Osud rodiny Ludmily Löwidtové

OSUD RODINY
LUDMILY LÖWIDTOVÉ
Projekt: Chotìboøští zmizelí sousedé
Je bída vidět v zrcadle své rysy
tak nepodobné tváři, kterou jsem nosil kdysi.
Tváře jsou propadlé, vrásky se kříží v mříže,
Úzkost tu panuje a Hlad je tu kníže!
V očích, co bolavě mžourají za víčky,
dávno už nevidím pableskovat svíčky.
Kde jste, vy plamínky šťastného okouzlení
nad krásou prožitku, který se ve snění mění!?
Jakými provazy svázán jsem s životem?
Snad smyčkou naděje, šalebným chomoutem,
řetězem vzpomínek na starý dobrý svět,
který jsem kdysi znal a chci zas vrátit zpět!
Adolf Altschul, Lodž 1943
(příslušník třetího pražského transportu)
Z němčiny přeložila Lenka Procházková
Chotěbořští zmizelí sousedé
Osud rodiny
Ludmily Löwidtové
Vydáno k 60. výročí osvobození vyhlazovacího tábora
Osvětim II - Březinka
Projekt Chotěbořští zmizelí sousedé vznikl ve spolupráci se Vzdělávacím a kulturním centrem Židovského muzea v Praze (projekt Zmizelí sousedé, www.zmizeli-sousede.cz).
Tisk tohoto katalogu je financován Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy České Republiky v rámci projektu Pocta (dětským) obětem holocaustu (o.s. Zapomenutí).
Zvláštní poděkování pak patří vážené paní Máji Dohnalové, bez jejíž pomoci by tento
příběh nemohl být sepsán. Dále pak paní Aleně Dvořákové a panu Josefu Dostálovi za
poskytnuté fotografie budov a cenné informace o popisované době.
Chotěboř
2005
OSUD RODINY LUDMILY LÖWIDTOVÉ
Ludmila Löwidtová v roce 1934
(osobní archiv Máji Dohnalové)
Projekt: Chotìboøští zmizelí sousedé
OSUD RODINY LUDMILY LÖWIDTOVÉ
Přeneseme se o víc jak šedesát let zpátky do prosince 1938. Jednoho zimního odpoledne
se jedna patnáctiletá dívenka v Chotěboři snaží napsat něco o sobě a své rodině.
Jmenuji se Ludmila Löwidtová. Narodila jsem se v roce 1923 ve Vídni jako
první ze tří dětí obchodníkovi Kamilu Löwidtovi a Anně Löwidtové. Tatínek byl
majitelem jedné prádelny ve Vídni a maminka byla dcerou známého chotěbořského továrníka Bedřicha Bondyho. Od malička jsem sice vyrůstala ve Vídni, ale
příslušná1 jsem byla stejně jako moji rodiče a sourozenci do jednoho malého městečka na českomoravském pomezí, do Chotěboře. Tam jsem trávila většinu svých
prázdnin a svátků.
Mám ještě dva sourozence. Dva roky po mně přišel na svět můj bráška,
který dostal jméno po svém dědečkovi z tatínkovy strany, Jindřich. A konečně mým nejmladším sourozencem
je o necelých šest let mladší sestřička
Hanička.
Než ti budu vyprávět něco o své rodině, musím tě předem upozornit na
jednu věc. Je sice pravda, že jsem se
spolu s mým bráškou a sestřičkou naAnna Löwidtová s dětmi Ludmilou,
rodila ve Vídni a zde i chodila do škoHanou a Jindřichem
ly, ale doma jsme mluvili pouze česky
(osobní archiv Máji Dohnalové)
a mí rodiče byli velkými vlastenci. Začnu nejdříve hlavou rodiny, tatínkem.
Můj tatínek se jmenuje Kamil Löwidt. Narodil se v Chotěboři v roce 1890 Jindřichu a Regině Löwidtovým. Můj dědeček
Jindřich přišel do Chotěboře krátce předtím ze
západních Čech (ze Spáleného Poříčí), koupil
zde dům a tkalcovnu. Zásluhou dědečka se
zde postupně z výroby levného textilu přešlo
na výrobu složitějších a kvalitnějších látek. Dokonce se zde vyráběly plyšové koberce a potahové látky a exportovalo se i do zahraničí.
Babička pocházela z Přelouče. Můj tatínek se
ještě před světovou válkou usadil v císařské
Vídni, kam později přivedl i mou maminku.
Provozoval zde prádelnu a obchodoval s textilem. Maminka, Anna Löwidtová, pochází
z rodiny bohatého chotěbořského továrníka
Bedřicha Bondyho. Narodila se v roce 1893
v Chotěboři a bydlela v Riegrově ulici č.p. 34.2
Tento dům si nechal dědeček postavit slavným
místním stavitelem panem Františkem KrumBedřich Bondy v roce 1936
lem. Tady bych ráda něco řekla o dědečkovi
(osobní archiv Máji Dohnalové)
Projekt: Chotìboøští zmizelí sousedé
7
OSUD RODINY LUDMILY LÖWIDTOVÉ
Bondym. Dědeček pocházel z nedalekého Golčova Jeníkova a poté, co se usadil
v Chotěboři, nechal si hned za domem postavit také panem stavitelem Krumlem
továrnu na vlasové a později i hedvábné síťky. Tato výroba byla ve své době unikátní. Umíš si něco představit pod pojmem „výroba vlasových sítěk“?
Tato domácká práce se na Českomoravské vysočině rozvinula v letech 1890-1923, kdy se vlasové síťky staly hledaným zbožím. Už dědečkův tatínek měl menší obchod a vykupoval i ženské vyčesané a stříhané vlasy, z nichž vyráběl paruky
a příčesky pro divadla. Dědeček pak začal vyrábět na ochranu dámských účesů
síťky z přírodního čínského hedvábí a jako první v Rakousku-Uhersku začal jeho
závod připravovat a barvit lidské vlasy pro parukářské účely, protože čínské hedvábí bylo v té době velmi drahé. Nejdříve se jako náhražky zkoušely materiály
rostlinného původu, vlněná vlákna a žíně. Ukázalo se, že pro výrobu vlasových sítěk ale nejlépe vyhovují dlouhé ženské vlasy, ovšem ne evropské, ale z Číny - pro
svou pevnost. Jejich nevýhodou však byla pružnost, pro kterou při síťkování nedržely uzly. Po dlouhých zkouškách se dědečkovým spolupracovníkům podařilo silné vlasy dovážené z Číny upravit, zeslabit je a umrtvit, aniž by se zmenšila jejich
pevnost. Pracovní postup byl výrobním tajemstvím a znalo jej jenom několik odborníků. Zájem o vlasové síťky byl značný. Staly se světovou módou a dědeček
měl v této výrobě i v obchodě monopolní postavení. Ještě v minulém století zřídil
dědeček svou hlavní agenturu v Londýně a odtud posílal své výrobky do celého
světa. V chotěbořské továrně bylo trvale zaměstnáno 30 pracovníků. V době krize
síťkovalo v okrese Chotěboř podomácku nejméně 200 žen, řízených faktory. Časem se začalo síťkovat i ve vedlejších okresech a tato možnost přivydělání si během dlouhých zimních večerů způsobila, že do síťkování se postupně zapojila celá Vysočina. A tak se stal dědeček jedním z nejvýznamnějších zdejších továrníků,
vždyť měl expozitury i Berlíně a Vídni. Hlavním odběratelem jeho výrobků bylo
Německo a Anglie.
Za světové války se vývoz dědečkovy produkce v důsledku blokády omezil.
Po skončení války se pak odbyt vlasových sítěk ještě více rozvinul. Vždyť roce
1921 vykazovalo naše ministerstvo obchodu z vývozu vlasových sítěk čistý zisk
na 200 miliónů Kč. V uvedeném roce bylo jen dědečkem vyvezeno 34 q vlasových sítěk.3 Vlasová síťka se tehdy rozšířila ve všech zemích světa. Zboží se vyrábělo, dodávalo a prodávalo po tuctech. Postupně s výrobou nových druhů přízí se začaly vyrábět síťky z umělého hedvábí. V roce 1923 však nastala móda
krátkých vlasů („bubikopf“) a rovněž kvalita vyráběných sítěk ve shonu za množstvím výrobků se značně zhoršila. To byla jedna z příčin zániku této výroby.
Hlavní ránu jí však zasadila konkurence levných sítěk exportovaných z Japonska.4 Dnes se už jen udržuje výroba pro český trh. Jsem na svého dědečka vždy
ohromě hrdá, když začne vzpomínat na časy, kdy se jeho síťky exportovaly do
celého světa.
Babička Bondová je dědečkovou druhou manželkou. Dědeček si ji vzal v roce
1923. Pocházela z Vídně z rodu Bechyňských. U Bondů však žila od útlého mládí.
Její maminka brzy zemřela a můj dědeček se jí ujal. Pak už s ním zůstala. Je velice
hodná a spolu se sestřenicí Lídou s ní jezdíme každé léto na krásné výlety.
8
Projekt: Chotìboøští zmizelí sousedé
OSUD RODINY LUDMILY LÖWIDTOVÉ
První dědečkova manželka
Ludmila pocházela z malebného městečka Telč. Zemřela
krátce před velkou válkou. Babička Ludmila dala dědečkovi všechny děti. I když je už
dlouho po smrti, všichni na ni
vzpomínají. Často také jezdíme do Telče k tetičkám. Mají
dům přímo na náměstí. Je tam
moc pěkně.
A moje maminka? Maminka pochází ze čtyř dětí. Všichni jsou ještě dnes v Chotěboři.
Strýc Karel, narodil se v roce
1894 v Chotěboři, si nedávno
postavil dům uprostřed překrásné zahrady, odtud je nádherný výhled na město. Karel
pracuje dohromady s dědečkem, dříve měl na starosti obchody v Rakousku. Kousek od
strejdy Karla, hned přes silnici, si postavil dům druhý strej-
Po obědě na Lysé v roce 1938.
Zleva: Luisa Bondyová,
Ludmila Randová
a Ludmila Löwidtová
(osobní archiv Máji Dohnalové)
Rodinná fotografie z roku 1915.
Sedící: Veronika Bondyová (matka Bedřicha)
a Bedřich Bondy,
stojící zleva: Anna, Karel, Matylda, Otakar a Luisa
(osobní archiv Máji Dohnalové)
da, Ota. Také on se narodil v Chotěboři v roce
1897. Je to vlastně v pořadí třetí sourozenec maminky, která je nejstarší. Strejda Ota byl vždycky
takový zvláštní. Snad proto, že toho doma moc
nepobyl a já ho moc neznám. Studoval v Praze tam se i oženil s velmi bohatou nevěstou z rodu
Diamantových. Pak se stal dědečkovým zástupcem v Berlíně a teď střídavě pobývá v Chotěboři
ve vile nebo v Praze. Ale víc je v Praze.
Posledním maminčiným sourozencem je teta
Tylda, jmenuje se vlastně Matylda, která se narodila se v roce 1900 v Chotěboři. Ale tu vídám
jen o prázdninách, protože se provdala za jednoho známého novináře z Prahy a tam spolu žijí.
Projekt: Chotìboøští zmizelí sousedé
9
OSUD RODINY LUDMILY LÖWIDTOVÉ
Jak vidíš, mám docela rozvětvenou rodinu. Nejvíce se stýkáme s příbuznými
z maminčiny strany. Je to pochopitelné, většinou se usadili v Chotěboři. Ještě bych
tě mohla seznámit se svými bratranci a sestřenicemi.
Nejstarší sestřenicí je Ludmila Randová. Narodila se tetě Tyldě v srpnu 1923,
jen o 72 dní dříve než já. Je to prima holka. Sice žije v Praze, ale kdykoli přijede
do Chotěboře, tak je to fajn. Lída má o pět let mladší sestru. Má moc hezké jméno,
Mája. Říká se, že jí toto jméno vybral strejda Randa na počest toho, že se narodila
v květnu - máji. Je taky moc milá.
Strýc Ota má jen jednoho syna. Když se v roce 1932 narodil, dostal jména dvě - Karel Tommy. Karlíčka moc neznám. Jak jsem už řekla,
moc do Chotěboře nejezdí.
A poslední sestřenice se nedávno narodila
strejdovi Karlovi. Dostala moc krásné jméno.
Jméno první ženy, Eva. Evičce jsou teprve tři
měsíce, ale vypadá to, že bude velice pěkná a čiperná holčička.
A teď by tě možná něco zajímalo o mně a mých
sourozencích.
Jak jsem už napsala, jmenuji se Ludmila podle babičky Bondové - první ženy dědečka a matky všech jeho dětí. Narodila jsem se ve Vídni
a od malička jsem tam vyrůstala. Dětství ve Vídni bylo moc zajímavé. Je to nádherné město
Karel Tommy Bondy
a atmosféra není jiná než v Čechách. Vždyť se
v červnu 1933
říká, „co třetí Vídeňan, to Čech“5. A je to prav(osobní archiv Máji Dohnalové)
da. Česky se dá ve Vídni docela dobře dorozumět. Vše bylo fajn až do třicátého čtvrtého.
Tehdy byl pučisty zavražděn kancléř Dollfuss a krátce nato se i v Rakousku začali hlásit o slovo přívrženci Hitlerových názorů. Pořád jsme doufali, že nás tyto
události neohrozí. Pak to ale přišlo - v noci z 11. na 12. března 1938 vstoupily oddíly wehrmachtu do Rakouska a Rakousko se stalo součástí Hitlerovy Třetí říše.
Okamžitě začaly platit ony norimberské zákony, o kterých se mluvilo od jejich
vyhlášení v roce 1935 na sjezdu NSDAP v Norimberku.6 V normálním životě to
znamenalo, že žid nesměl vlastnit žádný podnik, židé nesměli chodit do školy,
do kaváren a jiných veřejných institucí, nesměli jezdit tramvají, autobusem, vlakem atd. Bratrovi znemožnili studium na gymnáziu, navštěvoval již tercii. Moji
rodiče byli oba židé. A tak se otec rozhodl, že vše ve Vídni ukončí a že se přestěhujeme do Chotěboře. Ale věří, že to nebude dlouho trvat a že se do Vídně brzy
vrátíme. Jak jsem poslouchala tátu, když se bavil se strejdy a dědečkem, myslí si,
že tento systém nemůže přečkat léto. Nezdolala nás krize před osmi lety, zvládneme i toto období. Vždyť Rakušané jsou rozumní a v Německu to prý nemá Hitler
taky moc jisté. Nicméně jsme teď vesměs v Chotěboři. Bráškovi povolili přestup
na zdejší gymnázium.
10
Projekt: Chotìboøští zmizelí sousedé
OSUD RODINY LUDMILY LÖWIDTOVÉ
Bedřich Bondy obklopen svými vnoučaty v roce 1934.
Sedící zleva: Mája, Karel Tommy, Hana,
stojící zleva: Ludmila R., Jindřich, Ludmila L.
Z lidí zachycených na této fotografii přežila pouze Mája
(osobní archiv Máji Dohnalové)
Jezdíme však ještě docela často do Vídně ke
známým, táta tam ještě
jedná obchodně. V poslední době to začíná
být docela nepříjemné.
Obzvlášť v posledních
dvou měsících. Nikdo nerozumí tomu, co se děje.
Tak nejdřív Hitlerovi
projde anšlus Rakouska
a teď nám dokonce zabral i pohraničí. Když jedeme do Vídně, už se nedá jet vlakem přes Znojmo, to je už německé.
Musíme do Brna a pak
do Břeclavi, ta je ještě česká. Odtud je tu už kousek do Vídně. Ale i tam
se všechno mění. Táta
musí mít speciální doložku k pasu, že se smí pohybovat po území Rakouska.
I přes všechny hrozivě
se stahující mračna nepřestávám věřit, že snad
to všechno brzy skončí
a vše bude jako dřív. Ještě
že Hanička je malá a nic
z toho moc nevnímá.
Rodinná fotografie
z roku 1931.
Zleva: Ludmila R., Luisa,
Matylda, Mája, Karel
(osobní archiv
Máji Dohnalové)
Projekt: Chotìboøští zmizelí sousedé
11
OSUD RODINY LUDMILY LÖWIDTOVÉ
OSUD RODINY LUDMILY LÖWIDTOVÉ
Doslov:
Löwidtová Ludmila (1923-1943)
Osudy rodin Bedřicha Bondyho a Kamila Löwidta se nevyvíjely nikterak šťastně. V průběhu let 1939-1942 docházelo
v Chotěboři k postupnému vystěhovávání židovských obyvatel z jejich domů a bytů. Továrny a movitý majetek byl
tzv. arizován7. Všichni byli umístěni do tří domů. Jednalo se
o dům č.p. 36 v Riegrově ulici
(vlastníkem byl Kamil Löwidt),
Dům Bedřicha Bondy v roce 1929. Druhý dům
dům č.p. 257 v Ningerově ulici
nalevo (s balkónem) je dům Kamila Löwidta
(Max Schenkel) a dům č.p. 365
(osobní archiv Aleny Dvořákové)
Na Skřivánku (Karel Bondy).
Většina práceschopných mužů židovské komunity byla nasazena při stavbě vodovodu z Malochýna do Bílku
a později při stavbě vlečky do muničního skladu na Bílku. Jindřich Löwidt mezitím přisluhoval ještě místnímu kováři, kde musel odvádět tu nejtěžší práci.
Po vyhlášení Protektorátu a uplatnění diskriminačních zákonů a nařízení je nucena učit se švadlenou. Po 2. prosinci
1942 následuje své rodiče.
Löwidt Kamil (1890-1943)
Kamil Löwidt
v roce 1936
Až do transportu bydlel se svojí rodinou ve svém vlastním
domě č.p. 36 v Riegrově ulici. Ve dnech 28. ledna 1941 až 4. května 1942 byl vězněn na gestapu v Pardubicích v souvislosti
s vyšetřováním osob podezřelých z organizování místního odboje. Dne 2. prosince 1942 odjíždí transportem do Pardubic, kde
jsou všichni „chotěbořáci“ ubytování v místní obchodní akademii. Odkud pak 5. prosince 1942 pokračují transportem Cf
do Terezína. Z Terezína 1. února 1943 odjíždí transportem Cu
do vyhlazovacího tábora Osvětim II - Březinka8, kde je udán
spolu z celou rodinou tentýž den zplynován.
Ludmila Löwidtová
v roce 1935
Löwidt Jindřich (1925-1944)
Po prvotním nasazení v pracovním táboře v Lípě u Havlíčkova Brodu odjíždí s rodiči transportem do Terezína. Zde je
internován až do 15. května 1944, kdy je přiřazen do transportu Dz do Březinky. Čeká ho stejný osud, jako jeho rodiče a sourozence.
Jindřich Löwidt
v roce 1936
Löwidtová Hana (1929-1943)
Je v obou transportech s rodiči a potká ji stejný osud.
Hana Löwidtová
v roce 1938
Bondy Bedřich (1864-1943)
Löwidtová Anna (1893-1943)
Až do 2. prosince 1942 žije se svou rodinou ve vlastním domě. Snaží se i v této těžké době zajistit svým dětem vše potřebné, byť se židovského obyvatelstva týká spousta omezení,
volným pohybem počínaje a přídělem potravin konče. Ve středu 2. prosince 1942 brzy ráno nastupuje s manželem a dětmi do
terezínského transportu. Čeká ji stejný osud jako jejího manžela.
Anna Löwidt
v roce 1936
(obě fotografie z osobního archivu Máji Dohnalové)
12
Projekt: Chotìboøští zmizelí sousedé
Bedřich Bondy
v roce 1935
Bedřich Bondy byl nejprve vystěhován ze svého domu.
Veškerý majetek mu byl postupně arizován. Jeho dočasným
útočištěm se stal dům syna Karla Na Skřivánku č.p. 365. Dne
2. prosince postupuje cestu přes Pardubice do Terezína spolu
s ostatními chotěbořskými židy. Rok nato, 15. prosince 1943,
je přidělen do transportu Dr směr Březinka. Zde není ovšem
zplynován, podle svědků podléhá vyčerpání a stáří na štědrý den 1943.
(fotografie z osobního archivu Máji Dohnalové)
Projekt: Chotìboøští zmizelí sousedé
13
OSUD RODINY LUDMILY LÖWIDTOVÉ
Bondyová Luisa (1890-1844)
Bondy Otakar (1897-1944)
Luisa, rozená Bechyňská, byla druhou manželkou Bedřicha
Bondyho. Následuje svého manžela přes Terezín do Březinky,
kde je zplynována.
V období Protektorátu se zdržoval v Praze. Odtud byl spolu z dalšími 5000 pražskými židy odtransportován v roce 1941
do ghetta v Lodži. On sám byl ve čtvrtém transportu, který
vyjel z holešovického nádraží 31. října 1941. Z tohoto tisícihlavého transportu přežilo válku 63 lidí. Ota zemřel na TBC
13. března 1944.
Luisa Bondyová
v roce 1936
Otakar Bondy
v roce 1919
Bondy Karel (1894-1944)
Bondyová Hana (1908-1942)
Většinu života strávil spoluprací s otcem v jeho firmě. Vzal
si o dost mladší Valerii Weiszovou, která mu porodila dvě
dcery.
2. prosince 1942 odjíždí do Pardubic a pak transportem Cf
do Terezína. Z Terezína se 29. září 1944 dostává transportem El
do Březinky. Zde je zplynován v den příjezdu podobně jako
zbytek jeho rodiny.
Hana, rozená Diamantová, byla původem z Prahy. Otovy
dala dva syny. Byla rovněž přiřazena k čtvrtému pražskému
transportu do Lodže. Datum její smrti není znám. Byla ale
spolu s Honzíkem odvezena do Chełmna během špery.9
Karel Bondy
v roce 1930
Hana Bondyová
v roce 1930
Bondyová Valerie (1912-1944)
Bondy Karel Tommy (1932-1942)
Původem z Třebechovic se s Karlem seznamuje v Praze.
Potká ji stejný osud jako jejího manžela. Z Terezína do Březinky však odjíždí až několik dní po Karlovi, spolu s oběma
dcerami. Bylo to transportem Eo dne 6. října 1944. Zde jsou
všichni zplynováni.
Potkal ho stejný osud. Přežil šperu. Pak přebýval nějakou
domu v lodžském sirotčinci. Krátce po špeře byl však zplynován v Chełmnu.
Bondyová Eva (1938-1944)
Valerie Bondyová
s Evou
v červenci 1941
OSUD RODINY LUDMILY LÖWIDTOVÉ
Následuje osud maminky.
Karel T. Bondy
v roce 1936
Bondy Jan (1941-1942)
Do transportu šel coby šestiměsíční dítě. Byl nejmladším členem čtvrtého pražského transportu do Lodže. Zemřel spolu
s matkou v průběhu špery.
Bondyová Irena Ludmila (1942-1944)
Byla nejmladším účastníkem transportu z Chotěboře do Terezína. Narodila se 28. července 1942, tedy 127 dní před transportem. Potká ji stejný osud jako maminku.
Karel Bondy
s dcerou Irenou
(fotografie z osobního archivu Máji Dohnalové)
14
Projekt: Chotìboøští zmizelí sousedé
Jan Bondy
v srpnu 1941,
krátce před
transportem
do Lodže
(fotografie z osobního archivu Máji Dohnalové)
Projekt: Chotìboøští zmizelí sousedé
15
OSUD RODINY LUDMILY LÖWIDTOVÉ
Randová Matylda (1900-1980)
Matylda Randová
v roce 1931
Nejmladší ze sourozenců. Provdala se do Prahy. Její manžel Josef Randa zemřel v květnu 1940. Do té doby byl vlastně
jakýmsi ochráncem rodiny. S titulu velmi váženého novináře
se mu dařilo vymoci spoustu věcí. Po jeho smrti se veškerá
ochrana rodiny zhroutila. Matylda, jako „pražská“ židovka, se
dostává do čtvrtého transportu do Lodže. Je v první vlně vysídlenců z Prahy (vlastnila v Dejvicích dům, který se líbil Němců). V Lodži byla až do rušení lodžského ghetta v létě 1944.
Při likvidaci ghetta se dostala do jednoho z posledních transportů směřujících do Březinky. Zhruba po třech týdnech je odtud odtransportována na západ. Původně měla jet do Hannoveru. Během transportu došlo však ke změně a skončila v táboře
Bergen-Belsen. Na Mikuláše 1944 - krátce před zavedením přísného režimu v táboře - se dostává do transportu, který je určen
do pobočného tábora ve vesnici Mehltheuer u Plavna. Ten byl
pobočným táborem koncentračního tábora Flossenbürg. Zde
byla osvobozena.
Randová Ludmila (1923-1944)
Než došlo k postupnému vyčleňování židovských obyvatel
z veřejného života studovala na gymnáziu v Praze. 31. října
1941 následuje svou matku do Lodže, přestože otec (ani jeho
rodiče) nebyl židem a tudíž ona sama byla pouhou židovkou
2. stupně. Z Lodže se dostává spolu s matkou i sestrou do
Březinky. Odtud je transportována neznámo kam, osvobození se nedožila.10
Ludmila Randová
v roce 1939
Randová Mája (1928)
Potkal ji stejný osud jako matku. Přežila
všechny nástrahy lodžského ghetta i dalších
tří „destinací“. Po válce se provdala za dr. Bedřicha Dohnala, původem z Chotěboře. Žije doposud v Praze.
Mája a Ludmila Randová
v roce 1938
(fotografie z osobního archivu Máji Dohnalové)
16
Projekt: Chotìboøští zmizelí sousedé
OSUD RODINY LUDMILY LÖWIDTOVÉ
Z celého počtu 18 členů rodiny Bedřicha Bondyho přežila druhou světovou
válku jen Matylda Randová s dcerou Májou. Většina ostatních členů rodiny zahynula v plynových komorách vyhlazovacího tábora Osvětim II - Březinka.
Podobný osud potkal i další chotěbořské občany
židovského vyznání:
Beck Josef (1910-1944)
Beck Ludvík (1875-1939)
Becková Hermína (1885-1943)
Bergmann Miroslav (1923-1944)
Bergmannová Hana (1929-1944)
Bergmannová Marta (1907-1944)
Bergmannová Zdenka (1910-1943)
Freund Emil (1887-1943)
Freund Jan (1913-1941)
Freundová Marie (1890-1943)
Gabányiová Marie (1901-1943)
Grosslicht Bohdan (1887-1944)
Grosslichtová Žofie (1893-1944)
Katz Ota (1877-1942)
Pollak Julius (1878-1943)
Pollaková Karolina (1917-1943)
Pollaková Klára (1878-1943)
Procházková Anna (1909-1943)
Reinerová Berta (1874-1944)
Seiner Julius (1893-1944)
Schenkel Max (1882-1944)
Schenkel Zděnek (1919-1944)
Schenkelová Irma (1891-1944)
Stein Leo (1911-1943)
Švestková Růžena (1887-1942)
Tichá Malva (1884-1943)
Weinbergerová Alžběta (1886-1943)
Weinbergerová Marta (1893-1943)
Weiser Martin (1886-1943)
Projekt: Chotìboøští zmizelí sousedé
-
17
Osvětim
Chotěboř
Osvětim
Osvětim
Osvětim
Osvětim
Osvětim
Osvětim
Chotěboř
Osvětim
Osvětim
Osvětim
Osvětim
Baranoviči
Osvětim
Osvětim
Osvětim
Osvětim
Osvětim
Osvětim
Osvětim
Osvětim
Osvětim
Osvětim
Terezín
Osvětim
Osvětim
Osvětim
Osvětim
OSUD RODINY LUDMILY LÖWIDTOVÉ
OSUD RODINY LUDMILY LÖWIDTOVÉ
(Poznámky k textu)
Chotěboř v době krátce před druhou světovou válkou
18
Projekt: Chotìboøští zmizelí sousedé
1
Domovský list je listina, kterou se potvrzuje, že ten, komu byl vydán, má v obci právo domovské. Domovské právo je oprávnění státního občana naproti určité obci, na
základě kterého může se v obci té zdržovat nepřerušeně a žádat zaopatření, kdyby
zchudl. Práva toho může nabyti jedině státní občan jen v jedné obci. Domovského práva
se nabývá narozením, vdáním, přijetím ve svazek domovský a nabytím veřejného úřadu. Děti v manželství zrozené nabývají domovského práva tam, kde měl otec v době
jejich narození právo domovské. Příslušnost dětí nemanželských určuje se příslušností matky v době porodu. Vdáním nabývají ženy domovského práva svého muže. Vdova
přísluší tam, kam příslušel muž v době úmrtí. Pro manželky rozvedené soudně nebo
rozloučené zůstává v platnosti příslušnost v době rozvodu nebo rozloučení. Děti, pokud nejsou svéprávné, mění příslušnost s manželským otcem; nemanželské jdou za
matkou, leda že by se vdala a dítě nebylo prohlášeno za manželské; v tomto případě
podržují příslušnost dosavadní. Ti, kteří na čas nemohou prokázati svého domovského práva, přikazují se k obci některé jako bezdomovci až do té doby, kde rozhodne se
o jejich příslušnosti.
2
Tento dům stál ob jeden od domu mého tatínka. Ten vyrůstal v č.p. 36.
3
Jaké je to množství? Jeden veletucet (144 kusy) sítěk váží 55 g. Toto množství odpovídá
160 pracovním hodinám. Export 34 q vlasových sítěk představuje 9 792 000 pracovních
hodin ručního síťkování.
4
Po vypuknutí světové války v roce 1914 se do Japonska dostali němečtí zajatci, ovládající techniku výroby vlasových sítěk. Jejich technické znalosti podchytili podnikatelé
na Dálném východě. Výroba se tam lavinovitě rozvinula, vlasová síťka se stala světovou módou. Omezení exportu blokádou Rakouska-Uherska poskytlo základ výrobě
vlasových sítěk v Japonsku. A Japonci se svým útokem na světový trh počkali na dobu světové krize. V té době nebyl ani můj dědeček schopen cenově konkurovat levnému dovozu sítěk z Japonska do Evropy.
5
Jedna stará vídeňská anekdota praví: „Co udělá Vídeňák, když bude mít volné odpoledne? Půjde do kavárny. - Co udělají dva Vídeňáci, když se potkají? Seznámí se a půjdou do kavárny. - Co udělají tři Vídeňáci, když se potkají? Dva se seznámí a půjdou
do kavárny a ten třetí zůstane sám, protože jim nebude rozumět - bude to Čech.“
6
15. září 1935. Na sjezdu NSDAP v Norimberku nechal Adolf Hitler vyhlásit takzvané
norimberské zákony, a sice „zákon o říšském občanství“ a „zákon o ochraně německé
krve a německé cti“, napříště krátce nazývaný „zákon o ochraně krve“. Tímto zákonem
měli být vyloučeni Židé z účasti na politickém životě německého národa. Přijaté zákony činily z židovských občanů v Německu lidi nižší třídy. Obzvláště „zákon o ochraně
krve“ šokoval svým rozsahem diskriminace všechny Němce, kteří se ještě nepřizpůsobili nacionálně socialistické ideologii. Paragraf 2 zákona o říšském občanství stanovil,
že „říšským občanem je jen státní příslušník německé krve nebo krve podobného charakteru“. Říšské občanství se získávalo udělením dekretu o říšském občanství. V záko-
Projekt: Chotìboøští zmizelí sousedé
19
OSUD RODINY LUDMILY LÖWIDTOVÉ
ně o ochraně krve bylo mimo jiné stanoveno: § 1: Sňatky mezi Židy a státními příslušníky německé krve nebo krve podobného charakteru jsou zakázány. Uzavřená manželství jsou neplatná, i když byla uzavřena v zahraničí. § 2: Mimomanželský styk mezi
Židy a státními příslušníky německé krve nebo krve podobného charakteru je zakázán.
§ 3: Židé nesmějí zaměstnávat ve své domácnosti ženské státní příslušnice německé
krve nebo krve podobného charakteru mladší 45 let. § 4: Židům je zakázáno vyvěšovat
říšskou státní vlajku či užívat jejích barev. V následujících paragrafech pak byly uvedeny přísné tresty pro ty, kteří by překročili ustanovení nových zákonů; hrozilo jim
vězení či dokonce káznice. (Kronika 20. století)
7
Arizace židovského majetku - vlastníkem ani podílníkem v živnosti nesměl být obyvatel židovského vyznání či obyvatel podléhající obsahu norimberských zákonů. Vztahovalo se to i na movitý majetek včetně vybavení. Když došlo k vystěhování z domu,
byl dům prodán/převeden na jinou osobu a vybavení bylo vydraženo, rozprodáno,
rozebráno.
8
Auschwitz II - Birkenau, česky Osvětim II - Březinka. Přímo v Osvětimi byl rovněž tábor, nicméně tento byl pracovní. V Březince se po roce 1942 stal z pracovního tábora tábor vyhlazovací, kde probíhaly pověstné selekce příchozích transportů. Byly zde postaveny čtyři plynové komory. Při každé bylo postaveno jedno krematorium o čtyřech
pecích. Během maximálního nasazení byli zde schopni za 24 hodin usmrtit a spálit až
20.000 lidí.
OSUD RODINY LUDMILY LÖWIDTOVÉ
Poděkování studentům:
Chtěl bych touto cestou poděkovat studentům Obchodní akademie, kteří se
dokázali dlouhodobě podílet na projektu Chotěbořští zmizelí sousedé a sestavit tento katalog. Jedná se o studenty Soňu Dvořáčkovou, Janu Schwarzovou, Jakuba
Kováře, Vojtěcha Remeně a Jaroslava Uchytila.
Dále bych chtěl poděkovat všem těm, kteří nás podporovali.
Mgr. Petr ADAM
vedoucí projektu Chotěbořští zmizelí sousedé
Statistické údaje: celková plocha tábora Osvětim II - Březinka - 175 ha; celkem se zde
nacházelo 300 baráků (jen 45 bylo zděných, zbytek dřevěné upravené stáje); v jednom
baráku ubytováno až 1.000 vězňů.
9
V září 1942 byla v ghettu vyhlášena tzv. špera (z něm. Sperre - uzávěra) - znamenalo
to zákaz vycházení z bytu. Následovala selekce. Obyvatelé ghetta, kteří byli nemocní,
staří a práce neschopní, byli odvezeni na nedaleký zámeček v Chełmnu. Zde se provádělo zplynování zpočátku v tzv. dušegubkách (výfukovými plyny na korbě nákladních automobilů) a mrtvá těla byla pálena v lese. Později zde byla vybudována plynová komora a krematorium.
10
Data smrti ostatních příbuzných se dala doplnit na základě zvyklostí v Březince. Pokud člověk přijel do Březinky a neprošel selekcí, putoval okamžitě do plynu, tzn. den
úmrtí se dá stanovit na den příjezdu. V případě, že prošel selekcí, dostal se do tzv.
SONDERBEHANDLUNG (zvláštní zacházení). To znamenalo, že zplynován byl po půl
roce pobytu v táboře. U většiny Chotěbořských obyvatel víme o dni jejich smrti více,
poněvadž na rampě pracoval jeden z chotěbořských židů, který se po válce vrátil a přinesl svědectví o těch, které znal. O Ludmile Randové však nic nepotvrdil. Její matka
a sestra nejsou rovněž schopni stanovit den smrti, jelikož z Březinky odjeli dříve. Poslední zprostředkovaná zpráva o Ludmile byla, že z Osvětimi odcestovala.
20
Projekt: Chotìboøští zmizelí sousedé
Projekt: Chotìboøští zmizelí sousedé
21
OSUD RODINY LUDMILY LÖWIDTOVÉ
Poděkování patří Mgr. Marii Zahradníkové, zástupkyni ředitele Vzdělávacího
a kulturního centra Židovského muzea v Praze, za cenné informace poskytnuté
studentům v rámci vzdělávacího semináře na téma holocaustu v Protektorátě.
Dále bychom chtěli poděkovat paní Martě Vančurové za začlenění našeho projektu do Zmizelých sousedů a koordinaci našeho snažení.
OSUD RODINY LUDMILY LÖWIDTOVÉ
Poznámky:
Projekt podporuje:
Ministerstvo kultury České republiky
Magistrát hlavního města Prahy
Městská část Praha 1
Festival 9 bran
Pražská židovská obec
Česká rada pro oběti nacismu
Nadační fond obětem holocaustu
o.s. Ukrývané dítě
International Task Force
American Jewish Joint Distribution Committee
Anne Frank House
ORT
Média:
JTA
Jerusalem Post
MF Dnes
Lidové noviny
Ekonom
Reflex
Roš Chodeš
Česká televize
ČRO 6
22
Projekt: Chotìboøští zmizelí sousedé
Projekt: Chotìboøští zmizelí sousedé
23
OSUD RODINY LUDMILY LÖWIDTOVÉ
Poznámky:
OSUD RODINY LUDMILY LÖWIDTOVÉ
Poznámky:
24
Projekt: Chotìboøští zmizelí sousedé
Projekt: Chotìboøští zmizelí sousedé
25
Vydala Vyšší odborná škola a Obchodní akademie Chotěboř
k 60. výročí osvobození vyhlazovacího tábora Osvětim II - Březinka
nákladem 2 000 výtisků
Grafická úprava: Vladislav Kufa
Tisk: Tiskárna Nové Město s.r.o.