Příroda a kultura

PŘÍRODA A KULTURA
7.5.2008
11:08
Stránka 274
DOMESTIKANTI
Povaha domestikace
Speciálním případem artefaktů jsou domácí zvířata a rostliny,
náležející na jedné straně do řádu fysis, na druhé straně představující mimo veškerou pochybnost lidské výtvory, mající
příčinu svého vzhledu mimo sebe (obsáhlé kompendium přinášejí např. Herre a Röhrs, 1990). Naprosté analogizování umělého výběru přirozenému, jak je provedl Darwin, je sice hezká
metafora pro modelaci a objasnění výběru přírodního na základě něčeho, co je víceméně obecně známo, ale jako každé
přirovnání do určité míry kulhá – jakkoli je umělý výběr velmi
účinnou metodou rychlé změny habitu i vlastností domácích
zvířat, prakticky nemění jejich „funkční optimum“. Formy nejvíce vychýlené z rovnovážného bodu, který povětšinou představuje vzhled a proporce divokého předka, jsou i nejchoulostivější a nejméně životaschopné a v případě jejich ponechání
bez neustálého selekčního dozoru se kombinací znovu aplikovaného přírodního výběru a křížením s jinými plemeny velmi
rychle vrátí k výchozí formě či do její blízkosti: zdivočelí městští holubi jsou od divokého holuba skalního často k nerozeznání, u psů není touto výslednou formou kupodivu vlk, ale
„voříšek“ typu dinga či orientálního toulavého psa (v divokém
předkovi jsou všechny jeho domácí formy obsaženy v jakési
„rozpuštěné“ či „zavinuté“ formě, podobně jako v člověku i ty
jeho životní dráhy a osudy, které se bez nějakého fatálního
otřesu nepodaří uskutečnit). K produkci nových biologických
druhů se umělý výběr nehodí a dá se říci, že lidským přičiněním vznikly jen dvě volně žijící formy – právě dingo a indonéský pralesní pes Halströmův („Canis halstroemi“), jakožto
stabilizované zdivočelé varianty domácích psů. Všechny ostat-
274 /
PŘÍRODA A KULTURA
PŘÍRODA A KULTURA
7.5.2008
11:08
Stránka 275
ní umělým výběrem vzniklé formy jsou svou existencí a přetrváváním zcela vázány na neustálé lidské intervence a nemají
ani v těchto podmínkách klasické vlastnosti biologických druhů
– eventuální nekřižitelnost vzniká nanejvýš naprostou nekompatibilitou tělesných proporcí (bernardýn a psík čivava). Jen
velmi zřídka je životaschopnost domestikantů alespoň zhruba
srovnatelná s jejich divokými předky, jako je tomu třeba u poštovních holubů. Adekvace umělého výběru s přírodním je tudíž
spíše jen myšlenkovou pomůckou, ne-li přímo pověrou.
Divoký předek (kachna březňačka, Anas platyrrhyncha) – nahoře – a různá z něj pocházející
domácí plemena. (Podle Herreho.)
DOMESTIKANTI /
275
PŘÍRODA A KULTURA
7.5.2008
11:08
Stránka 276
Příklad morfologických extrémů domestikantů – beran asijské tlustoocasé ovce.
(Podle Clutton-Brocka.)
Je obecně zajímavé, že většina kultur si představovala domácí zvířata (i rostliny) jako od počátku světa domestikované
či už v domestikované podobě stvořené, ač se jedná zcela evidentně o lidský počin a některé domestikace mohly být ještě
v kulturní paměti. Zatímco v některých případech se domestikant i divoká forma označují stejným slovem (domácí kočka ×
divoká kočka), např. v případě psa je u všech kultur vždy zdůrazňována jeho bytostná protikladnost vůči vlkovi, samozřejmě podtržená i odlišným pojmenováním (fenomén je zcela
analogický, jak už zmíněno dříve, zdánlivému protikladu zločineckého podsvětí a policie, které se však za určitých okolností i „plodně kříží“, a není radno zapomínat, že jeden představuje v zásadě „ochočenou“ variantu druhého, který jej pak
pomáhá potírat a pořádá na něj štvanice). Je ostatně s podivem, že zdánlivě triviální problém původu domácích zvířat byl
dlouho prakticky neřešitelný a nečekal na nikoho menšího
nežli Darwina (1868). Jev sám má v přírodě jednu výraznou
analogii a sice fenomén tzv. mravenčích a termitích hostů, rozmanitých hmyzů, zejména třeba brouků, kteří žijí, v různém
stupni i krmeni až hýčkáni, v mravenčích či termitích hnízdech
276 /
PŘÍRODA A KULTURA
PŘÍRODA A KULTURA
7.5.2008
11:08
Stránka 277
a nezřídka své hostitele i mimeticky napodobují (blíže Komárek, 2004).
Zdomácňování a selekce
Je důležité si uvědomit, že domestikace je fenomén mutuální,
tj. že není zcela jasné, kdo si vlastně koho „omotal kolem prstu“
– lidská civilizace je na slepicích závislá minimálně stejně jako
ony na ní. Zatímco např. domestikaci housat divoké husy zvládne i malé dítě, u mnohých zvířat (velbloudi, koně) si lze jen
velmi těžko představit, jak k ní vlastně došlo: při lovu hříbat
koní Převalského bylo třeba mnoha domácích koní, a to jak
k uštvání a odchytu, tak i klisen k jejich kojení – nejsou-li na
počátku k dispozici, ocitáme se v situaci barona Prášila, vytahujícího sama sebe za vlasy z bažiny (podobný je i problém se
začátkem metalurgie – vyprávěnky o „náhodném“ obložení ohniště kousky rudy jsou i v rámci etiologických mýtů povídačka
příliš nehorázná). Od symbiózy se domestikace liší vlastně
právě tím, že jeden druh, tj. člověk, hraje v celém procesu dominantnější a vědomější roli a druhý na svou „svobodu“ dobrovolně či nedobrovolně rezignuje a stává se „materiálem“ pro
jeho kreativitu. Celá řada druhů, např. holub či kočka, se k člověku zcela dobrovolně přidala, doslova vnutila; je také dobře
odlišovat od domestikantů zvířata synantropní, leč nedomestikovaná – např. vrabec, v zajetí chovaná, ale běžně se nemnožící, jako jsou lovečtí sokoli či sloni, a tzv. ferální, tj. zdivočelé bývalé domestikanty, třeba velbloudy v Austrálii. V živočišné
říši existuje i jedna jediná analogie lidského zemědělství –
mravenci r. Atta pěstují ve svých podzemních zahrádkách své
„ambroziové“ houby na substrátu z rozžvýkaného listí. Lze samozřejmě tvrdit, že „domestikace“ prováděná mravenci je nevědomá a jejich hosté se k nim pod pláštíkem mimetismu sami
vetřeli – je ovšem otázkou, zda si oba fenomény nejsou podobnější, nežli si myslíme. Wasmann (1925) postuloval tzv.
DOMESTIKANTI /
277
PŘÍRODA A KULTURA
7.5.2008
11:08
Stránka 278
amikální selekci, tj. typ výběru hostů ze strany mravenců
„k obrazu svému“, přičemž podle jeho mínění mravenci dobře
tuší, že se v případě těchto jim podobných hostů nejedná
o mravence, ale přesto shledávají jejich podobu (vnímanou
komplexně čichově-hmatově jako „Geruchsform“) „roztomilou“. Proto je také ve své blízkosti trpí a mnohdy o ně i pečují
– z těchto hostů mají mravenci jen zřídka nějaký přímý užitek,
někteří jsou vyloženými parazity, mnozí ovšem navíc vylučují
sekrety, které mravenci hltavě olizují – jev bývá často srovnáván s alkoholismem či drogovou závislostí. Jakkoli je Wasmannova teze vzhledem k vzdálenosti mravenčí psychiky od
naší obtížně verifikovatelná či vyvratitelná, analogie přímo bijí
do očí. Pekingský palácový psík se svým „opičím“ či lidským
obličejem také není mylně pokládán za člověka, přesto je pravidelně hýčkán i přes svou zjevnou neužitečnost. I analogie růžových a modrookých německých bílých prasat s plavými štětinami či drobných, tmavohnědých vietnamských vepříků
s mandlovýma očima s jejich pány je evidentní – přesto fenomén asi nevznikl „záměrnou“ selekcí, ale podvědomým zalíbením na principu podobnosti – „to je ale krásný vepřík, toho
si necháme k chovu“. U salónních psíků rozmanitých plemen
vidíme i další rys mnoha domestikantů – přetrvávání juvenilních rysů do dospělosti (některým se ani neuzavírají lebeční
fontanely) včetně povahové „nedospělosti“ se svou přilnavostí, roztomilostí, schopností nechat se komandovat i opečovávat, plus sem tam nějaká nezbednost – s dospělým vlkem toto
vše pochopitelně provádět nelze. Jedná se o jakési trpasličí mimeticko-parazitické formy vlků, které vhodným způsobem „napíchly“ emoční dráhu rodič–dítě a zajistily si tak po staletí pohodlnou doživotní existenci, aniž by musely něco jiného
poskytovat. Do určité míry to platí pro všechny psy – rumunský diktátor Ceauşescu se je v několika kampaních marně pokoušel vyhubit – asi proto, že vztah člověk–pes patřil v jeho děsivé říši k těm nejméně kontrolovatelným –, leč bez úspěchu;
venkované vždy nějakého psíka schovali a dále tyto jedince
278 /
PŘÍRODA A KULTURA
PŘÍRODA A KULTURA
7.5.2008
11:08
Stránka 279
množili. (Pozoruhodná je ostatně i hluboká „osudová spřízněnost“ lidí a vlků. Tato obávaná a nenáviděná šelma hrála
zcela klíčovou roli v mnoha mytologiích a „lykantropická“ bratrstva nedílně patřila k „mužským klubům“ starého Íránu, Dácie
i Germánie – Eliade, 1970. Vlci jsou také jedinými zvířaty, která
se kdy pokoušela „domestikovat si“, víceméně „pro zábavu“,
lidi. Nejlépe doložené jsou případy „vlčích dětí“ z Indie – Singh,
1942, Portmann, 1970, ale řadu případů z Evropy uvádí i Komenský ve Velké didaktice.) Mimetické podoby, konkrétně
u psů, jsou obzvláš četné – v některých odlehlých vsích Mexika ženy podnes s oblibou kojí mexické nahé psíky – ti jsou
nejen bezsrstí, ale i téměř bezzubí – někdy až k vážnému zanedbávání vlastních dětí (jsou doklady i pro to, že mňoukání
domácích koček, které nápadně připomíná kňourání lidských
kojenců, je také takovýmto mimetickým jevem, jímž se kočky
úspěšně „vtírají“ do přízně člověku – divoké mňoukají jen jako
koata v komunikaci s matkou). Některá plemena ovčáckých
psů (čuvači, pyrenejští ovčáci) se vnějším habitem nápadně podobají ovcím, finský liščí pes je opět záměrně pěstován do
podoby lišky a jako její dokonalá atrapa upoutává na lovu
pozornost ptáků, kteří pak nepostřehnou lovce.
Autodomestikace člověka
V této souvislosti je třeba poznamenat, že i člověk sám jeví řadu
znaků, typických pro jeho vlastní domestikanty, jak postřehli
už Darwin (1871) a ve svých známých a kontroverzních pracích Lorenz (1940, 1943). Oproti svým divokým předkům vykazují domestikanti zejména gracilnější stavbu kostry (zvláště
čelistí), zkrácení obličejových částí lebky, sklon k ochabnutí
svalstva a zatloustnutí, roztažení reprodukčního období na
dobu celého roku spojené se zvýšenou plodností, schopnost
snést se na malé ploše s mnoha příslušníky vlastního druhu
a nechat sebou snadno manipulovat atd. (o souvislosti domesDOMESTIKANTI /
279
PŘÍRODA A KULTURA
7.5.2008
11:08
Stránka 280
tikace s juvenilními znaky v dospělosti byla již řeč, o Portmannově koncepci člověka jakožto bytosti permanentně juvenilní také). U člověka samozřejmě neexistuje „divoká“ forma,
ale jeho srovnání s antropoidními opicemi ukazuje, jakým směrem změny asi šly (i u extrémních lovecko-sběračských etnik
typu Austrálců jsou tyto procesy poněkud méně pokročilé nežli u příslušníků „zavedených“ zemědělských kultur – nejdále
došla asi „autodomestikace“ v jižní Indii, s její mírností spojenou s vegetarianismem a prodloužením tenkého střeva, schopností strpět mimořádnou hojnost příslušníků vlastního druhu
v bezprostřední blízkosti atd.).
Na domácí zvířata lze rovněž velmi dobře aplikovat tzv.
Kretschmerovu typologii (Kretschmer, 1921), kdy na jednom
konci škály variability stojí „leptosomní“ pól s dlouhou a štíhlou
postavou a tenkými končetinami (u člověka tradičně spojovaný
s rezervovaností, principiálností, též fanatismem, fantazií, nelpěním na pozemských statcích, schopností stavět „vzdušné
zámky“ atd.), na druhém pak pól „pyknomorfní“ s podsaditou
až obtloustlou postavou a končetinami krátkými (u člověka
spojovaný s praktickou „přízemností“, poživačností, životním
realismem a jistou myšlenkovou mělkostí). Literárním i výtvarným zobrazením těchto typů par excellence jsou třeba Don
Quijote a Sancho Panza (Portmann, 1958). Obdobné „odtaži-
Domestikační změny na lebce prasete: A – domácí forma; B – divoká. (Podle Heráně.)
280 /
PŘÍRODA A KULTURA
PŘÍRODA A KULTURA
7.5.2008
11:08
Stránka 281
té“ rysy oproti „přízemním“ mají, pokud si celou věc transponujeme do zvířecího světa, v snad ještě výraznější podobě
extrémní plemena domácích zvířat, řekněme chrt proti bernardýnovi či brněnský voláč proti holubu kingovi.
Účel domestikantů
Je dobré si uvědomit, že domácí živočichové a rostliny jsou
komplikovanými artefakty a že z jejich divokých předků by byl
užitek jen velmi mírný, pokud vůbec jaký. Užitkové vlastnosti
jsou produktem zacílené selekce, trvající často po tisíciletí (nerozpadavé klasové vřeteno u kukuřice a obilnin vůbec, růst vlny
na ovcích, excesivní mléčná produkce krav či snáška slepic
atd.). Málo jsou obecně známé i mnohé etologické změny,
které se s domácími zvířaty udály. Psi se na rozdíl od vlků nedorozumívají primárně opticky, ale akusticky jako lidé, divoké
ovce nelze hnát či vést jako domácí, nebo se v nebezpečí neshluknou, ale rozprchnou, vlk hlídá své teritorium proti jiným
vlkům, ne ale lidem – i štěkot je v zásadě zmnohonásobený začátek vytí; „stavění“ u některých loveckých plemen je strnutím
během útoku; u holubů došlo u různých plemen k hypertrofiím téměř všech složek chování včetně tvorby jevu u ptáků
zcela nového – metání přemetů za letu u tzv. „kotrláků“, úplně
změněný tokový rituál u tzv. „tleskačů“ atd.
Lze mít téměř s jistotou za to, že v raných fázích živočišné
domestikace (na rozdíl od rostlin) nehrála užitkovost primární roli, ba téměř vůbec žádnou. Pomineme-li, že zvíře bylo
možno v době hladu zabít a sníst, pak raní domestikanti, jak
už zmíněno, se k většině těch účelů a činností, k nimž je používáme dnes, vůbec nehodili – i kůň, který se nechá dobrovolně zapřáhnout, je produktem tisícileté selekce. Primární pohnutkou jejich chovu byla jednak zvědavost a touha získat
zvířecí „společníky“, jednak rozmanité kultovní a magické důvody (obě odůvodnění původně splývají vjedno). I u dnešních
DOMESTIKANTI /
281
PŘÍRODA A KULTURA
7.5.2008
11:08
Stránka 282
jihoamerických Indiánů se osada hemží různými ptáky, opicemi a dalšími zvířaty, která jsou získána jako mláata přímo z přírody a stala se zčásti domácími mazlíčky, zčásti „vyslanci“ svého
druhu u lidí (ve vztahu ke zvířatům se odpradávna výrazně
uplatňoval orwellovský doublethink, přepínající mezi dvěma
režimy – zvíře jako náš mladší a menší bratr a zvíře jako objekt
daný v plen k exploataci a různým typům „zábav“ – o etických
aspektech vztahování se ke zvířatům blíže v následujícím boxu
Němé tváře). Raní domestikanti jsou jenom zcela výjimečně zabíjeni (nanejvýš tak oškubáváni z pestrého peří), spíše byli, jak
výše uvedeno, „členy rodiny“. Velmi značnou roli hrály i aspekty kultovní, zejména u hovězího dobytka (býčí zápasy ve Španělsku jsou posledním zbytkem kdysi velmi rozšířených rituálních her s býky ve Středomoří) a domácích kurů, kde kohouti
volali slunce a plašili démony, byly s nimi pořádány rituální zápasy atd. Celá řada domestikantů se těšila např. ve starém Egyptě výrazné náboženské úctě a prakticky ve všech kulturách hráli
významnou roli i jako tvorové obětní (zástupně za původní
oběti lidské – je to jakési zajímavé předznamenání toho, jak
domácí zvířata za člověka „nastavují krk“ třeba i v medicínských
experimentech).
Box: Němé tváře
Prakticky všechny kultury znaly ve vztahu ke zvířatům rozštěpení
na zvířata „blízká“, ceněná, milovaná až hýčkaná, a „vzdálená“,
s nimiž se mohlo dít cokoliv. I u tzv. „přírodních národů“, jejichž zacházení se zvířaty je na naše poměry neobyčejně brutální (Eskymák psa, který mu nepatří, při setkání zastřelí či minimálně kopne;
tropické lovecké národy uchovávají ulovená zvířata, protože v pralese není ledniček, v různě svázaném či zlomeninami imobilizovaném stavu po dlouhé dny), vždy existují nejrůznější domácí miláčkové, a už z řad ochočených divokých ptáků a savců či už domácích
zvířat, kteří jsou bedlivě opatrováni, s nimiž se členové kmene
i v nouzi dělí o potravu a kteří jsou po smrti začasto oplakáváni a pohřbíváni jako lidé. Do této kategorie jevů patří nález rakouského
282 /
PŘÍRODA A KULTURA
PŘÍRODA A KULTURA
7.5.2008
11:08
Stránka 283
archezoologa E. Puchera z rakouské bronzové osady Stillfried, obsahující kromě kostí běžných domácích zvířat i celé pohřbené kostry starých a už artritických zajíců, jelenů a vlků, zjevně až do přirozené smrti chovaných v zajetí (ovšem kostry vlčího páru nesly každá
stopy víc než třiceti vyhojených zlomenin, pozůstatků jakýchsi pravidelně opakovaných sadistických orgií ve stylu „pomsta za Červenou karkulku“ – černá zákoutí lidských duší se od bronzové éry příliš nezměnila, by povaha celé akce byla tehdy asi rituální). Zcela
obdobná byla třeba i situace ve starém Římě, kdy se na jedné straně se město hemžilo luxusními psíky, papoušky a opičkami, na
druhé straně štvanice na divou zvěř v cirku přesahovaly vše, co kdy
bylo v tomto oboru podniknuto: i po přijetí křesanství za státní náboženství bylo zakázáno jen zabíjení lidských gladiátorů – „hry“ se
zvířaty pokračovaly až do zkolabování impéria, kdy už přestal fungovat import šelem. Od toho se moc nelišila ani situace na českém
venkově až tak do druhé světové války – oblíbený koník byl slavnostně strojen, hýčkán a skládaly se o něm písně (i východoafrické pastevecké kmeny, např. Masajové, skládali písně o svých oblíbených býcích či volech a též jim je přímo předzpěvovali, aby je
pobavili), místo netopýra naopak bylo na vratech (přibitý). Toto tradiční rozdělení zvířat na „dobrá“ a „zlá“ je také téměř univerzální,
moderní dichotomie „užitečná“ a „škodlivá“ je toho až sekundární
racionalizací (třeba zoroastrovský Írán uctíval či alespoň krajně
chránil hovězí dobytek, psy, domácí zvířata obecně, ale také vydry,
naopak přikazoval usmrcovat štíry, hady, žáby, želvy, atd.). Výše
naznačenou dichotomii ve vztahu ke zvířatům má pochopitelně i industriální civilizace západního typu, kde jako druhý pól ke klinikám
a psychiatrům pro psy a kočky stojí skrytá inferna zemědělských
velkochovů a laboratoří.
Zvolna už se vytrácí z obecné paměti, že ještě tak do poloviny
20. století patřily sadistické manipulace s menšími zvířaty ke zcela
běžným a regulérním zábavám dětí, nad nimiž se nikdo nepozastavoval. Svou úlohu ve vymizení tohoto fenoménu snad sehrál i přechod k méně drastické a represivní výchově, nenutící děti tolik stržené násilí „předávat dál“, ale domnívám se, že naprosto převažující
příčinou bylo zavedení televize, sytící dětskou potřebu drastičnosti
a krvavosti přízraky na obrazovkách, a už to byly válečné filmy let
padesátých, či akční krváky dneška. Je dobré vědět, že každý takový film zachránil nožičky mnoha mouchám, a že se tedy možná
nejedná jen o „otravování nevinných dětských duší“, ale i o uspo-
DOMESTIKANTI /
283
PŘÍRODA A KULTURA
7.5.2008
11:08
Stránka 284
kojování jedné z jejich nejzákladnějších potřeb – o „sadoanálním“
stadiu vývoje dětské sexuality mluvil už Freud. O této souvislosti věděli už dávno před Freudem američtí protestantští teologové, kteří
se jako vůbec první (myšlenka individuální ochrany zvířat přichází
neobyčejně pozdě) vyslovovali po polovině 18. století proti štvanicím na zvířata jako zábavě – jednak pro vzbuzování temných „parasexuálních“ vášní, jednak pro zneužití stvořeného k jinému účelu,
nežli zamýšlel Stvořitel. První zmínku o zavrženíhodnosti dětských
„her“ se zvířaty, konkrétně s hmyzem, nalézáme u britských duchovních (a zároveň entomologů) Kirbyho a Spence v jejich učebnici entomologie z roku 1817 („temné barvy“ a „hrozivou podobu“
střevlíků, roháčů a jiných brouků vidí jako namířené právě k odstrašování těchto dětských „predátorů“). Ještě Clemens Brentano
v téže době ve svých knihách pro děti shledává podobné praktiky
zcela v pořádku (jak si ti malincí pěkně hrají! – na renesančních či
romantických obrazech nás může překvapit krotkost „ochočených“
drobných ptáků – jsou totiž oslepení – dílem, aby neulétli, dílem,
aby lépe zpívali). Teprve kolem poloviny 19. století se stává dobré
zacházení se zvířaty součástí mravoučné dětské literatury. V téže
době – ve čtyřicátých letech 19. století – vyšly první zákony na ochranu zvířat v Anglii (týkaly se zejména pravidel pro lov jezevců, dále
koní a také kanárů užívaných v dolech jako indikátory důlních plynů
– pro ně byl určen jakýsi „starobní důchod“) a v šedesátých letech
v Prusku. Je to doba, kdy ochrana lidí před útrpným právem je mnohde na kontinentě svěží novinkou – některé státy je odstranily až
v roce 1815. Člověk je, zdá se, jediný, kdo alespoň občas projevuje
empatii i vůči bytostem jiného druhu než vlastního: zatímco u primátů je relativně mnoho soucitu a vstřícnosti vůči příslušníkům vlastního druhu, vůči kořisti, kterou některé druhy (šimpanzi, malpy) loví,
po ní není ani stopa (de Waal, 1996).
Je sice pravda, že vztah ke zvířatům a k lidem je obecně vzato
v jakési korelaci, ale ta není zdaleka tak jednoznačná, jak ji ochránci zvířat rádi prezentují. Je sice pravda, že v dobách masového týrání lidí se na zvířata obecně vzato hledí ještě méně, ale výjimek je
dost. Německá třetí říše měla velmi přísný a v zásadě i dodržovaný zákon na ochranu zvířat, její nejvyšší činovníci byli zvířatům velice nakloněni (Hitler miloval psy, Himmler zejména užitkovou
i okrasnou drůbež); rovněž přízračná aztécká kultura byla zvířatům
velice přátelská. Poměr rovněž nelze spatřovat jako obrácený, ale
je smutnou pravdou, že nejmilitantnější ochránci zvířat bývají přes
284 /
PŘÍRODA A KULTURA
PŘÍRODA A KULTURA
7.5.2008
11:08
Stránka 285
chvályhodnost svých cílů často osoby s narušeným vztahem k vlastnímu druhu, což je příznak vždy alarmující. Evropský středověk
ještě viděl ve zvířatech právní subjekty, nadané právy i odpovědností. Germánské právo zvířatům právní subjektivitu přiznávalo –
až do striktního zavedení práva římského, a ve středověku se jak
známo objevovaly soudní procesy proti zvířatům, a už jednotlivě
proti těm, která se nějak trestně prohřešila třeba zabitím člověka, či
se nějak „vymkla z božského řádu“ – kohout, který údajně snesl
vejce – či kolektivně proti myším, kobylkám atd. To se dělo se zachováním všech formálních zvyklostí včetně takových detailů, jako
bylo např. souzení myší v nepřítomnosti a oznámení jim rozsudku
jakožto osobám nepřítomným jeho vyvěšením na „černém prkně“
soudní budovy – rozsudek vyzývající je k opuštění polí do 14 dnů
byl ostatně mírný, nebo jedince nedospělé, přestárlé a gravidní od
této povinnosti dispenzoval – blíže třeba Lacassagne (1882). Na
konci renesance „zvířecích“ procesů prudce ubylo a zřejmě poslední
z nich se konal počátkem 18. století ve Španělsku, tehdy nejkonzervativnější zemi (jednalo se o mezalianci venkovského mladíka
s oslicí – mládenec byl popraven, zatímco oslice, jejíž dobrou pověst potvrdila řada svědků, dostala pouze přísné napomenutí a několik ran holí). Po karteziánském obratu a převaze mechanistického nazírání se takovéto počínání začíná jevit absurdním – je těžko
soudit mixér za to, že nemixuje. Zmíněné procesy s kobylkami či
myšmi nejsou ani tak ukázkou středověkého obskurantismu, jako
spíše posledním pokusem Evropy vzít mimolidské živé tvory vážně a korektně s nimi i jednat. Sv. František z Assisi, který chápal
paralelně k buddhistické tradici zvířata jako bratry (ostatně takto
chápal i stromy či abiotické jevy – slunce, vítr atd.), neváhal kázat
ptákům a rybám, zpupná a zlomyslná zvířata naopak trestal. Karteziánský obrat znamenal radikální přehodnocení vztahu ke zvířatům
coby pouze dokonalým mechanismům bez duše; jejich součástky
jsou tak malé, že nejsou okem či lupou rozeznatelné. Descartes
o zvířatech soudil, že „… když zvíře, které je bito, naříká, neznamená to více, než když se rozezvučí varhany, u nichž jsme stiskli
určitou klávesu…“ – těžko se kde najde absurdnější a zkušenosti
více odporující pohled. Tato koncepce otevřela pochopitelně dveře
dokořán vivisekčním experimentům (např. ilustrace Harveyových
prací nechávají stěží uvěřit, že jejich jediným hybným momentem
byla touha po poznání), často prováděným veřejně a pro zábavu:
vivisekční předvádění důmyslnosti krevního oběhu patřilo např.
DOMESTIKANTI /
285
PŘÍRODA A KULTURA
7.5.2008
11:08
Stránka 286
k oblíbeným aktivitám heterodoxního katolického kláštera v PortRoyal ve Francii 17. století. Kampaně proti vivisekcím začaly rovněž víceméně až v 19. století (blíže třeba Bretschneider, 1962;
Teutsch, 1983); předtím vivisekce zastupovaly do určité míry „veřejnou dimenzi vědy“ stejně jako ukazování Van de Graafových generátorů, magdeburských polokoulí či leydenských láhví. Ne že by
dřívější doby vivisekce vůbec neznaly – prováděly se například v helénistické Alexandrii, a to i na levných „vyřazených“ otrocích. Vztah
k lidem byl ve starších dobách, které se musely k univerzálnímu humanismu dlouze propracovávat, velmi diferencovaný: římští otroci
byli traktováni jako „nástroje mluvící“, paralelně k „nástrojům bučícím“ a „nástrojům němým“. Archaické národy zacházely s lidmi
mimo vlastní kmen neobyčejně tvrdě, vzpomeňme jen na metody
likvidace zajatců u prérijních Indiánů; pokusy na lidech ostatně provádělo i nacistické Německo a v padesátých letech i Československá republika.
Náběhy k individuální ochraně zvířat jsou samozřejmě i v jiných
kulturách než evropské – obecně známá je všeobjímající ochrana
všeho živého hinduismem a buddhismem, jakkoli někdy v praxi problematická, málo známo naopak je, že zbytečně zabíjet zvířata zapovídá i islám – poměry v Turecku či Íránu v tomto směru dnes připomínají tak řekněme šedesátá léta u nás. Všem těmto kulturním
okruhům je na rozdíl od Evropy zcela cizí myšlenka dát těžce nemocnému nebo invalidnímu zvířeti „ránu z milosti“ – plahočí se dál,
lidmi mírně podporováno a přikrmováno, se svým kismetem. I Čína,
ohlížející se i na lidi často jen málo, má kromě řady podivně působících praktik (patří sem i už zmiňovaná záliba ve zrůdách a deformitách, od závojnatek až po zdeformované nožky čínských dam)
i protichůdné tendence, třeba buddhistický zvyk vypouštět živé ryby
koupené na trhu.
Dá se říci, že jistých pokroků se ve vztahu člověk–zvíře od počátku 19. století, a zejména od konjunktury šedesátých let století
dvacátého, v zemích západního civilizačního okruhu přece jen dosáhlo. Výsledky jsou však paradoxně nerovnoměrné – pokud se ve
Velké Británii v šedesátých letech něco dělo za staženými roletami, mělo to jistě povahu erotickou, dnes se prý spíše jedná o zabíjení zvířat – i většina konzumentů by dnes pohled na celou genezi
řízku neunesla. Asi nejvíce se od počátku 20. století zlepšila situace psů a koček, mnohem víc, než nakolik se zlepšil úděl lidí za stejnou dobu (úsloví typu: psí život, psa by nevyhnal, jako pes u boudy,
286 /
PŘÍRODA A KULTURA