Život cak vojenského kapelníka v hudebním
Transkript
Život c. a. k. vojenského kapelníka v hudebním životě Sedmihradska na příkladu Josefa Ferdinanda Macalíka (1856– 1941)1 Ferenc László, Kluž (Cluj, Klausenburg, Rumunsko) 1 Příspěvek byl přednesen při Mezinárodním hudebním sympoziu, pořádaném Gesellschaft für deutsche Musikkultur im südöstlichen Europa 18. – 19. dubna 2008 v Mnichově. Sympozium neslo název „Musik als interkultureller Dialog. Zur Rezeptionsgeschichte deutscher Musikkulturen Südosteuropas“. Při přípravě a vypracování příspěvku mi byla nápomocna řada kolegyň a kolegů, za což jim tímto vyslovuji dík. V abecedním pořádku (bez titulů) to byli: Elisabeth und Friedrich Anzenberger (Kirchstetten), Adél Fekete (Kluž), Pál Richter (Budapešť), Vlasta Reittererová a Hubert Reitterer (Vídeň), Albert Sassmann (Vídeň). Nedávno se mi dostal do rukou programový letáček neobvyklého hudebního večera, konaného 13. května 1933 v Přerově. Pořadatelem koncertu byla Mĕstská hudební škola Přerubu,2 pořad byl nazván „Pěvecko-hudební a taneční akademie hudebních skladatelů rodiny Macalíkovy“. Na programu byly skladby pěti skladatelů totožného příjmení: Basila Macalíka z Karlsburgu3 v Rumunsku (rumunsky dnes Alba Iulia, maďarsky Gyulafehérvár, česky Karlův Bĕlehrad), Josefa Macalíka z Hermannstadtu v Sedmihradsku (rum. Sibiu, maď. Nagyszeben, česky Sibiň), Ferdinanda Macalíka z Krakau v Haliči (polsky Kraków, maď. Krakkó, Krakov), dalšího Basila Macalíka z Lince v Horním Rakousku a Bohuslava Macalíka z Prahy. V důsledku 1. světové války a pařížské mírové smlouvy zastupovalo roku 1933 těchto pět skladatelů, jež byli v příbuzenském poměru, čtyři evropské státy: Rumunsko, Polsko, Rakousko a Československo. Všichni pak pocházeli původně z jediného státního celku, z c. a k. habsburské monarchie. Z patnácti čísel programu pocházelo pět skladeb od Josefa ze Sibině a od Basila z Lince, dvě od Basila z Karlova Bělehradu a Ferdinanda z Krakova, jedna od pražského Basila. Mezi účinkujícími byla uvedena rovněž zpěvačka Dagmar Macalíková. V Rakouském hudebním lexikonu4 není z těchto pěti hudebníků zmíněn ani jediný, autora jménem Macalík jsem nenalezl ani v Rakouském biografickém lexikonu5, v něm je uveden pouze polní maršál Josef Macalík von Ivanobran (1853–1921), pocházející z Ivanovic na Moravě. V soupisu Militärkapellmeister der österreichisch-ungarischen Monarchie pořízeném Friedrichem Anzenbergerem je zmíněn pouze Josef Macalík s životopisnými daty 1856–?.6 Z toho lze usuzovat, že se u autorů skladeb tohoto neobvyklého koncertu v Přerově jednalo o skladatele druhořadého významu. Program koncertu pochází z pozůstalosti Anzenbergerem zmíněného Josefa Macalíka, která je částečně zachována v Kluži, ve vlastnictví jeho vnuka (mého přítele), středoškolského učitele botaniky Ernő Macalika. Na další dokumenty vztahující se k Macalíkovi jsem narazil ve Velkém Varadíně (Großwardein, maď. Nagyvárad, rum. Oradea) u hudebního historika Sándora Thurzó. Již při zběžné prohlídce tohoto materiálu jsem se mohl přesvědčit o tom, že tento druhořadý hudebník představoval v našem malém světě Sedmihradska oceněníhodný 2 Pěvecko hudební spolek Přerub v Přerově byl založen roku 1862. Vlastní hudební školu založil spolek roku 1914. (Pozn. překl.) 3 Místní jména někdejší mnohonárodnostní monarchie měla v každém jazyce svůj ekvivalent. Uvádíme všechny jazykové podoby, v dalším textu (až na historicky podmíněné případy) příslušný dnešní název na prvním místě. (Pozn. překl.) 4 Oesterreichisches Musiklexikon (oeml), 5. sv., Wien 2002–2006. 5 Österreichisches Biographisches Lexikon 1815–1951, 1948–, dosud 12 sv. – Příslušníci rodiny Macalíků mají svá hesla v Pazdírkově a v Československém hudebním slovníku, viz též pozn. 12–15 a 17. (Dopl. překl.) 6 www.anzenberger.info/index.html, April 2008. 2 faktor hudebního života a zaslouží si, aby s jeho životem a dílem byla dnešní veřejnost seznámena.7 Plným jménem se jmenoval Josef Ferdinand Macalík.8 Narodil se 13. dubna 1856 v Ivanovicích na Hané jako třetí syn rodiny se šesti dětmi (pravděpodobně byl bratrancem zmíněného polního maršála Josefa Macalíka von Ivanobran). Od osmého do dvanáctého roku se malý Macalík učil „od učitele Koutného kromě zpěvu postupně hře na housle, klavír, varhany, flétnu a klarinet. Ve varhanní hře často svého učitele zastupoval. [...] Poté ještě hrál na trubku ve Vyškově. V zimě 1869 hrál veřejně na klavír v hostinci ‚U bílého kříže’ v Brně.“ Protože rodiče neměli dost finančních prostředků, aby mu zajistili hudební vzdělání, nechal se čtrnáctiletý chlapec „naverbovat“ k 9. pěšímu pluku v Olomouci jako „hudební elév“. Jeho kapelník Moritz Fall, otec operetního skladatele Leo Falla, zasvětil Macalíka do základů harmonie, jinak ovšem zůstal Josef Macalík ve skladbě autodidakt: „Abych se dále hudebně vzdělal, pořídil jsem si příslušné práce, především partitury, jež mi zejména posloužily“, psal Macalík roku 1934 v Biografii.9 Roku 1874 nastoupil k 50. pěšímu pluku „Velkovévoda Bádenský“, kde byl kapelníkem Franz Lehár starší, otec skladatele Franze Lehára. Kapelník Lehár přiměl Macalíka k aranžování skladeb pro regiment a poskytl mu k tomu cenné rady. Podobně jako všichni vojenští kapelníci, psal rovněž on převážně tance, pochody a různá potpourri. Macalík však upravoval také symfonie, části komorních skladeb a klasické klavírní skaldby pro dechový orchestr. Roku 1875 byl jeho pluk přeložen do Šoproně (Ödenburg, Sopron), 1877 pak do Kluže v Sedmihradsku (Klausenburg, Kolozsvár, Cluj), 1879 do Karlova Bělehradu, 1880 přechodně do Budapešti a posléze opět do Karlova Bělehradu. Od roku 1879 ovšem už Macalík působil jako Lehárův nástupce. V Karlově Bělehradu sloužil do roku 1888, kde měl k dispozici orchestr s více než šedesáti hráči a stal se klíčovou osobností tamního hudebního života. Kromě jiného uvedl za spoluúčinkování sboru ze Sebeşe (Mühlbach, Szászsebes) Haydnovo oratorium Stvoření. 7 Ve vztahu k jeho životu jsou mi známy dva hlavní prameny, oba ve vlastnictví vnuka Ernő. Životopis „Einige Daten aus dem Leben des Kapellmeisters Josef Ferdinand M a c a l i k“, který cituji v textu jako Autobiografii, je strojopis datovaný 4. dubna 1934 v Sibiu a obsahuje dvě rukopisné koruktury resp. doplňky. Macalík je provedl černým inkoustem a stejným perem text i podepsal, na třech místech však jsou patrné i zásahy zeleným inkoustem a jinou rukou, podle mého soudu jeho syna Alfreda. Druhým pramenem je nenadepsaná a nedatovaná karbonová kopie maďarsky psaného a méně pečlivého strojopisu, v němž je jmenován skladatel Macalik József Nándor a který by mohl být psán některým z jeho dětí. Tento pramen cituji jako Biografii. Údaje tohoto druhého zdroje musí být brány s rezervou. Díky Sándorovi Thurzó mám k dispozici řadu biografických poznámek Macalíkova syna Alfreda, jejichž výpověď je rovněž v mnohém zpochybnitelná, obsahují nicméně zásadní údaje, které v hlavních pramenech zmiňovány nejsou. 8 Jméno se vyskytuje také v podobě Maczalik nebo Mazalik. On sám se podepisoval Macalík s dlouhým „í“. 9 Podle Biografie následovalo po Olomouci studium na brněnské konzervatoři, kterou údajně absolvoval, v Autobiografii o tom není zmínky. – Mohlo by se jednat jedině o roku 1866 založenou hudební školu německojazyčného Brněnského hudebního spolku (Brünner Musikverein), po narukování v Olomouci se však takové studium jeví jako nepravděpodobné. (Dopl. překl.) 3 Budiž mi na tomto místo dovolen malý exkurz do dějin Sedmihradska (Siebenbürgen). Karlsburg (Karlův Bělehrad) byl pod svým původním názvem Weißenburg (Bělehrad) od roku 1009 sídlem biskupství. Po zániku středověkých Velkých Uher (1541) se stal hlavním městem víceméně autonomního Sedmihradského knížectví a hudba tvořila nepostradatelnou součást života na knížecím dvoře. Ve Weißenburgu působili kromě jiných benátský madrigalista a žák Claudia Merula Giovanni Battista Mosto či erfurtský kapelník Tesselius, Palestrina věnoval jeden ze svazků svých madrigalů knížeti Sigismundu von Báthory (1584), jenž byl také dedikantem jedné z prvních klavírních škol vůbec, Il Transilvano Girolama Diruty (1593). Roku 1690 potvrdila Diploma Leopoldinum příslušnost Sedmihradska k Habsburské říši a Weißenburg ztratil status hlavního města provincie, neboť z rakouského hlediska byl považován za hlavní (oficiálně ostatně nikdy nevyhlášené) město Sedmihradska převážně německojazyčným obyvatelstvem osídlený Hermannstadt na jihu oblasti. V důsledku toho bylo město za habsburské vlády roku 1732 přejmenováno na Karlsburg (Karlův Bělehrad) a v dalších stoletích zůstalo na úrovni maloměsta. V roce 1850 měl 5054 obyvatel, roku 1910 už 11.616 (5336 Maďarů, 5170 Rumunů a 792 Němců, podle vyznání 2846 ortodoxních, 2820 řeckých katolíků, 2613 římských katolíků, 1586 židovského vyznání, 1106 příslušníků reformované církve a 503 protestantů). Roku 1889 se stal Macalík kapelníkem 31. pěšího pluku v Sibini. Sídlo sedmihradského velitelství sboru mu otevřelo nové perspektivy. V Karlově Bělehradě byl průkopníkem místního hudebního života, v Sibini se mohl začlenit do života pravého města hudby, kde působil početný pěvecký spolek a v divadle byly uváděny opery. Na základě sekundárních pramenů zde Macalík disponoval orchestrem o 86 členech (viz Autobiografie). Za možnosti, které se mu zde nabízely, se odměňoval četnými vlastními skladbami, jež byly také provozovány. Patří k nim například balet Das erste Veilchen (První fialka), několikrát uvedený roku 1893.10 Roku 1894 řídil také provedení opery Hänsel und Gretel (Perníková chaloupka) Engelberta Humperdincka. Roku 1898 byl Macalíkův pluk přeložen do Bosny, otec pěti mezitím narozených dětí se však raději rozhodl pro 44. pěší regiment se sídlem v Budapešti.11 Roku 1901 dráhu vojenského kapelníka definitivně ukončil a přesídlil do Velkého Varadína, kde se stal na základě výzvy ředitele Mihályho Szépa učitelem městské hudební školy; jako všestranný instrumentalista zde vyučoval na několik hudebních nástrojů. Roku 1928, ve svých 72 letech, se vrátil do Sibině a věnoval se převážně komponování. Jeho díla zazněla v řadě dalších měst někdejší monarchie: v Praze, Brně, Bratislavě a také ve 10 Exemplář tištěného libreta se nachází v soukromém archivu Sándora Thurzó ve Velkém Varadíně. Článek v deníku Pesti Napló jej chválí za jeho koncerty v Městském parku, kde uváděl se svou kapelou vynikající dechové úpravy Mozartových a Haydnových symfonií a různé skladby Webera, Schumanna, Mendelssohna, Dvořáka a Griega (Pesti Napló, 14. 07. 1901, s. 8.) 11 4 Vídni. Roku 1935 se přestěhoval do Karlova Bělehradu, kde zastával jeho nejstarší syn Viktor (1890–1953) vysoký úřad v katolické církvi. Josef Ferdinand Macalík zemřel v Karlově Bělehradu 17. dubna 1941. Jeho rukopisné skladby, které zaznamenal ještě v roce své smrti, jsou psány pečlivým, úhledným písmem. Vraťme se však k programu koncertu v Přerově. Bohuslav Macalík z Prahy (1890–1954)12 a Basil Macalík z Lince (1894–1976)13 byli synovci Josefa Ferdinanda, syny jeho bratra Šimona (1863–1948)14, rovněž komponujícího kapelníka. V Karlově Bělehradu žijící Basil (1858–1910)15 byl jedním z bratrů našeho Josefa Ferdinanda. V soupise pořízeném Macalíkovým synem Alfredem se mimochodem objevují ještě tři hudebníci se stejným, v Čechách i bývalé monarchii vzácným křestním jménem Basil. 16 První syn sibiňského vojenského kapelníka Josefa Macalíka, Ferdinand Josef (18??–19??), byl profesorem konzervatoře v Krakově. Druhý syn, již zmíněný Alfred Johann, žil ve Velkém Varadíně a byl uznávaný malíř, po celý život však také horlivě působil jako hudebník (kontrabasista a dirigent). Dcera Gabriella byla ceněnou klavíristkou a korepetitorkou hudební školy v Karlově Bělehradě. Na soupisu hudebníků rodiny Macalíkovy, sestaveném Alfredem Johannem, stojí čtrnáct jmen, a to ještě nejsou všechna. Již samotný tento soupis by byl dostatečným důvodem, aby tato rozvětvená hudební rodina z Moravy, připomínající Stamice a Bendy, byla připomenuta. Program z Přerova názorně dokumentuje její zeměpisné rozptýlení a kulturní mnohostrannost. V Přerově zazněly skladby, příznačné pro dobu c. a. k. monarchie (Slavnostní pochod a Vojenský pochod k defilé), dále romantické charakteristické skladby (Impromptu z melancholických motivů, klavírní Plesové zvuky), i ukázky „absolutní hudby“ (věta Sonáty pro housle a klavír a Houslový koncert), jakož i písně na české texty. Etnickou příslušnost rodiny dokládají dva slovanské tance. Ostatní skladby naopak demonstrují kulturní oblast, skladateli „dobytou“. Dvě skladby svědčí o rumunském vlivu na hudbu Josefa Ferdinanda Macalíka: pochod Sinaja Hora evokuje slávu královského letního sídla Sinaia v jižních Karpatech, titul další skladby Unde eşti? (Kde jsi?) se zdá být inspirován nějakou rumunskou básní, kterou se dosud nepodařilo identifikovat. Krakovský Macalík Ferdinand přispěl ze své nové vlasti Polskou mazurkou a nokturnem Mĕsíční noc nad polským mořem. 12 Stručnou biografii viz in: http://www.musicologica.cz/slovnik/hesla.php?op=heslo&hid./6825 http://www.musicologica.cz/slovnik/hesla.php?op=heslo&hid./5526 14 http://www.musicologica.cz/slovnik/hesla.php?op=heslo&hid./6112 15 http://www.musicologica.cz/slovnik/hesla.php?op=heslo&hid./4531 16 Ve skladatelově adresáři jsem nalezl dalšího Basila, u jehož jména stojí: „[Můj bratranec], ředitel zemědělskohospodářské akademie v Přerově“. To by také vysvětlovalo, proč byl koncert rodiny Macalíků uspořádán v Přerově. Ve městě vážený příbuzný působil patrně jako zprostředkovatel. 13 5 Věrnost slovanským kořenům a přitom otevřenost vůči tehdejší kulturní heterogenitě se zdají být určujícími znaky duchovního dědictví, které Macalíkovi uchovávali i po 1. světové válce, kdy se mnohonárodnostní habsburská monarchie rozpadla na nástupnické státy. Oba znaky jsou velmi patrné v kompozičním díle Josefa Ferdinanda Macalíka, jistě nejvýraznější osobnosti rodiny. „Více než 60 let žiji daleko od vlasti, v cizině, kde mou rodnou řeč nikdo nezná a já jsem z ní leccos, i když ne všechno, zapomněl. Ale mé city k vlasti nevyhasly a byl bych šťasten, kdybych ji dříve, než zavřu navždy oči, mohl ještě jednou spatřit. Jsem a zůstanu věrný Hanák tělem i duší“ – napsal v závěru života neznámému adresátovi.17 Tato věrnost je dokumentována skladbami jako Fantasie na českou lidovou píseň „Andulko, mé dítě“ pro křídlovku a orchestr, nebo Thema a variace na lidovou píseň „Já mám koně, vraný koně“ pro klarinet a orchestr. Po 1. světové válce pozdravil Macalík nově vzniklou společnou vlast Čechů, Moravanů a Slováků pochodem Československé republice zdar! a roku 1940, v době okupace, dal této skladbě nový titul Vlasti zdar! Z téhož roku je také jeho Hanáckoslovácká rapsodie pro orchestr. V Sedmihradsku nalezl Macalík roku 1889 společenství mnoha etnik, v němž Slované tvořili pouze nepatrnou menšinu. V této nejvýchodnější provincii monarchie byla úředním jazykem maďarština, s výjimkou armády, kde byla nadřazeným jazykem i jazykem služebního a osobního kontaktu posádky (rakouská) němčina. Sedmihradské německojazyčné obyvatelstvo bylo na přelomu 19. a 20. století nejen kulturně, nýbrž také demograficky a sociálně důležitou složkou sedmihradské společnosti. Většinu obyvatelstva však tvořili Rumuni a proto tato provincie po 1. světové válce také Rumunsku připadla. Pro Hanáka Macalíka nebylo nijak těžké integrovat do své hudby i národní pluralitu nové vlasti. Státotvornému uherskému resp. maďarskému národu projevil svou úctu mj. rozsáhlou Uherskou fantazií pro housle a orchestr. Domorodé Němce obdaroval Fantasií na sedmihradsko-saskou lidovou píseň „Sedmihradsko, země požehnaná“ pro flétnu a orchestr; nejedná se ovšem o lidovou píseň , nýbrž hymnu tzv. sedmihradských Sasů.18 Tehdejší přední sibiňské vydavatelství Krafft und Drotleff zveřejnilo v nedatované edici jeho Dva sedmihradsko-saské pochody podle saských lidových písní v úpravě pro klavír. Macalíkovy sympatie k Rumunům se neprojevily jen v jeho pochodech, z nichž byly dva uvedeny (pod rumunskými názvy) i v Přerově. Hudebník katolického vyznání dokonce přepracoval pro 17 Koncept nedatovaného a „slavnému spolku“ adresovaného třístránkového dopisu v majetku Sándora Thurzó ve Velkém Varadíně. Dopis obsahuje údaje o Macalíkových skladbách do roku 1935, může být tedy pocházet z druhé poloviny třicátých let. – Není vyloučeno, že se jednalo o dopis adresovaný redakci Pazdírkova slovníku (Dopl. překl.) 18 „Siebenbürgen, Land des Segens“. Lyrik Leopold Maximilian Moltke (1819–1894) označil svou báseň z roku 1846 jako Siebenbürger Volkslied. Tím se stala sedmihradskou písní a podložena molodií Johanna Lukase Hedwiga (1802–1849) je dodnes vnímána jako národní hymna tzv. sedmihradských Sasů. 6 klavír resp. pro vojenskou kapelu několik skladeb nejvýznamnějších představitelů ortodoxní liturgické hudby sedmihradských Rumunů Gheorghe Dima a Dimitrie Cunţanu. Macalíkova skladba Dunajské vlny. Pochod podle stejnojmenného Ivanovicova valčíku pro orchestr je osobitá parafráze nejpopulárnější rumunské skladby své doby: valčíku Donauwellen (Valurile Dunării) Iosifa Ivanoviciho (1845–1902), uvedeného poprvé roku 1889 v Paříži. Ve třicátých letech se stal Macalík členem Společnosti rumunských skladatelů (Societatea Compozitorilor Români). Macalík byl vojenský hudebník a jako takový reprezentoval v Sedmihradsku rakouskouherskou monarchii – ovšem pouze v rámci jeho vojenské služby, o níž jinak není téměř nic známo. Tím spíš zasluhuje ocenění jeho umělecká činnost a jeho příspěvek k domácímu hudebnímu životu v Šoproni, Karlově Belehradu, Sibini a Velkém Varadíně. Pokud by chtěl někdo poznat Rakousko-uherskou monarchii pouze na příkladu Josefa Ferdinanda Macalíka a jeho rodiny, získal by idylický obrázek šťastného mnohonárodnostního státu, jehož národní a kulturní rozmanitost byla prožívána výhradně jako blahodárná historická skutečnost a šance. Prolistujeme-li zachované partitury, pohlédne na nás svět starosvětského skladatele. To, co psal ve třicátých letech 20. století, by nebylo „pokrokovým“ uměním ani o století dříve. Význam jeho díla pro naši současnost není primárně hudební povahy. Jeho staromódní kapelnická hudba je spíše humánním posláním, které jeho osobnost obklopuje nimbem nepochybně morálního významu a dokonce aktuálnosti. V úloze výstavby kulturní Evropy, která připadá nám a následujícím generacím, už nestačí předsudků prostá tolerance vůči národní a kulturní rozmanitosti, považovaná dříve za nejvyšší ctnost. Novým paradigmatem je aktivní zájem o kulturní bytí „oněch druhých“. Viděno v této souvislosti, může být disciplinovaný, staromódní c. a k. vojenský kapelník Josef Ferdinand Macalík skutečně považován za „hudebníka budoucnosti“, který si zaslouží úcty. Česky a rakouskou němčinou hovořící Hanák projevil hudebně svou vstřícnost a sympatie všem třem národnostem Sedmihradska. Já jako Sedmihraďan mu za jeho příklad vyjadřuji obdiv. Jako Evropan upřímně lituji, že se u nás, mezi Rumuny, Maďary a sedmihradskými Sasy, jeho moravská a také rakouská identita pozvolna vytratila. V jeho době byla jazykem korespondence mezi členy jeho rodiny ještě němčina, jeho pět dětí se však po jeho smrti pomaďarštilo. Připomínkou jeho pozůstalosti a chystanou studií o jeho životě a díle bych jej chtěl – i když jen symbolicky – připomenout jako příslušníka oblasti rumunsko-maďarské střední Evropy. (Přel. Vlasta Reittererová) 7
Podobné dokumenty
Untitled - Margec - Huma-Num
Szeged
Székesfehérvár
Vasvár
Fehérvár, Gyulafehérvár
Beszterce (Bistritz)
Brassó (Kronstadt)
Kolozsvár (Klausenburg)
Haraly
sobota 23. 7. 2016 - Letní filmová škola
prováděla za diktatury zvěrstva,
o nichž nic nevíme, neznáme jeho
minulost, jen aktuální stav, který
je minulostí fatálně ovlivněn.
Precizní a bolestivé (pro hlavní
postavu i diváka) drama o činech...
Formát - Nadační fond Nehemia
modlitebnu, která má také sloužit k dalším aktivitám, jako je například
prevence nemoci AIDS, vzdělávání žen a podobně.
Plány, co všechno budeme dělat, se během příprav měnily. Jasno jsme
měli až p...
9. benefiční aukční katalog 2015
setkáváme se díky přízni, důvěře a podpoře fotografů, kteří nám laskavě věnovali svá díla
do již 9. benefiční aukce fotografií. Bez této vstřícnosti autorů a dalších dárců by realizace
této akce ne...