Revoluce v SýRii - Socialistická Solidarita
Transkript
68 Proti válce a globálnímu kapitalismu | www.socsol.cz Re e c u l o v cena 30 Kč | solidární cena 40 Kč | červenec 2012 i i r v Sý ídní ř ng a t i t a u q juje, S loučené o b o k aněls ociálně vy čury p Š , á ,S an ov ariér utí Occupy 0 let bez V b a h 7 Pra íky hn ve světě, n l i M , ry boj , Odbo í n e l byd Tiráž, obsah Obsah Vydává Socialistická Solidarita za přispění kolektivu autorů a Socialistického kruhu Registrační číslo Ministerstva kultury ČR: E 20370 Web: www.socsol.cz E-mail: [email protected] [email protected] [email protected] Šéfredaktor: Lukáš Matoška Redaktoři: Dominik Forman, Vítězslav Lamač, Štěpán Lohr Do tohoto čísla původními texty a překlady přispěli: Jan Baďura, Dominik Forman, Marek Hrubec, Karel Chlouba, Karolína Chloubová, Vítězslav Lamač, Štěpán Lohr, Lukáš Matoška, Jan Májíček, Tomáš Schejbal, Navdeep Sidhu, Martin Šaffek Korektury: Karolína Babíčková, Lukáš Matoška Grafika a sazba: Václav Pajkrt Prodejní místa časopisu: Studentský klub K4 (Celetná 20, Praha 1-Staré Město) – pondělí až pátek od 10 do 24 hod., sobota až neděle od 16 do 24 hod. Divus (Bubenská 1, Praha 7) – pondělí až sobota od 11 do 21 hod. Kamenný obchod Fair&Bio (Sokolovská 29, Praha 8-Karlín) – pondělí až pátek od 11 do 19 hod. Prodejní a petiční stánek Socialistické Solidarity (Mariánské náměstí 1, Praha 1-Staré Město) – každý čtvrtek od 16 do 17 hod. SLOVO ÚVODEM: Evropou opět obchází strašidlo 3 domácí: Projev před ministerstvem financí Smuteční průvod za stanici metra Národní třída Problém zničených nemovitostí 4 4 6 Zahraniční: Španělsko: Od stávky horníků k masovým protestům Odbory ve světě 7 8 Rozhovor: O Sýrii, iluzi socialismu a postoji české levice 8 Analýza Milníky hnutí Occupy Wall Street 10 sTÁTNÍ KAPITALISMUS: Marxův zákon hodnoty a ruská ekonomika jako součást světového kapitalismu 15 GLOSA: Squating a třídní boj Demokracie a možnosti výběru ve východní Evropě a v Latinské Americe 17 18 Kultura: Sedm desetiletí bez Vančury Marxismus 2012 18 19 Knihy: Překonávání globálního kapitalismu: od mezinárodní ke globální spravedlnosti 20 Měsíčník Solidarita je nevýdělečné periodikum; utržené peníze z prodeje jsou investovány do nákladu následujícího čísla. Náměty na články posílejte na redakční mail (vizte výše). Solidarita je po ČR distribuována odběrateli; otázky zájemců o předplatné či distribuci zodpovíme na [email protected] Socialistické hnutí zbavilo svět již mnoha utrpení a nespravedlností. Jeho nové podněty proto nemůže ignorovat nikdo soudný, ať již názorově stojí kdekoli. A Solidarita takové podněty přináší. Boris Cvek, biolog 2 | Solidarita | [email protected] Slovo úvodem Evropou opět obchází strašidlo Evropou opět obchází strašidlo – strašidlo radikální levice. Ke svaté štvanici na toto strašidlo se spojily všechny mocnosti kapitalistické Evropy – bankéři i politici, Merkelová i Hollande, finanční spekulanti i mainstreamoví novináři. Kde jsou média, která by nekomentovala se zatajeným dechem například řecké parlamentní volby jako moment hrozící katastrofy. Radikálně levicová koalice SYRIZA nakonec získala dvojnásobek hlasů a skončila těsně druhá. V řeckém parlamentu bude nejsilnější opoziční silou proti koalici vítězných konzervativců, kteří společně se sociální demokracií vedou Řecko pod jho požadavků evropských neoliberálních sil. Radikálně levicové strany přinášející alternativu vůči současnému krachujícímu systému získávají čím dál větší podporu veřejnosti. rezonovaly v debatách o hledání alternativy vůči současnému stavu. Na největším marxistickém festivalu, který každoročně pořádá na prestižní londýnské univerzitě UCL naše sesterská organizace Socialist Worker‘s Party, jsou takové diskuze v plném proudu. A blíží se rok od doby, kdy vzniklo hnutí Occupy, jehož osudy a výzvy jsou v tomto čísle důkladně analyzovány. Dominik Forman I u nás je na prázdninový čas až podezřele rušno: vláda se nadále zmítá ve svých křečích. Ztělesnění programu škrtů – Miroslav Kalousek – čím dál tím více sráží na kolena kauza letadel CASE a medializace nátlakového jednání s policejními vyšetřovateli. Přestože vláda dávno pozbyla jakoukoli občanskou důvěru, nadále ve své pofiderní formě těsnou většinou parlamentem protlačuje zákony s nedozírnými dopady. Namátkou zmiňme církevní „restituce“ – tunel století – jimž jsme věnovali pozornost v předchozích číslech. Odbory jsou v české společnosti problematické téma. Řada předsudků pocházejících ještě z minulého režimu brání pracujícím pochopit jejich primární funkci – ochranu práv zaměstnanců, které byly vydobývány dlouhá desetiletí. Média, místo aby pojednávala o relevantních odborových analýzách současné situace, nadále tyto předsudky přiživuje, nicméně s citelně menším efektem než kdysi. Nelze pochybovat, že i čeští zaměstnanci budou díky prohlubující se krizi nuceni docenit nezastupitelnou funkci odborů, o čemž svědčí také zahraniční dění: přinášíme druhý díl pravidelné rubriky Odbory ve světě. Hůř než na odbory se v našem veřejném prostoru pohlíží na pojmy jako socialismus, komunismus, marxismus. Neoliberalismus otravuje myšlení lidí, apriorně odsuzuje takové pojmy a bez diskuse o jejich podstatě je spojuje s minulým, státněkapitalistickým režimem. Již zmiňovaná krize systému však umožňuje, aby takovéto pojmy opět Předplaťte si Solidaritu Roční předplatné časopisu Solidarita za 480,- Kč Přidejte se k SocSol Chci více informací o SocSol a jejích aktivitách Chci se připojit ke skupině Socialistická Solidarita Půlroční předplatné časopisu Solidarita za 240,- Kč Jméno: Jméno: Adresa: Adresa: Telefon: Telefon: E-mail: Vyplněný ústřižek zašlete na adresu: Socialistická Solidarita, Poste restante, 160 41 Praha 6, nebo objednávejte na [email protected]. Info: +420 722 133 743 Vyplněný ústřižek zašlete na adresu: Socialistická Solidarita, Poste restante, 160 41 Praha 6. www.socsol.cz | Solidarita | 3 Domácí Projev před ministerstvem financí Lukáš Matoška Projev iniciativy Za svobodné vysoké školy během protestního shromáždění platformy STOP VLÁDĚ před ministerstvem financí 7. června. Roky jsme chodili před vládní budovy a kritizovali jsme tzv. reformy, ale ministři nás ignorovali. Za poslední týdny, během nichž protestujeme a okupujeme ministerstva, se s námi ministři museli začít bavit. To je náš úspěch! zdroj: Solidarita Nečasova vláda proti sobě poštvala největší část společnosti od roku 1989. Strana páně Kalouska šla do voleb s heslem „odpovědní chtějí žít bez dluhů víc, než si myslíte.“ Ale právě díky Kalouskově daňové reformě – ještě z dob Topolánkovy vlády – přicházíme každoročně o 90 miliard korun. Ne náhodou je to také první cifra schodku státního rozpočtu na příští rok, o níž ministr financí začal mluvit. Ano, díky Miroslavu Kalouskovi máme rovnou daň, kterou abychom pohledali u svých sousedů. Nadto celou daňovou soustavu charakterizuje věta: někteří jsou si rovnější. Nejenže máme zastropované pojištění pro nejvyšší příjmové skupiny, ale zejména jsou zde mocné subjekty, jichž se daně nezřídka naprosto netýkají. Pak se nelze divit nedostatku prostředků ve veřejných rozpočtech! Jeden příklad za všechny. Korporace zaměstnává tisíc lidí. Tito zaměstnanci vystudovali na státních středních školách a veřejných vysokých školách. Korporace, která se těší daňovým prázdninám, se však nijak nepodílí na financování vzdělávacích zařízení, kde její zaměstnanci nabyli svou kvalifikaci. Lze se potom divit, že školství je podfinancováno? Namísto toho, aby vláda hledala prostředky na těchto místech, chystá další škrty; ty dopadnou na celou společnost. Ministři dále zpoplatňují to, co už si hradíme ze svých daní a na co máme nárok. Na vysokých školách hodlají zavést finanční spoluúčast – prý aby studenti nezneužívali bezplatné vzdělávání. Podobně argumentuje ministerstvo práce a sociálních věcí v oblasti sociálních dávek – údajně jsou hromadně zneužívány. Přitom z analýzy, kterou si dala vypracovat sama vláda, vyplývá, že zneužívání sociálních dávek se týká zlomku procenta lidí, tedy něčeho, co tváří v tvář korupčním skandálům ve státní správě nemá smysl vůbec uvažovat. Na jednu stranu tedy hledá vláda zástupná témata, jimiž by vysvětlila dluh, za nějž se zodpovídá, na druhou stranu prosazuje tzv. církevní restituce, jež budou stát připravovat v horizontu několika let o desítky miliard korun. Jeden z dalších bodů vládní agendy, důchodová reforma, vyjde na další miliardy. Vláda na to má – ale my na to nemáme! zdroj: Solidarita Česká republika ovšem není nějakou hnilobnou politickou anomálií. Protesty probíhají na různých místech po světě. Kdyby česká média informovala o všem důležitém, dozvěděli bychom se například, že dnes v Québecu bojují bok po boku studenti a zaměstnanci za to, co nám Nečasova vláda chce vzít. Blíží se prázdniny, načerpejme síly a na podzim dokončeme to, co jsme začali. Požadujeme demisi vlády, zastavení reforem a předčasné volby! [email protected] Smuteční průvod za stanici metra Národní třída Karolína Chloubová, Karel Chlouba Smuteční věnce, svíčky a květiny pokládali truchlící 10. července kolem výstupu z výtahu ze stanice metra Národní třída. Stanice se stala obětí projektu developera Sebastiana Pawlowského. A bezbariérová doprava se otřásla v základech. Smuteční průvod z Národní třídy na Florenc organizovalo občanské sdružení Asistence ke dni uzavření stanice metra Národní třída s úmyslem upozornit na zhoršující se stav pražské bezbariérové dopravy. Stanice bude na 2 roky uzavřena kvůli stavbě projektu Copa centrum. „Uzavření stanice metra Národní třída zásadním způsobem neovlivní dopravní obslužnost dané lokality, jelikož nejbližší stanice trasy B 4 | Solidarita | [email protected] je v docházkové vzdálenosti do 300 metrů,“ tvrdí tisková mluvčí Dopravního podniku Praha (DPP). Ale opravdu je to možnost pro všechny cestující na těchto spojích? Bohužel ne: na lince metra B v centru totiž naleznete pouze jedinou bezbariérovou stanici – Florenc. Další bezbariérovou stanicí je až Smíchovské nádraží, která je již nějakou dobu mimo provoz, a z druhé strany je nejbližší bezbariérová stanice Vysočanská. Na nedostatečnou bezbariérovou do pravu lidé na vozíku upozorňují řadu let. Dopravní podnik problém nejen zlehčuje, ale zároveň uvádí nepravdy, pokud tvrdí, že „zavádí v souvislosti s uzavírkou metra Národní třída vyšší počet nízkopodlažních tramvají na tratích vedoucích centrem včetně zastávky Národní třída.“ (citováno podle www.dpp.cz) Podobné „informace“ sděloval médiím přímo na smutečním Domácí happeningu zástupce dopravního podniku. K navýšení spojů ovšem nedošlo, k čemuž se tisková mluvčí DPP Krásenská vyjádřila slovy: „Asi jsme to nějak nešťastně naformulovali.“ Jediná kompenzace uzavírky je tedy nový vyhledavač bezbariérových spojů na internetových stránkách DPP. Pomůže vám sestavit alternativní cestu k metru vyhledáním bezbariérových tramvají a autobusů. V praxi to znamená, že vám doporučí okružní jízdu po Praze. Ze čtyřminutové cesty se rázem stane čtyřicetiminutová. zdroj: Asistence o. s. Nejhorší scénář pro hendikepované představuje situace, kdy se porouchá výtah vedoucí ze stanice Florenc na lince metra B. V takovém případě nelze přestoupit ani na linku C. Dopravit se domů nebo do práce se stane časově náročné – a v zimě i dosti vyčerpávající – ne-li nemožné. Výtah na klíčovém dopravním uzlu Výtah na stanici Národní třída byl slavnostně otevřen teprve před rokem za přítomnosti řady politiků včetně primátora Bohuslava Svobody a jeho náměstka Karla Březiny, který tehdy uvedl: „Postupné odstraňování bariér z pražské veřejné hromadné dopravy pro nás představuje jednu z klíčových priorit v oblasti rozvoje dopravy v metropoli. Jsem velmi rád, že jsme cestujícím s omezenou možností pohybu zpřístupnili právě stanici metra Národní třída, která je jedním z klíčových dopravních uzlů v Praze. I když je dodatečné budování bezbariérových vstupů do starších stanic metra velmi nákladné a složité, budeme v těchto projektech pokračovat i nadále.“ Na smuteční průvod se žádný zastupitel nedostavil a zdá se, že celá veřejná hromadná doprava není klíčovou prioritou rozvoje dopravy v metropoli. Údajně na ni nejsou peníze. za 850 milionů korun. S určitou nadsázkou proto můžeme říci, že zatímco město staví Pawlowskému multifunkční centrum, nízkopodlažní autobusy nebo výtahy do metra jsou příliš drahé. Kam se rozkutálely peníze na bezbariérovou dopravu? Zatímco se investuje do projektů jako tunel Blanka, jenž je největším městským tunelem v Evropě, a rozsáhlých parkovišť, podle informací Erika Čipery (zástupce ředitelky Asistence o. s.), který jedná s příslušnými zastupiteli města v rámci projektu „Jedeme v tom s vámi!“, se zruší současný plán na postupný nákup nízkopodlažních autobusů a v příštích letech nepřibude žádná další bezbariérová stanice metra. Přitom investice na vybudování výtahu na stanici Můstek byla již součástí návrhu plánu na tento rok. Dvě další stanice měly následovat v roce 2013 a 2014. Projekt, kvůli kterému se uzavírá stanice Národní třída, vyjde developera Sebastiana Pawlowského na 4 miliardy korun. Město uzavírku stanice využije k rekonstrukci, jež bude stát přes půl miliardy korun. Jak Pawlowski odškodňuje město a tím i Pražany, není zřejmé, poněvadž on sám se má podílet na ceně rekonstrukce stanice pouze Jedeme v tom s vámi! Sdružení Asistence o. s., jehož cílem je „odstraňovat bariéry vnitřní i vnější“, skrze projekt „Jedeme v tom s vámi!“ dlouhodobě lobuje za bezbariérovou Prahu u různých zastupitelů a osobností. Připravili proto Sebastian Pawlowski zdroj: Asistence o. s. jednou šestinou, respektive opraví jen tu část, která zasahuje do projektu. Stanice metra však není zdaleka jediná kontroverze kolem Pawlowského. Tento developer například pronajímá městu Škodův palác na 20 let za více než 4 miliardy korun. Dům, který podle smlouvy v katastru nemovitostí odkoupila firma Copa Retail i speciální „cestu na vozíku“, při které si osobnosti mohou vyzkoušet cestování Prahou tímto způsobem, přičemž je doprovází zdravotně postižený člověk, komentující a vysvětlující celou problematiku. Cesta na vozíku však není jedinou specialitou tohoto sdružení. Pod taktovkou Erika Čipery vznikla celá řada happeningů, které nejsou jen „aktivismem postižených“, ale spojují volání po kvalitní veřejné hromadné dopravě vůbec, ať už je motivací bariéra, přeplněná tramvaj nebo touha po zelenější Praze. Mnohá sdružení nyní solidárně spolupracují ve snaze ochránit Prahu před dalším znásilňováním automobilismem a megalomanskými projekty mocných developerů, kterými trpí nejen hendikepovaní, ale všichni obyvatelé hlavního města. Přehled 25 bariérových stanic metra v Praze Anděl, Českomoravská, Flora, Háje, Hradčanská, I. P. Pavlova, Invalidovna, Jinonice, Jiřího z Poděbrad, Kačerov, Karlovo náměstí, Křižíkova, Malostranská, Můstek „A“, Můstek „B“, Náměstí Míru, Náměstí Republiky, Národní třída, Opatov, Palmovka, Pražského povstání, Radlická, Roztyly, Staroměstská, Želivského www.socsol.cz | Solidarita | 5 Domácí Problém zničených nemovitostí Jan Baďura Jak se bydlí v sociálně vyloučené oblasti? To ukazuje příklad z Libereckého kraje. zdroj: Solidarita V tomto textu se věnuji praxi jednoho z podnikatelů v oblasti pronájmu bytů. Jedná se o pana Urbana, který v Liberci vlastní několik bytových domů. Dále pak ve Frýdlantu v Čechách, údajně i v Praze. Informaci o nemovitostech v Praze nemám ověřenou, jde však o tvrzení několika obyvatel, kteří žijí v jeho bytech. Nemovitosti, které vlastní, jsou povět- šinou v katastrofálním stavu – chybějící okna na chodbách, rozpadající se schody, vchody bez dveří apod. Tento „standard“ je přítomný u téměř každé z nemovitostí pana Urbana. V tomto článku se budu věnovat jedné z nich. Jde o lokalitu ve Františkově. Tato nemovitost patří k nejhorším lokalitám, jaké jsem měl možnost v Libereckém kraji poznat. V objektu žije několik sociálně slabých rodin a pár starousedlíků, kteří ještě pamatují dům, za který se nemuseli stydět. Nehorázné nájmy za byty, kde se stále topí tuhými palivy, jsou zde standardem. Kvalita ubytování však výši finančním prostředkům, které musí rodina vynaložit, zdaleka neodpovídá. V tomto domě je ale hlavním problémem zničený odpadní systém a řadu let nevyvezený septik. Ten již stačil zaplavit sklep. Ze zdi trčí odpadní trubka, ze které tečou splašky a fekálie. Lidé přes ně musí doslova skákat. Dokonce i strážníka městské policie při pohledu na chodbu stihla žaludeční nevolnost. Dalším problémem, který je způsoben zanedbáním celého odpadního systému, je malý výtlak vody. Proto lidé v nejvyšších patrech nemají tekoucí vodu, resp. jim teče jen velice slabě. Kontrola z hygienické stanice sice vodu závadnou neshledala, lidé jsou ale raději opatrní a převařují ji, případně kupují PROT I VÁ LCE A GLOB ÁL NÍMU KAPIT ALISM U | ww w.socs ol.cz K PROTI VÁLCE A GLOBÁLNÍM U KAPITALISM U | www.socso l.cz – ČR solidá – rní cena 20 Kč | ÚNOR 2011 . S E Č : říjen 2011 | . rní cena 40 Kč cena 30 Kč | solidá l.cz – u | www.socso u kaPitalism P E a globálním . R, Proti válce , L Z … – . Streetu Pad 2011 . Okupace Wall ní cena 40 Kč | listo ár | solid 30 Kčvé formy nano – ce ry Odbo organizace zóny euro sismu krize Protiura í y! ová čen h lou vy l mu Dciální vlád a so této me se Zbav čují okra ace p Okup 59 nímu ál glob alism kaPit ol.cz w.socs u | ww lce a i vá Prot vodu balenou. Někteří obyvatelé situaci řeší také tím, že majiteli dávají menší částku z nájmu, jelikož kvalita bydlení neodpovídá standardům uvedených ve smlouvě (neteče voda, pach, špína apod.). To je ovšem celkem nebezpečná metoda, jak majitele donutit k činnosti. Pokud podnájemník neodvádí menší částku se souhlasem maji- zdroj: Solidarita solidárn í cena 20 Kč | BŘEZ EN 20 11 Předplaťte si Solidaritu roční předplatné 480 Kč půlroční předplatné 240 Kč P , , . S ty svě lní ciá so . Kellerovy Tři t Téma: Třetí svě A % MylŽejčisnŽěmpeerkoet9i 9vládě Spo v Pra Nově z žené přelo texty 6 | Solidarita | [email protected] číslo účtu: 2100245047/2010 Zahraniční tele a nemá to potvrzené písemně, tak se vystavuje nebezpečí soudního vymáhání dluhu a vystěhování z bytu. Výše zmíněná kontrola pracovníků hygienické stanice se však zatím míjí účinkem. Pan Urban dostal na napravení technického stavu odpadního potrubí nejprve lhůtu 14 dnů. Slíbil, že jej nechá opravit. Tuto lhůtu však nedodržel. Ta mu byla poté prodloužena do konce června, avšak ani tento závazek nesplnil. Nyní je termín, do kdy má situaci napravit, stanoven na začátek čer- vence. Dle mého názoru to však dopadne stejně jako v předcházejících případech. Hygienická stanice nemá bohužel žádné „páky“, jak majitele donutit k nápravě stavu, a ten si toho je dobře vědom. Další možností by bylo podání stížnosti na stavební úřad. Ten může objekt nechat uzavřít. Toto řešení je však dvousečné, jelikož by museli odejít i všichni podnájemníci. Většina tamních obyvatel chce žít v odpovídajícím prostředí, snaží se uklízet a prosí majitele o nápravu stavu. Všechny apely byly zatím marné. Tímto krátkým shrnutím jsem chtěl poukázat na to, že ne za všechny zničené domy mohou jejich tzv. nepřizpůsobiví obyvatelé. Tento pohled se většinové společnosti snaží vnutit různí „odborníci“ na problematiku sociálně vyloučených. Ve skutečnosti jsou tito populisté typu paní Řápkové, pánů Čunka, Doubravy a dalších pouhými parazity. Podobně jako osoby podnikající v oblasti ubytovávání vyloučených občanů, kteří se na okraji společnosti ocitli z rasových nebo sociálních důvodů. Španělsko: Od stávky horníků k masovým protestům Štěpán Lohr Solidarita. Jedině tak lze popsat to, co se děje v polovině července ve Španělsku. Začalo to jako stávka několika tisíc horníků z oblasti Asturie na severu země – a během několika týdnů se z toho stal masový protest proti takzvaně úsporným opatřením pravicové vlády Mariana Rajoye. Černý pochod Asturijští horníci stávkují nepřetržitě již od konce května, kdy španělská vláda oznámila svůj úmysl drasticky snížit subvence na provoz tamních uhelných dolů. Toto opatření bylo vydáváno za nezbytné, dané potřebou snížit španělský státní dluh. O racionalitě tohoto argumentu však řada ekonomů pochybuje (vzhledem k nutnosti nahradit výpadek dodávek uhlí ze zahraničí, tedy za podstatně vyšší cenu). Co je však jisté – omezování těžby a zavírání dolů způsobí skokový nárůst nezaměstnanosti v regionu, který je už tak sužován řadou sociálních problémů. Havíři z Asturie se však rozhodli bojovat za svůj osud a důstojné životní podmínky. Zahá- jili časově neomezenou stávku, spojenou s okupací mnoha dolů, blokádami silnic, železnic a přístavů, přičemž jsou odhodlaní čelit vládní moci i za cenu násilí. O radikalizaci protivládního odporu svědčí i to, že se lidé znovu učí zpívat staré revoluční písně z dob španělské občanské války. Několik set horníků se také vydalo na 400 kilometrů dlouhý pochod – přezdívá se mu černý – do Madridu, kde je 10. července v noci po dvacetidenním putování přivítalo na 150 tisíc (!) příznivců. Emotivní obrázky z tohoto přivítání obletěly svět a alespoň symbolickou pozornost jim musela věnovat i některá česká mainstreamová média, do té doby bezostyšně ignorující španělské události. Ve španělské metropoli chtěli horníci demonstrovat před budovou ministerstva průmyslu, čemuž se však tamní policie rozhodla zabránit i za cenu mimořádného násilí. A tak navzdory tomu, že demonstrace byla řádně nahlášena a byla legální, strážci veřejného pořádku proti demonstrantům nasadili granáty se slzným plynem, gumové projektily a další „vymoženosti“. Následkem toho bylo několik desítek lidí zraněno. ních opatření ve všech možných podobách, které vláda plánuje. Tak jako v jiných evropských zemích je i v současném Španělsku ořezáván sociální systém, dochází k omezování a privatizaci veřejných služeb, přístavů, letišť a železnic, je zvyšována DPH a tak dále. Zejména snižování podpory v nezaměstnanosti, v situaci, kdy každý druhý mladý Španěl je bez práce, působí jako rozbuška. Zdá se však, že Španělé si jsou dobře vědomi toho, že pouze jednota a vzájemná podpora jim umožní tento vývoj zvrátit. Lidé si cení aktivity havířů a chápou ji jako zdroj inspirace. Jak řekl redaktorům sesterského periodika Socialist Worker jeden ze španělských aktivistů, „lidé jsou dnes velmi naštvaní, ale teprve horníci nám přinesli naději, že můžeme tento boj proti takzvaným úsporným opatřením vyhrát“. [email protected] V Asturii se bojuje za Madrid, v Madridu za Prahu Následováníhodná je reakce běžných Španělů a Španělek na hornickou kampaň. Obrovské množství z nich vyjadřuje horníkům podporu, rozumí tomu, že dnes nejde pouze o „partikulární“ zájmy několika tisíců horníků z periferní oblasti Španělska. Jde o to, aby se zabránilo prosazení neoliberál- www.socsol.cz | Solidarita | 7 Zahraniční, Rozhovor Odbory ve světě Pracující z různých koutů světa čelí útlaku a vykořisťování. Řada z nich si to však nenechává líbit a staví se na odpor. Důvody jejich boje se různí, stejně jako podmínky, v nichž se ocitají. Spojuje je však snaha zachovat si lidskou důstojnost a odpovídající životní podmínky. Překládáme zde pouhý výběr z obrovského množství odborářských kampaní, které v současné době ve světě probíhají. Palestinští dělníci z města Tulkarm na severu Západního břehu Jordánu jsou denně vystavováni ponižujícím a obtěžujícím kontrolám a údajně bezpečnostním procedurám při své cestě do práce. Na 15 tisíc lidí, dojíždějících denně za prací na izraelské území přes hraniční přechod Taiba, je často vystavováno bezdůvodnému násilí za strany izraelských policistů a vojáků či někdy až několikahodinovým kontrolám. Diskriminovaní Palestinci se proti počínání izraelských bezpečnostních sil rozhodli v červenci již po několikáté protestovat, avšak žádné změny k lepšímu se nedočkali. Tento protest, ačkoli nenásilný, zapůsobil naopak jako záminka pro další represi. Tři sta pět zaměstnanců v tureckém leteckém průmyslu, kteří v květnu drželi jednodenní stávku (o té jsme informovali v předchozím čísle Solidarity), byla podle nového zákona, zakazujícího pracovníkům v civilním letectví stávkovat, propuštěna. Generální ředitel tureckých aerolinek k tomu pouze lakonicky prohlásil, že pokud se jeho rozhodnutí dotčeným odborářům nelíbí, mohou se obrátit na soud. Tam však podle něho neuspějí, neboť propuštění odboráři byli spolehlivě identifikováni na záznamech z bezpečnostních kamer, které dosvědčují, že se stávky účastnili. O tom, že v současném Turecku probíhá cílená protiodborářská kampaň, svědčí i policejní zátahy ve 20 tureckých městech proti odborářským funkcionářům, po kterých se za mřížemi ocitlo přes 70 z nich. Záminkou pro jejich zatčení bylo obvinění, že jde o členy „nelegálních teroristických organizací“. Nejde zdaleka o první zneužití protiteroristických zákonů proti odborům, nicméně zatýkání takového rozsahu zatím nemá obdoby. Zatčeným odborářům hrozí mnohaleté tresty odnětí svobody. Odhaduje se, že v současnosti je v Turecku okolo šesti tisíc lidí vězněných z politických důvodů. Kromě řady odborářů, studentů a kurdských politiků sedí v tureckých věznicích přes sto novinářů. Někteří jsou vězněni i roky, aniž by stanuli před soudem. Na poměrně kuriózní způsob, jak ome- zit zaměstnancům právo na stávku, přišel management pivovaru Carlsberg v Litvě. Manažerům Carlsbergu se podařilo prosadit soudní rozhodnutí, které říká, že výroba piva je „životně důležité výrobní odvětví“ – a v takovýchto provozech podle zákona zaměstnanci stávkovat nesmí. Devět organizátorů stávky bylo do této chvíle propuštěno a další tento osud pravděpodobně v nejbližší době čeká. Stávce horníků ve španělském regionu Asturia, která však dostala celonárodní rozměr, se věnujeme podrobněji na jiném místě v tomto vydání Solidarity. Ke stávce horníků se však schyluje také například v Kazachstánu. Situace je zde velmi napjatá zejména po prosincových násilných střetech horníků s policií ve městě Zhanaozen, při kterých zahynulo deset havířů. Zaměstnanci ocelářského gigantu ArcelorMittal požadují 30% navýšení platů a zlepšení bezpečnosti na pracovištích. Z www.LabourStart.org vybírá a pořádá Štěpán Lohr O Sýrii, iluzi socialismu a postoji české levice Současná debata o konfliktu v Sýrii je plná mýtů, polopravd i lží. Postoj velké části české levice je navíc určen schématem zděděným ještě z dob Studené války. I na to jsme se ptali českého studenta Robina Maialeha, pocházejícího ze Sýrie. Robine, ty jsi původem Syřan, máš v Sýrii část rodiny a dříve jsi tam i jezdil. Jak bys na základě informací, co máš, popsal tamní situaci? Podle Červeného kříže jde už o občanskou válku, podobně i syrský prezident Bašár al-Asad už mluví o válce… V první fázi konfliktu se jednalo o povstání, které nemělo ze strany opozice žádný militantní charakter. Zhruba po půl roce od 8 | Solidarita | [email protected] začátku revoluce se začalo vytvářet ozbrojené křídlo, které se ve svých začátcích soustředilo především na obranu měst proti nájezdům vládních milic. V současnosti ozbrojený odpor roste každým dnem a vede guerillovou válku proti vládě. Dá se tedy říci, že Sýrie je v občanské válce, i když za výrazně nerovných podmínek v neprospěch opozice. Kdo jsou vlastně syrští povstalci? Jsou jednotní ve svých požadavcích, nebo jde o různorodé skupiny, které spojuje jen odpor vůči Asadově režimu? Syrská společnost je velmi různorodá, což se promítá ani ne tak do požadavků samotných, jako do způsobů, jak jich dosáhnout. Požadavek konce Asadova režimu je univerzální pro celou opozici, někteří ovšem volají po vojenské intervenci, druzí zase požadují zbraně pro FSA [Free Syrian Army, ozbrojené křídlo opozice – pozn. ŠL]. Co se týče povstalců (rozumějme ozbrojené křídlo opozice), ti jsou z velké části dezertéry ze syrské armády, kterým se podařilo zběhnout. Pak jsou zde pochopitelně dobrovolníci z lidu a dohromady tvoří skupinu tzv. „teroristů“. Více jak půl roku demonstrovali tito dobrovolníci s holýma rukama proti tankům, bezvýchodnost situace je ovšem donutila vzít do rukou zbraně. Bohužel, lidé v arabském světě nedosáhnou svého pouhým zvoněním klíčů. Hodně se mluví i o účasti zahraničních bojovníků. Podobné infiltraci prakticky nelze zamezit – a tím pádem se dá těžko vyvrátit. Takovéto působení je sice mimo podstatu lidové revoluce, nicméně jejich případnou marginální účast nevnímám jako zdiskreditování revoluce. Pokud bychom přistoupili na takovouto logiku, mohli bychom říci, že současný odpor proti české vládě je zdiskreditovaný a nelegitimní, neboť se proti ní staví Rozhovor i například neonacisté. Znamená to tedy, že všichni, kdo jsou v ČR proti vládě, jsou neonacisté? Asi ne, že... Nejedná se o revoluci nějaké hrstky přivandrovalých bojovníků, ale o boj syrského lidu, kterého se snaží využít různé skupiny. Celé mi to připomíná jednu revoluční písničku, kde se zpívá: „Nazývají nás ‚infiltrátory‘, nazývají nás vandaly, nazývají nás ozbrojenými gangy, nazývají nás saláfistickými extrémisty, nazývají nás mnohým, ale zapomněli nás nazvat Syřany…“ Heslem strany Baas, vládnoucí a de facto jediné strany v Sýrii, je „jednota, svoboda a socialismus“. Jak vypadá jednota, právě teď vidíme. Co svoboda a socialismus? Jak vypadá třeba zdravotnictví, vzdělávací systém… O svobodě, tím spíše té čistě politické, nemůže být řeč. Sýrie má jeden z největších počtů politických vězňů na světě a každý z nich dennodenně prochází peklem. Tím odpovídám i na otázku týkající se socialismu, který je pro vládnoucí elitu nejlepším PR, jaké si mohla zvolit. Co se týče mých osobních zkušeností, sám jsem na vlastní kůži zažil nefunkčnost zdravotnického systému v Sýrii a nebýt příbuzných lékařů, možná jsi dělal dnešní rozhovor s někým jiným. O vzdělávacím systému nemám podrobnější informace, vím jen to, že školství je smíšené, tedy privátní a státní. Státní je oficiálně zdarma, problémem však je vysoká korupce a protekce. Sociální zabezpečení neexistuje, a pokud nemáte pracující potomky, z důchodu těžko přežijete. podpořte nás Prezident Asad, stejně jako většina lidí z vládnoucích kruhů pochází z alavitské menšiny. Proti nim v řadách povstalců stojí hlavně sunnité. Hrozí podle tebe, že se konflikt rozjede podél nábožensko-etnických linií? To je přesně to, o co Asad usiluje – rozdrobit původní, celospolečenský masivní odpor za politická a sociální práva, do nábožensko-etnické nenávisti. Jsem velmi znepokojen, když někteří členové opozice hrají podle těchto pravidel, ale v zásadě se jedná o výjimky. Syrská revoluce má podporu ve všech regionech, napříč etnickými příslušnostmi a náboženskými vyznáními. Často se mluví o tom, že menšiny, zejména křesťané a alavité, podporují Asada. Popravdě, neznám Tvrdá diktatura se zdá být jako nejstabilnější forma politického uspořádání. Mocní investoři se totiž nemusejí bát o výši zdanění či tlaku zdola na zlepšování pracovních podmínek. A financování diktátorových rozmařilostí vyjde levněji a většinou i zahraničně-politická linie sleduje stálý kurz. poslední lidské dobro a otevírá se nový prostor pro radikalizaci společnosti. Co Muslimské bratrstvo? Nemáš obavu, že se podobně jako v Egyptě nebo v Libyi dostanou k moci islamisté? Muslimské bratrstvo nemá v Sýrii tu sílu jako například v Egyptě a je nepravděpodobné, že by se dlouhodoběji etablovalo jako vládnoucí entita. Nicméně situace je velmi zoufalá a jak známo, lidé se z beznaděje mnohdy obracejí k radikálnějším politicko-náboženským formám. Čím déle konflikt potrvá, tím větší bude suma zoufalství, jež je v důsledku úměrná pravděpodobnosti úspěchu radikálů. V poslední době se hodně mluví o takzvaném „jemenském scénáři“, který by spočíval v odchodu Asada do exilu, přičemž by zůstala alespoň částečně zachována podstata současného režimu. Myslíš, že je taková možnost vůbec reálná? Takové řešení je nejméně pravděpodobné. Dokud bude tlak na Asada formální jako dosud, neodejde. Jsem ale přesvědčen o tom, že pozůstatky současného režimu nebudou hrát v budoucnosti Sýrie významnější roli. Na druhou stranu 40 let trvající tyranie vyžadovala vytvoření silného represivního aparátu, režimní struktury nezmizí ze dne na den. To je rozdíl oproti Libyi, Tunisku či Egyptu. syrského křesťana, který by Asada podporoval a to si troufám tvrdit, že jich znám o něco více než čeští reportéři zveřejňující podobné nesmysly. Mnozí alavité podporují Asada pouze ze strachu, co nastane, kdyby nějací opoziční zbloudilci přijali jeho etnicko-náboženskou rétoriku. Nicméně i jeden z nejaktivnějších česko-syrských aktivistů, působící v kontrolním výboru Iniciativy pro svobodnou Sýrii, je alavita. Mezi členy této česko-syrské iniciativy najdete Kurdy, drúzy, křesťany, ateisty i sunnity, což jen podtrhuje politický aspekt syrského odporu. Neodpustím si typickou otázku českých novinářů: co když přijde po Asadovi někdo ještě horší? To pochopitelně nemůže nikdo vylouDalší možností je také samozřejmě čit, ale nelze jen tak Syřanům sdělit: „Umírejte a strádejte, nesnažte se s tím nic dělat, nějaká zahraniční vojenská intervence, ať může být ještě hůř!“ Esencí syrské revoluce je už s mandátem OSN či bez něj… Do vojenské intervence se nikomu právě ta naděje, že jednou bude lépe. Pokud někomu vezmete naději, ztrácí v sobě to nechce. Potenciální benefit pro intervenující Účast v nejrůznějších kampaních, vydávání publikací, organizování debat, zkrátka veškerá naše činnost stojí na dobrovolnosti. Nevyhneme se ale nákladům na tisk, propagaci, cestovné atd. Pomozte nám získat prostředky, abychom mohli vydat více letáků proti rasismu, natisknout více transparentů na příští protivládní demonstraci nebo pozvat zajímavé řečníky na některou z dalších debat. Za všechny příspěvky moc děkujeme. číslo účtu: 2100245047/2010 www.socsol.cz | Solidarita | 9 Analýza země je menší než v případě dosud provedených intervencí. Sýrie nemá významné nerostné bohatství a kvůli lidským právům se vyspělé demokracie „nepřetrhnou“. Navíc libyjské či irácké vojenské síly vypadají oproti těm syrským jako paintballové kluby. Rozbití lokální koalice mezi Teheránem, Damaškem a Hizbaláhem by tak mohlo vyjít hodně draho. O mandátu OSN, který by vyústil ve smysluplnou akci, se dá silně pochybovat kvůli ruskému vetu. Vojenské, politické a ekonomické zájmy Rusů mají bohužel přednost. Dá se ovšem předpokládat, že jakákoli velmoc v pozici Ruska by zaujala podobné stanovisko. To pochopitelně není omluva zvráceného postoje Lavrova a Putina. Případný pád Asadova režimu by měl jistě závažné geopolitické konsekvence. Sýrie sice neměla zrovna dvakrát idylické vztahy s žádným ze svých sousedů, na druhou stranu působila poměrně stabilně a nepouštěla se do žádných otevřených konfliktů. Maximálně s výjimkou Libanonu, který považuje za svou sféru vlivu. Ano, tvrdá diktatura se zdá být jako nejstabilnější forma politického uspořádání. Mocní investoři se nemusejí bát o výši zdanění či tlaku zdola na zlepšování pracovních podmínek. Financování diktátorových rozmařilostí vyjde levněji a většinou i zahraničně-politická linie sleduje stálý kurz. Diktatury věnují maximální úsilí ke svému udržení, což spočívá ve vnitropolitických represích. Tím mají omezené kapacity v zahraniční politice, která je pro ně nezajímavá, nerozhoduje takovou měrou o jejich setrvání, a proto nerozdmýchávají zbytečné konflikty. Existují pak i výjimky, jako již zmiňované imperiální ambice syrského režimu namířené proti Libanonu, vedené čistě z pozice síly. Jedinou pravdou pro místní obyvatele je ovšem to, že se mají stabilně špatně. Vnější stabilita pak ztrácí jakékoli ospravedlnění. Ono by se totiž dalo říci, že i rodina Josefa Fritzla, který čtvrt století znásilňoval svou dceru ve sklepě, nesla známky vnější stability. Pro kvalitativní hodnocení je nutné vybrat jiná kritéria. Kauza Sýrie je názorným příkladem vyprázdněnosti části české levice. Na domácí scéně se snaží o pozvednutí veřejného prostoru a sociálních práv, na druhé straně významná část z nich podporuje Asadovy bestiální zásahy proti Syřanům, kteří požadují to samé ve své zemi. zice a zabraňují tak falešné idealizaci, ale jejich motivy jsou slepě politické a mocenské. Podporovatelé Asada z řad české levice definují svou pozici na základě názvu strany Baas [„Socialistická strana arabské obrody“ – pozn. Š.L.] či ve vztahu k USA a ostatním spojencům: „Na čí straně že to stojí Amíci? Jo aha, všichni klapky na oči a hurá jdeme naproti!“ Takováto politická analýza je zoufalstvím postrádající jakékoli prvky vlastního myšlení, redukují svůj intelekt na úroveň principu dvou magnetů. Je to politický kalkul v rámci ideologie antiimperialismu, který jsem se pokusil načrtnout ve svém článku Sýrie – kritika pojetí. Tito lidé neznají syrský lid, a přesto si troufají mluvit jeho jménem ve smyslu autonomní volby své budoucnosti apod. Syřané už si dávno vybrali, jen tito lidé to přes svou dezinterpretovanou ideologii nevidí. Nejsmutnější je ovšem to, že stanoviska Syřanů žijících v ČR, kterým jde jen o mír a bezpečnost svých blízkých, jsou přehlížena ve prospěch ideologické zaslepenosti rádoby alternativních informací. Ale věřím, že se jednoho dne všichni tito lidé chytnou za nos a pochopí elementární principy dialektiky. Na závěr, troufl by sis odhadnout, jak to v Sýrii dopadne? Bude Asad svržen? Nechci vypadat jako rozvášněný optimista, ale o pádu Asada už není pochyb. Tanky v ulicích nevydrží věčně, stejně tak jeho vražedná komanda budou čelit neustále se stupňujícímu tlaku. Jde jen o to, kdy mezinárodní společenství zasáhne ve prospěch Syřanů, kteří nemají vlastní prostředky ke svržení diktátora. Řada evropských států (např. Německo, Francie, Itálie…) již vypověděla syrské diplomaty a navázala více či méně oficiální styky se zástupci opoziční Syrské národní rady. Český ministr zahraničí o ničem podobném zatím neuvažuje. Není to chyba? Je to morální selhání české vlády. Rozumím tomu, že česká vláda je na poli mezinárodní politiky malý hráč, nicméně vypovězení syrské chargé d‘affaires z ČR je pouze diplomatickým gestem vyjadřující nesouhlas se současnou politikou syrského režimu. Je žalostné, že česká vláda není schopna ani takovéhoto symbolického aktu. Co říkáš na postoje české levice k situaci v Sýrii? Kauza Sýrie je názorným příkladem vyprázdněnosti určité části české levice. Na domácí scéně se snaží o pozvednutí veřejného prostoru a sociálních práv, na druhé straně významná část z nich podporuje Asadovy bestiální zásahy proti Syřanům, kteří požadují to samé ve své zemi. Je správné, Otázky kladl Štěpán Lohr že kriticky poukazují na selhání syrské opo- [email protected] Milníky hnutí Occupy Wall Street Jen Roesch Occupy Wall Street (OWS) a hnutí Occupy, které se ke konci září 2011 rychle rozšířilo po celém světě, znovuobjevilo masový zápas a radikální politiku ve Spojených státech. Během týdne našla desetiletí nashromážděné hořkosti a nespokojenosti svůj politický výraz a začala ovlivňovat politiku v celostátním měřítku. Před Occupy byla média zaměřena na pravicovou Tea Party, kterou většina diskurzů vykreslovala jako vzpouru zdola proti „velké vládě“. Skoro přes noc se konverzace na národní úrovni přesměrovala na myšlenku „99 % vs. 1 %“. Tato zpráva pomohla hnutí získat masovou podporu a zajistila levicové ohnisko pro lidi vřící hněvem. Ačkoli hnutí vzniklo v období, kdy většina masových zápasů v USA byla rychle poražena, počáteční výsledky byly rychlé a ohromující. Okupace Zuccottiho parku na Manhattanu začala ne s více než několika stovkami táborníků, ale rychle se rozrostla na účast 600 lidí v noci a pravidelnou přítomnost několika lidí během dne a večera. Okupační hnutí se šířilo jako oheň. Aktivisté zakládali tábory ve více než 500 městech. 10 | Solidarita | [email protected] A v prvních týdnech byli demonstranti napříč zemí schopni čelit pokusům o vyklizení ze strany místních starostů a policejních sil. V době, kdy bylo hnutí na vrcholu, posloužil nakonec každý čin policejní represe jen dalšímu zapojování nových sil do boje. Na podzim roku 2011 se k hnutí aktivně přidaly desetitisíce lidí napříč zemí a statisíce lidí se zapojily do masových protestů. Na chvíli se mnoha účastníkům mohlo zdát, jakoby k tomu, aby se hnutí posunulo dál, potřebovalo jen vytyčení ambicióznějších cílů. Zdálo se, že úspěch střídá úspěch. Když se ovšem starostové napříč USA rozhodli na počátku listopadu rozhodně zatočit s tábořišti, dokázali je v krátké době zlikvidovat. Žádali bychom moc, kdybychom chtěli po tábořících lidech, aby se udrželi navzdory náhle nastoupivším násilným represivním Analýza složkám, které starostové vypustili na protestující. Navzdory masovým sympatiím pro hnutí jednoduše nebyly sociální síly dostatečně dobře zorganizované, aby efektivně vzdorovaly útokům státu. První odpovědí aktivistů hnutí byl vzdor, shrnutý do smělého sloganu „nemůžete vyklidit myšlenku, jejíž čas přišel“. Tato sebevědomá pozice měla váhu v situaci, kdy desetitisíce lidí protestovaly v New Yorku jen několik dní po vyčištění Zuccottiho parku a aktivisté na západním pobřeží byli na počátku prosince připraveni k zavření přístavů. Ovšem šest měsíců po masovém vyklizení tábořišť je jasné, že hnutí nebylo schopno se znovu postavit na nohy. Během zimy aktivisté pohlíželi na jaro jako na příležitost oživit hnutí, obzvláště počítali s vyhlášením „generální stávky“ na 1. máje. Zatímco jsme mohli být svědky působivých masových pochodů, a to obzvláště v New Yorku, kde protestovalo na 30 tisíc lidí, výzva ke generální stávce zůstávala nepovšimnuta. Co je důležitější, hnutí nedokázalo najít způsob, jak přetavit zbylou sympatii v aktivní zapojení, které by bylo udržitelné. Dnes je budoucí směřování – a dokonce existence – hnutí Occupy jako takového otevřenou otázkou. Pokud se mají aktivisté a levice učit z poslední vlny zápasu, je důležité využít této příležitosti k posouzení zkušeností posledních osmi měsíců a souvisejících debat. Většina analýz hnutí Occupy byla převážně soustředěna na to, v čem je spatřována unikátní organizační a taktická forma. Mnoho komentátorů a účastníků se zaměřovalo na způsob, jakým Occupy vyrostlo mimo tradiční levicové prostředí, hnutí a odbory. Hledali vysvětlení závratného úspěchu hnutí v jeho taktické smělosti, odmítnutí hierarchických struktur a nezávislosti na existujících organizacích, které jsou považovány za byrokratické a zkostnatělé. Tento článek argumentuje, že takové zaměření je příliš úzké pro to, abychom adekvátně porozuměli dramatickému nárůstu hnutí. Navíc toto zaměření na „nové“ nás nechává špatně vybavené k tomu, abychom porozuměli výzvám, kterým dnes čelíme, a otázkám, jak se posunout dopředu. Ve skutečnosti je obraz celé věci mnohem komplexnější, než dominantní diskurz samotného hnutí přiznává. Je pravdou, že Occupy se vynořilo nezávisle na oficiálních odborech a levicových organizacích (ačkoli byli jak odboráři, tak levicoví aktivisté do jeho raného formování zapojeni). Aktivisté hnutí na sebe naprosto vědomě pohlíželi jako na zakořeněné v rozvíjejícím se mezinárodním „hnutí čtverců“ a sdíleli mnoho z dominantních předpokladů tohoto hnutí: odmítnutí politických stran, vyznávání horizontální demokracie, zaměření na zabrání veřejného prostoru a vytváření masových experimentů v kooperujícím životě. Je také pravdou, že taktické a organizační formy Occupy umožnily získat politický prostor a flexibilitu, díky kterým se hnutí vyvíjelo rychle a široce. Okupace veřejného prostoru vytvořila shromaždiště pro nové lidi, kteří se chtěli do hnutí zapojit, umožnila debatovat a kooperovat. Nedostatek požadavků znamenal, že lidé, kteří vstupovali do hnutí, mohli vyjádřit své vlastní rozhořčení v kontextu společného rámce, zajištěného sloganem „my jsme 99 %“. A zaměření na přímou demokracii, ztělesněné v masových shromážděních, dodalo lidem pocit, že mají hlas, co se týče formování a směrování zápasu. Ale samotné tyto faktory nemohou vysvětlit růst hnutí. Od svého začátku byl osud Occupy Wall Street spojen s interakcemi s dlouhodobějšími organizacemi a zápasy. To nejvíce platí o odborech, které zajistily počáteční podporu a zdroje. Ale schopnost hnutí propojit se s dlouhodobějšími zápasy, obzvláště těmi, které jsou zakořeněny v třídě pracujících a multirasových komunitách, se ukázala také jako rozhodující. A k tomu dlouhodobí aktivisté –včetně protagonistů organizované levice – pomáhali postavit most mezi nově se objevujícím hnutím a existujícími organizacemi a zápasy. Abychom adekvátně porozuměli rozvoji hnutí Occupy, je nutné uchopit obě tyto dynamiky v jejich interakci. Spíše než abychom pohlíželi na hnutí Occupy jako na hnutí reprezentující něco typicky unikátního, co může být analyzováno jen svými vlastními pojmy, je užitečnější porozumět mu jako jednomu z výrazů rostoucího odporu. Jeho předchůdce může být nalezen v mezinárodním „hnutí čtverců“, ale byly zde stejně důležité předehry, které můžeme nalézt v samotných Spojených státech. Za prvé a především to byl zápas proti pokusům guvernéra Winsconsinu Scotta Walkera úplně rozbít odbory státních zaměstnanců. To byla první ochutnávka masové akce v podání třídy pracujících po desetiletích ústupu. Pak, pouze týdny před tím než hnutí OWS začalo, šli do stávky pracující v telekomunikační firmě Verizon na východním pobřeží a získali masovou podporu. Viděno v tomto světle, hnutí Occupy může být posuzováno jako jeden aspekt procesu přestavování politické a organizační kapacity třídy pracujících. Hnutí rozhodným způsobem přispělo k přerámování politické debaty v USA a legitimizování bojovné akce. Ale pokud se máme posunout kupředu, potřebujeme střízlivé zhodnocení jak silných, tak slabých stránek hnutí. Tento článek se pokusí vysvětlení vývoje hnutí poskytnout a naznačí některé klíčové debaty, které v hnutí nyní probíhají. Vzrůst hnutí Occupy Wall Street (OWS) Nikdo nemohl předvídat úspěch tohoto hnutí. OWS nebylo prvním pokusem okupovat veřejné prostory na Manhattanu. V červnu 2011 newyorští aktivisté proti rozpočtovým škrtům udržovali tábor ve stínu radnice, aby protestovali proti navrhovanému úspornému rozpočtu starosty Bloomberga. Během několika týdnů se jádro kolem sta táborníků zmenšilo přibližně na polovinu. Aktivisté z tohoto zápasu byli mezi prvními, kteří vyslechli výzvu časopisu Adbusters k okupování Wall street 17. září. Během pozdního léta se 50 až 100 aktivistů setkávalo na velkých sněmech a začalo plánovat. Začátek hnutí 17. září byl neblahý. Adbuster si vytyčilo cíl zaplavit Wall Street 20 tisíci demonstranty. Místní aktivisté byli v očekávání umírněnější, ale stále doufali v počty od 5 do 10 tisíc. Místo toho se ten den ukázalo méně než tisíc lidí a okolo 700 lidí se www.socsol.cz | Solidarita | 11 Analýza zúčastnilo prvního velkého sněmu v Zukottiho parku. Když malé jádro protestujících rozbalilo stany a spacáky, nebylo jasné, jak dlouho se tábor bude moci udržet nebo jaký vliv bude mít. Několik faktorů pomohlo dodat sociální váhu původně malému protestu. První byl pochod tisíce multirasových protestujících na paměť Troye Davise – nevinného černého muže, který byl popraven v Georgii den před tím. Tento protest se vyznačoval bojovností, jež charakterizuje akce spojené s OWS. Dav se proplížil skrze Manhattan, vyhnul se policii a došel k OWS, kde se připojil se skandováním „Všichni jsme Troy Davis“. Nejenže to spojilo OWS s více multirasovým, námezdně pracujícím publikem, ale také bezprostředně ustanovilo vzorec lokálních zápasů. Tím hnutí získalo podporu, širší sociální obsah a lokální význam. Aktivisté se okamžitě zhostili příležitosti budovat tyto typy vztahů. Obzvláště nově vytvořený Výbor pro kontakt s pracujícími organizoval podporu pro zápasy pracujících v New Yorku, včetně jednoho z nejmocnějších symbolů – 1 %: umělecké aukce Sotheby v Central Park Boathouse. Také se začali zaměřovat na některé větší odbory v New Yorku. Tato podpora se stala kritickou pro přežití Occupy v prvních týdnech. Klíčovým bodem obratu byl ovšem neuvěřitelně brutální a neomluvitelný útok newyorské policie na mírumilovně protestující. V sobotu 24. září se aktivisté pokusili o nedovolený pochod na Union Square. Policie zaútočila, obklíčila aktivisty a zatkla více než 100 z nich. Jeden policista, Anthony Bologna, zamořil pepřovým sprejem skupinu ženských demonstrantek, které byly již zadrženy. Byl natočen – video obletělo svět, díky čemuž získali protestující masové sympatie. OWS se dostalo do mainstreamových médií. A diváci mohli slyšet, jak protestující vyprávějí příběhy, které je přivedli do tábora Occupy. Příběhy o zabavených domech, prudce narůstajícím studentském dluhu, dluhu za lékaře, ztracené práci a dalších záležitostech rezonovaly se zkušenostmi publika s ekonomickou krizí. Od druhého týdne se stalo tábořiště masovým. Námezdně pracující obyvatelé New Yorku začali proudit do Zuccottiho 12 | Solidarita | [email protected] parku. Lidé přicházeli před nebo po práci. Studenti a ti bez práce přišli a připojili se k denním pochodům k burzám a k jiným aktivitám. Mnoho z nich neslo cedule, vyjadřující jejich partikulární rozhořčení nebo individuální tragédii. Počty lidí se zvětšovaly a diskuse probíhaly na každém rohu. Byla ustanovena „lidová knihovna“ a rychle se stala centrem politické diskuse. A noční velké sněmy narostly na 1000 lidí nebo i více. 29. září byly dopravní odbory TWU prvními odbory, které oficiálně nabídly podporu OWS. Další odbory rychle následovaly. 5. října, pár dní poté, co policie zatkla 700 protestujících lidí na mostu v Brooklynu, koalice odborů a komunitních skupin zorganizovala demonstraci o více než 20 tisících lidech na Manhattanu. Mezitím se hnutí Occupy rychle šířilo napříč zemí s doslova stovkami táborů, vztyčených během pár týdnů. Vyvrcholení přišlo 15. října, jeden den po úspěšné obraně Zuccottiho parku, když se 100 tisíc lidí sešlo na Times Square a další tisíce protestovaly po celých USA během globálního dne protestních akcí. Rané týdny hnutí Occupy působily skoro závrať. Hnutí se vyznačovalo vysokým stupněm spontaneity a experimentování, čemuž pomáhala masová účast. V prvních týdnech okupace přišly do Zuccotti parku desetitisíce lidí. Masy lidí se zapojovaly do diskusí a účastnily se pochodů, které odtud vyrážely každý den. Výrazná menšina z těchto lidí se aktivně zapojovala ve více než stovce pracovních skupin – více než 5 tisíc lidí se scházelo v rozličných skupinách každý týden. Hnutí se rychle rozrostlo za hranice parku. Hnutí tedy velmi rychle rozvinulo svou vlastní dynamiku a zdálo se, že jde od úspěchu k úspěchu. Akce, i když vypadaly jako ne příliš dobře naplánované, dokázaly uspět. Například největší akce, která se udála během prvních dvou měsíců, byla stotisícová demonstrace na Times Square 15. října. Ta byla ovšem nejprve svolána prostě jako „taneční party“ na Times Square a byla míněna jako přídavek v den akcí proti bankám. Nikdo neočekával účast v takových počtech. Ovšem retrospektivně je možné identifikovat konkrétní důvody pro každý z těchto úspěchů. Demonstrace na Times Square přišla den po úspěšné obraně Zuccottiho parku, kdy byly mobilizovány tisíce, nikoli malou měrou také odbory, aby zabránily násilnému vyklizení kempu. Většina účastníků věřila, že je možné dokázat vše a čím ambicióznější a nebojácnější budeme, tím lépe. Chyběla ale větší politická diskuze v rámci hnutí – skutečné názorové rozdíly mezi aktivisty byly minimalizovány. Navzdory mítinkům – byly několik hodin dlouhé – ve většině diskuzích dominovaly taktické a logistické otázky. To neznamená, že zde nebyly politické debaty. Samozřejmě, v rané fázi pro- bíhaly velmi důležité debaty o důležitosti být explicitně antirasistickým hnutím a o potřebě budovat solidaritu s komunitami námezdně pracujících a utlačovaných. Ale to byly spíše výjimky, které potvrzují pravidlo. Hnutí se prohlubuje Ke konci října začalo být jasné, že hnutí bude potřebovat více zakořenit, aby se udrželo a posunulo kupředu. Širší vrstvy aktivistů začaly diskutovat, jak převést fantastický ohlas do konkrétních výsledků. A otázka, jak bránit kempy před možným vyklizením, se stala zvýšenou měrou dominantní ve chvíli, kdy starostové napříč zemí začali přijímat tvrdší protiopatření. A právě tehdy nastal další bod obratu. 25. října zásahová policie zaútočila na Occupy Oakland s kvalitativně větším stupněm brutality, než byl dosud proti hnutí namířen. Použili proti protestujícím lidem kanistry slzného plynu, rozbušky a gumové projektily. Scott Olsen, čtyřiadvacetiletý veterán byl zasažen kanistrem slzného plynu a přivezen do nemocnice v kritickém stavu. Jak rozsah brutality, tak zvláštní charakter Occupy Oakland, přidalo hnutí na politické a sociální váze. Zatímco OWS tábořilo v centru Manhattanu ve stínu mocných finančních firem, okupace Oaklandu se odehrávala v srdci převážně černého a latinskoamerického města, které bylo zpustošeno škrty v rozpočtu, nezaměstnaností a masivním rozsahem státní represe. Lidé v Oaklandu pojmenovali tábor Oscar Grant Plaza na paměť neozbrojeného černého muže, který byl zastřelen policií v roce 2009. Ale byla to odpověď Occupy Oakland, která nastolila možnost dostat hnutí na novou úroveň. Noc po policejním útoku protestující znovu zabrali Oscar Grant Plaza v ještě větších počtech. Hlasováním 1484 ku 46 velké shromáždění vyzvalo ke generální stávce 2. listopadu. Odbory najednou hrály rozhodující roli (co se týče rozšíření hnutí) – a byl to první pokus využít síly pracujících na svou obranu. Většina aktivistů si uvědomovala, že všeobecná generální stávka nebude zorganizovaná za týden. Nicméně podpora ze strany rozličných kritických dělnických organizací zajistila skutečnou základnu pro akci. Analýza Výzva Oaklandu pro generální stávku a práce činěná aktivisty ke spojení námezdně pracujících a komunitních organizací v její přípravě vedly k vyvinutí silnějších spojení mezi hnutím Occupy a organizovanou třídou pracujících. Ovšem, viděno retrospektivně, je také jasné, že aktivisté docházeli k velice rozličným závěrům ohledně vztahu mezi Occupy a odbory. Tyto rozdíly se staly ústředními pro debatu v rámci hnutí a jeho fázi po vyklizení. Bohužel, mnoho politických debat, které zde začaly být diskutovány, byly přerušeny masovým vyčištěním táborů. Vliv ztráty táborů Tábory byly symbolem přímé konfrontace a zabrání veřejného prostoru. Ve velice reálném smyslu zajistily fyzickou arénu, ve které se lidé mohli sejít, aby diskutovali strategii, skrze kterou se mohli do zápasu zapojit noví lidé. Nahrazovaly organizační struktury, které většina aktivistů odmítala. A dovolovaly aktivistům najít jeden druhého. Zkušenost OWS, největšího a nejrozvinutějšího tábora, svědčí o obecné zkušenosti na národní úrovni. Od samého začátku zde bylo něco jako rozdělení mezi chodem tábora a přičleněnými „operačními“ skupinami a pracovními skupinami hnutí. Na svém vrcholu zde přes noc spalo kolem 600 lidí. To zahrnovalo masivní provoz, který vtáhl stovky aktivistů. Ale ve stejný čas zde vznikaly pracovní skupiny orientované na nejrůznější témata okolo hnutí; ty získaly svou vlastní trajektorii. Původně se skoro všechny pracovní skupiny scházely na místě v Zuccottiho parku, většina končila v blízkém atriu, nebo dokonce na vzdálenějších místech – v halách odborů apod. Teoreticky se tyto pracovní skupiny zodpovídaly velkému shromáždění; v praxi fungovaly skoro úplně autonomně s nerovnoměrnou úrovní zpětných zpráv velkému shromáždění. Velké shromáždění velmi rychle přestalo být místem, kde se přijímají rozhodnutí. Ve skutečnosti nemá velký význam, že všechny největší akce OWS (shromáždění dělníků 5. října; globální den akcí 15. října; a pochod dělníků 17. listopadu) byly plánovány mimo velké shromáždění – a v některých případech skoro úplně mimo OWS. Například masové shromáždění 5. října organizovali lidé z „Koalice za 12. květen“ – koa- lice komunitních a dělnických skupin, která organizovala pochod v témže roce. Dvě ze tří masových akcí byly poháněny z větší části newyorským organizovaným dělnickým hnutím s mladými radikály orientovanými na pracující, kteří tvořili most mezi OWS a odbory. Všechno to znamenalo, že hnutí bylo velice „rozplizlé“ a že nebyla jasná centra pro rozhodování. Ovšem tak dlouho, jak existoval tábor, existovalo také praktické centrum, které zajišťovalo prostor pro překrývání jednotlivých aktivit, pro lidi, kteří vstupovali do hnutí a pro to, aby byla udržována určitá úroveň koheze. Existovaly také specifické pracovní skupiny, které tuto kohezi udržovaly. Například podpůrný výbor se scházel denně před velkým shromážděním a plánoval jeho agendu; navíc, každé větší rozhodnutí procházelo skrze výbor přímé akce (i když centrum pro organizování bylo často kdekoli). Tato historie je důležitá, protože ukazuje, kolik toho bylo ztraceno, když byly tábory vyklizeny a do hry vešly odstředivé síly. Hnutí zkrátka nebylo dostatečně vyvinuto, aby ustálo jejich vliv. V New Yorku to můžeme doložit na tom, jak se hnutí připravilo na zamýšlené vyklizení. Navzdory rostoucímu vědomí, že starosta Bloomberg plánuje vyčistit Zuccottiho park, jediný skutečný plán na obranu zahrnoval aktivisty, kteří se přiváží, a výstražný SMS systém. V noci, kdy přišlo vyklizení, byla policie schopná smést park během hodiny a zatknout kohokoliv, kdo zde zůstával. Do doby, než lidé odpověděli na esemeskový výstražný systém, byla oblast obklíčena, policie všechny rozdělila a zaútočila na rozptýlené skupinky protestujících. Neexistoval plán pro demonstraci následující den nebo pro velké shromáždění k plánování dalších akcí. Většina klíčových organizátorů byla ve vězení. Aktivisté učinili několik pokusů o to, sejít se následující den, ale neexistovala skutečná koordinace, a bylo tak na jedincích, aby odpověděli na protikladné výzvy, jak nejlépe dovedou. V prvním měsíci následujícím po vyklizení Zuccottiho parku bylo hnutí stále ve stavu neustálých změn a nebylo jasné, jak moc ztrát utrpělo. Jen několik dní po vyklizení, 17. listopadu, zde byla demonstrace několika tisíců, která pokračovala v zapojování nových lidí do hnutí. Nicméně nálada na demonstraci byla značně jiná než na těch předchozích. Spíše než decentralizované „lidové mikrofony“ zde byl velký sound systém zajištěný a provozovaný odbory a neuvěřitelně vyzbrojené bezpečnostní složky, které zajišťovaly, aby lidé pochodovali mimo Zuccottiho park. Policie a radnice převzaly iniciativu. Do časného ledna bylo jasné, že hnutí se stalo izolovaným a je na ústupu. V tomto kontextu se protikladné politické proudy, které byly drženy rostoucím masovým hnutím, začaly oddělovat a polarizovat. Štěpení hnutí Nejzarytěji politicky definovaný proud, který se objevil, byli ultraleví, tvrdí anarchisté. Tento proud je nejvíce koncentrovaný na západním pobřeží a prezentuje se skrze blogy/skupinky jako Zátoka hněvu, Oaklandská komuna a Kolektiv černé orchideje. Také má ovšem vliv na národní úrovni a politicky je propojen s povstaleckým [insurrectionary] anarchistickým proudem, který se objevil před několika lety a je nejblíže identifikovatelný s okupací Nové školy v New Yorku. Aktivisté Occuppy byli vždy hrdí na o, že provádějí smělé militantní akce a vymezovali se vůči „nudným“, povoleným pochodům, tradičně svolávanými odbory a levicí. Ovšem na vrcholu hnutí to byl masový charakter zápasu, který dovoloval spojovat se s širšími vrstvami pracující třídy. A většina aktivistů, dokonce i když vyjadřovali obavy ohledně kooptace, viděli důležitost v rozvíjení vztahů s odbory a jinými sociálními organizacemi. Ovšem jakmile hnutí ztratilo masový charakter, začala dominovat politika, která nahrazovala masovou akci ve prospěch individuální konfrontace. Zatímco mnoho aktivistů hnutí bylo přitahováno směrem k této politice frustrace a netrpělivosti, tvrdí anarchisté nabídli teoretické ospravedlnění a vědomě se pokoušeli vést hnutí tímto směrem. Výzva ke generální stávce 2. listopadu reprezentovala vrchol spolupráce mezi odbory a hnutím Occupy. Ale spíše než aby to chápali jako příležitost, tvrdí anarchisté došli k závěru, že aktivisté mohou nahrazovat akce pracujících na pracovištích vlastními intervencemi. V této koncepci může být proud kapitálu rozrušen bez aktivní participace pracujících na specifickém pracovišti. To může nastat při útoku na produkci zvnějšku. Jeden z kolektivu autorů, známý jako Oaklandská komuna, charakteristicky vyjádřil logiku tohoto uvažování: „Subjekt ‚stávky‘ již není pracující třída jako taková, ačkoli pracující jsou vždy zahrnuti. Stávka se již nejeví jako úmyslné stažení dělníků z pracovišť těmi, kdo jsou zde zaměstnáni, ale jako blokáda, potlačení (nebo dokonce sabotáž a destrukce) tohoto pracoviště proletáři, kteří jsou mu cizí.“ Tento argument byl často rozšiřován a vyzníval nepřátelsky vůči organizované pracující třídě. Aktivisté Kolektivu černé orchideje v Seattlu začali v prosinci formulovat koncepci Occupy jako reprezentaci 89 % pracujících, kteří nejsou organizováni v odborech. Ačkoli odmítali tvrzení, že tento slogan vyjadřuje nepřátelství vůči odborům, odboráře líčili jako privilegovanou kastu: „V prohlubující se ekonomické krizi je těžké říkat chudým, nezaměstnaným, neregistrovaným imigrantům, barevným lidem, že nás všech se týká boj odborově organizovaných zaměstnanců, obzvláště relativně www.socsol.cz | Solidarita | 13 Analýza privilegovaných dělníků […] Když revolucionáři jednají jako by se legitimní třídní boj odehrával pouze v rámci odborové centrály, ignorují skutečné, materiální rozdělení mezi odborovými a neodborovými pracujícími, z nichž mnoho vidí odborově organizované pracující jako vzdálené každodennímu životu v lepším případě, v horším případě jako privilegované zaměstnance, kteří nerozumějí situaci proletariátu.“ V této linii argumentace je několik inherentních problémů. Za prvé, odbory jsou vykreslovány jako hájemství zejména bílých mužů. Ve skutečnosti jsou ale ženy a barevní lidé v odborech reprezentováni, a to díky výdobytkům hnutí za občanská práva a za emancipaci žen. To je také jeden z důvodů, proč hrály odbory důležitou roli v mnoha zápasech za sociální spravedlnost v posledních letech – obranu práv imigrantů nevyjímaje. Za druhé, většina odborově neorganizovaných zaměstnanců by se k odborům přidala, kdyby vůči nim necítila zášť. Když odbory provedou určitou akci, která reprezentuje relativně dobře placené námezdně pracující, těší se přesto široké podpoře. Snad to je proto, že většina námezdně pracujících, organizovaných nebo neorganizovaných, instinktivně rozeznává skutečnost, kterou anarchisté z Kolektivu černé orchideje nevidí – když odbory bojují a vítězí, zvyšují potenciál k tomu, aby se věci měnily k lepšímu u všech pracujících. Ultraleví tedy dopředu zamítají trpělivé získávání pracujících, ať už odborově organizovaných nebo neorganizovaných, a teoreticky ospravedlňují své trvání na konfrontační taktice. Ničení vlastnictví a násilná konfrontace s autoritami jsou oslavovány jako součást povstaleckého procesu. Pro tento proud „bezprostředního útok na naše nepřátele“, jak to popisuje Oaklandská komuna, znamená krok vpřed akce bez ohledu na to, kolik lidí se jí zúčastnilo a kdo se zapojil. Tvrdí anarchisté měří sílu hnutí vůlí lidí zapojit se do takovýchto útoků. Článek uveřejněný na Zátoce hněvu po posledních protestech 1. máje je ilustrativní. V něm jeho autoři poukazují na to, co považují za úspěch: „Žádné jiné čtyřiadvacetihodinové období, které v poslední době pamatujeme, nerozpoutalo takovou bojovnost napříč zemí. Od celodenních pouličních bojů v Oaklandu ke štítovému bloku v Los Angeles, od odvážného pokusu Wildcat pochodovat v New Yorku k překvapivému útoku na policejní stanici v San Franciscu, od antikapitalistickému pochodu v New Orleans k pozoruhodnému zpustošení bank v Seattlu a korporátních řetězců soudruhy s černou vlajkou Velké davy, které se vydaly do ulic na 1. máje, aniž by se bály násilných konfrontací s policií, a zdálo se, že vcelku podporují ničení majetku. To je důležitý bod obratu, který 14 | Solidarita | [email protected] naznačuje, že tón a taktika dalšího období bude úplně odlišná od minulého podzimu.“ Zapomněli zmínit, že každá z těchto akcí zahrnovala – v nejlepším případě – stovky aktivistů. Snad ještě výmluvnější je, že ultraleví ignorují některé působivější masové akce, které se toho dne udály. Vrchol nastal v New Yorku, kde 30 tisíc imigrantů, členů odborů, studentů a dalších aktivistů pochodovalo z Union Square do Zuccottiho parku, kterýžto protest připomínal rané dny OWS. Menší, nicméně relevantní pochody v počtech od 3 do 7 tisíc, se udály ve městech jako Los Angeles, San Francisco, Oakland nebo Chicago. Ale protože většina z těchto akcí byla legálně povolenými pochody, nejsou některými anarchisty považovány za krok dál, nechápou je jako potenciální základnu pro revitalizaci hnutí, a to navzdory tomu, že tyto události přivedly do ulic největší počty lidí od listopadu. Na hodnotícím mítinku v New Yorku anarchisté, kteří organizovali pochod Wildcart (který přitáhnul několik stovek lidí), argumentovali, že masový pochod byl důvodem, proč se toho dne více lidí nezapojilo do bojovných akcí. v samotném vztahu mezi hnutím Occupy a odbory bylo napětí. Odboroví vůdcové považovali Occupy za příležitost dostat do hnutí pracujících novou energii. Ale také se snažili dostat zápas do přijatelných mezí a obzvláště využít této energie ke znovuzvolení prezidenta Obamy. V plné kráse se to ukázalo, když prezident SEIU, jedněch z největších odborů v zemi, vyjádřil podporu pro Obamu v den před demonstrací 17. listopadu v New Yorku. V den demonstrace se také na povrch dostala skutečnost odborového byrokratického aparátu, který se pokoušel demonstraci kontrolovat. Bylo zde zcela vědomé rozhodnutí na straně SEIU a jeho spojenců zajistit, aby se 30 tisíc lidí na demonstraci nepokusilo pochodovat, aby se nepokusili znovu okupovat Zucottiho park; místo toho byla demonstrace nasměrována do vnějších obvodů města. Decentralizovaná povaha hnutí Occupy znesnadňuje odborům nebo Demokratické straně jej jednoduše kooptovat, nicméně obě tyto síly by rády nasměrovaly energii aktivistů do nadcházejících prezidentských voleb. Tříštění hnutí činí pro kohokoliv snadnějším, aby převzal jazyk „Occupy“ a použil jej pro vlastní účely. V poslední době liberální Demokratická nevládní skupina MoveOn.org ve spojení s většími odbory, zorganizovala sérii nenásilných tréninků, které nazvaly „jaro 99 %“. Více než 100 tisíc lidí – tito lidé pocházeli většinou z rané fáze hnutí – se tréninků nezúčastnilo. Organizátoři trvali na tom, že tyto tréninky nejsou o tom dodat Obamovi hlas, ale zajišťují hmatatelnou a organizovanou potenciální základnu pro takový pokus. Tento důraz na konfrontační taktiku posouvá hnutí na půdu, na které se cítí policie a úřady celkem pohodlně. Vyvinul se předvídatelný rytmus těchto konfrontací: policie čeká na počty lidí, jež se zmenšují a rozptylují, pak zaútočí a rozdělí protestující lidi jedny od druhých a použije drtivou sílu, aby rychle potlačila jakýkoli odpor. V raných dnech hnutí sloužilo policejní násilí radikalizaci a zapojování většího počtu lidí, protože lidé byli šokováni nevyprovokovanými útoky na mírumilovné protestující ze strany policie. Dnes se situace změnila. Hnutí je větší měrou izolováno a ztotožňuje se s jeho nejotrlejším křídlem. Aktivisté jsou v kolotoči vyčerpávajícího a demoralizujícího cyklu konfrontace; každé zatýkání následuje potřeba solidarity s vězněnými, lékařská pomoc a právní podpora. V době, kdy ultralevý, krajně anarchistický proud postupoval, mnoho z nejdůležitějších sociálních hnutí, které pomáhaly dodat podporu Occupy – zejména odbory – začaly ustupovat. Kritika anarchistického odmítnutí organizované pracující třídy by nicméně neměla zakrýt skutečnost, že Jak dál? Dnes je hnutí Occupy na křižovatce. Pokud se má pohnout dál, musí se spojit s širšími vrstvami pracující třídy, které daly hnutí původní masový charakter. To bude znamenat sérii skromnějších zápasů ve věci konkrétních záležitostí jako policejní brutalita, bydlení, veřejné školství a další. Tuto práci dělají – a opravdu se zvyšují počty oddaných aktivistů. Ale nenalézají politický výraz hnutí jako celku. Místo toho se veřejná tvář Occupy zaměřuje na pokusy obnovit okupaci, nedovolené pochody a přímé konfrontace. Jsou zde dvě kritické překážky, jež musí být překonány. Za prvé, většina aktivistů se v rámci hnutí snaží znovuvytvořit taktiku, která vedla k explozi hnutí na podzim. To často znamená trvání na přímé konfrontaci s policií skrze ilegální akce. Je zde nevyřčený předpoklad, že policejní represe podnítí – podobně jako na podzim – masovou sympatii. Místo toho ale tyto pokusy vedou k dalšímu vyčerpávání sil hnutí. A konečně to může zformovat skutečnou bariéru, která nedovolí dále spolupracovat s dalšími hnutími. sTÁTNÍ KAPITALISMUS Za druhé, hnutí se nepodařilo nahradit kritické funkce, které tvořily tábory. Jsou zde stovky aktivistů, kteří zápasí s otázkou, jak posunout hnutí dopředu. Ale neexistuje politické místo, na kterém by se mohli sejít a diskutovat. A dokonce – to je ještě problematičtější – neexistuje organizační mechanismus pro realizaci jakékoli odsouhlasené akční strategie. Nejdestruktivnější akce, které provádějí sekce hnutí, podkopávají jakékoli pozitivní pokusy spojit se se širšími silami pracujících. Široce sdílená představa horizontálního hnutí „bez vůdců“ blokuje vytvoření potřebných struktur. Krátkozraké zaměření na konfrontační taktiku a trvání na absenci struktury plyne z široce rozšířeného názoru, že OWS bylo úspěšné právě proto, že vytvořilo novou půdu. Nejvíce komentářů o hnutí, stejně tak jako sebehodnocení aktivistů hnutí, se zaměřuje na taktiku okupace a na fakt, že OWS se vynořilo nezávisle na odborech, liberálních nebo levicových silách. Není pochyb, že tento moment byl klíčový. Ale zrovna tak platí, že zde byla celá série konjukturálních faktorů, které úspěch hnutí umožnila. Některé z těchto faktorů byly skutečně nepředvídatelné – jako neoprávněná, vysoce medializovaná brutalita proti protestujícím a následná masová sympatie. Další byly výsledkem vědomého snažení dlouhodobých aktivistů, jako je spolupráce s odborovými a antirasistickými aktivisty. Původní příčiny exploze hnutí nám však říkají málo o tom, jak se nyní posunout dál. OWS se napojilo na hluboké žíly akumulované hořkosti a nespokojenosti v USA. Ale jakožto hnutí se naprosto vymklo existující organizační a politické kapacitě pracujících. Tato třída byla na ústupu 35 let a trpí jizvami porážky a demoralizace. Monumentální události roku 2011 – od egyptské revoluce k OWS – začaly tuto situaci pozvolně měnit. Jde o to, aby hnutí, které bylo podivuhodně úspěšné po určitou dobu, konsolidovalo síly po časech, kdy trpělo porážkami. Je nejasné, jakým způsobem se hnutí Occupy revitalizuje nebo zda se vůbec ve své současné podobě oživit může. Ale zásadně změnilo krajinu americké politiky a odhalilo linie třídního hněvu. V tom smyslu přispělo k znovuvybudování sebevědomí třídy pracujících, její organizace a militantnosti. Není nedostatek témat, s nimiž pokračovat. A pokračující útok vládnoucí třídy jistě garantuje nová povstání. V poslední době boj za spravedlnost pro Trayvona Martina – neozbrojeného černého teenagera zavražděného rasistickým členem dobrovolné hlídky – hrál roli v oživení antirasistického hnutí. V květnu 10 tisíc demonstrantů pochodovalo proti summitu NATO v Chicagu. A v době, kdy vzniká tento článek, se 32 tisíc členů chicagského odborového svazu učitelů připravuje na potenciální podzimní stávku. Tyto zápasy se nemusejí odehrávat skrze hnutí Occupy. Ale jsou součástí stejné dynamiky, která jim dala vznik. Nejdůležitější poučení pro etablovanou levici, kterou hnutí inspirovalo, plyne z poslední vlny zápasu a z toho, že je nutné organizaci odporu rozšířit všemi možnými směry. Z International Socialism Journal č. 135 přeložil Martin Šaffek [email protected] Připravujeme rozhovory s aktivisty z hnutí Occupy Tony Cliff: Marxův zákon hodnoty a ruská ekonomika jako součást světového kapitalismu Kniha Státní kapitalismus v Rusku od Tonyho Cliffa, která poprvé vyšla roku 1947, je první ucelenou marxistickou analýzou tzv. komunistického režimu. Práce se zaměřuje především na stalinistický režim ve 30. a 40. letech. Autor v ní přesvědčivě ukazuje, že ruská byrokracie je vládnoucí třídou, jež hraje stejnou úlohu jako buržoazie v tradičních kapitalistických zemích, a stalinistický režim je proto třeba chápat jako zvláštní, státně byrokratickou formu kapitalismu. Dílo je aktuální i dnes, nabízí totiž pádnou odpověď na primitivní antikomunismus, který propaguje většina masmédií. Kniha je překládána na pokračování pro Solidaritu; předcházející kapitoly jsou k dispozici na www.socsol.cz. Stalinistický stát nakládá s celospolečenskou pracovní silou tak, jako soukromý vlastník továrny se svými dělníky. To znamená, že vědomě rozděluje práci. Je tedy rozdělení celospolečenské práce v Rusku něčím determinováno? Pokud by Rusko nesoupeřilo s ostatními zeměmi, bylo by rozdělení celospolečenské práce zcela libovolné. Ve skutečnosti jsou však Stalinova rozhodnutí založena na faktorech, ležících mimo jeho kontrolu. Těmito faktory jsou světová ekonomika a světová konkurence. Z tohoto pohledu je ruský stát v podobné situaci jako vlastník jednoho kapitalistického podniku, který soupeří s jinými podniky. Míra vykořisťování, tedy poměr nadhodnoty a mzdy (m/v), není závislý na libovůli stalinské vlády, ale je diktován Tony Cliff světovým kapitalismem. Totéž platí pro modernizaci techniky, neboli, řečeno marxistickou terminologií, pro vztah mezi konstantním a variabilním kapitálem (k/v). Ten vyjadřuje podíl mezi hodnotou strojů, budov, materiálů, atd. na straně jedné, a mzdami na straně druhé. Zrovna tak je dáno také rozdělení celkové pracovní doby ruské společnosti na výrobu výrobních prostředků a výrobu spotřebního zboží. Nahlížíme-li tedy na Rusko jako na součást mezinárodní ekonomiky, můžeme zde rozpoznat základní rys kapitalismu: „Anarchie ve společenské dělbě práce a despotismus na jednotlivých pracovištích [...].“ Pokud by Rusko chtělo zaplavit světový trh svými produkty, nebo pokud by jiné země zaplavily svými produkty ruský trh, musela by na to ruská byrokracie reagovat snížením mezd či zvýšením intenzity práce (zvýšení míry vykořisťování m/v), nebo zvýšením produktivity práce modernizací výroby (čímž se mění organické složení kapitálu k/v). To vede v obou případech ke zvyšování produkce výrobních prostředků v poměru k výrobě spotřebního zboží. Tatáž www.socsol.cz | Solidarita | 15 sTÁTNÍ KAPITALISMUS tendence se projevuje i tehdy, pokud tlak světového kapitalismu nabývá spíše vojenské formy než normální obchodní soutěže. Ruská ekonomika je až dosud příliš zaostalá, než aby mohla zaplavovat zahraniční trhy svými výrobky. Její vlastní trhy jsou pak před vnější konkurencí chráněny státním monopolem na zahraniční obchod, který může být zničen jedině vojenskou silou. Proto je dnes obchodní konkurence ve srovnání s vojenským soupeřením méně významná. Vzhledem k tomu, že se mezinárodní konkurence projevuje převážně vojenským soupeřením, mění se zákon hodnoty ve svůj opak. Tedy v honbu za užitnými hodnotami. Tento bod je třeba vysvětlit. Vzhledem k tomu, že hodnota je jediným výrazem společenského charakteru práce ve společnosti složené z nezávislých výrobců, snaží se kapitalista posílit svou pozici vůči svým konkurentům zvyšováním celkové hodnoty majetku, který vlastní. Protože je však tato hodnota vyjádřena v penězích, je kapitalistovi lhostejné, zda investuje řekněme milion liber do výroby obuvi se ziskem 100 000 liber, nebo zda je investuje do výroby zbraní se stejným ziskem. Užitná hodnota zboží je pro kapitalistu pouze nutnou podmínkou k tomu, aby bylo možné zboží prodat. Pokud zboží tuto užitnou hodnotu má, kapitalistu již její význam nezajímá. Ve vzorci oběhu kapitálu, peníze – zboží – peníze (P – Z – P´), vystupuje zboží jen jako prostředek přeměny P na P´ (pokud je u kapitalisty vše v pořádku, pak je P´ větší než P). Kdyby ruský stát intenzivně obchodoval s ostatními zeměmi, snažil by se vyrábět především to zboží, jež má na světových trzích nejvyšší cenu a nakupovat v zahraničí jen to nejlevnější zboží. Tak jako soukromý kapitalista by se snažil rozmnožovat svůj majetek produkcí nějakých užitných 1913 1924 1928 1930 1937 Dovoz a vývoz SSSR v běžných cenách Vývoz Dovoz 6 596,4 6 022,5 1 476,1 1 138,8 3 518,9 4 174,6 4 539,3 4 637,5 1 728,6 1 341,3 hodnot bez ohledu na to, jaké bude jejich využití. (Tento faktor má velký vliv na obchod Ruska se svými satelity.) Protože má však soupeření s ostatními zeměmi především vojenskou podobu, má stát jakožto zákazník zájem o zcela specifické užitné hodnoty. Těmi jsou kupříkladu tanky, letadla, pušky apod. Soupeření Ruska se zbytkem světa se odráží ve stoupající míře využívání užitných hodnot (zbraní) ke konečnému vítězství ve světové konkurenci (na válečném poli). Užitné hodnoty jsou proto i zde pouhým prostředkem a nikoli cílem výroby. Podobný proces probíhá i v tradičních kapitalistických zemích, i když daleko komplikovanějším způsobem. Jednotlivým kapitalistům zde nezáleží na tom, zda investují svůj kapitál do výroby zbraní nebo do výroby másla. Zásadní je pro ně pouze otázka, jestli je daná produkce zisková. Naopak státu, do kterého kapitalisté patří, na užitných hodnotách silně záleží. Kapitalista a stát jsou zde ve vztahu prodávajícího a kupce. Prvému záleží jen na hodnotě, zatímco druhý má zájem o užitné hodnoty. Ale ve skutečnosti jsou tyto směnné vztahy pouze formální, neboť stát žádnou vlastní komoditu nenabízí a zbraně platí z půjček a daní uvalovaných na celou ekonomiku. Jinými slovy, náklady na zbrojení jsou více či méně rozloženy na celé hospodářství. (Pokud si stát místo výběru daní a půjček vyrábí zbraně sám, stává se tento vztah ještě zřetelnějším.) Heslo „děla místo másla“ charakterizuje situaci, kdy je mezinárodní dělba práce přerušena a konkurence ve formě volného obchodu je nahrazena přímým vojenským soupeřením. Užitné hodnoty se tak i zde stávají cílem kapitalistické produkce. Dalším důkazem tohoto jevu je rozdíl mezi technickým pokrokem za války a během míru. Ve válečné ekonomice není trh nikterak limitovaný. Není potřeba ani snižovat náklady na výrobu v zájmu obchodní soutěže. Je zde však obrovský tlak vyrábět co možná největší množství výrobků. Proto mohla být během 2. světové války zavedena celá řada technických novinek, jimž v době míru bránily monopoly a kartely. Skutečnost, že je ruská ekonomika orientovaná na produkci určitých užitných hodnot, však ještě neznamená, že se jedná o socialistické hospodářství. Je sice pravda, že socialistické hospodářství je rovněž zaměřené na produkci jistých (velice odlišných) užitných hodnot. Avšak rozdíl mezi těmito dvěma systémy je naprosto zásadní. Stoupající míra vykořisťování a podřizování dělníků výrobním prostředkům, společně s rozsáhlou výrobou zbraní, vede ke stupňování a nikoli k oslabování útlaku lidí. Jakmile se podíváme na ruskou ekonomiku z hlediska konkrétní historické situace – anarchie na světovém trhu – zjistíme, že ruská ekonomika je zcela podřízena zákonu hodnoty. Z angličtiny přeložil Vítězslav Lamač. [email protected] a nyní n idarita TV Sol 16 | Solidarita | [email protected] Daň 12 618,9 2 614,9 7 693,5 9 176,8 3 069,9 Glosa Squating a třídní boj Tomáš Schejbal Úvaha o českém a německém squatingu musela na internetu vyjít v „upravené podobě“, protože autor chápe squating v rámci třídního boje. Uveřejňujeme text v nezměněné podobě. Politolog Ondřej Slačálek ve svém článku v Právu z 4. července 2012 v reakci na brutální policejní zásah v pražské vile Milada píše o squatingu jako o nové verzi levice. Budeme-li cyničtí, všimneme si také jeho paradoxní logiky. Squating je vedlejším, nechtěným efektem urbánní geografie, jak ji organizuje logika pozního (neoliberálního) kapitalismu, kdy se lidé z vyšší a vyšší střední třídy stěhují z center na bězvětrná předměstí s dlouhými ulicemi (například berlínský Zehlendorf ) nebo na venkov, a kdy se v důsledku emigrace kapitálu za levnou pracovní silou do chudých zemí zavírají fabriky a zaniká průmyslová pracující třída, doplňovaná imigranty. V městském prostoru tak vzniká vakuum, z kterého squateři kreativním způsobem vytvářejí centra alternativního bydlení, způsobu života a kultury. Efekt je to nechtěný právě pro lidi z vyšších tříd a jejich třídní zájmy, protože v západoevropských velkoměstech se squaty stávají podhoubím a základnou nejen pro radikálně levicovou kulturu, ale také politiku. Vyšší třídy bohatých zemí jsou ovšem poněkud kultivovanější a vzdělanější – a tak se squating stal zavedenou sociokulturní institucí. Na kulturní akce pořádané squatery si bohatí lidé chodí tříbit svůj estetický vkus a tolerují jim jejich levicové názory. Dobře ví proč. Bohatství a kulturní vyspělost jedněch je v třídní společnosti vykoupena vykořisťováním a tudíž zaostalostí druhých, a proto není důvod obávat se revoluce v zemích jádra globálního kapitalismu. Levičáství, punk či homosexualita jsou tolerovány jako součást multikulturalismu. Naopak, v České republice je squating považován za zločin proti posvátnému a nedotknutelnému soukromému vlastnictví. Amen. Ano, Česká republika jako chudá „postsocialistická“ země na východním okraji civilizace nemá vyspělou sociální strukturu jako západní Evropa a česká střední třída a její noshledi, pamatující éru veksláků, nejsou natolik kultivovaní, aby kritiku kapitalismu chápali jako obohacení lidského ducha. Antikomunismus je alfou i omegou českého diskurzu a díky cenzuře, kdy nejsou téměř vydávána díla autorů frankfurtské školy, je kritika zábavního průmyslu téměř neznámá. Mohlo by se zdát, že tento problém je společný pro celou východní Evropu, která má zkušenost s tzv. „reálným socialismem“. Podívejme se ale blíže na příklad bývalého východního Německa. Conna Island – Lipsko Po pádu Berlínské zdi potkal churavějící východoněmeckou společnost ještě drastičtější šok než českou a z bývalé NDR se stal „divoký Východ“. Migrace lidí na Západ a rušení průmyslu zanechaly další volný prostor pro „dřepníky“, jak by řekl český básník Ticho. Ovšem squating a kulturní undrground měl v NDR tradici již od 80. let, a mnohem bohatší než v ČSSR. Zatímco východoberlínětí squateři brali v 80. letech ideologii systému za slovo a tvrdili úřadům, že jde o socialistický způsob bydlení a života – a měli pravdu! – , úřady naopak tvrdili, že jde o import z kapitalistického Západu. Ptejme se tedy českých úřadů: je squating zločin proti kapitalismu nebo proti socialismu?! Kromě čtvrti Prenzlauer Berg ve východním Berlíně je jedním z nejznámnějších squatů východního Německa Conna Island v Lipsku, který byl založen na počátku 90. let, kdy jižní část města Connewitz obsadila levice, zatímco čtvrtí neonacistů se stala západovýchodní Lindenau. Krásný squat, bývalý Eiskeller Park, kde sídlila lipská organizace Hitler-Jugend a později FDJ (mládežnická organizace SED), se stal sociokulturním centrem města s vlastním parkem, restaurací, knihovnou a barovým sálem, kde se pořádají jak hojně navštěvované akce alternativní kultury, tak akce radikální levice (anarchisté, Die Linke, AntiFa atd.). Na rozdíl od ČSSD nebo KSČM, jejichž kulturní politikou je hitmaker Michal David či socrealistický folklor, německá levice, s výjmkou SPD a zelených, je integrována také v undergroundu. Na rozdíl od řady českých squaterů, kteří se často nejsou schopni politicky vyhranit, lipští squateři jsou uvědomělí levičáci. „Conne Island funguje jako levicový projekt. Ti, kteří jsou zde kulturně či politicky nejaktivnější a velká část kmenového publika se sami mohou chápat jako ‚levicoví‘“, píší Ulrich Schuster a Philipp Graf v knize Conna Island 20 YRS, vydané k jejímu výročí. Velká německá města (Hamburg, Brémy, Porůří, Berlín, Lipsko a další) jsou bohatá na radikálně levicové squaty, ale západní společnost (na rozdíl od represivních složek) je jimi již ochočena, zatímco na východě se stávají skutečnou základnou pro třídní boj proti kapitálu. Vedle odborů a politických organizací další zbraní. Závěr Ondřej Slačálek má tedy pravdu, že squating je nová verze levice. Je novou zbraní v třídním boji. Ve východním Německu je tato zbraň nejen díky příznivějším kulturním podmínkám, ale také díky lepším zkušenostem kovářů, kvalitně ukována. Česká společnost nemá příliš odlišnou strukturu od té východoněmecké, ale aby dosáhla její kulturní úrovně, musí si squating probojovat cestu. Je nedůstojné tajit se se svými názory a je třeba otevřeně prohlásit, že squating bude mít v českých městech lepší zázemí teprve tehdy, až se vyšší třídy budou více stěhovat na svá poklidná předměstí. Ať se čeští měšťáci třesou před alternativní kulturou. Squateři v ní nemají co ztratit. Leda zábavní kýč. Dobýt mohou celý prostor. Squateři všech zemí, spojte se! Socialistický kruh sdružení pro levicovou teorii www.sok.bz www.socsol.cz | Solidarita | 17 Glosa, Kultura Demokracie a možnosti výběru ve východní Evropě a v Latinské Americe Noam Chomsky Otázka z publika: Chtěla bych se zeptat na východní Evropu. Moje otázka se týká revolucí v posledních třech letech, se silnou a zřejmou účastí Spojených států ve jménu demokracie. Myslím tím země jako jsou Gruzie a Ukrajina. Přemýšlela jsem, jestli tyto země měly jiné možnosti výběru – protože si musely vybrat mezi Ruskem a Spojenými státy – jestli byla nějaká třetí možnost? A jakou jim z této perspektivy předvídáte budoucnost? Děkuji Vám. v El Salvadoru, který spáchala teroristická skupina řízená Spojenými státy. Tahle skupina měla za sebou, jak jistě víte, už tisíce běžných obětí, a tak vystřelila mozky šesti předním latinskoamerickým intelektuálům. No a krátce poté Václav Havel – symbol východoevropských disidentů – přijel do Spojených států a přednášel v Kongresu, kde za bouřlivého potlesku popsal Spojené státy jako ochránce svobody. A média byla bez sebe radostí – včetně levicově liberálních komentátorů – vstupujeme do Noam Chomsky: Víte, ony jistě mají jiné možnosti výběru. Myslím tím například, že mají stejné moznosti výběru jako Latinská Amerika. Je velice překvapující dívat se na rozdíly mezi bývalými ruskými a americkými satelity. Existují mezi nimi velice nápadné rozdíly. Ruské satelity na tom byly mnohem lépe než satelity USA, alespoň v poststalinském období. Myslím tím, že život dejme tomu v Bulharsku byl o hodně lepší než život v Guatemale. A tohle platí zhruba paušálně. Na druhé straně, disidenti v Rusku a ve východní Evropě měli unikátní výhodu v tom, že je ten nejsilnější propagandistický systém na světě a ty nejmocnější státy na světě podporovaly. A tak si utvořili poněkud úsměvný pohled na svět. Jejich pohled na svět je typicky takový, že oni jsou těmi, kteří trpěli více než kdokoliv jiný. To je v Latinské Americe velice odlišné. A někdy je to vidět docela nápadně. Tak si vezměte rok 1989. Vybaví se vám atentát na šest předních latinskoamerických intelektuálů – jezuitských kněží – Václav Havel v Kongresu nemůžete rozumět. Není Vám dovoleno tomu rozumět. No a to se váže k vaší otázce. Východoevropané jistě mají možnosti výběru, ale jen pokud si nenechají zcela vymýt mozek a začít si myslet, že oni jsou nejvíce, anebo jedinými lidmi na světě, kteří vydrželi represi, a že Spojené státy jsou ochránci svobody. Myslím si, že latinskoameričtí intelektuálové trpěli hrozně – a všichni Latinoameričané také – ale nechválili Rusko jako ochránce svobody. Víte, většina z nich měla velmi málo iluzí o Rusku. Takže existuje řada různých důvodů, proč ve východní Evropě neexistují takové možnosti výběru, jaké jsou v Latinské Americe. A to je vidět. A co se týče podpory barevných revolucí Spojenými státy, tak ta se drží jediného principu. Je to starý princip, jež je uznáván i relativně konzervativní vědou a který sedí téměř perfektně. Zní následovně: Demokracie je dobrá jen tehdy, pokud jde ruku v ruce s ekonomickými a strategickými zájmy. Nenajdete článek, který by neříkal, že Bush plní svou misi šíření demokracie v Iráku, na Blízkém Východě a všude jinde do světa, tedy to, co Boston Globe nazývá „mesianistickou misí zavést demokracii na světě“. Fakta nehrají žádnou roli. To je jeho poslání. To je stranická linie, a ve společnosti, která je hluboce indoktrinována, je nemožné vidět, že fakta jsou s tím zcela v rozporu. Ale to je na Západě standard. „romantické doby“ atd. atp. To bylo neuvěřitelné. Představte si, že by se to stalo naopak. Představte si, že Václavu Havlovi a šesti jeho společníkům by vystřelil mozky elitní prapor řízený Rusy, který již zabil desítky tisíc lidí v Československu. A dejme tomu otec Ellacuría – jeden z těch latinskoamerických jezuitů – by býval o několik dnů později letěl do Moskvy a ocenil by Rusy jako ochránce svobody [smích mezi diváky]. Je Z angličtiny přeložili Navdeep Sidhu to nemyslitelné, ale kdyby se to stalo, to a Jan Májíček místo by se nafouklo. Ale na Západě tomu [email protected] Sedm desetiletí bez Vančury Lukáš Matoška „Báseň není zjevení, ale dílo těžké a neveliké jako dělnická práce,“ napsal přední literát meziválečného období, který se angažoval v antifašistickém odboji. 1. června letošního roku uplynulo 70 let ode dne, kdy byl nacisty zavražděn na Kobyliské střelnici v Praze. Závěrem Dnů antikapitalismu 2012 přednášel o Vladislavu Vančurovi Jiří Brabec. Nelze vypočítávat práce tohoto literárního historika a signatáře Charty 77, jehož celoživotní předmět zájmu sahá do dvou století, totiž dvacátého a devatenáctého. Vedle mimořádných literárněhistorických statí, jež často temati- 18 | Solidarita | [email protected] zují myšlení o umění, vzpomeňme alespoň Brabcovu pozornost věnovanou Záviši Kalandrovi, vrcholící ve výboru Intelektuál a revoluce, a novější Brabcovy práce vydané v knize Moc literatury a panství ideologie. Přednáška bohužel nemohla být zaznamenána. Jiří Brabec úvodem situoval Vančurovu dobu v kontextu současného uvažování o literatuře, potažmo umění. Meziválečné období, a to především v souvislosti s nadějemi bolševické revoluce, charakterizuje perspektivnost, vyhlížení budoucího. Reálný socialismus oproti tomu budoval povědomí, že všeho bylo dosaženo, a rovněž ideologie Kultura Vladislav Vančura pozdního kapitalismu staví na předpokladu konce dějin, který doprovází bezčasí a eklektismus. Vančura působí v dotčené sociokulturní situaci zákonitě opozičně: tvorba, v níž pohledu do budoucna odpovídá princip objevu, není v osobě uměleckého individua neprodyšně oddělena od politiky; v tom smyslu neexistuje rozdíl mezi básníkem a revo- lucionářem. Revolucionizovat slovo rovná se revolucionizování společnosti přinejmenším do té míry, do jaké formováním jazyka formujeme nazírání skutečnosti samé (třeba dodat: tento rozměr, byť stěžejní, v nedávno obnovené diskuzi o angažované poezii chybí pohříchu často). Jedině aktualizací jazyka lze vzdorovat stereotypním kadlubům, do nichž dnes zapadáme. „Umění jest organizace práce. Nemyslíme tedy jenom na devět Múz, nýbrž na všechnu tvořivou činnost. Nejde o neobvyklost, nejde o novotu, nejde o sličnost. Jde o organizaci, ustrojení, zákonnost tvořivé práce. V tomto smyslu dílo jest tvar, a umění není se starati o nic jiného než o úkoly tvárné, o ústrojnost vznikající skutečnosti, jež nakonec nemá hodnot jen etických nebo estetických, nýbrž je matérií i tehdy, zůstává-li básní,“ píše Vančura v Novém umění roku 1924 a pokračuje: „Dělnictví je jedinou chválou a jediným kladem tohoto období, a protože umělecké dílo doposud je nejčistším typem díla, tyto práce [...] nemohou než demonstrovati svou starou jednotu. Moderní umělci tvoří řemeslně, jsou dělníci, jsou dělnický odbor a v tomto smyslu především jsou komunisty.“ Literární polemiky, které Vančura vede se svými souputníky (například o význam metafory s Ferdinandem Peroutkou), nejednou předznamenávají debaty na politickém poli. Vizionářský text Proti sekretářům své strany, otištěný roku 1926 (!) v Tvorbě, řadí Vančuru mezi první, kteří rozpoznávají proces vedoucí Jiří Brabec na letošních Dnech antikapitalismu – řečeno s Trockým – ke stalinskému thermidoru. Roku 1929 již podepisuje společně s dalšími šesti autory otevřený dopis Spisovatelé komunisté komunistickým dělníkům, kriticky reagující na výsledky V. sjezdu KSČ, a svoji signaturu na rozdíl od takového Stanislava Kostky Neumanna nikdy nestáhne. [email protected] Marxismus 2012 Dominik Forman V Londýně se na marxistickém festivalu jako každý rok i letos představila řada slavných i méně známých osobností z akademického i aktivistického světa. Ideové podloží, které všechny řečníky více či méně spojovalo, byla z logiky názvu vyplývající marxistická teorie. Pochopitelně se nejednalo o dogmatické klábosení ve stylu marxisticko-leninistických brožur, což se může díky stavu našeho veřejného myšlení někomu vybavit, nýbrž o poctivé akademické uchopení těch aspektů marxistické teorie, které se na půdorysu sou- časné systémové krize jeví nanejvýš aktuální. To, že marxismus je živá ideová větev, dokládá především množství významných myslitelů současnosti, které se za marxisty buď přímo považují, nebo na marxistických východiscích plodně stavějí své aktuální reflexe současného stavu společnosti. Z takových osobností na festivalu přednášel politický filozof István Mészáros, politický teoretik Alex Callinicos nebo sociolog a geograf David Harvey. Očekávané vystoupení filozofa Antonia Negriho se naneštěstí nekonal z důvodu zdravotních obtíží řečníka. Vedle hluboké a sofistikované kritiky současného systému se objevovala klasická filozofická témata jako dialektika, historický materialismus, marxismus, etika atd. Dalším zajímavým okruhem přednášek byly historické exkurze do určitých dějinných etap významných z hlediska socialistického hnutí, například třídní boje ve dvacátých letech nebo kapitalismus a genocida. Stranou nezůstávaly ani konkrétní události nedávné i sou- časné – arabské jaro či situace v Řecku. Na festivalu však probíhaly i přednášky mířené na problematiku menšin, a to jak genderových, tak sexuálních, životního prostředí, občanského aktivismu, kultury, vědy, medií, ekonomie atd. Celá akce měla monumentální formát, který spočíval v možnosti výběru z padesáti přednášek denně po dobu pěti dnů. Festival se tradičně konal na univerzitě v centru Londýna University College London (asi v deseti budovách), pořádala ji naše sesterská organizace Socialist Worker’s Party. Akce se zúčastnilo několik tisíc převážně mladých lidí z celého světa, kteří jsou přesvědčeni, že vůči současnému rozporuplnému systému lze hledat alternativy postavené na skutečné demokracii, spravedlnosti, solidaritě a racionalitě. Pevně doufám, že prohlubující se krize časem přivede ke stejnému uvědomění i české studenty. [email protected] www.socsol.cz | Solidarita | 19 Knihy Překonávání globálního kapitalismu: od mezinárodní ke globální spravedlnosti Marek Hrubec Často zaznívají protesty proti novým asociálním zákonům, které zavádějí neoliberální vlády. Lidé se také často ptají, co proti tomu mohou efektivně dělat. Jak je možné využít současné právo proti neoliberálním aktérům? Stále častěji se můžeme v zahraničí setkávat s tím, že občanské organizace a sociální hnutí využívají prvky mezinárodního práva a tvořivým způsobem je uplatňují v boji proti globálnímu kapitalismu. Marek Hrubec, Od zneuznání ke spravedlnosti. Kritická teorie globální společnosti a politiky. Praha, prosinec 2011. Kniha se zabývá kritikou sociálního, politického a kulturního zneuznání v prostředí globálního kapitalismu a analyzuje, jakým způsobem lidé usilují o spravedlnost od lokální roviny až po rovinu globální. Autor ukazuje nedostatky liberální teorie a systematickým způsobem formuluje svoji vlastní alternativní, kritickou teorii společnosti a politiky. Kniha po delší době předkládá celkovou teorii společnosti a politiky od českého autora. Osloví především zájemce o filosofii, politologii, sociologii a globální studia Ekonomické organizace a finanční instituce jsou povinny nést právní odpovědnost za svou transnacionální činnost prostřednictvím právního vztahu ke svým domovským státům, které jsou vázány „Mezinárodním paktem o hospodářských, sociálních a kulturních právech“ a dalšími smlouvami. Mezinárodní finanční instituce a transnacionální korporace by měly být za svou činnost v zemích, kde působí, což se vztahuje zvláště na země třetího světa, zodpovědné prostřednictvím států, v jejichž obchodních rejstřících jsou zapsány, což se týká převážně západních států. Takovýto přístup pomáhá vytvářet globální síť distributivní regulace, která přispívá k odstraňování chudoby. Uvedené postupy vyznačují slibné fragmenty vznikajícího globálního právního řádu v oblasti distributivní 20 | Solidarita | [email protected] regulace, a zvláště extrateritoriální uznání jednotlivců a sociálních skupin, kteří a které byly poškozeny transnacionálními ekonomickými a mezinárodními finančními organizacemi. Dobrým příkladem zde může být právo na vodu.1 Dohody o liberalizaci obchodu nesmějí zmenšovat schopnost žádné země plně uplatňovat právo na vodu. Státy jakožto členové mezinárodních organizací jsou ve věci práva na vodu odpovědné také za jednání svých korporací a mezinárodních finančních institucí, jichž jsou členy: „Státy, smluvní strany, které jsou členy mezinárodních finančních institucí, zvláště Mezinárodního měnového fondu, Světové banky a regionálních rozvojových bank, by měly podnikat kroky, které zajistí, že na právo na vodu bude brán zřetel v rámci jejich politik poskytování půjček a jejich úvěrových politik a dalších mezinárodních opatření.“2 Žádná činnost občanů, firem či dalších aktérů, která se odehrává v rámci jurisdikce smluvních států, by neměla vést k tomu, že jakýkoliv stát bude zbaven své schopnosti zajistit právo na vodu pro osoby, které spadají do jeho jurisdikce. „Smluvní státy by měly podniknout kroky, které zabrání jejich vlastním občanům a firmám v porušování práva na vodu jiných osob a pospolitostí v jiných zemích.“3 Právo na dostatečnou výživu je obdobným případem. Mezinárodní finanční instituce, zvláště Mezinárodní měnový fond a Světová banka, by se měly při rozhodování o politikách poskytování půjček a o opatřeních pro řešení krizového zadlužení apod. soustředit na právo na výživu a na jeho ochranu. Každý program strukturálního přizpůsobení musí probíhat takovým způsobem, při kterém bude zaručena ochrana práva na výživu.4 1 CESCR, General Comment 15, The right to water (a čl. 11 a 12 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech) U.N. Doc. E/C.12/2002/11 (2003), § 35. Jedná se o komentář Výboru OSN pro hospodářská, sociální a ekonomická práva. 2 Tamtéž, § 36. Otázka dohod o volném obchodu je zmíněna v od¬stav¬ci 35. 3 Tamtéž, odst. 33; viz také odst. 31. 4 CESCR, General Comment 12, E/C. E/C.12/1999/5, The right to adequate food (čl. 11), § 41; CESCR, Analogicky platí, že „Voda nesmí být nikdy používána jako nástroj politického a hospodářského nátlaku“5 a že „Výživa nesmí být nikdy používána jako nástroj politického a hospodářského nátlaku.“ 6 Tato prohlášení jsou dostatečně explicitní a ukazují, že politické a hospodářské důvody nemají přednost před právy lidí na výživu a vodu. Obecně pak platí, že „bezpráví jednoho druhu by nemělo být řešeno bezprávím jiného druhu“.7 Ani právo na adekvátní bydlení nesmí být ohroženo žádnou z politik prováděných mezinárodními finančními institucemi.8 Na abstraktnější úrovni jsou tyto zásady formulovány v komentáři o opatřeních mezinárodní organizační pomoci, od nichž se očekává, že budou vyžadovat, aby se „ochrana práv chudých a zranitelných“ – ve formě významného snížení dluhového zatížení – stala základním cílem potenciálních hospodářských programů.9 Meze extrateritoriálního uznání Extrateritoriální uznání však má své meze. I když budeme brát v potaz snahy těchto institucí a jejich pomoc, nemůžeme se domnívat, že zejména slabší státy budou schopné na svých územích efektivně uplatňovat plnou právní kontrolu a prosazovat práva vůči vlivnému kapitálu transnacionálních korporací, vůči působení mezinárodních finančních institucí a vůči silným státům, s nimiž spolupracují za nerovných podmínek. Přestože „Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a politických General Comment 2, 02/02/90, International technical assistance measures (čl. 22), § 9. 5 CESCR, General Comment 15, E/C.12/2002/11 The right to water, odst. 32. 6 CESCR, General Comment 12, E/C.12/1999/5, The right to adequate food (čl. 11), odst. 37. 7 CESCR, General Comment 8, The relationship between economic sanctions and respect for economic, social and cultural rights, U.N. Doc. E/C.12/1997/8 (1997), § 1, odst. 16. 8 CESCR, General Comment 4, 13/12/91, The right to adequate housing (čl. 11 /1/), § 19. 9 CESCR, General Comment 2, 02/02/90, International technical assistance measures (čl. 22). Viz také Deklarace o pokroku a rozvoji v sociální oblasti, Úmluva o odstranění všech forem diskriminace žen, Úmluva o právech dítěte, a další smlouvy. Knihy právech“ představuje určitou naději, jeho prosazování většinou slabších národních států je jen neškodnou snahou čelit pronikavým dopadům, které jsou důsledkem činnosti aktérů globálního kapitalismu. Abychom se vyhnuli zvěcňování územních celků, a to především národního státu a s ním spojených národních a mezinárodních regulačních mechanismů, musí rozbory vznikajících snah o uplatnění a zavedení mezinárodních a nadnárodních právních nástrojů reflektovat kritiku transnacionálních společenských sil, ať už jde o protesty globálních chudých, nebo o jiné protesty i dalších skupin osob. Transnacionalizace soudobých hospodářských a finančních institucí nevědomky posiluje proces vytváření motivačních podmínek pro ustavení nadnárodního právního aparátu v globálním měřítku. Vyčerpání prostředků, jež umožňovaly řešit problém zneuznání na národní a mezinárodní úrovni, může vést kritické společenské síly k požadování vyššího, nadnárodního stupně uznání. Než se však dostaneme do nového období nadnárodní regulace v globálním rozměru, je třeba uvést, že lidé zkoušejí využít těch možností regulace, které nabízí současná vývojová etapa, a narážejí tak na meze soudobého uspořádání. Požadavek posílení dosavadního práva je jen prvním z řady dalších požadavků. Teprve až lidé zjistí, že „nejsnazší cesta“ odporu je neschůdná, investují energii do rozvíjení nového, alternativního právního řádu nadnárodního charakteru. Od mezinárodního práva k právu nadnárodnímu a globálnímu Zde je třeba rozlišit tři kroky: Prvním krokem při snahách o využívání mezinárodních regulačních pravidel a povinností vázaných na jednotlivé národní státy by měla být identifikace současných regulačních mechanismů, které v minulosti nestály v centru pozornosti, ale dnes, v situ- aci nových vzájemných globálních závislostí, mají potenciál hrát důležitou roli. Pozornost je přitom třeba zaměřit především na extrateritoriální uznání. Druhým krokem je pokoušet se tyto regulační mechanismy, zejména extrateritoriální uznání, nově interpretovat a rozvíjet v rámci jejich nové, posílené role v globálním uspořádání. Třetím krokem je vytváření nových nadnárodních mechanismů jak v makroregionálním, tak zejména v globálním měřítku v závislosti na tom, jak se vyčerpávají omezené možnosti rozvoje současných mezinárodních mechanismů. Současné boje o právní uznání se snaží posílit extrateritoriální uplatňování stávajících právních norem týkajících se hospodářských a sociálních práv, a tak odhalit, nakolik je jejich současné uplatňování omezené a slabé. Nároky vznášené na extrateritoriální uznání sice dokládají, že požadovat řešení tohoto problému prostřednictvím národních států je nedostatečné, zároveň však ukazují, že formulování těchto požadavků je důležité pro vyjádření sociálních konfliktů usilujících o řešení v rámci nového nadnárodního stupně právního uznání. V míře, v níž v praxi probíhá transnacionalizace a globalizace transnacionálních korporací, mezinárodních finančních institucí a dalších organizací, by měla kritická analýza vysvětlovat směřování historického vývoje regulací v oblasti rozdělování od národních a mezinárodních opatření až k nadnárodním, globálním předpisům, a tímto vysvětlováním a kritikou přispět k artikulaci nároků globálních chudých. Artikulace extrateritoriálního uznání globálních chudých je jednak snahou učinit národní stát akceschopným, jednak exemplárním modelem, který odkrývá, jak slabou roli národní státy hrají v procesu, v němž dochází k posilování postavení transnacionálních ekonomických a mezinárodních finančních institucí. Ukazuje se, že tyto problémy nebude možné vyřešit pouze www.stopvlade.cz/ zasvobodnevysokeskoly.cz prostřednictvím lehce korigované globalizace, která na sebe bere podobu pouhých extrateritoriálních „záplat“. Nepostačí tedy vysvětlit extrateritoriální možnosti uplatňování hospodářských a sociálních práv pomocí národních států. Je nutné si uvědomit, že současné mezinárodní právní struktury nebyly konstruovány k tomu, aby odolávaly tlakům mezinárodních finančních institucí a transnacionálních korporací a aby odstraňovaly světovou chudobu. Dále je nutné si uvědomit, že nově vznikající regulační právní struktury mohou být artikulovány v rámci globálního prostoru, v němž by měla být obsažena nejen odpovědnost národních států, ale také přesně vymezena odpovědnost a vina transnacionálních korporací, mezinárodních finančních institucí a dalších aktérů. Artikulace těchto souvislostí, v nichž rozvíjení extrateritoriálního uznání a poznávání jeho mezí hraje v současné době významnou roli na přechodu od mezinárodního právního uspořádání k uspořádání globálnímu, je úkolem kritické teorie zneuznání v globálním prostoru. Je třeba položit otázku: V čem vlastně spočívá kritérium pro vytvoření nových globálních právních uspořádání? Kritériem by mohla být dostatečná neschopnost národních států ovliv-ňovat transnacionální korporace a mezinárodní finanční instituce prostřednictvím extrateritoriálního uznání, protože takováto neschopnost by mohla působit jako motivace bojů za nové spravedlivější globální uspořádání. A co se týká prostředků boje o uznání, zůstává otevřenou otázkou, zda hlavní přístup pro vyjádření opozice proti zakoušenému zneuznání bude mít podobu aktivnější či pasivnější, konfliktní či komunikativní, násilnou či mírovou, skrytou či veřejnou, jednoduchou či složitou. Dynamika protestu proti sociální nespravedlnosti bude v každém případě vyžadovat, aby byly záležitosti extrateritoriálního uznání nadále prosazovány a otevřely dveře dalším potřebným sociálním změnám. www.proalt.cz www.socsol.cz | Solidarita | 21 Inzerce Socialistická Solidarita na internetu: www.socsol.cz Solidární brožury Palestina: Od nové Intifády k operaci Lité olovo (kolektiv autorů) John Molyneux: Je lidská povaha překážkou socialismu? Martin Šaffek: Teorie odcizení u mladého Marxe V říjnu 2000 opakovaně propukl konflikt mezi Palestinci a Izraelem. Komentátoři často uvádějí, že se jedná o etnický konflikt, který trvá již tisíce let. Tyto a další argumenty brožura podrobuje kritice; dále se zde pojednává o operaci Lité olovo a o bezprostřední reakci, kterou vyvolala. ,,Socialismus je dobrá myšlenka, ale nikdy nebude fungovat, protože nezměníte lidskou povahu.“ Tak zní dnes nejužívanější a nejrozšířenější argument proti socialismu, s kterým se kriticky vyrovnává pojednání Johna Molyneuxe. Práce, která přibližuje stěžejní koncept mladého Marxe, tj. odcizení, jež Marx promýšlí zejména v Ekonomicko-filozofických rukopisech z roku 1844. Skutečnost, že kapitalismus vzdaluje dělníka produktu jeho práce a odcizuje v posledku člověka člověku v rámci společnosti, dnes není neaktuální. cena 20 Kč cena 15 Kč cena 25 Kč K zakoupení na pravidelném prodejním a petičním stánku, který se koná každý čtvrtek před budovou Městské knihovny v Praze na Mariánském náměstí 22 | Solidarita | [email protected] Socialistická Solidarita v alterglobalizačním hnutí 1998 test proti chystané invazi do Iráku. SocSol základny je nakonec zastavena, což znamená jako jediná česká antikapitalistická skupina velké vítězství demokracie v ČR a posílení Rasisty je zavražděn zahraniční student. pořádá na fórum výpravu. Organizujeme hnutí proti globálnímu kapitalismu. SocSol iniciuje sérii bouřlivých protestních také početné výpravy z ČR na následná ESF demonstrací. Vzniká Iniciativa proti rasismu. v Paříži a Londýně. Její aktivisté např. přelepují volební billPravicová vláda ODS, TOP 09 a Věcí veřejboardy republikánů, pořádají blokády volebných chystá drastické škrty v sociální sféře. ních stánků. Přispějeme k tomu, že v českém Bush útočí na Irák. SocSol inspiruje vznik Postihnout mají především ty nejchudší. parlamentu nesedí fašisté. Iniciativy proti válce a podílí se na jejím V srpnu 2010 se dává dohromady ProAlt – inifungování. Iniciativa se stává ohniskem ciativa pro kritiku reforem a na podporu alterdemonstrací proti chystané invazi. I lidé nativ. Jedná se o dosud nejpestřejší a nejširší V Praze se připravuje velký sjezd finančv ČR se tak zapojí do největší světové proti- levicovou platformu v ČR. Je v centru aktivisníků z MMF. Ti se významnou měrou podílejí válečné demonstrace v dějinách. 15. 2. 2003 tického odporu proti reformám, spolupracuje na sociální a ekologické devastaci světa. protestuje 15 miliónů lidí. USA a Británie již s odbory a organizuje tisícové demonstrace. Chystá se protestní demonstrace a kontrasudnes uvažují, jak se z Iráku stáhnout. K tomu Socialistická Solidarita se jako jediná radikálně mmit. SocSol se aktivně zapojuje do Iniciativy levicová skupina v ČR do ProAltu zapojuje. významně přispělo protiválečné hnutí. proti ekonomické globalizaci (INPEG). Protesty jsou velkým úspěchem alterglobalizačního hnutí. Na demonstraci se sjede 15 SocSol stojí u vzniku iniciativy Za svo000 lidí, finančníci končí o den později. Plánuje se vybudování raketové základny bodné vysoké školy, která na jaře 2012 orgav ČR. Vzniká Iniciativa Ne základnám. Ta nizuje dosud největší studentské protesty od sdružuje více než čtyřicet organizací, pořádá r. 1989. debaty, happeningy a demonstrace. U vzniku Ve Florencii se koná první Evropské socivšak byly skupiny pouze tři, mj. SocSol. Stavba ální fórum (ESF). Zde probíhá miliónový pro- 2010 2003 2000 2006 2011 2002 Za čím stojíme Iracionální a absurdní systém Globální kapitalismus je systém nerovností, ve kterém chudí chudnou a bohatí bohatnou. Stamiliony hladoví a umírají na snadno léčitelné nemoci, zatímco je technologicky možný důstojný život pro všechny. Systém upírá drtivé většině možnost rozvíjet své tvůrčí schopnosti a degraduje ji na úroveň stroje. Lidé jsou nuceni pracovat déle a na více úvazků, zatímco nezaměstnanost stále roste a uvrhuje další masy do chudoby a nejistoty. V kapitalismu vznikají války o suroviny a trhy, jsou drancovány přírodní zdroje, likvidována kulturní rozmanitost. Ačkoli jsou veškeré hodnoty tvořeny lidskou prací, kontrolu nad jejich distribucí má kapitál. Kapitalismus spočívá v honbě za ziskem na úkor lidských potřeb. Je to iracionální a absurdní systém. Za socialismus zdola Jako alternativu ke kapitalismu nabízíme systém, který nazýváme socialismem zdola. Jedná se o systém samosprávných rad, jež rozhodují o politických i ekonomických otázkách. Demokracie zde není omezena na hlasování jednou za čtyři roky, ale proniká dennodenně všemi oblastmi života společnosti. To umožňuje začít vytvářet společnost bez nezaměstnanosti, bez chudoby, bez útlaku. Naprosto odmítáme režimy bývalého východního bloku v ČSSR, SSSR, ale také v Číně, na Kubě atd. Považujeme je za tzv. státněkapitalistické režimy. Jestliže dnešní kapitalismus je typický mocí nadnárodních korporací a jim poplatných parlamentů, měla tehdy veškerou ekonomickou a politickou moc třída stranické byrokracie. Hlásíme se k tradici levicové opozice vůči těmto režimům. Podporujeme zápasy námezdně pracujících za kratší pracovní dobu, vyšší mzdy, lepší pracovní podmínky, bezplatnou lékařskou péči a sociální zabezpečení a všechny ostatní emancipační snahy. Nespoléháme ovšem na parlamentní politiku. Jen nezávislá aktivita pracujících prostřednictvím stávek, kampaní, manifestací apod. může vést k systémové změně. Jen sami pracující mohou dosáhnout svého vlastního osvobození. Solidarita Úsilí o socialismus zdola je součástí celosvětového boje. Prosazujeme solidaritu s pracujícími, nezaměstnanými a utlačovanými v jiných zemích. Jsme v zásadní a aktivní opozici vůči všemu, co proti sobě staví neprivilegované obyvatele různých zemí, různé národnosti, různé barvy pleti, různého pohlaví, sexuální orientace, náboženství či profese. Podporujeme tedy kampaně a boje proti rasismu a xenofobii; proti islamofobii, nesnášenlivosti vůči Romům apod. Bojujeme za úplnou politickou, ekonomickou a sociální rovnost žen a mužů, vystupujeme proti diskriminaci na základě sexuální orientace. Fašismus a nacismus považujeme za zásadní hrozby všem dosaženým demokratickým a sociálním právům. Ačkoli jejich hesla často znějí antikapitalisticky, ve skutečnosti jsou fašismus a nacismus pokračováním kapitalismu, jen jinými prostředky. V dobách krize jsou tyto politické hrozby zvláště aktuální. Revoluční organizace Kapitalistický systém vytvořil vysoce organizované instituce včetně státu, které kontrolují bohatství, média a represivní složky. Abychom čelili moci těchto institucí, musíme se sami organizovat. Chceme být zárodkem revoluční strany, která bude spojovat aktivisty různých hnutí a pracující třídy. Na rozdíl od parlamentních stran pro ni bude účast ve volbách jen prostředkem, jak dále šířit myšlenky svobody, rovnosti a solidarity. Tato revoluční organizace může zásadně přispět k tomu, aby emancipační hnutí sílila, a podílet se na rozvíjení myšlenek a strategií, které povedou k překonání kapitalismu. Přidejte se k nám! www.socsol.cz | Solidarita | 23 Občanské iniciativy, sdružení a odborové svazy v platformě STOP VLÁDĚ Akční spolek nezaměstnaných - Alternativa zdola - Asociace samostatných odborů ČR - Cech strojvůdců ČR - Českomoravská konfederace odborových svazů - Českomoravský odborový svaz civilních zaměstnanců armády - Českomoravský odborový svaz pohostinství, hotelů a cestovního ruchu - Českomoravský odborový svaz pracovníků školství - Český odborový svaz energetiků - Demokratická unie odborářů - Federace strojvůdců ČR - Federace vlakových čet - Federace vozmistrů - Federace železničářů ČR Fórum alternativ - Gorila ČR - Herecká asociace - Hnutí za přímou demokracii - Iniciativa Ne základnám - Iniciativa ProAlt - Iniciativa Za svobodné vysoké školy - Iniciativa za demisi vlády - Iniciativa za společenskou změnu - Koalice dopravních odborových svazů Lékařský odborový klub - Svaz českých lékařů - Masarykova demokratická akademie - Národní rada osob se zdravotním postižením ČR - Nezávislé sociálně ekologické hnutí - NESEHNUTÍ - Nezávislý odborový svaz policie ČR - Nezávislý odborový svaz automobilové dopravy - Nezávislý odborový svaz pracovníků potravinářského průmyslu a příbuzných odvětví Čech a Moravy - Odborové sdružení při UJP Praha a.s. - Odborový svaz dopravy - Odborový svaz DOSIA - Odborový svaz ECHO - Odborový svaz hasičů - Odborový svaz KOVO - Odborové sdružení Čech, Moravy, Slezska - Odborové sdružení pracovníků elektrických drah a autobusové dopravy Odborové sdružení zaměstnanců finančních orgánů - Odborové sdružení základních organizací Dopravního podniku hl.m. Prahy a.s. – Autobusy - Odborový svaz Ploché sklo - Odborový svaz pracovníků dřevozpracujících odvětví, lesního a vodního hospodářství v ČR - Odborový svaz pracovníků hornictví, geologie a naftového průmyslu - Odborový svaz pracovníků knihoven - Odborový svaz pracovníků kulturních zařízení - Odborový svaz pracovníků kultury a ochrany přírody - Odborový svaz pracovníků obchodu - Odborový svaz pracovníků peněžnictví a pojišťovnictví - Odborový svaz pracovníků textilního, oděvního a kožedělného průmyslu Čech a Moravy - Odborový svaz pracovníků vědy a výzkumu - Odborový svaz pracovníků výrobních a účelových organizací kultury - Odborové sdružení železničářů - Odborový svaz pracovníků zemědělství a výživy - Asociace svobodných odborů ČR - Odborový svaz státních orgánů a organizací - Odborový svaz STAVBA ČR - Odborový svaz UNIOS - Odborový svaz zaměstnanců letectví - Odborový svaz zaměstnanců poštovních, telekomunikačních a novinových služeb - Odborový svaz zdravotnictví a sociální péče ČR - Pro Referendum - Rada seniorů ČR - Regionální odborový svaz - Sdružení nájemníků ČR - Severočeské sdružení odborových organizací důlního průmyslu - Skutečná demokracie teď - Spojenectví práce a solidarity - Svaz odborářů služeb a dopravy - Svaz pacientů ČR - Unie - profesní a odborový svaz orchestrálních hudebníků ČR - UNIE odborový svaz profesionálních zpěváků ČR - Unie bezpečnostních složek - Unie železničních zaměstnanců - Vysokoškolský OS Prodejní místa časopisu Kamenný obchod Fair&Bio Sokolovská 29, Praha 8-Karlín. Jen 100 metrů od stanice metra Florenc Otevřeno každý pracovní den od 11.00 do 19.00 Celetná 20, Praha 1-Staré Město – pondělí až pátek – 10–24 hod., sobota až neděle – 16–24 hod. Divus Bubenská 1, Praha 7, pondělí až sobota od 11.00 do 21.00, k dispozici na baru Prodejní a petiční stánek Socialistické Solidarity, Mariánské náměstí, Praha 1-Staré Město, před Městskou knihovnou v Praze 100 metrů od stanice Staroměstská, každý čtvrtek od 17.00 do 18.00 www.ekumakad.cz www.k4klub.org www.divus.cz www.socsol.cz
Podobné dokumenty
desáté číslo - fonorama.cz
otrokářského řádu, ale pokud vím, byly to jen řídké a neúspěšné výjimky). A od radosti nebývá daleko k humoru a legraci, pokusím se
tedy vzpomenout spíše toho veselejšího v uplynulých letech. Doufá...
Mám zájem - Komunistický svaz mládeže
sílí odpor k vládě, která je ožebračuje.
I přes mocnost akce však
nadále zůstává problémem
značná neuvědomělost občanů.
Naivní představa, že za sociální
tíseň nesou zodpovědnost nějací
korupčníci v...
I. období KŘESŤANSKY STAROVĚK
Nejstarší tradice římské obce vždy připisovala její založení Petrovi.
Odešel Petr do Říma hned r. 42/43 nebo brzy nato po svém útěku 2 Je
ruzaléma, kdy se odebral na jiné místo (Sk 12,17)? Je to d...
Solidarita S québeckými proteSty
sTÁTNÍ KAPITALISMUS:
Marxův zákon hodnoty a ruská ekonomika izolovaná od světového kapitalismu
Tři prázdná křesla v Bishkeku Tradice "prázdných křesel" (empty
vraždy na úplně jiném místě atd. Askarovův případ vyvolal vlnu mezinárodní solidarity (k níž
výrazně přispělo i Česko, v roce 2011 mu Člověk v tísnu udělil cenu Homo homini), ale ani ta zatím - nep...
bulletin 3·2009 - Česká společnost pro mechaniku
a klapek v potrubí. Je třeba si uvědomit, že složitá nová zařízení, mezi něž fluidní kotel
bezpochyby patří, nejsou většinou plně odzkoušena. Různé provozní režimy je nutné
doladit podle konkrétníc...
Svět strojírenské techniky číslo 2/2012
z klíčových informací lze považovat skutečnost, že letošní veletrh, jehož oficiálním partnerem je Indická republika, bude ve znamení
tzv. India Show.
Rubrika Dynamické trhy současnosti je z velké č...