Ne - Michle

Milí farníci,
evangelium ze soboty 23. června patří k nejkrásnějším textům, které svět má.
Ježíš v něm probouzí naši důvěru k Nebeskému Otci, který se s láskou a božským
vkusem stará o krásu lilií a obživu polních ptáků, a proto, ať se mu my, jeho
dcery a synové, nebojíme důvěřovat úplně ve všem, včetně vkusu.
Na cestách světem viděl každý z nás mnoho velkých a malých měst i vesnic, a
ještě mnohem víc lidí, kteří v nich bydlí. Všechny vesnice či města i s
jejich lidmi, od nejchudších po nejbohatší, tvoří takřka totální panoptikum
bohatství a chudoby, ve všech možných odstínech a úrovních, které ani nejde
sečíst. A protože jsme toho viděli tolik, tak jsme už také pochopili, že krása či
mizérie lidí i s jejich obydlími nezáleží vždycky jen na penězích.
Stalo se mi, že jsem jednoho dne viděl, bylo to v Amsterodamu, nepočetnou, a
na první pohled bohatou, skupinku, snad rodinu, která nejen, že byla oblečená
doopravdy krásně a elegantně, ale i držení těla, chůzi, tvář i účes měli všichni, …
nevím jak bych to řekl … byli zkrátka na úrovni. Kolik je to oblečení stálo mě
vlastně ani nezajímá, protože mnohem zajímavější byl právě jejich vkus, a musím
říct, že bych ho rád měl podobný.
Je to vzpomínka neobyčejně hezká a přitažlivá, ale přece jen, … nežádala si
tahle forma elegance na oné skupince i jakési držení pózy? Řekl bych, že ano, a
stejně tak bych řekl, že to pro ně už bylo přirozené. Ale to je jedno. Hlavní je, že
jim to slušelo.
Mám ale i jinou vzpomínku. Pocházím z Olomouce, kde měla CA (Sovětská
armáda) dost velkou posádku, a já jsem navíc bydlel ve čtvrti, kde jsme my Češi
byli v menšině. Vůkol zněla ruština. Nebo taky: voněli benzínem a travou, jak o
Rudé armádě napsal v jedné básničce Vítězslav Nezval. Byli to prostě okupanti,
kterými jsme jen zlovolně pohrdali. No a vidíte, přesto mám na ně i hezké
vzpomínky.
Ti obyčejní vojáci byli úplně bez peněz a na sebe neměli vůbec nic, než tu
jejich uniformu. Jestli se tomu vůbec dalo říkat uniforma. Samozřejmě nechodili
jinak, nežli ve skupině, a někdy v létě přicházeli k Cajneráku (tak se jmenuje
rybník nedaleko od nás), kde se svlékli do půl těla, zuli si ty svoje vysoké boty, a
ve vodě, jen tak, bez mýdla, si prali onuce. Mezi sebou byli vždycky družní,
povídali si, přitom si zapálili cigaretu, kterou si z ruky do ruky podávali, smáli se
tomu, co si říkali, a vůbec se jim líbilo být spolu. Ty vyprané onuce pak oběma
rukama nastavovali větru, aby dřív uschly. Mezi řečí a potáhnutím z cigarety
s těmi onucemi zacházeli jaksi, řekl bych, pozorně, byť byly erární. Stejně jako
boty, rubáška i … kalhoty. Kromě té cigarety snad nevlastnili vůbec nic. Taky je
nic nenutilo do žádné pózy, a určitě proto byli tak milí. Ano, dneska už můžu říct,
1
že byli milí, protože měli to, co se nedá koupit. Ačkoliv to byli okupanti, tak
Nebeský Otec se o ně staral. Ostatně, každý se nějak jmenoval, a někde měl svoje
město nebo vesnici a hlavně, někde měl svoje rodiče. Jistě, někde je měli, ale ta
nekontrolovaná družnost a ten bezprostřední nekontrolovaný smích, byli hezké
jak polní kvítí, zatímco u bohatých lidí jsou něco podobného vidět bohužel jen
velmi zřídka.
Vůbec nevyzývám k chudobě bez peněz… to určitě ne. V Jižní Americe jsem
viděl, jak taková chudoba přivede nejednoho kluka akorát tak na zbojnický
chodník, potom do vězení, a nedožije se ani pětadvaceti let. Chudobu bez peněz
skutečně nevzývám, ale krásu lilií a nenucenost polních ptáků si nekoupíme. Tyto
vlastnosti, pokud správně porozumíme penězům, nám může dát jenom náš
Nebeský Otec.
Přeji vám krásné prázdniny.
P. Antonín Lukeš, M.Id.
ŽIVOT FERNANDA RIELA, ZAKLADATELE MISIONÁŘŮ IDENTES –
9. ČÁST
V předešlém čísle jsem sledovali cestu Fernanda Riela po celém americkém
kontinentu, kterou ukončil v Rio De Janeiru na odlehlém, zapomenutém náměstí,
u zastrčené sochy Ježíše Krista.
To bylo poslední místo jeho tehdejší americké pouti, odkud se pak vracel do
Evropy, kde ovšem v pouti pokračoval. Do Paříže, Lille, Brug a do Říma.
V Římě se tehdy seznámil s advokátem Vatikánu, Dr. Brunem Ragionierim, který
se později významně zasloužil v procesu kanonické rehabilitace institutu. Tou
dobou se také podařilo, že na občanské úrovni byl institut legalizován i ve
Španělsku. Moc velké překvapení to nebylo, protože dosavadní, pulsující život
institutu dokazoval, že jeho posláním je žít veřejně, a ne v podzemí, kde by dříve
či později zemřel, jako na oubytě.
Přátelství s chaldejským biskupem Mons. Karatasem
V roce 1979 se Fernando vydal do Mnichova, kde se setkal s Mons. Paulem
Karatasem, arcibiskupem chaldejských katolíků v Turecku. Oba se již trochu
znali. Poprvé se setkali v řeckém Efesu, kam Fernando před časem šel, aby
institut zasvětil Panně Marii. (Chtěl jí ho zasvětit v místě, kam podle tradice po
Ježíšově Nanebevstoupení odešla s apoštolem Janem, a kde zůstala až do své
smrti. Tam Fernando prosil Matku Boží, aby u svého Syna vyprosila zázrak
proměny institutu, který zatím byl jen vodou, v institut, který bude vínem.) Paula
Karatase tehdy nadchla Fernandova ekumenická vize, která i po letech dala
impuls tomuto jejich mnichovskému setkání. Paul už dlouho toužil založit
2
seminář pro studenty chaldejského vyznání. Jenže v Turecku to nebylo možné, a
první logická možnost se otevírala v Německu, konkrétně v Mnichově. Paul, už
jako chaldejský arcibiskup, musel mít k Fernandovi důvěru opravdu velikou,
když vedení tohoto semináře svěřil misionářům identes, kteří neměli žádný
církevní statut.
První kněží institutu
Ve své chaldejské diecézi však žádného adepta kněžství neměl, pročež sám
navrhl kněžské svěcení, s inkardinací v jeho chaldejské diecézi, misionářům
identes. Po kanonické stránce bylo svěcení možné, a španělské hierarchie by se
netýkalo. Vážnější otázkou však bylo, co k tomu řekne Svatý stolec. Nicméně, po
zvážení všech možných, pozitivních i negativních důsledků, jich Mons. Karatas
několik vysvětil. Pravdou je, že Mons. Karatase čekaly za toto svěcení
nepříjemné chvíle u Svatého Stolce, ale pravdou je také to, že Fernando nebyl
Svatým Stolcem odmítán, spíše naopak. Vždyť už krátce na to s ním sekretář
Kongregace pro výchovu a vzdělání Mons. Antonio Javierre Ortás opět mluvil o
jeho případném kněžském svěcení. (Tato důvěra Svatého Stolce k Fernandovi
pomohla i Mons. Karatasovi.) Fernandovo vysvětlení, že kněžské svěcení nemůže
přijmout kvůli stále trvající církevní suspensi P. Sebastiana Farraise bylo
zmíněno už dříve, jenže teď se ukazovalo, že jeho vysvěcení si přeje Svatý
Stolec. Fernando mu proto byl otevřený, ale stále upozorňoval na své nenávratně
podlomené zdraví a na pokročilý věk. Ale nejvíc mu v rozhodování bránila slova,
která mu před mnoha lety řekl sám Kristus; „musel bych udělat zázrak, aby ses
stal knězem“. Fernando tedy své rozhodnutí vložil do rukou církve, která není
ničím menším než mystickým tělem Krista. A stalo se, že všechna plánovaná data
jeho kněžského svěcení byla ze zdravotních důvodů stále odsouvána až do jeho
smrti, takže knězem se nikdy nestal. Osud misionářů, které vysvětil Mons.
Karatas pak byl ten, že někteří odešli do chaldejské diecéze, konkrétně do
Istambulu, a jiné přijali i někteří biskupové západní katolické církve. Ovšem
mimo Španělsko.
Otevřenost civilních institucí
V roce 1979, po návštěvě Mnichova, odcestoval znovu do Spojených Států,
kam byl pozván k sérii přednášek na Univerzitách v New Yorku, Washingtonu a
New Orleans. Témata se točila okolo otázek filosofie, metafyziky a poezie.
Všechna témata však tehdy nalézala souhrnné vyjádření v nadčasovém
Cervantosově díle: «Don Quijote de La Mancha».
3
Nejen ve Španělsku, ale přece jen samozřejmě především ve Španělsku, věnuje
osobnosti Dona Quijota pozornost celá intelektuální obec, která v něm vidí
duchovní esenci španělského lidu a jeho literární kultury. Také ovšem, a to je pro
Fernanda nejdůležitější, je Don Quijote jakýmsi klíčem k interpretaci španělské
mystické tradice a mystického života vůbec. V USA se tehdy našel dostatek
nadšenců, kteří v roce 1982 vydali Fernandovu quijotskou studii pod názvem:
«Teoría del Quijote, su mística hispáníca». O Fernanda a o jeho myšlení zůstal
ve Spojených Státech velký zájem, a výsledkem bylo založení «Společnosti přátel
Fernanda Riela». Nadšení jeho přednáškami vyvolávalo situace podobné jako na
Tenerife v šedesátých letech, jen jistě ne tak masové. Ale i tak nastalo komunitě
misionářů v New Yorku období intenzivního apoštolátu. Tento impuls pronikl i
na jihoamerický kontinent, kde bylo misionářů víc, a mnozí z nich tam již
pracovali na Univerzitách, a také mnozí z nich postgraduálně studovali. Přece jen
se tedy Fernandův sen o vzdělaných misionářích, kteří Krista viděli za katedrami
Univerzit, začínal ponenáhlu uskutečňovat. Ve Španělsku byl Fernandův život i
život institutu v jakési rozpolcené situaci. Po jedné stránce byla jeho pověst
zničená. Útočné etikety jako falešný prorok, falešný mystik, podvodník,
homosexuál, pedofil, … v tisku vycházely tak často, že Fernando musel své
misionáře a misionářky neustále povzbuzovat. Fernando se však útokům právní
cestou vůbec nebránil a říkal:
«Zachoval jsem ticho, protože nemám nic, co bych měl říci. Věřím, že toto ticho
má cenu. Mám třeba právo se bránit, ale vím, že toto ticho je výmluvné a vím, že
je znamením zralosti. Vím také, že má posvátnou cenu, která v usebranosti
všechno spojí, a protože věřím v prozřetelného Krista, tak doufám v jeho zastání.
Ztratil jsem pověst, která je pro člověka tím nejvýznamnějším. Každý si ji chce
chránit. Její cena však závisí na druhých. Je ale také velmi důležité být od své
pověsti svobodný. Snad jsem před vámi nebyl vytrvalý v jiných ctnostech, ale
ticho jsem zachoval, abyste poznali ctnost náboženství. … Obětuji vám svou
pověst, ne dobrou, ale naopak velmi špatnou, ať už mi patří nebo ne. S ní ztrácím
život pro Krista a pro Institut jako celopal. Proto se nebráním. »
Avšak na pozadí této stále odmítavé reality se mu začínaly otevírat kulturní a
vzdělávací instituce i ve Španělsku. Tak například Mezinárodní soutěži mystické
poezie každý rok někdo poskytl důstojný prostor k uspořádání slavnostního
vyhlášení vítěze. A jen pro ilustraci, tou dobou byl Fernando členem Mezinárodní
společnosti pro metafyziku. Byl také Zakládajícím členem Americké katolické
filosofické asociace a jako zakladatel Školy idente byl členem Světové unie
společností katolické filosofie.
4
Na půdě OSN
První polovina roku 1980 pak Fernanda zavedla do vysokých míst důležitých
civilních institucí. Vše začalo pozvánkou k účasti v tertulii, kde v diskusi
představil svou vlastní «Mystickou definici člověka». Sem ho pozval prezident
«Pacem in Terris» Robert Müller, který byl překvapen, že se potkává s někým,
kdo slovem „mystika“ nemlží, ale přímo a srozumitelně «mystikou» definuje
člověka. Pacem in Terris založil Jan XXIII., a ta byla korporativní součástí OSN.
Tak se stalo, že Fernando byl zanedlouho pozván i samotnou OSN, kde vedle
vědecké přednášky presentoval i svoje sbírky básní pod souhrnným
pojmenováním «Modrá kolekce». Vedle pozvání do OSN však současně v USA
chodil od přednášky k přednášce, při nichž se znovu nejvíc ujímalo téma Don
Quijote. Přednášku na téma «Smrt Dona Quijota a smrt v Donu Quijotovi»,
kterou měl ve Španělském domě v New Yorku, zopakoval za pět dní na
Univerzitě Georgetown, a týden na to v sídle Organizace Amerických Států. Při
návštěvě OSN jej uváděl opět Robert Müller. Aulu zaplnili lidé z diplomatických
misí, různých sekcí OSN, vyslanci členských zemí OSN a také profesoři
amerických Univerzit. Začátkem roku 1981 pokračoval ve stejném rytmu.
Nejdříve v Jižní Americe, kde mluvil v Peru na půdě Katolické Univerzity
v Limě, a poté v «Institutu Limské kultury». Po návratu do Evropy pokračoval na
Univerzitách v Granadě a Salamance. Všude bylo žádáno podnětné téma
mystické definice člověka. V březnu 1981 pak odcestoval do Říma na pozvání
Univerzity římských studií La Sapienza. Pozvání iniciovali profesoři Katedry
turkologie, a na přednášku se, vedle studentů, dostavili také Imám Islámského
kulturního centra v Římě, ředitel Institutu Islámských studií, Rektor Univerzity
Angelicum a Děkan její Filosofické Fakulty, dále právní poradce Posvátné
Kongregace katolických studií, a možná trochu překvapivě, i někteří členové
italské šlechty.
Jeho Matka žila již od října 1973 v domě misionářek v Madridu. Tady dne 28.
srpna roku 1981, upadla do kómatu, a 8. září na Slavnost Narození Panny Marie
zemřela.
Změna postoje církevní hierarchie
Už víme, že navzdory situaci ve Španělsku se Svatý Stolec k věci Fernanda
Riela stavěl přece jen jinak. Dne 12. března 1982 odcestoval na pozvání Svatého
Stolce znovu do Říma. Tentokrát již byla důvodem pozvání otázka možného
církevního schválení institutu, a v roce 1983 byly zahájeny první rozhovory. V
únoru 1983 pak složil funkci tenerifský biskup Mons. Franco Cascón, který kdysi
5
nastolil oficiální zákaz institutu. Fernando nikdy neustal v naději, že s ním jednou
vstoupí v přátelský dialog, ale nejsou zprávy, že by Mons. Cascón svůj postoj
změnil. Buď jak buď, Institut na duchu sílil, a postupem času se našli i
biskupové, kteří misionářům, ještě před zahájením schvalovacího řízení,
svěřovali i některé úkoly.
Myslím, že pro ilustraci Fernandova rozpoložení bude dobré uvést kratičkou
báseň ze sbírky «Balkon nad zálivem». K ní byl inspirován na Mallorce, kde se
nějaký čas zotavoval po další vážné operaci, kterou prodělal 20. dubna 1985:
Z balkónu nad zálivem,
--nedovedu to rozeznat—
Pletou se mi andělé s racky
--a Bůh s námořníkem—
Tak blízko je nebe k zemi, a úsměv k pláči.
Bůh to zavinil, že jsem uprostřed.
Schvalovací proces
Víceméně paralelně s touto operací přišel požadavek, že v procesu schvalování
Fernando nesmí za institut nijak vystupovat, ani být zmiňován. Pověřil tedy
muže, který by jménem institutu mluvil, a je třeba říct, že tak udělal okamžitě a
bez jakýchkoli okolků. Tímto pověřeným se tehdy stal současný prezident
institutu P. Jesús Fernández. Odevzdávaly se různé dokumenty, které
vysvětlovaly charakter institutu, a třebaže Fernando v procesu nesměl vystupovat,
tak bylo vyžádáno i resumé jeho myšlení. Bylo však jasné, že institut může být
schválen jen pod podmínkou, že Fernando nejen nebude zmiňován, ale že bude
navíc výslovně i jeho vliv na institut potlačen. Tak se také nakonec stalo, a
dokonce byl vyzván, aby tak učinil on sám. Požadované pokání sepsal, a jednou
větou pod textem dokonce poprosil, aby bylo jeho vyjádření opraveno, pokud
nebude shledáno jako dostatečné.
V textu vyjádřil lítost ve třech bodech:
Za to, že založil a rozvinul institut proti vůli kardinála Sepera, Prefekta
Kongregace pro nauku víry, i proti vůli biskupa Tenerife, Mons. Franca
Cascóna. Dále za to, že vydal souhlas s kněžským vysvěcením misionářů identes,
uskutečněného Mons. Karatasem.
6
A také za to, že nebyl hoden dostatečné inspirace Ducha svatého, pročež
nepochopil, že se má založení institutu vyhnout.
V textu žádal i subsanaci důsledků, které mohly nastat trestuhodným chováním
jeho samotného, a možným trestuhodným chováním těch, které naváděl.
Žádal také o udělení pokání, i když dodal: «Myslím, že ve svých nemocech už
pokání mám».
Pokračování příště
ZÁPIS SCHŮZE FARNÍ RADY
Dne: 24. 05. 2012
Přítomni: P.Antonín Lukeš, P.Antonio Vicente Perés Caramés, Petr Hobza,
Miroslava Horáková, Petr Kolář, Dorotka Kramaříková, Luboš Kysela,
Omluveni: Josef Tlustý, Martin Vítek, Lucie Rudňanská, zástupkyně školských
sester
Stav financí ve farnosti:
Běžný účet farnosti k 16.05.2012: 558 982,- Kč
Účet na provoz farního sálu: 53.172,- Kč
Sbírky a dary farnosti: 150 000,- Kč
Aktiva celkem: 762 154,- Kč
Výdaje farnosti:
Plot Habrovka: 55 000,- Kč
Osvětlení: 80 000,- Kč
Sponzorský dar Festivalu Habrovka: 15 000,- Kč
Obraz sv. Josefa pro kostel P. Marie v Michli: doplatek zatím neznámý, vyřeší
s autorem ikony P. Antonio
Oprava střechy na faře v Michli: 10 000,- Kč
Zahradnické práce ve farní zahradě Michle: 17 000,- Kč/ rok
Zahradnické úpravy farní zahrady Michle (výsadba keře): 40 000,- Kč
Plánovaná oprava fasády farního sálu Habrovka: 10 000,- Kč
Vedení sbírek během mše svaté:
Prosba o asistenci při výběru nedělní sbírky ze strany rodičů dětí, tak aby
nedocházelo k výpadkům při sbírce.
Z diskuse farní rady vyplynulo, že je potřeba lépe komunikovat ve farnosti
dobrovolné příspěvky v rámci sbírek, které jsou životně důležité pro zdárný chod
farnosti.
Farní nástěnky – kostel Habrovka
Petr Hobza, Míla Kořínek a Lukáš Svoboda započaly s instalací nové nástěnky
7
v kostele na Habrovce. Byly zakoupeny dvě nástěnky. Ty budou sloužit potřebám
farnosti.
Je plánováno zakoupení a instalace další nástěnky, umístěné na vrata, vedoucí k
farnímu sálu. Tato nástěnka by byla užita na vyvěšování informací, souvisejících
s farním sálem.
Osvětlení kostela sv. Františka na Habrovce:
Pro nepřítomnost Josefa Tlustého nejsou čerstvé informace k této problematice.
Byla odsouhlasena částka cca 80 000,- Kč.
Oprava oplocení na farním pozemku kostela sv. Františka:
Instalace nového plotu již započala. Práce jsou dokončeny.
Osoba pro organizaci farního sálu:
Stále se hledá někdo z farnosti, který se postará o chod farního sálu.
Farní rada pokračovala v diskusi nad záměrem nového osvětlení kostela na
Habrovce. Oslovená firma (Delta Light) bude požádána o vypracování detailnější
nabídky. Pokusíme se též připravit žádost o grant. Garantem záměru je Josef
Tlustý.
Otec Antonín informoval, že ve farnosti je další skupinka, která se připravuje
na svátost křtu a biřmování v příštím roce.
Pastorace mládeže ve farnosti:
– Komunikace s mládeží přes e-mail vytvoření mailing listu (seznamu emailových adres) pro mládež a touto formou poskytovat informace o dění ve
farnosti i mimo ni. Z důvodu nepřítomnosti Martina Vítka nejsou nové
informace.
– Nedělní dětská mše: diskuse o srozumitelnosti úvodů a homilie. Zatím
neproběhla konkrétní diskuse.
Příští farní rada je 20. září 2012.
FARNÍ POUŤ KLADRUBY
V brzkém ránu, které slibovalo krásné počasí, jsme 19. května vyjeli na farní
pouť, abychom navštívili několik památek v západních Čechách. První zastávkou
byl Bor u Tachova. Místní loreta je postupně opravována zásluhou místního
vikáře Mons. Vladimíra Borna, který nás seznámil s historií tohoto místa. Poté
nás pozval na prohlídku farního barokního kostela sv. Mikuláše. Skvělý průvodce
i obětavý kněz, který zachraňuje ve zdejším pohraničí hodně poničené kulturní a
duchovní památky, často za přispění zdejších německých rodáků, kteří byli po
druhé světové válce odsunuti do zahraničí.
Poutní cesta pokračovala do Stříbra, kde už na nás čekal otec Hájek, který
8
zatopil v kostele Všech svatých, což bylo i v květnu příjemné. Také on vyprávěl
mnoho zajímavého o kostele, jehož je už mnoho let duchovním správcem. A že je
správcem dobrým, bylo vidět na interiéru i exteriéru kostela. Dozvěděli jsme se
hodně nejen o historii, ale i o současnosti města a jeho okolí, které je stále
zatížené problematickou minulostí. Jednou z dominant zdejšího kostela je
milostný obraz Panny Marie Bolestné. Okolí tohoto trochu ospalého města je
krásné, nicméně má 40 % neobdělané půdy - to bohužel není jediné negativum
místa, které se přitom může pochlubit dřívější bohatou kulturní i hospodářskou
tradicí.
Oběd v restauraci U rybiček byl příjemným odpočinkem a posílením před
poslední poznávací zastávkou, která se svým významem jistě stala i
pozoruhodným vyvrcholením celé pouti. Klášterní komplex Kladruby. Připomněl
mi Sedlec u Kutné Hory. Aby ne, vždyť i zde pracoval Jan Blažej Santini-Eichl,
zmiňováni jsou i bratři Asamové z blízkého Bavorska, jejichž zřejmě vůbec
nejznámějším dílem je kostel Jana Nepomuckého (Asamkirche) v Mnichově,
vrcholné baroko, které tehdy ničím nešetřilo.
Sympatická průvodkyně nás nejprve provedla chrámem Nanebevzetí Panny
Marie, postaveném v architektonickém slohu barokní gotiky. Je nádherný. Jeho
osud byl stejně smutný jako osud mnoha jiných skvostných církevních památek –
třicetiletá války, necitlivé josefínské reformy, zkrátka nejprve rozkvět a potom
postupný strmý pád.
Součástí areálu kláštera je budova nového konventu, postavená podle Kiliána
Ignace Dienzenhofera. V roce 1825 získal tento klášterní areál Alfréd I.
Windischgrätz. Jméno, které mnohým jistě připomnělo Jiráskovu Filozofskou
historii. Obdivovali jsme zde obytné místnosti tohoto rodu, lapidárium se
sochami Matyáše Bernarda Brauna a poměrně obsáhlou knihovnu.
Windischgrätzové užívali Kladruby až do roku 1945, kdy klášter přešel do
správy státu.
Na zpáteční cestě nám otec Antonio navrhl, že se na něho můžeme obracet
s různými dotazy, které rád zodpoví. Nabídka pěkná a vítaná. Takže naše pouť
měla rozměr duchovní, sportovní i kulturní a je třeba za ni na prvním místě
poděkovat Pánu Bohu.
Opětovný a vřelý dík patří ovšem také Lukáši Polcarovi, který nám tento krásný
zážitek zprostředkoval a obětavě zajistil.
Jarmila Jarolímková
9
KE ZDRAVÝM VZTAHŮM PATŘÍ I OMLUVA...
Ukradla a rozbila dědovi auto
Když bylo Paule sedmnáct, ukradla svým prarodičům auto; prarodiče byli právě
na dovolené. Auto rozbila a sama skončila v nemocnici. Před touto událostí měla
s prarodiči dobrý vztah. Chodila za nimi často – kdykoli se jí zachtělo. Někdy jí
dali trochu peněz a dostávala od nich spoustu dárků. To, co jim Paula provedla,
dědečka a babičku bolestně zasáhlo. Nikdy by je nenapadlo, že by se k nim mohla
takto zachovat. Ten večer Paula s kamarády pila a v opilosti ji napadlo, že by se
mohla projet dědečkovým autem. Přátelé se jí to snažili rozmluvit – ona však
tvrdila, že by to prarodičům nevadilo.
To, cos udělala, nelze prostě jen tak bez ničeho přejít...
Po dvou dnech se prarodiče vrátili z dovolené a zašli za Paulou do nemocnice.
Fyzicky na tom nebyla tak špatně; psychicky z ní však byla naprostá troska.
Uvědomila si, že ublížila dvěma důležitým lidem, kteří ji velice milovali.
Hluboce se omlouvala. „Je mi to tak líto,“ říkala. „Vím, že jsem provedla něco
hrozného. Neměla jsem vám něco takového udělat. Je mi z toho nanic. A moc
lituji, že jsem to auto zničila. Byla jsem opilá. První chyba byla, že jsem vůbec
začala pít. To mě ale nijak neomlouvá. Je mi to moc líto, a doufám, že mi to
odpustíte.“
Dědeček začal mluvit velmi pomalu. „Paulo, to, cos udělala, nás velice ranilo.
Ani ve snu by nás nenapadlo, že by se něco takového mohlo stát. Netušili jsme,
že piješ, a je nám z toho smutno. Vždyť ses tu noc mohla zabít! Víme, že teď
10
svého činu lituješ.
Pokud se ale chceš opravdu upřímně omluvit, budeš muset zaplatit opravu auta.
Pak ti uvěříme, že svou omluvu míníš upřímně!
Milujeme tě a chceme pro tebe to nejlepší. To, cos udělala, ale nemůžeme jen
tak přejít.
Teď musíš nést následky. Až se uzdravíš, sedneme si spolu a naplánujeme
splátkový kalendář. Můžeš nám splácet ze svého kapesného a z toho, co si
přivyděláš.“
Bylo potřeba škodu nahradit...
Odešli a zanechali Paulu v šoku. Nikdy by ji nenapadlo, že dědeček zareaguje
takto. Domnívala se, že když se dostatečně omluví, a bude přitom plakat, všechno
jí prominou.
Nechápala dvě věci:
Předně to, že dostatečnou omluvou pro jejího dědečka je pouze náhrada škody.
Jemu se omluva nejevila jako upřímná, pokud její součástí nebyla náhrada
zaviněné škody.
A za druhé nevěděla, co ale věděl dědeček, totiž že pokud nebude muset nést
žádné následky svého jednání, je jen otázkou času, kdy se opět opije a udělá
něco podobného, ne-li dokonce horšího.
Tím, že po ní dědeček vyžadoval náhradu škody, jí vlastně prokazoval cennou
službu.
Dědeček později přiznal, že ho stálo hodně sil, aby vyslovil to, co řekl, protože
svou vnučku velmi miloval. Modlil se, aby to pro ni byla lekce, na kterou nikdy
nezapomene.
Je nutné, abychom se ke svým selháním postavili čelem
Po několika měsících, když Paula splatila asi polovinu ceny za opravu, jí dědeček
řekl: „Paulo, prokázala si, že jsi schopná čestného jednání. Poctivě jsi splácela
stanovené částky za opravu auta. Doufám, že ses z toho dobře poučila. Jsem si
jist, že už nikdy nic podobného neuděláš. Proto ti promíjím druhou polovinu
11
dluhu. Můžeš ty peníze použít nějak jinak. Dokázalas mi, že svou omluvu myslíš
upřímně a převzalas zodpovědnost za své jednání.“ Pak ji objal.
Paula se rozplakala a řekla: „Děkuji ti, dědečku. Moc si toho vážím. Opravdu to
byla lekce, na kterou nikdy nezapomenu. Pít jsem přestala. Udělala jsem
rozhodnutí, že život je pro mě důležitější než alkohol.“ „To jsem moc rád,“ řekl
dědeček a objal ji ještě jednou.
Ke zdravým vztahům v rodině patří zejména upřímné omluvy
Existuje důvod, proč ke zdravým vztahům v rodině patří upřímné omluvy:
Všichni totiž někdy chybujeme.
Nikdo z nás nemá k ostatním rodinným příslušníkům naprosto dokonalý vztah.
Zdravé vztahy v rodině přitom nevyžadují naší dokonalost.
Je ale nutné, abychom se ke svým selháním správně postavili. Upřímná omluva
je nejdůležitější krok k uzdravení a obnově vztahů.
Omluvit se je dobré, správně se omluvit je ale daleko lepší
Kdyby byl svět dokonalý, žádné omluvy bychom nepotřebovali. Protože však
dokonalý není, bez omluv se neobejdeme.
Pokud se stane křivda a vztah je narušen, cosi v nás volá po smíření.
Touha po smíření je někdy mocnější než touha po spravedlnosti.
Čím je vztah důvěrnější, tím je touha po smíření hlubší.
Pokud manžel zachází hrubě se svou manželkou, cítí se právem zraněná a
hněvá se. Na jedné straně touží po spravedlnosti, ale na druhé straně touží i po
milosti. Chce sice, aby manžel za své provinění zaplatil, chce ale také, aby se
spolu smířili.
Smíření je možné, pokud se manžel upřímně omluví. Pokud se neomluví, smysl
pro morálku manželku tlačí, aby se domáhala spravedlnosti.
12
V průběhu let jsem mnohokrát pozoroval rozvodová řízení, v nichž se soudce
snažil rozhodnout, co je spravedlivé. Nejednou jsem měl pocit, že upřímná
omluva mohla smutný průběh celého řízení změnit…
Skutečné odpuštění odstraňuje bariéru, kterou prohřešek vytvořil, a umožňuje,
aby se po čase obnovila důvěra.
Pokud byl vztah před prohřeškem vřelý a důvěrný, může se do něj vrátit láska.
Pokud šlo o pouhou povrchní známost, může se díky dynamickému procesu
odpuštění prohloubit.
Pokud by újmu naopak způsobil někdo neznámý, třeba násilník či vrah, potom
neexistoval nějaký vztah, který by mohl být obnoven. Když se vám tedy takový
člověk omluví, a vy mu odpustíte, žijete oba dál své životy, a je-li to zločinec,
musí navíc čelit soudnímu systému, platnému v té které kultuře, a vydat mu počet
ze svého scestného jednání.“
Volně zpracovaný námět podle knihy Gary Chapmana „Pět jazyků omluvy“,
vydanou nakladatelstvím Návrat domů.
Ať cesta k Pánu Bohu voní fialkami, růžemi a liliemi
Boží láska je vzácná a milá,
a vekou sílu tajně ukrývá!
Tolik, tolik pomáhá těm,
co žijí v utrpení.
Vroucně o ni prosí,
a v srdci nosí,
vděkem k Pánu oplývají
a touží cestu k němu přikrášlit
kvítím nejhezčím.
Ať cesta k Pánu voní fialkami, růžemi a liliemi.
On k trpícím a jejich prosbám nezůstane němý.
Pomoc neodpírá
a ti, na něž dopadají zlé křivdy
ať s důvěrou se k němu obrátí.
Lásku nejmocnější jenom On jim dá,
duši pohladí
13
a srdci vrátí svit.
Amen.
Eva Kubcová
Třezalka
Živé květy třezalek
zlatem hledí do dálek.
Na cestách poutníků
za krásami léta,
něžná krása vzkvétá.
Pro radost dětí,
pro motýlí doteky,
byla tu od věků
snad bude na věky.
Postůj, člověče, v shonu a chvatu,
uvidíš třezalku,
ucítíš mátu,
uvidíš duhu klenout se na obzoru.
Démanty deště padají na květy.
Kéž v pohádku jednou svět bude zakletý,
kde každý vdechovat může
čistou vůni boru.
Eva Kubcová
14
FARNÍ KALENDÁŘ ● ČERVENEC – SRPEN 2012
Ne
Po
Út
St
Čt
1
2
3
4
5
Pá
6
So
Ne
Po
Út
St
Čt
Pá
So
Ne
Po
Út
St
Čt
Pá
So
Ne
7
8
9
10
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
Po
Út
St
Čt
Pá
So
Ne
Po
Út
15
13. neděle v mezidobí
Svátek ● Sv. Tomáš, apoštol
Památka ● Sv. Prokop, opat
Slavnost ● Sv. Cyril, mnich, a Metoděj, biskup,
patroni Evropy
Památka ● Sv. Marie Goretti, panna a mučednice
Den upálení mistra Jana Husa
14. neděle v mezidobí
Svátek ● Sv. Benedikt, opat, patron Evropy
Památka ● Bl. Hroznata, mučedník
15. neděle v mezidobí
Památka ● Panna Marie Karmelská
16. neděle v mezidobí
(sv. Marie Magdalena)
23 Svátek ● Sv. Brigita, řeholnice, patronka Evropy
24
25 Svátek ● Sv. Jakub, apoštol
26 Památka ● Sv. Jáchym a Anna, rodiče Panny Marie
27 Památka ● Sv. Gorazd a druhové
28
29 17. neděle v mezidobí
30 Památka ● Sv. Petr Chryzolog, biskup a učitel církve
31 Památka ● Sv. Ignác z Loyoly, kněz
St
Čt
Pá
So
Ne
Po
Út
St
Čt
Pá
So
Ne
Po
Út
St
Čt
Pá
So
Ne
Po
Út
St
Čt
Pá
So
Ne
Po
Út
St
Čt
Pá
1
2
3
4
5
6
7
8
9
Památka ● Sv. Alfons Marie z Liguori, biskup a učitel církve
Památka ● Sv. Jan Marie Vianney, kněz
18. neděle v mezidobí
Svátek ● Proměnění Páně
Památka ● Sv. Dominik, kněz
Svátek ● Sv. Terezie Benedikta od Kříže, panna a mučednice,
patronka Evropy
10 Svátek ● Sv. Vavřinec, jáhen a mučedník
11 Památka ● Sv. Klára, panna
12 19. neděle v mezidobí
13
14 Památka ● Sv. Maximilián Maria Kolbe, kněz a mučedník
5. celostátní setkání mládeže ● Žďár nad Sázavou
15 Slavnost ● Nanebevzetí Panny Marie
5. celostátní setkání mládeže ● Žďár nad Sázavou
16 5. celostátní setkání mládeže ● Žďár nad Sázavou
17 5. celostátní setkání mládeže ● Žďár nad Sázavou
18 5. celostátní setkání mládeže + Pouť rodin ● Žďár nad Sázavou
19 20. neděle v mezidobí
5. celostátní setkání mládeže ● Žďár nad Sázavou
20 Památka ● Sv. Bernard, opat a učitel církve
21 Památka ● Sv. Pius X, papež
22 Památka ● Panna Maria Královna
23
24 Svátek ● Sv. Bartoloměj, apoštol
25
26 21. neděle v mezidobí
27 Památka ● Sv. Monika
28 Památka ● Sv. Augustin, biskup a učitel církve
29 Památka ● Umučení sv. Jana Křtitele
30
31
16
PRÁZDNINOVÝ POŘAD BOHOSLUŽEB
Neděle
Pondělí
Úterý
Středa
Čtvrtek
MICHLE
8:00
Poznámky
17:30
17:30
12:00
17:30
Pátek
Sobota
KRČ
10:00
19:00
s nešporami
17:30
17:30
1. čtvrtek v měsíci
klanění se Nejsvětější svátosti
s následným jednohodinovým
výstavem eucharistie
17:30
Slavnosti a svátky ► změny vyhrazené.
Svátost smíření ► 30 min. přede mší nebo na požádání.
Další svátostí ► na požádání.
Sv. Růženec ► 30 min. přede mší (Ne7:30 a 9:30 ● Po-So 17:00).
FARNÍ MODLITEBNÍ ÚMYSL NA ČERVENEC A SRPEN 2012
Za poznávání Boží lásky k člověku v letním volnu pro členy naší farnosti i církev.
Farní list Řk farnosti u kostela Narození Panny Marie Praha–Michle, Baarova
23, Praha 4, 140 00; tel. 241 485 428. E-mail pro zasílání příspěvků do farního
listu: [email protected] (nebo možno nechat texty příspěvků v sakristiích
kostelů), e-mail farnosti: [email protected]; www.michlehabrovka.cz. Redakce
textů: Jiří Šesták, Sedmikrásek: Josef Tlustý, občasná korektura textů: Zuzana
Krušinová, doprava FL na faru: Zdeněk Hučín. Žádáme autory o pochopení pro
redakční a jazykovou úpravu zaslaných textů. Vychází 1.7.2012. Náklad 300
výtisků. Uzávěrka příspěvků do zářijového čísla je ve středu 22.8.2012 ve 23:59.
Zářijové číslo vyjde 2.9.2012.
17