3. Sukulenty chráněné Úmluvou CITES

3. Sukulenty chráněné Úmluvou CITES
Co jsou sukulenty?
Sukulenty jsou rostliny adaptované na život v suchých podmínkách. Mnohé z
nich se staly oblíbenými pokojovými a zahradními rostlinami pro svou
neobvyklou růstovou formu a mnohdy nádherné květy. Sukulenty jsou
rozšířeny po celém světě, zejména však v suchých oblastech. Sukulentní
rostlinné druhy spadají do více než 30 čeledí a zahrnují nejrůznější životní
formy od drobných jednoletek po velké stromovité útvary. Jednou z jejich
společných charakteristik je schopnost tvořit zásoby vody v jednom nebo i ve
více orgánech. Tak můžeme rozeznat stromovité sukulenty, listové sukulenty
a kořenové sukulenty. Na obrázku jsou uvedeny tři různé typy orgánů, který
slouží jako zásobárna vody.
Sukulenty mají často neobvyklý vzhled. Vytvářejí či dotvářejí jej např. ostny,
trichomy, uspořádané jednotlivě nebo i tvořící hustý pokryv, a baňaté
(swollen) stonky. Sukulenty jsou velmi oblíbené mezi pěstiteli právě díky
těmto zvláštním morfologickým rysům a také proto, že mnohé lze poměrně
snadno pěstovat jako pokojové rostliny. Charakteristiky jako růstová forma a
stavba květu se mezi různými skupinami sukulentů značně liší. Nicméně
podobný vzhled také není ještě zárukou taxonomické příbuznosti, protože
vzájemně nepříbuzné druhy jsou si často vzhledem velmi podobné. Proto při
determinaci sukulentů je nutné znát identifikační znaky specifické pro
jednotlivé skupiny.
Proč chráníme sukulenty?
Podobně jako u dalších skupin rostlin i u sukulentů je přežití mnoha volně
rostoucích populací ohroženo celou řadou lidských činností. Sukulenty jsou
velmi žádány v zahradnické velkovýrobě, protože jsou velmi oblíbenými
pokojovými rostlinami pro svůj zvláštní vzhled. Kromě toho jsou také
používány jako potraviny, krmivo, vlákna, jako zdroj léčivých látek, olejů a
kosmetických surovin pro kosmetický průmysl.
Didierea
madagascarensis
Aloe lutescens
Euphorbia
avasmontana
Mezinárodní obchod
Pachypodium aj.
v pěstírně na Madagaskaru
Sukulenty jsou předmětem zahradnického
obchodu ve velkém měřítku. Převážná
většina z nich je uměle pěstována. Zdroje
těchto rostlin zahrnují jak malé místní
pěstírny v zemích původu rostliny, tak
velké koncerny, jejichž činnost probíhá
zejména mimo zemi původního výskytu.
Velkovýroba sukulentů v minulosti
probíhala zejména v průmyslových
zemích (v Evropě, USA, Kanadě a
Japonsku). Tyto země byly tak největšími
producenty.
V posledních desetiletích vzrostl podíl dalších zemí. Např. Dominikánská
republika je nyní významným vývozcem sukulentů.
Které skupiny podléhají kontrole?
Úmluva CITES chrání přes 3000 druhů sukulentů včetně kaktusů. Úmluva
CITES zahrnuje čtyři hlavní skupiny sukulentů: kaktusy (čeleď Cactaceae),
druhy rodů Euphorbia (Euphorbiacae), Aloe (Liliaceae) a Pachypodium
(Apocynaceae). Největší a nejlépe prostudovanou skupinou jsou kaktusy, které
zahrnují přes 2000 druhů.
Cactaceae
Euphorbia
Aloe
Pachypodium
Kaktusy
Kaktusy jsou početnou a významnou čeledí
sukulentů. Druhy zahrnují jak miniaturní
trpasličí druhy ukryté v písku a štěrku, tak
obrovské kaktusy Saguaro, které známe ze
scenérií westernů. Téměř každá domácnost
v Severní Americe a Evropě má za oknem
alespoň jeden květináč s kaktusem. Nejčastěji
jde o bohatě kvetoucí kultivar druhu
Schlumbergera (vánoční kaktus).
První
zprávy o pěstování kaktusů v Evropě sahají
do 16. století, tedy brzy po objevení Ameriky
Kryštofem Kolumbem. V současnosti se
v Evropě uměle pěstují miliony kaktusů za
rok. I tak však přetrvává značná poptávka po
kaktusech
sebraných
na
přirozených
biotopech.
Kromě neustále pokračujícího ničení přirozených biotopů pokračuje
nezákonný mezinárodní obchod. Trh se sukulentními rostlinami sytí např.
poptávka po pouštních rostlinách pro krajinné zahradnictví. Firma TRAFFIC
North America odhaduje, že v období mezi rokem 1998 a červnem 2001 bylo
z Texasu a Mexika odvezeno okolo 100000 sukulentů v hodnotě asi 3 miliony
dolarů, určených pro trhy v městech Phoenix a Tucson (USA).
Sukulentní pryšce (Euphorbia spp.)
E. obesa
E. persistentifolia
Rod Euphorbia zahrnuje přes 2000 druhů, Jeho
druhy jsou rozšířeny po celém světě. Jejich
růstové formy zahrnují jak jednoleté rostliny,
tak keře i stromy a sukulenty. Pravděpodobně
nejznámějším pryšcem je E. pulcherrima neboli
Poinsettia, (která ovšem nepodléhá kontrole
CITES).
Většina sukulentních pryšců má zelené
sukulentní stonky. Jejich velikost sahá od
několika cm (E. obesa) k několika metrům (E.
persistentifolia).
Listy
jsou
obvykle
redukovaných rozměrů a jsou opadavé. Na
hranách stonku se vyskytují trny. Podle životní
formy lze sukulentní pryšce rámcově rozdělit na
tři
skupiny:
stromovité,
keřovité
a
kaudiciformní. Sukulentní pryšce hrají v Africe
tutéž úlohu jako kaktusy v Severní a Jižní
Americe. Všechny sukulentní pryšce, jichž je
přes 700, jsou obsaženy v Příloze II k Úmluvě
CITES.
Navíc
deset
trpasličích
madagaskarských druhů je zahrnuto v Příloze I
(E. ambovombensis, E. capsaintemariensis, E.
cremersii, E. cylindrifolia, E. decaryi, E.
francoisii, E. moratii, E. parvicyathophora,
E.quartziticola, E. tulearensis).
Charakteristiky pryšců: latex
Ačkoli sukulentní druhy pryšců mají velmi rozmanité
tvary a různé rozměry, mají některé společné
charakteristiky. Jednou z nich je mléčně bílá tekutina
zvaná latex, která vytéká z poraněných míst. Snadný
způsob, jak rozlišit pryšec od kaktusu, je rozlomit lístek
pryšce nebo poškodit stonek a podívat se, zda se v ráně
objeví latex. Je však třeba mít na paměti, že latex je
jedovatý (caustic), a proto se s těmito rostlinami musí
zacházet opatrně.
Charakteristiky pryšců: trny a květy
Trny
•
•
•
jehlicovité
složené
v párech
Až na několik výjimek mají pryšce malé a nenápadné květy. Jejich barva je
různá, od zelené po jasně červenou. Květy jsou obvykle sdruženy v květenství
zvané cyathium. Cyathium je uzavřeno souborem 4 listenů, nesoucích na
vrcholu žlázky produkující nektar. Tvar a barva těchto listenů jsou obvykle
důležitými diakritickými znaky.
Květy
•
•
•
nenápadné
nápadné
listeny
cyathium
Až na několik výjimek mají pryšce malé a nenápadné květy. Jejich barva je
různá, od zelené po jasně červenou. Květy jsou obvykle sdruženy v květenství
zvané cyathium. Cyathium je uzavřeno souborem 4 listenů, nesoucích na
vrcholu žlázky produkující nektar. Tvar a barva těchto listenů jsou obvykle
důležitými diakritickými znaky.
Aloe
Rod Aloe:
500 druhů
Příloha I:
22 druhů
Příloha II:
ostatní druhy
Výjimka:
Aloe vera
Rod Aloe zahrnuje přes 500 druhů. Centrem rozšíření je jižní a východní
Afrika a Madagaskar. Dvacet dva druhů rodu Aloe je zahrnuto v Příloze I.
Ostatní druhy (s výjimkou Aloe vera) jsou obsaženy v Příloze II. Druhy
Aloe mohou být identifikovány pomocí stavby listů. Nicméně jejich
růstová forma je velmi různorodá! Výška může být až 20 metrů u
stromovitých forem až k miniaturním rostlinám, které jsou jen několik cm
vysoké.
Ačkoli jsou Aloe obvykle rozpoznávány podle růžice sukulentních listů a
dlouhých svícnovitých květenství, podobné znaky mají také jiné
sukulentní rostliny, např. Agave. Extrakt z listů některých druhů je používá
pro lékařské a kosmetické účely po staletí. Aloe vera, která není chráněna
úmluvou CITES, je celosvětově pěstována za tímto účelem.
Znaky rodu Aloe
Druhy rodu Aloe mají obvykle tyto znaky:
Listy:
–tvoří růžice
–jsou relativně měkké a snadno se rozlomí na dva kusy, lom je čistý
–obsahují gelovitou látku
–když jsou poraněny, na okrajích listu vytéká žlutá šťáva
–podél okrajů jsou listy často zubaté nebo vybavené trny
–často jsou skvrnité (spotted) a někdy mají prickly povrch;
–s postupujícím věkem rostliny listy odumírají odspodu a na stonku
zanechávají po sobě typické zbytky.
Květy:
–květy jsou uspořádány do svícnovitých květenství
–barva květu je různá, od červené do žluté.
Aloe nebo Agave?
Druhy rodu Aloe se někdy velice podobají druhům Agave. Oba rody se
vyznačují listovou růžicí a květy vytvářenými na konci Dlouhých květních
stvolů (flower spikes). Pro rostliny v obchodě je nejlepší řídít se
charakteristikami listu při rozpoznání těchto dvou rodů.
Pokud jsou listry měkké, šťavnaté a rozlomí se čistě na dvě části, je
pravděpodobné, že se jedná o rostlinu Aloe. Aloe jsou měkké sukuletny.
Naproti tomu druhy Agave jsou kožovité neboli tvrdé sukulenty, protože jejich
tvrdé a vláknité listy se nerozlomí tak snadno na dva kusy. Listy Agave také
mívají silné trny na konci listů Počet trnů na listech není jako determinační
znak příliš spolehlivý, protože u obou rodů je velmi variabilní. Trny Aloe jsou
měkké a snadno se lámou, kdežto trny Agave jsou tlusté, drsné a velmi špičaté.
Také stavba květního stvolu je u Agave a Aloe rozdílná. U Aloe květní stvoly
málokdy dosahují výšky přes 1.5 m. Naproti tomu u Agave mohou dosahovat
výšky až několika metrů.
Agave
Aloe
Agave
Aloe
Agave
Aloe
Pachypodium
Referenční manuál druhů CITES (checklist) obsahuje 30 druhů rodu
Pachypodium. Jednotlivé druhy se navzájem velice liší růstovou formou, jak
je ukázáno i na obrázku:
oPachypodium geayi (vlevo) je stromovitý sukulent
oP. namaquanum (uprostřed) má v pozdějším věku větvenou keřovitou formu
oP. brevicaule (vpravo nahoře) se podobá hromadě kamení;
oP. bispinosum (vpravo dole) má svou zásobárnu vody pod zemí.
Tyto růstové formy jsou sběrateli velmi žádány. Rod Pachypodium je
v Příloze II, tři druhy v Příloze I (Pachypodium ambongense, Pachypodium
baronii, Pachypodium decaryi.)
Znaku rodu Pachypodium
Stromovité a keřovité druhy rodu Pachypodium se podobají některým jiným
sukulentním rostlinám. Mohou růst do výšky několika metrů ale zpravidla se
obchoduje s rostlinami vysokými 5-100 cm, s listy nebo bez listů. Jak je vidět
na obrázku, zpravidla mají trnitý stonek nebo kmen s růžicí listů na vrcholu.
Stonky pachypodií jsou šedé až hnědé. Všechny druhy mají trny až na
Pachypodium decaryi (které má hladké větve a redukované černé trny poblíž
vrcholu stonku, které opadávají v době opadu listů).
Listy pachypodií jsou u různých druhů velmi odlišné, ale často se podobají
tvarem listům oleandru nebo vavřínu (bobkový list). Jejich délka dosahuje 130 cm. Obvykle rostou jen na vrcholu stonku. Listy opadávají na počátku doby
dormance a rostliny jsou často převáženy bez nich.
Další druhy chráněné Úmluvou CITES
Agave
Alluaudia
Fouquieria
Ačkoli rod Agave zahrnuje přes 200 druhů,
kontrole v rámci CITES podléhají pouze tři.
Nejsou mezi nimi druhy používané pro výrobu
tequily! Agave arizonica a A. parviflora jsou
obsaženy v Příloze I zatímco A. victoria-reginae je
v Příloze II. Věnujte pozornost tomu, že A.
parviflora ve vegetativním stavu může vyhlížet
stejně jako druh A. polianthiflora, který její
Úmluvou chráněn! Všechny kontrolované druhy
se přirozeně vyskytují v USA nebo Mexiku. Není
pravděpodobné, že by s mezinárodním obchodem
těmito druhy byly problémy.
Didiereaceae je malá čeleď sukulentů, kterou
tvoří 4 rody: Alluaudia, Alluaudiopsis, Decarya a
Didierea. Mnoho druhů má přímý sloupovitý
vzhled podobný sloupovitým pryšcům a
kaktusům. Jsou důležitou složkou suchého
trnitého
lesa
jižního
a
jihozápadního
Madagaskaru. Jsou ohroženy ničením biotopů,
vypalováním a produkcí dřevěného uhlí.
Poptávka po těchto druzích pěstiteli kulminovala
v 80. letech 20. století, než se více rozšířilo
umělé množení.
Úmluvou CITES jsou chráněny tři druhy rodu
Fouquieria (Fouquieriaceae) . F. fasciculata a
F. purpusii jsou zahrnuty v Příloze I a F.
columnaris v Příloze II. Rod zahrnuje 11
druhů, které se vyskytují pouze v Mexiku a
USA. F. columnaris (Boojum tree) tvoří
sloupovité stromy až 18 metů vysoké a 400 let
staré. Fouquieria purpusii a F. fasciculata jsou
menší keře domácí v Mexiku a atraktivní pro
sběratele. Mezinárodní obchod s planě
rostoucími rostlinami mimo Severní Ameriku
není pravděpodobný.
Další druhy chráněné Úmluvou CITES (2)
Rody Anacampseros a Avonia (vpravo dole; dříve oba zahrnuty do rodu
Anacampseros) zahrnují přes 20 druhů, z nichž většina se vyskytuje v Africe.
Africké druhy jsou žádány pěstiteli. Specializovaní sběratelé představují
potenciální hrozbu. Nicméně podle současných informací je intenzita
obchodu s těmito druhy jen velmi malá. Vyskytly se však zprávy o
nelegálním obchodě s těmito druhy ve východní Evropě.
Welwitschia mirabilis (vlevo) je unikátní dlouhověká (až 1500 let) sukulentní
rostlina, která přežívá pouze z vlhkosti z mlh a rosy. Původně byla zahrnuta
v Dodatku I, ale později byla přeřazena do Dodatku II, protože rostlina je na
svých přirozených biotopech relativně běžná a ve svém přirozeném areálu je
přísně chráněná. Pochází z Angoly a Namibie a není pravděpodobné, že by se
obchodovalo s planě rostoucími rostlinami, s výjimkou semen. W. mirabilis je
jediným druhem rodu. Dioscorea deltoidea (vpravo nahoře) – je chráněna úmluvou CITES.
Obchoduje se s ní pro její léčivé účinky.
Výjimky
Seznamy rostlin v Přílohách k úmluvě CITES mohou být opatřeny
poznámkami. Cílem poznámek je zaměřit pozornost na ty rostliny, u nichž
pravděpodobně dochází k obchodu s exempláři odebranými z volné přírody a
které také mohou být identifikovány. Obecně se poznámky neuvádějí
v seznamu v Příloze I. U všech druhů rostlin v Příloze I se ochrana týká celé
rostliny a všech jejích rozpoznatelných součástí. Na sukulenty obsažené
v současnosti v Příloze I se nevztahují žádné výjimky. V Dodatku II jsou
zahrnuty dva druhy, u nichž podléhají kontrole pouze celé živé a mrtvé
rostliny, zatímco žádné části nebo odvozeniny kontrole nepodléhají. Pro
ostatní sukulenty z Příloze II se vztahuje poznámka #1. Podle této poznámky
kontrole nepodléhají semena, spóry (včetně pylu), tkáňové kultury řezané
květy uměle pěstovaných rostlin.
Některé druhy mohou být ze seznamů vyňaty. Dvě speciální výjimky se
vztahují na sukulentní rostliny. Aloe vera (uprostřed a vpravo) je výjimkou
v rámci rodu Aloe protože druh je znám pouze jako uměle pěstovaný a jako
rostlina naturalizovaná. Byla tak dlouho pěstována, že její přirozený areál a
místo původu nejsou známy. Uměle množené rostliny kultivarů Euphorbia
trigona (vlevo) jsou výjimkou v rámci pryšců, protože jsou pěstovány ve
velkém množství a nejsou podobné planě rostoucím rostlinám.