Trampské osady v PDF – ukázka publikace

KAPITOLA SEDMÁ
TREMPOVÉ
Foto v úvodu: Midas 1926.
Foto vlevo: Osada Jukon na parníku Palcký, rok 1921.
MEZI VLTAVOU A SÁZAVOU
VZHŮRU
PO VELKÉ ŘECE
M
alebná nespoutaná příroda na jih od Prahy v oblasti soutoku Vltavy a Sázavy byla jednou z kolébek světové speciality – českého trampingu.
U zrodu stály další faktory – touha mladých lidí po první
světové válce realizovat „romantická hárání v duši“, tra-
TREMP OVÉ
dice dobývání zlatého západu a odkaz amerických indiánů a traperů. K předchůdcům trempů patřili i tak zvané
„zelené kádry“, zběhové z válečné vřavy, kteří se ukrývali v lesích. Výstroj neurčovalo jen amerikanofilství, ale
zejména to, že rozprodej výstroje po válce umožňoval
dostat se levně i k americkým výstrojním přebytkům,
košilím, overalům, kloboukům – stetsonům, stanovým
celtám. Italská nebo americká torna byla údajně k dostání za korunu padesát, boty kanady za koruny dvě. Ke
stylu a obsahu trampingu tak přispěly americké armádní
přebytky a původní skautské dovednosti spojené s uvolněnější morálkou a zbavené militaristického podtextu.
Po vypuknutí hospodářské krize přispěl navíc důvod
existenční – pobývání na osadě bylo lacinější než v městě
a díky příležitostné pomoci při polních pracích byla šance i na získání trochy brambor, mouky a sádla.
Přes rozšířený názor o první republice jako trampském ráji to měli vyznavači přírodní volnosti těžké a byli
tehdejšími četníky často a s chutí pronásledováni na základě dost přísných zákonů, které přežily ještě z byrokratické monarchie.
Výpravy pražské mládeže k řekám na jihu musely
být úchvatné. Jeden z nejznámějších otců trampů, publicista a autor Rodokapsů Bohuslav Čepelák – známý jako
Údolí sporů.
Yukon osadníci 1918.
180
Irčan, vzpomínal: „Tehdy nás jezdila jen hrstka, příroda
byla nedotčená, celé hodiny jsi mohl chodit lesy a nepotkat živáčka… Svatojánské proudy byly skutečnou divočinou a na Sázavě nebylo jediné chaty…“
Koncem dvacátých let přerostl tramping v masové
hnutí a do přírody vyráželi i mnozí, později slavní umělci.
Ke skalním patřil, jak jinak, fenomenální ilustrátor romantických příběhů a pravěku Zdeněk Burian. Neskutečnou přitažlivost zážitků popisuje trampská písničkářka
Daisy Jelenová, která vzpomíná na své setkání s bratry
Trojanovými z divadla DADA, básníkem Milošem Hlávkou
a překladatelem černošské poezie a tehdy ještě neznámým režisérem Jiřím Frejkou na Ztracence: …Novopečení
majitelé chaty se k nám přiblížili s přáním usednout k našemu ohni … Zazpívali jsme jim při kytaře naše trampské
písně, z nichž některé také znali a náš zpěv zmohutněl.
Pak poodešli dva stranou do stínu lesa s tím, že nám zazpívají něco, co ještě neznáme.
Byla modrá noc, plná hvězd, měsíc stříbřil řeku a lesy
stály jako hradby ve stínu. Najednou jsme uslyšeli dvojhlasný song, krásný až k zbláznění, který se vítězně nesl
v proudu sametových tónů a odrážel s k nebi od protějších
skal. Seděli jsme jako očarováni, teprve za chvíli jsme se
vzpamatovali a tleskali…
Trempové tak zřejmě poprvé uslyšeli Indiánskou píseň
lásky z Frimlovy Rose Marie. K ovacím se přidal i druhý
břeh, tehdy to nebylo daleko. Vzpomínka ukazuje, proč
bylo trampování tak přitažlivé a jak byly zážitky z přírody umocňovány invencí mladých tvořivých lidí.
Na inspirační vliv nejspíše první trampské osady
vzpomíná i písničkář Jarka Mottl: Kouzelné prostředí
Ztracenky, vytvořené i partou dobrých kamarádů, dalo
vzniknout mnoha mým písničkám…
Z romantiky, přes odpor skalních trempů proti „paďourům“ se však postupně stávala móda a tak se „zpaďouřením“, z investičně nenáročných osad stávaly chatové kolonie, jako výkladní skříně rodinného blahobytu.
Původních ideálů se vzdala i část trempů a svým stylem trávení víkendů se začala střetávat s usedlíky chatovými i domácími.
Kronikář, který se sám dostal k trempingu přes Sokol a Junáka a dostal se pěšky nejen až do Tater, ale do
Francie, popisuje v sedmdesátých letech s despektem
nový styl trempingu: …přijdou v pátek večer do hospody
„U Tůmů“ s kytarami a nezkrotnou žízní, a s dostatkem peněz … V této hospodě zůstanou, snad s menší přestávkou,
celou sobotu a neděli a pak se zmoženi vracejí autobusem
do Prahy. A to se opakuje každý týden … Někteří přespávají
na seně u kravína a je velké nebezpečí vzniku požáru z odhozeného nedopalku opilého nocležníka.
Daleko příznivěji se kronikář vyjadřuje o chatařích: …postavili si chaty v lesích, u potoků a řek, oženili
se a jezdí do osad jen o dovolených nebo na víkendy. Jen
Na Velké řece, jak byla Vltava trapery nazývána, vznikla řada přátelství na celý život. Zprava Václav Šmerák st. s bratry a kamarády.
Kolem roku 1930.
181
MEZI VLTAVOU A SÁZAVOU
Trampové, skauti, osadníci
Český tramping je dozajista fenomén; jeho obdoba není
známa nikde na světě, snad jen v USA, ale tam šlo o něco jiného. V Americe se k volnému způsobu života hlásili lidé žijící na pokraji společnosti, zatímco tramping u nás nabízel
nebohatým mladým lidem možnost opustit téměř na dva
dny v týdnu stereotyp práce v zakouřeném ovzduší města
a tábořit v přírodě.
Začátky českého trampského hnutí sahají do období
po první světové válce a byla to zčásti i reakce na válečné
události. Souběžně se skauty anglického lorda BadenPowela a dalších organizací sdružujících mladé lidi, které
vznikaly po celé Evropě, hlásili se o slovo i „divocí skauti“. Ti
se lišili od ostatních určitým odporem k organizovanosti,
vyznačovali se volností ve stylu svého života, někdy i volnější morálkou a svéráznou kulturou.
Myšlenkově čerpali z odkazu amerického přírodovědce,
spisovatele a malíře Ernesta Thompsona Setona, který založil první organizaci tzv. woodcraftu, lesní moudrosti.
Vzorem mu byl život přírodních Indiánů.
TREMP OVÉ
Nejblíže kolébce trampské kultury stály americké dobrodužné filmy a literatura, ať už braková – rodokapsy, nebo
i hodnotnější, například díla věhlasných spisovatelů, jakými byli Zane Gray, Jack London, Bret Hart a další. Neměli
bychom zapomenout ani na Karla Maye. Ze slavných kinematografických snímků připomeňme alespoň film o třech
epopejích s 32 díly s názvem Červené eso, který se promítal
v Praze, dokonce v několika kopiích, v roce 1919.
Čeští trampové začátkem dvacátých let, vystrojení
z armádních demobilizačních přebytků – oděvy, tornami,
lopatkami, šálky – ale také vyzbrojení skautskými dovednostmi, začali budovat v souladu s idealizovanými představami o severní Americe své „rezervace“, tábořiště, své
trampské osady.
Jako první se uvádí osada Ztracená naděje (nazvaná
podle filmu Červené eso) na pravém břehu Vltavy, po trampsku řečeno u Velké řeky, v oblasti Svatojánských proudů.
Sem jezdily už před válkou i během ní skupiny skautů, jejichž následovníci a kamarádi tu založili osadu. Zpočátku
se tábořilo „pod širákem“, později došlo na stany, chatky
z chvojí a nakonec i sroubené chaty.
Začátkem dvacátých let vyrostly chaty převážně
v okolí Prahy, později i Plzně, Českých Budějovic a jinde.
Objevovaly se hlavně v místech velkostatků, na obecních
pozemcích nebo soukromých parcelách. Stát ve svých lesích pozemky nepronajímal.
Pramen:
Marek Waic, Jiří Kössl: Český trampink 1918–1945,
zpracovala Irena Pospíšilová.
Fotoarchiv Blanka a Honza Reichardtovi.
Vzpomínky na válku 1938–45
Osada Red River
Několik zažloutlých listů založených
v nedokončené kronice osady Red River je
historickým dokumentem a autentickou
vzpomínkou osadníků z jara 1945.
Mapa osad na Vltavě. Poselství Svatojánských proudů, Ivan Hiawatha Makásek.
jména těchto osad jako naděje zůstávají jako trvalá vůně
romantiky. Také podél potoka Marše usazovali se osadníci. Tak nejblíže Krňan byla osada Samota, chata U tří
jezevců, Red river a Údolí sporů. Na levé straně potoka to
byla osada Slavie, Proudy, a přes Vltavu osada U řvavých
chlapů (pak Mrtvý muž, potom Ztracenka).
Kronikář, který popisuje průběh jednoho letního dne
v kraji, končí smířlivě a moudře: …chatařství, zahrádkářství, včelařství a myslivost zůstanou vždy těmi nejušlechtilejšími zájmy, které člověka úzce přibližují ke krásné,
stále se obnovující přírodě.
A mohl možná ještě dodat: Konec konců se nakonec
většinou ožení i ten nejdivočejší tramp, (kterým občas nestačil ani sál v hospodě) anebo mu prostě venku začne
být zima.
Anglický lord Baden Powel, propagátor anglického skautingu a Junáka. Kolem roku 1920. ČTK.
182
Celá řada dnes už legendárních osad vznikala postupně na březích Vltavy a Sázavy v trojúhelníku, který
ohraničoval Neveklovsko.
Druhá světová válka obecně trampingu nepřála –
ostatně nemálo trampů se zapojilo do hnutí odporu, řada
jich byla vězněna v koncentračních táborech a nacistických
věznicích či jinak pronásledována, mnozí přišli i o život.
Nejhůře dopadly osady na pravém břehu Vltavy od Ztracenky až po soutok se Sázavou a od soutoku po jejím levém břehu. Tam vznikl vojenský prostor SS a Wehrmachtu
a osady byly nemilosrdně likvidovány.
Teprve po válce se trampové vraceli na osady a tábořiště, kde ovšem nacházeli zničené chaty, devastované okolí
a spáleniště.
Stavba srubu.
V létě roku 1941 se rozletěla ohromující zpráva, že bude celý
kraj mezi Sázavou a Vltavou vystěhován a bude zde zřízeno
cvičiště SS. A skutečně během léta se ve všech vesnicích objevily vyhlášky říšského protektora, ve kterém se obyvatelstvo
vyzývá, aby do října 1941 vyklidilo obce, tedy i chataři. Bylo to
hrozné. Stavení i chaty měly být opuštěny v mobilním stavu
a klíče odevzdány na četnické stanici. Podle pozdějších zpráv,
bylo to 60 vesnic v trojúhelníku mezi Vltavou a Sázavou až
k Benešovu a Sedlčanům, směrem ke Kamýku nad Vltavou.
Nezbývalo, než se podrobit násilí. Chaty byly vykoupeny, za horní na skále jsem dostal 9.800 a za novou dolní
9.600, včetně zařízení. Ve vsích se postupovalo stejným
způsobem. Byly to smutné časy, ale všichni jsme věřili, že
se zase vrátíme.
Tak skončila první éra osady. Rozloučili jsme se mohutným táborovým ohněm, který trval až do bílého dne.
Jakmile skončila válka, nedalo nám, abychom se nevypravili do staré osady a přesvědčili se, co z ní zbylo. Byl
to vzrušující zážitek. Vypravilo se nás pět. Bratři Štibicové
183
MEZI VLTAVOU A SÁZAVOU
– Slávek a Jarda, Karel Turek, Mirek Krofl a já. Byl jsem
nejstarší, čili jsem měl velení. Všichni jsme byli ještě v uniformách, každý ovšem jinou: Jarda Štibic, který se vrátil
z koncentračního tábora z pochodu smrti, byl na kost vyhublý, byl oblečen v americké uniformě, já měl uniformu
R.g. a ostatní porůznu, ale všichni ozbrojeni, jak bylo v těch
celkem ještě neklidných dobách zvykem.
V lese nad Brunšovem jsme narazili na opuštěný tábor
Sovětů, ve kterém bylo nepředstavitelné množství válečného materiálu, součástí výzbroje, nábytku, munice. Celé
zařízené pokoje, pravděpodobně dříve kryté plachtovinou.
Nejvíce nás zaujaly zemljanky, důmyslně zakopané
v zemi, kryté chvojím, všechny krásně vyrovnané, cestičky
vysypané pískem, osazené břízkami a zdobené ornamenty
a hvězdami z roztlučených cihel. Nyní bylo již vše opuštěné
a celý tábor hlídalo jenom několik „Svobodovců“.
Vpravo od tohoto tábora je rokle (ve které bývala
osada „Utah“), směřující k nynější Štěchovické přehradě,
která byla dostavena koncem války. Tato rokle se proslavila známým Štěchovickým pokladem. Byl to archiv německého ministra, který Němci v těchto místech zakopali
koncem války a který Američani podle informací některých německých důstojníků tajně odnesli. Práce na tajné
skrýši vykonávali trestanci z koncentráku na Hradišťku,
převážně Italové a Francouzi, a které Němci potom zastřelili na silnici mezi myslivnou a Závistí. Stojí tam velký
dřevěný kříž.
OSADY NA OSTROHU
MEZI VLTAVOU
A SÁZAVOU
Ztracená naděje
Na křestním listě této osady, později zkráceně nazývané Ztracenka, je zapsán rok 1918. Ve skutečnosti je však
osada o dobré čtyři roky starší. Tehdy se od skautského
hnutí, které vzniklo v roce 1910, odtrhla část mladých, a ti
začali jezdit do přírody tak říkajíc nadivoko, odtud Divocí
skauti nebo Divočáci.
Jedna taková skupinka skautů se asi v roce 1914, než
ji stačil císař pán povolat na fronty první světové války,
vydala na starém hausbótu Santa Anna proti proudu
V
zpomeňme si na několik nejstarších osad z pohádkového kraje mezi Vltavou a Sázavou – po trampsku mezi Velkou a Zlatou řekou. Vody obou toků
od sebe odděluje mohutný Třebsínsko-krňanský hřeben
protkaný krásnými údolími se stříbropěnnými potůčky.
Je to kraj, kde se začaly psát dějiny českého trampingu.
V údolí Svatojánských proudů našla svůj domov nejstarší
a nejslavnější osada u nás – Ztracenka. Po jejím vzoru pak
vznikaly další.
Motto:
Po létech sám až zabloudíš v ten kraj
a staneš tam, kde býval kdys tvůj ráj,
vzpomeneš chvil těch, kterés míval tolik rád,
tak jako kdysi…ozvěnou slyšíš hrát…
Vlajka vzhůru letí k radosti svých dětí….
Citace ze zápisků osadníků Red River po návštěvě osady nedlouho po
odchodu německých a později ruských vojsk.
Do Štěchovic jsme jeli parníkem, to byla jediná možnost, protože tunely posázavského Pacifiku byly ve válce
přeměněny v továrny a tudíž vlak ještě nejezdil.
Na Zbraslavi byl obrovský tábor zajatců, za dráty pod
širým nebem, jakési přístřešky z drnů, tísnilo se asi 20 000
Němců. Na pravém břehu na Jarově velký tábor Sovětů
a před Štěchovicemi tábor tankistů. Byla to armáda marš.
Malinovského.
Ve Štěchovicích nás hlídka ale nechtěla pustit přes most,
že prý je cesta dosud nejistá, zaminovaná a leckdes se ještě
vyskytují jednotlivé skupiny Němců. Došel jsem na národní
výbor a snad zapůsobila uniforma R.g., a když jsem vysvětlil,
že znám dobře krajinu a že chceme zjistit možnost návratu,
dosáhl jsem toho, že mi vystavil propustku.
Bylo to vzrušující. Za mostem jsme se dali přes Brunšov
vpravo do kopce po nových schodech (postavili je trestanci
z koncentr. tábora v Hradišťku), potom lesem na Závist.
Slova ze slavné trampské hymny „Vlajka“ od Jendy Kordy nás zavádějí do vzpomínání na několik nejstarších
osad z pohádkového kraje mezi Vltavou a Sázavou – po
trampsku mezi Velkou a Zlatou řekou. Vody obou toků
od sebe odděluje mohutný Třebsínsko-krňanský hřeben
protkaný krásnými údolími se stříbropěnnými potůčky.
Je to kraj, kde se začaly psát dějiny českého trampingu.
V údolí Svatojánských proudů našla svůj domov nejstarší
a nejslavnější osada u nás – Ztracenka. Po jejím vzoru pak
vznikaly další.
Osada Red River na výletě. Pohled na Vltavu.
184
TREMP OVÉ
Ztracenka 1925.
185
MEZI VLTAVOU A SÁZAVOU
Chata březen ledy 1922.
Staré řeky. Přistáli u Svatojánských proudů v ohybu řeky,
v místě zvaném Na Kletecku. Tam objevili útulný kousek
břehu a travnaté písčiny, uzavřené mohutným lesem.
Místo kouzelné a jinak nepřístupné, bez cest a od okolního světa uzavřené. Divočina, k táboření jako stvořená,
dostala název Vydří tábořiště, a to se stalo základem později vzniklé osady.
Jméno si vybrali podle tehdy slavného filmu Červené eso, v němž se malá osada drsných mužů jmenovala
Ztracená naděje. Romantický název byl všemi přijat a do
dneška mu osadníci zůstali věrni.
V roce 1929 při jarním tání zničily plovoucí ledové kry
téměř polovinu osady. Byla to nepředstavitelná spoušť.
Osadníci však přiložili ruce k dílu a osada se brzy zaskvěla v novém.
V roce 1940 kouzelnou krásu Svatojánských proudů
a starou Ztracenku i s její památeční poradní skálou
znovu zatopila voda, tentokrát z napouštěné Štěchovické
přehrady. Ztracenkáři se nevzdali a nad starou osadou
vystavěli nové chaty nad přehradním jezerem, takže
Ztracená naděje žije dodnes.
Red River
V povodí Čimského potoka, pod samotou v Marši, svírají
okolní kopce jedno z nejhezčích údolí v oblasti bývalých
Svatojánských proudů. Objevila je malá parta trampů.
Vystavěli zde na pravém břehu Vltavy v roce 1925 první
chatu a nazvali ji poeticky „Samota“. Sportem číslo jedna
byl na osadě volejbal, mnozí se vyžívali v cyklistice.
186
Trempem mohl být i pes.
Za druhé světové války byla doprava na osadu ztížena
zastavením provozu „Sázavského pacifiku“, život osady
se však nezastavil. Zcela ustal teprve po násilném vystěhování prostoru Neveklovska německou armádou. Vyklizení osady bylo stanoveno okamžitě k datu 15. 9. 1942.
Život se tam vrátil až po válce, v roce 1945, ale až když
území opustila Rudá armáda. Byla to ovšem smutná podívaná: hromady trosek chat nebo jen podezdívky. Co
nezničili Němci, dorazila Malinovského armáda. Ale síla
kamarádského života překonala vše, chaty rostly jako
z vody a volejbalová sláva se šířila dál na turnajích v širokém okolí.
TREMP OVÉ
Za 2. světové války bylo území osady zabráno a chaty rozebrány nebo
zbourány.
Od roku 1955 zde měly zastávku parníky z Prahy do Slap.
Po válce se osadníci vrátili, ale osadní život začal až kolem roku 1960, kdy byl
sehrán 1. fotbalový zápas: staří–mladí.
To pak pokračovalo, začal se hrát volejbal a ping-pong.
V roce 1963 se začalo budovat nové hřiště, které bylo dokončeno na jaře 1967.
24. 6. 1967 byl zapálen 1. táborový oheň po obnovení činnosti.
7. 11. 1967 byl do osady dopraven trolejbus, který sloužil jako klubovna u hřiště.
25. 11. 1967 se „U Dolejšů“ v Třebsíně konala soutěž „Trempské zpěvy Posázaví“, kde porota za předsednictví Jendy Kordy udělila 1. místo naší osadnici
Markétě Hauškové. Ještě předtím Markéta s Tondou Kozákem získali 1. místo
v soutěži na potlachu „Red – Riveru“.
15. 10. 1977 byla dostavěna nová klubovna.
Na osadě se jezdily závody na kolech, hrál se ping-pong, fotbal, volejbal, nohejbal, tenis, hokej, osadníci se účastnili běhu Kocábou. Byly pořádány fotbalové zápasy proti Krňanům. Při pochodech Praha – Prčice bylo podáváno
občerstvení.
Nejbližší známé trempské obce: Třebsín a Krňany.
Osobnosti na osadě:
Zdeněk Škrland st. – olympijský vítěz 1936 Berlín kanoe dvojic 10 000 m (Mottl
– Škrland)
Václav Špidra – hudební skladatel (madrigalista)
Jan Kapr – hudební skladatel
JENDA KORDA,
občanským jménem
JAN KORDA
. ledna v Praze až
. července v Praze
Byl český tamburaš a hráč na brač,
sborový pěvec, trampský zpěvák,
skladatel, textař, písničkář a propagátor trampingu, zakládající dlouholetý člen legendární české původně
trampské (později též populárně hudební) vokální skupiny Settleři. Spolu
s Jarkou Mottlem se jedná o klasika
tohoto odvětví českého folku. Je
autorem původní české trampské
hymny Vlajka, za svůj život otextoval
přibližně na 300 písní, působil též
coby filmový a divadelní scénarista,
operetní libretista a spoluautor několika českých lidovek (zde zejména
ve spolupráci s kapelníkem Karlem
Vackem). Jeho bratr František Korda
byl také trampský muzikant.
Osada Proudy
Osada „Proudy“ byla založena roku 1926 ve Svatojánských
proudech na pravém břehu Vltavy nad místem zvaným
„Ve vosinách“ (naproti osadě „Ztracenka“), kde u staré
peřejnaté řeky byla osada „20. míle“. První (zakládající)
osadníci byli: Chaloupka, Hirschl, Trešl, Klička, Müller,
Jedlička, Prokš, Kudrnáč, Kolátor.
Tito osadníci měli klubovnu „Šaškárna“, u které bylo
hřiště na volejbal. Byl vydáván časopis „Vosina“ kamarádem Jedličkou. Na osadě byla i restaurace „U Jindry“.
Po naplnění Štěchovické přehrady přešli osadníci ze zatopené „20. míle“ do Proudů.
Proudy 20. mile 1934.
Proudy – chata proti Ztracence 1933.
187
MEZI VLTAVOU A SÁZAVOU
Václav Petr – nakladatel
Miroslav Kefurt – kytarista a skladatel
Oldřich Kovář – operní pěvec
Miroslav Mach st. – operní pěvec
Regina Rázová – herečka
Jan Bažil st. – státní trenér košíkové
Jirka Princ – vítěz Jizerské padesátky 1974
Vilda Ungermann – mistr světa v nohejbalu 1996 a 1998
Ministři – Vlasák, Černík, Rázl.
Club Údolí ticha
Parta stanařů, milovníků přírody, dorazila v roce 1926
na Sázavu, kde objevila nedaleko Medníka divoké údolí
s průzračným potůčkem. Objevené Slunečné údolí se stalo jejich trvalým tábořištěm. O rok později zde postavili
první chatu, které dali přiléhavý název „Psinec“ a ta se
stala pramátí později vzniklé osady, jíž se od začátku říkalo Údolí ticha.
Sportovní činnost byla od začátku široká, počínaje
volejbalem, až po přespolní běhy. I tady ale museli osadníci v letech druhé světové války údolí opustit. Po roce
1945 se trampové vracejí do svých chat, opravují je i stavějí nové.
Údolí sporů.
188
TREMP OVÉ
Údolí sporů
Na rozmezí krňanského a třebsínského katastru, na pravém břehu Velké řeky, tam, kde pramení jedno rameno
Čimského potoka, je údolí zvané V srdečných. Ve stráních
je rozložena kaskáda chat staré trampské osady s kdysi
výstižným názvem Údolí sporů.
Počátky osady lze zařadit patrně do roku 1927, kdy
tady objevila tábořiště parta trampů z Pankráce.
V roce 1929 se začalo se stavbou první chaty, které dali
název Red River a osadu pojmenovali El China. Brzy vyrostly další chaty. Současně s nimi vybudovali trampové
i dvě hřiště, která se stala předmětem sporů – odtud název
osady. Ve sportu proslavilo osadu fotbalové mužstvo, hrál
se tu ale i volejbal a řada dalších sportovních utkání. Vyrůstalo zde i mnoho trampských kytaristů – písničkářů, kteří
byli vždy hlavním zdrojem zábavy u táborových ohňů.
Také tuto osadu postihla válka a v roce 1942 museli
osadníci prostor vyklidit, území se proměnilo ve vojenskou střelnici pro německou armádu. Konec války znamená návrat všech kamarádů, kteří obětavě obnovili jak
chaty, tak i hřiště a pokračovali i s novými lidmi tam, kde
museli skončit.
Údolí sporů.
Midas.
Zdroj:
Trampský kalendář 1992, osada Proudy.
Fotoarchiv Blanka a Honza Reichardtovi.
Trocadero.
Zábava v chatách 1934.
Na osadu 1933.
Sport Osada Margon Třebenice.
Osada Margon chata Jericho Třebenice.
189
MEZI VLTAVOU A SÁZAVOU
TREMP OVÉ
RED RIVER, osadní život, výlety, sport
album Vítka Dvořáka, nestora osady
190
191
MEZI VLTAVOU A SÁZAVOU
TREMP OVÉ
Osada Proudy
Pohled z osady na Ztracenku.
Osadní kapela (foto z 60. výročí osady proudy) zleva:Tonda Kozák
(kytara-kapelník), Vláďa Turnwald (basa), Markéta Hradecká (kytara),
Honza Seidl (banjo), Franta Reinisch (12str kytara). S kapelou hraje
i Jirka Vozáb ze Ztracenky.
ŠERIFOVÉ OSADY PROUDY
před II. světovou válkou — dr. Müller
60.–80. léta 20. století — Zdeněk Škrland ml.
80. léta až začátek nového tisíciletí — Honza Klesal
a krátce Jarda Taťoun
2011 — Mirek Mach ml. (vnuk Píčka Roschera, jednoho
ze zakladatelů Ztracenky).
Osadní klubovna – trolejbus.
Klubovna osady Proudy.
192
Osada 20. míle.
Nohejbalový turnaj 1974.
Otevření velkého osadního hřiště 28. 8. 1971 – fotbalový turnaj.
28. 8. 1971 – volejbalový turnaj.
Šerif Mach, Proudy.
80 let osady Proudy 2. 9. 2006.
193