VIII. Avignonské papežství, Velké schizma a Kostnický koncil,mystika

VIII.DĚJINY KŘESŤANSKÉ KULTURY
Avignonské papežství, Velké schizma a Kostnický koncil,mystika,
věda a bludy ve 14. stol.
Avignonské papežství
Po smrti se papeže Bonifáce VIII. se podařilo francouzskému králi Filipovi Sličnému
dosáhnout, aby byl zvolen papežem Francouz, arcibiskup z Bordeaux, který přijal jméno
Klement V. Jeho oddanost francouzskému králi šla až tak daleko, že přeložil papežovo sídlo
z Říma do Avignonu, kde pak pobývalo dalších 6 papežů. Papežové se tak dostali do
područí francouzských králů. Klement V. poslušně splnil králův požadavek , aby zrušil
rytířský řád Templářů. Řád po dobytí sv. země Turky přesídlil na území Francie. Měl
rozsáhlý majetek, král sám mu dlužil velké částky peněz. Král proti nim rozehrál celý rejstřík
pomluv, obviňoval je z hereze a nemravnosti. R. 1307 dal asi 2000 templářů zatknout,
jejich statky zabral. Na základě přiznání, vynucených mučením byli řádoví rytíři obžalováni.
Papež byl v tom zcela poddajný králi. Svolal kvůli tomu koncil do Vienne /1312/, který měl
potvrdit zrušení řádu. Přestože se většina na koncilu postavila proti, papež řád zrušil. Král a
jeho knížata si přisvojili majetek řádu, přestože byl formálně přiřknut řádu Johanitů. Král dal
mnoho templářů upálit jako heretiky, také jejich velmistra Jakuba de Molay, který až do
konce ujišťoval o své nevině.
Francouzský vliv na papežskou politiku se také neblaze projevil ve vztahu k německé říši.
Jan XII. suspendoval císaře Ludvíka Bavora a postavil se proti němu nepřátelsky. Nešlo zde
už o velké ideje, ale holé politické cíle. Papežství se stalo přisluhovačem francouzských
zájmů. A právě to se v Německu trpce pociťovalo. Císařův protiútok se poprvé v dějinách
obrátil nejen proti papeži jako jednotlivci, ale proti papežství jako instituci. Ludvík se proti
Janovi odvolal ke všeobecnému koncilu. Rodí se myšlenky o tom, že nejvyšší moc v církvi
nemá papež, ale lid, který zastupuje všeobecný koncil, který je tedy nad papežem.
/Marsilius z Padovy/. Vzniká teorie, zvaná „konciliarismus“. Měla neblahé důsledky ještě
v pozdější době.
Stejně tak působil finanční systém, který avignonská kurie zavedla. Zčásti to souviselo s tím,
že hledala náhradu za neustálý pokles příjmů z církevního státu, zčásti tím, že se
přizpůsobovala novým poměrům v době přechodu od naturálního hospodářství k peněžnímu,
který probíhal zvlášť ve vzkvétajících obchodních městech. Nespokojenost a pobouření
vzbuzovaly především rozsah a metody, jimiž avignonské papežství nacházelo stále nové
prostředky a cesty k vybírání peněžních dávek a daní,aby si pomohlo z trvalé finanční krize.
Různé peněžní dávky se vybíraly pod pohrůžkou církevních trestů. Proto neustále vzrůstalo
rozhořčení proti kurii. Nevůle se množila zvláště v Německu, kde to bylo pociťováno jako
nepřátelství vůči Němcům. Rozhořčení sílilo po celá desetiletí, až našlo svůj výraz v 15.
stol. ve „Stížnostech německého národa“,a projevilo se v 16. stol.hromadným odpadem.
Avignonský exil trval až do r. 1377, kdy na naléhání dvou populárních světic –Kateřiny
Sienské a Brigity Švédské se vrátil Řehoř XI.do Říma. /S nimi se o návrat papežů snažil i
císař Karel IV./.
Celkem způsobil avignonský exil papežství nesmírné škody.Podkopal jeho důvěru, kterou
mělo a přivodil těžkou krizi. Jeho bezprostředními následky bylo západní schizma/13781417/ a období konciliarismu.
Velké schizma
Návrat Řehoře XI.však nesplnil naděje, do něj vkládané. Už v r. 1378 zemřel. Ze 16
kardinálů bylo 11 Francouzů. Římané se právem obávali, že konkláve zvolí Francouze.
Vyvinuli na kardinály nátlak, takže jim bylo jasné, že musí zvolit Římana, chtějí-li vyjít živí.
Tak zvolili Itala Urbana VI. Pak kardinálové po korunovaci uprchli z Říma. Prohlásili volbu
Urbana za vynucenou, tedy neplatnou a zvolili nového papeže, Francouze, který přijal jméno
Klement VII. Ten se usídlil znova v Avignonu. Otázka platnosti volby je dodnes nejasná.
Světci byli i tehdy na obou stranách. Sv. Kateřina Sienská hájila platnost římského papeže, sv.
Vincenc Fererský Klementa VII. Oba papežové byli přesvědčeni o své pravoplatnosti,takže
považovali za věc svého svědomí ji hájit. Oba papežové jmenovali své kardinály, měli své
nástupce. Následky rozkolu byly hrozné. Křesťanstvo se rozštěpilo na dvě části, navzájem
se potírající. Roztržka procházela všemi zeměmi, diezézemi a farnostmi,budila boje a různice.
Mnohé úřady byly obsazeny dvojmo. Církev se ocitla v nejtěžší krizi, jakou kdy zažila.
Pařížská univerzita navrhla tři cesty k překonání rozkolu:
1/ dobrovolné odstoupení 2/ podřízení papežů rozhodčímu výroku 3/ rozhodnutí
všeobecného koncilu.
Kostnický koncil
Problém byl v tom, primát papeže byl nedotknutelný. Byla však připojena klauzule, že
když papež upadne do hereze, musí existovat gremium,které situaci vyřeší. Toto
konstatování musí provést všeobecný koncil. V tomto případě jsou kardinálové nebo císař
jako ochránci církve povinni koncil svolat a řídit. To uznávali přední teologové-právníci.
Dlouho se váhalo postupovat proti oběma koncilů cestou koncilu. Když se konečně 12
kardinálů obou papežů proti vůli svých pánů odhodlalo svolat koncil do Pisy 1409, bylo
riziko veliké. Koncil prohlásil oba papeže jako nepřátele církevní jednoty za heretiky a sesadil
je. Pak zvolil nového papeže Alexandra V.,který zemřel již příští rok. Jeho nástupcem se stal
nehodný Baltazar Cossa, který přijal jméno Jan XXIII. Dosavadní papežové však nehodlali
odstoupit. Tak měla církev papeže 3.
Z právního hlediska byl nově zvolený papež pravoplatný. Proto se jej přidržel král Zikmund
a vymohl na Janu XXIII. souhlas ke svolání všeobecného koncilu v Kostnici u
Bodamského jezera v r. 1414.
Když Jan XXIII. zjistil, že nemá šanci a bude souzen pro své poklesky, uprchl a snažil se
koncil zmařit. Byl ale zadržen a sesazen.
Koncil vydal r. 1415 významný dekret, který prohlašuje za pravoplatný všeobecný koncil,
shromážděný v Duchu sv. Reprezentuje celou církev, má svou moc bezprostředně od
Krista. Musí jej poslouchat každý křesťan, i papež, v tom, co rozhodne ve věcech víra a
mravů.
Do tohoto dekretu lze vkládat radikální smysl a vykládat je hereticky. Ale také jako nouzové
opatření ve smyslu tradiční klauzule o papeži heretikovi. Velká většina účastníků jej
chápala takto, jako nouzové opatření, které neruší papežův primát, ani nutnost jeho schválení
k platnosti koncilu. Tak koncil dva papeže sesadil a římský dobrovolně odstoupil a
formálně dodatečně svolal koncil.
Do konkláve, které mělo zvolit nové ho papeže bylo pojato kromě 26 kardinálů ještě po 6
zástupcích z každého z pěti příslušných národů. R. 1417 byl zvolen Martin V. V celé církvi
zavládla velká radost.
Koncilní menšina, která chápala koncilní dekret,na základě kterého koncil rozhodl,
konciliaristicky, svou porážku neuznala a viděla dál koncil jako nadřazen papeži. Myšlenka
konciliarismu působila v církvi dál.
Mystika, věda a bludy ve 14.stol.
O středověké mystice viz výše. Pro rozvoj osobní zbožnosti ve 14.stol. bylo velmi významné
hnutí Devotio moderna.
V úpadkové době scholastiky 14. stol se velmi rozšířilo učení Viléma Ockhama /+1347/,
původce tzv. nominalismu. Ve sporu o reálie hlásá stanovisko, že obecné pojmy nemají
objektivní existenci, jsou to pouhá jména/nomina/, jimiž označujeme různé předměty.
Nejsme tedy schopni poznávat pravou podstatu věcí, ani jejich vztahy, ty jsou naším
rozumovým výtvorem. Neexistuje ani schopnost cokoliv o Bohu poznat. Známé jsou jeho
spekulace o absolutní svobodě Boha, který by mohl přikázat i opak existujících
přikázání. To je opak učení sv. Tomáše a jiných velkých scholastiků, kteří věří v objektivní
platnost našich rozumových soudů i v poznání Boha. /I když od zůstává tajemstvím, ale není
proti rozumu, ale v souladu s ním. I křesťanská mystika věří v tento soulad, zase spíš
s pomocí hlasu srdce,které vidí dál než pouhý rozum/. Ockham toto nové pojetí přenáší i na
církev – ta není žádnou svébytnou veličinou, mystickým tělem, ale souhrnem jednotlivců.I
papež může bloudit, naopak církev je reprezentována v každém,kdo má víru, a to mohou být i
děti. Poslední instancí pro něj není papež ani koncil, ale Písmo a rozum.
To je začátek novodobého individualismu, subjektivismu, agnosticismu. Najdeme u něj i
demokratickou větu:“Určovat moc, zákony a lidská práva patří v zásadě lidu.“Tradiční
mocenský nárok církve,ale i státu odmítá. V Ockhamovi je začátek moderního přístupu ke
skutečnosti.
Učení Ockhama a jeho žáků ovládlo ve 14. a 15. stol převážně evropské university.
Stejně jako původně Ockham učil v Oxfordu také John Wyclif/+1382/.
Říká mj: - Nikdo nesmí zastávat světský úřad, být biskupem nebo prelátem,pokud žije ve
stavu smrtelného hříchu – Jestliže biskup nebo kněz žije ve stavu smrtelného hříchu,nemůže
platně udělovat svátosti – atd.
Jeho myšlenky se rozšířily především mimo Anglii. Nacházíme je u Jana Husa a pak u
Martina Luthera.
Jan Hus
Do dění Kostnického koncilu spadá případ Mistra Jana Husa.
Od r. 1402 káže v Betlémské kapli a hlásá myšlenky Jana Viklefa.S kritikou prelátů,kteří byli
tehdy v Čechách hlavně Němci se spojovaly protiněmecké afekty. Protiněmecká nálada
zachvátila celé Čechy. Zakročení proti bludům Husovým se tak jevilo jako politická
záležitost. Hus byl povolán do Říma,ale nedostavil se a byl papežem exkomunikován. Ale
král Václav IV.ho chránil. Napětí zvýšilo ostudné prodávání odpustků Jana XXIII. Král
Zikmund naléhal pro uklidnění situace, aby případ byl projednán na Kostnickém koncilu.
Koncil vedly přední osobnosti tehdejší církve, o jejich duševních a morálních kvalitách není
pochyb. Nebyli to Němci,ale Francouzi. Nebyli tedy zaujatí. Snažili se ho přimět, aby
odvolal heretické věty,které hlásal. On jejich heretický smysl popíral a snažil se je vykládat
pravověrně. Žádali, aby odvolal aspoň jejich heretický smysl. Namítal, že nemůže odvolat,
čemu nikdy neučil,ani neměl na mysli. Kardinálové ho na naléhání krále ještě jednou
navštívili a snažili se ho přimět k odvolání. Konečný rozsudek zněl smrt, protože Hus
Viklefovy bludy dogmatizoval,hájil a kázal. Hus před smrtí odpustil svým nepřátelům,
vzýval Ježíše Krista a modlil se vyznání víry.
V Husově osudu se proplétají vina tragika, vlastní i cizí selhání. Koncil případ lehce přešel,
řešil velmi vážné problémy církve. Historie však Husa strašně pomstila.
Jan z Husince – Jan Hus
Působil v prostředí pražského vysokého učení,byl schopný, všemi uznávaný kazatel, stal se
však přizpůsobivým nástrojem proticírkevní politiky krále Václava IV. a jeho milců. Odměněn
výnosným obročím kaple Betlémské i úspěšnou univerzitní kariérou podporoval královy
zájmy./Viz mimo jiné účast na Dekretu Kutnohorském, který panovník prosadil na úkor
univerzitních svobod/.V tomto duchu také napomáhal královým výpadům proti arcibiskupovi
Zbyňkovi Zajícovi z Hazemburka, na kteréhopak coby kněz a soukromá osoba podal Spor
k papeži. /kvůli arcibiskupovu postupu proti obhajobě Viklefova učení, což Hus vztáhl na
svou osobu/.
Ve věci své žaloby se však Hus opakovaně nedostavil ani do Říma ani do Pisy, až do
Constanze /Kostnice/,kde byl demonstrativně a nákladně vyslán pražskou univerzitou coby
její reprezentant. Mylně se domníval, že již nejde o soud jako takový, ale že mu bude
umožněno, aby svolanému koncilu kázal nové učení o nápravě církve.
Nejnovější historické studie /necírkevní !/ ukazují, že Hus zcela postrádal právní vědomí./U
bývalého rektora univerzity to až zaráží/. Nebyl přitom teologicky vzdělán na vysoké úrovni –
byl pouze magistrem artistiky = filozofie, ne teologie. /Filozofie je předstupeň studia
teologie/. V teologii dosáhl pouze titul bakaláře.
Během procesu si vedl neobratně, nevyužíval pro sebe kladných intervencí, neústupně odmítal
i pouhé připuštění omylu ze své strany. /Byl pod silným tlakem ze strany domácího prostředí/.
Tím si rozšiřoval okruh odpůrců a jeho případ dospěl v daných podmínkách ke katastrofě.
/Jeho oponenti nebyli lidé omezení, byl mezi např. přední učenec tehdejšího světa Jan
Gerson, kancléř Pařížské univerzity/.