Objasnění dlouhodobých interakcí mezi ekosystémy - Projekty
Transkript
UNIVERZITA JANA EVANGELISTY PURKYNĚ V ÚSTÍ NAD LABEM FAKULTA ŽIVOTNÍHO PROSTŘEDÍ _______________________________________________________________ ZPRÁVA ZA ROK 2008 Objasnění dlouhodobých interakcí mezi ekosystémy ČR a jejich vnějším prostředím v podmínkách globálních změn (Projekt VaV MŽP č. SP/2d3/99/07) Autorský kolektiv: Doc. Ing. Josef Seják, CSc. RNDr. Pavel Cudlín, CSc. Dr. Dipl. Ing. Karel Černý RNDr. Václav Petříček RNDr. Jan Pokorný, CSc. RNDr. Irena Skořepová, CSc. Ing. Miloslav Šindlar Ing. Václav Vacek, CSc. Doc. Ing. Miloš Zapletal, Dr. Ing. Marcela Prokopová Ing. Renata Burešová ________________________________________________________________ ÚSTÍ NAD LABEM 2008 Zadání projektu Cíl SP2d3:Objasnit dlouhodobé interakce mezi ekosystémy a jejich vnějším prostředím. Přínosy: - Kvalitativní zmapování jednotlivých základních typů ekosystémů. - Vytvoření systému indikátorů, které budou přímo prakticky použitelné pro hodnocení krajinných funkcí ekologického zemědělství včetně funkce ochrany biodiverzity. - Zachování a ochrana specifických ekosystémů. Kritéria splnění: Zpracování návrhů opatření případně metodik nebo využití výsledků v legislativních předpisech, vytvoření specializovaných map na úrovni odborné publikace a zveřejnění výsledků ve vědecké publikaci nebo v impaktovaném periodiku. V projektu SP2d3 bude v r. 2008: 1. provedeno zpřesnění popisu interakce biotopů s vnějším prostředím v podobě funkční klasifikace čili relativního ohodnocení skupin typů biotopů z hlediska jejich schopnosti vytvářet vybrané ekosystémové funkce, důležité pro plnění ekosystémových služeb; 2. započato se specifikací členění území ČR v metodice CORINE land-cover (propojení CLC s BVM; 3. tento metodický přístup bude aplikován v podrobnějším měřítku na ocenění vybrané části území ČR, která bude zvolena po dohodě se zadavatelem (regionální studie: Novohradsko, Ralsko: Vrchbělá, Židlov); 4. modelování a výpočet celkové atmosférické depozice dusíku a síry na území lesních ekosystémů ČR v síti 1x1 km; 5. provedeno hodnocení kritických zátěží, degradace půd a zdravotního stavu lesů v důsledku atmosférické depozice vybraných polutantů. 2 Obsah Zadání projektu .................................................................................................................................................... 2 Úvodem .................................................................................................................................................................. 4 Kap. 1 Hodnocení ekosystémových služeb na základě poznání přírodních procesů....................................... 6 1.1 Hodnocení funkcí na základě biodiverzity ................................................................................................... 6 1.2 Ekosystémové procesy, funkce a jejich vztah ke službám ekosystémů........................................................ 6 1.3 Metody hodnocení funkcí a služeb ekosystémů ........................................................................................... 8 1.3.1 Komplexní metody ............................................................................................................................... 8 1.3.2 Metody zaměřené na konkrétní typ ekosystémů................................................................................. 11 1.3.3 Hodnocení funkcí ekosystémů podle trofické struktury a energie...................................................... 12 1.3.4 Hodnocení ekosystémových funkcí podle toku látek ......................................................................... 13 1.3.5 Funkce ekosystému ve vztahu ke klimatu .......................................................................................... 15 1.3.6 Funkce ekosystému ve vztahu k půdě................................................................................................. 16 1.4 Krajinné měřítko, land-cover a vztah k ekosystémovým funkcím ............................................................. 17 1.5 Možnosti ekonomického hodnocení služeb ekosystémů ............................................................................ 18 Kap. 2 Kvalitativní mapování základních typů ekosystémů ČR..................................................................... 20 2.1 Vymezení typologických jednotek funkční klasifikace krajiny ................................................................ 21 2.2 Funkce porostů .......................................................................................................................................... 24 2.3 Využití dat z DPZ pro funkční klasifikaci krajinných segmentů................................................................ 27 2.4 Up-scaling a down-scaling mezi mapováním biotopů metodou Natura 2000+ BVM a kategoriemi Corine LC..................................................................................................................................................................... 30 2.5 Regionální studie........................................................................................................................................ 33 2.5.1 Charakteristika zájmového území horní část povodí Stropnice.......................................................... 34 2.5.2 Charakteristika zájmového území Ralsko........................................................................................... 37 Kap. 3 Modelování depozice a překročení kritických zátěží dusíku na území ČR ....................................... 41 3.1 Úvod........................................................................................................................................................... 41 3.2 Materiál a metoda....................................................................................................................................... 41 3.2.1. Výpočet atmosférické depozice sloučenin dusíku ............................................................................. 41 3.2.2 Modelování imisních koncentrací....................................................................................................... 47 3.3 Stanovení empirických kritických zátěží dusíku pro lesní ekosystémy na území České republiky ........... 49 3.4 Výsledky a diskuse..................................................................................................................................... 52 3.4.1 Atmosférická depozice oxidovaných a redukovaných forem dusíku ................................................. 52 3.4.2 Překročení empirických kritických zátěží dusíku atmosférickou depozicí dusíku ............................. 56 3.5 Závěry ........................................................................................................................................................ 57 3.6 Vyhodnocení empirických kritických zátěží s využitím mapy biotopů (SEI mapa) .................................. 58 3.6.1 Metodika vyhodnocení a mapování empirických kritických zátěží.................................................... 59 3.6.2 Výsledky hodnocení empirických kritických zátěží a překročení atmosférickou depozicí ................ 60 3.7 Diskuse hodnocení kritických zátěží nutričního dusíku s předpokládanými změnami klimatu ................. 63 Kap. 4. Peněžní hodnocení ekologických funkcí a služeb ekosystémů........................................................... 68 4.1 Hodnocení funkcí a služeb přírody ve světě............................................................................................... 68 4.2. Odhad hodnoty služeb biosféry ................................................................................................................. 71 4.3 Peněžní hodnocení biotopů ČR ................................................................................................................. 72 4.4 Odhady peněžních hodnot služeb typů ekosystémů v ČR.......................................................................... 76 4.5 Závěry ........................................................................................................................................................ 79 Literatura: ........................................................................................................................................................... 82 Příloha 1: Kritický přehled metod hodnotících ekosystémové funkce mokřadů (Innis 2000)…….……….87 Příloha 2: Možnosti ekonomického hodnocení ekosystémových funkcí (de Groot 2002) ......................... 90 Příloha 3: Metoda hodnocení a oceňování ekosystémových služeb (Guo 2001)........................................ 92 Příloha 4: Úplný přehled bodových hodnot a zastoupení typů biotopů v položkách pokryvu ČR (CLC)... 95 3 Úvodem Tento tříletý výzkumný projekt (2007-2009), zaměřený na objasnění dlouhodobých interakcí mezi ekosystémy a jejich vnějším prostředím, je založen na tvrzení, že objasnění souvislostí energo-materiálových toků a hydrických cyklů ve fungování přírodních a přírodě blízkých ekosystémů v porovnání s antropogenně přeměněnými ekosystémy (přírodě vzdálenými až cizími) je základní cestou ke zvyšování efektivity ochrany přírody a krajiny a k prosazování principů udržitelnosti do společenského a ekonomického života. K objasnění interakcí ekosystémů s vnějším prostředím je úvodem potřebné zmínit základní poznatky z procesu jejich vzniku až do podoby jak je známe v současných funkcích a službách. Celé dlouhé období počátků vzniku života na Zemi v délce asi 2-3 mld. let (v geologickém čase období prekambria) je spjato s dominancí oxidu uhličitého v atmosféře (emitovaného především ze sopečných erupcí), následovaného a střídaného po rozšíření bakterií a sinic s dominancí metanu. S růstem koncentrací kyslíku v atmosféře (vznikajícího původně jako odpad expandujících sinic) byly vytvořeny podmínky pro evoluci mnohobuněčných organismů. Po dvou až třech miliardách let existence výlučně prokaryotních bakterií a sinic byly s rostoucí koncentrací kyslíku v atmosféře vytvořeny ekosystémy umožňující symbiotický vznik mnohobuněčných organismů, živočišných a rostlinných forem života, jejichž každá buňka vyžaduje neustálý přísun kyslíku. Atmosféra Země obecně podporuje život a fungování ekosystémů. Je zdrojem (či nosným médiem: JS) kyslíku, vodní páry a oxidu uhličitého, jež jsou nezbytné pro biologické procesy (Pretel 2006). Protože intenzita slunečního záření dlouhodobě narůstá a zvýšila se za dobu existence života na Zemi přibližně o čtvrtinu, vytvořily živé části ekosystémů biosféry samoorganizací účinné systémy regulace teplotních výkyvů (podobně jako tělo každého živého organismu má svůj teplotně regulační systém). Vegetace na pevninách a fotosyntetické řasy v mořích odstraňují z ovzduší oxid uhličitý a snižují tak skleníkový efekt. Mořské mikroorganismy také produkují plyny, které oxidací na vzduchu vytvářejí kondenzační jádra nezbytná pro vznik mraků. Bez mraků by tepelné výkyvy na Zemi byly mnohem větší. Jak bude ukázáno v textu zprávy (zejména kap. 2 a 4), na kontinentech velmi účinné a ekonomicky vysoce hodnotné zmírňování teplotních pulsů zajišťuje v symbióze s vodou kvalitní vegetace, tvořící základ autotrofních ekosystémů. Lidský druh je evolučním produktem a součástí sítě ekosystémů (biosféry) Země, které udržují a regulují pro život příznivé rozmezí svých teplot, produkují biomasu a udržují a reprodukují život umožňující složení atmosféry. J. Lovelock, autor teorie živé planety, považuje planetární regulační systém (udržující stabilitu teplot a složení atmosféry) za naprosto ústřední záležitost pro pochopení života na Zemi (Lovelock 2006, s. 52). Jak tento autor ukazuje, v počátcích existence života na Zemi nebyla regulace teplot potřebná. Až do počátku kambria (před cca 600 miliony lety) byly dominantními organizmy na Zemi bezjaderné organismy - bakterie a zejména sinice a tento dlouhý úsek geologické historie Země je označován jako „věk sinic“ (Age of Cyanobacteria). V tomto období se díky sinicím postupně zvyšoval obsah kyslíku v atmosféře (Kalina et Váňa, 2005: 606). Teprve v posledních pěti až šesti stech milionech let, s postupným nárůstem a stabilizací podílu kyslíku v atmosféře, se mohl život symbioticky rozvinout do komplexnějších mnohobuněčných forem vyúsťujících v podobě rostlin a živočichů. J. Lovelock argumentuje, že antropogenními emisemi skleníkových plynů do ovzduší a nahrazováním přirozených ekosystémů (jako jsou lesy a další formy kvalitní vegetace) 4 nepřírodními povrchy lidstvo dvounásobně poškozuje Zemi. Nadměrnými emisemi skleníkových plynů a zvyšováním jejich zásob v atmosféře přispívá k růstu průměrných teplot a souběžným odstraňováním přirozených ekosystémů likviduje účinný a dodejme, že finančně mimořádně hodnotný regulátor teplot na zemském povrchu. J. Lovelock doslova píše: „To co nyní děláme se Zemí zlověstně připomíná řadu hloupých kroků, které vedly k černobylské katastrofě jaderného reaktoru. Po té, co inženýři vypnuli bezpečnostní systémy, zvýšili teplotu, takže nemohlo být překvapením, že reaktor se přehřál a vznítil se“ (ibid., p. 59). Proto dostatečné poskytování životodárných či životanosných ekosystémových služeb je prvotním předpokladem udržení základních existenčních podmínek pro kvalitní život lidí i dalších forem života na Zemi. Vyjdeme-li z dnes již široce přijímané teorie sériové endosymbiózy L. Margulisové (2004), z toho, že všechny formy života na Zemi mají jednoho společného předka v podobě první živé buňky a z toho, že pro existenci současných odhadovaných 5-30 milionů rostlinných a živočišných druhů je rozhodující rovnováha mezi autotrofními a heterotrofními formami života, která je možná na základě slunečního záření a jeho pulsy evokovaných biogeochemických procesů, musíme začít na ekosystémy nahlížet nejen jako na přírodní zdroje pro obživu a další ekonomické činnosti lidí, ale také a to především jako na systémy biogeochemických procesů, bez nichž by život lidí a dalších živočišných druhů na Zemi velmi rychle deceleroval, zanikal a nanejvýš se udržel skrytý v mikroskopických formách. „Schopnost ekosystémů poskytovat (lidstvu:JS) služby pramení přímo z fungování přirozených biogeochemických cyklů, jež byly v některých případech významně pozměněny“ (Ekosystémy a lidský blahobyt: Syntéza, 2005, kap. 1, s.33). Metodický postup v tomto projektu proto vychází z fungování biogeochemických cyklů, které představují funkční náplň ekosystémů a tvoří základ pro jejich služby lidské společnosti a dalším živočišným druhům. V prvé kapitole je podán širší přehled současných přístupů k hodnocení ekosystémů a jejich služeb na základě přírodních procesů a na základě v ekonomii převládajícího konceptu ochoty jednotlivců platit za takové služby. Druhá kapitola přináší pohledy na kvalitativní mapování (resp. funkční identifikaci) ekosystémů ČR od satelitní úrovně k úrovni skupin biotopů (mozaiky typů biotopů s případnou dominancí jednoho či několika typů). Kvalitativní mapování biotopů je potřebné jak z hlediska realizace soustavy evropsky významných chráněných území (NATURA 2000), tak i z hlediska národního systému ochrany přírody a krajiny. Třetí kapitola prezentuje zatěžování ekosystémů antropogenními emisemi dusíku. Z hlediska ochrany ekosystémů před účinky atmosférické depozice dusíku je důležité znát atmosférickou depozici, kritické zátěže a velikost překročení, o které je nezbytné snížit atmosférickou depozici dusíku tak, aby nedocházelo k další devastaci přírodního prostředí acidifikací a eutrofizací. Čtvrtá kapitola integruje přírodovědní a společenskovědní pohled na ekosystémy formou ekonomického hodnocení jejich služeb na základě cen jejich technologické náhrady. Je podán orientační odhad peněžní hodnoty biosféry a identifikovány peněžní hodnoty vybraných služeb základních typů ekosystémů v ČR. Tato průběžná zpráva za rok 2008 je informací o druhém roku řešení projektu, který bude završen v roce 2009. 5 Kap. 1 Hodnocení ekosystémových služeb na základě poznání přírodních procesů 1.1 Hodnocení funkcí na základě biodiverzity Druhová diverzita (rostlin) je často pokládaná za nositele ekosystémových funkcí a mnoho výzkumů prokázalo její vztah např. k čisté primární produkci, případně k efektivitě hospodaření s vodou a živinami. Příčina je ve větší komplementaritě rostlinných druhů, umožňující maximální příjem a využití vody a látek, což je ještě podpořeno vyšší diverzitou mutualistických půdních organismů (mykorhizní houby, půdní bezobratlí) které také příznivě působí na zachycování vody a živin v ekosystému a jejich příjem rostlinami (Brussaard 2006). Přestože mnoho studií prokázalo nějaký vztah mezi druhovou diverzitou a funkcemi či službami ekosystému, tento vztah není jasně definovaný a nelze tedy hodnotit pouhou druhovou diverzitu jakožto náhradu za hodnocení ekosystémových funkcí a služeb. Příčinou nejasnosti vztahu diverzity k funkcím mohou být také různá měřítka pozorování, protože se tento vztah potvrzuje spíše u většího měřítka (rozsahu) – a to plošného i časového. Druhová diverzita je do značné míry relativní pojem, protože každý klimaxový (event. i paraklimaxový) a tedy ekologicky stabilní ekosystém má různý počet charakteristických (indikačních) druhů. Např. u bikových bučin se pohybuje v jednotkách druhů, v šipákové doubravě v desítkách druhů), v tropických deštných pralesích pak až ve stovkách. Ani u konkrétních stanovišť (lokalit) nemusí být větší druhová diverzita proti standardu spojena se zvýšenou stabilitou. Z hlediska fungování globálního klimatického systému Země se ke vztahu kvality životního prostředí a biodiverzity vyjadřuje J. Lovelock v tom smyslu, že vysoká biodiverzita nemusí být preferovanou za všech okolností a za cenu jakkoli vysokých nákladů. V podmínkách klimatických změn a zvýšené soutěže druhů se biodiverzita prostřednictvím procesů samoorganizace zvyšuje, následně však klesá po té, co se ekosystém adaptuje na nové podmínky. Lidé si přivykají chránit často vzácné či ohrožené druhy např. stromů, ale planetární reakce na negativní klimatické změny je řízena změnami v celých ekosystémech a nikoli přítomností či absencí samotných vzácných druhů (Lovelock 2006, s. 54-5). Z pohledu delšího časového horizontu funguje vyšší biodiverzita jako „pojistka“ pro případné změny prostředí /klimatu, neboť v diverzifikovaném ekosystému může ve změněných podmínkách převzít ekosystémové funkce druh, který se předtím jevil jako funkčně nadbytečný. To se potvrdilo také v modelové simulaci vlivu sucha na travní porosty, kde více diverzifikované porosty prokázaly větší efektivitu ekosystémových funkcí (Kahmen 2006). U plošně menších ekosystémů a kratších časových horizontů není tento vztah vždy platný, proto je třeba propojit hodnocení biodiverzity s přímým měřením procesů, funkcí a z nich plynoucích služeb ekosystémů. Proto se dnes již upouští od striktně strukturálních charakteristik ekosystémů a doporučuje se je doplnit o funkční kvality ekosystému, jako je tok vody, látek a energií, zadržování a odnos a dynamické vlastnosti (Muller 2000). 1.2 Ekosystémové procesy, funkce a jejich vztah ke službám ekosystémů Pojem ekosystémové procesy a ekosystémové funkce často splývají, ve většině případů se za ekosystémové funkce považují vybrané ekosystémové procesy, jež nějakým způsobem souvisí s plněním ekosystémových služeb. De Groot charakterizuje ekosystémové funkce jako schopnost přirozených procesů a součástí ekosystému plnit ekosystémové služby. Za přirozené procesy označuje komplexní soubor interakcí mezi biotickými a abiotickými složkami ekosystému, podporované hybnou silou energie a látek. Vztah biodiverzity, ekosystémových procesů (funkcí) a ekosystémových služeb je znázorněný na obrázku 1.1. 6 Obrázek 1.1 (Brussaard 2006). Jak vyplývá z Brussaardova schématu, mohou procesy ekosystémů (cyklus vody a látek) vypovídat nejen o jejich životaschopnosti ev. ekologické stabilitě (resistenci či resilienci), ale mohou sloužit také k hodnocení ekosystémových služeb. To potvrzují také Bartkow & Udy (2004) kteří doporučují měřit služby ekosystému (jako je např. odběr nadbytečných živin z eutrofní vody a půdy procesem denitrifikace) pomocí hodnocení ekosystémových procesů. Také de Groot (2002) doporučuje výběr několika funkcí z komplexnosti ekosystémových procesů, podle kterých se následně mohou hodnotit ekosystémové služby, jež z nich plynou. Za tyto základní funkce považuje funkci: 1) regulační (ekosystém reguluje základní procesy a vytváří životadárný systém pomocí biogeochemických cyklů a dalších procesů, jako je transport energie do biomasy, zásoba a přeměna minerálů a energie v potravním řetězci, mineralizace organických látek, regulace klimatu atd.), 2) vytváření biotopů (ekosystém vytváří prostor pro život a reprodukci rostlin a živočichů), 3) produkční (fotosyntéza a autotrofní organismy přeměňují energii, oxid uhličitý, vodu a živiny na uhlovodíkové struktury, z čehož plynou služby jako je produkce potravy, materiálů, energetických zdrojů atd.) a 4) informační (poskytuje člověku zkušenost volné přírody a přináší mu duchovní obohacení, odpočinek a rekreaci, poznání a estetické hodnoty). EKOSYSTÉMOVÉ FUNKCE A JEJICH INDIKÁTORY Ekosystémy jsou termodynamicky otevřené systémy, které přijímají a ztrácejí energii a cyklují vodu a látky. Pracují na bázi vytváření gradientů, systém tvoří stále více disipačních struktur, které mohou být indikovány pomocí koncentrace gradientů nebo míry strukturní či funkční heterogenity. Jako indikátory lze obecně využívat veličiny, jež integrují a charakterizují informaci, začleněnou v komplexním souboru dat, tedy reprezentují vysoce komplexní podmínky ve velmi zhuštěné podobě (Muller 2000). Podaří-li se nám charakterizovat komplexnost ekosystému pomocí omezeného počtu funkcí, je možné na jejich základě hodnotit ekosystémové služby (de Groot 2002). Ekosystémové funkce lze hodnotit podle tří základních skupin indikátorů: a) indikátory struktury ekosystému a společenstev, b) ekofyziologické indikátory a c) indikátory organizace ekosystému (Muller 2000). 7 1.3 Metody hodnocení funkcí a služeb ekosystémů 1.3.1 Komplexní metody A) Banzhaf a Boyd (2005) vytvořili rozbor ekosystémových služeb a výčet používaných indikátorů, které rozdělili do pěti základních okruhů (biodiverzita, biotická integrita, hydrogeomorfní hodnocení, vhodnost habitatů pro cílové druhy, biofyzikální podmínky): služby ekosystémů - čištění ovzduší a vody - zmírňování sucha a záplav - vytváření a ochrana půd a obnova jejich živnosti - detoxikace a rozklad odpadů - opylení zemědělských plodin a přírodní vegetace - rozptyl semen - cyklus a rozmístění živin - kontrola nad škůdci - ochrana břehů před erozí a vlnami - ochrana před UV zářením - podíl na stabilizaci klimatu - zmírňování extrémů počasí a jejich následků - poskytování estetických prožitků, krás a intelektuální stimulace Indikátory Biodiverzita Indexy (Simpsonův, Shanonův) Vegetace genetická diverzita a polymorphismus Biologické veličiny u vodních ekosystémů: IBI, HGM Biotická integrita IBI (index of biotic integrity) pro vodní toky se skládá ze šesti charakteristik, popisujících druhové bohatství a složení (celkový počet druhů, počet a identita bentických druhů, počet a identita druhů vodního sloupce, počet a identita dlouhověkých druhů, počet a identita netolerantních druhů, procento jedinců tolerantních druhů), dále ze tří charakteristik trofické komplexnosti (procento jedinců všežravců, procento jedinců hmyzožravců a procento jedinců masožravců) a ze tří charakteristik četnosti a kondice ryb (počet jedinců ve vzorku, procento jedinců nepůvodních druhů nebo hybridů a procento jedinců trpících nemocemi nebo anomáliemi). Pro každou charakteristiku je udaná škála rozdělená na tři části, jež jsou obodované 1, 3 a 5ti body. Celkový výsledek představuje suma všech bodů. Bodová škála možných výsledků je rozdělena do šesti kategorií integrity: výborná, dobrá, ucházející, slabá, velmi slabá a tok zcela bez ryb (Karr 1991). Hydrogeomorfní hodnocení (HGM) • • • HGM (stejně jako IBI) porovnává lokalitu s referenční plochou, aby byla určena základní rovina kvality zabývá se umístěním plochy v krajině určuje schopnost plochy plnit ekosystémové funkce, jako je: - cyklus látek - retence povrchové a podzemní vody - konektivita povodí 8 - vytváření organického C retence organických i anorganických látek vytváření biotopů pro obratlovce vytváření rostlinných společenstev HGM měří schopnost mokřadu plnit ekosystémové funkce. Prvním krokem je klasifikace mokřadů na základě jejich ekologických vlastností (umístění v krajině, zdroj vody, hydrodynamika). Druhým krokem je určení referenčních mokřadů ke stanovení potenciální funkčnosti mokřadu. Třetím krokem je určení relativní hodnoty funkcí vzhledem k referenčnímu mokřadu. HGM využívá hierarchickou klasifikaci se sedmi základními geomorfními třídami mokřadů: říční depresní, svahový, nížinný (s organickou a minerální půdou) a „fringe“ (deltové a lakustrinní). Funkční hodnocení zahrnuje fyzikální chemické a biologické charakteristiky (funkce mokřadů) v rámci regionálních podtříd mokřadů. Identifikuje, které funkce budou nejpravděpodobněji vytvářeny a zjišťuje, které atributy a procesy ekosystémů a okolní krajiny jednotlivé funkce ovlivňují. Tyto údaje se následně kalibrují podle dat z referenčních mokřadů. Výsledkem je funkční index kapacity (FCI), jenž se pohybuje od 0 do 1 a vyjadřuje kapacitu mokřadu vytvářet ekosystémové funkce v porovnání s referenčním mokřadem ze stejné podtřídy a regionu. Vhodnost habitatů (biotopů) Habitat suitability index (HSI) charakterizuje nosnou kapacitu habitatů pro konkrétní druh (ochranářský pohled). Prvním krokem je kvantitativní popis nároků konkrétního druhu ohledně vlastností habitatu. Vyberou se vhodné proměnné (SI, index vhodnosti, suitability index), jejichž míra vhodnosti se boduje škálou od 0 do 1. Jsou vždy určené konkrétní proměnné pro daný druh: například pro norníka rudého je to průměrná výčetní tloušťka stromů (SI1), procento půdy, pokryté opadem (SI2), procento pokryvnosti bylinného patra (SI3) a procento zápoje dřevinného patra (SI4). Pro každou proměnnou je určen graf její závislosti na SI, ze kterého se odečte konkrétní hodnota SI dané proměnné. Celkové HSI se počítá násobením dílčích SI s přidáním váhy důležitosti proměnné. Pro norníka rudého se použilo následujícího výpočtu: HSI = (SI1 * SI2 * SI3)1/3 *SI4 (Wakeley 1988). biofyzikální podmínky: - emise škodlivin - měření kvality vod - EBI, environmental benefit index (viz níže) - land cover a land use - odtok živin - půdní organické látky - kapacita ekosystému zachytit energii - množství energie a materiálu, jež byl ekosystémem zachycen - zásoba C - úrovně obsahu O v tocích (Banzhaf a Boyd 2005). Environmental benefit index (EBI) je založen na hodnocení rizik. Rizika jsou počítána jako násobek vnitřních environmentálních hodnot a hodnot jejich ohrožení (obě jsou zaznamenány během terénního hodnocení). Environmentální hodnota zahrnuje geomorfologický typ, míru narušení hydrologie a stav vegetace. Ohrožení představuje břehová nestabilita, existence přehrad a odvodnění, velikost plošek biotopů, výskyt invazních druhů a jejich poměrné plošné zastoupení a intenzita pastvy (Ribaudo 2001). 9 B) Jednodušší hodnocení ekologických služeb, zaměřené na zadržování vody v krajině, ochranu půd a regulaci navrhuje ve své práci Guo (2001): Ekosystémové služby: ochrana vody regulace hydrologického toku retence vody zásoba vody ochrana vody zadržování vody: ochrana půdy redukce vyčerpání půdy prevence odplavování/odnosu prachových částic snižování půdních nánosů řekami ochrana půdní živnosti intercepce korunou (L) obsah vody v opadu (U) obsah vody v půdě (S) regulace plynů vázání uhlíku zásobení kyslíkem WR = µ ( L + U + S) pro každý údaj několik možností určení kombinací těchto možností (zde 90 typů) a porovnáním se standardní kombinací, pro kterou jsou naměřené údaje - určení relativní efektivity (zjištění koeficientů pro jednotlivé typy vegetace, půdy a sklonitosti) schopnost zadržení vody se liší dle: typu vegetace typu půdy sklonu svahu Vybraná plocha se rozdělí na plošné ekosystémy s danými kombinacemi a pro každou plochu se vypočítá množství zadržené vody (na základě naměřené hodnoty pro ideální kombinaci vegetace-půda-sklon, jež se vynásobí trojicí koeficientů). Spočítá se vážený průměr hodnot (váženo podle plochy). Provede se porovnání se simulovaným odlesněním celé plochy. Porovnáním výsledků se zjistí vliv lesa na funkci zadržení vody. ochrana půdy půdní eroze - zjistí se rozdíl mezi erozí na lesní půdě a na nelesní půdě moduly půdní eroze: rovněž reaguje na změny vegetace, půdy a sklonu - také určení relativních rozdílů, jako u ochrany vody Na hodnocení navazuje peněžní vyjádření služeb ekosystémů, převod na finanční částky byl proveden několika možnými způsoby, vycházejícími převážně z nákladových metod: • • • • • • regulace toku řek - podle hydroelektráren (kolik vyrobí elektřiny a o kolik méně by vyrobily, kdyby tok nebyl ovlivněný porosty, jež ho dotují vodou zadržení vody - rozdíl mezi srážkami a výparem, počítá se hodnota vody, která přibyla díky lesním ekosystémům ochrana půdy - počítá se, o kolik víc půdy se odnese díky erozi při změně z lesní půdy na nelesní vyčerpání půdy (odnos živné části půdy) - počítá se "oportunity cost" lesních ekosystémů, které snižují vyčerpání půd nánosy prachových částic řekou - počítají se náklady na odvoz ochrana úživnosti půd - ztráty se oceňují pomocí nákladů na umělá hnojiva (Guo 2001) Podrobnější popis metody – viz příloha 3. 10 1.3.2 Metody zaměřené na konkrétní typ ekosystémů Další metody hodnocení se liší podle konkrétního typu ekosystému, na který se zaměřují (základní dělení na ekosystém vodní, mokřadní a suchozemský). ŘÍČNÍ EKOSYSTÉMY A) Hodnotí se jednotlivé okruhy charakteristik, jako jsou fyzikální charakteristiky (hydrologie, morfologie, substrát), biotické charakteristiky (pobřežní a mokřadní vegetace, řasy, dřevní debris, bezobratlí, ryby, ptáci) a chemické charakteristiky (teplota, alkalita, tvrdost, pH, vodivost, koncentrace živin) (Davis a Muhlberg, 2002). B) V podrobné metodě, jež se využívá pro hodnocení revitalizačních akcí, jsou fyzikální charakteristiky dále rozděleny na morfologii (geometrie meandrů, míra břehové eroze, poměr peřejí a tišin, poměr hloubky a šířky) a hydrologii (usazování, velikost částic, tok podzemní vody a výměnné procesy, množství odtoku - roční, sezónní a epizodní, doba retence, toky sedimentů, rychlost průtoku, hloubka vody), dalším kritériem je kvalita vody, která přibližně odpovídá chemickým charakteristikám (acidita/alkalita, rozpuštěné toxiny, rozpuštěné soli (vodivost), rozpuštěný kyslík, koncentrace P a N, usazené sedimenty/ turbidita, teplota vody) a biotické charakteristiky, které jsou hodnoceny komplexněji a podrobněji (biotické interakce, hrubý dřevní debris, kvalita biotopů, životní stadia ryb, vegetační pokryvnost, přítomnost sensitivních druhů, produkce řas, makrofyt, bakterií/hub, bezobratlých, ryb, druhové bohatství a diverzita, trofická diverzita) (Holl a Cairns, 2002). NIVNÍ A MOKŘADNÍ EKOSYSTÉMY A) Nakamura (2006) navrhl index ekosystémových služeb nivy, jenž odráží funkce hydrologické, geochemické, ekologické a socioekonomické, jež jsou relevantní pro zkoumání služeb nivy. Index je váženým průměrem hodnot definovaných indikátorů, váhy jsou určené podle managementu nivy. B) Součástí hodnocení mokřadů jsou hydrologické charakteristiky (stojící voda, hloubka nasycení vodou, periodicita zaplavování), chemické a biochemické charakteristiky (obsah kyslíku ve vodě a v půdě, toxické látky, pH, redox potenciál, cyklus dusíku), a biotické charakteristiky (akumulace organického materiálu, textura organického materiálu) (Holl a Cairns, 2002). Jedním z důležitých indikátorů při hodnocení mokřadů je celkový obsah dusíku v půdě (Zedler a Callaway, 1999). C) Další metoda, jež se snažila vyloučit duplikující se funkce, je rozděluje na funkce přímé (rostlinná biomasa, retence živin, odebírání dusíku, celkové množství ryb a abundance vzácných a klíčových druhů) a nepřímé (disipace energie, výměna povrchové vody, biotopy a potravinová základna pro klíčové druhy savců a ptáků). Princip hodnocení spočívá v určování procentického plnění těchto funkcí ve srovnání s ideálním stavem (Findlay a kol., 2002). D) Kritický přehled metod pro hodnocení funkcí mokřadů přináší Innis (2000), viz příloha 1. SUCHOZEMSKÉ EKOSYSTÉMY A) Funkční hodnocení travních porostů je postaveno na hodnocení tří základních charakteristik: Živnost biotopu, jež se určuje na základě listového dusíku, jenž se odvodil mnohonásobnou regresí z následujících charakteristik: specifická listová plocha, obsah sušiny a velikost listů. Další charakteristikou je intenzita pastvy, která se určuje pomocí průměrné maximální výšky jednotlivých složek, vážených podle zastoupení. Poslední charakteristikou je míra disturbance, hodnocená pomocí poměru jarních geofytů a jednoletých rostlin (Hodgson 2005) 11 B) Na úrovni společenstva se sleduje množství biomasy, frekvence parasitismu a míra predace (Cairns a kol., 1993), tato kritéria byla později doplněna o rychlost mineralizace, kvalitu a dostupnost organických látek a živin, proces pohybu živin (výměna kationů, zachycování dusíku) a ztrát živin vyplavováním, výměnou plynů a erozí (Ehrenfeld, 2000), poměr predátora a kořisti a uspořádání potoční sítě (Holl a Cairns, 2002). Další autoři doporučují hodnotit vázání uhlíku nebo energie do ekosystému, hodnocení produkce, cyklu látek, potravní sítě a vztahů ve společenstvu. Známkou degradace ekosystémů jsou následující funkční indikátory: 1) redukce počtu druhů, 2) redukce biomasy, 3) snížení primární produkce, 4) snížení toků energie do pastevní a dekompoziční části potravního řetězce, 5) vyčerpání zásob makronutrientů a 6) snížení půdní stability (Whisenant, 1999). 1.3.3 Hodnocení funkcí ekosystémů podle trofické struktury a energie A) analýza EMERGY pomocí trojdílného diagramu Tento diagram je grafickým nástrojem pro environmentální ekonomiku pracující s hodnocením EMERGY [Odum HT. Environmental accounting - emergy environmental decision making. John Wiley & Sons; 1996. 370 pp. [1]]. Fázový diagram umožňuje hodnotit a) závislost ekosystému na obnovitelných a neobnovitelných vstupech, b) podporu omezování a eliminace emisí a c) efektivitu ekosystému. Vizualizace umožňuje porovnávat jednotlivé typy ekosystémů (Giannetti 2006). B) optimalizace zachycení EXERGY Odráží schopnost ekosystému zvyšovat přísun „exergy“, tj. využitelné energie. V průběhu zrání ekosystému se tato schopnost zlepšuje díky vyšší absorpční kapacitě pro sluneční energii nebo živiny. Indikátory této schopnosti je velikost listové plochy (LAI), kapacita fotosyntézy a radiační bilance (Muller 2006). C) optimalizace zásob energie a látek Během přirozeného vývoje mají ekosystémy tendenci rozdělovat čím dál více importované energie (exergy) do odlišných zásob, čímž počet biologických zásobáren pro energii a látky neustále stoupá. Indikátorem těchto procesů je biomasa a její frakce, půdní organické látky (SOM), zásoba živin v půdě a rezidenční doba importované exergy (Muller 2006). Tok energie může být měřený pomocí rychlostí respirace a dekompozice, trofických pyramid, struktury potravních pyramid a alternativních cest toků energie (Ehrenfeld, 2000). D) analýza sítě trofických výměn jako indikátoru ekologických funkcí Holistickým indikátorem funkcí ekosystému je ekosystémová ascendence, jež je odvozena od stupně aktivity a stupně organizace ekosystému. Stupeň aktivity lze vyjádřit jako sumu množství všech trofických výměn, stupeň organizace jako průměrnou vzájemnou informaci zabudovanou v uspořádání a napojení toků. Je rovný logaritmu počtu efektivních trofických úrovní v rámci systému. Potravní sítě lze určit pomocí softwaru "Ecopath with Ecosim", který zjišťuje vyrovnanou uhlíkovou zásobu pro každou trofickou úroveň. Program pracuje s dvěma základními rovnicemi: produkční rovnice a rovnice energetické rovnováhy. Byly použity systémové ukazatele, jako je konzumace, produkce a respirace, přičemž byly určeny jejich roční bilance pro každou heterotrofní složku. 12 Nejprve se stanoví se struktura trofických úrovní a cyklů, následuje určení TST (total system throughput) - sumy všech toků v systému a AMI (average mutual information) - průměrná míra energie, vynaložené na libovolné množství materiálu, pohybujícího se od jednoho kompartmentu do druhého, jež závisí na počtu kompartmentů a rozsahu trofické specializace. Ekosystémová ascendence je určena na základě růstu, vývoje a potenciálu trofické sítě pro konkurenční zvýhodnění nad jinou sítí. Kapacita vývoje ekosystému převyšuje ekosystémovou ascendenci, přičemž tento rozdíl je nazýván systémovou režií (Patrício 2006). E) trofické spektrum jakožto ekosystémový indikátor Trofické spektrum vyjadřuje biomasu, abundanci nebo kořist na trofické úrovni a může indikovat funkčnost ekosystému. Může být modelované jako výsledek těchto tří procesů či faktorů: trofická efektivita, kinetika přenosu a rozsah top-down kontrol (Gascuel 2005). 1.3.4 Hodnocení ekosystémových funkcí podle toku látek A) soubor ekosystémově orientovaných indikátorů pro krajinné měřítko je zkoumána relativní rovnováha povodí (pro C a N). Jejich obsahy indikují současné využití půd (land-use) jakožto příčinu přeměny celé krajiny ze sinku (absorbéra či úložiště) na zdroj, následné disturbance vodních ekosystémů díky eutrofizaci a přispívání ke skleníkovému efektu. (Muller 2006). Toky látek v povodí se hodnotí pomocí zkoumání stavu vody v tocích na konci povodí. Hodnotí se atributy kvality vody jako je průhlednost, teplota a vodivost, a dále biotické atributy jako vodní bezobratlí, řasy, cévnaté rostliny, index biotické integrity (Karr 1981). Metoda Jonese se omezuje na charakteristiky odtoku a obsahu látek v toku, zejména živin (dusíku a fosforu), pevných částic a těžkých kovů (Jones et al. 2001). Buck kromě hodnocení odtoku a turbidity doporučuje provést analýzu vody, která určí: rozpuštěný kyslík, vodivost, teplotu a celkové množství pevných látek amonium NH4+, nitrit – nitrat (NO3-, NO2-) a rozpuštěný reaktivní fosfor (Buck a kol., 2004), jiní autoři doporučují měřit alkalitu a obsah zásaditých iontů (Cresser a kol., 2000; Ripl a Hildmann, 2000). Důležitými indikátory cyklu látek je fixace uhlíku a dusíku, dekompoziční poměr, disturbanční intervaly, vsakování a tok vody, půdní textura, živiny a kvalita vody v odtoku (Cairns a kol., 1993). B) dynamika zásob C a N - hlavní indikátor ekosystémových funkcí -dynamika C a N v čase a prostoru je úzce svázaná se změnami ekosystémových procesů (produktivitou, cyklem látek, stabilitou, sukcesí a biodiverzitou) - rychlost cyklů C a N je ovlivněná typem, rozsahem, drsností a četností přirozené a antropogenní disturbance, jež způsobuje změny ve struktuře a funkčnosti ekosystémů na lokální a regionální úrovni a jež může ohrozit udržitelnost ekosystémových služeb na globální úrovni - zásoby C a N jsou proto důležitým indikátorem, jež ukazuje vychýlení z udržitelného managementu a pomáhá hodnotit potenciální důsledky antropogenní disturbance (Wali 2006). C) vnitřní toky a cykly - redukce ztráty živin Během sukcesního vývoje se otevřené systémy uzavírají díky vytvoření energetických disipačních struktur, jež jsou přizpůsobené lokálním fázím sluneční energie, daným rotací Země a vychýlením její osy. Tato efektivita využívání zdrojů začíná být pro ekosystém důležitá v momentě, kdy se plocha a zdroje stanou limitujícím faktorem rozvoje a je základem ekologické stability a udržitelnosti (Ripl, 2003). Zvýšená komplexnost ekosystému je doprovázená zvýšenou důležitostí vnitřních toků energie a látek, z čehož vyplývá, že je omezen odnos živin. Dále se zvyšuje počet vnitřních cyklů. Indikátorem může být rychlost vyplavování dusíku a jiných živin, ztráta látek erozí a únik látek do ovzduší. Dále počet, délka a komplexnost cyklů, rychlost mineralizace, mikrobiální aktivita, ascendence a celkový 13 tok skrz systém (Muller 2000), případně poměr mezi celkovými cyklickými procesy a celkovými procesy, způsobujícími ztráty látek (Ripl a Hildmann, 2000). D) C/N poměr - důležitý indikátor náchylnosti půd k vyplavování N při depozici atmosferického N porovnává výsledky jednoduchého C/N modelu se zkoumáním plošných rozdílů v C/N poměru a vyplavování N. Zjišťuje, že zásoba org. C významně ovlivňuje ohrožení povodí z hlediska vyplavování N (přestože je depozice N stejná v celé oblasti, díky rozdílům v poměru C/N je vyplavování a poškození plošně rozmanité). Potvrzuje se také předpoklad, že obsah N v půdě vyjádřený jako C/N poměr je dobrým indikátorem náchylnosti půd k vyplavování N. (Evans 2006) E) Látkové procesy indikující zdravotní stav říčních ekosystémů Byly zkoumány odpovědi šesti vybraných funkčních indikátorů na změny v zemědělsky využívaném povodí (zvýšená disturbance). Zvolené indikátory (červeně označené indikátory se prokázaly jako nejspolehlivější): potenciální denitrifikace index potenc. denitrifikace /organický materiál v sedimentech růst bentických řas na umělých substrátech obohacených o N růst bentických řas na umělých substrátech obohacených o P růst bentických řas na umělých substrátech obohacených o N a P δ15N vodních rostlin a bentického sedimentu 1) denitrifikace: proces přeměny NO3- na plyn (jeho odebrání z vodního ekosystému). Reaguje na změny sedimentu, C, dodávání N, změny teploty související se změnami (disturbancemi) v povodí, jako např. odstranění přírodní vegetace (včetně mokřadní vegetace), přeměna ploch na ornou půdu nebo intenzifikace zemědělství. Je způsobena metabolismem heterotrofních organismů, které užívají NO3- jako akceptor elektronů během oxidace organického C za anoxických podmínek. Proto se předpokládá, že zvýšená dodávka N a organického C, vyplývající z disturbance povodí, zvýší denitrifikaci. 2) bentické řasy a fytoplankton reagují na zvýšené dodávky živin - vysoký výskyt obvykle indikuje vysoké dodávky živin a tím nestabilní povodí 3) isotopy N se používají pro rozlišení původu N (antropogenní N). Vysoký výskyt stabilního izotopu δ15N indikuje vyšší disturbanci (Nakamura 2006). 14 1.3.5 Funkce ekosystému ve vztahu ke klimatu A) funkční vegetační typy pro modelování klimatických a ekosystémových změn Tyto meodely pracují s vegetačními funkčními typy, jež jsou charakterizovány a)hlavními druhy vegetačního typu a jejich biomasou, plochou koruny, výškou, průměrem kmene (u stromů), b) počtem jedinců v populaci a c) plošným zastoupením v gridu. Dynamika čisté primární produkce se definuje na základě tří skupin charakteristik. První skupinou jsou funkční charakteristiky, jako je toky energie, hydrologické cykly a asimilace C, druhou skupinou je chování společenstva, spočívající v hodnocení zavedení a vývoje druhů, 15 kompetice, růstu populací a mortality. Do třetí skupiny spadá zhodnocení pokryvnosti rostlin, vyjádřené pomocí LAI (leaf area index). Suchozemské ekosystémy ovlivňují klima několika způsoby. Mají vliv na toky energie, toky látek (vody, CO2, stopových prvků, minerálních aerosolů), způsobují rozdíly v albedu, množství srážek je ovlivněné rozdíly v drsnosti a vodivosti povrchu a rozdíly v půdní textuře. Příklady citelného ovlivnění klimatu vegetací: • odlesnění boreálních lesů - zvýšení albeda vedoucí k zalednění • před 6000 lety - ozelenění Sahary vedoucí k letním monzunům • posunutí hranice lesa na sever - snížení albeda (oteplení), ale také snížení CO2, vedoucí k ochlazení (vyrovnaný efekt ?) • odlesněné tropy - snížení evapotranspirace a zvýšení CO2 - zrychlení oteplování Model simuluje energii, vláhu, toky mezi půdou a atmosférou, hydrologický cyklus a půdní teplotu (Bonan 2003). B) modelování ekosystémových funkcí a indikátory Podobný vegetační model navrhuje též Nemani (1996), jenž považuje za nejdůležitější parametry z hlediska ekologických funkcí trvání biomasy, opadavost a tvar listů. Pro jednotlivé funkční skupiny na úrovni biomů se hodnotí množství srážek, LAI (leaf area index), evapotranspirace a NPP (čistá primární produkce). Model biogeochemických cyklů má denní krok, jenž zahrnuje transpiraci, evapotranspiraci, fotosyntézu, autotrofní dýchání a heterotrofní dýchání. Roční krok potom určuje alokaci C a N, opad, rozklad kořenů, dekompozici a mineralizaci dusíku. Mezi klíčové proměnné patří LAI, klima (denní max a min), radiace, rosný bod a obsah půdního uhlíku (Nemani 1996). C) disipace energie procesem evapotranspirace, vyrovnávání teplot Podle Ripla (2003) je jednou z nejdůležitějších funkcí (služeb) ekosystému disipace sluneční energie pomocí evapotranspirace, během níž se energie ze slunce přeměňuje na skupenské teplo páry a tím se zabraňuje přehřívání zemského povrchu. S tím souvisí udržování tzv. malého koloběhu vodu, neboť dostatek vody v ekosystému je klíčovým faktorem pro fungování tzv. ekosystémové disipační jednotky. Nedostatek vody se projeví mimo jiné většími výkyvy teplot v průběhu dne i roku (Ripl 2003). Jako indikátor pak lze použít teplotní snímky pořízené termokamerou, případně tepelný kanál družicových snímků či měření teplot v porostu a nad porostem v časovém průběhu (Pokorný a kol. 2007, 2008) 1.3.6 Funkce ekosystému ve vztahu k půdě Bezobratlí jsou vhodnými bioindikátory pro zjišťování udržitelnosti travních porostů, kdy reagují na různé typy managementu. Nejlepšími indikátory jsou tyto skupiny: Nematodes, žížaly, Protozoa, Collembola (King et al. 2005). Podle zastoupení jednotlivých druhů sk. Nematodes lze určit resilienci ekosystémů (Yeates 2003). Půdní bezobratlí se významně podílejí na vytváření následujících služeb: půdotvorné procesy, cyklus živin a primární produkce, regulace klimatu díky ovlivňování toků skleníkových plynů a sekvestraci uhlíku, regulace povodní, detoxikace a ochrana rostlin před škůdci (viz tabulka). 16 Půdní bezobratlí jako indikátoři ekosystémových služeb Půdních bezobratlých tedy lze využít jako indikátorů ekosystémových služeb, neboť ovlivňují základní funkce ekosystémů, jako je zásobení vodou (ovlivňují drsnost povrchu a podporují vsakování vody a tím snižují povrchový odtok, vytváří strukturální pórovitost), cyklus látek (zvyšováním mineralizace a humifikace organických látek, vytvářením biogenních struktur, jež fungují jako inkubátory mikrobiální aktivity a ovlivněním cyklu C a N), primární produkce (zvyšují rostlinnou produkci - hlavně Protoctista, Nematodes, Enchytraeidae a Collembola), mezi základní mechanismy působení patří 1) zvýšené uvolňování živin v rostlinné rhizosféře, 2) stimulace mutualistických mikroorganismů - mykorhizy a N-fixátorů, 3) zvýšení ochrany před škůdci a nemocemi, 4) pozitivní efekt na fyzikální strukturu půd, 5) produkce hormonálních růstových podpůrných látek) a regulace klimatu (akumulují C po dlouhou dobu, vytváří půdní agregace, podílejí se na procesu humifikace) (Lavelle 2006). 1.4 Krajinné měřítko, land-cover a vztah k ekosystémovým funkcím Na krajinné úrovni byl zkoumán vztah mezi tzv. strukturou krajiny ve smyslu výskytu a uspořádání jednotek land-cover a jejími ekologickými funkcemi, jako cyklus látek v povodí a disipace sluneční energie. Na změnách těchto funkcí se podílejí procesy jako je eroze, nebo vyluhování a odnos látek z povodí podpovrchovým odtokem. Změny se mohou násobit účinkem pozitivních zpětných vazeb a následně ovlivnit také biotické charakteristiky ekosystémů (Ripl a Hildmann, 2000). Nejjednodušší způsob přímého měření změny ekologických funkcí na krajinné úrovni je analýza kvality vody ve vodním toku, protože vypovídá o výši eroze, vyluhování a odnosu látek v jeho povodí. Příčinou zvýšeného obsahu látek v toku je zejména nevhodný land-cover a land-use, případně další 17 charakteristiky, jako například nadbytečné hnojení (Berka a kol., 2001), vysoké počty dobytčích jednotek na ploše (McFarland a Hauck, 1999) nebo zvýšená urbanizace (Ouyang a kol., 2006). Významné se zdá být také celkové množství ploch ovlivněných člověkem a jejich vzdálenost od toku (Mehaffey a kol., 2005). Tyto parametry byly případně doplněné o další kritéria, jakými je například hustota silniční sítě (Jones a kol., 2001; Houlahan a Findlay, 2004) nebo depozice atmosférického dusíku (Jones a kol., 2001). Z výsledků pozorování vyplývá, že použití indikátoru kvality vody je do značné míry určující pro výslednou korelaci s parametry land-use. Například na variabilitu obsahu fosforu má největší vliv množství lužního lesa v povodí (způsobuje 45% variability obsahu celkového fosforu a až 73% variability obsahu rozpuštěného fosforu), zatímco na variabilitě obsahu dusíku se podílí následující parametry: celkové množství lesa v povodí, umístění lesa podél toku (negativní korelace), celkové množství orné půdy a depozice atmosférického dusíku (pozitivní korelace). Suspendované látky v toku jsou závislé zejména na množství mokřadů a celkové pokryvnosti rostlin v povodí (Jones a kol., 2001). U mokřadů se zdá být pro kvalitu vody určující pokryvnost lesa do vzdálenosti přibližně 2 km od jeho okraje (Houlahan a Findlay, 2004), zalesněná lužní zóna je nejdůležitějším parametrem také pro nárůst indexu biotické integrity (IBI) a diverzity druhů ve vodním toku (Stauffer a kol., 2000). Procento antropicky ovlivněných ploch (orné půdy a urbanizované půdy) v povodí je nejdůležitějším faktorem korelujícím s kvalitou vody, jenž vysvětluje 25 – 75% variability (Mehaffey a kol., 2005). Důležité je také její umístění; King a kol. (2005) proto navrhují vážit procento výskytu orné půdy podle její vzdálenosti od vodního toku. Výskyt orné půdy společně s výskytem mokřadů v povodí jsou klíčovými parametry také podle Richardse (1996). Někteří odborníci se domnívají, že kvalitu vody v toku ovlivňuje zejména land-use v relativně úzkém pruhu podél vodního toku a ostatní části povodí na něj mají zanedbatelný vliv. Někteří se přiklánějí k názoru, že pro malé toky (2. řádu) je důležité hlavně pobřežní pásmo o šířce cca 120 m, kdežto u velkých toků se projevuje vliv celého povodí (Gergel a kol., 1999; Buck a kol., 2004). Záleží také na tom, jaké kritérium kvality vody se zkoumá. Pásy podél toku (100 m) jsou důležitější než land-cover pouze pro předpovídání charakteru biotopů ve vztahu k sedimentům (Richards a kol., 1996). Co se týče kvality vody v mokřadech, bylo sledováno do jaké vzdálenosti jsou hodnoty živin ovlivněny hodnotami land-cover. Úroveň dusíku a fosforu ve vodě byly v negativní korelaci s pokryvností lesa do vzdálenosti 2250 m od okraje mokřadu a úroveň fosforu v sedimentu byla v negativní korelaci s velikostí mokřadu a pokryvností lesa do 4000 m (Houlahan a Findlay, 2004). 1.5 Možnosti ekonomického hodnocení služeb ekosystémů De Groot řadí metody ekonomického hodnocení ekosystémů do čtyř základních skupin: 1) přímé tržní hodnocení, 2) nepřímé tržní hodnocení, 3) kontingentní hodnocení a 4) skupinové hodnocení (de Groot 2002). Zaměříme-li se na nepřímé tržní hodnocení, můžeme jej rozdělit na následující metody: a) odvrácení nákladů ekosystémové služby umožňují odvrátit náklady, jež by za jejich absence vznikly (například odvrácení záplav a nákladů na kompenzaci škod díky existenci mokřadů); b) náhrada nákladů služby ekosystému mohou být nahrazeny umělým systémem (např. čistička vody místo mokřadu; náklady na její výstavbu pak reprezentují hodnotu čisticí funkce mokřadu; technická klimatizační jednotka nahrazující klimatizační služby ekosystému); c) faktor příjmu ekosystémové služby mohou zvyšovat příjmy z některých ekonomických činností (např. z rybářství, z provozování turistických služeb apod.); 18 d) cestovní náklady reflektují potřebu rekreace a potenciál dané oblasti tuto potřebu naplňovat; e) hedonické ocenění odvozuje ekonomickou hodnotu přírodních částí území podle rozdílu v cenách nemovitostí, jež s lokalitou sousedí. Použití metod v konkrétních případech – viz tabulka v příloze 2. Neméně důležité jsou tzv. expertní metody, které se jako jediné snaží o objektivní, na tržních preferencích nezávislé zhodnocení kvality ekosystémů a tím jejich schopnosti vytvářet ekosystémové služby, zejména podpůrné/životadárné a regulační. Osvědčená hesenská metoda, na jejímž principu vznikla pro podmínky ČR upravená metoda BVM, je zaměřená převážně na biodiverzitu na úrovni biotopů a částečně krajiny (viz Seják, Dejmal a kol. 2003). Nabízí se proto možnost doplnit tuto metodu o charakteristiky, vypovídající o dalších ekosystémových funkcích a službách. 19 Kap. 2 Kvalitativní mapování základních typů ekosystémů ČR V předcházející přehledové kapitole je uvedeno jak se jednotliví autoři či týmy odborníků pokoušejí schématicky či modelově vyjádřit určité, podle nich podstatné, aspekty přírodních procesů a z nich plynoucí funkce a služby ekosystémů. Vyjdeme-li z definice, že biosféra, jakožto soustava ekosystémů, je energeticky otevřený systém, který cykluje vodu a živiny, potom ke kvalitativnímu členění ekosystémů můžeme přistoupit na základě účinnosti, s níž jednotlivé skupiny přirozených ekosystémů, resp. skupiny biotopů jako prostředí pro jejich fungování a současně i jejich antropogenně přeměněných forem dokáží využívat vstupující energii slunečního záření. Kvalitativní mapování jednotlivých typů či skupin ekosystémů – konkrétně mapování typů biotopů ČR pro účely evropského systému NATURA 2000, rozšířené o 53 přírodě vzdálených, přírodě cizích či umělých biotopů – musí proto vycházet z míry plnění ekosystémových funkcí, to jest z toho, jak efektivně dokáže příslušný typ ekosystému, resp. skupina či územní mozaika biotopů jako prostředí pro jeho fungování, zachycovat a přeměňovat sluneční energii na životodárné procesy. Z ekologických disciplín je již poměrně dlouho známo, že přirozený vývoj suchozemských biotopů směřuje ke klimaxovým formám, které v podmínkách mírného pásma mají převažující podobu listnatých opadavých lesů s příslušným zastoupením bylinných, křovinných a vodních biotopů (viz mapa potenciální přirozené vegetace ČR, Neuhäuslová a kol. 1998). Z teorie Energy-Transport-Reaction (ETR) W. Ripla zároveň vyplývá, že klimaxové podoby vegetačního pokryvu se vyznačují maximální schopností využití slunečního záření prostřednictvím evapotranspiračních a fotosyntetických procesů při minimalizaci ztrát živin z území (Ripl 1995, 2003). Z tohoto hlediska lze říci, že samoorganizovaný vývoj ekosystémů jakožto jednoty geochemického prostředí a živých společenstev vede přirozenou vývojovou cestou k maximalizaci záchytu sluneční energie v podobě latentního tepla (sluneční energie přeměněné do podoby vodní páry, která při poklesu teplot zpětně kondenzuje do tekuté formy a otepluje tím prostředí), což zabezpečuje nejúčinnější zmírňování teplotních výkyvů a udržování teplot na zemském povrchu, v rozmezí přijatelném pro existenci heterotrofních společenstev, včetně lidské společnosti. Tuto účinnou regulaci teplot zabezpečuje synergické působení vegetace a dostatku vody, kterou si klimaxová vegetace udržuje prostřednictvím malých vodních cyklů. Antropogenně vyvolané zásahy do území, likvidace přirozené vegetace a odvádění vody z území jednoznačně narušují a snižují míru efektivnosti plnění regulačních a podpůrných, čili životodárných funkcí ekosystémů. Příjem a následné využití denních pulsů přicházející sluneční energie je v relativně přirozených ekosystémech významně vyšší než na antropogenizovaných plochách. Ve zprávě za rok 2007 bylo konstatováno, že ke kvalitativnímu mapování typů ekosystémů je nezbytné využít územní přístup, který bude schopen přesně vymezit a funkčně popsat jednotlivé ekosystémy. Nezbytným předpokladem funkční klasifikace krajiny je kromě vymezení funkčně jednotných biotopů mapový podklad, charakterizující přírodní podmínky těchto biotopů, umožňující extrapolaci typů funkčních biotopů (zjištěných na základě terénních měření či detailní GIS analýzy) na celé území ČR. Níže uvedený přístup kolegů z Katedry fyzické geografie a geoekologie PřFUK, se kterými na řešení této problematiky spolupracujeme v rámci jiných projektů, je jednou z možností. 20 2.1 Vymezení typologických jednotek funkční klasifikace krajiny Při hodnocení stavu a vývoje krajinného pokryvu ve vztahu k ekosystémovým funkcím, které poskytuje, je nutné vycházet z funkční klasifikace širších prostorových jednotek. Tyto jednotky však musí reflektovat nejen způsob využití krajiny, ale také další charakteristiky přírodního prostředí, které mají zásadní vliv na procesy a fungování dílčích systémů. Mezi neopominutelné faktory vstupující do komplexní klasifikace tak patří např. informace o klimatických poměrech, reliéfu a půdotvorném substrátu. Postižení všech znaků přírodních jevů, které podmiňují fyziognomii i fungování krajiny je však složité nejen z hlediska jejich různé váhy na různých hierarchických úrovních, ale rovněž z důvodu proměnlivého vlivu v čase a prostoru. Prvním krokem sestavení funkční klasifikace současné krajiny je proto výběr reprezentativních prvků z hierarchického systému dílčích krajinných systémů na prostorové úrovni České republiky. Obr. 2.1: Výběr řídících prvků podle hierarchické závislosti Tento výběr musí především reflektovat váhu vlivu jednotlivých prvků na charakter vymezovaných typologických krajinných jednotek, zároveň je však omezen dostupností příslušných dat v kvantifikovatelné podobě. V podmínkách české krajiny byly jako řídící podklady pro vymezení typů přírodních krajin zvoleny databáze postihující faktory klimatu, horninového substrátu a reliéfu, pro typizaci funkčního využití krajiny byly doplněny informace o krajinném pokryvu. Konkrétními vstupními tematickými datovými sety byly: 1. Informace o přírodních charakteristikách krajiny: • KLIMA – odvozené z vymezených klimatických oblastí podle Quitta (1971), upraveno podle Atlas podnebí Česka (2007) • RELIÉF - nadmořská výška a výšková členitost – odvozené z výškového gridu DEM ArcČR 500 • PŮDOTVORNÝ SUBSTRÁT – odvozené z databáze GEO ČR 500 a Půdní mapy ČR (Němeček a kol.) 21 2. Informace o antropogenním ovlivnění krajiny člověkem: • VYUŽITÍ PLOCH – odvozené z databáze CORINE Land Cover 2000 • SEKUNDÁRNÍ HETEROGENITA KRAJINY - odvozené z databáze CORINE Land Cover 2000 Všechny datové vstupy byly nejprve generalizovány tak, aby u jednotlivých vstupních vrstev zůstaly zastoupeny z pohledu klasifikace všechny podstatné třídy tématického obsahu. Pouze v případě klimatu bylo zachováno všech původních 13 tříd (T2 až CH7) mezoklimatické rajonizace dle Quitta (1971). Pro co nejúplnější a přitom jednoduché postižení geologických a půdních poměrů byla sloučením a následnou generalizací vytvořena vrstva půdotvorný substrát. Původních 19 kategorií hornin Geologické mapy ČR v měřítku 1:500.000 (GEO ČR 500, ČGS) bylo nejprve sloučeno do šesti tříd a následně byly z Půdní mapy ČR v měřítku 1:200.000 vygenerovány 3 kategorie nezpevněných a krasových substrátů. Výsledný datový vstup, vypovídající o geologických a půdních poměrech tak rozlišuje 9 typů substrátu. Další informační vrstvy využité v klasifikaci byly odvozeny z digitálního modelu terénu z topografické databáze ArcČR 500 o velikosti pixelu 200x200m. Jednoduše bylo vymezeno 6 intervalů nadmořské výšky, diferencující území do tříd od nížin po hory. Pro hodnocení členitosti reliéfu byl vybrána geostatistická funkce směrodatná odchylka, která popisuje variabilitu datového souboru, v našem případě výšek v síti čtverců 1km2. Získaný výstup byl porovnán s tradičním způsobem členění georeliéfu na základě výškové členitosti. Nakonec byly výsledky výpočtů reklasifikovány do 4 tříd, reprezentujících typy reliéfu od plochého po velmi členitý. Pro další typizaci území podle způsobu využití krajiny byla využita databáze CORINE Land Cover 2000. Původních 28 kategorií podle nomenklatury CORINE bylo generalizováno do deseti tříd. Z výsledné datové sady byla dále odvozena informace o heterogenitě krajinného pokryvu. Zde byla využita geostatistická funkce „Variety“ – rozmanitost, která vyhodnocuje počet různých kategorií krajinného pokryvu v rámci vymezeného území, zde opět v síti čtverců 1km2. Podle výsledných počtů zastoupených tříd CORINE byly vygenerovány segmenty krajiny od silně homogenní (1 - 2 třídy) až po silně heterogenní (7 – 8 tříd). Všechny vytvořené datové sety byly převedeny na rastry o shodné velikosti pixelu (200x200m) a každé ze tříd jednotlivých vrstev byl přiřazen unikátní číselný kód. Tím vznikl soubor jednotných a vzájemně srovnatelných vstupních vrstev, které je možné zpracovat metodami rastrové algebry. Klíčovým krokem klasifikace současné krajiny je tzv. RGB syntéza, originální způsob sloučení vybraných vstupních vrstev v prostředí programu ArcGIS 9.2. Pro potřeby takové syntézy byly ze všech výše uvedených vrstev vybrány primární – tedy neodvozované datové sety: klima, reliéf, substrát a data o krajinném pokryvu. Třem ze vstupujících vrstev je přiřazen barevný kanál, jedna z datových vrstev vždy zůstává bez barevného vyjádření, přičemž však lze měnit „spektrální charakteristiku“ obrazu přepínáním jednotlivých kanálů, resp. vrstev (např. R – klima, G – substrát, B - reliéf, 0 – CORINE). Využití čtyř vrstev není samoúčelné, cílem je nejprve analýza obrazu vzniklého pouze na základě dat o přírodním prostředí, tedy vymezení typů přírodních krajin a teprve následná segmentace téhož obrazu se zapojením dat o využití ploch, tedy typologie kulturní krajiny. Každý pixel se tak stává nositelem specifické kombinace syntetizovaných vrstev. Pokud např. pixel vykazuje hodnoty RGB – 9.3.3 při zapojení výše uvedené kombinace, znamená to, že dané území náleží do 9. klimatické oblasti (MT11), do 3. třídy substrátu (METAMORFITY) a 3. intervalu nadmořské výšky (VRCHOVINY), přičemž informaci o krajinném pokryvu získáme po přepnutí kanálu. Výsledkem je obraz podobný družicovým snímkům, který je tedy možné klasifikovat metodami dálkového průzkumu Země. 22 Obr. 2.2: RGB syntéza vstupních dat pro segmentaci funkčních krajinných jednotek Druhým zásadním metodickým krokem je využití metody řízené segmentace vzniklého RGB obrazu. To umožňuje program Definiens, objektově orientovaný software primárně určený k zpracování dat DPZ. Dovoluje změny klasifikovaného obrazu přiřazováním různých kanálů jednotlivým vrstvám a tím zapojení více vstupních datových setů do procesu segmentace, kterou lze provádět vícenásobně na různých hierarchických úrovních podle různých parametrů. Základním principem je „slučování“ pixelů příbuzných spektrálních charakteristik do skupin, představujících podobný funkční krajinný typ. Jednotlivým vrstvám lze přiřazovat v procesu segmentace různou váhu, což umožňuje zdůraznit nebo naopak potlačit vliv řídících prvků. Tento postup řeší nejproblematičtější krok každé typizace – tedy vymezení konkrétních polygonů reprezentujících jednotlivé typy krajiny - objektivní cestou. Zároveň program umožňuje export polygonů ohraničujících sloučené areály i klasifikovaného obrazu zpět do prostředí GIS. 23 Obr. 2.3: Segmentace RGB obrazu v prostředí programu Definiens V případě klasifikace krajiny České republiky byla nejprve provedena segmentace RGB obrazu složeného z vrstev charakterizujících přírodní krajinu (KLIMA, SUBSTRÁT, RELIÉF). Teprve v takto vymezených jednotkách přírodního pozadí byla následně na hierarchicky a měřítkově nižší úrovni vyhotovena další segmentace založená čistě na informacích o krajinném pokryvu. V jednotlivých typech přírodní krajiny tak byly vymezeny jednotky současné kulturní krajiny. Takto definované prostorové jednotky budou předmětem další klasifikace a analýzy, zejména z hlediska hodnocení vlastních krajinných funkcí a hodnot biotopů obsažených ve vymezených jednotkách. 2.2 Funkce porostů Jednou z důležitých funkcí porostů je jejich schopnost ovlivňovat místní klima a koloběh vody prostřednictvím podpory evapotranspirace. To se děje za pomoci několika mechanismů. Porosty zadržují srážkovou vodu, napomáhají jejímu vsakování a udržovaní v půdě, následně ji transpirují do ovzduší a zároveň podporují zpětné srážení vody na listech a udržování krátkého cyklu vody. Čím více jsou porosty schopné zadržovat a transpirovat vodu, tím větší je jejich „chladící“ efekt, protože přeměňují větší část energie slunečního záření na energii skupenského tepla výparu. Tato energie „uzamčená“ ve vodní páře již nepřispívá k oteplování povrchu, který by se jinak vlivem slunečního záření přehříval. O této schopnosti (funkci) porostů vypovídá například Bowenův poměr, který vyjadřuje poměr mezi energií slunečního záření, jež se přemění na pocitové teplo (S) a energií slunečního záření, jež se spotřebuje na výpar vody (skupenské teplo výparu L a množství evapotranspirace E), případně evaporativní frakce, jež udává, kolik procent sluneční energii se přeměmnilo na skupenské teplo výparu. Bowenův poměr: β = S/ LE 24 β......................... Bowenův poměr S ........................pocitové teplo L ........................skupenské teplo výparu E ....................... evapotranspirace Ovšem Bowenův poměr je velice dynamická veličina, jejíž momentální hodnota závisí na mnoha parametrech, které lze rozdělit do následujících skupin: 1) sluneční záření, teplota a vlhkost vzduchu (zejména sytostní deficit vodní páry) 2) dostupnost vody pro porost 3) schopnost porostu transpirovat ad 1) chladicí funkce porostů je zřejmá pouze u relativně teplých, suchých a slunečných dnů, proto jsou důležité údaje o Bowenově poměru pro letní měsíce a slunné dny ad 2) průměrná dostupnost vody pro porost je dána a) klimatickými poměry, zejména množstvím srážek, b) geologickými a geomorfologickými poměry (tvar reliéfu a propustnost půd) a c) typem porostu a jeho schopností zadržovat vláhu a vypařenou vodu cyklicky navracet do porostu přes tzv. krátký cyklus vody. Údaje o bodu a) a b) lze vyčíst například z mapování STG (hydrické řady), bod c) souvisí se zápojem a patrovitostí porostu. Aktuální dostupnost vody lze zjistit kombinací předchozích údajů s historií srážek za poslední dny. ad 3) schopnost porostu transpirovat vodu za stejných vláhových podmínek je různá, závisí na konkrétních anatomicko-fyziologických vlastnostech rostlin (počtu průduchů, šířce tracheí, uzpůsobení na zamokření), listové ploše (LAI) atd. Údaje o průměrném Bowenově poměru za vegetační dobu jsou zjištěny pro základní druhy porostů a půdních pokryvů (Ryszkowski, L. 2002): Druh půdního pokryvu voda les louka pole - řepka pole - řepa pole - pšenice holá půda Průměrný Bowenův poměr 0,08 0,08 0,17 0,28 0,36 0,45 0,75 za vegetační období Zdroj: Ryszkowski, L. (2002) Landscape Ecology in Agroecosystems Management, CRC Press LLC Bowenův poměr pro slunečné letní dny je obtížné určit bez předchozího dlouhodobého měření, jež je velice náročné. Aby bylo možné zahrnout tuto veličinu alespoň částečně do hodnocení, byla na základě našich bioklimatických měření vytvořena hypotetická tabulka s přibližnými hodnotami, odhadnutými na základě úvah o výše zmíněných parametrech, jež ji ovlivňují, dílčích údajů o jejich hodnotách, analogie atd. Typ porostu Bowenův poměr Typ porostu Odtok Utužená plocha bez vegetace >2 Utužená plocha bez vegetace 100% Běžné zemědělské rostliny 2 Běžné zemědělské rostliny + TTP 80% TTP 1 TTP s vysokou hladinou podzemní vody 60% 25 TTP s občasným mokřadem 0.5 Mokřad + vodní nádrž < 0.5 TTP + les Mokřad + vodní nádrž 50% < 50% Odtoky alkálií Zásadní pro setrvalé užívání půdy jsou odtoky alkálií sledované jako množství odtékajících iontů vápníku, hořčíku a draslíku. Dlouhodobá měření na třech malých povodí na pravém břehu Lipna ukázala, že v průběhu deseti let se trvale vyplavuje více alkálií z odvodněné pastviny nežli z lesních a mokřadních porostů. Na odvodněné pastvině je již menší zásoba těchto iontů. Z úrodných půd se vyplavuje těchto alkálií až několik set kg ročně z ha, což vede k výrazné acidifikaci a degradaci půd. Hypotetické hodnoty Bowenova (BR) poměru při dostatku vody v denních hodinách při dostatečném slunečním záření. Tyto hodnoty budou korigovány na základě dat zjišťovaných v projektu NPV Tokenelek (2B06023). Pro rok 2007 existují data pro výpočet BR za celou vegetační sezónu. Tab. 2.1 Hypotetické hodnoty Bowenova (BR) poměru, patrovitosti porostů a retence vody funkčních skupin biotopů při dostatku vody v denních hodinách při dostatečném slunečním záření Typ porostu Vodní plocha Mokřady + TTP na vlhkých a zamokřených stanovištích TTP na mezofilních stanovištích – extenzivně využívané TTP na mezofilních stanovištích – intenzivně využívané TTP na mezofilních stanovištích degradované TTP na sušších stanovištích, vyšší pokryvnost TTP na sušších stanovištích, nižší pokryvnost Keřový porost na sušších stanovištích Mezofilní keřový porost Keřový porost na vlhkých stanovištích Suché bory Lesní porost jehličnatý, zdravý Lesní porost jehličnatý, poškozený Lesní porost listnatý, zdravý Lesní porost listnatý, degradovaný Lesní porost lužní Soliterní stromy, aleje Orná půda Orná půda -pícniny Plocha bez vegetace Bowenův poměr při dostatku vody (schopnost transpirovat) 0,1 0,1 +++++ vysoká 50% a více 0,2 ++++ 50% 0,3 +++ 40% 0,3 ++ 40% 0,6 +++ 30% 0,7 ++ 20% a méně 1 0,6 0,5 1 0,8 1,5 0,6 1,5 0,5 1 3 2 5 a více +++ +++ +++ +++ ++++ ++ ++++ ++ +++++ +++ 0 + - 20% 30% 35% 30% 50% 30% 60% 30% 70% přispívá 10% 20% Méně než 5% 26 Schopnost navracet vodu krátkým cyklem vody (patrovitost porostu) Retence vody 2.3 Využití dat z DPZ pro funkční klasifikaci krajinných segmentů Pro získání velkoplošných podkladů o fungování ekosystémů či o rozložení biotopů v krajině se neobejdeme bez dat z dálkového průzkumu z letadel a satelitů. První a nesouhrnnější pohled na území a na fungování jeho ekosystémů v současnosti poskytuje satelitní snímkování, které nabízí nejen snímky fyzického povrchu Země, ale prostřednictvím speciálních technik také multispektrální snímky schopné zaznamenávat jak teploty různých částí zemského povrchu, tak podobu jeho pokryvu (typy vegetace, vody, bez vegetace), včetně množství zelené biomasy a vlhkosti povrchu. To jsou základní charakteristiky vysvětlující souhrnně úroveň či účinnost disipace slunečního záření. Disipace je v této práci chápána v pojetí Prigoginovy teorie jako přeměna energie slunečního záření na další formy energie (tj. na zjevné teplo a latentní teplo). V duchu této teorie lze pak účinnost ekosystému v záchytu a disipace energie slunečního záření měřit podílem disipace slunečního záření do podoby latentního (skupenskými přeměnami vody zužitkovaného) tepla. K získání výchozího souhrnného pohledu na stav antropogenizace určitého území lze využít multispektrální data ze zpracování satelitních snímků. Antropogenizací se rozumí snížení účinnosti záchytu sluneční energie odstraňováním přirozené vegetace za účelem lidských potřeb a v tržních ekonomikách také za účelem dosahování osobního prospěchu ze spekulace s územím. Značnou míru antropogenizace území České republiky můžeme dokumentovat na příkladu intenzívně využívaného regionu severních Čech, a to v porovnání s územím jižního Saska, kde se podařilo zachovat mnohem lepší účinnost klimatizační a vodo- a živinověretenční služby ekosystémů. První snímek (obr. 2.4) ukazuje krajinný pokryv tohoto regionu 11.8.2004 (Hesslerová 2008). 27 Chemnitz Ústí nad Labem Not classified Bare grounds Non-forest vegetation Forest Vody Obr. 2.4 Krajinný pokryv Mostecké pánve, Krušných hor a přilehlé části jižního Saska. Družicová data z Landsat TM, ze dne 11.8.2004 (Hesslerová 2008). Na obr. 2.5 vidíme průměrné teploty povrchů s vegetací a bez vegetace. Jak ze spektrálního snímku vyplývá, biotopy s kvalitní vegetací a dostatkem vody dokáží za slunného letního dne snižovat teploty povrchu až o 20 stupňů. 28 [ °C ] Obr.2.5. Průměrná povrchová teplota Mostecké pánve, Krušných hor a přilehlé části jižního Saska. Družicová data z Landsat TM, ze dne 11.8.2004 (Hesslerová 2008). Zároveň je ze snímku vidět, že severozápad České republiky je územím s vysokým narušením regulačně klimatizační služby ekosystémů i služby udržení vody a živin v krajině, způsobeným povrchovými těžbami hnědého uhlí, antropogenními přeměnami povrchů na výsypkách, vysokou mírou zástavby území, ale i odvodněnými zemědělskými půdami. Ve všech těchto případech ploch bez vegetace či s vegetací bez dostatku vody je účinnost záchytu sluneční energie velmi nízká, což zvyšuje nárůst teplotních výkyvů i průměrných teplot v modelovém regionu a navíc způsobuje nevratné a výrazně zvýšené odnosy živin z tohoto území a ztráty vody rozvrácením krátkých vodních cyklů (Ripl 2003). Na následujícím snímku (obr. 2.6) je studované území rozděleno do 7 kategorií krajiny, podle své povrchové teploty, množství biomasy a vlhkosti (Hesslerová 2008). 29 Kat. 1 – lokality s nízkou teplotou, s vysokým množstvím zelené biomasy a vysokým obsahem vody; 2 – lokality s nízkou teplotou, s nízkým množstvím zelené biomasy a nižším obsahem vody; 3 – lokality se střední úrovní teploty, s nízkým či vyšším podílem zelené biomasy, případně i vlhkosti; 4 - lokality s vysokou teplotou, i když s vysokým množstvím zelené biomasy a vysokým obsahem vody; 5 - lokality s vysokou teplotou, bez funkčního vegetačního pokryvu; 6 - lokality s nízkou teplotou, se středním podílem zelené biomasy a vlhkosti; 7 - lokality s vysokou teplotou, se středním podílem zelené biomasy a vlhkosti. Obr.2.6. Kategorizace krajiny podle schopnosti disipace sluneční energie na základě družicových dat z Landsat TM, ze dne 11.8.2004 (Hesslerová 2008). 2.4 Up-scaling a down-scaling mezi mapováním biotopů metodou Natura 2000+ BVM a kategoriemi Corine LC Pro vymapování funkční klasifikace biotopů (kvality ekosystémů) je zapotřebí mapový podklad biotopů v dostatečně podrobném měřítku, aby zahrnoval relativně homogenní ekosystémy, plnící obdobným způsobem základní ekosystémové funkce. Takovým celorepublikovým podkladem je pouze mapování přírodních a přírodě blízkých biotopů v rámci soustavy Natura 2000 v měřítku 1:10 000. Ostatní, antropogenně vzniklé či podmíněné biotopy, byly mapovány pouze asi na jedné třetině území ČR; protože byly rozděleny pouze do 14 směsných kategorií, nemohly být použity pro rozlišení biotopů plnících různou měrou ekosystémové funkce. Proto byly pro potřeby hodnocení biodiverzity metodou biotopového hodnocení (BVM) podle Sejáka, Dejmala a kol. (2003) rozděleny na 53 biotopů. Tak vznikl systém 192 typů biotopů „Natura 2000+BVM“. Vzhledem k tomu, že 30 jediným dostupným oficiálním celorepublikovým podkladem vymapování krajinného pokryvu je periodicky se opakující mapování Corine LC (v měřítku přibližně 1:100 000), bylo nutno provést zpřesnění jeho tříd z hlediska zastoupení jednotlivých 192 typů biotopů. Upřesnění bodových hodnot tříd Corine-LC pomocí mapování Natura 2000 Toto zpřesnění zastoupení typů biotopů v třídách Corine-LC bylo též nezbytné provést pro upřesnění bodových hodnot tříd Corine-LC pomocí mapování Natura 2000. Bodové hodnoty vycházejí z metody hodnocení biotopů (BVM; Seják, Dejmal a kol. 2003) a pro každou třídu Corine-LC, která je zastoupena na území České Republiky, byl vypočítán počet bodů podle průměrného zastoupení typů biotopů Natura 2000- BVM v jednotlivých kategoriích mapování Corine-LC. Až doposud byl počet bodů spočítán na základě expertního odhadu procenta zastoupení 192 typů biotopů v jednotlivých třídách Corine LC (Seják, Dejmal a kol. 2003). Práce byla zpracována v programu ArcView 9.0 – 9.3. Z vrstvy Corine-LC (Úroveň 3, ZM 1:100 000) byly postupně vybrány jednotlivé třídy vyskytující se na území České Republiky. Každou třídou byly postupně ořezány všechny kategorie mapování Natura 2000. Přesné zastoupení kategorií Natura 2000 bylo možné zjistit jen u přírodních a přírodě blízkých biotopů, protože podrobné mapování (tedy mapování i nepřírodních biotopů X) bylo provedeno jen na části území České Republiky. Pro nepřírodní biotopy byl překryv kategorií Natura 2000 - BVM a Corine-LC proveden jen u vybraných polygonů a výsledky byly interpolovány na zbývající území České Republiky. Biotopy Přírodní a přírodě blízké Natura 2000 Přírodě vzdálené až cizí Natura 2000 Není Natura 2000 M, S, A, T, K, L V, R Vymapované listy X Ortofoto Ověření v terénu M,S,A,T,K,L,V,R,X – skupiny biotopů podle Katalogu biotopů ČR (Chytrý a kol., 2001) Schéma postupu při upřesňování bodových hodnot tříd Corine-LC Obr. 2.7. Schéma klasifikace biotopů NATURA 2000 - BVM Nepřírodní nevymapované biotopy byly (pro určitý počet polygonů z každé kategorie CorineLC) vymapovány buď přímo v terénu (využití 4 mapových listů ZM 1: 10 000) nebo za využití leteckých snímků (viz obr. 2.8). Počet vybraných polygonů v jednotlivých třídách 31 Corine-LC je určen tak, aby byla podchycena heterogenita jednotlivých tříd; pro heterogenní třídy byl počet polygonů zvolen tak, aby pokryl různé typy krajin v České Republice. XT3/XK2 XL1 XL1/XT3 XL1 XT3 X4.4 X4.4 X4.4 X4.4 XL1/XT3/XK2 X4.4 XL1 XL1 X4.4 XL1 XL1 X4.4 Obr. 2.8 Příklad mapování přírodě vzdálených až cizích biotopů na podkladě leteckých snímků. Zde se jedná o polygon z třídy 2.4.3 Převážně zemědělská území s příměsí přirozené vegetace. Výsledná rozloha dílčích biotopů v jednotlivých třídách byla vypočtena jako procentuální zastoupení X-biotopů v celkové rozloze všech vybraných polygonů, které doplnily procentuální zastoupení biotopů mapování Natura 2000 v rámci celé České Republiky. Pro výpočet bodových hodnot tříd Corine-LC bylo procentuální zastoupení ploch dílčích X-biotopů počítáno pro každý vybraný polygon zvlášť (vážený průměr bodových hodnot podle rozlohy) a výsledná hodnota byla získána jako průměr hodnot všech vybraných polygonů pro jednotlivé třídy Corine-LC. Takto získaná bodová hodnota má vyšší vypovídají hodnotu, protože území České Republiky je složeno z více menších polygonů. Biotopy, jejichž rozloha byla v dílčích polygonech nižší než jedna, byly vyřazeny. Bodová hodnota plochy, zbývající do celkové rozlohy polygonu, byla vypočtena jako průměrná hodnota zastoupených biotopů daného polygonu, jejichž plocha přesahovala 1% rozlohy polygonu. Výsledné bodové hodnoty pro jednotlivé třídy Corine-LC byly vypočteny jako průměr vážený rozlohou, kdy základem bylo procentuální zastoupení biotopů mapování Natura 2000 v rozloze celé republiky, které byly ohodnoceny metodou BVM. Procentům chybějícím do celkové rozlohy byla přiřazena bodová hodnota podle předchozího výpočtu, tedy průměrná bodová hodnota vybraných polygonů. 32 Přehled výsledných bodových hodnot tříd 3.úrovně Corine-LC. Třída 3.3.3. Oblasti s řídkou vegetací je zastoupena jen v roce 2006 a třída 3.3.4 Vypálené oblasti je zastoupena jen v roce 1990. Tab. 2.2 Přehled výsledných bodových hodnot tříd 3.úrovně Corine-LC Položky pokryvu České republiky 1.1.1. Městská souvislá zástavba 1.1.2. Městská nesouvislá zástavba 1.2.1. Průmyslové nebo obchodní zóny 1.2.2. Silniční a železniční síť a přilehlé prostory 1.2.3. Přístavní zóny 1.2.4. Letiště 1.3.1. Těžba hornin 1.3.2. Skládky 1.3.3. Staveniště 1.4.1. Plochy městské zeleně 1.4.2. Zařízení pro sport a rekreaci 2.1.1. Orná půda mimo zavlažovaných ploch 2.2.1. Vinice 2.2.2. Ovocné sady a keře 2.3.1. Louky 2.4.2. Komplexní systémy kultur a parcel 2.4.3. Převážně zemědělská území s příměsí přirozené vegetace 3.1.1. Listnaté lesy 3.1.2. Jehličnaté lesy 3.1.3. Smíšené lesy 3.2.1. Přírodní pastviny 3.2.2. Slatiny a vřesoviště,křovinaté formace 3.2.4. Přechodová stadia lesa a křovin 3.3.2. Holé skály 3.3.3. Oblasti s řídkou vegetací 3.3.4 Vypálené oblasti 4.1.1. Vnitrozemské bažiny 4.1.2. Rašeliniště 5.1.1. Vodní toky a cesty 5.1.2. Vodní plochy Body/m2 2,39 10,22 2,95 8,23 8,27 11,94 13,40 7,87 7,12 19,27 18,77 11,18 15,25 14,15 20,79 14,08 21,51 39,99 26,18 28,48 33,02 52,99 23,51 39,79 61,65 30,51 33,47 53,29 23,14 18,67 Přehled procentuálního zastoupení dílčích biotopů v jednotlivých třídách Corine-LC je uveden v příloze č. 4. 2.5 Regionální studie V souladu s cíly projektu byla v letošním roce definitivně vybrána dvě zájmová území pro regionální studie: horní část povodí Stropnice a území vojenské střelnice v bývalém vojenském újezdu Ralsko. 33 2.5.1 Charakteristika zájmového území horní část povodí Stropnice Území se nachází v Novohradských horách a kromě několika menších vesnic a osad zahrnuje správní středisko oblasti, Nové Hrady a bývalou střediskovou obec Horní Stropnice. Základní charakteristiky zájmového území horní část povodí Stropnice. Jeho přírodní poměry, krajinný pokryv a způsob zemědělského využití území vyplývá z obr. 2.9, 2.10 a 2.11. Obr. 2.9 Horopis a vodopis zájmového území horní části povodí Stropnice. Obr. 2.10 Plošné zastoupení jednotlivých farem a lesů v zájmovém území horní části povodí Stropnice. 34 2005 Holá půda Brambory Pšenice Ječmen Oves Žito + tritikále Kukuřice Řepka Hrách Bob Mezofilní louky Mez.louky + nálet Vlhké louky Rákosiny + ostřice Rákosiny + vrbiny/olšiny Vrbiny a olšiny Nálety dřevin Lada Ruderály Osady Listnaté lesy Jehličnaté lesy Smíšené lesy Paseky Vodní plochy Obnažená dna Souvislá zástavba Roztroušená zástavba Lomy Obr. 2.11 Podrobné mapování vegetačního pokryvu zájmového území horní části povodí Stropnice v roce 2005. Energetická, uhlíková a ekonomická bilance zemědělských farem v zájmovém území a u největší farmy srovnání klasického a ekologického zemědělství Cílem studia je energetická, uhlíková a ekonomická bilance zemědělských farem hospodařících v zájmovém území horní části povodí Stropnice. Zájmové území má celkovou rozlohu přibližně 99 km2. Bilance byla provedena na 5 zemědělských farmách - 1. Jihočeská zemědělská a.s., Sohors s.r.o., Novohradské hory s.r.o., Václav Heral, Robert Blíženec (viz tab. X.). Celková rozloha zemědělských farem je přibližně 3 708 ha (37,5% z celkové rozlohy zájmového území). Podle druhu pěstovaných plodin na farmách byly zjišťovány – provedené pracovní operace, výsevek, spotřeba minerálních a organických hnojiv (název hnojiva, dávka, výměra, % účinných živin), spotřebované množství chemických přípravků na ochranu rostlin (název přípravku, dávka, % účinné látky), výnosy hlavního i vedlejšího produktu. Dále byl vyhotoven seznam použitých strojů a nářadí. Podle druhu a plemene chovaných zvířat na farmách byly sestaveny obraty stáda (rok 2004, 2005), zjišťována struktura a spotřeba krmiv, množství použitého steliva, pracovní operace a produkce jednotlivých komodit (mléko, maso, chlévská mrva). Dále byl vyhotoven seznam použitých strojů, seznam staveb (výměra, typ budovy) a zařízení. 35 Tab. 2.3. Charakteristika zemědělských farem v zájmovém území R. Blíženec Novohradské hory s.r.o. Průměrná nadmořská výška Výměra zemědělské farmy (rok 2005) Soukromě hospodařící rolník 1 621 m 80 ha Výměra mimo zájmové území Chovaná skot masný, hospodářská zvířata ovce, koně Intenzita hospodaření extenzivní Společnost s ručením omezeným 1 541 m V. Heral 1. Jihočeská Sohors s.r.o. zemědělská a.s. Soukromě Akciová Společnost s hospodařící společnost ručením rolník 2 omezeným 2 556 m 543 m 518 m 713 ha 95 ha 2184,7 630 ha - - 850 ha 1674 ha skot masný extenzivní skot masný, skot masný, ovce, kozy, skot mléčný, koně ovce, drůbež extenzivní intenzivní masný skot intenzivní Dotazníkovým způsobem za roky 2004 a 2005 byla zjištěna základní data o jednotlivých farmách a byly kvantifikovány jednotlivé vstupy a výstupy (energetické a látkové toky). Na základě zjištěných dat bude začátkem přístího roku pro každou farmu sestavena energetická bilance (rostlinné výroby, živočišné výroby a celková energetická bilance), uhlíková bilance (rostlinné výroby a živočišné výroby) a celková ekonomická bilance zemědělských farem a vypočítána zátěž pro životní prostředí metodou LCA. Energetická bilance Energetické náklady bilance rostlinné výroby se skládají z energie lidské práce, fosilní energie, elektrická energie, energie strojů, energie minerálních hnojiv, energie organických hnojiv, energie chemických přípravku a energie osiv. Energetické výnosy bilance rostlinné výroby jsou tvořeny hlavním produktem (např. zrno), vedlejším produktem (např. sláma). Všechny energetické výnosy jsou uvedeny ve spalném teple v GJ. Výsledkem je energetická bilance (zisk/ztráta) za každou farmu, vypočtené ukazatele – energetické výnosy/energetické náklady, energetické výnosy z 1 ha, energetické náklady na 1 ha zemědělské půdy. Energetické náklady bilance živočišné výroby se skládají z energie lidské práce, fosilní energie, elektrická energie + plyn, energie strojů, energie staveb, energie krmiv a steliv. Energetické výnosy jsou tvořeny hlavním produktem (maso), vedlejším produktem (mléko) a energií chlévského hnoje. Všechny energetické výnosy jsou uvedeny ve spalném teple v GJ. Výsledkem je energetická bilance živočišné výroby za každou farmu. Celková energetická bilance bude spočítána na základě propojení vstupů a výstupů z energetické bilance rostlinné výroby a energetické bilance živočišné výroby. 36 Uhlíková bilance Pro každou zemědělskou farmu bylo spočítáno množství uhlíku v nadzemní i podzemní biomase. Výstupem je čistá primární produkce a hrubá primární produkce na 1 ha. Uhlíková bilance živočišné výroby je tvořena vstupy (krmiva, steliva) a výstupy (produkce C-CO2, produkce C-CH4, produkce hlavního produktu (maso), produkce vedlejšího produktu (mléko), produkce chlévské mrvy. Výsledkem je uhlíková bilance (výstupy – vstupy). Byla vypracovaná LCA analýza pro každou zemědělskou farmu. Výsledky této analýzy ukazují celkovou „zátěž“ životního prostředí zemědělským hospodařením. Hlavním výstupem této analýzy jsou celkové emise CO2, acidifikace a eutrofizace. Ekonomická bilance Pro ekonomickou bilanci rostlinné výroby byly spočítány náklady v Kč (mzdy, fosilní paliva, elektrická energie, stroje, minerální hnojiva, organická hnojiva, chemické přípravky, osiva). Výnosy jsou spočítány v tržní ceně v Kč (hlavní produkt, vedlejší produkt). Pro ekonomickou bilanci živočišné výroby byly spočítány náklady v Kč (mzdy, fosilní paliva, elektrická energie, stroje, budovy, krmiva a steliva). Výnosy jsou spočítány v tržní ceně v Kč (hlavní produkt – maso, vedlejší produkt – mléko, produkce chlévského hnoje). Celková ekonomická bilance bude spočítána na základě propojení nákladů a výnosů ekonomické bilance rostlinné výroby a ekonomické bilance živočišné výroby. Do výpočtu byly zahrnuty dotace. Výše uvedené výsledky budou prezentovány na příštím kontrolním dnu projektu. V současné době začínají ve spolupráci se Zemědělskou fakultou JU v Českých Budějovicích práce na srovnání všech výše uvedených bilancí a ekologické zátěže I. Jihočeské zemědělské při klasickém a ekologickém způsobu hospodaření. 2.5.2 Charakteristika zájmového území Ralsko Modelová studie – Vrchbělsko V bývalém výcvikovém prostoru, přesněji újezdu Ralsko bylo pro výzkum vybráno reprezentativní modelové území Vrchbělska v jeho jihovýchodním cípu (cf. Engstová 2005) a následně rozšířeno o navazující území - velkou bezlesou enklávu bývalé tankové střelnice Židlov s okolím. Výraznými fenomény Vrchbělska jsou odlesněné plochy, na kterých probíhal intenzivní vojenský výcvik. Největší z nich je plocha tankové střelnice, která se rozprostírá na ploše přibližně 3 km2 (přib. 1 km do šířky a téměř 3 km do dálky, resp. směrem severo-jižním). Asi třetina tankodromu je v jižní části morfologicky upravena na systém dlouhých paralelních prohlubní a vyvýšenin se zarovnaným povrchem. Prohlubně vznikly zřejmě vyježděním od tanků při vojenských cvičeních. Jsou alespoň 5 metrů hluboké a asi 30 metrů široké. Druhou odlesněnou plochou je menší cvičiště mezi tankodromem a Vrchbělským údolím. Plocha byla v devadesátých letech po odchodu sovětské armády zcela bez vegetace. Dnes zde můžeme se zájmem sledovat pozvolné zarůstání a vytváření nových rostlinných společenstev. Mezi převažujícími pionýrskými a rumištními společenstvy tu lze najít také zajímavá společenstva svazu Koelerio-Phleion phleoidis. Platí tu stejné pravidlo jako u tankodromu: přirozenou sukcesí se i tato plocha postupně zalesní. Možná, že to bude škoda, neboť ještě 37 před II. světovou válkou tu byly obdělávané pozemky. Bezlesí tu tedy má svou „tradici“ a snad by nebylo špatné pokusit se ho v rámci krajinné mozaiky zachovat. Nejrozšířenějším typem přirozené potenciální vegetace jsou smíšené acidofilní doubravy s borovicí, které náleží svazu Genisto germanicae-Quercion (asociace Vaccinio vitis-idaeaeQuercetum). Vyskytují se na lesnatých písčitých plošinách i svazích v bukovo-dubovém až dubovém vegetačním stupni. Ze stromů je zde dominantní borovice lesní (Pinus silvestris) a bříza bělokorá (Betula pendula). V bylinném patře převládá metlička křivolaká (Deschampsia flexuosa), vřes obecný (Calluna vulgaris) a borůvka (Vaccinium myrtillus), popř. brusinka (V. vitis-idaea). V současné době převažují na celém území kulturní bory, zřídka i smrčiny. Borové porosty místy působí přirozeným dojmem, připomínají skandinávské boreální bory, tzv. světlou tajgu. Nenáročné rostliny, vřes a borůvka, nelze považovat za určující druhy vegetačního typu, neboť se jim dobře daří i na degradované půdě hospodářských lesů. Naopak výskyt náročnějších druhů (např. Convallaria nebo Maianthemum), skupin vitálních starých dubů i semenáčků dubu nebo habru potvrzují, že se nejedná o přirozené bory. Uměle udržované bezlesí výcvikových ploch se v průběhu téměř dvou dekád dost změnilo. Travnaté plochy začínají postupně od krajů zarůstat břízami a borovicemi, ve vnitřních částech se uplatňují i další dřeviny. V bylinném patře pod břízami a borovicemi dominuje vřes, který spolu s janovcem metlatým (Sarothamus scoparius) pokrývá také místa bez stromových náletů nebo zapojeného trávníku. Janovec je expanzivní druh, jež se lehce uchycuje na otevřených písčitých plochách, snadno a rychle se množí a má vysoký přírůstek biomasy, stejně jako rychle se šířící vlčí bob malolistý (Lupinus polyphyllus). Odlesněné plochy, kde dříve probíhala intenzivní vojenská činnost, již nyní pokrývá zajímavá vegetace. Kromě pionýrských a rumištních společenstev s běžnými druhy (řebříček obecný (Achillea millefolium), mochna stříbrná (Potentilla argentea) nebo sléz mošusový (Malva moschata) se zde dají diagnostikovat společenstva suchých mírně acidofilních trávníků asociace Koelerio-Phleion phleioidis s indikačními druhy např. bika ladní (Luzula campestris), kostřava žlábkatá (Festuca rupicola), svízel syřišťový (Galium verum), mateřídouška vejčitá (Thymus pulegioides), pryšec chvojka (Euphorbia cyparissias), štírovník růžkatý (Lotus corniculatus), vítod chocholatý (Polygala comosa) a další. Analýza změn ve využití krajiny byla provedena na základě srovnání leteckých snímků z let 1938, 1975 a 2000 v programu ArcGIS 8.3, doplněné terénním průzkumem, mapovými a obrazovými dokumenty a získanou literaturou (obr. 2.12). 38 Obr. 2.12 Analýza změn ve využití krajiny na základě srovnání leteckých snímků z let 1938, 1975 a 2000 Stejně jako Vrchbělsko je oblast Židlova charakteristická pahorkatinným reliéfem a střídáním kontrastních geologických složek - na jedné straně písčitých, kyselých a vysýchavých substrátů křídového původu, na druhé straně úrodných kvartérních sprašových pokryvů. I proto potenciální vegetace je poměrně pestrá, od převahy acidofilních doubrav k vzácnějším habrovým doubravám, azonálního charakteru jsou malé plochy odpovídající oligotrofním 39 bučinám a acidofilním borům. Mokřadní a rašelinné lesy i reliktní bezlesí, typické pro kotliny a nivy, jsou již mimo sledované území. Na Židlově se mnoho staletí odvíjely osudy statisíců lidí, krajina byla kultivovaná, vznikl nádherný člověkem podmíněný krajinný ráz. To vše bylo z kulturního pohledu "devastováno", z ostatních pohledů radikálně změněno. Je ale možné mluvit o vzniku nových hodnot, i když zatížených smutnými až tragickými osudy původních obyvatel. Po prozkoumání daného území a prostudování dějin jsme došli k závěru, že není možné se smířit s úplným zapomněním života lidí před existencí vojenského prostoru a nechat zcela zakrýt stopy tohoto života "milosrdnou" vegetací. Plochu bývalé obce Olšina/Wolschen navrhujeme citlivě upravit na Místo paměti. Využít genia loci, tvořeného na volném prostranství mohutnou starou lípou, hlubokou studní, návesním rybníkem, povaleným pomníkem obětem války, zbytky zahrádek s přežívajícími okrasnými květinami a samozřejmě ruinami domů, hospodářských objektů a vytvořit kultivované místo setkání lidí - turistů, na zamyšlení nad dějinnými zvraty i osudy krajin. 40 Kap. 3 Modelování depozice a překročení kritických zátěží dusíku na území ČR 3.1 Úvod Cílem této první části kapitoly je hodnocení atmosférické depozice dusíku na území lesních ekosystémů České republiky s ohledem na kritické zátěže stanovené dle metodologie EHK OSN. Modelování prostorové distribuce atmosférické depozice dusíku a vyhodnocení překročení kritických zátěží dusíku na území lesních ekosystémů České republiky je v souladu se strategií Göteborského protokolu (článek 2), který specifikuje přípustnou úroveň atmosférické depozice nebo koncentrace ve výši nepřesahující kritické zátěže nutričního dusíku (UNECE, 2005). Z hlediska ochrany ekosystémů před účinky atmosférické depozice dusíku je důležité znát atmosférickou depozici, kritické zátěže a velikost překročení (o které je nezbytné snížit atmosférickou depozici dusíku tak, aby nedocházelo k další devastaci přírodního prostředí acidifikací a eutrofizací). Informace o překročení kritických zátěží atmosférickou depozicí jsou základem pro tvorbu strategií směřujících k řešení ohrožení ekosystémů těmito látkami. Nejvýznamnějšími negativními procesy v přírodním ekosystému, které způsobují látky znečišťující ovzduší, jsou procesy acidifikace (okyselování) a eutrofizace. Acidifikace je proces vnášení okyselujících látek do prostředí, obvykle vyjádřený v molární jednotce (mol H+). Projevuje se přímým narušením listového parenchymu, zvyšováním mobility hliníku a některých toxických prvků v půdě, likvidací některých skupin mikroorganismů v půdě, narušováním správné struktury půdy, zhoršením příjmu nebo imobilizací základních živin z půdy, mizením senzitivních druhů rostlin. Eutrofizace je nadměrný přísun sloučenin dusíku a fosforu do ekosystému, v jehož důsledku dochází ke změnám živinových poměrů v půdě a vodě. Projevuje se negativně v příjmu jiných nezbytných prvků (Mg), úbytkem některých skupin mikroorganismů (narušení rhizosféry), mizením senzitivních druhů rostlin typických pro chudá stanoviště, apod. Limitní hranice eutrofizace dle EHK OSN jsou vyjádřeny ”kritickou zátěží všech sloučenin dusíku”. 3.2 Materiál a metoda 3.2.1. Výpočet atmosférické depozice sloučenin dusíku Atmosférická depozice dusíku byla odhadnuta z naměřených a modelovaných (interpolovaných) hodnot koncentrací acidifikačních činitelů v ovzduší a ve srážkách. Informace o koncentracích acidifikačních činitelů v ovzduší a ve srážkách byly získány z měření, která byla provedena na monitorovacích stanicích Českého hydrometeorologického ústavu a jiných organizací v České republice. Imisní koncentrace acidifikačních činitelů v ovzduší a ve srážkách naměřené na monitorovacích stanicích byly interpolovány do sítě 1 x 1 km na území České republiky. Mokrá depozice byla odvozena z hodnot koncentrací NO3- a NH4+ ve srážkách a ze srážkových úhrnů. Suchá depozice byla odvozena z hodnot koncentrací plynných složek a aerosolových částic v ovzduší a jejich depozičních rychlostí. Pro výpočet depozičních rychlostí NOx, NH3 byl použit rezistenční model, jehož vstupními proměnnými byla meteorologická data, data o drsnosti povrchu a využití ploch na území České republiky a hodnoty rezistence povrchu a pokryvu odvozené z literatury. Depoziční rychlosti HNO3 byly odvozeny z literatury, depoziční rychlosti aerosolových částic byly parametrizovány. Pro 41 geografickou identifikaci a interpretaci územně orientovaných dat v síti 1x1 km byly využity nástroje geografického informačního systému (GIS). Výpočetní schéma pro výpočet celkové potenciální depozice dusíku je uvedeno na obr. 3.1. Obr. 3.1. Výpočetní schéma pro výpočet celkové potenciální depozice dusíku. Pro potřeby této studie byly brány v úvahu následující acidifikační činitele: oxidy dusíku (NO, NO2), kyselina dusičná (HNO3), amoniak (NH3), dusičnany (NO3-) a amonné ionty (NH4+) v aerosolu a ve srážkách. Jeden mol NOx nebo NH3 může v konečné formě vytvořit jeden vodíkový iont H+ (Erisman et al., 1989). Popis půdních procesů vedoucích k acidifikaci přesahuje rámec této studie. Příspěvek NH3 do kyselé depozice odpovídá stupni půdní nitrifikace. Působením kyslíku mohou nitrifikační bakterie změnit amoniak na dusičnany podle rovnice (Van Breemen et al., 1982): NH4+ + 2O2 Æ NO-3 + H2O + 2H+ (2.1) Během tohoto procesu mohou kyseliny v plynné formě, aerosolu nebo kapkách původně neutralizované amoniakem vytvářet dva ionty vodíku. Jeden můžeme odvozovat z NH3 a jeden z neutralizované kyseliny. Vzhledem k neúplné nitrifikaci v půdě může být příspěvek NH3 nebo NH4+ menší než jeden vodíkový iont. Tento příspěvek je závislý na typu půdy a vegetace (Erisman, Draaijers, 1995). 42 V publikované studii (Heij, Schneider, 1991), která vychází z monitoringu v lesích Holandska, je odhadováno, že aktuální kyselá zátěž dusíku byla určena jako polovina potenciální zátěže. Rozdíl mezi potenciální zátěží a aktuální kyselostí půdy je hlavně výsledkem přemisťování nebo fixace dusíku v důsledku příjmu kořenovým systémem rostlin, denitrifikace a fixace dusíku v půdní organické hmotě (Heij et al., 1991). Celková potenciální kyselá depozice dusíku byla vypočtena podle literatury (Erisman et al., 1989) takto: Celková potenciální kyselá depozice dusíku = NOy + NHx (2.2) kde NOy je celková depozice oxidovaných sloučenin dusíku (NO, NO2, HNO3 a NO3-) a NHx je celková depozice redukovaných sloučenin dusíku (NH3 a NH4+). Celková depozice dusíku je vyjádřena v mol H+ ha-1 rok-1. Mokrá depozice Celková potenciální mokrá depozice dusíku byla vypočtena podle literatury (Erisman et al., 1989): Celková potenciální mokrá depozice = NO3- + NH4+ (2.3) Mokrá depozice dusičnanů byla vypočtena ze srážkových úhrnů a koncentrací NO3- ve srážkách pro každý čtverec sítě 1 x 1 km na území České republiky. Mokrá depozice amonných iontů byla vypočtena ze srážkových úhrnů a koncentrací NH4+ ve srážkách pro každý čtverec sítě 1x1 km na území České republiky. Celková potenciální mokrá depozice byla vypočtena sečtením hodnot mokré depozice dusičnanů a hodnot mokré depozice amonných iontů v každém čtverci sítě 1 x 1 km na území České republiky. Suchá depozice K odhadu suché depozice byla použita metoda, která odvozuje depoziční tok pro každý čtverec 1 x 1 km z naměřených imisních koncentrací těchto složek v ovzduší a jejich depozičních rychlostí podle následujícího vztahu: F = Vd(z)C(z). (2.4) F je depoziční tok složky, Vd je depoziční rychlost složky a C(z) je koncentrace složky ve výšce z nad povrchem. Pro modelování depozičních rychlostí z meteorologických dat a charakteristik vegetačních pokryvů byl použit několikanásobný rezistenční model (Voldner, 1986; Zapletal, 2006), který využívá koncepce jednoduché několikanásobné rezistence, která popisuje povrch stromového zápoje jako tzv. povrch „velkého listu (big leaf)“. Rezistence povrchu roste nebo klesá v závislosti na indexu listové plochy (LAI), který umožňuje rozšíření rezistence povrchu jednotlivého individuálního listu na celý stromový zápoj. Depoziční rychlost Vd může být vyjádřena jako inverzní hodnota součtu tří rezistencí: Vd ( z ) = 1 Ra ( z ) + Rb + Rc (2.5) Tři rezistence reprezentují tři fáze přenosu: aerodynamická rezistence Ra reprezentuje přenos volnou atmosférou (turbulentní vrstvou) k laminární mezní vrstvě, laminární rezistence Rb reprezentuje přenos přes laminární mezní vrstvu k povrchu, rezistence povrchu nebo pokryvu Rc reprezentuje různý způsob příjmu plynu nebo částic povrchem. Ra závisí zejména na intenzitě lokální atmosférické turbulence. Turbulence může být vytvářena prostřednictvím 43 mechanických sil při tření o povrch (silné proudění) nebo v důsledku ohřátého povrchu (vzlínání nebo slabé proudění). Jestliže je rychlost větru velmi nízká, potom je slabé proudění málo srovnatelné s mechanickou turbulencí. V případě drsných vegetačních pokryvů (stromy) ovlivňují aerodynamické charakteristiky a rychlost větru turbulenci velmi výrazně a regulují promíchávání znečišťujících látek ve vrstvách vzduchu v blízkosti těchto vegetačních pokryvů (stromy). Aerodynamická rezistence Ra byla vypočtena standardním způsobem podle mikrometeorologických vztahů podle Hickse et al. (1987), Hickse et al. (1989) a Voldnera et al. (1986): [ Ra = ln ( z z 0 ) − ψ c [ ] k u* , kde (2.6) ] u* = kuz ln( z z0 ) − ψ m . (2.7) Pro depozici plynu do vody [ ] Ra + Rb = ln( ku* z D) − ψ c ku* . (2.8) D je molekulární difuze plynu, k je von Karmanova konstanta (0.4), u* je třecí rychlost, uz je horizontální rychlost větru ve výšce z nad nulovou rovinou posunutí, z0 je drsnost povrchu, ψm je korekční funkce stability hybnosti a ψc je korekční funkce stability koncentrace znečišťující látky. Pro indiferentní (neutrální) podmínky vertikálního zvrstvení atmosféry (0<z/L<1) mohou být ψm a ψc vypočteny pomocí následující rovnice: ψ m = ψ c = −5 z L (2.9) L je Moninova a Obuchovova délka. Hodnota L může být vypočtena standardně z třecí rychlosti, měrného tepla vzduchu při stálém tlaku, hustoty vzduchu, potenciální teploty, von Karmanovy konstanty, tíhového zrychlení a vertikálního turbulentního toku tepla, který může být vypočten z čisté radiace. Hodnota L může být zvolena pro indiferentní teplotní zvrstvení atmosféry (Erisman, 1991). Rb je spojena s přenosem skrz laminární mezní vrstvu, která je v kontaktu s povrchem. Přenos plynných znečišťujících látek skrz laminární vrstvu prostřednictvím molekulární difuze závisí na tloušťce vrstvy, koncentračním gradientu napříč vrstvou a na difuzní konstantě, která závisí na poloměru uvažovaných molekul plynu a na teplotě. Velikost laminární mezní vrstvy závisí na velikosti, tvaru a orientaci receptoru a na rychlosti větru. Laminární rezistence Rb byla vypočtena z empirického vztahu uvedeného Hicksem et al. (1987) následovně: Rb = 5 Sc 2 3 / u* , (2.10) kde Sc je Schmidtovo číslo (poměr kinematické vazkosti vzduchu a molekulární difuze plynu). Schmidtovo číslo pro některé plyny je uvedeno v tabulce 3.1. (Hicks et al., 1987; van Pul et al., 1995). Tab. 3.1. Schmidtovo číslo (Sc) v rovnici (2.10) pro některé plyny (Hicks et al., 1987; van Pul et al., 1995). Plyn NO2 HNO3 NH3 H2O Sc 1.07 1.25 0.584 0.68 44 Podle vztahů (2.6) až (2.10) byla vypočtena Ra a Rb na základě znalosti rychlosti větru drsnosti povrchu. Rezistence povrchu Rc je funkcí: a − rezistence stomat (Rsto), která je odporem kladeným plynné složce při jejím příjmu stomaty; − rezistence mezofylu (Rm); − rezistence kutikul nebo rezistence vnějšího povrchu rostliny (Rext), tj. povrchu listů, větví, kmene; − aerodynamické rezistence v rostlinném zápoji (Rinc), která je odporem kladeným plynné složce při jejím přenosu skrz vegetaci směrem k půdě a spodním částem rostlinného zápoje; − rezistence půdy (Rsoil), která je odporem půdy při absorpci plynné složky půdním povrchem. Rezistence stomat, rezistence vnějšího povrchu rostliny a rezistence půdy působí současně a může být charakterizovaná rovnicí: ⎛ 1 1 1 ⎞ Rc = ⎜ + + ⎟ R inc + R soil R ext ⎠ ⎝ R sto + R m −1 (2.11) Rezistence stomat Rsto je funkcí fotosynteticky aktivní radiace, teploty listů, deficitu tlaku vodních par, vnitřní koncentrace CO2, vodního potenciálu listu, věku listu a jeho umístění. Obecně rezistence stomat závisí na těchto faktorech nelineárně. V případě, že všechny tyto parametry nejsou dostupné, můžeme použít parametrizaci, kterou uvedl Wesely (1989). Tato parametrizace vyžaduje pouze data pro globální záření Q (W/m2) a teplotu povrchu Ts (°C) a zavádí pojem vstupní rezistence, na jejímž základě jsou odhadnuty hodnoty rezistence stomat podle klasifikace využití ploch a ročního období. Tato parametrizace je odvozena z metod, které použil Baldocchi et al. (1987) a vyžaduje pouze data pro globální záření Q (W/m2) a teplotu povrchu Ts (°C): Rsto = Ri(1+(200/(Q+0.1))2)(400/Ts(40-Ts)) (2.12) Hodnoty vstupní rezistence Ri mohou být získány z parametrizace, kterou provedl Wesely (1989). Pro přechodné období jaro - léto (červen) je Ri = 1.40 s/cm pro listnaté lesy a Ri = 2.50 s/cm pro jehličnaté lesy. Tento všeobecný postup, používaný pro odvození rezistence stomat pro vodní páru, může být použit pro popis stomatálního příjmu plynných složek, pokud je použit poměr difuzních koeficientů voda/plynná složka a rezistence mezofylu Rm: Rsto,i=Rsto(DH2O/Di)+Rm (2.13) Vzhledem k nedostatečným znalostem je rezistence mezofylu Rm považována za rovnou nule (Voldner et al., 1986; Wesely, 1989). Aerodynamická rezistence v rostlinném zápoji Rinc pro vegetaci může být modelována podle (van Pul, Jacobs, 1994): Rinc =bLAIh/ u*, (2.14) kde LAI je index listové plochy, h je výška vegetace a b je empirická konstanta rovná 14 m-1. V literatuře je uváděn index listové plochy LAI = 5 jako průměrná hodnota pro listnaté lesy 45 (Meyers, Baldocchi, 1988) a index listové plochy LAI = 8.6 jako průměrná hodnota pro jehličnaté lesy (Erisman, Draaijers, 1995). Rezistence půdy Rsoil = 1.00 s/cm je uváděna podle Meyerse a Baldocchiho (1988). Příjem oxidů dusíku vnějším povrchem rostlin je zanedbatelný. Rezistence vnějšího povrchu rostlin Rext = 12 s/cm pro oxidy dusíku může být použita podle Erismana a Draaijerse (1995) a Pula et al. (1995) jako minimální hodnota. Amoniak je emitován hlavně ze zemědělských půd a z pastvin. V lesních ekosystémech je amoniak hlavně deponován. Plynná depozice amoniaku je ovlivňována hlavně stomaty a vnějším rostlinným povrchem. Rezistence vnějšího povrchu rostlin Rext = 1 s/cm pro amoniak může být použita pro denní hodiny jako maximální hodnota, rezistence vnějšího povrchu rostlin Rext = 5 s/cm pro amoniak může být použita pro noční hodiny jako maximální hodnota (podle Erismana a Draaijerse, 1995). Depoziční rychlost aerosolových částic je silně závislá na rozměrech částic a charakteristikách povrchu (Davidson, Wu, 1990). Depozice částic s rozměrem mezi 0.1 a 1 µm je závislá zejména na intenzitě turbulence a drsnosti povrchu. Aerosolové částice o rozměru od 0.1 do 1 µm jsou rovněž nejvíce obohaceny o sírany, dusičnany a amonné ionty (Voldner et al., 1986; Erisman, Draaijers, 1995). Depoziční rychlost pro aerosolové částice s rozměrem mezi 0.1 a 1 µm byla odvozena z parametrizace třecí rychlosti u* pro nízkou vegetaci podle Weseleho et al. (1985): u* Vd = ----------- , L > 0 500 a pro lesy podle Erismana (1992) (2.15) u* Vd = ----------- , L > 0. 100 (2.16) Roční průměrná depoziční rychlost NO3- a NH4+ aerosolových částic pro jednotlivé povrchy zastoupené v oblastech kolem vybraných meteorologických stanic na území České republiky byla vypočtena podle vztahů (2.15) a (2.16) pro indiferentní zvrstvení atmosféry (L > 0). Třecí rychlost u* byla vypočtena pro jednotlivé povrchy ze vztahu (2.7) a (2.9) na základě znalosti průměrné roční hodnoty drsnosti povrchu z0, průměrné roční horizontální rychlosti větru uz a hodnoty L pro indiferentní zvrstvení atmosféry. Roční průměrné hodnoty drsnosti povrchu z0 byly vztaženy k odpovídajícím povrchovým charakteristikám na území lesních ekosystémů České republiky podle klasifikace CORINE Land Cover (EEA, 2005). Schéma několikanásobného rezistenčního modelu je uvedeno na obr. 3.2. 46 Obr. 3.2. Schéma několikanásobného rezistenčního modelu. Rezistenční model pro výpočet depozičních rychlostí NOx, NH3, dusičnanů v aerosolu a amonných iontů v aerosolu na území lesních ekosystémů v České republice byl aplikován následovně. Území lesních ekosystémů České republiky bylo rozděleno do 41 přírodně lesních oblastí a roční sezónní horizontální rychlost větru uz ve výšce z pro rok 2004 na 70 meteorologických stanicích byla extrapolována do těchto oblastí. Hodnoty Ra a Rb byly vypočteny z mikrometeorologických vztahů podle Voldnera et al. (1986) a Hickse et al. (1987) s využitím průměrné hodnoty z0 podle jednotlivých povrchů a ročních průměrných hodnot uz v jednotlivých oblastech. Roční průměrná depoziční rychlost Vd(z) NOx, NH3, dusičnanů v aerosolu a amonných iontů v aerosolu ve výšce 10 m nad jednotlivými povrchy (čtverce 1 x 1 km) zastoupených v oblastech v okolí 70 meteorologických stanic na území lesních ekosystémů byly vypočteny pomocí denních průměrných hodnot Ra, Rb a Rc z rovnice (2.5). Každému čtverci 1 x 1 km byl přiřazen dominantní typ povrchu. Roční průměrné hodnoty depozičního toku NOx, NH3, dusičnanů v aerosolu a amonných iontů v aerosolu F byly vypočteny z ročních průměrných imisních koncentrací NOx, NH3, dusičnanů v aerosolu a amonných iontů C(z), ročních průměrných depozičních rychlostí Vd(z) a času t v každé čtverci 1 x 1 km. 3.2.2 Modelování imisních koncentrací Pro účely této studie byla použita data o imisních koncentracích NOx naměřených na monitorovacích stanicích na území ČR v roce 2004 z imisní báze Informačního systému kvality ovzduší (ISKO) České republiky (ČHMÚ, 2005). Hodnoty ročních průměrných imisních koncentrací NOx byly interpolovány do sítě 1 x 1 km metodou krigingu. 47 Metoda krigingu byla s úspěchem použita v řadě environmentálních aplikací, a to zejména pro prostorové modelování mokré depozice síranů, dusičnanů, amonných iontů, koncentrace vodíkových iontů ve srážkách, imisních koncentrací SO2, NOx (Zapletal, 2006). Kriging vychází z tradičních deterministických interpolačních metod, ve kterých určení interpolačních vah závisí na kovariační struktuře regionalizované proměnné (v této aplikaci jde o koncentrace řešených složek v ovzduší a ve srážkách). Základním problémem krigingu je odhad modelu kovariační struktury, která je známa jako semivariogram. Je definován jako rozdíl mezi základní variancí prostorového procesu a kovariancí mezi hodnotami v dané vzdálenosti. Variogram zkoumá rozptyl regionalizovaných proměnných jako funkci jejich vzdáleností a orientace. Průměrné hodnoty řešených složek byly technikou lineárního krigingu interpolovány do sítě 1 x 1 km, která pokrývá celé území České republiky. Hodnoty koncentrací, které jsou spojitě se měnící regionalizované proměnné v prostoru, jsou považovány za funkci polohových souřadnic (x,y) v dvourozměrném prostoru. Regionalizovaná proměnná závisí na lokalizaci a souvisí s geometrií a orientací naměřené hodnoty. Naměřená hodnota se mění spojitě s různou variabilitou v různých směrech. Hlavním prostředkem výzkumu variability regionalizované proměnné je výzkum rozptylu zkoumané proměnné jako funkce vzájemných vzdáleností jednotlivých bodů měření. Mezi naměřenými hodnotami proměnné v jednotlivých bodech existuje korelace, která po určité vzdálenosti zaniká. Jednotlivá měření pak jsou považována za navzájem nezávislá. Výsledkem tohoto procesu je variogram, který je vyjádřen lineární funkcí. Z variogramu vychází metoda váženého průměru, která určuje optimální střední hodnoty regionalizovaných proměnných v daných plochách. Váhy jsou vypočteny pomocí hodnot odečtených z variogramu. Lineární model krigingu bere v úvahu hustotu rozložení měřicích stanic a prostorově orientovanou proměnlivost naměřených hodnot. Statistický model poskytuje dobré odhady v oblastech s řídkou sítí měření (volná krajina), při extrapolaci na okrajích řešeného území (hranice ČR) a v oblastech s relativně vysokou hustotou měřicích stanic (sídla, průmyslové aglomerace a impaktní krajina). Hodnoty ročních průměrných imisních koncentrací HNO3, dusičnanů v aerosolu (NO3-) a amonných iontů v aerosolu (NH4+) na území České republiky byly extrapolovány z EMEPLRTAP modelu (čtverce 50 x 50km) (EMEP, 2002) do sítě 1 x 1 km. Hodnota průměrné roční plynné depozice amoniaku byla vypočtena pro každý čtverec 1 x 1 km z roční průměrné koncentrace amoniaku a roční průměrné depoziční rychlosti. Z důvodu absence dostatečného počtu monitorovacích stanic pro monitorování imisních koncentrací amoniaku na území České republiky (3 až 4 stanice pro celé území ČR) bylo pole imisních koncentrací amoniaku odhadnuto z hodnot imisních koncentrací amoniaku z EMEP-LRTAP modelu (s rozlišením 50 x 50 km) a podle prostorové distribuce ročních měrných emisí NH3 v síti 5 x 5 km v roce 2005. Roční měrné emise NH3 v roce 2005 byly vypočteny na základě celkové emisní bilance NH3 ze zemědělských, průmyslových zdrojů a lidské populace pomocí emisního modelu (Zapletal, Chroust, 2006). Korekce a extrapolace hodnot imisních koncentrací amoniaku z EMEP-LRTAP modelu (s rozlišením 50 x 50 km) do sítě 5x5 km podle prostorové distribuce emisí NH3 je podpořena následujícími předpoklady. Všechny NHx sloučeniny jsou emitovány ve formě NH3. Emitovaný NH3 není v atmosféře stabilní. Přeměňuje se na NH4+ a váže se na aerosolové částice nebo se do několika hodin usazuje jako NH3. 10 – 30 % emitovaného amoniaku je deponováno do jedné hodiny. Místní, především zemědělské, zdroje emisí amoniaku se dominantně podílejí na místní imisní koncentraci NH3. Pro výpočet plynné depozice amoniaku bylo pole imisních koncentrací amoniaku v síti 5 x 5 km transformováno do sítě 1 x 1 km. 48 3.3 Stanovení empirických kritických zátěží dusíku pro lesní ekosystémy na území České republiky Kritická zátěž je nejvyšší dávka znečišťující látky, která ještě nezpůsobí chemické změny, které by měly dlouhodobé škodlivé účinky na nejcitlivější ekosystémy (Nilsson, Grennfelt, 1988). Na území lesních ekosystémů v České republice bylo aplikovány revidované empirické kritické zátěže pro dusík v rozsahu od 9 do 14,5 kg-N ha-1rok-1 (Zapletal et al., 2005). Tento rozsah empirických kritických zátěží pro dusík byl stanoven pro jehličnaté, listnaté a smíšené lesy na základě empirických pozorování změn v lesní půdě Bobbink et al. (2002). Příznakem překročení kritické zátěže dusíku pro jehličnaté a listnaté lesy je vyplavování dusíku, příznakem překročení kritické zátěže dusíku pro smíšené lesy je vzrůstající mineralizace dusíkem a nitrifikace. Faktory, které ovlivňují hodnotu kritické zátěže: • klima (vlhkost půdy, vodní režim) • nasycenost půdy bazickými kationty • stupeň dekompozice • půdní typ • vegetační pokryv (dřevinná skladba lesního porostu) • intenzita hospodaření Pokud kritické zátěže hodnotíme na základě chemismu půdy, jsou nejvýznamnějšími faktory půdní typ a vegetační pokryv. Dále vycházíme z předpokladu, že faktory klimatu, nasycenosti bazickými kationty a stupně dekompozice jsou implicitně zahrnuty především v půdním typu. Na základě tohoto přístupu bylo odvozeny empirické kritické zátěže na základě půdního typu a vegetačního pokryvu, s případnou modifikací podle intenzity hospodaření. Pro vybrané půdní typy byly výchozí hodnoty kritické zátěže z rozpětí (intervalu) 9 – 14,5 kg N.ha-1.rok-1 stanoveny na základě chemismu půdy (chemicko - fyzikálních charakteristik půdy) a vynásobeny koeficienty pro vegetační pokryv. Výchozí hodnoty kritické zátěže i koeficienty pro vegetační pokryvy byly kalibrovány s ohledem na vegetační pokryv. Půdní typy byly seskupeny na základě fyzikálně - chemických vlastností, hlavních klimatických podmínek a vodního režimu do čtyř skupin. Počáteční hodnoty kritických zátěží byly přiřazeny každé skupině půdních typů (viz tab. 3.2). Ke stanovení půdních typů byla použita digitální půdní mapa (Němeček, 2004) a digitální mapa pokryvu (Zapletal, 1998). Význam vegetačního pokryvu je vyšší u kyselých půd než u půd mezotrofních a bazických. Z tohoto důvodu se s obsahem bází v půdě snižuje hodnota koeficientu smíšeného a listnatého lesa. 49 -1 Tab. 3.2. Skupiny půdních typů pro určení empirických kritických zátěží dusíku (kg N ha -1 rok ) stanovené podle fyzikálně-chemických vlastností, hlavních klimatických podmínek a vodního režimu v České republice Počáteční Konečné Koeficient empirické Skupiny půdních typů pro stanovení empirická vegetačního kritická kritické empirických kritických zátěží(a) pokryvu zátěž(b) zátěže silně kyselé půdy na kyselých 9 jehličnatý 1 9 substrátech s nízkým stupněm nasycení smíšený 1.1 10 bázemi, akumulace surového humusu, 9 studené a vlhké klima 9 listnatý 1.25 11 kyselé půdy na silikátových 11 jehličnatý 1 11 substrátech, nižší stupeň nasycení smíšený 1.1 12 bázemi, střední akumulace sur. 11 humusu, chladnější a vlhčí klima 11 listnatý 1.2 13 mezotrofní půdy a různých neutrálních 13 jehličnatý 1 13 substrátech střední stupeň nasycení smíšený 1.05 14 bázemi, nízká akumulace sur. humusu, 13 mírné klima 13 listnatý 1.1 14 neutrální a zásadité půdy většinou na 14.5 jehličnatý 1 15 bazických substrátech, dobrá smíšený 1.05 15 nasycenost bázemi, bez akumulace sur. 14.5 14.5 listnatý 1.1 16 humusu, sušší a teplé klima a) Klimatické charakteristiky nebyly hodnoceny pro azonální půdy b) Podle: Bobbink (2002) Na obr. 3.3. jsou zobrazeny hlavní skupiny půdních typů na území České republiky v síti 1 x 1 km.. Na obr. 3.4 je zobrazen vegetační pokryv (listnaté, jehličnaté a smíšené lesy) na území České republiky v síti 1 x 1 km. Na obr. 3.5 je stanovena plocha lesních ekosystémů (jehličnaté, listnaté a smíšené) v % na lesních půdních typech na území České republiky. Obr. 3.3. Hlavní skupiny půdních typů na území České republiky v síti 1x1 km. 50 Obr. 3.4. Vegetační pokryv (listnaté, jehličnaté a smíšené lesy) na území České republiky v síti 1 x 1 km. Coniferous Deciduous Strong acid soils Acid soils Coniferous and deciduous Forest area 100% 80% 60% 40% 20% 0% Type of soil Mezotrophic soils Neutral and basic soils Obr. 3.5. Plocha lesních ekosystémů (jehličnaté, listnaté a smíšené) v % na lesních půdních typech na území České republiky. Na obr. 3.6. je znázorněna prostorová distribuce hodnot empirických kritických zátěží na území lesních ekosystémů v České republice v síti 1 x 1 km. Obr. 3.6. Prostorová distribuce hodnot empirických kritických zátěží na území lesních ekosystémů v České republice v síti 1 x 1 km. 51 Na obr. 3.7. je zachycena distribuce empirických kritických zátěží dusíku podle skupin lesních půdních typů na území České republiky. Neutral and basic soils Mezotrophic soils Acid soils Strong acid soils 12000 .. Number of grids 15000 9000 6000 3000 0 9 10 11 12 13 14 15 -1 -1 Critical loads of N (kg N ha year ) 16 Obr. 3.7. Distribuce empirických kritických zátěží dusíku podle skupin lesních půdních typů na území České republiky. Určení hodnot empirických kritických zátěží dusíku pro lesní ekosystémy na území České republiky bylo prováděno ve vztahu k rozložení a druhové skladbě lesních ekosystémů, půdním typům a dalším charakteristikám, které jsou popsány výše. Hodnoty byly stanoveny v rozmezí od 9 do 16 kg N ha-1 rok-1. Rozložení polí hodnot empirických kritických zátěží dusíku v síti 1 x 1 km vykazuje značné územní rozdílnosti. Relativně nejnižší hodnoty empirických kritických zátěží, vymezující nejcitlivější oblasti z hlediska depozičního vstupu oxidovaných a redukovaných forem dusíku, jsou ve všech v horských oblastech, přičemž se západní část Krušných hor se jeví jako relativně citlivější než část východní. Tato skutečnost je dána historicky vyšší imisní zátěží ve východní části pohoří, rozvrácené smrkové porosty byly nahrazeny porosty listnatých náhradních dřevin ÚHÚL (2002), jejichž opad je příznivější z hlediska dekompozice. Otázkou k diskusi je skutečný chemismus půd a porovnání výsledků analýz vzorků půd z obou částí pohoří. Relativně odolné vůči depozičnímu vstupu oxidovaných a redukovaných forem dusíku jsou lesní ekosystémy v okolí významných vodních toků, jako je Polabí, Podyjí nebo Poodří. Celkově lze na základě empirických kritických zátěží hodnotit lesní ekosystémy na území ČR jako relativně citlivé vůči depozičnímu vstupu oxidovaných a redukovaných forem dusíku. 3.4 Výsledky a diskuse 3.4.1 Atmosférická depozice oxidovaných a redukovaných forem dusíku Na obr.3.8. je zobrazena prostorová distribuce celkové depozice oxidovaných forem dusíku NOy, na obr. 3.9 je zobrazena celková depozice redukovaných forem dusíku (NHx) a na obr. 3.10 je zobrazena celková depozice dusíku (NOy a NHx) v síti 1 x 1 km na území České 52 republiky v roce 2004. Celková depozice NHx je ovlivněna zejména emisemi NH3 v oblastech s intenzivní zemědělskou činností (východní Čechy, jižní Morava). Nejvyšší hodnoty celkové depozice NOy jsou lokalizovány ve velkých městech (např. Praha, Brno, Ostrava) a v okolí významných dopravních komunikací v důsledku nárůstu emisí oxidů dusíku z dopravy. Obr. 3.8 Celková depozice oxidovaných forem dusíku NOy v mol (H+) ha-1 rok-1 na území České republiky v síti 1 x 1 km v roce 2004. Obr. 3.9 Celková depozice redukovaných forem dusíku NHx v mol (H+) ha-1 rok-1 na území České republiky v síti 1 x 1 km v roce 2004. 53 Obr. 3.10 Celková depozice dusíku N (NOy + NHx) v mol (H+) ha-1 rok-1 na území České republiky v síti 1 x 1 km v roce 2004. V tabulce 3.2 je pro srovnání uveden vývoj průměrné celkové depozice oxidovaných a redukovaných forem dusíku v síti 1 x 1 km na území České republiky mezi roky 1994, 2000 a 2004. Tab. 3.2. Vývoj celkové depozice oxidovaných a redukovaných forem dusíku v mol (H+) ha-1 rok-1 na území České republiky v letech 1994, 2000 a 2004 (průměrné roční hodnoty v síti 1 x 1 km). Rok 1994 2000 2004 NOy (mol (H+) ha-1 rok-1) Suchá Mokrá Celk. 655 369 379 317 280 264 972 649 643 NHx (mol (H+) ha-1 rok-1) Suc há 481 444 387 Mokrá Celk. Celková depozice dusíku 406 384 274 1859 1477 1304 887 828 661 Z hodnot uvedených v tabulce 3.2 je patrné, že od druhé poloviny devadesátých let dochází k postupnému poklesu průměrných hodnot atmosférické depozice oxidovaných i redukovaných forem dusíku. Průměrná celková depozice dusíku poklesla mezi roky 1994 a 2004 z hodnoty 1859 na 1304 mol (H+) ha-1 rok-1, tj. přibližně o 30 %. Do roku 2000 se na poklesu celkové depozice dusíku podílely hlavně oxidované formy (především plynná depozice NOx). Pokles celkové depozice NOy mezi roky 1994 a 2000 v rozsáhlých oblastech České republiky (střední, severní a severozápadní Čechy) je způsoben omezováním emisí NOx z velkých průmyslových zdrojů v České republice, současně však dochází ke stagnaci nebo nárůstu hodnot celkové depozice NOy ve velkých městech (např. 54 Praha, Brno, Ostrava) a v okolí významných dopravních komunikací v důsledku nárůstu emisí oxidů dusíku z automobilové dopravy. Trend v poklesu suché depozice NOy je mnohem výraznější než trend v poklesu mokré depozice NO3-. Od roku 2000 byl pokles celkové depozice dusíku určován spíše poklesem redukovaných forem dusíku (plynná depozice NH3 a mokrá depozice amonných iontů). Snížení emisí amoniaku do poloviny devadesátých let se rovněž projevilo ve změně zahraniční bilance importu a exportu emisí amoniaku. Zatímco na počátku 90. let převažoval export emisí amoniaku z ČR do zahraničí, na konci 90. let již naopak převažoval import emisí amoniaku ze zahraničí, především z Německa a Rakouska (Zapletal a kol., 2005). Na obr. 3.11 je porovnán vývoj celkové emise SO2, NOx a NH3 v % k roku 1990 na území ČR (ČHMÚ, 2007). Na obr. 3.12 je porovnán vývoj koncentrací síranů, dusičnanů a amonných iontů ve srážkách na stanicích monitorovací sítě GEOMON (Česká geologická služba) (ČHMÚ, 2006) v letech 1994 až 2005. Emise amoniaku klesly mezi roky 1990 a 1995 přibližně o 50 %, od roku 1996 do roku 2004 spíše stagnovaly (obr. 3.13). V období 1994 až 2005 nebyl zaznamenán výrazný pokles měřených koncentrací amonných iontů ve srážkách na stanicích programu GEOMON (obr. 3.12). 100 % (k roku 1990) 90 80 70 60 50 40 30 Emise SO2 20 Emise NOx 10 Emise NH3 2005 2004 2003 2002 2001 2000 1999 1998 1997 1996 1995 1994 1993 1992 1991 1990 0 Rok Obr. 3.11. Celkové emise SO2, NOx a NH3 v % k roku 1990 na území ČR (ČHMÚ, 2006). 100 µeq l -1 80 60 40 20 sírany dusičnany amonné ionty 2005 2004 2003 2002 2001 2000 1999 1998 1997 1996 1995 1994 0 Rok Obr. 3.12. Vývoj koncentrací síranů, dusičnanů a amonných iontů ve srážkách na stanicích monitorovací sítě GEOMON (Česká geologická služba) (ČHMÚ, 2006) v letech 1994 až 2005. 55 Na obr. 3.13 je porovnán vývoj měrné emise oxidu siřičitého, měrné emise amoniaku a mokré depozice amonných iontů v letech 1990 až 2005. 20 80 -1 16 12 -1 kg síry ha rok -1 100 60 8 40 -1 Měrná emise SO2 Měrná emise NH3 Mokrá depozice NH4+ (GEOMON) kg dusíku ha rok 120 4 20 2005 2004 2003 2002 2001 2000 1999 1998 1997 1996 1995 1994 1993 1992 1991 0 1990 0 Rok Obr. 3.13. Vývoj měrné emise oxidu siřičitého, měrné emise amoniaku a mokré depozice amonných iontů v letech 1990 až 2005. 3.4.2 Překročení empirických kritických zátěží dusíku atmosférickou depozicí dusíku Hodnoty celkové atmosférické depozice dusíku (NOy a NHx) v roce 2004 byly porovnány s hodnotami empirických kritických zátěží dusíku v síti 1 x 1 km a bylo vyhodnoceno jejich překročení na území lesních ekosystémů České republiky. Prostorová distribuce překročení empirických kritických zátěže nutričního dusíku hodnotami celkové depozice dusíku (NOy a NHx) v roce 2004 na území lesních ekosystémů České republiky je zobrazena na obr. 3.14. Celková depozice dusíku (NOy + NHx) překračovala kritické zátěže nutričního dusíku v roce 2004 přibližně na 99 % plochy lesních ekosystémů. Nejvyšší hodnoty překročení empirických kritických zátěží dusíku celkovou depozicí dusíku je možno v roce 2004 lokalizovat v lesních ekosystémech Krušných hor, středních Čech, Vysočiny, Orlických hor a Železných hor. 56 Obr. 3.14 Překročení empirických kritických zátěží dusíku celkovou depozicí dusíku (NOy a NHx) v mol (H+) ha-1 rok -1 na území lesních ekosystémů České republiky v síti 1 x 1 km v roce 2004. 3.5 Závěry Od roku 1994 do roku 2005 došlo v České republice, podobně jako v dalších zemích Evropy (EMEP, 2004), ke snížení emisí oxidů dusíku a emisí amoniaku. Emise NOx poklesly mezi roky 1994 a 2005 přibližně o 24 %, emise NH3 o přibližně 20 %. Nejvíce klesly emise amoniaku mezi roky 1990 a 1995, a to přibližně o 50 %, od roku 1996 do roku 2004 spíše stagnovaly. Od druhé poloviny devadesátých let dochází k postupnému poklesu průměrných hodnot atmosférické depozice oxidovaných i redukovaných forem dusíku. Průměrná celková depozice dusíku poklesla mezi roky 1994 a 2004 z hodnoty 1859 na 1304 mol (H+) ha-1 rok-1, tj. přibližně o 30 %. Do roku 2000 se na poklesu celkové depozice dusíku podílely hlavně oxidované formy (především plynná depozice NOx). Pokles celkové depozice NOy mezi roky 1994 a 2000 v rozsáhlých oblastech České republiky (střední, severní a severozápadní Čechy) je způsoben omezováním emisí NOx z velkých průmyslových zdrojů v České republice, současně však dochází ke stagnaci nebo nárůstu hodnot celkové depozice NOy ve velkých městech (např. Praha, Brno, Ostrava) a v okolí významných dopravních komunikací v důsledku nárůstu emisí oxidů dusíku z automobilové dopravy. Trend v poklesu suché depozice NOy je mnohem výraznější než trend v poklesu mokré depozice NO3-, což potvrzují výsledky programu GEOMON. V období 1994 až 2005 nebyl zaznamenán výrazný pokles měřených koncentrací amonných iontů ve srážkách na stanicích programu GEOMON. 57 Hodnoty celkové atmosférické depozice dusíku (NOy a NHx) v roce 2004 byly porovnány s hodnotami empirických kritických zátěží dusíku v síti 1 x 1 km a bylo vyhodnoceno jejich překročení na území lesních ekosystémů České republiky. Celková depozice dusíku (NOy + NHx) překračovala kritické zátěže nutričního dusíku v roce 2004 přibližně na 99 % plochy lesních ekosystémů. Nejvyšší hodnoty překročení empirických kritických zátěží dusíku celkovou depozicí dusíku je možno v roce 2004 lokalizovat v lesních ekosystémech Krušných hor, středních Čech, Vysočiny, Orlických hor a Železných hor. Určení hodnot empirických kritických zátěží dusíku pro lesní ekosystémy na území České republiky bylo prováděno ve vztahu k rozložení a druhové skladbě lesních ekosystémů, půdním typům a dalším charakteristikám. Hodnoty byly stanoveny v rozmezí od 9 do 16 kg N ha-1 rok-1. Rozložení polí hodnot empirických kritických zátěží dusíku v síti 1 x 1 km vykazuje značné územní rozdílnosti. Relativně nejnižší hodnoty empirických kritických zátěží, vymezující nejcitlivější oblasti z hlediska depozičního vstupu oxidovaných a redukovaných forem dusíku, jsou ve všech v horských oblastech, přičemž západní část Krušných hor se jeví jako relativně citlivější než část východní. Relativně odolné vůči depozičnímu vstupu oxidovaných a redukovaných forem dusíku jsou lesní ekosystémy v okolí významných vodních toků, jako je Polabí, Podyjí nebo Poodří. Celkově lze na základě empirických kritických zátěží hodnotit lesní ekosystémy na území ČR jako relativně citlivé vůči depozičnímu vstupu oxidovaných a redukovaných forem dusíku. Otázkou dalšího výzkumu a diskuse je skutečný chemismus půd a zpřesňování hodnot empirických kritických zátěží dusíku. 3.6 Vyhodnocení empirických kritických zátěží s využitím mapy biotopů (SEI mapa) Přebytek dusíku může v terestrických i vodních ekosystémech vyvolávat jak acidifikaci, tak eutrofizaci v závislosti na rychlostech fyzikálních, chemických a biologických procesů, kterými jsou sloučeniny dusíku z atmosférické depozice v daném typu ekosystému vystaveny. Někteří autoři v souvislosti s přebytkem dusíku hovoří o tzv. saturaci ekosystému dusíkem (např. Aber et al, 1989, Gundersen, 1991). Gundersen (1991) předpokládá tři stadia saturace - první stadium immobilizaci dusíku, druhé stadium saturaci dusíku a jako třetí stadium přebytek dusíku. Tato tři stadia jmenovaný autor spojuje s různými biogeochemickými procesy, od vegetačních změn, přes půdní acidifikaci a nevyváženost ve výživě, až po redukci růstových procesů a zvýšení vyplavování dusíku. Saturace ekosystému dusíkem se odráží také na snížení poměru C/N v půdách, který se považuje za jeden z významných indikátorů saturace. Časové měřítko změn vyvolaných přebytkem dusíku v ekosystému se liší v závislosti na typu daného ekosystému a oblasti definované půdními vlastnostmi, horninovým podložím, klimatickými poměry apod. Nejdůležitější je zaregistrovat stadium první (nejmírnější), které se projevuje především vegetačními změnami. Poslední výsledky výzkumu poukazují na skutečnost, že v přirozených i polopřirozených ekosystémech dochází ke změnám v druhové skladbě vegetace, která vede ke snížení biodiversity a nárůstu nitrofilních druhů (De Vries et al., 2007). Návrat těchto ekosystémů do původního (spíše udržitelného) stavu potrvá velmi dlouho a často pouze za přispění nákladných opatření vedoucích ke snížení cyklu dusíku. Z těchto důvodů je velmi potřebné znát kritické zátěže dusíku pro daný typ ekosystému, které nepovedou ke změnám druhového složení vegetace a k negativnímu zvýšení cyklu dusíku. 58 Koncept empirických kritických zátěží pro zjišťování účinků atmosférické depozice dusíku na přirozené a polopřirozené typy ekosystémů byl poprvé prezentován v roce 1992 na mezinárodním semináři organizovaném pod záštitou CLRTAP UNECE v Lökebergu ve Švédsku (Grennfelt a Thörnelöf, 1992). Další informace o souboru navržených hodnot empirických kritických zátěží aktualizovaných v letech 1992 - 1995 podal Bobbink et al. (1996). Tento přehled byl publikován v Příloze III. Prvního Mapovacího manuálu (UBA, 1996). Aktualizované empirické kritické zátěže byly v roce 1995 diskutovány a přijaty na jednání expertů v Ženevě a staly se rovněž součástí předpisů Světové zdravotnické organizace vydaném v roce 2000 (WHO, 2000). Nové poznatky o účincích dusíku na přirozené ekosystémy v druhé polovině devadesátých let minulého století byly dále diskutovány na zasedání expertů v Bernu v roce 2002 (Achermann a Bobbink, 2003). Poslední aktualizace empirických kritických zátěží pro ekosystémy v oblastech s nízkými atmosférickými depozicemi byla provedena v roce 2007 na mezinárodním semináři ve Stockholmu. Nově aktualizované hodnoty empirických kritických zátěží se staly v roce 2007 také součástí Mapovacího manuálu (2004). 3.6.1 Metodika vyhodnocení a mapování empirických kritických zátěží S ohledem na současný vývoj atmosférické depozice okyselujících sloučenin, kdy od poloviny devadesátých let minulého století výrazně poklesla atmosférická depozice síry, zatímco atmosférická depozice dusíku zaznamenala v posledních letech jen mírné zlepšení (Fottová et al., 2006), se problematika kritických zátěží přesunula především na sledování nutričního dusíku a s ním spojenou eutrofizaci přirozených ekosystémů. Z hlediska hodnocení kritických zátěží nutričního dusíku jsou k dispozici metody výpočtu založené na jednoduchých hmotnostních bilancích dusíku v ekosystému (Skořepová et al., 2007). Metodika založená na empirických kritických zátěží dusíku byla využita až v letošním roce (Skořepová et al., 2008). Pro vyhodnocení byly použity údaje empirických kritických zátěží dusíku pro přirozené a polopřirozené ekosystémy publikované v aktualizované verzi mapovacího manuálu z roku 2007 (kapitola 5.2) dostupného na webových stránkách www.oekodata.com/icpmapping. Mapování vybraných typů ekosystémů bylo aplikováno na území ČR s využitím mapy biotopů (SEI mapa), kterou poskytlo Koordinační centrum pro účinky (Bilthoven) v roce 2007. SEI mapa umožnila rozlišit následující typy ekosystémů uvedené v klasifikaci EUNIS (tabulka 3.3). Tabulka 3.3 Vybrané typy ekosystémů Kód SEI EUNIS klasifikace Typ ekosystému 4100 D1 Raised and blanket bogs Valley mires, poor fens and transition mires or Base-rich fens and calcareous spring mires 4204 D2 or D4 5179 E1.7 or E1.9 Non-Mediterranean dry acid and neutral closed grassland 5209 E2 without 2.3 Mesic grasslands without Mountain hay meadows 5230 E2.3 Mountain hay meadows 5300 E3 Seasonally wet and wet grasslands 5400 E4 Alpine and subalpine grasslands 5500 E5 Woodland fringes and clearings and tall forb stands 6200 F2 Arctic, alpine and subalpine scrub 6400 F4 Temperate shrub heathland 7100 G1 Broadleaved deciduous woodland 7300 G3 Coniferous woodland 7400 G4 Mixed deciduous and coniferous woodland 59 Z hlediska kritických zátěží, obecně, jsou nejdůležitějšími parametry rychlost vyplavování dusíku vodou a odnímaní dusíku biomasou – plodinami či těžbou dřeva. Čím vyšší je odnos dusíku (nebo jiného prvku) biomasou, tím vyšší jsou také hodnoty kritických zátěží. Avšak mnoho přirozených ekosystémů se neobhospodařuje, a právě proto patří k unikátním přírodním biotopům. Tyto biotopy mají relativně velmi nízké hodnoty kritických zátěží dusíku. Rychlost vyplavování dusíku z půdy je také jedním z kritérií při výpočtu kritických zátěží založeném na bilanci dusíku a čím je vyšší, tím jsou také vyšší výsledné hodnoty kritických zátěží. Ale nejvíce zranitelné ekosystémy (tzv. ekosystémy limitované dusíkem) se vyskytují právě v oblastech s vysokými srážkovými úhrny a s půdami o faktoru denitrifikace fd = 0 a 0,1. Jsou to ekosystémy s velmi lehkými, dobře drenujícími půdami. Toto hledisko bylo uvažováno také při vyhodnocení empirických kritických zátěží. Rozsah empirických kritických zátěží zahrnující vybrané typy ekosystémů (tabulka 1) je poměrně značně široký a pohybuje se od 5 do 25 kg N ha-1 rok-1. Je však možné jej detailněji rozdělit podle základních environmentálních podmínek, jako je např. teplota, půdní vlhkost, zásoba bazických kationů a fosforu v půdě, způsob obhospodařování. Navrhovaný způsob detailnější kvantifikace empirických kritických zátěží je uveden v tabulce 2. Při vyhodnocení jsme použili s ohledem na dostupnost údajů o přírodním prostředí klasifikaci uvedenou v tabulce 3. Navíc vybrané ekosystémy byly hodnoceny z hlediska dostupnosti fosforem. Při posuzování dostupnosti fosforu v půdách jsme provedli relativní srovnání obsahu fosforu a vápníku v horninovém podloží. Obsahy CaO a P2O5 byly rozděleny na čtyři kategorie (nízké obsahy P a nízké obsahy Ca; nízké obsahy P a vysoké obsahy Ca; vysoké obsahy P a vysoké obsahy Ca; vysoké obsahy P a nízké obsahy Ca). Kategorie s poslední kombinací obsahů P a Ca v horninovém podloží byla uvažována jako prostředí s relativně dobře dostupným P. Předpokladem pro tento způsob relativního srovnání obsahů bylo, že nízké obsahy CaO v horninách budou limitovat srážení fosforečnanů na minerály apatitové skupiny a naopak, že vysoké obsahy Ca povedou ke zpětné imobilizaci P v půdě. Porovnání celkových obsahů P a Ca v horninách bylo provedeno na základě tabulek 4 a 5 (Skořepová et al., 1998). Půdy s dobrou dostupností fosforem se vyskytují podle výše zvoleného předpokladu na horninách s obsahem P2O5 > 0,21 % a zároveň s obsahem CaO ≤ 3,9 % . Interakce fosforu a hliníku a vliv poměru P/Al v půdě na růstové procesy nebyly prozatím uvažovány. 3.6.2 Výsledky hodnocení empirických kritických zátěží a překročení atmosférickou depozicí Pro hodnocení empirických kritických zátěží vybraných typů ekosystémů (rašeliniště a vrchoviště – D 4; louky – E 5.1 a E 5.4; vřesovištní vegetace - F 4; lesy – G) byly použity rozsahy hodnot uvedené v tabulce 3.4. V tabulce 3.4 jsou také uvedena možná rizika vyplývající z překročení kritických zátěží atmosférickou depozicí a plocha těchto vybraných ekosystémů v rámci ČR. Vzhledem k velmi malé ploše území, kterou pokrývají např. vrchoviště a vřesovištní vegetace, byly tyto typy ekosystémů včleněny do společné schematické mapky s lučními ekosystémy. Výsledné hodnoty empirických kritických zátěží pro nelesní typy ekosystémů (D 4, F 4 a E 5. 1 a E 5.4) jsou schematicky znázorněny na obr. 1. Hodnoty empirických kritických zátěží pokrývají široký rozsah hodnot od 5 do 25 kg ha1 rok-1. Nejnižší hodnoty kritických zátěží vykazují právě vrchoviště (5 – 10 kg N ha-1rok-1), alpinské a subalpinské louky (10-15 kg N ha-1rok-1) a alpinské a subalpinské typy vřesovištní vegetace (5 – 15 kg N ha-1rok-1). Nejvyšší hodnoty empirických kritických zátěží jsou především u nížinných sečených lučních ekosystémů (20 – 25 kg N ha-1rok-1), které mají relativně velkou plochu na území ČR. Pro lesní ekosystémy hodnoty empirických kritických 60 zátěží nabývají hodnot 10 – 20 kg N ha-1rok-1. Schematická mapka kritických zátěží lesních i nelesních typů ekosystémů je vidět na obrázku 3.15. Nejnižší hodnoty empirických kritických zátěží pro lesní ekosystémy (≈ 10 kg N ha-1rok-1) se nacházejí především v horských lesních oblastech ČR. Kromě kritických zátěží je také prospěšné znát míru překročení atmosférickou depozicí. V rámci tohoto projektu byla Zapletalem et al. (2008) mapově zpracována celková atmosférická depozice dusíku pro rok 2004. Tento odhad atmosférické depozice byl použit pro výpočty překročení empirických kritických zátěží. Hodnoty překročení lesních i vybraných nelesních typů ekosystémů jsou schematicky znázorněny na obr. 3.16. Plocha ekosystémů v % s překročenými empirickými kritickými zátěžemi je vidět na sloupcovém grafu (obr. 3.17). Procento překročení se týká vždy daného typu ekosystému a jeho celkové plochy. Pokud bychom uvažovali procento překročení z celkové plochy všech zkoumaných typů ekosystémů (tabulka 3.4), nejvíce překročeny by byly lesní ekosystémy (pokrývají největší plochu). Tabulka 3.4 Použité rozsahy empirických kritických zátěží pro hodnocení vybraných typů ekosystémů Typ ekosystému Rizika překročení Lesní ekosystémy (G) listnaté lesy, jehličnaté lesy, smíšené lesy Vřesoviště (F4) suchá vřesoviště, alpinská a subalpinská vřesovištní vegetace Změny v půdních procesech, podkorunové vegetace, mikorhíz a riziko zvýšení živin Likvidace lišejníků a mechů, přeměna vřesovišť na trávníky 5 - 20 Vrchoviště a rašeliniště (D4) Změny druhového složení, redukce mechů, zvýšení počtu vysokých bylin, snížení biodiversity Snížení biodiversity, zvýšení počtu vysokých bylin, zvýšení počtu nitrofilních druhů 5 – 25 13,24 89,77 10 – 25 7636,66 Louky (E 5.1) suché acidofilní až neutrální uzavřené trávníky a suché acidofilní až neutrální otevřené trávníky, středně vlhké louky, horské sečené louky, sezónně či stále vlhké louky Louky (E 5.4) alpinské a subalpinské louky Rozsah CL(N)emp (kg ha-1rok-1) 10 - 20 Rozloha v ČR (km2) 30222,65 3045,11 20578,79 6598,75 39,00 25,76 15,44 7242,44 3,66 Snížení biodiversity, zvýšení počtu vysokých bylin, zvýšení počtu nitrofilních druhů 61 10 - 15 375,34 1794,96 Obr. 3.15 Empirické kritické zátěže pro vybrané typy nelesních ekosystémů v ČR Obr. 3.16 Empirické kritické zátěže pro lesní a vybrané nelesní ekosystémy 62 Obr. 3.17 Výsledné překročení empirických kritických zátěží ve vybraných nelesních a lesních typech ekosystémů ČR (zdroj atmosférické depozice N pro rok 2004: Zapletal et al., 2008) % 100 80 60 40 20 0 D4 E5.1 E5.4 F4 G Obr. 3.18 Procentické vyjádření plochy překročení empirických kritických zátěží vybraných nelesních a lesních ekosystémů ČR 3.7 Diskuse hodnocení kritických zátěží nutričního dusíku s předpokládanými změnami klimatu Zelená kniha vydaná Komisí Evropských společenství v roce 2007 uvádí a dokumentuje předpokládané klimatické změny, které zasáhnou celou Evropu do konce tohoto století. Změna klimatu těžce zasáhne přírodní prostředí Evropy a téměř všechny oblastí společnosti a hospodářství. V důsledku nelineárního průběhu klimatických dopadů a citlivosti ekosystémů mohou mít na ekosystémy velmi značný vliv i malé změny teploty. Současné teplotní extrémy, jako rekordní vlna veder v létě v roce 2003, souvisí se změnou klimatu způsobenou činností člověka. Zatímco jednotlivé výkyvy počasí nelze přisuzovat jediné příčině, statistické analýzy prokázaly, že riziko podobných výkyvů se v důsledku klimatické změny 63 již značně zvýšilo. Existují ohromující důkazy, že většina přírodních, biologických a fyzikálních procesů reaguje na klimatické změny v Evropě a na celém světě (např. stromy kvetou dříve, ledovce tají). Do roku 2080 by mohla být zranitelná nebo ohrožená více než polovina rostlinných druhů v Evropě. Se změnami klimatu také souvisejí změny biogeochemických procesů v přirozených a polopřirozených ekosystémech a následně také hodnocení kritických zátěží. V případě cyklu dusíku a výpočtů kritických zátěží (rovnice 1, 2) lze do budoucna počítat s některými vývojovými trendy. CLnut(N) = Nupt + Nim + Nleacc/(1-fde), (1) kde CLnut(N) = kritická zátěž nutričního dusíku, Nupt = tok dusíku spotřebou lesními porosty, Nim = odhad immobilizace dusíku v půdní organické hmotě, Nleacc = vyplavování dusíku při koncentraci N akceptovatelné pro vegetaci, fde = faktor denitrifikace (0 až 1) Nleacc = Qle * [N]acc, (2) kde [N]acc = limitní („akceptovatelná“) hodnota koncentrace dusíku v půdním roztoku. Bude to například vyšší evapotranspirace, která bude mít za následek menší odtoky vody do podzemních částí ekosystémů. Pro lesní ekosystémy je výpočet odtoku definován podle Mapovacího manuálu (2004) následující rovnicí (3): Qle,zb = Pm- fE,zb . (Pm-2 + (e(0,063 . T) . Em, pot)-2)-1/2 (3) Za předpokladu průměrných ročních srážkových úhrnů Pm = 0,8 m. rok-1, s uvažovanou hloubkou půdy cca 10 - 20 cm (tj. ve svrchním půdním horizontu) a průměrnou roční potenciální evapotranspirací 0,35 m . rok-1 bude výsledný odtok Qle,zb v závislosti na průměrné roční teplotě mít předpokládaný vývoj, který je vidět na obr. 3.19. Tato skutečnost bude mít za následek snížení hodnot kritických zátěží nutričního dusíku (podle rovnice 1). 12 10 P = 0,8 m a-1 fE,zb = 0,8 8 Em,pot = 0,35 m a-1 T oC 6 4 2 0 0,35 0,4 0,45 0,5 0,55 Qle,zb Obr. 3.19 Předpokládaný vývoj odtoku vody z půdy (m . rok-1) v závislosti na průměrné roční teplotě 64 Dalším členem rovnice 1 je rychlost immobilizace dusíku v půdní organické hmotě, která již za současného stavu především u lesních půd, jejichž poměr C/N je zpravidla nižší než 25, je velmi nízká, bude ještě nižší se vzrůstem teploty (obr. 3.20). I v tomto případě dojde ke snížení hodnot kritických zátěží. Naproti tomu lze předpokládat, že zvýšením teploty se zvýší také rychlost spotřeby dusíku vegetací a lesními porosty (Posch et al., 1995).Tento předpoklad je možné podpořit také nárůstem rychlostí zvětrávání bazických kationů se zvýšením teploty (obr. 3.21). Tím poklesne také toxicita Al3+ půdního roztoku, daná jak poměrem Ca/Al, tak i poměrem P/Al. Ke snížení toxicity Al3+ pravděpodobně přispěje i nárůst DOC, předpokládaný např. také u povrchových vod. Vliv zvýšení spotřeby dusíku vegetací na hodnoty kritických zátěží bude významné především u obhospodařovaných ekosystémů (lesy, louky), zatím co u neobhospodařovaných ekosystémů, kde nedochází k odnímání biomasy, na hodnotu kritické zátěže vliv mít nebude. Do jaké míry se však vliv teploty na zvýšení produkce ekosystému (obhospodařovaných) uplatní závisí také na množství srážek a vlhkosti půd, která pravděpodobně poklesne v důsledku vyšší evapotranspirace (obr. 5). Jako nejvíce diskutabilní lze považovat vliv zvýšených teplot na denitrifikaci. Pokud použijeme funkčních závislostí pro denitrifikaci podle Sverdrupa a Inesona (1993), bude zvýšení teploty znamenat také nárůst rychlosti denitrifikace (obr. 3.22). Pokud však budeme uvažovat také vlhkost půdy, která se vlivem zvýšených teplot sníží, bude to mít také vliv na snížení rychlosti denitrifikace (obr. 3.23). Proto můžeme předpokládat, že zvýšení denitrifikace s teplotou bude možné očekávat na stanovištích s hydromorfními půdami (klasifikovanými v případě našich zpracování třídami ≥ 4). Na těchto půdách budou hodnoty kritických zátěží v důsledku zvýšené denitrifikace vyšší. Naopak stanoviště, která mají půdy „málo“ hydromorfní a budou s největší pravděpodobností vysychat vlivem zvýšených teplot, budou vykazovat nízkou denitrifikaci nebo vůbec žádnou. Na těchto půdách můžeme počítat se snížením hodnot kritických zátěží pro nutriční dusík. 6 Nim kg ha-1 rok-1 5 4 3 2 1 0 0 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 T oC Obr. 3.20 Předpokládaný vývoj rychlosti imobilizace dusíku v půdní organické hmotě 65 1600 BCw ekv ha -1 rok-1 1400 1200 1000 800 600 400 200 0 0 2 4 6 8 10 12 T °C WRc=1 WRc=2 WRc=3 WRc=4 WRc=5 WRc=6 Obr. 3.21 Předpokládaný nárůst rychlostí zvětrávání bazických kationů v půdách (vypočteno z Mapovacího manuálu, 2004; WRc je třída rychlosti zvětrávání daná typem půdy a zrnitostí) 12 10 8 T oC 6 4 2 0 0 0,2 0,4 0,6 0,8 1 1,2 1,4 1,6 f (T) Obr. 3.22 Funkční závislost rychlosti denitrifikace na teplotě 0,6 relativní vlhkost půdy 0,5 0,4 0,3 0,2 0,1 0 0 0,5 1 1,5 2 2,5 f(w) Obr. 3.23 Funkční závislost rychlosti denitrifikace a relativní vlhkosti půdy 66 V neposlední řadě je nutné se zmínit také o rozkladných procesech v půdách. S nárůstem teploty poroste také rychlost rozkladu organické hmoty v půdě. Tento nárůst je možné demonstrovat na zvýšení parciálního tlaku CO2 v půdách (obr. 3.24). Se zvýšením rychlosti rozkladných procesů se zvýší také zdroj dusíku a fosforu, potřebného pro růst vegetace. Z pohledu budoucích hodnot kritických zátěží nutričního dusíku, které představují limit pro atmosférickou depozici N, poklesnou hodnoty kritických zátěží především pro neobhospodařované (unikátní) ekosystémy, kterým bude díky klimatické změně hrozit zánik. pCO2 atm 0,009 0,008 0,007 0,006 0,005 0,004 0,003 0,002 0,001 0 0 2 4 6 8 10 12 T oC Obr. 3.24 Vliv teploty na parciální tlak oxidu uhličitého v půdách (graf sestaven na základě rovnice podle Mapovacího manuálu, 2004). Závěr Uvedená část shrnuje výsledky hodnocení empirických kritických zátěží pro lesní a vybrané nelesní typy ekosystémů na území ČR a jejich překročení celkovou atmosférickou depozicí dusíku. Empirické kritické zátěže jsou mapovány s využitím mapy biotopů (SEI-mapa). Všechny hodnocené lesní a nelesní ekosystémy ČR vykazují na většině území významné překročení atmosférickou depozicí. Pouze vlhké a středně vlhké sečené louky jsou bez překročení nebo jen s malým překročením empirických kritických zátěží pro nutriční dusík. Diskuse je věnována vývoji hodnocení kritických zátěží ve vztahu k očekávané klimatické změně. Současné prognózy podle Komise Evropských společenství pro území ČR předpokládají do konce tohoto století zvýšení teploty až o 4oC a relativně malou změnu ve srážkových úhrnech, které se mohou lokálně zvýšit maximálně o 20 %. Na základě současných znalostí teplotních závislostí biogeochemických procesů výrazně poklesnou také hodnoty kritických zátěží nutričního dusíku především u neobhospodařovaných ekosystémů. 67 Kap. 4. Peněžní hodnocení ekologických funkcí a služeb ekosystémů Hlavní tlaky na znehodnocování přírody a jejích autotrofních ekosystémů plynou z ekonomických činností lidí a v tržních ekonomikách pak z jejich společensky a eticky přijímané a podporované materiální orientace na vlastní prospěch. Otec moderní ekonomie a propagátor spásné úlohy neviditelné ruky trhu Adam Smith jej před cca 230 lety formuloval např. výrokem: „Sledováním svého vlastního prospěchu jednotlivec často podporuje prospěch společnosti efektivněji než kdyby jej podporoval přímo“ (Smith 1776). Protože lidé dosud oceňují přírodu převážně jen jako zdroj vlastních ekonomických užitků, stává se stále jasnějším, že cesta k vytváření rovnováhy mezi rostoucími ekonomickými požadavky lidí (včetně jejich rostoucích požadavků na území) a stále naléhavější potřebou ochrany lidmi ničené a omezované přírody a jejích životodárných ekosystémů je v rozpracování a zavedení peněžních hodnot ekologických funkcí a služeb přírody. 4.1 Hodnocení funkcí a služeb přírody ve světě S prohlubováním poznání v ekologických a biologických vědních disciplínách a ve vědách o životě a Zemi, s poznáváním počátků a vývojových tendencí forem života a jejich interakcí vzájemných a s prostředím této planety, se začínají rýsovat jasnější kontury pro určování významu fungování přírody a krajiny a jejich ekosystémů. Formy života se samy podílejí na utváření prostředí - biotopu, ve kterém jsou schopny optimálně existovat nebo alespoň přežívat. Samoorganizace či autoregulace ekosystémů je dnes součástí základních poznatků o podstatě života, toto poznání však zatím ani zdaleka neproniklo do lidského jednání, do ekonomických aktivit jednotlivců a firem, ani do metod hodnocení ekosystémů. Lidské generace v prostředí židovsko-křesťanských tradic a v prostředí euro-americké civilizace byly po staletí vedeny k tomu, chápat přírodu především jako prostředí k podrobení a panování. To se dodnes projevuje v mnoha oblastech lidských činností tím, že civilizační rozvoj území je obvykle fatálně spojován s nutnou likvidací přirozených biotopů a jejich nahrazováním zástavbou, komunikacemi a nejrůznějšími dalšími způsoby odvodnění a vysušení povrchu krajiny a přeměnění na prostředí vhodné především pro člověka a jeho blahobyt. Od počátků průmyslové revoluce pod vlivem změny morálního kodexu, potlačení odpovědnosti jednotlivce vůči své komunitě a uznání vlastního prospěchu jednotlivce jako oficiální morální doktríny, podpořené glorifikací soukromého vlastnictví, se území začalo chápat především jen jako prostředí pro vlastní obohacování těch, kteří území získali do svého soukromého vlastnictví. S železnou pravidelností obohacování z území téměř vždy začíná na úkor potlačení či přímého zničení přírody, přirozených biotopů a funkcí a služeb jejich ekosystémů. Např. známý Websterův slovník definuje ‘developera’ jako osobu, která rozvíjí nemovitost za účelem spekulace (vlastního prospěchu) (“a person who develops real estate on a speculative basis”, Webster’s Dictionary 1991, pp. 366-7). Přitom vědcům z oblasti přírodních věd, věd o životě a Zemi je již dlouho jasné, že příroda a její ekosystémy poskytují lidstvu široké spektrum cenných funkcí a služeb. Environmentální ekonomové je shrnuli do čtyř integrovaných přínosů (Turner 1994, str. 17): - jsou zásobárnou přírodních zdrojů obnovitelných i neobnovitelných, - mají schopnost asimilovat odpady z lidských činností, - představují systém podpory života na Zemi (služby ekosystémů), - jsou množinou přírodních krajinných statků a přírodních krás, 68 První dvě „ekonomické“ funkce (zásobárna přírodních zdrojů a asimilování odpadů) jsou zřejmými substituty dvou následujících „ekologických“ funkcí (systém podpory života na Zemi, množina přírodních krajinných statků), tzn. ekonomické a ekologické funkce jsou vzájemně konkurenční. Vzhledem k tomu, že ekonomické funkce přírody jsou peněžně oceňovány (ceny základních druhů přírodních zdrojů, platby za odpady), ekologické však nikoliv, dochází při exponenciálním růstu lidské populace k trvalému úbytku přírodních území a lidstvo tak, často nevratně, ztrácí přirozené ekosystémy, které udržují podmínky pro existenci a kvalitu života. K přímým pokusům vědecké komunity o vyjádření významnosti přírody a jejich ekosystémů pro lidskou populaci a pro udržitelnost života v biosféře Země, bylo přistoupeno teprve v posledních zhruba třech desetiletích, vážněji a masivněji však teprve v posledním desetiletí. V uplynulém čtvrtstoletí bylo vyvinuto mnoho experimentálních metod hodnocení netržních přínosů přírody, které většina autorů v duchu utilitární neklasické ekonomie měří prostřednictvím zjišťování ochoty jednotlivců platit za určitou kvalitu životního prostředí, přírody a krajiny či ochoty přijímat (náhrady) za zhoršení jejich kvality. Tyto individualistické utilitární metody však vykazují řadu systémových omezení, která je dosud odsouvají na okraj společenského zájmu. Většina odborníků zaměřených na hodnocení významu přírody zastává názor, že je-li lidstvo existenčně závislé na kvalitě služeb ekosystémů, pak jejich hodnoty tendují ve vědomém a poučeném lidském hodnocení k nekonečnu, jejich celková hodnota pro ekonomiky a lidskou společnost je nekonečně vysoká (např. Costanza et al. 1997, s. 253). Potřeba ocenění funkcí a služeb ekosystémů je stále naléhavější, protože nekonečno v teoretických úvahách se dosud při praktickém rozhodování o území nejčastěji mění na nulu, ekologické aspekty území nejsou v ekonomickém rozhodování brány v úvahu v podobě konkrétních cen. Jinak řečeno, při rozhodování o využití území se dosud ekologické souvislosti peněžně nevyjadřují, čili přiřazuje se jim nulová cena. Hledají se proto způsoby a metody, které by vyjádřily takové ceny funkcí a služeb ekosystémů a umožňovaly tak nezbytná porovnávání mezi ekonomickými a ekologickými užitky a náklady při využívání přírody. Zejména jde přitom o vyjádření užitků a nákladů služeb přírodních a přírodě blízkých ekosystémů, kterým tvrdě a nezřídka likvidačně konkuruje standardní ekonomické využívání území („rozvoj území“) pro zcela nepřírodní zástavby, zpevňování povrchů a vytlačování vody z krajiny. V posledních desetiletích byly publikovány stovky studií zaměřených na hodnocení služeb ekosystémů. Hodnotou služeb se pak obvykle rozumí jejich přírůstková (marginální) hodnota, která ukazuje jak se změní hodnota při změně úrovně či kvality služby. Z metodického hlediska největší skupinu v realizovaných hodnoceních tvoří experimentální metody odvozování environmentálních hodnot z preferencí jednotlivců (spotřebitelů). Preferenční metody se dále dělí na metody odvozování hodnot ze souvisejících trhů (zejména hedonické metody, metody cestovních nákladů ad.) a metody přímého zjišťování ochoty jednotlivců platit (zejména dotazníkové metody kontingentního hodnocení). V níže uvedeném grafu podáváme návrh rozdělení metod hodnocení služeb ekosystémů na dvě základní skupiny. Tou dosud převažující skupinou jsou metody preferenční, které pod vlivem utilitární ekonomie vycházejí z různých způsobů přímého či nepřímého zjišťování preferencí jednotlivců. Jako druhou samostatnou skupinu definujeme expertní metody, které vycházejí z týmových interdisciplinárních znalostí o ekosystémech, jejich funkcích a službách a tyto poznatky převádějí do příslušných škál hodnocení, včetně hodnocení peněžních. 69 Výsledky takových expertních hodnocení lze v zastupitelských demokraciích předkládat k posouzení a schválení orgánům odpovědným za kvalitu životního prostředí a ochranu přírody a krajiny. Metody hodnocení služeb ekosystémů preferenční metody metody souvisejících trhů metody přímého zjišťování preferencí expertní metody metody metody transferu transferu přínosů přínosů metody ekosystémové metody nákladové metody hodnocení rizik Preferenční metody se často člení na metody odvozující ocenění ze souvisejících trhů (např. hedonická ocenění kvality životního prostředí na základě rozdílných cen bytů), metody přímého zjišťování preferencí čili přímého dotazování (zejména kontingentní metody dotazníkových průzkumů) a konečně metody přenosů získaných výsledků v čase či prostoru). Hodnocení preferenčními metodami probíhá způsobem obdobným jako při oceňování ekonomicky využívaných přírodních zdrojů (nehodnotí se zdroje, ale jen budoucí užitky z nich pro lidské jednotlivce). Celková hodnota ekosystému je pak například odhadována jako suma diskontovaných budoucích toků služeb příslušného ekosystému v určitém (konečném či nekonečném) budoucím horizontu. Obvykle je však odhadována nikoli souhrnná hodnota ekosystému jako takového (hodnota zásoby přírodního kapitálu), ale pouze hodnota služby (užitku) tohoto přírodního kapitálu (z ekonomického hlediska má dimenzi toku za určitý čas, obvykle rok). Výše služby závisí na aktuální poptávce jednotlivců po takové službě, resp. na tom, co respondenti o hodnoceném problému životního prostředí vůbec ví (dosud jsou znalosti o společenském významu ekosystémů velmi mizivé) a za co jsou tudíž schopni deklarovat svou individuální ochotu platit. Dnes již všeobecně známým příkladem takového hodnocení je např. stať Costanza et al. (1997). Jak známo, tento tým dospěl k odhadu hodnoty ročních služeb světových ekosystémů (sedmnáct služeb šestnácti světových biomů) ve výši 16-54 bilionů USD (bilion=1012, tj. v průměru cca 33 bilionů USD, což představovalo 1,8 násobek ročního světového HDP (18 bilionů USD). Jak autoři uvádějí (ibid., s. 258), hodnoty byly většinou odvozeny ze studií vycházejících ze zjištění běžné ochoty jednotlivců platit za jednotlivé služby ekosystémů. Pro praktická hodnocení životodárných či životanosných funkcí a služeb ekosystémů lze však tento přístup pomocí zjišťování a sečítání ochoty jednotlivců platit za jejich jednotlivé vybrané služby považovat za velmi omezující a z logického hlediska až zavádějící. Přístup pomocí sumace diskontovaných budoucích služeb ekosystémů v čase je především z mnoha důvodů obtížně aplikovatelný v běžné ekonomické praxi. Například nedokážeme podat úplný seznam služeb přírody pro člověka, celková ekonomická hodnota ekosystémů je neomezená a těžko vyjádřitelná, použití diskontní míry otevírá nesjednocené názory na otázku její přiměřené výše, nelze sčítat vzájemně substituční užitky pro přírodu s užitky pro ekonomické potřeby společnosti, důležitější než přímé služby pro člověka jsou vzájemné služby v ekosystémech. 70 Preferenční metody hodnocení a sečítání jednotlivých služeb ekosystémů jsou poplatné tradičnímu mechanistickému, karteziánskému, antropocentrickému a subjektivistickému přístupu, který neumožňuje vyjádřit vzájemnou závislost všech složek ekosystému, neumožňuje vyjádřit, že živý systém je víc než pouhá suma jeho částí. Taková systémová hodnocení jsou možná jen pomocí ekosystémových metod, které nahlíží na ekosystém jako na samorganizující se živý celek v určitém prostředí. Ze všech těchto důvodů a zejména také proto, že metody zjišťování preferencí jednotlivců ve vztahu k životnímu prostředí a službám jeho ekosystémů neodpovídají společenské, veřejnoprávní podstatě rozhodování o kvalitě životního prostředí, se začaly rozvíjet expertní metody, které jsou s to postihovat vnitřní hodnoty ekosystémů. Jednou z legitimních expertních metod k odhadu hodnoty služeb ekosystémů je vyjádřit, kolik by stálo tyto služby zabezpečovat náhradní, antropogenní cestou. Jeden z takových globálních propočtů můžeme aplikovat na celou biosféru tím, že využijeme nákladů nutných na realizaci ambiciózního experimentu Biosféra 2 (Hawken 2004). Jak známo, experiment amerických vědců v Arizoně v první polovině 90. let spočíval v pokusu 8 dobrovolníků přežít po dobu dvou let ve skleníkovém hermeticky uzavřeném prostředí uměle vytvořeného ekosystému. Projekt, který si vyžádal investici ve výši 200 mil. USD prokázal, že s poznatky z počátku 90. let nebyli vědci schopni vytvořit dlouhodoběji zdravě fungující ekosystém. Již po pěti měsících bylo nutno začít s externími dodávkami kyslíku, aby byla udržena žádoucí struktura atmosféry. Tuto službu přitom vykonává ekosystém Země každodenně a zdarma pro 6,6 mld. lidí. 4.2. Odhad hodnoty služeb biosféry V projektu jsme se proto pokusili odhadnout orientační řád ekonomické hodnoty biosféry na základě známého experimentu Biosféra 2 (Hawken et al. 2003). Experiment amerických vědců v Arizoně spočíval v pokusu 8 dobrovolníků přežít po dobu dvou let ve skleníkovém prostředí uměle vytvořeného ekosystému. Projekt, který si vyžádal investici ve výši 200 mil. USD, prokázal, že s poznatky z počátku 90. let nebyli vědci schopni vytvořit dlouhodoběji zdravě fungující ekosystém. Již po pěti měsících bylo nutno začít s externími dodávkami kyslíku, aby byla udržena žádoucí struktura atmosféry. Tuto službu přitom vykonává ekosystém Země každodenně a zdarma pro 6,6 mld. lidí. Jestliže investice do lidmi vytvořeného ekosystému činila v Biosféře 2 celkem 25 mil. USD na hlavu, potom hodnotu přírodního kapitálu biosféry Země lze z hlediska jejích ročních služeb pro lidstvo odhadnout nejméně ve výši 165 tis. bilionů USD (neboli 165x1015). Jestliže roční světový HDP činil v první polovině 90. let asi 16 bilionů USD (16x1012), byl asi desetitisíckrát nižší. Když jsme provedli podobně jako Costanza a kol. (1997, s. 258) přepočet z dimenze zásoby přírodního kapitálu na dimenzi ročního toku služeb světových ekosystémů a použili k tomu diskont 5 %, pak hodnota těchto ročních služeb sítě ekosystémů světa činí 8 tisíc bilionů USD (8x1015), což pětsetkrát převyšuje hodnotu ročního světového HDP. Porovnáme-li tento výsledek (8x1015), získaný na základě metody skutečných náhradních nákladů řešení, s výsledkem, ke kterému dospěl tým R. Costanzy (33x1012) prostřednictvím zjišťování převážně hypotetické ochoty jednotlivců platit za jednotlivé služby, zjišťujeme, že skutečné náklady na vytvoření umělého ekosystému byly o dva řády vyšší (242krát vyšší) než tvořila souhrnná ochota lidí platit za služby ekosystémů biosféry světa. To na jedné straně potvrzuje dosavadní všeobecně nízkou úroveň znalostí o existenční závislosti lidského druhu na ekosystémech, na straně druhé to ukazuje nákladnost a dosavadní nedostatečnou úroveň našich znalostí při vytváření umělých ekosystémů. 71 Již z tohoto jednoho příkladu je zřejmé, že odhady absolutní hodnoty přírodního kapitálu Země, který poskytuje dosud ne zcela úplně identifikovanou škálu služeb pro lidskou společnost (Costanza a kol. jich identifikovali celkem 17 na základě 16 světových biomů) ukazují na veličiny, které značně přesahují hodnotové dimenze celé světové ekonomiky (Seják, Pokorný 2008a,b). 4.3 Peněžní hodnocení biotopů ČR Systematičtější práce na ekonomickém hodnocení ekologických aspektů přírody započaly v ČR až na vstupu do třetího tisíciletí. V letech 2001-2003 byla v tříletém projektu MŽP rozpracována původní tzv. hesenská metoda hodnocení biotopů do podoby metody hodnocení biotopů ČR (Seják, Dejmal a kol. 2003), která uspořádává biotopy ČR podle jejich ekologického významu pomocí osmi ekologických charakteristik (zralost, přirozenost, diverzita struktur, diverzita druhů, vzácnost biotopu, vzácnost druhů, citlivost, ohrožení). Tato metoda hodnocení biotopů, již přizpůsobená potřebám ochrany biodiverzity a evropského systému ochrany NATURA 2000, poskytuje seznam 192 typů biotopů ČR, který umožňuje zařadit každý metr čtvereční území ČR pod některý z nich (stručný výklad metody a seznam biotopů ČR viz http://fzp.ujep.cz/projekty/bvm/BVM_CZ.pdf ). Peněžní hodnotu bodu řešitelský tým následně odvodil z průměrných nákladů v ČR na přírůstek bodové hodnoty skutečných revitalizačních akcí. Ohodnocení jednoho bodu jsme tedy nerealizovali dotazováním spotřebitelů na jejich hypotetickou ochotu platit za zlepšení kvality životního prostředí, neboť dotazníková metoda kontingentního hodnocení je sice univerzální v možnostech své aplikace a také nejčastěji používána, ale zároveň velmi často i kritizována za svou hypotetičnost. Proto bylo hodnocení bodu postaveno na zjištění průměrných národních nákladů na přírůstek jednoho bodu. Ekonomickou analýzou 136 revitalizačních projektů jsme dospěli k hodnotě jednoho bodu ve výši 12,36 Kč. Metoda hodnocení biotopů byla primárně rozpracována pro účely obecné ochrany biodiverzity a kvantifikace ekologické újmy na biotopech České republiky. Peněžní hodnoty ekologických funkcí biotopů, které metoda poskytuje, se pohybují v rozmezí od nuly do cca 1 tis. Kč za 1 m2, neboli do hodnoty cca 10 mil. Kč na 1 hektar. Tyto hodnotové veličiny vyjadřují v zásadě kapitálovou hodnotu biotopů, neboli hodnotu biotopů jako součástí přírodního kapitálu ČR. Zatímco bodové hodnoty biotopů vyjadřují jejich relativní významnost jakožto specifického prostředí pro udržování biodiverzity a pro fungování ekosystémů, potom převod bodu na peněžní vyjádření byl proveden nikoli dotazováním lidí kolik jsou ochotni za jeden bod ekologické kvality zaplatit, nýbrž analýzou skutečných nákladů na realizované revitalizační projekty na území České republiky. Ze 136 revitalizačních projektů zjištěná průměrná hodnota bodu ve výši 12,36 Kč odráží skutečné náklady na udržování a zlepšování kvality přírody a krajiny v České republice. Peněžní hodnoty biotopů jsou tedy v prvé řadě využitelné pro vyčíslování výše ekologické újmy ve všech projektech, které mění přirozené či přírodě blízké biotopy na biotopy antropogenně změněné. Na základě upřesněných bodových hodnot tříd Corine-LC (viz kap. 2) bylo možné vypočítat bodovou hodnotu přírodního kapitálu celé České Republiky. Podkladem bylo mapování Corine-LC ve třech obdobích: 1990, 2000 a 2006. Dále bylo možné vypočítat i peněžní hodnotu (tab. 4.1) a to vynásobením bodové hodnoty částkou 12,34 Kč, jejíž výpočet je popsán v Seják, Dejmal a kol. (2003). 72 Tab. 4.1 Bodové a peněžní hodnoty biotopů v ČR 1990 2000 2006 Celková bodová hodnota [body] 1440654767357 1470545909371 1497232440841 Bodová hodnota [body/m2] 18,27 18,65 18,98 A B 73 Peněžní hodnota [miliardy Kč] 17777 18146 18475 A C Legenda: Bodová hodnota [body.m-2] 2,39 7,87 10,22 13,4 15,25 19,27 23,14 28,48 33,47 52,99 2,95 8,23 11,18 14,08 18,67 20,79 23,51 30,51 39,79 53,29 7,12 8,27 11,94 14,15 18,77 21,51 26,18 33,02 39,99 61,65 Obr. 4.1 Výsledné mapy bodových hodnot pro celou Českou Republiku. Podkladem pro výpočet bylo mapování Corine-LC ve třech časových obdobích A: 1990; B: 2000; C: 2006 74 Změny v rozlohách jednotlivých tříd Corine-LC mezi jednotlivými roky jsou zachyceny v tabulce 4.2. Jejich prostorové vymezení v rámci České Republiky bude uskutečněno během následující etapy projektu. Tab. 4.2 Změny v rozlohách jednotlivých tříd Corine-LC mezi jednotlivými roky 1990 Třídy Rozloha Corine- Počet [miliony LC polygonů m2] 14 14636 111 5417 3578496 112 828 521195 121 87 48074 122 3 1503 123 31 56090 124 174 180628 131 105 154614 132 34 21241 133 120 65256 141 257 117710 142 5256 35541028 211 161 110770 221 472 328213 222 3969 2527625 231 818 415343 242 7816 6736177 243 2057 2495243 311 5999 16552101 312 5000 5854942 313 256 404643 321 22 26523 322 3907 2486743 324 7 2099 332 0 333 2 1172 334 64 53537 411 41 37499 412 14 42805 511 535 492894 512 2000 Rozloha Počet [miliony polygonů m2] 14 14636 5424 3625853 845 547731 99 52727 3 1503 31 56266 171 171024 95 138865 19 8575 121 65552 264 127334 4713 32621674 169 119421 451 326438 5415 5317048 834 429535 7844 6747694 2054 2527400 5649 16992915 5036 6042243 252 392038 21 27389 2554 1869695 7 2099 0 0 66 53364 41 37110 14 43006 548 509669 Změna mezi roky 1990 a 2000 0 1,3 4,8 8,8 0 0,3 -5,3 -10,2 -59,6 0,5 7,6 -8,2 7,2 -0,5 52,5 3,3 0,2 1,3 2,6 3,1 -3,1 3,2 -24,8 0,0 0 -100 -0,3 -1 0,5 3,3 2006 Rozloha Počet [miliony polygonů m2] 19 15669 5698 3773845 893 599351 118 62535 2 788 30 56102 158 162029 91 95313 45 17931 116 66199 338 155638 5371 30109141 190 157672 428 306442 6968 7007970 1033 474406 8248 7066989 2120 2782404 5144 17220496 5167 6170285 222 270507 9 18231 2108 1604298 5 1498 4 1151 0 82 61448 52 42231 18 46386 561 520470 Změna mezi roky 2000 a 2006 6,6 3,9 8,6 15,7 -47,6 -0,3 -5,3 -31,4 52,2 1 18,2 -8,3 24,3 -6,1 24,1 9,5 4,5 9,2 1,3 2,1 -31,0 -33,4 -14,2 -28,6 100 0 13,2 12,1 7,3 2,1 Peněžní hodnoty biotopů jakožto specifických prostředí pro specifické rostlinné a živočišné druhy přitom neodpovídá na otázku jak významné či cenné jsou vlastní ekosystémové funkce a jejich služby pro společnost. Proto tento řešený projekt nazvaný „Objasnění dlouhodobých interakcí mezi ekosystémy a jejich vnějším prostředím v podmínkách globálních změn“, dává příležitost obohatit a rozšířit hodnocení biotopů o zásadní aspekt přínosů (služeb) z fungování souvisejících ekosystémů. Ekosystémy a jejich energomateriálové a informační toky tvoří základní podmínky pro existenci a rozvoj forem života na Zemi. Stimulem pro práci v ČR se staly i závěry globálního projektu Millennium Ecosystem Assessment (MEA 2005), v nichž byly definovány tzv. podpůrné, zásobovací, regulační a kulturní služby ekosystémů. Zatímco funkce ekosystémů 75 jsou nejčastěji spojovány s vlastnostmi a procesy ekosystémů, pojem služby ekosystémů souvisí s jejich přímými či nepřímými užitky pro lidskou populaci. Hodnocení jednotlivých služeb ekosystémů je ovšem dosud převážně poplatné tradičnímu mechanistickému, karteziánskému, antropocentrickému a subjektivistickému přístupu, který neumožňuje vyjádřit vzájemnou závislost všech složek ekosystému, neumožňuje vyjádřit, že živý systém je víc než pouhá suma jeho částí. Taková systémová hodnocení jsou možná jen pomocí ekosystémových metod a přístupů, které nahlížejí na ekosystém jako na samoorganizující se celek. Ze všech těchto důvodů a zejména také proto, že metody zjišťování preferencí jednotlivců ve vztahu k životnímu prostředí a službám jeho ekosystémů neodpovídají společenské, veřejnoprávní podstatě rozhodování o kvalitě životního prostředí, se začaly rozvíjet expertní metody, které jsou s to postihovat vnitřní hodnoty ekosystémů. Jednou z legitimních expertních metod k odhadu hodnoty služeb ekosystémů je vyjádřit, kolik by stálo zabezpečovat služby ekosystémů náhradní, antropogenní cestou. V tom, že biosféra je pro život lidí nenahraditelná a tudíž je její ekonomická hodnota nekonečně vysoká, se shoduje většina odborníků (Costanza et al. 1997, Toman 1998). Je ale známo, že v ekonomické praxi se často nekonečné veličiny služeb ekosystémů mění na nulové hodnoty, protože prostě nejsou hodnoceny v penězích. V části 4.2 jsme za použití metody náhradních nákladů dospěli k orientačnímu odhadu ročních služeb biosféry i k odhadu její celkové kapitálové hodnoty a obdobným způsobem jsme v průběhu roku 2008 prováděli odhady základních skupin typů ekosystémů v rámci území České republiky (Seják, Pokorný 2008a,b). 4.4 Odhady peněžních hodnot služeb typů ekosystémů v ČR Obdobným způsobem jako v případě orientačního odhadu ekonomické hodnoty biosféry, jsme postupovali i při odhadech pro jednotlivé skupiny typů přírodních a přírodě blízkých biotopů a porovnávali se skupinami biotopů antropogenních. V průběhu roku 2008 byla provedena identifikace pro nivní ekosystém, ekosystémy listnatého, jehličnatého a smíšeného lesa a porovnány s antropogenně přeměněným ekosystémem odvodněné pastviny. Počáteční práce v letošním roce byly s ohledem na širší zájem vědecké komunity zaměřeny na odhad základního souboru služeb nivního, vodou dobře zásobeného ekosystému. Na základě metody nákladů náhradního antropogenního řešení, jsme letos provedli řádový odhad základního souboru ročních služeb ekosystému říční nivy (1 hektar, povodí Stropnice), které dosud nejsou oceňovány (Eiseltová et al. 2007): 76 Odhad hodnoty ročních služeb z 1 hektaru zaplavované říční nivy: 1. protipovodňová služba nivy stojí na investičních vkladech náhradního řešení (investiční limit 100 Kč na zadržení 1 m3 umělou hrází) 0,5 mil. Kč na 1 ha nivy, což v přepočtu na roční protipovodňovou službu (při 5% diskontu) představuje částku cca 25 000 Kč ročně 2. produkce nadzemní biomasy: 5 tun ročně x 4 MWh (=4 tis. KWh) x 2 Kč/kWh x 0,5 (efektivnost) = 20 000 Kč ročně 3. retence živin: zadržení 1 tuny alkálií oproti meliorovaným orným půdám (Seják a kol. 2008) = 1 000 kg x 30-40 Kč 35 000 Kč ročně 4. biodiverzita: aluviální psárkové louky T 1.4 jsou hodnoceny 46 body/m2 (Seják, Dejmal a kol. 2003), což na 1 ha představuje 460 000 bodů x 12,36 Kč/bod = 5,685 mil. Kč, při 5% diskontu představuje roční službu v biodiverzitě ve výši cca 284 000 Kč ročně 5. produkce kyslíku: 3,5 mil. litrů O2 x min. 0,25-0,73 Kč/litr (0,50) 1 750 000 Kč ročně 6. klimatizační služba: 500 litrů odpařené vody ročně z 1 m2 v přepočtu na 1 ha znamená 500 x 1,4 kWh (0,7 kWh chlazení, 0,7 kWh oteplování) x 10000x 2 Kč/kWh 14 000 000 Kč ročně 7. podpora krátkého vodního cyklu, odpařených 500 litrů/m2 za rok znamená roční službu z 1 ha nivy: (500 litrů/m2) x cca 2,85 Kč (cena destil. vody) x 10000 = 14 250 000 Kč ročně Celkem služeb z 1 ha nivy 30 364 000 Kč ročně Odhad hodnoty ročních ekosystémových služeb 1 ha lesa (zdravý smíšený les s dostatkem vody): 1. Odhad kyslíkové služby lesního porostu Jeden hektar listnatého opadavého lesa v podmínkách mírného pásma vyprodukuje za rok průměrně 10 tun čisté produkce kyslíku. Pro přepočet mezi kilogramy a litry 02 platí vztah 1,429 kg/m3 neboli 1 kg 02 = 700 litrů 02. 10 000 kg/ha x 700 litrů x 0,50 Kč/litr = 3,5 mil. Kč ročně 2. Odhad klimatizační služby lesního porostu Vycházíme z úvahy, že strom s průměrem koruny cca 5 m (tj. plochou cca 20 m2), který je dostatečně zásoben vodou, odpaří za slunných dnů více než 100 litrů vody denně (cca 70 kWh) a zužitkuje tak podstatnou část slunečního záření (cca 80 %) na ochlazení prostřednictvím výparu. Naopak v noci vodní pára kondenzuje na chladnějších místech, čímž dochází k jejich oteplení a návratu vody do krajiny. Strom tedy působí jako přirozené klimatizační zařízení s dvojitou funkcí ochlazování za slunečního svitu a oteplování při poklesu teplot. S ohledem na počet slunných dnů v roce a střídavou disponibilitu vody můžeme předpokládat, že v průměru z 1 m2 zapojeného lesa za rok evapotranspiruje 600 l vody 300 stromů/ha x 140 kWh/den a strom x 150 dnů x 2 Kč/kWh = 16,8 mil. Kč ročně (600 l/m2 a rok x 1,4 kWh x 10 000 x 2 Kč/kWh = 16,8 mil. Kč ročně) 3. podpora krátkého vodního cyklu, odpařených 600 litrů/m2 za rok znamená roční službu z 1 ha lesa: (600 litrů/m2) x cca 2,85 Kč (cena litru destil. vody) x 10000 = 17,1 mil. Kč ročně Celkem služeb z 1 ha lesa 37,4 mil. Kč ročně Odhad hodnoty ročních ekosystémových služeb 1 ha podhorské pastviny s napřímeným a zahloubeným vodním tokem: 1. produkce nadzemní biomasy: 5 tun ročně x 4 MWh (=4 tis. KWh) x 2 Kč x 0,5 = 20 000 Kč ročně 2. biodiverzita: Intenzivní nebo degradované mezofilní louky X T.3 jsou hodnoceny 13 bodů/m2 (Seják, Dejmal a kol. 2003), což na 1 ha představuje 130 000 bodů x 12,36 Kč/bod = 1,6 mil. Kč, při 5% diskontu představuje roční službu v biodiverzitě ve výši celkem 80 000 Kč ročně 3. produkce kyslíku: 3,5 mil. litrů O2 x min. 0,25-0,73 Kč/litr (0,50) 1 750 000 Kč ročně 4. klimatizační služba: 300 litrů odpařené vody ročně z 1 m2 v přepočtu na 1 ha znamená 300 x 1,4 kWh (0,7 kWh chlazení, 0,7 kWh oteplování) x 10000x 2 Kč/kWh 8 400 000 Kč ročně 5. podpora krátkého vodního cyklu, odpařených 300 litrů/m2 za rok znamená roční službu z 1 ha nivy: (300 litrů/m2) x cca 2,85 Kč (cena destil. vody) x 10000 = 8 550 000 Kč ročně Celkem služeb z 1 ha odvodněné pastviny 18 800 000 Kč ročně 77 Uvedené odhady pro jednotlivé typy ekosystémů ČR, vycházející z výsledků podrobného monitoringu toků energie a vody (Pokorný 2001, Eiseltová et al. 2007) potvrzují, že zdravý listnatý les s dostatkem vody je v klimatických podmínkách ČR klimaxovou podobou ekosystému, který samoorganizací zajišťuje optimum udržení vody a živin v krajině. Případová studie s odvodněnou pastvinou ukazuje, že umělé odvedení vody z krajiny výrazně snižuje potenciál účinnosti lokálního ekosystému v produkci základních služeb pro udržování životodárných podmínek. I přes účelové antropogenní zásahy však tento přírodě blízký ekosystém poskytuje každoroční služby ve výši téměř 2 tis. Kč z každého čtverečního metru. To jsou veličiny o tři řády vyšší než činí kapitálové úřední ceny metru čtverečního luk a pastvin podle vyhlášky MF ČR č. 3/2008 Sb. Na tomto místě je třeba zdůraznit, že na zpevněných površích hodnota služeb ekosystémů tenduje k nulové hladině. Proto je účelné promítnout výsledky peněžních hodnocení biotopů ČR a následného hodnocení služeb ekosystémů do souhrnné tabulky 4.3 jednotlivých forem pokryvu území ČR (CLC položek), v níž jsou tyto výsledky porovnány s úředními cenami pozemků podle vyhlášky MF ČR č. 3/2008 Sb. o provedení některých ustanovení zákona č. 151/1997 Sb. o oceňování majetku: Tab. 4.3 Hodnoty biotopů, služeb ekosystémů a úředních cen území ČR v Kč/m2 LAND COVER 1:100000 1.1.1. Souvislá městská zástavba 1.1.2. Nesouvislá městská zástavba 1.2.1. Průmyslové a obchodní areály Body průměr Hodn. biotopů (BVM) Kč/m2 0 - 2,4 0 - 30 10,2 126 0 - 2,9 0 - 33 Hodnota ekosystémů Kč/m2 trend k 0 trend k 0 Ekonom. ceny Vyhl. MFČR Kč/m2 35-2050 dle velik. obce 35-2050 dle velik. obce 35-2050 dle velik. obce dle velik. obce 1.2.2. Silniční a železniční síť s okolím 8,2 100 35-2050 1.2.3. Přístavy 8,3 98 35-2050 dle velik. obce dle velik. obce dle velik. obce 1.2.4. Letiště 11,9 148 35-2050 1.3.1. Oblasti současné těžby surovin 13,4 166 35-2050 1.3.2. Haldy a skládky 7,9 97 1 1.3.3. Staveniště 7,1 88 35-2050 dle velik. obce dle velik. obce 1.4.1. Městské zelené plochy 19,3 238 35-820 1.4.2. Sportovní a rekreační plochy 18,8 232 1-10 2.1.1. Nezavlažovaná orná půda 11,2 138 2-10 2.2.1. Vinice 15,2 188 42 2.2.2. Sady, chmelnice a zahradní plantáže 14,2 175 42 2.3.1. Louky a pastviny 20,8 257 2.4.2. Směsice polí luk a trvalých plodin 14,1 174 1-10 2.4.3. Zemědělské oblasti s přiroz.vegetací 21,5 266 1-5 37 600 1-5 dle okresů Roční sl. 1880 s regul. tokem dle okresů dle okresů 3.1.1. Listnaté lesy 40,7 503 75 000 30 Roční sl. 3740 3.1.2. Jehličnaté lesy 26,2 324 50 000 22 Roční sl. 2500 3.1.3. Smíšené lesy 28,5 352 62 500 26 Roční sl. 3100 3.2.1. Přírodní pastviny 33,0 408 3 3.2.2. Stepi a křoviny 53,0 655 1 3.2.4. Přechodová stadia lesa a křovin 23,5 291 1 3.3.2. Skály 39,8 492 1 60 000 1 Roční sl. 3000 4.1.1. Mokřiny a močály 33,5 414 4.1.2. Rašeliniště 53,3 659 1 5.1.1. Vodní toky 23,1 286 7 5.1.2. Vodní plochy 18,7 231 7 Pramen: vlastní propočty 78 Z tabulky v prvé řadě vyplývá šokující rozdíl ve fungování přírody a lidí. Příroda z nulových hodnot antropogenně znehodnocených biotopů dokáže prostřednictvím procesů samoorganizace během kratšího (u vodních biotopů) či delšího období vytvořit biotopy s maximálními hodnotami, které zajišťují nejvhodnější prostředí pro maximalizaci služeb ekosystémů. Naproti tomu lidé ve svých ekonomických a spekulačních aktivitách přeměňují dosud téměř bezplatné přirozené ekosystémy (v ČR symbolicky oceňované 1 Kč/m2) na zastavěná a antropogenně jinak přeměněná území, kterým přiděluje nejvyšší ekonomické hodnoty. Ztrácí tím ovšem hodnoty služeb ekosystémů, které řádově přesahují veškeré utilitární hodnoty. Je žádoucí, aby si lidé v co nejkratší době uvědomili, že služby ekosystémů představují v peněžním vyjádření hodnoty, které jsou až o několik řádů vyšší než ekonomický prospěch fyzických či právnických osob plynoucí z „rozvoje území“, tj. z přeměny přirozených ekosystémů na antropogenizovanou podobu území s omezenou či neexistující vegetací a s vodou odvedenou co nejrychleji z krajiny. Přitom tyto peněžně velmi vysoké služby přírodních ekosystémů jsou jen velmi omezeně nahraditelné technickými způsoby (hráze, přehrady, klimatizace atd.) a jejich náhrada, jak dokládá výše uvedený propočet, je velmi drahá. Upřesňování takových experimentálních kvantifikací bude nesporně přínosné i v mezinárodním kontextu, protože hodnocení služeb ekosystémů se stalo předním tématem světové vědecké komunity (viz např. projekt IUCN k platbám za služby lesních ekosystémů). Při dalších pracích je třeba zejména respektovat systémový charakter ekosystémů a jejich samoorganizovaný vývoj. Podle systémového pohledu jsou zásadními vlastnostmi organizmu nebo živého systému vlastnosti celku, které nemá žádná jeho část. V systémovém resp. ekosystémovém pohledu mohou být vlastnosti částí pochopeny jen z organizace celku. Každý organismus je sám o sobě složitým ekosystémem, složeným z množství menších organizmů, nicméně samoorganizací harmonicky integrovaným do fungování celku (Capra 2004, Pokorný 2001). Základní podobu této samoorganizace ekosystémů představuje přirozená tendence vývoje vegetace směrem ke klimaxové podobě, která je charakteristická maximální schopností udržení vody a živin v krajině pomocí kombinace klimaxové vegetace (v ČR především vegetace opadavého listnatého lesa) s krátkými vodními cykly (Ripl 2003). V tomto smyslu bude rovněž třeba začít přehodnocovat i úlohu zemědělství v krajině tak, aby byly optimálně sladěny produkční služby zemědělství s udržením živin a vody v krajině (Seják et al. 2008). 4.5 Závěry Zdravé ekosystémy (s dostatkem vody a vegetace) jsou ve své klimatizační a retenční službě (zadržení vody a živin) schopny využít až asi 80-90 % dopadajícího slunečního záření, zatímco v produkci biomasy využívají jen necelé 1 % tohoto záření. Pro zmírňování dopadů globálního oteplování lze jako první předpoklad úspěšné revitalizace přírody a krajiny spatřovat v co nejrychlejším návratu vody do jeho povrchových vrstev a souběžný návrat vegetace zakládající postup k její klimaxové podobě, ke zdravému agroenvironmentálnímu využívání či jiným formám ekologicky a ekonomicky vyváženého budoucího užití území České republiky. 79 Povinnost návratu vody a vegetace do povrchových vrstev území musí být promítnuta do všech projektů spojených se vznikem ekologické újmy. V tomto smyslu nový zákon o předcházení ekologické újmě se musí vztahovat nejenom na vybrané části zvláště chráněných území, ale na celé území České republiky. Jen tak lze účinně a relativně velmi levně zmírňovat dopady globálního oteplování. Pro vymapování funkční klasifikace biotopů (kvality ekosystémů) je zapotřebí mapový podklad biotopů v dostatečně podrobném měřítku, aby zahrnoval relativně homogenní ekosystémy, plnící obdobným způsobem základní ekosystémové funkce. Takovým celorepublikovým podkladem je pouze mapování přírodních a přírodě blízkých biotopů v rámci soustavy Natura 2000 v měřítku 1:10 000. Ostatní, antropogenně vzniklé či podmíněné biotopy, byly mapovány pouze asi na jedné třetině území ČR; protože byly rozděleny pouze do 14 směsných kategorií, nemohly být použity pro rozlišení biotopů plnících různou měrou ekosystémové funkce. Proto byly pro potřeby hodnocení biodiverzity metodou biotopového hodnocení (BVM) podle Sejáka, Dejmala a kol. (2003) rozděleny na 53 biotopů. Tak vznikl systém 192 typů biotopů „Natura 2000+BVM“. Vzhledem k tomu, že jediným dostupným oficiálním celorepublikovým podkladem vymapování krajinného pokryvu je periodicky se opakující mapování Corine LC (v měřítku přibližně 1:100 000), bylo nutno provést zpřesnění jeho kategorií z hlediska zastoupení jednotlivých 192 typů biotopů. 4.6 Upřesnění dalšího postupu projektu Hlavními cíli projektu jsou i) funkční klasifikace a mapování biotopů na území ČR v souvislosti s poskytováním ekosystémových služeb; ii) objasnění fungování typů biotopů v současnosti a prognóza pro podmínky globální environmentální změny s ohledem na ochranu biodiverzity; iii) návrh metody ocenění ekosystémových služeb. Postup dalšího řešení projektu: A. Hodnocení schopnosti ekosystémů/biotopů vytvářet ekosystémové služby 1) Pro skupiny typů biotopů bude odhadnuta jejich schopnost minimalizovat výkyvy teploty (snižovat množství vyzařovaného tepla) a zkracovat cyklus vody v krajině (zadržet vodu v krajině, recyklovat látky a minimalizovat jejich ztráty z ekosystému); Navrhované indikátory: průměrná akumulace uhlíku v biomase, patrovitost porostu, LAI, evapotranspirace, Bowenův poměr, CN křivky. 2) Na základě kvantifikace výše zmíněných ekologických funkcí budou … Využít toto hodnocení jako další kritérium hodnocení biotopů pomocí BVM metody (Seják a Dejmal, 2003). Kvantifikace ekosystémových funkcí a hodnoty biodiverzity typů biotopů umožní kvantifikaci ekosystémových služeb. 3) Míra narušení biogeochemických cyklů a plnění ekologických funkcí (poskytování ekosystémových služeb) konkrétního území bude stanovena na základě vypracovaného systému indikátorů (obdoba individuální hodnocení biotopů v metodě BVM). 4) Míra narušení bude porovnána s překročením kritických zátěží, vypracovaným pro celé území ČR. 80 5) Budou oceněny současné „ztráty“ poskytování ekosystémových služeb podle procenta snížení poskytování ekosystémových služeb ve srovnání s potencionálním biotopem na daném místě, odvozeném z mapy potenciální a rekonstruované přirozené vegetace. 6) Při odhadu ekologické újmy budou oceněny ztráty poskytování ekosystémových služeb určitého území podle procenta snížení poskytování ekosystémových služeb ve srovnání s původními biotopy před plánovaným zásahem; k nim budou přičteny náklady na revitalizaci stanoviště do stavu před zásahem podle metody BVM. 7) Budou oceněny jednotlivé ekosystémové služby (podpůrné, regulační, zásobovací, kulturní) skupiny typů biotopů (optimálně pro všech 192 typů biotopů) podle současných nákladů na jejich náhradu lidskou činností (náklady na klimatizaci, na zadržování vody v přehradách, na zemědělskou a lesnickou výrobu apod.; kulturní služby kontingenčními metodami). 8) Na základě scénářů klimatických změn a zhodnocením vývoje zátěže ekosystémů atmosférickou depozicí vybraných látek znečišťujících ovzduší bude odhadnuta míra narušení poskytování ekosystémových služeb v podmínkách environmentální změny. Hodnotit funkce, k jednotlivým službám přiřadit funkce, na kterých služby závisí. Pro funkční klasifikaci ekosystémů budou použity výsledky i) studia disipace sluneční energie prostřednictvím živých organismů, vedoucí k minimalizaci výkyvů teplot a ii) schopnosti ekosystému zadržet vodu v krajině, recyklovat látky a minimalizovat tak ztráty látek z ekosystému (Ripl, 2003). Pro územní identifikaci a kvalitativní mapování ekosystémů na území ČR bude použit úplný seznam biotopů, (vycházející ze systému mapování Natura 2000), vypracovaný pro hodnocení a oceňování biotopů ČR (Seják, Dejmal a kol., 2003). 81 Literatura: Aber, J. D., Nadelhoffer, K.J., Stendler, P. & Melillo, J. M. (1989): Nitrogen saturation in northern forest ecosystems. Bioscience : 39, 378 – 386. Atlas podnebí Česka (2007), ČHMÚ, UP Olomouc, ISBN 978-80-86690-26-1. Acherman, B. & Bobbink, R. (2003): Empirical Critical Loads for Nitrogen. Proceedings of the Expert Workshop, Berne, 11-13 November 2002. Environmental Documentation No. 164 – Air, Swiss Agency for the Environment, Forests and Landscape SAEFL, Berne. 327 pp. Baldocchi, D.D., Hicks, B.B., Camara, P. (1987): A canopy stomatal resistance model for gaseous deposition to vegetated surfaces. Atmospheric Environment 21, 91-101. Bartkow, M.E. and Udy, J. W. (2004) Quantifying potential nitrogen removal by denitrification in stream sediments at a regional scale, Marine and Freshwater Research, vol. 55, nr. 3, ISSN 1323-1650, pp. 309-315. Banzhaf, S., Boyd, J. (2005) The Architecture and Measurement of an Ecosystem Services Index. Resources for the future, Discussion paper. Washington, DC 20036. RF DP 05 - 22. Berka, C., Schreier, H. a Hall, K. (2001) Linking Water Quality with Agricultural Intensification in a Rural Watershed. Water, Air and Soil Pollution 127:389-401. Bobbink, R., Ashmore, M., Braun, S., Flückiger, W., and Van den Wyngaert, I.J.J. (2002): Empirical nitrogen critical loads for natural and semi-natural ecosystems: 2002 update. Background paper for the Expert Workshop on Empirical Critical Loads for Nitrogen on (Semi-) natural Ecosystems, held under the UN/ECE CLRTAP, Berne, Switzerland, 11- 13 November 2002. Swiss Agency for the Environment, Forests and Landscape (SAEFL), Berne, 1-123. Bobbink, R., Horniny, M.& Roelofs, J., G.,M. (1996): Empirical nitrogen critical loads for natural and seminatural ecosystems. In: Manual on methodologies and criteria for mapping critical loads/levels and geographical areas where they exceeded, UNECE CLRTAP, Federál Environmental Agency, Berlin. Bonan, G. B., Levis, S., Sitch, S., Vertenstein, M., Oleson, K.W. (2003) A dynamic global vegetation model for use with climate models: concepts and description of simulated vegetation dynamics. Global Change Biology 9 (1543 - 1566). Breemen, N. van, Burrough, P.A., Velthorst, E.J., Dobben, H.F. van, Wut, T. de, Ridder, T.B., Reinders, H.F.R. (1982): Soil acidification from atmospheric ammonium sulphate in forest canopy troughfall. Nature 299, 548-550 Brussaard, L., Ruiter, P.C., Brown, G.G. (2006) Soil biodiversity for agricultural sustainability. Agriculture, Ecosystems and Environment 121 (233 - 244). Buck, O., Niyogi, D. K., Townsend, C. R. (2004) Scale-dependance of land use effects on water quality of streams in agricultural catchments. Cairns J., McCormick P.V., Niederlehner, B.R. (1993) A proposed framework for developing indicators of ecosystem health. HYDROBIOLOGIA 263 (1): 1 Cresser et al., 2000M.S. Cresser, R.P. Smart, M.F. Billett, C. Soulsby, C. Neal, A. Wade, S. Langan and A.C. Edwards , Modelling water chemistry for a major Scottish river from catchment attributes. J Appl Ecol 37 (2000), pp. 1–15. ČHMÚ (2005): Znečištění ovzduší a atmosférická depozice v datech, Česká republika 2004. Český hydrometeorologický ústav, Praha, 2005. ČHMÚ (2006): Znečištění ovzduší na území České republiky v roce 2005. Celkové emise základních druhů látek znečišťujících ovzduší v České republice, 1990–2005. Český hydrometeorologický ústav, Praha. Internet: http://www.chmi.cz/uoco/isko/groc/gr05cz/kap1.html ČHMÚ (2007) Informace o klimatu. Český hydrometeorologický ústav, Praha, odbor klimatologie. Internet: http://www.chmi.cz/meteo/ok/infklim.html Davidson, C.I., Wu, Y.L.(1990): Dry deposition of particles and vapors. In: Acidic Precipitation, Vol. 3. ( edited by Lindberg, Page, Norton ). Springer Davis, J. C., and G. A. Muhlberg. 2002. Wasilla Creek Stream Condition Evaluation. Alaska Department of Fish and Game, Habitat and Restoration Division, Technical Report No. 02-05. Anchorage, Alaska. 20p. de Groot, Rudolf S.; Wilson, Matthew A. and Boumans, Roelof M. J. (2002) A Typology for the Classification, Description and Valuation of Ecosystem Functions, Goods and Services. Ecological Economics, 41(3), pp. 393408. De Vries, W., Kros, H., Reinds, G. J., Wamelink, W., Mol, J., Van Dobben, H., Bobbink, R., Emmett, B., Smart, S., Evans, C., Schlutow, A., Kraft, P., Belyazid, S., Sverdrup, H., Van Hinsberg, A., Posch, M. & Hettelingh, J.P. (2007): Development in deriving critical limits and modelling critical loads of nitrogen for terrestrial ecosystems in Europe. Alterra-MNP/CCE report, Alterra report 1382, ISSN 1566-7197, Wageningen, Bilthoven. 206 pp. 82 EEA (2005): CORINE Land Cover vector by country. European Enviromental Agency data service. http://dataservice.eea.eu.int Ehrenfeld, J.G. (2000) Defining the Limits of Restoration: The Need for Realistic Goals. Restoration Ecology 8, 29. EMEP (2002): Vestreng, V., Klein, H.: Emission data reported to UNECE/EMEP: Quality assurance and trend analysis & Presentation of WebDab. EMEP/MSC-W, Status Report 1/2002. Oslo, Norway, 2002. EMEP (2004): Lövblad, G., Tarrasón, L., Tørseth, K., et al.: EMEP Assessment report, Part I, European Perspective, Chapter 4, Ammonia. Norwegian Meteorological Institute, Oslo, 2004. http://www.emp.int Erisman, J.W., Leeuw, F.A.A.M. de, Aalst, R.M. van (1989): Deposition of the Most Acidifying Components in the Netherlands During the Period 1980-1986. Atmospheric Environment, 23, 1989, s. 1051-1062. Erisman, J. W. (1991): A micrometeorological investigation of surface exchange parameters over heathland. Boundary - Layer Meteorology 57, 115 - 128. Erisman, J.W. (1992): Atmospheric deposition of acidifying compounds in The Netherlands. Ph. D. Thesis, Utrecht University, The Netherlands, 1992. 155 s. Erisman, J. W., Draaijers, G. P. J. (1995): Atmospheric Deposition in Relation to Acidification and Eutrophication. Elsevier Science B. V., Amsterdam. Evans, CD; Reynolds, B; Jenkins, A, et al. (2006) Evidence that soil carbon pool determines susceptibility of seminatural ecosystems to elevated nitrogen leaching. ECOSYSTEMS. 9 /3 (453-462) Findlay, S. E. G., Kiviat, E., Nieder, W. Ch., Blair E. A. (2002) Functional assessment of a refence wetland set as a tool for science, management and restoration, Aquatic science 64, pp 107 – 117. Fottová, D., Krám, P., Navrátil, T., Skořepa, J. & Skořepová, I. (2006): Twelve years of hydrochemical monitoring of the GEOMON network, Czech Republic, BIOGEOMON - 5th International Symposium on Ecosystem Behaviour, Conference Program and Abstract, June 25 – 30, 2006, Santa Cruz, CA, USA. p. 84. Gascuel D (2005) The trophic-level based model: A theoretical approach of fishing effects on marine ecosystems ECOLOGICAL MODELLING Volume: 189 Issue: 3-4 Pages: 315-332 Gergel, S. E., Turner M. G., Kratz, T. K. (1999) Dissolved organic carbon as an indicator of the scale of watershade influence on lakes and rivers, Ecological aplications 9 (4), pp. 1377 – 1390. Giannetti, BF; Barrella, FA; Almeida, CMVB (2006) A combined tool for environmental scientists and decision makers: ternary diagrams and emergy accounting. JOURNAL OF CLEANER PRODUCTION. 14 /2 (201-210) Grennfelt, P. & Thörnelöf, E., eds. (1992): Critical loads for nitrogen: report from a workshop held at Lokeberg, Sweden, 6-10 April 1992. Miljorapport 1992, 41, Nordic Council of Ministers, Copenhagen. Gundersen, P. (1991): Nitrogen deposition and the forest nitrogen cycle: role of denitrification. Forest Ecol. Manage.: 44 (1), 15 – 28. Guo, Z., Xiao, X., Gan, Y., Zheng, Y. (2001) Ecosystem functions, services and their values - a case study in Xingshan County of China. Ecological Economics 38 (141 - 154). Heij, G. J., Schneider, T. (1991): Final report, dutch Priority Programme on Acidification, Second Phase. Report No. 200-09. National Institute of Public Health and Environmental protection, Bilthoven, The Netherlands. Heij, G. J., Vries, W. de, Posthumus, A. C., Mohren, G. M. J. (1991): Effect of air pollution and acid deposition on forest soil. In: Acidification research in the Netherlands. Studies in Environmental Science 46 (edited by Heij and Schneider). Elsevier, Amsterdam. Hesslerová, P. (2008) Hodnocení krajinných funkcí pomocí multispektrálních družicových dat Landsat, PřF UK Praha. Hicks, B.B., Baldocchi, D.D., Meyers, T.P., Hosker, Jr.R.P., Matt, D.R.(1987): A preliminary multiple resistance routine for deriving dry deposition velocities from measured quantities. Water, Air, and Soil Pollut. 36, 311 Hicks, B.B., Matt, D.R., McMillen, R.T. (1989): A micrometeorological investigation of surface exchange of O3, SO2 and NO2: a case study. Boundary-Layer Met. 47, 321-336. Hodgson, JG; Montserrat-Marti, G; Cerabolini, B, et al.(2005) A functional method for classifying European grasslands for use in joint ecological and economic studies. BASIC AND APPLIED ECOLOGY. 6 / 2 (119-131) Holl, K.D., Cairns, J, Jr. (2002) Monitoring and appraisal. Handbook of Ecological Restoration, vol. 1. (eds M.R. Perrow & A.J. Davy) pp 411-432. Cambridge University Press, Cambridge. Houlahan, J.E., Findlay, C.S. (2004) Estimating the "critical" distance at which adjacent land-use degrades wetland water and sediment quality, Landscape ecology 19, pp. 677-690. Chytrý, M., Kučera, T., Kočí, M. (2001) Katalog biotopů České republiky, AOPK ČR Innis, S. A., Naiman, R. J., Elliott, S. R. (2000) Indicators an assessment methods for measuring the ecological integrity of semi-aquatic terrestrial environments. Hydrobiologia 422/423 (111 - 131). 83 Jones K. B. et al. (2001) Predicting nutrient and sediment loadings to streams from landscape metrics: A multiple watershed study from the United States Mid-Atlantic Region, Landscape Ecology 16, pp. 301 – 312. Kahmen, A; Perner, J; Buchmann, N (2006) Diversity-dependent productivity in semi-natural grasslands following climate perturbations. FUNCTIONAL ECOLOGY. 19/4 (594-601) Kalina, T.; Váňa , J. (2005) Sinice, řasy, houby, mechorosty a podobné organismy v současné biologii. Praha : Karolinum, 2005. Karr, JR (1991) Biological integrity: A long-neglected aspect of water resource management. Ecol. Appl. 1:66–84. King, R.S, Baker, M.E., Whigham, D.F., Weller, D.E., Jordan, T.E., Kazyak, P.F., Hurd, M.K. (2005) Spatial considerations for linking watershed land cover to ecological indicators in streams, Ecological Aplications 15/1, pp. 137 – 153. Lavelle, P., Decaëns, T., Aubert, M., Barot, S., Blouin,S., Bureau?F., Margerie,P., Mora, P., Rossi, J. - P. (2006) Soil invertebrates and ecosystem services. European Journal of Soil Biology 42 (S3 - S15). Lovelock, J. (2006) The Revenge of Gaia, Why the Earth is Fighting Back – and How We Can Still Save Humanity, Penguin Books, ISBN: 978-0-141-02990-0 Manual on methodologies and criteria for mapping critical loads/levels and geographical areas where they exceeded (2004), UNECE CLRTAP, Federal Environmental Agency, Berlin. Margulisová, L. (2004) Symbiotická planeta, Nový pohled na evoluci, Academia 2004, ISBN 80-200-1206-0 McFarland, A., Hauck, L. (1999) Relating agricultural land uses to in-stream stormwater quality. Journal of Environmental Quality 28: 836-844. Mehaffey, M. H., Nash, M. S, Wade, T. G., Ebert, D. W., Jones, K. B., Rager, A. (2005) Linking land cover and water quality in New York City´s water supply watersheds, Environmental monitoring and assessment 107(1 - 3), pp. 19 - 44. MEA 2005, Ekosystémy a lidský blahobyt: Syntéza, COŽP UK Praha, ISBN 80-239-6300-7 Meyers T. P., Baldocchi, D.D. (1988): A comparison of models for deriving dry deposition fluxes of O3 and SO2 to a forest canopy. Tellus 40B, 270 Müller, F. (2005) Indicating ecosystem and landscape organisation. ECOLOGICAL INDICATORS. 5 /4 (280294) Muller, F. Hoffmann-Kroll, R., Wiggering, H. (2000) Indicating ecosystem integrity - theoretical concepts and environmantal requiremnts. Ecological modelling 130: 13 - 23. Muller, F; Schrautzer, J; Reiche, EW, et al. (2006) Ecosystem based indicators in retrogressive successions of an agricultural landscape. ECOLOGICAL INDICATORS. 6 /1 (63-82) Nakamura, T (2006) Development of decision-making indicators for ecosystem-based river basin management. HYDROLOGICAL PROCESSES 20/6 (1293-1308) Nemani, R., Running, S. W. (1996) Implementaion of hierarchical global vegetation classification in ecosystem function models. Journal of Vegetation Science 7 (337 - 346). Němeček, J. a kol. (2001): Taxonomický klasifikační systém půd České republiky. ČZU Praha. Němeček, J. (2004): Digitální půdní mapa. Česká zemědělská univerzita v Praze, Praha, 2004. Neuhäuslová Z. a kol. Mapa potenciální přirozené vegetace ČR, Praha : Academia, 1998. 341 s. ISBN 80-2000687-7. Nilsson, J., Grennfelt, P. (1988): Critical loads for sulphur and nitrogen. Report from a workshop held at Skokloster, Sweden, 19-24 March 1988, Nord miljorapport 1988, Nordic Council of Ministers, Copenhagen, 1988. Ouyang, T., Zhu, Z., Kuang, Y. (2006) Assessing Impact of Urbanization on River Water Quality In The Pearl River Delta Economic Zone, China. Environmental Monitoring and Assessment.120: 1-3. Patrício, J., Ulanowicz, R., Pardal, M.A., Marques J.C. (2006) Ascendency as ecological indicator for environmental assessment at the ecosystem level: case study. Hydrobiologia 555 (19 - 30). POKORNÝ J., ČEŘOVSKÁ K., MACÁK M. et PECHAROVÁ E. (2003): Matter losses from large catchment expressed as acidification – how much does acid rain cause? – In: Vymazal, J. (ed.), Wetlands: nutrients, metals and mass cycling, p 293-306, Backhuys Publ., Leiden. POKORNÝ, J., REJŠKOVÁ, A., BROM, J. (2007): Úloha makrofyt v energetické bilanci mokřadů, Zprávy Čes. Bot. Společ., Praha, 42 Mater. 22: 47 – 60 POKORNÝ J., REJŠKOVÁ A. (2008): Water cycle management, In: Erik Jorgensen and Brian D. Fath (Editor in Chief), Ecological Engineering. Vol. 5 of Encyclopedia of Ecology, 5 vols. Pp. (3729 – 3737) Oxford: Elsevier 84 Posch, M., de Smet, P.A.M., Hettelingh, J.-P. & Downing, R.J., (eds.) (1995): Calculation and Mapping of Critical Tresholds in Europe. Stat. Rep. 1995, Coordination Centre for Effects, RIVM Rep. No. 259101004, ISBN No. 906960-060-9, Bilthoven, 1995. Pretel J. (2006) Klima na Zemi se mění, Vesmír 85, červenec 2006, s. 421-4 Procházka J., Brom J., Němcová J. a Pechar L.: Dynamika odtoku, vodní a látkové bilance malých povodí v závislosti na způsobu hospodaření člověka v krajině.(rukopis v přípravě) Procházka, J., Včelák, V., Wotavová, K., Štíchová, J., Pechar, L. (2006): Holistic concept of landscape assessment: case study of three small catchments in the Šumava mountains. Ekológia (Bratislava), vol 25, suplement 3/2006 p. 5 – 17. Pul, W.A.J. van, Jacobs, A. F. G. (1994): The conductance of a maize crop and the underlying soil to ozone under various environmental conditions. Boundary-layer Met. 69, 83-99. Pul, W.A.J. van, Potma, C.J.M., Leeuwen, E.P. van, Draaijers, G.P.J., Erisman, J.W.: EDACS (1995): European deposition maps of acidifying components on a small scale. Model description and preliminary results, RIVM. Report No. 722401005. National Institute of Public Health and Environmental Protection, Bilthoven, The Netherlands. Quitt, E. (1971): Klimatické oblasti Československa. Academia, Studia Geographica 16, GÚ ČSAV v Brně, 73 s. Ribaudo, M. (2001). "Non-point Source Pollution Control Policy in the USA." In J. S. Shortle and D. Abler (eds.), Environmental Policies for Agricultural Pollution Control (pp. 123-149). Wallingford, UK: CAB International. Richards, C., Johnson, L.B., Host, G.E. (1996) Landscape-scale influences on stream habitats and biota. JOURNAL OF FISHERIES AND AQUATIC SCIENCES 53: 295-311 Suppl. 1. Ripl, W. (1995) Management of Water Cycle and energy flow for ecosystem control: the energy-transport-reaction (ETR) model. Ecological Modelling, 1995, vol. 78, s. 61-76. Ripl, W., Hildmann, Ch. (2000) Dissolved load transported by rivers as an indicator of landscape sustainability. Ecological Engineering 14: 373 – 387. Ripl, W. (2003) Water: the bloodstream of the biosphere. Phil. Trans. R. Society, London B 358: 1921 - 1934. Ryszkowski, L. (ed.). 2002. Landscape Ecology in Agroecosystems Management. CRC Press, Boca Raton, Florida, USA. Seják, J., Dejmal, I. et al. 2003: Hodnocení a oceňování biotopů České republiky. Český ekologický ústav, 422 p. ISBN 80-85087-54-5. Seják J. a kol. (2008) Udržitelnost českého zemědělství v globalizovaném prostředí, FŽP UJEP, ISBN 978-807414-007-5 Skořepová, I., Beneš, S., Roušarová, Š. & Withers, R.,R.,H. (1998): Klasifikace obsahů Cr, Cu, Ni, Zn, Pb, Fe2+, Fe3+, Si, Al, Mg, Ca, Na, K a P v horninách České republiky. Podklad pro mapování kritických zátěží na území ČR, Český ekologický ústav, Praha. 118 str. Skořepová, I., Skořepa, J., Beneš, S., Fottová, D. & Hruška, J. (2007): Czech Republic – the national database of nutrient nitrogen critical loads. In: J. Slootweg, M. Posch, J.-P. Hettelingh (eds.): Critical Loads of Nitrogen and Dynamic Modelling. CCE Progress Report 2007, MNP Report 500090001/2007, Bilthoven. p.129-132. Skořepová, I., Skořepa, J. & Beneš, S. (2008): Empirické kritické zátěže a jejich překročení. Oponovaná závěrečná zpráva přímé zakázky pro MŽP Pokrytí doplňkových aktivit spojených s plněním závazků vyplývajících z členství ČR v Úmluvě o dálkovém znečišťování ovzduší přesahujícím hranice států, vedených WGE (Working Group on Effects) a úkolovými pracovními skupinami mezinárodních programů spolupráce (ICP) pro modelování a mapování, pro integrovaný monitoring, pro materiály a kulturní památky, pro povrchové vody, pro lesy a expertní skupinou pro dynamické modelování. Česká geologická služba, Praha. 14 str. Stauffer, J.C., Goldstein, R.M., Newman, R.M. (2000) Relationship of wooded riparian zones and runoff potential to fish community composition in agricultural streams.CANADIAN JOURNAL OF FISHERIES AND AQUATIC SCIENCES 57 (2): 307-316. Sverdrup, H. &Ineson, J. (1993): Immobilization of N in soils. In: Posch, M., de Smet, P.,A., M., Hettelingh, J.P.& Downing, R., J. (1995): Calculation and Mapping of Critical Thresholds in Europe. Status Report 1995, No.259101004, ISBN 90-6960-060-9, RIVM, Bilthoven. p. 34-35. UBA, 1996. Manual on Methologies and Criteria for Mapping Critical Levels/Loads and Geographical Areas where they are Exceeded. Federal Environmental Agency text 71/96, ISSN 0722 UBA (2004): Manual on methologies and criteria for modelling and mapping critical loads & levels and air pollution effects, risks and trends. Texte 52/04, Federal Environmental Agency, Berlin. www.icpmapping.org ÚHÚL (2002): Oblastní plány rozvoje lesů. ÚHÚL, Brandýs nad Labem, 2002. UNECE (2005). Protocol to the 1979 Convention on Long-range Transboundary Air Pollution to Abate Acidification, Eutrophication and Ground-level Ozone (Gothenburg Protocol). http://www.unece.org 85 Voldner, E.C., Barrie, L.A., Sirois, A. (1986): A literature rewiew of dry deposition of oxides of sulphur and nitrogen with emphasis on long-range transport modelling in North America. Atmospheric Environment 20, 21012112. Vyskot a kol. (2003) Kvantifikace a hodnocení funkcí lesů České republiky. MŽP Praha. ISBN 80-72212-264-9. Wali, MK; Evrendilek, F; West, TO, et al. (2006) Assessing terrestrial ecosystem sustainability: Usefulness of regional carbon and nitrogen models. NATURE & RESOURCES. 35/4 (21-33) Wakeley, J. S. (1988) A Method to Create Simplified Version of Existing Habitat Suitability Index (HSI) Models. Environmental Management 12/1 (79 – 83). Wesely, M.L., Cook, D.R., Hart, R.L. (1985): Measurements and parametrization of particulate sulfur dry deposition over grass. J.Geophys. Res., 90, 1985, s. 2131 Wesely, M.L., Lesht, B.M. (1989): Comparasion of RADM dry deposition algorithms with a site-specific method for inferring dry deposition. Water, Air, and Soil Pollut. 44, 273-293. Whisenant, S.G. (1999) Repairing Damaged Wildlands, A process-Orientated, Landscape-Scale Approach, Cambridge University Press, 312 p. WHO (2000): Air duality guidelines for Europe, sekond edition. WHO regional publications, European series, No. 91. World Health Organisation, Regional office for Europe, Copenhagen. Yeates, GW (2003) Assessment of soil contamination - a functional perspective. BIODEGRADATION. 13 /1 (4152) Zapletal, M. (1998): Atmospheric deposition of nitrogen compounds in the Czech Republic. Environmental Poll. 29, 305-311. Zapletal, M., Chroust, P., Kuňák, D., Sáňka, M., Skořepová, I., Fottová, D., Pačes, T., Kazmarová, H., Čupr, P., Fara, M., Seják, J., Budská, E., Fabiánek, P., Šrámek, V. (2005): Zjišťování účinnosti opatření na omezení znečišťování ovzduší na základě snížení negativních účinků polutantů na složky životního prostředí a lidské zdraví. Projekt MŽP ČR VaV 740/1/02. Ekotoxa, 2005. Zapletal, M. (2006): Atmospheric deposition of nitrogen and sulphur in relation to critical loads of nitrogen and acidity in the Czech Republic. Journal of forest science, 52, 2006 (2): 92-100. Zapletal, M., Chroust, P. (2006): „Aktualizace a vyhodnocení prostorové distribuce emisí a depozice amoniaku na území ČR jako podklad pro hodnocení dosažitelnosti a plnění mezinárodních závazků ČR vyplývajících z Protokolu o snížení acidifikace, eutrofizace a přízemního ozonu v podmínkách ČR“, Projekt MŽP č. 740/9/06, 2006. Zedler, J. B., and Callaway, J. C. (1999) Tracking wetland restoration: do mitigation sites follow desired trajectories?. Restoration Ecology 7: 69–73. 86 Příloha 1: Kritický přehled metod, hodnotících ekosystémové funkce mokřadů (Innis 2000) 87 88 89 Příloha 2: Možnosti ekonomického hodnocení ekosystémových funkcí (de Groot 2002) 90 91 Příloha 3: Metoda hodnocení a oceňování ekosystémových služeb (Guo 2001) Metoda je založena na kombinaci tří základních údajů: typu vegetace, půdním typu a sklonitosti terénu. Pro všechny tři údaje je k dispozici kategorizace v mapové podobě (v měřítku 1 : 50 000). Rozlišeno je šest typů vegetačního krytu (stálezelené a opadavé širokolisté lesy, jehličnaté lesy, křoviny, travnaté porosty, sady a obiloviny), pět půdních typů (žlutohnědá půda, žlutá půda, vápnitá půda, purpurová půda, rýžová půda) a tři typy sklonitosti (méně než 15°, mezi 15° a 25° a více než 25°). Kombinacemi těchto kategorií se získá 90 typů území. Pro tyto typy se dále určuje jejich schopnost plnit ekosystémové funkce, jako je retence vody, retence půdy a regulace plynů v atmosféře a porovnávají se lesní typy s ostatními (náhradními, neslesními) typy. Retence vody zadržení srážkové vody v lesním porostu zahrnuje tři stádia: intercepci korunou, obsah vody v opadu a obsah vody v půdě. Průměrné množství vody, zadržené lesem je vyjádřeno vzorcem: WR = µ(L + U + S) µ............množství srážek a délka období dešťů L............intercepce korunou U...........obsah vody v opadu S............obsah vody v půdě Jelikož se tyto hodnoty liší podle typů porostu, půdy a sklonitosti terénu, provedl se výpočet pro standardní (ideální) kombinaci těchto kategorií (stálezelený a opadavý širokolistý les, žlutá půda a svah menší než 15°). Na základě dat z pokusů a terénních průzkumů se zjistila relativní efektivita ostatních kategorií (typů vegetace, půd a sklonitosti) na zadržení vody a vypracoval se seznam koeficientů. Výpočet pro konkrétní plochu je následující: WR (p1) = εδη WR (ps) εδη...............koeficienty retence vody (ε pro vegetaci, δ pro půdu a η pro sklonitost) WR..............množství zadržené vody u standardní kombinace vegetace-půda-sklon Celková schopnost území zadržovat vodu se spočítá jako průměr schopností jednotlivých typů (určených na základě kombinace vegetace-půda-sklon) zadržovat vodu, vážený podle jejich rozlohy (obdoba hesenské metody). Tuto reálnou schopnost můžeme porovnat se simulovaným zalesněním celého území (koeficient pro vegetační kryt odpovídá u všech ploch koeficientu lesního porostu), případně se simulovaným odlesněním celého území (koeficient vegetačního pokryvu má hodnotu jako nelesní plocha). Odečtením výsledků zjistíme, o kolik více vody by zadržel lesní pokryv oproti nelesnímu, případně určíme vliv stávajícího lesního porostu na zadržení vody. Tomuto konkrétnímu množství zadržené vody lze přiřadit peněžní hodnotu. Retence půdy (protierozní ochrana) Obdobně jako u retence vody se zjistila eroze u standardní kombinace vegetace-půda-sklon a na základě terénního průzkumu a experimentů in-situ se určily koeficienty pro jednotlivé kategorie vegetačního krytu, půdního typu a sklonitosti terénu. Obdobně se také vypočítá přispění lesa k ochraně půdy. Vzorec pro výpočet erozní ohroženosti konkrétní plochy: MS (pi) = βµσ MS(ps) 92 βµσ................koeficienty půdní eroze (β pro vegetaci, µ pro půdu a σ pro sklonitost) MS(ps)...........eroze u standardní kombinace vegetace-půda-sklon Regulace plynů v atmosféře Metoda výpočtu přispění lesa k této službě je založená na vzorci fotosyntézy. Na základě množství sušiny je podle tohoto vzorce odvozeno množství zadrženého CO2 a vypouštěného O2 ročně. Ekonomické ohodnocení Přímá ekonomická hodnota, jako je produkce dřeva nebo rekreační hodnota, se počítá podle tržních cen surovin a cestovních nákladů rekreantů. Nepřímou ekonomickou hodnotu podpůrných a regulačních služeb je možné určit na základě výše uvedených výpočtů. RETENCE VODY Funkce retence vody se dá vyjádřit pomocí spočítané retence pro známou kombinaci vegetace-půda-sklon (celkové množství zadržené vody je zde 1326,23 mm/rok). Tato hodnota se dále násobí různými koeficienty podle konkrétního výskytu vegetačního typu, typu půdy a sklonitosti terénu. Podle plošného výskytu typů lze tímto způsobem stanovit retenční schopnost celého povodí. Dále je možné simulovat zalesněnost celého území, případně bezlesí celého území a porovnat výsledky. Rozdíl nám udává potenciální kapacitu území pro zadržení vody, případně (v případě porovnání s bezlesím) míru přispění konkrétního lesního porostu k této funkci. Z této funkce vyplývají konkrétní služby, jako je vyrovnávání průtoků během roku a zásobení vodou. Vyrovnání průtoku Vyrovnání průtoku se oceňuje pomocí výnosu hydroelektráren (kolik vyrobí elektřiny a o kolik méně by vyrobily, kdyby tok nebyl ovlivněn lesním porostem v povodí. Výpočet je následující: Ve = CFW*Fe*Ps CFW......................přispění lesa k zadržení vody (viz výše) Fe...........................míra služby (zde vyrobená elektřina v povodí) Ps...........................cena za jednotku vyrobené elektřiny Zásobování vodou Ekonomická hodnota této služby se hodnotí pomocí výpočtu hodnoty vody, jež v území přibyla díky lesním ekosystémům. Využívá se metoda vodní bilance, tj. rozdíl mezi srážkami a výparem. V povodí je známá průměrná hodnota ročních srážek (1100 mm). Na ploše daného povodí (231 600 ha) to je 25,47 milionů tun vody/rok. Je znám také poměr výparu ke srážkám (72%), takže lze zjistit vodu zachycenou v povodí během roku (7,13 milionů tun). Použijeme předchozí vzorec (Ve = CFW*Fe*Ps), pouze za Fe dosadíme množství vody, zachycené povodím za rok a za Ps cenu vody. Tím vypočítáme míru přispění lesa k zadržení vody v peněžní formě. 93 RETENCE PŮDY Eroze pro standardní kombinaci vegetace-půda-sklon je 1,09t/ha/rok. V daném regionu se na základě této hodnoty a hodnoty koeficientů pro ostatní kombinace spočítalo celkové množství eroze, dále simulované množství eroze pro případ bezlesí a určil se rozdíl, jež udává funkci lesa v protierozní ochraně (redukce o 258,84 t/ha /rok). Z této funkce vyplývá několik služeb: redukce znehodnocení půdy, prevence nánosů prachu, snížení depozice půdy ve vodních nádržích a ochrana úživnosti půdy. redukce znehodnocení půdy Na základě množství tun eroze, které zabránily lesní porosty v povodí a průměrné hloubce půdy se vypočítá plocha půdy, která byla zachráněná před znehodnocením. Ocenění této plochy se provede pomocí „oportunity cost“, tedy ročních ekonomických výnosů 1 ha lesního pozemku. prevence nánosů prachu Za předpokladu, že množství nánosů prachu, redukovaného lesním porostem, představuje 53% z celkové redukce eroze lesním porostem, je v daném regionu zabráněno nánosu 16,6 milionů m3. Cena této služby se počítá pomocí nákladů na úklid a odvoz prachových nánosů. snížení depozice půdy ve vodních nádržích Depozice půdy snižuje retenční kapacitu vodních nádrží a zkracuje délku jejich využívání. Předpokládá se, že v daném regionu se 21% erodované půdy usazuje v nádržích, lesní porosty tedy redukují usazování půdy v nádržích o 6,38 milionů m3/rok. Ekonomická hodnota této služby se počítá podle ceny jednoho m3 kapacity vodního rezervoáru (podle nákladů na výstavbu vodních nádrží). ochrana úživnosti půdy Lesy chrání před úbytkem půdy erozí, z toho 1,1% představují organické látky a 0,18 % anorganické živiny. Organické látky se v případě nedostatku nahrazují zaoráváním slámy a sena. Jelikož se tyto suroviny v regionu využívají i jako palivo a v případě jejich zaorávání se zvyšuje spotřeba palivového dřeva, je cena za zadržené organické látky vyjádřená pomocí ceny palivového dřeva. Cena za zadržené anorganické látky je vyjádřena cenou průmyslových hnojiv. REGULACE PLYNŮ V OVZDUŠÍ Podle vzorce fotosyntézy se vypočetlo, že na vytvoření 1g sušiny připadá spotřeba 1,6g CO2 a vypuštění 1,2g kyslíku. Spočítala se hmotnost sušiny stromů v lesním porostu (hmotnost větví a kořenů odpovídá 25% hmotnosti kmene). Na základě této hmotnosti se vypočítalo množství kyslíku, vypouštěného lesem do ovzduší a množství fixovaného CO2. Cena za 1tunu kyslíku a 1 tunu vázaného oxidu uhličitého byla převzata z Čínské akademie pro výzkum lesa (CAFS (Chinese Academy of Forest Science) 1994. The assessment on the forest environment resources of China. Beijing (unpublished), p. 63). 94 Příloha č. 4 Úplný přehled bodových hodnot a zastoupení typů biotopů v položkách pokryvu ČR (CLC) Kód Název biotopu biotopu Bodová hodnota Procent. Zastoupení [%] 1.1.1. Městská souvislá zástavba Výsledná hodnota 2 [body/m ] 2,39 X6.1 Parky a zahrady s převahou nepůvodních druhů 18 11,95 XX3.1 XX3.2 Plošně zastavěné území s minimální vegetací Nepropustné plochy 0 85,88 2,17 Ostatní X biotopy 1.1.2. Městská nesouvislá zástavba 10,22 T1.1 Mezofilní ovsíkové louky 33 0,96 XT2 Ostatní přírodní a přírodě blízké biotopy Degradovaní vlhká lada 17 1,11 XT3 Intenzivní nebo degradované louky 13 8,77 XT5 Bylinné porosty náspů dopravních staveb a zemních hrází 15 1,89 XL1 Remízky,a aleje a renaturalizační výsadby 25 1,82 X4.4 Jednoleté a ozimé kultury na orné půdě 10 1,39 X5.2 Užitkové zahrady a zahrádkářské kolonie 14 29,93 X6.1 Parky a zahrady s převahou nepůvodních druhů 18 13,04 X6.2 Hřbitovy s převahou nepůvodních druhů 15 4,49 XX3.1 XX3.2 Plošně zastavěné území s minimální vegetací Nepropustné plochy 0 30,91 1,92 3,76 Ostatní X biotopy 1.2.1. Průmyslové a obchodní areály 2,95 XK2 Lada s křovinnými porosty a stromy 24 0,91 XK4 13 2,74 XT3 Pionýrská dřevinná vegetace nekultivovaných antropogenních ploch Intenzivní nebo degradované louky 13 7,61 X4.6 Železniční stanice 8 1,91 X4.7 Lada v průmyslových a skladových areálech 6 4,93 X5.2 Užitkové zahrady a zahrádkářské kolonie 14 1,66 X6.2 Hřbitovy s převahou nepůvodních druhů 15 1,01 XX3.1 XX3.2 Plošně zastavěné území s minimální vegetací Nepropustné plochy 0 75,59 3,63 Ostatní X biotopy 1.2.2. Silniční a železniční síť a přilehlé prostory 8,23 XK2 Lada s křovinnými porosty a stromy 24 3,86 XK4 13 5,43 XL1 Pionýrská dřevinná vegetace nekultivovaných antropogenních ploch Remízky,a aleje a renaturalizační výsadby 25 1,36 XL4 Degradované lesní porosty s ruderálními společenstvy 19 1,76 XL5 Paseky, les po výsadbě a renaturalizační výsadby 17 1,81 XT3 Intenzivní nebo degradované louky 13 11,12 X4.4 Jednoleté a ozimé kultury na orné půdě 10 8,67 X4.6 Železniční stanice 8 22,15 X4.7 Lada v průmyslových a skladových areálech 6 5,33 X5.2 Užitkové zahrady a zahrádkářské kolonie 14 5,38 XX3.1 XX3.2 Plošně zastavěné území s minimální vegetací Nepropustné plochy 0 29,50 3,63 Ostatní X biotopy 95 1.2.3. Přístavní zóny 8,27 XK2 Lada s křovinnými porosty a stromy 24 4,47 XL1 Remízky,a aleje a renaturalizační výsadby 25 3,02 XT3 Intenzivní nebo degradované louky 13 6,93 XT5 Bylinné porosty náspů dopravních staveb a zemních hrází 15 1,39 XV2 Degradovaná biota vod 14 22,67 X4.6 Železniční stanice 8 4,71 X4.7 Lada v průmyslových a skladových areálech 6 1,55 X5.2 Užitkové zahrady a zahrádkářské kolonie 14 8,12 XX3.1 XX3.2 Plošně zastavěné území s minimální vegetací Nepropustné plochy 0 44,40 2,73 Ostatní X biotopy 1.2.4. Letiště 11,94 T1.1 Mezofilní ovsíkové louky 33 2,63 T5.3 Kostřavové trávníky písčin 50 1,61 XK2 Ostatní přírodní a přírodě blízké biotopy Lada s křovinnými porosty a stromy 24 3,10 XL1 Remízky,a aleje a renaturalizační výsadby 25 2,00 XT3 Intenzivní nebo degradované louky 13 65,58 X4.4 Jednoleté a ozimé kultury na orné půdě 10 4,83 X4.7 Lada v průmyslových a skladových areálech 6 2,64 XX3.1 XX3.2 Plošně zastavěné území s minimální vegetací Nepropustné plochy 0 16,60 0,93 0,07 Ostatní X biotopy 1.3.1. Těžba hornin 13,40 XK2 Lada s křovinnými porosty a stromy 24 XK4 13 2,14 XL3 Pionýrská dřevinná vegetace nekultivovaných antropogenních ploch Monokultury stanovištně nevhodných dřevin 1,29 20 1,40 XS1 Nové těžební prostory ve skalních masivech a jejich kamenné odvaly 14 65,56 XT3 Intenzivní nebo degradované louky 13 2,55 XT4 Degradované suché trávníky a vřesoviště 19 11,74 XT6 Nové těžební prostory a odvaly zemních substrátů 13 5,99 X4.4 Jednoleté a ozimé kultury na orné půdě 10 1,39 X4.7 Lada v průmyslových a skladových areálech 6 2,63 XX3.1 XX3.2 Plošně zastavěné území s minimální vegetací Nepropustné plochy 0 3,22 2,08 Ostatní X biotopy 1.3.2. Skládky 7,87 XK2 Lada s křovinnými porosty a stromy 24 2,54 XK3 17 4,15 XL1 Dřevinné porosty náspů dopravních staveb Remízky,a aleje a renaturalizační výsadby 25 2,70 XL4 Degradované lesní porosty s ruderálními společenstvy 19 1,93 XT3 Intenzivní nebo degradované louky 13 6,35 XT5 Bylinné porosty náspů dopravních staveb a zemních hrází 15 2,00 XT6 Nové těžební prostory a odvaly zemních substrátů 13 8,41 X4.4 Jednoleté a ozimé kultury na orné půdě 10 2,23 X4.5 Bylinné porosty na nerekultivovaných skládkách 10 24,33 X4.7 Lada v průmyslových a skladových areálech 6 1,88 XX1.1 Nádrže čističek, odkaliště 0 38,24 XX3.1 XX3.2 Plošně zastavěné území s minimální vegetací Nepropustné plochy 0 2,06 96 XX4.2 Chemicky znehodnocené plochy a otevřené povrchy skládek toxických materiálů 0 1,85 1,33 Ostatní X biotopy 1.3.3. Staveniště 7,12 XK2 Lada s křovinnými porosty a stromy 24 1,28 XT3 Intenzivní nebo degradované louky 13 6,59 XT5 Bylinné porosty náspů dopravních staveb a zemních hrází 15 7,42 XT6 Nové těžební prostory a odvaly zemních substrátů 13 9,11 X1.1 Nové umělé nádrže z přírodních materiálů 9 1,39 X4.4 Jednoleté a ozimé kultury na orné půdě 10 35,20 X4.7 Lada v průmyslových a skladových areálech 6 1,92 X5.2 Užitkové zahrady a zahrádkářské kolonie 14 1,02 XX3.1 XX3.2 Plošně zastavěné území s minimální vegetací Nepropustné plochy 0 35,48 0,59 Ostatní X biotopy 1.4.1. Plochy městské zeleně Údolní jasanovo-olšové luhy (degradované a atypické) L2.2B 19,27 34 1,28 4,19 Hercynské dubohabřiny Suché acidofilní doubravy 47 L7.1 38 3,29 T1.1 Mezofilní ovsíkové louky 33 0,90 XL3 Ostatní přírodní a přírodě blízké biotopy Monokultury stanovištně nevhodných dřevin 20 2,02 XT3 Intenzivní nebo degradované louky 13 3,79 X5.2 Užitkové zahrady a zahrádkářské kolonie 14 1,80 X6.1 Parky a zahrady s převahou nepůvodních druhů 18 41,87 X6.2 Hřbitovy s převahou nepůvodních druhů 15 21,52 X6.4 Monokultury allochtonních druhů dřevin 10 0,95 XX3.1 XX3.2 Plošně zastavěné území s minimální vegetací Nepropustné plochy 0 11,02 L3.1 5,81 1,55 Ostatní X biotopy 1.4.2. Zařízení pro sport a rekreaci 18,77 L3.1 Hercynské dubohabřiny 47 1,84 T1.1 Mezofilní ovsíkové louky 33 3,72 T1.3 Poháňkové pastviny 66 1,27 XK2 Ostatní přírodní a přírodě blízké biotopy Lada s křovinnými porosty a stromy 24 1,50 XL3 Monokultury stanovištně nevhodných dřevin 20 5,93 XL4 Degradované lesní porosty s ruderálními společenstvy 19 1,91 XL5 Paseky, les po výsadbě a renaturalizační výsadby 17 2,93 XT3 Intenzivní nebo degradované louky 13 3,50 XT4 Degradované suché trávníky a vřesoviště 19 38,05 XV4 Lokálně upravené vodní toky 23 1,10 X5.2 Užitkové zahrady a zahrádkářské kolonie 14 2,18 X6.1 Parky a zahrady s převahou nepůvodních druhů 18 14,40 XX3.1 XX3.2 Plošně zastavěné území s minimální vegetací Nepropustné plochy 0 10,58 9,09 1,99 Ostatní X biotopy 2.1.1. Orná půda mimo zavlažovaných ploch T1.1 11,18 Mezofilní ovsíkové louky 33 1,14 2,11 Ostatní přírodní a přírodě blízké biotopy 97 XT3 Intenzivní nebo degradované louky 13 8,06 X4.4 Jednoleté a ozimé kultury na orné půdě 10 80,23 X5.2 Užitkové zahrady a zahrádkářské kolonie 14 1,12 XX3.1 XX3.2 Plošně zastavěné území s minimální vegetací Nepropustné plochy 0 1,78 5,57 Ostatní X biotopy 2.2.1. Vinice 15,25 K3 Vysoké xerofilní a mezofilní křoviny 33 0,97 XK1 Ostatní přírodní a přírodě blízké biotopy Extenzivní nebo opuštěné vinice a sady 36 6,45 XK2 Lada s křovinnými porosty a stromy 24 2,92 X4.4 Jednoleté a ozimé kultury na orné půdě 10 2,82 X5.2 Užitkové zahrady a zahrádkářské kolonie 14 0,92 X5.3 Intenzivní vinice, chmelnice a sady 13 80,11 XX3.1 XX3.2 Plošně zastavěné území s minimální vegetací Nepropustné plochy 0 2,26 1,27 2,29 Ostatní X biotopy 2.2.2. Ovocné sady a keře 14,15 K3 Vysoké xerofilní a mezofilní křoviny 33 1,12 T1.1 Mezofilní ovsíkové louky 33 1,23 XK1 Ostatní přírodní a přírodě blízké biotopy Extenzivní nebo opuštěné vinice a sady 36 2,01 XK2 Lada s křovinnými porosty a stromy 24 1,58 XT3 Intenzivní nebo degradované louky 13 3,70 X4.4 Jednoleté a ozimé kultury na orné půdě 10 7,90 X5.2 Užitkové zahrady a zahrádkářské kolonie 14 1,18 X5.3 Intenzivní vinice, chmelnice a sady 13 75,53 XX3.1 XX3.2 Plošně zastavěné území s minimální vegetací Nepropustné plochy 0 1,74 2,60 1,42 Ostatní X biotopy 2.3.1. Louky 20,79 T1.1 Mezofilní ovsíkové louky 33 T1.2 Horské trojštětové louky 50 11,96 1,74 T1.3 Poháňkové pastviny 66 4,19 T1.4 Aluviální psárkové louky 46 1,58 T1.5 Vlhké pcháčové louky 49 2,17 XK1 Ostatní přírodní a přírodě blízké biotopy Extenzivní nebo opuštěné vinice a sady 36 1,13 XL1 Remízky,a aleje a renaturalizační výsadby 25 2,30 XL3 Monokultury stanovištně nevhodných dřevin 20 1,02 XT2 Degradovaní vlhká lada 17 1,38 XT3 Intenzivní nebo degradované louky 13 53,82 X4.3 Víceleté kultury na orné půdě 10 2,66 X4.4 Jednoleté a ozimé kultury na orné půdě 10 6,17 6,30 3,60 Ostatní X biotopy 2.4.2. Komplexní systémy kultur a parcel 14,08 K3 Vysoké xerofilní a mezofilní křoviny T3.4D Širokolisté suché trávníky (bez význačného zastoupení vstavačovitých a bez jalovce) 98 33 0,91 T3.4D 0,95 2,89 XK1 Ostatní přírodní a přírodě blízké biotopy Extenzivní nebo opuštěné vinice a sady 36 1,38 XK2 Lada s křovinnými porosty a stromy 24 3,92 XL1 Remízky,a aleje a renaturalizační výsadby 25 2,01 XT3 Intenzivní nebo degradované louky 13 9,87 X4.4 Jednoleté a ozimé kultury na orné půdě 10 16,16 X5.2 Užitkové zahrady a zahrádkářské kolonie 14 9,30 X5.3 Intenzivní vinice, chmelnice a sady 13 44,59 XX3.1 XX3.2 Plošně zastavěné území s minimální vegetací Nepropustné plochy 0 5,16 2,87 Ostatní X biotopy 2.4.3. Převážně zemědělská území s příměsí přirozené vegetace 21,51 Vysoké xerofilní a mezofilní křoviny Údolní jasanovo-olšové luhy 33 1,40 L2.2A 42 1,01 L2.2B Údolní jasanovo-olšové luhy (degradované a atypické) 34 2,03 L3.1 Hercynské dubohabřiny 47 0,99 T1.1 Mezofilní ovsíkové louky 33 9,79 T1.3 Poháňkové pastviny 66 1,96 T1.4 Aluviální psárkové louky 46 1,14 T1.5 Vlhké pcháčové louky 49 2,15 XK2 Ostatní přírodní a přírodě blízké biotopy Lada s křovinnými porosty a stromy K3 8,78 24 2,02 13 1,48 XL1 Pionýrská dřevinná vegetace nekultivovaných antropogenních ploch Remízky,a aleje a renaturalizační výsadby 25 7,34 XL3 Monokultury stanovištně nevhodných dřevin 20 2,95 XL4 Degradované lesní porosty s ruderálními společenstvy 19 2,01 XL5 Paseky, les po výsadbě a renaturalizační výsadby 17 1,04 XT3 Intenzivní nebo degradované louky 13 20,07 XV2 Degradovaná biota vod 14 1,69 X4.4 Jednoleté a ozimé kultury na orné půdě 10 9,43 X4.7 Lada v průmyslových a skladových areálech 6 1,67 X5.2 Užitkové zahrady a zahrádkářské kolonie 14 7,87 X5.3 Intenzivní vinice, chmelnice a sady 13 0,93 XX3.1 XX3.2 Plošně zastavěné území s minimální vegetací Nepropustné plochy 0 9,37 XK4 2,86 Ostatní X biotopy 3.1.1. Listnaté lesy Údolní jasanovo-olšové luhy L2.2A 39,99 42 1,29 L2.2B Údolní jasanovo-olšové luhy (degradované a atypické) 34 0,94 Tvrdé luhy nížinných řek (dobře zachovalé, člověkem málo ovlivněné lesy s vyvinutou strukturou porost. pater a vysokou druh. diverzitou) 66 2,28 L2.3A 49 5,38 L3.1 Tvrdé luhy nížinných řek (člověkem silně ovlivněné fragmenty, zachované přirozené druhové složení stromovéhé patra) Hercynské dubohabřiny 47 13,31 L3.3A Panonsko-karpatské dubohabřiny 58 1,32 7,69 61 1,75 L4 Západokarpatské dubohabřiny Panonské dubohabřiny Suťové lesy 58 L4 2,26 L5.4 Acidofilní bučiny 38 7,63 L6.5B Acidofilní teplomilné doubravy (bez kručinky chlupaté) 51 1,24 L7.1 Suché acidofilní doubravy 38 2,98 L2.3B L3.3B L3.4 99 L5.1 Květnaté bučiny 45 XL5 Ostatní přírodní a přírodě blízké biotopy Paseky, les po výsadbě a renaturalizační výsadby 15,95 17 2,15 XL3 Monokultury stanovištně nevhodných dřevin 20 8,24 XL1 Remízky,a aleje a renaturalizační výsadby 25 1,09 XL4 Degradované lesní porosty s ruderálními společenstvy 19 10,86 X6.4 Monokultury allochtonních druhů dřevin 10 2,22 8,86 2,57 Ostatní X biotopy 3.1.2. Jehličnaté lesy 26,18 L5.1 Květnaté bučiny 45 L5.4 Acidofilní bučiny 38 12,74 4,76 L7.3 43 1,38 L9.1 Subkontinentální borové doubravy Horské třtinové smrčiny 36 1,47 L9.2B Rašelinné a podmáčené smrčiny (podmáčené smrčiny) 43 1,45 XL3 Ostatní přírodní a přírodě blízké biotopy Monokultury stanovištně nevhodných dřevin 20 66,88 XL5 Paseky, les po výsadbě a renaturalizační výsadby 17 2,95 7,04 1,32 Ostatní X biotopy 3.1.3. Smíšené lesy Údolní jasanovo-olšové luhy L2.2A 28,48 42 1,06 Údolní jasanovo-olšové luhy (degradované a atypické) 34 1,33 L3.1 Hercynské dubohabřiny 47 6,44 L3.3B 58 1,37 L4 Západokarpatské dubohabřiny Suťové lesy L4 1,56 L5.1 Květnaté bučiny 45 8,40 L5.4 38 8,97 L7.1 Acidofilní bučiny Suché acidofilní doubravy 38 2,53 L7.3 Subkontinentální borové doubravy 43 1,06 T1.1 Mezofilní ovsíkové louky 33 1,27 XL3 Ostatní přírodní a přírodě blízké biotopy Monokultury stanovištně nevhodných dřevin 20 37,77 XL4 Degradované lesní porosty s ruderálními společenstvy 19 14,80 XL5 Paseky, les po výsadbě a renaturalizační výsadby 17 3,04 X4.4 Jednoleté a ozimé kultury na orné půdě 10 1,14 X6.4 Monokultury allochtonních druhů dřevin 10 1,06 XX3.1 XX3.2 Plošně zastavěné území s minimální vegetací Nepropustné plochy 0 1,04 L2.2B 5,74 1,41 Ostatní X biotopy 3.2.1. Přírodní pastviny 33,02 Zapojené alpínské trávníky 56 1,37 1,25 K3 Mokřadní vrbiny Vysoké xerofilní a mezofilní křoviny 36 33 7,77 R2.3 Přechodová rašeliniště 56 1,07 T1.9 Střídavě vlhké bezkolencové louky 63 2,01 T1.1 Mezofilní ovsíkové louky 33 16,53 T1.2 Horské trojštětové louky 50 4,36 T1.5 Vlhké pcháčové louky 49 3,14 T1.6 Vlhká tužebníková lada 46 1,81 T2.3 Podhorské až horské smilkové trávníky 39 2,17 A1.2 K1 100 T3.4D Širokolisté suché trávníky (bez význěčného výskytu vstavačovitých a bez jalovce) T3.4D 5,32 T3.5B Acidofilní suché trávníky (bez význačného výskytu vstavačovitých) T3.5B 2,65 T3.3D Úzkolisté suché trávníky (bez význačného výskytu vstavačovitých) T3.3D 1,22 12,67 Ostatní přírodní a přírodě blízké biotopy 6,32 XL3 Pionýrská dřevinná vegetace nekultivovaných antropogenních ploch Monokultury stanovištně nevhodných dřevin 13 20 2,60 XL5 Paseky, les po výsadbě a renaturalizační výsadby 17 1,71 XT3 Intenzivní nebo degradované louky 13 22,66 XT4 Degradované suché trávníky a vřesoviště 19 2,18 XK4 1,17 Ostatní X biotopy 3.2.2. Slatiny a vřesoviště,křovinaté formace 52,99 A1.1 Vyfoukávané alpínské trávníky 59 A1.2 Zapojené alpínské trávníky Subalpínská brusnicová vegetace 56 7,67 56 5,01 A2.2 1,76 59 7,32 A6A Subalpínské vysokostébelné trávníky Acidofilní vegetace alpínských skal a drolin (droliny) 66 3,58 A7 Kosodřevina 58 29,33 L10.4 Blatkové bory 59 4,08 L9.1 Horské třtinové smrčiny 36 12,42 L9.2A Rašelinné a podmáčené smrčiny (rašelinné smrčiny) 56 3,56 L9.2B Rašelinné a podmáčené smrčiny (podmáčené smrčiny) 43 7,54 R3.1 66 2,65 R3.2 Otevřená vrchoviště Vrchoviště s klečí 66 4,37 R3.3 Vrchovištní šlenky 63 1,06 XK2 Ostatní přírodní a přírodě blízké biotopy Lada s křovinnými porosty a stromy 24 2,19 XL5 Paseky, les po výsadbě a renaturalizační výsadby 17 1,55 A4.1 4,74 1,17 Ostatní X biotopy 3.2.4. Přechodová stadia lesa a křovin 23,51 K3 Vysoké xerofilní a mezofilní křoviny 33 1,65 L5.1 Květnaté bučiny 45 1,11 L5.4 Acidofilní bučiny Horské třtinové smrčiny 38 2,76 L9.1 36 5,35 L9.2A Rašelinné a podmáčené smrčiny (rašelinné smrčiny) 56 1,13 L9.2B Rašelinné a podmáčené smrčiny (podmáčené smrčiny) 43 2,00 T1.1 Mezofilní ovsíkové louky 33 1,83 XK2 Ostatní přírodní a přírodě blízké biotopy Lada s křovinnými porosty a stromy XK4 10,92 24 7,81 13 2,22 19 19,30 23,87 XL4 Pionýrská dřevinná vegetace nekultivovaných antropogenních ploch Degradované lesní porosty s ruderálními společenstvy XL5 Paseky, les po výsadbě a renaturalizační výsadby 17 XT3 Intenzivní nebo degradované louky 13 5,19 X4.4 Jednoleté a ozimé kultury na orné půdě 10 12,53 X4.5 Bylinné porosty na nerekultivovaných skládkách 10 1,79 0,55 Ostatní X biotopy 3.3.2. Holé skály 39,79 A1.1 Vyfoukávané alpínské trávníky 59 5,23 A1.2 Zapojené alpínské trávníky 56 3,06 A2.1 Alpínská vřesoviště 56 2,43 101 A2.2 Subalpínská brusnicová vegetace 56 A4.1 Subalpínské vysokostébelné trávníky 59 9,06 A4.2 Subalpínské vysokobylinné nivy 66 1,12 A4.3 Subalpínské kapradinové nivy Acidofilní vegetace alpínských skal a drolin (droliny) 63 4,09 66 13,28 Kosodřevina Vysoké subalpínské listnaté křoviny 58 5,82 56 1,44 Acidofilní bučiny Štěrbinová vegetace silikátových skal a drolin 38 1,10 S1.2 46 4,37 XL3 Ostatní přírodní a přírodě blízké biotopy Monokultury stanovištně nevhodných dřevin 20 XL5 Paseky, les po výsadbě a renaturalizační výsadby 17 1,78 X6.4 Monokultury allochtonních druhů dřevin 10 14,26 A6A A7 A8.2 L5.4 1,14 2,44 28,83 0,55 Ostatní X biotopy 4.1.1. Vnitrozemské bažiny K1 33,47 36 6,38 L1 Mokřadní vrbiny Vrbové křoviny hlinitých náplavů Mokřadní olšiny L9.2B Rašelinné a podmáčené smrčiny (podmáčené smrčiny) 43 2,02 M1.1 Rákosiny eutrofních stojatých vod 28 12,04 M1.4 Říční rákosiny 28 2,30 M1.7 Vegetace vysokých ostřic 26 10,00 R2.2 Nevápnitá mechová slatiniště 53 1,63 R2.3 Přechodová rašeliniště 56 2,49 T1.9 Střídavě vlhké bezkolencové louky 63 2,30 T1.2 Horské trojštětové louky 50 1,74 T1.4 Aluviální psárkové louky 46 3,91 T1.5 Vlhké pcháčové louky 49 8,75 T1.6 Vlhká tužebníková lada 46 2,55 T2.3 Podhorské až horské smilkové trávníky 39 1,58 K2.1 36 3,67 55 0,97 8,99 Ostatní přírodní a přírodě blízké biotopy Pionýrská dřevinná vegetace nekultivovaných antropogenních ploch Monokultury stanovištně nevhodných dřevin 13 3,60 XL3 20 3,43 XT3 Intenzivní nebo degradované louky 13 1,56 XR Degradovaná vrchoviště 42 3,72 XV2 Degradovaná biota vod 14 15,44 XK4 0,94 Ostatní X biotopy 4.1.2. Rašeliniště 53,29 56 L10.2 Rašelinné březiny Rašelinné brusnicové bory 56 2,20 L10.4 Blatkové bory 59 10,94 L9.2A Rašelinné a podmáčené smrčiny (rašelinné smrčiny) 56 11,32 L9.2B Rašelinné a podmáčené smrčiny (podmáčené smrčiny) 43 5,86 R2.3 Přechodová rašeliniště 56 3,79 R3.1 Otevřená vrchoviště Vrchoviště s klečí 66 8,63 66 21,49 L10.1 R3.2 2,83 8,66 Ostatní přírodní a přírodě blízké biotopy 13 4,17 XL3 Pionýrská dřevinná vegetace nekultivovaných antropogenních ploch Monokultury stanovištně nevhodných dřevin 20 1,77 XR Degradovaná vrchoviště 42 17,50 XK4 0,82 Ostatní X biotopy 102 5.1.1. Vodní toky a cesty 23,14 49 1,35 V1F Tvrdé luhy nížinných řek (člověkem silně ovlivněné fragmenty, zachované přirozené druhové složení stromovéhé patra) Makrofytní vegetace přirozeně eutrofních a mezotrofních stojatých vod (bez významných druhů) 47 2,21 Makrofytní vegetace přirozeně eutrofních a mezotrofních stojatých vod (bez makrofytní vegetace, přírodní charakter dna a břehu) 29 2,75 V1G V4A Makrofytní vegetace vodních toků (aktuální výskyt makrofyt) 52 1,55 V4B Makrofytní vegetace vodních toků (potencionální výskyt makrofyt) 32 13,02 XL1 Ostatní přírodní a přírodě blízké biotopy Remízky,a aleje a renaturalizační výsadby 25 1,93 19 2,52 L2.3B XL4 4,77 XT3 Degradované lesní porosty s ruderálními společenstvy Intenzivní nebo degradované louky 13 4,75 XV2 Degradovaná biota vod 14 22,91 XV4 Lokálně upravené vodní toky 23 32,76 X1.3 Systematicky upravené vodní toky 7 2,54 X4.4 Jednoleté a ozimé kultury na orné půdě 10 1,00 X5.2 XX3.1 XX3.2 Užitkové zahrady a zahrádkářské kolonie 14 1,26 Plošně zastavěné území s minimální vegetací Nepropustné plochy 0 2,93 1,74 Ostatní X biotopy 5.1.2. Vodní plochy Rákosiny eutrofních stojatých vod M1.1 18,67 28 1,65 V1F Makrofytní vegetace přirozeně eutrofních a mezotrofních stojatých vod (bez významných druhů) 47 4,60 V1G Makrofytní vegetace přirozeně eutrofních a mezotrofních stojatých vod (bez makrofytní vegetace, přírodní charakter dna a břehu) 29 12,05 XT3 Ostatní přírodní a přírodě blízké biotopy Intenzivní nebo degradované louky 13 0,69 XV2 Degradovaná biota vod 14 74,40 4,82 1,79 Ostatní X biotopy 103
Podobné dokumenty
Pdf 1 MB
eutrofizace – zda a jakou měrou je důsledkem hnojení nebo spadů dusíku (Sutton et al. 2004). Jejich
výhodou i nevýhodou je, že se jedná o komplexní vyjádření proměnných prostředí – výskyt rostlin ...
Rok 2010 - CHKO Bílé Karpaty
ODBORNÉ PROJEKTY
Syntéza poznatků o stavu biodiverzity travních porostů v CHKO Bílé Karpaty s cílem
vytvoření metodiky pro zachování biodiverzity tohoto ekosystému (VaV SP/2d3/54/07)
Bělokarpatské...
Objasnění dlouhodobých interakcí mezi ekosystémy - Projekty
Prof. Ing. Ilja Vyskot, CSc.
Doc. Ing. Miloš Zapletal, Dr.
Ing. Marcela Prokopová
Ing. Renata Burešová
Ing. Radek Plch
Mgr. Petra Hesslerová, PhD.
Ing. Barbora Engstová, PhD.
Průvodce bývalým vojenským prostorem Ralsko
Židlov - tanková střelnice v prostoru od Kuřivod po Hřebínek, v místě býv. vesnice Židlov na Zadním
vrchu již opuštěný bunkr policejního pyrotechnika. SZ od bunkru oplocené signalizační zařízení na...
Interakce laserového pulsu s plazmatem v souvislosti s inerciální
Tato práce je zaměřena právě na interakci laserového záření s plazmatem pro podmínky současných experimentů Badatelského centra PALS v Praze, které studují možnosti zapálení inerciálně držené fúze ...
Ke stažení - Nemocnice Sokolov
zdravotnictví, jako například nedostatku lékařského i nelékařského
personálu, jejich vzdělávání a ohodnocení. Je řada milníků, které
sami překonat nedokážeme, k tomu je zapotřebí legislativních či
...
Atmosférická depozice 2004 - Ústav pro hydrodynamiku.
vyhodnocování dopadů atmosférické depozice na látkové toky malého experimentálního povodí,
využití poznatků v řídící sféře.
Seznam – Přehled metodik pro analýzu rizik
věnována základním zájmům státu, tj. ochraně životů a zdraví lidí, majetku, životního
prostředí, bezpečnosti obyvatelstva a aktuálně v poslední době ochraně kritické
infrastruktury.
Hodnocení rizik...