17:30 - Michle

ÚVODNÍ SLOVO - PŘES HŘBITOV DO VĚČNOSTI
Poutník stoupá směrem na západ od údolí Jordánu, po cestě začínající mezi
Jerichem a Mrtvým Mořem, judskou pouští. Třicetikilometrová cesta
má převýšení 1 300 metrů. Nakonec přichází k poslední překážce; je to hřeben,
který je dlouhý nějakých 3 500 metrů, s třemi horami. Prostřední, kam směřuje, je
slavná hora Olivová. Ještě na východním svahu, u konce cesty, projde Betánií a
Betfage. A… konečně… z vrcholku, nad údolím Cedron, se unavenému
poutníkovy naskytne vysněný a očekávaný pohled: Hora Moriah, Boží Chrám
(anebo to, co z něj zůstalo), Jeruzalém! Musí odpočívat, chce si to užít… takže
chvilku se rozhlíží, dříve než začne závěrečný sestup a výstup. Avšak, kudy
kam… musí se rozhodnout. Cesta není rovná. Západní svah Olivové hory, který
je pod ním, nebyl nikdy vhodný jako staveniště; za to se úžasně hodil na
vykopávání malých jeskyň a děr. Takže už od časů Izraelských králů je
vyhledávaným místem k pohřbívání: dobrý výhled i po smrti! Hřbitov prošel
přírodními katastrofami a válečnými obdobími; znesvěceními a přestavbami. A
přesto: časem se stal největším židovským pohřebištěm na světě; dnes čítá kolem
150 000 hrobů. Na tomto svahu Ježíš učil své učedníky modlit se k Otci. Odsud
pronesl několik závěrečných poselství a plakal nad Městem – nad izraelským
národem – a nad těmi, kteří ho nepřijmou. Na úpatí v Getsemanské zahradě také
trávil celé noci… a několik hodin po Poslední večeři. Nakonec, podle tradice,
z tohoto vrchu vstoupil na nebesa. A proč zde pohřbívat? Jenom kvůli poloze či
vhodnosti terénu? Ne; je tady další důvod. Podle proroků Izraele právě na tomto
místě, na konci časů, má začít zmrtvýchvstání. Mají pravdu? Popřít se to nedá: ti
proroci také předpověděli příchod Mesiáše! I kdybychom to brali jenom obrazně,
něco na tom bude. Boží sláva zde kolem dokola spočívala mnohokrát. Vtělený
Boží Syn to místo posvětil; zde, když řekl Otci buď vůle tvá, obětoval svůj život;
zde slovem a skutkem ukázal cestu do nebe… i těm, kteří ještě váhají, i těm kteří
ho ještě nepřijali. A co my, kteří jsme ho přijali a věříme ve zmrtvýchvstání?
Chceme mít přednost na konci času? Chceme, aby Boží andělé na nás
nezapomněli? Ujišťuju vás, že na to není třeba mít hrob na žádném speciálním
místě; ani nemusí být příliš vyzdobený, aby si ho Bůh všiml. Dokonce ani není
třeba si „objednávat“ veliké množství mší svatých za vlastní duši. Jenom, pokud
máme čas, jedno nám stačí: skutečná víra, přenášená do skutečného života
v naději a v lásce k sobě samému a bližnímu. Takže dejme se do práce a naplňme
svůj budoucí hrob těmito skutečnosti. Do takové plné „díry“ se potom nevejdeme
a Bohu nezbude než… vzít nás rovnou k Sobě. P. Antonio Pérez, MId., far. vikář
1
ŽIVOT FERNANDA RIELA, ZAKLADATELE MISIONÁŘŮ IDENTES –
12. ČÁST
Kanonické schválení institutu
Minulý měsíc jsme skončili vypravováním o mystickém přínosu nemoci pro život
Fernanda i institutu.
Pomalu jsme dospěli do devadesátých let, ve kterých se institut dočkal církevního
schválení. Na konci března 1993 přišel Fernandovi dopis od kardinála Suquíi,
arcibiskupa madridského, který pojednával o možnosti schválení již v červnu
téhož roku, tedy až překvapivě velmi brzy. Kardinál Suquía věděl o Fernandově
pohnutém zdraví a také znal celou korespondenci, která mezi institutem a církví
během schvalovacího procesu probíhala. Z ní bylo jasné, že život institutu je s
životem Fernandovýn neoddělitelně spojen. Připomeňme si církví stanovenou
podmínku, kterou bylo Fernandovo jméno pro institut zapovězeno. Ukázalo se
však, že misionáři a misionářky se od Fernanda neoddělí. Vždyť už by ani
nevěděli co si bez něj počít a je velmi pravděpodobné, že právě proto se kardinál
Suquía nijak nepohoršoval, ale naopak se stal Fernandovým blízkým přítelem a
přímluvcem. Byl to ostatně také on, kdo umožnil zřízení kaple, iniciované
institutem a zasvěcené «Panně Marii, Matce a Učitelce duchovního života» v
madridské katedrále Almudeně.
Ke schválení nakonec došlo až 23. ledna roku 1994. Ale „pro zajímavost“ musím
připomenout, že krátce před tím, 2. ledna 1994, byli za institut kardinálem
Ruinim vysvěcení na kněze čtyři misionáři. Z toho měl Fernando pochopitelně
velkou radost a sám jsem viděl video, na němž z radosti tančil valčík. Byl to, jak
si dovedeme představit, tanec omezený jeho zdravotním stavem, nicméně rytmus
valčíku si podržel.
Institut byl schválen jakožto «veřejná společnost věřících», což je, jak někteří asi
víte, terminus technikus pro nejnižší kanonický stupeň církevního schválení.
Oficiální jméno institutu bylo «Společnost Id Krista Vykupitel, misionářky a
misionáři identes».
Byla to obrovská radost, na kterou se pamatuji už i já. Přece jen však zůstávala k
dořešení jedna choulostivá věc. Text schvalovací listiny se přidržel podmínky
zapovídající Fernandovo jméno a vůbec ho nezmiňoval. Ani jako zakladatele a
tedy ani v žádné jiné souvislosti. To zůstalo jako úkol institutu do budoucna.
V té době se o Fernanda začala zajímat americká novinářka Marie-Lise Gazarian
a vznikla tak kniha rozhovorů s názvem «Dialog tří hlasů», která vyšla v roce
1995. Fernando zde odpovídá převážně na autobiografické otázky, jenže
2
autobiografie to tak docela není, protože Fernandovi odpovědi jdou daleko za
rámec autobiografie. Jsou bohatší o mystický i doktrinální aspekt. Dá se říct, že
Fernando zde dává své myšlení do souvislosti se svou autobiografií.
Myšlenka návratu do Evropy se vzdaluje
Během roku 1994 se opět vrátilo téma Fernandova kněžského svěcení a tím
pádem i téma jeho návratu do Evropy, jmenovitě do Říma, kam ho zval kardinál
Ruini s přáním, aby život dožil právě tam. Fernando by souhlasil, ale už nás
nepřekvapí, že datum návratu se opakovaně odsouvalo až nakonec, jak víme,
dožil v New Yorku. Z té doby je však „patrně“ zajímavější, že kardinál Ruini
Fernanda požádal také účast na zpracování projektu nové evangelizace pro Svatý
Stolec, konkrétně pro svatého otce Jana Pavla II., na němž Fernando pracoval a
Svatému Stolci odeslal.
Špatný zdravotní stav spojený bolestmi, které nepřestávaly, jej přivedli k
přesvědčení, že právě jeho nemoc a bolest jsou skutkem nadpřirozené povahy,
protože nemoc i bolest byly o to vážnější, oč hlubší bylo jeho mystické spojení s
Kristem. Říkal, že ať je obojí jakéhokoliv původu, tak je to skutečnost velmi
určitá a je doprovázená láskou nebeskou vždy víc a víc čistou působením
Nejsvětější Trojice. Sám to popsal slovy:
«Dar pro můj život je zpěv Otce, který s ním koncelebrují Syn a Duch svatý a je to
ve mně neustále. Už mnoho let».
Přál si, aby jeho příběh byl také příběhem bratří a sester institutu a říkal:
«Jednejte tak, aby se vším, co děláte, mohl souhlasit váš Otec, který je v
nebesích: On je nejvyšší zákonodárce vašeho synovského života. Jeho autorita
vás ochrání tím, že dá plný smysl vaší pravdě, vaší cestě a vašemu životu».
Spalující vášeň pro Otce ho často uváděly v extáze, které jeho zdraví
neprospívaly, ale jen tak neustále postupoval v poznání pravdy a jeho
intelektuální činnost se tím stávala pronikavější a nepochybně také čilejší.
Potom nadešly roky 97 a 98, které opět ze zdravotního hlediska, byly kritické a
zvláště v roce 98 byl velmi blízko smrti. Ale postupně. Jizva po amputaci byla
stále velmi citlivá a protéza do ní opět zanášela infekci. Situace se stále
zhoršovala a během roku 1997 pomalu přestával chodit, takže na své procházky
už mol jenom posazený na pojízdném křesle. Musím upozornit na obětavost dvou
spolubratří; P. José María Lopéz a zejména P. Santiago Gonzáles, kteří
Fernandovi celou dobu v New Yorku věrně sloužili jako jeho synové. P. Santiago
od něj neodcházel vůbec, ani v noci, a když Fernando nemohl spát, tak mu četl.
Infekce a bolesti v jizvě si ale i tak v červnu roku 1998 vyžádaly další operaci, po
které se cítil mnohem lépe, ale ještě tentýž rok v říjnu ho potkaly střevní potíže.
3
Ty se tentokrát ukázaly jako problém nejvýš urgentní a musel znovu na operaci.
Se zažívacím traktem byl na operaci už před léty, kdy mu byla implantována
umělá střevní spojka, která teď přestala fungovat a musela být nahrazena.
Podobný problém se však nově ukázal i na více místech tenkého střeva. Jenže už
5. listopadu musel jít znovu na operaci, která tentokrát trvala jedenáct hodin a
musela při ní být řešena perforace na více místech tlustého střeva. Ta zapříčinila
rozsáhlou infekci okolí střev, včetně nových implantátů v tenkém střevě. To vše
muselo být při této dlouhé operaci řešeno. Během tří týdnů po operaci se sice
pomalu zotavoval, ale okruh lékařů byl zneklidněn nečinností střev. Tehdy jeho
sestra Isabel, spolu s presidentem institutu, za ním do New Yorku přijeli. Isabel
zůstávala s ním a střeva se začala opět pomalu hýbat.
Z nemocnice byl propuštěn 11. prosince a i v takovém stavu sepsal poselství pro
další roční Světové soutěže mystické poezie. Každá, úplně každá jeho
myšlenková reflexe v něm procházela prismatem bolesti a lásky. Sám na sobě
nejlépe poznával, že bolest a láska jsou oním místem plodnosti, kde se nechává
objevit bohatství obsahů a v poezii pak, i bohatství stylu. Výsledkem jeho
osudového spojení kontemplace, lásky a bolesti je skutečná mystická poezie, ve
znamení synovského a bratrského sdílení.
V červnu roku 1999 byly zahájeny další kroky v procesu uznání institutu,
tentokrát na kanonické úrovni «Institut zasvěceného života». Institut byl na svém
prvním stupni, veřejná společnost věřících, schválen madridským arcibiskupem,
který tak zodpovídal i za tento následující kanonický krok.
V srpnu téhož roku Fernanda navštívil kardinál Ruini a po celou dobu svého
pobytu v New Yorku bydlel v rezidenci misionářů identes. Přičemž kardinál
Ruini, jako papežský vikář jistě věděl, že při návštěvě zahraničí se obecně
očekává, že bude bydlet na místní nunciatuře. Ale oba dva se vzájemně ctili a
bylo zřejmé, že tato návštěva není jen zdvořilostí.
Ferrnandův hlas už tou dobou slábl a nebylo snadné mu rozumět. Přesto navštívil
sezení členů Školy idente, kterému předsedal její prezident P. José María López.
Misionáři by od něj samozřejmě rádi něco slyšeli, ale on jim jen opakovaně říkal
to, co mu řekl Nebeský Otec před více než šedesáti lety ve Valsaín: «Buďte svatí
jako váš Nebeský Otec je svatý». Vlastně víc neřekl a misionáři se učili poznávat
jeho výmluvnost z jeho mlčení. Byli vděční za pouhou jeho přítomnost a snad
nejvíce za jeho pohled.
Měl ještě úkol, který tou dobou dokončil. Bylo jím předání svého intelektuálního
díla «Škola idente», kterou sám založil a uvedl v činnost. Toto výjimečné ovoce
se netýkalo pouze metafyziky a ontologie, ale veskrze všeho teologického, co z
metafyziky a ontologie mohlo být reflektováno. Konkrétně to byla teologie
4
dogmatická, biblická a pastorální a dokonce i liturgika. Sám si ještě ponechával
témata jako «asketicko-mystický examen», «charisma idente», «modlitba» a
«apoštolát». Tedy témata, která po jeho smrti přešla do jurisdikce prezidenta
institutu.
Církevní uznání Fernanda za zakladatele
Institut pokračoval v krocích kanonického procesu opět k vyššímu stupni
schválení, kde už bylo jmenovité uznání Fernanda Riela jako jejího zakladatele.
Nebyla to ani tak otázka spravedlnosti. Byla to prostá a jednoduchá pravda. A
církev ji uznala dekretem ze dne 22. října roku 2004, podepsaným madridským
arcibiskupem kardinálem Rouco Varelem. Fernando Rielo v něm byl jmenovitě
uznám jako zakladatel, v němž se institut na Tenerife roku 1959 zrodil a
rozvíjel. Tento dekret byl bezprostředně odfaxován do rezidence v New Yorku,
kde ho Fernandovi přečetli. Ten sice trochu víc otevřel oči, ale to bylo vše. Patrně
už od radostí a smutků tohoto světa přešel ke svému Nebeskému Otci.
Nicméně mladší člověk se smí ptát, zda mu přece jen alespoň trochu
nezpříjemnilo chvíle oslovování «daddy» od milých servírek v restauraci
Flagship, kam ho, pokud to šlo, každý den doprovázeli spolubratři P. José María
López a P. Santiago Gonzáles.
Úmrtí
Poslední dny listopadu roku 2004 onemocněl zápalem plic. Ne sice silným, ale v
jeho situaci bylo jasné, že jeho pozemský život je u konce. Zemřel za nedlouho, v
den svatého Mikuláše, tedy 6. prosince. Toho rána se zdálo, jakoby se zlepšil.
Vyjeli s ním autem na jeho procházku pod betonově skleněnými mrakodrapy
města, které si zvláštním způsobem zamiloval, a krátce po návratu zemřel. P.
Santiago, který si mimochodem doplňoval studia na fakultě zdravotnictví,
Fernanda skutečně nikdy nenechával samotného. Tehdy odešel jen na chvíli pro
jakousi zdravotnickou potřebu a Fernando právě v té krátké chvíli zemřel. Později
si P. Santiago a P. José María vzpomněli, jak jim Fernando před léty vykládal
sen, kde mu jeho Nebeský Otec řekl: «Mým polibkem jsem tě stvořil, mým
polibkem zemřeš».
Fernando zemřel bez agonie, tu měl už za života. Když ho pak P. Santiago viděl a
pochopil, co se stalo, tak Fernanda objal a oba tak po chvíli našel P. José María
López. Oba dva jsou šťastni, že s ním mohli být až téměř do okamžiku smrti. Ten
byl, jak věřím, vyhrazen pouze Božským Osobám, Panně Marii a svatému
Josefovi, kteří si pro Fernanda přišli. O to víc teď každý misionář hledá jeho
blízkost a podle svědectví P. Santiaga a P. José Maríi, Fernandova smrt pomohla
5
k pochopení, kdo Fernando byl a jak moc miloval.
Na závěr tohoto souhrnu Fernandova životopisu uvádím, stejně jak je tomu i v
monografii, z níž jsem čerpal, Fernandovu báseň ze sbírky «Bolest mezi skly»:
Člověk neumírá. Jen tělo zemře,
které samo neposlouží vzlétnutí
k nebeskému příbytku, pro něj vyvolenému.
Tělo je kapesník pro slzy posvátného pláče,
který všemi rýhami odtéká a rozléván kvete.
Obětuji ti své tělo, které, roztrháno jako ještě nikdy,
chce být, mezi olivami, podobou tvé agonie.
ODPUSTKY ZA VĚRNÉ ZEMŘELÉ
O odpustcích pojednává Katechismus katolické církve v článcích 1471 - 1479 a
1498. V článku 1471 se píše, že nauka a praxe odpustků je v církvi úzce spojena s
účinky svátosti pokání (zpovědí).
Odpustek znamená, že se před Bohem odpouštějí časné tresty za hříchy, jejichž
vina byla zahlazena; je to odpuštění, které náležitě připravený věřící získává za
určitých podmínek zásahem církve, jež jako služebnice vykoupení autoritativně
rozděluje a používá pokladu zadostiučinění Krista a svatých.
Odpustek je částečný nebo plnomocný v závislosti na tom, zda částečně nebo
úplně osvobozuje od časného trestu za hříchy. Odpustky mohou být přivlastněny
živým nebo zesnulým.
Článek 1479 potom hovoří o přivlastnění odpustků duším v očistci: Protože
zemřelí věřící, kteří se očišťují, jsou také členy téhož společenství svatých,
můžeme jim pomáhat, mimo jiné, tím, že pro ně získáváme odpustky, aby byli
zproštěni časných trestů, které si zasloužili za své hříchy.
Jaké jsou podmínky pro získání odpustků 2. listopadu - vzpomínce na
všechny věrné zemřelé:
1. listopadu odpoledne a 2. listopadu po celý den je možné při návštěvě
kteréhokoli kostela získat plnomocné odpustky, přivlastnitelné pouze duším v
očistci. Kromě tří obvyklých podmínek (svátost smíření, svaté přijímání,
modlitba na úmysl svatého Otce) je podmínkou pomodlit se při návštěvě kostela
modlitbu Páně a vyznání víry.
6
Od 1. do 8. listopadu je možno získat po splnění tří obvyklých podmínek každý
den plnomocné odpustky, přivlastnitelné pouze duším v očistci, navštíví-li někdo
hřbitov a pomodlí se tam třeba jen v duchu za zemřelé; v ostatních dnech lze
takto získat odpustky částečné.
Dle P. Stanislava Přibyla, CSsR http://www.apha.cz/jak-je-to-s-odpustky
Nenovější ustanovení ohledně odpustků se vztahem ke 2. listopadu
Žádost o dovolení získat na území českých a moravských diecézí plnomocné
odpustky při návštěvě hřbitovů i v období před 2. listopadem (konkrétně od 25.
10. – 1. 11.), pokud nemohu v tradiční době od 2. – 8. 11.
Nejdůstojnější otče,
Dominik kard. Duka, OP, arcibiskup pražský a předseda České biskupské
konference, v synovské úctě a náležité poslušnosti pokorně se obrací na tvou
Svatost rovněž ve jménu svých spolubratři českých a moravských biskupů, kteří se
shromáždili na podzimním zasedání v r. 2011, jakož i jménem všeho kléru a všech
věřících, kteří jsou svěřeni do jejich péče. V pokoře tedy prosí, aby se v hranicích
jejich národní působnosti zbožná návštěva hřbitovů, spojená s plnomocnými
odpustky pro duše v očistci, pro větší dobro věřících, mohla uskutečnit každý rok
již od 25. října, přičemž zůstává v platnosti vše, co je uvedeno v Předpisech o
povolování odpustků č. 29, § 1, 1.
Odpověď apoštolské penitenciárie
Dne 8. října 2012
Apoštolská penitenciárie, z moci, která jí byla Nejvyšším veleknězem zvláště
udělena, ochotně laskavě vyhověla předložené prosbě, pro větší dobro věřících,
kteří ze závažného důvodu nebudou moci navštívit hřbitov ve dnech uvedených ve
výše zmíněných Předpisech o povolování odpustků.
Toto bude platit po dobu sedmi let. Tomuto rozhodnutí ať se nikdo nestaví na
odpor.
Z pověření jeho eminence CHRISTOPHORUS NYKIEL, Regent
Ioannes Maria Gervais, Ad. a Stud.
7
KARDINÁL MARTINI: TŘI NÁSTROJE PROTI ÚNAVĚ CÍRKVE
Které nástroje doporučujete proti únavě církve?
Ani klérus, ani církevní právo nemohou nahradit nitro člověka. Všechny vnější
normy, zákony a dogmata jsou nám dány k tomu, abychom jasněji vnímali vnitřní
hlas a rozlišovali duchy. Pro koho jsou svátosti? Tyto jsou tím třetím nástrojem
uzdravení. Svátosti nejsou nástrojem k nastolení kázně, ale pomocí člověku, který
se nachází v určité etapě na životní cestě a prožívá svou slabost. Přinášíme
svátosti těm, kteří potřebují novou sílu? Myslím na všechny ty rozvedené a znovu
sezdané, na ty „rozšířené rodiny“. Tito všichni potřebují zvláštní ochranu. Církev
zastává nerozlučitelnost manželství. Je to milost, když se manželství a rodina
„zadaří“... Postoj vůči „rozšířeným rodinám“ určí, zda se generace jejích dětí
přiblíží k církvi.Dejme tomu, že určitá žena, opuštěná manželem, našla nového
přítele, který se stará o ni a o její tři děti. Tato druhá láska vyjde. Pokud je tato
rodina diskriminována, bude odříznuta nejen matka, ale také její děti. Pokud se
rodiče cítí jako vnější vůči církvi, církev ztratí budoucí generaci. Před přijímáním
se modlíme: „Pane, nejsem hoden...“ My víme, že nejsme hodni. (…) Láska je
milost. Láska je dar. Otázka, zda znovu oddaní mohou přistupovat k přijímání
eucharistie, se má otočit. Jak má církev v síle svátostí přijít na pomoc těm, kteří
se nachází ve složitých manželských situacích?
Co pro to děláte Vy?
Církev zůstala pozadu o 200 let. Proč s ní nic nezatřáslo? Máme strach?
Strach místo odvahy? V každém případě víra je základem církve. Víra,
důvěra, odvaha. Já jsem starý a nemocný, závislý na pomoci druhých. Dobří
lidé kolem mě mi dávají pociťovat lásku. Tato láska je silnější než pocit
rezignace, který čas od času prožívám vůči církvi v Evropě. Jen láska
přemáhá únavu. Bůh je Láska. Mám ještě otázku pro tebe: co můžeš dělat pro
církev ty? Dle A.Scarana z webu www.vojtechkodet.cz, www.vira.cz a
www.christnet.cz Josef Basík
II. VATIKÁNSKÝ KONCIL
Podle vyhlášení papeže Benedikta XVI. slaví církev Rok Víry od
11. října 2012 do 24. listopadu 2013.
Zahájení proběhlo ve Vatikánu a slavnostní události se vedle 260
biskupů zúčastnili i pravoslavný konstantinopolský patriarcha
Bartoloměj I. a nejvyšší představitel anglikánské církve canterburský arcibiskup Rowan Williams.
8
Ve své promluvě se Svatý otec zamýšlel především nad významem II.
vatikánského koncilu, jehož se jako mladý teolog osobně zúčastnil. Z jeho slov
uvedeme jenom dvě krátké myšlenky: „Na koncilu panovalo dojemné napětí ve
vztahu ke společnému úkolu dát zazářit pravdě a kráse víry v naší dnešní době,
aniž by byla obětována požadavkům přítomnosti či spoutána minulostí. Proto
jsem již vícekrát zdůraznil nezbytnost vrátit se takříkajíc k „liteře“ koncilu, tj. k
jeho textům, aby byl nalezen jeho autentický duch, a opakoval jsem, že v nich
spočívá pravé dědictví koncilu. Odkaz na dokumenty uvádí na pravou míru
krajnosti anachronických nostalgií či úprku vpřed a umožňuje pochopit tuto
novost v kontinuitě“ (převzato z http://tisk.cirkev.cz/).
Abychom lépe prožívali tento rok je dobře si připomenout, jaký tento koncil
skutečně byl. Uvedeme zde souhrn údajů o v pořadí 21. a dosud posledním
ekumenickém koncilu.
II. Vatikánský Koncil
Název
Vychází z toho, že byl druhým koncilem, který proběhl ve Vatikánu.
Svolání
Myšlenkou se zabývali papežové Pius XI. a Pius XII. Avšak došlo k němu až
za jejich následovníka Jana XXIII., který nečekaně přednesl svůj úmysl před
kolegiem 17 kardinálů v bazilice sv. Pavla za hradbami 25. ledna 1959.
Cíl
Obnova, větší srozumitelnost poselství církve k současnému světu a posílení
svazků jednoty.
Příprava
Začala 17. května 1959. Na jaře 1962 bylo dokončeno 69 předloh zahrnujících
nejrůznější témata.
Zahájení
11. října 1962. V procesí vešlo 2498 koncilních otců do svatopetrské baziliky.
Papež Jan XXIII. měl na hlavě pouze mitru, takže zde vystupoval jako pastýř. Na
trůně se nechal nést pouze přes Svatopetrské náměstí, a to proto, aby ho lidé
mohli lépe vidět. V chrámu z nosítek sestoupil a pokračoval pěšky. Prostor
baziliky byl upraven na koncilní aulu. V prostřední lodi se po obou stranách
nacházely 90 m dlouhé stupňovité tribuny, na kterých seděli účastníci debat.
9
Účastníci
2450 biskupů Katolické církve (všech obřadů) ze 133 zemí. Nemohlo být asi
200 biskupů z krajin pod čínským komunismem.
Kardinálové teologové (ne biskupové)
Opati, velmistři a představení největších řeholných řádů.
Konsultanti teologové
Konsultanti z pravoslavných a „protestantských“ církvích.
Katoličtí pozorovatelé – kněží a laici.
Novináři
Průběh
Za pontifikátu Jana XXIII.
1. období: 11. října – 8. prosince 1962
Za pontifikátu Pavla VI.
2. období: 29. září – 4. prosince 1963
3. období: 14. září – 21. listopadu 1964
4. období: 14. září – 8. prosince 1965
Přímé výsledky
Koncil explicitně nedefinoval žádnou novou nauku či dogma.
Za to vydal 16 koncilních dokumentů rozdělených do třech kategorií. Zařadíme
zde jejích názvy, témata a data vydání. Připomínáme, že je možné si všechny
dokumenty
přečíst
také
v českém
jazyku
na
stránkách
http://www.vatican.va/archive/hist_councils/ii_vatican_council/index_sp.htm.
Konstituce
Sacrosanctum Concilium
Lumen gentium
Dei Verbum
Gaudium et spes
O posvátné liturgii
O církvi
O Božím zjevení
O církvi v dnešním světě
Dekrety
Inter mirifica O sdělovacích prostředcích
Unitatis
O ekumenismu
redintegratio
Orientalium
O církvích východu
ecclesiarum
4.12.1963
21.11.1964
18.11.1965
7.12.1965
4.12.1963
21.11.1964
21.11.1964
10
Optatam totius
Perfectae
caritatis
Christus
Dominus
Apostolicam
actuositatem
Ad gentes
Presbyterorum
ordinis
O výchově ke kněžství
28.10.1965
O obnově řeholního života
28.10.1965
O pastýřské službě biskupů v církvi 28.10.1965
O apoštolátu laiků
18.11.1965
o misijní činnosti církve
7.12.1965
O službě a životě kněží
7.12.1965
Deklarace
Gravissimum
O křesťanské výchově
28.10.1965
educationis
O vztahu církve k nekřesťanským
Nostra aetate
28.10.1965
náboženstvím
Dignitatis
O náboženské svobodě
7.12.1965
humanae
Závěr
8. prosince 1965, slavnostní bohoslužbou.
Ať nám jsou tyto připomínky ku pomoci, abychom uvedli do života úmysly
Benedikta XVI., který pří zahájení Roku víry také nešetřil kritikou na současný
duchovní stav společnosti. Neváhal hovořit přímo o „duchovním zpustošení,“
jehož jsme dennodenně svědky. „Co znamenal život a svět bez Boha bylo možné
vědět z některých tragických stránek historie už během koncilu, ale nyní to vidíme
kolem sebe každý den. Rozšířila se prázdnota,“ uvedl Svatý otec, podle něhož
však právě tato zkušenost má věřící pobídnout k větší aktivitě, což je také
důvodem vyhlášení Roku víry. „Na poušti se objevuje hodnota toho, co je pro
život podstatné. V současném světě tak existuje bezpočet znamení nezřídka
implicitně nebo negativně vyjadřujících žízeň po Bohu, po nejzazším smyslu
života. A na poušti jsou zapotřebí především lidé víry, kteří svým vlastním životem
ukazují cestu k zaslíbené zemi a tak udržují naději v bdělém stavu. Evangelizovat
znamená dnes více než jindy dosvědčovat nový život proměněný Bohem a tak
ukazovat cestu“ (převzato z http://tisk.cirkev.cz/).
P. Antonio Pérez, MId., farní vikář
11
PODZIMNÍ POUŤ 2012
Dne 6. října 2012 se chystáme na naši podzimní pouť. Všichni účastníci se
ukázněně scházejí včas, chybí pouze to hlavní-autobus. Ten přijíždí těsně před
sedmou hodinou. Už při odjezdu od polikliniky má problémy, které se ještě
několikrát opakují. Přesto přijíždíme do Třeště včas. Následuje prohlídka Muzea
betlémů a regionálního muzea. V muzeu se dozvídáme o náročné práci s betlémy.
Každý rok se vystavené exponáty rozeberou, vyčistí a znovu sestaví s použitím
čerstvého mechu. Nově upravené betlémy zahájí 26. prosince vánoční atmosféru.
V některých jsou také figurky známých osobností (Pan Tau, J. Stivín, Karel IV.,
V. Havel atd.). Po prohlídce nám pan řidič sdělil, že autobus je nepojízdný. A tak
do Třebíče jedeme náhradním vozidlem.
Projíždíme Vysočinou, která se začíná podzimně vybarvovat. To ještě netušíme,
že tento podzimní kolorit uvidíme ještě několikrát a dost dlouho. V Třebíči
zastavíme proti malému soukromému pivovaru Urban. Ale cíle naší cesty je
kousek dál-nádherná románsko-gotická bazilika Sv. Prokopa. Zde slavíme, pod
vedením P. Antonína, poutní mši svatou. Po ní nás místní pan farář provádí touto
stavbou zapsanou do UNESCA. Výklad začíná v podzemí, kde je nejstarší část.
Pak následuje vlastní bazilika. Ta zaznamenala během let nějaké úpravy, ale
celek působí nádherně a harmonicky.
Po skončené prohlídce máme čas na oběd a prohlídku dalších památek (Židovská
čtvrť a hřbitov), které jsou rovněž zapsány v UNESCU. V 16.15 přijíždí další
náhradní autobus a vyjíždíme směr Počátky. Jak říkával moudrý rabín „Všechno
je jinak“. Dvě špatně značené objížďky nás navedou na opačnou stranu, než byl
náš plán. Pan řidič se vrací na správnou cestu. Tak znova projíždíme krásnou
krajinou, ale nás tlačí čas. Do Počátek dojíždíme okolo 18. hodin. Prohlídku
kostela je nutné omezit, abychom ještě za světla došli na hřbitov ke hrobu pana
Václava Vlasáka-dlouholetého krčského varhaníka. Někdo rozsvítí svíčku, pak
se P. Antonínem se pomodlíme, s připomenutím, že p. Vlasák býval také
účastníkem farních poutí. Do padající tmy zazpívají krčsko-michelské sbory jeho
oblíbenou píseň „Otče náš...“
Závěrečná část cesty domů proběhne již bez komplikací a ve 21.30 jsme opět na
Budějovické. Za výborně vybraná místa a organizaci poutě patří tak jako vždy
poděkování Lukášovi. A že jsme se zdrželi? Izraelité po pochodu do Egypta
putovali a bloudili 40 let. Co je proti tomu zdržení o 2 hodiny?
Jan Dostál
12
POZDRAV OD OTCE ALBERTA
Během našeho zářijového putování po Itálii jsme se ženou strávili dva dny
v Boloni. Nedalo nám to, abychom nenavštívili otce Alberta v jeho novém
misijním působišti. Bylo velmi milé, že bez předchozí domluvy nám mohl
věnovat chvíli ze svého plného programu. Velmi se zajímal o život v Praze a v
naší farnosti. Ukázal nám „svůj“ poutní kostel s poutavým výkladem zejména o
sv. Kateřině Boloňské a dalších zajímavostech tohoto kostela. Při rozloučení jsme
mu slíbili, že v Praze vyřídíme jeho pozdravy celé farnosti. Tak to tímto činíme.
Waldmannovi
MARIE HEJROVSKÁ
Od chvíle, kdy skončilo její pozemské putování, uplynul rok. Několik osob z naší
farnosti se dne 22. září vydalo na cestu k jejímu hrobu do Chraštic.
Na hřbitově je kostel Nanebevzetí Panny Marie. Do tohoto kostela Marie chodila
z rodné obce, stejně jako do chraštické školy. Mohli jsme si popovídat s jejím
bývalým spolužákem. Na hrobě Marie je ještě navršena mohyla z hlíny. Avšak od
paty hrobu obrůstá mohyla půvabnou rostlinou s růžovými poupátky. My jsme
mohylu přizdobili žardinkami: krásně rozkvetlou chryzantémou a zelenou
13
rostlinou-netřeskem a vzpomněli jsme na obětavé Mariino shánění květů a
zdobení kostela sv. Františka. Potom jsme rozsvítili několik světel v kaháncích a
soustředili se na četbu Žalmu 119 a vděčností Marii Hejrovské za stovky a stovky
citátů z Bible, které pro nás vybírala, psala a zdobila... Světlo věčné ať jí svítí...
P.S. Kdo by se zastavil na chraštickém hřbitově, ať si tam všimne náhrobku
nazývaného Chraštická plačka z roku 1789. Autor: Eva Vítková, foto Josef Pecha
DĚTSKÝ BAZÁREK
Milé farnice a milí farníci,
děkuji všem, kdo přispěli oblečením a sobotní nebo nedělní pomocí!!!
Tentokrát se nás sešlo i v neděli opravdu hodně, a za to vám patří můj velký dík!
Také děkujeme štědrým nakupujícím, kteří tentokrát v kasičce zanechali
neuvěřitelných 14.785,- Kč!!!! Část vybraných peněz věnujeme opět na charitu a
zbytek použijeme na potřeby farnosti. Neprodané věci jsme podělili mezi Domov
Sue Ryder, Diagnostický ústav P-4, Klokánka, Porodnici u Apolináře a Diakonii
Broumov. Hračkami jsme také potěšili děti z Mateřské školy sv. Augustina.
Ještě jednou všem zúčastněným moc děkuji a těším se na jarní bazárek!!!
Jindřiška Kyselová
14
NOVÍ PRAŽŠTÍ MUČEDNÍCI
V kostele u Panny Marie Sněžné je již odhalený nádherný beatifikační obraz 14
mučedníků - františkánů, kteří zahynuli při přepadení kláštera v roce 1611. Jeho
autor, malíř Tomáš Císařovský sděluje: snažil jsem se namalovat skupinu 14
postav, individuálních osobností, charakterů a vlastního příběhu, semknutou před
nebezpečím zla, jež znázorňují draví ptáci. Autor však váhal: sv. František
miloval ptáčky, je možno dát tyto dravce na tento obraz?
Podobné bylo i mučednictví 22 misionářů - oblátů Panny Marie Neposkvrněné,
při přepadení kláštera na předměstí Madridu v Puzuele 20.7.- 28.11.1936. Za
blahoslavené byli prohlášeni 17. 12. 2011. V letech 1936-1939 během
protináboženského pronásledování zemřely ve Španělsku násilnou smrtí tisíce
lidí, 6835 zabitých duchovních, z toho 12 biskupů, 4172 diecézních kněží, 2365
řeholníků, 283 řeholnic. A jak tomu bylo u nás v letech 1948-1989? Jak to
například dnes vypadá na Blízkém východě? Rozjímejme o utrpení před obrazem
14 blahoslavených příslušníků několika různých národů.
www.milujte.se.cz a Karel Loula
15
FARNÍ KALENDÁŘ ● LISTOPAD 2012
Slavnost ● VŠECH SVATÝCH
VZPOMÍNKA NA VŠECHNY VĚRNÉ ZEMŘELÉ
Památka ● Sv. Martin de Porres, řeholník
31. neděle v mezidobí
Čt
Pá
So
Ne
Po
Út
St
Čt
Pá
1
2
3
4
5
6
7
8
9
So
Ne
Po
Út
10
11
12
13
St
14
Čt
Pá
So
Ne
Po
Út
St
15
16
17
18
19
20 9:00 ● Krč ● Sedmikrásek ● Janečková: "První pomoc dětem"
21 Památka ● Zasvěcení Panny Marie v Jeruzalémě
18:45 ● Nusle – „Na paloučku“ (Žateckých 1169/11) ●
Biblická ekumenická hodina ● Lk 23:1nn
20:00 ● Krč ● společenství „Chlapi“
22 Památka ● Sv. Cecilie, panna a mučednice
19:00 ● Michle – fara ● Farní rada
23 Památka ● Sv. Klement I., papež a mučedník
24 Památka ● Sv. Ondřej Dung-Lac, kněz, a druhové, mučedníci
25 SLAVNOST ● JEŽÍŠ KRISTUS KRÁL
26
27 9:30 ● Krč ● Čtyřlístek
28 9:00 ● Krč – kavárna ● Zdobení věnců na adventní bazar
19:00 ● Krč ● úklid kostela ● skupina maminek z Osmáku
Čt
Pá
So
Ne
Po
Út
St
9:00 ● Krč ● Sedmikrásek ● program: čtení z ev. Sv. Marka
20:00 ● Krč ● modlitba Taizé, od 19:30 nácvik zpěvu
Svátek ● Posvěcení Arcibaziliky Nejsv. Spasitele a sv. Jana
Křtitele a Jana Evangelisty na Lateráně
Památka ● Sv. Lev Veliký, papež a učitel církve
32. neděle v mezidobí
Památka ● Sv. Josafat, biskup a mučedník
Památka ● Sv. Anežka Česká, panna
9:00 ● Krč ● Noemi
9:00 ● Krč ● úklid kostela ● skupina maminek ze Sedmikrásku
16:00 ● Krč – zahrada a kavárna ● Svatomartinská světýlka
18:30 ● Krč – sál ● Biblická hodina farní ● Sk 25:13nn
Památka ● Sv. Albert Veliký, biskup a učitel církve
Památka ● Sv. Gertruda, panna
Památka ● Sv. Alžběta Uherská, řeholnice
33. neděle v mezidobí
16
Čt
Pá
29
30 Svátek ● Sv. Ondřej, apoštol
Úmysly Svatého otce svěřené Apoštolátu modlitby ● Listopad 2012
VŠEOBECNÝ - Aby biskupové, kněží a všichni služebníci evangelia odvážně
svědčili o věrnosti ukřižovanému a vzkříšenému Pánu.
MISIJNÍ - Aby církev putující na zemi zářila jako světlo národům.
NÁRODNÍ - Za apoštolskou horlivost při hlásání evangelia v současné společnosti.
FARNÍ - Aby nám Bůh dál milost vést takový svatý život, že bychom po smrti
nepotřebovali modlitby druhých.
POŘAD BOHOSLUŽEB
MICHLE
KRČ
Poznámky
Neděle
8:00
9:30
„dětská“
11:00
19:00
Pondělí
2. pondělí v měsíci
17:30 
„dětská mše“
Úterý
s nešporami
17:30
Středa
12:00
17:30
Čtvrtek
1. čtvrtek v měsíci
17:30
klanění se Nejsvětější svátosti
Pátek
s následným jednohodinovým
17:30
výstavem eucharistie
Sobota
17:30
Slavnosti a svátky ► změny vyhrazeny! - Viz. web farnosti - farní kalendář.
Svátost smíření ► 30 min. přede mší nebo na požádání.
Další svátostí ► na požádání.
Sv. Růženec ► 30 min. přede mší (Ne7:30 a 9:00 ● Po-So 17:00).
Farní list Řk farnosti u kostela Narození Panny Marie Praha–Michle, Baarova
23, Praha 4, 140 00; tel. 241 485 428; e-mail pro zasílání příspěvků do farního
listu: [email protected] (nebo možno nechat texty příspěvků v sakristiích
kostelů), e-mail farnosti: [email protected]; www.volny.cz/farnost.michle.
Redakce textů: Jiří Šesták, doprava FL na faru: Zdeněk Hučín. Žádáme autory o
pochopení pro redakční a jazykovou úpravu zaslaných textů. Vychází 28.10.2012.
Náklad 300 výtisků. Uzávěrka příspěvků do prosincového čísla, které vyjde
25.11.2012, bude ve středu 14.11.2012.
17