kultura 2/2014
Transkript
ZAJÍMAVOSTI A INFORMACE „MELANCHOLICKÁ KOMEDIE“ v ABC? Když jsem odcházel z premiéry hry Bylo nás pět v Divadle ABC, tak mě napadlo, pro koho vlastně Arnošt Goldflam tu inscenaci připravil? Je to pro dětské publikum nebo pro „dospěláky“? Když dva totiž dělají jedno a totéž, nemusí to zdaleka stejně dopadnout. Karel Poláček napsal tento svůj skvělý (a možná nejlepší) román o životě na malém městě, viděný dětskýma očima. A vskutku, to se mu podařilo nadmíru báječně, vždyť ono: „my hoši, co spolu chodíme“ se stalo téměř kultovním sloganem, který natrvalo obohatil českou syntetiku. Samozřejmě, próza má jiné výrazové prostředky, jiné má film a jiné divadlo. Možná, že už tušíte, k čemu vás chci svými slovy dovést. Televizní seriálovou podobu zná asi každý velký i malý divák v naší republice, neboť šlo o velmi „milounké“ a křehké převyprávění životních radostí a trampot zhruba devítiletých kluků a některých jejich kamarádek. Divadelní verze má samozřejmě k dispozici dokonalou vizuální podobu oněch dětských hrdinů i autentičnost prostředí, ale obsazenou dospělými herci. Až posud by nesporně Goldflamovo převyprávění knihy Bylo nás pět mělo být obohacením (nebo oživením) současného repertoáru v Divadle ABC. Podle mého názoru, který samozřejmě nikomu nevnucuji, se to ale nestalo. Při vší úctě k Arnoštu Goldflamovi si myslím, že různých adaptací, vlastních dramatických výtvorů (pomíjím teď jeho herecká vystoupení) a prozaické tvorby už je tolik, že se zákonitě začíná opakovat. A převedení tak skvělého románu do jevištního útvaru to potvrzuje. Pravda, Goldflam má s adaptacemi Poláčkových románů jisté zkušenosti (pro Mahelovo divadlo v Brně připravil Okresní město, pro Klicperovo divadlo v Hradci Králové Hostinec U Kamenného stolu), dokonce se skladatelem Zbyňkem Matějů připravil operu Bylo nás pět (ta se nerealizovala, proto písňové a hudební texty využil v uváděné činoherní podobě). Budu trochu polemizovat s Goldflamovým názorem, že děti tady budou hrát dospělí, což určitě bude oživením. Možná dobrá myšlenka, ale ono pitvoření se dospělých herců a nucení se do dětského způsobu myšlení, jednání a chování bohužel zavání infantilismem. Ještě tak scény, kdy „hoši“ disku-tují o svých dětských „problémech“ jsou ještě svým způsobem zábavné, ale ony horečnaté vize v druhé části představení jsou násilné a Vasil Fridrich je pouhým „přehrávačem“. Zdá se mně to (a nejen tato scéna) jako „plácání“ co slina na jazyk přinese. Právě tady se totiž ukazuje, že s tzv. „dospělými“ dětmi převést pohnuté psychické stavy do takové podoby, aby je divák stoprocentně převzal za své, je setsakra peprná záležitost. Bylo by samozřejmě nefér srovnávat Goldflamovu inscenaci s oním televizním seriálkem. A to jistě autor také nechtěl, nicméně svádí to k tomu a koneckonců toto představení s dospělými herci ukazuje, že ona poetika Poláčkova vypravování dětské herce potřebuje. Poněkud absurdní (alespoň pro mne) je hudební „doprovod“ jednotlivých částí představení. Považuji ho za jakousi neorganickou směs různých hlasových dispozic i hudebních žánrů. Sice lze do jisté míry souhlasit s tím, že se zde prezentují „hity“ oné doby, v níž se odehrává příběh pěti chlapců, ale to tvůrce neopravňuje s tím v naznačeném duchu nakládat (zvláště „pozoruhodné“ byly ony štědrovečerní operní árie neškolených hlasů). Poněkud mě zklamala i scéna Davida Marka, která je příliš statická a myslím, že i pro herce pohybově omezující. Goldflamova manželka Petra Štětinová sice vymyslela zajímavé kostýmy, ale dobou se rozhodně inspirovat nedala. Přesto zahýřila střihem i barvami pro kostýmy Brabence (Oldřich Vízner) a Brabencové (Hana Doulová), stejně jako pro maháradžu (Hanuš Bor) a maharání (Jitka Smutná). Z pětice klukovských hrdinů mě zaujal Petr Klimeš v roli mladého Zilvara, líbit se budou i ony dvě dívčí postavy Evička Svobodová v podání Anny Suchánkové a především Rampepurda, kterou hraje Henrieta Horáčková. Přes všechny výhrady bych byl rád, kdyby „hoši, co spolu chodíme“, chodili k potěšení diváků po scéně ABC ještě nějaký čas… Jiří Sommer ZAJÍMAVOSTI A INFORMACE JINDŘICH WALDES by měl jistě radost, že v jeho muzeu vystavuje SDRUŽENÍ PRAŽSKÝCH MALÍŘŮ V úterý 13. května v podvečer, o půl sedmé, by se zúčastnil vernisáže, prohlédl si vystavené obrazy i díla hostůsochařů, zaposlouchal se do francouzských a španělských písní v podání Evy Kris… Alena Antonová Daniela Benešová Eva ProkopováKolmanová Jiří Hruška Michal Čada Natalie Kozlová Václav Stárek Vlasta Dlouhá My si alespoň při vernisáži ve vršovické Galerii DESET – Waldesovo muzeum (Čechovo náměstí - Moskevská 262/57) na velkopodnikatele nejen „v patentkách“, sběratele umění, mecenáše, vlastence Jindřicha Waldese (1876-1941) můžeme zavzpomínat. Jiřina J. Hubáčková Fota obrazů z archivu Sdružení pražských malířů ZAJÍMAVOSTI A INFORMACE ZE STŘEDU VEN..... Začátkem dubna se ve výstavní síni Masné krámy Západočeské galerie v Plzni sešlo třicet tři umělců čtyř generací z osmi českých a moravských regionů, jejichž díla jsou v expozici seřazena chronologicky podle dat narození. Autor výstavy, pojmenované Ze středu ven / Umění regionů 1985 –2010, Michal Koleček, děkan Fakulty umění a designu Univerzity Jana Purkyně v Ústí nad Labem, přizval k její koncepci Ladislava Daňka, kurátora a výtvarného teoretika z Muzea umění v Olomouci. Vedle kurátorky Marcely Štýbrové z pořádající instituce se na její rozsáhlé přípravě podíleli i další spolukurátoři z jednotlivých prezentovaných regionů, jimiž jsou České Budějovice, Hradec Králové, Liberec, Olomouc, Ostrava, Plzeň, Ústí nad Labem a Zlín. Místní specifika jsou proto v expozici zcela zřetelná. Oproti často kritizovanému kulturnímu centralismu Prahy a Brna, které jsou zde záměrně vynechány, se koncepce výstavy zabývá decentralizací a vývojem různých tvůrčích procesů výtvarného umění v regionech v období posledních dvaceti pěti let. Chce tak v současném kontextu doplnit pomyslná bílá místa mapy výtvarného umění daných let a pokusit se vydefinovat, co je centrum a region, a to i z pohledu zevnitř. Svoji úlohu v lokálních oblastech hrály zejména v pohraničí tragické změny po roce 1945. Od druhé poloviny 80. let v oblastech nastupovaly silné autorské osobnosti, které rozvíjely pozdně modernistická východiska s důrazem kladeným na minimalistické či konceptuální postupy. V 90. letech můžeme mluvit o vrcholící vlně postmoderny, evropském myšlenkovém směru konce 20. století, jehož základním prvkem je pluralita uměleckých názorů, která se staví proti dosud převládající jednoznačné koncepci moderny. I když se v regionech nástup postmoderny trochu opozdil, přicházela i jiná dobová témata, objevovaly se také genderové přístupy. Ladislav Daněk připomněl: Důležité je, že v regionech je umění velmi kvalitní a srovnatelné s uměním v centru. Jeho kladem jsou i specifické odlišnosti od ostatních regionů a rovněž od centra, jako například silná výtvarná generace 80. let v olomouckém regionu, nebo výtvarníci pracující s architekturou v regionu libereckém. Silný industriálně sociální náboj má umění na Ostravsku a Ústecku. Výstava, na níž je zastoupena široká škála výtvarných médií od maleb, fotografií přes objekty až po instalace a videoprojekce otevírá diskusi, jak výtvarné umění funguje ve svém kontextu, čímž dokresluje již kodifikovaný příběh dějin výtvarného umění. Michal Koleček doplňuje: Od 80. let vzniká jedna úroveň plastické mapy, na níž jsou umělci propojeni i na národní a mezinárodní úrovni v pohledu z míst, kde díla vznikla i z pohledu nadregionálního. K výstavě, která potrvá do 8. června, a u níž se uvažuje o následném přenesení do Košic, jsou programovány komentované prohlídky, cyklus přednášek včetně konference, je připravena odborná publikace a vše význam výstavy ještě rozšiřuje. Bedřiška Terezie Brůhová Robet Vlasák: ČEZ sound… Jiří Kubový: Bez názvu ZAJÍMAVOSTI A INFORMACE ČTYŘI ZLATÍ LEDŇÁČCI Z PLZNĚ Už po sedmadvacáté proběhne od 27.4. do 3.5. v Plzni filmový festival FINÁLE. Jako v posledních letech už po několikáté se Měšťanská beseda promění ve festivalové centrum. Letos jsou do soutěže přihlášeny nové české celovečerní filmy a dokumenty, tentokrát je soutěž rozšířena o tvorbu slovenskou. Nově bude zařazena i soutěž české a slovenské televizní tvorby a jejich tvůrci budou mít šanci představit svá díla mezinárodním nezávislým odborníkům. Soutěžit se bude ve dvou žánrových kategoriích: dramatická tvorba a komediální tvorba. Kromě filmových novinek a televizní tvorby nabídne festival i unikáty z archivů, které jinde nejsou k vidění, objeví se i zajímavá autorská čtení, talkshow nebo projekce krátkých filmů. Pokud počasí dovolí nebude chybět ani oblíbená venkovní kavárna před Měšťanskou besedou nebo přehlídka módy s doplňky od českých designérů. V letošním ročníku jsou připraveni čtyři Zlatí ledňáčci: pro nejlepší celovečerní film, pro nejlepší dokument, pro nejlepší dramatický televizní kus a pro nejlepší televizní komedii. Do soutěže nových celovečerních hraných a animovaných filmů bylo z dvaatřiceti přihlášených snímků odbornou radou vybráno čtrnáct. Z těch bude odborná mezinárodní porota vybírat vítěze. Do bojů o ledňáčka postoupily např. Revival, Hořící keř, Klauni, Křídla Vánoc nebo Vejška. Filmy, které nebyly vybrány do soutěže budou uvedeny mimo soutěž, takže diváci o ně nepřijdou. Předvýběr v kategorii dokumentů byl ještě náročnější. Přihlášeno jich bylo skoro sedmdesát, z nichž soutěžit bude dvaadvacet. V televizních kategoriích bude festivalová porota vybírat z devíti komedií a třinácti dramatických titulů. O Zlatého ledňáčka se bude ucházet například: Comeback, Čtvrtá hvězda, Cirkus Bukowsky, Ztracená brána nebo Kriminálky Anděl a Staré město. Finále Plzeň opět složí poctu velkým osobnostem české kinematografie. Jde o letošní jubilanty, kteří oslavují osmdesáté narozeniny – Miroslava Ondříčka, Věru Plívovou–Šimkovou a Juraje Herze, který je v letošním ročníku předsedou mezinárodní poroty celovečerních filmů. Festival Finále Plzeň slavnostně zahájí předpremiéra snímku Hany, prvního českého filmu natočeného na jeden záběr. Režisér Michal Samir a producent Matěj Chlupáček ho natočili v září 2013 v centru Plzně v průběhu pouhých tří nocí. Pro festivalové diváky bude film promítán ještě jednou. Televizní nadšenci zhlédnou seriálový maratón Terapie 2 s Karlem Rodenem, festival uvede 6 dílů od pondělí 28. 4. do pátku 2. 5. Další televizní lahůdkou bude přehlídka toho nejlepšího z chystané tvorby České televize. Černá komedie Osmy, která zachycuje jeden normalizační den roku 1980. Je plný osvědčených jmen – režie Jiří Strach, námět a scénář Marek Epstein, hudba Ondřej Brzobohatý, hrají Ivan Trojan, Zuzana Stivínová a další. Dvoudílné drama Poslední cyklista vypráví poutavý příběh židovského manželského páru, který v roce 1933 adoptuje malé děvčátko. Netuší, jaký životní osud jí připraví tím, že z křesťanky udělají nevratně židovku. Na Finále se nebudeme na filmy jen dívat, o filmech se také bude mluvit. O FIlmech NAšich LEt si bude povídat Tomáš Baldýnský s režisérem Radimem Špačkem a hudebníkem Ondřejem Anděrou. Ze svých knih budou číst Irena Dousková, Jáchym Topol, Jan Novák, a jako bonus Vladimír 518, raper, který představí publikaci KMENY. Ve zvláštní sekci se diváci seznámí s kinematografií Slovinska. S Českou republikou ho spojuje podobná mentalita, důraz na národní identitu i kulturně historické kořeny. Festivalové publikum pozná další evropskou zemi, o jejíž filmové produkci nemá český divák žádné hlubší povědomí. -sv- NEJKRÁSNĚJŠÍ ZŘÍCENINY SLOVENSKÝCH HRADŮ – 13. HRAD ZBOROV Na severovýchodním Slovensku, na zalesněném kopci z pískovce, nedaleko Bardějova, se nachází zřícenina hradu Zborov. Tento kraj kdysi protínala a spojovala „Kupecká cesta“ s Polskem, což samo o sobě vyzdvihuje důležitost místa pro stavbu hradu. Panství hradu patřilo k největším feudálním statkům na Slovensku. V současné době jsou pro návštěvníky postaveny informační tabule, které popisují vše o strategické důležitosti, o jednotlivých objektech hradního panství, dozvíme se o poddanských vzpourách, o rodech, kterým hrad postupně patřil i o obranném systému, o stavovských povstáních i o vypálení hradu císařskými vojsky v 17. století. Od zříceniny jsou pěkné výhledy na okolní krajinu – Ondavské vrchoviny. K severu vidíme obec Zborov a v pozadí Smilnianský vrch a vidíme Bardějov. Jedna z legend v souvislosti se vznikem tohoto hradu hovoří o výběru vhodného místa na stavbu, určenou k ochraně před tatarskými hordami, a o původu názvu hradu. Legenda č. 1 – Hrad a čerti Hrad Zborov kolem roku 1910 Na vrchu nazývaném Kaštielik začali stavět hrad. Vzdor pojmenování vrchu se tam začali scházet čerti a čarodějnice a provozovali bujné tance za temné noci. Protože už položené základní kameny jim v jejich reji značně překážely, odnesli je vždy na vedlejší vrch. Stavebníci nic nechápali a začínali zase znova. Po delším čase však pochopili a začali stavět kameny tam, kam je čerti odnášeli. Tak si uspořili práci. Díky tomuto sporu pojmenovali vrch Sporov. Časem se jeho název upravil na Zborov. Hrad byl vybudován pravděpodobně začátkem 14. století na pokyn krále jako pohraniční hrad u cesty, která vedla z Bardějova přes karpatské průsmyky do Polska. Roku 1364 získal hrad Petr Zudar, první zemský hodnostář, od krále Ludvíka I. - z hradu pak vytvořil centrum rozlehlého panství. Roku 1470 rod Zudarovců vymřel po meči a prostřednictvím jeho dcery přešlo hradní panství na Rozgoniovce. Roku 1522 byl už Zborov majetkem šarišské rodiny Tárczyovců, kteá silně podporovala krále Jana Zápolského za doby dvojvládí. Ale vojsko druhého panovníka hrad dobylo a Ferdinand Habsburský ho daroval r. 1548 svému stoupenci Kašparovi Serédymu. V té době se země připravovala na obranu před osmanskou agresí. Serédyovci dobudovali hrad do konečné rozlohy a postavili dělové obranné bašty. Roku 1566 nečekané zemřel Kašpar II. Serédy a zde se váže druhá legenda. NEJKRÁSNĚJŠÍ ZŘÍCENINY SLOVENSKÝCH HRADŮ – 13. Legenda č. 2 – Puklé srdce Vstupní brána Kašpar II. Serédy velice miloval se zalíbil také Zikmundovi Rákoczymu, koupi hradu. Kašpar odmítal ho prodat, Zborovský šlechtic si uvědomil, že musí myslet něco, co by Zikmunda odradilo. hrad prodá, ale za strašně vysokých nek. Požadoval dukáty, které musely být ce. Jednoho dne Zikmund skutečně přinesl dovaných dukátů i se správnou ražbou. slovo, ale jeho srdce ztrátu nevydrželo a Zborov. Ale hrad který usiloval o Zikmund naléhal. diplomaticky vyRozhodl se, že finančních podmíraženy v témže rocelý měch požaSerédy dodržoval puklo žalem. Roku 1590 dala jeho dcera Zuzana hrad časti svého manžela, knížete Jána z letech majetek převzal Ondřej Balassa, s Annou Meraiovou, vdovou po panu Kašparovi. Roku 1601 předal hradní panství Zikmundovi Rákoczymu. Roku 1684, v září, generál Schultz společně s habsburskými vojsky dobyl hrad Zborov, který dal vyhodit do vzduchu. Od té doby zbytek hradu pustne. zrenovovat za úOstrogu. Po pěti který se oženil Hrad od jihozápadu Text a obrazový doprovod vycházejí z publikace „Kulturní krásy Slovenska“, která vyšla v r. 2007 v Bratislavě s podtitulem „Hrady, nejkrásnější zříceniny“. Materiály použity se souhlasem vydavatelství Dajama a autorů Daniela Kolára a Jaroslava Nešpora. Eva Kubátová Opevnění druhého předhradí ZAJÍMAVOSTI A INFORMACE NA FIDLOVAČCE SE TROPÍ HLOUPOSTI Ano, tropí je tady Marie Doležalová alias Eva Norová v rodinné komedii Eva tropí hlouposti. Nám starším tento název nepochybně připomene původní filmovou podobu autorky Fan Vavřincové, kterou v roce 1939 natočil režisér Martin Frič a která se stala „oddechovým“ hitem v tehdy rozbouřeném státečku ohroženém mocným nacistickým sousedem. Říkám úmyslně „my starší“, protože si nejsem zcela jistý, zda naše mladá generace stačila ve „filmech pro pamětníky“ tento titul zaregistrovat. Tehdejší představitelku Evy Norové – Natašu Gollovou – vynesl tento film do poměrně širokého povědomí tehdejší filmomilovné veřejnosti, což nepochybně umocnil i její filmový bratr Michal, vytvořený Oldřichem Novým. Ten mimochodem nuselskému divadlu kraloval nejen na jevišti, ale také jako jeho ředitel. A abychom alespoň částečně doplnili hlavní postavy ve filmové podobě, tak je třeba uvést Zdeňku Baldovou jako fatální tetu Pavlínu, Gustava Hilmara jako továrníka Záhorského, jeho tajemníka Kučeru a ctitele Evy v podání Raoula Schránila a snad ještě Jiřinu Sedláčkovu jako Záhorských dceru Elišku. Pro Fidlovačku připravili jevištní podobu Pavel Šimák a Petr Vydra a vytvořili bujarou komedii, na níž se v každém případě nejen „dá koukat“, ale svojí roztomilostí vás nepochybně pohladí po duši. Jistě, námět je poněkud prostinký, ale zahraný s jistou graciézností a notabene v kostýmech a na scéně, která „záhadu“ receptu na pěstování růží docela dobře podtrhuje. Tetička (Ludmila Molínová) je rozkošná stará dáma, shovívavě sledující svoji poněkud ztřeštěnou vnučku Evu (Marie Doležalová). Musím říci, že tato mladá dáma dostává v Divadle Na Fidlovačce dost prostoru na to, aby ukázala, jak se z hereckého „holátka“, kterým se prezentovala v některých starších televizních seriálech, stává pohledná a kumštuschopná herečka (naposledy jsem ji viděl v komorní grotesce Pět ve stejných šatech). Není samozřejmě na místě pokoušet se o jakékoli virtuální srovnávání Nataši Gollové (ve filmu měla přece jenom jiné výrazové možnosti) a Marie Doležalové, nicméně za jistou promyšlenou i nepromyšlenou naivitu, s níž vytváří „svoji divadelní“ Evu, je třeba ji velmi pozitivně hodnotit. V některých pasážích jsou její „hlouposti“ docela milounké. Právě jí se podaří urovnat ne zcela dobré vztahy se sousedem továrníkem Záhorským (Zdeněk Maryška), který je jen tak mimochodem řečeno pod pantoflem své poněkud nervní manželky (Martina Randová). A tak se to začíná poněkud „zašmodrchávat“, protože nejde již jen o návod na pěstování růží, ale také o hledání rodinného šperku, který byl původně odcizen rodině Kučerových, jejichž syn (Lukáš Rous) se stává tajemníkem u Záhorských a kromě toho, že se zamiluje do Evy, tak odcizený šperk nakonec najde. Své si tu nepochybně odehrají i další postavy, především bratr Evy Michal Nor (Denny Ratajský), který si svojí elegancí a uhlazeností v ničem nezadá s Oldřichem Novým. A křehká Aneta Krejčíková coby Eliška Záhorská si jen tak lehce pohrává se svojí postavou, dráždící Michala Nora. Komediální charakter podtrhují i Daniel Rous, Pavel Nečas a David Hák. Myslím, že režisér Pavel Šimák, scénograf Pavel Borák a autorka kostýmů Blanka Tesařová pojali tuto crazy komedii, která kdysi slavila i úspěch v časopisecké podobě, jako titul, který se (podle mého názoru) bude Na Fidlovačce líbit i v dalších sezonách. Jiří Sommer ZAJÍMAVOSTI A INFORMACE HASIČI JEDOU STŘÍKAČKU VEZOU … … a to už 150 let, jak nám na příležitostné poštovní známce připomínají akademický malíř Adolf Born, rytec Bohumil Šneider, patron hasičů svatý Florián – o mluvícím kocourovi jména neznámého nemluvě. I když: již z 10. století před naším letopočtem máme zprávy o boji s ohněm a ve středověku dokonce i panovníci vydávají směrnice jak požárům zabraňovat a jak je hasit. Sama císařovna Marie Terezie vydává v roce 1751 Řád k hašení ohně. V první polovině 19. století vznikají ve velkých městech skupiny hasičů-profesionálů – menší města jsou na tom hůř, nemají peníze, spoléhají na hasiče- dobrovolníky. A tak: V roce 1864 je ve Velvarech založen PRVNÍ ČESKÝ HASIČSKÝ SBOR ! Takže: Českému hasičstvu k narozeninám můžeme jen přát, aby mu „to hasilo“ tak lehce a jednoduše, jako šarmantnímu hasiči na obálce prvního dne vydání! Jiřina J. Hubáčková ZAJÍMAVOSTI A INFORMACE JAK MĚ JAN ZRZAVÝ NEVYHODIL Jan Zrzavý byl mimořádný zjev v českém malířství. O tom není sporu. Já jsem o něm kdysi dávno napsal pár vět a tentokrát bych je doplnil něčím hodně osobním. Od svých malířských začátků jsem měl Jana Zrzavého jako svůj největší vzor a později jsem zkusil dokonce seznámit se s ním osobně. Věděl jsem, že bydlí na Nových zámeckých schodech na Malé Straně a tak jsem se tam vydal. Srdce se mi snad i zastavovalo z trémy, ale přesto jsem zazvonil podle pokynu u dvou jeho zvonků opravdu silně, jak tam bylo připsáno. Za chvíli se objevil a kupodivu mě vyslechl. Měl jsem s sebou jeho monografii a nesměle jsem žádal o její podepsání. Pozval mě dál a překvapivě ochotně knihu podepsal. Dokonce něco formálně mluvil, ale já byl úplně šokován, takže z toho už nic nepamatuji. A při odchodu jsem si troufl zeptat, mohu-li ještě někdy přijít. A teď, světe, div se!, řekl, že ano, hlavně když nejsem novinář. Troufl jsem si tedy po čase a vyzbrojil se zrcadlovkou Flexaretou a půjčeným bleskem v ohromné bedně. Nevím, jak se mohlo stát, že mě Zrzavý rovnou nevyhodil a trpělivě si stoupnul a sedal tam, kam jsem si to já přál. Vycvakal jsem celkem tři filmy po dvanácti snímcích, moc poděkoval a slíbil, že mu fotky přinesu. Hrůza mě ale objala, když přítel, který mi flešku půjčil, vyvolal filmy a zjistil, že z těch šestatřiceti snímků je jediný perfektní a jinak celý negativ bílý. Zřejmě došlo k nějakému maléru při zapojení blesku. S těžkým srdcem jsem pana Zrzavého navštívil znovu, vysvětlil mu, co se stalo a – světe, div se znovu! Nechal se fotit opakovaně. Tentokrát dokonce na pěti filmech. A tragédie se opakovala: tentokrát vyšlo asi dvacet snímků, zbytek byl zase k nepotřebě. Kamarád mi pak sdělil, že si tu flešku zkontroloval a zjistil nějakou technickou závadu. To už mi ale bylo málo platné a šel jsem tedy předat aspoň tu malou kořist svému idolu. No, prošlo to zase dobře a Jan Zrzavý dostal velké fotografie, ze kterých měl opravdu radost. Pro mne je to cenný úlovek a jím podepsané snímky chovám jako oko v hlavě. Kresba V. Pechar ZAJÍMAVOSTI A INFORMACE Později jsem se s ním ještě několikrát viděl, ale to jsem si už netroufl ho fotit. Dnes by to byl úkol podstatně lehčí zhotovit fotky na jiné úrovni. Mám z těch dob i dedikované jeho knihy a považuji si jeho slova v poněkud neobvyklé formě vydání jako volných listů. Dveře k bytu a zvonky On sám mi tam napsal, že mi „věnuje tuto ukázku knižní úpravy – typu potápka“. On, jako hodně starý člověk, měl zafixovánu módnost válečných frajerů, kterým se tenkrát říkalo „potápky“. Vchod na Nových zámeckých schodech A já dodnes miluji a obdivuji jeho dívku – Melancholii. O velké Kleopatře vyšla i na poštovní známce a celý arch dedikovaný. Jan Zrzavý byl pro mne kdysi milovaným autorem mi zůstal doposud. Přítelkyně či nemluvě. Ta mám od něj objevem a Vladimír Pechar Obrazový materiál z archivu autora ZAJÍMAVOSTI A INFORMACE 28. června 1914 – následník rakouskouherského trůnu arcivévoda František Ferdinand d´Este a jeho manželka vévodkyně Žofie z Hohenbergu zavražděni v Sarajevu 28. července 1914 – Rakousko-Uhersko vyhlašuje válku Srbsku PŘED 100 LETY ZAČALA PRVNÍ SVĚTOVÁ VÁLKA K tomuto výročí jsou připraveny výstavy, přednášky, konference, pietní akty, vojenskohistorické a vzpomínkové akce. V zámku Konopiště se vždy poslední čtvrtek v měsíci od 18 hodin pořádají přednášky: duben – Císař František Josef I. a jeho doba květen – Hrabě Karel Chotek a jeho rodina červen – Salonní vozy Františka Ferdinanda červenec – Sarajevský atentát a Gavrilo Princip srpen – Zámek Konopiště za arcivévody září – Hrabě František Harrach a Leopold Lojka – šlechtic a jeho řidič říjen – Spojení svazkem manželským, spojeni stejným osudem Spojeni svazkem manželským, spojeni stejným osudem – výstava v zámku Konopiště, která představuje život Františka Ferdinanda a Žofie i dobu v níž žili, potrvá do pátku 31. října 2014. Zádušní mši za oba manžele bude na Konopišti celebrovat kardinál Dominik Duka v sobotu 28. června 2014. ZAJÍMAVOSTI INFORMACE A Sobota 28. června je dnem zahájení projektu VELKÁ VÁLKA. Vernisáže výstav: V zákopech 1. světové války - Armádní muzeum na Žižkově, Praha Technika v míru, technika ve válce – Technické muzeum, Brno Velká válka aneb Začalo to v Sarajevu – Hrad Špilberk, Brno Informace: www.velkavalka.cz Jiřina J. Hubáčková [email protected] facebook.velkavalka (Fota a informace ze skládačky VELKÁ VÁLKA) ZAJÍMAVOSTI A INFORMACE APUD PEZCH Vzácnost, na níž se právě díváte, je listina, kterou vydal král Václav I. pro johanitský řád ve Strakonicích a královský notář Rinbolt latinsky sepsal APUD PEZCH, tedy V PÍSKU nebo U PÍSKU. Stalo se roku 1243 a v loňském roce tak první známá písemná zmínka o Písku oslavila 770. narozeniny! Nejstarší dochovaný most ve střední Evropě nechal postavit král Přemysl Otakar II. Pohlednice z roku 1911 Fotografie Kamenného mostu od Jitky Hilské z roku 2011 Až vejdete do královského města Písku, třeba „tou Putimskou branou“, nezapomeňte se zastavit v Infocentru na Velkém náměstí (www.icpisek.cz) a vyzvednout si tam (zadarmo) půvabnou „výroční“ publikaci PŘÍBĚH MĚSTA PÍSKU. Lev na obálce publikace z Apoteózy píseckého znaku od Mikoláše Alše ZAJÍMAVOSTI A INFORMACE Vydavatel Destinační management Písecko a autor Václav Kinský vás provedou historií i současností Písku a Písecka – množství obrázků a fotografií připomene osobnosti, události, místa dávno zmizelá i ta, která byste měli navštívit APUD PEZCH. Po řece Otavě za vorem vor jarem a létem proplouvaly… Jak si nepřipomenout verše Fráni Šrámka Jiřina J. Hubáčková ZAJÍMAVOSTI A INFORMACE POSLEDNÍ Z HAUSSMANŮ Divadlo Na Vinohradech uvádí novou inscenaci. Dramaturgie tentokrát sáhla po scénáři, který byl debutem britského autora Staphena Beresforda. Debutem velice úspěšným. Uvádí nás do doby 60. let minulého století, kdy v Anglii vznikalo hnutí „květinových dětí“, jinak také známé slovo hippies. Začalo se šířit do světa a bylo starší generací odsuzováno, naopak oblíbeno mládím, které hlásalo svobodomyslnost. Hra byla uvedena v život na divadelní scéně londýnského divadla Lyttleton s kapacitou sedadel pro 890 diváků v sezoně 2011-2012. Tehdejší kritika napsala bezprostředně po premiéře, že se jedná o jednu z hlavních událostí roku, což potvrdily i ohlasy diváků a velký zájem kin o možnost přenášení inscenace. Beresfordova hra, byť o sto let mladší, připomíná některými motivy hru A.P.Čechova Višňový sad, čímž vzdává Beresford hold svému obdivovanému spisovateli. Poslední z Haussmanů je hra o rodině a vzájemných vztazích. Odehrává se ve starší, poněkud zpustlé vile, zanedbané zahradě, kde žije babička Judy (po operaci rakoviny), její dcera Libby (rozvedená), její patnáctiletá dcera Summera a právě po letech vrátivší se syn Nick, bratr Libby. ZAJÍMAVOSTI A INFORMACE V této morbidní a hádavé situaci Nick uznává svůj neúspěch, kdy se toulal po světě, a vnáší ještě horší atmosféru přiznáním náklonnosti k fetování a homosexualitě. Později se připojí do této rodiny ještě lékař babičky ze sousedství, mladý muž Daniel. Babička Judy, která je majitelkou vily, mentálně stále žije v dobách květinových dětí, je to věčná rebelka, anarchistka, která do pozdního věku neuhnula z těchto ideálů. V podstatě jde o to, až babička zemře, aby vila připadla oběma dětem, zvláště dcera si uvědomuje, že je to vlastně jediný domov, kteří všichni dohromady mají. Vše nakonec dopadne jinak. Vnučka Summera se odstěhuje k otci a jeho rodině a vilu získá člověk, který nemá s rodinou nic společného. Babička zemře a děti odcházejí. Hra není lehká konverzačka, není optimistická, ale stojí za úvahu, proč si lidé vztahy v rodině sami komplikují. Výborné herecké výkony: hippieska babička Judy v podání Daniely Kolářové, skvělá Simona Postlerová v roli dcery, i Nick – gay – Ondřej Brousek. Dále hrají: vnučka Sabina Rojková, Daniel Ondřej Rychlý a Svatopluk Skopal. Režie Petr Kracík. Eva Kubátová ZAJÍMAVOSTI A INFORMACE Převzatý materiál Původní zpráva -------PředměInstitut umění - Divadelní ústav t:kontakt nová PR Datum:Wed, 12 Mar 2014 11:14:27 +0000 Od:Hoffmanová Judita <[email protected] z> Komu:[email protected] <smolova.j@vol ny.cz> Institut umění – Divadelní ústav Arts and Theatre Institute Celetná 17 | 110 00 Praha 1 M +420 734 330 972 E [email protected] www.idu.cz www.theatre.cz Dobrý den, jsem nová PR Institutu umění – Divadelního ústavu. Prosím o zařazení mého kontaktu do vašeho adresáře: [email protected] (004207343 30972). Budu se těšit na spolupráci S přáním pěkného dne Judita Hoffmanová Judita Hoffmanová Oddělení mezinárodní spolupráce a PR International cooperation and PR department ZAJÍMAVOSTI A INFORMACE ABSURDNÍ NEBO REALISTICKÉ DRAMA? Po zhlédnutí premiéry v Divadle Rokoko, jíž se stala hra amerického dramatika Edwarda Albeeho Kdo se bojí Virginie Woolfové, mě napadla otázka, zda jde o tzv. drsné drama americké dramatiky druhé poloviny 20. století s absurdním podtextem, nebo o čistě realistický jevištní útvar, otevírající vskutku hlubokou sondu do reality běžného amerického manželství. Ačkoli se příběh jedné noci odehrává na přelomu padesátých a šedesátých let v domě dvou vysokoškolských učitelů v jakémsi polozapadlém americkém městě, je až nabízející se srovnání, že se může odehrávat dnes a tady (tedy i v českém prostředí). Partnerské vztahy jsou prostě nevyzpytatelné, jsou plné existenciálních otázek, nezřídka plných paradoxních názorových a fyzických střetů. Je sice pravda, že od oněch šedesátých let se partnerské vztahy do značné míry oprostily od onoho někdy až přehnaného purismu, ale jejich emocionální jádro zůstává stejné (nevím, zda na štěstí nebo na neštěstí?). Lze říci, že toto komorní drama lze dnes zařadit do kategorie označované jako moderní klasika, nicméně bez ohledu na toto označení jde bezesporu o jeden z nejpozoruhodnějších textů, které moderní americká dramatika vytvořila a vyslala ho jako „své“ poselství celému divadelnímu světu. Albee tady nahlíží nutkavou potřebu lidí hrát hry, které jim slouží k tomu, aby utekli před traumaty a nátisky světa, které nezvládají. A je celkem jedno, zda jsou to manželé „v letech“ nebo ti, kteří se k tomuto „posvátnému“ svazku dopracovali teprve nedávno. Režisér Petr Svojtka otevírá na scéně Ondřeje Nekvasila a Zuzany Ježkové zřejmě luxusní dům ne příliš úspěšného vysokoškolského učitele literatury a jeho ženy, snobské a rozmařilé postarší paničky, jejíž otec je rektorem místní univerzity. Na večírku, který uspořádá pro učitele školy, se panička seznámí s párem mladých učitelů, kteří přišli na univerzitu teprve nedávno. Zprvu a na první pohled nevinné setkání ve dvě hodiny v noci se postupně mění v tvrdé a až nelítostně vedené dialogy, které nemají daleko k fyzickým atakům. Urážky, jízlivosti, ironie, „praní špinavého prádla“… Graduovaní lidé se mění v morální stvůry, veškerá pokora k druhému se vytrácí jako pára nad hrncem. Až obludně vyplývá na povrch vnitřní prázdnota všech zúčastněných, jejich traumata a také povrchnost a dutost vzájemných vztahů. Lež střídá vymyšlená polopravda, překvapivé jsou drásavé pohledy na strukturu vztahů původních i těch, které se v průběhu večera rodí, na manželské osočování a odkrývání ledví, na psychické týrání… Milují se tito lidé tak, že nemohou být bez sebe, ale… bohužel, ale ani spolu. Jejich vztah je založen na hluboké lásce a tím se vlastně jeví jako absurdní. Nenávist tady jde ruku v ruce se sžíravou láskou, prostě – je to normální nebo nenormální? Petr Svojtka využil nového překladu Jiřího Joska, známého překladatele Shakespearových a muzikálních textů. Název Kdo se bojí Virginie Wolfové odkazuje na populární americkou písničku z jedné disneyovky, ale Josek vytvořil rozšířenou verzi písňového textu, kde narážku na spisovatelku stejného jména objasnil. To ovšem pro hru není tak úplně podstatné jako silné typy, které na jevišti v kostýmech Zuzany Ježkové vytvořila čtveřice hlavních protagonistů – Aleš Procházka jako George, Veronika Gajerová jako Martha, Viktor Dvořák jako Nick a Veronika Kubařová jako Honey. Nelze jednoznačně říci, kdo je „tahounem“ představení, nicméně dlouhotrvající potlesk po premiéře dokázal, že toto komorní drama na jevišti Rokoka bylo přijato s neobyčejným nadšením. Režisér jim nechává prostor, nesvazuje je ani po stránce mluvní ani pohybové. Ostatně, při děkovačce bylo na všech čtyřech hercích patrno značné vyčerpání. Koneckonců, byť jde o „pouhé“ komorní drama, jednotlivé situace herci naplnili úžasným entuziasmem a dramatickými pauzami a překvapujícími gagy. Jiří Sommer ZAJÍMAVOSTI A INFORMACE CO JE NA MNĚ ŽIDOVSKÉHO, ŘÍKAJÍ SAMI O SOBĚ Motto, které otevřelo výstavu fotografií Rakušana Petera Rigauda v Rakouském kulturním fóru, která se prezentuje od 2.4.2014 do 23.5.2014. Pídila jsem se po autorovi, hledala e-mail, nikde nebyl k nalezení. Chtěla jsem mu dát dvě až tři otázky. Žije v Berlíně, určitě se někde potkáme. Jeho fotografický styl práce a ideová myšlenka mně není neznámá. Znám ji z pera maďarského kameramana a režiséra Nihalaniho. Princip spočívá v tom, že si vezmete do ruky kameru nebo foťák a vyberete si ty správné lidi, uvolníte je, a necháte je mluvit. Přitom dodržíte jednu zásadu, že tam, kam se jednotlivé postavy natočí, začne hovořit spontánně jiná. Když jsem v New Delhi viděla PARTY, tři hodiny o head–linech, kdy jednotlivé postavy posouvají děj něco jako titulky předních stránek novin, ptala jsem se Nihalaniho, co s tím? Odpověděl s jistotou do budoucnosti: To k vám přijde! A přišlo, ale až tak za více než 24 let. Maďarský kameraman postavy roztočil a ty mu vířily jakoby ve valčíkovém rytmu. Peter Rigaud je vážnější. Je hluboce filozoficky založen, vidí do budoucnosti a nechá postavy procítit svoji identitu. Důvěřují mu, svěřují se mu. Výsledkem je pak něco fascinujícího, že se nám tady obnaží niterně generace židovských rodů až k samotným kořenům, které se mistra nebojí a nalézají teplo v jeho „náručí“ neboli obrazovce jeho focusu zaměřeného na ně. Je to napříč generacemi, zeměmi, městy, střídá barvu pleti, úctu k stáří, dychtivému mládí, důstojnost Tóry, piety k duchovním symbolům. Myslím, že jsem v takové komplexnosti a na malé ploše to viděla poprvé. Nyní, když jdu městem, a někdo na mě zašermuje rukama, již vím kam patří a cítím s ním teplo u srdce. Fotky nebudu pojmenovávat, ani říkat kam patří, z kterých jsou měst, není to důležité pro tuto práci. Důležitá jsou slova, kterými se postavy vyjadřují o svém židovství, co je na nich tak židovského, co jsou schopny udělat jeden pro druhého, jaké mají ideály, na čem staví hodnoty člověka, a jak si váží svobody ducha a svobody duše. Neboli kreativity tvořit, umělecky se rozvíjet a na to navázat pak obchodní styky, které jdou ruku v ruce s uměním, kulturou. Na to pak může navázat obchod, zahraniční politika, diplomacie a tak nějak. Pojďme si tedy oživit, co nám Peter předestřel ve svých fotografiích, jaká dynamika dala postavy do pohybu, a co byly schopny samy na sebe říci. Vybrala jsem tři fotky. Není to seřazeno dle popisků, ale dle niterné šťávy, která jakoby byla lisována z vinné révy, byla stáčena jako mok do misky a zde čekala, až ji někdo vysaje a tím se vzkřísí a ožije. Potřebuje to. ZAJÍMAVOSTI A INFORMACE Pro mne židovská identita znamená tradici, náboženské kořeny, pospolitost, nasazení jednoho na druhého. Zvláštní povinnost se starat jeden o druhého, a nést za sebe navzájem odpovědnost. To je zásada, která do hloubky určuje náš život. Co je na mně židovského je můj vnitřní postoj, má úcta k vzdělání a radost z učení. požitek z humoru. Schopnost řešit věci dialekticky, taky nepřizpůsobivost. Odpor k válce, nasazení pro spravedlnost, a v podstatě obecně pro slabší, a také životní prostředí. A více než dříve: četba a hudba. Mám velice ráda židovskou hudbu, protože mi pomáhá otevřít se okolnímu světu. Židé, které následně potkávám, jsou mi hned velmi blízcí, ačkoliv pocházejí z velice vzdálených zemí. Židovská identita pro mne představuje příslušnost k určité skupině, která má společnou tradici a společnou paměť. Izraelský národ se stal národem, když před 3300 lety mu byla dána Tóra. Židovská identita spočívá v dodržování Tóry a židovských tradic. K židovství patří znalost židovské historie, starověké, ale i moderní. Na jedné straně šoa, na druhé straně vznik státu Izrael. Žij a pohybuj se v nich, s nimi a skrze ně, jako ryba ve vodě. Výstavu vytvořil Peter Rigaud pro Judisches museum Wien a Zukunfts Fonds der Republik Osterreich. Květoslava Šamajová, autorka vybraných fotografií z výstavy (přetištěno) a textu dle popisků z výstavy ZAJÍMAVOSTI A INFORMACE Převzatý materiál Lucas Cranach ve Šternberském paláci NG v Praze: Vít Vlnas, pověřený vedením NG, Olga Kotková, kurátorka Sbírky starého umění NG a Petre Kuthan, vedoucí restaurátorského odd. NG dnes představili na půdě NG nově zrestaurovaný oboustranný obraz „Žehnající Jezulátko, na druhé straně Kristus Trpitel (kolem roku 1520)“ od Lucase Cranacha staršího, jednoho z nejvýznamnějších německých renesančních umělců. Tiskové konference se zúčastnila i Jiřina Kábrtová, ředitelka Ostravského muzea, jehož výstavní sály byly místem světové premiéry tohoto dvojobrazu. Obraz byl teprve nedávno restaurován v restaurátorských dílnách NG a bude vystaven od 4. března ve Šternberském paláci na Hradčanském náměstí v Praze v těsné blízkosti Dürerovy Růžencové slavnosti z roku 1506. Ve sbírce Národní galerie v Praze se nachází soubor asi dvaceti deskových obrazů, které lze spojit s činností Lucase Cranacha staršího a jeho dílny. Většina těchto maleb je v galerii vystavena, některé jsou uloženy v depozitářích – to byl i případ oboustranně malované desky s žehnajícím Jezulátkem a Kristem Trpitelem. Malba původně patrně sloužila k soukromé devoci. Obě témata – žehnající dítě Ježíš s křížem a Kristus Trpitel – patřila k oblíbeným námětům luteránské reformace, jež zdůrazňovala úlohu Ježíše jako vykupitele dědičného hříchu. Deska zůstávala skryta lidským zrakům dlouhá desetiletí, neboť problematický stav zachování neumožňoval její vystavení. Nebyla proto uvedena ani na velké výstavě Lucase Cranacha, která se uskutečnila v roce 2005 na Pražském hradě. Následně Národní galerie ve spolupráci s ateliérem restaurování výtvarných děl Akademie výtvarných umění v Praze přistoupila k restaurování tohoto díla. Hned po dokončení náročné restaurátorské práce Národní galerie obraz spolu s dalšími sedmi obrazy od Lucase Cranacha a jeho okruhu zapůjčila za mimořádných bezpečnostních opatření Ostravskému muzeu. Zde vzbudila výstava „Cranachů“ velkou senzaci a trhala ZAJÍMAVOSTI A INFORMACE Převzatý materiál návštěvnické rekordy. I z tohoto důvodu se Národní galerie rozhodla, že vzácnou oboustranně malovanou desku představí rovněž pražskému publiku. Malba s žehnajícím Jezulátkem zároveň slouží i jako malá upoutávka k zamýšlené výstavě s pracovním názvem „Obrazy Lucase Cranacha v laboratoři“, kterou Národní galerie v Praze připravuje ve spolupráci se zahraničními partnery. Zájem ostravského a pražského publika o Cranachovo dílo není nijak ojedinělým jevem. Naopak, dá se říci, že Evropu v posledních letech „postihla“ doslova „cranachománie“. Výstavy na toto téma proběhly s velkým úspěchem ve Frankfurtu nad Mohanem, v Londýně, Bruselu, Paříži či v Římě (na většinu těchto přehlídek zapůjčila své obrazy také pražská Národní galerie). Cranachovy malby si všude diváky podmaňují svým půvabem, zdánlivou jednoduchostí a atraktivními, často humorně podanými náměty. Přízeň publika si získává i samotná osobnost Lucase Cranach staršího – ve své době byl totiž mimořádně úspěšný. Uměl malovat, vedl velkou malířskou dílnu, podnikal a udržoval i čilé společenské styky – např. se přátelil s hlavním exponentem německé reformace Martinem Lutherem. Ani jeho blízké osobní vztahy k Lutherovi mu však nezabránily v tom, aby pracoval i pro největšího odpůrce Lutherova učení, Albrechta Braniborského. Cranachovi se podařilo to, co jen málokomu – jeho práce byly velmi žádané a ceněné v době svého vzniku a neméně žádané a ceněné jsou i nyní, tj. o půl tisíciletí později. Všechny malby Lucase Cranacha ze sbírek Národní galerie v Praze jsou publikovány v knize National Gallery in Prague. German and Austrian Painting of the 14th-16th Centuries. Olga Kotková Tiskové zpravodajství ze dne 4. března 2014 KONTAKT PRO NOVINÁŘE: Eva Kolerusová, tisková mluvčí NG, tel.: 724 501 535 e-mail: [email protected] ZAJÍMAVOSTI A INFORMACE VÝSTAVA IMPRESIONIZMUS SK. V BRATISLAVE Slovenská národná galéria predstavuje vo svojich priestoroch v Esterházyho paláci na Štúrovom námestí v Bratislave výstavu Impresionizmus sk. s podtitulom Podoby impresionizmu na Slovensku. Kurátorom výstavy a zároveň aj autorom štúdie v katalógu je mladý, dvadsaťdeväť ročný umenovedec Július Barczi, ktorý do povedomia verejnosti vstúpil nielen svojou činnosťou v Galérii SOGA, ale pred štyrmi rokmi editoval katalóg k výstave obrazov Ladislava Mednyánszkeho zo zbierky trenčianskeho advokáta Dr. Lea Ringwalda. Škoda, že nie je priestor, aby sme upozornili na príbeh tejto zbierky, ktorá obsahovala takmer dvesto Mednyánszkeho obrazov a kresieb. Pre krátkozrakosť vtedajších úradníkov slovenského miministerstva kultúry na začiatku normalizácie sa zbierka na Slovensko nedostala. Vtedy, ako píše manželka niekdajšieho riaditeľa SNG Karola Vaculíka, Ľudmila Peterajová vo svojich spomienkach, ale aj v monografii o svojom manželovi, Karol Vaculík bol v písomnom kontakte s Dr. Ringwaldom, potom s jeho synom a usiloval túto zbierku získať pre Slovenskú národnú galériu. Dr. Ringwald emigroval pred rasovým prenasledovaním v marci roku 1939 zo Slovenska. Podarilo sa mu svoju zbierku vyviesť a usadil sa vo Veľkej Británii. Po úspechu veľkej Mednyánszkeho výstavy v roku 1962, nadviazal kontakty so SNG a od tej doby mal záujem o odpredaj tejto zbierky. Ale zlyhávalo to na úradných miestach, kde nebol záujem o nákup zbierky zo Západu. To všetko je už iný príbeh. Nepoviem nič nového, že aj vo výtvarnom umení sú témy, ktoré majú vždy zaručenú návštevnosť. Veď prečo by napríklad v rímskom objekte Vittoriano každý rok predstavovali niektorého z impresionistov? Tento rok tam bolo predstavené Museum d Orsay ako také, ale výstava bola doplnená výberom obrazov z jeho zbierok. Cieľom výstavy Impresionizmus sk. – podľa katalógu - je ukázať domáce umenie cez prizmu kritérií svetového ume- SNG – Dominik Skutecký: Stavba rybárských člnov. Okolo 1903 nia a pokúsiť sa ho vložiť do širšieho aspoň stredoeurópskeho kontextu. SNG ponúka výstavu, ktorá ako prvá komplexne mapuje umenie záveru 19. a začiatku 20. storočia. Je to doba, v ktorej sa vyprofilovala moderná slovenská spoločnosť a položili základy slovenského moderného umenia. Ako vo svojom úvodnom prívete píše generálna riaditeľa SNG Alexandra Kusá, rada by pripomenula jednu z mnohých budovateľských úloh, ktorú si vytýčil po založení SNG jej riaditeľ Karol Vaculík a to dokázať českým kolegom, že umenie 19. storočia na Slovensku existovalo. ZAJÍMAVOSTI A INFORMACE Ja by som si dovolil pri tejto príležitosti len rečnícku otázku, kedy sa konečne prestaneme pomeriavať s Čechmi, veď tu nejde o súťaž a je vôbec otázka, čo ich zaujíma! Barcziho štúdia upozorňuje na skutočnosť, ktorú si obyčajne záujemca o toto obdobie v umení neuvedomuje, že dnešný človek žije v jasne definovanom geopolitickom priestore a je preto tak fascinujúce a nepochopiteľné, že v čase prevratných historických zmien neexistovali vzdialenosti medzi Šarišskými Jarovnicami, kde žil gróf Pál Szinyei Merse, ktorý býva označovaný za „proroka stredoeurópskeho impresionizmu“ a Mníchovom, kam sa chodilo študovať, alebo Mednyánszkeho Strážkami a Barbizonom. Skuteckého Banskou Bystricou a Benátkamí či Nitrou Karola Pongrácza a Szolnockou kolóniou, alebo Košicami a Prahou, kde študoval Ľudovít Csordák. A nebol žiaden Schengen! Výstava a katalóg ponúkajú neuveriteľné množstvo rôznych informácií. Nevedel som, že jediným zo Slovenska skutočným „žiakom“ Claude Moneta, ktorý dokonca má aj pár malieb a kresieb, vytvorených v maliarovej záhrade v Giverny, bol Max Schurman. Ale aj ďalšie príbehy napríklad o van Goghovom obraze, ktorý ponúkali na predaj z Liptovského Mikuláša a dnes visí v poprednej americkej zbierke. Výstava, ktorá je otvorená do 25. mája 2014 predstavuje mnohé obrazy a kresby nielen zo štátnych, ale aj súkromných zbierok a niečo sa podarilo zapožičať aj zo zahraničia. Výber vystavených autorov nie je ohraničený národnostným pohľadom, ale vzťahom k územiu Slovenska. Skutočne sto-jí za to ju navštíviť. SNG – Ladislav Mednyánszky: Orgován. Okolo 1890 Nemožem s obdivom nepoznamenať, že tohoroční návštevníci Slovenskej národnej galérie majú vstup vďaka banke J§T zadarmo. Nemal by takýmto spôsobom niektorý z veľkých českých koncernov podporiť pražskú Národnú galériu? Aby umožnila aspoň to, čo je v iných krajinám Európskej únie bežné, že občan členského štátu Európskej únie, ktorý je starší 65. rokov, má vstup do štátnych a vybraných zbierok zadarmo. Vojtech Čelko ZAJÍMAVOSTI A INFORMACE MAGICKÁ KRAJINA V březnu a dubnu vystavovali v plzeňské Galerii Jiřího Trnky západočeští výtvarníci, kteří před rokem založili skupinu pojmenovanou K4. Anna Čečilová, Miloslav Čelakovský, Jiří Modrý a Jaromír Nedorost symbol vysvětlují jako 4 kamarádi, 4 kumštýři, nebo i 4 krajináři, pro něž je příroda „odrazovým můstkem“. Galerijní prostor byl pro instalaci s názvem Magická krajina, skupina K4 ve svém členění využit v první části pro dynamické kontrastní uvedení tvorby Anny Čečilové a Jaromíra Nedorosta. Ten se, v malování živelný, svou impulzivitou od ostatních odlišoval. I když jde o citlivého autora, vyjadřuje se velkoryse až drsně. V jeho malbách stále zůstává hmotnost a našli jsme i záměrnou plastičnost. Jeho obrazy, ačkoli vycházely z reality lesních cest, zákoutí, strání a vyciťovaly prostor zcela plně, nepostrádaly poetiku. Tomu napovídala i některá pojmenování Alej vzdechů, Čeření, Kamenné stráně, Struktury, Lesní cesty, Okraj lesa i na výstavě ojedinělý kamenný objekt Zarostlý kámen. Na protější stěně galerie výtvarným rukopisem kontrastovala díla Anny Čečilové, u níž šlo především o „krajiny její duše“. Ke svým výtvarným invencím nepotřebovala dálky světa, ale usebraná ve svém pobývání pod tajemným vrchem se středověkou zříceninou stále vnímá jeho genia loci. V empatických a většinou narativních tématech zahrad, luk a vod, v titulech proto uvozovaných literou O, jsme mohli vidět obrazy Krajina smutných andělů, Kameny, Studna, O kamíncích v kaluži, O alejích, O letních loukách, O kvetoucích zahradách, i třeba triptych Krajina žádoucí a žádaná - Krajina, která sytí - Krajina ubitá. Zadní prostor galerie ovládala harmonie dvou v životě i tvorbě si blízkých a vždy se vzájemně respektujících výtvarníků a „bratrů“ Jiřího Modrého a Miloslava Čelakovského. Ten připomínal: Každý vnímáme krajinu ve svém malířském ponoru jinak a spíše jako tušení něčeho. Neopisujeme ji, ale působí na nás jako škrtnutí zápalkou. Oba autoři nezůstávali u pouhého zobrazení, ale šli do zmiňované větší hloubky, než je krajina skutečná. Jiří Modrý, syn malíře Vladimíra Modrého, se nejdříve vyjadřoval fotografií. Nyní své malby pojednává opačně od svého otce. Oproti otevřenosti romantického výrazu Vladimíra Modrého Jiří bránu do svého malířského nehmotného světa jen pootevírá. Náznak krajiny, která se vždy vznáší, se snaží bez viditelného horizontu odhmotnit. V dílech se objevoval volný výtvarně členěný prostor a hnědá barevnost, jež hlínu jen symbolizovala. Námět však často ukotvoval některý pevný bod, jenž bývá i geometrického tvaru. Pět až esoterických obrazů Předjarní krajina, Zrcadlo hvězd, Němé rozlohy plání, Budoucí světlo tmavé noci a Sesmeknutá, prostorem pohlcená se stávalo i meditativními a ponechávalo volbu pro návštěvníkovu fantazii. Jiří Modrý vidí jako svého guru, který ovlivňuje jeho tvorbu a „předal mu intelektuální náboj“, Miloslava Čelakovského. O svých krajinách Miloslav Čelakovský říká: Mé obrazy jsou ozvuky krajiny, již jsem někdy viděl, ale časem se přetvořila do maximálně zjednodušeného sdělení. V díle Česká krajina ji vidím jako pole a boží muka, což se vtělilo do položení hnědé s výrazným detailem znaku jednoduchého křížku. Jeho malba Tichá krajina nebyla symbolem zimy, ale její bílé valéry se stávaly pro malíře především mlčenlivými. Pokračovaly obrazy Skály a voda, Mrak nad ostrovem, Nad letištěm. Další Česká krajina a Pouštní krajina vyznívaly silnou oproštěností horizontálně vedených levitujících znaků. Motivy Průrva a Spára pak nesly dle autora i druhý personifikovaný význam dvou lidí blízko sebe i lidí k sobě přimknutých. Výtvarný pedagog Miloslav Čelakovský popírá přílišnou skromnost dalších tří vystavujících výtvarníků a zaznamenává je jako naprosté profesionály. O jeho profesionalitě pak jistě není pochyb. Bedřiška Terezie Brůhová ZAJÍMAVOSTI A INFORMACE BUCHTA Již začátkem března mohli návštěvníci domažlické Galerie bratří Špillarů vidět v této galerii netradiční expozici jedenácti soch a dvou kreseb výtvarníka Jana Buchty, kterou uváděl Josef Fantura, ředitel Galerie výtvarných umění v Hodoníně. Jan Buchta po Střední průmyslové škole v Hodoníně, oboru keramika, studoval výtvarný obor na Zlínské škole umění. Poté prošel studiemi výtvarné katedry Pedagogické fakulty na Univerzitě Palackého v Olomouci a na této univerzitě studoval i fakultu teologickou. V současné době se zabývá pedagogickou činností a je kurátorem Galerie výtvarných umění v Hodoníně. Na samostatných i společných výstavách vystavuje od roku 1999. Zatímco jeho rané práce tíhly k realismu, dnes se více přiklání ke stylizované lakonické formě, často vyjádřené znakem a abstrakcí. Ovlivnění teologickými studiemi vede spirituálními invencemi a usilováním o duchovní rozměr. Komorní instalace v Galerii bratří Špillarů se vzdalovala realistickému pojetí, přicházela s tématy historie, dávných civilizací i křesťanských hodnot. Dvě úvodní větší černobílé minimalistické kresby uhlem s názvy Jeden a Dva pracovaly s dramaturgií světla, stávaly se až meditativními a předznamenávaly autorův úsporný výtvarný rukopis uplatňovaný ve vystavených skulpturách a plastikách. Jan Buchta k výstavě připomněl: Protože vystavuji v tomto kraji poprvé, zvolil jsem určitý průřez tvorbou a instaloval podle mne nejkvalitnější díla. Prezentuji zároveň i díla dítětem a Zpěvák. Výtvarník nejnovější, jako jsou sochy Matka s přiznával, že stále je mu velmi blízká neglazovaná kamenina, kterou vystudoval. Z tohoto materiálu vytvořil plastiku formálně zjednodušených tvarů se zřetelným vzestupem lidské postavy pojmenovanou Inkarnace. Z další kameniny v soše Rytíř vystupovaly znaky jeho atributů. Z kameniny také vycházela fantazijní podoba plas-tiky Mimozemšťánek i vytříbený tvar Hlavy ochránce. Abstraktní a sugestivní možné vzedmutí plamenů postupovalo z pálené hlíny sochy Z jiskry plamen a symbolistní sádrová plastika Dívka v klobouku byla utvořena ve shodném materiálu s dynamickou plastikou Zpěvák. Diváky zaujala i černá podoba bronzové plastiky Hlava, která stejně jako do absolutní zredukované výpovědi bronzové dílo Mladý Budha, nesla až kubistické odezvy. V kolekci byly zařazeny i dvě dřevěné skulptury s povrchovou úpravou včelího vosku. Dva met-ry vysoké již uvedené dílo Matka s dítětem, ze dřeva jerlínu, jako jediné vedle svého oproštěného výtvar-ného vyjádření zmiňovalo ve tváři matky realistickou podobu. Dokládalo tak v autorově vidění stálé prolínání realistických a elementárních prvků. Z lipového dřeva pak byla vytvořena Bílá princezna. Celá výstava potěšila svým čistým pojetím, v němž zachycovala komplexním prožitkem autora i vnitřní řeč soch. Uplatňovaná zkratka docilovala intenzity výrazu, ale zachovávala podtext živé reality. V neposlední řadě expozice dávala vědět o kritiky zmiňovaném „introvertním a intelektuálním“ výtvarném přístupu tvorby Jana Buchty. Bedřiška Terezie Brůhová ZAJÍMAVOSTI A INFORMACE GALERIE PORTHEIMKA PŘIVÍTALA ČESKO-FRANCOUZSKÝ UMĚLECKÝ PÁR Vystavující sochaři Marie Šeborová a Jean-Paul Chablais pojmenovali společnou výstavu Způsob bytí. Šlo o setkání abstraktní tvorby s realistickou. Výstava zahrnovala kresby, asambláže, malbu a plastiky komornějších rozměrů. Ticho výstavní síně nabídlo návštěvníkům uklidnění i možnost vnímat rozdíly v práci každého z umělců. Tvorba Jeana-Paula Chablaise (1952) mi byla bližší. Mám rád takový typ abstrakce. Primitivní figura (žula, dřevo) Červená linka Hudební figura (žula) Marie Šeborová (1966) vystavovala sádrové plastiky s patinou a malované obrazy jemných barevných tónů. Její práce jsou nezaměnitelné, jsou typicky ženské, jemné a ladné. ah ZAJÍMAVOSTI A INFORMACE TROCHU TAJEMNA V DUCHU PRVNÍ REPUBLIKY Řekněte, kdo z nás by neměl rád povídky Karla Čapka? Já jsem na nich vždycky oceňoval takovou těžko decinovatelnou autorovu starosvětskost, smysl pro drobné detaily, hluboký náhled do lidské duše, lehký úsměv nad lidskými slabostmi a především… především Čapkův jazyk, onu krásnou češtinu, o níž se bohužel dnešním literátům ani nesní. Čapek psal o obyčejných lidech, ale prostředí, v němž se pohybují, dovedl jaksepatří okořenit osobitým pohledem plným shovívavosti k tomu, jak se s ním jeho hrdinové vypořádávají. Říkám úmyslně hrdinové, protože tito většinou drobní človíčci vždy překračují meze své běžné lidské malosti a povznášejí se k mystickým výšinám, kam se ovšem nikdy fyzicky nedostanou. Ale dost nostalgického vzpomínání na Čapkovy prozaicky psané povídky. Chci se tentokráte se svými čtenáři podělit o dojmy, které ve mně zanechala divadelní adaptace některých povídek, která se zrodila nejprve v mysli a poté i na papíře u Arnošta Goldflama. On sám k tomu poznamenal, že jde o magické příběhy s tajemstvím někdy až hororovým, jindy úsměvným, trochu detektivním, trochu legračním a trochu nostalgickým… Na jevišti Divadla Rokoko se tato čapkovská „variace“ hraje pod názvem Věštkyně, vraždy a jasnovidci, a Goldflam je nejen autorem, ale i režisérem. Tak trochu s nadsázkou mohu tvrdit, že i tento osobitý pán mně připomíná čapkovské postavičky, ať už jde o milé vzezření, tak i mluvu a čapkovský způsob myšlení. Není divu, že si z Povídek z jedné a z druhé kapsy vybral ty na první pohled drsnější, ale skutečně jen na první pohled. Různé soudní případy s lidmi, kteří se na první pohled neživí tím, co je pro ty „nahoře“ úplně nejčistší způsob. To vždy byla Čapkova „specialita“ a jak se zdá, za svoji ji přijal i Goldflam. Život dělají drobnosti, prohlásil kdysi Čapek a nejinak je tomu i v tomto představení. Věštkyně a kartářka v podání Hany Doulové je postavena před soud. Soudce (Jan Vlasák) i žalobce (Jiří Hána) se na oko hrozně a hrozně zlobí, ale v duchu jsou shovívaví, vždyť v reálném světě nikdy nic není jen černé a jen bílé, ale mnohobarevné, stejně tak vysvětlitelné jako nevysvětlitelné. Prostě, ze soudního jednání čiší čapkovský nadhled a díky Goldflamovi se ho podařilo jako nějaké fluidum přenést i na diváka. Jakýmsi průvodcem příběhu je Artur (Lukáš Jurek), člověk od novin, který splétá a zase rozplétá tajemné předivo mezilidských vztahů. A pak přijde strašení v podobě výstupu jasnovidce Rouse (Vladimír Marek – roli měl alternovat s nedávno zesnulým Vladimírem Čechem). Tady se totiž můžete docela otevřeně bát, celé „šou“ je navíc prošpikováno důmyslnými světly, nezbytným kouřem a Markovou strhující mluvou. A konečně taky dojde na vraždy, které má na svém „kontě“ zvrhlík Kugler v podání Petra Klimeše, herce v poslední době velmi často využívaného pro role různých zloduchů a prevítů. Abych dokončil pohled na postavy, tak ještě připomenu soudcovu manželku Editu (hraje ji Anna Suchánková) a paní Klapkovou, ženu, která se kdykoli a kdekoli do něčeho zaplete (Dana Batulková). Zcela osobitou roli tu tentokrát přijal Jaroslav Vlach, který na začátku i na konci hraje Boha (prolog i epilog se odehrávají v nebi, kde jsou si všichni rovni) a v průběhu představení si pohrává i s postavou grafologa Gottfrieda. Na bezvadné podívané se ještě svým dílem podílejí tvůrce ohromující scény David Marek, kostýmerka Petra Štětinová Goldflamová i hudba Malina Potočka (v duchu první republiky se tu také tančí a zpívá). Musím se přiznat k tomu, že ne všechny inscenace na této scéně mě jaksepatří potěšily, ale tato patří k těm parádním a dá se předpokládat, že se bude hrát s úspěchem delší dobu. Je to totiž dobře udělané kolektivní dílo, nápadité co do režijního pojetí, tak i hereckých kreací. Jiří Sommer ZAJÍMAVOSTI A INFORMACE Praha - Kunratice Znak MČ Praha-Kunratice v sobě skrývá i královské majitele Několikrát jsem projížděl autobusem menším městečkem na okraji Prahy. Zaujalo mne svojí upraveností, opravenými staršími stavbami, kostelem… Tak jsem se tam zajel podívat a nelitoval jsem. Na internetu jsem si o malebné obci pak našel mnoho zajímavých informací. Například, že Kunratice od 1. ledna 1968 se staly součástí Hlavního města Prahy a zákonem z roku 1990 dokonce i Městskou částí Praha-Kunratice. Cesta Kunratic „ke spojení s Prahou“ začala ovšem už dávno, vždyť první písemná zpráva je z roku 1287, kdy se ještě jmenovaly Chunratitze. V té zprávě se mluví o vsi s tvrzí. První známý držitel Kunratic se jmenoval Bezděch, to bylo v dobách panování krále Václava II. Rozlehlé nádvoří současného zámku tvoří opravené hospodářské budovy původního velkostatku, které dnes slouží občanům jako obchody, komunální služby, školka či fitcentrum. Na svoje vzkříšení čeká už jen zámek. ZAJÍMAVOSTI A INFORMACE Jak šel čas střídali se majitelé panství, tvrz nahradil hrad, který Václav IV. nechal vybudovat staviteli Křížem (postavil i Novoměstskou radnici) a Hertvinem. Obec měla pohnutou historii, zažila drancování za husitských válek a po bitvě na Bíle hoře skoro zanikla. Lidé opustili hospodářství a utekli do okolních lesů. Protože tehdejší držitel Kunratic Petr, svobodný pán z Liebenthalu, se zúčastnil stavovského povstání a sám se z vlasti ztratil. Dnešní zámek z roku 1688 je už vlastně třetí panské sídlo. Jeho stavitelem byl Jan František ze Soutic. Posledními majiteli panství byli Korbové z Weidenheimu, ti se postarali o přestavbu zámku do dnešní podoby. Na velkostatku působili až do roku 1945. Také gotický kostelík ze 13. století nahradila v letech 1730-1736 barokní stavba, pravděpodobně od Tomáše Haffeneckera. V současné době odborníci stavbu připisují spíše staviteli Ferdinandu Václavu Špačkovi, a aby toho nebylo málo, dokonce některé dokumenty zmiňují autorství Kiliána Ignáce Dientzenhofera. Ať je to jak chce, kostel je krásný, se vším, co k barokním kostelům patří, a místní se o něj, jak je vidět, dobře starají. místě barokní kostnice si 1868 postavit hrobku rodina vchodem je umístěn erb panů z Weidenheimu. Na nechala v roce Korbů. Nad . Znak MČ Praha-Kunratice převzatý z internetu Text a foto ah ZAJÍMAVOSTI A INFORMACE NA POČÁTKU BYLO TICHO Jarní výstava kurátora Daniela Vlčka nazvaná Na počátku bylo ticho se svým vyjádřením v Galerii města Plzně připojila k březnovému festivalu Smetanovských dnů 2014. Pro laického diváka se stala velmi ojedinělým zážitkem. Expozice zaměřená především na audioinstalace volně navazovala na loňskou přehlídku 16-20 000 Hz v pražské MeetFactory. Plzeňské motto: „Něco takového jako ticho neexistuje. Vždy se děje něco, co vytváří zvuk“ pocházelo od amerického skladatele Johna Cage. Pojednání v katalogu výstavy vysvětlovalo: Autoři pozvaní na přehlídku Na počátku bylo ticho reagují jak na Cageův zájem o „vzájemnou zaměnitelnost zvuku a ticha“ (James Pritchett), tak na znečištěnou zvukovou a vizuální krajinu současného světa. Pohybují se po hranici mezi akustickými prožitky a vizuálními záznamy zvuku a mluveného slova. Divákův vjem se skládá z „nehudebních“ zvuků a obrazů, za nimiž může rozpoznat echo jeho vlastního životního prostředí – proměnlivého, obohacovaného novými hluky i znečišťovaného akustickým a vizuálním smogem. V prostoru galerie se prezentovalo dvanáct umělců, z nichž dva pocházeli ze zahraničí. Mohli jsme nejen vidět, ale i sluchově vnímat díla jak absolventů, tak i uznávaných profesorů. Poznávali jsme umělecké zaměření pohybující se po hranici mezi akustickými prožitky, vizuálními záznamy zvuku a mluveného slova. Představiteli tohoto směřování byli v instalaci Martin Andersson, Jana Babincová, Milan Guštar, Morgan O´Hara, Martin Janíček, Michal Kindernay, Jan Krtička, Petr Pufler, Martina Růžičková, David Šmitmajer, Lenka Vítková a Miloš Vojtěchovský. Mezi mnohými exponáty těchto umělců jsme mohli najít práci nadšeného recyklátora Petra Puflera, který se nejčastěji zabývá světlem v různých podobách. Vystavoval čtyři již nefunkční zářivková tělesa, jež reagovala na hlas. Podle síly hlasu diváka se rozsvěcovala a za ticha zůstávala zhasnutá. Autor připomínal: Navíc přes jejich bílou barvu se při rychlém otáčení očí jejich barva mění na žlutou, namodralou, nazelenalou. Pouze na zvuk se tentokrát soustředila malířka Lenka Vítková, která v posledních letech „ohledává“ procesy psaní, čtení a interpretace textu. Zmáčknutím kontaktu mohl návštěvník uslyšet z krabice jí namluvené textové poznámky ke zvuku. Zesílený zvuk kapky dopadající na hladinu ve zpomalené velké videoprojekci vytvořil Martin Andersson. Rezonance zvuku z šatny bývalého dolu Mayrau vycházela z již nefunkčního plechového sudu s umístěnou prasklou blánou bubnu v objektu Martina Janíčka. Morgan O´Hara ve své sérii obrazů používala notový papír, na nějž ve skvrnách přenášela tóny hudby. Autorem kinetické instalace rozeznívající v podzemí galerie zvuk elektromagnetických cívek a na zem dopadajícího kovu byl David Šmitmajer. Přítmí podzemí nabízelo židli v až meditačním prostoru rezonátorů v podobě velkých zavařovacích nádob umístěných Milošem Vojtěchovským. Jako připomínka analogového nosiče byl vydán katalog – audiokazeta s bookletem (brožurou). Expozice, jež místo tradičních vizuálních děl objevovala zkoumání zvuku, připravovala návštěvníka na další možné nové oblasti, dle kurátora výstavy, „moderního umění“. Součástí instalace bylo také provedení tří koncertů, zejména soudobé hudby, většinou od západočeských skladatelů. Bedřiška Terezie Brůhová
Podobné dokumenty
slovensko slovenský ráj letní pobyty 2013
Bez ohledu na počet účastníků pobytu je každá skupina ubytována v samostatném ubytovacím domě.
V jednotlivých ubytovacích domech Jeky není personál, proto si účastníci pobytu sami vaří a dbají na u...
Spravodaj c 156 - szcpv
Příspěvek se zaměřuje na několik aspektů, které se týkají řecké dluhové krize. V první řadě je
nutno vysvětlit, jaký je skutečný původ řeckých dluhů v kontextu řecké a evropské
ekonomiky. Dále pak,...
Kafe 4 - Dusot
Dnes je zcela běžné, že čteme literaturu, a mnozí z nás se jejímu psaní věnují. Publikovat můžeme
různými způsoby nejen „v papírové“ podobě. Značná část prózy nebo poezie je ke stažení či běžnému
p...
Stáhněte si PDF Akademického bulletinu
pouštějí do nereálného teoretizování, které neodpovídá
současnému stavu poznatků. Problematika jistě vysoce nebezpečného onemocnění je předmětem úvah, rad i rozhodnutí k akcím,
které by měly zabrán...