struktura neuronu 380 10.2.2 Klidový membránový potenciál 386 10.2.3 Prahový podnět a prahový potenciál 388 10.2.4 Akční potenciál 389 10.2.5 Vzestupné a sestupné neurony a interneurony 393 Glie 394 10.3.1 Neuroglie 395 10.3.2 Mikroglie 395 Synapse 395 10.4.1 Elektrické synapse 396 10.4.2 Chemické synapse 396 10.4.3 Neurotransmitery a mediátory 400 Shrnující a kontrolní úlohy desáté kapitoly 404 Fyziologie nervové soustavy a její funkční organizace 407 11.1 Nervová soustava 409 11.2 Srovnávací fyziologie nervové soustavy 410 11.2.1 Nervová soustava bezobratlých (bezestrunných) 410 11.2.2 Nervová soustava obratlovců 411 11.3 Ontogeneze nervové soustavy 412 11.4 Periferní části nervové soustavy 412 11.4.1 Periferní nervy 413 11.4.2 Organizace neuronů v nervové tkáni 413 11.4.3 Ganglia 414 9.9.8 10 10.3 10.4 11 ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 STRANA 15 OBSAH I. A II. DÍLU Centrální nervový systém – mícha 414 11.5.1 Hřbetní mícha 414 11.5.2 Prodlouţená mícha a hlavové nervy 416 Centrální nervový systém – mozek 419 11.6.1 Mozek – funkční uspořádání 420 11.6.2 Mozek – ontogenetický (a fylogenetický) úhel pohledu 421 11.6.3 Hlavní části mozku dospělého člověka 421 11.6.4 Mozkový kmen 422 11.6.5 Retikulární formace mozkového kmene 422 11.6.6 Most Varolův 423 11.6.7 Střední mozek 423 11.6.8 Mezimozek 424 11.6.9 Mozeček 430 11.6.10 Koncový mozek 432 11.6.11 Mozkové a míšní obaly a mozkomíšní mok 441 Vzestupné a sestupné nervové dráhy 442 11.7.1 Přehled hlavních vzestupných drah míchy 444 11.7.2 Senzitivní dráhy hlavových nervů 446 11.7.3 Sestupné systémy drah 446 Některá onemocnění a moţná poškození nervového systému 457 Shrnující a kontrolní úlohy jedenácté kapitoly 458 Receptory a smyslové orgány 463 Význam receptorů a smyslových orgánů 464 12.1.1 Rozdělení receptorů 468 12.1.2 Způsob kódování informací v receptoru 469 12.1.3 Adaptace receptorů 470 12.2 Koţní mechanoreceptory 470 12.3 Vestibulární systém 471 12.3.1 Polokruhovité kanálky 472 12.3.2 Orgány se statolity 472 Sluch 470 Echolokace 474 12.5 Termoreceptory 482 12.6 Proprioreceptory 484 11.5 11.6 11.7 11.8 12 12.1 12.4 12.4.1 STRANA 16 ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 OBSAH I. A II. DÍLU 12.7 Receptory vnitřních orgánů (visceroreceptory) 484 12.8 Chemoreceptory 485 12.8.1 Čich 486 12.8.2 Chuť 488 Fotoreceptory 489 12.9.1 Sloţené oči členovců 491 12.9.2 Komorové oči 492 12.10 Vnímání bolesti 501 12.11 Smyslové informace 503 Shrnující a kontrolní úlohy dvanácté kapitoly 504 Fyziologie svalů a pohybu 503 13.1 Pohyb ţivočichů 508 13.2 Srovnávací fyziologie pohybu 509 13.2.1 Améboidní pohyb a pohyb s pomocí brv a bičíků 509 13.2.2 Pohyb pomocí svalů 510 13.2.3 Lokomoce – aktivní cílený pohyb ţivočichů 513 13.2.4 Řízení pohybů 514 13.3 Vnější kostra 515 13.4 Vnitřní kostra 515 13.5 Funkční organizace a fyziologie příčně pruhovaných svalů 518 13.5.1 Struktura příčně pruhovaných svalů 518 13.5.2 Bílkoviny kontraktilního systému sarkomery 520 13.5.3 Nervosvalová ploténka a motorická jednotka svalu 523 13.5.4 Svalové vřeténko 523 13.5.5 Aktivace svalového vlákna 524 13.5.6 Blokáda přenosu informací v nervosvalové ploténce 526 13.5.7 Činnost kontraktilního aparátu sarkomery 527 13.5.8 Energetické zdroje svalových buněk 530 13.5.9 Kontrakce svalu 531 Hladké svaly 534 13.6.1 Činnost hladkých svalů a jejich řízení 535 13.6.2 Mechanismus kontrakce hladkých svalů 536 Srdeční sval 536 Shrnující a kontrolní úlohy třinácté kapitoly 537 12.9 13 13.6 13.7 ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 STRANA 17 OBSAH I. A II. DÍLU Neurofyziologické principy chování, paměť a učení 539 14.1 Chování 540 14.2 Motivace 541 14.3 Biorytmy 542 14.4 Reflexy 543 14.4.1 Reflexní oblouk 543 14.4.2 Rozdělení reflexů 544 Vrozené formy chování 547 14.5.1 Nepodmíněné reflexy 547 14.5.2 Instinkty a instinktivní chování 547 14.5.3 Drivy 548 14.5.4 Emoce 548 14.5.5 Řízení instinktivního a emocionálního chování 549 14.6 Duše a tělo 549 14.7 Bdění a spánek 549 14.8 Paměť 551 14.9 Získané formy chování 554 14.9.1 Učení 554 14.9.2 Učení a chování, formy učení 555 Vyšší nervové funkce 560 Shrnující a kontrolní úlohy čtrnácté kapitoly 562 14 14.5 14.10 STRANA 18 ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 1 ÚVOD DO FYZIOLOGIE ŽIVOČICHŮ A ČLOVĚKA 1 Úvod do fyziologie ţivočichů a člověka 1.7 Přehled taxonů pouţité zoologické klasifikace 1.8 Struktury a funkce organismu ţivočichů Klíčové pojmy kapitoly: fyziologie organizační úrovně (tělních struktur) funkční elementy (organizačních úrovní těla) Přehled klíčových částí dynamická rovnováha kapitoly: elektrický a chemický gradient konformace molekul 1.1 Fyziologie ţivočichů stavebnicový princip výstavby a člověka jako vědní (organických látek) disciplína nukleové kyseliny a bílkoviny genetická informace 1.2 Významní fyziologové informační funkce bílkovin a jejich objevy proteinogenní aminokyseliny 1.3 Organizační úrovně membránové receptory vláknité bílkoviny tělních struktur ţivočichů enzymy 1.4 Úvod do molekulární metabolické dráhy a buněčné fyziologie imunoglobuliny – protilátky sacharidy 1.4.1 Ionty a atomy lipidy v tělech živočichů buněčné organely 1.4.2 Molekulární úroveň biomembrány tělní organizace funkce biomembrán 1.4.3 Buněčné organely buňka pasivní a aktivní transport látek 1.4.4 Buněčná úroveň buněčná teorie tělní organizace buněčný cyklus 1.4.5 Tkáně tkáně epitelové a pojivové spojovací komplexy buněk 1.5 Orgány a orgánové orgány a orgánové soustavy soustavy ţivočich 1.6 Charakteristika ţivočicha vztah struktury a funkce ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 STRANA 19 1 ÚVOD DO FYZIOLOGIE ŽIVOČICHŮ A ČLOVĚKA razně také fyziologii. Při studiu fyziologie se nevyhneme (a není to ani moţné) vědeckým poznatkům jiných vědních disciplín (např. chemie, biochemie a molekulární biologie, biofyziky, anatomie, buněčné biologie – cytologie, histologie, genetiky, systematické zoologie, etologie, kybernetiFYZIOLOGIE je věda, vysvětlu- ky, psychologie aj.). jící základní funkce ţivých organismů. Znalosti fyziologie jsou nepostraPojem fyziologie zavedl a pouţíval jiţ francouzský lékař Jean Fernel (1506 – datelné např. v medicíně (patofyziologie), zemědělství (fyziologie hospodář1558). ských zvířat), veterinárním lékařství, Fyziologie ţivočichů se zabývá bionice (vědě, jejímţ cílem je vyuţití především studiem funkcí orgánů znalostí přírodních věd v technice) aj. a orgánových soustav zdravých ţivočichů, ţijících v pro ně obvyklých podmínkách ţivotního prostředí. Cílem fyziologie ţivočichů a člověka je objasnit mechanismy, které umoţňují činnost jednotlivých orgánových soustav a vysvětlit principy regulací a koordinací orgánových soustav. Současná úroveň fyziologických Fyziologie je věda značně náročná a rozsáhlá. Postupně se v rámci fy- znalostí vznikala postupně a je výsledziologie ţivočichů zformovaly dílčí kem nesmírně usilovné práce nepřehledné řady několika generací vědecobory fyziologie, kterými jsou např.: kých pracovníků. MOLEKULÁRNÍ A BUNĚČNÁ V následujícím přehledu si něFYZIOLOGIE (OBECNÁ FYZIOkteré z nich připomeneme: LOGIE), studuje základní projevy Ján Jesenský Jesénius (1566 – ţivé hmoty na molekulární 1621) byl profesorem University Kara buněčné úrovni lovy. Uspořádal v Praze první veřejnou SROVNÁVACÍ FYZIOLOGIE, pitvu lidského těla. studuje příbuznosti a odlišnosti fyziologických funkcí u různých skuJiří Procháska (1749 – 1820) je pin (taxonů) ţivočichů povaţován za prvního českého fyzio EKOLOGICKÁ FYZIOLOGIE, loga. Zabýval se studiem reflexní studuje změny fyziologických a nervové činnosti – viz 14.4.2. Poprvé funkcí v různých podmínkách pro- na světě formuloval moderní fyziolostředí gické učení o reflexu jako základním Dosaţený vysoký stupeň znalostí prvku nervové činnosti. v různých vědách ovlivňuje velmi vý- 1.1 Fyziologie ţivočichů a člověka jako vědní disciplína 1.2 Významní fyziologové a jejich objevy STRANA 20 ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 1 ÚVOD DO FYZIOLOGIE ŽIVOČICHŮ A ČLOVĚKA Působil ve Vídni a v roce 1683 mikroorganismy, v roce 1688 1786 převzal výuku fyziologie na Uni- červené krvinky. versitě Karlově v Praze. Claude Bernard (1813 – 1878) Jan Evangelista Purkyně byl francouzský fyziolog, který zpra(1787 – 1869) vyslovil poprvé buněč- coval v roce 1857 koncepci adaptace, nou teorii, kterou však nepublikoval. jíţ se udrţuje homeostáza. Prvenství je přiznáno jiným autorům Ivan Michajlovič Sečenov (J. M. Schleiden, T. Schwann). Purky- (1829 – 1905) prováděl výzkumy ně zaloţil v roce 1839 první fyziolo- v oblasti nervové soustavy. Je zakladagický ústav na světě ve Vratislavi. telem fyziologie nervové činnosti. Je autorem pojmu protoplazma (1939). V roce 1863 píše práci Mozkové reV roce 1849 byl povolán z Vratislavi flexy. na Universitu Karlovu do Prahy jako Charles Scott Sherington profesor fyziologie. Do Prahy přijíţdí 10. 4. 1850 a pod jeho vlivem je ote- (1857 – 1952) zavedl např. pojmy neuvřen 6. 10. 1851, jako druhý na světě, ron, synapse, interoreceptor. Pracoval fyziologický ústav v Praze. Prováděl na výzkumech reflexní podstaty nervýzkumy zejména v oblasti čidel. Jsou vových dějů. V roce 1932 získal Nobepo něm pojmenována např. Purkyňova lovu cenu za práce v oblasti neurofyzivlákna v srdci, Purkyňovy buňky ologie. v mozečku, Purkyňovy obrázky v oku. Ivan Petrovič Pavlov (1849 – Edward Babák (1873 – 1926) je 1936) prováděl výzkumy v oblasti povaţován za zakladatele české srov- vyšší nervové činnosti. V roce 1904 návací fyziologie (vývojové fyziolo- získal Nobelovu cenu za výzkumné gie). Zaváděl a prosazoval ekologický práce v oblasti regulace zaţívání. Svými výzkumy prokázal, ţe psychicpřístup k fyziologii. ké procesy probíhají na základě fyzioWilliam Harvey (1578 – 1657) logických procesů. prováděl v Anglii první cílevědomá Nobelovu cenu získala celá řada pozorování a experimenty, zejména v oblasti krevního oběhu. Jiţ v roce biologů. Např. v roce 1906 získal No1602 se zmiňuje o krevním oběhu. belovu cenu Camillo Golgi za práce V roce 1628 krevní oběh, o kterém ve- týkající se struktury nervové soustavy. řejně přednášel od roku 1616, přesně V roce 1923 získal Nobelovu cenu G. F. Banting za objev inzulínu, v ropopisuje. ce 1924 W. Einthoven za objev meAntony van Leeuwenhoek chanismu EKG, v roce 1936 H. Dale (1632 – 1723) prováděl v Holandsku a O. Loewi za objasnění přenosu vzrurozsáhlá pozorování průběţně zdoko- chu mediátory. nalovanými mikroskopy. V roce 1668 Singer S. J. a Nicolson G. provánapř. popisuje oběh krve v kapilárách. V roce 1677 popsal spermie, v roce děli výzkum biomembrán (1966, 1970, 1971) a vypracovali model biomembrány. B. Katz, V. von Euler ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 STRANA 21 1 ÚVOD DO FYZIOLOGIE ŽIVOČICHŮ A ČLOVĚKA a I. Axelrod získali Nobelovu cenu za studium mediátorů. V roce 1985 byla udělena Nobelova cena J. L. Goldsteinovi a M. S. Brownovi za poznání regulace metabolismu cholesterolu. Zpravidla bývají rozlišovány následující ORGANIZAČNÍ ÚROVNĚ TĚLNÍCH STRUKTUR ŽIVOČICHŮ: … V roce 1988 získali R. Furch- ionty gott, L. Ignarro a F. Murad Nobelo- atomy vu cenu za medicínu za práce týkající molekuly a molekulární komse fyziologických účinků NO. plexy Přehled fyziologů není a nemůţe organely buňky být úplný – fyziologické výzkumy buněčná úroveň tělní organizace probíhají nepřetrţitě. tkáně orgány orgánové soustavy organismy … 1.3 Organizační úrovně tělních struktur ţivočichů Při sledování funkcí je moţné na všech organizačních úrovních lokalizovat (z funkčního hlediska) různě Všechny ţivé soustavy jsou hie- velké FUNKČNÍ ELEMENTY ORrarchicky a stupňovitě uspořádané. GANIZAČNÍCH ÚROVNÍ (funkční Z hlediska přehlednosti výkladu jednotky, mikrojednotky). rozlišujeme několik organizačních Nejvýznamnějším funkčním eleúrovní těla ţivočicha od mikrosko- mentem organismu jsou FUNKČNÍ pických aţ k makroskopickým. ELEMENTY ORGÁNŮ (např. nefron Přestoţe hlavní pozornost fyzio- ledviny se souvisejícími strukturami, logie je zaměřena na orgány zabezpečující nebo umoţňující na a orgánové soustavy, je nutné a ne- úrovni orgánu všechny "základní" zbytné téměř současně sledovat např. funkce). V těchto funkčních elemenbiochemické procesy v buňkách na tech se prolínají např. příjem látek, mejedné straně a výsledné projevy čin- tabolismus, odvod metabolitů, mechanosti celého organismu na straně dru- nismy homeostázy, řídící a kontrolní hé, tj. mít na paměti, ţe sledujeme ţi- funkce, popř. i další speciální funkce. vočicha jako celek. Hranice mezi jednotlivými orgaSTRUKTURY ORGANISMU je nizačními a funkčními úrovněmi orga- moţné při jejich studiu rozčlenit na nismu samozřejmě nejsou v ţádném různě velké stavební prvky. Kaţdý sta- případě ostré. vební prvek je sestaven z menších prvků a sám je zpravidla součástí větších prvků (celků). STRANA 22 ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 1 ÚVOD DO FYZIOLOGIE ŽIVOČICHŮ A ČLOVĚKA Obr. č. 1: Organizační a funkční úrovně tělních struktur živočichů 1.4 Úvod do molekulární a buněčné fyziologie něčné fyziologie jsou nedílnou součástí všech kapitol tohoto textu. Jedním ze základních znaků ţivota buňky (organismu) je POHYB – stálý tok látek do buňky (organismu) a z buňky (organismu), spojitost a nepřerušitelnost metabolických drah, neV ţádné z následujících kapitol rovnováha – viz také např. 6.1. není moţné se vyhnout poznatkům Pokud uvnitř organismu (např. molekulární a buněčné fyziologie, ne- v krvi) hovoříme o vyrovnání koncentboť klíč k pochopení funkcí organismu rací látek, pH, počtu kationtů a aniontů jako celku leţí právě na molekulární – tendenci k elektroneutralitě apod., a buněčné úrovni. vţdy máme na mysli DYNAMICKOU Pozn.: V této kapitole uvádíme ROVNOVÁHU (nejde o rovnováţný pouze některé významné příklady stav). Při dynamické rovnováze zůstáa souvislosti o funkcích iontů, molekul, vá ve sledované části organismu zaspecializovaných makromolekul, bu- chována koncentrace reaktantů i proněčných organel a větších struktur duktů. Přitom se jejich určitá mnoţství v rámci mnohobuněčného organismu. rozkládají a určitá mnoţství vznikají, Další informace z molekulární a bu- ale výsledné koncentrace reaktantů či ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 STRANA 23 1 ÚVOD DO FYZIOLOGIE ŽIVOČICHŮ A ČLOVĚKA produktů se většinou významným způsobem nemění, neboť např. rychlost zvratné reakce je stejná vpřed i zpět. Podobně nemusí dojít ke změně velikosti klidového membránového potenciálu, ale přesto probíhá transport určitého počtu kationtů v jednom směru a určitého počtu aniontů opačným směrem – přes cytoplazmatickou biomembránu atp. Iont H+ určuje pH intracelulárního i extracelulárního prostředí. Při transportu H+ iontů přes vnitřní membránu mitochondrií dochází k tvorbě ATP z ADP a Pi (část procesů konečných oxidací v dýchacích řetězcích – viz kapitola 4). Parietální buňky ţaludeční sliznice vytvářejí z H+ a Cl– kyselinu chlorovodíkovou apod. Iont Fe2+ má významné postavení V případě nestejného rozloţení v molekule hemoglobinu. iontů mezi dvěma oddělenými prostoIont Mg2+ je součástí enzymů. ry, např. intracelulárním a extraceluAniont Cl– je významným iontem lárním (organismem a ţivotním prostředím aj.), se vytvářejí gradienty. v extracelulární tekutině, ovlivňuje Hlavními gradienty v organismu jsou klidový membránový potenciál buněk. ELEKTRICKÝ a CHEMICKÝ GRAIonty OH– se uplatňují např. při DIENT. Gradienty určují směr trans- konečných oxidacích, kdy se na ně váportu látek a informací v organismu. ţe H+ za vzniku vody. Pozn.: O směru transportu kyslíku Ionty HCO3– vznikají v tělních a oxidu uhličitého rozhodují také par- tekutinách slučováním CO2 a H2O ciální tlaky plynů. a následnou disociací kyseliny uhličité (např. při transportu CO2 krví – viz kapitola 3). Uplatňují se rovněţ jako náraz1.4.1 Ionty a atomy níkový systém (viz soustava hydrogenuhličitanu kapitola 6). v tělech ţivočichů Ionty HPO42– a H2PO4– se rovněţ Kationt Na+ je významným iontem extracelulárních tekutin. Ovlivňuje uplatňují jako nárazníkový systém. Podrobnější údaje o významu iontů směr pohybu vody v organismu, má rozhodující význam při depolarizaci a prvků jsou uvedeny např. v kapitole 4. neuronu a svalového vlákna. Iont K+ je významným iontem intracelulární tekutiny, významně se podílí na vzniku klidového membránového potenciálu buněk. 1.4.2 Molekulární úroveň tělní organizace ţivočichů Ionty Ca2+ regulují připojování Součástí těl ţivých organismů myozinových hlavic na vazebná místa jsou anorganické (např. H2O, CO2) na aktinu ve svalových buňkách, a organické molekuly. ovlivňují klidový membránový potenPozn.: O vodě je pojednáno v kapitole ciál buněk. 4.2.1 aj. STRANA 24 ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 1 ÚVOD DO FYZIOLOGIE ŽIVOČICHŮ A ČLOVĚKA Mezi organickými látkami v tělech ţivočichů najdeme malé molekuly (např. aminokyseliny, nukleotidy, monosacharidy, mastné kyseliny aj.), makromolekuly (tj. biopolymery, např. bílkoviny, nukleové kyseliny, polysacharidy) i sloţité molekulární komplexy. Klíčovou roli mají makromolekuly. SKUPINA ORGANICKÝCH LÁTEK NUKLEOVÉ KYSELINY BÍLKOVINY POLYSACHARIDY a OLIGOSACHARIDY LIPIDY (NEUTRÁLNÍ TUKY) ZÁKLADNÍ „STAVEBNÍ KAMENY“ NUKLEOTIDY AMINOKYSELINY MONOSACHARIDY GLYCEROL a MASTNÉ KYSELINY TVAR MOLEKULY – PROSTOROVÉ USPOŘÁDÁNÍ MOLEKULY Tab. č. 1: Základní stavební „kameny“ klí(KONFORMACE) určuje její vlastnos- čových organických makromolekul (molekul) těl živých organismů ti, coţ je obzvláště významné v případě bílkovin (makromolekul), ale např. i molekul vody. Tvar molekuly často určuje i její moţné fyziologické funkce (zatímco jiné vylučuje). Např. MEMBRÁNOVÉ RECEPTORY a molekuly neurotransmiterů si musejí vzájemně odpovídat – přibliţně jako zámek a klíč. Kromě membránových receptorů rozlišujeme rovněţ CYTOPLAZMATICKÉ RECEPTORY (např. pro steroidní hormony v cytoplazmě), popř. i KARYOPLAZMATICKÉ RECEPTORY (makromolekuly zachycující informace uvnitř buněčného jádra). Makromolekuly organických látek, syntetizovaných v ţivých organismech nebo přijímané s potravou, jsou zpravidla sestaveny z relativně malého počtu shodných a opakujících se stavebních jednotek. Při velkém zjednodušení (zejména s ohledem na didaktická hlediska) rozlišujeme čtyři základní skupiny organických makromolekul. Jedná se o nukleové kyseliny, bílkoviny, sacharidy a lipidy. Makromolekuly jsou v organismu prostorově uspořádány na několika úrovních. U bílkovin (podobně také u nukleových kyselin) rozlišujeme primární strukturu (tj. pořadí aminokyselinových zbytků v molekule bílkoviny), sekundární, terciární a kvarterní strukturu, vznikající postupným svinováním a uspořádáním primární struktury bílkoviny do trojrozměrného prostorového útvaru, který je zpevněn iontovými vazbami, vodíkovými můstky, specifickými kovalentními vazbami zvanými disulfidové můstky (–S–S–) nebo i jinými způsoby, např. hydrofobními interakcemi. Bílkoviny mohou mít na prostorově uspořádaný bílkovinný základ (apoprotein) připojenu neaminoskupinovou strukturu (tzv. prostetickou skupinu). Často vznikají rovněţ komplexy bílkovin, sloţené z většího počtu původně samostatných molekul. Z výsledného prostorového uspořádání (konformace) původní primární struktury bílkoviny – určené pořadím aminokyselin – vyplývají její typické vlastnosti. Tento příklad – STAVEBNICOVÝ PRINCIP VÝSTAVBY BÍL- ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 STRANA 25 1 ÚVOD DO FYZIOLOGIE ŽIVOČICHŮ A ČLOVĚKA KOVIN – z přibliţně dvaceti aminoky- Schéma základního vztahu mezi selin – se promítá také do jejich synté- nukleovými kyselinami, bílkovinami zy a lze jej vysledovat i u jiných mak- a buněčnými funkcemi: romolekul, které jsou součástí těla organismů. A) Nukleové kyseliny Existují KYSELINY DNA a KYSELINY RNA (tRNA, mRNA, rRNA). Základními stavebními jednotkami nukleových kyselin jsou NUKLEOTIDY (nukleosidfosfáty). V jejich struktuře najdeme ribosu u RNA nebo deoxyribosu u DNA, zbytek kyseliny fosforečné a čtyři různé báze. Bázemi DNA jsou adenin (A), thymin (T), cytosin (C), guanin (G). Bázemi RNA jsou adenin (A), uracil (U), cytosin (C), guanin (G). NUKLEOVÉ KYSELINY jsou nositelkami dědičnosti – tzv. informační polymery. V nukleových kyselinách buněčného jádra (popř. také mitochondrií, chloroplastů nebo dokonce virů) jsou uloţeny genetické informace, které můţe buňka "číst". Nukleotidy nejsou v organismu pouze stavebními kameny nukleových kyselin, slouţí také jako přenašeče energie, např. ATP (adenosintrifosfát), GTP (guanosintrifosfát), CTP (cytidintrifosfát), UTP (uridintrifosfát). Adenosinové nukleotidy jsou kofaktory enzymů. Jsou to např. NAD(P)+, tj. nikotinamidadenindinukleotid (fosfát), FAD (flavinadenindinukleotid) – odvozený od vitaminu B2, CoA (koenzym A) a další. Nukleotidy dále aktivizují meziprodukty řady biosyntéz. Purinové nukleotidy se uplatňují jako neurohormony, regulátory metabolismu apod. Do nukleových kyselin mohou být informace také ukládány. Nukleové kyseliny umoţňují uloţení, šíření a zpracovávání informací uvnitř buňky i organismu. Strukturu DNA jako první popsali v roce 1953 James Watson a Francis Crick. Zatímco v molekulách nukleových kyselin je uloţena a uchovávána genetická informace, bílkoviny zajišťují převáţně konkrétní realizaci této informace v buňkách organismu. Molekuly DNA jsou často uspořádány v klidu směrem "dovnitř". Jednotlivé báze jsou vsunuté "dovnitř" molekuly a podle principu komplementarity (tj. adenin k thyminu, cyto- STRANA 26 Molekuly DNA jsou u ţivočichů nejčastěji součástí buněčného jádra, ale také např. mitochondrií. Molekuly RNA vznikají v jádře procesem transkripce – a poté jsou transportovány do cytoplazmy (přímo nebo i v transportních „klenbových schránkách“, tzv. vaults). ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 1 ÚVOD DO FYZIOLOGIE ŽIVOČICHŮ A ČLOVĚKA sin ke guaninu) vytvářejí páry bází, kdy jsou odpovídající báze spojeny vodíkovými můstky. Prostorové uspořádání molekuly DNA je celkově stabilnější neţ molekuly bílkoviny. GENETICKÁ INFORMACE je zapsána genetickým kódem 64 tripletů bází, různě se opakujících ve dvojšroubovici DNA. Většina buněk člověka má jádro (bezjaderné jsou například funkční červené krvinky savců a člověka), ve kterém je přesně 46 molekul DNA, coţ odpovídá 46 chromozómům (22 párů autozomů a 1 pár pohlavních chromozomů). něk k drsnému endoplazmatickému retikulu, popř. pouze do cytoplazmy). Také do buněčného jádra jsou transportovány různé látky, např. některé ribozomální proteiny. Procesy – nezbytné pro syntézu peptidů a bílkovin podle genetického kódu DNA – se nazývají: REPLIKACE (zdvojení DNA – u eukaryotních buněk v S–fázi buněčného cyklu) TRANSKRIPCE (přepis informace z DNA – vznik RNA) TRANSLACE (syntéza peptidů podle informace uloţené v mRNA) V metafázi mitózy jsou viditelné chromozómy uvnitř jádra tělních buněk ţivočichů velmi silně zkondenzované do vláknité spirální struktury. Zá- B) Bílkoviny kladem chromozomu jsou molekuly BÍLKOVINY (PROTEINY) jsou DNA, histonové (zásadité) a také polypeptidy, sloţené z více neţ nehistonové bílkoviny. Obou typů bíl- 100 zbytků (reziduí) aminokyselin, kovin bylo zjištěno jiţ více neţ pět set spojených peptidovou (peptidickou) různých. vazbou – specificky prostorově Podle jaderné DNA jsou uvnitř buněčného jádra syntetizovány molekuly ribonukleových kyselin mRNA, tRNA a rRNA. Po jejich transportu póry jaderné membrány do cytoplazmy plní nezastupitelné funkce při realizaci genetické informace. uspořádané (tj. v určité konformaci). Stavebními kameny bílkovin jsou aminokyseliny – obvykle dvacet různých tzv. proteinogenních L–alfa aminokyselin. Z ţivých organismů však jiţ bylo izolováno více neţ 300 různých aminokyselin. Biosyntéza aminokyselin Molekuly mRNA obsahují in- vychází z meziproduktů metabolismu– formaci o pořadí aminokyselin kon- vznikají např. při. glykolýze, citrátokrétní bílkoviny, rRNA po doplnění vém cyklu aj.). Další informace – viz 4.3.1. molekulami bílkovin vytvářejí malou Stavebnicový princip výstavby a velkou podjednotku ribozomů (organela, která umí číst informaci uloţenou bílkovin z přibliţně dvaceti různých základních PROTEINOGENNÍCH v molekulách mRNA). AMINOKYSELIN (tj. těch, se kterými Molekuly tRNA transportují na sebe navázané aminokyseliny do místa se setkáváme v bílkovinách) dovoluje syntézy bílkovin (u eukaryotních bu- vytvářet libovolné a „neomezeně různé“ kombinace aminokyselin a tím ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 STRANA 27 1 ÚVOD DO FYZIOLOGIE ŽIVOČICHŮ A ČLOVĚKA i libovolné mnoţství molekul různých polypeptidů. Pozn.: Matematicky se jedná o k–členné variace s opakováním ze dvaceti prvků. Např. primární řetězec bílkoviny o 100 aminokyselinách je moţné sestavit z dvaceti různých aminokyselin nepředstavitelnými 20 100 různými způsoby, coţ je 1, 27.10130 moţností – zatímco např. stáří Země ve vteřinách (4 , 6 miliardy let) je pouze méně neţ 1, 46.1017. Na druhé straně je skutečností, ţe „fylogeneticky prověřených“ molekul, které syntetizují a podle genetické informace sestavují proteosyntetické aparáty např. lidské buňky – je z uvedeného bezbřehého mnoţství moţných bílkovin téměř nekonečně nepatrný zlomek. Je třeba připomenout, ţe k syntéze dvaceti různých proteinogenních aminokyselin v rostlinné buňce postačuje pouze přibliţně maximálně dvacet různých metabolických drah. Ţivočichové nemohou syntetizovat všech dvacet nezbytných aminokyselin a např. dospělí lidé musejí přijímat devět druhů hotových aminokyselin v potravě. Syntézy desítek tisíc bílkovin z pouhých dvaceti aminokyselin (na „stavebnicovém principu“) jsou dostatečně rychlé a efektivní. Přes malý počet stavebních kamenů jsou zejména bílkoviny strukturálně (konformačně) a také funkčně velmi komplikovanou skupinou makromolekul. viny. Spojena je vţdy aminoskupina NH2 jedné a karboxylová skupina COOH další aminokyseliny. K tomuto spojování dochází procesem translace, kdy je informace z mRNA čtena a na ribozomu vzniká bílkovina. Při prodluţování peptidového řetězce se postupně sniţuje význam NH2 a COOH skupin aminokyselin a vzrůstá význam postranních řetězců molekuly. Bílkoviny jiţ mají typické makromolekulární vlastnosti. Podle existujících vazeb, vztahů a podmínek – v konkrétním prostředí buňky nebo organismu – dochází ke změnám KONFORMACE BÍLKOVINY, tj. změnám trojrozměrné prostorové struktury bílkoviny. Bílkoviny v ţivé buňce nelze přesně popsat pouze trojrozměrným obrazem, protoţe mají ještě jakousi čtvrtou dimenzi. Touto, značně variabilní dimenzí, jsou dynamické změny jejich KONFORMACE, neboť na konformaci bílkoviny závisejí VLASTNOSTI BÍLKOVINY v daném čase a na daném místě ţivého organismu. Bílkovina je zpravidla v organismu přítomna v terciární nebo i kvarterní struktuře (tj. v relativně nejstabilnější formě). Z toho vyplývá, ţe funkčnost bílkoviny je určena právě terciární strukturou bílkoviny a ţe konečná podoba informace (signálu) vyplývá z finální konformace terciární struktury bílkoviny. Přesná konformace makromolekul obvykle vyţaduje co nejméně rušivých vlivů. Pokud bílkovina vzniká na drsném endoplazmatickém retikulu – k její konformaci dochází uvnitř cisternového prostoru chráněného membránami retikula. V molekule bílkoviny jsou jednotlivé proteinogenní aminokyseliny spojeny peptidovými vazbami v souPozn.: Přesné poskládání (finální vislý řetězec primární struktury bílko- konformace) některých bílkovin probí- STRANA 28 ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 1 ÚVOD DO FYZIOLOGIE ŽIVOČICHŮ A ČLOVĚKA há také uvnitř – od okolí izolovaného – mikroprostoru uvnitř bílkovinných schránek, které mají tvar dutých válců s víkem (tzv. CHAPERONY). – a můţe pravděpodobně probíhat i jinými způsoby. Pozn.: Účinnost enzymů v těle ţivočicha je podle potřeby aktivována (enzym je uveden v činnost) nebo inhibována (činnost enzymu je omezena nebo zastavena). V případě KOMPETITIVNÍ INHIBICE soutěţí o vazebné místo na enzymu substrát a nějaká další látka (inhibitor) – je zřejmé, ţe při navázání jiné látky nemůţe být navázán substrát a jeho zpracování se zpomalí. V případě NEKOMPETITIVNÍ INHIBICE inhibitor změní aktivní centrum enzymu tak, ţe není moţné připojení substrátu. Např. penicilin blokuje enzym, bez kterého řada bakterií nemůţe vytvářet svou buněčnou stěnu. Termínem ALLOSTERICKÁ INHIBICE označujeme navození neaktivního stavu enzymu navázáním inhibitoru na jiné neţ aktivní místo pro substrát – tím dojde k celkové konformační změně molekuly enzymu do neaktivního stavu a znemoţnění vazby enzym–substrát. NOVÉ RECEPTORY. Membránové receptory na povrchu buněk umoţňují pozitivní kontakt buněk s jinými strukturami a příjem informací (např. příjem informací transportovaných hormony nebo neurotransmitery, zachycení fagocytujících částic makrofágem aj.), ale i kontakt pro buňky negativní (např. přichycení viru, vazba neţádoucích molekul – jedů – zaměnitelných s neurotransmitery nebo s hormony). Bílkoviny s funkcí receptorů signálů mohou být i uvnitř buňky, např. pro steroidní hormony. Steroidní hormony pronikají přes cytoplazmatickou membránu do buňky, kde se váţí na bílkovinný cytoplazmatický receptor (podrobněji viz kapitola 8), popř. i na karyoplazmatický receptor. Bílkoviny biomembrán se dále významně podílejí na transportu látek nebo přímo zajišťují transport látek přes biomembrány buněk, např. PŘENAŠEČE, IONTOVÉ PUMPY, IONTOVÉ KANÁLY aj. Doba funkční existence molekul tělních bílkovin není zpravidla delší neţ 200 dní (např. ve svalových buňkách 180 dní, v jaterních buňkách 4 aţ 20 dní), v případě enzymů se můţe jednat pouze o několik hodin. Po této době jsou obvykle molekuly obnoveny (vyměněny) nebo je změněn jejich aktivní konformační stav na nefunkční. Z kaţdého prostorového uspořádání molekuly bílkoviny ční jako „antény“ do jejího okolí postranní řetězce původních aminokyselin, na kterých jsou často navázány i jiné látky. Na „anténách“ původních postranních řetězců na povrchu bílkovinných molekul jsou potom odkryté (přístupné nebo nepřístupné) různé FUNKČNÍ SKUPINY. Tyto skupiny umoţňují Významné funkce bílkovin např. vznik vazeb mezi bílkovinným Z předcházejících odstavců je paenzymem a substrátem nebo vytvářejí na povrchu biomembrán MEMBRÁ- trné, ţe jedna bílkovina můţe plnit ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 STRANA 29 1 ÚVOD DO FYZIOLOGIE ŽIVOČICHŮ A ČLOVĚKA i několik funkcí. Přesto bývají rozlišovány různé typy bílkovin (strukturální, kontraktilní aj.), u kterých jsou zdůrazňovány jejich převaţující funkce. a) Strukturální a stavební funkce bílkovin Molekuly bílkovin najdeme: v povrchových buněčných biomembránách (zejména cytoplazmatická membrána) i v biomembránách uvnitř buněk (membrány řady organel) v chromozomech (histony), ribozomech aj. ve vláknitých strukturách určitých částí těla Známe více druhů VLÁKNITÝCH BÍLKOVIN. Nejhojnějšími bílkovinami lidského těla (i řady ţivočichů) jsou KOLAGENY. Mají velký význam ve stěnách cév a vláknitých strukturách kůře, ve šlachách, v chrupavkách, v kostech aj. Kolagen má velkou pevnost v tahu – připomíná lano spletené z tenčích a ještě tenčích pramenů. V základním řetězci je přibliţně 30 % glycinu a 15 aţ 30 % prolinu a 4–hydroxyprolinu. Odpovídající struktura kolagenů je nutná např. pro udrţení zubů v dásních. Při kurdějích (vyvolaných nedostatkem vitaminu C) je vláknitá struktura kolagenu narušena a dochází k uvolňování zubů. Kolageny představují aţ jednu polovinu všech proteinů lidského těla (obdobně je tomu v pojivových tkáních obratlovců). Kolagenní vlákna jsou zpravidla fixována STRANA 30 k buněčným povrchům (a proteoglykanovým sítím v mezibuněčném prostoru) pomocí glykoproteinů FIBRONEKTINY, které do značné míry fixují buňky zejména pojivových tkání na určitém místě. Denaturovaný kolagen nazýváme ţelatina. Pozn.: MECHANICKÁ SIGNALIZACE. Zajímavou integrální bílkovinou cytoplazmatických membrán je INTEGRIN, na který je vně připevněno fibronektinem kolagenní vlákno a zevnitř jsou k němu ukotvena mikrofilamenta cytoskeletu. Mechanické podněty z extracelulárního prostoru se díky tomuto uspořádání látek snadno dostávají do buňky, ve které tak mohou být mechanickými podněty spouštěny určité biochemické reakce a pravděpodobně můţe být ovlivňována i aktivita buněčného jádra. Kolagenní vlákna vytvářejí mohutnější svazky (specializovaných kolagenních vláken), která nazýváme RETIKULÁRNÍ VLÁKNA. Dalšími velmi častými strukturálními bílkovinami jsou ELASTIN a KERATIN. Elastin je součástí ţluté elastické pojivové tkáně v cévních stěnách tepen, v plicích aj. Má vlastnosti podobné gumě. Keratiny nacházíme v pokoţce a jejích derivátech (např. α–keratiny savců, β–keratiny ptáků, šupiny plazů) – chrání kůţi před promáčením a tělo před nadměrným vypařováním vody. Molekuly keratinů jsou stavebním základem vlasů, srsti, nehtů, rohů, peří, ale i zoubkovi- ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 1 ÚVOD DO FYZIOLOGIE ŽIVOČICHŮ A ČLOVĚKA tých útvarů v ústním otvoru sliznatek aj. Kolagenní a elastická vlákna v pojivové tkáni produkují specializované buňky – FIBROBLASTY (buňky „tvořící“ vlákna). U ţivočichů a vyšších obratlovců představují bílkoviny se stavební funkcí 30 – 40 % všech bílkovin v těle. Vláknitou bílkovinou je dále např. fibroin, základní vláknitá sloţka přírodního hedvábí (i pavučin), která můţe být spojována amorfním gumovitým proteinem sericin. Imago motýla bource morušového (Bombyx mori), líhnoucí se z kukly, produkuje enzym (proteáza nebo kokonáza) a rozpouští fibroin. Při výrobě přírodního hedvábí je naopak horkým mýdlovým roztokem rozpouštěn sericin. Pohyby těla a jeho částí, pohyb uvnitř buněk – zajišťují KONTRAKTILNÍ BÍLKOVINY (např. filamenta slabá – aktin a filamenta silná – myozin) – viz kapitola 13. Bílkoviny umoţňují rovněţ pohyby bičíků a řasinek. Elasticita spirálních – hmyz zachycujících – lepkavých vláken pavučin je zajišťována jejich pokrytím kapičkami tekutiny. V kapičkách je část vlákna svinuta, coţ dovoluje jeho prodlouţení při nárazu kořisti nebo při větru aj. Kdyţ síla působící na vlákno poleví – vlákno je povrchovým napětím v kapce opět svinuto. Kromě sítí pouţívají pavouci pavučin také k ochraně vajíček, zabalení „svatebního daru“ pro samičku nebo ke stavbě únikových vláken. Slabý olejový povlak na nohou některých pavouků brání tomu, aby se pavouk chytil do vlastní sítě – i kdyţ jsou jeho pavučiny pokryty droboučkými kapkami lepkavé tekutiny. Pozn.: Jako molekulární motory fungují také myozinové hlavičky, které „běhají“ po aktinových vláknech. b) Pohyb – mechanicko–chemické funkce bílkovin Molekuly bílkovin jsou důleţitou součástí molekulárních motorů (např. dynein a mikrotubuly), které transportují struktury uvnitř buněk. c) Zásobní, energetické a transportní funkce bílkovin Zásobním proteinem je například albumin, ve vaječných bílcích, který je štěpen a vyuţíván embryem jako zdroj aminokyselin. V mléce savců je zastoupen KASEIN s obdobnou funkcí. Molekuly některých bílkovin jsou schopné na sebe vázat jiné látky a poté je transportovat nebo představují části molekul transportních látek (např. Pozn.: Krásnoočka (Euglena sp.) HEMOGLOBIN transportuje kyslík, z říše prvoků nemají buněčnou stěnu, TRANSFERIN ţelezo, albuminy esale pod jejich cytoplazmatickou mem- trogeny v krvi atp.). bránou existují bílkovinné molekuly Energetickými substráty (zdrojem (podobné popruhům), které zvyšují energie pro tělo) se bílkoviny ve větpruţnost a odolnost jejich těla. ším rozsahu stávají v případě nouze, dojde–li k jejich rozštěpení na amino- ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 STRANA 31 1 ÚVOD DO FYZIOLOGIE ŽIVOČICHŮ A ČLOVĚKA kyseliny, následné deaminaci vznik- uspořádané a mohou tvořit MULTIlých aminokyselin a jejich zařazení do ENZYMOVÝ KOMPLEX (multienkatabolických buněčných reakcí. zymovou jednotku) zahrnující větší počet různých aktivních enzymů. Soubor konkrétních biochemických před) Katalytické, regulační, měn molekul substrátu na produkt – informační (signální) a obranné včetně pořadí vzniku jednotlivých mefunkce bílkovin ziproduktů a faktorů (podmínek), které Řada bílkovin plní v průběhu ţi- reakce ovlivňují – nazýváme METAvota jedince jednu ze dvou základních BOLICKÁ DRÁHA. informačních funkcí, kterými jsou Enzymy působí uvnitř buněk, ale FUNKCE BÍLKOVIN JAKO NOSIi mimo ně, v tělních dutinách nebo ČŮ INFORMACÍ (tzn. bílkoviny i mimo tělo (popř. in vitro – transportují informace v ţivém orga- v laboratoři). Např. TRÁVICÍ ENZYnismu) a FUNKCE BÍLKOVIN JAKO MY katalyzují hydrolýzu polypeptidů RECEPTORŮ PRO PŘÍJEM IN- (peptidů), polysacharidů, lipidů aj. moFORMACE (tj. bílkoviny jsou součástí lekul v trávicích soustavách ţivočichů struktur přijímajících informace). Pří- nebo i mimo ně na menší molekuly – tomnost určité konkrétní bílkoviny stavební kameny makromolekul (tedy v dané konformaci znamená přítom- nikoli na atomy). nost konkrétní informace (signálu) a následnou iniciaci nebo inhibici buněčných procesů. Rychlé zrušení sig- Další příklady bílkovin nálu je moţné např. rozštěpením bíl- s regulačními, informačními koviny (nosiče informace). a zejména s obrannými funkcemi: Katalytické funkce v buňkách i v organismu zajišťují bílkoviny, které tvoří podstatný základ molekul ENZYMŮ (viz 8.4.1). Enzymy jsou biokatalyzátory, neboť selektivně katalyzují biochemické reakce – bez enzymů by drtivá většina chemických reakcí v buňkách a tělech organismů neprobíhala vůbec nebo by probíhala velmi pomalu a neefektivně. Enzymy jsou zpravidla druhově specifické (tj. kaţdý ţivočišný druh má svůj vlastní soubor enzymů). d 1) bílkovinné hormony, např. oxytocin, více – viz kapitola 9 d 2) imunoglobuliny IMUNOGLOBULINY (tj. bílko- viny s obrannými funkcemi, obranné proteiny, protilátky, cirkulující protilátky, gamaglobuliny) specificky rozpoznávají strukturu antigenů a iniciují obranné reakce – bojují s bakteriemi a viry (tj. jsou schopné přijímat antigenní signály, viz kapitola 5.5.1 a kapitola 7). Skupiny enzymů, pro určitý počet IMUNOGLOBULINY najdeme reakcí (měnících jeden substrát na je- volně v tělních tekutinách extraceluden produkt), mohou být v buňce nebo lárních i intracelulárních (např. v cytoorganele vzájemně prostorově přesně plazmě bílých krvinek), ale mohou být STRANA 32 ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 1 ÚVOD DO FYZIOLOGIE ŽIVOČICHŮ A ČLOVĚKA i součástí biomembrán (např. bílých krvinek), kde se uplatňují jako adhezní molekuly (podobně jako jiné látky např. selektiny nebo kadheriny). Při kontaktu protilátky s antigenem dochází k navazování imunoglobulinů na určitá místa molekul antigenů a rozvíjení obranných reakcí. Embrya, plody a mláďata savců získávají protilátky v hotové podobě od matky (přes placentu) nebo s mateřským mlékem. Organismům mohou být podány protilátky rovněţ uměle, např. injekcí (viz imunizace 7.6.7). V krevním séru bylo zjištěno pět typů imunoglobulinů: IgG představují 80 – 85 % všech imunoglobulinů v krvi, tkáňovém moku a lymfě. Jsou produkovány 2 – 3 dny po zahájení produkce IgM. Dobře procházejí stěnami krevních cév, procházejí i placentou a zajišťují pasivní ochranu novorozence před infekcí. Zpravidla vytvářejí kontaktní celky s mikroorganismy (bakterie i viry) a toxiny, které jsou poté snadno pohlcovány fagocytujícími buňkami organismu. IgG kromě toho aktivizují komplement (viz kapitola 7). IgA představují 13 – 15 % všech imunoglobulinů. Syntetizují je zejména epitelové buňky dýchací soustavy, trávicí, močopohlavní soustavy a kůţe. Jsou v potu, ale také v slzách a mateřském mléce aj. IgA obalují mikroorganismy a brání jejich navázání přímo na epitelové buňky. IgM představují 5 – 10 % všech imunoglobulinů – najdeme je převáţně v krvi. IgM jsou zabudovány v membránách určité části lymfocytů a také erytrocytů (viz kapitola 5). Jsou produkovány jako první (obvykle 2 aţ 3 dny po styku organismu s antigenem). Jejich zvýšená přítomnost v těle svědčí o akutní infekci. Ig M jsou rovněţ prvními protilátkami, které tvoří plod a organismus novorozených zvířat při jejich primárním kontaktu s antigeny. Vzhledem ke své velikosti (pět ypsilonových monomerů) nemohou procházet placentou. IgD představují 0, 2 – 1 %, jsou zabudovány v povrchové biomembráně určité části B–lymfocytů. Pravděpodobně se podílejí na jejich diferenciaci v aktivní plazmatické a paměťové buňky. IgE se připojují na bazofily, ţírné a jiné buňky, které po stimulaci antigenem produkují histamin a další látky. IgE pravděpodobně mohou působit proti střevním parazitům, spouštět alergickou reakci atp. Je jich velmi málo (0, 002 %). Pozn.: Základem molekuly všech typů imunoglobulinů je dvojice H (těţkých) a dvojice L (lehkých) řetězců. Řetězce jsou vzájemně propojené disulfidickými můstky (S–S) do tvaru písmene Y. Vţdy část řetězců má konstantní uspořádání a koncové části řetězců uspořádání variabilní. Na specifických (variabilních) úsecích jsou vazebná místa pro antigeny. Typická molekula protilátky má dvě aktivní identická místa, která odpovídají epitopu – antigenní determinantě antigenu, který syntézu protilátky vyvolal. ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 STRANA 33 1 ÚVOD DO FYZIOLOGIE ŽIVOČICHŮ A ČLOVĚKA Po vzniku komplexu ANTIGEN – PROTILÁTKA škodlivost antigenu pro tělo zaniká nebo je škodlivost antigenu alespoň zmenšena. Kromě toho jsou antigeny protilátkami označeny, coţ je zpravidla důleţitým předpokladem pro fagocytózu (označených antigenů) a konečnou úspěšnou likvidaci antigenů v organismu. člověka ukládán v jaterních a svalových buňkách. Sacharidy mají v ţivých organismech zásobní funkce – jsou významnými energetickými substráty, mohou být i zdrojem uhlíku a polysacharidy plní významné strukturní funkce, např. chitin tvoří základ vnější kostry řady bezobratlých ţivočichů Nejdůleţitějším místem tvorby (hmyz aj.). Čerstvě syntetizovaný chiimunoglobulinů jsou periferní lymfo- tin je měkký – ţivočich se po svlékání skrývá; po určité době chitin ztvrdne, idní tkáně (viz kapitola 5). neboť se v něm ukládá uhličitan vápeMezi obranné funkce bílkovin natý a soli. rovněţ patří např. polymerace fibriPozn.: Významnou strukturní nogenu při sráţení krve. funkci plní v buněčných stěnách rostlin celulóza. Tunicin (polysacharid pod 3) regulátory genové aktivity aj. dobný celulóze) tvoří hlavní sloţku Do této skupiny látek patří např. pláště pláštěnců (Tunicata). represory, které zasahují do průběhu Trehalóza můţe zvyšovat odoltranskripce. nost ţivočichů a jejich vývojových stádií vůči dehydrataci – anhydrobióze – ztrátě vody (např. vajíček hmyzu při C) Sacharidy diapauze) atp. SACHARIDY rozdělujeme (z biologických hledisek) např. na MONOSACHARIDY (jejich molekuly mají 3 aţ 7 uhlíků), OLIGOSACHARIDY (mají molekuly sloţené z maximálně deseti molekul monosacharidů) a POLYSACHARIDY, jejichţ molekuly jsou sloţené z 11 a více molekul monosacharidů (zpravidla stovky, tisíce a větší počet molekul) spojených glykosidovými vazbami. Z monosacharidů má v tělech ţivočichů klíčový význam GLUKÓZA, hlavní energetický substrát řady buněk. Z polysacharidů je nejvýznamnější látkou GLYKOGEN (ţivočišný škrob), který je jako zásobní látka např. v těle STRANA 34 D) Lipidy Hlavní sloţkou ţivočišných lipidů jsou mastné kyseliny se sudým počtem uhlíků. Rozlišujeme NASYCENÉ MASTNÉ KYSELINY – nemají dvojné vazby (jsou zastoupené ve většině ţivočišných tuků) – při pokojové teplotě jsou pevné a NENASYCENÉ MASTNÉ KYSELINY – mají jednu nebo více dvojných vazeb (jsou zastoupené např. v rybím tuku – oleji) – při pokojové teplotě jsou kapalné, neboť dvojné vazby ohýbají molekuly mastných kyselin (ohyby nedovolují přiblíţení molekul a vznik tuhé látky). ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 1 ÚVOD DO FYZIOLOGIE ŽIVOČICHŮ A ČLOVĚKA U člověka jsou nejčastějšími typy nasycených mastných kyselin – kyselina palmitová s šestnácti uhlíky v molekule CH3(CH2)14COOH a kyselina stearová (18C). Z nenasycených mastných kyselin, které mají jednu dvojnou vazbu, pak kyselina olejová (18C). Vícenásobně nenasycené mastné kyseliny jsou pro člověka esenciální (např. kyseliny linolová, linolenová a arachidonová aj.). Pozn.: Termín esenciální pouţíváme pro organické látky, které buňky těla ţivočicha nedokáţí syntetizovat a které musejí být součástí potravy. Bez jejich zastoupení dochází k významným odchylkám – změnám anatomickým, fyziologickým, fyzickým, psychickým aj. – v rozsahu větším neţ odpovídá jejich přirozené variabilitě. 1.4.3 Buněčné organely V ţádné kapitole fyziologie se zpravidla nevyhneme vysvětlování biochemických a biofyzikálních procesů na úrovni buňky (buněčných organel). Organely jako celek zajišťují všechny funkce charakterizující ţivý organismus. Přehled hlavních organel ţivočišné buňky a jejich funkcí: A) Buněčné jádro (nucleus) JÁDRO je organelou, ve které je uloţena dědičná informace ve formě molekul DNA (chromozomů). Kromě molekul DNA najdeme uvnitř jádra Mastné kyseliny jsou v lipidech molekuly bílkovin (např. histony), movázány na GLYCEROL – alkohol se lekuly RNA kyselin vzniklé transkripcí třemi uhlíky – z nichţ kaţdý nese jed- a molekuly jiných látek. nu hydroxylovou skupinu (OH). NaváJádro ţivočišných buněk má na záním tří mastných kyselin na glycerol svém povrchu dvojitou membránu vznikají TRIACYLGLYCEROLY (tri- s póry. Přes póry v povrchové memglyceridy). Pokud jsou na glycerol na- bráně dochází ke komunikaci vnitřního vázány tři různé mastné kyseliny hovo- prostoru jádra a cytoplazmy buňky. říme o NEUTRÁLNÍM TUKU nebo Přes póry probíhá obousměrný transjen TUKU. Tuky lze zpět rozštěpit na port látek, např. směrem do cytoplazGLYCEROL a MASTNÉ KYSELINY. my transport RNA kyselin. Tuky jsou významným energetickým Jádro reguluje zrání, diferencisubstrátem, fosfolipidy tvoří základ ace a všechny buněčné funkce. biomembrán, steroidy (které také řadíme k lipidům) jsou součástí pohlavních hormonů apod. B) Jadérko Podrobnější informace o funkcích bílJadérkem označujeme v mikrokovin, sacharidů, lipidů a dalších významskopu v interfázi zřetelněji viditelnou ných látek jsou uvedeny v kapitole 4 aj. část chromatinu uvnitř jádra. JADÉRKO syntetizuje zejména rRNA kyseli- ny a není obklopeno biomembránou. ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 STRANA 35 1 ÚVOD DO FYZIOLOGIE ŽIVOČICHŮ A ČLOVĚKA fungují jako markery, podle kterých obranný systém organismu Model BUNĚČNÉ MEMBRÁNY rozlišuje vlastní a cizí antigeny (BIOMEMBRÁNY), jako tekuté umoţňují adhezi bakterií (anti(fluidní) mozaiky, jejímţ základem je genů) a poté jejich likvidaci fafosfolipidová dvojvrstva a bílkoviny, gocytózou vytvořili S. Singer a G. Nicolson dovolí nebo nedovolí virovou inv roce 1972. Jiným způsobem můţeme fekci (mnoţení virů) tím, ţe buněčnou biomembránu charakterizoumoţní nebo nedovolí funkční vat jako dynamicky se měnící trojadhezi viru na povrch buňky, rozměrnou kapalinu jejíţ molekuly např. lidé, kteří nemají odpovíjsou plošně uspořádané. Z trvale prodající koreceptor pro viry HIV bíhajících změn biomembrán vyplývají neonemocní AIDS jejich vlastnosti, které se mohou lišit mohou mít vlastnosti zámku u různých buněk téhoţ organismu a klíče, tzn. dovolují nebo nedoi u různých membrán téţe buňky. volují sekreci (popř. exkreci) urSoučástí biomembrán jsou (kromě čité látky exocytózou atp. fosfolipidů a bílkovin) molekuly cho- umoţňuje vznik klidových memlesterolu, který zvyšuje pevnost a nebránových potenciálů a u nervopropustnost membrán vůči vodě a mových a svalových buněk šíření lekulám látek rozpustných ve vodě. (přenos) této informace po svém Na přibliţně 10 % povrchových molepovrchu na vzdálenější místo téţe kul fosfolipidů jsou připojeny cukerné buňky, na sousední buňky ve skupiny – známé jako glykolipidy tkáni nebo i na buňky na jiném místě těla Povrchovou biomembránou buňky je CYTOPLAZMATICKÁ ENDOMEMBRÁNY – biomemMEMBRÁNA, která: brány uvnitř eukaryotních buněk, vytvářejí oddělené prostory – kompart odděluje intracelulární prostor od extracelulárního – má nezastu- menty, ve kterých mohou současně probíhat rozdílné metabolické děje pitelný význam při udrţování in(např. anabolické a katabolické reakce) tracelulární homeostázy umoţňuje selektivní transport lá- aniţ se vzájemně ovlivňují. tek do buňky nebo z buňky (viz dále Vnitřní membrány eukaryotních v této kapitole) buněk (endomembrány) zvětšují vnitř zajišťuje komunikaci buňky s je- ní povrch buňky, přispívají k její sloţijím okolím – umoţňuje selektivní tosti, významným způsobem ovlivnily transport informací do buňky rozvoj buněčných funkcí. Pravděpoi z buňky; existují MEMBRÁNOVÉ dobně se rozvinuly z vchlípenin povrRECEPTORY a KORECEPTORY, chové membrány prokaryotních předkteré rozhodují o tom zda–li buňka ků nebo z membrán získaných endocypřijme např. hormonální informaci tózou (např. vnitřní membrána mito má další funkce – resp. její části: chondrie) aj. C) Buněčné membrány STRANA 36 ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 1 ÚVOD DO FYZIOLOGIE ŽIVOČICHŮ A ČLOVĚKA Endomembrány ohraničují větši- IONTOVÉ KANÁLY, umoţňují nu buněčných organel eukaryotní buňrychlý průnik iontů napříč ky nebo jsou součástí jejich vnitřní mimembránou (např. Na+ dovnitř krostruktury. Organely ohraničuje obbuňky nebo K+ ven), zjednodušeně vykle jedna biomembrána (např. Golřečeno – jde o uzavíratelné otvory giho komplex a lyzosomy) nebo dvě v integrální bílkovině biomembrány (např. mitochondrie). IONTOVÉ PUMPY, např. Na+–K+ Ţádné membrány neohraničují (neobpumpa, Ca2+ pumpa, H+ pumpa sahují) ribozomy, jadérka a vaults. apod.) Významnou součástí buněčných PŘENAŠEČE (transportní molekuly), zajišťují aktivní (je membrán jsou INTEGRÁLNÍ BÍLspotřebovávána energie ATP) KOVINY – části jejich molekuly vytransport molekul napříč čnívají na vnitřní i vnější straně biomembránou nebo i pasivní membrány a PERIFERNÍ BÍLKOVItransport (bez spotřeby ATP) NY – část jejich molekuly vyčnívá pouze na jedné straně membrány. ENZYMY, např. na povrchu buněk kosterních svalů (v místě motorické se specifickými membránovými funkploténky) napomáhají rozpadu cemi. neurotransmiteru a navození Kromě jiţ uvedeného v úvodu relaxace této kapitoly jsou součástí buněčných membrán významné bílkovinné struktury, zejména: ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 STRANA 37 1 ÚVOD DO FYZIOLOGIE ŽIVOČICHŮ A ČLOVĚKA Obr. č. 2: Schéma některých významných struktur části biomembrány živočišných buněk, upraveno podle různých internetových a literárních pramenů, Williams a Wilkins (2005) Pozn.: Zvláštní postavení mají membrány buněk, které vytvářejí hranici (překáţku, bariéru) mezi vnějším a vnitřním prostředím ţivočicha a dále např. mezi intravaskulárními (vnitrocévními) a extravaskulárními tělními tekutinami. Na tyto membrány jsou kladeny zvýšené nároky při přenosu informací mezi dvěma odlišnými prostředími a zpravidla došlo i k jejich přizpůsobení těmto zvýšeným nárokům. Tyto "hraniční" modifikované membrány, tzv. MULTICELULÁRNÍ MEMBRÁNY plní rovněţ zvláštní funkce (např. výrazněji ovlivňují průběh sekrece a zpětné resorpce látek). Multicelulární membrány najdeme u buněk epidermis, buněk střevní slizSTRANA 38 nice, stěn ledvinných tubulů, epitelu chorioideálních plexů uvnitř mozkových komor, u epitelů krevních a mízních vlásečnic aj. O dalších funkcích a vlastnostech biomembrán je pojednáno dále v této kapitole a na jiných odpovídajících místech našeho textu (např. vedení akčních potenciálů, viz kapitola 10). Pozn.:. Studiem biomembrán se zabývá MEMBRÁNOVÁ FYZIOLOGIE (fyziologie biomembrán). D) Cytoskelet BUNĚČNÝ CYTOSKELET mů- ţeme charakterizovat jako vnitřní kostru buňky. Jeho základem je – obvykle ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 1 ÚVOD DO FYZIOLOGIE ŽIVOČICHŮ A ČLOVĚKA víceméně pravidelně uspořádaná – má schopnosti se dynamicky měnit v závislosti na působení faktorů MIKROTRAUBEKULÁRNÍ MŘÍŽprostředí a podle potřeb buňky KA, která plní hlavní integrační funkce pro celý cytoskelet, jehoţ hlavními umoţňuje a zajišťuje cílené a organizované pohyby buňky strukturami je zejména: (tj. přeměnu chemické energie na a) systém mikrotubulů – vláknimechanickou) a jejích částí tých útvarů o průměru 20 – 40 nm o pohyb panoţek (pseudopodií) z bílkoviny tubulinu (dimer α–tubulinu o pohyby bičíků a brv a β–tubulinu); mikrotubuly se podílejí o pohyby svalů, vlákna aktinu na pohybech řasinek a bičíků; vytvářejí a myozinu jsou mikroFILAcentrioly apod. MENTA b) intermediární filamenta – S funkcemi kontraktilních „přechodná“ filamenta o průměru bílkovin úzce souvisejí pohyby 8 aţ 12 nm z bílkovin různé stavby; zamikroklků střev, fagocytóza aj. jišťují mechanickou odolnost buňky – jsou trvalejší součástí buňky neţ mik- umoţňuje cílený intracelulární transport molekul a buněčných rotubuly a mikrofilamenta struktur c) mikrofilamenta o průměru Známé jsou molekuly KINESI7 nm z bílkoviny aktinu; umoţňují NU, transportující váčky s neurokontrakce (pohyb) – „běhají“ po nich mediátory z těla neuronu axonem i myozinové hlavičky kosterních svalů. aţ do místa synapse podél mikrotuAktin a myozin zajišťují také místní bulů. Molekula kinesinu kráčí po stahy, které umoţňují měňavkovitý „mikrotubulární dálnici“ a táhne za pohyb (tzn. tvorbu panoţek – pseudosebou i „značně velký“ váček. Popodií). dobně jsou transportovány z GolgiCytoskelet – jako celek – plní ho komplexu k cytoplazmatické zejména následující funkce: membráně nové molekuly biomem udrţuje odpovídající tvar buňky, brány. výrazně buňce napomáhá vyrovnáStruktury s podobnými pohyblivat se s případným mechanickým vými molekulami nazýváme MOstresem (např. neurofilamenta jsou LEKULÁRNÍ MOTORY. Druhým intermediární filamenta zpevňující příkladem mohou být motory s moaxony) – sloţky cytoskeletu zajišlekulou DYNEINU. Mohou transťují pevnost svalů i struktur pojivoportovat např. zbytky molekul něvých tkání, derivátů pokoţky a pokterých látek z místa synapsí zpět koţky samotné (např. keratin) do těla neuronu (po rozloţení za ukotvuje – v daném okamţiku přispění enzymů z lyzosomů mohou a podle potřeb buňky – polohu být produkty štěpení znovu vyuţity) většiny organel uvnitř buňky, . Molekula se opět pohybuje po struktury cytoskeletu mohou být sloţkách cytoskeletu, kdy se tzv. podle potřeby rychle odbourávány „dyneinové ruce“ (části molekuly) a znovu vytvářeny – buněčná kostra střídavě zachycují microtubulů. ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 STRANA 39 1 ÚVOD DO FYZIOLOGIE ŽIVOČICHŮ A ČLOVĚKA Kromě mikrotubulů vyuţívají molekulární motory jako „silnice“ také vlákna aktinu. PŘI MITÓZE jsou transportovány obdobným způsobem chromozomy při vyuţití vláken dělicího vřeténka. plní informační a jiné specifické funkce, např. za zaškrcování vajíčka (rýhování) na počátku cytokineze zodpovídají rovněţ sloţky cytoskeletu atp. kém retikulu (tzv. drsné endoplazmatické retikulum) nebo je nacházíme volně v cytoplazmě a na strukturách cytoskeletu. Nejsou obklopeny biomembránou. V určitém pohledu je můţeme přirovnat ke "čtecím hlavám magnetofonů", neboť umoţňují čtení genetické informace (tj. „čtou“ triplety bází mRNA) a probíhá na nich tvorba bílkovin (translace). Pozn.: Syntézu mitochondriálních enzymů podle mitochondriální DNA zajišťují mitoribozomy. E) Cytoplazma CYTOPLAZMA je nejčastěji velmi dobře uspořádaná (organizovaná) rosolovitá hmota, která vyplňuje volné vnitřní prostory buňky a obklopuje buněčné organely – zaujímá přibliţně 55 % celkového objemu buňky. Cytoplazma má různou konzistenci a uspořádání v různých částech buňky, je transportním prostředím a rozpouštědlem. V cytoplazmě probíhají některé biochemické reakce (např. glykolýza, viz kapitola 4), jsou v ní skladovány látky ve formě dočasných cytoplazmatických (buněčných) INKLUZÍ, zejména tuky ve formě tukových kapének a glykogen ve formě „tělísek obsahujících cukr“ – glykozomy. Cytoplazma plní i jiné funkce. G) Endoplazmatické retikulum Rozlišujeme DRSNÉ (granulární, zrnité) a HLADKÉ (agranulární) ENDOPLAZMATICKÉ RETIKULUM. Jako drsné retikulum označujeme membránový systém v cytoplazmě, který uvnitř sebe uzavírá velkou dutinu (cisternu). K jejímu povrchu je připojen velký počet ribozómů, na kterých probíhá syntéza bílkovin. Bílkoviny jsou sestavovány vţdy z více neţ 100 aminokyselin podle genetické informace mRNA. Syntetizovány jsou i peptidy a menší polypeptidy, jsou sestavované podle genetického kódu mRNA z méně neţ 100 aminokyselin. Jako polyribozómy nazýváme soubory ribozómů, které v dané chvíli syntetizují současně více molekul shodné bílF) Ribozómy koviny nebo peptidu či polypeptidu RIBOZÓMY jsou sloţené z malé podle jednoho řetězce mRNA. a velké podjednotky. Obě funkční podHLADKÉ RETIKULUM nepojednotky celkem obsahují přibliţně 80 (82) bílkovin a 4 molekuly rRNA Ri- krývají ribozomy. Hladké retikulu bozomy jsou u eukaryotních buněk zodpovídá za syntézu lipidových slozpravidla vázané na endoplazmatic- ţek biomembrán a steroidů. Enzymy STRANA 40 ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 1 ÚVOD DO FYZIOLOGIE ŽIVOČICHŮ A ČLOVĚKA produkované retikulem se podílejí na zneškodňování jedů a drog (zejména v jaterních buňkách). Zvláštní funkci má specifický typ retikula v buňkách kosterních svalů, tzv. SARKOPLAZMATICKÉ RETIKULUM, ve kterém jsou skladovány a ze kterého se při spouštění kontrakce uvolňují Ca2+ ionty a po ukončení kontrakce jsou pumpovány zpět specifickým membránovým enzymem (tzv. Ca2+ pumpa). Oba typy retikula nacházíme zpravidla v blízkosti jádra. Hladké retikulum vytváří mikrotělíska (transportní váčky) a distribuuje své produkty zejména do Golgiho komplexu. H) Golgiho komplex GOLGIHO KOMPLEX zajišťuje a bílkoviny „obalu“ váčků stávají novými molekulami biomembrán. Obsah váčků se současně vylévá např. mimo buňku. Látky určené k sekreci (stejně jako odpadní látky) jsou transportovány od Golgiho komplexu do míst exocytózy odkud se vylévají mimo buňku. I) Mitochondrie MITOCHONDRIE jsou energe- tická centra buněk („buněčné elektrárny“), které řízeně spalují energeticky bohaté substráty – přeměňují energii. Část energie je zachycována v makroergních vazbách ATP. Molekuly ATP jsou distribuovány do cytoplazmy – na místa, která energii ATP vyuţívají. Zbývající nezachycená část energie z buňky a těla uniká – většinou bez uţitku – jako teplo, které není schopné konat práci. přeměnu, úpravu, zkoncentrování nebo Buňky vykonávají přibliţně tři i třídění produktů, které byly syntetizovány endoplazmatickým retikulem základní typy práce: a) chemickou (je vyţadována při a v jeho bezprostředním okolí. Produkty Golgiho komplexu jsou distribuová- endergonických reakcích – syntézách) b) transportní, (je vyţadována ny do cílových míst uvnitř transportpři aktivním transportu látek, např. ních váčků. činnost sodíko–draslíkové pumpy) Strana Golgiho komplexu přivrác) mechanickou (je vyţadována cená k endoplazmatickému retikulu pro odpojení a aktivitu myozinových (tzv. strana cis) obvykle přijímá váčky hlaviček ve svalech) od retikula. Váčky poté jakoby procháMitochondrie se v nepřestárlých zejí Golgiho komplexem (dochází k úpravě molekul) – a poté jsou distri- buňkách zmnoţují příčným dělením buovány od komplexu k cílovým a pučením (např. při intenzivní zátěţi strukturám z opačné strany neţ byly svalů dochází jiţ po dvou hodinách k výraznému nárůstu počtu mitochonpřijaty (tzv. trans strana komplexu). drií v buňkách). Ke zmnoţení počtu Velmi často je stěna váčků tvořemitochondrií dochází také před rozděna novými molekulami biomembrán. lením mateřské buňky na dceřinné Po kontaktu váčku a jiţ existující bioapod. membrány se molekuly fosfolipidů ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 STRANA 41 1 ÚVOD DO FYZIOLOGIE ŽIVOČICHŮ A ČLOVĚKA Povrch mitochondrie tvoří dvojitá biomembrána. V matrix mitochondrie jsou soustředěny ENZYMATICKÉ SYSTÉMY, zajišťující např. činnost citrátového (Krebsova) cyklu a jiné biochemické reakce, např. β–oxidaci mastných kyselin. Další enzymatické systémy jsou zabudovány zejména do vnitřní membrány mitochondrie. Tyto systémy zajišťují např. vznik acetyl CoA z pyruvátu a koenzymu A, konečné oxidace v dýchacích řetězcích aj. Jde o reakce, při kterých dochází k uvolňování energie z různých substrátů (tj. různých organických látek: např. kyseliny pyrohroznové, acetyl CoA, mastných kyselin) a zabudování této energie do makroergních vazeb ATP (viz kapitola 4). Molekuly ATP jsou následně uvolňovány do cytoplazmy buňky – nikoli však mimo buňku. Kaţdá buňka si vytváří ATP vlastním metabolismem z dodaných energetických substrátů (např. glukózy) – udivující rychlostí. Např. jedna buňka aktivního svalu vytváří z ADP a Pi několik milionů molekul ATP za sekundu (a přibliţně stejné mnoţství je spotřebováno – rozštěpeno zpět na ADP a Pi) – probíhá CYKLUS ATP, tzn. energie makroergní vazby ATP je vyuţita pro určitou práci – v uvedeném příkladě pro činnost myozinové hlavice a následně je molekula ATP na vnitřní membráně mitochondrie zregenerována z ADP Pi – vyuţitím energie (přibliţně + 7, 3 kcal/mol).současně probíhajících katabolických reakcí. vodně symbiotické organismy eukaryotních buněk. U některých ţijících měňavek bylo pozorováno, ţe nemají mitochondrie a obdobné funkce jako mitochondrie plní v jejich těle symbiotické bakterie (např. u měňavky bahenní – Pelomyxa palustris). Mitochondrie (a také plastidy rostlin) označujeme termínem semiautonomní organely. J) Centrozom CENTROZOMEM nazýváme dvě CENTRIOLY – tělíska sloţená z devíti trojic (tripletů) mikrotubulů v blízkosti jádra (s doprovodnými strukturami). Struktury centrozomu se zdvojují před mitózou, kdy se páry centrozomů přesunou na opačné póly buňky a podílejí se na vzniku dělícího vřeténka a rovnoměrném rozdělení chromozomů v průběhu dělení buněčného jádra (mitózy). Druhou funkcí centriol po jejich zdvojení můţe být tvorba základu (bazálních tělísek) nově vznikajících buněčných bičíků. K) Mikrotělíska (microbodies) Jako MIKROTĚLÍSKA označujeme různě velké TRANSPORTNÍ VÁČKY (vezikuly, transportní cisterny) uvnitř buněk, oddělené od vnitřního prostoru buňky biomembránou a obsahující různé látky. Matrix mitochondrie obsahuje i molekulu DNA, která kóduje část mitochondriálních enzymů. Pozn.: Předpokládáme, ţe mitochondrie byly pů- STRANA 42 ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 1 ÚVOD DO FYZIOLOGIE ŽIVOČICHŮ A ČLOVĚKA Skupiny mikrotělísek bývají schránky, po otevření připomíná vnitřoznačovány názvy, které charakteri- ní část schránky chrámovou klenbu. zují jejich obsah (popř. funkci): Součástí ţivočišných buněk moa) LYZOSOMY hou být ORGANELY POHYBU (např. Obsahují trávicí nitrobuněčné en- řasinky, brvy, bičíky) aj. zymy (přibliţně 50 kyselých hydrolas), které např. v trávicích vakuolách prvoků štěpí v podstatě všechny orga- 1.4.4 Buněčná úroveň nické látky. Štěpení v buňkách člověka tělní organizace probíhá při pH 5 – 6. Kyselé prostředí Základní stavební a funkční jed(nízké pH) je udrţováno činností H+ notkou těl ţivočichů a rostlin je EUATPázy (= protonové pumpy). KARYOTICKÁ (eukaryotní) BUŇKA. b) PEROXIZÓMY Kromě eukaryotických buněk rozlišuObsahují oxidační enzymy, které jeme PROKARYOTICKÉ BUŇKY odstraňují jedovaté látky (např. (buňky bakterií) a PODBUNĚČNÉ v játrech alkohol) – zejména pomocí STRUKTURY (viry, viroidy, priony). přenosu vodíku z jedů na kyslík. Jako Prokaryotické buňky a podbuněčné vedlejší produkt vzniká peroxid vodíku struktury (od okamţiku zrození) (H2O2), který je pro buňky toxický, ale vţdy osidlují nového jedince a mnoho peroxizóm obsahuje enzym katalázu, druhů se stává jeho trvalou součástí. která přeměňuje peroxid vodíku na voBakterie a viry ovlivňují fyziologické du. funkce kaţdého organismu – včetně c) váčky s novými stavebními člověka (např. činnost trávicí soustamolekulami biomembrán vy), coţ samozřejmě v mnohem větším Jsou transportovány MOLEKU- měřítku (často s negativními důsledky) LÁRNÍMI MOTORY k jiţ existující platí při neţádoucím „osidlování“ jebiomembráně, po kontaktu s ní jsou dince patogenními mikroorganismy. molekuly stěny váčku včleněny do Při pohlavním rozmnoţování struktury biomembrány. vznikají na počátku ontogeneze všechd) váčky presynaptických za- ny buňky jedince rýhováním a následkončení axonů nervových buněk – nou diferenciací z jediné buňky (zygoobsahují neurotransmitery aj. ta, oplozené vajíčko). V jádře všech tělních buněk je uloţena shodná genetická informace (důsledek replikace DNA). To znamená, ţe kaţdá buňka je L) Další organely např. potencionálně schopna zajišťovat VAULTS („klenbové schránky všechny fyziologické funkce. Ve skuRNA“) – jsou přibliţně aţ třikrát větší tečnosti tomu tak není. Dochází neţ ribozomy, pravděpodobně fungují k diferenciacím a specializacím buněk jako transportní „kamióny“ pro RNA – a jejich funkcí. Např. všechny enzymy při jejich transportu z jádra do cytosolu nutné pro přeměnu amoniaku na mo(cytoplazmy). Mají tvar osmihranné ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 STRANA 43 1 ÚVOD DO FYZIOLOGIE ŽIVOČICHŮ A ČLOVĚKA čovinu v těle člověka syntetizují pouze jaterní buňky, přestoţe geny potřebné k jejich syntéze obsahují všechny jaderné tělní buňky. Ţivá buňka realizuje všechny FUNKCE OBECNĚ CHARAKTERIZUJÍCÍ ŽIVÝ SYSTÉM. Jde zejmé- na o tyto funkce: Pozn.: Genetická informace jader příjem potravy (tj. příjem látek, pohlavních buněk, která vznikají meiomolekul, iontů) zou, se liší od genetické informace ja- dýchání (příjem kyslíku a výdej der tělních buněk (vznikají mitózou) oxidu uhličitého) a existují i buňky bezjaderné, např. látková výměna (metabolismus – erytrocyty savců. přeměna látek a energií) Ke změnám genetické informace pohyb (např. lokomoce, proudění cytoplazmy, pohyb organel, řasinek v průběhu ontogeneze, fylogeneze a bičíků) a v posloupnosti generací dochází vlivem genových mutací, chromozomo- příjem, zpracovávání, popř. i tvorba a "vysílání" informací, vých mutací (aberací), genotypových zejména ve formě chemických látek aj. mutací, např. vlivem ozáření, půsoa elektrických změn biomembrán bením některých chemických látek, spontánně, např. chybami při replikaci vzrušivost (dráţdivost), tj. schopnost buněk odpovídat na podráţdění aj. Většina mutací má pro jedince ne(podněty), coţ se projeví na úrovni gativní důsledky, pouze některé mutabuňky fyzikálněchemickými procece mohou mít pozitivní efekt. Struktusy a funkčními změnami biomemry a fyziologické funkce jedince se brán. Jednou ze základních změn je získanou pozitivní mutací jsou lépe změna elektrického stavu membrápřizpůsobeny podmínkám ţivotního ny (tzv. membránového potenciálu, prostředí. Postupně mohou vznikat viz kapitola 10). rozsáhlejší odlišnosti znaků mezi původní populací a novými generacemi rozmnoţování (autoreprodukce), schopnost replikace – mitózy – potomků, které ve svém důsledku mocytokineze hou vést aţ ke vzniku nových druhů. tvorba odpadních látek a jejich Realizace individuálního geneticvylučování, schopnost exocytózy kého kódu a podmínky prostředí vytvářejí originální individualitu jedince. Také z tohoto pohledu je v rámci jedA) Struktura buňky noho druhu kaţdý jeho jedinec nezaŢivé buňky mají dynamicky se měnitelný originál, coţ je u některých druhů patrné makroskopicky, ale u ji- měnící vnitřní členitost a organizovaných jen mikroskopicky (např. se pro- nost. Obraz, který vidíme např. jeví rozdíly ve struktuře tkání, v optickém mikroskopu nevystihuje funkční stav ţivé buňky. Z funkčního v biochemických reakcích apod.). pohledu mikroskopický preparát představuje pouze "statické a velmi nedo- STRANA 44 ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 1 ÚVOD DO FYZIOLOGIE ŽIVOČICHŮ A ČLOVĚKA konalé" dvojrozměrné schéma existujíLátky uvolňované do okolí bucích vícerozměrných struktur. něk a organismů jsou především: sekrety (mohou plnit další funkce, např. informační) B) Charakteristika ţivočišné exkrety (odpadní látky) buňky Transport do těla a z těla např. Hlavní ROZDÍLY ŽIVOČIŠNÉ přes střevní sliznici probíhá: A) paracelulárně (převáţně meA ROSTLINNÉ BUŇKY jsou náslezerami mezi buňkami) dující: B) transcelulárně (převáţně na v ţivočišných buňkách chybí plas- příč protoplazmou buněk) tidy a zpravidla také vakuoly na povrchu buněk ţivočichů nena- Buňkou nebo organismem přijaté látky slouţí jako: jdeme buněčnou stěnu, ale cyto zdroj materiálu pro výstavbu plazmatickou membránu s připojetělu vlastních molekul nými dalšími látkami (např. muko zdroj energie polysacharidy, tzv. glykokalyx) Pozn.: I samotné zpracování při v ţivočišných buňkách převládají jaté potravy vyţaduje 3 – 30 % katabolické děje a ţivočišné buňenergie, kterou potrava obsahuky obsahují více mitochondrií, je. u buněk srdečního svalu zaujímají zdroj informací i 50 % jejich vnitřního objemu rozpouštědlo (H2O) aj. ţivočišné buňky obsahují centrioly, které chybí vyšším rostlinám, Buňky aktivně regulují a řídí a také centrosféru, tj. centrosom transport látek mezi prostředím a intra podstatnou část těl ţivočišných celulárním prostorem, na který navazubuněk tvoří bílkoviny jí transportní mechanismy uvnitř buň- C) Tok látek, energií a informací v buňce ky – v její cytoplazmě a mezi cytoplazmou a nitrem buněčných organel. Pokud je při transportu spotřebovávána energie ATP – jedná se o AKMezi buňkami a prostředím a také TIVNÍ TRANSPORT. v buňkách a mezi buňkami v organisPokud nedochází ke spotřebě mu probíhá nepřetrţitý TOK LÁTEK, energie a látky jsou transportovány bez ENERGIÍ a PŘENOS INFORMACÍ. přímé spotřeby ATP (např. H20 osmoMechanismy transportu přes ticky) – jedná se o PASIVNÍ TRANSbuněčné membrány umoţňují dopra- PORT vovat ionty, molekuly, popř. i větší struktury směrem do buňky nebo směrem z buňky. ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 STRANA 45 1 ÚVOD DO FYZIOLOGIE ŽIVOČICHŮ A ČLOVĚKA Transportní mechanismy jsou to specifické struktury biomembrán – nutnou podmínkou existence ţivé IONTOVÉ KANÁLY (viz 10.2.2). buňky. V ţivé buňce probíhají nepřetrţitě. OSMÓZA a) Příklady pasivního transportu PASIVNÍ TRANSPORT probí- há téměř vţdy bez dodávání energie. Látky se vţdy pohybují po koncentračním, elektrickém nebo tlakovém spádu. a1) Prostá difúze a osmóza Prostá difúze a osmóza probíhají pasivně na fyzikálním principu a je moţné si je přiblíţit na následujících příkladech. DIFÚZE Jestliţe nejsou dva roztoky o různé koncentraci promíchány, např. sirup na dně sklenice opatrně přelitý vodou, dojde i bez míchání po určité době k vyrovnání koncentrací prostým obousměrným difúzním pohybem molekul. Příkladem prosté difúze můţe být např. transport kyslíku v plicích (viz kapitola 3). Difúzně překonávají synaptickou štěrbinu také neurotransmitery (neuromediátory), uvolňované ze zakončení nervových buněk, (viz kapitola 10). Dalším příkladem pasivního transportu můţe být DIFÚZE IONTŮ (tzv. elektrodifúze). V případě elektrodifúze probíhá transport iontů na biofyzikálním principu ve směru chemického a elektrického (elektrochemického) spádu. Místem transportu jsou čas- STRANA 46 V případě, ţe jsou dva roztoky o různé koncentraci odděleny polopropustnou membránou (např. biomembránou buňky), dojde k omezení a usměrnění pohybu molekul. Opět (obdobně jako u difúze) dochází k určitému vyrovnávání koncentrací roztoků, ale přes biomembránu proniká převáţně rozpouštědlo, kterým je v buňce voda. Směr pohybu molekul vody je vţdy z roztoku o niţší koncentraci do roztoku za biomembránou o vyšší koncentraci. Molekuly rozpouštědla snadno pronikají přes polopropustnou membránu, např. tak, ţe se protlačují mezi molekulami biomembrány. V ţivých buňkách existují membránové proteiny – „poriny“ (akvaporiny), které selektivně a v podstatě nepřetrţitě propouštějí (v daném prostředí) určité mnoţství vody, tzv. „VODNÍ KANÁLY“. Jestliţe je buňka umístěna do roztoku, který má vyšší koncentraci osmoticky aktivních látek neţ cytoplazma – říkáme, ţe je v hypertonickém (hyperosmotickém) prostředí. V takovém prostředí proudí voda z buňky a hrozí její smrt dehydratací – buňka se deformuje směrem dovnitř. Jestliţe je buňka naopak umístěna do roztoku, který má niţší koncentraci osmoticky aktivních látek neţ cytoplazma – říkáme, ţe je v hypotonickém (hypoosmotickém) prostředí. V takovém prostředí proudí voda do buňky, uvnitř buňky vzrůstá tlak a ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 1 ÚVOD DO FYZIOLOGIE ŽIVOČICHŮ A ČLOVĚKA buňce hrozí smrt prasknutím nadměrným příjmem vody. Ve tkáních vše navíc ovlivňuje vzájemné uspořádání buněk. v ledvině, tzv. dialýza. V obou těchto případech je však nutnou podmínkou krevní tlak, závisející na činnosti srdce a cévního systému. Prostředí (roztok), které (který) Ţivé buňky většinu látek přijímá shodnou koncentraci osmoticky ak- mají aktivně a selektivně (tj. mají tivních látek s cytoplazmou označuje- mechanismy, které zajišťují aktivní me jako izotonické (izoosmotické). příjem přesně jen určitých molekul). Pozn.: V izotonických podmín- Selektivní transport vyţaduje zpravidla kách při nízké teplotě musejí být např. existenci přenašeče, tzv. přenašečový uchovávány orgány, jestliţe mají být transport. Přenašečový transport můţe být pasivní, ale i aktivní. později vyuţitelné pro transplantace. V případě, ţe je biomembrána propustná pro rozpuštěné látky, mohou v hypertonickém i hypotonickém prostředí procházet (jsou strhávány) napříč biomembránou, společně s vodou, také tyto látky – zejména v případě, ţe ve stejném směru působí koncentrační gradient látky Pozn.: Při různé koncentraci určité látky na obou stranách biomembrány působí koncentrační gradient ve směru z prostředí o vyšší koncentraci do prostředí o niţší koncentraci za biomembránou (v tomto směru by se sledované látky pohybovaly, pokud bychom vytvořili v membráně otvor). Podobným způsobem ovlivňuje pohyb iontů a polarizovaných molekul napětí. Hovoříme o elektrických gradientech. Směr transportu vyplývá ze skutečnosti, ţe se „plus a mínus částice“ vzájemně přitahují“. a2) Filtrace a dialýza PŘENAŠEČE Přenašeč je struktura biomembrány (zpravidla obsahující bílkovinu), která umoţňuje: vazbu přenášené látky na receptor biomembrány (tzn. buňka "rozpozná" molekulu určité látky) transport této molekuly napříč biomembránou uvolnění molekuly na opačné straně biomembrány a3) Usnadněná difúze Pasivním transportem, vyuţívajícím přenašeč, je usnadněná difúze (přenašečový transport). Tímto způsobem do buněk dopravovány např. některé aminokyseliny, monosacharidy, disacharidy, ionty apod. Nejvýznamnějším příkladem je transport glukózy do buněk. K pasivním způsobům transportu přes biomembránu řadíme také filtraci, probíhající např. přes endotel kapilár a rovněţ procesy "čištění krve" ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 STRANA 47 1 ÚVOD DO FYZIOLOGIE ŽIVOČICHŮ A ČLOVĚKA biomembrán mikroklků katalyzují hydrolýzu disacharidů na monosacharidy AKTIVNÍ TRANSPORT vyţaa současně dochází k transportu moleduje trvalý přísun energie ve formě ATP. Aktivní transport probíhá proti kul monosacharidů dovnitř buněk. koncentračnímu, elektrickému či tlakovému spádu. c) Endocytóza b) Příklady aktivního transportu Při primárním aktivním transportu probíhá "primárně aktivní" transport částic proti koncentračnímu (osmotickému) gradientu (tzv. elektroneutrální pumpa). Při tomto transportu můţe být navíc přenášen elektrický náboj, tzv. elektrogenní pumpa, např. 3Na+–2K+–ATPáza (sodíko–draslíková pumpa). Větší celky hmoty mohou být do nitra buňky transportovány aktivně ENDOCYTÓZOU. Receptorem zprostředkovaná endocytóza je známá u střevních buněk vstřebávajících velké molekuly. Endocytózou buňky přijímají tekutiny (pinocytóza) nebo pevné látky (fagocytóza). Velmi významnou je např. fagocytóza bakterií makLátky, transportované do buňky rofágy (viz kapitola 7). tzv. sekundárním aktivním transportem, vyuţívají existující gradient, kted) Exocytóza rý jiţ vznikl a vzniká při aktivním transportu jiné látky, a dále vyţadují EXOCYTÓZA je opakem endomolekuly přenašečů látek Např. při cytózy. Exocytózou se buňky mohou vstřebávání glukózy v tenkém střevě zbavovat nepotřebných látek. Funkční jsou přenašečovými molekulami význam má např. exocytóza neurov membránách mikroklků současně transmiterů v synapsích (viz kapitola 10). vstřebávány také Na+ ionty. Tyto ionty Pozn.: Ve fyziologii se obvykle ve dále přečerpávají sodíkodraslíkové tkáních organismu setkáváme (viz např. pumpy (= aktivní transport) do krve – kapitola č. 10) s různými kombinacemi současně probíhá pasivní transport všech popsaných způsobů transportu. glukózy (usnadněnou difúzí) do krve. Podobný způsob transportu obou látek probíhá v ledvinách. S transportem látek úzce souvisí Transport dvojice látek napříč bi- TRANSPORT INFORMACÍ. Mezi omembránou můţe být stejnosměrný, buňkami probíhá MEZIBUNĚČNÁ tzv. symport, kdy jsou obě látky KOMUNIKACE. Buněčný povrch aktransportované stejným směrem nebo tivně přijímá informace a reaguje na protisměrný, tzv. antiport. změny okolního prostředí. Změny Při tzv. skupinové translokaci z prostředí se přenášejí dovnitř buňky mohou být v průběhu transportu mole- prostřednictvím buněčné membrány. kuly přenášené látky i chemicky mě- Podle podnětů z prostředí dochází něny. Např. je známé, ţe při membrá- ke změnám struktury a vlastností povrnovém trávení v tenkém střevě enzymy chové biomembrány buněk nebo změSTRANA 48 ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 1 ÚVOD DO FYZIOLOGIE ŽIVOČICHŮ A ČLOVĚKA nám jejich elektrického potenciálu. Kromě podnětů z vnějšího prostředí buňky citlivě reagují na hormony a mediátory v nejširším slova smyslu; tj. látky, produkované jinými buňkami vlastního těla, působícími na povrchové biomembrány buněk přes cévní nebo nervový systém (viz kapitola 8). Významný transport látek, energií i informací probíhá rovněţ uvnitř buněk. Při určitém zjednodušení je moţné říci, ţe stavební kameny organických látek (např. aminokyseliny) jsou v buňce transportovány aţ do oblasti endoplazmatického retikula v okolí jádra. Hlavní směr metabolických drah začíná v řadě buněk právě v oblasti jádra a pokračuje směrem k povrchu buňky nebo směrem k určité části povrchu buňky. Vznikající organické látky jsou přeměňovány a upravovány v Golgiho komplexu a mohou být ve zkoncentrované podobě ukládány v cytoplazmě do malých váčků (vezikul). Do některých vezikulů jsou ukládány rovněţ odpadní látky (opouštějí buňku při exocytóze). Kaţdý způsob transportu je moţno regulovat, usměrňovat či blokovat a zpětně aktivovat, coţ umoţňuje různé úrovně regulací procesů v buňce. Regulaci transportu provádí buď samotná buňka nebo regulaci zajišťují přirozené látky, vznikající v jiných buňkách organismu, popř. to mohou být i látky dodané do organismu z vnějšího prostředí nebo i látky syntetické. ENERGIE V BUŇCE je transportována ve formě ATP. D) Reprodukce buněk U ţivočichů existuje velmi výjimečně přímé dělení (amitóza) a zejména NEPŘÍMÉ DĚLENÍ JÁDRA (MITÓZA) tělních buněk. Dělení zárodečných buněk je tzv. REDUKČNÍ DĚLENÍ (MEIÓZA). Buňky se dělí pouze v příznivých podmínkách. Dělení buněk je u mnohobuněčných organismů regulováno a kontrolováno. Intenzivní dělení probíhá po vzniku zygoty. Při dělení zygoty probíhá u savců a člověka SYNCHRONIZOVANÉ DĚLENÍ (tj. současné a koordinované) na 2→4→8 →16→32... TOTIPOTENTNÍCH – „všeumoţňujících“ BUNĚK. Dělení buněk a jejich diferenciace intenzivně pokračuje v embryonálním a postembryonálním vývoji jedince. Do porodu u člověka vzniká z jedné zygoty přibliţně 6 000 miliard buněk. Tělo dospělého člověka má přibliţně 40 – 50 (100) triliónů buněk (50 000 000 miliónů). U dospělých lidí jsou dělením buněk nahrazovány převáţně jiţ jen ztráty buněk, vzniklé např. opotřebením a patologickými stavy. E) Buněčný cyklus BUNĚČNÝM CYKLEM rozumíme období ţivota buňky mezi dvěma děleními buňky (cytokinezemi), tj. interfázi (G1–S–G2) a mitózu (M). Buněčný cyklus je moţné rozčlenit na čtyři základní fáze G1–S–G2–M. V G1–fázi (1/3 času trvání celého buněčného cyklu) probíhá syntéza ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 STRANA 49 1 ÚVOD DO FYZIOLOGIE ŽIVOČICHŮ A ČLOVĚKA RNA a proteinů. Buňka roste, zvyšuje se počet organel, syntetizují se enzymy pro S–fázi. Neprobíhá syntéza jaderné DNA. V této fázi je tzv. hlavní kontrolní uzel, regulující dělení buňky. V nepříznivých podmínkách, např. při deficitu některého prvku, se buňka nedělí. – dělení můţe být inhibováno a v řadě případů i znovu aktivováno. INHIBICE BUNĚČNÉHO DĚLENÍ (=NEGATIVNÍ KONTROLA) je nutností zejména u dospělých jedinců. Předpokládáme, ţe se na ní podílí např. vzájemný kontakt okolních buněk apod. Pokud nepůsobí inhibiční vlivy, V S fázi (1/3 času trvání cyklu) dochází k nekontrolovanému dělení dochází k replikaci jaderné DNA buněk aţ k jejich zhoubnému bujení a syntéze jaderných bazických protei- (rakovině). nů. AKTIVACE BUNĚČNÉHO DĚV G2–fázi (1/4 času trvání cyklu) LENÍ (=POZITIVNÍ KONTROLA) pokračuje růst buňky a je syntetizován má význam při regeneraci (obnovení) mitotický aparát. Tato fáze obsahuje poškozených struktur. druhý kontrolní uzel. Aktivace i inhibice dělení lze vyPoslední fází je fáze M (mitotic- volat také přirozenými i syntetickými ká), která trvá pouze přibliţně 9 % ča- chemickými látkami (např. STH), mesu cyklu. Fáze M je dále rozdělována chanickými podněty apod. na profázi, metafázi, anafázi a telofázi. Výsledkem dělení jádra (mitózy) a následným dělením buňky (cytokineze) F) Diferenciace buněk vznikají dvě dceřinné buňky. Období Jak jsme jiţ uvedli, v průběhu onmezi dvěma fázemi M je také oznatogeneze člověka (ţivočicha) vznikají čováno jako interfáze. různé tkáně z jediné zygoty (jednoho GENERAČNÍ DOBA BUŇKY je typu buněk) postupným dělením časový interval od vzniku dceřinných a diferenciací. Kaţdá dceřiná buňka buněk do okamţiku jejich nového dě- určitého jedince, v okamţiku svého lení. Tato doba je určena geneticky vzniku, obsahuje shodnou genetickou (např. v optimálních podmínkách činí informaci o určitém druhu ţivočicha. u bakterií generační doba buňky Pojmem PROGRAMOVANÁ PRO30 minut, u prvoků přibliţně 1 den TEOSYNTÉZA označujeme vznik a u ţivočišných buněk zpravidla něko- bílkovinných látek podle genetických lik hodin). informací uloţených v DNA v určitém U většiny dospělých obratlovců je "nastaveném" pořadí, coţ znamená, ţe růst v určitém věku ukončen a je ome- v genetickém kódu je uloţena nejen inzeno nebo i ukončeno dělení mnoha formace o tom, které bílkoviny mají buněk organismu (např. erytrocyty být aktuálně syntetizovány, ale také insavců a většina neuronů). Buněčné dě- formace o tom, v jakém pořadí mají lení je přitom regulováno, zejména být syntetizovány. Probíhá načasovav kontrolních uzlech buněčného cyklu ná diferenciace mnoha buněk. STRANA 50 ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 1 ÚVOD DO FYZIOLOGIE ŽIVOČICHŮ A ČLOVĚKA Průběh ontogenetického vývoje, diferenciace, lokalizace a spojování odpovídajících si buněk závisí na membránových determinantách – souborech membránových receptorů a mezibuněčné indukci navozené molekulami různých látek. Buňky vyvíjejících se zárodků přijímají, zpracovávají a interpretují informace o poloze v rámci zárodku ze specializovaných skupin buněk – „organizačních center zárodku“ Pozn.: Velmi zajímavá je metamorfóza housenky motýla na imago – přes kuklu, ve které dochází ke značně rozsáhlému „řízenému rozpuštění a znovusestavení tělesných struktur“. G) Smrt buňky Kaţdá buňka ţivého mnohobuněčného organismu po určité době své existence zaniká. Spolu s ní mohou zanikat i větší struktury, do kterých umírající buňky patří, popř. zaniká celý organismus. Při NEKRÓZE jde o patologický proces, kdy je smrt buňky náhle vyvolána působením extrémních faktorů ţivotního prostředí, které drasticky jednorázově poškodí buněčné struktury nebo buňka umírá vlivem dlouhodobého soustavného působení mírnějších škodlivých faktorů a vlivů (např. intracelulární homeostázu rozvracející vlivy biologické, fyzikální, chemické, psychické aj.), popř. dochází ke ztrátě funkčnosti buněčných struktur stářím (fyziologická smrt). Délka ţivota buňky je různá (např. u epitelových buněk trávicí trubice méně neţ 3 dny, u větši- ny neuronů člověka i celou dobu jeho ţivota). Při APOPTÓZE dojde k fyziologicky řízené buněčné smrti – viz kapitola obranný systém organismu (např. při určitých virových infekcích, při podezření na přítomnost nebezpečné mutace aj.) U UMÍRAJÍCÍ BUŇKY se mění struktura a počet organel (např. se sniţuje počet mitochondrií, ribozomů, rozsah drsného endoplazmatického retikula a zmnoţují se autolyzosomy), dojde k porušení koordinace mezi enzymatickými systémy a začnou převládat autorozkladné procesy. V případě apoptózy dojde k rozštěpení jaderné DNA na ţivotu neodpovídající fragmenty. Dochází k destrukci submikroskopických, mikroskopických a nakonec všech buněčných struktur, které nejsou dostatečně obnovovány – v důsledku postupné destrukce jaderné DNA se sniţuje syntéza RNA a následně bílkovin. Ztrátou a deformací membránových receptorů a ztrátou selektivní propustnosti povrchové biomembrány je zrušena ochranná bariéra mezi intracelulárním a extracelulárním prostorem (do mrtvých buněk např. snadno vnikají barviva, coţ lze vyuţít jako testovacího kritéria). Do starých a odumírajících buněk vnikají cizorodé látky, z buňky uniká řada potřebných látek a pokračují rozkladné procesy končící úplným rozpadem buňky. ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 STRANA 51 1 ÚVOD DO FYZIOLOGIE ŽIVOČICHŮ A ČLOVĚKA 1.4.5 Tkáně B) Základní rozdělení tkání TKÁŇ je soubor buněk, které ma- A) TKÁNĚ EPITELOVÉ jí stejné vlastnosti morfologické, bioEpitelové tkáně kryjí povrchy těla chemické a funkční. Tkáň obsahuje: (viz kůže 7.5.2) a orgánů a vystýlají tělní dutiny a dutiny uvnitř orgánů. A) buňky určitého funkčního a strukturálního typu, tj. diferencoPodle počtu buněčných vrstev vané stejným směrem rozlišujeme EPITEL jednovrstevný, B) volné buňky – zejména fago- vrstevnatý, víceřadý a přechodný. cytující makrofágy aj. Podle morfologických hledisek C) mimobuněčnou hmotu – sloepitely dělíme např. na dlaţdicové, ţenou z makromolekul, s výrazným zastoupením vláken (výrazně u pojivo- kubické a cylindrické. vých tkání), např. kolagenu a elastinu Podle funkce je moţné epitely Základy BUNĚČNÉ TEORIE po- dělit na krycí, resorpční, řasinkové, loţili J. Matthias Schleiden a Theo- smyslové, pigmentované, zárodečné, dor Schwann, kteří publikovali své ţlázové aj. Mezi epitelem a pojivovou tkání práce v roce 1839, ale také Jan Evangelista Purkyně (vyslovil některé zá- obvykle leţí bazální vrstva (lamina basalis) – nebuněčná vrstva, tvořená věry jiţ v roce 1837). bílkovinami epiteliálních buněk, která Podstatou buněčné teorie jsou funguje jako selektivní filtr, jako menásledující tvrzení: chanická opora aj. K bazální vrstvě všechny ţivé organismy jsou jsou připevněna retikulární vlákna tvořeny buňkami a jejich (= svazky speciálních vláken LAMIprodukty NINU připomínajícho kolagen). BA chemické sloţení všech ZÁLNÍ VRSTVA a retikulární vlákbuněk je obdobné na tvoří BAZÁLNÍ MEMBRÁNU. Tyto dva závěry dále rozpracoval a doplnil Rudolf Virchow (1858, 1871): nové buňky vznikají dělením jiţ existujících buněk, tj. kaţdá buňka vzniká pouze z buňky (omnis cellula e cellula) činnost organismu je výsledkem činnosti a interakcí buněk STRANA 52 ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 1 ÚVOD DO FYZIOLOGIE ŽIVOČICHŮ A ČLOVĚKA B) TKÁNĚ POJIVOVÉ rých lidí a osob po úrazech nebo po operacích můţe narušit (poškodit) Zpevňují struktury těla, předstakloubní chrupavky. vují oporu těla a vyplňují určité mezibuněčné prostory, tzv. pojiva výplňo- kosti ( včetně zubů), viz kostra – 13 4 Pojivové tkáně plní i jiné funkvá a oporná: ce: produkují mezibuněčnou hmotu, vaziva, řídká (tukové vazivo), hustá vytvářejí obaly orgánů; kosti chrání neuspořádaná (na chodidle), hustá mozek, míchu a orgány dutiny uspořádaná (např. šlachy) aj. hrudní; podílejí se na výţivě a ex chrupavky kreci, mohou se v nich ukládat re hyalinní – nejčastější, např. zervní látky a jsou nositeli i obrankloubní plošky a konce ţeber ných reakcí (díky přítomnosti mak elastická – ušní boltec člorofágů), kostní dřeň je místem krvevěka a epiglottis tvorby a kosti se svaly umoţňují vy vazivová – meziobratlové konávání pohybů. ploténky a menisky Ke tkáním pojivovým můţeme Chrupavky jsou tvořeny jedním zařadit rovněţ tělní tekutiny (tzv. POJIVA TROFICKÁ, tkáň vaskulární). typem buněk – CHONDROCYTY. Pruţnost chrupavek je dána jejich schopností zadrţovat vodu. Še- C) TKÁNĚ SVALOVÉ desát aţ osmdesát procent hmotnosTkáně svalové umoţňují pohyby ti chrupavky je tvořeno vodou. Voda je v chrupavce vázána na sloţité organismu a jeho částí (viz kapitola 13). cukry, které mají větší počet zápor- Rozlišujeme svalovou tkáň příčně ných vodu přitahujících nábojů. Při pruhovanou, srdeční a hladkou. stlačování chrupavky je z ní voda vytěsňována, záporné náboje se D) NERVOVÁ TKÁŇ k sobě více a více přibliţují a také Řídí funkce, projevy a chování více a více odpuzují – odolávají organismu (viz kapitoly 9 a 10). většímu tlaku. Při uvolnění tlaku na chrupavku se molekuly vody vracejí do struktury chrupavky a obsazují „svá původní“ místa. B) Spojovací komplexy Protoţe chrupavky neobsahují cévy, buněk je pohyb vody (tekutin) pro chruCelistvost tkání a celého orgapavky důleţitý, neboť napomáhá nismu podstatnou měrou ovlivňují transportu ţivin do chrupavek. SPOJOVACÍ KOMPLEXY BUNĚK. Z toho – mimo jiné – plyne, ţe dlouhodobé omezování pohybu sta- ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 STRANA 53 1 ÚVOD DO FYZIOLOGIE ŽIVOČICHŮ A ČLOVĚKA Obr. č. 3: Hlavní typy mezibuněčných spojení spojovacích komplexů buněk (upraveno podle více autorů a zdrojů) STRANA 54 ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 1 ÚVOD DO FYZIOLOGIE ŽIVOČICHŮ A ČLOVĚKA Spojovací komplexy, kterými je jedna buňka včleněna do tkáně, jsou zpravidla tvořené současně více typy přímých a nepřímých kontaktů a velikostí mezibuněčných prostorů. Součástí kontaktů jsou intercelulární a intracelulární filamenta a další struktury. umoţňuje přímý přenos informací z jedné buňky na druhou nebo přímo do druhé buňky. Do oblastí kontaktních ploch zasahují vlákna cytoskeletu (např. značný počet tonofilament, intracelulární filamenta keratinu), čímţ dochází k jejich dalšímu výraznému zpevňování. V nervové tkáni mohou propojovat jednotlivé „vzdálené“ buňky astrocyty. Funkční propojení neuronů je zajištěno zejména synapsemi (viz kapitola 10.4). 2. MEZIBUNĚČNÉ ŠTĚRBINY Vzájemné kontakty buněk ve svalové tkáni jsou velmi specifické (viz kapitola 13). V mezibuněčných štěrbinách nesplývají povrchové struktury, ani biomembrány buněk a mezi membránami existuje mezibuněčný prostor o velikosti 3 – 35 (50) nm – nejčastěji 20 – 40 nm. Přímý přenos informací z jedné buňky na druhou zpravidla není moţný a vyţaduje existenci transportního mechanismu přenosu informace přes mezibuněčný prostor (např. neurotransmitery a jejich receptory, receptory pro hormony aj.). V pojivové tkáni – s relativně malým počtem buněk – vzrůstá (v intersticiální tekutině) význam vláknitých bílkovin – zejména kolagenu a elastinu. V některých pojivových Spojovací komplexy buněk spotkáních (tělních tekutinách) nebývá vzdálenost jednotlivých buněk přesně jují jednotlivé buňky organismu vymezena, nebo se nepřetrţitě mění v celek, zajišťují např. pevnost tkáně a jsou místem mezibuněčné komuni(např. krevní buňky). kace. V některém směru mohou zajišťovat neprůchodnost mezibuněčných prostorů (např. zabraňují nekontrolovaSpojovací komplex dvou telnému úniku látek ze střev). sousedních buněk (zejména v epitelových tkáních) zpravidla tvoří: 1. KONTAKTNÍ PLOCHY BIOMEMBRÁN V těchto místech jsou v přímém kontaktu povrchové struktury buněk, mohou v nich splývat i vnější části povrchových biomembrán a jemnými kanálky mohou být propojeny intracelulární prostory obou buněk. Existence těchto kontaktních ploch a spojů Kromě vzájemného spojení buněk ve tkáních mohou být buňky připojené např. také k podkladům (včetně spojení buňky typu polodesmozóm s bazilárními membránami). Spojovací komplexy buněk jsou doplněny INTERDIGITACEMI, tj. určitými modifikacemi buněčné membrány v podobě písmena S nebo prstovitými výběţky membrány, které rovněţ zpevňují spojení buněk, např. v oblasti interkalárních disků. V sr- ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 STRANA 55 1 ÚVOD DO FYZIOLOGIE ŽIVOČICHŮ A ČLOVĚKA dečním svalu se biomembrány dvou bo oválného tvaru s průměrem 200 – buněk srdečních svalů navzájem opa- 300 nm. Hlavním typem spoje jsou kovaně skládají v sérii záhybů, vţdy nýtům podobné MACULA ADHAEv okolí Z–linie. RENS – DESMOZÓMY, např. mezi Buněčné spoje mezi dvěma epite- pokoţkovými buňkami nebo mezi enlovými buňkami doplňují – imunoglo- dotelovými buňkami cév. Destičky bulinům podobné bílkoviny s adhezní desmozomů sousedních buněk jsou spojeny kadheriny (specifickými bílfunkcí atp. kovinami) – uvnitř jsou destičky připoSPOJOVACÍ KOMPLEX je tedy jeny k cytoskeletu V okolí desmozómu tvořen různě velkými plochami (terčí- je mezibuněčný prostor o velikosti ky, pásy apod.), ve kterých jsou přímo 20 – 24 nm (přímo v místě desmozómu spojeny jednotlivé buňky a dále mezi- zpravidla 40 – 50 nm). buněčnými prostorami s intersticiální Dalším typem kontaktu je ZOtekutinou. Bylo také zjištěno, ţe v některých mezibuněčných prostorách ne- NULA. V tomto případě se buňky dobo štěrbinách s intersticiální tekutinou týkají v různě souvislých pruzích, které existuje mírný podtlak, který má rov- je spojují např. i po celém jejich obvodu, např. ZONULA OCCLUDENS něţ spojovací funkci. na apikálním pólu epiteliálních buněk Všemi, málo přehlednými, nesounebo ZONULA ADHAERENS = invislými a zdánlivě chaotickými kontermediate junction. V některých přítakty je zajišťována současně pevpadech bývá rozlišován také kontakt nost tkáně a není znemoţněna kotypu FASCIA, tj. přechodná forma munikace a přenos informací. Např. mezi typem spojů macula a zonula. hormony mohou pronikat i ke všem buňkám organismu přes intersticiální tekutinu v mezibuněčných štěrbinách. Zvláštní postavení z funkčního Tekutina v mezibuněčném nebo mi- hlediska mají: mobuněčném prostoru je tedy nejen příznivým prostředím pro ţivot buňky, a) Těsná spojení buněk ale současně je transportním prostře- s mezibuněčným prostorem menším neţ 3 nm dím pro přenášené informace. Splývající oblasti povrchových splývají vnější poloviny biomembrán sousedních buněk nebo něktemembrán některých buněk rovněţ ré jejich molekuly, např. těsné spoje umoţňují přímé převádění akčních poTIGHT JUNCTIONS. Součástí tenciálů mezi buňkami aj. těsného spojení tight junctions, jsou např. spoje zonula occludens a zonula adhaerens. V těchto spojích Některé typy kontaktů spojovacích jsou v přímém kontaktu části vnějkomplexů buněk ších povrchových biomembrán. Rozlišujeme přímý kontakt typu Struktura plní v určitém směru MACULA, tj. kontakt kruhovitého nefunkci uzávěru, který zabraňuje STRANA 56 ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 1 ÚVOD DO FYZIOLOGIE ŽIVOČICHŮ A ČLOVĚKA APOPLASTICKÉMU (paracelu- b) Spojení buněk s mezibuněčným lárnímu) PRŮNIKU LÁTEK, tj. prostorem větším neţ 3 nm průniku látek mezibuněčnými prostorami (např. apikální části sousedních buněk střevního epitelu, buňky endotelu mozkových cév, některé glioneuronové kontakty aj.). Látky např. z tenkého střeva nemohou procházet mezibuněčnými prostorami do těla a musí být transportovány (selektivně) přes povrchové biomembrány do buněk střevní sliznice (tj. do enterocytů). V buňkách enterocytů mohou být vstřebané látky částečně upraveny a opět, přes povrchové biomembrány, transportovány do krve (popř. lymfy). nesplývají povrchové membrány sousedních buněk, např. skulinové spojení GAP JUNCTIONS (NEXUS). Mezi jednotlivými buňkami (např. buňkami hladkých svalů) v místě kontaktu je velmi malý meziprostor o velikosti 2 – 3 nm (podobně také např. i vzájemné spojení gliových buněk aj.). V místě spojení jsou zvláštní bílkovinné duté válce – KONEXONY (konexozómy) s centrálním kanálem, propojujícím intracelulární prostor sousedních buněk. Centrálními kanály mohou z jedné buňky do druhé procházet např. aminokyseliny, ionty K+, monosacharidy, nukleotidy a jiné malé molekuly. Nexus je rovněţ místem vzájemného elektrického spojení určitých typů buněk (tzv. elektrické synapse, viz kapitola 10.4.1). Mezi povrchovými membránami sousedních buněk obvykle existuje štěrbina o velikosti 20 aţ 35 nm, která můţe být vyplněna bílkovinným materiálem a sacharidy (glykokalyx). Při tomto typu spojení nemohou informace a látky přecházet přímo z jedné buňky na jinou (do jiné) a tím stoupá význam mezibuněčných intersticiálních tekutin – viz synapse 10.4. Další informace, zejména o komunikaci buněk prostřednictvím chemických synapsí, jsou uvedeny v kapitolách 10 a 13. 1.5 Orgány a orgánové soustavy ORGÁN je soubor určitých tkání, uspořádaných určitým způsobem a plnící v organismu určitou funkci. Kaţdý orgán má pro efektivní funkci vlastní anatomicko-fyziologický základ, tzv. FUNKČNÍ ELEMENT („jednotku“) ORGÁNU. V jednotce existuje souhra metabolismu buněk, cévního zásobení, odvádění metabolitů, homeostázy a dalších faktorů, zajišťovaných inervací a humorálními regulacemi podle informací přicházejících z receptorů. Např. za funkční element centrálního nervstva je moţné povaţovat skupiny určitých nervových a gliových buněk v okolí tzv. mikrocirkulační jednotky, která zajišťuje jejich cévní zásobení, odvod metabolitů aj. ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 STRANA 57 1 ÚVOD DO FYZIOLOGIE ŽIVOČICHŮ A ČLOVĚKA lami organismu jsou nukleové kyRozdělení orgánových soustav pouţité v tomto textu, je (vzhledem seliny a bílkoviny k jejich převaţujícím funkcím), mají strukturální a funkční sloţipřibliţně následující: tost a vysokou (unikátní) uspořá TS – trávicí soustava danost všech struktur všech or DS – dýchací soustava ganizačních úrovní organismu CS – cévní soustava v rámci těla ţivočicha existují spojité (trvalé) funkční vazby me VS – vylučovací soustava zi molekulami, buňkami, tkáněmi, OS – obranný systém organismu: orgány i celými orgánovými sou PT – povrch těla (pokoţka, stavami – ţivý organismus ani buňkůţe) a pokoţkové deriváty) ku nelze rozebrat za účelem studia IS – imunitní systém na části a poté vše znovu sloţit Ř – řídící soustavy: do původního funkčního stavu NS – nervová soustava ţivočich (organismus) je otevřený SH – soustava humorální – systém – přijímá potravu, dýchá, včetně ţláz s vnitřní sekrecí vylučuje, v buňkách probíhá re RS – rozmnoţovací soustava (pogulovaný transport a přeměna láhlavní orgány) tek a energií (energetických sub SM – receptory a smyslové orgány strátů) – metabolismus KSP – kostra, svaly, pohyb (orgány Pozn.: ENERGIE je (organismus opory a pohybu – končetiny, křídmá) schopnost konat práci, tj. la…) schopnost hýbat hmotou proti působení přirozených sil, např. proti působení zemské přitaţlivosti, tření, Převáţně v buňkách všech soustav tlaků, gradientů apod. probíhá: většina struktur organizačních M – metabolismus a metabolické úrovní těla ţivočicha přijímá, procesy dráhy, přeměna látek přenáší, zpracovává a vysílá ina energií v organismu formace – nejčastěji ve formě chemických molekul nebo akčních potenciálů (elektřiny) ţivočich má schopnost dráţdivosti a autoregulace svých funkcí prostřednictvím zpětných vazeb – základním principem je zachováŽIVOČICH MÁ VŠECHNY ní homeostázy VLASTNOSTI A ZNAKY ŽIVÉHO SYSTÉMŮ (viz již uvedené v 1.4.4), které ţivočich je schopen reprodukce (rozmnoţování) a vývoje (ontogeje moţné dále doplnit a zpřesnit – pro netického i fylogenetického) – ţivočichy (organismy) platí: včetně evolučních adaptací – mají obdobné látkové sloţení tělúroveň přirozené organizovanosti ních struktur – výchozími molekutěla organismu odpovídá délce vý- 1.6 Charakteristika ţivočicha STRANA 58 ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 1 ÚVOD DO FYZIOLOGIE ŽIVOČICHŮ A ČLOVĚKA voje, osvědčené struktury jsou poV literatuře je často určitý celek divuhodně podobné, např. struktura označen za SYSTÉM a současně části řasinek v dýchacích cestách člověka celku rovněţ za systém, přestoţe bya řasinek na povrchu Paramecia chom správně měli hovořit o částech systému (podsystémech, subsystémech). Jaké systémy povaţujeme za Pro ţivočicha jako celek dále platí: hlavní v našem textu, je patrné rovněţ v jeho těle existuje nervová a sva- z názvů jednotlivých kapitol. lová tkáň V následujících kapitolách rozu tvar těla ţivočicha je přizpůsoben míme systémem zpravidla širší pojem pohybu potrava je ţivočichem aktivně vy- neţ SOUSTAVA. Např. dýchací SYSTÉM je z funkčního hlediska širší hledávána existují smyslové orgány, umístě- pojem neţ dýchací soustava, neboť do dýchacího systému řadíme také např. né v přední části těla činnost dýchacích svalů, funkce ery většina ţivočichů ztratila schoptrocytů, které se vztahují k dýchání aj. nost syntetizovat některé látky (např. některé mastné kyseliny, aminokyseliny, vitaminy) – ţivočich je získává z potravy (některé z nich jsou syntetizovány bakteriemi v tlustém střevě aj.) tělo ţivočichů je výrazně členěno dovnitř (popř. i vně), coţ se týká i orgánových soustav (např. ţábry, V našem textu, zejména v kapiplicní alveoly, dutina tenkého střeva tolách srovnávací fyziologie (pokud apod.), řada procesů probíhá exnepřevaţují anatomicko funkční hletracelulárně (např. trávení) diska), odkazujeme na následující ta tělní buňky většiny ţivočichů jsou xony zoologické klasifikace: převáţnou část ţivota jedince diJEDNOBUNĚČNÉ ORGANISMY ploidní u většiny ţivočichů převaţuje po- (Monocytozoa) hlavní rozmnoţování – rýhováním ŘÍŠE: PRVOCI (Protozoa) vznikají morula, blastula… MNOHOBUNĚČNÉ ORGANISMY 1.7 Přehled taxonů pouţité zoologické klasifikace (Metazoa, Polycytozoa) Věda, která hledá formálně totoţ- ŘÍŠE: ŽIVOČICHOVÉ (Animalia) né (identické, izomorfní) zákony, které DIBLASTICA Houbovci („ţivočišné“ houby) platí obecně (tj. nejen na úrovni ţivo(Porifera, Sponges) čicha) se nazývá TEORIE SYSTÉMŮ. Vločkovci (Placozoa) Analogie jsou vyhledávány na počítaRadiata čích. Ţebernatky (Ctenophora) Ţahavci (Cnidaria) ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 STRANA 59 1 ÚVOD DO FYZIOLOGIE ŽIVOČICHŮ A ČLOVĚKA Bilateralia Morulovci – Mesozoa Plazmodiovky – Orthonectida Sépiovky – Rhombozoa Praploštěnky – Acoelomorpha Ploutvenky – Chaetognatha TRIBLASTICA Druhoústí (Deuterostomia) Mlţojedi – Xenoturbellida Ostnokoţci – Echinodermata Lilijice – Crinoidea Hvězdice – Asteroidea Hadice – Ophiuroidea Jeţovky – Echinoidea Sumýši – Holothuroidea Polostrunatci.– Hemichordata Ţaludovci – Enteropneusta Křídloţábří – Pterobranchia Strunatci (Chordata) Bezlebeční – kopinatci (Acrania, Cephalochordata) Pláštěnci (Tunicata, Urochordata) Vršenky – Copelata Sumky – Ascidiacea Salpy – Thaliacea Obratlovci (Craniata, Vertebrata) Kruhoústí (Cyclostomata) Mihule (Cephalaspidomorphi) Sliznatky (Myxini, Pteraspidomorphi) Čelistnatci (Gnathostomata) Pro vybrané taxony čelistnatců (vzhledem k „tradici“ pouţívané v ČR v učebnicích pro ZŠ a SŠ) v tomto textu pouţíváme následující názvy taxonů: Ryby kostnaté – Osteichthyes Paprskoploutví (Actinopterygii) Nozdratí – Sarcopterygii, Čtyřnoţci (Tetrapoda) Obojţivelníci (Amphibia) Ţáby – Anura Ocasatí – Caudata Beznozí – Apoda, červoři (Gymnophiona) Sauropsida (Reptilia – Plazi) Anapsida Ţelvy – Testudines Diapsida Ještěři – Lacertilia Hadi – Serpentes Krokodýli – Crocodylia Ptáci (Aves) Savci (Mammalia) Pancířnatí (Placodermi) Trnoploutví (Acanthodii) Paryby (Chondrichthyes) Prvoústí (Protostomia) ECDYSOZOA Rypečky – Kinorhyncha Korzetky – Loricifera Hlavatci – Priapulida Pozn.: Rypečky a hlavatci = Chobotovci (Scalidophora, Cephalorhyncha) Hlístice – Nematoda Strunovci – Nematomorpha Drápkovci – Onychophora Ţelvušky – Tardigrada Členovci – Arthropoda Klepítkatci – Chelicerata Korýši – Crustacea Vzdušnicovci – Tracheata Stonoţkovci (Myriapoda) Šestinozí (Hexapoda) Hmyz (Insecta) PLATYZOA Lilijovci – Myzostomida Ploštěnci – Plathelminthes Břichobrvky – Gastrotricha Vířníci – Rotifera (Rotatoria) Acantocephala – Vrtejši Čelisťovky – Gnathostomulida Vířníkovci – Cycliophora Lalokoploutví (Crossopterygii), latimérie Dvojdyšní (Dipnoi), bahníci STRANA 60 ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 1 ÚVOD DO FYZIOLOGIE ŽIVOČICHŮ A ČLOVĚKA LOPHOTROCHOZOA Sumýšovci – Sipuncula Pásnice – Nemertea Chapadlovky – Phoronida Mechovci – Bryozoa Mechovnatci – Entoprocta Ramenonoţci – Brachiopoda Měkkýši – Mollusca Plţi () Mlţi () Hlavonoţci () v průběhu fylogenetického vývoje ţivých organismů na Zemi – několikrát – nezávisle na sobě Všechny funkce organismu vţdy závisejí na strukturách. Konkrétní funkce probíhají jen na odpovídající struktuře, tj. musí existovat anatomické, molekulární aj. struktury těla (buněk), které danou funkci zajišťují. Krouţkovci – Annelida Rypohlavci – Echiura Bradatice – Pogonophora Člověk se, po stránce anatomické a fyziologické, v podstatě neliší od jiných mnohobuněčných ţivočichů. Má však nejkomplikovanější nervový systém, schopnost řeči a myšlení (s uţitím slov), coţ mu umoţňuje výrazně dokonalejší reakce a komunikaci v rámci druhu. K fyziologickým faktorům přistupují další faktory a k popisu a vyjádření všech funkcí člověka je potřebné, kromě fyziologických hledisek, přidat hlediska psychologická, spoleJEDNOBUNĚČNÝ ORGANIS- čenská aj. Lidský jedinec bývá také MUS vykonává všechny potřebné fy- označován jako biosociální jednotka. ziologické funkce na jednobuněčné úrovni pomocí specializovaných organel (nemá orgány ani orgánové sousta- Vztah člověka vy). V pro něho obvyklém ţivotním k ţivočichům prostředí je schopen samostatné exisVztah člověka k ţivočichům je tence – na jednobuněčné úrovni lze mnohostranný. sledovat všechny projevy typické pro Jako příklady je moţno uvést, ţivý organismus. ţe ţivočich je pro člověka zdrojem: U MNOHOBUNĚČNÝCH ORGANISMŮ dochází k diferenciaci estetických proţitků a specializaci jednotlivých buněk potravy, vhodného bílkovinného sloţení a zvyšování jejich počtu – jednotlivé buňky jiţ nejsou schopné samostatné surovin existence (v běţných podmínkách ţi- nových poznatků o ţivotě v nejširším slova smyslu votního prostředí). nových poznatků o strukturách Pozn.: Je velmi pravděpodobné, a funkcích vlastního těla ţe mnohobuněčné organismy vznikly 1.8 Struktury a funkce organismu ţivočichů ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 STRANA 61 1 ÚVOD DO FYZIOLOGIE ŽIVOČICHŮ A ČLOVĚKA Společný fylogenetický původ a obdobné metabolické procesy umoţňují člověku lepší poznávání sebe sama, prostřednictvím poznávání ţivočichů, neboť jednodušší stavba méně vyvinutých organismů je často přístupnější vědeckému zkoumání. ku – v těsné vazbě na faktory vnitřního i vnějšího prostředí. Některé úlohy mají nebo mohou mít více správných řešení. Za úspěšné je třeba povaţovat kaţdé jejich řešení, které student umí ústně zdůvodnit s uţitím aktuálních moderních vědecKromě pozitivních vztahů samo- kých poznatků. zřejmě existují i vztahy negativní, např. parazitismus (ektoparazitismus klíšťat a vší nebo endoparazitismus ta- Shrnující a kontrolní semnic a škrkavek), moţnost přenosu úlohy první kapitoly chorob, soupeření o stejné zdroje po1) U kaţdého z následujících travy, agresivní chování zvířat aj. oborů uveďte konkrétní příklad vztahu (souvislosti, vazby…) mezi tímto oborem a fyziologií: A) anatomie, B) moÚvodní komentář lekulární biologie, C) cytologie, ke všem 140 úlohám D) histologie, E) zoologie, F) genetika, za kapitolami G) zoogeografie, H) biochemie, I) bioCílem úloh je upozornit na někte- fyzika, J) ekologie, K) etologie, L) kyré důleţité a zajímavé souvislosti a dá- bernetika, M) psychologie. le ověřit pochopení vztahů v rámci ka2) Jaké jsou alespoň dva ze čtyř pitoly (i vzájemně mezi kapitolami) – a to samotnými studenty (čtenáři toho- hlavních závěrů teorie, kterou postupto textu). Většina úloh za kapitolou se ně zformulovali J. E. Purkyně, J. M. vztahuje přímo k dané kapitole, ale Schleiden, T. Schwann a R. von Virk úspěšnému vyřešení všech úloh je chow? třeba získat širší spektrum informací. 3) Jaké jsou „základní“ stavební Úlohy NEJSOU určeny ke zkou- jednotky („kameny“) bílkovin, RNA, šení, bodování, ani pro případné hod- DNA, sacharidů a lipidů? nocení známkou. Autor přepokládá, ţe Přiřaďte k uvedeným látkám nejbudou vyuţívány při přípravě na ústní častější místo syntézy z následujícího zkoušku z fyziologie a současně jako seznamu: ribozomy, hladké endomateriál, který bude dále rozpracován plazmatické retikulum, drsné endov průběhu praktických cvičení a při plazmatické retikulum, mitochondrie, přípravě studentů na cvičení. plastidy. Svá tvrzení zdůvodněte. Hlavním záměrem autora bylo, sestavit většinu úloh tak, aby rozvíjely 4) Přerovnejte údaje v posledním potřebné vazby, vztahy a souvislosti v rámci fyziologie organismu jako cel- sloupci tabulky tak, aby na jednom řádku tabulky byly pojmy, které k sobě STRANA 62 ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 1 ÚVOD DO FYZIOLOGIE ŽIVOČICHŮ A ČLOVĚKA logicky patří a tabulka neobsahovala endocytóza, D) difúze, E) exocytóza F) nepravdivé údaje. filtrace. Iont A) K+ B) Cl– C) HCO3– D) Na+ E) Ca2+ F) H+ G) Na+ H) Ca2+ význam (důleţitost pro) – v těle člověka 1) sráţení krve 2) akční potenciál 3) homeostáza – pH 4) ovlivňuje vlastnosti kostí 5) intracelulární tekutina 6) extracelulární tekutina 7) transport dýchacích plynů 8) mnoţství vody v těle Informace pro čtenáře – platná pro všechny tabulky: Autor úloh předpokládá, ţe studenti budou zpracovávat např. protokoly ze cvičeních na počítačích a upraví tabulky PŘETAŢENÍM pojmů MYŠÍ na správná místa. Při zkráceném řešení, např. při přípravě na cvičení, sestavujte odpovědi jako kombinaci písmena z prvního sloupce tabulky a čísla z posledního sloupce (přiřazovací typ úloh). Případné nejednoznačné odpovědi vysvětlete doplňujícím komentářem. 5) Vysvětlete termíny „organizační úrovně tělních struktur ţivého organismu“ a „funkční element (jednotka) orgánu“ na příkladu orgánu – prostřednictvím kterého je z těla savce vylučována močovina. 6) Které z následujících procesů NEPROBÍHAJÍ v ţivočišných buňkách: A) glykolýza, B) β–oxidace mastných kyselin, C) Krebsův (citrátový) cyklus, D) fotolýza vody, E) dýchání, F) metabolismus, G) pohyb, H) příjem potravy, I) stomatární transpirace, J) rozmnoţování, K) Calvinův cyklus, L) vývoj 8) Vyberte NEPRAVDIVÉ výroky z následující nabídky: A) ţivočichové a rostliny se skládají z naprosto odlišných organických látek B) ţivočich je otevřený a rostlina je uzavřený systém C) ţivočichové jsou schopní ve svých buňkách syntetizovat všechny potřebné organické látky D) tělo ţivočicha je výrazným způsobem členěno vně E) rostliny nejsou schopné zpracovávat informace, ţivočichové ano 9) Přerovnejte údaje v posledním sloupci tabulky tak, aby na jednom řádku tabulky byly pojmy, které k sobě logicky patří a tabulka neobsahovala nepravdivé údaje. organela A) jádro B) mitochondrie C) plastidy D) hladké endoplazmatické retikulum E) centrozom F) cytoplazmatická membrána G) ribozomy H) vaults významná funkce 1) syntéza nových molekul biomembrán 2) odděluje intracelulární a extracelulární prostor 3) transport mRNA 4) katabolické reakce – syntéza ATP 5) syntéza bílkovin 6) vytváří dělící vřeténko 7) fotosyntéza 8) replikace 7) Z následující nabídky vyberte příklady pasivního transportu látek: A) Na+–K+ ATPása, B) osmóza, C) ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 STRANA 63 1 ÚVOD DO FYZIOLOGIE ŽIVOČICHŮ A ČLOVĚKA 10) Přerovnejte údaje v posledním sloupci tabulky tak, aby na jednom řádku byly pojmy, které k sobě logicky patří a tabulka neobsahovala nepravdivé údaje. typ kontaktu A) gap junction charakteristika B) tight junctions C) chemická synapse D) T–lymfocyt E) interkalární disk STRANA 1) spojení buněk střevního epitelu 2) spojení pregangliového a postgangliového neuronu parasympatiku 3) dovoluje průnik některých molekul z jedné buňky do druhé 4) zajišťuje funkční spojení buněk srdeční svaloviny 5) volná buňka 64 ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 2 FYZIOLOGIE VÝŽIVY 2 Fyziologie výţivy Přehled klíčových částí kapitoly: 2.1 Význam výţivy, trávení a vstřebávání 2.2 Potravní řetězce v ekosystému a vztahy mezi organismy 2.3 Srovnávací fyziologie výţivy, trávení a vstřebávání 2.3.1 Příjem potravy u bezobratlých živočichů 2.3.2 Zvláštnosti trávicích soustav obratlovců 2.4 Funkční organizace a činnost trávicí soustavy savce na příkladu člověka 2.4.1 Ústa a dutina ústní 2.4.2 Hltan a jícen 2.4.3 Žaludek 2.4.4 Tenké střevo 2.4.5 Tlusté střevo a konečník 2.5 Fyziologie jater 2.6 Fyziologie slinivky břišní 2.7 Přehled trávení a vstřebávání sacharidů, bílkovin a lipidů 2.7.1 Trávení a vstřebávání sacharidů 2.7.2 Trávení a vstřebávání bílkovin 2.7.3 Trávení a vstřebávání lipidů 2.8 Vstřebávání vody a minerálních látek 2.9 Řízení příjmu potravy 2.10 Zásady racionální výţivy 2.11 Některá onemocnění trávicí soustavy a poruchy její činnosti Klíčové pojmy kapitoly: první a druhý termodynamický zákon význam výţivy nezbytné sloţky potravy intracelulární trávení extracelulární trávení mimotělní trávení potravní řetězce v ekosystémech koloběh dusíku hepatopankreas struktura trávicí trubice (seróza, svalové vrstvy, submukóza, mukóza) střevní nervové pleteně motilita a sekreční aktivita oddílů trávicí trubice regulační funkce duodena trávicí enzymy MALT, M–buňky funkce jater ţluč, význam ţluči glykogeneze a glykogenolýza ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 STRANA 65 2 FYZIOLOGIE VÝŽIVY glukoneogeneze lipogeneze a lipolýza Kupferovy buňky enterohepatální oběh ţlučových kyselin trávicí enzymy micely chylomikrony průběh trávení vstřebávání bílkovin, sacharidů a lipidů řízení činnosti trávicí soustavy racionální výţiva 2.1 Význam výţivy, trávení a vstřebávání Kaţdý ţivočich musí přijímat potravu. Hlavní příčiny (důvody) příjmu potravy jsou: I. termodynamická nestabilita a nutnost zachování uspořádanosti vlastního těla Ţivočichové jsou velmi dobře uspořádané – TERMODYNAMICKY –ESTABILNÍ – OTEVŘENÉ SYSTÉMY, ze kterých „bez uţitku“ nepře- trţitě uniká určité mnoţství energie ve formě tepla (tzn. ztrácejí energii nezbytnou k zachování uspořádanosti vlastního organismu). Ţivočich (člověk) můţe být – podle druhého zákona termodynamiky – více uspořádán pouze za cenu sníţení uspořádanosti struktur v jeho okolí (např konzumace potravin připravených ze zabitých rostlin a zvířat) – současně do svého okolí přidává nepořádek ve formě tepla a odpadů. STRANA 66 Pozn.: Termodynamika je věda, která studuje energetické přeměny v určité jednotce hmoty. DRUHÝ ZÁKON TERMODYNAMIKY: Samovolné děje probíhají ve směru, který zvyšuje celkovou neuspořádanost (entropii) vesmíru (systému a jeho okolí). První zákon termodynamiky – viz 4.4 II. různé formy chování, pohybu, práce (vyţadující energii): lokomoce = pohyb z místa na místo v souvislosti s vyhledáváním potravy, rozmnoţováním aj. pohyby částí těla, např. ţvýkací pohyby, ruční práce člověka aktivní transport látek a informací v celém těle i v jeho částech biochemické aktivity buněk, buněčný metabolismus = přeměna látek a energií, energii vyţadují („spotřebovávají“) zejména anabolické reakce – syntézy fyziologické funkce orgánů a orgánových soustav (např. stroje lze odpojit od zdroje energie a tím je vypnout, ale nelze „vypnout“ srdce, plíce, mozek, játra atp.) nahrazování (obnova, regenerace a reparace) vlastních opotřebovaných a poškozených struktur odstraňování nestrávených zbytků potravy z trávicí soustavy, vylučování odpadních produktů metabolismu z tělních tekutin aj. rozmnoţování růst vývoj aj. ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 2 FYZIOLOGIE VÝŽIVY Při všech výše zmíněných aktivitách ţivočichů dochází ke spotřebě energie a látek. U nedospělých a intenzivně rostoucích jedinců významně vzrůstá význam potravy jako zdroje "stavebních kamenů" pro výstavbu struktur vlastního těla. Sloţky potravy V potravě ţivočichů musí být obsaţeny především sacharidy, bílkoviny, lipidy, vitaminy, minerální látky a voda. Nutností se u ţivočichů stal příjem tzv. ESENCIÁLNÍCH LÁTEK, které organismus nedokáţe syntetizovat vlastními buňkami a musí je přijímat v hotové podobě (zejména vitaminy, nenasycené mastné kyseliny a některé aminokyseliny). Pro člověka je esenciálních devět proteinogenních (bílkovinotvorných) aminokyselin – viz 4.3.1. Potřeba vitaminů je obecně u bezobratlých ţivočichů menší neţ u obratlovců. Kromě jiţ uvedeného, ţivočich přijímá do těla a všech ţivých tělních buněk kyslík (viz dýchání – kapitola 3). Všechny přijímané látky mohou buňky ţivočicha vyuţívat buď přímo v přijaté podobě (např. voda, minerální látky, vitaminy, kyslík) nebo musí nejprve dojít k jejich trávení a vstřebávání (např. bílkoviny, sacharidy, lipidy). U jednobuněčných organismů a specializovaných tělních buněk je potrava přijímána přímo buňkou. Většina mnohobuněčných organismů potravu zpracovává v oddílech trávicí soustavy – jako „běţícím pásu“ – rozmělňuje ji a štěpí na menší molekuly, které poté přecházejí do těl- ních tekutin. Většina ţivých buněk sloţitějších mnohobuněčných organismů získává potřebné látky z tělních tekutin, do kterých se dostávají z jiných buněk (např. jaterních) nebo – častěji – z určitých oddílů trávicí soustavy. Trávicí soustavy ţivočichů zajišťují: A) příjem potravy a její MECHANICKÉ ROZMĚLNĚNÍ na menší kousky, např. kousacím ústním ústrojím hmyzu, zuby a jazykem, ale i svalovinou ţaludku aj. B) TRÁVENÍ potravy = štěpení makromolekul – působením trávicích enzymů – na jejich „základní stavební kameny“. Rozlišujeme: INTRACELULÁRNÍ TRÁVENÍ (uvnitř buněk) – zejména u prvoků nebo fagocytujících buněk EXTRACELULÁRNÍ TRÁVENÍ, nejčastější způsob; trávení probíhá v dutinách a oddílech trávicí soustavy (např. ţaludek, tenké střevo) působením enzymů specializovaných buněk a ţláz (např. slinných ţláz a slinivky břišní, buněk ţaludku nebo střev). MIMOTĚLNÍ TRÁVENÍ (mimo tělo ţivočicha), ţivočich uvolňuje trávicí enzymy do potravy vně těla. Např. pavoukovci, někteří ţahavci (Cnidaria) – medúzy (kořenoústky) a ostnokoţci (hvězdice) aj. C) VSTŘEBÁVÁNÍ je převáţně aktivní děj (tzn. je pro něj nutná energie ATP, neboť probíhá proti koncentračnímu spádu). "Stavební kameny"„organických látek jsou transportovány, např. u savců přes buňky střevní ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 STRANA 67 2 FYZIOLOGIE VÝŽIVY sliznice (buňky enterocytů) do krev- romolekul) a v buňkách svého těla ních kapilár nebo do lymfy. z nich sestavují makromolekuly „tělu vlastní“. Pozn. Konzumenty tedy lze D) ODSTRAŇOVÁNÍ nestrávených a nestravitelných zbytků potravy, současně označit za producenty II. řáněkterých produktů metabolismu, ex- du, neboť rovněţ produkují organické kretů a sekretů z těla (např. v podobě látky. Podle postavení konzumentů v potravních řetězcích – rozlišujeme konzumenty prvního řádu, kterými jsou převáţně BÝLOŽRAVCI (herbivora), ţivící se rostlinnou potravou. Dále rozlišujeme konzumenty vyšších řádů (zpravidla masoţravce a všeţravce). Mezi konzumenty druhého a vyšších řádů řadíme převáţně MASOŽRAVCE (karnivora), tj. šelmy (dravce, predátory). Ţivočich, ţivící se rostlinnou i ţivočišnou potravou, patří Jedním ze základních znaků eko- mezi tzv. VŠEŽRAVCE (omnivora). systému (ţivých systémů) je neustálá Pozn.: Existují i jiné netradiční přeměna látek a energií a koloběh lápříklady, např. „dravá“ houba Artek, na kterém se podílejí PRODUthrobotrys loví háďátka (ţivočichy) CENTI, KONZUMENTI a REDUpomocí ok, které sama vytváří z hyf. CENTI. Existují i teorie, ţe ekosystéREDUCENTI (rozkladači), rozmy (popř. celá biosféra) se chovají jaodumřelá těla rostlin ko ţivé organismy. Ale i kdyţ tyto teo- kládají rie nezohledníme, je zřejmé, ţe meta- a ţivočichů aţ na jednotlivé stavební bolické procesy v ţivých soustavách kameny organických látek. jsou součástí koloběhu organických láPříkladem KOLOBĚHU LÁTEK tek (látek) v ekosystémech (v biosfé- můţe být KOLOBĚH DUSÍKU. Rostře). liny (producenti) nemohu čerpat a vyPRODUCENTI (zejména rostli- uţívat N ze vzduchu pro tvorbu vlastny), produkují organické látky ních dusíkatých organických látek. de novo. Patří mezi autotrofní orga- Nejprve musí dojít k– vytvoření dusičnanů (nitrátů, NO3 ) nebo dusitanů nismy. Více – viz 4.1.2. (nitritů, NO2–) z odumřelých těl orgaKONZUMENTI (ţivočichové) nismů činností reducentů nebo aktivikonzumují hotové organické látky. Pa- tou hlízkovitých (dusík fixujících, tří mezi heterotrofní organismy. Více – nitrogenních) bakterií – např. rodu viz 4.1.3. „Tělu cizí“ zkonzumované Rhizobium, který k fixaci dusíku vyumakromolekuly štěpí ve svých trávi- ţívá enzym nitrogenázu. Účinnost encích soustavách na výchozí molekuly zymu nitrogenázy prudce klesá v pří(„stavební kameny“ organických makstolice). 2.2 Potravní řetězce v ekosystémech a vztahy mezi organismy STRANA 68 ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 2 FYZIOLOGIE VÝŽIVY tomnosti kyslíku, a proto přístupu nadbytečného kyslíku k nitrogenáze brání molekuly specifické látky – leghemoglobinu. Dusičnany a dusitany přijímají kořeny rostlin a dusík je zabudován do rostlinných organických molekul. Po jejich konzumaci ţivočichy nebo člověkem se N dostává do ţivočišných organických molekul. Po rozpadu odumřelých těl je vracen např. činností nitrifikačních bakterií do popsaného koloběhu. Nitrifikační aj. bakterie (přeměňují amoniak na nitrity): NH4+ + 1, 5 O2 → NO2– + 2 H+ + H2O + E Navíc je část dusíku z organických molekul odumřelých těl – činností denitrifikačních bakterií – přes dusičnany – uvolňována do atmosféry. cha. Paraziticky ţijící ţivočichové mohou mít různě modifikované soustavy orgánů. Např. tasemnice, ţijící v tenkém střevě, je obklopena jiţ rozloţenými látkami. Přijímá (vstřebává) hotové "připravené stavební kameny" a potřebné látky celým povrchem těla, a proto nepotřebuje trávicí soustavu. Parazitismus můţe být příleţitostný (fakultativní) nebo nezbytný (obligatorní). Záporným vztahem je rovněţ KOMPETICE, kdy se dva druhy negativně ovlivňují (omezují), např. stejnými nároky na potravu, ale také na prostor, úkryt apod. PREDACE je vztah, při kterém dravec (predátor, kořistník) loví (zabíjí) kořist, tj. jiného ţivočicha. SYMBIÓZOU rozumíme vztah mezi dvěma organismy na principu MONOFÁG je ţivočich, ţivící se vzájemné výhodnosti (např. prvoci, ţi- pouze jedním druhem potravy, který téměř nemůţe přijímat jinou potravu (např. housenky bource morušového přijímají pouze listy moruše). POLYFÁG můţe přijímat různou potravu a není striktně vázán na jeden její druh. jící v bachoru přeţvýkavců, jim umoţňují trávení celulózy). Jako KOMENZALISMUS označujeme vztah dvou ţivočišných druhů, z nichţ tzv. komenzál má ze vztahu potravní prospěch, aniţ by hostitele Vztahy mezi ţivočichy (popula- kladně či záporně ovlivňoval (např. cemi) mohou být: velké šelmy a supi, přiţivující se na jejich kořisti). INDIFERENTNÍ, tzv. neutralismus, kdy jsou populace (druhy) Pozn.: Existují i jiná rozdělení, na sobě nezávislé např. symbiotické vztahy jsou členěny na mutualismus, komenzalismus a pa ZÁPORNÉ (např. parazitismus, razitismus. kompetice a predace) KLADNÉ (např. komenzalismus Samostatnou oblastí je vztah eunebo mutualismus, tzv. symbióza karyotních buněk mnohobuněčných v uţším slova smyslu) organismů a prokaryotních buněk PARAZITÉ ţijí na úkor jiných (popř. i podbuněčných struktur). Např. druhů organismů. Ektoparazit ţije na fyziologická mikroflóra na těle a v těle povrchu těla jiného ţivočicha. Endo- člověka, která naše tělo osidluje od naparazit ţije uvnitř těla jiného ţivoči- rození, představuje u kaţdého člověka ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 STRANA 69 2 FYZIOLOGIE VÝŽIVY hmotnost přibliţně jednoho kilogramu mikroorganismů (zejména bakterií, hub, ale i prvoků, popř. i mnohobuněčných organismů). Mikroflóra v těle ţivočicha soutěţí o potravní zdroje, o buněčné receptory na epitelech aj. Dokonce bylo zjištěno, ţe spolu bakterie ve střevech různým způsobem komunikují a sdělují si informace, a tím v podstatě existují uvnitř našeho těla nikoli jednotlivé mikroorganismy, ale kolonie mikroorganismů. Ve střevech člověka se jedná o stovky různých druhů převáţně anaerobních bakterií. 2.3 Srovnávací fyziologie výţivy, trávení a vstřebávání ný význam specializované ţlázy – produkující hydrolytické enzymy. V průběhu vývoje došlo ke zvětšení resorpčního povrchu trávicí trubice (např. záhyby sliznic, klky, mikroklky), k prodlouţení a svinování trávicí trubice v tělní dutině, vzniku výběţků, souvisejících dutin a slepých střev. Zvětšoval se rovněţ sekreční povrch. U jednodušších ţivočichů uvolňují TRÁVICÍ ENZYMY jednotlivé buňky. U vyšších ţivočichů dochází nejprve ke vzniku jednoduchých ţláz, které jsou přímo včleněné do trávicí trubice, aţ konečně existují samostatné mnohobuněčné ţlázy, produkující trávicí enzymy, s vývodem do trávicí trubice (např. u člověka slinivka břišní). V následujícím přehledu se zmíníme o některých zajímavostech, souvislostech a odlišnostech (ve srovnání s trávicí soustavou člověka). Nejde tedy o úplný popis příjmu potravy TRÁVICÍ SOUSTAVA (TS) ne- u uvedených skupin ţivočichů (obbo také GIT (gastrointestinální trakt, dobně je tomu i v případě jiných zaţívací soustava) ţivočichů má soustav v dalších kapitolách). (kromě výjimek např. u parazitů) nejPozn.: Pro možnost srovnání častěji podobu trubice s jedním ústním uvádíme i některé informace o prvoa jedním řitním otvorem. Jednotlivé cích, přestože nepatří mezi živočichy. části trávicí trubice ţivočichů jsou specializovanými orgány, které postupně zpracovávají potravu jako na běţícím 2.3.1 Příjem potravy pásu. Základními oddíly trubice často jsou ústní otvor, hltan, jícen, ţalu- u bezobratlých ţivočichů dek, střevo, konečník a řitní otvor. Prvoci mají INTRACELUKromě základních částí existují další LÁRNÍ TRÁVENÍ a VSTŘEBÁVÁNÍ. specializované úseky trubice (např. vo- Většina prvoků (Protozoa) přijímá le ptáků nebo u skotu bachor, čepec, jiţ hotové organické a další potřebné kniha, slez atp.). Ústní otvor je obvyk- látky osmoticky, specializovanými orle vybaven specifickými útvary (např. ganelami nebo fagocytózou (např. koústní ústrojí hmyzu, zuby obratlovců řenonoţci). Ke specializovaným orgaapod.). Kromě vlastní trávicí trubice nelám prvoků, slouţícím k příjmu pomají pro trávení a vstřebávání podstatSTRANA 70 ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 2 FYZIOLOGIE VÝŽIVY travy, jejímu trávení a vstřebávání, patří buněčná ústa (cytosom), buněčný hltan (cytopharynx), potravní vakuoly a buněčná řiť (cytopyge). U bezbrvých panoţkovců zachycují potravu panoţky. Váček s přijatou potravou (fagosom) se uvnitř prvoka spojí s lyzosomem. Vzniká fagolyzosom (trávicí vakuola), uvnitř kterého probíhá základní rozštěpení přijatých ţivin. Trávicí vakuola obíhá v těle prvoka po určité cyklické dráze (tzv. cyklóza) a po určité době je její obsah uvolněn z těla prvoka exocytózou. Bičíkovci, patřící mezi prvoky, se ţiví heterotrofně, ale některé druhy bičíkovců mohou mít i fotosyntetická barviva a fotosyntetický aparát, coţ jim umoţňuje provádět fotosyntézu – mají autotrofní způsob výţivy – viz 4.1.3. Houbovci (Porifera) mají v těle vnitřní dutinu (spongocoel) vystlanou límečkovitými buňkami (choanocyty – vystýlají entoderm). Voda s drobnými částečkami potravy vtéká mnoha malými „vtokovými“ otvůrky (ostie) skrze tělní stěnu houbovce do spongocoelu. Límečkovitými buňkami je potrava zachycena a distribuována měňavkovitými amoebocyty i k jiným typům buněk těla houbovce. Voda z těla houbovce odtéká jedním „výtokovým“ otvorem (oskulum). Ţebernatky (Ctenophora) připomínají vzdáleně některé ţahavce. Kořist většina z nich zachycuje lepivými buňkami (koloblasty) – umístěnými na dvou zataţitelných chapadlech (lepkavý sekret se uvolňuje při kontaktu s kořistí). Ţahavci (Cnidaria) přijímají potravu jedním přijímacím otvorem, který je současně otvorem vyvrhovacím. Kolem přijímacího otvoru jsou (často na ramenech – chapadlech) umístěny specializované ţahavé buňky knidocyty – obsahují specializovanou organelu (nematocysta) se spirálně stočeným dutým vláknem a obsahem dráţdivých a jedovatých látek (produkovaných Golgiho komplexem). Součástí knidocytů je spouštěcí vlákno (knidocil) – při kontaktu s ním dojde k „vystřelení“ stočeného vlákna – uvolněné dráţdivé a jedovaté látky ochromí aţ usmrtí kořist nebo útočníka. Přijímací otvor ţahavců ústí do různě rozčleněné centrální trávicí dutiny, kterou u polypů (např. nezmar) nazýváme LÁČKA. U medúz je trávicí dutina mnohem členitější – je tvořena mnoha radiálními kanálky, vzájemně propojenými okruţním kanálkem a nazýváme ji GASTROVASKULÁRNÍ SOUSTAVA – zajišťuje nejen příjem a trávení ţivin, ale i jejich rozvod po těle. Některé medúzy (např. kořenoústky) mají místo přijímacího otvoru systém kanálků na povrchu a pod povrchem ramena a přijímají potravu mimotělním trávením. Pozn.: Čtyřhranky (Carybdeidea) – medúzky s krychlovitým „kloboukem“ mají mimořádně jedovaté ţahavé buňky. Vyskytují se např. u pobřeţí Austrálie, Filipín a Japonska. Člověku nebezpečný druh medúzy je druh Chironex fleckeri se zvonem přibliţně 20 cm vysokým a 20 cm v průměru Jed této medúzy je účinný i při zředění 1 : 10 000. Smrt můţe nastat během několika vteřin, jestliţe dojde ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 STRANA 71 2 FYZIOLOGIE VÝŽIVY k ochromení senzorických i motoricTrávicí soustava členovců (pakých nervových vláken, nebo vzniká voukovci, mnohonoţky, stonoţky, velmi bolestivé „popálení“. hmyz, korýši) je členěna různým způŘada druhů korálnatců tvoří ko- sobem – podrobněji: viz dále trávicí trulonie. Jedinci v kolonii jsou propojeni bice hmyzu. svými gastrovaskulárními soustavami V okolí ústního otvoru lze rozlišit prostřednictvím kanálků. horní a dolní pysk. Po stranách ústního U ostnokoţců (Echinodermata) otvoru je nejčastěji KOUSACÍ ÚSTNÍ je trávicí trubice různě modifikována. ÚSTROJÍ s kusadly (mandibuly) V ústním otvoru na spodní straně těla a čelistmi (maxily) nebo je kousací můţeme např. u jeţovek najít speciali- ústní ústrojí různým způsobem přemězovaný ţvýkací aparát (tzv. Aristote- něno, a tak specializováno pro příjem lovu lucernu). Tělem jeţovek (Echi- určité potravy, např. sací ústní ústrojí noidea) prochází trávicí trubice smě- některých druhů hmyzu nebo chelicery rem vzhůru a končí na hřbetní straně (klepítka) a pedipalpy (makadla) těla. U hvězdic (Asteroidea) existuje klepítkatců. Na klepítkách pavouků úspoměrně velký vakovitý ţaludek, jehoţ tí jedové ţlázy, makadla štírů jsou část můţe hvězdice vychlipovat ústním zvětšená a slouţí nejen k lovení kořisti, otvorem i mimo tělo (v případě, ţe ale také k obraně. uloví mlţe, vylučuje trávicí enzymy Pavoukovci mají ústní otvor velipřímo mezi lastury) a do vakovitého ce malý a mohou přijímat potravu pouţaludku většinou ústí i vývody jater- ze v tekutém stavu. Pokud potrava není ních výběţků. Některé druhy hvězdic v tekutém stavu, je štěpena trávicími mají trávicí trubici zakončenou slepě. enzymy mimo tělo a teprve kašovité U hadic není vyvinut konečník, řitní produkty štěpení jsou nasávány přes otvor a nenajdeme ani jaterní výběţky. zvláštní vláskový filtr v ústním otvoru Pláštěnci (Urochordata) a kopi- do trávicí trubice. natci (Cephalochordata) mají za ústPozn.: Snovačka (Theridion sisyním otvorem hltan proděravělý ţaber- phium) krmí mláďata vyvrhnutou tekuními štěrbinami. Voda s potravou je tinou. Krmení mláďat není výsadou nasávána do ústního otvoru, štěrbinami obratlovců a existuje i u bezobratlých protéká do obţaberní dutiny (obţa- ţivočichů. berního prostoru – atrium) a vyvrhovaTrávicí trubice korýšů je přímá cím otvorem mimo tělo. Potrava je (zpravidla bez kliček) od úst k řitnímu u pláštěnců zachycena a s pomocí bičíotvoru. U malých korýšů (např. hrotků posunuta do jícnu, dále do ţaludku natka obecná – Daphnia pulex) obvyka střeva. U kopinatců potravu posunují le jednodušší neţ u větších druhů, ale brvy. Řitní otvor pláštěnců ústí do obi u hrotnatky existuje HEPATOPANţaberní dutiny, u kopinatců přímo miKREAS. mo tělo. Hepatopankreas korýšů je různě sloţitý a umístěný v přední části trávicí STRANA 72 ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 2 FYZIOLOGIE VÝŽIVY trubice. U desetinoţců (Decapoda), tj. např. u raků, se přední část trávicí trubice rozšiřuje ve ţvýkací a filtrační ţaludek. Stěnu ţvýkacího ţaludku tvoří silně inkrustované ozubené destičky, mezi nimiţ se drtí přijatá potrava. Trávení některých druhů hmyzu (např. mšice, mery) je nedokonalé a značná část ţivin odchází z těla bez uţitku. Např. výměšky mšic obsahují ještě značné mnoţství sacharidů a mohou být včelami zpracované na medoStonoţky mají zvětšený první pár vicový med. Z nedokonalého trávení tělních končetin – ústí na nich jedová řady druhů hmyzu vyplývá i jejich exţláza, která slouţí k lovu kořisti (sto- trémní ţravost (např. u termitů – Isoptera). noţky jsou dravé) a k obraně. Trávicí soustava hlístic (Nematoda) je přímá s ústním a řitním otvorem. Trávicí trubici hmyzu tvoří: V ústním otvoru některých druhů existují kutikulární zoubky – u háďátek – A) přední oddíl (přední „střevo“): ústní otvor – vybavený ústním– útvary připomínající pilníček nebo vrústrojím (např. u střevlíků kousací) táček – slouţící k mechanickému dělení potravy. Parazitické druhy mohou hltan s jejich pomocí rozrušovat tělní struk jícen tury hostitele, ale trávicí soustava hlís vakovité vole ţvýkací ţaludek (proventrikulus), tic můţe být i zredukovaná. Do ţaludjeho stěna má silnou svalovinu ku hlístů ústí slinivkojaterní ţláza – a na vnitřní straně soustavu kutiku- HEPATOPANKREAS (játroslinivka). Pozn.: Háďátka mohou být soulárních (dentálních) výběţků, napomáhajících rozmělňování potravy částí zajímavých potravních řetězců: rostlina – háďátko – houba. Např. B) střední oddíl („střední střevo“) ţláznatý ţaludek se slepými vý- houba Dactylaria brochopaga, ze skupiny Fungi je tedy konzumentem druběţky (pylorické přívěsky) hého řádu a „predátorem“ ţivočicha. střevo (tenké a tlusté), uvnitř můţe Houba vytváří oka sestavená ze tří být hladké nebo i vytváří klky. Episvých buněk, která dokáţí během teliální buňky střeva (a také pylo0, 1 vteřiny aţ o 50 % zvětšit svůj porické přívěsky) jsou specializované vrch – aniţ by došlo k jejich poškozek produkci trávicích enzymů a k rení – a tím háďátko uvězní (a poté sorpci ţivin. usmrtí a postupně tráví, hyfy pronikají C) zadní oddíl („zadní střevo“) také do těla háďátka). pylorus (pylorická ampula), do TRÁVICÍ SYSTÉM ploštěnců které vyúsťují MALPIGHICKÉ začíná u ploštěnek vychlípitelným hlTRUBICE vylučovací soustavy tanem přibliţně uprostřed spodní strav počtu 2 – 200 kusů ny těla. Za hltanem můţe následovat střední oddíl ţaludek, ze kterého vybíhají slepě konečník (rectum) ukončené aţ bohatě větvené chodby řitní otvor (anus) gastrovaskulární soustavy. Nestráve©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 STRANA 73 2 FYZIOLOGIE VÝŽIVY né zbytky potravy ploštěnci odstraňují usmrcují krouţkovce, jiné měkz těla rovněţ přijímacím otvorem. Mokýše i ryby a mohou být nebeztolice a zejména tasemnice jsou expečné i pro člověka. trémně přizpůsobené k parazitickému hltan, přední část trávicí trubice za způsobu ţivota, jejich trávicí soustava ústním otvorem; do hltanu ústí slinje nedokonalá nebo zcela chybí (potrané ţlázy (např. plţi mají jeden pár va je přijímána pokoţkou osmoticky). slinných ţláz, hlavonoţci dva páry) Sekret ţláz dravých plţů můţe Vířníci (Rotifera) mají velikost obsahovat např. poměrně silné pouze do 2 mm – jejich trávicí soustaroztoky kyseliny asparagové neva je průchozí se samostatným ústním bo kyseliny sírové (např. rod a řitním otvorem. Potravu k ústnímu Dolium aţ 4 % H2SO4). otvoru (vybavenému ţvýkacím hltanem – mastax) přihánějí točící se vě- jícen, navazuje na hltan – ještě před vyústěním do ţaludku můţe vytvájířky brv. řet – rozšířená část trávicí trubice – Vrtejši přijímají potravu obvykle tzv. vole celým povrchem těla. ţaludek (entodermální), vakovitý Pásnic mají v ústní části trávicí orgán, který můţe např. u hlavotrubice uloţen vychlípitelný chobot. Je noţců vytvářet slepý vak („slepé uloţený v dutině (rhynchocoel) vyplstřevo“), do ţaludku ústí hepatoněné tekutinou. Chobot slouţí k lovu pankreas kořisti a také k obraně. Trávicí trubice HEPATOPANKREAS – slije do stran rozvětvená párovitými ponivkojaterní ţláza (vzniká jako stranními váčky a končí samostatným párovitá vychlípenina trávicí řitním otvorem. trubice). U plţů existuje jako mohutná nepárová ţláza. EnUspořádání trávicí trubice měkzymy uvolňované touto ţlázou kýšů odpovídá obecnému schématu tráví bílkoviny, tuky i cukry. uspořádání jednotlivých oddílů (výMimo tuto funkci se v ní ukládá jimkou je např. vyústění ţláz). Hlavglykogen a také tuk. ními oddíly trávicích soustav jsou: střevo ústa (ústní otvor), v ústní dutině konečník, poslední oddíl trávicí většiny měkkýšů existují útvary trubice před řitním otvorem („orgány“), které zajišťují mechaZe stěny konečníku hlavonoţců nické rozmělňování (strouhání, drse do plášťové dutiny můţe vycení, „kousání“) potravy – tím je chlipovat tzv. inkoustový vak se např. radula (chitinózní jazyková sépiovou ţlázou. páska). Hlavonoţci mají v ústním řitní otvor, ústí do plášťové dutiny, otvoru ostré zobákovité čelisti. ze které jsou nestrávené zbytky poPozn.: Homolice (Conus) mají travy vypuzovány otvorem mimo v přední části těl vysunutelný tělo (např. u hlemýţdě pod ulitou „chobot“ zakončený jedovým na pravé straně těla – v blízkosti bodcem. Velmi účinným jedem „dýchacího“ otvoru) STRANA 74 ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 2 FYZIOLOGIE VÝŽIVY Oddíly trávicí trubice krouţkovců (Annelida) do jisté míry odpovídají měkkýšům, ale trávicí trubice není prohnutá v plášťové dutině, prochází podélně celým tělem. U máloštětinatců (Oligochaeta) lze na prvním tělním článku rozlišit ústní otvor, dále uvnitř těla hltan (do hltanu ústí párová slinná ţláza), jícen, vole (ţláznatý ţaludek), (svalnatý) ţaludek s obsahem písku a kamínků, střevo – jehoţ povrch na hřbetní straně ţivočicha zvětšuje střevní řasa (typhlosolis), konečník, řitní otvor). Ţíţaly mají specializované ţlázy (např. vápenaté), které svými produkty chemicky upravují obsah trávicí trubice. U některých druhů (např. pijavky) je s trubicí spojena přední přísavka. Střevo pijavky lékařské (Hirudo medicinalis) má 11 slepých výběţků, do kterých můţe nasát během 20 minut aţ pětkrát více krve neţ je její normální hmotnost. Sráţení nasávané krve brání hirudin, který je uvolňován do hltanu. sou. Zvláštní funkce mají játra některých paryb (ţraloci), která jsou značně velká, obsahují hodně tuků a kromě obvyklých funkcí se podílejí na vytváření vztlaku. Trávicí soustava ţraloků ústí společně s pohlavní a vylučovací soustavou do kloaky. Paryby (Chondrichthyes) se vyznačují některými zvláštnostmi. Ţraloci mají relativně krátké střevo – jeho vnitřní povrch je zvětšen střevní řa- potaţené rohovinou. Ţelvy a krokodýli mají jen slabě vyvinutý jazyk – naproti tomu chameleoni mohou mít při uplném vysunutí jazyk delší neţ tělo. Trávicí trubice ryb (paprskoploutví – Actinopterygii) začíná koncovými, spodními nebo svrchními ústy (označení podle toho kam jsou ústa namířena a odkud je nejčastěji přijímána potrava). Trávicí soustava končí samostatným vývodem na spodní straně ryby na rozhraní těla a ocasu. Nejvíce našich ryb patří do čeledi ryb kaprovitých. Kaprovité ryby nemají typický ţaludek. Funkci ţaludku plní rozšířená část střeva. K rozmělňování potravy pouţívají kaprovité ryby poţerákové zuby (tj. přeměněný pár ţaberních oblouků – viz kapitola 3). Dravé ryby (např. candát, štika apod.) ţaludek mají. Těsně za ţaludkem některých ryb je moţné najít slepé výběţky střeva (tzv. pylorické výběţky nebo přívěsky). Játra ryb bývají velká a zpravidla 2.3.2 Zvláštnosti trávicích obsahují ţlučník. Většinu trávicích ensystémů obratlovců zymů produkuje slinivka břišní. Hlavní části trávicí soustavy ob- Pozn.:Dvojdyšní (Dipnoi) mají kloaku. ratlovců obvykle jsou ústní otvor, hlObojţivelníci (Amphibia) mají tan, jícen, ţaludek, tenké a tlusté střevo kloaku. Do nevýrazné (naznačené) (často i slepé střevo), konečník a řitní dvanáctníkové části střeva ústí ţlučník otvor. Do trávicí soustavy ústí specia- a slinivka břišní, coţ je obvyklé lizované ţlázy (slinivka břišní a ţluč- i u dalších skupin obratlovců. ník jater), dovnitř trubice uvolňují své Plazi (Sauropsida, Reptilia), produkty také specializované buňky obojţivelníci a ptáci (Aves) – nemají a drobné ţlázky stěn trávicí trubice. svalnaté–pysky, např. ţelvy mají čelisti ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 STRANA 75 2 FYZIOLOGIE VÝŽIVY S výjimkou ţelv jsou dnes ţijící plazi atp.). V potravě většiny ptáků přesto ozubení. převaţují semena a části jiných rostNěkteří hadi jsou schopní polykat linných orgánů, často s nízkým obsai nepřiměřeně velká sousta (několikrát hem vody a s vysokým obsahem celuvětší neţ jejich hlava), vzhledem losy. Trávení a vstřebávání takové poke zvláštnímu spojení kostí čelistí. travy je obtíţnější neţ u masité stravy U dvou druhů ještěrů a mnoha druhů – např. hoacin chocholatý (Opisthohadů existují jedové ţlázy, produkující comus hostin) z Jiţní Ameriky se ţiví velmi účinné jedy, např. jed nejjedova- zejména listy vavřínů. Listy fermentují tějšího hada světa taipana, který ţije na ve voleti a procházejí trávicí soustavou severovýchodě Austrálie, velmi rychle i více neţ 40 hodin – naproti tomu tráblokuje nervová a míšní centra oběti. vicí soustavou husy můţe potrava proJedové zuby hadů jsou buď duté nebo jít pouze za 90 minut. mají jejich zuby rýhu, kterou jed stéká. Trávicí soustavy ptáků mají speKobra černokrká (Naja nigricollis) cializované části (zejména vole, můţe aţ na vzdálenost 4 m vystříknout ţláznatý ţaludek – proventriculus – jed ze zubů – při zásahu očí dojde svalnatý ţaludek – ventriculus s rohok oslepnutí. vitou vrstvou uvnitř a často i s drobNěkteré druhy jedovatých hadů nými spolykanými kaménky); na konci po kousnutí (uštknutí) kořist drţí, ale trávicí trubice střevo vytváří slepá jiné ji raději pustí, aby předešli moţ- střeva apod. Ptákům, kteří konzumují nému poškození svého těla – a teprve málo potravy rostlinného původu nebo po určité době ji mrtvou vyhledají ţádnou (např. dravci), mohou některé s pomocí velmi účinných chuťových, oddíly trávicí soustavy chybět (nebo čichových (pachových) a tepelných či- mohou být zredukovány). del. Zuby krokodýlů nemohou ukusovat části kořisti, krokodýl se většinou zakousne a poté se snaţí kroucením celého těla ukroutit i značně velké sousto. Dutiny trávicí a dýchací soustavy jsou u krokodýlů zcela odděleny. Aligátoři mohou mít v ţaludku kamení a štěrk, který napomáhá drcení potravy. Ptáci (Aves) přijímají potravu zobákem. Zobáky různých druhů ptáků jsou přizpůsobeny k přijímání velmi rozmanité potravy (např. kolibřík – nektar, sokol – maso, volavka – ryby, vlaštovky – hmyz, dlask – semena STRANA 76 Ve ţláznatém ţaludku začíná chemické trávení, které pokračuje v dalších oddílech trávicí trubice a je doplněno mechanickým rozmělňováním ve svalnatém ţaludku. PANKREAS uvolňuje do dva- náctníku amylázy, lipázy i proteolytické enzymy třemi vývody (pro moţnost srovnání uvádíme, ţe u člověka existuje zpravidla jeden – méně často dva vývody). Do dvanáctníku ptáků ústí jeden i více ţlučovodů z jater (u člověka jeden). Trávicí trubice ptáků je zakončena kloakou. Na přechodu konečníku a kloaky najdeme ţlázu s vnitřní sekrecí Fabriciovu bursu (viz kapitola 9). ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 2 FYZIOLOGIE VÝŽIVY Potrava ptáků můţe ovlivňovat barvu peří, např. plameňáci (Phoenicopterus ruber) nebo kanáři (Serinus serinus) – bez vhodné potravy ztrácejí růţové (oranţové) zbarvení. otvor. Rozdíly mezi savci jsou např. v délce trávicí trubice, v uspořádání a počtu zubů v dutině ústní, v enzymatickém vybavení (např. α –amylázu slin produkují slinné ţlázy člověka, Trávicí soustavu savců členíme opice a prasete, ale jiţ ne býloţravců) na dutinu ústní, hltan, jícen, ţaludek, aj. tenké a tlusté střevo, konečník a řitní Obr. č. 4: Porovnání trávicích soustav vybraných druhů masožravců a býložravců, Býloţravci – a býloţravé druhy ţivočichů obecně – mají trávicí trubice delší, členitější a rozsáhlejší neţ masoţravci. Např. ţaludek koně má objem 18 litrů, tenké střevo 64 litrů a tlusté střevo 130 litrů – a délku i více neţ 30 m. Skot – ale také jeleni a jiní přeţvýkavci – mají tato další přizpůsobení, která jim umoţňují přijímat a efektivně vyuţívat rostlinnou potravu: trávicí soustava je více rozčleněna, její délka můţe dosahovat aţ 50 m – součástí soustavy je značně ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 STRANA 77 2 FYZIOLOGIE VÝŽIVY velký "zásobník" potrav„ (bachor“ – objem u skotu aţ 200 litrů ţaludek skotu (přeţvýkavců) má čtyři části (bachor, čepec, kniha, slez). Potrava prochází po uškubnutí a smačkání v ústech do bachoru. Zde je uloţena a po určité době se vrací opět do dutiny ústní (obvykle přes čepec) k mechanickému zpracování. Dále postupuje přes čepec (2 – 4 l) do knihy (7 – 18 l) a teprve potom se dostává do vlastního ţaludku, kterým je slez. Existují i různé modifikace (např. lamy a velbloudi nemají knihu). v zaţívacím traktu přeţvýkavců najdeme mikroorganismy, např. bakteriální flóru a některé nálevníky. Různé druhy těchto mikroorganismů syntetizují hydrolytické enzymy CELULÁZY, které rozkládají celulosu, a mohou syntetizovat i některé potřebné látky (např. vitaminy), které jsou dále vyuţitelné buňkami přeţvýkavce. Vztah těchto mikroorganismů k přeţvýkavcům můţeme označit jako symbiózu. Pozn.: Celulóza – přestoţe není trávena – příznivě ovlivňuje i trávení člověka, neboť podněcuje sliznice trávicí trubice k produkci látek, které např. usnadňují průchod potravy (tráveniny i stolice) trávicí trubicí. s pomocí jazyka (pohybuje se jako píst vzhůru k patru) procedí mimo tělo přes mezery mezi kosticemi – a poté potravu polyká. 2.4 Funkční organizace a činnost trávicí soustavy savce na příkladu člověka Základem trávicí soustavy většiny ţivočichů i člověka je trávicí trubice. Její struktura bude popsána dále u tenkého střeva. Hlavní části trubice jsou DUTINA ÚSTNÍ, HLTAN, JÍCEN, ŽALUDEK, TENKÉ A TLUSTÉ STŘEVO a KONEČNÍK. Do trávicí trubice člověka ústí slinné ţlázy, slinivka břišní, ţlučník a řada drobných ţlázek trávicí trubice. 2.4.1 Ústa a dutina ústní DUTINA ÚSTNÍ má různý tvar i velikost. Potrava se do ní dostává ústy (ústním otvorem). V dutině ústní Trávicí trubice všech savců končí člověka probíhá: zakončením konečníku – řitním otvo- chemická analýza přijímané potravy (tj. receptory analyzují látky rem. Pouze u vejcorodých existuje ješrozpuštěné ve slinách) tě kloaka a u vačnatců zbytek kloaky. Zajímavou adaptací na příjem po- mechanické zpracování potravy, promíchání potravy a její obalení travy jsou kostice velryb (např. slinami plejtvák obrovský – Balaenoptera částečné natrávení sacharidů musculus). Plejtvák nabere do α–amylázou slin tlamy vodu s potravou, vodu STRANA 78 ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 2 FYZIOLOGIE VÝŽIVY částečná likvidace mikroorgaSLINNÉ ŽLÁZY člověka vyloučí nismů, které přicházejí s potravou, za 24 hodin celkem 0, 75 – 1, 5 litru antibakteriální působení enzymu – slin. Ţivočichové produkují velice rozLYSOZYM dílná mnoţství slin. Někteří savci mají slinné ţlázy zakrnělé nebo jim i chybí (např. tuleni a velryby). Naopak slinné ţlázy skotu vyloučí, podle způsobu A) Jazyk (lingua) krmení (přijímané potravy), 60 aţ 150 JAZYK, umístěný v dutině ústní, litrů slin za 24 hodin. je pohyblivý sval s receptorovými Sliny člověka obsahují 99 % vostrukturami. I při vypláznutí jazyka vi+ + – – díme u člověka jen jeho první dvě tře- dy, ionty K , Na , Cl , HCO3 , dále obtiny (tzv. patrovou část jazyka). Hlta- sahují fluorid, thyocyanát, a další látky nová část jazyka vidět není. Tato část (např. ionty jodidové). V případě přijejazyka obsahuje příklopku hrtanovou tí léků mohou sliny obsahovat rovněţ (epiglottis), uzavírající dýchací cesty léky. REAKCE SLIN je v klidu slabě při polykání – je tvořena převáţně kyselá (pH = 6, 35 aţ pH = 6, 85). Kolísání pH probíhá v rozmezí pH = elastickou chrupavkou. 5, 6 aţ pH = 7, 6. Jazyk člověka má nezastupitelnou roli při konečném formování řeči. Sliny plní následující funkce: umoţňují hladké polknutí sousta Bez jazyka není řeči. podporují vnímání chuti mají dezinfekční a čistící účinky (např. dezinfekční funkce thyocyaB) Sliny a slinné ţlázy nátu, vliv fluoridu slin na sniţování SLINY jsou produkty SLINkazivosti zubů aj.) NÝCH ŽLÁZ – uvolňované do dutiny zvlhčují dutinu ústní v období ústní. mezi jídly a usnadňují řeč Sliny člověka produkují drobné Sliny člověka obsahují trávicí enţlázky a tři páry velkých slinných zym ALFA–AMYLÁZU (PTYALIN), ţláz: který štěpí rostlinný škrob a glykogen ŽLÁZA PŘÍUŠNÍ (glandula paro- aţ na maltosu (popř. aţ na glukózu). tis), produkuje přibliţně 25 % ob- Štěpeny jsou 1 – 4 vazby mezi glukójemu slin a uvolňuje vodnatý sekret zovými jednotkami. K úplnému roz ŽLÁZA PODČELISTNÍ (glandula štěpení škrobu však můţe dojít submandibularis), glandula mandi- v dutině ústní, hltanu, jícnu (popř. bularis, produkuje asi 70 % objemu v ţaludku), pouze v tom případě, je–li slin dostatečně dlouhá doba od doby smí ŽLÁZA PODJAZYKOVÁ (glandu- sení škrobu se slinami (tj. kontaktu alla sublingualis) produkuje asi 5 % fa–amylázy se škrobem) do okamţiku, objemu slin kdy dojde k promísení přijímané potravy s ţaludečním obsahem. Kyselá ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 STRANA 79 2 FYZIOLOGIE VÝŽIVY reakce ţaludečního obsahu ruší aktivi- ších částech trubice (s výjimkou vnějtu alfa–amylázy (přibliţně při pH = 4). šího svěrače konečníku) je svalovina U ţivočichů se můţeme setkat hladká, tj. vůlí neovladatelná. s různými odlišnostmi. Např. přeţvýkavci nemají ve slinách trávicí enzymy. Pijavky a komáři mohou do krve, 2.4.3 Ţaludek při jejím sání, uvolňovat protishlukují- (ventriculus, gaster) cí (antikoagulační) látky (např. hiruA) Funkce ţaludku din) apod. Ţaludek je uloţen pod bránicí SEKRECE SLIN probíhá reflexně podle aktuální potřeby. Je např. v dutině břišní (dutina břišní je vystlázvyšována dotykem potravy v ústech, na pobřišnicí – peritoneum). Ţaludek chutí, vůní, pohledem na potravu apod. je pro pevná sousta většinu času v podstatě uzavřen a dochází v něm k mechanickému a chemickému zpracování potravy a k jejímu převedení 2.4.2 Hltan (pharynx) na tráveninu – chymus (s částečkami a jícen (oesophagus) menšími neţ 1 mm), který poté přeHLTAN a JÍCEN jsou dalšími chází do dvanáctníku. oddíly trávicí trubice, které převádějí Hlavní funkce ţaludku jsou potravu do ţaludku. Celková délka jíc- následující: nu je 23 aţ 30 cm. Rychlost průchodu ŽALUDEK (u člověka zejména potravy jícnem je přibliţně 4 – 7, přední – proximální část) je zásob5 cm/s. níkem přijaté potravy Do jícnu se potrava dostává sloţi- zajišťuje mechanické převedení potravy na tráveninu – chymus tým reflexním dějem (polykáním), při kterém dochází k umístění sousta na ŽALUDEČNÍ ŠŤÁVA, uvolňovaná jazyku, zvednutí jazyka a přitisknutí do ţaludku, se podílí na dalším sousta na tvrdé patro. Následuje zvedzkapalňování potravy a obsahuje, nutí měkkého patra a uzavření nosohlv okamţiku uvolnění, některé neútanu. Příklopka hrtanová uzavírá hrtan činné formy trávicích enzymů a tlak kořene jazyka současně vtlačuje (zejména pepsinogeny) sousto do hltanu a dále do jícnu. Jíc- HCl, uvolňovaná do ţaludku nem je sousto posouváno kontrakcemi z parietálních buněk, vytváří kruhové svaloviny – jícen se „otvírá“ uvnitř ţaludku kyselé prostředí, před soustem a za ním se jeho průsvit které: opět „zavírá“ (na rozdíl od průdušnice je vhodné pro denaturaci bílkodýchací soustavy, která má trvale otevin, depolymerizaci kolagenu vřený průsvit). apod. je příznivé pro přeměnu 3 pepNa počátku trávicí trubice a ještě sinogenů na 8 PEPSINŮ a pro v přední části jícnu je příčně pruhovaaktivní působení pepsinů ná svalovina ovladatelná vůlí. V dalSTRANA 80 ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 2 FYZIOLOGIE VÝŽIVY ničí většinu choroboplodných bakterií, přijatých s potravou brání znehodnocení některých potřebných látek (např. vitaminů B1, B2, C) a tzv. vnitřní faktor v ţaludeční šťávě je nutný pro účinnou resorpci (např. vitaminu B12) usnadňuje vstřebávání ţeleza, vápníku a dalších minerálních látek, např.: o pomáhá redukci Fe3+ na Fe2+, který je lépe vstřebatelný o převádí těţko rozpustný CaCO3 (těţko rozpustný) na CaCl2 (rozpustný) K dalším funkcím ţaludku patří: funkce související s trávením a vstřebáváním např. lipáza v ţaludeční šťávě kojenců štěpí jiţ v ţaludku tuky pokud je potrava dobře promíchána se slinami – můţe ještě setrvačně působit alfa–amyláza slin v omezené míře se v ţaludku vstřebávají některé látky (např. alkohol, některé léky) uvolňování tkáňových hormonů některé ţaludeční buňky produkují hormon GASTRIN, zvyšuje aktivitu ţaludku a má i jiné funkce B) Sekreční aktivita ţaludku FÁZE SEKREČNÍ AKTIVITY ŽALUDKU. Při Rozlišujeme tři první fázi (tzv. mozková fáze) dochází např. vlivem vůně a chuti potravy a jejím kontaktem s buňkami dutiny ústní ke stimulování ţaludeční sekrece prostřednictvím nervového systému (parasympatiku přes nervus vagus). Současně je jiţ uvolňován gastrin, který přes cévní systém rovněţ zvyšuje sekreční aktivitu ţaludku. Po příchodu potravy česlem (cardia) do ţaludku, začíná druhá fáze ţaludeční sekrece (ţaludeční fáze), kdy je sekrece ţaludeční štávy nejvyšší. Významným podnětem, stimulujícím tuto fázi, je mechanický kontakt přijímané potravy s buňkami sliznice trávicí trubice. Třetí fází sekrece, zajišťované buňkami sliznice ţaludku, je tzv. střevní fáze, při níţ probíhají procesy ukončující setrvání trávené potravy v ţaludku a její převedení do střeva. Vhodnost a stupeň připravenosti ţaludečního obsahu pro zpracování ve střevech je přitom analyzována buňkami sliznice duodena (tj. první částí tenkého střeva, viz dále) a vyprazdňování ţaludku můţe být hormonálně i nervově urychlováno i zpomalováno (včetně regulace ţaludeční sekrece). KAPACITA ŽALUDKU člověka je 1 – 2 litry a můţe se i zvětšovat např. při pokračujícím dráţdění zakončení vláken bloudivého nervu (nervus vagus, viz kapitola 10) v horní části jícnu (tzv. vagový reflex). Dutina ţaludku je vystlána sliznicí, jejíţ buňky se velmi rychle vyměňují (zpravidla za 1 – 3 dny). Sliznice je odolná vůči chladu (např. zmrzlina) i horku (např. teplá polévka) a neumoţňuje rozsáhlejší vstřebávání látek. ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 STRANA 81 2 FYZIOLOGIE VÝŽIVY V ţaludku se omezeně vstřebávají PEPSINY, kromě hlavní funkce štěpepouze některé látky (např. alkohol, vo- ní bílkovin, rovněţ sráţí v ţaludku da, elektrolyty, některé léky – aspirin). mléko. U kojenců je mléko v ţaludku Vnitřní povrch ţaludeční sliznice sráţeno chymozinem (tzv. syřidlo). je poset ţaludečními jamkami, v nichţ Optimální pH pro funkci pepsinů je vyúsťují ţaludeční ţlázky. Jamky 1, 5 aţ 3, 5. Trávení bílkovin u vývo(i dutinky ţláz) jsou vystlané pohárko- jově niţších ţivočichů neprobíhá za vými buňkami. BUŇKY ŽALUDEČNÍ kyselé, ale spíše za neutrální reakce (tj. přibliţně pH = 7). SLIZNICE A ŽLÁZ uvolňují dovnitř 4) DALŠÍ TYPY BUNĚK ţaludţaludku ţaludeční šťávu v mnoţství přibliţně 2 – 3 litry denně. Rozlišuje- ku produkují např. tkáňový hormon me tři typy specializovaných sekreč- gastrin. Mezi jiţ zmíněnými buňkami ţaludku existují také nediferencované ních buněk ţaludeční sliznice: kmenové buňky – díky jejich nepřetr1) MUCINÓZNÍ (hlenotvorné) ţitému dělení dochází k obměně růzBUŇKY (tzv. Brunnerovy ţlázky) ných typů opotřebovaných buněk ţaprodukují MUCIN (zásaditý hlen, alka- ludku, které – pokud jsou v kontaktu lický hlen), který pokrývá sliznici ţa- s kyselým prostředím ţaludku, obvykle ludku a brání jejímu poškození zejmé- přeţívají max. 7 dní. na autonatrávením. Pozn.: NEDIFERENCOVANÉ KME2) PARIETÁLNÍ BUŇKY (náNOVÉ BUŇKY jsou středem pozorstěnné buňky) produkují HCl. HCl vynosti řady biologických oborů. Bylo tváří uvnitř ţaludku kyselé prostředí. prokázáno, ţe existují u všech ţivočiKyselina je uvolňována v koncentraci chů – včetně např. houbovců (Porife0, 1 aţ 0, 2 % při pH = 0, 85. ra). Dělením kmenové buňky vznikne V přítomnosti zásaditých sloţek ţaluopět kmenová buňka, která má současdečního obsahu je uvnitř ţaludku výně schopnost diferencovat se na různé sledné pH = 2 aţ pH = 4. Kyselina jiné buněčné typy. chlorovodíková vzniká z iontů Cl–, které přecházejí přes parietální buňky do dutiny střeva z krevních kapilár a iontů H+, vznikajících v parietálních buň- C) Motilita ţaludku kách z vody a disociací H2CO3. MOTILITOU ŽALUDKU rozuParietální buňky dále produkují míme celkovou pohyblivost a aktivitu ţaludeční vnitřní faktor – bílkovinu, ţaludku, vyvolanou kontrakcemi jeho nutnou pro vstřebávání vitaminu B12 svaloviny. v tenkém střevě. Přibliţně uprostřed ţaludku leţí 3) HLAVNÍ BUŇKY produkují pacemakerová oblast, ve které sponPEPSINOGENY (tj. neaktivní formy tánně (podle určitých spouštěcích podenzymů, štěpících bílkoviny). V kyse- nětů) vznikají signály pro zahájení pelém prostředí ţaludku člověka dochází ristaltických vln (kontrakcí). Obsah ţa(při pH < 5) k přeměně tří neúčinných ludku je nejprve stlačován směrem od pepsinogenů na 8 účinných pepsinů. STRANA 82 ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 2 FYZIOLOGIE VÝŽIVY česla proti vrátníku – kaudálním směrem (I. propulze), ale protoţe nemůţe projít do střeva (pro hutný obsah ţaludku je vrátník prakticky uzavřen), je v distální části ţaludku drcen (II. drcení) a kousky potravy se vracejí v průběhu vlny zúţeným průsvitem ţaludku zpět orálním směrem (III. retropulze). Při těchto pohybech a při působení ţaludeční šťávy je potrava přeměněna na polotekutou hmotu, tzv. TRÁVENINU nebo CHYMUS. Rozlišujeme slabší MIXÁŽNÍ vlny (přibliţně 80 % pohybů) a silnější PERISTALTICKÉ vlny (20 %), při kterých jiţ prochází obsah ţaludku po částech v tekutém stavu do střev. Značně komplikovanou humorální regulaci zajišťuje soubor hormonů (viz kapitola 9.9.1 aj.). Výrazný vliv na aktivitu ţaludku mají především tkáňový hormon GASTRIN. Gastrin je uvolňován buňkami antra sliznice ţaludku, dále některými buňkami duodena a DELTA–buňkami Langerhansových ostrůvků. Gastrin je směs peptidů sloţených ze 13 aţ 34 aminokyselin (bývají rozlišovány jeho různé formy se 14, 17 a 34 aminokyselinami). Gastrin vyvolává např. stahy ţaludku a tenkého střeva, zvyšuje sekreci ţaludeční šťávy, střevní a pankreatické štávy i ţluče a zvyšuje průtok krve trávicí soustavou. Sekreci gastrinu a jeho uvolňování vyvolávají mechanické podněty D) Řízení ţaludeční sekrece (např. kontakt potravy se stěnou ţaludku, rozpínání ţaludku) a chemické Ţaludek je řízen kombinací re- podněty (např. acetylcholin, alkohol, flexních (tj. nervových) a humorál- hormony). ních mechanismů. Hormony, které stimulují uvolňoREFLEXNÍ MECHANISMY jsou vání gastrinu jsou např. BOMBESIN, spouštěny z CNS jako první. Vliv mo- uvolňovaný rovněţ buňkami ţaludeční hou mít jevy, které s příjmem potravy sliznice a dále růstový hormon STH, často přímo nesouvisejí. Inhibici ţaluuvolňovaný z adenohypofýzy. Hormodeční aktivity např. vyvolávají psyny, inhibující uvolňování gastrinu, jsou chické vlivy a bolest. Stimulaci aktinapř. VIP, SEKRETIN, SOMATOvity ţaludku vyvolávají rovněţ psySTATIN (tj. převáţně tkáňové hormochické vlivy, ale také chuť a vůně pony duodena, viz také kapitola 9). Degratravy, podráţdění dutiny ústní, hypodace gastrinu je prováděna glykemie (tj. nízká hladina cukru v ledvinách. v krvi) aj. Ţaludek je inervován vegetativním autonomním nervstvem. Sympatikus inhibuje činnost ţaludku a v podstatě i celé trávicí soustavy. Parasympatikus aktivuje činnost ţaludku a trávicí soustavy. Vyprazdňování ţaludku Překotnému vyprazdňování ţaludku zabraňuje celý řetězec reakcí. Chymus působí na buňky sliznice duodena svým mnoţstvím a zejména kvalitou (tj. sloţením svého obsahu) – ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 STRANA 83 2 FYZIOLOGIE VÝŽIVY pravděpodobně ve střevech existují senzorické kartáčové buňky, které zajišťují analýzu tráveniny a získané informace předávají na jiné buňky trávicí trubice ve svém okolí. Kromě jiţ uvedených souvislostí a regulací, existují mnohé další, např. při zvýšení tlaku v duodenu přibliţně o 1, 3 – 2 kPa nebo při působení pH< 2 inhibiční vlivy převaţují, coţ vede ke sniţování dodávek nového chymu do tenkého střeva. Naopak, při pH>3 jsou inhibiční vlivy slabé a ţaludek se vyprazdňuje rychleji. Chemické sloţení a přítomnost různých látek v chymu vyvolává tvorbu a uvolňování tkáňových hormonů ve stěně duodena. Např. obsah lipidů v chymu vyvolává v buňkách sliznice duodena uvolňování GIP (gastric inhibitory peptide). Prostřednictvím této látky (hormonu) dojde přes krevní oběh k inhibici peristaltiky ţaludku. E) Zvracení ZVRACENÍ je sloţitý reflexní děj, aktivovaný z centra pro zvracení, v retikulární formaci prodlouţené míchy. Při zvracení dochází k opačnému pohybu natrávené potravy (tj. z ţaludku zpět do dutiny ústní). Zvracení můţe být vyvoláno neobvyklým či nadměrným dráţděním trávicího ústrojí (např. alkoholem, neţádoucími a nebezpečnými látkami, mechanickým dráţděním sliznice hltanu, dráţděním trávicí trubice při přejedení apod.). V těchto případech jde o PERIFERNÍ REFLEXNÍ ZVRACENÍ. Kromě uvedených případů vyvolávají zvracení rovněţ jiné vlivy (např. psychické podněty při pohledu na něco odporného, nepřiměřená stimulace statokinetického čidla ve vnitřním uchu při těhotenství, nitrolební tlak při Příliš rychlé zvyšování kyselosti mozkových nádorech, bolest, léky, toobsahu duodena vyvolává uvolňování xiny apod.). Tyto podněty vyvolávají dalších tkáňových hormonů z buněk CENTRÁLNÍ REFLEXNÍ ZVRACEsliznice duodena, např. VIP (vasoak- NÍ. tivního intestinálního peptidu), SEKRETIN, SOMATOSTATIN, které Příznaky zvracení jsou nauzea inhibují motilitu ţaludku a také sekreci (nucení ke zvracení), rozšíření zornic, kyselé ţaludeční šťávy. slinění (salivace), zblednutí, pocení, nevolnost, zrychlení srdeční činnosti (tachykardie) aj. U masoţravců a všeţravců se Zvracení (a také průjem) lze zvyšuje aktivita ţaludku po šesti aţ patnácti minutách od přijetí potravy. označit za fyziologické obranné reakV ţaludku člověka zůstává potrava asi ce, neboť je jimi výrazně zkrácena dél2 aţ 6 hodin. Vyprazdňování ţaludku ka expozice látek, které by nás (ţivočiv intervalech přibliţně 20 sekund trvá chy) mohly poškodit. 3 – 4 hodiny a probíhá aţ do jeho úplného vyprázdnění. U býloţravců najdeme v ţaludku zbytky potravy i po několika dnech. STRANA 84 ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 2 FYZIOLOGIE VÝŽIVY Doba průchodu natrávené potravy od úst na konec tenkého střeva je 7 aţ 9 hodin. Během této doby je Ze ţaludku prochází chymus do ukončeno trávení a je vstřebána většina tenkého střeva. TENKÉ STŘEVO dě- ţivin a vody z přijaté potravy. líme na 25 – 30 cm dlouhý DVANÁCTNÍK (DUODENUM) A 2, 5 – 3 metry dlouhý LAČNÍK (JEJUNUM) A) Pobřišnice, řez střevem a asi 3, 5 m dlouhý KYČELNÍK (ILE- a struktura střevní sliznice UM). Pozn.: Střeva ţivých lidí jsou POBŘIŠNICE (PERITONEUM) kratší, po smrti dojde k ochabnutí jevystýlá dutinu břišní jako parietální jich svaloviny a prodlouţení délky ten(nástěnné) peritoneum a přechází na kého střeva např. z 5 m aţ na 7 m. povrch většiny orgánů dutiny břišní jaV tenkém střevě je dokončeno ko viscerální (útrobní) peritoneum. trávení a probíhá v něm vstřebávání. Mezi nimi je pobřišnicová (peritoneálPro účinné trávení a vstřebávání jsou ní) dutina. Od pobřišnice se k většině důleţité REGULAČNÍ FUNKCE DU- orgánů dutiny břišní táhne mezenteriODENA. Buňky sliznice duodena fun- um. MEZENTERIUM (MESENTEgují jako analyzátory tráveniny, mající RIUM, OKRUŽÍ, ZÁVĚS) je dvojitá schopnost analyzovat např. mnoţství peritoneální řasa (dvě navzájem slepeglukózy, aminokyselin a mastných ky- né blány serózního epitelu) spojující selin v chymu, produkovat a uvolňovat stěnu dutiny břišní s vnitřními orgány. řadu tkáňových hormonů, které bez- Mezi blánami je největší koncentrace prostředně ovlivňují aktivitu celého vaziva, cév a nervů, mechanoreceptotrávicího systému (viz třetí fáze žaludeční rů, lymfatických cév a kapilár. Mezensekrece a kapitola 9). terium (mimo jiné) udrţuje vnitřní orDo dvanáctníku člověka ústí gány v odpovídajícím místě dutiny vývod ze slinivky břišní a ze ţluční- břišní a zabraňuje např. zauzlení a nepřiměřenému zkroucení střev. Struktuku. ry mezenteria tvoří i povrch trávicí Potrava je v tenkém střevě rozlo- trubice (epitel serózy). Typem mezenţena aţ na "stavební kameny látek", teria jsou rovněţ předstěry (závěsy), které pasivním nebo aktivním transpor- např. VELKÁ PŘEDSTĚRA (omentem přecházejí přes buňky střevní sliz- tum majus), která spojuje zadní břišní nice (tzv. BUŇKY ENTEROCYTŮ) stěnu s velkým zakřivením ţaludku do krve. Do krve jsou transportovány a dále zakrývá příčný tračník a kličky např. monosacharidy, aminokyseliny, tenkého střeva jako přehoz na lůţku. mastné kyseliny s počtem uhlíků men- Obsahuje velké mnoţství tukové tkáně ším neţ deset. Mastné kyseliny s po- a můţe výrazně omezit šíření případné čtem uhlíků větším neţ deset jsou infekce v dutině pobřišnice. transportovány do lymfy a teprve přes lymfatické cévy se dostávají do krve. 2.4.4 Tenké střevo (intestinum tenue) ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 STRANA 85 2 FYZIOLOGIE VÝŽIVY Na řezu střevem (velmi podobně v celé trávicí trubici, včetně ţaludku, počínaje jícnem), je moţné, směrem od povrchu dovnitř, rozlišit tyto vrstvy: I. SERÓZA, „dvojvrstvá útrobní pobřišnice“. Vnější vrstvu serózy tvoří na povrchu střeva jednovrstevný dlaţdicový epitel (mezotel), pod epitelem je vrstva řídké pojivové tkáně serózy II. SVALOVÁ VRSTVA o podélná hladká svalovina (longitudinální vrstvy, STRATUM LONGITUDINALE) o svalovina okruţní (STRATUM CIRCULARE), III. SUBMUKÓZA, podslizniční vazivo IV. MUKÓZA (sliznice) o svalová vrstva sliznice (muscularis mucosa) o slizniční vazivo (lamina propria) o epitel Pozn.: Obdobnou čtyřvrstvou stavbu jako stěna střeva mají i stěny dutých orgánů vylučovací, rozmnoţovací a dýchací soustavy. z této pleteně řídí převáţně motilitu jednotlivých částí trávicí trubice. II. PLEXUS SUBMUCOSUS, Meissnerova submukózní pleteň (podslizniční nervová pleteň) je vnitřní síť neuronů, doplněná vlákny sympatiku a parasympatiku. Přes tuto vrstvu jsou přepojovány informace z receptorových struktur (tzn. síť plní senzorické funkce). Plexus submucosus má vztah rovněţ k sekreční aktivitě buněk sliznice. Nervové informace, které přicházejí do střev, jsou vedeny pregangliovými a postgangliovými vlákny sympatiku a parasympatiku. Součástí pletení jsou orgánová smyslová vlákna z receptorových struktur (buněk a jejích částí). Kromě vláken, aktivitu střev ovlivňují samostatné STŘEVNÍ NERVOVÉ BUŇKY (enterální neurony), rozmístěné v obou pleteních. Buňky vytvářejí samostatné, do značné míry nezávislé, reflexní oblouky, které za spoluúčasti tkáňových hormonů kontrolují pohyby střeva a činnost slizničních ţláz. Pozn.: Marieb, E. N. (2005) uvádí, ţe celkový počet neuronů trávicí trubice člověka je srovnatelný Inervaci celé trávicí trubice zajiš- s počtem neuronů celé míchy a činí odhadem 100 milionů. ťují dvě nervové pleteně: I. PLEXUS MYENTERICUS, Auerbachova myenterická pleteň (nervová pleteň střevní svaloviny) je zevní síť neuronů (mezi podélnou a okruţní svalovou vrstvou). Impulzy STRANA 86 ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 2 FYZIOLOGIE VÝŽIVY Obr. č. 5: Příčný řez trávicí trubicí člověka (upraveno podle různých autorů) ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 STRANA 87 2 FYZIOLOGIE VÝŽIVY Obr. č. 6: Struktura sliznice tenkého střeva člověka (upraveno podle více zdrojů) B) Sliznice tenkého střeva K účinnému trávení a vstřebávání je nutný značně velký povrch SLIZNICE TENKÉHO STŘEVA. V průběhu vývoje došlo k několikanásobnému zprohýbání sliznice tenkého střeva. Vnitřní povrch sliznice tenkého střeva člověka odpovídá ploše 100 aţ 300 m2 (pro moţnost srovnání uvádíme, ţe povrch celého těla člověka je přibliţně 2 m2). Nejhrubší zprohýbání uvnitř střeva tvoří 8 – 10 mm vysoké příčné CIRKULÁRNÍ ŘASY sliznice (tzv. Kerckringovy záhyby, plicae cirkulares – Kerckringi), zvětšující vnitřní povrch střeva – vystlaný sliznicí – aţ třikrát. Hlavní tři vrstvy sliznice směrem zevnitř jsou epitel, slizniční vazivo (lamina propria) a svalová vrstva sliznice . Epitel pokrývá klky i mezery mezi nimi. KLKY (villi intestinales) zvětšují vnitřní povrch střeva aţ desetkrát, na příčném řezu mají přibliţně kruhový průřez. Délka klku je 0, 5 – 1 mm a jejich hustota 20 – 40 klků na 1 mm2. STRANA 88 Epitel tvoří jedna VRSTVA ABSORPČNÍCH BUNĚK (ENTEROCYTY, resorpční buňky, jednovrstevný cylindrický epitel). Resorpční buňky obsahují velký počet mitochondrií (aktivní vstřebávání je náročné na energii) a také rozsáhlé endoplazmatické retikulum (díky retikulu mohou vznikat chylomikrony, nezbytné při vstřebávání tuků). Uvnitř klků najdeme centrální lymfatickou cévu a cévy krevní. Vlákna hladké svaloviny uvnitř klku umoţňují jeho zkracování a prodluţování. Kaţdá buňka má na straně přivrácené do dutiny střeva silně zprohýbanou povrchovou cytoplazmatickou membránu v MIKROKLKY (kartáčový lem). Počet mikroklků obvykle činí aţ 3000 na jednu buňku. Mají průměr 0, 1 mikrometru a délku 1, 4 mikrometru a díky nim má vnitřní plocha střeva člověka obsah aţ 300 m2. Mikroklky pokrývá GLYKOKALYX, tvořený mukopolysacharidy. Součástí glykokalyxu a povrchových biomembrán enterocytů jsou střevní trávící enzymy. V mikro- ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 2 FYZIOLOGIE VÝŽIVY prostoru mezi mikroklky enterocytů najdeme rovněţ pankreatické enzymy. Trávení je zde dokončováno v kontaktu s enzymy biomembrány za účinného přispění pankreatických enzymů (tzv. MEMBRÁNOVÉ TRÁVENÍ). V oblasti mikroklků dochází rovněţ ke vstřebávání látek. Podobně jako v ţaludku, najdeme ve stěnách střeva pohárkové buňky produkující hlen (chrání střevní stěnu před natrávením a zvlhčuje tráveninu). Ve slizničním vazivu tenkého střeva dále leţí buňky lymfatické tkáně (MALT – lymfatická tkáň vázaná na mukózu). Přímo ve sliznici střeva jsou tzv. M–BUŇKY (buňky mikrozáhybů klků), které jsou schopné identifikovat cizí částice – součást systému GALT (viz kapitola 7). M–buňky jsou schopné zachycovat antigeny a zajišťovat jejich přenos na ACP buňky (antigen prezentující buňky), které aktivují lymfocyty. Část ACP buněk a lymfocytů je poté transportována dále do těla, jehoţ struktury se mohou cíleně připravit na konkrétní prezentovaný antigen. o Brunnerovy ţlázky, uvolňující alkalický sekret bez trávicích enzymů a Lieberkühnovy ţlázky (krypty). Hlavní funkcí sekretů těchto ţlázek je neutralizace kyselého ţaludečního obsahu a ochrana střevní sliznice. Sekret ţlázek neobsahuje u člověka trávicí enzymy. Enzymy a další látky, potřebné pro trávení ve střevech, převáţně pocházejí ze ţaludeční šťávy a z pankreatické šťávy. Další důleţité enzymy jsou zakotveny v povrchových biomembránách enterocytů, v jejichţ okolí zpravidla také dochází k aktivizaci pankreatických enzymů, uvolňovaných do střeva v neaktivní formě. Buňky střevní sliznice ţijí asi 2 dny a celá sliznice se vymění přibliţně za tři aţ šest dní. Buňky (přes ochranu hlenem) nedokáţí déle vzdorovat trávicím enzymům. Organická hmota těchto buněk je mimo jiné významným zdrojem některých látek (např. aminokyselin). Do dutiny střeva (jejuna i ilea) se dostávají přes dvanáctník sloţky ţluči a pankreatické šťávy. Svalová vrstva sliznice dovoluje pomocí pohybů odstranit některé ostré Uvnitř tenkého střeva je moţné částice, které se mohou zachytit ve prokázat např.: stěně střeva. DISACHARIDÁZY (disacharázy) – např. sacharáza, maltáza, laktáza, Pozn.: dalšími typy střevních bukteré štěpí disacharidy aţ na mononěk jsou enteroendokrinní buňky střesacharidy va , které produkují tkáňové hormony. ENTEROPEPTIDÁZY (enterokinázy), peptidázy (erepsin) a dipeptidázy, které štěpí peptidy C) Střevní štáva aţ na aminokyseliny Do dutiny tenkého střeva uvolňují střevní LIPÁZY, štěpící monoacylsekrety epitelové ţlázové buňky, drobglyceroly na mastné kyseliny né ŽLÁZKY STŘEVNÍ SLIZNICE a glycerol a vnější střevní ţlázy. Jedná se např. ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 STRANA 89 2 FYZIOLOGIE VÝŽIVY NUKLEÁZY a příbuzné enzymy, štěpící nukleové kyseliny na pentózu, fosfát a jednotlivé báze FOSFATÁZY aj. D) Pohyby tenkého střeva Rozlišujeme zejména POHYBY MÍSTNÍ SEGMENTAČNÍ (tzn. odškrcení kratších úseků střeva, jejich povolení a nový kruhový stah v místě největšího rozepnutí střeva) a POHYBY MÍSTNÍ KÝVAVÉ (tj. prodluţování a zkracování střevních segmentů). Kromě pohybů místních existují POHYBY CELKOVÉ PERISTALTICKÉ, které jsou zpravidla pomalé Mezi tenkým a tlustým střevem je ileocekální chlopeň (valva ileocaecalis, Bauhinská chlopeň), zabraňující návratu obsahu tlustého střeva do tenkého, současně zabraňuje překotnému vyprazdňování tenkého střeva. Chlopeň vypadá tak, jako kdyby byla koncová část tenkého střeva částečně vsunuta do tlustého střeva. Místo spojení střev je mírně vzdáleno od počátku tlustého střeva. Pod místem chlopně vytváří část tlustého střeva asi 7 cm dlouhé slepé střevo (caecum) s přibliţně 9 cm dlouhým a 1 cm tlustým červovitým výběţkem (apendix vermiformis). Význam apendixu souvisí s funkcemi lymfatického systému (viz 5.7.1). (rychlost 1 – 2 cm/s.). Tyto pohyby vznikají v určité části střeva, šíří se A) Hlavní funkce tlustého aborálním směrem a opět zanikají. střeva 2.4.5 Tlusté střevo (intestinum crassum) a konečník (rectum) TLUSTÉ STŘEVO člověka má průměr 5 – 7 cm a délku 1, 5 – 1, 8 m. Shromaţďují se v něm nevyuţité zbytky potravy, nestravitelné látky nebo i látky odpadní (zbytky ţluči). Tlusté střevo je moţné rozčlenit na oblast napojení tenkého střeva na tlusté střevo, dále TRAČNÍK VZESTUPNÝ (colon ascendens), TRAČNÍK PŘÍČNÝ (colon transversus), TRAČNÍK SESTUPNÝ (colon descencens), TRAČNÍK ESOVITÝ (colon sigmoideum). Tračník esovitý přechází v KONEČNÍK (rectum). STRANA 90 Tlusté střevo se jiţ nepodílí na trávení, ale probíhá v něm vstřebávání některých látek a je dokončeno vstřebávání vody – hlavní funkce tlustého střeva je KONEČNÁ RESORPCE VODY a ELEKTROLYTŮ (zejména v první polovině tlustého střeva). Transport ovlivňuje hormon aldosteron (viz kapitoly 6 a 9). Pozn.: U některých ţivočichů probíhá v tlustém střevě intenzivní vstřebávání látek (např. u koní). Ochrana sliznice před působením trávicích enzymů je zajišťována hlenem, který produkují Lieberkühnovy ţlázky. K dalším funkcím tlustého střeva patří konečná úprava tráveniny a její převedení ve STOLICI, tzv. FER- ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 2 FYZIOLOGIE VÝŽIVY MENTACE STŘEVNÍHO OBSAHU, a skladování zbytků chymu aţ do DEFEKACE – vypuzování stolice mimo tělo (včetně moţnosti získání a vyuţití některých potřebných látek, vznikajících při bakteriální přeměně nestrávených zbytků potravy). Fermentaci střevního obsahu zajišťují mikroorganismy, např. bakterie Escherichia coli, bakterie hnilobné, bakterie produkující plyny (CO2, methan, H, H2S), ale také kyselinu octovou, kyselinu mléčnou a máselnou, vitaminy K, kyselinu listovou, biotin a některé vitaminy komplexu B. Pokud některé škodlivé produkty fermentace proniknou do krevního oběhu, jsou likvidovány v játrech. Samovolnému úniku stolice z tlustého střeva brání dva svěrače. Je to vnitřní (interní) svěrač s hladkou svalovinou neovladatelný vůlí (musculus sphincter ani internus) a externí svěrač (m. s. a. externus) s příčně pruhovanou svalovou tkání – ovladatelný vůlí (tzn., ţe pouze svalovinu na konci a také na počátku trávicí trubice můţeme ovládat vůlí). DEFEKACE probíhá defekačním reflexem přibliţně 3x týdně aţ 3x denně. Sloţky potravy mohou od úst ke konečníku projít přibliţně i jen za 12 hodin. Normálně zůstává potrava v ţaludku 1 – 6 hodin, trávenina v tenkém střevě 1 – 3 (3 – 6) hodin a v tlustém střevě dalších 12 – 24 hodin, ale Pozn. Pokud najdeme bakterie i 3 – 4 dny. střevního obsahu (např. E. coli) v pitné Pocit nucení a vyprazdňovací revodě ze studny – většinou to znamená, flex nastává pokud se určitý objem stoţe se do ní dostaly výkaly. lice dostane do (obvykle jinak prázdTaké ve druhé polovině tlustého ného) konečníku. U zdravých lidí je střeva, v esovitém tračníku a v koneč- samovolný únik stolice pod volní kontníku se mohou vstřebávat některé rolou. látky. Moţnost vstřebávání látek je vyuţívána při rektální aplikaci některých léčiv (např. klyzma, čípky). Léčiva podaná touto aplikací pronikají přímo do systémového krevního oběhu – obcháJÁTRA (HEPAR) jsou orgánem zejí játra. nezbytným pro ţivot. Hmotnost jater je 2.5 Fyziologie jater B) Pohyby tlustého střeva Podobně jako u tenkého střeva rozlišujeme POHYBY MÍSTNÍ MÍSÍCÍ (mixační pohyby, haustrace) a POHYBY CELKOVÉ PERISTALTICKÉ, posouvající potravu blíţe ke konečníku. přibliţně 1,4 aţ 1, 5 kg. Játra jsou sloţena z více neţ jednoho milionu jaterních lalůčků. Lalůčky mají tvar šestibokých hranolů, kaţdým ze šesti rohů prochází portální trojice (tepénka, ţilka a ţlučový vývod) – viz Obr. č. 7. Jaterní buňky (HEPATOCYTY) vytvářejí struktury podobné paprsčitě uspořádaným zdem vedoucím shora dolů – mezi nimi procházejí jaterní sinusoidy (široké krevní vlásečnice). ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 STRANA 91 2 FYZIOLOGIE VÝŽIVY Vzhledem ke skutečnosti, ţe buňky jater zajišťují stovky (aţ 500) různých metabolických reakcí a jiných funkcí, je moţné játra charakterizovat jako sloţitou biochemickou "Supertovárnu" s výrazným vlivem na HO- hospodaření s vodou detoxikační a exkreční funkce ochranné (obranné) funkce jater a) Metabolické funkce MEOSTÁZU, viz dále – funkce jater a 6.1 V jaterních buňkách probíhá inDospělému člověku protéká játry tenzivní metabolismus sacharidů, tuků, přibliţně 1, 5 – 2, 0 litrů krve za bílkovin a dalších organických látek. 1 minutu (1 – 1, 3 litru/1 kg jejich a1) metabolismus sacharidů hmotnosti). K základním biochemickým přeměKrev přivádí do jater VRÁTNI- nám sacharidů patří: tvorba a skladování COVÁ ŽÍLA (VENA PORTAE, glykogenu, GLYKOGENEZE v klidu 70 % protékající krve) a dále přeměna glykogenu na JATERNÍ TEPNA (ARTERIA HEglukózu, GLYKOGENOLÝZA PATICA, 30 %) ze systémového tělní tvorba glukózy z necukerných ho oběhu. Jaterní tepna zajišťuje přezdrojů, GLUKONEOGENEZE, devším vyţivovací funkce pro jaterní např. z laktátu, vznikajícího při tkáň. Vrátnicová ţíla přivádí k jaterním anaerobním štěpení glukózy buňkám krev z nepárových orgánů duve svalech, z různých aminokytiny břišní – včetně ţivin, které byly selin a také z glycerolu vstřebány do krve trávicí soustavou, PENTOZOFOSFÁTOVÝ tzv. ENTEROHEPATÁLNÍ OBĚH. CYKLUS, tj. tvorba Zdravá játra mají značnou schopmonosacharidů (C3 – C7), nost regenerace. Byly popsány přípatvorba NADPH+H+ (energie) dy, kdy i při poškození z více neţ 50 % dorůstaly do své původní velikosti. To a2) metabolismus tuků je moţné zejména díky existenci ja- K základním biochemickým přeměterních kmenových buněk – soustře- nám tuků patří: vychytávání volných mastných děných v blízkosti ţlučovodů. kyselin tvorba triacylglycerolů, tj. probíhá LIPOGENEZE – A) Přehled základních funkcí tvorba tuků jater štěpení tuků (lipolýza) Mezi základní funkce jater patří: a BETA–OXIDACE metabolické funkce (metabolické MASTNÝCH KYSELIN přeměny ţivin – látek) tvorba fosfolipidů oběhové a hematologické funkce a lipoproteinů tvorba hormonů jediné místo tvorby ketolátek termoregulační funkce (syntéza přes acetyl CoA) STRANA 92 ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 2 FYZIOLOGIE VÝŽIVY syntéza většiny cholesterolu v těle (cholesterol je prekurzorem všech steroidních látek, např. pohlavních hormonů a součástí buněčných biomembrán, je i prekurzorem ţlučových kyselin = ţlučových solí), rovněţ probíhá odbourávání cholesterolu a3) metabolismus bílkovin K základním biochemickým přeměnám bílkovin patří: tvorba a přeměna aminokyselin (aminokyseliny v jaterních buňkách vytvářejí nitrobuněčnou hotovost, tzv. POOL). DEAMINACE aminokyselin (odtrţení aminoskupiny NH2) a TRANSAMINACE aminokyselin (přenos aminoskupiny z aminokyseliny na jinou molekulu, např. na karboxylovou kyselinu) tvorba metabolicky významných látek z aminokyselin; tvorba bílkovin krevní plazmy – včetně řady faktorů krevní sráţlivosti (aţ 50 g denně) – např. fibrinogen, protrombin, heparin… tvorba močoviny (jediné místo tvorby močoviny v těle), geny nezbytné pro syntézu potřebných enzymů má většina tělních buněk, ale všechny enzymy syntetizují pouze jaterní buňky) a4) další metabolické funkce jater K dalším funkcím jater patří: metabolismus steroidů skladování minerálních látek a vitaminů (zejména vitaminy A, D, B12) přeměna purinů aţ na kyselinu močovou katabolismus hormonů (játra odbourávají např. mineralokortikoidy a estrogeny) b) Oběhové a hematologické funkce jater Játra člověka za normálních okolností obsahují 20 – 30 (i více) ml krve na 100 g jejich hmotnosti (pro moţnost srovnání uvádíme, ţe např. sval obsahuje přibliţně 3 ml krve/100 g hmotnosti). V případě potřeby jsou játra schopna uvolnit aţ 50 % tohoto svého objemu krve do systémového oběhu a nahradit tak např. ztrátu krve, která vznikla krvácením. Píchání v oblasti jater (např. při sportu) je způsobeno napínáním jater přílivem krve za současného dráţdění nervových zakončení. Játra zajišťují tvorbu krve v embryonálním období. Dále se podílejí na tvorbě krve tím, ţe skladují ţelezo navázané na ferritinu. V játrech probíhá odbourávání erytrocytů spojené s rozpadem hemoglobinu. Produkty katabolismu hemoglobinu mohou být zpětně vyuţívány (viz kapitola 3 a kapitola 5). c) Tvorba hormonů Buňky jater produkují a uvolňují zejména ANGIOTENZIN, ERYTROPOETIN a SOMATOMEDINY. ANGIOTENZIN je součástí sys- tému renin – angiotenzin – aldosteron, který ovlivňuje činnost ledvin a rovněţ ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 STRANA 93 2 FYZIOLOGIE VÝŽIVY můţe zvyšovat krevní tlak. Angiotenzin je uvolněn do krve, vlivem reninu dojde k přeměně na ANGIOTENZIN II a ten stimuluje uvolňování aldosteronu v nadledvinách (viz kapitola 6 a kapitola 9). d) Termoregulační funkce Biochemické reakce, které probíhají v jaterních buňkách, uvolňují značné mnoţství tepelné energie. Teplo povaţujeme za odpad, ale u teplokrevných ţivočichů je jeho část vyuERYTROPOETIN zvyšuje tvorbu ţívána k udrţování normální tělesné červených krvinek – viz dýchací soustava. teploty. SOMATOMEDINY vznikají v ját- rech pod vlivem působení STH adeno- e) Hospodaření s vodou hypofýzy a zprostředkovávají („posiluJátra mají schopnost zadrţovat jí“) vliv růstového hormonu na řadu a následně uvolňovat vodu, která byla tkání a buněk v těle. vstřebána v zaţívacím traktu nebo byla uvolněna při metabolických reakcích. Obr. č. 7: Cévní zásobení jater a struktura jaterních lalůčků (upraveno podle různých autorů) f) Detoxikační a exkreční funkce jater Činností jaterních buněk vzniká ŽLUČ. Součástí jaterní tkáně jsou ţluV játrech obratlovců – zejména čové kanálky, do kterých jsou uvolňodo v hladkém endoplazmatickém retikulu vány a přes ţlučník a ţlučovod dále + vylučovány ionty Na , K+, – jsou detoxikovány (zneškodňová- duodena Cl–, glukóza, barviva, steroidy, biliny) neţádoucí látky (jedy). STRANA 94 ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 2 FYZIOLOGIE VÝŽIVY rubin, některé makromolekuly, inuŢluč obsahuje vodu, CHOlin, ţlučové kyseliny aj. LESTEROL, PRIMÁRNÍ ŽLUČOVÉ Transport látek do ţlučových ka- KYSELINY, BILIRUBIN, LECITIN nálků probíhá aktivním transportem (fosfatidylcholin) a menší mnoţství (např. ţlučové kyseliny, Na+) i pasiv- dalších látek (např. mastné kyseliny, ním transportem (např. Cl–). Látky jsou sacharidy aj.). vychytávány z krve do jaterních buněk, CHOLESTEROL je triterpen. ve kterých jsou navázány na bílkoviny Chemicky ho řadíme mezi steroidy, s vysokou afinitou k těmto látkám steroly a isoprenoidy (bývá definován a transportovány v podobě komplexu také jako „rodina“ lipidů). Cholesterol látka–přenašeč do oblasti endoplazma- je prekurzorem dalších steroidních látického retikula. V retikulu dochází tek (hormonů), prekurzorem ţlučových k metabolickým změnám škodlivin na kyselin (v jaterních buňkách) a součáslátky méně škodlivé nebo neškodné. tí buněčných membrán všech buněk. Výsledné produkty, vzniklé konjugací V těle je přítomen a transportován nebo oxidacemi (např. při štěpení niko- ve vazbě na lipoproteiny. Téměř čistinu), jsou uvolňovány do ţlučových tým cholesterolem bývají ţlučové kakanálků a do ţluči nebo přes cévní sys- meny. tém i do moči. Závěr některých jaterŽLUČOVÉ KYSELINY vznikají ních reakcí tvoří často vazba metabolitů na kyselinu glukuronovou, která je jako odpad při odbourávání cholesterojiţ součástí ţluči. lu. Průměrně 25 g těchto kyselin je denně uvolňováno ţlučovodem do ŽLUČ, neustále produkovanou jaterními buňkami, můţeme označit jako střeva. Z těla však odchází jen asi jaterní exkret a současně sekret. Ţluč 0, 5 g ţlučových kyselin za den. Zbýje shromaţďována ve ţlučníku o obje- vající část se vrací po vstřebání mu (40–70 ml), celková její denní pro- v tenkém střevě do jater, tzv. ENTEdukce představuje 0, 5 – 1, 2 litru (např. skot produkuje 2 – 6 l a kůň 5 aţ 6 l ţluči). Při transportu ţluči do ţlučníku a ve ţlučníku dochází k zahušťování ţluči (5 – 10 krát). Ţlučník ústí ţlučovodem do duodena (prvního úseku tenkého střeva). Neţádoucímu odtékání ţluči do střeva zabraňuje Oddiho svěrač, který je uvolňován aţ v případě potřeby ţluči. ROHEPATÁLNÍ OBĚH VÝCH KYSELIN. ŽLUČO- Primární ţlučové kyseliny vylučované se ţlučí (např. kyselina cholová a kyselina chenodeoxycholová jsou přítomné v poměru 2:1, kyselina glykocholová a kyselina tarocholová v poměru 3:1) jsou v ileu přeměněné na sekundární ţlučové kyseliny (např. kyselina deoxycholová a kyseliPozn.: Některá zvířata nemají na lithocholová). ţlučník a jeho funkci přebírají rozšířeBILIRUBIN (ţlučové barvivo) né ţlučovody (např. holubi, krysy, ko- vzniká jako produkt rozpadu červeně). ných krvinek a je vázán na derivát glukózy (na kyselinu glukuronovou). ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 STRANA 95 2 FYZIOLOGIE VÝŽIVY Ţluč neobsahuje trávicí enzymy B) Řízení činnosti jater a její pH ve ţlučníku je 6, 9 – 7, 7. Činnost jater je řízena nervovým Produkce ţluči a její uvolňování systémem i látkově (humorálně) – ze ţlučníku je ovlivňováno hormony zejména prostřednictvím hormonů. (zejména tkáňovými hormony duode- NERVOVÁ REGULACE činnosti jana). Podnětem k jejich uvolňování je terních buněk je zajišťována sympatisloţení chymu, který přichází z ţalud- kem z hrudních míšních segmentů. ku a je analyzován některými buňkami HUMORÁLNÍ ŘÍZENÍ jater zprosliznice tenkého střeva. V přítomnosti středkovává např. adrenalin a noradrevyšší hladiny tuku je např. uvolňován nalin. Jejich působením např. dochází z některých buněk duodena tkáňový ke zvýšení glykogenolýzy v jaterních hormon CCK–PZ (CHOLECYSTO- buňkách. Některé další moţné vlivy KININ – PANKREOZYMIN), který hormonů ovlivňující činnost jater jsou vyvolává stahy ţlučníku, při kterých je uvedeny v kapitole 9. ţluč uvolňována do duodena. Sekreci řídké ţluči zvyšuje také např. HEPATOKININ, rovněţ uvolňovaný buňkami duodena. 2.6 Fyziologie slinivky břišní K hlavním funkcím ţluči patří: emulgace tuků neutralizace tráveniny zvyšování aktivity pankreatické lipázy podíl na stupňování peristaltiky střev podpora další sekrece ţluči příznivé ovlivňování vstřebávání vitaminů rozpustných v tucích aj. g) ochranné (obranné) funkce jater SLINIVKA BŘIŠNÍ (PANCREAS, pankreas) je 13 – 15 cm dlouhá ţláza s vnitřní a současně i s vnější sekrecí. Pankreas je nejdůleţitější trávicí ţlázou savců, z větší části je uloţen v kličce duodena. A) Funkce slinivky břišní jako endokrinní ţlázy PANKREAS produkuje do krve hormony (tj. plní funkci ţlázy s vnitřní sekrecí). Hlavními hormony, uvolňovanými do krve, jsou GLUKAGON a INZULÍN. Dále buňky slinivky syntetizují např. GASTRIN a SOMATOSTATIN. Uvnitř jaterních sinusoid (širokých vlásečnic) nacházíme buňky MMS (monocyto – makrofágového systému) – zejména KUPFFEROVY BUŇKY (jedná se aţ o 30 % buněk, viz podrobněji také kapitola 7). Buňky fagoVe slinivce břišní existují speciacytují bakterie, jejich odpadní produk- lizované skupiny buněk, tzv. LANty, odumřelé krevní buňky aj. GERHANSOVY OSTRŮVKY, produkující hormony. Skupinu buněk s poSTRANA 96 ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 2 FYZIOLOGIE VÝŽIVY dobnou funkcí nacházíme jiţ u paryb (např. ţraloků). Kruhoústým Langerhansovy ostrůvky chybí a u ryb (paprskoploutví – Actinopterygii) je nazýváme STANNIUSOVA TĚLÍSKA. V průběhu vývoje je moţné pozorovat zmenšování velikosti a zvyšování počtu Langerhansových ostrůvků. U člověka lze rozlišit 200 000 aţ 1 700 000 Langerhansových ostrůvků o průměru 0, 1 – 0, 8 mm. Přehled enzymů pankreatické šťávy slinivky břišní B) Funkce slinivky břišní související s trávicí soustavou a) neaktivní formy proteolytických enzymů Proteolytické enzymy (tj. enzymy štěpící bílkoviny a peptidy) jsou uvolňované v neúčinných formách (konformacích), aby nedocházelo k autonatrávení struktur vlastního těla, se kterými by přicházely do kontaktu při jejich transportu do dutiny střeva. SlizPozn.: Podrobně je o hormonech, nice v dutině tenkého střeva jsou produkovaných slinivkou břišní, po- u zdravých jedinců jiţ chráněny – jednáno v kapitole 9. zejména hlenem. Hlavními proteolytickými enzymy slinivky jsou: Kromě hormonů vzniká ve slinivce PANKREATICKÁ ŠŤÁVA – tvořená vodou, anorganickými a organickými látkami. Vysoké zastoupení mají trávicí enzymy. Buňky (acinózní buňky) produkující trávicí enzymy jsou uspořádány do hroznů a produkují více neţ dvacet (22) druhů enzymů. Pankreatické štávy vzniká 1, 5 – 2, 0 litry denně. Hodnota pH šťávy je přibliţně 8, 5, vzhledem k vysokému obsahu hydrogenuhličitanu sodného a jeho přítomnost zajišťuje (mimo jiné) neutralizaci kyselého ţaludečního obsahu, který přichází do tenkého střeva. Slinivka břišní produkuje pankreatickou šťávu podle potřeby do první části tenkého střeva (dvanáctníku). TRYPSINOGEN CHYMOTRYPSINOGEN PREKARBOXYPEPTIDÁZA A PREKARBOXYPEPTIDÁZA B Neaktivní (tj. neúčinné) formy enzymů jsou, vlivem látek uvolňovaných ze střevní sliznice a přítomných v dutině střeva, přeměněny na aktivní formy enzymů. Počáteční aktivaci (změnu trypsinogenu na TRYPSIN) zajišťuje enzym ENTEROPEPTIDÁZA (enterokináza). Další aktivace, neaktivních forem enzymů na aktivní, zajišťuje trypsin – viz tabulka: neaktivní forma enzymu aktivní forma enzymu chymotrypsinogen chymotrypsin prekarboxypeptidádaA karboxypeptidáza prekarboxypeptidáza B karboxypeptidáza proelastáza elastáza Z uvedeného vyplývá, ţe zvyšující se mnoţství aktivních forem enzymů (a zejména trypsinu uvnitř střeva) urychluje přeměnu neaktivních forem ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 STRANA 97 2 FYZIOLOGIE VÝŽIVY enzymů na jejich aktivní formy (tzv. z prodlouţené míchy. Nervová vlákna jsou přiváděna bloudivým nervem. AUTOKATALÝZA). Aktivní formy proteolytických Vliv mají i podmíněné reflexy a vazby enzymů (trypsin, chymotrypsin a kar- vytvořené na různé paměťové stopy boxypeptidáza) štěpí bílkoviny na oli- chuti a čichu. HUMORÁLNÍ ŘÍZENÍ gopeptidy a dále aţ na aminokyseliny. je značně komplikované a uplatňuje se při něm řada hormonů, které vznikají ve sliznici duodena, tenkého střeva, ţaludku, i některých buněk samotné slib) lipázy nivky břišní aj. LIPÁZY štěpí NEUTRÁLNÍ TUKY (TRIACYLGLYCEROLY) aţ na GLYCEROL a MASTNÉ KYSE- Přehled hlavních LINY. Pro další úpravy a vstřebávání hormonů, ovlivňujících mastných kyselin jsou potřebné SOLI slinivku břišní ŽLUČOVÝCH KYSELIN. c) pankreatickou ALFA–amylázu PANKREATICKÁ AMYLÁZA A) hormony s převáţně stimulujícím vlivem BOMBESIN vzniká v ţaludku štěpí např. rostlinný škrob a glykogen a tenkém střevě – stimuluje sekreci na disacharid maltózu a dextriny (sku- pankreatické šťávy. pina nízkomolekulárních sacharidů). GASTRIN stimuluje sekreci paMaltóza je enzymem maltáza rozště- kreatické šťávy a pankreatických enpena na dvě molekuly glukózy. zymů. CHOLECYSTOKININ – pankreozymin (CCK–PZ) vzniká v duo- d) další enzymy Kromě jiţ uvedených enzymů je moţné v pankreatické šťávě prokázat např. esterázy (cholesterolesterázu aj.), kolagenázu, ribonukleázy a deoxyribonukleázy (štěpí RNA a DNA na nukleotidy) aj. denu – vyvolává stahy ţlučníku, uvolňování ţluči, tvorbu a sekreci pankreatické šťávy CHYMODENIN vzniká v duode- nu – stimuluje sekreci pankreatické šťávy. SEKRETIN vzniká v duodenu, je uvolňován, jestliţe trávenina ze ţaludku přichází do duodena. Stimuluje sekreci pankreatické šťávy s obsahem Sekrece pankreatické štávy je hydrogenuhličitanu (neutralizuje kyseřízena nervově i humorálně. NER- lou tráveninu) a pankreatických enzyVOVÉ ŘÍZENÍ je zajišťováno pro- mů. střednictvím nepodmíněných reflexů Řízení sekrece pankreatické štávy STRANA 98 ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 2 FYZIOLOGIE VÝŽIVY VIP vzniká v tenkém střevě a ALFA–AMYLÁZA – štěpí stimuluje sekreci pankreatické šťávy. B) hormony s převáţně inhibujícím vlivem SOMATOSTATIN vzniká ve sli- nivce břišní, ţaludku, střevě a thalamu. Vyvolává inhibici tvorby pankreozyminu a inhibici sekrece pankreatické šťávy. především škrob na dextriny a maltosu. Po smísení přijímané potravy s kyselým ţaludečním obsahem je trávení sacharidů přerušeno – v ţaludku trávení sacharidů neprobíhá, je přerušeno nízkým pH uvnitř ţaludku. Existuje však určitá setrvačnost působení ALFA–amylázy slin do okamţiku neţ dojde k promísení polknutého sousta s obsahem ţaludku. V tenkém střevě pokračuje trávevzniká v tenkém střevě. Inhibuje sekreci pan- ní sacharidů účinkem PANKREAkreatické šťávy a pankreatických en- TICKÉ ALFA–AMYLÁZY, tj. opět pokračuje štěpení polysacharidů na zymů a také ţaludeční HCl. oligosacharidy (např. dextriny, maltóPANKREATICKÝ POLYPEP- za, maltotrióza aj.) – další štěpení proTID (PP) působí inhibičně nebo stimu- bíhá MEMBRÁNOVÝM TRÁVENÍM lačně podle koncentrace. v oblasti mikroklků. ENTEROGLUKAGON 2.7 Přehled trávení a vstřebávání sacharidů, bílkovin a lipidů 2.7.1 Trávení a vstřebávání sacharidů V tenkém střevě probíhají např. následující typy štěpení: oligosacharid enzym produkty (disacharid) (disacharidáza) štěpení glukóza MALTOSA maltáza + glukóza galaktosa LAKTOSA laktáza + glukóza fruktosa SACHAROSA sacharáza + glukóza Vstřebávání monosacharidů probíhá přes membrány a buňky ENTEROCYTŮ, popř. přes jejich mezibuněčné spoje do kapilární krve. V ileu a také v tlustém střevě jsou jiţ sacharidy vstřebané. Většina glukózy se dostává s krví portální ţílou do jater, kde Sacharidy se začínají štěpit jiţ je zachycena přibliţně polovina této v dutině ústní. Sliny obsahují enzym vstřebané glukózy jaterními buňkami. Denní příjem sacharidů v potravě je v průměru 200 – 500 g. Polysacharidy a oligosacharidy jsou štěpeny aţ na monosacharidy. V potravě člověka má podstatný význam sacharóza (řepný cukr) a laktóza (mléčný cukr). ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 STRANA 99 2 FYZIOLOGIE VÝŽIVY Pro konečné produkty štěpení porol aj. (včetně látek pro tělo neţálysacharidů jsou rozlišovány dva medoucích), které společně s ní odcháchanismy transportu. Prvním mechazejí z těla nismem je aktivní transport s vyuţitím některé sloţky vlákniny pozitivně přenašečových molekul. Aktivní transpodporují mnoţení a funkce střevní port je rozhodující pro vstřebávání mikrofóry glukózy a galaktosy. Transport glukó- vláknina (díky vláknité struktuře) zy je obvykle spřaţen s transportem vyţaduje delší kousání – tím je zvý+ Na , popř. aminokyselin (tzv. kotransšeno i mnoţství slin, coţ příznivě port). Druhým mechanismem transporovlivňuje činnost ţaludku. Pozitivně tu je usnadněná difúze (např. vstřebá(jako součást hlavního jídla) tedy vání fruktosy). působí konzumace např. zeleninových salátů, „obloh“, ovoce apod. Nestravitelné polysacharidy jsou takové, které nejsou v trávicí soustavě Z výše uvedeného textu by mělo rozštěpeny na „stavební kameny“, pro- být zřejmé, ţe smysluplné nahrazení to nemohou být ani vstřebávány a od- potravin se zastoupením vlákniny – cházejí z těla s výkaly (se stolicí). např. pouze tabletkami pro hubnutí Např. v trávicí soustavě člověka není nebo koktejly (byť s obsahem vlákništěpena CELULÓZA – příklad vlákni- ny), je velmi problematické aţ nemoţny nerozpustné ve vodě. né. Pozn.: Vláknina nerozpustná ve Většina býloţravců (včetně dřevodě je tvořena látkami, které tvoří vokazných druhů hmyzu aj.) tráví celupodstatnou část buněčných stěn rost- losu (vlákninu) s pomocí symbioticlinných buněk (zejména celulóza, he- kých mikroorganismů (bakterií, prvoků micelulózy, lignin aj.). Kromě neroz- a anaerobních hub), které produkují pustné vlákniny bývá rozlišována CELULÁZY – enzymy štěpící celulovláknina ve vodě rozpustná (např. ně- su, ale také hemicelulázy (štěpí hemikteré oligosacharidy a polysacharidy celulózy) a pektinázy (štěpí pektiny) v ovoci). Význam vlákniny a její vliv aj. U termitů a tropických švábů ţijí v na činnost trávicí soustavy (a také zaţívacím traktu např. zástupci symbinapř. na zachování rozumné hmotnosti otických prvoků (bičenky – Polytěla) je – přestože není trávena – pozi- mastigina, brvitky – Hypermatididae), tivní, což znamená, že: které představují i více neţ 30 % vláknina často v ţaludku a v trávicí hmotnosti termita. U skotu se jedná soustavě bobtná (vzniká pocit nasy- o nálevníky z čeledi bachořců (např. cení, coţ můţe mít celkově příznivý rody Ophryoscolex, Entodinium, Divliv na tělesnou hmotnost) plodinium) atp. napomáhá pohybu střev a lepšímu vyprazdňování (působí proti zácpě) a jako mechanický kartáč čistí a pozitivně ovlivňuje sliznice; můţe vázat některé látky, např. cholesteSTRANA 100 ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 2 FYZIOLOGIE VÝŽIVY střevní sliznice. Jedná se např. o AMINOPEPTIDÁZY (štěpí polypeptidy na jednodušší peptidy aţ na volné aminoTrávením jsou bílkoviny postupně kyseliny), DIPEPTIDÁZY (štěpí dirozštěpeny aţ na AMINOKYSELINY. peptidy na volné aminokyseliny), ale Běţný příjem bílkovin je 70 – 100 g na také tripeptidázy a tetrapeptidázy. osobu a den. Přitom přibliţně 65 % Dále jiţ byl uveden enzym ENtrávených bílkovin pochází z konzumované potravy. Kromě toho jsou trá- TEROPEPTIDÁZA (enterokináza), veny bílkoviny z odumřelých sliznič- který převádí TRYPSINOGEN na ních buněk (přibliţně 25 % všech bíl- TRYPSIN. kovin) a z uvolňovaných trávicích šťáv Konečným produktem štěpení (zbývajících 10 %). bílkovin (proteinů i jednodušších Trávení bílkovin začíná v ţaludku peptidů) jsou volné aminokyseliny, (u člověka v kyselém prostředí při které jsou vstřebávány do krve. pH = 2 aţ pH = 4) působením pepsinů, Transport volných aminokyselin je akkteré štěpí bílkoviny na vyšší polypep- tivní (L–aminokyseliny) nebo pasivní tidy. Před působením pepsinů dochází (D–aminokyseliny). Výjimečně mohou v ţaludku člověka k denaturaci bílko- být aminokyseliny a peptidy vstřebávány pinocytózou. vin kyselým ţaludečním obsahem. I kdyţ menší část nestrávených V tenkém střevě pokračuje štěpení PEPTIDOVÝCH VAZEB bílkovin bílkovin se dostává i do tlustého střea peptidů působením aktivních forem va, většina bílkovin, přítomných ve pankreatických enzymů. TRYPSIN stolici, pochází z rozpadlých buněk štěpí peptidové vazby sousedící s ba- sliznice tlustého střeva. zickými aminokyselinami. CHYMOTRYPSIN štěpí peptidové vazby, sou2.7.3 Trávení sedící s aromatickými aminokyselinami. Postupně vznikají oligopeptidy a vstřebávání lipidů a dipeptidy. Volné aminokyseliny Příjem lipidů je v běţné potravě z nich odštěpuje např. pankreatická člověka přibliţně 70 – 150 g. Vysoké KARBOXYPEPTIDÁZA a jiné pepti- zastoupení mívají zejména TRIAdázy. CYLGLYCEROLY a FOSFOLIPIDY. V tenkém střevě jsou i další panTrávení lipidů u člověka probíhá kreatické enzymy (např. ELASTÁZA, v tenkém střevě. Pouze u kojenců je štěpící vazby peptidů, související s ne- v ţaludku přítomna LIPÁZA, která utrálními aminokyselinami, dále např. štěpí lipidy při pH = 4. KOLAGENÁZA, štěpící vazbu prolinu aj.). 2.7.2 Trávení a vstřebávání bílkovin Další finální trávicí enzymy jsou zakotveny v biomembránách buněk ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 STRANA 101 2 FYZIOLOGIE VÝŽIVY Přehled trávení a vstřebávání tuků A) Hlavní reakce při trávení tuků jsou: EMULGACE TUKŮ s povrchovou membránou enterocytů a přestup mastných kyselin (popř. monoacylglycerolů) pasivním transportem do buněk sliznice tenkého střeva. Ţlučové kyseliny (ţlučové soli, soli ţlučových kyselin), které transport umoţnily, zpravidla zůstávají v dutině PANKREATICKÁ LIPÁZA střeva (tj. uvolňují se z micely a opa (fosfolipázy apod.) kovaně umoţňují transport více tuko tvorba MICEL vým kapénkám). Po určité době vstuB) Hlavní kroky vstřebávání tuků pují do enterohepatálního oběhu ţlujsou: čových kyselin a jsou znovu navráceny transport micel do buněk entero- do střeva přes jaterní buňky a ţlučník cytů a to aţ několikrát denně – skutečné transport mastných kyselin pří- ztráty jsou velmi malé – z těla se ztrácí mo do krve (mají–li v molekule za den přibliţně 1 g. méně neţ 10 uhlíků) Z ENTEROCYTŮ dále přechá vznik CHYLOMIKRONŮ (chylomiker) a jejich transport do lymfa- zejí mastné kyseliny s maximálně deseti uhlíky přímo do krve. Mastné tických cév kyseliny s řetězcem delším neţ deset V procesu emulgace tuků, vlivem uhlíků jsou uvnitř buněk enterocytů solí ţlučových kyselin a pohybů střeva, reesterifikovány na triacylglyceroly při sniţování povrchového napětí, do- (neutrální tuk) a v této podobě vestachází k rozbíjení velkých tukových ka- věny do dalších komplexních struktur pének na menší. Menší kapičky mají chylomikronů (chylomiker). CHYLOcelkově větší povrch neţ původní vel- MIKRONY vznikají v endoplazmatická tuková kapénka a tuk je přístupnější kém retikulu enterocytů. Jedná se opět působení lipáz. Pankreatická lipáza o molekulární komplexy, které obsahuštěpí TRIACYLGLYCEROLY na dia- jí 80 – 90 % triacylglycerolů, 6 – 10 % cylglyceroly aţ monoacylglyceroly, esterů (cholesterolu), 4 – 8 % fosfolimastné kyseliny a glycerol. pidů. Chylomikrony jsou transporV tenkém střevě vznikají kom- továny přímo do lymfatických cév plexy mastných kyselin a ţluči. Mole- a teprve s lymfou se dostávají kuly solí ţlučových kyselin mají hyd- HRUDNÍM MÍZOVODEM (DUCTUS rofilní a hydrofobní část, kterou se THORACICUS) do krve. Kromě chyprostorově orientují k tukové kapénce. lomikronů a popsaného způsobu exisHydrofilní konce molekul ční jako tují i jiné způsoby transportu lipidů. bodliny jeţka kolem kapénky. Tímto Na současném vstřebávání lipidů způsobem je "převeden", ve vodě neje závislý transport i některých jiných rozpustný, tuk na "rozpustnou" částici látek (např. vitaminů). (tzv. MICELU). Sloţení a prostorové uspořádání micely umoţňuje kontakt působení lipáz, např. (ţaludeční lipáza) STRANA 102 ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 2 FYZIOLOGIE VÝŽIVY Další látky, např. nukleotidy nukleových kyselin jsou v tenkém střevě štěpeny nukleosidázami aţ na dusíkaté báze, cukr a kyselinu fosforečnou atp. 2.8 Vstřebávání vody a minerálních látek A) Příjem a výdej vody Člověk přijímá a současně uvolňuje z těla velice variabilní mnoţství vody, které závisí na mnoha okolnostech. Vliv má např. teplota prostředí, tělesný výkon, nedostatečný příjem nebo nadměrná konzumace tekutin aj Regulační systémy zajišťují vyrovnanou vodní bilanci, tzn. obvykle je příjem a výdej vody v dynamické rovnováze. Člověk za den přijme ve formě nápojů a potravin 1, 5 – 2, 5 l vody a současně vyloučí ve formě moči, potu a stolice 1, 5 – 2, 5 litru vody. Do střev dále přitékají trávicí štávy, sliny a ţluč. Denně se jedná aţ o 9 litrů tekutin, z toho činí: sliny – 1 litr ţaludeční šťáva 2, 0 – 2, 5 litru ţluč 0, 4 – 0, 5 litru pankreatická štáva – 1 litr střevní štáva 2, 6 – 3 litry Z uvedeného příkladu je zřejmé, ţe více neţ 8 litrů vody denně je v tenkém a tlustém střevě zpětně vstřebáno do těla. Hlavními místy VSTŘEBÁVÁNÍ VODY jsou jejunum a ileum (téměř 90 % celkové přijímané vody) a dále tlusté střevo. Hlavní příčinou pohybu vody v těle jsou OSMOTICKY AKTIVNÍ + LÁTKY. Transport ţivin a Na směrem ze střeva do krve vytváří OSMOTICKÝ GRADIENT, který sleduje voda. Jinými slovy transport látek ze střeva zvyšuje koncentraci látek v enterocytech a cévách v okolí střeva. Tento prostor je, podle principu osmózy, zřeďován vodou, přitékající z dutiny střeva. Celkově je podstata transportu vody podobná jako v tubulech ledvin (viz kapitola 6). Příjem tekutin regulují nervová soustava a hormony. Rozhodující ústředí je v hypothalamu, kde najdeme hypothalamické osmoreceptory a také centrum ţízně. Podle změn objemu tělních tekutin a koncentrace solí v tělních tekutinách je zajišťována odpovídající reakce organismu. Podněty, které přicházejí při nedostatku tekutin do centra ţízně vyvolávají pocity ţízně a motivují jedince k činnostem směřujícím k vyhledání vody (nápojů). B) Vstřebávání minerálních látek Minerální látky jsou vstřebávány nejčastěji v podobě iontů. Např. ION2+ TY Ca jsou aktivně vstřebávány v duodenu a ileu a jejich vstřebávání je ŘÍZENO VITAMINEM D, PARATHORMONEM a KALCITONINEM. ŽELEZO je přijímáno v podobě 2+ Fe . Z enterocytů je transportováno ve vazbě na bílkovinu krevní plazmy – transferin a je skladováno v játrech ve formě ferritinu. ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 STRANA 103 2 FYZIOLOGIE VÝŽIVY V tlustém střevě je přijímán do Termín lačnění označuje stav, + krve Na a do dutiny střeva vylučován kdy došlo k vyprázdnění horních částí K+. Transport je regulován hormonálně trávicí soustavy, zatímco při hladovění dochází k vyčerpání v těle dostupných ALDOSTERONEM. Uplatnění konkrétních minerálních lá- energetických substrátů. tek a jejich význam v těle v kapitole 1 a v kapitole 4. je uveden Pocit hladu vyvolávají různé vnitřní i vnější faktory a nejde o pouŢiviny, vstřebávané v tenkém hou chuť na jídlo. střevě, se dostávají přednostně por- Z vnitřních fyziologických faktorů tálním oběhem do jater a teprve po- mají na příjem potravy vliv: tom do systémového krevního obě- celková energetická situace hu. V játrech je přitom zachyceno v organismu mnoho "stavebních kamenů" látek glukostatické buňky (glukorecepvstřebaných ve střevech (např. je zatory) v hypothalamu, ale také chyceno aţ 50 % glukózy). Krev v játrech, ţaludku a tenkém střevě, z jater odtéká dvěma aţ třemi jaterními které registrují dostupnost glukózy ţilami (vv. hepaticae). Jsou to nejširší teplota krve, která protéká hypopřítoky dolní duté ţíly (vena cava infethalamem (pokles tvorby tepla se rior). rovněţ podílí na vyvolání pocitu hladu) podněty z mozkové kůry "hladové" kontrakce ţaludku (aferentace), pociťované často nepříjemně bolestivě při "vyprazdňování" málo plněného ţaludku Příjem potravy je řízen nervovou mnoţství tukové tkáně soustavou (z hypothalamu). V hypoa meziproduktů metabolismu thalamu je moţné lokalizovat CENTtuků v organismu, stav RUM PRO ŘÍZENÍ PŘÍJMU POa přítomnost potravy aj. TRAVY, tj. oblasti, které lze označit za Vnějšími faktory, které ovlivňují CENTRUM HLADU a CENTRUM příjem potravy, jsou např. roční doba SYTOSTI. Aktivita centra hladu nutí organismus vyhledat a přijímat potra- (u hibernujících savců), teplota vu. Centrum hladu je nepřetrţitě aktiv- prostředí (chlad vyvolává pocit hladu) ní. V případě nasycení je jeho aktivita aj. Vliv na příjem potravy mají inhibována z centra sytosti. Řada funk- u člověka i psychické faktory – cí – spojených s příjmem potravy – je psychický stav ovlivňovaný vnějšími kontrolována mozkovým kmenem. i vnitřními faktory. Pocity (emoce) spojené s příjmem potravy jsou zejména výsledkem aktivity limbického systému. 2.9 Řízení příjmu potravy STRANA 104 ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 2 FYZIOLOGIE VÝŽIVY 2.10 Zásady racionální výţivy RACIONÁLNÍ VÝŽIVA je výţi- va vědecky podloţená (zdůvodněná). Stanovit racionální výţivu není snadné a pohledy fyziologů, lékařů a jiných odborníků se mohou lišit. K obecným zásadám patří: konzumace potravin s minimálním (nebo lépe řečeno – s ţádným) biologickým, fyzikálním, chemickým aj. znečištěním, coţ je ovšem v dnešním světě téměř nemoţné. Předejít hromadění některých škodlivin v těle je částečně moţné co největší rozmanitostí potravin – jídel, nápojů a surovin, ze kterých se připravují. příjem potravy kvantitativně a energeticky odpovídající věku, tělesné a duševní aktivitě jedince aj. faktorům, např. těhotenství, kojení, rekonvalescence, prostředí, podnebí, intenzivní růst aj. příjem potravy vhodného sloţení – kvalitativně odpovídající věku, aktuálnímu stavu, aktivitě jedince aj. Důleţité je zachování optimálního poměru mezi cukry, tuky a bílkovinami (50–55 % : 30–40 % : 15–20 %). Nezbytné je zastoupení esenciálních látek (vitaminy, některé mastné kyseliny a aminokyseliny), minerálních látek a vody. U bílkovin je DENNÍ DOPORUČOVANÁ DÁVKA 0, 5 – 1, 0 g na 1 kg tělesné hmotnosti. Pro děti a těhotné ţeny to jsou aţ 3 (4) g na 1 kg tělesné hmotnosti. Z tohoto mnoţství by měly ţivočišné bílkoviny tvořit přibliţně jednu třetinu. Tuky konzumujeme podle tělesné námahy. Nadbytek tuků v potravě není vhodný, ale velmi příznivě (např. na srdce, cévy, nervový systém a psychiku) působí např. konzumace nenasycených omega–3 mastných kyselin, které jsou zastoupeny v mořských rybách. Přítomnost sacharidů v potravě je nutností, ale z jejich nadbytku vznikají v těle tukové rezervy. Hladovění a podvýţiva V současné době ve světě hladoví více neţ 15 % lidstva. Těţké HLADOVĚNÍ znamená pokles hmotnosti těla přibliţně na polovinu normální hmotnosti. Buňky těla „hladoví“, pokud nemají dostupné vhodné substráty – zejména glukózu, coţ můţe být způsobeno nedostupností potravy nebo metabolickými poruchami (např. diabetes mellitus, kdy je sice v krvi nadbytek glukózy, ale buňky ji nemohou přijímat v důsledku nedostatečného mnoţství inzulínu nebo nedostatečného účinku inzulínu na cílové buňky apod.). V průběhu hladovění organismu (nebo jeho fyzické aktivity) jsou nejprve odbourávány pohotové energetické rezervy (FOSFOKREATIN, ATP) – poté jsou spotřebovány okamţité zásoby glukózy v těle (pocházející zejména z potravy), které člověku vystačí na méně neţ 1 den. Po jejich vyčerpání dochází ke štěpení glykogenu na glukózu, např. jaterní glykogen vy- ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 STRANA 105 2 FYZIOLOGIE VÝŽIVY stačí na několik hodin po jídle. Nakonec probíhá glukoneogeneze, tzn. glukóza vzniká v játrech z aminokyselin (které pocházejí např. ze svalových bílkovin – převedených na „transportní formy amoniaku“ glutamin a alanin). To je moţné, neboť kosterní svaly mohou štěpit vlastní bílkoviny na aminokyseliny a uvolňovat je do krve (pro případný „zpětný“ transport glukózy mimo svalová vlákna nemají svaly potřebný enzym). Štěpení vlastních svalových bílkovin je samozřejmě autodestrukční – ţivočich omezuje pohyb, coţ vede k dalšímu sniţování jiţ tak nedostatečného příjmu potravy a postupné vychrtlosti. Po několika dnech hladovění jiţ v těle chybí glukóza a velmi se tenčí zdroje, ze kterých by mohla být syntetizována (zejména pyruvát, laktát, aminokyseliny a glycerol). Pozn.: Ţivočichové nemohou přeměňovat mastné kyseliny na glukózu. Pyruvát ani oxalacetát nemohou být syntetizovány z acetyl–CoA (např. v citrátovém cyklu je nutné, aby byl oxalacetát produkován stejně rychle jako spotřebováván). Jaterní buňky nakonec přeměňují acetyl–CoA (vznikající zejména štěpením tuků) na ketonové látky. Orgány se přizpůsobují změně energetického substrátu – i buňky mozku mohou nakonec (po několika týdnech hladovění) vyuţívat jako zdroj energie aţ 70 % ketonových látek. dobu jednoho roku). Drobné druhy ptáků vydrţí bez potravy maximálně jeden aţ tři dny. Naopak někteří hadi mohou hladovět i celý rok. Obecně se tedy jedná o dobu v řádu dní aţ jednoho roku. Pozn.: Přeţít delší neţ několikadenní hladovění je moţné pouze za předpokladu, ţe ţivočich (člověk) můţe pít. KVANTITATIVNÍ KVALITATIVNÍ HLADOVĚNÍ. Rozlišujeme A Kvalitativní hladovění je takové, kdy nadbytek určité potraviny sice navozuje pocit nasycení, ale v potravě chybí např. některé vitaminy, esenciální mastné kyseliny aj. důleţité sloţky. Naopak nadměrné přijímání potravy a otylost jsou rovněţ neţádoucí jevy, které zhoršují zdravotní stav člověka (např. neţádoucí zatíţení organismu). V případě nadbytečného příjmu potravy jsou v organismu doplněny zásoby glukózy a glykogenu a nadbytek energetických substrátů je v těle přeměňován a ukládán ve formě tuků. 2.11 Některá onemocnění trávicí soustavy a poruchy její činnosti Smrt vyhladověním můţe u čloSvětová zdravotnická organizace věka nastat přibliţně po čtyřech týdnech úplného hladovění, ale jsou zná- svého času definovala ZDRAVÍ takto: mé i případy velkého hladovění po do- "Zdraví je stav úplné tělesné, duševní bu delší neţ 100 dní (a velmi obézní i sociální pohody, kterého lze dosáhjedinci mohou přeţít hladovění i po STRANA 106 ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 2 FYZIOLOGIE VÝŽIVY nout pouze bez nemoci či jiného oslabení organismu." Od optimálního funkčního stavu organismu samozřejmě existují téměř vţdy různě velké odchylky, které naru- šují jeho normální činnost a mohou vyústit ve velmi váţná onemocnění aţ smrt. Proti všem škodlivým činitelům má organismus vytvořen obranný systém (viz kapitola 7). Příklady některých poruch, parazitů a onemocnění trávicího systému K významným poruchám a postiţením trávicí soustavy patří: nádory různého původu poruchy činnosti ţaludku a ţaludeční vředy, které vznikají účinkem HCl a pepsinu při porušení ochranné vrstvy hlenu za výrazného přispění acidoresistentní bakterie Helicobacter pylori přeţívající v ţaludku poruchy činnosti střev (např. špatně vstřebatelné ionty zadrţují ve střevech odpovídající mnoţství vody, mají projímavý účinek a zvyšují obsah vody ve stolici) zánět slepého střeva poruchy činnosti slinivky břišní (při zmenšeném vývodu slinivky břišní dochází k natrávení buněk pankreatickými proteolytickými enzymy, které jsou aktivovány ještě mimo dutinu střev) poškození jater – např. cirhóza (ztvrdnutí) jater, kdy je jaterní tkáň postupně nahrazována tukovou a vazivovou tkání. Příčinou vzniku cirhózy je nejčastěji dlouhodobý alkoholismus, prodělání hepatitidy aj. hepatitis = jakékoliv zánětlivé onemocnění jater, např. virového původu. Při hepatitidě se objevují chřipkové příznaky a ţloutenka, při které se kůţe a oční bělmo zbarvují bilirubinem, hromadícím se v organismu v nepřirozeném mnoţství. Hepatitida A se přenáší prostřednictvím fekálií. Hepatitida B můţe být vyvolána infikovanou krví, tělními tekutinami nebo můţe být přenesena z matky na plod během porodu. Nejnebezpečnějším typem je hepatitida C – má vleklý průběh s často závaţnými zdravotními důsledky a to i po mnoha letech (i 20 let) po vzniku infekce. Viz také 5.4.2.A.c Salmonelly, např. S. typhi (břišní tyfus) vyvolává průjmy, zvracení, křeče, jednodenní teplotu 39 oC) bacilární úplavice (vyvolává Shigella dysenteriae) parazité uvnitř trávicí trubice (např. tasemnice, roupi, škrkavky apod.) ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 STRANA 107 2 FYZIOLOGIE VÝŽIVY Shrnující a kontrolní úlohy druhé kapitoly: 1) Vysvětlete podstatu prvního tíme vůni svíčkové a slyšíme cinkání příborů, E) díváme se na něco nám velmi odporného, F) zbytky tráveniny dosáhly konečníku a druhého zákona termodynamiky a nezbytnost příjmu potravy na fyziologických funkcích a ţivotních projevech otuţilce, který se právě ponořil do vody teplé 7oC. 5) Přerovnejte údaje v posledním 2) Uveďte hlavní důvody – proč a jak se liší uspořádání trávicí soustavy rejska, kočky, jelena a člověka? 3) Uveďte, v jakém pořadí – a v jakém oddílu trávicí trubice – začíná v trávicí trubici dospělého člověka trávení sacharidů, lipidů a bílkovin. 4) Z následující nabídky vyberte všechny funkce, které NEZAJIŠŤUJÍ játra: A) konečné oxidace v dýchacím řetězci, B) metabolismus sacharidů, C) detoxikace jedů, D) syntéza růstového hormonu, E) diastola, F) syntéza ANF, G) syntéza močoviny, H) syntéza α–amylázy, I) deaminace, J) syntéza většiny faktorů krevní sráţlivosti, K) syntéza somatomedinů, L) tvorba ţluči sloupci tabulky tak, aby na jednom řádku tabulky byly pojmy, které k sobě logicky patří a tabulka neobsahovala nepravdivé údaje. ţivočich A) kapr B) ploštěnka C) tasemnice D) hlemýţď E) včela medonosná F) jelen G) bahník H) čtyřhranka pojem z oblasti trávicí soustavy 1) mimotělní trávení 2) vakovité vole 3) kniha 4) kloaka 5) gastrovaskulární soustava 6) nemá trávicí soustavu 7) radula 8) poţerákové zuby 7) Z následující nabídky vyberte funkce (procesy), které zajišťuje slinivka břišní: A) syntéza trypsinogenu, B) syntéza trypsinu, C) syntéza glukózy, D) produkce glykogenu do krve, E) produkce glukagonu do střeva, F) produkce inzulínu do krve, G) produkce pankreatické amylázy do kyčelníku 6) Uveďte, jakým způsobem rea- 8) Z následující nabídky vyberte guje trávicí soustava (tělo člověka) na pravdivá tvrzení, která se týkají následující situace (současně vyhodvlákniny: A) celulóza není trávena noťte, kdy a jak je třeba poskytnout v trávicí soustavě člověka, B) protoţe první pomoc): vláknina není trávena trávicí soustavou A) malý kamínek ze špatně umy- člověka, neměla by být konzumována, tého salátu se zasekl ve sliznici tenké- C) celulózu tráví např. skot, švábi, ho střeva dospělého člověka, B) čtyřle- termiti i jiný dřevokazný hmyz té dítě spolklo kovovou nepokřivenou s pomocí symbiotických mikroorgakancelářskou sponku, C) „závodník“ nismů, D) vláknina čistí stěny trávicí se přejedl švestkových knedlíků, D) cí- trubice, E) vláknina můţe přispívat STRANA 108 ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 2 FYZIOLOGIE VÝŽIVY k pocitu nasycení a můţe mít příznivý vliv na tělesnou hmotnost 9) Uspořádejte následující termíny ve správném pořadí od úst: A) emulgace tuků v tenkém střevě, B) tuk v potravě, C) působení lipáz, D) vznik chylomikronů, E) vznik micel, F) vstřebávání do mízy 10) Označte všechny nepravdivé výroky: A) relativně vyšší spotřebu potravy neţ člověk má sýkorka, B) pocit chladu obvykle zvyšuje pocit hladu, C) nadbytek tuků v potravě člověka nepůsobí příznivě, ale ţádoucí je např. zastoupení omega–3 mastných kyselin, D) nejnebezpečnější je hepatitida A, E) přítomnost parazitických hlístic v trávicí soustavě příznivě ovlivňuje fyzický stav těla člověka a tělesnou hmotnost. ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 STRANA 109 3 FYZIOLOGIE DÝCHÁNÍ 3 Fyziologie dýchání 3.6 Adaptace a adaptace dýchání v různých podmínkách 3.6.1 Hypoxie a anoxie 3.6.2 Anaerobióza Přehled klíčových částí kapitoly: 3.6.3 Práce svalu v anaerobních podmínkách 3.1 Význam a funkce dýchacího systému 3.6.4 Hyperoxie 3.2 Dýchání ve vodním prostředí 3.3 Dýchání na souši 3.3.1 Dýchání vzdušnicemi 3.3.2 Dýchání plícemi 3.4 Srovnávací fyziologie dýchání 3.4.1 Základní způsoby dýchání živočichů 3.4.2 Dýchání bezobratlých 3.4.3 Dýchání obratlovců 3.5 Funkční organizace a činnost dýchacího systému člověka 3.5.1 Mechanismus vdechu a výdechu 3.5.2 Objemy a kapacity plic 3.5.3 Parciální tlak plynů 3.5.4 Výměna dýchacích plynů v dýchacích cestách a přes kapilární stěnu 3.5.5 Transport plynů krví 3.7 Řízení a regulace dýchání 3.8 Nerespirační funkce dýchacích systémů 3.9 Některá onemocnění a změny v činnosti dýchacího systému Klíčové pojmy kapitoly: respirační a nerespirační funkce dýchacího systému vnější a vnitřní dýchání struktura a funkce dýchacích orgánů (plíce, ţábry, vzdušnice aj.) dýchání savců a ptáků (anatomický mrtvý prostor) mechanismus vdechu a výdechu savce parciální tlak plynu horní a dolní cesty dýchací plicní objemy vitální a celková kapacita plic struktura a funkce plicních sklípků formy transportu O2 a CO2 v těle karboanhydráza hemoglobin anaerobióza hypoventilace a hyperventilace ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 STRANA 111 3 FYZIOLOGIE DÝCHÁNÍ hypoxie a hyperoxie hyperventilace zotavovací kyslík inspirační a expirační centrum poruchy a onemocnění dýchacího systému 3.1 Význam a funkce dýchacího systému DÝCHÁNÍ patří k základním funkcím charakterizující ţivý organismus. Dýchání zajišťuje výměnu dýchacích plynů mezi buňkami organismu a ţivotním prostředím. Ke všem buňkám těla ţivočicha je přiváděn kyslík nezbytný pro dostatečně efektivní přeměnu látek a současně je z těla odváděn odpadní produkt metabolismu – oxid uhličitý. lování vzduchu uvnitř dýchací soustavy atp.) B) VLASTNÍ PLICNÍ RESPIRACE (difúzní výměna plynů mezi alveolami plic a kapilárami plicní tepny) C) TRANSPORT PLYNŮ; transport kyslíku z dýchacích orgánů aţ k jednotlivým buňkám těla a transport oxidu uhličitého z buněk do dýchacích orgánů C) VNITŘNÍ DÝCHÁNÍ, tj. především výměna dýchacích plynů mezi krevními kapilárami a buňkami tkání (tzn. místy spotřeby) D) PROCESY BUNĚČNÉ RESPIRACE, probíhají zejména v mitochon- driích a v cytoplazmě K NERESPIRAČNÍM FUNKCÍM dýchacího systému patří: FORMOVÁNÍ ZVUKOVÝCH PROJEVŮ (např. řeč, smích, pláč, zpěv, hra na hudební nástroje) ochrana organismu před vniknutím škodlivin (včetně zadrţení deDÝCHACÍ SYSTÉM ţivočichů chu na reflexním základě), vzduch zajišťuje RESPIRAČNÍ a NERESPIje analyzován, čištěn (filtrován), RAČNÍ FUNKCE. oteplován a zvlhčován Mezi RESPIRAČNÍ FUNKCE DÝ- ovlivňování termoregulace ovlivňování defekace CHACÍHO SYSTÉMU řadíme: ovlivňování mikce A) VNĚJŠÍ DÝCHÁNÍ (tzv. VENTILACE PLIC) = výměna kyslíku a oxidu uhličitého mezi organismem a jeho ţivotním prostředím. Zejména probíhá: INTRAPULMONÁLNÍ aj. DISTRIBUCE (tzn. směšování vdechovaného vzduchu se vzduchem v dýchacích cestách – u savců, usměrňování jeho proudění v plicních vacích a plicích – ptáci, rozdě- STRANA 112 ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 3 FYZIOLOGIE DÝCHÁNÍ Povrchové epitelové vrstvy buněk Atmosférický vzduch má přibliţně ţivočichů mohou přijímat kyslík následující sloţení: z ţivotního prostředí difúzně, rovněţ PROCENT PLYN VZOREC oxid uhličitý můţe unikat z těla ţivočiVE VZDUCHU cha přes jeho pokoţku, tzn. ţivočicho20, 98 % vé dýchají i celým povrchem těla. kyslík (tj. přibliţně O2 Takový způsob dýchání je však pro 210 ml/litr) většinu ţivočichů nedostatečný. K výoxid 0, 03 CO2 jimkám patří např. přezimovaní oboj- uhličitý aţ 0, 04 % ţivelníků pod ledem (chladná voda 78, 98 % N2 velmi sníţí intenzitu buněčného meta- dusík bolismu a spotřebu kyslíku). inertní Difúzní pronikání kyslíku dále do těla (v normálních podmínkách prostředí) je velmi omezené, pomalé a neefektivní. Kromě toho, je rozpustnost kyslíku v tělních tekutinách nízká (přibliţně stejná jako ve vodě) a jiţ ve vzdálenosti menší neţ 1 mm (přibliţně 0, 01 mm aţ 0, 1 mm) od tělního povrchu mnohobuněčného ţivočicha by byl parciální tlak kyslíku roven nule a ţivot buněk by nebyl moţný. plyny vodní pára 0, 01 % Jestliţe je ve vzduchu uvedených 210 ml O2/l a vzduch je v kontaktu s vodou, mnoţství kyslíku ve vodě kolísá od 0, 0 do 8, 5 ml.1–l (tj. 0 % – 0, 85 %). Jedná se o kyslík atmosférický nebo vzniklý fotosyntézou rostlinných buněk. OBSAH PLYNŮ VE VODĚ je ovlivňován zejména tlakem Difúze kyslíku a oxidu uhličité- a teplotou, ale např. také prouděním ho je ale naopak velmi významná vody apod. Např. čím je vyšší teplota na krátké vzdálenosti uvnitř těla, např. vody, tím méně obsahuje voda kyslíku. Naopak v tekoucí vodě při teplotě 0oC mezi krví kapilár a buňkami tkání. můţe být obsah kyslíku i více neţ 10 ml v litru. Koncentrace plynů se mění také s rostoucí hloubkou vody. Některé souvislosti Nejvíce kyslíku je rozpuštěno u hladia vztahy mezi ţivotním ny a ve větší hloubce. prostředím a dýcháním Těla ţivočichů obklopuje atmosférický vzduch, voda, půda a půdní vzduch, popř. i jiné prostředí, kterým můţe být např. vnitřek těla jiného ţivočicha nebo rostliny. Podmínky dýchání ţivočichů se liší podle obsahu kyslíku a oxidu uhličitého (ale i jiných plynů) v ţivotním prostředí. Pro moţnost srovnání uvádíme, ţe ve vodě je přibliţně 13, 6 ml dusíku/1 (tj. 1, 36 %) a 34 – 56 ml CO2/l (tj. 3, 4 % aţ 5, 6 %). Procentické zastoupení kyslíku a oxidu uhličitého v půdě se liší od vzduchu i vody a závisí např. na sloţení a struktuře půdy, hladině podzemní vody apod. Rozdílnosti jsou dále dané tím, ţe např. při dešti (při dýchání ţi- ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 STRANA 113 3 FYZIOLOGIE DÝCHÁNÍ vočichů, ţijících v zemi a kořenů rostlin) výrazně klesá obsah kyslíku v půdě a stoupá aţ stokrát koncentrace oxidu uhličitého. Tyto změny mají vliv na ţivočichy v půdě (např. ţíţala, krtonoţka, krtek). 3.2 Dýchání ve vodním prostředí Dýchacími orgány ţivočichů, ţijících trvale ve vodním prostředí, jsou nejčastěji ţábry. ŽÁBRAMI dýchají např. kruhoústí, paryby, ryby, někteří měkkýši a členovci. V ţábrách přechází kyslík, rozpuštěný ve vodě, do krevních kapilár, jestliţe jsou ţábry dostatečně omývány vodou s určitým obsahem rozpuštěného kyslíku. Voda můţe proudit kolem ţaber pasivně, ale častěji jejímu proudění napomáhají pohyby ţivočicha nebo je pohyb vyvoláván specifickými dýchacími pohyby (např. u kapra tlamou a skřelemi). Do ţaber ryb proudí z dvojdílného srdce krev s nízkým obsahem kyslíku („odkysličená“). V ţábrách dochází k jejímu okysličení, ze ţaber je rozvedena cévami do celého těla a znovu se vrací do srdce ryby. Pozn.: ŽABERNÍ OBLOUKY primitivních čelistnatců (Gnathostomata) jsou označovány čísly 0, 1, 2, 3, 4, 5, 6, 7. Naše ryby mají pět ţaberních oblouků. Jedná se o původní 3., 4., 5., 6. a 7. oblouk, který jiţ nenese ŽABERNÍ LUPÍNKY. Z těchto pěti ţaberních oblouků se v průběhu fylogeneze vyvinuly některé důleţité artérie (viz kapitola 5). Z prvního a druhého ţaberního oblouku (je moţné, ţe i z nultého nebo z jeho části) vznikly čelisti. V případě nedostatku kyslíku ve vodě, mohou některé ryby (paprskoploutví – Actinopterygii) tento nedostatek kompenzovat. Známé je např. polykání plynného vzduchu u sekavcovitých ryb (např. piskoř pruhovaný) a tzv. "troubení" kaprovitých ryb, kdy k absorpci O2 dochází i přes sliznici trávicí soustavy. Mají–li ryby VNĚJŠÍ ŽÁBRY mají tvar keříč- spojen plynový měchýř s jícnem, ků trčících z povrchu těla ţivočicha umoţňuje jim toto spojení dýchat rov(např. za hlavou pulců čolků) nebo něţ přes sliznici plynového měchýře. mohou být keříčky ţaber i překryty poDvojdyšní (Dipnoi) – bahníci jivovou tkání (vzniká tzv. ţaberní ko- přečkávají nepříznivá období sucha můrka, např. u pulců ţab). v podzemní dutině vystlané slizem VNITŘNÍ ŽÁBRY jsou uloţeny (dutina je pod dnem vyschlé vodní náuvnitř těla. Např. ţábry ryb (paprsko- drţe). Do dutiny je přiváděn vzduch ploutví – Actinopterygii) jsou tvořeny dýchací šachtou. Bahník uvnitř dýchá ţaberními oblouky s řadou lupínků plynovým měchýřem – stěny měchýře hustě protkaných kapilárami a vzájem- jsou značně prokrveny a vnitřní povrch ně slepených kapilárními silami vody. je zvětšen komůrkami, coţ napomáhá Ţaberní oblouky jsou uloţeny pod výměně plynů (formuje se tzv. "malý plicní oběh"). skřelemi. STRANA 114 ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 3 FYZIOLOGIE DÝCHÁNÍ PLYNOVÝ MĚCHÝŘ RYB buněk (kyslík) nebo do vodního pro- vzniká jako vychlípenina trávicí trubice a můţe být dvojdílný (např. kaprovité ryby), jednodílný (např. lososovité ryby) nebo můţe i chybět (např. vranky nebo makrely). U většiny našich ryb je však plynový měchýř orgánem hydrostatickým (tj. vyrovnává tlak vody působící na rybí tělo v různé hloubce a umoţňuje plynulé vynořování – ryba mění celkovou hustotu svého těla výměnou plynů mezi měchýřem a krví). U čeledí sekavcovití a kaprovití existují tzv. WEBEROVY KŮSTKY, spojené s vnitřním uchem, coţ rybám umoţňuje vnímat a analyzovat sluchem tlakové vlny šířící se vodou a působící na tělo ryby. středí (oxid uhličitý). Značný význam, zejména u niţších ţivočichů, má rovněţ DÝCHÁNÍ CELÝM POVRCHEM TĚLA. U vyšších ţivočichů jde o tzv. KOŽNÍ DÝCHÁNÍ, které můţe představovat např. u úhoře aţ 85 % celkové výměny dýchacích plynů. Vodní ţivočichové mohou dále dýchat také VODNÍMI PLÍCEMI (např. někteří vodní měkkýši). Princip dýchání v tomto případě spočívá ve výměně plynů mezi vodou a dobře prokrvenou stěnou modifikované PLÁŠŤOVÉ DUTINY. Podobným způsobem (vodními plícemi – dutinami Pozn.: Plynový měchýř pravdě- s prokrvenými stěnami v blízkosti klopodobně existoval jako jednoduché aky) dýchají také sumýši ze skupiny „plíce“ jiţ u devonských ryb, které ţily ostnokoţců (Echinodermata). Řada ţelv vyuţívá jako pomocný ve sladkovodních močálech – chudých dýchací orgán stěny kloaky. na kyslík. Kytovci (např. velryba, plejtvák, Určitým typem ţaber mohou dýchat i suchozemští ţivočichové, např. delfín) dýchají plícemi. stínka zední (Porcellio scaber) – drobný korýš ţijící na souši ve vlhku – rovněţ dýchá ţábrami. Larvy hmyzu, ţijící trvale ve vodě, dýchají modifikovanými VZDUŠNICEMI. Vzdušnice v těchto případech nejen v těle končí, ale i začínají slepě (stigmata jsou uzavřená). Kyslík přechází nejprve z vody přes ţábry, mající podobu různých výběţků, lupínků apod., do trubiček vzdušnic. Oxid uhličitý naopak ze vzdušnic do vody. Po těle jsou oba tyto plyny rozváděny vzdušnicemi v plynné fázi a teprve v místě spotřeby opět přecházejí do tekutiny a následně do tělních 3.3 Dýchání na souši Nejvíce suchozemských ţivočišných druhů dýchá VZDUŠNICEMI a PLÍCEMI. Měkkýši mohou dýchat také různě modifikovanými stěnami PLÁŠŤOVÉ DUTINY, klepítkatci – pavoukovci a štíři PLICNÍMI VAKY aj. ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 STRANA 115 3 FYZIOLOGIE DÝCHÁNÍ 3.3.1 Dýchání vzdušnicemi Dýchání vzdušnicemi je charakteristické pro vzdušnicovce a zejména pro největší taxon členovců (Arthropoda) – hmyz (Insecta). Dva páry vzdušnic mají i někteří klepítkatci (Chelicerata) – pavoukovci nebo štírci. Např. pavoukovci ze skupiny běţníkovití dýchají jedním párem plicních vaků a dvěma páry vzdušnic. Primitivními vzdušnicemi dýchají také drápkovci (Onychophora). VZDUŠNICE (tracheje) hmyzu tekutinou a končí slepě tracheolární buňkou na plazmatické membráně určité tělní buňky. V klidu přes tekutinu tracheoly difundují dýchací plyny. Při velké spotřebě kyslíku – např. při letu, vzrůstá spotřeba kyslíku aţ 200 krát – klesá v tracheolách mnoţství tekutiny (většina tekutiny z tracheoly přeteče do těla) a dýchací plyny se dostávají – i nejtenčími trubičkami vzdušnic aţ k membránám cílových buněk v plynné fázi. A poté aţ k mitochondriím, které kryjí energetické poţadavky výrazně zrychleného metabolismu. Na transportu plynů se nepodílí krev a ţivočichové, kteří dýchají vzdušnicemi, mají z tohoto důvodu zpravidla redukovanou cévní soustavu. tvoří různě silné trubičky. Jejich začátek a současně vyústění je na stranách zadečku (a také na hrudi) v podobě řady otvůrků (tzv. stigmat). STIGMATA Mechanismy činnosti a regulace mají moţnost regulace (tj. ţivočich je můţe otevírat a zavírat) a jsou opatřena dýchání vzdušnic jsou vysoce efektivní filtrem z brv, které brání průniku ne- a výkonné, takţe ani při velké spotřebě kyslíku vzdušnicovci nevyţadují zotačistot do trubiček vzdušnic. Pozn.: Pro vzdušnicový systém bývá vovací kyslík (nevzniká tzv. "kyslíkový dluh"). pouţíván i termín průdušnicový systém. Směrem od stigmat se vzdušnice postupně rozvětvují, ztenčují a vytváří v těle ţivočicha síť velmi jemných trubiček, popř. i tracheálních vaků (např. u včel). Jestliţe je stigma otevřené, přichází při dýchacích pohybech (např. zadečku hmyzu) vzduch do vzdušnic např. otvůrky na hrudi a je „vydechován“ otvůrky na zadečku. V trubičkách probíhá difúze plynů. Vzdušnice protkávají celé tělo a rozvádějí dýchací plyny v plynné formě – fázi (tzv. RYCHLÁ DIFÚZE V PLYNECH) téměř aţ k cílovým buňkám. Nejtenčí trubičky vzdušnic vytváří jemné intracelulární kanálky, tzv. tracheoly. TRACHEOLA je zpravidla vyplněna STRANA 116 3.3.2 Dýchání plícemi PLÍCE jsou vchlípené orgány (zvětšování jejich povrchu probíhalo při fylogenezi směrem dovnitř těla ţivočicha). Plíce vznikly jako vychlípeniny určitého úseku přední části trávicí trubice. Jsou umístěny v dutině hrudní a nejsou k jejím stěnám přirostlé. Na povrchu plic najdeme dvojvrstvou POHRUDNICI (pleura): vnější vrstva (vnější část) pohrudnice vystýlá značnou část dutiny hrudní a nazýváme ji nástěnná (parietální) POHRUDNICE (pleura parietalis) ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 3 FYZIOLOGIE DÝCHÁNÍ vnitřní vrstva (vnitřní část) pohrudnice tvoří povrch plic a označujeme ji orgánová (viscerální) pohrudnice – POPLICNICE (pleura pulmonalis) A) dýchání bez účasti oběhové soustavy – vzdušnice B) dýchání s účastí oběhové soustavy Mezi pohrudnicí a poplicnicí dýchací plyny se dostávají z ţivotního prostředí do tělní existuje PLEURÁLNÍ ŠTĚRBINA tekutiny (nebo opačným směrem) (cavum pleurale) s obsahem pohrudcelým povrchem těla (např. niční (interpleurální) tekutiny a pod u některých krouţkovců) tlakem – přibliţně o 4 mm Hg niţším neţ je tlak atmosférický (pozn.: nor- převedení plynů do dýchací soustavy zajišťuje specializovaný mální atmosférický tlak při hladině orgán, který je: moře je 760 mm Hg). – vychlípený (tj. ŽÁBRY Mezi molekulami pohrudniční teVNĚJŠÍ nebo ŽÁBRY kutiny existují významné KOHEZNÍ a VNITŘNÍ) ADHEZNÍ SÍLY, tj. přitaţlivé síly me– vchlípený (PLÍCE nebo zi stejnými nebo i různými molekulami i PLICNÍ VAKY) tekutiny, které zajišťují funkční spojení poplicnice a pohrudnice. Tekutina současně významně zmenšuje tření plic 3.4.2 Dýchání o vnitřní stěnu hrudníku. Dýchání plícemi je vysvětleno dále v textu této kapitoly. Pozn.: koheze: zjednodušeně = vzájemná soudrţnost molekul tekutiny; adheze: zjednodušeně = přilnavost molekul tekutiny ke stěnám pokrytým buněčnými epitely. 3.4 Srovnávací fyziologie dýchání 3.4.1 Základní způsoby dýchání ţivočichů Při určitém zobecnění je moţné rozlišit následující způsoby dýchání: bezobratlých Celým povrchem těla dýchají převáţně ţivočichové malých rozměrů, např. prvoci, houbovci, vločkovci, ţebernatky, ţahavci, hlístice, ploštěnci, pásnice, vrtejši aj. U těchto ţivočichů většinou neexistují zvláštní dýchací orgány, ale pohyby částí těla ţivočicha mohou ovlivňovat proudění vody kolem těla a přihánění vody s vyšším obsahem kyslíku. Endoparazité mohou dýchat i anaerobně. Ostnokoţci (Echinodermata) dýchají s pomocí některých ambulakrálních panoţek. Těla hvězdic jsou pokryta malými „výčnělky“ = ţábrami. Sumýši (Holothuroidea) dýchají vodními plícemi – epitelem zvláštních dutin spojených s kloakou. ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 STRANA 117 3 FYZIOLOGIE DÝCHÁNÍ Kopinatci (Cephalochordata) dýchají převáţně celým povrchem těla – částečně se na dýchání podílí buňky lemující ţeberní štěrbiny proděravělého hltanu. Členovci (Arthropoda) dýchají plicními vaky, ţábrami, vzdušnicemi – i jinými způsoby. Klepítkatci (Chelicerata) – zejména pavoukovci, dýchají plicními vaky s „lamelovou“ („kniţní“) plicí. Do plicního vaku je vzduch přiváděn otvorem na spodní straně přední části zadečku. Lišty (lamely) uvnitř plicního vaku výrazně zvětšují plochu, na které je moţná výměna dýchacích plynů. Někteří pavoukovci mají navíc dva páry vzdušnic Pozn.: Jediným naším druhem pavouka, který ţije i trvale pod vodou – je vodouch stříbřitý, který dýchá vzdušnicemi a musí se nadechovat na vzduchu. Dýchacími orgány většiny korýšů (Crustacea) jsou ţábry – přirostlé k bázi končetin. U raků a krabů jsou umístěné pod hřbetním štítem (= carapaxem). Suchozemští krabi mají ţábry redukované – dýchají prostřednictvím (v ţaberní dutině uloţených) dobře prokrvených výběţků pokoţky s členitým zvětšeným povrchem. Malé druhy korýšů (např. hrotnatky – Daphnia) dýchají ţaberními přívěsky (epipodity) na hrudních noţkách nebo celým povrchem těla (např. buchanky – Cyclops) a jinými způsoby, např. stínka zední dýchá prostřednictvím kanálků (vzniklých zanořením části pokoţky) v lupínkovitých zadečkových končetinách (obdoba „ţaber“). STRANA 118 Hmyzu (Insecta) dýchá vzdušnicemi – viz 3.3.1. Měkkýši mají útrobní vak, vytvářející koţní záhyb (plášť), který ohraničuje plášťovou dutinu, která (nebo její část) můţe plnit také dýchací funkce. U předožábrých plžů je nejčastěji uvnitř plášťové dutiny (před srdcem) hřebenovitá nebo pérovitá ţábra. U některých suchozemských druhů můţe zajišťovat dýchací funkce stěna plášťové dutiny (= „plíce“). Zadožábří plži mají ţábry za srdcem. (mohou být i redukované). U suchozemských plicnatých plžů plní fukci plic cévami hustě protkaný strop plášťové dutiny, do které je vzduch přiváděn uzavíratelným otvorem (tzv. pneumostom). Někteří vodní plicnatí plži mají druhotné ţábry v podobě plášťových přívěsků v okolí dýchacího otvoru nebo v plášťové dutině. Plášťová dutina s funkcí plic můţe být plněna vodou a kyslík přechází do hemolymfy z vody (tzv. vodní plíce). Mlži dýchají párovými ţábrami. Hlavonožci dýchají ţábrami (= ktenidie), které leţí uvnitř plášťové dutiny. U krouţkovců (Annelida) zajišťuje transport kyslíku a oxidu uhličitého krev (tělní tekutina) v uzavřené cévní soustavě, coţ značně zvyšuje intenzitu výměny dýchacích plynů. Do cévního systému krouţkovců se kyslík dostává celým povrchem těla nebo i s pomocí specializovaných dýchacích orgánů, známých zejména u mnohoštětinatců, u kterých jako ţábry fungují některé bohatě prokrvené štětinky parapodií atp. ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 3 FYZIOLOGIE DÝCHÁNÍ Dýchací plyny jsou transportovány oběhovou soustavou u většiny měkkýšů, korýšů, některých členovců aj. bezobratlých. Do tělní tekutiny se kyslík dostává z dýchacích orgánů, např. stěnami plicního vaku (pavoukovci) nebo činností ţaber (někteří měkkýši) a také celým povrchem těla (např. krouţkovci – máloštětinatci). Výjimkou jsou vzdušnicovci a zejména hmyz – hemolymfa nezajišťuje transport kyslíku (kyslík je transportován vzdušnicemi aţ k cílovým buňkám). zůstávají larvám vnější ţábry po celou dobu larválního ţivota. Paryby (Chondrichthyes) a ryby (paprskoploutví – Actinopterygii) dýchají ţábrami. Mohou však dýchat např. také celým povrchem těla nebo přes sliznice trávicí soustavy. Tyto dva způsoby však pouze doplňují činnost ţaber, ke kterým voda nejčastěji přitéká ústním otvorem nebo i (u paryb) párovým spirakulem (= ţaberní štěrbina mezi čelistním a jazylkovým obloukem). Paryby mají pět párů ţaberních oblouků s ţábrami, ryby čtyři páry. Voda po průtoku kolem ţaber u paryb vytéká z těla pěti páry (u ryb jedním párem) ţaberních štěrbin. Plíce plazů (Sauropsida, Reptilia) se liší podle skupin různou délkou dýchacích cest i vnitřním členěním. Hadi mají zpravidla redukovanou levou plíci a vakovitá zadní část protaţené plíce slouţí jako rezervoár vzduchu při polykání kořisti. Ţelvy dýchají přes sliznice ústního a řitního otvoru. Plíce obojţivelníků mají podobu hladkých vaků (např. mloci) nebo rozčleněných vaků (např. skokan nebo blatnice). Ţáby (Anura) – nemají ţebra a hrudní koš, a také dvojdyšní, nepouţívají k nadechnutí dýchací svaly, ale v podstatě vzduch polykají (vzduch je do plic tlačen nikoli taţen podtlakem – viz dále mechanismus vdechu). Výdech zajišťují svaly tělní stěny a také elasticita plic. U obojţivelníků má při výměně dýchacích plynů významný podíl také koţní dýchání (60 – 80 % 3.4.3 Dýchání obratlovců a v zimním období i více) – u velemloV přehledu uvedeme jen některé ků se na dýchání podílí také sliznice dutiny ústní. příklady. Dospělí obojţivelníci, plazi, ptáci a savci dýchají plícemi – ptáci za výrazného přispění plicních vaků – viz dále. Larvy obojţivelníků dýchají aţ čtyřmi páry ţaber, které jsou zprvu vnější a např. u ţab později přerůstají pojivovou tkání (vzniká tzv. ţaberní komůrka). U ocasatých obojţivelníků Ptáci (Aves) mají relativně malé, bohatě členěné plíce bez plicních sklípků, které jsou obvykle napojeny na pět párů tenkostěnných plicních vaků (vaky meziklíčkové, krční, břišní, přední hrudní a zadní hrudní). Objem plic se při dýchání téměř nemění, vzduch obvykle obchází plíce a naplní část plicních vaků – teprve při výdechu prochází z vaků do plic. Vzduch plícemi prochází stále jedním směrem – uvnitř jemných, souběţných a zevnitř zvrásněných trubiček (tzv. parabronchy). Při kaţdém vdechu se v plicích vymění téměř všechen vzduch – a díky tomu je uvnitř ptačích plic obvykle ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 STRANA 119 3 FYZIOLOGIE DÝCHÁNÍ vyšší koncentrace kyslíku neţ v plicích savců (ve kterých při výdechu vţdy část vzduchu zůstává a nový vdechovaný vzduch se s ním mísí a ředí). Plicní vaky (kromě uvedeného) zmenšují hustotu těla ptáků, mají význam při termoregulaci (odvádějí za letu nadbytečné teplo), mohou zesilovat hlasy ptáků a sniţovat mezisvalové tření. Savci (Mammalia) mají bohatě členěné plíce. Viz dále 3.5. Zvýšené mnoţství myoglobinu (aţ 10 x) mají ve svalech savci, kteří se potápějí, např. ploutvonoţci (tuleni). Díky této adaptaci, většímu objemu krve na 1 kg jejich tělesné hmotnosti i absolutně v těle, např. ve srovnání s člověkem – jsou tuleni schopni se potápět do hloubek 400 m i na dobu delší neţ 20 aţ 40 minut – a v extrémních případech mohou přeţít pod vodou bez následků i více neţ 2 hodiny (coţ vyţaduje další metabolické anaerobní adaptace). Obdobné fyziologické adaptace k potápění mají také kytovci. 3.5 Funkční organizace a činnost dýchacího systému člověka Rozdělení dýchacích cest: A) HORNÍ CESTY DÝCHACÍ a nosních otvorů a vnitřních sliznic, plní důleţité funkce: o jsou součástí dýchacích cest o čistí (zbavují prachu a nečistot), zvlhčují a oteplují vdechovaný vzduch o v horní části dutiny najdeme čichovou sliznici s receptory čichu, viz 12.8.1 o mají podíl na tvorbě a zejména zabarvení řeči (hlasu) B) DOLNÍ CESTY DÝCHACÍ NOSOHLTAN a HLTAN Nosohltan (nasopharynx) leţí za dutinou nosní nad měkkým patrem a přechází v ústní část hltanu – společnou pro dýchací a trávicí cesty. Do nosohltanu vyúsťuje Eustachova trubice ze středního ucha. Čípek v zadní části měkkého patra s částí měkkého patra uzavírá nosohltan při polykání. HLTAN (pharynx) spojuje nosní dutiny s dutinou ústní. Ústní část hltanu končí u příklopky hrtanové (epiglottis), která při polykání uzavírá průdušnici. Pokud do hrtanu pronikne sousto nebo tekutina, dojde v bdělém stavu k vyvolání reflexního vykašlávání. HRTAN (larynx) PRŮDUŠNICE (trachea) PRŮDUŠKY (bronchi) průdušky lalokové (bronchi lobares), pravá plíce má tři laloky, levá plíce pouze dva laloky průdušky segmentální (bronchi segmentales) ... (další ztenčování) PRŮDUŠINKY (bronchioli) PLICNÍ VÁČKY DUTINA NOSNÍ (cavum nasi) , ale ALVEOLY (PLICNÍ také vedlejší nosní dutiny – naplně- PLICNÍ SKLÍPKY, alveoli pulmonis) né vzduchem, včetně ústních STRANA 120 ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 3 FYZIOLOGIE DÝCHÁNÍ HRTAN má kruhový průřez a v přední části, zejména u muţů, výraznou štítnou chrupavku (tzv. ohryzek –cartilago thyroidea) ve tvaru otevřené knihy. Kromě ní hrtan tvoří dalších osm chrupavek. Směrem od štítné chrupavky dozadu k párové chrupavce hlasivkové (cartilago arytaenoidea), směřují HLASIVKOVÉ VAZY (ligamentum vocale) s HLASOVÝMI ŘASAMI (plicae vocalis). Mezi nimi a HLASIVKOVÝMI CHRUPAVKAMI je HLASIVKOVÁ ŠTĚRBINA (rima glottis) s měnitelným průsvitem podle napětí hlasivkových vazů. Tyto její změny mají podstatný vliv na hlasové projevy a ŘEČ. V období puberty se chlapcům zvětšuje štítná chrupavka a prodluţují hlasové řasy (hlas je hlubší) a do doby neţ se je nenaučí dobře ovládat – mutují. PRŮDUŠNICE je pruţná trubice, choroboplodných zárodků) – společné označení pro oba typy buněk je seromucinózní buňky (vytvářejí na vnitřní ploše průdušnice ochrannou hlenovou vrstvu) adventicie – zevní vrstva vaziva, ve kterém jsou umístěny průdušnici vyztuţující chrupavky PRŮDUŠKY a PRŮDUŠINKY – vyztuţené chrupavkami, mají trvale otevřený průsvit a přivádějí vzduch do plicních alveol. Sliznici dýchacích cest ponejvíce tvoří cylindrický ŘASINKOVÝ EPITEL. Řasinky zdravé dýchací soustavy kmitají směrem nahoru (k příklopce hrtanové) a napomáhají odstraňování nečistot, např. vdechnutých částic prachu. Se zmenšujícím se průsvitem průdušek se zvyšuje úloha hladkého svalstva, které průdušky a průdušinky obklopují a výrazně upravují (ovlivňují) mnoţství vzduchu, který jimi prochází. K velmi neţádoucímu výraznému stahu hladkých svalů dochází při astmatických záchvatech. dlouhá 12 – 14 cm, která je vyztuţena patnácti aţ dvaceti podkovovitými, neuzavřenými hyalinními chrupavkami (ve tvaru C) spojenými pruţnou vazivovou membránou. Průdušnice je uloPLICNÍ SKLÍPKY (alveoly) mají ţena před jícnem a v hrudníku se větví na levou a pravou PRŮDUŠKU, smě- průměr 0, 1 – 0, 9 mm a tenký respirační epitel. Jsou opředeny sítí vlásečřující k levé a pravé polovině PLIC nic a slouţí k výměně plynů. Alveoly (pulmones). zvětšují vnitřní povrch plic člověka na Stavba stěny průdušnice (zevnitř celkových 40 – 70 (100–140) m2. ven) je následující: Krev se do kapilár stěn plicních víceřadý cylindrický řasinkový sklípků dostává z pravé srdeční komoepitel ry plicní tepnou (arteria pulmonalis), vazivová podslizniční vrstva (la- která je součástí tzv. malého plicního mina propria) s vrstvičkou elastinu, oběhu a představuje funkční krevní ve vazivové vrstvě jsou zastoupeny oběh. Kromě něho mají plíce samohlenové buňky (produkují hlen) statný vyţivovací (nutriční) krevní a serózní buňky (produkují tekuti- oběh, který je v podstatě oddělený nu s obsahem trávicích enzymů k od funkčního plicního oběhu. Krev narušení struktury vdechnutých ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 STRANA 121 3 FYZIOLOGIE DÝCHÁNÍ v tomto případě přivádějí do plic arteriae bronchiales, coţ jsou postranní větve aorty. Stěnu alveol tvoří ploché alveolární buňky I. typu. Některé z nich se mění na ALVEOLÁRNÍ BUŇKY (PNEUMOCYTY) II TYPU a uvolňují dovnitř alveol sekrety (povrchově aktivní látky, lipoproteinové komplexy, surfaktanty), které příznivě působí na plicní váčky, aby zůstaly otevřené a mohl jimi proudit vzduch (surfaktant narušuje soudrţnost molekul vody a sniţuje její povrchové napětí). V případě potřeby se podílí také na obnově dýchacích cest (např. při poranění). Většina alveol je s okolními alveolami vzájemně propojena soustavou alveolárních pórů – díky nim je udrţován přibliţně stejný tlak v celé plíci a současně je zajištěna jejich určitá funkčnost i v případě, kdyţ dojde k ucpání přívodné průdušinky, např. „zahleněním“ při respiračním onemocnění. Přímo v plicních alveolách zajišťují obranu před cizími antigeny alveolární makrofágy (ţírné buňky). Marieb E., N. (2005) uvádí, ţe kaţdou hodinu doputuje z dýchacích cest do hltanu přibliţně 2 miliony ţírných buněk, které obsahují velké mnoţství, v dýchacích cestách fagocytózou pohlcených cizích antigenů. Po jejich polknutí je většinou dokončena likvidace cizorodých částic v trávicí soustavě. STRANA 122 3.5.1 Mechanismus vdechu a výdechu VDECH je vţdy aktivní děj. Plíce samotné nemají svaly a jejich pohyby jsou závislé na změnách objemu dutiny hrudní. Při zvětšování objemu dutiny hrudní je (adhezními a kohezními silami v pleurální štěrbině) přitahována ke stěnám dutiny hrudní také POPLICNICE – tím dochází k rozpínání plic. Poplicnice a pohrudnice „drţí“ při sobě silou odpovídající přibliţně 0, 53 kPa (4 mm Hg). Na dostatečném zvětšení dutiny hrudní při vdechu se podílí činnost BRÁNICE (plochý sval mezi dutinou hrudní a břišní) a MEZIŽEBERNÍCH SVALŮ (musculi intercostales externi). Bránice se při normálním vdechu vyklenuje přibliţně o 1 – 2 cm. Při hlubokém a maximálním nadechnutí to můţe být aţ 10 cm. Kontrakcí meziţeberních svalů jsou ţebra taţena u stojící osoby vzhůru a částečně se zdvihají směrem dopředu, coţ při současném vyklenutí bránice dolů vyvolá pokles tlaku vzduchu v plicích o 0, 2 – 1, 0 kPa. Vzhledem k normálnímu atmosférickému tlaku 101, 32 kPa, se jedná o tlak mírně negativní a vzduch proudí do plic. VÝDECH je převáţně pasivní děj, kdy uvolněním bránice a meziţeberních svalů a vlivem gravitace dojde k poklesu hrudníku. Bránice se pasivně navrací do výchozí polohy. Příznivý vliv mají také elastické struktury hrudníku a plic. V průběhu návratu do výchozího stavu dochází ke zvýšení tlaku v plicích přibliţně o + 0, 2 aţ + 0, 6 kPa. Tzn. tlak je o tuto hodnotu vyšší ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 3 FYZIOLOGIE DÝCHÁNÍ neţ atmosférický (tj. mírně pozitivní) ny, ale zpět jiţ ne, čímţ se výrazně a vzduch uniká z plic. urychlí "smršťování" plic. Při proraţeUspořádání dýchacích orgánů ní hrudníku je proto nutné zabránit a svalů umoţňuje člověku také AK- vnikání vzduchu přes poranění do pleurální štěrbiny. TIVNÍ VÝDECH, při kterém dojde Pokud dojde k vnitřnímu poranění k volní kontrakci vnitřních meziţeberních svalů (stahují hrudník dolů) plic, můţe nastat uzavřený pneua k rychlejšímu návratu bránice do vý- mothorax (tzv. ruptura plic). chozí polohy. Aktivní výdech ovlivňují také svaly břišní stěny a pomocné dýchací svaly, např. musculus pectoralis 3.5.2 Objemy major et minor (velký a malý prsní a kapacity plic sval), mm. serrati (pilovité svaly) OBJEMY A KAPACITY PLIC a další. jsou určité číselné hodnoty, které chaNormální dýchání je váţně naru- rakterizují stav a funkční připravenost šeno, jestliţe vniká do pleurální štěrbi- plic. Hovořit budeme převáţně o průny vzduch (např. při poranění hrudní- měrných hodnotách za standardních ku). V tomto případě jsou postupně podmínek (vliv na tyto hodnoty má zrušeny adhezní a kohezní síly, zajiš- např. teplota, tlak, vlhkost vzduchu ťující spojení mezi pohrudnicí a po- apod.). Rozdílné hodnoty naměříme plicnicí a dojde k jejich oddálení. Plíce u muţe a ţeny. Záleţí rovněţ na polose postupně "zmenšuje", zůstává trvale ze těla (např. při poloze vleţe naměříve "smrštěné" nefunkční poloze a zau- me menší spirografické hodnoty neţ jímá stále menší objem dutiny hrudní u téţe stojící osoby). (vzniká tzv. PNEUMOTHORAX). Pneumothorax můţe být otevřený neventilovaný a otevřený ventilovaný. Při ventilovaném pneumothoraxu můţe vzduch pronikat do pleurální štěrbi- ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 STRANA 123 3 FYZIOLOGIE DÝCHÁNÍ Obr. č. 8: Plicní objemy a kapacity člověka Pro měření plicních objemů se pouţívají spirometry. Ke grafickému záznamu spirometrických hodnot se uţívá spirografů. Ze vzniklého záznamu – spirogramu – lze odečíst např. frekvenci a hloubku dýchání, vitální kapacitu plic (VCP) apod. Spirografie se vyuţívá v medicíně při zjišťování onemocnění dýchací soustavy, při měření plicní poddajnosti apod. PLICNÍ OBJEM je jedna konkrétní číselná veličina. PLICNÍ KAPACITY vznikají sečtením dvou a více objemů. A) Statické spirometrické hodnoty STATICKÝMI SPIROMETRICKÝMI HODNOTAMI jsou např. de- chový objem a VCP. Při klidném dýchání vyměníme jedním vdechem a výdechem přibliţně 500 ml vzduchu (tzv. DECHOVÝ OBJEM, respirační objem, VT), který představuje 15 – 18 % VCP. Maximálním vdechem můţeme do plic po normálním nadechnutí usilovně vdechnout ještě aţ 2 500 ml vzduchu (INSPIRAČNÍ REZERVNÍ OBJEM, IRV), tj. 60 % VCP. Naopak po normálním vydechnutí lze s maximálním úsilím vydechnout ještě aţ 1500 ml vzduchu (EXSPI- STRANA 124 ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 3 FYZIOLOGIE DÝCHÁNÍ RAČNÍ REZERVNÍ OBJEM, ERV), Kromě uvedených objemů a kapacit jsou rozlišovány i další charaktetj. 25 % VCP. Součet těchto tří objemů tvoří ristiky (např. funkční reziduální kavzduch, který je moţné po maximál- pacita je součet ERV a RV , inspiračním nadechnutí s maximálním úsilím ní kapacita je součet IRV + VT atp.). vydechnout (tzv. VITÁLNÍ KAPACI- B) Dynamické spirometrické TA PLIC, VCP). hodnoty Tzn.: VCP = VT + IRV + ERV (100 % = 15 % + 60 % + 25 %) Vitální kapacita plic závisí na věku, pohlaví, povrchu těla, tělesném vzrůstu, trénovanosti apod. VCP muţů je přibliţně 4, 8 aţ 6 litrů. Ţeny mají VCP menší (přibliţně 3, 4 aţ 5, 5 l). Sportovci a nekuřáci mívají vyšší hodnotu VCP – při porovnání s osobami, které nesportují nebo kouří. Mezi dynamické spirometrické hodnoty patří KLIDOVÁ DECHOVÁ FREKVENCE, MINUTOVÁ KLIDOVÁ VENTILACE, MAXIMÁLNÍ MINUTOVÁ VENTILACE apod. KLIDOVÁ DECHOVÁ FREKVENCE (tj. počet dechů za jednotku času) savců zpravidla klesá se zvětšující se velikostí ţivočicha. Např. myš 200 vdechů/min Pro moţnost porovnání uvádíme, krysa 100 – 150 vdechů/min ţe např. VCP skotu je 20 l a koně 30 l. pes 12 – 20 vdechů/min Z dlouhodobých měření byly se- člověk 10 – 18 vdechů/min staveny tabulky průměrných hodnot kůň 8 – 16 vdechů/min VCP pro různý věk, pohlaví a např. Děti a mladší jedinci mají dechopovrch těla, které označujeme jako vou frekvenci vyšší (např. novorozenci NÁLEŽITÉ HODNOTY VCP. S nimi porovnáváme aktuálně naměřené hod- 40 aţ 60 vdechů/min. – nejprve dýchají jen činností bránice). noty. Jako příklady dechových frekvenI po úplném vydechnutí zbývá v plicích ještě asi 1500 ml vzduchu cí ptáků, uvádíme dechovou frekvenci holuba (25 – 30 vdechů/min.) a krůty (OBJEM REZIDUÁLNÍ, RV), který (28 – 40 vdechů/min.). nelze změřit spirometrem. Při pneumothoraxu část tohoto objemu (OBJEM KOLAPSOVÝ, KV) unikne, ale i v úplně "splasklých" plicích zůstává ještě přibliţně 500 ml vzduchu (OBJEM MINIMÁLNÍ, MV), který je v plicích od prvního nadechnutí při narození. MINUTOVÁ KLIDOVÁ VENTILACE je objem vzduchu, který vymě- níme při dýchání v klidu za jednu minutu. Minutová klidová ventilace člověka je tedy 6 – 8 litrů, coţ vyplývá z dechového objemu 500 ml a dechové frekvence 12 – 16 vdechů za minutu. MAXIMÁLNÍ MINUTOVÁ VENTICELKOVÁ KAPACITA PLIC je LACE plic je maximální objem vzdu- součet všech uvedených objemů (tj. chu, který jsme schopni vyměnit IRV, VT, ERV a RV). ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 STRANA 125 3 FYZIOLOGIE DÝCHÁNÍ v plicích při prohloubeném a zrychle- 3.5.3 Parciální tlak plynů ném dýchání (např. při vysoce namáVÝMĚNA PLYNŮ v organismu havém výkonu to můţe být aţ 180 litrů vzduchu za minutu při dechovém ob- probíhá na principu difúze a tlakových jemu přibliţně 3, 5 litru vzduchu spádů. a frekvenci 40 dechů). Výměnu plynů určují PARCIÁLVolním úsilím je moţné rovněţ NÍ TLAKY PLYNŮ. Daltonův zákon zvýšit plicní ventilaci v klidu (tzv. říká, ţe kaţdý plyn, přítomný v dané HYPERVENTILACE), čímţ dochází směsi působí takovým tlakem, který ke sniţování parciálního tlaku oxidu odpovídá jeho objemu ve směsi plynů. uhličitého a zvyšování parciálního tla- Jako příklad si vypočítáme přibliţný ku kyslíku v těle Volním úsilím mů- parciální tlak kyslíku ve vzduchu při ţeme také sniţovat ventilaci plic (HY- hladině moře: Jestliţe je obsah kyslíPOVENTILACE) nebo je i moţné ven- ku ve vzduchu 20, 98 % (relativní tilaci plic zastavit v kterékoli fázi de- frakce kyslíku je tedy 0, 2098) chového cyklu. Je–li toto zastavení a jestliţe je normální tlak vzduchu delší neţ 20 sekund, hovoříme o AP- 101, 32 kPa, činí parciální tlak kyslíku 21, 257 kPa. Tento výsledek dostáváNOE (APNOICKÉ PAUZE). Rozlišume násobením relativní frakce kyslíku jeme také apnoickou pauzu inspirační celkovým tlakem plynné směsi (tj. (po nádechu) a apnoickou pauzu expivzduchu): rační (po výdechu). Dech můţeme PARCIÁLNÍ TLAKY PLYNŮ volně zadrţovat jen do bodu zlomu, tj. okamţiku, kdy převládne mimovolní VE VZDUCHU PŘI NORMÁLNÍM regulace nad volní. ATMOSFÉRICKÉM TLAKU parciální Pouţívají se i další hodnoty (např. označení výpočet tlak kPa ROZEPSANÝ USILOVNÝ VÝDECH, 0, 2098 . coţ je objem vzduchu, vydechnutý 21, 257 pO2 101, 32 s největším úsilím a největší rychlostí 0, 0003 . 0, 030 pCO2 101, 32 po maximálním nadechnutí za jednu 0,78 98 . nebo dvě, popř. tři sekundy). 80, 022 pN2 101, 32 parciální Lze také vypočítat procento vitáltlak ní kapacity za 1 sekundu (tzv. RELA0, 0001 . 0,011 ostatních TIVNÍ SEKUNDOVÁ KAPACITA, 101, 32 sloţek RSK): atmosféry RSK = CELKEM: 101, 32 rozepsaný usilovný výdech za 1 vteřinu = vitální kapacita plic Pozn.: Normální tlak vzduchu je 760 mm rtu- Tato dynamická hodnota by měla ťového sloupce, tj. 760 torr, tj. 101, 32 kPa činit ve 20 letech více neţ 0, 80 a např. v šedesáti letech více neţ 0, 70. STRANA 126 ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 3 FYZIOLOGIE DÝCHÁNÍ 3.5.4 Výměna plynů v dýchacích cestách a přes kapilární stěnu (ventilace plic) objem blízký (a větší) respiračnímu objemu (tj. přibliţně 500 ml) je výměna vzduchu v alveolách znemoţněna. Jestliţe respirační objem vzduchu dospělého muţe bude 500 ml, dostává se ve skutečnosti aţ do alveol jeho plic jen 350 ml vzduchu (ALVEOLÁRNÍ VENTILACE). Zbývajících 150 –200 ml se do alveol nedostává a zůstává v dýchacích cestách. Tento objem vzduchu je vydechován jako první a nazýváme ho ANATOMICKÝ MRTVÝ DÝCHACÍ PROSTOR. Anatomický mrtvý prostor dýchací soustavy savce představuje objem dýchacích (přívodných) cest do plic, včetně alveol, které nejsou dostatečně prokrveny a neslouţí k výměně plynů (např. jsou poškozeny kouřením). Při nádechu se u savců mísí vdechovaný vzduch se vzduchem v anatomickém mrtvém prostoru. kapilární stěna nepropustná. Bylo rovněţ zjištěno, ţe zásobování jednotlivých alveol vzduchem neV průběhu vdechu se vdechovaný ní rovnoměrné. Celkově hovoříme o vzduch mísí se vzduchem v dýchacích tzv. INTRAPULMONÁLNÍ DISTRIcestách. Výsledkem je skutečnost, ţe BUCI (viz úvod této kapitoly). vzduch v alveolách je kvalitativně jiný Pro pohyb tekutin přes kapilární neţ vzduch atmosférický. Po smísení stěnu vyslovil teorii jiţ v roce 1896 se mění parciální tlaky plynů (např. Starling. Tato teorie v podstatě platí u kyslíku to jiţ není 21, 28 kPa, ale dodnes. Směrem ven z kapiláry je hnamaximálně 13, 33 kPa). Vzhledem cí silou především krevní tlak. Směrem k tomu, ţe obsah plynů se liší i v jed- dovnitř pak onkotický tlak, tj. koloidně notlivých alveolách plic, hovoříme osmotický tlak, vytvářený plazmatico průměrném alveolárním vzduchu. kými bílkovinami krve, pro které je Na anatomický mrtvý prostor je třeba pamatovat např. při potápění. S pomocí trubice je moţné dýchání, pokud se mrtvý prostor zvětšený o trubici neblíţí respiračnímu objemu (podobně také u plynové masky, intubace pacienta apod.). Mají–li přívodné cesty TRANSPORT PLYNŮ (tzv. vlastní plicní respirace) probíhá přes respirační membránu, tvořenou endotelem kapilár, bazilární membránou kapilárního endotelu, interstitiální tekutinou, bazilární membránou alveolárního epitelu, alveolárním epitelem a tenkou vrstvou alveolární tekutiny. 3.5.5 Transport plynů krví A) Směr transportu kyslíku a oxidu uhličitého v těle V následující tabulce jsou uvedeny parciální tlaky kyslíku (pO2) a oxidu uhličitého (pCO2) v kiloPascalech (kPa) pro různá transportní místa. Směr pohybu kyslíku (oxidu uhličitého) vyplývá z rozdílů jeho parciálních tlaků. Plyny se pohybují z míst s vyšším parciálním tlakem do míst s niţším parciálním tlakem. ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 STRANA 127 3 FYZIOLOGIE DÝCHÁNÍ Parciální tlaky kyslíku a oxidu uhličitého v kPa (v různých transportních místech v těle): PARCIÁLNÍ TLAK atmosférický vzduch alveolární vzduch krev (tepny) tkáně kPa kPa pO2 pCO2 20, 00 aţ 0, 03 aţ 21, 00 0, 04 5, 20 aţ 13, 33 5, 33 12, 66 5, 47 více neţ více neţ 5, 33 6, 00 krev 5, 33 (ţíly a plicní tepny) vydechovaný 15, 20 aţ 15, 33 vzduch 6, 00 3, 9 aţ 4, 4 Např. mezi alveolárním vzduchem (13, 33 kPa) a kapilární krví (5, 33 kPa), protékající stěnami alveol, existuje KAPILÁRNĚ–ALVEOLÁRNÍ ROZDÍL PARCIÁLNÍCH TLAKŮ KYSLÍKU. Z něho vyplývající tlakový gradient má rozhodující vliv na přestup kyslíku z alveol do krve. B) Transport kyslíku Kyslík je v krvi transportován: ve vazbě na hemoglobin v menším mnoţství – volně rozpuštěný v tělních tekutinách Pozn.: Je moţné, ţe i v jiných tkáních existují molekuly s funkcemi obdobnými funkcím hemoglobinu, např. v některých nervových tkáních byly popsány molekuly neuroglobinu. a) Hemoglobin HEMOGLOBIN je krevní barvivo (chromoprotein o molekulové hmotnosti 68000). U člověka ho najdeme v červených krvinkách, kde zaujímá aţ 35 % jejich objemu. Molekula hemoglobinu dospělého člověka (HbA) je tvořena bílkovinnou sloţkou GLOBIN, která je sloţena ze dvou polypeptidových řetězců typu alfa (141 aminokyselin) a dvou řetězců typu beta (146 aminokyselin). Na kaţdý řetězec bílkovinné sloţky je navázána barevná prostetická skupina HEM, kterou tvoří protoporfyrin IX, obsahující tetrapyrolový kruh s centrálním atomem Fe2+. Celá struktura čtyř řetězců aminokyselin a čtyř hemů tvoří zhruba kulovitou makromolekulu (kulovitý komplex) schopnou irreverzibilně (tj. vratně) vázat aţ čtyři molekuly kyslíku. Při vazbě kyslíku na hemoglobin se nemění formální mocenství Fe2+. Nejedná se tedy o oxidaci, ale o OXYGENACI. Vazba kyslíku na ţelezo hemoglobinu probíhá v době kratší neţ 0, 2 s. Doba kontaktu erytrocytu s plicní kapilárou (s plyny uvnitř alveoly) je přibliţně jen 0, 3 sekundy. Ve svalech je určité mnoţství zásobního kyslíku navázáno také na myoglobin. Myoglobin usnadňuje transport kyslíku ve svalech a vytváří určiKomplex čtyř hemů se vzájemně tou zásobu kyslíku ve svalech – tento kyslík je významný např. u velryb, tu- ovlivňuje. Vazba kyslíku na první hem leňů, tučňáků aj. (prodluţuje maximál- zvyšuje afinitu druhého hemu ke kyslíku. Obdobně u třetího a čtvrtého hení moţnou dobu ponoru). mu, coţ je moţné díky změnám v proSTRANA 128 ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 3 FYZIOLOGIE DÝCHÁNÍ storovém uspořádání molekuly hemoglobinu – za současného vychytávání a opětovného uvolňování H+ iontů. Mnoţství kyslíku, v určitém objemu krve, které se můţe vázat na hemoglobin, tedy není moţné vyjádřit lineární závislostí (tj. závislost nelze zakreslit přímkou). Grafickým vyjádření tohoto nelineárního vztahu je tzv. DISOCIAČNÍ KŘIVKA HEMOGLOBINU. Pozn.: Některým antarktickým rybám (Chaenichthyidae sp.) chybí v krvi hemoglobin. Ţijí ve vodě o teplotě mezi –2oC a 0oC. Jejich spotřeba kyslíku je nízká a postačuje jim kyslík rozpuštěný v tělních tekutinách. b) Vazby hemoglobinu Vazbou kyslíku na hem hemogloHemoglobin transportuje kyslík, binu vzniká OXYHEMOGLOBIN – oxid uhličitý a také H+ ionty (tj. uplat- HbO2. ňuje se jako pufr, viz kapitola 6). HemoVazbou oxidu uhličitého s NH2– globin a krevní barviva obecně zvyšují skupinami deoxygenovaného hemotransportní moţnosti krve. Jejich mo- globinu vzniká KARBAMINOHEMOlekuly mají vazebná místa s velkou GLOBIN. Vazbou oxidu uhelnatého afinitou ke kyslíku i oxidu uhličitému. vzniká KARBONYLHEMOGLOBIN Přítomnost hemoglobinu zvyšuje (karboxyhemoglobin). Afinita CO transportní kapacitu krve pro kyslík aţ k hemoglobinu je 200 – 280 krát vyšší sedmdesátkrát a pro oxid uhličitý se- neţ afinita ke kyslíku. Jiţ při koncentdmnáctkrát. raci 0, 1 % CO ve vzduchu se nasytí Hemoglobin člověka je moţné téměř polovina HbA v těle oxidem rozdělit na několik typů, které se liší uhelnatým. Tím je sniţováno zásobokombinacemi a zastoupením jednotli- vání tkání kyslíkem a hrozí smrt zaduvých řetězců globinu v molekule a také šením. Vzhledem ke skutečnosti, ţe CO je plyn bez zápachu, hrozí otrava vlastnostmi. Rozlišujeme např.: např. od kouřících kamen, v nevětra embryonální hemoglobiny ných prostorách apod. Rovněţ silní ku(např. Portland, Gower I a II) řáci mohou mít aţ 50 % Hb ve formě fetální hemoglobin (HbF) karboxyhemoglobinu (tím jsou např. hemoglobin dospělého typu aţ do značné míry omezeny jejich (HbA, HbA2) sportovní výkony). Hemoglobin vzniká jiţ na poPřeměnou Fe2+ na Fe3+ v molekuvrchu ţloutkového váčku. U člověka (asi v šesti týdnech) začíná jeho tvorba le hemoglobinu vzniká METHEMOv játrech. Ve dvanácti týdnech přibývá GLOBIN, který je nefunkční. Methedalší místo tvorby hemoglobinu – moglobin vzniká v těle např. oxidací slezina. Přibliţně ve dvaceti týdnech hemu dusičnany a dusitany, přijatými se začíná zvyšovat produkce hemoglo- ve vodě nebo s potravinami. Nejen binu v kostní dřeni a je omezována z uvedených důvodů nelze podceňovat – zejména u dětí – přítomnost dusičnave slezině a v játrech. nů v pitné vodě a v potravě. ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 STRANA 129 3 FYZIOLOGIE DÝCHÁNÍ Hemoglobin byl prokázán také např. u některých krouţkovců, korýšů (perloočka) nebo měkkýšů (okruţák ploský) aj. Kromě hemoglobinu najdeme u ţivočichů i jiná barviva – dýchací pigmenty, např. hemocyanin v hemolymfě řady korýšů a měkkýšů. kde CO2 odchází z krve, hemoglobin snadno váţe kyslík (vzniká oxyhemoglobin). Pozn.: Hemoglobin rovněţ váţe a uvolňuje H+, coţ usnadňuje v plicích transport CO2 do plicních sklípků a napomáhá udrţování pH krve ve velmi úzkém intervalu (7, 4 + 0, 04). Určité mnoţství kyslíku je uloţeno ve svalových buňkách ve formě c) Maximální mnoţství kyslíku OXYMYOGLOBINU, který vzniká transportovaná krví navázáním kyslíku na myoglobin svaKYSLÍKOVÁ KAPACITA KR- lů. VE je maximální obsah kyslíku v 1 litru krve při jejím úplném nasyce- C) Transport oxidu ní kyslíkem. Kyslíková kapacita krve uhličitého člověka je přibliţně 200 ml/l krve. Hlavní směry pohybu oxidu uhliPři výpočtu lze postupovat např. čitého v těle vyplývají z rozdílů parcitakto: Je známé, ţe muţ má v litru krve álních tlaků oxidu uhličitého v různých 135 – 170 g hemoglobinu (ţena prů- strukturách těla. Parciální tlak oxidu měrně 140 g). Při úplném nasycení za- uhličitého je největší ve tkáních chytí 1 g HbA 1, 3 – 1, 39 ml O2. a nejmenší ve vydechovaném vzduchu. Tj. při průměrných 150 g hemoglobinu Z toho vyplývá celkový směr transporv jednom litru krve 208, 5 ml O2.l–1 tu oxidu uhličitého z buněk a tkání těla (150.1, 39). Většina tohoto kyslíku je směrem ven do ţivotního prostředí. navázána na hemoglobin. Teprve po Oxid uhličitý je přibliţně 20 krát úplném nasycení hemoglobinu je více rozpustný v tělních tekutinách v jednom litru krve volně rozpuštěno ve srovnání s kyslíkem. Transport CO2, přibliţně 3 – 8, 5 ml O2. jak bude dále patrné, by však příliš Mnoţství v krvi zachyceného měnil pH krve. Procesy hydratace kyslíku, sycení Hb kyslíkem a jeho CO2 a disociace H2CO3 aţ na HCO3– uvolňování, závisí na různých fakto- a opačně jsou, vzhledem k potřebě, přírech (např. na nadmořské výšce, CO2, liš pomalé. Nejen z toho vyplývá nutpH, teplotě, koncentraci a sloţení elek- nost existence specializovaných transtrolytů). Závislost vazebné schopnosti portních mechanismů pro rychlý přehemoglobinu ke kyslíku na pCO2 nos CO2. a zejména pH je znám jako BOHRŮV EFEKT, který spočívá mimo jiné v tom, ţe vzestup parciálního tlaku oxidu uhličitého a pokles pH vede k tomu, ţe ve tkáních se kyslík z hemoglobinu snadno uvolňuje (vzniká deoxyhemoglobin) a naopak v plicích, STRANA 130 ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 3 FYZIOLOGIE DÝCHÁNÍ Rozlišujeme tři základní formy transportu CO2: trocyty ve venózní krvi jsou větší neţ erytrocyty v krvi arteriální). transport CO2 ve formě HCO3– transport CO2 ve vazbě na hemoglobin a některé bílkoviny CO2 fyzikálně rozpuštěný v tělních tekutinách V plicích probíhají výše popsané děje opačným směrem (vliv má klesající pCO2), tj. HCO3– difundují z krevní plazmy zpět do krvinek, výměnou za Cl–. Opět vzniká oxid uhličitý a voda. Oxid uhličitý difunduje do alveolů (podle tlakového gradientu) a) Transport CO2 ve formě HCO3– a odchází s vydechovaným vzduchem. – V cévách můţe být v této podobě Současně se ztrátou iontů Cl z krvinek transportováno aţ 90 % všeho CO2. vystupuje voda a objem krvinek se V krevní plazmě, jak jsme jiţ uvedli, je zmenší. proces hydratace CO2 velice pomalý. Kromě iontů HCO3– vznikají Oxid uhličitý přechází z plazmy v červených krvinkách, v kapilárách do červených krvinek. V červených tkání, také ionty H+, které sniţují pH krvinkách existuje účinný enzym krve. Nadměrným a ţivot ohroţujícím KARBOANHYDRÁZA (karbonátde- změnám pH brání nárazníky (viz kapitohydratáza), značně urychlující celý la 7). proces. Jedním z nárazníků je hemogloVlivem karboanhydrázy probíhají bin, který má schopnost vázat i uvolnásledující reakce: ňovat H+ ionty. Více H+ iontů váţe hemoglobin a méně oxyhemoglobin. a1) v oblasti tkání Ve tkáních ubývá oxyhemoglobinu, H2O+CO2→H2CO3→H++HCO3– přibývá–li volných iontů H+, ale soua2) v oblasti plicních alveol časně se zvyšuje vazná kapacita pro tyH2O+CO2←H2CO3←H++HCO3– to ionty na deoxygenovaný hemogloV oblasti tkání oxid uhličitý pro- bin. NÁRAZNÍKOVÁ KAPACITA niká aţ do červených krvinek, ve kte- KRVE je tedy nejvyšší v místech nejrých se slučuje s vodou na kyselinu uh- větší koncentrace CO2 a největší proličitou. Kyselina uhličitá disociuje na dukce H+ iontů. H+ a HCO3–. Část iontů HCO3– se váţe s K+ za vzniku KHCO3. Přibliţně 70 % HCO3– však přechází po koncentrač- b) Transport CO2 ve vazbě na Hb a některé bílkoviny ním gradientu zpět do krevní plazmy. Porušení „iontové rovnováhy“ uvnitř krvinky brání současný transport (antiport iontů Cl– výměnou za ionty HCO3–) směrem do erytrocytu, coţ vyvolává zvýšení osmolarity uvnitř krvinky a následný průnik vody do krvinky a zvětšení objemu krvinky (ery- Podstatou tohoto mechanismu je slučování oxidu uhličitého s NH2 skupinami některých organických látek. Známá je vazba CO2 na globinové části hemoglobinu za vzniku karbaminohemoglobinu v erytrocytech. Další obdobné vazby vznikají i na různých bíl- ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 STRANA 131 3 FYZIOLOGIE DÝCHÁNÍ kovinách krevní plazmy za vzniku karbaminoproteinů. Procentické zastoupení jednotlivých způsobů transportu CO2 v arteriální a ve venózní krvi, je přibliţně následující: artérie forma transportu vény CO2 5% karbamino– sloučeniny 30 % 90 % HCO3– 60 % 5% fyzikálně rozpuštěný 10 % Hlavním místem vzniku CO2 v organismu jsou dekarboxylace a reakce Krebsova cyklu v mitochondriích buněk. Hlavním místem spotřeby kyslíku jsou konečné oxidace v dýchacích řetězcích v mitochondriích buněk. O respiraci na úrovni buňky je pojednáno v kapitole 4. Respiračním kvocientem (respiračním koeficientem, RQ) nazýváme podíl vydýchaného oxidu uhličitého ku spotřebovanému kyslíku. Koeficient se vyuţívá při některých výpočtech a zjištěních, jaké substráty jsou aktuálně štěpeny v buňkách organismu (viz kapitola 4). 3.6 Adaptace a adaptace dýchání v různých podmínkách Janský L. (l979) definuje ADAPTACE jako biologicky výhodné fyziologické změny organismů, vedoucí k zachování homeostatické rovnováhy za různých podmínek. Při náhlé či velké změně podmínek prostředí, druhy ţivých organismů vymírají, pokud změny překročí jejich adaptační moţnosti. V podstatě rozlišujeme – máme na mysli – dva typy adaptací (přestoţe při konkrétním výkladu oba typy často splývají): ONTOGENETICKÉ (ekologické) ADAPTACE – získané v průběhu ţivota jedince nebo při jeho pobytu v určitém prostředí; vytvářejí a vyvíjejí se působením biotických a abiotických faktorů prostředí; v naprosté většině případů se nepřenášejí na potomky FYLOGENETICKÉ (zděděné) ADAPTACE – získané od rodičů (předků); vytvořily se a vyvíjejí se působením přírodního výběru; v naprosté většině případů se přenášejí na potomky 3.6.1 Hypoxie a anoxie HYPOXIE je stav, kdy je v organismu nebo v určité jeho části nedostatek kyslíku. Příčinou můţe být nízký parciální tlak kyslíku v atmosféSTRANA 132 ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 3 FYZIOLOGIE DÝCHÁNÍ rickém vzduchu (např. ve vyšší nadmořské výšce). Kromě vyšších nadmořských poloh, k hypoxii dochází např. také ve vydýchaném prostředí, ve kterém je méně neţ 20 % kyslíku. Hypoxie rovněţ nastává v případě anemie nebo při sníţené koncentraci hemoglobinu v erytrocytech (např. při sníţení koncentrace hemoglobinu otravou CO nastává smrt při 70 – 80 % přeměně hemoglobinu na karboxyhemoglobin), při otravách kyanidy atp. 6 minut. Při zástavě dechu můţe dojít během několika desítek sekund ke ztrátě vědomí a není–li obnoveno dýchání, nastává za 4 – 5 minut smrt. Po této době odumírají buňky mozkové kůry (srdce přeţívá aţ 30 minut, ledviny 2 hodiny a kůţe i několik dnů). Při pobytu ve výškách 3000 – 6000 m n. m. můţe docházet vlivem nedostatečného zásobování kyslíkem, ke ztrátě soudnosti, dezorientaci, nespavosti, cyanóze (promodrání). Velký vliv na obsah kyslíku v těle Po 8 – 24 hodinách hovoříme o má také dostatečný průtok krve všemi probíhající tzv. horské nemoci, která částmi těla a konečně neporušený prů- trvá 4 – 8 dní. Během této doby docháběh a řízení dýchání. zí k rozvoji kompenzačních mechaANOXIE je úplná nepřítomnost nismů a adaptačních reakcí s cílem přikyslíku ve strukturách ţivočicha, coţ způsobit organismus změněným podmínkám prostředí. není obvyklé. Lidé trvale ţijící ve vysokých nadmořských výškách mají, oproti normálu, aţ dvojnásobný počet erytrocytů (tj. aţ 10 miliónů v 1 mm3 krve). Zmnoţení erytrocytů je vyvoláno hormonem ERYTROPOETINEM (EPO), který vzniká v játrech a ledvinách a podněcuje zvýšenou tvorbu červených krvinek v kostní dřeni. Erytropoetinu (glykoproteinu, sestaveného ze 165 aminokyselin) se zneuţívá při Spotřeba kyslíku je u dospělého dopingu. Podávání erytropoetinu sničlověka celkem přibliţně 250 ml kys- ţuje kyslíkový dluh, neboť v krvi je líku za minutu. Pro bliţší představu více červených krvinek. uvedeme, ţe jeden litr krve při úplném Při náhlém výstupu do výšky nasycení kyslíkem můţe obsahovat 6000 – 7000 m n. m. ztrácí neaklimatipřibliţně 205 – 209 ml kyslíku a do- zovaný člověk vědomí. Naproti tomu spělý člověk má 5 aţ 6 litrů krve. mohou někteří ptáci – např. jeřábi neZ těchto údajů vyplývá, ţe "ZÁSOBA" bo husy – přelétat Himálaj ve výšce KYSLÍKU V KRVI by byla bez dopl- i nad 9000 m. ňování dýcháním úplně spotřebována Postupná aklimatizace a adaptační (např. při zástavě dechu) za necelých mechanismy umoţňují trénovaným liStruktury těla člověka jsou celkově velmi citlivé na nedostatečné zásobování kyslíkem. Nejcitlivější na nedostatek kyslíku je nervová soustava a srdeční sval. Např. mozek v klidu spotřebovává aţ 25 % z celkového mnoţství, organismem spotřebovávaného, kyslíku. Kosterní svaly spotřebovávají v klidu aţ 30 % celkové spotřeby těla. Při maximální zátěţi se spotřeba zvyšuje aţ více neţ dvacetkrát. ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 STRANA 133 3 FYZIOLOGIE DÝCHÁNÍ dem (horolezcům) výstup i na nejvyšší ANAEROBIÓZA ČÁSTEČNÁ, nahoru světa Mount Everest (8848 – dřístává při práci svalů v anaerobních ve 8854 – m n. m) bez kyslíkových podmínkách. přístrojů. Zpravidla je však třeba mít v těchto výškách kyslíkový dýchací přístroj. S ním lze stoupat aţ do výšek 3.6.3 Práce svalu 10 400 m n. m (při dýchání vzduchu v anaerobních s uměle zvýšeným obsahem kyslíku aţ do téměř 15 000 m n. m). V ještě větší podmínkách výšce je nutný (pře)tlakový oblek nebo Po třech aţ pěti minutách od za(pře)tlaková kabina s moţností regula- čátku intenzivní práce (pokud je omece např. tělesné teploty atp. zen či zastaven přívod kyslíku) sval zuţitkuje téměř všechny kyslíkové rezervy (tj. kyslík oxymyoglobinu a do3.6.2 Anaerobióza stupnou tzv. kyslíkovou kapacitu krve) Kromě výše uvedených případů a pro svoji činnost vyuţívá energii jsou známé fyziologické procesy, které ATP, která vzniká glykolýzou za anaeprobíhají (nebo umoţňují ţivot celému robních podmínek. organismu) bez přímého přístupu kysPozn.: Při lehčí práci dochází po líku. Rozlišujeme různé formy anaero- určité době k navození dynamické rovbiózy): nováhy, kdy cévní a dýchací systémy zajistí dostatečný zvýšený přísun kyslí ANAEROBIÓZA TRVALÁ Je známá u endoparazitů (např. ku a svaly opět přecházejí na mnohem škrkavky, motolice, tasemnice). efektivnější aerobní glykolýzu – i při Některé druhy vnitřních parazitů trvajícím výkonu. obratlovců, bakterií a prvoků mohou být při nadbytku kyslíku v ţivotním prostředí inhibováni nebo i usmrceni – v takovém případě hovoříme o obligátní anaerobióze. Po ukončení činnosti v anaerobních podmínkách – ve svalech (v organismu) zůstává určité mnoţství kyseliny mléčné, konečného produktu anaerobního štěpení glukózy. K odbourání kyseliny v samotném svalu a v játrech je třeba určité zvýšené mnoţství kyslíku. Tento kyslík je uhrazen zvýšeným intenzivním dýcháním aţ po sníţení výkonu nebo ukončení práce. Jako KYSLÍKOVÝ DLUH byl (je) označován objem kyslíku, spotřebovaného po skončení práce navíc nad klidovou spotřebu kyslíku. ANAEROBIÓZA DOČASNÁ (z metabolického hlediska jde o anaerobiózu fakultativní) Mají ji obojţivelníci (Amphibia) a některé ţelvy, tzn. ţivočichové schopní přezimovat pod ledem. Jejich organismus (a metabolismus) je schopen se vyrovnat s nedostatkem kyslíku při přezimování – zejména Při těţké práci nedostatek kyslíku vzhledem k poklesu intenzity metav organismu narůstá, neboť cévní bolismu a řady tělesných funkcí. a dýchací soustava nestačí hradit zvýSTRANA 134 ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 3 FYZIOLOGIE DÝCHÁNÍ šený nárůst jeho spotřeby. Svalové buňky vyuţívají anaerobní způsob získávání energie, ve svalech se hromadí např. kyselina mléčná, coţ vyvolává aţ bolest. Pokud práce pokračuje, jsou spuštěny mechanismy, blokující tuto "neţádoucí" činnost a dojde k vynucenému odpočinku. Moţnost práce svalů v anaerobních podmínkách a doplňující regulační mechanismy umoţňují aţ šestkrát vyšší výkon svalů, neţ jaký by byl moţný bez nich. Hypotéza kyslíkového dluhu a jeho uhrazení po výkonu vcelku uspokojivě vysvětlovala spotřebu kyslíku při testovaném experimentálním výkonu v laboratoři. Při skutečné práci se však organismus chová jako celek a kyselina mléčná je jiţ v průběhu výkonu transportována ze svalů a metabolicky přeměňována. Zvýšená spotřeba kyslíku (tzv. ZOTAVOVACÍ KYSLÍK) po ukončené práci slouţí k tomu, aby všechny metabolické změny v organismu byly odstraněny a metabolismus organismu se vrátil do klidového stavu. tj. zvýšená intenzita dýchání v klidu neţ jaká je třeba k udrţení normálních hodnot O2 a CO2. Hyperventilaci vyvolává např. úzkost, horečka, nízký krevní tlak a je moţné ji vyvolat rovněţ volním úsilím. Hladinu oxidu uhličitého v krvi lze sníţit hyperventilací, např. před potápěním bez dýchacího přístroje aţ na nebezpečnou míru. Tím můţe dojít k poruchám signalizace receptorů pro CO2 v těle. Potápěč se pak nestihne vrátit k hladině a ztrácí vědomí dříve neţ dosáhne hladiny. Negativní vliv na organismus má rovněţ POBYT V PŘETLAKU, kdy vlivem zvýšeného tlaku vzduchu stoupá koncentrace plynů v tělních tekutinách. Zvýšené koncentrace vdechovaných plynů v těle mohou vyvolávat závratě, svalové křeče a dochází např. i k inaktivaci různých enzymů. Vasokonstrikce v cévním řečišti mozku způsobí nedostatečné zásobování mozku potřebnými látkami apod. Jako příklad si uvedeme některé vlivy působení vysokého tlaku při potápění. Je známé, ţe např. v moři stoupá tlak o 98 kPa na kaţdých 10 metrů hloubky. Vzhledem k tomu, ţe maximální inspirační tlak (tj. tlak, který vytvářejí svaly při vdechu) je 3.6.4 Hyperoxie 11 kPa, je normální vdech znemoţněn HYPEROXIÍ označujeme vyšší jiţ přibliţně v hloubce 112 cm pod koncentraci kyslíku v těle neţ jaká je vodní hladinou a hrudník je fixován koncentrace klidová. HYPEROXIE v poloze výdech. můţe mít na organismus vliv pozitivní Dýchání ve větších hloubkách je i negativní. moţné pouze s dýchacím přístrojem. Pozitivní vliv na organismus je S přibývající hloubkou se v tělesvyuţíván např. před operacemi, kdy je hyperoxie uměle vyvolávána kyslíko- ných tekutinách rozpouští více plynů. vým dýchacím přístrojem. Hyperoxii Neţádoucí je především vliv dusíku. HLADINA DUSÍKU vyvolává také HYPERVENTILACE, ZVÝŠENÁ ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 STRANA 135 3 FYZIOLOGIE DÝCHÁNÍ v krvi jiţ ve 30 – 40 m pod hladinou vyvolává euforii. S přibývající hloubkou a při delším pobytu se objevují účinky podobné alkoholu nebo narkotikům. V šedesáti metrech by bylo v krvi rozpuštěno aţ sedmkrát více dusíku neţ v normálních podmínkách na vodní hladině. Neţádoucí vlivy dusíku je moţné odstranit např. tím, ţe v dýchacím přístroji nahradíme dusík héliem, ale i potom můţe nastat třes, ospalost apod. Potíţe s dusíkem nastávají i při rychlém výstupu z hloubky k hladině (tzv. dekompresi), ale také při pilotáţi tryskového letadla nebo při porušení hermetičnosti vnitřních prostorů letadla ve velkých výškách (tzv. explozivní dekomprese). Při dekompresích se zvýšený obsah plynů uvolňuje z tělesných tekutin v podobě bublinek (podobně jako při otevření sodovky). Bublinky oxidu uhličitého a kyslíku příliš neškodí, ale bublinky dusíku ucpávají cévy (tzv. kesonová choroba). Při kesonové chorobě dochází ke křečím, dyspnoi, bolesti kloubů a svalů, vznikají obrny, poruchy činnosti srdce aţ ztráta vědomí. Při potápění do více neţ třicetimetrové hloubky nastávají také potíţe s kyslíkem, kterého se v tělních tekutinách (nikoli ve vazbě na hemoglobin) rozpouší výrazně více (vzniká hyperoxie), coţ můţe vyvolávat nevolnost, změny vidění nebo aţ kóma. ší neţ u hladiny moře, ţijí na některých vhodných místech (např. u výronů horkých pramenů) mořské sasanky, krabi a různé druhy měkkýšů, kteří jsou dokonce schopní pohybu i určitou dobu po vytaţení na hladinu moře. Ţivočichy však najdeme (v omezeném počtu) i ve větších hloubkách (včetně nehlubších míst oceánů). Pozn.: Fotoautotrofní organismy jsou vázané na určité – ještě postačující – osvětlení. Pravděpodobně v největší hloubce ţijí některé červené řasy (Rhodophyta) – u Bahamských ostrovů rostou v hloubce aţ 260 m pod hladinou moře. 3.7 Řízení a regulace dýchání Dýchání je řízeno z prodlouţené míchy a dále je regulováno a koordinováno s jinými funkcemi prostřednictvím limbického systému a kůry koncového mozku (viz 11.5.2). Dýchání ţivočichů je regulováno podle funkčního stavu celého organismu i jeho organizačních úrovní. Dýchání je přitom jediná funkce člověka, která je na vůli nezávislá, tj. pracuje automaticky, ale do které můţeme kdykoliv volně zasáhnout a např. zadrţet dech, hrát na hudební nástroj, upravovat dech při jídle, kašlání, kýchání apod. Aktuální zásobování těla ţivočiJsou prováděny rovněţ výzkumy, do jakých hloubek zasahuje ţivot cha kyslíkem úzce souvisí s konkréta bylo zjištěno, ţe např. i v hloubkách ním stavem ţivotního prostředí. Podokolo 4000 m, kde je tlak 400 krát vět- statný význam mají např. sloţení vzduchu a parciální tlaky plynů STRANA 136 ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 3 FYZIOLOGIE DÝCHÁNÍ v ţivotním prostředí ţivočichů a člověka. REGULACE A ŘÍZENÍ DÝCHACÍHO SYSTÉMU jsou zajišťovány nervově i humorálně podle informací přicházejících z receptorů citlivých na kyslík a oxid uhličitý. cháním (např. při intenzivní svalové práci). Dýchání dále ovlivňují informace z termoreceptorů (např. vliv tělesné teploty), receptorů bolesti, ale rovněţ psychické vlivy apod. Receptory, mající vztah k dýchacímu systému, řadíme mezi: Dýchání je řízeno z RESPIRAČNÍHO CENTRA (expirační a inspiračA) periferní chemoreceptory ní centrum) v prodlouţené míše (v mozkovém kmeni). V případě, ţe Jedná se o arteriální tělíska aor- nepůsobí aferentní podněty z receptorů tální (GLOMUS AORTICUM) v ob- nebo volní regulace dýchání, určují zálouku aorty a tělíska karotická (GLO- kladní rytmickou aktivitu dýchání MUS CAROTICUM) v bifurkaci NEURONY SE SPONTÁNNÍ RYT(v místě rozvětvení) společných krka- MICKOU AKTIVITOU (pacemaker vic. Tělíska jsou citlivá na zvýšenou neurony), které lze ještě rozlišovat na hladinu pCO2, nedostatek kyslíku inspirační a expirační neurony. Volv krvi (nízký pO2) a také sníţení pH ní a mimovolní regulace dýchání je zakrve. jišťována prostřednictvím vyšších oddílů CNS. Jde zejména o limbický sysB) centrální chemoreceptory tém, hypothalamus a koncový mozek. Tyto receptory najdeme v pro- Na dechu se přes CNS projevují emoce dlouţené míše v tzv. H–zónách, reagu- (např. strach, úzkost, obavy), bolest jí na změny pCO2 a pH apod. Centrální nervový systém rovněţ v mozkomíšním moku. koordinuje dýchání při řeči, zpěvu, příjmu potravy, zívání, kýchání apod. C) periferní mechanoreceptory Periferní mechanoreceptory najdeme v horních cestách dýchacích, plicích a krevním řečišti. Mechanoreceptory jsou při vdechu dráţděny (aktivovány) a jejich aktivita tlumí další nový vdech. Dýchání ovlivňují také hormony a chemické mediátory v nejširším slova smyslu. Dýchací centra aktivizují např. serotonin, acetylcholin, histamin, prostaglandiny, progesteron, atd. Inhibici dýchání vyvolávají např. noradrenalin a dopamin. Kromě volního a mimovolního dýchání je moţná také UMĚLÁ VEND) proprioreceptory svalů TILACE PLIC, kterou je moţné zajiša mechanoreceptory ťovat výměnu kyslíku a oxidu uhličitédýchacích svalů ho po určitou dobu např. s pomocí příTato čidla vysílají informace, kte- strojů nebo umělým dýcháním z úst ré umoţňují koordinovat aktivitu dý- do úst. chacích svalů a svalů končetin s dý©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 STRANA 137 3 FYZIOLOGIE DÝCHÁNÍ 3.8 Nerespirační funkce dýchacích systémů K nerespiračním funkcím dýchacího systému řadíme především: odstraněny polknutím, vykašláním nebo kýchnutím. Kromě analýzy a filtrace vzduchu je přijímaný vzduch také ohříván a zvlhčován a to ještě před příchodem vzduchu do alveol plic. C) metabolické funkce plic V plicní tkáni bylo zjištěno více neţ 40 různých typů buněk. Některé buňky plic produkují hormony a další fyziologicky účinné látky (např. hepaDýchací systém ovlivňuje např. rin, histamin, serotonin). hlasitost řeči, pláč, smích apod., kdy Další látky jsou plícemi vychytávychází vzduch z plic pod tlakem + 0, 4 kPa (při křiku je to aţ + 3 kPa). vány (např. angiotenzin I, serotonin, bradykin některé prostaglandiny). Plíce B) ochrana organismu před ovlivňují přeměnu angiotenzinu I na angiotenzin II aj. vniknutím škodlivin A) formování zvukových projevů (tzv. fonační funkce dýchacího systému) Vzduch je při vdechování analyzován. Vdechnuté dráţdivé látky a plyny mohou vyvolat reflexně Kratschmerův apnoický reflex (tj. reflexní zadrţení dechu), který při mdlobě mizí. D) exkrece (vylučování) Zachycené částice a různé škodliviny, včetně mikroorganismů, mohou být rozpouštěny hlenem, který najdeme na vnitřních stěnách dýchacích cest. Po zachycení škodlivin následuje transport částic škodlivin rychlostí 4 aţ 20 mm/min. řasinkovým epitelem (tzv. MUKOCILIÁRNÍ TRANSPORT). Nakonec jsou z dýchacích cest ské kostnaté ryby) atp. Plíce se významně podílejí na exkreci (vylučování CO2 z těla). Známé je také vylučování methanu, alkoholu a celkem asi 250 dalších látek, které mohou být zjištěny ve vydechovaném Dále dochází k mechanické vzduchu. a elektrostatické filtraci částic, větších neţ 10 mikrometrů. Menší částice jsou E) regulace osmotických rovněţ zachycovány sliznicí a likvido- a iontových gradientů vány makrofágy endocytózou. NejŢábry se významně podílejí např. menší částice (menší neţ 0, 5 mikro- na zachycování solí z vody (sladkometru) mohou být z plic opětovně vy- vodní kostnaté ryby) nebo na odstradechovány. ňování nadbytečných solí z těla (moř- STRANA 138 F) další nerespirační funkce Plíce mají vliv nebo se mohou podílet na termoregulaci, regulaci pH a vody v těle nebo dokonce na udrţování polohy těla v prostoru, mohou fungovat jako „zásobník“ krve a mít ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 3 FYZIOLOGIE DÝCHÁNÍ i jiné funkce. Zadrţení dechu můţe Z dalších onemocnění jde např. ovlivňovat mikci a defekaci. o BRONCHITIDU (ranní kašel a dušU některých měkkýšů (zejména nost). Dušnost a ranní kašel je, zejmémlţi) je při dýchacích pohybech (prů- na u kuřáků, spojen s vykašláváním toku vody plášťovou dutinou) zachy- hlenu a následně aţ s rozedmou plic cován plankton, který jim slouţí jako (tj. roztaţení plicních sklípků). potrava. 3.9 Některá onemocnění a změny v činnosti dýchacího systému Krční a nosní mandle zachycují spolu se sliznicí dýchacích cest infekční zárodky (převládají bakterie a viry). Za určitých vhodných okolností mohou z těchto zárodků vznikat INFEKCE. Jde např. o angínu, katary (nachlazení), infekce vlastní plicní tkáně (pneumonie – záněty plic, zápal plic). Bakteriální infekce vyvolávají ztíţený přenos kyslíku a bakterie navíc produkují škodlivé toxické látky (toxiny). Celkem u člověka známe více jak 50 různých typů zánětů dýchací soustavy. Velmi váţným onemocněním je TUBERKULÓZA (TBC, souchotiny), kterou vyvolává Mycobacterium tuberculosis (Kochův bacil). V minulosti končila choroba často smrtí, zejména slabých dětí, starších lidí, alkoholiků apod. Účinná ochrana je moţná antibiotiky a očkováním (očkování je účinné u většiny dětí, ale neúčinné u dospělých). Známé je ASTMA. Při tomto onemocnění dochází opakovaně k neţádoucímu stavu, při kterém jsou průdušinky silně zúţené křečovitým stahem buněk hladkého svalstva jejich stěn – jako alergická odpověď.(aţ alergický zánět) na prach, plísně, pyly („senná rýma“), kouř, studený vzduch apod. U lidí, kteří trpí tímto onemocněním, se po vdechnutí uvedených látek (nebo i vlivem stresu, při emočním vypětí apod.) objeví různě silná alergická odpověď organismu (např. otoky kolem očí spojené se zvýšenou produkcí slz), kašel, sípání, dušnost aj. V průběhu několika hodin navazuje na aktivitu ţírných buněk, které stimulovaly stah hladké svaloviny průdušek, aktivita eosinofilů, bazofilů, neutrofilů a některých T–lymfocytů – jejich činností je zánětlivá reakce dále podporována – při zhoršení astmatického stavu. ALERGIE, vyvolávané např. pylem, obilným prachem apod., znemoţňují člověku další pobyt v daném prostředí (např. na kvetoucí louce). Rychlé úlevy pacientů je dosaţeno podáním léků, které blokují stah hladkých svalů. Infekční zánět plic (pneumonie, zápal plic) je vyvoláván nejčastěji viry nebo bakteriemi. CYSTICKÁ FIBRÓZA, vrozené onemocnění, při kterém je zvýšena tvorba hustého hlenu z průduškových ţláz. Hlen ucpává průdušky a mnoţí se v něm bakterie – vzniklé infekce vedou ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 STRANA 139 3 FYZIOLOGIE DÝCHÁNÍ k úmrtí většiny pacientů před třicátým Pro správnou funkci dýchacího rokem jejich ţivota. systému je třeba zabránit jeho poškoOnemocnění dýchacích cest zení mechanickými a zejména chemicv poslední době přibývá vlivem kými vlivy (např. je potřebné pravidelzhoršujícího se ţivotního prostředí. né větrání, pouţívání ochranných poNezdravé prostředí je např. v blízkosti můcek apod.). frekventovaných silnic, v oblastech s vyšším zastoupením průmyslových podniků, ve velkých městech apod. Výrazně škodlivě se projevuje vliv provozů se zvýšeným obsahem prachových částic (např. křemitého písku, uhelného prachu, prachu z rudy, azbestového prachu apod.). Působení prachu vyvolává v plicích záněty (tzv. silikóza plic), spojené s následným zjizvením plic aţ s moţností vzniku rakoviny. Pozn.: Zívání nejčastěji nastává (po nedostatečném spánku nebo únavě) při poklesu srdečního tlaku aj. Škytavka je vyvolávána dráţděním bránice (vznikají její křečovité stahy) nebo dráţděním dýchacího centra. Všeobecně známá je ŠKODLIVOST KOUŘENÍ a jeho negativní vliv na dýchací systém a celý organismus. Přesto připomeneme v této souvislosti, ţe kouření zvyšuje riziko srdečních, cévních aj. chorob. Oxid uhelnatý z cigaretového kouře se váţe na hemoglobin a znemoţňuje vazbu kyslíku. Z hořících cigaret bylo jiţ izolováno více neţ 6500 chemických látek, z nichţ řada jsou látky rakovinotvorné. Riziko např. vzniku rakoviny plic je u kuřáků přinejmenším desetkrát vyšší neţ u nekuřáků. V České republice umírá na následky kouření téměř 20 000 lidí ročně (tj. jeden plný autobus denně, téměř 50 lidí). STRANA 140 ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 3 FYZIOLOGIE DÝCHÁNÍ Shrnující a kontrolní úlohy třetí kapitoly: 1) Pojmy, které se vztahují k transportu kyslíku z ţivotního prostředí do semiautonomní organely organismu, uspořádejte v logicky správném pořadí od úst: A) plicní váček, B) matrix mitochondrie, C) intrapulmonální distribuce, D) cytoplazma, E) H2O, F) inspirace, G) vazba na hemoglobin, H) vnitřní dýchání 4) V následující nabídce označte všechny formulace, které NEPLATÍ pro plynový měchýř ryb: A) plní hydrostatickou funkci, B) podílí se na příjmu potravy, C) můţe být přímo propojen s jícnem, D) můţe být přímo propojen se ţaludkem, E) můţe být propojen s vnitřním uchem a podílet se na vnímání zvuků, F) můţe se uplatňovat jako pomocný dýchací orgán, G) v jeho stěnách dokončuje zrání většina fagocytujících bílých krvinek 5) Přerovnejte údaje v posledním sloupci tabulky tak, aby na jednom sloupci tabulky tak, aby na jednom řádku tabulky byly pojmy, které k sobě řádku tabulky byly pojmy, které k sobě logicky patří a tabulka neobsahovala logicky patří a tabulka neobsahovala nepravdivé údaje. pojmy související nepravdivé údaje. organismus 2) Přerovnejte údaje v posledním obsah kyslíku v ml/l A) 8 B) 208,5 C) 12 D) 210 E) 0 3) měřené místo A) čírka 1) vzduch 2) voda – v rybníce v zimě 3) voda – v rybníce plném rostlin v létě před svítáním 4) voda – v prudké horské bystřině 5) lidská okysličená krev B) tesařík Netrénovaný člověk, kterého bychom náhle přenesli pod vrchol nejvyšší hory světa, pravděpodobně omdlí. Naproti tomu adaptovaný jedinec můţe vystoupit aţ na vrchol i bez dýchacího přístroje a někteří ptáci, např. jeřábi, jsou schopní v příznivém počasí (bez adaptace) přelétat přes nejvyšší vrcholky Himaláje bez větších problémů. Vysvětlete a zdůvodněte všechny adaptace v uvedených příkladech. C) lín D) sklípkan E) paryby F) buchanka G) macarát H) pelargónie I) sumýš s dýcháním 1) vodní plíce spojené s kloakou 2) pět párů ţaberních štěrbin 3) dýchá celým povrchem těla 4) skřele 5) průduchy 6) vzdušnice 7) plicní vak s „lamelovou“ plicí 8) vnější ţábry 9) pět párů tenkostěnných plicních vaků 6) Uveďte, k jakým anatomickým a fyziologickým změnám dochází v případě, kdyţ při dopravní nehodě došlo k proraţení hrudníku a na první pohled je zřejmé, ţe přes stěnu hrudníku prochází vzduch. Jak se toto postiţení nazývá a jakým způsobem poskytujeme první pomoc? ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 STRANA 141 3 FYZIOLOGIE DÝCHÁNÍ 7) Uspořádejte podle objemu (od největšího k nejmenšímu) následující objemy a kapacity plic: A) objem minimální, B) exspirační rezervní objem, C) celková kapacita plic, D) inspirační rezervní objem, E) kolapsový objem, F) vitální kapacita plic. 8) Uspořádejte následující místa lidského těla ţivého zdravého člověka podle parciálního tlaku kyslíku v daném místě (od místa s nejvyšším parciálním tlakem k místu s nejniţším parciálním tlakem): A) cytoplazma svalové buňky dolní končetiny, B) krev v plicních ţilách, C) krev v plicních tepnách, D) atmosférický vzduch, E) alveolární vzduch, F) krev v počátečním úseku kapilární sítě dolní končetiny, G) ţilky dolní končetiny. 9) Jaká nebezpečí (vzhledem k dýchání) hrozí dospělým lidem nebo dětem, kteří (které): A) spí v místnosti, ve kterých topí špatně (nedokonale) hořícími kamny, B) se spustí do studny, aby ji opravili, C) usnou v jeskyni, která má vchod nad úrovní jejich hlavy, D) konzumují zeleninu a pijí vodu s vysokým obsahem dusičnanů, E) kouří (kouří vysoký počet cigaret denně), F) při potápění před potopením provedou hyperventilaci 10) Proč ještě deset i více minut po namáhavém výkonu, přestoţe jiţ v klidu sedíme, máme prohloubené dýchání a naše tělo spotřebovává více kyslíku neţ je v klidu obvyklé? STRANA 142 ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 4 PŘEMĚNA LÁTEK A ENERGIÍ 4 Přeměna látek a energií 4.4.1 Energetický zisk anaerobního štěpení glukózy glykolýzou 4.4.2 Energetický zisk aerobního štěpení glukózy 4.5 Bazální, klidový a celkový energetický metabolismus 4.5.1 Přímá a nepřímá kalorimetrie Přehled klíčových částí kapitoly: 4.5.2 Bazální metabolismus 4.1 Metabolismus – úvod, autotrofní a heterotrofní organismy 4.5.3 Klidový metabolismus 4.1.1 Metabolismus – úvod 4.5.4 Celkový energetický metabolismus 4.1.2 Autotrofní způsob výživy 4.5.5 Krytí energetických potřeb organismu potravou 4.1.3 Heterotrofní způsob výživy 4.2 Voda a minerální látky v tělech ţivočichů 4.6 Moţnosti sníţení a zvýšení metabolismu u ţivočichů 4.6.1 Snížení metabolismu 4.2.1 Voda v tělech živočichů, význam vody pro život 4.6.2 Zvýšení metabolismu 4.2.2 Minerální látky 4.3 Metabolismus látek 4.3.1 Metabolismus aminokyselin a bílkovin 4.3.2 Metabolismus sacharidů 4.3.3 Metabolismus lipidů 4.4 Přeměna energie v organismu Klíčové pojmy kapitoly: metabolismus intermediát anabolické a katabolické reakce autotrofní způsob výţivy fotosyntéza ribulosa 1–5–bisfosfát heterotrofní způsob výţivy buněčné dýchání ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 STRANA 143 4 PŘEMĚNA LÁTEK A ENERGIÍ význam a vlastnosti vody význam biogenních prvků význam stopových prvků význam aminokyselin glukóza a glykogen lipid, formy tuku v organismu glykolýza aerobní štěpení glukózy citrátový cyklus chemiosmotická teorie adenosintrifosfát (ATP) přímá a nepřímá kalorimetrie spalné teplo bazální metabolismus klidový a celkový energetický metabolismus hibernace estivace diapauza maximální a minimální hodnoty metabolismu ţivočichů PŘEMĚNOU LÁTEK – METABOLISMEM – rozumíme všechny přeměny látek, energií a informací v buňkách ţivého organismu. Jde o tisíce různých biochemických a biofyzikálních procesů. Přitom kaţdá přeměna např. substrátu na produkt probíhá zpravidla přes mnoho dílčích a často dále vyuţitelných meziproduktů. Jako INTERMEDIÁRNÍ METABOLISMUS bývá označován souhrn všech enzymově katalyzovaných reakcí, které probíhají v buňce a při kterých vznikají dále vyuţitelné INTERMEDIÁTY (meziprodukty). Metabolické procesy probíhají v cytoplazmě a v jednotlivých buněčných organelách. Při chemických procesech v průmyslové výrobě hraje často hlavní roli ekonomické hledisko, tzn.: existuje snaha o přímou a rychlou přeměnu látek a výrobu poţadovaného produktu s minimálními moţnými náklady vzhledem k předcházejícímu bodu výroba často měla a má neţádoucí dopady na jiné organismy a ţivotní prostředí (produkce odpadů, tepelná nestabilita aj.). 4.1.1 Metabolismus – při řadě průmyslových reakcí se úvod hromadí vedlejší produkty reakcí do té míry, ţe omezují aţ zastavují ŽIVÝ ORGANISMUS přijímá syntézu syntetizovaných produktů z vnějšího prostředí látky, energii a informace, zpracovává je, přeměňuje, Pro biochemické procesy v ţivém transportuje uvnitř svého těla, vyuţívá organismu je příznačná ekonomičpro svoji potřebu, nadbytek látek uklá- nost, tzn.: dá ve svém těle do zásoby a nepotřeb- přeměna látek probíhá přes meziné a dále nevyuţitelné zbytky vylučuje produkty, z nichţ většina je dále opět do okolního prostředí. vyuţitelná 4.1 Metabolismus – úvod; autotrofní a heterotrofní organismy STRANA 144 ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 4 PŘEMĚNA LÁTEK A ENERGIÍ existuje sebezáchovná nezbytnost zachování homeostázy, která vyţaduje, aby byly minimalizovány negativní důsledky (nejsou moţné prudké změny teplot, tlaků, pH apod.) případné vedlejší („odpadní“) meziprodukty většinou neomezují jiné probíhající syntézy (reakce) V buňkách organismu probíhají: anabolické (skladné) reakce – syntézy produktů z několika substrátů. Anabolické reakce jsou endergonické – vyţadují dodávku energie, např. fotosyntéza získává energii ze světelného záření a z jednoduchých anorganických látek vytváří sloţité organické látky. katabolické (rozkladné) reakce – degradace, štěpení molekuly substrátu na několik molekul produktu. Katabolické reakce jsou exergonické – energie se uvolňuje, část z ní je zachycována např. v ATP. Příkladem degradační dráhy s katabolickými reakcemi je buněčná respirace (štěpení glukózy aţ na CO2 a H20, 36 ATP a teplo). Pozn.: Citrátový cyklus je amfibolický, tj. pracuje katabolicky i anabolicky – oxiduje substráty, současně vytváří prekurzory různých produktů. ganismu. Příjem látek do buňky tak můţe probíhat a probíhá společně nebo v blízké spojitosti s výdejem látek, reakce exergonické mohou probíhat v jedné buňce současně s reakcemi endergonickými, reakce anabolické společně s reakcemi katabolickými, reakce uvolňující elektrony z donorů vyţadují látky přijímající elektrony (tj. akceptory) apod. V určité fázi vývoje ţivočicha mohou některé reakce převládat. Např. při růstu a rozmnoţování převaţují anabolické reakce (tj. syntézy) a v dospělosti pak katabolické reakce (tj. štěpení látek). Přitom je zřejmé, ţe v ţivém organismu není oddělen metabolismus látek od energetických přeměn. Podle základního způsobu získávání energie a uhlíku pro skelet vlastních organických látek, rozlišujeme AUTOTROFNÍ ORGANISMY. A HETEROTROFNÍ 4.1.2 Autotrofní způsob výţivy Organismy, které mají AUTOTROFNÍ ZPŮSOB VÝŽIVY, jsou schopné vyuţívat energii slunečního záření a syntetizovat z jednoduchých anorganických látek všechny potřebné organické látky. Autotrofní způsob výţivy má většina rostlin. Ve strukturách rostlinných buněk, které obsahují fotosyntetická barviva (např. chlorofyl) a mají fotosyntetický aparát (např. chloroplasty), probíhá při dostatečném osvětlení FOTOSYNTÉZA. Děje v buňce (organismu) je třeba chápat komplexně, spojitě a nelze je od sebe ostře oddělovat, neboť úzce souvisejí a nepřetrţitě probíhají současně vedle sebe. Kaţdá jednotlivá reakce však probíhá v daném okamţiku v "odděleném" mikroprostoru buňky (kompartmentu), který se dynamicky Rozlišujeme primární procesy fomění podle potřeb buňky i celého or- tosyntézy a sekundární procesy foto©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 STRANA 145 4 PŘEMĚNA LÁTEK A ENERGIÍ syntézy. Mezi PRIMÁRNÍ PROCESY FOTOSYNTÉZY řadíme dynamicky se měnící posloupnosti dějů: FOTOSYSTÉM I FOTOSYSTÉM II FOTOLÝZU VODY Pro průběh primárních procesů fotosyntézy je nutnou podmínkou přiměřeně intenzivní osvětlení. V primárních procesech fotosyntézy rostlina zachycuje a vyuţívá světelnou energii (nejčastěji Slunce, ale např. i světelnou energii ţárovky apod.). pigmentu P680 elektrony (jsou přeneseny řetězcem reakcí přes molekuly P700 aţ na NADP+) – a jsou průběţně doplňovány jinými elektrony, vznikajícími fotolýzou vody. FOTOLÝZA VODY je děj, při kterém jsou molekuly vody vlivem světelné energie štěpeny na elektron, proton (kationt H+) a kyslík: H2O → e– + H+ + 1/2 O2 Elektrony a protony (kationty H+) vodíku molekul vody jsou převáděny přes fotosystém II, fotosystém I aj. aţ Z FOTOSYSTÉMŮ I a II se na NADP+ za vzniku NADPH+H+. uvolňují, působením sluneční energie Energie části elektronů je vyuţita pří(fotonů), elektrony. Elektrony jsou mo pro tvorbu ATP (tzv. CYKLICKÁ uvolňovány z molekul fotopigmentů A NECYKLICKÁ FOTOFOSFORYreakčních center fotosystému I a II, LACE). Kyslík je uvolňován jako nekam se přenáší zachycená energie fo- potřebný odpad fotosyntézy do atmotonů (aţ z několika set molekul jiných sféry. fotosyntetických barviv), a pro které se Energie adenosintrifosfátu, elekpouţívá označení P682 u fotosystému redukovaného II a P700 u fotosystému I, coţ odpoví- trony a protony (vodíky) + dá účinné vlnové délce světla 682 koenzymu NADPH+H , vzniklého při primárních procesech, jsou dále vyuţía 700 nanometrů. vány při SEKUNDÁRNÍCH PROCEPrimární procesy fotosyntézy ma- SECH FOTOSYNTÉZY, kterými je jí biofyzikální charakter a jejich pod- především CALVINŮV CYKLUS, tj. statou je transport elektronů následo- opakující se sled biochemických reakvaných protony komplikovanými ře- cí. V Calvinově cyklu se na pětiuhlíkatězci oxidoredukčních reakcí. Elektrotý monosacharid, RIBULOSA 1–5– ny přelétávají přes oxidoredukční poBISFOSFÁT (ribulosa–1–5–difosfát), sloupnosti organických látek (např. navazuje CO2 ze vzduchu. Navázání ferredoxin, cytochromy, plastocyaumoţňuje „nejvýznamnější“ enzym nin,...) – vţdy z molekuly látky s niţna Zemi: Rbu–1,5–P2–karboxylasa ším oxidoredukčním potenciálem na (ribulosa–1,5–bisfosfátkarboxylasa), látku s vyšším oxidoredukčním potenkterá tvoří přibliţně 15 % chloroplasciálem. Tyto látky, umoţňující rychlý tových bílkovin rostlin. Pozn.: Zničení a efektivní přenos elektronů, jsou dojediného enzymu můţe mít dalekosáhlé konale prostorově uspořádány uvnitř negativní důsledky pro jedince, ale i chloroplastu a jsou součástí biomempro biosféru. Např. při hypotetickém brán chloroplastu. V průběhu fotosynzničení Rbu–1,5–P2–karboxylasy na tézy celkově ubývají z molekul fotoSTRANA 146 ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 4 PŘEMĚNA LÁTEK A ENERGIÍ Zemi by vymřela většina rostlin, ţivočichů i lidí. Oxid uhličitý je navázán na ribulosu 1–5–bisfosfát Calvinova cyklu buď přímo (u C3 rostlin) nebo můţe být nejprve navázán na fosfoenolpyruvát HATSCHOV – SLACKOVA CYKLU (u C4 rostlin) a teprve po uvolnění z Hatschov–Slackova cyklu (při přeměně malátu na pyruvát) je uvolněný oxid uhličitý vyuţíván Calvinovým cyklem. U C4 rostlin (mají prostorovou kompartmentaci fotosyntézy v buňkách mezofylu a v buňkách pochvy svazku cévního) a CAM rostlin (mají časovou kompartmentaci, kdy část procesů fotosyntézy probíhá v noci a část ve dne) se jedná o adaptaci růstu v teplých aţ horkých oblastech, kdy přes nejteplejší část dne nebo i celý den musejí mít zavřené průduchy, aby nedocházelo k jejich nadměrné dehydrataci. Zatímco u C3 rostlin, jestliţe mají zavřené průduchy, ztrácí fotosyntéza zdroj C, u C4 a CAM rostlin běţí zcela plynule. Hlavními výstupy Calvinových cyklů jsou molekuly šestiuhlíkatého monosacharidu (fruktóza a glukóza) a dojde k obnovení molekul akceptoru (příjemce) CO2, tj. vznikají ribulosy 1–5–bisfosfát. 4.1.3 Heterotrofní způsob výţivy Všichni ţivočichové mají HETEROTROFNÍ ZPŮSOB VÝŽIVY. Pozn.: Někteří prvoci (Protozoa) se mohou vyţivovat heterotrofním a současně také autotrofním způsobem. Při heterotrofním způsobu výţivy jsou jako zdroj uhlíku a energie pro syntézu tělu vlastních organických látek, přijímány cizí hotové organické látky. Heterotrofní organismy nedokáţí (pro syntézu vlastních organických látek) vyuţívat vlastními metabolickými procesy sluneční energii ani oxid uhličitý ze vzduchu. Většina heterotrofních organismů také ztrácí schopnost syntetizovat vlastními buňkami všechny potřebné organické látky a musí je proto přijímat s potravou v hotové podobě (viz kapitola 2). Heterotrofní organismy však zpravidla nepřijímají z prostředí jednotlivé organické látky nebo jejich izolované "stavební kameny", ale přijímají komplexy těchto látek (např. tráva, maso, směs organických látek). V trávicí soustavě pak nejprve dojde k mechanickému a chemickému rozštěpení těchto komplexů aţ na "stavební kameny", které jsou vstřebány do tělních tekutin a jimi dopraveny aţ k cílovým buňkám (viz kapitola 2 a kapitola 5). Pro tvorbu dalších organických látek (lipidů, bílkovin atd.) je jiţ vyuţívána energie sacharidů, jsou vyuţíKromě organických látek musí vány meziprodukty z probíhajících re- také heterotrofní organismus přijíakcí a řada dalších jednoduchých mat anorganické látky – zejména bianorganických látek ponejvíce z půdy. ogenní prvky a vodu. Z půdy jsou potřebné látky přijímány Energii v přímo vyuţitelné formě, nejčastěji v podobě iontů. potřebnou pro vlastní metabolismus, pro pohyb apod., získávají autotrofní ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 STRANA 147 4 PŘEMĚNA LÁTEK A ENERGIÍ i heterotrofní organismy PROCESY rostlinného těla je pak např. podstatné, RESPIRACE V MITOCHONDRIÍCH obsahují–li jejich organely fotosyntebuněk. Energie je uvolňována zejména tická barviva a fotosyntetický aparát v CITRÁTOVÉM CYKLU a při KO- a nebo jim fotosyntetický aparát chybí. NEČNÝCH OXIDACÍCH na vnitřní Podobně v různých buňkách ţivočicha membráně mitochondrií. Celkově se probíhají obdobné, nikoliv však shodjedná o katabolické reakce, při kterých né biochemické a biofyzikální procesy. je energie z přijatých organických látek převáděna postupně do makroergních (tj. energeticky bohatých) vazeb, např. v ATP. Oxid uhličitý z dekarboxylačních procesů je uvolňován do vzduchu a při konečných oxidacích, po vazbě elektronu a protonu na kyslík, vzniká voda (viz podrobněji dále v této kapitole). Organismy, které jsou schopné vyuţívat podle potřeby autotrofní a heterotrofní způsob výţivy, nazýváme MIXOTROFNÍ. Řadíme k nim především tzv. masoţravé rostliny (např. láčkovka, bublinatka, rosnatka apod.), z prvoků pak krásnoočka (Euglena sp.) aj. Rozdělení na autotrofní a heterotrofní organismy – podle převládajícího způsobu výţivy celého organismu – se běţně pouţívá. Z hlediska biochemie a fyziologie je však nutností analyzovat funkce jednotlivých částí organismu (např. buněk) z různých hledisek. Je třeba si např. uvědomit, ţe sice zdůrazňujeme metabolismus organismu jako celku, ale naše pozornost musí být ve značné míře soustředěna na procesy, probíhající uvnitř jednotlivých buněk, při kterých se substráty (reaktanty) mění na metabolity (produkty). Z tohoto pohledu nemají např. všechny buňky těla vyšší rostliny autotrofní způsob výţivy a neprobíhají v nich shodné biochemické děje. Pro buňky STRANA 148 4.2 Voda a minerální látky v tělech ţivočichů 4.2.1 Voda v tělech ţivočichů, význam vody pro ţivot VODA je pro organismy nepostradatelná. OBSAH VODY V TĚLECH ŽIVOČICHŮ je značně varia- bilní a činí 45 – 90 (95) % hmotnosti těla (vysoký obsah vody v těle mají některé medúzy – aţ 97, 5 %). Objem vody v těle – celková tělesná voda (CTV) – dospělého člověka činí 50–60 % hmotnosti těla (muţ 60 %, ţena 50 %). Méně neţ 2 % vody mohou mít v těle ţelvušky (Tardigrada) ve stádiu vyschnutí – anhydrobiózy. Jejich odolnost vůči faktorům prostředí je poté extrémně vysoká – např. přeţily v proudu horkého vzduchu při plus 92 oC – i pobyt v kapalném héliu při mínus 271 oC, coţ je mnohem vyšší odolnost neţ u často velmi odolných semen rostlin. ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 4 PŘEMĚNA LÁTEK A ENERGIÍ Vlastnosti vody významné pro ţivot: výborné rozpouštědlo (transportní prostředí, je nezbytná pro řadu biochemických reakcí) asymetrie molekul (moţnost vzniku vodíkových vazeb a hydrofobních sil – molekuly vody jsou polární a mají mezi sebou velkou soudrţnost, soudrţnost = koheze). Molekuly vody jsou přilnavé (přilnavost = adheze) k povrchům, např. ke stěnám cév, coţ usnadňuje překonávání gravitace tekutinám, které v nich proudí. S asymetrií molekul vody souvisí také povrchové napětí, kdy přesné uspořádání molekul vody na hladině umoţňuje některým ţivočichům pohyb po hladině, aniţ by se potopili (např. vodoměrky nebo bruslařky) snadno disociuje na H+ a OH– a zpět (jev je významný, přestoţe je statisticky málo častý – v čisté vodě disociuje pouze jedna molekula z 554 000 000 ) můţe být zdrojem vodíku a kyslíku pro organické molekuly má vysokou hodnotu měrné tepelné kapacity (k ohřátí vody o 1 oC je třeba značné mnoţství energie, coţ přispívá k tomu, ţe zpravidla nemůţe dojít k prudkým výkyvům teploty těla; z ekologického úhlu pohledu totéţ platí pro oceány celé planety Země) led plave (voda se při změně skupenství v led roztahuje) – hustota vody je nejvyšší při 4 oC, coţ umoţňuje přezimování vodních organismů – větší vodní plochy nepromrzají aţ na dno voda na Zemi existuje v přirozených podmínkách současně ve třech skupenstvích (led, tekutina, vodní pára) Bez příjmu vody dochází k dehydrataci organismu a u člověka přibliţně po týdnu ke smrti. Některé organismy ale nepřijímají vodu v tekutém stavu (např. mol šatní nebo „klokaní myš“ – Dipodomys ordii), coţ však neznamená, ţe nepotřebují vodu vůbec. K ţivotu jim však postačuje METABOLICKÁ VODA (oxidační voda). Oxidační voda vzniká např. v závěru oxidačních procesů v mitochondriích. Při štěpení 100 g bílkovin se můţe uvolnit aţ 41 g vody. Podobně při štěpení 100 g lipidů aţ 107 g vody a při štěpení 100 škrobu aţ 55 g dále vyuţitelné vody. Průměrné denní ztráty vody jsou močí 1500 ml, kůţí 450 ml, stolicí 150 ml a s vydechovaným vzduchem 550 ml, tj. celkem přibliţně 2650 ml. Ztráty vody kůţí a plícemi tvoří tzv. neviditelnou perspiraci (PERSPIRATIO INSENSIBILIS), kterou z těla denně uniká 800 – 1400 ml vody. Toto mnoţství se ještě zvyšuje (např. při horečce, velkém pracovním výkonu apod.) pocením (perspiratio sensibilis). Příjmem vody nahrazujeme její ztráty tak, aby byl v dynamické rovnováze příjem vody s výdejem. Tedy např. pitím nápojů získáme 1300 ml, s potravinami 1000 ml a zisk metabolické vody můţe činit 350 ml, tj. celkem rovněţ 2650 ml. Uvedený modelový příklad však vyjadřuje skutečnost pouze velmi nepřesně. Ve skutečnosti totiţ můţeme přijímat denně rozdílná mnoţství vody ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 STRANA 149 4 PŘEMĚNA LÁTEK A ENERGIÍ a je aţ podivuhodné, jak málo se přitom mění objem krve a tělních tekutin a jak rychlé a účinné jsou regulační mechanismy (viz např. kapitola 6). Jak uvidíme v kapitole 6, závisí obsah vody v těle na koncentraci solí v tělních tekutinách (tj. např. čím více je solí v tělních tekutinách, tím více je v těle, podle principu osmózy, přítomno také vody). Při vylučování solí z tělních tekutin se sniţuje také objem tělních tekutin. Hospodaření s vodou je u člověka řízeno z CENTRA ŽÍZNĚ v hypothalamu. Regulace mnoţství vody v těle je prováděna podle informací, které přicházejí do CNS z řady receptorů v těle. Význam mají zejména OSMORECEPTORY, kterými jsou např. některé buňky hypothalamu. Dále pak existují čidla, která reagují na změnu objemu nebo tlaku tělních tekutin (viz kapitola 5). Zpravidla je tedy analyzována změna objemu extracelulárních tekutin (a ne přímo např. koncentrace Na+). Tato moţnost vyplývá z rovnice: koncentrace = mnoţství : objem sběracích kanálků ledvin. Výsledkem jeho působení je intenzivní zpětná resorpce vody z tubulů ledviny zpět do tělních tekutin (viz kapitola 6) – tím dojde ke sníţení koncentrace solí v tělních tekutinách. Druhým významným regulačním mechanismem pro vodu je SYSTÉM RENIN – ANGIONTENZIN – ALDOSTERON (systém RAAS). Podstatou tohoto systému je analýza tekutin juxtaglomerulárním aparátem v oblasti glomerulů nefronů ledvin (viz kapitola 6). Podle výsledků analýzy (zejména při akutním poklesu objemu plazmy a krevního tlaku) je z JUXTAGLOMERULÁRNÍCH BUNĚK uvolňován do krve RENIN. Renin v krevní plazmě přeměňuje ANGIOTENZIN I na ANGIOTENZIN II a ten stimuluje produkci aldosteronu v zona glomerulosa kůry nadledvin. ALDOSTERON má řadu funkcí. V této kapitole upozorňujeme na jeho schopnost zadrţovat v těle soli a následně vodu. Jak jsme jiţ uvedli, více solí v těle znamená více vody v těle. Ještě jinak řečeno je pohyb vody propojen s pohybem solí a iontů (např. Na+), kdy určité mnoţství Na+ zadrţuje v těle určité mnoţství vody. Změny objemu vody spočívají v uzavírání všech moţných cest, kterými by mohlo, při nedostatku vody, docházet k jejím ztrátám a otevírání těchto cest při nadbytku vody v těle. 4.2.2 Minerální látky Jedná se tedy zejména o ledvinné tubuTělo člověka obsahuje 4 – 5 % ly, trávicí trubici, potní ţlázy, epitel MINERÁLNÍCH LÁTEK. dýchacích cest apod. Hormonální regulaci mnoţství Chemické prvky mohou být vody v těle zajišťují ADH hypothalamu v organismu přítomny ve formě iontů (např. K+, Cl–, Na+, HCO3–) nebo moa ALDOSTERON kůry nadledvin. hou být různým způsobem vázány Hormon ADH zadrţuje vodu (např. Fe na bílkovinu transferin) v těle. Působí zejména na buňky distálních tubulů nefronů ledvin a buňky STRANA 150 ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 4 PŘEMĚNA LÁTEK A ENERGIÍ a jsou součástí molekul různých orga- ních minerálních prvků (Ca, P, K, S, nických a anorganických látek. Na, Cl, Mg). Všech jedenáct uvedeU organismů (rostlin, ţivočichů ných prvků tvoří aţ 99, 9 % hmotnosti i člověka) rozlišujeme BIOGENNÍ těla a je moţné je označit za MAKROPRVKY. Jako biogenní jsou označo- BIOGENNÍ PRVKY (makroelementy, vány takové prvky, kterých je zpravi- biogenní prvky). Mnoţství kaţdého prvku je zpravidla dla v organismu největší mnoţství makrobiogenního –2 (největší hmotnostní procento), a o kte- větší neţ 10 % hmotnosti těla. rých platí, ţe v případě jejich nedoMimořádně nepříznivé důsledky statku (deficitu) se projeví váţné po- pro fyziologické funkce má také příruchy v činnosti celého organismu. padný deficit sodíku (Na), chlóru (Cl), Většinu hmotnosti organismu tvo- ţeleza (Fe) a jódu (I). ří čtyři základní biogenní prvky – KYSLÍK, UHLÍK, VODÍK, DUSÍK. Uhlík – tvořící základ organických molekul – má jedinečné vlastnosti, zejména schopnost tvořit neomezené mnoţství různých řetězců – čtyři stabilní kovalentní vazby, moţnost jednoduché, dvojné i trojné vazby. Pozn. Nadbytečný příjem minerálních látek můţe být naopak škodlivý. Nadbytek ţeleza můţe působit poruchy jater, nadbytek soli (sodíku) zatěţuje srdce, můţe přispívat k navození vysokého krevního tlaku, minerální látky mohou negativně ovlivňovat činnost ledvin, nevhodně se ukládat na různých místech v těle atp. Pozn.: Vodík a kyslík vytvářejí Celkem je pro ţivot nezbytných „pouze“ jednu nebo dvě kovalentní vazby. Kovalentní vazba a iontová přibliţně 25 prvků ze všech 92, které vazba jsou nejsilnější typy chemických se přirozeně objevují v přírodě. % hmotnosti vazeb. V případě kovalentní vazby mezi Prvek značka lidského těla dvěma atomy – sdílí atomy společně O 65, 00 jeden pár valenčních elektronů. Ionto- kyslík C 18, 50 vé vazby vytvářejí iontové sloučeniny, uhlík H 9, 50 např. soli (NaCl). Vazby dusíku (N–N) vodík N 3, 30 jsou nestabilní. Ke slabým vazbám pat- dusík Ca 1, 50 ří vodíkové vazby (můstky) a Van der vápník fosfor P 1, 00 Waalsovy síly atp. draslík K 0, 40 Kyslík, uhlík, vodík, dusík tvoří S 0, 30 základ organických molekul – tvoří síra Mg 0, 10 podstatnou část organických molekul hořčík Fe < 0, 10 těla ţivočicha. Kyslík a vodík jsou ob- ţelezo Na 0, 20 saţeny v molekule vody, které obsahu- sodík Cl 0, 20 je tělo ţivočichů rovněţ značné mnoţ- chlór jód I < 0, 10 ství atp. Fyziologické funkce většiny ţivo- Tab. č. 3: Procentické zastoupení prvků v lidském těle (upraveno z různých zdrojů) čichů vyţadují dalších sedm základ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 STRANA 151 4 PŘEMĚNA LÁTEK A ENERGIÍ VÁPNÍK (Ca) najdeme v největším mnoţství v zubech a v kostech, dále je součástí různých tkání, plazmy a také enzymů (zpravidla ve formě Ca2+). Vápník ovlivňuje a reguluje činnost svalů, má význam při sráţení krve, ovlivňuje permeabilitu biomembrán, uplatňuje se i jako druhý posel při hormonálních regulacích, má rozhodující význam pro růst a vývoj buněk apod. Podle procentického zastoupení je to 5. nejčastější prvek v ţivočišném těle. Tvoří aţ 2 % tělesné hmotnosti (tzn. 70 kg člověk má v těle přibliţně aţ 1400 g vápníku). Jeho denní potřeba u dětí je 0, 4 g, v pubertě pak 1, 4 g (doporučovaná dávka je nejméně 0, 8 g/24 hod.). Vápník obsahují např. sýry, mléko a mléčné výrobky, ale také vejce a ořechy. Hladinu vápníku v krvi zvyšuje parathormon a sniţuje kalcitonin (viz kapitola 9). FOSFOR (P) se významnou mě- Hladinu fosforu v těle zvyšuje kalcitriol a sniţuje kalcitonin i parathormon (viz kapitola 9). DRASLÍK (K) je nepostradatelný pro intracelulární tekutiny (hlavní kationt – K+). Značný význam má při vzniku a vedení membránových potenciálů v nervech a svalech. V těle 70 kg člověka je přibliţně 260 g draslíku. Minimální poţadavek je 1, 8 – 5, 6 g na den. Při deficitu vzniká svalová slabost aţ ochrnutí či selhání srdce aj. Hladinu draslíku v tělních tekutinách sniţuje aldosteron. Vysoký obsah draslíku má maso, játra, sušené ovoce a banány. SÍRA (S) je důleţitou sloţkou bílkovin. Přes disulfidické můstky aminokyselin dochází např. ke zpevnění sekundární struktury bílkovin. Vysoký obsah síry je v kůţi, vlasech a nehtech. V těle člověka je přibliţně 180 g síry/70 kg hmotnosti těla. Nedostatek a minimální denní poţadované mnoţství je neznámé (obecně je v současnosti v prostředí nadbytek síry). rou uplatňuje při fosforylacích. Je součástí ATP, cAMP a také např. nukleových kyselin. Značné mnoţství fosforu je v kostech a zubech. Při nedostatku se projeví úbytek fosforu (minerálních SODÍK (Na) je důleţitý pro exlátek) v kostech a také celková slabost. tracelulární tekutiny. Ovlivňuje osmoFosfor je zpravidla v organismu tický tlak plazmy, činnost nervů přítomen jako H2PO4–, HPO42–, PO43–. a svalů. Rozhodující měrou ovlivňuje V uvedených formách se uplatňuje ta- směr transportu vody v organismu objem tělních tekutin. Ve formě ké jako nárazníkový mechanismus – a stálý + ovlivňuje pH. Minimální denní, orga- Na je nejhojnějším iontem v organisnismem člověka, poţadované mnoţství mu (přibliţně 136–148 mmol/l krevní je 800 – 1200 mg. Fosfor je obsaţen plazmy, 4 mol/70 kg tělesné hmotnostéměř ve všech potravinách (mléčné ti). Minimální denní poţadované mnoţství tělem člověka je 1, 1 aţ výrobky, maso, obilí aj.). 3, 3 g. Hlavním zdrojem sodíku je sůl (NaCl). STRANA 152 ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 4 PŘEMĚNA LÁTEK A ENERGIÍ Případný deficit se můţe projevit travin vyráběných z mořských produkkřečemi svalů, popř. i sníţenou chutí tů apod. k jídlu. 2+ ŽELEZO (Fe) je ve formě Fe Hladinu sodíku v tělních tekutinách zvyšuje aldosteron a také kortizol (zadrţuje sodík v těle) a naopak ji sniţuje např. atriový natriuretický faktor (viz kapitola 9). – CHLÓR (Cl) je ve formě Cl roz- hodujícím aniontem extracelulárních tekutin. Nutný je pro tvorbu HCl v ţaludku. Společně se sodíkem ovlivňuje stálý objem a pH extracelulárních tekutin. Celkové mnoţství Cl je přibliţně 110 g/70 kg (33 mmol/1 kg tělesné hmotnosti). Jeho minimální denní spotřeba je u člověka 1, 7 – 5, 1 g. Případný deficit se můţe projevit křečemi svalů, popř. i sníţenou chutí k jídlu. Hlavním zdrojem chlóru je NaCl. HOŘČÍK (Mg) je ve formě Mg 2+ nebo Fe3+ součástí enzymů (např. katalázy, peroxidázy). Je nutné pro krvetvorbu a syntézu hemoglobinu. Ţelezo je součástí molekul elektron– transportních systémů, uplatňujících se při biologických oxidacích a podílejících se na tvorbě ATP (např. cytochromy). Ţelezo můţe být v organismu přítomné v transportní podobě nebo ve funkční podobě. Transportní ţelezo (zásobní ţelezo, transferinové) je navázáno na transportních proteinech (např. v plazmě je ţelezo transportováno ve vazbě na transferin). Mnohem více ţeleza je ve funkční podobě v hemu MYOGLOBINU (3 %) a HEMOGLOBINU (70 % celkového mnoţství ţeleza v těle). V těle člověka se ţelezo váţe např. na bílkovinu apoferritin za vzniku ferritinu, který v případě potřeby uvolňuje Fe2+ do krve (tj. v jeho ferro formě). Uvolněné Fe2+ se v krvi navazuje na β–globulin, čímţ vzniká transferin. V této podobě pak ţelezo proniká do kostní dřeně nebo přímo do nezralé červené krvinky, kde se stává součástí hemoglobinu. druhým nejvýznačnějším kationtem. Hořčík je součástí enzymů (např. je nutný přinejmenším pro 8 ze dvanácti enzymatických reakcí glykolýzy a pro činnost sodíko–draslíkové pumpy). Hořčík sniţuje nervosvalovou dráţdivost. Vyšší obsah hořčíku je v kostech a zubech. Zvýšená hladina hořčíku působí tlumivě na nervový systém. V těle člověka je přibliţně 40 g hořčíku/70 kg Ţelezo ve formě Fe3+ (tj. ferri tělesné hmotnosti. Minimální denní forma) je absorbováno méně. Deficit poţadované mnoţství (tělem člověka) ţeleza se projeví např. uvolňováním je 300 – 350 mg. menších erytrocytů a zvýšeným riziDeficit hořčíku vyvolává poruchy kem skrytého krvácení. Minimální denní potřeba ţeleza je pro člověka nervového systému. 10 – 18 mg. Hořčík obsahují výrobky z kakaa, ořechy, obilí, listová zelenina, řada po- ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 STRANA 153 4 PŘEMĚNA LÁTEK A ENERGIÍ Deficit se projeví chudokrevností, Při deficitu (je vzácný) vzniká oslabenou imunitou a celkovou slabos- chudokrevnost, jsou narušeny některé tí. funkce cévní soustavy, dochází Zdrojem ţeleza jsou vnitřnosti ke změnám kostní tkáně apod. (játra, srdce, ledviny), ale také vaječné Měď obsahují např. ořechy, luštěţloutky, ryby, ořechy a listová zeleni- niny a mořské produkty. na, např. špenát. KOBALT (Co) je sloţkou vitamiKromě makrobiogenních prvků nu B12, některých enzymů, má vliv na mají význam také malá mnoţství krvetvorbu apod. Při deficitu vzniká (stopy) dalších prvků (tzv. STOPO- anemie aj. poruchy uvedené u deficitu VÉ PRVKY, mikroelementy). Zpra- vitaminu B12. Vyšší mnoţství kobaltu vidla v mnoţství 10–3 % a méně. najdeme v ţivočišných produktech. 2+ V přehledu uvádíme hlavní z nich: ZINEK (Zn) je ve formě Zn JÓD (I) je nutný pro správnou rovněţ součástí některých enzymů činnost štítné ţlázy – při deficitu vzni- a také např. součástí molekuly inzulíká struma (zvětšená štítná ţláza – tzv. nu. Minimální denní poţadavek je aţ „vole“). Minimální denní poţadavek je 15 mg. 159 mikrogramů. Zdrojem jódu je joDeficit omezuje růst, oslabuje dizovaná NaCl, mořské produkty, mlé- imunitu, významně narušuje rozmnoko. ţovací schopnosti a kůţi (šupinatá kůFLUÓR (F) je nutný pro vytvoře- ţe). ní dostatečně tvrdé mineralizované tkáně – je součástí zubů a kostí (chrání zuby před kazem, pozitivně ovlivňuje kosti – při jeho přítomnosti se vytvářejí v kostech dokonalé krystaly fluoroapatitu). Minimální denní poţadavek je 1, 5 – 4, 0 mg (pro tělo člověka). Hlavním zdrojem fluoridů je pitná voda, čaj a mořské produkty. Zinek najdeme v mase, játrech, vajíčkách, mléce a mořských produktech. MANGAN (Mn) katalyzuje řadu reakcí (podobně jako hořčík) – je součástí enzymů. Větší mnoţství manganu najdeme v mitochondriích. Minimální denní poţadované mnoţství je 2, 5 – 5, 0 miligramů. Deficit se projeví MĚĎ (Cu) je součástí některých změnami stavby chrupavek a kostí. enzymů. Měď ve formě Cu2+ je ne- Zdrojem manganu jsou ořechy, ovoce, zbytná pro jejich enzymatickou aktivi- obilí a zelenina. tu, např. enzym ceruloplazmin katalyMOLYBDEN (Mo) je součástí zuje oxidaci dvojmocného ţeleza na trojmocné – tím umoţňuje přeměnu enzymů. Minimální denní poţadavek ferritinu na transferitin. Měď je vý- je 0, 15 mg aţ 0, 5 mg. znamná pro krvetvorbu a také pro činSELEN (Se) je koenzymem ennost elektrontransportních systémů. zymů. Při deficitu se objevují bolesti Minimální denní poţadavek je 2 – svalů aţ poruchy srdeční činnosti. Se3 mg (pro tělo člověka). STRANA 154 ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 4 PŘEMĚNA LÁTEK A ENERGIÍ len obsahují mořské produkty, obilí, Příjem minerálních látek je regumaso. lován CNS a hormonálně. Významné jsou opět informace přicházející CHRÓM (Cr) je součástí enzymů. Při deficitu je porušen metabolismus z různých receptorů (často zprostředglukózy. Chróm je obsaţen v zelenině, kovaně). Známé jsou např. regulace vápníku hormony PARATHORMON obilí aj. a KALCITONIN, regulace sodíku Další skupina prvků bývá ozna- a draslíku MINERALOKORTIKOIDY čována jako MIKROSTOPOVÉ ze zona glomerulosa kůry nadledvin, PRVKY. Sem patří např. NIKL, ţeleza stavem krvetvorby v organismu STRONTIUM, VANADIUM, LITHI- apod., viz také kapitola 9. UM apod. Je zajímavé, ţe zastoupení chemických prvků v ţivých organismech je procenticky odlišné od zemského povrchu, na kterém je např. značné mnoţství křemíku (přibliţně 28 %), ale křemík se v tělech ţivočichů vyskytuje spíše pouze náhodně. Také u ostatních taxonů organismů není častý – zajímavá je přítomnost silikonů (vodnatých polymerů oxidu křemičitého) v buněčné stěně rozsivek. 4.3 Metabolismus látek PŘEMĚNA LÁTEK V ŽIVÝCH ORGANISMECH (metabolismus lá- tek) probíhá na biochemických a biofyzikálních principech. Komplexní a podrobný popis stovek známých reakcí není moţné na tomto místě ani v tomto textu provést. Váţní zájemci najdou odpověď na mnoho zajímavých Pozn.: Mezi pět nejčastějších prv- otázek v učebnicích biochemie a bioků v zemské kůře patří kyslík (47 %), fyziky. Přesto je nutné, při této příleţikřemík (28 %), hliník (7, 9 %), ţelezo tosti i v dalších kapitolách, připome(4, 5 %), a vápník (3, 5). nout některé podstatné souvislosti. Většina zbývajících známých prvků se v tělech ţivočichů normálně nevyskytuje v měřitelných mnoţstvích. V případě jejich pravidelné nevědomé konzumace a zvýšeném mnoţství v těle – mohou činit potíţe a vyvolávat otravy, např. dříve vyvolávalo otravy olovo (Pb) z olověných vodovodních trubek nebo z tub na zubní pastu; podobně arzén (As) – pouţívaný v barvách nebo v posilujících lécích – Fowlerův roztok atp., vyvolával otravy. 4.3.1 Metabolismus aminokyselin a bílkovin AMINOKYSELINY jsou "stavebními kameny" peptidů (např. dvě aminokyseliny propojené peptidovou vazbou tvoří dipeptidy, tři aminokyseliny tvoří tripeptid a více neţ 10 aminokyselin polypeptid) a bílkovin. BÍLKOVINY (proteiny) jsou po- lypeptidy, sloţené z více neţ 100 aminokyselinových zbytků, spojených peptidovou (peptidickou) vaz- ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 STRANA 155 4 PŘEMĚNA LÁTEK A ENERGIÍ bou – specificky prostorově uspořádané (tj. jsou v určité funkční konformaci). Pro vznik jedné peptidové vazby je třeba energie v mnoţství 29, 2 – 53, 3 kJ/1 mol látky. Biosyntéza neesenciálních aminokyselin vychází z pyruvátu, oxalacetátu, 2–oxoglutarátu, 3–fosfoglycerátu. Tyrosin je výjimkou – vzniká přeměnou esenciálního fenylalaninu. Primární struktura peptidu (bílkoviny) je sestavována na ribozo- Význam aminokyselin (shrnutí): mu – podle genetického kódu mRNA – z přibliţně dvaceti různých proteino- jsou nezbytné pro syntézu peptidů a bílkovin (proteinů) genních aminokyselin (celkový počet aminokyselin v jedné molekule můţe uplatňují se jako prekurzory důleţitých dusíkatých látek, být i několik tisíc). např.: PROTEINOGENNÍ AMINOKYo nukleotidy SELINY dělíme na POSTRADAo hormony TELNÉ a NEPOSTRADATELNÉ (tj. o neurotransmitery esenciální). kyselina 4–aminomáselná = γ–aminomáselná kyselina ESENCIÁLNÍMI AMINOKYSE(GABA) LINAMI jsou pro člověka leucin, iso kyselina glutamová leucin, methionin, threonin, trypto adrenalin fan, valin, fenylalanin, lysin a u dětí noradrenalin histidin a arginin. (více – viz 6.2.1 C). Arginin sice mohou savci ve svých tě serotonin lech syntetizovat např. jaterními buň glycin kami, ale současně ho odbourávají na histamin močovinu. Esenciální aminokyseliny o hem musí být součástí potravy člověka, neo glutathion aj. boť v našem těle jejich syntéza nepro- slouţí jako energetický substrát – bíhá. Jejich zdroje jsou různé, např. moţný zdroj energie. Deaminací potraviny ţivočišného původu. V po(odstraněním aminoskupiny NH2) travinách rostlinného původu obvykle vzniká uhlíkový skelet, který je náněkteré esenciální aminokyseliny chysledně transformován zejména na bí nebo jich je málo (např. v obilninách některou z následujících látek: acemůţe chybět isoleucin a lysin), coţ lze tyl CoA, sukcinyl–CoA, kyselina nejen u přísných vegetariánů kompenpyrohroznová (pyruvát), kyselina zovat současnou konzumací luštěnin fumarová (fumarát), kyselina oxa(potraviny se zastoupením obilnin loctová (oxalacetát). Přes tyto a dala kukuřice jiţ osm esenciálních amiší látky – v řadě případů společné nokyselin obsahují). Pozn.: Na moţný všem dvaceti aminokyselinám – deficit některé aminokyseliny je třeba mohou deaminované aminokyseliny pamatovat v ţivočišné výrobě, např. vstupovat do citrátového cyklu. při chovu slepic, skotu a jiných býloNapř. aerobním odbouráváním amiţravců. STRANA 156 ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 4 PŘEMĚNA LÁTEK A ENERGIÍ nokyseliny threonin buňka získá aţ 4.3.2 Metabolismus 27, 5 ATP. Nadbytečné aminokysesacharidů liny nejsou v těle skladovány, ale SACHARIDY tvoří 0, 3 – 1 % převáděny např. na mastné kyseliny, glukózu aj. hmotnosti těla. Energetickou potřebu Bílkoviny tvoří 16 – 20 % hmot- kryjí aţ z 60 %, ale ani pokles na 10 % nosti těla člověka a mají tvořit přibliţ- se na organismu výrazně negativně neně 15 % celkového energetického ob- projeví. Energie sacharidů je vyuţívájemu. Termínem DUSÍKOVÁ BI- na jako první v pořadí. Při nadbytku jsou sacharidy ukládány do zásoby LANCE označujeme poměr veškerého (např. ve formě glykogenu). dusíku, přijatého v potravě, s dusíkem Sacharidy se v tenkém střevě vyloučeným z organismu za 24 hodin. Negativní dusíková bilance vzniká, je– vstřebávají v podobě monosacharidů li výdej dusíku z organismu vyšší neţ (např. glukóza, fruktosa, galaktosa). Rozhodujícím transportním monosajeho příjem. charidem ţivočichů je GLUKÓZA. Tvorba a štěpení bílkovin v buňVstřebané monosacharidy se dokách je pod trvalou kontrolou hypothalamu, zejména prostřednictvím stávají z oblasti střev do jater vrátnicohormonů. Převáţně anabolický účinek vým oběhem. Z glukózy, takto dopramají, tj. tvorbu bílkovin stimulují, vené do jater VRÁTNICOVOU ŽÍnapř. STH (růstový hormon), inzulín LOU a z glukózy, vzniklé z necukera testosteron (androgeny) a T4 hormon ných zdrojů glukoneogenezí, vzniká (viz kapitola 9). Inhibiční vliv má nao- v játrech jaterní glykogen, tj. zásobní pak kortizol (inhibuje proteosyntézu) forma sacharidů. Svalový glykogen a štěpí bílkoviny na aminokyseliny, vzniká pouze z glukózy, která byla donapř. u ţen vyvolává výrazný úbytek pravena do svalu krví. V buňkách je svalové hmoty (tj. odbourává svalovou glykogen podle potřeby štěpen zpět na hmotu). Kromě kortizolu mají katabo- glukózu, ale jinou metabolickou cestou lické účinky také glukokortikoidy, es- neţ byl syntetizován. trogeny, progesteron, hormony T3 a T4 GLYKOGEN je zásobní látkou při vyšších koncentracích apod. Koţivočišných organismů. Zatímco glunečnými produkty štěpení aminokysekóza je hlavním sacharidem tělních telin je amoniak, močovina, oxid uhličikutin, glykogen je hlavním sacharidem tý, voda a energie (viz také kapitola 6). buněk, neboť skladovatelnost glykogenu je aţ dvanáctkrát vyšší neţ skladovatelnost glukózy. Celková rezerva glykogenu v těle člověka je přibliţně 300 g. Přitom např. v jaterních buňkách je obsah glykogenu aţ 60 g/kg hmotnosti jater (tj. průměrně 6 % jejich hmotnosti). ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 STRANA 157 4 PŘEMĚNA LÁTEK A ENERGIÍ Ve svalech můţe glykogen tvořit aţ 2 % jejich hmotnosti a zásoba glykogenu v těle stačí k uhrazení bazálního metabolismu člověka po dobu 6 aţ 8 hodin. GLUKÓZA je nejdůleţitějším monosacharidem. Je stálou součástí krve a tkáňových tekutin. Nepřetrţitě také probíhá transport glukózy do tělních tekutin (zejména v játrech a v oblasti tenkého střeva) a také transport z tělních tekutin do buněk. Glukóza je nezbytná zejména pro činnost nervových a svalových buněk, ale i buněk všech dalších tkání. kemizující faktory, sniţující hladinu glukózy v krvi (např. inzulín, který je v podstatě jediným hormonem, který glykémii sniţuje tím, ţe zvyšuje odběr glukózy tkáněmi) a hyperglykemizující faktory, zvyšující hladinu glukózy v krvi (např. glukagon, adrenalin, glukokortikoidy, STH, zprostředkovaně i hormon T4 apod.). Jak jiţ bylo uvedeno, některé meziprodukty metabolismu sacharidů jsou dále vyuţitelné (např. kyselina mléčná) a rovněţ řada molekul sacharidů se stává součástí jiných organických látek (např. nukleových kyselin, bílkovin). Hladinu glukózy v krvi označu- Sacharidy mohou být štěpeny aţ na CO2, H2O a energii. jeme termínem GLYKÉMIE. Pozn.: Zásobními látkami mohou Normální koncentrace glukózy být i jiné sacharidy a polysacharidy. v krvi člověka je 3, 6 – 5, 6 mmol/l Např. u krásnooček (Euglena sp.) se (3, 9 – 5, 9 mmol/l), tj. přibliţně 0, 8 – zásobní látky, vytvořené pyrenoidy 1, 1 g/l (0, 7 – 1, 0 g/l). (= útvary uvnitř chloroplastů), ukládaNiţší neţ normální, hladinu glu- jí do granulí polysacharidu paramykózy, označujeme jako HYPOGLY- lon. KÉMIE (přibliţně pod 3, 85 mmol/l) a vysokou hladinu jako HYPERGLY4.3.3 Metabolismus lipidů KÉMIE. Při dosaţení 6 mmol/l je glukóza z krve vychytávána játry (k ránu – při poklesu glykémie pod 4 mmol/l – játra glukózu vyplavují do krve). Glukóza se objevuje v moči při hladině přibliţně 10 mmol/l a více. Pro moţnost srovnání uvádíme, ţe např. u přeţvýkavců je normální hladina glukózy v krvi 2, 2 – 3, 3 mmol/l. Koncentrace sacharidů (zejména glukózy) v krvi a také např. v CNS je sledována receptory a regulace hladiny glukózy je zajišťována z hypothalamu (viz kapitola 9). Rozlišujeme hypogly- STRANA 158 LIPIDY tvoří přibliţně 13 % aţ 15 % hmotnosti těla muţe a aţ 22 % hmotnosti těla ţeny (průměrně 18 %). Muţ o hmotnosti 70 kg můţe mít v těle 9 – 15 kg tuku, tj. aţ 590 MJ energie (141 000 kcal), coţ v případě nouze stačí ke krytí nezbytných energetických potřeb aţ na 100 dní. Na jednotku hmotnosti obsahují tuky nejvíce energie (při porovnání s jinými organickými molekulami). Energetické potřeby organismu přitom kryjí ze 25 % a ve smíšené potravě tvoří 20 % – 40 % energetického objemu. ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 4 PŘEMĚNA LÁTEK A ENERGIÍ Celkové ENERGETICKÉ ZÁSOBY ORGANISMU jsou uloţeny aţ z 99 % v lipidech a jen asi 1 % připadá na glykogen. Způsob trávení a vstřebávání lipidů byl popsán v předcházející kapitole. Kaţdá "otáčka Lynenovy spirály" končí THIOKLASTICKÝM ŠTĚPENÍM (thiolytickým štěpením), při kterém vznikne volná molekula acetyl koenzymu A (ACETYL CoA) a zbytek původní molekuly mastné kyseliny. Acetyl CoA je pak vyuţit jako substrát v citrátovém cyklu. Např. z kyseliny palmitové můţe buňka takto získat, při sedmi otáčkách Lynenovy spirály, aţ 130 ATP (96 ATP citrátovým cyklem, 35 ATP z dalších redukovaných koenzymů, 1 ATP je spotřebován). Z krve jsou mastné kyseliny vychytávány v játrech. Metabolismus lipidů zajišťují především buňky jaterní tkáně, ale i srdečního svalu, kosterních svalů a tukové tkáně. Pro příznivý vývoj organismu jsou nezbytné nenasycené mastné kyseliny, které nedovede řada ţivočichů syntetizovat vlastními Při LIPOGENEZI vzniká tuk buňkami a musí je přijímat v hotové z glycerolu a mastných kyselin. Mastpodobě (např. kyseliny linolová né kyseliny jsou uvnitř mitochondrie a linolenová). nejprve navázány na karnitin, který LIPOLÝZA (tj. štěpení tuků) podporuje jejich obousměrný transport i LIPOGENEZE (tj. tvorba tuků) pro- přes biomembrány. Po transportu mibíhají v ţivočišném organismu součas- mo mitochondrie, jsou mastné kyseliny vyuţity v cytoplazmě k resyntéze tuku ně. (syntézou z glycerolfosfátu a mastných Tkáňové TRIACYLGLYCERO- kyselin). LY jsou hydrolyticky štěpeny lipázou, V buňkách jater, plic, střev která je citlivá na působení řady hora tukové tkáně můţe probíhat také synmonů, z čehoţ vyplývají moţnosti retéza mastných kyselin DE NOVO gulace lipolýzy (viz kapitola 8). Při hydz acetyl CoA a malonyl CoA s vyuţirolytickém štěpení triacylglycerolů tím multienzymového komplexu vznikají volné MASTNÉ KYSELINY SYNTETHASA MASTNÝCH KYSEa GLYCEROL. Glycerol můţe být vyLIN, jehoţ součástí je ACP (PROTEIuţit jaterní tkání pro tvorbu nových liNOVÝ PŘENAŠEČ ACYLŮ) s ramepidů nebo můţe být převeden přes trinem 4–fosfopantetheinu. osafosfáty (triosy) do metabolismu sacharidů. Mastné kyseliny mohou být Formy tuku v organismu jsou: transportovány dovnitř mitochondrie tuk protoplazmatický, je zastoupen ve všech buňkách a oxidovány. V případě potřeby jsou vyuţívány jako významný zdroj ener- tuk zásobní – zdroj energie (1 g gie. Uvnitř mitochondrií je moţné lomastné kyseliny obsahuje přibliţně dvakrát více energie neţ 1 g polykalizovat enzymy β–OXIDACE mastsacharidu), tuk je uloţen zejména ných kyselin (tzv. Lynenova spirála β– v podkoţí, kolem ledvin, v dutině oxidace, s přenašečem HS–CoA). ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 STRANA 159 4 PŘEMĚNA LÁTEK A ENERGIÍ břišní a na dalších místech. Muţ o hmotnosti 70 kg má přibliţně 6 aţ 7 kg tohoto tuku. tuk hnědý (hnědá tuková tkáň) je zvláštní formou tuku. Jeho štěpením se uvolňuje značné mnoţství tepla a tuk se významně účastní netřesové termoregulace u novorozenců a hibernujících savců tuk strukturní (stavební součásti určitých oblastí těla s dalšími funkcemi) tuk – další funkce; tepelný izolátor těla (mimořádný význam u tuleňů, velryb, tučňáků apod.), tepelný izolátor částí těla (např. ledvin), ochrana orgánů těla před nárazy, tlumení deformačních sil – působících na tělo a jeho části, rozpouštědlo pro některé látky aj. rozvinout onemocnění ateroskleróza. mateřské mléko, obsahuje velké mnoţství tuku, ale také cukry, bílkoviny, vitaminy, minerální látky, protilátky aj. Pozn.: Jiţ před porodem vzniká v mléčné ţláze mlezivo (kolostrum), které obsahuje méně tuků, ale více bílkovin s vyšším zastoupením protilátek, kterými je imunizován novorozenec bezprostředně po porodu. produkty mazových ţláz kůţe, mají zvláčňující vliv prostaglandiny Chemickým základem PROSTAGLANDINŮ jsou mastné kyseliny s dvacetiuhlíkatým řetězcem. Tyto látky se objevují v mozku, v plicích, ledvinách aj. Objeveny byly poprvé v muţDo metabolismu lipidů patří také ském ejakulátu (angl.: prostate další látky, které řadíme k lipidům gland). K hlavním účinkům patří chemicky nebo lipidy obsahují. např. zvyšování krevního tlaku, Jedná se například o: ţaludeční sekrece, stimulování kontrakcí dělohy, inhibice lipo fosfolipidy, důleţité součásti biolýzy aj. membrán; připomínají tuky, ale nejčastěji jsou součástí jejich moleTaké metabolismus tuků je říkuly dvě mastné kyseliny (dva oca- zen CNS z oblastí mezimozku. Sousy) – na třetí hydroxylovou skupinu časně je známých i mnoho regulací je navázán fosfát hormonálních (např. thyroxinem, adrenalinem, STH). steroidní látky základní a výchozí látkou TUKOVÉ BUŇKY (ADIPOCYTY) pro STEROIDY je cholesterol – jsou uloţeny difúzně po celém těle, prekurzor steroidních hormonů zejména v celém podkoţí (více v pod(např. pohlavní hormony, koţí dutiny břišní), v kosterních svahormony kůry nadledvin aj.). lech, prsní ţláze, krevních cévách aj. Molekuly cholesterolu jsou Adipocity jednou vzniklé nezanikají důleţitou součástí ţivočišných (a také se obvykle dále nedělí), ovlivbiomembrán, ale při jejich ňují celkový metabolismus i chuť nadbytku se můţe u člověka k jídlu – tělo brání „zbytečné likvidaSTRANA 160 ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 4 PŘEMĚNA LÁTEK A ENERGIÍ ci“ všech svých buněk (jednou vytvořených) i při dietách a snahách o zhubnutí. TUKOVÁ TKÁŇ je tvořena aţ z 90 % tukovými buňkami (ADIPOCYTY) a bývá povaţována za typ va- ziva. Adipocyty, které jednou vzniknou, tělo chrání před zničením (snaţí se udrţet jejich určitý objem i při snaze o zhubnutí). Pojmem AKTIVNÍ TĚLESNÁ HMOTNOST vyjadřujeme hmotnost těla bez zásobních látek, tj. zejména bez tuků. Muţ o hmotnosti 70 kg má v těle uloţeno přibliţně 15 kg tuku, který pochází z potravy nebo vzniká jako metabolický produkt jater. Tukové buňky jsou uloţeny po celém těle, ale největší mnoţství je jich uloţeno v podkoţí, v kosterních svalech, v okolí krevních cév, prsních ţláz a některých orgánů (např. ledvina). Tuková tkáň není pouze zásobárnou energie, ale lze ji povaţovat i za „endokrinní“ tkáň, neboť produkuje řadu důleţitých látek, např. cytokiny (interleukin 1 nebo TNF α) a adipokiny (např. leptin, resistin aj.) – mají prozánětový účinek. Tukové buňky dále ovlivňují tělní metabolismus a také chuť k jídlu. Nadbytek tukové tkáně povaţujeme za rizikový faktor. Obezita, ale stejně tak vyhubnutí – jsou neţádoucí. Zcela neţádoucí pak je extrémní otylost a také vychrtlost. 4.4 Přeměna energie v organismu Ţivé organismy neustále vyţadují příjem energie. Energii ţivočichové získávají štěpením organických látek. Zisk energie nelze chápat jako výrobu energie, ale pouze jako její přeměnu na vhodnou formu, která odpovídá poţadavkům na její vyuţití. Pozn. Ţádná elektrárna nevyrábí energii – také ji vţdy pouze přeměňuje. PRVNÍHO TERMODYNAMICKÉHO ZÁKONA vyplývá, ţe Z energie se nemůţe ani v buňce ztratit nebo vzniknout DE NOVO – je moţná pouze přeměna jedné formy ENERGIE v jinou. Část energie se vţdy uvolňuje jako teplo, tj. jako neuţitečná energie, která jiţ není v organismu schopna konat práci. Naopak, zbývající část ENERGIE (kromě tepla) je schopna v organismu konat práci. Tato energie je označována jako volná energie (tzv. Gibbsonova energie), která se při reakcích endergonických spotřebovává (je pro reakci vyţadována) a při reakcích exergonických se uvolňuje. Mnoţství této energie ovlivňuje např. teplota, pH prostředí apod. Energie organických látek je Metabolismu dalších organic- v ţivočišných buňkách převáděna překých látek se věnujeme na odpovída- devším na "univerzální přenašeč energie", kterým je ATP (ADENOjících jiných místech tohoto textu. SINTRIFOSFÁT). Ve dvou makroergních (makroenergetických) vazbách ATP je pak energie transportována po celé buňce, nikoli však mimo ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 STRANA 161 4 PŘEMĚNA LÁTEK A ENERGIÍ buňku. Do buněk jsou, jako energetic- energie z organických látek, rozpad ké zdroje, převáţně transportovány tzv. substrátů na produkty a energii, probíENERGETICKY BOHATÉ SUB- há postupně přes řetězce (soubory, poSTRÁTY (nejčastěji glukóza, ale také sloupnosti, opakující se série) reakcí, kyselina pyrohroznová, kyselina mléč- které na sebe přesně časově a prostoná aj. látky), jejichţ energie je teprve rově navazují, tzv. METABOLICKÉ uvnitř buňky převáděna na ATP z ADP DRÁHY. (adenosindifosfátu) a Pi (kyseliny fosPodobně, jako u fotosyntézy, lze forečné). Při této reakci se do jedné rozlišit u katabolických dějů biocheMAKROERGNÍ VAZBY ATP uloţí mické reakce (významně ovlivňované přibliţně 29, 31 kJ/mol ATP. Přesné enzymy) a reakce, jejichţ podstatou mnoţství závisí na podmínkách, např. je transport elektronů (a současně na pH. protonů), tj. mají fyzikálně–chemickou V případě potřeby energie (např. podstatu. Kromě uvolňované energie pro vykonání pohybu) se tato CHE- vzniká celá řada dále vyuţitelných MICKÁ ENERGIE (ENERGIE CHE- meziproduktů. MICKÉ VAZBY) uvolňuje a dochází Potřeba energie ţivočišného ork odštěpení fosfátu z ATP. ATP se ganismu je kryta přednostně štěpením rozštěpí na ADP (adenosindifosfát) sacharidů (z 10 % aţ 60 %), dále štěa kyselinu fosforečnou a uvolní se opět pením tuků (25 % a při nedostatku sapřibliţně 30 kJ energie (přesné mnoţ- charidů i více) a bílkovin (přibliţně ství opět závisí na podmínkách, např. z 15 %). Energie se z organických lána pH). Při dalším štěpení ADP na tek uvolňuje především při katabolicAMP (adenosinmonofosfát) a další kých oxidačních dějích. Jedná se přemolekulu kyseliny fosforečné je devším o OXIDOREDUKČNÍ PROve standardních podmínkách moţné CESY AEROBNÍHO (BUNĚČNÉHO, uvolnění dalších aţ 30 kJ energie. tkáňového) DÝCHÁNÍ (viz 4.4.2). V ţivé buňce jsou však i metabolity s vyšším obsahem energie neţ má ATP (např. organofosfáty nebo thioes- 4.4.1 Energetický zisk tery). anaerobního štěpení V těle člověka, a podobně také v tělech všech organismů, je v energeticky bohatých organických látkách takové mnoţství energie, které by, v případě náhlého uvolnění, mohlo i několikrát uvést do varu všechny tělní tekutiny, coţ by samozřejmě nebylo slučitelné se ţivotem. Z toho vyplývá, ţe se energie nemůţe uvolňovat nekontrolovatelně a také ne v nadměrném mnoţství najednou. Uvolňování STRANA 162 glukózy glykolýzou GLYKOLÝZA je posloupnost (ře- tězec) dvanácti (10) základních enzymatických reakcí, které probíhají v cytoplazmě buněk. PRVNÍM STUPNĚM GLYKOLÝZY je aktivizace glukózy energií ATP na fosforylovanou glukózu (tj. glukózu 6–fosfát) a dále její převedení ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 4 PŘEMĚNA LÁTEK A ENERGIÍ na triosafosfáty (tzn. šestiuhlíkatá he- metabolických reakcí poprvé popsali xóza je převedena na triosy). Při Carl a Gerta Coriovi. Coriho cyklus: DRUHÉM STUPNI GLYKOLÝZY jsou triosafosfáty přeměňovány aţ na tříuhlíkatý PYRUVÁT (aniont kyseliny pyrohroznové: CH3COCOOH). Celková stechiometrie: C6H1206 + 2 ADP + 2 Pi + 2 NAD+→ → 2 pyruvát + 2 ATP + 2 (NADH+H+) + 2 H2O Při ANAEROBNÍ GLYKOLÝZE získá buňka z jedné molekuly glukózy 2 ATP, neboť při počáteční aktivaci glukózy jsou spotřebovány 2 ATP a při celém průběhu glykolýzy mohou vznikat přímo 4 ATP. Čistý zisk můţe být pouze 2 ATP. Do ATP jsou tímto způsobem převedena přibliţně jen necelá 3 % celkové energie, obsaţené v molekule glukózy. Při glykolýze současně také vznikají 2 NADH+H+ (v přepočtu na jednu molekulu glukózy). Energii z těchto molekul redukovaných koenzymů však buňka nemůţe za anaerobních podmínek převést na ATP. Vznik ATP anaerobní glykolýzou označujeme také termínem glykolytická fosforylace. 1. Glukóza je přijata do svalových buněk, při jejím anaerobním štěpení za přispění enzymu laktátdehydrogenáza vzniká kyselina mléčná, která se hromadí ve svalech, klesá pH (Pozn.: Maso zvířat ulovených při štvanicích mělo kyselou příchuť). 2. Po obnovení dodávky dostatečného mnoţství kyslíku je kyselina mléčná transportována krví do jater, kde je laktát vychytáván z krve. V jaterních buňkách je poté kyselina mléčná přeměňována enzymem laktátdehydrogenáza zpět na pyruvát a dále na glukózu (= příklad glukoneogeneze, tj. vznik glukózy z necukerných zdrojů). Zvýšenou dodávku kyslíku (aţ po dobu přibliţně 30 minut po zátěţi), nezbytnou nejen pro uvedenou reakci – nazýváme KYSLÍKOVÝ DLUH (při kterém se metabolismus vrací do původních klidových hodnot) 3. Z jater je glukóza transportována opět do svalů, kde můţe být opět štěpena nebo uloţena v podobě glykogenu. V případě anaerobního štěpení, Pozn.: Např. kvasinky mohou pyvzniká laktát (kyselina mléčná): ruvát anaerobně přeměňovat na ace2 pyruvát + 2 NADH+H+↔ taldehyd a poté na alkohol (alkoholové ↔2 laktát + 2 NAD+ kvašení). Ţivočichům chybí enzym pyReakci katalyzuje enzym dehyd- ruvátdekarboxylasa nezbytný pro přerogenáza kyseliny mléčné (laktát de- měnu pyruvátu na acetaldehyd. Enzym hydrogenáza, LDH, LD–1 LAKTÁT potřebný pro následnou přeměnu aceNAD+ OXIDOREDUKTÁZA). Je to taldehydu na ethanol produkují např. enzym, který se vyskytuje v organismu játra savců, ale k jeho hlavním účinve formě různých izoenzymů, lišících kům patří odbourávání alkoholu, který se vzájemně fyzikálně–chemickými pronikl do těla z vnějších zdrojů (popř. vlastnostmi. Základ níţe popsaných byl vyprodukován střevními mikroorganismy). ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 STRANA 163 4 PŘEMĚNA LÁTEK A ENERGIÍ 4.4.2 Energetický zisk aerobního štěpení glukózy A) Glykolýza Při GLYKOLÝZE, shodné v anaerobních i aerobních podmínkách, dochází k přeměně aktivované (fosforylované) glukózy na pyruvát. Při enzymatických reakcích vznikají jako zisk, v přepočtu na jednu molekulu glukózy, 2 ATP a 2 NADH+H+. Ţivočichové získávají štěpením sacharidů více neţ 90 % potřebné energie. Nejdůleţitějším energetickým substrátem je glukóza. Základní aerobní mechanismy štěpení glukózy navazují na glykolýzu, která probíhá v cytoplazmě. Jedná se o tyto komB) Acetyl CoA (Ac–CoA) plexy reakcí probíhající v mitochondriIhned po transportu pyruvátu ích: (kyseliny pyrohroznové) do mito AEROBNÍ DEKARBOXYLACE chondrie je pyruvát multienzymovým PYRUVÁTU NA AKTIVNÍ komplexem přeměňován na acetát, KYSELINU OCTOVOU který je poté – jako acetylová skupina (SYNTÉZA ACETYL s vysokou reaktivitou – navázán na KOENZYMU A), probíhá koenzym A. Vzniká ACETYL CoA, v mitochondriích který klíčovým způsobem propojuje CITRÁTOVÝ CYKLUS (Krebsův metabolické přeměny sacharidů, lipidů cyklus, cyklus trikarboxylových i bílkovin. Multienzymový komplex kyselin, cyklus trikarbonových obsahuje minimálně tři enzymy kyselin), probíhá uvnitř (v matrix) a nejméně pět koenzymů (tj. koenzym mitochondrií A, thiamindifosfát, dihydrolipoovou kyselinu, FAD a NAD+). Současně KONEČNÉ OXIDACE probíhá transport do mitochondrií (pyV DÝCHACÍCH ŘETĚZCÍCH ruvát vzniká v cytoplazmě, ale acetyl NA VNITŘNÍ MEMBRÁNĚ MICoA je zpracováván v matrix mitoTOCHONDRIÍ chondrií). Celková rovnice pro glukózu je: Kromě acetyl CoA vzniká C6H12O6 +6O2 →v mitochondriích→ 1 NADH+H+ a CO2. Pyruvát (tříuhlí→ 6 CO2 + 6 H2O + 36 ATP+(teplo) katá molekula) je dekarboxylován na Pozn.: Moţný je také malý zisk acetát (dvouuhlíkatá molekula). V přeglukózy se energie z pentózofosfátového cyklu počtu na jednu molekulu + (pentózového cyklu), kterým jsou jedná o 2 NADH+H a 2 CO2. 2 molekuly redukovaného koenzymu NADH+H+, odpovídající 6 ATP při C) Citrátový cyklus jednom cyklu. CITRÁTOVÝ CYKLUS je opa- kující se sled biochemických reakcí, katalyzovaný 8 různými enzymy. STRANA 164 ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 4 PŘEMĚNA LÁTEK A ENERGIÍ Obr. č. 9: Schéma citrátového cyklu (upraveno podle různých autorů) Do citrátového cyklu vstupuje acetyl CoA vazbou na oxalacetát. Je odbourávána acetylskupina z acetyl CoA (úplná oxidace na CO2). Uvolněny jsou 2 CO2 (jeden uhlík pochází z acetyl CoA a druhý z oxalacetátu). Schéma látek, které do cyklu vstupují, a které cyklus produkuje je následující: 3 NAD + FAD + GDP + acetyl–CoA + Pi → → 3 NADH + FADH2 + GTP + CoA + 2 CO2 + Citrátový cyklus probíhá dvakrát v přepočtu na kaţdou jednu molekulu glukózy. Pro zpřehlednění znovu vypíšeme, jaké redukované koenzymy a v jakém mnoţství vznikly, kromě přímého uvolnění zatím celkem 4 ATP (dvě ATP při glykolýze a dvě ATP při dvou citrátových cyklech), při aerobním štěpení jedné molekuly glukózy: KOMPLEX REAKCÍ A) glykolýza B)tvorba acetyl CoA C) citrátový cyklus Celkem redukovaných koenzymů ZISK REDUKOVANÝCH KOENZYMŮ 2 NADH+H+ 2 NADH+H+ 6 NADH+H+ 2 FADH2 10 NADH+H+ 2 FADH2 Tab. č. 4: Celkový zisk redukovaných koenzymů při buněčném štěpení glukózy D) konečné oxidace v dýchacích řetězcích KONEČNÉ OXIDACE V DÝCHACÍCH ŘETĚZCÍCH na vnitřní membráně mitochondrií zajišťují postupné převedení energie z redukovaných koenzymů do ATP. ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 STRANA 165 4 PŘEMĚNA LÁTEK A ENERGIÍ Podstatu konečných oxidací vy- ATP na vnitřní membráně mitochonsvětluje Mitchellova CHEMIOSMO- drií, získal Peter Mitchell v roce TICKÁ TEORIE (1961 – 1966). Za l978 Nobelovu cenu. výzkum a závěry, vysvětlující vznik Obr. č. 10: Schéma některých procesů probíhajících v mitochondriích (upraveno podle různých autorů) Podstatou chemiosmotické teorie v "konečné" podobě projeví jako (konečných oxidací) jsou následující transport vodíku. B) Výsledkem činnosti transportních úvahy: A) Součástí vnitřní membrány mito- mechanismů vnitřních struktur mitochondrií jsou látky schopné transpor- chondrie a+ pohybu elektronů je "pumtovat elektrony (např. cytochromy), je- pování" H do prostoru mezi povrchojichţ donorem (dárcem) jsou právě vý- vou a vnitřní membránu mitochondrie rozdílné koncentrace iontů še uvedené redukované koenzymy a vznik + NADH+H+ a FADH2. Ve vnitřní mem- H uvnitř mitochondrie a v prostoru (vyšší koncentrace bráně mitochondrií jsou tedy lokalizo- mezi membránami + iontů H je v prostoru mezi oběma povány ELEKTRONTRANSPORTNÍ vrchovými membránami mitochonMECHANISMY, transportující elekdrie). trony. Pohyb elektronů v buňce je však vţdy následován protony, coţ se STRANA 166 ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 4 PŘEMĚNA LÁTEK A ENERGIÍ Rozdílnou koncentrací H+ iontů v prostoru mezi membránami a uvnitř mitochondrie je dán vznik protonového gradientu, který má tzv. protonmotivní sílu – je schopen konat práci. Ionty H+ mají snahu po koncentračním gradientu pronikat zpět dovnitř mitochondrie a vyrovnat tak rozdílné koncentrace a nerovnoměrné rozloţení kationtů a aniontů. Průnik H+ iontů z prostoru mezi membránami dovnitř mitochondrie je však moţný pouze v určitých četných místech vnitřní membrány mitochondrie označovaných ATP– + syntáza (H –ATPasa, molekulární mlýnek) nebo také enzymatický komplex F0–F1, kde F0 je označení pro integrální bílkovinu („rotor“). Na integrální bílkovinu je na straně matrix mitochondrie připojena "stopkou" F1 část komplexu (tzv. F1ATPasa – „knoflík“), na které probíhá tvorba ATP. Vazbou elektronu a protonu na kyslík se opět ve vodě ukončí podivuhodná cesta elektronů a protonů (H+–iontů) molekul vody ţivými organismy, která začala přijetím vody rostlinou a fotolýzou vody v rostlinné buňce. Je zřejmé, ţe uvedené reakce se neobejdou bez dalších transportních mechanismů. Např. O2 směrem dovnitř mitochondrie (stejným směrem také ADP a Pi), naopak např. ATP je transportován mimo mitochondrie (nikoli však mimo buňku) apod. Adenosintrifosfát se dostává mimo mitochondrie tzv. skupinovou translokací a je zpravidla zuţitkován v buňce mimo mitochondrie. Při pohybu elektronů, které jsou transportovány v případě NADH+H+, z NADH+H+ přes flavoprotein, koenzym Q a cytochromy na kyslík, se uvolňuje energie, která odpovídá energii potřebné k syntéze maximálně tří ATP. Z 1 NADH+H+ zpravidla mohou vznikat 3 ATP. Podobně při vyuţití 1FADH2 vznikají maximálně 2 ATP. Celkem, při aerobním štěpení glukózy, můţe vznikat z 10 NADH+H+ aţ 30 ATP, ze 2 FADH2 aţ 4 ATP, přímo vznikají 4 ATP. Z jedné molekuly glukózy můţe celkem buňka získat – podle podmínek – 36 (36 aţ 39) ATP. Při průletu H+ iontů enzymatickým komplexem F0–F1 dochází k roztočení integrální bílkoviny a stopky (podobně jako voda roztáčí turbínu přehrady), coţ aktivuje katalytické enzymy F1 část komplexu, které z ADP a Pi. syntetizují ATP. K syntéze 1 ATP postačuje i přechod 2 H+–iontů přes komplex F0–F1. Volné H+ ionty jsou v konečné fázi navázány v matrix mitochondrie – společně s elektrony (e–) Pozn.: V případě, ţe glykolýza vy– na kyslík za vzniku vody. chází z glykogenu, odpadá zpravidla Způsob vzniku ATP výše popsa- fosforylace glukózy a zisk ATP je ným způsobem nazýváme oxidativní o 1 vyšší (tj. celkem 39 ATP). Naopak, fosforylací (je poháněna elektrony vy- jestliţe je narušen transport elektronů trhávanými z oxidovaných molekul z NADH+H+, vzniklého při glykolýze energetických substrátů). v cytoplazmě, do mitochondrie, nevznikají 3 ATP, ale zpravidla pouze 2 ATP a celkový počet se sníţí na 36 ATP. ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 STRANA 167 4 PŘEMĚNA LÁTEK A ENERGIÍ Obr. č. 11: Spojitost metabolismu živých organismů STRANA 168 ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 4 PŘEMĚNA LÁTEK A ENERGIÍ Celkem se v makroergních vazbách zachytí přibliţně 38 – 42 % (1113, 7 kJ/mol, 38, 8 %) celkové energie glukózy (tj. energie spalného tepla glukózy, které je 2872 kJ/mol, tj. 98 ATP). Zbytek energie zůstává nevyuţit a uniká z organismu v podobě tepla (přibliţně 1758, 45 kJ/mol, tj. 61, 2 %). Pro úplnost je třeba doplnit, ţe rovněţ při štěpení ATP se ještě další část energie mění na teplo a ţe na druhé straně vyuţitelnost energie můţe být i vyšší (aţ 50 (60) %), např. v případě přímého vyuţívání energie kontraktilním aparátem sarkomery, neboť sarkomery kosterních svalů mají vysokou mechanickou účinnost (viz. kapitola 13). Energii ATP ţivočišný organismus vyuţívá např. pro tyto procesy: syntéza nových organických látek v buňkách udrţení membránových potenciálů buněk a přenos podráţdění (viz kapitola 10 a 13) aktivní transport látek napříč biomembránami (viz kapitola 1) mechanická práce – svalové kontrakce (viz kapitola 13) tvorba tepla (viz kapitola 7) bioluminiscence – produkce fotonů o vlnových délkách viditelného světla, přeměny molekul luciferinu u světélkujících částí těla hmyzu dlouzí brouci rodu Pyrophorus z tropické Jiţní Ameriky. 4.5 Bazální, klidový a celkový energetický metabolismus 4.5.1 Přímá a nepřímá kalorimetrie Výše popsané mechanismy látkové přeměny probíhají různě intenzivně. Energii, která se při všech ţivotních procesech v organismu uvolňuje, je moţné měřit. K měření jsou vyuţívány metody přímé a nepřímé kalorimetrie. Při PŘÍMÉ KALORIMETRII je ţivočich umístěn v izolovaném prostoru. Při pobytu ţivočicha v tomto prostoru měříme teplo, které jeho tělo vytvořilo (a uvolnilo) v daném čase. Měření je prováděno např. pomocí změn teploty vody, protékající potrubím ve stěnách izolovaného prostoru. Při NEPŘÍMÉ KALORIMETRII měříme spotřebu kyslíku a výdej oxidu uhličitého. Při výpočtech můţeme vyjít ze známé rovnice dýchání: Pozn.: Světélkování vzniká, kdyţ C6H12O6 + 6 O2 → se luciferin dostává do kontaktu 6 CO2 + 6 H2O + energie s kyslíkem, vodou a enzymem luciferá(1 mol + 6 mol → zou – oxidací vzniká oxyluciferin. 6 mol + 6 mol + energie) Účinnost můţe být aţ 98 % (klasické elektrické ţárovky mají účinnost do 10 %). Nejsilnější světlo vydávají aţ 6 cm 180 g + 134, 4 litrů (192 g) →spálení 134, 4 litrů (264 g) + 108 g + 2872 kJ ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 STRANA 169 4 PŘEMĚNA LÁTEK A ENERGIÍ Energie, která se v organismu uvolňuje z organických látek, je stejná jako při spálení těchto látek. Rozlišujeme SPALNÉ TEPLO FYZIKÁLNÍ (tj. mnoţství tepelné energie v J, které se uvolňuje při spálení látky plamenem) a SPALNÉ TEPLO FYZIOLOGICKÉ, které je niţší, ale opět se jedná o mnoţství tepelné energie, které se uvolňuje v průběhu štěpení organické látky v orgánech nebo v celém organismu. Při výpočtech se pouţívají např. tyto veličiny: SPALNÁ HODNOTA, ENERGETICKÝ EKVIVALENT, RESPIRAČNÍ KVOCIENT. A) Spalná hodnota Jestliţe vydělíme celkovou uvolněnou energii v kJ mnoţstvím "spálené" látky v gramech, získáme SPALNOU HODNOTU. Např. pro výše uvedenou rovnici, zjistíme spalné teplo 1g glukózy takto: 2872 kJ : 180 g = 15, 7 kJ/g Pro sacharidy je obecně pouţíván energetický ekvivalent 21 kJ/l O2, pro lipidy 18 kJ/l O2 (spalné teplo lipidů je obecně 39, 2 kJ/l O2) a pro proteiny byla stanovena hodnota 19 kJ/l O2. C) Respirační kvocient RESPIRAČNÍ KVOCIENT (respirační koeficient, RQ) je podíl mnoţ- ství uvolněného oxidu uhličitého ku spotřebovanému kyslíku. Ze stejné rovnice jako v předcházejících dvou případech vyplývá, ţe RQ pro glukózu je : RQ = 6 : 6 , tzn. RQ = 1 Při prodýchávání tuků je RQ = 0, 7, pro bílkoviny RQ = 0, 82. Při lehké práci a během doby zotavení je RQ roven 0, 8 – 0, 9, při těţkém a namáhavém výkonu je RQ větší neţ 1, 0, po jeho skončení bývá RQ=1, 5 – 2, 0 a při následném delším zotavování můţe RQ klesnout aţ na 0, 5. Při výkrmu hospodářských zvířat Obecně je pro sacharidy udávána nebo v přípravě na hibernaci můţe být spalná hodnota 17 kJ/g, pro bílkoviny RQ větší neţ jedna (např. RQ=1, 4), 23 kJ/g a pro lipidy 38 kJ/g látky. coţ je dáno tím, ţe jsou v těle ukládány do zásoby tuky, vznikající ze sacharidů nebo bílkovin. Tím se uvolňuje B) Energetický ekvivalent část kyslíku, protoţe tuky jsou na kysENERGETICKÝ EKVIVALENT lík chudší. Uvolněný kyslík je vyuţíudává, kolik energie v kJ se uvolní ván pro oxidace, čímţ se sniţuje spoz dané látky při "spálení" jednoho litru třeba vdechovaného kyslíku. kyslíku. Z uvedených čísel a výpočtů vyplývají některé moţnosti pokusů Např. pro výše uvedenou rovnici: 2872 kJ : 134, 4 litrů = 21, 3 kJ/l kyslí- a měření metabolismu ţivočichů. Bylo např. zjištěno, ţe spotřeba kyslíku se ku (pro glukózu). můţe měnit podle intenzity svalové STRANA 170 ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 4 PŘEMĚNA LÁTEK A ENERGIÍ práce u savců desetkrát aţ dvacetkrát těla organismu v daných podmínkách (u hmyzu za letu aţ stokrát). (např. srdce 188 J/100 g/min., ledviny 29 kJ/100 g/min., kůţe 2, 1 J/100 g za minutu atp.). Velký vliv má rovněţ 4.5.2 Bazální svalovina. metabolismus Průměrné hodnoty bazálního Energetické přeměny probíhají metabolismu muţe o hmotnosti 60 – v organismu neustále (tj. i v případě, 70 kg jsou přibliţně 6300 – 7350 kJ ţe je organismus relativně v klidu (8500kJ) za 24 hodin. U ţen pak o 10 % méně (aţ 6 700 kJ za a např. se nepohybuje). 24 hodin). Termínem BAZÁLNÍ METABOLISMUS (základní metabolismus, basální metabolická míra, BM) vyjadřu- Velikost bazálního metabolismu jeme mnoţství (spotřebu) energie, kte- člověka ovlivňuje: rá plně kryje poţadavky ţivotně důle- plocha povrchu těla ţitých orgánů a systémů, pracujících věk (maximální bazální metabolisnepřetrţitě v klidu při dodrţení mezimus je přibliţně v pěti letech), národně dohodnutých podmínek. BM v šedesáti letech (např. Těmito podmínkami je myšleno zejména měření v TERMONEUTRÁLNÍ ZÓNĚ (tj. v rozmezí teplot, ve kterém se neuplatňují termoregulace), v bdělém POSTABSORBČNÍM STAVU, tzn. nalačno po dvanácti hodinách bez příjmu potravy. Termoneutrální zóna člověka, při které nejsou spuštěny regulační mechanismy, je přibliţně 30oC (teplotu prostředí shodnou s teplotou těla, tj. 37 oC pociťujeme jiţ jako nepříjemné horko). U polárních ţivočichů mohou být termoneutrální zónou např. teploty kolem –20oC. Měření bazálního metabolismu provádíme ráno po klidném spánku. BAZÁLNÍ METABOLISMUS 125 kJ/m2/hod.) je menší neţ BM ve dvou letech (přibliţně 209 kJ/m2/hod.) pohlaví (ţeny mají menší BM neţ muţi) podnebí (v horkém podnebí je BM menší neţ v chladném) rasa (Číňan má menší BM neţ Eskymák) stav výţivy (hladový má menší BM neţ sytý) zdravotní stav (zdravý má menší BM neţ nemocný) hmotnost organismu (člověk s vyšší hmotností má relativně niţší bazální metabolismus neţ člověk s niţší hmotností) 4.5.3 Klidový vyjadřuje souhrn spotřeby energie celého organismu za jednotku času. Jde metabolismus tedy o součet energetických nároků V případě, ţe měření (bazálního) jednotlivých orgánů, systémů a částí metabolismu neprovádíme v meziná©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 STRANA 171 4 PŘEMĚNA LÁTEK A ENERGIÍ rodně dohodnutých podmínkách, hovoříme o tzv. KLIDOVÉM METABOLISMU (tzn. ţe provádíme např. měření spící syté osoby při teplotě 23 oC). Hodnota klidového metabolismu (KM) je v takových nestandardních podmínkách přibliţně o 1200 aţ 1700 kJ vyšší něţ BM. Pokud jsou ve starších učebnicích uváděny ještě kcal, jde o 300 – 400 kcal. Převodní vztah je následující: 1 kcal=4, 1868 kJ (přesně). i bílkovin – zejména při stresu, s výjimkou svalových buněk), růstovým hormonem aj. Při práci dochází ke zvýšení KM od relativně nízkých hodnot (např. 1800 kJ za 24 hodin při práci v kanceláři) aţ po značně vysoké (např. o více neţ 11 000 kJ/24 hod. při velice namáhavé práci v dolech). Celkový energetický metabolismus tedy můţe být při nadměrné aktiBazální a klidový metabolismus vitě více neţ 22 000 kJ/24 hodin. můţeme měřit a vyjádřit pouze u homoiotermních ţivočichů. U studenokrevných ţivočichů vyjadřujeme pouze 4.5.5 Krytí energetických klidový metabolismus. 4.5.4 Celkový energetický metabolismus Při práci aţ prudce narůstají poţadavky orgánů a celého organismu na zásobování energií. Mnoţství energie, která pokrývá tyto zvýšené poţadavky v daných podmínkách prostředí v určitém čase, nazýváme CELKO- potřeb organismu potravou Spotřebovaná energie musí být nahrazena příjmem potravy. Pro bliţší představu uvádíme některá konkrétní čísla (např. 100 g chleba představuje aţ 1000 kJ, 100 g kuřecího masa 520 kJ, 0, 5 l 10o piva aţ 700 kJ, 0, 2 l Coca–coly 380 kJ, 100 g cukru 1600 kJ atd.). Pocit hladu a pocit nasycení jsou VÝM ENERGETICKÝM METABOdobrým regulátorem příjmu potravy. LISMEM (CEM). Dostupnost energetických substrátů (glukózy, mastných kyselin, aminokyselin) a tím i aktivita svalů, nezbytných pro danou činnost, je ovlivňována inzulínem (klesá v krvi, zvyšuje se ve svalových buňkách), glukagonem (zvyšuje se štěpení glykogenu a tvorba glukózy z necukerných zdrojů), adrenalinem (zvyšuje se štěpení glykogenu i tuků a tvorba glukózy z necukerných zdrojů), kortizolem (zvyšuje se tvorba glukózy z necukerných zdrojů, štěpení tuků, ale STRANA 172 Z vyššího výkonu organismu vyplývá i vyšší příjem potravy. V průběhu namáhavých výkonů není vhodné nadměrně pít. Vodu je vhodnější dle chuti doplňovat aţ po výkonu. Organismus ovlivňuje nejen mnoţství potravy, ale také kvalita potravy a její vhodná skladba. Např. je důleţitý poměr bílkovin, tuků a sacharidů, přítomnost vitaminů (např. B–komplex, C), apod. V průběhu trávení a vstřebávání jsou průměrné hod- ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 4 PŘEMĚNA LÁTEK A ENERGIÍ noty BM aţ o 30 % vyšší. Při špatné výţivě vzniká např. rychlá unavitelnost a malátnost. Na příjem potravy a metabolismus má vliv rovněţ růst organismu, těhotenství (gravidita), laktace a kojení, dále změny v nastavení termoregulace u homoiotermních ţivočichů při horečce apod. Kaţdý vzestup tělesné teploty u člověka o 1 oC oproti normálu, představuje současně zvýšení hodnot BM přibliţně o 14 %. 4.6 Moţnosti sníţení a zvýšení metabolismu u ţivočichů 4.6.1 Sníţení metabolismu Někteří ţivočichové v nepříznivých ţivotních podmínkách mohou vstoupit do zvláštních, od normálu odlišných, stavů. V těchto případech dojde aţ k drastickému omezení ţivotních funkcí, sníţení činnosti orgánů a celého organismu. Energetické nároky se přitom sniţují na minimum, klesá metabolismus a ţivočich např. i po dlouhou dobu nemusí přijímat potravu. Sníţené energetické nároky tak umoţňují těmto ţivočichům přeţít nepříznivé podmínky v určitých měsících roku. né zvíře se programově probouzí v určitou roční dobu i v izolované noře. Řada ţivočichů upadá v určité denní době – kdy nemohou přijímat potravu – do stavu klidu, ve kterém se různě intenzivně sniţuje jejich metabolismus (zejména malé druhy ptáků a savců). Takový stav označujeme termínem LETARGIE. U ptáků se s letargií nebo aţ s estivací (viz dále) setkáváme u lelků, svišťounů (rorýsů), kolibříků aj. Pozn.: Stav klidu, ve kterém rostliny přečkávají nepříznivé podmínky, obecně označujeme jako DORMANCE. A) Diapauza DIAPAUZA je běţná u hmyzu. Nepříznivá období roku v ní můţe přečkávat vajíčko, larva, kukla i dospělec (imago). Hmyz vstupuje do diapauzy při zhoršujících se ţivotních podmínkách (zpravidla na podzim) nebo i při uměle vytvořených nepříznivých podmínkách. Metabolismus hmyzu v diapauze je sníţen o 75 – 90 % původních hodnot. Podobně jako hmyz můţe tímto způsobem přečkávat nepříznivé období roku i řada dalších ţivočichů (např. Rozlišujeme DIAPAUZU, HI- měkkýši, korýši, obojţivelníci apod.). BERNACI a ESTIVACI. Rozlišujeme DRUHY MONOZpravidla se jedná o část zdědě- VOLTINNÍ, mající ročně jednu geneného (tj. geneticky naprogramovaného) raci, která vstupuje do diapauzy přes ROČNÍHO (tj. CIRKAANUÁLNÍHO) zimní období. BIORYTMU. Tzn. ţe např. hibernova©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 STRANA 173 4 PŘEMĚNA LÁTEK A ENERGIÍ DRUHY POLYVOLTINNÍ mají ně omezeny na minimum. Za minimál- ročně více generací, po kterých násle- ní lze povaţovat podmínky, při kterých duje jedna generace, vstupující do dia- nervy ještě vedou informace v podobě akčních potenciálů. V průběhu hiberpauzy. nace ţivočich zpravidla opakovaně procitá a např. přijímá potravu. B) Hibernace (zimní spánek) HIBERNACI definuje např. Jan- ský (1979) jako aktivní schopnost měnit tělesnou teplotu podle potřeby a udrţovat homeostázu v podmínkách podchlazení. Zimní spánek mají nejčastěji savci. Do hibernace před zimním obdobím vstupují někteří hlodavci (např. křeček, sysel, plch, svišť, myšivka, myšice aj.), hmyzoţravci (jeţek), letouni (netopýři) a šelmy (jezevec, medvěd). Jezevec a medvěd však během hibernace nesniţují tělesnou teplotu (mají tzv. nepravý zimní spánek). c) ukončení hibernace Na konci hibernace (v mírném pásmu v březnu aţ dubnu) dojde k aktivaci sympatiku a srdeční činnosti. Vasokonstrikcí periferních cév je zvýšen průtok krve jádrem organismu, kde jsou přednostně ohřívány vnitřní orgány a CNS. Produkce adrenalinu v těle vyvolává uvolňování tepla netřesovým způsobem. Při probouzení se energie získává především spalováním glukózy, o čemţ svědčí hodnoty respiračního kvocientu (RQ=1). Přibliţně 20 – 25 % celkové produkce tepla je získáváno štěpením hnědé tukové tkáně. U hibernujících ţivočichů se BM Teprve po vasodilataci cév sniţuje aţ o 99 % a např. tělesná teplota klesá aţ na 2 – 5 oC (u netopýrů ně- v povrchové části těla se při oteplování kdy i na 0oC). Hibernanti spí 5 – 6 mě- těla ţivočicha uplatňuje také svalový třes. síců. Při hibernaci rozlišujeme: a) přípravné období Přípravné období trvá několik týdnů. Ţivočich v jejich průběhu hromadí v těle zásobní látky (nejčastěji ve formě lipidů). Útlumem aktivity centra sytosti v hypothalamu dochází k tloustnutí. b) vlastní hibernace Do vlastní hibernace obvykle vstoupí ţivočich usnutím v průběhu jednoho dne (v mírném pásmu obvykle od konce srpna do listopadu). Zejména v případě pravého zimního spánku jsou ţivotní funkce postupně a koordinovaSTRANA 174 C) Estivace ESTIVACE je fyziologicky shod- ná s hibernací a mluvíme o ní u pouštních a stepních savců, kteří v tomto stavu přeţívají nepříznivé letní období, kdy např. usychá vegetace. Podstatný význam má i tzv. denní estivace, kdy ţivočich ukrytý v noře má sníţenou tělesnou teplotu, coţ mu umoţňuje šetřit rezervy ţivin v těle a často také málo dostupnou vody. ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 4 PŘEMĚNA LÁTEK A ENERGIÍ D) Změny metabolismu Důsledky („příznaky“) zvyšujícího se metabolismu: Změny metabolismu se neprojevují vţdy tak výrazně jako u diapauzy, změny v průtoku krve tělem hibernace a estivace. Jsou známé změ- změny síly srdečních stahů a změny tepové frekvence ny v průběhu roku, ale také v průběhu měsíce, týdne, dne apod. zvyšování systolického krevního tlaku více neţ diastolického Kolísání různých fyziologických hodnot a výsledek tohoto kolísání, zvětšení počtu otevřených kapilár (např. ve svalech) desetkrát aţ v průběhu dne, označujeme jako CIRstokrát KADIÁNNÍ RYTMY (např. tělesná krve, kdy teplota člověka je nejniţší ráno ve 3oo zvýšení viskozity 3 v kaţdém 1 mm krve je více hodiny a nejvyšší odpoledne v 17oo červených krvinek hodin apod.). Další informace jsou uvede zvýšení ventilace plic a zvýšení ny v kapitole 14. odběru kyslíku ve tkáních pokles pH 4.6.2 Zvýšení metabolismu Maximální moţnosti metabolismu Celkovým energetickým výde- a výkonu organismu jem organismu rozumíme ENERGII Orientačně lze říci, ţe u netréno- ZEVNÍ PRÁCE, TEPELNOU vaného člověka je moţné maximální ENERGII a také ENERGII UKLÁ- zvýšení bazálního metabolismu přiDANOU DO ZÁSOBY. bliţně třikrát. U trénovaných jedinců Při zvyšování metabolismu dochází u ţivočichů ke zvyšování spotřeby kyslíku. Jestliţe v klidu spotřebovává např. sval 30 ml kyslíku/min/kg tkáně, pak při maximální dynamické činnosti to můţe být krátkodobě aţ 3000ml kyslíku/min/kg tkáně, coţ je stokrát více. Z tohoto zjištění, mimo jiné, vyplývá nutnost aktivizace a přizpůsobení činnosti např. oběhové a dýchací soustavy při zvýšené námaze tak, aby bylo zajištěno dostatečné zásobení všech aktivních buněk i při jejich zvýšeném metabolismu. po omezenou dobu aţ pětkrát. Na horní hranice metabolismu a moţnosti maximálních výkonů organismu má velký vliv např. trénink a podmínky, při jakých probíhá. Výkonnost organismu proto můţe zvýšit např. sportovní trénink v přetlakové i podtlakové hale apod. Některé další doplňující informace jsou uvedeny rovněž v jiných kapitolách (např. kapitola 7). Shrnující a kontrolní úlohy čtvrté kapitoly: 1) Načrtněte obrázek a uspořádejte v něm do pravdivých souvislostí všechny následující pojmy, které se tý- ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 STRANA 175 4 PŘEMĚNA LÁTEK A ENERGIÍ kají koloběhu dusíku v přírodě a metabolismu dusíkatých látek v ţivém organismu – závislosti označte šipkami: A) hlízkovité bakterie, B) deaminace, C) dusík v atmosféře, D) nitrifikační bakterie, E) aminokyseliny, F) rostlinné bílkoviny, G) ţivočišné bílkoviny, H) denitrifikační bakterie, I) saprofytické organismy, J) amoniak, K) dekompozitoři, L) močovina, M) kyselina močová 2) Vysvětlete podstatu chemiosmotické teorie, která vysvětluje přeměnu energie (oxidaci redukovaných molekul NADH+H+ a FADH2) a vznik ATP na vnitřní membráně mitochondrií. Jak tato teorie souvisí se vznikem ATP na membránách thylakoidů chloroplastů? 3) Označte NEPRAVDIVÉ údaje: A) v jednom Krebsově (citrátovém) cyklu vznikají 3 NADH+H+, 1 FADH2 a 1 GTP B) ve dvou Krebsových cyklech jsou postupně uvolněny 4 CO2 C) Ac–CoA a látky citrátového cyklu propojují metabolické přeměny sacharidů, lipidů i bílkovin D) uvnitř ribozomů je moţné lokalizovat enzymy β–oxidace mastných kyselin E) malát slouţí u C4 rostlin jako zdroj CO2 pro Calvinův cyklus 5) Jaké jsou hlavní odlišnosti mezi spálením určitého mnoţství glukózy nebo tuku v porcelánovém kelímku a v těle? Porovnejte oba způsoby zejména z hlediska uvolněné energie a moţností jejího vyuţití. 6) Přerovnejte údaje v posledním sloupci tabulky tak, aby na jednom řádku tabulky byly pojmy, které k sobě logicky patří a tabulka neobsahovala nepravdivé údaje. prvek C O H N K Ca Mg Fe P S 4) Uspořádejte ve správném pořadí níţe uvedené látky, tak jak vznikají při štěpení určité molekuly glukózy v průběhu buněčné respirace: A) malát, B) H2O, C) fruktosa, D) FADH2, E) Ac–CoA, F) pyruvát, G) citrát, H) glyceraldehyd–3P, I) glukóza, STRANA 176 Na Cl I významná funkce A) výrazně ovlivňuje činnost kosterních svalů, je jedním z faktorů krevní sráţlivosti B) společně s H je zastoupen v aminoskupině C) ve formě aniontu – nejvýznamnější aniont intracelulárních tekutin člověka D) společně s H a C je zastoupen v molekule glukózy E) při nedostatku vzniká struma (vole) F) ve formě aniontu– nejvýznamnější aniont extracelulárních tekutin člověka G) vazby s tímto prvkem zpevňují spirálu sekundární struktury bílkovin H) ve formě volného kationtu výrazně ovlivňuje pH I) ve formě kationtu– nejvýznamnější kationt extracelulárních tekutin člověka J) je základem všech organických molekul K) ve formě kationtu – po sodíku – druhým nejvýznačnějším kationtem v těle L) je součástí cAMP, ATP M) je centrálním atomem tetrapyrolového kruhu hemoglobinu ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 4 PŘEMĚNA LÁTEK A ENERGIÍ mnoţství zachycené či uvolněné enerzmění normální koncentrace glukózy gie, význam pro organismy a biosféru apod.) v krvi při následujících situacích: 7) Jakým způsobem se zpravidla A) stres, B) předávkování inzulínem, C) nadbytek produkce STH, D) v krvi stoupá hladina glukagonu 8) Do prostředního sloupce tabulky doplňte znak nerovnosti tak, aby vznikla pravdivá tabulka. Vysvětlivky k tabulce: BM = bazální metabolismus, KM = klidový metabolismus, osoby mají přibliţně stejný věk, povrch těla a přibliţně stejnou tělesnou hmotnost KM muţe BM muţe BM Čecha v ČR BM hladového a zdravého muţe BM ţeny v zimních Alpách BM muţe BM ţeny BM Číňana v Číně BM sytého a nemocného muţe BM ţeny na poušti 9) K ţivočichům v tabulce doplňte do druhého sloupce tabulky označení stavu v jakém přečkávají pro ně nepříznivé období roku. Pouţijte tyto zkratky: HP (pravý zimní spánek), HN (nepravý zimní spánek), D (diapauza), E (estivace), A (je aktivní celý rok) lelek lesní jezevec lesní plch velký rorýs obecný kobylka zelená kůň Převalského tarbík 10) Uveďte hlavní rozdíly mezi buněčnou respirací a fotosyntézou (např. průběh vyjádřený chemickou rovnicí, potřebné organely, anabolická nebo katabolická podstata reakcí, ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 STRANA 177 5 FYZIOLOGIE CÉVNÍHO SYSTÉMU A TĚLNÍCH TEKUTIN 5 Fyziologie cévního systému a tělních tekutin 5.3.3 Fetální oběh krve člověka (savce) 5.3.4 Regulace oběhu krve 5.3.5 Některá onemocnění srdce a cév 5.4 Fyziologie krve 5.4.1 Krevní plazma 5.4.2 Krevní elementy 5. 5. Skupinové antigeny 5.5.1 Antigeny 5.5.2 Systém AB0(H) 5.5.3 Rh systém Přehled klíčových částí kapitoly: 5.1 Tělní tekutiny 5.5.4 Hlavní histokompatibilní systém 5.6 Tkáňový mok 5.1.1 Rozdělení tělních tekutin 5.7 Lymfatický systém obratlovců 5.1.2 Složení tělních tekutin 5.7.1 Lymfatický systém – úvod 5.1.3 Funkce tělních tekutin 5.7.2 Slezina (lien) 5.2 Srovnávací fyziologie oběhu tělních tekutin 5.2.1 Tělní tekutiny bez pravidelného oběhu 5.2.2 Intravaskulární tělní tekutiny s pravidelným oběhem 5.3 Anatomie a činnost kardiovaskulárního systému člověka 5.3.1 Srdce 5.3.2 Cévy 5.7.3 Lymfatické cévy 5.8 Transcelulární tekutiny Klíčové pojmy kapitoly: extracelulární tekutiny intracelulární tekutiny hydrolymfa a hemolymfa tkáňový mok a lymfa malý plicní oběh krve velký tělní oběh krve systola a diastola klidová tepová frekvence průtok krve srdcem savce ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 STRANA 179 5 FYZIOLOGIE CÉVNÍHO SYSTÉMU A TĚLNÍCH TEKUTIN srdeční automacie (převodní systém srdeční) projevy srdeční činnosti srdeční cyklus Einthovenův trojúhelník elektrická osa srdeční srdce myogenní a neurogenní řízení srdeční činnosti tepna ţíla kapilára (vlásečnice) endotel anastomóza tlak systolický a diastolický vasomotorické centrum tonus cév fetální oběh krve savce arterioskleróza trombus, embol sloţení a význam krve krevní plazma význam krevních elementů anemie diapedéza hematopoeza hemoglobin zástava krvácení faktory krevní sráţlivosti hemostatická zátka skupinové antigeny krevní skupiny, AB0 (H) Rh systém hlavní histokompatibilní systém komplex HLA tkáňový mok lymfatický systém obratlovců mízní cévy a mízovody slezina transcelulární tekutiny 5.1 Tělní tekutiny 5.1.1 Rozdělení tělních tekutin Z celkové tělesné hmotnosti člověka připadá přibliţně 50 aţ 60 % na TĚLNÍ TEKUTINY a především na vodu (tj. aţ 42 litrů/70 kg tělesné hmotnosti). Tělní (tělesné) tekutiny rozdělujeme na INTRACELULÁRNÍ TEKUTINY (nitrobuněčné, ICT) a EXTRACELULÁRNÍ TEKUTINY (mimobuněčné, ECT, ECF). Z uvedeného mnoţství (42 l) je intracelulárních tekutin přibliţně 26–28 l (tj. 40 % tělesné hmotnosti) a extracelulárních tekutin 14 l (tj. 20 % tělesné hmotnosti). Novorozenci mají tělesné vody přibliţně 77 %. O intracelulárních tekutinách je uvedena poznámka v 5. 1. 2. a na jiných místech tohoto textu. Mezi EXTRACELULÁRNÍ TEKUTINY patří: KREV – KREVNÍ PLAZMA (3, 5 l, asi 5 % tělesné hmotnosti) INTERSTICIÁLNÍ TEKUTINY, tj. především TKÁŇOVÝ MOK, 10, 5 litru, asi 15 % tělesné hmotnosti, dále tekutiny v pojivové tkáni (tzn. ve vazivu, chrupavkách a v kostech) LYMFA (MÍZA) Pozn.: Tělem ţivočichů s otevřeným cévním systémem (např. měkkýši a členovci) cévami i tělem protéká HEMOLYMFA (KRVOMÍZA). STRANA 180 MOZKOMÍŠNÍ MOK ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 5 FYZIOLOGIE CÉVNÍHO SYSTÉMU A TĚLNÍCH TEKUTIN TRANSCELULÁRNÍ TEKUTINY (např. intraokulární tekutina nebo komorová voda v oku, endolymfa a perilymfa v uchu, sekrety trávicích ţláz aj.) další specifické tekutiny (např. interpleurální tekutina v dutině hrudní, tekutina v proximálních tubulech nefronů ledvin aj.) pak HPO42– a H2PO4–. Pro moţnost srovnání s ECT uvádíme, ţe iontu Na+ je přibliţně 12 mmol/l a iontu Cl– jen přibliţně 4 mmol/l. Z uvedených čísel např. vyplývá, ţe poměr iontu ECT : iontu ICT je u Na+ 12:1, u Cl– 30:1 a u K+ 1:39. Souvislosti, vyplývající z nerovnoměrného rozmístění kationtů a aniontů jsou uvedeny v kapitole 10. Složení krevní plazmy je rovněž uvedeno dále Pozn.: Tělní tekutiny můţeme v této kapitole (5. 4. 1). rozdělit i podle jiných hledisek, např. pro potřeby srovnávací fyziologie) na INTRAVASKULÁRNÍ (intravasální) 5.1.3 Funkce tělních TEKUTINY, protékající v cévách tekutin (např. krev, lymfa) a EXTRAVASKULÁRNÍ (extravasální) TEKUTINY, tj. A) transportní funkce tekutiny mimo cévy (např. tkáňový Tělní tekutiny jsou transportním mok). prostředím pro ţiviny, produkty a zplodiny metabolismu, dýchací plyny, informace, přenášené např. v po5.1.2 Sloţení tělních době hormonů. tekutin Základem všech tělních tekutin je voda. Dále jsou v tělních tekutinách: vysokomolekulární organické látky (např. makromolekuly bílkovin) nízkomolekulární organické látky (např. glukóza, aminokyseliny) anorganické látky (elektrolyty, ionty, sodík, draslík, chlór) B) zajišťování příznivých podmínek pro činnost buněk a fyziologické funkce organismu Stálost sloţení a funkcí tělních tekutin zajišťují systémy homeostázy. Regulován je osmotický tlak, pH, vzájemný poměr iontů, obsah glukózy a dalších látek. Ovlivňována je tělesná HLAVNÍM KATIONTEM ECT teplota, obsah vody v těle, objem krve (a také např. mořské vody) je Na+ aj. (viz kapitola 6). (v těle člověka přibliţně 145 mmol/l) a hlavním aniontem pak Cl– (přibliţně 120 mmol/l). Pro moţnost srovnání C) Obranné funkce tělních s ICT uvádíme, ţe iontu K+ je přibliţně tekutin jen 4 mmol/l. Tělní tekutiny obsahují buňky, HLAVNÍM KATIONTEM ICT je schopné likvidovat tělu cizí částice fa- + K (155 mmol/l) a hlavními anionty gocytózou, enzymaticky a produkcí ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 STRANA 181 5 FYZIOLOGIE CÉVNÍHO SYSTÉMU A TĚLNÍCH TEKUTIN protilátek (viz kapitola 7). Součástí tělních tekutin jsou také komplexy látek, které mají schopnost ucpávat poškozená místa (např. cév); viz dále v této kapitole (hemostáza). Buňky všech tkání ţivočišných organismů vyţadují nepřetrţitý kontakt s tělními tekutinami a orgány vyţadují současně nepřetrţitou dodávku krve. Průtok tělních tekutin a výměna tělních tekutin probíhá bez přerušení a mění se podle zatíţení orgánů a organismu. Do mozku je zajišťován dostatečný přítok krve i za cenu omezení průtoku jinými orgány. D) Další funkce tělních tekutin Tělní tekutiny a zejména krev pomáhají při regulaci tělesné teploty. Určitý objem krve je nezbytný pro řízení a udrţování krevního tlaku. 5.2 Srovnávací fyziologie oběhu tělních tekutin KREV můţe plnit ţivotně důleţi- té funkce jen tehdy, je–li v pohybu. Pohyb krve a tekutin zajišťuje zpravidla srdce. Jiţ William Harwey v roce 1628 označil srdce za ústřední čerpadlo a prohlásil, ţe krev tělem cirkuluje. Prvoci (Protozoa) mají pouze INTRACELULÁRNÍ TEKUTINU. Při dostatečném zvětšení je moţné v jejich intracelulární tekutině pozorovat značně komplikované proudění cytoplazmy STRANA 182 (obdobně můţeme pozorovat proudění cytoplazmy v buňkách mnohobuněčných organismů). Nutností pro prvoky je, intracelulární tekutině odpovídající, téměř izotonické ţivotní prostředí (např. rybniční voda). V optimálním ţivotním prostředí jednobuněčných organismů je odpovídající mnoţství osmoticky aktivních látek, dostatek ţivin, chybí škodlivé látky apod. EXTRACELULÁRNÍ TEKUTI- NY jsou v kontaktu s povrchovými bi- omembránami všech ţivých tělních buněk mnohobuněčných ţivočichů a vytvářejí pro všechny buňky mnohobuněčného ţivočicha srovnatelné optimální ţivotní podmínky bez ohledu na jejich umístění v těle. Tyto stálé optimální podmínky jsou nutností pro zachování struktur a funkcí buněk a z nich vyplývající integrity struktur a funkcí organismu. Stálost vnitřního prostředí organismu (včetně stálého sloţení tělních tekutin) zajišťují systémy homeostázy. Systémy homeostázy, u zdravých jedinců, dostatečně účinně zajistí, ţe se i relativně velká změna faktorů ţivotního prostředí organismu projeví relativně málo na "ţivotním prostředí buněk" uvnitř těla mnohobuněčného organismu (podrobněji viz kapitola 6). V průběhu vývoje vzrůstá význam extracelulárních tekutin, které obklopují kaţdou tělní buňkou, coţ je moţné vzhledem k uspořádání spojovacích komplexů buněk tkání, umoţňujících kontakt INTERSTICIÁLNÍCH TEKUTIN vţdy alespoň s částí povrchové biomembrány buňky (viz kapitola 1). Buňky organismu přijímají z intersticiální tekutiny látky, kte- ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 5 FYZIOLOGIE CÉVNÍHO SYSTÉMU A TĚLNÍCH TEKUTIN ré potřebují pro vlastní metabolismus ná srdce na bázi nohou, křídel nebo tya do této tekutiny také uvolňují nepo- kadel. Známá jsou i lymfatická srdce. třebné zplodiny metabolismu. U mnohobuněčných ţivočichů můţeme z funkčního hlediska rozlišit tělní tekutiny: bez pravidelného oběhu s pravidelným oběhem (intravaskulární), pohyb tekutiny zajišťuje HŘBETNÍ nebo jiná CÉVA nebo SRDCE 5.2.1 Tělní tekutiny bez pravidelného oběhu Tělní tekutinou bez pravidelného oběhu jsou např. HYDROLYMFA ţahavců (Cnidaria) a HEMOLYMFA hlístic a ploštěnců. Extracelulární tekutiny v těchto případech mají velmi podobné sloţení jako okolní vodní prostředí a proudí ve skulinách pareno CÉVNÍ SOUSTAVA UZAchymatického pojiva. Pohyb tekutin VŘENÁ, krev proudí uzavřeodpovídá pohybům ţivočicha – cévní ným systémem cév a srdcem soustava chybí a některé její funkce za(pokud existuje, např. u krouţjišťují jiné soustavy, např. u ploštěnců kovců chybí) a nikde v těle se zabezpečuje rozvádění ţivin po těle volně nerozlévá (např. obratlov- gastrovaskulární uspořádání „střeci včetně člověka, pásnice, máva“ (viz kapitola 2). V parenchymu něloštětinatci, rypohlavci a někteří kterých motolic jiţ existují i lymfatichlavonoţci – sépie a chobotnice) ké dráhy. o CÉVNÍ SOUSTAVA OTEVŘENÁ, v některých tkáních těla chybí větší cévy (nebo kapilá- 5.2.2 Intravaskulární tělní ry) a krvomíza (hemolymfa) se tekutiny s pravidelným v těchto částech těla volně rozlévá (např. členovci a měkkýši) oběhem do volných prostorů (sinusů) koŢivočichové s pravidelným obělem některých orgánů; krev se hem tekutin mají alespoň v části těla zpět do cév, směřujících k srdci, cévní soustavu. Základní směry pohyvrací malými otvůrky (ostia) bu tělních tekutin v těle jsou dány průNa pohybu tělních tekutin tělem tokem krve nebo krvomízy (hemolymţivočichů se mohou podílet také bičíky fy) systémem cév. (např. u ostnokoţců – Echinodermata), vnější svalové nebo kosterní puma) Cévní soustavy bezobratlých py – pohyby kosterních svalů apod. Drápkovci (Onychophora) mají Pohybu tělních tekutin u ţivočichů dále mohou napomáhat pomocná SRDCE a SYSTÉM CÉV, který není srdce podporující průtok ţábrami. Ně- zcela uzavřený a tekutina z jejich cév které druhy hmyzu mohou mít pomoc- se na určitých místech těla volně vylé- ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 STRANA 183 5 FYZIOLOGIE CÉVNÍHO SYSTÉMU A TĚLNÍCH TEKUTIN vá do dutin mimo cévy, tzv. cévní souPásnice (Nemertea) mají uzavřenou cévní soustavu, ale nemají srdce – stava otevřená. Většina členovců (Arthropoda) krev je poháněna stahem cév. má cévní soustavu otevřenou. Hřbetní cévou teče krvomíza směrem k hlavě a také do těla, Objem hemolymfy představuje přibliţně 25 % objemu těla členovce. U nejmenších korýšů (např. perloočky, buchanky) můţe systém cév téměř chybět. Při mikroskopickém pozorování perlooček vidíme z cévního systému často pouze srdce s krátkými cévami, které brzy končí. Vyšší korýši (Crustacea) mají srdce, osrdečník (perikard) a hustší systém cév. Srdce raků je ve hřbetní části těla. Hemolymfa z něho přitéká ze ţaber a je vytlačována cévami směrem dozadu. Přes siny (dutinky v zadečku – odtud otevřená CS) se dostává na břišní stranu těla a vrací se do ţaber v pření části těla. Cévní soustava hmyzu je často rovněţ redukovaná. Cévní systém hmyzu nezajišťuje komplexní transport dýchacích plynů, který zabezpečují vzdušnice. Základem cévního systému hmyzu je trubicovité srdce, uloţené v dutině perikardu. Srdce zpravidla nemá předsíně a je uloţeno v pruţných vazech, které se při stahu srdce napínají. Samovolný pohyb pruţných vazů zpět vyvolává v srdci podtlak a krvomíza plní srdce. Ze srdce krvomíza proudí na hřbetní straně směrem k hlavě a do zadečku a celkovému proudění hemolymfy napomáhají pohyby tělních přepáţek. Jsou známé i zvláštní pulsující orgány, které zdokonalují průtok hemolymfy tykadly a křídly. STRANA 184 Měkkýši mají cévní soustavu otevřenou, cévami protéká krvomíza (HEMOLYMFA). U většiny měkkýšů existuje vakovité srdce s jednou silnostěnnou komorou a dvěma tenkostěnnými předsíněmi (komora a perikardiální prostor). Výjimkou je např. loděnka hlubinná (Nautilus pompilius) – má čtyři předsíně a jednu komoru. HEMOLYMFA měkkýšů obsahuje krevní barvivo HEMOCYANIN – bílkovinu obsahující měď (méně často je krevním barvivem měkkýšů i HEMOGLOBIN, např. u Arca pexata). Barvivo není vázáno na krvinky a je volně rozpuštěno v tělní tekutině. Hemolymfa má po okysličení namodralou barvu. Značná část kyslíku můţe být rovněţ volně rozpuštěna v tělní tekutině. Hemolymfa hlavonoţců váţe aţ 50 ml kyslíku v jednom litru tekutiny (tj. řádově víc neţ je ve vodě a přibliţně čtvrtina moţného mnoţství kyslíku v lidské krvi). Hemolymfa protéká tělem a okysličuje se zpravidla ve stěně PLÁŠŤOVÉ DUTINY (PLICNÍHO VAKU). Dále teče plicní ţilou do srd- ce. Ze srdce protéká tepnou do tepének a do sloţité soustavy dutinek, odkud je nasávána do ţil, které ji vedou zpět do stěn plášťové dutiny. Hemolymfa měkkýšů a také hmyzu můţe plnit tzv. "hydraulické funkce", související s vysunováním těla z ulity, s pohybem končetin apod. Nejvíce výjimek najdeme u hlavonoţců (chobotnice), kteří mají cévní systém téměř uzavřený (otevřený je jen v oblasti některých kapilár). Kromě toho mají hlavonoţci ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 5 FYZIOLOGIE CÉVNÍHO SYSTÉMU A TĚLNÍCH TEKUTIN také ŽABERNÍ SRDCE, která se jinde u bezobratlých nevyskytují. Jako ţaberní srdce označujeme svalnaté rozšířeniny cév před jejich vstupem do ţaber, pravidelně pulsující a napomáhající tak průtoku hemolymfy cévami. U krouţkovců (Annelida) je základem cévního systému HŘBETNÍ a BŘIŠNÍ CÉVA, které jsou navzájem spojeny příčnými spojkami (komisurami). Krev neopouští uzavřený systém cév (odtud uzavřená cévní soustava) a je hnána hřbetní cévou směrem k hlavové části těla (tj. opačný směr neţ např. u ryb). Pohyb krve zajišťují opakující se stahy hřbetní cévy, 5 párů cév, které obkruţují hltan, a také pohyby svaloviny při pohybech ţivočicha. V krvi krouţkovců najdeme četné volné buňky (viz kapitola 7). Krevní barvivo obsahuje Fe2+ – hemoglobin máloštětinatců nebo Cu2+ – chlorokruorin u některých mnohoštětinatců. Extravaskulární tekutinou krouţkovců je MÍZA, které je aţ čtyřikrát více neţ krve. Největší mnoţství mízy najdeme v coelomové dutině. b) Cévní soustavy obratlovců CÉVNÍ SOUSTAVU OBRATLOVCŮ tvoří autonomně pulsující srd- ce a uzavřený systém cév (odtud cévní soustava uzavřená), ve kterém protéká krev. Průnikem sloţek krve přes stěny kapilár vzniká TKÁŇOVÝ MOK, obklopující téměř všechny buňky těla ţivočicha. Přebytky tkáňového moku jsou sbírány do specializovaných MÍZNÍCH (LYMFATICKÝCH) CÉV, ze kterých se míza vlévá do velkých ţil. Krev obratlovců obsahuje krevní barvivo HEMOGLOBIN (viz kapitola 3) ve volných specializovaných buňkách – erytrocytech (červených krvinkách). Srdce ryb (paprskoploutví – Actinopterygii) má jednu PŘEDSÍŇ (atrium) a jednu KOMORU (ventriculus). Činností DVOJDÍLNÉHO SRDCE je krev s nízkým obsahem kyslíku („odkysličená“) hnána do ţaber (zde se okysličí) a dále hřbetní cévou směrem od hlavy do těla. V těle ryby se cévy rozvětvují aţ na kapiláry, jejichţ stěnu tvoří, obdobně jakou u člověka, pouze jednovrstevný epitel (ENDOTEL). Krev z kapilár je sbírána do ţil a větších ţil, ústících do ţilného splavu (sinus venosus), ze kterého krev odtéká do předsíně. Krev ztrácí v ţábrách přibliţně 30 % tlaku, coţ je povaţováno za určitou nevýhodu tohoto systému. Ryby (paprskoploutví – Actinopterygii) mají jeden hlavní oběh krve – nemají tzv. malý plicní a velký tělní oběh. Obojţivelníci, plazi, ptáci a savci mají MALÝ PLICNÍ OBĚH, kterým protéká krev ze srdce do plic a zpět do srdce a VELKÝ TĚLNÍ OBĚH, kterým je rozváděna krev do celého těla a opět se vrací do srdce. U obojţivelníků a plazů nemusí protékat malým a velkým oběhem stejné mnoţství krve. Obojţivelníci a také dvojdyšní (Dipnoi) mají v předsíni přepáţku (tj. srdce má jiţ tři oddělené části, dvě předsíně a jednu komoru). Do pravé předsíně ústí tělní ţíly (tj. přitéká do nich krev s nízkým obsahem kyslíku) a do levé předsíně je přiváděna krev ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 STRANA 185 5 FYZIOLOGIE CÉVNÍHO SYSTÉMU A TĚLNÍCH TEKUTIN z plicní ţíly (tj. okysličená). Komora je plněna současně z obou předsíní a obsahuje SMÍŠENOU KREV. Vnitřek komory však není hladký. Nerovnosti a výstupky uvnitř komory zajišťují, ţe větší část okysličené krve protéká tepnou směrem k mozku a do těla a větší část krve s nízkým obsahem kyslíku („odkysličené“ krve) teče směrem k plicím a do kapilár kůţe (u dospělých obojţivelníků) – „malý plicní oběh krve“ obojţivelníků proto bývá označován jako pulmokutánní, neboť přivádí krev k okysličení nejen do kapilár plic, ale také do kapilár kůţe. Na pulcích obojţivelníků je moţné pozorovat a zobecnit vývoj ŽABERNÍCH OBLOUKŮ. Pulec má čtyři funkční páry ţaberních oblouků (viz kapitola 3), na kterých probíhají v průběhu vývoje výrazné změny ve vedení krve. První z těchto párů ţaberních oblouků se přeměňuje na tepny, vedoucí krev do hlavy, druhý pár se přeměňuje na největší tepny, rozvádějící krev do těla (tj. také aorta), třetí pár oblouků mizí a ze čtvrtého vznikají tepny, vedoucí krev do plic. Mnoho druhů ryb a obojţivelníků má také LYMFATICKÁ SRDCE, napomáhající pohybu lymfy. Plazi mají neúplnou přepáţku i mezi komorami a u krokodýlů jiţ existují téměř úplně rozdělené komory, tzn. srdce je jiţ téměř čtyřdílné – se dvěma předsíněmi a dvěma komorami. Krev ptáků a savců protéká plicním oběhem a systémovým oběhem stejnou dobu a plícemi rovněţ protéká všechna krev. U ptáků a savců existu- STRANA 186 je čtyřdílné srdce (má DVĚ PŘEDSÍNĚ (SÍNĚ) a DVĚ KOMORY). MALÝ PLICNÍ OBĚH savců a ptáků začneme popisovat z pravé srdeční komory, ze které je krev s nízkým obsahem kyslíku („odkysličená“) vedena kmenem plicních tepen (truncus pulmonalis) do plic. Kmen se záhy rozvětvuje na levou a pravou plicní tepnu a i ty se dále větví směrem k plicním alveolám. Po okysličení krve se krev vrací plicními ţilami do levé síně a dále do levé komory, kde malý plicní oběh končí. Pozn.: Odkysličená krev není zpravidla nikdy zcela bez kyslíku, z tohoto důvodu termín odkysličená krev není zcela přesný. Vhodnější je pouţívat termíny krev s nízkým obsahem kyslíku (v pravé polovině srdce a v souvisejících cévách) a krev okysličená (v levé polovině srdce a souvisejících cévách). VELKÝ TĚLNÍ OBĚH (SYSTÉMOVÝ OBĚH) začíná v levé komo- ře, do které krev přitéká z levé síně. Z levé komory je okysličená krev hnána při systole (stahu srdečních komor) do AORTY (srdečnice). Z aorty jiţ v jejím oblouku (arcus aortae) odstupují tepny, směřující k mozku a dále jsou z ní zásobovány krví orgány celého těla. U ptáků a savců je zachována pouze polovina původně druhého páru ţaberních oblouků. Přitom u ptáků je zachována pouze pravá polovina (pravá aorta), kdeţto u savců a také člověka, je zachována pouze levá polovina (levá aorta). Po rozvětvení na kapilární síť a opětovné konvergenci kapilár do ţilek a ţil se krev vrací dolní a horní du- ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 5 FYZIOLOGIE CÉVNÍHO SYSTÉMU A TĚLNÍCH TEKUTIN tou ţilou (vena cava inferior a vena cava superior) do pravé síně odkud protéká do pravé komory. Obr. č. 12: Schéma savčího srdce (upraveno podle různých pramenů) 5.3 Anatomie a činnost kardiovaskulárního systému člověka A) Centrální oddíl cévního systému je tvořen srdcem SRDCE člověka je asi 12, 5 cm dlouhé a 6 – 8 cm široké. Jeho hrot (apex) směřuje v hrudní dutině doleva a mírně kupředu dolů. Na povrchu srdce najdeme OSRDEČNÍK (perikard). Součástí perikardu je dutina, vyplněná tekutinou, tlumící nadměrné otřesy Rozlišujeme centrální a peria omezující tření srdce. ferní oddíl KARDIOVASKULÁRNÍHO SYSTÉMU (zjednodušeně cévní B) Periferní oddíl cévní soustavy soustavy). Základní členění cévní sou- tvoří cévy stavy, které je rozvinuto dále v textu, Ze srdce vede síť cév arteriálního je následující: řečiště (oblast distribuční), která se ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 STRANA 187 5 FYZIOLOGIE CÉVNÍHO SYSTÉMU A TĚLNÍCH TEKUTIN rozvětvuje v kapilární síť (oblast výměnná). Zpět k srdci se pak vracejí ţíly venózního řečiště (oblast sběrná). CÉVY rozdělujeme na TEPNY (artérie), TEPÉNKY, VLÁSEČNICE (kapiláry), ţilky a ţíly (vény). Celková délka všech cév (včetně kapilár) v těle člověka je udávána v desítkách kilometrů. Pozn.: Povrchové struktury velkých cév zásobují CÉVY CÉV (vasa vasorum). 5.3.1 Srdce SRDCE člověka je komorové – má dvě síně a dvě komory, zajišťuje pohyb krve tělem. Krev do srdce přivádějí ţíly. Mezi přívodnými ţílami a srdečními síněmi nejsou chlopně. Krev ze síní dále protéká do komor. Mezi síněmi a komorami existují v srdci člověka chlopně cípaté. Krev je ze srdečních komor vytlačována tepnami Mezi komorami a začátkem aorty nebo plicní tepny jsou chlopně poloměsíčité. Funkcí chlopní je bránit zpětnému toku krve. Mitrální chlopeň mezi levou síní a levou komorou má dva cípy (je dvojcípá), všechny ostatní chlopně mají cípy (části) tři. Stah srdečních komor označujeme SYSTOLA. Systola začíná v oblasti srdečního hrotu a střídá se s novým plněním komor, tj. DIASTOLOU. Při opakujících se systolách srdce pumpuje krev zespodu směrem vzhůru do kmene plicních tepen a do aorty a uvádí do pohybu tělní tekutiny. Dále průtok krve cévami probíhá po tlako- STRANA 188 vém spádu z míst s vyšším tlakem do míst s tlakem niţším. Průměrný klidový počet tepů za minutu (průměrná KLIDOVÁ TEPOVÁ FREKVENCE) je u člověka 70 tepů za minutu. Při maximální zátěţi se frekvence zvýší aţ na 180 aţ 220 tepů. U velryby je klidová tepová frekvence 15 – 18 tepů, u slona 25 – 30 tepů, u psa 70 – 200 tepů, u myši aţ 700 tepů a u rejska nebo stehlíka dokonce aţ 1000 tepů za minutu. Tepová frekvence je rovněţ výrazně vyšší u mladých jedinců (např. tele ve stáří 10 dnů má 100 – 120 tepů/min., ale dospělý býk jen 36 – 60 tepů/min). Klidovou frekvenci měříme opakovaně v delších časových intervalech (ne např. 0, 25 min.), vzhledem k tomu, ţe tepová frekvence můţe být významně ovlivňována také psychikou. A) Srdeční automacie Srdce obratlovců tepou (v příznivých podmínkách) po určitou dobu i po vyjmutí z těla. Podněty pro stah tedy musejí vycházet přímo ze srdečního svalu. U člověka přímo v srdečním svalu existují systémy buněk, které vytvářejí pravidelné vzruchy a systémy převodních drah (modifikovaných buněk), převádějících tyto vzruchy ke všem aktivním buňkám srdečního svalu (tzv. PŘEVODNÍ SYSTÉM SRDEČNÍ). ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 5 FYZIOLOGIE CÉVNÍHO SYSTÉMU A TĚLNÍCH TEKUTIN Obr. č. 13: Hlavní části převodního systému srdečního savce (upraveno podle více autorů) Hlavními strukturami převodního systému srdečního člověka jsou: SINOATRIÁLNÍ UZEL ATRIOVENTRIKULÁRNÍ UZEL HISŮV SVAZEK LEVÉ A PRAVÉ TAWAROVO RAMÉNKO PURKYŇOVA VLÁKNA Srdeční svalovina má některé vlastnosti prostorového vodiče – depolarizace jedné buňky vyvolává depolarizace sousedních buněk a vzruchy se přes síně šíří přímo z jedné buňky na druhou, coţ je moţné díky struktuře spojení svalových buněk – tzv. INTERKALÁRNÍ DISKY, součástí kterých jsou těsná spojení typu desmozóm a zejména gap junction, (viz kapitola 1), přes které procházejí akční potenciály. SINOATRIÁLNÍ UZEL (SA, pa- cemaker – čti "peismeikr", generátor vzruchů, udavatel kroku, síňový uzlík) je 5 – 20 mm velká skupina buněk srdce v místě vstupu ţil ve stěně pravé sr- deční síně. Do SA uzlu jsou přivedeny nervy sympatiku i parasympatiku, ale podněty pro stah jako takový vysílají buňky SA uzlu – mají schopnost pravidelně se depolarizovat a vysílat informace ke stahu na okolní buňky. Vzhledem ke skutečnosti, ţe srdeční sval je funkční syncytium (soubuní, viz kapitola 13), vysílané podněty (ale i podněty kdekoliv v srdeční tkáni) aktivizují okolní buňky. Rychlejší vedení vzruchů svalovinou síní zajišťují čtyři předsíňové dráhy specializovaných buněk. Prahová hodnota nutná a postačující pro depolarizaci okolních buněk je přibliţně – 65 mV (prahový podnět, viz kapitola 10). Po síních postupuje od SA uzlu vzruchová vlna, kterou je aktivován kontraktilní aparát buněk síní, dojde ke kontrakci srdečních síní – tím je dokončeno plnění komor krví. Po proběhnutí vzruchové vlny dochází k repolarizacím buněk síní, tj. postupnému obnovování klidového membránového potenciálu buněk (viz kapitola 10) srdečního svalu v oblasti síní. ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 STRANA 189 5 FYZIOLOGIE CÉVNÍHO SYSTÉMU A TĚLNÍCH TEKUTIN Mezi síněmi a komorami existuje "síňokomorová přepáţka", přes kterou se samovolně vzruchy nešíří. Místo, přes které přechází depolarizační vlna na svalovinu komor, je skupina buněk ATRIOVENTRIKULÁRNÍHO UZLU (AV, síňokomorového uzlu) a dále HISŮV SVAZEK – na rozhraní mezi síněmi a komorami. Vzruchy jsou z AV uzlu vedeny přes Hisův svazek, levé a pravé Tawarovo raménko a Purkyňova vlákna aţ k jednotlivým buňkám srdečního svalu komor. Tím je zajištěno, ţe dochází současně a koordinovaně k aktivaci svaloviny obou komor a stahu svaloviny srdečních komor (systole). vána excitačními i inhibičními neurony z CNS – tím můţe dojít ke zrychlení, většímu plnění komor apod. Podněty pro činnost srdce u ţivočichů však mohou být vysílány také ze SRDEČNÍHO GANGLIA, které bývá umístěno v blízkosti myokardu. Přes motoneurony (tzv. neurogenní pacemaker), schopné autorytmicity, jsou vysílány podněty pro srdeční kontrakci. Existují tedy nervosvalová spojení mezi axonem tohoto (těchto) motoneuronu a srdečními buňkami (tzv. NEUROGENNÍ SRDCE). B) Srdeční cyklus Pozn.: Purkyňova vlákna jsou a minutový klidový objem specializována na převod vzruchu, jesrdeční jich základem jsou široké soudečkovité Jako SRDEČNÍ CYKLUS (srbuňky – Purkyňovy myocyty (myocyt = svalová buňka). Širší průměr buněk deční revoluci) označujeme dobu od počátku systoly do počátku další systozrychluje přenos vzruchů. ly. Při 60 tepech za minutu trvá srdeční Funkci pacemakeru mohou přecyklus 1 sekundu, při 70 tepech pak vzít libovolné buňky převodního sys0, 8 sekundy (systola 0, 3 s a diastola tému srdečního (např. i Purkyňova 0, 5 s). vlákna), ale na srdeční činnosti jsou Na počátku diastoly jsou uzapatrné určité změny (např. se zpomaluje srdeční frekvence). Poruchy tvorby vřené poloměsíčité chlopně a krev ze vzruchu (tj. poruchy automacie) a po- ţil protéká přes síně aţ do komor, které ruchy vedení vzruchu (tj. poruchy pro- se takto naplní ze 70 – 80 %. Kontrakpagace vzruchu) vyvolávají např. ce síní doplní jiţ jen zbývajících 20 – 30 % tepového objemu krve v komoarytmie. rách. Souběţně s plněním srdce krví Vycházejí–li podněty pro srdeční dochází ke spontánní depolarizaci stah přímo z určitých buněk srdečního a tím k aktivaci buněk SA uzlu. svalu (tzn. např. SA uzel), označujeme Při končící diastole je v komosrdce jako SRDCE MYOGENNÍ. Tímto pojmem lze označit srdce člověka rách vyšší tlak neţ v síních a dochází a jiných obratlovců, ale také měkkýšů k uzavření cípatých chlopní mezi sía hmyzu. Základní činnost srdečního němi a komorami. Protoţe tlak v kosvalu je spouštěna ze srdce samotného, morách je současně niţší neţ v tepale srdeční činnost můţe být modulo- nách, jsou po krátký okamţik uzavřeny STRANA 190 ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 5 FYZIOLOGIE CÉVNÍHO SYSTÉMU A TĚLNÍCH TEKUTIN rovněţ poloměsíčité chlopně mezi srd- 120 litrů (u plnokrevníka i 300 litrů) cem a velkými tepnami (tj. všechny sr- krve za minutu. deční chlopně jsou v tomto mikročase Jestliţe vydělíme minutový kliuzavřené). dový výdej srdeční počtem tepů za miDepolarizace se mezitím rozšíří nutu (tj. např. 5000 ml:70 = 71, 43 ml) přes AV uzel, Hisův svazek, levé dostáváme KLIDOVÝ TEPOVÝ OBa pravé Tawarovo raménko a Purky- JEM, který je v našem případě přibliţňova vlákna aţ na buňky srdečního ně 70 aţ 75 mililitrů krve. Z tohoto svalu komor. Je aktivován kontraktilní mnoţství se přibliţně 20 % krve dostáaparát buněk srdečního svalu srdečních vá do koronárních (věnčitých) tepen komor a dochází ke kontrakci komor a zásobuje srdeční sval a zbývajících (tj. k systole). 80 % je pumpováno do těla. Narůstající tlak v komorách na počátku systoly překoná tlak v aortě Maximální hodnoty některých cha(a také v plicní tepně) a z komor do terakteristik u člověka jsou v následupen prudce pronikne přibliţně 50 % jící tabulce: tepového objemu krve. Po prvním náminutový klidový 30 – 40 poru, který zvětší průsvit tepen, tlak výdej srdeční l/min. v aortě mírně poklesne a současně je, jiţ pomaleji, dokončeno vypuzení tepový objem 200 ml zbytku krve. Levá komora má přitom maximální počet 200 tepů pětinásobný výkon ve srovnání s pratepů za minutu vou. Pouţívají se i jiné charakteristiky. Na konci systoly se opět uzavírají Jestliţe např. vydělíme minutový klipoloměsíčité chlopně, neboť tlak dový objem srdeční povrchem těla, v tepnách je opět větší neţ v komo- získáme tzv. SRDEČNÍ INDEX, který rách. Cípaté chlopně jsou rovněţ krát- u člověka činí přibliţně 3 litry/min/m2 ký okamţik současně uzavřené a po je- tělního povrchu apod. jich otevření začíná opět plnění srdečních komor. Mnoţství krve, protékající srdcem za 1 minutu v klidu závisí na věku, pohlaví, trénovanosti organismu apod. U člověka toto mnoţství představuje přibliţně 5 – 6 litrů za minutu (průtok 83 ml/s). Toto mnoţství je označováno jako tzv. MINUTOVÝ KLIDOVÝ OB- C) Zevní projevy srdeční činnosti Rozlišujeme ELEKTRICKÉ, MECHANICKÉ a AKUSTICKÉ projevy srdeční činnosti. Podstatou elektrických projevů jsou akční potenciály (viz kapitola 13), JEM (VÝDEJ) SRDEČNÍ. které je moţné měřit nejen na určitých Např. u koně činí minutový kliorgánech těla, ale také přímo na podový výdej srdeční 20 – 30 litrů vrchu těla. a u závodního koně při závodu aţ ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 STRANA 191 5 FYZIOLOGIE CÉVNÍHO SYSTÉMU A TĚLNÍCH TEKUTIN Zařízení, schopné měřit a zapisovat elektrické změny, probíhající při činnosti srdce, objevil a sestrojil Holanďan Willem Einthoven. Přístroje, které měří elektrickou aktivitu srdeční činnosti, jsou tzv. elektrokardiografy a prováděný záznam je ELEKTROKARDIOGRAM (tzv. EKG). puls, úder srdečního hrotu, který odpovídá začátku mechanické systoly apod. Akustickými projevy srdce jsou především srdeční ozvy (tj. ohraničené zvuky klapavého charakteru, určující začátek a konec systoly – zejména při zavírání chlopní) a srdeční šelesty (zvuky protáhlejšího charakteru – v případě nedovírání chlopní nebo překáţky v cévním systému je slyšet jako šelest víření krve za překáţkou). má charakteristický tvar. Na zaznamenané křivce jednoho srdečního cyklu je zřetelně viditelná depolarizace síní (tzv. VLNA P), depolarizace komor (tj. KOMPLEX QRS), která časově splývá s repolarizací síní (na EKG není repolarizace síní viditelná – komplex QRS ji „překrývá“) a konečně VLNA T, představující záznam repolarizace síní. D) Projevy srdeční činnosti na záznamu EKG ZÁZNAM EKG zdravého srdce Mechanickými projevy srdeční činnosti jsou arteriální puls, ţilní Obr. č. 14: Křivka EKG STRANA 192 ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 5 FYZIOLOGIE CÉVNÍHO SYSTÉMU A TĚLNÍCH TEKUTIN Před provedením záznamu EKG Dále rozlišujeme zpravidla šest je nutné odpovídajícím způsobem při- UNIPOLÁRNÍCH HRUDNÍCH SVO– pevnit na povrch těla pacienta (pokus- DŮ (V1 – V6) v oblasti levé části hrudné osoby) elektrody. níku (podle Wilsona). Rozlišujeme: Po srdci se šíří elektrické proudy, A) BIPOLÁRNÍ KONČETINOVÉ které je moţné charakterizovat velikosSVODY tí a směrem šíření (tj. dvěma veličinami). Matematicky je tedy moţné pro B) UNIPOLÁRNÍ KONČETINOVÉ vyhodnocení EKG pouţívat vektoroSVODY vou analýzu, neboť kaţdý vektor je taC) UNIPOLÁRNÍ HRUDNÍ SVODY ké veličinou, mající směr a velikost. Elektrokardiografickým svodem Končetinové svody dovolují zobrazit rozumíme dvojici svodných míst, mezi elektrickou aktivitu srdce do vertikální kterými měříme rozdíl elektrických poprojekce a hrudní svody do horizontáltenciálů. Těmito místy jsou zpravidla ní projekce. dva body povrchu těla (u bipolárních Vyhodnocení EKG pak provádísvodů) od srdce přibliţně stejně vzdálená nebo jedno místo povrchu těla me graficky, s pomocí rovnostranného TROJÚHELNÍměříme proti kontrolní, tzv. ústřední EINTHOVENOVA Wilsnově svorce v přístroji EKG – vy- KU, orientovaného jedním z vrcholů tvořené spojením všech tří končetino- směrem dolů. Strany trojúhelníku odvých elektrod (nebo při Goldbergerově povídají trojici svodů (např. I, II, III) modifikaci bez svodu z končetiny, na a současně představují osu, na kterou kterou je připojena aktivní – měřící vynášíme kladnou nebo zápornou velielektroda). U bipolárních svodů jsou kost výchylky záznamu EKG od izoeobě elektrody aktivní. U unipolárních lekrické hladiny uprostřed záznamu. svodů je jedna elektroda aktivní Uprostřed kaţdé strany je nula, která a druhá leţí na místě, jehoţ napětí se stranu rozděluje na kladnou a zápornou poloosu. Při pohledu na trojúhelník nemění. a označení jeho vrcholů "dolní", "levý Místy pro BIPOLÁRNÍ KONhorní", "pravý horní" je obvyklé oznaČETINOVÉ SVODY (podle Einthovečení polarity jeho os následující: "dolna, I, II, III), na která připojujeme ní" vrchol obě plus, "levý horní" vrelektrody, jsou pravá ruka a levá ruka chol obě mínus a "pravý horní" vrchol (SVOD I), pravá ruka a levá noha má plus u vodorovné strany a mínus (SVOD II), levá ruka a levá noha u šikmé strany. (SVOD III). Nejčastěji v průběhu analýzy záMísty pro UNIPOLÁRNÍ KON- znamu EKG stanovujeme elektrickou ČETINOVÉ SVODY (podle Goldber- osu komplexu QRS. Chceme–li progera) jsou Wilsnova svorka a pravá ru- vést analýzu komor podle komplexu ka (svod aVR) nebo levá ruka (svod QRS je třeba zjistit pro kaţdý aVL) nebo levá noha (aVF). Písmeno z trojice svodů (např. I, II, III) náslea znamená zesílený – augmentovaný. dující údaje: ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 STRANA 193 5 FYZIOLOGIE CÉVNÍHO SYSTÉMU A TĚLNÍCH TEKUTIN velikost výchylky v bodě Q (např. – 0, 3 mV) velikost výchylky v bodě R (např. + 1, 3 mV) velikost výchylky v bodě S (např. – 0, 4 mV) Součet ("celková výchylka" v našem příkladě) = + 0, 6 mV Všechny tři takto zjištěné součty vyneseme na odpovídající strany trojúhelníku a zakreslíme vektory, které mají vţdy počátek v nule a velikost např. uvedených + 0, 6 mV. Po zakreslení celé trojice vektorů je graficky sečteme (tj. zjistíme směr hlavního sumačního vektoru) a počátek výsledného vektoru přeneseme do těţiště trojúhelníku. Směr sumačního vektoru nazýváme ELEKTRICKÁ OSA SRDEČNÍ – elektrická osa komplexu QRS (tzv. směr hlavního integrálního vektoru). Směr elektrické osy srdeční je u zdravého srdce v podstatě totoţný s podélnou osou srdce. Ze směru hlavního vektoru pro různá měření je moţné zjistit např. poškození srdečního svalu a nejen to. Je moţné přesně lokalizovat místo a rozsah tohoto poškození, např. při překonaném infarktu myokardu. Dalším sledovaným údajem je např. PRAVIDELNOST TEPOVÉ FREKVENCE, kdy měříme vzdálenosti jednotlivých bodů R záznamů srdečních cyklů. Odchylka by neměla činit více neţ + 10 %. Rovněţ rozevření křivky v bodě Q by nemělo být větší neţ 0, 04 mV apod. Jestliţe se na pravidelném záznamu EKG objevují "nadbytečné" záznamy srdečních cyklů (EXTRASTRANA 194 SYSTOLY), jedná se o arytmii. Pokud dal podnět k extrasystole pacemaker, jedná se o tzv. sinusový podnět (SINUSOVOU ARYTMII) a tvar křivky záznamu (komplexu QRS) tohoto nadbytečného stahu je pak shodný s normálním stahem. Při nesinusových podnětech dává pokyn pro stah jiné místo neţ pacemaker a zaznamenaná křivka se potom liší od křivky normální a po extrasystole následuje delší kompenzační pauza. Řada poškození srdečního svalu a změny činnosti srdce se projeví na EKG výraznými změnami, které jsou často, zvláště pro praktické lékaře, zřejmé i bez "komplikovaných" analýz. E) Řídící a regulační mechanismy srdeční činnosti Kromě srdeční automacie je srdce řízeno z nadřízených vyšších nervových center. Informace o stavu cévní soustavy (např. o tlaku krve apod.) přicházejí z aortických a karotických BARORECEPTORŮ (tj. tlakových receptorů např. uvnitř aorty). Analyzován je také parciální tlak plynů (např. pCO2). V síních i komorách získávají informace MECHANORECEPTORY. Podle analýzy přicházejících informací je vydána z center v hypothalamu, mozkové kůře a konečně z kardioinhibičního a nebo kardioexcitačního centra v prodlouţené míše řídící informace pro korekci srdeční činnosti. Přenos informací z řídící struktury do srdce zajišťují nervy (zejména sympatiku a parasympatiku) a současně také hormony. Nervy sympatiku, směřu- ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 5 FYZIOLOGIE CÉVNÍHO SYSTÉMU A TĚLNÍCH TEKUTIN jící do srdce, vycházejí z horních Výše uvedené čtyři parametry hrudních segmentů. Levé větve inervu- ovlivňuje SYMPATIKUS převáţně jí síně (včetně uzlů SA a SV). Pravé pozitivně (tj. zvyšuje, aktivuje) větve směřují ke komorám. a PARASYMPATIKUS negativně (tj. sniţuje, inhibuje). Protoţe adrenalin Ovlivňovány jsou zejména a noradrenalin (uvolňovaný ze zakonnásledující čtyři parametry: čení sympatiku) je produkován i dření a) frekvence srdečního tepu nadledvin (např. při různých zátěţo(ÚČINEK CHRONOTROPNÍ) vých situacích), můţe se inotropní účiPři zvýšení frekvence tepu zůstá- nek projevit také např. při rozčílení vají ionty Ca2+ ve zvýšené koncentraci (dochází k bušení srdce; kaţdý 1 oC mezi kontraktilními elementy, čímţ se navíc zvyšuje klidovou tepovou frekusnadňují a zvětšují srdeční stahy (viz venci přibliţně o 10 tepů aj.). kapitola 13). b) síla srdeční kontrakce a velikost stahů srdečního svalu (ÚČINEK INOTROPNÍ) Platí Starlingův srdeční zákon (FRANKŮV – STARLINGŮV ZÁKON), který říká, ţe čím více se plní srdce při diastole a více se napínají či protahují kontraktilní elementy, tím se několikanásobně zvyšuje síla stahu i tepový objem. Zákon formuloval jiţ v roce 1914 Ernest Henry Starling. Z tohoto zákona vyplývá např. tato závislost: Při ztrátě krve klesá plnění srdce a tím srdeční výdej. Následně jsou nedostatečně zásobovány orgány (zejména neţádoucí je vliv na mozek). c) dráţdivost srdce – vzrušivost myokardu (ÚČINEK BATMOTROPNÍ) Schopnost srdečního stahu narůstá v intervalech mezi tepy (tzv. restituce). d) rychlost vedení vzruchu – síňokomorový převod Vliv na srdeční činnost mají také: hormony (např. štítné ţlázy, glukagon slinivky břišní) stresové situace (viz kapitola 7), emoce a jiná psychická ovlivnění (např. napětí před startem, strach, tréma apod.) mechanické podněty, např.: – Goltzův reflex Při silném náhlém úderu do břicha můţe nastat, přes podráţdění nervových pletení trávicí trubice, reflexní zástava srdce aţ smrt. – silné stlačení očí Při podráţdění receptorů v očnicích můţe dojít následně rovněţ ke zpomalení tepu (tzv. orbitociokulační reflex). – podráţdění trojklanného nervu (nervus trigeminus), intenzivní podráţdění v nosu vyvolá rovněţ zpomalení tepu. Výjimečně můţe dojít aţ k zastavení srdce a smrti. (ÚČINEK DROMOTROPNÍ) ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 STRANA 195 5 FYZIOLOGIE CÉVNÍHO SYSTÉMU A TĚLNÍCH TEKUTIN 5.3.2 Cévy námaze apod. Rozdíly zjistíme také při různých metodách a místech měření. Nejčastěji měříme krevní tlak s pomocí tlakové manţety (orto)rtuťového tonometru a fonendoskopu nebo digitálního tlakoměru. Tlak lze měřit laboratorně i přímým propojením cévního systému na tlakoměr. Rozlišujeme různé typy cév: aorta, velké a malé tepny (artérie), arterioly (tepénky) anastomózy (tj. příčné spojky mezi tepnami a ţílami) kapiláry ţilky (venuly), malé a velké ţíly Velikost krevního tlaku je v kli(vény) koronární (věnčité) tepny zásobující nické praxi uváděna jako zlomek (podíl): systolický tlak/ diastolický tlak srdeční sval a srdeční ţíly NORMÁLNÍ KREVNÍ TLAK je Pozn.: Jsou moţná i jiná rozdělení cév, např. Kittnar (a také Trojan) 120/80 (sto dvacet na osmdesát) v mm rozděluje cévy z funkčního hlediska na Hg nebo 16/11 v kPa. Za horní hranici pružníky, rezistenční cévy prekapilár- normy je povaţována hodnota 140/95 ní (malé tepny a tepénky) a postkapi- mm Hg. lární (ţilky), prekapilární sfinktery Naměřené hodnoty tlaku jsou zá(omezují průtok krve do kapilární sítě), vislé na místě měření. Obvyklým mískapiláry, arteriovenózní zkraty a ka- tem měření je levá paţe, přibliţně pacitní cévy. ve výšce srdce. Normální SYSTOPřibliţně 64 % objemu krve člo- LICKÝ TLAK (maximální) člověka, věka je v ţílách, 15 % v tepnách a 5 % měřený na levé paţi, je průměrně v kapilárách systémového (velkého 16, 6 – 18, 6 kPa (tj. 120 – 140 mm tělního) oběhu. Dále je přibliţně 9 % Hg). TLAK DIASTOLICKÝ (minikrve v cévách malého plicního oběhu mální) má hodnotu 10, 6 (11, 9) kPa, tj. přibliţně 80 mm Hg. S rostoucí a 7 % krve v srdci. vzdáleností od srdce měříme niţší hodnoty krevního tlaku. V kapilárách je tlak menší neţ 4, 00 kPa a větší neţ A) Tepny 2, 00 kPa, v ţilkách menší neţ TEPNY (tzn. aorta, artérie, ar2, 00 kPa a ve velkých ţílách v blízterioly) mají ve stěnách nejsilnější kosti srdce tlak kolísá nepatrně kolem vrstvu hladké svaloviny ze všech cév) 0, 00 kPa. – jsou přizpůsobeny průtoku krve s měnícím se vysokým tlakem. Při Pozn.: převodní vztahy jsou: systole se rozšiřuje jejich průsvit. Při 1 mm Hg = 1, 000 000 14 Torr diastole se průsvit navrací do původní- 1 Torr = 101 325: 760 Pa (přesně) ho stavu, coţ napomáhá pohybu krve Při poklesu tlaku pod obvyklé směrem k periferii. hodnoty (tzv. hypotenze, 90/60 mm Hg V artériích těla člověka tlak krve a méně) je postiţen – nedostatečným kolísá. Rozdílné hodnoty je moţné mě- zásobováním krví – nejrychleji mozek. řit v různých ţivotních situacích, při STRANA 196 ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 5 FYZIOLOGIE CÉVNÍHO SYSTÉMU A TĚLNÍCH TEKUTIN Vznikají poruchy prokrvení mozku MEMBRÁNY) obecně oddělují buňky a můţe dojít k mdlobě. epitelů a endotelu od vrstvy pojiva pod Ve vyšším věku tlak krve vzrůstá nimi, obklopují nervová vlákna aj. Na(více tlak systolický a tlak krve u ţen). jdeme je i na povrchu svalových Trvalé zvýšení krevního tlaku (hyper- a tukových buněk apod. Jejich záklatenze, 160/95 mm Hg a více) vyvolává dem je určitá forma kolagenu patofyziologické změny řídících sys- a mukopolysacharidy. Stěna kapilár témů organismu, ale např. také ledvin, tedy neobsahuje buňky hladkých svalů. cévního systému a dalších orgánů. Klidová vnitřní plocha kapilár Rozlišujeme i střední tlak (tj. 2 průměrný tlak během srdečního cyklu, v těle člověka (přibliţně 150 m ) se při můţe zvýšit aţ na který je přibliţně 13, 33 kPa – 100 mm velké námaze 2 6 000 m , coţ souvisí s otvíráním "noHg). vých" kapilár při namáhání svalů. ANASTOMÓZY – atriovenosní V klidu je např. na průřezu 1 mm2 kosspojky – jsou cévy, které přímo propo- terního svalu aţ 200 vlásečnic, ale jují tepénky a ţilky. u svalů, vykonávajících maximální vý2 Tepénky včetně anastomóz mají kon najdeme na průřezu 1 mm aţ na svém povrchu buňky hladké svalo- 2 500 vlásečnic. Prokrvení svalu tak vé tkáně (anastomózy mohou mít i re- vzrůstá, při namáhavém výkonu během lativně malý průsvit). Prostřednictvím třiceti sekund, aţ na dvacetinásobek hladké svaloviny se můţe (např. pod klidové hodnoty. Celkový průtok krve vlivem hormonů) jejich průsvit otevírat tělem se můţe v průběhu intenzivního (probíhá vasodilatace) a opět zmenšo- cvičení zvýšit z normálních přibliţně vat aţ uzavírat (probíhá vasokonstrik- 5, 5 l/min. na 17, 5 l /min. ce). Důsledkem toho jsou moţné rychCelková délka cév v těle člověka lé změny toku krve různými tkáněmi, můţe činit – díky kapilárám – aţ coţ má význam např. při regulaci tělní 100 000 kilometrů. teploty (viz kapitola 6) i krevního tlaku. Transport látek probíhá přes stěny kapilár, zejména přes póry ("okénka intercelulárního tmelu“ endotelových B) Vlásečnice buněk). Látky přecházejí z krve (z luVLÁSEČNICE (KAPILÁRY) men – z prostoru uvnitř kapilár) jsou velmi jemné trubičky (cévy), roz- do tkáňového moku (do tzv. perikapivádějící krev po tkáních a současně lární štěrbiny s tkáňovým mokem) sbírající krev z tkání. a odtud dále do intercelulárních prostoStěnu vlásečnice tvoří jednovrs- rů. tevný epitel – ENDOTEL s póry mezi Přes endotel kapilár probíhá buňkami a celý povrch vlásečnice pře- zejména filtrace a difúze látek. Hnací krývá ještě bazální membrána. BA- silou filtrace je tlakový gradient (zaZÁLNÍ MEMBRÁNY (BAZILÁRNÍ ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 STRANA 197 5 FYZIOLOGIE CÉVNÍHO SYSTÉMU A TĚLNÍCH TEKUTIN jišťovaný činností srdce). Hnací silou ţílami je rovněţ krevní tlak (činnost srdce), ale v ţílách pod srdcem musí difúze je koncentrační gradient. tok krve překonávat vliv zemské přiRozsah výměny látek v kapilárních taţlivosti (gravitace). Návratu krve sítích závisí především na: ţílami zpět do srdce napomáhají: tlakovém a koncentračním spádu fyzikálně–chemických vlastnostech chlopně uvnitř velkých ţil – leţítransportovaných látek cích pod srdcem – (např. v ţílách, v oblasti alveol také na parciálním vedoucích z dolních končetin člotlaku plynů apod. věka) Díky krevnímu tlaku můţe probí- rytmické komprese a dekomprese hat ultrafiltrace v Bowmanových váčţil kosterními svaly při pohybu ţicích nefronů ledviny, erekce topořivočicha (je dáno vzájemným – fyvých těles pohlavních orgánů aj. logeneticky vytvořeným – uspořádáním ţil a svalů) Bylo zjištěno, ţe v intersticiálním prostoru (např. vně kapilár) můţe být dýchání (např. u člověka je při nai mírně negativní tlak (podtlak), který dechování krev nasávána do horní usnadňuje tok látek ven z kapilár a dolní duté ţíly) a současně v určitém smyslu doplňuje hladké svaly ţilních stěn (mají spipojivovou tkáň a spojovací komplexy rálovité uspořádání a mohu fungobuněk (tj. podílí se na udrţování cevat jako „ţilní pumpy“) listvosti tkání). V určitých místech naopak intersticiální tekutina zabraňuje sací síla srdce (např. při systole lidského srdce mírně poklesnou uzakontaktu biomembrán dvou sousedních vřené cípaté chlopně a v síních se buněk apod. sníţí tlak) ENDOTELOVÉ BUŇKY produkují celou řadu látek, které ovlivňují a gravitace (ovlivňuje tok krve podle polohy ţíly v těle) kontrolují důleţité fyziologické funkce – mezi které patří zejména: zástava krvácení a hojení ran D) Řízení činnosti cév šíře propustnosti cévní stěny adheze bílých krvinek a také tromREGULAČNÍ MECHANISMY bocytů na vnitřní cévní stěnu regulují průtok krve periférií i jádrem Při porušení funkcí endotelu do- organismu. Neustále dochází ke změchází aţ ke vzniku cévních chorob – nám v průtoku krve jednotlivými orgány podle aktuálního stavu a potřeb včetně aterosklerózy. konkrétních orgánů. Řízení cév se liší podle jejich umístění (odlišnosti je moţné najít např. mezi koronárními C) Ţíly tepnami, cévami ve svalech a cévami ŽÍLAMI (VENAE) se vrací krev na periférii těla apod.). do srdce. Hlavní příčinou průtoku krve STRANA 198 ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 5 FYZIOLOGIE CÉVNÍHO SYSTÉMU A TĚLNÍCH TEKUTIN Celkové aktivní napětí hladké (má vasokonstrikční vliv). PARAsvaloviny cév se nazývá CÉVNÍ TO- SYMPATIKUS naopak rozšiřuje cévy NUS. VASOKONSTRIKCÍ CÉV jen u pohlavních orgánů (viz kapitola v podstatě rozumíme zvyšování cévní- 11). ho tonusu a zuţování průsvitu cév. Hormonální a látkové regulace VASODILATACÍ CÉV rozumíme na- zajišťují různé látky a tkáňové hormoopak sniţování cévního tonusu a rozši- ny, např. histamin vyvolává zúţení ţil, řování průsvitu cév. ale i rozšíření tepen, bradykinin rozšiNěkteré cévy mají určitý basální tonus (tj. zůstávají kontrahovány i po denervaci). Je to moţné díky určité autonomii vláken hladké svaloviny (viz kapitola 13). Tonus cév je regulován: lokálními faktory nervovou soustavou – autonomní inervací (sympatikus a parasympatikus) hormonálně K lokálním faktorům patří např. teplota. Vysoká teplota prostředí rozšiřuje cévy v kůţi (vyvolává vasodilataci) a naopak chlad vyvolává v kůţi vasokonstrikci cév. Vasodilataci vyvolává dále např. hypoxie, acidóza aj. Nervovou regulaci cévního tonu zajišťuje VASOMOTORICKÉ CENTRUM pro řízení cév, umístěné v prodlouţené míše. Informace přicházejí do řídícího centra z baroreceptorů a chemoreceptorů aorty (např. z baroreceptorů v sinus caroticus jdou aferentní vlákna společně s IX. hlavovým nervem a směřují do vasomotorického centra, z receptorů v oblasti aorty přicházejí informace X. hlavovým nervem apod.). Výkonné informace z vasomotorického centra jsou vysílány k srdci a cévám vlákny parasympatiku i sympatiku. SYMPATIKUS ve většině orgánů zuţuje průsvit cév řuje tepénky, v plicích působí vasodilatačně kyslík a acetylcholin a vasokonstrikčně oxid uhličitý a serotonin aj. Hormony (látky), regulující cévní tonus – jsou dále, např.: adrenalin dřeně nadledvin, působí podobně jako vlákna sympatiku – vasokonstrikčně ADH (antidiuretický hormon), vyvolává vasokonstrikce cév (kromě mozkového a srdečního oběhu, kde působí vasodilatačně) angiotenzin II, působí silně vasokonstrikčně prostacyklin (PGI2) působí vasodilatačně ANP, atriový (atriální) natriuretický peptid, atriopeptin, působí vasodilatačně Jeho vliv na cévní systém je popsán, spolu s dalšími hormonálními vlivy, v kapitole 9. Rovněţ buňky cévní stěny (tj. endotelové buňky) produkují specifické látky (hormony), ovlivňující cévní tonus. Jedná se zejména o ENDOTELIN (peptid 21 AK) se silným vasokonstrikčním vlivem (endotelin po podání nejprve krátkodobě sníţí krevní tlak a teprve poté asi na 1 hodinu zvýší), a dále o NO (oxid dusnatý) s vasodilatačním vlivem, uplatňujícím se při vasorelaxaci, ale (po vyloučení bílou krvinkou) můţe i zabíjet bakterie a ně- ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 STRANA 199 5 FYZIOLOGIE CÉVNÍHO SYSTÉMU A TĚLNÍCH TEKUTIN které rakovinotvorné buňky v tělních Fetální hemoglobin má vyšší afitekutinách aj. nitu ke kyslíku neţ HbA (tj. hemoglobin dospělého typu) a fetální tkáně jsou odolnější k hypoxii (tj. nedostatku kys5.3.3 Fetální oběh krve líku). člověka (savce) FETÁLNÍM OBĚHEM rozumíme oběh krve plodu (plod=fetus) v těle matky. Na plod se u člověka mění zárodek (embryo) přibliţně v 8. týdnu nitroděloţního ţivota. Vzhledem k odlišnému ţivotnímu prostředí plodu, oddělení obou cévních systémů (tj. matky a plodu) v placentě a nefunkčnosti plic plodu, existují funkční úpravy cévního systému i jiných funkcí plodu. V cévní soustavě se jedná zejména o tyto odlišnosti: a) Plod intenzivně komunikuje s tělem matky přes placentu PLACENTA plní funkce dýchací, vyţivovací, vylučovací a současně je místem tvorby hormonů. Cévní systémy těla matky a těla plodu přitom nejsou propojeny (tj. krev matky se např. nemísí a nerovná krvi plodu). Krev matky se vylévá do mezer mezi stěnou dělohy a do ní vrostlých klků dělohy s krevními cévami plodu – a omývá je – látky procházejí přes stěnu kapilár plodu do krve plodu. Za normálních okolností přes placentu procházejí kyslík, oxid uhličitý, ţiviny, minerální aj. potřebné látky, ale neprocházejí přes ni krevní buňky ani větší bílkoviny. Rozsah nepřímého kontaktu obou cévních systémů v placentě je přibliţně 10 aţ 14 m2. b) Plod má HbF (tj. fetální hemoglobin) STRANA 200 c) Existují anatomické zvláštnosti a funkční odlišnosti v krevním oběhu Okysličená, na ţiviny bohatá a škodlivin zbavená, krev je přiváděna z placenty do pravé síně srdce plodu cestou DUCTUS VENOSUS (venózní dučej) přes dolní dutou ţílu (tj. "nejhodnotnější" krev přitéká do pravé srdeční síně – coţ je opačná polovina srdce neţ u dospělého člověka). Srdce plodu má propojené síně otvorem (FORAMEN OVALE) a většina krve protéká tímto otvorem z pravé síně do levé síně – a přes levou komoru je aortou rozváděna do těla. Pouze menší objem krve se dostává z pravé síně do pravé komory a potom plicní tepnou směrem na nefunkční plíce, které kladou průtoku nepřiměřený odpor. Vzhledem k tomu, ţe existuje propojení plicní tepny s aortou (cesta DUCTUS ARTERIOSUS neboli Botalova dučej – za odstupem cév, které zásobují mozek), protéká většina této zbývající krve cestou ductus arteriosus do aorty plodu a do plic plodu se dostává pouze nepatrné mnoţství budoucího (poporodního) průtoku krve. Po porodu nastávají neprodleně změny krevního oběhu, např. dvě „chlopně“ uzavírají foramen ovale a srůstají nejpozději do 1 roku. V průběhu několika málo minut je novorozenec přinucen chemickými stimuly (tj. např. podstatným sníţením pO2 v těle, zvýšením koncentrace oxidu uh- ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 5 FYZIOLOGIE CÉVNÍHO SYSTÉMU A TĚLNÍCH TEKUTIN ličitého a H+ v těle) a také reflexními vlivy (např. na podněty z koţních receptorů, svalových proprioreceptorů a smyslových orgánů) k prvnímu nadechnutí. Výše uvedené funkční úpravy cévního systému tak ztrácejí význam a dochází postupně k jejich rychlému zrušení, čímţ systém přechází na normální stav, běţný u dospělých jedinců. 5.3.5 Některá onemocnění srdce a cév Ţivot obratlovců smrtelně ohroţuje omezený či zastavený průtok krve v určitých částech těla (a zejména v koronárním řečišti), který můţe být vyvoláván křečovitým staţením svalů omezujících tak průtok krve (asi 1/3 všech případů). Častější příčinou problémů je postupné zesílení stěn tepen (při současném sniţování jejich pruţnosti), pro které se obecně pouţívá 5.3.4 Regulace oběhu termín ARTERIOSKLERÓZA – tvrdkrve nutí tepen. Arterioskleróza a nemoci REGULACE OBĚHU KRVE je tepen jsou celosvětově povaţovány zajišťována krátkodobými, střednědo- za hlavní příčinu všech úmrtí. bými a dlouhodobými mechanismy, Nejčastější formou arterikteré ovlivňují např. objem tělních tekutin a krevní tlak. Informace k regu- osklerózy je ATEROSKLERÓZA, při lacím přicházejí do cévního systému které se – i desítky let – ve stěnách cév nervovými vlákny nebo jsou hormo- ukládají usazeniny tukové povahy, vápenaté soli, popř. i zbytky rozpadlých nální povahy. buněk aj. Vznikají cévní ztlustliny – A) krátkodobé mechanismy arteriosklerotické destičky (pláty, Ke krátkodobým mechanismům patří ateromy, z řeckého athere – kaše). tzv. oběhové reflexy, kdy podle úrovně Pozn.: Po rozříznutí cévní ztlustliny dráţdění specifických tlakových recep- z ní obvykle vytéká ţlutá kašovitá hmotorů a chemoreceptorů v srdci, cévách ta – sloţená z téměř čistých esterů choa také prodlouţené míše, dojde k regu- lesterolu. laci krevního tlaku změnami v průtoku V průběhu aterosklerózy dochází krve řádově v sekundách k mnoha reakcím, kdy např. trombocyB) střednědobé a dlouhodobé mety reagují na určitá místa cév, přilnou chanismy k jejich stěnám, uvolňují různé látky Tyto mechanismy působí v rozmezí (např. prostaglandin tromboxan). Do minut aţ hodin a spočívají např. v pře- místa, ve kterém trombocyty „nesunech objemu mezi intravaskulárními správně“ signalizují poškození, migrují a extravaskulárními tekutinami nebo makrofágy – dochází k jejich aktivizav působení antidiuretického hormonu ci a po určité době k jejich rozpadu. a aldosteronu, ovlivňujících objem těl- Látky, uvolňované z rozpadajících se ních tekutin a produkci moči (viz kapito- makrofágů, „přitahují pozornost“ dalla 9) aj. ších makrofágů. Celý komplex mechanismů obrany proti “nesprávně“ ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 STRANA 201 5 FYZIOLOGIE CÉVNÍHO SYSTÉMU A TĚLNÍCH TEKUTIN signalizovanému poškozenému místu cévy se dále prohlubuje. Dochází ke zmenšování průsvitu tepny a omezování přítoku krve do jí zásobovaného orgánu. Mezi rizikové faktory, které zvyšují pravděpodobnost arteriosklerózy a následného infarktu, patří např. obezita, vysoký krevní tlak – hypertenze, kouření, nedostatek fyzické aktivity, některé stresory – emoční vypětí (viz také kapitola 7), zvýšená hladina cholesterolu v potravě a následně v krvi ale také některé virové nebo bakteriální infekce aj. Nejčastěji jsou postiţeny koronární tepny, vnitřní krkavice a na ně navazující tepny. Jestliţe je omezován průtok krve do srdečního svalu, hovoříme o ischemické chorobě srdeční. Příznakem moţného budoucího váţnějšího postiţení je bolest na hrudi – angina pectoris, která je vyvolána nedostatečným zásobením buněk kyslíkem. Podobně jako při skutečném poškození nebo zánětu – vzniká při ateroskleróze krevní sraţenina. Pokud sraţenina přetrvává uvnitř cévy, která zevně nejeví známek poškození – označujeme ji jako TROMBUS. Trombus je častou příčinou úplného ucpání zúţeného místa tepny. V případě ucpání srdeční tepny člověk zpravidla pociťuje zničující bolest v oblasti srdce (tzv. akutní infarkt myokardu). Pokud dojde k ucpání tepny zásobující některou část mozku (mozek) vzniká mozková mrtvice. a kyslíkem). Po spotřebování ATP (i substrátů pro jeho tvorbu) přestávají fungovat iontové pumpy a všechny procesy závislé na energii ATP. Aktivní transport látek je zastaven, ale do buněk pasivně pronikají a naopak z buněk unikají látky, které u ţivých buněk transportovány nejsou. Uvnitř buněk se hromadí kyselina mléčná a v kyselém prostředí aktivované lyzosomální enzymy rozkládají buněčný obsah, postupně se zastavují klíčové metabolické dráhy a následuje buněčná smrt. Jde–li o poškození menšího rozsahu, je poškozené místo vyplněno (nahrazeno) vazivem, a např. činnost srdce jako celku není přerušena. Při větším poškození končí infarkt myokardu nebo mozková mrtvice smrtí postiţeného. Proti právě popsaným neţádoucím reakcím existují určité reparační mechanismy (např. endotelové buňky produkují prostacyklin, který působí proti přilnavosti trombocytů a rozšiřuje cévy), ale celkově dojde u všech orgánů, do kterých směřují postiţené cévy, k váţným poruchám jejich činnosti, coţ je v konečném důsledku častou příčinou úmrtí. Jestliţe se trombus v cévě utrhne a putuje cévním řečištěm, označujeme ho jako EMBOL (EMBOLUS, VMETEK). Dalším postiţením cév bývají vakovitá rozšíření (varixy, křečové ţíly) na povrchových ţílách dolních končetin. Pozn. Určitým typem křečových ţil jsou také hemoroidy. V případě infarktu (zastavení průPři ucpání ţíly (cévy) nebo poruše toku krve) odumírají buňky, které pře- výţivy na kůţi dochází k odumírání staly být zásobovány krví (ţivinami STRANA 202 ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 5 FYZIOLOGIE CÉVNÍHO SYSTÉMU A TĚLNÍCH TEKUTIN a rozkladu určité části tkáně (tzv. bér- dostává ještě v kapilární síti zpět cový vřed). do cévního systému. Zbývající přibliţRelativně časté jsou také vrozené ně jen 1/10 objemu se do cévního syssrdeční vady (jedna vada asi na 150 tému vrací přes lymfatické cévy. narozených dětí). 5.4 Fyziologie krve KREV tvoří 5(7) – 10 % tělesné hmotnosti organismu. Dospělé ţeny mají průměrně 4,5 – 5 l krve a muţi 5 – 6 l krve. Hlavními sloţkami krve jsou KREVNÍ PLAZMA a KREVNÍ ELEMENTY. Krevní plazma obsahuje 91 aţ 93 % vody a 7 – 9 % organických i anorganických látek více neţ 100 různých druhů. V krvi celkem (včetně krvinek) je přibliţně 70 – 80 % vody a 20 – 30 % sušiny. Jedno procento anorganických látek tvoří soli. Plazma obsahuje nejvíce chloridu sodného (NaCl) a uhličitanu sodného (Na2CO3). Z minerálních látek je v krvi důleţitý obsah vápníku, fosforu, ţeleza, jódu a dalších látek. Pozn.: Uvedený objem krve se Pozn.: KREVNÍ SÉRUM je krevmění např. při vypití většího mnoţství tekutin, při ztrátě tekutin pocením, ní plazma bez fibrinogenu (faktoru I), v případě pravidelné namáhavé fyzické protrombinu (faktoru II), faktorů VIII a XIII, které byly spotřebovány při srápráce aj. ţení krve (např. fibrinogen se změnil na fibrin a stal se součástí sraţeniny – hemostatické zátky). 5.4.1 Krevní plazma KREVNÍ PLAZMOU nazýváme tekuté sloţky krve – po odečtení objemu krevních elementů a zejména červených krvinek (tj. tzv. hematokritu), neboť ostatní buněčné sloţky krve mají zanedbatelný objem. Krevní plazma není pouze transportním prostředím pro látky, ale díky svému sloţení přímo zajišťuje řadu – pro organismus – nezastupitelných funkcí (konkrétní funkce vyplývají z dále uváděných látek a „obecných“ funkcí tělních tekutin uvedených v úvodu této kapitoly). Předpokládá se, ţe aţ 70 % objemu plazmy v cévách se vyměňuje za jednu minutu s intersticiální tekutinou. Přibliţně 9/10 tohoto objemu se Z organických látek jsou součástí krevní plazmy především bílkoviny (64 – 82 g/l séra): ALBUMINY (55 – 65 % celkového objemu bílkovin krevního séra), vznikají v játrech v mnoţství přibliţně 17g/24 hod. Albuminy mají velký podíl na udrţování homeostázy – zadrţují vodu v krvi (udrţují objem plazmy), uplatňují se jako přenašeče kovů, vitaminů (vitamin A), enzymů i některých hormonů (např. T3 a T4 štítné ţlázy, kdy vazba těchto hormonů na albuminy zabraňuje jejich rychlému vyloučení z těla, podobným způsobem jsou transportovány také estrogeny) ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 STRANA 203 5 FYZIOLOGIE CÉVNÍHO SYSTÉMU A TĚLNÍCH TEKUTIN GLOBULINY ALFA A BETA (35 – 38 % všech bílkovin), vznikají rovněţ v játrech (přibliţně 5g/24 hod.) a také ve specializovaných buňkách obranného systému organismu. GAMA–GLOBULINY vznikají v plazmatických buňkách a lymfatické tkáni Příklady významu globulinů: zúčastňují se imunitních obranných reakcí, GAMA–GLOBULINY jsou IMUNOGLOBULINY = PROTILÁTKY transportují látky, např. v krevní plazmě cholesterol navázaný na alipoproteiny, ţelezo navázané na transferin, měď na ceruloplazmin, hormon kortizol na transkortin, vitamin B12 na transkobalamin atp. uplatňují se při sráţení krve, řada faktorů krevní sráţlivosti patří také mezi α a β–globuliny regulují některé funkce , např. do skupiny α –globulinů patří molekuly, které v krvi přeměňují neaktivní angiotenzinogen na angiotenzin FIBRINOGEN, (5 – 7 % všech bílkovin), vzniká v játrech a uplatňuje se při zástavě krvácení BÍLKOVINY KOMPLEMENTU, (přibliţně 1 % celkového počtu bílkovin krevního séra), podílejí se na obraně organismu před cizorodými látkami Pozn. Komplement je proteolytický systém krevní plazmy – podobně jako systémy sráţení krve nebo náSTRANA 204 sledné odstraňování jiţ nepotřebné hemostatické zátky. Bílkoviny krevní plazmy se podílejí na udrţování normálního pH krve, mohou být štěpeny při nedostatku energie (hladovění) a mají i další funkce (viz dále v textu, např. kininy – kapitola 9.9.5) Nepostradatelnou látkou plazmy je GLUKÓZA. Normální koncentrace glukózy v krvi člověka (glykémie) je 3, 6 – 5, 9 mmol/l krve (viz dále kapitola 4). Dalších metabolitů a látek, prokazatelných v krevní plazmě, jsou desítky a patří k nim amoniak, močovina, kyselina močová, aminokyseliny, bilirubin, laktát, pyruvát, citrát, volné mastné kyseliny, lipidy, fosfolipidy a triacylglyceroly (normální mnoţství tuků – lipemie – je 4 – 10 g/l), kreatin, kreatinin, imunoglobuliny, cholesterol, ionty (např. Na+, Cl–, K+, Ca2+, HCO3–, HPO42–, H2PO4– aj.), vitaminy, enzymy, hormony a další látky. V krevní plazmě je rozpuštěno určité mnoţství kyslíku i oxidu uhličitého. Kromě toho při transportu CO2 vznikají a zanikají ionty HCO3–, které se – společně s fosforečnany, hemoglobinem a některými bílkovinami – uplatňují jako nárazníkové systémy, které udrţují NORMÁLNÍ pH plazmy 7, 4+0, 04. Další informace o vlivu nárazníkových mechanismů (pufrů) na pH krve – viz kapitola 6. ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 5 FYZIOLOGIE CÉVNÍHO SYSTÉMU A TĚLNÍCH TEKUTIN 5.4.2 Krevní elementy KREVNÍ ELEMENTY jsou: KRVINKY ČERVENÉ (ERYTROCYTY) BÍLÉ (LEUKOCYTY). KREVNÍ DESTIČKY Krevní destičky (TROMBOCYTY) nejsou buňky, ale jen části velkých buněk (megakaryocytů). Vzhledem k tomu nehovoříme obecně o krevních buňkách, ale o elementech. Krevní elementy muţe tvoří 44 – 45 % objemu krve (u ţeny 38 – 48 %). Přibliţně 95 – 99 % krevních elementů představují erytrocyty. Jestliţe vyjádříme objem erytrocytů v procentech základu celého objemu krve, získáme tzv. HEMATOKRIT. Obvyklá hodnota hematokritu muţe 44 (47) + 5 % a ţeny 39 (42) + 4 (5) % – vyjadřuje, kolik procent mají v krvi erytrocytů. U novorozenců je hematokrit vyšší – 45 aţ 60 %. A) Červené krvinky (erytrocyty) a) Struktura, počet a funkce erytrocytů Erytrocyt savce má tvar bikonkávního (tj. dvojstranně zploštělého) disku a o jednu třetinu větší povrch – ve srovnání s koulí o stejném průměru. Disk je rovněţ vhodnějším tvarem při protlačování krvinek nejtenčími kapilárami. Tloušťka krvinky člověka je přibliţně 2 mikrometry a její průměr je 6, 7 – 7, 7 mikrometru, coţ např. znamená, ţe na úsečku dlouhou 1 mm bychom mohli jako mince poloţit 130 aţ 150 krvinek vedle sebe. Povrch všech erytrocytů v těle člověka je aţ 2000 krát větší neţ povrch těla a je udáván v tisících metrech čtverečných (např. 3800 m2). Krvinky ve vlásečnicích mají však povrch přibliţně jen 130 m2. Funkční červené krvinky jsou odolné vůči ohybům a deformacím. Současně jsou však citlivé na osmotické hodnoty prostředí, silné třepání, působení chemických látek (např. benzén a jiná rozpouštědla; hadí, rostlinné a bakteriální jedy) a působení ultrazvuku. Při působení těchto škodlivých faktorů dochází k praskání červených krvinek a vylévání jejich obsahu (tzv. HEMOLÝZA). K výraznému poškození (zničení) erytrocytů dojde (by došlo) také při nekompatibilní transfúzi krve. Zralá červená krvinka savců je POČET ERYTROCYTŮ v krvi bezjaderná, bez ribozómů a mitochondrií – velmi zjednodušeně lze říci, ţe člověka se mění např. podle pohlaví, Ţena má průfunkční červená krvinka savce je „va- nadmořské výšky apod. 12 měrně 3, 8 – 4, 8.10 erytrocytů v litru kem naplněným hemoglobinem“. krve (tj. 3, 8 – 4, 8 miliónu v 1 mm3 Pozn.: Erytrocyty ryb, obojţivel- krve). Muţ má 4, 3 – 5, 4.1012 erytroníků a ptáků mají jádro. cytů v litru krve, coţ je 4, 3 – 5, 4 miNěkteří bezobratlí ţivočichové liónu v 1 mm3 krve. nemají krevní barvivo v buňkách, ale Pozn.: 1012 je bilion. Slepice mají volně v plazmě (např. řada měkkýšů). přibliţně 3 biliony, prasata 7 bilionů, ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 STRANA 205 5 FYZIOLOGIE CÉVNÍHO SYSTÉMU A TĚLNÍCH TEKUTIN koně 10 bilionů a kozy dokonce 13 bi- B) lymfoidní kmenové buňky lionů krvinek v litru krve. lymfoblasty → kmenové B–lymfocyty a T–lymfocyty, podKlíčovou funkcí červených krléhající dalším diferenciacím vinek je transport kyslíku a také oxidu uhličitého a hemoglobin se uplatňuHotové krevní elementy procháje také jako pufr (zachycuje nebo zejí z místa vzniku do krve (není–li jeuvolňuje H+ ionty). Erytrocyt je na jich vznik narušen např. nemocí). transport kyslíku (i CO2) specializován vysokým obsahem hemoglobinu (v kaţdé krvince je přibliţně 300 mili- c) Erytropoeza ónů molekul hemoglobinu). Tvorba červených krvinek proStruktura a hlavní funkce hemoglobi- bíhá u savců od 2. aţ 3. týdne uvnitř raných cév mezodermu na povrchu nu byly již popsány (viz kapitola 3). ţloutkového vaku, od 6. týdne v játrech, od 12. týdne ve slezině a od 20. b) Hematopoeza (hemopoeza) týdne v kostní dřeni, která zůstává i HEMATOPOEZOU nazýváme v dospělosti hlavním místem erytropotvorbu krevních elementů. Máme–li na ezy. Pro vznik krvinek je nutná dostamysli pouze tvorbu červených krvinek tečná syntéza HEMOGLOBINU, která – hovoříme o erytropoeze, obdobně – vyţaduje přítomnost aminokyselin, leukopoeza je tvorba bílých krvinek nutných k syntéze globinu a přítoma tvorba krevních destiček trombopo- nost ţeleza pro syntézu hemu. Dále eza. Všechny krevní elementy se vyví- jsou potřebné např. vitaminy (B12, kyjejí a diferencují ze společného zákla- selina listová), Cu a Co. Pokud není du. Tímto společným základem jsou dostatek některých látek nebo je poruv dospělosti HEMOCYTOBLASTY šen mechanismus tvorby erytrocytů, KOSTNÍ DŘENĚ – tzv. zárodečné obsahují erytrocyty sníţené mnoţství buňky krevních řad – jsou to NEDI- hemoglobinu a vzniká chudokrevnost FERENCOVANÉ PLURIPOTENTNÍ (tzv. ANEMIE). Příčinou můţe být ta(multipotentní, totipotentní) HEMA- ké ztráta krve. TOPOETICKÉ KMENOVÉ BUŇKY. Buňky erytrocytů se uvolňují jako buňky obsahující jádro. U člověka jáZ hemocytoblastů se diferencují: dro vymizí v průběhu 7 dnů. Zralá A) myeloidní kmenové buňky funkční červená krvinka člověka je jiţ proerytroblasty → erytroblasty → bezjaderná a ţije 100 – 120 dní. Za tu→ retikulocyty → erytrocyty to dobu urazí v krevním řečišti dráhu myeloblasty → progranulocyty → více neţ 1000 km. Kaţdou vteřinu se → myelocyty → granulocyty do krevního oběhu dospělého člověka monoblasty → monocyty uvolňuje 2,5 aţ 3 miliony nových ery(a dále makrofágy) trocytů (z nichţ kaţdý obsahuje při megakaryoblasty → megakaryo- bliţně 300 milionů molekul hemoglocyty →trombocyty binu) a stejný počet zaniká. STRANA 206 ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 5 FYZIOLOGIE CÉVNÍHO SYSTÉMU A TĚLNÍCH TEKUTIN Opotřebované červené krvinky zanikají a jsou pohlceny buňkami MMS (viz monocyto–makrofágový systém, kapitola 7). Přibliţně aţ 90 % opotřebovaných erytrocytů se odbourává ve slezině (zbývajících 10 % erytrocytů se spontánně rozpadá uvnitř cév). Stárnoucí krvinka ztrácí postupně pruţnost a je tím zbavována moţnosti procházet tenkými kapilárami ve slezině. Kromě toho dochází ke změnám v povrchové biomembráně červených krvinek –objevuje se v ní antigen stárnoucích buněk (SCANT), který vzniká přeměnou existující určité membránové bílkoviny erytrocytu, coţ vyvolává zvýšenou pozornost makrofágů (mohou rovněţ vyvolat rozpad nefunkčního, podezřelého erytrocytu). Degradace hemoglobinu Hemoglobin je – z opotřebovaných a rozpadlých erytrocytů – uvolněn a rozštěpen na GLOBIN a HEM. Globin můţe být dále rozloţen aţ na aminokyseliny. Hem můţe být rozloţen aţ na ţelezo, oxid uhličitý a biliverdin. Ţelezo je navázáno na transferin a znovu vyuţito. Biliverdin je přeměňován enzymem biliverdinreduktáza na BILIRUBIN (ŽLUČOVÉ BARVIVO). Bilirubin z krevního séra, zachycený v jaterních buňkách (hepatocytech), je v oblasti endoplazmatického retikula vázán na kyselinu glukuronovou a prochází ţlučovodem se ţlučí. Část bilirubinu je bakteriálními enzymy v tlustém střevě přeměňována na tmavší urobilinogen, který je zpětně vstřebáván portálním systémem a můţe opět slouţit k syntéze hemu (nebo být v ledvinách přeměňován na ţlutý urobilin). Z části urobilinogenu současně vzniká (činností bakterií ve střevech) sterkobilinogen a dále oxidací sterkobilin, který se podílí se na hnědočerveném zbarvení stolice. Při nadměrné přítomnosti produktů rozpadu hemoglobinu v těle můţe docházet k jejich ukládání např. v kůţi nebo očním bělmu (= ŽLOUTENKA). Příčinou ţloutenky mohu být: a) poruchy ţlučníku, b) poruchy činnosti jater (např. virového původu), c) nadměrný rozpad erytrocytů (např. novorozenecká ţloutenka asi u jedné třetiny novorozenců, vzniká rozpadem aţ 2 milionů erytrocytů v 1 mm3 krve) – viz také 2.11 Pozn.: Barevné změny metabolických přeměn hemu lze pozorovat také na modřinách. d) Sedimentace krve Jestliţe zabráníme sráţlivosti krve (např. přidáním protisráţlivých látek), dojde k usazování krevních elementů. Rychlost usazování a mnoţství usazených buněk – SEDIMENTACI – je moţné měřit, pokud je krev umístěna ve vhodné nádobě. Měříme výšku sloupce sedlých buněk. Zdravý muţ má rychlost sedimentace 2 – 5 (3 – 6) mm/h a zdravá ţena 3 – 8 (8 – 10) mm/h. SEDIMENTACE KRVE je vyu- ţívána jako charakteristika infekčního a zánětlivého onemocnění. Při těchto typech onemocnění dojde ke zrychlení sedimentace, coţ zjistil jiţ v roce 1921 Robin Fahraeus. Pozn.: Příkladem poruchy erytrocytů můţe být srpkovitá anemie, při ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 STRANA 207 5 FYZIOLOGIE CÉVNÍHO SYSTÉMU A TĚLNÍCH TEKUTIN které heterozygoti s vadnou alelou maJsou přichycené pomocí specijí v těle přibliţně 40 % hemoglobinu fických adhezních molekul (HbS), který je odlišný od HbA. U HbS (např. selektin, integrin aj.) jsou globinové řetězce alfa normální a k endotelu. Adhezní molekuly řetězce beta mají na 6. pozici místo dovolují pohyb přichycené krglutaminu – valin. V těle existují krvinvinky na principu kontaktu „suky podivných protáhlých a prohnutých chého zipu“. tvarů. Zajímavé je, ţe mají niţší obsah – bílé KRVINKY CIRKULUJÍCÍ K+ iontu, který nevyhovuje parazitům Jsou volně unášené krví. Plasmodium sp., coţ vysvětluje, proč Pozn.: Při počítání krvinek pod jsou lidé s „nenormálními“ erytrocyty mikroskopem na biologickém preparáčasto odolní vůči malárii. tu krevního nátěru zjistíme pouze počet cirkulujících bílých krvinek. Bílé krvinky jsou schopné DIAPEDÉZY (tj. mají schopnost pronikat a) Počet a funkce leukocytů mimo uzavřený systém cév). V růzBÍLÉ KRVINKY (LEUKOCY- ných částech těla se poté setkáváme TY) se od erytrocytů liší morfologicky, s necirkulujícími – z nich odvozenými počtem, metabolismem, funkcemi, – specializovanými skupinami buněk. délkou ţivota i rozmístěním v orgaK dalším vlastnostem bílých krnismu. vinek a vlastnostem z nich odvozených Hlavní funkcí bílých krvinek je buněk patří schopnost CHEMOTAXE obrana proti "cizorodým materiálům". a TIGMOTAXE. Chemotaxí rozumíZpůsob obrany je v podstatě dvojí. me schopnost aktivního pohybu bílé Prvním ze způsobů obrany je fagocy- krvinky určitým směrem, např. k baktóza. Druhým způsobem je tvorba vol- terii, kdy se krvinka pohybuje pozitivných protilátek nebo senzibilizovaných ně chemotakticky za produkty metabolymfocytů (viz kapitola 7). lismu bakterie nebo látkami, produkoPOČET BÍLÝCH KRVINEK je vanými jinými bílými krvinkami (např. 4 – 9.109/l krve (tj. 4000 – 9000 leuko- T–lymfocyty), které jiţ jsou v kontaktu cytů v jednom milimetru krychlovém s antigenem. Navigaci zajišťují různé krve). Novorozenci mají ve stejném chemické látky – CHEMOKINY ze objemu krve aţ dvojnásobný počet bí- skupiny cytokinů. Tigmotaxe je lých krvinek. schopnost pohybové reakce krvinky na Bílé krvinky jsou u dospělého dotyk, schopnost přilnavosti k cizoročlověka přítomné v různých místech dým povrchům a další reakce (viz těla. Větší počet jich najdeme podrobněji v kapitole 7). B) Leukocyty v kostní dřeni, dále volně v řadě tkání a v krvi, kde rozlišujeme: – bílé KRVINKY MARGINUJÍCÍ STRANA 208 ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 5 FYZIOLOGIE CÉVNÍHO SYSTÉMU A TĚLNÍCH TEKUTIN b) Rozdělení bílých krvinek Bílé krvinky byly rozdělovány na GRANULOCYTY a AGRANULOCYTY. Toto tradiční rozdělení bílých krvinek vyplývalo z původních obvyklých způsobů barvení a pozorování mikroskopických preparátů. Přestoţe téměř všechny typy bílých krvinek mají v cytoplazmě grana s různými látkami, u granulocytů dojde obarvením k jejich výraznému zviditelnění. Kromě viditelných gran mají granulocyty více segmentované jádro. GRANULOCYTY nazýváme NEUTROFILY, EOZINOFILY a BAZOFILY. AGRANULOCYTY mají cytoplazmu bez viditelné výrazné granulace, mají celistvé jádro a vznikají v lymfatických uzlinách a ve slezině. Rozdělujeme je na MONOCYTY a LYMFOCYTY. b 1) Neutrofilní granulocyty NEUTROFILY vznikají v kostní dřeni a představují přibliţně 50 – 70 % všech bílých krvinek. Mají nejvíce členěné jádro, ţijí 1 – 5 dní (přitom v krvi setrvávají méně neţ 15 hodin). Neutrofilní granulocyty vykazují značnou schopnost diapedézy a mobility. Produkují enzym lysozym a cizorodé látky ničí převáţně fagocytózou. Jsou nejdůleţitějším funkčním nositelem nespecifických mechanismů obranného systému organismu (viz kapitola 7). mohou rovněţ likvidovat fagocytózou. V případě potřeby mohou produkovat sekrety a jimi ničit některé parazity. Rovněţ se zapojují jako první do alergických reakcí (spouštějí alergickou reakci). b 3) Bazofilní granulocyty BAZOFILY mají nejméně členě- né jádro, obsahují a uvolňují histamin (tzn. uplatňují se např. při zánětu) a heparin (tj. inhibují krevní sráţlivost). Ţijí v krvi asi 12 hodin a je jich maximálně 1 % z celkového počtu leukocytů. b 4) Lymfocyty (imunocyty) LYMFOCYTY jsou druhé nejpo- četnější bílé krvinky [20 – 30 (45) % všech lymfocytů] a současně nejmenší bílé krvinky. Jsou schopné provádět améboidní pohyby, ale ne fagocytózu. Mohou vystupovat a zpětně vstupovat do krve – objevují se v mízních i krevních cestách a téměř ve všech tkáních. Rozlišujeme: T–LYMFOCYTY (T–BUŇKY) B–LYMFOCYTY (B– BUŇKY) NULL–lymfocyty (nulové buňky) Všechny tři typy hrají hlavní roli v systému imunity. B–lymfocty (po aktivaci) produkují protilátky. U dospělých savců jsou výchozí typy lymfocytů uvolňovány do krve (těla) z červené kostní dřeně, ale proliferují a funkčně se nastavují zpravidla v lymfatických tkáních. b 2) Eozinofilní granulocyty Pozn.: T–lymfocyty byly studováEOZINOFILY představují při- ny v brzlíku (Thymu), B–lymfocyty bliţně 1 – 6 % všech bílých krvinek, ve Fabriciově burse (Bursa Fabricii). Podrobnější rozdělení lymfocytů a jejich jsou podobné předcházejícím, ţijí přifunkce jsou uvedeny v kapitole 7. bliţně 6 – 12 dní. Cizorodé materiály ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 STRANA 209 5 FYZIOLOGIE CÉVNÍHO SYSTÉMU A TĚLNÍCH TEKUTIN jsou součástí epitelu sliznic (např. střev), kdy některé jejich výběţky moMONOCYTY a z nich transforhou zasahovat aţ do lumen střeva. mované MAKROFÁGY jsou největšíKromě jiţ uvedeného, monocyty mi bílými krvinkami. V krvi nejčastěji setrvávají několik hodin aţ dní. Mono- mají sekreční funkce – produkují některé interferony (viz 7. 6. 4 D), tj. bílcyty: o mají schopnost fagocytovat různé koviny – glykoproteiny, které jiţ běcizorodé částice a vetřelce (např. hem několika hodin, po průniku viru bakterie) a dokonce i některé zmu- do organismu, zabraňují jeho mnoţení. Jsou schopné produkovat i další různotované eukaryotické buňky o jsou senzory specifické imunity, rodé biologicky aktivní látky (např. řady E zachycují antigenní signály a dále prostaglandiny a erytropoetin) – viz dále také 7. 6. 4. s nimi pracují Pozn.: Rozdělení "profesionálJedním z důsledků fagocytózy a likvidace cizorodých struktur je vy- ních" fagocytujících buněk provedl jiţ stavení (zařazení, promítnutí) typické I. I. Mečnikov, který rozlišil MIKROčásti cizorodých antigenních struktur FÁGY a MAKROFÁGY. do vlastní povrchové cytoplazmatické Rozlišujeme: membrány monocytu nebo makrofága mikrofágy – neutrofilní a eosinofil– odtud termín BUŇKY NABÍZEJÍCÍ ní granulocyty ANTIGEN nebo antigen–prezentující makrofágy krve, tj. volné nebo buňky (APC). Na jejich povrchu prev cévách fixované monocyty zentované (vystavené) cizorodé struk- makrofágy tkání, buňky – diferentury (antigeny nebo jejich části) jsou cované z monocytů, na jiných mísaktivujícím signálem pro určité skupitech neţ v cévním řečišti. Známé ny T–lymfocytů, které dále účinně stijsou: mulují B–lymfocyty k produkci protio alveolární makrofágy v plicích látek namířených přímo proti přesně o Kuppferovy buňky v játrech definovaným – na počátku fagocytoo mikroglie v mozku vaným – strukturám (viz dále více o histiocyty (tj. mononukleární b 5) Monocyty v kapitole 7) Pozn.: Kromě monocytů jsou nejúčinnějšími APC buňkami (z monocytů se diferencující) dendritické buňky (DC, dendritic cells) s typickým velmi členitým tvarem. Např. folikulární dendritické buňky (FDC, folicular dendritic cells) najdeme v lymfatických uzlinách. FDC nepatří mezi bílé krvinky, ale mají schopnost na svém povrchu dlouhodobě uchovávat antigeny. Dendritické buňky (jejich dendrity) STRANA 210 buňky se společným původem, morfologií i funkcemi) v pojivové tkáni o mesangiální buňky v ledvinách aj. Všechny makrofágy (včetně mikrofágů) jsou schopné fagocytózou likvidovat (nebo se na likvidaci podílet) cizorodé materiály, mikroorganismy, vlastní podezřelé buňky, odumřelé části buněk a tkání. Cizorodé materiály ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 5 FYZIOLOGIE CÉVNÍHO SYSTÉMU A TĚLNÍCH TEKUTIN makrofágy rozpoznávají membránovými receptory s určitým uspořádáním funkčních skupin různých aktivovaných látek (např. IgG). Podrobněji: viz kapitola 7 a také kapitola 1. c) Leukopoeza LEUKOPOEZA je tvorba zralých nický i látkový. Destičky také mohou na svůj povrch vázat různé látky. Krevní destičky vznikají v červené kostní dřeni jako odštěpky velkých buněk – MEGAKARYOCYTŮ (nejsou to tedy buňky, ale pouze části buněk). Z jednoho megakaryocytů můţe být odštěpeno aţ 5000 destiček. Regulujícím faktorem pro vznik destiček je hormon TROMBOPOETIN, vznikající v ledvinách (platí: čím více hormonu – tím více destiček). bílých krvinek. U embryí probíhá zejména v játrech, slezině, thymu a lymfatických uzlinách. Při narození má novorozenec 18 – 20.109 leukocytů POČET DESTIČEK v lidské krvi v litru krve (tj. přibliţně dvakrát více je 250 – 500.109/l krve (tj. 250 000 – neţ v dospělosti). 500 000 v 1 mm3). Přibliţně jedna třeU dospělých lidí je místem tvorby tina tohoto počtu je ve slezině a dvě leukocytů převáţně červená kostní třetiny normálně cirkulují v krvi tělem dřeň. Produkce granulocytů a monocy- v neaktivní formě. Délka ţivota destitů je závislá na přítomnosti PROTEI- ček je 5 – 9 (12) dní. Destičky obsahují NU GM–CSF (granulocytic macro- malé mitochondrie a bohaté enzymafage–colony stimulating faktor, granu- tické vybavení. lopoetin). Protein GM–CSF mohou ve velkém mnoţství produkovat např. V destičkách najdeme: denzní granula (skladovací granuaktivované lymfocyty. la) s obsahem převáţně neproteinoPři onemocnění LEUKÉMIÍ dových látek (např. serotonin, Ca2+, chází k bujení bílých krvinek a jejich ADP, ATP apod.) vyplavování v nezralých formách. alfa–granula, obsahují směs sekretovaných proteinů včetně destičkového faktoru č. 4, coţ je antagonisC) Krevní destičky ta heparinu, významný při hojení poranění. Dále obsahují destičkový (trombocyty) růstový faktor (PDGF) s chea) struktura, počet a funkce destiček motaktickými účinky a jiné destičTROMBOCYTY jsou bezbarvé kové faktory a bezjaderné okrouhlé disky o průměru specifické glykoproteiny, jsou za2 – 4 mikrometry a tloušťce 0, 5 – budovány do povrchové membrány 1 mikrometr. Jejich tvar je udrţován a vytvářejí aktivní „plášť“ na pospecifickými mikrotubuly. vrchu destičky. V povrchové biomembráně jsou lokalizovány speciKREVNÍ DESTIČKY mají výfické fosfolipidy (tzv. destičkový znamný podíl na zástavě krvácení tromboplastický faktor č. 3). (hemostázi) – jedná se o podíl mecha©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 STRANA 211 5 FYZIOLOGIE CÉVNÍHO SYSTÉMU A TĚLNÍCH TEKUTIN cytoplazmu s buněčnými organelami (např. mitochondrie, lyzosomy) a různými látkami (např. aktin a myozin) Uvnitř destičky je rovněţ zřetelný tzv. denzní tubulární systém, coţ je zbytek drsného endoplazmatického retikula (s obsahem Ca2+ a enzymů pro syntézu metabolitů kyseliny arachidonové). D) Hemostáza HEMOSTÁZOU rozumíme pro- cesy, vedoucí k zastavení krvácení při poškození cév. Nejedná se vţdy o úrazy, ale také o různá, téměř kaţdodenní, drobná "provozní" poškození kapilár i menších cév. Při poranění cévy: dojde ke změnám v buňkách poškozené tkáně, buňky poškozené tkáně produkují specifické látky, např. faktor III, viz dále, z poškozených buněk vytéká jejich obsah dojde k nenormálnímu obnaţení vláken kolagenu, která jsou součástí stěny cévy (kolagen v poškozeném místě připomíná „třepící a rozplétající se ocelové lano“) ZÁSTAVA KRVÁCENÍ předsta- tečnosti, které se týkají procesů zástavy krvácení. Pro efektivní zastavení krvácení je nutná souhra tří hlavních kroků: 1) vasokonstrikce cév („cévní křeč“) v místě poranění, omezení průtoku krve poškozeným místem působením sympatiku a hormonů 2) aktivita krevních destiček (tzv. primární hemostáza) v místě poranění, povrchové receptory reagují s obnaţeným (změněným) kolagenem cévní stěny. Dochází k přichycování (adhezi) destiček ke stěně cévy v místě poškození (reakce je obdobná na povrchu i uvnitř těla). Mění se propustnost povrchové biomembrány destiček pro ionty Ca2+, které pronikají dovnitř destiček a aktivizují kontraktilní bílkoviny. Přichycené destičky mění činností vlastních kontraktilních bílkovin tvar na kulovitý s povrchovými vypouklinami a výběţky. Následuje uvolňovací reakce (tzv. degranulace), při které se obsah granul destiček vylévá do okolí destičky. Tato reakce je dále stimulována trombinem a spolu s různými jinými látkami je uvolňován také ADP, který působí jako "svolávací signál" pro další destičky. vuje značně komplikovaný sled dějů a reakcí. K zastavení krvácení z kapilár stačí činnost krevních destiček, naopak krvácení z velkých cév nezastaví ani celý komplex reakcí a jsou nezbytné 3) procesy sráţení krve – rozvoj akúkony první pomoci (např. tlakový obtivity trombocytů a plazmatických vaz). faktorů krve (tzv. sekundární hemostáza) – viz dále v této kapitole Vzhledem ke značné komplikovanosti a provázanosti jednotlivých dějů uvedeme jen některé důleţité sku- STRANA 212 ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 5 FYZIOLOGIE CÉVNÍHO SYSTÉMU A TĚLNÍCH TEKUTIN Obr. č. 15: Schéma vzniku některých specializovaných buněk červené kostní dřeně, krve a tkání z multipotentních kmenových buněk červené kostní dřeně – hemocytoblastů (upraveno podle více autorů) V místě poškození cévy se po- Dochází k jejich AGREGACI (shluko- stupně hromadí další krevní destičky. vání) a jsou aktivovány receptory pro ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 STRANA 213 5 FYZIOLOGIE CÉVNÍHO SYSTÉMU A TĚLNÍCH TEKUTIN fibrinogen, který se později – v pří- římskými číslicemi (aktivní faktory tomnosti dvojmocných kationtů – váţe jsou označovány římskou číslicí na agregované destičky. a malým písmenem a). Aktivátory agregace destiček jsou tromboxan A2 (TxA2), adrenalin, serotonin, ADH a imunitní komplexy – v místech zánětů a průniku infekce do organismu je z aktivovaných makrofágů a jiných buněk uvolňován faktor aktivující destičky (PAF). Tromboxan A2 a PAF působí vasokonstrikčně (podobně jako endotelin 1 – viz také 9.9.7). Kromě aktivátorů existují také inhibitory agregace destiček k cévní stěně Jejich vlivem, mimo jiné, např. klesá koncentrace Ca2+ v destičkách a stoupá koncentrace cAMP. Inhibitorem mohou být různé látky (např. aspirin), ale nejúčinnějším inhibitorem je prostacyklin (PGI2) uvolňovaný z cévního endotelu, který (stejně jako NO, tj. oxid dusnatý nebo také jinak faktor EDRF) brání agregaci destiček v cévách s normálním nepoškozeným endotelem. PGI2 i NO působí vasodilatačně. V následujícím přehledu je vţdy uvedeno označení faktoru římskou číslicí, místo syntézy, NÁZEV FAKTORU a jeho nejčastější synonyma: I, játra, FIBRINOGEN Ia, poškozené místo, FIBRIN II, játra, PROTROMBIN IIa, plazma, TROMBIN III, poškozená tkáň, TKÁŇOVÝ TROMBOPLASTIN, Destičky se v poškozeném místě postupně rozpadají a splývají. Faktory krevní sráţlivosti fosfolipoproteiny, uvolňované z poškozených buněk IV, běţný v těle, IONT Ca2+ V, játra, PROAKCELERIN, AC– globulin, labilní faktor, accellerator globulin, proakcelerin VI, (byl popsán, ale pravděpodobně sráţlivost neovlivňuje) VII, játra, PROKONVERTIN, SPCA, stabilní faktor VIII, játra, VIII. + von WILLEBRANDŮV FAKTOR, vW faktor, prokoagulační faktor VIIIC, antihemofilický faktor A IX, játra, PTK–PLASMA TROMBOPLASTIN COMPONENT, Christmas faktor, antihemofilický faktor B Přeměně fibrinogenu na fibrin X, plazma, STUART–PROVERŮV předchází v krvi řada reakcí. Podstatou FAKTOR těchto reakcí jsou přeměny neaktivních XI, játra, PTA–PLASMA faktorů (látek, proenzymů) na aktivní TROMBOPLASTIN faktory (látky, proenzymy). ANTECEDENT, antihemofilický FAKTORY SRÁŽENÍ KRVE faktor C popsal Wright (1962). Ve snaze sjed- XII, játra, HAGEMANŮV notit mnoţství synonym, byly neaktivFAKTOR ní faktory krevní sráţlivosti označeny STRANA 214 ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 5 FYZIOLOGIE CÉVNÍHO SYSTÉMU A TĚLNÍCH TEKUTIN XIII, poškozené místo, FIBRIN STABILIZUJÍCÍ FAKTOR, Lakiho–Lorandův faktor Z výše uvedeného přehledu je patrné, ţe místem syntézy většiny neaktivních faktorů jsou játra. K syntéze nejméně pěti faktorů je nezbytný vitamin K. 2) VNĚJŠÍ KOMPLEX je aktivován během minut. Název v tomto případě souvisí se skutečností, ţe jednou z prvních reakcí je uvolnění faktoru č. III přímo z poškozené tkáně (došlo k protrţení povrchových cytoplazmatických membrán – protoplazma se vylévá z buněk). Faktor č. III, společně s faktorem K aktivizaci faktorů krevní sráţli2+ vosti dochází aţ v místě poškození č. VII, ionty Ca a faktorem č. V, akv krevní plazmě, ve tkáních a také tivují rovněţ přeměnu faktoru č. X na faktor č. Xa. v trombocytech. Z výše uvedeného vyplývá, ţe se oba komplexy řetězců reakcí „propojuSráţení krve a vznik fibrinu je jí“ v jeden SPOLEČNÝ SYSTÉM výsledkem postupné a komplikované přeměnou neaktivního faktoru X na aktivace jednotlivých faktorů krevní aktivní faktor Xa, který je hlavní přísráţlivosti. činou následné přeměny protrombinu Rozlišujeme vnitřní a vnější ak- (faktoru II) na trombin (faktor IIa). tivační komplex (systém) faktorů Pozn.: Příznivé podmínky pro vya reakcí krevní sráţlivosti, prolínající sokou efektivní účinnost působení fakse při přeměně faktoru X na Xa toru Xa vytváří zejména přítomnost a končící přeměnou protrombinu na faktoru Va, destičkového faktoru 3, trombin: iontů Ca2+ a dalších látek. Při opti1) VNITŘNÍ KOMPLEX je akti- málních podmínkách je komplexem vován během sekund. Název souvisí těchto látek vystupňována přeměna se skutečností, ţe jednou z prvních re- PROTROMBINU na TROMBIN aţ akcí je přímý kontakt povrchové mem- 20 000 krát. brány krevních destiček s obnaţenými Kromě toho aktivované faktory vlákny kolagenu poškozené stěny cé- krevní sráţlivosti plní i jiné funkce vy. Po kontaktu destiček s poškozeným (např. trombin ovlivňuje propustnost místem cévy dojde k přeměně faktoru kapilár v místě poranění nebo zánětu, č. XII na faktor XIIa. Faktor XIIa vy- usměrňuje chemotaxi monocytů atp.). volává přeměnu faktoru XI na faktor TROMBIN v procesech sráţení XIa. Faktor XIa v přítomnosti Ca2+ aktivizuje faktor IX na IXa. Dále opět za krve aktivizuje přeměnu FIBRINOpřispění Ca2+ a dále faktoru VIII, fos- GENU (faktor I) na FIBRIN (faktor folipidů a destičkového faktoru č. Ia). Kromě toho dochází vlivem trom3 dochází k aktivování faktoru č. X binu k přeměně faktoru XIII na faktor XIIIa, který aktivizuje přeměnu fibrinu na faktor Xa. na stabilizovanou fibrinovou síť (nejprve vzniká fibrin polymer a poté ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 STRANA 215 5 FYZIOLOGIE CÉVNÍHO SYSTÉMU A TĚLNÍCH TEKUTIN stabilizovaný fibrin polymer). Vychytáváním fibrinogenu na aktivovaná místa (receptory) agregovaných destiček se dále formují základy hemostatické zátky. Fibrinová síť – společně s destičkami – vytváří HEMOSTATICKOU ZÁTKU, která „definitivně“ uzavírá poškozené místo cévy. uvnitř cév. Tyto látky brání přichycení destiček na stěnu cévy a brání aktivaci faktorů krevní sráţlivosti. Nejdůleţitějším humorálním inhibitorem je plazmatický protein ANTITROMBIN III, který je syntetizován v játrech a je kofaktorem heparinu (zesilujícího účinek antitrombinu III). Tzn., ţe meCelková doba sráţení krve je dicínské podání heparinu je účinné pouze v přítomnosti antitrombinu III. u člověka 4 – 10 minut. Antitrombin III inaktivuje např. faktory IIa, IXa, Xa, XIa, XIIa. Poruchy sráţení krve Pozn.: Je popisován i faktor XIV Při deficitu (chybné proteosynté- (PROTEIN C – proenzym serin– ze) určitých faktorů krevní sráţlivosti proteázy s antikoagulačními účinky) vznikají poruchy krevní sráţlivosti. a jeho kofaktor – protein S. Deficit Tzv. klasická HEMOFILIE TYPU A proteinu C u novorozenců vyvolává le(přibliţně 80 % všech případů) vzniká, tální (smrtící) trombózy. jestliţe chybí faktor VIII. Hemofilie typu B vzniká při deficitu faktoru Sráţlivost krve mohou ovlivňovat č. IX, hemofilie typu C pak při deficitu také různé látky, uvolňované ţivočichy faktoru č. XI. (např. do rány při sání krve). Jedná se např. o HIRUDIN (bílkovina s 65 aminokyselinami) ze slinných ţláz pijavky Regulační mechanismy sráţlivosti lékařské (Hirudo medicinalis) aj. krve Je zřejmé, ţe velký počet faktorů krevní sráţlivosti umoţňuje mnoho Mechanismus rozpouštějící různých moţností pro regulace sraţeninu a změny krevní sráţlivosti. Po určité době, kdyţ hemostatická Kromě výše uvedených aktivizací zátka splnila účel a byl obnoven enprůběhu krevní sráţlivosti, existují ta- dotel cévy, je sraţenina odstraněna enké inhibiční vlivy. Inhibiční vlivy jsou zymatickým štěpením (enzym plasrovněţ komplikované a např. zajišťují, min) fibrinu (fibrinolýzou) a následaby nedocházelo k nekontrolovatelné- ným odstraňováním produktů štěpení mu sráţení krve na jiných neţ poško- z těla – zejména v játrech a buňkami zených místech. Jedním z inhibičních MMS. vlivů je samotné proudění krve, které U ţivočichů obecně zastavují krzřeďuje aktivní faktory. Velmi významné jsou rovněţ soubory molekul vácení podobné mechanismy jako látek, zakotvené na neporušených u člověka. Mechanismy mohou být biomembránách endotelových buněk sloţené ze všech tří sloţek (tj. vasodiSTRANA 216 ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 5 FYZIOLOGIE CÉVNÍHO SYSTÉMU A TĚLNÍCH TEKUTIN latace cév, činnost struktur, podobných trombocytům a sráţlivost krve) nebo mohou systémy působit i odděleně. Obdobnou funkci jako trombocyty mají koagulocyty kruhoústých, ryb, obojţivelníků, plazů i ptáků atp. povrchu jeho molekuly, kdy chemické skupiny, tzv. DETERMINANTY ANTIGENU (např. skupiny NH2 , COOH aj.), "vyčnívají jako antény" z molekuly antigenu. Uspořádání těchto skupin kóduje informaci, která můţe být čtena a analyzována makrofágy a lymfocyty. Antigenní determinantu nazýváme také EPITOP. I jednoduchý antigen má obvykle několik účinných epitopů. Pozn.: Sloţky obranného systému organismu tedy nečtou (nereagují s) celou molePodstatou systému skupinových kulou antigenu, ale reagují právě deantigenů je existence ANTIGENU terminanty antigenu. a PROTILÁTKY (viz také kapitola 7). ANTIGENY přirozené ("vlastní") jsou vţdy přítomnou strukturální nebo funkční součástí těla jedince 5.5.1 Antigeny (např. libovolná bílkovina vlastního těANTIGENY jsou látky (zpravidla la ţivočicha). Konkrétní forma přiromakromolekulární nebo koloidní po- zeného antigenu je závislá na geneticvahy), které mají určitou, obranným ké informaci, kterou jedinec získává od systémem organismu rozpoznatelnou, rodičů (přibliţně polovinu od otce chemickou strukturu a vlastnosti. An- a polovinu od matky). V případě tigeny jsou v těle ţivočicha aktivně krevních skupin máme na mysli rozpoznávány a vyvolávají v něm zejména přítomnost či nepřítomnost tvorbu PROTILÁTEK, tzn. obranné přirozených antigenů zakomponomechanismy v těle tvoří protilátky pro- vaných do povrchových membrán ti případné škodlivé činnosti antigenů buněk a zejména erytrocytů. Variabilia struktur, které antigeny obsahují). ta antigenů (a také protilátek a celých Většina protilátek je zpravidla přítom- jejich systémů) je obrovská. ná a transportována nejprve v krevní Pozn.: Pro dobře definovatelné plazmě – viz kapitola 7. přirozené antigeny (membránové mo- 5.5 Skupinové antigeny Pozn.: Termíny antigen a protilátka jsou součástí zejména specifických (ale i nespecifických) obranných reakcí, které rozlišují vlastní a cizí. Kromě toho existují nespecifické obranné reakce, které odlišují bezpečné a nebezpečné. lekuly) např. na povrchu bílých krvinek je pouţíváno mezinárodní označení (symbol „CD“ a číslo). V roce 2007 bylo popsáno jiţ více neţ 300 takových struktur. Pozn.: Antigenem pro tělo cizím je pro konkrétního jedince v podstatě Specifitu antigenu určuje charak- libovolná bílkovina (makromolekula) – teristické uspořádání chemických sku- přirozený antigen jiného jedince (orpin (tzv. ANTIGENNÍ SIGNÁL) na ganismu), jestliţe pronikne do těla ji©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 STRANA 217 5 FYZIOLOGIE CÉVNÍHO SYSTÉMU A TĚLNÍCH TEKUTIN nou cestou neţ ústy. V takovém přípaAntigeny a protilátky systému dě je identifikována jako cizí a vznikají AB0(H) se dědí vţdy tak, ţe proti ní protilátky. Podrobněji viz kapitola v jednom jedinci: 7 a také genetika. antigen A není přítomný současně s protilátkou anti–A PŘIROZENÉ PROTILÁTKY jako stálá vlastnost (tzn. jsou syntetizo- antigen B není přítomný současně s protilátkou anti–B vány vţdy) existují např. u systému AB0(H). U jiných systémů (antigen– Název krevní skupiny vyplývá z oznaprotilátka) se protilátky zpravidla tvoří čení přítomného (přítomných) antigeaţ v průběhu ţivota jedince v závislosti nů: na antigenech, se kterými se v průběhu označení zastoupení ţivota setkává. krevní antigen protilátka skupiny 5.5.2 Systém AB0(H) Nejznámějším systémem skupinových antigenů je systém erytrocytárních skupinových antigenů AB0(H) s antigeny A, B (tj. aglutinogen A, aglutinogen B) a (H). Přirozenými protilátkami systému jsou ANTI–A, tj. AGLUTININ–A a ANTI–B, tj. AGLUTININ–B. Oba aglutininy jsou protilátky typu IgM (viz kapitola 1). skupiny AB0(H) skupiny skupiny v ČR % A A anti– B 41, 5 % 0 0(H) anti–A anti– B 37, 8 % B B anti–A 14, 1 % AB A B – 6, 6 % Pozn.: Skupina 0 má antigeny H, coţ jsou jakési "neúplné substance" pro antigeny A a B. Nula tedy neznamená úplnou nepřítomnost antigenů (jejich SYSTÉM AB0(H) byl objeven částí). Landsteinerem na počátku 20. století. Rovněţ u ţivočichů je moţné Na jeho objasnění se podílel také český krevní skupiny rozlišit na podobném fyziolog Jan Janský (1907). principu (např. u koní, prasat, ale např. Novorozenec dědí (získává od také slepic). rodičů) antigeny (aglutinogen A nebo Jestliţe má novorozenec člověka aglutinogen B) a současně protilátky antigen A, nemůţe jiţ mít anti–A, ale (anti–A nebo anti–B). Pozn. Nebo – zcela jistě má anti–B (podobně uvedené v závorce – chápeme jako v případě, ţe má antigen A, jiţ nemůţe matematicko–logickou disjunkci, tj. mít anti–A, ale zcela jistě bude mít anplatí právě jedna ze tří moţností: ti–B) atp. na povrchu krvinek je pouze A Antigeny jsou převáţně zabudo na povrchu krvinek je pouze B vány do membrán erytrocytů (ale na povrchu jsou A i B i do membrán všech ostatních krevních elementů a také např. do povrchových biomembrán spermií). V rozpustné formě jsou antigeny v krevním séru, STRANA 218 ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 5 FYZIOLOGIE CÉVNÍHO SYSTÉMU A TĚLNÍCH TEKUTIN plazmě a dalších tělních tekutinách 80 aţ 100 transplantačních (histokoma také např. v moči a v mléce. Protilát- patibilních) antigenních systémů. ky jsou nejčastěji součástí krevní plazmy. V případě kontaktu antigenu A s protilátkou anti–A (nebo antigenu B s protilátkou anti–B) vţdy dojde ke shlukování (koagulaci) erytrocytů. Při nesprávně provedené transfúzi by došlo ke shlukování (aglutinaci) aţ rozpadu (hemolýze) erytrocytů dárce v těle příjemce, které by skončilo smrtí příjemce. Při smísení dvou vzorků krve (např. skupiny A a skupiny B) v poměru 1:1 dojde ke shlukování obou vzorků, neboť krvinky skupiny a obsahující antigen A (aglutinogen A) reagují s protilátkou anti–A (tj. aglutininem anti–A), která je přítomná ve vzorku skupiny B, coţ obdobně platí i pro druhý vzorek. 5.5.3 Rh systém Rhesus systém byl objeven v roce 1940 na opicích Makak rhesus. U Rh SYSTÉMU existuje 6 základních antigenů (C, D, E, c, d, e), vytvářejících 8 skupin. Podle Raceho a Fischera je pro ně pouţíváno označení Rh+ (sestavy Dce, DCe, DcE a DCE) a dále Rh– (sestavy dce, dCe, dcE a dCE). Ve druhé pouţívané nomenklatuře podle Wienera jsou pouţívány symboly Rh., Rh1, Rh2 a Rhz a dále rh, rh,, rh,, a rhy. Zpravidla se pro první čtyři skupiny kaţdé nomenklatury pouţívá souhrnné označení Rh+ (D, Rho, pozitivní, Rh FAKTOR POZITIVNÍ). Podobně pro druhou čtveřici skupin Skupina A se dále dělí na A1 v obou nomenklaturách pak Rh– (ne(80 %), A2 (téměř 20 %), A3, A4 gativní, Rh FAKTOR NEGATIVNÍ). a vzácně i další podskupiny. Zastoupení Rh faktoru v populaci je Podobně u skupiny B rozlišujeme přibliţně 85 % Rh+ a 15 % Rh–. podskupiny BW, Bv, BX, BM, B3. Také u systému Rh, který nemá Pozn.: Jestliţe si antigeny krev- přirozené protilátky, jsou známé další ních skupin představíte tak, ţe na cyto- vzácné formy a existují také jedinci plazmatických membránách představu- bez Rh antigenů vůbec. jí pouze malou část „zrnek písku na píKomplikace vznikají, má–li sečné pláţi“, vzniká otázka: „Co jsou matka skupinu Rh– a plod (po otci) a jaký vliv mají jiné molekuly povrcho- Rh+. Při porodu (ale i při potratu) prvvé biomembrány, které představuje ního dítěte Rh+ se do krve matky Rh– masa ostatních zrnek písku písečné dostávají krvinky plodu (zejména při pláţe? odlučování placenty) a dojde k imuniPři studiu tohoto problému bylo zaci matky – v těle matky jsou vytvozjištěno, ţe kromě systému AB0(H) řeny protilátky anti–D, které v případě existuje u člověka přinejmenším více druhého takového těhotenství pronikají neţ 10 aţ 20 dalších systémů krevních placentou a likvidují (např. aglutinací) skupin (např. Rh, KELL, MNSs, P, erytrocyty plodu. Při rozpadu hemoDuffy, Lewis, Diego a další) a více neţ globinu vzniká bilirubin a jeho nad©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 STRANA 219 5 FYZIOLOGIE CÉVNÍHO SYSTÉMU A TĚLNÍCH TEKUTIN měrné mnoţství poškozuje mozek ploByly sledovány i vazby mezi nědu. kterými chorobami a krevními skupiPokud je matka Rh+ a plod Rh– nami. Např. bylo zjištěno, ţe osoby, které mají skupinu 0 (nula) mají sklony komplikace nevznikají. k ţaludečním a duodenálním vředům. Ţeně, která porodila Rh+ novoroInformace o krevních skupinách zence (nebo potratila) je třeba nejpozději do 72 hodin podat sérum anti–D, jsou vyuţívány rovněţ v soudním lékteré zničí krvinky Rh+ plodu, které kařství (např. při sporech o otcovství – pronikly do těla matky. Tím je zabrá- paternitu apod.) a mají velký význam něno imunizaci matky. Pokud k imuni- při transplantacích. zaci jiţ došlo a hladina anti–D v těle Z mnoţství výjimek a odlišností matky překročí určitou mez, provádí se uvádíme tzv. autoimunní hemolytickou u novorozence (výjimečně i dříve) anemii, při které nabývají skupinové výměnná transfúze. antigeny jedince vlastnosti jeho orgaPozn.: V České republice vzniká nismu cizí, takţe organismus proti nim přibliţně 10 – 15 % manţelství s Rh tvoří protilátky (tzv. autoprotilátky) krevní nesnášenlivostí, ale u prvoroze- a snaţí se je zlikvidovat, coţ můţe vést ných dětí hrozí komplikace méně neţ aţ např. k hemolýze vlastních krvinek. 0, 5 % všech novorozenců. Systémy AB0 (H) a Rh jsou 5.5.4 Hlavní analyzovány při transfúzích aj. Platí histokompatibilní systém pravidlo zachovávání skupiny AB0 Tělu vlastní ANTIGENY jsou a současně jedinec Rh– nesmí dostat krev Rh+. Před vlastní transfúzí mu- v ţivých organismech syntetizovány podle genetických kódů jaderné DNA sí být provedeno několik vyšetření: – a poté v určité konformaci včleňová určení krevní skupiny – AB0(H) ny do odpovídajících buněčných a ji určení Rh–faktoru KŘÍŽOVÁ ZKOUŠKA (základní ných struktur organismu. Prezentované test slučivosti), tj. promíchání ery- antigeny jsou poté rozlišovány jako trocytů dárce se sérem příjemce vlastní (antigeny syntetizované jiným (majortest) a erytrocytů příjemce jedincem jsou po proniknutí do vlastního těla většinou imunitním systémem se sérem dárce (minortest) další kontroly (např. Sevac test), lé- identifikovány jako cizí). kař těsně před transfuzí ověří krevní skupinu pacienta a shodu připravené krevní konzervy biologický pokus, zahájení transfúze – převádění menšího mnoţství krve – 10 aţ 20 ml za 3 minuty (opakovaně) STRANA 220 Genetický systém, který je primárně zodpovědný za rozeznávání vlastního a cizího (= zodpovědný za syntézu molekul, které rozeznávají umoţňují) se nazývá HLAVNÍ HISTOKOMPATIBILNÍ SYSTÉM (tzv. MHC – major histocompatibility complex) a můţe být umístěn na více ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 5 FYZIOLOGIE CÉVNÍHO SYSTÉMU A TĚLNÍCH TEKUTIN chromozomálních lokusech. U kaţdé- věka a výrazně ovlivňuje např. ho druhu bylo zjištěno, ţe existuje je- transplantace a transfúze. den velmi silný H–komplex. Vzhledem k obrovské variabiliBývají rozlišovány dva podsys- tě H–komplexů, mnoţství různých témy: MHC I. a MHC II. K jejich antigenů a jejich kombinací se ukázměnám dochází např. při průniku virů zalo, ţe je nutné se rozloučit s předdo buňky, při poruchách genetické stavou úplné antigenní shody přía metabolické aktivity buňky aj. Bíl- jemce a dárce. koviny MHC jsou syntetizovány ribozómy a dopravovány cytoplazmou směrem k povrchu buňky. V případě infikované buňky nebo buňky rakovinové se vlivem přítomnosti cizorodé TKÁŇOVÝ MOK (INTERSTIlátky (antigenu) stávají součástí jejich CIÁLNÍ TEKUTINA) vzniká prostustruktury fragmenty antigenů. Na cizí pem krevní plazmy do mezibuněčných nebo změněné molekuly antigenů (pre- prostorů mimo cévní systém – je zentované pomocí MHC bílkovin na v kontaktu se všemi tělními buňkami. povrchu buňky) je poté zaměřena po- S tkáňovým mokem, popř. i jiným tyzornost imunitního systému organismu pem tzv. intersticiální tekutiny, komu– podrobněji viz . 7.6.2. nikují systémy buněk v těle. Buňky Za hlavní komplex histokompati- z něho získávají a do něho uvolňují bilního systému člověka je povaţován látky a informace. Rovněţ např. při KOMPLEX HLA (human leucocyte pocení se ztráty vody nahrazují antigens), který byl lokalizován na z tkáňového moku. krátkém ramenu chromozomu 6 a obTkáňový mok tvoří vhodné prosahuje geny pro syntézu několika sérií středí kolem všech buněk organismu antigenů (např. HLA–A, HLA–B, a má podobné sloţení jako krevní HLA–C, HLA–D, HLA–DR). U člo- plazma. Muţ o hmotnosti 75 kg má věka existují desítky různých antigenů v těle přibliţně 12 litrů tkáňového tohoto systému (více neţ 90) na růz- moku. ných tělních buňkách (včetně leukocytů), kromě erytrocytů. U šimpanze byl hlavní komplex označen CHLA, u psa DLA a např. u myši H–2 komplex aj. 5.6 Tkáňový mok Pozn.: Geny HLA se člení na tři třídy (HLA I, HLA II, HLA III). SYSTÉM HLA rozhodujícím způsobem určuje jedinečnost a individualitu jedince. Tento systém patří mezi nejsloţitější antigenní systémy člo- ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 STRANA 221 5 FYZIOLOGIE CÉVNÍHO SYSTÉMU A TĚLNÍCH TEKUTIN 5.7 Lymfatický systém obratlovců 5.7.1 Lymfatický systém – úvod K LYMFATICKÉMU SYSTÉMU obratlovců patří: A) LYMFA (MÍZA) B) LYMFATICKÉ TKÁNĚ A ORGÁNY: KOSTNÍ DŘEŇ BRZLÍK (THYMUS) viz dále 9.5 LYMFATICKÉ CÉVY (včetně lymfatických kapilár) MÍZNÍ (LYMFATICKÉ) UZLINY, SLEZINA (LIEN), viz dále 5.7.2 MANDLE (TONSILY) U člověka rozlišujeme celkem čtyři skupiny mandlí. Největší jsou mandle patrové – krční (tonsila palatina) – dvě po stranách hltanu. Jazyková mandle (tonsila lingualis) leţí v oblasti kořene jazyka a nosní (hltanová) mandle (tonsila pharyngea, adenoid) v oblasti hltanové klenby. Na povrchu mandlí najdeme dutinky (kypty, chodbičky), do kterých se dostávají prach a mikroorganismy i při normálním dýchání a příjmu potravy. Jejich antigeny aktivují a nastavují lymfocyty. Současně umoţňují vznik velkého mnoţství paměťových lymfocytů. Přestoţe jsou některé infekce (např. angíny) v dětství velmi nepříjemné, jsou důleţité pro účinnou obranu v pozdějším věku. STRANA 222 LYMFATICKÉ UZLÍKY, shluky lymfatických uzlíků vázaných na sliznice – MALT (mucosa associated lymphatic tissue) a APENDIX Jde o shluky buněk lymfatické tkáně ve střevech a na jiných místech těla (včetně lymfatických uzlin). Stěny střev aj. orgány jsou od porodu nepřetrţitě osidlovány mikroorganismy (viz také 7.5.2B). Místa v těle, která s nimi vstupují do kontaktu, se podílejí na obranných reakcích. Jedná se např. o shluky lymfatických uzlíků s vysokým obsahem lymfocytů: v tenkém střevě – Peyerovy plaky (vnitřní – ke střevním sliznicím přidruţené lymfoidní tkáně, GALT – gut–associated lymphoid tissue) v kůţi (SALT – skin–associated lymphoid tissue) v apendixu (asi polovina tloušťky stěny apendixu). Hlavními funkcemi uvedených struktur je likvidace antigenů a mikroorganismů na exponovaných místech za současné tvorby paměťových buněk, které chrání organismus při příštím kontaktu s totoţným antigenem nebo mikroorganismem. V mízních uzlinách, slezině i v brzlíku dochází k filtraci protékajících tekutin a současně jsou to místa tvorby a diferenciace lymfocytů. Lymfoidní tkáň, která je morfologickým základem imunitního systému, bývá také rozdělována na CENTRÁLNÍ LYMFOIDNÍ TKÁŇ (tj. kostní dřeň, Fabriciova bursa u ptáků ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 5 FYZIOLOGIE CÉVNÍHO SYSTÉMU A TĚLNÍCH TEKUTIN a thymus – brzlík u savců) a PERIFERNÍ LYMFOIDNÍ TKÁNĚ (tj. zejména lymfatické uzliny a slezina). K lymfatickému systému lze přičlenit také červenou kostní dřeň produkující lymfocyty. K hlavním funkcím lymfatického systému patří: A) zajišťování dynamické rovnováhy mezi tělními tekutinami Krevní plazma, vystupující z krevních kapilár, protéká jako tkáňový mok mezi buňkami tkání. Předpokládá se, ţe jen přibliţně 10 % tkáňového moku je sbíráno do lymfatických kapilár a 90 % tkáňového moku protéká z krevních kapilár opět zpět do krevních kapilár. B) obranné reakce a nastavování obranného systému organismu Lymfatický systém zajišťuje filtraci lymfy, optimální "nastavení" B a T lymfocytů, humorální i buněčné obranné – imunitní reakce, vychytávání opotřebovaných krevních elementů aj., více – viz kapitola 7. C) zajišťuje transport makromolekul do krve Přes lymfatické cévy se do krve dostávají např. lipidy, vstřebané v oblasti tenkého střeva, pro které je stěna krevních kapilár téměř nepropustná. viz také kapitola 2. 5.7.2 Slezina (lien) SLEZINA (lien) je největším lymfatickým orgánem v těle člověka. Rozhodující funkcí sleziny je selektiv- ní třídění a destrukce opotřebovaných či poškozených krevních elementů. U ţivočichů můţe být slezina zásobárnou krve (např. u psa, kočky, koně, ovcí a morčat). Slezina člověka obsahuje jen asi 1 % celkového objemu krve a má málo svalových vláken, čímţ ztratila schopnost uplatňovat se jako zásobárna krve. Slezina zadrţuje krevní destičky (zejména nevyzrálé) a zajišťuje "střídání" destiček v krevním oběhu. Slezina zachycuje a odbourává aţ 90 % opotřebovaných erytrocytů. Ve slezině jsou produkovány některé krevní buňky ve 4. aţ 6. měsíci nitroděloţního ţivota. U některých hlodavců (myš) je však slezina krvetvorným orgánem po celý ţivot. Ve slezině najdeme tzv. červenou a bílou pulpu (dřeň). ČERVENOU DŘEŇ (PULPU) tvoří kapilární síť ţilných splavů, zabírající většinu sleziny. Červená dřeň obklopuje bílou, vytváří štěrbinovité prostory – vystlané buňkami s fagocytární schopností. Krvinky se musejí na své cestě slezinou prodírat točitými prostorami mezi slezinnými makrofágy v prostředí s nízkým obsahem glukózy, niţším pH, niţším pO2 a současně vysokým obsahem tkáňových lyzinů. Staré (opotřebované) krvinky mají sníţenou pruţnost a také niţší odolnost vůči uvedeným nepříznivých vlivům a jsou zachyceny. Po zachycení se stávají objektem endocytózy (fagocytózy) makrofágů sleziny. Slezina je schopna vychytávat z erytrocytů i nepotřebné částice (zbytky jádra, Plasmodium malariae apod.). Kromě erytrocytů vychy- ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 STRANA 223 5 FYZIOLOGIE CÉVNÍHO SYSTÉMU A TĚLNÍCH TEKUTIN tává slezina destičky. i leukocyty a krevní V červené pulpě jsou zachyceny i nezralé erytrocyty, které zde vyzrávají. BÍLÁ DŘEŇ (PULPA) je tvořena převáţně mízní tkání, jejímţ středem prochází tepénka (bílá pulpa je přímo promývána krví). Bílá dřeň zajišťuje imunitní funkce díky vysokému zastoupení B–lymfocytů a T–lymfocytů. Slezina se podílí na humorálních i buněčných imunitních odpovědích organismu. HUMORÁLNÍ IMUNITNÍ ODPOVĚĎ souvisí se skupinovými antigeny. BUNĚČNÁ IMUNITNÍ ODPOVĚĎ pak s aktivitou některých krevních elementů (viz kapitola 7). Na povrchu sleziny je vazivové pouzdro. Při určité míře násilí, úderu nebo při závaţných infekcích můţe prasknout (za vzniku silného krvácení). V řadě případů je poté nutné odstranění sleziny, coţ je moţné, ale po odstranění sleziny jsou lidé náchylnější k infekcím (infekce mohou mít aţ těţký průběh). Proto dnes existují postupy, při kterých je moţné uchovat nepoškozené určité části sleziny, ze kterých můţe dojít k určité regeneraci slezinné tkáně. 5.7.3 Lymfatické cévy LYMFATICKÉ CÉVY sbírají "nadbytečný" tkáňový mok. Tekutinu uvnitř lymfatických cév potom nazýváme LYMFA (MÍZA). Lymfatické cévy jsou běţné u obratlovců (chybí jen u bezlebečných a paryb). STRANA 224 Lymfatické cévy začínají jako slepé váčky v intersticiálním prostoru. Z nich vycházejí LYMFATICKÉ KAPILÁRY, jejichţ stěna je více "otevřená" pro větší látky neţ je tomu u kapilár krevních. Z tohoto důvodu mohou být do lymfatických cév sbírány i větší molekuly (např. v oblasti střev můţe být lymfa aţ zakalena emulgovanými tuky). Lymfatické kapiláry se spojují do větších LYMFATICKÝCH CÉV a ty procházejí mízními uzlinami. MÍZNÍ (LYMFATICKÉ) UZLINY jsou malé, oválné, 1 – 25 mm dlouhé struktury, přes které procházejí lymfatické cévy. V mízních uzlinách je značné zastoupení lymfocytů (v tzv. germinálních centrech), dochází zde k filtraci lymfy – k zachycení a likvidaci choroboplodných zárodků (bakterií), ale i prachu, antigenů nebo volných poškozených buněk. Lymfatické uzliny se mohou podílet i na zajišťování výţivy pro lymfocyty. Pohyb lymfy (proudění mízy) v cévách je zajišťován kontrakcemi hladkých svalů lymfatických cév, stahy okolních příčněpruhovaných svalů. Dále dochází k nasávání mízy do cév např. při vdechu aj. V mízních cévách existují rovněţ chlopně, podobné chlopním velkých ţil, zabraňující zpětnému toku lymfy. U některých ţivočichů existují navíc i zvláštní MÍZNÍ SRDCE (např. obojţivelníci, úhoř, někteří plazi) nebo mohou pulzovat i mízní uzliny (např. u pštrosů nebo labutí). Většina mízních cév z dolní a levé poloviny lidského těla se v těle spojuje v HRUDNÍ MÍZOVOD ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 5 FYZIOLOGIE CÉVNÍHO SYSTÉMU A TĚLNÍCH TEKUTIN (DUCTUS THORACICUS), který vy- ho ucha (PERILYMFA a ENDOLYMúsťuje nad srdcem do ţilního krevního FA), v ledvinných tubulech (primární oběhu. Druhým významným mízovodem je tzv. PRAVOSTRANNÝ KMEN MÍZNÍ (ductus lymphaticus dexter), sbírající a odvádějící lymfu z pravé horní poloviny těla. aţ sekundární moč), dále jako produkty trávicích a jiných exokrinních ţláz. K transcelulárním tekutinám řadíme také mozkomíšní mok. O funkcích tekutin je v pojednáno na odpovíPředpokládá se, ţe téměř kaţdá dajících místech tohoto textu (např. kapitola 12). molekula krevních bílkovin prochází za 24 hodin jednou mimo cévní řečiště a lymfatickými cévami se vrací zpět. Shrnující a kontrolní Některá onemocnění a moţná poškození lymfatického systému: Mononukleóza Onemocnění vyvolává virus Epsteina–Barrové (EB–virus), který napadá B–lymfocyty. Dochází k aktivaci T–lymfocytů, které napadají virem infikované B–lymfocyty. Nemocní mají zvýšenou teplotu, zvětšené lymfatické uzliny, pociťují zvýšenou únavu, bolesti v krku aj. Přenos virů je moţný slinami („nemoc z líbání“) a nemoc trvá v průměru 5 týdnů. úlohy páté kapitoly: 1) Molekula určité látky byla vstřebána z tenkého střeva do krve a pronikla do vrátnicové ţíly. Uspořádejte VŠECHNY níţe uvedené orgány a oddíly cévní soustavy ve správném pořadí, tak jak jimi sledovaná molekula pravděpodobně protékala unášena krví, jesliţe byla nakonec zachycena v sestupné části aorty: A) vnitřní krkavice, B) plíce, C) kmen plicních tepen, D) dolní dutá ţíla, E) levá síň, F) pravá komora, G) ţilní splavy na povrchu mozku, H) pravá síň, I) levá komora, J) Willisův okruh, K) plicní ţíla, L) plicní tepna, M) plicní kapiláry, N) horní dutá ţíla, O) levá společná krční tepna Elefantiáza (sloní nemoc) V případě, ţe do těla člověka pronikne v tropech nebo subtropech parazit vlasovec mízní (Wuchereria bancrofti), můţe dojít k ucpávání mízních 2) Vyberte co nejpřesnější počet cév i uzlin. Míza se hromadí před ucpaným místem a způsobuje bolestivé červených krvinek, které by měl lidský jedinec v 1 litru krve, jestliţe z analýzy zvětšování postiţené části těla. jeho krve vyplývají tyto údaje: hematokrit 52 %, sedimentace zvýšená, Klinefelterův syndrom: 5.8 Transcelulární tekutiny Tyto další tělní tekutiny najdeme např. v oku (KOMOROVÁ VODA a SKLIVEC), uvnitř hlemýţdě vnitřní- a) 3, 8 – 4, 8.1012 b) 4, 3 – 5, 4.1012 c) více neţ 5, 4. .1012 d) nelze určit ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 STRANA 225 5 FYZIOLOGIE CÉVNÍHO SYSTÉMU A TĚLNÍCH TEKUTIN Z následující nabídky vyberte tigen (aglutinogen) A a v jádře tělních buňky, které fagocytují cizorodé a ne- buněk pohlavní chromozomy XY je: bezpečné látky (materiály, molekuly, a) ţena s krevní skupinou A antigeny): b) ţena s krevní skupinou B c) muţ s krevní skupinou A A) Kupferovy buňky, B) buňky d) muţ s krevní skupinou B APC, C) B–lymfocyty, D) neutrofily, E) makrofágy, F) bazofily, G) erytro7) Přerovnejte údaje v posledním cyty, H) trombocyty, I) oocyty sloupci tabulky tak, aby na jednom 3) řádku tabulky byly pojmy, které k sobě sloupci tabulky tak, aby na jednom logicky patří a tabulka neobsahovala řádku tabulky byly pojmy, které k sobě nepravdivé údaje. logicky patří a tabulka neobsahovala charakteristika organismus cévní soustavy nepravdivé údaje. 4) Přerovnejte údaje v posledním znak A) míza (lymfa), vlhká kůţe B) krevní plazma, bezjaderné erytrocyty C) hemolymfa, Malpighiho trubice D) hydrolymfa E) tělní tekutiny hypotonické – ţivotní prostředí hypertonické F) tělní tekutiny hypertonické – ţivotní prostředí hypotonické , poţerákové zuby G) vakuola s buněčnou šťávou H) chybí srdce, v krvi hemoglobin organismus 1) nezmar 2) nosoroţík 3) mořská kostnatá ryba 4) ţíţala 5) drápatka 6) rosnatka 7) šimpanz 8) kapr 5) Jestliţe člověku chybí faktor VIII (nebo byl gen pro jeho syntézu změněn mutací) je narušena: a) regenerace tkání b) činnost srdce c) sráţlivost krve d) činnost ledvin 6) Lidský jedinec, který má v tělních tekutinách aglutinin anti–B, v povrchovým membránách buněk an- STRANA 226 A) venózní srdce s jednou síní a jednou komorou, mořský ţivočich B) srdce se dvěma síněmi a jednou komorou, smíšená krev C) srdce se dvěma síněmi a dvěma téměř zcela oddělenými komorami D) venózní srdce s jednou síní a jednou komorou, sladkovodní ţivočich E) srdce se dvěma síněmi a dvěma komorami, levá aorta F) srdce se dvěma síněmi a dvěma komorami, pravá aorta G) srdce se dvěma síněmi a dvěma komorami, pravá aorta, foramen ovale H) cévní soustava uzavřená, chybí srdce, mořský strunatec 1) plod savce v těle matky 2) kopinatec 3) manta 4) albatros 5) kosman 6) hořavka 7) krokodýl 8) drápatka 8) Uveďte, jakým způsobem dojde k zástavě krvácení: A) tepenná (ţilná) krvácení z velkých tepen (ţil) B) krvácení menšího rozsahu a drobná poranění: ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 5 FYZIOLOGIE CÉVNÍHO SYSTÉMU A TĚLNÍCH TEKUTIN Základní tři přirozené procesy zástavy krvácení jsou: a) ......................................... b) ........................................ c) ........................................ 9) Přerovnejte údaje v posledním sloupci tabulky tak, aby na jednom řádku tabulky byly pojmy, které k sobě logicky patří a tabulka neobsahovala nepravdivé údaje. změna v těle člověka ucpání věnčité cévy změna červené kostní dřeně na ţlutou (morek) nedovírání (nedomykavost) srdečních chlopní poškození atrioventrikulárního uzlu diapedéza poškození megakaryocytů vasodilatace v mízních uzlinách byly zjištěny parazitické hlístice (vlasovci) zvětšení mízních uzlin, bez přítomnosti parazitických hlístic (vlasovců) B) ductus thoracicus je pravostranný kmen mízní C) mízovody jsou propojeny s tepnami D) mízovody jsou propojeny s ţílami E) míza transportuje velké molekuly mastných kyselin F) lymfatický systém zajišťuje důleţité imunitní funkce důsledek nebo příčina A) narušení produkce krevních destiček B) rozšíření průsvitu cévy C) narušení pravidelnosti srdečního tepu D) srdeční šelesty E) ztráta schopnosti produkovat krevní elementy F) infarkt myokardu G) elefantiáza H) některé bílé krvinky opouštějí cévy I) infekční onemocnění 10) Vyberte pravdivé výroky o lymfatickém systému člověka: A) všechny lymfatické cévy se nakonec slévají ve dva mízovody (popř. pouze v jediný mízovod) ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 STRANA 227 6 HOMEOSTÁZA, EXKRECE, VYLUČOVACÍ SOUSTAVA 6 Homeostáza, exkrece, vylučovací soustava Přehled klíčových částí kapitoly: 6.1 Homeostáza, význam homeostatických mechanismů – úvod 6.2 Exkrece a osmoregulace 6.2.1 Produkty štěpení organických látek v buňkách organismu 6.2.2 Srovnávací fyziologie vylučování a exkrečních orgánů 6.2.3 Funkční organizace a funkce ledvin člověka 6.3 Regulace pH 6.4 Termoregulace 6.4.1 Poikilotermní a homoiotermní živočichové 6.4.2 Jádro a periferie organismu homoiotermích živočichů 6.4.3 Některé způsoby regulace tělesné teploty u živočichů 6.4.4 Řízení termoregulačních pochodů Klíčové pojmy kapitoly: homeostáza homeostatické mechanismy dynamická rovnováha = nerovnováţný stav hlavní regulované, veličiny, procesy a aktivity těla exkrece a osmoregulace odpadní látky metabolismu ornithihový cyklus amonotelní, ureotelní a urikotelní ţivočichové ţivočich euryhalní a stenohalní exkreční orgány mechanismy zpětné resorpce protonefridie metanefridie antenální ţlázy solné orgány Malpighické trubice izotonické, hypotonické a hypertonické prostředí ledvina hlavní části nefronu a jejich funkce protiproudový mechanismus podocyty a jejich funkce glomerulární membrána systém RAAS juxtaglomerulární aparát renin sběrný kanálek primární a sekundární moč acidóza a alkalóza nárazníkový mechanismus ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 STRANA 229 6 HOMEOSTÁZA, EXKRECE, VYLUČOVACÍ SOUSTAVA poikilotermní a homoiotermní ţivočichové jádro a periferie organismu horečka polypnoe centrum termoregulace 6.1 Homeostáza, význam homeostatických mechanismů – úvod HOMEOSTÁZOU rozumíme stá- lost – ustálený stav (vyrovnaný stav, steady state) vnitřního prostředí organismu a stálost tělesných pochodů, včetně mechanismů, které tuto stálost zajišťují. Myšlenku o existující stálosti vnitřního prostředí organismu poprvé vyslovil Claude Bernard jiţ v roce l857. Pojem homeostáza zavedl do fyziologie Walter B. Cannon. Pozn.: V současné době je HOMEOSTÁZA (HOMEOSTÁZE) chápána i jako rovnováha v přírodě – jako funkční dynamická rovnováha ekosystému. HOMEOSTÁZA (homeostáze) je klíčem a východiskem k pochopení fyziologických procesů a jejich regulací. Je zřejmé, ţe kaţdá funkce organismu a kaţdý děj uvnitř organismu vyţadují určité podmínky pro svůj průběh. Z průběhu všech funkcí organismu poté vyplývá celkový funkční stav organismu, který je nepřetrţitě – v menší či větší míře – ovlivňován STRANA 230 a narušován změnami vnitřního a vnějšího prostředí organismu. Změny působí na všechny organizační úrovně těla. Smyslem (cílem) homeostatických mechanismů je ZACHOVÁNÍ – nejlépe optimálního – FUNKČNÍHO STAVU BUNĚK a tkání, a tím i orgánů, orgánových systémů a celého organismu – a to i při změněných podmínkách prostředí. Pozn.: To je obvykle moţné pouze v běţných ţivotních podmínkách bez působení extrémních hodnot abiotických a biotických faktorů ţivotního prostředí (viz patogenní podněty – kapitola 7). Je zřejmé, ţe nahý člověk nemůţe dlouhodobě přeţít na sněhové pláni při mínus 20 oC a naopak astronauté s potřebným vybavením mohou bez následků na svém zdraví navštívit volný kosmický prostor. Jen v případě, ţe nejsou výrazněji narušeny homeostatické mechanismy, je moţné navození fyzické, fyziologické, psychické, sociální aj. pohody jedince. Zdůrazňujeme, ţe homeostázu je třeba chápat jako ustálený stav – dynamickou rovnováhu (stabilizovaný stav, nerovnováţný stav), ale nikoli jako rovnováţný stav. Organismy (ţivé systémy) udrţují nerovnováţný stav svých soustav, neboť např. jednou přerušený metabolismus (= smrt = rovnováha) nelze znovu zapnout (= oţivit = uvést do nerovnováhy). Nerovnováţné procesy lze řídit – rovnováţné ne („odbrzděný automobil“ – stojící v údolí – nelze řídit, zatímco stojící na svahu se rozjede a jedoucí vůz jiţ řídit můţeme). Soustavy v nerovnováţném stavu mohou ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 6 HOMEOSTÁZA, EXKRECE, VYLUČOVACÍ SOUSTAVA konat práci (viz např. dýchací řetězce na vnitřní membráně mitochondrií), soustavy v rovnováţném stavu nemohou konat uţitečnou práci atp. zejména o tom, jakým způsobem se organismus vyrovná s přítomností cizích antigenů ve svém těle a jaká je míra jeho fyziologické reaktivity (viz kapitoly 5 a zejména 7). Toleranci vlastních antigenů nazýváme IMUNOLOGICKÁ HO- Mezi regulované fyziologické hodnoty vnitřního prostředí organismu patří nepřehledná řada faktorů. SouboMEOSTÁZA. ry aktivit a mechanismů, které souvisejí s fyziologickými změnami c) ZACHOVÁNÍ PŘÍZNIVÉHO v organismu a s jejich nezbytnou reSLOŽENÍ, OBJEMU A TLAKU gulací – v zájmu zachování integrity, TĚLNÍCH TEKUTIN akceschopnosti a funkčnosti orgaV tělních tekutinách je regulonismu včetně jeho částí – jsou (náslevána hladina ţivin (energeticky bodující rozdělení je zjednodušené a není hatých substrátů) – zejména konostré): centrace glukózy, aminokyselin a mastných kyselin, dále také a) ZMĚNY CHOVÁNÍ mnoţství iontů Ca2+, Na+, Cl– aj., celého organismu koncentrace O2, CO2, hormonů aj., Změna chování v některých příviz kapitoly 3, 4, 8, 9). Z těla jsou odpadech významně přispívá k návrastraňovány jedovaté látky, produkty tu fyziologických hodnot do norjejich rozpadu, právě jen nadbytečmálních (nebo ještě příznivých) ná mnoţství solí, vody aj. mezí – zejména při jejich narušení Normální krevní tlak je u dospěchemickými a fyzikálními faktory. lého zdravého člověka regulován na Např. je velmi známá změna pohyprůměrné hodnotě 120/80 mm Hg. bu prvoků v kapce vody (negativní chemotaxe), jestliţe do ní vhodíme d) UDRŽOVÁNÍ STÁLÉHO pH TĚLNÍCH TEKUTIN zrnko soli. Chování ryb se výrazně V těle je udrţována DYNAMICzmění ve vodě chudé na kyslík. Chování člověka dozná podstatných KÁ ACIDOBAZICKÁ ROVNOzměn při poleptání kůţe kyselinou, VÁHA. Tím je myšlena rovnováha při náhodném vypití louhu, otravě mezi kyselinami a zásaditými látapod. kami v buňkách a ve tkáních i v celém organismu, tj. mezi jejich b) Komplexní tvorbou na jedné straně a vylučováHOMEOSTATICKÝ SYSTÉM ním na straně druhé. Kyselost (pH) IMUNITNÍHO APARÁTU prostředí se zvyšuje (klesá pod Jednotlivé sloţky imunitního pH=7) např. disociací kyselin, kdy systému udrţují integritu vzrůstá počet volných H+ iontů a identitu organismu a rozhodují a naopak se sniţuje (stoupá nad o tom, jakým způsobem se projeví pH=7) přítomností pufrů, které působení různých patogenních podz prostředí vychytávají volné H+ nětů na organismus. Rozhodují ionty – tzn. určité mnoţství volných ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 STRANA 231 6 HOMEOSTÁZA, EXKRECE, VYLUČOVACÍ SOUSTAVA H+ iontů přibývá a odpovídající né vazby na motorický aparát, který mnoţství je současně zachyceno umoţňuje např. únik z nepříznivého pufry (viz dále v této kapitole). prostředí, zadrţení dechu aj. e) REGULACE INTRACELULÁRNÍCH PROCESŮ (METABOLICKÝCH DRAH) NA BUNĚČNÉ ÚROVNI aj. (viz 8.3.1 a kapitola 4) Regulační mechanismy organismu bývají vícestupňové, kdy je jedna veličina zpravidla "sledována" a regulována více mechanismy na stejné úrovni nebo můţe být jeden regulační mechanismus podřízen druhému. Nejvyšším regulačním ústředím homeostázy jsou řídící soustavy (tj. systém ţláz s vnitřní sekrecí a nerA JEHO ČÁSTÍ vová soustava) – viz kapitoly 8 a 9 f) SOCIÁLNÍ PARAMETRY a nervová soustava – viz kapitoly 10 a 11). související s fyziologickými Důleţité integrující funkce mají tahodnotami. Některé fyziologické ké JÁTRA – viz 2.5. Při řízení homefaktory (hodnoty) jedince nejsou ostázy se uplatňují, i zdánlivě na řídíregulovány pouze na individuální cích soustavách nezávislé, regulační úrovni, ale také na úrovni sociální. mechanismy (např. vliv pufrů na pH Termínem SOCIÁLNÍ HOME- nebo systém RAAS, viz dále v této kapiOSTÁZA vyjadřujeme nezbytnou tole). souhru a koordinaci fyziologických Při působení změněných faktorů procesů dvou a více jedinců (např. prostředí probíhají procesy adaptace sexuální aktivity, ţivot ve skupi- a aklimatizace na měnící se nebo nách, hnízdních koloniích aj., péče změněné faktory ţivotního prostředí. o mláďata a různé další způsoby partnerského a sociálního chování). Někteří ţivočichové dále regulují: e) TEPLOTU SVÉHO TĚLA 6.2 Exkrece a osmoregulace Mimořádný význam mají sociální homeostatické regulace u sociálního hmyzu (např. termiti, mravenci, včela medonosná) i jiných sociExkrecí rozumíme – do EXKRECE álně ţijících organismů. patří: Při jiném úhlu pohledu lze říci , A) metabolická úprava HOMEOSTATICKÉ MECHANISMY existují na všech organizač- ţe ních úrovních organismu, současně je lze povaţovat za KOMPLEXNÍ FUNKCE, na kterých se podílí většina nebo dokonce všechny soustavy a systémy ţivočicha současně. Existují těsSTRANA 232 zplodin látkové přeměny Tělní buňky, buňky jater aj. upravují metabolity do takové podoby, aby mohly být vyloučeny z organismu. Škodliviny jsou převáděny na formy pro organismus relativně nejméně ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 6 HOMEOSTÁZA, EXKRECE, VYLUČOVACÍ SOUSTAVA škodlivé (tj. probíhá detoxikace škod- Rozhodující regulace probíhají: livin) mezi dvěma (i více) extracelulárními tekutinami B) odstraňování vzniklých Např. hypertonické prostředí exkrečních látek z těla dřeně ledviny (udrţované aktivním ţivočicha transportem iontů) má podstatný Exkrecí jsou z těla aktivně vyluvliv na zpětné vstřebávání vody čovány nepotřebné látky, popř. tyto z primární moči zpět do těla. Činlátky nejsou v tubulech a střevech nost ledviny tak výrazně ovlivňuje zpětně vstřebávány a není jim bráněno, aktuální sloţení a objem tělních aby byly z těla odvedeny močí, se stotekutin a sloţení sekundární moči licí, s potem apod. – viz dále v této kapitole. Odstraňování exkrečních látek mezi extracelulární z těla ţivočicha převáţně zajišťují spea intracelulární tekutinou cializované orgány (nefridie, MalNadměrný pasivní (osmotický) pighické ţlázy, ledviny), ale také staţipříjem vody buňkou je stejně neţátelné vakuoly, ţábry apod. Odpadních doucí jako nadměrná ztráta – obojí produktů metabolismu se tělo zbavuje můţe poškodit nebo i nevratně znirovněţ plícemi a kůţí. čit buňku (ale i buňky, tkáně a celý organismus). Např. transport iontů z plazmy do erytrocytů v těle čloExkreční orgány dále rovněţ věka mění hladiny osmoticky akzajišťují nebo se výrazně podílejí na tivních látek – v důsledku toho jsou osmoregulaci. funkční erytrocyty ve venózní krvi větší neţ erytrocyty v krvi arteriálOSMOREGULACE je – osmoregulací ní. Bez regulace by ale erytrocyty v rozumíme: hypotonickém prostředí praskaly a v hypertonickém prostředí by doC) regulování hladiny cházelo k jejich odvodňování aţ osmoticky aktivních látek nevratnému zdeformování dovnitř. V těle ţivočichů nepřetrţitě proPříkladem změny osmotického bíhají komplexní regulace hladin ostlaku v buňkách můţe být také promoticky aktivních látek. Koncentrace nikání Na+ do nitra buněk po konosmoticky aktivních látek (iontů, solí) centračním gradientu v případě otemezi dvěma prostředími rozdělenými vření sodíkových kanálů – (viz úvod polopropustnými (semipermeabilními) kapitoly 10). biomembránami rozhodují o směru, Přestoţe zastoupení (rozloţení) kterým bude transportována voda. iontů uvnitř a vně buněk je rozdílné, jsou osmotické tlaky intracelulární a extracelulární tekutiny udrţovány v dynamickém rovnováţném (stabi©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 STRANA 233 6 HOMEOSTÁZA, EXKRECE, VYLUČOVACÍ SOUSTAVA lizovaném) stavu. Iontová dynamická rovnováha a současně nestejné rozloţení iontů Na+ a K+ mezi intracelulární a extracelulární tekutinou je zajišťována činností sodíko–draslíkové pumpy (viz kapitola 10). převeden přes triosy do metabolismu sacharidů. Mastné kyseliny jsou štěpeny např. β–oxidací (tzv. Lynenova spirála – viz kapitola 4) při které vznikají molekuly acetyl CoA. Acetyl CoA můţe být dále štěpen v citrátovém cykZastoupení iontů (koncentrace lu a konečnými produkty štěpení iontů, elektrolyty) jsou na konkrét- jsou oxid uhličitý a voda a uvolňuje ních místech těla výrazně regulová- se energie (viz kapitola 4). ny ÚČINKY HORMONŮ a hormonálních mechanismů – viz kapitola C) Bílkoviny 8 a kapitola 9. BÍLKOVINY jsou štěpeny na Sloţité organické látky mohou být v buňkách rozštěpeny zpravidla aţ na CO2, H2O a dusíkaté metabolity (NH3 aj.). Při štěpení se uvolňuje energie. aminokyseliny, v buňkách dále probíhají různé přeměny aminokyselin. Základním předpokladem pro další vyuţití uhlíkového skeletu (uhlíkové kostry) aminokyselin je odstranění aminoskupin (např. transaminací nebo aerobní deaminací). Konečnými produkty štěpení aminokyselin jsou, kromě energie, oxid uhličitý, voda, ale navíc také DUSÍKATÉ METABOLITY. A) Sacharidy a) vznik amoniaku v organismu 6.2.1 Produkty štěpení organických látek v buňkách organismu POLYSACHARIDY jsou rozkládány aţ na monosacharidy. Jednotlivé monosacharidy jsou vzájemně převoditelné (např. pentozofosfátovým cyklem) aţ na glukózu, která je vyuţívána jako substrát v aerobních nebo anaerobních procesech respirace (viz kapitola 4). Při "úplném" aerobním štěpení molekuly glukózy vzniká oxid uhličitý a voda a uvolňuje se energie. DUSÍKATÉ ODPADNÍ LÁTKY vznikají v buňkách organismu zejména při metabolismu aminokyselin. Z uhlíkových skeletů aminokyselin jsou syntetizovány meziprodukty (amfibolické intermediáty), které mohou vstupovat např. do CITRÁTOVÉHO CYKLU (viz kapitola 4). Přehled základních metabolických přeměn některých proteinogenních aminokyselin. V přehledu jsou uvedeny (v následujícím pořadí): aminokyseliny → meziprodukt(y) → B) Lipidy látka citrátového cyklu, na kterou jsou LIPIDY jsou štěpeny aţ na gly- převáděny aminokyseliny cerol a mastné kyseliny. Glycerol je STRANA 234 ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 6 HOMEOSTÁZA, EXKRECE, VYLUČOVACÍ SOUSTAVA Ala,Cys,Gly,Ile,Leu,Trp,Ser, Thr,Trp → acetyl CoA → citrát Leu,Lys,Phe,Trp, Tyr → acetoacetyl CoA → acetyl Coa → citrát Arg,His,Glu,Pro → Glu → α– ketoglutarát (2–oxoglutarát) Ile,Met,Val,Thr → sukcinyl CoA Tyr,Phe, Asp → fumarát Asp, Asn → oxalacetát Pozn.: Vysvětlivky, uţívaných značek, pro dvacet základních, proteinogenních, aminokyselin: Gly – glycin, Ala – alanin, Ser – serin, Cys – cystein, Phe – fenylalanin, Tyr – tyrosin, Trp – tryptofan, His – histidin, Thr – threonin, Met – methionin, Asp – kyselina asparagová, Asn – asparagin, Glu – kyselina glutamová, Gln – glutamin, Arg – arginin, Val – valin, Pro – prolin, Lys – lysin, Leu – leucin, Ile – isoleucin. Při deaminacích aminokyselin (např. pouhé odštěpení amoniaku nebo oxidace) vzniká, pro organismus jedovatý, AMONIAK (NH3). Část amoniaku je zpětně vyuţívána. Vznikají opět aminokyseliny, např.: 2–oxoglutarát + NH3 + NADH+H+ → glutamát + NAD+). Větší část amoniaku podléhá změnám – např. se rozpouští ve vodě (NH3 + H2O NH4+ + OH–) nebo dochází jen k jeho interakci s protony (NH3 + H+ → NH4+). Amoniak se tedy uplatňuje i jako pufr – nárazník (viz závěr této kapitoly). Obecně je ale amoniak pro buňky těla ţivočicha jedovatý. Ţivočichové se ho zbavují vyloučením z těla nebo převedením na „méně jedovatou“ močovinu nebo kyselinu močovou a poté jejich následným vyloučením z těla. b) vznik močoviny v organismu ornithinovým cyklem ORNITHINOVÝ (ORNITINOVÝ) CYKLUS (ureogenetický cyklus, cyklus močoviny) poprvé popsal Krebs a Henseleit (1932) v hepatocytech. Reakce probíhají v mitochondriích (syntéza karbamoylfosfátu a citrulinu) a cytoplazmě. Pro celý průběh cyklu je třeba pěti různých enzymů. Protoţe pátý potřebný enzym ARGINÁZA je přítomný pouze v hepatocytech, můţe celý kompletní cyklus probíhat pouze v hepatocytech (tj. jaterních buňkách). Ostatní čtyři reakce probíhají i v jiných buňkách organismu. Do cyklu vstupuje amoniak např. z deaminací, oxid uhličitý z aerobních dekarboxylací, ATP z aerobní forforylace a voda. Kondenzací NH3 a CO2 za účasti ATP a H2O v matrix mitochondrií vzniká karbamoylfosfát. Karbamoylfosfát vstupuje v mitochondriích do cyklu reakcí s L–ORNITHINEM za vzniku L–citrulinu. Dále do cyklu vstupuje vazbou na citrulin L–aspartát (kyselina asparagová). Vzniká L–argininojantarová kyselina, která se štěpí na L–arginin a fumarát. Štěpením argininu vzniká opět ornithin a odštěpí se močovina. Jeden dusík močoviny pochází z karbamoylfosfátu a druhý z aspartátu, do kterého se dostává rovněţ z amoniaku. Ve vodě dobře rozpustná MOČOVINA přechází z hepatocytů do intersticiální tekutiny, dále do krve a z krve v ledvinách do moči. ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 STRANA 235 6 HOMEOSTÁZA, EXKRECE, VYLUČOVACÍ SOUSTAVA Obr. č. 16: Schéma ornithinového cyklu (upraveno podle různých zdrojů) Močovina můţe být dále přeměňována na KYSELINU MOČOVOU (u plazů, ptáků a hmyzu) nebo můţe kyselina močová vznikat jako konečný produkt rozpadu (degradace) purinových bází nukleových kyselin (primáti – včetně člověka). velkého mnoţství vody. Většina dusíkatých odpadních látek je vylučována přes epitel ţaber a nikoli ledvinou. Podle dusíkatých odpadních látek – vylučovaných z těla v největším mnoţství – bývají rozlišováni ţivočichové amonotelní, ureotelní a urikotelní. UREOTELNÍ ţivočichové uvol- AMONOTELNÍ ţivočichové vy- V případě nedostatku vody mohou někteří amonotelní ţivočichové „přepnout“ metabolismus na ureotelní nebo urikotelní. ňují z těla dusíkaté metabolity ve formě močoviny, vznikající ornithinovým cyklem (nevýhodou je, ţe tvorba močoviny spotřebovává energii). Mezi ureotelní organismy patří většina obratlovců (včetně řady mořských ryb a ţraloků) a také např. korýši, měkkýši a ostnokoţci. lučují dusíkaté zplodiny metabolismu v podobě amoniaku (amoniové ionty NH4+) nebo trimethylaminoxidu (TMAO). Zpravidla jsou to vodní ţiURIKOTELNÍ ţivočichové provočichové (např. sladkovodní ryby, ale dukují kyselinu močovou. Tato kyselii pulci obojţivelníků), neboť tento na je, z uvedených tří případů, nejméně způsob vylučování doprovázejí velké rozpustná a pro organismus relativně ztráty vody, coţ poté vyţaduje příjem STRANA 236 ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 6 HOMEOSTÁZA, EXKRECE, VYLUČOVACÍ SOUSTAVA nejméně škodlivá. Urikotelní organismy jsou převáţně suchozemští ţivočichové, snášející vajíčka. Zejména suchozemští plţi, hmyz, mnoho druhů plazů a ptáci. Např. zárodek ptáků, který se vyvíjí ve vajíčku, nemá moţnost přijímat vodu a do doby líhnutí se rovněţ nemůţe zbavovat škodlivých produktů metabolismu – např. odpadním amoniakem by se otrávil ještě před vylíhnutím. V dospělosti tito ţivočichové uvolňují kašovitou moč plnou krystalků kyseliny močové a jejich solí. Nevýhodou vylučování kyseliny močové je energetická náročnost její biosyntézy. stolicí. Celkem se z těla člověka denně ztrácí přibliţně 17 g dusíku. V celé řadě případů se však mohou, kromě "konečných" produktů štěpení, objevovat ve stolici, moči, potu a produktech ţláz všechny produkty metabolismu přítomné v krevní plazmě aj. (omezený pohyb mají pouze velké bílkoviny a krvinky). 6.2.2 Srovnávací fyziologie vylučování a exkrečních orgánů A) Obsah solí v tělních U některých obratlovců a u člotekutinách věka patří k dusíkatým odpadním látTělní tekutiny člověka obsahují kám také KREATININ, který vzniká přibliţně 9 gramů solí v litru (tj.např. ve svalech z kreatininfosfátu. v krevní plazmě 0, 9 % solí). Pro exOdstraňování látek z těla ţivotracelulární tekutiny je uváděna osmočicha exkrečními (vylučovacími) orlarita 300 mmol/l. gány (viz dále) úzce souvisí s vodou. Obsah solí a mechanismy regulaVODA je podstatnou součástí ce obsahu solí v těle ţivočichů jsou moči, odchází z těla ţivočicha se stoli- závislé na mnoţství solí a dostupnosti cí (výkaly), ke ztrátám dochází výpa- vody v ţivotním prostředí. Pro přesnějrem kůţí a při dýchání. Určité mnoţ- ší představu připomeneme některé ství vody je tedy z těla uvolňováno stá- souvislosti. Mořská voda obsahuje le a to i v případě jejího nedostatku, přibliţně 3, 5 % solí (zejména Na, neboť voda je pro řadu zplodin hlav- chloridy, Mg, sírany, Ca) a její osmoním rozpouštědlem a transportním pro- larita je přibliţně 1122 mmol/l. Měkká středím. Nadbytečná voda je z těla (sladká) voda (dešťová, povrchová) člověka uvolňována především ledvi- obsahuje minimum solí, zpravidla ménami. ně neţ 0, 02 % (0, 1 – 10 mmol/l). OXID UHLIČITÝ je z těla od- Tvrdá (sladká) voda (pramenitá) má straňován při dýchání. Určité mnoţství vyšší obsah solí (přibliţně 0, 3 %) CO2, v podobě kyselých uhličitanů, s obsahem např. Ca, Na, kyselých uhličitanů aj. látek. Brakická voda (tj. obsahuje také moč a pot. voda v místech, kde ústí řeky do moře) DUSÍKATÉ LÁTKY A ZPLOobsahuje 0, 05 – 3 % solí. DINY PŘEMĚNY LÁTKOVÉ jsou vylučovány z 95 % ledvinami a z 5 % ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 STRANA 237 6 HOMEOSTÁZA, EXKRECE, VYLUČOVACÍ SOUSTAVA Pokud ţivočichové snášejí změny vodou je z těla odstraňována i část solí v prostředí, označujeme je jako zplodin metabolismu. EURYHALNÍ. STENOHALNÍ ŽIU sladkovodních ryb (paprskoVOČICHOVÉ naopak nesnášejí změny ploutví – Actinopterygii) a také solí v prostředí. V rámci těchto dvou u obojţivelníků produkují LEDVINY skupin dále můţeme rozlišit ŽIVOČI- větší mnoţství zředěné moči. Moč je CHY POIKILOOSMOTICKÉ, kteří silně hypotonická, ale vzhledem k jeneudrţují stálé vnitřní prostředí a ŽI- jímu velkému mnoţství (aţ jedna poVOČICHY HOMOIOOSMOTICKÉ, lovina objemu těla ţivočicha za den) kteří jsou schopní (aţ do určité hrani- obsahuje celkově větší mnoţství solí, ce) udrţovat své vnitřní prostředí na představující ztráty solí z těla, které stejných hodnotách. musejí být nahrazeny. Obsah solí v těle je zvyšován vychytáváním a aktivním transportem solí z vody do těla přes B) Regulace obsahu solí buňky ţaberního epitelu. Rovněţ je moţný aktivní příjem solí pokoţkou v tělních tekutinách (např. u ţab). u vodních ţivočichů Mořští bezobratlí (např. láčkovci, korýši) mají TĚLNÍ TEKUTINU zpravidla IZOTONICKOU s mořskou vodou, ale i u některých těchto ţivočichů lze prokázat určité rozdíly v koncentracích látek vně a uvnitř těla (např. korýši mohou regulovat mnoţství Mg v těle). Ţivočichové, ţijící ve sladkých a brakických vodách, mají v tělních tekutinách aţ třikrát vyšší obsah solí neţ je v okolním vodním prostředí. Protoţe je povrch jejich těla zpravidla propustný pro ionty a vodu, dochází nepřetrţitě k osmotickému pronikání nadbytečného mnoţství vody do jejich těla. Této nadbytečné vody se ţivočichové plynule, trvale a aktivně zbavují. Prvoci (Protozoa) mají k tomuto účelu PULSUJÍCÍ (STAŽITELNÉ) VAKUOLY – např. trepka má dvě střídavě pracující vakuoly, které v intervalech přibliţně patnácti sekund pumpují nadbytečnou vodu ven z těla. Spolu s STRANA 238 Mořské kostnaté ryby mají naopak tělní tekutiny aţ s třikrát niţší koncentrací solí neţ má mořská voda. Situace je v podstatě opačná, neboť z těla ryby uniká povrchem těla nadměrné mnoţství vody a současně se zvyšuje koncentrace solí v těle. Ztráty vody tyto ryby kryjí pitím mořské vody, čímţ současně ještě zvyšují koncentraci solí v těle. Sníţení koncentrace solí je zajišťováno opět transportem solí přes ţaberní epitel zpět do mořské vody a dále také odstraňováním nadbytečných solí ledvinami. Ţábry vylučují hlavně Na+, Cl– a amoniový iont NH4+. Mořské kostnaté ryby produkují málo moči a jejich ledviny mají poměrně málo glomerulů. Pokud mořští ţivočichové neztrácejí povrchem osmoticky vodu, mají adaptace, které vyrovnávají osmotické rozdíly mezi vnitřním a vnějším prostředím, např. v těle ţraloků je vyšší koncentrace solí neţ rybách, vysoká koncentrace močoviny a také tri- ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 6 HOMEOSTÁZA, EXKRECE, VYLUČOVACÍ SOUSTAVA methylaminoxidu, který chrání tělní obratlých ţivočichů se významně podíbílkoviny před poškozením močovi- lejí na osmoregulaci (viz dále). nou. Kombinace různých způsobů, Losos, který migruje za třením bránících ztrátám vody, umoţňují z moře do řeky – změní při tahu po- všem suchozemským ţivočichům ţivot stupně způsob osmoregulace, který má s velmi malým příjmem vody, popř. mořská ryba, na způsob, který běţně i bez přístupu k vodě (např. mol šatní, probíhá u kostnaté sladkovodní ryby. kterému stačí k ţivotu metabolická voda). Hmyz (Insecta) obecně "šetří" vodu a vylučuje např. exkrety v podobě C) Exkrece a osmoregulace granulí. Druhotně přizpůsobeni prou suchozemských ţivočichů středí jsou rovněţ kytovci, jejichţ povrch těla je nepropustný pro vodu i pro Suchozemským ţivočichům hro- ionty. Dalším zajímavým příkladem je zí trvale DEHYDRATACE, a proto velbloud, který je schopen snášet aţ u nich existují mechanismy, které de- extrémně horké a suché podnebí, ale hydrataci brání, např. tím, ţe povrch po ukončení nedostatku je schopen vyjejich těla je velmi málo propustný, pít za 10 minut i 100 litrů vody. Rovnebo aţ nepropustný pro vodu. Také ti- něţ pouštní a stepní ţivočichové moto ţivočichové však musejí odstraňovat hou přečkávat polední ţár v úkrytech ze svého těla škodlivé odpadní produk- a norách a mohou i sníţit metabolisty metabolismu, nestrávené zbytky po- mus, coţ opět vede k šetření s vodou. travy a musejí dýchat. Přestoţe většina Ztráty vody nahrazují ţivočitěchto procesů probíhá tak, aby ztráty vody byly co nejmenší, celkově chové pitím a příjmem potravy s obke ztrátám vody u suchozemských ţi- sahem vody. Menší část vody vzniká vočichů dochází v podstatě nepřetrţitě. jako metabolická voda, která však můţe být u některých ţivočichů postaLEDVINY obratlovců umoţňují čujícím zdrojem tekutiny. Jestliţe ornejen vylučování odpadních produktů ganismus s potravou naopak přijme metabolismu, ale stávají se nejdůleţi- nadměrné mnoţství vody, dojde tějším orgánem, regulujícím objem ke změně činnosti orgánů (např. leda sloţení tělních tekutin (osmoregula- vin) a právě jen tato nadbytečná voda ci). Suchozemští ţivočichové produ- je bezprostředně z těla odstraněna. kují zpravidla HYPERTONICKOU Jednobuněčné organismy (např. MOČ (např. pískomil – Gerbillus sp., prvoci, ale např. také houbovci a ţaprodukuje aţ 5x koncentrovanější moč havci) nemají specializované exkreční neţ je mořská voda a kromě toho tvoří orgány. Nepotřebné látky odstraňují i pevné výkaly). Kromě ledviny existuz buněk těla difúzí, aktivním transporjí např. u plazů a ptáků i "mimoledvintem, činností staţitelných vakuol aj. né" osmoregulační orgány (např. solné Ostnokoţci (Echinodermata) orgány). Rovněţ exkreční orgány bezshromaţďují zplodiny metabolismu ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 STRANA 239 6 HOMEOSTÁZA, EXKRECE, VYLUČOVACÍ SOUSTAVA v améboidních buňkách, pohybujících se v tělní dutině. Buňky – naplněné exkrety, vylézají mimo tělo ostnokoţců např. přes epitel ţaber. Zjednodušeně řečeno: 1) Do primárního filtrátu je z tělní tekutiny (např. z krve) „vyhozeno“ téměř vše (kromě makromolekul, krviObdobnými mechanismy dochází nek apod.). i k osmoregulaci. Vylučování odpad2) Teprve poté transportní meních, nadbytečných a nepotřebných chanismy zpětné resorpce – ve stělátek (stejně jako osmoregulaci) za- nách trubic, které odvádějí primární jišťují jednotlivé buňky. filtrát z místa filtrace – vracejí z priPřeváţná většina EXKREČNÍCH (VYLUČOVACÍCH) ORGÁNŮ mnohobuněčných ţivočichů má dvě základní struktury: a) místo vzniku primárního filtrátu např. plaménková buňka, nálevkovité obrvené útvary nefridií, Bowmanovy váčky aj. b) navazující systémy trubic – jsou specializované na zpětnou resorpci a sekreci (např. proximální tubulus, Henleova klička, distální tubulus, sběrací kanálek), které nakonec (např. přes ledvinné pánvičky, močovody, močový měchýř a močovou trubici aj.) ústí mimo tělo ţivočicha márního filtrátu zpět do těla látky nepostradatelné, prospěšné a potřebné. Zpravidla se jedná o aktivní transport látek, na který navazuje osmotický transport vody. Některé látky mohou být přes stěny trubic do vznikající moči přidány sekrecí (transportovány z těla přes stěnu určité části kanálku). 3) Odpadní, neţádoucí, nepotřebná a právě jen nadbytečná mnoţství látek nejsou zpětně vstřebána, ani jim není jinak bráněno v průtoku kanálkem – a odtékají z těla ţivočicha (jsou např. součástí moči) – jsou vylučovány exkrecí. Hlavními typy vylučovacích orgánů mnohobuněčných a vývojově dokoV místě vzniku primárního filnalejších ţivočichů jsou: trátu dochází k filtraci tělní tekutiny. Způsob filtrace je odlišný od větši- PROTONEFRIDIE, jsou vylučovany průmyslově vyráběných filtrů, které cími a také osmoregulačními orgábyly vyrobeny s cílem zachytit určitou ny ploštěnců. Protonefridie začíná – předem definovanou – škodlivinu. PLAMÉNKOVOU BUŇKOU s trVýsledkem primární filtrace v ţivém sem bičíků („plaménkem“) uvnitř. organismu je „odpadní“ tekutina (např. Kmity „plaménku“ zajišťují pohyb primární moč), která obsahuje, kromě látek z intersticiální tekutiny do namnoţství – pro tělo škodlivých a nadvazujícího kanálku ústícího nerfribytečných látek – také značné mnoţdiopórem mimo tělo ţivočicha. ství látek pro ţivot nepostradatelných Kanálky protonefridií ploštěnek (např. aminokyseliny, glukózu aj.). vyúsťují zpravidla na hřbetní straně osmi páry nefridiopórů. Kromě proSTRANA 240 ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 6 HOMEOSTÁZA, EXKRECE, VYLUČOVACÍ SOUSTAVA tonefridií mohu mít vylučovací funkce také buňky střevního epitelu aj. typy. ny močové) do tzv. chloragogenních buněk a teprve po jejich odumření odcházejí tyto látky přes coelom vývody segmentálních orgánů mimo tělo. U řady mnohoštětinatců jsou vývody segmentálních orgánů odváděny z coelomové dutiny také např. pohlavní buňky. Protonefridie motolic najdeme obvykle po stranách těla. Jednotlivé buňky s roštovitou strukturou, přes kterou proniká přebytečná tekutina, ústí krátkými vylučovacími kanálky do dvou společných vývodných ka- POZMĚNĚNÉ METANEFRIDIE nálků. Oba vývodné kanálky ústí na jsou vylučovacími orgány členovzádi těla v močovém váčku. ců. U korýšů je nazýváme ANTENÁLNÍ ŽLÁZY (maxilární, čelistní, Kromě protonefridií mají něktetykadlové ţlázy), u některých paré hlístice zvláštní fagocytární orvoukovců jako koxální ţlázy. Angány, např. u škrkavky koňské jde tenální ţlázy korýšů najdeme o značně velké specializované fav přední části hlavohrudi. K filtraci gocytární buňky, které zachycují tekutiny dochází přes stěnu coeloodpadní a tělu cizí látky. mového váčku. Filtrát odtéká labyProtonefridie mají také larvy něrintem a nefridiálním kanálkem kterých měkkýšů a bezlebečných, do močového měchýře, který má vířníci aj. vyústění na hlavě. METANEFRIDIE, jsou vylučova MALPIGHICKÉ TRUBICE (Malcími orgány krouţkovců a např. pighiovy trubice, Malpigické ţlázy) i některých měkkýšů, nepárové jsou vylučovacími orgány u vzdušmetanefridium plţů je některými nicovců a některých klepítkatců. autory povaţováno za ledvinu. Malpighické trubice začínají v těle V kaţdém tělním článku málošjako slepé (jsou do těla uzavřeny) tětinatců (krouţkovci) začínají dvě tenké trubičky a u hmyzu jsou vymetanefridie (segmentální orgány) ústěny do střeva. Jejich počet je 2 OBRVENOU NÁLEVKOU – aţ 200 (i více). Stěny trubiček vynefrostomem a pokračují vývodstýlá jednovrstevný epitel. Uvnitř ným kanálkem. VÝVODNÝ KAtrubic jsou transportovány kyselé uhličitany (např. uhličitan draselNÁLEK kaţdé metanefridie proný), kyselina močová, voda aj. chází příčnou tělní přepáţkou Zpětná resorpce potřebných látek do dalšího článku, kde vyúsťuje ven a vody probíhá aţ v konečníku. Exz těla. Vířením brv nálevky je do jekrety vypadávají z těla hmyzu jího ústí přiháněna tekutina, vznikav podobě aţ extrémně suchých jící filtrací krve přes stěnu vlásečgranulí, ale např. vodní hmyz můţe nic. Přes stěny kanálků nefridií domít moč s velkým obsahem vody. chází k sekreci a exkreci látek. Někteří krouţkovci ukládají zplodiny látkové přeměny (např. soli kyseli©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 STRANA 241 6 HOMEOSTÁZA, EXKRECE, VYLUČOVACÍ SOUSTAVA LEDVINY jsou hlavními vylučovacími orgány obratlovců. U vyšších obratlovců a u člověka jsou současně hlavním orgánem udrţování dynamické homeostatické rovnováhy. Moč je z ledvin odváděna u savců, ale také např. u ryb do močového měchýře. Močový měchýř naopak nemají např. ptáci. Kromě ledvin mají vylučovací funkce také: kůţe (viz dále 7.5.2) dýchací systém (CO2 je odpadním produktem metabolismu) trávicí soustava a játra (ovlivňují mnoţství iontů a vody, odpadní jsou zejména některé látky ve ţluči) specializované ţlázy, např. solné ţlázy SOLNÉ ORGÁNY (SOLNÉ ŽLÁZY) mají plazi a ptáci umístěné na vrcholku hlavy nad očima (např. albatros má párovou nosní ţlázu) v malých kostěných prohloubeninách. V případě, ţe do těla těchto ţivočichů pronikne větší mnoţství soli (např. s potravou), vylučují solné orgány nejméně tak koncentrovaný roztok jako je mořská voda (v podstatě hypertonický roztok NaCl) a orgány mohou, v případě potřeby, vylučovat rovněţ vodu, a to aţ dvacetkrát intenzivněji neţ ledvina. Stěnu tubulů ţlázy vytváří jedna vrstva buněk. Po celé délce je tubul ţlázy obklopen krevními kapilárami. Soli (ionty Na+, Cl–) a voda vystupují z krve do průsvitu tubulu ţlázy. Regulace solných orgánů je zajišťována hormonálně. STRANA 242 V případě, ţe stoupá osmolarita krve jsou dráţděny osmoreceptory v hypothalamu. Přes vlákna parasympatiku a některými hormony (např. přes ACTH adenohypofýzy, viz kapitola 9) je spouštěna produkce kortikosteronu v kůře nadledvin, který ovlivňuje solné ţlázy nebo se uplatňuje hormon AVT ("arginine vasotocin"), uvolňovaný z neurohypofýzy, který rovněţ ovlivňuje solné ţlázy. Díky regulacím transportních pochodů v solných ţlázách je moţné, aby ţivočich – bez následků na svém zdraví – pil „pouze“ mořskou vodu a přijímal potravu s takovým mnoţstvím solí, které přesahují exkreční moţnosti jeho ledvin. Toto není moţné u člověka – např. v záchranném člunu na moři nelze pít bez nepříznivých důsledků mořskou vodu ani jako dočasnou náhradu za vodu sladkou. U řady strunatců (Chordata) se přes vývody exkrečních orgánů dostávají mimo tělo ţivočicha rovněţ pohlavní buňky. Vzhledem k tomuto spojení vylučovacích a pohlavních orgánů je pouţíván i komplexnější název UROGENITÁLNÍ SYSTÉM. 6.2.3 Funkční organizace a funkce ledvin člověka LEDVINA (ren) dospělého člo- věka je 11 aţ 12 cm dlouhá, 3 – 7, 5 cm široká a 3 cm silná. Její hmotnost je přibliţně 130 g. Na řezu ledvinou vidíme tuhý vnější obal ledviny (ledvinné pouzdro), kůru, dřeň, ledvinné pyramidy, ledvinnou pánvičku aj. V ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 6 HOMEOSTÁZA, EXKRECE, VYLUČOVACÍ SOUSTAVA izotonické kůře i hypertonické dřeni najdeme kanálky nefronů. Buňky dřeně ledvin se skládají v8– 20 PYRAMID s hroty mířícími do LEDVINNÉ PÁNVIČKY. Pánvičky jsou napojeny na MOČOVOD (ureter), ústící do MOČOVÉHO MĚCHÝŘE (vesica urinaria). Z pánvičky močového měchýře, o obsahu 350 – 500 ml, moč odvádí mimo tělo MOČOVÁ TRUBICE (uretra). Ledviny savců a člověka plní následující hlavní funkce: A) zajišťují vylučování většiny odpadních látek (vytvořených při tělesném metabolismu) a vylučování nepotřebných látek B) rozhodujícím způsobem ovlivňují a udrţují optimální mnoţství a sloţení tělních tekutin K metabolickým a endokrinním funkcím ledvin patří např.: C1) glukoneogeneze C2) syntéza některých hormonů a jiných fyziologicky aktivních látek, např.: o renin o erytropoetin o D–hormon, viz 9.4 o kallikrein–kininy (např. bradykinin), které se uplatňují jako vasodilátory a působí proti vlivu systému renin–angiotenzin– aldosteron o prostaglandiny, jsou syntetizovány zejména ve stresových situacích a za některých chorobných stavů. Poté ovlivňují průtok krve ledvinami, potlačují aktivní transport Na+ a tím sniţují resorpci vody. V ledvině rovněţ působí vasodilatačně aj. Některé ledvinou produkované C) některé metabolické a endokrinní látky se dostávají do moči a po jejím funkce vypuzení z těla mikcí se zejména u řaUvedené hlavní funkce zajišťují dy savců významně uplatňují jako femechanismy jiţ na úrovni nefronů, tj. romony – nesou sexuální informace základních funkčních jednotek ledviny. např. signalizují připravenost samic Souhrnně je moţné říci, ţe v nefronech k páření, dále slouţí k označení teritoledviny probíhá filtrace (ultrafiltrace) ria apod. plazmy, dále selektivní zpětná resorpce (tj. návrat potřebných ţivin a látek z ledvinných tubulů zpět do kr- A) Funkční organizace ve, tzv. reabsorbce) a také tubulární nefronu ledviny sekrece látek z krve do vznikající moFunkční jednotkou ledviny je či v zájmu zachování objemu tělních NEFRON. Nefron rozčleňujeme na tekutin a regulace osmokoncentrace. Činností ledvin jsou z organismu ledvinné tělísko (GLOMERULUS selektivně odstraňovány nepotřebné v BOWNAMOVĚ VÁČKU) a SYSa nadbytečné látky (např. právě jen TÉM KANÁLKŮ (TUBULUS nefronadbytečné mnoţství vody nebo solí). nu) V ledvině člověka je 1, 0 – 1, 3 milionu nefronů. Pro moţnost Ledviny produkují MOČ. ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 STRANA 243 6 HOMEOSTÁZA, EXKRECE, VYLUČOVACÍ SOUSTAVA srovnání uvádíme, ţe např. v ledvině VINUTÝ KANÁLEK DRUHÉHO skotu je aţ 4 milióny nefronů a ŘÁDU (DISTÁLNÍ TUBULUS) v ledvině kočky přibliţně 230 000 Vinutý kanálek druhého řádu nefronů. Celková délka kanálků v obou je veden zpět k Bowmanovu váčku ledvinách člověka je odhadována aţ na a probíhá těsně kolem (mezi) vas 160 km. aferens a vas eferens. Tato oblast plní důleţité regulační funkce. LEDVINY jsou zásobovány krví renální tepnou (arteria renalis) od se- SBĚRACÍ KANÁLEK Vznikající moč přitéká do sběrastupné části aorty přes menší arterioly cího kanálku z pěti aţ deseti nefroaţ k aferentní arteriole (vas aferens), nů a dále odtéká do ledvinné pánkterá přivádí krev do místa filtrace vičky. v Bowmanově váčku. V Bowmanově váčku se aferentní arteriola rozvětvuje Pozn.: Eferentní arteriola se po v klubíčko glomerulárních kapilár a ty se opět spojují v eferentní arteriolu výstupu z Bowmanova váčku postupně (vas eferens). V klidu ledvinami pro- mohutně větví v síť kapilár, které protéká přibliţně jedna čtvrtina krve (sr- bíhají po celé délce "svého" tubulu nefronu ledviny. Kapiláry omotávají dečního výdeje). např. obě raménka Henleovy kličky Filtrát vzniká uvnitř Bowmano- i další části tubulu – většina látek se vých váčků a dále protéká systémem tak – po transportu z tubulu do těla – kanálků, ve kterých probíhá zpětná re- vrací do krve. sorpce a sekrece látek. Hlavními strukturami jsou: a) BOWMANOVY VÁČKY (pouzdra) Bowmanovy váčky jsou hlavními místy primární filtrace krve (krevní plazmy). Hnací silou filtrace je krevní tlak. Filtrační plocha všech glomerulů je přibliţně 1, 5 m2. Filtrát (tekutinu), která protéká do navazujícího systému trubic nazýváme PRIMÁRNÍ MOČ. B) Juxtaglomerulární aparát Distální tubulus nefronu ledviny savců se vrací zpět k Bowmanovu váčku a probíhá těsně kolem "svého" glomerulu. Ve vas aferens a v distálním tubulu jsou specializované BUŇKY JUXTAGLOMERULÁRNÍHO RÁTU. APA- b) SYSTÉM TRUBIC Trubice jsou specializované na zpětnou resorpci a sekreci látek, rozlišujeme: Specializovanými buňkami juxtaglomerulárního aparátu, které produkují renin, jsou: VINUTÝ KANÁLEK PRVNÍHO ŘÁDU (PROXIMÁNÍ TUBULUS) HENLEOVA KLIČKA (SESTUPNÉ a na něj navazující VZESTUPNÉ RAMÉNKO) a) BUŇKY JUXTAGLOMERULÁRNÍ (granular cells) – pokrývají část stěny aferentní arterioly v blízkosti glomerulu – uplatňují se jako baroreceptory (zaznamenávají tlak krve při- STRANA 244 ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 6 HOMEOSTÁZA, EXKRECE, VYLUČOVACÍ SOUSTAVA tékající do glomerulu) a podle potřeby (např. při sníţeném prokrvení ledvin – při poklesu krevního tlaku aj.) uvolňují RENIN (viz dále –C) d) ). bulu (i sběrného kanálku), v místě kontaktu tubulu, aferentní arterioly a glomerulu. Buňky jsou citlivé na koncentraci iontů Na+, jejich aktivita zvyšuje produkci reninu juxtaglob) MACULA DENSA, (tmavé buňky merulárními buňkami. s velkými jádry, tmavá skvrna) – buňky tvoří část stěny distálního tu- Obr. č. 17: Významné struktury ledvin savce (upraveno podle různých zdrojů) C) Průběh transportních mechanismů v nefronu ledviny Způsob filtrace odpovídá obecné a jiţ výše popsané (viz 6.2.2 C) charakteristice. TUBULY NEFRONŮ ledviny jsou vystlány jednovrstevným epitelem – specializovanými buňkami s dosti velkými jádry a vyšším počtem mito- chondrií, tzv. tubulárními buňkami adaptovanými po celé délce nefronu na různé funkce. Souhrnně a zjednodušeně je moţné říci, ţe v ledvinných tubulech dochází (přes tubulární buňky) k aktivnímu a pasivnímu transportu potřebných látek z tubulární tekutiny zpět do těla (a látek pro tělo nepotřebných také opačným směrem) a v konečném důsledku rovněţ k zahušťování moči. Hybnou sílu pro kon- ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 STRANA 245 6 HOMEOSTÁZA, EXKRECE, VYLUČOVACÍ SOUSTAVA centrování a zahušťování moči dodává 1. jednovrstevný endotel kapiláry aktivní transport iontů Na+ vně tubulů ENDOTEL (jednovrstevný epiledviny bez současného výstupu vody. tel) tvoří stěnu kapiláry, má četné PÓRY a je značně propustný pro Významnou roli v transportních většinu látek, které jsou součástí procesech má SODÍKODRASLÍKOVÁ krve. Nepropouští ven z kapilár PUMPA (viz také kapitola 10), která pouze krvinky a bílkoviny o větší pumpuje Na+ z tubulárních buněk mimolekulové hmotnosti neţ 70 000. mo tubulus. Z primární moči se do tubulárních buněk dostávají ionty Na+, 2. bazilární membrána např. antiportem (výměnou za H+ nebo BAZILÁRNÍ MEMBRÁNA krysymportem s glukózou a nebo s amije vnější povrch kapiláry, má plsťonokyselinami). Vzhledem k uspořádání vitou strukturu – obsahuje např. tubulů a probíhajícím transportním vlákna kolagenu. Má tloušťku asi procesům, se stává dřeň ledviny hyper300 nm a omezuje, ve směru filtratonickou a "táhne" vodu ze sestupného ce, rovněţ především velké a větší raménka Henleovy kličky a sběrného molekuly (např. fibrinogen). kanálku. Celý proces zesiluje proti3. buňky podocytů proudový mechanismus výměny látek PODOCYTY vytvářejí vrstvu na (princip protiproudové výměny je pobazilární membráně – pokrývají kapsán v jiné souvislosti v této kapitole – piláry uvnitř Bowmanova váčku. viz termoregulace). Propustnost stěny Podocyty jsou specializované buňsestupného kanálku Henleovy kličky ky s mnoha výběţky (pedikly, noa sběrného kanálku pro vodu zvyšuje ţičky), které jsou pro filtraci rozhoADH (antidiuretický hormon), viz dále. dující. Mezi výběţky podocytů existují INTERPEDIKULÁRNÍ ŠTĚRBINY PODOCYTŮ. Tyto fila) Transport látek v glomerulu trační štěrbiny (póry) obsahují speGLOMERULEM nazýváme klucifické bílkoviny (látky), které štěrbíčko dvaceti aţ čtyřiceti kapilár, na binu „uzavírají“ (tzv. štěrbinová které se rozvětvuje v Bowmanově váčmembrána podocytů, "slit membraku aferentní arteriola. Do těchto arterine", filtration slit) a představují pool přivádí krev arteria renalis. Kapiláslední "síto" pro látky procházející rami glomerulů protéká přibliţně 25 % z krve dovnitř Bowmanova váčku. klidového minutového srdečního obVznikající filtrát nazýváme PRIjemu, coţ denně představuje 500 – MÁRNÍ MOČ – má přibliţně stejné 1 900 litrů krve. Kapiláry glomerulů sloţení jako krevní plazma (avšak (uvnitř Bowmanova váčku) jsou mísbez koloidních substancí). Mnoţství tem filtrace krve. Hnací silou filtrace je primární moči je značné a u dospěkrevní tlak. lého člověka činí aţ 200 litrů denK vlastní filtraci krve dochází ně. V tomto objemu tekutiny můţe přes trojvrstevnou strukturu (glomerubýt aţ 1200 g NaCl, aţ 250 g glulární „membránu“), kterou tvoří: kózy, aţ 100 g aminokyselin STRANA 246 ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 6 HOMEOSTÁZA, EXKRECE, VYLUČOVACÍ SOUSTAVA (25 mol Na+, 18 mol Cl–, 5 mol HCO3–, 0, 8 mol močoviny, 0, 65 mol glukózy) a další látky. pasivně za nimi, je v proximálním tubulu hypoosmotická tekutina a teprve na konci tubulu je za normálních podmínek opět izoosmotická tekutina. b) Transport látek v proximálním tubulu Pokud je filtrát kyselejší, buňky transportního epitelu produkují dovnitř trubic amoniak. PROXIMÁLNÍ TUBULUS je nejdůleţitějším místem zpětné resorpce: 1. organických látek U zdravých jedinců je zpětně vstřebáno např. 100 % aminokyselin, aţ 100 % glukózy, přibliţně 30 % močoviny atp. Glukóza se můţe (zejména při chorobných stavech) objevovat v moči (tzv. GLYKOSURIE) a to v případech, kdy hyperglykémie překročí 9, 91 mmol/l, tj. přibliţně 10 mmol glukózy na litr krve a nebo více (aţ do tzv. maximálního ledvinového prahu pro glukózu 18, 5 – 22, 5 mmol/l). c) Transport látek v Henleově kličce HENLEOVY KLIČKY mají ptáci 2. iontů V proximálním tubulu je z filtrátu zpět do těla vrácena velká část iontů. Jedná se aţ 70 % Na+, 60 – 70 % K+ a 75 % fosfátů (zpětnou resorpci fosfátů aktivizuje D–hormon a inhibuje parathormon, oba působí podobně také v distálním tubulu). Dále probíhá také zpětná absorpce aţ 90 % iontů HCO3– Hlavním místem transportu Ca2+ je distální tubulus, ale i v proximálním tubulu dochází k hormonálně ovlivňovanému transportu. (Aves) a savci (Mammalia). Do Henleových kliček přitéká denně přibliţně 30 litrů tekutiny, coţ je jiţ jen 20 % objemu primární moči. Orientace Henleových kliček v ledvině má funkční význam a uplatňuje se zde rovněţ tzv. protiproudový mechanismus (viz dále, termoregulace). Sestupné raménko Henleovy kličky proniká do HYPERTONICKÉ DŘENĚ ledviny a vzestupné raménko z této hypertonické dřeně opět vystupuje. Největší koncentrace osmoticky aktivních látek (aţ 5x větší neţ má krevní plazma) je v oblouku Henleovy kličky. Přitom rozlišujeme přinejmenším dva typy kliček (nefronů) a to krátké – korové (SUPERFICIÁLNÍ) a dlouhé (JUXTAMEDULÁRNÍ). Dlouhých kliček je přibliţně 20 % a zasahují velmi hluboko do hypertonické dřeně. Přibliţně platí, ţe – čím více koncentrovanou moč organismus produkuje, tím jsou delší Henleovy kličky (např. velmi dlouhé jsou u pouštních savců). 3. vody V proximálním tubulu se osmoticky vstřebává celkem 3/4 aţ 4/5 objemu primární moči. Protoţe však dochází ke zpětnému vstřebávání osmoticky aktivních látek a voda prostupuje Sestupné (descendentní) raménko Henleovy kličky je pro vodu propustné (přes jeho stěnu probíhá difúze vody a rozpuštěných částic). Vzestupné (ascendentní) raménko je pro vodu nepropustné, ale probíhá v něm ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 STRANA 247 6 HOMEOSTÁZA, EXKRECE, VYLUČOVACÍ SOUSTAVA intenzivní aktivní transport iontů (např. aţ 20 % Na+, Cl–, K+) zpět do těla. Na konci Henleovy kličky je filtrát zředěný. d) Transport látek v distálním tubulu Aldosteron je transportován krví a působí na buňky distálních tubulů ledvin. Pod jeho vlivem se zvyšuje zpětné vstřebávání Na+ a současně sekrece H+ a K+. Celkově dochází ke zvyšování solí v tělních tekutinách a tím rovněţ ke zvyšování obsahu vody v těle. Zjednodušeně řečeno – ALDOSTERON zadrţuje v těle soli a tím reguluje vodu (= zvýšení objemu krevní plazmy a tělních tekutin). Angiotenzin II se dále rovněţ podílí na vyvolávání pocitu ţízně. Distální tubuly se vţdy vracejí do oblasti vlastního glomerulu, kde některé jejich buňky tvoří součást juxtaglomerulárního aparátu. Sekrecí H+ iontů můţe být regulováno pH. Také v distálním tubulu probíhá zpětná abKromě systému RAAS ovlivňuje sorpce iontu HCO3– mnoţství vody v těle hormon ADH, Vlivem působení látek systému uvolňovaný do krve z adenohypofýzy. RAAS, tj. RENIN–ANGIOTENZIN – Distální tubulus je bez ADH téměř neALDOSTERON, dochází zejména propustný pro vodu (zejména ve druhé k zadrţování Na+ v těle, tím také k za- části, blíţe ke sběrnému kanálku). drţování odpovídajícího mnoţství vo- Jestliţe stoupá koncentrace ADH dy a zvýšení objemu tělních tekutin (viz v krvi, stoupá propustnost stěny distáltaké kapitola 9). Stimulováno je součas- ního tubulu pro vodu a tok vody sledu+ ně centrum ţízně v centrálním nervo- je pohyb Na ven z tubulu ledviny. Jivém systému. Dále dochází k vasokon- nak řečeno – ADH zadrţuje v těle vostrikci, stimulaci syntézy prostaglandi- du a tím reguluje soli (= více zadrţenů, zvýšení aktivity sympatiku né vody v těle zředí – sníţí – neţádoucí vysokou koncentraci solí v tělních a dalším dějům. Počátek reakcí a analýz přitékající tekutinách). krve a tekutin v tubulech je v buňkách MACULA DENSA. Juxtaglomerulární aparát následně uvolní RENIN (kromě toho bylo zjištěno, ţe renin vzniká např. také v mozku a ovlivňuje i další tkáně). Renin vyvolává v krvi přeměnu angiotenzinogenu na ANGIOTENZIN I (tj. peptid 10 AK), který je konvertujícím enzymem převeden na ANGIOTENZIN II (peptid z 8 AK se silným vasokonstrikčním vlivem), působí stimulačně na buňky kůry nadledvin, které pod jeho působením produkují do krve ALDOSTERON. STRANA 248 Proti systému renin– angiotenzin – aldosteron působí např. ANP (viz 9.9.7) Buňky distálních tubulů jsou rovněţ ovlivnitelné hormonálně. Uvolňování Ca2+ z těla zvyšuje hormon KALCITONIN a zpětné vychytávání (stimulování resorpce, sniţování exkrece Ca2+) z tubulární tekutiny zvyšuje PA2+ RATHORMON (tj. zadrţuje Ca v těle). ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 6 HOMEOSTÁZA, EXKRECE, VYLUČOVACÍ SOUSTAVA ADH a SYSTÉMU RAAS. Dále mají na činnost ledvin vliv PARATHORSBĚRNÝ KANÁLEK se opět za- MON, KALCITONIN, ale také např. nořuje do hypertonické dřeně. Pro- INZULÍN apod. e) Transport látek ve sběrném kanálku pustnost stěny kanálku pro vodu se rovněţ mění vlivem ADH (vliv má také ALDOSTERON) podobně jako v distálním tubulu. Voda potom uniká difúzí, podle existujícího chemického gradientu osmoticky aktivních látek, ze sběrného kanálku do extracelulární tekutiny a dále do krve. Sběrací kanálky ústí do ledvinné pánvičky, kam normálně přitéká hypertonická moč s koncentrací přibliţně čtyřikrát větší neţ má krevní plazma. D) Řízení činnosti ledvin Pro regulační mechanismy a efektivní řízení ledvin jsou rozhodující informace o změnách objemu a tlaku krve a změnách osmotického tlaku krve nebo jinak řečeno o změnách objemu krevní plazmy a obsahu solí v plazmě. Tyto informace přicházejí zejména z CHEMORECEPTORŮ, za které můţeme povaţovat např. buňky macula densa nefronů ledviny a také z BARORECEPTORŮ (např. mikrotělíska ve vasa afferents). Schematický popis čtyř hlavních moţných stavů a z nich vyplývajících řetězců vzájemně souvisejících regulací: nadbytek soli v plazmě (hyperosmolarita) Zvyšování koncentrace solí v plazmě se projeví zvýšeným uvolňováním hormonu ADH z neurohypofýzy. Pod jeho vlivem se mění propustnost tubulů nefronu ledviny pro vodu a voda je zadrţována v těle (tj. ve zvýšené míře je reabsorbována voda z tubulů ledvin do těla). Aktivizuje se centrum ţízně. Produkce moči klesá, objem plazmy stoupá (koncentrace solí ve větším objemu plazmy se sniţuje). objem plazmy stoupá Jestliţe stoupá objem plazmy, ustává dráţdění juxtaglomerulárních buněk a klesá produkce reninu. Důsledkem sníţení produkce reninu je sníţení produkce angiotenzinu a následně aldosteronu. Ionty (např. Na+) nejsou z primární moči v plné míře resorbovány, odcházejí z těla a jejich koncentrace v těle se sniţuje. Sniţování koncentrace solí v tělních tekutinách vyvolává následně sniţování mnoţství vody v těle. Činnost ledvin je kontrolována a řízena z CNS a humorálně. Regulován je průtok krve ledvinami, např. kallikrein–kininy ovlivňují cévy glomerulů. K dalším regulačním látkám nedostatek soli v plazmě patří prostaglandiny, endoteliny, natri(hypoosmolarita) uretické faktory aj. Sniţování koncentrace soli Hormonální vlivy – působící na v plazmě se projeví sníţeným uvolňokanálky ledvin – jsou rozmanité. váním hormonu ADH z neurohypofýUplatňuje se zejména vliv hormonu zy. V důsledku sníţené hladiny hor©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 STRANA 249 6 HOMEOSTÁZA, EXKRECE, VYLUČOVACÍ SOUSTAVA monu ADH je v těle zadrţováno méně Ca2+, 90 % K+, 80 % HPO42+, ale také vody. Voda uniká z těla s močí, pro- aţ 80 % kyseliny močové, 40 % modukce zředěné moči se zvyšuje, objem čoviny, 20 % SO42– a dalších látek. plazmy klesá (koncentrace solí se zvyNORMÁLNÍ DENNÍ MNOŽšuje). STVÍ (sekundární) MOČI (tj. pro muţe objem plazmy klesá 500 – 2000 ml/24 hodin a pro ţeny Jestliţe klesá objem plazmy, 500 – 1875 ml/24 hodin) obsahuje přivzrůstá dráţdění juxtaglomerulárních bliţně 50 g – 75 g pevných látek za buněk a stoupá produkce reninu. Čím 24 hodin. Součástí moči je močovina, je vyšší produkce reninu, tím také kyselina močová, kreatinin, určité stoupá produkce angiotenzinu a ná- mnoţství iontů Na+, K+, Ca2+, NaCl sledně aldosteronu. Pod vlivem al- a dalších látek. V moči zdravých lidí dosteronu je v těle zadrţováno více so- naopak nemá být glukóza, bílkoviny, lí a v důsledku vyšší koncentrace solí krev, hemoglobin, ţlučová barviva. se zvyšuje rovněţ objem plazmy. Moč člověka má pH = 4, 5 – 8, 0 a průměrně pak pH = 5, 0 – 6, 0. Moč býloţravců je slabě zásaditá však není závislá pouze na ledvině. (tj. pH > 7, 0). Moč masoţravců bývá Změny objemu krve (hypovolemie kyselá (pH 5, 7 – 7, 0). a hypervolemie) jsou moţné také přestupem vody z extracelulární teMoč je shromaţďována v MOkutiny do krve a obráceně. Značný ČOVÉM MĚCHÝŘI, opatřeném dvěvliv má také kapacita cévního řečišma svěrači, z nichţ zevní svěrač motě, kdy např. pod vlivem hormonů čové trubice (m. sphincter urethrae) je můţe dojít k vasokonstrikci cév ovladatelný vůlí. Samotný močový a tím i k "relativnímu" zvýšení obměchýř má hladkou svalovinu a udrţí jemu krve apod. asi 500 ml moči. REGULACE OBJEMU KRVE MOČENÍ (MIKCE) je reflexní E) Celková bilance zpětné resorpce a tubulární exkrece ledvin Celkem je za normálních okolností v tubulech ledvin člověka zpětně resorbováno a vrací se do krve 99 % objemu primární moči a jen asi 1 % odchází z těla člověka v podobě moči. Zpětně dojde k reabsorbci aţ 100 % glukózy, 95 – 99, 9 % aminokyselin, aţ 100 % kyseliny askorbové, kreatininu a HCO3–, dále 99 % Na+, 95 % STRANA 250 děj, řízený z oblastí míchy (S2–S4, Th11a Th12). Celý průběh mikce je vědomě kontrolován zejména z čelních oblastí kůry koncového mozku. Samotné centrum pro močení je v zadní části mostu. Z centra jsou vysílány podněty k parasympatickým buňkám, které z kříţové části míchy dávají podnět ke kontrakci vypuzovacího svalu močového měchýře. Volní kontrola močení se vytváří u člověka od dvou do čtyř let po narození. Novorozenec ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 6 HOMEOSTÁZA, EXKRECE, VYLUČOVACÍ SOUSTAVA močí reflexně přibliţně dvacetkrát ňování CO2), vylučování kyselin denně. a zásad buňkami různých orgánů (např. Další způsoby regulace některých mi- ledvin) atd. nerálních látek jsou uvedeny v kapitole Regulační mechanismy, které 9. Viz tamtéž – regulace Ca, Na, I, vody udrţují stálé a relativně neměnné konapod. 6.3 Regulace pH DYNAMICKÁ ACIDOBAZICKÁ ROVNOVÁHA označu- Termínem jeme rovnováhu mezi kyselinami (uvolňují H+ ionty) a zásaditými látkami v těle, tj. mezi jejich tvorbou na jedné straně a vylučováním (odstraňováním) na straně druhé. Hodnota pH je definována jako záporný dekadický logaritmus molární koncentrace H+,[H+], tj.: pH= –log[H+] centrace vodíkových iontů jsou označovány jako NÁRAZNÍKOVÉ MECHANISMY s tzv. nárazníkovou schopností. NÁRAZNÍKY (pufry) jsou směsi buď slabé kyseliny a silné base (tento případ převaţuje v lidském těle) nebo naopak slabé base a silné kyseliny. Přitom kyseliny bývají definovány jako dárce (donory) H+ iontů a base jako příjemce (akceptory) H+ iontů. Nárazníková schopnost spočívá v tom, ţe nárazníky zmenšují např. výkyvy reakce krve při přívodu silné kyseliny nebo zásady (která se např. přemění v neutrální sůl). Za neutrální povaţujeme pH=7 s molární koncentrací [H+]=10–7 mol/l Přehled základních nárazníkových (tj. počet H+ iontů v 1 litru roztoku). soustav v těle ţivočichů: Za kyselé povaţujeme pH<7, za zásadité pak pH>7. Udrţování stálé reakce soustava hydrogenuhličitanu (bikarbonátový systém, hydrogenkarkrevní plazmy (pH) tedy těsně a přímo bonátový pufr) souvisí s udrţováním stálé koncentrace + + Činnost soustavy spočívá ve vaziontů H . Zvyšování počtu H (niţší bě H+ na HCO3– za vzniku kyseliny pH) vyvolává často pocity únavy. uhličité, která je převedena na NORMÁLNÍ pH ARTERIÁLNÍ CO2 a vodu. Soustava je účinná KRVE je 7, 4 + 0, 04. Při pH menším v krevní plazmě, intersticiální a inneţ 7, 36 hovoříme o ACIDÓZE a natracelulární tekutině a představuje opak při pH větším neţ 7, 44 mluvíme přibliţně 53 % celkové nárazníkové o ALKALÓZE. Niţší pH (neţ je průčinnosti v těle člověka. měr) můţe vzniknout např. při namáhavém výkonu. Vyšší pH vzniká např. soustava hemoglobin – oxyhemoglobin při hyperventilaci plic v klidu apod. Soustava se uplatňuje v krvi Na pH krve má vliv zejména kona představuje aţ 35 % celkové nácentrace iontů H+. Na změny v počtu razníkové činnosti v organismu. iontů H+ má v těle vliv řada faktorů. Činnost soustavy spočívá ve vazbě Jedná se např. o činnost plic (odstraH+ na hemoglobin. ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 STRANA 251 6 HOMEOSTÁZA, EXKRECE, VYLUČOVACÍ SOUSTAVA Ve tkáních je z oxyhemoglobinu odebírán kyslík, čímţ vzniká hemoglobin s vyšší afinitou k H+ iontům neţ má oxyhemoglobin. Schopnost hemoglobinu vázat H+ je tedy nejvyšší v místě nejvyšší produkce H+ iontů. Při vzniku oxyhemoglobinu v plicích dochází ke zpětnému uvolňování iontů H+ z hemoglobinu a volné H+ ionty jsou v tomto případě "zneškodňovány" soustavou hydrogenuhličitanu. jsou kontrakce kosterních svalů, dále činnost jater, srdce, ledvin a mozku. TEPLO vzniká v ţivočišných buňkách např. při oxidacích základních organických látek (tj. cukrů, tuků, bílkovin). Při aerobní glykolýze představuje vytvořených 38 ATP jen přibliţně 40 % energie glukózy. "Zbytek", tj. aţ 60 % energie glukózy, "se ztrácí" z buněk v podobě tepla. Rovněţ při štěpení ATP na ADP, Pi.a energii, uniká část energie ATP ve formě tepla apod. soustava primárního a sekundárního fosforečnanu (fosfátový systém, fosfátový pufr) Některé ionty H+ se v organismu mohou vázat také na dihydrogenfosforečnan (H2PO4–) a monohydrogenfosforečnan (HPO42–). Oba fosforečnany se uplatňují přibliţně v poměru 1 : 4. V rámci celého organismu probíhá výměna tepla převáţně prostřednictvím proudění krve. soustava aminokyselin, plazmatických bílkovin a jejich solí (proteinové nárazníky) Karboxylová skupina můţe disociovat na –COO + H+ a skupina NH2 můţe H+ přijímat. REGULACE pH v těle je ovliv- ňována i činností ledvin, kdy ledviny např. regulují zpětnou reabsobci hydrogenuhličitanu v tubulech a vylučují 40 – 80 mmol H+ za 24 hodin. Jako nárazník se uplatňuje také amoniak: NH3 + H+ → NH4+. TEPELNÁ ENERGIE volně uni- kající z těla ţivočicha představuje tepelné ztráty, přičemţ vyšší organismy mohou s teplem, v určitém rozmezí teplot prostředí, účinně hospodařit. 6.4.1 Poikilotermní a homoiotermní ţivočichové U POIKILOTERMNÍCH ŽIVOČICHŮ (ektotermních, nesprávně také studenokrevných) závisí teplota těla velkou měrou na teplotě prostředí, ve kterém ţivočichové ţijí. K poikilotermním ţivočichům patří všichni bezobratlí a většina obratlovců (kromě ptáků a savců). U poikilotermních ţivočichů však nemusí jít vţdy o přímou závislost teploty těla na teplotě okolního ţivotního prostředí, neboť např. pohyboŢivočich neustále produkuje tep- vou aktivitou se můţe teplota uvnitř tělo. Největším ZDROJEM TEPLA la i u těchto ţivočichů zvyšovat. U letícího hmyzu se teplota těla zvyšuje 6.4 Termoregulace STRANA 252 ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 6 HOMEOSTÁZA, EXKRECE, VYLUČOVACÍ SOUSTAVA (a často je zvýšení i podmínkou letu) aţ na více neţ 35(37) oC a u čmeláků byla popsána schopnost zvyšovat teplotu těla před letem svalovým třesem (čmeláčí matky zvyšují tělesnou teplotu při zahřívaní prvních vajíček v nově zaloţeném hnízdě) aj. plus 50oC (s vyuţitím úkrytů, změny chování, oděvů aj.). Schopnost REGULACE TĚLESNÉ TEPLOTY je sníţena u primitivních savců (ptakořitní, vačnatci) a změny se také projevují v průběhu ontogenetického vývoje jedinců. Pohybujícím se rybám (např. loPodle schopnosti regulovat tělesnou sosům při tahu) se můţe tělní teplota teplotu, těsně po porodu a v prvních zvýšit aţ o 12 oC (ve srovnání s teplodnech a týdnech ţivota, dělíme tou vody, ve které se pohybují). homoiotermní ţivočichy na: Jiţ u plazů byly v hypothalamu zralé formy (např. antilopa) prokázány specifické termoreceptory, formy s vytvořenou termoregulaobdobné jako u člověka, ovlivňující cí, ale odlišnou od dospělých jepřes CNS tělesnou teplotu a umoţňujídinců (např. člověk) cí její dočasné zvýšení v případě po- nezralé formy (např. holub, myš) třeby. Poikilotermí i homoiotermní ţiÚčinné způsoby termoregulace vočichové mohou nejen zvyšovat, ale existují u sociálního hmyzu uvnitř je- také sniţovat svoji tělesnou teplotu (viz jich kolonií. Např. včely medonos- kapitola 4). Moţnost sníţení tělesné tepné (Apis mellifera L.) při vysoké teplo- loty u poikilotermních i homoiotermtě přinášejí do úlu vodu a rozstřikují ji ních ţivočichů má ochranný význam uvnitř, vířením křídel napomáhají před nepříznivými vlivy prostředí. Sníproudění vzduchu a odpařování přine- ţením teploty těla se tito ţivočichové sené vody i vody z nektaru – tím dojde např. stávají odolnější vůči hypoxii, k ochlazení. V zimním období se shlu- nedostatku potravy apod. kují v hrozny a vyrábějí teplo spalováním cukrů, současně se střídají v pobytu uvnitř hroznu, kde je nejtepleji. 6.4.2 Jádro a periferie HOMOIOTERMNÍ (endotermní) ŽIVOČICHOVÉ), tj. ptáci a savci, udrţují v běţných ţivotních podmínkách stálou teplotu svého těla, např. slepice podle plemene 41 oC – 43 oC, skot 38, 5 oC – 39, 5 oC, člověk přibliţně 37 oC. Obecně se jedná o teplotu 36 oC – 42 oC (vyšší hodnoty mají ptáci, niţší savci). Stálou tělesnou teplotu jsou ptáci a savci schopní dlouhodobě udrţovat v rozmezí teplot vnějšího prostředí od mínus 30oC do organismu homoiotermích ţivočichů JÁDREM, v souvislosti s teplo- tou, označujeme vnitřek organismu s ţivotně důleţitými orgány. PERIFERIE je potom zejména pokoţka. Jádro a periferie mají rozdílnou teplotu. Ptáci (Aves) a savci (Mammalia) mají natolik účinné termoregulační mechanismy, ţe se TEPLOTA JÁDRA jejich těla zpravidla mění pouze nepa- ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 STRANA 253 6 HOMEOSTÁZA, EXKRECE, VYLUČOVACÍ SOUSTAVA trně (většinou jen o desetiny oC). Na periférii těla mohou výkyvy teploty dosahovat i relativně značných rozdílů 10 oC – 20 oC. dukce tepla tělem člověka výrazně stoupá, coţ můţe zvýšit tělesnou teplotu jádra organismu krátkodobě aţ na 39 oC (u některých maratónců se těleso Stálá tělní teplota jádra i periferie ná teplota pohybovala i kolem 40 C). je trvale narušována změnami metaboHranicemi přeţití jsou pro človělických procesů a vlivem měnících se ka teploty jádra (krátkodobě) 25 oC podmínek prostředí. Změny nastávají nebo naopak aţ 41 oC. Při silném např. v průběhu dne a ročních období, podchlazení dochází k zástavě srdce při práci, při ovulaci (nárůst tělesné a přestávají probíhat elektrické vzruteploty ţeny je přibliţně 0, 5 oC). Při chy řídící jednotlivé orgány. U člověka patologických stavech organismu nastávají váţné poruchy srdeční činvzniká HOREČKA. Za zvýšenou tep- nosti jiţ při teplotě 27 oC – 28 oC. lotu povaţujeme u člověka teplotu me- U hibernujících ţivočichů je obecně zi 37 oC a 38 oC. Horečkou rozumíme moţný větší pokles tělesné teploty o o zvýšení tělesné teploty v klidu nad (např. i na 5 C a netopýři i na 0 C). 38 oC. Při horečce dochází k přestavení Při teplotách pod bodem mrazu dochátermoregulace na jiné hodnoty speci- zí k nevratným změnám buněčných fickými látkami, tzv. PYROGENY, struktur – zmrznutí vody a tvorba ledu. které se mohou dostat do těla Při vysoké teplotě nastávají od z ţivotního prostředí (jsou původu ci- 41 oC nevratné změny v CNS (mozku) zího, tzv. exogenní pyrogeny, např. a smrt. Vysoké teploty (nad 45 oC) vylipopolysacharid gramm negativních volávají denaturaci (ztrátu funkční bakterií) nebo vznikají při infekcích konformace bílkovin), kdy renaturace a zánětech ve vlastním organismu (návrat do původního konformačního (jsou původu endogenního, endogenní stavu) není vţdy moţná. pyrogeny, např. cytokin IL–1 a IL–6). Někteří ţivočichové však snášejí Pyrogeny narušují hypothalamické regulační mechanismy a mění nastavení aţ extrémně nízké i extrémně vysoké termoregulace na vyšší hodnoty. Ob- teploty. Např. některé měňavky moo dobně (podle chybných informací hou trvale ţít při teplotách plus 58 C, (čeleď z receptorů) můţe být nastaven na vyš- larvy některých dvoukřídlých o Ephydridae) při 65 C a některé ryby ší hodnoty např. krevní tlak apod. (paprskoploutví – Actinopterygii) při Teplota těla člověka mírně kolísá teplotě 50 oC. U ţelvušek ve stádiu také v průběhu dne (přibliţně o 0, 5 – anabiózy je známé přeţívání omezenou 0, 7 oC). Nejvyšší teplotu máme odpo- dobu při teplotách od mínus 200 oC do ledne (přibliţně v 1700 hodin), nejniţší plus 92 oC, podobně i některé měňavky pak přibliţně ve 0300 hod. přeţily i při mínus 250 oC. Jako HYPERTERMII označujeme zvýšení tělesné teploty během usilovné práce nebo mimořádného sportovního výkonu. Při těţké práci proSTRANA 254 ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 6 HOMEOSTÁZA, EXKRECE, VYLUČOVACÍ SOUSTAVA Teplo a nadbytečné teplo z organismu uniká: prouděním (konvekcí) vyzařováním (radiací) sáláním z povrchu těla dýcháním mikcí a defekací (celkem jen asi 1 %) vypařováním (evaporací, perspirací) vedením při dotyku (kondukcí) vědomě obléká podle vnější a subjektivně pociťované teploty. Ţivočichové vyhledávají příznivé prostředí (osluněná místa, stín), mění polohu těla a mohou vytvářet různě dokonalé úkryty, chránící je před chladem i horkem. Další regulace teploty zajišťuje PROKRVENÍ KŮŽE, tkání a celého těla. Existence anastomóz v cévním systému umoţňuje, pociťujeme–li chlad, dřívější návrat krve do jádra organismu, aniţ by krev protékala periferií – tzn. v perifériích těla je omezen aţ zastaven průtok krve a nedostatečně prokrvovaná periférie (např. prsty, uši, nos) můţe být, při delším pobytu v mrazu, poškozena nebo i zničena zmrznutím (vznikají omrzliny). Pouštní a polopouštní ţivočichové mají navíc větší uši a také čenichy a ocasy (ve srovnání se severskými druhy), které jim zajišťují vyšší výdej nadbytečného tepla, např. lišky velkoduché (Vulpes macrotis), některé druhy netopýrů, křečků, zajíců aj. Naopak arktická zvířata mají obvykle kratší boltce, čenichy a ocasy – a tím i menší V horku a při nadbytku tepla povrch těla, kterým teplo z těla uniká. proudí krev naopak intenzivně periféPřesto se kvůli extrémním teplo- rií, čímţ dochází k ochlazování těla. tám (a moţným ztrátám vody) pouštní Povrch těla některých savců a člověka zvířata ve dne před slunečním ţárem je navíc ochlazován potem, uvolňovaukrývají. Obecně platí, ţe většina ţi- ným z ekrinních ţláz pokoţky (viz kapivočichů při působení nepříznivé teplo- tola 7) – k odpaření potu (dalšímu ty změní své chování. Ţivočichové ochlazování těla) je rovněţ pouţita jsou schopní aktivně zvyšovat (sniţo- nadbytečná tepelná energie. Působevat) tělesnou teplotu a vyhledávat (po- ním extrémně vysokých teplot za horkud je to moţné) optimální teplotní kých dnů, mohou být regulační mechanismy neúčinné, můţe dojít k přepodmínky ve svém ţivotním areálu. hřátí (vzniká úpal nebo úţeh) nebo i k poškození tkání vysokou teplotou, 6.4.3 Některé způsoby zářením aj. (vznikají popáleniny). regulace tělesné teploty u ţivočichů Na tělesnou teplotu ţivočichů má vliv izolace těla (např. kůţe, peří, srst, podkoţní tuk). Ptáci jsou schopní peří "kypřit", savci srst jeţit, čímţ zvyšují jejich izolační schopnosti. Člověk se Ptáci (Aves) a také řada savců (Mammalia) se nepotí (nemají potní ţlázy nebo jim ţlázy fungují pouze po určitou dobu jejich ţivota). Přehřívání těla je zabraňováno výparem vody z dýchacích cest, coţ se navenek projeví např. u ptáků zrychleným dýchá- ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 STRANA 255 6 HOMEOSTÁZA, EXKRECE, VYLUČOVACÍ SOUSTAVA ním s pootevřeným zobákem. Pocení ptáků by bylo nevýhodné, neboť by se např. měnily vlastnosti peří a mohlo by dojít i k znemoţnění letu. Regulační mechanismy v těchto případech označujeme jako POLYPNOE. PRAVÁ POLYPNOE SAVCŮ se projeví jako mělké pohyby hrudníku, čímţ se vyměňuje vzduch v dýchacích cestách. Při HRDELNÍCH VIBRACÍCH ptáků se vyměňuje jen vzduch ve voleti. Systém cév v nohách kachen, čápů, v končetinách tučňáků, v ploutvích velryb a tuleňů umoţňuje PROTIPROUDOVOU VÝMĚNU TEPLA mezi krví přitékající do končetiny a krví odtékající z končetiny. Princip výměny spočívá v tom, ţe céva přivádějící krev je v podstatě přiloţena k cévě, která krev odvádí (nebo je přívodná tepna obklopena větším počtem ţil odvádějících krev). Tímto uspořádáním je dáno, ţe dochází k ohřívání krve, odtékající z končetiny krví přitékající do končetiny. Ohřívání probíhá přes stěny cév tak účinně, ţe krev odtékající z končetiny směrem zpět do jádra organismu, má opět normální tělní teplotu (přestoţe teplota krve v části končetiny, která je např. v kontaktu s ledem je výrazně niţší). nadledvin – na různé tkáně (např. na kosterní svalstvo, játra, orgány trávicí soustavy). Štěpením glukózy, hnědé tukové tkáně (umístěné mezi lopatkami, v podpaţí, v krční oblasti a podél páteře, v dutině hrudní a kolem ledvin) a štěpením i dalších substrátů, dochází ke značnému uvolňování tepla. Podstatou mechanismu je působení ODPOJOVACÍCH PROTEINŮ (UCP, uncoupling protein), např. thermogeninu, který otevírá H+ kanály na vnitřní membráně mitochondrií a tím odpojuje (ruší) tvorbu části ATP, která by vznikla, kdyby nebyl aktivní, tzn. větší část energie (neţ je obvyklé) uvolňované při konečných oxidacích není zachycena do makroergních vazeb ATP a uniká jako – za normálních okolností „neuţitečné“ – teplo, které významně přispívá ke zvyšování tělesné teploty u novorozenců nebo probouzejících se hibernujících savců. B) třesová termoregulace TŘESOVÁ TERMOREGULACE (svalový třes, třesová termogeneze) spočívá ve vyuţití tepelné energie, vznikající při činnosti svalů. SVALOVÝ TŘES je řízen reflexně z míchy přes tr. cerebrospinalis a tr. retuculospinalis (viz kapitola 11). Jedná se o krátké rytmické kontrakce příčně pruTeplota těla můţe být zvyšována hovaných svalů. Kontrakce probíhají netřesovými a třesovými nezávisle na vůli jedince, jsou náhodné termoregulačními mechanismy: a nekoordinované. Nejsilnější kontrakA) netřesová termoregulace ce můţeme pozorovat na krčních svaNETŘESOVÁ TERMOREGUlech – odkud přecházejí aţ na končetiLACE (termogeneze) spočívá v termony. genním vlivu HNĚDÉ TUKOVÉ Při ochlazování těla (nejde–li TKÁNĚ a působení noradrenalinu – uvolňovaného ze sympatiku a dřeně o hibernaci, estivaci či diapauzu) se STRANA 256 ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 6 HOMEOSTÁZA, EXKRECE, VYLUČOVACÍ SOUSTAVA zvyšují hodnoty metabolismu a stoupají aţ do tzv. vrcholného metabolismu, kterým je u člověka trojnásobek aţ čtyřnásobek bazálního metabolismu, kdy organismus ještě můţe udrţovat odpovídající tělesnou teplotu. Při dalším ochlazování jiţ organismus není schopen dlouhodobě udrţet zvýšenou úroveň metabolismu, prochládá a hrozí i smrt chladem. Pozn.: I u člověka a dalších homoiotermních ţivočichů se přesná termoregulace (výchylky přibliţně jen desetiny oC) týká pouze jádra organismu v běţných ţivotních podmínkách. Je zřejmé, ţe i homoiotermním ţivočichům hrozí v mrazu smrt zmrznutím a na poušti přehřátím, tzn. ţe v určitých podmínkách není ani homoiotermní ţivočich schopen teplotu svého těla dostatečně regulovat Periférii (povrchové vrstvy) těla je moţné označit aţ za poikilotermní, coţ znamená, ţe teplota periferních částí těla se výrazně více mění v závislosti na teplotě prostředí. V tělech některých ţivočichů (ryby v polárních oblastech, vývojová stádia hmyzu v diapauze aj.) jsou syntetizovány protimrazové látky (kryoprotektanty), např. polypeptidy a glykoproteiny které brání tvorbě krystalků ledu i zamrznutí tělních tekutin aţ do CENTRUM TERMOREGULACE o mínus 1, 9 C. je V HYPOTHALAMU. Na nervovém řízení termoregulačních dějů, změnách produkce nebo výdeje tepla, se podílí 6.4.4 Řízení somatický nervový systém, řídící činnost svalů i autonomní nervový systém termoregulačních (zejména sympatikus), viz kapitola 11. pochodů Mechanismy termoregulace nepřetrţitě vyrovnávají produkci tepla a výdej tepla. Nadměrný výdej tepla z organismu můţe vést aţ ke smrti z prochladnutí (např. málo oblečený člověk v mrazu). Naopak nízký výdej tepla můţe vést aţ ke smrti z přehřátí, jesliţe je teplota okolního ţivotního prostředí příliš vysoká. ŘÍZENÍ TERMOREGULACE probíhá podle informací z TERMORECEPTORŮ, které reagují na změny teploty. Rozlišujeme centrální termoreceptory (např. některá jádra hypothalamu; zjištěny jiţ u plazů) a periferní termoreceptory (např. termoreceptory v pokoţce). Viz kapitoly 11 a 12. Produkce tepla nebo jeho výdej jsou komplexně regulovány, např. svalovým třesem (centrum termoregulace se spojeno nervovou drahou s motorickými centry mozkového kmene), štěpením hnědé tukové tkáně, změnou probíhajících biochemických reakcí (např. v játrech) apod. Dochází ke změnám v průtoku krve periférií těla, změnám sekrece potu, změnám "izolačního" povrchu těla (např. kypření peří u ptáků) a můţe dojít ke změnám v chování člověka i ţivočichů (např. vyhledání úkrytu) . ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 STRANA 257 6 HOMEOSTÁZA, EXKRECE, VYLUČOVACÍ SOUSTAVA Shrnující a kontrolní úlohy šesté kapitoly: 1) Které z následujících tvrzení 5) Přiřaďte k ţivočichovi typ vy- lučovacích orgánů. Své odpovědi vybírejte pouze z následující nabídky: plíce, kůţe, protonefridie, metanefridie, nejpřesněji vysvětluje podstatu pojmu ledviny, solné ţlázy, Malpighické „homeostáza“ a proč: A) dynamická trubice, antenální ţlázy gorila rovnováha – v rámci nerovnováţného ploštěnka stavu, B) rovnováţný stav – v rámci ţíţala nestálého ţivotního prostředí, C) rovrak nováţný stav – v rámci působení nestábatolec lých faktorů vnějšího a vnitřního prokapr středí člověk 2) Co mají společného následují- albatros cí pojmy „16 kbelíků“, „bachor krá6) Porovnejte vylučování u ptáků vy“, „mnoţství primární moči dospě- a savců. lého člověka“? Porovnejte mnoţství 7) Uspořádejte oddíly ledviny a sloţení primární a sekundární moči orangutana v pořadí v jakém jimi pročlověka. téká moč od glomerulu mimo tělo: 3) Do pravého sloupce tabulky A) močovod, B) Henleova klička, doplňte konečné produkty štěpení (z těla ponejvíce vylučované moleku- C) močová trubice, D) proximální tubulus, E) distální tubulus, G) močový ly) – platné pro štěpené makromolekuměchýř, H) sběrací kanálek, I) ledvinly (molekuly) a ţivočichy v levém sloupci tabulky. Své odpovědi vybírej- ná pánvička, J) ledvinná papila? te pouze z následující nabídky: CO2, 8) Jakým mechanismem dochází H2O, amoniak, močovina, kyselina k produkci tepla působením odpojovamočová cích proteinů (UCP) v mitochondriích glykogen – člověk některých buněk těla novorozence nebílkoviny – ptáci bo netopýra? aminokyseliny – sladkovodní kostnaté ryby lipidy – tygr sacharóza – šimpanz bílkoviny – jeţovka aminokyseliny – člověk 4) Uveďte alespoň některé regu- 9) Vysvětlete: A) Proč při pobytu v mrazivém počasí dochází ke vzniku omrzlin? B) Jaké hlavní mechanismy dovolují člověku pobývat na rozpálené poušti? C) Jaká jsou rizika pro zdraví člověka v případech ad A) a ad B)? lační mechanismy, které probíhají v těle člověka, jestliţe homeostázu narušíme konzumací přesoleného jídla a máme nadbytek soli v plazmě. STRANA 258 ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 6 HOMEOSTÁZA, EXKRECE, VYLUČOVACÍ SOUSTAVA 10) Přerovnejte údaje v pravém sloupci tabulky tak, aby tabulka neobsahovala nepravdivé údaje. A) normální tělesná teplota jádra těla člověka v klidu B) počátek horečky – člověk C) teplota znemoţňující pohyb sladkovodního ţivočicha D) počátky denaturace bílkovin v tělech většiny ţivočichů E) normální tělesná teplota jádra těla slepice v klidu F) bod mrazu G) ještě přeţívají termofilní ryby H) maximální teplota – při které přeţívají ţelvušky I) teplota neslučitelná s ţivotem termofilních ryb J) teplota ještě slučitelná s ţivotem arktické ryby 1) 38oC 2) 92oC 3) 37oC 4) 50oC 5) 45oC 6) 42oC 7) 0oC 8) – 13oC 9) 80oC 10) – 3oC ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 STRANA 259 7 OBRANNÝ SYSTÉM ORGANISMU 7 Obranný systém organismu Přehled klíčových částí kapitoly: 7.6.3 Imunitní odpověď 7.6.4 Imunita nespecifická (přirozená, „vrozená“) 7.6.5 Imunita specifická (získaná) 7.6.6 Imunosuprese 7.6.7 Imunizace Klíčové pojmy kapitoly: biotické a abiotické faktory ţivotního prostředí 7.1 Vnější a vnitřní faktory vnější a vnitřní patogenní podnět působící na organismus etiologické faktory biologická, fyziologická 7.2 Reaktivita organismu a patologická reaktivita 7.3 Stres a aktivace SAS etiologie při stresu patogeneze patologická reakce 7.4 Nemoc stres 7.5 Obranný systém obranný reflex organismu nemoc obranný systém organismu 7.5.1 Analýza škodlivých hlavní moţnosti, funkce faktorů ve vnějším a zaměření obranného systému prostředí organismu organismu a základní obranné reakce nespecifické a specifické obranné 7.5.2 Obranné bariéry mechanismy organismu organismu, pokožka integrační ústředí obranného a kůže, sliznice systému vnější a vnitřní obranné bariéry 7.5.3 Vnitřní patogenní pokoţka a kůţe podněty 7.6 Úvod do studia systému zánět funkce kůţe imunity kutikula koţní ţlázy obratlovců 7.6.1 Srovnávací apokrinní a ekrinní ţlázy fyziologie imunitní mazové ţlázy odpovědi sliznice a epitely jako obranné 7.6.2 Antigeny a jejich bariéry organismu lokalizace vnitřní patogenní podněty ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 STRANA 261 7 OBRANNÝ SYSTÉM ORGANISMU imunitní systém struktury vlastní a cizí struktury bezpečné a nebezpečné přirozená buněčná imunita (nespecifická) specifická humorální (protilátková) imunita volné specializované buňky přirozené antigeny membránové rozpoznávací molekuly primární imunitní odpověď sekundární imunitní odpověď opsoniny a opsonizace NK–buňky komplement cytokiny chemotaxiny monocyty a makrofágy systém MMS antigeny na thymu závislé T–lymfocyty (funkce hlavních typů T–lymfocytů) funkce B–lymfocytů imunologicky aktivní buňka paměťová buňka imunosuprese aktivní a pasivní imunizace moţná poškození imunitních reakcí a obranného systému (AIDS, alergie,…) 7.1 Vnější a vnitřní faktory působící na organismus Na organismy působí BIOTICKÉ A ABIOTICKÉ FAKTORY (SLOŽKY) ŽIVOTNÍHO PROSTŘEDÍ. Pro konkrétní ţivočišný druh je moţné tyto STRANA 262 faktory dále rozčlenit na FAKTORY NEZBYTNÉ (nutné pro ţivot), umoţňující existenci jedince i druhu (např. vhodná teplota, vlhkost, přítomnost jiných jedinců apod.), FAKTORY PRO ORGANISMUS ŠKODLIVÉ a FAKTORY INDIFERENTNÍ – bez výraznějších pozitivních či negativních vlivů (např. rozhlasové a televizní vlny) Pozn.: Hmota je zdánlivě kompaktní, ale z fyzikálněchemického úhlu pohledu jsou v ní „obrovské“ volné prostory. Jestliţe si např. představíme jádro atomu jako menší slepičí vejce – pak nejbliţší elektrony téhoţ atomu létají ve vzdálenosti jeden kilometr od něho. Škodlivé faktory působící na ţivé organismy je moţné dále dělit na: fyzikální (např. vlivy mechanické, elektrické, vliv klimatu, tlaku apod.) chemické (vliv látek tělu cizích i látek syntetizovaných vlastním metabolismem) biologické (vliv jiných organismů) sociální (vliv rodinného a pracovního prostředí apod.) psychické (např. vliv emocí a konfliktních situací) aj. K pouţitému rozdělení je třeba doplnit, ţe chápeme rozdělení faktorů nejen z hledisek kvalitativních, ale současně máme na mysli také jejich kvantitativní charakteristiky (tj. mnoţství, koncentraci, intenzitu, sílu, hladinu apod.), neboť v podstatě kaţdý faktor můţe na jedince působit v určité hodnotě (velikosti) škodlivě ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 7 OBRANNÝ SYSTÉM ORGANISMU a můţe být v konečném důsledku i příFaktory vyvolávající onemocnění činou jeho zániku. označujeme jako ETIOLOGICKÉ Odolnost jedinců (i v rámci druhu) proti působení škodlivých faktorů se značně liší, zejména u biologických, sociálních a psychických faktorů. U konkrétního jedince se liší nejen faktory, ale i intenzita jejich škodlivého účinku. Neţádoucí vliv na organismus můţe mít kapající vodovodní kohoutek stejně jako přímá účast na dopravní nehodě s těţkými následky. FAKTORY (PATOGENNÍ PODNĚTY, příčiny onemocnění, etiologická agens) a můţeme je dále dělit na vnější a vnitřní patogenní podněty. Mezi VNĚJŠÍ PATOGENNÍ PODNĚTY patří podněty fyzikální, např. mechanické vlivy poškozující cévy, kosti a nervy. Škodlivě působí nadměrný vyčerpávající pohyb i nedostatek pohybu, hluk, vibrace, ultrazvuk, nízký a vysoký tlak, nízká Poškození organismů můţe být a vysoká teplota, elektrický proud, velice rozmanité. Při určitém nadměrné světlo, záření, přetíţení, stav zjednodušení lze říci, ţe škodlivé beztíţe apod. Za chemické patogenní faktory: podněty lze povaţovat především vliv poruší mikrostruktury či různých, tělu cizích, chemických látek makrostruktury organismu (např. jedů, karcinogenních látek, nar ohroţují vnitřní homeostázu kotik apod.). K biologickým patogenorganismu ním podnětům řadíme neţádoucí pů vyvolávají onemocnění sobení mikroorganismů, jiných ţivočiorganismu chů a rostlin. U člověka (i u řady ţivoPozn.: Při značném zjednodušení lze čichů) vzrůstá význam také psychicuvést následující příklad: Nejprve dojde kých a sociálních patogenních podk těţké zlomenině dolní končetiny. Kromě nětů. mechanického porušení struktur pojivové, svalové a dalších tkání, přistupují stresory (např. bolest, ztráta krve; představa, ţe nebudeme chodit). Na nechráněná poraněná místa působí cizorodé látky (včetně mikroorganismů). Rozvíjí se celý sled obranných reakcí, jako odpověď na uvolňování různých látek z poškozených tkání (např. mechanismy zástavy krvácení, zánět, obranný systém reaguje na škodliviny a cizorodé látky, pronikající do těla poraněnými místy apod.). Pokud organismus obecně nezvládne "útok" škodlivin a nevyrovná se s mechanickým poškozením tkání a rovněţ i s působením stresorů, je výrazně narušena homeostáza, mohou vznikat další nová postiţení nebo nemoc (viz dále). Mezi VNITŘNÍ PATOGENNÍ PODNĚTY řadíme především různé poruchy metabolismu a dědičnosti (např. poruchy metabolismu sacharidů, lipidů a bílkovin, poruchy chromozómů, poruchy na úrovni genů, přenosu genetické informace, mutace apod.). 7.2 Reaktivita organismu Faktory ţivotního prostředí působí nepřetrţitě na tělní buňky ţivočicha, ovlivňují tělní tekutiny, struktury ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 STRANA 263 7 OBRANNÝ SYSTÉM ORGANISMU i funkce organismu. Faktory prostředí působí na tělo z vnějšku a po proniknutí do těla působí i uvnitř. Výsledkem působení faktorů prostředí je v mnoha případech narušování homeostázy. ce obranného systému však klade zvýšené nároky na všechny struktury a funkce těla ţivočicha a nesmí trvat příliš dlouho, neboť je moţné vyčerpání energetických rezerv organismu Informace o stavu a zejména i jeho nevratného poškození. změnách vnějšího i vnitřního prostředí přijímají řídící systémy od receptorů a smyslových orgánů (viz kapitola 12). Všechny probíhající změny, porušující homeostázu, jsou nepřetrţitě regulovány řídícími systémy organismu, tj. nervově a hormonálně. STRESEM (ZÁTĚŽÍ) nazýváme Mechanismus odpovědi organismu na podráţdění v průběhu jeho soubor regulačních mechanismů, které interakce s prostředím nazýváme nastupují při ohroţení vnitřní homeREAKTIVITOU. Rozlišována je obec- ostázy organismu. Termín stres poprvé ně BIOLOGICKÁ REAKTIVITA, ur- uţil kanadský lékař Hans Selye v roce čená genetickými faktory. Dále v kon- 1930 a pouţil ho k označení stereotypkrétních případech rozlišujeme FYZI- ních nespecifických obranných reakcí, OLOGICKOU REAKTIVITU a PA- nezávislých na druhu patogenního podnětu. Soubor pozorovatelných odTOLOGICKOU REAKTIVITU. povědí organismu na stres označil terPři fyziologické reaktivitě pro- mínem hlavní adaptační syndrom bíhají v organismu funkční změny jako (general adaptation syndrome). Deodpověď na působení různých, mění- finovat stres jedinou definicí je však cích se faktorů prostředí, ale organis- problematické a definic stresu je aţ mus je schopen udrţovat homeostá- nepřehledně mnoho. zu (viz kapitola 6). Souhrn těchto Patogenní podněty vyvolávající schopností organismu lze povaţovat stres nazýváme STRESOVÉ FAKTOza zdraví. RY (zátěţové faktory, stresory). BěPři patologické reaktivitě orga- hem dne (ţivota) na organismus působí nismus aktivizuje aţ extrémně obranný velké mnoţství stresových faktorů. systém (reaguje zpravidla na působení Velmi stresovými faktory jsou úmrtí intenzivnějších faktorů a větších změn blízké osoby nebo váţné onemocnění, prostředí) i za cenu dočasného poruše- ztráta nebo změna zaměstnání, finanční některé charakteristiky fyziologické ní a manţelské problémy, bolest, homeostázy (např. porušení stálé těles- strach, stěhování (u zvířat např. změna né teploty apod.). Smyslem změn je klece), hladovění, nahromadění mnoha udrţet v činnosti ţivotně důleţité jedinců na malé ploše, ale u různých funkce a zachování integrity (celistvos- jedinců můţe být stresorem v podstatě ti) organismu. Tato extrémní aktiviza- jakýkoliv faktor (např. "stále" nezavře- 7.3 Stres a aktivace SAS při stresu STRANA 264 ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 7 OBRANNÝ SYSTÉM ORGANISMU né dveře, chybějící cigareta apod.). V rozšířeném slova smyslu je zátěţí v podstatě libovolná činnost, kterou provádíme během dne, a která vyţaduje třeba jen minimální zvýšené fyzické nebo psychické vypětí. Většina lidí, zpravidla bez problémů, zvládá jeden aţ tři, osobně velmi stresující, faktory působící současně. Přitom při třech faktorech vznikají těţkosti a současné působení čtyř a více takových stresových faktorů jiţ většina lidí nezvládne. Vyrovnání se se stresovými situacemi je nezbytným předpokladem pro přeţití organismu. Dlouhodobá stresová odpověď má na jedince negativní vliv (u myší bylo např. zjištěno, ţe jejich působení vede k urychlení růstu některých nádorů a pravděpodobně i k jejich vzniku). Stresovaní lidé mívají vyšší chuť k jídlu (stresová hyperfagie), ve snaze doplnit zásoby ţivin v těle. bo při dlouhodobém působení i slabších stresujících vlivů) Informace o působení stresorů zpracovává CNS. Hlavní mechanismy pro spouštění stresových reakcí jsou v hypothalamu, který je aktivován nervovými i humorálními podněty, vznikajícími např. jako odpověď na dráţdění řady receptorů. Nervové usměrňování reakcí při stresu je zajišťováno z limbického systému. Tzv. STRESOGENNÍ NERVOVÁ DRÁHA začíná v nucleus amygdalae limbického systému a končí v hypothalamu, který je nejvyšším koordinačním ústředím autonomních regulací (viz kapitola 11 a také 9). Při stresu je aktivován SAS. SAS (SYMPATOADRENÁLNÍM SYSTÉMEM) rozumíme: sympatikus – nervový systém sympatiku (viz kapitola 11) dřeň nadledvin (viz kapitola 9) jako Odpovědí organismu na půsofunkční celek (buňky dřeně nadledvin bení stresorů je STRESOVÁ REAKjsou modifikované nervové buňky patřící CE, při které lze rozlišit následující fák sympatiku) ze: Při stresu je z aktivizovaného A) poplachová (příprava na „boj“ SAS uvolňován adrenalin a noradrenanebo „útěk“ – včetně fyziologických lin. Hladina těchto hormonů v těle se změn, které mají ţivočicha připravit na výrazně zvyšuje. Na zvýšení se podílí akci) sympatický oddíl nervové soustavy B) adaptační (ţivočich se vyrov- i humorální soustava (aktivitou dřeně nává se stresem, adaptační mecha- nadledvin). nismy jsou nastavené – odolnost vůči Při stresu stoupá v hypothalamu stresujícímu faktoru je vysoká) sekrece CRH (kortikoliberinu, viz kapiC) vyčerpání aţ poškození těltola 9) a následně celé skupiny peptidů ních struktur, popř. smrt (vyčerpání (včetně ACTH), vznikajících ze sponastává v případě velmi silného stresulečného prekurzoru PROOPIOMELAjícího vlivu jednoho či více faktorů neNOKORTINU (POMC, protropin). ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 STRANA 265 7 OBRANNÝ SYSTÉM ORGANISMU POMC vzniká v adenohypofýze, ale i jinde v mozku, ve střevní sliznici, placentě apod. (viz také kapitola 9). Pod vlivem ACTH adenohypofýzy je aktivizována kůra nadledvin (zejména zona fasciculata) a v těle se výrazně mění koncentrace celé řady hormonů: Aktivizují se ţlázy (stoupá produkce hormonu): kůra nadledvin (kortizol, aldosteron) dřeň nadledvin (adrenalin) Langerhansovy ostrůvky – A(alfa) buňky (glukagon) neurohypofýza (ADH) Tlumeny jsou ţlázy (klesá produkce): část adenohypofýzy (TSH) štítná ţláza (T4) Langerhansovy ostrůvky – B(beta) buňky (inzulín ) Pod vlivem změn humorální a nervové činnosti se komplexně mění aktivita buněčných enzymů, orgánů a celých orgánových soustav (např. dojde ke zvýšení frekvence srdeční činnosti, sníţení motility a sekreční činnosti trávicí soustavy). V játrech stoupá glykogenolýza a glukoneogeneze, probíhá lipolýza v tukové tkáni a celkově se zvyšuje mnoţství dostupných substrátů pro tvorbu ATP. Další informace o působení jednotlivých hormonů, jsou uvedeny také v kapitole 9. Projevy – zjistitelné u stresovaných jedinců: ţe působit i motivačně. Zejména vlivem adrenalinu se zvýší bdělost, sníţí se aktivita trávicí a vylučovací soustavy, dojde ke štěpení glykogenu v játrech, do krve se dostává více glukózy, zrychlí se dýchání a metabolismus. Zpravidla dojde k rozbušení srdce a také stoupne krevní tlak, svaly jsou více prokrvovány, vasokonstrikcí periferních kapilár můţe nastat zblednutí atp. Tělo je připraveno na zátěţ a organismus se zpravidla stačí adaptovat. U silněji stresovaných ţivočichů je výrazně inhibována TS, dochází k překotnému vyprázdnění močového měchýře, mohou se najeţit chlupy, rozšířit zornice, změnit frekvence dýchání a krevní sráţlivost apod. Mohou rovněţ nastoupit reakce typu šok (otřes) a protišok. Silný stresor, opakovaný stres či dlouhodobě působící stresové faktory vyvolávají (navozují) dlouhodobou stresovou odpověď Působením mineralokortikoidů a glukokortikoidů je v těle zadrţována voda, delší dobu nebo trvale je zvýšený krevní tlak (tzv. stresová hypertenze), dochází ke štěpení tuků i bílkovin, v krvi je více glukózy, mohou být potlačeny některé funkce imunitního (obranného) systému organismu (stresová imunosuprese). U ţivočichů vyvolává trvalé působení stresorů a nakupení stresových stavů postupné sniţování akceschopnosti a imunitních reakcí aţ dojde ke ztrátě obranyschopnosti organismu, včetně obranyschopnosti po psychické stránce. Mírný nebo krátkodobě působíPůsobení řady stresorů ovlivňuje cí stresový faktor vyvolává krátkodobou stresovou odpověď, která mů- rovněţ motorickou aktivitu příčně pruSTRANA 266 ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 7 OBRANNÝ SYSTÉM ORGANISMU hovaných svalů a celkovou pohybovou (lokomoční) aktivitu ţivočicha (viz kapitoly 10, 13 a 14). Nejčastěji pozorovatelné reakce jsou REAKCE TYPU ÚTOK nebo ÚNIK. Pod vlivem "hrozících" (tj. reálných nebo vykonstruovaných, např. vliv fantazie) nebezpečných podnětů jsou spuštěny polysynaptické obranné reflexy. V případě, ţe na organismus působí bolestivé podněty, dojde ke spuštění obrany rychleji. Reflexní činnost je přitom řízena tak, aby byl organismus nebo jeho ohroţená část, co nejúčelněji vzdálena od škodlivého podnětu. Řadu ţivočichů a člověka lze např. naučit sledu i velmi komplikovaných OBRANNÝCH REFLEXNÍCH REAKCÍ na určitý podnět (tzv. podmíněný únikový reflex). OBRANNÉ REFLEXY přitom "vypínají" jiţ v míše jiné činnosti. můţe odstranit z těla nadbytečně vytvořené "zmobilizované" zásoby glukózy. Stres působí inhibičně např. také na gonády, kdy intenzivní atletický trénink můţe aţ zastavit menstruační cyklus u ţen a u muţů můţe být trvalý stres spojen s impotencí apod. V průběhu působení stresorů nebo před jejich působením musí ţivočich často řešit konfliktní situace v oblasti tzv. střetu dvou různých motivací (např. příjem potravy v blízkosti nepřítele – viz také kapitola 14). Reakce v těchto případech však bývají slabší neţ v případě působení výše popsaných stresorů. Na vzniku nemoci se můţe podílet, nebo příčinou poškození mikrostruktur a struktur organismu můţe být, více faktorů současně. Vţdy je však moţné určit specifický podnět, který změny v organismu bezprostředně vyvolal, porušil regulační mechanismy organismu a při opětovném působení tyto změny opět vyvolá. 7.4 Nemoc Ţádná NEMOC nevzniká bez příčiny. Příčiny a podmínky vzniku nemocí (původ nemocí) zkoumá ETIOLOGIE. PATOGENEZE (pathos – útrapa, nemoc, genesis – původ) vysvětluje jak na organismus působí patologický podnět a jaké jsou reakce organismu v průběhu patologického procesu. PATOLOGIE je věda o nemocech v nejširším slova smyslu. Při nadměrné zátěţi, zvláště kdyţ Nejjednodušší odpovědí organisje jí organismus vystaven delší dobu, mu je PATOLOGICKÁ REAKCE dochází k vyčerpávání rezerv a je (např. leukocytóza, tj. zmnoţení počtu moţná aţ smrt z vyčerpání. bílých krvinek, viz dále). Kromě této krajní moţnosti, můţe Při PATOLOGICKÉM PROCEdojít, porušením funkcí tělních orgánů, SU (např. zánět) je jiţ narušena jedna ke zhoršení zdravotního stavu. Streso- nebo i více podstatných funkcí orgavé faktory se výrazně podílí na vzniku nismu nebo jeho struktur. Při zánětu nemoci a mají neţádoucí vliv také na vzniká z některých fosfolipidů buněčprůběh nemoci samotné. Stres např. ných membrán kyselina arachidonová, dočasně zhoršuje cukrovku, protoţe která je dále oxidována a její metabolinedostatečné uvolňování inzulínu ne©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 STRANA 267 7 OBRANNÝ SYSTÉM ORGANISMU ty významně ovlivňují další reakce, např. agregaci destiček, vasodilataci a průnik krevní plazmy do tkáně, coţ sníţí koncentraci škodliviny v místě zánětu, ale projeví se zvětšením objemu poškozené tkáně. Dále tyto látky mohou naopak vyvolat vasokonstrikci, modulují neurotransmitery (neuromediátory), mění permeabilitu povrchových membrán buněk apod. Kyselina arachidonová je prekurzorem prostaglandinů, leukotrienů, tromboxanů, prostacyklinů a jiných látek. PATOLOGICKÝM STAVEM rozumíme stav na rozhraní mezi zdravím a nemocí, kdy jiţ jsou většinou spuštěny mechanismy aktivní likvidace škodlivin. 7.5 Obranný systém organismu Organismus zdravého jedince, ţijícího v příznivých ţivotních podmínkách, v odpovídající psychické a fyzické pohodě, má obdivuhodné moţnosti a schopnosti komplexní obrany proti působení všech nepříznivých faktorů. Organismy mají proti působení škodlivých faktorů (např. abiotických, biotických, vnějších, vnitřních) vytvořeny účinné mechanismy obrany, jejichţ smyslem je předejít a zabránit jakémukoliv poškození organismu, omezit rozsah i dobu působení škodlivého podnětu (např. ucukneme rukou od horkého předmětu, změní se metabolismus, změní se produkce hormonů, dojde k aktivizaci systému imunity apod.). Při NEMOCI je narušena homeostáza, šíří se morfologické a funkční změny na různých organizačních úrovních organismu. Nemoc se tedy vţdy určitým způsobem v organismu rozvíjí, šíří a většinou končí úplným Soubor všech těchto mechanismů, vyléčením, i kdyţ se některé morfolo- chránících příznivý funkční stav jedingické a funkční změny nemusejí vracet ce, označujeme jednotným OBRANdo původního stavu. NÝM SYSTÉMEM ORGANISMU. PO NEMOCI nebo zánětu násle- V praxi bývají i části tohoto systému dují procesy REGENERACE TKÁNÍ označovány jako samostatné systémy (tj. obnovení původních struktur (např. systém imunity apod.). Obranný a jejich funkcí). Jestliţe nedojde k úpl- systém organismu je značně sloţitý. nému funkčnímu obnovení struktur Tvoří ho, na několika úrovních uspoa poškozená (zasaţená) tkáň se nahra- řádané, různě komplikované, samozuje tkání méně funkční, hovoříme statně působící prvky systému, které o reparaci. V krajním případě končí však v rámci organismu úzce kooperují a jejich činnost je řízena, sledována nemoc smrtí organismu. a koordinována CNS a specifickými látkami. STRANA 268 ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 7 OBRANNÝ SYSTÉM ORGANISMU Hlavní moţnosti a funkce obranného systému organismu dukce jedů, antibakteriálních a antimykotických látek – produkovaných na povrch těla Pozn.: Zajímavá je obrana sliznatek (Pteraspidomorphi), které při napadení predátorem produkují Kaţdý jedinec má smyslové oraţ několik litrů slizu za minutu – gány a specializované receptory sliz odpuzuje dravce a zalepuje mu schopné odhalit predátory, parazity, ţábry. V menším mnoţství odpuzuje bakterie, viry, škodlivé podněty i jiné sliznatky při nalezení potravy. a škodlivé faktory v ţivotním prostředí překáţky v moţných místech i uvnitř svého těla. průniku škodlivin do těla – zejména ústa, oči, vývody trávicí, Jedinec současně vyuţívá inforpohlavní a vylučovací soustavy, mací uloţených v paměti (CNS, panapř. baktericidní látky (enzym měťové B a T lymfocyty) o výsledlysozym ve slinách, slzách, ale cích kontaktů s podobnými faktory i v potu) v minulosti. V případě, ţe organismus škodlivinu vědomě, a částečně i pod- překáţky pro volný pohyb škodlivin uvnitř těla ţivočicha (např. vědomě, zjistí v prostředí svými smysHCl v ţaludku, detoxikační funkce ly a receptory (membránovými recepjater) tory) nebo si uvědomí hrozící nebezpečí, změní zpravidla chování a snaţí C) ochrana před vnitřními se např. uniknout z místa ohroţení patogenními podněty (často moţnost „bleskurychlých“ poBuňky těla ţivých organismů mahybů celého těla nebo jeho částí) nebo jí např. schopnost restaurování (opranaopak zastavit pohyb („pozice mrtvé- vy) poškozené DNA i určité schopnosho“), zatajit dech , odhodit část těla ti ochrany před poruchami přenosu ge(např. ještěrka – konec ocasu, sekáč – netické informace a změn metaboliskončetinu, sumýš – část střeva), tzv. mu. AUTOTOMIE apod. A) zjištění nebezpečí – změna chování (reakce) B) aktivní a účinná ochrana před predátory a průnikem škodlivin do těla D) systém imunity Sloţky imunity jsou od narození nastavovány tak, aby rozlišovaly Systémy a struktury těla tvoří vlastní a cizí, bezpečné a nebezpeča vytvářejí překáţky pro aktivity pre- né. Jsou v těle rozmístěny na exponodátorů a volný pohyb škodlivin, kte- vaných místech v několika úrovních. rými jsou zejména: Zejména je nutná: pokoţka a kůţe – povrchové rychlá lokalizace cizorodých látek obranné bariéry organismu včetně a struktur specializovaných anatomických Jednotlivé sloţky imunity jsou struktur (např. bodliny, trny), proschopné lokalizovat poškozené ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 STRANA 269 7 OBRANNÝ SYSTÉM ORGANISMU a změněné buňky vlastního těla, přítomnost parazitů, mikroorganismů, virů a cizorodých látek v těle i na těle. Mají schopnost rozlišovat tělu vlastní a tělu cizí antigeny a struktury, které tyto látky obsahují. likvidace příčin neţádoucích změn Jednotlivé sloţky imunity zahájí – po zjištění poškození vlastních struktur, pozměněných vlastních buněk, přítomnosti cizorodých mikroorganismů nebo antigenů obecně – jejich neutralizaci a omezování neţádoucích vlivů. Poté následuje jejich degradace a odstranění produktů degradace z těla – viz dále. E) adaptace a aklimatizace Adaptací a aklimatizací rozumíme přestavení regulačních systémů organismu na jinou úroveň s cílem přizpůsobit organismus na změněné podmínky prostředí. F) uzavření ran, např. při krvácení G) aktivizace mechanismů, které navracejí narušené struktury, funkce a celý organismus do původního stavu V případě, ţe dojde k poškození buněčných a jiných struktur těla, probíhají procesy regenerace a reparace. REGENERACÍ rozumíme úplnou obnovu struktur a funkcí do původního stavu. S velmi dokonalou regenerací se setkáváme pouze u „primitivních“ ţivočichů, např. při rozpůlení ploštěnky – kaţdá z obou půlek doroste v novou ploštěnku. U vyšších organismů se s regenerací setkáváme výjimečně. STRANA 270 REPARACÍ rozumíme funkční opravu poškozených struktur těla. Např. celý orgán je poté schopen pokračovat ve svých funkcích, ale stav orgánu není shodný se stavem před poškozením (např. zhojený infarkt nepatrného rozsahu – v místě poškození – je vazivovou jizvou a ne buňkami srdeční svaloviny). F) bolest Vnímání bolesti (kromě jiného) zabraňuje rozsáhlejšímu poškození organismu. Celková účinnost obranného systému organismu, závisí na mnoha faktorech (např. stavu organismu, rychlosti účinné aktivizace obranného systému, velikosti působícího patogenního podnětu apod.). Odlišnosti jsou mezi druhy i rasami a závisejí také na věku, stavu nervového systému, humorálních vlivech, výţivě, stavu bariérových tkání, stavu bílých krvinek a tkáňových makrofágů, stavu komplementu aj. Roli hrají také biologické a sezónní vlivy, únava atp. U řady podnětů není moţné jednoznačně rozlišit, vyvolá–li, v konkrétním jedinci, obecně patogenní podnět vţdy onemocnění (dokonce není ani moţné rozlišit, zda je pro konkrétního jedince určitý podnět opravdu patogenní), coţ je dáno nezaměnitelnou individualitou jedince a jeho obranného systému. Z toho vyplývá, ţe např. u jednoho člověka přítomnost patogenního organismu v těle nevyvolá ţádné negativní jevy a u jiného člověka můţe tatáţ infekce skončit smrtí. ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 7 OBRANNÝ SYSTÉM ORGANISMU Systém je dynamický a v průběhu ţivota jedince jsou jeho jednotlivé prvky nepřetrţitě optimálně nastavovány podle naléhavosti a aktuální potřeby (např. podle skutečných kontaktů organismu s patogenními podněty). Obranný systém má schopnost reagovat na tytéţ podněty s různou intenzitou a to i na takové patogenní podněty, se kterými se organismus v průběhu ţivota dosud nesetkal. očí) – tzn. do kontaktu s vnějšími bariérami. Obranné reakce mohou být nespecifické a specifické. NESPECIFICKOU OBRANOU ORGANISMU rozumíme především vrozené mechanismy vnějších a vnitřních obranných bariér organismu, fagocytózu a zpravidla i zánět. Mechanismem SPECIFICKÉ OBRANY je SPECIFICKÁ IMUNITA daná přítomností protilátek, vznikajících aţ při kontaktu jedince s cizorodou látkou (antigenem). Nejvyšším integračním ústředím obranného systému je u člověka CNS. Do CNS se sbíhají informace o změnách vnějšího i vnitřního prostředí, o změnách struktur a funkcí orgánů, tkání i buněk (např. zánětlivá reakce dráţdí receptorové systémy a inJe zřejmé, ţe do dutiny ústní, na formace o zánětu se šíří z místa zánětu sliznice dýchacích cest, ale také např. do celého organismu, včetně CNS). do močové trubice nebo do pochvy ţeV paměti uloţené informace ny pronikají téměř neustále ze vzdu(např. o dřívějších poškozeních orgachu, z potravy aj. cizorodé látky nismu, o průběhu nemocí, ať jiţ proděa bakterie, ale také houbovci, řasy, prlaných či sdílených s jinou osobou) voci a viry, které mohou mít patogenní mohou podstatnou měrou ovlivňovat vliv. Jejich přítomnost v organismu (v některé reakce, např. se můţeme věpřípadě, ţe překonají obranné bariéry) domě vyhýbat přímému tělesnému můţe narušit homeostázu a ohrozit kontaktu s nemocnou osobou, mohou i ţivot jedince. Současně je však příbýt spuštěny reakce útok nebo únik tomnost škodlivin (antigenů) v těle výapod. (viz kapitola 14). razným impulzem a klíčem, k efekNervový systém rovněţ současně tivnímu "nastavení" prvků specifické imunity, účinné obraně a poté zajišťuje a koordinuje rozvoj adaptačk likvidaci téměř všech ţivot ohroţují- ních mechanismů na změněné podmínky. cích stavů (viz dále). 7.5.1 Analýza škodlivých faktorů ve vnějším a vnitřním prostředí organismu a základní obranné reakce Škodlivé faktory se dostávají zpravidla nejdříve do kontaktu s povrchem těla ţivočicha, se sliznicemi trávicí, dýchací a vylučovací soustavy a některých smyslových orgánů (např. ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 STRANA 271 7 OBRANNÝ SYSTÉM ORGANISMU 7.5.2 Obranné bariéry organismu, pokoţka a kůţe, sliznice OBRANNÝMI BARIÉRAMI ro- zumíme všechny mechanismy (mechanické, chemické i imunitní), které: úplně nebo jen částečně brání průniku škodlivin (cizorodých látek, antigenů, mikroorganismů) do extracelulárních tekutin a dále do těla, tzv. VNĚJŠÍ BARIÉRY. Mezi vnější bariéry patří především povrch těla ţivočicha (tj. kutikula, pokoţka, kůţe) a sliznice – včetně některých struktur (např. chloupky v nose člověka, řasinky v dýchacích cestách) a látek jimi produkovaných (např. hlen). brání volnému pohybu škodlivin uvnitř těla a napomáhají jejich likvidaci, tzv. VNITŘNÍ BARIÉRY. Vnitřní obrannou bariéru (např. před škodlivinami jiţ vstřebanými trávicí soustavou) tvoří obranné a detoxikační funkce jater (viz také kapitola 2). jako ZÁNĚT. Zánětlivou odpověď v místě poranění spouštějí cizorodé látky (produkované např. mikroorganismy) a také histamin produkovaný mastocyty (ţírnými buňkami) bazofily nebo některé prostaglandiny aj. V místě zánětu se zvýší průtok krve – dojde k vasodilataci cév, cévy jsou průchodnější, zvyšuje se objem tekutin (v poškozeném místě) a také přítomnost fagocytujících buněk, které pronikají přes stěny dilatovaných cév a ničí do těla pronikající mikroorganismy. Příznakem zánětu je zčervenání = zarudnutí, bolest, zduření tkáně (otok = edém). Zanícená část těla je teplejší neţ okolí a při větších zánětech dochází i ke zvýšení teploty celého těla. Velmi rozsáhlé záněty v těle (nejen v kůţi) jsou nebezpečné aţ ţivot ohroţující. Do místa zánětu jsou chemotakticky přitahovány ve stále větší míře fagocytující buňky (pomocí chemokinů aj. látek – produkovaných různými buňkami v místě zánětu), které postupně pohltí patogeny i poškozené části tkáně a dojde k jejímu uzdravení. Nahromaděním (převáţně mrtPozn.: O imunitním systému je po- vých) fagocytujících krvinek, tekutiny jednáno dále v této kapitole. a bílkovin (uvolněných z kapilár) a zbytků rozpadající se tkáně v místech poranění často vzniká HNIS, který je A) Pokoţka a kůţe obvykle během několika dní po uzdraPOKOŽKA a KŮŽE, stejně jako vení vstřebán. Pozn.: Zánětlivé reakce v orgaSLIZNICE (epitely), tvoří hlavní mechanickou překáţku pro neţádoucí lát- nismu zvyšují tvorbu tzv. proteinů ky, škodliviny a mikrobiální infekce. akutní fáze zánětu. Tyto látky jsou V případě, ţe dojde k jejich poškození, medicínsky identifikovatelné a dianapř. vpichem třísky, jsou spuštěny gnosticky vyuţitelné. Proteiny jsou obranné a reparační (popř. regenerač- syntetizovány především v játrech. ní) reakce, které souhrnně označujeme Podnětem k jejich syntéze jsou mediáSTRANA 272 ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 7 OBRANNÝ SYSTÉM ORGANISMU tory ze skupiny cytokinů, např. INTERLEUKIN–1 a interleukin–6, které produkují makrofágy např. při kontaktu s poškozenými (nekrotickými) buňkami aj. lem, který obsahuje keratinocyty a další tři typy specializovaných buněk, kterými jsou melanocyty, Langerhansovy buňky a Merkelovy buňky. KERATINOCYTY (keratocyty) – Tělní povrchy ţivočichů, pokoţka ploché buňky bez jádra v povrchových vrstvách pokoţky – syntetizují pevné a kůţe vláknité bílkoviny KERATINY. KeraPovrch těla prvoků (Protozoa) tiny jsou hlavní strukturální proteiny pokrývá zesílená biomembrána (peli- vnějších vrstev pokoţky (u savců je kula). Někteří prvoci mají na povrchu známých asi 30 druhů keratinů). Keratěla rovněţ různé pancíře schránky tin je konečný produkt metabolismu (např. dírkonošci z uhličitanu vápena- epidermálních buněk a také základ tého). hmoty vlasů, nehtů (u zvířat také dráTělo většiny bezobratlých kryje pů, kopyt) apod. Keratinocyty jsou jednovrstevná POKOŽKA (EPI- pevně pospojovány velkým počtem Vznikají z buněk DERMIS), vícevrstevný epitel je málo desmozomů. častý (např. u ploutvenek – Chaeto- v nejhlubší vrstvě pokoţky, nové buňgnatha). Na povrchu pokoţky můţe ky vytlačují staré směrem k povrchu, být ještě nebuněčná KUTIKULA, postupně odumírají (mrtvé buňky na skládající se z několika vrstev povrchu v podstatě vyplňuje pouze kea obsahující např. vlákna kolagenu ratin) a miliony z nich se denně odlu(hlístice nebo někteří krouţkovci), chi- pují (většina buněk pokoţky se obnoví tinu (hmyz) nebo vápenatých solí (ko- za 35 – 45 dní). rýši). Specializovanými buňkami pokoţky Obratlovci (Vertebrata) včetně jsou: člověka mají na povrchu těla KŮŽI. MELANOCYTY (PIGMENTOVÉ BUŇKY); 10 aţ 25 % buněk spodní Kůţi tvoří: vrstvy pokoţky; mají pavoukovitý POKOŽKA (EPIDERMIS) tvar, syntetizují a ve formě výběţků ŠKÁRA (CORIUM, DERMIS) a granul vysílají do keratinocytů pod kůţí často nacházíme vazivopigment MELANIN, který chrání vou pojivovou tkáň – hypodermis buňky před nadměrným škodlivým (subcutis, podkoţí, PODKOŽNÍ zářením. Melanin má různé barevné VAZIVO). typy od ţlutočervené po hnědočerKŮŽE člověka je silná převáţně nou. Zvýšená tvorba melaninu je jeden milimetr (na některých místech ochrannou reakcí těla, odpovědí na 3 – 4 mm i více). přímé UV záření (u člověka vzniká tzv. efekt opalování). Celkový poPOKOŽKA je tvořena mnohovrsčet melanocytů je přibliţně stejný tevným dlaţicovým rohovějícím epitev těle bělocha i černocha. Melano©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 STRANA 273 7 OBRANNÝ SYSTÉM ORGANISMU cyty černochů však syntetizují a uvolňují mnohem více a tmavšího melaninu, kromě toho lyzosomy bělochů melanin mohou odbourávat – u černochů odbourávání neprobíhá. Pozn.: Pihy a mateřská znaménka vznikají místním nahromaděním melaninu. Zbarvení kůţe Asiatů je dáno přítomností určitého typu melaninu. Narůţovělá barva kůţe bělochů je důsledkem prosvítání hemoglobinu krve. V tukové tkáni podloţí se mohou hromadit i jiné pigmenty, např. ţlutooranţový karoten. LANGERHANSOVY BUŇKY, (podskupina dendritických buněk podobných makrofágům) mají hvězdicovitý tvar, patří do skupiny buněk prezentujících antigeny (APC, viz 5.4.1 B), po aktivaci migrují z pokoţky do mízních uzlin a stimulují T–lymfocyty (zejména zabíječské). něk, které obsahují svinuté makrofibrily keratinu orientované shodně s osou vlasu (makrofibrila je sloţena z mikrofibril spojených amorfní hmotou s vysokým obsahem síry). Do spodní části pochvy ústí alveolární mazová ţláza, směřují sem cévy a nervy a připojuje se zde rovněţ malý hladký sval – VZPŘIMOVAČ CHLUPU (napřimovač chlupu, m. arrector pilli). Napřimování srsti u zvířat přispívá k termoregulaci (působí izolačně). Zvíře s napřímenými chlupy vypadá mohutněji a snaţí se tak skrýt svou vystrašenost před predátorem apod. PODKOŽNÍ VAZIVO leţí pod škárou a obsahuje značný počet tukových buněk. Dále v pokoţce a škáře najdeme makrofágy a paměťové T–lymfocyty organismu. Celková PLOCHA KŮŽE ČLO2 VĚKA je průměrně 1, 85 m (u novo MERKELOVY BUŇKY, viz 12. 2 rozence 0, 25 m2). Pod kůţí najdeme ŠKÁRA se skládá z hustě prople- vrstvu podkoţního tuku (celkem přitených kolagenních a elastických vlá- bliţně 14 % tělesné hmotnosti). ken (vlákna produkují specializované Hlavní FUNKCE KŮŽE jsou: buňky – fibroblasty). Škára je bohatě prostoupena cévami a nervy. Jsou v ní A) OCHRANNÉ uloţeny receptorové struktury (např. Kůţe představuje bariéru, která: a) ZABRAŇUJE PRŮNIKU mechanoreceptory, termoreceptory, re(a do značné míry brání poškozeceptory bolesti apod.). Škára neobsaní těla působením) faktorů (podhuje tukové vazivo. Ze škárových branětů): davek, vychlípených do pokoţky, o fyzikálních (např. mechanicvznikají např. šupiny ryb, peří ptáků kých, radiačních, světelných, apod. Chlupy a vlasy savců vznikají tepelných…) naopak tím způsobem, ţe epidermální Kůţe chrání tělo před mechavýběţek proniká do škáry a proti němu nickým poškozením. Její vyrůstá škárová bradavka. Vzniká vlaodolnost v tahu (přibliţně sová pochva, uprostřed které se zaklá180 kg/m2) je dána přítomností dá vlas. Vlas je sloţen z mrtvých buvláken kolagenu a elastických STRANA 274 ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 7 OBRANNÝ SYSTÉM ORGANISMU vláken. Praskání elastických vláken např. v těhotenství vyvolává tvorbu lineárních jizev. o chemických o biologických (např. zabraňuje průniku, podbuněčných struktur – některých virů a mikroorganismů, ale i parazitů a jiných organismů do těla) – na povrch těla ţivočicha produkují některé buňky a ţlázy látky s antibakteriálními, antimykotickými aj. účinky b) ZABRAŇUJE ÚNIKU potřebných látek a tekutin z těla. B) TERMOREGULAČNÍ funkce kůţe Vrstvy kůţe a podkoţního tuku tepelně izolují tělo. Kromě toho organismus prostřednictvím struktur kůţe reguluje tělní teplotu. Při nízké teplotě dochází k vasokonstrikci periferních cév a zvýšenému průtoku krve jádrem organismu, čímţ je udrţována u teplokrevných ţivočichů potřebná teplota vnitřních orgánů. Při vysoké teplotě dojde k vasodilataci cév (včetně určitých anastomóz, které jsou při normální teplotě uzavřené vlivem sympatiku) a krev je při průtoku periférií ochlazována. Rovněţ při odpařování potu z povrchu těla dochází k ochlazování (viz také kapitoly 5 a 6). Pozn.: Na regulaci teploty má vliv také poloha některých koţních derivátů (např. peří nebo srsti). Člověku srst chybí, ale také naše tělo je zčásti pokryto jemnými (chloupky) i hrubšími vlásky (vlasy, chlupy na hrudi, vousy). U savců, včetně člověka, je na kaţdý chloupek připevněn miniaturní hladký sval (vzpři- movač chloupku), který ovládá polohu chloupku vzhledem k povrchu kůţe. Při působení chladu dochází kontrakcí těchto svalů k napřimování chloupků. U řady savců tak "mohutní" vrstva srsti a zlepšují se její izolační vlastnosti (podobnou funkci má i změna polohy peří ptáků). U člověka dojde kontrakcí vzpřimovačů chloupků k mikrodeformaci pokoţky, která je označována jako "husí kůţe". Člověk má 120 000 aţ 150 000 (i více) vlasů. Délka vlasu se denně zvětšuje přibliţně o 0, 3 mm (2 mm za týden). Jednotlivé vlasy vznikají z rychle se dělících buněk (nové buňky zanikají a jsou vytlačovány vlasovým folikulem nahoru). Vlas je sloţen z mrtvých buněk, které obsahují makrofibrily sloţené z mikrofibril (jejich vnitřní struktura připomíná bičíky eukaryotních buněk). Mikrofibrily jsou orientovány souběţně s osou vlasu a vzájemně spojených amorfní hmotou s vysokým obsahem síry. Konkrétní vlas roste přibliţně čtyři roky (2 aţ 5) – poté vypadává (je vytlačen novým vlasem, vyrůstajícím ze stejného folikulu). V případě normální vlasové pokrývky po čtyřicátém roku ţivota ubývá více vlasů neţ znovu vyrůstá a vlasová pokrývka řídne. Při věku 60 a více let je obvykle přítomen určitý stupeň plešatosti. V průběhu stárnutí organismu slábne i tvorba pigmentu melaninu a kanálek uvnitř vlasu se plní vzduchem nebo jen bublinkami vzduchu, coţ je podstatou šedivění vlasů. ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 STRANA 275 7 OBRANNÝ SYSTÉM ORGANISMU C) PERCEPČNÍ funkce kůţe, percepce = vjem (vnímání) V kůţi jsou uloţeny receptory, viz na dlaních chodidlech, čele, stehnech a dalších místech. Ekrinní ţlázy jsou v činnosti zejména při působení vyso12.2 a 12.10 ké teploty (při práci apod.) a vylučují pot, obsahující aţ 99 % vody, 2 – 4 g D) RESORPČNÍ funkce kůţe, solí na litr a menší mnoţství jiných lámoţnost příjmu látek. Kůţe brání většině látek v průni- tek (např. kyseliny mléčné, močoviny, ku do těla. Směrem do organismu mo- aminokyselin, bílkovin) při pH 5 – 8. hou procházet zejména látky rozpustné Produkce potu a jeho výpar z povrchu těla se významně podílí na termoreguv tucích, např. některé vitaminy laci. Celková produkce potu z těla čloa hormony věka zpravidla činí asi 500 ml denně, E) SEKREČNÍ A EXKREČNÍ funkce ale při práci a v horkých dnech to můPřes pokoţku mohou být z těla ţe být 1 aţ 3 litry za hodinu a 10 – 15 l odstraňovány různé látky (CO2, lipidy, za 24 hodin. soli, voda, dusíkaté látky apod.). HoPotní ţlázy mají pouze savci – ale voříme o SEKREČNÍCH FUNKCÍCH u některých druhů mohou zcela nebo POKOŽKY, pokud tyto látky plní po částečně chybět (např. pes). Pozn.: uvolnění na povrch těla ještě nějaké Chlupy obecně zhoršují odpařování další funkce nebo jen o EXKREČpotu, povrch těla člověka je i za horNÍCH FUNKCÍCH POKOŽKY, pokých dní více ochlazován a „neochlukud pokoţkou uvolněné látky byly vy- pený“ člověk je v případě potřeby loučeny z těla jen jako odpad a jiţ ne- schopen déletrvající fyzické aktivity plní ţádné další funkce. i za horkých dní (při porovnání Pozn.: U suchozemských organismů kůţe brání vysychání těla (zadrţuje v těle tekutiny). s většinou jiných savců). Pozn.: Pocení ptáků by nebylo ţádoucí, neboť by měnilo vlastnosti peV kůţi člověka také dochází vli- ří za letu atp. vem slunečního UV záření k přeměně APOKRINNÍ POTNÍ ŽLÁZY 7–dehydrocholesterolu na VITAMIN (PACHOVÉ ŽLÁZY) ústí na bázi koţD3 a k jiným metabolickým procesům. ních chlupů, jsou aktivní při emočních stavech (sexuální touhy, strach, vztek) V kůţi člověka rozlišujeme tři hlavní a uvolňují hustší tekutinu s individuálním pachem u kaţdého jedince. U člotypy ţláz: věka jsou tyto ţlázy soustředěny jen EKRINNÍ ŽLÁZY v určitých místech povrchu těla (např. APOKRINNÍ ŽLÁZY podpaţí, okolí pohlavních orgánů). Je KOŽNÍ MAZOVÉ ŽLÁZY jich sekreční aktivita se rozvíjí aţ od EKRINNÍ ŽLÁZY (PRAVÉ puberty a jejich sekrety (se značným POTNÍ ŽLÁZY) ústí samostatně. Člo- obsahem tukových látek a bílkovin) věk má přibliţně 3 – 4 milióny těchto mají pouze zanedbatelný vliv na terţláz, které jsou soustředěny zejména moregulaci. Sekret je zpočátku bez výSTRANA 276 ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 7 OBRANNÝ SYSTÉM ORGANISMU raznějšího zápachu, který se rozvíjí aţ rozkladem organických látek činností koţních bakterií. Produkty ţláz umoţňují čichovou signalizaci a komunikaci mezi jedinci. vztahu mezi matkou a mládětem, značení teritoria apod.). Sekret těchto ţláz má individuální pach a charakterizuje druh. Známé jsou obličejové ţlázy jelenů, piţmové ţlázy u kabara, skrotální ţlázy u cibetky, anální ţlázy KOŽNÍ MAZOVÉ ŽLÁZY zvláčňují povrch těla ptáků a savců, udrţují kun, tchoře, skunka, bobra apod. (viz v příznivém stavu srst savců, ale i peří také kapitola 9). Silně pozměněnými specializovaněkterých ptáků. Alveolární MAZOVÉ ŽLÁZY SAVCŮ (většina mazových nými potními ţlázami jsou i MLÉČNÉ ţláz) ústí na bázi koţních chlupů. Ţlá- ŽLÁZY. Zvětšují se v období těhotenzu najdeme vţdy poblíţ apokrinní ţlá- ství a poporodní laktace. Hlavní hmotu zy a hladkého svalu (tzv. vzpřimovače mléčné ţlázy u nekojících savců tvoří chloupku). Vylučovaný sekret je vytla- tuková tkáň. čován kolem chlupu (vlasu) a má Koţní ţlázy bezobratlých ţivoochrannou funkci. Lipidy (i některé čichů jsou většinou jednobuněčné, ale další látky), uvolňované pokoţkou, ji i mnohobuněčné (např. snovací ţlázy udrţují ve vláčném a funkčním stavu pavoukovců a housenek motýlů, vosa celkově zabraňují jejímu vysychání. kové ţlázy včel, jedové ţlázy blaVětší počet zvláštních mazových ţláz nokřídlých, pachové ţlázy ploštic je např. ve výstelce zvukovodu vnější- apod.). Bezobratlí ţivočichové produho ucha (tzv. ceruminózní ţlázy) kují ţlázami např. chinony (např. sekáapod. či, stonoţky), fenoly (stonoţky, brouci, Emulze vody a tuku, vytvářené sekretem mazových a potních ţláz s pH = 4, 5 aţ 6 (ale i pouze pH = 3 aţ 5) mají na povrchu těla také ANTIBAKTERIÁLNÍ a ANTIMYKOTICKÝ VLIV (antimikrobiální vliv), např. u člověka s obsahem peptidu dermicidin. ploštice), steroidy (brouci) nebo kyseliny (např. mravenci). SLIZOVÉ ŽLÁZY ryb produkují sliz, který usnadňuje pohyb ryby a plní ochranné aj. funkce. Přeměnou koţních ţláz vznikly SVĚTÉLKUJÍCÍ ORGÁNY mořských hlubinných ryb atp. Více o exokrinních ţlázách – viz 9.12 U vodních ptáků existuje také větší KOSTRČNÍ MAZOVÁ ŽLÁZA, Moţná onemocnění a poškození kůţe s pomocí které si ptáci mastí peří Funkce kůţe mohou omezovat a chrání ho tak před působením vody. nebo znemoţňovat koţní nádory růzKoţní ţlázy patří mezi EXO- ných typů, např.: KRINNÍ ŽLÁZY, tj. ŽLÁZY nezhoubné, ale i zhoubné – bradaS VNĚJŠÍ SEKRECÍ (viz dále také vice 9.12). U ţivočichů mohou plnit jejich melanomy, zhoubné bujení melasekrety různé funkce (např. sexuální nocytů, podnětem je často neuváţevábení, podněty k páření, formování ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 STRANA 277 7 OBRANNÝ SYSTÉM ORGANISMU ný pobyt na přímém slunci a prudké K obranným bariérám patří i pevopalování („spálení“) ná spojení (spojovacích komplexů) Celý organismus mohou ohroţovat mezi buňkami epitelů. popáleniny, způsobené teplem (teploK obranným reakcím je moţné tou), zářením, třením, elektrickým zařadit i schopnost hemostázy (viz kaproudem, některými chemikáliemi aj. pitola 5), schopnost obnovy poškozeNebezpečné jsou rovněţ omrzliny, ných tkání (reparaci a regeneraci) při kterých dochází k odumírání tkání a zejména rychlou obnovu buněk (zejména na prstech, ušních boltcích epitelu (maximálně desítky hodin). Kromě právě uvedených fyzioloK dalším poškozením patří např. gických obranných bariér jsou velice opary (bolestivé puchýřky vyvolávané významné funkce specializovaných virem Herpes simplex) nebo lupénka buněk, jejich produktů a různých látek v krvi (tělních tekutinách), uplat(psoriasa) aj. ňující se v systému imunity a při imunitních reakcích (viz dále). aj.). B) Další obranné bariéry Jako obranná bariéra se uplatňují, kromě kůţe, také STRUKTURY SLIZNIC trávicí, dýchací, močopohlavní aj. soustav, obsah trávicí trubice – zejména LYSOZYM slin, HCl a TRÁVICÍ ENZYMY v ţaludku a tenkém střevě (viz kapitola 2), a řada látek s antibakteriálním, antimykotickým a antivirovým vlivem. Sliny a hlen, vylučované buňkami sliznic, rovněţ mechanicky zachycují a např. pohybem řasinek řasinkového epitelu i odstraňují cizí částice z povrchu sliznic. Významný je i pohyb či proudění slin, slz, hlenu i moči. Obranné bariéry sliznic Sliznice lidského těla mají plochu více neţ 400 m2. Prostřednictvím epitelů jsou v přímém kontaktu s mikroorganismy přicházejícími se vzduchem, s potravou, na těle jiných jedinců apod. nebo útočícími z vnějšího prostředí. Epitely sliznic jsou funkčně nezastupitelné, jsou v kontaktu s environmentálními podněty, s patogenními mikroorganismy, s indiferentní mikroflórou, s fyziologickou mikroflórou se sloţkami potravy apod. Buňky se rychle opotřebovávají a stejně rychle regenerují z kmenových buněk sliznic. Epitelové buňky jsou schopné odlišit Pozn. Kromě vnějších, bývají bezpečné a nebezpečné – při kontaktu rozlišovány i VNITŘNÍ OBRANNÉ s nebezpečným tvoří cytokiny. BARIÉRY (např. jiţ uvedené ochranné Součástí sliznic je – na několika a detoxikační funkce jater), ale podle úrovních uspořádaný – slizniční imunašeho názoru je nelze jednoznačně nitní systém s hlavní sloţkou MALT odlišit a rozdělení je umělé. (shluky lymfatických uzlíků vázaných na sliznice, tj. mimo lymfatické STRANA 278 ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 7 OBRANNÝ SYSTÉM ORGANISMU uzliny). Hlavní MALT jsou: úkoly systému chanismy, které jí umoţní opravit narušené místo. bránit vniknutí antigenů a škodlivin do organismu zabránit přehnanému rozvoji imunitní reakce proti vlastním tkáním, potravinovým a jiným alergenům, neškodným antigenům apod. podílet se na diferenciaci (nastavení) lymfocytů podílet se na zachování funkčního přirozeného stavu epitelů (např. bránit v růstů plísní a bakterií) podílet se hojení epitelů v případě potřeby Hlavními podsystémy MALT jsou sekundární lymfoidní tkáně GALT (ve sliznicích trávicí soustavy) a BALT (ve sliznicích dýchací soustavy) aj. Podobně jsou spouštěny opravné mechanismy pro syntézu poškozených struktur buňky, tkáně nebo i celého organismu. Podstatou mechanismů je syntéza několika desítek enzymů, schopných kontrolovat, udrţovat v původním "dokonalém" stavu a opravovat např. i vlastní molekulu DNA na úrovni bází. 7.6 Úvod do studia systému imunity Vědou o obranných mechanismech organismu (imunitě), zejména na buněčné úrovni organismu, je IMUSoučástí podsystémů jsou dále NOLOGIE – z lat. immunis, tzn. osvonapř. Peyerovy plaky s lymfoidními bozený od zátěţe (nemoci). folikuly (lymfatické uzlíky) a izolovaObranné reakce organismu tvoří né specializované buňky (T–lymfocyvelmi účinné a vzájemně velmi těsně ty, B–lymfocyty aj.) provázané části IMUNITNÍHO SYSTÉMU. Hlavní funkcí imunitního systému je UDRŽOVAT MAKROMO7.5.3 Vnitřní patogenní LEKULOVOU HOMEOSTÁZU, tj. podněty zejména lokalizovat, neutralizovat, Mezi VNITŘNÍ PATOGENNÍ likvidovat a odstraňovat z těla všechny PODNĚTY patří PORUCHY PŘE- cizí (cizorodé) makromolekuly a strukNOSU GENETICKÉ INFORMACE tury, jejichţ součástí tyto makromolea následné PORUCHY METABO- kuly jsou (např. viry, mikroorganismy, cizí buňky, transplantované tkáně), LISMU. V buňkách existují např. včetně produktů jejich rozpadu. Tělu cizí – potenciálně nebezpečné – OPRAVNÉ MECHANISMY REPLImakromolekuly a struktury, které je KACE DNA. Buňka můţe zjistit někteobsahují, jsou původu exogenního (tj. ré defekty a změny struktury vlastní z vnějšího prostředí), ale i endogenníjaderné DNA, vyvolané např. nadměrho (tj. vzniklé jako důsledek funkčních ným UV zářením a má k dispozici meporuch vlastních struktur) a označuje©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 STRANA 279 7 OBRANNÝ SYSTÉM ORGANISMU me je jako ANTIGENY. Cizorodé látky, které se dostávají do těla jako škodliviny z ţivotního prostředí nebo vědomě (např. léky) označujeme jako XENOBIOTIKA (řecky xenos=cizí). B) TĚLU VLASTNÍCH NEBEZPEČNÝCH STRUKTUR, např. poškozené, nefunkční nebo karcinogenní buňky, buňky napadené intracelulárními parazity nebo viry aj. Škodliviny v těle jsou likvidovány zejména fagocytózou a protilátIMUNITNÍ SYSTÉM se skládá v podstatě ze dvou hlavních sloţek – kami, ale i jinak – viz dále. vzájemně provázaných a obsahujících řadu obranných mechanismů: PŘIROZENÁ BUNĚČNÁ (nespecifická) IMUNITA SPECIFICKÁ HUMORÁLNÍ (látková, protilátková) IMUNITA 7.6.1 Srovnávací fyziologie imunitní odpovědi Schopnost rozlišovat vlastní a cizí látky a struktury, které tyto látky obsahují, existuje jiţ u prvoků. U améby Tělo kaţdého ţivočicha reaguje Dictyostelium discoideum je dokonce určitým způsobem na přítomnost ci- moţné prokázat bílkoviny podobné zích látek a struktur (včetně mikroor- imunoglobulinům. ganismů a podbuněčných forem ţivoSchopnost rozlišovat vlastní a cizí ta), které cizí látky obsahují. K velmi buňky mají i houbovci (Porifera). výrazným reakcím dochází, jestliţe ci- V případě, ţe smísíme buňky dvou jezí látky pronikají dovnitř těla. dinců určitého druhu houbovce – poSloţky imunitního systému odli- stupně se vyhledají a znovu selektivně šují VLASTNÍ a CIZÍ (zejména me- shlukují buňky kaţdého jedince zvlášť. chanismy specifické imunity). Kromě Ţahavci (Cnidaria) rozeznávají toho navíc rozpoznávají BEZPEČNÉ vlastní a cizí struktury. a NEBEZPEČNÉ (zejména mechaOstnokoţci (Echinodermata) nismy nespecifické imunity). Imunitní rovněţ velmi přesně rozlišují vlastní obranné mechanismy nereagují au- a cizí tkáně. Coelomocyty fagocytují tomaticky na všechno cizí nebo na cizorodé látky v tělech mořských všechno změněné, neboť kaţdá imu- hvězdic – bylo zjištěno, ţe produkují nitní reakce je pro tělo ţivočicha zatě- cytokiny (interleukin–1). ţující a potencionálně nebezpečná. U většiny kmenů vznikají a dále Imunitní reakce jsou cíleně zaměřené se diferencují různé typy VOLNÝCH na lokalizaci a likvidaci: SPECIALIZOVANÝCH BUNĚK, A) TĚLU CIZÍCH NEBEZPEČnapř. BLOUDIVÉ AMÉBOIDNÍ NÝCH STRUKTUR exogenního BUŇKY, které jsou základem pro a endogenního původu, zejména antivznik CELOMOCYTŮ a krevních geny a struktury, které je obsahují buněk. Bloudivé buňky (mezodermálSTRANA 280 ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 7 OBRANNÝ SYSTÉM ORGANISMU ního původu) např. plní metabolické funkce, transportují ţiviny, dýchací plyny a látky hormonální povahy, eliminují produkty metabolismu a plní i některé základní obranné funkce proti tělu cizím látkám (včetně např. i imunologické paměti). U členovců (Arthropoda) a zejména u hmyzu známe buňky, které odpovídají obdobným buňkám savců (např. makrofágy). V hemolymfě hmyzu existuje HEMOLIN – látka podobná svými funkcemi protilátkám obratlovců. U krouţkovců (Annelida) jsou známé skupiny diferencovaných buněk v celomové dutině s podobnými funkcemi jako plní bloudivé améboidní buňky. Jde o CELOMOCYTY, diferencované např. na eleocyty (uskladňující produkty metabolismu), buňky s hemoglobinem (specializované na transport kyslíku) a také buňky fagocytující (účastnící se výţivy a schopné likvidovat tělu cizí látky). Kromě specializovaných buněk jiţ u krouţkovců existují mechanismy humorální imunity (byly prokázány látky podobné imunoglobulinům i sloţkám komplementu), vyvolávající např. shlukování i lytické štěpení cizích struktur. Neţádoucí vliv cizích struktur velkých rozměrů (tj. nelze je fagocytovat) je zrušen ENKAPSULACÍ (tj. neprodyšným uzavřením, jehoţ obdobou je u měkkýšů např. vznik perly u perlorodky). 7.6.2 Antigeny a jejich lokalizace Rozlišujeme přirozené (tělu vlastní) antigeny (ligandy) a antigeny (ligandy) tělu cizí. Za PŘIROZENÉ ANTIGENY je moţné povaţovat všechny bílkovinné látky, které jsou přirozenou součástí těla konkrétního jedince. Např. přirozené antigeny krevních skupin systému AB0(H)) jsou glykoproteiny. Bílkovinná část jejich molekuly je zpravidla součástí biomembrány červených krvinek. Sacharidová část ční do okolí krvinky. Jednotlivé krevní skupiny se potom odlišují pouze délkou tohoto postranního řetězce koncově vázaného sacharidu. Nejkratší délku řetězce má krevní skupina 0. V případě, ţe přirozený antigen jednoho jedince pronikne do jiného jedince (téhoţ druhu i jiného druhu) stává se ANTIGENEM PRO JEHO TĚLO CIZÍM. Obdobně cizí mohou být v těle ţivočicha i jiné látky např. látky rostlinného původu, syntetické nebo anorganické látky. 7.6.3 Imunitní odpověď IMUNITNÍ ODPOVĚDÍ rozumí- me vzájemně velmi těsně provázané reakce a mechanismy nespecifické a specifické imunity. Při prvním kontaktu s antigenem pro tělo cizím – jde U obratlovců existují obdobné zejména o selektivní proliferaci (silobranné imunitní reakce jaké známe nému mnoţení, bujení) a diferenciaci u člověka. lymfocytů). Na povrchu tělních buněk jsou tisíce různých molekul – přirozených ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 STRANA 281 7 OBRANNÝ SYSTÉM ORGANISMU antigenů tělu vlastních (integrální a periferní bílkoviny, glykoproteiny – bílkoviny s připojenými cukernými řetězci aj.). Buňky specifické a nespecifické imunity čtou pouze určité typy MEM- Pozn.: Typické obranné reakce nastávají, jestliţe antigen do těla proniká jinou cestou neţ ústy. Při podání ústy nemusí dojít k obranné reakci organismu, neboť bílkovinné antigeny BRÁNOVÝCH ROZPOZNÁVACÍCH jsou obvykle denaturovány a rozloţeny MOLEKUL – „nečtou“ všechny mole- (nebo nejsou uvnitř trávicí trubice kuly. Zejména vyhledávají MHC MO- identifikovány jako nebezpečné). LEKULY I. TŘÍDY – jsou součástí Při určitém zjednodušení lze říci, povrchů téměř všech jaderných tělních ţe proti nebezpečným antigenům, buněk (chybí např. na funkčních ery- které nově pronikají do těla, nejprve trocytech) a MHC MOLEKULY II. nastupují FAGOCYTUJÍCÍ BUŇKY TŘÍDY – jsou součástí povrchů specia- (granulocyty, makrofágy) a PRVKY lizovaných buněk prezentujících anti- NESPECIFICKÉ IMUNITY, později geny (zejména makrofágy, dendritické je aktivována SPECIFICKÁ IMUNIbuňky), ale i B–lymfocytů. Pozn.: TA a dochází k TVORBĚ PROTILÁMHC – viz 5.5.4 TEK. Pozn.: Rozlišujeme i molekuly Aktivace imunitního systému anMHC III. Třídy – jsou zastoupeny tigeny probíhá jako komplex reakcí. v komplementu. Třídy látek u člověka Makrofágy uvolňují po fagocytóze anoznačujeme také MHC I. třídy, MHC tigenu nebo cizorodé látky, mikroorII. třídy a MHC III. třídy. ganismu apod. různé fyziologicky akV případě, ţe je buňka vlastní- tivní látky a na svém povrchu vystavují ho těla změněna přítomností cizoro- (prezentují) jejich fragmenty. Fragdých makromolekul (virovou infekcí, menty likvidovaného antigenu musepřítomností fagocytovaných antigenů jí být „vystaveny“ v blízkosti povrtělu cizích, stane se rakovinovou aj.) – chových HLA–molekul a k jejich změní se její MHC molekuly a jako bezpečnému rozlišování je povrchojejich součást je na povrch změněné vý komplex fragmentu antigenu buňky vystaven (prezentován) frag- a HLA–molekuly doplněn ještě moment antigenu nebo i „podezřelé mo- lekulou CD–koreceptoru. lekuly“ syntetizované vlastním meS vystavenými fragmenty antigenů tabolismem. Do kontaktu s MHC– se dostávají do kontaktu: molekulami, prezentujícími antigen, vstupují makrofágy a TH–buňky, které TH–lymfocyty – kontaktem jsou aktivovány a produkují cytokiny, spouštějí a zesilují obranné reakce. např. růstový faktor B–lymfocytů. Řetězce reakcí směřují k likvidaci Růstový faktor stimuluje určité antigenů a všech vetřelců, které mají skupiny B–lymfocyty i aktivní antigeny jako součást svých vlastních plazmatické B–buňky k produkci struktur – a poté k jejich odstranění specifických protilátek a také k děz těla. lení STRANA 282 ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 7 OBRANNÝ SYSTÉM ORGANISMU B–lymfocyty – je stimulována jejich transformace na aktivní plazmatické buňky přímo a ještě více prostřednictvím chemických látek – cytokinů (např. INTERLEUKIN–1) Specifické protilátky likvidují neţádoucí antigeny a současně mohou zajišťovat opsonizaci (označení antigenů) – komplexy antigenů s navázanými protilátkami jsou poté snadněji a rychleji fagocytovány. OBRANNÉ REAKCE, při kte- rých probíhají nespecifické a specifické imunitní mechanismy, rozdělujeme na NESPECIFICKÉ A SPECIFICKÉ. Je však potřebné doplnit, ţe imunitní reakce a mechanismy obecně jsou úzce provázány (tzn. rozdělení není ostré). 7.6.4 Imunita nespecifická (přirozená, „vrozená“) K buňkám zajišťujícím nespecifickou imunitu patří: neutrofilní, eozinofilní a bazofilní granulocyty (viz kapitola 5) monocyty (pronikají mimo cévy a stávají se makrofágy) makrofágy (tkáňové makrofágy nazýváme také histiocyty) mastocyty (ţírné buňky), buňky „rozmístěné“ zejména v místech moţného vstupu mikroorganismů do těla, např. v trávicí trubici, dýchací soustavě, urogenitálním systému a v kůţi. V případě útoku mikroorganismů (škodlivin) jsou aktivovány – poté uvolňují specifické látky (např. histamin), které aktivizují jiné imunitní mechanismy, změní propustnost membrán – více tekutin opouští kapiláry, coţ vyvolá zduření („otok“) – je zprostředkován zánět. Pozn.: mast = „vycpaný zrny“, kromě histaminu také heparinu, imunoglobuliny E, bílkoviny degradující enzymy aj. Pojmem NESPECIFICKÁ IMUNITA označujeme přirozenou odolnost organismu proti původcům infekcí, Do systému nespecifické imunity proti cizorodým látkám a nádorovým buňkám, tj. schopnost udrţovat mak- patří také KOMPLEMENTOVÝ SYSTÉM (KOMPLEMENT) a rovněţ, jiţ romolekulovou homeostázu. uvedené, OBRANNÉ BARIÉRY MEIMUNITA NESPECIFICKÁ CHANICKÉ a CHEMICKÉ . představuje koordinovaný komplex reakcí a vztahů. Tato část imunity je podmíněna geneticky a je nezávislá na A) Fagocytující buňky předcházejícím styku jedince s cizorodými materiály. Důleţitou sloţkou obranného systému Nejdůleţitějšími fagocyty jsou nespecifické imunity je především aktivita specializovaných fagocytují- MAKROFÁGY a NEUTROFILNÍ cích buněk. GRANULOCYTY. ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 STRANA 283 7 OBRANNÝ SYSTÉM ORGANISMU FAGOCYTUJÍCÍ BUŇKY (fa- Opsonizace usnadňuje a urychluje přichycení cizorodé částice (antigenu) k fagocytující buňce. Kromě toho produkty reakcí dále aktivizují celý popsaný sled reakcí, aktivizují granulocyty i makrofágy, působí na ně chemotakticky, spouštějí zánětlivou reakci a mají lytické účinky na viry, bakterie a "tělu cizí" buňky. gocyty) jsou "přitahovány" chemotakticky k cizorodým látkám. Pozitivní chemotaxe fagocytující buňky, tj. její pohyb směrem k poškozené tkáni nebo cizorodé látce, probíhá zpravidla pod vlivem EXOGENNÍCH CHEMOTAXINŮ (např. uvolňovaných z bakterie) nebo ENDOGENNÍCH CHEMOTAXINŮ (tj. látek uvolňovaných z poškozených tkání popř. vznikajících při Průběh fagocytózy kontaktu buněk organismu s cizorodou Po ukončení migrace se fagocytulátkou). Chemotaktické faktory jsou např. leukotrieny, cytokiny, histamin jící buňka dostává do přímého kontaktu s cizorodou látkou (často označenou a také sloţky komplementu. opsoniny). Po adhezi cizorodé částice Fagocyty se pohybují améboidně, na povrch profesionální fagocytující rozpoznávají cizorodé látky (které mobuňky dojde k prohýbání její povrchohou být jiţ dříve "připraveny" specivé cytoplazmatické biomembrány fickými mechanismy), pohlcují je a vtaţení částice, uzavřené ve váčku a rozkládají. Cizorodý materiál je rozohraničeném biomembránou, do nitra poznáván buď nespecifickým (nebuňky. Na prohnutí povrchové bioimunologickým) nebo i specifickým membrány mají významný podíl kon(imunologickým) způsobem. traktilní bílkoviny cytoskeletu fagocyNESPECIFICKÝ ZPŮSOB roz- tujících buněk. Vzniká FAGOSOM (tj. poznávání cizorodého materiálu je dán váček v cytoplazmě, obsahující pohlnapř. interakcemi na povrchu buněk cený cizorodý materiál). S fagosomem a probíhá i bez přítomnosti protilátek. splývá zpravidla lyzosom a vzniká Při SPECIFICKÉM ZPŮSOBU FAGOLYZOSOM, uvnitř kterého jsou vzniká nejprve komplex antigen – např. také usmrceny pohlcené mikroprotilátka, čímţ dojde k neutralizaci organismy. Na usmrcení mají vliv opět vlivu cizorodé částice (např. viru) nebo různé látky (stimuluje ho např. tetravzniká reakce vazby komplementu, peptid TUFTSIN). Pohlcená částice je která je ještě aktivována např. metabo- potom rozloţena aţ na dále vyuţitelné lity, do těla pronikajících baktérií. Pro- komponenty (např. "stavební kameny" dukty reakcí se váţí na buněčné mem- organických látek a ionty). brány baktérií – proběhne tzv. OPSOMAKROFÁGY a jiné typy "proNIZACE, kterou lze povaţovat za fesionálních" fagocytujících buněk za"zvýraznění a označení" cizorodé čás- jišťují fagocytózu a dále napomáhají tice. K nejlepším specifickým zvýraz- likvidaci nádorových buněk, odstraňují ňovačům patří imunoglobuliny – proti- odumřelé buňky, včetně jejich částí, látky produkované B–lymfocyty. aktivizují specifickými látkami B i T– STRANA 284 ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 7 OBRANNÝ SYSTÉM ORGANISMU lymfocyty (tj. mechanismy specifické rozpoznávací jednotka (na buněčimunity). Cizí bílkoviny fagocytovaném povrchu vznikne komplex anných částic (obecně antigeny) jsou tigen–protilátka) "přečteny", identifikovány podle de- aktivační jednotka (aktivuje další terminantů a je jich vyuţíváno k optilátky) málnímu nastavení B–lymfocytů komplex atakující membrány a tvorbě účinných protilátek. I po fa(MAC – membrane attack comgocytární likvidaci cizorodých látek plex), dochází k "proděravění" cytoplazmatické membrány buňky, (struktur), zůstávají některé jejich DEkterá byla identifikována jako cizí. TERMINANTY součástí povrchové Paţení ve vytvořeném otvoru je semembrány lymfocytu. Přítomnost destaveno z bílkovin MAC – konterminantů umoţňuje průběh reakcí, krétní uspořádání bílkovin je regukteré optimálně nastaví určitou část lováno povrchovou molekulou obranného systému organismu právě membrány např. označovanou proti podnětu, který spuštění obranCD46. Následkem proděravění ných reakcí vyvolal. Příznivým důmembrány – otvory o průměru 7 aţ sledkem tohoto nastavení je, ţe při no10 nm – proběhne nekontrolovatelvém kontaktu se shodným podnětem né lavinovité vyrovnání koncentrací organismus reaguje mnohem rychleji iontů vně a uvnitř buňky (např. Na+ a s větší účinností při sekundární imuproniká do buňky a K+ uniká ven nitní odpovědi. z buňky). Nevratné poškození buÚčinnost fagocytózy můţe být něčné membrány zruší např. nerovrovněţ inhibována (např. M–proteinem noměrné přirozené zastoupení iontů streptokoků) nebo můţe být patogenvně a uvnitř buňky a vyvolá dením organismem inhibována i aktivita strukci mikrostruktur a smrt buňky. leukocytů apod., coţ obecně sniţuje Pozn.: Způsob zničení cílové buňky účinnost této části obranného systému. je podobný způsobu zničení buňky TC–lymfocyty. B) Komplement Komplementem nazýváme přibliţně 35 aktivních a regulačních bílkovin (látek) – zastoupených v neaktivní formě v krevní plazmě. Tyto látky se v případě potřeby postupně aktivizují a mají podíl na obraně organismu. Shrnutí a podstata účinků bílkovin komplementu: A) přímo zabíjejí cizí buňky – proděravěním jejich cytoplazmatické membrány (tzv. fixace komplementem) B) provádějí opsonizace – Při aktivizaci komplementu se po- „označením“ struktur s cizím antigestupně formují dvě jednotky a jeden nem dojde ke stimulování fagocytózy C) spouštějí zánětlivou reakci komplex látek: v určitém postiţeném místě (tím ji ohraničují – lokalizují – a přitahují ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 STRANA 285 7 OBRANNÝ SYSTÉM ORGANISMU k určitému místu pozornost jiných bu- (např. KUPFEROVY buňky v játrech, něk obranného systému organismu) MIKROGLIE v CNS apod.). C) Systém MMS a vlastnosti bariérových tkání (zejména epitely dýchacích a trávicích cest, u ţen rozmnoţovacích orgánů – děloha aj., kůţe) SYSTÉM MMS (MONOCYTOMAKROFÁGOVÝ SYSTÉM, systém D) Interferony INTERFERONY α a β jsou pro- dukovány buňkami napadenými virovou infekcí. Navázáním těchto látek na receptory zdravých buněk je spuštěna syntéza několika desítek proteinů, které navozují tzv. antivirový stav. Některé interferony (jiných typů) zvyšují syntézu glykoproteinů MHC (viz 5. 5. 4), mají antimikrobiální a protinádorové působení. Interferony jsou podskupinou („rodinou“) cytokinů jednojaderných fagocytujících buněk, lymfocytomakrofágový systém, dříve RES, retikuloendotelový systém, retikulohistiocytární systém, retikuloendoteliální systém) tvoří buňky, roztroušené po celém organismu, které: (viz 8.3.1 VI). mají společný původ (z mezenchymu) mají schopnost třídění a mimocévního odbourávání opotřebovaných a poškozených krevních elementů a jejich částí podílí se na buněčné i humorální imunitě V případě, ţe zdůrazňujeme podíl buněk na buněčné a humorální imunitě, bylo by moţné pouţívat i označení SYSTÉM LMS (tj. lymfocytomakrofágový systém). K buňkám MMS s velkou fagocytární schopností řadíme především MONOCYTY a MAKROFÁGY (tj. přeměněné monocyty) s jedním nelaločnatým jádrem. Přirozeně vyšší zastoupení makrofágů najdeme v plicních alveolách a dýchacích cestách, ve slezině, v játrech a v CNS. V některých tkáních mají tyto makrofágy specifické názvy STRANA 286 E) Přirozené zabiječské buňky Zvláštní skupina lymfocytů (označovaná jako NULL–lymfocyty, nulové lymfocyty) se liší, např. původem a funkcemi, od B i T–lymfocytů a jejich funkce velmi těsně propojují a doplňují mechanismy specifické a nespecifické imunity. V rámci nich bývají vyčleňovány dvě skupiny tzv. "přirozených zabiječských buněk" a to NK–BUŇKY (natural killer cells) a K–buňky (killer cells), které jsou např. schopné lyticky přímo ničit (tj. bez senzibilizace TH–lymfocytů a makrofágů) např. některé nádorové buňky, buňky transplantovaných tkání, různé infekční buňky, buňky poškozené a napadené např. viry apod. K likvidaci dochází CYTOTOXINY, kterými jsou zpravidla některé glykoproteiny – cytolyticky působící PERFORINY. ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 7 OBRANNÝ SYSTÉM ORGANISMU F) další nespecifické mechanismy Syntézu protilátek zajišťují především B–lymfocyty. Informace o kontaktu s antigenem Mezi další nespecifické obranné mechanismy řadíme především zánět (prezentovaným TH–lymfocyty) je z povrchu lymfocytu přenesena (viz. také 7.5.2 a mastocyty – 9.9.5). dovnitř. V lymfocytu se mění aktivita Na nespecifické imunitě se dále nukleových kyselin a stoupá aktivita podílí také různé látky. Jedná se např. enzymů – vznikají AKTIVOVANÉ o enzym LYSOZYM, který inhibuje LYMFOCYTY, které se dále diferenmnoţení a růst baktérií a virů. Je např. cují a proliferují. Při zjednodušeném součástí slin a uvolňuje se i při rozpa- pohledu, který je podrobněji vysvětlen du granulocytů a makrofágů. v dalším textu, vznikají při prvním Pozn.: Schopnosti nespecifické kontaktu s určitým „novým“ antigeimunity mohou být ovlivněny také sym- nem z TC–lymfocytů dva typy buněk: biotickými bakteriemi popř. i jinými aktivní TC–lymfocyty a paměťové mikroorganismy, které od narození T–lymfocyty. Také z B–lymfocytů vţdy osidlují nebo se snaţí osídlit růz- vznikají dva typy buněk: aktivní B– né tělní struktury jedince. lymfocyty a paměťové B–lymfocyty. Většina nových specifických skupin lymfocytů se můţe po určitou dobu dá7.6.5 Imunita specifická le dělit (klonovat) – podle aktuální potřeby. (získaná) Základními sloţkami této části systému obrany organismu jsou: B–lymfocyty a T–lymfocyty B a T–paměťové buňky protilátkové molekuly (imunoglobuliny), syntetizované B–lymfocyty Úkolem SPECIFICKÝCH IMUNITNÍCH REAKCÍ (získaných reakcí, adaptačních mechanismů) je přesné rozpoznání a následná likvidace cizorodých materiálů. Specifické imunitní buněčné reakce se rozvíjejí teprve po aktivaci B–lymfocytů s antigenem prezentovanou např. na povrchu fagocytujících buněk a jsou zaměřeny právě proti látce, která reakce vyvolala. Přítomnost antigenu aktivizuje mechanismus specifické imunity. A) funkce T–lymfocytů (T–buněk) Určitá část lymfocytů se po svém vzniku v kostní dřeni dostává v období dospívání jedince do brzlíku (thymu), kterým musejí projít, jinak není dokončeno jejich zrání a diferenciace (odtud T–lymfocyty). Schopnost rozeznat specifický antigen příznivě ovlivňují hormony brzlíku (thymu), např. thymozin a thymopoetin. T–lymfocyty se významně podílí na buňkami zprostředkované imunitě i na produkci protilátek (humorální – látkami zprostředkované imunitě). Reagují na tzv. CYTOKINY, viz také 8.3.2 VI a řadu z nich také pro- ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 STRANA 287 7 OBRANNÝ SYSTÉM ORGANISMU dukují. Bez cytokinů – produkovaných něk, ve zbývajících obdobích ţivota TH–lymfocyty – je obranný imunitní TH1 buněk. systém výrazně ochromen. Pozn.: CD4 molekuly jsou jedním Aktivita TH–lymfocytů vzrůstá z několika set typů kontaktních molekul po přijetí informace od makrofágů a ji- povrchové biomembrány TH–lymfocyných APC buněk (buněk prezentující tů. Část jejich molekuly se vysune antigen), které jim předkládají frag- z povrchu lymfocytu a připojí se menty ničených antigenů prostřednic- k MHC molekule II. třídy, která pretvím MHC molekul II. třídy. Aktivo- zentuje antigen (ACP buňka). Spojení vané pomocné TH–buňky produkují ACP makrofága a TH–lymfocytu je několik různých CYTOKINŮ. Po- pevnější a obvykle trvá aţ do plné aktistupně dochází k aktivizaci jiných vace TH–lymfocytu. (dalších) TH–lymfocytů, TC– Pozn.: Nevýhodou buněk CD4+ lymfocytů, B–lymfocytů aj. a dochází v lymfatických tkáních je, ţe jsou – ke vzniku paměťových, TH–lymfocytů. v případě infekce např. viry HIV – mísRozlišujeme několik typů T–lymfocytů: a) pomocné T–lymfocyty (TH, pomahači, CD4 buňky) Pomocné T–lymfocyty mají řídící (centrální) postavení při imunitních reakcích – plní regulační funkce. Výchozím typem jsou TH0 lymfocyty, které čekají na antigenní podnět – a poté se diferencují na dvě základní podskupiny (subsety) TH–lymfocytů: tem, kde se viry „skrývají“ před likvidací obranným systémem organismu (zejména při druhém ze tří stádií onemocnění AIDS, coţ můţe trvat např.aţ deset let). b) cytotoxické T–lymfocyty (TC, cytotoxické, T–efektorové buňky) Cytotoxické lymfocyty zajišťují buňkami zprostředkovanou imunitní odpověď a přímo ničí cílové – viry infikované a podezřelé buňky, ale i bakterie, některé parazity. TC–lymfocyty TH1 buňky zodpovídají za aktivaci ničí i buňky transplantátu a jsou hlavní cytotoxických TC–lymfocytů, podpříčinou jeho odvrţení. K plné aktivaci porují buněčnou imunitní odpověď T –lymfocytů je nutný jejich kontakt pomocí Th1–cytokinů: interferon γ C s TH–lymfocyty a s některými jimi (IFNγ, IL–18), IL–2, TNFβ. produkovanými cytokiny. TH2 buňky podporují B–lymfocyty V TH–lymfocytech dochází při v produkci protilátek pomocí Th2– prvním kontaktu s antigenem – který cytokinů: interleukin 4 (IL–4), je prezentován infikovanými buňkami IL–5, IL–6, IL–10, IL–13 aj. prostřednictvím MHC molekul I. třídy Vzájemný vztah TH1 buněk – k morfologickým a funkčním změa TH2 buněk je upravován Treg buňnám. Kontakt infikované buňky a pokami (T regulační buňky). V mládí mocného T–lymfocytu je silnější poa ve stáří je posílena aktivita TH2 bukud se na něm podílí kontaktní moleSTRANA 288 ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 7 OBRANNÝ SYSTÉM ORGANISMU kuly CD8 přítomné na povrchu lymfocytu – část molekuly se vysune z povrchu a spojí se s částí MHC molekuly I. třídy prezentující fragment antigenu. Spojení trvá aţ do plné aktivace lymfocytu. Poté probíhá proliferace, při které vznikají klony identických buněk (T–buňky se mnoţí). Všechny takto vzniklé buňky nesou informaci o přítomnosti infikovaných buněk v organismu – a produkují cytokiny (např. interleukin–2), které aktivují přeměnu TC–lymfocytů, tzn. při jejich aktivaci dojde ke klonální selekci na dvě skupiny buněk: 1. část T–lymfocytů se diferencuje a stává se aktivními cytotoxickými buňkami (TC–buňky, T– efektorové, TE–buňky), které produkují cytotoxiny (např. glykoproteiny – perforiny). Cytotoxiny vytvářejí "tunely" (póry) v membráně cílových buněk, čímţ dojde k přímému propojení extracelulárního a intracelulárního prostoru, k vyrovnání koncentrací látek vně a uvnitř buňky a tím k jejímu usmrcení. Při druhém (opakovaném) kontaktu se stejným antigenem spouštějí T–paměťové buňky sekundární reakci, při které rychle vzniká velký počet aktivních TC–buněk. c) T–lymfocyty tlumivé (TS, supresorové buňky) Některé T–lymfocyty tlumí aţ zastavují tvorbu protilátek a imunitní reakce. Po likvidaci antigenu se některé T–lymfocyty mohou změnit na supresorové TS–LYMFOCYTY (TS), které ukončují (zastavují) imunitní reakci, včetně např. produkce prostaglandinů, které potlačují aktivitu makrofágů. Tzn. také aktivita TS–lymfocytů je modulována TH–lymfocyty. Zjednodušeně lze říci, ţe TS–lymfocyty potlačují aktivitu jiných T–lymfocytů a tlumí tvorbu protilátek v B–lymfocytech. Tato skupina – a pravděpodobně i jiné typy lymfocytů – ohraničuje míru imunitní odpovědi a nastavení imunologické tolerance vůči tkáním vlastního těla. Přesnější informace jsou uvedeny dále. Tímto způsobem jsou likvidovány „přímým buněčným útokem“ zaviroB) funkce B–lymfocytů vané buňky vlastního těla a buňky náB–lymfocyty (B–buňky) mají dorové. TC–lymfocyty brání organismus před šířením mnoha virů, před schopnost syntetizovat a vylučovat (secernovat) PROTILÁTKY (IMUhoubami a některými bakteriemi. Pozn.: Pokud některé antigeny NOGLOBULINY). B–lymfocyty jsou uniknou TC–buňkám, má tělo ještě zá- hlavními nositeli SPECIFICKÉ HUloţní obranné buňky nespecifické MORÁLNÍ IMUNITY. obrany: NK–buňky – viz již uvedené výPři prvním kontaktu B–lymfocytu še. s antigenem (který pracovně označíme 2. část T–lymfocytů se při prv- F) se fragmenty antigenu stávají souním kontaktu s antigenem přeměňuje částí MHC molekul II. třídy lymfocyna dlouhoţijící (měsíce, roky i celý ţi- tu. S nimi vstupují v kontakt pomocné vot jedince) T–PAMĚŤOVÉ BUŇKY. TH–lymfocyty. Kontaktem a pomocí ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 STRANA 289 7 OBRANNÝ SYSTÉM ORGANISMU cytokinů (např. interleukin–2) dochází k aktivaci B–lymfocytu, postupně dojde ke klonální selekci (k aktivaci, proliferaci a diferenciaci) B–lymfocytů na dva typy: v období 2 aţ 7 dnů. Specifické protilátky – ničící stejný antigen (F) – jsou plazmatickými buňkami produkovány mnohem rychleji, takţe jedinec obvykle nepozná novou přítomnost antigenů F ve svém těle a neonemocní. Tzn. obranné reakce zprostředkované imunitním systémem jsou mnohem rychlejší (neţ např. mnoţení a škodlivé působení určité bakterie) a účinnější vzhledem k existenci paměťových buněk. Celkově v takovém případě hovoříme o SEKUNDÁRNÍ IMUNITNÍ 1) určitá část B–lymfocytů se postupně přeměňuje na krátkověké imunologicky aktivní PLAZMATICKÉ BUŇKY, které výrazně zvětší rozsah endoplazmatického retikula, syntetizují a uvolňují protilátky namířené cíleně (specificky) přímo na antigen (F), např. v počtu 2000 molekul protilátky za vteřinu. Přehled základní skupin ODPOVĚĎ. protilátek (imunoglobulinů) byl jiţ Pozn.: Z výše uvedeného textu je uveden – viz 1.4.2 B d2). zřejmé, ţe buňkami, které prezentují V případě prvního průniku an- antigen (APC buňkami) TH lymfocytigenu do těla se rozvíjí PRIMÁRNÍ tům, jsou (mimo jiné) makrofágy, ale také B–lymfocyty. Přepokládá se, ţe IMUNITNÍ ODPOVĚĎ. Vytvoření dovýznam makrofágů jako APC je výstatečně účinné imunitní odpovědi znamný při primární imunitní odpověa dostatečné aktivizace tvorby protiládi, zatímco při sekundární imunitní tek vţdy vyţaduje určitý čas (10 aţ 17 odpovědi ustupuje do pozadí a vzrůstá dnů). Při prvním kontaktu s antigevýznam B–lymfocytů jako hlavních nem je teprve po této době (kontaktu APC buněk. prvků obranného systému organismu Pozn.: Jestliţe antigeny mají des antigeny) tvorba protilátek dostatečně aktivní a účinná. „Pomalost a dlouhá terminanty v odpovídajících vhodných doba aktivace odpovědi má podstatný vzdálenostech, mohou B–lymfocyty význam, neboť v řadě případů můţe stimulovat také přímo a obejdou se bez nemocný i zemřít – dříve neţ se stačí spolupráce T–lymfocytů. Nazýváme je vytvořit imunita – dostatečná obrana ANTIGENY NA THYMU NEZÁVISLÉ, tzv. T–independentní antigeny. (např. v případě břišního tyfu). 2) některé B–lymfocyty se při Ve většině případů však nemohou B– prvním kontaktu s antigenem (F) pře- lymfocyty přijímat antigenní informace měňují na dlouhoţijící B–PAMĚŤOVÉ přímo, neboť determinanty antigenu nejsou ve vhodných odpovídajících BUŇKY a je v nich uloţena informace vzdálenostech. Je nutná spolupráce o kontaktu s antigenem (F). některých T–lymfocytů a ANTIGENY Při druhém (opakovaném) kon- označujeme NA THYMU ZÁVISLÉ, taktu s antigenem F dochází k rychlé tzv. T–dependentní antigeny. přeměně některých B–paměťových B–LYMFOCYTY mohou spolubuněk na aktivní plazmatické buňky pracovat rovněţ s jinými buňkami (neţ STRANA 290 ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 7 OBRANNÝ SYSTÉM ORGANISMU s T–lymfocyty) např. s M–buňkami střevní sliznice apod., viz kapitola 2. Pozn.: Komplement – kromě zmíněného způsobu – přímo (bez kontaktu s protilátkami) aktivizují také látky Protilátky v tělních tekutinách navázané na povrchu mikroorgaponejvíce útočí na volné antigeny nismů (virů, bakterií, prvoků) – (včetně jedů), viry a bakterie (i buňky, v tomto případě se jedná o nespecinapř. cizí krvinky). fickou obrannou reakci. stimulace NK–buněk (killer cells, viz 7.6.4 E), opět vede např. k vytvoProtilátky likvidují neţádoucí ření otvorů na povrchu bakterie antigeny, mikroorganismy a jiné a k propojení vnitřního a vnějšího struktury obsahující cizorodé látky, prostředí, coţ je stav neslučitelný různými mechanismy. K hlavním se ţivotem buňky z nich patří: Pozn.: Někteří parazité (např. neutralizace, antigeny vytvářejí vazby s jedy (sekrety nebo exkrety), Trypanosoma sp. – vyvolává spavou které do těla produkuje např. škod- nemoc, Plasmodium sp. – vyvolává malárii) mají schopnost se ukrývat livá bakterie a eliminují jejich nev těle hostitele (např. v jaterních buňţádoucí působení (současně navázaný antigen slouţí jako „likvidační kách) a zejména pak měnit konfiguraci značka“ – označení pro fagocytující svých antigenních povrchových membránových molekul a tímto maskovábuňky, které označené antigeny ním velmi znesnadňovat své odhalení a struktury snadněji fagocytují) aglutinace (shlukování) a precipi- imunitním systémem. tace („vyvločkování“ – vysráţení Pozn.: Existují mechanismy, které v nerozpustné formě), např. shlu- v určitých situacích zablokují určité kování („sráţení“) krvinek skupičásti obrany organismu. Např. při pony A – při testech krevních skupin škození většiny jaterních buněk – mik– se sérem krevní skupiny B apod. roorganismy nebo jiným patogenním opsonizace, protilátky se naváţí způsobem – obvykle nedojde ke zničení např. na povrch bakterie, která je všech postiţených buněk imunitním poté snadněji fagocytována; sousystémem, neboť tím by celý organisčasně mohou být u fagocytující mus směřoval k rychlé autodestrukci. buňky aktivovány enzymy nezbytné ALERGIE jsou přehnané imunitní pro narušení a rozloţení fagocytoodpovědi na určité látky – ALERGEvaného materiálu NY, např. vdechnutý pyl nebo prach, aktivace komplementu,vzniklým sloţky některých jídel (arašídy, ryby, komplexem antigen–protilátka, rajčata aj.), jedy – vpravené do rány při např. vazbou protilátky na antigen bodnutí hmyzem, některá antibiotika, bakterií vznikne „označená bakteale i plísně, roztoči, zvířecí chlupy aj. rie“, na kterou se zaměří sloţky komplementu, coţ vede např. k per- Podstatou většiny alergických reakcí je navázání alergenu na protilátky (speciforaci bakteriálního povrchu. fické na alergen) připojené na ţírné ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 STRANA 291 7 OBRANNÝ SYSTÉM ORGANISMU buňce. Po navázání alergenu se z (granul) ţírných buněk vylévají mimo buňky různé látky (např. histamin), coţ vede k alergickým příznakům (zánět, alergická rýma, vyráţka – kopřivka, koţní zánětlivé onemocnění – ekzém, dýchací problémy – průduškové astma). Velmi silné alergické reakce mohou ohroţovat ţivot – končí anafylaktickým šokem, např. masivní odtok tekutin mimo cévy (vyvolaný histaminem apod.) prudce sníţí krevní tlak nebo dojde k „opuchnutí“ plicní tkáně aj. Alergická reakce můţe být zpomalena nebo zastavena podáním léků nebo injekcí adrenalinu. Pozn.: Alergická reakce se u dětí, po bodnutí ţihadlem hmyzu nemusí projevit okamţitě, ale např. se zpoţděním i dvaceti hodin. Poté obvykle nastupuje velmi prudce např. opuchnutí aj. Z tohoto důvodu je doporučováno sledovat bodnuté dítě přinejmenším 20 aţ 30 hodin od okamţiku bodnutí. 7.6.6 Imunosuprese Při transplantacích tkání, orgánů apod. je často nutné potlačit aktivitu imunitního systému organismu. K tomuto cíli slouţí CHEMICKÉ IMUNOSUPRESIVNÍ LÁTKY, které např. brání odvrţení transplantátu. Zajímavá je skutečnost, ţe nejen tělo se brání "cizímu" transplantátu, ale i sám transplantát se brání proti celému organismu (tj. proti antigenům příjemce), tzv. GVH REAKCE (reakce štěpu proti hostiteli – graft versus host reaction) nebo při transplantaci kostní dřeně mohou dárcovské T–lymfocyty STRANA 292 poškozovat tkáně příjemce – GVHD (graft versus host disease) apod. IMUNOSUPRESE (potlačení imunitní reakce) můţe být dosaţeno i fyzikálními prostředky (např. zářením) nebo také biologickými prostředky (např. podáním antigenu v mládí nebo i v dospělosti), ale imunosuprese má i řadu rizik. Při aplikaci imunosupresiv dochází např. ke zvýšené náchylnosti k infekcím a vzniku zhoubných nádorů. 7.6.7 Imunizace Princip IMUNIZACE spočívá v tom, ţe do těla ţivočicha vpravíme (např. injekcí) antigen nebo struktury s obsahem antigenů (např. oslabené nebo mrtvé původce nemocí aj.) nebo protilátky. Imunitní systém ţivočicha proti, v těle přítomnému, cizímu antigenu (struktuře obsahující antigen) vytvoří protilátky. Dojde k "nastavení" určité části systému imunity právě na daný antigen a ke zkvalitnění systému obrany organismu v určitém poţadovaném směru. Při skutečném napadení těla (např. bakteriální infekcí) je později odpověď imunitního systému mnohem rychlejší a také účinnější (v porovnání se stavem před imunizací) Rozlišujeme IMUNIZACI AKTIVNÍ a PASIVNÍ. Při AKTIVNÍ IMUNIZACI vznikají v těle protilátky v průběhu prodělávané nemoci nebo jako důsledek do těla očkováním vpravených antigenů, usmrcených či oslabených choroboplodných zárodků aj. Sloţky obran- ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 7 OBRANNÝ SYSTÉM ORGANISMU ného systému organismu poté aktivně nastavují obranu a vytvářejí aktivně vlastní protilátky – cíleně specificky zaměřené na určitou infekci. Aktivní imunizace vydrţí delší dobu neţ pasivní. Při PASIVNÍ IMUNIZACI jsou do těla ţivočicha vpraveny jiţ hotové protilátky. V závěru této kapitoly se zmíníme o infekci retroviry HIV (human immunodeficiency virus), které vyvolávají onemocnění AIDS (acquired immunodeficiency syndrome). AIDS má tři stádia. První stádium trvá týdny a připomíná chřipku. Příznaky jsou např. zvýšená únava, horečka, bolesti kloubů a svalů, bolesti v krku, zvětšení uzlin, průjem aj. Viry pronikají a také se mnoţí v buňkách, které mají na svém povrchu CD4 receptorové molekuly doplněné koreceptorem (fusin – CXCR4 na TH– buňkách nebo CCR5 na mikrofázích). Způsoby transportu a pronikání antigenů do těla ţivočicha jsou různé. Umělé vpravení antigenů nebo protilátek označujeme jako OČKOVÁNÍ. Očkování organismus chrání preventivně před poškozením nebo zničením. Po podání očkovacích látek dochází k efektivnímu nastavení obranného Pozn.: V těle určitého malého systému – zejména proti nebezpečným procenta lidí, kteří mají změněný (nea nakaţlivým chorobám. funkční) koreceptor, se viry nemnoţí – Přirozenými cestami do těla an- nemohou pronikat do buněk. tigeny (cizorodé látky) mohou pronikat Viry, které pronikly do tělních přes orgány trávicí a dýchací soustavy, buněk, se v nich mnoţí. Po namnoţení očima, poraněnými místy kůţe nebo velkého počtu nových virů buňka imusliznic, při intimním styku, při opera- nitního systému umírá a s ní „umírají“ cích, transplantacích orgánů nebo i funkce, které měla v obranném syskostní dřeně apod. Mikroorganismy tému. Obranný systém organismu se (bakterie, prvoci, houby) a viry do těla snaţí bránit virům v „mnoţení“ – průpřicházejí s potravinami a nápoji, běţně vyhledává a likviduje buňky ins vdechovaným vzduchem, ale i s léky, fikované viry (makrofágy, některé B– drogami, slinami aj. Některé antigeny lymfocyty, T –lymfocyty aj.), ale není H se mohou do našeho těla dostat i krev- schopen zlikvidovat všechny HIV viry ní transfúzi nebo při mimotělním obě- (např. ukryté v některých CD4+ T – H hu krve, při těhotenství (přes placentu) lymfocytech). Druhé stádium trvá a také probíhá jejich přenos dědičně, v průměru přibliţně deset let. Vznikají kdy např. plod dědí přibliţně polovinu nové klony viru, které se mírně liší od antigenů od matky a polovinu od otce. viru, který infikoval tělo – viry poPOŠKOZENÍ IMUNITY (nebo stupně výrazně oslabují imunitní sys- její části – určité imunitní reakce) můţe nastat, jestliţe jsme v silném emocionálním a fyzickém stresu a také při různých imunodeficitních onemocněních – zejména AIDS. tém. Třetí stádium nemoci je rozvinutý AIDS, při kterém se úplně zhroutí obranný imunitní systém a rozvíjí se záněty, nádory a nemoci, které nor- ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 STRANA 293 7 OBRANNÝ SYSTÉM ORGANISMU mální zdravé (nebo proti nemocím očkované) tělo zvládá, ale které jsou při AIDS smrtelné, např. tuberkulóza, houbová onemocnění – kandidózy jícnu apod. Typické pro konečné stádium nemoci jsou nápadné červenofialové skvrny na kůţi (Kaposiho sarkomy). AIDS je na počátku roku 2008 léčitelný (za cenu značných finančních nákladů na léčení), ale zcela vyléčit nelze. Shrnující a kontrolní úlohy sedmé kapitoly: 1) Co mají společného pojmy „adrenalin“, „sympatikus“, nadledvin“ a „stres“? první, E) specifické mechanismy nastupují proti – do těla člověka pronikajícím – bakteriím jako první 4) Jak se liší uplatnění APC buněk v případě primární a sekundární imunitní odpovědi? 5) Systém MALT se uplatňuje: a) při růstu vlasů b) uvnitř svalů c) uvnitř střeva d) uvnitř kostí 6) Objasněte některé mechanismy, jakými dochází k aktivizaci imunitního systému, tvorbě protilátek „dřeň a vzniku paměťových buněk? 7) Kde v těle člověka najdeme komplement? Co jsou to bílkoviny sloupci tabulky tak, aby na jednom komplexu MAC, jaký je jejich výřádku tabulky byly pojmy, které k sobě znam? logicky patří a tabulka neobsahovala 8) GVH reakce: nepravdivé údaje. 2) Přerovnejte údaje v posledním A) snovací ţlázy B) kůţe, kostrční mazová ţláza C) kutikula s hojným zastoupením kolagenu D) kůţe, na které aţ na výjimky chybí srst E) kůţe, podsada F) kutikula s hojným zastoupením chitinu G) pelikula 3) 1) trepka 2) pokoutník 3) králík 4) škrkavka 5) čírka 6) člověk 7) kovařík Vyberte NEPRAVDIVÉ výroky: A) B–lymfocyty produkují protilátky, B) T–lymfocyty produkují protilátky, C) k základním způsobům likvidace cizorodých materiálů a struktur patří fagocytóza a produkce protilátek, D) nespecifické mechanismy a zejména fagocytóza nastupují proti – do těla člověka pronikajícím – bakteriím jako STRANA 294 a) probíhá při replikaci DNA b) probíhá při buněčné respiraci c) výrazně ovlivňuje přijetí cizího transplantátu d) výrazně ovlivňuje průběh ovulace a menstruačního cyklu Zdůvodněte podstatné příčiny, které reakci spouštějí. Jaké má dopady na jedince? 9) Jak nazýváme soubor mechanismů, kterými potlačujeme imunitní reakce ................................................ 10) Jak spolu souvisejí a co mají společného pojmy koreceptor, CD4 receptorové molekuly, membránový receptor, HIV? ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 Název: Fyziologie ţivočichů a člověka NOVÉ, AKTUALIZOVANÉ A DOPLNĚNÉ VYDÁNÍ, I. díl Autor: Kontakt na autora: Michal Hruška [email protected] Grafická úprava: Michal Hruška Výběr klíčových pojmů, jejich uspořádání a grafické zvýraznění v textu: Michal Hruška Zpracování a konečná úprava obrázků: Michal Hruška Obálka: Michal Hruška Jiří Hušek, Jazyková úprava textu: Hana Šrollová Monika Zavřelová Obrázky včely a trepky převzaty z Dogel, A. (1961) STRANA 296 ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 UNIVERZITA HRADEC KRÁLOVÉ FYZIOLOGIE ţivočichů a člověka pro učitele NOVÉ, AKTUALIZOVANÉ a DOPLNĚNÉ VYDÁNÍ II. díl Michal Hruška MHL39 2008 První vydání recenzovali: Prof. RNDr. Ivan Novotný, DrSc. Přírodovědecká fakulta UK v Praze Doc. MUDr. Jiří Sedláček, CSc. Lékařská fakulta UK v Hradci Králové ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 Tato publikace prošla jazykovou úpravou PŘEHLED KAPITOL PRVNÍHO A DRUHÉHO DÍLU Přehled kapitol prvního a druhého dílu DÍL I. DÍL II. STRANA 1. Úvod do fyziologie ţivočichů a člověka 2. Fyziologie výţivy 3. Fyziologie dýchání STRANA 8. Úvod do fyziologie řídících systémů organismu 299 9. Fyziologie ţláz s vnitřní sekrecí a fyziologie rozmnoţování 321 109 10. Úvod do neurofyziologie 377 141 11. Fyziologie nervové soustavy a její funkční organizace 405 459 17 63 4. Přeměna látek a energií 5. Fyziologie cévního systému 177 12. Receptory a smyslové orgány 6. Homeostáza, exkrece, vylučovací soustava 227 13. Fyziologie svalů a pohybu 503 7. Obranný systém organismu 259 14. Neurofyziologické principy chování, paměť a učení 535 LOGICKÉ A OBSAHOVÉ ČLENĚNÍ TEXTU KAPITOL 1 Kapitola Logické a obsahové 1.1 Klíčová část členění textu kapitoly kapitol (1. úroveň textu kapitoly) 1.1.2 Druhá úroveň kapitoly Kaţdá ze čtrnácti kapitol je roz(podrobnější rozčlenění 1. úrovně) členěna aţ do pěti úrovní (v obsahu jsou uvedeny pouze první dvě úrovně). Označení všech úrovní, pouţívané jedA) Třetí úroveň kapitoly notně v obou dílech, je patrné (podrobnější rozčlenění 2. úrovně) z následujícího schématu: a) Čtvrtá úroveň kapitoly (podrobnější rozčlenění 3. úrovně) a1) Pátá úroveň kapitoly (podrobnější rozčlenění 4. úrovně) Kaţdá z pěti úrovní můţe obsahovat v kaţdém odstavci textu KLÍČOVÉ POJMY a tučně zvýrazněné části textu a dále obsahuje základní text, který není dále rozlišen. Při studiu textu je moţné látku redukovat, podle vlastního uváţení od odstavců základního textu přes některé klíčové pojmy, směrem k vyšším úrovním. Rejstřík klíčových pojmů je uveden v úvodu kaţdé kapitoly v přirozeném pořadí. Pořadí pojmů v rejstříku odpovídá pořadí pojmů v textu kapitoly. STRANA 300 ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 8 ÚVOD DO FYZIOLOGIE ŘÍDÍCÍCH SYSTÉMŮ ORGANISMU 8 Úvod do fyziologie řídících systémů organismu Přehled klíčových částí kapitoly: 8.1 Řídící systémy organismu 8.2 Kybernetické principy regulací 8.3 Charakteristika nervových a humorálních regulací 8.3.1 Nervové regulace 8.3.2 Humorální regulace 8.4 Enzymy a vitaminy 8.4.1 Enzymy 8.4.2 Vitaminy 8.5 Srovnávací fyziologie humorálních a neurohumorálních regulací 8.6 Systémové hormony obratlovců 8.7 Podstata transportu informace přenášené hormonem do buňky 8.8 Inaktivace hormonů Klíčové pojmy kapitoly: řídící systémy organismu řídící jednotka čidla výkonná jednotka kybernetika zpětná vazba pozitivní a negativní zpětná vazba jednoduchá a sloţitá reflex buněčná odpověď porovnání nervových a humorálních regulací intracelulární humorální regulace mezibuněčná humorální regulace neurotransmiter tkáňový hormon neurohormon první, druhý a třetí posel neuromodulátor tkáňový hormon systémový hormon efektorový hormon hormony endokrinních ţláz hierarchie hormonů induktory lokální hormony feromony cytokiny enzym vitaminy rozpustné v tucích vitaminy rozpustné ve vodě metabolický obrat enzymů hypervitaminóza neurosekreční buňka ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 STRANA 301 8 ÚVOD DO FYZIOLOGIE ŘÍDÍCÍCH SYSTÉMŮ ORGANISMU srovnávací fyziologie humorálních regulací podstata transportu informace, přenášené hormonem, do buňky adenylátcykláza amplifikační princip inaktivace hormonů dím člověka je centrální nervový systém (CNS). 8.1 Řídící systémy organismu HUMORÁLNÍ SOUSTAVA pra- ŘÍDÍCÍ NERVOVÁ SOUSTAVA zpra- covává informace v podobě akčních potenciálů a různých chemických látek (mediátorů v nejširším slova smyslu, např. neurotransmiterů, neuromodulátorů, neurohormonů aj.). cuje s informacemi v podobě chemických látek (zpravidla steroidních a nesteroidních hormonů). SYSTÉMY (regulační Podrobnější údaje o hormonech a žlásoustavy, řídící soustavy) udrţují zách s vnitřní sekrecí jsou uvedeny v kapitofunkčnost, jednotu a akceschopnost le 9 a o nervovém systému v kapitolách 10 organismu v konkrétním čase a v urči- a 11. tých, měnících se podmínkách prostředí. Řídícími systémy organismu jsou: NERVOVÁ SOUSTAVA HUMORÁLNÍ SOUSTAVA, tj. soustava ţláz s vnitřní sekrecí Endokrinologie je nauka o homeostatických aj. aktivitách hormonů v organismu – podobor vnitřního lékařství zabývající se anatomií, fyziologií a patologií ţláz s vnitřní sekrecí. Obě soustavy mají schopnost kódovat, přenášet a přijímat informace, koordinovat a zajišťovat všechny potřebné regulace v organismu. Bez moţnosti regulací by nebyl ţivot moţný. Regulace existují v rámci kaţdé organizační úrovně organismu a navíc jsou různé úrovně regulací hierarchicky uspořádané. Nejvyšším řídícím, integračním a kontrolním ústře- STRANA 302 8.2 Kybernetické principy regulací BIOKYBERNETIKA se zabývá řízením a přenosem informací v ţivých organismech a některých strojích. Velmi těsně souvisí s KYBERNETIKOU, která studuje na obecné úrovni řídící a regulační systémy. Ve fyziologii máme na mysli takové ŘÍDÍCÍ SYSTÉMY, které řídí činnost celku, tzv. regulované soustavy (systému, organismu) prostřednictvím komplexních regulací dílčích REGULOVANÝCH VELIČIN (např. tlaku, teploty, pH, koncentrací iontů apod.) a udrţují hodnoty regulovaných veličin na nastavené optimální úrovni. Kaţdá veličina má přitom v systému svoji kritickou dolní mez a kritickou horní mez (hranici). Za těmito hranicemi je jiţ provádění regulace obtíţné nebo systém (organismus) ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 8 ÚVOD DO FYZIOLOGIE ŘÍDÍCÍCH SYSTÉMŮ ORGANISMU není vůbec schopen regulaci provádět vyslána přes další systémy (např. a hrozí poškození celku nebo poškoze- z mozku přes míchu apod.). ní jeho částí. VÝKONNÁ JEDNOTKA (jedV běţných ţivotních podmínkách notky) systému dekóduje informaci, je však u ţivočichů trvale aktivní kom- přicházející z řídící jednotky a zajistí plex regulačních mechanismů, které provedení poţadované změny (např. zajišťují jednotu všech funkcí celého hrozilo–li přetrţení šlachy, dojde k poorganismu, coţ např. u člověka zna- volení napětí svalu). mená zajištění koordinace a regulace činnosti pro téměř nepředstavitelných přibliţně 30 aţ 40 (75) biliónů buněk B) Rozdíl mezi regulací (tj. 30–40 (75).1012). a řízením A) Podmínky regulace systémů Základními podmínkami regulace (řízení) je existence vzájemně propojených čidel (receptorů, senzorů), řídící jednotky a výkonných jednotek. ČIDLA (SENZORY) reagují na různé podněty, ale určité čidlo je vţdy optimálně nastaveno na měření změn jedné konkrétní regulované veličiny (např. Golgiho šlachové tělísko měří změnu napětí šlachy). Čidla slouţí k měření tzv. okamţité hodnoty a nebo častěji její změny. Jestliţe dojde ke změně regulované veličiny (obvykle na tzv. prahovou hodnotu), čidlo zaznamená rozdíl a informace o změně je vyslána v kódované podobě do řídící jednotky (podrobněji viz kapitola 12). ŘÍDÍCÍ (REGULAČNÍ) JEDNOTKA (např. CNS) zpracuje neje- nom tuto, ale komplexně všechny další dostupné související informace (např. informace z jiných čidel a také z paměti). Výsledkem činnosti řídící jednotky je vytvoření kódované informace pro výkonnou jednotku, která můţe být V řadě prací oba pojmy často splývají a jsou srovnatelné. Schmidt R. F. (1992) však uvádí následující rozdíl: "Charakteristickým znakem regulace je uzavřený okruh působnosti, kde je vyrovnávána kaţdá porucha automaticky, pomocí negativní zpětné vazby. Při jinak srovnatelném řízení chybí negativní zpětná vazba pro automatickou korekci chyb. Pomocí řízení můţe být vyrovnána předem známá porucha, např. ztráta tepla při konstantní zevní teplotě, ale nikoli nepředvídatelné poruchy pro-měnlivého rozsahu." Pozn.: V organismu se uplatňují velice významně negativní zpětné vazby. Z uvedených důvodů by proto bylo vhodnější mluvit o regulaci. C) Negativní a pozitivní zpětná vazba ZPĚTNOU VAZBOU rozumíme návrat produktu (např. hormonu a v rozšířeném slova smyslu návrat informace o výsledku určité činnosti) zpět do vstupní části systému. Přítomnost produktu (analýza informací o výsledku činnosti) zesiluje nebo brzdí ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 STRANA 303 8 ÚVOD DO FYZIOLOGIE ŘÍDÍCÍCH SYSTÉMŮ ORGANISMU procesy v regulační jednotce, směřující ovlivňuje nejprve jinou činnost k nové syntéze produktu (k nové čin- a teprve produkt této jiné činnosti půnosti). sobí na počáteční činnost (např. informace o koncentraci hormonů T3 Při NEGATIVNÍ ZPĚTNÉ a T4 štítné ţlázy v krvi a výsledcích jeVAZBĚ stoupající koncentrace projich vlivu nepůsobí přímo na činnost duktu sniţuje aktivitu procesů, vedouštítné ţlázy, ale nejprve dojde k ovlivcích k jeho nové syntéze nebo uvolňonění hypothalamu (produkce tyreolibevání. Např. vlivem hormonu FSH (folirinu), následně hypofýzy (produkce tropinu) adenohypofýzy stoupá v krvi TSH, tyreotropinu) a teprve působením hladina inhibinu z pohlavních orgánů, TSH adenohypofýzy na štítnou ţlázu který zpětně negativně ovlivňuje seje zajištěna změna produkce T3 a T4 kreci FSH (tj. čím více inhibinu – tím ve štítné ţláze. Podrobněji viz kapitola 9. méně FSH nebo také čím méně inhibinu – tím více FSH). Dalším příkladem můţe být, ţe při poklesu tělesné teploty narůstá intenzita signálů a aktivita procesů, které zajišťují zvýšení tělesné teploty. Negativní zpětná vazba brání plýtvání – buňka obvykle nesyntetizuje více produktu neţ kolik je opravdu potřebné. 8.3 Charakteristika nervových a humorálních regulací POZITIVNÍ ZPĚTNÁ VAZBA nemá bezprostřední regulační vliv (účinek), neboť se obě veličiny současně sniţují nebo naopak zvyšují (jedna veličina v závislosti na druhé). Např. čím více vzniká v ţaludku pepsinu – tím více pepsinogenu se přeměňuje na pepsiny (kyselina chlorovodíková a poté pepsin sám urychluje aktivaci neaktivních pepsinogenů na pepsiny). ZPĚTNOU VAZBU JEDNODUCHOU A SLOŽITOU. Při jednoduché zpětné vazbě Dále rozlišujeme produkt (výsledek) určité činnosti zpětně ovlivňuje přímo tuto činnost. Např. buňky Langerhansových ostrůvků slinivky břišní, produkující inzulín, jsou přímo ovlivňované hladinou glukózy v krvi. V případě sloţité zpětné vazby produkt (výsledek) činnosti STRANA 304 Nervové i humorální regulace probíhají v organismu současně. V některých ţivotních obdobích nebo reakcích můţe výrazně převaţovat pouze jeden typ. Např. tvorbu sekundárních pohlavních znaků a změny v období puberty (jako dlouhodobého děje) vyvolávají převáţně hormony. Naopak při hrozícím poranění ruky by bylo nevýhodné čekat na syntézu, uvolnění a transport hormonu, který by zajistil obrannou reakci – účinnější je nervový obranný reflex (např. ucuknutí, obranné dýchací reflexy aj.). REFLEXY byly definovány na nervovém systému (viz kapitola 14.4.2) jako funkční jednotky nervového systému – základní zákonité odpovědi organismu na podněty (změny) vnějšího a vnitřního prostředí. ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 8 ÚVOD DO FYZIOLOGIE ŘÍDÍCÍCH SYSTÉMŮ ORGANISMU Vzhledem k funkčnímu provázání nervové soustavy a soustavy humorální, chápeme nyní reflexy šířeji – rozlišujeme: rotransmittery, přenašeče, mediátory). Zpravidla nejsou uvolňované do krve a jejich aktivita trvá řádově milisekundy. Tyto látky se uplatňují především v chemických synapsích (viz také kapitoly 1 a 10.4.3). Pozn.: Hormonální regulace spočívají na přenosu informací v chemické podobě (hormony a jiné fyziologicky účinné látky. REFLEXY – odpovědi zprostředkované nervovou drahou NEURONEDOKRINNÍ REFLEXY – odpovědi zprostředkované nervovou a současně hormonální soustaSpojení s výkonnými orgány těla vou zajišťují sestupné nervové dráhy SO ENDOKRINNÍ REFLEXY, odpovědi zprostředkované převáţně MATICKÉHO ODDÍLU NERVOVÉHO SYSTÉMU, řídícího volní pohyby chemickými látkami (humorálně) Podle produkce různých látek rozli- příčně pruhovaných svalů a NERVY AUTONOMNÍHO ODDÍLU, řídícího šujeme reflexy POZITIVNÍ, (zvyšují produkci určité látky v organismu, ne- funkce orgánů, které nejsou pod volní kontrolou. regulují) a NEGATIVNÍ (sniţují produkci, regulují). Další typy reflexů: viz 14.4.2 8.3.1 Nervové regulace Znaky, kterými se liší nervové regulace od humorálních regulací, jsou: A) Struktury nervového systému jsou více organizované (na několika úrovních) a nadřazené humorálním regulacím. Struktury nervového systému zpracovávají informace, které přicházejí z receptorů nebo jsou uloţené v paměti – součástí nervových regulací je vyšší vyuţití paměti. B) Informace mezi buňkami a tělními strukturami – přenášené nervovým systémem – mají formu AKČNÍCH POTENCIÁLŮ a mezer (viz kapitola 10). Přenos informací z jedné buňky na druhou zajišťují NEUROTRANSMITERY.(transmitery, neu- C) Nervové regulace v těle působí vţdy lokálně na přesně ohraničenou strukturu těla (podrobněji viz kapitola 11). Pozn.: Hormony mohou působit současně i na všechny buňky organismu – pokud mají odpovídající membránové receptory. D) Prostřednictvím nervů jsou moţné pohotové a rychlé odpovědi, které ale mívají většinou obecně kratší trvání (neţ je tomu v případě humorálních regulací, které jsou pomalejší). 8.3.2 Humorální regulace Humorálními regulacemi rozumíme ovlivňování fyziologických aj. reakcí v těle – působením molekul chemických látek. Ve starších učebnicích byly hormony chápány především jako produkty ţláz s vnitřní sekrecí uvolňované do krve. Termín hormon zavedl Ernest H. Starling v roce 1908. V současné době je tento termín ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 STRANA 305 8 ÚVOD DO FYZIOLOGIE ŘÍDÍCÍCH SYSTÉMŮ ORGANISMU chápán mnohem šířeji a hormonem můţe být kaţdá látka, která zprostředkovává nějaké biochemické poselství – zejména mezi dvěma či více buňkami. tu), NO (oxid dusnatý), DAG (diacylglycerol), IP3 (inositol–1,4,5–trifosfát) aj. Přítomnost těchto látek je jedním z konečných podnětů, které vyvolávají Fyziologicky aktivní látky nejsou charakteristickou buněčnou odpověď syntetizovány a uvolňovány pouze ze c) regulace na úrovni buněčného jáspecializovaných ţláz s vnitřní sekrecí dra, zejména ovlivňování realizace (endokrinních ţláz), tj. samostatných genetické informace, 3. POSEL, viz orgánů produkujících hormony, ale genetika rovněţ ze samostatných buněk a shlu- d) regulace buněčného cyklu, viz ků buněk, difúzně rozmístěných v růz- obecná biologie ných orgánech a tkáních téměř celého organismu. Tyto látky působí i v maII. látky (tzv. PARAKRINNÍ) lých koncentracích (nmoly) v buňkách, mezi buňkami i mezi organismy a je zajišťující MEZIBUNĚČNOU HUMORÁLNÍ REGULACI jich velké mnoţství. a komunikaci – působí lokálně Pozn.: Pouţité rozdělení nemůţe na sousední buňky a okolní tkáně být jednoznačné a ostré. Jeden a týţ hormon můţe být lokální i systémový a) induktory INDUKTORY mají zvláště důlesoučasně. Např. adrenalin, který je syntetizován dření nadledvin i někte- ţitý význam v průběhu ontogenetickérými neurony – se můţe uplatňovat při ho vývoje, při němţ probíhá determiendokrinních a současně při nervových nace, diferenciace a organizace buněk. regulacích. Hranice mezi endokrinními Buňky vyvíjejícího se jedince (v prenatálním i postnatálním období) se a nervovými regulacemi nejsou ostré. vzájemně ovlivňují přímými kontakty a specifickými látkami (induktory). InV následujícím přehledu uvá- duktory jsou syntetizovány podle genedíme látky a skupiny látek, které tické informace DNA, usměrňují difemají nebo mohou mít regulační renciaci a řídí vznik funkční organizace buněk v rámci organismu. funkce: b) NEUROTRANSMITERY (nervové přenašeče, přenašeče, transmitery, I) látky zajišťující neuromediátory) – synaptická INTRACELULÁRNÍ humorální komunikace regulace a komunikaci Syntéza neurotransmiterů probíhá a) ENZYMY, viz biochemie a obecná v neuronech, jsou nepostradatelné biologie a kapitola 8.4.1 v chemických synapsích – umoţňují b) intracelulární poslové – zejména přenos informace z presynaptické na tzv. 2. POSEL, viz dále, např. Ca2+, postsynaptickou biomembránu. Přehled cAMP (cyklický adenosinmonofosfát), těchto látek – viz kapitola 10.4.3 cGMP (cyklický guanosinmonofosfáSTRANA 306 ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 8 ÚVOD DO FYZIOLOGIE ŘÍDÍCÍCH SYSTÉMŮ ORGANISMU spánku a bdění, ovlivňují sráţení krve, NEUROMODULÁTORY produ- zánětlivé reakce, vnímání bolesti, kují buňky nervového systému – krevní tlak, porodní stahy, horečnaté ovlivňují např. aktivitu neuronů a za- stavy aj. jišťují optimální podmínky pro přenos Lokálně působí také např. histanervových signálů. min při zánětlivé reakci. Další informace c) neuromodulátory d) tkáňové hormony Za TKÁŇOVÉ HORMONY povaţujeme látky, které jsou produkované buňkami orgánů, které obecně nepovaţujeme za endokrinní ţlázy. Látky pronikají do tělních tekutin mimo buňku a působí na vzdálenější cílové buňky téhoţ orgánu nebo blízkých orgánů. Tkáňovými hormony jsou např. hormony produkované buňkami duodena, ovlivňující pankreas, ţlučník, ţaludek aj. o tkáňových hormonech jsou uvedeny v kapitole 9. III. neurohormony Jsou produkovány NEUROSEKREČNÍMI BUŇKAMI, coţ jsou (při určitém zjednodušení) neurony specializované k produkci hormonů. Tyto buňky jsou velmi časté u bezobratlých (viz dále v této kapitole). U člověka známe např. neurohormony ADH, oxytocin, IH a RH hypothalamu. Důleţité místo mezi látkami s lokálním účinkem (lokálními tkáňovými IV. hormony (látky) produkované hormony) zaujímají produkty meta- „klasickými“ ţlázami s vnitřní bolismu kyseliny arachidonové sekrecí – hormonální (buněčná) CH3(CH2)4(CH=CHCH2)4(CH2)2COOH komunikace (látky tzv. humorálního prostaglandin O těchto látkách bude podrobněji po– tromboxanového systému). Dvaceti- jednáno v následující kapitole 9. Jako SYSTÉMOVÉ HORMONY uhlíkatá kyselina arachidonová (arachidonát) je prekurzorem EIKOSANO- označujeme látky, které jsou uvolněny IDŮ (IKOSANOIDY, z řec. eikosi – do cévního systému a poté přímo půdvacet), které jsou uvolňovány vlivem sobí na cílový orgán na jiném místě řady fyziologických i patologických v těle – a zajistí poţadovaný přímý podnětů. Jedná se zejména o pro- efekt = EFEKTOROVÝ HORMON staglandiny a jejich deriváty: pro- (např. ADH po uvolnění v neurohypostacykliny (např. endotelu kapilár), fýze působí přímo na kanálky nefronů tromboxany (z trombocytů) podporují v ledvině – poţadovaný efekt se projesráţení krve a leukotrieny. Eikosanoi- ví pouze v tom případě, pokud mají cídy jsou syntetizovány téměř ve všech lové buňky membránové receptory orgánech a ovlivňují funkční elemen- pro daný hormon). ty orgánů (viz kapitola 1). Jsou vysoce Velmi časté je i zprostředkované nestálé – působí v podstatě v místě působení přes jiné ţlázy (orgány) – viz vzniku, ale mají mimořádné fyziolo- HORMONÁLNÍ OSY v kapitole 9.1.2. gické účinky i v extrémně nízkých Existuje tzv. HIERARCHIE HORkoncentracích, např. regulují biocykly MONŮ, kterou rozumíme skutečnost ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 STRANA 307 8 ÚVOD DO FYZIOLOGIE ŘÍDÍCÍCH SYSTÉMŮ ORGANISMU ţe existují řídící a podřízené struktury, které uvolňují nadřízené a podřízené (silnější a slabší) hormony. K hormonální ose mohou patřit i orgány (a látky jimi produkované), které obecně neřadíme mezi endokrinní ţlázy. Např. STH (růstový hormon), uvolňovaný z adenohypofýzy pod vlivem somatoliberinu hypothalamu, vyvolává nejprve v játrech syntézu tzv. somatomedinů, které teprve následně ovlivňují cílové orgány. INAKTIVACE většiny systémových HORMONŮ probíhá pomaleji (i několik minut) neţ inaktivace neurotransmiterů (milisekundy). Pozn.: Syntéza konečné účinné podoby hormonu probíhá v buňce přes řadu meziproduktů. Z tohoto pohledu jsou např. mužské pohlavní hormony v podstatě meziprodukty při syntéze ženských pohlavních hormonů. Při podrobnějším zkoumání je v řadě případů zjišťováno, ţe látky dříve povaţované pouze za "meziprodukty" při syntéze konečné podoby hormonu mají také různé fyziologické funkce nebo "konečná podoba" hormonu je nyní povaţována pouze za prohormon či prekurzor jiné účinné látky. Aktivita hormonů se můţe rovněţ dramaticky měnit v průběhu dne, roku apod., vlivem podnětů z vnitřního a vnějšího prostředí (např. vlivem stresorů). První domněnku, ţe endokrinní ţlázy ovlivňují celý organismus, vyslovil Angličan Thomas Addison v roce 1855 po zjištění, ţe ztráta nadledvin způsobuje smrt. Jednou z prvních zmínek o praktickém vyuţití STRANA 308 poznatků endokrinologie bylo léčení, které prováděl anglický praktický lékař Murray, kdyţ úspěšně léčil ţenu se zničenou štítnou ţlázou do 74 let jejího věku injekcemi výtaţku ze štítných ţláz celkem 870 ovcí. Vliv konkrétních hormonů je podrobněji popsán v následující kapitole 9. V. feromony – komunikační látky FEROMONY jsou látky s komunikačními a informačními funkcemi, které výrazně ovlivňují chování. Uplatňují se při vzájemné komunikaci mezi jedinci bezobratlých ţivočichů (např. sociální hmyz), ale také mezi obratlovci – Vertebrata (např. sexuální dorozumívání v období páření aj.) VI. cytokiny Termínem CYTOKINY označujeme několik desítek různých polypeptidů se specifickými funkcemi. Některé jejich funkce jsou analogické hormonům, neurohormonům a neurotransmiterům. Cytokiny mohou být produkovány v podstatě ve všech tkáních – bývají definovány jako biologicky aktivní signální molekuly („molekulární SMS“) produkované převáţně jinými buňkami neţ buňkami ţláz a často mají pleiotropní účinky (tj. mají více biologických účinků). Cytokiny mohou modulovat zánětlivou reakci – ovlivňují migrační vlastnosti zúčastněných buněk a biochemickou aktivitu buněk v místě zánětu, dále mění např. také fyzikálně– ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 8 ÚVOD DO FYZIOLOGIE ŘÍDÍCÍCH SYSTÉMŮ ORGANISMU chemické vlastnosti buněčných po- fágem vstupují (přes prezentované – na vrchů, ovlivňují hematopoezu apod. povrchu makrofága vystavené – části antigenu) TH–lymfocyty, které – mimo Do skupiny cytokinů patří: jiné – syntetizují růstový faktor B– interleukiny (IL–1 aţ IL–27…), lymfocytů (B–cell growth factor). Za číslování odpovídá pořadí v jakém jeho přispění se B–lymfocyty mění na byly objeveny (popsány) aktivní plazmatické buňky, které interferony (IFN) α, β, γ, ω uvolňují protilátky cíleně proti určité chemokiny, látky s chemotakticbakterii, která řetězec reakcí vyvolala kými účinky (navádějí na potřebná (byla fagocytována na počátku). Navámísta – především do míst zánětů, zání protilátky na bakterii má současně ve kterých jsou produkovány – dalopsonizační efekt a takto označené ší a další bílé krvinky) bakterie jsou poté snadněji fagocyto růstové faktory, např. faktory sti- vány mulující růst kolonií (CSF, colony Pozn.: Kromě růstového faktoru stimulating factors), transformující růstové faktory (TGF, transforming B–lymfocytů existuje i růstový faktor grouwth factors) – podporují dife- T–lymfocytů (T–cell growth factor = renciaci a mnoţení fagocytujících interleukin 2, IL–2). buněk, ale mohou např. zlepšovat kvalitu synapsí mezi neurony Znaky, kterými se liší humorálv mozku dospělého člověka a také ní (hormonální, látkové, endokrinní) ovlivňovat krvetvorbu (IL–3, eryregulace od nervových regulací, tropoetin – EPO aj.) jsou: pluripotentní prozánětlivé látky – A) EXISTUJÍ SPECIFICKÉ TNFα (alfa faktor nekrotizující nádory – tumor necrosis factor alfa) CHEMICKÉ LÁTKY, které jsou uvolňované do krve (tělních tekutin) a přeaj. nášejí informace mezi buňkami orgaJiné rozdělení cytokinů můţe být nismu. Látky mají vysokou účinnost na lymfokiny (cytokiny produkované (např. fyziologické koncentrace horlymfocyty), monokiny (cytokiny promonů v extracelulárních tekutinách dukované monocyty) aj. obvykle činí 10–8 do 10–12 mmol/l) Interleukiny (IL) ovlivňují B) Molekuly fyziologicky aktivzejména imunitu, ale ovlivňují např. i ních látek PŮSOBÍ CÍLENĚ A SPEkrvetvorbu (zejména IL–3). CIFICKY jen na ohraničené skupiny INTERLEUKIN–1 produkují ur- buněk (např. na část určitého orgánu), čité makrofágy v poškozených, nekro- coţ je obvyklé i v případě nervových tických a zanícených tkáních při fago- regulací. Hormony však mohou navíc cytóze bakterií a stimulují obranné re- současně ovlivňovat i všechny buňky akce. Makrofágy současně prezentují organismu – pokud mají membránové („vystavují“) části antigenů bakterií na receptory pro daný hormon. svém povrchu. Do kontaktu s makro©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 STRANA 309 8 ÚVOD DO FYZIOLOGIE ŘÍDÍCÍCH SYSTÉMŮ ORGANISMU C) ODPOVĚDI BUNĚK (organismu) na přítomnost hormonů – zejména hormonů endokrinních ţláz – jsou (ve srovnání s nervovým systémem) POMALEJŠÍ, ale DLOUHODOBĚJŠÍ. Pozn.: Regulační funkci nemají uvnitř buňky pouze a jen hormony. V řadě případů regulaci zajišťuje sám produkt regulovaného procesu, či přítomnost nebo nepřítomnost určité látky v buňce (např. ATP), zpravidla ovlivňující aktivitu různých enzymů. Regulace mohou přímo zajišťovat i látky, které nejsou syntetizovány ţivočišným organismem (např. volné ionty Ca2+ ve svalu regulují vznik vazby mezi aktinem a myozinem). Celá řada dalších látek a iontů reguluje buněčné funkce nepřímo. Např. nedostatek Fe ovlivňuje vznik funkčních červených krvinek, vitaminy tvoří důleţité části molekul enzymů a ovlivňují jejich aktivitu apod. Termínem autokrinní sekrece bývá označován humorální systém, který vytváří hormony (látky s regulačními funkcemi), které působí na tentýţ systém, který je vyprodukoval, coţ se týká některých látek intracelulárních i extracelulárních. ry, bílkovinné katalyzátory), které buňka syntetizuje nebo aktivizuje v případě potřeby. Při určitém zjednodušení a funkčním pohledu – podle typu katalyzované reakce – rozlišujeme: enzymy s katabolickou aktivitou – výsledkem katabolické reakce je rozštěpení molekuly substrátu na více částí (např. trávicí enzymy) enzymy s anabolickou aktivitou – výsledkem anabolické reakce je syntéza molekuly produktu z několika částí. jiné typy enzymů Enzymy se účastní chemické reakce, v průběhu reakce podléhají změnám (např. fyzikálním, konformačním) – vzniká komplex enzym–substrát (Michaelisův komplex) a nakonec opět samostatná molekula enzymu a produkt (produkty). Po ukončení reakce se molekula enzymu vrací do svého původního konformačního stavu a tím je připravena pro novou reakci. Molekula enzymu se však funkčně "opotřebovává" a po určitém počtu reakcí je vyměněna. Bílkovinný enzym je rozloţen na aminokyseliny a z aminokyselin jsou opět syntetizovány např. nové molekuly enzymu, tzv. METABOLICKÝ OBRAT ENZYMU. Důleţité vlastnosti ENZYMŮ jsou: umoţňují chemické reakce, enzym výrazně sniţuje potřebnou aktivační energii urychlují (katalyzují) průběh chemických reakcí aţ o 6 – 12 řá8.4.1 Enzymy dů (při srovnání s rychlostmi reakcí bez enzymů), např. lysozym slepiENZYMY jsou biologické biočího bílku – HEWL = protein slochemické katalyzátory (biokatalyzáto- 8.4 Enzymy a vitaminy STRANA 310 ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 8 ÚVOD DO FYZIOLOGIE ŘÍDÍCÍCH SYSTÉMŮ ORGANISMU ţený ze 129 aminokyselin, katalyzuje hydrolýzu substrátu 1010 rychleji neţ nekatalyzovaná reakce), katalytický účinek enzymů můţe být v buňce i prostorově směrován mají vysokou aktivitu i v normálních podmínkách prostředí, teploty pod 100 oC, normální atmosférický tlak (101, 32 kPa), při pH = 7 specifické působení, reakce probíhají velmi přesně bez neţádoucích meziproduktů, kaţdý enzym katalyzuje pouze jednu reakci (popř. malý počet reakcí) snadná moţnost specifické regulace aktivity enzymu, např. změnou konformace jeho vlastní molekuly („přepnutím na neaktivní stav“) – působením jiných molekul neţ je zpracovávaný substrát, přítomností či nepřítomností jiných látek, iontů, ale také hodnotou pH, koncentrací substrátu, teplotou aj. Enzymy jsou nejčastěji proteiny (např. ribonukleáza, lipáza), proteiny s navázaným iontem kovu (např. s Cu2+, Mg2+) nebo je obecně enzym sloţen z neaktivní bílkoviny – termolabilního APOENZYMU a nebílkovinné látky – termostabilního KOENZYMU. Apoenzym a koenzym vytvářejí společně HOLOENZYM (= enzymově aktivní molekula enzymu). Významnými koenzymy jsou vitaminy, acetylCoA a ubichinony (např. koenzym Q, CoQ), které jsou součástí mitochondriálních dýchacích řetězců. Další informace o enzymech jsou uvedeny např. v kapitole 1. 8.4.2 Vitaminy VITAMINY nejsou pro tělo ţivo- čicha zdrojem energie ani zdrojem stavebních látek, ale jako koenzymy enzymů (kofaktory enzymů) – nebo suroviny, ze kterých mohou koenzymy vznikat – mají pro tělo ţivočichů nezastupitelný význam. Chemicky se jedná o velmi různorodé látky. Syntézu všech vitaminů zajišťují buňky vyšších rostlin, ale také např. bakterie a kvasinky. Ţivočichové jiţ nedokáţí aparátem svých buněk syntetizovat všechny potřebné vitaminy a musejí je dostávat v hotové podobě nebo jako provitaminy s přijímanou potravou (např. vitamin A v podobě β–karotenu), tzn. vitaminy jsou pro ţivočichy a člověka esenciálními látkami. Schopnost syntetizovat vitaminy je různá, např. vitamin C (kyselinu askorbovou) je syntetizován v tělech většiny ţivočichů, ale nedokáţí ho syntetizovat primáti (člověk), morčata, někteří ptáci a hadi. Přibliţně platí, ţe čím výše v zoologickém systému je ţivočich, tím méně vitaminů je schopen syntetizovat a tím větší počet vitaminů musí přijímat s potravou. Potřeba vitaminů je tedy vyšší u člověka neţ např. u prvoků. DEFICIT VITAMINŮ (HYPOVITAMINÓZA) se v organismu projeví vţdy neţádoucím způsobem. Tradiční je rozdělení vitaminů na VITAMINY ROZPUSTNÉ V TUCÍCH (lipofilní) a VITAMINY ROZPUSTNÉ VE VODĚ. Do skupiny vitaminu rozpustných v tucích patří VITAMINY A, D, E, K, které je ţivočich schopen skladovat ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 STRANA 311 8 ÚVOD DO FYZIOLOGIE ŘÍDÍCÍCH SYSTÉMŮ ORGANISMU v těle ve větším mnoţství (např. v játrech). U vitaminů rozpustných v tucích má neţádoucí účinky nejen nedostatek, ale také nadbytek vitaminů (tj. je moţné jejich předávkování s neţádoucími aţ toxickými účinky). Minimální potřeba vitaminu A pro člověka je 1, 7 – 3, 0 mg za den. Větší mnoţství tohoto vitaminu je obsaţeno v rybím tuku, játrech savců, barevné zelenině, barevných plodech a mléce. Provitamin (β–karoten) je obDo druhé skupiny vitaminů roz- saţen např. v mrkvi a kukuřici. pustných ve vodě patří především b) Vitaminy D KOMPLEX VITAMINŮ B a VITAVITAMINY D (kalciferoly, antiMIN C (kyselina askorbová). Vitaminy rozpustné ve vodě není organismus rachitické vitaminy) jsou nezbytné pro schopen ukládat v těle ve větším správný růst a vývoj kostí. mnoţství. Vitaminy D mají funkce podobné Pozn.: Vzhledem ke skutečnosti, více hormonům neţ vitaminům. Buňky ţe většina vitaminů se dnes podrobněji těla člověka je dokáţí syntetizovat. K člení (např. vitamin a na A1, A2 apod.), aktivaci vitaminů D dochází v kůţi vypouţíváme rovněţ označení vitaminy stavené slunečnímu záření. Na metabolismu vitaminů D se podílí játra, ledviA místo pojmu vitamin A atp. ny i střeva. Po chemické stránce se jedná o steroly, z nichţ nejdůleţitější jsou D2 (ergosterol, ergokalciferol) A) Přehled vitaminů a D3 (cholekalciferol). rozpustných v tucích a) Vitaminy A VITAMINY A (retinal, Deficit vitaminů D vyvolává deformace kostí: v dětství křivici (rachitis), v dospělosti měknutí kostí (osteomalacie). Při nedostatku vitaminů D dochází k demineralizaci kostí, sniţuje se resorbce vápníku a fosforu v kostech, je narušena kalcifikace zubní skloviny, jsou moţné poruchy nervového systému, funkcí krve aj. retinol, axeroftol, antixeroftalmický v., antiinfekční v.) se podrobněji člení (např. A1, A2) a jsou významné pro udrţení zdraví i ţivota, normálního růstu bez poruch, pro proces vidění a rozmnoţování. Deficit vitaminu A působí poruchy vidění (šeroslepost), špatnou činNadbytek vitaminu D vyvolává nost jater, změny kostí, neţádoucí poruchy činnosti ledvin a ztrátu tělesné změny sliznic a epitelů (např. sníţení hmotnosti. odolnosti epitelů vůči infekci), šupinoDenní potřeba je přibliţně vitou pokoţku (rohovatění kůţe), po0, 001 – 0, 01 mg/den a stoupá u dětí dráţděnost i zvracení a úbytek vlasů. a těhotných ţen. Pozn.: O přesných Nadbytek vitaminu (hypervita- denních dávkách vitaminů se vedou minóza) způsobuje např. bolesti klou- spory a nelze je jednoznačně univerbů, ale i ztrátu ochlupení a vlasů. zálně určit (kromě věku a těhotenství je třeba přihlédnout např. ke hmotnosti, STRANA 312 ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 8 ÚVOD DO FYZIOLOGIE ŘÍDÍCÍCH SYSTÉMŮ ORGANISMU ročnímu období, vykonávané práci, Deficit vitaminů zhoršuje sráţení k celkovému ţivotnímu stylu aj., obec- krve, neboť narušuje např. syntézu proně se jedná o mnoţství od 0,01 do 100 trombinu (faktoru II) v játrech, ale namg/den). rušena je i tvorba faktorů VII, IX, X Větší mnoţství vitaminů D je a XIV. Deficit kromě toho vyvolává v ţivočišném tuku (např. rybí tuk), ját- spontánní krvácení a chudokrevnost. rech savců a kvasnicích, v krvi, ţloutDenní potřeba vitaminů K je aţ ku aj. 0, 1 mg/den. c) Vitaminy E VITAMINY E (antisterilní vita- miny, tokoferoly, tokotrienoly, alfatokoferol) ovlivňují pohlavní orgány, mají vliv na průběh těhotenství a podílejí se na udrţování stability biomembrán. Deficit vitaminů E vede k poruchám tvorby gonadotropních hormonů, k atrofii semenných kanálků a následně k zastavení spermiogeneze, narušuje průběh těhotenství a můţe vyvolat potrat. Větší obsah vitaminů K je v zelených částech rostlin (kapustě, špenátu), játrech. Vitaminy K mohou vznikat také činností bakterií v tlustém střevě. B) Přehled vitaminů rozpustných ve vodě a) Komplex vitaminů B KOMPLEX VITAMINŮ B obsa- huje více neţ 20 faktorů, ovlivňujících přeměnu sacharidů, bílkovin, krveDalším projevem deficitu jsou po- tvorbu apod. ruchy růstu, degenerace svalů, do jater Jednotlivé vitaminy komplexu se je ukládán tuk, objevují se poruchy uplatňují především jako koenzymy. nervového systému (např narušení Do B–komplexu řadíme např. vitaminy tvorby myelinu) atp. B1, B2, B6, B12, biotin, kyselinu listoDenní potřeba vitaminu E je vou, kyselinu pantothenovou. u člověka 10 – 30 mg/den. Pozn.: Např. kočka vitamin E nepotřebuje. Vitamin B1 (aneurin, thiamin) Vitaminy E obsahují klíčky obilí, VITAMIN B1 ovlivňuje uvolňomléko, ořechy, vejce, listová zelenina vání CO2 v Krebsově cyklu, nervovou a rostlinné oleje. a srdeční činnost aj. Deficit vyvolává svalovou atrofii, únavu, slabost, poruchy vedení vzruVITAMINY K (antihemoragický chů v periferních nervech, srdeční nevitamin, koagulační vitaminy, filochi- dostatečnost, obrny, nedoslýchavost nony, manadiony) ovlivňují vlastnosti a vede i k psychickým poruchám. Soukrve. Nejčastější formou jsou K1 a K2. hrn příznaků nedostatečnosti vitaminu B1 byl označován jako onemocnění d) Vitaminy K ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 STRANA 313 8 ÚVOD DO FYZIOLOGIE ŘÍDÍCÍCH SYSTÉMŮ ORGANISMU BERI–BERI, které doprovázejí nechu- Kyselina pantothenová tenství, nauzea, zvracení (nezdravé Kyselina pantothenová (vitamin sniţování hmotnosti). B5, část vitaminu B2) ovlivňuje buněčMinimální denní potřeba vitaminu ný metabolismus. Ve své aktivní formě je součástí koenzymu A (CoA). OvlivB1 je 1, 6 – 1, 8 mg/den. Větší mnoţství vitaminu obsahují ňuje tvorbu hemu, má vliv na aktivaci obilniny, droţdí, játra, srdce, ledviny, a odbourávání mastných kyselin beta– mozek, chleba, brambory, luštěniny, oxidací a jako součást koenzymu A zasahuje do řady dalších reakcí. arašídy, vepřové maso aj. Deficit vyvolává porušení nervoDerivátem vitaminu B1 je také vé koordinace, únavu, necitlivost, brTHIAMINDIFOSFÁT (TPP, thiaminnění (pálení) rukou a chodidel, svalové pyrofosfát), který je součástí multienkřeče, záněty ţaludku a kůţe. zymového komplexu, přeměňujícího Denní potřeba vitaminu je 5 aţ 10 pyruvát na acetyl CoA. mg. Bohatším zdrojem vitaminu B5 jsou kvasnice, játra a srdce, maso, Vitamin B2 (laktoflavin, mléčné výrobky, obilí. riboflavin) VITAMIN B2 je součástí koenzy- mů FMN (flavinmononukleotid), FAD (flavinadenindinukleotid) a jeho nedostatek ovlivňuje transport H+ a energie v buňce (FADH2 je jedním z výstupů citrátového cyklu, který vstupuje do konečných oxidací). Deficit vitaminu narušuje buněčné dýchání. Při deficitu můţe dojít k zastavení růstu, poškození rohovky a sítnice a onemocnění sliznic, které se projeví např. "bolavými" ústními koutky, ale také záněty v dutině ústní, záněty jazyka nebo kůţe. Mohou rovněţ vznikat deprese, bolesti hlavy a můţe se zvyšovat zapomnětlivost. Vitamin B6 VITAMIN B6 (pyridoxin, ader- min) má rovněţ různé formy. Jedná se zejména o tři účinné látky, kterými jsou pyridoxol (alkohol), pyridoxal (aldehyd) a pyridoxamin (amin). Vitamin ovlivňuje metabolismus aminokyselin (např. transaminace) a jejich resorpci ze střeva do buněk. Významný je jeho vliv na metabolismus neuronů CNS. Deficit narušuje buněčný metabolismus, způsobuje zastavení růstu, záněty kůţe (dermatitidu), poruchy tvorby hemoglobinu (chudokrevnost), poDenní potřeba tohoto vitaminu je dráţděnost, křeče, necitlivost chodidel atp. 1, 6 – 2, 6 mg. Denní potřeba je 2 – 4 mg. Větší Zvýšený výskyt vitaminu B2 je v droţdí, obilí, vaječných bílcích, led- výskyt vitaminu je v droţdí, obilí, játvinách, játrech, mléce, zelenině, mase. rech, mase a mléce. STRANA 314 ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 8 ÚVOD DO FYZIOLOGIE ŘÍDÍCÍCH SYSTÉMŮ ORGANISMU cin) podporuje růst, je součástí enzymů, štěpících některé aminokyseliny. NIACIN (nikotinamid, vitamin Deficit vyvolává nervové poruPP, amid kyseliny nikotinové, PP– faktor Goldbergerův, protipelagrový chy, poruchy krvetvorby a anemii vitamin, B3) je součástí pyridinových (chudokrevnost). Neţádoucí změny se koenzymů NAD+ a NADP+ a jejich re- objevují v erytrocytech a v krevních dukovaných forem. Nikotinamidová destičkách – do oběhu jsou uvolňováčást koenzymu přenáší vodíkový atom ny červené krvinky v dostatečném po(přechodem mezi oxidovanou a redu- čtu, ale mají výrazně niţší ţivotnost kovanou formou). Koenzymy se uplat- (podobně se projevuje i deficit vitamiňují při buněčné respiraci (NAD+) nu B12). a také při fotosyntéze (NADP+). Minimální potřeba vitaminu je 0, Niacin Nikotinamid brání vzniku pelagry (pelagra je chronický druh avitaminózy projevující se vyráţkou a nervovými poruchami), dále je potřebný pro metabolismus aminokyselin a rovněţ je součástí dehydrogenáz, ovlivňujících transport elektronů a protonů (tj. vodíků). Deficit vitaminu vyvolává např. dermatitidu osvětlených částí těla (poruchy kůţe a sliznic, červenání kůţe na rukách a v obličeji), zánět ţaludku a tenkého střeva (gastroenteritida) aţ anorexie, poruchy činnosti jater, záněty dásní a silný deficit můţe vést aţ ke ztrátě vědomí. Minimální potřeba vitaminu je přibliţně 20 mg/den. 25 – 0, 5 mg/den. Vitamin obsahují zelené listy rostlin, luštěniny, obilniny, pomeranče, droţdí, játra, ořechy, mikroorganismy střevní flóry a ţivočišné tkáně obecně. Kyselina lipoová KYSELINA LIPOOVÁ (thiook- tová kyselina) je nutná pro aerobní dekarboxylace pyruvátu a kyseliny alfa– ketoglutarové v citrátovém cyklu. Je také růstovým faktorem mikroorganismů. Biotin BIOTIN (vitamin H) má význam jako koenzym karboxyláz, dále je Vyšší obsah vitaminu má droţdí, růstovým faktorem mikroorganismů obilí, rajčata, játra, mléko, ořechy, li(např. kvasinek) a podporuje dělení bová masa, rýţe a ovoce. buněk. Ovlivňuje průběh dekarboxylaPozn.: v některých případech není cí, deaminací a dehydrogenací a syntéuváděn niacin, ale kyselina nikotinová. zu aminokyselin, tuků a glykogenu. Kyselina listová KYSELINA LISTOVÁ (kyselina Deficit biotinu vyvolává dermatitidu (šupinatá kůţe) a nervosvalové poruchy. Jeho denní potřeba je přibliţně pteroylglutamová, skupina kyseliny listové, vitamin M, vitamin Bc, fola- 0, 3 mg. ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 STRANA 315 8 ÚVOD DO FYZIOLOGIE ŘÍDÍCÍCH SYSTÉMŮ ORGANISMU Větší mnoţství tohoto vitaminu je b) Vitamin C v játrech, ţaludku, mléce a droţdí. VITAMIN C (kyselina askorbová, Pozn.: V syrovém bílku je protein antiskorbutický vitamin) ovlivňuje reavidin, který jiţ ve střevech váţe velmi doxní systémy a krvetvorbu, usměrňusilně biotin a významným způsobem je výměnu kyslíku. Vitamin má vliv na omezuje jeho vstřebávání, coţ při zvý- tvorbu hydroxyprolinu (tj. integrální šené konzumaci syrových bílků můţe součásti kolagenu). Buňky ţivočichů navodit deficit tohoto vitaminu. vitamin C mohou syntetizovat, ale syntézu neprovádějí buňky člověka, primátů, morčete aj., kteří vitamin C muVitamin B12 sejí získávat z potravy popř. z nápojů. VITAMIN B12 (cyanokobalamin, Deficit se projevuje slabostí, nakobalamin, kobalamid, faktor proti rušením imunity – sníţenou odolností zhoubné anemii, vnější faktor Castlův) a obranou organismu vůči infekcím, ovlivňuje zejména krvetvorbu (podpo- zpomaleným hojením ran (poškození), ruje růst a dozrávání erytrocytů) a má můţe se projevit sklon ke krvácivosti vliv na metabolismus nukleových ky- z dásní, kůţe, kloubů apod., nastávají selin. Důleţitou součástí vitaminu B12 poruchy vstřebávání ţeleza a anemie. je kobalt. Při přetrvávajícím deficitu dochází Deficit působí anemie – zhoub- k selhání tvorby nebo poruchám nou chudokrevnost (makrocytární funkčního stavu mezibuněčného pojiva anémii, zhoubnou anémii). Při poruše a následně aţ např. k uvolňování zubů vstřebávání vitaminu jsou vyplavovány a lámavost kostí. Onemocnění – projenezralé červené krvinky neobvyklých vy velkého deficitu vitaminu C – natvarů. (rovněţ je sníţený počet červe- zýváme KURDĚJE (SKORBUT). ných krvinek). Při deficitu vitaminu Minimální denní potřeba vitaminu mohou degenerovat míšní nervy, můţe je 80 mg. docházet ke změnám sliznice trávicího Vyšší zastoupení vitaminu C je ústrojí apod. v citrusových plodech, paprice, šípku, Minimální denní potřeba vitaminu petrţeli, černém rybízu, brokolice, kaje 1, 2 – 1, 6 mg. pustě, zeleném pepři aj. Větší mnoţství vitaminu je v játrech, ledvinách, mase, mléčných výrobcích, ale také např. v zaţívacím traktu, kde vitamin vzniká jako produkt činnosti mikroorganismů a je vstřebáván z ilea. U býloţravců tento vitamin syntetizují bakterie v jejich trávicí soustavě. STRANA 316 ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 8 ÚVOD DO FYZIOLOGIE ŘÍDÍCÍCH SYSTÉMŮ ORGANISMU 8.5 Srovnávací fyziologie humorálních a podle potřeby k postupnému uvolňování do hemolymfy. Gonadotropní hormony očních stvolů regulují např. rozmnoţovací cykly. Dále u korýšů existuje POSTa neurohumorálních KOMISURÁLNÍ a SUBEZOFAGEÁLNÍ SOUSTAVA. Hormony, uvolregulací ňované z této soustavy, ovlivňují např. barvoměnu, pohlavní funkce, metaboRozlišujeme ŽLÁZY: lismus látek, hospodaření s vodou, svlékání apod. V blízkosti srdce korýšů A) EXOKRINNÍ najdeme ještě PERIKARDIÁLNÍ Produkují SEKRET (tj. látku, kte- SOUSTAVU, ovlivňující srdeční činnost. rá ještě plní určitou funkci) nebo EXKRET (jedná–li se např. jen o odpadní Základem endokrinní (neuprodukt metabolismu) na povrch epite- roendokrinní) soustavy hmyzu jsou lu. Podrobněji – viz 9. 12. neurosekreční a specializované buňky v: mozku corpora cardiaca Produkují HORMONY do tělních corpora allata tekutin (krve). V některých případech prothorakální ţláze aj. označujeme produkty ţláz s vnitřní seHormony hmyzu se liší od horkrecí termínem INKRET. monů obratlovců a ovlivňují např. meBezobratlí ţivočichové (např. tamorfózu (svlékání larev mezi jednotčlenovci) mají převáţně NEURO- livými instary, přeměnu kukly v doHUMORÁLNÍ REGULACE. Fyziolo- spělce), dospívání, tvrdnutí kutikuly, gicky účinné látky jsou uvolňovány diapauzu aj. V mozku hmyzu (v pars přímo z nervových buněk nebo v bez- intercerebralis) najdeme NEUROSEprostřední závislosti na nervových KREČNÍ BUŇKY, syntetizující horbuňkách. mony. Tyto buňky jsou svými axony Korýši (Crustacea) mají v hlavo- spojené s párovými kardiálními tělísky vé části těla několik shluků buněk (tzv. (CORPORA CARDIACA) a s pároneurokrinní buňky očního stvolu), vými přilehlými tělísky mozku (CORkteré tvoří NEUROSEKREČNÍ (neu- PORA ALLATA). Podobně jako u obrosekretonický) KOMPLEX OČNÍHO ratlovců se některá nervová vlákna kříSTVOLU. Nejnápadnějším útvarem ţí a přecházejí na opačnou polovinu těkomplexu je X–ORGÁN. Hormony la. V tělíscích dochází k uvolňování komplexu jsou převáděny nervovými hormonů do hemolymfy buď přímo ze vlákny do SPLAVOVÉ (SINUSOVÉ) zakončení axonů neurosekrečních buŽLÁZY, kde dochází k jejich ukládání něk, např. v případě PROTHORATI- B) ENDOKRINNÍ ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 STRANA 317 8 ÚVOD DO FYZIOLOGIE ŘÍDÍCÍCH SYSTÉMŮ ORGANISMU KOTROPINU, nebo pod vlivem neu- U krouţkovců existují NEUROrosekrečních buněk vznikají v corpora SEKREČNÍ BUŇKY (nervové uzliny) allata teprve efektorové hormony v zadním protostomiu. Odtud přechá(např. juvenilní hormon) a teprve ty zejí neurohormony do uzavřené cévní jsou uvolňovány do hemolymfy. soustavy. JUVENILNÍ HORMON (JH, NEOTENIN), uvolňovaný z corpora 8.6 Systémové hormony obratlovců allata, působí jiţ přímo na cílové struktury. Jeho vyšší koncentrace oddaluje metamorfózu hmyzu a prodluţuje jeho larvální vývoj. Nedostatek juvenilního hormonu působí předčasné dospívání a naopak při nadbytku juvenilního Obratlovci (Vertebrata) mají věthormonu hmyz pohlavně nedospívá šinou samostatné, k produkci hormonů (pohlavní hormony hmyzu tedy ne- specializované, ţlázy a buňky. Produkvznikají v pohlavních ţlázách). tem jejich činnosti je u člověka přibliţně 50 různých, převáţně systémoPROTHORATIKOTROPIN (PTTH) ovlivňuje samostatnou PRO- vých hormonů. THORAKÁLNÍ ŽLÁZU v předohrudi Hormony je moţné z chemického hmyzu. V prothorakální ţláze vzniká hlediska rozdělit např. následujícím steroid alfa–ekdyson (svlékací hor- způsobem: mon, MH, metamorfózní hormon). V cílových buňkách se α–EKDYSON A) polypeptidy a proteiny mění na β–EKDYSON (20–hydroxy– Do této skupiny patří látky povětekdyson). šinou sestavené pouze z aminokyselin. Hormony hmyzu tedy významně Jedná se o: ACTH, ADH, ENDORFIovlivňují rozmnoţování, vývoj a me- NY, GLUKAGON, HORMONY HYtamorfózu. Pokles produkce JH POTHALAMU, INZULÍN, KALCIa vzestup produkce ekdysonu je nut- TONIN, LTH, MSH, OXYTOCIN, nou podmínkou pro vznik dospělce PARATHORMON, STH, THYMO(imaga) z kukly. ZIN, lipotropiny, endorfiny aj. U hmyzu jsou známé i další hor- B) glykoproteiny mony (např. peptid bursikon, produMezi glykoproteiny patří FSH, kovaný neurosekrečními buňkami ICSH, TSH aj. "mozku" vyvolává tvrdnutí kutikuly). Chování hmyzu ve značné míře C) deriváty aminokyselin ovlivňují feromony. Feromony hmyzu Deriváty aminokyselin jsou T3, jsou organické látky, které mají zpravidla 5 – 20 uhlíků a plní komunikační T4, NORADRENALIN, ADRENALIN, (vábení jedinců opačného pohlaví) MELATONIN aj. a jiné funkce mezi jedinci. STRANA 318 ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 8 ÚVOD DO FYZIOLOGIE ŘÍDÍCÍCH SYSTÉMŮ ORGANISMU D) steroidy 8.7 Podstata transportu informace, přenášené hormonem, do buňky Do skupiny steroidů řadíme POHLAVNÍ HORMONY (estrogeny, gestageny (progesteron), testosteron Podle dvou základních způsobů a jiné androgeny), MINERALOKORTIKOIDY (aldosteron), GLUKOKOR- průniku informace do buňky můţeme rozlišit dvě skupiny hormonů: TIKOIDY (kortikosteron) aj. E) deriváty mastných kyselin K derivátům mastných kyselin patří PROSTAGLANDINY, TROMBOXANY, PROSTACYKLINY, LEUKOTRIENY aj. V česky psané literatuře se obvykle setkáváme s rozdělením hormonů na STEROIDNÍ a NESTEROIDNÍ HORMONY. Nesteroidní hormony (ponejvíce aminokyselinové hormony) se dále člení na peptidové a nepeptidové hormony. Kaţdý hormon má obvykle jeden účinek specifický, hlavní a nejobtíţněji napodobitelný jinou látkou. V povrchových membránách cílových buněk existují specifická receptorová místa (buněčné receptory, "rozpoznávací místa") pro určitý hormon. Buněčná odpověď se projeví pouze u buněk, které mají odpovídající buněčné receptory. Jinými slovy je moţné říci, ţe např. enzym lipáza můţe být v buňce aktivován různými hormony, ale skutečná aktivace lipázy uvnitř buňky závisí na tom, má–li buňka receptorová místa pro daný konkrétní hormon a existuje–li mechanismus přenosu informace, přenášené hormonem v tělní tekutině, aţ na konkrétní buněčný enzym. A) hormony první skupiny Hormony první skupiny (např. STEROIDNÍ HORMONY, ale také některé hormony štítné ţlázy) jsou převáţně malé a menší molekuly, zpravidla rozpustné v tucích (lipofilní), které vstupují v kontakt s cílovými buňkami a difúzí pronikají přes jejich povrchové membrány do cytoplazmy. Molekula hormonu je v cytoplazmě navázána na cytoplazmatický receptor a cytoplazmou transportována do jádra buňky, kde existují další specifické receptory pro hormon (nehistonové bílkoviny jádra). Komplex hormon–receptor je poté připojen na určité úseky jaderné DNA, tzv. HORMONÁLNÍ ELEMENTY ODPOVĚDI na DNA (HRE – hormonálně responzivní elementy – z angl. hormone response element). Důsledkem připojení informace, přenášené hormonem je transkripce (tj. tvorba určitého typu mRNA podle řetězce DNA – viz genetika), současně stoupá syntéza tRNA a rRNA. Po transportu nových molekul RNA do cytoplazmy nastává intenzivní translace (viz genetika) určité bílkoviny nebo jednoduššího peptidu. Pozn.: Pokud výše popsané děje vyvolají např. estrogeny, je moţné mís- ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 STRANA 319 8 ÚVOD DO FYZIOLOGIE ŘÍDÍCÍCH SYSTÉMŮ ORGANISMU to obecnějšího HRE pouţít označení cAMP (cyklický adenosinmonofosfát), ERE apod. tzv. 2. POSEL. Druhý posel ovlivňuje Výše popsaným způsobem do- aktivitu buněčných enzymů, přeměňuchází k řetězci navzájem souvisejících jících substráty na produkty, popř. ješa vzájemně se podmiňujících reakcí, na tě vyvolává syntézu specifických bujejichţ počátku (vzhledem k buňce) něčných regulačních proteinů. Výsledbylo zachycení hormonem přenášené kem řetězce reakcí je opět syntéza urinformace a na jejím konci syntéza ur- čitého peptidu (tj. vzniká BUNĚČNÁ čitého peptidu v cílové buňce (tj. obje- ODPOVĚĎ na přítomnost určitého hormonu). vila se tzv. BUNĚČNÁ ODPOVĚĎ). Cyklický AMP a jiné cyklické nukleotidmonofosfáty (cNMPs), řadíme mezi látky, které obecně fungují B) hormony druhé skupiny Hormony druhé skupiny (např. jako sekundární poslové. Cyklické nukleotidy ovlivňují např. proteinkinaPROTEINY) jsou převáţně velké mosy (fosforylují proteiny) a jsou nejčaslekuly, zpravidla nerozpustné v tucích, těji allosterickými efektory. Např. nepronikající do cílových buněk. cAMP se uplatňuje jako aktivátor V povrchové membráně cílových a cGMP (tj. guanosin–3, 5–cyklický buněk existuje aktivační a transportní monofosfát) jako inhibitor. systém pro přenos informace z poDRUHÝM POSLEM mohou být vrchu membrány do nitra buňky, tzv. 2+ i jiné látky, Např. volné ionty Ca , ADENYLÁTCYKLÁZOVÝ SYSTÉM, 2+ pronikající do buňky Ca kanály. spojený s tvorbou adenosin–3, 5– 2+ Transport iontů zajišťuje Ca pumpa cyklického monofosfátu (cyklického (Ca2+–ATPasa). adenosinmonofosfátu, cAMP). Velmi podobný aţ shodný princip Systémový hormon endokrinní transportu informací se uplatňuje také ţlázy je v tomto případě tzv. v postsynaptickém neuronu (tj. existuje 1. POSEL, který přenáší informaci druhý posel a neurotransmitery se napouze na povrch cílové buňky, kde se vazují jen na povrchové receptory navazuje na specifické membránové postsynaptické membrány). receptory. Protoţe je DRUHÝ POSEL zpraPři kontaktu hormonu s membrávidla, svým způsobem, univerzální pro novým receptorem cílové buňky můţe více hormonů a více cílových struktur, dojít k částečnému zanoření receptoroje třeba doplnit, ţe specificita (selektivého proteinu s hormonem do nitra vita) účinku různých hormonů na jedbuňky (hormon sám však do buňky nu buňku je dána tím, zda v povrchové neproniká). Na vnitřní straně povrchomembráně buňky existují různé memvé biomembrány buňky je aktivován bránové receptory, vţdy pro určitý enzym adenylátcykláza. Pod vlivem hormon (např. se liší receptory pro adenylátcyklázy, v přítomnosti dalších látek (např. Mg2+), vzniká uvnitř buňky STRANA 320 ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 8 ÚVOD DO FYZIOLOGIE ŘÍDÍCÍCH SYSTÉMŮ ORGANISMU ACTH, inzulín, glukagon, adrenalin, informace odbouráván fosfodiesterásekretin apod.). zou, která současně blokuje nepřiměOd příjmu informace do vzniku řeně vysoký vliv cAMP v buňce. buněčné odpovědi zpravidla v buňce probíhá celý řetězec reakcí. Existuje AMPLIFIKAČNÍ (zesilovací) PRINCIP, kdy působením jedné molekuly hormonu na receptorovou strukturu vzniká molekula 1. enzymu a pod jejím vlivem několik stovek molekul 2. enzymu (tj. "zesílení" x100). Vlivem 2. enzymu proběhne opět "zesílení" x100. Konečným výsledkem je syntéza např. 108 – 109 molekul, coţ je značně mohutná odpověď. Hormony lze samozřejmě rozdělit také jinými způsoby. Např. na hormony s převáţně katabolickým účinkem (např. kortizol, katecholaminy – viz 10.4.3, hormony štítné ţlázy, parathormon, glukagon) a hormony s převáţně anabolickým účinkem (např. androgeny, estrogeny, gestageny, inzulín, STH). Další rozdělení je moţné např. na hormony s převáţně hypoglykemizujícím vlivem a hormony převáţně s hyperglykemizujícím vlivem aj. 8.8 Inaktivace hormonů Hormony jsou vţdy po určité době od uvolnění do krve inaktivovány. Doba jejich aktivní přítomnosti v krvi můţe být několik minut, hodin, ale i dní. Nesteroidní hormony jsou zpravidla inaktivovány po předání nesené informace na cílové buňky. Druhý posel (např. cAMP) je rovněţ po předání INAKTIVNÍ HORMONY a pro- dukty jejich katabolismu se vylučují močí. Vylučováno je i malé mnoţství hormonů v účinné formě. Některé hormony jsou vylučovány i jinými cestami neţ močí. Např. estrogeny odcházejí ţlučí, i kdyţ větší část takto uvolněných estrogenů je opět vstřebávána ve střevech a pouţita pro syntézu nových molekul (tzv. ENTEROHEPATÁLNÍ OBĚH ESTROGENŮ). Shrnující a kontrolní úlohy osmé kapitoly: 1) Charakterizujte podstatu (shody a rozdíly) nervových a humorálních regulací. Jaké jsou výhody a nevýhody obou způsobů řízení funkcí ţivých organismů? 2) Z následující nabídky vyberte všechny látky (mechanismy), které po svém uvolnění a transportu z místa syntézy nebo „skladování“ působí přímo uvnitř buněk: A) feromon, B) fibrinogen, C) 2. posel, D) enzym, E) 3. posel, F) steroidní hormon, G) STH, H) ATP, I) interleukin–1, J) H2O 3) Buněčnou odpovědí na zachycení signálu – přenášeného hormonem – rozumíme obecně zejména: A) vznik akčního potenciálu, B) replikaci, která by bez přítomnosti hormonu neprobíhala, C) transkripci, která by bez přítomnosti hormonu neprobíhala, ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 STRANA 321 8 ÚVOD DO FYZIOLOGIE ŘÍDÍCÍCH SYSTÉMŮ ORGANISMU D) translaci, která by bez přítomnosti na sítnici oka medvěda, J) přeměna pohormonu neprobíhala travy na tráveninu 4) Upravte pravý sloupec tabulky 7) S aktivní adanylátcyklázou se tak, aby levý a pravý sloupec tabulky můţeme setkat v těle člověka: obsahoval dvojice pojmů, které k sobě A) uvnitř střeva, B) uvnitř pravé srlogicky patří a tabulka neobsahovala deční síně, C) v mozkomíšním moku – nepravdivé údaje. při syntéze ATP, D) v buňkách – při syntéze cAMP 1) čím více inhibinu – A) vitamin E tím méně FSH 2) antirachitický vitamin B) vitamin B2 3) thiamin 4) antisterilní vitamin 5) riboflavin 6) čím více glukózy – tím více inzulínu 7) antiskorbutický vitamin C) pozitivní zpětná vazba D) vitamin B1 E) vitamin C F) negativní zpětná vazba G) vitamin D 5) Esenciální látky jsou takové, které: A) v těle ţivočicha se vyskytují v nepatrném mnoţství, např. většina stopových prvků, B) buňky těla ţivočicha je nedokáţí syntetizovat v dostatečném mnoţství, např. aminokyseliny, C) buňky těla ţivočicha je nedokáţí syntetizovat vůbec, např. vitaminy, D) ţádná z uvedených moţností není pravdivá 6) Z následující nabídky vyberte takové děje (procesy), jejichţ průběh závisí především (převáţně) na enzymech, tzn. jde o biochemické reakce: A) Calvinův cyklus, B) bobtnání, C) Krebsův (citrátový) cyklus, D) fotolýza vody, E) primární procesy fotosyntézy C3 rostlin, F) návrat axolemy po projití AP ke KMP, G) činnost středního ucha, H) konečné oxidace na vnitřní membráně mitochondrií a vznik ATP, I) vytvoření převráceného obrazu STRANA 322 8) Upravte pravý sloupec tabulky tak, aby levý a pravý sloupec tabulky obsahoval dvojice pojmů, které k sobě logicky patří a tabulka neobsahovala nepravdivé údaje. 1) ekdyson 2) ADH 3) inzulín 4) aldosteron 5) estradiol 6) neotenin 7) kortikosteron A) pohlavní steroidní hormon člověka B) ovlivňuje metamorfózu hmyzu C) zadrţuje v těle člověka vodu a reguluje sůl D) zadrţuje v těle člověka sůl a reguluje vodu (objem tělních tekutin) E) neuroendokrinní hormon člověka F) polypeptid v krvi člověka původem z Langerhansových ostrůvků G) svlékací hormon hmyzu 9) Kterými vitaminy je moţné se předávkovat? Vysvětlete, proč je to moţné a jaké jsou důsledky předávkování. 10) Většina inaktivních hormonů a metabolitů, které z nich vznikají, je z těla člověka vylučována: A) v moči, B) ve stolici, C) ve vydechovaném vzduchu, D) kůţí ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 9 FYZIOLOGIE ŽLÁZ S VNITŘNÍ SEKRECÍ A FYZIOLOGIE ROZMNOŽOVÁNÍ 9 Fyziologie ţláz s vnitřní sekrecí a fyziologie rozmnoţování Přehled klíčových částí kapitoly: 9.1 Fyziologie hypothalamu a hypofýzy 9.1.1 Efektorové hormony hypothalamu (hormony neurohypofýzy) 9.1.2 Řízení sekrece hormonů – uvolňovací a inhibující hormony hypothalamu – hormonální osy 9.1.3 Hormony adenohypofýzy 9.1.4 Hormony středního laloku hypofýzy 9.2 Fyziologie šišinky 9.3 Fyziologie štítné ţlázy 9.3.1 Hormony T3 a T4 9.6 Fyziologie nadledvin 9.6.1 Hormony kůry nadledvin 9.6.2 Hormony dřeně nadledvin 9.7 Fyziologie Langerhansových ostrůvků slinivky břišní 9.7.1 Glukagon 9.7.2 Inzulín 9.8 Fyziologie rozmnoţování 9.8.1 Pohlavnost živočichů 9.8.2 Rozmnožování živočichů 9.8.3 Pohlavní žlázy a pohlavní hormony – úvod 9.8.4 Fyziologie vaječníků. Menstruační cyklus a těhotenství 9.8.5 Fyziologie varlat 9.8.6 Živorodost, vejcorodost a vejcoživorodost 9.9 Tkáňové hormony člověka 9.9.1 Tkáňové hormony trávicí soustavy 9.9.2 Tkáňové hormony ledvin 9.3.2 Kalcitonin 9.9.3 Tkáňové hormony jater 9.4 Fyziologie příštítných tělísek 9.9.4 Tkáňové hormony plic 9.5 Fyziologie brzlíku ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 STRANA 323 9 FYZIOLOGIE ŽLÁZ S VNITŘNÍ SEKRECÍ A FYZIOLOGIE ROZMNOŽOVÁNÍ 9.9.5 Hormony přítomné v tělních tekutinách a produkované krevními elementy 9.9.6 Hormony a jiné látky produkované neurony 9.9.7 Tkáňové hormony srdce a cév 9.9.8 Hormony v sekretech potních a slinných žláz a závěrečné poznámky 9.10 Řízení endokrinních ţláz 9.11 Analoga hormonů 9.12 Ţlázy s vnější sekrecí Klíčové pojmy kapitoly: RH a IH hormony hypothalamu efektorové hormony hypothalamu proopiomelanokortin hormony neurohypofýzy, ADH, oxytocin hormony adenohypofýzy, ACTH, TSH, FSH, ICSH (LH), STH, MSH hormonální osy význam hormonů T3 a T4 význam kalcitoninu význam parathormonu kalcémie význam thymozinů význam mineralokortikoidů význam glukokortikoidů adrenalin a noradrenalin endokrinní a exokrinní pankreas STRANA 324 hormony Langerhansových ostrůvků slinivky břišní (inzulín, glukagon, …) pohlavnost ţivočichů pohlavní a nepohlavní rozmnoţování gonochorismus a hermafroditismus srovnávací fyziologie rozmnoţování rodozměna pohlavní ţlázy a pohlavní hormony estrogeny a progesteron menstruační cyklus folikulární a luteální fáze menstruační, proliferační, sekreční a ischemická fáze antikoncepce potrat oplození a těhotenství (gravidita, zabřeznutí) nidace a rýhování vajíček zárodečné obaly (ektoderm, mezoderm, entoderm) – funkce plodové obaly (amnion, chorion, alantois) – funkce hormony placenty porod mláďata nidikolní a nidifugní testosteron Sertoliho buňky intersticiální (Leydigovy) buňky muţské přídatné ţlázy tkáňový hormon gastrointestinální peptidy gastrin somatostatin sekretin cholecystokinin kininy endorfiny a enkefaliny ANP ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 9 FYZIOLOGIE ŽLÁZ S VNITŘNÍ SEKRECÍ A FYZIOLOGIE ROZMNOŽOVÁNÍ endoteliny význam NO adipokiny, leptin ektohormon analoga hormonů chemický komunikační systém endokrinní a exokrinní ţlázy ţivočichů a člověka Obr. č. 18: Hlavní endokrinní žlázy člověka 9.1 Fyziologie hypothalamu a hypofýzy HYPOTHALAMUS a HYPOFÝZA mají v endokrinním systému klíčový význam (viz také kapitola 11). Sys- tém hypothalamu a hypofýzy je funkčně nadřazen ostatním ţlázám s vnitřní sekrecí. HYPOTHALAMUS je oddílem mezimozku (tj. částí mozku, částí centrálního nervového systému) a nikoliv ţlázou s vnitřní sekrecí. Hypothalamus mezimozku je však také rozhodujícím ústředím celého endokrinního systému, zajišťujícím koordinaci a efektivní propojení nervového systému se soustavou ţláz s vnitřní sekrecí a současně regulujícím produkci mnoha různých hormonů endokrinních ţláz – bývá nazýván neuroendokrinní orgán. V systému hypothalamu a hypofýzy je ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 STRANA 325 9 FYZIOLOGIE ŽLÁZ S VNITŘNÍ SEKRECÍ A FYZIOLOGIE ROZMNOŽOVÁNÍ v bezprostředním funkčním kontak- uvolnění a transportu cévním systétu nervový systém a systém ţláz mem) přímo na cílové buňky. s vnitřní sekrecí. B) UVOLŇOVACÍ (uvolňující, Hypothalamus má nervová spoje- regulační) HORMONY (RH, "releaní s vyššími strukturami nervové sou- sing hormones“, RF, "releasing facstavy, plní řadu důleţitých regulačních tors"), vyvolávají sekreci a uvolňování funkcí a ovlivňuje autonomní jiných hormonů (především z adenoi somatické funkce (viz kapitola 11). hypofýzy) do krve. Obvyklá koncovka Nervové buňky určitých jader v jejich názvu je liberin. hypothalamu (jádra hypothalamu, viz C) INHIBUJÍCÍ (TLUMIVÉ) kapitola 11) produkují: HORMONY (IH, IF), které inhibují, A) EFEKTOROVÉ HORMONY zpomalují syntézu a brzdí uvolňování jiných hormonů (především z adenoO ADH hypofýzy) do krve. Obvyklá koncovka o OXYTOCIN (viz dále) v jejich názvu je statin. Efektorové hormony působí (po Obr. č. 19: Vztah hypothalamu a hypofýzy – klíčové fyziologické propojení některých funkcí hypothalamu (nervového systému) a hypofýzy (důležité žlázy s vnitřní sekrecí), upraveno podle různých autorů, Silbernagl, S., Despopoulos, A., 1995. STRANA 326 ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 9 FYZIOLOGIE ŽLÁZ S VNITŘNÍ SEKRECÍ A FYZIOLOGIE ROZMNOŽOVÁNÍ transportují a poté uvolňují přímo obratlovců má zpravidla tři části (lalo- do krevních kapilár. ky). Hypofýza člověka má v podstatě dvě hlavní části. Jedná se o ZADNÍ HYPOFÝZA (hypophysis cerebri) A) ADH LALOK HYPOFÝZY (NEUROHYHORMON ADH (vasopressin, POFÝZA) a PŘEDNÍ LALOK HYvazopresin, antidiuretický hormon, POFÝZY (ADENOHYPOFÝZA). V NEUROHYPOFÝZE člověka jsou skladovány a z ní podle potřeby uvolňovány efektorové hormony ADH a OXYTOCIN, vznikající v hypothalamu. Neurohypofýza je spojena s hypothalamem nervovými drahami (tj. soustavou axonů nervových buněk). Buňky ADENOHYPOFÝZY produkují do krve hormony, které ovlivňují činnost jiných ("závislých") ţláz nebo působí přímo na cílové orgány. Produkce většiny hormonů adenohypofýzy je regulována (tj. je spouštěna nebo inhibována) prostřednictvím IF a RF hormonů hypothalamu. Adenohypofýza obdobné nervové spojení jako neurohypofýza s hypothalamem nemá. Uvolňovací a inhibující hormony hypothalamu jsou do adenohypofýzy transportovány krví přes zvláštní kapilární síť (tzv. HYPOTHALAMO– HYPOFYZÁRNÍ TÉM). PORTÁLNÍ SYS- adiuretin) vzniká v neuronech supraoptického jádra (NUCLEUS SUPRAOPTICUS) hypothalamu. Po ukončení syntézy dochází k navázání ADH na neurofyzin I a následnému transportu do neurohypofýzy axony hypothalamohypofyzárních neuronů. V zakončeních axonů těchto neuronů v neurohypofýze je hormon skladován a podle potřeby uvolňován přímo do krve. Zakončení axonů dosedají nikoliv na neurony, ale přímo na kapiláry cévního systému. Hlavní funkcí ADH je zadrţování vody v těle (viz kapitola 6), ale také kontrakce hladkých svalů v arteriolách a zvyšování krevního tlaku. Bylo zjištěno, ţe koncentrace hormonu v těle stoupá při působení stresorů a zvyšování krevního tlaku je dáváno do souvislostí s únikovými a obrannými reakcemi. 9.1.1 Efektorové hormony hypothalamu Rovněţ bylo zjištěno, ţe ADH působí jako neuromodulátor a usnadňuje vybavování a tvorbu paměťových stop. Obecně lze říci, ţe učení se výrazně zhoršilo u jedinců, kterým chyběla hypofýza. Buňky, produkující ADH a oxytocin, je moţné označit za neurosekreční buňky. Neurosekreční buňky nejen syntetizují fyziologicky účinné látky, ale také je uvnitř svých axonů U niţších obratlovců (neţ savci) je pouţíván název AVT (arginine vasotocin) – má pomocnou roli při zajišťování osmoregulace. U ptáků ovlivňuje kladení vajec a má i jiné funkce. ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 STRANA 327 9 FYZIOLOGIE ŽLÁZ S VNITŘNÍ SEKRECÍ A FYZIOLOGIE ROZMNOŽOVÁNÍ B) Oxytocin OXYTOCIN vzniká v neuronech paraventrikulárního jádra (nucleus paraventricularis) hypothalamu. Oxytocin je transportován nervovými drahami (ve vazbě na neurofyzin II) do neurohypofýzy. V ní je skladován a podle potřeby uvolňován do krve. Z hlediska struktur je moţné říci, ţe nejvyšším ústředím regulací v těle je CNS. Nejvyšším ústředím humorálních regulací je hypothalamus, funkčně podřízený limbickému systému a jiným strukturám CNS (viz kapitola 11). Hypothalamus řídí sekreci hormonů hypofýzy. Hypofýza, prostřednictvím svých hormonů uvolňovaných do krve, ovlivňuje jiné endokrinní ţlázy a teprve efektorové hormony těchto endokrinních ţláz působí přímo na cílové buňky. Oxytocin vyvolává stahy svalů v děloze a po porodu i v mléčné ţláze (tj. vyvolává ejekci mléka). Dále také např. oslabuje tvorbu a vybavování Sérii (nezaměnitelnou poslouppaměťových stop. nost) různých – vzájemně nadřízených Axony neuronů, kterými je trans- a podřízených – hormonů (látek), naportován oxytocin jsou rovněţ synap- zýváme HORMONÁLNÍ OSA. Z náticky zakončeny na krevních kapi- sledujícího příkladu je zřejmý způsob ovlivnění cílového orgánu hormonem, lárách a nikoliv na jiném neuronu. který je uvolňován „na konci“ hormoChemickou strukturu obou hor- nální osy: monů zjistil V. du Vigneaud (1953) a provedl také jejich první syntézu. nervové informace přicházející z mozku v neuronech hypothalaOba hormony jsou malé cyklické pepmu uvolní hormon TRH tidy. V případě ADH se jedná o řetězec osmi zbytků aminokyselin uzavřených pod vlivem TRH (po transportu portálním systémem) adenohypov cyklické struktuře. Oxytocin je pepfýza uvolní hormon TSH tid z 9 aminokyselinových zbytků. působením hormonu TSH (po jeV hypothalamu jsou produkovány ho transportu cévním systémem – i jiné látky s funkčním významem krví) začnou být do krve produ(např. jiţ uvedený NEUROFYZIN). kovány hormony štítné ţlázy, které ovlivňují cílové buňky vybavené membránovými recepto9.1.2 Řízení sekrece ry. hormonů – uvolňovací a inhibující hormony hypothalamu – hormonální osy Pozn.: Vysvětlení zkratek názvů hormonů je uvedeno dále v textu této kapitoly. Látky, vznikající v hypothalamu, se kromě regulačních a inhibičních funkcí uplatňují také jako neuroUVOLŇOVACÍ (RH) A INHItransmitery a mohou plnit i jiné funkce BUJÍCÍ HORMONY (IH) jsou na "vr- (např. somatostatin v ţaludku cholku pyramidy" hierarchie hormonů. a slinivce břišní). STRANA 328 ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 9 FYZIOLOGIE ŽLÁZ S VNITŘNÍ SEKRECÍ A FYZIOLOGIE ROZMNOŽOVÁNÍ Některé hormony hypofýzy nepůsobí přes jiné ţlázy, ale mohou působit také přes tkáňové hormony (např. somatomediny jater) nebo působí i přímo na cílové orgány. B) Inhibující hormony a) PROLAKTOSTATIN (PIH, PIF), inhibuje uvolňování LTH (PRL) a jako dopamin má i jiné účinky b) SOMATOSTATIN Stručný přehled hlavních RH (STH–IH, GHIH, SRIF), inhibuje a IH hormonů hypothalamu: uvolňování STH, je mediátorem v CNS, ovlivňuje chování a projevy A) Uvolňovací hormony nálady a plní i další funkce, např. v trávicím systému Níţe je vţdy uveden NÁZEV HORMONU, (jeho synonyma) a hlavní c) MELANOSTATIN funkce. (MSH–IH, MIH, MIF) inhibuje uvolňování MSH. a) KORTIKOLIBERIN (CRH, CRF, kortikotropin uvolňující Pozn.: Zkratky hormonů adenohypofýhormon), stimuluje sekreci POMC zy jsou uvedeny na str. 26 a str. 27. a ACTH. b) TYREOLIBERIN (TRH, thyrotropin, TRF), stimuluje sekreci TSH, je mediátorem v CNS, ovlivňuje chování a projevy nálady. c) GONADOLIBERIN (FSH/LH–RH), stimuluje sekreci hormonů ICSH, LH a FSH, je mediátorem v nervovém systému. d) SOMATOLIBERIN (GHRH, STH, SRH, somatokrinin), stimuluje sekreci STH 9.1.3 Hormony adenohypofýzy Syntéza hormonů adenohypofýzy probíhá přímo v buňkách adenohypofýzy působením RH hormonů hypothalamu. ADENOHYPOFÝZA obsahuje několik typů specializovaných buněk, které syntetizují a do krve uvolňují řadu fyziologicky aktivních látek. Prekurzorem (tj. látkou, která je metabolismem buňky převoditelná na konkrétní cílový produkt) důleţité skupiny peptidů adenohypofýzy je PROOPIOMELANOKORTIN (POMC). e) gonadotropin uvolňující hormon (GnRH) je označení pro luliberin a současně foliberin. Luliberin (LRH, LH–RH), stimuluje sekreci LH. FoliPozn.: POMC vzniká v buňkách berin (FRS, FSH–RH) stimuluje sekreadenohypofýzy i v jiných buňkách ci FSH. mozku, ale také např. v buňkách střevf) PROLAKTOLIBERIN ní sliznice a placenty nebo např. (PRH), stimuluje sekreci LTH (PRL). i lymfocytů. Existují i jiné "komplexní" prekurzory neţ POMC. Ve fylogenezi g) MELANOLIBERIN (MRH,MSH–RH), stimuluje sekreci se setkáváme s obdobou POMC a jeho produkty např. i u krouţkovců. MSH. ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 STRANA 329 9 FYZIOLOGIE ŽLÁZ S VNITŘNÍ SEKRECÍ A FYZIOLOGIE ROZMNOŽOVÁNÍ Proopiomelanokortin je polypeptid, sloţený z přibliţně 265 aminokyselin. Jeho sekrece je ovlivňována produkcí CRH z hypothalamu. Štěpením "základní" molekuly POMC vznikají různé účinné látky, přibliţně podle následujícího schématu: Z molekuly POMC mohou být odštěpeny β–LPH, ACTH a α–MSH. Dalším štěpením beta lipotropinu vznikají např. ENDORFINY a ENKEFALINY. Podobně z ACTH i beta– lipotropinu vznikají MSH. Pozn.: LIPOTROPINY (beta a gama–LPH) vyvolávají např. zvětšování tukové tkáně. ENKEFALINY lze prokázat v nervových zakončeních, ale také ve střevech aj. Metabolickou přeměnou z nich vznikají endorfiny. ENDORFINY (alfa, beta a gama), tzv. endogenní morfiny – působí především v mozku – chrání organismus před nepřiměřeně silnou bolestí aj. Účinky některých endorfinů napodobují účinky morfinu (také potlačuje bolest), heroinu a dalších opiátových drog. Obr. č. 20: Schématické znázornění souvislostí mezi některými peptidy, vznikajícími v adenohypofýze (uvedené látky mají odpovídající si pořadí aminokyselin) (upraveno podle Šterzla, J., 1988 a dalších autorů) STRANA 330 ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 9 FYZIOLOGIE ŽLÁZ S VNITŘNÍ SEKRECÍ A FYZIOLOGIE ROZMNOŽOVÁNÍ Přehled hlavních hormonů adenohypofýzy A) ACTH (adrenokortikotropní hormon, kortikotropin) C) FSH (folikuly stimulující hormon, folikulizační hormon, folikulostimulační hormon, folitropin) Jedná se o glykoprotein, který řaJe uvolňován pod vlivem kortiko- díme, spolu s následujícím ICSH, mezi liberinu hypothalamu. ACTH je peptid, tzv. GONADOTROPINY. sloţený ze 39 (41) aminokyselinových Hlavní funkcí hormonu FSH je zbytků. Syntetická účinná náhrada je aktivizace činnosti pohlavních orgánů. peptid obsahující 23 aminokyselino- U ţen tento hormon stimuluje zrání fových zbytků. Produkce ACTH výrazně likulů a růst Graafova folikulu ve vastoupá při působení stresorů. ACTH ječnících a tím i sekreci estrogenů. Vau lidí zvyšuje pozornost a koncentraci, ječníky dívek před pubertou na horsniţuje úzkost, deprese a zvyšuje pocit mon nereagují, přestoţe je v té době jiţ sebevědomí. uvolňován. U muţů FSH stimuluje ACTH stimuluje růst kůry spermatogenezi ve varlatech. nadledvin a uvolňování hormonů z kůry nadledvin (zejména mineraloD) ICSH (hormon stimulující kortikoidů a kortizolu), dále stimuluje vmezeřené – intersticiální buňky varlepohlavní orgány a sekreci ţaludeční te, intersticiální buňky stimulující šťávy. hormon, luteinizační hormon, LH, ACTH zvyšuje permeabilitu bio- lutropin) membrán pro cholesterol a glukózu Hormonem je glykoprotein, uvola aktivizuje enzymy (např. aktivizuje ňovaný pod vlivem gonadoliberinu hyadenylátcyklázový systém a cAMP pothalamu. a tkáňovou lipázu). Hlavní funkcí hormonu u ţen je stimulace ţlutého tělíska a podpora B) TSH (thyreotropní hormon, ty- tvorby progesteronu. Hormon ICSH reotropin, tyreoideu stimulující horstimuluje u ţen konečné stádium zrání mon, thyrotropní hormon) Graafova folikulu a následné vypuzení Hormonem je glykoprotein, uvol- vajíčka. Současně má hormon vliv i na ňovaný z adenohypofýzy pod vlivem syntézu estrogenů (zejména přeměnu testosteronu na estrogeny). tyreoliberinu hypothalamu. Hormon pozitivně působí na štítnou ţlázu. Ovlivňuje příjem jodidů touto ţlázou, vyvolává syntézu a uvolňování hormonů štítné ţlázy do krve. Pod vlivem TSH dochází k růstu štítné ţlázy a zvyšování její aktivity. Hormon dále např. aktivizuje tkáňovou lipázu. ICSH muţů stimuluje intersticiální (tj. Leydigovy) buňky varlete k produkci muţského pohlavního hormonu testosteronu. E) LTH (luteotropní hormon, PL, PRL, prolaktin, laktogenní hormon, mamotropin) ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 STRANA 331 9 FYZIOLOGIE ŽLÁZ S VNITŘNÍ SEKRECÍ A FYZIOLOGIE ROZMNOŽOVÁNÍ Produkce hormonu je stimulována ním (HYPERPLAZII), ke zvětšování prolaktoliberinem a inhibována prolak- jejich objemu (HYPERTROFII) a k jetostatinem hypothalamu. jich diferenciaci. Růstový hormon půPo ukončení gravidity hormon sobí stimulačně na růst kostí, ovlivňuje LTH stimuluje laktaci a ovlivňuje kalcifikaci chrupavčitých tkání i celý ejekci mléka (uvolňování mléka zajiš- proces zpevňování kostí, stimuluje ťuje také oxytocin). Kromě toho LTH transport a utilizaci ţivin. brání další ovulaci v období těhotenSTH má vliv na metabolismus ství a jeho zvýšená hladina v době tuků, cukrů i bílkovin. Anabolický mimo těhotenství můţe být příčinou účinek STH spočívá v pozitivním neplodnosti. ovlivňování transportu aminokyselin Pozn.: Zajímavý účinek má LTH do buněk (např. do příčně pruhovaných u holubů v době líhnutí holoubat, kdy svalů) a následné proteosyntézy. pod jeho vlivem vzniká ve voleti holubů STH iniciuje v játrech štěpení kašovitá hmota, kterou jsou krmena glykogenu a následné uvolňování glumláďata po vyklubání. Podobně je kózy do krve. STH současně omezuje u některých ryb uvolňováno velké vstup glukózy do buněk, coţ je účinek mnoţství slizu, kterým se ţiví plůdek opačný ve srovnání s inzulínem. (např. u jihoamerické cichlidy Sym- Z uvedeného vyplývá, ţe obsah glukóphysodou discus). zy v krvi vlivem STH stoupá (hormon má hyperglykemizující vliv). Současně např. v buňkách svalů mnoţství F) STH (somatotropin, růstový glukózy klesá. hormon, GH – z angl. growth hormoDalší účinek STH je katabolický ne) – spočívá v aktivizaci buněčné lipázy Produkce hormonu je regulována a lipolýzy v tukové tkáni (tj. probíhá somatostatinem a somatoliberinem hy- lipomobilizace, inhibice lipogeneze). pothalamu. Růstový hormon je druhoKromě jiţ uvedeného hormon vě specifický bílkovinný hormon ze 181 (188) zbytků aminokyselin (AK). STH rovněţ např. podporuje sekreci gastrinu, stimuluje erytropoezu, zvyšuSTH působí na cílové tkáně přímo je průtok krve ledvinami, zvyšuje filnebo dochází v játrech a ledvinách traci krve v glomerulech ledviny a má k přeměně STH na SOMATOMEDINY vliv na produkci mléka. (sulfatační faktory, SOME), které teRŮST ORGANISMŮ můţe být prve cíleně působí jako efektorové látky a zajišťují vliv STH na tkáně těla ukončený (uzavřený), např. u hmyzu, ptáků a savců. U savců přestávají zprostředkovaně. v určitém věku růst dlouhé kosti Účinky STH jsou velmi rozmani- do délky a výška (délka) těla se jiţ dále té a komplexní. Hormon stimuluje růst nezvyšuje – např. růst člověka do výšky a metabolismus. Pod vlivem STH do- (délky) normálně ustává do 23. roku chází ke zvyšování počtu buněk děle- ţivota. Naopak při růstu neukončeném STRANA 332 ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 9 FYZIOLOGIE ŽLÁZ S VNITŘNÍ SEKRECÍ A FYZIOLOGIE ROZMNOŽOVÁNÍ se velikost těla stále zvyšuje aţ do smr- ACTH a β–MSH z osmnácti aminokyti ţivočicha (např. ryby). Imaga řady selinových zbytků. hmyzích řádů (brouci, motýli) naproti Hormon zajišťuje barvoměnu tomu jiţ vůbec nerostou. a ovlivňuje změny zbarvení ţivočicha Rychlost růstu většiny ţivočichů v závislosti na osvětlení. Ovlivňovány není nijak mimořádná, např. při po- jsou specializované buňky s pigmenrovnání s houbami, jejichţ jediné my- tem MELANINEM. V kůţi ryb, obojcelium můţe za příznivých podmínek ţivelníků a plazů jsou tzv. MELANOprostředí celkově přirůst aţ o 1 km (je- FORY, tj. buňky obsahující melanin den kilometr) za den a ještě se násled- a další zvláštní buňky tzv. iridofory. ně větvit. Také u člověka, savců a ptáků má Při poruchách syntézy a uvol- tento hormon vliv na pigmentaci kůţe, ňování hormonu STH u člověka je ale chybí pigmentové buňky obdobnéváţně narušen růst. Při nedostatku ho typu, jaké známe u obojţivelníků. STH v mládí tělo neroste do délky U člověka a u ostatních savců melanin a vzniká tzv. NANISMUS. obsahují tzv. MELANOCYTY. Pozn.: Růst do délky je rovněţ Proti hormonu MSH působí melazpomalen nebo zastaven, pokud mají tonin z šišinky. cílové buňky narušeny membránové receptory pro příjem informace nesené STH. 9.2 Fyziologie šišinky Naopak nadbytek STH vyvolává GIGANTISMUS. Při nadbytku hormonu u dospělých lidí dochází k proPojmem ŠIŠINKA (epifýza, naddluţování a mohutnění chrupavčitých částí těla (např. ušní boltce, nos věsek mozkový, corpus pineale) označujeme výběţek stropu třetí mozkové apod. – tzv. AKROMEGALIE). komory v oblasti mezimozku. Termín epifýza je méně vhodný, protoţe stej9.1.4 Hormony středního ným názvem je označována koncová část dlouhých kostí. laloku hypofýzy Ve středním laloku hypofýzy vzniká u vyšších obratlovců hormon MSH (melanoforový hormon, intermedin, melanotropin, melanocyty stimulující hormon). Pokud střední lalok chybí, vzniká MSH v adenohypofýze. Bývá rozlišován funkční α–MSH sloţený ze 13 zbytků aminokyselin, jejichţ pořadí je shodné s částí molekuly U ptáků existují v šišince tzv. "vnitřní hodiny" (u savců jsou ve ventrálním hypothalamu), které ovlivňují průběh a délku trvání biorytmů. Ptáci, umístění do tmy, si uchovávají např. rytmus střídání dne a noci pouze v případě, ţe jim nebyla odstraněna šišinka. Šišinka produkuje ze serotoninu, vlivem enzymu N–acetyltransferázy ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 STRANA 333 9 FYZIOLOGIE ŽLÁZ S VNITŘNÍ SEKRECÍ A FYZIOLOGIE ROZMNOŽOVÁNÍ (NAT), hormon MELATONIN s antigonadotropním účinkem (melatonin brzdí tvorbu pohlavních hormonů). Serotonin současně působí v šišince jako neuromodulátor. Melatonin se podílí na biorytmech. Je syntetizován především v noci. Na jaře, v souvislosti s delším dnem, dochází k inhibici tvorby melatoninu, coţ vyvolává zvýšenou tvorbu pohlavních hormonů a následně páření a rozmnoţování ptáků, ale i savců. Šišinka reaguje na intenzitu osvětlení. Informace o změnách osvětlení se do šišinky dostávají přímo z kolem ní procházející zrakové dráhy. V dalších částech roku opět zvyšující se produkce melatoninu brzdí produkci pohlavních hormonů. Z uvedeného vyplývá, ţe v průběhu roku produkce melatoninu víceméně pravidelně kolísá podle intenzity osvětlení (tj. zejména vlivem střídání dne a noci). U člověka melatonin dále např. brání předčasné dospělosti. 9.3 Fyziologie štítné ţlázy ŠTÍTNÁ ŽLÁZA (glandula thyro- idea) je povaţována za fylogeneticky nejstarší ţlázu. Najdeme ji u všech obratlovců. U kostnatých ryb není jednotným anatomickým orgánem. U plazů je jiţ tato ţláza nepárová. Savci mají nepárovou ţlázu rozdělenou na dva laloky spojené můstkem. Hormony štítné ţlázy hrají klíčovou roli při vý- STRANA 334 voji a dospívání obratlovců (např. ţáby i člověka). Štítná ţláza je tvořena malými váčky (alveoly, folikuly), jejichţ stěnou je jednovrstevný epitel z folikulárních buněk. Vzhled váčků se mění podle aktivity ţlázy. Aktivní ţláza má buňky alveol větší. V alveolách jsou skladovány hormony štítné ţlázy T3 a T4 ve vazbě na bílkovinu tyreoglobulin. Buňky štítné ţlázy vyţadují pro svoji činnost jód, který aktivně vychytávají z krve, kam se vstřebává v tenkém střevě. Z krve je jód vychytáván buňkami folikulů štítné ţlázy v podobě jodidů. Jedná se o aktivní transport, označovaný jako jodidová pumpa. Činnost štítné ţlázy je narušována v případě nadbytečného úniku jódu z těla a nadměrných poţadavcích na mnoţství uvolňovaných hormonů. Ve vnitrozemských státech je obsah jódu v potravě nedostatečný a je prováděna jodizace kuchyňské soli. Pozn.: V případě havárie jaderné elektrárny Černobyl bylo obyvatelstvu v zasaţené oblasti podáváno zvýšené mnoţství jódu. Tím došlo k určitému „nasycení“ potřeby a tělo člověka nevychytávalo jeho ozářenou formu z havárií narušeného ţivotního prostředí. Štítná ţláza produkuje hormony štítné ţlázy: T4 (tetrajodtyronin, tyroxin, thyroxin), který je dnes povaţován za prohormon efektorového hormonu T3 (trijodtyroninu). Dále je produkován také kalcitonin z parafolikulárních buněk (buněk rozmístěných mezi folikuly). ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 9 FYZIOLOGIE ŽLÁZ S VNITŘNÍ SEKRECÍ A FYZIOLOGIE ROZMNOŽOVÁNÍ apod. U ţab tyroxin stimuluje vstřebávání ocásku, přeměnu pulce v dospělce Sekrece hormonů T3 a T4 je ří- aj. zena hormonem TSH z adenohypofýPři nedostatku hormonů štítné zy. Zvyšující se sekrece hormonů T3 a T4 inhibuje uvolňování TSH z ade- ţlázy (hypothyroidismus) se u člověka nohypofýzy, TRH z hypothalamu objevuje zvýšená spavost aţ apatie. Při a opačně (tzv. negativní zpětná vazba). deficitu vznikají poruchy metabolismu nukleových kyselin a bílkovin a patoHormony T3 a T4 mají vliv na růst logicky je poznamenána např. mozkoa vývoj mozku, svalů, kostí a pohlav- vá kůra. Těla nervových buněk jsou ních orgánů, ovlivňují krvetvorbu menší a neurony mají sníţený počet a normální průběh funkcí celého orga- synapsí. nismu – včetně podílu na udrţování Při nefunkční štítné ţláze a nedohomeostázy. Sekrece hormonů se zvystatku hormonů štítné ţlázy není přímo šuje také např. v době těhotenství. ohroţen ţivot člověka, ale pokud je Hormony významně stimulují v nitroděloţním a novorozeneckém spotřebu kyslíku v řadě tkání a zvyšují období její činnost nedostatečná, dojde rychlost biochemických procesů k velmi váţným změnám psychického v buňkách. a fyzického vývoje (tzv. kongenitální Hormony T3 a T4 jsou nezbytné KRETENISMUS). Osoby trpící kretepro normální činnost nervové soustavy nismem jsou mentálně méněcenné, a zkracují reakční doby reflexů, jsou malého vzrůstu, s různými aţ degenepotřebné pro normální metabolismus rativními změnami v obličeji a s vosa proteosyntézu. Mají silný proteoana- kovitou kůţí. bolický vliv. Při nadbytku hormonů štítné 9.3.1 Hormony T3 a T4 ţlázy (hyperthyroidismus) vzrůstá Sníţená funkce štítné ţlázy můţe být dráţdivost a objevuje se nespavost. vyvolána (příčiny lze zobecnit i na jiné Dochází k nápadnému zvýšení metaţlázy): bolismu a zvýšené spotřebě kyslíku primární vývojovou vadou struktur v řadě tkání, např. všech orgánů dutiny chybným řízením produkce hormo- břišní, kromě sleziny – a také kromě varlat a zejména mozku. Můţe se obnů (nedostatek TRH, TSH nebo jevit zvýšené pocení, vysoká tělesná obou) teplota, vysoký krevní tlak aj. nedostatkem zdrojů nezbytných pro syntézu – v tomto případě jódu Při velkém nadbytku mohou mít hormony naopak proteokatabolický vliv. Důsledkem je úbytek hmotnosti, Sníţená funkce štítné ţlázy u ţipřestoţe člověk přijímá dostatečné vočichů znamená váţné poruchy růstu mnoţství potravy nebo osteoporóza. a vývoje. U obojţivelníků např. nenastává proměna (metamorfóza) pulce na dospělého jedince, plazi se nesvlékají ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 STRANA 335 9 FYZIOLOGIE ŽLÁZ S VNITŘNÍ SEKRECÍ A FYZIOLOGIE ROZMNOŽOVÁNÍ 9.3.2 Kalcitonin KALCITONIN (TCT) produkují Kalcitonin je antagonistou parathormonu příštítných tělísek. Kalcitonin byl prokázán i v jiných některé roztroušené buňky (tzv. C– buňky) ve stěnách alveol štítné ţlázy orgánech (např. v brzlíku). savců. U jiných obratlovců produkují kalcitonin ultimobranchiální tělíska, tj. párová ţláza, vznikající z buněk pátého ţaberního oblouku. KALCITONIN je polypeptid slo- 9.4 Fyziologie příštítných tělísek ţený ze 32 aminokyselinových zbytků PŘÍŠTÍTNÁ TĚLÍSKA (glandula a je uvolňován zejména v případě zvy- parathyroidea) jsou tvořena čtyřmi šující se hladiny vápníku (ale i P a Mg) souměrnými, vzájemně nesouvisejícív krevní plazmě. mi, shluky buněk v zadní části štítné Kalcitonin sniţuje vysokou hla- ţlázy a někdy i mimo ni (např. dinu vápníku v krvi (HYPERKALCÉ- i hluboko v hrudníku). MII), která můţe vyvolávat poruchy Příštítná tělíska jsou pro ţivot nesrdeční činnosti a dokonce i zástavu zbytná a produkují PARATHORMON srdce. Uvolňování kalcitoninu je regu- (PTH, parathyrin), tj. polypeptid lováno jednoduchou zpětnou vazbou. z 84 AK. Zjednodušeně je moţné říci, ţe při Hlavní funkcí hormonu je zvýzvyšující se koncentraci vápníku v krvi se zvyšuje také hladina kalcitoninu šit mnoţství vápníku v krvi, v přípav krvi a opačně (tzn. uvolňování kalci- dě jeho příliš nízké hladiny (tj. při toninu odpovídá hladině vápníku HYPOKALCÉMII), která zvyšuje nervosvalovou dráţdivost a vyvolává křev krvi). če svalů. Hormon zajišťuje zvýšené ukláNízká hladina Ca2+ v krvi vyvoládání vápníku v kostech a inhibuje jeho odbourávání z kostí. Ukládáním váp- vá zvýšené uvolňování PTH do krve. níku v kostech při kalcifikaci kostí, Pod vlivem PTH je uvolňován (vyboupopř. i ukládáním Ca v jiných tkáních, ráván) vápník z kostí. Současně jsou se sniţuje kalcémie krve (tzn. klesá ovlivněny tubuly ledvin a buňky střev, koncentrace vápníku, ale také fosforu ve kterých se aktivizuje zpětná resorpa hořčíku v krevní plazmě). Vlivem ce vápníku (tj. s močí a stolicí odchází kalcitoninu je rovněţ oslabeno zpětné sníţené mnoţství vápníku a hladina vstřebávání vápníku (ale také P a Mg) vápníku v krvi stoupá). v trávicí soustavě a v tubulech ledvin. Existuje úzká vazba mezi vlivem Vápník i fosfor odcházejí se stolicí kalcitoninu, parathormonu a derivátu a močí ve zvýšeném mnoţství z těla vitaminu D3 (choleokalciferolu), který a není dále zvyšována neţádoucí vyso- je hydroxylován v játrech a ledvinách ká hladina vápníku v krvi. na 1, 25–(OH)2D3 (KALCITRIOL, D– HORMON aktivní vitamin D, 1,25– STRANA 336 ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 9 FYZIOLOGIE ŽLÁZ S VNITŘNÍ SEKRECÍ A FYZIOLOGIE ROZMNOŽOVÁNÍ dihydroxyvitamin D3), který rovněţ ovlivňuje hladinu Ca, Mg a P v krvi. Jestliţe koncentrace D3 stoupá, dochází rovněţ ke zvyšování resorpce Ca2+ a PO43– ve střevě. 9.5 Fyziologie brzlíku BRZLÍK (THYMUS) je umístěn po stranách trachey. Brzlík má většina čelistnatců (Gnathostomata). Vzniká z endodermální výstelky ţaberních štěrbin (z epitelu, který vystýlá embryonální hltan). mezeného mnoţství různých skupin antigen–specifických T–lymfocytů jsou vybírány takové skupiny, které nejlépe odpovídají na přítomnost cizích antigenů v těle nebo nejlépe reagují na buňky vlastního těla (pozměněné přítomností virových nukleových kyselin nebo mutacemi). Ve dřeni pravděpodobně probíhá negativní selekce T–lymfocytů – jsou ničeny takové skupiny, které by mohly vyvolat autoimunní reakce (tzn. likvidovat vlastní zdravé buňky s tělu vlastními antigeny). Aby nedocházelo k předčasné aktivaci ještě nenastavených lymfocytů, tkáň brzlíku je do značné míry izolována bariérou od krve (podobně jako hematoencefalická bariéra mezi krví a CNS). Ţláza je aktivní zejména v mládí. U novorozenců je dobře patrný, během dětství se stále zvětšuje a významně U ptáků plní obdobné funkce jaovlivňuje imunitní a obranné mecha- ko brzlík i FABRICIOVA BURSA nismy organismu. V pozdějším věku (kloakální váček, dorzální kapsa na nahrazuje aktivní tkáň brzlíku vazivo přechodu konečníku a kloaky). a tuk. Aktivní funkční tkáň ve dvaceti letech činí 80 % původní tkáně brzlíku, ve čtyřiceti letech jiţ jen přibliţně 5 % a ve stáří maximálně 2 %. V brzlíku vznikají THYMOVÉ HORMONY (např. thymoziny a thymopoetin), ovlivňující a podmiňující vývoj a diferenciaci obranného systému organismu proti infekcím. V brzlíku dochází k diferenciaci prekurzorových buněk v T–lymfocyty a k jejich "optimálnímu nastavení" na různé antigeny. T–lymfocyty v něm získávají imunokompetenci, tj. získávají schopnost rozlišovat specifický antigen. 9.6 Fyziologie nadledvin NADLEDVINY (glandulae supra- renales) jsou umístěny na horním pólu ledviny a můţeme na nich rozlišit kůru a dřeň. KŮRA a DŘEŇ byly původně oddělenými shluky buněk. U ryb např. existují dva zcela oddělené orgány, tzv. nepárový interrenální orgán a párový adrenální orgán. Obojţivelníci (Amphibia) a plazi Na řezu brzlíkem lze u člověka (Sauropsida, Reptilia) mají jiţ obě čásrozlišit lalůčky, které mají kůru ti vzájemně prorůstající. a dřeň. V kůře probíhá pozitivní seU savců kůra obrůstá dřeňovou lekce T–lymfocytů, kdy z téměř neo- část, ale obě části zůstávají nadále ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 STRANA 337 9 FYZIOLOGIE ŽLÁZ S VNITŘNÍ SEKRECÍ A FYZIOLOGIE ROZMNOŽOVÁNÍ funkčně samostatné. Zajímavé také je, Kůru nadledvin savců je ţe u plodu člověka (ve 4. měsíci těho- moţné rozdělit do tří zón tenství) je nadledvina větší neţ ledvina. A) Zona glomerulosa (povrchová) 9.6.1 Hormony kůry nadledvin Kůra (cortex, kortex) nadledvin uvolňuje steroidní hormony. Čtyři hlavní steroidní efektorové hormony kůry nadledvin jsou součástí komplexu více neţ třiceti steroidních látek, které je moţné lokalizovat v kůře nadledvin. Pozn.: Zajímavým motivem pro výzkum steroidů v USA byla za druhé světové války domněnka rozvědky, ţe piloti německého letectva dostávají před startem injekci nadledvinových výtaţků, které je potom chrání před mdlobou v prudkých zatáčkách. Přestoţe se domněnka ukázala chybnou, byla příčinou rozsáhlého výzkumu a zájmu o vliv steroidních látek na organismus. ZONA GLOMERULOSA obsa- huje buňky nahloučené do kulovitých shluků – glomerulů. Uvolňuje MINERALOKORTIKOIDY, které ovlivňují transport elektrolytů a vody. Hlavním hormonem, vznikajícím v buňkách této části kůry nadledvin, je ALDOSTERON, kterého je u člověka denně syntetizováno přibliţně 0, 2 g. Produkce aldosteronu je ovlivňována angiotenzinem II (viz systém RAAS v kapitole 6). Aldosteron ovlivňuje metabolismus minerálů a zadrţuje v těle sůl – hormon zvyšuje zpětnou resorpci Na+ a chloridů v distálních i proximálních tubulech ledvin, v potních a slinných ţlázách a trávicí trubici. Při zadrţování solí v těle je současně zadrţována i voda a zvyšuje se objem extracelulárních tekutin (viz kapitola 6). Hlavní funkcí aldosteronu je udrţování hladiny sodíku v krvi a tím objemu tělních tekutin. Pokud bychom chtěli stručně charakterizovat účinky hormonů kůry nadledvin na organismus, bylo by moţné pouţít charakteristiku, ţe hormony kůry nadledvin ovlivňují MEHormon dále zvyšuje exkreci K+, TABOLISMUS (proteiny), CUKR, + + 2+ SŮL (minerály), VODU, STRES H , NH4 a Mg iontů trávicím systémem. a SEX. Sekrece aldosteronu je regulována Zvýšená hladina hormonů kůry nadledvin (zejména kortizolu) je podle biochemických změn krve. v organismu při působení stresorů Zpracovávány jsou např. informace a umoţňuje organismu vyrovnat se buněk juxtaglomerulárního aparátu, re-+ agujících na změny koncentrace Na se zátěţí. v ledvinách. Kromě této regulace je syntéza a uvolňování hormonů z kůry nadledvin řízena z hypothalamu (horSTRANA 338 ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 9 FYZIOLOGIE ŽLÁZ S VNITŘNÍ SEKRECÍ A FYZIOLOGIE ROZMNOŽOVÁNÍ mon CRH) přes hormon ACTH z adenohypofýzy. Tato "vyšší" úroveň regulace se uplatňuje zejména při stresu. lýzu, ale ovlivňuje i lipogenezi) i bílkovin (ve svalech, svým katabolickým účinkem, zvyšuje štěpení bílkovin). Stimulační nebo inhibiční účinky jsou odlišné v různých orgánech. Kortizol zvyšuje hladinu glukózy v krvi (má hyperglykemizující účiZONA FASCICULATA je nej- nek). Ovlivňuje svalové buňky, které větší částí kůry nadledvin – její buňky sníţí příjem glukózy z krve a glukóza jsou uspořádané do provazců (fascicu- je šetřena pro neurony mozku lů), sloupců. Kortizol má proteokatabolické Do krve produkuje dva hlavní účinky. Štěpením bílkovin svalů doGLUKOKORTIKOIDY (KORTIZOL chází k určité degradaci svalů, která se více projevuje u ţen. a KORTIKOSTERON). Hormon sniţuje hladinu sodíku Glukokortikoidy jsou v krvi vázány na alfa 1 globulin krevní plazmy v extracelulární tekutině, tím také (tzv. transkortin). Dále je 5 – 10 % mnoţství vody v těle a krevní tlak, glukokortikoidů absorbováno na po- ovlivňuje průtok krve ledvinou a zasavrchu erytrocytů a zpravidla jen asi huje i do glomerulární filtrace. Můţe 10 % tvoří volná aktivní forma hormo- sniţovat počet některých leukocytů a tím i odolnost vůči infekcím. nů. Kortizol tlumí zánětlivé a alerGlukokortikoidy ovlivňují metabolismus bílkovin, sacharidů i lipidů. gické procesy (má protizánětlivý Hlavním místem katabolismu gluko- a imunosupresivní účinek), ale v kůţi zpomaluje hojení ran a má i jiné účinkortikoidů jsou játra. ky. B) Zona fasciculata (střední) a) Kortikosteron KORTIKOSTERON se význam- ně uplatňuje hlavně u ptáků, ale také např. u krys a myší. Kombinuje aktivitu kortizolu a aldosteronu. Hlavní vliv má na trávicí soustavu, na metabolismus sacharidů, proteinů apod. b) Kortizol KORTIZOL Kortizol má stále určitý KLIDOVÝ VÝDEJ, ale během dne se jeho koncentrace v těle mění (maximum je mezi 6 – 10 hodinou a minimum mezi 24 – 4 hodinou). Podobně jako kortizol má tzv. klidový výdej řada jiných hormonů a podobně jako u kortizolu dochází ke kolísání jejich hladiny během dne – vzhledem ke sloţité zpětné vazbě s hormonem ACTH z adenohypofýzy. Podobně kolísá v průběhu 24 hodin i koncentrace ACTH (CIRKADIÁNNÍ RYTMUS). ovlivňuje metabolismus sacharidů (např. v játrech stimuluje glukoneogenezi), lipidů (aktiKortizol je rovněţ antistresovým vizuje tkáňovou lipázu a zvyšuje lipo- hormonem. V případě působení streso©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 STRANA 339 9 FYZIOLOGIE ŽLÁZ S VNITŘNÍ SEKRECÍ A FYZIOLOGIE ROZMNOŽOVÁNÍ rů je narušena přirozená cirkadiánní sekrece a sekrece hormonu je pulzní (epizodická) nebo stresová. 9.6.2 Hormony dřeně nadledvin Ve dřeni nadledvin najdeme dva typy samostatně inervovaných buněk, které produkují, uskladňují a uvolňují C) Zona reticularis (vnitřní) ADRENALIN (EPINEFRIN), přibliţBuňky této části kůry jsou usponě 80 % produkce a NORADRENAřádány do rozvětvující se sítě a produLIN (NOREPINEFRIN), přibliţně kují ANDROGENY (tj. dehydroepi20 % produkce. androsteron, dehydroepiandrosteronProdukce hormonů dřeně nadledsulfát a androstendion). Androgeny mají účinky podobné účinkům hormo- vin se výrazně zvyšuje v případě přímo nů pohlavních orgánů. Zejména hrozícího nebezpečí a náhlém působení u muţů se jedná např. o formování stresorů. Vlivem adrenalinu dochází a zvýraznění muţských znaků – růst k mobilizaci zásob a celkové přípravě svalů a typicky muţského ochlupení, organismu na akci (např. útok, útěk). u ţen hormony řídí růst typicky ţen- Dřeň nadledvin zajišťuje neuroendoského ochlupení aj. Hlavním hormo- krinní spojení a je součástí SAS. nem je DEHYDROEPIANDROSTENoradrenalin a adrenalin řadíme RON (DHEA), který má proteoanabo- chemicky mezi katecholaminy. Syntélický účinek a zejména u dívek se za katecholaminů vychází z aminouplatňuje jako protiváha kortizolu, po- kyselin fenylalaninu nebo tyrozinu škozujícího svaly. U chlapců je proti- a probíhá podle následujícího schéváhou kortizolu mnohem silnější vliv matu: z fenylalaninu nebo tyrozinu testosteronu z varlat. hydroxylací vzniká L–DOPA (3,4– Pozn.: Nadměrná produkce an- dihydroxyfenylanin). Z DOPA dekardrogenů můţe u ţen navodit aţ virili- boxylací vznikne DOPAMIN a z něho zaci, při které lze jiţ u dívek pozorovat β–oxidací NORADRENALIN a dále ústup ţenských znaků a rozvoj druhot- metylací ADRENALIN. Za studie mených muţských pohlavních znaků – tabolismu noradrenalinu získali B. pseudohermafroditismus, tzv. adreno- Katz, V. von Euler a J. Axelrod v roce genitální syndrom (hirsutismus, zesíle- 1970 Nobelovu cenu. ní svalů, rozvoj muţského ochlupení Zejména vlivem adrenalinu doaj.). U chlapců můţe probíhat (vznik- chází ke zvýšení frekvence a síly srnout) atrofie varlat a hypertrofie peni- dečních kontrakcí a také k vasokonsu. U obou pohlaví předčasně ustává strikci cév ve střevech (ve dřeni růst (rychleji se uzavírají růstové nadledvin převaţuje syntéza adrenalichrupavky, mohou probíhat deminera- nu; syntéza noradrenalinu převaţuje lizace a dehydratace atp.). v některých oblastech mozku). Vasokonstrikce obecně zvyšují systolický tlak. Diastolický tlak se vlivem adrenalinu téměř nemění. Noradrenalin však STRANA 340 ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 9 FYZIOLOGIE ŽLÁZ S VNITŘNÍ SEKRECÍ A FYZIOLOGIE ROZMNOŽOVÁNÍ zvyšuje systolický i diastolický tlak. Oba hormony sniţují průtok krve ledvinou a glomerulární filtraci. Ve svalech a některých jiných částech těla naopak dochází jejich vlivem k vasodilataci. Oba hormony zvyšují tvorbu glukózy glykogenolýzou v jaterních buňkách i v buňkách svalů. Mají hyperglykemizující vliv. Kromě zvyšující se hladiny glukózy dochází jejich vlivem také ke zvýšení hladiny laktátu, pyruvátu a volných mastných kyselin (zejména aktivizací lipolýzy v tukové tkáni). ale i adrenalin se významně uplatňují také jako neurotransmitery (mediátory) v nervovém systému, např. noradrenalin jako neurotransmiter na sympatických postgangliových zakončeních. 9.7 Fyziologie Langerhansových ostrůvků slinivky břišní SLINIVKU BŘIŠNÍ (PANKRE- Celkově v krvi (tělních tekuti- AS) můţeme označit za ţlázu s vnější nách) organismu stoupá NABÍDKA sekrecí (EXOKRINNÍ PANKREAS) a současně s vnitřní sekrecí (ENDOMETABOLIZOVATELNÝCH A PŘÍMO VYUŽITELNÝCH SUB- KRINNÍ PANKREAS). Slinivka břišSTRÁTŮ pro tvorbu energie, která ní má vývod do duodena kam uvolňuje je potřebná k provedení obranné či pankreatickou šťávu s trávicími enzyútočné reakce. Nabídka "energie" my (viz kapitola 4). v podobě snadno metabolizovatelných substrátů v organismu vzrůstá, ale současně je inhibována produkce inzulínu, čímţ dojde ke sníţení příjmu glukózy svalovými buňkami a glukóza je šetřena pro CNS. Jsou však známé i mechanismy působení katecholaminů, umoţňující transport glukózy přes membrány nezávisle na inzulínu. Protoţe se současně zrychlí průtok krve svaly a játry na úkor periferie a trávicí soustavy, výsledný efekt je "injekce" cukru před výkonem. Tím je organismus připravován na výkon, má dostatek energie pro svaly i CNS a zvyšuje se jeho celková akceschopnost. V této kapitole se budeme věnovat funkci slinivky jako endokrinní ţlázy. PANKREAS existuje u ţraloků v podobě skupiny buněk. U kostnatých ryb je tvořen malým počtem hrbolovitých útvarů (Stanniusova tělíska). U téměř všech savců nacházíme ve tkáni slinivky shluky buněk – LANGERHANSOVY OSTRŮVKY – s několika typy buněk: A(alfa), B(beta) a (D)delta, F aj. Rozměry Langerhansových ostrůvků se s postupujícím vývojem organismů zmenšují a jejich počet vzrůstá. Člověk má 200 000 aţ 1 700 000 ostrůvků o průměru 0, 1 – NORADRENALIN, kromě spo- 0, 8 mm. Ve slinivce břišní vznikají lečných popisovaných funkcí s adrena- dva hlavní hormony, GLUKAGON linem, ovlivňuje také produkci tepla a INZULÍN. u mláďat savců. Zejména noradrenalin, ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 STRANA 341 9 FYZIOLOGIE ŽLÁZ S VNITŘNÍ SEKRECÍ A FYZIOLOGIE ROZMNOŽOVÁNÍ 9.7.1 Glukagon 9.7.2 Inzulín GLUKAGON je polypeptid obsa- INZULÍN člověka je polypeptid hující 29 AK, je uvolňován z A(alfa)– buněk slinivky břišní (20 – 25 % všech buněk slinivky břišní), ale také z buněk ţaludku a tenkého střeva. z 59 AK. Jedná se o dvojici řetězců aminokyselin, spojených přes cystein disulfidickými můstky. Inzulín uvolňují B(beta)–buňky slinivky břišní (aţ 75 % buněk slinivky břišní), které současně fungují jako chemoreceptory i efektory. Objev inzulínu učinil Kanaďan Banting a inzulín byl poprvé izolován v roce l922. Inzulín sniţuje hladinu glukózy v krvi – má HYPOGLYKEMIZUJÍCÍ ÚČINEK – usnadňuje (facilituje) transport glukózy do buněk. Inzulín má také anabolické účinky – stimuluje proteosyntézu a vstup aminokyselin do buněk tukové, svalové a jaterní tkáně. V tukové tkáni vyvolává také lipogenezi (stimuluje tvorbu tuku), dále inhibuje systém adenylátcyklázy a cAMP a aktivitu lipázy (tj. má antilipolytický účinek). Inzulín je podmínkou normální syntézy proteinů, lipidů, sacharidů a nukleových kyselin ve většině savčích buněk. V játrech inzulín inhibuje ketogenezi, zesiluje tvorbu glykogenu aj. Glukagon mobilizuje zásoby (především sacharidů) v období mimo příjem a vstřebávání potravy a zvyšuje hladinu glukózy v krvi. Je tedy rovněţ hyperglykemizujícím hormonem. Hladina glukózy je zvyšována štěpením glykogenu na glukózu hlavně v játrech (glykogenolýza) a přechodem této glukózy do krve (glykogen ve svalech glukagon neštěpí). Dále glukagon stimuluje štěpení tuků v tukové tkáni na mastné kyseliny (lipolýza) aktivizací tkáňové lipázy přes systém adenylátcykláza a cAMP. Kromě toho glukagon např. zvyšuje sílu a velikost srdečních stahů (tzn. má inotropní účinek) a také zvyšuje exkreci Na+ a v ledvině má vasodilatační účinky. Sekrece glukagonu je řízena hladinou glukózy v plazmě – jednoduchou NEGATIVNÍ ZPĚTNOU VAZBOU. Při sniţování hladiny krevní glukózy dochází ke zvyšování sekrece glukagonu. Tím dojde ke zvýšení hladiny krevní glukózy a současně se zvyšující se koncentrací glukózy a glukagonu v krvi je stimulována sekrece inzulínu, jehoţ působení je jakoby "zrcadlové" ke glukagonu. STRANA 342 Hlavním podnětem pro uvolňování inzulínu je hladina cukrů v těle. Jako chemoreceptory se uplatňují přímo B(beta)–buňky. Čím více glukózy je v krvi, tím více je do krve vyplavováno inzulínu. Inzulín příznivě ovlivňuje transport glukózy přes povrchové membrány buněk (zejména kosterních svalů), stimuluje přenos krevní glukózy do buněk a také utilizaci glukózy ve svalových buňkách. Inzulín aktivizuje proteiny, které transportují glukózu. Bez inzulínu svalové buňky "hladoví", přestoţe v krvi je nadbytek glukózy. Inzulín současně stimuluje přenos glu- ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 9 FYZIOLOGIE ŽLÁZ S VNITŘNÍ SEKRECÍ A FYZIOLOGIE ROZMNOŽOVÁNÍ kózy také do tukových buněk a různých orgánů (zejména jater), ale jiţ nikoliv např. do neuronů a buněk ledvin. Změněnou aktivitou buněk (jater) a zvýšeným odběrem glukózy z krve, např. buňkami svalové tkáně, dojde ke sníţení hladiny glukózy v krvi. moči (neboť cukr v moči „zadrţuje“ vodu). Můţe dojít k závaţnému sniţování objemu krve, k ohroţení ţivota, popř. i úmrtí. Nebezpečné je i předávkování inzulínem, neboť můţe dojít k náhlému prudkému sníţení hladiny glukózy Normální hladina glykémie (při- v krvi, coţ vyvolává koma, vede aţ bliţně 3, 6 – 5, 9 (6, 7) mmol/l) je pod k nevratnému poškození mozku a smrtrvalou kontrolou CNS a podle potřeby ti. dochází k vyplavování mnoha různých hormonů a látek, které mají vztah k sekreci inzulínu a hladině cukrů v těle Další hormony slinivky břišní (např. katecholaminů ze dřeně nadledVe slinivce břišní jsou syntetizovin, které inhibují další sekreci inzulí- vány a z ní uvolňovány i další hormonu a mají hyperglykemizující účinek). ny. Delta (D) – buňky (přibliţně 5 % Hyperglykemizující účinek mají i glu- všech buněk slinivky) produkují somakagon, STH, kortizol aj. Stimulační tostatin (inhibuje sekreci glukagonu, vliv na sekreci inzulínu mají i některé inzulínu i PP) a gastrin a F–buňky (PP aminokyseliny (např. lysin, arginin, le- buňky) pankreatický polypeptid ucin) apod. (PP), který např. po určité době po jídPři nízké sekreci inzulínu vzniká le inhibuje sekreci pankreatické šťávy. DIABETES MELLITUS (CUKROVKA) I. TYPU, např. při poškození B buněk vlastními protilátkami (forma autoimunní nemoci, při které imunitní systém útočí na buňky vlastního těla). Diabetes mellitus II. typu (na inzulínu nezávislý) vzniká při „ztrátě“ a sniţování membránových receptorů pro inzulín – hlavními faktory vzniku jsou dědičnost a obezita. Projevem cukrovky je glykosurie (cukr v moči), narušení metabolismu buněk, štěpení tuků (lipolýza), změna metabolismu mastných kyselin a aminokyselin při vzniku ketolátek (ketoza), vyčerpání pufrační kapacity pro H+ , nadměrná exkrece H+, Na+, Pi, K+, a vody. Nedostatek inzulínu vede k dehydrataci a nadměrné ţízni. Dochází k vylučování velkého mnoţství 9.8 Fyziologie rozmnoţování 9.8.1 Pohlavnost ţivočichů POHLAVÍ ČLOVĚKA (a také savců, většiny druhů hmyzu s výjimkou motýlů aj.) je určeno jiţ při oplození kombinací mateřských a otcovských chromozomů, tj. splynutím neoplozeného vajíčka s chromozomem X se spermií s chromozomem X nebo Y. Jádro zygoty (a většiny tělních buněk) obvykle obsahuje sudý počet chromozomů (chromozomové páry), např. buňky člověka obsahují 46 ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 STRANA 343 9 FYZIOLOGIE ŽLÁZ S VNITŘNÍ SEKRECÍ A FYZIOLOGIE ROZMNOŽOVÁNÍ chromozomů. Obvykle je v jádře jeden pár pohlavních chromozomů (buď XX nebo XY) – ostatní chromozomy označujeme jako autozomy (např. v buňkách člověka jde o 22 párů autozomů). Člověk má typ pohlaví Drosophila (savčí typ), u kterého určuje sestava XX ţenu (♀) a sestava XY muţe (♂). Pozn.: Do 5. aţ 6. týdne nitroděloţního ţivota je vývoj pohlavních orgánů muţe a ţeny shodný. Diferenciace pohlavních orgánů probíhá teprve v 7. aţ 9. týdnu. 9.8.2 Rozmnoţování ţivočichů Tvorba samčích nebo samičích gamet a jejich odolnost a realizace genetické informace je (zejména u niţších ţivočichů) závislá na vnějších (popř. i vnitřních) podmínkách. Jsou známé změny pohlavnosti např. vlivem stáří jedince, teploty a vlhkosti prostředí, velikosti ţivočicha, přítomnosti (nepřítomnosti) jiných jedinců apod. Rovněţ vlivem chemických látek (přirozených ektohormonů nebo syntetických látek) můţe dojít k tomu, ţe mládě dospívá místo v samečka v samičku. Např. plţ Crepidula produkuje v izolaci vajíčka (tj. dospívá v samičku), ale v prostředí, ve kterém jiţ je samička, dospívá v samečka. U rypohlavce dvouhlavého (Bonellia viridis) je známé, ţe larvy, které se dotknou chobotu dospělé samičky dospívají v samečky. Larvy, které se chobotu nedotknou, klesají ke dnu a dospívají v nové samičky. o dělení buňky. Na úrovni organismu rozlišujeme NEPOHLAVNÍ A PO- Smyslem ROZMNOŽOVÁNÍ (REPRODUKCE) je zachování druhu. Při rozmnoţování je přenesena genetická informace rodičů na potomky. Ţivočichové se zpravidla rozmnoţují pouze v optimálních podmínkách prostředí. Na molekulární a buněčné úrovni dochází k replikaci DNA, syntéze organických látek, zmnoţení vnitřních U ptáků má naopak samec vţdy struktur buňky a dělení jádra (karyokisestavu pohlavních chromozomů XX nezi) – poté následuje rozdělení buňky a vajíčko sestavu XY, tzv. typ pohlaví (cytokineze). Abraxax. Na úrovni jedné buňky hovoříme STRANA 344 HLAVNÍ ROZMNOŽOVÁNÍ. A) Nepohlavní rozmnoţování Při NEPOHLAVNÍM ROZMNOŽOVÁNÍ vzniká nový jedinec z jedné buňky nebo více buněk rodičovského organismu. V dceřinných buňkách všech potomků je vţdy identická genetická informace (nedojde–li k mutacím). Při nepohlavním rozmnoţování nedochází k rekombinaci genetické informace (nesplývají pohlavní buňky – gamety). Rozmnoţovat se můţe i jeden jedinec (tj. bez páření s jiným jedincem). Prvoci (Protozoa) se rozmnoţují dělením nebo se mnoţí rozpadem, tzv. polytomií (např. kokcidie, zimničky), kdy dojde ke zmnoţení jader a následně k rozpadu mateřského jedince na více dceřinných jedinců (tzv. fisipa- ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 9 FYZIOLOGIE ŽLÁZ S VNITŘNÍ SEKRECÍ A FYZIOLOGIE ROZMNOŽOVÁNÍ rie). Dělení můţe být podélné (např. u bičíkovců) nebo příčné (např. u nálevníků). Při nepohlavním způsobu dělení vznikají z jedné mateřské („rodičovské“) buňky dvě buňky dceřinné. Mnoţení dělením existuje u ţivočichů s obecně značnou regenerační schopností. Můţe se objevovat u ţahavců, ploštěnců a krouţkovců. Dalším způsobem nepohlavního rozmnoţování je např. inekvální pučení (gemiparie) vnější (např. u ţahavců, houbovců, pláštěnců, mnohoštětinatců) a nebo inekvální pučení vnitřní (u houbovců, chapadlovců, mechovek, některých tasemnic apod.). Příčným dělením je také strobilace (tj. nepohlavní vznik medúzy u mořských polypů). POLYEMBRYONIÍ rozumíme rozmnoţování vývojových stádií a je ji moţné povaţovat za formu fisiparie, kdy se z mateřského organismu oddělí část těla, která dorůstá do normální velikosti a dospívá. Polyembryonií se rozmnoţují vývojová stádia některých druhů parazitického blanokřídlého hmyzu, ale např. je za ni povaţován také obvyklý způsob rozmnoţování jihoamerického pásovce (mohou se např. rodit aţ jednovaječná osmerčata). Rovněţ za polyembryonii je moţné povaţovat i vznik jednovaječných dvojčat u savců a člověka. samičí gametou v jedinou zygotu při procesu OPLOZENÍ (fertilizace). Gamety ţivočichů jsou haploidní – vznikají meiozou v pohlavních orgánech. U gonochoristů existuje oddělené pohlaví – tzn. samec a samice (otec a matka). Varlata samců produkují spermie. Vaječníky samic produkují neoplozená vajíčka. U hermafroditů (obojetníků) jsou varlata i vaječníky v těle jednoho jedince. Ke splynutí vajíčka a spermie dojde buď mimo tělo ţivočicha, tzv. OPLOZENÍ VNĚJŠÍ (např. ryby) nebo uvnitř těla ţivočicha, tzv. OPLOZENÍ VNITŘNÍ. Vnitřní oplození mají např. ţraloci (části břišních ploutví samců jsou přeměněny na pářící orgán) a ptáci. Samci ptáků při kopulaci (páření) přikládají (přitisknou) ústí své kloaky na ústí kloaky samice a vstříknou sperma do kloaky, ale mohou mít i vyvinutý penis, např. pštrosi. Pozn.: V případě vnějšího oplození dochází většinou k větší nadprodukci gamet, vzhledem k tomu, ţe místo kontaktu spermie s vajíčkem je zcela náhodné a vnější prostředí je vůči gametám mnohem agresivnější, neţ pohlavní orgány matky. Při pohlavním rozmnoţování dochází k rekombinaci genů a větší variabilitě potomků v kvantitativních i kvalitativních znacích, coţ umoţňuje přeţití části jedinců druhu i při značně B) Pohlavní rozmnoţování změněných podmínkách prostředí. PoPohlavně se rozmnoţují pouze hlavním způsobem se rozmnoţují nědospělí jedinci – schopní produkovat kteří prvoci a všichni mnohobuněční zralé pohlavní buňky (gamety). ţivočichové (i kdyţ někteří nepraviPodstatou pohlavního rozmno- delně). ţování je splynutí samčí gamety se ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 STRANA 345 9 FYZIOLOGIE ŽLÁZ S VNITŘNÍ SEKRECÍ A FYZIOLOGIE ROZMNOŽOVÁNÍ Rozlišujeme VÝVIN (ontogenetický vývoj „po narození“) PŘÍMÝ – pokud chybí stádium larvy a NEPŘÍMÝ – pokud existuje larva. V případě nepřímého vývinu dále rozlišujeme (zejména u hmyzu) PROMĚNU DOKONALOU – existuje stádium kukly (např. brouci a motýli) a PROMĚNU NEDOKONALOU – neexistuje stádium kukly (např. váţky). Ostnokoţci – Echinodermata jsou většinou gonochoristi. Gamety vypouštějí do vody. Ze zygoty vzniká dvojstranně souměrná larva, např. u jeţovek ji nazýváme pluteus („druhotně vzniklá“ paprsčitá souměrnost dospělců je adaptací na přisedlý způsob ţivota). Zajímavostí u ostnokoţců je, ţe – vzhledem k pětičetné souměrnosti – mohou mít jedinci pět varlat nebo pět vaječníků. Prvoci (Protozoa) se rozmnoţují Obratlovci (Vertebrata) mají odnapř. gamogonií (za vzniku makrogadělené samčí a samičí pohlaví. Spermet a mikrogamet) a konjugací. mie a vajíčka vznikají na různých jeVětšina houbovců (Porifera) jsou dincích, kteří se často jiţ na první pohermafroditi. Pohlavní buňky (samčí hled liší charakteristickými pohlavními a samičí gamety) vznikají z amoebocy- znaky. Nový jedinec vzniká vývojem tů nebo choanocytů. Vajíčka zůstávají z oplozeného vajíčka (po splynutí v mezenchymu houbovce, spermie spermie s neoplozeným vajíčkem). opouštějí tělo houbovce oskulem Mihule (Cephalaspidomorphi) a jsou nasáty ostiemi do jiného jedince. Z oplozeného vajíčka vzniká plovoucí mají nepřímý vývoj (existuje larva – larva, která (po přisednutí k podkladu) minoha). Dospělí jedinci mořských mihulí ţijí v moři, ale třou se ve sladké dorůstá v nového jedince. vodě. Larvy ţijí aţ několik let ve sladU polypovců ze skupiny ţahavců ké vodě – poté se vracejí do moře. (Cnidaria) vznikají z polypů nepoObojţivelníci (Amphibia) se hlavním způsobem hydromedúzy. rozmnoţují velmi rozmanitými způsoMedúzy mají oddělené pohlaví. by. Jsou to gonochoristi, většina z nich Oplození je vnější, vývin probíhá přes má larvu – vývin nepřímý. Larvy na morulu, blastulu a gastrulu (vzniká konci svého vývoje prodělávají nápadimigrací buněk a ne invaginací). Exis- nou metamorfózu (narůstají jim končetuje stádium larvy – mají vývin nepří- tiny, ţábám mizí ocas atp.). U něktemý. Larva (planula) je pohyblivá rých mloků je známá neotenie, při ktea obrvená, po určitou dobu plave, poté ré i v období pohlavní dospělosti přetrklesne ke dnu, přisedá a zpravidla se vávají dospělcům některé znaky larev. mění v polypa. Malé ţabky se mohou vyvíjet v těle Korálnatci mají oddělené pohlaví nebo na těle samice. Obojţivelníci manebo jsou obojetníci (hermafroditi). jí i typické chování, např. vydávání Oplození je vnitřní, vývin nepřímý – různých zvuků v období páření nebo rovněţ existuje zprvu pohyblivá planu- rodičovské chování a specifickou péči o potomky. la. STRANA 346 ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 9 FYZIOLOGIE ŽLÁZ S VNITŘNÍ SEKRECÍ A FYZIOLOGIE ROZMNOŽOVÁNÍ Většina ptáků zahřívá svá vejce v hnízdech – zpravidla hnízdu i mladým věnuje více péče samička, naopak u pštrosů jsou to samci. Zvláštní způsob péče o snůšku vajec má přibliţně 10 druhů tabonů – na vejcích nesedí, ale snášejí je a zahrabávají do tlejících materiálů (nebo vyuţívají vulkanického tepla, popř. slunečního záření). Vejce jsou zahrabána např. v tlejícím rostlinném materiálu i 1 m pod povrchem. Vejce zahřívá teplo uvolňované z rozkladných procesů. Čas od času samec zastrčí hlavu do otvoru v hromadě, citlivými buňkami na jazyku a v zobáku „změří“ teplotu a podle potřeby odhrabe nebo přihrabe další materiál. Tím udrţuje stálou teplotu 32 aţ 35 oC. travy). K vyhledání partnera – na relativně rozsáhlém území – hmyzu slouţí informace zachycované: chemoreceptory – chemické látky – feromony (např. kůrovci, noční motýli) mechanoreceptory – akustické informace – zvukové (saranče) radioreceptory (fotoreceptory) – zrakové informace (denní motýli) nebo světelné informace (světlušky) aj. Péče o potomky není výsadou obratlovců. U určitého druhu vodního hmyzu (rod Belostoma) např. samička lepí vajíčka na záda samce, který je ošetřuje, někteří pavouci krmí mláďata atp. Mnozí tučňáci „hnízdí“ i při míParazitičtí ploštěnci mají velmi nus 60 oC, např. u tučňáka císařského se rodiče střídají v péči o jediné vejce, rozvinuté pohlavní orgány (patří k nejkteré zahřívají v koţním záhybu mezi sloţitějším v ţivočišné říši), vyplňují značnou část těla. Jejich způsoby oplodolními končetinami. zení a ontogenetický vývoj (často přes U člověka vznikají první zralá vamezihostitele) jsou rovněţ sloţité. jíčka a spermie v pubertě, tzn. u něktePřestoţe nadprodukce gamet i oplozerých dívek jiţ v jedenácti (9) letech ných vajíček je typická pro většinu ţia u chlapců o něco později. Samice govočichů – u parazitů obecně je ještě ril dospívají v šesti aţ v sedmi letech a vyšší. Přesto se dospělého věku a nosamci přibliţně o jeden rok později. vého pohlavního rozmnoţování doţívá Naopak mláďata hraboše polního pouze nepatrná část potomků parazitů. (Microtus arvalis) pohlavně dospívají Pásnice (Nemertea) mají oddějiţ 13. den po narození. lené pohlaví, vnější oplození, vývin Většina druhů hlístic (Nematoda) nepřímý – z vajíčka se nejčastěji vyvíjí jsou gonochoristi – samičky jsou větší. obrvená larva (pilidium). Uvnitř piliČlenovci (Arthropoda) jsou pře- dia – v amnionové dutině – vzniká maváţně gonochoristi. Většina druhů lá pásnice, tzn. existují zárodečné obahmyzích řádů je schopná létat, coţ jim ly. Mladá pásnice začíná ţít samostatumoţňuje (při srovnání s bezkřídlými ně po protrţení obalů. druhy) pohyb ve výrazně větším proOddělené pohlaví s vnitřním storu (a také snadnější únik před predáoplozením je typické pro obratlovce, tory nebo efektivnější vyhledávání poale je známé např. i u vrtejšů. Samec ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 STRANA 347 9 FYZIOLOGIE ŽLÁZ S VNITŘNÍ SEKRECÍ A FYZIOLOGIE ROZMNOŽOVÁNÍ vrtejše má dvě oválná varlata. Z nich lum), např. u psovitých šelem, něktevycházející chámovody splývají rých hlodavců, mroţů aj. v chámomet, zakončený svalnatým pePři kopulaci savců vniká penis nisem. samce do pochvy (vaginy) samice. Mořští korýši mají většinou ne- Přední část penisu – u člověka tzv. ţapřímý vývin. Larva krabů se nazývá lud penisu (glans penis) – má tenkou zoëa, larvu drobných korýšů nazýváme pokoţku citlivou na mechanické stimunejčastěji nauplius vyvíjející se i v jiné lace. U řady savců je kryta koţním zátypy larev (např. cyprisová larva hybem, např. u člověka předkoţkou lasturnatek) atp. Raci mají naopak (praeputium). Pozn.: Chirurgické odstraňování předkoţky (obřízka) nemá vývin přímý. Většina vodních měkkýšů (Mol- ţádné hygienické ani vědecké zdůvodlusca) jsou gonochoristi. Larvu moř- nění. ských plţů nazýváme veliger. Suchozemští plţi (např. hlemýţď) jsou naopak často hermafrodité a mají přímý vývin. Sladkovodní plţi, např. škeble, mají vývin nepřímý – jejich larvy nazýváme glochidie (parazitují na ţábrách ryb). Samcům chobotnic se jedno z příústních ramen mění v tzv. hektokotylové rameno, jímţ přenášejí spermatofory (schránky se spermiemi) do plášťové dutiny poblíţ vývodu pohlavního otvoru (vejcovodu) samice. Vývoj mají přímý. Chobotnice pobřeţní (Polypus vulgaris) hlídá svoje nakladená vajíčka. U savců S VNITŘNÍM OPLOZENÍM se vyvinuly specializované orgány (pyj, pochva apod.), které umoţňují a usnadňují kontakt vajíčka a spermie. Proniknutí penisu samce do pochvy samice umoţňují topořivá tělesa penisu, která se plní krví (EREKCE), coţ je vyvoláno vasodilatací přívodných arteriol vlivem parasympatiku. Průběh erekce závisí na odpovídajících mechanických, zrakových, čichových a psychických podnětech. U některých savců je penis zpevněn také zvláštní kůstkou (os penis, bacuSTRANA 348 Vlivem stupňovaných mechanických, zrakových, čichových a psychických podnětů dojde u samce savce k EJAKULACI = vstříknutí ejakulátu do pochvy samice. Ejakulát obsahuje spermie a hlenovité sekrety buněk nadvarlete, prostaty aj. menších ţláz. K ejakulaci dochází při jedné kopulaci (např. turovití) nebo aţ při opakovaných kopulacích. U psovitých šelem dochází k plnému ztopoření penisu aţ uvnitř pochvy a po ejakulaci mohou být obě pohlaví svázána aţ 40 minut. Po ejakulaci existuje u samce období klidu, kdy nová ejakulace není moţná (tzv. REFRAKTERNÍ PERIODA). Velmi krátká refrakterní perioda je známá u vačnatců. Krátkou periodu mají také ptáci (např. u kohouta kura domácího trvá asi 4 minuty). IMPOTENCE znamená neschop- nost muţe (savce) dosáhnout erekce, obecně jde u samce savce o neschopnost se pářit (termínu se pouţívá i pro jiné ţivočichy). Dočasná (vratná) impotence vzniká při předávkování některými látkami (drogy, alkohol) a také při citových problémech a konfliktech. ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 9 FYZIOLOGIE ŽLÁZ S VNITŘNÍ SEKRECÍ A FYZIOLOGIE ROZMNOŽOVÁNÍ U člověka se setkává SPERMIE, při dokončeném pohlavním styku, se zralým vajíčkem ve vejcovodu, přibliţně za 30 – 60 minut po ejakulaci. Spermie člověka a dalších savců vykazují CHEMOTAKTICKÝ POHYB (tj. spermie se pohybuje směrem k vajíčku, přes dělohu do vejcovodu, pod vlivem chemických látek, tzv. gamónů, uvolňovaných z vajíčka). dochází v časovém posunu, který má zabránit samooplození (tzv. AUTOFEKONDACI). Výjimečně se setkáváme i s "čistým" samooplozením, např. u některých tasemnic. Hermafroditismus je známý u pohyblivých i přisedlých jedinců a některých parazitů s malou pravděpodobností střetu s jiným jedincem. U hermafroditů s vnitřním oplozením (např. hlemýţď) Po vzniku zygoty dochází k vývo- dochází k páření, při kterém si dva jeji vajíčka buď mimo tělo dospělého je- dinci předávají spermie. dince (např. většina ryb, obojţivelníků Dalšími modifikacemi je napřía ptáků) nebo na těle ţivočicha a u pla- klad přirozeně existující PARTENOcentálních savců zpravidla v DĚLOZE GENEZE (tj. vývoj vajíčka bez oplo(uterus) samice. Spolu s vyvíjejícím se zení). Vajíčko můţe být diploidní (pervajíčkem se v děloze samice savců roz- loočky, mšice, hlístice) nebo haploidní růstá PLACENTA. Placenta plní funk- (např. trubci včel). U perlooček (Dace plic, tenkého střeva, ledvin, jater phnia sp.) dochází k přepínání mezi a endokrinní ţlázy. pohlavním způsobem rozmnoţování Vývoj oplozeného vajíčka po- a nepohlavní partenogenezí vlivem kračuje blastogenezí a organogenezí, podmínek v průběhu roku (partenogepři kterých probíhá diferenciace a růst nezí se perloočky rozmnoţují v příznijednotlivých tělních struktur. U placen- vých obdobích roku) Partenogenezi lze tálních savců vzniká rýhováním a ná- vyvolat také uměle (např. změnami slednou diferenciací buněk embryo, teploty, pH, vlivem CO2, narkotik, UV z něho plod a nakonec dojde k porodu záření apod.). Partenogenezí se rozmnoţují i některé druhy ještěrek rodu mláděte (novorozence). Cnemidophorus (C. uniparens) – saOd placentálních savců se odlišu- micím po ovulaci se zmenší vaječníky, je většina vačnatců tím, ţe se mládě stoupne hladina progesteronu a po urv okamţiku porodu příliš nepodobá čitou dobu hrají roli samců. Poté se dodospělému jedinci. Mládě má nepatr- stávají opět do nové fáze ovulačního nou velikost a bezprostředně po poro- cyklu a roli si vymění s jinou samicí. du se samo vyšplhá do vaku, kde se Modifikací rozmnoţování je také velice pevně přichytí mléčné bradavky. RODOZMĚNA (tzv. METAGENEZE), Svůj vývoj dokončí uvnitř vaku. tj. střídání pohlavní a nepohlavní (veU HERMAFRODITŮ (obojetní- getativní) generace. Např. metagenezí ků) existují jak samčí tak i samičí po- ţahavců (Cnidaria) rozumíme vývoj hlavní orgány, ve kterých dozrávají od polypa (nepohlavní generace), přes samčí i samičí pohlavní buňky, na jed- medúzu (pohlavní generace), oplozené nom jedinci. K dozrávání zpravidla ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 STRANA 349 9 FYZIOLOGIE ŽLÁZ S VNITŘNÍ SEKRECÍ A FYZIOLOGIE ROZMNOŽOVÁNÍ vajíčko aţ k volně plovoucí larvě (pla- intenzivní vnímání fyzických nula) a zpět k polypu. a sekundárních pohlavních znaků muţů nebo ţen (tzn. sexuální oriPři HETEROGONII se po několientace) ka nepohlavních generacích objevuje jedna pohlavní. Pohlavní a nepohlavní další faktory (zejména sexuální emoce proţívané v blízkosti jedinců generace se podobají (např. mšice). určitého pohlaví, při intimním styku Průběh sexuálních funkcí orgaaj. kontaktech s nimi – určovaných nismu, aktivita tělních soustav a sysa doplňovaných vrozenými i naučetémů je při rozmnoţování přesně regunými reakcemi) lována nejen u jednoho jedince. Úspěšná reprodukce ţivočichů je v řadě případů závislá na koordinaci fyziologických funkcí dvou (nebo i více jedinců). Jiţ při páření musí dojít ke kooperativnímu chování a k synchronizaci fyziologických funkcí partnerů (tj. např. vyhledání partnera, sblíţení, kopulace – schopnost produkce spermií u samce musí odpovídat produkci vajíček u samice, postkopulační chování). Synchronizace (např. hormonální) se dále výrazně uplatňují např. při hnízdění ptáků v koloniích (stavění hnízd, snášení vajec) a u mnoha obratlovců jsou nepostradatelné při péči o mláďata. U lidí má tedy sexualita i jiné rozměry a neslouţí pouze k rozmnoţování. Kromě čistě fyziologického, zoologického (biologického) aspektu zrození nového jedince, je třeba mít na zřeteli i hlediska morální, psychická, sociální aj., která nejsou součástí tohoto textu. 9.8.3 Pohlavní ţlázy a pohlavní hormony – úvod POHLAVNÍMI ŽLÁZÁMI člověka jsou VAJEČNÍKY (ovaria) ţen je a VARLATA (testes) muţů. Sexuální chování člověka kromě hormonálních vlivů ovlivňoPohlavní ţlázy ţivočichů produváno i rozumovými úvahami. Pod- kují GAMETY (pohlavní buňky, vastatný vliv mají: jíčka nebo spermie) a POHLAVNÍ HORMONY. Pohlavní hormony vý muţské nebo ţenské nastavení centrálního nervového systému a znamně ovlivňují vývoj a dospívání odpovídající muţské nebo ţenské jedince. Navozují změny pohlavních orgánů, pod jejich vlivem dochází vzorce chování, určované – k rozvoji sekundárních pohlavních v průběhu ontogenetického vývoje – existencí a formováním muţských znaků, tzv. pohlavního fenotypu (např. ochlupení, vousy, změna hlasu, nebo ţenských pohlavních znaků barevné peří, paroţí jelenů, hříva lva, a nejen jimi navozeným pocitem hřeben kohouta apod.). příslušnosti k jednomu z obou pohlaví (tzv. sexuální identifikace) Pozn.: Fenotypové znaky související s pohlavím a pohlavností (s rozdílSTRANA 350 ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 9 FYZIOLOGIE ŽLÁZ S VNITŘNÍ SEKRECÍ A FYZIOLOGIE ROZMNOŽOVÁNÍ nou mírou projevu u samce a samice) jsou projevem: a) dědičnosti vázané na pohlaví (geny jsou umístěné na pohlavních chromozomech X a Y) b) dědičnosti pohlavně ovládané (sekundární pohlavní znaky) a dědičnosti pohlavně ovlivněné (např. předčasná plešatost člověka) – geny jsou umístěné na autozomech tkání organismu, např. u člověka ovlivňují uzavírání chrupavčitých plotének (růstových chrupavek) dlouhých kostí, coţ vyvolá ukončení růstu do výšky (délky). V případě nefunkčnosti nebo i nepřítomnosti pohlavních ţláz (pohlavních hormonů) v organismu není narušena samotná existence organismu. Z tohoto pohledu nejsou pro ţivot jednoho jedince nezbytné, ale Pokud je moţné dobře rozlišit u člověka mohou být příčinou následsamičku od samečka – hovoříme ných psychických poruch. o pohlavním dimorfismu (pohlavní Pozn.: U obou pohlaví člověka dvojtvárnosti). U některých ţivočichů vznikají shodné pohlavní hormony (tzn. je velmi výrazná, např. lev, kur domá- v těle muţe najdeme tytéţ hormony jací, páv korunkatý, ale také rypohlavec ko v těle ţeny), coţ vyplývá ze skutečdvouhlavý (Bonellia viridis) – sameček nosti, ţe muţské pohlavní hormony tohoto rypohlavce je velký max. 2 mm jsou v podstatě meziprodukty při syntéa ţije na těle nebo v metanefridiích ze ţenských pohlavních hormonů. Roz10 – 15 cm velké samičky. Naopak díly mezi muţem a ţenou jsou po hornapř. u některých druhů papoušků je monální stránce zejména v koncentravelmi obtíţné rozlišit pohlaví – jistotu cích jednotlivých hormonů, jejich vzáje moţné mít aţ po genetickém vyšet- jemném poměru a dále v způsobu jeření. jich uvolňování. Aktivita pohlavních ţláz úzce souvisí s řadou hormonů jiných endokrinních ţláz např. s gonadotropními hormony (FSH a LH), hormonem ACTH adenohypofýzy a hormony nadledvin. Vlivem hormonů dochází ke vzniku zralých pohlavních buněk. Přítomnost pohlavních hormonů navozuje chování dospělého jedince. Pohlavní hormony formují typický projev samčího fenotypu i samičího fenotypu, vztahy mezi jedinci opačného pohlaví a – v určitých obdobích roku – vyvolávají typické pohlavní chování směřující ke kopulaci, přípravě hnízd (brlohů, doupat apod.), péči o mláďata apod. Pohlavní hormony zasahují významným způsobem do funkcí většiny 9.8.4 Fyziologie vaječníků. Menstruační cyklus a těhotenství VAJEČNÍKY (OVARIA) patří k ţenským (samičím) pohlavním orgánům. Kromě vaječníků k nim řadíme také vejcovody, dělohu a pochvu. Vstup do pochvy ohraničují zevní pohlavní orgány, kterými jsou velké stydké pysky, malé stydké pysky, vestibulární ţlázy a topořivé tkáně (klitoris – poštěváček a topořivé těleso po obou stranách poševního vchodu). ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 STRANA 351 9 FYZIOLOGIE ŽLÁZ S VNITŘNÍ SEKRECÍ A FYZIOLOGIE ROZMNOŽOVÁNÍ a další polární tělísko. Dělení oocytu II. řádu je zastaveno v metafázi a pokračuje aţ po kontaktu se spermií. Ce produkují vajíčka procesem lou meiózu dokončí pouze oplozená oogeneze vajíčka. Počet ovulací v průběhu ce jsou místem produkce samičích lého ţivota ţeny je odhadován na 400, pohlavních hormonů tzn. celkem je z Graafových folikulů uvolněno přibliţně 400 oocytů II. řádu, Pohlavními hormony ţen jsou ale pouze několik z nich meiózu zcela ESTROGENY a gestageny. Hlavním dokončí. Bezprostředně poté vzniká gestagenem je PROGESTERON. oplozené vajíčko, které se můţe vyvíVAJEČNÍKY mají kůru a dřeň jet v embryo. a zakládají se jiţ v raném stádiu emPozn.: V průběhu oogeneze se při bryogeneze (u člověka v 7. týdnu). VaI. redukčním dělení cytoplazma zárojíčka se začínají vyvíjet ze základů dečných buněk rozděluje nerovnoměrpohlavních buněk, tzv. oogonií, kteně do dvojice dceřinných buněk. Vznirých je mezi 20. – 24. týdnem nitroděká menší buňka – PÓLOVÉ TĚLÍSKO loţního ţivota dívky maximum (6 – 7 a VAJÍČKO. Při homeotypickém dělemiliónů) a jejich počet poté klesá (jiţ se nezvyšuje). Oogonie se formují ní v závěru meiózy vzniká oplozené vav oocyty I. řádu. Oocyty – obklopené jíčko a druhé pólové tělísko (je moţné, ţe i první pólové tělísko se rozdělí). dalšími buňkami – tvoří tzv. PRICelkem mohou vzniknout aţ tři pólová MORDIÁLNÍ FOLIKUL. Oocyty tělíska a jedno oplozené vajíčko v primordiálním folikulu (primární s dostatkem cytoplazmy –nezbytné pro oocyty, oocyty I. řádu) vstupují mezi vývoj embrya (pólová tělíska zanikají). 8. aţ 13. týdnem nitroděloţního ţivota Je zřejmé, že k vývoji embrya nestačí do meiózy, pouze jádro – bylo prokázáno, že také Při prvním redukčním dělení cytoplazma má výrazný vliv na empostupně vznikne oocyt II. řádu a pó- bryonální vývoj. Vývoj oplozeného valové (polární) tělísko. Dělení je ale za- jíčka – viz dále v této kapitole. staveno jiţ v profázi vlivem inhibičních látek. – ve folikulu kaţdého vaječníku je takto jiţ při narození připra- A) Estrogeny veno asi 200 000 oocytů I. řádu. První Nejdůleţitější tři estrogeny, redukční dělení je dokončeno aţ zráním oocytů I. řádu v Graafově folikulu produkované buňkami vaječníků jsou vaječníku před ovulací (tzn. u pohlav- ESTRADIOL (hlavní ţenský pohlavně dospělé ţeny) a z Graafova folikulu ní hormon), ESTRON a ESTRIOL. je uvolněn oocyt II. řádu a pólové Vnější vrstva kůry vaječníku je (polární) tělísko. tvořena jednovrstevným zárodečným Při druhém redukčním dělení epitelem. Z povrchu vaječníku ţeny se postupně vznikne vajíčko (ovum) vyklenuje zpravidla střídavě v pravém a levém vaječníku Graafův folikul (viz Vaječníky ţivočichů plní dvě základní funkce: STRANA 352 ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 9 FYZIOLOGIE ŽLÁZ S VNITŘNÍ SEKRECÍ A FYZIOLOGIE ROZMNOŽOVÁNÍ dále), uzavírající vajíčko. Buňky stěny pouze v tomto období jsou samice Graafova folikulu produkují při dozrávání vajíčka ve zvýšené míře ESTROGENY, které můţe lékař kontrolovat i v moči. ochotné se pářit a uvolňují specifické feromony (látky), které mají pro samce informační funkce. Podle počtu říjí za rok rozlišujeme MONOESTRICKÉ Zvýšená sekrece estrogenů je zjis- ŽIVOČICHY, mající říji jednou ročně titelná aţ před pubertou, v pubertě (páří se jednou ročně) a POLYESTa v dospělosti. ESTROGENY podpo- RICKÉ ŽIVOČICHY, mající říji vícekrát ročně. S říjí souvisejí různé typy rují (ovlivňují): cyklu. růst a diferenciaci tkání (včetně Ţeny a samice primátů mají menfeminizace genitálu, děloţní sliznistruační cykly. ce a mléčné ţlázy) ovlivňují sexuální chování , viz taLidé jsou sexuálně aktivní celoké 9.8.2 (tzv. samičí diferenciace ročně, coţ u řady ţivočichů není obcentrálního nervstva) vyklé. U samic savců obecně rozlišu rozvoj ţenských (samičích) jeme estrické cykly, u ptáků období sekundárních pohlavních znaků hnízdění, kdy pouze v určité části cyk(růst ochlupení, např. typického pro lu (roku) jsou samice ochotné se pářit. ţenu, typické ukládání podkoţního Výjimkou jsou např. slepice ve šlechtituku, podílejí se na dřívějším uzaví- telských velkochovech – jejich páření rání růstových chrupavek neţ tesprobíhá v podstatě celoročně (při umětosteron u chlapců – ţeny mívají le nastaveném reţimu svícení). niţší tělesnou výšku atp.) Někteří ţivočichové se páří v ob průběh menstruačního cyklu dobích roku, která jsou pro vývoj zá(navozují proliferační fázi, ovlivňují rodku nepříznivá (např. chybí dostasexuální chování) tečný zdroj potravy apod.). Tak je to další funkce o sniţují hladinu cholesterolu v plazmě o zvyšují počet receptorů pro progesteron v cílových tkáních o příznivě ovlivňují mineralizaci kostí tím, ţe omezují vylučování Na, Ca a P močí o inhibují tvorbu erytropoetinu o zvyšují libido při pohlavním styku apod. Pozn.: anabolický vliv estrogenů není příliš silný mu např. u srnčí zvěře, u které říje a páření probíhá v červenci a srpnu (kdy jsou dospělá zvířata v nejlepší fyzické kondici), ale aţ do prosince je vývoj embrya zastaven, aby se mládě narodilo opět aţ do nejpříznivějšího ročního období. Podobně u některých netopýru, kteří se páří na podzim nebo dokonce v zimě, dochází k oplodnění aţ na jaře (přestoţe spermie samce jsou v těle samice), tzn. oplození nebo vývoj zárodku jsou opět fyziologicky pozastaveny, coţ označujeme termíU samic ţivočichů estrogeny vy- nem utajená březost. volávají ŘÍJI (ESTRUS). Většinou ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 STRANA 353 9 FYZIOLOGIE ŽLÁZ S VNITŘNÍ SEKRECÍ A FYZIOLOGIE ROZMNOŽOVÁNÍ B) Progesteron (hormon ţlutého tělíska) C) Menstruační cyklus MENSTRUAČNÍM CYKLEM Sekrece PROGESTERONU je rozumíme cyklické změny pohlavních orgánů samic primátů a člověka v průstimulována LH adenohypofýzy. běhu přibliţně třiceti dnů (jesliţe nedoPo prasknutí Graafova folikulu jde k oplození vajíčka, těhotenství – viz a uvolnění vajíčka (tj. po ovulaci) se na dále D)). Změny úzce souvisejí se změstěně vaječníku (v místě uvolnění vanou hladin (koncentrací) hormonů jíčka) formuje skupina buněk, tzv. FSH a LH adenohypofýzy a ţenŽLUTÉ TĚLÍSKO. Ţluté tělísko proských pohlavních hormonů produkodukuje PROGESTERON, jehoţ kon- vaných buňkami vaječníků a v případě centrace po ovulaci převaţuje nad es- těhotenství také placentou (při těhotentrogeny. ství dojde k přerušení cyklických změn Progesteron dále působí na tkáně, vaječníků a děloţní sliznice). které jsou jiţ připraveny estrogeny na Přestoţe změny v těle ţeny jsou jeho vliv. komplexní a velmi těsně provázané, povšimneme si cyklických změn vaječníků a děloţní sliznice, které proProgesteron: bíhají od pohlavní dospělosti (prvního zajišťuje ochranu vajíčka, dokončuje přípravu děloţní sliznice menstruačního krvácení) do menopauv sekreční fázi cyklu pro přijetí va- zy (do posledního normálního cyklu). jíčka (např. zvyšuje průtok krve Vaječníky v podstatě procházejí a kypří sliznici) dvěma fázemi, které se střídají: podporuje uchycení vajíčka v dě- folikulární fáze loţní sliznici luteální fáze tlumí stahy gravidní dělohy (svaDěloţní sliznice prochází opakovaně lovina dělohy se stává pod jeho vličtyřmi fázemi: vem téměř necitlivá na oxytocin) menstruační fáze podporuje růst mléčné ţlázy proliferační fáze a vyvolává sekreci mléka má i jiné funkce (např. působením sekreční fáze na ţlázky děloţního hrdla tlumí se- ischemická fáze kreci jimi produkovaného hlenu Hormonální a jiné změny zajistí, atp.) ţe k ovulaci (probíhá mezi folikulární Kromě uvedených hormonů exis- a luteální fází) dojde obvykle v protují také další účinné látky s vazbou na liferační fázi sliznice a v případě pohlavní orgány ţeny (např. RELA- oplození přichází oplozené vajíčko do dělohy se sliznicí v sekreční fázi, XIN, který ovlivňuje vazy pánve). tj. v době, kdy je nejlépe připravena pro přijetí vajíčka. Pozn.: Změny hormonálních koncentrací ovlivňují také psychiku. STRANA 354 ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 9 FYZIOLOGIE ŽLÁZ S VNITŘNÍ SEKRECÍ A FYZIOLOGIE ROZMNOŽOVÁNÍ MENSTRUAČNÍ FÁZE nastává. Produkci těchto hormonů Kaţdý cyklus, nedojde–li k oplo- inhibuje (tzn. sniţuje produkci FSH) zení, začíná krvácením z pochvy (tj. hormon inhibin, produkovaný buňkamenstruací). Začátek krvácení je prv- mi ţlutého tělíska. ním dnem, od kterého počítáme délku LUTEÁLNÍ FÁZE trvání jednotlivých fází. Krvácení V luteální fázi buňky ţlutého těa odstraňování odumřelých částí dě- líska intenzivně produkují estrogeny loţní sliznice trvá přibliţně 5 (3 aţ 7) a progesteron, coţ je stimulováno půdní. sobením LH adenohypofýzy. Produkce FOLIKULÁRNÍ FÁZE Ve folikulární fázi se ve vaječnících vyvíjejí primordiální folikuly. Při potřebné velikosti a za určitých podmínek reaguje některý z nich na FSH adenohypofýzy. Pod vlivem tohoto hormonu dochází k růstu a zrání tzv. Graafova folikulu. Zralý Graafův folikul má průměr přibliţně 2 cm a tvoří jej (zjednodušeně řečeno) zrající vajíčko v dutince kůry vaječníku vyplněné tekutinou, kterou obklopují buňky, produkující estrogeny. PROLIFERAČNÍ FÁZE Vlivem zvyšující se produkce estrogenů, v průběhu zrání vajíčka, dochází k regeneraci, růstu, bujení a zbytňování děloţní sliznice, tzv. proliferační fáze, probíhající 5. aţ 12. den cyklu. Zvyšování hladiny estrogenů v krvi má vliv na hypofýzu pozitivní zpětnou vazbou, coţ znamená, ţe vyšší produkce estrogenů vyvolává vyšší produkci FSH (a také LH) a opačně. V závěru proliferační fáze produkce FSH a zejména LH prudce stoupá (přibliţně 12. aţ 15. den od začátku cyklu), coţ vyvolá uvolnění vajíčka z folikulu (OVULACI). Formuje se ţluté tělísko (corpus luteum), které není pouhým zbytkem folikulu, ale je endokrinní ţlázou – viz dále luteální fáze. Bez zvýšení produkce FSH a LH ovulace ne- progesteronu postupně převládne nad estrogeny a buňky ţlutého tělíska produkují progesteron přibliţně deset dnů po ovulaci. Estrogeny a progesteron tlumí sekreci LH a FSH a tím je po určitou dobu a do jisté míry zabráněno zrání dalšího Graafova folikulu a také následné ovulaci. Dojde–li k těhotenství můţe být progesteron produkován buňkami ţlutého tělíska aţ do 6. měsíce těhotenství (aktivitu ţlutého tělíska v tomto případě udrţuje choriogonadotropin, produkovaný buňkami placenty). SEKREČNÍ FÁZE Vlivem progesteronu je děloţní sliznice dále kypřena a překrvena, zvýšeným průtokem krve, čímţ vstupuje do sekreční (progestační) fáze. Sekreční fáze probíhá přibliţně od 12. do 27. dne cyklu. Děloţní sliznice je silná aţ 5 mm a obsahuje ţlázky děloţní sliznice. ISCHEMICKÁ FÁZE Bez oplození dochází na konci sekreční fáze k útlumu produkce hormonu LH, který stimuluje ţluté tělísko k produkci progesteronu. Ţluté tělísko se zmenšuje a degraduje, klesá produkce estrogenů a progesteronu, coţ vyvolá zvýšenou produkci FSH a (po ischemické fázi) postupné zahájení nového cyklu ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 STRANA 355 9 FYZIOLOGIE ŽLÁZ S VNITŘNÍ SEKRECÍ A FYZIOLOGIE ROZMNOŽOVÁNÍ V ischemické fázi (trvá přibliţně 24 hodin) je zrušena hormonální ochrana zbytnělé děloţní sliznice. Dojde v ní ke staţení cév a následně, vlivem zastavení přívodu ţivin a kyslíku, k odumření jejích zbytnělých částí. Po zrušení vasokonstrikce cév dojde ke krvácení a odplavování odumřelých částí sliznice (tj. proběhne menstruace). Pozn.: Ţluté tělísko se mění v corpus albicans (bělavé tělísko – jizva). Postupně se zmenšuje a jeho zbytek odstraní makrofágy. lých" folikulů. U ptáků jsou popsány případy, kdy k ovulaci došlo dokonce i spatřením vlastního obrazu v zrcadle (např. holubi). Celý cyklus se u ţen pravidelně opakuje a trvá přibliţně 30 dnů. Jinými slovy kaţdých třicet dnů je zpravidla uvolněno z vaječníků ţeny jedno vajíčko a proběhne menstruace, projevující se krvácením. Poslední normální menstruační cyklus nazýváme MENOPAUZA. Období po menopauze je tzv. KLIMAKTÉRIUM (přibliţně mezi 45. aţ 55. rokem ţivota ţeny). V tomto období jiţ všechny primordiální folikuly zdegenerovaly a vaječníky přestaly tvořit pohlavní hormony. Z tohoto důvodu se u ţen v období menopauzy (i později) objevují velmi často fyzické i psychické změny. bránění početí a vzniku těhotenství. Následující velmi stručný přehled není návodem – nejvhodnější metodu je vţdy nutné konzultovat s lékařem (gynekologem). Mezi veřejností koluje řada polopravd a nepravd o nevhodnosti antikoncepce, ale je pravdou, ţe kaţdá z metod můţe mít u některé ţeny či muţe neţádoucí vedlejší účinky. U některých ţivočichů existuje PROVOKOVANÁ OVULACE (např. králík), coţ znamená, ţe u samic těchto ţivočichů je moţné na vaječnících lokalizovat "trvalé" folikuly, vytvářející estrogeny a obsahující zralá vajíčka. Podráţděním nervového systému samice při kopulaci nebo jen přítomností samce jsou přes hypothalamus aktivovány buňky adenohypofýzy, které uvolňují LH. Hormon LH vyvolá konečné dozrání a ovulaci vajíček "trvaSTRANA 356 U savců a člověka lze cyklus sexuálních odpovědí v průběhu intimního styku rozdělit na: vzrušení (excitaci) plató orgasmus uvolnění ANTIKONCEPCÍ rozumíme za- K hlavním metodám antikoncepce patří: bariérové metody, brání kontaktu spermií s vajíčkem, např. kondom (jako jediná metoda do značné míry chrání před pohlavními chorobami včetně AIDS) pro muţe, popř. i pro ţeny nebo diafragma pro ţeny nitroděloţní tělíska z plastu nebo kovu (často doplněna hormony) – brání nidaci vajíček aj. chemická a hormonální antikoncepce, např. spermicidní gel nebo pěna (mohou vhodně doplňovat bariérové metody), antikoncepční pilulky s obsahem syntetických estrogenů a progestinu (napodobuje progesteron) nedovolí zvýšení hladiny ICSH (LH), která je nutná pro ovu- ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 9 FYZIOLOGIE ŽLÁZ S VNITŘNÍ SEKRECÍ A FYZIOLOGIE ROZMNOŽOVÁNÍ laci, tzn. nedojde k ovulaci nebo se nevyvíjejí folikuly; aplikace progestinu je moţná i injekčně nebo jako podkoţní implantát. Existují také metody („tablety“), které ţenu chrání před neţádoucím otěhotněním po náhodném neuváţeném či vynuceném nechráněném intimním styku (znásilnění), které ale nelze zaměňovat s antikoncepcí nebo dokonce jimi antikoncepci nahrazovat. přerušení intimního styku (koitus interruptus) ještě před ejakulací (velmi málo spolehlivá) dočasná pohlavní zdrţenlivost v období, kdy je pravděpodobnost oplození vysoká – v tzv. plodných dnech (je moţná při pravidelném menstruačním a ovulačním cyklu) Pozn.: Ke stanovení plodných a neplodných dnů je moţné pouţít např. symptotermální metodu (symptom = příznak a termální = teplotní), která je zaloţena na vyhodnocování pravidelných záznamů sledovaných příznaků změn hlenu děloţního krčku a bazální tělesné teploty. Pozn.: Je moţná rovněž sterilizace (trvalé zneplodnění) muţe nebo i ţeny. Vzhledem k nevratnosti většinou není muţům ani ţenám doporučována. Metody sterilizace jsou vyuţívány u domácích zvířat. Jedná se o podvázání vejcovodů (tubální ligaci) u samic a přetětí chámovodů (vasektomii) u samců. POTRATEM nazýváme ukončení těhotenství (gravidity, vývoje embrya či plodu) před normálním ukončením vývoje (vývinu). V genetice aj. povaţujeme za potrat i ukončení vývoje zy- goty či některé fáze rozrýhovaného vajíčka. Přirozených potratů je značný počet (i více neţ jedna třetina oplozených vajíček), např. v důsledku přítomnosti letálních (smrtících) kombinací genů či jejich alel. Uměle vyvolané potraty (chirurgický zákrok, potratová pilulka) jsou v odůvodněných případech zákonně povolovány přibliţně do 7 týdne nitroděloţního vývoje zárodku. Hlavním důvodem pozdějšího termínu můţe být zjištění závaţných mutací. D) Oplození (oplodnění) a těhotenství Hlavní pochody, které umoţňují oplození vajíčka jedinou spermií, jsou: změny vlastností spermií v pohlavním systému ţeny (kapacitace), např. sekrety dělohy a vejcovodu postupně odstraňují váčky s cholesterolem na povrchu hlavičky, které brání vylití enzymů z akrozomu schopnost spermie projít aţ k povrchové membráně vajíčka (přes buňky corona radiata oocytu) – probíhá akrozomální reakce – z akrozomu se uvolňují proteolytické enzymy a rozrušují spojení mezi buňkami obklopujícími vajíčko – hlavním enzymem je hyaluronidáza Pozn.: Na povrchu vajíčka i hlavičky spermie existují membránové receptory, které si v rámci druhu odpovídají jako zámek a klíč, tzn. obvykle je vyloučeno mezidruhové splývání spermií a vajíček, coţ je obzvláště důleţité u vnějšího oplo- ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 STRANA 357 9 FYZIOLOGIE ŽLÁZ S VNITŘNÍ SEKRECÍ A FYZIOLOGIE ROZMNOŽOVÁNÍ zení a moţného kontaktu vajíčka se spermiemi jiných druhů. splývají povrchové biomembrány oocytu a spermie mikrotělíska pod povrchem oocytu se přibliţují k jeho povrchu a vylévají svůj obsah mezi zona pellucida a povrch vajíčka, nastává kortikální reakce, při které jsou zničena vazebná místa pro další spermie – tím je znemoţněn průnik dalším spermiím do téhoţ vajíčka V průběhu oplození dojde k průniku hlavičky jedné spermie do vajíčka (bičík je odhozen). Po splynutí spermie s vajíčkem vzrůstá metabolismus vajíčka, vajíčko dokončí meiózu. Velmi rychle, ale také po několika minutách či desítkách minut splývá jádro spermie s jádrem vajíčka. Vzniká OPLOZENÉ VAJÍČKO – u člověka zpravidla ve vejcovodu, do kterého jsou spermie naváděny chemickými látkami uvolňovanými z vajíčka (tekutina je uvnitř vejcovodu uváděna do pohybu řasinkami ve směru od vaječníku do dělohy – tím dochází k pohybu vajíčka). u jeţovek je první dělení ukončeno do 1, 5 hodiny. Rýhováním vzniklá dvojice buněk se dále určitou dobu synchronizovaně dělí přibliţně dvakrát za den. Původní velikost vajíčka se téměř nemění, ale buňky se zmenšují. Do dělohy přichází, 12 – 15 cm dlouhým vejcovodem o průměru 0, 5 – 1 mm, jiţ morula ze 16 – 32 buněk nebo blastula – blastocysta, sloţená ze 64 buněk (shodných blastomer), zpravidla 3. aţ 4. den od oplození. V přítomnosti oplozeného vajíčka se nadále zvyšuje produkce estrogenu a progesteronu. V případě, ţe bylo oplozené vajíčko zachyceno v děloţní sliznici a pokračují změny směřující ke vzniku nového jedince hovoříme o těhotenství (gestaci). Nejsou–li narušeny normální fyziologické funkce ţeny, dojde přibliţně 5. aţ 7. den k NIDACI (uchycení, zahnízdění, zanoření) vajíčka do děloţní sliznice. K bezpečnému uchycení vajíčka v děloţní sliznici ţeny dojde do konce třetího týdne od oplození. Další vývoj vajíčka pokračuje v přímém kontaktu s děloţní sliznicí. Při mimoděloţním těhotenství (končí vţdy potratem) se můţe vajíčko vyvíjet např. i ve vejcovodu. Mimoděloţní těhotenství ohroţuje ţivot ţeny a je nutné včasné klinické odstranění vyvíjejícího se vajíčka. Pozn.: Podmínkou úspěšného oplození je dostatečné mnoţství ejakulátu a enzymů uvolňovaných spermiemi. Jestliţe je spermií při jedné ejakulaci méně neţ přibliţně 20 aţ 50 miliónů a ejakulátu je malé mnoţství nebo Pozn.: U embryí ţivočichů zajišjsou spermie málo pohyblivé – je muţ prakticky neplodný, přestoţe oplození ťují určitou ochranu zárodku vaječné obaly. U vodních ţivočichů setrvává je ještě moţné. embryo v tzv. vitelinní membráně a sliPo oplození dochází u vajíček zových obalech. U suchozemských ţičlověka během prvních 24 aţ 36 hodin vočichů zajišťují příznivé prostředí pro k prvnímu rozdělení vajíčka (zygota vývoj embrya dokonalejší mechanismy. ukončuje buněčný cyklus), ale např. U plazů, ptáků a savců (tzv. amniota) STRANA 358 ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 9 FYZIOLOGIE ŽLÁZ S VNITŘNÍ SEKRECÍ A FYZIOLOGIE ROZMNOŽOVÁNÍ je zárodek chráněn zpravidla třemi zá- látky, jeţ dovolují zanoření blastocyty rodečnými obaly (AMNION, CHORI- do děloţní sliznice. Z trofoblastu vzniON a ALANTOIS) a ţloutkovým va- ká chorion. kem. U většiny savců a člověka vytváří Pozn.: U plazů a ptáků jsou vnější část chorionu klky, které jsou všechny tři zárodečné obaly plně dife- zaklíněny do děloţní sliznice (a opačrencovány. U plazů nejprve přerůstá ně) a vzniká PLACENTA. Zjednodupřes embryo kruhová řasa, tvořená šeně je moţné říci, ţe placentu tvoří buňkami z ektoblastu a mezoblastu spojení klků chorionu, buněk rozbujelé (tzv. amnion, amnionový vak s amnio- děloţní sliznice a na jejím vzniku se novou tekutinou). Další řasou stejného podílí rovněţ alantois (např. některými původu je vnější řasa (obal), tj. chori- cévami, které zprostředkovávají výţivu on (serosa). CHORION v konečné po- embrya). Placenta se začíná vyvíjet od době obaluje celý zárodek i s amniem 16. dne po oplození. Plně vyvinutá a ţloutkovým váčkem a společně placenta člověka má miskovitý (diskos alantoisem slouţí k výměně plynů vitý) tvar o průměru 15 – 20 cm (O2, CO2), které volně procházejí sko- a hmotnost 0, 3 – 0, 6 kg. PLACENTA řápkou a chrání zárodek před neţá- zajišťuje pro plod funkce plic, trávidoucími mechanickými vlivy). Vytvoře- cí soustavy, ledvin, jater, a její buňný prostor mezi amnionem a chorio- ky produkují důleţité hormony. Planem je tvořen tzv. exocelomem. Do centa má i imunologické funkce (z exocelomu proniká vychlípenina zadní krve matky do krve plodu přestupují části střeva embrya (tj. alantois). Alan- pouze protilátky IgG) tois se postupně zvětšuje aţ na konci vývoje zárodku vyplní celý exocelom. ALANTOIS plazů a ptáků slouţí jako Placenta produkuje: embryonální močový měchýř (zárodek ESTROGENY, produkované plaje uzavřen ve vajíčku zpravidla mimo centou jsou částečně odlišné od estělo matky), je protkán cévami a zprotrogenů produkovaných pohlavními středkovává rovněţ výměnu plynů (dýorgány, zajišťují rozvoj pohlavních chání). U ptáků srůstá alantois s částí orgánů (dělohy, prsů – mléčné ţláchoria a vzniká ALANTOCHORION zy). Hlavním placentárním estroge(přiloţený ke skořápce), který umoţňunem je estriol. je výměnu plynů, uplatňuje se jako ex- PROGESTERON, udrţuje těhotenkreční orgán a podílí se i na zproství, má imunosupresivní účinek (tj. středkování výţivy. Při líhnutí zůstávaděloha toleruje embryo) a podporují zárodečné obaly ve skořápce. AMje růst mléčné ţlázy. Zvýšená hladina progesteronu v poslední třetině NION vytváří dutinu pouze kolem zátěhotenství můţe u ţen vyvolávat rodku – tekutina uvnitř zejména tlumí deprese. otřesy a brání vyschnutí (vysušování). Na povrchu blastocyty je vnější CHORIOGONADOTROPIN (HCG, hCG, choriongonadotropin, epitel (trofoblast), který produkuje ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 STRANA 359 9 FYZIOLOGIE ŽLÁZ S VNITŘNÍ SEKRECÍ A FYZIOLOGIE ROZMNOŽOVÁNÍ lidský choriový gonadotropin), má podobné účinky jako hypofyzární hormon ICSH, uchovává aktivní ţluté tělísko v těhotenství – stimuluje sekreci estrogenů a progesteronu ve ţlutém tělísku a následně i ve vlastní placentě, ovlivňuje růst mléčné ţlázy a laktaci. Stanovení mnoţství HCG v moči (přibliţně od 7. dne od oplodnění) tvoří podstatu řady těhotenských testů. SOMATOMAMOTROPIN (placentární růstový hormon, těhotenský růstový hormon, placentární STH, lidský choriový somatomammotropin). Ovlivňuje růst a laktaci ve druhé fázi těhotenství. další látky s fyziologickými funkcemi (např. laktogen a GM–CSF) a také hormon RELAXIN, produkovaný placentou ke konci těhotenství, se podílí na uvolňování vaziva děloţního hrdla Pozn.: Buňky nidující blastocyty a placenty mohou produkovat i jiné látky, např. syncytiotrofoblast (mnohojaderná cytoplazmatická hmota) – tvořící zevní vrstvu blastocyty při její nidaci – produkuje enzym schopný utlumit imunitní systém matky. Tím můţe být výrazně sníţeno riziko odvrţení embrya (i plodu) atp. Plod je k placentě připojen přibliţně 50 cm dlouhým PUPEČNÍKEM, kterým prochází trojice cév (dvě tepny plodu přivádějí krev plodu do placenty a jedna ţíla, která přivádí krev z placenty do dolní duté ţíly plodu). Krevní oběhy matky a plodu nejsou v placentě propojeny. Přestup ţivin, kyslíku, protilátek typu IgG, minerálních látek, vitaminů, hormoSTRANA 360 nů, imunoglobulinů, vody aj. z těla matky do krve plodu probíhá přes stěnu kapilár plodu omývaných krví matky uvnitř klků placenty zanořených do děloţní sliznice. Opačným směrem odcházejí z těla plodu odpadní produkty metabolismu (např. močovina, kyselina močová, oxid uhličitý a voda). Placenta tvoří překáţku pro většinu bakterií, ale pronikají přes ní z matky na plod některé viry (např. planých neštovic, zarděnek a v některých případech i HIV). Protoţe přes placentu procházejí z matky na plod léky, jedy a drogy – musí těhotné ţeny vyloučit jejich vědomý i náhodný příjem. Pozn.: Pupečníková (placentární) krev je zdrojem kmenových buněk, vhodných pro některé transplantace, které mohou nahradit transplantaci kostní dřeně. Placenta obsahuje kmenové buňky po celou dobu těhotenství, určité mnoţství krve je moţné získat z pupečníkové šňůry (krátce po porodu). První transplantace uţitím buněk pupečníkové krve byla provedena v roce 1988. PRŮBĚH TĚHOTENSTVÍ Při TĚHOTENSTVÍ (graviditě, gestaci, u savců březosti) dochází k výrazným změnám v těle matky (např. ke zvýšení hmotnosti těla, zvětšení a většímu prokrvení prsů, objevuje se nevolnost apod.). V osmém týdnu těhotenství nabývá ZÁRODEK zřetelněji lidského tvaru. V této době je přibliţně 2, 5 cm dlouhý a dále se vyvíjí v PLOD, který má v jednoduché formě vyvinuty jiţ ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 9 FYZIOLOGIE ŽLÁZ S VNITŘNÍ SEKRECÍ A FYZIOLOGIE ROZMNOŽOVÁNÍ všechny hlavní vnitřní orgány. Podvorodiček (v průměru 10 aţ 30 mimínkou udrţení plodu je dostatečná nut) hladina pohlavních hormonů (tj. estro- třetí (placentární, lůţková), dojde genů a progesteronu). k porodu placenty – do 15 (30) minut od narození dítěte, trvá aţ 2 hoNormální průběh těhotenství kondiny čí PORODEM. Od prvního dne posledního menstruačního cyklu je norV důsledku mechanického narumální délka těhotenství 240 – 310 dní šení děloţní sliznice zpravidla dochází (průměrně 280 dní – 40 týdnů, medi- ke ztrátě 200 – 400 ml krve a normální cínsky 284 dnů), od oplodnění je to stav děloţní sliznice se obnovuje připrůměrně 266 dní (38 týdnů) – medi- bliţně 4 – 6 týdnů po porodu (tzv. šescínsky pak 270 dnů. tinedělí). V průběhu šestinedělí se orPozn.: Délka gestace (březosti) ganismus ţeny navrací do původního u myši je přibliţně 21 dní, u ţirafy 420 stavu jako před těhotenstvím a obnodnů a u slonů 600 dnů (aţ 22 měsíců). vují se i normální menstruační cykly. Vývoj ptačích embryí je obvykle mnoMLÁĎATA savců (i ptáků) lze hem kratší, např. vajíčko kura domácí- rozdělit na NIDIKOLNÍ (rodící se hoho se vyvíjí (inkubuje) 21 dní. lá, s uzavřenýma očima, s nedokonalou Porod (u placentálních savců) vy- termoregulací, která musejí být zahřívolávají mechanické vlivy, zejména vána a nejsou schopná se sama ţivit) ze spodní části dělohy a vlivy hormo- a NIDIFUGNÍ (rodící se s vyvinutými nální. Porodní stahy spouští většinou smyslovými orgány, schopná brzy po plod sám – v určitém okamţiku, kdyţ porodu následovat matku a schopná se mu placenta nezajišťuje dostatečnou samostatně ţivit). U ptáků uvedené výţivu. Stresové hormony, které za- členění odpovídá rozdělení na ptáky čne plod uvolňovat, zvyšují produkci krmivé (např. holub) a ptáky nekrmivé oxytocinu a prostaglandinů. Vlivem (např. kuře). těchto látek dochází ke stále intenzivPo porodu je spuštěna sekrece nějším stahům dělohy a za pomoci dal- mléka (LAKTACE). Mláďata savců ších svalů k porodu. jsou kojena. Produkce mléka je udrţována mechanickými podněty při kojeRozlišujeme tři doby porodní: ní, které stimulují produkci LTH. Pro první (otevírací), od prvních pradukce LTH také do značné míry brání videlných děloţních stahů do otedalší ovulaci po dobu kojení. Produkce vření děloţního hrdla, trvá 6 aţ 12 mléka je celkově sladěna s průběhem hodin, ale i déle a ukončením gravidity matky, závisí na druhá (vypuzovací), trvá od úplpravidelnosti a délce kojení aj. ného otevření (asi na 10 cm v průměru) čípku děloţního hlavičKOJENÍ příznivě ovlivňuje kou plodu do narození dítěte, trvá nervový a imunitní systém, např. ma20 minut – u druhých a dalších po- teřské mléko kojící ţeny plně odpovídá rodů aţ 50 minut (i 3 hodiny) u pr- potřebám stále ještě se formujícího ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 STRANA 361 9 FYZIOLOGIE ŽLÁZ S VNITŘNÍ SEKRECÍ A FYZIOLOGIE ROZMNOŽOVÁNÍ nervového systému jejího dítěte a nemůţe být zcela plnohodnotně nahrazeno umělou stravou. K jeho hlavním funkcím u člověka patří přímá obrana těla novorozence v mléku obsaţenými protilátkami, podpora správné (přirozené) kolonizace těla mikroflórou, modulace imunitního systému aj. Minimální délka kojení by měla být asi 6 – 8 měsíců. ztráty klesnou. Při pobytu v horku a při zvýšené tělesné teplotě se varlata vzdalují od zahřátého trupu, kůţe je uvolněná (má větší povrch – pocení dále sniţuje teplotu). Pohyb varlat v šourku zajišťují dva hladké svaly – zdvihač varlete (m. cremaster) a tunica dartos (m. dartos). Pozn.: Ne všichni savci mají varlata v šourku. V břišní dutině je mají Počet mléčných bradavek souvisí uloţeny např. velryby a také sloni. s počtem mláďat. U MULTIPARNÍCH Ve varlatech jsou umístěny seSAVCŮ (např. šelmy) existuje více menné kanálky, stočené v několika labradavek ve dvou řadách na břišní lůčcích (tj. určitých částech varlete). straně hrudi aţ po slabiny. U UNI- Stěna kanálků je tvořena vícevrstevPARNÍCH SAVCŮ existují dvě bra- ným ZÁRODEČNÝM EPITELEM se davky v oblasti horní části hrudníku SERTOLIHO (podpůrnými) BUŇ(např. člověk, primáti a sloni) nebo KAMI, ze kterého vznikají spermie. v oblasti slabin (např. lichokopytnící, někteří sudokopytníci a kytovci). Sertoliho buňky: U přeţvýkavců vytvářejí dvě nebo čty- aktivně ovlivňují tvorbu spermií, přivádějí k buňkám zárodečného ři mléčné ţlázy vemeno. epitelu ţiviny, posunují spermatocyty a spermatidy „skrze vlastní cytoplazmu“ směrem do dutiny se9.8.5 Fyziologie varlat menotvorných kanálků varlete; poVarlata (testes) ţivočichů plní hlcují přebytečnou cytoplazmu dvě základní funkce: spermií při zrání aj. jsou místem tvorby spermií pro do dutiny kanálku vylučují testikucesem spermiogeneze lární tekutinu, která transportuje jsou místem produkce samčích spermie směrem ven z varlete pohlavních hormonů produkují bílkoviny schopné vázat Hlavním muţským pohlavním a zadrţovat testosteron poblíţ kmehormonem je TESTOSTERON. nových zárodečných buněk VARLATA muţe jsou umístěna mohou produkovat inhibin, který v šourku, tj. jsou vysunuta z tělních v případě potřeby utlumí tvorbu dutin, neboť zrání spermií vyţaduje a uvolňování hormonu FSH o teplotu asi o 3 C niţší neţ je normální z adenohypofýzy a tím i utlumí o teplota tělesného jádra (37 C). Šourek tvorbu spermií reaguje na změny vnější teploty. Při Ve varlatech dospělého muţe pobytu v chladu jsou varlata taţena vzniká od puberty (téměř aţ do konce nahoru k tělní stěně (kde jsou zahříváţivota) denně přibliţně 30 miliónů na), kůţe šourku se zvrásní – tepelné STRANA 362 ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 9 FYZIOLOGIE ŽLÁZ S VNITŘNÍ SEKRECÍ A FYZIOLOGIE ROZMNOŽOVÁNÍ spermií. Od začátku meiózy do vytvoření zralé pohyblivé spermie, která vzniká přes spermatogonie, spermatocyty I. řádu a II. řádu a spermatidy, však uplyne 9 – 12 týdnů (u člověka přibliţně 64 aţ 75 dní). Kromě produkce spermií jsou buňkami stěn semenných kanálků syntetizovány také estrogeny. něk nadvarlete. Spermie procházejí nadvarletem obvykle 20 aţ 40 dní – v nadvarleti získávají rovněţ pohyblivost, nutnou pro oplození vajíčka. Z nadvarlete se dostávají při kontrakcích svaloviny stěn chámovodu, tj. 45 cm dlouhé trubice vedoucí od nadvarlete do pánevní dutiny a ústící v oblasti prostaty pod močovým měVe vazivu, mezi lalůčky varlat, chýřem do močové trubice. najdeme skupiny INTERSTICIÁLMUŽSKÉ PŘÍDATNÉ ŽLÁZY NÍCH (LEYDIGOVÝCH) BUNĚK, ve jsou nepárová prostata, párové sekterých jsou syntetizovány androgeny. menné váčky a párové bulbouretrální Nejdůleţitějším androgenem je hlavní ţlázy. Produktem přídatných ţláz je muţský pohlavní hormon – TES- hlenovitý sekret, který se mísí se TOSTERON s následujícími hlavní- spermiemi – vzniká ejakulát (semeno, sperma). mi funkcemi: v období puberty ovlivňuje růst vnějších pohlavních orgánů (varlata, penis, šourek). Je známo, ţe při odstranění varlat muţské pohlavní orgány atrofují (zakrní). vyvolává zrání spermií v semenných kanálcích varlete podporuje růst a vývoj pomocných pohlavních struktur, (nadvarle, předstojná ţláza – prostata) podporuje růst, tvorbu bílkovin, ovlivňuje růst a mohutnění svalové hmoty muţů, ale také kostní hmoty, ukončuje růst kostí Pozn.: Jiţ v závěru prenatálního vývoje vyvolává sestup varlat do šourku. Nadbytek testosteronu obvykle v pubertě vyvolává vznik akné (s moţným poškozením kůţe). PROSTATA (PŘEDSTOJNÁ ŽLÁZA) obklopuje močovou trubici těsně po výstupu z močového měchýře, má velikost a tvar jedlého kaštanu. Při ejakulaci dochází ke stahování hladké svaloviny prostaty a uvolňování výměšku, který tvoří přibliţně 30 % objemu ejakulátu. Tekutina produkovaná prostatou plní obdobné funkce jako tekutina produkovaná semennými váčky. Pozn.: Při některých onemocněních (nebo i ve stáří) prostata zduří a ztvrdne, coţ výrazně omezuje moţnosti mikce. SEMENNÉ VÁČKY tvoří při- bliţně 60 % objemu ejakulátu. Produkovaná tekutina: vyţivuje spermie (obsahuje fruktózu) a podporuje jejich pohyblivost V menším mnoţství Leydigovy obsahuje enzymy, které následně buňky produkují např. ESTRADIOL. umoţní vyvázání spermií z ejakulátu Zralé spermie jsou shromaţďovány v NADVARLETI (EPIDIDYMIS), kde se mísí s hlenovitým sekretem bu©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 STRANA 363 9 FYZIOLOGIE ŽLÁZ S VNITŘNÍ SEKRECÍ A FYZIOLOGIE ROZMNOŽOVÁNÍ obsahuje látky, které tlumí uvnitř ţenských pohlavních orgánů imunitní reakce ţeny obsahuje prostaglandiny, které navozují stahy dělohy a usnadňují pohyb spermií v pohlavních orgánech ţeny Pozn.: Podstata prokrvení a řízení je obdobná i u erektilních tkání ţeny. EJAKULACÍ rozumíme reflexní stah svalů chámovodu, který uvolní zadrţované spermie z nadvarlat – a při pohlavním vzrušení vystříkne ejakulát Pozn.: Tekutina semenných váčků mimo tělo muţe (samce). Úniku moči obsahuje ţluté barvivo, které světélkuje z močové trubice brání při ejakulaci repod ultrafialovým světlem. Tohoto po- flexní kontrakce vnitřního svěrače močové trubice. Ejakulace je řízena symznatku je vyuţíváno v kriminalistice. patikem z oblasti L1 a L2 míchy. BULBOURETRÁLNÍ ŽLÁZY Erekce po ejakulaci do 1–2 minut uvolňují hlenovitý výměšek do močové trubice před vlastní ejakulací a při- vymizí. pravují ji (zvlhčují) na průchod spermií Pozn.: Zvlhčení vstupu do pošev(včetně neutralizace zbytků moči). ního otvoru (a tím usnadnění pohlavPozn.: S výměškem bulbouretrál- ního styku) umoţňují sekrety různých ních ţláz mohou pronikat do pochvy ţláz ţeny (samice), např. u člověka ţeny i některé spermie, coţ je příčinou jsou to Bartholiniho žlázy. otěhotnění při uţití přerušované souloPozn.: Sexuální vzrušení ţen odeţe jako – v tomto úhlu pohledu – rizi- znívá pomaleji neţ u muţů. kové metodě antikoncepce. Při jedné ejakulaci muţe je uvolZralé spermie se dostávají mimo něno 2 – 6 ml ejakulátu (průměrně 2, 5 tělo při ejakulaci při dráţdění eroto- aţ 3, 5 ml), obsahujícího 35 (40) – 200 genních oblastí těla, při sexuální vzru- (výjimečně 400 i více) miliónů speršení a vyvrcholení intimního styku. mií, které v pochvě a vejcovodu (při Podmínkou intimního styku je u savců pH 7, 2 – 7, 8) mohou přeţívat aţ a člověka erekce. EREKCE je sloţitý 70 hodin (tři dny). Vajíčka ovšem moreflexní děj, řízený z bederní oblasti hou být oplozena pouze 10 aţ 12 hodin páteřní míchy a u člověka výrazně po ovulaci. ovlivňovaný psychikou muţe (tj. podPozn.: Velmi negativním zjištěním něty z CNS). Průběh erekce závisí na celé řadě podnětů hmatových, zrako- v některých lidských populacích je skuvých, čichových aj. Fyziologickou tečnost, ţe se počet a kvalita spermií podstatou erekce penisu je vasodilata- a moţnosti přirozeného vzniku těhotence arteriol vlivem NO (oxidu dusna- ství aţ výrazně sniţují. Pro moţnost porovnání uvádíme, tého) nebo i působením látek, které napodobují jeho účinek a současně va- ţe u pstruha s vnějším oplozením ţijí sokonstrikce některých ţil. Erekce je spermie po vypuštění do vody přibliţně 30 sekund a naopak u matky včely řízena převáţně parasympatikem. medonosné v receptaculum seminis STRANA 364 ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 9 FYZIOLOGIE ŽLÁZ S VNITŘNÍ SEKRECÍ A FYZIOLOGIE ROZMNOŽOVÁNÍ (spermatéce – váčku na uchování funkčních spermií po páření) se zvláštními výţivnými ţlázami, přeţívají funkční spermie i několik let. jející placenta se stává významným orgánem komunikace mezi matkou a embryem a později mezi matkou a plodem. Placenta plní funkce vyţiSamovolné uvolnění ejakulátu vovací, dýchací, vylučovací a produku(např. při erotickém snu) nazýváme je hormony. poluce. U dospělých muţů (bez eroticExistují ţivorodé ryby a také jekých příleţitostí) mohou být spermie den druh ţivorodé ţáby – ropucha ţiv nadvarlatech zadrţovány („sklado- vorodá (Pseudophryne vivipara), rodí vány“) i několik měsíců – poté jsou plně vyvinutá ţivá mláďata (aţ na vepohlceny některými buňkami výstelky likost). V těle samičky můţe být aţ nadvarlat. Pozn.: Spermie jsou pohlco- několik desítek zárodků. vány i v případě vasektomie – často Několik ţivorodých druhů existunevratné metodě antikoncepce, kdy do- je např. i mezi ţraloky, u kterých se jde k chirurgickému přetětí a násled- zárodek vyvíjí ve specifické děloze a je nému podvázání nebo uzavření přeťa- vyţivován placentou. tých chámovodů popálením (kauterizaVEJCORODOST (OVIPARIE) cí). je způsob rozmnoţování ţivočichů, Produkce hormonů varlat je říze- kdy se zárodek vyvíjí mimo tělo samina hormonálně z hypothalamu. Hypo- ce (ţivočicha). Zárodek není vyţivothalamus uvolňuje hormon FSH/LH– ván prostřednictvím placenty, ale RH. Podle produkce tohoto hormonu ţloutkem (i bílkem) vajíčka. Vejcorodí dochází v adenohypofýze k uvolňování jsou všichni ptáci, některé druhy ţralohormonů FSH a ICSH (tj. pokles kon- ků (vajíčka chrání ochranné obaly) aj. centrace testosteronu aktivizuje sekreci Rozmnoţování ptáků je, v naší ICSH a FSH a opačně). zeměpisné šířce, ovlivňováno fotoperiHormon FSH ovlivňuje zárodeč- odicitou. Prodluţující se den na počátný epitel semenných kanálků varlete ku roku vyvolává zvýšení produkce a podporuje tvorbu a zrání spermií. LH (a také FSH). Tím dojde k růstu Hormon ICSH stimuluje intersticiální ovaria a zrání folikulů. K ovulaci pobuňky k produkci testosteronu aj. tom dochází spontánně nebo je třeba kontaktu se samcem. 9.8.6 Ţivorodost, vejcorodost a vejcoţivorodost Při průchodu vajíčka vejcovodem jsou inhibovány další ovulace a vlivem estrogenů dochází k tvorbě fosfolipoproteinů bílku a ţloutku a vzniku vaSavci (včetně člověka) patří ječných obalů. Snášení vajec u ptáků k ŽIVORODÝM (VIVIPARNÍM) ţivo- ovlivňuje OXYTOCIN, vyvolávající čichům, u kterých je vývoj zárodeč- stahy vejcovodu. ných obalů značně urychlen oproti záTermínem vejcoţivorodost (ovorodku a souběţně se zárodkem se vyví- viviparie) označujeme způsob roz©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 STRANA 365 9 FYZIOLOGIE ŽLÁZ S VNITŘNÍ SEKRECÍ A FYZIOLOGIE ROZMNOŽOVÁNÍ mnoţování, kdy se vajíčka v těle po oplození vyvíjejí v těle samice (vyţivují se např. ze ţloutku) a mláďata se líhnou v průběhu snášení vajec. Ovoviviparie se vyskytuje u některých druhů hmyzu a také např. u některých ţraloků. U hmyzu je rozlišována i larviparie (líhnou se larvy, ale brzy po vylíhnutí se kuklí) a pupiparie (téměř okamţitě vzniká kukla). Např. samice bodalky tse–tse (Glosina palpalis) klade jedinou velmi vyspělou larvu, která se během jedné aţ několika hodin od „porodu“ zakuklí. Moucha přenáší prvoky – trypanosoma spavičná (Trypanosoma gambiense), kteří vyvolávají spavou nemoc Shrnutí a doplnění některých souvislostí Hypothalamus je částí nervového systému a současně nejvyšším ústředím humorálních regulací u obratlovců – je funkčně nadřazen nad hypofýzu. Hypofýzu najdeme jiţ u ryb a dále u všech obratlovců. Morfologické oddělení kůry a dřeně existuje aţ u savců (ptáci nemají kůru a dřeň morfologicky zřetelně oddělené). Slinivka břišní jako samostatný orgán je vytvořena aţ u čelistnatců (u kruhoústých existují pouze shluky buněk s obdobnými funkcemi na začátku střeva). Endokrinní pankreas známe u kruhoústých, paryb a dále u všech obratlovců. Pohlavní ţlázy (gonády) obratlovců (Vertebrata) jsou původně nepárové a tvoří je varlata samců a vaječníky samic. U ptáků se mohou varlata v době rozmnoţování aţ 360 krát zvětšit (mimo dobu rozmnoţování jsou malá). Nepárový vaječník mají kruhoústí (Cyclostomata), někteří ţraloci a ptáci (ze dvou vaječníků je u samic ptáků funkční a dobře vyvinutý obvykle pouze levý vaječník, u některých dravců a papoušků mohou být funkční oba vaječníky). Ostatní obratlovci mají vaječník párový. Pohlavní ţlázy produkují pohlavní hormony (např. u kura domácího androgeny i estrogeny). Pohlavní ţlázy savců odpovídají Štítná ţláza existuje jiţ u kruhoústých a paryb a dále u všech obratlov- pohlavním ţlázám člověka. Největší odlišnosti existují u vejcorodých ců. a vačnatců. Placentálové mají dobře Příštítná tělíska jsou dobře vyvi- vyvinutá nadvarlata a přídatné pohlavnutá u plazů, ptáků a savců. ní ţlázy (např. prostatu). Brzlík najdeme téměř u všech čePrincipy, vazby a souvislosti listnatců – Gnathostomata (včetně pa- hlavních účinků hormonů jsou u jedryb). U ptáků (Aves) se kromě produk- notlivých tříd obratlovců obdobné jako ce hormonů uplatňuje významně jako u savců a člověka. krvetvorný orgán. Nadledviny známe u kruhoústých, paryb a dále u všech obratlovců. STRANA 366 ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 9 FYZIOLOGIE ŽLÁZ S VNITŘNÍ SEKRECÍ A FYZIOLOGIE ROZMNOŽOVÁNÍ LIDSKÁ SEXUALITA má – jak chemických látek) je uvedeno v kapito- jiţ bylo uvedeno, kromě čistě fyziologické sloţky a pohlavního aktu, jehoţ smyslem je plození nové bytosti, také sloţky citové, emocionální, psychické, sociální, právní, medicínské aj., které by neměla zanedbávat společnost (např. péče o těhotné ţeny, sledování rizik – Rh faktor apod.) ani rodina. V tomto textu jsou uvedeny pouze některé biologické souvislosti, ostatní související sloţky nejsou probírány. le 8.3.2. 9.9 Tkáňové hormony člověka 9.9.1 Tkáňové hormony trávicí soustavy V souvislosti s poznatky o hormonech a látkách jim podobných je nezbytné chápat hormony značně šířeji neţ jen jako produkty specializovaných endokrinních ţláz, coţ jiţ bylo uvedeno i v tomto textu (viz kapitola 8). Přes snahu o roztřídění a zpřehlednění různých látek podle místa vzniku, nebylo ani v tomto textu moţné rozdělení provést bezkonfliktně a uváděné látky jsou syntetizovány i jinými tkáněmi. Ještě komplikovanější nastává situace, pokud mapujeme místa s vyšší koncentrací těchto látek v těle (např. prostaglandiny se vyskytují v nepatrných mnoţstvích ve všech tkáních a tělních tekutinách člověka apod.). Buňky tkání trávicí trubice syntetizují a uvolňují řadu látek, které upravují, aktivizují nebo inhibují motilitu jednotlivých částí trávicí soustavy a řídí procesy trávení a vstřebávání látek. Většina z těchto látek jsou peptidy, syntetizované v ţaludku a střevech, tzv. gastrointestinální peptidy. Všechny rozptýlené epitelové buňky produkující hormony nazýváme difúzní neuroendokrinní soustava (DNES). V tomto pojetí je HORMONEM kaţdá látka, která vykonává jakékoliv biochemicky zprostředkované poselství mezi buňkami. Hormonů v uvedeném pojetí je značné a jejich Pozn.: K DNES bývají řazeny tavlivů nepřehledné mnoţství. ké buňky Langerhansových ostrůvků Pozn.: V dalších odstavcích uvá- a některé buňky štítné ţlázy. díme stručný přehled hlavních tkáňových hormonů podle míst jejich vzniku (popř. prokázané vyšší přítomnosti) a přehled jejich hlavních funkcí. Pro přesnější představu připomínáme, ţe neurohormony a neuromodulátory jsou uvedeny zejména v kapitole 10 a "klasické" hormony ţláz s vnitřní sekrecí jsou náplní této kapitoly. Další roztřídění (skupin fyziologicky aktivních A) Tkáňové hormony ţaludku a) GASTRIN, je syntetizován buňkami antra ţaludku, ale také např. duodena a slinivky břišní. Tzv. mini gastrin má 14 AK, střední gastrin 17 AK a velký gastrin 34 AK. Působí na: ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 STRANA 367 9 FYZIOLOGIE ŽLÁZ S VNITŘNÍ SEKRECÍ A FYZIOLOGIE ROZMNOŽOVÁNÍ trávicí soustavu jako celek, Somatostatin ovlivňuje: např. zprostředkovává vliv STH sekreci jiných hormonů, na trávicí systém, stimuluje ponapř. inhibuje tvorbu CCK–PZ, hybovou aktivitu (motilitu) trágastrinu, sekretinu, pankreaticvicí soustavy kého polypeptidu a GIP ţaludek, např. má vliv na meta motilitu trávicího systému, bolismus a růst sliznice ţaludku, např. inhibuje ţaludeční stimuluje všechny ţaludeční peristaltiku funkce včetně sekrece ţaludeční sekreční aktivitu v trávicím šťávy, produkce HCl a pepsinů systému, inhibuje sekreci a zvyšuje průtok krve ţaludeční ţaludeční, střevní a pankreatické sliznicí štávy střeva, např. stimuluje sekreci exokrinní aktivitu slinivky střevní šťávy břišní, inhibuje tvorbu a sekreci slinivku břišní, stimuluje endoglukagonu i inzulínu krinní pankreas k produkci inzulínu, somatostatinu a pankreatického polypeptidu B) Tkáňové hormony b) BOMBESIN, stimuluje tvorbu tenkého střeva a uvolňování gastrinu, dále stimuluje Zejména buňky duodena produsekreci pankreatické a ţaludeční šťávy, motilitu tenkého střeva a kontrakce kují celou řadu látek. Z jiţ uvedených látek je z buněk trávicí soustavy uvolţlučového měchýře. ňován SOMATOSTATIN. c) PANKREATICKÝ POLYPEPTID, Dále, téměř v celém průběhu tráje sestaven ze 36 AK, je produkován buňkami sliznice trávicí soustavy, ale vicí trubice, některé její buňky produtaké slinivky břišní a mozku, kde se ta- kují VIP (vasoaktivní intestinální poto látka uplatňuje jako neurotransmiter. lypeptid) a další látky. VIP je sloţen Pankreatický polypeptid stimuluje mo- ze 28 aminokyselinových zbytků. VIP tilitu trávicího ústrojí a při nízké kon- stimuluje sekreci střevní a pankreaticcentraci také sekreci pankreatické šťá- ké štávy a produkci hormonů slinivky břišní. V játrech stimuluje glykogenovy. lýzu. Současně také zvyšuje průtok krd) SOMATOSTATIN, cyklický pep- ve střevem. VIP naopak inhibuje uvoltid, 14 AK, je syntetizován nejen buň- ňování gastrinu, motilitu ţaludku a kami ţaludku, ale také např. hypotha- ţlučového měchýře. lamu, tenkého střeva a slinivky břišní (D–buňky Langerhansových ostrůvků). STRANA 368 ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 9 FYZIOLOGIE ŽLÁZ S VNITŘNÍ SEKRECÍ A FYZIOLOGIE ROZMNOŽOVÁNÍ a) Tkáňové hormony duodena ENTEROGLUKAGON, inhibuje Látky, uvolňované v duodenu sekreci pankreatické šťávy, stimuluje ovlivňují zejména ţaludek, slinivku růst střevní sliznice a motilitu tenkého střeva. břišní, střeva a ţlučník. GIP (enterogastron, gastric Trávenina (chymus) – přicháze- inhibitory peptide, ţaludeční inhibiční jící ze ţaludku do duodena – je peptid, 42 AK), je uvolňován při v duodenu neutralizována a je prová- zvýšeném obsahu lipidů v chymu. děna její analýza (např. stav pH, mnoţ- GIP: ství lipidů aj.). Podle podnětu, které inhibuje uvolňování gastrinu, získávají buňky duodena při kontaktu inhibuje motilitu a sekreční aktis přicházejícím chymem, jsou uvolňovitu ţaludku a peristaltiku v celé vány DUODENÁLNÍ TKÁŇOVÉ trávicí soustavě HORMONY. má vliv na vstřebávání vody Tkáňové hormony regulují a sniţuje tonus dolního jícnoa upravují aktivitu všech souvisejících vého svěrače systémů tak, aby procesy trávení stimuluje endokrinní pankreas a vstřebávání byly co nejefektivnější. (k sekreci inzulínu) a např. i sekreci střevní šťávy CHOLECYSTOKININ– PANKREOZYMIN (CCK–PZ) je pep- MOTILIN (peptid, 22 AK), stimu- tid, sloţený zpravidla ze 33 AK luje motilitu ţaludku a trávicího ústrojí (8 aţ 58 aminokyselin). Podnětem pro a stimuluje tvorbu pepsinogenů. uvolňování cholecystokininu jsou SEKRETIN (27 AK), řadíme memastné kyseliny v chymu. zi indolalkylaminy. Vzniká v duodenu Cholecystokinin působí na: a podnětem pro jeho uvolňování je pří ţlučník, např. aktivizuje ţlučník liš kyselý obsah tráveniny. Funkce: a vyvolává kontrakce hladkých sva inhibuje sekreci gastrinu lů ţlučníku a ţaludeční štávy (pepsinů) – střeva a ţaludek, např. stimuluje inhibuje motilitu ţaludku motilitu střev a trávicího ústrojí, stimuluje endokrinní stimuluje sekreci ţaludeční šťávy a exokrinní pankreas slinivku břišní, např. stimuluje se stimuluje tvorbu ţluči kreci pankreatické šťávy, stimuluje v játrech endokrinní pankreas, tj. sekreci in stimuluje tvorbu zulínu a glukagonu. V kombinaci erytropoetinu s gastrinem má inhibiční účinek podporuje vstřebávání vody a inhibuje např. sekreci HCl zprostředkovává zánětlivou a pepsinů. reakci CHYMODENIN, stimuluje sekreBOMBESIN (= gastrin uvolňující ci pankreatické šťávy. hormon, peptid, 27 AK), viz tkáňové hormony žaludku ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 STRANA 369 9 FYZIOLOGIE ŽLÁZ S VNITŘNÍ SEKRECÍ A FYZIOLOGIE ROZMNOŽOVÁNÍ VILLIKININ zvyšuje intenzitu Dále angiotenzin stimuluje tvorbu erytropoetinu aj. stahů střevních klků HEPATOKININ zvyšuje sekreci ERYTROPOETIN, stimuluje syn- tézu nukleových kyselin v erytroblastech a zvyšuje příjem ţeleza těmito buňkami, stimuluje tvorbu erytrocytů Kromě výše uvedených hormonů a jejich uvolňování do oběhu. Je zneuje buňkami duodena produkován také ţíván ve vrcholovém sportu. GASTRIN (viz 2.4.3 C) a další hormoKALCITRIOL, ovlivňuje vstřeny. bávání Ca a P ve střevech, má vliv na zpětnou resorpci Ca a P v ledvině (viz také 9.4). Kalcitriol (D–hormon) je deb) Tkáňové hormony jejuna rivát vitaminu D. Buňkami jejuna je produkován MOTILIN a CHOLECYSTOKININ. V buňkách ledvin jsou syntetizoc) Tkáňové hormony ilea vány rovněţ enzymy kininogenázy Buňky ilea produkují NEURO- (kallikreiny) aj. TENZIN, který tlumí sekreci ţaludeční HCl, stimuluje motilitu tenkého střeva a celé trávicí soustavy a podílí se na 9.9.3 Tkáňové hormony stimulaci endokrinního pankreatu. řídké ţluči v játrech jater Jaterní buňky produkují a uvolňu9.9.2 Tkáňové hormony jí KININY, ERYTROPOETIN (ovlivňující tvorbu erytrocytů), SOMATOledvin MEDINY (zprostředkovávající vliv V juxtaglomerulárním aparátu STH adenohypofýzy na buňky celého ledvin je produkován RENIN. Kromě organismu) a ANGIOTENZIN I. toho renin produkují i jiné buňky (např. v mozku), ovlivňuje koncentraci solí v organismu. Jeho vliv byl již popsán (viz systém RAAS kapitola 6). ANGIOTENZIN, angiotenzin I vzniká z angiotenzinogenu (tj. alfa2– globulinu krevní plazmy) vlivem reninu. Po zkrácení angiotenzinu I vzniká účinná molekula ANGIOTENZIN II. Angiotenzin zuţuje periferní cévy (= vasokonstrikce) a zvyšuje krevní tlak. Uplatňuje se v systému RAAS, který reguluje objem tělních tekutin. STRANA 370 9.9.4 Tkáňové hormony plic V plicích dochází ke vzniku ANGIOTENZINU II, který mimo jiné zvyšuje hladinu aldosteronu – zadrţuje v těle soli – navozuje pocit ţízně. Konečným důsledkem je zvýšení objemu tělních tekutin (zadrţením a doplněním odpovídajícího mnoţství vody). Dále plíce produkují HISTAMIN, SEROTONIN a PROSTAGLANDINY. ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 9 FYZIOLOGIE ŽLÁZ S VNITŘNÍ SEKRECÍ A FYZIOLOGIE ROZMNOŽOVÁNÍ PROSTAGLANDINY jsou meta- ním z prvních faktorů, který se uvolňu- bolity kyseliny arachidonové, patřící mezi eikosanoidy (viz také kapitola 10). Jsou to hydroxyderiváty a ketoderiváty cyklopentanu s celkovým počtem dvaceti uhlíkových atomů. Tyto látky aktivují nebo inhibují činnost adenylátcyklázového systému a lipolýzu, mají vasomotorické účinky (např. zvyšují průtok krve ledvinou a střevní sliznicí). Prostaglandiny inhibují sekreci ţaludeční štávy. Působením v mozku ovlivňují sexuální chování apod. 9.9.5 Hormony přítomné v tělních tekutinách a produkované krevními elementy Krev a jiné tělní tekutiny jsou transportním prostředím pro většinu hormonů. Trvalou součástí plazmy je řada neaktivních a také aktivních látek (faktorů). Jde např. o PROTILÁTKY (IMUNOGLOBULINY), SLOŽKY KOMPLEMENTU a FAKTORY KREVNÍ SRÁŽLIVOSTI. Mnoho látek je produkováno do krve (nebo do jiných tělních tekutin) přímo krevními elementy a to zejména lymfocyty, makrofágy a mastocyty v případě poškození tkání a průniku cizorodých látek do těla. MASTOCYTY (ţírné buňky) na- je v místě zánětu. Kromě jiných vlivů přitahuje neutrofilní granulocyty, zvyšuje propustnost cév a v místě poškození vyvolává otok. Histamin se uplatňuje při alergických reakcích, ovlivňuje sekreci HCl v ţaludku, objevuje se v ţivočišných jedech a je také mediátorem nervové soustavy (např. je produkován v substantia nigra nebo je budivou látkou pro receptory bolesti). produkují SEROTONIN, LEUKOTRIENY, hydrolytické enzymy, cytokiny a další látky. Prokázány byly také např. VIP, ACTH a endorfiny. Aktivované neutrofilní granulocyty uvolňují ze své cytoplazmatické membrány kyselinu arachidonovou, slouţící jako substrát pro tvorbu eikosanoidů (tj. prostaglandinů, tromboxanů a leukotrienů), vyvolávajících podle potřeby např. vasokonstrikce průdušinek nebo vasodilatace cév, „přivolávání“ dalších buněk podílejících se na imunitních obranných reakcích apod. Mastocyty V krevní plazmě se tvoří biologicky aktivní peptidy – KININY. Vytvářejí je enzymy kallikreiny (kininogenázy) štěpením prekurzorů – plazmatických bílkovin – kininogenů. Místem syntézy kallikreinů jsou, kromě ledvin, také játra a slinivka břišní. Hlavními kininy jsou KALLIDIN a z něho konvertovaný BRADYKININ, který vyvolává vasodilataci a tím sníţení krevního tlaku. cházíme v pojivové tkáni a ve sliznicích. Napomáhají rozvoji zánětlivé odpovědi. Při aktivaci komplementem Pozn.: Bradykinin významně nebo např. komplexem antigen–IgE se ovlivňuje permeabilitu buněčných z mastocytů vylévají sekrety – zejména membrán (např. buněk kapilár). HISTAMIN, který vyvolává vasodilataci a v zánětlivých procesech je jed©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 STRANA 371 9 FYZIOLOGIE ŽLÁZ S VNITŘNÍ SEKRECÍ A FYZIOLOGIE ROZMNOŽOVÁNÍ Kininy vznikají a uvolňují se při mechanickém poškození tkáně, při zánětu a např. také při šoku. Uvolněné kininy pokračují v zánětlivé reakci po histaminu. Kininové produkty aktivují lymfocyty (zejména bradykinin má aţ 100x vyšší aktivační účinek neţ histamin a kallidin). 9.9.6 Hormony a jiné látky produkované neurony Neurony syntetizují a uvolňují velmi různorodé chemické látky s řadou účinků. nů. Na nervový systém mají vliv jako morfin (tj. tlumivý). ENKEFALINY (met–enkefalin, leu–enkefalin) jsou peptidy sloţené z pěti aminokyselinových zbytků. Mají tlumivý vliv na endokrinní pankreas, zpomalují vyprazdňování ţaludku a vyvolávají zpomalení postupu tráveniny střevy s moţností vzniku zácpy. Kromě mozku jsou syntetizovány také buňkami trávicího systému 9.9.7 Tkáňové hormony srdce a cév Zjednodušeně rozlišujeme NEUANP (atriální natriuretický ROTRANSMITERY, NEUROMODU- peptid, ANF, atriový natriuretický faktor, atriopeptin) je sloţen LÁTORY, NEUROHORMONY aj. z 28 aminokyselinových zbytků, je NEUROTRANSMITERY (neusyntetizován v srdečních síních podle romediátory) působí místně – předezměn objemu krve v srdci a roztaţení vším v synapsích, umoţňují přenos insrdce při plnění komor, při zvýšení formací přes synaptickou štěrbinu. Jekrevního tlaku atp. Jednou z funkcí tojich inaktivace je mnohem rychlejší hoto peptidu je v případě potřeby zaneţ u neurohormonů. bránit přetíţení srdce (tj. zajišťuje NEUROMODULÁTORY upravu- ochranu srdce) tím, ţe vyvolá vasodilají aktivitu jiných látek (struktur) taci a tím pokles krevního tlaku. Krov nervové soustavě. mě toho působí proti systému renin– NEUROHORMONY jsou neuro- angiotenzin II – aldosteron. Ovlivňuje peptidy, uvolňované do krve nebo sekreci aldosteronu, reninu a ADH mozkomíšního moku. Jsou transporto- (inhibice produkce ADH) takovým vány na větší vzdálenost a jejich inak- způsobem, ţe +(pod jejich vlivem) ubýTzn., tivace trvá aţ několik minut (např. vá z krve Na a následně voda. + ţe dochází ke zvýšení Na v moči hormon ADH). a zvyšování mnoţství H2O v moči (voMezi neurohormony je moţné da se ztrácí z těla – dojde ke sníţení zařadit endorfiny, enkefaliny, pro- objemu tělních tekutin a k poklesu staglandiny i substanci P (látku P) krevního tlaku). aj. (viz dále 10.4.3 D). Endotel cév produkuje ENENDORFINY modulují spánek, DOTELINY (peptidy s přibliţně dále např. sekreci PRL a gonadotropi- 20 AK) se silným vasokonstrikčním STRANA 372 ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 9 FYZIOLOGIE ŽLÁZ S VNITŘNÍ SEKRECÍ A FYZIOLOGIE ROZMNOŽOVÁNÍ vlivem a také NO (oxid dusnatý), který je rovněţ nazýván EDRF (z endotelu odvozený relaxační faktor). Oxid dusnatý působí relaxačně na hladké svalové buňky stěny cév (působí vasorelaxačně) a má vasodilatační účinky. oxid dusnatý (NO), vznikající v buňkách endotelu cév, vlivem enzymu NO–syntázy a aminokyseliny argininu. Má silné vasodilatační účinky (vasorelaxační účinky). U muţů je uvolňování NO – z některých zakončeních neuronů do topořivé tkáně penisu – základem erekce. Některé léky (např. Viagra) ovlivňují právě aktivitu 9.9.8 Hormony NO. Rovněţ nitroglycerin pouţívaný v sekretech potních při léčbě anginy pectoris se v cévách a slinných ţláz a kůţe srdečního svalu přeměňuje na NO, kteaj., závěrečné poznámky rý následně způsobí úlevu rozšířením V produktech slinných a potních (vasodilatací) cév. ţláz najdeme např. BRADYKININ a tzv. EPIDERMÁLNÍ RŮSTOVÝ Kromě produkce hormonů exFAKTOR (EGF), který stimuluje pro- tracelulárně do tělních tekutin, ţivoliferaci buněk, inhibuje sekreci HCl čichové produkují hormony do v ţaludku, ovlivňuje embryonální vý- okolního prostředí (EKTOHORMOvoj apod. NY) – řada hormonů je součástí seV kůţi vystavené UV záření slun- kretů různých ţláz s vnější sekrecí. ce dochází k přeměnám cholesterolu na prekurzor vitaminu D (= steroidní hormon) nezbytný pro přeměny Ca aj. Tuková tkáň savců vylučuje „hormon“ – adipokin LEPTIN, jehoţ mnoţství v krvi je úměrné mnoţství tuku v těle. Více leptinu můţe vyvolávat sníţenou chuť k jídlu (leptin aktivuje centrum sytosti), vést k vyšší produkci tepla i vyšší svalové aktivitě (při sníţené koncentraci leptinu v krvi poté opačně). Adipokiny ovlivňují katabolické i anabolické reakce a mají prozánětlivé aj. účinky. 9.10 Řízení endokrinních ţláz Endokrinní ţlázy jako celek jsou pod trvalou kontrolou CNS . Komplexní řízení a regulace ţláz jsou zajišťovány přímo, prostřednictvím neuronů a nervových drah, zpravidla přes několik regulačních obvodů (viz kapitola 11). Druhou úrovní řízení ţláz je řízení "nezávislé" na CNS (viz předchá- Hormony jsou produkovány buň- zející informace této kapitoly a také kapitoly kami zhoubných nádorů. 8 a 11). Připomínáme např. systém Kromě steroidních látek, peptidů RH a IH hormonů hypothalamu, a jiných organických látek vyvolávají ovlivňujících hypofýzu, dále negacharakteristickou odpověď i některé tivní zpětné vazby a regulační vliv látky anorganické. Např. jiţ zmíněný ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 STRANA 373 9 FYZIOLOGIE ŽLÁZ S VNITŘNÍ SEKRECÍ A FYZIOLOGIE ROZMNOŽOVÁNÍ Dále uvádíme jen některé příklarůzných produkovaných hormonů dy exokrinních ţláz. a produktů metabolismu buněk. Důležité regulace produkce konkrétních hormonů žláz s vnitřní sekrecí byly již popsány a odkazujeme např. na tyto související části textu (kapitola 6, ADH a aldosteron, v této kapitole kalcitonin a parathormon aj.). Příklady regulací tkáňových hormonů jsou uvedeny např. v kapitole 2 v souvislosti s činností duodena aj. Exokrinní ţlázy obratlovců jsou jednobuněčné i mnohobuněčné a jsou značně specializované. Někteří rejnoci mají na bičovitém ocase trn s jedovou ţlázou – jed vyuţívají k obraně (můţe mít smrtelné následky i pro člověka). Ryby (paprskoploutví – Actinopterygii) a většina obratlovců ţijících trvale ve vodě – mají KOŽNÍ SLIZOVÉ ŽLÁZY produkující sliz, který jim usnadňuje pohyb ve vodě. Látky obsaţené ve slizu chrání povrch těla ryby a mají např. antimykotický Za ANALOGA HORMONŮ po- účinek. vaţujeme uměle připravené látky s příPozn.: Na povrchu těl ţivočichů znivým vlivem na organismus, které se (organismů obecně) lze lokalizovat látzpravidla liší od hormonu chemicky, ky, které mají antibakteriální, antimyale působí na tytéţ receptory a vyko- kotické, antivirové aj. účinky – srovnanávají tytéţ (obdobné) funkce jako telné např. s antibiotiky. Tyto látky hormon. Pojmem INTHORMON ozna- jsou předmětem výzkumů a není vyloučujeme látky, které blokují buněčný čeno, ţe se s nimi setkáme nebo jiţ sereceptor pro hormon apod. tkáváme v medicínské praxi. 9.11 Analoga hormonů Produkty exokrinních ţláz obojţivelníků (Amphibia) udrţují jejich kůţi vlhkou. Vlhký povrch těla se významně uplatňuje při koţním dýchání, které doplňuje funkce plic (v zimním období mohou kůţe a epitely činnost ŽLÁZY S VNĚJŠÍ SEKRECÍ plic i nahradit). (EXOKRINNÍ ŽLÁZY) produkují látKrokodýli mají čelistní ţlázu. ky do okolí těla ţivočicha nebo do jeho tělních dutin (obecně na povrch epitePtáci (Aves) mají kostrčovou ţlálu). Produkty exokrinních ţláz se podí- zu – s pomocí jejích sekretů si mohou lejí na činnosti různých tělních soustav mastit peří, které tak lépe odolává vo(např. slinné ţlázy, pankreas), zvyšují dě. Ptáci, ale i někteří plazi mají i další ochranu těla ţivočicha, zajišťují kon- typy ţláz – např. jiţ byl popsán výtakt ţivočichů s podkladem a mají ko- znam SOLNÝCH ORGÁNŮ (ŽLÁZ) munikační aj. funkce. na hlavě. V rámci tělních soustav jiţ byly také popsány produkty slinných ţláz, exokrinní pankreas, potní ţlázy, 9.12 Ţlázy s vnější sekrecí STRANA 374 ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 9 FYZIOLOGIE ŽLÁZ S VNITŘNÍ SEKRECÍ A FYZIOLOGIE ROZMNOŽOVÁNÍ pachové ţlázy, mazové ţlázy aj. – od- (např. v rodině), ale i mezi jedinci růzkazujeme zejména na kapitoly 2, 6 a 7. ných druhů. U ţivočichů, kteří mají U vrtejšů existuje zajímavá – tzv. citlivější čich neţ člověk, jsou mechaCEMENTOVÁ ŽLÁZA, jejíţ produkty nismy chemické komunikace mnohem po kopulaci zalepují samičí pohlavní významnější neţ u člověka. Látky s komunikačními funkcemi označujevývody. me jako feromony. U měkkýšů najdeme v pokoţce Velmi významné jsou feromony HLENOVÉ (SLIZOVÉ) ŽLÁZY. Sliz je vylučován mohutnou slizovou ţlá- hmyzu. Patři k nim např. ATRAKzou. Mořští mlţi mají BYSSOVU TANTY (SEXUÁLNÍ VÁBÍCÍ LÁTŽLÁZU, jejíţ sekret tuhne v elastická KY), zpravidla vylučované samicemi vlákna, kterými se někteří mlţi přichy- a lákající samečky (u hmyzu i na vzdácují k podkladu a i další ţlázy. Např. lenost mnoha kilometrů). Hmyz (např. staří Féničané získávali z výměšku na- některé ploštice) produkuje v případě chové ţlázy ostranky jaderské (Murex nebezpečí LÁTKY S VÝSTRAŽNÝMI brandaris) purpurovou barvu, kterou FUNKCEMI – s cílem odradit predátora (útočníka) atp. barvili ve středověku látky. Savci (Mammalia) pouţívají rozsáhlý systém chemické komunikace při kterém se uplatňují výměšky různých SPECIALIZOVANÝCH PACHOVÝCH ŽLÁZ, ale také látky v moči a trusu. Systém chemické komunikace je savci vyuţíván v době říje (např. samci vyhledávají podle pachu samici), ke značkování teritoria, k výstraze, k obraně aj. U člověka (kromě jiţ uvedeného) existují pohárkové buňky – jednobuněčné hlenové ţlázy– roztroušené mezi epiteliálními buňkami trávicí a dýchací trubice (produkují mucin), potní a mazové ţlázy kůţe, slinné ţlázy úst, pankreatická šťáva slinivky břišní, ţluč vylučovaná játry aj. Různé chemické látky, zachycované čichovými nebo chuťovými orgány, podstatnou měrou ovlivňují chování ţivočichů. Hovoříme o CHEMICKÉM KOMUNIKAČNÍM SYSTÉMU, který existuje mezi jedinci téhoţ druhu Shrnující a kontrolní úlohy deváté kapitoly: 1) Přerovnejte údaje v pravém sloupci tabulky tak, aby na jednom řádku tabulky byly pojmy, které k sobě logicky patří a tabulka neobsahovala nepravdivé údaje. název hormonu 1) ADH 2) kalcitonin 3) ANP 4) STH 5) adipokiny 6) renin 7) aldosteron 8) choriogonadotropin 9) somatomediny hlavní klíčové místo syntézy hormonu A) tuková tkáň B) hypofýza C) ledvina D) štítná ţláza E) srdce F) hypothalamus G) játra H) nadledviny I) placenta ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 STRANA 375 9 FYZIOLOGIE ŽLÁZ S VNITŘNÍ SEKRECÍ A FYZIOLOGIE ROZMNOŽOVÁNÍ 2) Opravte tři chyby v následují- 6) Z nabídky vyberte faktory, na cí posloupnosti na sebe navazujících které v těle člověka NEMAJÍ vliv procesů: hormony nadledvin: a) voda, b) cukr, Objem krevní plazmy je nízký → c) sůl, d)stres, e) sex, f) minerální látky v nadledvinách je produkován renin → (ionty). vlivem reninu se v krvi mění adrenalin na angiotenzin II → vlivem angiotenzinu II je ze dřeně nadledvin uvolňován aldosteron → více aldosteronu vyvolává v ledvinách zvýšenou zpětnou resorpci iontů → více iontů v těle znamená zadrţování více vody v těle (objem krevní plazmy roste) 7) Z následující nabídky vyberte všechny ţivočichy, kteří mají nepřímý vývin: kapr, ţíţala, úhoř říční, rak, krab, hadilov, surikata, potápka roháč, roháč obecný, mihule, čolek, krokodýl 8) Závodník dlouhodobě zneuţí- val hormon erytropoetin. Uveďte alespoň některé změny, ke kterým došlo 3) Jakým způsobem se změní v jeho těle. průběh ovulačního a menstruačního cyklu, jestliţe v jeho průběhu: A) NEDOJDE k prudkému zvýšení hladiny hormonů FSH a LH? B) Dojde k nidaci vajíčka? 4) Na vytečkovaná místa v textu doplňte odpovídající termíny (hodnoty): Dlouhé kosti člověka rostou do délky přibliţně do ........ roku ţivota. Poté přestávají ......... ......... mezi diafýzou a epifýzami reagovat na ................ adenohypofýzy. Ale ani po výše uvedeném roce nepřestávají kosti růst do tloušťky činností ............. Ve stáří mohou opět reagovat některé části těla (např. nos nebo ušní boltce) na hormon ........ a pod jeho vlivem se zvětšovat. Tyto hormonem vyvolané změny v obličejové části hlavy nazýváme ............. 5) V těle člověka existují dva důleţité portální cévní systémy. Uveďte jejich názvy; místo, ve kterém je najdeme a jejich základní funkce. STRANA 376 ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 9 FYZIOLOGIE ŽLÁZ S VNITŘNÍ SEKRECÍ A FYZIOLOGIE ROZMNOŽOVÁNÍ 9) Přerovnejte údaje v pravém sloupci tabulky tak, aby na jednom řádku tabulky byly pojmy, které k sobě logicky patří a tabulka neobsahovala nepravdivé údaje. skutečná nebo hypotetická změna 1) dlouhodobý nedostatek hormonů štítné ţlázy u dětí 2) předávkování inzulínem 3) nedostatečná produkce thymosinů u dětí 4) nedostatečná produkce inzulínu 5) produkce imunoglobulinů 6) přirozená přítomnost aglutininů anti–A i anti–B v tělních tekutinách 7) předávkování kalcitoninem 8) vyšší hladina oxytocinu 9) předávkování parathormonem 10) přirozená přítomnost aglutinogenů A i B v tělních tekutinách 11) přítomnost choriogonadotropinu v krvi důsledek nebo příčina změny A) glykosurie, dehydratace, nadměrná ţízeň B) nedostatek vápníku v krvi D) Purkyňových vláken E) Langerhansových ostrůvků F) Bartholiniho ţláz G) Mauthnerových buněk H) Fabriciovy bursy I) Kupferových buněk C) stahy dělohy D) obranné reakce proti antigenům E) kretenismus F) těhotenství G) krevní skupina AB H) nadbytek vápníku v krvi I) krevní skupina 0 (nula) J) sníţená schopnost rozlišovat antigeny K) hypoglykemický šok 10) Vysvětlete vţdy alespoň na jednom příkladu – jaké důsledky by pro tělo člověka nebo ţivočicha mělo zničení: A) Sertoliho buněk B) Graafova folikulu C) Leydigových buněk ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 STRANA 377 10 ÚVOD DO NEUROFYZIOLOGIE 10 Úvod do neurofyziologie Přehled klíčových části kapitoly: 10.1 Nervová tkáň 10.2 Neuron 10.2.1 Struktura neuronu 10.2.2 Klidový membránový potenciál 10.2.3 Prahový podnět a prahový potenciál 10.2.4 Akční potenciál 10.2.5 Vzestupné a sestupné neurony a interneurony 10.3 Glie 10.3.1 Neuroglie 10.3.2 Mikroglie 10.4 Synapse 10.4.1 Elektrické synapse 10.4.2 Chemické synapse 10.4.3 Neurotransmitery a mediátory Klíčové pojmy kapitoly: nervová tkáň neuron multipolární, bipolární a unipolární tělo neuronu dendrit axon axonový hrbol telodendrion axolema Schwannova buňka myelinizace axonů bílá a šedá nervová tkáň (hmota) Wallerovy zákony klidový membránový potenciál iontové kanály sodíko–draslíková pumpa podnět depolarizace a hyperpolarizace prahový podnět účinnost podnětu prahový potenciál vzruch akční potenciál zákon "vše nebo nic" saltatorní šíření vzruchu refrakterní periody vzestupné a sestupné neurony senzorická jednotka motorická jednotka interneurony glie neuroglie mikroglie elektrické a chemické synapse sumace časová a prostorová synapse budivé a tlumivé inhibice periferní a centrální chemické mediátory neurotransmitery (neuromediátory) receptory pro mediátor acetylcholin noradrenalin aminokyseliny – uplatňující se jako neurotransmitery neuropeptidy neuromodulátory (endorfiny, enkefaliny, eikosanoidy ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 STRANA 379 10 ÚVOD DO NEUROFYZIOLOGIE Obecnou vlastností nervové buňky je DRÁŽDIVOST (IRITABILITA), tj. schopnost buňky reagovat na podněTKÁŇ se skládá ty. Nervová buňka má navíc také 10.1 Nervová tkáň NERVOVÁ Z NERVOVÝCH A GLIOVÝCH BUSCHOPNOST VÉST INFORMACE NĚK (včetně všech jejich výběţků). O PODRÁŽDĚNÍ z místa jejich půso- Součástí nervové tkáně jsou také produkty těchto buněk (např. myelinové pochvy), systém cév (v periferních nervech najdeme i cévy lymfatické), vazivové vrstvy (zejména epineurium, endoneurium, perineurium a mozkomíšní obaly), extracelulární tekutiny a u vzdušnicovců také vzdušnice. Základní funkční sloţkou nervové tkáně jsou NERVOVÉ BUŇKY (NEURONY). 10.2 Neuron NEURON (NERVOVÁ BUŇKA) je vysoce specializovaný typ buňky, schopný přijímat, zpracovávat, vysílat a přenášet informace. Počet neuronů u člověka se během ţivota nezvyšuje – v těle jednou funkčně začleněné neurony se nedělí a nemohou nahradit samy sebe při poškození nebo zničení, jsou extrémně dlouhověké (ţijí i více neţ 100 let) a velmi náročné na zásobení kyslíkem a glukózou (ţivinami). Pozn.: 1) laboratorně bylo i u neuronů vyvoláno dělení, 2) v mozku dospělého člověka místy existují nervové kmenové buňky (specifické ependymální buňky, tj. určitý typ glií), které mohou za určitých okolností tvořit nové neurony (bylo pozorováno např. v bulbus olfactorius a hippocampu mozku lidí, kteří v letech 1998 – 2001 zemřeli na rakovinu). STRANA 380 bení na jiné místo těla. Obdobnou schopnost mají svalové a receptorové (smyslové) buňky. 10.2.1 Struktura neuronu Neuron je zpravidla moţné rozčlenit na: DENDRITY (aferentní vlákna) TĚLO (soma, perikaryon, cyton) AXON (neurit, nervové vlákno = kaţdý dlouhý axon, eferentní vlákno, osové vlákno) Podle počtu výběţků rozlišujeme NEURONY: MULTIPOLÁRNÍ (mají axon a více dendritů), jsou nejčastější – v lidském těle 99 % BIPOLÁRNÍ (mají axon a jeden dendrit), např. ve vestibulárním systému, čichová oblast, sítnice UNIPOLÁRNÍ mají pouze jeden krátký výběţek, který se v určité vzdálenosti větví na „axon“ a „dendrit“, časté u některých receptorů (senzitivní buňky), buňky ve spinálních gangliích aj., starší název PSEUDOUNIPOLÁRNÍ Pozn.: Existují i buňky bez axonu (např. amakrinní buňky sítnice oka). Jak jiţ bylo uvedeno, neurony vyţadují dostatečný přívod ţivin, dosta- ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 10 ÚVOD DO NEUROFYZIOLOGIE tek glukózy a zejména kyslíku. Nedostatek glukózy (coţ můţe nastat např. při dávkování inzulínem) nebo nedostatek kyslíku v krvi vyvolává bezvědomí a můţe přivodit smrt. Především v těle neuronu probíhá intenzivní metabolismus s výraznou proteosyntézou a tvorbou ATP v mitochondriích. portem. Vyvýšená místa na povrchu dendritu, která jsou zpravidla místem synapse, ve kterých dendrit přijímá informace a vznikají zde lokální potenciály, se nazývají DENDRITICKÉ TRNY. Počet dendritických trnů se zvyšuje s kvalitou a mnoţstvím podnětů, které přicházejí k dendritům a tělům Ze sacharidů obsahuje neuron nervových buněk (např. Purkyňova převáţně glukózu, která je nepřetrţitě buňka v mozečku má přibliţně doplňována z krve a je hlavním ener- 100 000 dendritických trnů) getickým substrátem nervové tkáně. Lipidy tvoří aţ 54 % sušiny B) Tělo neuronu a mají převáţně stavební funkci. Peptidy (včetně volných aminokyselin) tvoří 38 – 40 % sušiny a v nervové tkáni se uplatňují rovněţ jako fyziologicky aktivní látky. Proteiny tvoří součást sodíko–draslíkové pumpy, iontových kanálů a dalších membránových struktur (např. receptorů na postsynaptické membráně). V membránách se proteiny uplatňují jako enzymy nebo součásti enzymů a plní strukturální (stavební) funkce. TĚLO NEURONU má různý tvar a jeho velikost je zpravidla pouze několik mikrometrů. Tělo neuronu obsahuje neuroplazmu s jádrem a se strukturami, které obecně odpovídají ţivočišné buňce (např. ribozómy, endoplazmatické retikulum, Golgiho komplex aj.). V cytoplazmě neuronu jsou nápadná grana bílkovinné hmoty související s drsným endoplazmatickým retikulem a volnými ribozomy, tzv. tygroidní substance (Nisslova subEnergie ve formě ATP je vyuţí- stance, Nisslova tělíska, chromatofilní vána nervovými buňkami pro činnost tělíska). Bílkoviny substance doplňují sodíko–draslíkové pumpy, pro syntézu a obměňují buněčné struktury neuronů. bílkovin a tvorbu RNA i další procesy. Přítomnost bílkovin této hmoty je mimo jiné dávána do souvislostí i s tvorbou podmíněných reflexů a nových paměťových vzorců. Lyzosomy neuroA) Dendrity neuronu nu obsahují lipofuscin. DENDRITY jsou výběţky neuroCytoskelet neuronu tvoří NEUnu, přizpůsobené k vedení vzruchu směrem k tělu neuronu. Je jich zpravi- ROFIBRILY, které lze zhruba rozdělit dla větší počet, ale neuron můţe mít na neurotubuly (průměr 20 – 30 nm) dendrit také pouze jeden nebo ţádný. a NEUROFILAMENTY (průměr 6 – Dendrity se s rostoucí vzdáleností od 10 nm). těla neuronu ztenčují a rozvětvují. Jsou . zásobovány potřebnými látkami z těla neuronu dendroplazmatickým trans©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 STRANA 381 10 ÚVOD DO NEUROFYZIOLOGIE Obr. č. 21: Významné struktury multipolárního neuronu (upraveno podle různých autorů) C) Axon neuronu AXON je přizpůsobený k přenosu informací od těla nervové buňky k jiné struktuře (např. jiný neuron, svalová buňka, ţlázová buňka). Axon začíná na těle neuronu v rozšířeném místě (tzv. AXONOVÝ HRBOL, AXONÁLNÍ HRBOLEK), který přechází zúţením – INICIÁLNÍ SEGMENT – v axon. Na STRANA 382 membráně axonového hrbolu vzniká vzruch. V případě, ţe vzruch vznikne, šíří se dále (ve stejné velikosti) po celém axonu aţ na jeho koncové části, ve kterých se axon silně rozvětvuje v tzv. TELODENDRION. Rozvětvení často připomíná spletitou síť, jejíţ jednotlivá vlákna jsou zpravidla zakončena synaptickým knoflíkem (i deset tisíc „konců“ jednoho axonu není ničím ne- ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 10 ÚVOD DO NEUROFYZIOLOGIE obvyklým). Od axonu místy odstupují silnější postranní výběţky (KOLATERÁLY), které se rovněţ dále rozvětvují a mohou se i vracet k tělu neuronu. Kaţdý neuron má obvykle pouze jeden axon. Délka axonu můţe být aţ desítky centimetrů (např. motorický míšní neuron můţe být u člověka dlouhý aţ 90 cm, u ţirafy i přes 1 m). Vzhledem k tomu jsou některé neurony nejdelšími buňkami těla. Axon vyplňuje axoplazma a probíhá v něm obousměrný transport látek. V axonech chybí řada organel typických pro tělo neuronu, např. ribozomy. Díky transportu látek nitrem axonu mohou být obnovovány jeho struktury a můţe být zajišťován základní metabolismus. Látky z těla neuronu se dostávají aţ na konec axonu tzv. AXOPLAZMATICKÝM (AXONOVÝM, AXONÁLNÍM) TRANSPORTEM. Bylo vypočítáno, ţe prů- měrně velká molekula bílkoviny by pasivně difundovala 1m dlouhým axonem aţ desítky let. Transport látek uvnitř axonu je značně urychlen existencí axonálního cytoskeletu, popř. i membránového cytoskeletu, tj. aktivitou různých proteinů cytoskeletu neuronu, které představují aţ polovinu všech bílkovin neuronu. Rychlost transportu je přibliţně 1 – 400 mm/den. Směrem od těla neuronu k synapsím axonu probíhá tzv. anterográdní (ortográdní) transport látek. V opačném směru (tj. k tělu neuronu) probíhá retrográdní transport látek, který mimo jiné přenáší informace zpět k tělu neuronu a plní tak funkci zpětné vazby o dějích, probíhajících v synapsích. Z tohoto pohledu připomíná je- den axon celou síť telefonních kabelů, kterými procházejí hovory současně oběma směry – vzruch se však po axonu šíří vţdy od těla neuronu směrem k jeho synaptickým knoflíkům. Axony tvoří podstatnou část periferních nervů. Povrchová membrána axonu se nazývá AXOLEMA. Pro funkce neuronu jsou podstatné vlastnosti jeho povrchové cytoplazmatické membrány a přesuny iontů přes tuto membránu. Na povrchu neuronu je moţné podle vlastností rozlišit nejméně dva typy membrán. Bývá rozlišována DRÁŽDIVÁ a VODIVÁ MEMBRÁNA. Mezi oběma typy membrán není ostrá hranice. Jde spíše jen o vyjádření skutečnosti, ţe povrchové membrány neuronu nemají v celém rozsahu povrchu neuronu vţdy shodné vlastnosti. Z hlediska funkce také mohou být rozlišovány části vstupní (zejména v oblasti dendritů a těla neuronu), části vodivé (zejména membrána axonu) a části výstupní biomembrány (presynaptické membrány, viz dále). Pro povrchovou membránu těla neuronu, dendritů a oblastí povrchové membrány s receptory pro mediátory je charakteristická DRÁŽDIVÁ MEMBRÁNA. Dráţdivá membrána je schopna ovlivňovat struktury neuronu ve svém okolí. Membrána není výrazně dráţdivá elektricky, ale je dráţdivá především chemicky (tj. vhodným neuromediátorem). Membrána reaguje na chemický podnět tzv. místním potenciálem (tj. relativně pomalou stupňovanou lokální změnou, trvající přibliţně 10 ms). Změny sa- ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 STRANA 383 10 ÚVOD DO NEUROFYZIOLOGIE motné membrány jsou tedy lokální, vytvoří neuronovou pochvu. Na axostacionární a nešíří se na větší vzdá- nech v centrální nervové soustavě lenosti. MYELIN vytvářejí OLIGODENDRODruhým typem jsou VZRUŠIVÉ GLIE (Schwannovy buňky v CNS MEMBRÁNY, charakteristické pro ob- chybějí). Mimo centrální nervovou last axonového hrbolu, celý povrch soustavu však zajišťují myelinizaci axonu a také např. i svalových buněk. právě SCHWANNOVY BUŇKY. Tyto membrány jsou elektricky dráţdivé s typem odpovědi "vše nebo nic". Překročí–li změny na dráţdivé membráně a jejím okolí určitou prahovou hodnotu, vzniká na axonovém hrbolu VZRUCH (viz dále), který se rychle šíří po vzrušivé membráně celého axonu (od axonového hrbolu aţ k zakončení axonu v nezměněné velikosti) a projevuje se elektricky, chemicky a tepelně (viz dále). Pro správnou funkci neuronu je důleţitý systém dalších obalů (vazivových vrstev) a myelinové pochvy, které plní ochranné, izolační aj. funkce. Myelinizovaný axon pokrývá KOMPLEX MYELINOVÉ A SCHWANNOVY POCHVY (myelinová pochva a neurilema). Myelinové pochvy začínají vznikat jiţ v prenatálním období a jejich tvorba pokračuje ještě v prvním (i druhém) roce ţivota. Myelinová pochva vzniká tak, ţe se Schwannova buňka kolem axonu opakovaně omotává, čímţ vzniká na axonu „buněčná rulička“, ze které je postupně vytlačena cytoplazma – na povrchu axonu zůstane mnoho vrstev soustředně uspořádaných buněčných membrán Schwannovy buňky jejímţ základem jsou lipoproteiny = myelinová pochva. Organely Schwannovy buňky včetně jádra skončí na vnějším povrchu myelinové pochvy, kde tento buněčný materiál STRANA 384 MYELINOVÉ POCHVY zlepšují a zrychlují vedení informací axonem a pokrývají povrch axonu v opakujících se úsecích přibliţně 1 mm dlouhých (tzv. INTERNODIA). Mezi jednotlivými internodii jsou mezery (RANVIEROVY ZÁŘEZY, neurofibrální uzly). V Ranvierových zářezech myelin chybí, ale jsou zde ve vzájemném kontaktu Schwannovy buňky. Místa CNS, ve kterých je vysoká koncentrace myelinizovaných axonů, jsou světlá (tzv. BÍLÁ HMOTA, BÍLÁ NERVOVÁ TKÁŇ). Nervová vlákna na periferii mohou pokrývat a obklopovat jen výběţky Schwannových buněk bez myelinu (např. postgangliová vlákna obratlovců). V centrální nervové soustavě (CNS) obklopují vlákna glie (zpravidla oligodendroglie). Vlákna bez myelinové pochvy (nemyelinizovaná) bývají také označována jako šedá vlákna (Remakova vlákna). Místa v CNS s vyšší koncentrací těl neuronů a šedých vláken mají šedou barvu (tzv. ŠEDÁ HMOTA, ŠEDÁ NERVOVÁ TKÁŇ). Nervová vlákna (axony) savčích nervů byla rozdělena na typy podle histologické stavby, myelinizace, rychlosti vedení vzruchu, stupně dráţdivosti, odolnosti k anoxii a dalších ukazatelů. Rozlišujeme různé typy nervových vláken, neboť bylo zjištěno, ţe i mezi ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 10 ÚVOD DO NEUROFYZIOLOGIE Přehled typů nervových vláken – viz stejně silnými a stejně myelinizovanými vlákny různých částí nervové následující tabulka. soustavy jsou značné funkční rozdíly VLÁKNA TYPU A – myelinizované axony senzitivních a motorických nervů, slouţí k rychlému vedení vzruchů, 72 – 120 (150) m/s VLÁKNA TYPU A aferentní skupina Ia, vedou z anulospirálních zakončení svalových vřetének alfa skupina Ib, vedou z Golgiho šlachových tělísek eferentní inervují extrafuzální svalová vlákna vedou z mechanoreceptorů kůţe (dotyk, tlak) beta gama delta skupina II, vedou ze sekundárních senzitivních svalových zakončení, z mechanoreceptorů v kůţi; rychlost přenosu informací 36 – 72 m/s skupina III, vedou z koţních receptorů (teplo, tlak, dotyk, bolest), rychlost přenosu informací 6 – 36 m/s inervace intrafuzálních svalových vláken VLÁKNA TYPU B, např. eferentní pregangliové axony autonomního nervového systému VLÁKNA TYPU C – nemyelinizovaná vlákna, pomalé vedení vzruchů – rychlost přenosu 0, 2 – 2, 0 m/s VLÁKNA TYPU C aferentní eferentní skupina IV, vedou z receptorů citlivých na bolest, teplo a dotyk postgangliové axony autonomního nervového systému Tab. č. 5: Některé typy nervových vláken (upraveno podle různých pramenů) V případě zničení těla neuronu nejsou dendrity ani axon schopné ţít samostatně. Po oddělení výběţků od těla neuronu dojde zejména v periferní části nervového systému k autolýze oddělené periferní části nervového vlákna (nebo dendritů), tzv 1. WALLERŮV ZÁKON (Wallerova degenerace). Druhá část výběţku, spojená s tělem neuronu, se v místě přerušení rozvětví, jednotlivé výběţky mohou růst rychlostí 1 – 44 mm/den. Je moţné, ţe hlavní výběţek prorůstá a proroste místy, kterými vedl původní axon, tzv. 2. WALLERŮV ZÁKON (Wallerova regenerace). Postupně je moţné i určité obnovení "původní" inervace, popř. i funkčnosti inervované ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 STRANA 385 10 ÚVOD DO NEUROFYZIOLOGIE tkáně. Na obnově přerušených nervů se mohou v centrální nervové soustavě podílet gliové buňky (ependymové buňky) a na periferii Schwannovy buňky. V periferní části nervové soustavy, jak jiţ bylo uvedeno, dochází i k prorůstání nervových vláken tkáněmi. MEMBRÁNOVÝ POTENCIÁL je výchozí pojem pro všechny elektrické potenciálové rozdíly, vznikající na buněčné membráně, mezi intracelulárním a extracelulárním prostorem. Jeho vznik, trvání a změny vyplývají ze zastoupení některých iontů vně a uvnitř buňky. 10.2.2 Klidový membránový potenciál A) Koncentrace iontů v neuronu a extracelulární Na povrchové membráně buněk tekutině (tj. nejen nervových buněk) je v klidovém stavu ustaven klidový membránový potenciál (KMP) o hodnotě mínus 50 mV aţ mínus 100 mV (u typických neuronů mínus 70 mV). Membrána je POLARIZOVÁNA – záporný pól je uvnitř a kladný vně (zdůvodnění tohoto stavu je uvedeno dále v této kapitole). Julius Bernstein, v souladu se skutečností, popsal (1902) klidový membránový potenciál jako důsledek nestejného rozdělení iontů vně a uvnitř buňky. KLIDOVÝM MEMBRÁNOVÝM POTENCIÁLEM Rozhodující význam pro funkci neuronů mají ionty K+, Cl–, Na+, ale také Ca2+, Mg2+ aj. KONCENTRACE IONTŮ vně povrchové biomembrány neuronu a pod ní se výrazně liší. Z nerovnoměrného rozloţení iontů vyplývají směry koncentračních a elektrických gradientů napříč povrchovými biomembránami buněk. a) Ionty draslíku IONTY K jsou hlavními kationty + rozumíme membránový potenciál cytoplazmy neuronu i ostatních ţivov klidovém stavu vzrušivé buňky (tj. čišných buněk. Klidová koncentrace nervové nebo svalové). iontů draslíku, která existuje uvnitř Potenciálový rozdíl je moţné nervových buněk člověka a ţivočichů, změřit milivoltmetrem tak, ţe intrace- je více neţ desetkrát vyšší neţ vně lulárně zanoříme jednu mikroelektrodu buňky neuronu, tzn. směr koncent(tj. např. skleněnou kapiláru o průměru račního gradientu K+ je ven z neuhrotu 1 mikrometr) a druhou elektrodu ronu. ponecháme vně buňky v extracelulární Protoţe K+ ionty procházejí (potekutině (vnitřek buňky je v klidovém dobně také Cl– ionty) snadno povrchostavu vţdy negativní proti extraceluvou biomembránou, díky existenci nělárnímu prostoru). Říkáme, ţe memkolika typů draslíkových kanálů, unibrána je polarizována. kají, po koncentračním gradientu, ven z buňky. Uvnitř buňky jsou kladné náSTRANA 386 ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 10 ÚVOD DO NEUROFYZIOLOGIE boje iontů K+ v dynamické rovnováze se zápornými náboji objemných aniontů (např. ATP, kreatinfosfát, aminokyseliny, peptidy apod.), které je však nemohou přes biomembránu následovat. Vzhledem ke skutečnosti, ţe nitro buňky (obdobně extracelulární prostor) má tendenci k elektroneutralitě, vzniká úbytkem kationtů uvnitř buňky a jejich nadbytkem v extracelulárním prostoru v těsném sousedství povrchové biomembrány (ionty nemohou volně difundovat) elektrický gradient. Vzniká měřitelné elektrické napětí (nebo se sniţuje jiţ existující napětí) mezi vnitřkem a vnějškem buňky. Záporný pól je uvnitř buňky pod membránou. Elektrické napětí (mimo jiné) brzdí pohyb K+ iontů a omezuje jejich další unikání z neuronu. V klidu vzniká dynamický rovnováţný stav, ovlivňovaný dalšími ionty. Na+ vně buňky je přibliţně 10 krát vyšší neţ uvnitř neuronu. KMP je určován převáţně ionty K a Cl–, ale na jeho přesnou velikost mají vliv i ionty Na+ aj. + c) Iontové kanály a pumpy Ionty mohou selektivně pronikat přes biomembrány jen iontovými kanály nebo mohou být přenášeny přenašečovými enzymy (tzv. pumpy). IONTOVÉ KANÁLY jsou uzavíratelné "tunely" v buněčné membráně, propojující za určitých podmínek extracelulární a intracelulární prostor. Struktura iontového kanálu obsahuje senzor (čidlo), který reaguje např. na elektrické nebo chemické změny. Kanály jsou poté ovládány elektrickými nebo chemickými látkami. Při určité intenzitě elektrické změny nebo po navázání určité chemické látky je kanál otevřen nebo zavřen. Otevřeným kanálem dob) Ionty chlóru a sodíku chází, v průběhu zlomků milisekund, + – IONTY Na a Cl jsou hlavními k lavinovitému selektivnímu průniku ionty extracelulární tekutiny. Koncent- iontů membránou ve směru koncentrace Na+ a Cl– je v klidu v okolí neuro- račního a elektrického gradientu. nu (v extracelulární tekutině) výrazně V případě elektrického (napěvyšší neţ uvnitř buňky. ťového) ovládání kanálu vyvolává Směr koncentračního gradientu změněný potenciál změnu prostorové Cl– iontů je dovnitř buňky, ale pohy- orientace specifické bílkoviny (tzv. bu iontů v klidu brání záporný náboj iontového hradla se senzorem elektric(převaha aniontů) pod membránou kých změn) a dojde k otevření iontoneuronu (na vnitřní straně). vého kanálu. Podle iontů, které Směr koncentračního gradientu v největším mnoţství pronikají tímto pro Na+ ionty je dovnitř buňky. Po- typem otevřeného iontového kanálu, vrchová membrána neuronu je však hovoříme např. o K+ kanálech, Na+ kav klidu pro ionty Na+ méně propustná nálech apod. neţ pro ionty K+ (celkově v klidu málo Druhým způsobem otevírání propustná). Ionty Na+ pronikají v klidu kanálů je otevírání kanálu pod vlipouze omezeně do buňky. Koncentrace vem chemických látek, např. neuro©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 STRANA 387 10 ÚVOD DO NEUROFYZIOLOGIE transmiterů na postsynaptické membráně. Receptory na postsynaptické membráně např. mají dvě části. První část zachycuje neurotransmiter a druhá obsahuje iontový kanál, který pod vlivem navázaného neurotransmiteru mění tvar i velikost a umoţňuje selektivní průnik iontů přes membránu. Podle látky, která zpravidla tímto způsobem otevírá kanál, hovoříme např. o acetylcholinovém kanálu, noradrenalinovém kanálu apod. přenašečová struktura), při maximální činnosti, transportuje průměrně aţ 200 iontů Na+ a 130 iontů K+ za sekundu. Pozn.: Některé kanály mohou být Enzym sodíko–draslíkové pumpy Většina neuronů obsahuje 100 – 200 sodíko–draslíkových pump na jednom mikrometru čtverečném biomembrány, ale také aţ 2000. Tzn., ţe jeden malý neuron můţe obsahovat aţ 1 milion pump. Na 1 mm2 by mohlo být aţ 200 miliónů těchto struktur (sodíko–draslíkových pump). OVLÁDANÉ NAPĚTÍM I CHEMIC- je moţné zablokovat, např. ouabainem KY a jsou známé rovněž KANÁLY (strofantinem G). STÁLE OTEVŘENÉ. Kromě toho existují iontové KANÁLY OVLÁDANÉ MECHANICKY – připojené na 10.2.3 Prahový podnět struktury cytoskeletu. Jsou součástí a prahový potenciál např. receptorových buněk – kanály PODNĚTEM označujeme změnu otevírají mechanické podněty, které ohýbají vlásky specifických buněk (viz (změny) uvnitř nebo vně organismu, která působí na buňky. V této kapitole vestibulární systém – 12.3). nás zajímá především vliv na buňky V membránách téměř všech bunervové, receptory (senzory), popř. něk, tj. také neuronů, je SODÍKO– i buňky svalové. DRASLÍKOVÁ PUMPA (enzym přenašeč, Na+–K+ATPasa). Pumpa při O účinnosti podnětu rozhoduje: spotřebě ATP, potřebného k aktivaci MODALITA (fosforylaci) enzymu a v přítomnosti A KVALITA PODNĚTU 2+ Mg iontů zpravidla během jednoho o MODALITA je moţný způsob, cyklu transportuje 3 ionty Na+ z buňky jakým vnímáme podněty speciaa současně 2 ionty K+ dovnitř buňky, lizovanými receptory (např. ale můţe pracovat i v jiných reţimech, chemoreceptory, mechanorecepnapř. 1:1 nebo 1:2 (Na:K). Aktivita tory, tyčinky a čípky sítnice pumpy je regulována vnitřní koncentapod.). Základní modality vznirací Na+. Přibliţně při koncentraci kaly v průběhu fylogenetického 10 mmol Na+/l (uvnitř buňky) je pumvývoje a odpovídají moţnému pa neaktivní. Sodíko–draslíková pumzpůsobu vnímání různými smyspa se podílí na udrţování klidového ly, tj. počet základních modalit membránového potenciálu buněk, tj. přibliţně odpovídá počtu smysna zajišťování klidového nerovnoměrlů. Člověk však nemá jen pět ného rozloţení iontů. Pumpa (tj. jedna smyslů (viz kapitola 12) STRANA 388 ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 10 ÚVOD DO NEUROFYZIOLOGIE o KVALITU PODNĚTU rozlišujeme v rámci jedné určité modality, např. u modality sluchu rozlišujeme tóny, u modality čichu různé vůně apod. Pozn.: DEPOLARIZACÍ rozumíme zvyšování hodnoty membránového potenciálu (např. z mínus 80 mV na hodnotu mínus 70 mV). Vzruch pak můţe být vyvolán slabším podnětem, neboť se hodnota membránového potenciálu přibliţuje prahovému potenciálu. Opačný proces označujeme termínem REPOLARIZACE, zejména ve smyslu návratu do klidového stavu. KVANTITA A INTENZITA PODNĚTU rozhoduje o tom zda neuron (nebo modifikovaná receptorová buňka) bude nebo nebude na podnět reagovat. Při plynulých změnách HYPERPOLARIZACÍ označujenemusí dojít k očekávané reakci me naopak sniţování hodnoty memneuronu. bránového potenciálu na hodnotu ma DÉLKA TRVÁNÍ PODNĚTU má tematicky niţší (např. z mínus 80 mV význam zejména při slabších podna mínus 90 mV). Jestliţe pro vznik nětech. Čím slabší podnět působí, vzruchu postačuje např. hodnota mítím déle musí působit neţ vyvolá nus 60 mV, znamená hyperpolarizace odpověď. oddálení vzniku vzruchu (při stejně silPodněty, působící na neuron, vy- ném podnětu) nebo také jinak, ţe pro volávají změny klidového membráno- vznik vzruchu je třeba silnější podnět. vého potenciálu. Velikost klidového K hyperpolarizaci můţe dojít např. membránového potenciálu se po- transportem K+ iontů ven z buňky a Cl– zvolna nebo stupňovitě mění a teprve iontů dovnitř buňky. při určitém PRAHOVÉM PODNĚTU vzniká nový typ odpovědi, tzv. akční potenciál. Hodnotu membránového 10.2.4 Akční potenciál potenciálu, kdy vzniká akční potenciál, Při dosaţení prahového podnětu nazýváme PRAHOVÝ POTENCIÁL. vzniká VZRUCH. V daném místě biVelikost prahového potenciálu je zpraomembrány se velikost membránového vidla o +5 mV aţ +20 mV větší neţ potenciálu (napětí) prudce změní aţ na klidový membránový potenciál. hodnotu přibliţně +30 mV (+40 mV). Podněty niţší intenzity neţ prahový podnět se nazývají podprahové podněty (v souladu s tím pouţíváme pojem PODPRAHOVÉ POTENCIÁLY). Obdobně nadprahový podnět je silnější neţ prahový podnět a pro hodnoty membránového potenciálu pouţíváme pojmu NADPRAHOVÝ POTENCIÁL. V čase zlomků milisekund dojde k přesunu iontů Na+ (viz dále) přes biomembránu a změně její polarity. Elektrickým projevem šířícího se vzruchu v daném místě axonu je AKČNÍ POTENCIÁL (hrotový potenciál, hrot, spike). Hypotézu, o pohybu iontů při depolarizaci membrány neuronu a vzniku akčního potenciálu, vyslovili ve 40. le- ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 STRANA 389 10 ÚVOD DO NEUROFYZIOLOGIE tech A.L.Hodgkin, A.F.Huxley (Nobe- vlastním průběhu akčního potenciálu, lova cena, 1963). ale bez sodíko–draslíkových pump by Děje – probíhající při podráţdění po určité době nevznikaly nové akční nervové buňky prahovým podnětem – potenciály, neboť by nebyl udrţován na povrchové biomembráně axonu potřebný iontový gradient. Pozn.: Zastoupení iontů se při výnervové buňky a v jejím bezprostředním okolí, lze shrnout do násle- še uvedených dějích mění zejména v okolí biomembrány, vzniká pohyb dujících bodů: iontů především podél biomembrány 1. Dojde k podráţdění neuronu a mnohem méně uvnitř axonu nebo ve prahovým podnětem větší vzdálenosti vně. 2. Prahový podnět vyvolá otevření doBiofyzika vysvětluje ŠÍŘENÍ statečného počtu Na+ kanálů a vý(VEDENÍ) AKČNÍHO POTENCIÁLU znamné mnoţství Na+ iontů pronikne z místa podráţdění mechanismem tzv. do buňky (propustnost membrány se MÍSTNÍCH PROUDŮ. V místě popro ionty Na+ zvyšuje aţ 600 krát). dráţdění dochází ke změně polarity Krátkodobá lokální DEPOLARIZACE části biomembrány. Výsledkem této membrány dosáhne spouštěcí úrovně – změny je nejen změna rozdílu potencia polarita membrány se náhle obrátí álů mezi vnitřkem a vnějškem buňky, (např. z mínus 55 mV na plus 30 mV) ale současně také rozdíl potenciálů – tzv. TRANSPOLARIZACE. Vzniklá (na povrchu i uvnitř buňky pod bizměna (= AKČNÍ POTENCIÁL, omembránou) mezi podráţděným vzruch) postupuje po axonu aţ na jeho a nepodráţděným místem biomemkonec. Pozn.: Pohyb akčního potenciá- brány, který vede ke vzniku místních lu po axonu (změny na povrchu axonu) proudů. Místní proud má dráţdivé lze zjednodušeně přirovnat k prstenu, účinky na sousední element membrákterý stahujeme z prstu. ny. Při dosaţení prahového podnětu vzniká akční potenciál v tomto sou3. V místě membrány za akčním po+ tenciálem se otevírají K kanály; po- sedním elementu (úseku) biomembrány a celý proces se opakuje v tomto hyb iontů K+ přes membránu ven z buňky napomáhá návratu membrány místě. Mechanismem místních proudů se takto šíří akční potenciál po do klidového stavu (se záporným nábiomembránách nervového (a také bojem uvnitř) svalového) vlákna bez tlumení. 4. Membrána je uváděna do původního klidového stavu činností sodíko–draslíkových pump Děje, spojené s návratem do klidového stavu, označujeme pojmem REPOLARIZACE. Sodíko–draslíková pumpa není nutná a nehraje roli při STRANA 390 ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 10 ÚVOD DO NEUROFYZIOLOGIE Obr. č. 22: Schéma průběhu některých změn v daném úseku membrány neuronu Rychlost vedení vzruchů Ve fylogenezi známe dva vývojové trendy, které urychlují vedení vzruchu po biomembránách. Prvním trendem je zvětšování průměru nervového vlákna. Čím je průměr nervového vlákna větší, tím rychleji je vzruch veden. U většiny krouţkovců, měkkýšů a členovců existují tzv. OBŘÍ NERVOVÁ VLÁKNA, která mají u hlavonoţců průměr aţ 1 mm a slouţí k rychlejšímu vedení AP do svalů. Rovněţ informace k vykonání únikových pohybů korýšů (např. pohyby ocasní ploutvičky raků) přenášejí obří axony. Druhým vývojovým trendem je MYELINIZACE, kdy činností Schwannových buněk nebo oligodendroglií vzniká na axonech myelinová pochva, tvořená myelinem. Myelin je sloţitá směs lipidů (značný obsah fosfolipidů) a bílkovin (cca 20 %), má dobré izolační vlastnosti a je elektricky nevodivý. MYELINOVÁ POCHVA zrychluje a zhospodárňuje vedení vzruchů v periferních nervech a CNS. Na nemyelinizovaných vláknech dochází při podráţdění prahovým podnětem vţdy k ovlivňování nejbliţšího okolí místa podráţdění. Proud běţí vţdy nejprve do nejbliţšího okolí podráţděné části membrány nervového vlákna a teprve potom se šíří na další nejbliţší místo. Jestliţe bychom např. přirovnali šíření podráţdění po nemyelinizovaném nervovém vláknu k běhu po schodech, museli bychom říci, ţe "podráţdění na nemyelinizovaném vlákně musí kaţdou nohou došlápnout vţdy na kaţdý schod" v přesném a neměnném pořadí, coţ vyţaduje určitý čas. ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 STRANA 391 10 ÚVOD DO NEUROFYZIOLOGIE U MYELINIZOVANÝCH VLÁKEN přechází proud pouze mezi Ranvierovými zářezy a k depolarizacím (stejně tak i k polarizaci membrány) můţe na myelinizovaných vláknech docházet pouze v Ranvierových zářezech. Pouţijeme–li přirovnání k běhu po schodech je moţné říci, ţe "podráţdění můţe a současně musí na myelinizovaném vlákně došlapovat jen např. na kaţdý 4. schod". To znamená, ţe se vzruch na myelinizovaných vláknech přesunuje skokem z jednoho Ranvierova zářezu do druhého (tzv. SALTATORNÍ ŠÍŘENÍ VZRUCHU, saltační vedení podráţdění, z lat. saltare – skákat) a jeho šíření je přibliţně desetkrát rychlejší neţ na nemyelinizovaných vláknech. V CNS připadá asi 60 % nervových vláken na myelinizované axony a přibliţně 40 % na axony bezmyelinové. Rovněţ pro myelinizované i nemyelinizované axony člověka platí, ţe rychlost přenosu podráţdění se zvyšuje se zvyšováním průměru nervových vláken (větší průřez axonu má niţší vnitřní odpor). Na jemných nemyelinizovaných (bezmyelinových) vláknech činí rychlost vedení podráţdění 0, 5 aţ 15 m/s. Rychlost vedení podráţdění po myelinizovaných axonech je aţ 120 (150) metrů za sekundu, tj. 432 (540) km/h, např. axony tr. spinocerebellaris posterior. V elektrickém kabelu probíhá pohyb elektronů (nikoliv iontů) rychlostí přibliţně 300 000 kilometrů za sekundu. Rychlost nervových drah je tedy nepoměrně pomalejší, přesto i rychlost 120 m za sekundu znamená, ţe nervová informace z hlavy k prstům nohy STRANA 392 dorazí asi za 16 milisekund (tj. 0, 016 s). Podstata kódování informací na axonu Neuron reaguje na odpovídající prahový potenciál vznikem vzruchu podle zákona "VŠE NEBO NIC". To znamená, není–li dosaţeno prahového potenciálu, vzruch nevzniká vůbec a dochází pouze k lokálním změnám. Je–li dosaţeno potřebné depolarizace, vzniká vzruch, který se šíří aţ na konec axonu. Současně platí, ţe akční potenciál má při svém šíření po celém axonu stále stejnou měřitelnou velikost – depolarizační vlna má stále stejnou velikost. Velikost amplitudy jednoho akčního potenciálu je většinou 110 mV aţ 120 mV (tj. změna např. z –80 mV na +30 mV) v daném místě povrchové biomembrány axonu. Po axonech tedy neprobíhají malé a velké, menší a větší akční potenciály. Informace, které akční potenciály přenášejí, nemohou tedy být kódovány velikostí potenciálů. Jak bylo zjištěno jsou informace kódovány počtem a frekvencí akčních potenciálů (tj. sledem akčních potenciálů a různě velkých pauz). Vzniká tak binární kód, odpovídající např. dvojkové soustavě v matematice. Zjednodušeně vyjádřeno, je moţné v daném mikročase v určitém úseku axonu změřit akční potenciál (tj. pouze jeden ze dvojice moţných stavu) nebo klidový membránový potenciál (tj. druhý a ţádný další ze dvou moţných stavů). Daným mikročasem rozumíme délku trvání akčního potenciálu. Tato ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 10 ÚVOD DO NEUROFYZIOLOGIE délka je přibliţně 0, 4 ms aţ 2, 0 milisekundy. Pro většinu akčních potenciálů pak méně neţ jedna milisekunda. stav, zjištěný v daném úseku axonu, v daném mikročase akční potenciál akční potenciál klidový potenciál klidový potenciál klidový potenciál akční potenciál klidový potenciál akční potenciál matematické vyjádření (binární kód) 1 1 0 0 0 1 0 1 Tab. č. 6: Způsob „binárního kódování“ nervových informací na axonech Refrakterní periody Nový akční potenciál můţe proběhnout po témţe axonu aţ po určitém čase (ve kterém probíhají procesy návratu struktur do klidového stavu). Rozlišujeme absolutní a relativní refrakterní periody (fáze). ABSOLUTNÍ REFRAKTERNÍ PERIODA je časový interval trvající přibliţně 1 milisekundu (0, 5 před a 0, 5 po akčním potenciálu), ve kterém není moţné ani nadprahovým podnětem vyvolat nový akční potenciál, protoţe nedošlo ani částečně k potřebnému obnovení klidového stavu. aţ 100 akčních potenciálů za sekundu. U savců můţe v přirozených podmínkách probíhat po axonu 150 aţ 180 vzruchů za sekundu. Pozn. Pro srdeční sval jsou pouţívány termíny s obdobným významem: absolutní refrakterní fáze – ARF a relativní refrakterní váze – RRF 10.2.5 Vzestupné a sestupné neurony a interneurony VZESTUPNÉ (AFERENTNÍ, ASCENDENTNÍ) NEURONY vedou akční potenciály z receptorů do CNS – jinak také SENZITIVNÍ (SMYSLOVÉ) NEURONY. Všechny smyslové neurony jsou unipolární, jejich buněčná těla leţí v gangliích mimo CNS. Informace jsou vedeny z receptorů směrem k tělu neuronu periferním výběţkem (míjejí tělo neuronu) a pokračují centrálním výběţkem (odpovídá definici axonu) do CNS (oba výběţky tedy fungují jako jeden a tělo neuronu leţí mírně stranou). Aferentní vlákna, která vedou do CNS vzruchy teploty, tlaku a bolesti ze všech částí organismu, se označují pojmem SENZITIVNÍ VLÁKNA. VLÁKNA SENZORICKÁ vedou vzruchy ze specializovaných smyslových orgánů (chuti, sluchu, zraku apod.). Podrobněji viz ner- RELATIVNÍ REFRAKTERNÍ PERIODA je časový interval o veli- vové dráhy, kapitola 11. kosti přibliţně do 5 ms aţ 10 ms, ve Na jedno aferentní nervové vlákkterém nový akční potenciál vyvolá no je zpravidla současně napojeno pouze nadprahový podnět. 1 aţ 200 receptorů a celý komplex naJestliţe by pro axon platilo, ţe je- zýváme tzv. SENZORICKOU (SENho relativní refrakterní perioda je ZITIVNÍ) JEDNOTKOU. 10 ms, mohlo by po něm proběhnout ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 STRANA 393 10 ÚVOD DO NEUROFYZIOLOGIE SESTUPNÉ (DESCENDENTNÍ, EFERENTNÍ) NEURONY vedou AP 10.3 Glie z CNS k efektorům. Eferentní neuroGLIE (PODPŮRNÉ BUŇKY, ny jsou multipolární. Vlákna (axony) neurogliové buňky) mají menší velieferentních neuronů rozdělujeme na kost neţ neurony, dělí se po celý ţivot motorická a vegetativní: jedince a v CNS člověka je jich při MOTORICKÁ VLÁKNA jsou axo- bliţně desetkrát více neţ neuronů,. ny motoneuronů mozku a míchy, Glie se přímo neúčastní vedení vedoucí k příčně pruhovaným sva- vzruchů, ale vykazují membránový polům. Vlákna míšních motorických tenciál jako neurony a zajišťují řadu neuronů nejsou přerušena důleţitých funkcí: a procházejí aţ přímo k inervova vytvářejí mechanickou oporu ným příčně pruhovaným svalům. v nervové tkáni Jedno eferentní nervové vlákno zajišťují tvorbu myelinu inervuje 5 – 1000 svalových vláken (myelinogeneze) a celý komplex představuje tzv. mají vyţivovací (nutritivní) úlohu MOTORICKOU JEDNOTKU. účastní se růstu, regenerace VEGETATIVNÍ VLÁKNA (vlákna (i degenerace) výběţků neuronů autonomní) vedou AP z CNS do účastní se exkrece – vzhledem hladkých svalů, srdečního svalu k tomu, ţe se v nervové tkáni a do ţláz. Vegetativní dráhy se nevyskytují lymfatické cévy skládají alespoň ze dvou neuronů (výjimkou jsou periferní nervy) (pregangliového a postgangliové ovlivňují rozmístění (zastoupení) ho). Nervová vlákna, vedoucí iontů v nervové tkáni z centra ke ţlázám, bývají označo- některé gliové buňky fagocytují vána jako sekreční. Spojení mozku a míchy s tkáněmi Ke gliovým buňkám řadíme celého těla zajišťují PERIFERNÍ v periferních nervech: (OBVODOVÁ) VLÁKNA. SCHWANNOVY BUŇKY, vytváINTERNEURONY (ASOCIAČNÍ řejí Schwannovy pochvy a myelin NEURONY, PŘIDRUŽENÉ NEUna myelinizovaných axonech RONY) zajišťují spojení mezi neurony navzájem – výhradně v CNS. Jsou SPECIALIZOVANÉ SCHWANNOVY BUŇKY, tzv. SATELITNÍ unipolární. Je uváděno, ţe tvoří 97 aţ BUŇKY (amficyty), na povrchu těl 99, 98 % všech neuronů (např. v lidsenzitivních unipolárních neuronů ském mozku). Se vzrůstající sloţitostí a nervových ganglií, obklopují těla nervových pochodů se zvyšuje počet nervových buněk jako satelity na interneuronů, které se pochodu účastní. oběţné dráze. Ovlivňují metabolické procesy gangliových buněk a netvoří myelin. STRANA 394 ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 10 ÚVOD DO NEUROFYZIOLOGIE V centrálním nervovém systé- mezibuněčné prostory. Do této sítě mu rozlišujeme neuroglie a mikro- jsou vloţené ostatní části nervové tkáně. Astrocyty převaţují v šedé hmotě glie. míchy a mohou komunikovat s neurony prostřednictvím chemických 10.3.1 Neuroglie látek. OLIGODENDROGLIE (OLIGOho původu, vyvíjejí se ze spongioblas- DENDROCYTY) napomáhají metaboNEUROGLIE jsou ektodermové- tů přibliţně od 3. měsíce nitroděloţního ţivota. Neuroglie jsou rozvětvené buňky, rozmístěné ve tkáni centrálního nervstva. Jsou povaţovány za hlavní kostru (zejména tzv. neuronové sítě) nervové tkáně. Mezi neuroglie řadíme EPENDYMOVÉ BUŇKY, ASTROCYTY a OLIGODENDROGLIE. EPENDYMOVÉ BUŇKY (epite- lové buňky choroideálních plexů, ependym, ependymální buňky) vystýlají dutiny mozkových komor (jsou epiteliálně uspořádané), podílejí se na tvorbě mozkomíšního moku a svými dlouhými klky a řasinkami napomáhají pohybu mozkomíšního moku. Některé jejich funkce jsou podobné funkcím astrocytů. lismu neuronů, obklopují těla některých nervových buněk a určité úseky axonů – zajišťují na axonech v CNS tvorbu myelinové pochvy (oligodendroglie převaţují v bílé hmotě míchy a mají méně výběţků neţ astrocyty). 10.3.2 Mikroglie MIKROGLIE (mikrocyty, mezo- glie, Hortegovy glie) jsou pohyblivé buňky mezodermového původu v nervové tkáni odvozené od monocytů – jsou schopné fagocytózy. V ontogenezi se objevují v době, kdy mezi neurony prorůstají cévy. Ve větším počtu aţ na konci nitroděloţního ţivota. Mikroglie se aktivují poškozením nervové tkáně, fagocytují poškozené části nerASTROCYTY (astroglie, makrovové tkáně a vyplňují poškozená místa glie) jsou rozvětvené hvězdicovité (gliová jizva). buňky, které pokrývají částí svých výběţků povrch nervových buněk a jinými výběţky mohou pokrývat aţ 80 % plochy kapilár. Mezi zakončením glie a neuronem je mezera asi 20 nm Pojem synapse zavedl sir Charles (mezi glií a kapilárou 30 – 50 nm). Astrocyty čerpají ţiviny z kapilár krve, Scott Sherrington jiţ v r. 1897. zásobují jimi neurony, regulují zastouSYNAPSE zajišťují funkční spopení iontů v nervové tkáni a podílejí se jení mezi neurony v nervové tkáni, na hematoencefalické bariéře a na popř. i mezi dvěma buňkami, z nichţ zpětném vychytávání a recyklaci neu- jen jedna je neuron (např. nervosvalorotransmiterů. Některé výběţky astro- vé spojení). V synapsích se přenášejí cytů se dotýkají navzájem a tvoří „elektrické“ informace – obsaţené ve strukturu podobnou síti, která vyplňuje 10.4 Synapse ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 STRANA 395 10 ÚVOD DO NEUROFYZIOLOGIE sledu akčních potenciálů a mezer – na další buňku. Počet synapsí v jednom reflexním oblouku je od jedné do několika set. Přenos vzruchů můţe v synapsi probíhat přímo – bez přispění neurotransmiteru, tzv. ELEKTRICKÁ SYNAPSE (viz dále 10.4.1) – u člověka příleţitostně. Elektrické synapse a také SMÍŠENÉ SYNAPSE s moţností elektrického a chemického přenosu informací jsou typické především pro niţší obratlovce, např ryby. U vyšších obratlovců a u člověka jsou nejčastějším typem CHEMICKÉ SYNAPSE – viz dále 10.4.2), ve kterých přenos vzruchu přes synaptickou štěrbinu zajišťují chemické molekuly neurotransmiteru. V kaţdé synapsi dochází ke zpomalování přenosu vzruchů. Čím více synapsí převádí informace, tím je rychlost přenosu pomalejší. Zpoţdění, SYNAPTICKÉ ZDRŽENÍ, v místě synapse při převádění vzruchu je menší u elektrických synapsí (např. u raka je zpoţdění v místě spojení jen 0, 05 ms, kdeţto v případě chemických synapsí je to přibliţně 0, 3 ms, ale i 2 ms). Odpověď na podnět při monosynaptických reflexech se projeví po 0, 6 – 0, 9 ms, coţ ukazuje, ţe přenos skutečně probíhá zpravidla přes jednu synapsi. 10.4.1 Elektrické synapse ELEKTRICKÁ SYNAPSE ozna- čuje funkční spojení mezi dvěma neurony – umoţňuje přímé vedení vzruchu. Informace přecházejí z jedné buňSTRANA 396 ky na druhou bez působení mediátorů. Tento přenos je moţný vzhledem k tomu, ţe mezi povrchovými membránami buněk je mezibuněčný prostor nejvýše 2 – 3 nm a neurony jsou navíc často i přímo spojeny kanálky, ve kterých dochází ke splývání cytoplazmy buněk (typ buněčného spojení gap junction). Elektrické synapse spojují např. neurony s obřími axony, které ovládají únikové pohyby korýšů. Rovněţ u některých ryb byly v mozku zjištěny elektrické synapse – jako součást motorických drah, které ovládají únikové pohyby ocasní ploutve. Celkově jsou mnohem častější chemické synapse. Přímé „elektrické“ spoje existují např. také mezi buňkami srdečního svalu, tzv. interkalární disky, které převádějí informace ke kontrakcím přímo (přímým kontaktem) z jedné buňky srdečního svalu na sousední. 10.4.2 Chemické synapse Chemické synapse jsou vysoce specializované struktury v nervové tkáni, které převáţně zajištují přenos informací (přenos akčních potenciálů) mezi povrchovými cytoplazmatickými membránami dvou neuronů (presynaptickým a postsynaptickým) nebo i mezi membránami dvou buněk, z nichţ jen jedna je neuron. V místě synapse je zakončení axonu presynaptického neuronu rozšířené v SYNAPTICKÝ KNOFLÍK (terminální buton, synaptický uzlík) a je přiloţeno k membráně postsynaptického neuronu, zpravidla k dendritickému trnu. Mezi membránami obou neuronů v místě synapse je SYNAP- ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 10 ÚVOD DO NEUROFYZIOLOGIE TICKÁ ŠTĚRBINA (intersynaptická na tělo postsynaptického neuronu. Známé stěrbina) o velikosti 15 – 20 nm jsou i (presynaptické) SYNAPSE AXOAXONÁLNÍ, viz dále (např. s inhibičním vli(v případě nervosvalové ploténky aţ vem). V těchto případech je zakončení jed50 nm). noho axonu synapticky připojeno přímo na jiný axon (před synapsi) atp. Jestliţe do synaptického knoflíku axonem dorazí odpovídající informace v podobě akčních potenciálů: 1. otvírají se napěťově ovládané Ca2+ kanály, ionty Ca2+ vstupují dovnitř synaptických knoflíků a iniciují pohyb váčku s NEUROTRANSMITERY k presynaptické membráně 2. neurotransmiter se vylévá exocytózou do synaptické štěrbiny 3. molekuly neurotransmiteru difúzně překonávají synaptickou štěrbinu a navazují se na specifické membránové receptory na postsynaptické membráně 4. na subsynaptické membráně postsynaptického neuronu se otevírají (chemicky ovládané) iontové kanály – přenášená informace mění aktivitu postsynaptického neuronu V případě, ţe je neurotransmiterem acetylcholin, otevírají se v postsynaptické membráně iontové kanály přímo jeho vlivem. Jestliţe je neurotransmiterem noradrenalin, dochází (po jeho navázání na receptory) nejprve k tvorbě cAMP a teprve prostřednictvím cAMP dojde k otevření iontových kanálů (podobně jako u nesteroidních hormonů při humorálních regulacích). Otevřenými iontovými kanály v postsynaptické membráně proudí ionty ve směru koncentračních a elektrických gradientů. Na postsynaptické membráně vzniká měřitelná změna membránového potenciálu, vyvolaná změněným rozloţením iontů vně a uvnitř buňky. Velikost této změny je při jednom vzruchu 2 – 4 mV a označujeme ji jako POSTSYNAPTICKÝ POTENCIÁL (PSP). Vliv jednotlivých PSP se v jednom neuronu sčítá (dochází k sumaci PSP). Rozlišujeme PROSTOROVOU SUMACI Pozn.: Synapse, ve kterých je neuro- a ČASOVOU SUMACI. transmiterem acetylcholin, se označují jako Dochází–li k prostorové sumaci, CHOLINERGNÍ se dvěma typy cholinergních receptorů pro acetylcholin (nikotinové znamená to, ţe se v jednom okamţiku a muskarinové) na jednom neuronu sčítá vliv PSP z více synapsí (často přicházejících i z různých neuronů). Při časové sumaci dochází ke sčítání vlivu několika AP, které přicházejí bezprostředně za Podle místa spojení rozlišujeme SY- sebou do jedné synapse. Podobně, je–li neurotransmiterem noradrenalin, hovoříme o ADRENERGNÍCH SYNAPSÍCH s adrenergními receptory α1, α2, β1, β2–receptory. NAPSE AXODENDRITICKÉ, které přenášejí informace z axonu presynaptického neuronu na dendrit a SYNAPSE AXOSOMATICKÉ, přenášející informace z axonu ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 STRANA 397 10 ÚVOD DO NEUROFYZIOLOGIE Vliv PSP na postsynaptický neuron můţe být: excitační, tzv. excitační postsynaptický potenciál, EPSP inhibiční, tzv. inhibiční postsynaptický potenciál, IPSP Při excitačním ovlivnění postsynaptické membrány dochází k depolarizaci. Napětí se změní o + 2 mV aţ + 4 mV, tj. klidová hodnota např. mínus 70 mV se změní na mínus 68 mV aţ mínus 66 mV. Jestliţe je pro vznik AP potřebná změna o + 5 mV aţ + 20 mV, je zřejmé, ţe ke vzniku AP můţe dojít aţ při současném působení (sumaci) několika EPSP. Jednotlivý EPSP působí tedy pouze podprahově, ale vzhledem ke skutečnosti, ţe se pod jeho vlivem přiblíţí práh, nutný pro vznik AP, usnadňuje vybavení vzruchu (usnadnění = FACILITACE). Synapse, ve kterých dochází k EPSP, označujeme jako EXCITAČNÍ (BUDIVÉ) SYNAPSE. Excitace vyvolávají např. acetylcholin, noradrenalin, serotonin apod. V případě inhibičního ovlivnění dochází k hyperpolarizaci subsynaptické membrány (tj. klidová hodnota potenciálu se např. změní z mínus 70 mV na mínus 74 mV). Z této skutečnosti a předcházejícího odstavce vyplývá, ţe se moţnost vzniku AP sniţuje. Synapse, ve kterých dochází k IPSP, označujeme jako INHIBIČNÍ (TLUMIVÉ) SYNAPSE. Inhibice rozlišujeme periferní a centrální. PERIFERNÍ INHIBICE existují mezi eferentním neuronem a efektorem (např. zakončení vláken parasympatiku a buněk srdečního svaSTRANA 398 lu, aktivita parasympatiku tlumí srdeční činnost). CENTRÁLNÍ INHIBICE existují v synapsích na zakončeních interneuronů v centrálním nervstvu (např. Renshawovy buňky). Zvláštním případem centrálního inhibičního vlivu je presynaptická inhibice (např. axo–axonální synapse v míše), kdy před synapsí axonu Ia– vlákna (z anulospirálního zakončení svalového vřeténka) a motoneuronu je na axon vlákna Ia napojeno zakončení jiného axonu interneuronu s inhibičním vlivem. Neurotransmiterem interneuronů je např. kyselina 4–gamaaminomáselná (GABA). Receptory pro GABA jsou různé a na postsynaptické membráně jsou jimi v podstatě iontové kanály pro Cl–, které se po navázání GABA otevírají a Cl– pronikají přes postsynaptickou membránu do nitra postsynaptické buňky, coţ má za následek hyperpolarizaci postsynaptické membrány. Na jednom neuronu je moţné lokalizovat několik tisíc synapsí. Purkyňova buňka v mozečku mívá 150 000 aţ 200 000 synapsí. Středně velký neuron můţe vytvořit 1 000 aţ 10 000 synapsí. Z toho vyplývá, ţe na kaţdý neuron nepřetrţitě působí značný počet různých vlivů a informací, které neurony analyzují a "vyhodnocují". Tzn., ţe jiţ na úrovni buňky jsou tříděny informace. Nepodstatné "slabé" informace nevyvolávají vznik AP na postsynaptickém neuronu a přes synapse a celou nervovou drahou procházejí pouze podstatné informace. ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 10 ÚVOD DO NEUROFYZIOLOGIE Obr. č. 23: Funkční spojení neuronů – synapse (upraveno různých zdrojů) ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 STRANA 399 10 ÚVOD DO NEUROFYZIOLOGIE Pozn.: Z uvedeného textu by mělo nu. Cholinesterázu produkuje presynabýt zřejmé, ţe na postsynaptickou ptický i postsynaptický neuron. membránu nepřechází z presynaptické "Odpadní" produkty štěpení neumembrány AP automaticky. rotransmiterů mohou být ze synaptické Výsledné ovlivnění postsynap- štěrbiny neuronem opět vychytávány tického neuronu a vznik AP na post- a vyuţívány (po transportu zpět do těla synaptickém neuronu závisí na souč- neuronu) pro syntézu nových molekul. tu vlivů mnoha (100 a více současně Bylo zjištěno, ţe neurony, vyuţínebo v těsném sledu za sebou půso- vající určitý neurotransmiter (mediábících) jednotlivých PSP. tor), je v mozku moţno relativně snad- 10.4.3 Neurotransmitery a mediátory (messengers – poslové, „kurýrní spojky“) MEDIÁTORY no lokalizovat v určitých místech (tzn. nejsou náhodně rozptýleny). Obdobně byly zjištěny dráhy, ve kterých se uplatňuje v celém rozsahu jeden neurotransmiter). jsou specifické chemické látky, které funkčně ovlivňuPřehled důleţitých látek, které se jí buňky. uplatňují jako neurotransmitery NEUROTRANSMITERY – neu- (mediátory): romediátory jsou syntetizovány neurony a uvolňovány v synaptických spo- A) Acetylcholin (ACH) jích. Pokud k jejich syntéze nedochází ACETYLCHOLIN (ACH) působí v místě synapse, dostávají se do prou bezobratlých i obratlovců excitačně i storu synaptického knoflíku axoinhibičně. V těle člověka působí exciplazmatickým transportem, který je tačně v CNS i v autonomním nervstvu podporován cytoskeletem buňky (viz (např. na zakončeních axonů neuronů cytoskelet v kapitole1). Neurotransmitery parasympatiku, pregangliových neurojsou uvolňovány podle potřeby z váčků nů sympatiku, motoneuronů v ner(vezikul) presynaptického neuronu do vosvalových ploténkách aj.). Způsobusynaptické stěrbiny a po jejím difúzje pronikají Na+ iontů do buněk, čímţ ním překonání působí cíleně na recepje vyvolána jejich depolarizace. V centory membrány cílové buňky a předátrálních synapsích působí acetylcholin vají jí informace. Většina neuroprostřednictvím cyklického guanozintransmiterů je v synaptické štěrbině monofosfátu (cGMP). (po předání informace) rychle (bleskoAcetylcholin je na postsynaptické vě) degradována. Jejich včasná degradace je důleţitá pro rychlé vedení in- membráně vázán specifickými receptoformací a obnovení funkčního stavu ry. Existují dva typy acetylcholinonervových spojů. Je odhadováno, ţe vých receptorů. Jsou to nikotinové např. jedna molekula acetylcholineste- a muskarinové receptory. NIKOTIráza můţe štěpit za jednu sekundu NOVÉ RECEPTORY (N–receptory) i více neţ 25 000 molekul acetylcholi- najdeme např. mezi pregangliovými STRANA 400 ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 10 ÚVOD DO NEUROFYZIOLOGIE a postgangliovými neurony a v nervosvalové ploténce. Název receptoru souvisí se skutečností, ţe účinek ACH lze napodobit nikotinem (nízká koncentrace nikotinu stimuluje a vysoká inhibuje). Nikotinové receptory pro ACH není moţné zablokovat atropinem. Lze je zablokovat např. alkaloidem kurare (např. v motorické ploténce) a jemu podobnými látkami. Účinek nikotinu se označuje pojmem nikotinový efekt. MUSKARINOVÉ RECEPTORY (M–receptory) existují např. v hladkých svalech, ţlázách a v srdci obratlovců a reagují na ACH i na muskarin. Receptory muskarinového typu lze zablokovat např. atropinem. Účinek muskarinu se označuje jako muskarinový efekt. B) Monoaminy Monoaminy (biogenní aminy) rozdělujeme na: a) katecholaminy adrenalin (epinefrin) noradrenalin (norepinefrin) dopamin b) indolalkylaminy serotonin a) Katecholaminy NORADRENALIN (NA) se uplatňuje jako neuromediátor většiny sympatických postgangliových zakončení, dále na zakončení axonů v mozkové kůře, limbickém systému, v hypothalamu, prodlouţené míše Acetylcholin je syntetizován a mozečku. Působí i jako neuromoduz cholinu a acetylCoA. Reakce je kata- látor. Vysoká koncentrace byla zjištěna lyzována enzymem cholinacetyl- v šišince. transferázou. Acetylcholin, uvolněný Noradrenalin je syntetizován také z vezikul, se velmi rychle rozkládá vlivem acetylcholinesterázy v synaptické buňkami dřeně nadledvin. Tvoří 10 – štěrbině, na cholin a acetát (tj. kyselinu 20 % hormonu dřeně nadledvin. Nooctovou). Část uvolněného cholinu je radrenalin působí na cílové buňky aktivním transportem dopravena zpět prostřednictvím 2. posla, kterým je do neuronu a znovu vyuţita pro tvorbu cAMP (popř. cGMP). Noradrenalin acetylcholinu. Acetát je přeměňován ovlivňuje koncentraci cAMP v buňce (tj. přeměnu buněčného ATP na cAMP a acetylCoA. aktivací adenylátcyklázy). Adrenalin Účinek ACH můţe být narušen uvádí organismus do stavu pohotovosnapř. inhibitory acetylcholinesterázy, ti. kterými jsou i určité bojové chemické Nemyelinizovaná sympatická látky. postgangliová vlákna tvoří na svých terminálních zakončeních komplex zduřenin (tzv. VARIKOZITŮ). V těchto místech je zvýšený počet váčků s NA, který se podle potřeby vylévá a ovlivňuje buňky v okolí varikozitu. ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 STRANA 401 10 ÚVOD DO NEUROFYZIOLOGIE Pro NA existují RECEPTORY ALFA a BETA, které mohou být současně i v jedné synapsi. Při podráţdění alfa receptorů dochází převáţně k aktivaci (např. vasokonstrikce) a naopak při podráţdění beta receptorů dochází převáţně k inhibicím (např. vasodilataci). Syntéza noradrenalinu v neuronu vychází z aminokyselin a byla jiţ uvedena v kapitole 9. Aminokyseliny se dostávají z krevních kapilár do extracelulární tekutiny a dále do neuronu aktivním transportem. Enzym tyrosin– 3–mono–oxygenáza (hydroxyláza) mění v přítomnosti kyslíku L–tyrosin na L–DOPA (3, 4–dihydroxyfenylalanin), který se enzymem dopadekaroboxyláza mění na dopamin. Další enzym dopamin BETA–monooxygenáza, za účasti vitaminu C a kyslíku, mění dopamin na noradrenalin. Regulace je zajišťována koncentrací noradrenalinu, která ovlivňuje aktivitu hydroxylázy. Většina uvolněného NA (aţ 80 %) je aktivně transportována zpět do nervového vlákna a opět pouţita nebo inaktivována na vnější membráně mitochondrie účinkem monoaminooxidázy (MAO). Volný noradrenalin je také odbouráván v buňkách efektorů periferního autonomního systému (např. v buňkách hladkých svalů). Třetí část NA je odváděna z místa působení krví. ADRENALIN je také syntetizo- a oddaluje spánek. Jeho vliv byl jiţ popsán (viz také např. kapitola 9). V synapsích se uplatňuje především noradrenalin. Rovněţ rozlišujeme receptory alfa a beta. DOPAMIN působí na cílové buň- ky rovněţ prostřednictvím 2. posla a je přímým prekurzorem NA. S dopaminem (dihydroxyfenyletylaminem) se setkáváme ve středním mozku (např. v substantia nigra) i na axonech v předním mozku (limbický systém, basální ganglia). Dopamin např. usnadňuje průběh podmíněných únikových reflexů. Nedostatek dopaminu vyvolává Parkinsonovu nemoc („obrna třeslavá“). Katecholaminy zajišťují transport glukózy do svalových buněk nezávisle na inzulínu, coţ má význam při stresu (viz také kapitola 7), kdy je inhibována produkce inzulínu. b) Indolalkylaminy SEROTONIN nebo jinak také en- teramin (5–hydroxytryptamin) – působí na cílové buňky prostřednictvím druhého posla cAMP. Serotoninové neurony jsou v mozkovém kmeni, retikulární formaci, thalamu, hypothalamu, šišince a v plexus myentericus trávicí trubice. Serotonin má vasokonstrikční účinky a účastní se regulace teploty, zasahuje do průběhu spánku (jeho metabolity vyvolávají ospalost a spánek, v nadměrném mnoţství naopak dlouhotrvající bdění). Serotonin a dopamin ovlivňují také pozornost a učení, ale i emoce. ván ve dřeni nadledvin. Tvoří 80 – 90 % hormonu dřeně nadledvin. Jako hormon napodobuje velkou část účinků sympatiku. Neurony, produkující adrenalin, jsou známé v menším počtu Poruchy jejich syntézy mohou z CNS. Adrenalin udrţuje bdělost vyvolávat halucinace. Je známé, ţe urSTRANA 402 ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 10 ÚVOD DO NEUROFYZIOLOGIE čité halucinogenní látky se podobají b) aminokyseliny s tlumivým svým vlivem i sloţením některým neu- účinkem rotransmiterům (např. LSD je podobné b1) GABA, KYSELINA GAMA– serotoninu). Velké mnoţství serotoninu je také v krevních destičkách a buňkách trávicího systému. Serotonin je rovněţ důleţitým neuromediátorem bezobratlých. C) Aminokyseliny Aminokyseliny se jako neuromediátory uplatňují významně v CNS. Na periferii mají mnohem větší uplatnění ACH a NA. a) aminokyseliny s budivým účinkem a z nich odvozené látky a1) KYSELINA GLUTAMOVÁ (glutamát) Má excitační vliv na synapsích v CNS. Na savčích neuronech vyvolává depolarizaci. Jsou známé nejméně tři podtypy jejích receptorů. a2) KYSELINA ASPARAGOVÁ AMINOMÁSELNÁ (4–aminomáselná kyselina) Je syntetizována z kyseliny glutamové aţ na místě působení. Je nejčastějším útlumovým neuromediátorem v CNS. Předpokládá se, ţe aţ jedna třetina synapsí v CNS člověka vyuţívá této kyseliny jako neuromediátoru. Kyselina má tlumivý účinek v centrálních synapsích (viz IPSP) v kůře koncového mozku, mozečku a basálních gangliích. Receptory této kyseliny na postsynaptické (subsynaptické) membráně jsou součástí Cl– kanálu, který selektivně propouští Cl–. b2) GLYCIN Je inhibičním neuromediátorem interneuronů páteřní míchy, prodlouţené míchy a mostu. Vyvolává hyperpolarizaci jako GABA. D) Neuropeptidy Je známá svým excitačním vli- NEUROPEPTIDY jsou látky sloţené vem v synapsích CNS (např. hy- ze 2 – 14 zbytků aminokyselin. Uplatňují se jako neurotransmitery, pothalamus, mícha). neuromodulátory a také jako a3) HISTAMIN hormony. Jejich zařazování bývá Vzniká dekarboxylací aminokyse- různé a nejednotné a podle různých liny histidin. V receptorech boles- hledisek. Mezi neuropeptidy patří: ti má excitační účinky Působí SUBSTANCE P (látka P), polyprostřednictvím cAMP. V hypopeptid sloţený z 11 aminokyselin, thalamu tlumí spontánní aktivitu působící ve střevech (pravděpodobneuronů. Větší mnoţství histamině jako neuromediátor myentericnu je i v hladké svalovině. Více o kého reflexu střev), hypothalamu, histaminu – viz 9.9.5 ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 STRANA 403 10 ÚVOD DO NEUROFYZIOLOGIE substantia nigra, mostu, míše apod. V zadních míšních rozích se uplatňuje jako neuromediátor při přenosu informací o bolesti. Pozn.: Substance P a jiné molekuly krátkých neuropeptidů jsou řazeny i do zvláštní skupiny tachykinů (dříve byly některé z nich popsány jako neurotransmitery). TRH, GnRH hypothalamu (viz dále 9.1.2) ACTH, MSH, prolaktin (LTH) adenohypofýzy (viz dále 9.1.3) ADH a oxytocin hypothalamu (viz dále 9.1.1) inzulín, glukagon (viz dále 9.7) somatostatin, VIP, CCK, gastrin, bombesin, neurotenzin, motilin (viz dále 9.9.1) angiotenzin II (viz dále 9.9.2) β– ENDORFIN, ENKEFALINY (viz dále E v této kapitole) bradykinin (viz dále 9.9.5) epitermální růstový faktor interleukiny, interferony, thymosin aj. E) Neuromodulátory NEUROMODULÁTORY regulují MODULÁTORY peptidové povahy ovlivňují např. aktivitu neurosekrečních neuronů. EIKOSANOIDY (ikosanoidy) jsou biologicky aktivní látky, metabolity, vzniklé oxidací mastných kyselin (především dvacetiuhlíkaté kyseliny arachidonové). Patří mezi ně prostaglandiny (PG) objevené v lidském ejakulátu (prostatické tekutině), v mozku, v plicích aj. Jejich deriváty jsou tromboxany a prostacykliny. Tyto látky byly izolovány rovněţ z mozku (např. retikulární formace) i z míchy a ovlivňují např. centra koordinující sexuální chování. Mohou modulovat i jiné orgány (např. plíce) a ovlivňovat např. kontrakce hladkých svalů, ţaludeční sekreční aktivitu, zvyšovat citlivost k bolesti, urychlovat hojení ran apod. Pozn.: Jako neurotransmiter při přenosu paměťových stop aj. se uplatňuje také oxid dusnatý (NO). Shrnující a kontrolní úlohy desáté kapitoly: 1) Uveďte alespoň jeden důsle- aktivitu neuronů, mění jejich citlivost k podnětům apod. Kromě jiţ uvede- dek následujících poškození: ných látek, řadíme mezi neuromoduláA) přetětí axonu motoneuronu tory především enkefaliny a endorfiny. v levé horní končetině B) ztráta myelinové pochvy ENDORFINY a ENKEFALINY (enna konkrétním axonu dogenní morfiny) jsou chemicky také C) znemoţnění transportu látek peptidy sloţené z 5 aţ 31 zbytků aminitrem axonu nokyselin. Tyto látky byly izolovány D) ireversibilní obsazení receptoz mozku (např. z limbického systému) rů pro neurotransmiter na postsya mají podobné účinky jako morfin, tj. naptické membráně postsynapticpotlačují bolest., ale také ovlivňují náké buňky tělu cizí molekulou ladu a mají i jiné funkce. NEUROSTRANA 404 ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 10 ÚVOD DO NEUROFYZIOLOGIE 2) Upravte následující výroky 5) Popište hlavní struktury che(škrtnutím nesprávných – nepravdi- mické synapse a procesy, které na ní vých – částí textu) tak, aby vznikly probíhají – podle následujícího obrázpravdivé výroky: ku: A) vznik klidového membránového potenciálu ovlivňují zejména ionty K+, NH4+, HCO3–, Na+, Cl–, OH– B) součástí membrány axonu (axolemy) NEJSOU: K+ – kanály, F0– F1 komplexy, Na+– kanály, centrioly, Na+–K+ ATPasy, fosfolipidy 3) Vysvětlete pojmy „relativní refrakterní perioda membrány neuronu“, „absolutní refrakterní fáze srdečního svalu“, „refrakterní perioda ejakulace“. 4) Přerovnejte údaje v pravém sloupci tabulky tak, aby na jednom řádku tabulky byly pojmy, které k sobě logicky patří a tabulka neobsahovala nepravdivé údaje. tabulka platí pro tělo člověka 1) Schwannovy A) saltatorní buňky šíření vzruchu 2) myelinizovaný B) produkce myeaxon linu v CNS C) rychlost vedení 3) depolarizace vzruchu 2 m/s D) přenos AP 4) oligodendroglie z buňky na buňku 5) ependymové E) průnik Na+ buňky do buňky 6) Ranvierovy zářeF) fagocytóza zy G) podíl na tvorbě 7) počátek mozkomíšního repolarizace moku 8) NEmyelinizova- H) produkce ný axon myelinu v PNS I) rychlost vedení 9) interkalární disk vzruchu 120 m/s 10) mikroglie J) únik K+ z buňky 6) Přerovnejte údaje v pravém sloupci tabulky tak, aby na jednom řádku tabulky byly pojmy, které k sobě logicky patří a tabulka neobsahovala nepravdivé údaje. molekula (látka) 1) ADH 2) HCl 3) acetylcholin 4) ACTH 5) surfaktanty 6) noradrenalin 7) mozkomíšní mok 7) pepsinogeny 8) imunoglobuliny 9) hirudin místo v těle člověka, ve kterém jsou molekuly uvolňovány do tělních tekutin (extracelulárně) A) postgangliová zakončení sympatiku B) adenohypofýza C) hlavní buňky ţaludku D) místo sání parazita E) parietální buňky ţaludku F) alveolární buňky G) neurohypofýza H) zakončení motoneuronů v nervosvalových motorických ploténkách I) ependymové buňky J) B–lymfocyty ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 STRANA 405 10 ÚVOD DO NEUROFYZIOLOGIE 7) Vysvětlete význam synapsí. 10) Vysvětlete následující Jaký je rozdíl mezi elektrickou pojmy z anatomického a fyziologickéa chemickou synapsí? ho úhlu pohledu: 8) Vysvětlete následující pojmy z biochemického a fyziologického úhlu pohledu: – aminokyselina – peptidová vazba – polypeptid – esenciální aminokyselina – proteinogenní aminokyselina – neproteinogenní aminokyselina – aminokyselina s budivým účinkem – aminokyselina s tlumivým účinkem A) multipolární neuron B) bipolární neuron C) unipolární neuron D) ascendentní neuron E) descendentní neuron F) interneuron 9) Přerovnejte údaje v pravém sloupci tabulky tak, aby na jednom řádku tabulky byly pojmy, které k sobě logicky patří a tabulka neobsahovala nepravdivé údaje. nervové vlákno v těle člověka 1) ascendentní senzitivní 2) motorické 3) pregangliové vlákno sympatiku 4) postgangliové vlákno sympatiku 5) axon (vlákno) interneuronu 6) senzorické STRANA 406 směr vedení AP A) vede z CNS – ke gangliím B) vede do CNS ze smyslových orgánů C) vede do CNS z receptorových buněk C) vede z CNS ke svalovým buňkám kosterních svalů E) spojuje neurony v CNS F) vede z ganglií ke ţlázám nebo do hladké svalové tkáně ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 11 FYZIOLOGIE NERVOVÉ SOUSTAVY A JEJÍ FUNKČNÍ ORGANIZACE 11 Fyziologie nervové soustavy a její funkční organizace 11.5 Centrální nervový systém – mícha 11.5.1 Hřbetní mícha 11.5.2 Prodloužená mícha 11.6 Centrální nervový systém – mozek 11.6.1 Mozek – funkční uspořádání 11.6.2 Mozek – ontogenetický (a fylogenetický) úhel pohledu 11.6.3 Hlavní části mozku dospělého člověka Přehled klíčových částí kapitoly: 11.6.4 Mozkový kmen 11.1 Nervová soustava 11.6.6 Most Varolův 11.2 Srovnávací fyziologie nervové soustavy 11.6.7 Střední mozek 11.2.1 Nervová soustava bezobratlých (bezestrunných) 11.2.2 Nervová soustava obratlovců 11.3 Ontogeneze nervové soustavy 11.4 Periferní část nervové soustavy 11.4.1 Nervová vlákna a periferní nervy 11.4.2 Organizace neuronů v nervové tkáni 11.4.3 Ganglia 11.6.5 Retikulární formace mozkového kmene 11.6.8 Mezimozek 11.6.9 Mozeček 11.6.10 Koncový mozek 11.6.11 Mozkové a míšní obaly a mozkomíšní mok 11.7 Vzestupné a sestupné nervové dráhy 11.7.1 Přehled hlavních vzestupných drah míchy 11.7.2 Senzitivní dráhy hlavových nervů 11.7.3 Sestupné systémy drah 11.8 Některá onemocnění a moţná poškození nervového systému ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 STRANA 407 11 FYZIOLOGIE NERVOVÉ SOUSTAVY A JEJÍ FUNKČNÍ ORGANIZACE Klíčové pojmy kapitoly: charakteristika CNS (centrální část nervové soustavy) charakteristika PNS (periferní část nervové soustavy) rozptýlená nervová soustava gangliová nervová soustava trubicovitá nervová soustava cefalizace a kortizace nervy vazivové obaly nervu konvergence a divergence neuronové okruhy ganglia páteřní a prodlouţená mícha hlavové (mozkové) nervy mozek (encephalon) členění mozku z ontogenetického, funkčního a anatomického úhlu pohledu mozkový kmen vyšší nervové funkce retikulární formace retikulární aktivační systém most Varolův střední mozek (mesencephalon) čtverohrbolí motorická jádra středního mozku senzitivní jádra středního mozku mezimozek (diencephalon) metathalamus epithalamus hypothalamus jádra hypothalamu centrum řízení příjmu potravy hypofýza cerebellum pallium čichový mozek (rhinencephalon) corpus callosum limbický systém centrum odměny a trestu STRANA 408 hippocampus basální ganglia corpus striatum mozková kůra gyrus centralis regio precentralis regio postcentralis dráhy komisurální, projekční a asociační centra řeči komplexní funkce hemisfér koncového mozku porovnání funkcí hemisfér koncového mozku mozkové a míšní obaly mozkomíšní mok ascendentní dráhy míchy somatický motorický systém posturální reflex motoneurony motorické centrum člověka soustava tektoretikulární soustava thalamostriatová somatotopická organizace motorické dráhy korové motorické dráhy kmenové okruhy basálních ganglií vegetativní systém sympatikus a parasympatikus truncus sympaticus pregangliová vlákna postgangliová vlákna varikozit onemocnění, poškozující nervový systém ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 11 FYZIOLOGIE NERVOVÉ SOUSTAVY A JEJÍ FUNKČNÍ ORGANIZACE 11.1 Nervová soustava Pojmem NERVOVÁ SOUSTAVA rozumíme všechny nervové buňky v těle ţivočicha a jejich vzájemné uspořádání spolu se všemi podpůrnými tkáněmi (např. gliové buňky apod.). Nervová soustava můţe zajišťovat výše uvedené funkce zejména proto, ţe její struktury mají schopnost vytvářet a vést vzruchy v podobě akčních potenciálů. Výběţky neuronů mohou růst – mají schopnost vytvářet nové a nové synapse a samotné neurony syntetizují řadu velmi specifických látek. V průběhu fylogeneze docházelo NERVOVÁ SOUSTAVA je HLAVNÍ ŘÍDÍCÍ (REGULAČNÍ) k výrazné funkční diferenciaci samotných nervových buněk. Zejména se JEDNOTKOU ORGANISMU. Spolu s humorální soustavou zajišťuje integritu organismu jako celku. Rozhodujícím centrem, integrační a kontrolní soustavou je mozek, který nepřetrţitě: přijímá informace (prostřednictvím receptorů) o stavu vnitřního a vnějšího prostředí organismu analyzuje, zpracovává a vyhodnocuje přijímané informace vydává signály a spouští mechanismy, které zajistí odpovídající reakci výkonných jednotek (tj. efektorů), kterými jsou např. svaly nebo ţlázy. Zpětné vazby současně zajišťují, ţe se informace o výsledcích činnosti bezprostředně dostávají zpět do CNS některé přijaté a zpracovávané informace se v centrální části nervového systému (CNS) ukládají do paměti. Podstatné informace se ukládaly v průběhu fylogenetického vývoje, ukládají se také v průběhu ontogenetického vývoje a ţivota jedince a mají, v případě podobné aktivity, vliv na nové reakce výkonných jednotek a celého organismu (tzn. projeví se např. změny v chování jedince) zkvalitnily moţnosti šíření akčních potenciálů, zvyšoval se počet a kvalita receptorů a regulační mechanismy. Rozvoj nervové soustavy výrazně ovlivnila bilaterální souměrnost těla a také soustřeďování smyslových orgánů v přední části těla. U ţivočichů s dvojstranně souměrným tělem získávají postupně rozhodující význam ganglia v přední (hlavové) části těla. Probíhá hierarchizace a centralizace struktur nervové tkáně. Vznikají CENTRALIZOVANÉ nervové soustavy. Jednodušším typem centralizované nervové soustavy je NERVOVÁ SOUSTAVA GANGLIOVÁ (uzlinová). Uzliny gangliové nervové soustavy jsou v oblasti hlavy umístěné nad začátkem trávicí trubice (v dalších částech obvykle pod trávicí trubicí). Ze skupin ganglií v hlavové části těla (tzv. mozkových uzlin) se formuje mozek. Pozn.: Značně komplikovanou strukturu i funkce plní mozkové uzliny zejména u hlavonoţců a hmyzu, pro které se jiţ pouţívá pojmu mozek. Rozsáhlejším splýváním ganglií a nervových buněk, rozsáhlejší dife- ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 STRANA 409 11 FYZIOLOGIE NERVOVÉ SOUSTAVY A JEJÍ FUNKČNÍ ORGANIZACE renciací, centralizací a hierarchizací, vzniká u obratlovců TRUBICOVITÁ NERVOVÁ SOUSTAVA (trubicová) s nervovou trubicí umístěnou na dorsální (hřbetní) straně těla. Přední část trubice je umístěna v lebce a v průběhu ontogeneze z ní vzniká MOZEK. VU. Nervové buňky ţahavců jsou vzá- jemně propojené a rozptýlené rovnoměrně po celém těle. U medúz, vzhledem k jejich pohyblivosti, obvykle najdeme náznak nervových center na okraji jejich zvonu v podobě ganglií (uzlin) a existují u nich také tzv. rychlé nervové dráhy (rychlost vedení vzruŢivočichové mohou mít značně chu je aţ 90 cm/s), které synchronizují rozvinutý CNS (např. hlavonoţci mezi pohyby medúzy. Nervová centra exisbezobratlými a mezi obratlovci delfín). tují i u některých sasanek. Nervová soustava člověka však má něU hlístic (Nematoda) vytváří nerkteré struktury a zejména funkce mozku, které jsou vlastní jenom jí vová soustava na přídi těla prstenec, na a umoţňují člověku např. logické který jsou napojeny dva motorické a tři páry senzitivních provazců. a tvůrčí myšlení, řeč apod. Členovci (Arthropoda) a také krouţkovci mají v přední části těla zvláštní sympatickou nervovou soustavu, tvořenou několika uzlinami a dvěma tenkými nervovými provazci. Jiţ u členovců řídí sympatické nervstvo činnost vnitřních orgánů. 11.2 Srovnávací fyziologie nervové soustavy 11.2.1 Nervová soustava bezobratlých (bezestrunných) Prvoci (Protozoa) nemají nervovou soustavu. V těle prvoků existují neurofibrily, které se mohou podílet na vedení informací z oblasti buněčné membrány do nitra buňky (a opačně) nebo mohou regulovat pohyb brv (např. trepka). U některých houbovců (Porifera) jsou jiţ známé nervové buňky (neurocyty) nebo (díky spojení s receptorovými a efektorovými buňkami ) i primitivní nervové soustavy. Ţahavci (Cnidaria), zejména ve stádiu polypa, mají ROZPTÝLENOU Nervová soustava členovců je odvozena od ţebříčkovité nervové soustavy. Ganglia nabývají na důleţitosti. Nadhltanová (nadjícnová) tříčlenná mozková zauzlina (mozek) se stala důleţitým koordinačním centrem, inervujícím také oči a tykadla a umoţňující provedení nepodmíněných reflexů (instinktů) i jednoduchých podmíněných reflexů. Mozkovou uzlinu hmyzu tvoří protocerebrum, deutocerebrum a tritocerebrum. Zvětšena je i podjícnová uzlina a došlo ke splynutí ganglií v tělních článcích, které nesou končetiny a křídla. Podhltanová zauzlina inervuje ústní ústrojí. Členovci mají značně rozvinuté smysly a jsou schopní sloţitého chování (např. sociální hmyz, včela medonosná). (DIFÚZNÍ) NERVOVOU SOUSTA- STRANA 410 ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 11 FYZIOLOGIE NERVOVÉ SOUSTAVY A JEJÍ FUNKČNÍ ORGANIZACE Ploštěnci mohou mít difúzní nervovou soustavu, ale zpravidla mají v hlavové části jeden pár ganglií (tzv. párové mozkové uzliny), ze kterých vybíhají směrem dozadu dva silné nervové provazce (tzv. PROVAZCOVITÁ NERVOVÁ SOUSTAVA), tvořené neurony a axony neuronů, ale neobsahující ganglia. Přestoţe je nervová soustava jednoduchá, mohou se ploštěnky naučit reagovat na určité předem definované podněty. U většiny měkkýšů se nervové buňky soustředily do několika párů uzlin, vzájemně propojených dvěma páry nervových provazců. Jde o páry MOZKOVÝCH (CEREBRÁLNÍCH) UZLIN nad hltanem, noţních (pe- dálních) uzlin v noze, pleurálních uzlin v plášti, útrobních (viscerálních) uzlin, popř. ještě bukálních uzlin blízko ústního otvoru a parietálních uzlin v zadní části pláště. Uvedené uzliny mohou i splývat. Měkkýši mají nejdokonalejší GANGLIOVOU NERVOVOU SOUSTAVU. Zejména u některých hlavonoţců najdeme v mozkových uzlinách téměř stejný počet neuronů jako v mozku savců. Mozek hlavonoţců se 14 laloky vznikl splynutím supraezofageálního a subezofageálního ganglia. Díky rozvinuté nervové soustavě – a také dokonalým očím (smyslům) a existenci obřích axonů – jsou hlavonoţci schopní sloţitého chování a mají i určitou schopnost se učit, např. mladé sépie lze naučit, aby – za předkládanou potravu – na svém těle vytvářely různé neobvyklé barevné vzory. hltanová uzlina, které jsou navzájem propojené obhltanovou smyčkou a představují MOZKOVOU UZLINU (ZAUZLINU). Z ní vychází pravý a levý břišní nervový provazec. Provazce podélně propojují, jako podélné spojky (tzv. konektivy), párové uzliny (ganglia), nacházející se v kaţdém tělním článku. Ganglia tělních článků jsou spojena i příčnými spojkami (komisurami). Podle uspořádání ganglií v těle ţivočicha je nervová soustava označována jako ŽEBŘÍČKOVÁ (ţebříčkovitá) NERVOVÁ SOUSTAVA. U pokročilejších krouţkovců splývají některá ganglia v jednotlivých článcích, čímţ vzniká BŘIŠNÍ NERVOVÁ PÁSKA. 11.2.2 Nervová soustava obratlovců Obratlovci mají CENTRALIZOVANOU (TRUBICOVITOU) NERVOVOU SOUSTAVU (nejdokonalejší je u savců a člověka). Rozdělujeme ji na CENTRÁLNÍ (ústřední) a PERIFERNÍ (obvodovou) část, tzv. centrální nervový systém a periferní část nervové soustavy. CENTRÁLNÍ NERVOVÝ SYSTÉM (CNS) je tvořen MOZKEM a MÍCHOU a představuje nejvyšší integrující útvar organismu. K PERIFERNÍ ČÁSTI NERVOVÉ SOUSTAVY (PNS) řadíme systém míšních a mozkových nervů, systém autonomních nervů (parasympatikus a sympatikus), ganglia a receptorové U krouţkovců (Annelida) leţí buňky. v hlavové části těla nadhltanová a pod©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 STRANA 411 11 FYZIOLOGIE NERVOVÉ SOUSTAVY A JEJÍ FUNKČNÍ ORGANIZACE 11.3 Ontogeneze nervové soustavy Základem nervové soustavy většiny strunatců (Chordata) je nervová trubice s centrálním kanálem, která vzniká během ontogenetického vývoje z ektodermu. U embrya člověka se vytváří nervový systém jiţ od třetího týdne od oplození, kdy se začíná formovat nervová trubice jako dutý válec s otevřenými konci. Čtyři a půl týdne po vzniku zygoty jiţ existuje trojvrstevná mícha. NEUROEPITELIÁLNÍ BUŇKY MÍCHY produkují dovnitř trubice NEUROBLASTY a po vytvoření určitého počtu neuronů CNS produkují také glie. V rozšiřující se přední části trubice vzniká mozek (viz dále). Současně probíhá růst a tvorba nervových spojení a MYELINIZACE nervových vláken mozkového kmene. Většina nervových vláken mozkového kmene, míchy a mozečku je dostatečně funkčně myelinizována teprve aţ ve dvou letech po narození. Z nedostatečné myelinizace vyplývají omezení některých činností u velmi malých dětí (např. v motorické oblasti). Při narození je počet neuronů v nervové soustavě člověka jiţ definitivní a dále se nezvyšuje. Přibliţně do dvaceti let (i později) hmotnost mozku stále roste. Nezvyšuje se však počet neuronů, ale pouze jejich velikost. Rostou výběţky neuronů a vznikají nové synapse. Mohutní také podpůrné tkáně, které tvoří u dvacetiletého člověka přibliţně 40 % objemu mozku. kmenové buňky, které jsou za určitých okolností schopné tvořit nové neurony. V prvním roce ţivota se hmotnost mozku zvýší přibliţně 2, 5 krát. Jiţ hmotnost mozku šestiletého dítěte dosahuje téměř hmotnosti mozku dospělého člověka. Plné hmotnosti však dosahuje lidský mozek aţ v období puberty, ale celkově se hmotnost mozku ještě zvyšuje do 25 (30) let. Celkový počet neuronů v CNS je odhadován aţ na 100 miliard a neurogliových buněk je aţ desetkrát více. Počet neuronů se v průběhu ţivota sniţuje (od dvaceti aţ třiceti let průměrně o 100 000 neuronů denně). Po 60. roce věku se výrazně sniţuje také hmotnost mozku. 11.4 Periferní část nervové soustavy Části nervové soustavy vně povrchu mozku a míchy označujeme jako PERIFERNÍ ČÁST NERVOVÉ SOUSTAVY (systema nervosum peri- phericum). U obratlovců k ní patří: NERVY GANGLIA NERVOVÉ SÍTĚ (PLETENĚ) TRÁVICÍ TRUBICE Nervem rozumíme soubor nervových vláken v periferní části nervového systému. Ganglia jsou shluky těl nervových buněk mimo CNS. Nervové pleteně – viz trávicí soustava a struktura střevní stěny. Pozn.: Jak jsme jiţ uvedli, Periferní část nervové soustavy i v mozku dospělého člověka existují lze např. také jinak rozčlenit (překrýSTRANA 412 ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 11 FYZIOLOGIE NERVOVÉ SOUSTAVY A JEJÍ FUNKČNÍ ORGANIZACE vající se rozdělení) na nervy mozkové a nervy míšní nebo na nervy senzitivní (senzorické), nervy motorické a nervy vegetativního nervového systému (včetně ganglií). vláknem vţdy směrem od těla neuronu) a zpracovávání těchto přenášených informací. Funkčnost přenosu informací v nervové tkáni je kromě toho dále dána příznivým vlivem neurotransmiterů v synapsích, působením neuromediátorů a neuromodulátorů, 11.4.1 Periferní nervy schopností sumace potenciálů, existencí podpůrných tkání, aktivitou glioPERIFERNÍ NERVY jsou převých buněk apod. váţně sloţeny z axonů neuronů (nerVzájemná spojení mezi neurony vových vláken) a zpevňujících vazivových struktur (obalů). V menší míře a buňkami v nervové tkání jsou najdeme v periferním nervu také den- značně komplikovaná. Dendrity drity, krevní a lymfatické cévy, popř. a axony neuronů vytvářejí v mozku člověka nepředstavitelně komplikovataké neurony (u člověka výjimečně). nou a současně dokonalou síť. Celková Struktura a obaly nervových vládélka všech dendritů a axonů neuronů ken („dlouhých“ axonů), které tvoří v mozku je odhadována od 400 000 do základ nervů, byla popsána – v kapitole 1 500 000 kilometrů (tj. např. větší 10. 2. Povrch jednotlivých nervových vzdálenost neţ 10 krát kolem zeměvláken (nad myelinovou a Schwannokoule na rovníku) a celkový počet syvou pochvou) tvoří vazivový obal napsí je odhadován aţ na300 biliónů ENDONEURIUM (vláknité řídké va(tj. 300 000 000 000 000). Počet růzzivo), které také „spojuje“ vţdy více ných moţných kombinací synapticvláken v nervový svazek. Kolem nerkých spojení neuronů v mozku je však vového svazku je vytvořen další obal – v podstatě téměř nevyčerpatelný. PERINEURIUM. Celý periferní nerv Funkční strukturu neuronů, kdy pokrývá třetí obal EPINEURIUM. Zvláště do epineuria a do perineuria na jeden neuron jsou synapsemi napomezi svazky axonů pronikají krevní jeny stovky aţ tisíce jiných neuronů cévy a lze v něm prokázat také cévy a přiváděny z nich vzruchy do tohoto lymfatické. Endoneurium, perineurium jednoho neuronu (nebo niţšího počtu a epineurium plní zejména ochranné neuronů), označujeme pojmem KONfunkce, izolují nervová vlákna a brání VERGENCE (SBÍHAVOST). Na neţádoucímu ovlivňování funkčnosti všech synaptických vstupech jednoho neuronu můţe působit aţ 100 000 PSP nervových drah. za jednu sekundu. 11.4.2 Organizace neuronů v nervové tkáni Neurony v nervové tkáni jsou svojí strukturou i funkcemi přizpůsobeny k vedení AP, jednosměrnému přenášení informací (nervovým Pojmem DIVERGENCE (ROZBÍHAVOST) označujeme funkční strukturu neuronů, kdy je z axonu jednoho neuronu vzruch převeden na jiné neurony (často aţ na stovky nebo i tisíce jiných neuronů). ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 STRANA 413 11 FYZIOLOGIE NERVOVÉ SOUSTAVY A JEJÍ FUNKČNÍ ORGANIZACE Z hlediska napojení jednotlivých neuronů dále rozlišujeme např. OTEVŘENÉ NERVOVÉ OBVODY, kdy se axon ţádné nervové buňky nevrací k předcházející a UZAVŘENÉ NERVOVÉ OBVODY, kdy také existuje řetězec neuronů, ale axon určitého neu- 11.5.1 Hřbetní mícha ronu v řetězci je spojen s některým HŘBETNÍ (PÁTEŘNÍ) MÍCHA předcházejícím neuronem. (MEDULLA SPINALIS) má tvar trubice (přibliţně 45 cm dlouhé), je uloţena v páteřním kanálu. Podélně ji dě11.4.3 Ganglia líme na úseky (segmenty) podle typu GANGLIA jsou shluky těl nervo- obratlů, kterými prochází (tj. krční, vých buněk mimo centrální část ner- hrudní, bederní a kříţovou část). Uprovové soustavy (shluky těl nervových střed míchy je míšní kanálek, vyplněný buněk v mozku a míše označujeme po- mozkomíšním mokem a propojený jmem JÁDRA). Ganglia jsou pokryta s mozkovými komorami. 11.5 Centrální nervový systém – mícha MODIFIKOVANÝMI SCHWANNOVÝMI BUŇKAMI (tzv. SATELITNÍMI BUŇKAMI), zajišťujícími např. výţivu neuronů apod. U člověka rozlišujeme: SPINÁLNÍ GANGLIA na zadních míšních kořenech (viz dále) AUTONOMNÍ GANGLIA vegetativního nervového systému (tj. sympatická a parasympatická). Ganglia sympatická vytvářejí podél páteře řetězec (sympatický kmen, truncus sympaticus). Ganglia parasympatická jsou umístěna často aţ v jednotlivých inervovaných orgánech (podrobněji viz dále). A) Šedá hmota míchy a míšní nervy Na příčném řezu míchou můţeme zjistit, ţe střední část míchy tvoří převáţně těla neuronů, jejich výběţky (ponejvíce nemyelinizované) a hustší síť krevních kapilár. Tato část míchy má šedou barvu (tzv. ŠEDÁ HMOTA MÍCHY). V určitých místech šedé hmoty tvoří neurony se svými výběţky zřetelné shluky, které nazýváme JÁDRA (NUCLEI). Na řezu plocha šedé hmoty míchy připomíná motýlí křídla (obrysy se však liší podle místa řezu). Zřetelně je moţné rozlišit ZADNÍ (DORSÁLNÍ) a PŘEDNÍ (VENTRÁLNÍ) SLOUPCE (ROHY) MÍCHY. Mezi nimi je moţné vyčlenit středovou oblast (zona intermedia) šedé hmoty míchy. Zatímco v jednotlivých periferních nervech je moţné najít aferent- STRANA 414 ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 11 FYZIOLOGIE NERVOVÉ SOUSTAVY A JEJÍ FUNKČNÍ ORGANIZACE ní a eferentní vlákna, která vedou velmi různorodé informace, je jiţ na úrovni míchy (dále v mozku) patrná tendence ke třídění přenášených informací, která se projevuje koncentrací (soustředěním) odpovídajících si vláken do rozlišitelných svazků a DRAH. Do ZADNÍCH MÍŠNÍCH SLOUPCŮ jsou aferentními (senzitiv- ními) vlákny přiváděny informace z receptorů velké části těla (např. z proprioreceptorů svalů a šlach, mechanoreceptorů kůţe apod.). Aferentní vlákna, vstupující do míchy, jsou vlákna neuronů míšních (spinálních) ganglií, tj. drobných shluků buněk, leţících v páteřním kanálu mimo míchu. SPINÁLNÍ GANGLIA obsahují tzv. pseudounipolární buňky, jejichţ výběţek se v určité vzdálenosti od těla neuronu větví. Jedna jeho část (aferentní vlákno, dendrit) přivádí informace z receptorů periférie cestou senzitivního nervu nebo vegetativním systémem. Druhá část výběţku (eferentní vlákno = axon) vstupuje do zadních míšních sloupců. Tyto buňky vznikají v průběhu ontogeneze jako bipolární a teprve později se buňka "vysunuje ke straně" a mění se na pseudounipolární. Vlákna aferentních neuronů vytvářejí 62 svazků (tzv. ZADNÍ SENZITIVNÍ KOŘENY MÍCHY). Senzitivní informace mícha sama zpracovává nebo je převádí do vyšších struktur CNS. Z předních míšních sloupců vycházejí: AXONY MOTONEURONŮ (eferentní nervová vlákna motorických neuronů), převádějící informace ke kosterním svalům AXONY VEGETATIVNÍ (eferentní nervová vlákna pregangliových neuronů autonomního oddílu nervové soustavy), které převádějí informace v autonomních gangliích na postgangliové neurony a inervují hladké svaly a ţlázy (zejména vegetativní vlákna sympatická a parasympatická; viz dále) Axony eferentních neuronů vycházejících z předních míšních sloupců míchy člověka vytvářejí 62 svazků (tzv. PŘEDNÍ MOTORICKÉ KOŘENY MÍCHY). Vţdy jeden přední a odpovídající zadní kořen tvoří společně MÍŠNÍ NERV. U člověka existuje 31 párů míšních nervů, které (kromě prvních dvou) vycházejí meziobratlovými otvory (foramina intervertebralia). Jedná se o 8 párů krčních, 12 párů hrudních, 5 párů bederních, 5 párů kříţových a 1 pár kostrčových nervů. Kaţdý míšní nerv obsahuje vlákna senzitivní i motorická a inervuje určitou část těla. Jde o části těla, které v průběhu vývoje vznikají z buněk jednoho tzv. prvosegmentu. Hranice segmentální inervace nejsou vţdy ostré a např. kaţdé místo kůţe je inervováno ze tří nervů. V nevelké vzdálenosti od páteřního kanálu se míšní nerv rozděluje na čtyři větve (ramus dorsalis, ramus ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 STRANA 415 11 FYZIOLOGIE NERVOVÉ SOUSTAVY A JEJÍ FUNKČNÍ ORGANIZACE ventralis, ramus meningeus, ramus communicans). Určitý počet větví ramus ventralis vytváří zpravidla pleteň, tzv. PLEXUS NERVORUM. Ze spleti nervových vláken pleteně se formují vlastní periferní nervy, které inervují velkou většinu těla. Např. v krční oblasti míchy vzniká z prvních tří a části čtvrtého nervu krční pleteň. Nervy této pleteně mají senzitivní i motorická vlákna, inervují části kůţe, hlavy a krku a dávají vznik také bráničnímu nervu, který ovládá dýchací pohyby bránice. B) Bílá hmota míchy Šedou hmotu míchy obklopuje BÍLÁ HMOTA MÍCHY, tvořená převáţně myelinizovanými, ale i nemyelinizovanými (bezmyelinovými) nervovými vlákny. Bílá hmota míchy člověka neobsahuje nervové buňky. Nervová vlákna v míše jsou orientována převáţně podélně. Nejstarší míšní spoje jsou krátké a spojují pouze jednotlivé segmenty míchy (tzv. DRÁHY SPINOSPINÁLNÍ). Fylogenteticky mladší dráhy jsou však dlouhé a vedou vzruchy do mozku nebo opačným směrem. Rozlišujeme intersegmentové neurony a intrasegmentové neurony, které spojují neurony v jednom segmentu nebo navzájem v různých segmentech míchy, dále komisurální neurony, zajišťující součinnost obou polovin míchy jejich propojením apod. a boční provazec (funiculus posterior, anterior a lateralis). Uvnitř provazců jsou axony neuronů uspořádány do svazků. Tyto svazky představují NERVOVÉ DRÁHY (tr. nervosi). Rozlišujeme DRÁHY ASCENDENTNÍ (z míchy do mozku) a DRÁHY DESCENDENTNÍ (z mozku do míchy). Řídící centra a některé funkce řízené (spouštěné) z míchy reflexy při bolestivých podnětech patelární reflex ústředí pro inervaci bráničních svalů, pro svaly hrudníku, páteře a břicha AUTONOMNÍ CENTRA pro: o močení o defekaci o erekci o ejakulaci aj. Řízení uvedených funkcí probíhá přes relativně uzavřené nervové okruhy, informace o nich je předávána rovněţ do vyšších oblastí v mozku. 11. 5. 2. Prodlouţená mícha a hlavové nervy PRODLOUŽENÁ MÍCHA, MEDULLA OBLONGATA, je přibliţně 3 cm dlouhé rozšířené pokračování přední části páteřní míchy, tvořící zadní část mozkového kmene. Má podobnou strukturu jako páteřní mícha a zajišťuje spojení mezi dalšími částmi V kaţdé polovině míchy jsou TŘI CNS a periférií. V prodlouţené míše PROVAZCE (funiculi, fasciculi) BÍ- jsou důleţitá centra řízení některých LÉ HMOTY. Je to zadní, přední ţivotně důleţitých funkcí (např. dý- STRANA 416 ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 11 FYZIOLOGIE NERVOVÉ SOUSTAVY A JEJÍ FUNKČNÍ ORGANIZACE chání, činnost kardiovaskulárního systému). Rozlišujeme DECHOVÉ (DÝ- Hlavové nervy HLAVOVÝCH (MOZKOVÝCH) v retikulární formaci prodlouţené mí- NERVŮ má člověk celkem 12 párů. CHACÍ, RESPIRAČNÍ) CENTRUM chy (tzv. pre–Botzingerův komplex, rostrální ventrolaterální mícha – RVLM), které udává základní frekvenci (rytmus) dýchání. Centrum je podřízeno hypothalamu a limbickému systému (tím jsou např. „propojeny“ dýchání a emoce) a také mozkové kůře, prostřednictvím které zasahujeme do dýchání vědomě (změny frekvence a hloubky dýchání, vědomé zadrţování dechu atp.). Dalším důleţitým centrem prodlouţené míchy je KARDIOVASKULÁRNÍ (SRDEČNĚCÉVNÍ) CENTRUM nebo také jinak centrum srdeční práce, tzv. kardioinhibiční a kardioexcitační centrum a centrum vasomotorické (tzv. centrum krevního tlaku). Z prodlouţené míchy jsou rovněţ ovládány některé orgány (struktury) hlavy a počáteční části trávicí trubice a jejich funkce (např. při reflexní činnosti sání, ţvýkání, zvracení, polykání, kašlání, kýchání a rohovkový reflex). Viz dále – hlavové nervy. Podobně jako ve hřbetní míše vstupují do prodlouţené míchy senzitivní (senzorická) nervová vlákna, přivádějící informace z receptorů a vycházejí z ní vlákna motorická a vegetativní. Rozmanitá vlákna motorická, senzitivní (senzorická) a vegetativní se sdruţují v hlavové nervy. V šedé hmotě prodlouţené míchy jsou vlákna celkem osmi párů mozkových (hlavových, kraniálních) nervů (V. aţ XII. nerv). Jádra těchto nervů jsou uloţena v prodlouţené míše a mostu. Jednotlivé nervy vystupují z prodlouţené míchy, z rozhraní mezi prodlouţenou míchou a mostem a nerv trojklanný z mostu. Nervy jsou označeny a očíslovány římskými číslicemi odpředu dozadu a odshora dolů. Aferentní vlákna mozkových nervů přivádějí informace ze smyslových orgánů (zrak, sluch, čich, chuť, tzv. SENZORICKÁ VLÁKNA) a receptorů (např. proprioreceptorů svalů, tzv. SENZITIVNÍ VLÁKNA, viz dále). Eferentní vlákna hlavových nervů jsou vlákna motorická, směřující k příčně pruhovaným svalům a autonomní (vegetativní parasympatická), inervující hladké svaly a ţlázy. Motorická vlákna vyrůstají z NEURONŮ Ocasatí obojţivelníci (Caudata) mají v prodlouţené míše v oblasti retikulární formace tzv. MAUTHNEROVY BUŇKY, které mají motorickou a koordinační funkci. MOTORICKÝCH JADER MOZKOVÉHO KMENE. Nervová vlákna autonomní (tj. parasympatiku) obsahují VII., VIII., IX., a X. nerv. Podrobnější informace jsou uvedeny dále v této kapitole. ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 STRANA 417 11 FYZIOLOGIE NERVOVÉ SOUSTAVY A JEJÍ FUNKČNÍ ORGANIZACE Přehled mozkových nervů vycházejících z prodlouţené míchy V. TROJKLANNÝ NERV (nervus trigeminus) má u vyšších obratlovců tři větve: nervus ophthalmicus, nervus maxillaris, nervus mandibularis. Inervuje kůţi obličeje, nosní a ústní sliznice, zuby, slzné ţlázy a ţvýkací svaly. V nervu převaţují senzitivní vlákna. Ke třetí větvi se připojují i motorická vlákna, směřující ke ţvýkacím svalům. X. BLOUDIVÝ NERV (nervus vagus) inervuje vnitřní části a hlavní orgány krku, hrudníku a břicha (např. orgány dýchací soustavy, trávicí soustavy, jeho vlákna směřují do jater, sleziny, ledvin a srdce). Nerv obsahuje motorická, senzitivní (např. vedení informací o bolesti z většiny orgánů dutiny hrudní a břišní) i vegetativní nervová vlákna (např. k hladkým svalům trávicí trubice). U některých niţších obratlovců končí hlavové nervy X. nervem. VI. ODTAHOVACÍ (odtahující) U vyšších organismů nacházíme XI. NERV (nervus abducens) obsahuje motorická vlákna a inervuje zevní a XII. nerv. XI. PŘÍDATNÝ NERV (n. accesokohybné svaly. sorius) obsahuje výhradně motorická VII. LÍCNÍ (obličejový) NERV (n. facialis) inervuje mimické svaly, vlákna a inervuje svaly krku a šíje. XII. PODJAZYKOVÝ NERV slinné ţlázy a jazyk. Najdeme v něm motorická, autonomní i senzitivní (n. hypoglossus) obsahuje výhradně vlákna. motorická vlákna a inervuje svaly jaVIII. STATICKO – SLUCHOVÝ zyka. (sluchově rovnováţný) NERV (n. statoacusticus, n. vestibulocochlearis) vychází ze statoakustického ústrojí (tj. obsahuje výhradně senzorická (senzitivní) vlákna, vedoucí z hlemýţdě vnitřního ucha od sluchových buněk Cortiho orgánu (ústrojí) a dále vlákna z váčku vejčitého (utriculus), váčku kulovitého (sacculus) a polokruhovitých kanálků (ductus semicirculares). IX. JAZYKOHLTANOVÝ NERV (n. glossopharyngeus) obsahuje motorická vlákna (vedoucí do hltanu, zadní třetiny jazyka a měkkého patra), senzitivní vlákna (z chuťových pohárků) a autonomní vlákna (inervují příušní ţlázy). U niţších obratlovců je tento nerv jen motorickou větví bloudivého nervu. STRANA 418 Pro úplnost je třeba doplnit informace o zbývajících mozkových nervech. I. ČICHOVÝ NERV (nervus olfactorius) tvoří výběţky (senzitivní vlákna) neuronů čichových buněk, které jsou součástí koncového mozku a převádějí informace z čichové sliznice do čichových center v koncovém mozku. II. ZRAKOVÝ NERV (n. opticus) je výběţek mezimozku (ophthalmencephalon), obsahuje eferentní vlákna gangliových buněk optické části sítnice oka a na svém povrchu má tři vrstvy mozkových obalů. III. NERV OKOHYBNÝ (n. oculomotorius) a IV. NERV KLADKOVÝ ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 11 FYZIOLOGIE NERVOVÉ SOUSTAVY A JEJÍ FUNKČNÍ ORGANIZACE (n. trochlearis) vycházejí z jader tegmenta středního mozku a ovládají reflexy zuţování zornice, akomodace oční čočky a pohyby očí. Obsahují vlákna motorická a vegetativní. U obratlovců, kromě kruhoústých a ptáků, existuje také NERV 0, NERV KONCOVÝ (nervus terminalis) vedoucí z nosní dutiny k mezimozku. 11.6 Centrální nervový systém – mozek MOZEK (ENCEPHALON) je vy- soce organizovaný funkční celek, tvořený přibliţně třiceti aţ čtyřiceti pěti miliardami neuronů a podpůrnými strukturami (tkáněmi) s velkým počtem gliových buněk. Dnes je moţné mozek přirovnat k velmi sloţité hierarchicky uspořádané počítačové síti, kdy tělo kaţdého neuronu je samo o sobě malým „mikropočítačem“ a mozek jako celek lze povaţovat za nejdokonalejší „superpočítačovou síť“, jejíţ funkce se v řadě případů zatím nedají vysvětlit a s určitou mírou nadsázky překonávají všechny lidské představy. třeby kyslíku celého těla. Kyslík umoţňuje aerobní štěpení substrátů a tvorbu ATP – zejména pro činnost sodíko–draslíkových pump. Cévní zásobení mozku je posíleno („zálohováno“). Celkem čtyři tepny ve spodní části mozku tvoří WILLISŮV OKRUH (cyklicky uspořádané tepny), ze kterého poté odstupují cévy zásobující krví mozek). Krev odtékající z mozku sbírají ţilní splavy (siny). Nejdokonalejší mozek mají savci a člověk. Mozek muţe má hmotnost 1375 g aţ 1470 g. Mozek ţeny 1250 – 1280 g. Průměrná hmotnost mozku slona je přibliţně 5440 g a průměrná hmotnost mozku velryby je 7 000 g. Hmotnost mozku samozřejmě téměř nic nevypovídá o inteligenci – pro kterou je mnohem důleţitější struktura a počet funkčních spojení mezi neurony. Činnost mozku lze sledovat např.: pozorováním (např. chování) – u člověka při úrazech a poškozeních mozku (u ţivočichů lze vyuţít i experimenty) pozitronovou emisní tomografií magentickou rezonancí počítačovou tomografií, modelováním aj. V průběhu fylogeneze se mozek formoval v přední části nervové trubice, která se rozšiřovala, diferencovala a docházelo ke specializaci, centralizaci a hierarchizaci jednotlivých struktur. Mozek je velmi citlivý na nedostatečné zásobování kyslíkem a ţivinami. Spotřeba kyslíku mozkem člověka činí přibliţně 20 aţ 25 % spo©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 STRANA 419 11 FYZIOLOGIE NERVOVÉ SOUSTAVY A JEJÍ FUNKČNÍ ORGANIZACE 11.6.1 Mozek – funkční uspořádání Mozek člověka je funkčně uspořádán horizontálně a vertikálně přibliţně na třech spojitě se prolínajících hlavních úrovních: 1. MOZKOVÝ KMEN („nejníţe“) včetně retikulární formace, zejména v oblasti středního mozku, Varolova mostu a v prodlouţené míše 2. LIMBICKÝ SYSTÉM (viz 11.6.10 A) a HYPOTHALAMUS 3. MOZKOVÁ KŮRA (NEOCORTEX) – nejvyšší úroveň (největší a fylogeneticky nejmladší) pro všechny výkony CNS, které nejsou bezprostředně podřízeny motorickým, senzitivním nebo vegetativním funkcím." K integračním činnostem CNS řadíme zejména následující funkce (viz dále také kapitola 14): VĚDOMÍ (tj. zejména vědomí ve smyslu bdělý stav a vědomí sebe sama) ŘEČ (schopnost pouţívat SLOVA jako nosiče informací a schopnost zpracovávat informace v podobě slov, tzv. druhá signální soustava) Pozn. Mozek nezpracovává písmena, ale slova jako celek, následující text přečtete a pochopíte jeho smysl (přestoţe jeho čtení po jednotlivých písmenech a slabikách smysl postrádá): Na pořdaí psíemn ve solvě zelca nzeáelţí, pkuod josu pnvrí a psoelndí pímesna na srpváénm V průběhu vývoje (fylogeneze mstíě. i ontogeneze) se centra řízení v samotném nervovém systému přesouvají MYŠLENÍ (rozum) z míchy do mozku a dále do jeho fylo- PAMĚŤ (učení a vybavování pa- měťových stop) geneticky mladších částí. Přesouvání řídících (regulačních) center organis- MOTIVACE (viz kapitola 14) mu do mozku označujeme jako CE- EMOCE (viz kapitola 14) FALIZACE. V případě, ţe se centra BIORYTMY (např. cirkadiánní pepřesouvají aţ do kůry koncového mozriodicita v průběhu 24 hodin, stříku, jde o KORTIZACI. dání spánku a bdění) aj. Mozek člověka není jen hlavním centrem, analyzujícím informace, přicházející z receptorů a smyslových orgánů ani jen "nejvyšším" ústředím regulací a centrální řídící (regulační) jednotkou pro všechny tělní soustavy, ale je také sídlem specifický lidských funkcí a rozumu. VYŠŠÍ NERVOVÉ FUNKCE (např. paměť, porovnávání, rozhodování) člověku umoţňují myslet a komunikovat s ostatními. Člověk je díky mozku schopen tvořit umělecká díla (sochařství, malířství, hudba), vědecky pracovat, vyrábět sloţitá techSchmidt (1992) uvádí: "Výrazu nická zařízení (raketoplán, laser, mikintegrační – činnosti centrálního ner- roelektronika) a poznávat sám sebe vového systému (CNS) – se pouţívá i samu podstatu ţivota. STRANA 420 ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 11 FYZIOLOGIE NERVOVÉ SOUSTAVY A JEJÍ FUNKČNÍ ORGANIZACE ●DIENCEPHALON (mezimozek) Na funkce a význam mozku pro člověka a pro ţivot existovaly různé názory. Jiţ nejuznávanější lékař starověku Hippokrates (460 – 377 př. n. l.) řekl: " Tvrdím, ţe mozek je nejmocnější orgán lidského těla... Oči, jazyk, uši, ruce a nohy pracují podle různých příkazů mozku ... Mozek je zprostředkovatelem vědomí." V současné době existují na samu podstatu vědomí a ţivota nadále nejrůznější názory. Dohady existují zejména v případě mozku a o dějích, které v mozku probíhají máme i na počátku 21. století příliš málo informací k tomu, abychom je mohli dokonale objasnit. ○THALAMENCEPHALON – THALAMUS – METATHALAMUS – corpus geniculatum mediale – corpus geniculatum laterale – EPITHALAMUS ○HYPOTHALAMUS MESENCEPHALON (STŘEDNÍ MOZEK) ●TEKTUM ●TEGMENTUM RHOMBENCEPHALON (ZADNÍ MOZEK) ●METENCEPHALON ○CEREBELLUM (mozeček) V současné době je moţné objasnit většinu funkcí, které mozek provádí, ale jiţ nikoliv všechny procesy, jakými je provádí. ○PONS VAROLI (most Varolův) ○MEDULA OBLONGATA (prodlouţená mícha 1. část) ●MYELENCEPHALON 11.6.2 Mozek – ontogenetický (a fylogenetický) úhel pohledu Členění mozku člověka je moţno nejlépe provést, pozorujeme–li ontogenetický vývoj mozku. Rozšířený přední úsek nervové trubice se nejprve rozčlení na PROSENCEPHALON (přední mozek), MESENCEPHALON (střední mozek) a RHOMBENCEPHALON (zadní mozek). Další členění předního, středního a zadního mozku je patrné z následujícího přehledu: PROSENCEPHALON (PŘEDNÍ MOZEK) ●TELENCEPHALON (hemisféry koncového mozku) ○MEDULLA OBLONGATA (prodlouţená mícha 2. část) 11.6.3 Hlavní části mozku dospělého člověka Hlavními částmi mozku dospělého člověka – z anatomického hlediska – jsou (směrem od míchy ke kůře koncového mozku): prodlouţená mícha most Varolův střední mozek mezimozek hemisféry koncového mozku mozeček Všechny části mozku jsou vzájemně propojeny a tvoří jednotný funkční systém, jehoţ nejvýznamnějšími funkčními strukturami jsou ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 STRANA 421 11 FYZIOLOGIE NERVOVÉ SOUSTAVY A JEJÍ FUNKČNÍ ORGANIZACE mozková kůra, limbický systém, thalamus a hypothalamus, retikulární formace, mozkový kmen a mozeček. Podobně jako v míše rozlišujeme v mozku šedou a bílou hmotu. Šedá hmota tvoří např. kůru koncového mozku, basální ganglia, limbický systém apod. Větší shluky neuronů v CNS nazýváme JÁDRA (např. jádra hypothalamu nucleus supraopticus a nucleus paraventricularis). Shluk nervových buněk mimo CNS se nazývá GANGLIUM (např. spinální ganglia). 11.6.4 Mozkový kmen MOZKOVÝ KMEN (truncus en- 11.6.5 Retikulární formace mozkového kmene RETIKULÁRNÍ FORMACI (RF) najdeme v oblastech mozkového kmene. Prostupuje krční míchou, prodlouţenou míchou, mostem, středním mozkem i mezimozkem (aţ do oblasti hypothalamu). Retikulární formaci tvoří rozsáhlá síť nervových buněk (často s „primitivní“ difúzní organizací neuronů a dále přibliţně 90 relativně samostatných jader. Retikulární formace je velmi důleţitým integračním funkčním systémem (senzorických, motorických i autonomních dějů), vzhledem ke spojitému propojení s mnoha oblastmi CNS. Zejména jde o spojení s mozkovou kůrou, s míchou, s jádry hlavových nervů, s pyramidovými a dalšími sestupnými a vzestupnými drahami, mozečkem, thalamem, basálními ganglii apod. cephalicus) je souborné označení pro fylogeneticky nejstarší části prosencephala, mesencephala a rhombencephala. Do mozkového kmene patří oblasti prodlouţené míchy, mostu, středního mozku a částečně i mezimozku. Mozkový kmen má spojení s míchou i s vyššími částmi (fylogeneticky mladšími) centrální nervové soustavy Retikulární formace má význama jsou v něm uloţena CENTRA pro ná spojení směrem k páteřní míše (tzv. SYSTÉM RETIKUŘÍZENÍ ŽIVOTNĚ DŮLEŽITÝCH SESTUPNÝ FORMACE) i směrem FUNKCÍ (např. polykání, střídání LÁRNÍ dechu a výdechu, regulace srdeční k mozkové kůře (VZESTUPNÝ SYSčinnosti a krevního oběhu, sekrece TÉM RETIKULÁRNÍ FORMACE). pankreatické a ţaludeční šťávy). Motorická centra v mozkovém kmeni kontrolují opěrnou motoriku a svalový tonus a zajišťují jejich koordinaci s cílenými pohyby. U jednotlivých neuronů je patrná značná konvergence i divergence jejich spojů (a to aţ s několika desítkami tisíc jiných neuronů). SESTUPNÝ SYSTÉM RETIKULÁRNÍ FORMACE má vliv na míšní reflexy a je schopný měnit motorickou aktivitu neuronů (inhibice i facilitace). Neurony tohoto systému jsou schopné modifikovat motorické STRANA 422 ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 11 FYZIOLOGIE NERVOVÉ SOUSTAVY A JEJÍ FUNKČNÍ ORGANIZACE informace, určené pro příčně pruhované svaly, které jsou nezbytné např. pro udrţování vzpřímeného postoje. Výstupní signály mozku jsou upravovány tak, aby se organismus projevoval jako funkční celek. v případě potřeby spouští poplachový mechanismus, ale také umoţňuje, ţe se dokáţeme soustředit právě na jedinou aktivitu a "nevnímáme" ostatní (např. je moţné číst knihu a neslyšet, ţe na nás někdo mluví). VZESTUPNÝ SYSTÉM RF je Všechny informace z periferie, přicházející do RF, jsou RF neustále tříděny a o RF je moţné říci, ţe se podílí významně na ochraně oblastí kůry koncového mozku před zahlcením přemírou informací. RF přispívá k tomu, ţe organismus je orientován v daném čase zejména na hlavní aferentaci (tzn. jedna činnost, jedno ohnisko pozornosti). vějířovitě napojen (přes thalamus) na celý rozsah kůry koncového mozku a je důleţitý pro celkovou aktivaci mozkové kůry. Retikulární formace má vliv na probouzení ze spánku, stav bdělosti i na udrţení pozornosti. Její aktivita je nezbytně nutná pro vědomou činnost a čití. Pro odpovídající aktivitu retikulární formace je potřebná určitá míra její aktivizace z receptorů. Impulzy, které neustále procházejí retikulární formací v bdělém stavu, nás 11.6.6 Most Varolův udrţují při vědomí. Tyto impulzy ve MOST VAROLŮV (PONS VAspánku, v bezvědomí nebo při poško- ROLI) je pokračováním prodlouţené zení nervové soustavy ochabují. míchy a je u savců vyčleněn jako saCelá struktura retikulární forma- mostatný oddíl mozku. Hmotu mostu ce, včetně vzestupných spojů (zejména tvoří dostředivé a odstředivé nervové s kůrou předního mozku), se vzhledem dráhy, které spojují míchu se středním k jejím funkcím označuje RAS – RE- mozkem, mozečkem aţ mozkovou TIKULÁRNÍ AKTIVAČNÍ SYSTÉM kůrou. Rovněţ most obsahuje četná (retikulární ascendentní systém). roztroušená jádra mostu. Most poprvé Kromě výše uvedeného, RAS třídí in- popsal profesor anatomie a chirurgie formace přicházející do mozku v Bologni Constanzo Varolio (1542 – a v daném čase dále propouští pouze 1575). naléhavé informace (např. zápach unikajícího plynu si uvědomíme přednostně před jinými vjemy). RAS neob- 11.6.7 Střední mozek vyklé jevy identifikuje jako poplachoSTŘEDNÍ MOZEK (mesencevé a aktivizuje organismus k obraně. phalon) najdeme mezi prodlouţenou Proto nás zápach plynu nebo nepří- míchou a mezimozkem. Neurony jemný zvuk nejprve poleká a ke zklidstředního mozku mají vliv na udrţení nění dochází aţ po jeho analýze, kdy vzpřímené polohy a na koordinaci poRAS dostává pokyn z mozku, aby byla hybů těla. Středním mozkem procházezastavena poplachová reakce (nastává jí vzestupné i sestupné nervové dráhy. adaptace, habituace). RAS nejen ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 STRANA 423 11 FYZIOLOGIE NERVOVÉ SOUSTAVY A JEJÍ FUNKČNÍ ORGANIZACE Důleţitými strukturami středního TEGMENTUM a CRURA CEmozku jsou TEKTUM, TEGMENTUM REBRI leţí pod rovinou centrálního a MOZKOVÁ RAMENA (CRURA kanálku. Tegmentum obsahuje síť neuronů, spojujících všechny části CEREBRI, nohy mozkové). mozku a z větší části ho vyplňuje jiţ TEKTUM (STŘECHA) je značně popsaná (část) retikulární formace. ztlustlá část středního mozku nad roviCrura cerebri se skládají pouze z bílé nou centrálního mozkového kanálku. hmoty (tj. nervových vláken) a najdeJe povaţováno za jedno z řady hlavme je na obou stranách ventrální části ních center nervové regulace. Součástí středního mozku. Středem crus cerebri tekta, na zadní straně středního mozku, prochází tr. corticospinalis (pyramije struktura nazývaná ČTVEROHRdová dráha). BOLÍ, která je přepojovací stanicí pro V tegmentu středního mozku rozsluchové a zrakové vjemy (u nejjednodušších obratlovců existuje pouze lišujeme MOTORICKÁ A SENZIjako tzv. dvouhrbolí, ve kterém končí TIVNÍ JÁDRA . primární optické dráhy, nervy Mezi MOTORICKÁ JÁDRA řaz postranní čáry, vnitřního ucha apod.). díme ČERVENÉ JÁDRO (NUCLEUS V předních hrbolech čtverohrbolí (COLLICULI SUPERIORES) u člověka končí část vláken zrakového nervu. U obratlovců (s výjimkou savců) obsahuje tektum zrakové ústředí v párových postranních zrakových lalocích. U savců je zrakové centrum "přeloţeno" a umístěno v hemisférách koncového mozku. Zrakové informace z očí člověka jsou převáděny přes přední hrboly čtverohrbolí, pokračují přes corpus geniculatum laterale metathalamu (viz dále) do kůry týlního laloku koncového mozku. RUBER), ČERNOU HMOTU (SUBSTANTIA NIGRA) a JÁDRA III. A IV. HLAVOVÉHO NERVU. Uve- Do zadních hrbolů (COLLICULI INFERIORES) vedou axony sluchového nervu. Eferentní vlákna pak pokračují do CORPUS GENICULATUM MEDIALE mezimozku a dále do mozkové kůry spánkového laloku. Ve čtverohrbolí mají své centrum rovněţ některé obranné reflexy, vyvolané podněty zrakovými a sluchovými. obě polokoule koncového mozku a procházejí jím nervová vlákna z jedné hemisféry do druhé. STRANA 424 dená jádra mají vliv např. na napětí svalů, rovnováhu a pohyb. U niţších obratlovců je střední mozek nejvyšším motorickým ústředím. SENZITIVNÍ JÁDRA jsou ve čtverohrbolí (viz již uvedené o přepojování sluchových a zrakových vjemů). Nad středním mozkem najdeme SVOROVÉ TĚLESO (CORPUS CALOSUM, svalek, vazník), které spojuje 11.6.8 Mezimozek MEZIMOZEK (DIENCEPHALON) vzniká ze zadní části původního předního mozku a leţí mezi hemisférami koncového mozku a středním ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 11 FYZIOLOGIE NERVOVÉ SOUSTAVY A JEJÍ FUNKČNÍ ORGANIZACE mozkem. Mezimozek v sobě uzavírá Do thalamu směřují ascendentní III. mozkovou komoru. dráhy míchy, které přivádějí informace Jednotlivé struktury mezimozku z receptorů. V thalamu probíhá předjsou vnitřně vzájemně propojeny běţná syntéza signálů ze všech interoa mají vnější funkční spojení zejména receptorů i exteroreceptorů (kromě čis retikulární formací, basálními ganglii chu). i kůrou koncového mozku. THALAMUS je spojen nervový- mi drahami s mozkovou kůrou (tzv. přepojovací brána do mozkové kůry), basálními ganglii, retikulární formací a ovlivňuje motorické a autonomní děje v organismu. Podobně jako retikulární formace, zajišťuje třídění informací, které směřují do mozkové kůry. Význam thalamu jako přepojovací stanice je o to větší, ţe mnohá jádra z více neţ padesáti jader thalamu jsou posledním přepojovacím a vyhodnocovacím centrem před vstupem informací do mozkové kůry. Struktury thalamu jsou součástí motorického systému organismu, ovládajícího pohyb příčně pruhovaných svalů. Činnost thalamu je pod kontrolou Mezimozek je členěn na dorsál- mozkové kůry a je nejrozvinutější ní část (THALAMENCEPHALON) u savců a zvláště u primátů. Hlavním a bazální část (HYPOTHALAMUS). motorickým jádrem thalamu je Mezimozek vykonává koordinační a integrační funkce. Zasahuje např. do regulace tělesné teploty, má vliv na dýchání, ovlivňuje metabolismus ţivin, oběh krve, činnost ledvin a také instinktivní chování. Mezimozkem prochází a i v něm končí část vláken zrakové a sluchové dráhy. Značně široký vliv na celý organismus mají centra neurohumorální a humorální regulace v komplexu hypothalamu a hypofýzy (viz již uvedené v kapitole 9). Popisované funkce jednotlivých struktur mezimozku se značně prolínají a nelze je chápat izolovaně pouze pro danou strukturu. A) Thalamencephalon NUCLEUS VENTRALIS LATERALIS, propojený nervovými vlákny s motorickou kůrou koncového mozku, Hlavní tři struktury thalamencepha- basálními ganglii a mozečkem. Hlavním úkolem motorického thalamu je lonu jsou: propojit vnímání a pohyby. a) Thalamus THALAMUS má vejčitý tvar, leţí po stranách III. mozkové komory, představuje největší část mezimozku (80%) a v jeho strukturách najdeme velký počet jader. Dráţděním thalamu je moţné ovlivňovat citlivost a psychiku organismu. b) Metathalamus METATHALAMUS představují dva malé hrbolky (corpora geniculata). Prvním z nich je CORPUS GENICULATUM MEDIALE, který má nervové spojení se zadními hrbolky čtverohrbolí a funguje jako přepojovací místo ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 STRANA 425 11 FYZIOLOGIE NERVOVÉ SOUSTAVY A JEJÍ FUNKČNÍ ORGANIZACE sluchové dráhy, která začíná ve sluchové části vnitřního ucha. Druhým hrbolkem je CORPUS GENICULATUM LATERALE, spojený s předním párem čtverohrbolí. Vzhledem k tomu, ţe v něm končí 80 % vláken zrakové dráhy (tractus optici), je pro corpus geniculatum laterale moţné pouţít označení primární zrakové centrum. Po přepojení pokračuje zraková dráha jako vlákna radistko optici (tr. geniculocorticalis) do kůry koncového mozku v týlním laloku. c) Epithalamus Epithalamus leţí při zadním okraji III. mozkové komory a jeho hlavní struktury jsou trigona habenularum (obsahuje nucleus habenulae), habenula (commisura habenularum) a corpus pineale (šišinka). podřízen limbickému systému. K hlavním funkcím hypothalamu patří: kontrola endokrinního systému prostřednictvím hypofýzy včetně kontroly autonomního nervového systému udrţování homeostázy (např. regulace vody a elektrolytů, zprostředkování pocitu hladu a ţízně ovlivňování termoregulace ovlivňování osmoregulace (viz kapitola 6) kontrola chování (např. potravní a sexuální chování) kontrola emocionálních odpovědí (vztek, strach aj.) ovlivňování biorytmů podíl při tvorbě paměti – paměťových informačních stop HABENULA, Hypothalamus kromě toho regunepárová spojka mezi trigona habenularum, je povaţo- luje činnost orgánů podle aktuálních vána za CENTRUM INSTINKTIV- potřeb (např. regulace motility ţaludku NÍHO CHOVÁNÍ niţších obratlovců. a trávicí trubice, činnost oběhového Přes TRIGONA HABENULARUM je a dýchacího systému, pohlavní aktivita vedena část informací z čichových bu- apod.). Hypothalamus najdeme na něk. ŠIŠINKA (CORPUS PINEALE) přední stěně a spodině III. mozkové vytváří hormon melatonin a řadíme ji komory. mezi endokrinní ţlázu (viz kapitola 9). K epithalamu řadíme i jednu ze a) Jádra hypothalamu sítí krevních kapilár, které produkují V hypothalamu bylo zjištěno více mozkomíšní mok (tzv. plexus choroineţ třicet (uvádí se např. 32) jader. Pro deus). hrubou orientaci stačí rozlišovat skupiny jader. B) Hypothalamus HYPOTHALAMUS je hlavním podkorovým ústředím parasympatické, sympatické i humorální regulace. Funkčně (zejména ve vztahu k chování organismu) je hypothalamus STRANA 426 ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 11 FYZIOLOGIE NERVOVÉ SOUSTAVY A JEJÍ FUNKČNÍ ORGANIZACE Hlavními skupinami jader jsou: area preoptica v jádrech této skupiny končí některá vlákna čichové a zrakové dráhy. přední skupina jader, supraoptická skupina (např. nucleus supraopticus, nucleus paraventricularis, nucleus hypothalamicus anterior) střední skupina jader tuberální skupina (nuclei hypothalamici, nuclei tuberis, nucleus infundibularis) Jádra střední skupiny mají vliv např. na spánek a metabolismus. mamilární skupina (nuclei mamillaris) v corpora mamillaria (zadní skupina jader) Celkem čtyři mamilární jádra jsou přepojovacími stanicemi limbických drah. Např. nucleus mamillaris medialis má, vzhledem ke spojení s vlákny fornixu (které začínají v hippocampu), vliv na paměť. b) Komplexní neuronové okruhy hypothalamu Hypothalamus a thalamus jsou součástí neuronových okruhů, ovlivňujících komplexně motorické a vegetativní funkce orgánů i celého organismu. Hypothalamus ovlivňuje cyklus spánku a bdění. Předpokládá se, ţe v jádrech ventrálního hypothalamu jsou lokalizovány "vnitřní hodiny organismu" nebo alespoň jejich důleţitá část, zodpovídající za průběh 24 hodinového cirkadiánního rytmu. Hypothalamus zasahuje do celkového metabolismu organismu a je v něm např. CENTRUM ŘÍZENÍ PŘÍJMU POTRAVY (tj. centra hladu a sytosti, ţízně a chuti). CENTRUM SYTOSTI je funkčně nadřazeno centru hladu a při jeho poškození je přijímáno nadměrné mnoţství potravy (např. husy s poškozeným centrem sytosti přijímají aţ trojnásobek potravy Hlavní nervové dráhy přivádějí ve srovnání s husami s neporušeným do hypothalamu informace z předního centrem). mozku. Zejména z limbického systému Hypothalamus iniciuje streso(nuclei septi, hippocampus), basálních ganglií (globus palidus, corpus amyg- vou reakci, podílí se na mechanisdaloideum) a retikulární formace. Úz- mech, které integrují sloţité formy ká vazba hypothalamu byla zjištěna chování (útok – únik, sexuální chos hypofýzou a také s čichovými podně- vání – koordinace při pohlavním akty (z bulbus olfactorius), které výrazně tu, porodu, laktaci apod.) a – jak jiţ bylo uvedeno – zasahuje i do sféry ovlivňují např. i emoční sféru. emocí. Hlavní nervové dráhy vystupují Experimentální stimulací částí z hypothalamu do středního mozku, retikulární formace, k jádrům mozko- hypothalamu lze vyvolat některé privých nervů, do čelního laloku konco- mitivní negativní a pozitivní pocity vého mozku, k limbickému systému (hněv, strach). Jemnější a sloţitější emoce jsou zajišťovány limbickým (nuclei septi) aj. systémem (viz dále). Elektrickým dráţděním určitých oblastí hypothalamu ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 STRANA 427 11 FYZIOLOGIE NERVOVÉ SOUSTAVY A JEJÍ FUNKČNÍ ORGANIZACE jsme schopni u zvířat vyvolat útočné chování (tzv. SYSTÉM BOJ–ÚNIK). Rozlišujeme tři druhy útočného chování: afektivní agrese, kořistní reakce a úniková agrese. Při afektivní agresi např. laboratorní krysa útočí proti jiným ţivočichům i neţivým předmětům. Kořistní reakce můţe být nezávislá na hladu, kdy zvíře např. podle chování moţné kořisti v určitém okamţiku "chladnokrevně" zaútočí. Úniková agrese souvisí s moţností úniku ţivočicha z ohroţeného prostoru a objevuje se v případě, ţe se při úniku objeví nečekaná překáţka. Při únikové agresi potom např. i kočka zaútočí na psa. Sloţitá nervová spojení hypothalamu, společně s dalšími popisovanými strukturami, zajišťují celkovou integraci a soulad somatických a autonomních funkcí organismu. Např. při stresové únikové reakci organismu je v souladu pohyb s dalšími projevy (mimika, zblednutí, zrudnutí, gestikulace, dechová frekvence, srdeční činnost, u zvířat najeţení srsti, změna postoje apod.). Hypothalamus programuje celkovou odpověď organismu tak, aby byla v souladu s minulými senzitivními (senzorickými) podněty zakódovanými v paměti (tj. v souladu s individuálními zkušenostmi jedince). c) Termoregulační funkční okruhy hypothalamu Další okruh činnosti hypothalamu by mohl být srovnáván s termostatem. Jádra přední skupiny (včetně area preoptica) jsou citlivá na vzestup teploty STRANA 428 a spouštějí mechanismy, které vedou ke sníţení teploty (např. vasodilatace periferních cév, pocení, zprostředkovaný vliv na motorické neurony, které inervují dýchací svaly apod.). Jádra střední a zadní skupiny jsou citlivá na pokles teploty a mají vliv na termoregulaci prostřednictvím sympatiku (tj. zvyšování metabolismu a zvyšování produkce tepla). Oblast v zadním hypothalamu lze označit za TERMOREGULAČNÍ CENTRUM, které samo jiţ teplotu neměří, ale vyhodnocuje informace z termoreceptorů a vysílá odpovídající signály ke strukturám, podílejícím se na korekci teploty. d) Neurohumorální funkční okruhy hypothalamu Do přední skupiny jader hypothalamu patří také NUCLEUS SUPRAOPTICUS a NUCLEUS PARAVENTRICULARIS. V neuronech nucleus supraopticus vzniká ANTIDIURETICKÝ HORMON. Neurony paraventrikulárního jádra syntetizují hormon OXYTOCIN. Oba efektorové hormony jsou nitrem axonů neuronů těchto jader transportovány do neurohypofýzy. Axony supraoptického a paraventrikulárního jádra (v počtu asi 100 000) jsou výjimečné tím, ţe nekončí na neuronech, ale na kapilárách. Obě jádra plní funkci osmoreceptorů a podle aktuální okamţité potřeby zajišťují uvolňování hormonů přímo do krve (např. ADH, uvolňovaný přímo do krve v neurohypofýze, působí na ledvinu tak, ţe dochází ke zvýšenému zadrţování vody v těle a tím k regulování ob- ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 11 FYZIOLOGIE NERVOVÉ SOUSTAVY A JEJÍ FUNKČNÍ ORGANIZACE sahu solí v tělních tekutinách, viz kapi- ho, středního a zadního laloku). U člotola 6). věka obvykle rozlišujeme dvě části: V hypothalamu vznikají uvolňují- přední lalok (lobus anterior, adenocí (RH, RH) a inhibující (IH, IF) hor- hypofýza) a zadní lalok (lobus postemony (hypothalamické regulační hor- rior, neurohypofýza). Střední lalok mony), které mimo jiné významným téměř zcela „splývá“ s předním lalozpůsobem ovlivňují přední část hypo- kem. fýzy (adenohypofýzu), umístěnou pod NEUROHYPOFÝZA je tvořena hypothalamem (viz kapitola 9). třemi oddíly (eminentia mediana, infundibulum, vlastní neurohypofýza) a je umístěna na vychlípenině spodiny e) Ofthalmencephalon mezimozku. K hypothalamu řadíme také opProstřední lalok u člověka splýtickou část hypothalamu OFTHAL- vá s adenohypofýzou a tvoří asi 2 % MENCEPHALON. Jde o NERVOVÝ objemu hypofýzy. Podle intenzity světODDÍL OČNÍ KOULE, ZRAKOVÁ la je ve střední části hypofýzy ovlivňoCENTRA a ZRAKOVÝ NERV (ner- vána tvorba MSH (je produkován převus opticus), který je ve skutečnosti váţně v noci). Zejména u niţších obsoučástí mozku, neboť zejména za ratlovců je velmi dobře vyvinuté spochorobných stavů reaguje a projevuje jení mezi sítnicí oka, hypothalamem se jako část CNS a ne jako nerv (na je- a hypofýzou. Pravidelné střídání světla ho povrchu najdeme rovněţ např. tři a tmy, délka dne a noci a střídání ročmozkové obaly). Zrakové nervy, vy- ních období ovlivňuje podstatně např. cházející z očí, se částečně kříţí reprodukční cyklus zvířat. Střední část v chiasma opticum a po překříţení vy- hypofýzy mají mohutně vyvinutou rytvářejí zrakovou dráhu (tractus optici). by (paprskoploutví – Actinopterygii) U člověka se kříţí 62 % nervových a obojţivelníci (Amphibia). Ptákům vláken a 38 % zůstává nezkříţeno. (např. kachnám) a savcům jiţ střední část chybí. f) Hypofýza ADENOHYPOFÝZA je tvořena třemi oddíly (vlastní přední lalok, tj. Hypofýza je nejdůleţitější ţláza pars distalis, dále pars infundibularis, s vnitřní sekrecí, funkčně propojená pars intermedia). V pars distalis je s hypothalamem. moţné rozlišit: HYPOFÝZU (podvěsek mozkoCHROMAFINNÍ TYP BUNĚK vý, hypophysis cerebri) najdeme na eozinofilní (acidofilní, alfa) buňky spodní straně hypothalamu. Je uloţena s menší granulací, produkují STH v tureckém sedle kosti klínové. Hypo eozinofilní (acidofilní, alfa) buňky fýza je dlouhá 1 cm, široká 1 – 1, 5 cm s větší granulací, produkují LTH a vysoká 0, 5 cm. Má hmotnost asi 0, 5 g – 0, 7 g (u ţen aţ 1, 0 g). Hypofýza bazofilní beta buňky, produkují TSH se obvykle skládá ze tří částí (přední©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 STRANA 429 11 FYZIOLOGIE NERVOVÉ SOUSTAVY A JEJÍ FUNKČNÍ ORGANIZACE bazofilní delta buňky, produkují GONADOTROPINY (FSH, ICSH) CHROMOFOBNÍ TYP BUNĚK nesourodá skupina buněk s cytoplazmou – obvykle bez granulace Prostřednictvím hormonů adenohypofýzy je výrazně ovlivňován celý organismus, např. metabolické dráhy a intenzita metabolismu. Funkce a hormony hypofýzy byly jiţ podrobně popsány u hormonů (viz kapitola 9). Kromě uvedeného mají hormony adenohypofýzy i imunomodulační účinky. 11.6.9 Mozeček MOZEČEK (CEREBELLUM) je důleţitým integračním a koordinačním centrem mimovolní hybnosti i úmyslných pohybů. Mozeček je umístěn nad prodlouţenou míchou a mostem (mírně „mimo“ základní osu nervové trubice). Základy mozečku se poprvé objevují u ryb. Nepatrný mozeček mají obojţivelníci a většina plazů. Nejsloţitější stavbu má u ptáků a savců (značně vyvinut je např. také u ţraloků). U ryb existuje tzv. VESTIBULÁRNÍ MOZEČEK (archicerebellum) jako příčný val v oblasti metencephalonu, do kterého přicházejí informace z vestibulárního aparátu. V dalším vývoji vzniká přibliţně uprostřed vestibulárního mozečku SPINÁLNÍ MOZEČEK, který rozděluje vestibulární mozeček postupně na dvě části a dochází k dalšímu rozvoji jejich struktur v tzv. paleocerebellum (hlavní část mozečku ryb, plazů a ptáků). Ještě později se STRANA 430 dostává paleocerebellum pod vliv mozkové kůry a formuje se KORTIKÁLNÍ (KOROVÝ) MOZEČEK, tzv. NEOCEREBELLUM (savci a člověk). Postupně se z bočních částí vytvářejí mozečkové polokoule (hemisféry) a na jejich povrchu mozečková kůra. Střední část, spojující hemisféry mozečku, tvoří červ mozečkový (vermis cerebelli), jehoţ struktury ovlivňují např. opěrnou motoriku. Mozeček obsahuje čtyři páry MOZEČKOVÝCH JADER (nuclei dentati; nuclei fastigii; nuclei emboliformes; nuclei globossi – interpositi). KŮRU MOZEČKU tvoří tři vrstvy buněk (stratum moleculare; stratum gangliosum, ganglionare; stratum granulosum). V prostřední vrstvě jsou nápadné značně rozvětvené Purkyňovy buňky. Jejich počet je odhadován na 7 aţ 25 miliónů. Mnohem více (přibliţně 40 miliard) je v kůře mozečku malých zrnitých buněk (tj. více buněk neţ neuronů v mozkové kůře). Hmotnost mozečku u dospělého člověka je 130 – 150 gramů. Mozeček je spojen třemi páry MOZEČKOVÝCH RAMEN (CRURA CEREBELLI), končících v kůře červa nebo v kůře mozečkových hemisfér, s míchou a mozkovým kmenem. Mozečková ramena jsou crus medullocerebellare, crus pontocerebellare, crus cerebellocerebrale. Název ramen i mozečkových drah je dvojslovný a je sloţen z názvu struktury, ve které dráha začíná a končí. Do mozečku směřují např. tyto dráhy: ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 11 FYZIOLOGIE NERVOVÉ SOUSTAVY A JEJÍ FUNKČNÍ ORGANIZACE dráhy spinocerebellárního systému (viz závěr této kapitoly) tractus vestibullocerebellaris tractus reticulocerebellaris (z retikulární formace) la, k okohybným nervům. Ze spinálního mozečku vycházejí eferentní dráhy k retikulární formaci, nucleu ruber a rovněţ k motoneuronům míchy. Důleţité mozečkové dráhy najdeme přímo v mozečku samotném B) Kortikální mozeček (zejména spojení kůry mozečku s moKORTIKÁLNÍ (KOROVÝ) MOzečkovými jádry, tzv. spoje kortiko- ZEČEK ovlivňuje komplexně všechny nukleární). funkce mozečku přes kůru koncového mozku a má výrazný podíl při řízení rychlých cílených (naučených) pohyA) Vestibulární mozeček, bů. V kůře neocerebella byla prokázána také somatotopická organizace neuspinální mozeček a červ ronů. (viz dále 11.7.3 A – motorické oblasti mozečkový kůry koncového mozku). Převáţně starší části mozečku Převaţující aferentní dráhy přiovlivňují např. tonus antigravitačních svalů, zajišťují koordinaci cílených cházejí do kortikálního mozečku a opěrných pohybů, postoj a rovno- z motorických center kortexu přes váhu. Vestibulární mozeček a také červ most a retikulární formaci (z corpus mozečkový se podílejí rovněţ na kont- striatum u ptáků, z kůry koncového mozku savců). Převaţující eferentní role očních pohybů. dráhy směřují k thalamu a přes thalaPřevaţující aferentní dráhy při- mus k mozkové kůře koncového mozcházejí do vestibulárního mozečku ze ku. Hlavní směr přenosu informací testatokinetického čidla. Primárním dy probíhá z kůry koncového mozku zdrojem informací je vestibulární apa- přes most, kůru mozečku, thalamus, rát (popř. orgán postranní čáry), tj. in- zpět do kůry koncového mozku. Hlavformace o poloze těla v prostoru. ním (ne–li jediným) výstupem Převaţující aferentní dráhy při- z kortikálního mozečku jsou axony cházejí do spinálního mozečku z re- Purkyňových buněk, které se přepojují ceptorů a zejména proprioreceptorů v mozečkových jádrech na vlastní efesvalů a šlach, přes míchu, prodlouţe- rentní dráhy mozečku. nou míchu a střední mozek (tzn. např. Celkově je moţné shrnout, ţe informace o vzájemné poloze částí těla mozeček optimalizuje hybné reflexy, v prostoru). Do spinálního mozečku koordinuje provedení rychlých cílepřichází také kopie signálů ných pohybů "navrţených" mozkoz pyramidové dráhy. vou kůrou, koriguje pomalé pohyby, Převaţující eferentní dráhy směřují z vestibulárního mozečku k prodlouţené míše, k míšním motoneuronům, k efektorům na periferii tě- tvoří pohybové programy pro cílenou motoriku. Mozeček má vztah k řízení svalového tonusu, k reflexům postojovým a úmyslným ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 STRANA 431 11 FYZIOLOGIE NERVOVÉ SOUSTAVY A JEJÍ FUNKČNÍ ORGANIZACE rychlým a naučeným pohybům. Hemisféry mozečku ovlivňují mluvení, pohyby očí, sportovní výkony, psaní na stroji apod. Předpokládáme, ţe mozková kůra spouští naučené pohyby. Motorická centra mozkového kmene upravují postoj a rovnováhu. Mozeček pak koordinuje podněty, aby výsledná aktivita byla plynulá. Tzn. MOZEČEK PŘÍMO NEŘÍDÍ POHYBY, ale v koordinaci pohybů má rozhodující vliv. sfér a umoţňuje oběma hemisférám podílet se na procesech učení a zapamatování. Hemisféry koncového mozku (zejména komplex neuronů kůry) jsou nejvyšším koordinačním ústředím koncového mozku a ovlivňují všechny funkce organismu. Hemisféry kontrolují správnost funkcí jednotlivých soustav, regulačních mechanismů a regulují vztahy celého organismu k vnějšímu prostředí. Základy hemisfér se v průběhu ontogeneze diferencují na dvě části. Na spodní straně vznikají z šedé hmoty BASÁLNÍ GANGLIA, na vrchní straně se vyvíjí MOZKOVÝ PLÁŠŤ (PALČinnost mozečku lze významným LIUM), který basální ganglia překrývá způsobem narušit alkoholem. Tím do- a u člověka postupně překryje i další jde ke ztrátě plynulosti a synchronizo- části mozku. Nejstarší část pallia (tzv. vanosti pohybů – aţ ke ztrátě kontroly RHINENCEPHALON, ČICHOVÝ nad vůlí ovládanými pohyby vůbec. MOZEK) se vyvíjí v závislosti na Narušeny jsou mechanismy rovnováhy vláknech čichového nervu a je centrem a např. také řeči. korového čichového analyzátoru (oblasti kolem trigonum olfaktorium). Většina savců má dobrý čich (tzv. 11.6.10 Koncový mozek makrosomatičtí savci, viz také kapitola KONCOVÝ MOZEK (TELEN- 12) a čichový mozek je u nich často CEPHALON) člověka má v embryo- nápadný velikostí (např. pes). Člověk, nálním vývoji nepárovou střední část vyšší primáti a kočkovité šelmy jsou a dvě části laterální. Z laterálních částí tzv. mikrosomatičtí savci s relativně rychle rostou DVĚ HEMISFÉRY slabým čichem. U člověka a opic je čichový mozek v podstatě redukován na KONCOVÉHO MOZKU. Hemisféry dva relativně malé výběţky BULBI jsou spojené SVOROVÝM TĚLESEM OLFACTORII, leţící na dírkované (CORPUS CALLOSUM) a příčným ploténce kosti čichové. vlákněním FORNIXU (fornix patří PALLIUM se nejprve rozčlení na k čichovým útvarům a tvoří oblouk pod corpus callosum). Jak bylo zjiště- PALEOPALLIUM a ARCHIPALLIno, SVOROVÉ TĚLESO spojuje po- UM. Mezi těmito dvěma částmi u savzornost a vědomí, podstatnou měrou ců a zejména u člověka mohutní neozajišťuje souhru činností obou hemi- pallium (poprvé se objevuje u vývojoV kůře mozečku pravděpodobně nezůstávají ţádné paměťové stopy, ale mozeček se zcela jistě podílí na učení se pohybům (motorickým reakcím). STRANA 432 ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 11 FYZIOLOGIE NERVOVÉ SOUSTAVY A JEJÍ FUNKČNÍ ORGANIZACE vě pokročilejších plazů) zejména tím, ţe dochází k přesunu (migraci) neuronů, uloţených hlouběji, do povrchových částí hemisfér a dále k přesunům center pro řízení různých funkcí, do "nových" povrchových částí koncového mozku. Koncový mozek má na povrchu šedou hmotu. Vnitřek hemisfér aţ k I. a II. mozkové komoře tvoří bílá hmota, ve které jsou okrsky šedé hmoty – zejména LIMBICKÝ SYSTÉM, BASÁLNÍ GANGLIA a menší jádra. Povrchové vrstvy pallia se formují v mozkovou kůru. Na starších částech pallia (aleopallium, archipallium) hovoříme o ALLOCORTEXU (na rhinencephalu o PALEOCORTEXU). Na neopallium se rozvíjí unikátní struktura savců – NEOCORTEX (isocortex). Paleocortex a allocortex dávají základ limbickému systému. (v uţším slova smyslu) k limbickému systému řadíme tyto struktury: HIPPOCAMPUS (hippocampální formace), je vytvořen od obojţivelníků výše GYRUS CINGULI (cingulární závit, + gyrus parahyppocampalis = gyrus limbicus) Gyrus cinguli je v podstatě dlouhý závit kůry v oblasti čelního laloku, který se stáčí z povrchu do nitra mozku a zahýbá okolo a nad corpus callosum (=jakýsi pátý lalok koncového mozku). NUCLEUS AMYGDALAE (amygdala, část jader thalamu a hypothalamu) anatomicky patří k basálním gangliím AREA SEPTALIS, SEPTÁLNÍ JÁDRA (nuclei septi) K limbickému systému bývá řaA) Limbický systém zena i část basálních ganglií (např. LIMBICKÝ SYSTÉM je společ- Meynertovo jádro) a kůra čichového ný název pro některé vývojově staré mozku. korové a zejména podkorové okrsky Limbický systém ovlivňuje senšedé hmoty. Limbický systém je nad- zorické, motorické i autonomní obřazen hypothalamu. Zajímavé je, ţe lasti CNS. Je jednou ze struktur, ve u člověka má velmi málo přímých spo- které vzniká idea (koncepce) vědojů s neokortexem. mých pohybů, jejímţ výsledkem je Struktury limbického systému vůle vykonat pohyb a následně určijsou vnitřními drahami vzájemně spo- té chování. Vzruchy z limbického jeny ve funkční celek a vnějšími dra- systému jsou vedeny přes thalamus hami limbického systému propojeny a některé aţ do motorické oblasti s některými jádry mezimozku a střed- mozkové kůry. Limbický systém ního mozku. U člověka se na celkové funkčně propojuje vědomí, motivaci aktivitě limbického systému výrazně k činnosti, city, vlastní provedení podílí neocortex. Korovou část limbic- činnosti a ovlivňuje vnější projevy kého systému nazýváme archicortex. organismu (chování) tak, ţe je zajišLimbický systém netvoří souvislou těna jednota chování, endokrinních anatomickou jednotku. Lze říci, ţe ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 STRANA 433 11 FYZIOLOGIE NERVOVÉ SOUSTAVY A JEJÍ FUNKČNÍ ORGANIZACE reakcí a pociťování vjemů PŘI emocí a jeho vlivem jsou emoční projevy v souladu s vnějším okolím. Z obEMOČNÍCH STAVECH apod. lasti amygdal vycházejí impulzy, moU zvířat dochází ve strukturách bilizující organismus k fyzickému výlimbického systému k analýze ferokonu, k útoku a boji – podnětem monů a pachů apod., které následně k těmto reakcím můţe být neverbální modifikují např. sexuální chování. citový obsah výrazu tváře (přečtení Prostřednictvím limbického sys- mimiky). tému se uskutečňuje komplexní inHIPPOCAMPUS savců je povastinktivní a emocionální chování. Při pokusech (např. s krysami) bylo zjiště- ţován za centrum instinktivního chono, ţe v limbickém systému existují vání (u niţších obratlovců stoupá podíl oblasti (skupiny neuronů), které je habenuly v epithalamu). Hippocampus člověka je přes mezimozek propojen moţné označit za CENTRA ODMĚNY s většinou sestupných a vzestupných A TRESTU. Jejich dráţděním jsou nervových drah a systémů. Při reakcích u pokusného organismu vyvolávány organismu se uplatňuje jako přídavná příjemné a nepříjemné pocity a určité motorická zóna (mimika, krčení ramen reakce, při kterých se ţivočich sponapod.) a obsahuje i vyšší asociační tánně snaţí o nové dráţdění nebo se centra. Při poškození hippocampu člosnaţí vyhnout nepříjemným pocitům. věka je výrazně narušena paměť. OsoV případě příjemných pocitů a uspokoba s poškozeným hippocampem norjení z prováděné činnosti bude krysa, málně konverzuje, ale za 5 – 10 minut které jsou dráţděna centra odměny, při zapomíná o čem hovořila. Je moţné řístisknutí páčky, opakovaně stlačovat ci, ţe hippocampus se podílí na páčku (často i více neţ 20 krát za transformaci informací z krátkodosekundu) aţ i do úplného vyčerpání bé do dlouhodobé paměti. Podle něa neuvědomuje si ani hlad. kterých autorů hippocampus porovnáPřirozené funkční vlivy na tato vá signály smyslů s jiţ proţitými centra limbického systému (v závislos- smyslovými vjemy a impulzy po vstuti na propojení s dalšími strukturami) pu do hippocampu dlouho cirkulují. Při vedou např. k instinktu péče o mlá- poškození hippocampu nejsou obíhajíďata nebo vyhledání ţivotního part- cí informace převedeny do dlouhodobé nera a mohou zajišťovat proţívání paměti. Hippocampus pravděpodobně uspokojení po úspěšném provedení ur- vrací opakovaně obíhající informaci na čité, pro jedince "obtíţné", činnosti. stejné místo (tzn. při učení "obnovuje" U člověka, při pokusném dráţdění záznam). Podle jiných autorů hipponapř. NUCLEUS AMYGDALAE, campus ovlivňuje "přepisy paměti" ve vzniká strach, hněv, veselost. U zvířat všech směrech. (např. opic a koček) při jeho dráţdění Limbický systém rovněţ propojuvznikají různé projevy (stupně) agresi- je emoční sféru a učení. Z vlastní zkuvity. Nucleus amygdalae pravděpo- šenosti kaţdý víme, ţe v případě dobně reguluje i nejprudší projevy emočních podnětů při učení jsou výSTRANA 434 ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 11 FYZIOLOGIE NERVOVÉ SOUSTAVY A JEJÍ FUNKČNÍ ORGANIZACE sledky učení kvantitativně i kvalitativU ţivočichů, kteří nemají dostaně vyšší. tečně rozvinutou mozkovou kůru, Limbický systém (zejména COR- jsou striatum, pallidum a mozkový kmen nejdůleţitějšími centry řízení PUS AMYGDALOIDEUM a HIPPOhybnosti a plní funkce obdobné motoCAMPUS) se podílí na ukládání rické kůře. Striatum je nejvyšším cena vybavování paměťových vzorců, ktetrem hybnosti např. u plazů a ptáků. ré ovlivňují nové reakce v chování orBasální ganglia jsou propojena ganismu (např. radost, sexuální aktiviv podstatě se všemi oblastmi kůry ta). koncového mozku. B) Basální ganglia BASÁLNÍ GANGLIA jsou pod- korové okrsky šedé hmoty (jádra) ve spodní části koncového mozku, poblíţ první a druhé mozkové komory. V kaţdé hemisféře koncového mozku (telencephalon) jsou čtyři jádra. Jejich názvy a společné názvy jsou uvedeny v následujícím schématu: NUCLEUS CAUDATUS (ocasaté jádro) NUCLEUS LENTIFORMIS (čočkovité jádro, nucleus lenticularis) o PUTAMEN (lusk) o PALLIDUM (GLOBUS PALLIDUS = bledá koule, paleostriatum) Pozn.: Pro nucleus caudatus a putamen je pouţíváno společné označení STRIATUM (neostriatum). Pro nucleus caudatus a nucleus lentiformis je pouţíváno i společné označení corpus striatum (žíhané těleso). [CLAUSTRUM (přehrada)] AMYGDALA [CORPUS AMYGDALOIDEUM (amygdala = mandlovité jádro, nucleus amygdalae, archistriatum)] Basální ganglia, spolu se substantia nigra středního mozku, vypracovávají některé pohybové programy, generují tzv. časoprostorové vzorce (programy) pro řízení velikosti, síly, rychlosti a směru pohybu. Mají vliv na svalový tonus i na motorickou kontrolu svalových pohybů. Z globus pallidus např. vychází vlákna, která zajišťují přenos informací mezi motorickými drahami mozkového kmene a limbickým systémem. V rozšířeném funkčním slova smyslu (zejména s ohledem na dráhy ovládající pohyb kosterních svalů) je mezi basální ganglia řazen také nucleus subthalamicus (corpus Luysii) v mezimozku a také jádra středního mozku (nucleus ruber a substantia nigra), která jsou povaţována za integrální součást motorických drah. C) Mozková kůra MOZKOVOU KŮROU rozumí- me oblasti povrchově uloţené šedé hmoty nového typu (NEOCORTEX). Mozková kůra člověka na povrchu hemisfér má tloušťku přibliţně 1, 5 – 4, 5 (5) milimetrů, obsahuje 10 – 16 miliard nervových buněk a asi ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 STRANA 435 11 FYZIOLOGIE NERVOVÉ SOUSTAVY A JEJÍ FUNKČNÍ ORGANIZACE 50 miliard (neuro)gliových buněk. Neurony kůry savců jsou uspořádány do funkčních sloupců a aţ do šesti vrstev (např. u člověka), které se při vývoji formují ve třech migračních vlnách od hlubokých vrstev přes prostřední k povrchovým vrstvám kůry. Celková plocha mozkové kůry je asi 0, 5 m2. Pozn.: Rozsáhlý neokortex (srovnatelný s člověkem) mají delfíni a značně sloţitý je i u velryb a jiných kytovců. V mozkové kůře bylo rozlišeno více neţ 60 typů buněk. Nejpočetnějšími buňkami kůry jsou PYRAMIDOVÉ BUŇKY (5, 5 miliardy), mající tvar pyramidy, která je otočená hrotem k povrchu mozku. Do hrotu vstupuje hlavní dendrit buňky. Axon vychází ze spodní části (base) buňky a můţe spojovat neuron s jinými buňkami kůry, s buňkami basálních ganglií, středního mozku nebo aţ s neurony míchy. Druhé nejpočetnější buňky mozkové kůry jsou BUŇKY HVĚZDICOVITÉ (modifikované pyramidové buňky). Počet hvězdicovitých buněk je odhadován na 4, 5 miliardy. Dalšími nejčastějšími typy jsou vřetenovité Cajalovy horizontální buňky, Martinottiho buňky multiformní buňky aj. Malé nepravidelné nervové buňky se někdy označují jako zrnité buňky. V neocortexu zpravidla rozlišujeme šest vrstev (lamin) neuronů. V případě, ţe je všech 6 vrstev dobře rozlišeno, nazývá se kůra HOMOTYP. Jestliţe není všech šest vrstev dobře rozlišitelných, nazývá se kůra HETESTRANA 436 ROTYP. Vrstvy jsou označeny řím- skými číslicemi (I. aţ VI. vrstva). Povrchová vrstva má označení I. VRSTVA I – lamina zonalis (molecularis) – VRSTVA MOLEKULÁRNÍ, obsahuje málo buněk – výrazné jsou Cajalovy horizontální buňky VRSTVA II – lamina granularis externa – VRSTVA ZEVNÍ GRANULÁRNÍ, obsahuje hustě seskupené malé nervové buňky VRSTVA III – lamina pyramidalis – VRSTVA PYRAMIDOVÁ, v dolní části jsou zřetelné obrovské hvězdicovité buňky VRSTVA IV – lamina granularis interna – VRSTVA VNITŘNÍ GRANULÁRNÍ, obsahuje hustě seskupené drobné nervové buňky VRSTVA V – lamina ganglionaris – VRSTVA PYRAMIDOVÁ, obsahuje středně velké a velké pyramidové buňky – včetně Becových buněk, dále v ní najdeme buňky hvězdicovité VRSTVA VI – lamina multiformis – VRSTVA MULTIFORMNÍ, je tvořena z kolmo postavených vřetenitých buněk Šestá vrstva se někdy člení na vrstvu VIa a VIb, která postupně přechází do bílé hmoty koncového mozku. Uspořádání vrstev se v různých místech povrchu liší, např. typy nervových buněk, jejich hustotou, uspořádáním apod. Na povrchu hemisfér je moţné rozlišit více neţ 50 míst s různou laminární strukturou, tzv. mozkové, cytoarchitektonické mapy, např. Korbini- ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 11 FYZIOLOGIE NERVOVÉ SOUSTAVY A JEJÍ FUNKČNÍ ORGANIZACE an Brodmann popsal jiţ v roce 1909 52 strukturálně odlišných míst. U vyšších savců, v témţe řádu, je u malých druhů povrch hemisfér trvale hladký (např. vačice). U větších druhů je gyrifikován (např. klokan). Zvrásnění, gyrifikace, umoţňuje zvýšení plochy kůry. U dospělého člověka má celkový povrch kůry koncového mozku velikost 20 dm2 aţ 30 dm2 (tj. plocha např. 50 cm x 50 cm). V 1 mm3 hmoty kůry je přibliţně aţ 150 000 neuronů, asi 50 m axonů a 150 m dendritů. Na povrchu mozku rozlišujeme ZÁVITY (GYRI CEREBRI) a RÝHY pro paměť, abstraktní myšlení a ryze lidské projevy jako vcítění se, sebekontrola, smysl pro humor, svědomí aj. Spojení neuronů (oblastí) zajišťují DRÁHY PROJEKČNÍ, ASOCIAČNÍ a KOMISURÁLNÍ. DRÁHY PROJEKČNÍ spojují obousměrně části mozku a míchy mezi sebou i s jinými tělními strukturami (receptory nebo efektory). V mozkové kůře označujeme jako projekční centra takové okrsky kůry, do kterých ve(BRÁZDY, SULCI CEREBRI). dou přes niţší nervová ústředí inforVšechny hlavní závity a brázdy se dají mace z receptorů prostřednictvím prou člověka rozpoznat od sedmého fetál- jekčních drah (např. zrakové centrum, sluchové centrum apod.) nebo naopak ního měsíce. vycházejí motorická vlákna směrem k niţším ústředím (např. korové centV mozkové kůře je moţné rozlišit: rum motorické). Mozková kůra člo OBLASTI SENZORICKÉ, do kte- věka pro svou činnost nezbytně vyţaduje informace ze smyslových orgánů rých jsou přiváděny informace a z receptorů, ale vzhledem k paměti z receptorů není její činnost závislá pouze na nich OBLASTI EFEKTOROVÉ, ze kte(na rozdíl např. od mozečku). rých jsou vysílány informace DRÁHY ASOCIAČNÍ spojují k efektorovým orgánům (např. motorické informace pro příčně pruho- vzájemně různá místa v jedné hemisfévané svaly – odtud také oblasti mo- ře (např. centrum sluchu a řeči). Obecně spojují různá místa kůry v téţe hetorické) OBLASTI ASOCIAČNÍ, u kterých misféře. V rozšířeném slova smyslu jde o interneurony hemisféry koncovénebyla prokázána senzorická ani ho mozku. efektorová funkce, a které jsou komplikovaným způsobem propoDRÁHY KOMISURÁLNÍ tvoří jené vzájemně a dále i s jinými ob- část asociačních drah a přenášejí inlastmi mozku. Asociační oblasti se formace mezi homotypickými (homos fylogenetickým vývojem rozšiřují logními) místy obou hemisfér (např. a u člověka jsou velmi rozsáhlé. mezi zrakovými centry levé a pravé Nejrozsáhlejší asociační oblastí hemisféry). Obecně spojují určité občlověka je prefrontální kůra čellasti mezi oběma hemisférami vzájemního laloku. Oblasti jsou nutné ně. Největší komisura (komisurální ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 STRANA 437 11 FYZIOLOGIE NERVOVÉ SOUSTAVY A JEJÍ FUNKČNÍ ORGANIZACE dráha) prochází svorovým tělesem s ohledem na motorické a senzitivní (corpus callosum) přes střední (předo- oblasti. zadní, mediánní) rovinu těla (mozku). ČELNÍ (FRONTÁLNÍ) LALOK obsahuje horní frontální motorickou oblast, ovládající pohyby některých Většina informací, které přijísvalů (např. jazyka) a dolní frontálmají korové neurony přichází ní oblast, ve které je např. sídlo inz jiných korových neuronů téţe kotelektu, rysů osobnosti a myšlení. rové vrstvy a nebo jiné vrstvy (tj. od V čelním laloku je rovněţ umístěno interneuronů). Podle tvaru hemisfér a hlavních rýh mozkové kůry rozlišujeme na kaţdé hemisféře čtyři laloky. Rozlišujeme ČELNÍ, TEMENNÍ, SPÁNKOVÝ A TÝLNÍ LALOK (lobus frontalis, lobus parietalis, lobus occipitalis, lobus temporalis). Následuje charakteristika hlavních oblastí laloků BROCOVO MOTORICKÉ CENTRUM ŘEČI (objevil je Pierre de Broca, 1861), nezbytné k vytváření slov. Dráţděním čelních laloků je moţné také např. měnit peristaltiku ţaludku a střev, působit změny v činnosti srdce apod. Obr. č. 24: Vnější povrch levé hemisféry člověka TEMENNÍ (PARIETÁLNÍ) LALOK je centrem hmatu, chuti STRANA 438 a obsahuje také MOTORICKOU OBLAST, odkud jsou vysílány in- ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 11 FYZIOLOGIE NERVOVÉ SOUSTAVY A JEJÍ FUNKČNÍ ORGANIZACE formace k příčně pruhovaným svalům a ovládány volní pohyby. přijímá a analyzuje zrakové informace (např. čtený text). Ve spánkové části hemisféry je ná- Na spodní části hemisféry je padná CENTRÁLNÍ RÝHA (GYumístěno ČICHOVÉ CENTRUM (čichové informace však zpracováRUS CENTRALIS). vají rovněţ další struktury mozku, V části neocortexu před centviz kapitola 12). Čichové korové obrální rýhou (regio precentralis) lasti jsou ve vývojově starých čásjsou motorické oblasti kůry (tj. místech kůry (paleokortex, archikorta odkud jsou spouštěny pohyby, tex). Poblíţ čichového je chuťové tzv. KOROVÉ CENTRUM MOcentrum. TORICKÉ). V této oblasti začíná Shrnutí hlavních motorických tractus corticospinalis (motorická korová dráha, pyramidová dráha), a senzitivních oblastí laloků hemisfér jejíţ hlavní úkol je podíl na pláno- koncového mozku: vání pohybů, řízení jemných pohy- Motorické oblasti: bů a tvorba programů cílené moto- primární motorická a premotoriky. rická kůra v oblasti centrálního závitu před centrální rýhou V části neocortexu za centrální rýhou (regio postcentralis) je frontální zrakové pole – kontroluje cílené pohyby očí moţné lokalizovat SOMATOSENZITIVNÍ (SOMATOSENZORIC- Brocovo motorické centrum – řídí tvorbu řeči a pohyby svalů nezbytKÉ) OBLASTI KŮRY (tj. místa, ných pro mluvení kam jsou vedeny informace z receptorů). Sensitivní oblasti Na horním okraji SPÁNKOVÉHO LALOKU je CENTRUM SLUCHOVÉ, ve kterém dochází k analýze signálů z vnitřního ucha a existují v něm oblasti s funkcí "klíče", které na základě sluchové podobnosti odemykají paměťové stopy v dalších strukturách mozku (asociace). V horní části spánkového laloku bylo zjištěno WERNICKEOVO CENTRUM ŘEČI (objevil 1864 Karl Wernicke, 1848 – 1905), umoţňující rozumět řeči. primární somatosensitivní kůra za centrální rýhou primární a asociační zrakové oblasti (zejména v týlním laloku) sluchové oblasti (obvykle v jedné hemisféře uprostřed Wernickeova centra porozumění řeči) oblasti kůry přijímající informace o rovnováze, čichu a chuti Z uvedeného stručného přehledu je zřejmé, ţe v mozkové kůře byla přesně lokalizována centra a také dráhy, přenášející konkrétní informace V TÝLNÍM (OKCIPITÁLNÍM) (např. zraku, sluchu, čichu, chuti, pro LALOKU je zrakové centrum, které pohyb apod.). Kromě toho bylo zjištěno, ţe (podle současných vědomostí) existují funkce mozku, pro které není ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 STRANA 439 11 FYZIOLOGIE NERVOVÉ SOUSTAVY A JEJÍ FUNKČNÍ ORGANIZACE moţné jednoznačně lokalizovat jednu Z výzkumů týmu R. Sperryho vyrozhodující oblast, zodpovídající za plývá, ţe myšlenkové procesy, prodanou aktivitu (např. paměť). bíhající v hemisférách, lze charakteJsou známé i hlavní dráhy mezi rizovat u 90 – 95 % lidí, podle toho klíčovými centry, zpracovávajícími ur- kde převaţují, přibliţně takto: čité aktivity. Např. v případě slyšené nebo přečtené otázky musí, k jejímu porozumění, sestavení odpovědi a jejímu vyslovení, v mozkových hemisférách probíhat sledy procesů, zpracovávajících v určitém pořadí informace v různých strukturách mozku. Odpovídáme–li např. ústně na ústní dotaz, probíhají rozhodující nervové informace po následující dráze za současné aktivizace paměti: vnitřní ucho → centrum sluchu → Wernickeovo centrum → Brocovo centrum → motorická oblast kůry (pokyn svalům) LEVÁ HEMISFÉRA zajišťuje a má výrazný vliv na: analytické procesy (tj. postup od celku k částem) lineární procesy (tj. schopnost zpracovávat více informací lineárně – sériově – jednu za druhou, práce s malými detaily a jejich logické vysvětlování) verbální (řečové, jazykové) funkce (mluvená a psaná řeč, tvorba vět) matematické a logické myšlení vědecké schopnosti racionální uvaţování sebeuvědomění pohyby pravé poloviny těla Při písemné nebo ústní odpovědi na písemnou otázku je do dráhy včleněno zrakové centrum. Informace ze zrakového centra postupují do Wernickeova centra přes obloukovitý závit PRAVÁ HEMISFÉRA zajišťuje (gyrus angularis), který se podílí na a má výrazný vliv na: transformaci zrakových vjemů písma syntetické procesy (tj. postup od částí k celku) a procesy paralelní do zvukové podoby a naopak. (tj. zpracovávání více informací souběţně) Člověk je schopen díky neuronům holistické procesy (schopnost mozkové kůry ABSTRAKTNĚ MYSvčleňovat dílčí procesy do širších LET, kontrolovat chování, analyzosouvislostí – „velký obraz“) vat minulost i plánovat budoucí čin- schopnost trojrozměrné prostonost. rové představivosti Z výzkumů vědeckého týmu Kali- schopnost předvídání, neverbální představivost fornského technologického institutu vedeného Rogerem Sperrym (Nobe- vnímání hudby lova cena, 1981) vyplývá, ţe obě he- vnímání uměleckých děl misféry koncového mozku člověka se a např. i lidských tváří liší a funkčně ani anatomicky nejde emoce (pocity), intuice o přesnou bilaterální souměrnost. STRANA 440 ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 11 FYZIOLOGIE NERVOVÉ SOUSTAVY A JEJÍ FUNKČNÍ ORGANIZACE pohyby levé poloviny těla Je bezcévná, oddělená od omozečnice dutinou (cavum subarachnoideale, extracerebrální prostor) Uvedené rozdělení vlivu hemisfér s mnoţstvím ohraničených malých platí pro dospělého člověka. U dětí, dutinek, vyplněných MOZKOnapř. v případě poškození, můţe dojít MÍŠNÍM MOKEM (cerebrospinální ke změnám (např. řečové funkce se vítekutina, likvor) ce formují v pravé hemisféře). TVRDÁ PLENA (dura mater) Pozn.: Při některých formách Částečně srůstá s lebečními kostmi. onemocnění (např. nekontrolovatelná Je silná a neohebná. epilepsie) byla dokonce některým děMOZKOMÍŠNÍ MOK vyplňuje tem odoperována celá jedna hemisféra nejen cavum subarachnoideale, ale takoncového mozku – a zbylá polovina ké čtyři mozkové komory včetně propoté „převzala“ většinu funkcí a „prapojovacích kanálků (tzv. komorový covala za obě“. systém mozku, intracerebrální prostor). Zpravidla se u člověka levá heFunkce mozkomíšního moku jsou: misféra a řečové funkce jeví jako dominantní. Levá hemisféra je ob- ochrana mozku a míchy před nadměrnými otřesy – mozek vykle spojena s pravorukostí. v podstatě plave v mozkomíšním V průměrné populaci je přibliţně moku, coţ sniţuje jeho hmotnost 88 % praváků a přibliţně 12 % leváků a vytváří ochranu před poškozením (tzv. skrytých leváků je však více neţ vlastní hmotností 12 %). zajišťování homeostázy – fyziologicky stálého prostředí pro funkce neuronů 11.6.11 Mozkové a míšní transport ţivin obaly a mozkomíšní mok odstraňování odpadních Na povrchu mozku a míchy naproduktů jdeme u savců tři VAZIVOVÉ BLÁNY vyrovnávání určitých (obaly, pleny, meninges), které chrání objemových změn mozku mozkovou tkáň. Jsou to: (i míchy) další funkce včetně podílu OMOZEČNICE (cévnatka, měkká na přenosu chemických signálů plena, pia mater) Těsně přiléhá k povrchu mozku a míchy a kopíruje jejich povrch. Je bohatě prokrvena hustým systémem cév a je spojena s pavučnicí jemnými vlákny. Pod omozečnicí nacházíme souvisle uspořádané rozšířené výběţky astrocytů. PAVUČNICE (arachnoidea) Mozkomíšní mok vzniká selektivní filtrací a aktivní sekrecí buněk v plexus choroideus čtyř mozkových komor a také z intersticiální tekutiny mozkové tkáně. Plexus choroideus se vyvíjí jako tkáň vmáčknutá do mozkové komory a obsahuje tepny, kapiláry a rozšířené ţíly s dutinkami. Kapiláry ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 STRANA 441 11 FYZIOLOGIE NERVOVÉ SOUSTAVY A JEJÍ FUNKČNÍ ORGANIZACE v CNS člověka obvykle pokrývají rozšířené výběţky astrocytů. Kolem cév jsou řídká kolagenní vlákna, pokrytá vrstvou epitelových buněk (ependymové buňky, viz 10.3.1). Mezi krví a mozkomíšním mokem nedochází k volné výměně látek. Mezi krví a mokem existuje HEMATOENCEFALICKÁ BARIÉRA (krevně–mozková bariéra), coţ znamená, ţe krev je od mozkomíšního moku oddělena endotelem krevních kapilár – kapiláry v mozku mají jinou strukturu neţ na jiných místech těla. Přes bariéru neprostupují z krve do mozku toxiny z krve, z potravy a z bakterií, močovina aj. Naopak dobře prostupují látky rozpustné v tucích – nikotin, anestetika, alkohol. Na bariéře se podílí také epitel chorioideálních (chorioidních, choroidálních) plexů. Bariéra je neprostupná pro vysokomolekulární látky. Pouze v hypothalamu je volnější spojení buněk v místech, kde do krve pronikají regulační hormony a také v chemorecepční oblasti (tzv. area postrema). iontů Cl– 120 – 180 mmol/l (v krevní plazmě je to 98 – 106 mmol/l). Naopak obsahuji více iontů Na+ a Cl–. MOZKOMÍŠNÍ MOK protéká od buněk stěn I. a II. mozkové komory (v hemisférách koncového mozku) otvorem foramen interventriculare do III. mozkové komory v mezimozku. Dále protéká kanálkem aquaeductus cerebri (a. c. mesencephali, Sylviův kanálek, Sylviin kanálek) ze III. do IV. mozkové komory v zadním mozku (cévnaté pleteně stropu IV. mozkové komory produkují většinu moku). Ze čtvrté mozkové komory mozkomíšní mok vytéká otvůrky (foramen Magendii a foramina Luschkae) do subarachnoideálního prostoru a dále se vstřebává do venózní krve párovými postranními otvory (apertura laterales) a středovým otvorem (apertura mediane) na stropu komory. Celkové mnoţství moku v komorách a subarachnoideálním prostoru je 125 ml aţ 200 ml. Obměna moku je dosti rychlá, neboť za 24 hodin vzniká a také se vstřebává 500 – 650 ml moku Pozn.: Při dlouhodobě působícím (tj. výměna přibliţně za kaţdých 4 aţ emočním vypětí můţe dojít k uvolnění 6 hodin). Pozn.: Při nadměrné produkci hematoencefalické bariéry – škodlivé látky z krve potom pronikají do mozko- a hromadění mozkomíšního moku u dětí vzniká hydrocefalie. vé tkáně a ovlivňují funkce neuronů. Hematoencefalická bariéra kontroluje přísun a odsun metabolitů i koncentrace iontů. Z toho vyplývají prokázané rozdíly ve sloţení krve a mozkomíšního moku. Mozkomíšní mok obsahuje značné mnoţství vody a dále méně bílkovin, např. jen 0, 2 – 0, 45 g bílkovin/l (v krevní plazmě je to 60 – Pro odpovídající řízení systémů 80 g/l), glukózy 3 – 5 mmol v litru, a struktur organismu (např. příčně pru- 11.7 Vzestupné a sestupné nervové dráhy STRANA 442 ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 11 FYZIOLOGIE NERVOVÉ SOUSTAVY A JEJÍ FUNKČNÍ ORGANIZACE hovaných svalů, hladkých dečního svalu, ţláz) jsou jednotku (např. mozkovou zbytné signály z receptorů vých orgánů. svalů, srNeurony nervových drah tvoří pro řídící otevřené a uzavřené obvody, které se kůru) ne- skládají většinou z několika na sebe a smyslo- navazujících neuronů, umístěných v různých částech CNS. Značný počet Signály přicházejí do regulačních axonů a drah se v určitém místě těla a řídících center VZESTUPNÝMI (do- kříţí (tj. vlákna přecházejí z jedné poloviny těla do druhé, podle předozadní středivými, ascendentními, aferentroviny bilaterální souměrnosti). Z toho ními) DRÁHAMI. Bývají rozlišovány vyplývá, ţe např. levá polovina mozDRÁHY SENZITIVNÍ (vedou inforku zodpovídá za řadu smyslových mace např. z receptorů bolesti, tlakoa motorických funkcí pravé poloviny vých, tepelných a chladových receptotěla a naopak. rů) a DRÁHY SENZORICKÉ – smysVětšina velkých senzitivních drah lové (vedou informace ze smyslových orgánů). V řadě publikací však oba má SOMATOTOPICKÉ USPOŘÁpojmy dosti často splývají. Je moţné DÁNÍ (somatotopickou organizaci, říci, ţe v obou případech jsou dráhy somatotopickou projekci) nervových sloţeny z nervových vláken, která pře- vláken. Tento pojem označuje skutečvádějí informace z jednotlivých recep- nost, ţe jiţ na úrovni míchy (dále torů (receptorových buněk). Současně v mozku) dochází ke sdruţování nervšak platí, ţe téměř všechny senzoric- vových vláken a struktur, přenášejících ké neurony přijímají informace z více podobné nebo stejné informace. Lze a často i většího počtu receptorů (tzv. tedy přesně lokalizovat nervová vlákna konvergence), který se ještě můţe dy- konkrétních receptorů z jednotlivých namicky měnit (např. počet receptoro- částí těla, přesnou oblast a velikost vých buněk v oku, předávající infor- oblasti (např. mozkové kůry), ve které maci jedné gangliové buňce, se mění jsou zakončena senzitivní vlákna v závislosti na osvětlení, viz kapitola 12). z určité části těla (princip somatotopické projekce receptorů). Téměř všechna aferentní vlákna Podobně platí také pro motorické se po vstupu do CNS rozdělují a předávají informace na více a často mno- systémy, ţe v části mozkové kůry ho jiných neuronů (tzv. divergence, viz před centrální rýhou lze přesně rozlikapitola 10). Konvergence a divergence šit místa, odkud vycházejí vlákna inerzvyšují "provozní jistotu" systémů, na vující konkrétní svaly a rovněţ lze kterých se tak většinou neprojeví vý- přesně zjistit celkovou velikost oblasti padek jedné receptorové buňky nebo kůry, která odpovídá za provádění určitého pohybu. (např. svalů dolní i výpadek jednoho neuronu. končetiny, svalů horní končetiny, úst, Signály k výkonným jednotkám rtů apod.). Velikost korové oblasti pro (svalům a ţlázám) pak procházejí jednotlivé části těla je úměrná bioloz CNS SESTUPNÝMI (odstředivými, gickému významu dané části těla descendentními, eferentními) DRÁ(např. u člověka je oblast kůry, ovládaHAMI. ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 STRANA 443 11 FYZIOLOGIE NERVOVÉ SOUSTAVY A JEJÍ FUNKČNÍ ORGANIZACE jící svaly ruky a svaly nutné pro mluvidla, mnohem větší neţ oblast pro motorickou inervaci trupu a nohy). Následující stručný přehled hlavních NERVOVÝCH DRAH poskytuje pouze hrubou orientaci ve značně komplikované problematice. V zájmu srozumitelnosti je třeba provádět určitá zobecnění, která ne vţdy plně odpovídají skutečnosti. Z pohledu fyziologie nelze např. funkci nervové dráhy chápat zjednodušeně jako kabel, který má jeden přesný začátek a jeden přesný konec. NERVOVÁ DRÁHA je svazek stovek a tisíců axonů (pyramidová dráha má aţ 1 milion axonů), které zpravidla nezačínají ani nekončí společně v jedné struktuře. Navíc existují axony a kolaterály, které přecházejí z jedné dráhy do druhé a vystupují nebo vstupují do dráhy v jejím průběhu. Většina nervových drah CNS spolupracuje na různých úrovních. Přestoţe dráha můţe určitým způsobem, v určitých funkčních podmínkách, vykazovat relativně samostatnou činnost, projevují se struktury a dráhy CNS jednoznačně jako hierarchicky uspořádaný jednotný funkční celek. 11.7.1 Přehled hlavních vzestupných drah míchy ASCENDENTNÍ (VZESTUPNÉ) DRÁHY MÍCHY vedou informace z míchy do mozkové a mozečkové kůry. Převáţně se jedná o informace z receptorů, které do míchy přicházejí zadními míšními kořeny po vláknech neuronů spinálních ganglií nebo ganglií hlavových nervů (tzv. NEURONY 1. ŘÁDU). Axon neuronu prvního řádu směřuje k neuronu míchy nebo neuronu senzitivních jader mozkového kmene. Neurony míchy nebo mozkového kmene (NEURONY 2. ŘÁDU) převádějí informace do thalamu. Jejich axony se většinou kříţí. Neurony thalamu (NEURONY 3. ŘÁDU) vysílají axony do mozkové kůry. A) Anterolaterální systém drah Dráhy tohoto systému vedou informace z mechanoreceptorů, termoreceptorů a receptorů bolesti přes míchu do mozkové kůry. TRACTUS SPINOTHALAMICUS ANTERIOR a TRACTUS SPINOTHALAMICUS LATERALIS V rámci mozku i míchy existují Dráhy obsahují vlákna, přenášející inznačně komplikovaná vnitřní spojení. Kromě dále popisovaných dlouhých formace z termoreceptorů a receptorů bolesti. drah, existuje značný počet lokálních TRACTUS SPINORETICULOspojení a krátkých drah (např. spiTHALAMICUS nospinální dráhy, spojující jednotlivé Dráha vede informace o hluboké bolesti z receptorů, přes míchu a retikulární formaci segmenty míchy apod.). mozkového kmene do jader thalamu a aţ do Název dráhy je většinou vytvo- hypothalamu, (některé axony končí jiţ dříve řen, jak je dále patrné, z názvů vý- v mezimozku, prodlouţené míše a mostu). Přes thalamická jádra má dráha spojení s limchozí a cílové struktury. bickým systémem. Touto vazbou je moţné STRANA 444 ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 11 FYZIOLOGIE NERVOVÉ SOUSTAVY A JEJÍ FUNKČNÍ ORGANIZACE TRACTUS SPINOBULBOTHALAMICUS Axony neuronů prvního řádu této dráhy jsou uspořádány ve: vysvětlit např. některé projevy emocionálního chování a změnu mimiky při bolesti. o TRACTUS SPINORETICULARIS (SPINOBULBARIS) je částí předcházející dráhy. Dráha začíná v míšních segmentech a celá končí v retikulární formaci mozkového kmene. Jde o část vzestupného systému retikulární formace. o a) fasciculus gracilis Golli Axony této části dráhy vedou informace z dolní části těla (přibliţně pod 6. hrudním obratlem a oblasti dolních končetin). TRACTUS SPINOCERVICOo b) fasciculus cuneatus Burdachi THALAMICUS Axony této části dráhy vedou informace z horní části těla (oblasti Dráha vede informace z mechanorecephorních končetin). torů (o dotykových a tlakových podnětech), z receptorů bolesti a z termoreceptorů do Axony neuronů druhého řádu tvoří: horní části krční míchy a přes prodlouţenou TRACTUS BULBOTHALAmíchu do thalamu. MICUS TRACTUS SPINOTECTALIS V různých úrovních kmene mají Dráha je u člověka silně zredukována. svazky vláken této dráhy různý název. Nejrozvinutější je u obojţivelníků (AmphiNapř. spojení jader nucleus gracilis bia) a převádí informace o některých zrakoa nucleus cuneatus s thalamem nazývých a somatických funkcích (např. orientace váme LEMNISCUS MEDIALIS očí na pohybující se objekt). Axony neuronů třetího řádu tvoří: B) Systém drah zadních míšních provazců (TRACTUS SPINOBULBOTHALAMOCORTICALIS) Dráhy vedou z míchy a některá vlákna směřují aţ do kůry koncového mozku. Začátek drah je v proprioreceptorech šlach a kloubů a v koţních mechanoreceptorech. Informace, vedené tímto systémem, umoţňují rozlišovat jemné dotykové podněty. Získáváme představu o vibracích, poloze a pohybu kloubů, včetně informací o orientaci končetin v prostoru. Axony neuronů prvního řádu najdeme ve spinálních gangliích. Axony druhého řádu patří k neuronům míšních jader nucleus gracilis a nucleus cuneatus a kříţí se. Axony třetího řádu patří do thalamu a jejich axony směřují do kůry koncového mozku a mají somatotopické uspořádání. TRACTUS THALAMOCORTICALIS Dráha spojuje thalamus s kůrou koncového mozku. Při poškození této poslední části dráhy nejsme např. schopni rozlišit předmět drţený v ruce (při zavřených očích) ani polohu končetin v prostoru. C) Spinocerebelární systém drah Systém tvoří dráhy, vedoucí z míchy do mozečku. Dráhy vedou informace z proprioreceptorů. Proprioreceptory neustále vysílají informace o napětí ve šlachách a o intenzitě svalové kontrakce. Část informací pochází také z exteroreceptorů kůţe. ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 STRANA 445 11 FYZIOLOGIE NERVOVÉ SOUSTAVY A JEJÍ FUNKČNÍ ORGANIZACE TRACTUS SPINOCEREBELLA11.7.3 Sestupné systémy RIS ANTERIOR (DORSALIS) drah Dráha vede informace přes neurony s velkým recepčním polem z dolních končeSestupné systémy drah ovlivňutin a dolní poloviny těla. jí, přes různě komplikovanou síť in terneuronů, zejména: TRACTUS SPINOCEREBELLARIS ROSTRALIS (CERVICALIS) A) činnost příčně pruhovaných Dráha vede informace přes neurony svalů (motorickou aktivitu) s velkým recepčním polem z horní poloviny MOTONEURONY, jejichţ axony těla. U člověka se předpokládá spojení mezi tvoří sestupné systémy drah, jsou rozkrčními segmenty míchy a mozečkem. místěny v podstatě ve všech částech TRACTUS SPINOCEREBELLAmozku (viz dále) a vysílají informace RIS POSTERIOR (VENTRALIS) z jednotlivých mozkových struktur do Dráha vede informace ze svalových míchy, na buňky jader hlavových nervřetének, Golgiho šlachových tělísek, z doty- vů a dále na svalová vlákna kosterních kových a tlakových receptorů z dolní polovi(příčně pruhovaných) svalů (viz kapitola ny těla. 13). TRACTUS CUNEOCEREBEL B) činnost hladkých svalů, srdečLARIS ního svalu a ţláz – přes pregangDráha vede informace z horní poloviny liové neurony vegetativního (autěla ze stejných receptorů jako předcházející. tonomního) nervového systému 11.7.2 Senzitivní dráhy hlavových nervů Pro vedení senzitivních informací z oblasti hlavy jsou vyuţívány jiţ výše uvedené dráhové systémy. K prvnímu přepojování informací však zpravidla dochází v jádrech trojklanného nervu (tj. V.), kde se přepojují i vlákna nervů VII., IX., a X. (SYMPATIKUS PATIKUS) A PARASYM- Oba systémy pracují společně a komplexně ovlivňují celý organismus. Popisovat systémy odděleně je z funkčního hlediska zkreslující. Je však pouţívané a přispívá k srozumitelnosti výkladu. A) Somatický motorický Pozn.: Informace z vnitřních orsystém organismu gánů jsou vedeny stejnými dráhovými SOMATICKÝ MOTORICKÝ systémy (viz 11.7.1 a 11.7.2). Periferní neuron však patří k systému sympatiku SYSTÉM řídí (spouští, reguluje a koordinuje) činnost příčně pruhovaného nebo parasympatiku. (kosterního) svalstva. Činnost kosterních svalů umoţňuje organismu pohyb z jednoho místa na jiné místo v ţivotním prostředí (tj. LOKOMOCI), STRANA 446 ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 11 FYZIOLOGIE NERVOVÉ SOUSTAVY A JEJÍ FUNKČNÍ ORGANIZACE cílené pohyby částí těla a zaujetí posto- části čelního laloku před hlavní (cenje (statická, tonická činnost svalů). trální) mozkovou rýhou (v regio Nutností pro činnost příčně pru- precentralis), odkud jsou informace hovaného svalu je neporušená inervace o pohybu vedeny do mozkového kmea určité základní napětí. Určité napětí ne, prodlouţené a páteřní míchy. (TONUS) má většina kosterních svalů V primární (hlavní) motorické oblasti a tonická činnost svalů je v podstatě kůry leţí nápadné velké pyramidové nepřetrţitá (viz kapitola 13). Základnu buňky. pohybu (výchozí polohu pro lokomoční pohyb) tvoří postoj (u člověka VZPŘÍMENÝ POSTOJ), zajišťovaný reflexně, tzv. posturálními reflexy, souborem svalových skupin (zejména antigravitačních svalů). Odpovídající polohu těla v prostoru řídí a kontrolují neurony mozkové kůry, basálních ganglií, středního mozku, retikulární formace, míchy a mozečku. Nutné informace přicházejí zejména ze statoakustického aparátu, zraku, svalových vřetének, Golgiho šlachových tělísek a kloubních receptorů. Vývojově nejstarší centra řízení pohybů jsou u obratlovců uloţena v tektu a retikulární formaci (soustava tektoretikulární). Např. u ptáků je nejvyšším centrem, koordinujícím pohyb, thalamus a striatum (tzv. soustava thalamostriatová). Na řízení motoriky člověka se podílejí téměř všechny části centrální nervové soustavy (zejména mozková kůra, basální ganglia, thalamus, mozeček, mozkový kmen, páteřní mícha) a činnost kosterního svalstva je vţdy řízena jako jediný funkční celek. Úmyslné (volní) pohyby člověka jsou řízeny z mozkové kůry. HLAVNÍ MOTORICKÉ CENTRUM ČLOVĚKA je v mozkové kůře v zadní Přímé ovládání kosterního svalstva pak probíhá přes MOTONEURONY (motorické neurony) míchy (jejichţ axony vycházejí z předních míšních sloupců) nebo přes MOTONEURONY JADER HLAVOVÝCH NERVŮ. Motorické dráhy jsou v CNS jednoneuronové i víceneuronové. Vlastní koncovou dráhou k buňkám příčně pruhovaného svalu je axon motoneuronu míchy nebo motoneuronu jádra hlavového nervu, který vede bez přerušení aţ ke svalovým vláknům kosterních svalů. Axon motoneuronu se v cílové oblasti svalu větví a jeho výběţky jsou přiloţeny k povrchové biomembráně svalového vlákna (svalové buňky). Místo spojení označujeme pojmem nervosvalová motorická ploténka příčně pruhovaného svalu (tzv. nervosvalové spojení, viz také kapitola 13). Bývá rozlišován např. motorický systém pohybu a motorický systém polohy (opěrná motorika) – většina pohybů zajišťovaných systémy příčně pruhovaných svalů má sloţku volní (ovládanou vůlí) a mimovolní (např. při běhu udrţujeme rovnováhu). Výsledné pohyby ţivočichů a člověka ovlivňuje také učení a paměť. Nové podněty jsou neustále porovnávány s informacemi, uloţenými v paměti. Podle těchto informací o v minulosti ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 STRANA 447 11 FYZIOLOGIE NERVOVÉ SOUSTAVY A JEJÍ FUNKČNÍ ORGANIZACE prováděných aktivitách a jejich důsledcích dojde v případě potřeby ke korigování nových pohybů. V tomto porovnávání je také část klíče k vysvětlení, proč různí lidé (i ţivočichové) reagují na tytéţ podněty různým způsobem (např. různým způsobem úniku v případě nebezpečí), podle toho s čím se v průběhu ţivota setkali. a) Motorické dráhy korové Hlavní přímou motorickou korovou dráhou je TRACTUS CORTICOSPINALIS (pyramidová dráha) Dráha přenáší informace z mozkové kůry přímo k motorickým buňkám jader hlavových nervů a motorickým neuronům předních míšních sloupců – odkud procházejí Motorické dráhy člověka axony motoneuronů přímo a bez přeDESCENDENTNÍ DRÁHY rušení do jednotlivých míšních segČLOVĚKA, které zpracovávají, vysíla- mentů k motoneuronům. jí a přenášejí výstupní motorické inDráha je vytvořena aţ u savců a je formace, byly označovány jako pyra- hlavní motorickou drahou opic a člomidové a mimopyramidové. Tzv. py- věka. Neurony pyramidových drah zaramidové a mimopyramidové dráhy jišťují nejsloţitější pohybovou aktivitu jsou však spjaté vývojově, morfologic- ovládanou vůlí, včetně jemných ky i funkčně a nelze je povaţovat za a přesných pohybů ruky. Pro přesné dva vzájemně nezávislé motorické sys- a jemné řízení pohybů je však také témy. Na řízení volních pohybů se po- u savců a člověka potřebná součinnost dílejí téměř vţdy současně různé moto- s niţšími strukturami mozku. rické struktury mozku, které jsou proZ mozkové kůry kaţdé hemisfépojeny rovněţ s nemotorickými strukturami. „Ostré“ rozdělení na pyra- ry vychází jedna pyramidová dráha. midové a mimopyramidové dráhy Axony dráhy vycházejí z těl neuronů povaţuje za zastaralé, přestoţe po- rozsáhlých oblastí mozkové kůry (asi jem pyramidová dráha je pouţíván. 50 % vláken z regio precentralis), koncentrují se vějířovitě v capsula interna, pokračují do crura cerebri a procházejí přes pyramides medullae oblongatae Motorické dráhy dělíme na: MOTORICKÉ DRÁHY KOROVÉ, (odtud název pyramidová dráha), na úrovni které se část vláken obou pyravycházejí z oblastí mozkové kůry, midových drah kříţí (přibliţně 80 % dělíme je na: vláken) na hranici prodlouţené míchy PŘÍMÉ a hřbetní míchy (tzv. DECUSATIO NEPŘÍMÉ PYRAMIDUM) a přechází na opačnou MOTORICKÉ DRÁHY KMENOpolovinu těla. VÉ, vycházejí z mozkového kmene Zkříţená vlákna poté tvoří v bočních míšních provazcích bílé hmoty míchy TRACTUS CORTICOSPINA- STRANA 448 ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 11 FYZIOLOGIE NERVOVÉ SOUSTAVY A JEJÍ FUNKČNÍ ORGANIZACE LIS LATERALIS a nezkříţená vlákna Další důleţitou přímou motorickou v předních míšních provazcích vytvářejí TRACTUS CORTICOSPINALIS ANTERIOR. Přímé axony pyramidové dráhy se v míše zpravidla přes interneurony přepojují na neurony předních míšních rohů. Kolaterály axonů dráhy zajišťují spojení pyramidové dráhy např. s retikulární formací, motorickými jádry hlavových nervů, nucleus ruber, substantia nigra a také míšními segmenty, přes které prochází. korovou dráhou je, kromě předcházející dráhy, také: TRACTUS CORTICONUCLEARIS Dráha převádí motorické informace z kůry k motorickým jádrům hlavových nervů. Motorické funkce jsou přímo řízené z obou hemisfér, ale z hlediska řízení pohybů nemusí být jejich V kaţdé pyramidové dráze je vliv rovnocenný. 600 000 aţ 1 milion axonů. Axony pyramidových drah vycházejí z pyramiPozn.: Jako mimopyramidové bydových buněk – zejména z oblasti před ly označovány dráhy, které nevedou centrální rýhou (gyrus precentralis) motorické informace z kůry koncového a z kůry čelního laloku. Přitom pouze mozku přímo ke svalům. U tzv. mimočást všech axonů (30 000 aţ 35 000) pyramidových drah dochází před vyvychází z Becových (Betzových) busláním výstupní motorické informace něk (ruský anatom Bec je objevil k různě sloţitému přepojování a zprav roce 1874), které mají pro řízení covávání motorických informací na úmyslných pohybů největší význam různých úrovních mozku (např. neuroa najdeme je v V. vrstvě mozkové kůry ny basálních ganglií, motorických ja(jedná se o zvláště velké pyramidové der středního mozku apod.). buňky). Rychlost vedení vzruchu pyramidovou dráhou je 120 metrů za sekundu. Nepřímé motorické dráhy Motorická kůra v regio precentraNEPŘÍMÉ MOTORICKÉ KOlis, odkud vede přibliţně polovina ROVÉ DRÁHY propojují mozkovou axonů pyramidové dráhy, má somato- kůru s motorickými strukturami topickou organizaci (SOMATOTO- mozkového kmene (tj. oblasti, ve ktePICKÉ USPOŘÁDÁNÍ). Motorické rých je počátek korových nebo kmeinformace jsou zpracovávány buňkami nových drah). Tyto dráhy v podstatě kůry především ve směru kolmém na plní kontrolní funkce. Jsou to např. povrch hlavy. Pyramidové buňky kůry tractus corticoreticularis, tr. corticov jednom sloupci nad sebou odpovídají rubralis, tr. corticotectalis aj. za pohyb jednoho kloubu (tedy ne svalu). Pozn.: Somatotopie = mapování těla. ©PPT, Hruška, M., MHL39, PSJG HK, UHK, CZ 2009 STRANA 449 11 FYZIOLOGIE NERVOVÉ SOUSTAVY A JEJÍ FUNKČNÍ ORGANIZACE b) Motorické dráhy kmenové b2) dráhy, začínající v mostu a v prodloužené míše MOTORICKÉ DRÁHY KMENOVÉ začínají v retikulární formaci, V dolní části mozkového kmene ve středním mozku (nucleus ruber), dá- začínají tr. vestibulospinalis a tr. rele v mostu a prodlouţené míše (i moto- ticulospinalis. rické dráhy kmenové však mají funkční spojení s kůrou koncového mozku). Dráhy zajišťují řízení svalů nutných TRACTUS VESTIBULOSPINALIS (VESTIBULOSPINÁLNÍ pro vzpřímený postoj těla a ovládají DRÁHA) i další rozsáhlé pohybové aktivity. MaDráha dostává hlavní aferentní inforjí hlavní a rozhodující význam pro římace vlákny z utricculu vnitřního ucha. Veszení pohybu u všech savců, kromě tibulospinální dráha ovlivňuje napětí svalů, primátů a člověka (např. kočka je podporuje míšní reflexní aktivity, má vliv na schopna se pohybovat s těmito funkč- postoj, rovnováhu, chůzi apod. ními drahami i po přetnutí pyramidoO TRACTUS VESTIBULOSPINAvých drah, ale člověk ne). LIS MEDIALIS Má inhibiční vliv na extenzory. Vlákna této dráhy jsou jediná, která působí inhibičně přímo na alfa– motoneurony. b1) dráhy, začínající ve středním mozku TRACTUS RUBROSPINALIS Dráha vychází z nucleus ruber a po výstu
Podobné dokumenty
Úvod do fyziologie živočichů - Biologie-psjg-hk-uhk
části textu a dále obsahuje základní
text, který není dále rozlišen.
Při studiu textu je možné látku
redukovat, podle vlastního uvážení od
odstavců základního textu přes některé
klíčové pojmy, směr...
SKRIPTUM_OK2012A - Biologie-psjg-hk-uhk
mimořádnou schopností verbální ko- v Hradci Králové – zejména Doc. Ing.
munikace a dovedností pracovat.
Svatopluk Koupil , RNDr. Zdeněk
Struktury a funkce živých orga- Martinec CSc. a PaedDr. Vladi...
MINULOST ZEMĚ
uţ v té formě, v jaké existuje dnes. Také materialističtí filozofové starověku (Anaximandros, Herak1eitos , Demokritos),
kteří zdůrazňovali zákonitosti pohybu ţivota, chápali tento vývoj spíše onto...
bakalářská práce triáda pohled na roli triády ve struktuře filmu 2009
Howarda Andělé a démoni (USA, 2009). Jedná se o řemeslně vybroušený snímek,
nabízející hrdinu jako z dětských představ, napínavý děj a velkolepou
audiovizuální stránku vrcholící působivým finále da...