Vítejte opět u nás

Vážení obyvatelé, návštěvníci, poutníci a přátelé našeho
Moravskobudějovického mikroregionu,
ráda bych Vás touto cestou upoutala, nalákala a pozvala k návštěvě
překrásného kouta naší výjimečné české kotliny. Moravskobudějovický mikroregion na Vysočině skýtá mnoho malebných vesniček a měst,
které nenaleznete nikde jinde na světě. Jsou výjimečné nejen svoji architekturou, která dýchá staletou historií, ale i mnoha kulturními a zcela
specifickými tradicemi. Zcela nezanedbatelná je pak panenská přírodní
scenérie, protkaná stezkami, potoky, rybníky a říčkami. Pokud jsem se
zmínila o historii, pak rozhodně nemohu opomenout skutečnost, že
náš region má již čtyřtisíciletou zemědělskou tradici. Ano, je tomu skutečně tak. Dle dochovaných nálezů se zdejší lidé věnují již čtyři tisíce let
zemědělství, což je vidět na rozsáhlých polnostech a charakteristických
zemědělských usedlostech, které znovuožívají stejně jako postupně
renovované obce a městečka. Právě skutečnost, že se zdejšímu kraji
zcela vyhnula průmyslová výroba, je jedním ze specifik a základních
charakteristik malebné krajiny našeho mikroregionu. Každý, kdo navštíví náš mikroregion, je okouzlen pohodou a klidem a nadšen možností
relaxovat v čistém prostředí moravského venkova. Nabídka Moravskobudějovického mikroregionu se nezužuje pouze na standardní luxusní
hotely a zábavné parky. Nabízíme mnohem víc. Skromná a útulná místa v přátelském a vlídném prostředí, která pohladí na duši a zanechají
nezapomenutelné zážitky. Rozsáhlé cyklostezky nabízejí maximální
možnost užít si jízdu po našem malebném kraji a četných kulturních
památkách. Návštěvou místních posvícení pak každý splyne s místními
zvyky a obyvateli. Významný rozvoj lze pozorovat i v oblasti agroturistiky. Věřím, že tato publikace otevře cestu k většímu poznání našeho
mikroregionu, a věřím, že neodoláte zavítat do oázy klidu uprostřed
rozbouřené civilizace.
Babice
počet obyvatel:
157
počet domů:
58
nadmořská výška: 545 m
Obec Babice se nachází 8,5 km severozápadně od Moravských Budějovic na silnici
spojující Lesonice s Čáslavicemi. K Babicím je integrována obec Bolíkovice.
V historických pramenech se název obce několikrát pozměnil. Např. v roce 1349 se
psalo Pabicz, 1368 Babicz, 1387 Babiczie, 1846 Babitz, Babice.
První písemná zmínka je z roku 1349, kdy zapsal Vilém z Babic polovinu Babic s polovinou Martinic a Loukovic a díl Vesce křížovníkům s červenou hvězdou v Praze.
Již k tomuto roku se uvádí farní kostel sv. Trojice. Asi jeden kilometr jižně od Babic zanikla ves Martinice, která se připomíná v roce 1349. K dalším majitelům patřili např. Jan z Oponěšic a Adam z Bačkovic. Tvrz v Babicích, při které stával také
dvůr, zanikla v rozmezí let 1420–1528. V roce 1638 vlastnil Babice, Lesonice s tvrzí,
Cidlinu a statek Červený Martínkov Adam Jiří Falkenhain z Glošku. Ves dále sdílela
osudy lesonického panství. Zdejší poddaní se v roce 1775 zúčastnili nevolnického
povstání na lesonickém panství. Správa obce užívala v letech 1749 a 1787 pečeť
o průměru 27 mm. Koncem feudálního období v roce 1843 zde žilo 320 obyvatel
v 41 domech a 81 domácnostech. Nebyl zde žádný průmysl. Většina obyvatel se
živila zemědělstvím. Z řemesel a živností se v obci v roce 1924 uvádí: 1 hostinský,
1 krupařství, 1 obchodník smíšeným zbožím, 2 obuvníci, 1 podkovář a 1 trafikant.
Později se zde uvádí výroba lihu. K elektrifikaci obce došlo v roce 1933.
Triviální katolická škola zde byla od roku 1806, obecná dvoutřídní je
uváděna od roku 1858. V roce 1979 byla škola zrušena a obec přiškolili do Lesonic. Ke zrušení fary došlo v roce 1630, ovšem v letech
1673 až 1679 byla obnovena. Po druhé světové válce zůstalo hlavním zaměstnáním obyvatelstva zemědělství. JZD v Babicích bylo
založeno v roce 1952.
Aktivně zde pracuje Sbor dobrovolných hasičů Babice-Bolíkovice.
Kostel Nejsvětější Trojice byl postaven v roce 1863 na místě starého
zchátralého pozdně gotického kostela. Pod lesem Sýčkou západně
od obce se nachází studánka a kaple sv. Veroniky. Kaple sv. P. Marie je v jižním okraji obce. Bílkův kříž stojí na hřbitově nad hrobem
P. Josefa Ševčíka. Na návsi se nachází pomník babické tragedie, připomínající události v roce 1951. Obcí
prochází naučná stezka „Po mlýnech“. Z významných
osobností zde působil kněz a básník Jakub Deml.
V Babicích se dodržují velikonoční a vánoční tradice, dále pořádají plesy a taneční zábavy, pálení
čarodějnic, stavění máje, setkání rodáků, poutní zábavy a další. Obec se zúčastňuje setkání obcí Babice
v rámci České republiky a Polska.
Babice wird in historischen Quellen zum ersten Mal im Jahre 1349 erwähnt.
Babice war Sitz des Wladika-Geschlechts, das dort eine Burg bewohnte. Die
Kirche „Nejsvětější Trojice“ wurde im Jahre 1863 anstelle einer alten baufälligen spätgotischen Kirche erbaut. Die Pfarre ist älter als die heutige Kirche.
Unterhalb des Waldes „Sýčka“ westlich der Gemeinde befinden sich ein
Brunnen und die Kapelle „sv. Veroniky“. Die Kapelle „P. Marie“ steht am südlichen Rand der Gemeinde. Zu Babice gehört auch die Gemeinde Bolíkovice,
die in Schriften von 1358 unter dem Namen Bolicouicz erwähnt wurde. Als
Denkmal ist hier die Statue „sv. Vendelína“ aus der Mitte des 18. Jahrhunderts zu erwähnen. Auf dem Dorfplatz steht ein kleines Glockenhaus und
an der Straße nach Babice ein Holzkreuz. Auf dem Friedhof befindet sich ein
Bronzekreuz vom Bildhauer František Bílek.
Babice appears in historical sources for the first time in 1349. Babice was the
residence of the squires who also inhabited the fortress. The Church of the
Holy Trinity was built in 1863 on the site of the old, dilapidated Late Gothic
church. The vicarage is older than the present day church. There is a spring
below the Sýčka forest to the west of the village and the Chapel of the Virgin
Mary is at the southern border of the village. The village of Bolíkovice belongs to Babice and is mentioned in materials dated 1358 under the name of
Bolicouicz. The statue of Saint Vendelín, dating from the middle of the 18th
Century is one of the monuments here. There is a bell tower in the village
square, a wooden cross by the road to Babice and a bronze cross by sculptor
František Bílek in the cemetery.
Cidlina
počet obyvatel
počet domů
nadmořská výška
101
54
548 m
Obec Cidlina se rozprozstírá 10 km severozápadně od Moravských Budějovic. Prochází jí silnice
ze Želetavy do Lesonic. Pojmenování obce je pravděpodobně převzato od potoka, který poblíž
protéká. Název se také několikrát měnil, např. v roce 1447 byl uváděn de Maiori Czygliny, v roce
1607 Czijdlijnu a v roce 1872 Cidlin, později Cidlina.
Název Cidlina se poprvé objevuje mezi majetkem louckého kláštera, který počátkem 13. století
získal od markraběte Vladislava m.j. také lán v Cidlině. I majitelé vsi se několikrát vystřídali, např.
v roce 1464 se zde psali Matěj a Jiřík Cvrčkové z Cidliny, v roce 1492 byl majitelem Jan z Oponěšic, dalším majitelem byl např. Ctibor z Batelova. Prameny z let 1415 a 1447 uvádějí de Maiori
Czigliny, tedy Větší Cidlinu, patrně na rozdíl od vsi Cidlinky, tedy malé Cidliny v okolí, která se
v roce 1513 uvádí jako pustá. V roce 1624 byla již ves součástí panství Lesonice a zůstala jí až do
roku 1849. V roce 1775 se zúčastnili občané selského povstání na lesonickém panství.
V letech 1749 a 1787 používali přestavení obce vlastní pečeť. Koncem feudálního období
v r. 1843 žilo v Cidlině 254 obyvatel v 36 domech a 57 domácnostech. V místě byla také jedna
panská myslivna a jeden obecní domek. Nebyl zde žádný místní průmysl, a tak se většina obyvatel živila zemědělstvím.
Cidlina byla původně přiškolena k Babicím, ale později Zemská školní rada v Brně povolila od
3. 11. 1909 v místě expozituru babické školy. Bylo rozhodnuto o stavbě nové školní budovy.
Stavba probíhala velmi rychle a již 8. září 1912
došlo k jejímu slavnostnímu vysvěcení. Prvním učitelem byl Ignác Kočí. V důsledku postupného ubývání žáků byla koncem 50. let
škola zrušena.
Obcí prochází cyklostezka Telč–Jaroměřice.
Dodržují se zde také tradice jako masopust,
stavění máje apod. Od roku 2006 mají nové
obecní symboly, znak a prapor, které byly
24. 6. 2006 slavnostně požehnány. V obci aktivně pracuje sbor dobrovolných hasičů. V posledních letech zde občané vybudovali dětský
koutek a zrekonstruovali si prostory pro novou
společenskou místnost.
V katastru obce se nachází u domu č. 40 kaplička, na návsi větší kamenný kříž a dřevěná
zvonička. Dále je zde pomník padlým v první
světové válce z roku 1932 a deska se jmény
devíti padlých.
Cidlina erscheint zum ersten Mal im Besitz des Loucký-Klosters, das am Anfang des 13. Jahrhunderts unter anderem einen Schlag vom Marktgrafen Vladislav in Cidlina gewann. Die hiesigen Untertanen nahmen im Jahre 1775 am
Bauernaufstand teil, der die Herrschaft von Lesonice heimsuchte. Der Name
der Gemeinde änderte sich einige Male, z.B. im Jahre 1356 in Czidlin, 1415 in
Czyglyna, 1607 in Czijdlijnu. Im Kataster der Gemeinde ist eine kleine Kapelle
bei der Hausnummer 41 eingetragen, auf dem Dorfplatz stehen ein Steinkreuz
und ein Holzglockenhaus. Im Zentrum der Gemeinde wurde ein Denkmal für
die Gefallenen des 1. Weltkrieges vom Jahr 1932 erbaut. Die Kreuze befinden
sich in Richtung Babice und an weiteren Orten auf den Feldern.
Cidlina appears for the first time in the property of the Louce Monastery,
which acquired it from Margrave Vladislav Ián in Cidlina. The local subjects
participated in the Peasants’ Revolt in 1775 which engulfed the Lesonice manor. The name of the village was changed several times, for example in 1356
it was called Czidlin; in 1415, Czyglyna; in 1607 Czijdlijnu. There is a village
chapel in the village cadastre by House No. 41, a stone cross on the village
square and a wooden bell tower. In the middle of the village a memorial has
been built in memory of those who fell in the First World War, dating from
1932. There are also crosses in the direction of Babice and on other sites in
the fields.
Častohostice
počet obyvatel:
198
počet domů:
79
nadmořská výška: 415 m
Obec je rozložena po obou březích řeky Jevišovky, 4,5 km jihozápadně od Moravských Budějovic. Jméno obce vzniklo od osobního jména Častohost. Nejstarší osídlení je pravděpodobně
z doby kamenné, podle kamenných nástrojů nalezených v katastru obce. Názvy obce se v pramenech několikrát pozměnily. V roce 1570 „k faře cziastohosticzke“,
1586 Cziastohosticze, 1720 a 1751 Cžastohododitz, 1872 Czastohostitz, Častohostice.
Nejstarší písemnost připomínající Častohostice i s farou je z roku
1498, kdy patřily pod panství Bítovské, které vlastnil rod Lichtenburků. V roce 1575 se obec rozdělila na dvě části, kdy část s farou připadla
pod panství novosyrovické a druhá byla roku 1585 prodána městu
Znojmu. V roce 1636 ves vlastnil Jan Reinhart ze Schaumburku na
panství Nové Syrovice. Byl zde vrchnostenský dvůr o rozloze 405 měř.
polí, 33,1 měř. pastvin a 1,2 měř. zahrad, který byl v roce 1779 zrušen.
Roku 1784 tu vzniká rychtářský úřad a obec také používala pečeť.
Koncem feudálního období zde žilo 346 obyvatel v 55 domech
a 77 domácnostech. V místě byl farní dvůr, jeden mlýn a palírna. V roce 1880 měla obec 59 domů a 336 obyvatel. Většina obyvatel se živila
zemědělstvím a z živností a řemesel se v roce 1924 uvádějí: 1 hostin-
ský, 1 kolář, 1 obchodník dobytkem, 1 obuvník, 2 podkováři a 1 stolař. Obec elektrifikovali v roce 1930.
První písemná zmínka o škole v Častohosticích pochází z roku 1751.
Lze ovšem předpokládat, že zde byla již před tímto rokem. V roce
1751 se uvádí ve zdejší latinské matrice jméno Joanes Žielinsky Rector, který ve škole působil až do své smrti v dubnu 1769. V roce 1892
po určitých problémech postavili v obci novou školu, která byla v roce 1997 pro nedostatek děti uzavřena. Sbor dobrovolných hasičů
v obci založili v roce 1928. I v současné době patří mezi aktivní organizace v obci. Od roku 2002 zde působí družstvo mladých hasičů.
V obci je farní kostel sv. Barbory, původně románská rotunda s gotickými a barokními přístavbami. V kostele je umístěna pamětní deska
padlým v první světové válce. Nejstarší stojící dům v Častohosticích
je pravděpodobně fara, před níž stojí socha sv. Jana Nepomuckého
zrekonstruovaná v roce 2005. Na katastru obce se nacházejí kříže,
zejména na přístupových cestách.
Od roku 1994, kdy se obec osamostatnila od Moravských Budějovic, zde bylo vykonáno mnoho prací, které částečně změnily vzhled
obce. V roce 1997 byla vyasfaltována část komunikací, v roce 1999
zahájili plynofikaci obce, rok nato opravili místní komunikace, následovalo vybudování nové autobusové zastávky, oprava místního
Častohostice befindet sich an beiden Ufern des Flusses Jevišovka. Zur Besiedlung des Ortes kam es wahrscheinlich schon in der Steinzeit, was auch
die große Anzahl an gefundenen Steinwerkzeugen bezeugt. Die älteste
schriftliche Erwähnung stammt aus dem Jahre 1498, als sie ein Bestandteil
der Herrschaft Bítov war, die dem Geschlecht von Lichtenburg gehörte. Das
Wahrzeichen von Častohostice ist die Pfarrkirche „St.Barbory“, die auf dem
Hügel über der Gemeinde steht. Ein ursprünglich romanischer Bau mit
Barockanbauten. Weiterhin gibt es hier die Statue „sv. Jana Nepomuckého“
aus der Zeit um 1800, einen Bildstock im südlichen Teil der Gemeinde und
Kreuze auf dem Dorfplatz und auf den Feldern.
rozhlasu, plynofikace kulturního domu, nástavba nad kulturním domem, dětské hřiště a další.
Dodržují se zde velikonoční a vánoční tradice, dále se zde drží masopust, stavění máje, pouť, posvícení, hasičské soutěže a další.
Častohostice is located along both banks of the Jevišovka River. The locality
was probably settled in the Stone Age, which is evidenced by the number of
discovered stone tools. The oldest written mention dates from 1498, when
it was part of the Bítov manor belonging to the Lichtenberg family. The dominant point of Častohostice is the vicarage Church of St. Barbara, standing
on the hill above the village, originally a Romanesque building with Baroque
extensions. There is also a statue of Saint John of Nepomuk dating from
around 1800, a smaller devotional pillar in the southern part of the village
and crosses on the square and in the fields.
Dědice
počet obyvatel:
137
počet domů:
47
nadmořská výška: 475 m
Obec Dědice leží na Syrovickém potoce 6,5 km jihozápadně od Moravských Budějovic.
Názvy obce v pramenech: 1353 Dyedycz, 1720 Tietitz, 1846 Dieditz, Dědice. V roce 1850
221 obyvatel.
První písemná zmínka o Dědicích je roku 1353, kdy ves vlastnil Zbyněk z Dědic. Ve 14.
století náležela ves pánům z Lichtenburka. K dalším majitelům patřil např. Jiří Kryštof
Teyvel z Gundersdorfu, hr. August Segur a hr. Karel Nimptsch, majitel panství Nové Syrovice. V 18. století zde byla užívána pečeť o průměru 25 mm.
Koncem feudálního období v roce 1843 žilo v Dědicích 245 obyvatel ve 34 domech
a 57 domácnostech. Nebyl zde žádný místní průmysl. Hospodářská půda v roce 1900
měla výměru 394 ha. Většina obyvatel se živila zemědělstvím. Z živností a řemesel se
v roce 1924 uvádějí 1 hostinský, 1 obchodník smíšeným zbožím a 1 podkovář. Obec
byla elektrifikována v roce 1930 a k napojení do sítě došlo 21. října 1930. Od roku 1903
zde byla jednotřídní škola, která byla od školního roku 1974/1975 zrušena.
V Dědicích je postavena podle projektu Mil. Kopřivy kaple Srdce Páně, která byla přistavěná v letech 1934–35 k malé pozdně barokní kapličce se zvoničkou, v níž je barokní
socha Madony na půlměsíci z poloviny 18. století. Dne 24. září 1952 slavnostně uvedli
do provozu telefonní ústřednu, která byla umístěna v místní škole. V roce 1958 je zbudován místní rozhlas a v roce 1978 byl položen do země kabel pro telefon a rozhlas.
Sbor dobrovolných hasičů v obci byl založen dvanácti občany
v roce 1891. V roce 1893 zakoupili ruční stříkačku. Prvním starostou byl Ondřej Sušický.
Od roku 1990 v obci funguje obecní úřad. Od té doby se
provedla plynofikace celé obce,
byly dobudovány chodníky, zastávkové zálivy, byl odbahněn
a zrekonstruován rybník, opraven kulturní dům a také zmodernizovány prostory obecního
úřadu a knihovny. Obecní úřad
pořádá různé akce, například
loučení se sněhem, pohádkový
dětský den v lese „Na Bařinkách“, rybářské závody, masopust, stavění máje, taneční zábavy, výlov rybníka a vánoční besídky. Mezi nejúspěšnější patří „Setkání rodáků a přátel Dědic“, které se konalo dne
16. června 2007. Při té příležitosti byly posvěceny obecní symboly.
V měsíci květnu roku 1997 se natáčela nedaleko Dědic část filmu
„Stůj, nebo se netrefím“.
Dědice erstreckt entlang des Syrovický Baches 475 m. ü. M. Der Name der
Gemeinde war im Jahre 1353 Dyedycz, 1720 Tietitz. Es handelt sich um eine
landwirtschaftliche Gemeinde mit 142 Einwohnern und 53 Häusern. In der
Gemeinde befindet sich die Kapelle „Nejsvětější srdce Ježíšovo“, die in den
Jahren 1934 – 35 an eine kleine spätgotische Kapelle mit Glocke angebaut
wurde, in der die Barockstatue „Madona“ auf dem Halbmond aus der Mitte
des 18. Jahrhunderts steht. Im Monat Mai im Jahre 1997 wurde nicht weit
von Dědice ein Teil des Films „Halt, oder ich treffe mich nicht“, der Autoren Jiří
Šebánek und Miloň Čepelka gedreht. Die Wälder inter der Gemeinde ist ein
beliebtes Gebiet für Pilzsucher.
Dědice extends along the Syrovic Stream at 475 metres above sea level. The
village was called Dyedycz in 1353 and Tietitz in 1720. This is an agricultural
village with 142 inhabitants and 53 houses. The Chapel of the Sacred Heart
of Jesus is located in the village, which was built onto the small, Late Baroque
village chapel with a bell tower in 1934-35, it contains a Baroque statue of
the Madonna on a half moon dating from the 18th century. In May 1997 part
of the film “Stůj, nebo se netrefím” (“Stop, or I’ll miss you”), by Jiří Šebánek and
Miloně Čepelka, was filmed here. There is a mushroom picking area behind
the village, in the forests.
Dešov
počet obyvatel:
425
počet domů:
183
nadmořská výška: 464 m
Obec Dešov se nachází 12 km jihozápadně od Moravských Budějovic. Prochází jí silnice z Nových Syrovic do Vysočan, kterou zde křižuje silnice z Hornic do Zálesí.
Obec Dešov vznikla v roce 1960 spojením obcí Malý Dešov a Velký Dešov.
MALÝ DEŠOV
Dříve samostatná obce, později součást Velkého Dešova a od
roku 1960 obec Dešov. Katastr obce měl v roce1950 výměru 526
ha. Název obce se také několikrát změnil, např. v roce 1493 v Malém Dešovci, 1671 Klein Dessau, 1751 Klein Gdasau, 1924 Malý
Dešov.
Díl Malého Dešova se objevuje mezi zbožím, které spolu s hradem Bítovem propustil z manství v roce 1498 Vladislav II. Jindřichu z Lichtenburka a jeho synům. V roce 1617 se uvádí jako součást bítovského panství. Druhý díl Malého Dešova patřil v roce
1619 ke statku Kdousov. V 18. století užívala ves pečeť o průměru
23 mm. Rychtářem v této části byl Kašpar Vála. Koncem feudálního období v roce 1843 žilo zde 182 obyvatel ve 24 domech a 41
domácnostech. Hospodářská půda v roce 1900 měla výměru 510
ha. Většina obyvatel se živila zemědělstvím. Z živností a řemesel se v roce 1924 v Malém Dešově uvádějí: 1 hostinský, 1 kovář, 1 krejčí, 1 pokrývač, 1 stolař a 1 trafika. JZD v Malém Dešově
bylo založeno v roce 1956. Obec byla přifařena do Velkého Újezda.
VELKÝ DEŠOV
Dříve samostatná obec, v roce 1960 spojená s obcí
Malý Dešov v obec Dešov. Katastr měl v roce 1950
výměru 1 719 ha. Přívlastek velký dostal dřívější
Dešovec v 15. století pro rozlišení od sousedního
menšího Dešovce. Název obce se v historických
pramenech několikrát změnil, např. v roce 1513
ve Welikem Dessowie, 1611 dědiny Welkeho Dessowa, 1872 Gross Deschau, Velký Dešov.
První písemná zmínka je z roku 1398, kdy se uvádí
Vršek z Dešova, což byl vladyka, který měl v držení oba Dešovy. K roku 1419 se uvádí bratři Jan
a Martin z Dešova a v roce 1617 je Velký Dešov
uveden mezi bítovským zbožím. Velký Dešov se
stal jedním ze středisek nevolnického povstání
v roce 1775. V roce 1849 byla obec součástí panství Bítov.
V 18. století se zde užívala pečeť o průměru 29
mm. Koncem feudálního období v roce 1843 zde
žilo 484 obyvatel v 64 domech a 110 domácnostech. V místě byl vrchnostenský dvůr.
JZD ve Velkém Dešově bylo založeno v roce 1955.
Obec byla přifařena do Velkého Újezda.
Poprvé se v Dešově začalo vyučovat roku 1762,
předtím děti chodily do školy ve Velkém Újezdě.
Po výstavbě nové školy a několika přestavbách
slouží dvoupatrová školní budova v Dešově svému účelu dodnes.
V Dešově byl vybudován kulturní dům, mateřská
školka, prodejna a areál zemědělského družstva.
V současné době v obci aktivně pracují sbor dobrovolných hasičů a myslivecké sdružení. V knihovně
je k dispozici internet. Ve Velkém Dešově byla část
obce prohlášena památkovou rezervací jako ves s dochovanými soubory lidové architektury. Nachází se zde také přírodní památka Černá blata – přirozená bučina s bohatým
bylinným podrostem. Na katastru je dále rezervace Suchá hora a chráněné krajinné území Kotnice. V obci je kaple sv. Josefa, kaple Panny Marie Bolestné, poklony a boží muka.
Z osobností se ve Velkém Dešově narodil dne 31. 12. 1891 Antonín Pešl, spoluzakladatel legií z 1. světové války, štábní kapitán, po válce novinář a za 2.
světové války jeden z představitelů domácího odboje. Nacisty byl popraven
22. 12. 1942 v Berlíně.
Z tradic se v Dešově udržují např. plesy, taneční zábavy, stavění máje a pálení čarodějnic, poutě a posvícení, hasičské soutěže, fotbalové turnaje v malé kopané, pro děti
karnevaly, sportovní odpoledne a vánoční zvyky.
Die Gemeinde entstand im Jahre 1960 durch die Vereinigung von
zwei Gemeinden, und zwar Klein und Groß Dešov. Südlich der
Gemeinde befindet sich die Naturszenerie des Stein- und Tieftales des Flusses Želetava, das sich bis zur Burg Bítov, an den Fluss Dyje (Thaya) und zum
Vranovská Stausee erstreckt. Die erste schriftliche Erwähnung der Gemeinde
stammt aus dem Jahre 1398. Heute ist ein Teil der Gemeinde Denkmalschutzgebiet mit erhaltenen Komplexen an Volksarchitektur. Auf dem Dorfplatz stehen
die Barockstatue „P. Marie“ und die zweite Kapelle „sv. Josefa“. Im Kataster stehen drei Marterl, die als Kulturdenkmäler geführt werden. Hier befand sich
auch eine Festung. In der Gemeinde wurde 1928 das Denkmal „Befreiung“ für
Opfer des ersten Weltkrieges erbaut. Am Geburtshaus Nr. 9 ist eine Gedenktafel
für den Legionär und Journalisten Antonín Pešl angebracht. Des weiteren befindet sich im Park ein Denkmal des ersten Präsidenten T.G.Masaryk.
The village came into being in 1960 by merging the two villages of
Malý and Velký Dešov. To the south of the village there is the natural
setting of the rocky and underground valley of the Želetavka River, extending
all the way to Bítov Castle, the Dyje River and the Vranov reservoir. The first written mention of the village dates from 1398. At the present time part of the village is a monument reservation with preserved collections of folk architecture.
The Baroque Chapel of the Virgin Mary and the Chapel of Saint Joseph stand
on the village square. There are three devotional pillars in the cadastre, which
are kept as cultural monuments. There was also a fortress situated here. In 1928
a “Freedom” memorial was established in the village to the victims of the First
World War. A memorial plaque to the legionary and newspaper reporter, Antonín Pešl, is located on his family house, No. 9. There is also a memorial to
President T.G. Masaryk in the park.
Domamil
počet obyvatel:
301
počet domů:
139
nadmořská výška: 495 m
Obec Domamil se rozprostírá po obou březích říčky Rokytky,
9 km severozápadně od Moravských Budějovic.
Název obce, který je odvozen od jména majitele – Domamile,
se v historii několikrát změnil. Např. v roce 1672 se psala Thomamúhl, nebo v roce 1872 Domamúhl.
Dá se předpokládat, že Domamil byla osídlena nejpozději
v 11 století. Ve druhé polovině 11. století náležela ves údělnému knížeti znojemskému. V roce 1351 se nacházel v obci
svobodný dvůr, který držel Záviše z Domamile. Fara náležela
louckému klášteru a byla katolická. V dalším období vlastnili
Domamil různí majitelé. V 18. století užívala obec pečeť o průměru 36 mm.
Koncem feudálního období v roce 1843 žilo v obci 598 obyvatel v 71 domech a 131 domácnostech, z nichž se většina živila
zemědělstvím. V místě byly tři vrchnostenské budovy se dvorem, farní dvůr, škola a jeden obecní domek, dále zde byl jeden
mlýn a palírna, která zaměstnávala dva dělníky. Velkostatkový pivovar zaměstnával také dva dělníky
a v roce 1902 zde byla uvařena poslední várka piva.
V domamilské školní kronice se nachází zmínka o platu místního učitele z roku 1737. Od roku 1744
vyučoval na zdejší škole Jakub Dardenius. Od školního roku 1872/73 byla škola rozšířena na dvoutřídní. Základní škola pro 1. a 2. stupeň zde působí dodnes. Mateřskou školu vybudovali v roce 1986
a v současné době ji navštěvují i děti z některých okolních obcí. Obě školní zařízení přispívají k rozšíření kulturních a společenských akcí v obci.
Kostel sv. Prokopa stojí na severním okraji návsi. Připomíná se od roku 1220 a má románské základy.
V 18. a 19. století byl přestavěn. V interiéru jsou zachovány nástěnné fresky ze 16. století. Mimo kostel
se v obci nacházejí některé další historické památky, například socha sv. Jana Nepomuckého z roku
1731, Boží muka pocházející z roku 1836, které byly v roce 2002 zrestaurovány. Dále je zde přestavěný barokní hostinec, fara a kříže.
V obci působí aktivně tyto spolky: sbor dobrovolných hasičů, TJ Sokol, myslivecké sdružení, rybářský
spolek, Český svaz chovatelů, vlastivědný a okrašlovací spolek, který mimo jiné v obci oživil masopust nebo organizuje akci Bez nepořádku na struhách.
Domamilští fotbalisté se proslavili svým vystoupením v programu České televize Ostrava dne 8. ledna 2005 v soutěžním pořadu „Hodina pravdy“, který vyhráli a získali tak nejenom finanční odměnu na
nástavbu kabin na fotbalovém hřišti, ale i nové dresy.
V roce 2008 proběhla v obci stavební úprava návsi a rekonstrukce chodníků.
Dne 6. července 2008 byly v Domamili při příležitosti 1. setkání rodáků a přátel obce požehnány
nové symboly, znak a vlajka.
Domamil breitet sich an beiden Ufern des Flusses Rokytka aus. Es wird angenommen, dass die Lokalität spätestens im 11. Jahrhundert besiedelt wurde.
In der zweiten Hälfte des 11. Jahrhunderts gehörte das Dorf dem Teilfürsten
von Znojmo. Die Pfarre besaß das katholische Loucký Kloster. Im Jahre 1843
lebten in der Gemeinde 598 Einwohner in 71 Häusern, heute leben hier 297
Einwohner. Im Kataster der Gemeinde waren auch eine Mühle, eine Brennerei
und eine Brauerei, die im Jahre 1902 ihr letztes Bier braute, eingetragen. Unter
Denkmalschutz steht die Pfarrkirche „sv. Prokopa“ mit romanischem Fundament, seit 1220 erwähnt. Im 18. und 19. Jahrhundert wurde sie umgebaut.
Das Barockgebäude des ehemaligen Gasthauses wurde auch umgestaltet.
Domamil extends along both banks of the Rokytka River. It can be assumed
that the locality had been settled by the 11th century at the latest. In the
second half of the 11th century the village belonged to the Count of Znojmo.
The vicarage belonged to the Louce Monastery and was Catholic. In 1843
there were 598 inhabitants living in the village in 71 houses; now there are
297 inhabitants. There was also a mill, a distillery and an estate brewery in the
cadastre, which brewed its last batch in 1902. The vicarage Church of Saint
Procopius with Romanesque foundations is a protected monument and was
first mentioned in 1220. In the 18th and 19th centuries the church was rebuilt. The Baroque building of the former public house was also modified.
Hornice
počet obyvatel
počet domů
nadmořská výška
74
31
443 m
Obec Hornice je položena v malebném údolí a obklopena věncem převážně jehličnatých lesů, 12 km jihozápadně od Moravských Budějovic.
V historii se název obce několikrát změnil. Např. v roce 1358 se psal in Horonycz, v roce
1751 Cžornitz a v roce 1848 Hornitz, Hornice.
První písemná zmínka je z roku 1358, kdy ves byla v majetku vladyků z Kostník. Z dalších
majitelů jsou známi Martin z Radotic, Štěpán ze Slavíkovic a další. V roce 1528 kupuje
Hornice i s tvrzí a vsí Police Jan z Tavíkovic. V 15. a 16. století tu byl svobodný dvůr a zdejší tvrz byla již roku 1527 pustá. Obec byla součástí panství Police až do roku 1838, kdy
je hr. August Segur prodal spolu s Kojaticemi a Dědicemi hr. Karlu Nimptschovi, majiteli
Nových Syrovic. V roce 1749 používala obec osmihrannou pečeť o průměru 16 mm.
Koncem feudálního období v roce 1843 žilo v Hornicích 154 obyvatel ve 24 domech
a 38 domácnostech. Nebyl zde žádný místní průmysl. Hospodářská půda v roce 1900
měla výměru 319 ha a většina obyvatel se živila zemědělstvím. Z živností se v roce 1924
uvádějí pouze 1 hostinec, 1 kovář a podkovář, 1 krejčí, 1 obuvník a 3 tkalci.
Na návsi stojí kaple z roku 1921. Původní kostelní zvon byl odebrán v období druhé světové války na válečné účely. V období zbytku války a krátce po ní se zvonilo náhradním
zvonem a v roce 1972 za pomoci sbírky nechali zhotovit nový zvon. Ten však na Silves-
tra v roce 2007 praskl. Občané nechali zhotovit nový zvon, který byl slavnostně
požehnán 17. května 2008 při příležitosti srazu hornických rodáků a 650. výročí
1. písemné zmínky o obci.
Na jihovýchodním okraji obce na okraji skalnatého výběžku jsou patrné zbytky
středověké tvrze. Lze usuzovat, že lokalita „Na hradě“ u Hornic po určitou část 14.
století byla sídlem šlechtické rodiny vlastnící ves. Při vykopávkách zde byla objevena keramika, kterou odborníci datovali od sklonku 13. až počátku 14. století. Při
dalších vykopávkách v letech 1975–1977 zde byla odkryta část základů.
V roce 1939 zde byl založen sbor dobrovolných hasičů a v roce 1984 základní
organizace Českého svazu ochránců přírody. Obec v posledních desetiletích doznala podstatných změn. Hornice byly plynofikovány, opravili zde komunikace,
vybudovali společenskou místnost, zakoupili rybník, zalesnili některé plochy,
opravili veřejné osvětlení, upravili sportoviště pro děti a knihovnu, zavedli veřejný
internet a uskutečnili řadu dalších akcí. Do podvědomí občanů širokého okolí se
dostává akce „Slavnostní výlov místního rybníka“.
V Hornicích jsou udržovány zvyky a tradice rozšířené o nové kulturní a společenské akce jako např. masopust, velikonoční zvyky, hledání pokladu, stavění máje,
srazy rodáků, výlov obecního rybníka, dodržování poutě a posvícení, o štědrém
dnu průvod ovcí a zpívání u jesliček.
Der Name Hornice wird entweder als Name des Flusses – „horní voda“ oder
als familiäre Form des Namens Horomir erklärt. Hornice ist zum ersten Mal
im Jahre 1358 als in Horonycz erwähnt, als es sich im Besitz der Wladikas
von Kostník befand. Am Ende der Feudalperiode lebten 154 Einwohner in
der Gemeinde und heute 75. Auf dem Dorfplatz steht eine Kapelle aus dem
Jahre 1921. Am südwestlichen Ende der Gemeinde, am Rande eines Felsenausläufers, sind Ruinen einer mittelalterlichen Festung zu sehen, die schon
im Jahre 1528 aufgegeben wurde.
The name Hornice is interpreted as either the name of the river – translating
as upper river – or the familiar form of the name Horomir. Hornice is first
mentioned in 1358 as Horonycz, when the Squires of Kostník owned it. At
the end of the feudal period there were 154 inhabitants living in the village,
now there are 75. There is a chapel dating from 1921 on the village square.
At the southeast end of the village, at the edge of the rocky promontory, the
remains of a medieval fortress, which was deserted in 1528, can be seen.
Jakubov
u Moravských Budějovic
počet obyvatel:
603
počet domů:
201
nadmořská výška: 475 m
VESNICE VYSOČINY 2005
Obec Jakubov u Moravských Budějovic se nachází 5 km severozápadně od Moravských
Budějovic a leží po obou březích říčky Jakubovky.
Název obce je spojen se zasvěcením jakubovského kostela sv. Jakuba Většího. Název
obce v historických pramenech se často měnil. Například v roce 1230 byl název vsi Jacobaw, 1718 Jakobau, 1846 Jakubau, Jakubov. První doložená písemná zmínka o Jakubovu
se nachází v darovací listině pro oslavanský klášter, datované do let 1252–1259. Během
následujících staletí Jakubov mnohokrát změnil majitele. Za povšimnutí stojí Krajířové
z Krajku, kteří se zasloužili o povýšení Jakubova na městečko. Za třicetileté války městečko pokleslo na ves. V mnoha pramenech je zmínka o dávné těžbě stříbra v okolí Jakubova. Doložena je pouze těžba železné rudy v 18. století.
Výuka v místě byla zahájena v roce 1863, vlastní školní budova byla dokončena v r. 1867
a škola byla v r. 1913 rozšířena na dvoutřídní. Hlavní dominantu obce tvoří pozdně románský kostel sv. Jakuba Většího z poloviny 13. století. V roce 2004 byla kompletně zrekonstruována střecha, šindelová věž a pozlacen kříž. Dne 29. července 2007 byl v obci
posvěcen nový zvon. Z dalších dalších památek byla nově zrekonstruována socha sv.
Tekly. Dále se zde nachází památník osvobození půdy, památník padlých ve světových
válkách, kulturní dům se zvoničkou, fara a formanská hospoda z r. 1749. Je zde dětské
hřiště, bývalá obecní kovárna, víceúčelové sportovní hřiště, fotbalové hřiště, autobusová
zastávka, obecní úřad a hasičská zbrojnice, knihovna, základní a mateřská škola.
Plaketa
Antonína Švehly
z Památníku
osvobození půdy
K osobnostem patří
profesor Matěj Kabelka, papežský komoří
a profesor bohosloví, dále MUDr. Josef
Smetana, CSc., primář
chirurgického oddělení státního sanatoria v Praze.
Vítání občánků, návštěvy obyvatel při
významných výročích,
tříkrálová sbírka, dětský karneval, masopustní průvod obcí, besídky žáků základní a mateřské
školy, pohádková cesta a setkání důchodců se staly již tradicí. Dodržují se zde velikonoční
a vánoční zvyky, pálení čarodějnic, stavění máje, den matek a svátek dětí. V obci pracuje také
dramatický kroužek a klub maminek s dětmi. Pěvecký soubor se díky svým koncertům stal
známým v širokém okolí. Mimořádnému zájmu občanů se těší kurzy ručních prací. Velká pozornost je věnována také sportu, zejména fotbal zde má
bohatou tradici. Aktivně dále pracují sbor dobrovolných
hasičů, myslivecké sdružení i místní knihovna. Pravidelně
se koná setkání rodáků a přátel obce.
Neobvyklou tradicí je výroba postav ze sena a slámy.
U státní silnice můžete vidět sochy Slamáků. Známý je
i Betlém ze sena v životní velikosti, Jakubsenovi, velikonoční zajíc a další.
Současný znak Jakubova byl schválen a předán zástupcům
obce v roce 2001 a tvoří jej svatojakubská mušle v červenobílém poli.
Za dlouholeté mimořádné společenské výsledky byl obci
v roce 2005 udělen titul „Vesnice Vysočiny 2005“.
Jakubov erstreckt sich an beiden Ufern des Flusses Jakubovka. Das Wahrzeichen der Gemeinde ist die Pfarrkirche „sv. Jakuba Většího“ mit romanischem Kern. Die erste schriftliche Erwähnung stammt aus der Mitte des 13.
Jahrhunderts, als das Dorf dem österreichischen Adeligen Olbram Schenk
von Schenkenberg gehörte. Im 14. Jahrhundert besaß die hiesige Burg die
Jakubov-Linie der Pernštejns. Wahrscheinlich am Ende des 16. Jahrhunderts
unter dem Besitz der Krajíři aus Krajku wurde Jakubov zum Städtchen erhoben. Die Pfarre ging während des dreißigjährigen Kriegs ein, nachdem
Jakubov das Statut eines Städtchens verlor hatte. Am nördlichen Rand der
Gemeinde hinter einem Hof wurde Eisenerz gefördert. Dank des reichen Kultur- und Sportlebens in der Gemeinde gewann Jakubov im Jahre 2005 die
Kreisentscheidung des Wettbewerbs „Dorf des Jahres“ und es wurde ihm der
Titel „Dorf von Vysočina 2005“ verliehen.
Jakubov spreads along both banks of the Jakubovka River. The vicarage
Church of Saint James, with a Romanesque interior, forms the dominant point of the village. The village was first mentioned in the middle of the 13th
century, when the village belonged to the Austrian feudalist Olbram Schenk
of Schenkenberg. In the 14th century the local castle was owned by the Jakubov branch of the Pernstein family. Probably at the end of the 16th century, during the ownership by the Krajíř family of Krájek, Jakubov was elevated
to the statute of a town. The vicarage ceased to exist during the Thirty Years
War, following which Jakubov lost the town statute. Iron ore was mined at
the north border of the village, behind the courtyard. Thanks to its rich cultural and sporting life, Jakubov won the regional competition of Village of the
Year in 2005 and was awarded the title of Vysočina Village 2005.
Kojatice
počet obyvatel:
365
počet domů:
67
nadmořská výška: 414 m
Obec Kojatice se nachází 10 km jihozápadně od Moravských Budějovic.
Integrovanou obcí je Velký Újezd. Na katastru se nachází samota Horka, místní název U šibenýho. Území náleží k celku
Jevišovická pahorkatina, která je součástí geomorfologického celku Českomoravská vrchovina. Nejvyšší vrch na území
obce Kojatická Horka dosahuje výšky 539 m.
Název obce se několikrát změnil. V roce 1480 Kogeticze,
1718 Kogetitz, 1872 Kojatitz, Kojatice.
Ves Kojatice zapsal v roce1480 Jan z Jemnice Janovi, mlynáři z Týnce. Od něj přešla ves v r. 1481 do majetku Pavla z Budějovic. Dalšími majiteli byli např. Matouš Bořita z Budče,
Jan z Tavíkovic, hrabě Karel Nimptsch, za kterého se v roce
1846 staly Kojatice fideikomisem. Dále ves drželi od r. 1882
hr. Josef Nimptsch, od r. 1909 hr. Pavel Nimptsch a od roku
1916 hr. Josef Maria Wolfgang Stubenberk, majitelé panství
Nové Syrovice.
Byl zde vrchnostenský dvůr s ovčínem o rozloze 381 měř. polí, 5 měř. zahrad. Koncem feudálního období v roce 1843 zde žilo 206 obyvatel v 31 domech a 48 domácnostech. Nebyl zde žádný místní průmysl. Do roku 1849 byly Kojatice součástí
panství Nové Syrovice a od roku 1850 byly začleněny do politického okresu Znojmo.
Většina obyvatel se živila zemědělstvím. Obec je přiškolena do Dešova. K elektrifikaci Kojatic došlo v roce 1932. Aktivně zde pracuje sbor dobrovolných hasičů.
Řada místních hasičů jsou nositeli vysokých hasičských vyznamenání. V roce 2000
provedli generální opravu hasičské zbrojnice včetně vnitřních oprav.
Po druhé světové válce postavili v obci nový kulturní dům a obecní úřad. V roce
1999 dokončili plynofikaci obce, do konce května 2000 zajistili prostřednictvím
odborné firmy po obci telefonní rozvod, opravu střechy kulturního domu, jakož
i potřebné vnitřní opravy, v roce 2001 nechali instalovat na budovu OÚ sirénu, obdobně nechali opravit ústřednu, provedli výměnu starých rozvodů rozhlasu a nové
nátěry sloupků. V roce 1999 začali v obci budovat dětské hřiště. Jsou zde opraveny
i komunikace. Obec je přifařena k Velkému Újezdu, který je součástí obce.
Společenský život v obci začíná na začátku roku plesovou sezónou, dodržuje se
masopust i velikonoční tradice, pálí se zde čarodějnice a staví se máje. Pro děti jsou
pořádány různé akce, jimiž jsou např. dětské dny a různé sportovní akce. Dále se
zde drží pouť, konají se pouťové zábavy, taneční zábavy, posvícení, poslední leče,
srazy rodáků, vítání občánků a gratulují seniorům při životních výročích. V obci se
nachází stará zvonička a na katastru Kojatic kříže. Chráněné památky jsou pouze
v osadě Velký Újezd.
Das Dorf Kojatice wurde im Jahre 1406 Cogettitz genannt. Im Jahre
1480 hat sie Jan von Jemnice an Jan, den Müller von Týnec, übergeschrieben. Heute leben in der Gemeinde 340 Einwohner in 76
Häusern. Ein Bestandteil der Gemeinde ist die Ortschaft Velký Újezd.
Auf dem Gebiet von Kojatice befindet sich weiterhin die Ortschaft
Horka, Ortsname U Šibenýho. Die nächste Eisenbahnstation ist in
Třebelovice. Am 14. Mai 2002 wurde an Kojatice ein neues Wappen
und eine neue Fahne vom Vorsitzenden des Abgeordnetenhauses
des Parlaments der Tschechischen Republik ČR verliehen.
Kojatice – in 1406 the village was called Cogettitz. In 1480 Jan of Jemnice
registered it to Jan the miller of Týnec. Now the village is inhabited by 340
inhabitants. The settlement of Velký Újezd is a permanent part of the village.
There is also the settlement called Horka, the local name is U Šibenýho, in the
cadastre of Kojatice. The nearest railway station is in Třebelovice. On 14 May
2002 Kojatice was allocated a new symbol and flag by the chairman of the
Chamber of Deputies of the Czech Parliament
Komárovice
počet obyvatel:
117
počet domů:
60
nadmořská výška: 533 m
Obec Komárovice leží v kopcovitém útvaru jihovýchodní části Českomoravské vrchoviny, 10 km jihozápadně od Moravských Budějovic. Obec se rozprostírá v mírně chladném pásmu, obklopena
hustými lesy hojně navštěvovanými houbaři. Prochází jí silnice z Domamile do Budkova. Nad obcí jsou vztyčeny dva stožáry vysílače
Radvan.
Historii vzniku obce nelze ani v současné době přesně zjistit. Snad
předkové Komárovic pocházejí z osady východně od Štěpkova,
kteří se nábožensky vázali na románskou kapli ve Štěpkově. Ovšem
osada byla zpustošena a vyhořela. V historických pramenech se vyskytuje i název dvora Chobot, což by mohla být lokalita současné
obce.
Komárovice vznikly pravděpodobně až v poslední čtvrtině 18.
století. V roce 1824 byl rychtářem Matouš Tejral a pulmistrem Matouš Abrham. Koncem feudálního období žilo v Komárovicích 290
obyvatel ve 44 domech a 65 domácnostech. V místě byl jeden velkostatkový dvůr a myslivna. Nebyl zde žádný místní průmysl. Do
roku 1849 byly Komárovice součástí panství Jemnice a v roce 1850
byly začleněny do politického okresu Znojmo. V roce 1880 měly
51 domů a 286 obyvatel, v r. 1921 bylo evidováno 53 domů s 281 obyvateli
a v roce 1950 59 domů a 221 obyvatel. Obec byla přiškolena k Domamili.
V katastru obce pramení řeka Jevišovka a její prameniště je osazené kamenem z Povodí Moravy. Na návsi stojí kaple zasvěcená Josefu dělníkovi a v katastru jsou boží muka a kříže.
Tělovýchovná jednota Sokol byla v obci založena 21. července 1921, vlastní
sokolovnu a hřiště a aktivně pracuje až po současné období. V roce 1933 byl
v obci založen sbor dobrovolných hasičů a tentýž rok zakoupili za 2.300 Kčs
také hasičskou stříkačku. Hasiči v obci jsou i v současné době velmi aktivní.
a společně s TJ Sokol jsou nositeli společenského a kulturního života v Komárovicích.
Významnou osobností Komárovic byl profesor Vincenc Lesný, akademik indolog, který se zde narodil 3. dubna 1882. Po studiích poprvé navštívil v roce
1922–23 Indii, která mu přirostla k srdci na celý život. Na rodném domě č.p. 14 v roce 1970 odhalili pamětní desku a uvnitř
je pamětní síň česko-indických vztahů Vincence Lesného.
V Komárovicích se udržují zvyky a tradice. Jedná se např. o velikonoční hrkání a chození po pomlázce, tradiční masopustní
průvod, který mimo válečná léta prochází obcí bez přerušení od založení Sokola, pořádání dětských sportovních dnů,
výletů na kolech, posvícenské zábavy, mikulášské nadílky,
vánočního koncertu a silvestrovského posezení s hudbou. V roce 2006 se
uskutečnil druhý sraz rodáků spojený s vysvěcením znaku a praporu obce
a s kulturně společenským pořadem
k poctě indologa Vincence Lesného
s účastí hostů: z indického velvyslanectví ministr Chandra, z kraje Vysočina ing. Hájek, ředitelka orientálního
ústavu ČR a mnoha dalších.
Das Dorf entstand wahrscheinlich im letzten Teil des 18. Jahrhunderts,
obwohl in anderen historischen Quellen angeführt wird, dass Comarouicz
im Jahre 1366 von Jimram von Jakubov verkauft wurde. Bis 1849 war die
Gemeinde ein Bestandteil der Herrschaft Jemnice. Im Ort waren ein Gutshof und eine Försterei. Zu den bekanntesten Einwohnern gehört Prof. Dr.
Vincenc Lesný, Akademiker, Indologe. Im Geburtshaus befindet sich ein Gedenkraum und am Haus eine Gedenktafel. Auf dem Gebiet der Gemeinde
entspringt der Fluss Jevišovka. Inmitten des Dorfplatzes steht eine Kapelle,
die dem St. Josef geweiht ist.
The village was probably founded in the last part of the 18th century, even
though other historic sources state that Comarouicz was sold in 1366 by Jimram of Jakubov. Until 1849 the village was part of the Jemnice manor. There
was an estate farmyard and forester’s lodge on this site. The most famous natives include Prof. Dr. Vincenc Lesný, academic and Indologist. There is a memorial room in his family house and a memorial plaque on the building. The
Jevišovka River source is located in the village. In the middle of the village
square there is a chapel consecrated to Saint Joseph the Worker.
Láz
počet obyvatel:
284
počet domů:
91
nadmořská výška: 430 m
Po obou stranách Syrovického potoka je položena obec Láz, kterou prochází silnice z Nových
Syrovic do Blížkovic. Obec leží 5 km jihovýchodně od Moravských Budějovic.
Název obce znamená pozemek nebo louku získanou vypálením lesa. Původně zde stál dvůr
Lazce (Lazec), který se uvádí k roku 1498 mezi zbožím, které Vladislav II. propustil z manství
Jindřichu z Lichtenburka a jeho synům. Součástí bítovského panství byl dvůr Lazec do roku
1510, kdy jej spolu se Syrovicemi prodal Púta z Lichtenburka Janu Mstěnickému ze Mstěnic.
Syrovické panství bylo po Bílé hoře konfiskováno. V dalších letech se zde střídali majitelé, až
posléze ves sdílela osudy panství Nové Syrovice. Od roku 1991 má obec opět samostatný
obecní úřad. V 18. století užívali pečeť o průměru 19 mm. Koncem feudálního období v r. 1843
zde žilo 309 obyvatel v 50 domech a 69 domácnostech. Byl zde jeden mlýn o dvou složeních
s jednou pilou. Láz byl elektrifikován v roce 1931.
V obci nebyla nikdy škola, a proto byl Láz přiškolen do Nových Syrovic. I po druhé světové
válce bylo hlavním zaměstnáním místních obyvatel zemědělství. Ze spolků a sdružení zde
aktivně pracuje sbor dobrovolných hasičů.
Jako památky jsou v obci evidovány dřevěná zvonička na návsi z počátku 19. století a poklo-
na u silnice do Nových Syrovic z konce 18. století.
Na návsi stojí také kamenný kříž. Dále je zde pamětní deska na počest obětí druhé větové války
z r. 1945.
Dne 12. září 1900 se v Lázu narodil sochař, grafik,
spisovatel a učitel Josef Kapinus. Na přímluvu
Otokara Březiny se Kapinus dostal k akademickému sochaři Františku Bílkovi, kde se učil modelování, řezbářství, dřevořezu a odlévání. Kromě
kreseb, volných plastik – např. Pieta, Matka, Svoboda, reliéfů i madla u dveří v kostele sv. Markéty v Jaroměřicích – vyzdobil svými řezbami také
soukromou kapli Jakuba Demla v Tasově. Po roce
1945 vytvořil několik pamětních desek obětem
nacismu. Zemřel 11. února 1968 v Jaroměřicích
nad Rokytnou.
Na počátku roku 2004 zastupitelé obce rozhodli o podání žádosti týkající se přidělení nových
symbolů obce. Po vyřízení všech administrativních záležitostí byl dne 3. prosince 2004 předán
představitelům Lázu předsedou PS Parlamentu
ČR Lubomírem Zaorálkem dekret o udělení znaku a praporu. Symboly byly slavnostně posvěceny 5. července 2005, při příležitosti místní poutě
a setkání rodáků.
Láz befindet sich an beiden Seiten des Syrovický Bachs. Ursprünglich stand
hier der Hof Lazce (Lazec). Im Jahre 1498 befand sich das Dorf unter der
Herrschaft des Waren von Vladislav II. Auf dem Gebiet der Gemeinde stand
auch eine Mühle mit einem Sägewerk. In der Gemeinde gab es nie eine
Schule, und deshalb war Láz der Ortschaft Nové Syrovice zugeordnet. Folgende Denkmäler befinden sich in der Gemeinde: ein kleines Holzglockenhaus auf dem Dorfplatz vom Anfang des 19. Jahrhunderts und ein Bildstock
an der Straße nach Nové Syrovice. In Láz wurde am 12.9.1900 der Bildhauer,
Graphiker, Schriftsteller und Lehrer Josef Kapinus geboren.
Láz is situated on both banks of the Sýrovice Stream. The Lazce (Lazec) farmyard originally stood here. In 1498 the village was included in the goods of
Vladislav II. There also used to be a mill with two frames and a saw in the village cadastre. There was never a school in the village and consequently Láz
fell under the Nový Sýrovice School. Recorded village monuments include:
the wooden bell tower on the village square dating from the beginning of
the 19th century and the small devotional pillar by the road to Nový Sýrovice. The sculptor, graphic artist, writer and teacher, Josef Kapinus, was born
in Láz on 12/9/1900.
Lesná
počet obyvatel:
92
počet domů:
55
nadmořská výška: 664 m
Obec Lesná se nachází 3 km severně od Želetavy.
Prochází jí silnice ze Želetavy do Předína.
Do majetku obce patří rybník rozdělující obec na dvě části – část
na jih se nazývá „Ves“ a od rybníku na sever „Chalupy“. Dle historických pramenů byla část Chalupy v minulosti samostatnou
obcí – činžovní osadou zvanou Bílá Veverka. V roce 1695 ji koupil
Bohumír Antonín z Valdorfu od hraběte de Collatto a San Salvátore, pána na Brtnici. Kolem roku 1715 Ignát z Valdorfu založil
vedle Bílé Veverky novou osadu (dvůr a 13 selských usedlostí)
– Valdorf. V roce 1790 měla obec 121 obyvatel, v roce 1900 – 227
obyvatel, 1950 – 203 obyvatel a v roce 2000 pouhých 92 obyvatel. Dne 22. června 1947 byla obec Valdorf slavnostně přejmenována na Lesnou.
Dominantu Lesné tvoří náves s kapličkou obklopenou dvěma
lipami, které byly zasazeny v roce 1918 při vzniku samostatného
státu. Asi 2 km na východ se tyčí známá hora „Mařenka“, vysoká
711 m. n. m, která je hojně navštěvována turisty. V letech 1866–1957
zde stávaly různé dřevěné rozhledny. Poblíž hory se nacházejí zbytky
dvou zašlých sídlišť: Dolní a Horní Hradiště a vesnice Dašovice z 13.
až 15. století s tvrzí. V prostorách obou zaniklých sídlišť se nacházely střepy nádob, podkovy, ostruhy apod. Před rokem 1787 používali
v obci oválnou pečeť. Lesná patří farou a školou do Želetavy. Obecná
škola zde byla postavena v roce 1914, vyučování začalo 2. ledna 1915.
V roce 1964 byla pro malý počet žáků zrušena. Knihovnu založili v roce 1924 ve škole a nyní se nachází společně s veřejným internetem
v kulturním domě. V srpnu roku 1927 byla dokončena elektrifikace
obce. Dne 20. listopadu 1942 založili v obci sbor dobrovolných hasičů.
Za prvního starostu si hasiči zvolili Jana Svobodu, který byl zároveň
starostou obce. Zemědělské družstvo založili v roce 1949. Dne 11. srpna 1963 slavnostně uvedli do provozu kulturní dům. V polovině roku
1966 začaly práce na kanalizaci v části Chaloupky a dokončeny byly
roku 1977. V roce 1997 v obci byla zavedena kabelová telefonizace.
Plynofikaci zahájili v roce 1999 a během tří měsíců, dne 5. 11. 1999
došlo k slavnostnímu spuštění zemního plynu.
V katastru obce pramení řeka Brtnice.
K místním památkám patří kaplička stojící na návsi. Údajně byla postavena současně s kostelem Nejsvětější Trojice v Třebíči. Dále u cesty k Želetavě stojí boží
muka a v jižní části obce litinový kříž.
I když se jedná o malou obec, dodržují se zde
různé zvyky, např. masopust, velikonoční a vánoční zvyky, pálení čarodějnic, nově se konalo
setkání rodáků, již řadu roků probíhají akce pro
mládež „Za pokladem“ a další.
Der Teich teilt das Dorf in zwei Teile. Der Teil im Süden wird „Ves“ und im Norden „Chalupy“ genannt. Der Ort war früher die selbständige Zinsortschaft
„Bílá Veverka“. Daneben gründete Ignatz von Valdorf um 1750 die Ortschaft
Valdorf, die im Jahre 1947 in Lesná umbenannt wurde. Etwa 2 km von der
Gemeinde entfernt ragt der Berg Mařenka in den Himmerl, 711 m ü. M hoch.
Das Wahrzeichen von Lesná bildet der Dorfplatz mit einer kleinen Kapelle
aus dem 18. Jahrhundert. Die Gemeinde ist Želetava zugeordnet. Auf dem
Gebiet der Gemeinde entspringt der Fluss Brtnice.
This village is divided into two parts by a pond. The southern part is called
“Ves” and the part extending from the pond to the north is called “Chalupy“,
which was originally an independent settlement called Bílá Veverka. Ignát of
Waldorf established the Waldorf settlement next to it around 1750 and it was
renamed Lesná in 1947. About 2 km from the village is Mařenka Hill, which
climbs to 711 m above sea level. The village’s dominant point is formed by
the village square with the chapel dating from the 18th century. The village
is part of the Želetava School. The Brtnice River spring is located in the village
cadastre.
Lesonice
počet obyvatel:
480
počet domů:
169
nadmořská výška: 510 m
Obec Lesonice se nachází 7,5 km severozápadně od Moravských Budějovic.
Prochází jí silnice z Martínkova do Babic. Na okrajích obce jsou i odbočky do Cidliny a na východní straně do Šebkovic. K Lesonicím je
integrována ves Horní Lažany.
První písemná zmínka o obci je z roku 1190, kde se její část nachází
mezi zbožím, které daroval znojemský kníže Konrád nově založenému klášteru v Louce. V historii se název obce také několikrát měnil,
např. v roce 1235 se psal de Lesoniz, v r. 1751 Ober Lesonitz. I majitelé
panství se často střídali. Například v letech 1596–1603 patřily Lesonice Adamu Arnoštovi Hrubčickému z Čechtína. V roce 1638 Lesonice
s tvrzí, Cidlinu, Babice a statek v Červeném Martínkově koupil Adam
Jiřík Falkenhain z Glošku. Jeden z dalších majitelů byl od roku 1772
hrabě František Nadásdy. Za tohoto majitele vyvrcholilo
dne 25. července 1775 na lesonickém panství nevolnické
povstání, kde zahynulo šest nevolníků a téměř třicet dalších
bylo těžce zraněno. Událost selských rebelií připomíná pamětní deska na budově
zámku. Současný dvoukřídlý zámek byl postaven v letech 1830–1840, v době panství rodu Reichenbachů, jejichž erb dominuje masivní litinové bráně a oplocení nádvoří zámku. Za ním stál na místech dřívější tvrze původní čtyřposchoďový zámek
s věží. Tento starý zámek byl koncem 19. stol. postupně zbourán.
V 18. století užívaly Lesonice malou pečeť o průměru 21 mm s běžícím jelenem
a opisem LESSONIC. V místě stály dva vrchnostenské dvory, jedenáct velkostatkových obytných budov, jednopatrový pivovar, novější palírna a jeden mlýn, později
zde byla pila a cihelna. Z budovy bývalého pivovaru byla v roce 1921 postavena
sokolovna. Obecná škola byla zřízena v budově zámku v roce 1890 a existuje v obci až do současné doby. Většina obyvatel se živila zemědělstvím a lesnictvím. Od
roku 1945 zde byly postaveny samoobsluha, mateřská škola, areál JZD, družstevní a rodinné domky. V období let 1950–2003 bylo v jižním křídle zámku lesnické
učiliště, které bylo v 80. letech postupně rozšiřováno budovou dílen a pavilonem
učeben. Dnes je v této části zámku ubytovací zařízení. V severním křídle zámku se
nachází zdravotní středisko, dvoutřídní základní škola a obecní byty. V bývalé „vile
paní Radové“ sídlí obecní úřad, knihovna, veřejný internet a pošta. Nedaleko odtud
stojí socha P. Marie, pomník padlým občanům v první světové válce, na dolní návsi
socha sv. Floriána z r. 1762 a kříž. V blízkém lese Obora je mnoho památných stromů
– skupina 23 jírovců, 17 dubů o obvodu kmene 200–400 cm, solitér dubu letního
o obvodu kmene přes 5 m a další památné stromy (lípa, jasan, javor).
V obci aktivně působí sportovní klub, sbor dobrovolných hasičů, myslivecké sdružení a TJ Sokol. Občané také dodržují tradice jako je masopust, den dětí, stavění
máje a pálení čarodějnic, vítání občánků,
dětské karnevaly, vánoční besídky, oslavy
jubilantů, setkání s důchodci a pod.
Obec má také nové symboly, znak a prapor, které byly 30. července 2005 při
příležitosti setkání rodáků a 230. výročí
selských rebelií požehnány. K této příležitosti vydali dvě publikace a nové pohlednice obce.
Lesonice, früher Horní Lesonice, wird zum ersten Mal im Jahre
1190 in der Gründungsliste des Loucký Klosters erwähnt. Am 25.
Juli 1775 erreichte der Bauernaufstand in der Herrschaft Lesonice seinen
Höhepunkt, der durch herbeigerufene Truppen niedergeschlagen wurde.
An das Ereignis der Bauerunruhen erinnert eine Gedenktafel am Schlossgebäude. Das zweiflügelige Schloss wurde in den Jahren 1830 – 1840 erbaut.
Im Schlossgebäude wurde im Jahre 1890 eine Gemeindeschule gegründet
und in den Jahren 1950 – 2003 befand sich im Schloss eine Forstberufsschule. Auf dem Dorfplatz stehen die Statue „sv. Florána“ von 1762, die Statue „p.
Marie“ und im Park ein Denkmal für die Gefallenen des I. Weltkriegs. Im nahe
gelegenem Wald Obora befindet sich eine Reihe von Gedenkbäumen. Zu
Lesonice gehört die integrierte Gemeinde Horní Lažany.
Lesonice, formerly Horní Lesonice, was first mentioned in 1190 in
the Deed of Foundation of the Louce Monastery. On 25 July 1775
the Peasants’ Revolt culminated at the Lesonice Manor and was suppressed
by the army. The event of the Peasants’ Revolt is commemorated by a memorial plaque on the château. The present day two-wing châteauwas built
during the period of 1830-1840. An elementary school was established in
the châteauand from 1950-2003 the châteauhoused a forestry school. There
is a statue of Saint Florian dating from 1762 on the village square, a statue
of the Virgin Mary and in the park a memorial to those who fell in the First
World War. There are a number of memorial trees in the nearby Obora forest.
The village of Horní Lažany is integrated with Lesonice.
Litohoř
počet obyvatel:
499
počet domů:
204
nadmořská výška: 464 m
Obec Litohoř se rozprostírá po obou březích říčky Jakubovky,
4 km severozápadně od Moravských Budějovic. Prochází jí
silnice Želetava–Moravské Budějovice, na kterou se zde napojuje silnice do Domamile.
Název obce se v historických pramenech několikrát změnil.
Např. v roce 1190 se psal Lutochor, 1348 de Lutinchorn, 1360
Lutochorz, 1672 Littahorn, 1872 Littohorn, Litohoř.
První písemná zmínka o Litohoři je z roku 1190, kdy se uvádí
mezi zbožím, které daroval znojemský kníže Konrád nově založenému premonstrátskému klášteru v Louce. V roce 1348
vlastnil ves Volfart z Litohoře, v roce 1360 držel půl vsi Oldřich
ze Želetavy. V roce 1370 se Litohoř uvádí spolu se Želetavou
mezi zbožím, které dal markrabě Jošt lénem Janovi z Kosovy
Hory a Heršovi z Újezdce. Dále se vystřídalo několik majitelů
a od roku 1508 náležela ves opět louckému klášteru.
Loucký klášter vybudoval v 18. století v Litohoři jako
své letní sídlo jednoposchoďový barokní zámek.
Po zrušení opatství se stal zámek zájezdní hospodou. V roce1749 použila obec pečeť o průměru 33 mm. Koncem feudálního období
v r. 1843 zde žilo 644 obyvatel v 85 domech a 136 domácnostech. Do roku 1849
byla obec součástí panství Budeč a v r. 1850 byla začleněna do politického okresu
Znojmo. Trvalou součástí Litohoře je osada Kolovraty. Hospodářská půda v roce
1900 měla výměru 755 ha. Z živností a řemesel se v roce 1924 uvádějí: 2 hostinští,
2 koláři, 2 kováři, 1 krejčí, 1 obchodník dobytkem, 4 obchodníci potravinami, 2
obchodníci smíšeným zbožím, 2 obchodníci vejci, 2 obuvníci, 1 sedlář, 1 stolař
a natěrač, 1 trafikant a 1 zámečník. Z místního průmyslu zde byl rolnický lihovar
a škrobárna, mlýn, družstevní elektrárna, družstevní kovárna a rolnické mlékařské
družstvo. Obec byla elektrifikována v roce 1930.
Do roku 1782 chodily zdejší děti do školy v Domamili, téhož roku zde byla postavena nová škola a v roce 1882 provedena nástavba. Vyučování se po různých
změnách zachovalo až po současnou dobu. Na zdejší škole také učil Antonín Abrahám, který byl v roce 1889 jedním ze zakladatelů sboru dobrovolných hasičů.
Obec 18. března 1890 zakoupila za 850 zlatých ruční stříkačku. Hasiči patří i v současné době k aktivním organizacím v obci. V letech 1973 až 1976 zde postavili
budovu pod názvem: „Obecní dům“. Tato víceúčelová budova byla uvedena do
provozu 15. května 1976. Dne 23. června 2002
byly slavnostně požehnány nové symboly
obce – znak a vlajka. V obci je vybudován rozsáhlý areál Sportland Litohoř.
K chráněným památkám patří mimo zámek
i farní kostel sv. Jana Nepomuckého z roku
1781. V katastru obce se dále nacházejí boží
muka, kříže, pomník padlým v první světové
válce a pamětní deska obětem druhé světové
války. Litohoř je zakreslena na Fabriciově mapě
Moravy z r. 1575 a na Komenského mapě Moravy z r. 1627.
V obci se dodržují staré zvyky a obyčeje. Jedná
se zejména o velikonoční a vánoční zvyky, konání plesů, tanečních zábav, setkání
rodáků, pálení čarodějnic, stavění máje, hraje se zde kopaná, hokej a tenis. Pozornost je věnována i dětem.
Litohoř breitet sich an beiden Ufern des Flusses Jakubovka aus, in
einer Meereshöhe von 464 m. Die erste schriftliche Erwähnung
über die Gemeinde stammt aus dem Jahre 1190, als diese im Besitz des Klosters in Louka erwähnt war. In der Gemeinde befanden sich eine Brennerei,
eine Stärkefabrik, eine Getreidemühle, ein Kraftwerk und eine Milchgenossenschaft. Die Gemeinde ist für eine der ältesten Schulen in der Umgebung
berühmt, die im Jahre1782 gegründet war. Das Barockschloss aus dem Jahre
1762 und die Kirche „sv. Jana Nepomuckého“ aus dem Jahre 1781 stehen unter Denkmalschutz ebenso wie Gottesmarter und Kreuze in der Umgebung
der Gemeinde. Im Park bei der Kirche können Sie ein Denkmal und eine Gedenktafel für die Gefallenen der beiden Weltkriege sehen. Sie können auch
ein modern eingerichtetes Sportgelände besuchen.
Extends along both banks of the Jakubovka River at 464 m above
sea level. The first written mention of the village dates from 1190,
when it was mentioned in the property of the monastery in Louce. There
was a distillery, a starch factory, a flourmill, a co-operative electricity station
and milk co-operative in the village. The village boasts one of the oldest
schools in the area, which was founded in 1782. The Baroque château dating
from 1762 and the Church of Saint John of Nepomuk dating from 1781 are
protected monuments, as well as the devotional pillars and crosses in the
surrounding area of the village. You can also see a memorial plaque and memorial to the fallen heroes of both World Wars in the park by the church. You
may also visit the modern sports complex.
Lukov
počet obyvatel:
376
počet domů:
138
nadmořská výška: 445 m
Obec Lukov se nachází 2,5 km severozápadně od Moravských Budějovic na levém břehu
říčky Rokytky. Osada byla založena asi v polovině 12. století a pojmenována po blíže
neurčeném Lukášovi (zkráceně Luk), tedy Lukův dvůr. Lukov byl osadou významnější,
neboť měl již ve 13. století kostel. Ves se nacházela na půdě královské a markrabí Přemysl
daroval r. 1234 Lukov s kostelem a desátky klášteru Porta Coeli v Tišnově. Toto obdarování
potvrdil r. 1235 papež Řehoř. V 16. století patřila ves poddanstvím k Moravským Budějovicím a v 17. století panství jaroměřickému. Zdejší poddaní se zúčastnili nevolnického povstání, které se v roce 1775 rozšířilo nejen na lesonické, ale i na celé jaroměřické panství.
V roce 1749 používala ves pečeť o průměru 30 mm.
V místě byla fara, vrchnostenský dvůr, vápenná pec, později mlýn a pila. Koncem feudálního období v roce 1843 žilo v Lukově 421 obyvatel v 66 domech a 97 domácnostech.
První zmínka o škole je z roku 1768. V roce 1845 dle písemných materiálů byla postavena
nová školní budova a v roce 1894 zhotovili nástavbu školy. Toto vzdělávací zařízení je zde
dodnes.
Kostel sv. Jana Křtitele je po úpravách v roce 1718, 1775 a 1904 ve slohu renesačním.
Prostranství kolem kostela sloužilo asi do roku 1840 jako hřbitov.
Většina obyvatel se živila zemědělstvím. K větším změnám došlo v obci od 70. let 20.
století. Vybudovali zde např. kanalizaci, požární nádrž, rozšířili hřbitov, vybudovali veřejný
vodovod, rozvedli telefon po celé obci, obec byla plynofikována, několikrát opravili kos-
tel, provedli důkladnou rekonstrukci školy apod.
Kulturní, společenské a sportovní vyžití občanů
nabízí několik organizací. Největší z nich je tělovýchovná jednota, založená v roce1951. Po celou
řadu let se zde závodně hrával hokej, odbíjená,
stolní tenis a rekreačně i kopaná. Po vybudování
kurtů se sportovní dění rozšířilo o tenis. V roce
1974 se započalo s výstavbou „Vlachovky“. Dalším
aktivním oddílem je od roku 2003 jezdecký oddíl.
Také florbal a nohejbal jsou součástí sportovního
vyžití.
Aktivně zde působí i sbor dobrovolných hasičů, ve
kterém je organizováno 76 členů. Do života v obci
zasahuje i myslivecké sdružení, rybáři, mateřská
i základní škola.
V katastru se nachází zřícenina kaple sv. Víta v Hoře. K chráněným památkám patří farní kostel sv.
Jana Křtitele. Dále jsou zde sochy sv. Floriána a Jana Nepomuckého na mostech, boží muka u hřbitova a pět křížků při okraji obce. Stojí zde také pomník padlým v I. světové válce.
Lukov gehörte seit 1235 dem Kloster Porta Coeli bei Tišnov. Hier befand sich
auch ein Herrschaftshof. Die erste Erwähnung über die Schule stammt aus
dem Jahre 1768. Zu den geschützten Denkmälern gehört die Pfarrkirche „sv.
Jana Křtitele“ von 1716. Auf Gemeindegebiet befindet sich die Ruine der Kapelle „sv. Víta“ in Hora, weiterhin gibt es hier die Statue „sv. Floriána und sv.
Jana Nepomuckého“, den Gottesmarter beim Friedhof und fünf Kreuze am
Rande der Gemeinde.
Since 1235 Lukov has belonged to the Porta Coeli Nunnery in Tišnov. There
was a noble court here. The first mention of the school dates from 1768. The
vicarage Church of Saint John the Baptist dating from 1716 is one of the protected monuments. The ruins of the Chapel of Saint Vitus in the Mountain,
the statue of Saint Florian and Saint John of Nepomuk, devotional pillars by
the cemetery and five crosses at the edge of the village can all be found in
the cadastre.
Martínkov
počet obyvatel:
265
počet domů:
135
nadmořská výška: 520 m
Martínkov, malebná středně velká vesnice se nachází 9 km severozápadně od Moravských Budějovic. Má polohu slovanské vesnice.
Jméno obce se často měnilo a vžil se i přívlastek „Červený“ nebo „Horoucí“ Martínkov. V roce
1672 se např. psal Roth Martinkaw a v roce 1872 již Martinkau.
Není zcela zřejmé, kdy se Martínkov poprvé objevil v dějinách. Mohlo se tak stát v roce 1225,
nebo také až v roce 1260. Majitelé vsi se velmi často střídali a Martínkov byl několikrát rozdělen
mezi více feudálů. Vzpomeňme některé z majitelů, např. Oldřicha z Martinkova, Jana z Leskovce,
Martinkovské z Rozseče a další.
Zdejší tvrz se poprvé uvádí v roce 1368. V roce 1409 se o tvrzi píše, že byla pobořena.
V roce 1650 byl statek Martínkov připojen k panství Lesonice, jehož osudy dále sdílel. Martínkov
se tomuto panství „odvděčil“ tím, že byl jednou z nejvýbojnějších vsí během nevolnického povstání na Lesonickém panství v roce 1775.
První zmínky o školní výuce jsou z roku 1713. Po několika přestavbách a úpravách
školní budovy došlo v roce 1977 v obci ke zrušení školy. Dnes je přiškolena k Domamili.
Po druhé světové válce zůstalo hlavním zaměstnáním zdejších
obyvatel zemědělství.
V obci se nachází několik památek. K těm nejvýznamnějším patří
farní kostel Nanebevzetí Panny Marie, pomník Václavu Kosmákovi, pomník padlým v I. světové válce, který byl v roce 2006
opraven, pamětní desky Václavu Kosmákovi – knězi a spisovateli, dále Ottu Albertu Tichému – regenschori chrámu sv. Víta v Praze a Josefu Štefanovi – řídícímu učiteli, který byl v roce 1942 umučen nacisty.
Obec Martínkov (Martinkow) je zakreslena na Fabriciově mapě Moravy z roku 1575 a Komenského
mapě Moravy z roku 1627.
Na základě zpracovaných a předložených návrhů obdržel Martínkov dne 18. prosince 2000 od
předsedy Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR nový prapor a znak, který byl dne 19. srpna 2001
slavnostně požehnán.
V obci pracuje několik organizací: sbor dobrovolných hasičů, Tělovýchovná jednota Sokol, Mocní
kačeři – oddíl kopané, Klub přátel historie Martínkova, Pěvecký sbor chrámu Nanebevzetí Panny
Marie, Martínkovské ryze amatérské divadlo, krojovaný soubor Džbánek, myslivecké sdružení, pobočka Českého svazu včelařů a další.
Kalendářní rok začíná společenský život reprezentačními plesy. Dále se zde koná
masopustní průvod, za vsí se pálí čarodějnice. Tradičně probíhají svátky Velikonoc. V obci se také koná vítání občánků, setkání s důchodci a setkání rodáků.
Vyvrcholením kulturního dění je „Martínkovská pouť a krojované hode“. Zde se
v období tří dnů postaví máj, Klub přátel historie Martínkova připraví rozsáhlou
výstavu k historii obce i regionu, koná se posezení u cimbálu, krojovaný průvod obcí, vyzývání stárek, taneční zábava a vystoupení mládeže pod májí. Méně
obvyklá je také vánoční tradice zvaná „békání“, která se zde udržuje odnepaměti.
Die Gemeinde hat die traditionelle Anordnung eines slawischen Dorfes. Die
erste Erwähnung über die Gemeinde stammt aus dem Jahre 1260. Eine Festung wird im Jahre 1368 genannt. Martínkov wurde Horoucí genannt, aber
auch Červený Martínkov. Während der Hussitenkriege spielte das Dorf eine
wichtige strategische Rolle und war von den Hussiten besetzt. Die Bürger nahmen am Baueraufstand im Jahre 1775 in Lesonice teil. Zu Denkmälern in der
Gemeinde gehören die Kirche „Navštívení P. Marie“, das Denkmal des Einheimischen Václav Kosmák, das Denkmal für die Gefallenen des I. Weltkrieges
und Gedenktafeln. Die Gemeinde ist auf der Fabricius Landkarte von 1575 und
Komenského Landkarte von 1627 abgebildet.
The village is on the site of a Slavic village. The first mention of the village dates from 1260. The fortress was mentioned in 1368. Martínkov was called Horoucí and Červený Martínkov. During the Hussite wars the village played an
important strategic role and a Hussite company was stationed here. Citizens
participated in the Peasants’ Revolt in Lesonice in 1775. The village monuments include the Church of the Visitation of the Virgin Mary, the memorial
to local native Václav Kosmák, the memorial to those who fell in the First
World War and memorial plaques. The village is included the Fabricio map of
Moravia dating from 1575 and the Komenský map dating from 1627
Meziříčko
počet obyvatel:
92
počet domů:
47
nadmořská výška: 540 m
Obec se nachází 13 km severozápadně od Moravských Budějovic Od severovýchodu obcí protéká Šašovický potok, který vede Meziřičským rybníkem.
Patří sem i dvě samoty, Hájenka na Stráni a bývalý mlýn u Brázdů. Prochází jí
silnice z Krasonic do Domamile, od které odbočuje severovýchodním směrem silnice do Šasovic.
Název obce v historických pramenech se několikrát změnil. Např. v roce 1353
in Mezirecz, 1718 Messeritschko, 1846 Neu Meseritschko, 1872 Mezeritschko,
1881 Nové Meziříčko, 1924 Meziříčko.
První písemná zmínka je z roku 1316, kdy ves vlastnili Bořitové z Budče. V roce
1481 se Meziříčko uvádí s Budčí a Bítovánkami jako zboží Bohuslava Bořity
z Budče. Mezi dalšími majiteli se uvádějí Jiří Bořita z Budče, Ludvík Bořita, Rudolf Šlejnic, Jindřich Slavíkovec ze Slavíkovic a další. V r. 1828 přešla ves společně se Želetavou do majetku vedlejší větve Lichtenštejů-Podstatských.
Nacházel se zde vrchnostenský dvůr o rozloze 326 měř. polí, 70 měř. pastvin
a 5 měř. zahrad. Koncem feudálního období žilo v Meziříčku 273 obyvatel,
z toho 140 mužů a 133 žen ve 37 domech a 59 domácnostech. Domy byly
nízké s malými okny, stavěné z kamene nebo z nepálených cihel, kryté na
střeše slaměnými došky.
V roce 1880 bylo v Meziříčku 41 domů a žilo zde 240 obyvatel. Hospodářská
půda v r. 1900 měla výměru 482 ha. Většina obyvatel se živila zemědělstvím.
Z řemesel a živností se v roce 1924 uvádějí 1 hostinský, 1 obchod smíšeným
zbožím, 1 obchod střižným zbožím, 1 podkovář. Místní průmysl: mlýn (1900,1924), také se
zde vařilo pivo. Obec byla elektrifikována v roce 1939. Do roku 1977 navštěvovaly děti školu
v Šašovicích a měšťanskou školou pokračovaly v Želetavě.
I po druhé světové válce zůstalo hlavním zaměstnáním zdejších obyvatel zemědělství. JZD
zde bylo založeno v r. 1957. Dne 12. července 1908 byl v obci založen sbor dobrovolných
hasičů a ještě téhož roku bylo postaveno hasičské skladiště. V roce 1975 se začala stavět nová
zděná požární zbrojnice s kulturní místnosti a sálem. SDH zde aktivně pracuje doposud. V roce
1997 byly zavedeny do domácností telefony a v roce 1998 byla obec plynofikována.
Na návsi stávala dřevěná zvonička přestavěná v roce 1889 na zděnou kapli se zvonicí, kterou
čeká oprava fasády. Před kaplí stojí kamenný kříž z roku 1896. Na katastru se dále nacházejí
boží muka a kříže.
V Meziříčku se dodržují velikonoční a vánoční zvyky. Drží se zde masopust a pálí se také čarodějnice.
Der Ort befindet sich 13 km nordwestlich von Moravské Budějovice (Mährisch
Budweis) in 540 m Höhe ü. M. und wird vom Šašovicer Bach durchflossen. In
Meziříčko leben 92 Einwohner in 47 Häusern. Der erste schriftliche Bericht
stammt aus dem Jahr 1316, als die Bořits von Budeč das Dorf besaßen. 1828
ging das Dorf gemeinsam mit Želetava in den Besitz eines Nebenzweigs der
Lichtenstein-Podstatskýs über. Die Hauptbeschäftigung der Einwohner war
immer die Landwirtschaft. 1908 wurde hier eine Gruppe der Freiwilligen Feuerwehr gegründet. Auf dem Dorfplatz steht eine Ziegelkapelle mit Glockenturm und davor ein Steinkreuz von 1896.
The village is located 13 km northwest of Moravské Budějovice at a height of
540 m above sea level with the Šašovický Stream flowing through it. There
are 92 inhabitants living in Meziříčko in 47 houses. The first written mention
dates back to 1316 when the village was owned by the Bořita family of Budeč. In 1828, together with Želetava, the village came into the ownership
of a side branch of the Lichtenstein-Podstatsky family. Its inhabitants always
earned their living through agriculture. In 1908 they established a Voluntary
Fire Brigade. In the village square there is a walled chapel with a bell-tower
and a stone cross in front of it dating back to 1896.
počet obyvatel:
7 186
počet domů:
1655
nadmořská výška: 466 m
Moravské Budějovice
Město Moravské Budějovice je důležitým hospodářským a kulturním střediskem jihozápadní Moravy. Nachází se na okraji Českomoravské vysočiny na stání silnici mezi Jihlavou
a Znojmem, bývalé císařské silnici spojující Vídeň s Prahou. Městem prochází železniční
trať ČD Jihlava–Okříšky–Znojmo a lokální Moravské Budějovice–Jemnice.
Vznik Moravských Budějovic nelze přesně datovat, ale lze předpokládat, že vznikly ve 12.,
nejpozději v 1. polovině 13. století. V písemných pramenech jsou Moravské Budějovice
poprvé zmiňovány v roce 1231, kdy 10. dubna papež Řehoř IX. stvrzuje věno, které král
Přemysl Otakar I. udělil své manželce Konstancii Uherské po jejich svatbě roku 1198. Mezi
jejími věnnými statky je jmenována i budějovická provincie.
Název Budějovice je pravděpodobně odvozen od jména Budivoj, někdy též Budislav či
Budimír.
Moravské Budějovice byly povýšeny na město pravděpodobně za vlády Přemysla Otakara II. V roce 1307 bylo v držení pánů z Lichtenburka, kteří sídlili na Bítově. Roku 1498 potvrdil král Vladislav II. Jagelonský městu dosavadní privilegia a dal mu znak a pečeť. Roku
1522 prodal Jindřich Lichtenburk město bratřím Valdštejnům, Zdeňkovi a Burjanovi, kteří
měli v držení Brtnici. Po bitvě na Bílé hoře byl Zdeněk z Valdštejna uvězněn a jeho majetek propadl konfiskaci a město i další obce získal do vlastnictví rod pánů ze Schaumburka. V letech 1666–1672 zde nechal Rudolf Jindřich ze Schaumburka vystavět panské
sídlo – zámek. Když se roku 1736 stali vlastníky Wallisové, uzavřelo se pro město nešťastné
„schaumburské století“. Je nutné vzpomenout Josefa Wallise (1767–1818) majitele Moravských Budějovic od roku
1784, který byl v roce 1810 jmenován císařem Františkem
II. ministrem financí a v roce 1811 vyhlásil státní bankrot.
Posledním mužským majitelem panství byl Josef Wallis, který zemřel 1. prosince 1928. Poté přechází na neteř Josefa
Wallise hraběnku Salmovou, provdanou Schaffgotschovou.
V roce 1945 bylo toto panství vyvlastněno a v roce 1946
ministerstvo zemědělství darovalo městu budovu zámku
s nádvořím a hospodářskými budovami pro zřízení muzea.
Dominantou vytvářející charakteristické panorama města
je farní kostel sv. Jiljí, trojdílný basilikální chrám s presbytářem. Na jihozápadní straně kostela stojí stavba válcovitého
tvaru – karner, zřejmě ze 13. století. Západně od kostela
stojí na terase městského opevnění rozsáhlá budova fary.
K památkám patří barokně klasický zámek z pozdního
18. století, v němž sídlí pobočka Muzea Vysočiny Třebíč,
kde se nachází expozice zanikajících a zaniklých řemesel.
Nově je zde turistické informační centrum. V zámeckých
konírnách jsou pořádány různé výstavy, koncerty a další
kulturní a společenské akce. Součástí muzea jsou i „masné
krámy“, expozice řemesel. Dále se na katastru města nachází
kaple sv. Anny, kaple sv. Jana Nepomuckého, v historickém
centru se zachovala řada měšťanských domů. Zajímavý je
např. jednopatrový dům č. 60 s atikou, cimbuřím, nárožním
renesančním arkýřem a se sgrafitti na fasádě.
Moravské Budějovice jsou místem kulturního života, rekreace a sportovního vyžití i pro široké okolí. Je zde areál
koupaliště. Využití nachází i zimní stadion, tenisový areál,
fotbalové hřiště i bowling. Ve městě se dodržují tradice,
konají se hudební festivaly, koncerty, jarmarky, akce pořádané místními hasiči a dalšími organizacemi ve městě.
Die Stadt erstreckt sich entlang der ehemaligen Kaiserstraße Wien
– Prag. Der erste erhaltene schriftliche Bericht stammt aus dem Jahre 1231. In Moravské Budějovice hat sich eine ganze Reihe von Besitzern
abgewechselt, zu denen auch die Herren von Lichtenburg, Zdeněk von
Waldstein, Schaumburger gehörten, und im Jahre 1736 kaufte Graf Franz
Wenzel Wallis die Stadt. Zu den Denkmälern gehören ein Schloss mit Museum, ein Karner, der Dom „St.Jiljí“, Fleischbänke, die Kapelle „sv. Jana Nepomuckého“ und die Kapelle „sv. Anny“. Moravské Budějovice ist ein Erholungsort und Zentrum für sportliche Aktivitäten für die weitere Umgebung, das
örtliche Freibad bietet drei Schwimmbecken, eine Riesenrutsche, eine Sauna
und eine komplette sportliche Ausstattung. Zur Verfügung stehen ebenfalls
ein überdachtes Winterstadion, ein Tennisgelände, ein Fußballplatz und ein
Bowling-Center. Zur Stadt zählen 4 Gemeinden, und zwar Jackov, Vranín, Lažínky und Vesce.
The town extends along the former Imperial Road from Vienna
to Prague. The first preserved written record dates from 1231.
Moravské Budějovice has had a number of owners, including the Lords
of Lichtenberg, Zdeněk of Waldstein, the Schaumburg family and in 1736
the town was purchased by Count František Václav Wallis. The town monuments include the château and museum, the chapel with an underground
section serving as an ossuary, the Church of Saint Giles, the butcher shops,
the Chapel of St. John of Nepomuk and the Chapel of Saint Anne. Moravské
Budějovice is the site of recreation and sports activities for the general surrounding area, the local swimming stadium offers three swimming pools,
a slide, a sauna and all types of sports equipment. The covered winter stadium, the tennis complex, the football grounds and the bowling alley are all
also visited frequently. The four villages of Jackov, Vranín, Lažínky and Vesec
are integrated with the town.
Nimpšov
počet obyvatel:
56
počet domů:
52
nadmořská výška: 460 m
Vesnice se rozprostírá na pravém břehu Syrovického potoka 6 km jihozápadně od Moravských Budějovic.
Obec je nazvána podle majitele panství hraběte Nimptsche. V roce
1846 se jmenovala Nimptschdorf, nebo v roce 1881 Němčí (Nimšák).
Ves byla založena v roce 1785 na místě opuštěného panského dvora zvaného „Nový dvůr“ (Neuhof ), za majitele panství Nových Syrovic
hr. Jana Nimptsche. Ke dvoru náležela ovčírna, 4 chalupy, stranou ležící
hospoda „Mikálka“ s chalupou, dále chalupa na západní straně rybníka a cihelna. Z hospody se platilo 20 zl. ročního nájmu. Hospodský byl
povinen robotovati ročně 3 dny a odebírati pivo z novosyrovického
pivovaru. Nový Dvůr byl založen teprve po roce 1636 a v roce 1785 byl
zrušen. Ze dvora Mikálka byl za 1. pozemkové reformy vytvořen zbytkový statek (46 ha) a zbytek byl rozparcelován. Dále k Nimpšovu patřil
dvůr Spetice. Při zakládání vsi tu již nebyl chován hovězí dobytek, nýbrž při něm byly jen 2 ovčírny na 900 až 1000 ovcí. Při spetickém dvo-
ře byla také stará hospoda, kde hospodský měl podobné
povinnosti, jaké byly při hospodě v Mikálce. Později byl dvůr
Spetice propuštěn ze záboru a ponechán vlastníkovi.
Koncem feudálního období v roce 1843 zde žilo 229 obyvatel v 41 domech a 53 domácnostech. Do roku 1849 byl
Nimpšov součástí panství Nové Syrovice a v roce 1850 byl
začleněn do politického okresu Znojmo. Od roku 1896 přešel pod nově zřízené Okresní hejtmanství Moravské Budějovice.
V roce 1880 měl Nimpšov 46 domů a 247 obyvatel, v roce
1930 zde bylo 57 domů a 229 obyvatel a v roce 1950 46
domů a 146 obyvatel. Hospodářská půda v roce 1900 měla
výměru 93 ha.
Většina obyvatel se živila zemědělstvím. Z živností a řemesel se v roce 1924 uvádějí 2 hudebníci, 1 hostinský, 1 perleťář, 1 stolař a 1 trafikant. Obec byla elektrifikována v roce
1930. Nimpšov byl přiškolen k Novým Syrovicím a přifařen
do Velkého Újezda.
V současné době jsou obyvatelé obce v produktivním věku
většinou zaměstnáni v okolním průmyslu. K aktivní organizaci patří sbor dobrovolných hasičů. V obci nejsou žádné
chráněné památky.
Das Dorf breitet sich 6 km südwestlich von Moravské Budějovice aus und wurde nach dem Besitzer – Grafes Nimptsche genannt. Zur Gründung kam es im
Jahre 1785 auf der Stelle, wo ein verlassenes Kastell war, das „Nový dvůr“ genannt wurde. Am Ende der Feudalzeit im Jahre 1843 haben hier 229 Einwohner
in 41 Häusern gelebt. Bis zum Jahr 1849 war Nimpšov ein Teil der Herrschaft
von Nové Syrovice und im Jahre 1850 wurde er zu dem politischen Bezirk Znojmo eingegliedert. Das Dorf wurde im Jahre 1930 elektrifiziert. Zur aktiven Organisation im Dorf gehört die Gruppe der Freiwilligen Feuerwehr. In die Schule
muss man nach Nové Syrovice fahren und die Pfarre ist in Velký Újezd.
The village of Nimpšov lies 6 km to the southwest from Moravské Budějovice and was named by the owner Count Nimptsche. It was found in 1785
in a place of a deserted mansion called „Nový dvůr“. There were 229 inhabitants living in 41 houses during the end of the feudal era in 1843. Nipšov was
a part of a New Syrovice estate until 1849 and was integrated into the political district Znojmo in 1850. The village was electrified in 1930. The volunteer
fire company is an active organization in the village. Nimpšov is a part of the
Nové Syrovice School and the vicarage is in Velký Újezd.
Nové Syrovice
počet obyvatel:
860
(bez integrované obce)
počet domů:
257
nadmořská výška: 450 m
Obec se rozprostírá po obou březích Syrovického potoka, který protéká místním rybníkem,
5 km jihozápadně do Moravských Budějovic. Obcí vede silnice z Dešova do Krnčic, která se
zde křižuje se silnicí z Dědic do Blížkovic.
Název obce se v historických pramenech několikrát změnil. Např. v roce 1491 se psalo ze vsi
Surowicz, 1531 na Sijrowiczijch, 1546 ves Sijrowicze, 1751 Neu Seerowitz, 1872 Neu Serowitz,
1924 Nové Syrovice.
Jméno obce připomíná slovo surový a přívlastek nový získala ves až poté, co dřívější tvrz
nahradil nový zámek. Na katastru obce samoty Mikálka, Spetice, Horka. Na místě samoty
Spetice byla dříve ves, později zaniklá (1303 villam dictam Spiticz). V roce 1610 zde byl již
dvůr. Pomístní název Mitrdlov.
Syrovice se spolu s hradem Bítovem objevují mezi zbožím, které v roce 1491 propustil Vladislav II. z manství Jindřichu z Lichtenburka a jeho synům. Počátek panství Nové Syrovice
lze datovat k roku 1510, kdy Půta z Lichtenburka odprodal od bítovského panství Syrovice
a dvůr Lazec Janu Mstěnickému ze Mstěnic. Mezi další majitele patřil např. Mikuláš z Víckova,
Václav ml. z Lichtenburka, Jan Volfart Štrejn, Jan Reinhart ze Schaumburka, v roce 1786 Syrovice získal hr. Jan Jindřich Nimptsch. V roce 1885 náležely k panství parní mlýn, pila a cihelna
v Nových Syrovicích, lihovar ve dvoře Spetice a palírny. Sídlem panství byl zámek v Nových
Syrovicích, patronátní kostel byl v Častohosticích. V roce 1945 byl statek konfiskován. Tvrz zde
vznikla patrně až za Mikuláše z Víckova před rokem 1547. Jan Čejka z Olbramovic ji nechal
v první čtvrtině 17. století přestavět na renesanční zámek, který v 18. století Ostašové pře-
budovali na dvoupatrovou barokní budovu.
Nové Syrovice užívaly v 18. století pečeť
o průměru 23 mm. V roce 1821 zachvátila
novosyrovické panství protirobotní vzpoura
poddaných, která byla vojensky potlačena.
Koncem feudálního období v roce 1843 žilo
v Nových Syrovicích 549 obyvatel ve 102
domech a 119 domácnostech. Hospodářská půda v roce 1900 měla výměru 1681 ha.
Mimo řadu řemesel a živností zde byl místní průmysl, a sice pivovar velkostatku, mlýn
velkostatku, pila velkostatku, lihovar velkostatku Spetice, cihelna velkostatku, výrobna
kamnářských kachlí a výroba perleťových
knoflíků. Obec byla elektrifikována v roce
1930.
Škola byla postavena v roce 1798 a po různých
přestavbách a úpravách je v obci dodnes.
V současné době v obci aktivně pracuje sbor
dobrovolných hasičů, myslivecké sdružení
a TJ Nové Syrovice.
K chráněným památkám patří zámek ze 17.
století, přestavěný v 18. a 19. století, anglický
park s bránou z poloviny 19. stol., poklona
sv. Jana Nepomuckého u čp. 9 a boží muka
u hřbitova. Dále kostel sv. Cyrila a Metoděje
pochází z konce 19. století.
V obci se narodil Johann Georg Grasel – Jan
Jiří Grázl (1790–1818), známý lupič, jehož jméno se stalo synonymem pro kriminální živly.
Obcí prochází cyklostezka směr Bítov. Dodržují se zde velikonoční a vánoční tradice,
dále plesy, srazy rodáků, masopust, pálení
čarodějnic, pouť, posvícení a další.
V Nových Syrovicích byly 12. srpna 2006
slavnostně požehnány nové symboly, znak
a vlajka.
Nové Syrovice erstreckt sich an beiden Ufern des Syroviský Bachs, der durch den
örtlichen Teich fließt. Auf dem Gebiet der Gemeinde befinden sich die Wüstungen Mikalka und Spetice. Im Jahre 1880 hatte die Gemeinde 116 Häuser und
846 Einwohner. Zu den geschützten Denkmälern gehört ein Schloss aus dem
17. Jahrhundert, das im 18. und 19. Jahrhundert umgebaut wurde. Weiter gibt
es hier die Kirche „sv. Cyrila a Metoděje“ aus vom Ende des 19. Jahrhunderts
und ein Bildstock am Haus mit der Hausnummer 9. Südlich der Gemeinde im
Wald befindet sich das Naturschutzgebiet Habrová seč. In Nové Syrovice wurde Jan Jiří Grasel (1790 – 1818), ein bekannter Räuber geboren. Im Jahre 1818
wurde er in Österreich gefangen und gehängt. Krnčice ist eine angegliederte
Gemeinde von Nové Syrovice, gelegen am linken Ufer des Flusses Jevišovka.
Nové Syrovice extends along both banks of the Sýrovice Stream, which passes through the local pond. The hamlets of Mikalka and Spetice are both in
the village cadastre. In 1880 the village had 116 houses and 846 inhabitants.
Protected monuments include the château dating from the 17th century
and rebuilt in the 18th and 19th centuries. There is also the Church of Saints
Cyril and Methodius dating from the end of the 19th century and a small devotional pillar by Building No. 9. The Habrová seč reservation is located south
of the village in the forest. Jan Jiří Grasel (1790-1818), the famous robber,
was born in Nový Sýrovice. In 1818 he was captured and hanged in Austria.
Krnčice is a village that is integrated with Nový Sýrovice and lies on the left
bank of the Jevišovka River.
Radkovice
u Budče
počet obyvatel:
146
počet domů:
58
nadmořská výška: 591 m
Obec se rozprostírá podél silnice Moravské Budějovice–Budeč.
Jižně od Radkovic směrem k Budkovu se nacházela ves Zahrádky, která byla v roce
1360 součástí budkovského panství a v letech 1512–1617 se uvádí již jako pustá.
Poblíž Radkovic zanikly další dvě obce, Sedliště a Tisová nebo Tišov nacházející se
severně od obce.
První písemná zmínka o vsi je z roku 1310, kdy ves patřila Budkovu. Jan z Budkova
prodal v roce 1360 Budkov, Radkovice, Tisovou a některé další obce bratřím Jeníkovi
ml. a Jeníkovi st. z Mezimostí. Dále ves vlastnil Hereš z Budče, markrabě Jošt, Petr
z Kravař, Zdirad Strnad z Němec a další. V roce 1492 prodal Jan z Krušovic ves Radkovice a pustý dvůr Zahrádky Janu Koňasovi z Vydří a na Knínicích. Poté sdílejí Radkovice společný osud s Knínicemi. Dne 3. srpna 1789 koupil statek Knínický (Knínice,
Radkovice, Osudov) ve Znojmě ve dražbě Josef Wallis za 50 236 zlatých. Týž den koupil Wallis i Budeč. V prosinci roku 1849 požádala obec Radkovice Maxmiliána Wallise,
aby vrátil obci rybníček, který byl v minulosti vysušen a vznikla z něho louka. Wallis
projevil za určitých podmínek souhlas a v prosinci roku 1851 povolil krajský prezident v Brně přepis pozemků z majetku vrchnosti na obec. Nový spor, který se táhl až
do roku 1868, vznikl v roce 1863 mezi obcemi Radkovice a Knínice o pastviště Stráně. Na památku vyhraného sporu byla postavena radkovickými na Stráni kaplička
sv. Františku z Pauly. 2. května 1835 postihl obec velký
požár a vyhořelo tehdy 22
domů. Požár dle Pamětní
knihy založil pohůnek u Dočkalů. V červnu 1901 vyhořel
mlýn čp. 40.
V roce 1932 katastr obce
čítal 320 ha polí, 47 ha luk,
3,45 ha zahrad, 83 ha lesa,
62 ha pastvin a 1 ha rybníku. Dle sčítání obyvatel
k 1. 12.1930 žilo v obci
225 obyvatel. Z řemesel a živností zde byl
1 hostinec, 2 truhláři, 1 zedník, 2 tkalci lněného plátna, 3 tesaři, 1 obuvník, 1 trafikant,
2 kováři, 1 hudebník, 1 pokrývač, 1 obchod
smíšeným zbožím, 1 obchod se zeleninou
a 1 cestář. Na katastru byl 1 mlýn s pilou.
Dobrovolný sbor hasičů byl založen
31. 7. 1955 a aktivně zde působí dodnes.
Elektrifikace obce se uskutečnila v roce
1931. V roce 1950 zavedli v obci obecní rozhlas a v témže roce byl také zaveden telefon.
V obci odbahnili rybník, provedli rozsáhlou
rekonstrukci rozvodů elektrické sítě a plynofikaci.
Ke kulturním památkám patří opravená kaplička sv. Jana Nepomuckého na návsi. Poblíž
stojí kamenný kříž. V obci se dodržují velikonoční a vánoční zvyky. Pořádají se zde plesy
a taneční zábavy, masopust, posvícení a kulturní akce pro děti i dospělé
Radkovice bei Budeč befindet sich in der Meereshöhe von 591 m. Die erste
Erwähnung von der Gemeinde kommt aus dem Jahre 1360, wann sie zu
Budkov gehörte. Danach besaß sie auch Markgraf Jošt, der im Jahre 1398
nicht nur Budkov, Radkovice, sondern auch weitere Gemeinden an Peter von
Kravaře verkauft hat. Mitten in der Gemeinde steht eine renovierte Kapelle
und in der Nähe ein Steinkreuz. Auf Gemeindegebiet befinden sich auch
weitere Kreuze und die Statue „sv. Jana Nepomuckého“.
Radkovice u Budče is located at 591 metres above sea level. The village was
first mentioned in 1360, when it belonged to Budkov. Later it was owned
by Margrave Jošt, who sold Budkov, Radkovice and other villages to Peter
of Kravař in 1398. There is a repaired chapel in the middle of the village and
near it, a stone cross. There are several other crosses and a statue of Saint
John of Nepomuk in the cadastre.
Vícenice
počet obyvatel:
199
počet domů:
72
nadmořská výška: 459 m
Obec Vícenice se rozprostírá uprostřed tří vyvýšenin, a to Holého kopce, Hory a třetí kopec
se nazývá Brdo, 4 km severně od Moravských Budějovic.
Jméno obce naznačuje, že se jedná o osadu starého slovanského původu. Název se v historických pramenech několikrát změnil. Například v roce 1407 se psaly Wyeczenycze,
v r. 1671 Wiczenitz, v r. 1872 Vicenice a v roce 1924 již Vícenice.
První historická zmínka o obci je z roku 1278, kdy byl vlastníkem Adalhard z Vícenic, v roce 1447 ves držel Hašek z Valdštejna. Mezi další majitele patřil např. Jan z Pernštejna, Petr
Rechenberk ze Želetic. Evangelíkovi Štokhornarovi ze Storejnu byl majetek konfiskován
a připojen k panství Jaroměřice.
V 18. století užívala obec oválnou pečeť. Koncem feudálního období v roce 1843 zde žilo
228 obyvatel ve 40 domech a 58 domácnostech. V místě byl vrchnostenský dvůr, dvě
palírny, odkud se pálenka dodávala i do Vídně. Většina obyvatel se živila zemědělstvím.
Z živností a řemesel se v roce 1924 uvádějí: 1 kolář, 1 kovář, 1 obchodník střižným zbožím,
1 obuvník a 1 tkadlec. K elektrifikaci Vícenic došlo v roce 1932. Poprvé se zde světla rozsvítila 21. prosince.
Obec byla přiškolena k Lukovu. K založení obecní kroniky došlo v roce 1923 a prvním kronikářem byl František Krotký (č.8). V jeho šlépějích pokračovali další kronikáři až po současné období.
V roce 1931 byla započata stavba silnice Vícenice–Jakubov, kterou dokončili v roce 1933
nákladem 120 000 Kčs.
Na Holém kopci západně od Vícenic je významné naleziště nerostů. Známý je především čirý sklovitý opál
–hyalit.
K založení sboru dobrovolných hasičů došlo 1. 1. 1937
a členská základna čítala 21 členů. Členové sboru se
od svého založení až do současnosti aktivně podílejí
na společenském a kulturním životě obce.
Obecní knihovnu nově založili v roce 1993. V současné době je zde také připojení k internetu.
V parku uprostřed obce se
nachází pomník padlým spoluobčanům v I. světové válce
z roku 1936. V parku je také
kříž z roku 1888 a dřevěná
zvonička z roku 1901.
Obcí prochází Březinova stezka.
Ve Vícenicích se udržují staré
zvyky i kulturní a společenské
akce. Jedná se např. o velikonoční hrkání po vsi, masopustní průvod masek obcí, stavění
máje, pořádá se poutní a posvícenská taneční zábava, slavnostní rozsvícení vánočního stromku a další.
Obecní úřad vydává časopis – Vícenický občasník, ve
kterém jsou občané seznamováni s děním a životem
v obci. V roce 2005 se ve Vícenicích uskutečnilo první
setkání rodáků a přátel obce. K této příležitosti vydali Sborník a dokumentární CD. V červnu 2007 hasiči
oslavili 70. výročí založení sboru.
Die Gemeinde befindet sich 5 km von Mor. Budějovice in einer Meereshöhe von 430 m. Vícenice entstand wahrscheinlich schon im
11. Jahrhundert, ein erster Beleg über ihre Existenz stammt jedoch aus dem
13. Jahrhundert (1278). Es gab hier stand auch eine Festung, die im Jahre 1615
erwähnt wird. Der Name der Gemeinde wird vom Namen Vincenc abgeleitet, der in der altböhmischen Form Vicen geschrieben wird. Im Park auf dem
Dorfplatz neben einem Steinkreuz steht ein Denkmal zum Andenken an die
Gefallenen des I. Weltkrieges. Von der Gemeinde aus können Ausflüge auf den
Hügel „Holý kopec“ unternommen werden, der nicht nur für den Fund eines
einzigartigen Glasopals – Hyalit, sondern auch für Motocross-Wettbewerbe
bekannt ist; des weiteren auf den Berg “Kozí hora“, einen ehemaligen Vulkan,
oder auf den Hügel „Svatý Vít“, auf dem die Behausung eines Einsiedlers stand.
Etwa 1 km westlich von der Gemeinde liegt der Teich „Oklika“, in dessen Umgebung Kleines Knabenkraut (Orchis morio) wächst.
This village extends 5 km from Mor. Budějovice at 430 metres above sea level. Vícenice probably originated in the 11th century, the
first document of its existence, however comes from the 13th century (1278).
There also used to be a fortress here, which is mentioned in 1615. The name of
the village is derived from the name Vincenc (Vincent), which appeared in the
ancient Bohemian form of Vicen. There is a memorial in memory of those who
fell in the First World War in the park, in the square next to the stone cross. Trips
can be made from the village to Holý kopec, which is famous for the discovery
of the unique glass opal – hyalite – and its moto-cross races; trips can also be
made to Kozí hora, a former volcano, or to Svatý Vít – a hill on which a hermit’s
hut used to stand. About 1 km west of the village is the Oklika pond, the surrounding area of which is home to the green-winged Orchid (Orchis morio).
Zvěrkovice
počet obyvatel:
222
počet domů:
86
nadmořská výška: 465 m
Obec Zvěrkovice se nachází 5 km jihovýchodně od Moravských Budějovic a prochází jí odbočka ze silnice Moravské Budějovice–Znojmo do Hostimi.
Název obce se v historických pramenech často měnil. Např. v roce 1366 se uvádí: in
Zwyerkouciz, 1377 in villa Swierkowitz, 1446 in Zwyerkowicz, 1563 ves Zbierkowicze,
1906 Zerkowitz, 1924 Zvěrkovice.
První prokázaná zmínka o Zvěrkovicích pochází z roku 1349, kdy ves vlastnil Artlerb
ze Zvěrkovic. K dalším majitelům např. patřil Jan z Jevišovic, Jindřich z Přeskač, hr. Leopold Ferdinand z Náchoda, Zikmund Kořenský z Terešova. Později se ves vrátila mezi
zboží panství Hostim, jehož osudy dále sdílela.
V roce 1708 si ves pořídila pečeť. Koncem feudálního období v roce 1843 zde žilo 297
obyvatel ve 43 domech a 68 domácnostech. Domy byly nízké s malými okny, kryté
na střeše slaměnými došky. V místě byl vrchnostenský dvůr s ovčínem krytý cihlovou
krytinou. Do roku 1849 byla obec součástí panství Hostim a v roce 1850 byla začleněna do politického okresu Znojmo. Většina obyvatel se živila zemědělstvím. Z živností
a řemesel se v roce 1924 uvádějí: 1 bednář, 1 hostinský, 1 kovář a podkovář, 1 krejčí,
1 obchodník smíšeným zbožím, 1 obuvník a 1 podkovář. V roce 1929 byla obec elektrifikována.
Jednotřídní obecná škola zde byla vystavěna v letech 1885–86 a od nového školního roku 1886–87 mohl učitel Jan Fiala zahájit vyučování. Trvale klesající počet dětí
byl příčinou zrušení zvěrkovické školy v roce 1977. V roce 1897 zde byl založen sbor
dobrovolných hasičů a jeho zakladateli byli Antonín Filip, František Rada, Hynek Rada
a tehdejší starosta obce Josef Pokorný. Hasiči
patří i v současné době k nejaktivnějším organizacím. Působí zde také mladí hasiči. Obojí se
také prezentují v různých soutěžích.
Z území Zvěrkovic pocházejí archeologické nálezy, které dokládají sídlištní osídlení již z mladší
doby kamenné (4 500–2 500 let př. Kr.) a přítomnost lidu kultury s moravskou malovanou keramikou.
K památkám v obci patří kaplička sv. Trojice, nacházející se v zatáčce silnice k Hostimi. Na cestě
k Lažínkám stojí kaplička sv. Anny. Dále je zde kaple
Anděla Strážného Na katastru obce stojí i několik
dalších božích muk a křížů. V roce 1928 byl vybudován a odhalen pomník deseti zvěrkovickým občanům, kteří padli v I. světové válce. Po druhé světové válce na pomník přibylo ještě jedno jméno
občana, který padl ve II. světové válce. V roce 2006
byl tento pomník důkladně opraven. V posledních
letech došlo ve Zěrkovicích k podstatným změnám. Obec byla plynofikována, byla obnovena
a vybudována nová kanalizace, vybudovány nové
chodníky a cesty, nově upravena náves s malým
dětským hřištěm a opraveny další památky.
V obci jsou také zachovávány velikonoční
a vánoční tradice, drží se masopust, posvícení,
pouť. Koná se zde řada akcí pro děti, jako je dětský karneval, dětský den, neckyáda, mikulášská
nadílka a další.
Zvěrkovice získaly v krajském kole soutěže
Vesnice roku 2008 Bílou stuhu za činnost obce
s mládeží.
Zvěrkovice – die erste schriftliche Erwähnung stammt aus dem Jahre 1349
im Zusammenhang mit Albert von Zvěrkovice. Im Jahre 1366 wird der
Name des Dorfes Zwyerkoucíz angeführt. Im Jahre 1708 hat die Gemeinde
ihr Siegel besorgt. Zu den geschützten Denkmälern gehören ein Bildstock
an der Straße nach Hostim und ein Gottesmarter aus dem 18. Jahrhundert.
Weiterhin gibt es das Gemeindeglockenhaus von 1854, die Kapelle “ Anděla
Strážného“, Stein- und Eisenkreuze und das Denkmal für die Gefallenen des
I. und II. Weltkriegs.
Zvěrkovice – the first written document mentions it in 1349 in connection
with Albert of Zvěrkovic. In 1366 the name Zwyerkoucíz appears. In 1708
the village obtained a seal. The protected monuments include a small devotional by the road to Hostimi and devotional pillars dating from the 18th
century. There is also a municipal bell tower dating from 1854, the Chapel of
the Guardian Angel, stone and iron crosses and the memorial to those who
fell in the First World War and the Second World War here
Želetava
počet obyvatel:
1558
počet domů:
333
nadmořská výška: 580 m
Integrované obce: Bítovánky, Horky, Šašovice
Obec Želetava se rozprostírá na jihozápadních svazích Českomoravské vrchoviny. V její v blízkosti vedla v dávné historii tzv. Haberská cesta z Vídně
přes Znojmo, Mor. Budějovice, Lažany, Čáslavice, Římov, Chlístov, Heraltice,
Brtnici, Příseku a Jihlavu do Prahy. Po zbudování sítě „císařských silnic“ se stala důležitou křižovatkou pro poštu a přepřahání koní. První písemná zmínka
spadá do doby panování českého krále Václava II. Roku 1303 Jitka z Hodic
odkázala želetavskému kostelu a jeho faráři ¼ lánu po svém zemřelém bratru Ješkovi. Na počátku druhé poloviny 14. století za panování císaře Karla
IV. byla Želetava majetkem Oldřicha ze Želetavy. V dalším období se střídali
majitelé, mezi něž patřil např. Jan z Kosové Hory, Vok z Kněžic, Čeněk Krušina
Lichtenburka, páni z J. Hradce a na Telči a další. V roce 1303 měla Želetava
svého faráře, z čehož vyplývá, že kostel musel stát mnohem dříve. Jeho
zasvěcení sv. Michaelovi naznačuje starý původ, kdy kostely sv. Michaela
archanděla bývaly na místech předchozího pohanského kultu, hned na
počátku křesťanské misie v našich zemích. Kostel byl několikrát přestavován.
Kolem byl hřbitov, na kterém se ještě v roce 1718 pohřbívalo. Obec je spojována také s pivovarnictvím, kde je první zmínka z roku 1580.
Historii postavení školy nelze s určitostí stanovit. První písemná zmínka pochází z roku 1625. V následujících letech budovy školy několikrát vyhořely,
byly přestaveny apod. V roce 2003 došlo k dokončení přístavby dolní budovy školy.
Sbor dobrovolných hasičů byl v obci založen v roce 1883. Výroba sýrů se v obci datuje od
roku 1902. V roce 1918 byla obec částečně elektrifikována a až v roce 1927 byl do obce
přiveden elektrický proud z Oslavan. V roce 1943 zde zřídili
veřejný rozhlas. V roce 1965–1966 bylo vybudováno fotbalové hřiště za Sokolskou zahradou. V Želetavě se také úspěšně
hrávalo i divadlo.
Na želetavském katastru se nachází kostel sv. Michaela, kaple
sv. Kateřiny na hřbitově, socha sv. P. Marie, na staré polní cestě
do Šašovic je sousoší Piety – Bolestná Panna Maria třídubská,
socha sv. Jana Křtitele z roku 1734, sv. Jana Nepomuckého
z roku 1710, kříž u kostela, kašna na náměstí, boží muka
u „Francouzské“ cesty a další boží muka u cest do Jindřichovic
a Lesné.
V Želetavě se narodil 11. ledna 1921 básník a spisovatel Antonín
Bartušek. Žil zde také od roku 1905 politik František Staněk, poslanec českého směnu a zakladatel místní agrární strany.
V novodobé historii byly plynofikovány všechny tři integrované obce, dále byl v Želetavě
vybudován bytový dům (1998), vodovod (2001), dům s pečovatelskou službou (2003),
kanalizace a čistička odpadních vod (2007), rekonstruována silnice I/38 a v r. 2006 bylo
dokončeno zatravnění hřiště.
V Želetavě probíhají jarmarky, karnevaly a plesové a taneční zábavy. V přilehlých obcích se
dodržuje masopust a posvícení.
Die Gemeinde liegt an den südwestlichen Hängen der Böhmisch-Mährischen Höhe (Českomoravská vrchovina). Die erste Erwähnung stammt aus
dem Jahre 1303, als sie bereits eine Pfarrkirche hatte. Zu dieser Zeit wird Želetava als Städtchen angeführt. Der erste Besitzer war Oldřich von Želetava. Die
Brauerei wird im Jahre 1580 erwähnt, und nach einem Umbau im Jahre 1867
wurde sie im Jahre 1953 geschlossen. Auf dem Stadtplatz steht die Kirche „sv.
Michaela“, die einige Male umgebaut wurde. Auf dem Ortskirchhof befindet
sich die Kapelle „sv. Kateřiny“ und eine weitere Kapelle „v horkách“ ist dem St.
Anton von Padua geweiht. In der Gemeinde wurden in der Vergangenheit
Eisenerz und Gold gefördert. Die mit Želetava integrierten Gemeinden sind
Bítovánky, Šašovice und Horky.
This village lies on the southeast slopes of the Bohemian-Moravian highlands. It was first mentioned in 1303, when it already had a vicarage church.
At that time Želetava was mentioned as a town. The first owner was Oldřich
of Želetava. The brewery was mentioned in 1580 and was rebuilt in 1867; it
was closed in 1953. The Church of Saint Michael stands on the village square
and has been rebuilt several times. The Chapel of Saint Catherine can be
found in the local cemetery and another Chapel in Horky is consecrated to
Saint Anthony of Padua. Iron and gold were mined in the village in the past.
Bitovánky, Šašovice and Horky are integrated with Želetava.
Bítovánky
počet obyvatel:
184
počet domů:
73
nadmořská výška: 588 m
Jednou ze tří integrovaných
obcí k Želetavě jsou i Bítovánky,
které se nacházejí při silnici Želetava–Třebíč.
První zmínka se datuje k roku
1360, kdy byly zbožím Jimrama
z Jakubova. Pak je vlastnili další
majitelé. Pusté jsou evidovány
v roce 1584, ale v roce 1617 již
zde byl zase život. 30. 8. 1708
koupil Bítovánky hrabě Antonín z Lichtensteina, pán na Telči
a od té doby měla obec společného majitele se Želetavou.
Ve druhé polovině 18. století se
obec prezentuje vlastní pečetí. V historických materiálech se píše o tom, že zde byl mlýn a také
pazderna. V katastru obce se nacházejí čtyři rybníky a rybníčky, kterých zde bylo v minulosti kolem deseti. Obec byla elektrifikována v roce 1938. Od roku 1983 zde stojí víceúčelová budova,
v roce 1997 byla obec plynofikována. Po léta zde pracuje sbor dobrovolných hasičů. Velmi aktivní
v obci je Okrašlovací spolek žen Bítovánky, který v převážné míře zajišťuje veškeré kulturní dění
v obci, ale také dbá na dodržování tradic.
Bolíkovice
počet obyvatel
počet domů
nadmořská výška
45
26
495 m
Bolíkovice se nacházejí 10 km severozápadně od Moravských Budějovic
a prochází jimi silnice z Čáslavic do Babic. Dříve samostatná obec nyní je integrována k Babicím.
Název obce se v historických pramenech několikrát změnil, např. v roce 1358 se
uvádí Bolicouicz, 1585 Bulikowicz, 1720 Pulikowitz a v roce 1872 Bulikowitz, Bulíkovice.
První písemná zmínka o obci je z roku 1358, v roce 1373 ves vlastnil Vilém z Bolíkovic. K dalším majitelům patřil např. Henzlín z Bolíkovic, Hynek z Bačkovic, Bohuš
Hrubčický z Čechtína a další. V 16. století se zde uvádí tvrz. Byl zde vrchnostenský
dvůr.
V 18. století zde užívali malou osmihrannou pečeť o průměru 14 mm. Koncem
feudálního období v r. 1843 žilo v obci 132 obyvatel ve 20 domech a 32 domácnostech. Do roku 1849 byly Bolíkovice součástí panství Sádek a v roce 1850 byly
začleněny do politického okresu Znojmo. Hospodářská půda v roce 1900 měla
výměru 513 ha. Většina obyvatel se živila zemědělstvím. Z živností se v roce 1924
uvádí 1 hostinec. Byl zde mlýn s pilou a v r. 1911 se uvádí i prodej štěrku. V obci
byla také záložna. K elektrifikaci obce došlo v roce 1938. I po druhé světové válce
zůstalo hlavním zaměstnáním zdejších obyvatel zemědělství. JZD založili v roce
1958. Aktivně zde pracuje Sbor dobrovolných hasičů Babice-Bolíkovice.
Z památek je zde socha sv. Vendelína z poloviny 18. století u silnice do Babic, na
návsi stojí zvonička a v katastru stojí kříže. Společně s obcí Babice jsou dodržovány
velikonoční a vánoční tradice.
Horky
počet obyvatel
počet domů
nadmořská výška
151
72
596 m
Obec Horky je jednou ze tří obcí, které jsou integrovány k Želetavě. Leží uprostřed lesů, vzdálena 11,5 km severozápadně od Moravských Budějovic. Název je odvozen od slova hora, horka,
což naznačuje, že leží v rudném území. První písemná zmínka z roku 1356 je spojená s majitelem Ješkem z Horek. V roce 1672 se ještě uvádí jako ves pustá, patřící k Martínkovu na panství
Lesonice. Koncem feudálního období v roce 1843 zde žilo 328 obyvatel ve 43 domech a 74
domácnostech. V místě se nacházel vrchnostenský dvůr. Nebyl zde žádný místní průmysl. V letech 1850 až 1919 byly Horky součástí Martínkova a od roku 1964 jsou součástí Želetavy. V roce
1895 zde vznikla v č. 4 expozitura školy
v Martínkově pod vedením učitele Josefa Marka. V roce 1910 se začala stavět
nová škola a dne 16. září 1911 se v ní
začalo vyučovat. Ke zrušení školy došlo
k 1. 9. 1975. V roce 1895 byla na návsi
postavena kaple, která je zasvěcena sv.
Antonínu. V roce 1931 zde odhalili pomník občanům padlým v I. světové válce. Dne 26. 6. 1936 založili v obci sbor
dobrovolných hasičů, jehož starostou se
stal Norbert Kořínek. 25. října 1936 otevřeli místní hřbitov, na kterém jsou také
pochováni rodiče slavného českého indologa Vincence Lesného. Východně od
bývalé školy stojí „lípa svobody“ vysazená 28. 10. 1919.
Horní Lažany
počet obyvatel
počet domů
nadmořská výška
Obec Horní Lažany je integrovaná k Lesonicím. Nachází se 7 km severozápadně od Moravských Budějovic. Je obklopena lesy a prochází jí silnice
z Lesonic do Dolních Lažan. Název obce se také měnil. Např. v roce 1846
Obec Lažan, Hornj Lažany, v roce 1872 Ober Lažan, Horní Lažany.
„Poněkud nejasný zůstává vznik osady Horní Lažany na panství Jaroměřickém“ uvádí ve své publikaci Jaroměřicko Alois Plichta a pokračuje: „Už
roku 1745 tam Jan Adam Questenberk dal vyměřit pozemky k tamnímu
dvoru Tobiáši Gravanimu. Kromě dvora tam bylo též několik deputátních
chalup. Zdá se, že ono území, na kterém osada Horní Lažany vznikla, bylo
i s lesy pod Brdy až k sv. Vítu a Hoře součástí svobodného vicenického
dvora, který počátkem 18. století patřil švagrovi jaroměřického děkana
Dubravia, jménem Aichl. Dvůr pak přešel na syna známého brněnského
lékaře a fyzika Karla Adolfa Hertoda z Todtenfeldu. Dne 4. listopadu 1747
byl dvůr prodán v dražbě Karolíně Kuefsteinové, po níž majetek podědil
její otec Jan Adam Questenberk“.
K jaroměřickému panství mimo vlastní město patřily ještě vsi: Blatnice,
Bohušice, Jakubov, Dolní a Horní Lažany, Lukov, Ohrazenice, Popovice,
Příložany, Příštpo, Štěpánovice, Horní Újezd, Horní Vranín a Vícenice. Na
celém jaroměřickém panství se v roce 1775 rozšířilo nevolnické povstání,
jehož příčinou byla vedle požadavku na snížení robot i snaha docílit řešení urbariálních a majetkových sporů. Poddaní zdejšího panství se zapojili
i do robotní vzpoury v roce 1821. Vzpoura zde byla také potlačena za pomoci vojska a za užití fyzických trestů.
Do roku 1850 byly Horní Lažany součástí panství Jaroměřice, do roku 1956
byly osadou Dolních Lažan a od roku
1956 jsou integrované k obci Lesonice.
V roce 1948 byla obec elektrifikována.
Je přifařena k Babicím. Kulturní a společenské akce i dodržování tradic sdílí
občané s obcí Lesonice.
24
18
510 m
Jackov
Obec se nachází 3,5 km jihozápadně od
Moravských Budějovic u řeky Jevišovky, která protéká pod obcí Jackovským rybníkem.
Dnešní podoba názvu je podle německého
Jatzkau. Název obce se v historických pramenech několikrát změnil. Např. v roce 1351
se psal in Jaczcow, 1546 v Yeczkowie, 1720
Latzkau, 1872 Jatzkau, Jackov.
Mezi majetkem náležícím znojemskému
kostelu se v r. 1131 uvádí snad i ves Jacou.
Podle zápisu do zemských desek z r. 1407
daroval budějovický farář Michal před r. 1399
ves Jackov budějovickému farnímu kostelu.
Mezi další majitele Jackova patřil např. Hynek z Valdštejna, Hanibal ze Schaumburku
a posléze jej vlastnil hrabě František Václav
Wallis, majitel moravskobudějovického panství, jehož osudy Jackov nadále sdílel. V roce
1351 se v obci připomíná tvrz. Byl zde vrchnostenský dvůr. V 18. století ves užívala malou osmihrannou pečeť. Koncem feudálního
období v roce 1843 zde žilo 230 obyvatel ve
31 domech a 47 domácnostech. Nacházel
se zde také moučný mlýn a pila. Byl zde dvůr
velkostatku Moravské Budějovice o 112 ha
a lesní revír.
Většina obyvatel se živila zemědělstvím.
Z živností a řemesel se v roce 1911 uvádějí
2 hostince, z toho 1 s prodejem tabáku, 1
kovář a 2 obuvníci. Obec byla elektrifikována
v roce 1929.
Jackov byl střídavě přiškolen k Novým Syrovicím a k Moravským Budějovicím. Po roce
1945v obci vybudovali kapli (1948), kulturní
dům a prodejnu. V roce 1980 se Jackov stal
počet obyvatel
počet domů
nadmořská výška
131
67
445 m
integrovanou obcí Moravských Budějovic.
V roce 1998 byla obec plynofikována. V roce
2001 zde byla vybudována nová část místní
komunikace u hřbitova a v roce 2004 bylo
rozšířeno veřejné osvětlení ke hřbitovu. Od
roku 2005 je u hasičské zbrojnice nová studna. Je zde také vybudováno pěkné dětské
hřiště.
Ze spolků v obci aktivně pracuje sbor dobrovolných hasičů, který byl založen v roce
1936. V srpnu 2002 zde vysvětili novou hasičskou stříkačku.
V katastru obce se nachází rekreační oblast
Kosová s rybníkem Nový Hrachovec a sezónně otevřeným pohostinstvím.
Z tradic se zde dodržují velikonoční a vánoční zvyky, stavění máje, posvícení a pouť.
Na rodném domu Jaroslava Hloužka, pilota
313. československé stíhací perutě RAF, který byl sestřelen 18. 11. 1942 nad kanálem La
Manche se nachází pamětní deska. Dále je
v obci pomník padlým z roku 1985 a kříže.
Krnčice
počet obyvatel
počet domů
nadmořská výška
Dříve samostatná obec, nyní je integrovaná k Novým Syrovicím. Leží na
levém břehu řeky Jevišovky 3 km jihozápadně od Moravských Budějovic.
V historických pramenech se název obce několikrát změnil. V roce 1351 in
Kyrnczicz, 1751 Krtschitz, 1846 a 1872 Krntschitz, Krnčice. Na to, že se jedná skutečně o starou osadu, ukazují četné archeologické nálezy ze všech
předhistorických období.
První písemná zmínka o obci je z roku 1351 a to v souvislosti se vsí Jackovem.
V roce 1386 ji získal klášter v Nové Říši. V roce 1529 ves zapsali spolu s Novými Syrovicemi a dvorem Lazec poručníci sirotků po Janovi Mstěnickému
Mikuláši z Víckova. Dále se zde střídali majitelé. V roce 1753 získal Krnčice
spolu s Jackovem hr. František Wallis, majitel panství Moravské Budějovice,
jehož osudy ves nadále sdílela. V 18. století měla obec svou vlastní pečeť.
V roce 1843 zde žilo 224 obyvatel v 31 domech a 50 domácnostech. V místě se nacházel vrchnostenský dvůr s ovčárnou. Byl zde také 1 mlýn s pilou,
vrchnostenský pivovar a vrchnostenská palírna s 1 kotlem a 2 pracovníky,
kde se vyrobilo 70 věder pálenky. Většina obyvatel se živila zemědělstvím.
K elektrifikaci zde došlo v roce 1930. Obec byla přiškolena k Novým Syrovicím. Na návsi se nachází kaplička, která byla v roce 2000 důkladně opravena. V tomto roce zrekonstruovali i veřejné osvětlení. V dalších letech došlo
k podstatné úpravě vozovky, chodníků a autobusových zastávek. Na návsi
se dále nachází i tzv. zámeček ze 17. století a malý rybníček. Na katastru působila i vojenská posádka radiotechnického průzkumu. Je zde kynologické
133
49
438 m
cvičiště a soukromá pálenice. V obci se dodržují velikonoční
a vánoční zvyky. Narodil se zde významný historik PhDr. Gracián Chaloupka, CSc.
Lažínky
Dříve byly Lažínky samostatné, dnes jsou součástí Moravských Budějovic. Obec se nachází
3 km jihovýchodně od Moravských Budějovic a prochází jí silnice ze Znojma do Jihlavy,
ze které jižním směrem odbočuje silnice do
Vesce. Název obce se v historických pramenech několikrát změnil: 1498 Lažánky, 1550
ze vsi Lazynek, 1671 Lazynky, 1720 Laschinka,
1872 Lažinka.
První písemná zmínka o vsi je z roku 1498, kdy
je ves uvedena mezi zbožím, které Vladislav II.
propustil z manství Jindřichu z Lichtenburka,
a jehož součástí byl také hrad Bítov. K dalším
majitelům patřil např. Václav Hodický z Hodic a v roce 1591 ves koupil Hynek Brtnický
z Valdštejna, majitel moravskobudějovického
panství, jehož osudy dále ves sdílela.
V roce 1726 si obec nechala pořídit oválnou
pečeť.
počet obyvatel
počet domů
nadmořská výška
163
78
424 m
Koncem feudálního období
v roce 1843 žilo v Lažínkách
201 obyvatel ve 36 domech a 57 domácnostech,
ale již v roce 1880 zde bylo
46 domů a 267 obyvatel.
Hospodářská půda v roce
1900 měla výměru 374 ha.
Většina obyvatel se živila
zemědělstvím. Z živností
a řemesel se v roce 1924
uvádějí 2 bednáři, 1 hostinský, 1 kolář, 1 malíř, 1 kovář
a podkovář, 1 krupařství,
2 obuvníci, 1 stolař a 2 trafikanti. Obec byla
elektrifikována v roce 1929.
Lažínky byly přiškoleny do Moravských Budějovic. I po druhé světové válce zůstalo
hlavním zaměstnáním zdejších obyvatel
zemědělství. JZD zde bylo založeno v roce
1952. V Lažínkách aktivně pracuje sbor dobrovolných hasičů.
Jako památky jsou v obci evidovány dvůr
z konce 16. a počátku 17. století, bývalá ovčárna z 18. století v pozdně barokním slohu,
boží muka při silnici na Moravské Budějovice z druhé poloviny 19. století a kříž u polní
cesty z roku 1905.
V obci se dodržují velikonoční a vánoční
zvyky, drží se zde pouť a posvícení, den dětí.
Dále zde probíhají hasičské soutěže, rybářské závody pro děti a další.
Šašovice
Obec Šašovice se nachází poblíž silnice Znojmo–Jihlava, vzdálená 3,5 km od Želetavy, ke
které je také integrována. Součástí Šašovic je
i dvůr Terezov, Sokolův mlýn, dále tak zvaná
Kovárna, mající pět čísel odlehle postavených podél cesty k Martínkovu a samota
Habůdky poblíž dvora.
První písemná zmínka je z roku 1350 v souvislosti s Mikešem ze Šašovic. Osada ovšem
patřila Jimramovi z Jakubova. Tvrz se připomíná v roce 1482, kdy ji Martin ze Šašovic
postoupil spolu s dvorem Zikmundovi z Kladerub. Ves dále drželi bratři Mikuláš Václav
a Burian Jiřík Lickové z Plavče, kteří prodali
v roce 1574 Šašovice s tvrzí, dvorem a mlýnem Zachariáši z Hradce. Ten posléze založil
v obci nový ovčín. Tvrz stávala u bývalého
dvora a posléze zanikla.
V roce 1804–1807 dal v Šašovicích Leopold I. postavit velký dvůr a nazval jej po své
manželce Terezov V roce 1850 byla u dvora
postavena parní pila a v roce 1860 lihovar.
Dvůr byl po I. světové válce parcelován.
Nová školní budova byla postavena v roce
1905. Po 71 letech, dne 30. 6. 1977 byla pro
malý počet žáků uzavřena.
Sbor dobrovolných hasičů v obci založili dne
4. 8. 1949. V Šašovicích se také hrávalo divadlo. Původně se hrálo ve Vopelkově hospodě
a od roku 1957 v nově otevřeném kulturním
domě. I po roce 1989 se pokračovalo ve zvelebování obce. V polovině r. 1992 byl uveden
do provozu nový transformátor, dále byla provedena rekonstrukce elektrické sítě, do země
byly uloženy kabely pro novou telefonní síť
počet obyvatel
počet domů
nadmořská výška
174
73
563 m
a v roce1999 byla obec plynofikována. Ve velké části obce byla provedena rekonstrukce
místních komunikací, chodníků, kanalizace
a byly položeny chráničky pro možnost využití optického kabelu. Významnou pro obec je
firma TIRAD, která se od r. 1994 zabývá přesným kovoobráběním. Zaměstnává asi 70 pracovníků. Ze spolků zde aktivně pracuje sbor
dobrovolných hasičů. Obec je přifařena a přiškolena k Želetavě. Stojí zde pomník padlým
v I. světové válce a dřevěná zvonička. V dolní
části se nachází tzv. Lapidárium soustřeďující
historické křížové a hraniční kameny.
V Šašovicích se dodržují velikonoční a vánoční zvyky, pořádají plesy, taneční zábavy
a další kulturní a společenské akce.
Velký Újezd
Osada Velký Újezd je integrovaná
k obci Kojatice a nachází se 10 km
jihozápadně od Moravských Budějovic.
„Malá dědinka v moravskobudějovickém okrese a přece Velký Újezd!
Ale farnost veliká. Přifařeny jsou dědiny z několika panství. Újezd na panství újezdském, které je majetkem
kapituly v Kroměříži, ale jeho uživatel je újezdský farář, Dešov a Dešůvek (panství Bítov), Dědice, Hornice
a Kojatice (panství Police). Nimčdorf
(Nové Syrovice), Rácovice a Třebelovice (Jemnice), Spetice (dvůr nále-
počet obyvatel
109
(včetně Domova důchodců)
počet domů
8
nadmořská výška 414 m
žitý do Nimčdorfu). Horka
a Mikalka (samota a dvůr
u Nimčdorfu). Třebelovice
a Racovice hledí okresem
k Jemnici, Újezd, Dešov,
Dešůvek, Dědice, Kojatice,
Hornice a Nimčdorf do
Mor. Budějovic. Farní kostel
sv. Petra a Pavla prastarého
založení.
Už za nejstarších dob býval
vždy farářem některý z kroměřížských kanovníků, který však nesídlíval v Újezdě, nýbrž dával
faru spravovati některým kurátním vikářem této
kapituly. Statek újezdský byl svým výnosem částí jeho obročí, ale farář-kanovník musil jistou část
odváděti kapitule.
Z nejstarších kanovnických držitelů fary uvádíme aspoň dva: 1357 Jindřich, kanovník-senior, jehož obročí činil Újezd a dvůr v Skašticích
u Kroměříže, 1377 Petr z Mělníka. I jména některých vikářů, spravujících v té době faru, jsou
známá: 1301 Mikuláš, 1370 Martin, 1377 Mikuláš
(vicarius perpetuus).“ Takto v úvodu charakterizoval Velký Újezd Fr. Peřinka, vrchní berní ředitel
v Bratislavě v roce 1937 v publikaci Fara ve Velkém Újezdě v XVI. století.
Statek Velký Újezd byl ještě v roce 1846 prebendou kapituly kroměřížské. Současná budova
fary pochází z roku 1737, kostel sv. Petra a Pavla
byl dokončen v roce 1860. Ve Velkém Újezdě je
od roku 1937 Sociální a zdravotní ústav sester III.
řádu sv. Františka v Brně, nyní domov důchodců.
Osada se neustále udržuje
a zkrášluje. V roce 1999 došlo k opravě vozovky z Kojatic do Velkého Újezda.
Téhož roku zajistili generální opravu veřejného osvětlení, včetně nátěrů sloupů.
V roce 2002 následovala
oprava vozovky přes osadu
a byly zhotoveny nástupní
ostrůvky pro zastávky autobusů. Pozornost věnovali také údržbě místního
hřbitova. Opravili čelní zeď, oplotili studnu pod
hřbitovem. Byla také opravena okna v chrámu
sv. Petra a Pavla a došlo k výměně kopule věže
na chrámu.
Mezi chráněné památky patří fara s bránou, dvě
kapličky z 19. století, boží muka u ústavu a na
hřbitově z 18. století, na okraji obce směrem
k Hornicím boží muka z 19. století a poklona na
rozcestí ke Kojaticím. V ohradní zdi hřbitova je
smírčí kámen z 18. století. Ve Velkém Újezdě se
dodržují tradice poutě a posvícení.
Vesce
Obec Vesce se nachází 4 km jihovýchodně od Moravských Budějovic a k tomuto městu je také integrována.
Název je odvozen od slova ves, víska.
Název obce se také měnil, např. v roce 1349
se uvádí Wescye, 1571 na Bezczy, 1671 Weseže a v roce 1885 Wesce, Vesce.
První písemná zmínka o vsi je z roku 1349,
kdy zde měl dvůr Jan z Babic. V roce 1353 se
zde uvádí Henslin z Bezce, dále Přibík z Bezce. Za husitských válek Vesce patřily Hanzlíkovi z Bezce. V roce 1591 koupil ves Hynek
Brtnický z Valdštejna a ves dále sdílela osudy
budějovického panství. V roce 1726 měly
Vesce vlastní pečeť.
Koncem feudálního období v roce 1843 zde
žilo 235 obyvatel ve 32 domech a 58 domácnostech.
V místě byl vrchnostenský dvůr a dvě obytné budovy velkostatku. Dále zde
byla palírna s jedním kotlem a potašárna s jedním kotlem. Obec byla
elektrifikována v roce1930.
počet obyvatel
počet domů
nadmořská výška
128
46
407 m
Jednotřídní obecná škola ve Vesci byla postavena v roce 1890 nákladem 7.100 zlatých.
Před tímto rokem navštěvovaly děti školu
v Častohosticích. Z učitelů se připomíná Jan
Ovesný, Antonín Prášil a třetím učitelem byl
Adolf Kočvárník. V důsledku nedostatku dětí
byla škola v roce 1975 zrušena. Po roce 1945
zde byl vybudován kulturní dům.
Velmi aktivně ve Vesci pracuje sbor dobrovolných hasičů, který mimo své povinnosti
je také nositelem kulturního dění v obci. Již
deset roků zde pořádají rybářské závody,
které na sebe poutají pozornost zájemců
i z širokého okolí. Kdysi populární zde byla
i sportovní střelnice.
K chráněným památkám patří bývalý panský dvůr na návsi ze třetí čtvrtiny 18. století
a poklona na konci obce u silnice do Častohostic z 19. století.
Vranín
počet obyvatel
počet domů
nadmořská výška
140
59
492 m
Dříve samostatná obec, nyní je integrována k Moravským Budějovicím, od kterých se nachází 6 km severozápadně. Prochází jí silnice
z Domamile do Litohoře, ze které odbočuje cesta do Moravských
Budějovic. Název obce se v historických pramenech několikrát
změnil. V roce 1351 se psal de Wranyn, 1466 super villa Wranin,
1671 Franing, 1881 Horní, Dolní Vranín, 1924 Franing, Vranín.
Koncem roku 1520 vznikla vedle vsi Vranín nová ves Horní Vranín,
proto dělení na Horní a Dolní. První písemná zmínka o osadě je
z roku 1348, kdy se uvádí Jimram, Fabián a Vavřinec z Vranína. Dále
se majitelé střídali, např. v roce 1448 vlastnil ves Jan Pinta z Erišovic,
dále Václav Chroustenský z Malovar, V roce 1636 vlastnil Dolní Vranín, tvrz, dvůr a ovčárnu Jan Reinhart ze Schaumburku. V roce 1796
prodal hr. Dominik Kounic-Rittberg Horní Vranín majiteli budějovického panství hr. Josefu Wallisovi.
Koncem feudálního období v roce 1843 žilo ve Vraníně (Horním
i Dolním) 327 obyvatel ve 45 domech a 68 domácnostech. V roce
1849 byly Dolní Vranín a Horní Vranín součástí panství Moravské
Budějovice. Obě části splynuly v roce 1905. Většina obyvatel se
živila zemědělstvím. Z živností a řemesel se v roce 1911 uvádějí
1 hostinský, 1 krejčí, 1 obchodník smíšeným zbožím, 1 podkovář
a 1 prodejce tabáku. Obec byla elektrifikována v roce 1931.
Společná školní budova pro Dolní a Horní Vranín byla postavena
v r. 1904. Jednotřídní škola byla zrušena v r. 1953, v r. 1957 byla opět
obnovena a uzavřena definitivně až v roce 1977. V roce 1911 zde
byl založen sbor dobrovolných hasičů, který i v současné době dosahuje zejména v různých soutěžích vynikajících výsledků. V roce
1963 vybudovali novou hasičskou zbrojnici. V obci byla vybudována kanalizace, provedena plynofikace, vyasfaltovali náves a zbudovali nové chodníky. V nedávné době zde vybudovali nový víceúčelový sportovní areál.
Na návsi stojí zrekonstruovaný pomník padlým v I. světové válce
a dřevěná zvonička. Jsou zde dále kříže, boží muka a zachovalé štítové domy. Ve Vraníně se narodil 16. března 1875 malíř a sochař
Josef Klimeš, který náhle zemřel
velmi mlád 3. června 1899 v Paříži.
V obci se dodržují velikonoční a vánoční zvyky. Dále se zde
koná pouť a posvícení.
MIKROREGION
Myšlenka sloučit obce mající spád k Moravským Budějovicím
v jedno zájmové sdružení vznikla na konci roku 1999. Krátce na to
se v lednu 2000 uskutečnila první pracovní schůzka. Dne 7. března
2000 proběhla v Moravských Budějovicích ustavující členská schůze
Moravskobudějovického mikroregionu.
SEZNAM ZAKLÁDAJÍCÍCH ČLENŮ SDRUŽENÍ:
Obec
Pověřen zastupováním
Babice
Miloslav Vecheta
Cidlina
Miroslav Trojan
Častohostice
Marie Vláčilová
Dědice
Bohuslav Dvořák
Dešov
Jan Fiala
Domamil
Radek Menčík
Jakubov
Ing. Miroslav Kabelka
Kojatice
Jan Šenkypl
Komárovice
Bohumír Sláma
Láz
Miroslav Veith
Lesná
Karel Polenda
Lesonice
Lenka Václavková
Litohoř
Bohumír Kašík
Lukov
Libuše Krouchalová
Martínkov
Ladislav Venhoda
Moravské Budějovice Ing. Jan Nekula
Nimpšov
Bohuslav Filipský
Nové Syrovice
Ladislava Fialová
Radkovice u Budče
Ludvík Soukup
Vícenice
Zdeněk Krotký
Zvěrkovice
Věra Bartuňková
Želetava
Oldřich Čech
Počet obyvatel:
200
117
180
145
430
273
574
357
120
294
98
486
485
356
277
7 989
71
966
141
198
223
1 544
Předmětem činnosti sdružení:
1. Ochrana společných zájmů obcí mikroregionu, koordinace
činnosti a podpora rozvoje mikroregionu.
2. Vytváření podmínek pro získání všech dostupných finančních
zdrojů do mikroregionu.
3. Spolupráce se sousedními obcemi a mikroregiony.
4. Spolupráce se všemi podnikatelskými subjekty, studijními,
informačními a koordinačními centry, jejichž činnost souvisí
s podporou hospodářského, sociálního a kulturního rozvoje mikroregionu.
5. Vytváření společenských projektů za účelem podpory rozvoje
mikroregionu, především v:
a/ územním plánování a dopravní dostupnosti,
b/ zemědělství, průmyslu a službách,
c/ cestovním ruchu a životním prostředí,
d/ lidských zdrojích a sociální infrastruktuře.
6. Předmět činnosti je v souladu s § 14. odst. 1 písmeny n), p), r)
zákona č. 367/199 Sb. o obcích ve znění pozdějších předpisů.
Ustavující členská schůze schválila všemi hlasy orgány sdružení a to:
a/ členskou schůzi
b/ radu
c/ předsedu
Ustavující členská schůze zvolila všemi hlasy zakladatelů předsedu,
místopředsedu a radu.
Předseda – Ing. Jan Nekula
Místopředseda – Oldřich Čech
Další členové rady: Ing. Miroslav Kabelka, Ladislava Fialová, Radek
Menčík, Lenka Václavková, Jan Fiala.
Rada mikroregonu se začala se vší vážností zabývat dotací programu
MATRA KAP, který byl podporovaný Velvyslanectvím Nizozemského
království v Praze a nesl název „Start Moravskobudějovickému mikroregionu“. Ve druhé polovině června 2000 rada mikroregionu
obdržela zprávu z holandského velvyslanectví o přijetí žádosti
a odsouhlasení příspěvku ve výši 14 640 holandských guldenů, což
představovalo 240 000 Kč s určením na náklady projektu MATRA KAP.
Celkový rozpočet projektu ovšem činil 380 000 Kč, což znamenalo,
že k 240 000 Kč mikroregion ještě investoval částku 140 000 Kč.
Aktivity tohoto programu byly rozděleny na následující jednotlivé části:
1. Průzkumová anketa mezi občany obcí, jejímž cílem bylo zjistit
názory občanů na výkon státní správy a samosprávy, nedostatky
i návrhy na zlepšení. Výsledky ankety byly posléze zveřejněny.
2. Zajistit měsíční zpravodajství pro členy mikroregionu.
3. Zajistit pracovní seminář pro členy samospráv.
4. Vypracovat studii rozvoje mikroregionu.
Tento program byl stanoven na období jednoho roku a podařilo
se všechny závazné body splnit.
Další členská schůze Moravskobudějovického mikroregionu se
uskutečnila 24. listopadu 2000 v Dukovanech. Stěžejními body
programu bylo přijetí nového člena Moravskobudějovického mikroregionu, a to obec Hornice, zastoupené Jaroslavem Křivanem,
s počtem 81 obyvatel. Dále došlo ke schválení ročního členského
příspěvku na osobu a obec, návrh na ustanovení revizní komise,
do které byli navrženi Miloslav Vecheta, Zdeněk Krotký a Věra
Bartuňková, která byla na jednání komise zvolena jako předsedkyně.
Byla projednána příprava katalogu podnikatelů a institucí, příprava
dotačních programů, navržen redakční tým měsíčníku Listů
Budějovicka, který povede Vlastimil Smetana a finanční záležitosti.
Jako hosté byli přítomni starosta Dukovan Vítězslav Jonáš a Petr
Novák z telčského mikroregionu.
V období mezi členskými schůzemi probíhaly pravidelné schůze
výboru a řešily se potřebné záležitosti.
Další členská schůze, školení a vzdělávání představitelů samospráv
Moravskobudějovického mikroregionu se uskutečnila ve dnech 27.
a 28. dubna 2001 v Želetevě v kouzelném prostředí Pacherova mlýna. První cesta starostek, starostů a hostů vedla do místní sýrárny, kde
si prošli část výrobních prostorů. Poté starosta obce Želetava Oldřich
Čech provedl účastníky budovou úřadu, knihovnou a posléze si
všichni prohlédli postup budování Domu s pečovatelskou službou.
Vlastní jednání zahájil předseda mikroregionu Jan Nekula. Jako
první přednášející vystoupil PhDr. Jaroslav Dobiáš, poradce v oboru
politologie a masové komunikace EKO-KOM a.s. Praha na téma „Komunikace, image, vztahy mezi lidmi”. Večerního jednání se zúčastnil
i hejtman kraje Vysočina Miloš Vystrčil. Druhý den probíhala členská
schůze. Mimo jiné se projednal „Program obnovy venkova“, příprava
katalogu služeb, reforma veřejné správy, příprava opravy MěKS
a další. V závěru byli přítomní seznámeni se zákonem o odpadech,
s problematikou financování sběrných dvorů, s využíváním fondů
Phare, Sapard a další.
V Moravských Budějovicích proběhla 14. ledna 2002 členská schůze
mikroregionu, na které stěžejním bodem jednání bylo rozhodnutí, jímž se členská schůze připojuje k usnesení valné hromady
Sdružení pro výstavbu komunikace I/38 po císařské silnici, přijatému
dne 14. 1. 2002 v Moravských Budějovicích. Dále vzali na vědomí
připravovanou aktualizaci programu rozvoje kraje.
5. členská schůze se konala ve dnech 17. a 18. května 2002 v hotelu v Hrotovicích. Účastníci nejprve navštívili Slovanskou epopej
v Moravském Krumlově a dále již pokračovali v Hrotovicích. Projednali mimo jiné závěrečný účet Mbm za rok 2001, přihlášku do
programu SAPARD a grantové programy kraje Vysočina. Jednalo se
o obchvatu Města Moravské Budějovice, o programu obnovy venkova a další.
V pátek 8. listopadu 2002 se sešli na konci volebního období na
členské schůzi v restauraci na koupališti v Moravských Budějovicích
starostky a starostové Moravskobudějovického mikroregionu, aby
zhodnotili výsledky své práce za minulá léta, kdy byli ve funkcích
starostů obcí.
Po řadě operativních jednáních rady mikroregionu v průběhu roku,
proběhla další členská schůze ve dnech 26. a 27. března 2004 v hotelu na Bítově. Jako hosté byli přítomni starosta Police a starostka
Menhartic z Jemnického mikroegionu. Jednání bylo zaměřeno na
projekty EU, budování týmů, tvorbu projektů, mezinárodní týmy,
strategie firem. V záležitostech mikroregionu projednali činnost
za minulý rok i otázky finančních záležitostí. Předseda Jan Nekula
seznámil také s pravidelným jednáním výboru a vytýčil stěžejní úkoly mikroregionu na rok 2004. V závěru výjezdního zasedání navštívili
účastníci Úpravnu vody ve Štítarech.
Představitelé obcí Moravskobudějovického mikroregionu se sešli
v pátek 8. a v sobotu 9. dubna 2005 na svém společném zasedání
ve Vinařském a kulturním centru Sádek. Předseda Jan Nekula přivítal
všechny přítomné starostky a starosty mikroregionu, představitele
Vinařského centra, zástupce IECC, zástupce Masarykovy univerzity v Brně, představitele obcí Kojetice a Mikulovice. Mimo jiné byly
projednány otázky pracovního práva v oblasti uzavírání různých
druhů smluv, pasáže týkající se novely školského zákona, otázky
přestupkového řízení, obchodní činnost apod. Na závěr účastníci
navštívili Baziliku sv. Prokopa a zadní Synagogu v Třebíči.
Císařské posvícení, které bylo zahájeno v pátek 14. října 2005
v Moravských Budějovicích, proběhlo za účasti obcí Moravskobudějovického mikroregionu. Důvodem zapojení obcí bylo také
pětileté výročí založení mikroregionu a pět let od vydání prvního
čísla Listů Budějovicka. V Zámeckých konírnách byla také zahájena
první prezentační výstava ze života obcí mikroregionu, a to Jakubova, Lesonic a Martínkova. V rámci bohatého programu městem
prošel také dlouhý průvod včele s mažoretkami a zástupci obcí mikroregionu.
Ve dnech 31. března a 1. dubna 2006 se sešli představitelé obcí mikroregionu na svém výjezdním zasedání v Telči. Jednání byl přítomen
tajemník MěÚ v Telči Oldřich Zadražil a Petr Novák z telčského mikroregionu. Navštívili jej také vzácní hosté, hejtman kraje Vysočina
Miloš Vystrčil a starosta města Telče Roman Fabeš. Po prezentaci
firmy z Pardubic zaměřující se na opravy silnic v zimním období
i prezentaci Telčského mikroregionu si přítomní vyslechli informaci o historii města Telče a shlédli audiovizuální program z oblasti
Vysočiny. V pracovní části zasedání přítomní projednali komunitní
plán, hospicový plán poskytování služeb, rozvoj mikroregionu,
přípravu na volby, čerpání dotací a další. V závěru zasedání si všichni
prohlédli zámek a město Telč.
Poslední zasedání Moravskobudějovického mikroregionu ve
funkčním období se konalo 6. října 2006 v restauraci Bowling
v Moravských Budějovicích. V úvodu jednání proběhla členská
schůze, v další části se konalo školení a byly projednány záležitosti
komunitního plánu, hodnocení projektů, připravované změny
v zákoníku práce, připravované volby v tomto roce apod.
Za aktivní spoluúčasti obcí mikroregionu se konalo od 13. října
2006 v Moravských Budějovicích císařské posvícení. V Zámeckých
konírnách se opět prezentovaly další tři obce mikroregionu, a to
Litohoř, Nové Syrovice a Želetava. Do hrané scénky na náměstí, kdy
město navštívila královna Konstancie s doprovodem, byli „vtaženi“
i hejtman kraje Vysočina Miloš Vystrčil, starosta města Jan Nekula
a další hosté. Posvícení uzavřeli taneční posvícenskou zábavou.
Ve středu 22. listopadu 2006 v odpoledních hodinách se konala
v zasedací místnosti MěÚ v Moravských Budějovicích v pořadí
třináctá schůze mikroregionu. Stěžejním bodem bylo přijetí rezignace
dosavadního předsedy MBm Ing. Jana Nekuly, v důsledku odchodu
do starobního důchodu a volba nového předsedy, místopředsedy
a členů Rady mikroregionu. Za předsedkyni byla navržena a také
zvolena Jana Kiesewetterová, místopředsedou Oldřich Čech a členy
rady se stali Oldřich Svoboda, Pavel Karásek, Ing. Miroslav Kabelka,
Ing. Jiří Šálek Ph.D., Radek Menčík. Předsedkyní revizní komise byla
následně zvolena Věra Bartuňková.
Další výjezdní zasedání při příležitosti konání členské schůze, odborného semináře a projednání dalších záležitostí se uskutečnilo
ve dnech 11. a 12. května 2007 ve Vinařském a kulturním centru Sádek. Po prezentaci osobních vozů zn. ŠKODA Horáckým
autodružstvem Třebíč pokračovalo jednání valné hromady, které
zahájila předsedkyně Jana Kiesewetterová. Po úvodu následoval od-
borný seminář pracovníků Regionální rozvojové agentury z Jihlavy,
který uvedl Jaroslav Kunst. Seminář byl zaměřen na projekty EU na
období 2007–2013, financování obcí, otázky životního prostředí, rozvoj infrastruktury, rozvoj cestovního ruchu a další projekty. Projednán byl také závěrečný účet mikroregionu, další prezentace obcí při
příležitosti Císařského posvícení. Večerní program patřil mimo jiné
degustaci vín s výkladem odborníka Ladislava Muchy.
Při příležitosti Císařského posvícení v Moravských Budějovicích, zahájeného již v pátek 12. října 2007, slavily v Zámeckých konírnách
úspěch další tři obce mikroregionu a to Dešov, Lukov a Zvěrkovice.
Návštěvníci mohli zhlédnout jak historické materiály vztahující se
k jednotlivým obcím, tak fotografie přibližující život v minulosti, ale
zejména v současnosti na úrovni společenského, kulturního a sportovního dění. Současně se veřejnosti představily prostřednictvím
fotografií a posléze i verbálně obce z Rakouska a to Pulkau a Kautzen.
V závěru roku proběhla v Moravských Budějovicích v hotelu Stern
členská schůze, na které byl přítomen starosta města Jemnice
Miloslav Nevěčný, starosta Police Karel Janoušek, představitelé
společnosti IECC, lékaři a další hosté. Projednány byly možnosti dotací z programu LEADER, dotace z Fondu Vysočiny, vydání publikace
„Vítejte opět u nás“ a další. Mimořádná pozornost byla věnována
problematice Lékařské služby první pomoci a dalším materiálům.
V roce 2008 se uskutečnilo zasedání představitelů obcí mikroregionu ve dnech 25. a 26. dubna 2008 v Dalešicích. Dříve, než začala
členská schůze mikroregionu, účastníci jednání přijali pozvání
k prohlídce „Akciového pivovaru Dalešice“, který je znám také jako
„pivovar filmových Postřižin“. Jednání se mimo jiné zaměřilo na informaci o dotacích Ministerstva kultury na obnovu kulturních památek
prostřednictvím obcí s rozšířenou působností, programy obnovy
venkova, vydání publikace, stolního kalendáře i objednaným
počtům pro jednotlivé obce, přípravě Dětského dne v Litohoři,
návštěvě obce Pulkau v Rakousku a další.
Za období trvání Moravskobudějovického mikroregionu došlo
k podstatnému zlepšení společenské, kulturní, ekonomické a sportovní úrovně v obcích a mnohé obce získaly nové obecní symboly
–znak a vlajku.
Z archivních materiálů zpracoval Vlastimil Smetana
Resumée
Die Moravskobudějovicer Mikroregion erstreckt sich im Südteil des
Bezirks Vysočina, entlang der kaiserlichen Landstraße von Wien nach
Jihlava (Iglau) und Praha (Prag). Die Mikroregion ist ein Bund aus 24
Gemeinden und einschließlich der Ortsteile verbindet sie insgesamt
36 Gemeinden des Bezirks Vysočina. Das Hauptzentrum der Mikroregion ist die Stadt Moravské Budějovice (Mährisch Budweis).
Aus Tourismus- und Fremdenverkehrs-Sicht ist das Gebiet sehr interessant, es lockt Touristen an, die die Stadt Moravské Budějovice und
die Gemeinden der Mikroregion besuchen, besonders auf Grund der
günstigen Lage für weitere Ausflüge, wegen der reinen Luft und der
insgesamt gesunden Umwelt in der Region.
Das wachsende Interesse der tschechischen und ausländischen
Öffentlichkeit am Kultur- und Natur-Erbgut ruft den Bedarf nach
Gewährleistung qualitätvollerer und komplexerer Information über
die einzelnen Objekte, Natur-Sehenswürdigkeiten, historischen Begebenheiten, aber auch über bedeutende Persönlichkeiten der Mikroregion hervor. Das Interesse der hiesigen Einwohner, die Umgebung
kennen zu lernen, in der sie leben, und ihre eigene Identität und Lokalzugehörigkeit zu finden, wächst, und das sowohl aus Sicht der Mikroregion als auch im Rahmen des Bezirks Vysočina. Diese Publikation
hat sich zum Ziel gesetzt, Ihnen alle diese Informationen zu liefern,
und dies in allgemeinverständlich lehrender Form. Sie ist nicht nur für
die Einheimischen bestimmt, in denen sie ein lokalgemeinschaftliches
Gefühl und Zugehörigkeit zum Bezirk Vysočina zu unterstützen und
insbesondere die aktive Einbindung der Einwohner in die kulturelle
und gesellschaftliche Tätigkeit anzuspornen versucht, sondern auch
dazu, unseren Bezirk den ausländischen Touristen vorzustellen
Summary
The micro-region of Moravské Budějovice spreads out through the
southern part of the Vysočina Region along the imperial road from
Vienna to Jihlava and Prague. The micro-region is an association of 24
villages and including local areas it interconnects a total of 36 villages
in the Vysočina Region. The centre of the micro-region is the town of
Moravské Budějovice.
The region is very interesting as far as tourism is concerned, attracting
tourists who visit the town of Moravské Budějovice and the villages in
the micro-region, particularly due to its convenient location as a base
for further trips, the clean air and generally high standard of the environment in the region.
The growing interest of the Czech and foreign public in cultural and
natural heritage is creating a need to provide better and more complex information about individual sights, places of natural interest,
historical events and important personalities of the micro-region. The
local people are becoming more interested in learning about their environs, and in finding their own identity and sense of local belonging,
both within the micro-region and within the Vysočina Region. This
brochure aims to provide you with all of this information in a popular
educational manner. It is intended not only for the local inhabitants, in
whom it tries to support the social feeling of local belonging to the Vysočina Region, but also to familiarise foreign tourists with our region.
Tento projekt vznikl za finanční
podpory kraje Vysočina
turistické informační centrum, Information centre, Informationzentrum
policie, police, Polizei
hasiči, fire brigade, Feuerwehr
zdravotnické zařízení, health care facilities, Sanitäreinrichtung
lékárna, Pharmacy, Apotheke
pošta, post-office, Postamt
banka, bank, Bank
bankomat, cash dispenser, Bankautomat
škola, shool, Schule
knihovna, library, Bücherei
farní úřad, curary, Pfarramt
autobusová zastávka, bus station, Bus
železniční stanice, railway station, Bahnhof
zámek, chateau, Schloss
rotunda, rotunda, Rotunde
kostel, kaple, church, chapel, Kirche, Kapelle
lidová architektura, country architecture, volkstümliche Architektur
obchod, shop, Geschäft
občerstvení - pohostinství, snack-bar, Imbiss
restaurace, restaurant, Restaurant
ubytování, lodging, Unterkunft
kadeřnictví, hairdresser, Friseursalon
společenský sál, hall, Saal
lyžařský vlek, ski lift, Skilift
zimní stadion, ice pool, Wintersportplatz
rybolov, shing, Fischfang
koupání, bath, Freibad
cyklozteska, cycle-way, Radfahrweg
cykloservis, bicycle repair shop, Fahrradreparatur
autoservis, pneuservis, garage, tire service, Autowerkstatt, Reifenservice
čerpací stanice, filling station, Tankstelle
taxi, taxi, Taxi
pramen, spring, Quelletaxi, taxi, Taxi
památný strom, protected tree, geschützer Baum
Použitá literatura
Hosák, L.: Historický místopis Moravy a Slezska v letech 1849–1960. Ostrava 1967, 162s.
Čornej, P.: Dějiny Českých zemí, Fragment, 1999, 127 s.
Kolektiv autorů: Dějiny zemí koruny České II. Paseka
Praha, 1993, 329 s.
Kolektiv autorů: Moravskobudějovicko – Jemnicko
MaVS Brno, 1997, 329 s.
Kolektiv autorů: Vlastivědný sborník Moravskobudějovicka, číslo l/2006, 564 s.
Pamětní knihy a kroniky obcí Moravskobudějovického mikroregionu.
Archív a fotoarchív autora Vlastimila Smetany
Archívy a fotoarchívy obcí Moravskobudějovického
mikroregionu.
VÍTEJTE OPĚT U NÁS...
v moravskobudějovickém mikroregionu
Texty Vlastimil Smetana
Fotografie Vlastimil Smetana a archívy OÚ
Grafická úprava a sazba Hana Kalábová
Do tisku připravil Jaroslav Kaláb,
vydavatelské práce, Slavíkovice
Vytiskla tiskárna Ekon Jihlava
Vydal Moravskobudějovický mikroregion v roce 2008