Rozhovor: Rebecca Neff
Transkript
Vydání 1. • Leden/Únor 2015 • Vydavatel: Smile by horse o.p.s. • tisk: Tiskárna Kyjov • Neprodejné přináší úsměv Fašanku, fašanku, zelený krušpánku, nebudem ťa nosit enom do fašanku. Fašanku, fašanku, už je ťa na mále jako tej rosenky na zelenej trávě. Už sa fašank krátí, už sa nenavrátí, už ty dívky lajú, že sa nevydajú. Rozhovor: Rebecca Neff 2 smile úvodník Milí přátelé, především vám chceme popřát hodně úspěchů, zdraví a splněných předsevzetí a snů v roce 2015. Ať se nám štěstím točí hlava, máme spoustu energie a chuti jít vpřed, měnit, zdokonalovat, odpouštět, milovat, pomáhat, zamýšlet se, radovat se, děkovat, vážit si, motivovat a tak dále a tak dále. Jo, jsme prostě ve vývoji A že se to nejenom našich duší a srdcí, ale také skutků týče, posunuli jsme se s naším časopisem s velkým úsměvem taky o krok dál a pyšně vám představujeme jeho novou tvář. Z měsíčníku se stal dvouměsíčník s dvojnásobným počtem stran, více autory a pestřejší nabídkou témat. A s novým šéfredaktorem, ostříleným profesionálem, který se nechal pobláznit a šel s námi do toho! Takže se z amatérského, i když s láskou, ale na koleně tvořeného čtení, konečně stává Smile s hlavou a patou. Novým šéfredaktorem časopisu Smile je Karel Hemala. Smile má své opodstatnění a velký úkol, a tím je projevení úcty a vděčnosti našim podporovatelům, kteří s láskou a nezištně pomáhají „našim dětem“ vnímat tento svět aspoň trochu z té lepší stránky. V minulém roce jsme dětem z Dětské domova Hodonín zrealizovali super prázdninový týden v Moravské Nové Vsi ve spolupráci se Studiem hedvábné péče, zapojili je do aktivit Ranče Podluží a nechali je předvést jejich cukrářské umění na Vánočním jarmarku. Rok letošní se bude nést opět v koňském sedle, ale pozor! Budeme i rybařit! Chceme připravit pár akcí s koníky i pro širší veřejnost, podpořit obecní akce a ovlivnit sociální cítění hlavně mladší generace tak, aby na něm mohla stavět svůj přístup do budoucna. Protože lásky není nikdy dost. smile NAŠE DĚTI Na horách i na baletu se nám líbilo V předvánočním čase letošního roku jsme se vydaly, my děti z dětského domova v Hodoníně, na ozdravný pobyt do Krkonoš. Cesta autobusem z Hodonína trvala pět hodin. Po náročné cestě jsme všichni dorazili do Janských Lázní. Byli jsme ubytováni ve dvouhvězdičkovém hotelu Siréna, kde jsme se seznámili s programem na celý týden. V neděli ráno nám nepřálo počasí, tak jsme nelyžovali, ale prošli jsme se po lázeňském městě. Odpoledne jsme skoro všichni soutěžili v ping-pongu, silovém dvojboji a twistru. Večer nám pustil strejda Jirka film na přání, po filmu jsme měli kruh, kde jsme si říkali, co nás čeká na další den. V pondělí jsme jeli lyžovat na Černou Horu, kde byla dva a půlkilometrová sjezdovka. Po lyžovaní nám večer pustil Jirka opět film a kluci hráli ping-pong .V úterý jsme opět všichni lyžovali a večer si povídali o Vánocích. Ve středu sedm dětí jelo do Národního divadla do Prahy, kam jsme byli pozváni na vánoční představení baletu Louskáček. Tenhle dárek k Vánocům jsme dostali od pana Nikolaje Palatajkova, který nám představení věnoval. Divadlo trvalo dvě hodiny a dostali jsme o přestávkách i občerstveni od Národního divadla. Po divadle jsme se vydali na cestu zpět. Večer krásně sněžilo. Ve čtvrtek jsme opět lyžovali, ale počasí nám odpoledne již nepřálo. Hustě pršelo. Každý večer jsme sei s vychovateli scházeli, povídali si o zážitcích a zpívali jsme si vánoční koledy. Ve čtvrtek večer jsme se sbalili na cestu zpět do dětského domova, do Hodonína. A ráno po snídani jsme vyjeli k domovu. Byl to úžasný pobyt plný legrace a krásného lyžování. Za všechny děti DD Hodonín napsala: Denisa Fišerová, 1. rodinná skupina láska Tak, milí přátelé, nebudu to s tím rozepisováním se přehánět a přeji vám ještě jednou úspěšný rok plný pokory a lásky. Regina Lanová a Smile by horse o.p.s. Foto na titulní straně: artinvest.sk Mandala Strom života - pokory Foto: fler.cz 3 smile HISTORIE Hrad Falkenstein tak se i netradičním pohledem pokochat krásou Jižní Moravy z jihu. Když budete mít cestu do Rakouska – Weinviertelu, určitě Falkenstein navštivte. Stejně jako zřícenina vás bude dráždivě lákat i výborné falkensteinské víno. Pokud můžu radit, napřed raději navštivte hrad a teprve potom ochutnejte lahodné tekuté bohatství zdejších vinařů. Lze to udělat i opačně, ale nohy i hlava vám to možná připomenou víc, než byste si přáli. Vím, o čem mluvím. Po (doufám) příjemném putování romantickými zříceninami Pálavy se dnes podíváme k našim jižním sousedům, do Rakouska. Nemnoho kilometrů jižně od našeho Mikulova, ve spolkové zemi Niederösterreich, v oblasti známé jako Weinviertel, nad vápencovými skalami obklopenou, malebnou vinařskou obcí či městečkem Falkenstein, se hrdě vypíná neméně malebná zřícenina, nesoucí stejné jméno – Falkenstein Hrad stojí na vysokém vápencovém útesu, v nadmořské výšce asi 300 metrů nad mořem. Byl postaven kolem roku 1050 jako hraniční říšská pevnost, během bavorské kolonizace Weinviertelu, za vlády císaře Jindřicha III. Během let, až do roku 1571, byl hrad královským majetkem ve správě zemských knížat. Jedním z mnoha rodů, kteří jej měli ve svém držení, byli i Lich- tenštejnové. Roku 1572 byl hrad císařem Maxmiliánem II. prodán Hansi von Trautson. Ten a jeho potomci jej přestavěli na renesanční tvrz. Během třicetileté války, roku 1645, hrad uchvátili Švédové, oproti jiným hradům jej však nezničili. Hrad začal zanikat přirozenou cestou, když o něj jeho majitelé přestali pečovat a naopak ho postupně začali rozebírat jako stavební materiál. Po vymření rodu von Trautson vystřídal hrad ještě dva majitele, až se nakonec stal majetkem svobodného pána von Vrints. Georg Thurn – Vrints, dnešní majitel hradu, zříceninu upravil a zpřístupnil pro veřejnost. Na hradě se konají různé kulturní akce jako letní divadlo, rytířské turnaje, využívá se i pro svatby. Krásně položená zřícenina je turisticky opravdu velmi atraktivním místem. Můžeme odtud přehlédnout pěkný kousek Rakouska a stejně Filip Šumbera Foto: tucnacek.cz 4 smile DOBRŮTKÁRNA Častokrát slýchám od mých známých, že neumí vařit a jak to, že mě to tak jde a kde jsem se to naučila. Nepokládám se za žádnou extra kuchařku, vařím, páč mne to baví. Mimochodem, mé první pokusy jsem konzultovala s babičkou po telefonu a po jejím vytelefonovaném zelí (které bohužel nikdy neochutnala) se pokaždé slehne bleskurychle zem. Vařím intuitivně, recept použiji zřídka. Vařím z plna srdce a nejraději pro mé nejmilejší. Experimentuji s ingrediencemi, miluji nečekané kombinace chutí a také hezká barevná jídla. Tvrdím, že vařit umí každý. Stačí chtít. Dokonce si myslím, že i ty nejzarytější odpůrce to může začít bavit. Vlastnoručně připravený pokrm má výpovědní hodnotu a ne nadarmo se říká, že láska prochází žaludkem. U dobrého jídla se odpouští nedostatky, spřádají plány, vyznávají sympatie či lásky. Jídlo samo o sobě je nádherným vyznáním. Rychlá hrachová polívečka Na oleji do zlatova osmažím cibulku a trošku česneku, ke konci zapráším hladkou moukou (míň je víc), přisypu majorán a kmínu mezi prsty, rozmíchám zeleninový bujón, vysypu hrášek a než se mi to začne připalovat, zaliji požado- vaným množstvím vody. Raději použiji hrášek mražený. Trvá to sice trochu déle, ale zato je pěkně křupavý. (Z konzervy jen v nejzazším případě). Chvíli povařím, z mouky a vajíčka si udělám kapání nebo halušky, naházím je tam, nechám zavřít a hotovo. Místo halušek či kapání můžete opražit i kostičky chleba. A extra opraženým špekem navrch určitě strávníky nadchnete Cukeťáky se špekem Předem si opražím kostičky libového špeku a vyndám z tuku. Na hrubo nastrouhám neloupané cuketky (když jsou malé, tak nevydlabávám), taky trochu brambor, já nejraději batátů (sladké brambory), ale klasika je téže na místě. Přimíchám vajíčko, hladkou mouku, česnek, strouhaný parmazán, trošku kurkumy, čili vločky, malilinko skořice, majoránku a sůl. Raději později přisypu, než abych to hned přehnala. Kdybychom chtěli, můžeme bílky vyšlehat a vmísit do směsi – budou nadýchané. Ani řídké, ani husté těsto obohatím o mé luxusní špekové kostičky a smažím a smažím. Stejně jsem pořád na začátku, protože mi to kradou ještě vřelé pod rukama a o kulturním stolování není řeči! Ale kdyby se vám povedlo, nahnat to společně ke stolu, moc dobře chutnají s broskvovým kompotem, ale já doporučuji na zajídání tento úžasný Salát z rukoly Sáček čerstvé rukoly, jeden sýr cottage, strouhaný parmazán (velká lžíce), čerstvě namletý pepř, trocha olivového oleje, šťáva z limetky, strouhaná limetková kůra - vše smíchat. Solit raději až při servírování. Musím se tedy přiznat, že si jej udělám občas večer k televizi a s prominutím „sežeru“ celou mísu sama a předem křičím, že nedám! Z celého srdce vám přeji dobrou chuť a radost při vaření ! Regina Lanová Foto: svet-potravin.cz, ireceptar.cz 5 smile POVÍDÁNÍ Krátké zimní rozjímání (s vrbou) Ze stromů už dávno spadly všechny listy. Dubové, habrové, jasanové, jilmové, lipové i vrbové (nezlobte se, vy další stromy a keře, na které jsem zapomněl) leží způsobně i neuspořádaně na zemi, aby se vrátily do půdy a staly se rodištěm novým, malým stromečkům, sazenicím nového života. Ano, zvolil jsem klid, laskavost a shovívavý nadhled lužního lesa a rád bych napsal něco málo o vrbě. Vrba mě však nabádá, ať nikam nespěchám. Klidně spí a nemá zrovna náladu odhalovat svou duši, natož své tělo, vyprávět svůj stromopis a dřevopis. Štíhlé dlouhé listy vrby leží na dně průzračné louže, jejíž voda svojí barvou připomíná zvláštní druh čaje. Jakou má tento čaj chuť a vůni, zná asi jen lesní zvěř. I když, což takhle okusit… Ale ne, nemusím mít všechno. Zimní odpoledne v lese je tiché. Trošku temné a ponuré, mlhavé a vlhké. Zima bez zimy. Jindy v tomto období bývá mráz. Dnes je o mnoho tepleji, ale chlad přece jen tahá za konce prstů. Než si člověk na něco zvykne, často to dost dlouho nesnáší. Tento čas je prý časem depresí a smutných nálad. Dívám se na stromy bez listí a přece se mi smutnými být nezdají. Stojí si v klidu, nenechají se vyprovokovat větrem a zhlíží se v hladině staré řeky. Stromy odpočívají, a tak odpočívám s nimi. Odevzdaně koukám na tu stejnou hladinu a dotýkám se kůry staré vrby. Napadá mě, že si možná dává do Nového roku předsevzetí, které pak nesplní, jako my. Kdepak, na jaře se zase zazelená svěžími listy a tajemně vonnými, zdánlivě nenápadnými květy zkrášlí zrcadlící hladinu zapomenutého koryta, jež kdysi bývalo hrdou, svobodnou řekou. Na vrbu je spolehnutí. Mám se od ní co učit… V době, kdy toto písání, narychlo stvořené dílem v lese a dílem v teple a útulnu lehce zakouřené hospůdky, vytisknou na stránkách našeho usměvavého časopisu, bude možná krajina bílá jako mléko a my si budeme užívat zimních radovánek. Možná, že ne a místo sněhuláka se naučíme stavět třeba – bahňuláka. A já v poklidu dopíšu další povídání o stromu. Až mi vrba dovolí… Filip Šumbera Foto: klasternizahrada.blog.cz, herbar.org 6 smile ROZHOVOR Švýcarka Rebecca Neff doma baví Čechy a Slováky Švýcarku Rebeccu ovlivnil život v Čechách natolik, že se po návratu do rodné země rozhodla pořádat hudební párty pro Čechy a Slováky. Co si vždy vozí z Čech do Švýcarska a jak dokáže spojit práci vedoucí kabiny pro Swissair s organizací kulturních akcí, se dočtete v rozhovoru. Proč a kdy se tvá rodina přestěhovala do Čech? Přestěhovali jsme se do Čech víceméně kvůli sportu. Můj bratr hrál hokej a otec byl trenérem v hokejovém klubu v Seewen v kantonu Schwyz, kde jsme bydleli. Otec se také kamarádil s Richardem Fardou a on mu řekl, že pokud se jeho syn chce stát profíkem, měl by jít trénovat do Čech. To se mému otci i bratrovi líbilo, a tak se to nakonec rozhodli zkusit. V roce 1991 jeli do Čech, do Třebíče poprvé. Já jsem se k nim po půl roce přidala, protože jsem chtěla mít totéž co bratr. Máma na nás čekala a držela nám skoro tři roky místo ve Švýcarsku, abychom se měli kam vrátit. Pracovala a držela nám byt. Cestovala za námi do Čech skoro každý víkend. A když jsme se rozhodli, že tady zůstaneme nastálo, maminka také opustila své pracovní místo ve Švýcarsku a přidala se k nám. Jak si vnímala příchod do nové země ty a co bylo pro tebe a tvou rodinu nejtěžší? Jako dítě jsem to vnímala asi víc jako hru a zábavu. Bylo to pro mě velmi zajímavé poznávat novou zemi a lidi. Protože jsem neuměla jazyk, bylo to mnohdy i vtipné, komunikovat s lidmi a snažit se dorozumět. Trvalo mi asi půl roku, než jsem se naučila mluvit česky, ale stále jsem měla velké mezery. Brala jsem to jako samozřejmost jít do Čech, protože jsem chtěla být s našimi, s bratrem a podporovat ho. Kolik jsi měla let? Jedenáct. Nechyběli ti kamarádi? Mně asi pomohlo to, že moje nejlepší kamarádka v Seewen se půl roku před tím odstěhovala. A já jsem si říkala, že teď tu už také nemám co dělat. Odešla mi kamarádka, tak jdu také. V Čechách jsi žila 10 let, proč ses vrátila nazpět do Švýcarska? Já jsem v Čechách ukončila základní školu, začala jsem první dva roky střední, kterou jsem pak dokončila v Kanadě. Chtěla jsem se naučit angličtinu, protože jsem odmalička toužila létat jako letuška pro Swissair. V Kanadě jsem ukončila docházku v 18 letech a vrátila jsem se do Švýcarska, kde na mě už čekal bratr. Ten odešel o půl roku dříve, aby mohl létat v Swissair jako steward. Chtěl poznat firmu, protože později chtěl pro ně dělat pilota. Rodiče zůstali žít v Čechách nebo se také vrátili? Máma se vrátila před rokem a našla si práci zase ve Švýcarsku a otec je na střídačku tam a tady. V Čechách máme ještě dům a rodiče mají také byt v Lachen v kantonu Schwyz blízko maminčině práci. Já a také bratr bydlíme v Curychu. Přemýšlela jsi někdy, jaký by byl tvůj život, kdybys vyrůstala ve Švýcarsku? Nad tím jsem přemýšlela často, protože to nebylo v Čechách vždy jen lehké. Velmi mě to změnilo. Přece jsem byla cizinka a často jsem měla problém se dorozumět. Hlavně ze začátku. Měla jsem ale jednu nejlepší kamarádku. Ta když byla například nemocná a nemohla jít na naše volejbalové tréninky, tak jsem byla sama a ostatní mi to dali i pocítit, že k nim nepatřím. Pro mě to byl v Čechách i boj a často jsem se ptala sama sebe, co by se stalo, kdybych zůstala ve Švýcarsku. Nakonec bych to ale neměnila. Změnilo mě to k lepšímu, protože když jsem byla malá, byla jsem velmi divoká a dost drzá a chtěla jsem být stále v centru pozornosti. Tím jsem někdy na škole učitelům způsobovala těžké časy. Například jsem si jednou hrála na někoho úplně jiného a řekla jsem, že dnes jsem Bianca ne Rebecca a že když ode mne něco chtějí, musí mě tímto jménem oslovit. Ale myslím, že mě náš pobyt v Čechách trošku zkrotil. Kdy a jak ses začala učit češtinu? Dostali jsme knížku český jazyk a když jsme sem cestovali poprvé, chtěla jsem se ještě doma naučit první slovo – letiště. To bylo pro mě velmi těžké, tak jsem to nechala tak. První slovo jsem se naučila později v Čechách a to bylo slovo škoda. Tak jsem pojmenovala i svou první kočku. Pak jsem se zlepšovala hlavně díky mé nejlepší kamarádce, kterou jsem si našla. S ní jsem trávila nejvíce času, byly jsme si velmi blízké. Ale všichni se velmi snažili, i učitelé. První tři roky jsem se například vůbec nemusela učit psát česky, pouze mluvit. Jak vypadalo takové vyučování? Jen si seděla v lavici a poslouchala? Přesně tak. Nebo mi dali nějakou roli, ale většinou jsem jen seděla. Neznámkovali mě. Po škole jsem měla ještě vyučování češtiny. Výhodou bylo, že jsem měla tu možnost chodit do školy se stejně starými dětmi. Ve Švýcarsku to bývalo tehdy tak, že když přišly nějaké děti například z bývalé Jugoslávie a neuměli německy, i když měli 17 let, tak začínali ve 4. třídě s dětmi, aby se naučili jednoduše mluvit. To oboustranně nebylo moc příjemné. Co máš na Česku nejraději a co si vždycky z jeho 7 smile ROZHOVOR odvážíš? Jsou ty návštěvy časté? Češi jsou pro mě velmi otevření lidé, spontánní, veselí, na rozdíl od Švýcarů, kteří jsou často velmi uzavření. To se mi na Češích líbí. Do Čech cestuji skoro každý druhý měsíc. Pro mě je to druhý domov. Chci tu být pravidelně, abych neztratila kontakt. Mám tu známé a kamarády. Z Čech do Švýcarska si vždy vozím dalamánky a dávám si je do mrazáku, aby mi co nejdéle vydržely. Také vozím tatranky, margotky a hlavně dobré moravské bílé víno. Vaříš některá tradiční česká jídla i doma? Jaká kuchyně u tebe převládá? Vařím italskou kuchyni. Švýcarská tradiční jídla jako rösti, raklette, fondu nebo alpermakaronen mám ráda, ale jsou velmi těžká, podobně jako ta česká. Raději vařím snadno stravitelné jídlo. Rybu, salát, těstoviny, rizoto a polévky. Kde se cítíš více doma? To se nedá rozlišit. Já mám ten luxus, že jsem doma tam i zde. Potřebuji obojí. Co by se podle tebe mohli Švýcaři učit od Čechů a naopak? Možná by se Švýcaři mohli naučit lehkosti a nedbat tolik na to, co si o nich myslí druzí lidé. Více se uvolnit a být veselí. Češi by zase mohli dbát trošku více na přesnost a dodržování termínů. Například moje kamarádka v Čechách přišla někdy na schůzku o půl hodinu později a brala to úplně normální, kdežto ve Švýcarsku to člověk bere skoro až osobně. Máš nějakého oblíbeného českého interpreta? Je jich víc, ale hlavně miluji kapely Kabát a Lucie. Organizuješ taneční párty pro Čechy a Slováky, přitom pracuješ jako vedoucí kabiny pro Swissair, jak to zvládáš? Kde bereš energii a co tě motivuje? Párty dělám ze srdce a létám také ze srdce. Je to moje milovaná práce, odjakživa jsem to chtěla dělat a jsem šťastná, že můžu říct, že je moje práce zároveň i mou vášní. Mám toho hodně, ale myslím si, že když člověk něco dělá s láskou, tak má stále odkud čerpat energii i když je unavený. Jak a kdy se zrodil nápad na organizování párty? ně lidí z rodiny, známí. Musela jsem hodně lidí prosit, aby přišli. Udělali jsme jednohubky, a muzika nám hrála z ipodu. Já jsem si ušila tričko s československou vlajkou. Vše bylo na začátku takové improvizované, ale bylo to super. A pak jsme dělali párty každý měsíc, vždy první čtvrtek. Jaký byl poslední projekt, který si organizovala? Poslední a asi i největší zároveň byl předvánoční koncert Petra Bendeho s cimbálovou muzikou Grajcar a operní zpěvačkou Alenou Vacíkovou. Bylo to v Curychu v Agustienerkirche. Ta atmosféra byla senzační. Muzika v kostele krásně vynikla, byl to opravdu nádherný zážitek. Když jsem se vrátila do Švýcarska, tak jsem se tam ze začátku cítila trošku cize a dost dlouho mi trvalo než jsem si našla kamarády. Poznat ve Švýcarsku lidi někdy vůbec není jednoduché. Takže jsem začala dělat tyto párty hlavně proto, že jsem chtěla být se svými lidmi, tak jsem to tehdy cítila. S Čechy a Slováky. A slyšet ten jazyk a hudbu. Myslela jsem na to vlastně již od roku 2000, ale první příležitost se naskytla až v roce 2007. Jaké jsou tvé plány do budoucna? Charakterizovala by ses jako párty žena? Ano pouze. Člověk by měl dělat to, v čem je dobrý a v čem se vyzná. V Curychu máme velmi velkou konkurenci, člověk si může dennodenně vybírat z obrovského množství různých akcí. Může jít na tisíc koncertů, do sta kin. Já si myslím, že v tomto odvětví kde se pohybuji s "CZECH IT OUT", jsem už měla možnost nabrat spoustu zkušeností a měla bych tomu zůstat věrná. Myslím, že nyní není třeba něco měnit. Ano jsem párty žena, ale jsem i velmi klidná. Takže jsem velmi společenská, ráda jedu naplno, dělám si svou práci dobře, ale pak potřebuji mít i klid, abych opět načerpala energii a mohla zde být pro lidi. Jaká byla tvoje první párty, kterou jsi organizovala? Pro mě bylo nádherné, že jsem to vůbec mohla uskutečnit. Tehdy mi jeden známý nabídl možnost zorganizovat to v klubu, ve kterém byl on spolumajitelem. Ve Švýcarsku nebylo jednoduché získat prostor na organizaci takové akce. Dokud nemáš dostatečný počet lidí, tak ti klub své dveře neotevře. Ale my jsme tu možnost dostali. Já jsem byla velmi nadšená. Přišlo hod- Chtěla bych do budoucna pořádat více koncertů. "CZECH IT OUT" party už běží velmi pěkně a teď bych chtěla dělat víc kulturních akcí, soustředit se na nové věci. Živé koncerty. Nyní v únoru začínám s organizací Stand up komedie. Chceš se nadále orientovat pouze na Čechy a Slováky? Děkuji za rozhovor a přeji ti, aby si i nadále dělala vše s láskou a aby se tvé projekty těšily stále velké oblibě. Děkuji. Júlia Švecová Foto: archiv R. Neff 8 smile KONĚ Českomoravský belgik Původ a historie Českomoravský belgický kůň je plemeno šlechtěné v Čechách a na Moravě z dovezených koní zhruba od roku 1880. Základ chovu pochází z mohutných belgických koní přivezených v závěru 19. a na začátku 20. století. Od třicátých let minulého století dovoz ustal a chladnokrevný kůň byl šlechtěn z vlastních zdrojů. V domácích podmínkách došlo ke změnám tělesné stavby, přimísily se také geny koní norických. Vznikl „český chladnokrevník", na Moravě „moravský chladnokrevník" s větší ušlechtilostí a lepší harmonií tělesné stavby. Oba typy se, při ustanovení plemenné knihy pro českomoravského belgického koně, spojily. Chov ČMB v současnosti Českomoravský belgik je nejstarším plemenem u nás chovaným v takovém množství bez významného použití cizích plemen více jak 70 let. Nyní záleží na chovatelích, zda pro příští generace uchovají tyto koně takové, jaké je převzali od svých předků. Právě mezi nimi však stále zůstává o ČMB velký zájem i přesto, že v hlavní plemenné knize je v současné době pouze 160 chovných klisen. Plemennou knihu vede od roku 1995Asociace svazů chovatelů koní České republiky. Plemenné znaky Průměrné tělesné rozměry koní v současné populaci ČMB: • U hřebců - 162, 202 a 24,5 cm (výška v kohoutku, obvod hrudy, obvod holeně). • U klisen - 159, 203 a 23 cm. • V populaci ČMB je 84% ryzáků, 12% hnědáků a 3% vraníků. • Výžehy plemenné příslušnost B (levé stehno). Českomoravský belgik se výrazně liší od typů ostatních belgických plemen chladnokrevných koní. Je typově lehčí, bez přehnané robustnosti, velmi pohyblivý s výraznými chody a relativně ušlechtilý. Výkonnostně je ČMB velmi spolehlivý i v maximálním nároku na tažnou sílu. Zároveň je výborně ovladatelný. Má menší ušlechtilou hlavu s živým okem a kratší, vysoko nasazený svalnatý krk. Využití Díky své mohutnosti, ranosti a dobré ovladatelnosti je velmi dobře využitelný zvláště v těžkém tahu. Větší náročnost na kvalitu výživy jej předurčuje do příznivějších přírodních a klimatických podmínek. Českomoravský belgický kůň je dobře využitelný v podmínkách ekologického zemědělství a agroturistiky, kde je ceněn jeho dobrý charakter, ovladatelnost a harmonický a ušlechtilý zevnějšek. Zdroj: konicci.cz Foto: zamekskalice.cz 9 smile ALTERNATIVA Tradiční čínská medicína Tradiční čínská medicína (TCM) je souborné označení pro metody prevence, vyšetření i léčby, vycházející z tradičního čínského léčitelství. Na západě bývá zařazována do kategorie alternativní medicíny. Mezi metody léčby patří akupresura, akupunktura, masáže, změna stravy a životního stylu, podávání bylin (fytoterapie). Základními pojmy pohledu na tělo jako vysoce provázaného systému navzájem se široce ovlivňujících orgánů jsou energie čchi, principy Jin a Jang a učení o pěti prvcích, které nalézáme v čínské filosofii i v jiných tradičních čínských oborech. jednoho celku. Z etymologického hlediska znamenají znaky jin a jang temnotu a světlo. Koncept jin – jang má původ v dávné čínské filosofii a popisuje dvě navzájem opačné a doplňující se síly, které se nacházejí v každé živé i neživé části vesmíru. Akupresura je tradiční čínská léčebná metoda, během které se vyhledávají specifické akupresurní body na povrchu lidského těla pro případné bodání jehel během akupunktury nebo se provádí léčba pomocí jejich stlačování prsty či tupými předměty. Tímto se zmírňuje bolest a léčí onemocnění. Jin a jang se nevylučují, jsou na sobě závislé, navzájem se podporují a mohou se navzájem měnit. Akupunktura je léčebná metoda vycházející z tradiční čínské medicíny, během které se do tzv. akupunkturních bodů pacienta nabodávají jehly. Podle tradiční nauky leží tyto body na akupunkturních drahách neboli drahách energie, tzv. meridiánech. Těmi podle této nauky proudí životní energie čchi a jsou spojeny s jednotlivými orgány. Akupunktura se snaží předcházet nerovnováze v toku této energie a odstraňovat ji. Jin je tmavší element; působí smutně, pasivně, tmavě, žensky a koresponduje s nocí. Jin je často symbolizovaný vodou a zemí. Jang je světlejší element; působí vesele, aktivně, světle, mužsky a koresponduje se dnem. Jang je často symbolizovaný ohněm a větrem. Teorie pěti prvků - "dřeva, ohně, země, kovu a vody" - je podobně jako teorie jin-jangu dávnou filozofickou koncepcí používanou k vysvětlení uspořádání a jevů fyzického vesmíru. V tradiční čínské medicíně se teorie pěti prvků používá k interpretaci vztahů mezi fyziologickými a patologickými stavy lidského těla a přírodního prostředí. Pět prvků podle této teorie podléhá ustavičnému pohybu a změně a jejich vzájemná závislost a vzájemná kontrola vysvětlují složité spojení mezi hmotnými objekty i jednotu mezi lidským tělem a světem přírody. Zdroj: Wikipedie Čchi označuje v čínském tradičním pojetí světa základní energii, „vitální sílu”. Čchi má dvě složky, jin a jang. TCM bude naší novou pravidelnou rubrikou, kterou Síla jin a síla jang jsou dvě spojené části Foto: tradicnicinska.cz, tradicni-cinska-medicina.cz nám bude prezentovat opravdová studentka tradiční čínské medicíny . 10 smile ZDRAVÍ Kmenové buňky vzbuzují naděje pacientů Aplikace kmenových buněk se rozšiřuje do mnoha medicínských oborů. Lékaři využívají buněčnou terapii například při léčbě srdce, artrózy nebo v estetické chirurgii. Tato metoda pomohla již milionu pacientů po celém světě. Čeští lékaři patří v oboru aplikace kmenových buněk mezi světovou špičku. V České republice sídlí také Mezinárodní konsorcium pro buněčnou terapii a imunoterapii, které sdružuje nejvýznamnější odborníky ve výzkumu kmenových buněk z celého světa. Oslovili jsme dva specialisty, kteří zodpověděli otázky o možnostech využití buněčné terapie a jejích přínosech pro pacienty. na různé signály. Díky svým vlastnostem pomáhají s regenerací poškozených tkání. Buněčnou terapii tak lékaři nejčastěji využívají při omezení a zpomalení degenerativních změn kloubních chrupavek – artrózy, léčbě autoimunitních a srdečně-cévních onemocnění či při výkonech v plastické chirurgii. Kmenové buňky napomáhají také při hojení jizev nebo výrazně snižují bolestivost kloubů. Na rozdíl od jiných způsobů léčby využití vlastních buněk pacienta nezatěžuje a má minimum nežádoucích účinků. Nemocný je totiž léčen vlastními buňkami a tělo se tak nemusí vypořádávat s nežádoucími chemickými látkami. Kmenové buňky se u dospělého člověka nacházejí v kostní dřeni, tukové tkáni a dalších tkáních lidského těla. Tyto buňky se umí přeměnit na více než 200 druhů lidských buněk. Z medicínského hlediska jsou velmi zajímavé, protože mají jedinečnou schopnost se obnovovat a reagovat Metoda aplikace kmenových buněk je šetrná Účinky buněčné terapie dokládá mezinárodní výzkum, který byl veden týmem českých vědců a lékařů. Studie byla prováděna na rozsáhlém vzorku 1 128 pacientů, kteří trpěli středně pokročilým až závažným stupněm osteoartrózy kloubů. Rok po aplikaci kmenových buněk bylo možné pozorovat zlepšení přibližně u 80 % pacientů. Pacienti oceňovali zejména snížení nebo úplnou eliminaci bolestí kloubů bez potřeby analgetik. Pro pacienty není zatěžující ani samotná aplikace kmenových buněk. Celý zákrok trvá jen pár hodin. Dopoledne je za místního znecitlivění pacientovi odebráno z břišní nebo stehenní oblasti potřebné množství tuku. Ten následně zpracují vyškolení odborníci ve specializované laboratoři a získají z něho buňky obsahující také velké množství kmenových buněk. Po zákroku jde pacient domů a po týdnu šetřícího režimu může bez problémů začít s aktivním pohybem. Pozitivní účinky této metody, jako jsou menší bolestivost a ztuhlost kloubu, se dostaví po několika týdnech od zákroku a vydrží zpravidla déle než rok. Dušan Bratrů Tři nejčastější dotazy ohledně kmenových buněk Jak funguje terapie kmenovými buňkami a kde se kmenové buňky získávají? Kmenové buňky se umí přetvořit v další druhy specializovaných buněk a dokážou tak pomoci s regenerací poškozených lidských tkání. Tyto buňky jsou nedílnou součástí lidského těla. Každý pacient proto může být zároveň dárcem i příjemcem svých vlastních kmenových buněk. Kmenové buňky lze nalézt například v tukové tkáni či v kostní dřeni. Nejlepším zdrojem je přitom tuková a pojivová tkáň, ve které je až tisíckrát víc regenerativních kmenových buněk než v kostní dřeni. Buňky se nejčastěji získávají standardní metodou tumescentní liposukce, která je již mnoho let běžně používána v plastické chirurgii. Odběr probíhá za místního znecitlivění, takže pacient po něm může jít bez obav domů. Po zákroku je tkáň zpracována ve speciální laboratoři. Vlastní kmenové buňky izolované z tuků a pojivové tkáně jsou pak využity klinicky u daného pacienta. Ve kterých lékařských oborech se buněčná terapie využívá? Posledních pět let se kmenové buňky používají v plastické chirurgii k lepšímu přihojení tukových výplní. Buněčnou terapii lékaři úspěšně používají i při re- konstrukčních operacích, například u pacientek po karcinomu prsu. Pozitivní výsledky byly zaznamenány také při léčbě srdečně-cévních, hematologických, autoimunitních a ortopedických onemocnění. V případě ortopedie stále více lékařů buněčnou terapii využívá jako alternativu k analgetické a chirurgické léčbě. Kolik pacientů prošlo léčbou kmenovými buňkami? Přesnou celosvětovou statistiku neznáme, ale například jen ve Spojených státech byl od 80. let 20. století do roku 2012 léčen vlastními kmenovými buňkami přibližně milion pacientů. Jednoznačně se ukazuje, že léčba vlastními buňkami je bezpečná, velmi šetrná, a přitom účinná u většiny léčených pacientů. Odpovědi poskytl Prof. MUDr. Jaroslav Michálek, PhD., významný český vědec, pedagog, lékař a prezident Mezinárodního konsorcia pro buněčnou terapii a imunoterapii (ICCTI). 11 smile ZDRAVÍ Využití buněčné terapie v ortopedii Dají se kmenové buňky využít i v ortopedii? Ochrání mě terapie kmenovými buňkami před operací? Určitě. V současné době nachází bioterapie s využitím Buněčného přípravku SVF s obsahem kmenových buněk uplatnění především v ortopedii. Nejčastěji se používá pro pozitivní ovlivnění progrese degenerativních změn u kloubních změn z opotřebení – kloubní artrózy. Tato nemoc postihne po padesátce téměř každého druhého člověka a projevuje se hlavně ztuhlostí a bolestivostí kloubů. Buňky stromální vaskulární frakce (SVF) obsahující rovněž kmenové buňky napomáhají regeneraci nitrokloubních struktur. Cílem využití buněčného přípravku SVF v případě artrózy je snížení zánětlivého procesu, který se projevuje bolestivostí a dalších obtíží, jako je například ztuhlost a otok kloubu, snižuje se nejen bolest, ale zlepšuje se tím i výživa kloubu. Výhodou pro pacienty jsou zejména minimální vedlejší účinky této metody. Díky následnému utlumení bolesti u této metody se u pacientů snižuje spotřeba léků protizánětlivých (nesteroidní antiflogistika) nebo léků tlumících bolest, takzvaných analgetik. Tyto léky při dlouhodobém užívání mohou ohrožovat zdraví. Užívání analgetik může vést například až k tvorbě žaludečního vředu, dochází k ovlivnění krvetvorby nebo k poškození jater a ledvin. To nelze jednoznačně říci. Léčba kloubní artrózy je vždy komplexní, využití buněčného přípravku je jistě jedním z nejúčinnějších prostředků k pozitivnímu ovlivnění vývoje kloubního onemocnění. Výsledky komplexní terapie s využitím bioterapie závisí na závažnosti kloubního onemocnění, celkovém stavu pacienta i jeho životním stylu. Podmínkou je rovněž trvalé pravidelné soustavné sledování odborným lékařem ortopedie či revmatologie. Kmenové buňky mají schopnost regenerovat nitrokloubní tkáně. U některých pacientů proto může dojít nejen k oddálení výkonu operace, ale dokonce k úplnému pominutí důvodů pro operaci. Aplikace buněčného přípravku SVF s využitím kmenových buněk totiž pomáhá zlepšit pohyblivost kloubu a významně sníží bolestivost. U pacientů takto komplexně léčených se zlepšuje jejich osobní komfort a zlepšuje se kvalita života. Využití Buněčného přípravku SVF není „léčba živou vodou“. Tato metoda není v žádném případě alternativou umělé kloubní náhrady. Hlavním smyslem využití bioterapie není vyloučení nutnosti operace umělou kloubní náhradou, ale zlepšení životního komfortu s vlastním kloubem a maximální prodloužení životnosti vlastního pohybového aparátu. Využití bioterapie může vést k oddálení případné umělé kloubní náhrady tak, aby případná operace vydržela pacientovi až do konce života bez nutnosti výměny umělého kloubu ve vysokém věku. Léčbu buněčným přípravkem SVF s obsahem kmenových buněk lze využít ke zlepšení komfortu i u pacientů, u nichž z různých důvodů nelze umělý kyčelní kloub voperovat. Lze po využití tohoto Buněčného přípravku SVF vysadit léky proti bolesti? Je to velmi pravděpodobné, spotřeba dlouhodobě užívaných léčiv se může snížit. Podle závěrů případové studie došlo až u 80 % z 1 128 pacientů z Česka, USA, Litvy a Slovenska ke zmírnění kloubních obtíží a snížení bolestivosti. Nástup efektu trvá zpravidla 2 až 3 měsíce od aplikace Buněk SVF. Avšak pacienti zaznamenávají významné snížení potíží, především pak právě snížení bolestivosti, již po 1 až 2 týdnech od aplikace buněčného přípravku SVF. Pacienti navíc potvrzují účinnost této metody po dobu jednoho až dvou let. Odpovědi poskytl Prim. MUDr. René Moster, CSc., ze společnosti Revmacentrum MUDr. Mostera, s.r.o., v Brně. Foto: cellthera.cz 12 smile Tetování Tetování Původ slova tetování najdeme na Tahiti, pochází od tamních slov "tatau či tatu", která se překládají jako vyznačit. Japonci mají pro tetování označení vlastní, a to slovo "irezumi". Zajímavé je, že v historii se tetoval výhradně obličej, což je dnes spíše raritou a často bylo tetování spojováno s medicínou, kdy mělo odlákat od tetované osoby zlé nemoci. Od nepaměti si tetování s sebou nese funkci výpovědi o svém majiteli. Tradice tetování je prastará, najdeme ji téměř ve všech částech světa a má nespočet funkcí a významů. Počátky sahají do neolitu, zejména v oblasti dnešní Evropy a Asie. Nejbližší dnešní době je tetování pramenící z Maorských kmenů, odtud pochází ornamentální odnož, dnes známá jako tribal nebo klasické a tradiční maorské vzory. Druhým proudem, ze kterého vzešlo současné tetování, je proud severoamerických indiánů. První evropské tetovací salony pochází z přímořských oblastí. Mezi první centra patřil Londýn, Hamburk a Antverpy. Stalo se tedy symbolem námořníků, posléze rebelantů a prostitutek, které v přístavech žily pro potěšení námořníků. V této době začíná onen kritický pohled většinové společnosti na tetování. Ve 20. století přišel i zlom v používané technice, jakou se tetování provádí. V pravěkých dobách a dnes i u domorodých kmenů se namísto bzučícího strojku využívala výhradně do špičky obroušená kost, klacík či větvička. Ta se namáčela do barviva, které pocházelo jak jinak než z přírodních materiálů, hlíny, jílů, popela, moči apod. V současnosti je tetování všude, ulice, média, televize. Celebrity na nás mávají z televizních pořadů tetovanou paží, modelky, právníci, lékaři. Dnes se již nehraje na to, z jaké je člověk vrstvy, aby mohl být tetován. Čas smazal rozdíly a tetován může být každý. Zdroj: tetování1.cz Foto: novinky.cz 13 smile Tetování Tetování mám už dávno vybrané Nabízíme krátký rozhovor s osobní tatérkou autora rozhovoru Gregora Mikesy - Lucií Žeravskou z Hodonína. Už se pár let známe a můžu říct, že se (i přes bolesti, kterou jsi mi způsobila) z nás stali přátelé. Jak se máš? Co děcka? Jak zvládáš tetování a rodinu? Ahoj, je to až magie skloubit práci tatérky a zároveň matky na plný úvazek. Jinak se mají děti dobře. Dcera má deset a syn rok a půl. Můžeš přiblížit, jak a kdy jsi se k tetování dostala? Člověk musí být přeci jen trošku umělecky založený pro takovou práci nebo se mýlím? Jednoho krásného dne mi zavolali z jednoho tetovacího studia, že shánějí tatérku. A nechtěli začátečníka výtvarníka. Mně končila mateřská dovolená a k restaurování, což byla moje původní profese, jsem se už nechtěla vrátit, protože to je práce mimo domov a na lešení. I tak jsem jim tu nabídku odmítla. Nicméně jsem se k ní po skoro roce vrátila a práci tatérky jsem vzala. Byla to sranda a adrenalin. Dodnes tetuji a musím se přiznat, miluji tu práci. Děláš pouze vlastní návrhy nebo se inspiruješ i u ostatních tatérů a tatérek? Návrhy se snažím dělat svoje. I proto si mě našla hromada zákazníků. Mám vlastní rukopis. Někdy se ale inspiruju evropskými, ruskými i americkými tatéry. A snažím se dostat do popředí barevné old skool. Už proto že to vypadá na kůži fantasticky. Tetování má dlouhou tradici, takže se postupem času vyvinulo mnoho různých stylů. Jaký styl tetuješ nejraději? Barevné a bláznivé obrazy. Mám ráda i grafické, lineární kresby a teda i podobné tetování. Je to zajímavé. Hlavně to ovšem musí sednout na toho konkrétního člověka. Sám vím, že kérku nemáš. Plánuješ do budoucna nějaké tetování sama pro sebe? Jaké tetování by si měl člověk vybrat, když jde poprvé? Jo, to je hodně divné, že nemam tetování. Nějak nemam čas zajit k tatérovi. Mám už tetování dávno vybrané. A bojím se, že jak začnu, už neskončím. Každý by si měl uvědomit, že je to životní styl. A lidi, pokud se bojíte, že vás ob- rázek omrzí, tak neomrzí. Stane se vaši součástí. Něco jako mateřská znamínka. Lidi svoje obrázky milují. Pak se mají třeba i víc rádi a víc si sebe sama váží. Něco jsem dokázal, něco jsem vydržel. Toto sem já. Je dobré vyhledat na netu, v jakých obrazcích se ukrývají naše hodnoty – maják nebo pomněnka znamenají domov. Kolibřík je láska k rodině. Nebo komix, příběhy, to všecko se dá vytetovat. Každý se s něčím ztotožňujeme. Je to tajné, ale na kérku vhodné. Lucko, já ti moc děkuji za rozhovor! Teď ještě, prosím, našim čtenářkám a čtenářům prozraď, kde tě v případě zájmu mají hledat. Moje studio je v Holíči na Náměstí svatého Martina. Moc ráda vás uvidím, popřípadě pokéruju. Děkuji i já. Je fajn přiblížit lidem, že tetování je zajímavá práce i tvorba. Foto: archiv L. Žeravské 14 smile DRAVCI Zlatý posol Bohov hniezdiská sa nachádzajú takmer v celej Európe od Britských ostrovov a Škandinávie po Karpaty, Balkán a Alpy. Mimo Európy aj v západnej Ázii až po Altaj a Tibet. U nás v Európe máme jednu krajinu, ktorej sa hovorí v miestnom jazyku Shgipëria, čo v preklade znamená Krajina orlov – Albánsko. Ako na Slovensku, tak aj v celej strednej časti nášho kontinentu je zriedkavým druhom a jeho početnosť sa tu odhaduje na 5500 párov. Krásny, pohodový a úspešný nový rok Vám želám, priatelia. Premýšľam ako začať dnešné rozprávanie… Bývam na Morave už nejaký piatok a každým dňom sa mi Morava a moraváci príjemne vrývajú do dušičky…srdcom som stále Slovenk, a tak mi nedá nenapísať niečo pekné o orlovi skalnom, ktorý má v tom mojom srdiečku špeciálne miest, aj vďaka tomu, že práve jednému orlovi skalnému vďačím za to, že žijem práve na tomto krásnom kúsku země… „Zleteli orly z Tatry, tiahnu na podolia, ponad vysoké hory, ponad šíre polia,…“ Kto by nepoznal počiatočný verš zo snáď najznámejšej slovenskej básne Sama Chalupku ? Nie, ďalej pokračovať nebudem, chcem len vyzdvyhnúť, aký je orol dôležitý nie len z hľadiska ekologického, ale aj literárneho a národného. Orol skalný (latinsky Aquilla Chrysaetos) sa v okolí Vysokých Tatier vyskytoval od nepamäti a tak nečudo, že má významné miesto v histórii, literatúre aj heraldike.V mytológii sa taktiež vyskytuje odpradávna. V tej gréckej sa zobrazuje ako symbol najvyššieho antického boha Dia (v rímskej je to Jupiter). Áno, Zeus ho má pri sebe ako svojho pomocníka a v niektorých príbehoch sa dokonca sám premieňa na orla. V keltskej mytológii je spriaznený s duchom Lughom, čo znamená „ ten žiarivý“. Národ Burjatov na Sibíri uctieva orla ako prvého šamana zoslaného bohmi, aby pomáhal liečiť ľudí. Orol skalný sa vyskytuje na všetkých kontinentoch severnej pologule. Jeho Tento zavalitý tmavohnedý dravec so zlatavým sfarbením temena hlavy má dlhý chvost a rozpätie krídel viac ako dva metre. Mohutný čierno sivý zobák je hákovite zahnutý a veľmi ostrý, silné nohy má zarastené až po nebezpečné prsty. Uvádza sa, že patrí medzi najsilnejších orlov sveta s ohľadom na silu v drápoch. Pohlavne dospieva okolo šieteho roku života a s partnerom žije celý život v monogamnom vzťahu. Tiež sú verné svojnu teritóriu. Svadobné lety začínajú už koncom januára a sledovať ich je neskutočným vzrušujúcim zážitkom snáď pre každého, komu sa to podarí. Hniezdia na sklalách alebo vysokom strome a koncom marca samička znáša postupne obvykle 2 vajcia, na ktorých sedí približne 80 dní len zriedka vystriedaná samcom. V rokoch slabých na potravu nemusia zahniezdiť vôbec. Ich hniezdo postavené zo suchých konárov môže byť vysoké až tri a pol metra a s priemerom cez dva metre. Niektoré páry využívajú jedno hniezdo celý život a iné striedajú aj niekoľko hniezd. Vyliahnuté mláďatá sú pokryté špinavo bielym páperím a zhruba po siedmych týždňoch môžu samé konzumovať potravu. V šate mladých majú biele pierka pri koreni chvosta a na krídlach. O prvé letecké pokusy okolo hniezda sa snažia po 65. dni života a o necelé dva týždne sú schopné lietať. Hniezdo však opúšťajú až v strede leta a v hniezdnom teritóriu zotrvávajú ešte pár mesiacov, kým si osvoja lovecké vlastnosti. Ich potravu tvoria cicavce a vtáky, nepohrdne ani hadom či žabou. Uprednostňuje malé a stredne veľké zvieratá ako kuny, lasice, zajace, svište, líšky, malé srnčatá a kamzíčatá. Môže poľovať na túlavé mačky a psy a stredne veľké vtáky. Je dokázané, že vie uloviť aj žeriavy, bociany a kormorány. Malé kamzíča dokáže uloviť zhodením zo skaly a jeho následným prenesením do nižších polôh. Vzhľadom na to, že sám váži maximálne päť kilogramov (samičký sú ťažšie a väčšie), je to obdivuhodný výkon. Hlavný spôsob lovu je prieskumné prelietavanie vo výške do 100 metrov a následný útok pazúrmi alebo útok z vyvýšeného utajeného miesta. V Kirgizsku a Kazachstáne s ním sokoliari lovia líšky a vlky. V stredoveku s nimi mohli loviť výsostne iba králi a za chyby v sokoliarskych vycvikoch boli tvrdé tresty. Orly skalné lietajú pomaly, majestátne, je na nich krásny pohľad. Dožívajú sa aj 80 rokov, vo voľnej prírode je to omhoho menej. Nie je tajomstvom, že podliehajú kainizmu. To znamená, že staršie a silnejšie mláďa požiera na hniezde mladšie. Ale aj vďaka tejto skúsenosti sa darí ochranárom udržiavať populáciu dochovaním „rizikových“ mláďat. V ČR funguje približne od roku 2006 repatriačný projekt pod názvom Orel skalní Návrat do České republiky. Vďaka ochranárom, nadšencom a sokoliarom sa na hniezde v Oderských vrchoch v júni minulého roku vyliahlo druhé mláďa orlieho páru tvoreného samičkou Libavou a samčekom Slávkom. Mladá samička dostala meno Bára. Napriek všetkým snahám ľudí a skupín, ktoré sa snažia zachrániť a ochrániť orlov u nás na Slovensku a v Čechách, je najvačším predátorom pre orla skalného samotný človek a jeho činnosť. A rizík je v súčasnej dobe veľa – tzv. Stĺpy smrti, strata hniezdísk kvôli výrubom a vyrušovaniu, zmenšovanie plochy lovísk, znečistenie ich prirodzeného prostredia chemikáliami a návnadami ale aj prirodzené straty. Bola by som veľmi rada, keby sme si začali viac uvedomovať ako veľa pre nás príroda znamená. Orol skalný sa v preklade z latinčiny povie zlatý, zlatavý. V angličtine sa mu hovorí tiež Golden Eagle, v maďarčine Szirti sas, po francúzsky Aigle Royal... Nedopusťme teda, aby „zlato“, ktoré nám príroda dáva, sme si zničili my sami, ale umožnime tomuto zlatému poslovi bohov brázdiť oblohu nad našou krajinou a doprajme tak potešenie našim očiam i duši. Andrea Dušinská Foto: wildlifefotoforum.cz 15 smile Boží lekárna Téměř zapomenutý poklad Pohanka obecná (latinsky Fagopyrum esculentum) byla v minulosti označována jako jídlo chudých, ale dnes pro své zázračné vlastnosti zažívá obrození a je využívána i v luxusních restauracích a jídelnách se zdravou stravou. Tato superpotravina je velmi citlivá na chemikálie a proto se může pěstovat jen v nekontaminované půdě. Její zrno je malé a má trojhranný tvar. Prodává se celá i loupaná a dá se používat jako obilovina, jako rýže, zavářka do polévek, rozmělněná na pomazánky, nebo si ji uvařenou můžeme dát do salátů. Vaří se asi 20 minut a je chutná a chuťově blízká oříškům. Pochází ze střední a jihovýchodní Asie a k nám ji přivezli Mongolové, kteří ji tady i rozšířili. Má hřejivé účinky pro naše tělo a tak bychom si ji měli dopřát právě v tomto studeném období. Pročišťuje a posiluje střeva, chrání nás před volnými radikály, protože obsahuje antioxidanty. Její hodnota je v tom, že poskytuje našemu organismu vápník, hořčík, fosfor, draslík a železo, ale také nenasycené mastné kyseliny, vitaminy skupiny B a též E, C a animokyseliny. Její největší přínos je ve vysokém obsahu vitamínu P neboli bioflavonoid rutínu, který nám posiluje cévy a kapiláry, takže ji můžeme skvěle použít při problémech s křečovými žilami, s hemoroidy, při krvácení z nosu i dásní, a také na posilnění potence a libida. Pomáhá posilovat imunitu a předcházet artritidě a problémům s revmatem. Lidem s bolestmi krční páteře pomáhá spánek na polštářku vyrobeném z pohankových slupek. Ti, kteří trpí vysokým krevním tlakem, by ji neměli konzumovat denně, ale my ostatní si ji můžeme dopřávat stále, protože má sladkou chuť a lepek v ní nenajdete. Naučte se ji jíst častěji a vaše tělo vám poděkuje. Děti ji mají také rádi, tak jim připravte zdravou snídani, nebo večeři ve formě lívanečků či palačinek. Když to doplníte čerstvým ovocem, pochutnáte si a zdravě zaženete hlad. Tak na zdravíčko přátelé a hodně zdraví v tomto roce Andrea Dušinská Foto: osiva-semena.cz Tomáš Kosík - přeprava a doprava osob +420 776 256 156 Jeďte s Kosem ! za svým nosem e-mail: [email protected], facebook.com/PrincExpres 16 smile CESTY Bangkok pro dospělé Po náročném cestovatelském a obdivovatelském dlouhém dnu, kdy jste viděli snad všechny paláce, kobří šou, krokodýlí farmy, fotili se pod mrakodrapem se slonem v centru města, plavili se po magické řece Chao Pray, nebo jste potkali v královském paláci některého člena vznešené rodiny, přichází náhle tma, večer a noc… A abychom se zorientovali, musíme vědět, že město velké jako Praha, ale s 10 milióny obyvatel, chytá druhý dech a celé tohle mraveniště se tlačí v jeho centru. Ne nadarmo mu všichni domácí ale i cestovatelé říkají Krung Thep. Celý název města je stejně dlouhý jako noc strávená v uličkách této metropole: Krung Thep Mahanakhon Amon Rattanakosin Mahinthara Ayuthaya Mahadilok Phop Noppharat Ratchathani Burirom Udomratchaniwet Mahasathan Amon Piman Awatan Sathit Sakkathattiya Witsanukam Prasit, co v překladu znamená Město andělů, Velké město, Věčné diamantové město, Plodné město boha Indru, Velké hlavní město světa s devíti klenoty, Šťastné město, oplývající nesmírným královským zámkem, připomínajícím nebesa, kde vládne znovuzrozený bůh, Město dané Indrovi a vybudované Vishnukarnom. Tento název mu dal dávno v minulosti (1782) král Rama 1. A zázrak nočního života se odehrává hlavně v částech Path Pongh, Nana Plaza a Soi Cowboi. Kdysi nejznámější noční ulice získaly jméno podle čínské rodiny Patpongpanich, která kdysi vykoupila okrajové pozemky, vybudovala dvě ulice plné nočních barů, které se v letech americko-vietnamského konfliktu staly útočištěm, přechodným bydlištěm, zábavným centrem, či druhým domovem amerických vojáků, kteří se sem chodili odreagovat od nesmyslné války. A ulice Bangkhoku jim dokázaly poskytnout všechno, po čem jen srdce vojáčkovo touží - laciné jídlo, lacinou zábavu i levnou lásku. Mnozí Amíci se zamilovali do kultivovaných děvčat, které stejně tak přitahovali mladí "farangové" (místní název pro bělochy) v uniformách s dolary v kapse. Spousty vojáků se zde zamilovaly, oženily a zůstaly žít v této krásné, exotické krajině. Každá vojna jednou skončí, ale noční život, který jednou začal, už neskončil. Děvčata i noční kluby zůstaly a echo o jejich přítulnosti vojáci roznesli do celého světa. V uličkách Path Phong 1 a Path Pongh 2 se každý večer o 18 hodině začíná noční trh. Auta dostanou zákaz vjezdu a stánkaři si rozloží zboží na kilometrech stolů, které do nedohledna lemují zdejší uličky. Thajci jsou mistři napodobenin a za pár korun se můžete obléci do kvalitních hader k nerozeznání od originálu. Garantuji vám, že hodinky za půl miliónu korun nebo za stovku určitě, pokud nejste odborník, nerozeznáte. Dámy si rády dopřejí značkovou kabelku i kostým za hubičku. Všude kopec lidí, křik, jednání, sex a hustá atmosféra. Z barů zní moderní hudba a zákonitě dostanete chuť se v některém osvěžit. Zaostříte zrak, zdá se vám to, nebo jste opravdu viděli nahé číšnice? Nezdá! Krásné holky, jestli vysvlečené nebo jen rafinovaně zahalené, vás lákají a lákají. Nemusíte se bát, nikdo vás neznásilní. Sednete si, dostanete kolu nebo pivo a přemýšlíte. Kde jsem? V ráji? V pekle? Jak kdo, každý si ho představuje jinak. Když si 17 smile CESTY už jakžtakž zvyknete na to množství ne moc oděných žen, opadne z vás stres a začnete se cítit v pohodě. Pokud nejevíte zájem, kočky se jen usmívají a neotravují vás. No pokud jim dáte všanc svoji chlapeckou čest, budete mít problém ji uchránit. Dle chuti si můžete zaplatit představení, jaké jinde neuvidíte. Thajci jsou velmi tolerantní v oblasti sexu, a proto v těchto částech města není problém potkat zamilované páry mužů či žen. Množství barů je orientovaných na klientelu gayů nebo leseb, tak že na své si může přijít každý, kdo hledá dobrodružství tohoto stylu. Ale to už nechme na vaši fantazii. Noční život v Bangkoku je krásný, divoký, bezpečný a neopakovatelný. Ale přece jenom! Vždy ale vždy použijte kondom! Nikdy není panna! Na každém kroku vám za pár korun udělají test na HIV, tak raději nejdřív investujte do nového objevu. Pokud se zamilujete, není to tragedie, ale položte si otázku proč v Bangkoku? Pokud zjistíte, že je to muž, nerozčilujte se, vybrali jste si sami. Nikdy se nenechte tetovat pod vlivem alkoholu a atmosféry. Nikdy nechoďte do barů, které jsou na poschodí nebo ve sklepě. Je tu velká šance, že za pivo a společnost thajské babičky zaplatíte 500 eur a utržíte kopanec do zadku . Nikdy nenoste zbytečně velkou hotovost. Všude jsou bankomaty a terminály. Nikdy nezapomeňte, že co se stane v Bangkoku, to zůstane v Bangkoku! Příště dáme něco o thajském zdravotnictví a masážích. Taky moc příjemné téma Mam vás rád. Mír. Pinzo Foto: nikal-zajezdy.cz, paneurop.cz, Pivovar Moravský Žižkov 12 20 20 12 thajsko.smerasie.cz Pivovar Moravský Žižkov 18 smile HŘBITOVY HŘBITOVY Jsem tafofil. Kamarádka mne označila jako „podivuhodnou bytost, co se ometá kolem hřbitovů“. Wikislovník říká něco ve smyslu, že: Teofil je člověk, co miluje atmosféru hřbitovů a funerální tvorbu vnímá jako součást umění. Starověké řecké τάφος (taphos, "pohřební rituály", "pohřební", "hrob") + philia (od starověkého řeckého φιλία (filia), philia, "láska"). Dlouho jsem se obávala,že se jedná o úchylku a něco neřestného až zapovězeného, s rozmachem internetu zjišťuji, že milovník hřbitovů a funerální tvorby je vcelku neškodný, ač roztodivný zjev a funerální tvorba má široký záběr. Že je nedílnou součástí umění a její přesah vede i za hranice sochařství a architektury. Funerální tvorba je propojena s poezií, grafikou, kaligrafií, filosofií a historií. Umění tohoto druhu si nese v sobě určité emoce, které nejsou vždy vyrovnané. Ačkoliv není role funerálního umění zanedbatelná, potýká se víceméně s nezájmem současné konzumní společnosti. Káhirské Město mrtvých, staroetruské podzemní nekropole, římské katakomby… Každá společnost byla během svého vývoje konfrontována se smrtí. Od nejstarších paleolitických kultur po dnešní univerzální globalizované lidstvo byla smrt velmi důležitým momentem individuální existence. Prakticky ve všech rozvinutých kulturách se setkáváme se smrtí, jakožto jevem kultovním. Kult v tomto smyslu představuje vědomě utvářený vztah mezi pozůstalými a zemřelým – který přetrvává, mnohdy i po generace. Nositelem kultu je zpravidla mýtus, příkladem mohou být řecké hrdinské kulty nebo křesťanský kult svatých S dlouhodobým zachováváním kultu nutně sou- visejí i rituály, tedy ustálené praktické vyjádření tohoto vztahu. Způsob a ritus pohřbívání mrtvých závisí v jednotlivých náboženstvích napředstavách o přechodu k posmrtnému životu. V Egyptě dávali mumifikovanýmmrtvým nejbohatší výbavu. Tibetští buddhisté přenechávají dodnes mrtvé supům. Odpírání rituálního pohřbu bylo vždy velmi tvrdým trestem. Široké spektrum obyčejů vzniklo z úcty nebo bázně z mrtvých, ale i z potřeby útěchy pro pozůstalé. Nejstarší dochované pohřby do země pocházejí už ze středního paleolitu (neandrtálci, před 50 tis. lety). Z průběhu mladého paleolitu (před 20 tis. lety)známe nejstarší doklady žárového ritu (Morava, Austrálie). Pohřebiště se vyskytují patrně od sklonku paleolitu, ale jistě od mezolitu (asi před 10 tis. lety). Nepřímým dokladem o pronikání křesťanství na naše území je právě změna způsobu pohřbívání v polovině 9. století. V té době se přecházelo od žárového resp. mohylového pohřbívání spojeného s četnými milodary do hrobu k pohřbívání do země. Postupně také přibývá na hrobech předmětů s náboženskou symbolikou. Evropské hřbitovy se tak během století změnily na pamětní místo pro blízké zemřelých, ale i na místo, kde mohl být praktikován kult mrtvých z hlediska společenského. Žijící příbuzní přicházejí na hřbitov vzpomenout svých zemřelých a ozdobit jejich památníky. Důležitou novinkou je aspekt demokratičnosti, když všichni zemřelí leží na jednom společném, veřejně přístupném místě. V 19. století se také hřbitov stává tématem literárních, historicko-filosofických nebo náboženských reflexí a objektem vědeckého popisu. Hřbitov, individuální nebo rodinný náhrobek se v 19. století stává něčím, bez čeho 19 smile HŘBITOVY sinelze kult mrtvých představit a stejně tak bez kultu mrtvých si nelze představit žádnou kulturu. V podmínkách našeho kraje je možno sledovat ponejvíce dvě významné kultury – křesťanskou a židovskou a já zcela propadla židovským bejtolámkům (bet olam – zahrada věčnosti). Židovský náhrobek, stejně jako křesťanský, uchovává a předává informace nejen o zesnulém, ale i o uměleckém a historickém působení dané doby (písmo, jazyk, výzdoba), důležitá je však jeho praktická funkce, totiž označení místa posledního spočinutí zemřelého a připomenutí jeho pozemského působení Pojícím prvkem v náhrobním umění je stéla, v judaismu označována též jako maceva. Tuto formu náhrobku využívají jak na křesťanských, tak i na židovských hřbitovech, ovšem její konečná podoba se výrazně odlišuje. Na druhou stranu je nutno brát v potaz fakt, že pojem stéla je v dnešní době spíše obecným označením v podstatě jakékoliv kamenné nebo jiné desky spuštěné kolmo k zemi. Křesťanská obdoba tohoto typu náhrobku je téměř vždy obohacena o další prvky, ať už se jedná o kříž, urnu, stříšku, podstavec či jiné doplňky, odpovídající době, vkusu pozůstalých i jejich financím. Židovská podoba stély je o poznání chudší, její umenšená výzdoba, prosté dekorování a zejména celkové pojetí, tak více odpovídá skutečnému významu tohoto pojmu. Důležitou složku židovského i křesťanského funerálního umění představuje vyobrazená symbolika, jejíž bohaté množství a možnosti interpretace často způsobují komplikace při bližším určení. Mnohdy však, bohužel i pro značné poškození, je nelze identifikovat či stanovit jejich význam. Na židovských náhrobcích se nejčastěji lze setkat se symboly značící povolání či jméno, s motivy značící židovskou tradici (Davidova hvězda, koruna) či zdobnými rostlinnými ornamenty. Odkazy na profesi zemřelého se vyskytují i na křesťanských náhrobcích, avšak v menší míře. Naopak symboly křesťanské víry se objevují na náhrobcích téměř vždy, nehledě na kříž jako samostatnou formu náhrobku. Volně se inspiruji v Chewrakešet (projekt na záchranu a obnovu židovských hřbitovů). Mít v úctě své i cizí mrtvé je povinnost, nebo ještě lépe řečeno židovským jazykem micwa – tj. cesta, jejímž absolvováním se stáváme rovnocennými partnery Všemohoucího. Úcta k mrtvým a jejich odpočinku je pouze jiný projev úcty k životu a jeho zákonům – toratchajjim, té úcty, která je základním pilířem judaismu a lidství obecně. Čeští a moravští Židé sice žili trochu jinak než jejich křesťanské okolí, ne však a priori v útlaku a náboženské diskriminaci. Stejně jako jejich sousedé i oni milovali život a snažili se milovat i Dárce života. Navíc - milovali také Dárcův dopis lidstvu – Tóru (toratchajjim), o čemž svědčí obdivuhodná poetika jednotlivých náhrobních nápisů. Žili jinak, ale žili, dokud se nepřehnala dvě zla. Hnědé a rudé. Hnědé zlo odvezlo v dobytčácích kamsi na Východ téměř všechny, kdo by mohli micwou úcty k životu procházet jako její přirození dědicové. Rudé pak vymazalo památku Židů dokonce i listin a archivů a dopustilo, aby židovské Domy života dopadly tak, jak vypadají dnes – nezřídka jako skládky, ruiny a torza Ale stejně tak, jak „tichá většina“ tolerovala existenci obou zel, hnědého i rudého, stejně tak dodnes tiše toleruje i nedůstojný stav židovských (a nejen židovských) pohřebišť. Je třeba vědět, že se židovské hřbitovy stávají cennými kamennými knihovnami. Jsou archivy historie židovské populace, nezřídka jedinými dochovanými jmennými seznamy židovských spoluobčanů, knihovnami poezie a symboliky, učebnicí humanity a úcty k životu. Nezaslouží si, aby zůstaly v tak žalostném stavu, vydány na pospas času, naivním vandalům i skutečným hyenám pasoucím po kvalitním kameni. Hřbitovy obecně vnímám jako muzeum pod širým nebem, jako knihovnu, galerii a školu života… tudíž jsem tafofil. V závěru si dovoluji uvést i nekalou reklamu: www.facebook.com/tafofil Dana Svítilová Foto: archiv autorky SUCHÉ STAVBY - SÁDROKARTONOVÉ PRÁCE KVALITNĚ - SPOLEHLIVĚ - S CERTIFIKÁTEM www.sadrokartony-suchy.4fan.cz +420 608740309 20 smile MUSIC ZONE Gramofon: vynález, který změnil svět (a má) stejný počet „vlnek“ do hloubky jako původní zvuk měl tlakových změn. Pokud se k takovému válečku přiložila snímací jehla a váleček se opět roztočil, kmitala jehla v rytmu určeném drážkou. V případě, že se její pohyb přenesl na pružnou membránu a dodržely se shodné otáčky při snímání i záznamu, došlo k reprodukci zvuku. Na světě byl fonograf. Nahlédněte s námi do světa gramofonů. Jaká je historie záznamu zvuku a vývoj záznamových analogových zařízení? Dnes bereme záznam, či přenos zvuku jako něco samozřejmého. MP3 soubory, CD disky, streamované audio po internetu, to vše je pro nás běžné. Není tomu tak dávno, kdy si hudbu člověk mohl poslechnout pouze živě - od muzikantů. Dnešní obrovský, miliardový hudební průmysl by neexistoval bez tohoto počátku. Jak to všechno začalo Thomas Alva Edison si ve svém vynálezeckém snažení mimo jiné umínil, že zaznamená lidský hlas, resp. zvuk obecně jinou formou než písmem nebo notovým záznamem. Vyšel z výzkumů fyziků a fyziologů, kteří v té době zjistili vlnovou podstatu zvuku. Zvuk je vlastně mechanický jev související s pružností hmotného prostředí, a protože každý mechanický podnět v pružném prostředí se projeví jako kmitání, lze říci, že pokud se jakýmkoliv způsobem rozkmitá nějaká mechanická součástka, stane se zdrojem zvuku. Edison tehdy vymyslel, jak převést kmitání okolního prostředí (vzduchu) pomocí membrány na kmitání mechanického elementu. Tím mechanickým elementem byla rycí jehla, jež vyrývala různě hlubokou drážku do voskem pokrytého válečku. Váleček byl poháněn pérovým strojkem a pomocí šroubového převodu se i jehla pravidelně posouvala podél válečku. Ve finále tak na jeho povrchu vznikla drážka spirálovitě obtáčející téměř celý váleček. Drážka ve své proměnné hloubce nesla informaci o tom, jaký tlak v daný moment působil na membránu sběrného trychtýře. Jelikož má zvuková vlna minima a maxima tohoto tlaku (z jejich počtu za jednotku času vypočítáváme kmitočet neboli výšku tónu), výsledná drážka měla Rokem 1878 tak začala éra snahy o co nejvěrnější reprodukci, protože od tohoto data už hudbu nemusela vytvářet jen živá kapela a ani zpěvák nebo mluvčí nemusel být fyzicky přítomen. Zvuk se stal „instantním“ nebo jinak řečeno, daly se vytvářet „zvukové konzervy“. Z válečků na desky Největším problémem byl materiál pro válečky – běžný vosk se snadno ryl, ale stejně tak se snadno poškodil i záznam na něm. Přešlo se na šelak (přírodní materiál na bázi rostlinné pryskyřice), který ale zase byl velmi křehký a válečky snadno praskaly. Mezi další problémy patřila krátká doba záznamu a vysoká cena záznamového média. Výroba spočívala v kusovém kopírování z jednoho „matičního“ válečku pomocí kopírovacích strojů. Matiční záznam se tak velmi rychle opotřeboval a zničil. Muselo se tedy přikročit k něčemu, co připomínalo předlistopadové „samizdatové“ kopírování koncertů zakázaných hudebních těles z kazety na kazetu. Jedna nahrávka se okopírovala a tyto kopie pak sloužily jako vzory pro další kopie. U fonografických válečků se to dělalo také tak, jen to nebylo možné tolikrát zopakovat, neboť mechanický záznam má své meze. Fonograf a jeho záznam se poměrně rychle rozšířily po celém světě. Nepřestalo se ale přemýšlet, jak záznam zjednodušit výrobně a jak usnadnit jeho skladování – válečky se nesměly vystavit tlaku, teplu ani nárazům, musely se ukládat v kartónových pouzdrech. Již po deseti letech, tedy v roce 1888 přišel Emil Berliner s nápadem umístit drážku se záznamem nikoli na povrch válce, ale na plochu kruhové desky. Samozřejmě také do spirály, jen rozložené do plochy od okraje směrem ke středu. Pro svůj druh záznamu postavil i první přístroj. Materiálem pro výrobu desek byla nejdříve tvrzená guma, (tzv. ebonit) a později levnější a snáze lisovatelný šelak. Plochý tvar desky se snadněji reprodukoval lisováním (forma pro desku má dělicí spáru umístěnou mimo plochu pro záznam, což se u válce realizuje velmi nesnadno) a navíc bylo možné pro záznam využít obě strany desky. Desky se díky masovější produkci staly levnější a mohly být využívány i k takovému účelu, jakým byl zvukový doprovod (tehdy ještě němého) filmu. Tyto desky byly standardizovány pro rychlost otáčení 78 otáček za minutu. Jejich zvuk byl mnohem kvalitnější než záznam z Edisonova fonografu, důvodem bylo i zavedení jiného způsobu záznamu. Berliner totiž nepoužil hloubkový záznam jako Edison (mění se hloubka vrypu do nosiče, jehla se pohybuje kolmo k povrchu), ale záznam stranový, kde se jehla při záznamu i reprodukci vychyluje do stran od pomyslné osy drážky. Tlak na povrch desky tedy může být mnohem menší, a hrot tak lehčeji kopíruje drobnější výchylky drážky. To umožňuje záznam i snímání slabších signálů a vyšších kmitočtů. Drážka se také méně opotřebovává a celkově je schopná tato metoda vyšší kvality záznamu díky širšímu pásmu zaznamenatelných a samozřejmě i reprodukovatelných kmitočtů. Všechno má svá negativa, a tak i tento způsob záznamu má své problémy. Materiál je křehký, takže aby deska něco vydržela, musí být relativně silná a tím i těžká. Stranový záznam s sebou nese i další problém, totiž pokud je potřeba zvětšit kapacitu desky neboli dostat na desku delší záznam, musí se drážky zhustit. Tím hrozí proříznutí drážek nesoucích záznam nízkých tónů s velkými výchylkami do sousedních drážek. Bylo tedy nutné omezit velikost výchylky 21 smile MUSIC ZONE záznamového nože při záznamu basových tónů. Obdobně vysoké kmitočty mají malou výchylku, a aby se vůbec taková výchylka zaznamenala, musely se vysoké kmitočty pro záznam uměle zesílit. Tyto korekce, které se při snímání záznamu musejí opačnou korekcí odstranit, měla nejprve každá produkční firma své vlastní. Byl to určitý monopol. Firmy prodávaly své desky a své gramofony, v nichž byly v mechanickém snímacím ústrojí realizovány korekce potřebné ke správné reprodukci. Desky od konkurence sice přehrát šly, ale zvuk nebyl tak dobrý, jako z originálních firemních desek. Na cestě k dnešní podobě Zlom učinil v roce 1952 vznik americké společnosti Record Industry American Association neboli Americké asociace producentů desek. Ta standardizovala u svých členů jednu korekční křivku dnes známou pod zkratkou RIAA. Díky celosvětovému uznání se mohl pod stát gramofon po druhé světové válce doslova fenoménem. Nastala éra stereofonních záznamů, které si vynutilo přání „spotřebitele“ mít doma poslech jako na koncertě. Rozvoj materiálů umožnil výrobu desek z „vinylu“ neboli plastu, který má i díky obsahu sazí dobré kluzné vlastnosti (neopotřebovává tolik hrot přenosky jako původní tvrdý šelak) a zároveň je mnohem odolnější proti rozbití. Potřeba prodloužit dobu reprodukce vedla k zužování drážek - na desku se jich vejde víc, a deska tak „hraje déle“, zároveň snížení počtu otáček na 33 a 1/3 nebo 45 a 2/3 otáčky za minutu vedlo ke stejnému cíli. Výsledkem byly už v 60. letech desky nazvané Long Play neboli LP, jež měly při průměru 30 cm a otáčkách 33 1/3 za minutu dobu reprodukce kolem 20 minut stereofonního záznamu na každé straně, nebo SP (Single Play) dovolující při průměru 17 cm a otáčkách 45 2/3 za minutu maximální kapacitu kolem sedmi minut záznamu (dvě až tři průměrné písničky) po každé straně. Díky masové produkci se desky staly i velmi levným spotřebním zbožím. Pamětníci si jistě vybaví, jak si kupovali populární muziku na singlech za 8 korun za kus. Používaná záznamová a reprodukční technika dovolovala díky rozšíření elektronizace po 2. světové válce obsáhnout i celé pásmo kmitočtů označovaných jako „slyšitelný zvuk“. Dobře vytvořený mechanický záznam pořízený prostředky z 50. - 60. let 20. století už tenkrát umožňoval realizovat desku se záznamem kmitočtů přes 20 kHz – laboratorní testy ukázaly, že je možné zaznamenat a reprodukovat i kmitočty až do oblasti 40 – 50 kHz bez přehnaného zvýšení náročnosti výroby desky nebo speciálních zařízení pro reprodukci. Protože ale tyto frekvence nikdo „vědomě“ neslyší, nebylo na takovém záznamu dále trváno. Na této úrovni vývoje setrvaly gramofonové desky a gramofony prakticky nezměněny až do dneška. Ano, změnila se technika, elektronky byly nahrazeny polovodiči, gramofonové desky už se dají lisovat i z matric vytvořených metodami přímého řezu do kovu (Direct Metal Mastering, DMM) nebo dokonce i kusově vyřezávat z čistých kotoučů (Direct Cut, DC), ale pořád se jedná o kus plastu, do jehož povrchu je vytvořena spirálová drážka nesoucí záznam. Stejně jako se znovu oživují digitronové hodiny a lidé problematiky znalí si stavějí lampové akustické zesilovače, stejně jako se na silnice znovu vracejí motorky ze 60. let a do vzduchu aeroplány z dob bratří Wrightů a páně Blériota, znalci i laici prolézají půdy a sklepy a vynášejí spolu se štosy desek zapomenuté gramofony po babičce. A znovu se shánějí informace, jak s těmito přístroji a nosiči zacházet, aby co nejlépe hrály a co nejdéle vydržely. Roman Suchý Příkazský Foto: music.hu 22 smile FOLKLÓR Folklór se věnují tomu, co se odehrává v průběhu roku (nyní se blížící fašank, Velikonoce nebo dožínky, posvícení, Vánoce), nebo v průběhu lidského života (narození, svatba, pohřeb). Folklorní projevy začaly mizet s nástupem moderní techniky; jakmile se začalo šířit umění a zapsaný text, který lidé už uměli číst, nebyl již prostor pro vlastní lidovou tvorbu. V těchto Bohaté fašankové slavnosti se konají například v Poštorné dobách (19. století) se řada badatelů Buď ho milujete, nebo vás nechává vlažpokoušela dokumentovat folklorní zvyky ným. Bazíruje na úctě a lásce k tradicím, z odlehlejších koutů Evropy. Jejich práce svou sílu čerpá přímo ze srdcí svých nosijednak přispěly k základu folkoristiky telů a proto je na něj v jakékoliv podobě a etnologie, jednak také k pozvednutí pohled nádherný. Je smutný i veselý, prospovědomí o venkovu. Dříve byla vesnitý i magický, tichý i nepřeslechnutelný. Je ce vnímána jako zavrženíhodné místo, to život sám ve všech podobách. Je idenřada obrozenců a kulturně činných osob tifikačním kódem a bohatstvím každého ve svém přesvědčení obrátila. Pro Evropu národa. Je to pevný bod ve vesmíru. 19. století byly lidové motivy z hor, selskéA bude také pevným bodem našeho ho prostředí, nebo vzdálených míst něčím časopisu. Fašankové slavnosti Sobota, 14. února Poštorná - fašank Lednice - fašank Neděle 15. února Tvrdonice - fašank Sobota, 21. února Mikulov - fašank novým, neznámým a vzbudily velký ohlas. Bohatství lidových zvyků začalo být rychle chápáno jako národní dědictví, se kterým se velmi snadno mohly početné rodící se národy dobře ztotožnit. Folklor se projevuje i v hmotném vyjádření – jako malířství, architektura, rukodělné výrobky, textil, šperky, oblékání nebo i gastronomie. Pro nemalé množství národních umělců sloužil právě folklor jako významná inspirace k vlastní tvorbě (např. Antonín Dvořák a opery Rusalka, nebo Čert a Káča). V ústním projevu se řada folklorních námětů stala základem pro úspěšné pohádky, romány, ale také i filmy; oblíbené jsou rovněž také i báje a pověsti. Zdroj: wikipedie.cz Foto: Karel Hemala Jak to vidí wikipedie Folklór je označení pro osobité hudební, slovesné, taneční a dramatické projevy kultury integrovaných skupin obyvatelstva, například venkovského či městského. Někdy je mezi folklór zahrnována i lidová výtvarná a zvykoslovná kultura. Studiem folklóru se zabývá folkloristika. O udržování lokálních kulturních zvyklostí se často starají tzv. folklorní soubory. Pojem poprvé použil britský bibliograf William Thoms roku 1846 jako název článku v časopise The Athanaeum. Je složen z anglických slov folk „lid“ a lore „tradice, znalosti“ a původně se jako folklór označovala lidová kultura jako celek. Například ve Francii a Itálii se stále tento pojem používá i pro hmotnou lidovou kulturu. Často je také folklór ztotožňován s lidovou slovesností, ta však tvoří pouze část z něj. Folklorní obřady nebo zvyky se týkají celé řady různých událostí. Často Bohaté fašankové slavnosti se konají například v Poštorné 23 smile INFOSERVIS Vydavatel: Smile by horse o.p.s. Anenská 551, 691 55 Moravská Nová Ves [email protected] www.smilebyhorse.cz Městské muzeum a galerie Břeclav www.muzeumbv.cz 29. 1. – 22. 3. 2015 tel.: +420 725 113 100 IČ: 29369541 Eva Černohorská galerijní výstava – koláže (SYN) 3. 2. – 8. 3. 2015 Roman Šafránek galerijní výstava - obrazy (DOL) 7. 3. 2015 Kadeřnická show akce (DOL) 20. 3. – 3. 5. 2015 Igor Chmela galerijní výstava - fotografie (DOL) 26. 3. – 31. 5. 2015 Český komiks galerijní výstava (SYN) 31. 3. 2015, 19:00 Schola Gregoriana Pragensis – od počátku až k ranému vícehlasu koncert (SYN) 19. 4. 2015, 16:00 Jarní koncert - Komorní ochestr ZUŠ BV koncert - akce (SYN) 26. 4. 2015 Benefiční koncert koncert - akce (POH) 21. 5. – 13. 9. 2015 1. světová válka muzejní výstava (DOL) 23. 5. 2015 Muzejní noc na Pohansku muzejní akce (POH) 6. 6. 2015 „Open air“na Pohansku koncert - akce (POH) 7. 6. 2015, 12:00 - 20:00 Koncert hud. školy Yamaha koncert - akce (SYN) 12. 6. – 6. 10. 2015 12. 6. vernisáž 20. – 21. 6. 2015 Adolf Born – 85. narozeniny galerijní výstava - grafická díla (SYN) Svatojánská noc – folklorní pásmo muzejní akce (POH) 27. – 28. 8. 2015 Muzejní dílny akce (DOL) 6. 10. – 22. 11. 2015 20. let MMG Břeclav muzejní výstava (DOL) 13. 10. – 22. 11. 2015 Peru – Mgr. Tomáš Hájek výstava fotografií + přednáška (SYN) 17. 10. 2015 Drakobraní - podzimní dílnička pro celou rodinu akce pro děti (DOL) 28. 11. 2015 Advantní inspirace akce (SYN) DOL – hlavní budova u vodárenské věže SYN – břeclavská synagoga POH – zámeček Pohansko Poděkování: SHEAN s.r.o., Tiskárna ŠIKI Kyjov, Ranč Podluží, František Žák, Sušárna Pohořelice, Agromoravia a.s. ev.č.: MK ČR E 21411 Redaktor: Karel Hemala [email protected] tel: +420 721 962 001 tisk: Tiskárna Kyjov Pište nám Vyhrazeno právo na úpravu textu. Neprodejné ... vždy něco navíc! . • slo h y . . i sy FSETOV ÉHO TIS KU HAŘSKÉ ZPRACO VÁNÍ p vy • t i s k o á r zp je • výroční a d ZNÍ KNI a, 697 0 1 Tel.: 518 Kyjov 614 14 GSM E-mail: i brána: 702 291 3 nfo@tis 7 karnaky 34 jov.cz y y • kat h i n K a • Grafické studio Digitáln í tisk k ale n d á ř Havlíčk ova 182 /33 e A PRECI • z p rav o EXKLUZ IVNÍ KVALIT BAREVN A ÉHO O Ofsetov ý tisk gy • l e t á k lo Knihařs k zpracov é ání
Podobné dokumenty
Rozhovor: Valér Kováč
to, najednou přijde pocit „toto je moje město, tady
bych chtěl žít“, a už jsem o ničem jiném než o Brně
neuvažoval. Tak se mi tu líbilo. To víš, jako
správný balík se bojíš jít z ulice do ulice. V ...
2008 - Akademie science fiction, fantasy a hororu
Ondřej Jireš – za výjimečný editorský počin, vedoucí k příkladné
reprezentaci české fantasy v zahraničí (prodej autorských práv
Legend české fantasy).
Pavel Koutský a tvůrčí tým – za realizaci prvn...
Okénko do Světa homeopatie
vzaly jsme sebou všechny (téměř všechny) naše děti a plny energie
jsme začaly vymýšlet, jak s naší „homeopatickou“ rodinou dál.
Jak vylepšit Svět homeopatie, jaké rubriky přidat, řešily jsme,
co mů...
vitavm®9 - auf der Mediendatenbank der VITA Zahnfabrik
zda jsou uděleny ústně, písemně nebo formou praktických návodů) jsou založena na
vlastních četných zkušenostech a pokusech. Přesto pro uživatele platí tyto údaje pouze
jako orientační hodnoty. Poku...
Návod - Samsung
odstraňovače skvrn, terpentýn, vosk a odstraňovače vosku, je třeba před sušením
v bubnové sušičce vyprat v horké vodě s extra dávkou čisticího prostředku.
Nesušte v bubnové sušičce předměty z molit...
výživa pacientů s lymfomem
formací, než Vám poskytne tato publikace, obraťte se na nutričního terapeuta
nebo lékaře nutricionistu. Při těžkém zvládání stresu může pomoci i psycholog,
psychoterapeut, sociální pracovník, v ně...