Plstění

PLSTĚNÍ
Plsť je souvislá látka vytvořená vzájemným zachycením (zaplstěním) nespředených
vláken zvířecích vlasů (chlupů). Nejužívanější je ovčí rouno – vlna. Jednotlivá vlákna mají termošupinky, které se působením tepla otevřou, vytvoří jakýsi háček a vzájemně se do sebe zaklesávají. Čím jemnější a pružnější vlákno, tím vznikne pevnější
a hustší plsť z něho vyrobená. Pomocí vody a mýdla lze uplstit velké plochy (metoda
mokrého plstění), nebo vpichováním pomocí speciální plstící jehly menší předměty
(metoda suchého plstění). Vlnu je možné kombinovat i s jinými materiály, např. hedvábím (nuno plstění).
Plstění je pravděpodobně nejstarší textilní technika vůbec. Protože je plsť přírodní
materiál, který podléhá skáze a rozpadu, nedá se přesně určit, jak dlouho lidstvo tuto
techniku používá. S jistotou se však dá říci, že plstění bylo pojmem už ve staré Číně,
Babylonu i v Egyptě. Díky dobovým archeologickým nálezům, kresbám a zápisům
kronikářů můžeme vidět, jak všestranně používaným materiálem plsť byla. Kromě
koberců, závěsů na stěny a předmětů denní potřeby (pokrývek hlavy, bot, ponožek,
dek a sedel pro koně) se plsť užívala jako pokrývka stanů. O tom svědčí i nálezy
z pohřebišť v oblasti Sibiře z let 600 až 200 před naším letopočtem. Plstěná obydlí
– jurty – používají asijští kočovníci dodnes.
Velice dobře uplstěná a vylisovaná látka máčená v octě je tak odolná a hustá,
že jí neprojde ani šíp. Je dokonce téměř nehořlavá, proto dostávali římští vojáci takto
vyrobenou výzbroj, jak o tom píše Plinius Starší, autor nejvýznamnější přírodovědné
encyklopedie starého Říma ,,Historia naturalis‘‘ z 1. století našeho letopočtu.
Plstěné předměty byly vždy maximálně funkční, ale zároveň i dekorativní. Plstěné
klobouky, pantofle či vesty můžeme najít třeba i ve Skandinávii, kde se toto řemeslo
udrželo dodnes. Plstění je v současnosti oblíbené u nás i ve světě. Někteří umělci
experimentují a tak vznikají nové postupy a zajímavé projekty.