Desátková problematika listiny papeže Jana XV. pro břevnovský
Transkript
Desátková problematika listiny papeže Jana XV. pro břevnovský klášter Pavel Bolina Zajímavá práce Josefa Šrámka o středověkých listinných falzech, prezentovaná na stránkách medievistického fóra a publikovaná již roku 2009,1 je v detailu založena především na listinách břevnovského kláštera, rozbor kterých však z hlediska dotčeného tématu nelze pokládat za úplný. Jde především o výklad do značné míry klíčového ustanovení listiny papeže Jana XV. z 31. května 993, dochované v konfirmaci Přemysla Otakara I. z r. 1224, kterou se břevnovským benediktinům mimo jiné potvrzovaly desátky ze třech severočeských provincií, Litoměřické, Bílinské a Děčínské, darované klášteru biskupem Vojtěchem.2 Šrámek zastává názor, že nešlo o biskupský desátek, nýbrž desátek knížecí, kterým původně panovník zajišťoval existenci nového konventu v podobě desetin výnosů příslušných hradních okrsků.3 Odvolává se na J. Žemličku, který ovšem ve svých pracích z doby před deseti a více lety místo biskupského psal o církevním desátku a místo knížecího nadání břevnovského kláštera psal o daru pražskému biskupství, který pak biskup Vojtěch převedl na Břevnov.4 Zmíněné diference nejsou bohužel drobnými výkladovými nuancemi, nýbrž dokladem obrovského dluhu, který moderní česká historiografie vůči desátkové problematice má. Jsou-li volně zaměňovány pojmy jako biskupský desátek a desátek církevní,5 pak ovšem předkládaný závěr, že Vojtěchem darované desátky ze tří severočeských provincií představují desetiny knížecích příjmů odtud plynoucích, jakousi obdobu polských biskupských kastelánií, nemůžeme brát za víc než pouhý nápad, jehož seriózní vyargumentování dosud předloženo nebylo. Je nesporné, že kníže od prvopočátku dával církevním institucí podíl na svých výnosech a že pokud to byla desetina onoho užitku, nazývala se desátek. Byly to však ze strany knížete zcela dobrovolně(!) poskytované desetiny tributu, tržného, cel, mýt, mostného, soudních pokut a celé řady dalších dávek, jejichž výběr a rozdělování (v neposlední řadě i spotřebu) zajišťovali knížecí úředníci 1 ŠRÁMEK, J.: „Aby události neunikly paměti.“ Středověká listinná falza a kláštery, Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 2/2009, s. 13-37. 2 CDB I. č. 38, s. 43-46; II. č. 259, s. 248–251: „...Ad hec monasterim vestrum sub beati Petri et nostra protectione ponentes, omnes ecclesias vestras, villas, agros, silvas, casas servos et ancillas, decimas quoque trium provinciarum Lvtomiricensis, Belinensis, Dechinensis et omnium hominium eiusdem monasterii a memorato fratre nostro Adalberto, episcopo Pragensis, cuius amore hec scribimus, monasterio vestro rationabiliter collatas tam in veteribus cultis quam in novalibus in posterum excollendis vobis et hiis, qui vobis successerint, auctoritate apostolica confirmamus...“. 3 ŠRÁMEK, s. 25. 4 ŽEMLIČKA, J.: „Decimas trium provinciarum“ pro klášter v Břevnově (K hmotnému zajištění nejstarších klášterních fundací v Čechách). In: Ludzie, kościół, wierzenia. Studia z dziejów i spoleceństwa Evropy Śródkowej (śrédniowiecze – wczesna epoka nowoŜytna). Ed. W. IWAŃCZAK. Warzsawa 2001, s. 132. 5 Vymezení a základní charakteristiku pojmů „církevní desátek“ a „biskupský desátek“ pro české země podává, byť ne zcela bez chyb, již HRUBÝ, F.: Církevní zřízení v Čechách a na Moravě a jeho poměr ke státu, Český časopis historický 22, 1916, s. 17-53, 257-287, 385-421; 23, 1917, s. 38-73. 1 na příslušných hradech. Těžko si představovat, že dárci nebo obdarovaní by nebyli schopni tyto knížetem dobrovolně poskytované desátky6 odlišit od desátků církevních a desátků biskupských, jimiž byla zatížena podstatná část obyvatelstva a které v prvém případě se vztahovaly k příslušným kostelům a v druhém případě náležely biskupovi.7 Myšlenku, že Břevnovu, respektive pražskému biskupství, se dostalo při jeho založení desetinového podílu na výnosu tří severočeských hradních okrsků (Litoměřice, Bílina, Děčín), lze odmítat z vícero důvodů. Především však, kdyby takový výklad příslušného ustanovení papežského privilegia byl správný, jistě by jinou listinou Boleslav II. nedával stejnému břevnovskému klášteru v Litoměřicích týdenní výnos cla a desáté díly tržného a soudních pokut.8 Přitom je jasné, že Boleslavovo nadání zdaleka neobjímalo kýženou desetinu výnosu litoměřického hradu. Pochybovat můžeme i o tom, že by administrativa českého raně středověkého státu byla schopná stanovit ve vztahu k příslušnému hradu skutečný obsah desetiny jeho výnosu. Stačí uvést příklad, konkrétně opět z Litoměřic - vstupovalo by do výpočtu oné desetiny výnosu kastelánie např. stádo klisen, ze kterého jedno hříbě ročně dostávala litoměřická kapitula?9 Již sama tato otázka ukazuje, že konglomerát těžko určitelného nadproduktu v podobě nezbytných zásob, postupně vybíraných dávek, pokut atd., shromažďovaných a spotřebovávaných „zástupy věrných“ na knížecích hradech, nelze srovnávat s dary podílů na výnosech konkrétních užitků (např. cla, tržného, mostného či tributu), které bývaly předmětem obdarovávání nejstarších církevních institucí. Jejich taxativní výčet vždy bývá v příslušné písemnosti uveden,10 a pokud text sklouzává do obecných formulací, pak jen proto, že suma daných položek tehdy byla zúčastněným jasná.11 6 Právě pro odlišení od desátku církevního a desátku biskupského je jako „Fiskalzehnten“ označoval SCHMIDT, H. F.: Die rechtlichen Grundlagen der Pfarrorganisation auf westslawischen Boden und ihre Entwicklung während des Mittelalters, zvláštní otisk z Zeitschrift der Savigny-Stiftung für Rechtsgeschichte XLVI, Kanon. Abt. 15, 1926, s. 80-81. 7 Viz o poznámku výše. 8 CDB I. č. 375, s. 349: „...theloneis per Boemiam constitutis fructus decime septimane cedat ad usum Brevnowensis ecclesie, videlicet ... Lutomiriciz, Naavsty super Albiam. Super hec adposui decimum forum decimumque denarium ex omni iudicio in ... Lutomiricih...“; důvěryhodnost věcného obsahu listiny prokázal PRAŽÁK, J.: Privilegium pervestum Boleslai, in: Milénium břevnovského kláštera (993-1993), Praha 1993, s. 13-24. 9 CDB I. č. 55, s. 56: „…de grege equarum per unum quemque annum poledrus pro tunica unicuique eorum destinatus est…“. 10 Dobrou představu o možném „maximu“ skýtá u hradů Žatce, Staré a Mladé Boleslavi falzum staroboleslavské kapituly (CDB I. č. 382, s. 361), vypočítávající desátý denár ze všech soudních pokut (quesita) a poplatků jako cel, přívozů atd. (inqirenda), desetinu výnosu obilovin a zvířectva z knížecích polností a desetinu medu a dávky tributum pacis od (svobodných) hostů a sedláků. 11 Souhrn podílů dávek uvedeného typu se v listině opatovické uvádí jako „septimana ad cetera collecta sive colligenda“ (CDB I. č. 386, s. 370); k desetině celkového výnosu dotčených hradů (Olomouc, Přerov, Břeclav, Brno, lokalita „Naiuiani“ a Strachotín) to nepochybně mělo dosti daleko. 2 Teprve u knížecích dvorů, tedy kategorie o řád nižší, nežli představovaly knížecí hrady, se můžeme setkat s darem desetiny veškerého výnosu,12 ale i zde ještě mohly nastat problémy s určováním celkového užitku, jak naznačuje dvojí zaznamenání výnosu žní v taxativním výčtu jednotlivých komodit u jakéhosi dvora za horou Osek ve falzu zakládací listiny vyšehradské kapituly k roku 1088.13 V opačném případě, chtěl-li by kníže z nějakého hradu dát církvi více než konkrétní užitky či jejich zlomky, musel by dotyčné instituci nejspíše věnovat celý hradní okrsek. Patrně to byl jeden z důvodů, proč v Polsku vznikaly tzv. biskupské kastelánie, jimiž Boleslav Chrabrý a jeho následníci zajišťovali hmotné zabezpečení nových diecézí.14 S tím naopak se v českém raně středověkém státě prakticky nesetkáváme,15 přičemž převod upadajícího knížecího hradu v Bechyni na pražské biskupství někdy v průběhu 12. století již představuje odlišnou kategorii.16 12 Například desátý díl z veškeré produkce dvora v Radotíně poskytnutý Boleslavem II. břevnovskému klášteru (CDB I. č. 375, s. 348: „de curia mea Radotyn decimam de omni proventu disposui…“). 13 CDB I. č. 387, s. 386: „Ultra montem Osecs decima urna de melle in omni iusticia. Messariorum X. De salutacionibus X. De pellibus caprinis X. De porcariis X. De cervisiariis X. Decimus messor; decimus feniseka.“ K tzv. „Záosečí“ viz BOHÁČ, Z.: K lokalizaci Kosmovy mons Osseca a přilehlé cesty pražsko-bechyňské, ČSČH 15, 1967, s. 747-756. 14 K polským biskupským kastelániím viz ABRAHAM, W.: Organizacja Kościoła w Polsce do polowy wieku XII, Poznań 1962, s. 238-253; DOWIAT,J.: Historia Kościoła katolickiego w Polsce (do polowy XV wieku), Warszawa 1968, s. 78-80; MODZELEWSKI, K.: Chłopi v monarchii wczesnopiastowskiej, Wrocław-WarszawaKraków-Gdańsk-Łódź 1987, s. 194-207. 15 Odhlédneme-li od problematiky velkomoravské, pojí se pravděpodobně jediný možný případ „biskupské kastelánie“ v českých zemích k jihomoravskému hradu Podivínu, o němž však písemné prameny podávají ne zcela jednoznačné informace (cf. WIHODA, M.: Causa Podivín, Časopis Matice moravské 117, 1998, s. 279291; na možnou souvislost Podivína s polskými biskupskými kastelániemi upozorňoval PROCHÁZKA, R.: K vývoji a funkčnímu rozvrstvení hradů 11.-12. století na Moravě, in: Lokalne ośrodki władzy panństwowej w XI-XII wieku w Europie Środkowo-Wschodniej. Red. S. Moździoch, Wrocław 1993, s. 126). Na vznik Podivína a jeho dávné držení moravskou církví (CDB I. č. 138, s. 141: „...castellum Podewin possessionesque et res ad ipsum appendentes antiquo tempore Olomucensis retinuit ecclesia...“) lze totiž nahlížet v kontextu polské okupace Moravy (podle KRZEMIEŃSKA, B.: Wann erfolgte der Anschluβ Mährens an der böhmischen Staat?, Historica 19, 1980, s. 195-243 to bylo přibližně v letech 1003-1019/1020), neboť s ní se pojí i jisté archeologicky doložené moravské fortifikační aktivity Poláků (cf. STAŇA, Č.: Přerov-eine Burg des Boleslaw Chrobry in Mähren, in: J. Henning-A. Ruttkay /ed./, Frühmittelalterlicher Burgenbau in Mittel- und Osteuropa, Bonn 1998, s. 49-69). Tehdy jako exponent Boleslava Chrabrého na Moravě mohl působit Kosmou zmíněný biskup Vracen (KOSMAS, II-21, Bretholz, s. 113; BAKALA, J.: K úloze českých zemí při počátcích christianizace Polska, Prace i Materiały Muzeum Archeologicznego i Etnograficznego w Łodzi 14, 1967, s. 40). Je zajímavé, že Kosmas, sám polského původu, jediný zná moravského biskupa se jménem Vracen a umí uvést i zajímavý detail o založení Podivína pokřtěným židem Podivou (KOSMAS, II-21, Bretholz, s. 113). O Podivovi proto snad také můžeme předpokládat, že působil ve službách Boleslava Chrabrého. Po Vracenově smrti či odstoupení byla pak Morava, z důvodu těsnějšího připoutání na Polácích dobyté země k českému státu, svěřena knížetem Oldřichem do církevní správy pražského biskupství. S Moravou by se tak dostal do rukou pražských biskupů i hrad Podivín (CDB I. č. 138, s. 140 k roku 1144: „...castellum Podewin ... Set temporum ac rerum perturbacione oborta, Pragensis ecclesia predictum castellum occupavit et usque ad nostra tempora tenuit“; CDB II. č. 23, s. 21; č. 31, s. 28 k roku 1201: „...quodam nobile castrum dedit, quod eidem ecclesie pietatis intuitu fuit ab O. /= Oldřich/ quondam Boemie duce collatum...“). Výše uvedeným způsobem by obě církevní instituce, pražské i olomoucké biskupství, získaly na Podivín každá svým způsobem oprávněný nárok. Spory o lokalitu se proto táhly neuvěřitelně dlouho, od 11. do 13. století. 16 CDB I. č. 399, s. 412; k Bechyni viz SLÁMA, J.: Střední Čechy v raném středověku, II. Hradiště, příspěvky k jejich dějinám a výzkumu, Praha 1986, s. 63. 3 Z dosud řečeného je zřejmé, že desátkové ustanovení v listě papeže Jana XV. pro břevnovský klášter je třeba interpretovat pouze v intencích poznatků o desátku církevním a desátku biskupském. 1) Církevní desátek Jde o dávku starobylého původu, na jejímž prosazování musela mít zájem česká knížata již v dobách, kdy k uhájení alespoň minimální samostatnosti bylo třeba, aby v očích vládců sousedních zemí nepatřily Čechy k pohanským krajinám. Konkrétní informace o církevním desátku podává až v první čtvrtině 12. stol. Kosmas, který se může pochlubit vědomostí, že za biskupa Ekharda (†1023) u této paušální dávky došlo k proměně – na místo sta snopů obilí se začaly vybírat dvě měřice zrna. Podle Kosmy měli církevní desátek uvedené výše odvádět všichni držitelé půdy nezávisle na svém právním postavení, ať šlo o závislé osoby poskytující určité služby, jimž půda sloužila pouze k vlastní obživě, nebo o držitele polností, které již byly zatížené tributem a dalšími dávkami. Podle všeho nebylo Kosmovi o původu církevního desátku známo nic a mylně jeho zavedení přisuzoval prvnímu pražskému biskupovi Dětmarovi (†982), patrně proto, že za něj právě se začal vybírat desátek biskupský.17 Hlavní části církevního desátku se u nás zpravidla zmocňoval vlastník kostela. To byl nejprve jen kníže, který měl na většině hlavních hradů „své“ velkofarní kostely. Hnacím motorem zahušťování sítě kostelů již od počátku byly nejen zbožné úmysly. Nejdříve si pomocí kostelů zakládaných na dvorcích při knížecích hradech hradští beneficiáři „pojišťovali“ vlastní majetkové zisky vůči nárokům knížete.18 S postupným rozvolňováním systému velkofar začala k zakládání kostelů motivovat i možnost zadržovat ke svým rukám z titulu vlastnictví (později patronátního práva) kostela podstatnou část církevního desátku.19 O výhodnosti investice do stavby vlastního kostela právě z těchto důvodů výmluvně svědčí obrovské množství soukromých svatyní, vzniklých ve druhé polovině 12. a v první polovině 13. století po českém a moravském 17 KOSMAS I-40, Bretholz, s. 75-76: „...facundissimus praedicator, largus elemosinarum dator, dominicae familiae in mensura triciti fidelis dispensator. Hic constituit, ut pro decimatione unusquisque, sive potens sive dives sive pauper, tantum qui de suo pheodo vel allodio araturam haberet, duos modios quinque palmarum et duorum digitorum, unum triciti et alterum avenae episcopo solveret. Nam antea, sicut primo episcopo Dethmaro constitutum erat, pro decimatione duos messis acervos dabant ... decimus enim acervuum quinquaginta manipulos habentem…“; k problematice viz BOLINA, P.: Příspěvek k interpretaci Kosmových desátkových údajů (K 880. výročí úmrtí kronikáře), Český časopis historický 103, 2005, s. 828-860. 18 K jevu, v souvislosti s nímž bývají často citována známá Kosmova slova, vložená do úst bílinského kastelána Mstiše, právě zbaveného svého úřadu (KOSMAS II-19, Bretholz, s. 111: „Quod autem mea ecclesia hodie habet, auferendi dux potestatem non habet“), viz ŽEMLIČKA, J.: Čechy v době knížecí (1034-1198), Praha 1997, s. 201, 242-243 s další literaturou. 19 K procesu zakládání soukromých kostelů a budování farní sítě viz SCHMID, Die rechtlichen Grundlagen, s. 55-65; NOVÝ, R.: Přemyslovský stát 11. a 12. století, Acta Universitatis Carolinae, Philosophica et historica, Monographia 43, Praha 1972, s. 69-70; BORGOLTE, M.: Die mittelalterliche Kirche, München 1992; PAUK, M. R.: Ddialalność fundacyjna moźnowladztwa czeskiego i jej uwarunkowania spoleczne (XI-XIII wiek), Kraków-Warszawa 2000 a ŽEMLIČKA, J.: Počátky Čech královských 1198-1253. Proměna státu a společnosti. Praha 2002, s. 450. 4 venkově, a to jak z iniciativy šlechty, tak církevních institucí, v neposlední řadě i panovníka a příslušníků vládnoucího rodu.20 Vedle čtvrtiny vyčleněné dle původních kánonů21 pro kněze příslušného kostela (tj. později farního desátku) to byla především čtvrtina desátku určená na údržbu, která majiteli kostela takřka automaticky zůstávala v rukách, aby mu navždy kompenzovala i náklady spojené se stavbou svatostánku. Stejný osud měla také čtvrtina určená pro chudé. Majiteli kostela zůstávala rovněž poslední, teoreticky diecéznímu biskupovi příslušná čtvrtina církevního desátku, neboť poddaní byli patrně záhy po zřízení pražského biskupství zatíženi zvláštní dávkou ve výši šesti denárů, tzv. biskupským desátkem.22 Lze se dokonce domnívat, že původním smyslem v pramenech od 13.-14. století se nezřídka objevujícího dělení církevního desátku na třetiny bylo vyjádřit nepříslušnost ani formálního nároku biskupova. Pak majiteli (patronovi) kostela připadaly dvě třetiny církevního desátku a zbylá třetina faráři (farský desátek). Ve druhé polovině 13. století šlo o již tak zaběhnutou věc, že se nad ní nepozastavoval žádný biskup. Pro držitele lidí usazených na půdě měl uvedený vývoj jeden důležitý aspekt. Nároky hradských správců na odvod církevního církevního desátku, odvozované od příslušného velkofarního kostela, začínají být postupně nahrazovány požadavky na odvod desátků ke kostelům novým, jejichž stavebníky byli mnohdy stejní úředníci. Na ochranu desátkových příjmů církevních institucí se proto v písemných pramenech záhy objevuje nástroj, dosavadní literaturou sledovaný jen minimálně, který představuje jednu z nejstarších imunit u nás. Je to formulace známá již ze zakládací listiny litoměřické kapituly, v níž kníže určuje, že „zákonný desátek z lidí, náležejících tomuto kostelu, nemá být nikomu jinému placen, leč proboštu a bratřím“.23 I když ve výjimečných případech příslušné ustanovení objímalo i biskupský desátek,24 primárně se jednalo hlavně o církevní desátek. Při značné 20 Jen románských tribunových kostelů je z Čech a Moravy známo na 130 (ŽEMLIČKA, Čechy, s. 288). Z bohaté literatury např. MENCL, V.: Panské tribuny v naší románské architektuře, Umění 13, 1965, s. 29-62; MERHAUTOVÁ, A.: Raně středověká architektura v Čechách, Praha 1971; BOHÁČ, Z.: Patrocinia jako jeden z pramenů k dějinám osídlení, ČSČH 21, 1973, s. 369-388; TÝŽ, Osídlení raně středověkých Čech ve světle památek románské architektury, Folia Historica Bohemica 1, 1979, s. 157-176. Ke skladbě zakladatelů kostelů v jednotlivých regionech viz BOHÁČ, Z.: Struktura feudální pozemkové držby v Čechách na prahu husitské revoluce (Pokus o rekonstrukci podle patronátních práv), FHB 7, 1984, s. 7-42; HLEDÍKOVÁ, Z.: Ke studiu a možnostem využití patronátních práv v předhusitských Čechách, FHB 7, 1984, s. 43-99; VANĚK, V.: Rejstříky papežských desátků a možnosti jejich využití, ČČH 100, 2002, s. 497-521. 21 K tomu např. Lexikon des Mittelalters IX (Werla-Zypresse), Hrsg. Norbert Angermann. München-Zürich 1998, s. 499-502. 22 Zvrátit staletou zvyklost se ve svém sporu s Přemyslem Otakarem I. patrně pokusil biskup Ondřej. Podle všeho právě takto chápané poslední čtvrtiny církevního desátku se týkaly Ondřejovy nároky, které král odrážel v listině z roku 1218 vcelku výstižnou formulací, že „nemůže svého lidu nutit k desátkům dotud neobvyklým, a nemohl by toho učinit ani tenkrát, kdyby tyto desátky měly sloužit jemu (králi) a jeho užitkům“. Málo pravděpodobným se v této souvislosti jeví výklad Václava Novotného, že se biskup Ondřej chtěl zmocnit celého církevního desátku (CDB II. 160, s. 151; NOVOTNÝ, V.: České dějiny, I/3, Praha 1928, s. 455-456). 23 CDB I. č. 55, s. 53-60: „Legalis eciam decimatio ab hominibus huic ecclesie pertinentibus non alii nisi preposito et fratribus persolvatur“. 24 Viz níže v části věnované biskupskému desátku. 5 rozptýlenosti majetků církevních institucí nabírala se vznikem nových farních kostelů počátkem 13. století tato imunita na významu. Častá byla snaha, aby imunita postihovala nejen současnou državu příslušné církevní instituce, ale i vsi, jichž se jí dostane vlastním přičiněním (např. při kolonizaci), či darem, dědictvím apod. Imunita ve věci církevního desátku tedy byla pro církevní instituce až do zbudování dostatečně husté sítě vlastních farních kostelů žádoucím artiklem různých privilegií i jejich konfirmací, neboť své nositele chránila před podstatným ztenčováním příjmů. Původně se jednalo o nástroj používaný nejspíše jen knížetem. Skutečnost, že již v první polovině 13. století spadá udělování této imunity do pravomoci biskupa, staví dispoziční právo s ní k nejpřednějším výdobytkům emancipačních snah české církve.25 Z církevních ústavů, které pro své statky měly exempci z desátkové povinnosti ke kostelům na cizím patronátu, lze jmenovat kupříkladu k roku 1208 velehradské cisterciáky,26 roku 1226 želivské premonstráty,27 roku 1230 oslavanské cisterciačky,28 roku 1233 benediktinky u sv. Jiří na Pražském hradě,29 na přelomu let 1234 a 1235 kladrubské benediktiny,30 roku 1235 tišnovské cisterciačky31 a roku 1238 starobrněnský špitál sv. Ducha,32 v případě 25 Cf. např. FIALA, Z.: Správa a postavení církve v Čechách od počátku 13. do poloviny 14. století, Sborník historický 3, 1955, s. 64-88; POLC, J. V.: Církevní správa v Čechách do poloviny 14. století, in: Tisíc let pražského biskupství 973-1973, Řím 1973, s. 17-60; HLAVÁČEK, I.: Česká církev, její organizace a správa ve vztahu ke státu do husitství, Acta Unicersitatis Carolinae-Philosophica et historica 2. Z pomocných věd historických XV, 1999, s. 9-26. 26 CDB II. č. 76, s. 69: „Sane laborum vestrorum, quos propriis manibus aut sumptibus colitis, tam de terris cultis quam incultis, sive de ortis et virgultis et piscationibus vestris, vel de nutrimentis animalium vestrorum nullus a vobis decimas exigere vel extorquere presumat.“ 27 CDB II. č. 281, s. 275: „Sane novalium vestrorum, que propriis manibus aut sumptibus colitis, sive de vestrorum animalium nutrimentis nullus a vobis decimas exigere vel extorquere presumat.“ 28 CDB II. č. 339, s. 347-348: „...ac etiam novalium, que propriis manibus aut sumptibus colitis, sive de ortis, virgultis et piscationibus vestris vel de vestrorum animalium nutrimentis nullus a vobis decimas exigere vel extorquere presumat.“ 29 CDB II. č. 40, s. 39: „Sane novalium vestrorum, que propriis manibus aut sumptibus colitis, de quibus aliquis hactenus non percepit, vel de nutrimentis animalium vestrorum nullus a vobis decimas exigere vel extorquere presumat...“ 30 CDB III/1. č. 101, s. 119: „Sane novalium vestrorum, que propriis manibus aut sumptibus colitis, de quibus aliquis hactenus non percepit vel de nutrimentis animalium vestrorum nullus a vobis decimas exigere vel extorquere presumat“; papež Řehoř IX. tak použil aktuální terminologii pro imunitu udělenou klášteru patrně již při jeho založení knížetem Vladislavem I. (viz CDB I. č. 403, s. 421-422: „...quod Cladrubiensis locus ab avo meo, Boemorum duce Wladislao, cuius memoria in benedictionibus maneat apud deum, constructus, totius decimacionis immunitatem per omnes circuitus et villas...“). 31 CDB III/1. č. 120, s. 150-153: „Sane novalium vestrorum, que propriis minibus aut sumptibus colitis, de quibus aliquis hactenus non percepit, sive de ortis, virguli set piscationibus vestris vel de nutrimentis animalium vestrorum nullus a vobis decimas exigere vel extorquere presumat...“ Roku 1239 pak biskup Robert, když cisterciačkám potvrzoval patronátní právo kostela sv. Václava v Tišnově, přiznal desátková práva všem klášterním kostelům (s podmínkou dostatečného zajištění farářů), což ve svém důsledku umožňovalo Tišnovu získávat církevní desátek i z neklášterních lokalit v okruhu působnosti nově klášterem založených kostelů (CDB III/2. č. 215, s. 283-285: „...quatenus claustro prelibato confirmaremus nostra dispensatione decimas etiam omnium suarum ecclesiarum iam habitarum et habendarum, ut essent dominarum antedictarum usibus perpetuo profuture...“). Že se skutečně v daném privilegiu hovoří jen o církevním desátku, a nikoliv i o desátku biskupském, dokazují další prameny, ze kterých vyplývá, že klášter šestidenárový biskupský desátek ze svých statků biskupovi odváděl, např. k roku 1257 Komín (CDB V/1. č. 143, s. 230-231), k roku 1319 Čejč a Kapanice (CDM VI. č. 150, s. 118-119). 6 kterého existuje takovéto exempční ustanovení i pro újezd darovaný Přibyslavem z Křižanova.33 Někdy před rokem 1240 získaly od biskupa Roberta privilegium stejného druhu i dolnokounické premonstrátky.34 Z mladších zde může být uveden např. Chotěšov, kterému papež Řehoř X. roku 1273 potvrdil desátková práva stávajících kostelů a přiřknul církevní desátek ze všech klášterem nově založených míst.35 Ve světle poznatků o této důležité imunitě, dosavadní literaturou zcela pomíjenou, pak lze v desátkové pasáži privilegia papeže Jana XV. břevnovskému klášteru k roku 993 na první pohled rozeznat odpovídající ustanovení, jímž se všichni lidé kláštera „tam in veteribus cultis quam in novalibus in posterum excollendis“ vyjímali z nároků na církevní desátek, jež by mohli vznášet majitelé (držitelé patronátních práv) okolních kostelů.36 Část privilegia, ve které se píše o desátcích ze tří severočeských provincií, se proto zřejmě týká desátku biskupského. 2) Biskupský desátek Dávka ve výši šesti denárů z usedlostní jednotky se ve prospěch biskupa patrně začala vybírat až po založení biskupství.37 O obtížích s jejím zaváděním svědčí tzv. „edikt Boleslava II.“ z roku 992, jímž se druhému pražskému biskupovi Vojtěchovi umožňovalo stavět na vhodných místech kostely a vybírat desátky.38 Daleko déle, než s prosazováním výběru biskupského desátku, měli 32 CDB III/2. č. 197, s. 253: „Decimas autem de tetros et vineis, quasi ad opus infirmorum et pauperum propriis minibus et sumptibus colitis, sive de nutrimentis animalium, sive fructibus ortorum vestrorum nullus exigere vel extorquere presumat...“ Špitál navíc další listinou biskupa Roberta z r.1238 získal osvobození od odvádění (šestidenárového) desátku biskupského (CDB III/2. č. 198, s. 256; k tomu viz níže). 33 CDB III/2. č. 221, s. 297: „Ecclesiam in Crisanowe eidem supra dicto hospitali perpetuo iure conferimus; et ad idem hospitale convertimus decimas de omnibus villis ad ecclesiam iam sepe dictam pertinentibus, constructis vel in posterum construendis. De ecclesiis autem, si que in prefato circuitu construeruntur in posterum, de consensu supra dicti venerabilis domini R/oberti/, Olomucensis episcopi, ac capituli sui damus eidem hospitali ius patronatus, concedendo tam in cultis terris quam in novalibus in ipso circuitu proventus omnium decimarum de theloneis, de piscacionibus lacuum et fluminum...“ 34 Výslovně se na takové Robertovo privilegium odvolává roku 1291 biskup Dětřich, když dolnokounickému klášteru pro vsi Pouzdřany a Popice, koupené od Jindřicha z Liechtenštejna, potvrzoval vlastnictví církevního desátku (viz CDM V. č. 60, s. 59 a ŠEBÁNEK, J.: Studie o kanceláři Dětřicha, biskupa olomouckého, ČMM 50, 1926, s. 273: „...ex speciali gracia decimas dictarum villarum, tam agrorum quam vinearum, cultarum et in futurum excollendarum, quarum monasterium Cunicense ex antiqua donacione olim bone memorie Roberti, Olomucensis episcopi fuit in possessione, damus et presentibus donamus predicto monasterio ad perpetuam possessionem.“ 35 CDB V/2. č. 708*, s. 355: „Item novotiny vaše, kteréž vlastním nákladem vzděláváte, s kterých až posavad žádný ještě nebral, buďto k píci dobytka, žádný od vás desátku ať bráti, neb dobejvati nesmí.“ 36 Viz pozn. 1. 37 Literaturu k problematice založení pražského biskupství shrnuje TŘEŠTÍK, D.: K založení pražského biskupství v letech 968-976: pražská a řezenská tradice, in: Vlast a rodný kraj v díle historika. Sborník prací žáků a přátel věnovaný profesoru Josefu Petráňovi. Historický ústav AV ČR, Praha 2004, s. 179-195. 38 CDB I. č. 37, s. 43: „dux Bolezlaus...etiam ecclesias per loca opportuna construendi et decimas congregandi licentiam dedit“; cf. NOVÝ, R. - SLÁMA, J.: Slavníkovci ve středověkém písemnictví, Praha 1987, s. 358-360. 7 biskupové u této dávky problémy se zeměpanskou mocí, která při všemožných příležitostech si šestidenárový desátek přivlastňovala, zcela běžně při sedisvakancích.39 Kosmas o biskupském desátku výslovně nepíše, avšak některé kronikářovy údaje se jej týkají. Především, na místo desátku biskupského nesprávně připisuje prvnímu pražskému biskupovi Dětmarovi zavedení desátku církevního.40 Existenci biskupského šestidenárového desátku k roku 1068 dokládá Kosmova informace, že kanovníci svatovítské kapituly se v desátcích dělili nejen o obilí, ale i o peníze.41 Nepřímo se biskupský desátek objevuje také ve výše uvedené části textu, kde Kosmas zaznamenal, že za biskupa Ekharda se začal církevní desátek vybírat ve výši dvou měřic obilí (na místo dosavadní stovky snopů), a přitom chválí biskupa, jaký byl štědrý dárce almužen.42 Almužny sice v daném kontextu se nezdají na biskupský desátek upomínat, protože místo peněz mohl biskup rozdávat třeba potraviny, ale není podstatné, co si o tom myslíme dnes. Důležité je, že počátkem 14. století kronikář Dalimil, pro něhož problematika desátků v Čechách tehdy byla živým jevem, při parafrázování Kosmova textu nahradil formulaci s almužnami vlastními slovy, že biskup Ekhard si ze svého (šestidenárového) desátku ponechával dva peníze.43 Biskup tedy podle Dalimila dělil svůj šestidenárový desátek na třetiny, z nichž jednu si ponechával, druhou přenechával kapitule a třetí měl na almužny a pro chudé. Co dál Dalimil píše, je opakováním Kosmových informací o církevním desátku a proměně formy jeho vybírání. 39 Např. CDB II. č. 22, s. 18-20; č. 149, s. 140; CDB IV. č. 149, s. 249. Patrně jiného rázu byl zásah, kterým kníže Břetislav I. převedl na jím založenou kapitulu ve Staré Boleslavi biskupské desátky ze Zhořelecka, Čáslavska a tří moravských provincií, Rokytenské, Znojemské a Bítovské (CDB I. 382, s. 360-361). Podle hypotézy D. Kalhouse se mohlo jednat o součást cele neuskutečněného záměru, jímž asi r. 1039 se ve Staré Boleslavi chystala nová (třetí) diecéze (v pruhu z nejsevernějších končin českého státu šikmo přes Českomoravskou vrchovinu na jihozápadní Moravu), podřízená arcibiskupství, o jehož zřízení v Praze usiloval kníže Břetislav spolu s pražským biskupem Šebířem (KALHOUS, D.: Stará Boleslav v písemných pramenech raného středověku, Mediaevalia archaeologica 5, 2003, s. 20-21). 40 Viz výše pozn. 17. 41 KOSMAS II-26, Bretholz, s. 119: „Quos vir prudens Marcus suis verbis et exemplis instruens et e/?/ multis meliores, quasi de prato excerpens, ope divina cooperante XXV fratres ordinavit... decimationis illorum quartam partem sibi asscribens, tres inter fratres dividit, ita ut unusquisque frater annuatim XXX modios triciti et totidem avene, insuper IIII denarios ad septimanam pro carne sine intermissione haberet“. Podle HRUBÝ, F.: Církevní zřízení, s. 55-56, pozn. 5 kapitule poskytované peněžní prostředky pocházely z biskupových příjmů z majetků biskupství, což rozporoval SCHMIDT, H. F.: Die rechtlichen Grundlagen, s. 99, který v kanovníkům dávaných penězích rozeznal jejich podíl na biskupském šestidenárovém desátku. 42 KOSMAS I-40, Bretholz, s. 75: „...facundissimus praedicator, largus elemosinarum dator, dominicae familiae in mensura triciti fidelis dispensator...“. 43 Staročeská kronika tak řečeného Dalimila, 1. Vydání textu a veškerého textového materiálu, ed. Jiří DAŇHELKA, Karel HÁDEK, Bohuslav HAVRÁNEK a Naděžda KVÍTKOVÁ, Praha 1988, s. 541-543: „Knieni Jitka učini biskupem rodicě svého, Okarda, Němce chytrého. Ten ot desátka cělého vzě dva peniezě od domu (dýmu) každého. Dva korcě ustavi dávati oráči každému, jeden ovsa, druhý pšenicě knězi svému...“. 8 Přes již zmíněné zásahy zeměpanský moci do podstaty biskupského desátku, které navíc měly stále více okrajový význam, se jednalo o dávku v principu náležící biskupovi. Ten proto mohl právo výběru biskupského desátku z určitých míst či regionů převést na jiný subjekt. Pokud tak činil, vždy to bylo ve prospěch nějaké církevní instituce. Relativně časté byly transakce, kdy biskupové na základě smlouvy za jistý roční paušál přenechávali klášterům a kapitulám právo vybírat biskupský desátek na jejich vlastních statcích.44 Dlouhou tradici měly výměny, při nichž se biskup vzdával vybírání biskupského desátku na majetcích daného subjektu (či jen v několika lokalitách) za převod určité části jeho majetku do svých rukou. Takovou transakcí již ve druhé polovině 12. století kladrubský klášter za dvě své vsi, „Dudlenovice et Walterowo“, obdržel od pražského biskupa Daniela pro újezd Krašov a ves Lebenice osvobození od biskupského desátku.45 Jen zčásti mohlo mít reálný základ falzum, podle kterého roku 1194 pražský biskup-kníže Jindřich Břetislav postoupil za statek Rovné u Roudnice johanitům navždy biskupský desátek ze všech vsí, jež bratři drží a v budoucnu držet budou.46 Mimořádný případ představovala dohoda biskupa Konráda s olomouckou kapitulou z roku 1323, kdy byl biskupský desátek, vybíraný po celé olomoucké diecézi (s výjimkou paušálu dvou hřiven placených hradištským klášterem, a některých lokalit třebíčského kláštera), vyměněn za dvoutřetinový podíl olomoucké kapituly na statcích Budišov, Libavá, Bělkovice a Domašov, do té doby držených společně s biskupem.47 Neobvyklé nebylo ani, když se biskup nároku na svůj (šestidenárový) desátek vzdával bez náhrady nebo jen s minimálními nároky, jako v případě blahoslaveným Hroznatou založeného kláštera v Teplé, který takové osvobození dostal roku 1201 současně s imunitou církevního desátku,48 či roku 1257 u 44 Příklady klášterů, i s výší jimi odváděného paušálu, uvádí VACEK, F.: Dějiny církevního desátku v Čechách a na Moravě, Časopis pro dějiny venkova 22, 1935, číslo 1, s. 6. Z dalších lze jmenovat hradišťský klášter, který podle listiny biskupa Konráda z roku 1323 platil ročně dvě hřivny (CDM XV. č. 35, s. 28-30). Stejný přístup uplatnila staroboleslavská kapitula, když jako nositelka práva k biskupskému desátku na Znojemsku (viz výše pozn. 38) pronajala roku 1274 dolnokounickému klášteru šestidenárový desátek v rozsahu působnosti jeho šestnácti kostelů (CDB V/2. č. 801, s. 488-489) a roku 1293 louckému klášteru v rozsahu působnosti jeho třinácti kostelů (CDM IV. č. 318, s. 402-403). 45 V pozdějších výčtech klášterního majetku pak figurují i Krašov i „Lebeunice“ jako „villas cum decimis“ (např. CDB III/1. č. 101, s. 117-120). Falzum k roku 1183 mylně s uvedenou transakcí spojilo i převod klášterního podílu ze cla v Domažlicích na pražské biskupství (CDB I. č. 403, s. 422). Podle tzv. zakládací listiny k roku 1115 (CDB I. č. 390, s. 399) se klášter tohoto cla vzdal již nedlouho po svém založení ve prospěch pražského biskupa Heřmana, náhradou za osvobození od biskupského desátku knížetem Vladislavem I. ve smyslu falza k roku 1183. 46 CDB I. č. 349, s. 314-316; S uvedeným falzem se pak johanité v padesátých letech 13. století postavili u vlastních vsí na Litoměřicku, Ploskovic, Staňkovic a Myštic, vůči nárokům břevnovského kláštera na biskupský desátek (CDB V/1. č. 58, s. 116-118). 47 CDM VI. č. 226, s. 167-169; XV. č. 35, s. 28-30. 48 CDB II. č. 26, s. 23-24: „...se ipsum suosque redditus deo contulit, pro decima, quie iuris nostri erat, faventibus tam canonicis nostris quam huius terre primatibus, obnixe interpelavit. Nos itaque ipsius devotioni congaudentes et novelle plantationi providere cupientes, precibus eius grateter annuimus tam de hiis, que prefata ecclesia in presentiarum possidet, quam de hiis, que in posterum iustis modis poterit adipisci...“; že se jednalo i o desátek biskupský viz níže. 9 pražského špitálu sv. Františka.49 Většinou však šlo o církevní instituce nějak na biskupovi závislé, jako pražská kapitula se čtyřmi vesnicemi v mělnické provincii,50 hlavně pak o církevní ústavy, jejichž byl biskup přímým zakladatelem či spoluzakladatelem. Závěť olomouckého biskupa Roberta z poloviny třicátých let 13. století dokonce obsahuje pasáž, týkající se z velké části klášterů, které tento prelát od odvádění biskupského desátku osvobodil, či jim toto alespoň nějakým privilegiem potvrdil.51 Do rámce těchto dispozic biskupským desátkem dobře zapadá i převod biskupského desátku ve třech severočeských provinciích, kterým biskup Vojtěch na konci desátého století nadal jím založený břevnovským klášter, bohatě jím dotovaný také dalšími majetky. Nejasně formulovaná rozsáhlá osvobození některých klášterů od odvádění šestidenárového desátku se následníci biskupů-donátorů v určitých případech snažili zvrátit. Úspěšní byli zvláště tam, kde formulace příslušného privilegia objímaly společně církevní i biskupský desátek. Tak např. patrně již biskupu Ondřejovi se podařilo do svých rukou získat zpět biskupský desátek z majetků tepelského kláštera.52 Na formulačních nejasnostech založil ve druhé polovině 13. století revindikaci biskupského desátku od velehradského kláštera také olomoucký biskup Bruno.53 Neuspěl naproti tomu pražský biskup Jan II. (1227-1236) se svými nároky vůči břevnovskému klášteru, kterému již druhý pražský biskup Vojtěch udělil „decimas quoque trium provinciarum Lvtomiricensis, Belinensis, Dechinensis“, kteroužto formulaci bylo těžko možno vykládat, jako by se týkala církevního desátku, když právě o něm v předmětném falzu hovořila následující věta.54 Ohledně biskupského desátku nalezlo privilegium břevnovského kláštera své uplatnění jistě i roku 1255 ve sporu s pražskými johanity,55 kteří disponovali méně určitým (a „mladším“) falzem na jméno knížete-biskupa Jindřicha Břetislava.56 Stojí za upozornění, že roli rozhodčího v tomto případu zastával opat premonstrátů v Louce u Znojma, kláštera, jenž roku 1220 získal v některých svých vsích biskupský desátek na úkor starobylého, ještě od znojemského velkofarního kostela odvozeného desátkového práva staroboleslavské kapituly, tedy se zkušeností odpovídající přesně tomu, o co na 49 CDB V/1. č. 121, s. 200: „...decimis episcopalibus, videlicet sex denariorum, qui quolibet manso tam vestrorum quam aliorum hominium, qui ad easdem parrochias pertinere noscuntur...“ 50 CDB V/1. č. 209, s. 327-328. 51 CDB III/1. č. 128, s. 161: „Quicquid continetur in privilegio abbatis de Wellegrad a nobis concesso et sigillo nostro munito, vel in abbatis de Luca, vel in abbatis de Luthomissl, vel in abbatis de Gradissch, tantum de decima de Nackel, vel in privilegio dominarum iuxta sanctum Petri a nobis dato cum canonicorum testimonio, totum sit ratum.“ 52 CDB II. č. 26, s. 23-24; č. 179, s. 165-166 a RBM II. č. 1979, s. 851 (viz výše pozn. 48). 53 Cf. CDB II. č. 195, s. 180; CDB V/1. č. 433, s. 643 a CDM IV. č. 209, s. 337-338. 54 Viz výše; ke sporu o biskupský desátek viz CDB II. č. 330, s. 336; CDB III/1. č. 27, s. 25-26; č. 63, s. 67; 71, s. 75. 55 CDB V/1. č. 58, s. 116-118. 56 CDB I. č. 349, s. 314-316 (viz výše pozn. 46). 10 Litoměřicku usilovali johanité vůči břevnovskému klášteru.57 Hovoří-li pozdější doklady jednoznačně o tom, že břevnovský klášter vybíral v severních Čechách podýmné,58 nelze se při výše uvedených příkladech klášterů, nějakým způsobem spojených s diecézním biskupem a od něj obdarovaných částí výnosu biskupského desátku, ztotožnit s představou, že by v případě Břevnova šlo původně o desetiny výnosů hradských obvodů, jak se tvrdí ve svrchu uvedené práci J. Šrámka.59 57 Výsledek sporu mezi johanity a břevnovským klášterem zřejmě ovlivnila skutečnost, že severočeské lokality johanitů postrádaly desátkovými právy obdařené kostely, jak je měla Louka roku 1220 (viz výše pozn. 51 a CDB II. č. 207, s. 192). 58 Urbář břevnovského kláštera z roku 1406 jasně vypočítává „fumales quinque decanatum... Lythomierzicensis... Bielenensis... Lyppensis... Trzebenicensis... Uscensis“, které odpovídají původním hradským obvodům litoměřickému, bílinskému a děčínskému (Decem registra censuum Bohemica compilata aetate bellum husiticum praecedente, ed. Josef EMLER, Praha 1881, s. 169-174). 59 Viz výše pozn. 1. 11
Podobné dokumenty
palur. Cujus moenia ab archipraesule Ahsalone ego Svcno solo
finibus classe devastatis ducem eorum Bugezlavum ad tri
butům et hominium sibi exhibendum compelleret. Q u o d
quidem in regis navi, quae rostris deauratis coruscabat,
von procul eib urhe, quam su...
ASN2: Archeologie 11. až 13. století
- jaké byly pilíře státní moci Přemyslovců, kdy tyto struktury vznikly a jaký prodělaly vývoj?
- jak k jejich studiu přispívá archeologie?
- J. Šusta, Otroctví a velkostatek v Čechách, ČČH 1899: 11...
Číslo 12 - Hamelika
Přesto úřady doporučily klášteru zvýšit hráze rybníků Betlému, Starého a Sladovního. To
opat urychleně a s vysokými náklady provedl. V roce 1891 byla podepsána nové smlouva ve
věci klášterního gymn...
Manuál - Footsteps
S dodavatelem kapaliny pak skonzultujte, zda
nemusí být provedeny speciální neutralizační
„aby události neunikly paměti.“ 1 středověká listinná falza a kláštery
Žemlička, Josef: „Decimas trium provinciarum“ pro klášter v Břevnově (K hmotnému zajištění nejstarších klášterních fundací v Čechách). In: Ludzie, kościół, wierzenia. Studia z dziejów i spo...
Šimandl Josef, PhDr. – české překlady latinských textů Op. I.
Svatý Josefe, pros za nás hříšníky
nyní i v hodině smrti naší. Amen.