To nejlepší nakonec

Blahoslavův dům 21. 6. 2009, ok (bohoslužby s dětmi)
To nejlepší nakonec
Čtení: Iz 65,17-25
Písně: 98, 636, 702, 621, 623
Text kázání: Zj 21
A viděl jsem nové nebe a novou zemi, neboť první nebe a první země pominuly a moře již vůbec nebylo. A viděl jsem
od Boha z nebe sestupovat svaté město, nový Jeruzalém, krásný jako nevěsta ozdobená pro svého ženicha. A slyšel
jsem veliký hlas od trůnu: "Hle, příbytek Boží uprostřed lidí, Bůh bude přebývat mezi nimi a oni budou jeho lid; on
sám, jejich Bůh, bude s nimi, a setře jim každou slzu s očí. A smrti již nebude, ani žalu ani nářku ani bolesti už nebude
- neboť co bylo, pominulo." Ten, který seděl na trůnu, řekl: "Hle, všecko tvořím nové." A řekl: "Napiš: Tato slova jsou
věrná a pravá." A dodal: "Již se vyplnila. Já jsem Alfa i Omega, počátek i konec. Tomu, kdo žízní, dám napít zadarmo
z pramene vody živé. Kdo zvítězí, dostane toto vše; já mu budu Bohem a on mi bude synem. Avšak zbabělci, nevěrní,
nečistí, vrahové, cizoložníci, zaklínači, modláři a všichni lháři najdou svůj úděl v jezeře, kde hoří oheň a síra. To je ta
druhá smrt." A přistoupil jeden ze sedmi andělů, kteří měli těch sedm nádob a v nich připraveno sedm posledních
pohrom, a řekl mi: "Pojď, ukážu ti nevěstu, choť Beránkovu." Ve vytržení ducha mě vyvedl na velikou a vysokou horu
a ukázal mi svaté město Jeruzalém, jak sestupuje z nebe od Boha, zářící Boží slávou; jeho jas jako nejdražší drahokam
a jako průzračný křišťál. Město mělo mohutné a vysoké hradby, dvanáct bran střežených dvanácti anděly a na branách
napsaná jména dvanácti pokolení synů Izraele. Tři brány byly na východ, tři brány na sever, tři brány na jih a tři brány
na západ. A hradby města byly postaveny na dvanácti základních kamenech a na nich bylo dvanáct jmen dvanácti
apoštolů Beránkových. Ten, který se mnou mluvil, měl zlatou míru, aby změřil město i jeho brány a hradby. Město je
vystaveno do čtverce: jeho délka je stejná jako šířka. Změřil to město, a bylo to dvanáct tisíc měr. Jeho délka, šířka i
výška jsou stejné. Změřil i hradbu, a bylo to sto čtyřicet čtyři loket lidskou mírou, kterou použil anděl. Hradby jsou
postaveny z jaspisu a město je z ryzího zlata, zářícího jako křišťál. Základy hradeb toho města jsou samý drahokam:
první základní kámen je jaspis, druhý safír, třetí chalcedon, čtvrtý smaragd, pátý sardonyx, šestý karneol, sedmý
chrysolit, osmý beryl, devátý topas, desátý chrysopras, jedenáctý hyacint a dvanáctý ametyst. A dvanáct bran je z
dvanácti perel, každá z jediné perly. A náměstí toho města je z ryzího zlata jako z průzračného křišťálu. Avšak chrám
jsem v něm nespatřil: Jeho chrámem je Pán Bůh všemohoucí a Beránek. To město nepotřebuje ani slunce ani měsíc,
aby mělo světlo: září nad ním sláva Boží a jeho světlem je Beránek. Národy budou žít v jeho světle; králové světa mu
odevzdají svou slávu. Jeho brány zůstanou otevřeny, protože stále trvá den, a noci tam už nebude. V něm se shromáždí
sláva i čest národů. A nevstoupí tam nic nesvatého ani ten, kdo se rouhá a lže, nýbrž jen ti, kdo jsou zapsáni v
Beránkově knize života.
Někdy lidé říkají: už aby to skončilo! Vy si možná teď říkáte: už aby skončila škola a měli jsme
prázdniny. Mnoho lidí ale něco tak trápí, že chtějí, aby už byl konec – třeba nějaká těžká nemoc,
nebo válka. Někteří si dokonce říkají: už aby byl konec se mnou. Nedokáží prostě na světě
vydržet.
Asi víte, o čem se mluví na počátku bible – a o čem úplně na konci. O konci světa čteme v knize
Zjevení. Jmenuje se tak proto, že se v ní zjevuje, co všechno na konci přijde.
V té poslední biblické knize se mluví o různých hrůzách a katastrofách. Možná jste někdy
viděli nějaký katastrofický film, nebo četli takovou knížku. Dnes takové věci čteme pro zábavu,
třeba i z nudy. Ti, kdo četli knihu Zjevení, ji ale rozhodně pro zábavu nečetli. Četli ji lidé, kteří
různé hrůzy sami prožívali. Byli to pronásledovaní křesťané. Tehdejší římští císařové se
prohlašovali za bohy a chtěli, aby je každý uctíval. To samozřejmě křesťané dělat nemohli,
protože by tím zradili Pána Ježíše Krista. A tak se museli bát o svůj život. (Ostatně: stále jsou na
světě země, kde být křesťanem znamená žít ve velkém nebezpečí.)
A tak si tehdejší křesťané předčítali z knihy Zjevení a v ní hledali potěšení a povzbuzení.
Hrůzy, které na ně dopadaly, se z té knihy učili chápat jako znamení konce. Tento svět dlouho
trvat nebude. Brzo skončí, zanikne. Možná si říkáte: co je na tom tak pěkného, že tento svět
skončí? Proč si to lidé s radostí četli?
Začnu trochu odjinud: máte třeba doma starou televizi, nebo staré kolo. Máte ho už řadu let,
zvykli jste si na něj. Už se vám párkrát porouchalo, ale vy jste ho pokaždé dali opravit. Ale pak
vám jednoho dne řeknou, že už se to opravit nedá. Že by to stálo víc peněz, než kdyby se koupilo
nové. A tak ho prostě vyhodíte, dáte na smetiště.
Podobně mluví i Jan v knize Zjevení. Tento svět už je tak porušený a nemocný, že se s ním nedá
nic dobrého dělat. Bůh ho sice stvořil jako dobrý. Tak o tom čteme na začátku bible. Ale lidé ho
poničili, udělali ze něho peklo na zemi. Svou nenávistí, sobectvím, válkami. A tak svět ovládají
všelijaké temné mocnosti a člověk ho vlastními silami napravit nemůže, i kdyby se sebevíc snažil.
Svět je nenapravitelně pokažený. Hodí se akorát na smetiště.
Znamená to, že Bůh tento svět nechá zahynout a pak už nic nepřijde? Kdyby všechno navěky
zaniklo, znamenalo by to, že Bůh se svého světa vzdal. Že Stvořitel navěky odhodil své stvoření
do popelnice. Tak tomu ale naštěstí není. Bůh si nenechá zlem zničit své dílo navěky. Vždyť přece
v Pánu Ježíši Kristu bylo všechno zlo poraženo. Bůh má vše pevně ve svých rukou. Proto Jan
mluví o nové zemi a novém nebi. Jak si něco takového máme představit?
Kniha Zjevení nám o tom něco říká. Říká to ale v obrazech, kterým musíme nejprve porozumět.
Například, že v novém světě nebude moře. Říkáte si, co je na moři až tak špatného. Jenže tehdy
se lidé moře báli, protože v něm viděli zlou, nespoutanou sílu, která stále ohrožuje člověka,
stahuje ho ke dnu. Ostatně, i dnes jsme vůči velké vodě nebo vlnám tsunami dost bezmocní.
V novém světě ale už nic nebude člověka ohrožovat. Nic a nikdo se nebude bouřit proti člověku,
ale ani proti Bohu.
Dále Jan vidí nový Jeruzalém, který sestoupí z nebe. Bude to město celé z drahých kamenů,
nádherně vyzdobené. Město, to je místo, kde je pohromadě hodně lidí. A kde je pohromadě
hodně lidí, tam také často vznikají problémy – když jsou lidé pospolu, musí si víc vycházet
vzájemně vstříc, pomáhat si, ustupovat jeden druhému, být ohleduplní. To ale lidem moc nejde.
A proto město bylo v tehdejší době spíš obrazem zla. Kde je hodně lidí, tam je i hodně sporů,
nepřátelství, napětí, je tam všechno zlé tak nějak natěsnáno dohromady. Podobně tomu bylo i
v tehdejším Jeruzalémě. A asi víte, že ani v tom současném Jeruzalémě není zatím pokoj.
V novém Jeruzalémě to ale bude jinak. Nejen, že město bude nové, krásné a zářící. To není to
nejdůležitější. Důležité je, že v něm budou bydlet i noví lidé. A mezi nimi budou nové, obnovené
vztahy. Lidé si nebudou závidět, nenávidět se, škodit si navzájem. Budou se mít vzájemně rádi.
Uprostřed toho obnoveného lidstva bude bydlet Bůh sám. A ten nedopustí, aby cokoli člověka
trápilo: strach, bolest, hlad, nemoci, smrt. Jan to vyjadřuje pěkně: Nebude tam žádná noc. Anebo
ještě lépe: Bůh setře každou slzu z očí.
Zajímavé je, že v tom městě nebude žádný chrám. Chrámy staví lidé proto, aby se tam scházeli
a společně se modlili, volali k Bohu, který je v nebesích. My ale slyšíme, že Bůh už nebude kdesi
nahoře, vzdálený, ale bude uprostřed nás, úplně blízko každému. Proto už nebudou žádné
chrámy, kostely, modlitebny zapotřebí.
Vypadá to všechno moc krásně, ale přece je tu něco, co do toho obrazu moc nezapadá – ale
přece k tomu patří. Jan mluví o jezeře plném hořící síry. Tak si lidé představovali peklo. Je to
samozřejmě jen obraz, nemusíme to brát doslovně. Ale ten obraz nám něco důležitého říká.
Kdo z vás má doma zahradu, ví, že je občas potřeba udělat na ní pořádek. Vyhodit staré uschlé
větvě, na podzim listí, nebo různé harampádí, co se přes rok nashromáždilo. Buď se ten odpad
odveze ven, anebo se spálí. Podobně to chápe i Jan: V tom novém Jeruzalémě už nemá co dělat
žádný starý odpad. Všechno zlé je potřeba odstranit, spálit. Už nás to nemá dál ovládat a trápit.
Pro nás to znamená, že i my se máme v našich životech zbavovat všeho špatného, co je v nás.
Nemá to totiž žádnou budoucnost. Jednou to všechno shoří jak suché listí. To, co naopak
budoucnost má, je láska, ochota odpustit, nebýt lhostejný vůči trápení druhého. A ten, kdo takto
dokáže žít, pro toho už kus nového nebe a nové země nastal nyní.