Rozhovor s Vlastimilem Tlustým

Připravil: Roman Řepa Foto: autor a archiv
ROZHOVOR S OSOBNOSTÍ
VLASTIMIL TLUSTÝ
Politik relaxující
na motocyklu
Potkali jsme se jen letmo v Jižních Čechách, kam si Vlastimil Tlustý přijel vyzkoušet novou motorku. I tak jsme toho za krátkou dobu stačili probrat dost:
školu, vojnu, politiku, bývalé členství v KSČ, ale také jeho záliby, až fanatickou
pro hudbu skupiny Pink Floyd, i ty klidnější, sběratelskou a jezdeckou.
Lidé Vás znají jako politika, ale jako motorkáře
sotva. Jak dlouho se tomuto koníčku věnujete?
Nepovažuji se za motorkáře, ale za jezdce na motocyklu.
Rozdíl je v tom, že se nezúčastňuji žádných srazů, jezdím
převážně sám, někdy s kamarádem. Poprvé jsem na
motorce seděl už jako kluk, u dědečka na dvoře, to mi
bylo tak sedm. Byla to Jawa 50 - pařez. Od té doby byla
motorka můj sen, šetřil jsem na ní a v patnácti jsem si
koupil Jawu 50 – Mustang. Na další 3 roky se tenhle malý
motocykl stal součástí mého života. To bych skoro řekl, že
tehdy jsem byl motorkář. Měli jsme partu, jezdící odnikud
nikam po Slaném a okolních 50 kilometrech. Pak jsem
si udělal řidičák na auto a od té doby jsem na motocykl
třicet let nevlezl.
Váš Harley se ale jawě podobá dost málo.
Jednomu pražskému podnikateli zbyl motocykl po manželce, která s ním po svatbě přestala jezdit na výlety. Tak
mě pozval několikrát na projížďku a musím říct, že se mi
to náramně líbilo. Přesednout z Jawy 50 na Harleye 880
byl sice docela šok, ale po několika desítkách kilometrů
jsem se s ním sžil a pořádně mě to chytilo. Výběr jistě
ovlivnil i můj další známý, předseda hradeckého Harley
clubu, který mě také několikrát vzal na vyjížďku. Jeho
dotaz, jestli nechci vlastní motorku, přišel v době, kdy
jsem měl tři favority – Harleye, BMW a Hondu Gold Wing,
všechny v cestovním provedení.
Nějaký „naháč“ by Vás nebavil?
Ani ne, nerad se totiž peru s větrem. A na takovém stroji
bez kapotáže je to při rychlostech nad sto kilometrů
pořádný souboj. Chtěl jsem určitě kapotovanou verzi,
skoro bych řekl, že z důvodu loajality ke známým, kteří mi
půjčovali motorky, to nakonec vyhrál Harley.
Bude ta loajalita trvat i po zkušební jízdě na hondě?
Tehdy to bylo rozhodnutí 51 ku 49. Ty motorky ale nemůžete porovnávat. Kdybych měl dojet někam za kamarády na Jadran, tak automaticky sednu na „goldwing“,
a kdybych se jel projet do křivoklátských lesů, tak si
určitě sednu na Harleye. Na něm je krásné jet osmdesát
až sto dvacet, tam to někde končí, protože 140 už není
moc velká radost. Vibruje a není tak stabilní. Normální
cestovní rychlost u goldwingu je přibližně o 25 až
třicet km výše. Tam, kde jedu v pohodě na goldwingu
130, bych jel na Harley nejvíc 110. Samozřejmě, honda
je také bezpečnější, mnohem lépe brzdí, ten pocit, že
když potřebujete, tak zastavíte, je u ní výrazně silnější.
S mým Harleyem jsem asi před měsícem jen tak tak
o deset centimetrů minul zábradlí. Na hondě bych zastavil plynuleji a snáze.
To je těžké rozhodování.
Jsou to prostě dvě různé kategorie. Přirovnám to k autům. Na jedné straně se mi líbí sportovní vozy a na druhé
„teréňáky“. Oboje jsou to krásné stroje, ale na dvě různé
věci. Gold Wing je limuzína třeba jako Bentley a Harleye
bych přirovnal k Hummerovi. Těžký hřmotnější stroj na
pomalejší jízdu.
Takže to nehoníte?
Někdy ano, když spěchám, ale už to není pohodová
jízda.
Jezdíte na motorce i do práce?
Byl jsem s ní v parlamentu asi dvakrát a vždycky to
vyvolalo takovou reakci, že jsem si říkal, jestli to mám
vůbec zapotřebí. Nepořizoval jsem si ji z důvodů, aby to
22
09-2007
bylo navenek vidět. Mně se strašně líbí, jak se komunita
na motorkách zdraví, to je pěkné a příjemné. A zkuste
si třeba vyjížďku po Šumavě, v klikatých silničkách je to
zážitek. Za mlada jsem jezdil na kole, to je něco podobného, akorát musíte šlapat, takhle to jde rychleji. To jsou
důvody, proč jezdím. Když jsem si pak v novinách přečetl,
že si Tlustý koupil Harleye, aby na sebe upoutal, tak jsem
si řekl, že do parlamentu jezdit nebudu.
Já bych v tom hledal také relaxaci?
Ano, to jsem chtěl přesně říct. Ještě to má jednu výhodu, nepotkáte na ní skoro žádného politika. A protože
tohle prostředí je přátelské a v politice je klima vyloženě
nepřátelské, tak proč bych si ty dva světy kombinoval?
Proč bych na radostném Harley jezdil do nepřátelského
parlamentu, to bych popíral ten původní smysl.
Proč jste tedy vlastně šel do „nepřátelské“ politiky?
Já jsem nevěděl, že je to nepřátelské prostředí. Všechno
to byla shoda náhod. Už od studií jsem byl typický vědátor. Motal jsem se kolem počítačů, moje specializace byla
tzv. simulační modely.
V Českých Budějovicích jsem dokonce dostal v roce 1983
Zlatý klas za počítačový program pro tzv. mikropočítač
Sapi 80, který vypadal jako lednička. Abyste si uměl ten
tehdejší „mikropočítač“ představit, s větráky, které strašně vrčely. Já jsem ze světa vědců, kteří jsou možná podivíni, ale všichni v podstatě hodní a přátelští lidé. Také jsme
měli všichni 2 100 korun a nebylo si co závidět.
Nechápu, proč jste to prostředí opustil?
Po listopadu 1989 jsme okamžitě s pár kolegy začali
dělat na vedlejší pracovní poměr programy pro různé
firmy. Někdy v květnu devadesát jsme pak založili
s.r.óčko a mysleli jsme si, že budeme dělat ekonomické
poradenství. Ale tehdy se ještě moc podnikat nedalo.
Shodou náhod se ze spolumajitele naší firmy, pana Tyla,
stal poslanec Federálního shromáždění. Já jsem u něj
začal pracovat jako asistent, ale zadarmo, z nadšení.
Místo počítačových programů jsem pro něj začal psát
zákony. Ve skutečnosti je to strašně podobné, má to
nějaký systém, speciální zadání – jako kombajn – žere
to slámu a zrní a má to plivat na jednu stranu zrní a na
druhou slámu. Tak mají fungovat zákony, mají poznat, co
je dobře a co špatně.
Kdy přišel ten rozhodující zlom?
Ve výzkumáku jsem krátce nato skončil a šel učit počítače na vysokou školu. Mimo to jsem stále dělal asistenta
a poradce panu Tylovi, chodil jsem s ním na nejrůznější
akce a najednou se ze mě stal 7. listopadu 1990 náměstek ministra zemědělství. Poslancem mě zvolili v roce
1992. To bylo také kuriózní. Navštívil mě jeden kolega,
se kterým jsem spolupracoval v prosinci 1991, a řekl, že
byl sněm ODS, kde mě přijali do strany a rovnou dali na
kandidátku do České národní rady. Tehdy bylo ještě Federální shromáždění a do Rady nebyla taková tlačenice,
nikomu se tam moc nechtělo. Ocitnul jsem se tam, aniž
bych chtěl. Tak se ze mě stal poslanec, a pak už to nějak
procházelo až dodnes. Abych nezapomněl Josef Lux mě
pak vypoklonkoval z ministerstva.
Jak to vlastně bylo s Vaším předlistopadovým
členstvím v KSČ?
Tomu snad ani nebudete věřit. V roce 1983 jsem dodělal
titul kandidáta věd. Tehdy mi v tom našem výzkumáčku
říkali: „Chlapče přijde čas, kdy budeš muset vstoupit.
Tím, žes mohl obhájit, jsme ti dali určitý kredit.“ Ale neuspěli. Já se členství úspěšně vyhýbal na vojně, při nástupu
i na konci aspirantury. Nakonec mě přece nachytali.
V prosinci 1985 se naskytla příležitost, abych jel učit jako
asistent na Ohio State University. Ta myšlenka, že budu
moci do světa, mě úplně uchvátila. Mělo to „jen jednu
drobnou podmínku“. Mohl jsem vycestovat pouze přes
Polytechnu, která „exportovala české mozky“. Abych
směl odjet, musel jsem vstoupit do KSČ. Všechno se
to ale tak vleklo, musel jsem projít prověrkami, získat
potřebná povolení, absolvoval jsem dvouletý kurz angličtiny, dokonce mě chtěli zapsat do „Vumlu“, večerní
univerzity marxizmu-leninizmu, a než jsem stačil odletět,
byl tu rok 1989, což bylo nakonec štěstí, protože jsem se
dověděl, že bych musel Polytechně podepsat i jiné věci.
Takže žádné Ohio, zbyl mi jen flastříček.
Kdy jste stranu opustil?
Vždycky jsem to uváděl jako „polehčující okolnost“.
17. listopadu byl pátek a já jsem hned v pondělí
20. listopadu zrušil KSČ v našem výzkumném ústavu.
V podobných zařízeních byli samí rozumní lidé. Navíc
ten náš (Rozvojový ústav zemědělské techniky Praha
Řepy) byl poznamenaný tím, že jedna mladá pracovnice
byla v osmašedesátém zastřelena sovětskými vojáky.
Tam byl tradiční silný antikomunismus. Přišel jsem tehdy
do laboratoře a řekl: „Pánové, myslím, že už je konec.
Takový spolek, co se takhle chová a bije studenty, my už
podporovat nebudeme.“ Bylo nás tam 23, předseda dal
hlasovat a dvacet řeklo jo, končíme. Dneska už to nemá
žádnou váhu, ale ještě ve středu byla Praha plná milicionářů. Ano, byl jsem u komunistů, ale všichni, kteří mě
znají od gymplu, přes vejšku, na vojně i ve výzkumáku
potvrdili, že jsem nikdy „věřící komunista“ nebyl.
Zmínil jste vojnu, jak probíhala?
Prožil jsem rok v Táboře jako velitel automobilové čety.
Tu dobu považuji za důležitější a prospěšnější, než celou
vysokou školu. Velel jsem 30 řidičům, jejichž nejvyšší
dosažené vzdělání byla devátá třída. Za ten rok šéfování
tomuhle „pytli blech“ jsem vyzkoušel všechno: politické
mimořádky, kdy nás vyšetřovali kontrašpióni, protože
jeden voják měl na kotoučáku písničky Plastic People
a vyhrával to na pokoji, až ho někdo prásknul a měli
jsme z toho spiknutí proti režimu. Byl jsem zodpovědný
za jejich rodinné problémy, narození dětí vojáků, výročí,
propíchnutá břicha, za čtyřprocentní menšinu, utonulého
v potoce. Vždycky mě probudili a řekli: „Pojď, četaři
absolvente. Je to tvůj problém.“ Tam jsem se, myslím,
docela naučil komunikovat s lidmi.
To byly osobáky nebo náklaďáky?
Směs. Měli jsme 4 vozy VAZ - žiguly, dvě 1203, dva autobusy a 12 až 16 V3Sek.
To znamená, že máte řidičák na náklaďáky?
Ano, na traktor, náklaďák, osobák, motorku. Jediné, co
nemám, a teď si je budu asi dodělávat, jsou papíry na
přívěs.
Zkoušel jste to někdy aktivně?
Jako student jsem jezdil o prázdninách. Jednou s V3Skou,
pak s avií a alespoň 3x s traktorem. ZT 300 byl můj „oblíbený kůň“. To byly těžké doby. Když jsem jako 18tiletý
kluk sednul do ZT300, za mě zapřáhli desetitunový vlek
a naplnili ho obilím, tak to jsem tedy zíral. Řekl bych, že
to bylo horší přesednutí, než potom na toho Harleye.
Byl jste dost mladý, zvládal jste to bez problémů?
Občas jsem jen o vlásek unikl velkému průšvihu. Při
jedné brigádě mi zapřáhli vlek, který měl přivařený hák
na oj, někomu se to ulomilo, a tak to přivařili napevno.
A mně se ten vlek za jízdy utrhnul. Normálně na silnici,
naštěstí se zastavil, když se totiž urve hadice, tak se
Vlastimil Tlustý
brzdy zablokují. Ale sto metrů dál šla maminka s dítětem
a sto metrů před tím mě minulo auto. To jsem si nadával:
„Bacha, vydělávám tady sedm korun padesát na hodinu.
Kdyby se mi ten vlek utrhnul o půl minuty dříve, nebo
později, tak jsem si šel sednout za zabití.“ Nikdy bych
nikomu nevysvětlil, že to bylo blbě. Neměl jsem to přece
tahat, řekli by.
Přirostly Vám na vojně náklaďáky k srdci?
Potěším vás. Když se mě někdy ptají, co bych chtěl za
auto, říkám, že Tatru 815. Prostě 8x8 (smích). Patnáctilitrový motor, nebo kolik to má ... To je takový můj sen.
Dělám si srandu, stačilo by něco menšího. Nejvíc se mi
líbí velké a těžké teréňáky. Koupil jsem si starého Patrola,
ale bohužel mi ho dceruška zabavila, a tak s ním moc
nejezdím. Když jsem byl mladý, asi před dvaceti lety, se
mi líbily sporťáky, třeba porsche.
Nebyl jste se podívat na truck trialu, kvůli těm
tatrám? Ti jezdci fakt válí.
Ne, zatím jsem byl jenom v Mostě na tahačích. To jsem
tedy zíral, protože jsem si myslel, že s takovými monstry
se jezdí přece jen důstojněji, ale oni se s tím perou hůř,
než všechna možná cestovní auta, strašné, co s tím dělají,
drsnější než v osobácích, úplný kontaktní sport.
Někdy je to pěkné maso.
Koukám, že je to mezi piloty podobné jako u nás v politice. (smích) Když to skončí, tak poškozený má často chuť
si to jít s agresorem vyřídit ručně.
A zase se obloukem vracíme k politice. Nedávno
jste se zmínil v jednom časopisu, že máte poslední
tři roky pocit, že pod povrchem ODS existuje klika,
která na Vás vyrábí kauzy, aby Vás vyřídila.
To jsou situace, kdy je strašně těžké přinést a položit na
stůl důkazy. Kdysi, tak někdy před osmi lety, vynalezla
tenhle likvidační styl grossovská sociální demokracie.
Poměrně dlouho jsem je apriorně podezříval, že kauzy
proti mně pocházejí právě z téhle dílny. Poptávka logicky přináší nabídku. Bezpečnostních agentur, plných
bývalých policistů a zaměstnanců tajných služeb, těch je
dneska spousta. Historicky se vytvářely na ekonomických
zakázkách, byly to práce pro firmy v obchodní oblasti.
Tito lidé se zaradovali, když začaly přicházet politické
objednávky. Takže dneska už máte docela pěkný trh
bezpečnostních služeb, které tyhle kauzy vyrábějí, pak na
ně navazuje trh reklamních agentur, které informace rády
distribuují do médií – novin a časopisů. Myslím, že pro
seriózní novináře je docela smutná pravda, že mají vedle
sebe tenhle šedočerný trh, pro který jsou takto vyráběny
a dodávány informace.
Můžete být konkrétnější?
Víte, když jste původním povoláním analytik a programátor, tak zjistíte, že napřed se některé věci svedou na
náhodu, ale pak se ukáže, že ne, že věci pracují podle
určitých schémat, že je to vždycky tak. Teď nebudu konkrétně jmenovat, ale internetový server, kam píše jistá
slavná novinářka, kdysi z Mladé fronty, pustí do světa
nějakou informaci. Konstrukce je vždy stejná, je to bouda, ve které je pár cihel pravých. Nemůžete popřít, že
máte manželku, že ta manželka někde pracuje, nemůžete
popřít, že tam, kde pracuje, má někdo nějakou smlouvu
atd. Pár cihel je pravdivých, ale příběh kolem toho je
vystavěný do naprosto nepravdivých, nesmyslných vět.
Takhle se to zveřejní, nejtradičněji to bývá v sobotu,
v neděli večer to s odkazem na tento server převezme
Česká televize. To je typické, dali by se i najít redaktoři,
kteří to dělají. Tak zjistíte, že existují stínové struktury,
které mají různé „vedlejšky“, jsou dobře organizované
a dobře placené. A v pondělí to pak převezmou všechny
noviny. A to můžete dělat, co chcete. Pak vidíte nadpisy:
„Tlustý žije z hazardu...“
A nežije?
Ne, nežije! To je jeden z těch konkrétních příkladů. Manželka pracuje ve firmě, a ta vlastní dům, který pronajímá
pro 20 různých účelů, a jeden z nich je herna. Tu ale
provozuje soukromá společnost. Když tohle poskládáte,
tak věta „Tlustý žije z hazardu.“ pak ve skutečnosti zní:
„Manželka Tlustého pracuje ve firmě, která pronajímá
prostory, jeden z nich je herna, a ta herna žije z hazardu.
Takhle zřetězené je to docela pěkné. Vy jste se ale ptal na
něco jiného.. Na moje nepřátele v ODS. Protože žijeme
v Čechách, kde všichni prodají všechno všem, tak se
vzápětí objeví lidé, kteří řeknou: „My vám přineseme
důkazy, kdo to objednal, kdo to zaplatil, odkud to vlastně
pochází, přes kterou agenturu. Na začátku jsou peníze. To
kdosi přijde a řekne: „Dám, když.....“ A pak se vám začne
objevovat, že to nejsou jen sociální demokraté, začnou se
vynořovat jiná jména a ačkoli na to nemáte žádný důkaz,
tak já jsem si dneska naprosto jistý, že mnoho těch kauz
bylo financováno z kruhů blízkých.
Jak se v tom prostředí můžete pohybovat?
Na začátku to trvá strašně dlouho, než náhodami přijdete
na to, jak se máte vlastně chovat. Například: redaktorka,
která chce odstartovat nějaký příběh, zavolá, vy víte,
že je to blbost, a tak máte tendenci jí věci vysvětlovat.
Manželka sice pracuje tam a tam, ale ona neprovozuje
hernu. Říkáte jí to a myslíte si, že čím lépe jí to vysvětlíte, tím lépe kauzu popíše čtenářům, protože vycházíte
z mylného předpokladu, že jejím cílem je pravdivě informovat. Ale ona už dopředu ví, co chce. Ona si prostě
těmi vašimi pravdami tu svou pohádku zkazit nenechá.
Můžete jí vyprávět, co chcete, ale ona to stejně posune,
kam potřebuje. Obrana tedy nespočívá v tom, že té osobě
něco vysvětlíte.
Máte takových zážitků hodně?
Řeknu poslední případ, který mě potkal, úplně přesně
stejný, jistě objednaný z vlastní strany. Bulvární deník,
myslím, že Šíp, napsal, že někde slyšeli, že nemám rád
Klause a že bych chtěl radši jiného prezidenta, a tak že asi
budu podporovat Dienstbiera. Absurdita. Šíp nepotřebuje
nic citovat, ale pozor, tentýž den večer dá ČT do hlavních
zpráv, že dnes deník Šíp uvedl, že Tlustý pravděpodobně
.... A to už přestává sranda, protože druhý den to otisknou
všechny noviny. A já se kvůli tomu málem zle pohádal
s moderátorem ČT Moravcem, protože to začne v pondělí, a v neděli, kdy má Moravec zvláštní pořad, tak už tam
jako hotovou pravdu řekne, jak uvedlo několik deníků,
Tlustý podporuje Dientsbiera. Tak říkám, pane Moravče,
nezkoušejte mě. Kde k tomu máte ten citát, kterým to
začíná. On říká: Vždyť to napsaly skoro všechny noviny.
To je pravda, kontruji, a všichni to převzali od Šípu. On se
mě pak zeptal: „Fakt? Opravdu?“ Představte si, že jsem
na internetu v poslední době dělal asi 5 rozhovorů a vždy
jsem dostal otázku, proč nepodporujete Klause?
Je to divné. Nevím o nikom, kdo by mu byl bližší
než Vy.
Ne, nikdo a tohle na mě zkonstruovali. To byste ale nevěřil, jak dlouho se tahle fáma drží... Zejména uvnitř ODS.
Funguje to strašidelně. Přijedu na besedu do Písku, tam
jim vyprávím o daňové reformě, pak si povídáme a oni
spustí: „No to všechno by bylo dobré, to se nám líbí, ale
prosím vás, proč vy jste najednou proti tomu Klausovi?“
Bulvár a politická konkurence jsou tedy dobří spojenci. Není to proto, že se oběma vyplatí vložit mezi
Vás a prezidenta klín, a tak se dostat k senzaci za
každou cenu?
Jednoznačně, oni to zkouší, hledají jakoby prasklinku.
Zavolají Klausovi a teď čekají, co on na to řekne. Tam
stačí, abyste byl málo opatrný a uvedl něco jako, on se
snad zbláznil, ne? A oni napíšou: „Klaus: Tlustý se asi
zbláznil.“ Pak zavolají mně a řeknou: „Víte pane Tlustý,
Klaus už s Vámi nekomunikuje, říká, že jste blázen. Co vy
na to?“ A já řeknu: „On se také zbláznil.“ a je to.
Obávám se, že s tímhle se nedá nic dělat. Tak bulvár
pracuje.
Musíte se pořád kontrolovat, jak zareagujete. Mně
nejvíce pomohly náhody, třeba jedna redaktorka Lidových novin, je to už asi pět, šest let zpátky. Zavolala mi
a řekla: „Pane Tlustý, my bychom potřebovali reakci na
ten dnešní článek.“ Já ale opravdu nevěděl, na jaký.
A ona říká: „My jsme vás dneska na straně 7 těžce obvinili.“ Už ani nevím, z čeho. Tak jí říkám, že jsem to nečetl.
„Tak buďte, prosím vás, tak hodný, já Vám za půl hodiny
zavolám znovu, přečtěte si to, já bych od vás potřebovala
reakci.“ Hlavou mi blesklo: Já ti něco řeknu, sice nevím,
09-2007
23
ROZHOVOR S OSOBNOSTÍ
VLASTIMIL TLUSTÝ
co tam píšete, ale jakmile zareaguji, tak už máte druhý díl
seriálu. Tak jí povídám: A kde, že jste říkala, že to vyšlo?
„V Lidových novinách.“ Aha, tak ty já nečtu. Na shledanou. Klidně pište dál, to je zase jedna z těch kampaní.
Já vám mohu vyprávět, co chci a vy mě stejně napadnete znovu, tak to udělejte, ale já vám v tom pomáhat
nebudu.
Oni ale neútočí jen na Vás.
Před dvěma lety se objevil poslední, ale opravdu strašidelný útok na mou manželku, že zašantročila 20 milionů
korun. Vzal jsem tehdy 250 tisíc a zaplatil inzeráty asi
ve čtyřech novinách, a to zafungovalo. Bylo to v tomto
duchu: Deníky píšou, že manželka… Realita je tato…
Důkazy jsou tam a tam, a teď titulek: Tlustý se brání
proti nařčení, že… No a všichni říkali, vy musíte mít
prachů, když dáte za tohle 250 tisíc. Vysvětloval jsem,
podívejte, do určité míry neříkám nic, ale ve chvíli, když
napíšou takovou lež, že moje žena něco ukradla, tak to
už je tak daleko, že musíte prostě něco udělat. Nebudu
přece chodit zbytek života a vysvětlovat, že nic z toho
není pravda.
Mluvil jste o obchodování s informacemi. Mně
někdy přijde, že věci, které se u nás stanou, a přijatá rozhodnutí, která zdánlivě nemají logiku, by
ji mohly mít, kdybychom věděli, kdo a co přesně
dělal v minulosti. Byli tu různí agenti na kdejakých
seznamech, známých, ale hlavně neznámých, pak by
se vše třeba poskládalo srozumitelněji.
Tím potvrzujete jednu zásadu, kterou jsem se naučil při
tříměsíční stáži v Americe. V USA se používá jednoduchá
logika. Když něco neumíte regulovat a tyhle věci se
strašně těžko regulují, tak je povinnost všech všechno
deklarovat. Tam musíte mít jako poslanec cosi jako
zpovědní knihu, kde uvádíte všechny důležité okolnosti,
které by mohly být zneužity proti vám, třeba setkání
s lobisty. Klasický příklad: Teď jsme se spolu setkali a vy
mi řeknete, že by bylo prima, kdyby se motorky prodávali
bez DPH. A já odpovím, to by to sice bylo dobré, ale že
to neumím. A vy jako lobista si to zapíšete do knihy a já
jako politik také. A pak je vše v pořádku. Pak někdo zjistí:
Tlustý nikde nenavrhoval, aby byly motorky bez DPH, tak
ho lobista nepřesvědčil.
Proto jste přiznal členství v KSČ?
Když jsem vstoupil do politiky, myslel jsem si, že budu
mít klid, když všude oznámím, že jsem byl v KSČ. Vím,
že to není žádná zásluha, ale mám to za sebou, zkontrolujte si to, kde chcete. Nikdy jsem nikomu neublížil,
mám čisté svědomí, ano, tu blbost jsem udělal z tohohle
důvodu, který tady uvádím. Houby, chodil jsem a říkal
to a byl jsem kvůli tomu kamenovaný. A všichni, kteří to
zatajovali dvanáct, patnáct let, byli v pohodě a teď jsou
znovu. Když se podíváte do médií za posledních 15 let,
tak největší komunista jsem já. Jenom proto, že jsem vše
přiznal. Ti, kteří to zatajovali, tak nakonec vyhráli.
Politika mi připadá jako pořádné svinstvo.
Je to těžké, na začátku, když někam vlezete, tak zprvu
nevíte kam. Ale ono to takhle nebylo od počátku. V letech
1992 nebo 1995 to bylo jiné. Tato podoba politiky, jak ji
tady společně charakterizujeme, to je výdobytek nového
tisíciletí. To se nějak zlomilo po osmadevadesátém
a začalo se to stupňovat. Všechno jsou to pomalé procesy. Politika roku „92“, to byla soutěž řešení. Přišel jeden
a řekl, že restituce má být naturální, a druhý oponoval,
že je lepší restituce kupónová. A ty dva názory se střetly
v parlamentu a trvalo to půl roku. Vyšel z toho mix, kde
byl kousek toho i onoho. To byl legitimní střet konceptů.
Dneska v politice legitimní střety konceptů téměř neexistují. Například: k mojí daňové reformě rovné daně není
žádná alternativa. Všichni ostatní jenom kritizují, ale nikdo nemá žádný jiný návrh. Když si poslechnete všechny
zahraniční experty, tak vám potvrdí, že jedinou daňovou
reformu připravil Tlustý, ale přesto nebude, protože,
a teď přicházejí různá vysvětlení, třeba: protože Topolánek nemá rád Tlustého a podobně Tak se to převede na
úplně vedlejší koleje a podstata se ztratí.
Topolánek ale asi nemá rád Tlustého?
Zařekl jsem se, že na takovéto dotazy nebudu odpovídat.
Dají se najít v politice nebo parlamentu skuteční
přátelé?
Většina v tomto prostředí jsou jako rytíři dvacátého devátého roku třicetileté války. Už všichni prožili všechno,
24
09-2007
už viděli všechny hrůzy. V takovém prostředí se pravé
kamarádství moc nevytváří.
Vy už jste tam také pekelně dlouho.
Kdysi jsem tam kamarády míval, ale politicky nepřežili.
Mám jednu vzpomínku. Byl jsem před lety v televizi Nova
na besedě, a když to skončilo, tak mě dramaturgyně
požádala o chvilku času, že pořad sledovala studentka
politologie, udělala si pár poznámek a chtěla by je
probrat. Studentka začala: „Tak v devatenácté minutě
jste použil Francisův obrat,“ teď si vymýšlím, „to bylo
dobrý.“ Francis? To já vůbec neznám. „Aha, tak na
to se vás ptát nebudu. Potom 24. minuta, to jste zase
použil tohle.“ Říkám, že to taky neznám. Viděl jsem, jak
postupně ztrácí optimismus, jak se postupně zachmuřuje.
„Teď tu mám ještě 49. minutu…“ To také neznám. Ona
seděla tak schlíple.
Snažil jsem se ji povzbudit. Povídám jí, že máme v parlamentu na vrátnici studentku politologie a že se u ní
vždycky stavím, protože ona se pořád učí, když zrovna
nezapisuje návštěvy. Často se jí ptám, co se pořád učí,
ona mi to vždycky řekne a já, že jsem to nikdy neslyšel.
(smích) Byla z toho také deprimovaná, tak jsem se zeptal.
Slečno, vy už tady sedíte pět let, v televizi i v rádiu pořád
hrají sněmovnu. Slyšela jste někdy něco z toho, co se
učíte? „Ne, to nikdy,“ odpověděla. (smích) Tak to vyprávím té dívce na Nově, ale ona se nezačala usmívat a jen
utrousila: „Jak vy to vlastně můžete dělat, když nemáte
teoretické základy?“ Říkám, slečno, to je tak, to si musíte
představit španělské rytíře, kteří vysedli na konci 15. století na ostrovech lidožroutů. Já už na takovém ostrově žiji
třináct let. V poslaneckém klubu ODS tu jsme z té doby
dva nebo tři. Mně už stačí slyšet, jak se ozývají opice. Já
za každým tím zvukem vidím „mrtvého“ kamaráda, už
vím, kdy se ke studánce nedá chodit napít, protože si
pamatuji, kdo tam skončil. Ona mi říká: „Tak vy vycházíte
jenom ze špatných zkušeností.“ Ano, já už v každé situaci
jenom vidím tu tragédii, která se přihodila.
To nezní optimisticky.
Něco podobného mi kdysi řekl i velký plochodrážník Jiří
Štancl, když jsem se ho ptal, proč tak překvapivě odešel,
když byl na vrcholu. Prý začal mít problémy se zápěstím.
Myslel jsem, že se zranil, ale on povídá, že za svou kariéru už viděl tolik zmrzačených a mrtvých, že se mu v určité
situaci vždy vybaví nějaká tragédie a on ubere. Zatímco
ti ostatní, kteří to ještě neviděli, ti jedou dál. A proto
přestal jezdit, že viděl v sobě tyhle bloky. To je, myslím,
s tou politikou dost podobné. Já už mám také problémy
se zápěstím a občas přibrzdím.
Přelaďme na veselejší vlnu. Vy prý rád posloucháte
Pink Floydy?
Naprosto fanaticky. Skoro bych řekl, že to je můj životní
styl.
Které období máte nejraději? Barretovské, Watersovské nebo Gilmourovské?
Nejradši mám tu krásnou symbiózu, která chvilku byla
mezi Watersem a Gilmourem. Kdy Gilmoure hrál ta
nádherná kytarová sóla v krásných písničkách jako
Comfortable numb. Takže by se dalo říct vrcholné období
- The Wall, Wish you we´re here, Animals a Dark side of
the moon.
Tahle čtyři alba. Na LP vzniklých předtím, tam mám vždy
jednu, dvě písničky. Kdybychom hledali pár největších
songů, tak by to asi byly Wish you we´re here, Time
z Dark side of the moon, ze „Zdi“ – Comfortable numb
a pak mám hrozně rád, uvažuji dokonce, že požádám své
blízké, aby mi ji zahráli na pohřbu - Final cut. Ta ke mně
asi nejvíc sedí a já ji strašně miluji. Teď ji zahrál Waters,
když byl v Sazka aréně.
Byl jste na něm?
Ano, byl. Je to stejné, jakmile jsou tady někde blízko
Floydi, kdokoli z nich, musím je vidět. V „94“ jsem byl na
Strahově, pak asi v „96“ na Watersovi ve staré hokejové
hale a teď opět v Sazka aréně.
Chtěl bych je vidět opět všechny dohromady.
To si přejeme všichni.
Co jiná muzika a koníčky?
Mám rád Credence Clearwater Revival, hlavně Hey,
tonigth. Některé skladby, ne celá alba, takové to zlaté
období 2, 3, 4 Led Zeppelin. V mládí jsem objevil LP
Aqualung od Jethro Tull. Ve Slaném jsem patřil do party
kluků, ve které, když někdo sehnal jedno elpíčko, tak
jsme si ho všichni nahráli na naše „zázračné stroje“.
Mám rád také sjezdové lyžování, jízdu na motorce a teď
jsem začal sbírat staré jawy a auta, která jezdila od roku
1948 do roku 1989 na našich silnicích. Mám trabanta,
wartburga a přibudou další.
Když se podíváme na poslední velká témata, která
nyní hýbou českou politikou, tak jde o americký
radar a český rasismus. Jaké postoje k těmto věcem
zaujímáte Vy?
Českému národu je těžké vysvětlit, že jsme měli v historii
lecjaké spojence, ale že ve 20. století zafungoval pouze
jeden, a to byly Spojené státy americké. Ať to bylo v první
nebo druhé světové válce. Neříkám, že byly stoprocentní,
ale spolehlivé určitě. Mám historický sen. Býval bych
raději, kdyby se generál Patton vykašlal na dohody a byl
v Praze. Dovolil si sice leccos, ale tohle ne. To byla smůla
Československa. Mít v té divné Evropě, kde se to mele
tisíce let, zastání zrovna v Americe, je moc dobré. Takže
jsem pro radar jako součást amerického systému obrany,
ale nejsem pro rakety, protože moc dobře vím, jaký komplex máme zejména z roku „68“ a z ruských raket, které
se tu později objevily. Proč ještě více zatěžovat české
duše, které v mnoha případech více věří tomu, že je lepší
se včas vzdát. Asi bych se ale pokoušel v těch hlubokých
lesích mezi Příbramí a Plzní najít nějaké místo dál od
nespokojených vesnic. Já vím, že lidé budou protestovat
stejně, ale zdá se mi, že vláda chce radar posadit zbytečně blízko, bez pokusu o dialog, že by se prostě v lesích
dalo najít akceptovatelnější místo.
A co ten rasismus?
U nás ve Slaném starosta předvedl, podle mého názoru, dokonalou ukázku toho, jak se s těmito věcmi má
nakládat. Nepožadoval žádné speciální zákony. Jinými
slovy, vyšel z toho, co měl. Nikde nevykřikoval, že je
třeba s někým zatočit. Řekl: „Máme tady ve městě určité
neklidné zóny, vysokou kriminalitu, krádeže aut a rvačky
před hospodami. A je možné, že se jich účastní více jedni
občané, než druzí. Abychom zlepšili bezpečnost ve městě,
budeme důsledně trvat na dodržování zákonů.“ Začalo
se třeba s kontrolami osobních automobilů. A propadlé
technické průkazy měli více jedni, než druzí. Městská
policie začala dělat razie před hostinci a zase se ukázalo,
že noční klid rušili více jedni, než druzí. To samé bylo
s neplatiči nájemného, z deseti notorických neplatičů
bylo devět jedněch a jeden ten druhý. U nás se prostě
uplatňuje nulová tolerance, tedy extrémní vymáhání platného práva. Nakonec se ukázalo, že jedni porušují právo
skutečně častěji než druzí. Ale zároveň bylo dosaženo
stavu, že část těch, od kterých by to nikdo neočekával,
chodí platit nájmy dopředu. Prostě neuvěřitelný pokrok,
potíže byly významně utlumeny, ne že by vůbec neexistovaly. Občas se dál někdo porve před hospodou, nebo
je ukradeno auto.
Skutečně?
Opravdu to funguje. Zjistili jsme, v čem je problém. Všeobecná laxnost k dodržování pravidel hry nakonec těm
jedněm umožňuje, že všeho zneužívají více než ti druzí.
Stačí jen trvat na dodržování zákonů a brzy se to projeví.
My ve Slaném jsme v malém potvrdili přesně to, co před
lety udělal slavný starosta New Yorku Rudolph Giuliani.
Nebudeme občany dělit a speciálně vymýšlet něco pro
jedny a pro druhé. Na každý roh postavíme policajta
a každý, kdo provede něco špatného, tak bude zavřen.
Lidé mají možnost si vybrat. Jestli chceš mít klid, tak se
začni chovat slušně a budeš ho mít, když ne, je to tvoje
volba. Ale kdybyste viděl, jak složitá to byla cesta. Skoro
dva roky starostu vláčeli po médiích, jezdil k nám ombudsman, kdekdo mu házel klacky pod nohy. On to ale
přečkal a trval na tom, že jedná správně. Neplatíš nájem,
tak ven. Jsi v pěkném bytě, neplatíš, tak do horšího, jsi
v horším a stále neplatíš, tak ještě do horšího a když ani
tohle nefunguje, tak musíš pryč.
Většina takzvaných problémových občanů je ale
nezaměstnaná a tvrdí, že jejich kriminalita je důsledek špatné životní situace. Stát jim však často
vyplácí nemalé peníze.
To jsme se dostali do sféry sociálních dávek. Že mají
vypadat jinak, než ty dnešní, to je jasné.
Řekněte jak?
Tohle jsme měli vyřešeno nástrojem, kterému říkám
státem zaručený příjem. V učebnicích to najdete pod
ROZHOVOR S OSOBNOSTÍ
VLASTIMIL TLUSTÝ
označením negativní daň, v anglické literatuře pod Basic
Incam. Princip je strašně jednoduchý. Dnes v Česku chodíte do práce, něco vyděláte, když vás propustí, stát vám
pošle sociální dávku. Buď, anebo. Úskalí tohoto systému
je v tom, že ve jménu spravedlnosti a sociálního zabezpečení těch, kteří nepracují, se sociální dávky vyšplhaly
do takové výše, že jsou lepší alternativou k příjmu
z práce. Proto vám logicky vyrůstá část generace, kterou
nazývám profesionální čerpači sociálních dávek. Jsou
docela kvalifikovaní, ale přišli na to, že je snazší cesta
k penězům přes dávky, než přes práci. Myšlenka, které
se říká negativní daň, je založena na tom, že vy spojíte
práci a dávky. Když se člověk pokusí vydělat trochu peněz, vy mu je neseberete, jen mu v závislosti na příjmu
z práce dávku o něco snížíte. Jde o princip sčítání. Pak
vám jakákoli vydělaná koruna dává smysl, protože
přijdete jen o 15 haléřů z dávky. A najednou i pomocná
práce za čtyři tisíce, kterou dneska nikdo nepřijme, jelikož nedává smysl, je najednou zajímavá, protože součet
je lepší, než nicnedělání. Ale pan ministr Nečas řešení
bohužel odkládá a říká, že později ano, ale teď, že to
nestihnul. To by byl nejlepší lék na nezaměstnanost, který
by fungoval obecně, bez ohledu na jakékoli etnické a jiné
skupiny. Jakmile lidem ukážete, že když si vydělají korunu a budou mít ještě o 85 haléřů navíc, tak se budou snažit. Tohle funguje na rozumné lidi ze všech etnik. Vždy
budete mít lemply na jedné i druhé straně. Přesto platí
zajímavá věc: Čím srozumitelnější systém nabídnete, čím
více podpoříte motivace, tím méně vám zbyde lemplů,
těch notorických flákačů, kteří stejně nikdy pracovat
nebudou. Dnešní systém totiž nikoho nemotivuje.
To je pravda.
Ukážu vám to na příkladu. V jedné vesnici u Kutné Hory
jsem potkal manželský pár. Maminka, dítě v kočárku,
dítě za ručičku a tatínek. Takoví příjemní mladí usměvaví
lidé. Zeptal jsem se, co dělají, že vypadají tak spokojeně,
zatímco ostatní chodí a nadávají. Maminka, evidentně
šéfová rodiny, mi to vysvětlila: „Já jsem na mateřské
a muže jsem nechala doma. On pracoval v Kutné Hoře
u stavební firmy, měl hrubého…, z toho čistého…, do
práce jezdil autem, benzin stál..., na svačiny chodil do
hospody, jídlo a pití stálo…, použila krásnou formulaci,
mně a mým dětem zbývalo… Pane poslanče, teď jsem
ho nechala doma, sociální dávky, podpory a další dávky
dělají sice tolik…, ale ušetříme za benzin, pivo pije
manžel doma, svačiny s kamarády odpadly, na víkendy
ho posílám na melouchy a máme o tři tisíce více, než
jsme měli. Tato rozumná a pragmatická žena to řekne
všem kamarádkám, takže po čase, když se potkají, tak
se ptají: „Co ten tvůj, ještě chodí do práce? Tomu se
nemůžete divit, když systém vybízí lidi, aby si na pytlík od
mouky udělali sloupce. Pracovat, či ne? Ono nepracovat
vyjde lépe, to není žádná asociálnost, to je jen reakce
na realitu.
Reforma ale možná vůbec neproběhne. Sociální
demokracie v průzkumech dostihuje ODS a bůh ví,
jak vše dopadne.
Nepřijde nic pěkného, protože Topolánek a spol se rozhodli pro taktiku sebevražednou pro ODS. Zvolili koaliční vládu, ve které lidovci a zelení realizují své programy
a ODS za to nese odpovědnost před veřejností. Dopadne to naprostou katastrofou. Jde o špatné řazení
cílů. Jsem analytik, a proto jsem se snažil vyhodnotit
všechny možné varianty vývoje. To znamená: Jakou budeme mít účast na vládě, procentuálně, jak
budeme fakticky vládnout, jak díky tomu budeme
realizovat vlastní program a jak za to budeme před
veřejností platit. Když se podívám třeba na velkou
koalici, měl bych sice padesát procent moci, ale ve
veřejnosti bych vytvořil obrovskou negativní reakci,
jak už jsme si vyzkoušeli. Vyjde vám polovička výnosů
a 70 procent nákladů.
Takhle můžete udělat jakousi škálu kritérií a všechny varianty ocenit, co vám přináší. Já jsem to na kongresu ODS
udělal a předvedl jim, že nejnákladnější a s nejmenšími
výnosy je přesně tahle vláda. Moc nemáme skoro žádnou, ale odpovědnost máme skoro všechnu. Jako nejlepší mi přišlo přiznat, že se v patové situaci nic reformovat
nedá. „Socani“ to nedovolí, lidovci a zelení také ne
a komunisté už vůbec ne. Dělat ekonomické reformy se
sice nedá, ale dá se to přiznat.
Dá se říct, že je potřeba za rok udělat předčasné volby, že
je nutné do voleb změnit systém, ve kterém dáte prémii
vítězi jako třeba à la Itálie, aby ten, kdo příště vyhraje,
a já nevím, jestli to bude ODS nebo sociální demokracie,
mohl vládnout. A z téhle analýzy vyšlo a já to ODS doporučoval: Pojďme na předčasné volby, pojďme na změnu
politického systému. Pojďme do předčasných voleb
ustavit cosi jako poloúřednickou vládu.
Sociální demokraté, za předpokladu, že bude garantováno, že příští vítěz bude vládnout, by do toho byli šli,
protože věřili, že v takovém souboji vabank to dokáží
zvrátit.
Moji kolegové se mě ptali, ale co když vyhrají. Já jim
říkal, no to nevím, jestli to vyhrají, ale jako projekt pro
zemi, která potřebuje reformu ekonomickou a politickou,
a jednu neumím udělat a druhou ano, tak přestože
nevím, kdo vyhraje, tak jdu samozřejmě do té druhé.
Protože přinejhorším i když nevyhraju teď, tak vyhraju
za čtyři roky.
Tohle, co já vám teď říkám, je uplatnění mojí původní
profese simulační modely. To musíte umět hrát šachy. To
musíte vědět, že tohle, co teď děláte, někam vede. To musíte mít delší kriteriální funkci než s pohledem na jeden
týden. Když optimalizujete na jeden týden, tak děláte to,
co dneska vidíte. Na ten je to možná dobré, ale nemá to
žádný dlouhodobý koncept, nikam to nemůže vést.
Jak je pro Vás důležitá rodina a jak ji držíte stranou?
Jsou pro mě to hlavní a hodně mi pomáhá jak žena, tak
i dcera, maminka i tatínek. Když zavolají novináři, tak jim
řeknou dobrý den, na to vám neodpovíme, na shledanou.
Když se je někdo pokouší vtáhnout do mého světa, tak
z toho velmi rychle unikají. Např. když moje dcera vyhrála Miss poupě a novináři se jí ptali, jestli nemá něco
společného s tím politikem, tak ona s přehledem řekla,
že v žádném případě.
Děkuji Vám za rozhovor
inzerce
03-2007
05-2007
06-2007
51
47
45