Monitoring - Pražské jaro

Přehled zpráv 23.5.2015
Pražské jaro
Lidové noviny
Řeči o válce a o počasí ..............................................................................................................................................2
23.5.2015
Lidové noviny str. 28 Orientace - Zkušebna
Pražské jaro
PAVEL KLUSÁK
Rozhlas.cz
Národní divadlo uvede v rámci Pražského jara operu Jana Klusáka Filoktétes..................................................3
23.5.2015
Rozhlas.cz
Pražské jaro
čtk
Harmonie.cz
FOK s Inkinenem jako šéfdirigentem na Pražském jaru.........................................................................................4
23.5.2015
Harmonie.cz
Pražské jaro
Petr Veber
NEWTON Media, a.s. © 2015 | [email protected] | www.newtonmedia.cz
1
Pražské jaro
Lidové noviny
Řeči o válce a o počasí
23.5.2015
Lidové noviny
str. 28 Orientace - Zkušebna
Pražské jaro
PAVEL KLUSÁK
Čeští hudebníci plus světový autor, který je osobně na místě režíruje. V rámci Pražského jara přijíždí Heiner
Goebbels: víc než renomovaný tvůrce, pro nějž byla hudba vždy akcí na scéně.
Skladatel a režisér Heiner Goebbels platí za vrcholného „inscenátora hudby“: je mu třiašedesát, patří k režisérským
klasikům, kteří kombinují hloubku a efekt, tedy je hvězdou, kterou si předávají světové hudební, divadelní i
multimediální festivaly. Podtrhněme, že Goebbels je jednou z nemnoha osobností současné hudby, kterou si pouští
do svého programu festival Pražské jaro, a to opakovaně.
V roce 2011 do Národního divadla importovalo inscenaci I Went to the House But Did Not Enter (Šel jsem
do domu, ale nevešel jsem dovnitř), šitou namíru čtveřici vrcholných zpěváků, britskému Hilliard Ensemble. Je
zajímavé, že magicky poetické představení na texty T. S. Eliota či Franze Kafky tehdy pražskojarní publikum z
velké části odzívalo, bylo slyšet pochechtávání a odchody během představení.
Divadla je škoda na proklamace Vystavuje to krutý účet. Současné otevřené formy světového divadla se staly pro
české diváky něčím tak vzácným (import přece jen vyžaduje finance i koprodukční úsilí), že degenerujeme. Už nám
to hlava nebere. Paradoxní je, že humanistický Goebbels i ti, které tak rád zhudebňuje (Poe, Steinová, Kafka,
Müller, Canetti, Faulkner a další), nejsou „bořiteli starých hodnot“, ale bezpochyby souzní s tím, co – aspoň ideově
a ve svých prohlášeních – by rádo šířilo do společnosti Pražské jaro. Nebo je festivalová distribuce krásy ze zóny
mezi Mozartem, Beethovenem a Smetanou vlastně jiný příběh?
Každopádně se letos Goebbels vrátil skrze Pražské jaro na současnější scénu – do Divadla Archa.
SOrchestrem Berg doinscenuje svůj „scénický koncert na slova Gertrudy Steinové“ Songs of Wars I Have Seen
(Písně o prožitých válkách, 2007). Patří k jeho skromnějším a méně divokým dílům; ovšem každé setkání s
mužem, který od experimentálního rocku postoupil až k vedení obřího festivalu Ruhrtriennale v Porúří, je
inspirativní.
V západním Německu 70. let, s ozvěnou sixties a teroristickou frakcí BaaderMeinhof, se začínající
Goebbels neubránil vášnivému zájmu o politiku. Během levicového mládí dokonce v letech 1972–73 bydlel ve
stejném squatu jako Joschka Fischer, pozdější německý ministr zahraničí. Zanedlouho začal Goebbels skládat pro
těleso Sogenanntes Linksradikales Blasorchester – tedy Takzvanou radikálně levicovou dechovku, která chtěla
experimentálně přivést do politických souvislostí otevřenější hudbu než jen plakátové protestsongy. Po ní už přišla
skupina Cassiber, kterou s Goebbelsem sdílel dodnes výrazný teoretik i praktik „rocku v opozici“, Brit Chris Cutler.
S touhle kapelou se Heiner Goebbels ocitl poprvé v Praze: v 80. letech, na utajeném nelegálním koncertě v budově
vinohradského Sokola.
Pokud se časem v něčem našel, pak je to šťastná variabilita forem a citlivost, která velí přistupovat ke
každému dílu jinak, s ohledem na jeho vnitřní logiku. Goebbelsovi se dařilo dlouhodobě spolupracovat s
dramatikem a literátem Heinerem Müllerem: ten sice žil na druhé straně zdi, ve východním Německu, ale jejich
spolupráci cenzura neutlumila. Oba byli skeptičtí ke světu politiky i striktně politickému umění. „Proto Müller
říkával,“ vzpomíná Goebbels, „že text v divadle nikdy nemá být použit jako médium pro sdělení, pro hlásání postojů
vůči realitě. Sám text má být takovou realitou a totéž platí pro divadlo. Jistě, byl to velmi politický člověk,
obeznámený a bdělý, ale taky byl hluboce přesvědčený, že jeviště tu není od toho, aby se z něj hlásala politika.“
Müller byl Goebbelsovi průvodcem do fantazijní říše možností lidského hlasu: Goebbels s níma s jeho texty
vytvořil řadu experimentálních rozhlasových her (sbíraly pak mezinárodní ceny a vydal je vybíravý label ECM). Byl
to také on, kdo Goebbelsovi doporučil zaměřit se na texty Edgara Allana Poea. V Goebbelsově vějíři forem jde
nakonec vždycky o podobné věci: ať už vymýšlí inscenovaný koncert, celou operu (tou první byla Krajina se
vzdálenými příbuznými, 2002), anebo se zaměřuje na hudbu někoho jiného a usazuje ji do scénické podoby.
Macbeth se děje pořád Skladba, jež se odehraje (to je lepší výraz než zazní) v Praze, je jemně inscenovaná, jako
už tolikrát. Goebbels ukazuje přítomné hudebníky trochu šířeji než jen jako hráče. Významnou část ansámblu tvoří
ženy, scéna s lampičkami a křesly připomíná domácký interiér, v jakém mohla psát svoje válečné poznámky
Gertrude Steinová. Její texty tu čtou instrumentalistky, které právě nehrají: na premiéře (2007) se toho zhostily
členky souborů London Sinfonietta a Orchestra of the Age of Enlightenment. „Nejzajímavější na tom je,“ objasňuje
Heiner Goebbels výběr textů, „že (Steinová) vypráví o svých zážitcích z druhé světové války, kterou zažila ve
Francii, ale na nic se zvlášť nezaměřuje, nijak nám nenapovídá, co máme pokládat za důležité, a co ne. Je to, jako
když spolu mluví sousedi o všem možném, kombinuje osobní zmínky o jídle, o svém psovi, o počasí, s jasně
NEWTON Media, a.s. © 2015 | [email protected] | www.newtonmedia.cz
2
politickými názory na Američany, Italy, Francouze a lidi vězněné v Německu. Pěkné na tom je, že když si čtete tu
knihu – a patrně taky když to slyšíte ve skladbě – musíte se sami rozhodnout, nač se chcete zaměřit, váháte mezi
vlastním vztahem k osobnímu úhlu pohledu, nebo k tomu politickému a společenskému.“
Ve vybraných fragmentech Gertrude Steinová mimo jiné píše: „Trávíme naše páteční odpoledne s přáteli
při četbě Shakespeara, četli jsme Julia Caesara a Macbetha a teď Richarda III., a dost děsivé je, že je to všechno
přesně takové jako to, co se teď děje.“ Zmínky o Shakespearovi a o tom, že historie násilí se opakuje, rozvádí
Goebbels do hudby: používá dobové nástroje a části skladby Bouře, kterou v 17. století napsal Matthew Locke. Už
v rozhlase využíval napětí mezi textem a mluvčím – to když nechal chodce na ulici číst věty z řeckých bájí. Tady
nemají čtoucí hudebnice působit jako profesionální přednašečky: jsou to civilní lidé jako my, kteří se dnes setkávají
s deníkem Steinové a už samotným čtením k němu zaujímají postoj.
Goebbels v posledních letech vytvářel rozmáchlé projekty, mezinárodní koprodukce v měřítku, které česká
soudobá scéna nezná. Z akce Evropské hlavní město kultury vzešel festival Ruhrtriennale: Goebbels tu sáhl
během tří let po třech významných dílech nové hudby, které se ale málokdy dočkají skutečného zpracování – třeba
De Materie politizujícího nizozemského minimalisty Louise Andriessena: jeho hudba má hybnost podobnou Philu
Glassovi, ale obsahem jde spíš o názorové eseje. Doslova strašné úsilí musela dát rekonstrukce jediného díla
amerického skladatele a tuláka Harryho Partche Delusion of the Fury: bylo nutno postavit nástroje specifické
konstrukce a ladění, jaké utopický Partch vytvářel v 60. letech. Na takové projekty může být producent
pochopitelně hrdý, pomůže jimi osvětlit jednu důležitou kapitolu; a přece loňská rekonstrukce (autor článku ji viděl v
Amsterdamu) měla lehkou pachuť slavnostní reprízy; původní outsiderství střemhlavého Partche nahradila
instituční úcta.
Pokud za něco sklidil Goebbels nejen nadšení, ale i úžas, pak to v posledních letech bylo „mechanické
divadlo“ Stifters Dings (Stifterovy věci). Rodák z Horní Plané, spisovatel Adalbert Stifter, ho inspiroval ke kusu, jímž
chtěl hudebník ukázat, že příroda, divočina, vesmír – si stačí bez lidí. „Není nic krásnějšího než prázdná scéna,“
prozradil Goebbels. Na scéně nechal uvolňovat mlhu, pršet, fučet vítr, přesouvat objekty a hrát světlem; v
atmosféře bažinaté slati pak hudbu vytvářelo šest mechanických pian. Část ohlasů tvrdila, že se dostal na pomezí
galerijní instalace, ale pro Goebbelse bylo podstatné uvést právě „drama bez lidí“, ambientní latentní děj, který
nečerpá z lidské akce, ale z toho obrovského zbytku světa.
V těchto dnech vycházejí poprvé Goebbelsovy texty o inscenování hudby v angličtině (pod názvem
Aesthetics of Absence). Zdá se, že i po šedesátce si udržuje vysokou úroveň výstupní kontroly, ohlasy evropského
politického napětí inscenu je smlhavou otevřeností (When the Mountain Changed Its Clothing se sborem srbských
holčiček a přispěním výtvarnice Mariny Abramovičové), rozmáchlé projekty střídá skromnějšími. Na jeho velká,
sugestivní a nejzdařilejší představení musíme jezdit do zahraničí, žádné se nikdy nepovedlo dovézt: jako by naše
scéna nebyla s touhle tvorbou kompatibilní. Pořád jsme trochu jiná kultura.
***
Koncert v rámci festivalu Pražské jaro se koná v pondělí v Divadle Archa. Orchestr Berg řídí Peter Vrábel. Skladbu
Heinera Goebbelse Songs of Wars I Have Seen doplňuje Vápenná symfonieta Petra Wajsara. Představení
proběhne za účasti autorů.
Foto popis| Divadlo mlhy, deště, větru, mechanických klavírů, krajiny bez člověka: Stifterovy věci aneb divočina v
interiéru. Její autor Heiner Goebbels přijíždí na Pražské jaro.
Foto autor| FOTO – MARIO DELCURTO
Foto popis| Heiner Goebbels
Foto autor| REPRO LN
Rozhlas.cz
Národní divadlo uvede v rámci Pražského jara operu Jana Klusáka
Filoktétes
23.5.2015 Rozhlas.cz
čtk Pražské jaro
Národní divadlo v Praze dnes uvede novou operu Filoktétés od uznávaného skladatele Jana Klusáka. Inscenace
se pořádá v koprodukci s Národním divadlem Moravskoslezským v Ostravě, které světovou premiéru opery
NEWTON Media, a.s. © 2015 | [email protected] | www.newtonmedia.cz
3
představilo před několika dny. Odehraje se zároveň v rámci festivalu Pražské jaro, který probíhá od půlky května.
Děj nejnovější opery českého skladatele Jana Klusáka se odehrává v období antiky. Námětem pro ni byla
stejnojmenná Sofoklova tragédie. Podle Jana Klusáka dílo svým tématem zaujme i současné publikum. „Vyloučení
z lidského kolektivu a ostrakizace, nebo dokonce izolace v naprosté samotě a beznaději, které je tématem opery,
zažila v minulém i tomto století spousta lidí,“ vysvětluje skladatel. Tragédie vycházející z osudu bojovníka Filoktéta
se odehrává v období desátého roku trojské války. Věštba předpověděla, že Trója bude dobyta teprve tehdy, až
bude Paris zabit Filoktétovým lukem, který nikdy nemíjí cíl. Odysseus proto chce luk získat, což se mu podaří.
Filoktétés se nakonec k vojsku připojí a vydá se za válečnou slávou. Libreto sestavil sám skladatel z textu
Sofoklova dramatu. V hudebním nastudování Marka Ivanoviče, režii Jiřího Nekvasila, na scéně Daniela Dvořáka a
v kostýmech Simony Rybákové se v hlavní roli mimo jiné představí Jakub Tolaš.
Harmonie.cz
FOK s Inkinenem jako šéfdirigentem na Pražském jaru
23.5.2015
Petr Veber
Harmonie.cz
Pražské jaro
Pražští symfonikové se zařadili do letošního programu festivalu Pražské jaro s programem, který vypadal nezvykle,
ale vůbec nebyl banální. A na koncertě v Obecním domě se (21. 5.) poprvé představili se svým novým
šéfdirigentem.
Pietari Inkinen, pětatřicetiletý finský umělec působící v posledních letech na Novém Zélandě, vystoupil se
Symfonickým orchestrem hlavního města Prahy FOK loni na podzim a poté bylo oznámeno, že se od sezóny
2015/2016 postaví do jeho čela. Nynější festivalový koncert byl od té doby jejich prvním setkáním. Inkinen vedl
provedení tří skladeb profesionálně, s jistotou a přehledem, působil cílevědomě a zdravě sebevědomě. V úvodu
zaznělo symfonické allegro Štafeta od Jana Hanuše, vhodná připomínka skladatelova květnového stého jubilea.
Asi osmiminutová skladba má svou jedinečnou historii - vznikla pod dojmem sovětské okupace a byla myšlena jako
pocta rozhlasovým pracovníkům, kteří v roce 1968, stejně jako na konci války v roce 1945, dokázali povzbuzovat
Pražany; generace si tak předaly pomyslnou „štafetu“ z názvu díla. Brzy po premiéře ovšem právě pro tento
podtext následoval zákaz uvádění. Z dnešního pohledu, i bez znalosti programu skladby, jde o zvukově hutný,
gradovaný opus, o klasicky instrumentovanou, expresivně moderní kompozici, o svižnou studii s jednotným tahem.
Druhou položkou koncertu byla čtvrtá věta ze 6. symfonie současného finského skladatele Einojuhaniho
Rautavaary – asi desetiminutové finále rozsáhlejší skladby inspirované postavou Vincenta van Gogha. Věta je
označena jako „apoteóza“ a skutečně vyznívá jako pocta malíři – v základním nastavení jde o lyricky rozmáchlou
romantizující plochu narůstající výrazové a zvukové intenzity, o příjemnou, téměř impresionisticky barevnou
zvukovou clonu, působivě stupňovanou, která se v určitém okamžiku zlomí a doznívá pak chvíli do ztracena ve
zvláštním oparu. Partitura může dobře fungovat i takto samostatně, ale samozřejmě by bylo ještě mnohem lepší,
kdyby někdy zazněla v Praze symfonie „Vincentiana“ celá.
Hlavní položkou koncertu byla Mahlerova Pátá symfonie, více než hodinový pětivětý monument s proslulým
smyčcovým Adagiettem předcházejícím velkému finále. FOK hrál velmi pěkně, inspirovaně a ochotně. Přes dobře
působící výstavbu celku, přes veškerou orchestrální perfekci, dobrý zvuk celku, vesměs velmi slušná sóla a
angažovanou hru orchestru se však nelze ubránit dojmu, že skladbě něco málo ještě chybělo – Inkinen ji cítí co do
výrazu spíše romanticky než expresivně a moderně a – aniž by si to odporovalo - co do tempa spíše věcněji a
rychleji než závažně. A tak by si v některých místech a v celkovém pocitu bylo možné přát víc kontrastů, větší
extrémy a zvraty, víc hloubky a exaltovanosti – víc mahlerovské rozporuplnosti. Symfonie dostala skvěle
vygradovaný, do efektního příkrého tempa zrychlený závěr, ale předtím by snesla občas větší vyhrocenost i větší
ponor, a to včetně okouzleného Adagietta s jeho jemnou dynamikou a harfovými basy. V symfonii by bývalo mohlo
přes dosažený působivý výraz a symfonickou zdařilost jít ještě o víc, mohla by dostat ještě osobitější výklad a
dokonalejší styl – jedním slovem větší zralost. Přesto není třeba upírat Pietari Inkinenovi erudici, talent, energii a
kompetentnost. Uvedl se na svůj věk v Praze dobře a lze hledět do jeho příštích společných let s tímto tělesem se
značnou nadějí.
NEWTON Media, a.s. © 2015 | [email protected] | www.newtonmedia.cz
4