Lk 21, 25-36

Blahoslavův dům, 7. 12. 2014 mh
Text kázání: Lukášovo evangelium 21, 25-36
Čtení:
Izajáš 13, 1-12
Písně:
168, S160, 244, 613, 700
Kázání:
Milé sestry, milí bratři,
slyšeli jsme Ježíšova slova, která si církev odedávna připomíná právě v období
adventu: „Budou znamení na slunci, měsíci a hvězdách…“. Jak těm slovům máme
rozumět? Máme je snad chápat tak, že všechna ta vesmírná tělesa slouží k tomu,
aby na nich Bůh něco ukazoval? Jsou snad nějakými rekvizitami v jeho ruce? Ano,
zdá se, že právě tam toto sdělení míří.
A tak Slunce, jehož funkcí danou od počátku bylo podle Bible svítit nad zemí
a vládnout ve dne, v ten čas svítit nebude. Měsíc, který měl za úkol svítit nad zemí a
vládnout v noci, pak ztratí svou tvář. Hvězdy, kterým bylo dáno oddělovat den od
noci a být na znamení časů, dnů a let, budou v tu dobu padat z nebeské klenby.
Taková byla představa lidí o dni Hospodinově, o dni soudu: přestane platit, co platilo
dříve, řád světla bude narušen, řád plynutí dnů a nocí stejně tak. A všechno to dění
na obloze, které člověk má za samozřejmé a přirozené, stane se znamením. Bude
pouze odkazovat k dění jinému.
A už odsud také pochází zmiňovaná úzkost lidí: úzkost ze změn, které
nastávají, úzkost, že se mění to, na co jsme byli zvyklí, v čem jsme se uměli
orientovat a co nám dávalo smysl: ve dne je světlo, v noci je tma, v létě je teplo a
v zimě zima a čas plyne pořád stejně svým tempem. Když se i takové základní
danosti mění, přichází víc než nejistota, co takové změny mají znamenat.
A úzkost z moře, které se vylévá ze břehů, nahromaděné vody, které opouští
vymezené hranice a valí se na pevninu. Takové je moře, které člověka ohrožuje.
Pak také nastává obava, kde lze ještě najít bezpečí: kam se utéct, kam se schovat?
„Na zemi pokoj lidem dobré vůle, pokoj lidem přízně“ jsme zvyklí slýchat o
Vánocích. Ale v těchto slovech zazní najednou něco docela jiného: „Na zemi úzkost
bezradných národů.“ Strach z neznámého, strach ze změn, že pořádky končí, že
končí uspořádání, které nacházíme v přírodě – anebo také v lidské společnosti. A
opět zůstává jen bezradnost před nezměrnými silami, které mě smetou jako
záplavová vlna. Neplatí, co by mělo platit, pravidla a zákonitosti, řády jsou v pohybu.
A nádavkem se nakonec dostaví také hrůza a ochromení z toho, že sám Bůh
je v pohybu. Projeví se, že Bůh není stále stálý a neměnný, neochvějný jako skála,
ale že se dává do pohybu. Božské síly budou uvedeny v chod: „Mocnosti nebeské
se zachvěly.“
Ježíšovo líčení pochodů provázejících den Hospodinův je ohlasem výroků
starozákonních proroků Izajáše, Ámosa a dalších. Ale Ježíš nezůstává u tohoto
obrazu. Přidává k němu něco svého: právě tehdy, až něco takového budou lidé
zažívat, až takovým způsobem budou ztrácet půdu pod nohama, uvidí ještě něco
jiného než zmar a chaos. Bude možné vidět znamení Syna člověka, jak nazýval sám
sebe Kristus Ježíš. To, co má jednou nastat, co je před námi, nepovede k zániku.
Po všech oněch událostech přijde ještě něco většího a významnějšího: Kristova moc
a spravedlnost.
Ježíš byl tím, který se sklonil k člověku - chce se říci: ke každému člověku –
který spolu s lidmi trpěl, který lidem projevoval odpuštění a solidaritu, který projevil,
že při něm je Boží moc, a on nyní předesílá, že přijde s velikou mocí a slávou. Jakou
mocí a slávou? Podle toho, jak se ve svém životě mezi lidmi projevoval, smíme věřit,
že s mocí, která zachraňuje. S mocí, která má moc nás vykoupit od zlého – tak jako
se ze zajetí vykupuje rukojmí, nevolník z nevolnictví a otrok z otroctví.
Ale to znamená, že vše, co přichází, můžeme očekávat bez úzkosti a
ustrašenosti. A s nadějí. Je možné se neskrývat, neklopit hlavu ani zrak. Je možné
čelit všemu zlému s tím, že pak, na závěr přijde ještě něco jiného: totiž Kristus se
svou mocí a slávou.
Má to být tak jasné a zřetelné, jako když člověk vidí pučet ovocný strom,
třeba právě fíkovník: „Fíkový strom teď podobenství učí, co znamená, když listí jeho
pučí“, jak jsme společně zpívali v předchozí písni.
Když pučí jeho listí, když se jeho větve zelenají, znamená to, že léto je blízko.
Každý to pozná. Podobně bude blízko Boží království, až budou vidět ona znamení
na nebi a na zemi: na slunci a měsíci, na hvězdách a na moři, na lidech. Podle
těchto znamení – na slunci, na měsíci, na hvězdách, na úzkosti národů – bude
možné usuzovat na příchod Syna člověka, nebo ještě přesněji: na příchod Božího
království.
Neumíme si to jasně představit: že nebe a země nemají věčné trvání, že se
vyvíjí a jednou dojdou svého zániku. Už vůbec se nám nezdá možné, že by
k něčemu takovému došlo dnes, za našich dní. Ale Boží slovo platit nepřestane.
Ježíšova slovo nejsou určená pro nedělní siestu, pro selanku nedělního
oběda a uklizených obývacích pokojů. Je to slovo do těžkých dnů člověka. Amen.