duŠe světovéHo festIvAlu

Transkript

sp
1
ál
společenský měsíčník pro občany Žižkova a Královských vinohrad
I
ec
RUbRIKA
zdarma
| 09 2013
eva Zaoralová
duŠe světovéHo
festIvAlu
Průvodce filmovou Prahou 3
|
Tunelování obecního rozpočtu
|
www.zizkovskelisty.cz
všechno nejlepší, milé Aero!
Léto v
české
přírodě
Více informací získáte na
www.mzp.cz/ceskapriroda nebo na
www.facebook.com/ceskapriroda
Znáte českou přírodu? Letošní léto k jejímu poznávání vybízí.
Ministerstvo životního prostředí v rámci své celoroční kampaně
připravilo soutěž, která propojuje všechny naše čtyři národní parky
a 14 zpřístupněných jeskyní ČR.
Ministerstvo životního prostředí vydává pohlednici, která symbolicky
zachycuje krásy naší přírody. Pohlednice slouží ke sběru pěti razítek.
Čtyř z národních parků a jedno z kterékoli ze 14 zpřístupněných jeskyní.
Pohlednici obdrží každý zdarma i s razítkem v informačních
střediscích parků nebo na pokladně před vstupem do jeskyně, kde
ji vyplněnou a kompletně orazítkovanou také zanechá.
Pět nejaktivnějších návštěvníků získá outdoorové oblečení,
dalších 50 sběratelů pak trekingové hole. Milovníci české
přírody mohou razítka při svých cestách sbírat až do 30. listopadu
2013.
EDITORIAL
3
FILmOvé sny
v čAsE bAbíhO LéTA
TExT Petr hamšík
ObsAh
10
Eva Zaoralová:
Spokojit se s umělcovým dílem
20
Téma:
Žižkov na filmovém pásu
26
Rozhovor: Robert Sedláček
Autor je ohrožený druh
28
Z historie Prahy 3:
Všechno nejlepší, milé Aero!
29
Praha 3 očima: Vít Klusák
Žižkovský žurnál
44
Gurmán:
Recepty pod lupou
46
Komiks:
Pérák – První skok
48
Sport:
Dobrovolně v mučírně
Sny. Na dvě hodiny sníme, utíkáme před tajnými agenty, jsme výřeční jako svérázný
Newyorčan či utíkáme před Vetřelcem v hloubi vesmírné lodi. Podobné sny jsou s námi
již víc než sto osmnáct let, kdy se uchytil jeden z vynálezů pohyblivých obrázků −
kinematograf bratří Lumièrů. Žižkov však byl filmovou čtvrtí už od počátků, záhy se
v jeho zákoutích vyrojili potulní „kolotočářští“ promítači, na dvorcích ve vnitroblocích
se stavěly první kulisy, a v dnes již neexistujícím Vinohradském pivovaru dokonce stál
i filmový ateliér.
Žižkov a v důsledku celá Praha 3 je opravdu až do dnešních dnů filmová včetně vlastních
ateliérů Pokrok v Chlumově ulici, v Biskupcově ulici se nachází kultovní klubové kino
Aero slavící letos patnácté výročí své novodobé existence a pro neopakovatelný genius loci
„žižkovský“ zde filmaři nacházejí kýžené lokace pro své budoucí trháky. Už jen samotný
Vítkov, symbolické místo boje českých legionářů, se stal v Hellboyovi (2004) Ústavem
pro výzkum paranormálních jevů. Naposledy si v televizní sérii Roberta Sedláčka České
století zahrál Kreml. Rozhovor s opravdu originálním českým režisérem Sedláčkem,
který právě dokončuje pokračování Dědictví aneb Kurvahošigutntag, si můžete přečíst
na straně 26. S redaktorem Tomášem Stejskalem jsme se vypravili do filmových
zákoutí, která ukrývají nejen natáčecí místa či ateliéry, ale také filmový archiv či největší
filmové plátno u nás. A vůbec, tušili jste, že jeden z žižkovských domovníků je známým
dokumentaristou? A snili jste někdy svůj Český sen?
Filmový je tentokrát i rozhovor právě probíhajícího babího léta, kdy jsme vyzpovídali
„šedou eminenci“ Mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech – držitelku
Řádu umění a literatury Francie – paní Evu Zaoralovou. V rámci kulturního života jsme
se zaměřili na novou prestižní galerii Hunt Kastner, podívali jsme se na zoubek sociálně
utopistické sci-fi Elysium a navnadíme vás i na koncert Mélanie Pain v Paláci Akropolis.
Připravili jsme také rozšířený díl komiksu o Pérákovi a přidali rovněž bytostně žižkovské
recepty. Navíc se můžete těšit i na zbrusu nové webové stránky, které slavnostně spustíme
10. 10. 2013 a slibujeme, že to bude velké! Vstupte s námi do filmového světa a sněte!
PS: Děkujeme kinu Světozor za vstřícné poskytnutí prostor
pro fotografování Evy Zaoralové.
Kontaktuje nás!
Společenský měsíčník pro občany Žižkova
a Královských Vinohrad
SmS vzkazy a soutěže: 775 448 967 mmS vzkazy a soutěže: 775 448 309
E-mail redakce: [email protected]
Vychází měsíčně | ročník IV | Praha, září 2013 | Registrační číslo: MK ČR E 19344 | ZDARMA
šéfredaktor Petr Hamšík gsm 734 858 883 e-mail [email protected]
inzerce e-mail [email protected] redaktor Tomáš Stejskal fotografie Filip Singer, Filip Jandourek, Petr Tynkl design a sazba M.S.A. production, s.r.o.
vydavatel SilverTree, a. s., Ječná 243/39a, 120 00 Praha 2-Nové Město gsm 775 587 313 e-mail [email protected]
distribuční společnost Lavande event agency, www.lavande-event.cz
Vydavatel neodpovídá za věcný obsah uveřejněných inzerátů.
Přetisk a jakékoli šíření obsahu je povoleno pouze se souhlasem vydavatele.
© 2013 SilverTree, a. s. | www.silver-tree.cz
facebook.com/zizkovske.listy
4
RUbRIKA
KRáTCE Z PRAhy 3
KRáTCE Z pRAHY 3
5
Žižkovská soutěž
stará pražská kina
Dvojice Miroslav a Jaroslav Čvančarovi se
vypravila po stopách
tradičních pražských
kin a zmapovala tak
jejich historii v průběhu celého 20. století. osudy „stánků
světel“ autoři doplnili
rozsáhlou obrazovou
částí složenou z originálních fotografií, plakátů či fotosek. Vyhrajte exkluzivní publikaci
Zaniklý svět stříbrných pláten z nakladatelství Academia v hodnotě 1690 Kč!
Otázka: Jak se jmenovalo úplně první stálé kino na Žižkově a kdo je provozoval?
Nové uMěNí NA ŽIŽkově
sousedé NA pARukářce
Mezinárodně úspěšná česká galerie Hunt
Kastner Artworks se přestěhovala z Letné
na Žižkov, konkrétně do Bořivojovy ulice. Jde o další z nových uměleckých vlaštovek, které se pozvolna na Praze 3 uhnízďují a dávají najevo, že Žižkov není jen
čtvrtí hospůdek a barů. Podzimní sezonu
tu první zářijový čtvrtek zahájila společně
s Drdova Gallery. Zatímco Hunt Kastner
představuje tvorbu egyptského umělce
Basima Magdy pod názvem Budoucnost
obyčejných zázraků, Drdova Gallery, která
sídlí v Křížkovského 10, láká na hudební
skladbu známého českého malíře a provokatéra Václava Stratila.
Vietnamské závitky, gruzínské kuře či
ruské pirožky. Nejen to nabídlo 14. září
na Parukářce kulturně-společenské setkání
různých národností, které spolu na Žižkově žijí. Akce Poznejme se, sousedé pro
návštěvníky přichystala nejen speciality
vietnamské, gruzínské, ruské, ukrajinské či
arménské kuchyně, ale též ukrajinskou kapelu Ignis, ruské lidové písně a přehlídkové
molo, kde modelky představily tradiční vietnamský oděv áo dài nebo pestrobarevné
ruské šátky. Žižkov byl vždy sousedskou
čtvrtí a je dobře, že své obyvatele z různých
koutů světa stmeluje.
dNY ŽIŽkovskéHo
kultuRNíHo dědIctví
Workshopy, koncerty, komentované vycházky, čtení i diskuse. V průběhu září
a října ožijí v rámci Dnů žižkovského kulturního dědictví mnohé žižkovské kulturní památky. A nejen ty. Architektonické
debaty či sochařská sympozia doplněná
koncerty Tata Bojs a Plastic People of The
Universe se už odehrála U vystřelenýho
oka, ale v prostorách Nákladového nádraží
ještě čeká spousta pestrého programu. Již
17. října tu proběhne pásmo divadelních
miniinscenací Hra o nádraží a 19. a 20. října multižánrový festival Nádraží letí, kde
se vedle hudby či divadla bude například
možno svézt rikšou nebo si zahrát opravdovou městskou bojovku.
veřejNá pRostRANství
BeZ AlkoHolu
V celé Praze vstoupí 3. října v platnost
nová vyhláška, která takřka o polovinu
rozšiřuje počet veřejných míst, kde nebude možné požívat alkohol. V rámci městské části Prahy 3 se to týká třinácti ulic
a náměstí, tří parků a jednoho vnitrobloku. Vyhláška však zapovídá konzumaci
alkoholu i na náměstí Jiřího z Poděbrad,
na kterém se konají například pravidelné
farmářské trhy, kde je možné si zakoupit
i točené pivo, či aktuální Vinohradské
vinobraní. Seznam míst se zákazem konzumace alkoholu najdete na našich webových stránkách.
15 let s Aerem
Kultovní kino Aero letos
slaví patnáct let své novodobé existence a pro čtenáře ŽL jsme společně s ním
připravili exkluzivní soutěž,
kde můžete vyhrát po třech párech vstupenek do kina a dvě trička originální trička.
Otázka: Kolik je aktuálně sedaček v kině
Aero?
kniha o televizi
Nejnovější publikace z nakladatelství AMU od Jeremyho
orlebara zaujme jak odborníky z praxe, studenty, vášnivé fanoušky, tak i zájemce
o práci v tomto médiu. Autor spojuje pohled
na televizní praxi s teoretickým zamyšlením
nad smyslem tohoto média a vy máte šanci
pohlédnout za oponu televizního vysílání!
Otázka: Jak se jmenuje dvojice autorů publikace Dějiny filmu, které vydalo nakladatelství AMU?
Odpovědi posílejte do 28. října elektronicky
na e-mailovou adresu [email protected] nebo prostřednictvím SMS na telefonní
číslo 775 448 967. Po správném zodpovězení otázky stačí mít štěstí v náhodném
výběru výherce!
6
velká
fotosoutěŽ
1
2
3
4
5
6
Žižkovské listy | společenský měsíčník | 09 2013
7
7
10
12
8
9
11
AUToŘI FoToGRAFIí:
1/ Iva Kapounová
2/ Vladimír Dvořák
3/ Kateřina Göttlichová
4/ Miloš Kostka
5/ Jana Procházková
6/ Vladimír Dvořák
7/ ondřej Havel
8/ Veronika Vašková
9/ Petr Matoušek
10/ Kateřina Němcová
11/ Karel Dohnal
12/ Zuzana oplatková
Uzávěrka soutěže žižkovských fotografů již proběhla a hlavní cena Samsung Galaxy S4 čeká na celkového vítěze. V redakci jsme však vybrali fotografie, které se budou ucházet o vaši přízeň ve čtenářském kole soutěže. Své
hlasy posílejte na e-mailovou adresu [email protected] do 20. října. Autor či autorka vítězné fotografie
získá vlajkovou loď telefonů Blackberry s označením Q10 a jeden vylosovaný hlasující pak drobnou fotografickou odměnu.
8
sLOUPEK
cIZINceM NA ŽIŽkově
TExT Joe montalvo
Žižkov byl poslední dobou dost provlhlý: buď
ten nahoře zapomněl vypnout topení, nebo mu
už zas vytekla pračka a skrápí nás přívaly. Člověk
by si řekl, že únik do jiné dimenze je ideální, ale
je to náročnější, než se zdá. Naivně jsem předpokládal, že kina bývají klimatizovaná, a vyhodil
nehorázné peníze za 3D film. Velká pitomost,
za tu cenu jsem se mohl celý večer dusit horkem
s pivem v ruce. Brýle mi po upoceném nose klouzaly až na bradu a zamlžovaly se – a zkuste sledovat, kdo vyhrává, jen podle sténání a výstřelů.
Ale na rozdíl od Ameriky nikdo během filmu
netelefonoval mamince, že je zrovna v kině
a že ten film je hustéj a ať koupí mlíko, ani se
nehádal s plátnem a neradil hrdinovi, kam se
má otočit, a dokonce i popcornové orgie byly
ohleduplně tiché. Jít ve Státech do kina je ruská
ruleta. Dojímavé vyznání může přehlušit pubertální diskuse, kdo by měl koho osouložit, občas
modifikovaná na toužebné chlapáctví, že oni by
ji jistě osouložili líp než svalnatý hrdina. Film
vám může přetrhnout hurikán (ačkoliv u některých filmů se modlíte, ať už to tornádo přijde
a vysvobodí vás). Ale ničivější než hurikán byla
křesťanská sekta na premiéře Harryho Pottera.
Představte si dav nadšených dětí, které bez dechu čekají na Voldemortovu smrt. Rozzářené,
napjaté tváře. Vtom vysněný okamžik přeruší
jekot: „Čárodejnice budou néodvolatelně ód-
InZERCE
EUROCONNECTIONS
NEVER SOL/CZ
MARIE KJERSEM/NO
26.09.2013 /19.30
PALÁC AKROPOLIS
LONELY CIRKUS
FALL FELL FALLEN
30.9. 2013 / 1.10.2013
PALÁC AKROPOLIS
souzenýý k sžíravé beznadějííí a palčivémů
utrpéénííí!!!“ Sektáři se rozhodli vymýtit zlo
vskutku důkladně, a proto do sálu strategicky
rozmístili pátou kolonu, která měla v pravidelných intervalech burcovat publikum k duchovní
obrodě. Ukázkou amerického sebeovládání budiž fakt, že je nikdo promptně neupálil.
Může to znít nepravděpodobně, ale Žižkov je se
svými psími bobky a nesčetnými hernami vlastně dost kulturní. Místo upoceného multiplexu si
můžete zajít do kina, kde vás dokonce pobízejí,
ať si pivo vezmete do sálu, místo aby vám cpali
colu v ceně bohatýrské večeře. Nemáte tušení,
jak nezvyklé potěšení je pro Američana film bez
doprovodných komentářů a s vychlazeným půllitrem v ruce…
stARtujeMe 10. 10. 2013
WWW.ZIZkovskelIstY.cZ
10
Novodobá historie
Mezinárodního
filmového festivalu
v Karlových Varech je
spojena především
se dvěma jmény
– Jiřím Bartoškou
a Evou Zaoralovou,
jež dlouhá léta stála
v čele programového
výběru. Co se však
skrývá za úspěšnou
cinefilskou akcí, jak je
těžké posoudit kvalitu
snímků a jaký je lesk
filmových hvězd?
ROZhOvOR
EvA ZAORALOvá
11
spokojIt se
s uMělcovýM
díleM
TExT Petr hamšík
FOTO Filip singer, archiv Evy Zaoralové a čTK
RelAX fIlMeM
Letos proběhlo dvacáté výročí vaší festivalové spolupráce s Jiřím Bartoškou. Jak jste
prožívala pofestivalové dny?
V podstatě vždy stejně – jako chvíle velké
úlevy. Faktem však je, že od roku 2011
na mě nepadá tak velká zodpovědnost,
protože od té doby je uměleckým ředitelem festivalu Karel och (v roce 2011 se Eva
Zaoralová vzdala funkce umělecké ředitelky
a od té doby působí jako programová
poradkyně, pozn. redakce). Můj „povarský“
relax obvykle spočíval v návštěvě festivalu
chorvatských filmů v Pule, ale letos jsem
jej vyměnila za dovolenou na Sardinii.
Začátek srpna byl už ve znamení festivalu
v Locarnu a na konci srpna jsem pak jela
na festival do Benátek.
Odcházíte někdy z kina před koncem filmu?
Předně skoro vůbec nechodím do komerčních kin, možná občas na premiéru.
Za rok zhlédnu
kolem pěti až šesti
set filmů.
Neodcházím ani z oficiálních festivalových projekcí, kam jsem pozvaná. Lidé
mě tam znají, to působí nepříjemně.
Na druhou stranu z novinářských projekcí
lze odcházet včetně Cannes. Zároveň je
každý festival jiný, a zejména v Cannes se
málokdy stává, že bych kvůli kvalitě snímku opustila sál. Pokud mi však snímek nic
nepřináší, klidně odejdu.
Pět až šest set filmů za rok. Necítíte již „filmové“ vyhoření?
Člověk se na filmy dívá jiným způsobem.
Je pravda, že čím jste starší, tím je těžší vás
okouzlit. Čím víc jste toho viděl a zažil,
tím víc se ztrácí užaslost a s tím i pocity
bytostného prožitku štěstí. Tak buďte rádi,
že jste mladí! Pro potřeby festivalu jsem se
Sledováním filmů tedy i relaxujete…
Na festivalu v Pule se dívám především
na chorvatské snímky, jejichž projekce jsou
vždy až od desáté večer ve staré římské
aréně – tedy letní kino. Ke kvalitě chorvatských filmů bych se nerada vyjadřovala…
Kolik filmů za rok stihnete zhlédnout?
Vlastně jsem to nikdy nepočítala, ale tipovala bych okolo pěti šesti set filmů za rok.
Něco vidím na festivalech, kde se snažím
denně zhlédnout nejméně tři celé filmy.
Pokud se projekce nepřekrývají, vidím jich
i více. Druhou možností jsou DVD, která
nám chodí do kanceláře.
12
RUbRIKA
Doba, kdy fotografie
měnily svět, je pryč.
ale na filmy „musela“ dívat teprve od roku
1994, kdy jsem se začala podílet na tvorbě
programu. Tehdy nám však chodilo strašně
málo snímků, sami jsme je museli vyhledávat. Karlovarský festival tehdy byl v neuvěřitelném propadu, takže jsem například
volala do produkční firmy v Itálii a sdělila,
že zastupuji Karlovy Vary Film Festival.
Na druhé straně se jen ozvalo: „Carlo
Cosa?“ jako „Karlovy co?“ Když dnes totéž
řeknu v Itálii, Francii nebo Americe, lidé
z oboru už dávno vědí, kdo jsme.
Co vás vedlo k přesunu od filmové publicistiky do pozice umělecké ředitelky festivalu?
To byla velká náhoda. Z různých festivalů jsem se znala s tehdejším ředitelem
filmového odboru na ministerstvu kultury
Igorem Ševčíkem, mimo jiné režisérem
animovaných filmů. Ten mi nabídl, zda
bych nechtěla vstoupit do rady, která stála
za přípravou 29. ročníku festivalu, který se
konal v roce 1994. Do rady jsem vstoupila
a vzhledem k tomu, že jsem byla filmovou novinářkou, pověřili mě sestavením
programu. Nedělala jsem to samozřejmě
sama – spolupracovala jsem například
s Pavlem Melounkem nebo právě Igorem
Ševčíkem, ale oba měli své vlastní zaměstnání, kdežto já jsem již denně nedocházela
do redakce časopisu Film a doba. Měla
jsem nejvíc času, díky čemuž spadl programový výběr tak trochu na mě. Nejhezčí
bylo, že jsem absolutně netušila, jak se
filmy na festival vlastně získávají!
Měla jste tituly bez představy, jak je sehnat?
Jenom jsem věděla, že chci slušné filmy.
Nemohli jsme se řídit například výběrem z Cannes, které bylo až v květnu,
kdežto my jsme na programu pracovali
již od února. o některých snímcích jsme
věděli z doslechu, něco jsem vybrala já,
někdo něco dohodil. Tehdy nám ještě
nechodily videokazety s nabídkami filmů
do programu, ty začaly narůstat až v následujících letech. Všechno jsme se učili
za pochodu.
festIvAl NA stARtu
Jaké byly novodobé začátky festivalu?
Krušné. V letech 1995 a 1996 jsme s Jiřím
Bartoškou dokonce museli opravdu
zápasit, aby festival zůstal v Karlových Varech. V roce 1990 proběhl ještě poslední
„státní“ ročník festivalu organizovaný
ředitelstvím Československého státního
filmu a festival řídil Jiří Janoušek. Byla to
doba, kdy se otevřely trezory, na festivalu
se objevily léta neviděné snímky, k nimž
přijeli i režiséři. Miloš Forman došlapal
z Paříže na kole společně s Theodorem
Pištěkem – byl to skvělý festival. Následující ročník 1992 však nebyl ani ryba, ani
rak, částečně jej připravovali lidé navázaní na Československý státní film,
částečně pak soukromá firma. „Náš“
29. ročník měl v roce 1994 návštěvnost
36 tisíc diváků, což byl poměrně úspěch.
Tehdejší festivalový ředitel Antonín
Moskalyk, známý režisér, se ale dal
dohromady s úředníkem zastupujícím
FIAF, Mezinárodní federaci filmových
producentů, a společně začali rozvíjet
myšlenku přesunu do Prahy. Mysleli si, že
přetáhnou i mě a Jiřího Bartošku. To se
však přepočítali a my na dva roky přišli
o prestižní festivalovou kategorii A. Přežili jsme konkurenčního Zlatého Golema
v Praze v roce 1995 a Pražský filmový
festival v roce 1996. Festival v Karlových
Varech jsme si v podstatě vyvzdorovali
a tehdy se začali objevovat lidé, kteří vytvořili základy dnešního týmu. Jak to však
bývá – lidé odcházejí a přicházejí a z toho
původního týmu jsem zůstala už jen já
a Bartoška. Ten měl „na bedně“ shánění
peněz, jednání se sponzory, zatímco já
jsem dávala dohromady programové
oddělení, kde se objevil například ondřej
ROZhOvOR
Zach, dnešní ředitel české pobočky HBo.
Někdy v roce 2000 se objevil i Karel och,
dnešní umělecký ředitel. Tehdy i dnes se
většina spolupracovníků rekrutovala z lidí
studujících filmovou vědu. Dnes už je
programový tým docela velký.
V jednom z rozhovorů jste zmínila, že počátky byly směsí amatérismu a nadšenectví. Lze
říci, že jste se profesionalizovali i díky sporu
se Zlatým Golemem a následně s Mezinárodním festivalem Praha?
To je také pravda. Zároveň bylo evidentní,
že Zlatý Golem má v programovém oddělení lidi profesionálně o poznání níže. Náš
první ročník jsme si vše ozkoušeli, druhý
pak trochu věděli, kudy kam. organizátoři Zlatého Golema měli dojem, že když
budou mít peníze a najmou kohokoli,
dají festival bez problémů dohromady.
Nakonec se opravdu konal – naletěly jim
i herecké hvězdy, které vůbec nerozeznávaly Karlovy Vary a Prahu, pro ně to byl
nějaký festival v České republice. V Praze
se tak octl polský režisér Andrzej Wajda,
herečka Meryl Streepová či herec Max
Filmový kritik
honza Foll pozval
De nira na kafe.
von Sydow. Mně se pro třicátý ročník
v devadesátém pátém naopak podařilo
vyšťourat telefon na Ginu Lollobrigidu,
která dorazila. V následujícím roce, kdy
jsme soupeřili s Mezinárodním filmovým
festivalem Praha, se ve Varech objevil
i francouzský herec Phillippe Noiret.
Tehdy v Čechách natáčel snímek Příliš
hlučná samota a produkce nám jej „zapůjčila“, avšak s podmínkou, že se to nesmí
mediálně zdůrazňovat. Výsledkem bylo, že
jsem se s ním posadila do kočáru a projeli
jsme celé Karlovy Vary, aniž by si nás kdokoli všiml, z čehož musel být pan Noiret
docela vyvedený z míry. Přestože nechtěl
obléhání a žádosti o autogram, asi nečekal,
že po něm ani pes neštěkne…
De Niro se prostě jen procházel po kolonádě a filmový kritik Honza Foll s oblibou
zmiňuje, že jej pozval na kafe. Tehdy se
ještě nedělala fotodokumentace, neexistovaly kordony fotografů. Díky Miloši
Fikejzovi máme například i fotografii
mladičkého Leonarda Di Capria.
Máte předem představu o filmech, které
byste chtěla do Varů přivézt?
Představu můžete mít jen o snímcích, které
jsou dané – hovořím například o retrospektivách, kdy minulý rok byla věnována
Michelangelu Antonionimu v souvislosti
s jeho výročím. Na tom lze začít pracovat
hned od konce předcházejícího ročníku.
Téma příští retrospektivy je již teď jasné.
Snažíme se i tematicky představovat různé
kinematografie, ať už ženy francouzského
filmu, dělali jsme země Maghrebu, tedy Tunis, Alžír, Maroko, ale také třeba katalánský
film. V těchto případech si člověk udělá
představu již předtím, než začne s výběrem.
V případě nových filmů je to však otázka
toho, co se od posledního ročníku „urodí“.
S tím, jak je festival známější, dostáváme
víc a víc „nabídkových“ DVD, letos jsme to
dopracovali až ke dvěma tisícům. Pro srovnání – v Cannes musejí posoudit i čtyři tisíce filmových kopií. Co si pamatuji, tak mezi
těmito filmy se dříve moc dobrých nenašlo,
ale i to se mění. S takovým množstvím
snímků již musíme mít i tým takzvaných
posudkářů, tedy lidí, kteří před námi filmy
13
zhlédnou a vyberou opravdu zajímavé tituly
postupující do dalších kol výběru.
vYBíRáMe fIlMY
Jak často se stane, že ze zaslaných DVD projde
snímek, který se dostane až do soutěže, v níž
dokonce i zvítězí? Letos to byl případ Velkého
sešitu maďarského režiséra Jánose Szásze…
To se tak často nestává, a pokud ano, tak
až v posledních pěti šesti letech. Letos
nás v posledním měsíci před festivalem
oslovil izraelský režisér Joseph Madmony,
jehož film Restaurátor zvítězil v Karlových
Varech před dvěma lety, a jeho nový film
Místo v nebi se nakonec dostal i do soutěže. Většinou je to samozřejmě tak, že
producenti zkusí poslat film k nám, ale
zároveň pošilhávají i po jiných, zvučnějších festivalech. Když se jim nevyplatí
čekat na verdikt kupříkladu Benátek, jde
snímek k nám.
Probíhá mezi festivaly i jakási „filmová
přetahovaná“?
Trochu ano – pamatuji si například na konec devadesátých let, kdy jsme měli již odsouhlasený film z Jižní Ameriky, a měsíc
před festivalem nám sdělili, že nám ho nedají. To bylo docela nepříjemné a následně
se ten snímek objevil v Locarnu.
V jednom z rozhovorů jste zmínila, že pro
vás byl vždy vzorem festival v Cannes. V jakém ohledu?
Podobná situace však nastala i s jinou
světovou hvězdou – na přelomu 80. a 90. let
poprvé navštívil Vary Robert De Niro…
Ten přijel v roce 1990 a skutečně si jej
nikdo nevšímal, chodilo se na „trezorové“
filmy, a nebýt fotografie Miloše Fikejze,
nemáme důkaz o jeho návštěvě. Robert
14
Eva Zaoralová s tehdejším ministrem kultury Pavlem Dostálem, hercem a moderátorem Markem Ebenem a hercem Jean-Marc Barrem.
Především v kvalitě filmů. Cannes jsem
navíc zažila ještě i v dobách, kdy byl tamní
program tak půl napůl. Festival byl tehdy
do značné míry fórem pro komerční americký film, tudíž se tam promítaly i filmy
vysloveně hollywoodské, zatímco v druhé
půlce jste mohli vidět bytostně nezávislé
snímky. Například Panika v Needle Parku
režiséra Jerryho Schatzberga, kterou
jsme letos promítali, už patřila mezi ty
nezávislé. Dnes jsou Cannes mnohem více
soustředěné na artové snímky, kdy si festival vypěstoval „svůj“ okruh režisérů, jako
jsou bratři Coenové či Steven Soderbergh.
Tento okruh tvůrců se v soutěži pravidelně objevuje, byť označovat řadu z nich
za nezávislé je již překonané. Každý z nich
má svou produkční firmu, a tak si jednou
Soderbergh natočí avantgardnější film
a potom čistě komerční. on vlastně každý
nakonec dospěje do stavu, kdy je jim scéna avantgardního filmu těsná. Namluví si
ženskou, mají rodinu, rozvedou se, potřebují peníze, ženská chce peníze, on chce
nové auto − a najednou jsou mnohem
konformnější. Například i režisér Gus Van
Sant má i široce divácky přijatelné filmy,
jako je Dobrý Will Hunting, a pak natočí
nepříjemného Slona, kvůli kterému mi
vynadal pan prezident Klaus. Tehdy řekl,
že takové sračky přece nemohu na festival brát! opáčila jsem tehdy: „Ale, pane
prezidente, ten film získal Zlatou palmu
v Cannes!“ on na to: „To mě absolutně
nezajímá!“
Jaké jsou vaše zkušenosti se zpětnou vazbou
od diváků? Teď zmiňujete pana Klause…
Ještě ke Klausovi – tomu se nelíbil ani
snímek Čtyři svatby a jeden pohřeb – ale
řekla bych, že je to tím, že nemá smysl pro
humor. Nebo pro jistý typ humoru. Zpětná
vazba je na festivalu občas zvláštní. Lidé
tleskají na všechno možné – i člověku, co
přijde po delegaci položit na zem mikrofon. Když znovu a znovu vidím tenhle
výjev, obrací se mi kudla v kapse. (Na festivalu pracuje pán, který po představení
delegace pokládá mikrofon na zem. Diváci
tomuto muži začali postupně recesisticky
tleskat, pozn. redakce.) Co jsem se proti
němu nabojovala! Nejhorší je, že odchází
Dnes se vše daleko
více prolíná a míchá
dohromady.
delegace, která uvedla svůj film, přičemž
netuší, čemu se ti lidé smějí a tleskají.
Procházejí totiž zákulisím do své dvanácté
řady, a mohou mít dokonce pocit, že se
diváci smějí jim.
Ale ještě ke zpětné vazbě. Je to vlastně
velmi ošidný pojem – film může mít
na festivalu úspěch, a když se pak objeví
v běžné distribuci, neštěkne po něm ani
pes. Na druhou stranu snímky, které
distribuují Aerofilms pro svá kina Aero,
Světozor a oko, mohou být úspěšné. Mají
vycvičené publikum, které ocení film
z Varů. Vloni takto zaujal snímek Divoké
bytosti jižních krajin jak na festivalu, tak
posléze v kinech.
ROZhOvOR
Setkala jste se na festivalech ve světě s fenoménem baťůžkářství, tedy lidí, již přijedou
na filmový festival s baťůžkem, přespávají
ve stanech…
Spíše ne – ono to totiž většinou ani moc
nejde. Například v Cannes sice byly nějaké
pokusy přespávat na pláži, ale tam je to
velmi sešněrované a omezené.
Do Cannes se vlastně běžný divák příliš
nedostane…
Musíte se tam předně ubytovat a to je
drahé. Podobně je to však s Benátkami,
kde se festival odehrává na ostrově Lido,
kde také neexistují studentské hostely.
V Locarnu je sice hodně mladého publika,
ale řekla bych, že všichni bydlí spíše mimo
město. Fenomén baťůžkářství do jisté míry
vyrostl i z našeho konkurenčního boje
se Zlatým Golemem, bez něho by o nás
média tolik nepsala a nezačali by k nám
jezdit studenti, kteří si festival ve Varech
zapsali jako něco, co se „musí“.
Co říkáte na názor, že posuzovat film a psát
o něm je velmi snadné? Jak byste oponovala?
Ba právě naopak. Přiznejme si, že o filmech natočených v tradiční dramatické
struktuře lze po jistém tréninku obstojně
psát. Pak jsou tu snímky, jako byl letos
islandský XL o alkoholických večírcích
tamního poslance, jejichž posouzení není
vůbec snadné. To je typ filmu, na který
mohou být naprosto rozdílné názory, kdy
já dokážu uznat jeho formální pozoruhodnost, jinak mi byl z duše odporný. Každý
z nás má jiné hodnoty a z nich se odvíjející pohledy na film. objektivní posudek
neexistuje – vždy vytváříte subjektivní
názor podle toho, čím jste formován, co
máte rád v kinematografii, což ve výsledku není vůbec jednoduché. Možná pro
někoho, kdo studuje filmovou vědu, má
dnes přístup ke všem možným zdrojům,
pohledům na film a teoriím – to za našich
dob neexistovalo.
jsem byla překvapená, jak byl příjemný
a zdvořilý. Stále mi není jasné, zda takový
opravdu je nebo měl jen dobře nastudovanou roli Johna Travolty. V roce 2001
jsme měli v soutěži snímek Přízračný svět,
ke kterému přijely i hlavní představitelky
Thora Birchová a Scarlett Johanssonová. První z nich se strašně naparovala,
zatímco Scarlett byla velmi skromná. Dnes
je to naopak – naparovat se vzhledem
ke své slávě může Scarlett, zatímco Thoru
Dnes už bych neprahla
ani po rozhovoru
s Fellinim.
už skoro nikdo nezná. S hvězdami navíc
nepřijdu příliš do styku – mnohem intenzivněji po jejich boku festival prožívají
naše „guidky“ (osobní asistentky, pozn.
redakce), které jsou s nimi od rána do večera. Já v tomhle ohledu navíc nejsem
příliš směrodatná – nikdy bych neudělala
s někým rozhovor jen proto, že je slavný.
S kým byste si naopak rozhovor určitě chtěla
udělat?
15
To není tak jednoduché. Je o mně známo,
že jsem byla velkou Antonioniho fanynkou, přičemž při osobním kontaktu mě
tento režisér spíše zklamal. Nevím, co
jsem si tehdy představovala – nejspíše, že
bude při společné večeři hovořit o svých
motivacích a o filmech, ale on vůbec
nemluvil a slovo nechal ostatním. Dnes už
bych neprahla ani po rozhovoru s Federicem Fellinim, kterému jsem kdysi napsala
dopis, na který mi dokonce odpověděl
a vyzval mě, ať ho v Římě vyhledám.
Nikdy jsem to neudělala. Myslím si, že
člověk by neměl chtít za každou cenu
poznat umělce a měl by se spokojit jen
s jeho dílem. To, že je někdo velký autor,
automaticky neznamená, že je sympatický
člověk. Například soužití s takovým Larsem von Trierem musí být šílené.
U kterých filmů z posledního ročníku
festivalu jste si řekla, že by rozhodně měly jít
do distribuce?
Především u snímků, které se nakonec
do distribuce dostanou, což je případ
Velké nádhery italského režiséra Paola
Sorrentina. Pro mě byl tento film velkou
bombou už v Cannes, kde jsem jej ještě
nestihla naplno vstřebat. Mám ráda takové
s HvěZdou NA oBědě
Co vám velké hvězdy, které navštívily festival
v Karlových Varech, daly nebo vzaly?
Předně jsem žádné iluze neměla. Tvůrce
posuzuji hlavně v souvislosti s filmem,
který na festival přivezli. Někdy se
do programu dostane i film, který bychom
jinak nevzali, ale ke kterému je šance
získat nějakou hvězdu. Byla jsem zaujatá
i proti Johnu Travoltovi – říkala jsem si, že
zrovna na něj nejsem zvědavá. Nakonec
16
ROZhOvOR
snímky, které vás při prvním sledování
i trochu rozhodí, nutí vás třeba jen na základě jednoho zapamatovaného dojmu
znovu je promýšlet. Stav rozhození mám
i s filmy Kim Ki-duka či Larse von Triera.
Když jsme odcházeli z projekce Antikrista,
s Karlem ochem jsme se ihned shodli, že
takový film rozhodně nevezmeme. Čas
však plynul a nám začalo být jasné, že se
tomu filmu nemůžeme vzpírat, byť mi
stále zůstal protivný a nesympatický.
někde jinde. Velká nádhera má překvapivě
mnoho společného i s Velkým Gastbym
režiséra Baze Luhrmanna. V Cannes jsem
oba filmy viděla hned po sobě a všechny
ty opulentní a šílené party si byly dost
podobné. oba filmy tak vypovídají něco
o naší době, o naladění společnosti. o tom
však vypovídají i přímé přenosy z naší
poslanecké sněmovny. Naprostá vyprázdněnost, kterou se lidé ještě chlubí.
Snímek Velká nádhera je oslavou Říma –
jak na vás jako milovnici Itálie tento film
působil?
Už při projekci v Cannes jsem jej bezděky
srovnávala se Sladkým životem. Sorrentinova schopnost přetváření podnětů
skutečnosti a jeho imaginace má totiž
s felliniovským pohledem na svět něco
společného. Ne, že by se od něj učil, či
dokonce opisoval, ale je to podobný typ
kumštýře.
v porotách je vždy třeba
odhalit lobbistické
tendence.
Zachycuje prostředí Říma až snově…
No vždyť ano – tak je to myšleno. Ten film
má mnoho rovin spojených jak s postavou
světáka, kterou hraje Toni Servillo, tak
s Římem a jeho smetánkou, již společně
se Sladkým životem kritizuje. Jenomže
aristokrati Sladkého života byli žabaři,
světácký Řím Velké nádhery je úplně
psANí o fIlMu
Máte dlouhodobou zkušenost s filmovou
publicistikou v časopise Film a doba. Je
v současné době možné, aby v našich podmínkách přežil odbornější filmový časopis
typu Cahiers du Cinema či Sight and Sound?
V dobách komunismu byl časopis Film
a doba prakticky živen výnosy z čistě
komerčního časopisu Kino. V dobách, kdy
jsem do Filmu a doby nastoupila, jsme
měli náklad přibližně 12 tisíc kusů, zatímco Kino 40 až 50 tisíc. Na druhou stranu
jsme si nemohli psát, co jsme chtěli. Po sametové revoluci se to obrátilo – je známo,
jak byla například Chytilová strašlivě otrávená z toho, že se absolutně vše proměnilo
v peněžní vztahy. Sice se může vše, ale kde
na to vzít peníze? S filmovou publicistikou
je to úplně stejné. Časopisy, včetně Filmu
a doby, jsou závislé na podpoře ministerstva kultury, jehož hlava se neustále mění
a většinou převládá názor, že kultura si
na sebe má vydělat sama, což neplatí.
Myslíte si, že dříve měl publicista větší váhu,
než je tomu dnes?
V 60. letech minulého století nejspíše
ano – například takový Jaroslav Boček,
Miloš Fiala, Galina Kopaněva či Antonín
Novák. Publicisté z okolí Filmu a doby,
kdy v ročnících 1966 až 1969 byla zřejmá
velká propojenost filmové kritiky s tehdejší československou kinematografií. Navíc
nezapomeňte, že jsme měli společného
ideologického nepřítele. Myslím si, že
tehdejší režiséři navíc kritiky svých filmů
četli a o článcích přemýšleli. Dnes je tomu
spíše naopak.
Svár mezi dnešními kritiky a režiséry je příliš
velký…
Dnes existuje polarita i mezi jednotlivými
režiséry a režisérkami. oni se takzvaně
kamarádí, ale cítíte, že jeden druhého příliš nemusí. Dříve se táhlo za jeden provaz
i proto, že bylo třeba společného nepřítele
na ÚV KSČ oblafnout. Někdo na to šel
přes alegorii, někdo s absurditou, Evald
Schorm to zkoušel přes filozofii.
Byla jste v řadě festivalových porot – zažila jste někdy i nátlak, aby některý z filmů
vyhrál?
V porotě musíte vždy odhalit jisté lobbistické tendence a nepodlehnout jim.
Poroty jsou navíc velmi ošidná věc včetně
těch novinářských, neboť výsledek je vždy
otázkou kompromisu a na závěrečném
slavnostním předávání se nedozvíte, kdo
s kým táhl a kdo měl jaké „přiblbé“ názory. Výsledkem jsou vždy zářivé ceny.
Eva Zaoralová převzala 28. listopadu 2012 v Praze z rukou velvyslance Francie Pierra Lévyho francouzský
Řád umění a literatury.
Na posledním ročníku festivalu ve Varech byl
v hlavní porotě i dramaturg distribuční společnosti Aerofilms a žižkovského kina Aero
Ivo Andrle. Zabloudíte občas i na Žižkov?
Já jsem původně z Braníka, jeden čas
jsem bydlela na Václaváku a Žižkov mám
spojený především s Cimrmany, tedy
s Žižkovským divadlem, kam vždy ráda
zavítám. Ale kinu Aero se nevyhýbám, má
moc pěknou staromódní atmosféru.
PROFIL
17
MýM koNíčkeM
je pRáce
Ještě v předškolním
věku vzala maminka Evu
Zaoralovou, tehdy ještě
Šebánkovou, do kina.
„Jakási dívka s věncem
a mladý muž se plavili
v kánoi po moři. Ten film
se mi zdál teskně krásný,
ale vůbec jsem mu
nerozuměla,” popisuje
svůj první uvědomělý
filmový zážitek. Dnešní
umělecká poradkyně
MFF v Karlových Varech
viděla od té doby tisíce
snímků a jak to tak
bývá – ke kinematografii
se dostala v podstatě
náhodou.
D
ržitelka insignií Řádu umění
a literatury Francie se narodila
28. listopadu 1932 v rodině architekta Ing. Jana Šebánka a po maturitě
na Akademickém gymnáziu v Praze nastoupila na Fakultu architektury Českého učení
technického. Zde se octla „spíše souhrou
okolností než z vlastní vůle. První semestr
jsem si doslova zoufala nad nedostatkem
vloh pro obor mého otce a dědečka z matčiny strany,“ říká Zaoralová po letech v knize Můj život s filmem. Není proto divu, že
po prvním semestru přestoupila na Filologickou, dnešní Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, kde vystudovala francouzštinu
TExT Petr hamšík
FOTO archiv Evy Zaoralové
a češtinu. Jazyková zdatnost ji nasměrovala
i k budoucímu střetu s filmem. V padesátých letech pak díky samostudiu italštiny
působila v zahraničním oddělení Výboru
československých žen, kdy doprovázela
delegace našich „údernic“ právě do Říma.
„Někdy bylo k nevydržení snést řeči delegátek, jež často neváhaly projevit omezenost
svého obzoru řečmi „ten Garibaldi musel
být asi velký člověk, když mu tady postavili
pomník,“ vzpomíná Zaoralová po letech.
Častými hosty Výboru československých
žen byly i ženy z Afriky, kterým překládala
z češtiny do francouzštiny. občas však odmítla přeložit věty českých žen typu „přelož
jim, soudružko, že nám nevadí, že jsou černé. Kdybysme byly na sluníčko, tolik jako
ony, určitě bysme vypadaly taky tak!“ Překladatelskou činností pro progresivní soudružky se však Zaoralová, v té době Hepnerová, nemusela zabývat věčně – postupně
přešla do redakce časopisu Československá
žena, odkud pak byl jen krůček ke spolupráci s filmovými časopisy Kino a Film a doba
v šedesátých let minulého století.
V roce 1965 navštívil Prahu kultovní italský režisér Michelangelo Antonioni, což
byla ideální příležitost pro vytvoření přehlídky (nejen) dosud neuvedených děl. Eva
Zaoralová se opět objevila v roli tlumočni-
ce a byla to právě Antonioniho návštěva,
která na níiupozornila. „Díky tomu jsem
vešla do povědomí Antonína Nováka, šéfredaktora Filmu a doby,“ vysvětluje v knize
Můj život s filmem. „Tím, že jsem doprovázela Antonioniho a tlumočila mu, stouply
mé vyhlídky na to, abych se uplatnila jako
eventuální překladatelka italských textů.“
Postupně opravdu začaly vycházet její překlady italských scénářů, začlenila se tak
do chodu redakce, až se v roce 1968 jako
redaktorka stala její nedílnou součástí.
Do dnešních dnů, tak můžeme ve Filmu
a době nalézt její texty, v současnosti především v podobě ohlédnutí za filmovými festivaly. V průběhu let jich navštívila
v rámci své práce nepočítaně – od Cannes
přes Berlinale, Benátky, Locarno, Pulu, kdy
na mnohých z nich byla později i členkou
nejrůznějších porot.
V úctyhodných šedesáti dvou letech se pak
v roce 1994 stává uměleckou ředitelkou
MFF Karlovy Vary, s nímž spolupracuje dodnes, byť od roku 2011 na pozici umělecké
poradkyně. „Nikdy by mě nenapadlo, že se
ze mne jednou stane v jistém smyslu ‚celebrita’, přiznává. „Už několik let mne občas
cizí lidé osloví na ulici a všichni, vždy zdvořile a mile, mi pár slovy děkují za to, co jsem
udělala pro festival.“
Eva Zaoralová na počátku padesátých let
minulého století.
18
RUbRIKA
spáNek
JEDnA hODInA DEnnĚ
Fotograf Žižkovských listů
filip singer je již léta
kmenovým fotografem
Mezinárodního filmového
festivalu Karlovy Vary.
Jaké to je vpadnout
do festivalového
mumraje a každou jeho
událost natrvalo zachytit
na fotografiích?
Co to obnáší být v týmu fotografů festivalu v Karlových Varech?
Fotooddělení, které vzniklo asi před patnácti lety, je dnes složeno z šesti až sedmi
reportážních fotografů. Vždy to obnáší být
stále v zápřahu, protože ve Varech se toho
fotí opravdu hodně. V týmu jsme velmi
dobří kamarádi, což je taky jeden z dů-
TExT Petr hamšík FOTO Petr Tykl
vodů, proč tam jezdím, jinak by se těch
deset dní nedalo přežít. Fotí se naprosto
všechno – od příjezdu delegací přes úvodní slova k filmům až po golfové turnaje.
Ty jsou opravdu prubířským kamenem,
protože člověk zmizí z festivalového dění
a musí vyfotit například setkání Jiřího
Bartošky se sponzorem, fotí se i bannery.
Prostě fotografie, které se následně objeví
ve výročních zprávách sponzorů…
Máte v tomto zápřahu čas na vyloženě
„své“ věci?
Tak to je problém. Když jsem začal
do Varů první léta jezdit, bláhově jsem si
myslel, že na to bude čas. Zápřah je však
enormní – začínáte v devět ráno a končíte
před půlnocí. Přesouváte se z kinosálu
do kanceláře v Thermalu, kde rychle
upravíte deset fotografií a běžíte na další
akci. Jedinou volnější chvílí je den před
festivalem, kdy máme za úkol nafotit
atmosféru, plakáty, přípravy, kluky, jak
nesou sošku do Puppu a podobně. To je
zábavnější, podobně jako výjezdy do stanového městečka. Navíc přestože oficiálně
končíte o půlnoci, tak se samozřejmě
spát nejde – celé fotooddělení a produkce sedí na terase Thermalu, z níž se pro
nás stala taková noční základna. Nikdo
už nemá sílu jít kamkoli dál. Ve Varech
jsem si vyzkoušel, že je možné i ve třiceti
letech udržet deset dní v kuse režim, kdy
jdete spát v šest ráno a za hodinu vstáváte
na další štaci. Někdy opravdu nechápu, jak
to lze přežít.
Lze si vůbec říct, že byste si rád vyfotil
určitou osobnost?
To příliš nejde, je totiž velmi důležité, aby
v týmu nešlo o osobní ambice. Když by někdo trval na určitých lidech, tak se nám tým
zhroutí. Spíše je to o využití místa, kde zrovna jste. Můj první rok na festivalu jsem byl
poslán na tu nejhorší pozici při příjezdu herečky Renée Zellwegerové. Tehdy jí aerolin-
TémA / ROZhOvOR
ky ztratily zavazadlo, tak přijela jen v tričku
a džínách. Před hotelem Thermal je červený
koberec, pak řeka a nad ní je taková promenáda. Na tu jsem si stoupl s hodně dlouhým
objektivem, a když Renée Zellwegerová
vystoupila z auta, otočila se a zamávala mým
směrem. Byl jsem najednou jediný, kdo ten
moment měl na čisté fotce. Všichni ostatní
fotografové dole u koberce měli kolem sebe
davy lidí. Má fotka z ptačí perspektivy se tak
stala jednou z mých nejúspěšnějších festivalových momentek.
Do jaké míry musíte plánovat?
V rámci týmu hodně. Například na zahájení či zakončení festivalu má každý naprosto přesné místo. Jedno zabrané na balkoně, obě strany sálu, jeden fotograf sedí
v první řadě, další je pak venku a čeká, až
budou aktéři vycházet. Prakticky každý
krok je nějak zdokumentován.
Zní to jako velká rutina… Jak se bránit
fotografickému vyhoření?
Je to těžké – například když úvod trvá
dvě minuty, tak si aspoň vymyslíme,
že tvůrce vyfotíme při příchodu nebo
odchodu. Když mluví, tak je totiž pozadí
pořád stejné a tam toho příliš nevytvoříte.
V Karlovarském divadle jsme však vymysleli i to, že když delegace uvedla snímek,
tak se otočila a my je vyfotili s pozadím
plným diváků. Ale upekli jsme si na sebe
bič, protože i vy musíte fotit z jeviště
a všichni na vás vidí – zejména když se
něco nepovede. Jednou jsem tam vycházel
a před celým divadlem mi z ruky vypadl
objektiv. Neuvěřitelná ostuda. Na každou
delegaci potřebujete také alespoň pět
fotek. Pak přijde indický režisér, řekne
„enjoy the movie“ a chce odejít. Tam už
jde originalita stranou – musíte to prostě
jen v rychlosti pokrýt.
meramani. Takhle ale nelze nikdy udělat
čistou festivalovou fotku na červeném
koberci. Když bych navíc měl vyfotit celou
postavu a v případě hereček i jejich šaty…
Nakonec ta fotka nedává vůbec smysl.
Která z hvězd se vám nejlépe či nejhůře
fotila?
Výborný byl například Danny De Vitto
a letos především John Travolta, horečně
se podepisoval, mluvil s lidmi, nechával
se fotit, jak bylo potřeba – byl prostě
otevřený. Naopak takový režisér Kim-ki
mimo festival
bych večírky
nikdy nechtěl fotit.
Duk je nefotitelný. Za prvé to nemá rád,
a když jej chcete trochu rozpohybovat, tak
se ani nehne. Možná se trošku otočí, ale
ani se nepodívá do objektivu. Je evidentně
introvert a asi se i trochu stydí.
Nemáte na festivalu občas pocit, že jste
takový paparazzi?
V rámci festivalu mi to nevadí, ale mimo
něj bych například večírky nechtěl v životě
fotit. Tady je to součást spektra mé práce –
prostě musí být na fotce, jak si pan ředitel
potřese rukou s Barťákem a ještě přijde
Zaoralová a zapózuje. Jeden z mála večírků,
který mě však baví, organizuje Moet. Rozlévá se to nejdražší šampaňské, organizátoři
si potrpí na přísný dress code, tedy smoking, a na konci večera se draží podepsaná
lahev šampaňského. Tam to má opravdu
atmosféru – rozhodně to není party, kde by
se účastníci jen nezřízeně opíjeli.
19
Společně s vaším týmem fotí i Zuzana
Mináčová…
Ta paní má neuvěřitelné zkušenosti. Fotí festivaly už od šedesátých let,
dělala v Římě, fotila Felliniho, festivaly
v Moskvě a má v sobě obrovské množství energie a neopakovatelné kouzlo
osobnosti. Ve Varech ji každý zná a každý
jí zapózuje. Je schopná například přijít
k Travoltovi, začít s ním mluvit slovensky, sebrat mu brýle a postavit si ho, jak
potřebuje. Navíc má většinou takový
až bláznivý výraz a nikdo se ani neodváží odporovat. Je cenným inventářem
festivalu s přirozenou autoritou. Dnes už
fotí také na digitál, ale ještě před dvěma
lety byla snad jediná, kdo využíval tamní
fotolab, který chrlil tisíce fotek denně pro
Zuzanu Mináčovou…
Hraje na festivalu roli i velikost fotoaparátu?
občas až vtipně – fotila se mezinárodní
porota a kamarád tam přišel s kompaktním, přesto vynikajícím a drahým fotoaparátem Fujifilm. Cvaknul to, zatímco
všichni čekali, kdy přijde konečně ten
fotograf, přinese světla a obrovské objektivy. Porota z toho byla vyjevená, a přesto
byl výsledný snímek skvělý.
Jaký máte v současnosti vlastní fotoprojekt?
Dříve jsem fotil opuštěná postkomunistická města v bývalém SSSR, přičemž letos
bych se ještě rád vypravil do Podněstří,
samosprávného celku v Moldávii, který
funguje prakticky jen díky podpoře Moskvy. Takový normalizační skanzen. Kromě
toho pracuji na novém projektu o Žižkově,
v němž se snažím zachytit vizuálně zajímavé části Prahy 3 i její běžný život.
Co vás při focení zlobí?
Nesporně mikrofony. To je to největší zlo
– používají se totiž takové ty velké bambule. Pak přijde někdo menší, oni mu to nevytáhnou a vy se jej snažíte vyfotit a ono
to vypadá, že pořád kouše do tenisáku.
V rámci organizace by také pomohlo, kdyby se lépe uspořádaly výstupy na červený
koberec. Například v Cannes jde hvězda
zpravidla sama od stanoviště ke stanovišti
a pózuje postupně fotografům. Tady to
vypadá tak, že se otevřou dveře pěti aut,
vyhrne se překladatelka, držič deštníku,
někdo z festivalu a kolem rotují tři ka-
20
RUbRIKA
Bývalé kino Flora v Orlické ulici - ve své době druhé největší v Praze.
ŽIŽkov
NA fIlMovéM pásu
Kolik bylo na Žižkově kin?
A kolik stál křišťálový lustr
v noblesním biografu
Flora? Kde všude se
natáčely a natáčejí filmy?
Proč se z Vítkovského
památníku stal na čas
Kreml? A k čemu všemu
slouží Národní filmový
archiv? Prozkoumali jsme
„filmový“ Žižkov hezky
okénko po okénku.
TExT Tomáš stejskal a Petr hamšík FOTO Filip singer,
Filip Jandourek a archiv Jaroslava čvančary
K
e spočítání všech bývalých žižkovských kin by vám rozhodně prsty
na rukou nestačily. První projekce
na území Žižkova byly spojeny s rokem
1904, s legendárním Viktorem Ponrepem
a neméně legendárním sálem kulturně
-společenského zřízení Bezovka, případně
s její zahradou. Tehdy se ještě filmu říkalo „elektrické divadlo živých fotografií“
a běžným doprovodem promítání bylo
i eskamotérské umění. Film byl prostě tak
trochu cirkus a lidová zábava. A to ostatně
zůstal dodnes, i v době, kdy už dávno nemusí bojovat o status umění.
vYklAdAčI fIlMovýcH oBRAZŮ
Až do roku 1909, kdy vznikla první stálá
kina, měla žižkovská promítání vesměs
podobu krátkodobých, improvizovaných
show, o něž se starali známí kočovníci Josef
Jakoubek či Dégon Hájek a další. Mnohá
kina fungovala ještě v půli minulého století
v bojových podmínkách. V takřka vesnicky vyhlížejícím Biografu Jarov, kde podle
dobového svědectví doprovodná kapela
dokázala „vyluzovat pláč meluzíny, svistot projektilů i chechtot plíživých hyen“,
se obecenstvo i promítači museli potýkat
se stavebními závadami – projektory bylo
TémA
kvůli zimě třeba nahřívat teplometem,
a jednou dokonce zamrzlo i filmové lepidlo. Nyní na místě kina stojí koleje VŠE.
To slavný biograf Aero byl vybaven nejmodernější technikou a jeho otevření v roce
1933 bylo společenskou událostí. Ale
do prostorů tohoto prvního žižkovského
kina s širokoúhlým plátnem se ještě vrátíme…
Úplně prvním stálým kinem na Žižkově
byl Biograf Edison bratří Moravců, který stál v Husinecké ulici. Zatímco Rudolf
Moravec tehdy obsluhoval projektor, bratr
Karel stál vedle plátna coby vykladač obrazů – tehdy bylo běžné komentovat veškeré
důležité dění na plátně.
Maličký sál však nemohl dlouho konkurovat Weissovu biografu v Bezovce, který
začal promítat jen o osm týdnů později, ani
Biografu Ponec v Husitské ulici.
Vyučený cukrář a bývalý úředník František
Ponec si poté, co se svým putovním kinematografickým podnikem Thèatre Moulin
Noire de Paris procestoval značnou část
Království českého, najal od města Žižkov bývalou továrnu na výrobky z mědi,
mosazi a železa a otevřel tu Poncův Royal
Bioskop. Chodíval sem Jaroslav Marvan
a četné ženské publikum doslova šílelo
po okouzlujícím černovlasém houslovém
virtuosovi Stradiotovi.
Mezi další známá žižkovská kina patřil Biograf Kosmorama v Seifertově ulici, později
přejmenovaný na obzor, Academia ve Slavíkově ulici či Flora v orlické ulici – druhé největší kryté pražské kino s kapacitou
21
Bývalá továrna na výrobky z mědi, kterou František Ponec přeměnil v kinosál.
přes tisíc diváků, orchestřištěm, velikým
balkonem, bufetem, šatnami či kuřáckým
salonem. V místech, kde ještě nedávno
byla orná pole, se 2. března 1928 otevřelo
kino se šesti vchody, mramorovými schodišti, mosaznými zábradlími a křišťálovým
lustrem v hodnotě 25 000 Kč. Po revoluci
bohužel padlo za oběť restitučním sporům
a vandalismu.
feŠácI, ÓBRsvINě A kReMl
Na Žižkově se nejen hojně promítalo, ale
i natáčelo. V Bořivojově ulici parkoval
svůj „hadraplán“ falešný vrchní Vrána, jen
o kousek dále postával před domem „Ejhle
člověk“ Homolka, v Táboritské ulici přijí-
Letní Weissův podnik na nároží žižkovské Chlumovy a Štítného ulice.
mal Vratné lahve Zdeněk Svěrák. Kolem
Jiřího z Poděbrad se hnali vozem „Kamarádi do deště“ Lukáš Vaculík se Sagvanem
Tofim spolu s opilým Karlem Augustou,
který se vykláněl z okénka a křičel: „Báby,
co čumíte!“ A přímo v parku před radni-
František Ponec
a kino v bývalé
továrně.
cí pokuřují protagonisté nedoceněného
dokumentu o hiphopu Česká Rapublika
s místními školáky.
Vyjmenovávat filmy, v nichž se pár scén
odehrává na Žižkově, nemá smysl, to bychom tu byli ještě zítra. V baru v Rokycanově ulici si každopádně dávali drink
hrdinové brakového amerického krváku
Hostel, a hned za rohem přitom bydlel Ještě
větší blbec, než jsme doufali. Bylo by toho
mnoho. V luxusní rezidenci na Jarově natáčela i dost možná nejvýznamnější ikona
současné pop music, americký rapper, vizionář, „enfant terrible“ a „Michael Jackson
současnosti“ Kanye West doprovodný film
Runaway ke svému opusu magnum, albu
My Beautiful Dark Twisted Fantasy.
Jsou však bezesporu filmy, jejichž atmosféra
doslova stojí a padá s legendární pražskou
čtvrtí. Žižkovská romance režiséra Zbyňka
Brynycha z roku 1958 představovala jeden
z prvních českých pokusů o neorealismus,
soutěžila na prestižním festivalu v Cannes,
a co ztrácela na poněkud kýčovité milostné
zápletce, to vynahrazovaly oprýskané žiž-
22
TémA
kovské fasády, pavlačové činžáky a moderní filmová řeč. A mezi místními pavlačemi
a schůdky se proháněl i Fešák Hubert, který
měl v patách „óbrsvini“ inspektora Mourka.
Hned v úvodu filmu fešák proběhne Cimburkovou ulicí, seběhne schody a vypráská
ze svého rajonu skořápkáře z Michle. Jó, Žižkovská galerka mezi sebe ve třicátých letech
jen tak někoho nepustila. V podobné době se
odehrává i Kachyňovo drama o šesti větách
Lásky mezi kapkami deště, kde však vedle
hospůdek a harmonikářů hraje prim i láska.
Pokud by vás zajímalo, kde všude se
na Žižkově natáčelo, podívejte se na web
filmovamista.cz. Tam si můžete na mapce
najít, zda se nějaká scéna nenatáčela přímo
ve vaší ulici.
Koncem letošního léta přibylo na filmové mapě Žižkova další natáčecí místo.
U Vítkovského památníku se sice už pár
scén natočilo, od zmiňované Žižkovské
romance až po obskurní hudební film Dva
z onoho světa, v němž je oldřich Nový už
těžce za zenitem. Koncem srpna však obsadil štáb České televize samotnou budovu
a přeměnil ji v Kreml. U toho jsme nemohli chybět, a tak jsme se vydali do hlubin šedesátých let podívat se, jak dostává Dubček
v Moskvě za uši.
leGeNdA se vRAcí
Když člověk vstoupí do monumentálních
prostor památníku mezi mramorové obklady, vysoké stropy a legionářské motivy a po dotočení jedné ze scén mu míří
z natáčecí místnosti vstříc postavy v dobových uniformách, které spolu hovoří
třemi různými jazyky, poněkud ho přejde
Žižkovská Deklarace-Jiskra na rohu
Žerotínovy a Komenského ulice
nedlouho před demolicí. Stav ze
sedmdesátých let minulého století.
humor. Robert Sedláček tu právě natáčí
šestou epizodu televizního cyklu České
století mapujícího naši historii od vzniku
československé republiky až po její rozpad
a k zachycení tíživé posrpnové atmosféry si
nemohl vybrat lepší místo.
Vkrademe se do sálu a do doby, než padne
další klapka, sledujeme filmaře při práci.
Nebyl by to český štáb, aby si nevypomohl různými zlepšováky – trojnožku stativu stabilizují tenisáky, koleje pro jízdu
kamery se právě podkládají pivními tácky.
Když však proběhne poslední líčení a ozve
se „Akce!“, jsme rázem na hony vzdáleni
českému kutilství. obvykle se mluví o iluzi
reality až při sledování hotového díla. Ale
tady se najednou ocitáme uprostřed Kremlu šedesátých let a vůbec nám v tom nebrání pohybující se kamery a ševelící větráky.
Je poznat, že vše probíhá na výbornou. Než
padne další klapka, jeden ze slovenských
herců při pohledu na obří stůl zažertuje:
„Kávička, chlebíčky, to nebolo vtedy?“ Ale
vítkov hraje Kreml
pod taktovkou
Roberta sedláčka.
pak už Brežněv hovoří ruštinou, která láme
skály. A i když se herec zadrhne a po menší
pauze musí přijít nápověda, ozve se poté
od zvukaře, že ta pauza byla dobrá, protože
zrovna jel vlak. Vše zkrátka hraje do karet.
Robert Sedláček je jeden z nejpozoruhodnějších českých autorských filmařů. Nyní
se po svých svérázných nízkorozpočto-
RUbRIKA
23
Natáčení dalšího dílu Českého století, kdy si Vítkov "zahrál" Kreml v roce 68.
vých snímcích, jako byla vesnická komedie Muži v říji či podvratná hříčka Největší
z Čechů, pustil i do velkých projektů – vedle Českého století dokončuje pokračování
porevolučního hitu Věry Chytilové Dědictví aneb Kurvahošigutntág. Prý bude hodno titulu Legenda se vrací, řekl nám tajuplně Sedláček. Když si na nás našel chvilku
během obědové pauzy (sám totiž stejně
nechodí dolů do cateringu, ale raději se tu
prochází a vstřebává atmosféru budovy),
poodhalil nám během krátkého rozhovoru, že atmosféra místa tu silně působí nejen
na něj, ale na celý štáb. Musím přiznat, že
mi úplně stačilo s ním posedět tu čtvrthodinku u onoho mohutného stolu, kde před
chvíli seděl Dubček, Biľak, Brežněv a další.
HANBAtá Zákoutí
kINeMAtoGRAfIe
Jedním z mála stále fungujících klasických
jednosálových kin – nejen na Žižkově, ale
v celé Praze – je dnes již legendární žižkovské Aero. Na přelomu tisíciletí pojem nejen po Praze. Dobře si pamatuji, jak jsem
do něj během vysokoškolských studií tou
dobou poprvé zavítal. Promítal se kultovní dystopický snímek Brazil Terryho Gilliama za účasti samotného autora. Dodnes
nezapomenu na to, jak slavný člen Monty
Pythonů hlaholil svým typickým podvratným stylem, že naše společnost přece potřebuje teroristy. Stejně jako nezapomenu
na některé vyděšené obličeje v řadách diváků. od 11. září tehdy opravdu neuteklo
mnoho vody.
„Ať jsme dělali prakticky cokoli, lidé tam
byli ochotni jezdit z celé Prahy a ve velkém
počtu, byl to fenomén, který se už asi těž-
ko zopakuje,“ vzpomíná na doby v první
půli první dekády nového tisíciletí dnešní
dramaturg Ivo Anderle a dodává, že tehdy se spousta věcí dělala hlavně intuitivně
a od srdce. A bez patřičné drzosti by se
prý možná nepodařila spousta věcí, třeba
by sem ani toho Gilliama nedostávali tak
snadno.
Dnes je Aero součástí spřátelené sítě kin,
do níž patří letenské Bio oko a Světozor,
a jeho aktivity jsou opravdu četné: distribuční společnost Aerofilms, Aeroškola
zaměřená na vzdělávání veřejnosti od školáků až po jejich pedagogy včetně speciálního filmovacího tábora, promítání živých
přenosů z metropolitní opery, zážitkové
kino Cinema Royal či třeba dnes již kultovní Festival otrlého diváka. A počáteční
entuziasmus z dob na přelomu tisíciletí,
kdy kino zažívalo svůj restart, zůstal. Letos
kino Aero slaví patnáct let své novodobé
historie a po nedávné rekonstrukci baru
jde o jedno z nejútulnějších míst v tomto
koutu Žižkova, i když nemáte chuť na film,
ale třeba jen na kávu či drink.
Málokde jinde se také mísí tak různorodé
publikum. Jednoho dne tu sleduje mládež
v kapsáčích béčkový horor ze sedmdesátých
let a další večer přijdou dámy ve velké večerní na operu. Díky své široké síti aktivit
patří Aero mezi špičku i v evropském kontextu. „V Boloni mě překvapilo, jaké jméno
má Aero mezi kiny v Evropě,“ popisuje svůj
zážitek z nedávné konference pro Evropské
kinaře koordinátorka Aeroškoly Linda Arbanová. Právě díky tomu, že je žižkovské
kino součástí evropské sítě kin Europa Cinemas, účastní se jeho zaměstnanci různých
konferencí a vyměňují si cenné zkušenosti,
jak bojovat s multiplexy, popkornem a inter-
Fenomén „guerilla
gardeningu“
se dostal i k nám
- k vystřelenýmu oku.
Ředitel Národního filmového archivu Michal Bregant ukazuje mikrofiše.
24
TémA
netem. A Aeroškola nepochybně patří mezi
aktivity, které by mohly mladým divákům
ukázat, že se dá chodit i na jiné filmy. „Hodně daleko ve filmové výchově jsou například
Poláci, hlavně co se týče třeba státem a různými institucemi dotované distribuce kvalitních evropských filmů pro děti a mládež,
to se u nás zatím nedaří a nabídka školám
je omezená,“ komentuje situaci v této oblasti Linda Arbanová, ale hned dodává, že
Aero je samo inspirací pro mnoho artových
a jednosálových kin „díky svým četným aktivitám nad rámec běžného promítání“. Co
se týče Aeroškoly, Linda si nejvíce považuje
filmového letního tábora Aertěk, kde spolu
s týmem profesionálů vychovávají mladé
nadšence pro natáčení. Dokonce prý plánují sepsat na základě vlastních zkušeností
metodickou knihu pro výuku animace.
Další oblastí, kde se objevuje radost z filmu
ve své nejčistší podobě, je zmiňovaný Festival otrlého diváka. Z velkého množství
festivalů, které se v Aeru konají, jde o jeden
z mála, jenž si produkčně zaštiťuje samo
různějšími hanbatými zákoutími kinematografie. Náš program docela dobře vystihuje
následující výčet okruhů: horor, exploatace,
camp, gore, porno, experiment, art, fart,“
pokouší se s typickou otrlou potutelností
akci charakterizovat jeden z dramaturgů
Antonín Tesař. A jak naznačují poslední
zmíněné škatulky, mezi uměním a prdem
mnohdy nemusí být velký rozdíl. Antonín
Tesař podotýká, jak se to má s jejich diváky:
„Chodí k nám docela hodně pestrá skupina
lidí. obecně si ale myslíme, že otrlé diváky
žene na náš festival hlavně zvědavost. Jsou
to většinou lidé, které nalákáme na milostný příběh stárnoucího farmáře a svůdné
ovečky nebo na kuřecí zombie z prokletého
fast foodu.“ Pro nedočkavce máme dobrou
zprávu: letos na podzim se mohou těšit
na jednodenní dušičkový speciál.
ARcHIv NeNí tvRZ
U Nákladového nádraží nalezla útočiště
i jedna z našich vůbec nejdůležitějších filmových institucí Národní filmový archiv
Dramaturg Aerofilms Ivo Andrle vzpomíná na začátky kina Aero.
Aero. Dramaturgicky se pak o něj stará spřátelený úzký tým. Jednoho z otců zakladatelů
Davida Čeňka idea „otrlce“, jak se akci přezdívá, napadla na jednom zahraničním festivalu při sledování sekce půlnočních filmů.
Ale na rozdíl od většiny podobných festivalů není otrlec žádným souborem béčkových či brakových titulů, naopak jde o velmi pestrou kolekci děl, která se od hlavního
proudu vzdalují nejrůznějšími směry. „Festival otrlého diváka vznikl z okouzlení nej-
(NFA). Většina lidí si jej možná spojuje se sídlem v Bartolomějské ulici, kde je
promítací sál archivu kino Ponrepo a také
obsáhlá knihovna. To nejdůležitější, totiž samotné sbírky filmových materiálů,
však má bydliště na Žižkově. Zavítali jsme
do tohoto sídla naší (nejen) filmové paměti
popovídat si s ředitelem archivu Michalem Bregantem o tom, k čemu všemu NFA
slouží a jaké změny se tu odehrály během
doby, co stojí v jeho čele.
Za ten rok a půl se odehrálo poměrně
mnoho změn. Archiv má nyní o dost širší
záběr. Vedle samotného ukládání a opečovávání filmových materiálů má nyní pod
svými křídly i České filmové centrum, které pomáhá zviditelňovat filmy v zahraničí
a filmovou kancelář Czech Film Comission a Media Desk CZ, která u nás pomáhá
distribuovat díla evropské kinematografie.
„Jsme daleko aktivnější v komunikaci s filmovými producenty a s celým průmyslem.
A po odborné archivářské stránce jsme
Kino Aero patří mezi
klubovými institucemi
mezi evropskou špičku.
také udělali pár zásadních kroků. Po dlouhých letech se tu konečně začíná systematicky řešit otázka archivace digitálních
materiálů. Protože celá kinematografie je
digitální a my nemůžeme současnou tvorbu, co dostáváme do sbírek, jen tak ukládat na regál, vyžaduje to poměrně složité
technologické zařízení,“ popisuje aktivity
archivu Michal Bregant a pochvaluje si, že
v průběhu kompletní restrukturalizace došlo i ke generační obměně. „Přišla spousta
mladších lidí a já je dost obdivuju, protože
platově je to tu docela problém, ale archiv
nějak má přitažlivost i pro mladší generaci lidí, kteří by mohli za několikanásobně
vyšší plat dělat něco podobného.“
Michal Bregant si uvědomuje, že archiv
nesmí být uzavřenou tvrzí, a ve všech ohledech z něj učinil dynamičtější místo. Vedle
nové bezbariérové knihovny, kde je možné
si kromě četby pouštět audiovizuální materiály, se rozšířila i publikační činnost, v níž
je vidět snaha vydávat knihy psané odborníky, přitom však lehkou i zábavnou formou. „Tahle žlutá knížka je katalog animovaného filmu, který navazuje na těch šest
svazků, které jsme věnovali hranému filmu.
Vyšel trochu se zpožděním, ale jen proto,
že jsem chtěl, aby k němu vyšlo i DVD, kde
ty animované filmy budou. A měl obrovský ohlas. Snažíme se nedělat zbytečnosti,
a když už je rozpočet tak mizerný, aspoň
to málo udělat pořádně,“ komentuje jeden
z narůstající palety titulů ředitel archivu.
A zamýšlí se i nad tím, že by bylo dobré,
kdyby se mohly prostory archivu rozšířit
do budovy Nákladového nádraží, čerstvé
kulturní památky. Podle něj by čtvrti velmi
prospělo, kdyby tu vzniklo centrum, kde
TémA
25
lidé mohou trávit volný čas. „Jde vlastně
o největší rozvojové území v Praze a ten
potenciál je tu obrovský. Jsem šťastný, že
je idea jarovské spojky zažehnána a že tato
zóna může být nejen magnet pro Prahu, ale
že to může mít celorepublikový dopad.“
NejvětŠí plátNo
Jestliže je Národní filmový archiv spíše oknem do minulosti kinematografie, v sále
kina IMAX na Flóře se přesuneme do bytostně aktuálního dění. Je příznačné, že
v blízkosti původního kina Flora, ve své
době druhého největšího v Praze, vyrostl
v roce 2003 sál s největším plátnem v České
republice o šířce pětadvacet a výšce čtrnáct
metrů. Na první pohled šlo o technologickou novinku, který byla před deseti lety
pozoruhodná především možností 3D
zobrazení, v rámci kinoprojekce jsme však
po třiceti letech doháněli západní státy.
Název je zkratkou sousloví Image on Maximum, tedy obraz na maximum, kdy film
dokonale vyplňuje divákovo zorné pole,
zatímco projekce je jak obrazovou, tak zvukovou špičkou. Promítač Petr Buňata nám
v kabině ukazuje v roce 2011 instalované
2K digitální promítačky Christie s rozlišením 2048 na 1080 bodů, zatímco opodál
majestátně stojí původní filmový projektor na 70mm film. „Minulý rok jsme ho
opět dali do provozu na projekci snímku
Temný rytíř povstal,“ vysvětluje Buňata,
„Režisér Christopher Nolan jej totiž natočil na imaxové kamery a vyžadoval promítání z filmového pásu.“ Vzhledem k tomu,
Štít upomínající na bývalé kino v Chlumově ulici - dnes sídlo ateliérů Pokrok.
že původní obraz „imaxového“ filmového
pásu byl ekvivalentem 10K až 12K, tedy až
pětkrát kvalitnější obraz, tak se Nolanovi
příliš nedivím. Petr Buňata ukazuje i velkou špulku s filmem, který pro jedno oko
vážil až 350 kg. „Museli jsme při nasazování pásu používat zdvižné vozíky,“ doplňuje
Buňata, „projektor měl 15kW lampy, které
se tak přehřívají, že je nutné použít vodní
chlazení.“ Celuloidová promítací technika
s sebou nese jistý nádech nostalgie – jestliže
dříve bylo nutné zakládat filmový pás, teď
se spuštění projekce podobá práci s tabletem. Promítač na zařízení připomínajícím
bankomat „naťuká“ projekci a vše se spustí
automaticky. „občas se nám filmový pás
samozřejmě přetrhl, což dnes nehrozí,“ vysvětluje Petr Buňata, „z klasické promítač-
ky odstřihnete přetržené políčko a slepíte
zpět. V Imaxu by však přestalo sedět pravé
a levé oko, tudíž jsme políčko nahrazovali
černým blankem. Divákovi pak v jednom
oku probleskla tma.“ Nejspíše v průběhu
příštího roku by mělo pravděpodobně dojít k dalšímu digitálnímu vylepšení, kdy
by sem měly dorazit 4K digitální laserové
projektory. Je to rozhodně dobře – přece
jen přechod z hyperdetailního filmového
pásu na pouhé 2K digitální rozlišení nebylo
správným krokem vpřed.
Jedno z legendárních klubových kin, fotogenie žižkovských uliček, jež přitáhla mnohé
filmaře, zachování dědictví české a československé kinematografie a v neposlední řadě
největší plátno u nás. To není na jednu pražskou čtvrť rozhodně málo!
Promítač kina IMAX Petr
Buňata ukazuje špulku
s původním filmovým
pásem.
26
TémA / ROZhOvOR
AutoR JE DnEs
oHRoŽeNý dRuH
Robert sedláček
je svérázný filmař.
Popovídali jsme si s ním
o tom, jak se z Vítkova
dělá Kreml, jaké je
točit historický cyklus
pro Českou televizi, ale
i o buranství, reklamních
ptácích a autismech
velkých režisérů.
Když jsme spolu dělali rozhovor naposledy, zrovna se připravovalo České století.
Jak se cítíte nyní, když už je první polovina hotová? Jde přece jen o odlišnou věc,
než byly vaše autorské filmy nebo dokumenty.
Určitě je to jiné už jenom z produkčního
hlediska. Jsme součástí obrovského výrob-
TExT Tomáš stejskal FOTO Filip Jandourek
ního celku, jednou z mnoha jeho podkategorií. A logika výroby je úplně jiná. Své
předchozí filmy jsem točil chronologicky,
natáčecí plán se sestavoval podle mě. Teď
do něho mohu promlouvat jen velmi málo,
a to už jsou vzpoury. Jsem vlečen. Na druhou stranu když vstoupíte do takového celku, televizi pak na tom velmi záleží a máte
velký prostor, samozřejmě v rámci rozpočtu – jsou to komorní dramata, nikoli
výpravné filmy. Mám k dispozici nejdražší
speciální techniku, mohu obsadit ministerstvo dopravy, to je v sektoru soukromého nezávislého filmu nepředstavitelné. Ale
ten výdej je obrovský, u autorského filmu
se radujete, že něco objevujete, kdežto tady
musíte být připravený. Ta armáda lidí nedělá kompromisy, funkce jsou tu přesně
rozdělené. Ani po tom roce neznám všechny lidi jménem, protože to je sedmdesát
lidí za kamerou, čtyřicet lidí před kamerou.
Pivo si pivovar Falkon
nechává vařit
vždy jinde.
A je to pro vás jiný typ závazku i esteticky?
Ne, to ne. Je to pro mě určitý posun. Když
by se z toho stala rutina, tak to asi opustím. Většina režisérů chce svoje myšlenky
nějak rozvíjet, obohacovat je i pomocí dalších technických prostředků. V technickém koncepčním uvažování jsem určitě
dál, než když jsem dělal autorské filmy. Co
mi zůstalo a co mi umožňuje ten kolos dál
táhnout, je flexibilita, kterou jsem se naučil v dokumentu – přizpůsobit se, nehádat
se hodinu a půl s kameramanem, jak má
stát záběr, a netrvat legračně na tom, že ten
odlesk vzadu je zásadní, když vím, že není.
Nezasekávám se na autismech velkých dekorativních režisérů.
První epizody už se promítaly na letních
festivalech. Jak reagovali diváci?
To byste se musel zeptat jich. Pro mě bylo
spíš zajímavé, že jedu na filmové festivaly
TémA / ROZhOvOR
s televizními filmy. A sály byly narvané.
Festivaloví diváci jsou vstřícní, chtějí vidět
nové snímky, nejedou se z filmu pozvracet.
Jde o specifické publikum. Televizní divák
často u televize sedí, aby mu nepracovala
hlava nebo aby na ni mohl nadávat. Ale
třeba v Hradišti seděli lidé v sále šest hodin. Na mluvících hlavách, to je neuvěřitelné! Režie je schopnost převést psychologii
do nějakého pohybu, do sugestivního obrazu. Jsem vděčný za to, že musím pracovat
s minimalismem. Nejsou to dlouhé filmy,
mají kolem hodiny. Je ale strašně intenzivní, jak po sobě ti lidé jdou, přirovnávám to
k válečnému tažení po českých dějinách.
Také jste říkal, že bude zajímavá konfrontace různých typů herců – vedle aktérů
Divadla Komedie účinkuje například Daniel Landa. Dnes zase natáčíte s mezinárodním štábem…
No jistě. Je zajímavé, jak herci mezi sebou
interagují, jaký odstup si udržují, také to
nejsou žádná ořezávátka. Národní umělci
z Ukrajiny, kde zůstal tento titul z minulosti zachován, špičkoví slovenští herci
jako Horváth. A ani mezi Čechy nemám
ořezávátka.
Vítkovský památník, kde natáčíte, má
představovat Kreml. Byla to jasná volba?
Já mám obrovské štěstí. Když jsem natáčel
autorské filmy, byl jsem na vše sám. Autor
je dnes ohrožený druh. Televize vám dodá
obrovský potenciál lidí. A já jsem tak narazil na výborného architekta Martina
Kurela, který patří mezi špičku, co se týče
výtvarného uvažování ve filmu. Měl jsem
ho spojeného s takovými těmi reklamními
ptáky nebo s televizními silvestry, což vás
jako autora odrazuje. A pak zjistíte, že i oni
mají svoje zájmy, že se často nedívají na to,
za co dostávají peníze – což v televizní
branži platí pro spoustu lidí. Takže teď vůbec neřeším lokace. Já po něm chci, aby mi
dal jedinou lokaci, nikoli deset v záchvatu
aktivity – a v 99 % případů se shodneme.
U autorského filmu bych na takového člověka nenarazil. A on je důvod, proč jsme
teď tady. Vždycky říkám, že umím režírovat obličeje a dramatické situace a ve zbytku jsem odkázán na to, s kým spolupracuju.
A jak budete tyto prostory využívat?
Kompletně hrají Kreml. Nemůžeme pochopitelně ukázat vše, protože jde o prostor říznutý legionáři a zneužitý komunisty.
Což je vlastně duchovně správně – Kreml
27
nalezneme zde
i bavorskou pivnici
s typickým weisswurstem.
Robert Sedláček na place natáčení Českého století.
je původně symbol samoděržaví a carství
a posléze proletářský sen, že lze žíti bez samoděržaví. Takže duch zůstává: zneužité
objekty.
A není v tom zároveň i ironie, že se v tomto
„symbolu českých dějin“ odehrávají scény,
kdy je Dubček „na koberečku“ v Kremlu?
Vidíte, to mě ani nenapadlo. Ale každopádně ta atmosféra do mě doslova leze.
Kurvahošigutntág legenda se vrací.
Kdybychom tu spolu teď neseděli, tak bych
se tu procházel. Já nechodím do cateringu
na oběd, ale vstřebávám to místo. Vstupuje
do mě a to není žádná duchařina.
Atmosféra je tu rozhodně neuvěřitelná,
mně stačilo se tu pohybovat jen chvíli,
a když pak vstoupili herci po dokončení
jedné scény v dobových kostýmech do hlavního sálu, bylo to jako dotek minulosti…
ono to působí i na ty herce. Jsou velice
citliví, proto jsou ostatně herci, při herectví jde o přenos emocí. A najednou mají
na sobě oblek starý přes čtyřicet let, a navíc přijdou sem. Mimochodem Horváth
má na sobě originální uniformu Ludvíka
Svobody, kterou nám půjčil vojenský ústav
– včetně vyznamenání.
A jaké máte další tvůrčí plány?
Teď půjde do kin pokračování Dědictví.
To bude moje první zkušenost s komerčním blockbusterem – a na dlouhou dobu
asi poslední. A bude to brzy. Už se chodím
dívat do střižny na první denní práce a zatím opatrně kombinujeme a zjišťujeme, co
funguje a co jsme podělali.
Jaký z toho máte pocit?
No, řekl bych, že legenda se vrací. V jaké
formě, to už nechám na divácích. I to, v jaké
formě jsem byl já. Myslím, že pro Bolka i pro
mě je to velmi důležitý projekt. Pracujeme
na něm tvrdě a i točení bylo tvrdé. Teď se hledá tvar, aby fungoval jako jednička, aby se lidi
nejen smáli, ale aby to bylo i chytré.
Je to pro vás v nějakém ohledu přelomové?
To ne. I Bolek je autor. Pro mě to žádný
velký úkrok stranou není. Jeho autorská
tvorba je šaškárna, provokace. Není to žádné „Sedláček míří za Troškou“. Chtěl bych
Troškovy návštěvnosti v kinech, ale jinými
metodami – a setkání s Bolkem k tomu
bylo vítanou a výjimečnou příležitostí.
Tak nějak jsem to myslel, protože jinak
humor, který mám rád ve vašich filmech,
nebo témata vesnice či buranství jsou si
celkem blízká…
Buranství je často spojené s nablýskaností.
Mám rád Štreitovy fotky, když fotil v podhůří
Jeseníků. A my v Praze se pak smějeme těm
vystavovaným živořícím, ale hrdým existencím. A já si říkal: Takhle kdyby někdo uměl
nafotit českou „smetánku“, takový ten nabubřelý, panelákový – vlastně pro to ani nemám
slovo. Ta česká smetánka se totiž fotí tak, jak
by se sami chtěli vidět. Jadran Šetlík jim to
dá, ale je potřeba najít i někoho, kdo je nafotí, jací doopravdy jsou. Že je to jen buranov
ve sklo-železných interiérech. No a tenhle
film to tak trochu dává. Snaží se o to.
Stráž, ale nakonec se rozhodl pro „vzdušné“ Aero. Kino bylo slavnostně otevřeno
10. listopadu 1933 filmem Madla z cihelny
režiséra Vladimíra Slavínského a na dodatečné slavnostní představení 17. listopadu
pak dorazil i sám režisér, ale také herci
Lída Baarová, Antonie Nedošínská, Hugo
Haas či Vladimír Borský.
Kino mělo těžko uvěřitelných 648 sedadel,
jejichž počet byl později snížen během
rekonstrukcí v letech 1959, 1998 a 2001
na dnešních 336 míst. Zároveň se zde nacházely prostorné šatny, projektory Ernemann a akustická souprava Zeiss Ikon
vŠEChnO nEJLEPŠí,
MIlé AeRo!
TExT Pavel Trojan FOTO archiv kina Aero
Kino Aero slaví 80 let od svého založení a 15 let své novodobé existence. Je posledním klasickým fungujícím kinem
na Praze 3 a do jisté míry je jeho živelná přítomnost malým
zázrakem. Pojďme se krátce projít stoletou historií filmových projekcí na Žižkově.
V
raťme se na Žižkov začátku
20. století. Jedna z tehdy nejzajímavějších žižkovských „kulturních” restaurací – Bezovka – hostila
v březnu 1904 první kinematografické
promítání Dismase Šlambora vulgo Viktora Ponrepa, jehož příjmení se stalo o pár
let později synonymem prvního stálého
biografu v centru Prahy. Začala éra kinematografických kočovníků, kteří vystupovali v hospodských sálech a zahradních
restauracích, z nichž většina podobně jako
Bezovka, již neexistuje. K nejznámějším
průkopníkům patřil Vilém Weiss, který
v roce 1913 otevřel ve Štítného ulici č.p. 34
„I. žižkovské kinematografické divadlo“,
na něž dodnes upomíná starý nápis
ve štítu domu lákající pozornost kolemjdoucích.
První stálé žižkovské kino Edison založili v září 1909 v Husinecké ulici bratři
Moravcové. K dalším patřil o rok později
Royal Bioskop Františka Ponce (ano,
dnešní divadlo Ponec) a v roce 1914 si
své místo vydobylo první patro Bezovky.
Ve stejném roce vzniklo nedaleko dnešní
zastávky Husinecká kino Kosmorama,
z něhož však zbyly jen dvě osamělé sfingy
u vchodu do fitness centra.
Náš oslavenec, zvukové kino Aero, vznikl
jako samostatně stojící funkcionalistická
budova ve dvoře obytného domu v Biskupcově č. p. 31 v letech 1930−33 pod
rukama architekta Jindřicha Freiwalda
a Jaroslava Böhma. Dům, v jehož dvoře
kino vznikalo, byl určen pracovníkům
ministerstva vnitra, a tak nájemce a ředitel
Emil Sirotek zprvu přemýšlel o názvu
Původně se kino
mělo honosit názvem
stráž.
řadily Aero k tehdejší špičce. Před válkou
se promítaly povětšinou filmy československé, americké, německé a francouzské, mezi lety 1939−45 především filmy
německé, české, francouzské a italské produkce a povinné týdenní aktuality. Ředitel
Emil Sirotek kino udržel v chodu po celou
dobu okupace, působil zároveň ve vysoké
funkci předsedy Českomoravského filmového ústředí a skoro nikdo netušil, že kryl
činnost ilegálního přípravného revolučního výboru. Prakticky od května 1945
se tak podílel na přípravách znárodnění
kinematografie. V průběhu několikadenního pražského květnového povstání zde
byl zřízen povstalecký lazaret a kino zároveň sloužilo i jako shromaždiště zajatých
Němců. Po roce 1948 přicházejí do Aera
především sovětské „výchovné“ filmy,
západní produkce nebyla až do poloviny
60. let povolena. Kino Aero se 4. března roku 1949 stalo premiérovým sálem
a od 1. ledna 1960 bylo dokonce jediným
pražským kinem s širokoúhlým plátnem.
V období normalizace mívalo každoročně
v Československu premiéru asi dvě stě filmů
– 60 % „socialistické“ produkce včetně domácí, zbytek pocházel z nekomunistických
států. Bez skrupulí se dá říci, že přízvisko
„legendární“ si kino zasloužilo teprve v posledních 15 letech, kdy získalo genius loci
nekomerčního kina s odlišnou programovou
skladbou a přátelským foyer ve stylu hospůdky a galerie. o tom si však více přečtete
hlavním „filmovém“ tématu čísla.
Milé Aero, přejeme ti, abychom se v tobě
mohli ještě dlouho vznášet!
PRAhA 3 OčImA
ŽIŽKOvsKý ŽuRNál
Českému dokumentu
se daří. Jedním z jeho
nevýraznějších hlasů
je Vít Klusák. Spolu
s Filipem Remundou
natáčí i produkuje
filmy pod značkou
Hypermarket Film a letos
se svým projektem Český
žurnál výrazně zapsali
i do dějin televizní
dokumentaristiky.
M
ožná si ještě pamatujete na ty
tajuplné reklamy na billboardech. Z podvratného dokumentu Český sen se nevyklubal jen mediální
humbuk, ale i základní kámen tvůrčí estetiky dua Klusák–Remunda a pilíř výrazné
linie moderní české dokumentaristiky. Jejich poslední celovečerní film o umístění
amerického radaru u nás Český mír patřil
k nejvýraznějším počinům roku a dokumentární cyklus Český žurnál nyní přináší
jejich svéráznou poetiku do konzervativních televizních vod.
Klusákův smysl pro humor a absurdno se
projevuje už za studií, kdy natáčí krátký
film Ocet, portrét svého otce, skladatele
Emila Viklického, kterého osobně nezná,
a který navíc odmítne ve filmu účinkovat.
A tento prostor mezi dokumentem a vtípkem pak bude sebevědomě okupovat i nadále, ať už jde o společné filmy s Remundou či o jeho sólový snímek Vše pro dobro
světa a Nošovic.
Když se scházíme v jeho bývalém žižkovském bytě, z něhož je nyní střižna, je
na první pohled vidět, že Klusák je v mnohém stejný jako jeho filmy. V jeho vystupování i z jeho děl je vidět jasný postoj, který
však nelze snadno zaškatulkovat. Klusák
je člověk, který si rozhodně nenechá vnutit nějakou pózu, když jej fotíme na střeše
29
TExT Tomáš stejskal FOTO Filip Jandourek
domu v Biskupcově ulici, kde už osm let
dělá domovníka.
Jak sám říká, došlo k tomu za tragikomických okolností: „Jsem těžký hypochondr,
zrovna jsem napjatě čekal na jedno zásadní
vyšetření a naprosto vážně si myslel, že umírám. Takže jsem tu funkci neodmítl, protože
jsem si říkal, že to nebude na dlouho.“ Zároveň však dodává, že toto jeho jediné „politické angažmá“ představuje „příspěvek k tomu,
jak si představuju, že by měla fungovat občanská společnost – starat se o něco, co je
poblíž a člověk na to může mít vliv“.
Na Žižkov se přistěhoval náhodou, když
s kolegou Martinem Duškem narazili na byt
kousek od kina Aero. A i když tu už nebydlí, ale pouze pracuje, tak na tom, že dům
nechátrá, má coby jeden ze zakladatelů společenstva vlastníků velkou zásluhu. „Dům
totiž stojí na potoku a ve sklepě nám tryská
pramen, který musíme odčerpávat. A zrovna v té době někdo ukradl čerpadlo.“
Klusák sice přiznává, že tento kout Žižkova
je trochu mrtvý, hned však poznamenává:
„Ale ta maloměstská nálada, kdy potkávám stále tutéž dámu, jak venčí psa v županu a pantoflích, ta mě baví velice.“
Vít Klusák je též pedagogem na FAMU
a režíroval i několik dílů gastronomické re-
ality show Ano, šéfe. I jeho dokumenty pracují podobně jako reality show se zvláštní
kombinací obnaženosti, upřímnosti a stylizace. Jak s tímto přístupem pochodil právě
u televizního publika s Českým žurnálem?
„Největší vášně vzbudil příběh z Tanvaldu
(o zabití mladého Roma, pozn. red.), řada
příspěvků neměla daleko k ostře rasistickým výpadům. Alibistická potřeba svalovat vlastní nezdar třeba právě ,na cikány‘
– to je strašidelný fenomén a mám obavu,
Dobrý dokument musí
bořit stereotypy.
že sílí. Ale jsem mnohem radši za ostrou
diskusi, než kdyby se kolem filmu rozpoutalo lhostejné ticho. Dobrý dokument musí
bořit stereotypy, odemykat tabu, čeřit hladinu omšelých pravd, protože když to nedělá, jen utvrzuje své diváky v tom, co už
věděli i bez toho filmu. A to je přece nuda
k uzoufání.“
V dalších dílech bude Klusák se svými kolegy „čeřit hladinu“ na tématech jako open
Card, předčasné volby či kauza Iveta Bartošová. Už se moc těšíme.
30
POLITIKA / KAUZA
osvětA
ZA vŠecHNY peNíZe
TExT redakce FOTO Filip Jandourek a Filip singer
Starostka Prahy 3 Vladislava Hujová (TOP 09)
čelí dalšímu skandálu s vyváděním peněz
z obecní pokladny. Podle
našich zjištění působí
v netransparentním občanském sdružení
OSVĚTA, do něhož se
zatím přelilo z rozpočtu
Prahy 3 (!) neuvěřitelných tři čtvrtě milionu
korun. Odtud peníze
putují do soukromého
masážního studia přítelkyně starostky a zastupitelky Jaroslavy Sukové
(TOP 09), která za ně má
poskytovat konzultace
a masážní služby seniorům a hendikepovaným.
tAková BeZvýZNAMNá
MAlá doMŮ
V minulém roce jsme na stránkách Žižkovských listů poměrně detailně informovali
o tom, jak na začátku své politické kariéry
odklonila Vladislava Hujová padesát tisíc
korun z fondu starosty do sdružení Čistá
města, v němž sama působila. A to aniž by
s tímto faktem seznámila své kolegy z rady
místní městské části. Tehdy jsme neměli
potvrzené, že starostka stála u zrodu dalšího občanského sdružení s názvem oSVĚTA, kterému plynou z městské pokladny
stotisícové částky.
ZdRAví seNIořI
A ZdRAvějŠí postIŽeNí
občanské sdružení oSVĚTA založila starostka společně se svou přítelkyní a nynější stranickou kolegyní, zastupitelkou
a masérkou Jaroslavou Sukovou v roce
2004. Z posledních žádostí o grantovou
podporu od Prahy 3, kterou oSVĚTA získala, jsme zjistili, že deklarovaným cílem
tohoto občanského sdružení je zkvalitnění
života seniorů a zdravotně postižených.
Z příslušných žádostí plyne, že ke zlepšení celkového zdravotního stavu a duševní
pohody mají sloužit bezplatné konzultace
a čtyřicetiminutové termální akupresurní
masáže.
obojí poskytuje ve svém privátním masážním studiu právě Mgr. Jaroslava Suková, která se podle živnostenského rejstříku
řadu let zabývala činností ekonomických
a organizačních poradců. ovšem Suková
není jen podnikatelkou v „rehabilitačním
byznysu“, využívající širokých možností neziskového sektoru. Vykonává mandát zastupitelky Prahy 3 za ToP 09 a zasedá ve třech
Termální lehátko, které má mimo jiné z veřejných peněz sloužit seniorům a postiženým z Prahy 3.
31
Starostka Prahy 3 Vladislava Hujová se svou přítelkyní Jaroslavou Sukovou, poradkyní pro zdravý životní styl a zdravé stárnutí.
odborných komisích městské části Praha 3.
V místní kulturní komisi je dokonce předsedkyní. Ale zpět k odčerpávání veřejných
prostředků. V žádosti o grantovou podporu, kterou podala oSVĚTA v tomto roce,
se dále dočteme, že masáže „vykazují velmi
dobré výsledky v oblasti pohybové aktivity
jedince, přičemž mají blahodárný vliv na fyziologické procesy v těle.“
„Význam masážních procedur je ze zdravotního hlediska všeobecně přeceňován.
Klasická masáž má spíše psychologický
efekt než léčebný účinek. Určitě bych nedoporučil masáž těžce nemocným seniorům. Rovněž akutní bolestivé stavy nejsou
vhodné k masážím. Známe starý bonmot,
že pohyb je život. Jako rehabilitační lékař
bych pro všechny seniory doporučoval tělesnou aktivitu, od nenáročného cvičení
až po provozování adekvátního sportu,“
říká k tomu rehabilitační lékař MUDr. Jan
Sedmík.
Sama Suková na stránkách svého studia Nefrit uvádí, že použití lehátka, které termomasáže de facto samo „vyrábí“, není vhodné
při fixaci obratlů a do tří měsíců od operačního zákroku. A to není vše. Pokud bude
senior trpět některým z kardiovaskulárních
onemocnění, což je u významného procenta starších lidí statisticky více než pravděpodobné, má podle Sukové konzultovat použití lehátka se svým lékařem.
MAsáŽe
v páNskýcH ŠAtNácH
Pro Žižkovské listy popsala „poskytovanou
službu“ jedna ze seniorek, která absolvovala „proceduru“ počátkem září. První, co ji
zarazilo, byl fakt, že se masáže odehrávají
za zamčenými prosklenými vchodovými
dveřmi, které Suková chodí sama otvírat.
Šance na normální návštěvu, respektive
prohlídku studia, je tím pádem nulová,
nemáte-li zrovna štěstí s telefonem v ruce.
Zvonek se totiž u vchodu hledá nesnadně,
Žadatelka o grant pro
sdružení OsvĚTA označila
zcela vážně neziskovou
organizaci jako firmu
což je při deklarované vstřícnosti k seniorům a hendikepovaným přinejmenším
zvláštní. Samotné masáže probíhají v prostorách označených jako pánská šatna.
„Jsou tam tři lehátka, stůl a šatní skříňky.
Nikde není žádná šipka nebo tabule, kudy
se k masážnímu studiu jde,“ popsala klientka. o bezbariérovém přístupu do studia, odpovídajícím standardům dneška,
lze pochybovat stejně jako o snadné telefonické dostupnosti paní Sukové. Seniorce
trvalo více než měsíc, než pro ni majitelka
Nefritu našla termín masáže, přičemž týden (!) se jí nebylo možné na „kontaktní“
telefonní číslo dovolat vůbec.
Vedle toho seniorku zarazila při návštěvě Nefritu ještě jiná věc, která je skutečně
na pováženou. Masérka − zastupitelka
nejdříve spustila lehátko a až po několika
minutách začala s klientkou řešit možné
kontraindikace. „Teprve na lehátku, které
už pracovalo, jsem od paní Sukové obdržela k přečtení písemnou informaci o tom, že
probíhající procedura není vhodná tři měsíce od jakékoliv operaci na těle, při totálních endoprotézách, při onemocnění srdce
a vysokém krevním tlaku. Masážní lehátko
jsem musela opustit a odejít, protože mám
ocelový stend,“ doplnila seniorka.
„Masážní lehátko není s to napravit kloubní blokády, protáhnout zkrácené svaly,
odstranit tělesný hendikep, vyléčit chronické nemoci a podobně. Pro stimulaci
nervového, imunitního nebo kardiovaskulárního systému je efektivnější specifická
manuální masáž,“ dodává k tomu doktor
Sedmík. A co nám řekla samotná provozovatelka masážního studia Nefrit a zastupitelka Jaroslava Suková, když jsme chtěli
vědět více o jejích službách a Prahou 3 dotovaných konzultacích pro seniory a hendikepované? „o tom se s vámi nebudu bavit!“, odsekla a zavěsila telefon.
Nedozvěděli jsme tak ani to, proč na in-
32
Vchodové dveře do masážního studia zastupitelky Jaroslavy Sukové (TOP 09), které je situováno v bývalých pánských šatnách přilehlého bazénu Pražačka.
ternetových stránkách svého studia neinformuje veřejnost o možnosti bezplatných
masáží a konzultací. o nabídce pro seniory
a hendikepované se tak může potenciální
zájemce maximálně dočíst na ručně upravovaném letáku, který je vylepený na prosklených dveřích vedoucích do masážního
studia Nefrit.
podpoRA
soukRoMéHo podNIkáNí?
V žádosti o grantovou podporu uvádí mimo
jiné občanské sdružení oSVĚTA i doslovné
znění zmiňovaného „propagačního“ letáku. Text začíná slovy: „občanské sdružení oSVĚTA pro Vás, s finanční podporou
MČ Praha 3, připravilo projekty FIT
SENIoR a FIT HANDICAPoVANí
SPoLUoBČANÉ.“ Na reálném letáku je
však na prvním místě uvedeno masážní
studio NEFRIT. Nevýznamná drobnost? Ne
tak docela. „Umístit si na internetové stránky vlastního masážního zmínku o bezplatných službách pro staré lidi a postižené znamená, že se profilujete jako salon, který je
na tuto specifickou klientelu zaměřený. A to
může ostatní klienty od návštěvy odradit.
Nesmíte zapomínat na obrovskou konkurenci v oboru,“ říká jedna z fyzioterapeutek,
která úspěšně provozovala klasické masáže
v Praze patnáct let, a dodává: „Působí to
na mě jednoduše tak, že si dotyčná nechce
na internetu dělat starými a postiženými
špatnou reklamu. A to, že si na dveře vylepí
nějaký papír, není už vůbec podstatné. Jak
mi leták ukazujete, tak si prostě dělá lokální
reklamu mezi pár lidmi, ale dost hrozným
způsobem. Možná to tam jenom musí vi-
set.“ Ano, musí. Přitom grafické zpracování
a tisk jednoho listu jsou finančně naprosto
zanedbatelný. A když na propagované aktivity inkasujete od obce statisíce, k tomu
opatříte leták logem příslušné městské části,
měl by vyhlížet alespoň důstojně. Vzhledem
k tomu, že konzultace o zdravém životním
stylu vede ve studiu přímo Suková, což
sama uvádí i na letáku, a ani naše seniorka
neviděla kromě zastupitelky na místě nikoho dalšího, jak máme věřit tomu, že „odborníci poradí seniorům a hendikepovaným
se správnou životosprávou, jak odpočívat
a nabrat nové síly?“
Žádost o grantovou podporu nejspíše snese všechno. Tedy skoro. Senioři i hendikepovaní mají být o aktivitách občanského
sdružení oSVĚTA informováni primárně
prostřednictvím Svazu důchodců Prahy 3.
opravdu těžko porozumět tomu, jaký má
smysl propagovat aktivity zaměřené na lidi
s hendikepem prostřednictvím organizace
pro seniory, která k tomu podle našich zjištění pod tímto názvem vůbec nefunguje.
Nehledě na to, že ve Svazu důchodců ČR
či Remediu o aktivitách občanského sdružení oSVĚTA nic nevědí. Teprve ve vysoce respektované organizaci Život 90, která
u nás poskytuje široké služby seniorům už
dvacet tři let, vypátrali kontakt na sdružení. Přesněji telefonní číslo, na jehož konci
se ozvala jakási paní Fučíková, která o žádných bezplatných masážích pro seniory
nevěděla nic a jejímž jediným zájmem
bylo zjistit, odkud máme její číslo. Shodou
okolností se jednalo o tutéž osobu, která
je podepsána pod grantovými žádostmi
na podporu zdraví seniorů a postižených!
Leták za tři čtvrtě milionu (vpravo), které do sdružení OSVĚTA dosud doputovaly z veřejných pěnez.
POLITIKA
Nedali jsme se a zavolali paní Fučíkovou
znovu. Poté, co nám opět sdělila, že jde
o její soukromý telefon, při vyslovení „hesla“ oSVĚTA poznamenala, že ona je jen
ve vedení „firmy“ a masáže pro ní zajišťuje Mgr. Suková, na níž nám pošle kontakt.
Pak už šlo všechno rychle. Naší kolegyni,
vystupující v roli zájemkyně o bezplatné
masáže, kontaktovala Suková téměř okamžitě a nabízela jí objednání do druhého
dne, protože už věděla, že se o její aktivity
intenzivně zajímáme. Rozdíl oproti komunikaci s první klientkou – seniorkou a naší
kolegyní byl totiž propastný.
Sečteno a podtrženo. Na uvedené projekty získala oSVĚTA od Prahy 3 do dnešního dne celkem sedm set padesát tisíc
korun. Ponechme nyní stranou nikoli
nezajímavé téma erudice zastupitelky Jaroslavy Sukové, poradkyně pro zdravý
životní styl a zdravé stárnutí. A to včetně vhodnosti používané metody, údajně
prospívající seniorům a zdravotně postiženým, kam spadají lidé všech stupňů
invalidity. Podstatná je zcela jiná otázka.
Nejde čistě náhodou spíše než o zdraví
seniorů a postižených, o dotování soukromého podnikání z veřejných peněz?
Nebo se jedná o obyčejný „tunel“, kterým
proudí peníze z obecní pokladny do místní ToP 09, v níž má starostka Vladislava
Hujová rozhodné slovo? Podezření z nekalostí podporuje i samotná výše udělené
„dotace.“ Městská část totiž kryje z kapes
daňových poplatníků neskutečných devadesát procent všech nákladů na „projekt“.
opětovNé
poRuŠeNí ZákoNA?
občanské sdružení oSVĚTA bylo ministerstvem vnitra zaregistrováno v září 2004.
Sídlem sdružení je dle seznamu Radhošťská 1623/20, Praha 3 – Žižkov. To jsou jediné informace, které lze z běžně dostupných
zdrojů o sdružení zjistit. Žádné webové
stránky či jinou prezentaci na internetu
tato „neziskovka“ nemá.
Jelikož s námi odmítá Vladislava Hujová i Jaroslava Suková na téma sdružení
oSVĚTA hovořit, byť by jako členky politické strany ToP 09, zvolené hlasy občanů
sdružení Osvěta , přímo
spojené se starostkou
hujovou, inkasovalo
od Prahy 3 zatím
tři čtvrtě milionu!
Prahy 3 bezpochyby měly. obrátili jsme
se přímo na ministerstvo vnitra s žádostí
o poskytnutí stanov sdružení a souvisejících informací. Z nich vyplynulo další
překvapivé zjištění a to, že cíle činnosti sdružení, deklarované ve stanovách,
které v roce 2004 schválilo ministerstvo
(viz kopie listin nahoře), naprosto neodpovídají cílům popsaným v grantových
žádostech. „Vzhledem k tomu, že stanovy
(…) pochází již z roku 2004, je možné, že
během existence sdružení došlo ke změně
33
stanov, která nebyla Ministerstvu vnitra
ČR řádně ohlášena. Byl by tím porušen
zákon, který říká, že změnu stanov oznámí sdružení písemně ministerstvu do 15
dnů od jejího schválení,“ píše president
Asociace veřejně prospěšných organizací
Ing. Marek Šedivý v odborném posudku,
který jsme si nechali ke kauze vypracovat.
tRANspAReNtNost
předevŠíM
Ze zákona sice transparentnost občanských
sdružení vyžadována není. Na druhou stranu jim nic nebrání v tom, aby o sobě otevřeně
informovaly. „Občanské sdružení OSVĚTA
se z tohoto pohledu chová netransparentně, protože o sobě nezveřejňuje žádné
informace. Nelze zjisti jeho poslání a financování, nelze dohledat žádné aktuální
informace o jeho členech a statutárních
orgánech,“ konstatuje president Asociace
veřejně prospěšných organizací.
Na základě všech zjištění, týkajících se
sdružení oSVĚTA, a především v zájmu
samotných seniorů a lidí s tělesným nebo
duševním hendikepem v Praze 3, jsme podali podnět příslušnému orgánu státní správy, aby celou kauzu prošetřil. Podle našeho
názoru není možné pouze pasivně přihlížet
tomu, jak starostka Prahy 3 působí v naprosto netransparentním sdružení, jehož
diskutabilní činnost je podporována statisíci z rozpočtu naší městské části. Zvláště,
klade-li starostka Vladislava Hujová, stejně
jako její mateřská strana ToP 09, takový
důraz právě na transparentnost.
34
POLITIKA / ROZhOvOR
top 09 předAlA
v PRAZE 3 Moc levIcI
Počet zastupitelů vítěze
komunálních voleb
v Praze 3, kterým se v roce
2010 stala TOP 09, již
několik měsíců kolísá mezi
dvanácti a devíti členy.
Straničtí kolegové knížete
Schwarzenberga z Prahy 3
nejdříve vyloučili ze svých
řad dva tehdejší zastupitele
a také radní. Poslední
měsíce se starostka Hujová
společně s předsedou
zastupitelského klubu TOP
09 Popovem pokoušeli ze
strany dostat pryč dalšího
kritika – zastupitele
Rostislava Rubíka.
TExT Jeroným Janíček FOTO Filip singer
jsem vstupoval, protože to byla strana s čistým listem, která měla ohromnou šanci dát
politice něco nového. To se bohužel v Praze
3 absolutně nestalo. Podle mě se tu ToP 09
současným postupem totálně zdiskreditovala a svůj volební výsledek sama devastovala,“
vysvětluje Rostislav Rubík.
V kolonce politická příslušnost na webových stránkách městské části se u vašeho
jména pořád něco děje. Střídá se tam statut „nezařazen“ s informací o pozastaveném členství v TOP 09. Poslední informace hovoří o tom, že jste členem TOP 09.
Jak to tedy je?
Jsem stále ještě pravoplatným členem ToP
09, ale má to své peripetie. Na stránkách úřadu se často odráželo pouze zbožné přání skupiny lidí, soustředěných kolem pana Simeona Popova, kteří dlouhodobě usilovali o mé
demonstrativní vyloučení. Vloni 5. června
jsem přerušil své členství z jediného důvodu, který mi stanovy umožňují. Nezávislý
výkon funkce zastupitele dle složeného slibu
považuji totiž za neslučitelný se stranickou
příslušností ve straně ToP 09. Konkrétně
jsem vyslovil zásadní nesouhlas s nucením
k účelovým pomluvám původního koaličního partnera včetně vyloučení dvou kolegů
ze strany, a to pouze proto, že marně upozorňovali na nelegální činnost starostky. Nesouhlasil jsem také s různými tresty za neuposlechnutí stranického diktátu při hlasování
a projevu na jednáních zastupitelstva.
Můžete svůj postoj popsat detailněji?
Je tomu tak proto, že odmítám porušovat
slib daný voličům. Tedy těm, kteří mě zvolili proto, abych pro naši obec a její občany
něco pozitivního vykonal, a nikoli slepě a poslušně plnil příkazy. odmítám se podřizovat
stranickému nátlaku, který má kolikrát čistě
politické zabarvení. Možná se jedná o přání
nebo příkaz úzké skupiny lidí z vyšších míst,
které ani neznám. A o Prahu 3 jim asi nejde.
Málokdo vůbec tuší, co dalo práce starostku
Hujovou přesvědčit, že se budou rekonstruované domy privatizovat obratem a nikoli
s dlouhým zpožděním, aby si lidé nejdříve
za vyšší nájem rekonstrukce „odbydleli“.
vyloučený nevyloučený
Pětapadesátiletý intelektuál s docentským
titulem Rubík své členství ve straně nejprve
v červnu 2012 sám pozastavil. Následně byl
vyloučen jak z klubu zastupitelů, tak i ze strany, aby posléze byly všechny tyto kroky zrušeny a mohl tak být znovu členem ToP 09.
Hlavním důvodem pro jeho „exemplární“
vyloučení ze zastupitelského klubu i ze strany
se stal jeho postoj ke koalici ToP 09, Ž(N)S
a ČSSD, která ovládla žižkovskou radnici
v létě minulého roku. Tehdy totiž nepodepsal
novou koaliční dohodu. Přes řadu peripetií a odvolání k smírčímu výboru ToP 09,
který všechna „obvinění“ vyvrátil, Rostislav
Rubík nikdy oficiálně nepřestal být členem
strany, i když jej starostka Hujová veřejně
označila za „vyloučeného“ člena. Když s ním
dnes hovoříte o komunální politice v Praze
3, cítíte v jeho hlase zklamání. „Do ToP 09
Rostislav Rubík je stále členem TOP 09, i když se k němu chovají někteří straničtí kolegové z Prahy 3 přesně naopak.
35
Tím chcete říci, že v místní TOP 09 neprobíhají demokratické procesy, ale je řízena
kýmsi tajemným ze zákulisí?
To bychom se museli vrátit až k počátkům.
K tomu, jak byly například sestavovány kandidátky pro minulé komunální volby. Několik našich členů odešlo, když zjistili, že neprobíhají žádné primární volby. Tehdy prostě
byla sestavena někým kandidátka a my ostatní jsme s tím buď souhlasili, nebo nesouhlasili. Došlo i na dotaz z „pléna“, kdo vlastně
určil, že Vladislava Hujová bude kandidátem
ToP 09 na starostku, že o tom nikdo nehlasoval. A protože tento dotaz zůstal bez odpovědi, tak se pár lidí zvedlo a odešlo s tím, že
v takové straně být nechtějí. Mimochodem,
starostka si své kolegy do rady vybírala sama.
Pokud však někdo začne již po několika měsících spolupráce kohokoli šikanovat a zasahovat do jeho pravomocí, je to zásadní manažerské selhání a pravděpodobně i bossing
(šikana zaměstnanců či kolegů ze strany
nadřízeného – pozn. redakce). A pokud je
kdokoli ve vedoucí funkci v některých situacích veden pouze osobními antipatiemi, je
to neprofesionální, trestuhodné a naprosto
neomluvitelné.
Vy jste pozastavil členství v TOP 09
v době, kdy vaše strana vypověděla koaliční smlouvu na radnici s ODS a převzala vedení radnice s levicovými stranami
v zastupitelstvu, konkrétně s ČSSD a Žižkov (nejen) sobě. Proč?
Předně jsem s tímto krokem nesouhlasil
přesto, že jsem jej jako jediný při sestavování původní koalice v roce 2010 prosazoval.
Po dvouletých zkušenostech však nesouhlasím s hysterií kolem oDS, protože tak,
jak jsem poznal jejich práci, musím říci, že
občanští demokraté nevedli radnici úplně
špatným způsobem. Nápad na vytvoření holdingu akciových společností s různým zaměřením činnosti jeho jednotlivých společností
byl prozřetelný. Už jen proto, že holdingové
společnosti měly být připraveny nahradit fiskální výpadek svými zisky v době, kdy budou
klesat příjmy radnice, a to nejen z privatizace.
Na radnici jsme nastupovali s tím, že chceme
řadu věcí pozměnit ve prospěch městské části, nikoli je rozbít úplně a pouze z politických
důvodů. Jak jsem se osobně za ty dva roky
koaliční spolupráce s oDS přesvědčil, nebylo nic, na čem bychom se nemohli smírně
dohodnout a následně i vykonat. Za mého
působení ve Finanční, investiční a dopravní komisi Rady městské části Prahy 3 jsem
například dosáhl s většinovým souhlasem
Častý výjev z posledních zasedání zastupitelstev Prahy 3. Zastupitel Rubík se marně hlásí o slovo nebo je jeho
otázka či poznámka ze strany starostky Hujové ignorována.
zásadní změny a to už v listopadu 2011 (!).
Jednalo se o řízení práce akciové společnosti
Investiční a rozvojová Praha 3. Nebýt blokace starostky v radě a pana Popova v představenstvu této společnosti, mohla být už nyní
Investiční a rozvojová přínosem pro Prahu 3.
V dnešní době má ToP 09 koalici s dvěma
levicovými stranami, ztratila úplně většinu
v radě, takže je téměř nemožné cokoliv konstruktivního domluvit i při prosazování našeho původního programu. Prakticky jsme
tak předali veškerou moc levici a radikálům.
Vezměte si jen příklad Nákladového nádraží. Komu prospěje taková kulturní památka
bez investora? Dopadne stejně jako nádraží
pod Vyšehradem, které je památkou alespoň
zaslouženě.
Proč to ale TOP 09 tedy udělala?
To je to, co opravdu nechápu. A nevyznám
se ani v uvažování paní starostky Hujové.
Pro mě z toho pouze jednoznačně vyplývá,
že jí se jedná pouze o moc a to starostenské
křeslo. Ať je to s kým chce a za jakoukoliv
cenu, hlavně když jsou umlčeni kritici.
Na zasedáních zastupitelstva jsme toho
ostatně svědky všichni.
Existuje podle vás nějaké řešení?
Teď už je to tak trochu pláč nad rozlitým
mlékem, protože za ten rok, který zbývá
do příštích voleb, už se toho moc udělat
nedá. To, co bylo třeba připraveno nebo
i vykonáno za ty dva uplynulé roky, tak
to nová koalice stačila za rok pohřbít. Bohužel si myslím, že teď neexistuje nějaký
dobrý recept. Už nám jen zbývá, abychom
to nějakým způsobem přežili a snažili se
po volbách s novým obsazením ve vedení
Prahy 3 zachránit to, co se ještě dá.
Proč tedy v TOP 09 pořád jste?
Já nemám rád fráze a zištné přeběhlictví.
V ToP 09 zůstávám možná z jednoho důvodu. Poznal jsem řadu lidí, kterým jde také
o věc a nikoli o politikaření a vlastní prospěch a s nimiž by proto bylo možné něco
konstruktivního vykonat. Pokud se tedy
přestanou například bát vyslovit svůj názor
veřejně. Možná i čekám, kdy se někdo třeba z vrchního vedení ToP 09 začne zajímat
také o názory ze zdola, a začne s námi trochu
komunikovat. Já jsem z toho osobně velice
zklamaný, ale pořád si říkám, že jako nová
strana, která má řadu nových tváří, máme
svůj potenciál. Ale když bilancuji, co se, probůh, udělalo pozitivního na vládní úrovni?
Čeho jsme dosáhli v resortech, které jsme
měli na starosti? Třeba v kultuře. Nebo si vezměte nijak nezdůvodněný rozsah církevních
restitucí. Co jsme vykonali ve zdravotnictví
a sociální oblasti? Říkám si, jestli to náhodou
nebylo na vládní úrovni způsobené také nějakou Hujovou…
36
POLITIKA / GLOsA
ARoGANce, nEbO JEn
oBYčejNá Hloupost?
Na žižkovské radnici jsme v létě mohli být svědky
zasedání pro zasedání. Jinak snad ani nelze označit
mimořádné zastupitelstvo k petici občanů, které
v polovině srpna proběhlo narychlo a nepřipravené.
Co naplat, že nic nevyřešilo? Zákonu bylo učiněno
formálně zadost a starostka Vladislava Hujová (TOP 09)
tak nemusela rušit svou dovolenou.
Z
asedání zastupitelstva Prahy 3 proběhlo 15. srpna na podnět občanů.
Předmětem jednání byla revitalizace náměstí Jiřího z Poděbrad, na němž by
podle návrhu z roku 2002 chyběla kašna
z osmdesátých let i výduch z metra. občané Prahy 3 sepsali proti možné změně petici, na niž musí radnice reagovat do šedesáti dnů. Proč na ni však zareagovala takřka
v poloviční lhůtě, kdy prakticky nikdo neměl potřebné podklady a kdy zákonitě ne
nevýznamný počet zastupitelů chyběl? Jak
z jednání vyplynulo, zářijový termín nevyhovoval jednomu člověku v sále. A tím
byla starostka třetí městské části Vladislava Hujová, která stanovuje termín zasedání
zastupitelů. Ta si totiž na počátek září naplánovala dovolenou.
„Kdybychom posunuli o několik dnů řádné zářijové zastupitelstvo, mohli jsme tuto
petici projednat s potřebnými podklady.
Zanedbatelný není ani ekonomický aspekt.
Vyhazujeme tu několik desítek tisíc korun
za uspořádání mimořádného zastupitelstva jen proto, že má paní starostka dovolenou,“ kritizovala postup vedení žižkovské radnice zastupitelka Martina Šandová
(oDS). „Je to otázka elementární lidské
slušnosti. Co si vzpomínáme, tak za posledních dvaadvacet let nebylo svoláno zastupitelstvo během prázdnin,“ znělo z řad
opozice.
Základní spor se v zásadě vedl o to, zda
je důležitější umělecká a historická hodnota kašny a výduchu nebo jestli je spíše
vhodné vytvořit prostředí upřednostňující
Hloupost, nebo arogance? Těžko říci. Ostatně posuďte sami. Ze zasedání zastupitelstva, které přenášíme živě,
lze "vyčíst" docela dost podstatného.
TExT redakce
FOTO Filip singer
užitkovost i estetiku celého prostoru před
monumentalitou jednotlivých objektů.
Ve skutečnosti však nebylo zřejmé, zda,
kdo a jaký spor vůbec vede. V materiálech, které dostali zastupitelé před jednáním do rukou, mnoho věcí nestálo, a tak si
někteří pochopitelně stěžovali, že vlastně
není o čem jednat. Zastupitelstvo nakonec
nejenže neschválilo některé pozměňovací
návrhy, které vznikly přímo v průběhu jednání, ale ve finále neschválilo ani „klíčový“ bod celého jednání, tedy že bere petici
na vědomí.
„Právě jsem zažila velkou deziluzi z toho,
jak funguje zasedání zastupitelstva,“ komentovala výsledek organizátorka petice
Alice Němcová. „Chápu, že většina zastupitelů neměla podklady, ale my jsme
na druhou stranu nijak netlačili, aby se vše
ihned začalo řešit.“ Jenomže samotná organizátorka petice nejspíše vůbec netuší, že
standardní zastupitelstvo takto neprobíhá
a jde o naprosto bezprecedentní krok v politické historii Prahy 3. Zastupitelstvo se
totiž obvykle svolává v době letních prázdnin jen tehdy, nastane-li opravdu výjimečná situace, která může kupříkladu ohrozit
životy a zdraví občanů Prahy 3 a je nutné ji
bezodkladně řešit. Což rozhodně není stav,
kdy má paní starostka Hujová dovolenou.
Z pohledu občana je neoddiskutovatelné,
že zastupitel je zvolen mimo jiné proto, aby
svůj mandát vykonával bez ohledu na to,
jaké je zrovna roční období nebo počasí.
V tom problém není. Skutečný problém
tkví v aroganci nebo hlouposti starostky
ToP 09, neboť ta zastupitelstvo svolala
k projednání čehosi, co je zatím pouze hypotetické. A to jen proto, aby naplnila kvůli
své dovolené (!) zákonnou povinnost. Naprosto zbytečně tak utratila nemálo času
a energie řady úředníků a zastupitelů, ale
i petentů a odborníků, kteří na zastupitelstvu vystoupili.
MUSIC INFINITY: MÜ NEST LABEL SHOWCASE
FLICA /MY
HIOR CHRONIK/GR
27.09.2013 /19.30
N.O.H.A./DE
01.11.2013 /19.30
PALÁC AKROPOLIS
NATACHA ATLAS/BE
01.11.2013 /19.30
PALÁC AKROPOLIS
C
AKROPOLIS MULTIMEDIALE
M
PALÁC AKROPOLIS
Y
22.09.2013 / 23.09.2013
CM
KABARET CALIGULA
PANZERFAUST
MY
CY
K
CMY
PALÁC AKROPOLIS
38
ZRuŠeNí MAjetkovéHo
HoldINGu má PRávní DOhRU
TExT Jeroným Janíček FOTO Filip singer
Po letech intenzivní práce zrušila současná koalice
na žižkovské radnici holding městských firem, které
se staraly o majetek třetí městské části. Rozhodnutím
zastupitelstva ovládaného koalicí ČSSD, Ž(N)S
a TOP 09 bude všechny činnosti opět spravovat jediná
firma. Zrušení holdingu má ovšem právní dohru.
Závist a zášť jako program?
Podle našich informací podali bývalí manažeři holdingových společností trestní
oznámení na rozhodnutí rady třetí městské části o fúzi. Znovu jsme proto oslovili místostarostu Ing. Bohuslava Nigrina
(ČSSD), který spolupracoval jak na vytvoření holdingu, tak i na jeho nedávné
demontáži, a opozičního zastupitele Pavla
Hurdu (oDS), zastánce a jednoho z architektů holdingu. Na rozdíl od Pavla Hurdy
se Ing. Bohuslav Nigrin k trestnímu oznámení nevyjádřil.
Podle našich informací podali bývalí manažeři akciových společností třetí městské
části, konkrétně pan Císař a paní Kaprasová, v souvislosti s fúzí obecního holdingu trestní oznámení. Myslíte si, že jde
o správný krok?
Jsem o tom informován a musím říci, že
s tímto krokem souhlasím a považuji jej
za správný. Fúzí bylo totiž zničeno několik
let práce, příprav rozdělení Správy komunálního majetku na společnosti, které měly
lépe vykonávat činnost, jež se kumulovala v původní správcovské firmě, spravu-
Podle názoru Pavla Hurdy (ODS) došlo fúzí holdingových firem k poškození majetku třetí městské části.
jící majetek městské části Praha 3. Cílem
dnes zničeného holdingu bylo, aby správa
obecního majetku byla čitelnější a transparentnější. Jinými slovy, holding vznikl
mimo jiné proto, aby bylo naprosto jasné,
jaké jsou ceny služeb, které jednotlivé společnosti vykonávají. A také proto, aby byla
veškerá kontrola činnosti společností a jejich hospodaření jednodušší. Holding se
vytváří proto, aby měl majitel detailní přehled o činnostech jednotlivých společností,
které jsou od sebe logicky odděleny. Pak je
mu na první pohled zřejmé, nakolik jsou
dané činnosti efektivní či neefektivní. Takže
myšlenka rozdělit činnost jedné velké společnosti do více akciových společností byla
správná. Jednalo se o transparentní strukturu, v níž měli konkrétní lidé svou konkrétní
odpovědnost. Na vzniku holdingu pracovaly vlastně desítky lidí dlouhou dobu. Proto
tvrdím, že byla zničena několikaletá práce.
Koalice tvrdí, že sloučením bude správa majetku třetí městské části efektivnější a obecní
pokladna tak ušetří. Takové tvrzení musí
být podložené konkrétními argumenty.
Současné vedení radnice jsme několikrát
vyzývali, ať předloží jakoukoli ekonomickou analýzu. Jenomže nebyla předložena
žádná, a to ani zastupitelům, ani členům
v dozorčích radách dnes už zaniklých
holdingových společností. Pokud činím
závažné manažerské rozhodnutí, jakým
fúze bezpochyby je, musím mít k dispozici
rozbor, který obsahuje popis jejího vlivu
na hospodaření a strategický plán. Nic takového ovšem nevzniklo.
Jaký byl tedy podle vás skutečný důvod
sloučení holdingových společností?
Pro sloučení nevidím žádný relevantní
ekonomický důvod. Řada kolegů je toho
názoru, a souhlasím s nimi, že ke sloučení
došlo z pouhé závisti a zášti. Jen si všimněte, jakou míru neschopnosti vykazuje
současná koalice…
POLITIKA / UDáLOsT
když peníze létají oknem ven
Takže souhlasíte s trestním oznámením?
Pochopil bych, kdyby někdo z kolegů
předložil novou koncepci, v níž by bylo
konkrétně popsáno, co bylo v rámci fungování holdingu neefektivní, neekonomické, špatné a jak to vylepšit. Jako zastupitel
bych pak byl jedním z prvních, kdo by
na zlepšení fungování holdingu intenzivně
s opozicí spolupracoval. Nic takového se
ale nestalo, a proto s trestním oznámením
souhlasím. Podle mého názoru totiž došlo
fúzí k poškození majetku městské části.
Nejsem samozřejmě právník, ale podnikatel a politik. Jen zdůrazňuji, že někdo
nemůže jen tak bezdůvodně zrušit něco,
co má svou vyčíslitelnou hodnotu, protože
do toho byly investovány nemalé prostředky z peněz daňových poplatníků.
Samostatnou kapitolou celé kauzy je skutečnost, že vytváření majetkového holdingu Prahy 3 bylo v minulosti průběžně
konzultováno s opozicí.
Vytvoření holdingu byl významný investiční záměr třetí městské části a opozice
na něm tehdy spolupracovala! Všechny
kroky byly činěny v součinnosti s tehdejším výrazným politickým rivalem oDS,
tedy s ČSSD. V představenstvu klíčové akciové společnosti SKM Praha 3 totiž o fúzi
spolurozhodovala sociální demokratka
RNDr. Eva Kaprasová, CSc. Její stranický
kolega a současný místostarosta Ing. Bohuslav Nigrin vykonával nad holdingem
39
v dozorčí radě téže společnosti kontrolu.
Na vzniku holdingu spolupracoval i další člen opozice, a to Ing. Vladimír Nezpěvák za KSČM. Nejednalo se tedy o žádné
konzultace, ale o přímou zodpovědnost
za vznik holdingu ze strany opozice, která
do SKM Praha 3 vyslala své zástupce.
Lze fúzi ještě zvrátit?
Ne. Ze zničení holdingu je možné vyvodit
už jen trestněprávní a politické důsledky.
Pro mě je to absolutně nepochopitelné. Celé
mi to připomíná jednání chlapečka frustrovaného z toho, že nic neumí a nic se mu nedaří, a proto nenávidí naopak ty, kteří něco
umí a dokážou. Když se dostane na pískoviště, kde náhodou uvidí krásný hrad z písku,
tak ho ze závisti rozkope a zničí.
inzerce
InZERCE
SEJIDA TRANS RESCUE
NONSTOP LINKA: +420 724 155 000
GSM: +420 603 417 335, dispečink tel./fax: +420 271 770 318
e-mail: [email protected] | www.sejida.com
Privátní zdravotní služba Sejida Trans Rescue se zázemím v Praze 3 disponuje týmem zkušených diplomovaných
zdravotnických záchranářů, řidičů, sester i lékařů, ale také kvalitními sanitními vozy rychlé zdravotnické pomoci.
Od roku 2000 provozuje dopravu raněných a nemocných, ale zajišťuje
také dálkové převozy pacientů v rámci České republiky i Evropy.
Sejida Trans Rescue má rovněž letité zkušenosti se zajišťováním zdravotnického
dozoru v rámci společenských a sportovních akcí.
Jestliže chcete stoprocentní zdravotnický
servis a lékař vám vypíše takzvaný lístek
na sanitku, máte právo se svobodně
rozhodnout. Sejida Trans Rescue je tu
pro vás 24 hodin denně,
7 dní v týdnu, 365 dní v roce.
V případě přímého ohrožení života či
zdraví vždy volejte tísňovou linku 155!
A BRAŠNÁŘSTVÍ
na počkání nebo do druhého
dne bez příplatků.
Půjčovna čisticího stroje
číslo 07–08/12
na koberce a interiér
od značky
Rokycanova 30 Žižkov Praha 3, Praha 3, otevírací doba: Po–Pá 9.00–18.00 h, tel.: 608 338 863, www.opravnaobuvipraha.cz
31
40
hLEDání
ZtRAceNéHo přísudku
Prahou 3 prošly v historii desítky vynikajících českých
spisovatelů, básníků i novinářů. Někteří se tu jen mihli,
jiní i na čas „vyhodili“ kotvu. Jenomže pomyslnou
kotvu tu vyhazují i ti, kteří do světa psaného slova
zabloudili naprostým omylem, a přitom chorobně
publikují, kde to jen jde, aby si zajistili... Ale pěkně
popořádku!
T
akovými Jaroslavy, jakými byl Hašek, Seifert či Foglar, se žižkovský
patriot pochlubí snad pokaždé rád.
Když mezi řečí jakoby náhodou utrousí, že
„tady u nás“ spočívají v nekonečném klidu
takoví velikáni světové literatury, jako „ten“
Franz Kafka, obraz Prahy 3 literární se stane
téměř dokonalým. A je to tak dobře.
Dokonce i mezi místními politiky najdeme dnes psavce, kteří své řemeslo ovládají
více než dobře. Takový zastupitel Matěj
Stropnický (ŽNS) by byl možná o mnoho
úspěšnějším spisovatelem (novinářem zcela jistě), než politikem. Píše mu to výborně,
myšleno bez špetky ironie. o to více vyděsí
případ člověka, který zvolen našimi hlasy
hojně publikuje tak děsuplné „úvahy“, že
by jej Kafka bez váhání zasadil do Zámku,
Hašek do článku o jakémsi nově objeveném
pomateném zvířeti, Foglar do Bratrstva kočičí pracky a Seifert… ten by ho rovnou vypráskal z Prahy 3 bičem, aby šel dělat svými
„úvahami “ ostudu jiným a jinde.
Žižkovský bájeslovec
Řeč není o nikom menším, než o předsedovi
klubu zastupitelů místní ToP 09, právníkovi,
milci rodiny, potápění, knih a kickboxu, dobrovolníku UNICEF, ale nově též plodném
publicistovi Mgr. Simeonu Popovovi. občanští demokraté z Prahy 3 se do zadumaného „intelektuála“ s mušketýrskou bradkou aktuálně „obuli“ s nebývalou razancí.
A to právě kvůli jeho textům, které musely
pravicového matadora podle všeho pořádně rozzuřit, když už stály za vydání tiskové
zprávy.
V kuloárech zastupitelstva Prahy 3 prý
Popov dosud neblaze proslul pouze dokonalým uměním vylhat se i z té největší
lži a nikoli angažovaností v oblasti publicistiky. Poté, co jsme se v čerstvě vydané
tiskové zprávě oDS Prahy 3 dočetli, že
úroveň textů Simeona Popova neodpovídá
podle hodnocení učitelky českého jazyka,
po gramatické i slohové stránce, ani úrovni
absolventa základní školy, zpozorněli jsme.
Nejprve jsme byli logicky opatrní. Jedná
se o citaci z tiskové zprávy politické strany, tedy z podstaty o informaci politickou,
v kuloárech
zastupitelstva Prahy 3
prý Popov dosud neblaze
proslul pouze dokonalým
uměním vylhat se i z té
největší lži.
možná jen šikovně manipulující realitou.
Nadto by bylo nadmíru trapné, ba ubohé,
kdybychom poukazovali na gramatické
chyby zastupitele, který se narodil v Bulharsku, když i rodilý Čech má kolikrát
se svým pravopisem nemalý problém.
Jenomže Popov je vysokoškolsky vzdě-
TExT redakce
FOTO redakce
Hledání ztraceného přísudku vyžaduje nemalou
trpělivost a soustředění.
lán, absolvoval na Masarykově univerzitě
v Brně a co víc, sám sebe vnímá podle všeho též jako publicistu. Takže nás jeho texty
začaly zajímat.
očkování, alkoholismus
a mozek zločince
A ejhle! Podle našeho zjištění byla paní
učitelka jazyka českého, citovaná oDS Prahy 3, ve svém hodnocení písemného projevu Popova ještě velmi mírná, ba přímo
korektní. Stačí si pročíst blog „publicisty
s velkým P“ na serveru iDnes. Hrubkami
se to tam jen hemží. Alogismy a krkolomnými formulacemi ještě více. A to vše
v překvapivě pestrém tematickém vějíři.
41
Loutkové divadlo vyšvihnuté na blogu
iDnes jako silně invalidní paralela k realitě
politického řemesla patří k těm nejsilnějším výronům autorovy myšlenkové zralosti a životní zkušenosti. Za přečtení stojí
i pojednání zastupitele ToP 09 o mozku
zločince, kde i v samotné základní struktuře šedé kůry mozkové Popov tápe jako
chlapec, probuzený do tmy cizího dětského pokojíku. Nejen jazykově, neboť znalosti medicíny, přesněji fyziologie a neurologie, logicky postrádá. Jde ovšem o slabý
odvar doslova geniálního textu o alkoholismu, v němž Simeon Popov snad celé
pasáže opsal od známého profesora Nešpora či některého z jeho kolegů. Jenomže
přitom nejspíše „chytře“ autorsky krátil,
což na čtenáře může ve výsledku působit
stejně, jako opilost sama. Dle našeho laického úsudku je Popovova stať o alkoholismu skrytou reakcí na opilecké excesy
současného prezidenta Zemana. ovšem
reakci natolik nepřiznanou, ba přímo „zatlučenou“, že nakonec vůbec nevíme, proč
o nadměrném abúzu alkoholu píše zrovna
zastupitel Prahy 3, který není profesí psychiatrem, nýbrž právníkem a působí coby
rozhodce u Rozhodčího soudu při Hospodářské a Agrární komoře ČR. Že by se
při „rozhodcování“ odborně zkoumala též
míra opilosti účastníků řízení? Těžko říci.
Jedno je však téměř jisté. Těžkopádné pokusy náčelníka zastupitelů místní ToP
09 o dospělé politické komentáře na blogu iDnes působí doslova hrůzostrašně
v kombinaci s řemeslně naprosto nezvládnutými texty, dotýkajícími se složitých
oborů lidské činnosti, jakými je psychiatrie, alergologie či kriminalistika. Celé hře
na „píšícího intelektuála“ pak doslova kraluje úporná snaha vyždímat ze sebe trochu
„toho lidství“, špetku „té poezie“ a několik
hrstí „toho nadhledu“. Jenomže „nadhled“
zastupitele Popova se bohužel podobá ponejvíce předsmrtné křeči slovního teroristy, nemajícího s čtenářem absolutně žádného slitování.
podmínky významnosti
A pointa? Každý má přeci právo na to psát
to, co chce a jak chce! Zastupitel, nezastupitel. Proč by měl tedy Seifert vyhánět zrovna
Popova z Prahy 3 bičem? A jakým právem
kritizujeme tak ostře člověka, který se jen
snaží prezentovat své názory na internetu?
odpověď je podle našich informací bohužel daleko bizarnější, smutnější a komičtější dohromady než všechny námi přečtené
Šéf zastupitelského klubu TOP 09 Mgr. Simeon Popov je v současnosti žižkovskou hvězdou myšlenkového ptydepe.
pokusy předsedy klubu zastupitelů místní
ToP 09 o hru na publicistu. Zastupitel Popov se údajně chce stát poslancem. A to
tak moc, že se šel dle našich informací
Těžkopádné pokusy
náčelníka zastupitelů
místní TOP 09 o dospělé
politické komentáře
na blogu iDnes působí
doslova hrůzostrašně.
jednoho dne optat na „centrálu“ ToP 09,
co má udělat pro získání poslaneckého
mandátu, přesněji pro místo na kandidátce. odpověděli mu prý, že má být aktivní
a hodně publikovat. Kdyby se byl býval Popov na „ústředí“ vůbec neptal, možná měl
právě dnes, kdy je personální nouze napříč
politickými stranami téměř hmatatelná,
alespoň nějakou šanci na poslancování…
A kdyby na „ústředí“ ToP 09 věděli, co
svou radou způsobili, tak by svému snaživému zastupiteli nejspíše ve stranickém
zájmu zakázali jakkoli veřejně vystupovat.
Těžko soudit, zda si současná koalice
v Praze 3 uvědomuje, že jejich kolega svými názory spoluutváří, nadto jako předseda zastupitelů místní ToP 09, vnější obraz
žižkovské radnice, kam samozřejmě patří
i ti, kteří pro úřad městské části pracují.
Zatím to vypadá, že nikoli.
A tak nezbývá, než si připomenout slova
nynější žižkovské hvězdy myšlenkového
ptydepe Popova ze závěru jeho pojednání
o alkoholismu: „U alkoholika se doporučuje bezpodmínečně léčba formou odvykací
kůry a také v některých případech i pobyt na psychiatrii.“ Totéž v podstatě platí
o patologických lhářích se sklony ke grafomanii, prahnoucích chorobně po moci,
chce se dodat. Nejen z nedávných dějin
totiž velmi dobře víme, jak vysoko mohou
ve světě politiky vystoupat dlouho bezvýznamní a vysmívaní lidé, bytostně přesvědčení o své jedinečnosti.
V tomto kontextu snad už ani nikoho nepřekvapí, že „heslo“ Simeon Popov je na české
Wikipedii opatřeno následujícím komentářem: „Předmět tohoto článku možná nesplňuje podmínky významnosti.“
dopoRučujeMe k přečteNí
teXtY sIMeoNA popovA NA BloGu IdNes
Http://popov.BloG.IdNes.cZ/
42
hUDbA
co uMí
MélANIe pAIN?
TExT Jana Kománková FOTO Palác Akropolis
Mélanie Pain proslula
jako zpěvačka kapely
Nouvelle Vague zaměřené
na předělávky cizích písniček
– převážně lehce úsměvných
coververzí skladeb od kapel
nové vlny (odtud i její název),
post punku i nezávislé scény
90. let. Jaké bude však její
sólové vystoupení? Již
11. října se o tom můžete
v Paláci Akropolis naživo
přesvědčit.
V
našich končinách není Mélanie
Pain prakticky vůbec známá,
avšak v její rodné Francii je tomu
právě naopak. Působí jako členka volného
uskupení Hnutí za obrodu francouzského
šansonu, což může pro některé znalce
francouzské povahy být trochu překvapivé, když její nejslavnější počiny jsou
předělávky britských skladeb. Hostovala
tak například u kapel M83 a Villeneuve.
Přes snahy o popularizaci šansonu, tak bytostně spjatého s Francií, Mélanie neztrácí
zálibu v anglofonní muzice – je přece
možné mít Francii rád a zároveň se zpívat
i v angličtině. V tomto jazyce pak Mélanie
vydala i dvě sólová alba – debutové Name
v roce 2009 a o tři roky později přišla
s deskou Good Bye Manchester. Francouzštinu však plynule střídá s angličtinou bez
jakéhokoli uzardění.
Předvádí zde přístupný a nasládlý popový
zvuk, díky čemuž udělali v Nouvelle Vague sladké bonbonky i z původně nazlobených pankáčských popěvků, a zároveň
i určitý šmrnc. Nijak se neobává střetů
s klišé a popovými archetypy: taková písnička i klip La Cigarette nepokrytě znovu
využívá image Brigitte Bardot a může být
pro kritičtější povahy až kalkulem a prvoplánovým obíráním se sexy rekvizitami.
To se ovšem, pravda, dá říci i o celých
Nouvelle Vague: sláva téhle kapely je
poměrně zábavným důsledkem potěšení, které třicátníkům a čtyřicátníkům
přináší popové podání písniček od kapel
jako P.I.L., Undertones, Dead Kennedys,
Killing Joke, Bauhaus či Pixies. Dlužno
dodat, že v mnohých případech původní
skladby popovou melodickou linku úplně
nepostrádaly. Pro dvě generace lidí byla
však tahle popáčová vrstva nezávislé
muziky spíše příjemným doplňkem toho,
že původní kapely nesly poselství jistého
vzdoru proti establishmentu a touhy
prosadit se po svém, energicky a čemukoli
navzdory. Prostě tahle hudba měla nějaký
obsah. Nouvelle Vague, i když jsou rokem
narození mladší než původní autoři, jsou
ve svém přístupu „staří“ – berou si jen to,
co je pěkné a veselé, okrášlí to nějakou
mašličkou, místo omšelého zpěváka
nasadí načesanou kočičku a vše prezentují s jakýmsi vědoucím úsměvem. Pro
leckoho je to neodolatelné a zábavné, pro
jiné to zavání urážkou a vyprázdněním
původního obsahu, a pro další posluchače
tak trochu oboje zároveň.
Hudební kvality kapely včetně toho, co
umí samotná Mélanie Pain, mohou být
předmětem diskuse, když nikdo od Nouvelle Vague neslyšel konzistentní repertoár
vlastních skladeb – a i proto bude zajímavé se se sólovou Mélanií konfrontovat.
Na svých deskách ani v nejmenším nezapírá vliv anglické nezávislé scény, ale se
stejnou vervou si bere vlivy filmové hudby
a šansonu. Ničeho se nebojí a nedostat-
Femme Fatale aneb
osudová žena
kem sebevědomí netrpí: své turné nazývá
Femme Fatale a jako osudová žena, které
má svět ležet u nohou, se i prezentuje.
Ustojí to? Má interpretačně a autorsky
na to, aby ze spojení stokrát slyšených
francouzských i anglických prvků udělala
něco přínosného? Nebo to bude jen milá,
ovšem za srdce nervoucí pastva pro oči
a případně uši? Může to dopadnout tak
i onak, a může to být prostě jen zábavný
večer se spoustou kulturních referencí
a spikleneckého pomrkávání.
Palác Akropolis / v pátek 11. 10. od 20.00 /
450 Kč (předprodej 350 Kč)
KULTURA / FILm
43
REvOLUCIOnářsKý
BlockBusteR
TExT Petr hamšík
FOTO Falcon
Pro hollywoodskou továrnu
na sny jsou letní prázdniny
jedním z nejdůležitějších
období. Léto je již roky
spojeno s opulentními filmy
přetékajícími vizuálními
triky, na které se obvykle
snáší kritika z pozice jejich
tuposti (viz například série
Transformers). Do science
fiction Elysium (2013) však
překvapivě vstoupily levicové
myšlenky.
Ž
ánr sci-fi, podobně jako tomu je
i u hororu, tvůrcům často slouží
jako pozoruhodný otisk aktuální společenské atmosféry, kdy se v pozadí
neuvěřitelných příběhů odvíjejí myšlenky
společenského útlaku, hrozby z útoku cizích mocností či abnormální moci vlastního státu. Nejde o vesmírné opery typu Star
Wars, ale o subtilnější snímky typu Jsou
mezi námi (r. John Carpenter, 1988) ukazující průnik vetřelců do americké společnosti
osmdesátých let. V rámci hollywoodské
továrny na sny se v posledních letech objevují snímky prosazující ideologii socialismu
jako lidštějšího nástupce tvrdých kapitalistických praktik. Ve snímcích jako byl Vyměřený čas (2011), Paralelní světy (2012) či
remake Total Recallu (2012) se objevují dva
protikladné světy – proletariát, který udržuje v chodu svět, versus hrstka vyvolených.
A pochopitelně se objevuje revolucionář,
který se snaží status quo zlomit.
Snímek Elysium režiséra Neilla Blomkampa je také postaven na polaritě pozemského
světa, který se v roce 2159 proměnil v jednu velkou favelu a Los Angeles spíše připomíná předměstí Mexico City. Smetánka
již Zemi opustila a žije v dokonalém „ráji“,
orbitální stanici Elysium disponující nejen
luxusní vilovou čtvrtí, ale také zázračnou
lékařskou péčí, o které si pozemští dělníci
mohou nechat jen zdát. Hlavní hrdina Max
(Matt Damon) je v továrně na výrobu policejních robotů smrtelně ozářen a diagnóza je tvrdá – do pěti dnů zemře. Upne se
k jediné možnosti – jakýmkoli způsobem
doletět na Elysium a nechat se vyléčit. Samotný příběh je v důsledku velmi jednoduchý a Blomkampovi slouží jako záminka
pro vyzkoušení různých filmových atrakcí,
postupů a konstrukce fungujícího světa.
„Elysejský“ filmový svět vypadá neobyčejně
přesvědčivě především v uvěřitelnosti ošuntělého pozemského slumu. Blomkampovo
sci-fi je kritizováno především z ideologické pozice, která se podivuje nad marxistickým vyzněním snímku, kdy dělnická masa
fIlMové tIpY
Gravitace
V kinech od 3. 10.
Režisér Alfonso Cuáron se ve svém posledním
snímku vypravil do vesmíru. Katastrofa postihne doktorku Ryan stoneovou, která se společně
s vesmírným veteránem mattem Kowalskym ocitne
mimo zničenou stanici. A kyslík pomalu ubývá…
přebírá moc nad „kapitálem“, zároveň však
snímek odsuzuje pro přílišné jednoduchost.
Elysium však není prvoplánovou agitkou,
Max je do značné míry sobec, který nebojuje proti systému pro dobro bližních, ale čistě kvůli vlastnímu prospěchu. V závěru jej
nevidíme, jak s pomyslnou rudou vlajkou
vede utlačované k vítězství, ba právě naopak. Finálním činem chce pouze zachránit
holčičku kamarádky z dětství, nikoli měnit
společenský řád.
Elysium trpí jistou naivitou a Blompkampovým nadšením z velkého rozpočtu, zároveň
jde o další pozoruhodný průnik levicových
myšlenek v továrně na sny. Průnik, který
podle výdělku z kin zas tak nevyšel – diváci
asi chtějí vidět především vybuchující vesmírná plavidla.
umění filmu
David Bordwell a Kristin Thompsonová / Nakladatelství AMU
Deváté vydání legendární knihy oslovuje (nejen)
filmové fanoušky, kteří o filmu rádi přemýšlejí
a zkoumají jeho funkce. Ohromné množství obrazového materiálu se snoubí s jasným vysvětlením
řady zdánlivě jasných fenoménů od filmových žánrů přes funkce kamery či střihu.
44
GURmán
ReceptY
pod lupou
TExT redakce FOTO Filip singer a Petr hamšík
Žižkovská hospůdka
U dvou Hrabalů je
již minulostí, avšak
s námi máte možnost se
do lokálu s neobyčejným
geniem loci opět navrátit.
A nejlepší návraty
jsou pochopitelně
prostřednictvím dobrého
jídla, kdy budeme
v každém čísle testovat
některý z pokrmů, které
tamní kuchařka paní
Mácová připravovala.
Tentokrát si vyzkoušíme
přípravu bytostně
žižkovského guláše
a mletá hnízda s rajčaty.
Dobrou chuť!
slAdovNIcký GuláŠ
s tAtARkou
Suroviny:
600 g hovězího předního masa, 750 g
cibule, 200 g žampionů, olej, 2 lžíce sádla,
2 nožičky klobásy, 50 g anglické slaniny,
mletá sladká paprika, pažitka, sůl, pepř,
česnek, 3 lžíce hladké mouky, majoránka,
tatarka
Postup:
Maso nakrájíme na kostky, cibuli a slaninu
na kostičky, žampiony na plátky a klobásu na kolečka. Na rozehřátém oleji
orestujeme cibuli, přidáme maso, také
orestujeme, poprášíme paprikou a chvíli
dusíme ve vlastní šťávě. Podlijeme teplou
vodou, přidáme sůl, pepř a dusíme skoro
do měkka. Přidáme žampiony, majoránku,
česnek rozetřený se solí a zahustíme jíškou
připravenou z tuku a hladké mouky. Guláš
provaříme; pokud chceme ostřejší variantu, přidáme trochu chilli koření nebo
ostré papriky. Nakonec přidáme petrželku
GURmán
45
a krájenou klobásu a ještě chvíli povaříme.
Na talířích zdobíme lžící tatarky a jemnými kolečky cibule.
Příloha:
Špekové knedlíky, houskový knedlík
Špekové kNedlíkY
Suroviny:
200 g uzeného masa, 50 g slaniny,
6 rohlíků, 2 celá vejce, 3 dl mléka, sůl,
pepř, muškátový oříšek, pažitka,
150–170 g hrubé mouky
Postup:
Uzené maso pokrájíme na kostičky a orestujeme na drobně krájené slanině se lžící
oleje. Maso odstavíme, rohlíky pokrájíme
na kostičky. Vejce, mléko, koření a drobně
krájenou petrželku dáme do větší mísy,
zamícháme a přidáme hrubou mouku.
Připravíme hustější těstíčko, do kterého
přidáme uzené maso se slaninou a krájené
rohlíky, vše spojíme a necháme chvíli stát.
Na pomoučněném vále tvoříme z těsta
kulaté knedlíky a zaváříme je do osolené
vroucí vody na 10–12 minut.
Postup:
Pokrájenou žemli namočíme do mléka.
Maso dáme do mísy, ochutíme kořením,
přidáme vejce, drobně krájenou cibulku
a doplníme vymačkanou žemlí. Ze směsi
uděláme karbanátky s větším důlkem
uprostřed. Karbanátky obalíme ve strouhance a zvolna opékáme na pánvi. Hotové
přendáme na plech, omyjeme rajčata
a pokrájíme je na kostičky stejně jako sýr,
smícháme, přidáme pokrájenou pažitku a plníme do důlků. Chvíli zapékáme
v troubě, až se sýr roztaví.
tIp
Špekové knedlíky by u některých obstály i jako hlavní jídlo a v podobě přílohy
k žižkovskému sladovnickému guláši se
hodí snad jen největším jedlíkům. my
jsme proto raději zvolili „dietnější“ houskový knedlík.
Příloha:
Vařené brambory, bramborová kaše, zeleninový salát, kyselá okurka
tIp
na vaření si připravte opravdu velký hrnec! Ač se to nezdá, jednotlivých surovin
je opravdu hodně a my jsme nakonec museli přistoupit k přípravě v dvou menších
hrncích zároveň. myslete i na to, že není
vždy nutné přidávat i všechnu klobásu
či žampiony – řiďte se spíše kuchařskou
intuicí. my se jí neřídili a chvíli jsme měli
pocit, že děláme spíše houbový guláš.
tIp
nečekali jsme, tak tenkou hranici mezi
pevně držícím karbanátkem a drolící se
směsí! viníkem jsme označili příliš namočené žemle v mléce, které jsme smíchali
s masem. výsledkem byla tvárná masová
hmota, která však příliš pohromadě nedržela. navrhujeme proto žemle s mlékem buď vynechat, nebo výrazně zredukovat.
HNíZdA Z MletéHo MAsA
se sýReM A RAjčAtY
Suroviny:
500 g mletého masa, 2 žemle, mléko, 1 cibule, 1 vejce, sůl, pepř, strouhanka, olej,
tIp
trocha sušené bazalky, mletá sladká paprika, 200 g eidamu, pažitka, 3 větší rajčata
nadrobno nakrájená cibulka také není
v postupu jen pro nic za nic. Když uděláte větší kusy, nebudou hnízda z mletého
masa tak dobře držet pohromadě.
46
KULTURA / hUDbA / DIvADLO
Nová seZoNA
v PALáCI AkRopolIs
kABARet cAlIGulA:
pANZeRfAust – pReMIéRA
TExT redakce FOTO Palác Akropolis
NeveR sol /cZ/ – křest AlBA + specIAl Guest
HIlde MARIe kjeRseM /No/
Křehké písničkářství, nakažlivá melancholie i uhrančivý hlas plný obnažených emocí, to je projekt Never
Sol zpěvačky a klávesistky Sáry Vondráškové míchající pop, soul i elektronickou hudbu. Ve středu žánrového mixu je Sářin hlas upomínající svým zabarvením na velké soulové vokalistky od Billie Holiday
až třeba po Adele. Křest se neobejde bez účinkování
řady zajímavých domácích i jednoho zahraničního
hosta – zpěvačky Hilde Marie Kjersem z Norska.
čtvrtek 26. září od 19.30
MusIc INfINItY: flIcA (MY) + HIoR cHRoNIk (GR) lIve
Kabaret Caligula se vrací na prkna
Paláce Akropolis s Klárou Issovou
jako hostující hvězdou v roli Markétky
a Jakubem Sommerem jako režisérem. V originálním a hlavně vtipném
pojetí známého faustovského příběhu
se setkáte nejen s Faustem, Markétkou
a Mefistem, ale dokonce i s Viktorem
Frankensteinem. Kabaret Caligula pojednal svého PanzerFausta jako „vědecko-fantastickou dystopii na faustovské
téma“. Představte si, že Mefisto je kouč
osobního rozvoje, Frankenstein je jeho
šéf, Markétka je ředitelka marketingu.
A všichni bojují o Faustovu duši.
neděle 22. a pondělí
23. září od 19.30
feMMe fAtAle: MelANIe
pAIN/fR/ + ANe BRuN /No/
Hosty podzimního pokračování Music Infinity
budou malajsijský laptopový producent Flica
a řecký ambientní hudebník Hior Chronik.
Do Paláce Akropolis přijedou 27. září jako zástupci labelu mü-nest sídlícího v Kuala Lumpuru, který je jedním z nejdůležitějších vydavatelství elektronické hudby v Asii.
Nový hudební projekt Femme Fatale představuje v české premiéře výrazné ženské
hudební talenty. Během října se to podaří
hned dvakrát. Mélanie Pain – francouz-
pátek 27. září od 19.30
loNelY cIRkus:
fAll fell fAlleN
spItfIRe coMpANY:
kRevetY à lA INdIGo
Mistrovská kompozice hudebníka Jérome
Hoffmanna a Sébastiena Le Guena,
specialisty na balanční techniky a chůzi
po provaze. Špičkový francouzský nový
cirkus o času, humoru a padání.
Zapomenutá
restaurace v lese.
Čtyři ženy Deren, Lee, Toy
a Joyce - plánují
v rytmu tanga
a fadó demonstraci za osvobození krevet. Představení souboru fyzického divadla, držitele prestižní ceny The Herald
Angel Award a nominace na hlavní cenu
Total Theatre Award z letošního festivalu
v Edinburghu.
pondělí 30. září
a úterý 1. října od 20.00
úterý 15. a pondělí
21. října od 20.00
ská šansoniérka, která se proslavila jako
přední zpěvačka skupiny Nouvelle Vague
a svůj nezaměnitelný hlas propůjčila největším hitům v historii kapely.
Anne Brun – na severu Evropy září tato
zpěvačka už několik let jako hvězda první
velikosti a její desky bodují na nejvyšších
příčkách hitparád. Neznamená to ale, že
by se publiku nějak podbízela. Stále jde
o úžasnou intimní hudbu s kořeny ve folkových baladách či zjitřeném soulu.
pátek 11. října a úterý
22. října od 19.30
DObROvOLnĚ
v MučíRNě
TExT Petr hamšík FOTO Filip singer
Motivace pro rozhodnutí, kdy začnete pravidelně zvedat činky
a proti gravitaci posouváte závaží na nejrůznějších fitness
strojích, mají obvykle mnoho společného. Přichází pomalu
a plíživě, pár poznámek ohledně vaší figury, která se začíná
nebezpečně zakulacovat, zprvu zdánlivě neslyšíte. Nakonec
do sebe však vše zapadne a vy se poprvé ocitnete ve „fitku“.
„T
o nejlepší, co můžete udělat
pro svoje zdraví, je cvičit,“
říká Arnold Schwarzenegger,
který však svou muskulaturu možná vylepšil i něčím jiným, než jen tvrdým tréninkem. První návštěva fitness centra se
může obrátit i proti vám, když jednotlivé
cviky provádíte špatně. Ke zpevněné postavě však nevede cesta jen skrze správné
cviky, v mixu se nachází i správné načasování a další faktory. „Je třeba si uvědomit, že body building je hlavně o píli,
životosprávě a odhodlání. Pro viditelnou změnu je potřeba režim držet několik měsíců,“ říká trenérka a bodyfitness
modelka Veronika Žižková. „Vypracovat
se opravdu na korbu, to jsou roky tvrdé
dřiny!“ Vypadá to tedy, že mě čekají dlouhá léta odříkání, avšak snad po několika
měsících uvidíme alespoň nějaké výsledky. Společně s Veronikou Žižkovou, která
obdržela v minulém roce dvě zlaté medaile na kondičních soutěžích a letos pak
4. místo na mistrovství ČR, vás provedeme zákrutami a možnými úskalími pravidelného tréninku a v pravidelných článcích na webu Žižkovských listů přineseme
tipy a rady pro další zlepšování. A protože
nejlepší článek vzniká po osobním prožitku, zkusím si vše na vlastní kůži!
První návštěva „fitka“ olympia Fitness –
a sebevědomí dostává hned zabrat. Místo,
které vede mistr světa v kulturistice Tomáš Bureš, opravdu láká vypracované jedince, proti nimž se cítím až neobyčejně
droboučký. Trenérka Veronika mi ukazu-
je první cviky a nastavuje první závaží –
na první pohled překvapivě lehoučké. „Pro
začátečníka je důležité nechat doma svoje
ego,“ zdůrazňuje, „a místo vysokých zátěží
se soustředit na správnou techniku a procítění.“ Souhlasím a po očku pomrkávám
po svalovci, který nad sebou opodál nechává s výdechem levitovat mohutná kola
železa. Přesouváme se od stroje ke stroji,
výrony potu jsou čím dál větší, a svaly začínají dokonce i trochu pálit. „Pojď, ještě
dvakrát!“ motivuje mě trenérka. Říká se,
že vůle dokáže tělo přesvědčit, že má ještě
dost sil – mé svaly se však tvrdošíjně zastavují. Veronika mě často opravuje, musím
držet tělo v rovině, neklesat rukama, snažit
sPORT
47
se dokončovat určenou sérii. „Kde je ta zátěž?“ chodí Veronika po posilovně a hledá
to nejlehčí závaží, které nikdo z místních
pravděpodobně už několik let nepoužil,
tak je zavřeli do kumbálu. Vítězoslavně
přichází a nasouvá kolečka na tyč sloužící
k posilování ramen. Když začnu sérii, záhy
se ukazuje, že samotná tyč je dostatečnou
zátěží. Ego jsem zavřel do komůrky a nechám ho vykouknout někdy před Vánoci.
„Většina lidí má pocit, že shodí bříško
a někde nabere svaly,“ zdůrazňuje Veronika Žižková, „tak to však vůbec není – je
potřeba cvičit celé tělo komplexně, nevynechávat partie a pro alespoň základní
efekt chodit do posilovny dvakrát týdně.“
Sportovní minulost je podle ní také důležitá a od toho se následně odvíjí například
zátěž, kterou tělo zvládne a která je stimuluje k dalšímu zlepšování. „Pěkná postava
je prostě otázkou dřiny a odříkání!“ Zdá
Začíná období potu,
krve a slz.
se, že končí období drog, sexu a rock-and-rollu a začíná čas krve, potu a slz. Doufám,
že endorfiny se začnou vyplavovat opravdu
brzy. Motivaci také dost pomůže, když je
na trenérku radost pohledět. To se pak nechcete nechat jen tak zahanbit!
Jak jsem zmiňoval, body building není jen
o cvičení. Veronika zdůrazňuje celou životosprávu: „Měl bys zdravě jíst, po nocích
nehýřit, spát a pravidelně cvičit – je pravda,
že to pro mnoho lidí zní spíše jako doživotní trest.“
4.
50
KříŽOvKA
PRIMÁT
1. ČÁST
TAJENKY
ÚTOK
NĚMEC
TŘEBAŽE
MÍT RÁD
VÝVOJ.
ÚSEK
KLIDNÉ
MÍSTO
HEBKÁ
TKANINA
MUŽSKÉ
JMÉNO
CITOSL.
BOLESTI
ZEMŘÍTI
3. ČÁST
TAJENKY
ARCHIT.
ČLÁNEK
SPOLEČ.
TŘÍDA
GIBON
HŘMOT
LOVITI
NAČERNO
ČESKÝ
HEREC
PŘEDLOŽKA
MORAVANKA
ZAKALOVAT
NIVA
OPIS
PROBĚLKA
SYMETRÁLA
PRIMITIV.
ZBRAŇ
MUŽSKÉ
JMÉNO
STARÁ
SOLMIZ.
SLABIKA
ČESKÝ
SOCHAŘ
SLOUČENINA BORU
OSOBNÍ
ZÁJMENO
CITOSL.
ŠEPTÁNÍ
HLEMÝŽĎ
ZN. FOTOAPARÁTU
ČÁSTKA
SLEZSKÉ
MĚSTO
OSLOVENÍ
DÁMY
OCHOZY
V HUDBĚ
PRUDCE
ZBOŽÍ
URČITÉHO
OBORU
CHILSKÝ
LITERÁT
BIBLICKÁ HORA
OKLESTIT
ZÁSYP
NA NOHY
FRANC.
ŘEKA
HESLO
SÍDLO
V USA
HRÁT NA
PIKANOU
ASIJSKÁ
ZEMĚ
OTVORY
VE ZDI
MOŘSKÁ
RYBA
PLACENÝ
POTLESK
PAK
POCHUTINA
DIVIS
ZKRATKA
TEROR.
ORG. USA
ZVUK
HODIN
DRUH
MECHU
ŘECKÉ
PÍSMENO
KOVOVÝ
PRVEK
TROPICKÝ
STROM
OTÁZKA
NA MÍSTO
SEJMOUT
OBUV
LOUPIT
MÍRNÝ
BĚH
HORSKÁ
JEZERA
OPLÁCHNOUTI
PRACOV.
SCHŮZKA
VESMÍR.
TĚLESO
4. ČÁST
TAJENKY
SPZ VOZ.
K. VARŮ
POHYBY
PLAVCE
NÁLEV
DĚSIT
ZÁRMUTEK
PADAT
ŠOSATÝ
KABÁT
ÚTOČIŠTĚ
ČÁST
DVEŘÍ
ČESKÝ
ZÁMEK
POLSKÁ
VÁHOVÁ
JEDNOTKA
OSVĚDČENÍ
LESKLÉ
TKANINY
STROMOŘADÍ
ZN. MILIAMPÉRU
POLNÍ
PLODINA
TROŠKU
JMÉNO
STAŠKA
ŽENSKÉ
JMÉNO
VYTYČENÝ
SMĚR
ČÁST
ZLÍNA
DUEL
HANOBITEL
INICIÁLY
BELMONDA
MUŽSKÉ
JMÉNO
TISKAŘ.
SCHRÁNKA
PŘÍROD.
BARVIVO
2. ČÁST
TAJENKY
POLNÍ
MÍRY
KONĚ
ŽENSKÉ
JMÉNO
NÁZEV
HLÁSKY
POBÍDKA
HNANÍM
PŘIVÉST
INDICKÉ
PLATIDLO
SOLMIZ.
SLABIKA
HUDEB.
INTERVAL
ZÁRODEK
SCHRÁNKA
MĚKKÝŠE
ZNAČKA
INDIA
NÁMOŘNÍ
ČLUN
SLOVEN.
MUŽSKÉ
JMÉNO
INDONÉSKÝ
OSTROV
PROSTÍ
VOJÍNI
SVATEBNÍ
KVĚTINA
Z LEVÉ
STRANY
DÁT PAŽE
OD TĚLA
ČÁST
VOZU
SNÍŽENÁ
NOTA
UZNÁVANÝ
AUTOR
VAČNATÝ
SAVEC
JITŘENKA
JEDNOTKA
MNOŽSTVÍ
INFORMACE
SPZ VOZ.
K. HORY
ČÁST
RUKY
ČÁST
HLAVY
MILOVNÍK
TICHA
SMYČKY
KLADNÁ
ELEKTRODA
Správná odpověď z minulého čísla: JEDINĚ PŘíRoDA DĚLÁ VELKÉ VĚCI ZADARMo (René Descartes).
Novou tajenku nám se zajímavým komentářem zašlete nejpozději do 28. 10. na e-mail [email protected] nebo SMS na číslo 775 448 967.
Autor, jehož správnou tajenku s dovětkem redakce ohodnotí jako nejzajímavěší, obdrží výhru 500 Kč.
POMŮCKA:
ANTIPO, BOLA,
GODOY, LUT, MIDAS,
PON, TOMEL, ZLAK.
#
_

duŠe světovéHo festIvAlu

Transkript

Podobné dokumenty

Zpravodaj venkova - měsíčník SPOV ČR a NS MAS ČR

soubor ke stažení

ROOMER www.roomer.cz

Osmnáctý Magazín Paláce Akropolis 09–12 2013

Říjen 2015

Stáhnout - Festival Smetanova Litomyšl

Černý drak - Luciferius.org

Získáte přátele

březen - Náchodský zpravodaj duben 2014

Únor 2005_CZ - Pontes

Sekta osouložených | Reflex.cz

Strana 1 - Subspace Star Trek fanklub

Porušování zákona a základních lidských práv příslušníky Policie ČR

LOH a ŽP - Projekt Evvoluce

Na Karlovy Vary se nejde připravit