bluesový hitmaker

KENNY WAYNE
SHEPHERD
BLUESOVÝ HITMAKER
TEXT PAVEL VÍŠEK & TOM KOMÁREK
FOTO SUPRAPHON
Čtyřiatřicetiletý rodák ze Shreveportu v Louisianě patří společně s Derekem Trucksem mezi
největší kytarové hvězdy své generace. V srpnu mu vyšla dlouho očekávaná studiová novinka How I Go a tento měsíc vystoupí na dvou koncertech v České republice – 17. listopadu
v Šumperku na festivalu Blues Alive a 20. listopadu v pražském Lucerna Music Baru.
V
aši srpnovou novinku How I Go
dělí od předešlého autorského alba
The Place You’re In sedm let. Co
bylo příčinou tak dlouhé odmlky?
Tak především je tu moje rodina, kterou miluju
a chci se jí věnovat. Za poslední čtyři roky se
nám narodily tři skvělé, nádherné děti. A to
samozřejmě všechno člověka ovlivňuje. Už nemůžu jen tak odejít na pár měsíců, někde trajdat, psát desku, nahrát ji a vyjet na turné. A na
druhou stranu cítím také zodpovědnost vůči
mým dětem přes mou hudbu. Říkám si: Až ty
písně uslyší, nebudou se za mě stydět? (smích)
Samotné album mi vzalo asi tak rok. Ne že bychom celý rok nahrávali, prostě jsem si to tak
rozložil, věnoval se jednotlivým písním, rozvíjel
nápady a pak je v klidu nahrál. Chtěl jsem udělat
dobré album, ke kterému bych se mohl s čistým
srdcem vracet a být na něj pyšný.
Většinu vašich alb produkoval Jerry Harrison.
Jako producent bluesových desek je tenhle novovlnný solitér jedním z méně pravděpodobných. V čem jste si navzájem tak padli do noty?
Jerry je skvělý chlap. Úžasný muzikant, který
prošel všemi různými styly a máme spolu opravdu silné pouto. Velmi mi rozumí a na deskách mi
ohromě pomohl. Moc dobře ví, co na mě platí.
Už se nemůžu dočkat, až s ním budu opět spolupracovat. Má neuvěřitelný cit pro hudbu a rozumí mi i jako lidské bytosti. Navíc opravdu rozumí
blues, jeho první kapela dokonce blues hrála!
Mimochodem, jak se vám líbí jeho kapely
z mládí, ať už protopunkoví Modern Lovers,
nebo legendární Talking Heads?
Po pravdě řečeno jsem je poslouchal až později
kvůli Jerrymu. Něco je dobré, něco míň. Ale
jsou to opravdu originální skupiny, které jsou
součástí rockové historie.
28
WWW.ROCKANDPOP.CZ
Zmíněnou desku The Place You’re In výjimečně
produkoval Marti Frederiksen, známý svou
spoluprací s Def Leppard, ale také třeba s Pink.
Žádná jeho producentská „repríza“ na vašich
nahrávkách se už později nekonala – znamená
to, že vám tahle deska zpětně přišla příliš heavyrocková?
Byl to svým způsobem experiment. Zvuk je dosti
rádiový a heavy. Také jsem se snažil zpívat. Ale
není to pro mě příliš přirozené a cítím, že si většinou ukousnu příliš velké sousto. Navíc radši
nahrávám vše naživo ve studiu, což na The Place
You’re In neplatilo. Marti byl v pohodě, ale přirozenější je pro mě pracovat s Jerrym.
Beatles i Bessie Smith
Vaše nové album má více poloh, ale tři coververze zabíhají už hodně do široka: Yer Blues
od Beatles, Oh, Pretty Woman z repertoáru
Alberta Kinga a Backwater Blues, které zpívala
Bessie Smith. Proč jste sáhl po tak odlišných
skladbách?
Tak jsou to skvělé písně a chtěli jsme, aby deska
byla různorodá co se týče pocitu a slov. Jerry
chtěl, abych převzal něco od Bessie Smith a navíc jsme chtěli nějak reflektovat tu spoušť, co
způsobil hurikán Katrina v Louisianě. Oh, Pretty
Woman dopadla, myslím, dobře. Víte, vždy se
snažím přebírat umělce, kteří mají význam
a nějak se mě dotkli, ale také nechci hrát jejich
nejprofláklejší kousky, což byl příklad právě téhle
věci od Alberta Kinga. S Yer Blues je to zajimavé.
Samozřejmě znám tu skladbu nazpaměť, ale jednou jsme takhle jel ráno do kostela a slyšel jsem
ji v rádiu. Znělo to úplně nově, čerstvě. Bylo to
jako blesk z čistého nebe. Hned jsme věděl, jak
ji pojmu. To bylo před lety, ale byl to nezapomenutelné a dodnes, když ji hraju naživo, mi to
evokuje tuto sílu. Ano, nedávno jsem hrál na
desce Ringa. Říkal jsem mu, že jsme nahráli
Yer Blues naživo ve studiu. On se smál a říkal,
že s Beatles to udělali úplně stejně!
PROČ BY BLUESMAN
NEMOHL MÍT HIT?
TI STAŘÍ CHLÁPCI
TENKRÁT NECHTĚLI
NIC JINÉHO.
Vaše album je zvukově hodně barevné, hlavně
kytary – vystřídal jste jich tentokrát hodně?
Děkuji. To byl jeden z cílů této desky. Poslední
dobou jsem začal používat Fender zesilovače,
všemožné reedice. Kytar jsem vystřídal dost, ale
nijak extrémně. Pořád mám svůj Stratocaster
z roku 1961. Také jsem používal svůj model a různé variace modelu z roku 1959. A pak mé obvyklé krabičky, s kterými mě pořád baví si pohrávat.
Různá místa mají svůj genius loci. Platí něco
podobného pro unikátní hudební nástroje?
V listopadu 2010 jste v televizním pořadu Late
TOP 3 V SHEPHERDOVĚ
DISKOGRAFII
LEDBETTER HEIGHTS (1995)
Silný albový debut, který
nahrál Shepherd ještě
v sedmnácti, v názvu
odkazuje k historickému
názvu vykřičené čtvrti
rodného Shreveportu,
zvané taky „The Bottoms“.
LIVE ON (1999)
Třetí album se skvělou
coververzí Greenovy Oh
Well, kterou hráli ještě
bluesrockoví Fleetwood
Mac na konci 60. let.
Stejně jako předchozí
nahrávky získalo v USA
platinovou desku.
10 DAYS OUT: BLUES FROM THE
BACKROADS (2007)
Hudební dokument,
který získal dvě nominace na Grammy, vyšel
jako DVD s CD a Shepherd si zde zahrál
s mnoha bluesovými
klasiky, které už na koncertech nikdy neuslyšíte.
KDO JE KDO
Multiinstrumentalista Clarence
„Gatemouth“ Brown
(1924-2005) sice pocházel z Louisisany, ale stal
se jednou z klíčových
osobností texaského
blues. Vystupoval mj.
s Canned Heat či Santanou a podílel se také na albu
Talking Timbuktu (1994), na
němž Ali Farka Touré a Ry Cooder obnažili
africké kořeny blues.
Kytarista David „Honeyboy“ Edwards
(1915-2011) byl donedávna
poslední velký bluesman
z mississippské delty,
který ještě hrával s legendárním Robertem Johnsonem. I později však jeho
kariéra protínala tvorbu
mnoha dalších legend, ať
už to byl třeba Sonny Boy
Williamson, Howlin’ Wolf nebo Muddy Waters.
Kytarista Hubert Sumlin (1931), který je
neodmyslitelný od klasických nahrávek Howlin’ Wolfa, platí za
žijícího klasika chicagského
blues, jehož hra na elektrické nástroje ovlivnila i Jimiho Hendrixe a plejádu
bílých bluesových kytaristů,
včetně Roye Buchanana,
Stevieho Raye Vaughana
a Johnnyho Wintera.
Night with Jimmy Fallon hrál na Stratocastera,
se kterým Jimi Hendrix vystoupil v roce 1969
na Woodstocku. Jaký jste měl přitom pocit?
Úžasný. Když na tuto kytaru hraju, tak se dotýkám historie a jdu po stopách něčeho ohromného. Byl jsem první, kdo na ni po Jimovi hrál.
Takže byla nastavená pro leváka a přitom jsem
pravák. Měl jsem to štěstí si s ní před vystoupením trochu pohrát. Co říct? Je to sen každého
rockového kytaristy, nezapomenutelný zážitek!
Blues může být chytlavé
Ke kytaře vás přivedly desky Stevieho Raye
Vaughana, ale tak časté srovnávání vašich nahrávek drhne. Stylově čistší Vaughan byl především kytarista. Vy máte v rockových žebříčcích i hity jako třeba Blue On Black. I když jde
o dvě strany jedné mince, zeptám se vás: kde
Kenny Wayne Shepherd končí jako bluesman
a začíná jako rocker, potažmo hitmaker?
To je zajímavá otázka. Proč by bluesman nemohl
mít hit? Ti staří chlápci tenkrát nechtěli nic jiného. Ale dělali to se srdcem na dlani a nebylo to
možná tak vypočítané. Navíc ty skladby pro mě
hity jsou. Někomu může vadit, že nehraju jen
dřevně a nejdu do nějakých obskurností, ale
jsem to já, dělám to svým srdcem a myslím to
upřímně. U mě to prostě je tak, že i když je blues
mojí láskou, zajímám se i o jinou hudbu a nevidím důvod se uzavírat do nějaké škatulky nebo
žánru.
Ryze bluesový je naopak hudební dokument
10 Days Out: Blues From The Backroads, který
zachytil deset dnů koncertování s řadou bluesových legend v roce 2004 – stihl jste si ještě
zahrát třeba s „Gatemouthem“ Brownem nebo
s „Honeyboyem“ Edwardsem. Co vám tohle
dalo muzikantsky a lidsky?
Všichni tito velcí umělci jsou mí idolové. Hodně jsem se od nich naučil už jen tím, že jsem se
s nimi osobně setkal, že jsem tak dlouho poslouchal jejich desky a doslova jimi žil. Miluju blues.
To, že to bylo populární a získalo to Grammy,
pro mě bylo skvělé. Nejsem úplně tradiční bluesman. Jsem spíše takový hybridnější muzikant.
(smích) To, že se to líbí lidem, co jedou v blues,
bylo pro mě velmi příjemné.
K hudebnímu dokumentu má žánrově blízko
i album Live! In Chicago z klubu The House
Of Blues. Tady si s vámi mezi jinými zahrál
třeba žijící klasik Hubert Sumlin, jeden ze
stylotvorných kytaristů chicagského blues.
Jak tenhle živák vznikal?
Původně to bylo turné, které jsme dělali k 10
Days Out. V jeho polovině mi došlo, že to je
něco výjimečného a že by se to mělo zaznamenat. Hrál jsem každý večer se svými hrdiny. Původně to bylo tak trochu nahrané jen pro mě:
abych si mohl říct, že jsem s těmito obry kdysi
hrál. Ale nakonec to dopadlo výborně. Fanoušci si žádali živou desku už velmi dlouho, ale
nikdy jsem neměl pocit, že to je něco výjimečného, vždyť to jsou jen živé verze toho, co je na
desce... Ale tentokrát to speciální bylo. Polovina
jsou moje věci a druhá polovina neznámé věci.
ROCK & POP LISTOPAD 2011
29