docměsíčník o přírodě a lidech 9/2006 – 38 Kč
download 
Stížnost Transkript
měsíčník o přírodě a lidech 9/2006 – 38 Kč
Krkonose 09 25.8.2006 11:45 Stránka 1 měsíčník o přírodě a lidech 9/2006 – 38 Kč Krkonose 09 25.8.2006 11:45 Stránka 2 Sněhová akumulace v Pramenném dole přečkala i tropické dny letošního horkého července (snímek je z 26. 7.). Pozůstatek po základové lavině byl na povrchu krytý hlínou, kamením i zbytky vegetace a rozpustily ho až srpnové deště. Podtékající potok tu vytvořil mimořádně velký, dokonce i rozvětvený sněhový tunel. Krkonose 09 25.8.2006 11:45 Stránka 3 ročník XXXIX JIZERSKÉ HORY měsíčník o přírodě a lidech Z OBSAHU vydává Správa Krkonošského národního parku Proč se protrhla přehrada na Bílé Desné? Nové výsledky pátrání po příčině největší nehody přehradního stavitelství na českém území 30–31 redakce šéfredaktor Mgr. Radovan Vlček redaktoři Jiří Dvořák Mgr. Jiří Bašta (jazyková úprava) Mgr. Pavel D. Vinklát (Jizerské hory) grafická úprava Vladimíra Dyntarová sekretářka Eva Šimůnková redakční rada Ing. Jiří Hušek Ing. Petr Kadleček Ing. Theodor Lokvenc, CSc. PaedDr. Jan Luštinec Dr. Andrzej Paczos RNDr. Vlastimil Pilous Bc. Roman Reil Doc. RNDr. Stanislav Vacek, DrSc. Miroslav Vlasák 9/2006 Liberecká chata Roku 1926, tedy právě před osmdesáti lety, byla ve východotyrolských Alpách otevřena chata, nesoucí jméno jizerskohorské metropole 32–33 Velká voda Poprvé v novém tisíciletí prošla krkonošskými údolími opravdu velká voda, která svůj vzestup zastavila právě na hranici přírodní katastrofy 4–8 Pozvánka do Bozkova Bozkov u Semil láká k návštěvě nejen dolomitovými jeskyněmi, ale také opraveným poutním kostelem 41 S Janem Bucharem nejen o pavoucích Uznávaný přírodovědec prof. Jan Buchar pochází z podkrkonošské Bystré u Semil a celý svůj život zasvětil výzkumu pavouků 46–48 adresa redakce Dobrovského 3, 543 11 Vrchlabí telefon 499 456 333, fax 499 422 095 e-mail [email protected] internet http://krkonose.krnap.cz tisk Východočeská tiskárna, spol. s r. o., Sezemice CO PŘIPRAVUJEME? vychází dvanáctkrát ročně cena výtisku 38 Kč nevyžádané rukopisy nevracíme uzávěrka čísla 17. 8. 2006 registrační číslo MK ČR E 12882 ISSN 1214-9381 rozšiřují První novinová společnost, a. s.; Mediaprint & Kapa Pressegrosso, spol. s r. o. objednávky do zahraničí vyřizuje Mediaservis, s. r. o., oddělení vývozu tisku Sazečská 12, 225 62 Praha 10 tel. +420 271 199 250 fax +420 271 199 902 e-mail [email protected] předplatné objednávky přijímá redakce časopisu písemně, telefonicky nebo elektronicky zvýhodněné roční předplatné 396 Kč fotografie na obálce str. I – Labská přehrada za povodně 7. 8. 2006 (Kamila Antošová) str. II – Dědictví laviny (Kamila Antošová) str. IV – Hřib koloděj (Ctibor Košťál) V Hostinném se vznášel most Nový železniční most přes Labe nahradil rozpadající se starou železnou konstrukci. Navíc přibyla i nově zřízená železniční zastávka Hostinné-město 10–11 Případ ploskohřbetka Zprávy o leteckém postřiku lesních porostů, prováděném letos na ploše 185 hektarů, u vás možná vyvolaly otázku, co že je to vlastně za hmyz, ta ploskohřbetka? 12 Připomeneme životní jubileum Theodora Lokvence, který Krkonoším zasvětil svou celoživotní práci. Petr Miles nás opět zavede do světa mravenců. Přineseme recenzi nového turistického atlasu Krkonoš. Dozvíte se o historii české menšinové školy v Černém Dole, založené před 70 lety, i o mezolitických sídlištích Českého ráje. Představíme vám W. Patschovského, učitele z Jelení Hory, dalšího z velkých propagátorů Krkonoš konce 19. století. V rubrice národní parky světa vás zavedeme do exotického Thajska. měsíčník o přírodě a lidech 10/2006 Informační středisko Rokytnice Středisko Správy KRNAP v Horní Rokytnici nenabízí svým návštěvníkům jenom služby v informačních zařízeních obvyklé. Můžete si tu prohlédnout i zajímavou muzejní expozici Pouště světa 18–19 Harrachov – letovisko a lázně Snaha Harrachova prosadit se i jako lázeňské středisko již od 2. svět. války upadá v zapomnění... 22–24 3 Krkonose 09 25.8.2006 11:45 Stránka 4 Kdy přijde další povodeň? Evropské klima je silně ovlivňováno několika cykly. Nejkratší cyklus je asi dvouletý a představuje nejspíš jen paměť klimatického systému. Rozhodujícím teplotním i vlhkostním cyklem je perioda 5–7 let, kterou známe např. z biblického rčení o sedmi hubených a sedmi tučných letech. Dalším důležitým, ale někdy méně výrazným cyklem je perioda zhruba 20–40 let. Nemůžeme dost dobře říct, že v klimatu střední a západní Evropy se střídá vždy 30 suchých a 30 vlhkých let, protože je příliš mnoho výjimek. Nicméně, když statisticky spočítáme klimatické změny za posledních tisíc let, ukáže se, že evropské klima se každých 20–40 let mění v podobě střídavé křivky. Přitom je zajímavé, že teplotní a vlhkostní křivky nejsou synchronní. To, že se otepluje, neznamená, že bude víc pršet. Většina 19. století byla ve znamení zvýšené povodňové aktivity, většina 20. století ležela v mimořádně dlouhém období povodňového klidu. Zdá se, že došlo ke zdvojení obvyklého cyklu, což se někdy stává. Série nedávných povodní ukazuje, že klid je za námi a že jsme vstoupili do období povodňové aktivity, které by podle všech omylných statistik, které však mají pro různé evropské řeky podobný průběh, mělo trvat další dvě až čtyři desetiletí. Podíváme-li se na průběh např. pražských povodní, zjistíme, že v některých stoletích udeřily hned příští rok, jindy až po pěti, sedmi anebo častěji po 20 či více letech. Nevím to určitě a nemohu to zaručit, ale myslím si, že v tomto dejme tomu třicetiletém klimatickém cyklu zažijeme ještě 2–3 menší a jednu hodně velkou povodeň. Zdá se, že náchylnost k povodním roste, a co je horší, že povodně budoucnosti mohou být větší než povodně minulosti. Krajina rychleji odvádí vodu. Je víc vybetonovaných ploch, asfaltové silnice se stále častěji stávají rizikovými povodňovými koryty. Ani v lese se voda nevsakuje tak dobře, jak by měla. Když jsem po menší povodni na Lužnici odhrabal v obvyklém smrkovém lese zhutnělé jehličí, které fungovalo jako došky na středověké chalupě, narazil jsem již v sedmi centimetrech na tak suchou vrstvu, že po zapálení jemně doutnala. V přirozeném lese ve východních Karpatech po delším dešti voda nasákla do svrchní vrstvy půdy tak, že ji každý krok vytlačoval na centimetr vysoko, ale hladina potoka téměř nestoupla. V zemědělské krajině zmizely nejenom remízky, meze a vsakovací strouhy, ale stalo se něco možná ještě podstatnějšího. Po letech používání pesticidů, herbicidů a umělých hnojiv se změnil edafon, to je soubor několika desítek tisíc druhů půdních organismů. Tyto organismy vytvářejí trofickou síť, potravinový řetězec vzájemných vztahů, který je kromě drobných savců, jako jsou krtek a myši, završován hmyzem a zejména mnoha druhy žížal. Měření ukazují, že značná část srážek se do půdy vsakuje právě žížalími dírami. To je jeden z důvodů, proč se voda na poušti tak neochotně vsakuje a proč na některých pouštích zahyne víc lidí utopením než žízní. Náprava není jednoduchá a asi ani možná, les nad vsí přes noc nezměníme. Krajinu jsme dlouho proměňovali k vlastní škodě, teď je třeba ji postupně měnit k užitku. Řešení není nutné nijak dlouze hledat, jedná se o to umožnit vodě vsáknout se tam, kde spadla. Chce to víc terasových polí, listnatých stromů, vyčištěné záchytné rybníčky, pestřejší mozaiku krajiny. Václav Cílek (z knihy Krajiny vnější a vnitřní) 4 JIŘÍ DVOŘÁK FOTO KAMILA ANTOŠOVÁ Tak zase přišla – nečekaná a nezvaná, přiřítila se jak velká voda a skoro stejně rychle zase odešla. Povodeň. Mohlo by se zdát, že v horách budou největší potíže s vodou při jarním tání. Větší jarní vody přicházejí téměř každý rok. Podhorské řeky však tehdy vystoupí z plných koryt jen zcela výjimečně, a to pouze je-li postupné tání přiživeno vydatným deštěm. Letní povodně jsou mnohem vzácnější, o to však větší a ničivější. Sledujeme-li četnost výskytu mimořádných vodních stavů na krkonošských řekách v posledních desetiletích, můžeme konstatovat, že si obdivovatelé přírodních katastrof přijdou na své stále častěji. Také letošní léto, až do svého poločasu velmi teplé a suché, přineslo hned s prvním sou- Krkonose 09 25.8.2006 11:45 Stránka 5 vislým srpnovým deštěm mimořádné zvýšení hladin horských řek. O průběhu velké vody i o předcházení a odstraňování jejích následků podá nejlepší svědectví aktuální obrazová reportáž doplněná výmluvnými grafy. Ve chvílích nejvyššího vodního stavu na Labi, tedy po poledni v pondělí 7. srpna, se ve Studeném koleně nad Labskou soutěskou vodní spousty valily ven z koryta a efektně se tříštily o silniční patníky. Dočasně byla omezena doprava mezi Vrchlabím a Špindlerovým Mlýnem. O obrovském množství povodňové vody nejlépe vypovídá srovnávací fotografie téhož místa, pořízená o 10 dní později 5 Krkonose 09 25.8.2006 11:45 Stránka 6 Hrázný z Labské přehrady uvolňuje přítok do šachtového přelivu v době kulminace povodně. Nezní i vám v uších jméno bájného Sisyfa? Jak šla voda... Povodeň, kterou si budeme pamatovat jako tu z roku 2006 (věřme, že jich už letos nebude víc), můžeme označit jako dosud největší v Krkonoších v jedenadvacátém století. Velká voda v létě roku 2002, která znamenala katastrofu pro povodí Vltavy a dolního Labe, byla na severovýchodě Čech jen nevýznamnou povodní, na kterou se rychle zapomíná. Zato letos tomu bylo jinak. Když po dlouhotrvajícím červencovém suchu začalo na počátku srpna mírně pršet, ještě v pátek 4. 8. meteorologové předpovídali, že srážky by neměly způsobit žádné významnější vzestupy hladin řek na stupeň bdělosti, natož pohotovosti nebo dokonce ohrožení. Během víkendu se však situace začala rychle měnit, a když v pondělí zaznamenaly hřebenové srážkoměrné stanice na Labské a Luční boudě 120 mm srážek během několika málo hodin, bylo na velkou povodeň zaděláno. Je jistě zajímavé, že v úterý 8. 8. tam spadlo vody ještě více – na Luční boudě dokonce přes 200 mm – ale to již byl déšť rozložen do celého dne a odtok byl postupný, nikoliv v jedné ohromné vlně, valící se z lesů a strání, jak tomu bylo předchozího dne. Z velkých krkonošských toků jako první kulminovalo Labe – na Labské přehradě pod Špindlerovým Mlýnem to bylo právě v poledne, kdy průtok dosáhl nejvyšší hodnoty 167,5 m3/s a voda se valila šachtovým i korunovými přelivy. Tuto situaci nevěstící nic dobrého pro níže položené končiny mohou pamětníci nepříliš dávné historie spočítat na prstech jedné ruky; stalo se tak pouze při povodních v roce 1965, 1.–2. 8. 1977, 7. 7. 1997 a pak 7. 8. 2006. Druhý, o něco menší vrchol (134 m3/s na limnigrafu pod přehradou Labská) nastal kolem deváté hodiny večerní. Průtoky horního Labe jsou však výrazně ovlivňovány tím, jak moc jsou otevřené výpusti Labské přehrady. Ve stejné době, tedy 7. 8. 2002 mezi 20 a 21 hodinou, kulminovala i Jizera. Na vodočtu v Jablonci nad Jizerou dosáhl vodní stav 440 cm a průtok 242 m3/s, zatímco o pouhého tři a půl dne dříve (4. 8. v 6.00 h) to bylo pouhých 16 cm a 1,14 m3/s! I člověk bez matematické představivosti pochopí, že když tímtéž korytem protéká 212krát více vody, není to zrovna běžná záležitost. Také Úpa se chovala obdobně: nejvíce vody (přes 80 m3/s v Horním Maršově) tudy protékalo v pondělí večer, ovšem s tím rozdílem, že průtok poměrně značně kolísal podle srážek Čtveřice grafů názorně ukazuje průběh povodně na Jizeře v Jablonci nad Jizerou, Labi pod přehradou, Úpě v Horním Maršově a Malém Labi v Horním Lánově. Na svislé ose jsou hodnoty vodního sloupce v centimetrech, na vodorovné čas, resp. den. Zelená, žlutá a červená barva udávají stupně povodňové aktivity – bdělost, pohotovost a ohrožení. Děkujeme státnímu podniku Povodí Labe za laskavé poskytnutí grafů, uveřejněných na internetových stránkách www.pla.cz 6 Krkonose 09 25.8.2006 11:45 Stránka 7 a také podle toho, kdy se dostavily vlny povodňové vody z významného přítoku – Malé Úpy. Zcela jiný průběh měla povodeň na menších tocích, které nesbírají vodu z hraničního Slezského hřbetu. Jizerka na limnigrafu v Dolních Štěpanicích dosáhla pouze nejnižšího prvního stupně povodňové aktivity, Malé Labe se k hranici stavu bdělosti jenom přiblížilo. Proč tomu tak bylo? Protože vydatné přívalové srážky vypadly v pondělí 7. 8. hlavně v Jizerských horách, na Slezském hřbetu a pouze na severních svazích Českého hřbetu (a ještě v Dlouhém dole). Nepřipomíná vám to náhodou návětrná údolí slavných krkonošských větrohoropisných systémů?! Směrem k východu deště ubývalo a na jižních horských rozsochách a v podhůří v pondělí vlastně ani moc nepršelo (např. Dolní Štěpanice nahlásily jen 15 mm) a vydatnější déšť spadl až v první třetině dne následujícího. To bylo velké štěstí, protože kdyby šlo o celoplošné srážky na celém území Krkonoš a k hlavním tokům se přidaly i říčky nižších poloh, mohlo jít o povodeň opravdu ničivou. ...a co provedla? Shrneme-li to, co jsme výše nastínili, pak můžeme říci, že letní povodeň roku 2006 byla největší na západě Krkonoš, jmenovitě na Jizeře, kde však podle pamětníků i záznamů vodohospodářů naštěstí nedosáhla úrovně z roku 1978. Přesto došlo na několika místech (např. Jablonec nad Jizerou, Horní a Dolní Sytová) k zaplavení domů, továren a hospodářských objektů, o loukách a zahradách ani nemluvě. Nejplošněji postiženým subjektem je nakonec Správa Krkonošského národního parku, neboť spravuje území, kde povodeň vznikala a srážky byly nejintenzivnější. Poškozeny byly turistické stezky, lesní cesty i asfaltové svážnice, propustky a mosty, břehy a stupně u horských toků. Jedněmi z nemnoha lidí, kteří se – kromě hasičů, policistů a obsluhy přehrad a jezů – snažili co nejvíce zmírňovat následky povodně již v jejím průběhu, byli terénní pracovníci Správy KRNAP, kteří v lijáku a chladu objížděli nejohroženější úseky horských cest a stezek, čistili zanesené svodnice, příkopy a propustky, usměrňovali nově vznikající vodoteče, odstraňovali zátarasy vznikající pod mosty i padlé dřeviny na cestách. Jejich úsilí a nasazení si zaslouží úctu a pochvalu. Vedoucí oddělení lesního hospodářství Správy ing. Jan Hřebačka, kterému se na stole sešla hlášení o škodách z jednotlivých lesních správ a terénních středisek, s týdenním odstupem hodnotí následky povodně takto: „Území Krko- Hladina na Malém Labi sice také stoupala strmě, ale metr vody na limnigrafu ještě neznamenal ani nejnižší stupeň povodňové aktivity. V Hořejším Vrchlabí povodeň strhla pravobřežní místní komunikaci a s ní i potrubí městského vodovodu. Část města zůstala po tři dny bez vody z kohoutků nošského národního parku bylo velkou vodou postiženo velmi nerovnoměrně. Třeba Harrachovsko bylo poškozeno velmi silně, sousední Rokytnice jen málo, poměrně hodně Špindlerův Mlýn, směrem k východu se povodeň tišila, až na některé jednotlivosti, kdy např. zvýšená voda protekla Pecí a jsou škody na tocích. Hrubý odhad škod činí 50 milionů korun. Opravit nebo znovu postavit bude třeba opěrné zdi, přehrážky, přelivné hrany, které zabraňují dalšímu zahlubování koryta vodních toků. Například jenom na Milnici v Harrachově máme škody za 7 milionů korun. A pak samozřejmě opravy cest a mostů. Ze známých míst mohu uvést např. cestu u Staré pily v Labském dole, v Harrachově cestu podél Kamenice, kde asfaltka v podstatě zmizela, ujeté svahy ve Svatém Petru a Dlouhém dole a v údolí Mumlavy. Lesních porostů se povodňové škody dotkly tam, kde došlo k sesuvům půdy, tedy hlavně na Špindlerovsku. Do letošní zimy chceme stabilizovat nejohroženější místa, největší objem prací nás ale čeká v příštím roce nebo i dvou, protože pro některé lokality bude nutno připravit projekty; pochopitelně bude také záležet na finančních zdrojích.“ Krkonoše tedy letos v létě přežily zatím největší povodeň v novém století. Díky šťastné shodě okolností (relativně krátká průtrž mračen pouze v nejvyšších partiích hor a déšť po období sucha, kdy byla hřebenová rašeliniště schopna pojmout značné množství vody) to nebyla povodeň katastrofická, přesto škody, které způsobila, jsou zatím vyčísleny v řádu desítek, ale časem se možná ukáže, že i stovek milionů korun. Naštěstí nedošlo k žádným obětem na lidských životech, a tak si snad tuto povodeň budeme pamatovat jen do příští podobné. Nechceme sýčkovat, ale zdá se, že velké vody budou chodit stále častěji... Jizera v Jablonci nad Jizerou, fotografovaná z mostu silnice na Vysoké kolem 17. hodiny, kdy vodočet ukazoval asi 330 cm. Voda tekla i po hlavní silnici č. 14, dostala se asi do 20 obytných domů a areálu továrny Hybler. O čtyři hodiny později voda vystoupala ještě o víc než metr výše, než vidíte na snímku! 7 Krkonose 09 25.8.2006 11:45 Stránka 8 Unikátní snímek dokazující, že i české Krkonoše mohou mít své velké ledovcové jezero. Mělká, ale poměrně rozsáhlá vodní nádrž byla ve dnech 7.–8. 8. 2006 k vidění na dně Labského dolu v prostoru Labských meandrů. Jak napovídají hluboké vrstvy usazenin, před několika tisíci lety tu jezero skutečně bylo. O pár kilometrů níže, v prostoru Staré pily, se Labe rozlilo do celé šíře údolní nivy. Pracovník TES Špindlerův Mlýn Karel Pieschel v lijáku zachraňuje zdejší most, který byl spolu s cestou zčásti poškozen, pro pěší a cyklisty však je použitelný Velká voda... Foto: Jan Vaněk, Luboš Plecháč, Jiří Marek a Milan Fikejs Symbolický pramen Labe (pohled směrem k přítoku), jak ho asi viděl málokdo... Harrachovští strážci L. Lánský a O. Pažout a cestář J. Faustauer v průtrži mračen odvádějí vodu ze Staré vozové cesty (to není řečiště potoka!) mezi Mísečkami a Vrbatovou boudou. Snímek nepotřebuje další komentář... Vlevo: v pondělí 7. 8. se z lesů na Harrachovsku hrnuly stružky a potoky i na místech, kde nikdy žádná vodoteč nebyla (foto z Okružní cesty pod Plešivcem). Není divu, že příkopy vodu nestačily pojmout a došlo ke značnému poškození cest 8 Krkonose 09 25.8.2006 11:45 Stránka 9 krátké zprávy Via Piette V sobotu 22. července byla slavnostně otevřena další z tematických vycházkových tras v Krkonoších. Devítikilometrový okruh nese jméno zdejšího významného průmyslníka a spoluzakladatele spolků turistiky i zimních sportů Prospera Pietteho, kterého jeho současníci nazývali Otec Krkonoš. Maria Eduard Prosper Piette de Rivage (1846–1928), syn zakladatele svobodské papírny Prospera staršího z Vieil-Salmu v Lucembursku, vzdělanec a humanista, ale také úspěšný výzkumník a podnikatel, pokračovatel rodových tradic výrobců papíru, si toto označení opravdu zasloužil. Patřil k významným osobnostem své doby a stopy jeho činnosti nalézáme dodnes na mnoha místech regionu. Jako spoluzakladatel a dlouholetý pokladník Krkonošského spolku, který nezištně a všestranně podporoval, má velký podíl na propagaci a rozvoji turistického ruchu v Krkonoších. Vycházkovou trasu na návrh Hradní společnosti Aichelburg zřídila Správa KRNAP s městem Svoboda nad Úpou. Práce provedl tým informačního centra Veselý výlet. Texty na 32 informačních panelech připravili Antonín Tichý a Pavel Klimeš s odbornou pomocí Radko Táslera. Slavnostního otevření se zúčastnili představitelé měst a obcí (Svoboda nad Úpou, Janské Lázně, Pec pod Sněžkou), zástupci Správy KRNAP a Hradní společnosti Aichelburg, ale také potomci Prospera Pietteho. Přestřižením pásky otevřel vycházkovou trasu jeho vnuk Ludwig Piette. -rav- Mladí dravci na svobodû Ve vrchlabském Útulku pro poraněná divoká zvířata při Správě KRNAP je vždy největším svátkem chvíle, kdy může být zpátky do přírody vypuštěno zvíře, které již nepotřebuje lidskou pomoc. Jde buď o ošetřené a vyléčené jedince, nebo ještě mnohem častěji o osiřelá mláďata, která se povedlo odchovat do takového stáří a zdravotního stavu, kdy jsou schopna sama se o sebe postarat. Ne vždy mají nalezenci takové štěstí a někteří savci či ptáci v útulku zůstanou až do konce života. Mezi časté chovance útulku patří draví ptáci. V letošním roce se tu povedlo odchovat jednoho jestřába, dvě káně lesní a 18 poštolek – 8 z nich dodala Městská policie z Trutnova, ostatní pocházely z Vrchlabí a okolí. Vyhublá mláďata byla vykrmena a poslední dva týdny přivykána na živou potravu. Na horním snímku odborná pracovnice útulku Ondřejka Bachtíková vypouští ve Strážném do volné přírody mladou káni lesní, dole je jedna z poštolek, které dostaly zpět dočasně ztracenou svobodu v Dolním Dvoře. Kromě dravců bylo letos v útulku odchováno a do přírody navráceno také několik pěvců: kosi, drozdi, pěnkavy a zvonohlíci. -dakfoto Kamila Antošová âasopis je vydáván za finanãní spoluúãasti LIBERECKÉHO KRAJE Pravidelná čtenářská soutěž s vydavatelstvím Gentiana Jilemnice Takové byly hory Po celý rok se můžete zúčastňovat čtenářské soutěže, přinášející každý měsíc jednu otázku, týkající se Krkonoš, jak je známe už jen z archivních fotografií a historických pohlednic. Všechny soutěžní obrázky pocházejí z archivu vydavatelství Gentiana a většinou již byly publikovány v některé z knih či kalendářů tohoto jilemnického vydavatelského domu. Vítězové se mohou těšit na cenu, kterou je velká obrazová publikace Krkonoše/Karkonosze. Své odpovědi posílejte vždy do dvanáctého dne příslušného měsíce na korespondenčním lístku či pohlednici na redakční adresu nebo elektronickou poštou na e-mail [email protected]. Otázka na září: Kolem tohoto výstavného hostince – byť zpočátku to musela být jen prostá krčma – vzniklo přirozené centrum dnešního horského střediska. V jeho názvu je obsaženo i jméno obce, přesněji technické stavby, od níž se toto pomístní jméno odvozuje. Jak se dosud provozovaný hostinec jmenuje? Správná odpověď na srpnovou otázku soutěže je: Rennerova bouda, vyhořela roku 1938. Výhru získává pan Miloš Erbs z Pardubic. 9 Krkonose 09 25.8.2006 11:45 Stránka 10 V Hostinném se vznášel most 10 Krkonose 09 V 25.8.2006 11:45 Stránka 11 minulém čísle jsme přinesli krátkou zprávu o tom, že se město Hostinné dočkalo nového železničního mostu přes Labe. Vzhledem k použitému technologickému postupu byla závěrečná fáze uložení nové mostní konstrukce divácky velmi atraktivní. Naše redakce si to samozřejmě nenechala ujít, a protože z celé akce vzniklo několik podle našeho názoru zajímavých fotografií, rozhodli jsme se, že je nenecháme zmizet v pověstném propadlišti dějin a podělíme se o ně s vámi. Ti, kdo po této trati alespoň občas jezdí, vědí, že starý most byl ve velmi špatném stavu a v poslední době přes něj vlaky projížděly z bezpečnostních důvodů minimální rychlostí. Proto se České dráhy rozhodly pro jeho výměnu. Aby byla výluka na trase co nejkratší, byl navržen následující postup: Mostní konstrukce byla smontována vedle trati, bez přerušení provozu na starém mostě byly vybetonovány mikropiloty a připraveny patky pro uložení nového mostu. Rekonstrukcí prošla i původní spodní stavba, na níž spočívala konstrukce starého mostu. Montáž mostu probíhala několik týdnů a generálním dodavatelem byla firma Mostní a pozemní stavby, s. r. o., Čepí. Mikropiloty a patky vybetonovala firma Chládek & Tintěra, a. s., Pardubice. Díky laskavosti zaměstnanců firmy Mostní a pozemní stavby, s. r. o., jsme pro zvídavé čtenáře zjistili i několik technických údajů. Jedná se o příhradový ocelový svařovaný most s dolní mostovkou a průběžným kolejovým ložem. Příhradový bezsvislicový nosník o výšce 3,75 metru má vedeny diagonály pod úhlem 60 °. Délka přemostění je 35,775 m, rozpětí mostu 36,9 m. Vzhledem k tomu, že železniční trať nevede přes Labe kolmo, ale šikmo, je kolmá světlost mostu 30,4 m a šikmost 57,85 ° směrem doprava. Most je 6,39 m široký, výška nad normální hladinou řeky Labe je cca 3,6 m a rezerva nad hladinou stoleté vody je 0,117 m. Nejzajímavějším údajem je ale váha celé mostní konstrukce, která činí 155 tun. Přemísťování, natožpak přesné usazování břemen o takovéto váze není rozhodně každodenní záležitostí a jeřáby, které jsou toho schopny, také nevidíte každý den. Uložení mostní konstrukce bylo svěřeno firmě ABP Plzeň. Obřímu jeřábu Demag TC 2800, který je schopen břemeno o váze 155 tun přemístit na vyložení 40 metrů, asistovaly ještě dva, v uvozovkách menší, kolegové. I přesto, že jsme se termín ukládání konstrukce dozvěděli téměř v hodině dvanácté (podle našich informací byl posunut o den dopředu, možná s cílem vyloučit davy přihlížejících), sešla se 19. června dopoledne celkem početná divácká obec. Jak samotné ukládání mostu probíhalo, přibližuje naše fotoreportáž. Poslední otázkou, která jistě leckoho napadne, je cena nového mostu. Celkově stála tato investice České dráhy 25 milionů korun. Ještě bychom se měli zmínit o tom, že souběžně s výměnou mostu byla vybudována i nová zastávka Hostinné-město, která se nachází bezprostředně za mostem ve směru na Kunčice nad Labem. Nová zastávka umožní díky své poloze cestujícím lepší dostupnost centra města. Byla vybudována z rozpočtu města nákladem 6 750 000 Kč. Nezbývá než popřát, aby most i nová zastávka dobře sloužily. Radovan Vlček foto Kamila Antošová Odešel Miloš Gerstner Poslední červencovou neděli na konci tropických letních dnů zemřel ve vysokém věku nedožitých dvaadevadesáti let Miloš Gerstner, čestný občan města Vrchlabí, vlastivědný pracovník, historik, učitel, literát a dramatik. Od prvních ročníků našeho časopisu až do počátku nového tisíciletí patřil k jeho nejpilnějším a nejčtenějším autorům. Jeho široký vlastivědný zájem o region Krkonoš a Podkrkonoší a jeho hluboké životní zkušenosti a znalosti přinášely na stránky našeho měsíčníku bezpočet témat historických, národopisných, folklorních a literárních. Miloš Gerstner byl jedním z posledních, který ještě zažil a zaznamenal rychle mizející tradiční lidovou kulturu. A zejména díky jeho tvorbě je náš časopis (mimo jiné) neopominutelným pramenem poznání života „lidu krkonošského“ v minulosti dávné i nedávné. K životu a dílu našeho věrného spolupracovníka se vrátíme podrobněji v některém z příštích čísel. -art- Lesník a myslivec z hor Vláďa Lukeš Dne 19. července letošního roku se Vláďa Lukeš přidal k těm, které povolal svatý Hubert do svých revírů bez hranic. Jeho optimismus, houževnatost a sportovní duch mu pomohly najezdit stovky kilometrů na kole, na lyžích i při práci na sjezdovkách ve Špindlu. Jeho úsměvná, vždy mladě vyhlížející tvář nechyběla na téměř žádné myslivecké akci, ať to byly střelby nebo veselé posezení po lovu. O to, jak se daří jeho Vrchlabákům, se zajímal vždy i v době zaslouženého odpočinku v důchodu při častých návštěvách na Správě KRNAP. Do poslední chvíle vedl nesmírně tvrdý a vyčerpávající souboj se zákeřnou nemocí; návštěva na oslavě životního jubilea kolegy v letošní zimě byla zároveň rozloučením s tou jeho mysliveckou družinou… Ing. Vladimír Lukeš se narodil 6. května 1935 v Rokytnici nad Jizerou-Vilémově. V roce 1952 se vyučil v lesnickém učňovském středisku Harrachov lesařem. Poté studoval na lesnické technické škole v Trutnově, kterou ukončil maturitou v roce 1955. Téhož roku nastoupil do zaměstnání k lesnímu závodu Harrachov, kde pracoval jako lesník, později jako technik polesí a technolog závodu. Při zaměstnání absolvoval lesnickou fakultu Vysoké školy zemědělské v Brně, kterou ukončil v roce 1970. V době studia pracoval i jako dřevař na lesní kalamitě. Po promoci se stal vedoucím odbytu na lesním závodě Harrachov. 1. ledna 1979 nastoupil jako hlavní inženýr na lesní závod Vrchlabí, kde se stal v roce 1990 ředitelem. Po reorganizaci lesního hospodářství v Krkonoších pak od roku 1994 pokračoval v téže funkci i u Správy KRNAP. Do důchodu odešel 1. října 1995. Kromě pracovních aktivit byl po celý život vynikajícím sportovcem, především lyžařem a cyklistou. Mnoho let pracoval jako aktivní člen Horské služby Krkonoše, než musel ze zdravotních důvodů tuto další zálibu opustit. Po odchodu do důchodu okamžitě nastoupil jako brigádník ke Skiareálu Špindlerův Mlýn, kde pomáhal v létě při výstavbě sjezdovek a v zimě na lyžích. Jako myslivec se angažoval nejen ve státní honitbě při svém zaměstnání, ale byl i platným členem mysliveckého sdružení Dolní Lánov. Ale především byl milujícím otcem rodiny a dobrým člověkem. Nevíme už, kdo z moudrých a vážených profesorů, kteří stáli u kolébky našeho vysokého učení lesnického v Brně, řekl: „Každý lesník si svojí prací staví pomník cti nebo hanby“. Vláďa Lukeš určitě patří k těm prvním. Přátelé z Hubertova cechu 11 Krkonose 09 25.8.2006 11:45 Stránka 12 o ãem se hovofií Začátkem července informovala Správa KRNAP veřejnost o připravovaném postřiku proti ploskohřbetce smrkové. Plošný zákrok proti škůdcům, navíc formou leteckého postřiku, vyvolává vždy spoustu otázek a různých reakcí. Vzhledem k tomu, že krátká tisková zpráva nemůže všechny okolnosti zásahu dostatečně vysvětlit, považujeme za nutné se k tomuto tématu vrátit. PŘÍPAD PLOSKOHŘBETKA Ploskohřbetka smrková (Cephalcia abietis) je blanokřídlý hmyz z čeledi ploskohřbetkovitých (Pamphiliidae). Tato čeleď je u nás zastoupena asi čtyřiceti druhy. Lesnicky významné jsou tři druhy vázané na smrkové porosty, a to ploskohřbetka smrková, p. severská a p. černá, přičemž gradační potenciál ploskohřbetky smrkové významně převyšuje ostatní dva druhy. Celkové rozšíření ploskohřbetky smrkové zahrnuje převážnou část střední a severní Evropy, na východ zasahuje na Sibiř a do severní Číny. Kalamitně se přemnožuje především ve vyšších polohách středoevropských horských oblastí, v souvislých stejnověkých smrkových porostech. K ohroženým oblastem u nás náleží celý věnec pohraničních hor od Šumavy až po Moravskoslezské Beskydy, ve vnitrozemí pak zejména Slavkovský les, Brdy a vyšší polohy Českomoravské vrchoviny. Zmínky o přemnožení ploskohřbetky smrkové jsou z našeho území známy již od konce minulého století (Krušné hory, Český les). Skutečně kalamitní charakter však získalo přemnožení až v 50. letech tohoto století. Od té doby proběhlo několik gradačních vln, z nichž nejrozsáhlejší byla gradace v 80. letech. Během ní bylo ploskohřbetkou silně napadeno kolem 48 000 ha porostů, s kulminací v roce 1986, kdy ohrožená plocha dosáhla téměř 10 000 ha. V součas- Vrtulník s postřikem startoval z Horních Míseček 12 nosti jsme svědky příznivějšího vývoje, v závěru 90. let jsou dokonce úhrny silně napadených ploch nejnižší za posledních 20 let (v letech 1999 a 2000 se plocha škodlivého výskytu pohybovala pod hranicí 1 000 ha). V celé řadě oblastí se však ploskohřbetka smrková stále vyskytuje ve vysokých populačních hustotách a nástup nové gradační vlny nelze proto vyloučit. Ploskohřbetka smrková je typický škůdce starších smrkových porostů, které napadá na velkých plochách. Přemnožení vznikají většinou ve vrchovinných, podhorských a horských polohách, v rozpětí nadmořských výšek přibližně 600–1 000 m. Při přemnožení, kdy larvy ožírají starší jehlice, dochází k takové defoliaci (odlistění) korun, která může vést až k úhynu napadených stromů. Proto je ploskohřbetka smrková zařazena mezi kalamitní škůdce. Nejzávaznější následky mají žíry v porostech oslabených dalšími činiteli (imise, přísušky, poškození jiným hmyzem, resp. při kombinaci těchto vlivů). Ploskohřbetka smrková náleží k hmyzu s proměnou dokonalou. V průběhu jedné generace se tedy vystřídají čtyři vývojová stadia. Vajíčko: válcovitého tvaru, na koncích zaoblené; čerstvě vykladené je tmavozelené, 1,7 × 0,7 mm velké, před líhnutím se zbarvuje do šedozelena a dosahuje velikosti 2,3 × 1,1 mm. (Část vajíček bývá napadena vaječným parazitem, drobněnkou rodu Trichogramma Westw. Tato vajíčka lze spolehlivě rozlišit podle jejich leskle černé barvy.) Larva (housenice): po vylíhnutí je světle špinavě zelená, s tmavší hlavou a se třemi páry hrudních noh a jedním párem výrůstků na konci těla, na těle jsou tři nezřetelné tmavohnědé podélné pásy a na spodu posledního zadečkového článku černá podélná skvrna; dospělé housenice jsou sytě zelené, menší část nápadně zlatožlutá, velikost dorostlých larev je 20–25 mm; větší housenice jsou jedinci samičí, menší samčí. Významným přirozeným nepřítelem larev mohou být při silném přemnožení divoká prasata, která vyrývají larvy z půdy. Kukla: volná, zeleně nebo zlatožlutě zbarvená; podle utváření posledních článků je možno rozlišit budoucí pohlaví, velikost kolísá mezi 10–15 mm. Dospělec: tělo je zploštělé, 11–14 mm dlouhé; hlava je relativně velká, hranatá, s dlouhými niťovitými tykadly a nápadnými mohutnými kusadly, stejně jako hruď je černé barvy se žlutavými skvrnami; zadeček je u samečků žlutorezavohnědý s tmavými příčnými proužky, u samiček zaoblenější, s olivově zeleným nádechem; nohy jsou žlutohnědé; poměrně úzká, průhledná křídla jsou protkaná tmavou žilnatinou, sedícím dospělcům kryjí zadeček; rozpětí křídel u samiček je 22 až 27 mm, u samečků 20 až 24 mm. Dospělce, ale i larvy hubí z přirozených nepřátel především hmyzožravé ptactvo. Z předchozích řádků je jasné, že výskyt ploskohřbetky smrkové není v Krkonoších žádnou výjimkou a její stavy jsou většinou regulovány přirozenými nepřáteli, a to ve všech jejich vývojových stadiích. Někdy se ale ploskohřbetka přemnoží natolik, že přirozená regulace není dostatečná a hrozí oslabení lesních porostů. Naposledy se k takovémuto plošnému zásahu přistoupilo v roce 1997. Celková rozloha ošetřené plochy činila tehdy cca 300 ha, poslední výraznější žíry byly zaznamenány v roce 2002, kdy se od obranného zásahu ustoupilo. Loni na podzim bylo v půdních vzorcích na sledovaných plochách zaznamenáno kritické množství larev. Jarní kontroly toto kritické přemnožení potvrdily. Následně bylo pozorováno silné rojení ploskohřbetky i v dalších lokalitách a byly kontrolovány počty vajíček na pokácených stromech-vzornících. Přemnožení bylo evidováno na několika stech hektarů. Po pečlivém zvážení všech okolností (celoplošný postřik je vždy až tou poslední variantou) bylo rozhodnuto přistoupit k chemickému ošetření tří nejkritičtěji ohrožených lokalit o celkové rozloze 185 ha. Dvě se nacházejí mezi Beneckem a Špindlerovým Mlýnem (okolí křižovatky Na rovince, Třídomí) a jedna na Rezku (Vlčí cesta). Všechny lokality, kde byl chemický postřik aplikován, se nacházejí ve III. zóně Krkonošského národního parku. Letecký postřik provedla ve dnech 7.–9. července 2006 společnost Aerocentrum Mělník. Použitý prostředek Dimilin 48 SC (bylo spotřebováno 40 litrů) je prostředek k hubení housenek a housenic např. v zelinářství, ovocnářství a lesním hospodářství. Usmrcuje larvy hmyzu tak, že narušuje tvorbu chitinu a znemožňuje svlékání larev. Přípravek není systémový. Neproniká do rostlinných pletiv, nehubí mšice ani roztoče, nepoškozuje parazitoidy ani predátory hmyzu. I přesto, že použitá látka je netoxická teplokrevným živočichům, přistoupila Správa KRNAP k uzavírkám turistických cest a cyklostezek v inkriminovaných místech. Uzavírky byly označeny informačními tabulemi. Účinnost zásahu byla podle pozorování spadu housenic z korun stromů vysoká. Radovan Vlček (dle podkladů ing. Pavla Blažka) foto archiv Správy KRNAP Krkonose 09 25.8.2006 11:45 Stránka 13 Vaše názory na prohlášení Vize Krkonoše 2050 Vážení přátelé, Krkonoše nám nabídly v sedmém čísle k zamyšlení, ale i k vyjádření zajímavý materiál Vize Krkonoše 2050. Měl jsem ve svém životě po téměř stejně dlouhé období, na jaké je Vize zaměřena, možnost sledovat dění v Krkonoších z profesního hlediska i soukromého zájmu a do určité míry je i ovlivňovat. Vstupovali jsme v poválečném období do práce v Krkonoších rovněž s určitou vizí, tehdejší terminologií lépe vyjádřeno s určitou, víceméně subjektivní představou, která se částečně sjednotila vyhlášením Krkonošského národního parku. Bylo to období plné problémů, rozporů, politických a hospodářských zvratů i přírodních katastrof (imise), které nutily naše původní záměry a představy výrazně korigovat. Splnily se jenom částečně, tak jak to v životě bývá, ale někdy byly i v kladném smyslu předstiženy. Škoda, že se někdo nezabýval realizací jakýchsi vizí po uplynulých padesáti letech, možná, že by to bylo poučné! Významné změny do této doby přinesl rok 1989, ovšem podle mého názoru ne vždy změny pozitivní. Zatímco vědecké poznatky prohlubují dnes významně stav poznání nejen Krkonoš, ale obecně i přírodního prostředí a jeho významu pro život lidské společnosti, realizace využívání hor bývá s tím často a bez ohledu na to v rozporu a zesilují se a vítězí komerční zájmy. Nejsem si plně vědom významu Vámi používaného termínu Vize. Naučné slovníky ho vysvětlují různě jako vidění do budoucna, básnickou představivost, vidinu apod. Já sám, snad správně, považuji vaše použití jako ideový záměr, jako cestu vedoucí k dosažení určitého stavu Krkonoš, který však bohužel ani v náznaku v materiálech formulován není. Zásadní směr bude, nebo již je realizován a vyplněn legislativou, zpracovávanými plány péče a dalšími materiály, kterými bude vývoj usměrňován a rozvíjen, doufám, ku prospěchu hor účelně a účinně. Necítím se být natolik erudovaným nebo povolaným k tomu, abych rozebíral, hodnotil a doplňoval předložené materiály, považuji však za svoji povinnost upozornit na podle mého názoru závažné momenty, a to k základním formulacím vize, shrnutým do tří hlav. Některé zde uvedené výstupy jsou sice rozvedeny v příloze, která by si vyžádala podrobnějšího rozboru, do kterého se nepouštím. Myslím si ale, že by měly být zdůrazněny a uvedeny jako zásadní v úvodních formulacích. Domnívám se, že i v tomto materiálu by měl být jednoznačně a pregnantně definován a vyjádřen význam Krkonoš, a to i v širším středoevropském kontextu, a z toho vyplývající určitá nedotknutelnost nebo omezenost lidského podnikání a využívání přírody. Mělo by to být součástí preambule, poněvadž to není jen v zájmu lidí, kteří zde trvale nebo jen dočasně žijí, jak se zde uvádí. Jednou z hlavních, limitujících zásad, ze kterých materiál vychází, je respektování lidské činnosti v udržitelných mezích, únosnosti území apod. To jsou rozhodující a limitující parametry, a proto je důležité, jak budou stanoveny, jak se zajistí jejich objektivita, závaznost a trvalost. Kritický nárůst návštěvnosti, dosahující os- mi milionů osob ročně, jejichž stoupající nároky je snaha co nejvíce uspokojit, signalizuje, že nelze udržet dnešní ekologické limity. Vždyť předložený materiál je jednoznačně zaměřen na nárůst návštěvnosti, nezbytně doprovázený zlepšováním komfortu, zvýšení atraktivity území apod. To jistě není možné bez výrazných ústupků ochrany přírody a krajiny vůbec a zásadám národního parku. Proč se neprojevují snahy o určité rozptýlení turistických a sportovních aktivit i do širšího Podkrkonoší? Vždyť za první republiky i za války byly využívanými oblastmi například Machovsko, Jestřebí hory, Zvičina, Vysocko, jejichž terény poskytují příjemné komorní prostředí. I přes určité snahy nemohou tyto oblasti konkurovat stále preferovaným Krkonoším. Za velmi důležité a podstatné považuji sjednocení názorů obou sousedních států na problematiku Krkonoš, a to nejen rozporů na poli vědeckém a odborném, ale v praktické realizaci. Musí být nalezeno určité fórum pro jednání. Podle svých zkušeností se domnívám, že nezbytné kompromisy se hledají obtížně a zdlouhavě. Těžko mohu uvěřit mnoha zásadám zejména ve vztahu člověk a příroda, formulovaným v předloženém materiálu, vždyť již v současné době jsou (zejména v hlavě třetí) výrazně i v rozporu s platnými zákony a záměry (uveřejněný záběr zástavby Horních Míseček je jedním z důkazů!). V hlavě třetí, bodu 4 daný požadavek, aby podnikání bylo přátelské vůči přírodě, je v mnoha situacích velmi nedůrazný a vágní. Podnikání v širším smyslu slova musí směřovat zejména ke zlepšení stavu přírody, a to především tam, kde byl a stále je člověkem negativně ovlivňován (vodní režim, lesy, turistika), což je často a nezbytně v rozporu s podnikáním, na jehož „přátelství“ nelze spoléhat. K obsahu třetího bodu druhé hlavy se domnívám, že v něm by měla být zdůrazněna nejen úcta k hodnotám vycházejícím z tradic daných specifickými přírodními poměry a historickým vývojem českého i německého etnika, ale rovněž požadavek aktivní ochrany před pronikáním a zaváděním cizích prvků např. v architektuře, sportu, využívání volného času, koncepci turistiky, ochrany přírody apod. Udr- žuje se tím nejen typický kolorit oblasti, ale zvyšuje se i její turistická atraktivita. Přál bych si, aby snaha o udržení i obnovení často narušeného stavu hor, jejich přírodního prostředí a zvýšení jejich kvality byla upřímná, cílevědomá a oproštěná od nebezpečně hrozícího komercionalismu i uplatňování skupinových zájmů a omylů. Přál bych si, aby k tomu přispěly i některé z mých krkonošských aktivit! Ing. Theodor Lokvenc, CSc. Vážení přátelé, … tento projekt je jistě významný a jedinečný … mohl by být i vzorem pro ostatní NP a CHKO nejen u nás, ale i ve světě. Je fundovaně a důkladně zpracován v zájmu ochrany přírody v Krkonoších a kolektivu patří uznání a poděkování. Měl bych jen malou připomínku k pojmu „přátelského vztahu“ zvláště v podnikání! Tam by možná patřilo spojit podnikání se zákony a předpisy proto, že oblast Krkonoš bude vždycky komerčně využívána. Nám horalům bude vždycky platit to skutečné a nezištné „přátelství lidí a hor!“ Dále nevím, zda s dalším doplněním a rozšířením Vize počítají autoři se spoluprací … s nejvyššími státními orgány – sněmovna, vláda, ministerstva, kraje a státní správy, jak dohodami, tak i finanční podporou … s mezinárodní spoluprací organizací včetně EU … další rozpracování a rozšíření spolupráce mezi Správou KRNAP a Krkonošským svazkem měst a obcí. Mohl by být vytvořen určitý standard propagace v obcích, IS KRNAP, ale hlavně … ve všech médiích! Možná i vytvořením místních „přírodních kulturních zařízení“ – koutků v obcích a muzeích ve městech. … Výhledově zpracovat samostatný Zpravodaj nebo přílohu časopisu Krkonoše. Navázat spolupráci se zájmovými organizacemi – rybáři, myslivci, zahrádkáři i turisty a sportovci. To jsou naše názory a zájem o ochranu přírody Krkonoš jako starší generace a trvalých obyvatel hor. Zdeněk Balcar, Svoboda nad Úpou (kráceno) foto Monika Štambergová 13 Krkonose 09 25.8.2006 11:45 Stránka 14 Krkonošské středisko ekologické výchovy Projekt KAPKA 21 V rámci projektu KAPKA 21 (Královéhradecký a Pardubický kraj Agenda 21), do kterého se jako partner zapojila Správa KRNAP, funguje od ledna letošního roku na Rýchorské boudě ekoporadna. Díky tomuto partnerství, které přináší finanční podporu z Evropského sociálního fondu a státního rozpočtu České republiky, se více přiblížíme obyvatelům mikroregionu Žacléřsko. Činnost ekoporadny tedy směřuje zejména k místnímu obyvatelstvu, ale vzhledem k tomu, že se na Rýchorské boudě konají různé akce pro rozmanité zájmové skupiny ze všech míst naší republiky, je určena i pro ně a také pro procházející turisty. Pod pojmem ekoporadna si občan může představit informační, vzdělávací a poradenské centrum, kde dostane odpověď na otázky týkající se stavu životního prostředí, aktuálních ekologických témat, spotřebitelských témat a agroenvironmentálních témat. Hlavní sídlo má ekoporadna na Rýchorské boudě, kde se můžete setkat s jejími pracovníky vždy o víkendu, a to v sobotu od 10 do 14 hodin a v neděli od 10 do 13 hodin. Pobočka ekoporadny v Základní škole v Bernarticích je zaměřena zejména na včelařství a v provozu je během školního roku každý pátek od 15 do 16 hodin. V době letních prázdnin pak ve stejnou dobu můžete kontaktovat včelařského odborníka opět v ekoporadně na Rýchorské boudě. Dotazy, týkající se všech uvedených témat, můžete kdykoliv posílat také e-mailovou poštou na adresu [email protected], nebo se můžete ptát telefonicky na čísle 499 895 107. K činnosti ekoporadny patří i organizování osvětových akcí pro širokou veřejnost a vzdělávacích akcí pro zájmové skupiny obyvatel. Z akcí, které se dosud podařily, lze uvést tyto přednášky: Návštěvní řád KRNAP aneb Jak se chovat v národním parku, Význam včely medonosné pro opylování rostlin, Národní parky a místní obyvatelstvo, Třídění odpadů v domácnosti, Co se děje s odpady dále nebo Management horských luk. Z osvětových akcí pro širokou veřejnost považujeme za nejúspěšnější Den Země na Rýchorách, s jehož organizací pomáhali dobrovolníci z řad členů Ekoklubu Rýchorák a také mladí strážci. Následovaly další programy: Ruční výroba papíru (v rámci Dne lidových řemesel v Žacléři 5. 7.), Jak vyzrát na počasí (exkurze do meteorologické stanice, povídání o sledování počasí, o předpovědi počasí 19. 8.), Sluníčko a vlak – o alternativních zdrojích energie, s ukázkou využití sluneční energie při provozu modelu vláčku (srpnové víkendy při slunečném počasí) a exkurze po naučné stezce Rýchory (26. 8). Ze vzdělávacích akcí nyní chystáme přednášky na říjen: Nemoci včel a jejich dopad na naši přírodu – pro ZO ČSV Žacléř Jak kvetou Krkonoše – pro obyvatele domova důchodců v Lamperticích Bližší informace k jednotlivým akcím a k činnosti ekoporadny na Rýchorské boudě najdete na internetových stránkách www.krnap.cz, odkaz KSEV, Ekoporadna, dále na letáčcích v turistickém informačním centru v Žacléři a v KSEV Rýchorská bouda. Helena Leblochová 14 TMA P¤EDE MNOU aneb dotkněme se Krkonoš potřetí Správa KRNAP, oddělení ekologické výchovy ve Vrchlabí, připravila již třetí ročník neobvyklé přírodovědné výstavy, která je přednostně určena pro zrakově postižené a nevidomé, přesto jsou vítáni všichni, kteří se chtějí o krkonošské přírodě dozvědět něco nového poněkud netradičním způsobem. Výstavu tvoří 45minutový okruh, během kterého návštěvníci využijí všechny své smysly kromě zraku. Během prohlídky se setkáte s exponáty neživými, ale občas vás překvapí i živé zvířátko. Budete ochutnávat, čichat, hmatem poznávat různé přírodniny. S tím vám bude pomáhat zvukový průvodce, který bude vaším pomocníkem a řešitelem vašich případných nesnází. Po absolvování vnitřního okruhu budete pozváni na venkovní část výstavy, a to k překonání hmatové stezky a vrbového tunelu. Přejeme vám pěkné zážitky a zisk nového pohledu na živou přírodu kolem nás. Výstava se koná od 15.–30. 9. 2006, denně od 8 do 15 hodin ve Stanici mladých ochránců přírody ve Vrchlabí (vedle budovy Správy KRNAP). Návštěvu výstavy se skupinou je potřeba domluvit předem telefonicky na čísle 499 456 322. -db- Bodlinka u nás Občas se stává, že někteří mladí ježci nejsou dostatečně vyvinutí k přezimování ve volné přírodě (především jedinci z pozdních či druhých vrhů). Nabízíme dětem vaší školy možnost starat se o tyto malé tvorečky, kteří by bez lidské pomoci v přírodě pravděpodobně nepřežili. Projekt pro školy nebo dětské oddíly připravuje oddělení ekologické výchovy ve spolupráci s útulkem pro poraněná divoká zvířata Správy KRNAP. Péčí dětského kolektivu dosáhne ježek přezimovací hmotnosti, poté usne zimním spánkem a na jaře po probuzení bude buď dokrmen, nebo rovnou vypuštěn do volné přírody. Tento neobvyklý ekovýchovný projekt umožní dětem přímý kontakt s přírodou i v zimních měsících, posílí v dětech pečlivost, systematičnost a starostlivost a pomůže ježkům přežít nelehké měsíce. Škole nebo oddílu, který se přihlásí do našeho projektu, SPRÁVA KRNAP POSKYTNE: – podrobné pokyny k péči o ježky – pro děti Deník našeho Bodlinky – pro kolektiv ošetřovatelů ježka kartičky s obrázkem – přednášku o životě ježků s praktickou ukázkou – zdravého odblešeného a odklíštěného ježka (ježka dodáme od nás nebo můžeme takto „připravit“ nějakého „vašeho“) – pomoc při problémech – v případě nutnosti možnost převzetí ježka zpět do naší péče ŠKOLA ZAJISTÍ: – vhodné prostředí a ubytovací prostor (bednu) – pravidelné krmení, čištění, vážení dle obdržených pokynů – vedení ježčího deníku, popř. fotodokumentaci – vhodné místo pro přezimování (chladné, klidné) – jarní vypuštění Projekt začne v listopadu 2006, avšak zájemci (nejen školy, ale i skautské či přírodovědné oddíly) se mohou hlásit či informovat již nyní. Přihlášky do projektu přijímáme do 31. října 2006. Kontakt: Správa KRNAP, odd. ekologické výchovy, Dobrovského 3, 543 11 Vrchlabí, [email protected], tel. 499 456 322 -db- Krkonose 09 25.8.2006 11:45 Stránka 15 ekozor Mladí stráÏci v Krkono‰ích po páté V polovině července proběhla hlavní část programu Junior Ranger Project 2006, o jehož zahájení v květnu jsme vás informovali v červencovém čísle KRKONOŠ – JIZERSKÝCH HOR. Na dva týdny se sešlo 14 dětí ve věku 12 až 16 let z deseti krkonošských a podkrkonošských měst a obcí. Profesionální strážci Správy KRNAP jim ukázali svoji každodenní práci. Tím zlepšovali image Správy a vyvraceli zakořeněný, ale nesprávný názor, že správa národního parku je pouze brzda podnikatelského rozvoje regionu a strážci jsou „zelení policajti“. Prezentovali i práci, kterou Správa vykonává pro návštěvníky. Samotná myšlenka projektu tohoto typu do Krkonoš přišla z Europarc Federation v roce 2002 a od té doby se zde Junior Ranger Project (Projekt Mladý strážce; JRP) opakuje každý rok. Abychom odhadli, co všechno si účastníci ze čtrnáctidenního projektu odnesli, museli vyplnit velmi obtížný vstupní a výstupní test o přírodě Krkonoš. Po porovnání odpovědí víme, že mladí strážci dokázali po JRP získat o polovinu bodů více než na začátku. Ve druhém dotazníku jsme pak zjišťovali, co děti vedlo k účasti na JRP, jak se o něm dozvěděly atd. Zjistili jsme, že je do projektu přivedl zájem o Krkonoše a jejich přírodu a v naprosté většině případů se o něm doslechly ve školách (informovaných profesionálními strážci), ale hlubší ponětí o práci Správy KRNAP neměly. Skupina dětí byla rozdělena na dvě menší, které se vystřídaly po jednom týdnu v Peci pod Sněžkou a v Harrachově. Jako v předchozích ročnících v programu nechybělo důkladné seznámení s lesem a jeho zakládáním, pěstováním i těžbou, se zvěří a péčí o ni, s lidmi, kteří na horách pracují, žijí nebo si jezdí odpočinout. Protože v Krkonoších jsou v létě zajímavé důležité horské louky, závislé na pravidelné údržbě, mladí strážci se věnovali i horskému zemědělství včetně botaniky. Strážce musí hory znát velmi důkladně. Mladí tedy nemohli strávit mnoho času jinde než venku, a tak po horách nachodili spousty kilometrů, aby je důkladně poznaly. Profesionální strážce nepracu- je jen hlavou, ale i rukama. Stará se o informační tabule, a proto si mladí zkusili takovou informační tabuli do terénu umístit. Vzali do rukou krumpáč, lopatu, těžkou železnou tyč zvanou pajcr a populární vepřovku – plechovku od konzervy – a zkoušeli osvědčenou technikou vyhloubit v kamenitém terénu dvě díry hluboké 60 cm a 30 cm široké. Protože dobrý strážce na jedné straně musí být samostatný, ale na druhé straně schopný týmové práce, jedno odpoledne strávili mladí strážci v lanovém centru u Harrachova. Na první pohled téma značně odtažité – jak souvisí komunikace s lezením po lanech? Strážce ale musí umět komunikovat, poskytnout pomoc a využít pomoci nabízené. Na visutých lávkách, kde je k úspěšnému zdolání překážky nezbytná spolupráce, se takový team-building velmi dobře zkouší a nacvičuje. V další fázi JRP 2006 budou následovat víkendová soustředění v menších skupinkách, kde budou pracovat spolu s absolventy předchozích ročníků na jednotlivých problémech podstatně hlouběji. Během letošního projektu, který probíhal nejen v místech s elektrikou a signálem mobilních operátorů, ale i v hlubokých lesích daleko od civilizace, se mimo jiné ukázalo, že současná generace školáků má většinou velmi mizivé zkušenosti s pobytem v terénu. Málokdo z nich uměl sbalit dobře spacák nebo kletr na cestu, práce s mapou a slovní popis cest rovněž vykazovaly nemalé rezervy. Strážce si přeci musí umět poradit v každé situaci a proto ho nemůže zaskočit třeba špatně zvolená mapa. Jednen z prvních víkendových programů bude tedy zaměřen na plánování a přípravu na obyčejný trek přes hory. Jistou slabinou projektu bylo stejně jako v předchozích letech vedení deníků. Pomineme-li pravopisné chyby, kterými se zápisky jen hemžily, děti neumějí zhodnotit získané znalosti a zkušenosti z celého dne a napsat o tom desetiřádkovou zprávu. Je sice pěkné, že většina z nich ví, jak instalovat operační systém na počítač, ale neumějí dobře komunikovat. Strážce by se měl umět dobře a jasně vyjadřovat. Ukazuje se totiž, že naprostá většina návštěvníků sice chce informace o přírodě a krajině, ale spíše než mnoho suchých fakt a taxonomicky přesnou determinaci jakési obskurní přírodniny uvítají zajímavosti nebo prostě drby. Málokomu bude imponovat sdělení, že kýchavice bílá má šestičetný zelenobílý květ a patří mezi jednoděložné rostliny. Ale drb: „jen tak mezi námi, paní Vomáčková, pouhé dva gramy sušeného oddenku kýchavice prý zabijou chlapa…“ zůstane paní Vomáčkové, která v Krkonoších potkala strážce, v paměti hodně dlouho. Strážcům a následně návštěvníkům jsou k ničemu informace špatně podané. Nepamatují si je a tedy jako by neby- ly poskytnuty. Škoda práce. Je nutné v mladých strážcích budovat a rozvíjet schopnosti dobře nakládat s informacemi, které získají a které mají následně předat dále. Jedno víkendové setkání bude věnováno přípravě a budování naučné stezky. Mladí strážci vymyslí trasu, téma, navrhnou vzhled informační tabule, grafické provedení a pochopitelně budou muset najít údaje a sestavit dobrý text. Tohoto tématu se mladí strážci již lehce dotkli. Jedna z červencových přednášek se týkala i naučných stezek. V letošním roce byli mladí strážci vybaveni špičkovou výstrojí srovnatelnou s výstrojí profesionálů. Zahřeje je kvalitní fleece bunda, svačinu a výstroj si odnesou ve značkovém kletru, k tomu tričko a čepice s logem JRP. Děti výstroj motivovala k velikému zájmu o práci strážců. Správa od nich bude pochopitelně chtít za to výsledky a aktivní účast v dalších letech. Mimochodem, letošní praktikanti, kteří pomáhali letošní JRP zabezpečit – Lenka Fejklová a Míra Emu Kněz – vzešli právě z prvního ročníku JRP v roce 2002. Zkušenosti nabyté před čtyřmi roky a během nich rozvíjené se zde začínají zúročovat. Začínají se předávat dalším generacím. JRP v letošním roce bude zakončen v září nebo v říjnu. Bude mít trochu jiný průběh, než měly závěrečné ceremoniály v letech minulých. Na jednu podzimní sobotu budou pozváni čerství mladí strážci, jejich rodiče a všichni, kteří do projektu přispěli. Dopoledne čtveřice nejlepších mladých strážců z letošního ročníků JRP připraví exkurzi do nějaké atraktivní lokality a poskytne výklad přímo v terénu. Pro všechny. Tak to přeci skuteční strážci dělají! Trasu budou důkladně znát, skuteční strážci jim s přípravou i vlastním provedením pomohou. Budou ale moci ukázat všem, co se v JRP 2006 naučili. Teprve po takto vedené exkurzi budou oficiálně vyhodnoceni ti nejlepší. Michal Skalka, koordinátor JRP 2006 foto autor 15 Krkonose 09 25.8.2006 11:46 Stránka 16 krátké zprávy Vûdecká konference o Krkono‰ích Lanovka na âernou horu v provozu! V pátek 11. srpna uspořádala společnost MEGA PLUS, s. r. o., majitel lyžařského areálu Janské Lázně – Černá hora, tiskovou konferenci u příležitosti slavnostního zahájení provozu nové lanové dráhy na Černou horu. Demolice staré a montáž nové lanovky probíhala od druhé poloviny dubna letošního roku. Stavební část, tedy betonové patky, na něž se nové podpěry montovaly, byla připravena již z minulého roku. Na tiskové konferenci v budově dolní stanice lanové dráhy představil zástupce společnosti MEGA PLUS Mgr. Petr Hynek celý projekt, krátce se zmínil i o historii provozu lanovek na Černou horu a nastínil plány společnosti do budoucna. Poté vystoupil starosta města Janské Lázně Ing. Václav Němec, který zhodnotil spolupráci společnosti MEGA PLUS s městem Janské Lázně a vyzdvihl spolupráci obou subjektů se Správou KRNAP jako modelový příklad. Krátký projev přednesl i Mgr. Ivan Adamec, starosta města Trutnova a senátor Parlamentu ČR. Oficiální část byla zakončena slavnostním přestřižením pásky a přítomní novináři a hosté okusili při první jízdě pohodlí a rychlost nových osmimístných kabinek, které vzdálenost 2 303 m a výškový rozdíl 566 m překonají za 7,4 minuty. Na horní stanici připravili organizátoři bohatý raut, kterým pokračovala neoficiální část slavnostního otevření. Nová lanová dráha na Černou horu je v současné době nejmodernějším zařízením svého druhu v České republice. -rav- Ve dnech 3.–5. října se v areálu Středního odborného učiliště lesnického a zemědělského ve Svobodě nad Úpou uskuteční šestý ročník mezinárodní vědecké konference Geoekologické problémy Krkonoš. Akce se koná každé tři roky, střídavě na české a polské straně Krkonoš. Letos připadlo zorganizování konference na Správu KRNAP, v roce 2009 se na oplátku uspořádání ujme polská Správa KPN. Konference bude hostit kolem 150 vědeckých pracovníků převážně z České republiky a Polska. Cílem setkání odborných kapacit je představit nejnovější poznatky a studie probíhající na území Krkonoš z oborů geologie, geomorfologie, hydrologie, dalších oborů studujících neživou složku přírody, botaniky, zoologie, mykologie, lesnictví, cestovního ruchu, sociologických studií, ekologické výchovy aj. Nabitý program konference bude probíhat ve čtyřech sekcích, celkem bude předneseno 73 referátů a představeno přes 100 posterů; od zasvěcených diskusí a napjatého poslouchání si účastníci odpočinou na jednodenní exkurzi. Nejzajímavější příspěvky budou později publikovány v regionálním vědeckém sborníku Opera Corcontica. -pšt- Lamperticím je moÏná 1000 let Tradičně dobré vztahy našeho časopisu s obcí Lampertice, ležící v podhůří Rýchor, se opět potvrdily, když jsme dostali milé pozvání na oslavy tisíciletí od jejího založení. Oslavy milénia berou místní s nadsázkou. Založení obce v r. 1006 za vlády Břetislava I. dokládá totiž pouze pověst, první písemná zmínka z r. 1521 pochází z pera kronikáře Alfreda Hermanna. To ovšem nebránilo tomu uspořádat oslavy s „pověstným“ pivem a „pověstným“ gulášem. Hlavním bodem dopoledního programu byl fotbalový turnaj, kterého se účastnily týmy z okolních měst Zábavné dopoledne určené především dětem z mateřských škol i letos proběhne tradičně v září. Správa Krkonošského národního parku, oddělení ekologické výchovy, připravuje program s přibližně sedmi disciplínami. Každá školka si projde trasu, kde budou děti plnit jednotlivé úkoly zaměřené na poznávání a vnímání přírody. Cílem akce, která proběhne ve čtvrtek 7. září 2006 od 9 do 12 hodin na louce u Stanice Mladých ochránců přírody ve Vrchlabí, je zábavnou formou sdělit dětem několik informací o přírodě kolem nás. V předchozích letech si děti vyzkoušely hmatové vnímání přírodnin – tzv. kapsář, určovaly zvuky a hlasy zvířat, bosýma nohama si prošly nášlapnou stezku tvořenou asi patnácti druhy povrchu a postřeh si vyzkoušely na hře Co zmizelo?, která byla zaměřena na květy a podzimní plody. Na letošní rok připravujeme např. hru zaměřenou na přiřazování zvířat do jejich přirozeného prostředí nebo hru o nebezpečích, která nám v přírodě hrozí. Přesné informace o akci „Louka plná dětí“ vám rádi poskytneme na oddělení ekologické výchovy Správy Krkonošského národního parku – Irena Černá (499 456 321 nebo [email protected]). -ič- ¾ th ±¾ ¡©ª êi 16 Louka plná dûtí dB5êê ê ?ê a obcí včetně mužstva z polské strany Krkonoš. Vítězství i putovní pohár si odvezli hosté z Maršova. Soutěžilo se i v méně vážných disciplínách, jako hod pivním sudem na dálku nebo pití tupláků na čas. Večer patřil posezení s živou hudbou na místním fotbalovém hřišti. Účastníci oslav si mohli na panelu přečíst stručnou historii obce a prohlédnout historické snímky. Je příjemné sledovat, jak podobné akce přispívají k obnově tolik potřebného ztraceného lokálního patriotismu a zájmu o dění v obcích. -rav- rv ±ê~j êêêêêBêêê¥ê¤¢ê¤¢ê¤¢ê¤¢ Krkonose 09 25.8.2006 11:46 Stránka 17 muzea polsk˘ch krkono‰ MUZEUM DOLNOSLEZSKÉHO TKALCOVSTVÍ Kamenná Hora Kamenná Hora (Kamienna Góra) je více než dvacetitisícové město ležící při řece Bobru na severovýchodním úpatí Krkonoš. Vzniklo již ve středověku poblíž tvrze, střežící důležitou spojnici mezi Slezskem a Čechami. Jeho pozdější rozvoj byl spojen především s tkalcovstvím. Právě Kamenná Hora byla jedním z jeho největších středisek na Dolním Slezsku. Na tyto bohaté historické tradice navazuje svým pojmenováním i místní Muzeum Tkactwa Dolnośląskiego, tedy Muzeum dolnoslezského tkalcovství. Jeho počátky můžeme najít již v 1. polovině 18. století ve sbírkách shromažďovaných v soukromé knihovně šlechtického rodu Wallenberg-Fenderlin a také v kabinetu kuriozit a knihovně vytvořené při místním evangelickém kostele. V meziválečném období na základě těchto dvou sbírek vzniklo regionální muzeum. To bylo po 2. světové válce doplněno o sbírky, převzaté ze zrušeného muzea z nedalekého Chełmska. V současnosti sbírky zdejšího muzea čítají asi 13 000 exponátů. Jsou to především tkalcovské stavy, nástroje, které kdysi sloužily ke zpracování lnu a také staré látky, obrazy, peníze (kromě jiného poklad ze 16. a 17. století – stříbrné mince nalezené v blízkém Dębrzniku roku 1961), sochy, archiválie. Chloubou muzea je sbírka slezských lidových čepců. Kromě toho tu jsou již po třicet let shromažďována díla soudobých umělců – tkalců. Tři trvale instalované expozice mají regionální charakter. Stálá výstava „Z dějin Kamenné Hory“ (Z dziejów Kamiennej Góry) nabízí exponáty ilustrující bohatou historii města. Je složena z dokumentů, starých rytin s pohledy na Kamennou Horu, plastik a památek na zdejší řemeslnické cechy. Další expozice „Vývoj tkalcovství a textilního průmyslu v Kamenné Hoře“ (Rozwój tkactwa i przemysłu włókienniczego w Kamiennej Górze) představuje historická zařízení a nástroje sloužící ke zpracování lnu, různě staré textilní stroje a na nich vyráběné tkaniny, a také historické fotografie zdejších textilních továren. Etnografická expozice nese název „Dolnoslezská vesnice kdysi“ (Dawna wieś dolnośląska). Představuje především oděvní součásti slezských lidových krojů, historický nábytek a předměty denního užívání. Nejnovější výstavní expozicí je „kabinet kuriozit“ – pokus o rekonstrukci někdejší sbírky památek z cest a regionálních zajímavostí. Je složen ze starých map, cestovatelské výzbroje a výstroje a zajímavých přírodnin. Kromě stálých expozic jsou v muzeu připravovány také krátkodobé výstavy s různou tematikou i umělecká díla z textilního materiálu, vytvořená soudobými autory z celé Evropy. Mnohá z děl jsou vytvořena během uměleckých dílen, každoročně pořádaných kamenohorským muzeem. Školním a turistickým výpravám jsou nabízeny doprovody po největších pamětihodnostech města a třídám základních i středních škol také přednášky – názorné lekce v muzeu, ilustrované zdejšími exponáty. Tak to by bylo... Napsal jsem již snad všechno, co o kamenohorském muzeu vím. Čtenář však ještě netuší, kde ho má hledat. Muzeum dolnoslezského tkalcovství sídlí v honosném barokním měšťanském domě na severozápadní straně náměstí v Kamenné Hoře. A své brány otevírá každodenně, s výjimkou dnů následujících po svátcích. Andrzej Paczos foto archiv muzea Socha sv. Doroty Informace pro návštěvníky Otevírací doba: denně (mimo dnů po svátcích) 9.30–15.30 hodin Vstupné: normální 5 zl.; zlevněné 2,50; skupinové (nad 10 osob) 2 zloté muzejní lekce – 15 zlotých (skupina do 15 osob), jinak 1 zl. za osobu Historický tkalcovský stav adresa: Muzeum Tkactwa Dolnośląskiego w Kamiennej Górze Plac Wolności 11, 58-400 Kamienna Góra telefon: 0048 75 74 422 75 e-mail: [email protected] 17 Krkonose 09 25.8.2006 11:46 Stránka 18 správa krnap pro vefiejnost Máme-li být přesní, pak musíme přiznat, že návštěvnost rokytnického střediska je výrazně nižší, než u kolegů v jiných krkonošských městech. Je to dáno podstatně menší návštěvností Rokytnice, ale také polohou střediska samotného. Ještě jsme totiž neřekli, kde vlastně IS v tak velmi dlouhé obci, jakou Rokytnice nad Jizerou je, najdete. Stojí v Horní Rokytnici pod konečnou linek ČSAD a pod novým Horním náměstím při odbočce k lanovce na Lysou horu. Turisté směřující od autobusu podél Huťského potoka na Dvoračky a dál do hor se vracet nebudou, a ti, kteří přijedou na Dolní náměstí k radnici, při procházce městem tak daleko (cca 1,5 km) nezabloudí. Určitou vinu na tom, že se někteří návštěvníci Rokytnice o zdejším IS Správy KRNAP prostě nedozvědí, má ne zrovna dokonalá propagace. Přitom rokytnické středisko v mnohých ohledech nabízí víc než jiná obdobná zařízení. Hlavním posláním IS je pochopitelně zprostředkování informací o Krkonošském národním parku a Krkonoších jako takových. A to hned několika způsoby. Především to jsou rady a informace podávané přímo u pultíku jedinou zdejší pra- Informační středisko Rokytnice Informační středisko Správy KRNAP v Rokytnici nad Jizerou má mezi obdobnými zařízeními Správy docela osobité postavení. To proto, že asi žádné jiné z ostatních krkonošských středisek nemá tak různorodé využití jako rokytnické. Kromě toho, že tu jsou standardně poskytovány informace o Krkonošském národním parku, výletních trasách a turistických možnostech především v západních Krkonoších, je zde také instalována výstavní expozice, středisko má poměrně velkou ubytovací kapacitu a navíc slouží i potřebám terénní služby. To opravdu není málo. Historie IS Rokytnice je poněkud kratší, než u jiných infostředisek Správy. Budova nezapadá do řady několika montovaných staveb středisek stavěných na konci 70. let, ale jde o originální – byť poněkud těžkopádný – objekt, postavený OSP Svitavy podle plánů Stavoprojektu Hradec Králové. Otevřeno bylo v červenci 1985 a nová budova byla v té době chloubou Správy KRNAP. Především výstavní prostory, kde byly obměňovány výstavy připravované Krkonošským muzeem a oddělením propagace, byly příslibem dobré návštěvnosti. Jediná pracovnice Informačního střediska Rokytnice paní Alena Martínková vás vítá ve svém království. Vlevo prodejna, uprostřed vstup do expozice Pouště světa a vpravo vpředu oblíbený stoleček s množstvím turistických razítek Část originální expozice Pouště světa, vytvořené ze sbírek geologa a polárníka Josefa Sekyry podle výtvarného návrhu Oldřicha Cíglera 18 covnicí paní Alenou Martínkovou, která v rokytnickém středisku pracuje – bez několika týdnů – od jeho otevření v roce 1985. Vyhledání dopravního spojení na internetu je dnes už samozřejmostí. Kromě osobní konzultace a bezplatného poskytnutí letáků a skládaček máte možnost zakoupit si tu i turistické mapy (největší zájem je vzhledem k poloze pochopitelně o podrobné „modré“ mapy KČT Krkonoše-západ a pak tradiční „zelené“ Krkonoše 1:50 000), průvodce, pohlednice a další suvenýry. Paní Martínková ještě doplňuje: „Velmi dobře se prodávají turistické známky – známkové místo Rokytnice nad Jizerou má číslo 21 a na obrázku dominantu města – secesní radnici. A vůbec největší zájem je o turistická razítka Správy – máme jich hned několik: s Rokytnicí, po dvou Krakonoších a hořcích, chalupu a výroční razítko Správy KRNAP.“ Máte-li více času nebo deštivé počasí právě nepřeje horským túrám, můžete využít možnosti projekce videa a DVD v přednáškové místnosti v 1. patře budovy. Pestrá nabídka pořadů vás provede krajinou i historií Krkonoš a Podkrkonoší, najde se i Krkonošská pohádka pro děti. Tuto podobu získávání informací však volí spíše školní třídy na zimních lyžařských kurzech. Moderní interaktivní formou předávání vědomostí je dotyková obrazovka, díky které se můžete virtuálně procházet celými Krkonošemi a jejich přírodou. Paní Martínková si chválí kontakty s obcí, ve které se IS nachází: „S městem Rokytnicí, hlavně se slečnou Hančovou z městského úřadu, máme dobrou spolupráci, dodávají nám nové propagační materiály, informují o novinkách, poskytli nám turistické razítko. Město zatím nemá své vlastní informační středisko, ale jeho zřízení již připravuje. “ Krkonose 09 25.8.2006 11:46 Stránka 19 minerály krkono‰ a podkrkono‰í Ametrín nový výskyt vzácného drahého kamene na Kozákově Čím je ale rokytnické informační středisko výjimečné? Trvalou expozicí Pouště světa, připravenou ze sbírek proslulého polárníka a geologa Josefa Sekyry. Výstava, jejíž grafickou podobu navrhl výtvarník Oldřich Cígler, byla původně určena pro Luční boudu, ještě dříve než byla její instalace dokončena, musela být z důvodu technické havárie tamních prostor odvezena a nové útočiště nalezla před čtyřmi roky v uprázdněném přízemí a zčásti i v 1. patře IS Rokytnice. Expozice věnovaná především geologii, klimatologii a geomorfologii prezentuje alespoň malou část unikátních sběrů dr. Sekyry, pořízených nejen v chladných končinách kolem obou pólů (mimochodem J. Sekyra byl prvním Čechem, který zdolal ten jižní), ale také na Sahaře nebo v horských pustinách. Prohlídka výstavních prostor je sice za úplatu, vstupné 10 a 5 Kč je však v dnešní době jen symbolické. Ještě prozradíme, že se už připravuje scénář nové expozice, tematicky zaměřené na budní hospodářství v Krkonoších. Další službou, jejímž rozsahem se rokytnické IS liší od ostatních informačních a terénních středisek Správy KRNAP, je poskytování ubytování. Zatímco na jiných obdobných pracovištích bývá k dispozici pouze několik málo ubytovacích míst, v Horní Rokytnici najdete čtyři pokoje (po jednom dvou a třílůžkovém a dva čtyřlůžkové) s kuchyňkami, příslušenstvím a samostatnými vchody, celkem se třinácti lůžky. Proto tu je možno ubytovávat nejen spolupracovníky Správy a účastníky výměnné rekreace v rámci resortu ochrany přírody, ale v případě volné kapacity, což bývá mimo vrcholy turistické sezony, také jakékoliv jiné zájemce z řad veřejnosti. A to za velmi slušnou smluvní cenu, začínající na 150 Kč za lůžko a noc. Což v Krkonoších rozhodně není běžné. Jinou neobvyklostí v rámci informačních středisek je využití malé části prostor přízemí jako detašovaného pracoviště Terénního střediska Harrachov Správy KRNAP. Strážce Drahoslav Kobr a cestář Martin Neťuka tu mají od minulého roku zázemí a malou dílnu se skládkem materiálu a nářadí, potřebného při údržbě terénního zařízení a cest ve strážním obvodu Kotel, do kterého spadá také větší část Rokytnice. Ve výčtu služeb poskytovaných rokytnickým informačním střediskem ještě nesmíme zapomenout na vydávání jednorázových povolenek k vjezdu pro motorová vozidla v této oblasti. Paní Alena Martínková o své klientele říká: „Často se k nám vracejí návštěvníci, kteří tu už jednou byli, i s rodinami. Nejvíce lidí přichází v pondělí nebo úterý, když se o víkendu ubytovali, zajdou nakoupit mapy, poradit se o trasách. Pak mám radost, když se ještě na konci pobytu zastaví a poděkují, že se jim na doporučených místech líbilo.“ text a foto Jiří Dvořák Informace pro návštěvníky telefon: 481 523 694, e-mail: [email protected], internet: www.krnap.cz Provozní doba 1. 6. – 30. 9. pondělí – sobota 9–12 13–16.30 h 1. 10. – 31. 5. pondělí – pátek 9–12 13–16 h, sobota 9–12 (jen v hlavní sezoně) Vlastnost, kdy se v rámci jednoho krystalu střídají různé barvy, se nazývá polychromie a je známá například u turmalínů. Jednotlivé barvy uvnitř krystalu tvoří někdy zóny a jindy sektory. Dvou a vícebarevné krystaly jsou vyhledávané brusiči drahých kamenů a ceněné klenotníky. To proto, že jejich uplatnění v rámci fantazijních výbrusů zpestřuje nabídku drahých kamenů a umožňuje vytvářet šperky se zajímavými barevnými efekty a kombinacemi. Polychromie je také známá u křemene. Běžné jsou dvoubarevné křemeny, ve kterých se střídají zóny ametystu s mléčně bílým křemenem a tvoří tzv. ametystový křemen. Zbarvení se mění náhle podle přírůstkových ploch krystalů a na podélném řezu vytváří střídavě bílou a fialovou klikatou linii, podle které se takový ametyst nazývá hradbovým. Hradbové ametysty se vyskytují například v okolí Bochovic u Třebíče, Kamptalu v Rakousku, v Krkonoších nedaleko Medvědína nebo v Jablonci nad Nisou. Vzácně křemen tvoří dvojbarevné krystaly, ve kterých se střídá žlutý citrín se záhnědou. Také křišťály bývají kombinované s ametystem nebo záhnědou. Jindy jsou přechody mezi černým a neprůhledným morionem a záhnědou, stejně jako mezi záhnědou a křišťálem či citrínem, pozvolné. Mezi nejvzácnější dvoubarevné odrůdy křemene patří ametrín. Jeho název vznikl spojením prvních čtyř písmen ametystu a posledních čtyř písmen z citrínu. Tvoří dvojbarevné krystaly, ve kterých se střídá fialová a žlutá barva. Byl objeven v roce 1964 na jihu Bolívie nedaleko hranic s Brazílií. Tam se ametrín vyskytuje v dutinách křemenných žil a pegmatitů, ve kterých vyplňuje dutiny někdy spolu s ametystem. Navenek nedokonale vyvinuté krystaly s nerovným povrchem dosahují velikosti až okolo 15 centimetrů. Ametrín je průhledný až průsvitný. Po rozříznutí krystalů ametrínu napříč se objeví jednotlivé trojúhelníkové sektory, ve kterých se střídá zlatožlutá a fialová barva. Jiné krystaly střídají žlutou a fialovou barvu ve směru svého protažení. Časté je i nerovnoměrné zbarvení, kdy se intenzita žluté a fialové barvy mění podél růstových zón nebo jednotlivé odstíny vytvářejí nepravidelné šmouhy. Má lasturnatý lom a je křehký. Důl Anahí v Bolívii představoval zatím jediné známé ložisko na světě. Ametrín byl zjištěn v původním materiálu z Votrubcova lomu na Kozákově v podobě několika úlomků krystalů. Největší z nich má délku 7 centimetrů, šířku 3 a tloušťku 1 centimetr. Část krystalu je v délce 2,5 cm tvořena žlutozeleným citrínem, na který navazuje fialový ametyst. Nález je uložen ve výstavní síni pana Votrubce na Kozákově, která je jediným místem, kde lze tuto vzácnou odrůdu křemene z druhé lokality na světě vidět. Tomáš Řídkošil foto Radovan Vlček 19 Krkonose 09 25.8.2006 11:46 Stránka 20 Na temeni krkonošských „štítů“ Pod pojmem horský štít se nám asi většinou vybaví některý z tatranských či alpských horských velikánů. I v Krkonoších sice najdeme místa jako vystřižená z velehorské scenérie (např. stametrové srázy Sněžných jam), ovšem horou, která se alespoň částečně může přirovnat ke skutečnému štítu, je zde snad jen z daleka nápadná Sněžka. Přesto se i v Krkonoších na dvou místech hlavního (hraničního) hřbetu setkáme s pojmenováním štít, byť jen v místopisném názvosloví u našich severních sousedů. Známější je Łabski Szczyt (Labský štít), u nás zvaný Violík; mezi Stříbrným hřbetem a Špindlerovou boudou pak vystupuje Tępy Szczyt (Tupý štít). V obou případech je však zřejmé, že inspirací k tomuto názvu zde nebyla podobnost s velehorským štítem, ale nápadný vrcholek, pro který má polština rovněž výraz szczyt – štít. Łabski Szczyt – Violík (1 472 m n. m.) je nejzápadnější kótou na hraničním hřbetu, která přesahuje nadmořskou výšku 1 400 metrů. Vrcholí asi 20 m vysokým skalnatým kamýkem, který ční jako nápadný zub z horského hřbetu a zpovzdálí dobře slouží za orientační bod v terénu. Polské pojmenování mu dala poloha nad pramennou partií Labe a zaujme nejen od Labské studánky a z cest Labskou loukou, ale i při pohledu ze Zlatého návrší či od Harrachových kamenů na protějším vnitřním hřbetu Krkonoš. Český název Violík nemá nic společného s hudebním nástrojem violou ani s kdysi tradovanou fialkovou vůní, která je typická pro některé kameny pokryté rezivě červenými povlaky řasy Trentepohlia iolithus. Této drobné řase se však daří jen na vlhkém podkladu a na slunečnímu svitu vystavených skalních plochách a balvanech Violíku bychom ji docela určitě nenašli. Úpatí Labského štítu – Violíku se dotýká hlavní krkonošská hřebenovka, červeně značená Cesta přátelství, která se tudy vine od Sněžných jam k Tvarožníku a turistickému hraničnímu přechodu nad Voseckou boudou. Schronisko pod Łabskim Szczytem patří k nejstarším krkonošským boudám Łabski Szczyt – Violík z polské strany 20 Z blízka uvidíme, že se tento nápadný povrchový útvar výrazně liší od většiny ostatních krkonošských skal – žulových torů, zde obvykle zvaných kameny (např. Dívčí, Mužské, Polední, Harrachovy kameny, Tvarožník aj.). Nesouměrný tvar Violíku je výsledkem složitého geomorfologického vývoje, při kterém patrně hlavní roli sehrály dva procesy. Tzv. exfoliace (což je postupné odčleňování prohnutých povrchových desek horniny) vedla ke vzniku kupolovité exfoliační klenby, která je však prostoupena neobvykle hustou sítí svislých a šikmých puklin. A právě podél těchto puklin (zejména směrů VJV–ZSZ až JJV–SSZ a SV–JZ) zde výrazně zapracovalo mrazové zvětrávání, které skalní výchoz rozčlenilo do současného tvaru se svislou, stupňovitě až šest metrů vysokou skalní stěnou Krkonose 09 25.8.2006 11:46 Stránka 21 na jihovýchodní až jižní straně. Na střetu svislých a vodorovných puklin tak vznikly členité, místy až pitoreskní povrchové tvary se souběžnými věžičkami, zubatými hřebínky, ostře vymezenými výčnělky apod. Svědectvím vydatného mrazového zvětrávání je také několik metrů vysoká suť žulových balvanů (hranáčů) při úpatí skalní stěny; menší kamenná moře a balvanové proudy pokrývají i okolní svahy. Celý útvar tak můžeme považovat za jakousi kombinaci skalní hradby a mrazového srubu. Jižní svah „štítu“ Violíku se sklání k pramenným stružkám Labe, které se sbíhají na Labské louce. Pod Labskou boudou pak už vydatnější bystřina spadá známým Labským vodopádem do skalnaté Labské rokle a hlubin Labského dolu. Horské partie mezi Labskou boudou a symbolickou studánkou Labe patří k nejvyhledávanějším partiím západních Krkonoš, dostupných značenými trasami doslova ze všech stran. Se jménem hlavní české řeky se však setkáme i na severních, tedy už z polských svazích Labského štítu, dostupných např. od turistického hraničního přechodu u Tvarožníku. Skalnatý vrchol přechází do balvanitého svahu, zvaného Łabski Uplaz, utnutého kotlovi- tým zářezem (Łabski Kociol) s prameništěm Bystrého potoka. Ten ještě před ústím do Szrenického potoka rozděluje severní svah do dvou rozsoch, zvýrazněných zdaleka nápadnými žulovými skalami (tory). Východní seskupení se jmenuje Borówczane Skały, členitější je západní skupina Kukułcze Skały s viklanovitým útvarem Wahadło. Severozápadní temeno Violíku bylo odlesněné už dávno před současným mýcením odumřelých porostů a pokrývá jej lučinatý svah Hala pod Łabskim Szczytem, což je bývalá pastvina, později sloužící za lyžařskou louku. V různých výškových úrovních severního svahu se vinou značené trasy, které se sbíhají u jedné z nejstarších krkonošských bud – Schroniska pod Łabskim Szczytem. Druhý „štít“ na krkonošském hraničním hřbetu – Tępy Szczyt (1 385 m) – není z naší strany příliš výrazný. Jeho tupý, přesněji řečeno oblý vrcholek vystupuje v podstatě už na polském území, a to mezi výraznějším Malým Šišákem (1 439 m) a západním okrajem Stříbrného hřbetu. Prochází tudy i hřebenová Cesta přátelství od Špindlerovy boudy či z opačné strany od Poledního kamene. „Štít“ spadá na severní, polskou stranu poměrně ▲ Oba krkonošské štíty v plné parádě. V popředí Tępy Szczyt, v pozadí Violík, neboli Łabski Szczyt. Foto Kamila Antošová Nápadný „zoubek“ Violíku od Labské studánky Rozpad žuly na Violíku na husté síti svislých puklin strmým svahem, zbrázděným zdrojnicemi říčky Podgorné s působivými Stříbrnými kaskádami. Také údolní zářez na naší straně hraničního hřbetu pod „Tupým štítem“ je velice výrazný a v mnohém zajímavý. Jmenuje se Čertův důl a vyhloubila jej bystřina Čertova strouha, pramenící mezi Stříbrným hřbetem a Čertovým návrším. Dříve se jí říkalo též Křivá strouha, snad proto, že pod hraničním hřbetem se její tok pravoúhle „zakřivuje“ směrem k jihu, kde asi po dvou kilometrech ústí zprava do Bílého Labe. Od boudy U Bílého Labe směřuje do Čertova dolu stejnojmenná naučná stezka, ze které můžeme obdivovat nejen nádherné přírodní scenérie, ale také důmyslnou soustavu umělých přepážek, dláždění i jiných úprav říčního koryta, pocházejících z počátku minulého století. Jan Vítek foto autor 21 Krkonose 09 25.8.2006 11:46 Stránka 22 Harrachov – letovisko a lázně UŽ JEN HISTORIE Řekne-li se Harrachov, máme hned na mysli pověstný a už světoznámý „Čerťák“, Čertovu horu (1 021 m n. m.) s pěti skokanskými můstky, dvěma lanovkami a sjezdovkami i znamenitými trasami pro běžkaře. Jaksi přívažkem se tu nabízí návštěva zdejší sklárny s bohatou historií a kouzlo Mumlavského vodopádu i další pozoruhodnosti dnes snad až příliš rušného horského střediska. Rušno v zimě i v létě… Zcela jinak však začínal Nový Svět – Harrachov svou slávu od zapadlého hnízda dřevařů a sklářů v západních Krkonoších. Šlo o vykročení trochu jiným směrem. Pokus prosadit se jako lázeňské středisko nějak nevyšel a bouřlivá současnost zcela zasouvá do pozadí fakta z historie nepříliš dávné. Vypravme se za nimi. Lázeňský penzion dr. Weisse slouží stále zdravotnictví – jako středisko. Úvodní snímek: Anenské údolí. Každá chalupa byla originálem, ale celek měl pozoruhodně jednotný styl 22 PRVNÍ ROKY LETOVISKA Příjemné horské zákoutí uprostřed lesů nejen pro svěží vzduch a přírodní krásy nabývá známost postupně v 19. století na pruské straně pohoří, ale také uprostřed pražské české měšťanské společnosti. Ještě na začátku 19. století dr. J. K. E. Hoser ve své monografii v Krkonoších zná pouze troje lázně: slezský Warmbrunn (Cieplice Śl.), Flinsberg (Świeradów Zdrój) a naše Janské Lázně s léčivými vodami. Ani Vratislavan Krebs nám v souhrnu stručných informací o „Neuwaldu“ (varianta k Neuwelt – Nový Svět) nic o rodícím se letovisku roku 1837 nepíše. Dovídáme se tu však od něj o sklárně, hornickém kutišti, získávajícím stříbro a olovo. A také o požáru v roce 1827. V létech 1836–40 buduje správa jilemnicko-branského panství v Novém Světě pěkný dřevěný lovecký zámeček (landhaus) pro pobyt vrchnosti a jejích hostů. V pozadí úmyslu bylo jistě také uvést tuto část panství Harrachů v širší známost ve veřejnosti a Novému Světu – Harrachovu upravit cestu mezi letoviska. O to se snažil zejména Jan Nepomuk z Harrachu (1828–1909), oblíbený v české pražské společnosti jako vlastenecký mecenáš. Harrachovský „landhaus“ byl východiskem jeho studentských cest s bratrem na Krkonoše pod péčí domácího vychovatele a učitele Jana Erazima Vocela, českého básníka a archeologa. Ten se začerstva svěřoval se svými dojmy z místa a pohoří roku 1842 česky v časopisech Vesna a Květy a v německém překladu ve vlivné a v monarchii hodně čtené revui Ost und West. Jeho „Scény z Krkonoš“ v tomto listu „pro umění, literaturu a společenský život“ vyšly v pěti pokračováních. Nepochybně přispěly k propagaci Harrachova jako letoviska ke spokojenosti Vocelova svěřence a pozdějšího harrachovského majorátního pána. Ve Vocelových stopách šel i miláček Pražanů a pěvec Večerních písní Vítězslav Hálek. Vypravil se do Harrachova na prázdniny roku 1874 a v Národních listech uveřejnil čtivé Krkonošské črty. Letovisko se probouzí… Krkonose 09 25.8.2006 11:46 Stránka 23 Krkonose 09 25.8.2006 11:46 Stránka 24 Krkonose 09 25.8.2006 11:46 Stránka 25 Krkonose 09 25.8.2006 11:46 Stránka 26 Krkonose 09 25.8.2006 11:46 Stránka 27 Krkonose 09 25.8.2006 11:46 Stránka 28 Krkonose 09 25.8.2006 11:46 Stránka 29 29 Krkonose 09 25.8.2006 11:46 Stránka 30 Krkonose 09 25.8.2006 11:46 Stránka 31 ▼ Geofyzikální měření úderovou seismikou v místě protržené hráze v 70. letech podrobný geotechnický průzkum. Komplexní hodnocení získaných poznatků vrhá nové světlo na dosavadní představy o příčinách havárie hráze na Bílé Desné a umožnilo stanovení rozhodující příčiny jejího protržení. Zhodnocení geotechnických prací prováděných v 90. letech Není pochyb o tom, že prvotní příčinou protržení přehrady nebylo nedbalé zpracování (nedostatečné zhutnění) nevhodného, příliš propustného materiálu tělesa hráze, ale vnitřní eroze pod hrází v jejím podloží, či na kontaktu podloží, vlastní hráze a výpustní štoly. Provedené zkoušky, analogické srovnání s přehradou Josefův Důl a parametrické výpočty jasně prokázaly, že materiál hráze Bílá Desná je obdobného typu, jaký byl s úspěchem použit pro hráz na Kamenici. Pro sypanou hráz zemního typu je žulové eluvium při vhodném zpracování dobře použitelné. Zhutnění sice nebylo dokonalé, avšak zkoušky penetrace ukázaly, že moduly přetvárnosti materiálů josefodolské hráze a na Bílé Desné se podstatně neliší a jsou dostatečné. Výpočet přetváření tělesa hráze a jejího podloží moderními metodami ukázal, že sedání vlastní hráze mělo rozsah pouze 40–80 mm. To není hodnota pro sypanou hráz takové výšky nepřijatelná. Co se týče propustnosti materiálu použitého pro nasypání tělesa hráze, opět se podstatně neliší od materiálu v Josefově Dole. Koeficient propustnosti byl řádově 10-6 m/s. Za předpokladu dobré funkce návodního těsnění kombinovaného s injekční clonou by byla nepropustnost tělesa hráze zcela dostatečná. Provedený geofyzikální průzkum ale potvrdil námi předem formulovanou hypotézu o vel- Zkoušky dynamickou penetrací z koruny hráze ké hloubce skalního podkladu (min. 25 m) pod základy hráze a o poměrně velké stlačitelnosti výplně dna údolí (aluviální náplavy, případně silně rozložené eluvium), které tvoří podloží vlastní hráze. Podélnou osou údolí navíc pravděpodobně probíhá významný tektonický zlom ve formě horniny s podstatně horšími vlastnostmi, než má okolní skalní masiv. V jeho důsledku by na obou stranách údolí mohl být povrch skalního podkladu v jiné hloubce. Nevylučuje to jednu z dalších možných příčin poruch hrází – diferenciální sednutí nad oběma stranami tohoto zlomu. Parametrické výpočty metodou konečných prvků, která se dnes běžně používá při projektování sypaných přehrad, prokázaly, že z celkové hodnoty vypočteného sednutí koruny hráze (okolo 300 mm) proběhlo téměř 80 % stlačením jejího podloží (20–25 cm). Toto sednutí bylo samozřejmě téměř nulové na návodní i vzdušné patě přehrady a bylo největší pod korunou hráze, resp. pod obslužnou věží posazenou na výpustní štole. Štola proto zákonitě popraskala v centrální části. To by však na havárii hráze nemělo podstatný vliv, kdyby tělesem hráze podél štoly neprosakovala voda. Výpočty dále zcela jasně prokázaly, že s ohledem na mocnost stlačujícího se podloží hráze se pilotový rošt pod výpustnou štolou ukázal jako zcela neúčinný, protože vlivem přitížení od nasypané hráze sedal spolu s podložím i tělesem vlastní hráze. Proto nemohlo, jak se mělo za to, dojít k diferenciálnímu sedání a vzniku příčných trhlin v tělese hráze, které by následně vytvořily cestu pro prosakující vodu. Zásadním problémem ale bylo prosakování vody v propustném štěrkovém podloží hráze. Ta navíc byla velmi úzká a voda tak měla velmi krátkou průsakovou dráhu, aby se dostala z návodní strany hráze na její vzdušní líc. Do střední části štoly tak již při nízkých hladinách napouštění začala trhlinami v betonu jejích stěn vnikat voda. Tím se ještě víc zkrátila průsaková dráha vody pod hrází podél štoly přibližně na polovinu. Na dvojnásobek vzrostl i již zpočátku nepřijatelně velký hydraulický spád. Ten byl daný poměrem výšky nadržení vody v hrázi a délkou průsaku vodní částice od vstupu do hráze nebo pod ní až k jejímu výstupu z průsakové dráhy (trhlinou do štoly a posléze až na vzdušní líc hráze). Z rozboru teoretických průsakových čar tělesem hráze a zejména pod hrází a z orientačních výpočtů rychlostí průsaků a množství prosakující vody pod hrází vyplynula nepřijatelně velká rychlost a erozní síla vody, pronikající zespoda do tělesa hráze. Průsakové čáry se zpod báze hráze podle modelového výpočtu mírně zvedaly, vstupovaly do jejího tělesa a tak přispívaly k vnitřní erozi jejího materiálu. Vnitřní eroze byla nepochybně predisponovaná podél výpustné štoly několika dalšími skutečnostmi, a to především: ● vyplavením jemnozrnných částic zeminy do výkopu pro výpustnou štolu již během její výstavby (štola byla pod hladinou vody a tudíž ji bylo patrně nutno čerpat); ● pravděpodobným menším zhutněním v bezprostřední blízkosti stěn štoly a vytvořením klenbového efektu a pod ním menší napjatosti (důsledek je menší kontaktní síla mezi zrny zeminy a tudíž menší odolnost vůči vnitřní erozi). V původních materiálech uváděnou příčinu havárie hráze – diferenciální sedání a následný vznik příčných trhlin v tělese hráze podél štoly v zemním tělese – považujeme vzhledem k sedání štoly spolu s hrází a jejím podložím jako celku za nesprávnou. Hlavní příčinou bylo proudění vody v hrázi do predisponovaných míst. To způsobilo nevyhnutelně klasickou erozi, někdy také nazývanou sufozí. Po propojení jednotlivých predisponovaných míst sufózním kanálem a dosažení návodní strany hráze pak již došlo během několika desítek minut k celkovému kolapsu hráze. K tomuto schématu je třeba dodat, že výpočtem proudové sítě bylo prokázáno, že vyprojektované návodní těsnění bylo nedostatečné a že by dlouhodobě pravděpodobně také nevydrželo soustředěný tlak do něho prosakující vody. Dále je třeba odmítnout hypotézu, že k porušení hráze došlo především postupným prosakováním vody zemním tělesem po nedostatečném zhutnění v průběžných vrstvách. Pokud by tomu tak bylo, tak by docházelo k postupnému plošnému zamokřování vzdušního líce, a to nejdříve v horních částech hráze. To by způsobovalo v čase se zvětšující plošné sesouvání promáčené zeminy ze vzdušného svahu hráze. Naproti tomu lze souhlasit se znaleckým posudkem, o který se opíral osvobozující výrok okresního soudu v Tanvaldu v září 1932, a sice, že „příčinou havárie hráze bylo vniknutí spodní vody z podloží do tělesa hráze“, ovšem s tou výhradou, že se nejednalo o vodu spodní, ale o vodu z nádrže. Proč se tedy hráz protrhla? Z dnešního pohledu byly tedy příčinou havárie hráze na Bílé Desné absence řádného geotechnického průzkumu a z toho vyplývající elementární chyba projektu, který nevzal v úvahu velkou mocnost stlačujících se vrstev pod tělesem hráze a jejich nepřijatelnou propustnost a připustil příliš velký hydraulický spád vody. Projekt měl z hlediska dnešních požadavků i řadu dalších nedostatků. K porušení hráze s tak velkým hydraulickým spádem a propustností podloží by však muselo dojít v každém případě, a to i kdyby bylo její zemní těleso perfektně zhutněné a ostatní vady projektu neexistovaly. Z porovnání způsobů projektování, realizace i kontroly provozních funkcí hrází Josefův Důl a Bílá Desná, které jsou stejného typu a ve stejných geologických podmínkách, je také zřejmý obrovský pokrok, jaký přehradní stavitelství a geotechnika udělaly za 90 let. Je jisté, že podobná katastrofa jako v roce 1916 na Bílé Desné by se již dnes, při zachování všech známých zásad geotechniky, nemohla opakovat. foto archiv SG Geotechnika Ke vzniku studie, která byla podkladem tohoto textu, přispěli specialisté Stavební geologie – Geotechnika, a. s., a Terratec, s. r. o. Obě společnosti provedly doplňkový průzkum a jeho vyhodnocení bez nároku na úhradu jako výraz úcty k památce obětí katastrofy a skromný příspěvek k plnému objasnění jejích příčin. 31 Krkonose 09 25.8.2006 11:46 Stránka 32 kronika ▼ Stavebníci nové Liberecké chaty vynášeli stavební materiál do nadmořské výšky 2 586 m. Z údolí museli vykonat výstup s převýšením 500 m (1926) Opuštěné místo v tzv. Bachlenke, u nádherného plesa Bodensee ve výšce 2 586 metrů nad mořem, vybrali přímo výtečně: okolo se zvedají strmé štíty i hřebeny a zároveň je to doslova zahrádka s trávou protkanou půvabnými meandry potůčků, posetá kameny s lišejníky a zpestřená cestičkami pištících svišťů. Po takovém horském ráji Liberečané toužili. Zbývalo tehdy jen sehnat peníze na stavbu chaty a pojmenovat okolní třítisícovky. MAREK ŘEHÁČEK Liberecká chata Nová Liberecká chata! V roce 1924 shromáždili liberečtí alpinisté potřebné peníze na vybudování horské boudy a na počátku léta byla náročná stavba u jezera Bodensee zahájena podle plánů stavitele Bruna Pietsche. Pod vedením Ferdinanda Czastky a Emmericha Soutscheka nosiči a tesaři opravdu těžce pracovali v extrémních podmínkách. Veškeré borové a modřínové dřevo muselo být vytaháno z údolí u St. Jakob. Těžko si dnes představit, jak náročná to musela být práce: dřevěná chata byla sroubena z trámů, které museli nosiči vydřít převýšením nejméně 500 m. Bílého a šedého kamení ke stavbě podezdívky bylo na místě dost, stačilo ještě přinést vápno, železné části, okna, kam- Když vůbec poprvé padl můj pohled na tuto krajinu, tušil jsem, že by mi mohla býti domovem. Vše zde říkala ta důvěrná řeč: to smrtící mlčení nejpustších karů, ničící síla hrozivých větrů, malé ledovce blyštící se jako stříbrné rakve v tmavých hrobkách, jaro, nepopsatelně modrající a zlátnoucí. Voda a bouře, které burácely a jásaly v nadpozemské hudbě. Zde jsem našel nový domov, tak jako jsem kdysi objevil ten starý, nikdy neztracený, v tmavých, skalnatých lesích Jizerských hor. Zde jsem znovu zapustil kořeny a stal se šťastným. Takto popsal místo, kde stojí Liberecká chata (Neue Reichenberger Hütte) Rudolf Kauschka (1883–1960), liberecký horolezec a básník, který se o její vybudování významným způsobem zasloužil. Liberecká chata ve východotyrolských Alpách se letos dočkala osmdesátého výročí a dodnes slouží turistům a horolezcům, kteří se do tohoto krásného kouta vydávají. Najít domov v alpském tichu Copak je to za sílu, která nás nutí pojmenovávat vzdálené alpské vrcholy a chaty po jménech našich měst a v zápětí se k nim z té hrozné dálky vydávat, na ně se drápat, uklouzávat v letním sněhu, viset na lámavých skalních plotnách a pošetile se dívat do hlubokých údolí? Téměř v samém srdci Alp, těsně pod střechou nejvyšších rakouských hor, je v nadmořské výšce 3 030 m taková hora – Reichenberger Spitze (Liberecká špice) a pod ní je ve výšce půltřetího tisíce i chata pojmenovaná po našem městě – Neue Reichenberger Hütte (Nová Liberecká chata). Zdaleka jsme nebyli první, kdo se vydali z Liberce na více než šest set kilometrů dlouhou pouť do Východních Tyrol s pocitem vyhnance do pradávných kolonií, kde je všechno tak stejné jako doma a zároveň úplně odlišné. Už v roce 1923 se do tyrolské alpské oblasti 32 Lasörlinggruppe vypravili dva tehdy velmi známí a uznávaní liberečtí horolezci a turisté Rudolf Kauschka a Rudolf Tham s úkolem najít zde místo pro novou chatu pro liberecké alpinisty. Na Alpský spolek (Alpenverein), založený jako 200. sekce v Liberci již roku 1893, se totiž po skončení první světové války doslova nalepila smůla: nejenže řada z jeho členů padla na alpské frontě, ale italská vláda mu navíc zabavila předchozími boji již značně zpustošenou Libereckou chatu, postavenou poblíž známého letoviska Cortina d’Ampezzo. A chata u Cortiny byla tehdy opravdovou pýchou spolku! Původní Barbariahütte koupili liberečtí alpinisté roku 1905 a užili si ji pouze krátkých devět let; později byla předána Clubu Alpino Italiano a dodnes slouží pod názvem Refugio Palmieri. Poté, co se dal liberecký Alpenverein po válce poněkud dohromady, začali Kauschka a Tham na pokyn předsedy spolku dr. Ferdinanda Kottera hledat místo na novou chatu. Oba byli sice známí dobyvatelé jizerskohorských žulových věží, nakonec železný cepín na vrcholu kultovního Zvonu dodnes nese jejich monogramy, ale před první světovou válkou si oblíbili Alpy a po skončení bojů a ztrátě chaty se rozhodně nechtěli smířit s tím, že zůstanou jen v rodných horách okolo Liberce. Slavnostní otevření Nové Liberecké chaty se konalo 26. června 1926 Skromný interiér chaty v době jejího otevření. Vlevo sedí liberecký horolezec a básník Rudolf Kauschka Krkonose 09 25.8.2006 11:46 Stránka 33 na, nábytek, hrnce a skleněné půllitry. Stavět se navíc vysoko pod Panargenským hřebenem dá jen od půlky června do konce září, když horská příroda přeje; potom krajinu přikryje tlustá sněhová peřina. Nová Liberecká chata (Neue Reichenberger Hütte) byla navzdory tomu postavena během dvou sezon a 26. června 1926 ji za mohutné účasti libereckých alpinistů slavnostně vysvětili a otevřeli. Zprvu to byla jen veleskromná dřevěná patrová chata, bouda s několika málo místnostmi a 33 postelemi pro znavené horolezce. Ale tehdy to úplně stačilo: střechu měla dřevěnou, záchody suché, voda na pití i mytí se nabírala vědry přímo z Bodensee, polena na topení a proviant přinášely muly z jižní strany stezičkou od Trojeralm. Víc si tehdy alpinisté ani nemohli přát. Ve 30. letech dvacátého století se liberecká sekce Alpského spolku značně rozmáchla. Vedle postupně vylepšované Liberecké chaty ve Vysokých Taurách, do níž byla roku 1932 zavedena z pramene pod Gösleswand pitná voda, si navíc roku 1935 pořídila pod alpským Hochkönigem tzv. Rupertihaus coby středisko lyžařského sportu. Zimní radovánky si ale Liberečáci neužívali tolik jako nádhernou krajinu okolo chaty u Bodensee a Rupertihaus byl proto roku 1942 opuštěn. Evropou se navíc tou dobou valily pro horskou zábavu zničující válečné časy a řada členů Alpského spolku bojovala na nejrůznějších frontách druhé světové války, odkud se někteří do milovaných hor již nikdy nevrátili. Válka vystoupala tehdy z údolí vysoko do hor a otřela se i o Novou Libereckou chatu. Do osudů dřevěného domu se zapsala řečí bídy, pustnutí a rabování; horská šenkovna i pokoje byly vyplundrovány a chata zůstala poté delší čas otevřená a pustnoucí. Sekce Reichenberg, sdružující liberecké alpinisty, však přežila válku i následné vysídlení většiny německých horolezců do Německa a Rakouska. A hnedle pět let po skončení bojů se snažili začít opět pracovat v rámci velké sekce Edelweiss (Protěž), v níž byla založena v roce 1951 liberecká podskupina. Krátce předtím obnovil svůj provoz i horský šenk a ubytování na Neue Reichenberger Hütte. Přesně 18. dubna 1953 byla s velkou parádou obnovena sekce Reichenberg rakouského Alpského spolku a o čtyři roky později získala zpět do svého vlastnictví svoji chatu u jezera Bodensee. V čele s tehdy již kultovním horolezcem a spisovatelem Rudolfem Kauschkou se o ni starali dobře a dále ji zvelebovali. V roce 1961 při staré chatě dokonce přistavěli stáj pro koně, kteří nově – namísto válkou takřka vyhubených mul – vynášeli vysoko do hor proviant. V 70. letech začaly výrazně stoupat počty návštěvníků okolí Liberecké chaty. Roku 1978 k ní došlo nelehkou cestou téměř čtyři a půl tisíce turistů, což bylo dvakrát tolik než v roce 1968; ke zvýšení návštěvnosti jistě přispěla i slavná horolezecká setkání pořádaná sekcí Reichenberg dole v údolí pod chatou, v romantickém St. Jakobu. Rostoucí počet návštěvníků si ovšem vynutil vylepšení veškerého vybavení; postupně byly opraveny místnosti pro ubytování, střecha byla pokryta odolným plechem, vnější zdi obloženy novými šindeli, dovybavena byla kuchyně, postupně bylo vy- Liberecká chata byla rozšířena o další objekt, slavnostně otevřený v roce 1981 lepšováno přivádění vody a odtok kanalizace. Soudě podle zpráv libereckých alpinistů byla 70. léta zlomová: tehdy zanikla stará sláva Neue Reichenberger Hütte jako vpravdě drsné záchytné chaty pouze pro nejtvrdší horolezce. S velikou přestavbou a rozšířením v roce 1981 bylo upuštěno od spartánské ubytovny a vznikla moderní alpská chata příjemná návštěvníkům i okolnímu životnímu prostředí. S moderními vodovody, kanalizací, rádiovým spojením, plynovým vytápěním a osvětlením napojeným na dvě vodní elektrárny a solární panely, fungující i v době, kdy je chata spravovaná Johannem Feldnerem uzavřená a zasypaná sněhem. Večer v chatě Prší, neuvěřitelně silně prší. Na sytě zelené alpské louky s růžovými azalkami, na arniky, na chundelaté krávy i opuštěné almy (horské pastviny) s přístřešky pastevců. Stoupáme vzhůru neuvěřitelně strmým kopcem z Grossbachalm, od jihu nahoru k Liberecké chatě. Zdá se, že okolní příroda je jediným vládcem nad celým horským světem, výše je jen kamení a sníh a je tam syrověji. Avšak: zpoza hřebene se náhle z mlhy tmavnoucích hor vynoří Neue Reichenberger Hütte, jako přízrak z jiných světů v krajině skalnatých opuštěných hor. Člověk by zde čekal maximálně rozvalený přístřešek pastevců obrostlý lišejníkem, nic víc. Po pár minutách se ovšem již rozehřívá ve vytopené šenkovně a krásných dřevem obložených prostorách, vyzdobených obrázky Ještědu, staré i nové liberecké radnice, zámku, Valdštejnských domků, se starými knihami o Jizerských horách a skalách, s portréty slavných horolezců Liberecka. Brzy nastane horský večer v Liberecké chatě: z kuchyně chataře Johanna Feldnera voní pečené klobásy s kyselým zelím, veliká volská oka se sytě oranžovými žloutky a sekaná s osmahlými brambory; nad stoly se z vysokých sklenic pomalu vznáší vůně kvasnicového piva a hořcové kořalky. Nohy bolí po překonání třináctisetmetrového převýšení a v chatě se rozlévá pravá alpská večerní pohoda. Navzdory modernizacím si dřevěný dům obložený štípaným modřínovým šindelem do- dnes udržel mnoho ze starého ducha Kauschkových dob. Původní jsou staré plechové cedule s označením chaty a jejího stavitele, původní je takřka celý interiér s obrazy, ošlapanými podlahami ze širokých dřev a malými okénky, z nichž je vidět na svahy okolních kopců. S přibývajícím večerem, který přináší absolutní tmu, je za nimi v příjemném přítmí chaty a v teple stále příjemněji. Venku hučí vichry s dešti a tu a tam se – létu navzdory – roztančí i sněhové vločky. Uvnitř jsou však jen spoře osvětlené stoly pod obrazy z Jizerských a Ještědských hor. A výše ve společných noclehárnách pak vlněné deky s protěžemi a člověčí dech, příběhy a teplo. Mnohý se zde v úplné alpské pustině bičované tak často krutým počasím cítí v takovém čase jako v malé a bezpečné kolonii liberecké minulosti. foto Jan Pikous ml. a archiv (Ročenka horského spolku ke 100. výročí liberecké sekce Alpenvereinu) Před chatou členové libereckého Jizersko-ještědského horského spolku při návštěvě v červenci 2006 33 Krkonose 09 25.8.2006 11:46 Stránka 34 stezky dûdictví ▼ Bývalá kovárna stojí nedaleko kostela Odtud se vrátíme na křižovatku ke křížku a pokračujeme rovně do Dolních Pertoltic. Procházíme horní cestou „koryta“, po pravé straně uvidíme dřevěnici u Malátů (čp. 81). Malátovi ji koupili jako první chalupáři v obci a postupně uvedli domek do původní podoby. V 60. letech bohužel vichr s kroupami strhl doškovou střechu. V minulosti zde byla nálevna, černá kuchyně a sklepy k ukládání vína. Vypráví se, že zde žijící stařenka, vdova po úřad z 20. století, žlutý dům za úřadem je bývalá kovárna a na konci v zatáčce stávala truhlářská dílna. My se vydáme silnicí na Višňovou. Dům na levé straně s přístavbou je dílna mistra kolářského. Na kopci z pravé strany stojí silně poškozený statek. Před rokem 1935 šlo o nejvýstavnější statek v obci, kde sídlila spořitelna „Spolku spořilů“ s trezorem a trezorky pro jednotlivé zákazníky. Bílý domek je bývalá pekárna, kde se pekl chléb ještě po roce 1945. Odbočíme vpravo do kopce. Stojí zde staré slovanské stavení, staré více než 200 let. Podle dokumentů se odhaduje, že se jedná o stateček vdovy z Penzig, která jako posled- Po stopách pertoltických domů Po trase dlouhé 6–10 km, vhodné pro pěší i cyklisty, se vydáme od pertoltické hospody do Horních Pertoltic. Procházet budeme vlastně dávným korytem, neboť obec leží v údolí vytvořeném vodami ledovce. Na kopci stojí kostel sv. Jošta (tomuto světci jsou zasvěceny jen dva kostely v celé Evropě), který při vichřici v roce 1900 přišel o kopuli ve tvaru makovičky. Věž byla zakryta provizorní stříškou, která je tu dodnes. Renesanční tvrz (čp. 194) ze 14. století je od roku 1926 majetkem Reinišů. Získali ji od Franze Clam-Gallase. Znaky tvrze můžete vidět v dochované obytné části tvrze, která má arkádovité oblouky klenby. V minulosti měl statek jako jediný dřevěný vodovod na přivádění vody a „lázně“. Ani vzhledem k výjimečnému stáří tvrze se budova nevyhnula nešetrným úpravám a opravám. Druhý dům na levé straně za prodejnou je bývalá kovárna, užívaná ještě po roce 1945. Za kovárnou stoupá cesta vlevo prudce do kopce lemovaná dosud patrnými patníky, po níž dojdeme ke zřícenině panského statku s uzavřeným dvorem. Nejstarší budova měla klenutá okna a ve štítu sošku sv. Floriána. Ve své kráse bylo toto panské stavení chráněné valy a ochrannou zdí. Přijdeme k posedu a pokračujeme dál cestou zatáčející do lesa až k několika domkům. Před mohutným bílým statkem je vlevo zřícenina trojprostorového stavení se studnou a dvěstě let starou lípou. Kamenné zdi jsou zevnitř zatepleny cihelnou přizdívkou. Vlevo byla obytná podsklepená místnost, příchozí chodba s topeništěm a vpravo chlév. Stodola byla mlatová. Cesta se stáčí dál a přivede nás zpět do Horních Pertoltic. Procházíme kolem hranic s Polskem, kde stála na potoce pila a nad ní kamenný mlýn. Za odbočkou k Šálkovu rybníčku stávala výstavní hospoda. Vypráví se, že byla patrová, zdobená s barevnými skly v oknech a přírodním kuželníkem. Byla zbořena kolem roku 1955. Pokračujeme do obce až ke staré hasičské zbrojnici, postavené se vznikem dobrovolného hasičského spolku kolem roku 1900. Odtud půjdeme na křižovatku s torzem žulového křížku, odbočíme doprava a kolem rybníku přijdeme k zachovalé dřevěnici, v roce 1970 navržené k prohlášení chráněnou památkou. 34 Pečlivě udržovaná roubenka u Malátů hostinském, se dožila vysokého věku zcela osamocená. Přijala k sobě dívku, kterou vyhnali z domova, neboť čekala dítě s bohatým ženatým pánem. A za to, že stařence dobře posloužila ve stáří až do smrti, tento domek jí, jako naprosto cizí dívce, odkázala. Po sto metrech se cesta prudce stáčí dolů do obce, kde stával velký zdobný panský dům, zbořený pro zchátralost v roce 1970. Sejdeme dolů a jsme u hostince. V zájezdním hostinci bývala porážka a udírna, prodej masa a uzenin, později mlékárna (svoz mléka). Dochovaly se patrové sklepy s vinárnou zdobenou malbami a prostory pro ukládání vína a piva. První sklepní patro sloužilo jako vinárna, druhé v úrovni potoka pro ukládání sudů. Je zde studna 30 metrů hluboká – pod úrovní potoka, větrací šachty apod. Do sklepů vedlo dříve schodiště přímo z lokálu (za nálevním pultem), kde jsou čitelné nápisy: Dobré víno tvoří mužskou sílu víc než ječmenné pivo. Kdo se zde hádá nebo špičkuje, bude vyveden na čerstvý vzduch. Před hospodou stojí velký šedý dům – bývalá škola z 19. století, další dům je obecní ní prodala svůj majetek frýdlantským hrabatům Clam-Gallasům. Vrátíme se zpět na silnici. Pod statečkem je malý rybníček napájený pramenitou vodou. Odbočkou vlevo kolem žlutého statku dojdeme po 1 km do Nových Pertoltic. Vpravo stojí dřevěný dům (čp.16), jediný dochovaný tohoto typu. Z venkovní strany je dřevo, uvnitř cihly. Vysoký bílý dům uprostřed řady domků a chat je bývalá hospoda Lesní výčep, která byla vyzděná včetně patra. Z hospody zůstala zachována velká kachlová kamna a lokál, kde je ve zdi prostor pro uskladnění lahví. Po zrušení hospody zde bydlel šafář, sloužící frýdlantským pánům. Vraťme se na křižovatku na silnici a odbočme v lese vlevo na Višňovou. Na louce vlevo stávala šatlava, vpravo pod močálem je dosud patrný náhon ke kamennému mlýnu. Mlýn sloužil k mletí šrotu, ale před rokem 1960 byl rozebrán včetně obřího kola a je využíván jako rekreační objekt. Na konci obce stávala hospoda (vlevo) s porážkou a masnou, vpravo stála chladírna s dvojitými zdmi. My odbočíme doleva a po 100 metrech nám bude odměnou pohled na hrázděný dům s letopočtem 1868. Současní majitelé ho uvedli do původní podoby včetně interiéru, kde mívaly statky dřevařskou dílnu. Marie Srpová foto Pavel D. Vinklát mapka Jitka Doubnerová Krkonose 09 25.8.2006 11:46 Stránka 35 osudy památek ▼ Střed Jablonce s kostelem sv. Anny a hřbitovem v roce 1738, kostelní věž byla přistavěna o 32 let dříve KOSTEL SV. ANNY V JABLONCI NAD NISOU Po mnoha letech se opět probudí k životu kostel sv. Anny – nejstarší chrámový stánek na území Jablonce nad Nisou a jedna z nejstarších staveb města vůbec. Vrátí se sem bohoslužby, umění a hlavně lidé, kteří ve zdejších prostorách budou moci rozmlouvat nejen s Bohem, ale také s múzami. Ačkoliv kostel, v jádru barokní, později historizujícími úpravami pozměněný, po mnoho desítek let chátral a interiér byl rozkraden, nikdy vlastně nebyl odsvěcen, a svoji minulost a genia loci si jeho zdi uchovaly až do dnešních dnů. První zmínku o existenci dřevěného kostela najdeme v tzv. konfirmačních knihách z roku 1356, během husitských válek byl užíván podobojím, v roce 1465 ho pak začíná spravovat katolická církev. O čtyři roky později jsou však kostel i přilehlá dřevěná fara vypáleny protivníky krále Jiřího z Poděbrad. Nový dřevěný kostel tu vyroste v roce 1590, o století později (1685) je zbořen a na jeho místě v roce 1687 vybudován kostel kamenný, který jakožto filiální spadal pod faru ve Bzí na Železnobrodsku. Zatím nemá typickou věž, ta je v západním průčelí přistavěna až v roce 1706. U kostela se rovněž v letech 1669–1809 rozprostíral hřbitov s malou kaplí, poslední zemřelý zde byl pochován 13. října 1809, poté byl hřbitov zrušen. Na jeho místě vybudoval později jablonecký okrašlovací spolek park. V roce 1737 je u kostela postavena fara, a ten se tak stává farním. Událostí je zavěšení kostelních zvonů v roce 1784. Velký zvon s reliéfem sv. Anny přelil Jan Jiří Kühner v Praze, střední pocházel z protestantského kostela a nesl text: „Tento zvon ulil Jakub, zvonař mělnický v městě Mladého Boleslava nad Jizerou léta páně 1590“. Malý zvon s reliéfem sv. Josefa a umíráček s reliéfem sv. Barbory pochází z roku 1750. Během 19. století je kostel sv. Anny několikrát opravován, je přestavěna věž (1824), přistavěna sakristie (1842), na kostele jsou osazeny hodiny od Janaty z Poděbrad (1863) a uvnitř instalovány varha- ny od firmy bratří Riegrů z Krnova (1888). Historizující úpravy včetně výzdoby fasády v novorenesančním stylu na sklonku 19. století završí instalace hlavního novorenesančního oltáře od uměleckého truhlářství Huga Ulbricha (1894). Jednolodní kostel sv. Anny získává svoji konečnou podobu, kterou známe z dnešních dnů – polygonálně ukončený presbytář sklenutý valenou klenbou s lunetami s hřebínky, plochostropá loď, podvěží s valenou klenbou, trojboce předstupující kruchta. Před kostelem je umístěna mariánská socha a při jeho zdi smírčí kříž z roku 1666. V zahradě fary s novorenesanční fasádou z konce 19. století najdeme sousoší Getsemanské zahrady, které vzniklo v obci Rádlo v roce 1829. V roce 1906 zažívá kostel sv. Anny významnou událost. Dne 24. června 1906 sem při své návštěvě Jablonce nad Nisou zavítá císař František Josef I. Je přivítán děkanem, místním duchovenstvem a majitelem panství Wilhelmem von Medingerem a u této příležitosti se zde koná i krátká pobožnost (více KRKONOŠE – JIZERSKÉ HORY č. 7/2006, s. 32–33). Liturgická funkce kostela se uzavírá v roce 1969, v 70. letech je zabrán městským národním výborem, který má v úmyslu jej přestavět na koncertní síň. Tento záměr se však neuskuteční, kostel je naopak vyrabován, mobiliář odvezen a uskladněn na různých místech, co zůstává, je postupně rozkradeno. Památka chátrá, v 90. letech už zde najdeme jen zbytky zničeného mobiliáře, otlučené zdi, rozpadlé podlahy… Až v srpnu 2005 přistoupilo město Jablonec nad Nisou ke komplexní rekonstrukci objektu, která trvala do letošního srpna a přišla na 18 milionů korun. Byla obnovena fasáda, vnitřní omítky a restaurovány původní prvky (křtitelnice, zábradlí…). Navrátily se sem i původní vitráže. Místo oltáře, který se bohužel nedochoval, zde byla instalována zástěna, na niž lze navěsit tematické rekvizity dle programu. Do kostela byly zakoupeny i nové varhany. V kostele sv. Anny budou obnoveny nejen bohoslužby, ale stane se i koncertním a výstavním prostorem s duchovním rozměrem a vynikající akustikou. Již zářijová pozvánka je bohatá. Dana Filipová foto Pavel D. Vinklát a archiv Jiřího Tomíčka ▼ ▼ Na náměstí nazvaném Kaiser Josef Platz stála od konce 19. století socha císaře Josefa II. Novorenesanční kostel sv. Anny v roce 1925, císaře nahradila socha bájného rytíře Rüdigera 35 Krkonose 09 25.8.2006 11:46 Stránka 36 rozhovor Mûla jsem v˘borného „domácího uãitele“ Jablonecká etnografka PhDr. Jana Scheybalová společně s manželem Josefem věnovala svou celoživotní výzkumnou práci oboru folkloristiky našeho kraje. Na knižních pultech se nedávno objevila jejich nová kniha – Lidová kultura severních Čech –, což byl dobrý důvod k setkání a rozhovoru. Existuje nějaký životní moment, který vás svedl k etnografii čili národopisu? Na počátku byl vlastně úřední dopis, který přišel ze Státního ústavu památkové péče a ochrany přírody na odbor školství a kultury ONV v Jablonci nad Nisou na podzim 1961. Řešilo se tehdy mnoho problémů souvisejících s územní reorganizací. Také památková péče se snažila rychle zorientovat v nových územních podmínkách. Ještě před vydáním pokynů pro zpracování návrhu památek, jež měly být zapsány do státního seznamu chráněných objektů, byla zahájena výrazná propagace státních hradů a zámků a historických městských celků. Ústav požadoval, aby jablonecký odbor zajistil fotografie a text k desetistránkové brožurce, jedné z mnoha, které budou krajská střediska ve spolupráci s muzei vydávat. Působila jsem necelý rok ve funkci inspektorky pro kulturu na ONV a tak jsem dostala příkaz vše potřebné zařídit, hlavně rychle napsat text. O lidové architektuře jsem nevěděla zhola nic. Požádala jsem o pomoc ředitele jabloneckého muzea PhDr. Stanislava Urbana. Ten mne odkázal na autora textu velmi úspěšné, nedávno vydané knížky Lidové stavby v Pojizeří, jehož snad mohu zastihnout na Sychrově. Moje cesta na Sychrov byla počátkem čtyřicetileté společné cesty životem s etnografem, kreslířem a skvělým člověkem PhDr. Josefem V. Scheybalem. I když jsem právě úspěšně složila přijímací zkoušky na institutu žurnalistiky, studium jsem nezahájila. Na jaře 1963 jsem byla přijata k dálkovému studiu na katedře etnografie a folkloristiky FF UK v Praze. Měla jsem výborného „domácího učitele“, a tak to byly sice náročné, ale krásné roky živých výkladů a „praxe“ v terénu, kde jsme dokumentovali lidovou architekturu a lidové kamenné skulptury. Společně jste se cíleně věnovali území horního Pojizeří, Českého ráje, Podještědí, podhůří Jizerských hor a Krkonoš. Co vás přitahovalo právě sem? Já jsem rodačka z Lomnice nad Popelkou. Z oken našeho rodinného domku jsem se dívala na nádherné panorama Krkonoš, které jsem toužila poznat. Blízké okolí jsem procestovala na kole: Železnici, Novopacko, Libuň, Semilsko a pak samozřejmě Turnovsko, kde jsem čtyři roky studovala a bydlila v podnájmu. Josef přišel 36 s rodiči do Turnova v roce 1938, po záboru Sudet. Zakrátko ke svému druhému domovu získal hluboký vztah; do rodiště na Frýdlantsku se zajel podíval až po 27 letech! Již za studií na turnovském gymnáziu chodil s otcem po vesnicích Českého ráje a kreslil. Podještědí si zamiloval v době, kdy se připravoval na ilustrování sebraných spisů Karoliny Světlé (projekt nebyl realizován). Když jsme se poznali, skrývala skříň v pracovně již úctyhodnou řadu skicáků. Byl v té době na volné noze, já pracovala v Jablonci. Ten se stal před čtyřiceti lety naším domovem a Jizerské hory místem našich krátkých vycházek i celodenních výletů. Na Vysocko jsme se vydávali „po stopách Raisových románů“ a dokumentovali zbytky lidových staveb a soch. Je nějaké období, které je vám např. z hlediska atmosféry doby, tehdejší úrovně kultury či národní mysli nejbližší? Je to poslední čtvrtina 19. století a těch pár „secesních“, i když národnostně vyhrocených let před první světovou válkou. Na univerzitě působí filozof Masaryk, jazykovědci Gebauer, Polívka, vynikající historikové jako Goll, Emler, Rezek. Česká chalupa na Zemské jubilejní výstavě 1891 odstartovala nadšení pro sběr předmětů lidového umění, jejich prezentaci na krajinských výstavách a soustřeďování do vznikajících muzeí. Je zachraňován lidový nábytek, podmalby na skle, krojové součástky, fotograficky i kresebně se dokumentují dochované lidové stavby. S nadšením je přijat návrh na uspořádání samostatné národopisné výstavy v roce 1895. Její úspěch byl obrovský. Češi si hmatatelně uvědomili, na jak skvělou tradici dovednosti svých předků mohou navazovat. V té době už nastupuje také nová generace historiků, pevně zakořeněných v rodném kraji, například Josef V. Šimák a „cordatus Bohemus“ Josef Pekař. Česká nakladatelství produkují neuvěřitelné množství knih – od lidových vydání po náročné umělecké publikace, rostou náklady časopisů Světozor, Zlatá Praha, Lumír atd. Je to doba národního sebeuvědomění, v němž z české strany není národnostní nesnášenlivost, a to ani v místech na národnostním rozhraní, kde ale Češi začínají urputněji prosazovat české školy, ochotnické a čtenářské spolky, cvičí v Sokole, pořádají výlety do Prahy a českých historických měst. V čem měl život v oblastech, kde se potkával německý živel s českým a vzájemně se ovlivňoval, největší pozitiva a jaké byly negativní stránky? Pro příslušníky obou etnik to nebyl život lehký. Drsné podnebí pohraničních oblastí, málo úrodná půda, kruté pracovní podmínky v manufakturách a prvních textilních továrnách. Vesničané se nedělili podle národnosti, nýbrž podle majetkových poměrů či společenského postavení. Sedlák hledal nevěstu ze statku na české nebo německé straně, hostinský si bral především dobrou kuchařku, ať té či oné národnosti, český učitel se oženil s dcerkou německého pana řídícího. Lidé, žijící na národnostním rozhraní, většinou ovládali oba jazyky, mohli snadněji cestovat do sousedního Saska nebo Pruska, do Vídně. Tovaryši se na vandru seznamovali s novými možnostmi svého řemesla, zapojili své „zlaté české ručičky“ a z jejich dílen pak vycházely dokonalejší výrobky, které nekopírovaly cizí vzory a navazovaly na domácí tradici. Nedochází k nivelizaci kulturních hodnot, ale k vzájemnému prolínání a obohacování. Jiné to bylo ve městech, kde byl český živel v menšině. Tady od roku 1848 sílí germanizační tlaky, pramenící již v josefínské době. Vracíte se na místa, kde jste dokumentovali lidovou architekturu a pískovcové sochy lidových tvůrců, i když jsou léty a jistě i nevhodnými zásahy značně pozměněna? Po manželově odchodu jsem z citových důvodů tři roky do známých míst chodit nemohla. Když jsem pak vzala batoh a vydala se po stopách našich výzkumů, bylo mi smutno z jiné příčiny. Z bratříkovského sousoší zmizel Pastor Bonus, v Držkově Anděl strážce, zloději našli i sv. Františka v Lučanech, chyběli buclatí putti na římsách mnoha mariánských skulptur. Byl by to dlouhý výčet ztrát. Sochy, které přežily vlnu obrazoborectví po roce 1918, vyvolanou stržením mariánského sloupu na Staroměstském náměstí v Praze, i čtyřicet ateistických let, na jejichž počátku vojsko a zemědělci svou technikou likvidovali drobné církevní památky, neobstály před lidskou hamižností. Těší mě ale, když v Jizerských horách vidím paseky zarůstající zdravým smíšeným porostem a na stráních dobře udržované rekreační chalupy. V duchu děkuji všem, kteří se starají o obnovu kapliček, křížových cest, studánek a kovaných či litinových křížů na jednoduchých kamenných soklech. Nedávno jste vydala knížku Lidová kultura severních Čech. Co nám její obsah sděluje? Vím, že si kreslířského díla mého manžela mnoho lidí váží, že shánějí každou knížku s jeho „obrázky“. V antikvariátech existují záznamy dokonce i na kalendáře s kolorovanými kresbami, které jsem, ve spolupráci s grafičkou Marcelou Poloprutskou, připravila na léta 2001–3. Knížka dává čtenáři nahlédnout do skicáků Josefa V. Scheybala. Neklade si za cíl „vědecky“ řešit problém soužití Čechů a Němců v severním pohraničí. Je to, jak píši v závěru, jen malé nahlédnutí do života našich předků, kteří společným úsilím po generace vzdělávali severní část České kotliny. Oba národy až do druhé poloviny 19. století žily vedle sebe mírumilovně. Vznikala dobrá smíšená manželství, příslušníci obou etnik spolupracovali v řemeslnických dílnách, v manufakturách i továrnách, scházeli se v hospodách, na jarmarcích, na poutích, uměli se společně bavit, pro vtipy na adresu svého původu se poprali, ale národnostní nepřátelství nevznikalo. V lidovém stavitelství, sochařství, v řemeslech i v bytové kultuře nedocházelo k nivelizaci, ale naopak k většímu bohatství forem podmíněných odlišnými hospodářskými i kulturními tradicemi. Pavel D. Vinklát, foto archiv PhDr. Jana Scheybalová (Cermanová) se narodila 17. dubna 1940 v Lomnici nad Popelkou. Absolvovala Vyšší hospodářskou školu v Turnově a pracovala jako účetní, vychovatelka mládeže, od prosince 1960 na odboru školství a kultury ONV. Dálkově vystudovala etnografii a folkloristiku na Filozofické fakultě UK v Praze. Po prověrkách v létě 1970 musela z kultury odejít, ani publikovat nesměla. Po několika marných pokusech sehnat zaměstnání byla přijata do jablonecké pobočky ČSOB, kde se postupně seznámila s celou bankovní agendou a v letech 1990–96 byla ředitelkou pobočky. Spolupracovala s manželem na výzkumech a dokumentaci lidové architektury a lidového umění. První publikace, která mohla s jejím jménem vyjít, byla v roce 1985 společná práce Umění lidových tesařů, kameníků a sochařů v severních Čechách; v 90. letech vydalo nakladatelství Jakoubě knihy Kraj kolem Jizery a Krajem skla a bižuterie. Krkonose 09 25.8.2006 11:46 Stránka 37 z údolí Pomníãek malífii K. Deckerovi Při příležitosti 100. výročí narození uspořádala Městská galerie My Jablonec nad Nisou výstavu krajináře Jizerských hor Karla Deckera (1906–2003). Z Jablonce nad Nisou, kde malíř začínal svá umělecká studia, byla výstava přenesena do Hejnic, v jejichž okolí Decker maloval (žil v Raspenavě). Na vernisáži v hejnickém Mezinárodním centru duchovní obnovy zazněla původní komorní skladba Petra Tomeše složená na motivy Deckerových obrazů. Zahájení se zúčastnil i umělcův syn Peter (na snímku), žijící ve Šlesvicku-Holštýnsku. Malířovo působení v Jizerských horách nyní trvale připomíná památníček, který zřídila Městská galerie My ve spolupráci s městem Raspenava při Staré poutní cestě z Oldřichova v Hájích do Hejnic v místě zvaném Dubina. Deckerův pomníček je prvním zastavením, které po téměř 80 letech obohatilo oblíbenou poutní cestu s několika restaurovanými božími mukami. Kulturní projekt z cyklu „Návrat ke kořenům“ podpořil Česko-německý fond budoucnosti. -str-, foto Pavel D. Vinklát Do sv. Anny se vrací m‰e i kultura Jablonecký kostel sv. Anny začne po mnoha letech opět sloužit veřejnosti. O jeho celkovou rekonstrukci, která trvala jeden rok a přišla na 18 milionů korun, se postaral Městský úřad v Jablonci nad Nisou za finančního přispění Evropské unie a státu. Opravena byla vnější fasáda a vnitřní prostory uzpůsobeny tak, aby zde mohly probíhat kromě bohoslužeb i koncerty a výstavy. Zakoupeny byly také nové varhany za 5 milionů korun. Úvodní koncert se tu uskuteční ve středu 6. září v 19 hodin, zazní stará hudba v podání souboru Florea Musica. Pro širokou veřejnost bude kostel otevřen v rámci Dne památek v sobotu 9. září, kdy se uskuteční v 15 a v 19 hodin varhanní koncerty (vstup volný). Vystavena bude Křížová cesta od jablonecké výtvarnice Marie Hybnerové a spolu s ní expozice Vídeňský divadelní plakát. Ve čtvrtek 14. září je v 19 hodin na programu společný koncert slovenského klávesisty Mariana Vargy a moravského perkusisty Pavla Fajta, v pátek 15. září se od 17 hodin koná vernisáž výstavy obrazů a grafik Vladimíra Komárka, nazvané Oltáře útěchy, a od 19 hodin se představí Zemlinského kvarteto z Prahy. -dfi- Lidé ze SmrÏovky Autorem autobiografické knihy Jak jsme žili na Smržovce a v okolí ve 20. století, kterou vydalo město Smržovka, je místní občan ing. Jan Bitman. Na pozadí svého osudu rozvádí hospodářské a politické dění ve zdejším regionu ve 20. století. Tím, že vyrůstal v oblasti, kde vždy žili Češi a Němci vedle sebe, a že pochází z česko-německé rodiny, chápe velmi dobře mentalitu obou národů. Pokouší se objektivně popsat jejich vztahy ve všech dějinných etapách uplynulého století a snaží se tak přispět k česko-německému porozumění. V knize se věnuje období první republiky, okupaci Smržovky v roce 1938, soužití Čechů a Němců během let, kdy Jablonecko bylo součástí Velkoněmecké říše, poválečnému odsunu Němců a rozvoji jabloneckého průmyslu, soudním procesům v 50. letech, nevynechá sovětskou okupaci v roce 1968 i celé další období do současnosti. Historická fakta a prožité události předkládá s lehkostí i vtipem. Publikace (formát A4, 170 stran, cena 299 Kč) s mnoha fotografiemi vznikla ve spolupráci se Státním okresním archivem Jablonec nad Nisou. Její slavnostní křest proběhl během letních slavností Eurion 19.–20. srpna a nyní je k dostání v knihkupectvích, informačních centrech a dá se zaslat i na dobírku na základě objednávky: město Smržovka, nám. T. G. Masaryka 600, 468 51 Smržovka, tel. 483 369 311, e-mail: [email protected]. -huj- DO ŘÍJNOVÉHO ČÍSLA připravujeme reportáž z oslav 100 let od dostavby přehrad Fojtka a Mlýnice, článek o životě jizerskohorských čihařů neboli ptáčníků, představení hrabětcké chaty Arniky, fotografie Jana Musila z Liberce, zprávy ze Správy a další zajímavosti z měst a obcí v podhůří Jizerských hor. 90 let tragédie na Bílé Desné Ve dnech 21.–23. září si Desná v Jizerských horách připomíná 90 let od největší katastrofy regionu, havárie přehrady na Bílé Desné. Na výroční vzpomínkové dny město Desná společně s Povodím Labe připravilo program pro veřejnost i odborníky-vodohospodáře, pracovníky jednotlivých podniků Povodí naší země. Ve středu bude zasedat Český přehradní výbor, ve čtvrtek čeká dvě stovky expertů návštěva areálu Protržené přehrady, odpoledne v KD Sklář odborný seminář a od 18 hodin se u pomníku a na desenském hřbitově uskuteční pietní akt. Na pátek je zorganizována prohlídka vodního díla Souš. Pro veřejnost bude zahájena vzpomínková akce v sobotu od 14 hodin u Protržené přehrady, kam vede z města příjemná tříkilometrová procházka podél toku Bílé Desné. Zajištěna je také bezplatná autobusová doprava, první autobus odjíždí od Riedlovy vily ve 13 hod. a další vždy v celou hodinu. V areálu Protržené přehrady v programu vystoupí pražské loutkové divadlo Kejklíř, proběhne křest nové knihy Jizerskohorské přehrady a katastrofa na Bílé Desné – Protržená přehrada, kterou vydalo město Desná s libereckým nakladatelstvím Knihy 555. Poté divadelní společnost Vojan zahraje inscenaci z doby krátce po havárii hráze a na závěr proběhne vystoupení Sboru dobrovolných muzikantů z Des- né. Místo bývalé přehrady také ožije ukázkami řemeslné výroby. V desenském kostele Nanebevzetí P. Marie se uskuteční od 18 hodin koncert duchovní hudby v podání známého pěveckého sboru Musica Fortuna. Bohatý program ještě doplní v Riedlově vile v čase 12–17 hodin výstava fotografií Moniky Klemšové z přehrady na Černé Nise nazvaná „Stoletá dáma“, ukázky zajímavých technických dokumentů nejenom Protržené přehrady a promítání histo-pdvrického filmu o katastrofě. PouÈ na Kristiánovû po patnácté! Jubilejní 15. ročník Mariánské sklářské pouti na Kristiánově se koná v sobotu 2. září od 8 do 16 hodin. Od 10 hodin na místě bývalého panského domu proběhne mše svatá. Vedle ukázek tradičních podhorských řemesel a ochutnávek horských bylinných kořaliček se dospělí i děti mohou opět těšit na několik divadelních představení, ukázky lidových písní a tanců... Otevřen bude i Památník sklářství v Jizerských horách, který je pro letošní turistickou sezonu v provozu každý den od 9 do 17 hodin až do 30. září. Na výletníky v Liščí boudě čeká stálá expozice Kristiánov – Klíč k srdci Jizerských hor (1775–2005) včetně obřího modelu bývalé sklářské huti. Vstupné činí jednu desetikorunu. Pro ty, co se nevypraví na pouť pěšky či na kole, je připravena kyvadlová autobusová doprava z Bedřichova. před 100 lety Josef II. v Novém Mûstû pod Smrkem Na sklonku léta 1906 se i Nové Město pod Smrkem přiřadilo ke stovkám obcí, které zřídily pomník nejoblíbenějšímu Habsburkovi, císaři lidu, který zrušil nevolnictví – Josefu II. Na podnět místního zvelebovacího a okrašlovacího spolku byla na náměstí osazena na kamenném podstavci kovová socha císaře v životní velikosti. Pomník stál 10 300 korun a odhalen byl 16. září 1906, tedy na den přesně po 127 letech od císařovy návštěvy města, kterou podnikl v rámci vizitace severočeských bojišť. Další osudy pomníku se příliš neliší od osudů, jimiž prošla i většina ostatních. Poté, co československá vláda vydala na počátku 20. let nařízení o odstranění všech nápisů a památek na habsburskou monarchii, musela být socha sejmuta. Na své místo se vrátila až po odtržení pohraničí. Znovuinstalování 27. října 1938 se stalo vítanou příležitostí nacistů demonstrovat své vítězství. Jenže už po 19 měsících putovala socha do válečné sbírky kovů. Roman Karpaš, foto archiv autora Redakce: Knihy 555, Rumunská 47/16, 460 01 Liberec, tel./fax: 486 131 650, 485 148 380, e-mail: [email protected] ■ Vedoucí redaktor: Mgr. Pavel D. Vinklát ■ Redakční rada: RNDr. Blažena Hušková, Jan Heinzl, Ing. Jiří Hušek, Otokar Simm, Ing. Pavel Vonička 37 Krkonose 09 25.8.2006 11:46 Stránka 38 ãesk˘ ráj Suché skály Suché skály nad údolím Jizery mezi Malou Skálou a Líšným lze jen stěží přehlédnout. Úzký skalní hřeben se špičatými skalami tvoří zajímavou dominantu kraje. Pouze výjimečně se ještě můžete setkat s názvem Kantorovy Varhany nebo České Dolomity. Přibližně před necelými 100 miliony lety, v druhohorách, období, které geologové nazývají svrchní křídou, došlo ke globálnímu vzestupu mořské hladiny přibližně o první stovky metrů (údaje se různí 100–300 m). Hladina oceánu stoupala již od spodní křídy, ale její vzestup se na počátku svrchní křídy ještě více zrychlil. Události, kdy stoupá hladina světového oceánu a postupuje na pevninu, se nazývají transgresí. Transgrese z období svrchní křídy je sledovatelná i na území naší Otisky lastur v pískovci dokazují mořský původ usazenin 38 republiky, jedné z mnoha oblastí, které byly zatopeny. Největším prostorem, který byl v Čechách zalit mořem, byla česká křídová pánev, jejíž součástí je samozřejmě i oblast dnešního Českého ráje a jeho přilehlého okolí. V první fázi zaplavení šlo o sladkovodní jezerní pánve, později, vlivem dalšího vzestupu, se zde rozlilo mělké moře. Současně se zde začaly usazovat sedimenty, které sem byly naplavovány řekami. Zdrojovou oblastí materiálu byl prostor dnešních Krkonoš a Jizerských hor. Postupně se zde usadily mocné vrstvy písčitých usazenin, ty byly posléze tlakem nadložních vrstev a vlivem chemických procesů zpevněny a staly se z nich pískovce a slepence. Jemnozrnné pískovce najdeme ponejvíce kolem Jizery; nejmladší jsou pískovce, které tvoří v Českém ráji klasická pískovcová skalní města, jako jsou Prachovské či Příhrazské skály nebo Hruboskalsko. Podél ještědského a kozákovského hřebene probíhá výrazný zlom v zemské kůře, tzv. lužická porucha, na níž docházelo v různých dobách k vzájemným pohybům jednotlivých rozlámaných ker zemské kůry (nepatrné pohyby trvají dodnes). Tato porucha se dá sledovat již od Drážďan a existovala zde již dávno před obdobím druhohor. K větším pohybům na ní došlo vlivem tlaků způsobených alpínským vrásněním v období třetihor. Následkem těchto pohybů došlo k vyvlečení původně vodorovně uložených vrstev pískovců a slepenců tak, že jsou dnes téměř ve svislé poloze. Tlak, který při těchto procesech působil na horninu spolu s dalšími vlivy (chemismus atd.), způsobil, že je pískovec Suchých skal velmi pevný. Tmel, který jednotlivá zrnka písku spojuje, je křemitý a tudíž velmi odolný. Okolní měkčí usazeniny zvětraly a byly odplaveny. To, že se jedná skutečně o mořské usazeniny a ne sladkovodní, které jim předcházely, lze doložit nálezy zkamenělin. Jedná se především o otisky lastur. Ten, kdo se trochu vyzná v reliéfu pískovců, povšimne si jistě velkého množství křemenných žilek, které sledují plochy, kde došlo k pohybu. Nejzřetelnějším projevem posunů jsou pak tektonická zrcadla – plochy, kde vlivem teploty, tření a tlaku došlo k podrcení křemenných zrnek a jejich spečení tak, že tvoří lesklou plochu s rýhováním ve směru pohybu. Pro svou pevnost jsou Suché skály vyhledávány horolezci. Na rozdíl od ostatních skal, které po dešti zůstávají dlouho mokré a u nichž za vlhka navíc výrazně klesá pevnost, dělají zdejší stěny čest svému jménu a velmi rychle osychají. Jejich obliba a s ní související intenzivní horolezecká činnost počátkem osmdesátých let zapříčinila značné poškození travních drnů a borůvčí a následně i erozi u pat skal. Navíc na přelomu let 1978 a 1979 o silvestrovské noci vlivem extrémní změ- 25.8.2006 11:46 Stránka 39 ▼ Hřeben Suchých skal je v české krajině výjimečným reliéfovým tvarem. Nejlepší pohled na skály s Krkonošemi v pozadí je z vyhlídky na vrchu Sokol ny teploty došlo k pohybu kamenů v průchodu mezi Střední a Hlavní věží. Některé bloky se zřítily, další se daly do pomalého pohybu. Víc než na ochranu přírody byl kladen důraz na bezpečnost horolezců a tak došlo k několika diskutabilním zásahům, mezi které patřil i odstřel některých nestabilních bloků. Postupně byl při patě skal vybudován chodník s kamennými zídkami a řada žebříků propojujících jih a sever skalní zdi, či vedoucích k nástupům hojně navštěvovaných horolezeckých cest. Ačkoli Suché skály jsou lákadlem pro turisty, neexistuje v jejich těsné blízkosti žádná značená cesta. Důvodem je Tektonická zrcadla vznikla přeměnou bezpečnost, neboť nelze vylou- zrnek křemene vlivem vysokých tlaků čit pád kamenů vlivem horo- a teplot při přesunech jednotlivých ker lezecké činnosti, a zároveň i ochrana již tak dost navštěvované rezervace. Strmé dřevěné žebříky mezi skalami byly budovány pro horolezce, kteří jsou zvyklí na pohyb v obtížném terénu. Pokud si chcete prohlédnout skály z menší vzdálenosti, pak je lepší vystoupat z Malé Skály po červené značce směrem k Besedicím a na vrch Sokol. Vyhlídka na vrcholu byla dlouhou dobu zacloněná vzrostlým lesem. Nyní je pravý čas se sem vypravit, než vzroste nový les. Pak budeme muset opět čekat několik desetiletí. Suché skály byly prohlášeny chráněným územím výnosem ministerstva kultury v roce 1956 a ještě jednou v roce 1965 usnesením ONV Jablonec nad Nisou. Lokalita byla přehlášena do kategorie národní přírodní památka vyhláškou ministerstva životního prostředí v roce 2000. Rozloha památky je 23 hektarů. Suché skály a Vranovský hřeben nejsou jedinými pískovci při lužické poruše. Od Suchých skal můžeme pokračovat po hřbítku do Koberov, kde je lom s červeně zbarveným pískovcem, a neznačenými cestami podél dalších pískovcových ker například na kozákovskou Drábovnu. Opačným směrem od Panteonu na Vranovském hřebeni dojdeme na Frýdštejn, dalšími skalami jsou Kvočny u Bezděčína, pískovce vystupují na okraji Hodkovic, ale to už jsme od Českého ráje daleko. Jan Mertlík foto autor, Lukáš Bílek a Jiří Dvořák Strmé žebříky a dřevěné schůdky umožňují přístup ke skalám pouze organizovaným horolezcům Zajímavá loučka uprostřed Koberov V roce 1988 publikoval dnes již zesnulý významný český botanik dr. Bohumil Slavík v Koberovském zpravodaji a později i v časopise Nika článek o mimořádné botanické lokalitě Na Bahně na území obce Koberovy. Přímo uprostřed vesnice se nachází slatinná louka s výskytem značného počtu zákonem chráněných nebo ohrožených druhů (dle Černého a červeného seznamu cévnatých rostlin ČR). Dr. Slavík se osobně angažoval v procesu vyhlášení tohoto území za významný krajinný prvek v roce 2001. Po rozšíření chráněné krajinné oblasti Český ráj byla roku 2003 lokalita v širším rozsahu vyhlášena za přechodně chráněnou plochu dle § 13 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny. Současně ji Správa CHKO Český ráj začala v rozsáhlejším měřítku pravidelnou udržovat, což do této doby zabezpečovala v nejcennějších částech ze svých prostředků obec Koberovy. Na území přechodně chráněné plochy roste luční vegetace, kterou lze označit jako pcháčové a bezkolencové louky a tužebníková lada. Jedná se o vegetaci silně závislou na vodním režimu. Je tvořena společenstvy rostlin, která ke svému zdárnému vývoji potřebují dostatečně vysokou hladinu spodní vody a dostatek světla. Z druhů podléhajících zákonné ochraně se zde vyskytuje kruštík bahenní (Epipactis palustris), prstnatec májový (Dactylorhiza majalis), ostřice Davallova (Carex davalliana) a upolín nejvyšší (Trollius altissimus). Z rostlin, které zde nalézal dr. Slavík v devadesátých letech se novějšími průzkumy nepovedlo potvrdit bařičku bahenní (Triglochin palustre), skřípinku smáčknutou (Blysmus compressus), toliji bahenní (Parnassia palustris) a ostřici blešní (Carex pulicaris). Jsou to vesměs druhy citlivé na posuny vývojové fáze vegetace. Upolín nejvyšší byl zde nalezen naopak až v posledních letech. Z dalších charakteristických druhů pro lokalitu uveďme ostřici chabou (Carex flacca), ostřici obecnou (Carex nigra), ostřici prosovou (Carex panicea), ostřici zobánkatou (Carex rostrata), škardu bahenní (Crepis paludosa), suchopýr úzkolistý (Eriophorum angustifolium), suchopýr širolistý (Eriophorum latifolium), sítinu článkovanou (Juncus articulatus), štírovník bažinný (Lotus uliginosus), rdesno hadí kořen (Bistorta major), mochnu nátržník (Potentilla erecta) a bezkolenec modrý (Molinia coerulea). V případě, že by louka nebyla kosena, začala by poměrně rychle zarůstat náletem olše a vysokobylinnými druhy původních společenstev – pcháčem zelinným (Cirsium oleraceum) a tužebníkem jilmovým (Filipendula ulmaria). Lokalita Na Bahně je v současnosti chráněna dvěma ustanoveními zákona o ochraně přírody a krajiny. Ochrana územní je realizována vyhlášením přechodně chráněné plochy, platí zde ale i ochrana druhová, která je v zákoně v § 49 odst. a) definována tímto způsobem: Zvláště chráněné rostliny jsou chráněny ve všech svých podzemních a nadzemních částech a ve všech vývojových stadiích; chráněn je rovněž jejich biotop. Je zakázáno tyto rostliny sbírat, trhat, vykopávat, poškozovat, ničit nebo jinak rušit ve vývoji. Je též zakázáno je držet, pěstovat, dopravovat, prodávat, vyměňovat nebo nabízet za účelem prodeje nebo výměny. Bohužel obecná neznalost právních norem z oblasti ochrany přírody je v naší společnosti stále velká. A co je vůbec smutné, tato skutečnost se týká také pracovníků veřejné správy. V důsledku toho došlo v roce 2004 nevhodnými terénními úpravami k poškození části populace prstnatce májového. Nádherná louka uprostřed Koberov tak vlivem člověka část své krásy ztratila. Daniela Vacková foto Lukáš Bílek ▼ Krkonose 09 Květenství kruštíku bahenního 39 Krkonose 09 25.8.2006 11:46 Stránka 40 zajímavosti OHRÁDKA Z KAPRADÍ ■ Pérovník pštrosí patří k našim nejrobustnějším a současně nejozdobnějším kapradinám. U nás je jediným zástupcem celého rodu. Vytváří dokonale symetrické trychtýře neplodných listů, i přes metr vysoké. V jejich středu vyrůstají později druhé, tentokrát plodné listy, které jsou však výrazně kratší. Výskyt pérovníku v naší republice je sporadický, i když – jako by si to chtěl vynahradit – na jednotlivých lokalitách dokáže vytvořit souvislé porosty na ploše i celých arů. V Krkonoších nejspíše nikdy nerostl jako původní rostlina. Nejblíže uváděný výskyt je až v Orlických horách, v tzv. Ruském údolí pod Vrchmezím. Vzhledem ke své dekorativnosti však bývá pěstován v parcích i zahradách, odkud se pak díky svým až desítky centimetrů dlouhým podzemním oddenkům za příznivých podmínek snadno šíří i do okolní přírody, kde zplaňuje. To je nejspíše i případ jeho výskytu v Przesiece na polské straně Krkonoš, kde pravděpodobně také „utekl“ z nějaké zahrady a tvoří tu poměrně velké porosty. To by však nebylo ještě nic výjimečného. Ale ohraničit si záhumenkové políčko řadou pérovníků, jak to udělal jeden z místních obyvatel, na to už musí být kus fištrónu. Při toulání světem lze příležitostně vidět pole a políčka lemované lecjak a lecčíms, ale pérovník jako ohrádka, to je opravdový unikát. text a foto -ils- OCELOVÝ OŘ NA KÓTĚ 512 ■ Vlaky při příjezdu do Svobody nad Úpou houkají už 135 let. Přesněji od 18. prosince 1871, kdy byl na odbočce Rakouské severozápadní dráhy z Trutnova do „brány Krkonoš“ zahájen pravidelný provoz. (První slavnostní vlak však přijel již o den dříve, v neděli 17. 12. ). Tradiční uniformy „modré armády“ vystřídaly černožluté firemní barvy společnosti Viamont, která trať v současnosti provozuje. Díky jí bude mít cestující veřejnost jistě pádný důvod půlkulaté výročí důstojně oslavit. Uvedená fotografie připomíná jinou, méně radostnou událost z dějin jednoho nádraží na „konci kolejí“. Po mnichovské dohodě, v době záboru pohraničních oblastí Československa nacistickým Německem, musel český personál nuceně opustit své posty. Zaměstnanci se 8. října 1938 přesto sešli v atelieru svobodského fotografa Josefa Jeschkeho k poslednímu společnému snímku na památku. Akurátní osobní pokladní slečna Frieda Tippeltová, sedící vlevo v první řadě, na rubu pečlivě vypsala jména spolupracovníků, kteří tak i po letech vystupují z anonymity. Vedle již zmíněné slečny pokladní, která sloužila ve Svobodě mnoho let a byla živou kronikou událostí na této krkonošské výspě železnice, v minulosti pro dopravu v úpském údolí mnohem důležitější než dnes, sedí výpravčí Sobola, přednosta stanice Novotný a komerční zaměstnanec Dostrašil. Za nimi stojí pochůzkář Prouza s manželkou, výhybkáři Pecháček a Hanuš, skladník Zástěra a zavazadlář Štefán. Z kompletního obsazení pracoviště scházejí na snímku ještě dva železničáři – Jaroslav Sládek a nákladní pokladník Janoušek. Svoboda nad Úpou je v širokém okolí jediným místem, odkud všechny vlaky míří na jih. Právě tady by si mohl básník František Gellner postesknout: „…vlaky jely na jih, / já volil sever, / který vlak zmeškal jsem, / tím už jsem nejel.“ -anti- 40 Četnická stanice ve Velké Úpě I. zaslala 6. září 1935 Okresnímu soudu v Maršově protokol o požáru domu Václava Adolfa ve Velké Úpě III.-Peci pod Sněžkou čp. 32 na takzvaném Jarním kopci. Dům Václava Adolfa, více než sto let starý, byl téměř celý dřevěný, střecha byla pokryta šindelem a lepenkou. Proto se požár velmi rychle rozšířil na celou stavbu, která během několika hodin lehla popelem až do základů. Vzhledem k tomu, že požár vypukl kolem druhé hodiny ranní, všichni obyvatelé v domě i v sousedních staveních spali, byl požár rozpoznán pozdě a z domu se prakticky nic nepodařilo zachránit. Na to, že něco není v pořádku, upozornila Václava Adolfa jeho žena, která ucítila kouř. Adolf se šel podívat nejprve na půdu, tam se však pro kouř nemohl dostat. Proto zašel do chléva a tam si všiml již šlehajících plamenů, které se šířily od stodoly. Vyhnal dobytek z chléva, ten se ale vrátil zpět, tak jej Adolf musel znovu vyhánět a tím ztratil drahocenný čas na záchranu rodiny a osobních věcí. Mezitím manželka Anna Adolfová, která již pro kouř a plameny nemohla v místnosti vydržet, zanechala pokusů o zachraňování věcí, vzala osmiletou dceru do náručí a vyskočila s ní z okna. Sousedé přivolali hasiče z Velké Úpy III., kteří se snažili oheň zdolat, a byly učiněny pokusy o záchranu věcí a zařízení z hořícího stavení. Od toho bylo nakonec upuštěno pro nebezpečí zřícení dřevěných stropů. Celková škoda byla vyčíslena na 60 000 – 70 000 Kč. Kromě vybavení domácnosti, zemědělského nářadí, suchého sena a dřeva shořela zvonička se zvonem v ceně 2 000 Kč, umístěná na střeše Adolfova domu, která byla společným majetkem všech obyvatel Jarního kopce a Schodové stráně. Shořela rovněž vkladní knížka s částkou 500 Kč, která byla vybrána mezi obyvateli na obnovu zvonice. Vyšetřováním bylo zjištěno, že Václav Adolf neměl nepřátel. Okolnost, že by mu chtěl někdo uškodit, byla vyloučena. Elektřina byla vedena v izolovaných trubkách, bylo vyloučeno, že by požár vznikl následkem zkratu. Nevyloučili však možnost, že požár mohl vzniknout od zchátralého komína, ani možnost, že Adolf, který byl kuřákem dýmky, tuto odložil při práci, zapomněl na ni a žhavý popel mohl vypadnout a způsobit požár. Tomu by také nasvědčovala skutečnost, že oheň se šířil z rohu domu, kde se nacházela stodola a komora. Tolik ze spisu předloženého okresnímu soudu, který zahájil trestní stíhání proti neznámému pachateli. Věra Vaňková Státní okresní archiv Trutnov Krkonose 09 25.8.2006 11:47 Stránka 41 Kostel Navštívení Panny Marie a jeho interiéry. Dominanta Bozkova je po celkové rekonstrukci, na kostelní věži byl zřízen veřejnosti přístupný vyhlídkový ochoz Pozvánka do Bozkova Obec Bozkov leží stulená na soutoku divoké řeky Kamenice a poklidného, ale velmi čistého potoka Vošmendy. O době založení a vzniku obce nejsou žádné písemné památky. Je tu souvislost s kolonizací horního Pojizeří, šířící se ve 12. století z tehdejšího centra cisterciáků, Mnichova Hradiště. První historický doklad o existenci Bozkova je až v konfirmačních knihách (zápisy o jmenování farářů) z let 1354 až 1433. Tehdy Bozkov patřil mnichovohradišťskému klášteru. Oblast byla přitažlivá nálezy železné rudy. Ložiska se vyskytovala při Kamenici v tehdejším Engentále – dnešním Bohuňovsku (obec Jesenný), v Sytové při řece Jizeře a konečně při toku potoka Gockrušného (Vošmendy), a tak zřejmě vznikla hornická osada Bedkovice, nyní zvaná Dolní Bozkov, lidově Podbozkov. Na ostrohu nad ohbím Vošmendy v místech zvaných „V Prutu“ se traduje Hrádek, kde snad sídlili horní úředníci. V Bedkovicích se ruda v hutích a hamrech zpracovávala na surové železo, které se odváželo do Brodců – nyní Železného Brodu. Roku 1832 zde vypukla cholera, která si vzala dost lidských obětí, a tak byl na dolením konci obce Příkrý postaven kříž, zhotovený tamním mistrem kamenickým Antonínem Valhou. Ke vzniku osady Bozkov se vztahuje mariánská legenda: „Přáním Boha bylo postavit v Bozkově svatostánek. Protož dopustil Bůh nejdobrotivější, že objeven byl nad Bedkovicemi zvláštní pramen vody, která záhy od lidu zvána byla ‚vodou Boží‘, protože zbožným užíváním vody této docházeli přemnozí i zázračného uzdravení. Zvěst o tom rozšířila se po horách zdejších a počali sem lidé s důvěrou putovati. Lid putoval ‚k Boží vodě‘, k Božskému, zázračnému pramenu na Božskou (Bozkov, Boskov) u Bedkovic, až konečně jméno Boskov, později Bozkov zdomácnělo.“ Dominantní stavbou Bozkova je kostel Navštívení Panny Marie, o jehož stavbu má největší zásluhy kollatorka (patronka) kostela Marie Polyxena hraběnka Des Fours, rozená ze Schönfeldu, vdova po generálovi Albrechtu Maxmiliánovi Des Fours. Do tehdejšího dřevěného kostela dala hraběnka zhotovit pro sochu Madony dřevěnou skříňku, „tabernákulum mariánské“, a rozhodla se postavit nový kamenný chrám. Roku 1688 se počalo s lámáním kamene pro stavbu a s její přípravou. Listinou arcibiskupského ordinariátu z roku 1690 bylo hraběnce dáno povolení ke stavbě nového kostela z kamene. Nový kostel u Bozkově byl r. 1693 benediktován (nikoli vysvěcen) a zařízen inventářem ze starého dřevěného kostela. Roku 1746 byla přistavěna fara, takže kostel přestal být filiálním k faře semilské. Ve čtyřicátých letech 19. století došlo k důkladné opravě kostela a stavěla se nová farní budova z kamene. Dnes je kostel po celkové rekonstrukci opatřen novou fasádou, věž byla pokryta měděným plechem a byl na ní zřízen vyhlídkový ochoz s dalekým výhledem do okolí. V sezoně je věž otevřena denně mimo pondělí. Dále v Bozkově najdeme několik odborně restaurovaných křížů a krásnou mariánskou pietu, památku rodu Jiříčových, kterou dal pan Kousal, pokračovatel rodu Jiříčů, přemístit z nedalekého lesa k rodnému gruntu. Na slavných bozkovských poutích lze najít jak duchovní uspokojení, tak světskou radost z pouťových atrakcí. Obec Bozkov má ve svém katastru hodně chalup podhorského typu, zvaných dřevěnek. Kousek od kostela se v jedné z nich narodil vlastenecký kněz, spisovatel a lidumil Josef Alois Kouble, jinak známý z Raisových Zapadlých vlastenců jako páter Chvála. Na chalupě najdeme pamětní desku, připomínající jeho osobnost. Z přírodních zajímavostí mají prioritu místní dolomitové jeskyně. Tento krasový útvar ročně navštíví přes 80 tisíc návštěvníků z domova i ciziny. Oblast kolem jeskyní byla v minulosti zákonem vyhlášena za chráněnou oblast. Oblast kolem Bozkova se vyznačuje velmi čistým ovzduším, které přímo vybízí k pěším výletům. V nedalekých Roztokách najdeme starý vodní mlýn a ve Vysokém nad Jizerou vlastivědné muzeum. Po dobu letošní turistické sezony bude v budově školy naproti kostelu fungovat informační středisko, kde budou pro vás k dispozici další informace o Bozkově a okolí. Karel Čermák foto autor 41 Krkonose 09 25.8.2006 11:47 Stránka 42 kultura DVŮR KRÁLOVÉ NAD LABEM Městské muzeum ✦ Joza Mikš (1901–1966) – obrazy (Stará radnice 5.–22. 9.) ✦ Řemesla našich předků (Špýchar od 19. 9.) HORNÍ BRANNÁ Památník J. A. Komenského ✦ Pobyt J. A. Komenského ✦ Život spisovatele Josefa Šíra NOVÁ PAKA Městské muzeum ✦ Stanislav Sucharda (1866–1916) – život a tvorba slavného sochaře; 110. výročí dostavby Suchardova domu; poštovní známky, které navrhli novopačtí autoři Stanislav Sucharda, Otakar Číla, František Gross, Anna Podzemná-Suchardová ad. (od 8. 9.) VYSOKÉ NAD JIZEROU Vlastivědné muzeum ✦ Pod vysockým nebem – Vysocko ve výtvarných fotografiích Mirka Kaufmana (do 30. 9.) ✦ 160 let se šicím strojem – dvojí výročí: patentování vynálezu a narození Isaaca Singera (od 9. 9.) TRUTNOV Muzeum Podkrkonoší ✦ Joannes Koehler – neobyčejný příběh velkého malíře (8. 9. – 8. 10.) Galerie města Trutnova ✦ Ctibor Košťál – fotografie (6. 9. – 3. 10.) PEC POD SNĚŽKOU Galerie Veselý výlet ✦ Jak šel čas – malby a kresby Františka Kalenského ŽACLÉŘ Městské muzeum ✦ IRENA HIRAI – KERAMIKA. Prodejní výstava keramičky, absolventky SPŠK Bechyně, inspirované japonskou kulturou. Po několikaletém úspěšném působení v Japonsku se v roce 1999 vrátila do Čech. Pracuje jako lektorka v Keramickém studiu Kohoutov a jako učitelka na ZUŠ Žacléř (zahájení 8. 9. v 17 hodin) VRCHLABÍ Krkonošské muzeum ✦ Bratři Grimmové – život a dílo. Výstava připravená ve spolupráci s Brüder Grimm-Museum v Kasselu při příležitosti 15. výročí partnerství měst Baunatal, Vrchlabí a Trouville-Sur-Mer (12. 9. – 5. 10.) Krkonošské muzeum, dům čp. 222 ✦ Řemeslnické léto (do 10. 9.) ✦ Odznaky (od 19. 9.) JILEMNICE Krkonošské muzeum ✦ Pojďte si s námi hrát – výstava stavebnic (Merkur) a technických hraček (do 30. 9.) František Kaván 10. září letošního roku uplyne 140 let od narození významného českého krajináře Františka Kavána, rodáka z Víchovské Lhoty u Jilemnice. Čas prověřil kvalitu jeho díla – řadu obrazů včlenil do zlatého fondu českého výtvarného umění a Kavána zařadil mezi nejvýznamnější malíře Krkonoš. Mapování malířova rozsáhlého uměleckého odkazu však dosud neskončilo a stále lze objevit nová, dosud neznámá kvalitní díla. Kavánovy působivé krajiny najdeme ve sbírkách všech předních českých galerií, soubor přibližně 90 děl vlastní Krkonošské muzeum v Jilemnici. Česká pošta připravila ve spolupráci s Klubem filatelistů v Jilemnici a Krkonošským muzeem v Jilemnici přítisky reprodukcí Kavánových obrazů na dopisnice v hodnotě 7,50 a 10 Kč, dále zhotovení příležitostného razítka „Jilemnice 24. 11. 2006 Pocta Kavánovi“ (razítko bude tento den možno získat v Krkonošském muzeu v Jilemnici) a příležitostnou R-nálepku „Jilemnice Pocta Kavánovi“. -jl- 42 PASEKY NAD JIZEROU Památník zapadlých vlastenců ✦ Kdo si hraje, nezlobí – hračky 1. poloviny 20. století ze sbírek Krkonošského muzea a paseckých rodáků ✦ Z historie Sokola v Pasekách – zahájení 16. 9. u příležitosti oslav 110. výročí založení místní tělovýchovné jednoty SEMILY Muzeum a Pojizerská galerie ✦ Plechová hračka (do 10. 9.) ✦ Albert Schindehutte (do 17. 9.) Státní okresní archiv ✦ Helena Cejnarová – obrazy (do 8. 9.) ✦ Akvarely Hany Tesařové z Prahy (od 15. 9.) SPÁLOV SPÁLOVSKÉ BABÍ LÉTO – 9. 9. od 15 hodin v kapli – výstava 15–20 výtvarníků, známá neobyčejnou atmosférou MALÁ SKÁLA Boučkův statek ✦ Josef Jíra – grafika ✦ Jan Šimek – obrazy (do 30. 9.) TURNOV Muzeum Českého ráje a Podkrkonoší ✦ MISE KP ’06 – výstava skupiny absolventů turnovské SUPŠ Kovový projekt ✦ Art Déco à la Bengel – bižuterie, dobová móda a užité umění 20.–30. let 20. stol. (do 1. 10.) ✦ Dlaskův statek v Dolánkách u Turnova – stálá expozice Podomácká výroba LIBEREC Oblastní galerie ✦ Zjevování malby – retrospektiva obrazů libereckého figuralisty Rostislava Zárybnického (do 17. 9.) ✦ Otto Th. W. Stein – kresby (do 17. 9.) ✦ stálé expozice: Nizozemské malířství 16.–18. století, Francouzská krajinomalba 19. století, České umění 20. století Severočeské muzeum ✦ VÍDEŇSKÁ SECESE A MODERNA 1900–1925 ve sbírkách Severočeského muzea (od 8. 9.) ✦ Archeologické nálezy z Příšovic (od 15. 9.; prezentace výzkumu 14. 9. v 16 hodin) JABLONEC NAD NISOU Muzeum skla a bižuterie ✦ Jablonec císařský 1866–1906 (do 24. 9.) ✦ Jablonec na výstavě 1906 ✦ Kristiánov – Klíč k srdci Jizerských hor. Památník sklářství v Kristiánově Eurocentrum ✦ Jak žijeme (zvyky, tradice, slavnosti i běžný život ve fotografiích sdružení Kontakt; od 5. 9.) DESNÁ Riedlova vila ✦ Monika Klemšová – Stoletá černá královna – k výročí dostavby bedřichovské přehrady (1.–30. 9.) SMRŽOVKA Kulturní středisko Zámeček ✦ Čmáranice – kreslený humor Miroslava Prokeše, autora z okruhu časopisu KRKONOŠE – JIZERSKÉ HORY (2.–27. 9.) Krkonose 09 pomůcka: Aniva, ask, Itenez 25.8.2006 odít vznášeti se ve vzduchu 11:47 vzdáliti se (autem) Stránka 43 psovitá šelma okresní archiv (zkratka) plumbum řídce „okap” staročeská dutá míra ojezdit značka selenu příbuzné chobotnatec hanba sdružené sázky předložka se 7. pádem nepřetržitě vysíliti se výtvory tajenka tenisová pálka domácky Atanas násep lesní šelma vybavení ponorky ovocný nápoj típati záhada vroucný cit mistr meče brazilská řeka asijský nádeník tretky jméno superstar Langerové slůvko zasmání Monacké knížectví značka promethia dánská jednotka hmotnosti žabí kváknutí pracovat značka kryptonu prchavá látka pokolení volání do telefonu římských 49 ukazovací zájmeno slovensky „krev” prskání hliníková slitina cvičný štít v rohování setiny hektaru citron (zastarale) přibližně záliv na Sachalinu druh vína napadení zimní nebezpečí Krkonoš volání čejky žíněnka pro džudo značka pro kilovolt značka niobu město ČR klobouk dobytčí nápoj nezabalovaná ukazovací zájmeno rodokaps dout šitím připevnit CESTA KOLEM SVĚTA Kniha Dwighta Hollinga je stručným rádcem pro cestovatele. Ti v ní najdou mnoho tipů na výlety do posledních rájů divočiny na Zemi. V úvodní kapitole se autor zabývá historií a vývojem turistiky od prvních cestovatelů a objevitelů až po moderní turistiku. Ve druhé části, nazvané „plánování cesty“, najde čtenář mnoho cenných rad a doporučení týkajících se konkrétních situací. Zvláštní část je věnována etickým problémům a ekologickým důsledkům cestování. Tato kapitola je z našeho pohledu nejcennější částí knihy, neboť obsahuje návody jak cestovat ohleduplně nejen k přírodě, ale i k příslušníkům jiných kultur. Nejrozsáhlejší závěrečná kapitola (přes 200 stran) je přehledem přírodních „rájů“ světa, které jsou řazeny do šesti oddílů podle kontinentů. Nechybí ani osmistránkový rejstřík; kniha má, jak jsme na to ostatně u produkce nakladatelství Svojtka & Co. zvyklí, bohatý fotografický doprovod a jistě zaujme nejen cestovatele. Glaciální relikty Krkonoš Rostlinku na fotografii řadíme do oddělení plavuní. První plavuně se na Zemi objevily v siluru, jejich maximální rozvoj probíhal v devonu a zejména v karbonu, poté následoval výrazný ústup, kdy vymizely všechny dřevinné formy. Bylinné ve zbytcích přežívají do současné doby. Tato plavuň je rostlinou vodní, a proto ji v přírodě běžně nespatříte. Vyskytuje se v živinami chudých severských jezerech v hloubkách od 3 do 8 m, často vytváří rozsáhlé ponořené porosty. Mimo Skandinávii ji najdeme pouze v ledovcových jezerech. V ČR je kriticky ohrožená, vyskytuje se pouze v Černém jezeře v NP Šumava. V Krkonoších je její výskyt omezen na polskou stranu, kde se nachází v jezeře Wielki Staw. Knižní ceny věnovala společnost Svojtka & Co., s. r. o. Soběslavská 32, 130 00 Praha 3 tel. 271 736 610, 271 734 143, fax 272 731 413, e-mail [email protected] Vyobrazenou knihu zašleme třem vylosovaným úspěšným luštitelům, kteří zašlou tajenku redakci časopisu Krkonoše ve Vrchlabí do 13. 9. 2006. Tajenka z č. 8/2006: Vrba laponská. Vylosováni byli: Eva Hoffmanová, Velké Hamry; Jana Valešová, Herálec; Blanka Vávrová, Náchod 43 Krkonose 09 25.8.2006 11:47 Stránka 44 Krakonoš v literatuře IV Vladimír Hraba: obálka knihy L. Šebestové Krakonoš, pán lesů a hor; 1. vydání, Josef Krbal, Vrchlabí 1937 Od chvíle, kdy se Krakonoš jako postava objevil v krásné literatuře, byla vyprávění o něm psána pro dospělé čtenáře. Jeden z nejslavnějších krakonošovských autorů, J. K. A. Musäus, v předmluvě ke svým Volksmärchen der Deutschen (1782) dokonce přímo uvedl, že nejsou určeny dětem: „Lidové pohádky ale vůbec nejsou pohádkami pro děti, neboť lid (…) se neskládá z dětí, nýbrž hlavně z dospělých lidí, a s těmi se přece hovořívá jinak než s oněmi.“ I první soubory pohádek a pověstí, které u nás začaly vycházet v době romantismu, nacházely své adresáty z valné části mezi dospělými. Odpovídaly jejich zkušenostem, názorům i potřebám. Ze stylu a zvláště volby některých témat lze však usuzovat, že leckterá už mohla směřovat i k mladším čtenářům. Snad i pod vlivem bratří Grimmů, jejichž pohádky byly určeny „pro děti a dům“, se i naši editoři pohádek a pověstí snažili získat širší vrstvy čtenářů. Literatura zaměřená na dětské čtenáře se u nás začala formovat zhruba v 70. letech 19. století a jejím prvořadým cílem bylo vštěpovat mladým čtenářům estetické a mravní zásady. Těmto představám dobře odpovídaly pohádky a pověsti, a proto byly jejich edice mezi prvními tituly určenými dětem. Krakonošovské příběhy, podobně jako kterákoliv jiná literatura pro děti, se však dlouho nemohly zbavit chyb, které jim cestu k dětským čtenářům znesnadňovaly. Byly to hlavně výrazné didaktické a moralistní prvky, schematismus, extrémní vlastenčení, vypjaté náboženské cítění, malé pochopení pro psychologické zvláštnosti dětského věku, ve výstavbě textu přílišné rozmělňování látek, a pokud jde o vlastní děj, jeho statičnost. Vznikající literatura s jasnou orientací na dětské čtenáře, jež skýtala možnost nenásil- 44 EVA KOUDELKOVÁ byl moudrý, majestátní, velebný. Jeho vzhled ně vychovávat, strhla k psaní desítky a snad lze nejlépe vyčíst z dobových ilustrací, právě stovky autorů, v převážné většině učitelů. tehdy se zrodil Krakonoš, jak ho známe dnes Z nich psali krakonošovská vyprávění např. – vysoký až obrovitý, s dlouhými bílými vousy. J. K. Hraše, F. V. Kodym, J. Květnický, J. PřiNové století přineslo nejobsáhlejší český bík, I. Prokeš, F. A. Sedláček, ale i jiní. krakonošovský soubor, jehož rozsah nebyl Monotematických publikací, zaměředodnes překonán. Jeho autorkou byla Ludminých jen na krakonošovské příběhy, nebylo la Grossmannová-Brodská (1859–1935), ktena konci 19. století mnoho. Uveďme Pohádrá ho nazvala prostě Krakonoš (1905). Zahrky o knížeti Krakonošovi (1884) od literárnínula do něj 79 příběhů různého žánrového ho historika Jana Václava Nováka nebo čtyzaložení a různé provenience, přičemž byla ři svazky originálních vyprávění převážně vedena snahou shrnout vše podstatné, co o Krakonošovi Ignáce Prokeše, nazvané Poo krkonošském vládci přineslo 19. století. vídky z Krkonoš (70. a 80. léta 19. století) či Téměř současně s ní psal pohádky o Kraknížku Jaroslava Květnického Krakonoš, takonošovi jilemnický učitel Antonín Pochop jemný vládce v Krkonoších (1894). Nejúspěš(1862–1949). Objevily se ve dvou jeho soubonějším a rozhodně nejoriginálnějším krakonorech: Pirvan (1926) a Krakonošova mísa a jiné šovským souborem konce 19. století byl pohádky a pověsti z horního Pojizeří (1929). Mandel šelmovství a kousků Krakonošových O oblibě jeho krakonošovských vyprávění (1. vyd. 1895) od knihovníka Národního musvědčí i nová vydání z let 1982 a 1984. zea Václava Řezníčka. Pro rozvoj dětské kultury bylo důležité meUvedení autoři 19. století, ale i mnozí jiní, ziválečné období. Dětská literatura si nacházezde nezmínění, znamenali pro krakonošovla cestu ke stále většímu okruhu čtenářů, stále skou literaturu jeden obrovský přínos, a tím zřetelněji se stávala samozřejmou součástí bylo rozšíření prostoru pro vyprávění o Krakodětského světa. Produkce dětských knih rostla, nošovi. Začali totiž čerpat z folklorních pohárostl i odbyt na knižním trhu. Kvalitativně však dek, kde Krakonoš buď nahradil původní potato produkce byla velmi pestrá, což platí i pro stavu (mnohdy čerta nebo vodníka), častěji vyprávění o Krakonošovi. Mezi ta lepší patří se pro něj vytvářel nový prostor. V tomto ohles většími či menšími odchylkami např. Kratodu je např. zajímavá pohádka Františka V. Kochvilné vypravování o Krakonošovi (b. r.) od Judyma s názvem O Krakonošovi a chudé i bolia Košnáře, Pohádky z koše vládce Krakonoše haté ženě, což je ve své podstatě legendární (1929) od Václava Mírovského, Z království příběh známý i z cyklu Boženy Němcové Krakonošova (b. r., 2. vyd. 1945) od Eduarda O Pánubohu. V těchto příbězích vystupují Kristus a svatý Petr, zatímco v Kodymově variantě nahrazuje Krista „mocný král hor Krkonošských“. Pro vývoj krakonošovských vyprávění byla druhá polovina minulého století velmi důležitá – zatímco po určitý čas vedle sebe žily české a německé verze, zpracovávající ty samé náměty, v té době se od sebe oddělily, protože folklorní zdroje byly paralelně vznikající německé literatuře zcela uzavřeny. Ta se totiž stále pohybovala v původním, nijak neobměňovaném okruhu, nastoleném už Praetoriem či Musäem. Zaměření českých krakonošovských vyprávění na dětské čtenáře mělo ještě jeden důsledek, a tím byl pohled na postavu Krakonoše. Podle toho dosavadního, německého, byl Krakonoš přísný, někdy až nelítostný vládce, který když se mu zachtělo, mohl také chránit dobré a potřebné, ale velmi často se na úkor lidí pouze bavil. S postupným přibýváním knih určených dětem začala v českém kontextu vyprávění se záporným Krakonošem ubývat a vrchu nabýval Krakonoš jednoznačně kladný. Krkonošský Ilustrace R. Zezuly k souboru L. Grossmannové-Brodské Krakovládce získal nové vlastnosti – noš; vydalo nakladatelství Šolc a Šimáček, Praha 1942 Krkonose 09 25.8.2006 11:47 Stránka 45 totiž ve své naprosté většině kráčela ve vyjetých kolejích – ve staré nebo jen trochu obměněné podobě se opakovaly stále tytéž příhody, přebírané z německých pramenů, většinou však už z druhé ruky, tedy z českých textů z němčiny přeložených. Výraznou změnu kvalitativní i kvantitativní přineslo až poválečné období. Ilustrace Věnceslava Černého k příběhu Za kvítím štěstí z Mandelu šelmovství a kousků Krakonošových od Václava Řezníčka; J. R. Vilímek, Praha 1895 Elpla, Pohádky o Krakonošovi (b. r.) Jožy Toucové-Mettlerové či Pověsti z českého Podkrkonoší (1939) od Františka Kárníka. Na dva z tehdejších souborů se sluší upozornit pro jejich zodpovědný přístup a snahu o poctivé hledání nových postupů a výrazových prostředků. Na prvním místě to je knížka Stanislava Javora (1872–1933) s názvem Krakonoš, strážce hor (1934), vůbec první krakonošovský soubor, kde se v dialozích objevilo krkonošské nářečí. Velkého úspěchu dosáhl titul Luisy Šebestové (1878–1949) s názvem Krakonoš, pán lesů a hor. Dokladem zájmu byla tři vydání této knihy (1937, 1946, 1948), v několika ohledech naprosto originální. Autorka v ní ani v nejmenším nenavazovala na tradiční krakonošovské příběhy, veskrze prosazovala vlastní fantazii. Náš výčet by nebyl úplný, kdybychom neuvedli osobnost, jež oblast námi sledované tvorby meziválečného období poznamenala nejvýrazněji – Josefa Štefana Kubína (1864–1965), přestože, jak často hlásal, nepsal pohádky pro děti, ale pro dospívající mládež. V jeho tvorbě nenajdeme jedinou ucelenou knihu o Krakonošovi, jednotlivá vyprávění o vládci Krkonoš jsou však rozptýlena v jeho rozsáhlém díle folklorním i literárním a zcela logicky se objevila i v souborném vydání jeho pohádek, nazvaném Zlatodol pohádek (1948–1952). V meziválečném období jsme věnovali pozornost knihám neotřelým, zvláštním až jedinečným. Takto ohraničená výseč by však mohla vést ke zjednodušenému pohledu na celkovou produkci. Ta, jak jsme již naznačili, Autorův jazyk je plný hovorových výrazů, někdy zabarvených nářeční oblastí Náchodska: „Starý zdejší šenkýř Vitoušek v ‚šenktyši‘ pobrukoval a nestačil točiti do korbílků trojlístku pijanů, kteří v čele světnice v koutě u stolu zasedali a hojně si popřávali. Pořád měl někdo z nich prázdno.“ Přímé řeči jsou prokládány lidovými rčeními, příslovími a přirovnáními: „‚Vejr to zob, srdce bych hned s každým rozdělil. Každý je můj bratr a nikoho neposlechnu! A to je mé neštěstí! (…)‘“ „‚Pes tě sněz!‘ huboval ho druhý, opíraje kozatou svou bradu do hubené dlaně s tenkými prsty.“ „‚I hrom tě ťuk!‘ litoval ho třetí, oděný v šedivý moukou uprášený kabát, na němž měl škraloupy nečistoty.“ Také zápletka vyprávění je reálná, kdy se hospodští pijáci trumfují v tom, kdo z nich je nejlepší. Nakonec do jejich dohadování, jež vyústí v hádku, vstoupí Krakonoš a způsobí neodvratné vyústění: „Hádka postupně přecházela ve křik, křik se měnil v řev a nakonec se nejlepší lidé pustili do sebe pěstmi. Rvali se o to, kdo z nich je nejlepší člověk. Nakonec je rozsoudil šenkýř Vitoušek, když zavolal ze dvora podomka Honzeru. Byl to chlap jako hora, na kterého se stačilo podívat, aby člověk před ním raději ustoupil… Pak už Krakonoš jen se zalíbením pozoroval, jak se nejlepší lidé ještě chvíli perou před hospodou a nakonec se rozcházejí každý na jinou stranu. Měl radost, že je tak rozehnal, vždyť ten trojlístek nejlepších lidí by mu v Krkonoších natropil mnoho zlého.“ Soubor Mandel šelmovství a kousků Krakonošových od Václava Řezníčka (1861– 1924) je v mnoha ohledech tím nejzajímavějším, co vzniklo v literatuře pro děti 19. století. Kniha vyšla ve čtyřech vydáních (1895, 1904, 1922, 1930). Řezníčkova vyprávění promlouvala k širokým vrstvám čtenářů, některá přešla i do ústního podání. Autorovým cílem bylo především bavit čtenáře. Látkově není většina příběhů původních, více než polovina vychází z Praetoria. Ať už však je původ příběhů jakýkoliv, autor jde cestou důsledné aktualizace, kdy pozoruhodně mísí prvky tradiční s moderními. Řezníček usiloval o to, aby jeho vyprávění byla ilustrací života v regionu, jenž stojí v centru jeho pozornosti, poučením o práci, řemeslech, stavbách, krojích atd. S tím také souvisí výběr jeho postav, jež jako by přímo vypadly z tradičních lidových vyprávění. Nápadným rysem Řezníčkových pověstípovídek je možná neuvědomělý posun do humornější roviny, jakési nadnesení, odlehčení vyprávění, a také zcela ojedinělý obraz Krakonoše. Ten je obyčejným člověkem, dokonce chodí do školy, aby se naučil česky, a je to především člověk pokrokový, jdoucí s duchem doby. Jediné, co ho odlišuje od ostatních lidí, jsou jeho nadpřirozené schopnosti. Těch však nevyužívá příliš často, když trestá nebo odměňuje, je to nenápadné, tak aby odměna nebo trest vyplynuly jaksi samy z podstaty věci. Příkladem Řezníčkova přístupu je ukázka z pověsti Nejlepší lidé na Čertovině: „Když svého času Krakonoš dospěl k závěru, že ho v Náchodě ve školách naučili už docela dobře česky, vydal se jednoho pěkného dne na začátku prázdnin zase domů do Krkonoš. Poněvadž dlel v Náchodě na podreálce jako chudý žáček, odcházel odtud pěšky po červenokostelecké silnici, až přišel na Čertovinu.“ Děj příběhu je zasazen do známé zájezdní hospody mezi Červeným Kostelcem a Náchodem, kde si Krakonoš přisedne ke třem chlapíkům. Velmi brzy zjistí, že jsou to povaleči, kteří si vzájemně líčí své vynikající vlastnosti. Protože tato pověst je prototypem všech ostatních, můžeme si na ní demonstrovat další znaky Řezníčkových vyprávění. Výběr postav a prostředí je typicky lidový, takto například Řezníček uvádí své čtenáře do atmosféry hospody na Čertovině: „U jiných stolů sedělo pocestných málo. Nějaká plátenice z Kostelce si tady odpočívala, potulný dráteník zde dřímal, a řeznický chasník, jdoucí do vesnice kupovat telata, posilňoval se na tu těžkou práci zrovna z mázového ple- Věnceslav Černý: ilustrace k příběhu Nejlepší lidé ze sbírky Václava Řezníčka cháče.“ 45 Krkonose 09 25.8.2006 11:47 Stránka 46 náv‰tûva ▼ Tuto krásnou roubenou chalupu, postavenou jako obecní škola v roce 1849, zakoupil počátkem 20. let minulého století dědeček prof. Buchara a provozoval zde hospodu a posléze i obchod. Zde žil i jeho strýc – preparátor František Holubec předků. Tam se narodil i můj otec jako jeden ze čtrnácti sourozenců. O kousek dál byla samota Na obci, odkud pocházela moje matka,“ vzpomíná prof. Buchar. Jeho otec byl švec. „Ševci byli, abych tak řekl, významnou složkou kulturního života obce. Poněvadž on jak tluče, může o mnoha věcech přemýšlet, setkává se s mnoha lidmi a spoustu se toho dozví,“ říká se šibalským úsměvem pan profesor. „Otec vychodil pouze obecnou školu, ale měl veliké znalosti zeměpisné a dějepisné, že to nemá mnoho současných absolventů gymnázia. Byl trošku filozof – rád při tom svém ševcování přemýšlel o životě a smyslu bytí. Když po druhé světové válce odešel do důchodu, stal se nočním hlídačem. To pak měl na filozofování víc času. Moje maminka, která pocházela ze sedmi dětí, pracovala jako dělnice v textilní továrně. Bydleli jsme v malém domku přímo v Bystré, který si rodiče postavili, když jsem se narodil. Téměř z oken našeho pokoje jsme se dívali přímo na Krkonoše – Kotel, Lysou horu a Zlaté návrší. Celá naše rodina měla Krkonoše ve velké lásce. Když měli zabrat Sudety, tak všichni, tedy kromě babiček a malých dětí, dva dny předtím šli pěšky přes Kotel až na Sněžné jámy, aby se naposledy podívali na ten krásný rozhled. Takhle jsme s Krkonošemi žili.“ Osudem Jana Buchara, jeho povoláním i posláním se stala příroda a dráha vysokoškolského pedagoga mu snad byla předurčena již od nejútlejšího dětství. Již v předškolním S Janem Bucharem nejen o pavoucích Vysloví-li se ve spojitosti s Krkonošemi jméno Jan Buchar, většině z nás se vybaví osobnost dolnoštěpanického řídícího učitele Jana Buchara (1859–1932), průkopníka turistiky a lyžování, o kterém bylo v tomto časopisu napsáno již mnoho. Obdivovatelé krkonošského nářečí si jistě vzpomenou na povídky mříčenského řídícího Jana Buchara (1895–1988). Příznivci sportu zase dobře znají vynikajícího běžce a všestranného sportovce, hornobranského rodáka Jana Buchara (*1933), který byl v této rubrice „na návštěvě“ před čtyřmi lety. A k těm všem známým Bucharům teď ještě přidáme „Jana IV“. Určitě si to zaslouží. 46 Profesor Jan Buchar, též podkrkonošský rodák, není se třemi svými jmenovci ani trochu příbuzný. Narodil se 18. února 1932 v malebné vesničce Bystrá nad Jizerou, která leží mezi Jilemnicí a Semily, a s úsměvem říká: „V Podkrkonoší se to Bucharovými jen hemží a snad všichni Bucharové pocházejí z tohoto kraje – alespoň ti, se kterými jsem se za svůj život setkal. V samotné Bystré za dob mého mládí bydleli dokonce troje Bucharovi a představte si, že si nebyli bezprostředně příbuzní.“ Prof. Buchar je přírodovědec-zoolog a patří bezesporu mezi naše nejlepší arachnology – odborníky, kteří se zabývají pavouky. Ale není typem úzce zaměřeného vědce, který zná jen svůj obor. S přehledem vám určí veškerou drobnou žoužel, kterou mu přinesete, od plžů až po motýly, zná ptáky a jejich hlasy a jako doma je i mezi nejmenšími živočichy – prvoky, kteří se dají pozorovat pouze pod mikroskopem. Navštívili jsme ho nejprve v jeho rodné Bystré, a pak v jeho pracovně na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Bucharovi bydleli přímo u Jizery, na samotě zvané Kopaniny, a patří v Bystré k starousedlíkům. „Tam žil můj dědeček Josef, pradědeček Jakub a ještě několik generací jejich věku „vyučoval zoologii“: „Můj dědeček z matčiny strany provozoval v Bystré hospodu a obchod, které se nacházely v budově staré školy, krásné podkrkonošské roubené chalupy. Měl jsem tam takovou učebnici, již starší živočichopis od Polívky, a tam jsem hostům říkal, co je to za zvířata. Ti z toho měli velkou legraci. Pochopitelně, že jsem to všelijak komolil. A pak mi ukázali nějakého drobného měkkýše, o kterém jsem samozřejmě nic nevěděl. Tak jsem prohlásil, že je to ‚qing qang‘,“ říká s veselým smíchem. „A to bylo moje první taxonomické pojmenování.“ „Sám jsem byl jedináček, sestra zemřela nedlouho po narození. Ale samotou jsem netrpěl. V dědečkově hospodě pobývaly i moje tři sestřenice, a tak jsem vyrůstal v kolektivu.“ Obecnou školu navštěvoval prof. Buchar v Bystré. Na popud školního inspektora, kterému maminka přinesla přečíst básně, které malý Jan skládal, byl přijat do druhého ročníku měšťanské školy v Loukově. Když mu o letních prázdninách v roce 1945 nabídli, aby přestoupil do gymnaziální tercie v Jilemnici, ani chvíli neváhal. „Hodně jsem si užil podkrkonošské přírody, když jsem šest let chodil do Jilemnice do gymnázia pěšky. Ne sice pokaždé, tu a tam Krkonose 09 25.8.2006 11:47 Stránka 47 jsem jezdil i autobusem nebo jsem chodil do Horní Sytové na vlak. Ale zpočátku jsem přímo přes mříčenský Strážník a Mříčnou chodil do Jilemnice pěšky. Je to dobré půldruhé hodiny cesty, den co den, za každého počasí. Ale ta příroda tenkrát...“ dodává a chvíli se odmlčí. „Jak tetřívci tokali, když jsem ráno chodil, nebo těch vstavačů na loukách a jiných krásných a dnes již vzácných rostlin, které jsem nosil na výstavky ve škole.“ Zájem o přírodu v něm v dětství podnítil jeho strýc z matčiny strany, František Holubec. „Měl jsem v něm velký vzor. Strýc byl preparátorem zvířat a žil tu v Bystré. Bylo to jeho zaměstnání a celoživotní koníček. Díky němu jsem výborně znal všechny ptáky žijící v Krkonoších. Posléze jsem se ptáky naučil poznávat i podle zpěvu. A zájem o ornitologii mě nakonec více méně přivedl i na přírodovědeckou fakultu. Strýc sám měl velkou sbírku ptáků, ptačích vajec, ale i motýlů, brouků a polodrahokamů. A svým zápalem pro zvířata a přírodu neovlivnil pouze mne, ale třeba i dr. Jiřího Dlabolu, rodáka z Peřimova u Jilemnice a vynikajícího entomologa, který působil v Národním muzeu. On měl strýc František výtvarné nadání a cit pro detail, a to je pro práci preparátora nesmírně důležité. Uměl dané zvíře vycpat tak, že mělo takový vzhled, jaký má v přírodě. To byl veliký dar, neboť mnoho preparátorů zvíře většinou přecpe a exponáty pak vypadají všelijak. Třeba si vzpomínám na starý preparát divoké kočky v jednom podkrkonošském muzeu, která vypadala spíše jak medvěd,“ směje se pan profesor. „Také ostatní Františkovi sourozenci byli výtvarně nadáni. Jeho bratr Bohuslav Holubec byl akademickým malířem, další bratr, Stanislav, rytcem skla. Všichni měli nadání, ale nemohli ho v mládí uplatnit. Jejich rodiče byli chudí a jich bylo sedm dětí. Strýc František byl v mládí dost nepokoj. Rád měnil působiště, protože tam poznal i nové ptáky. Dožil se přes devadesát let a ještě ve vysokém věku nosil z lesa soušky. Byl nevysokého vzrůstu, ale sporý, neboli měl zdravý kořínek.“ S ptáky či savci, které preparoval František Holubec, se můžete setkat v každé druhé škole v Podkrkonoší. Na spodní straně prkénka, na kterém je preparát posazen, většinou objevíte razítko – František Holubec, preparátor, Bystrá nad Jizerou. „Oni vůbec všichni moji strýcové z matčiny strany měli velmi zajímavé a mnohdy pohnuté osudy, vezměte si třeba strýce Bohuslava,“ pokračuje prof. Buchar. „On měl dokončenou pouze základní školu, když nastoupil v roce 1939 do Prahy na Akademii k prof. Maxovi Švabinskému. Sice začal studovat na gymnáziu, ale odešel a učil se v dílně turnovského malíře Müllera, co restauroval kostelní obrazy. Strýc měl veliké nadání a to, že se dostal na Akademii výtvarných umění, to byla taková náhoda. Pohřbu jeho otce se zúčastnili i vzdálení příbuzní z Prahy. Donesli potom na ukázku několik strýcových kreseb Maxovi Švabinskému. Ten z nich okamžitě rozpoznal jeho talent a pozval ho na Akademii, kde se stal jeho žákem. Ale představte si tu smůlu, nedlouho poté, co v roce 1939 nastoupil ke studiu, nacisté vysoké školy zavřeli. Studia tedy dokončil až po válce.“ Bohuslav Holubec se kromě malování portrétů a krajiny věnoval i vědecké ilustraci (o jeho díle více v KRKONOŠÍCH – JIZERSKÝCH HORÁCH č. 7/2005). Jeho kresby najdeme i v několika odborných a populárně-naučných knihách o bezobratlých, mimo jiné i z pera jeho synovce, našeho hostitele. Prof. Buchar ve své pracovně ukazuje výsledek celoživotní práce na poli arachnologie – obsáhlou publikaci Katalog pavouků České republiky, kterou sestavil ve spolupráci s dr. V. Růžičkou Skálovka žlutavá – kresba ak. mal. Bohuslava Holubce (otištěno s laskavým svolením prof. J. Buchara) Další vzpomínání pana profesora Buchara se vrací do středoškolských let: „Měl jsem na gymnáziu vynikajícího profesora, Ladislav Hrubý se jmenoval. Vyučoval biologii a tělesnou výchovu. Byl to úžasný člověk, s nesmírným porozuměním pro studenty. Každého podporoval v tom, co ho zajímalo. Snažil se nás o všem pravdivě informovat. Když jsme například v genetice probírali dědičnost, musel nám odpřednášet i takové ty za vlasy přitažené teorie Lysenka. Ne, že by to přímo zavrhl, ale řekl nám i o Mendlovi a jeho genetických zákonech, což v té době nebylo zrovna běžné. A nechal na našem zdravém úsudku, co z toho budeme považovat za správné.“ „Po maturitě v roce 1951 jsem nastoupil na Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy. Chtěl jsem dělat ptáky, ale proto, že jsem byl členem komunistické strany, neprojevovali tenkrát o mne na oddělení obratlovců zájem,“ přiznává zcela otevřeně prof. Buchar. „A tak mně prof. Bartoš, vedoucí katedry systematické zoologie, řekl: ‚Chcete být zoologem, tak budete dělat nálevníky!‘ A tak se Jan Buchar v diplomové práci zabýval nálevníky potoka Botiče a jejich vztahem k samočisticím procesům vody. Aniž by to vůbec tušil, rozhodnutí prof. Bartoše zásadně ovlivnilo i směřování jeho další vědecké práce. Po dokončení studia se mohl rozhodnout mezi třemi možnostmi. Buď mohl nastoupit do Hydrobiologického ústavu v Praze-Podbabě, nebo do Státního zdravotnického ústavu na Vinohradech, nebo zůstat na fakultě. Nebyla to jednoduchá volba: „Na obou prvně zmíněných pracovištích by to finančně bylo mnohem lepší, ale chtěl jsem se šířeji věnovat zvířatům, a tak jsem zůstal na fakultě. A jsem tu dodneška, i když už pouze jako externí profesor, ale stále ještě přednáším. Jsem velmi vděčný, že tu mohu být. Mám tu svoji knihovnu, velkou sbírku pavouků, i své žáky, kteří se sem sjíždějí, včetně mojí potenciální nástupkyně, která je v současnosti na mateřské.“ A jak se vlastně prof. Buchar dostal ke studiu pavouků? „To bylo vcelku prozaické. Hlavním důvodem byly terénní exkurze pro studenty, které jsem musel coby mladý asistent ➤ 47 Krkonose 09 25.8.2006 11:47 Stránka 48 vést. Víte, ono ukazovat mikroskopické živočichy na exkurzi v lese, bez mikroskopu, dost dobře nejde. A tak jsem se začal věnovat pavoukům a zůstal jsem jim věren až dodneška. K mému zájmu o pavouky přispělo mimo jiné i přečtení poutavé knihy dr. Jiřího Bauma V říši pavouků.“ Tuto knihu později sám podstatně přepracoval, doplnil o aktuální poznatky a vydal pod stejným názvem. Jako prvního autora tohoto vydání nenajdete ale prof. Buchara, ale dr. Bauma, který zahynul v roce 1944 v koncentračním táboře. Důvod byl prostý: „Chtěl jsem, aby z nového vydání měla nějaký užitek i vdova po dr. Baumovi.“ „Tady je hlavní výsledek celého mého, abych tak řekl, běhu života,“ oznámí trochu slavnostně pan profesor a vytahuje z knihovny obsáhlou publikaci Katalog pavouků České republiky, kde jsou na 350 stranách shrnuty informace o rozšíření a životních nárocích 830 druhů pavouků, které byly doposud zjištěny na našem území. „Na přípravě této knihy jsem se samozřejmě nepodílel jen já sám, ale svým dílem do ní přispěla i řada mých bývalých žáků, dnes etablovaných arachnologů, kteří velmi úspěšně rozvíjejí výzkum pavouků na poli nejen národním, ale i mezinárodním.“ O významu knihy svědčí i skutečnost, že jen některé evropské státy se mohou pochlubit takovým souborným dílem. Možná právě teď i vás napadá, zda takový výzkum pavouků není jen zálibou úzkého okruhu specialistů a zda může přinést i nějaké prakticky využitelné poznatky. A prof. Buchar, jako by uhodl mé myšlenky, vzápětí pokračuje: „Znát přesný počet druhů pavouků, kteří žijí na našem území, a vědět, kde se vyskytují, to pochopitelně není to hlavní. Při tom všem sbírání pavouků jsem se snažil přijít na to, jak by je bylo možno využít z praktického hlediska – k bioindikaci. Tedy k tomu, co nám pavouci mohou říci o kvalitě a zachovalosti přírodního prostředí, ve kterém žijí, a o stupni jeho ovlivnění činností člověka. Ne všechny druhy pavouků totiž naleznete všude. S některými druhy se setkáte téměř v každém typu prostředí a ve vysoké početnosti, jiné jsou naopak na některých místech početné, na jiných velmi vzácné, či tam nežijí vůbec. A mne velmi zajímalo, proč tomu tak je, kde je příčina. Vzal jsem si za cíl rozluštit, jak jsou pavouci vázáni na naši přírodu. Měl jsem zkušenosti se studiem nálevníků a jejich využitím pro hodnocení kvality vody a stupně jejího znečištění. Ale u suchozemských bezobratlých živočichů se nikdo ničím takovým v té době nezabýval. Víte, oni pavouci jsou mimořádně zajímavá skupina,“ s velkým zaujetím vysvětluje prof. Buchar. „Už jenom jejich mozek, který vyplňuje velkou část jejich těla. Jsou to živočichové s velkým množstvím instinktů, schopností reagovat na nejrozmanitější situace, a v jejich životě najdeme mnoho dalších pozoruhodností. Každý má určité postavení v přírodě, svůj význam a funkci. Čím víc druhů žije na jednom místě pohromadě, tím je tam příroda stabilnější a zachovalejší. Žije-li tam pouze několik málo druhů, pak je toto stanoviště mrtvé, a to nejen pro pavouky, ale i pro člověka. Pro bioindikační účely jsou významné ty druhy, které jsou vázány na přírodu blízkou té původní. Podle jejich výskytu můžeme usuzovat na zachovalost prostředí,“ vysvětluje prof. Buchar. Metodika pro hodnocení kvality a zachovalosti jednotlivých stano- 48 višť na základě druhového složení společenstev pavouků, kterou vypracoval, je používána dodnes. A prof. Buchar je právem považován za průkopníka na tomto poli. Podobné metody, které využívají pro bioindikaci například brouky či jiné bezobratlé, čerpaly z jeho poznatků a zkušeností. I přes svůj věk je pan profesor Buchar stále velmi čilý a aktivní. Věnuje se své oblíbené skupině pavouků – slíďákům – a právě zpracovává rozsáhlý materiál, který mu kolegové přivezli z Nepálu. Mimo to se v současnosti snaží poodkrýt jeden velmi zajímavý aspekt života pavouků – jejich aeronautické chování. Setkal se s ním určitě už každý z nás. Při nedělní procházce vám uprostřed louky přistane na čele drobný pavouček. Možná ho bezmyšlenkovitě smetete a ani vás nenapadne se zamyslet nad tím, kde se tam vzal, odkud přiletěl. Prof. Buchar však vysvětluje: „V principu jde o to, že se každý živočišný druh musí nějak šířit, aby vyplnil všechna vhodná místa k životu. Pavoukům k tomu slouží takzvaný aeronautický instinkt. Ten u většiny druhů spočívá v tom, že si malý pavouček vyleze na nějaké vyvýšené místo, zvedne se na špičky svých nožiček, vystrčí zadeček vzhůru a začne z pavučinových žláz umístěných na konci zadečku produkovat pavučinové vlákno a to ho nakonec odnese. Při dobrém větru to může být i několik desítek kilometrů daleko. Zanese-li vítr pavoučka na příhodné místo, ten se tam usadí a je-li tím ‚letcem‘ oplodněná samička, dá tam vznik nové populaci svého druhu. Celá věc však není tak jednoduchá, je kolem toho ještě spousta neobjasněných věcí. Ne všichni pavouci totiž létají stejně. Jedni pouštějí vlákno nahoru, jiní dolů, mají u toho různé postoje, u některých druhů létají mladí, u jiných dospělí. A to vše je nutno ještě prostudovat. S aeronautickým chováním pavouků je spjata ještě jedna velmi zajímavá věc. Pavouci, kteří obývají neměnná a rozsáhlá stanoviště, třeba hrabanku lesa, většinou nelétají. Létají ti, kteří obývají dočasná stanoviště, tedy například ostrovy na divočících řekách či obilné lány v kulturní krajině. Jakmile obilí na jaře vzejde a objeví se na něm první mšice, naletí tam tisíce drobných pavoučků, kteří se jimi živí. Je zde ale ještě jedna velmi pozoruhodná skutečnost,“ pokračuje prof. Buchar. „I v rámci jedné populace najdeme takové jedince, kteří mají instinkt šířit se a na druhou stranu i takové, kteří o to zájem nemají. A to platí pro všechny druhy živočichů, člověka nevyjímaje. Jsou lidé, kteří při sebemenším útlaku okamžitě emigrují a jsou lidé, kteří neodejdou, i kdyby je utloukli,“ dodává se smíchem. „A je to tak správně zařízeno, protože někdo musí zůstat na místě, bylo by špatné, kdyby všichni odešli...“ Při vší vědecké a pedagogické práci mu moc času na osobní zájmy nezbývalo. A otevřeně přiznává, že hodně času mu ukrajovaly i povinnosti spojené s členstvím v komunistické straně, kam dobrovolně vstoupil, jakmile dosáhl plnoletosti. Na otázku, zda mu nevadí se dotknout tohoto pro mnohé velmi citlivého tématu, zakroutí hlavou, že se nemá za co stydět. „Víte, snažil jsem se být členem pro dobro lidí. Snažil jsem se podpořit to, co lidi umějí, co je v nich dobré. Nikdy jsem se nesnažil lidi srážet, ale spíše podporovat jejich iniciativu. Věnoval jsem tomu spoustu času a snažil jsem se to dělat poctivě.“ „Užívat si – to je blbost, důležité je být užitečný. Já jako důchodce už mám těch potřeb velice málo a konzum nevyhledávám. I mladí by měli mít nároky přiměřené k tomu, co příroda snese.“ A nakonec dodává: „Za to, že jsem nezneužíval svého členství v KSČ, jsem teprve po roce 1989 byl Václavem Havlem jmenován vysokoškolským profesorem.“ Od dětských let miloval geografii. „V první třídě jsem znal atlas, kdejaké město či ostrov,“ říká s hrdostí v hlase, když se náš rozhovor stočí na jeho zájmy. „Zaobírat se zeměpisem, to mě úžasně lákalo.“ Tento jeho zájem později vyústil v napsání vysokoškolské učebnice zoogeografie, vědního oboru, který se zabývá studiem vztahů mezi uspořádáním kontinentů a výskytem zvířat. Ve volných chvílích se rád vracel na chalupu do rodné Bystré a také do blízkých Krkonoš. K jeho oblíbeným básníkům patří J. Vrchlický, ze spisovatelů A. Jirásek: „Číst Jiráskovo U nás, to je pohádka. Tam je vylíčena příroda, tak jak jsem ji znal za dob mého mládí. Když jsem to četl, tak jsem se cítil jako doma, i když jsem byl zde v Praze.“ Vzápětí někdo klepe na dveře pracovny. Vstupuje jedna z diplomantek a domlouvá si konzultaci. Na moji otázku, zda vidí nějaký rozdíl mezi studenty, kteří na fakultu přicházeli před čtyřiceti lety a nyní, odpovídá bez rozmýšlení: „Dnešní studenti toho vědí mnohem víc, než jsme věděli my. Mají ohromné možnosti, jak se vzdělávat. Jistě k tomu přispěla i televize a další technické vynálezy. Jsou však vystaveni i jistým nebezpečím. Dnes je tendence, že se veškeré bádání odehrává pouze v laboratoři či u počítače a terénní práce je tak trochu popelkou. Napsal jsem o tom nedávno článek do časopisu Živa, aby univerzity dostály té univerzality, kterou mají v názvu. Přírodu je potřeba studovat hlavně v přírodě. Člověk si nevystačí s tím, že si bude hrát jen s počítačem.“ A jaké jsou další plány našeho hostitele? „Víte, kousek od mého domku se nachází nedávno vysázený smrkový les s více jak tisíci mladými stromky. Já tomu místu říkám ‚letiště‘, protože je to ideální místo pro studium aeronautického chování pavouků. Za vhodného počasí jednotlivé smrčky obcházím a dívám se, který pavouk vyleze nahoru a jakým způsobem se snaží odletět. Tento rok v tom bude pokračovat moje studentka, která by ke studiu měla využívat kameru, kterou bude chování jednotlivých druhů snímat a pak je vyhodnocovat. Připravuji také článek o pavoucích Kamenice a jejího okolí, kde žiji. Za dobu, co tam bydlím, jsem tam zjistil 320 druhů pavouků, což je více než třetina všech druhů naší fauny.“ A pak trochu posmutněle dodává: „Víte, práce už mi nejde tak od ruky jako dřív. Ale velmi mě těší, když mohu sledovat, jak v díle, které jsem započal, pokračují moji žáci. A pokaždé mě těší, když jim mohu být nápomocen, byť třeba jen dobrou radou. Radost mi dělá i můj vnuk, který se chystá pokračovat v mých šlépějích, tedy ve studiu pavouků.“ Protože se čas, který si prof. Buchar pro náš rozhovor vyhradil, téměř naplnil, nezbývá mi než se s tímto milým, vlídným a velmi kultivovaným pánem, kterému není cizí jemně ironický humor, rozloučit a popřát mu do dalších let hodně elánu a pěkných zážitků s jeho osminohými oblíbenci. Jan Materna, foto autor Krkonose 09 25.8.2006 11:47 Stránka 49 FRANTIŠEK JOSEF GERSTNER génius spojený s Krkonošemi Nedávno proběhla v tisku informace o tom, že pracovníci Gerstnerovy laboratoře Českého vysokého učení technického (ČVUT) v Praze spolupracují s Američany na složitých kybernetických problémech spojených s nejmodernější vojenskou technikou. Pro méně informované bude užitečné představit pracoviště, o které se jedná: V plném znění je to Gerstnerova laboratoř pro inteligentní rozhodování a řízení na katedře kybernetiky při Fakultě elektrotechnické ČVUT. Laboratoř vznikla v roce 1996 ve spolupráci s Ústavem pro zpracování užitkově zaměřených vědeckých poznatků na Univerzitě Jana Keplera v Linci (Rakousko). Jméno mimořádně renomované české laboratoře je zde spojováno s Františkem Josefem Gerstnerem (1756–1832), geniální osobností evropské přírodovědy. Pro přátele Krkonoš bude snad zajímavé, že tento slavný člověk se významně zapsal do dlouhé historie výzkumů našeho nejvyššího pohoří. František Josef Gerstner se jako třicetiletý adjunkt pražské hvězdárny účastnil výpravy České společnosti nauk do Krkonoš. Bylo to v roce 1786, když ve společnosti geografa T. Grubera, geologa J. Jiráska a botanika T. Haenkeho – a v roce 1788 ještě dvakrát spolu s T. Gruberem – při mnohadenních expedicích procestoval Krkonoše na trasách vycházejících z Vrchlabí a měřil zeměpisné souřadnice a nadmořskou výšku na Černé hoře, Liščí hoře, Bílé louce, Sněžce, Vysokém Kole, Labské louce, Kotli a v přilehlých údolích. Byl vybaven cestovním barometrem, rtuťovým teploměrem, cestovním kvadrantem a přesnými kapesními hodinkami; zkoušel přitom nový přístroj pro měření nadmořských výšek. Výsledky svých barometrických studií a měření popsal v několika literárních dílech a konkrétně také v článku „Pozorování o použití barometru při měření výšek“, který je zařazen do sborníku vědeckých prací o krkonošských expedicích z roku 1791. V této stati přehledně shrnul historii barometrických měření, vysvětlil fyzikální vztahy mezi tlakem, teplotou a hustotou vzduchu a popsal svůj vynález zvaný „aerostatické váhy“. Praktickým výsledkem pak byly i zpřesněné nadmořské výšky v oblasti Krkonoš, mimo jiné i maximum na Sněžce, zvýšené o 10 metrů proti dřívějším odhadům. Vynález aerostatických vah později od Gerstnera převzal slavný švýcarský badatel H. B. de Saussure, který proslul bádáním v Alpách a vývojem mno- ha meteorologických přístrojů a spolupracoval s Gruberem a Gerstnerem. Mimo jiné plánoval srovnávací měření na Sněžce a Montblanku, žel neuskutečněné. F. J. Gerstner se narodil v r. 1756 v Chomutově, kde také nabyl první vzdělání v jezuitské škole. Na pražské univerzitě a posléze i ve Vídni studoval filozofii, matematiku a hvězdářství. Proslul astronomickými studiemi a osvědčil se i v praktických funkcích při vyměřování pozemků a v daňovém účetnictví, což mu vyneslo profesní titul „inženýr“. Již v r. 1785 se stal členem Učené společnosti a v roce 1789 profesorem matematiky na polytechnickém ústavu – základu pozdějšího ČVUT v Praze; tamtéž byl později ředitelem a profesorem nově zavedené mechaniky. Zároveň byl od r. 1804 profesorem matematiky a fyziky na pražské univerzitě. S matematikou spojoval praktické technické otázky a problémy domácího průmyslu, který nesměle konkuroval průmyslu britskému. Vynalezl např. zlepšené stroje pro železářský průmysl, které byly po vyzkoušení v dílnách v Hořovicích a na Křivoklátě zavedeny i v zahraničí. Byl dlouho ředitelem vodních staveb v Čechách a po vlastním přezkoumání a odmítnutí plánu vodního průplavu, který měl spojovat Vltavu a Dunaj, navrhl koněspřežnou železnici mezi Českými Budějovicemi a Lincem. Tu pak podle jeho plánu a dozoru stavěl a dokončil jeho syn František Antonín Gerstner. F. J. Gerstner zemřel v Mladějově v roce 1832 a jeho dílo zůstalo nadlouho pilířem rozvíjející se techniky v Rakousko-Uhersku, zejména vlivem učebnice „Příručka mechaniky“, kterou rok před smrtí vydal se synovou pomocí. Gerstner otec byl široce vzdělaný člověk, který znal sedm jazyků a byl členem mnoha českých i zahraničních spolků a učených společností. Byl po zásluze vyznamenán vysokými řády a jmenován dědičným šlechticem – rytířem. Ze všech možných pojmenování by mu určitě příslušel titul „přírodovědecký a technický génius“. Název významné instituce na ČVUT dobře vystihuje souvislosti mezi vlastnostmi a praktickým životem tohoto génia. Před 220 lety se František Josef Gerstner v návaznosti na studie prováděné v Alpách významně podílel na prozkoumání Krkonoš. Nikdy před tím nebyly Krkonoše zahrnuty do širších vědeckých souvislostí s evropskými pohořími. Posléze vydaný sborník byl zásadním předělem v odborné literatuře o Krkonoších – skoncoval se světem imaginárních rýbrcoulů a skřítků a otevřel cestu k objektivnímu vysvětlení fyzikálních a biologických jevů celého pohoří. Jan Jeník Aerostatické váhy. Příloha knihy o výpravě České královské společnosti nauk do Krkonoš – Haenke T., Gerstner F. J., Gruber T., Jirásek J.: Beobachtungen aus Reisen nach dem Riesengebirge, Drážďany 1791 49 Krkonose 09 25.8.2006 11:47 Stránka 50 jak vidûli krkono‰e Kdyby bylo možné, aby cestující po Krkonoších sepsali roční protokol, kde by každý uvedl přesný fyzický a morální užitek, který mu přinesla cesta nebo pobyt, vyplynulo by bezpochyby, že počet častých uzdravení duševních a tělesných obtíží není malý. Já sám bych s díky a radostnou vzpomínkou své jméno do tohoto protokolu zanesl, protože z každého mého sudetského brázdění jsem se do města vrátil nejen bohatší o užitečné poznatky, ale také zdravější a veselejší na duchu i na těle a naladěný ke každé činnosti. Nemoci, kde se po sudetském putování zvláště uleví a v některých případech dojde k úplnému uzdravení, jsou bezpochyby zácpy, slabosti břicha, špatné zažívání, nechutenství, také zlý duch hypochondr a s ním související nervové obtíže, křeče a slabosti a ještě mnohé ze stejného pramene tryskající bezejmenné neduhy těla a temné chmury duše. Ve všech těchto případech musí vytrvalý střídavý pohyb všech částí těla, časté, stále opakující otřesy břicha, větší činnost plic a celého cévního systému, vdechování čistého horského vzduchu, zvýšené pocení, změna životního stylu při jednoduché stravě a vzdálenost od nemilých poměrů, to vše zapříčiní v celém stavu tělesného stroje řadu příznivých pochodů a následků. Pokud pak ještě s prvním uvědoměním získají důvěru v konečné uzdravení, pak je k dosažení všech svých přání blíže, než jen věří. Potom mu pohled na tolik nových, pro obyvatele měst a rovinatých krajin neobyčejných věcí, stále se měnících výhledů, čerstvý vzduch, krásná obloha a apetit lovce, který celodenní chůzí získá zase pocit zdraví, který se mu, jak říká Zimmermann ve své knize o osamělosti, zdá krátký, tak i jemu propůjčuje vzdálenost to, co mu připomíná jeho závislost, jeho dům, úřad a službu, dodává mu chladnou mysl, vzlet myšlenek, ve kterém se vidí obklopen půvabnými obrázky a v němž je jeho srdce opilé příjemnými pocity. O léčivé síle hor Krkonoším, ale všeobecně vládne špatná představa o horské turistice vůbec. Pokud se mi v průběhu tohoto psaní, kdy jsem s pravdou a věrností porovnal Krkonoše a Švýcarsko, ještě nepodařilo vyvrátit předsudky, pak se vzdávám veškeré naděje, že se mi někdy podaří vyslovit ve prospěch Krkonoš něco přesvědčivějšího a určit postavení nejvyšších českých hor mezi ostatními horami na základě stanovení jejich vnějších a vnitřních vlastností. V žádném případě nelžu, že horská turistika, protože je na ni nutno vynaložit více tělesné síly a protože nelze dbát na pohodlí a musí se chodit pěšky, musí pro mnohé, kteří jsou zvyklí na pohodlí a jsou v určitém stupni zjemnělí, působit odstrašujícím dojmem. Pokud je pěší chůze opravdu unavující, pak v horském terénu nejméně. Lidé, kteří byli vychováni v rovině bez kopců, se cítí na přímočarých cestách, týráni prachem a sluncem, již po dvou až třech mílích vyčerpaní a ubití; mohou se těžko odhodlat, aby uvěřili, že v horách to není tak jako v rovinách, hlavně proto, že jsou zvyklí pocit, který máme po dosažení vrcholu kopce, posuzovat podle tíže, kterou pociťují po vystoupení do třetího nebo čtvrtého patra domu. Ale všechno to probíhá v horách jinak a příčiny jsou velmi pochopitelné. Zatímco na rovné silnici krok střídá krok, při čemž jsou namáhány stejné svaly, tak kopcovitý terén má významnou přednost. Když jdeme jednou nahoru, jednou dolů a zase rovně, zapojujeme při těchto pohybech větší množství svalů do střídavé činnosti – a když jedny pracují, druhé odpočívají. Tím se vysvětluje, proč se v horách můžeme statečně pohybovat několik dní, aniž bychom při tom únavu a následně strnulost údů pociťovali, což je v případě chůze v rovině již za jeden den. Jinou, ne bezvýznamnější příčinou, proč v horách větší tělesnou námahu nejen lehce snášíme, ale i po největší únavě svoje síly rychle nabudeme, spočívá v neobyčejně posilujícím horském vzduchu, kteroužto vlastnost obyvatel rovin nezná a o které si může těžko učinit správnou představu. Jeho účinek je tak výjimečný, že i po hodinovém stoupání stačí několik minut odpočinku k tomu, abychom utišili rozbouřenou krev a zároveň pocítili novou životodárnou sílu v každém nervu a svalu; všichni cestující, kteří za dobrého počasí a v příznivé roční době i jen pět set až šest set sáhů nad mořem vdechovali horský vzduch, určitě moji výpověď z vlastní zkušenosti potvrdí… Přičtěme k dobrodějným účinkům horského vzduchu, jak se sluší, stále se měnící nové a velké s nevysvětlitelnou silou na lidskou duši působící scenerie, jež před rovinami upřednostňují horské krajiny, které jsou schopny samy o sobě výjimečně podněcovat veselou mysl, svobodu a činnost ducha… Jen z těchto zkušeností a pozorování mohu vysvětlit lehkost, a tu, neřku-li zpupnou radost, s níž jsem po desetihodinové až dvanáctihodinové námaze, potom, co jsem si dovolil v jedné boudě několik minut, abych pojedl kousek chleba a zapil jej mlékem… začal ještě za pozdního letního večera novou cestu… přeložili M. a M. Bartošovi J. K. E. Hoser Lékař, zeměpisec a etnograf, znalec umění a sběratel Josef Karel Eduard Hoser (1770–1848) věnoval Krkonoším dosud nepřekonanou monografii Das Riesengebirge in einer statistisch-topographischen Übersicht… (Krkonoše ve statisticko-topografickém přehledu…), která poprvé vyšla roku 1803. Vyjímáme z ní část kapitoly, v níž pojednává o blahodárném působení pohybu na horách na tělesné a duševní zdraví člověka, o léčivých účincích turistiky. Při tom všem však žádá vlastní blaho nemocného, aby myslící lékař blíže určil jednotlivé případy, při nichž by mu sudetská cesta mohla přinést uzdravující výsledky, protože při skutečné přítomnosti některých ze jmenovaných potíží by mu mohl lékař zakázat nejen horskou turistiku, ale i pobyt na horách vůbec. Velmi žádoucí by bylo, kdyby lékař, aby mohl dobře poradit, měl pokud možno co nejpřesnější historické znalosti, v případě, že mu to jeho poměry nedovolily, měl by sám hory procestovat. Mnohý nemocný, místo aby podnikl dlouhou a drahou cestu do Švýcarska nebo do jiné vzdálené země, docílil stejného výsledku několikatýdenním pobytem v nejkrásnějších údolích našich sudetských Alp, často za šestinu nebo i desetinu nákladů, i když ještě panují, jak jsem již uvedl, nejen některé výhrady proti Rytina podle skici dr. Hosera, pojmenovaná Rozhled z vrchu Kozích hřbetů do Čertova dolu. Frontispis Hoserovy knihy Das Riesengebirge und seine Bewohner, vydané Společností vlasteneckého muzea v Čechách, Praha 1841 50 Krkonose 09 25.8.2006 11:47 Stránka 51 barevné almary M alovaný nábytek, často spíše nábyteček, provázel obyvatele krkonošských strání prakticky od kojeneckého věku – doslova od kolébky. Vyobrazená kolébka se velikostí (výška 46, délka 98 cm) i funkčností řadila k ostatnímu nábytku v domácnosti. Truhlička (čelo 36 × 20 cm) už je zmenšeninou určenou pro děti, ale malba na ní vypadá úplně stejně jako výzdoba nábytku dospělých. Vysocké muzeum ji získalo v r. 1956 od Bohumila Machačky († 1980) z rolnického vysockého čp. 90 (U Daňku) na tzv. staroveském návsí. Dům vyhořel roku 1995 a z něj zbylé okno se nyní nachází v muzejní expozici. Postýlka s nebesy, hračka o rozměrech 24 × 39 × 29 cm, je zdobená růžemi a stylizovaným rostlinným dekorem. Muzeu ji daroval v r. 1956 učitel Petr Hnyk z pekařské rodiny z vysockého čp. 194 (U Dixu) v ulici Sklenařické (nyní Věnceslava Metelky). -baš-, foto Jitka Kopáčová Předměty ze sbírek Vlastivědného muzea pro Vysoké nad Jizerou a okolí 51 Krkonose 09 25.8.2006 11:47 Stránka 52
Podobné dokumenty
adršpašský - Oficiální stránky obce Adršpach
v naší obci. V poslední době jsem se několikrát zúčastnila veřejných schůzi v naší
obci a už je mi jasné proč na tyto jednání
chodí tak málo občanů. Probíralo se tam
mimo jiné i oprava „drahého“ zá...
nejen za poučením
prostřednictvím dotazníkové metody. Motivace je jasná. Přenášíme ji dále na dopravce,
aby službu zlepšovali, aby tržby a příjmy byly
co nejvyšší. Jsme závislí na tržbách. Pokud
jsou nízké, větší po...
Zpravodaj č. 58 - Klub skalničkářů Brno
exponátů, především dva „obrovské“ květináče se střevíčníky, jaké dokáže pěstovat jedině
přítel Baláž. Stěny pavilonu zdobila výstava fotografií skalniček a také staré plakáty našich
dřívějších klu...
