Poslušnost Sobota
Transkript
Časopis pro svobodný život J.J. RÁJ číslo EX TR A 2 2011 ISSN 1801-0059 Z ráje do ráje Památné kameny Cena pokoje Poslušnost Sobota ÚVODNÍK VAROVÁNÍ PRACOVNÍKŮM BOŽÍHO DÍLA Bůh zjevuje moc svého slova dnes právě tak, jak to činil v době starého Izraele. Jak těžké však je, aby pravda, která není v souladu s lidskými představami a plány, vykonala pozitivní a trvalý dojem na jejich mysl. Pokud pracovníci, kteří viděli, jak Bůh jednal se svým lidem v době začátků a postupu díla, budou posilovat víru Božího lidu tím, že jejich zraky budou obracet k minulým požehnáním a milostem, pak oni sami z toho získají požehnání. Jejich dílo se stane požehnáním pro ty, kteří neměli zkušenost oněch minulých období. A jak budou vyprávět o obětech učiněných těmi, kteří stáli v čele tohoto díla, a o moci, jež Bůh projevoval k udržení díla prostého od bludů a přemrštěností, budou mít utvářející vliv k dobrému. Ti, kteří vstupují do díla v této době [r. 1902 – pozn. překl.], znají málo sebezapření a sebeobětování v porovnání s těmi, na které Bůh vložil břímě svého díla na začátku. Zkušenost naší minulosti jim musí být znovu a znovu předkládána, protože oni mají pokračovat v díle se stejnou pokorou a sebeobětováním, které charakterizovaly pravé dělníky v minulosti. Mezi Knížetem života a knížetem temností pokračuje neúprosný boj; boj, který vyžaduje neustálou bdělost na straně Kristových vojáků. Na zdech Sióna nemohou stát žádní ospalí strážci. Pracovníci živého Boha Mu musí dovolit, aby si vybral své vlastní nástroje pro dílo, které koná. Jestliže lidé z jakýchkoliv důvodů odmítnou cesty Boží, jestliže vzdorují světlu seslanému nebesy, budou na konci nalezeni mezi činiteli nepravosti. A když muži, kteří sloužili na straně Krista, zaujmou postoj proti Němu, vykonávají vliv, jenž je nebezpečnější, než vliv těch, kdo nikdy nevyznávali, že slouží Kristu, protože jejich světlo bylo větší. Jedinou nadějí pro takové lidi je hledat Pána s pokorou srdce, aby mohli vidět blud, ve kterém se octli. A potom nechť v upřímnosti a čestně vyznají svůj hřích. Mají pevné slovo Boží, že pokud tohle udělají, najdou odpuštění. Jestliže 2 Z ráje do ráje 2 2011 však odmítnou uznat svou chybu, jestliže odmítnou hledat odpuštění, jejich hřích bude v den soudu na svědectví proti nim. Ti, kteří kladli kameny úrazu před nohy nezkušených, zatemňujíce jejich mysli pochybami, ti, kteří neměli osobní znalost Pána a jeho zacházení se svým lidem v minulosti, mohou odčinit své dílo pouze vyznáním tak rozsáhlým, jak rozsáhlý byl jejich vliv ke zlu, aby zasáhli všechny, které přivedli do nejistot a zmatků svým odporováním Duchu svatému. jedInÁ BeZpeČnÁ Cesta Náš Bůh je žárlivý Bůh. S Ním si nelze zahrávat. Ti, kdo činí přímé cesty pro své kroky, musí vyznávat své hříchy. Potom Boží moudrost odvrátí jejich chyby k jejich dobrému a k dobrému k Jeho lidu. Dá jim nebeské pomazání a oni uvidí, že Jeho ruka svůj lid vede správnou cestou. Oni uvidí, jak nebezpečná byla ta, na kterou vkročili, když dovolili satanovi, aby je ovládl. Pro Saula bylo velmi pokořujícím poznáním to, že po celou dobu, kdy si myslel, že slouží Bohu, pronásledoval Krista a používal svou moc proti pravdě. Spasitel se mu zjevil a to naplnilo tohoto farizea ošklivostí vůči svému dílu i vůči sobě samému. Byl učiněn fyzicky slepým skrze slávu Toho, kterému se v minulosti rouhal; a stalo se to proto, aby mohl získat jiný druh vidění – duchovní. Během období své slepoty měl celé dny a noci k uvažování. Přestal se vidět jako spravedlivý a poznal, že je hříšníkem, a že je skrze své myšlenky, slova a skutky odsouzen zákonem. Pomyšlení na svou horlivost v pronásledování Božího lidu ho naplňovalo hořkostí a výčitkami. Bez naděje a bez pomoci, vrhl se ke Kristu jako k jedinému, kdo mu může odpustit a odít ho do oděvu spravedlnosti. Moji drazí bratři, mnozí z vás pracujete stejně jako Saul – pohrdáte poselstvím, které Z e j rá do e j rá Impressum Nezávislý časopis Z ráje do ráje vychází šestkrát za rok. Cena jednotlivého výtisku je 30 kč plus poštovné. Redakce a případní spolupracovníci pracují bez nároku na odměnu. Rádi bychom zasílali časopis na sběrné adresy, snížíme tím náklady na poštovné a uspoříme spoustu práce. Máte-li zájem, můžete si časopis objednat a předplatit na celý rok na adrese redakce. Pokud se vám časopis líbí, nabídněte ho sousedům, známým a spolupracovníkům. Mnozi z nich jistě o radostné zvěsti neslyšeli. Redakce: Jaroslav Juřica Ivo Kapec Jana Schlauer Adresa redakce: Vydavatelství a nakladatelstvi Jurica Jaroslav - Ráj Lubenská 630 739 11 Frýdlant n. Ostr. IČ: 87221284 Tel: 0049 8031-9412291 Fax: 0049 8031-206 83 98 E-mail: [email protected] Bankovní spojení: Komerční banka Frýdek Místek Číslo účtu: 86-5795310207/0100 IBAN: CZ6601000000865795310207 BIC: KOMBCZPP OBSAH 4 Varování procovníkům E.G. White 5 Bohoslužba nebo ... J. Drejnar 9 Památné kameny J. Grosboll 12 Cena pokoje W.D.Fraze 15 Sobota N.Restrepo 20 Poslušnost G Anderson 24 Hlasy, hromobití... R. Gonzales 27 O opravdové depresi Pra del Torno 30 Křesťanství v. islám F. Poslušný 35 Dva teologické sem. J. Kováčik 38 Nový předseda C. Standish 40 Jahve - války K. LaRondell 42 Vedúci cirkvi (Praha) www/Jurica 44 Symbolika „východu“ A. Krakolinig 46 Marginální glosa F. Poslušný 47 Střípky z Bangladéše P. Voltr Potom jsem uviděl nové nebe a novou zemi. Neboť první nebe a první země pominuly a moře již nebylo. Zjevení 21,1 3 ÚVODNÍK Bůh seslal ke spasení Jeho lidu. Používáte své schopnosti, abyste učinili Boží dílo neúčinným. Potřebujete činit pokání, potřebujete odpuštění. Pokud tato zkušenost nenastane, nemůžete být spaseni. Pro Pavla to byl tuhý boj (až dosud mohl o sobě říkat, že je, co se týká spravedlnosti ze zákona, „bez úhony“) vidět sebe nyní jako přestupníka a veškerou svou dobrotu smetenou s povrchu zemského. Byl to pro něho těžký zápas vzdát se své domnělé spravedlnosti a přijít s prosbou o spasení k Tomu, kterým vždy pohrdal. On se však poddal usvědčování Ducha svatého. Dalekosáhlé nároky zákona Božího se zmocnily jeho života, pronikajíce skrze myšlení i emoce jeho hříchem poskvrněného srdce. S očima pomazanýma milostí Boží nyní uviděl omyly svého života. Z pyšného farizea, jenž si myslel, že je skrze své dobré skutky spravedlivý, se změnil v pokorného prosebníka o milost. Jazyk, který byl kdykoli připraven rouhat se jménu Kristovu, se stal výmluvný v chválení Toho, který jej povolal z temnoty ve své předivné světlo. Když o tom později psal, říká: „Já pak byl jsem živ někdy bez zákona, ale když přišlo přikázání, hřích ožil a já umřel.“ Ó kéž by tatáž moc, která obrátila Pavla, vstoupila k nám dnes a změkčila a podmanila srdce! Potom by zlo nebylo zatíráno barvou, ale byla by slyšet vyznání z otevřených srdcí. Bůh nám neposkytl žádný způsob, jak naše chyby brát na lehkou váhu a snadno je pomíjet. Jediný bezpečný způsob je poslat naše hříchy předem k soudu tím, že přijdeme ke Kristu s pokorou a prostotou malého dítěte. Lidé musí své hříchy vyznat, jinak budou zanecháni svému zatvrzelému srdci. Odmítnuté světlo se člověku stává temnotou černější než temnota půlnoci. Varujte se předsudků a nevíry V minulosti mnozí zaujali směr, který Bohu nebyl libý. Viděli věci v překrouceném světle. To, co by se jim mohlo stát radostí a pokojem v Duchu svatém, se jim jeví jako rozporné a oni na sebe oblékli satanovu válečnou zbroj proti Božímu dílu. Svědectví Ducha Božího pro ně není ničím jiným než lidské slovo, protože ve své zaslepenosti nejsou schopni rozeznat mezi pravdou a bludem. Poslové, které se Bohu zalíbilo vyslat, nejsou neomylní. Jsou to slabé a chybující lidské bytosti. Bůh však skrze ně působí, když se 4 Z ráje do ráje 2 2011 odevzdají do Jeho služby. Slovo bylo uzpůsobeno pro potřeby Božího lidu. Důkaz pravdy byl jasně a zřetelně podán. Důvod, proč slovo nemělo žádaný účinek na posluchače, nebyl nedostatek důkazů, protože byl poskytnut jeden článek za druhým, až celý řetěz byl úplný. Mysl lidí však byla plná předsudků. Oni nebyli ochotni přijmout důkazy a místo toho se snažili najít v Bibli podporu pro své vlastní názory a představy, namísto, aby je změnili podle měřítka Bible. Židé pozorovali Ježíše a doufali, že z Jeho slov zachytí něco, čím by Ho mohli obvinit. Neděje se tak i dnes? Lidé prostě odmítají vzdát se svých vlastních názorů. Nejsou dostatečně pokorní, aby přiznali božský původ toho, co není v souladu s jejich představami. Pán zná ty, kteří jsou ze srdce čestní. On slyší jejich modlitby a sesílá jim božské světlo. Duch svatý přináší porozumění pravdy s mocí do srdcí všech, kteří nejsou zatvrzelí skrze nevíru. Kristus se radoval, když viděl jak důkazy, které byly odmítnuty „moudrými,“ byly přijaty těmi, kteří by mohli být nazváni dětmi pro své nižší poznání. Ten, kdo se cítí jistý ve své vlastní moudrosti, se musí stát malým dítětem, jinak nikdy nebude nosit korunu věčného života. Musí být ochoten učit se z lekcí, které Kristus má pro něho, musí být ochoten říci s Janem Křtitelem „On musí růst, já pak menšit se.“ Jaká slova bych ještě měla najít, abych probudila mé bratry kazatele ke smyslu pro odpovědnost, která na nich spočívá? Jak hrozivé je jejich postavení, jestliže jako strážní na Siónu kladou kameny úrazu do cesty méně zkušených bratří a vedou je k tomu, aby pochybovali o vzácných poselstvích seslaných Bohem! Kristus svým učedníkům zaslíbil úspěch, pokud se vystaví jasným paprskům Slunce spravedlnosti. Nedal jim autoritu kázat ani jedno kázání, pokud nebudou pod vlivem Ducha svatého. Dostali přísný příkaz, aby zůstali v Jeruzalémě až do chvíle, než budou zmocněni mocí shůry. Považují dnešní pracovníci za nezbytné mít Ducha svatého pro úspěch jejich díla? My máme tolik kazatelského řečnění a teoretizování, až jsou sbory téměř mrtvé. Na Boží lid musí sestoupit Duch svatý. Teprve tehdy pravda pronikne s mocí a silou. Ellen G. White Review and Herald, 3. června 1902 Překlad: Pra del Torno Publishing Bohoslužba, nebo „soběslužba“? Než otevřeme Bibli, mám přání, aby si každý z nás pravdivě a upřímně odpověděl na otázky, které nyní položím: Proč jsem dnes ráno přišel do této modlitebny? Co očekávám? Co si chci odnést? Přišel jsem proto, že je sobota a chci splnit Boží příkaz? Přišel jsem proto, že je to můj zvyk? Nebo se zde chci setkat s přáteli? Přišel jsem proto, že mě to naučili rodiče? Nebo jsem deprimován a potřebuji povzbuzení? Každý týden sem přicházíme a naše setkávání na tomto místě nazýváme bohoslužbou. V modlitbách mluvíme s Bohem, nasloucháme jeho slovu, chválíme ho písněmi, hudbou a přinášíme mu dary. To všechno považujeme za bohoslužbu! Pro dnešek jsem zvolil velmi důležité téma, vážnější téma, než si myslíme. Chci hovořit o bohoslužbě, protože si přeji, abychom z našich shromáždění vždycky odcházeli obdarováni vším, co je Bůh připraven nám dát, abychom odcházeli povzbuzeni jeho slovem a naplněni pokojem a radostí. Při pozorné četbě Bible objevíme řadu míst, která nás upozorní na to, že ne všechno, co nazýváme bohoslužbou, bohoslužbou je. Vraťme se ještě k otázkám, proč jsme sem přišli. Pokud někdo z vás uvedl pro svou přítomnost některý z výše uvedených důvodů, pak ať nehovoří o bohoslužbě, protože se neúčastní bohoslužby, ale „soběslužby“. Jsem-li zde proto, že plním Boží příkaz, pak to dělám to pro sebe, protože sobota je pro člověka. Jsem zde proto, že mým zvykem je chodit do shromáždění? Zvyk je lidská záležitost. Chci se zde setkat s přáteli? Pak jde pouze o lidské vztahy. Přijal jsem účast na shromáždění jako odkaz rodičů? To je lidské dědictví. Chci zde řešit tíhu svého života? Pak řeším svůj lidský problém. O co v takové „soběslužbě“ – nebo řekněme „pseudobohoslužbě“ jde? Výstižné vysvětlení jsem našel v zamyšlení jugoslávského filozofa a teologa Popoviče: „Bylo dlouhé údobí v dějinách církve, kdy se stavěly nádherné a vzácné katedrály, kdy byla vytvořena hluboká teologie, kdy byly vytyčeny dalekosáhlé programy, v církvi byly založeny reformní řády a instituce, byly vymyšleny liturgie – a to všechno bylo zaměřeno k uctívání Boha a k jeho slávě. Člověk chtěl ukázat, jak velice Boha ctí a miluje. Z této úcty k Bohu a lásky k němu církev někdy vyvíjela i tlak na muže, ženy a děti, aby přicházeli do katedrál a tam Boha uctívali. Bůh byl při bohoslužbě absolutním středem. Dnes církev nechala přejít kyvadlo na druhou stranu: Všechno je nejpečlivěji zorganizováno a jsou vytvořeny programy, jen aby se člověk cítil co nejlépe. Církev vidí člověka a usiluje o to, aby nestrádal a netrpěl. Realizují se velkolepé sociální programy, středem zájmu je člověk – a ten kdysi oslavovaný a vyvyšovaný Bůh byl potlačen do ústraní, ztratil se. Pro mnohé je dokonce mrtev. To je ironie všech ironií. Lidí dnes vědí mnoho o člověku, ale velmi málo – nebo vůbec nic – o Bohu.“ - Potud slova teologa Popoviče. Bohoslužba zaměřená na potřeby člověka – proto hovoříme o „soběslužbě“, není nic nového, tu provozovali už starozákonní Izraelci. Nebúkadnezar je odvedl do zajetí, zbořil jim chrám – a oni 70 let plakali. Zavedli dva svátky, při kterých vždy pátého a sedmého měsíce plakali a naříkali. Nad čím? Ne nad příčinami svého zajetí a utrpení, ale oplakávali chrám, naříkali nad svým utrpením, postili se, modlili… Po 70 letech se vrátili do Jeruzaléma, vystavěli chrám, zavedli bohoslužbu a za prorokem Zachariášem poslali vyjednávače s otázkou: “Máme se nadále oddávat pláči a odříkání, jak jsme to po celé roky činili?“ (7,3) Co říkáte na tuto otázku? O čem svědčí? Bůh jim prostřednictvím proroka poslal odpověď (7,5-6): „Řekni všemu lidu země i kněžím: Když jste se postili a naříkali pátého a sedmého měsíce, teď už po sedmdesát let, postili jste se opravdu kvůli mně? A když jíte a pijete, nejíte a nepijete si pro sebe?“ 5 BOHOSLUŽBA nebo ...? Bůh jim v podstatě vzkazuje: „Vaše posty a pláč, to není kvůli mně a pro mne! Vy jste ztratili chrám a tím i moji přítomnost ve vašem středu. A to všechno – zničení chrámu a ztráta mé přítomnosti – je důsledek vašich hříchů a vašeho vzdálení se ode mne. A jestli se 70 let postíte, pak děláte to pro sebe – ne pro mě!“ Boží otázka a výtka zaměřená na bohoslužby, na náboženské, církevní a osobní projevy neztrácí ani dnes na aktuálnosti. Jakou náplň dáváme bohoslužbám? Kvůli čemu – a proč to všechno děláme? K čemu to směřuje? Proč se modlíme? Proč se postíme? (Pokud se vůbec postíme!) Proč zpíváme a hrajeme? – Komu? Metodistický misionář J. Rattenbury (zemřel 1962) napsal: „Křesťané se dnes sice ještě pomodlí Tvé je království, tvoje je moc a tvoje je sláva, ale na tom to končí. Ve svém srdci a svých životech budují svoje království, uplatňují svoji moc a hledají svoji slávu. Pravý smysl bohoslužby je dnes téměř neznámý a její užitečnost je nulová. Bohoslužba má dnes tento scénář: Lidé se posadí na svůj trůn a hovoří o Bohu, který jenom kdesi z koutku přihlíží jako služebník jejich humanity… Bohoslužbu dnes mnozí považují za možnost seberealizace. Kazatel se realizuje v kázání, zpěváci a hudebníci v přednesu písní, a sami návštěvníci bohoslužeb přicházejí, aby si (pro sebe!) odnesli poučení, povzbuzení a potěšení. Současný postoj věřících směřuje na potřeby a uspokojení lidí, kteří přicházejí do kostela s otázkou: Co mi dnes účast bohoslužbě dá, co užitečného si odnesu?“ Vraťme se však ke starému Izraeli. Když je Bůh vyvedl z Egypta a vytvořil z nich národ, tak jim dal pověření: Budete mými svědky! Mezi národy budete demonstrovat moji moc a slávu! Lidem oznámíte, že volám všechny, kteří se ode mne vzdálili! Světu řeknete, že jsem Bůh, který miluje a odpouští provinění! Oni se však uzavřeli do své ohrádky, pěstovali si svoje náboženství, konali si své předepsané bohoslužby, hledali svůj prospěch a spásu – a na druhých jim nezáleželo. A co na to Bůh? Prostřednictvím Amose jim vzkazuje (5,2124): „Nenávidím vaše svátky, zavrhl jsem je, ani vystát nemohu vaše slavnostní shromáždění. Když mi přinášíte zápalné oběti a své oběti přídavné, nemám v nich zalíbení, na pokojnou oběť z vašeho vykrmeného dobytka ani nepohlédnu. Pryč ode 6 Z ráje do ráje 2 2011 mne s halasem tvých písní, tvé brnkání na harfy už nechci slyšet. Ať se valí právo jako vody, spravedlnost jako proudící potok.“ Dejte si někdy schůzku se starozákonními proroky a oni vám řeknou, jak se Bůh díval na některé bohoslužby a jaké vzkazy prostřednictvím proroků Bůh Izraelcům posílal. Je poučné přečíst si soustředěně jejich slova, která obyčejně přeskakujeme, protože je už nepovažujeme za aktuální. (Vybral jsem alespoň dva příklady): „K čemu je mi množství vašich obětních hodů, praví Hospodin. Přesytil jsem se zápalných obětí… Že se mi chodíte ukazovat! Kdo po vás chce, abyste šlapali nádvoří? Nepřinášejte už šalebné obětní dary, kouř kadidla je mi ohavností… dny odpočinku a svolaná shromáždění; slavnostní shromáždění, to nemohu vystát. Z duše nenávidím vaše slavnosti, jsou mi jen na obtíž, jsem vyčerpán, když je musím snášet. Když rozprostíráte své dlaně, zakrývám si před vámi oči. Ať se modlíte sebevíc, neslyším.“ (Iz 1,11-15) Proč tak tvrdá slova? Proč odmítavý postoj? „Nemohu vystát – nenávidím – neslyším – kadilo je mi ohavností!“ Některé překlady Bible nejsou ve vyjádření tak shovívavé, jako je náš český překlad. Někde čteme: „Vaše kadidlo mi smrdí!“ Myslíte, že to bylo proto, že zvolili špatné písně? Nebo zpívali falešně? Zpívali snad příliš rychle? Nebo příliš pomalu? Příliš hlučně? Jejich přístup k Bohu byl povrchní! Bohoslužba byla formou! Nebyla pro ně příležitostí k setkání se s Bohem, ale pouze plnili předepsané a vžité povinnosti. Byla pouhým zvykem – a pro emotivně založené byla příležitostí k rozechvění. Jejich pohnutky – a především život – neodpovídaly tomu, co Bůh očekával. Proto jasně řekl proroku Izaiášovi (29,13): „… tento lid se přibližuje ke mně ústy a ctí mne svými rty, ale srdcem se ode mne vzdaluje a jejich bázeň přede mnou se stala jen naučeným příkazem…“ Dovolte, abych vztah „věřících“ Izraelitů k Bohu ilustroval na příkladu Ozeášovy ženy. Ozeáš se oženil s Gomerou, která mu nebyla věrná. Udělejme si s ní malý rozhovor. Zeptejme se jí, jak je možné, že znevažuje manželský slib, který dala Ozeášovi. Ona nám odpoví: „Já na slib myslím, vždyť se přece pokaždé k Ozeášovi vrátím!“ Přijmete takový argument? Budete s Gomerou souhlasit? Pán Bůh nám dal a dává nejcennější dar: svého Syna a život! A proto právem očekává, že mu také přineseme to nejlepší, do máme. Jasně to vyjádřil ústy proroka Malachiáše 1,6-11 – SNC: „Každý syn má ctít svého otce a služebník poslouchat svého pána. Já, všemocný Hospodin, jsem váš Otec a Pán, tak proč ke mně nemáte úctu a respekt? Právě vy, kněží, mnou pohrdáte a ještě se drze ptáte, co proti vám mám. Jak se můžete ptát, čím mne urážíte, když mi předkládáte podřadné oběti a rozhlašujete, že je úplně jedno, co mi kdo přinese na oltář. Cožpak je v pořádku, když mně, všemocnému Hospodinu, přivádíte a obětujete slepá, zmrzačená a nemocná zvířata? Jen zkuste něco takového nabídnout správci své země. Myslíte, že z vás bude nadšený, že něco takového přijme? Raději se modlete, abych se nad vámi slitoval, protože to, co mi vlastníma rukama nosíte, nemohu jako všemocný Hospodin přijmout. Kéž by jeden z vás zavřel chrámová vrata, abyste na mém oltáři zbytečně nezapalovali obětní oheň. Nejsem s vámi jako všemocný Hospodin spokojen a nepřijmu žádné vaše oběti.“ Boží požadavek byl, aby oběti byly bez vady. Ale lidé mu ze stáda nabídli to, co bylo „k odpisu“, co nemohli prodat. Tak vůči chrámu splnili povinnost – a přitom neměli ztrátu. Co – a kolik – přinášíme my našemu Pánu? Kolik mu dáváme ze svého času, z prostředků, ze schopností a hřiven? Nechci být mravokárce a mentor, a proto rozebírám problémy starozákonních věřících. Kolik poučení si z toho vezmeme, záleží na každém z nás. kazatelé, zpěváci, předčitatelé textů a hudebníci – jsou pro nás účinkující. Ti, co sedí dole a na balkoně – to je auditorium – posluchači, diváci. Postřehli jste, že se nám při tomto nazírání někdo ztratil? Nechybí nám zde Bůh? – Kam ho zařadíme? Při „soběslužbě“ ho ani tak nepostrádáme; to si vystačíme sami. Ale při BOHO-službě je Bůh přece ten nejdůležitější. On je centrem dění! K němu všechno směřuje! Bohoslužba je setkání s Bohem! Charles H. Spurgeon, který je nazýván knížetem kazatelů, napsal: „Mnohé modlitby a kázání jsou velmi pěkně vyjádřeny, ale nesmíme zapomenout na to, že do nebeských bran se nikdy nedostanou, jestliže jsou proneseny jenom proto, aby získaly obdiv lidí. Bůh řekne: ‘Byly určeny pro lidi, tak ať si je lidé nechají!‘ Neskloní se, aby přijal lidské zbytky, a pokud má být modlitba nebo kázání hostinou pro lidi, Bůh nebude u stolu jako druhořadý host.“ Proto platí jedno: Pokud sem přicházíme na bohoslužbu, pak se nemůžeme považovat za diváky, za publikum, za obecenstvo, ale všichni jsme účinkující. V našich písních, modlitbách a pronášených slovech se má zrcadlit vděčnost za to, že svatý Bůh, Stvořitel vesmíru, nám dává příležitost, abychom se zde před ním shromáždili. Z tohoto místa má zaznívat jasné Boží slovo, které podněcuje účastníky bohoslužby ke chválení Boha. Zde není místo pro lidské mudrování, dohadování a filozofování. Z kazatelny nemůže zaznívat: Domnívám se… Já si myslím… Podle mého soudu… Zde musí být tlumočeno jasné Boží slovo: Toto Bůh pro nás učinil, toto nám Bůh říká, toto od nás Bůh očekává! Chci však ještě připomenout dvě skutečnosti, které se týkají pouze nás – novozákonních křesťanů, kteří máme svůj vžitý způsob bohoslužby – a také vžité chápání a postoje k ní. Náš přístup a naše chápání bohoslužby jsou totiž poznamenány dvěma omyly, které bohoslužbu degradují a mění na zmíněnou „soběslužbu“. Při návštěvě různých kulturních podniků rozlišujeme: při koncertu jsou v sále posluchači – na podiu účinkující. V divadle jsou v sále diváci – na jevišti herci. Při přednáškách jsou v auditoriu posluchači – za katedrou přednášející. Ve všech případech se ti nahoře – účinkující, herci a přednášející – snaží podat co nejlepší výkon a uspokojit, potěšit posluchače. Chybné je, že se tímto pohledem díváme také na bohoslužbu: ti, co se objevují tady nahoře – Je na místě ocitovat ještě jednou Spuergeona: „Nemáme snad všichni tu zkušenost, že v zurčícím toku naší upřímné snahy bývá protiproud, který neplyne k Bohu, ale k nám? Nebuďte překvapeni, když vyjádřím své obavy, že mnoho lidí žádá o pokoru jenom proto, aby za to byli obdivováni. Někteří hledají postavení a významnou ctnost, aby získali větší cenu na tržišti církve.“ Uvádím tyto myšlenky proto, že na jejich pozadí můžeme lépe pochopit, co je pravá bohoslužba. Je pravda, že po celém týdnu potřebujeme i pro sebe něco načerpat. Potřebujeme povzbuzení Božím slovem i od přátel. Jestli ovšem přistoupíme k bohoslužbě ve správném duchu, s plným soustředěním se na setkání s Bohem a na jeho oslavení, pak i naše potřeby budou naplněny a uspokojeny. To všechno získáme jako „bonus“ za 7 BOHOSLUŽBA nebo ...? upřímný vztah s Bohem. Za mého kazatelského působení v Plzni, přicházeli do sboru dva staří manželé. Když jsem je křtil, měli oba 82 roků. Bydleli v Krašovicích, které jsou od Plzně vzdáleny asi 20 kilometrů. Před rokem 1948 byli vlastníky mlýnu, pily, rybníků a snad ještě i jiných nemovitostí. V roce 1948 přišli o všechno a komunisté je nechali bydlet jen v jedné místnosti. Když jeli do sboru do Plzně, museli nejdříve jít 20 minut pěšky k autobusu, pak přestoupili na trolejbus a přicházeli do sboru v 6 hodin. Vstávali po čtvrté hodině. Našel jsem jim pozdější spoj, se kterým by byli v Plzni v 9 hodin. Řekli mi, že by byli ve sboře ale pět minut po deváté hodině. A vy již chválíte Pána od devíti hodin. Chceme být u toho. Jak sami víte, starší lidí přemůže snadno únava. Aby bratr neusnul, psal kázání těsnopisem. Dále říkal, že to pak doma předčítá manželce a tak celý týden tím žijí. To je příklad úcty k místu, kde se setkáváme s naším Bohem. Shrňme tedy na závěr, co učinit, aby naše návštěvy bohoslužeb nebyly pro Pána zápachem, ale příjemnou vůní – a nám aby přinesly požehnání a prospěch. Ve smyslu řečeného zde mám pět praktických rad a zásad: 1. Dívejme se na bohoslužbu jako bychom se měli setkat s nejvýznamnější osobou, jakou jsme kdy poznali. Duchovně (vnitřně) se na toto setkání již předem připravme. 2. Před vstupem do modlitebny se ztišme a uvědomme si, že přicházíme do Boží přítomnosti. 3. Nasloucháme-li čtenému textu z Písma, věnujme mu takovou pozornost, jako by k nám promlouval sám Bůh. 4. Při zpěvu písní nezpívejme bezmyšlenkovitě jenom slova, ale soustřeďujme se na jejich obsah. Stejně věnujme pozornost písním, které zpívá sbor nebo někdo jiný. Oznámené písně si dle možnosti přečtěme ještě před zpěvem, seznamme se s jejich obsahem a smyslem. Vždyť jsou to naše zpívané modlitby. 5. Při sbírce nedávejme dar jenom jako příspěvek na úhradu nezbytných sborových vydání, ale jako projev vděčnosti za jeho dobrotu a lásku, které v životě denně přijímáme. Pamatujme na to, že pravá bohoslužba není založena na tom, co děláme, ale proč to děláme! (Praha Smíchov, kázání Jiří Drejnar 16.10.2010) 8 Z ráje do ráje 2 2011 NIKDO NETVRDÍ ŽE JE BEZ HŘÍCHU Ale ode mne odstup to, ať abych se v čem chlubil, jediné v kříži Pána našeho Jezukrista, skrze něhož jest mi svět ukřižován, a já světu. Ga 6,14 Čím blíže přicházíme ke Kristu a čím jasněji poznáváme čistotu jeho povahy, tím plněji chápeme závažnost hříchu a tím méně budeme chtít vyvyšovat sami sebe. Lidé, které Pán Bůh považuje za svaté, se nevychloubají vlastní dobrotou. Apoštol Petr se stal věrným služebníkem Ježíše Krista. Pán jej poctil velkým poznáním pravdy a velkou duchovní mocí. Aktivně se podílel na budování křesťanské církve. Nikdy však nezapomněl na hrozný zážitek svého pokoření. Bůh mu odpustil jeho hřích, Petr však věděl, že povahový nedostatek, který zapříčinil jeho pád, mohla odstranit pouze milost Ježíše Krista. Nenacházel v sobě nic, čím by se mohl chlubit. Nikdo z apoštolů a proroků netvrdil, že je bez hříchu. Lidé, kteří žili v nejtěsnějším přátelství s Bohem, kteří by raději obětovali život, než aby se vědomě dopouštěli hříchu, lidé, kterým Bůh svěřil velké poznání pravdy a velkou duchovní moc, vyznávali, že jsou hříšní. Nedůvěřovali sobě, netvrdili, že jsou spravedliví, ale plně spoléhali na spravedlnost Ježíše Krista. Stejně jedná každý, kdo přijal Krista. Každým pokrokem v křesťanském životě se prohlubuje také naše pokání. Pak už nikdy nebudeme chválit sami sebe. Pochopíme, že dostatečné úrovně můžeme dosáhnout jen v Kristu. (2Kor 3,5) COL 159-161 PAMÁTNÉ KAMENY John J.Grosboll Jméno Jozue pochází z hebrejského slova JEHOSUA, což znamená Spasitel nebo Vysvoboditel. Řecký výraz, který je rovnocenný s hebrejským, je IESOUS - do češtiny překládáme JEŽÍŠ. To znamená, že JOZUE je totéž co JEŽÍŠ. Byl to Jozue, kdo uvedl děti Izraele do Kanánu. „I stalo se, když již všecken národ přešel Jordán, nebo řekl Hospodin k Jozue, řka: Vezměte sobě z lidu dvanácte mužů, po jednom muži z každého pokolení, a přikažte jim, řkouce: Vezměte sobě odsud z prostřed Jordánu, s místa, na němž stály nohy kněžské nepohnutě, dvanácte kamenů, a vyneste je s sebou, a sklaďte v ležení, v kterémž přes tuto noc pozůstanete. Že povolav Jozue dvanácti mužů, kteréž k tomu zřídil z synů Izraelských, po jednom muži z každého pokolení. I řekl jim Jozue: Jděte před truhlou Hospodina Boha svého do prostřed Jordánu a vezměte sobě každý kámen jeden na rameno své, vedlé počtu pokolení synů Izraelských, aby to bylo na znamení mezi vámi. Když by potom tázali se synové otců svých, řkouce: K čemu jsou vám ti kamenové? Odpovíte jim, že se rozdělily vody Jordánské před truhlou smlouvy Hospodinovy, (když, pravím, šla přes Jordán, rozdělily se vody Jordánské), i zůstávají kamenové tito na památku synům Izraelským až na věky. I učinili synové Izraelští tak, jak přikázal Jozue, a vzali dvanácte kamenů z prostředku Jordánu, jakož mluvil Hospodin k Jozue, vedle počtu pokolení synů Izraelských, a přinesli je s sebou na první stanoviště, a tu je složili. Jozue také vyzdvihl dvanácte kamenů u prostřed Jordánu na místě, kdež stály nohy kněží nesoucích truhlu smlouvy, a byli tam až do tohoto dne. (Joz 4,1-9). Událost, kterou se Jozue rozhodl uskutečnit, nebyla jednoduchá, proto k jejímu provedení udělil Bůh zvláštní instrukce a pak způsobil zázrak. Jeho lid nemusel budovat žádné pontonové mosty. Přesto, že to bylo v době záplav, Bůh zázračně zasáhl: Jordánské vody, přitékající shora, se na další své cestě zastavily. Abychom nezapomněli! Hospodin řekl Jozue: „Učiníš něco na památku toho, co já zde způsobím. Až se vás v budoucnu budou ptát vaše děti: Proč jsou zde ty kameny? – abyste jim mohli říci, co Pán vykonal. Učiníte památník, aby si celý národ připomínal, jak se Bůh na tomto místě projevil.“ Pro nás je v současnosti nutné, abychom pamatovali a připomínali si, jak nás Pán vedl v naší minulosti. Ve skutečnosti je to velice důležité, neboť EGW napsala, že „v budoucnu se nemusíme ničeho bát, pokud nezapomeneme, jak nás Pán vedl v našich minulých dějinách a jak nás vyučoval.“ RH Oct.12,1905 Co tyto kameny znamenají? Jsou připomínkou toho, co Bůh vykonal pro své děti, které vede do zaslíbené země. Bůh nás vedl v druhém adventním hnutí. Vedl nás v oživení i reformaci a činí tak až doposud. Potřebujeme pochopit a uvědomit si, jak nás vedl. Jsou ovšem lidé, kteří tvrdí, že nás Pán nevedl. Dostáváme hodně telefonátů i dopisů. Někteří říkají, že nás vede satan. To ovšem není nic nového. I Ježíš se setkával s tím samým obviněním. Bylo Mu řečeno, že zázraky činí Belzebubem, knížetem ďábelským (Mt 12,22-28; Mk 3,22-26; L 11,15-20). Apoštolové byli na tom podobně. Reformátoři taktéž. Ani John Wesley nebyl toho ušetřen. A právě tak i James a Ellen White. A nás to bude potkávat až do konce. Lidé budou tvrdit, že Bůh je s nimi a ne s námi, jelikož my se ubíráme nesprávnou cestou. Víš, kdo tě vede? Jak můžeš říci, kdo je v čele? Soužení Izraele Ellen Whiteové byl ukázán věrný lid v době soužení (Maranatha, 209). Řekla, že bezbožní přijdou k věrným a zásadním a budou prohlašovat: „My máme pravdu! Andělé jsou mezi námi, neboť u nás se dějí zázraky. Nás vede Bůh, a pokud nezůstanete tvrdohlaví, povede i vás. Kdybyste byli jednotní s námi, pak by vše bylo dobré. Ženete se do záhuby. 9 PAMÁTNÉ KAMENY Že procházíte soužením, to je váš problém, neboť nejste zajedno s nikým na celém světě. Celý svět je obrácen – krom vás! Jste v opozici s každým, a proto vás vede satan.“ S takovými řečmi se budeme setkávat stále více, až do samého konce. To nelze zastavit; bude to stále horší. Boží lid bude jako malá hrstka v porovnání s celým světem! Vede nás Bůh? Musíme si být jisti, že nás vede Bůh! Je zde nějaké ujištění, že jsme vedeni Bohem? Když nás vede, On vždy a bez výjimky vede v souladu se svým Zákonem. U Mt 7,21-23 čteme o lidech, kteří se domnívají, že je vede Bůh. Když se ale dostaví konec, zjistí, že se dopustili hrubého omylu. Jsou si velice jistí, že mají pravdu, když se dovolávají Pána. Ježíš řekl: „Ne každý, kdo mi říká: Pane, Pane, vejde do království nebeského, ale ten, kdož činí vůli Otce mého, kterýž je v nebesích. Mnozí mi řeknou v onen den: Pane, Pane, zdaliž jsme ve jménu tvém ďáblů nevymítali, a v tvém jménu divů mnohých nečinili? A tehdy jim jasně řeknu: Nikdy jsem vás neznal. Odejděte ode mne činitelé nepravosti.“ Tito lidé nejsou v souladu s Božím zákonem, a přesto se domnívají, že je vede Bůh. Jsou na omylu. Když vás vede Bůh, nepochybně vždycky vás povede v souladu se svým zákonem… Požehnané ujištění V tomto bodu se Boží lid blíží ke svodům, které se projeví v době soužení. EGW napsala o schůzce opozice, útočníci proti nám. Řeknou: „Mýlíte se!“ Jak se zachováme? EGW zmiňuje dvě věci, kterými bude lid Boží v době soužení ujišťován. Říká: „Jejich svědomí a Slovo Boží jim dodávají jistotu, že jednají správně.“ (GC 610) Proto je důležité na základě Písma znát, že nás vede Pán. Proto pamatujme, že: „Nemáme se čeho obávat do budoucna, vyjma toho, abychom nezapomněli na cestu Páně, kterou nás vedl a na Jeho naučení, obsažená v našich minulých dějinách“ (LS 196). Když se pozorněji podíváte na uvedený výrok, zjistíte, že EGW předpokládá, že Pán nás vedl. Zapomněli jsme, jak nás vedl? Vedl jak jednotlivce, tak i hnutí druhého adventu a vedl taktéž oživení reformačního hnutí v adventismu. Ovšem musíme vědět, jak! 10 Z ráje do ráje 2 2011 Úžasné důkazy! Důkazy Božího vedení v hnutí druhého adventu jsou ohromující! Ve vzpomínkách bychom se mohli vrátit před válku 1812 (USA vyhlásily válku V. Británii; pozn. překl. a zamyslet se, jak Pán řídil události a připravil svět na první andělské poselství, které ve Spojených státech začal zvěstovat W. Miller v r. 1831. Mohli bychom přiblížit, co se událo v letech 1843 a 1844, a mnohá znamení a divy, čímž Pán jednoznačně ukázal, že toto hnutí On vedl. Mohli bychom se zastavit u služby Ellen White, Božího zvláštního posla v adventním hnutí a podívat se, jak On toto hnutí skrze ni vedl. Snad jste četli nebo slyšeli o jejím vidění, ve kterém jí byli ukázáni vedoucí církve, kteří tajně plánovali vykonat určité změny. (Na tomto místě se však odkloním od předlohy a přidržím se popisu z knihy OMEGA II, Boží církev na pokraji, kterou napsal Lewis R. Walton; pozn. překl.) Albion Fox Ballenger přišel na myšlenku, že by se církev měla stát atraktivnější tím, že by méně zdůrazňovala své charakteristické nauky. V listopadu r. 1890 navštívila Ellen White shromáždění v Salamance. Bylo špatné počasí a během cesty tam se nachladila. Její stav se zhoršil natolik, že každý (ona také) myslel, že se bude muset vrátit domů, aby se uzdravila. Poklekla u své postele, aby se modlila, v tajných obavách, že nebude mít sílu dostat se zpátky. Nevyslovila ještě ani jedno slovo, když se celá místnost (jak později vyprávěla) zaplnila jemným stříbrným světlem. Pak byla vzata do vidění, kdy spatřila smutné podrobnosti omylu, kterého se právě měli dopustit někteří vedoucí v církvi. V měsících, které následovaly, se pravidelně snažila vyprávět toto vidění na veřejnosti. Když začala vyprávět, na podrobnosti si nemohla vzpomenout. Od Salamanky uplynuly čtyři měsíce. V dobrém zdraví byla zpět v Battle Creeku na jarním zasedání Gen. Konference. Jednoho sobotního odpoledne, když odpočívala ve svém pokoji, šla skupina círk. vedoucích do nakladatelství, vstoupila do soukromé kanceláře ředitele a zamkla za sebou dveře kvůli soukromé schůzce. Jedním z přítomných byl Ballenger. Za zavřenými dveřmi kanceláře začali mužové uvažovat o myšlence, kterou podporoval Ballenger. Proč církevní časopis neudělat populárnější odstraněním jména Adventisté sedmého dne z názvu. Proč neudělat ještě krok dopředu a neodstranit všechny zmínky o odlišných naukách, jako je sobota? Setkání těchto mužů se konalo, aniž o tom E. White věděla. Nyní se přihodilo něco té zvláštní noci. Okolo tři hodin ráno byla E. White probuzena andělem, jak později vyprávěla, který jí nařídil, aby navštívila toho rána kazatelské shromáždění za velmi neobyčejným účelem. Musí odhalit vidění ze Salamanky. Nikdy předtím nebyla schopna popsat jeho podrobnosti veřejně. Následující ráno v 5:30 se shromáždili kazatelé a pracovníci, mezi nimi Ballenger a jeho krajané. Začali své shromáždění, ke kterému nepozvali Ellen White. Ona náhle přišla. „Máš pro nás poselství?“ – zvolal starší Olsen. „Skutečně mám,“ odpověděla. „Když jsem byla v Salamance, Pán mi ukázal shromáždění v Battle Creeku.“ A pak s úzkostlivými podrobnostmi popisovala myšlenky, o kterých se diskutovalo předešlé noci, společně s postoji těch, kteří byli přítomni. Ballenger v slzách a „hluboce ovlivněn“ se zvedl a řekl: „Já jsem byl na tom shromáždění rady, které se konalo minulého večera až do pozdní noci, sestra White ho přesně popsala…“ Drama okamžiku vzalo nyní nový obrat. Až do té chvíle E. White zřejmě nevěděla, že shromáždění, které viděla ve svém vidění, se uskutečnilo minulé noci… (Str.40.41) Z toho je vidět, že Pán jí ukázal dlouho předtím přesně to, co oni plánovali uskutečnit. Proto Pán zasáhl, aby o tom nemohla promluvit dřív, než nastane ten pravý okamžik. Informace, jako tato, se staly v mnoha případech. Vy i já sloužíme Bohu, který zná vše! Kniha pro sousedy Generální konference Velký spor věků jde do 22 000 domácností v přilehlém okolí sídla GK CASD v Silver Spring, Maryland, USA. Tato akce má poskytnout „sousedům“ příležitost dovědět se alespoň něco z proroctví. 28. července 2010 sesbírali zaměstnanci v sídle GK vice než 40 000 US-Dollar k financování tisku a dopravy knihy „Velký spor věků“. Je to o 42 procent více, než bylo potřebné. Přebytek bude použít pro další rozšíření této knihy do sousedících částí města. Cena jedné knihy je 1,25 US-Dollaru. Bratr Wilson vyjádřil naději, že tato akce povzbudí nejen sbory ale také i sdružení k podobným akcím. Dále řekl. „Oddělení našeho vydavatelství plánuje pro rok 2012 velkou celosvětovou akci s rozdělením mnoha miliónu VSV. Převzato z Adventist World 10/2010. Jurica Bůh nás vede domů Vedl Pán adventní hnutí i po smrti E.White (1915)? Ano! Vede nás až doposud? Jistě! Proto je nutné studovat a připomínat si Boží vedení – právě tak, jako děti Izraele postavily památník, když překročily Jordán – jak nás Pán vedl, nejen do roku 1915, ale až do současnosti! V šíření, v chápání a zvěstování trojitého poselství nás vedl Pán. Měli bychom vědět, jak nás vedl, a musíme rozpoznávat satanské útoky, a jak je Pán odvrátil. Naše víra, jakožto Adventistů sedmého dne, musí být založena na BIBLI! Převzato z Land Marks, August 2002 a zkráceně přeložil Kovačík J. 11 CENA POKOJE W. D. Frazee Z knihy 1T 5, 2-6 se dozvídáme, že „den Páně přijde, jako přichází zloděj v noci.“ Co budou lidé říkat před tím, než dojde k onomu velkému překvapení? „Pokoj, bezpečí“ anebo, jak uvádějí jiné překlady, „je pokoj, nic nehrozí“. Zamýšlel to tak Bůh, aby byl jeho lid nadcházející katastrofou zaskočen? Ne! Ve 4. verši můžeme číst: „Vy však, bratří, nejste ve tmě, aby vás ten den mohl překvapit jako zloděj.“ Nás tedy nemá toto velké překvapení zaskočit. Máme-li však být zachráněni, musíme být připraveni. Nemusíme rozumět tomu, co vede svět do nadcházející katastrofy, máme však být ochráněni nejen od jejích následků, ale i od všech jejích příčin. To je ostatně důvodem našeho studia – porozumět hlavním příčinám, které svět vedou k Harmagedonu. 8. kapitola Izaiáše zmiňuje, že strach z války a z neuspokojených potřeb vede lidi k tomu, že se zapojují do rozsáhlých spolků. Bůh však jasně říká, že Jeho lidé nemají do těchto seskupení vstupovat. Zatímco lidé ze světa hledají záchranu ve spolcích, Boží lid se má dívat kam? – Vzhůru ke Kristu! To je jediná správná odpověď. Hledíme-li na člověka, problémů přibývá. Upřeme-li zrak k Bohu, problémy se ztrácejí. Tomu se však musíme učit každý den – prostřednictvím našich vlastních zkušeností. V časopise Review and Herald ze 4. listopadu 1965 byla uveřejněna pozoruhodná zpráva o tom, co řekl jeden přední římsko-katolický kardinál, když komentoval papežovu návštěvu USA: „Bylo překvapivé, že na protest proti papežově návštěvě se nezvedl žádný hlas. Ještě nedávno, před deseti lety, by byla návštěva papeže v USA považována za útok, dnes však přináší jeho ochota přijet vesměs kladné emoce. Lidé mají takový strach před válkou, že jsou ochotni zkusit doslova cokoliv.“ Tento kardinál možná vyslovil větší pravdu, než si sám uvědomoval – ukázal totiž na jádro věci. 12 Z ráje do ráje 2 2011 Svět nemotivuje k vítání papeže upřímné obracení se k Bohu ani náboženství v pravém slova smyslu. Pravou motivací, která stojí v pozadí, je strach! U Izaiáši čteme v 8. kapitole o tom, co Bůh říká svému lidu: „Čeho se tento lid bojí, toho vy se nebojte a nestrachujte.“ Bojíme se války? Ne. Náš Otec je přece Králem celého vesmíru. Povšimněte si, jakou hrozivou cenu platí – a i nadále budou platit, hnáni strachem z války a z nenaplnění svých potřeb – lidé tohoto světa. Prodávají své duše za porci „čočkové kaše“, ze které ve skutečnosti vůbec neochutnají. Ezau dostal alespoň čočku, kterou chtěl; lidé tohoto světa však nedostanou vůbec nic. Co vlastně prodávají, aby získali tento iluzorní pokoj? Čeho se vzdávají, když přijímají vedení římského papeže? „Budou před ní klekat všichni obyvatelé země.“ „A celá země v obdivu šla za tou šelmou.“ Zj 13, 8.3. Verš 12 ukazuje, že USA nutí celý svět, aby přijal vedení papežství. Jaká je však cena za toto všechno? Přísloví 23, 23 hovoří právě o tomto problému: „Pravdu získej a nekupči moudrostí.“ V anglickém překladu: „Kup pravdu a neprodej ji“. Dá se pravda koupit – a následně prodat? Jak vidíme, tak ano. Ve Zjevení 3, 18 říká věrný svědek: „Radím ti, abys u mne nakoupil zlata ohněm přečištěného, … bílý šat, … a mast k potření očí.“ Tato mast symbolizuje rozlišení dobrého od zlého. Nakup pravdu, ale jestliže jsi ji už jednou koupil, neprodávej ji. To je velmi vážná chyba, kterou dnes dělají mnohé sbory. V období reformace mužové jako Luther, Zwingli, Kalvín, Knox či Wesley skutečně „nakoupili pravdu“ – a to je vedlo k oddělení se od Říma. Dnešní protestantské sbory však toto slavné dědictví rozprodávají. Prodávají pravdu, pro kterou jejich otcové obětovali vše. To je cena, kterou platí, aby si získali přízeň Říma – i jeho ochranu v případě III. světové války. Víte o tom, že některé z křesťanských věrouk jsou nyní revidovány. Místo „Bible je Boží slovo“ zní revidovaný citát „Bible obsahuje Boží slovo.“ Povšimněte si této malé změny. Kterému z těchto dvou citátů věříte? Jan 17, 17 říká: „Tvoje slovo je pravda.“ Bible je slovo Boží. Mezi těmito dvěma učeními je obrovský rozdíl, přátelé. Mnohé moderní změny ve svém konečném důsledku oslabují víru protestantů v Písmo. Boží služebnice (E. G. Whiteová) nám vysvětluje, proč její kniha „Velký spor“ pojednává o sporech, ke kterým docházelo v minulosti, o odpadnutí v prvních stoletích, o vzniku papežství, době temna i o reformaci. Důvodem je jednoduše toto: „Co bylo, bude zase.“ Poslední konflikt, do kterého právě vstupujeme, je vyvrcholením staletí se vlekoucích sporů. Jedná se stále o jednu a tutéž záležitost. Ony neviditelné moci jsou stále tytéž. A Řím, který odváděl křesťanský svět od Bible a nastolil papeže jako reprezentanta Ježíše Krista, Řím, který v době temna zabíjel Boží svatý lid, je tím samým Římem, pod jehož vedením se celý svět sjednotí v posledním boji proti ostatku lidu Božího. (Pozn. redakce: Všimněte si změn názvu knihy Velký spor – Vítězství lásky Boží, Velké drama věků., Proč tomu tak je?) Na straně 102 knihy Velký spor, se dozvídáme o Janu Husovi, který byl upálen na hranici proto, že se stal reformátorem. Jan Hus byl původně příznivcem papežství, když však studoval Bibli, došel k určitému závěru – a já bych chtěl, abyste si právě tohoto závěru povšimli. „Ne církev hovořící skrze kněží, ale Bůh hovořící v Bibli je tím jediným neselhávajícím Vůdcem.“ Zde se nachází onen podstatný rozdíl mezi římským katolicismem na jedné straně a pravým protestantismem na straně druhé. Toto je ta pravda, kterou protestanti vyprodávají, aby si zajistili přízeň papežství. A k tomuto kompromisu je vede strach, strach před terorismem, strach z bídy i strach z války. Nyní si povšimněte postoje pravých věřících v době, kdy se papežství formovalo. Vždy zde byla hrstka věrných, kteří nedrželi krok s římským biskupem a jeho hierarchií. „Pro udržení pokoje a jednoty byli ochotni udělat jakýkoli ústupek – v souladu se zachováním jejich věrnosti Bohu. Cítili však, že nelze obětovat principy pro zachování pokoje – cena by byla příliš vysoká. Měla-li být jednota zajištěna pouze za cenu kompromisu s pravdou a spravedlností, pak ať je raději válka.“ Velký spor, str. 45. Toto bylo postavení skutečných Kristových následovníků ve všech dobách: nevytvářet zbytečné problémy, nelpět na nedůležitých drobných odlišnostech; když však dojde na životně důležitý princip, žádná, jakkoliv líbivá ekumenická myšlenka není ospravedlněním pro výprodej pravdy. V 17. kapitole Janova evangelia je zaznamenaná vroucí modlitba našeho Spasitele za jednotu mezi Jeho následovníky. V téže modlitbě se však nachází rovněž text, který jsme již četli: „Posvěť je pravdou, Tvoje slovo je pravda.“ A tak před dnešním protestantským světem stojí velká otázka: Co je důležitější – pravda nebo jednota? A jsou dnes celé miliony těch, kteří jsou ochotni prodat pravdu – aby si zajistili jednotu. Pro církev i svět by bylo dobré, kdyby ony principy, které v minulosti motivovaly věrné duše, ožily v srdcích Božího lidu. To jediné, co nás zachrání před tím, abychom byli pohlceni světovým hnutím za pokoj a bezpečnost i ekumenickým hnutím, je láska pro pravdu. Je lépe, aby byla válka, než abychom se vzdali Pravdy. Naše touha po pokoji nesmí nikdy zajít až do ochoty činit kompromisy na této základní rovině. A toto by se mělo projevovat v každém detailu našeho osobního života. Zvykneme-li si na obětovávání principů – jen aby o nás druzí přemýšleli dobře –, jsme na cestě k Římu. O tom není žádných pochyb. Ostatkem Božího lidu budou ti, kteří zvítězili skrze krev Beránka a slovo jeho svědectví, ti, kteří nemilovali své životy tak, aby se zalekli smrti. (Zj 12, 11) Na straně 49 knihy Velký spor (VS) čteme o odpadnutí v prvních stoletích: „Téměř nepostřehnutelně si pohanské zvyky našly cestu do křesťanské církve.“ Jak k tomuto kompromisu došlo? „Téměř nepostřehnutelně.“ Je to, jako když padá soumrak. Temnota sestupovala na křesťanský svět téměř nepostřehnutelně. To je ďáblova hra: posunovat hranice směrem ke světským praktikám pouze malými krůčky – tak, že na toho, který se bude některému z nich bránit, budou ostatní hledět jako na fanatického, bezdůvodně tvrdého člověka. Tento kompromis nezačíná vždy v přímém protikladu k tomu, co řekl Bůh. „Řím začal nařizováním toho, co Bůh nezakázal, a skončil zakazováním toho, co Bůh výslovně nařídil.“ (VS, str. 290) Řím začal doporučovat věci, o kterých Bůh 13 CENA POKOJE výslovně neřekl, že by se neměly dělat. Sem patří například vánoce, jako oslava Kristova narození, či velikonoce, jako oslava Jeho vzkříšení. Nachází se někde v Bibli verš, který by říkal: „neoslavujte narození Krista, neoslavujte Jeho vzkříšení“? Nenachází. Řím tedy začal zaváděním věcí, které nebyly v Bibli přímo zakázány – ale skončil zakazováním toho, co Bůh lidem jednoznačně nařídil. Zjevným příkladem je sobota. Když si lidé zvyknou přijímat za náboženské vůdce ty, kteří jim říkají více, než učí Bible, nevyhnutelně skončí činěním toho, co je v Bibli zakázáno. A to je cesta, po které protestantismus jde již mnoho let. „Při hledání přízně v očích světa zaslepila falešná shovívavost protestantským církvím oči. Nevidí nic jiného, než že je správné věřit nejmenšímu zlu.“ (VS 571) To je zodpovědné za současný postoj protestantských církví k papežství. Dnes je v těchto církvích populární poplácávat se po zádech (v současné době jsou k tomu vedeni dokonce i adventisté sedmého dne), získávat si populární přízeň v duchu ekumenického hnutí. Mnozí i v nejznámějších církvích jsou připraveni přijmout adventisty sedmého dne jako součást velkého křesťanského světa. Ale stejný duch, který je vede, aby nás přijali, je vede také k přijetí Říma. Musíme velice pečlivě zkoumat ruku, která je k nám natažena. Nesmíme zapomínat na to, že ta samá ruka se natahuje také směrem k Vatikánu. Nelichoťme si, když se jedná o záležitosti základních kompromisů. Ruka, která je natažena směrem k Římu, nás nakonec uchopí – ale ne, aby nás přijala, ale aby nás srazila. Potřebujeme nahlédnout hlouběji do svého srdce, abychom viděli, jestli je tam něco, pro co je tento duch kompromisu přitažlivý. Jsme už unaveni ze všech těch válek a ze vší té dřiny? Toužíme po vysvobození, prodáváme pravdu – jen proto, abychom toto vysvobození získali? Vzdáme se toho, čemu věříme, ubereme Božímu slovu na vážnosti? Bůh chraň! Již jsem se zmínil o tom, že svět nedostane ani onu čočkovou kaši, za kterou se prodává. Tento svět prodává pravdu, aby si koupil pokoj – od římského papeže. Podívejte se však, co najde, až se probudí z tohoto těžkého snu: „A viděl jsem dravou šelmu a krále země i jejich vojska shromážděná, aby vytrhli do boje proti jezdci a proti jeho vojsku.“ 14 Z ráje do ráje 2 2011 A tak, zatímco národy tohoto světa následují přelud míru, kráčejí po cestě k největšímu boji všech dob. „A hle, z úst draka i z úst dravé šelmy a z úst lživého proroka vystoupili tři nečistí duchové, podobní ropuchám. Jsou to duchové ďábelští, kteří činí zázračná znamení. Vyšli ke králům celého světa, aby je shromáždili k boji v rozhodující den všemohoucího Boha.“ (Zj 16, 13-14) Povšimněte si výroku v 7. svazku Svědectví na straně 182: „Svět je naplněn bouří, válkou a rozpory. Přesto se lidé sjednotí pod jednou hlavičkou papežské moci – aby se postavili proti Bohu v osobě Jeho svědků.“ Na krátký čas bude tento svět sjednocen. Další věta říká: „Tyto svazky jsou stmeleny tím největším odpadlíkem.“ „Pod hlavičkou papežské moci se všechny národy sjednotí, aby se postavily proti Bohu, v osobě Jeho svědků.“ Kde budeme stát my, ty a já? Na jedné nebo na druhé straně, jiná možnost není. Buď budeme s Ježíšem a Jeho církví ostatků s plným vědomím stát za tím, co říká Boží slovo a Desatero ve své plnosti, nebo budeme ve velkém populárním hnutí, které prodává pravdu, aby si za ni koupilo mír. Pravdu sice prodají, ale míru se jim nedostane. „Až budou říkat `je pokoj, nic nehrozí´, tu je náhle přepadne zhouba jako bolest rodičku, a neuniknou.“ (1Te 5,3) Ó přátelé, když Boží hlas udělá konec zajetí Jeho lidu, když Jeho zákon bude vidět na obloze, nastane příšerné probuzení mezi těmi církvemi, které se společně sjednotily v kompromisu, aby nakoupily pokoj. Svazek, který velký odpadlík stmelil dohromady, se rozpadne na kousíčky. Velké město bude rozděleno a ruka každého člověka se pozvedne proti jeho bratru. O tomto hrozivém obrazu čteme (ze Zjevení 16 a z Jeremiáše 25) v knize VS v kapitole „Zpustošení země“ – rozklad civilizace, církve v chaosu, věřící vrhající se na kněze a kazatele. Celý svět bude znovu uvržen do scén Francouzské revoluce. Pokoj? Ó, ne! Pokoj ne. Obětování pravdy nemůže nikdy přinést pokoj. A tak pro vás i pro mne znamená tak mnoho odpověď na tuto otázku: „Milujeme pravdu natolik, abychom byli ochotni za ni i zemřít – a pro ni žít? Nebo jsme ochotni ke kompromisu?“ Modlitba: „Drahý Pane, vepiš nám svoji pravdu do srdce. Vlož lásku k ní hluboko do našich srdcí, abychom byli raději ochotní zemřít, než obětovat jedinou zásadu. V Ježíšově jménu. Amen.“ S O B O T A Norberto Restrepo (Venezuela) Mluvil také Hospodin k Mojžíšovi, řka: Ty pak mluv k synům Izraelským a rci: A však sobot mých ostříhati budete. Nebo to znamením jest mezi mnou a vámi po rodech vašich, aby známo bylo, že já jsem Hospodin, kterýž vás posvěcuji. Protož ostříhati budete soboty, nebo svatá jest vám. Kdož by ji poškvrnil, smrtí umře; a kdo by koli dělal v ní dílo, vyhlazena bude ta duše z prostředku lidu svého. Šest dní děláno bude dílo, ale v den sedmý sobota odpočinutí jest, svatost Hospodinu. Každý, kdož by dělal dílo v den sobotní, smrtí umře. Protož ostříhati budou synové Izraelští soboty, tak aby světili sobotu po rodech svých smlouvou věčnou. Mezi mnou a syny Izraelskými za znamení jest na věčnost; nebo šest dní činil Hospodin nebe i zemi, v den pak sedmý přestal a odpočinul. I dal Pán Mojžíšovi po dokonání těchto řečí s ním na hoře Sinai dvě desky svědectví, desky kamenné, psané prstem Božím. (2M 31, 12-18) Co je sobota? Věříme, že sobota je Boží pečetí. Přitom, ale musíme vědět co je to pečeť. Ve starém zákoně byla pečeť velice důležitá. Když Bůh něco zapečetí, když Bůh někomu dá o něčem osvědčení, tak to má nesmírnou váhu – cenu. Jaké osvědčení či certifikát dostaneme od Boha? Celý svět se sjednotí v otázce svěcení neděle. Svět se nachází v procesu globalizace. Lidstvo ví, že se nachází v době krize. Bůh nás ale informuje v otázce soboty a jejího svěcení. Co je sobota? Co znamená sobota pro mne a pro tebe? Za každým přikázáním stojí Bůh. Každý zákon Boží, ať je to sociální, matematický, fyzikální, morální a mnohé jiné, má za úkol zjevit Boží charakter, ukázat nám, jaký je Bůh. V každém zákoně přírody je zjeven Boží charakter. O co více bychom my, jako inteligentní stvoření, měli zjevovat tento Boží charakter. A zvláště ti, kteří poznali Boží lásku. Zjistit, co pro nás znamená sobota, je velice důležité. Je sobota jenom časem? Časem kdy nepracujeme? Pracujeme šest dnů v týdnu. Je to pro nás tradice, čas bez práce? Víte, bratří a sestry, Bůh nepracuje. Znáte původ slovesa pracovat? Toto slovo má něco společného s otroctvím. Pracovat pochází z latinského slova stripalium. Stripalium byl nástroj, kterým byli lidé vedení do otroctví. Bůh nepracuje, Bůh působí. Každé Boží působení je ve prospěch bližního. Nepůsobí pro sebe, ale pro druhé. On působil v prvním dni stvoření, ale ne pro sebe. Taktéž ve druhém, třetím…. šestém dni. Každý den, kdy lidé žijí na zemi, působí v jejich prospěch. To je Boží přirozenost. To je Boží úmysl. Čtěme 2M 1-3. kapitolu. Jedná se zde o odpočinek. 2M 31,12-13. Dejme pozor na něco důležitého. Sobota je něco velmi osobního. Sobota není jednoduše nějaká věc. Věc mezi mnou a Bohem. Věc mezi tebou a Bohem. Mezi vámi a Bohem. Tím poznáte, že Já jsem. Víme, že On je? Víme, že On je ten, který o sobě říká „Jsem kterýž jsem?“ Kdo je to? Ten, který dodržuje pravou sobotu. A odpověď, že ho znám je, že mě Bůh posvětil. Bůh posvětil sobotu. Sobota je čas. Pro mne je čas tajemstvím. Velice rád bych mu rozuměl. Sobota není jen čas, je více než čas. Bible nám říká, že Bůh vstoupil do soboty. To se dá snadno pochopit. My jsme také vstoupili do času. Každý z nás. Život bez času neexistuje. Vstoupíš do neděle, pondělí až pátku. Vstoupíš do soboty. Bůh daroval všem lidem čas. Ne každý z lidí má svoji místnost. Ne každý z nás má vlastní dům a kdo jej nemá, musí platit nájem. Ale všichni vlastníme čas. Nikdo nemusel čas kupovat. Každý jej dostal darem. Stejnou kvalitu Božího času. Žijeme v čase, ve kterém také sobota přišla ke všem lidem. Také i k lidem ve vězení. Bůh vstoupil do soboty. Nevidíme Ho, ale On je tady. Řekl, že je všudy přítomný. Máme s ním být spojeni vírou. Bůh vstoupil do soboty a čeká na náš vstup. Kde jsme v pátek, když zapadá slunce? Kde jsme? Bůh je přesný. On plní své úmysly. Jeho cílem je s někým se potkat. S kým se chce potkat, s kým chce mít společenství? Se mnou. Setkám se s Ním v sobotu, nebo je naše sobota bez Něho? Je naše sobota jen odpočinkem od práce a zbavení se týdenní únavy? Mnoha adventistům s.d. slouží sobota jen ke spánku. Jsou unavení spoustou práce. Uplynulý týden byl náročný. Museli toho hodně zvládnout. Tak si mnozí myslí, že sobota je určena ke spánku. Sobota je určena ke společenství 15 SOBOTA mezi tebou a Bohem. Co to znamená mezi tebou a Bohem? Není to mezi tebou a časem. Není to mezi tebou a tvou postelí. Není to mezi tebou a tvojí únavou. Je to společenství mezi Bohem a tebou. A to musí být tvoje a moje zkušenost. Tvoje a moje rozhodnutí. Vždy, když se dvě osoby setkají, nezůstanou k sobě lhostejné. 2M 31,13: „Ty pak mluv k synům Izraelským a rci: A však sobot mých ostřihati budete. Nebo to znamením jest mezi mnou a vámi po rodech vašich, aby známo bylo, že já jsem Hospodin, kterýž vás posvěcuji.“ Znamení mezi tebou a Bohem. Co znamená slovo „mezi“. Co je mezi manželi, mezi mužem a ženou? Co je „mezi“ nepřáteli? Co je to, když něco je mezi něčím? Mezi mnou a vámi? Je to skutečnost. To, co je mezi mnou a Bohem nás sjednocuje. To je harmonie. To nás spojuje s Bohem. Poznáme, že Bůh je náš Pán. Boží svaté písmo je velice zajímavé, ale nemůžeme si ho přivlastnit jen pro sebe. Bible není kniha prostoru. Důležitost prostoru Pro nás je nejdůležitější prostor, místnost. Chceme, aby nám patřil prostor. Když ho máme, snažíme se ho zvětšovat. Ve skutečnosti žijeme na této zemi, abychom zvětšili svůj prostor (jinak řečeno své místnosti). Všechny naše ideály směřují k získání něčeho do vlastnictví. Naše přání je něco mít. Náš poklad je něco mít, něco vlastnit a proto je pro nás tak těžké rozumět realitě soboty. Ale Boží slovo není kniha jen pro to, abychom ji vlastnili, není to kniha prostoru. Její důležitost je jinde. Jediné, co člověk potřebuje z prostoru je plocha jeho stop. Snad potřebuji něco více, abych si mohl lehnout a spát. Možná i něco více, abych mohl udělat pár kroků sem a tam. Nepotřebuješ nic vlastnit. Když přišel Ježíš na tuto zemi, co potřeboval? K tomu, aby vyhnal z lidí démony, potřeboval jen prostor (místo), kam by se postavil. K rozmluvě se samaritánkou potřeboval místo, kam si u studny sedl. Když uzdravil upoutaného na lůžko, stačilo, aby řekl, vstaň a choď. Když přišel na Golgatu potřeboval jen prostor (místo), kde by mohl stát jeho kříž. Nepřišel na tuto zemi proto, aby něco získal, aby něco měl, nepřišel dělat konkurenci či soutěžit. On přišel jen proto, aby nám zjevil svého Otce. K tomu potřeboval dvě věci, lidi a čas, nic více. Písmo svaté není kniha geometrie ani kniha zeměpisná. My všechno měříme. Na měření jsme specialisté. Máme hranice, máme meze, víme, co nám patří. Chceme mnohdy i to, co patří druhým. 16 Z ráje do ráje 2 2011 Bůh nám dal sobotu, abychom mohli být posvěceni. Co to znamená být posvěcený? Nový zákon říká: „Buďte svatí, jako já svatý jsem.“ Starý zákon říká, buďte svatí jako On svatý je, čistí jako On je čistý, jedno, jako On jedno je. Máme milovat, jak On miluje. A to není závislé na prostoru. To se děje v čase. Co potřebuji k tomu, abych byl, abych existoval –čas. Víte, jaká je naše odpověď na otázku: „Máš čas“? – Ne, nemám čas! Přesněji: „Já nemám čas“. Kultura, kterou jsme převzali od starých Řeků říká, že nemáme žádný čas. To je velká lež. Bůh nám dal čas, každý jej dostal, ale co děláme s časem, který jsme dostali? EGW říká: „Denně si mám vyčlenit čas, minimálně jedné hodiny, ke studování života J.Krista.“ Máme čas? Nemáme čas, tak co s ním děláme? Víte, co dělá tato kultura s časem? Zotročila čas, svázali jsme čas s řetězy. Svázali jsme čas řetězy kvůli jednomu cíli – získat prostor. Zotročili jsme čas k tomu, abychom vlastnili mnohé pozemské statky. Čím větší touhu po vlastnictví a jeho získávání mám, tím méně se podobám tomu, kdo mě chce spasit. Více mít, více získat není nikdy ta cesta, kterou šel Ježíš Kristus. Bůh nám daroval rozum, abychom v sobě znovu vybudovali Jeho obraz. Bůh ví, že to, co potřebujeme je On v čase. Co má největší význam z toho co jsme v našem životě dosáhli? Bůh ale nestvořil zemi, abychom si ji přivlastnili, ale abychom ji užívali. V okamžiku, kdy přišel na zemi hřích, vznikla slova, to je moje, to chci mít, to musím získat atd… Ale člověk byl stvořen bez těchto vlastnických hodnot. Člověk byl stvořen pro hodnotu – být podobný Bohu. V dnešní době tato hodnota téměř úplně vymizela z našich myslí. Změnili jsme se, chceme především vlastnit věci. Ježíš Kristus byl úplně jiný a nechal nám svůj příklad. Pozorujeme-li jej, přináší nám to užitek. Písmo svaté Písmo svaté je kniha dějin. První kniha Mojžíšova, její první kapitola začíná dějiny. 1M 2. kapitola – stvořil člověka, rodinu a postavil jej do Ráje, do času. lM 3. kapitola – k vůli hříchu připravil vykoupení. 1M 4. kapitola – Kain zabíjí Abela. lM 7. kapitola – Bůh soudí lidstvo za jeho bezbožnost. Máme čas, aby Bůh přišel k nám? Dáme mu příležitost, aby nás navštívil? Dáme mu čas, aby s námi dělal dějiny, aby nás vykoupil, aby nám vzal náš egoismus, aby nám vzal naše sektářství, naši hrdost, pýchu, žárlivost? My nemáme čas, stali jsme se otroky našeho egoismu. Písmo svaté je kniha svědectví. Když Bůh sestoupí k nám a bude žít s námi, pak budeme nové stvoření. Co On potřebuje je to, co říká Ž 46,11: „..ztište se a vězte, že já jsem Bůh.“ Kultura, ve které žijeme, z nás dělá hlučné a neklidné lidi. Když ráno vstanete, hned spěcháte. Ale na Boha čas nemáme. Jsme ve stresu, máme starosti, jsme neklidní, hledáme větší prostor, rušíme jedni druhé. Bůh říká, ztiš se. Kdy má začít ztišení pro sobotu? Kdo má jako první začít sobotu? Nejsem to já? Kolik hodin máme vyčlenit pro Boha? Sobota, Bůh nás očišťuje, je to památka jeho stvořitelského díla. Stejná událost, která se udala při stvoření, bude při vykoupení. Nové stvoření a k tomu potřebuje tebe. Sobota od soboty plyne s časem. Bůh nám dal znamení mezi Ním a námi. Je naše sobota bez Něho? Jaká je skutečnost? V našem životě hrají události mnohdy velkou roli. Na jednu takovou událost musíme také vzpomínat. Bratr Restrepo se tázal jednoho bratra: „Jak se jmenuješ“ – bratr odpověděl: Max. Tázal se dále: „Jak se jmenuješ ty“? – Mariane (Maxova manželka). „Kdy jsi viděla poprvé svého Maxe?“ (Odpověděla). „Kdy jsi ty poprvé potkal Mariane?“ (Odpověděl). Oba si pamatovali situaci, která se udala před více než 40 lety. Co potřeboval Max k tomu, aby mohl milovat Mariane? Dvě „věci“: Mariane a čas. To, byla událost. Kolik měli dětí. (Dvě). Co znamená tato událost pro ně? Přátelství, věrnost, oddanost žít pro druhého, to jsou události v čase. Mojí milí, sobota, to je událost Boží. V novém Božím stvoření. Sobota bez Boha není ničím. Je to jen rituál, zvyk, žádná realita. Čím je Mariane bez Maxe? Čím je Max bez Mariane? Sobota je zkušenost Sobota je zkušenost v množném čísle. Sobota není egoistická zkušenost. Je to zkušenost s tím druhým. Ten druhý, to je Bůh. Když jsme s ním, nemůže se nic dít bez jeho vědomí. Písmo svaté říká, že Bůh je věrný. Je nazván ženichem. Je nám i Otcem. Písmo dále říká, že otec má syna, a že ten je podobný svému otci. V sobotu přichází jako snoubenec. Dělá vše proto, abychom se navzájem zamilovali. Přichází jako dárek pro nás a daruje nám svou lásku. Chce být naším ženichem. My máme být jeho nevěstou. A tento ženich bude nakonec otcem. Výsledkem je nové stvoření. On si přeje, aby sobota byla dnem, kdy jsme znovuzrozeni podle Jeho vůle a také Jemu podobni. Poznali jsme to? Když jsme to nepoznali, pak naše sobota je bez Něho. Židé si vytvořili sobotu bez Boha, bez Jeho přítomnosti. Co je naší sobotou? Co z ní dělá Boží pečeť? Co je znamením mezi Bohem a námi? Sobota je znamením mezi Bohem a mnou. On nás posvěcuje. Zopakuji, co jsme si před chvíli řekli. Mojžíš posvětil prostor, svatyni. Bůh neposvětil prostor, ale posvětil čas, sobotu. Udělal to při stvoření. Co to pro nás znamená? Věříme, že ve shromáždění ve sboře je přítomen Bůh. Písmo svaté říká, že Bůh nebydlí ve chrámech udělaných lidskýma rukama. Nebydlí mezi konstrukcemi udělanými ze železa a z cihel. Kde bydlí Bůh? Izaiáš 57,l5: „Nebo takto dí ten důstojný a vyvýšený, kterýž u věčnosti přebývá, jehož jméno jest Svatý: Na výsosti a v místě svatém bydlím, ano i s tím, kterýž jest zkroušeného a poníženého ducha přebývám, obživuje ducha ponížených, obživuje také srdce zkroušených.“ Kde bydlí Bůh? Mezi stěnami nebo v lidských srdcích? V budovách, nebo v mém životě? On chce být událostí ve Tvém životě. Chce vylít svého Ducha na všeliké tělo. Chce ho vylít bez omezení. V jakém množství? Co dal Max Marianě? Vše. Co obdržela Mariane? Vše. Totéž chce udělat Bůh s námi. Chce nám dát vše. Dal nám vše. My musíme to jen přijmout. Každý den musíme od Něj přijímat. Co? Je to čas. Čas je hmota ducha. Dej Bohu svůj čas, udělej si čas na Boha. Sedni si s Bohem, poslouchej, co ti říká. Udělej si čas k modlitbě, udělej si čas ke čtení Bible. Bůh řekl, že Slovo se stalo tělem. On je zde. Jeho slovo a On nejsou navzájem odděleny. Mariane zvedne telefon a slyší na druhé straně Maxe. Max slyší Mariane a její slova nejsou pro něj symbolem, ale skutečností. Když Max slyší Mariane, pozná nejen slova, ale ví, že je to Mariane. Ona je tam. Když slyšíme Boží slovo, jsou to symboly? Víme, že za těmi slovy je Bůh. On je zde a to se děje v čase. Dej Bohu svůj čas, aby se sobota stala pro tebe realitou, novým dílem stvoření ve tvém životě. Je psáno, že v Babylóně poznají mnozí lidé pravou sobotu. Jsou ale také mnozí mezi námi, kteří přejdou od svěcení soboty ke svěcení neděle. V tomto tříbení je zkušební kámen, který položil Bůh. A to je sobota. Nevíme, však jaký proces změny to ve skutečnosti je, tak jako Adam a Eva neznali pravou hloubku zkušebního kamene, stromu poznání dobrého a zlého. V tomto stromě byla obsažena zkouška života a smrti. Spravedlnosti a nespravedlnosti. Vše závisí na důvěře. Bratři a sestry, sobota je tou poslední zkouškou. Bůh řekl, že On je v sobotě. On také se v sobotu setkává s lidmi. Dílo jeho nového stvoření 17 SOBOTA bylo dokonáno v sobotu. Písmo říká, že sobota je den svobody. Kristus využil sobotu jako zkušenost osvobození. Každou sobotu si máme ověřovat, že jsme svobodní, skutečně svobodní, že nejsme otroci. Satan má v plánu udělat z nás otroky. Udělat nás závislé na tomto materiálním světě. Ale Boží plán je jiný. Sobota je důležitá, proto ji Bůh lidem dal. Nedal však sobotu jenom lidem, ale také Zemi. Již dlouhou dobu nemá Země v sobotu klid. Ale kdo je zemědělcem ten ví něco o půdě a o polích. Kdo bydlí ve městě, ví toho o půdě málo. Zná jen cement, cihly a asfalt. Izraelský národ před 3500 lety dobře věděl, co to je země. Bůh také řekl, že země potřebuje čas k odpočinku. Každých sedm let byl rok soboty. Sobota má také funkci ve vykoupení. Musíme se smířit s Bohem, On musí smířit tebe se sebou, nás mezi sebou navzájem, musí nás smířit s našimi nepřáteli, se zemí, se zákony přírody. Sobota je den smíření, je dnem osvobození, dnem zdraví, života, odpuštění. Jak mám vstoupit do soboty? – smířený, přátelský, očištěný, posvěcený. K tomu je zde sobota. Bůh po nás chce, aby i druzí poznali klid, přátelství a lásku, vše to, co jste získali od Boha. Když o někom špatně smýšlíte a pak se s ním potkáte, nemusíte mu ani říkat, co si o něm myslíte. Když ho pozdravíte, pozná, že ve vás vězí nedůvěra. Poznali jste to? Špatné smýšlení, nedůvěra a jiné negativní věci ovlivňují naše vztahy. Toto vše rozbíjí a narušuje klid, rozděluje nás to a tvoří hradby, ačkoliv dodržujeme sobotu. Ale pravá sobota, když Bůh vstoupí do našeho života, nás smíří, osvobodí, odpustí a sjednocuje, Bůh chce být s námi zajedno. Rok odpuštění V krátké době Bůh přijde znovu. Tento svět brzy skončí. Boží soud je před námi. Sobota musí být taková jakou si ji Bůh přeje mít. V sobotu chce Bůh z nás mít nová stvoření. 5M 15,1: „Každého léta sedmého odpouštěti budeš.“ Rok odpuštění. Sobota má co do činění s Božím hospodařením. Boží hospodaření je zcela jiné, než hospodaření světa, které není založeno na sobotě. Ale náš Bůh založil hospodářství na sobotě. Jestliže máme vítězně projít posledními dny dějin tohoto světa, jestliže máme být zapečetěni skrze poslední rány, musíme se ztotožnit s Božím hospodařením. Bůh dal Zemi lidem, ale ne do vlastnictví, nýbrž aby jim sloužila. Tento rozdíl bychom si měli uvědomovat. Dnes tomu tak není. Mnozí vlastní pozemky (zemi) a jsou schopni i zabíjet, kdyby jim někdo chtěl 18 Z ráje do ráje 2 2011 vzít kousek do svého užívání. Ústavy všech zemí říkají, že nikdo nesmí vstoupit na cizí vlastnictví. Je považováno za zločin, když někdo vstoupí do vlastnictví jiného. Pozorujme Boží hospodářství. Čtěme k tomu 5M 15,2: „Tento pak bude způsob odpuštění, aby odpustil každý věřitel, kterýž rukou svou půjčil to, čehož půjčil bližnímu svému; nebude upomínati bližního svého aneb bratra svého, nebo vyhlášeno jest odpuštění Hospodinovo.“ Je to zákon, který stojí za povšimnutí. Půjčím ti 100 000 Kč. Když přijde sedmý rok, nebudu již peníze požadovat zpět. Peníze, které zbývají vrátit, jsou prominuty. Libí se ti tento zákon? Půjčil jsem ti peníze. Nebudu vyžadovat žádné úroky. Půjčovat peníze bez úroku… Kdo půjčuje peníze bez úroku? Kdo ti půjčí peníze bez nějaké hypoteční zástavy? Je zde někdo, kdo dává peníze, dal Zemi, dal svou krev, dal vše, co měl, bez úroků, nedělá si žádné nároky na vrácení. V sobotu se musíme snažit Jej poznávat. On stvořil nebe a Zemi. On je ten, který ukázal jak dobře hospodařit. Nás ale rozděluje majetek. Je to tak, nebo to tak není? Když se manželé rozvádějí, proč bojují o majetek? Je to absurdní. Jak to, že jsme se tak zaměřili na majetek? 5M 15,3: „Cizozemce upomínati budeš, ale to, což bys měl u bratra svého, propustí ruka tvá.“ Kdo jsou tvoji bratři? Vycházíme z toho, že ti, co světí sobotu. Jaký cíl sledoval Bůh se svým hospodářstvím, které je založeno na sobotě? 5M 15,4a:(E.P) „Ať není u tebe potřebného, neboť Hospodin ti požehná v zemi…“ Božím plánem je, aby mezi jeho lidem nebyl nikdo chudobný (nuzný, potřebný). Aby každý nemocný mohl dostat potřebnou péči, aby každý dosáhl potřebného vzdělání atd. Kolik potřebných bylo v prvotní církvi? (Sk. 2,44.45.46.47.) „Všichni pak věřící byli pospolu, a měli všecky věci obecné. A prodávali vladařství a statky, a dělili mezi všecky, jakž komu potřebí bylo. A na každý den trvajíce jednomyslně v chrámě, a lámajíce po domích chléb, přijímali pokrm s potěšením a sprostností srdce, chválíce Boha a milost majíce u všeho lidu. Pán pak přidával církvi na každý den těch, kteříž by paseni byli.“ Byli jedné mysli. Poznali v sobotě den osvobození. My to také musíme znovu „objevit“, prožít takovou zkušenost. 5M 15,4b: „..hojně požehná tobě Hospodin v zemi…“ Co bude Bůh žehnat? Kde je požehnání? Není tam, kde se dávají peníze na lichvu, kde se půjčuje s úroky, když druhý je potřebný (chudobný). Dnes i průmysl je pro lidi nutností. Máme mnoho požadavků, chceme, aby nám přinesly zisk. Bůh ale tyto požadavky nestvořil, sami si je vytváříme. Co je to tržní hospodářství? Před 200 lety jsme neměli pračky, ledničky, auta a lidé také žili. Neměli ani potřebu mít tyto věci. Dnes jsme tuto potřebu vyvolali. K tomu slouží i televize. Jsou lidé, kteří vymýšlí a dělají reklamu. Čím více se diváte na reklamy v televizi, tím více vás ovlivňují a příští den koupíte zboží z reklamy. Když je potřeba vyvolána, pak se musí uměle vyvolat nedostatek zboží na trhu. Náhle tento druh zboží není k dostání. Vy ale máte potřebu si ho koupit. Když je znovu na trhu, je dvojnásobně drahý. A tak se získávají peníze. Základní postoj světového hospodářství je egoistický, satanský, zvířecí, to není Boží hospodářství. Bůh ho takto nezařídil. Jeho hospodářství se mělo rozšířit po celé zemi, na obdělávání země. Je zajímavé, co zde Bůh řekl: „když sloužím bližnímu, když pro něj žiji a dovolím mu podílet se na tom, co mi Bůh dal, pak Bůh požehná zemi.“ Ovoce země bude znásobeno. Bohatství přichází ze země, ne z mých požadavků. Toto Boží hospodářství musíme prožít. Je to hospodářství plynoucí ze soboty. Je to hospodářství založené na odpouštění dluhů a vykoupení. Nebudeme moci kupovat ani prodávat. Tento čas přijde. Dnešní společnost je orientována na dekret ze Zj 13,17: „A aby žádný nemohl kupovati ani prodávati, než ten, kdož má znamení aneb jméno té šelmy, anebo počet jména jejího.“ 5M 15,5: „Jestliže však pilně naslouchati budeš hlasu Hospodina Boha svého, tak abys hleděl činiti každé přikázání toto, kteréž já tobě dnes přikazuji.“ Jak mám naslouchat? Pilně. Přesně. Chtít být věrným. 5M 15,6a: „Hospodin zajisté Bůh tvůj požehná tobě“. Budeš-li slyšet, budeš-li poslouchat jeho hlas, Bůh ti požehná, v tom je věrný. Ze zvukového záznamu a přeložil J.Jurica. Zachovávej sobotní den, aby ti byl svatý, jak ti přikázal Hospodin. 5M 5,12 Nezapomeňte, jak se jmenujete! Prezident GK zdůrazňuje probuzení, reformací a zvěstování. Adventist World, Mark A. Keller, zpravodajský redaktor. Bratr Wilson říká k 150 výročí jménu naší církve: „Bůh věděl, že lid doby konce, který dodržuje Boží přikázání a má svědectví Ježíšovo, potřebuje jméno, které mu dá identitu.“ Dále řekl: „Když se budete představovat na veřejnosti, nebo budete psát dopisy, nikdy se nepředstavujte jen jako Adventisté, nebo se neskrývejte za zkratku CASD. Vždy, když řeknete, jsem Adventista sedmého dne, tak vlastně kážete. Nikdy se nesmíte stydět za naše jméno! Sedmý den se vztahuje na Boží moc, která v šesti po sobě jdoucích dnech o 24 hodinách stvořila svět a sobotou ho korunovala. Také nám to připomíná, že jsme stvořeni Bohem a nevznikli jsme náhodou evolučním vývojem. Slovo adventista nám říká, kam jdeme. Čekáme, že náš Pán Ježíš Kristus brzy přijde a že se těšíme na vrchol světových dějin. Naše jméno ukazuje také zároveň na Boha, který je začátkem a koncem naší víry.“ Dále řekl: „Je na čase, abychom byli Božím hlasem a volali lidí z duchovního Babylona, jak je napsáno ve Zj 14 a 18. Bůh povolal Adventisty sedmého dne v kultuře pluralismu, relativismu, humanismu a hedonismu, aby šli proti proudu a aby každý člen byl za všech podmínek připraven udělat správný krok.“ Zkráceně z Adwentist World 12/2010 přeložil Jurica. Videozáznam najdete na www.adventistreview.com 19 POSLUŠNOST Gordon Anderson P roč vůbec hovořit o poslušnosti? Prostě proto, že mezi křesťany již není považována za něco důležitého. Mezi kalivinisty a evangelíky je dnes poslušnost vykládána jako zákonictví. Člověk, který je poslušný, je označen za někoho, kdo se snaží zasloužit si nebe svými vlastními skutky. “Všechno, co je potřebné, je věřit, že Kristus dokonal všechno za nás a budete spaseni.” Mezi kalvinistickými adventisty se nyní učí, že na poslušnosti nezáleží. “My můžeme a budeme hřešit až do Kristova příchodu,” říkají. A tak pod tlakem opozice zdrcující většiny křesťanů vůči poslušnosti potřebujeme vědět, co učí Bible. Kde se nachází první zmínka o poslušnosti? V 1M 2,16, popisující události stvoření člověka čteme: “I zapověděl Hospodin Bůh člověku...” Co způsobilo, že první lidé ztratili ráj? 1M 3,11: “Nejedl-lis ale z stromu toho, z něhož jsem jísti zapověděl?” A jak Bible končí? “Blahoslavení, kteříž ostříhají přikázání jeho, aby měli právo k dřevu [stromu] života...” Zj 22,14. Poslušnost je hlavním tématem Bible, od počátku až do samého konce. Poté, když Adam s Evou neuposlechli Boha, uvědomili si rozdíl mezi dobrem a zlem. Pochopili, že poslušnost Boha je přesně totéž, jako činit dobře, a že neposlušnost je činění zla. Oni věděli, že učinili zlo. To bylo důvodem jejich strachu. Když byli vyhnáni z ráje, velmi rychle pochopili, že Bůh netoleruje neposlušnost. On s nimi nerozebíral otázky víry, pokory nebo lásky, protože poslušnost v sobě zahrnuje všechny tyto věci. Pokud neuposlechneš Boha, nemáš v Něho víru, nemáš pokoru a také Ho nemiluješ. Bůh jim ukázal, že právě poslušnost je to, co oni ve svém životě potřebují. A proto, od začátku až do konce Bible, od ztraceného ráje až do ráje obnoveného, je Boží zákon neměnný a nezměnitelný. Pouze poslušnost přináší člověku přístup ke stromu života a přízni Boží. 20 Z ráje do ráje 2 2011 Plán spasení Celý plán spasení je postaven na obnovení člověka z neposlušnosti (vzpoury) ku poslušnosti. “Jakož skrze neposlušnost jednoho člověka učiněno jest mnoho hříšných, tak i skrze poslušnost jednoho spravedliví učiněni budou mnozí.” Ř 5,19. Veškeré Kristovo dílo v tom, že žil naším životem, že zemřel smrtí, která měla být naše, že vstal z mrtvých a že nás zastupuje jako náš Velekněz, spočívá za prvé v tom, aby ukázal padlému člověku správné místo a důležitost poslušnosti, a za druhé aby ho k této poslušnosti přivedl zpět. První i poslední věcí, kterou od tebe Bůh žádá, je prostá, nepochybující, neměnná a nezměnitelná poslušnost. Jaké nám byly dány příklady z minulosti? Noé. “I učinil Noé podlé všeho, jakž mu rozkázal Bůh, tak učinil.” 1M 6,22. “Učinil Noé všecko tak, jak mu přikázal Hospodin.” 1M 7,5. “Noé našel milost před Hospodinem.” 1M 6,8. Abraham. “Věrou [vírou] povolán jsa Abraham, uposlechl Boha, aby odšel na to místo, kteréž měl vzíti za dědictví; i šel, nevěda, kam přijde.” Žd 11,8. “Požehnáni budou v semeni tvém všickni národové země, protože jsi uposlechl hlasu mého.”¨1M 22,18. “Požehnáni budou v semeni tvém všichni národové země; protože uposlechl Abraham hlasu mého a ostříhal nařízení mých, přikázání mých, ustanovení mých a zákonů mých.” 1M 26,4.5. Bůh hovoří k Izraeli. “Protož nyní, jestliže skutečně poslouchati budete hlasu mého a ostříhati smlouvy mé, budete mi lid zvláštní mimo všecky lidi, ačkoli má jest všecka země.” 2M 19,5. “Hle, já předkládám vám dnes požehnání i zlořečení, požehnání, budete-li poslouchati přikázání Hospodina Boha svého, kteráž já dnes přikazuji vám, zlořečení pak, jestliže byste neposlouchali přikázání Hospodina Boha svého, ale sešli byste s cesty, o kteréž já dnes přikazuji vám, následujíce bohů cizích, kterýchž neznáte.” 5M 11,26-28. Samuel hovoří k Saulovi. “Zdaliž líbost takovou má Hospodin v zápalích a v obětech, jako když se poslušnost koná hlasu Hospodinova? Aj, poslouchati lépe jest nežli obětovati, a ku poslušnost státi lépe, nežli tuk skopců přinášeti.” 1S 15,22. Poslušnot je zde postavena Bohem nade všechno rutinní náboženské zachovávání. Spasitel. “Ačkoli byl Syn Boží, z toho však, což strpěl, naučil se poslušnost.” Žd 5,8. Jak popsal důvod svého příchodu na tento svět? “Aj, jdu, abych činil, ó Bože, vůli tvou.” Židům 10:9. “Nemohuť já sám od sebe nic činiti. Jakž slyším, tak soudím, a soud můj spravedlivý jest. Nebo nehledám vůle své, ale vůle toho, kterýž mne poslal, Otcovy.” J 5,30. Co učil? “Ne každý, kdož mi říká Pane, Pane, vejde do království nebeského, ale ten, kdož činí vůli Otce mého, kterýž v nebesích jest.” Mt 7,21. “Milujete-li mne, přikázání mých ostříhejte... Kdož by měl přikázání mých a ostříhal jich, on jest ten, kterýž mne miluje. A kdož mne miluje, milován bude od Otce mého, a jáť jej budu milovati, a zjevím jemu samého sebe.” J 14,15.21. Zde Kristus vyjadřuje velmi jednoduchým, a přesto mocným způsobem, jaké místo má poslušnost v Jeho učení. Poslušnost je zde uvedena jako certifikát křesťanského charakteru. “A po tomť známe, že jsme jej poznali, jestliže přikázání jeho ostříháme. Dí-li kdo, znám jej, a přikázání jeho neostříhá, lhář jest a pravdy v něm není.” 1J 2,3.4. “A zač bychom ho koli prosili, béřeme od něho; nebo přikázání jeho ostříháme, a to, což jest libé před oblíčejem jeho, činíme.” 1J 3,22. Spojovací článek mezi poslušností a láskou Ježíš vysvětlil životně důležitý spojovací článek mezi poslušností a láskou. “Milujete-li mne, přikázání mých ostříhejte.” J 14,15. Budete-li zachovávati přikázání má, zůstanete v mém milování, jakož i já přikázání Otce svého zachoval jsem, i zůstávám v jeho milování.” J 15,10. Chceme-li zůstávat v Jeho milování, musíme Ho poslouchat. Pomněme na to, jak Adam s Evou byli vystrašení když se dopustili své první neposlušnosti. Proč se tak báli? Protože věděli, že učinili něco zlého. Chceme-li mít místo v nebesích, musíme žít životem poslušnosti tady na zemi. Proč? Protože pravé poslušnost je vždy výrazem naší lásky, právě tak, jako každý Boží příkaz je výrazem Jeho lásky. Můžete snad říct, že někdy posloucháme ze strachu. Je to však opravdová poslušnost? Jestliže někdo poslouchá ze strachu, bude stále poslušný i když příčina jeho strachu bude odstraněna? Pokud ne, pak on vůbec nebyl poslušný, protože pravá poslušnost je vždycky výrazem lásky. “Neb toť jest láska Boží, abychom přikázání jeho ostříhali; a přikázání jeho nejsou těžká.” 1J 5,3. Kristus přišel, aby nám ukázal tři důležité věci o poslušnosti: 1. Přišel, aby byl příkladem poslušnosti. “Nebo i k tomu povoláni jste, jako i Kristus trpěl za nás, nám pozůstaviv příklad, abyste následovali šlépějí jeho. Kterýž hříchu neučinil, aniž jest lest nalezena v ústech jeho.” 1Pt 2,21.22. 2. Dále přišel na to, aby se stal naší Jistotou, aby naplnil veškerou spravedlnost. Pouze životem naprosté poslušnosti mohl být naší náhradou na kříži. Mohl nést pouze naše hříchy, neboť neměl žádné vlastní. 3. A konečně přišel na to, aby nás spasil od našich vlastních hříchů, aby v nás obnovil přirozenost poslušnosti. Tohle je dílo Jeho kněžství. Zj 14,12 zjevuje Jeho vítězné zvolání, když vidí užitek práce své duše a je jím nasycen. “Tuť jest trpělivost svatých, tuť jsou ti, kteříž ostříhají přikázání Božích a víry Ježíšovy.” Zde Ježíš představuje poslušné pokolení. Pokolení, které je nejslabší z nejslabších, pokolení, jenž je zkoušeno zkouškami, které žádné jiné pokolení nikdy předtím neokusilo, pokolení, které vyjde z velkého trápení zachovávajíce Boží přikázání, protože se naučili víru Kristovu. Mohl Kristus kdy vyřknout taková slova o lidech, kteří trvají na tom, že budou hřešit až do Jeho příchodu? Nikdy nepochybuj o tom, že poslušnost je právě oním sporným bodem, který rozhodne o rozdělení na ovce a kozly, pšenici a koukol, na spasené a zatracené. Ř 6,16 říká toto: “Zdaliž nevíte, že komu se vydáváte za služebníky ku poslušnost, toho jste služebníci, kohož posloucháte, buď hříchu k smrti, buď poslušnost k spravedlnosti?” Spasení není věcí abstraktní teologie. Je to věc naprosto praktická. My jsme byli vyproštěni z naší neposlušnosti a jejích věčných následků vzácnou krví Kristovou. Nyní máme být služebníky spravedlnosti. Kristova poslušnost nám umožnila smířit se s Bohem. A pouze poslušností může tento vztah s Bohem být zachován. Jaký druh poslušnosti Kristus představil? 21 POSLUŠNOST Pro Krista byla poslušnost celoživotní zásadou. Neznamenala pro Něho jednotlivý akt nebo celou sérii uposlechnutí. Poslušnost Mu byla celoživotním nasměrováním. “Nebo jsem sestoupil s nebe, ne abych činil vůli svou, ale vůli toho, kterýž mne poslal.” J 6,38. Ježíš přišel pro tento jeden důvod. Žil proto, aby plnil Otcovu vůli. A On si přeje, abychom žili pro tentýž cíl. “Kdož by koli činil vůli Otce mého nebeského, ten jest bratr můj, i sestra má, i matka má.” Mt 12,50. Pro Krista byla poslušnost radostí. V Žalmu 40,9 je proroctví o Mesiášovi. “Abych činil vůli tvou, Bože můj, líbost mám; nebo zákon tvůj jest uprostřed vnitřností mých.” Poslušnost Mu byla tak nezbytná jako jídlo a pití. “Můj pokrm jest, abych činil vůli toho, kterýž mne poslal, a dokonal dílo jeho.” J 4,34. Kristová poslušnost pro Něho byla cestou růstu zrozeného ze zkušenosti. “Ačkoli byl Syn Boží, z toho však, což strpěl, naučil se poslušnost.” Žd 5,8. V Jeho poslušnosti se nacházel boj právě tak, jako se nachází v nás. Nejlépe je to vidět v zahradě Getsemane. “Otče můj, jest-li to možné, nechť odejde ode mne kalich tento. Avšak ne jakž já chci, ale jakž ty.” Mt 26,39. Ježíš projevil naprostou poddanost poslušnosti ve všem. A zjevil nám také to, že z této poslušnosti pramení radost, pokoj a moc. Do té doby, dokud jsou v našem životě oblasti, jež nejsou poddané poslušnosti, budeme v sobě přechovávat pochybnosti a důvěra nám bude cizí. Nic jiného než poslušnost nás nemůže bezpečně provést tímto přítomným životem. Shora jsem se krátce zmínil o vztahu mezi poslušností a pokorou. Kristova poslušnost pramenila z té nehlubší pokory. Jeho pokora nám ukazuje, jak daleko poslušnost může jít. “To tedy ciťte při sobě jako i při Kristu Ježíši [Nechť jest tato mysl ve vás, kteráž i v Kristu Ježíši byla, KJB - angl. překlad krále Jakuba – pozn. překladatele]. Kterýž jsa v způsobu Božím, nepoložil toho sobě za loupež rovným býti Bohu, ale samého sebe zmařil, způsob služebníka přijav, podobný lidem učiněn. A v způsobu nalezen jako člověk, ponížil se, poslušný byv až do smrti, a to smrti kříže.” Fp 2,5-9. Jen ten člověk, který je ochoten se vyprázdnit od své pýchy, a svého Já, a je ochoten žít životem služebníka poslušnosti a pokory před Bohem, pochopí nádheru a moc Kristove poslušnosti a pocítí pravé požehnání pramenící z Něho. Tato poslušnost je založena na uznání naší vlastní neschopnosti, naší potřeby mít oporu a jistotu a na naprosté závislosti na moci Boží. Zde je Ježíšův příklad: “Nemohu já sám od sebe nic 22 Z ráje do ráje 2 2011 činiti.” J 5,30. “Nevěříš, že já v Otci a Otec ve mně jest? Slova, kteráž já mluvím vám, sám od sebe nemluvím, ale Otec ve mně přebývaje, on činí skutky.” J 14,10. Toto naprosté a bezvýhradné odevzdání se Otcově vůli přinášelo Kristovi neustálý a neomezený přísun Otcovy moci působící v Něm. A tato zkušenost může být i naše. “Tomu pak, kterýž mocen jest nade všecko učiniti mnohem hojněji, než my prosíme aneb rozumíme, podlé moci té, kterouž dělá v nás…” Ef 3,20. Co znamená poslušnost? Co vlastně znamená poslušnost? Mnoho lidí má teorii poslušnosti, která je až příliš plytká. Pro ně poslušnost je prostě udělat to, co ti bylo řečeno, abys udělal. Bůh však nehledí jen na naše skutky, ale take na naše motivy. Boží slovo nás učí toto: “Živá jest zajisté řeč Boží a mocná, a pronikavější nad všeliký meč na obě strany ostrý, a dosahuje až do rozdělení ducha i duše i kloubů i mozku v kostech, a rozeznává i myšlení i mínění srdce.” Žd 4,12. Poslušnost začíná v srdci, nevykonanými skutky. Za prvé, poslušnost je činění toho, co je správné, protože to je správné, ne protože je to výhodné. Jak často postavíme naše výhodnosti na první místo! Jen v minulém týdnu jsem několikrát slyšel a četl slova: “Nemám čas na…” Ježíš nás varoval, abychom nedovolili pečování o tento život vytlačit věci věčných hodnot a důležitosti z našeho života. “Pilně se pak varujte, aby snad nebyla obtížena [posedlá - pozn. překl.] srdce vaše obžerstvím a opilstvím a pečováním o tento život, a v náhle přikvačil by vás ten den.” L 21,34. Zde nás vyzývá, abychom kladli první věci na první místo. “Ale hledejte nejprv království Božího a spravedlnosti jeho, a toto vše bude vám přidáno.” Mt 6,33. Uposlechneme-li Boha jen když je nám to vhodné nebo výhodné, není to poslušnost. Za druhé, poslušnost není pouhý souhlas. Mnozí lidé si myslí, že poslouchají Boha když s ním souhlasí. Udělají to, co Bůh říká, protože souhlasí, že tyto věci jsou správné. Zkouška poslušnosti však přichází, když Bůh od vás požádá něco, co se příčí vašim idejím, příčí se tomu, čemu dáváte přednost a dokonce se příčí “zdravému rozumu”. Uvažujme o příkladu Abrahama ve 22. kapitole 1M. Bůh ho chválí a přijímá, “protože jsi uposlechl hlasu mého.” v. 18. Jaký byl onen příkaz, který Abraham obdržel? “Vezmi nyní syna svého, toho jediného svého, kteréhož miluješ… a obětuj ho tam v oběť zápalnou…” Chtěl Abraham udělat to, oč ho Bůh požádal? Ale on učinil tak, jak mu bylo přikázáno. To je ryzí, čistá poslušnost. Mnozí vědomě přestupují přikázání o Sobotě, protože to neodpovídá jejich “zdravému rozumu”. Říkají, že nevidí, proč by na tom mělo záležet. Dobrý a věrný služebník neuposlechne jen tehdy, když on sám vidí, že na tom záleží. Dobrý a věrný služebník je ten, kdo činí vůli svého pána, ne svou. Nedávno jsem četl knížku vedoucí k zamyšlení, která hovořila o otázkách “Co?” a “Proč?”. Příkazy se vztahují o otázce “Co?” Poslušnost nevyžaduje znát “Proč?” u každého příkazu. Vezměme si příklad. Bůh řekl: Nejezte zvířata pokud nemají rozdělená kopyta a nepřežvykují. Jedno ze zvířat, která nejsou kvalifikována jako čistá, je prase. A já slyším spoustu argumentů, proč není dobré jíst vepřové maso. Poslušnost však nevyžaduje odpověď na otázku proč. Ona se ptá co mám učinit? Poslušný služebník nevyžaduje znát důvody každého příkazu svého pána. Jestli Bůh řekne ne, mělo by to být dostatečně jasné každému z nás. Vyžadujeme-li důvod otázkou proč, neposoucháme Boha, pouze s Ním souhlasíme. Za třetí, jak jsme se již zmínili, pravá poslušnost pramení z lásky. Činíme to, co je libé v Jeho očích, protože Ho milujeme a chceme vyhovět Jeho přání. Žádná jiná forma poslušnosti není u Boha přijatelná. Ježíš říká, že na této zásadě spočívá celý Jeho zákon. “Milovati budeš Pána Boha svého z celého srdce svého, a ze vší duše své, a ze vší mysli své. To jest přední a veliké přikázání. Druhé pak jest podobné tomu: Milovati budeš bližního svého jako sebe samého. Na těch dvou přikázáních všecken zákon záleží, i proroci.” Mt 22,37-40. Tato velká zásada poslušnosti – lásky byla zjevena Bohem celému Izraeli dávno před tím, než Kristus přišel na tuto zem, viz 5M 6,5 a 3M 19,18, ačkoli si mnozí myslí, že to bylo nové zjevení Kristovo. Nenech se omámit, když slyšíš kazatele a ty, kteří mají v křesťanském světě velké jméno, jak halasně odsuzují poslušnost jako “spasení ze skutků”, zákonictví (legalismus) nebo “spravedlnost ze skutků”. Existuje jen jeden otec, “kterýž nyní dělá v synech vzpoury [kterýž působí v dětech neposlušnosti, KJB – pozn. překladatele]” a není to náš nebeský Otec. Ef 2,2. Nenech se svést falešným evangeliem, které učí, že člověk může být “spasen” zatímco setrvává v neposlušnosti. Pamatuj na to, že Kristus přišel vysvobodit svůj lid od hříchů jejich, viz Mt 1,21. A když ti někdo říká, že Boží lid, ten lid, který má žít a vidět Krista přicházet a potom s Ním trávit celou věčnost, bude hřešit až do Jeho příchodu, pak se zamysli nad tím, kdo je ten, kdo si přeje, aby Boží lid pokračoval ve vzpouře proti Bohu až do konce. Odmítni naslouchat falešným prorokům. Uzavřeme toto zamyšlení moudrými slovy. “Člověk, který se snaží zachovávat přikázání Boží pouze z vědomí povinnosti, protože je to od něj požadováno, nikdy neprožije radost z poslušnosti. On je neposlušný. Když jsou požadavky Boží považovány za břemeno, protože se příčí lidským zákonnostem, pak můžeme vědět, že takový život není životem křesťana. Pravá poslušnost je zásada zapracovaná do našeho nitra. Pramení z lásky ke spravedlnosti a lásky k Božímu zákonu. Podstatou veškeré spravedlnosti je věrnost našemu Spasiteli. Ta nás povede k činění dobra, protože činění dobra je milé v očích Božích.” Christ Object Lessons – Kristova podobenství, str. 97. Překlad: Pra del Torno Publishing Žalm Davidův. Hospodin jest můj pastýř, nebudu míti nedostatku. Na pastvách zelených pase mne, k vodám tichým mne přivodí. Duši mou očerstvuje, vodí mne po stezkách spravedlnosti pro jméno své. Byť mi se dostalo jíti přes údolí stínu smrti, nebuduť se báti zlého, nebo ty se mnou jsi; prut tvůj a hůl tvá, toť mne potěšuje. Strojíš stůl před oblíčejem mým naproti mým nepřátelům, pomazuješ olejem hlavy mé, kalich můj naléváš, až oplývá. Nadto i dobrota a milosrdenství následovati mne budou po všecky dny života mého, a přebývati budu v domě Hospodinově za dlouhé časy. Žalm 23 23 HLASY, HROMOBITÍ, BLESKY A ZEMĚTŘESENÍ Ruben Gonzales Výčet jevů uvedených v nadpise, v knize Zjevení se vyskytuje třikrát. Poprvé bezprostředně před zatroubením prvního anděla (Zj 8,5), dále pak po zatroubení sedmého anděla (11,19) a nakonec po vylití sedmé rány (16,18). V jiných případech se tato znamení objevují v inspirovaném záznamu při vydávaní Zákona na hoře Sinai (2M 19;16-19) a při ukřižování Krista (Mt27,51; DA756). Událost vydání Zákona Izraeli na Sinaji byla klíčovou událostí v plánu vykoupení. Bůh nejen napsal svůj Zákon na kamenné desky svým prstem ale současně i ustanovil předobrazné služby ve svatyni, které byly stínem služeb nebeského chrámu (Žd 8,5). U té příležitosti, když sám Pán sestoupil z nebe, lid oněměl hrůzou, protože byl svědkem hromobití, blesků, hlasů a silných záchvěvů hory Sinai. a plánem vykoupení. Ve Zjevení „hlasy, hromobití, blýskání a zemětřesení“ jsou spojeny se svržením kadidelnice na zem (Zj 8,5), s otevřením nebeského chrámu (11,9) a s hlasy podobně jako projevy na Sinaji a Golgotě, taktéž představují důležité události ve službě nebeské svatyně, a na začátek a také i konec různých stupňů plánu vykoupení, činíce je velice důležité pro naše pochopení. Co málokdo pochopil je, že kromě zmínky „sedmi polnic“ ve spojení s pádem Jericha a potvrzení výkladu Josiaše Litče, týkající se pádu Ostmanské říše, Boží služebník se zmínil o sedmi troubeních pouze na dvou jiných místech, které ovšem zařadil do budoucna. „Před námi jsou velice vážné události, které mají nastat. Trouba za troubou se má rozeznít, koflík za koflíkem má být vylit na obyvatele země. Před námi jsou podivuhodné scény. Maranatha 257,4 Pozemský chrám a jeho služby poukazovaly na Krista, neposkvrněného Beránka Božího, jak Ho pojmenoval Jan Křtitel (J 1,36). A dále, více než dvacet odkazů je uvedeno v knize Zjevení. Další klíčovou událostí v plánu vykoupení je smrt Ježíše Krista. V setkání požadavků porušeného Zákona (Žd 9,28), Kristova smrt naplnila předobraz pozemské svatyně a odstranila jej. Při Jeho ukřižování, čteme, že když Ježíš zvolal silným hlasem, nastalo mocné zemětřesení a tma (Mt 27,50.51), doprovázené hřměním a blesky Božího hněvu mířily proti městu určenému ke zkáze“ (Da 756). Svržení kadidelnice Po vzkříšení vstoupil Kristus do nebe, aby se stal nejvyšším knězem nebeského chrámu (Žd 6,20). Z toho důvodu, kniha Zjevení představuje Ježíše mezi sedmi zlatými svícny, oblečeného jako velekněze, v prvním oddělení chrámu.(Žd 9,2; Zj 1,13; 3M 16,4) Tato zmínka ze Zjevení není pouze jen jako dekorativní nebo metaforický detail. Poselství ze Zjevení je nedílně spojeno se službou nebeské svatyně Zmínka o svržení kadidelnice se poprvé vyskytuje před záznamem sedmi polnic (Zj 8,5.6.). Zjišťujeme, že kadidelnice sehrávala důležitou roli při službě v Den smíření, který byl současně i Dnem soudu. Velekněz po obřadu očistění, oblečení kněžského roucha a převzetí dvou kozlů a jednoho berana, přivede také svého býka k oběti za hřích, aby vykonal obřad smíření za sebe a za svůj dům (tím se rozumí: za 24 Z ráje do ráje 2 2011 Toto ovšem neznamená odmítnout historické naplnění troubení, zatímco Boží služebník mnohokrát se vyjádřil, že dřívější naplnění proroctví by se mělo zopakovat. Podle těchto třech důležitých událostí v plánu spasení, doprovázených hlasy, hromobitím, blýskáním a zemětřesením, jsou ještě před námi. všechno kněžstvo; pozn.překl.)…nabere plnou kadidelnici žhavého uhlí. Před Hospodinem položí kadidlo na oheň a slitovnici ležící na Truhle svědectví zakryje oblak z kadidla, aby nezemřel“ (3M 16,11-13; B21) Až poté mohl velekněz vstoupit do nejsvětějšího místa a pokropit svým prstem sedmkrát před slitovnicí. Kadidelnice byla uložena ve svatyni svatých; byla její součástí (Žd 9,3.4.). Byla použita při této první části služby v Den smíření. Když velekněz vtoupil za oponu do nejsvětějšího místa s krví býčka vykonat smíření za svůj dům už kadidelnice nebyla použita, byla odložena. Pak opět vejde na nádvoří a…“zabije také v oběť za hřích kozla toho, kteříž jest lidu a vnese krev jeho do vnitřku za oponu, a učiní s krví jeho, jakož učinil s krví volka, totiž pokropí jí na slitovnici a před slitovnicí“ (3M 16,15). Když vykonal smíření za lid, vrací se opět na nádvoří, aby krví pomazal rohy oltáře a vyznal hříchy lidu nad hlavou živého kozla „a vyžene ho člověk k tomu zřízený na poušť“, na které zahyne. Nyní je smíření plně provedeno. Ovšem ti, kteří nepokořili své duše (3M 23,29) budou vyhlazeni z lidu svého. Víme, že našim Veleknězem v nebesích je Pán Ježíš, a od té doby co nás učinil svými spolukněžími (Zj 1,6; 5,10), Pavel vysvětluje, že Boží církev je Domem Božím (Ef 2,19; Žd 3,6). V protikladu smíření za lid je soud nad těmi, kdo nejsou královským kněžstvem, kteří si nenárokují být součástí Boží církve. Petr potvrzuje tento dvojitý soud: „Nebo jest čas, aby se začal soud od domu Božího. A poněvadž nejprve od nás, jaký bude konec těch, kteří nejsou povolni evangelium Božímu?“ (1PT 4,17). Uzavření soudu nad domem Božím, Jeho církvi ostatků, je poznamenáno hlasy, hromobitím, blesky a zemětřesením.“ Otevření chrámu Poté, co za oponou je konáno smíření za lid, celý obřad uvnitř nebeské svatyně je dokončen, zbytek služby se koná v nádvoří. Během závěrečných ceremonií když je hřích přenesen na kozla, chrám je prázdný (3M 16,7). Jako kadidelnice už předtím nebyla potřebná, tak nyní i chrámová smírčí úloha navždy skončila, její tajemství je dovršeno, všechny případy byly rozhodnuty a nyní zpřístupněny k nahlédnutí. Chrám Boží je opět otevřen, a v knize Zjevení jsou podruhé zmíněny hlasy, hromy, blesky a zemětřesení. „I otevřín jest chrám Boží na nebi, a vidína jest truhla smlouvy jeho v chrámě jeho. I stalo se blýskání, a hlasové, a hromobití a země třesení, i krupobití veliké. (Zj 11,19). „…a aj otevřín byl chrám stánku svědectví na nebi a vyšlo těch sedm andělů z chrámu, majících sedm ran… a žádný nemohl vjíti do chrámu, dokud se nevykonalo sedm ran těch andělů“ (Zj 15,6.8) Jelikož se ve Zjevení nevyskytuje žádná zmínka o uzavření chrámu, tato dvě místa, která mluví o jeho otevření, musí pojednávat o stejné události. Dochází k ní v sedmé polnici, kdy se Kristus ujímá vlády nad královstvími tohoto světa a to je současně i čas zničení těch, kteří ničí zemi.“ (Zj 11,15.18) To se děje bezprostředně před vylitím sedmé rány, kdy je chrám prázdný a nikdo do něj nemůže vstoupit, neboť už v něm není žádný prostředník. Taktéž zjišťujeme, že otevření chrámu je dobou odměny pro svaté a odplaty pro bezbožné: „I rozhněvali se národové a přišel hněv tvůj, a čas mrtvých, aby souzeni byli, a aby dána byla odplata služebníkům tvým, prorokům a svatým, a bojícím se jména tvého, malým i velikým, a aby zkaženi byli ti, kteří nakažuji zemi“ (Zj 11,18) Jak pochopit to, že mrtví jsou souzeni v době vylití ran? Tyto texty jsou všeobecně chápány o rozhodnutí případů mrtvých v době vyšetřujícího soudu. Taktéž se může jednat o spravedlivé odsouzení pronásledovatelů svatých mučedníků: „Neboť jsou praví a spravedliví soudové jeho, kterýž odsoudil nevěstku tu velikou… a pomstil krve služebníků svých z ruky její“ (Zj 19,1). Zjišťujeme, že slůvko „a“ ve rčení „čas mrtvých, aby souzeni byli, a aby dána byla odplata služebníkům tvým“, má spojovací a někdy i kumulativní sílu, že souzení mrtvých je neoddělitelné spojeno s odměnou svatých. 25 HLASY, HROMOBITÍ ... Můžeme to vhodně pochopit v souvislosti s Daniel 7,22 kde je uvedeno: „ a oddán jest soud svatým výsosti, a čas přišel, aby to království svatí obdrželi.“ Druhá zmínka hlasy, hromobití, blesky a zemětřesení je uvedena v závěru vylití sedmé rany a připadá na stejnou dobu kdy „vyšel hlas veliký z chrámu nebeského, z trůnu, řkoucí „STALO SE“ (Zj 16,17) Toto vyjádření označuje konec vyšetřujícího soudu a tím i konce času milosti. Zjevení nám ve skutečnosti předkládá podobné pořadí událostí, zaměřených k druhému příchodu. Začíná naplněnou kadidelnicí kadidlem, co představuje modlitby úzkostně zápasících svatých (Zj 8,4), aby bez úhony obstáli v době bez prostředníka, který by se za ně přimlouval. Svržení kadidelnice znázorňuje konec milosti pro Boží církev; jejich hříchy jsou odpouštěny a už více se nemohou dovolávat Boha o odpuštění. Pouze ti, kterých modlitby stoupají nahoru, pokud kadidelnice není svržena, budou zapečetěni. V té době je ukončen soud nad Boží církví a také zkouška je ukončena. „Doba zapečeťování je velice krátká a brzo skončí. Nyní, když ještě čtyři andělé drží čtyři větry, je čas své povolání a vyvolení upevňovat.“ EW 58 „Někteří byli vytříbení a ponechání vedle cesty. Bezstarostní a lhostejní, kteří se nepřipojili k těm, jež si tolik vážili vítězství a spasení, že o ně vytrvale prosili a trpěli duševní úzkosti, ti vítězství nedosáhli a byli zanecháni vzadu ve tmě. Na jejich místo přišli okamžitě jiní, kteří se chopili pravdy a zaplnili řady.“ EW 271 Jakmile jsou svatí zapečetěni a kadidelnice je svržena, Boží zničující soudy představené sedmi troubícími polnicemi ohlašují varování lidstvu, že jejich zkouška je u konce, jak tomu bylo při výročním slavnostním troubení. „Ó, kdyby lid mohl znát čas svého navštívení!.. Čas Božích zničujících soudů je časem milosti pro ty, kteří neměli příležitost poznat co pravda je. Jeho ruka je připravena k záchraně, zatímco dveře jsou zavřeny před těmi, kteří nechtějí vstoupit.“ 9T 97 Jak mnozí světitelé soboty zjistí velice 26 Z ráje do ráje 2 2011 pozdě, v hrozné době, že nepoznali čas svého navštívení! Nyní je čas upevnit si své povolání i vyvolení! Když je kadidelnice svržena se svým žhavým uhlím, přijde náš Bůh jako oheň spalující „proti každé bezbožnosti a nepravosti lidí, kteří svévolně potlačují pravdu“ (Ř 1,18). V té době církev bude očištěna a plevy budou odděleny od vzácné pšenice, neboť „Pán tehdy…duchem soudu a duchem ohně smyje špínu sionských dcer, a umyje Jeruzalém od krve.“ (Iz 4,4) (Z The Remnan Herold Jul/August 2010 převzal a volně přeložil J/Kov -------------------------------------------------------- Nazýváš se křesťanem Nazýváš se křesťanem a navštěvuješ divadlo. Nezapomeň, že tam je satan mistr-režisér divadelní hry. Jeho cílem je vzbudit vášeň a oslavit neřesti. Všechno tam dýchá nevázanosti. Také při karnevalu a na tanečních plochách má satan přední místo. Vše obejme svojí kouzelnou mocí. Všude, kde svede lidí k zapomenutí svého Stvořitele, je satan v plné činnosti, i když forma svodu vypadá úplně nevinně. Signs of the Times, 18.5.1882. Kdo tvrdí, že miluje svatost a také ji ctí, a současně se zabývá povrchním, neskutečným, jednoduchým a fiktivním divadelnictvím, dělá satanovou práci. On se dívá na scénu a také se na ni podílí. Manuscript Releases 2, 246 Jakmile otevřeme dveře světským formám zábavy, mnozí nechají padnout výhrady proti návštěvnosti divadla. Záminka, že v divadle jsou nabízeny morální a náročné hry, odstraní poslední pochybnosti. Testimonies 4,577 Smysl a cíl…mohou být dobré, ale přeci zcela pozvolně je duchovní vytlačováno bezbožným. Pokus spojit protikladné (rozporné) se prokáže jako nezdar. R a H, 4.1.1881 Smrt převléknuta za nebeského posla číhá na mladé lidi. Hřích se přikrývá církevní spravedlností. Církev nabízí různé formy činnosti ve volném čase. Tím se již zkazily tisíce lidí, kteří by jinak zůstali věrní následovníci Kristovi. Populární sborové slavnosti a divadelní přednesy mají na svědomí mnohé charakterové vraky. Tisíce (mladých) budou ještě zničeni. R a H, 21.11.1878 V Ježíšově životě nenajdu ani jeden příklad, který by doporučoval učedníkům spoluúčast na divadelních představeních. A přeci, Ježíš je našim vzorem. O OPRAVDOVÉ DEPRESI Mentální deprese může být způsobena dvěma různými příčinami. První příčina: Existuje třída lidí, jejichž problémem je nedostatek víry v Boha a egocentrismus. Jsou jako listí ve větru. Jejich nálady jsou velmi proměnlivé, bez zjevné příčiny se snadno dostanou do hluboké deprese. Někdy tento stav trvá hodiny, jindy celé dny. Někdy se z toho rychle dostanou a jejich nálada se změní v extrémní “radost” – aby po nějaké době znovu upadli do deprese. Nikdy nevíš, co od takových lidí očekávat. Jejich radosti i smutky jsou falešné. Rozmanitost jejich nálad pramení z toho, že dávají zelenou ďáblu, který sedí na trůnu jejich srdce a působí, aby emoce ovládaly jejich život. Tak brání duši v přijetí pokoje, který nabízí nebe. A Satan to bude činit tak dlouho, jak mu to člověk dovolí. Čím déle to pokračuje, tím je člověk slabší a slabší, až se nakonec síla vůle úplně umrtví a člověk se stává hříčkou v rukách zlostníka. Modlitby takových lidí (pokud se vůbec modlí) jsou mělké a bezduché. Sebeuspokojování a osobní neukázněnost jsou příčinou depresí u těch, kdo žijí svůj život sami pro sebe. Hovění chutím, nestřídmost v jídle, zábavy, pohlavní nestřídmost v manželství, nemanželský styk, masturbace, alkoholismus, kouření a užívání drog jsou některými z mnohých příčin deprese. Všechny tyto neřesti mají jeden společný jmenovatel: sebeuspokojování. Mnozí z této třídy končí v psychiatrických léčebnách, což velmi často jejich stav ještě zhoršuje. Vetšina těchto institucí je vedena lidmi, kteří mají pohanské vzdělání. Předepisují různé medikamenty k potlačení smutných nálad, ale nikdy nemohou odstranit jejich kořen. Nikdy nenakládají s hříchem tak, jak by měli, často používají hypnotické a sugestívní metody a vždycky povzbuzují sebeuspokojování. Pravá touha po vymanění se z depresí musí vyjít z člověka samotného a musí vždy být spojena s rozhodnutím vzdát se neřestí. Druhá příčina: Na druhé straně však existují pravé, neboli skutečné příčiny k depresím a smutku. Příčiny, jež nepramení ze sebeuspokojování. Především v té souvislosti myslím na našeho nebeského Otce ve chvílích, kdy se s Jeho drahým Synem zacházelo tak krutě, kdy byl bičován, až ztrácel vědomí, kdy krvácel, kdy plivali do Jeho tváře a tropili si posměšky, kdy byl falešně obviňován vedoucími církve, kdy byl vydán davu a římským vojákům, aby s Ním nakládali podle své převrácené nátury, kdy na Jeho hlavu byla naražena koruna s ostrými hroty pronikajícími hluboko pod kůži, kdy mu byl na Jeho krvácející ramena vložen těžký kříž a On jej nesl tak dlouho, až omdlel, kdy do Jeho drahých rukou a nohou byly vbity hrubé hřeby a kdy kříž byl nemilosrdně vražen do připravené jámy, kdy na něm visel po mnoho hodin uprostřed dvou zločinců, až nakonec zemřel. Byl v těchto hrozných hodinách trýzně Syna Božího Jeho Otec a všichni obyvatelé nebe šťastní, radostní, těšící se ze svých neposkvrněných krás a zpívající oslavné písně? Tohle byly ty nejhroznější chvíle celého vesmíru všech dob a celé věčnosti! A Inspirace nám říká, že v nebi zavládlo naprosté ticho. V Božím Slově čteme slovo pravdy k těm, kteří mají falešnou představu, že křesťan musí vždy být radostný (a pokud není, pak „s ním jistě něco není v pořádku“): Všeliká věc má jistý čas, a každé předsevzetí pod nebem svou chvíli. Jest… čas pláče a čas smíchu, čas smutku a čas proskakování,… čas mordování a čas hojení,… čas objímání a čas vzdálení se od objímání,… čas roztrhování a čas sešívání, čas mlčení a čas mluvení, čas milování a čas nenávidění, čas boje a čas pokoje. Kazatel 3,1-8 Když byl Ježíš v jedné synagoze a již proti Němu připravovali spiknutí za účelem obvinění z porušování Soboty tím, že uzdraví muže s ochrnutou rukou, čteme, že na ně „pohleděl vůkol s hněvem, zarmoutil se nad tvrdostí srdce jejich.“ S vedoucími církve Kristus nikdy neměl příliš mnoho důvodů k radosti. Viz Mk 3,5. Čteme-li událost u Lazarova hrobu, vidíme 27 OPRAVDOVÁ DEPRESE tam Ježíše zkormouceného, sténajícího v duchu, plačícího. Viz Jan 11,33.35.38. Zde je třeba pochopit, že příčinou Jeho smutku nebyl mrtvý Lazar. To, co Mu působilo tak velké hoře, bylo vytrvalé nepochopení Jeho poslání a nevíra lidu, Jeho učedníků i Jeho vlastní rodiny. Když trávil svou poslední noc na Olivetské hoře a požádal své učedníky o modlitby a když oni místo modlení neustále usínali, nacházel se Kristus v takovém stavu tísně, že potil krev. Čteme-li celou tuto událost v knize Touha věků, zjišťujeme, že se zde jednalo o depresi toho nejvyššího stupně. Co je deprese? Je to stav, kdy je veden útok na naše mentální, duchovní a fyzické síly. Je zjevné, že tyto útoky nepřicházejí od Boha. On je však dopouští, abychom se naučili důvěře v Něho. Deprese má vždy něco společného s hříchem nebo jeho následky. Když čteme celou Knihu Jobovu, vidíme, že jeho utrpení bylo působeno neustálými útoky ďábla, nastrojenými k tomu, aby se narušila jeho bezmezná důvěra v Boha. I zde, podobně jako v případě utrpení našeho Spasitele, Jobova trýzeň byla více duševní než fyzická. Byla způsobena nepochopením ze strany jeho manželky a přátel než ranami na jeho kůži. Nepřetržitá záplava jejich rádoby povzbudivých slov představovala muka pro Jobovu duši. Oni nechápali, že jejich „rady“ byly pouhým vyjádřením jejich vlastní sebedůležitosti. Dnes bychom to mohli nazvat „křesťanské poradenství“. Jak dalece se však toto poradenství může minout cílem, když je konáno bez přítomnosti Ducha svatého, je evidentní z Jobova příkladu. Pokud stojíme o to být na Boží straně boje, musíme být opatrní v tom, jak zacházíme s někým, kdo se nachází ve stavu deprese nebo stísněnosti. V dnešním pohanském učení slyšíme mnoho o pozitivním způsobu smýšlení. Toto učení je jedním z těch, které satan vytvořil se záměrem tě podvést a oddělit tě od milosrdného Boha. Smutné je, že dnešní křesťanské církve ho všeobecně přijímají s jásotem. „Pozitívní smýšlení“ (totiž že vždy musíš cítit radost) v tomto světě, kde vládne hřích a všude jsou vidět jeho následky, je zásadně nepřirozené a je proti Božímu plánu spasení. Čím blíže chceš být k Bohu, tím zoufaleji se nejdříve musíš cítit. Zoufalství není radostné. A pokud to cítíš jinak, jsi podvedený. Čím více si přeješ odpuštění, tím více musíš nejdříve činit pokání. Pokání není radostné. A pokud to cítíš jinak, jsi podvedený. Čím déle žiješ v tomto zkaženém světě, tím stísněněji se cítíš a toužíš po Domově na nově stvořené zemi bez hříchu. A pokud to cítíš jinak, jsi podvedený. Ti, kteří žijí vírou, „vyznávají, že jsou hosté a 28 Z ráje do ráje 2 2011 příchozí [cizinci a poutníci] na zemi, nebo ti, kteří tak mluví, zjevně to prokazují, že vlasti hledají.“ Viz Žd 11,13.14. Samozřejmě, že blízkost Boží přináší radost; samozřejmě, že odpuštění hříchů přináší radost; samozřejmě, že naděje na znovustvořený věčný domov s Kristem přináší radost. Nikdy však nesmíme zapomenout, že pokud necítíme bolest z hříchu a jeho následků předtím, než pocítíme radost, naše radost není z Boha. Protože jsme všichni hříšní a nikdo nemá slávu Boží, potřebujeme jít nejdříve dolů, abychom mohli být pozdviženi. Sestra White viděla malou skupinku těch, kteří kráčeli po úzké cestě. Její vidění říká, že „jejich výraz byl často smutný a často zase zářil svatou radostí.“ Tito nemnozí byli těmi jedinými, kdo dosáhli nebeských bran a prošli jimi, narozdíl od velikého množství těch, kteří jásali radostí, z nichž mnozí byli „nábožensky aktivní“, a kteří si byli zcela jisti, že jsou Božím lidem. Měli na sobě dokonce nápis „Mrtví světu. Konec všech věcí se blíží. Připravte se také.“ A přesto ona široká cesta všech těchto šťastných, rozradostněných a veselých církevníků skončila v naprosté zkáze. Nedbalí a bezstarostní světáci kolem nich jim řekli: „Není mezi námi žádný rozdíl. Jsme si podobní, oblékáme se stejně, mluvíme stejně a jednáme stejně.“ E.G. White měla v životě mnohokrát depresi. A nebylo to jen při smrti jejího manžela a dvou dětí. Zde je někokolik z mnoha citátů, jež můžeme najít v jejích spisech: „Společnost věřících v Portlandu nevěděla nic ohledně aktivity mé mysli, jenž mne přiváděla do stavu sklíčenosti. Věděli však, že z nějakých důvodů se má mysl dostala do deprese a mysleli si, že je to hřích z mé strany vzhledem k milostivému způsobu, jak se mi Pán předtím zjevoval. V domě mého otce se konala shromáždění, ale má stísněnost byla tak velká, že jsem se jich na nějakou dobu nezúčastňovala. Mé břímě bylo stále těžší a těžší, až se mi nakonec zdálo, že muka, kterými procházel můj duch, jsou větší, než mohu unést.“ Christian Experience and Teachings, str. 66. „Někteří se mne ptají, ‚Ty nejsi nikdy zmalomyslnělá, když procházíš zkouškami?‘ A já jim odpovídám, ‚Ano, pokud zmalomyslněním míníte smutek nebo zdeprimování.‘ ‚A ty nikdy o svých pocitech nemluvíš?‘ ‚Ne. Je čas k mlčení, čas, kdy je třeba držet jazyk na uzdě. A já jsem rozhodnutá nepronést jediné slovo pochybností nebo temnoty. Nepřinášet ani jeden chmurný stín těm, se kterými se stýkám. Říkám sama sobě, snesu oheň Toho, který mne zkušuje a nebudu jím strávena. Když mluvím, bude to o světle, bude to o víře a naději v Bohu, bude to o spravedlnosti, dobrotě, o lásce mého Spasitele Krista, budou to slova, jež povedou mysl k nebesům a nebeským věcem, ke Kristově dílu v nebesích pro nás a našem díle na zemi pro Něho.‘“ Our High Calling, str. 312 Apoštol Pavel zdeprimovaný. „Ti, kteří jako apoštol cítí odpovědnost za milované sbory a instituce, mohou nejlépe pochopit depresi jeho ducha a sebeobviňování. Služebníci Boží, kteří nesou břímě Jeho díla pro tuto dobu, znají něco ze zkušenosti, práce, trápení a starostlivé péče, jež byly údělem velkého apoštola.“ Acts of the Apostles, str. 321. Deprese věrných služebníků. „Hněv Boží je zažehnut proti těm, kteří prohlašují, že jsou Kristovými následovníky, a přesto dovolí, aby odevzdaní pracovníci, kteří jsou zaměstnáni v činné službě, strádali nedostatkem životních potřeb. Tito sobci budou povoláni k účtování, a to nejen pro jejich zneužívání Božích peněz, ale také pro depresi a bolest srdce, které jejich sobecké jednání přineslo věrným služebníkům.“ Acts of Apostles, str. 340. Církev v depresi. „Kvas zbožnosti neztratil zcela svou moc. V době, kdy nebezpečí a deprese církve bude největší, malá společnost stojící ve světle bude vzdychat a naříkat nad ohavnostmi páchanými v zemi. A ještě více budou jejich modlitby stoupat k Bohu za církev, protože její členové jednají podle způsobu světa.“ Christian Experience and Teaching, str. 186. Izaiáš měl deprese. „Bylo to za těžkých okolností a zmalomyslnění, kdy Izaiáš byl ve svém mladém věku povolán k prorockému poslání. Katastrofa hrozila jeho národu. Přestupováním zákona Božího ztratil lid Judy Jeho ochranu a asyrská vojska se chystala proti království judskému. Nebezpečí ze strany jejich nepřátel však nebylo hlavní příčinou Izaiášovy stísněnosti. Byla to převrácenost lidu, co přivádělo Božího služebníka do stavu hluboké deprese. Svým odpadlictvím a vzpourou si přímo žádali o Boží soudy. Mladý prorok byl povolán, aby jim přinesl poselství varování a on věděl, že se střetne se zatvrzelým odporem... Jeho úkol se mu zdál téměř beznadějný...“ Conflict and Courage, str. 232. Rada těm, kteří mají depresi. „Když se však cítíš zdeprimovaný a zmalomyslněný, nevzdávej boj. Máš živoucího Spasitele, který ti pomůže a ty v Něm nalezneš odpočinutí.“ RH, 10. května 1887. V této krátké studii není dostatek místa k tomu, abychom hovořili o Adamovi, když viděl svého syna Abela mrtvého a hřích, jenž byl důsledkem Adamova vlastního hříchu, rozlézajícího se jako rakovina; o Noémovi, který kázal blížící se potopu celých 120 let bez patrného výsledku; o Abrahamovi, když mu bylo poručeno, aby obětoval svého zaslíbeného syna; o Jákobovi, když mu řekli, že jeho syna Josefa roztrhala divá zvěř (a Jákob řekl, že půjde do hrobu za ním); jeho zoufalý zápas s Andělem po celou noc; o Mojžíšově trápení, když měl co činit s nevděčným lidem po celých 40 let; o Marii, když omdlela pod Kristovým křížem, protože už nebyla schopna déle snášet pohled na tu hroznou scénu... Pokud máte CD Ducha proroctví, najdete tam mnoho set citátů týkajících se jak pravých tak i falešných případů deprese, smutku, zdeprimování a stísněnosti. Když osmnáctileté děvče, které miluje Pána a učí se od Něho, je normálně radostné, rádo hovoří se svými přátely a rádo se směje, má ve svém srdci horoucí touhu po svém pozemském otci, kterého viděla naposledy když jí bylo 9 let, když svůj polštář občas smáčí slzami a občas zvážní, když o něm přemýšlí a někdy má chvíle, kdy nevidí pro slzy, a když trpělivě čeká na otcovo zavolání, které přichází jen dvakrát za měsíc, to nejsou chvíle, kdy bychom k ní měli hovořit o „pozitivním postoji“ nebo o „nebezpečí deprese“. A to ani tehdy, jestli někteří z jejích předků byli nevěřící, neukáznění a depresívní. Tohle jsou chvíle, kdy je třeba ji pevně obejmout a plakat s ní! Kristus řekl skrze apoštola Pavla „radujte se s radujícími a plačte s plačícími.“ Ř 12,15. Zdá se, že naše lidská přirozenost tíhne spíše k tomu, abychom stísněným kázali kázání, než abychom s nimi plakali. Náš Pán však od nás chce, abychom přijali Jeho vše dostačující lásku a byli jí naplněni tak, abychom ji mohli rozdávat v těchto a podobných situacích. Bůh si přeje, aby Jeho služebníci zlomili řetězy hříchu a hříšných sklonů bez ohledu na to, zda jsou vypěstovné během života nebo zděděné po předcích. Doufám a modlím se, aby tato studie byla ku pomoci těm, kteří jsou povoláni přinášet evangelium našeho Pána Ježíše Krista ztrápeným duším, které On přivádí v jejich cestu. Jemu je každá duše vzácná. A my musíme používat Jeho způsoby, abychom je přivedli zpět k Němu. Ne naše. Kéž Bůh žehná každému poctivému pracovníkovi! Pra del Torno Publishing 29 KŘESŤANSTVÍ versus ISLÁM STEJNÝ BŮH? V posledních letech je mezi křesťany často slyšet názor, že je vlastně jedno, jak a komu člověk věří, hlavně aby věřil. Přijmeme-li tuto filozofii víry tak, jak ji její autoři prezentují, je vlastně jedno, zda věříme tak, jak praví Písmo (Jan 7,38), nebo tak, jak říká kazatel, či dokonce tak, jak se mně samému jeví být výhodné a dobré. Z pohledu Písma přece není jedno, jak a čemu věřím, ale to, zda moje víra je totožná s měřítkem víry v Písmu, které také sám Ježíš Kristus, zakladatel křesťanství, stanovil. Nemůže tedy obstát ani argument, že pan farář, kněz, pastor či kazatel té které církve řekne tak, či onak. Moje rozhodnutí je vždycky považováno za MOJE rozhodnutí i před Bohem samým, a je tedy nesprávné se spoléhat na to, že pan farář nebo kazatel, to či ono doporučil dělat nebo věřit. Za moje činy i za moji víru, tedy zda jsem věřil pravdě nebo bludu, za to jsem odpovědný já sám. To platí samozřejmě o všech lidech bez rozdílu, bílých, černých, žlutých, bohatých i chudých, všichni jsou totiž božími dětmi, a proto se také budeme všichni jemu ze svých činů odpovídat. Důvod je velmi jednoduchý. Všichni máme totiž stejného Boha, jak je v nadpisu článku naznačeno. Ne ale všichni stejného Boha stejným způsobem uctíváme. To přece nemůže být stejný Bůh!!?? To před více než osmi lety řekl jeden americký politik, bývalý ministr spravedlnosti USA, John Ashcroft, při jedné příhodě, mající souvislost s dnes už běžně denně se opakujícími událostmi teroristických akcí, které uskutečňují jako na běžícím pásu islámští teroristé. Celé znění věty, kterou jsem si zčásti vypůjčil pro nadpis oddílu, je toto: „Islám je náboženství s bohem, který poslal Svého Syna, aby zemřel za tebe. To přece nemůže být stejný Bůh!“ 30 Z ráje do ráje 2 2011 Člověk, který tento výrok pronesl, měl jistě pravdu. Postačí se jen trochu zamyslet nad logikou těchto slov. K tomu, aby čtenář hlouběji pochopil ideologii islámu, by bylo potřeba vysvětlit podrobněji, co vlastně islám je, na jakých základech je budován a jak tato náboženská ideologie vlastně vznikla. To ale přesahuje rámec tohoto pojednání. Vraťme se alespoň ve vzpomínkách o více než 1500 let nazpět, do let 570 až 580. To je asi tak domnělý rok narození Muhameda, zakladatele islámského náboženství. Přesný rok jeho narození dějiny neznají a neznal ho pravděpodobně ani Muhamed sám. Jeho otec Abdulláh zemřel krátce před jeho narozením nebo velmi záhy potom, když se vracel z obchodní cesty v Sýrii. Ač byl obchodním makléřem, nezanechal po sobě vdově Ámině, budoucí Muhamedově matce, mnoho peněz, ale spíše starosti a dluhy. Když bylo Muhamedovi šest let, už musel pilně pracovat. Když dospěl, dostal se do služeb bohaté vdovy, nebo rozvedené ženy Chodži. Když mu bylo asi 25 let, nabídla mu manželství. Zdá se, že to ho zbavilo starostí o živobytí, takže se začal zajímat o otázky sociální a také náboženské úvahy mu docela prospívaly. Později se jim věnoval tak, až vytvořil vlastní koncepci náboženství, které ve svém pojetí ustavil jako náboženství arabské. Dosavadní primitivní náboženství, které dosud praktikovali, jim nevyhovovalo, a proto přijímali víru v jednoho Boha, stávajíce se tak stoupenci křesťanství nebo židovství. Byli ovšem mezi nimi takoví, kteří zůstávali mimo svazek některého z těchto dvou náboženství, ale věřili v jednoho Boha, v posmrtný život a v odměnu nebo trest na onom světě. Tito neodvislí monoteisté se tají patrně pod názvem hanívá, jenž se vyskytuje několikrát v koránu a častěji v prorokových biografiích. O tom, jakým způsobem se Muhamed seznámil s učením židovským nebo křesťanským, nemáme zaručené zprávy. Mluví se pouze o jeho asketickém životě. Muhamed, který znal židovské a křesťanské učení o viděních Božích proroků, se snažil do takových situací a stavů vžít a dle popisů se mu to prý často dařilo. Míval extatické záchvaty, při nichž dostával vidění. Také kromě navazování na starozákonní příběhy se snažil získat u židů pochopení pro komolení biblických zpráv a příběhů, což mu dávali židé najevo posměšky, když se očividně tím rabíni bavili. Výsledkem tohoto zklamání bylo, že začal ve druhém roce svého pobytu v Medině formulovat islám v čisté arabské náboženství a měnit náboženské předpisy, jež byly napodobeninou židovských zvyklostí. Nařídil půst na celý měsíc (známe ho pod jménem ramadán), on to byl, kdo zavedl pět denních modliteb. Společnou polední modlitbu s promluvou v pátek a na rozdíl od židovské soboty nařídil klid pouze po dobu této modlitby. K modlitbám dal věřící vybízet voláním (adhán) namísto židovského troubení, nebo křesťanského tlučení do dřevěných klapadel – později zvonů. Své válečné podniky zahájil v Arábii obvyklým způsobem. Číháním v zálohách a přepadáváním karavan. Později to přerostlo v otevřené války známé z dob podmaňujících arabských tažení. Tolik jenom pro dokreslení toho, jak vypadá náboženství, začne-li se do něho plést to, co tam nepatří. Pak se stává obtěžujícím kouřem, zatímco jeho určením bylo působit vůni k životu. Křesťanství je kvalitativně jiné! Skutečně? Křesťanství, pokud je jeho uskutečňování opravdu konáno tak, jak je napsáno v Bibli, nemá s podobnými excesy, popsanými v předešlém oddíle, žádné problémy. Pokud jsou si křesťané vědomi zlatého pravidla Bible, Mt 7,12, nemohou se takové problémy vyskytnout, mimo případy, kdy se toto pravidlo ignoruje. Nikde v Bibli nenajdeme návod k tomu, jak zatočit s tím, kdo mi nechce být po vůli, nebo kdo má jiný názor na věc či problém, než mám já. Všimněte si, že ani sám Pán Ježíš se nesnažil silou nebo mocí korigovat myšlení člověka tak, aby byl člověk konformní. Ani samotný Bůh křesťanů, ač by mohl vzhledem ke své moci a síle, se k takovým zákrokům nesnižuje. V zájmu objektivity ale musím poznamenat, že se to stávalo a snad i někde občas stává, což svědčí zase o nepochopení či propočítanému záměru, když pomíjím křesťanské excesy středověku. To je podobná kaňka na portrétu křesťanství, jako na islámu. Ale co je daleko horší, je to, že je karikaturován Bůh, o němž říkají křesťané i vyznavači islámu, že mají jen jednoho a k tomu ještě stejného. A je úplně jedno, zda problém stojí tak, že je zabito několik, nebo desítky za nic nemohoucích lidí činem sebevražedného atentátníka, nebo intrikami či násilnostmi křesťanské falangy v Libanonu nebo jiného křesťanského uskupení v civilizované křesťanské zemi. Ať už jde o Irsko a jeho křesťanskou Ira nebo o Španělsko s jeho neoblomnou baskickou křesťansky organizovanou ETA. Není záměrem tohoto pojednání vypočítávat nedostatky toho či onoho náboženského systému. Záměrem a účelem je naopak ukázat, jak to dopadne v případě, že ta či ona strana, která proklamuje, že má stejného Boha, jemuž věří a jehož vůlí se zaštiťuje, dle toho také nejedná. Co si mají potom o takovém jednání lidé pomyslet? Otázka mnohem vážnější ale potom je, co si má o takovém jednání pomyslet samotný Bůh? Jenom se podívejme do Bible, a nemusíme ani nic vymýšlet a konstruovat. V téže kapitole, kde je ono zlaté pravidlo, tentýž Ježíš říká, že mnozí, kteří se zaštiťovali jeho jménem a říkali si, že se nazývají křesťané, on praví: „Nikdy jsem vás neznal, činitelé nepravosti.“ Je tedy zřejmé, že násilí, nepoctivost, korupční jednání, zášť a mnoho jiných skutků, jejichž vyjmenovávání není účelem tohoto pojednání, se neslučuje se jménem křesťan v jakémkoli mluvnickém tvaru. To platí o jednání jakéhokoliv křesťanského uskupení nebo společenství, ať už státního, oblastního, místního, sborového, nebo jednotlivců. Nás, kteří se nazýváme oním vznešeným a v době svého vzniku tolik nenáviděným a skandalizovaným pojmenováním, nemusí 31 KŘESŤANSTVÍ versus ... ani tolik trápit to, že jednotlivá státní a velká národnostní uskupení mají v tomto ohledu tak výrazné nedostatky. Pro nás je nejdůležitější, abychom jako jednotlivci skutečně dostáli svému slibu a svým povinnostem. Běžně se to nazývá mezilidské vztahy. Ty bývají často ve společnosti hodně narušeny. V mnoha případech je tomu tak proto, že si lidé prostě závidí, což mnohdy končí těmi nejodpornějšími a často i kriminálními činy. Předpokládám, že mnozí jako dobří křesťané a čtenáři Bible znáte zpočátku velmi dobře se jevící přátelský vztah dvou prvních izraelských králů. Postupem času se úspěchy jednoho staly příčinou nenávisti toho druhého, až k úkladným akcím, které proti němu podnikal. Nejprve mu škodil tak, že to nebylo ihned k rozpoznání. Později už docela nepokrytě a zjevně. To už byl důvod k tomu, aby se měl tehdy ještě pastýř ovcí a stád svého otce na pozoru. V nestřeženém okamžiku vrhnul po něm kopí, které vždycky míval po ruce. To je ukázka toho, jak může končit systematicky pěstovaná závist. Křesťanští bratři mohou namítat: To je ale až zbytečně přehnané extrémní přirovnání. Není. I v tom mírnějším pohledu je to neméně zavrženíhodné. Posuďte sami, jak to vidí a hodnotí Písmo: „Škodícího jazykem bližnímu svému tajně, toho vytnu; očí vysokých a mysli naduté nikoli nebudu moci trpěti.“ Žalm 101,5. Nemusí tedy docházet k až tak drastickým skutečnostem mstivosti. Stává se to velmi často i mezi bratřími. Jeden druhému závidí úspěch, ale proč? Intrikami a neviditelnými zásahy škodí jeden druhému a často se ve společných bohoslužbách modlí a prosí o požehnání. Za co? Máme přece společně stejného Boha, takže něco takového by nemělo v myslích křesťanů nacházet místo, tím méně stát se to příležitostí k projevu. Mysleme na to: „Jak chcete, aby vám lidé činili, tak i vy čiňte jim.“ Chtěl bych trochu upravit jediné slovíčko. To slovíčko zní: „BRATŘI.“ Pomohlo by to?? Nejsem v žádném případě pro změny nebo úpravy textu v Bibli. V tomto případě bych byl výjimečně pro, kdybych měl jistotu, že to pomůže věci. Nijak by se smysl textu ani v nejmenším nezměnil. Jak to vidíte, milí křesťané? František Poslušný 32 Z ráje do ráje 2 2011 Biblické drama Jakob L. Moreno, narozený v Rumunsku (1890-1974), byl židovský lékař a umělec. Založil terapii humanistické psychologie, tzv. skupinovou psychoterapii. Prováděl ji formou psychodramatu, s kterým byl obzvlášť úspěšný v USA. Také je nazýván otcem skupinové dynamiky. V mystickém zážitku dostal Moreno všechny informace pro vyvinutí psychodramatu. Věřil, že spojením psychologie (psycha- duše) a divadelní hry (dramatu) vznikne tvůrčí zaměstnanost člověka se „sebou samým“, která vyvolá proces sebepoznání. Moreno a jeho psychodrama je v odborné literatuře nazváno pramenem pro metodu biblických dramat. Biblické drama vzniklo kolem roku 1970 při biblickém vzdělávání dospělých. Vyvinulo se z potřeby znázornit hrou biblické obsahy spojené s vlastní zkušenosti. Biblické texty jsou hrány účastníky tak, jako na jevišti divadla. Přitom se mají aktéři více a více otevřít svým emocím a dát jim volný průchod. Vedoucí skupiny má za úkol řídit skupinové dynamické procesy. V jádru jde v biblickém dramatu o prožitek vlastní zkušenosti „herců“. Přitom sehrávají důležitou úlohu tělesné, duševní, a spirituální zážitky ve svých hladinách. Výchozí bod teologie pro lidské drama je v příjmu zkušenosti lidí s jinými lidmi a také s Bohem, které jsou mnohdy zapsány v mýtech a pohádkách. Tyto skryté poklady se mají vyzvednout tím, že lidé se mají zaměnit do postav a textu, jako do jejich vlastního, a tyto vnitřní obrazy znázornit pohyby, gestikulací a tancem. Jaký postoj měl Moreno k Bibli? To nám ukážou jeho výpovědi: „Učil jsem lidi hrát Boha.“ „Existuje jen jedna cesta, jak vyhladit Boží syndrom.“ Biblické drama není jednoduché představení biblických scén, nýbrž psychologický koncept k přetvoření myšlení lidí. Výpovědi Bible ukazují věřícím křesťanům, jak mají hodnotit koncept biblických dramat navádějících k sebevykoupení. Jaroslav Jurica VYUŽIJTE VHODNÉ PŘÍLEŽITOSTI T o je také činnost, kterou bychom se měli zabývat. Místo abychom žili v očekávání nějakého zvláštního období probuzení, moudře využívejme stávající příležitosti, konajíce to, co musí být učiněno, aby totiž duše mohly být spaseny, místo abychom vyčerpávali sílu svého myšlení ve spekulacích ohledně času a doby, jež si Pán vyhradil pro sebe a lidem nezjevil. Poddejme se raději vlivu Ducha svatého, konejme své povinnosti, přinášejme chléb života bez příměsi lidských názorů duším, které lační a žízní touhou po pravdě. S atan je vždy připraven zaplnit myšlení teoriemi a kalkulacemi, které by člověka odvrátily od přítomné pravdy a učinily neschopným předat trojandělské poselství světu. Tak tomu bylo vždy, neboť náš Spasitel často ve své řeči káral ty, kteří si libovali ve spekulacích a stále se dotazovali na ty věci, které Pán nezjevil. Ježíš přišel na svět, aby lidstvu zjevil důležitou pravdu, a přál si vtisknout do jejich srdcí a myslí nutnost přijmout a uposlechnout Jeho naučení i nařízení k vykonávání jejich povinností a Jeho sdělení bylo dáno pro jejich bezprostřední a denní užívání. J ežíš řekl: „Totoť jest pak věčný život, aby poznali Tebe 1SM 187 samého pravého Boha, a kteréhož jsi poslal, Ježíše Krista.“ (J 17,3) Všechno, co bylo konáno i řečeno, mělo na zřeteli jediné - vštípit pravdu do jejich myslí, aby mohli obdržet věčný život. Ježíš nepřišel proto, aby udivil lidstvo nějakou zprávou ve zvláštním čase, v němž by se staly velké události, ale přišel poučit a zachránit zbloudilé. Nepřišel, aby vyzvednul nebo odměnil zvědavost, neboť stejně věděl, že stejně neužitečně vzroste touha po zvědavosti. Jeho záměrem bylo dát vědomí, kterým by vzrostla duchovní síla jít po navržené cestě k poslušnosti a pravé svatosti. Dal jim takové naučení, které by bylo vhodné pro potřeby jejich běžného života, jen takovou pravdu, která by mohla být dána i jiným jako stejně vhodná. J ežíš lidem nezjevil nic nového, ale otevřel cestu k poznání pravdy, která byla dlouho skryta nebo mylně vykládána kněžími a zákoníky. Ježíš dal drahokamy Božské pravdy na jejich původní místo, předem určené, tak jak byly dány patriarchům a prorokům. A když dal učedníkům toto vzácné naučení, slíbil jim seslání Ducha Božího, který jim připomene vše, co jim řekl, když byl s nimi. J sme neustále v nebezpečí vyvyšovat svou pravdu nad jednoduchost evangelia. Toužebné přání mnohých je překvapit svět něčím originálním, co by pozvedlo lid do stavu duchovního vytržení a změnilo současný stupeň poznání. Je opravdu potřebná změna nynějšího stavu poznání; neboť posvátnost přítomné pravdy není uskutečňována tak, jak by měla být a potřebná změna je změna našeho srdce a lze ji získat hledáním Boha osobně pro Jeho požehnání, přiznáním se k Němu pro Jeho moc. Pouhým horlivým kázáním nemůžeme okusit Jeho milost, ale když si vyprosíme Ducha svatého, naše povahy se mohou změnit. To je změna, kterou dnes potřebujeme a pro dosažení této změny, podle našeho poznání měli bychom nabádat k vytrvalé práci a sami obětavě sloužit s opravdovostí z celého srdce. Měli bychom se ptát s opravdovou oddaností: 1SM 188 „Co mám učinit, abych byl spasen?“ Já i můj bližní měli bychom znát ty kroky, které směřují k nebesům.“ EGW 33 UVRŽEN DO ŘEKY Sunil Bikas Tripura Pocházím z hor Bangladéše. Od svého dětství jsem byl zasvěcen několika bůžkům. Navštěvoval jsem církevní slavnosti bohům, ke kterým jsem se modlil, dával jsem jim dary a zúčastňoval jsem se i poutí. To proto, abych od nich získal požehnání. Na jedné náboženské pouti jsem se zděsil po zjištění, že kněží požadovali po poutnících peníze k odpouštění hříchů. Nemohl jsem tomu uvěřit, když říkali, že čím více chudí lidé zaplatí, tím více hříchů jim bude odpuštěno. Mohu si odpouštění koupit za peníze? Divil jsem se. Jestli je tomu tak, pak bohatí jsou na tom dobře. Ale co chudí? Zdolával jsem horu k posvátnému místu, ale když jsem vystoupil na její vrchol, uviděl jsem tam opilé kněze i poutníky. Někteří se vydávali za bohy a od dalších poutníků se dožadovali peněz, aby jim bylo odpuštěno. Věděl jsem, že tito kněží i poutníci porušili svaté nařízení – a to na chrámové půdě! Uvědomil jsem si, že bůh, kterého jsem ctil, dopustil se nejméně třech z pěti zakázaných hříchů. Jak tedy člověk může očekávat, že zůstane čistý, když to nedokáže ani bůh? Uvažoval jsem, kdo mě tedy může zachránit, když ne tito bohové. Začal jsem uvažovat nad svojí vírou. Je můj bůh tím pravým bohem? Nebo je ještě jiný Bůh, mocnější, dokonalejší? Někdo, kdo může hřích porazit a vzít nás do nebe? Když jsem probíral tyto otázky, rozhodl jsem se, že budu hledat na ně odpověď. Jednoho dne jsem se setkal s mužem, který řekl, že je křesťanem, Adventistou sedmého dne. Když jsem se ho dotázal na hřích a odpuštění, řekl mi, že všichni jsme hříšní a že pouze Ježíš je jediný Zachránce. Jen On žil dokonalým životem a může nás od hříchu vysvobodit. Požádal jsem tohoto muže o Bibli a začal jsem ji číst. Porovnával jsem Ježíše se svým bohem a objevil jsem, že Ježíš je skutečně spravedlivý pravý Spasitel. Svůj život jsem Mu odevzdal v důvěře, že mne zachrání. Ovšem moje teta a strýc, kteří byli mými ochránci, se na mě hněvali, když jsem opustil jejich bohy. Zakázali se mi dotknout jídla a pití v jejich nádobách, čímž by se oni stali neužiteční. Jako dospívající jsem se vzdal víry v mnohobožství a stal se křesťanem, 34 Z ráje do ráje 2 2011 především na základě čtení Bible. Mé rozhodnutí ovšem rozhněvalo mnohé lidi. Přátelé mne opustili a děvče, se kterým jsem se chtěl oženit, se vdalo za jiného. Když můj děda zemřel, vesničané mi zakázali účastnit se jeho pohřbu. Popadli mne a vhodili do nedaleké řeky. Neměl jsem žádné křesťanské přátele, nikoho, kdo by mě potěšil a povzbudil. Volal jsem k Ježíši: „Jsi skutečný Bůh? Můžeš mne zachránit?“ Nezaznamenal jsem žádnou odpověď na svoji modlitbu, a proto jsem Bibli přestal číst. Ohlížel jsem se po bohu, kterému bych mohl věřit, ovšem jiná náboženství se mi zdála být plná zmatku. V zoufalství jsem se opět vrátil k Bibli a otevřel ji. Otevřela se mi kniha Jobova. V ní jsem nalezl povzbuzení. Opět jsem se setkal s oním mužem, který mi dal Bibli. Řekl jsem mu o svých problémech a on mne povzbudil setrvat ve věrnosti. S jeho pomocí jsem odevzdal svůj život Bohu. Toužil jsem pokračovat ve svém studiu na Adventním semináři v Bangladéši, ovšem bez rodinné podpory to nebylo možné. Sháněl jsem práci, nalezl jsem ovšem jen jediné místo v továrně na cigarety. Vydělal jsem 500 taka (asi $). To nestačilo ani na jeden týden školného. Byl jsem opět bezradný. Po čtvrtletí jsem studium přerušil, ale získal jsem povzbuzení nevzdat se svého snu studovat. Povzbuzen, jsem prosil Boha o 1000 taka od své rodiny, která se ode mne odvrátila, když jsem se stal křesťanem. To by stačilo, abych se mohl přihlásit na školu. Svůj problém jsem řekl tetě a strýci a oni mi dali téměř 3000 taka, mnohem více, než o co jsem prosil Boha. Zapsal jsem se na školu a přivydělával jsem si prodejem knih. Přál jsem si být kazatelem a pracovat mezi soukmenovci, kde je jen několik křesťanů. Práci jsem zahájil mezi svým lidem a vidím je, jak naslouchají a přijímají Boží poselství lásky. V mé vesnici zatím navštěvuje 35 lidí malou Sobotní školu a několik přichází z nedalekých vesnic (to bylo v r.2007/8; pozn. překl.) Nemají žádnou místnost k pobožnostem. Proto mým cílem je opatřit jim jednoduchý dům. Bůh mně povolal k tomuto úkolu a já se ho nevzdám. Viděl jsem, jak mne Pán vedl v minulosti, a proto jsem přesvědčen, že mi pomůže, když Ho budu i nadále následovat. DVA TEOLOGICKÉ SEMINÁŘE Kováčik Ján Pod tímto titulkem mám na mysli semináře v naší zemi. Jeden z nich přišel již téměř k zapomenutí. Byl založen krátce po 2. světové válce a pak byl zrušen komunistickou mocí před šedesáti lety (1950). Mluvím o tom „krčském“. Až po dosti dlouhé době jeho neexistence byl zřízen jiný, „sázavský“, který vstoupil do povědomí členů naší církve tím, že v něm v současnosti studují zájemci o kazatelské povolání. Vždyť z toho krčského mnozí absolventi už nejsou mezi námi! I já jsem jedním z absolventů jednoho z těchto teologických seminářů, toho v Krči, který byl vybudován na zelené louce, na okraji Prahy, zvaného Škola Nauk. Pravdou je, že tehdy jsme neměli takové školní vymoženosti, jako mají v současnosti studenti na Sázavě (knihovnu, učební pomůcky, různá literatura…). A ani jsme nezískali tolik a takové vědomosti, jakých se dostává současným studentům (bibl. předměty, řeči, atp.) Někdo se může zeptat PROČ? Nejdřív jsme si museli vybudovat školní objekt i hospodářskou budovu a pak jsme farmařili na několikahektarovém lánu pole. To vše, přirozeně, ukrajovalo značný podíl času z „krajíce chleba“, času, který mohl být věnován studiu. A neměli jsme ani fundované učitele pro biblické předměty, jak je tomu nyní! Měli jsme pouze jednoho učitele teologie, který si musel sám překládat a vytvářet studijní materiály. Tím učitelem byl bratr T. J. Zigmund, ředitel semináře. Takové byly tehdy podmínky! Všechny tyto mínusy se logicky podepsaly i na nás! Ovšem i to zlé bylo k něčemu dobré: k tomu, že br.Zigmund nás přesto vybavil těmi nejdůležitějšími teologickými znalostmi, tehdy ještě bez příchutě nové teologie, která se v současnosti snaží vplížit do všech křesťanských teologií, a není výjimkou ani CASD. Taktéž nás připravil a nastartoval pro biblickou práci, což bylo a je velice důležité! Důvod mého porovnávání Proč jsem se dal do porovnávání těchto dvou seminářů? Důvod vlastně není ani v tom, o čem jsem se právě zmínil, ale úplně v něčem jiném. Hlavní důvod spočívá ve vnějším zviditelnění, v podobě určitého poutače. Sázavská škola, na rozdíl od krčské, se zviditelňuje svým zvláštním znakem, logem či erbem. Nevím, od kdy ho má, zda od založení nebo až později, a ani nevím, kdo je jeho autorem. Vím, že každý stát, město, obec ale i mnohé rody měly a mají své erby. Kupříkladu Česká republika má svého nezaměnitelného dvouocasého lva, s královskou korunou na hlavě. Taktéž i antický Babylon se zviditelnil králem zvířat – lvem. Polsko má orlici, jiné země třeba medvěda, draka, hvězdy, kříže, atd. Je pravdou, že i církve a náboženská hnutí se zviditelňovaly, a je to až doposud, různými symboly. Husité měli kalich, a proto jim říkali „Kališníci“. Římští katolíci, pravoslavní a řeckokatolíci si zvolili své různé kříže. My, ASD, jsme měli dlouhá léta znak třech letících andělů, který jsme, žel, odstranili, buď jako nevýrazný aneb málo výmluvný, že i my jsme přece součástí té velké křesťanské rodiny. Proto jsme ho nahradili křížem latinským, používaným nejen katolíky, ale v současnosti snad už i všemi protestantskými církvemi. Obr. č. 1 Obr. č. 2 Z historie se ovšem dozvídáme, že kříž s křesťanstvím nemá nic společného (podobné jako tzv. „Davidova hvězda“ s Davidem). Kříž, ať je jakýkoliv, je převzat z pohanství, ve kterém byl součástí kultu Slunce. Hodnota znaku kříže vysoce 35 DVA SEMINÁŘE stoupla, neboť se stal sjednocujícím a překlenujícím mostem v ekumenizaci církví! Zdůrazňuji, že nemám nic proti zviditelnění znakem či erbem! Jistě, může ho mít i náš teologický seminář na Sázavě! Ovšem ten sázavský ho má v podobě tzv. hvězdicového kříže, jak ukazuje obrazec. (č.1) Někdy se objevuje i v Adventu, když se v něm píše o studentech – popřípadě - když se dělá nábor k získání nových zájemců o studium teologie. A tak se ptám: Proč má náš adventistický seminář právě takový znak? Prezentuje se jím jako křesťanský? My, ASD, nejsme ve velké oblibě u těch jiných církví a nikdy nás za církev ani nepovažovaly, ale pouze za sektu, světící židovskou sobotu. Náš znak by nás měl právě odlišovat od církví Velkého Babylona, od jejich symbolů, a ne nás s nimi svazovat! Řeč Písma je jasná: „Aj, lid ten sám bydlí a k jiným národům se nepřiměšuje.“ 2M23,4 Je nám to jasné, co Bůh od nás očekává? Naši identitu! Proč se tedy snažíme zamíchat se a vrátit se do davu, z kterého jsme vyšli a do kterého už nepatříme? Jak už jsem uvedl, my, odchovanci krčského semináře, nezviditelnili jsme naši školu žádným symbolem, což je na jedné straně dobré. Lépe je nic, než… Něco jsme ovšem učinili. Na zeď naší učebny jsme zvěčnili slova Mojžíšovy modlitby, vyslovené u Sinaje, a to dřív, než lid měl pokračovat v další cestě: „Nemá-li předcházet nás tvář tvá, nevyvozuj nás odsud.“ 2M 33,15 Co je důležitější a hodnotnější pro absolventy biblického semináře před vstupem do biblické práce: Boží vedení a Jeho přítomnost, případně nějaký pohanský symbol v podobě kříže? Rozumíte tomu? Písmo zdůrazňuje: „Kdo může pochopit, pochop!“ Mt 19,12. Zjevení 1,8, nemohou z něj udělat křesťanský symbol. Tato písmena řecké abecedy jsou použita i na zlatých dveřích kaple sv. Ignáce v San Francisku. (Obr. č.3) Ovšem Konstantinův symbol není žádné neviňátko. Mám před sebou anglickou knihu The Great Controversy, Ilustrated (Ilustrovaný Velký Spor Věků) ve které, mezi nejrůznějšími symboly Slunce se nachází právě i ten Konstantinův. Nadpis nad nimi uvádí: Paganism enters The Church – Occult & Solar Symbols (Pohanství proniká do Církve – Okultní a sluneční symboly). Dvojník symbolu z Friedensau je pro změnu umístěn na Zlatých dveřích kaple sv. Ignáce v San Francisku. A informace říká, že se jedná o okultní znak Slunce, Lucifera. Obr. č. 4 Zde bych měl ukončit, ale… …ale při psaní těchto řádků jsem si vzpomněl ještě na jednu naši teologickou školu, ve Friedensau, Německo, o které se chci taktéž zmínit. Když jsem poprvé spatřil znak této vysoké teologické školy, byl jsem právě tak udiven jako tím sázavským znakem. Jsou si moc podobné a rozdíl je velice nepatrný (obr. č.2). Zatímco vedení sázavské školy zvolilo kříž hvězdicový, ve Friedensau si vybrali za symbol kříž pohanského císaře Konstantina a k tomu ho ještě zarámovali kruhem, který v pohanství představoval Slunce! Jenže ani umístění do něj písmen řecké abecedy Alfa a Omega, vztahujících se na Pána Ježíše podle 36 Z ráje do ráje 2 2011 Jenže na této „Oáze pokoje“ – jak lze přeložit slovo Friedensau – mě děsí ještě další symbol, který je umístěn na věži tamější modlitebny – obrovský sluneční kotouč (č. 4), rovnocenný s jinými podobnými, jaké se vyskytují na mnoha katolických svatyních, a nezáleží na tom, kolik paprsků či loukotí se v něm nachází! Podobný Kolový obrazec je i u nás v Janovicích na Frýdeckomístecku na římskokatolickém kostele sv. Josefa. Jenže věřícím ve Friedensau nestačí umístění uvedeného symbolu jen na věži, ale mají ho i uvnitř modlitebny. (Obr. č.5). Protějšek tohoto symbolu je umístěn na Katedrále Notre Dame v Paříži. (Obr. č.6) Obr. č.6 Závěr V předcházejících řádcích jsem uvedl několik pohanských kultovních symbolů, které pronikly do naší církve, na naše církevní objekty. Je smutné, že to nikomu nevadí a někdo snad nad tím jen mávne rukou! Ovšem jedná se o záležitost velice důležitou, nad kterou je třeba se zamyslet! Čtenář má možnost nad tím pouvažovat, aby si mohl udělat vlastní úsudek, neboť i to patří do charakteristiky věřících v Beriji! Obr. č. 5 Závěrem si kladu ještě otázku: Co nás v budoucnu ještě překvapí, zaskočí nebo udiví? Uvidíme v našem středu ještě i další věci, které by tam být neměly? Nepřítel spasení je mistr ve svém umění, jemu nestačí pouze jedna odchylka! Nebeský Průvodce církevním prostředím několikrát řekl udivenému Ezechielovi: „Ezechieli, ty se divíš tomu, co jsi uviděl u vstupní brány? Nediv se tomu, co se v Jeruzalémě (ve tvé církvi) děje! Jen vydrž se mnou pokračovat v exkurzi a uzříš horší a větší ohavnosti, které se tam páchají…“(Ez 8. kap.) 37 NOVÝ PŘEDSEDA GENERÁLNÍ KONFERENCE Colin Standish V současnosti už jistě víte, že na 59. zasedání Generální Konference byl zvolen Elder Ted Wilson, jako dvanáctý předseda G K (Skutečně však sedmnáctý. Elder White sloužil tři období za sebou a Elder Butler dvě.) Je prvním synem, který jde ve stopách svého otce, předcházejícího předsedy G K. Mnozí jsme se modlili o Boží požehnání a vedení při výběru nového vedení na zasedání G K. Mnohé je v sázce a já jsem radostí šťasten, že delegáti už při prvním hlasování jej vybrali za vedoucího CASD. Bratra znám už od doby, kdy mu bylo 12 let, a v průběhu let můj respekt a úcta vůči tomuto muži narůstaly, neboť on opravdově miluje Trojandělské poselství a vyniká v pravdách, které Bůh svěřil adventnímu lidu. Elder Wilson sloužil v Boží církvi v mnoha odvětvích, a z tohoto důvodu je velice dobře kvalifikován pro úkol, kterým byl pověřen. Sloužil v zámoří, v Jižní Africko-Indické Oceánské Divizi. Byl předsedou Euro-Asijské Divize, která zahrnovala oblasti někdejšího Sovětského svazu. Předsedal vydavatelství Review and Herald. Byl 38 Z ráje do ráje 2 2011 taktéž vicepresident G K v době posledních deseti let. Věřím, že Bůh vybral po Elderu Piersonovi dalšího schopného vůdce právě v něm. Bude vystaven náporu a tlaku zmírnit Boží pravdu, ovšem vím, že on si velice dobře uvědomuje, že by to bylo proti jeho charakteru i přesvědčení, kdyby zeslaboval toto drahocenné poselství. Mohl by být Jozuem, který by uvedl Boží lid do Zaslíbené Země? Vyzývám každého, aby si pečlivě přečetl jeho projev, kterým oslovil lid Adventistů s. d. a na modlitbě hledal přístup ke všem výzvám, které jsou v něm uvedeny. On předložil výzvu, a když ji Boží lid přijme, uvede věčné evangelium současného poselství čtyř andělů ze Zjevení pod moc Pozdního deště. Pak toto Hlasité volání bude přineseno „každému národu, pokolení, jazyku i lidu,“ aneb jak to řekl Ježíš před svým odchodem do nebe „všemu stvoření.“ (Mk 16,15) Naše horlivé modlitby za tohoto Božího muže jsou potřebné denně. Proste za něj, aby žádný útok ze strany nevěrných evangeliu záchrany nemohl být namířen proti němu; aby stál pevně a vždy hledal způsob, jak pomoci těm, kteří budou v opozici, i těm, kteří se nakloní k nepravému evangeliu. Modleme se, aby denně měl nebeskou moudrost co nejjasněji pochopit rozhodující poselství Písma, která dal Bůh svému lidu. Věřme a rosťme ve víře celým srdcem, duší i myslí při horlivém studiu Božího slova. Nechť všichni čtenáři denně prosí o Ducha Svatého ve svém životě, aby byli schopni uvádět v život poselství a aby nám dal moudrost podělit se s ním s těmi, se kterými přicházíme do styku. Nechť je toto v každém případě naším cílem a záměrem. The Remnant Heral Sept/Oct.2010, volně přel. J/Kov Poznámka překladatele V článku o novém předsedovi GK si jistě čtenář všiml, že br. T. Wilson to nebude mít ve svém postavení snadné a nebude mít ustláno na růžích. Opozice se už ke slovu přihlásila. Bude na něj vyvíjen tlak, neboť si přeje, aby Boží pravdy nezvěstoval v jejich síle, dané Bohem, ale snažil se je zeslabit. Nechtějí, aby světlo postavil na svícen, ale pod stůl. Už při zasedání GK se ozvaly hlasy, které nesouhlasily nejen s jeho zvolením, ale i s jeho projevem. (také z naší divize) Ale nejen tam. Též u nás padla kritika na jeho přednes. Snad jako první reagoval náš unijní předseda br. M. Pavlík, který ve svém otevřeném diáři 4. července 2010 uvedl hodnocení k projevu br. Wilsona. Uvedu z něj některé věty: „Neviem, na čo reagoval, pretože nepoznám stav a potreby církvi vo svete tak dobre ako on. V dnešním kázaní však prečítal viac citátov Ellen Whiteovej ako biblických textov. Na jednej strane sa zdůrazňuje Písmo jako jediný zdroj Božej pravdy, na druhej sa s ním na moj vkus pracuje dosť povrchne…“ Na myšlenku br.Pavlíka zareagovali i členové, jedni tak, druzí onak. A jelikož každý neměl možnost si je přečíst, některé uvedu: 6.7.2010 Dana napsala: „Bratře Pavlíku, moc děkujeme za zprávy z GK… Já si sobotní kázání br. T.Wilsona poslechla jedním dechem. Kéž bychom taková kázání slýchali víc a víc i tady, v České republice.“ 7.7.2010 Daniela: Ďakujeme, brat Pavlík, za Tvoje správy. Velmi si vážím, že si uprímný a opisuješ veci tak, ako ich cítíš. Sledovala som s manželom priamy prenos sobotňajšího pragramu a musím napísať, že nás kázanie br.Wilsona vobec neoslovilo, práve naopak, boli sme prekvapeni jeho prejavom a citovaním len s. White.“ 8.7.2010 Lidka: „Protože jsem dítko bývalého režimu a výchovy v zkostnatělém prostředí adventismu, vnímám současně zvolení nejvyššího představitele s jeho nastavením jako krok zpět a je pro mne zklamáním. „Myslím, že ten současný posun v církvi už nebude možné vrátit do něčeho jiného…Myslím, že tu změnu nezajistí excelentní nebo militantní kázání hlavy církve… 11.7.2010 Karel: „Je možné někde na netu ze záznamu s českým překladem slyšet kázání br.Wilsona?“ 17.7.2010 Lydie: „Taky bych si ráda poslechla kázání br.Wilsona s českým překladem.“ To je jen zlomek z reakcí na projev br.Wilsona… Summa summarum – shrnutí: „Ještě se nenarodil takový, který by vyhovoval všem.“ To je velice pravdivé přísloví. Jelikož se br. Wilson snaží Boží lid vést v duchu adventních průkopníků a podle Tojandělského poselství, nebude to mít lehké! Z toho důvodu potřebuje podporu na modlitbách. Únavou mohou jeho ruce klesat, jako kdysi Mojžíšovi, když Boží lid bojoval proti zákeřnému nepříteli! Bude mít br. Wilson ve svém týmu Arona a Hura, kteří by mu jeho ruce podpírali? Věřím, že Bůh bude nejen jeho rádce ale i silou. Na Jeho ruce se může bezpečně spolehnout a ony ho ponesou, jako orlice nese svá orlíčata. Přece On to zařídil, aby byl postaven do vedení Boží církve. Jeremiáše uvedl Bůh do své služby v době, kdy lid izraelský si zvolil svoji vlastní cestu; svatý Bůh je už totiž nenaplňoval (Jr 1,16). A jelikož věděl, že to nebude mít snadné, oslovil ho těmito slovy: „Ty si však vyhrň rukávy! Vstaň a řekni jim, cokoli ti přikážu. Neděs se jich, nebo tě před nimi zděsím. Hle, dnes jsem tě učinil opevněným městem, železným sloupem a bronzovou hradbou proti celé judské zemi – proti jejím králům, jejím velmožům, jejím kněžím a jejímu lidu. Budou proti tobě bojovat, ale nepřemohou tě – vždyť já jsem s tebou, abych tě vysvobozoval, praví Hospodin.“ (v. 17. 18; B21) Kováčik Ján 9.7.2010 Láďa: 39 JAHVE - VÁLKY proti... Jahve – války proti vlastnímu národu? Hans K. LaRondell Když Bůh ohodnotil židovský národ jako „bezbožný“, zavrhl všechny jeho příslušníky bez milosti a bez výjimky? Určitě ne. Několik málo se projevilo svoji věrnosti vůči Jahvemu, a proto byli zachráněni. Tento dvoustranný koncept Izraele, bezbožného národa a Bohu věrného zbytku, vytváří pozadí pro porozumění strašných válečných proroctví z Iz 29,1-8. Jahve se zde představuje jako bojovník, který obléhal samospravedlivé město Davidovo. Prorok říká: Bude to tak dlouho, až pokořím vaši tvář do prachu a vzdáte se nepřátelům. Přitom Izaiáš používá slovo Ariel, aby přirovnal ironicky Jeruzalém k obětnímu oltáři. Iz 29,2.3. Byl to náboženský formalismus a opovážlivá sebejistota, která vytvořila obraz města, proti kterému bojuje Bůh. Opovážlivost bylo odvolávání se Jeruzaléma na Boží zaslíbení, aniž by splňoval podmínky víry a poslušnosti. 5M 30,1-10 Izrael nepochopil podstatu Božího povolání a vyvolení. Přes Boží rozsudek očekává obležené město další (milé) překvapení. Bůh dá své válce dramatický obrat. V hrozné manifestaci své přítomnosti porazí Jahve nepřátelská vojska, která chtějí zničit Sión. Iz 29,5-8 Předpověď jednoho osudového obrácení je nám ukázána při oblehání Jeruzaléma v roce 701 před Kr.za vlády krále Hiskia. Konečné vítězství Siónu je nutno chápat eschatologicky a těsně spojené s Mesiášskými předpověďmi. Iz 9;11; Mi 5 I když Filištínští, Moab, Ammon, Etiopie a Sýrie mají být pro Jeruzalém posledním cílem války, (Sf 1,4-13) Boží obvinění zní: „Nedůvěřovali Jahvemu a nepřibližovali se Bohu.“ (Sf 3,2) 40 Z ráje do ráje 2 2011 Obzvlášť jsou obviňováni političtí vůdci, soudci, dvorní proroci a kněží, jejich hrabivost, nadutost, podvody a znesvěcování čteme ve verši 7. Proto Sofoniáš znovu vyzývá k pokání. Sf 2,1-3 V této části očekává prorok výsledek Božího soudu proti vzpouzejícímu se městu. Pozoruhodná je forma odplaty Jahveho. Poručí pohanským národům, aby se shromáždily kolem zanikajícího města a úplně ho zničily včetně chrámu. Sf 3,8 Jahveho válka je konečný rozsudek vyšetřujícího soudu nad národem Boží smlouvy. Právě v tomto bodě odhalí prorok překvapující dobrou zprávu. Zcela neočekávaně obrátí Jahve svůj hněv proti pohanským národům. Sf 3,8 Poslední Sofoniášova myšlenka neplatí trestajícímu soudu, nýbrž více znovu vybudovanému Izraeli jako národa uctívajícího Stvořitele a Vykupitele k oslavě Božího jména. „Uprostřed tebe zanechám utištěný a nuzný lid, který se uteče k Hospodinovu jménu. Pozůstatek Izraele se již nebude dopouštět bezpráví a mluvit lživě, v jejich ústech se nenajde jazyk lstivý. Budou se pást a odpočívat a nikdo je nevyplaší.“ Sf 3,12-13 Prorok ve své eschatologické ukázce zdůrazňuje, že jenom věřící a morální ostatek bude zachráněný. Přitom rozumíme, že mezi Jahveho uctívateli budou i služebníci z pohanů. Také oni patří ke světovému společenství věřících. (Sf 8,9, Iz 56). Falešní proroci urychlí neštěstí Jeremiáš popisuje Jahveho jako neomezeného panovníka, který použije Babylon jako svého nedobrovolného společníka k potrestání tvrdošíjného Izraele. Během obležení Jeruzaléma (588586 př. Kr.) poslal Sedechiáš, Judský král, posly k proroku s prosbou: „Dotaž se, prosím, ohledně nás Hospodina, neboť Nebúkadnesar, král babylónský, začal proti nám válčit. Snad s námi Hospodin naloží podle své divuplné moci a on od nás odtáhne.“ (Jr 21.2.) Obyvatelé Jeruzaléma zřejmě stále doufali na náhle osvobození Jahvem, podobně jak se událo před sto léty za krále Hiskieho. (Iz 3,7) Jeremiáš dal zneklidňující odpověď, že svatý bojovník bude bojovat proti Izraeli stejnou sílou, s jakou v minulosti bojoval proti nepřátelům. (Jr 21,5.6.) Boží odpověď odhalila nezodpovědnost falešných proroků, kteří předpovídali brzké osvobození s odvoláním na dřívější Boží zaslíbení bez toho, aniž by si uvědomili historickou a morální skutečnost Izraele. Ne bez ironie odhalil Jeremiáš dogmatické kazatelé, když hlásali nepravdy: „Potom se Jeremiáš krále Sidkijáše tázal: „Čím jsem proti tobě a tvým služebníkům a proti tomuto lidu zhřešil, že jste mě dali do žaláře? Kde jsou vaši proroci, kteří vám prorokovali: ‚Král babylónský nepřitáhne proti vám ani proti této zemi?“ (Jr 37,18.19) Zde se setkáváme znovu s falešným proroctvím, které má slabinu v tom, že nebere v úvahu podmínky dané v Božím zaslíbení. Odpadnutí od víry je opovážlivě popíráno. Falešná proroctví jen urychlí strašný konec zničení Jeruzaléma! Pravý prorok se nestyděl oznámit nepopulární poselství, že Bůh povede válku proti „svatému městu“. (Jr 6,1-6; 8,14-17; 15,3-9; 19,7) Jeremiáš říká, že Bůh přivede na Judu a okolní národy porobu v délce 70 let. (Jr 25,9-11) Teprve potom bude Babylon souzený. (Jr50,21-27) Pokračování příště Delegáti podzimního zasedání GK prosili na kolenou o probuzení a reformaci Členové adventistů sedmého dne jsou vyzváni k modlitbám za vylití Pozdního deště. Více než 300 delegátů Exekutivního výboru CASD schválilo 11. 10. 2010 výzvu k probuzení, reformaci a evangelizaci. Pobožnost s modlitební chvíli vedl kazatel Dwight Nelson, ve které zdůraznil nutnost modliteb za vylití Ducha svatého formou Pozdního deště pro splnění úkolu – ukončení evangelizace. Dále pak k tomu řekl Ted N. C. Wilson: „Pán chce dílo ukončit. Chce vylít bez omezení Ducha svatého.“ Pak byl odsouhlasený dokument s názvem „Boží slíbený dar“. Také bylo konstatováno, že naše evangelizace nedrží krok s růstem obyvatelstva a bez hlubokých změn nebude v této generaci splněný Boží úkol. Dokument jmenuje sedm bodů, k jejichž plnění se zavazují vedoucí zástupci církve. 1. Naši prioritou bude prosit Boha o probuzení, o vylití Ducha svatého formou Pozdního deště v našem vlastním životě, v životě našich rodin a v naší službě. 2. Jako jedinci chceme denně věnovat určitou dobu na modlitbě společenství s Kristem a studiu Božího slova. 3. Chceme zkoumat svoje srdce a prosit D. sv. aby nám ukázal, co nám brání zrcadlit Kristův charakter. 4. Povzbuzujeme kazatelé, aby se snažili na modlitbách a studiem Božího slova porozumět Božímu plánu pro církev. 5. Povzbuzujeme všechny naše instituty, správní orgány, kazatele, zaměstnance ve zdravotnických zařízeních, vychovatelé, studenty a ostatní aby dali k dispozici čas ke společnému studiu Božího slova a modlitbám, aby hledali zaslíbené vylití Ducha svatého. 6. Chceme, aby všechny druhy medií povzbuzovaly členy k hledání hlubšího spojení s Ježíšem, aby se mohlo uskutečnit zaslíbené probuzení a reformace. 7. Naléhavě vyzýváme všechny členy, aby otevřeli svá srdce měnící moci Ducha svatého, který změní náš život, naše rodiny, naše instituce a naše sbory. Mimo to, dokument uvádí další výzvu: „Vyzýváme všechny členy, aby se spojili s vedoucími církve a s ostatními miliony členů Církve adventistů sedmého dne denně na modlitbách v 7:00 hod. nebo v 19:00 hodin, a hledali hlubší spojení s Ježíšem a prosili o vylití Ducha svatého.“ Zkráceně převzato z Adventist World 12/2010. Jurica 41 VEDÚCI CIRKVI... Vedúci cirkvi odporúčajú podporu celosvetových iniciatív (Praha) Podporme iniciatívy k celosvetovej obnove cirkvi, odporúčajú predstavitelia ČeskoSlovenskej únie Cirkvi adventistov siedmeho dňa Mikuláš Pavlík, Peter Čík a Edvard Miškej. Môžu ale pomôcť aj k zjednoteniu cirkvi v duchovnom nasmerovaní a službe. Vedúci cirkvi preto povzbudzujú všetkých členov a sympatizantov cirkvi v Českej a Slovenskej republike, aby sa tiež zapojili do nasledujúcich globálnych iniciatív: Zde je vybráno jen několik řádků ze znění textu na oficiálních stránkách CASD. Kdo má přístup k internetu, si tento článek lehce najde. Ostatní ho snad dostanou od svého pastora. Zveřejněním značně okleštěného textu mi vznikly dvě otázky. 1) Výzva exekučního výboru GK je s datem 11. 10. 2010. Dnes, když píši tento článek je 14. 2. 2011, což je i datum zveřejnění na internetu (redakce - AIS14.02.2011, 12:03:00). Časový rozdíl je jen 4 měsíce a 3 dny. Snad byli pastoři dříve informováni, a dostali instrukce, jak mají dále pokračovat v rozšiřování výzvy. Ale členové z různých sborů, se kterými jsem mluvil, o ničem nevěděli. Byla to jen náhoda? Snad. Možné, že pastoři jsou zaneprázdněni jinými povinnostmi např. přípravou půlnoční, aliančním týdnem, svatým Valentinem, fotbalovým turnajem a jinými neduchovními aktivitami, a na duchovní věci jim zbývá jen velmi málo času. Nebo snad za tím vězí nám utajený důvod? 2) Dále mě zaujala věta: Môžu ale pomôcť aj k zjednoteniu cirkvi v duchovnom nasmerovaní a službe. Za povšimnutí také stojí, že ve zveřejnění naší Unie není uvedena první část se sedmi body, na jejichž plnění závisí výsledek celé akce. Když si otevřu Bibli u Sk 2,46, tak čtu, že byli jednotní (věřící). (Bible Kralická, Žilka, či kat. překlad od Dr. Cola, ale ne B21) V čem? V učení. Kdo? Všichni věřící. Kolik jich bylo? Více než 3120. (Po kázání ap. Petra se nechalo pokřtít 3000 lidí). Jaké bylo Petrovo kázání? Žádné viši vaši, žádné ekumenické, ale takové, které zasáhlo srdce lidí, a oni se ptali: Co máme činit, muži bratři? Řekneme si: Oni to měli jednoduché, že ano, neznali Vánoce, (slunovrat ano) silvestra, neměli alianční týden či svatého Valentina, svátek matek, nežehnali motorkám, nekřtili CD/DVD a neměli jiné pohanské zvyky. Měli jen památku VP. Vzpomeňme si na Eliáše, na jeho setkání s Achabem. Po tom co Izrael trpěl dlouhé roky 42 Z ráje do ráje 2 2011 hladem, objevil se Eliáš znovu na veřejnosti. Poukázal na pravý důvod současného neštěstí. Eliášovo poselství bylo jasné a přímé: Neuposlechli jste jasných Božích rad. „A když uzřel Achab Eliáše, řekl Achab k němu: Zdaliž ty nejsi ten, kterýž kormoutíš lid Izraelský? Kterýž odpověděl: Já nekormoutím lid Izraelský, ale ty a dům otce tvého, když opouštíte přikázaní Hospodinova a následujete Bálů.“ 1Kr 18,17.18. Jak se situace dále vyvíjela, všichni známe. Eliáš se vysmíval Bálovým prorokům: křičte hlasitěji, možná jim také řekl, vezměte si k tomu bubny, snad vás bůh uslyší. Co následovalo, není nutné popisovat. Kdy začalo pršet??? Je nám jasné, co muselo dešti předcházet? Co bude muset nyní předcházet? Tato část je z oznámení našich vedoucích vypuštěna. Proto se znovu ptám: Známe svoje duchovní nasměrování? Znám moje nasměrování? Kdo mi udává směr a kdo se snaží ho změnit? Vraťme se opět k Eliášovi ŠKOLENÍ VEDOUCÍ: Příklad Izraele ukazuje, že vzor vůdce „úspěchu“určuje odpadnutí. Nové styly uctívání vyžadují speciální souhlas předních kazatelů a vedoucích, kteří byli trénováni odpadlými pohanskými národy v jejich stylu bohoslužeb. Oni požadovali převzetí modloslužebných praktik, které byly Božímu lidu cizí. Písmo nám dává poznat, že zde bylo 450 proroků Bálových a 400 proroků Ašery. Národní vedení favorizovalo kněží, kteří byli školeni v pohanských modloslužebných stylech – kteří jedli “ze stolu Jezábel“ (1Kr 18,19). S takovou mocí falešných učitelů můžeme porozumět úplnému odpadnutí v době Eliáše. PRONÁSLEDOVÁNÍ: Národní učitelé dělali velkou reklamu novým modloslužebným formám. Každá obrana k uctívání Božích předpisů byla považována za politicky nesprávnou. Pravda nebyla populární a její zastánci byli pronásledováni. Poselství Eliáše: Eliášovým úkolem byla modlitba a její výsledek a její výsledek ukazuje na jeho pevné spojení s Bohem. „...v těchto letech nebude ani rosa ani déšť ...“ (1Kr 17,1) Tato modlitba ukazuje, že poznal odpadlý stav svého národa a toužil po nápravě. Bylo mu zcela jasné, že takováto změna může nastat jen jako výsledek Božího soudu nad jeho národem. Za svůj národ předstoupil před Boha: Prosil o Boží zásah a vytrhnutí lidi z jejich otupělosti ohledně odpadnutí. Oni potřebovali bezpodmínečně slyšet přímé svědectví, které by je uzdravilo od jejich duševní nečinnosti. POSELSTVÍ O SOUDU: Protože se Eliáš zasazoval o svůj lid, poslal mu Pán poselství o soudu. Jeho úkolem bylo jej přednést vůdcům, kteří nové formy uctívání posilovali. Eliáš řekl Achabovi: 1Kr 17,1 PODMÍNKY PRO RŮST NEBO NESNÁZE: Písmo jasně říká, že požehnáním za poslušnost byl déšť. 5M 11, 13-15. Takto ohlášené soudy, byly jen logickým důsledkem odchýlení se od Božích rad a napodobování bohoslužeb odpadlých národů. KONFRONTACE S ODPADNUTÍM: Eliáš věděl, že problémy které Boží národ ohrožovaly, musí být jasně pojmenovány. Nyní bylo zapotřebí rozhodného jednání. Se správnými politickými pozicemi o milé ochotě k míru se to nedalo udělat. Eliáš svolal pro všechny věřící generální konferenci. Chtěl, aby došlo k otevřené konfrontaci mezi pravým a falešným uctíváním. Pozval každého k hoře Karmel, aby tam přezkoušel pravé a falešné formy uctívání v jejich skutečných hodnotách. (1Kr 18,19) VÝZVA K ROZHODNUTÍ: Shromáždění muselo dosáhnout rozhodnutí. Tímto Eliáš apeloval na každého, aby zaujal zřetelnou pozici v otázce uctívání. Poselství zůstává. Lidé byli vyzváni, aby se vzdali nerozhodnosti a otevřeně si vybrali jednu stranu. „Jak dlouho budete kulhat na obě strany?“ řekl jim. Je-li Hospodin Bohem, následujte ho! Je-li jím Baal, následujte jeho! Lid mu na to neodpověděl ani slovo.“ (verš 21) ODHALENÍ FALŠE: Během vyšetřování představil Eliáš pouze poselství o selhání falešného uctívání. Prokázal totální bankrot nových forem uctívání tím, že provolal k falešným prorokům: „Kolem poledne se jim Eliáš začal posmívat: „Křičte hlasitěji, vždyť je to bůh! Třeba se zapovídal nebo si šel ulevit. Možná není doma anebo spí – tak ať se probudí!“ (verš 27) Ptom co Eliášovo poselství demonstrovalo konečné selhání odpadlých praktik a učení, dosáhlo poselství svého vrcholu: Obnovení pravého uctívání Boha. ZÁKLAD: Nejdříve svolal Eliáš národ a pak opět vystavěl základ pravého uctívání: Oltář, střed starého uctívání Boha. „Tehdy Eliáš vyzval lid: „Pojďte ke mně.“ Když k němu všichni přistoupili, Eliáš opravil zbořený Hospodinův oltář.“ (verš 30) Zde na tomto oltáři bude vyvýšena jediná platná oběť za hříchy. Odvádí to pozornost na vysokou cenu, která musí být zaplacena za na naše vysvobození. Taková jednoduchá a nekomplikovaná bohoslužba vede lidi skrze hlubokou lítost a stud v nové spojení s Kristem. Skrze nové společenství může prosící přestoupit před Beránka Božího, který nese hříchy světa v milující poslušnosti. Prosící se ptá po tom v čem má Bůh zalíbení a jak by chtěl být jako Stvořitel uctíván: Zde se nejedná o naše uspokojení nebo o to, jaký způsob uctívání chceme nebo upřednostňujeme. REFORMACE: „Jakmile to lid spatřil, všichni padli na tvář a volali: „Hospodin je Bůh! Hospodin je Bůh!“ (verš 39) Eliášovo poselství nejen že obnovilo pravé způsoby uctívání, ale ono také zamítlo falešné učení. Falešní učitelé spolu s jejich učením museli být přísně odděleni od Božího lidu. Protože falešní učitelé neprojevili žádnou známku lítosti, vyzval Eliáš Boží lid k radikálnímu vzdálení se od původců odpadnutí. (verš 40) Výsledek Eliášova poselství ZMĚNILO SRDCE: Je až působivé, co Eliášovo poselství způsobilo. „aby obrátil srdce otců k synům a srdce synů k otcům, abych až přijdu, neranil zemi prokletím.“(Mal 3,24) Toto poselství může přemoci každou trhlinu v rodině. Bude-li cele přijato, pak dosáhne jednoty namísto rozdělení. Ono vede ke smíření, zastavuje rozvody, ukončuje soudní rozepře mezi dětmi Božími a oživuje rodinné štěstí a pokoj. Výsledkem jsou naše domovy, které se stávají opravdovým nebem na zemi. Modelem křesťanské lásky a plné síly demonstrace pro to, co Bůh v rodinách může dokázat. VEDE K PŮVODNÍ VÍŘE: Poselství, které mění vliv na srdce, má ještě další dalekosáhlé důsledky. Malachiáš řekl, že toto poselství „obrátí srdce dětí k otcům“. V souvislosti s dobou konce to znamená, že toto poselství pohne lidmi k návratu k víře jejich otců – té jednoduché víře ale plné síly původní církve – a také k oživení víry adventních pionýrů. Ve zkušenostech pionýrů vidíme moc Ducha Svatého ve zvláštním způsobu v díle. Poznáváme poselství a misii, kterou Bůh svěřil svým ostatkům. Původní Boží záměr s jeho lidem byl v tom, že měl připravovat cestu Ježíšova příchodu. Když toto pochopíme, nastane probuzení. Pak také obdržíme lepší pochopení pro naplnění před námi ležících úkolů. My se opravdu nemusíme obávat budoucnosti. PŘINÁŠÍ SEBOU PRONÁSLEDOVÁNÍ: Eliášovo poselství nezůstalo bez odporu. Veřejné ponížení a výsledné selhání do bludu vedoucích modloslužebníků uvolnily reakce násilí a pronásledování. (1Kr 19,10) Přímluvce falešného uctívání se pokoušel zničit Božího posla spolu s jeho reformačním poselstvím, ale Všemocný ho ochránil a on zůstal netknutý. PŘINÁŠÍ SEBOU VĚČNOU ODMĚNU: Hlásání nápravy přineslo bohatou žeň. Věrný Eliáš byl vzat do nebe (2Kr 2,11) Boží děti mají kráčet kupředu v duchu a moci Eliáše a věrně hlásat nekompromisní poselství. Potom jejich dílo bude mít podobné účinky, jako mělo Eliášovo hlásání. Stejným způsobem zakusí naše věrnost v hlásání trojandělského poselství velkou odměnu, když pak vstoupíme do nádherných nebeských domovů, které pro nás připravil Pán. Kdy a kým bude hlásáno Eliášovo poselství? Biblické proroctví říká, že Eliášovo poselství bude hlásáno krátce před dnem Páně, který začíná posledními sedmi ranami. Toto poselství bude hlásáno lidmi, kteří kráčejí odvážně kupředu jako Eliáš, aby připravili lid na příchod JK. Jak můžeme být naplnění smýšlením Eliáše Mnoho adventistů zná Eliášovo poselství, přesto jen velmi málo si ho osvojilo vážnou modlitbou a studiem. Pán nám dal významné informace skrze Ellen G. White, jakým způsobem můžeme obdržet Ducha Svatého. Potřebujeme smýšlení Eliáše, abychom se mohli účastnit vzrušujícího dobrodružství, připravovat sebe a druhé na příchod JK. Je to jednoduchá rada, která změní náš život. Jaroslav Jurica 43 SYMBOLIKA „VÝCHODU“ ARMIN KRAKOLINIG Význam východu pro svět v posledních létech 50 až 60 léta – žluté nebezpečí, exploze obyvatelstva, hlad a války přicházející z východu Zj 16,12 – králové z východu/ Armagedon (spojeno s biblickým proroctvím) Asociace s východem dnes Symbolika chudoby a utrpení (komunizmus, nesvoboda, útlak) Východ v myšlení New Age = Říše vycházejícího slunce V náboženské oblasti: buddhismus, hinduizmus, jóga, TM, hnutí Hare Krišna, guru atd. Moudrost z východu: akupunktura, akupresura atd. Základní myšlenka spočívá v očekávání, že uzdravení (vykoupení) přijde z východu. Hvězda z východu = Mt 2,1.2 – mudrci z východu Hospodářský význam východu dnes Hospodářský zázrak Japonska, Číny, bankovnictví atd. To vše ukazuje, že východ má pro pozemský život co nabídnout (pro jeho záchranu či spásu). Politický význam východu Mnohdy získáváme dojem, jakoby „spása“ lidstva a jeho budoucí osud závisel na politických událostech a vývoji na východě. Mír ve světě bude jen tehdy, když bude pokoj, klid, spokojenost a demokracie vládnout na východě. To si myslí v každém případě politikové. Pohled křesťanského světa k východu Existuji tři úhly pohledu: 1. Mnozí sympatizují s východní filozofií, 44 Z ráje do ráje 2 2011 náboženstvím, meditacemi, jógou, autogenním tréninkem, reinkarnací atd. Dnes již věří větší polovina křesťanů pravdám z východu. 2. Varující hlasy! Je vidět nebezpečí pro křesťanskou víru, hospodářství, politiku a sociální nouzi pro západní svět. 3. Mnoho křesťanů upadá do nejistoty s četnými otázkami: neví, co si o tom mají myslet. Ke které skupině patříš ty? Můj osobní dojem: Satan se znovu pokouší napodobit Boží úmysl, aby svedl a pomýlil mnoho lidí. Bible nám k tomu dává potřebné informace. Satan zná Bibli lépe, než mnozí z nás, a ví, že lidé, kteří věří Bibli, mají skutečně z východu co očekávat. Všichni, kteří to vědí, budou také od tohoto svodu doby konce uchránění. Co víme o východu z Bible a co odtamtud máme očekávat? Světu je v každém případě představovaný dojem, že spása, osvobození a vykoupení lidstva nejsou závislé na východu. Tím je míněný doslovný geografický východ. Význam východu v Bibli – ve Starém zákoně Co nám říká Bible o východu? Jaký má význam? Má vůbec nějaký význam? (Je to přeci jen nebeský směr.) Kde najdu v Bibli něco o východu a jaký význam z toho mohu odvodit? 1M 2,8 „Zahrada Eden je na východě.“ Je to obraz pro sídlo Boha, Jeho přítomnosti, symbol setkání s Bohem a Božího spasení. 1M 3,24 Zde jde o vyhnání člověka z Boží přítomnosti. Nexistuje už přímá Boží přítomnost. Přesto je setkání s Bohem možné u brány na východě. („Před bránou bylo obětováno…“ PP 38,39) 2M 27,13-16 Postavení svatyně vzhledem ke světovým stranám. Všimni si: Svatyně měla vždy umístěnou vstupní bránu směrem na východ a oltář na západ. Proč? Šlo o rozdíl k pohanským chrámům. Všechny pohanské chrámy měly oltáře směřující k východu – ke slunci. Koná se v nich modloslužba slunci. Dnes: Většina katolických kostelů má postavený oltář směřující k východu. Je to přesný opak ke svatyni Starého zákona. 4M 2. Umístění rodů Izraele mělo svůj pořádek 4M 2,3 – Juda – královský rod měl své místo na východě před bránou! Význam: Mesiášův rod = spása z východu. 4M 3,38. Mojžíš, prorok na východě. Áron, kněz na východě. Význam: Mesiáš = Král, Kněz a Prorok. Pomazaný z východu! Východ musí mít pro Boha určitý význam, u Boha není nic náhodného. Osvobození, spása Izraele ve starozákonním Babyloně přichází z východu. (Iz 41,2; 44,28; 45,1; 46,11) Osvoboditel Božího národa ve SZ přijde z východu. Cýrus (Kýros) je obrazem budoucího pomazaného! Srovnej: Osvobození Babylona ve SZ a Babylona doby konce ve Zj 16,12. Řeka Eufrat byla přeložena, město zůstalo bez vody, proto mohla perská armáda přitáhnout do města z východu! Chrám u Ezechiele Východní zavřená brána je symbolem pro vstup Ježíše do nebeské svatyně. (Ez 44,1.2) Ale v sobotu je brána otevřená! (Ez 46,1) Význam: Setkání s Bohem na východě (obzvláště v sobotu). Voda života a spasení přichází od východní brány. Zde je znovu symbolizováno, že poselství spásy pro záchranu lidí přijde z východu. (Ez 47) Východ ve Zjevení Anděl, který zapečeťuje, přichází z východu Zj 7,2 Je to obraz Božího působení v době konce. Vykoupení přijde z východu! Trojandělské poselství způsobí zapečetění. Zj 14,6-12 Je to tedy poselství spasení z východu. Je to poselství, které připraví svět pro příchod Ježíše Krista! Králové z východu Zj 16,12 Z dané situace je zjevné, že se zde nejedná o doslovné krále ani o geografický východ, nýbrž o obraz Božích králů neboli osvoboditelů z východu. Je to obraz pro 2. příchod Ježíše Krista se svými anděly (Mt 16,27). Je to obraz pro osvoboditele novozákonního Babylona z východu. Všimni si, že andělé, nesou koruny, což je znamení králů! (= Změna oproti dřívějším výkladům; čti k tomu knihu Zkušenosti a vidění na str. 279) Co říká EGW ve spojení s 2. příchodem Ježíš Krista a východem?: „Krátce nato se na východě objeví malý černý obláček…“ GC 641. Mt 24,27; Ez 43,1.2 Shrnutí Celou Biblí se prolíná obraz východu jako obraz Boží přítomnosti, setkání s Bohem, jako směr, ze kterého je možno očekávat Boží osvobození. Spasení přijde skutečně z východu, tak jak učí New Age, ale podle Bible ne z geografického východu, nýbrž viděno z nebeského kosmu. Zde se také satan pokouší napodobit Boha. Dříve než přijde Ježíš z východu, zasáhnou svět hrůzostrašné zprávy z východu a ze severu. Pokračování příště Šestý pak anděl vylil koflík svůj na tu velikou řeku Eufrates, i vyschla voda její, aby připravena byla cesta králům od východu slunce. Zj 16,12 45 S MARGINÁLNÍ GLOSA František Poslušný Nejdříve si musíme vysvětlit, co tento tajemně znějící nadpis může znamenat. Není na tom nic tajemného ani světoborného. To slovo pochází z latiny a znamená něco jako okrajová poznámka k textu. Zatímco slovo glosa je běžně užívaný výraz literárního způsobu zpracování textu. Protože texty budeme v následujících řádcích sledovat, poznáme, že mnohé z nich jsou zajímavé, a dokonce bych řekl, že si v určitém ohledu odporují, použiji ještě slovo kontraproduktivní. Čtenáři Bible, zejména křesťané, jsou dostatečně obeznámeni s tím, že Bible mluví jasně, pravdivě a v drtivé většině jednoznačně. Takže by ani neměl nastat případ, kdy by si člověk mohl konkrétní text vykládat dvojím způsobem, nebo dokonce tak, jak by sám uznal za správné nebo vhodné. Tím spíše by se neměly vyskytovat případy, kdy by docházelo ke zmíněné již kontraproduktivitě, tedy protiřečení si. A přece se taková místa mohou v Bibli vyskytovat; půjde jen o to, jim správně porozumět. Za tím účelem byla tato glosa napsána. Apoštol Jan ve své první epištole, v první kapitole, ve verši pátém píše, že „Bůh je světlo a tmy v něm nižádné není.“ O tom je celá řada křesťanů jistě přesvědčena. Ale celá řada křesťanů si neví rady s tím, co říká Bible na jiném místě, čti: Iz. 45,7. Zde je řečeno něco docela jiného, opačného, kontraproduktivního. Totéž platí o druhé části zprávy tohoto verše, o tom, že Bůh je dobrý, přestože v tomto verši se říká, že může působit i zlo. Takových míst v Bibli můžeme najít víc. Mnozí se ptají, co s tím uděláme a jak tomu máme rozumět? Tento problém se také nazývá v teologických kruzích „teze a antiteze.“ Teze je základní myšlenka 46 Z ráje do ráje 2 2011 nebo také tvrzení. Antiteze je potom pravý opak toho, co se tvrdí. Je to vůbec možné, že Bůh by byl světlem a současně tmou? A ještě neuvěřitelněji zní, že by mohl být dobrým i zlým současně! BŮH JE DOBRÝ O tom svědčí celá Bible. Čtenářům Bible, a zvláště křesťanům, to není nutné dokazovat. V mnoha případech by to bylo nošení dříví do lesa. Přece ale musíme podat základní důkazy, ne snad proto, abychom někoho přesvědčili, ale jen připomněli, co už sami kdysi věděli a znali, mnozí zakusili na vlastní zkušenosti, to, co starozákonní prorok už dávno zaznamenal a co bylo celé věky posilou pro sta a tisíce těch, co tváří v tvář stáli smrti. (čti Nahum 1,7). Že Bůh je skutečně dobrý, dokazuje pak to, že když člověk tak lehkomyslně zacházel s Boží dobrotou, že se nechal satanem oklamat a podvést, dal Bůh pro záchranu ztraceného člověka to nejdražší, co měl. (Jan 3,16) Ani potom, po trpkých a strastných zkušenostech nevnímal člověk ani lidstvo Boha jako toho, který to s lidmi myslí dobře. Drtivá většina lidí dokonce Boha obviňuje a říká: „Kdyby Bůh byl, tak by se na to a ono nemohl dívat a nedovolil by to“. Přitom ale vůbec neberou v úvahu to, že jedním z hlavních projevů Boží dobroty je to, že učinil člověka s možností svobodně se rozhodovat a projevovat. Co by to bylo za svobodu, kdyby musel člověk jednat a konat jako naprogramovaná bytost? Tolik, myslím, stačí k tomu, abychom poznali, že Bůh je skutečně dobrý. Pochopit to, že současně může působit i tentýž Bůh zlo, dle Iz.45,7., to je obtížnější, ale o tom bude jiné pojednání. Zní ale také logicky a lze mu rovněž porozumět. Střípky z Bangladéše Adopce maminek na dálku Mnoho organizací se zabývá užitečnými projekty – adopcemi dětí na dálku. Shání dobrovolné dárce, kteří potom hradí vzdělání, stravu a ošacení dětem z chudých zemí. Jsou to velmi dobré aktivity, které dávají naději chudým dětem na lepší život. V jedné dětské školce na Moravě přišli se zajímavým a zcela originálním nápadem – adoptovat na dálku maminku. Maminku z Bangladéše. Paní učitelky ze školky, spolu s rodiči dětí, našli způsob, jak našetřit peníze, zapojit do tohoto projektu děti a zároveň pomoci tam, kde je to opravdu potřeba. Celý plán vypadal takto: 1. Po celou dobu střádání si děti měly odříkat sladkosti a ušetřené peníze nosit do společné kasičky. 2. Jeden celý den měly být děti pouze o suchém chlebu, aby pochopily, jaké to je, když chudí lidé nemají co jíst a nemohou si vybírat, co si dají k obědu, k večeři. Kromě toho měly děti vyjmenovat vše, co by si za ten den na svůj suchý chléb daly, např. zeleninu, sýr, pomazánku, Nutelu, med, marmeládu, máslo atd. Rodiče měli seznam sepsat a peníze, za které by jinak koupili dětem tyto potraviny, měli opět přinést do společné kasy. Podle slov rodičů byla tohle těžká zkouška, ale děti se snažily být statečné. 3. Děti s učitelkami naplánovaly besídku k Svátku matek a v rámci tohoto programu nám chtěly předat šek na podporu jedné maminky z Bangladéše. Nejen děti, ale i jejich rodiče pomáhali šetřit, vzájemně se podporovali a celou akci úžasně prožívali. Byl jsem velmi překvapen, když jsem při programu k Svátku maminek mohl z rukou dětí a učitelek převzít částku, která v Bangladéši pomohla ne jedné, ale čtyřem maminkám! Za peníze jsme pořídili čtyři šicí stroje a v Bangladéši je pak s bratrem Milanem Moskalou předali ženám – zástupkyním čtyř velkých rodin. Maminky si šitím budou vydělávat na živobytí, budou mít z čeho živit svoje děti, a často i celé příbuzenstvo. Z takových aktivit, kde je pomoženo chudým, kde se přistupuje výchovně a příkladně k našim dětem, a kde se prožije společná radost nad užitečným projektem, si můžeme vzít jen ponaučení a příklad. Na tomto uskutečněném nápadu můžeme vidět, že pomáhat může malý i velký. Stačí mít v srdci touhu, odhodlání a Pán Bůh dokáže i skromné dary požehnat a rozmnožit. Děkujeme všem vám, kteří chcete také podpořit užitečné projekty, které plánujeme a uskutečňujeme s naším milým bratrem a kamarádem z Bangladéše – s dr. Milanem Moskalou. č.účtu:ČSOB: 214089370/0300 Pavel Voltr 47 Střípky z Bangladéše Na podzim r. 2010 jsem letěl do Bangladéše se svým dobrým kamarádem Ivanem – lékařem. Měli jsme v plánu lékařskou misi, která by zahrnovala výjezdy do chudých slumů a škol, kde by Ivan a bratr Milan Moskala ošetřovali především děti, dále pak jejich matky, vdovy a ostatní. Já jsem jim byl spíše jenom k ruce, stříhal jsem náplasti, rozděloval podle pokynů léky, rozdával dětem banány, pomáhal s organizací atd. Byla to velmi náročná práce, měli jsme na to málo času, neboť Ivan nemohl svou ordinaci v Čechách opustit na dlouho. I přesto se nám podařilo ošetřit stovky chudých a nemocných, pomoci strádajícím a dát naději zoufalým. Ne vždy to ale byly situace radostné… Při ošetřování v jednom chudém slumu k Ivanovi přistoupila vyhublá žena s malým, asi ročním dítětem v náručí. Položila téměř bezvládné dítě na vyšetřovací lůžko a prosila o pomoc. Ivan dítě prohlédl, vyšetřil, poslechl fonendoskopem…a zvážněl. Pak mi povídá: „Pavle, tomu dítěti nemůžu pomoct, má těžkou srdeční vadu a během pár dní zemře. Pošli mně sem dalšího…“ Zalapal jsem po dechu a říkám mu: „Cože? Ty pro to dítě nic neuděláš?? To je jednoduše jen pošleš pryč a řekneš „další“…!!?? To snad nemyslíš vážně!!?? V té chvíli jsem Ivana téměř nenáviděl za ten vyřčený ortel. Pral se ve mně vztek s beznadějí. Nemohl jsem to pochopit. A Ivan mi povídá: „To dítě potřebuje okamžitou operaci srdce. Taková operace u nás stojí milion korun, následná péče možná ještě víc. Jak se ti podaří to dítě dopravit tak rychle k nám, vyřídit mu vízum, pas, povolení, a všechny ostatní doklady? Ani teoreticky to není možné. A kolika takovým dětem můžeš pomoci?“ Přesto že jsem se nemohl smířit s realitou, pochopil jsem jeho slova. Až později jsem se mu omluvil za své vnitřní nenávistné pocity. Nejhorší je beznaděj, tato krutá skutečnost mě zasáhla až do morku kostí. Dodnes se s takovými situacemi nedokážu vyrovnat. Chudá žena vzala dítě opět do náruče, pochopila náš rozhovor. Pomalu odcházela a velmi plakala. Rvalo mi to srdce. Doběhl jsem ji a vtiskl jí do ruky velkou bankovku. Slabá náplast na tak velkou bolest… Modlete se spolu s námi za Bangladéš, na světě je tolik trpících, kteří zoufale potřebují naši pomoc, nebo alespoň náš soucit, pochopení, povzbuzení… „Nevíš jak těžké je břemeno, které neneseš.“ Africké přísloví Pavel Voltr humanitární organizace pro pomoc Bangladéši Nábřeží 17.listopadu 804 551 01 Jaroměř tel. +420 607130008 č. účtu:ČSOB: 214089370/0300
Podobné dokumenty
Než bude příliš pozdě
na provedení jakýchkoliv změn v církvi. Snad je to jen
hlas volající na poušti. Pokud vám časopis něco přinesl
a pomáhá v orientaci v současné církevní situaci,
nabídněte ho těm bratřím a sestrám, ...
Proroci
král, avšak když králové zklamali a dělali to, co je zlé v Hospodinových očích, Bůh posílal
svému lidu proroky. Ti hovořili jménem Božím a vyžadovali zachovávání smlouvy.
Než budeme hovořit o velký...
zkrácenou verzi knihy bez korektur
Velmi brzy v lidské historii byly hvězdy pojmenovány a
uspořádány do skupin (souhvězdí) a zakresleny do map
hvězdné oblohy jako obrazy zvířat, lidí a dalších
předmětů. Významné je, že stejná jména ...
tváří v tvář - ZrajeDoraje.cz
je určeno jen pro členy CASD. Neslouží k misii. Časopis chce
představit některé skutečnosti, které zarmucují mnohé členy
církve. Nedělá si nárok na provedení jakýchkoliv změn v církvi.
Snad je to j...
Uložte - Online Bible
[1] Přísloví Šalomouna, syna Davidova, krále Izraele, [2] jak poznat moudrost a kázeň, jak pochopit výroky rozumnosti, [3] jak si prozíravě osvojit
kázeň, spravedlnost, právo a přímost, [4] aby pro...
Curry Blake - Nový člověk
budete souhlasit se mnou a budete uzdraveni, pokud nebude již uzdraveni. Protože vám ukážu, jak vás
Bůh chce uzdravit - a není to skrze moje ruce. On nechce, aby byl vyvyšován nějaký člověk. Chce, ...
Nejvyšší Mistryně Ching Hai News 107
My všichni víme, že je využíváno pouze kolem pěti nebo deseti procent lidské kapacity. Kde
je těch 80 nebo 90%? To se nevyužívá. Já jsem zde, abych vám ukázala, jak využít vaši celou
moudrost – těc...