Husitství jako reakce na vrcholný středověk

VOŠ a SPŠ VARNSDORF
Mariánská 1100, 40747 Varnsdorf
198P2006 – Pilotní projekt SIPVZ
Husitství
Husitství je neuralgický bod dějin české společnosti dodnes. Beze stínu osobního
hodnocení lze objektivně říci fakt, že období po husitských válkách vrhlo Čechy mimo dějiny
novověké Evropy, nicméně pomohlo k národnímu uvědomění a počeštění země, která byla do
husitských válek ve své především měšťanské vrstvě německá.
Hus a jeho doba
•
•
•
•
•
•
•
Několik důležitých faktů
Dvoj- a trojpapežství způsobené návratem papežů z Avignonu do Itálie. Roku 1378 si
francouzští kardinálové zvolili vlastního papeže (Klementa VII) , nezávislého na římském
(Urbanu VI.) a vrátili se do Avignonu.
Teorie konciliarismu (koncil – shromáždění biskupů stojí nad papežskou mocí).
Rozvinutí Wiclefismu (netradiční nauce hlásající, že člověk ve stavu těžkého hříchu –
ztráty přátelství Boha, pozbývá moci nad svátostnými úkony).
Rozvoj universit a ztráta církevního monopolu na vzdělání – rozvoj přírodních věd
(opouštění Aristotelovi fyziky – renesance)
Ztráta touhy po universalitě Evropy (nacionální tendence v církvi a mezi panovníky a
mezi církevní mocí a světskou mocí)
Změny v klimatu Evropu (mor 1348, hladomory, malá doba ledová v 1370-1390) a tím
ztráta ekonomické stability.
Ohrožení Islámem ze Španělska, Středozemního moře a Balkánu.
Dobu od poloviny XIV. Století do kostnického koncilu 1414-1417 provázela duchovní
vlna touhy po nápravě církve. Vniklo reformní kazatelství, kritizující dvojí papežství a tedy i
dvojí nepřehlednou obedienci, v Čechách pak také pohoršlivý život hlavně z Německa
přišlého kléru. Nejznámější kazatelé:¨
Konrád Waldhauser (+1369) augustiniánský mnich, kazatel
Jan Milíč z Kroměříže (+1374) český katolický kazatel
Matěj z Janova (+1394) mistr pařížské university
V jejich kázáních se často objevovala myšlenka blížícího se Božího trestu za život
církevníků i nevzdělané křesťanské masy obyvatel.
Jan Wyclef
Anglie byla již od poloviny XIV. Století rozhádána z papežskou kurií v Avignonu, kvůli
penězům a udělováním úřadů na Ostrově papežem. Po vzniku dvojpapežství odmítala
anglická církevní provincie platit poplatky papežskému stolci, ačkoliv byla mnohem bohatší
díky menším živelným pohromám (mor a války) než církevní provincie na kontinentě.
V odporu Anglického krále Jana Bezzemka proti papeži pomohl oxfordský profesor Jan
Wyclef, který začal pod ochranou krále rozvíjet nový naučný blud, který spočíval v líbivé
nauce:¨
• církev jako viditelná organizace není původu božského ale jen lidská organizace, kterou si
Ježíš nepřál a proto nezasluhuje poslušnost od jakékoliv světské autority.
• Církev je společenství těch, které už Bůh předem určil ke spáse- predestinační princip.
• Papežství je sice významnou částí církve, ale církev může fungovat i bez něj.
• Řeholní řády a kláštery si Bůh nepřál
1
VOŠ a SPŠ VARNSDORF
Mariánská 1100, 40747 Varnsdorf
198P2006 – Pilotní projekt SIPVZ
•
•
•
Kněžství a kněžská moc závisí ne od svěcení ale od osobní svatosti kandidáta, bez svatosti
jsou úkony kněží (i svátosti – křest, zpověď, eucharistie,… ) naprosto neplatné.
Eucharistie je jen vzpomínka na večeři Ježíše, není v hostii reálně přítomný Ježíš.
Úkony zbožnosti jako je úcta k ostatkům světců je zbytečná. Získávání odpuštění trestů za
hříchy skrze odpustky nelze.
Sňatkem sestry českého krále Václava VI. princezny Anny s anglickým králem
Richardem II, se díky kazateli Jeronýmu Pražskému dostaly spisy Wyclefovi na pražskou
universitu, kde je začal pro svá kázání (od roku 1402 česky v Betlémské kapli), používat
rektor university mistr Jan Hus. Jan Hus byl oblíben Václavem IV. a královnou Žofií za
vyřešení vleklého sporu o češství na pražské universitě (v roce 1409), kdy na základě Husem
připraveného kutnohorského dekretu odešli zahraniční (především němečtí) profesoři a
studenti do Lipska, kde si založili vlastní německy mluvící universitu.
Hus rozvinul učení Wyclefa a otevřeně jeho názory kázal, až pražský arcibiskup požádal
papeže (tehdy už bylo trojpapežství 1409 v Pise) Alexandra V., aby zakázal veřejně číst a
vykládat Wyclefovo učení. Hus neposlechl a odvolal se k nástupci Alexandra k papeži Janu
XXIII. Ten jeho odvolání nepřijal, a tak byl Hus vyloučen z církve a nad Prahou vyhlášen
interdikt. To donutilo Husa odejít z Prahy a šířil své učení převážně na venkově. Usadil se na
Kozím Hrádku u Tábora, kde roku 1413 napsal své stěžejní dílo De Ecclesia.
Téhož roku pražská teologická universitní fakulta odsoudila Husovo učení (Štěpán
z Pálče, Stanislav ze Znojma).
Kostnický koncil
Německý král a římský císař Zikmund (bratr Václava IV., kterému zůstala jen česká
koruna) svolal pro neúnosnost situace trojpapežství koncil do svého říšského města Kostnice.
Oficiálním orgánem, která svolal koncil byl pisánský papež Jan XXIII.. Hlavními body bylo:
• odstranit trojpapežství
• odstranit novodobé bludy
• napravit disciplínu církve „v hlavě i údech“.¨
Koncil začal 1414 na podzim. Na jaře 1415 se Jan XXIII. Vzdal svého papežství pod
podmínkou, že tak učiní i ostatní dva papežové a že koncil zvolí zcela nového. Nakonec papež
uprchl z koncilu a koncil zasedal pod autoritou římského papeže Řehoře XII. Ten se vzdal
svého pontifikátu a ačkoliv Avignonský třetí papež Benedikt XIII se nechtěl vzdát svého
papežství, koncil sám ho 1417 prohlásil za sesazeného. Na svatého Martina 1417 jmenoval
koncil nového papeže, který si dal podle dne volby jméno Martin V. Tak bylo ukončeno dvoj
a trojpapežství, trvající o roku 1378.
V otázce nápravy bludařů, byli na koncil pozváni všichni ti, kteří zastávali Wyclifovské
nebo jemu podobné učení. Jan Hus dostal záruku do Zikmunda, že mu bude zajištěna
bezpečnost na cestě do Kostnice a spravedlivý proces. Koncil se zabýval bludaři jen
v mezičase, protože během roku 1415 se hlavně řešila otázka platnosti papežství. Jan Hus
svojí nauku na koncilu neobhájil ani neodvolal, proto byl předán kostnickému starostovi
k upálení. (viz ukázka ze Sedláka)
2
VOŠ a SPŠ VARNSDORF
Mariánská 1100, 40747 Varnsdorf
198P2006 – Pilotní projekt SIPVZ
Husitství
Neschopnost vlády Václava IV. o udržení císařské koruny (kterou získal jeho bratr
Zikmund), spory mezi biskupstvím v Praze a královskou mocí a prokrálovskou šlechtou,
ekonomická chudoba země a hlavně očekávání Božího trestu pro zlé a konce světa pro dobré,
vyvolali v roce 1419 povstání. Vůdcem povstání se stal zeman Jan Žižka z Trocnova (který se
živil původně, „lapkovstvím“, později se účastnil bitvy u Grunwaldu a vstoupil do služeb
krále Václava IV.). Jádro jeho vojska tvořili chiliasté Táborité, kteří založili pár let před tím
město Tábor pod vedením Mikuláše z Husi, jako místo očekávání Krista. Tito Táborité
vypočítali druhý příchod Krista „v Duchu Svatém“ na rok 1420. Když se nic mimořádného
nestalo, začali se považovat za povolané, jménem Ducha Svatého jednat na nápravě církve.
V té době se jich ujal právě Žižka, který se pak pro jejich radikalitu dostal s nim do sporu a
odešel do Hradce Králové, kde si jeho Noví Táborité začali říkat Orebité podle hory Oreb
(nedaleko Třebechovic). Tito Orebité (později zvaní po smrti Žižky Sirotci) se spolu s částí
Táboritů stali hlavní částí husitských vojsk.
Husitská vojska, která neměla přímou vazbu na popraveného Jana Husa (který by se
násilným převracením moci v církvi jako kněz nesouhlasil), začala postupně plenit zemi,
zvláště bohatá katolická města a kláštery. Jen na několik vojensky silných panství
(Rožmberkové…) husité nevkročili. Za oběť jim však padly všechna významná hospodářská
centra ve Východních a Severních Čechách. Od roku 1420 do roku 1427 probíhaly tyto
vojenské operace pod vedením Jana Žižky a po jeho smrti pod vedením Prokopa Holého.
Vojska zpočátku žila ze zásob dobitých klášterů a církevních panství a tak, země závislá na
produktech těchto velkostatků nesmírně zchudla. Král Zikmund proti Husitům vypravil
několik křížových tažení, ale tato vojska byla vždy díky strategické genialitě Žižky a plného
nasazení Husitů do boje neúspěšná. Husitské vojsko se postupně stávalo profesionální
armádou Pražanů (kteří se pokusili jednat ze Zikmundem o míru) oproti zbytkům Sirotků a
Táboritů, kteří živelně dál drancovali zemi. Poslední výpravě 1431 proti Husitům velel
kardinál Cesarini, který však utrpěl zdrcující porážku v bitvě u Domažlic v srpnu 1431.
Mezitím zasedal konciliaristický koncil v Basileji, který si dal jako jeden z úkolů, ukončit
husitskou revoluci jednáním. Na koncil přijeli zástupci všech čtyřech vojenských husitských
proudů, které již mezitím bojovali proti sobě – Pražané, Sirotkové, Táborité a Kališníci
(Utrakvisté). Jednání však nebylo možné, protože Husité nechtěli uznat jakékoliv papežské
nebo kuriální rozhodnutí a odvolávali se pouze na autoritu bible. Situace se však uklidnila v
bitvě u Lipan 30. května 1434, kdy Kališnické a Pražanské voje porazili hordy Sirotků a
Táboritů a popravili upálením zbylé 3000 zajatců. Touto bitvou skončilo drancování země a
Kališníci (utrakvisté), začali vyjednávat s papežem o povolení tzv. čtyřech kompaktátech,
které byly předneseny už na koncilu v Basileji. Ty byly v Jihlavě schváleny roku 1436 a tak
byla husitská bouře oficiálně ukončena. Pro Čechy napříště bylo povoleno:
• v Čechách a na Moravě je povoleno přijímání pod obojí způsobu za předpokladu víry
v reálnou přítomnost Krista v eucharistii¨
• Je možno svobodně kázat duchovenstvu i laikům za předpokladu povolení církevní
autority.
• „těžké hříchy“ mají být veřejně trestány, ale pouze řádně ustanovenou soudní autoritou.
• ¨církevní majetek je legitimní a nesmí být rozkrádán, ale má být nad ním veřejná kontrola
podle učení Otců.
• Faktický mír však nastal až za vlády Ladislava Jagelonského 1485. Za vlády Jiřího
z Poděbrad byla země stále nestabilní. České stavy si vymohli existenci Utrakvistické
3
VOŠ a SPŠ VARNSDORF
Mariánská 1100, 40747 Varnsdorf
198P2006 – Pilotní projekt SIPVZ
konzistoře (která měla své sídlo v Karolinu) vedle pražského arcibiskupství (které sídlilo
dále na Hradčanech). Tento stav prakticky trval do nástupu Habsburků (1526) na trůn.
Husitský pokus o řešení nápravy církve „v údech“, jak si to stanovil kostnický koncil
byl poučením pro celou křesťanskou Evropu a výzvou k urychlenému řešení reformy církevní
organizace, která byla stále pod větším a větším kritickým pohledem postupně se vzdělávající
laické veřejnosti.
Renesanční papežství
Po odstranění papežského schismatu začali následovníci papeže Martina V. upevňovat
pozici papežského Říma tím, že se opět ujali úlohy arbitra (rozhodčího) ve věcech sporů mezi
posilující se mocí velmocí, zvláště Španělska a Portugalska. Tyto země, které díky rozvoji
navigace začali postupovat v objevování „cesty do Indie po moři“ , začali soutěžit o dobývání
afrického kontinentu z moře a atlantických ostrovů (Kanárské, Azorské, Kapverdské…).
Papežství, protěžované evropským vládci opět velmi bohatlo a Řím se po vzoru kulturních
městských států Itálie (především Florencie) stal soutěživým v kulturním rozvoji. (Leonardo
da Vinci, Michalangello…) Renesance této doby již slevila z čistě křesťanského ideálu krásy
a zájem umělců a filosofů se obrátil k antice, která začala být především archeologicky
objevována. Papežové byli na jedné straně mecenáši římské renesance, na druhé straně však
podporovali korupci, především skrze simonii (udělování církevních úřadů a privilegií za
úplatu) a nepotismus (protěžováním příbuzenstva). V Římě začali o úřad papeže a členů
papežské kurie soutěžit a bojovat městské bohaté rodiny (Collonů, Orsiny, Borgia a další).
Nastupující papežové byli mnohdy lidmi dosazenými těmito rodinami bez ohledu na jejich
morální kvality. Většinou to však byli obratní politici, kteří přes své osobní amorální příklady,
dokázali udržet evropskou politiku svojí politickou autoritou v mezích smíru. Stráž nad
čistotou katolické víry (Římská inkvizice) se díky předchozí teorii konciliarismu (viz výše),
stala nefunkční. Bohužel díky unáhleným privilegiím právě renesančních papežů přešel
dohled nad inkvizičními tribunály do rukou evropských panovníků (Portugalských a
Španělských) a tak se inkviziční vyšetřování stalo nástrojem pro politické cíle, zvláště ve
Španělsku. Zde po sjednocení země a zahnání Islámu do Afriky (dobytí Granady 1492)
posloužila inkvizice k vyhnání Židů a pronásledování tzv.: „convertos“(obrácených). Za oběť
této státní inkvizici padlo od roku 1493 do XVIII. Století více než 4.000 obětí, které byly
upáleny, další desetitisíce byli odsouzeni v nepřítomnosti a byli jim sebrány majetky.
Nejvýznamnější osoby renesančního papežství pro zapamatování: Alexandr VI, Julius
II, Lev X.
Řím XV. století, zvláště v jeho druhé polovině, byl vnímán katolickými reformátory,
především z německy hovořících zemí jako „dílo zla“, protože reforma nastolená kostnickým
koncilem očividně nepokračovala. Naopak provozování odpustkové praxe a finanční využití
příjmů z odpustků čím dál tím víc sloužilo k výstavbě renesančního Říma (např. přestavby
baziliky sv. Petra do dnešní podoby) nebo na vyzbrojování Papežského státu, který vešel do
ofenzivní války vůči některým severoitalským státům (zvláště za Julia II.), aby je vymanil
z vlivu na německém císařství. Po nástupu „nejbohatšího člověka v dějinách světa“ – císaře
Karla V. se situace vyostřila natolik, že Řím byl dvakrát vypleněn (podruhé od Lancknechtů
1527), čímž byla fakticky ukončena Italská renesance a bylo předznamenáno tzv.: Velké
západní schisma (vznik protestantismu).
4